EKONOMICKÁ KRIZE: PŘÍČINY A MOŢNÁ ŘEŠENÍ

EKONOMICKÁ KRIZE: PŘÍČINY A MOŢNÁ ŘEŠENÍ Petr Gočev

OBSAH Úvod ..................................................................................................................................... 2 1. Ideový střet na pravici: Friedman versus Hayek ............................................................ 3 2. Je stát odpovědný za existenci hospodářského cyklu? .................................................... 5 3. Levicová alternativa ........................................................................................................ 9 3.1 Demogrant jako nástroj financování vysokého školství a podpory koupěschopné poptávky po návratných investicích ................................................................................ 9 4. Voliči budou pykat za neschopnost zvolených politiků ..................................................12 5. Inspirace za zahraničí .....................................................................................................13 Literatura............................................................................................................................15

Ekonomická krize: příčiny a možná řešení Petr Gočev

ÚVOD Světem obchází strašidlo - strašidlo ekonomické krize. K nepříliš koordinované štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti starého Světa – média, vlády i korporace, Bernanke i Putin, francouzští etatisté i čínští byrokraté. Z této zkušenosti vyplývá dvojí. Krize je jiţ uznávána všemi světovými mocnostmi. Je svrchovaný čas, aby ekonomové a politici otevřeně před celým světem vyloţili své názory, své cíle a své snahy a proti báchorkám o strašidle krize postavili manifest reforem ekonomického systému.

2


1. IDEOVÝ STŘET NA PRAVICI: FRIEDMAN VERSUS HAYEK Nikdo teď nedokáţe předpovědět, jak hluboká krize nás ještě čeká. Avšak o tom, ţe se vyznačuje souběhem nepříznivých okolností, jaký svět nezaţil jiţ desítky let, pochybuje málokdo. Spor se však vede o to, jak v nastalé situaci postupovat a jaké z ní vyvodit důsledky. Na jedné straně stojí autority centrálního bankovnictví a státní regulace finančního systému, jejichţ doporučení jsou akceptovány Republikány i Demokraty v USA i většinou vládních stran v Evropě (Česko je v tomto případě opět výjimkou). Ideovým zdrojem tohoto dominantního přístupu je nedávno zesnulý Milton Friedman a jeho odkazu věrný současný guvernér Federálního rezervního systému (FED) Ben Bernanke. Oba ekonomové se ve své akademické kariéře zabývali Velkou Depresí a dospěli ke stejnému závěru: na vině podle nich byla špatná monetární politika FEDu – zvyšování sazeb v době, kdy měly být naopak sniţovány. Zároveň se oba domnívají, ţe krize byla nejhorší v zemích, kde udrţování zlatého standardu způsobilo deflaci. Z toho vyplývá současná politika FEDu: zaplavit trh likviditou a snaţit se za kaţdou cenu zabránit deflaci, coţ se mu však v posledních měsících nedaří. Lze tedy očekávat, ţe k nevídaným opatřením v objemu bilionů USD a EUR přibudou další, ještě těţší kalibry. Ani sníţení úrokové sazby centrálních bank na nulu nepřinutí komerční banky, aby poskytovaly úvěry, o jejichţ splatnosti lze v nestálých podmínkách s úspěchem pochybovat. Mnohé vlády, které se ještě nedávno zaklínaly volným trhem, spatřují poslední záchranu ve faktickém znárodnění komerčních bank a jejich následné politické kontrole a úkolování, pro které se u nás vţilo označení bankovní socialismus. Aby toto „znárodnění za náhradu“, které musí být uhrazeno z veřejných rozpočtů a které má pokrýt i stamiliardové prémie pro zkrachovalé bankéře, bylo prodejné voličům, jsou tito chlácholeni prohlášením, ţe „skutečná“ cena takto nakoupených podílů v bankách je mnohem vyšší, neţ jejich současná trţní cena, takţe občané na takové „investici“ nakonec ještě vydělají. Podle této dnes jiţ oficiální ideologie dovede státní plánovač ocenit aktiva lépe, neţ jak to dovede trh. Je pak otázkou, proč zůstávat pouze u znárodnění bankovního sektoru, proč rovnou neznárodnit všechno a celou ekonomiku řídit centrálním plánem. George Bush si je těchto implikací vědom a proto se je snaţí mírnit alespoň rétoricky. Skutky jeho vlády však hovoří jinak a není proto divu, ţe jsou trnem v oku další straně interpretačního boje, libertariánské pravici, jejíţ hlas je v Česku výraznější neţ jinde díky tomu, ţe si jej vypůjčuje mj. Václav Klaus. Ideovou výbavu čerpají především z Hayeka, podle nějţ je stát (potaţmo centrální banky) odpovědný vůbec za existenci hospodářského cyklu. V tomto duchu se pak pravicoví libertariáni snaţí učinit stát zcela odpovědným za bryndu, do které jsme se dostali, s dovětkem, ţe snaha tuto bryndu řešit dalšími státními zásahy situaci ještě zhorší. Jejich heslem je: nechat to vyhnít. Jejich rétorika o trhu, který nakonec vše vyřeší, se blíţí dikci, se kterou 3

Ekonomická krize: příčiny a možná řešení Petr Gočev Andrew Mellon na počátku Velké Deprese radil prezidentu Hooverovi: „Likvidujte práci, likvidujte akcie, likvidujte farmáře, likvidujte nemovitosti … očistěte systém od hniloby.“ Některé státní zásahy k současné krizi skutečně přispěly. Např. politicky motivovaná snaha vytvořit z co největšího procenta Američanů vlastníky bydlení. Relativní vliv státních zásahů, jako byl Community Reinvestment Act motivující banky k poskytování úvěrů v chudých komunitách, nebo zřízení polostátních kočkopsů Fannie Mae a Freddie Mac, jejichţ cílem bylo poskytnutím implicitních záruk a snadno dostupné likvidity sníţit náklady financování hypoték, nelze přeceňovat. Nebyl to stát, kdo nutil banky, aby hodnotu svých aktiv a pasiv vyšponovaly na šedesátinásobek vlastního jmění, kdo je nutil k vývoji strukturovaných investičních nástrojů takové sloţitosti, ţe je ani samy nedovedou oceňovat, kdo je nutil k tomu, aby lákaly nezaměstnané z trailer parků na exotické hypotéky s opticky nízkým počátečním úrokem (vrcholem finančních inovací v této branţi jsou hypotéky, kde je prvních několik let splácen pouze úrok a nikoliv jistina), kdo je nutil sniţovat či zcela ignorovat poţadavky na bonitu klientů a vytvářet takovou strukturu motivací, která vedla ke snaze agentů sjednat úvěr za kaţdou cenu. V tomto ideologickém sporu tedy pravicoví libertariáni tahají za kratší konec provazu a nelze se divit tomu, ţe na jejich argumenty nikdo mnoho nedá.

4


2. JE STÁT ODPOVĚDNÝ ZA EXISTENCI HOSPODÁŘSKÉHO CYKLU? Významnější libertariánská kritika stávajícího systému poukazuje na důsledky Greenspanovy snahy zabránit dalšímu propadu burzovních indexů pro prasknutí dotcomové bubliny měnovou expanzí sníţením úrokové míry FEDu na bezprecedentně nízkou hodnotu. Podle libertariánů je právě toto „centrální plánování“ úrokové míry (spolu s dalšími státními zásahy do ekonomiky) důvodem existence hospodářského cyklu. Podívejme se tedy blíţe na Hayekovu argumentaci, ze které toto přesvědčení vychází, aniţ bychom se zde zabývali praktickými problémy snahy nahradit centrální bankovnictví systémem soukromých peněz. V Hayekově pojetí hrají zásadní úlohu „znalosti konkrétních okolností času a místa“, které jsou známy jednotlivcům zapojeným do ekonomického procesu. Problém ekonomické alokace je „problém vyuţití znalostí, které nejsou nikomu dány ve své totalitě“ (Hayek 1992, s. 96). „Je to spor o to, zda se má plánovat centrálně, pomocí jediné autority pro celý ekonomický systém, nebo jestli má být plánování rozděleno mezi mnoho jednotlivců. … Konkurence … znamená decentralizované plánování prováděné oddělenými osobami. … To, který z obou systémů bude pravděpodobně efektivnější, závisí hlavně na otázce, ve kterém z nich můţeme očekávat, ţe budou plněji vyuţity existující znalosti.“ (Tamtéţ, s. 96-97) Povaha těchto znalostí podle Hayeka vylučuje jejich statistické zpracování a tedy i jejich zprostředkování centrální autoritě. Na druhou stranu je třeba zajistit mechanismus, který samostatně jednajícím jednotlivcům zprostředkuje informace o změnách v celém ekonomickém systému, aby mohli svá rozhodnutí zasadit do kontextu těchto změn. Tímto mechanismem má být právě cenový systém, jehoţ podstatnou funkcí je telekomunikace potřebné míry informace o významu kaţdého druhu vzácného zdroje z hlediska celé struktury vztahů mezi prostředky a účely. Aby mohl cenový systém fungovat co nejefektivněji, musí být ceny schopné flexibilně se přizpůsobovat všem změnám na straně nabídky a poptávky, z čehoţ plyne kontraproduktivita jakéhokoli omezení volného působení trţních sil, které má za následek nárůst cenové rigidity nebo přímo odchýlení ceny od její trţní úrovně (do této kategorie spadají cla, minimální mzda, daně, cenové regulace, centrální bankou stanovená úroková míra atd.). Problémem této koncepce je její aklamace, ţe trh zaloţený na vzájemné konkurenci jednotlivých subjektů vskutku komunikuje skrze cenový mechanismus takovou míru informace, která je dostatečná pro koordinaci ekonomických aktivit. „Trh je presentován jako samoregulující se ekonomický homeostat, zajišťující informační zpětnou vazbu mezi spotřebiteli a výrobci, nutnou ke vzájemnému slaďování jejich aktivit. Trh moţná není dokonalý, ale je přesto nejefektivnějším moţným společenským 5

Ekonomická krize: příčiny a možná řešení Petr Gočev mechanismem k zajištění toho, aby se výroba a spotřeba zvyšovala nebo sniţovala na patřičných místech.“ (OŃeill 1989, s. 201) Toto Hayekovo pojetí jistě postihuje podstatný rys reality – trh vskutku zajišťuje šíření informace o relativních vzácnostech statků a jejich změnách ve formě ceny a výrobci a spotřebitelé skutečně reagují na tyto změny přizpůsobováním jejich plánované výroby a spotřeby těchto statků. Otázka, kterou si O'Neill klade, je jestli informace komunikovaná cenovým mechanismem skutečně vede ke koordinaci aktivit nezávislých agentů. Tato otázka má dva aspekty, kterým se věnuji popořadě v příslušně očíslovaných oddílech: Komunikuje cenový mechanismus veškerou informaci nutnou ke koordinaci aktivit? Je komunikace takové informace dostačující - a nikoliv pouze nutnou - podmínkou ke koordinaci aktivit? 1. V trţním prostředí je jakákoliv komunikace mezi vzájemnými konkurenty, překračující nutný rámec, blokována skutečností, ţe pokud by někdo komunikoval více informací neţ druzí, ocitl by se oproti nim v konkurenční nevýhodě. V souladu s teorií her je jedinou stabilní strategií, vycházející z této situace, omezit šíření informací na minimum, potřebné k udrţování interakce s potencionálními zákazníky a dodavateli. Otázka poté zní, zda je trh samotný schopen komunikovat takové informace, které postačují ke koordinaci plánů a aktivit všech výrobců a spotřebitelů. Odhlédněme teď od informací vědeckého a technického rázu, jejichţ udrţování v tajnosti můţe ovlivnit technický pokrok, ale těţko bude mít dopad na moţnost koordinace v Hayekově smyslu. Druhou významnou sférou utajovaných informací jsou plány budoucí výroby. Výrobci, kteří budoucí výrobu kalkulují, tak nečiní s ohledem na poptávku v současnosti (t0), ale s ohledem na očekávanou poptávku v budoucnosti (t1), kdy vyrobené zboţí přijde na trh. Ovšem informace, kterou jim poskytuje cenový mechanismus, se vztahuje pouze k poměru nabídky a poptávky v čase t0. Přestoţe je i tato informace významná pro odhad poměru poptávky a nabídky v čase t1, není veškerou relevantní informací - mnohem spolehlivější odhad a lepší koordinace by byla zajištěna, kdyby měli výrobci k dispozici plány výroby ostatních výrobců na trhu, nebo kdyby v souladu s abstraktní teorií celkové rovnováhy skutečně existovaly kompletní a likvidní trhy všeho potenciálně moţného zboţí ve všech budoucích časových obdobích. „… problémem není to, ţe by ekonomičtí aktéři činili mnoţství vzájemně nesouvisejících chyb v předvídání budoucí poptávky. Problémem je spíše to, ţe trh zprostředkovává aktérům, kterých se to týká, tu samou informaci, na jejímţ základě je racionální strategií kaţdého z aktérů zvýšit výrobu nebo sníţit spotřebu, zatímco kolektivně není racionální, aby tímto způsobem jednali všichni aktéři. V konkurenční ekonomice vede simultánní šíření informace o nabídce a poptávce v čase t0, ve spojení s potlačením vzájemné výměny informací o plánovaných reakcích, k nadvýrobě.“(OŃeill 1989, s. 206-7)

6

Ekonomická krize: příčiny a možná řešení Petr Gočev V pracích Prices and Production (London 1931) a Monetary Theory and the Trade Cycle (London 1933) Hayek naznačuje, ţe informaci potřebnou pro rozhodování s ohledem na plány ostatních výrobců komunikuje nepřímo změna úrokové míry: pokud ostatní výrobci plánují navýšení výrobních kapacit, roste poptávka po úvěrech a tedy i úroková míra; to vede ke sníţení ziskovosti a díky tomu dochází k ţádoucímu utlumení přílišné expanze. Hayek se domnívá, ţe příčiny hospodářského cyklu je třeba hledat v těch okolnostech, které brání úvěrovému systému fungovat naznačeným způsobem. Zásadní problém této argumentace spočívá v tom, ţe změna úrokové míry nereflektuje průběh investičního rozhodování na úrovni jednotlivých odvětví, ale pouze na agregátní úrovni celé ekonomiky. Ovšem informace relevantní pro předcházení nadvýroby určitého zboţí se neodvíjí od všeobecné poptávky po úvěrech, ale od relativní poptávky po úvěrech mezi konkurenty v daném odvětví. Je nerealistické předpokládat, ţe poptávka po úvěrech se vyvíjí ve všech odvětvích souběţně a ekviproporcionálně – rozdílný průběh a časový posun hospodářských cyklů v různých odvětvích je empirickým faktem. Chronická tendence k nadvýrobě je tedy slučitelná i s takovým úvěrovým systémem, který funguje zcela ve shodě s Hayekem popsaným ideálním stavem. Mechanismus, který Hayek popsal ve svém příkladu s výrobou a spotřebou cínu, pak vede k tomu, ţe lokální krize a boomy se šíří jako vlny po celé ekonomice. Spíše neţ informace potřebná ke koordinaci s ohledem na co nejefektivnější vyuţití vzácných zdrojů je takto ovšem komunikována dezinformace. „Poptávka průmyslových výrobců po zboţí, jako jsou stroje, nebo po surovinách, jako je cín, jsou v jakémkoliv časovém okamţiku zaloţeny na jejich očekáváních týkajících se poptávky po jejich výrobcích v nějakém budoucím čase t1. V té míře, v jaké jsou tato očekávání chybná (z popsaných důvodů týkajících se toku informací), nezajišťuje cenový mechanismus komunikaci adekvátní informace producentům strojů a surovin, nýbrţ jim komunikuje dezinformaci. Následky poruchy koordinace v jedné oblasti se tak šíří po celém systému. Lokální propad tak přerůstá ve všeobecnou krizi, paradoxně právě díky tomu, ţe trh spojuje výrobce způsobem, jaký zdůrazňuje Hayek.“ (OŃeill 1989, s. 207-8) Ostatně právě tohoto rysu svého modelu fungování trhů Hayek vyuţívá při traktování problematiky hospodářského cyklu. Ten je iniciován, kdyţ výrobci začnou nadměrně rozšiřovat investice do výrobních prostředků a oklikovost výroby v závislosti na dezinformaci komunikované cenovým mechanismem. Zásadní rozdíl mezi Hayekovým přístupem a přístupem prezentovaným v O'Neillově práci spočívá ve vysvětlení zdroje dezinformace šířené od výrobců spotřebního zboţí k výrobcům kapitálových statků. Zatímco O'Neill odmítá předpoklad, ţe cenový mechanismus trţního systému (byť by byl prostý všech „poruch“) komunikuje veškeré informace relevantní pro koordinaci plánů a aktivit, podle Hayeka cenový systém veškeré tyto informace skutečně komunikuje. Dezinformace vzniká pouze tehdy, pokud je cenový mechanismus „zvnějšku“ (státním 7

Ekonomická krize: příčiny a možná řešení Petr Gočev zásahem) vychýlen způsobem, který vede k „umělým“ změnám relativních cen. Od tohoto bodu se odvíjí také dodnes aktuální spor mezi hayekovci a friedmanovci (viz Šíma 2000, s. 23-31). Na rozdíl od Friedmana povaţoval Hayek za škodlivou i takovou monetární politiku, jejímţ cílem by bylo pouze udrţovat stabilní cenovou hladinu. Jakákoliv emise nových peněz měla vést k sniţování úrokové míry, působící neadekvátní zvyšování oklikovosti výroby, které nemohlo být kryto reálnými úsporami obyvatelstva. 2. Ve své obhajobě volného trhu Hayek nejenom předpokládá, ţe komunikace relevantní informace je nutnou podmínkou ke koordinaci plánů, ale ţe je i podmínkou dostačující. Ale i zde je třeba rozlišovat – i kdyby měl někdo k dispozici plány ostatních, neumoţňovalo by mu to samo o sobě rozvrhnout své aktivity takovým způsobem, který by zabezpečil vzájemnou koordinaci. „Musí zde být nějaký mechanismus, jehoţ prostřednictvím by výrobci mohli vzájemně slaďovat své plány, aby byly jejich aktivity skutečně koordinované. Trh, jakoţto konkurenční řád, ţádný takový mechanismus vzájemného slaďování neposkytuje, ze stejného důvodu, z jakého zamezuje pohybu informací. Zatímco vzájemné slaďování by prospělo všem stranám, pokud jedna nebo více kooperují, zatímco jiná nikoliv, ceteris paribus má z toho prospěch právě nekooperující strana. Za předpokladu, ţe všechny strany sledují vlastní zájem, konkurenčně stabilní strategií je nekooperovat.“ (OŃeill 1989, s. 208-9, tučné zvýraznění P. G.) OŃeill uzavírá, ţe právě díky své konkurenční povaze trh selhává v komunikaci veškerých relevantních informací a v zajištění koordinace plánů ekonomické činnosti. „Tento rys trhu mu je vlastní jakoţto systému nezávislých výrobců, vzájemně si konkurujících v prodeji zboţí. Není to tedy důsledek komplexity nebo změny.“ (Tamtéţ, s. 209) Předpokládejme, ţe v čase t0 nastane růst poptávky po určitém zboţí nad jeho nabídku. Vzroste cena zboţí - výrobci na tento signál zareagují zvyšováním produkce, zatímco spotřebitelé sníţí v reakci na ten samý signál spotřebu. Kaţdý ovšem jedná bez návaznosti na plány a reakce ostatních výrobců a spotřebitelů. Výsledkem je, ţe v čase t1, kdy jsou plány jednotlivých subjektů realizovány na trhu, dojde k převisu produkce daného zboţí vůči jeho efektivní poptávce. Dochází k realizační krizi. Zboţí nemůţe být prodáno za původně předpokládanou cenu a výrobci tak nemohou realizovat hodnotu své produkce. Továrny jsou zavírány a výrobní prostředky přesouvány do jiných výrobních sfér nebo likvidovány. Destrukce výrobních procesů omezuje nabídku a stimuluje ziskovou marţi těch, kteří dovedou situace vyuţít, zatímco propad cen podporuje opětovný růst poptávky. Krize se tak odráţí od svého dna, dochází k opětovnému růstu poptávky vůči nabídce a nastartování dalšího boomu.

8


3. LEVICOVÁ ALTERNATIVA Ve sporu o řešení krize, tak jak je medializován, absentuje levicová alternativa. Jaká by měla být? Bezpochyby musí odmítnout plané naděje na to, ţe se situace vyřeší sama od sebe. Injekce likvidity a všemoţná podpora koupěschopné poptávky jsou jediným opatřením, které můţe zabránit sestupné spirále negativní zpětné vazby sniţujících se výdajů, příjmů a produkce. Zároveň ale nelze vystavit vládám bianco šek k tomu, aby na účet daňových poplatníků sanovaly bankovní i výrobní sektor v duchu privatizace zisků a socializace ztrát. Je třeba se smířit s tím, ţe vzroste zadluţení vlády. Prostředky by však neměly být pumpovány do černé díry politiky (za úplatek?) vybraných korporací, ale měly by být poskytovány přímo občanům formou bezpodmínečných transferů „na hlavu“, pro které se v USA vţilo označení shazování peněz z vrtulníku. Není důvod, aby stát dirigisticky rozhodoval svou selektivní pomocí o tom, jaká má být struktura výroby, a udrţoval uměle při ţivotě např. americké automobilky neschopné konkurovat úspornějším japonským vozům. Ať o struktuře ekonomiky rozhodnou svými peněţními hlasy sami občané. Komerčně úvěrový zdroj peněţních hlasů však jiţ vyschnul – a do doby, neţ bude zajištěna přinejmenším stagnace reálného produktu na hlavu, musí tento výpadek vzít na svá bedra vláda.

3.1 DEMOGRANT JAKO NÁSTROJ FINANCOVÁNÍ VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ A

PODPORY

KOUPĚSCHOPNÉ

POPTÁVKY

PO

NÁVRATNÝCH

INVESTICÍCH I v případě shazování peněz z vrtulníku je však přeci jen na místě usměrnit tyto prostředky způsobem, kdy se jejich vyuţití bude moct „vrátit“. Koupěschopná poptávka bude podpořena i tehdy, kdyţ tyto prostředky skončí v pokladnách hospod a herních automatů. Přeci jen by ale bylo vhodnější usměrnit státem podpořenou spotřebu do oblastí, kde je spotřeba zároveň i investicí. Na mysli mám především vzdělávání, vědu a ekologicky šetrné technologie. Pokud jde o opatření, která podporují koupěschopnou poptávku, směřují ji investičním způsobem a zároveň nepodporují rozhazovačnou libovůli úřednictva, povaţuji za ţádoucí rozšířit spektrum koncepcí financování terciárního vzdělávání o zavedení demograntu. Demogrant je označení pro jednorázovou platbu, na kterou má nárok kaţdý občan při dosaţení určitého věku. V USA se návrh na jeho zavedení ve spíše skromnějších verzích objevuje jiţ od sedmdesátých let, spolu s návrhy na zavedení univerzálního základního příjmu a negativní daně z příjmů (Brabec, Hrubec, Van Parijs (eds.), 2007). Je pravděpodobné, ţe současná finanční krize návrhy na demogrant ještě posílí. Pokud je 9

Ekonomická krize: příčiny a možná řešení Petr Gočev cílem podpořit koupěschopnou poptávku obyvatel a předejít tak spirále sniţujících se výdajů, příjmů a produkce, jeví se přímé platby občanům přijatelněji neţ transfery selhávajícím bankám, které v současné ekonomické atmosféře odmítají i přes mohutné injekce likvidity půjčovat nejen občanům, ale i sobě navzájem. V USA jsou nejviditelnějšími stoupenci zavedení štědrého demograntu Bruce Ackerman a Anne Alstottová z Yale. Navrhují, aby kaţdý občan po dovršení plnoletosti dostal k dispozici částku 80 tis. USD, pouţitelnou na financování univerzitního studia, pořízení bydlení nebo zaloţení malého soukromého podniku či druţstva. „Testem racionality“ je úspěšné ukončení střední školy – pokud někdo střední školu nedokončí, je mu demogrant změněn na doţivotní anuitu (garantovaný základní příjem). Rozjezd demograntu by měl být podle citovaných autorů financován zavedením majetkové daně s lineární sazbou 2 % a nezdanitelným minimem 230 000 USD (tzn. hradilo by ji 20 % nejmajetnějších). Zajímavostí citovaného návrhu je dovětek, ţe příjemci demograntu má být jeho částka zvýšená o inflaci strţena z dědictví (pokud po sobě nějaké zanechá). Demogrant tak kombinuje prvky progresivního horizontálního meziosobního přerozdělování s časovým přerozdělováním v rámci ţivotního cyklu jedince (dostává peníze tehdy, kdyţ je nejvíce potřebuje, a splácí je tehdy, kdyţ je potřebuje nejméně). Zároveň posiluje sociální soudrţnost a legitimitu ekonomického systému sníţením vlivu majetkových privilegií na ţivotní šance občanů. Právě sníţením vlivu majetkových privilegií na alokaci vzdělání a dalších

investičních

příleţitostí

splňuje

předpoklady

přerozdělování

zvyšujícího

efektivitu ekonomiky. V České republice lze uvaţovat o zavedení demograntu ve dvou variantách: ve štědré variantě v částce 1 milion Kč a ve variantě skromné, s dotací pouze 500 tisíc Kč. Štědrou variantu by bylo třeba dofinancovat v časech krize rozpočtovým schodkem a po jejím zaţehnání zvýšením daní, podobně jako o tom uvaţují američtí profesoři. Skromnou variantu by bylo moţné realizovat jako rozpočtově neutrální. Potřebných 50 mld. Kč ročně by totiţ bylo moţné ušetřit zrušením dotací MŠMT vysokým školám, zrušením státních dotací finančním institucím v sektoru úvěrování vlastnického bydlení a odbouráním dalších prolobovaných dotačních titulů. Skromná varianta demograntu by tak měla být přijatelná i pro stoupence minimálního státu, neboť by nahradila desítky ran, kterými rozpočtové peníze prýští do misek úspěšně lobujících soukromých podniků. Vysokým školám by zavedení demograntu přineslo moţnost přinejmenším zdvojnásobení příjmů, sníţení úřední reglementace včetně arbitrárního určování koeficientů dotačního normativu a zvýšení konkurence mezi státními, soukromými a zahraničními školami. Školy by nadále nemohly poskytovat podřadné vzdělání, neboť jejich produkce by jiţ nebyla přímo dotována státem. Zároveň by však získaly dostatek prostředků na financování vědy a výuky na světové úrovni. Veřejnost by tuto změnu přivítala, neboť ze stávajících dotačních titulů profituje jen zlomkem vynakládaných částek. Zároveň by přestalo

platit,

ţe

státní

dotace

vysokého 10

školství

plynou

jen

ve

prospěch

Ekonomická krize: příčiny a možná řešení Petr Gočev privilegovaných, neboť děti neprivilegovaných sociálních skupin jsou ze vzdělávacího systému odfiltrovány jiţ na základní škole. Levice by se měla snaţit vytěţit maximum ze ztráty legitimity dřívější oficiální ideologie Thatcherismu, Reaganismu a Bushismu, která hájila určitý druh třetí cesty mezi státem a trhem, přiléhavě označovaný jako „sociální stát pro bohaté“. Dnes se tento charakter systému stal kaţdému zřejmým. V časech ideové dominance pravice tak máme jedinou jistotu, kterou v básni Běh světa vyjádřil Heinrich Heine (1851): „Kdo má mnoho zajisté přidáno mu ještě bude, Kdo má málo odejmou i to jměníčko mu chudé. Nemáš-li však vůbec nic, pak ať tě pochovají, Právo ţít, ty povstalče, mají jen, kdo něco mají.“

11


4. VOLIČI BUDOU POLITIKŮ

PYKAT

ZA

NESCHOPNOST

ZVOLENÝCH

Nepřipravenost českých politiků řešit dopady krize na českou ekonomiku je zřejmá z prohlášení ministra financí, který jen několik týdnů před začátkem bezprecedentního propouštění prohlašoval, ţe Česka se krize netýká, a rozpočet poslal do Sněmovny se zabudovaným sci-fi předpokladem růstu HDP v roce 2009 o 4,8 %. Prezident nadále přehrává svou starou písničku o samoregulujících se trzích; jeho moderátorský vklad na semináři Centra pro ekonomiku a politiku, konaného 7. května 2008, lze shrnout následovně: nevíme sice, v čem je problém, víme však, ţe regulace není řešením. Teprve v poslední době pod dojmem paniky v zahraničí začala česká vláda uvaţovat o krizových opatřeních, ovšem jen v hypotetické rovině a kosmetickém rozsahu. Na druhou stranu, obavy působí téţ pod rouškou paniky realizovaná opatření v zájmu lobbyistů (u nás oficiálně sesedlých v Národní ekonomické radě vlády) a státních úředníků, kteří se jiţ třesou na posílení svého vlivu na řízení ekonomiky. Pokud o tom, který podnik bude sanován a který padne, budou rozhodovat politici, povede to ke korupci nebývalého rozsahu. Kaţdý občan by se měl zajímat, jaké řešení bude přijato a jaké to pro něj bude mít důsledky, aby nakonec léčba nebyla horší neţ samotná nemoc. Tím zřejmější se stává potřeba pochopit skutečné příčiny stávající krize a navrhnout opatření nejen k bezprostřednímu zmírnění jejích dopadů, ale i k dlouhodobému ozdravění ekonomického a finančního systému. V tomto směru působí bezradně nejen plány z vládní dílny, ale i přeci jen o něco kvalifikovanější a pro občany příznivější opoziční protinávrhy. Z běţné eklektické polévky kosmetických či zcela nesouvisejících opatření a krátkodechého štelování vybočuje nápad známého důchodce z Vysočiny, spíše však v negativním smyslu. Miloš Zeman předestřel 4. prosince svou vizi řešení finanční krize jako host Ekofóra na Vysoké škole ekonomické. Podle Zemana stačí zavést regulační pravidlo, dle kterého bude do budoucna moţné poskytovat úvěry pouze do výše poloviny cílové částky. Toto řešení je inspirováno Zemanovým nepokrytým obdivem k selfmademanům Baťova typu a jeho představou vypracovávání se od píky, kterou se snaţil prosadit v podobě kariérního řádu i v rámci ČSSD. Zemanův koncept kombinuje sociálně inţenýrský šmah, charakteristický i pro manifest Strany evropských socialistů, s přehlíţením velice nelevicových důsledků v podobě zvýšení úroků pro chudší domácnosti, které by byly ponechány napospas černému trhu lichvářů. Ať jiţ bude vývoj jakýkoliv, mají občané České Republika zase jednu jistotu: politická garnitura nemá ţádnou promyšlenou koncepci, její aktivity budou výslednicí tlaku ze zahraničí, ideologických klišé a lobbyistických zájmů.

12


5. INSPIRACE ZA ZAHRANIČÍ Kdyţ domácí scéna nenabízí příliš výţivný materiál pro úvahy nad dlouhodoběji účinnými reformami ekonomického a finančního systému, nezbývá neţ poohlédnout se v zahraničí. Ani tam však nevypadá situace příliš povzbudivě. Začněme knihou profesora ekonomie z Yale Roberta J. Shillera The Subprime Solution. Ten se proslavil jiţ v roce 2000 knihou Irrational Exuberance, kde správně varoval před prasknutím rozvíjející se bubliny na akciovém trhu. V druhé edici z roku 2005 rozšířil svá varování o poukaz na bublinu trhu realitního. Nyní autor úspěšných predikcí přichází s návrhy na změny, které podle něj do budoucna zamezí bublinotvornému chování trhů a které jiţ z větší části dříve navrhoval v knize The New Financial Order: Risk in the 21st Century. Jeho návrhy na řešení stávající šlamastiky však vzbuzují pochybnosti.

V krátkém období

navrhuje vlastníky domů vybailovat státní garancí a refinancováním hypoték. Kdyţ Richard Nixon v roce 1971 prohlásil „všichni jsme teď keynesiánci“, nebyla to uţ pravda. Dnes to nikdo neprohlašuje, ale v případě drtivé většiny amerických ekonomů a jejich názoru na řešení krize to pravda je. Schiller v tomto směru nevybočuje, jeho návrh ale naráţí na technické problémy vyplývající z proběhlé sekuritizace hypoték. Jako dlouhodobá řešení Shiller navrhuje: státem sponzorované finanční poradenství pro chudší domácnosti, zřízení komise posuzující bezpečnost finančních produktů (podobně jako je posuzována bezpečnost potravin, hraček a léků), měkce paternalistické řízení defaultních voleb občanů v různých situacích souvisejících s chováním na finančních trzích, transparentnější povinný reporting firem, zavedení nové účetní jednotky ošetřené o inflaci, rozšíření moţnosti shortování derivátů na realitní indexy pro zajištění hodnoty vlastní nemovitosti i jako pojistka proti růstům realitních bublin, úpravu hypotečních smluv tak aby splátky byly automaticky dlouhodoběji rozvrţeny v případě sníţení příjmů dluţníka, a zavedení různých druhů pojištění, mj. pojištění před změnou zaměstnání. Některá z těchto opatření jsou rozumná, avšak kosmetická. Další z uváděných nástrojů jiţ existují, ale míra jejich vyuţití je mizivá. Jiná opatření s sebou nesou nezamýšlené důsledky v podobě přenesení rizika na věřitele, které by muselo být kompenzováno vyšším úrokem. Další vedou k morálnímu hazardu a motivují věřitele ke zkreslování své situace. S vlastním regulačním návrhem přispěchal profesor ekonomie z Princetonu, Alan Binder. Cílem tohoto návrhu je omezit moţnost sekuritizace úvěrů a následného prodání těchto podivuhodných balíčku. Podobně jako mají banky povinnost udrţovat určitý podíl minimálních rezerv z rozsahu vytvořených úvěrových peněz, mají mít podle něj sekuritizující instituce povinnost podrţet minimálně 10 % z původně vzniklého úvěru ve vlastních bilancích. Od tohoto opatření si slibuje přerušení „řetězce nezodpovědnosti“, kdy jedním z důvodů, který vedl hypoteční ústavy k naprostému ignorování kontroly 13

Ekonomická krize: příčiny a možná řešení Petr Gočev rizika a poskytování Ninja (no income, no job or assets) úvěrů, byl plán tyto úvěry obratem sekuritizovat a předat dál. Problém s touto logikou, implikující záměr napálit nic netušící kupující investičních nástrojů,

je v tom, ţe ani samotné sekuritizující

instituce si nebyly vědomy rizik inherentních v jimi vytvořených produktech – značnou část toxického odpadu, který samy vytvořily, nakupovaly do vlastních fondů; velké brokerské domy byly mezi prvními finančními institucemi, které zkrachovaly. Přísné oko regulátorů se zaměřuje téţ na ratingové agentury, které toxický odpad onálepkovaly tříáčkovou visčkou, k čemuţ byly motivovány pobíráním poplatků od firem, jejichţ produkty hodnotily. Tento zjevný konflikt zájmů, podobný jako konflikt zájmů charakteristický pro auditorské firmy, vedl k pochybnému modelu hodnocení rizik spojených

s jednotlivými

vrstvami

sekuritizovaných

úvěrů

se

zabudovaným

předpokladem trvalého růstu ceny nemovitostí a z toho vyplývajících historicky nízkých počtů nesplácených úvěrů. Ani v tomto ohledu však nebylo navrţeno nic přesvědčivého.

14


LITERATURA BRABEC, M.; HRUBEC, M.; VAN PARIJS, P. (eds.). Všeobecný základní příjem. Právo na lenost nebo na přežití? Praha: Filosofia, 2007. HAYEK, F. A. Monetary Theory and the Trade Cycle. London 1933. Dostupné z: HAYEK, F. A. Prices and Production.

London

1931.

Dostupné

z:

HAYEK, F. A. Vyuţití znalostí ve společnosti. In: Kameníček, J. (ed.). Trh versus plán – půl století sporů. Praha: Univerzita Karlova, 1992, s. 95-109. HEINE, H.: Romancero, cyklus Lazarus. Přel. O. Fischer. 1851. OŃEILL, J. Market, Socialism, and Information: A Reformulation of a Marxian Objection to the Market. In: MILLER, F. D.; PAUL, E. F.; PAUL, J. (eds.): Socialism. Cambridge: Basil Blackwell, 1989. SCHILLER, R. J. Irrational Exuberance. Doubleday Business, (2nd Edition), 2006. SCHILLER, R. J. The New Financial Order: Risk in the 21st Century. Princeton, Princeton University Press, 2003. SCHILLER, R. J. The Subprime Solution. Princeton: Princeton University Press, 2008. ŠÍMA, J. Trh v čase a prostoru. Praha: Liberální institut, 2000.

15

EKONOMICKÁ KRIZE: PŘÍČINY A MOŢNÁ ŘEŠENÍ

Recommend Documents