PORTUGALSKO A MNICHOVSKÁ KRIZE

Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *

PORTUGALSKO A MNICHOVSKÁ KRIZE Jan Klíma

PORTUGAL AND THE MUNICH CRISIS - SUMMARY Although Portugal had no diplomatic relations to Czechoslovakia in 1938, the crisis provoked by German claims to win Czech border regions with German minority found a large response even at the westernmost European continental country. As well as Czechoslovakia, Portugal felt to be endangered by German pretensions, however in another way: Hitler began to talk with top British politicians about a re-distribution of African colonies. Portugal as a backward country was deeply afraid of a new war, welcoming the Czechoslovak crisis as an opportunity to concentrate the German attention to a big internationalized topic concerning the unification of the German nation within the Central Europe. Documents and quotations used in the paper show an extreme commintment of the Portuguese diplomacy throughout Europe in the Czechoslovak question between spring and autumn 1938 as well as a profound concern of the Portuguese Prime Minister and Foreign Minister António de Oliveira Salazar in being informed in detail on the development of the crisis. In contrast to a quite impartial tone of Portuguese ambassadors to London, Paris, Berlin, Rome and Madrid (Armindo Monteiro in London adopting a strongly pro-British and partially pro-Czechoslovak view), the Portuguese official press (Diário da Manhã, Boletim da Legião Portuguesa) supported the German anexionism and therefore a “pacific solution” in favour of German claims. The Munich crisis, seen from an unusual point of view, gives thus new comparative stuff for history and political science concerning extraordinary possibilities of medialising and internationalising an artificial international dispute.

PORTUGAL UND DIE MÜNCHNER KRISE - ZUSAMMENFASSUNG Obwohl Portugal im Jahre 1938 keine diplomatischen Beziehungen mehr mit der Tschechoslowakei

hatte, fand die durch deutsche Ansprüche provozierte Krise, die

tschechischen Grenzregionen mit der deutschen Minderheit zu gewinnen, einen starken Nachhall auch im westlichsten Land des europäischen Kontinentes. Genauso wie die Tschechoslowakei, auch Portugal fühlte sich durch die nazistische Politik bedroht. Hitler

http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


begann mit höchsten britischen Staatsleuten über die mögliche Neuteilung der afrikanischen Kolonien zu verhandeln. Portugal als ein rückständiges Land fürchtete aufrichtig einen neuen Krieg und grüsste die tschechoslowakische Krise als eine Gelegenheit, die deutsche Aufmerksamkeit auf das grosse mitteleuropäische Problem der deutschen Volkseinigung zu konzentrieren. Die im Beitrag ausgenutzten Dokumente und Zitationen beweisen ein grosses Engagement der portugiesischen Diplomatie im ganzen Europa im Wahrnehmen der tschechoslowakischen Frage zwischen dem Frühjahr und Herbst 1938 genausowie eine tiefe Sorge des portugiesischen Ministerpräsidenten und Aussenministers António de Oliveira Salazar, die detaillierten Informationen über der Entwicklung der Krise zu erwerben. Im Gegensatz zum fast objektiven Ton der portugiesischen Botschafter in London, Paris, Berlin, Rom und Madrid (besonders Armindo Monteiro in London nahm einen probritischen und teilweise protschechoslowakischen Standpunkt ein) unterstützte die offizielle portugiesische Presse (Diário da Manhã, Boletim da Legião Portuguesa) deutsche anexionistische Anschauungen und dadurch eine “friedliche Lösung” der Frage dem deutschen Anspruch zu Nutzen. Die Münchner Krise, gesehen diesmal von einer ungewöhnlichen Perspektive, bietet der Geschichte und der politischen Wissenschaft einen neuen Stoff an für Erwägungen, wie grosse Möglichkeiten auf dem Gebiet der Medialisation und Internalisation eines künstlichen internationalen Streits bestehen.

Sudetoněmecký problém na konci Evropy V roce 1938 už Portugalsko nemělo s Československem diplomatické styky1. Dosah mezinárodněpolitické krize vyvolané vznesením německého nároku na Sudety a na přičlenění německé menšiny k Říši byl však tak zásadní a dalekosáhlý, že se československou otázkou musela zabývat po několik měsíců velmi intenzivně také portugalská politická reprezentace, portugalská média a portugalská veřejnost. Rostoucí mezinárodní napětí ohrožovalo všechny státy, zejména menší a slabší. V tomto období se portugalská zahraniční politika zajímala o záruky neutrality, kterou

1

Československo-portugalské styky byly přerušeny po dramatické diplomatické krizi v srpnu 1937. Ojedinělá likvidace dosud úspěšných a zdařile se rozvíjejících mezistátních kontaktů se srovnatelnou evropskou zemí pouze na základě ekonomického incidentu byla způsobena pochopitelnou neochotou československé vlády, angažované v pacifikačních institucích Společnosti národů, umožnit brněnské Zbrojovce dohodnutý vývoz moderních zbraní, především kulometů do Portugalska, a to vzhledem k možnosti použití těchto zbraní ve španělské občanské válce na straně nacionalistických povstalců, s nimiž portugalský diktátor António de Oliveira Salazar otevřeně sympatizoval. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Salazar2 cílevědomě budoval už před začátkem světového konfliktu, a především o zachování zámořské říše ohrožené německými nároky3. V tomto kontextu bylo pro Salazara užitečné, aby řešení uměle zveličeného problému německé menšiny v Československu uspokojilo německý apetit, čímž by se snad na čas vyloučila německá snaha získat v Africe kolonie na úkor Portugalska. Zároveň však bylo jasné, že německý úspěch při dělení Československa Hitlera povzbudí, aby se později stejně energicky pustil do koloniální otázky. Od počátku vzniku a internacionalizace4 otázky sudetských Němců portugalský provládní tisk interpretoval československé téma spíše proněmecky; bylo to dáno nejen záporným vztahem k demokracii, ale také vědomím, že se hitlerovské Německo uspokojí částí Československa a tak udrží svou angažovanost ve střední Evropě, odkud Portugalsku nebezpečí nehrozilo. Portugalská diplomacie však shromažďovala vcelku solidní informace, aby bylo na jejich základě kvalifikovaně možné vyloučit jakékoli riziko pro Lisabon. Československo a Portugalsko však už byly od sebe zájmově i politicky velmi daleko, proto také Československo v osudových hodinách krize nemohlo očekávat z portugalské strany ani pomoc, ba ani formální solidaritu5.

2

Z rozsáhlé literatury o Salazarovi a jeho zahraniční politice vyjímáme alespoň: ANTUNES, J. Freire, Roosevelt, Churchill e Salazar. A Luta pelos Açores 1941-1945, Lisabon 1994; týž, Salazar e Caetano: Cartas Secretas 1932-1968, Lisabon 1993; CAMPINOS, J., Ideologia Política do Estado Salazarista, Lisabon 1975; GEORGEL, J., O Salazarismo, Lisabon 1985; HENRIQUES, M. Astro a SAMPAIO e MELO, G.,, Salazar. Pensamento e doutrina política. Textos antológicos, Lisabon 1989; JANEIRO, H. Pinto, Salazar e Pétain (19401944), Lisabon 1998; MELLO, J. Homem de (vyd.), Cartas de Salazar a Craveiro Lopes, Lisabon 1983; MÚRIAS, M. M., De Salazar a Costa Gomes, Lisabon 1998; NOGUEIRA, A. Franco, Salazar, 6 sv., Coimbra 1977-Porto 1985; OLIVEIRA, C. C., Portugal e a II República de Espanha, Lisabon 1985; REIS, A., Portugal Contemporâneo, sv. 4 (1926-1958), Lisabon 1990; ROSAS, F. A BRITO, J. M. Brandão de (vyd.), Dicionário de História do Estado Novo, I-II, Venda Nova 1996; SALAZAR, A. de Oliveira, Discursos e Notas Políticas, IVII, Coimbra 1937-1967; SILVA, A. F. Duarte, Salazar e a política colonial do Estado Novo: o Acto Colonial (1930-1951), In: Salazar e o Salazarismo, Lisabon 1989 atd. 3 Součástí appeasementu byla britská snaha vyhovět Hitlerovým nárokům na kolonie redistribucí afrického koloniálního majetku na úkor Portugalska. Britské komuniké z 1.prosince 1937 Lisabon vyděsilo, protože nejasně potvrzovalo, že britsko-německé tajné konzultace o této záležitosti už začaly. Právě v létě roku 1938, kdy naléhal sudetoněmecký problém, odhalil Salazar „gigantický anglický plán na řešení koloniální otázky“. Úhybné manévry mezi britskou povolností a dávným německým apetitem na kolonie vyvrcholily Salazarovou bezzásadovou politikou neutrality (vlastně indiferentními postoji přijatelnými pro Brity i Němce), v níž po „vyřešení“ sudetské otázky a nakonec po zániku Československa poněkud převážila tradiční a poněkud rezervovaná „věrnost portugalsko-britskému spojenectví“, jak Salazar pateticky prohlásil 22. 5. 1939 před parlamentem. 4 Salazar bezpochyby dokázal zhodnotit vážnost takové situace, kdy je osud malého národa řešen mocnostmi. V samotném Portugalsku zůstávaly stále drásavě živé hořké zkušenosti z uměle vyvolávaných a neobvykle silných mezinárodních kampaní kolem neblahého postavení obyvatel portugalských kolonií a způsobu jejich přinucování k práci. Kroniku faktů tohoto zdánlivě filantropického, ve skutečnosti ekonomicky sobeckého vměšování sepsal z právního hlediska a dobře zdokumentoval pozdější premiér a federalistický obhájce transkontinentálního pojetí portugalského státu Marcello CAETANO, Portugal e a Internacionalização dos problemas africanos, 4. vyd., Lisabon 1971. 5 Velmi dobře rozkrývá složité předivo portugalské zahraniční politiky na úsvitu druhé světové války TELO, A. J., Portugal na Segunda Guerra Mundial (1939-1941), Lisabon 1991, sv. I, s. 25-49 (Portugal na preparação do conflito). http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Pro studium širších okolností klíčového okamžiku v dějinách prvorepublikového Československa je užitečné seznámit se s ohlasem závažné krize ve vzdálenějších státech, v tomto případě v Portugalsku, kde eventuální internacionalizovatelnou obdobou – kterou si portugalská politika zatím nepřipouštěla - československé menšinové otázky6 byl problém statutu obyvatel kolonií a jejich přinucování k práci. Shromážděná dokumentace ukazuje, že tendence ke zmezinárodnění a šíření konfliktů, tak příznačná pro politické dějiny 20. století, platí plně i na velmi omezené bilaterální vztahy.

Obavy z války Také pro portugalskou politiku byl už anšlus Rakouska jasným signálem německého expansionismu, který mohl vyvolat – zvlášť ve střetu s britskými pozicemi na Gibraltaru či ve Středomoří – řadu nebezpečí pro Portugalsko. Portugalský vyslanec v Berlíně Alberto da Veiga Simões7 odhalil v depeši svému ministerstvu zahraničních věcí z 12. března 1938 možný dosah německého záboru země sousedící s Československem: Dojem, který tu převládá z událostí, je, že po dvaceti letech od mírové smlouvy, jíž bylo Německo katastrofálně poraženo, je to nyní tento stát, který ve jménu míru a pro zaručení vnitřního pokoje v jiné zemi do ní vnikne, aby ji úplně pohltil. Tímto způsobem německá vláda rok za rokem, den za dnem postupně uskutečňuje svůj program obnovení první Říše do podoby ještě rozsáhlejší třetí říše. Přitom je případ Rakouska teprve první etapou na cestě k takovým cílům a všechno ukazuje na to, že Německo bude pokračovat na Československo, Gdaňsk, německou část Rumunska a dokonce na Ukrajinu a že přetvoří Maďarsko a Jugoslávii ve své kolonie8. Tentýž diplomat objektivně referoval o jistém tlaku vyvíjeném britskou diplomacií na Německo, aby byla vyloučena anexe části území československého spojence: Anglický velvyslanec prohlásil Goeringovi, že invaze německých vojsk by představovala rozhodnou ránu anglo-německým vztahům, což Goeringem hluboce otřáslo. 6

Zůstává otázkou, zda demokratické mechanismy k řešení problému minorit jsou aplikovatelné v ostrých mezinárodních krizích – srv. ŽALOUDEK, K., Encyklopedie politiky, Libri, Praha 1999, s. 284-286. 7 Alberto da Veiga Simões byl dříve portugalským vyslancem v Praze. Umělec a bohém byl sice ze strany našich diplomatů hodnocen spíše negativně (srv. např. Archiv Ministerstva zahraničních věcí Praha, krabice Lisabon 1928, 1929, 1930, složka Lisabon 1929, zpráva č.59/dův. z 24. dubna 1929, politická zpráva č. 7/29, kde si československý chargé dáffaires stěžuje na svého portugalského kolegu v Praze, který prý spíše cestuje po Paříži a dělá dluhy ve Vídni, než aby se zajímal o Prahu a chodil tu řádně na recepce), ale získal k Československu blízký vztah, který si zachoval i v době svého působení v Berlíně. 8 Dez Anos de Política Externa (1936-1947). A Nação Portuguesa e a Segunda Guerra Mundial, soubor dokumentů Ministerstva zahraničních věcí, Lisabon b. d., sv. I, s. 321-322, dokument č. 244, telegram č. 48, Berlín 12. března 1938, všechny použité výtahy přeložil autor. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Ujistil tedy velvyslance zárukami pro Československo, ale přitom prohlásil, že očekává, že československá vláda něco pro sudetské Němce udělá9. Pro portugalského předsedu Rady ministrů (užší vlády) a zároveň momentálního ministra zahraničních věcí Salazara byla krize kolem Československa jen ukázkou „slepoty“ demokratického světa, kde se stále řečnilo o hodnotě člověka a o všeobecném odzbrojení, ačkoli se zřetelně blížila válečná katastrofa. Se svým typickým nelítostným chladem zmínil Salazar také Prahu ve svém protidemokratickém projevu z 28. dubna 1938: Tím se (demokracie) stala extatickou a neaktivní, slepou před všemi skutečnostmi, které jasně demonstrovaly bezdůvodnost jejích pozic; slepou před faktem, že právo zbudované vítězstvím se může zachovat jen potud, pokud se udrží síla, která ho vynutila; slepou před různostmi pocitů a zájmů na jedno straně a dohod a kompromisů na druhé; slepou ve Španělsku, slepou v Praze, slepou v Ženevě, slepou na mnoha dalších místech10. V květnu 1938 se konflikt mezi Berlínem a Prahou přiostřil. Vedoucí portugalských diplomatických misí v Berlíně (Veiga Simões), Londýně (Armindo Monteiro), Paříži (A. H. da Gama Ochoa) i Vatikánu (Quevedo) se tímto tématem zabývali přednostně. Veiga Simões oznamoval 14. května: Německý tisk dnes zveřejňuje mimořádně ostré články proti Československu, kde se opakují obvyklá obvinění, ale ani trochu se nezmíní nová iniciativa anglického vyslance vyvinutá předevčírem u Ribbentropa. Dozvěděl jsem se ze spolehlivého zdroje, že vyslanec opakoval iniciativu zmíněnou v mém telegramu 76 s poukazem, že britská vláda se nemůže nezajímat o československou otázku vzhledem k tomu, že její pravděpodobné důsledky by mohly vyprovokovat všeobecný konflikt, a tvrdí, že česká11 vláda je připravena vyhovět všem požadavkům sudetských Němců s výjimkou teritoriální autonomie a přijetí nacistických principů. Zde akreditovaný diplomatický sbor, při nejistotě výsledků římských rozhovorů o střední Evropě, se chápe každé nezaručené zprávy, jejíž věrohodnost je krajně sporná. Přesto se udržuje přesvědčení, že Anglie v tomto okamžiku vyvíjí mírný, ale neustávající tlak na německou vládu, aby vyloučila nenapravitelné důsledky počinů německých vůdců. Toto přesvědčení je posilováno nejen Henleinovou cestou do Londýna inspirovanou Německem, ale také rezervovaností britského vyslance, který se vyhýbá hovorům o této záležitosti, ale neklesá na mysli12.

9

Tamtéž, č. 245, s. 322, telegram č. 51, Berlín 13. března 1938. HENRIQUES, M. C. a SAMPAIO e MELO, G. de (koord.), Salazar, Lisabon 1989, s. 352. 11 V portugalské diplomatické korespondenci se nerozlišuje mezi pojmy „československý“ a „český“, stát je ovšem vždy (nakonec i po slovenské autonomii nebo po rozpadu) označován jako „Československo“. 12 Dez Anos de Política Externa…, č. 288, s. 366, telegram č. 79, Berlín 14. května 1938. 10



O pět dní později informuje tentýž vyslanec z Berlína svou vládu v Lisabonu: Československá otázka zřejmě dělá značné pokroky, protože při posledních rozhovorech anglického vyslance s ministrem zahraničních věcí byly stanoveny principy rozhovorů v Londýně, což znamená převrat původního německého hlediska, podle něhož Říše nepřipustí zásah žádné třetí země do této otázky. Československý vyslanec dnes řekl jednomu kolegovi, že jeho vláda má připraven projekt pro menšiny, ale že ho předloží parlamentu a zašle do Anglie, teprve až se zaručí, že ho schválí všichni straničtí lídři a až se tím zajistí jeho maximální průchodnost v parlamentě13. Armindo Monteiro14 odrazil ve svém poselství Salazarovi z Londýna 21. května napětí posílené včerejší úspěšnou československou mobilizací: Kolem československých událostí existuje určitý neklid. Odpoledníky jsou plné alarmujících zpráv oznamujících hlavně mobilizaci jedné části záloh české armády a zavraždění dvou sudetoněmeckých rolníků. Lord Halifax přerušil svůj víkendový program a vrátil se do Londýna. Když jsem včera mluvil s radou italského vyslanectví, řekl mi, že nejobtížnější otázkou evropské politiky je Československo a že všechny francouzské akce kolem Španělska mají za cíl odvést pozornost od Československa15. V Berlíně byla ovšem odezva energické československé defenzivní akce mnohem dramatičtější a interpretace české mobilizace zdeformovaná goebbelsovskou propagandou. Veiga Simões se ve svém poselství do Lisabonu z téhož dne pokusil nepodléhat názorům německého tisku: PILNÉ. Protože dnešní ranní oviny nesmírně nafoukly včerejší incident na české hranici, šel jsem dnes na hodinu navštívit francouzského vyslance, abych poznal jeho stav duše. Nalezl jsem ho nesmírně deprimovaného a hluboce přesvědčeného o tom, že Německo právě nyní hledá záminku, aby zasadilo Československu ránu, což bude znamenat 13

Tamtéž, č. 291, s. 367-368, telegram č. 81, Berlín 19. května 1938. Doktor práv a univerzitní profesor Armindo Rodrigues de Sttau Monteiro (narozen 16. 12. 1896 ve Vila Velha de Ródão, zemřel 15. 10. 1955 v Loures), absolvent právnické fakulty lisabonské univerzity a Válečné školy, patřil k nejvýznamnějším portugalským anglofilům. V prvních letech Salazarovy vlády, kdy se diktátor opíral o mladé univerzitní odborníky, zastával Monteiro funkce státního podtajemníka financí (1930-1931), ministra kolonií (1931-1935) a ministra zahraničních věcí (1935-1936). Tehdy se Monteiro podílel na reformách veřejné správy, na založení Národního statistického úřadu, reorganizoval správu zámoří a zefektivnil dříve liknavou a nesystematickou činnost na ministerstvu zahraničních věcí. Protože jeho práce poněkud zastiňovala Salazara a protože Monteirova zahraničněpolitická linie vždy realisticky respektovala britská hlediska, dostal profesor Monteiro jako „zlatý exil“ post portugalského vyslance v Británii. Řídil tam portugalský zastupitelský úřad v letech 1936-1943, ve složité době španělské občanské války a druhé světové války. Stále energičtěji se stavěl proti Salazarově politice neutrality za každou cenu a vybízel k čestné, třeba riskantní portugalské účasti na válce po boku Británie. Také za tyto postoje musel nejvýznamnější diplomatické místo opustit. Od Oxfordské univerzity dostal při odchodu z Británie diplom doktora honoris causa a v Portugalsku se pak věnoval práci univerzitního pedagoga a ekonomického poradce. V době svého diplomatického působení v Británii sledoval Armindo Monteiro konsolidaci československé vlády i naší armády v exilu a byl přítelem Jana Masaryka. Řada Monteirových prací je roztroušena v odborných časopisech, knižně vyšly mezi léty 1926 a 1942 čtyři větší studie ekonomického a organizačního charakteru. 15 Dez Anos de Política Externa…, č. 292, s. 368, telegram č. 141, Londýn 21. května 1938. 14



válku. Informoval mne, že asi před šesti měsíci dostala jeho vláda spolehlivou informaci, že jakmile bude Frankovo vítězství na dohled, Mussolini bude hledat záminku pro rozpoutání konfliktu ve střední Evropě a že využije mezinárodního zmatku, aby se vylodil v Tunisku. Podle něho všechna současná fakta potvrzují tuto informaci a my se ocitáme na krok od katastrofy. Ve chvíli, kdy jsme rozmlouvali, mu bylo telefonicky oznámeno, že dva rolníci, kteří chtěli překročit československou hranici, neuposlechli české pohraničníky, kteří na ně vystřelili a oba zabili. Francouzský vyslanec žádal hned o telefonické spojení s Paříží a řekl mi, že Německo využije tohoto incidentu jako záminky k intervenci. Včera a dnes byl ohromný pohyb letadel a na německých silnicích se provádějí veliké přesuny vojsk. Jednomyslný názor diplomatických kruhů je, že situace je velmi vážná16. Portugalský vyslanec v Paříži a zásadový antikomunista Gama Ochoa měl k Československu výhrady už vzhledem k československo-sovětské smlouvě, přesto ve svých zprávách do značné míry objektivně vyjadřoval zřejmou skutečnost, že se československoněmecký spor o Sudety stal gordickým uzlem světové politiky oněch dnů: Tato (francouzská) vláda

je

rozhodnuta

vzdorovat

extremistickým

tlakům

směřujícím

k válečnickým

dobrodružstvím vyvolaným Moskvou, a proto prohlubuje těsné svazky s Londýnem, aby vyloučila zhoršení konfliktu ve střední Evropě vedoucímu pravděpodobně ke světové válce. Zdejší (francouzský) ministr zahraničních věcí jednal včera s vyslanci Polska, USA a Československa. V protikladu k prohlášením, že jen v nejkrajnějším případě by vypukla válka pro Československo, se obává, že by takový dojem povzbudil německé záměry. (…) Kromě rady maximálních ústupků Německu se Praze navrhuje opřít se o česko-německou arbitrážní konvenci z roku 1935, jejíž platnost Německo nedávno uznalo. Pesimistické dojmy z posledních dnů se změnily v optimismus, který někteří pokládají za nemoudrý, protože základní problém nebyl vyřešen a evropský mír nadále závisí na tom, zda nevzniknou nepředvídané incidenty, jichž je ovšem třeba se v současných událostech obávat17. Také Quevedo psal o obavách Vatikánu, že se „situace stane nesmírně vážnou, jestliže akce Anglie, Francie a Československa neuklidní Moskvu“18. Ochoa měl však přes Paříž blíže k věrohodnějším zdrojům, a tak informoval o tom, že mezinárodně politické akce na záchranu míru se koordinují přímo v Praze: Československý vyslanec v Paříži odjel do Prahy, kam dnes přijede jeho londýnský kolega. Tito diplomaté předloží své vládě názory francouzské a britské vlády na (sudetoněmeckou) otázku, které, jak předpokládají, vyvolají v jisté chvíli mimořádný

16

Tamtéž, č. 293, s. 368-369, telegram č. 82, Berlín 21. května 1938. Tamtéž, č. 294, s. 369, telegram č. 57, Paříž 23. května 1928. 18 Tamtéž, č. 295, s. 370, telegram č. 24, Vatikán 23. května 1938. 17



souhlas. Existuje přesvědčení, že Polsko pokládá své spojenectví s Francií za platné jen v případě, že by Francie byla obětí nevyprovokované agrese, a předpokládá se,že Rumunsko bude následovat tohoto příkladu i přes svou situaci v Malé Dohodě. Komunistický poslanec Peri je v Praze a snaží se ve svém okruhu upravovat chod věcí podle sovětských přání19. Zatímco diplomatické depeše zůstávaly veřejnosti skryty, informace poskytoval izolované portugalské veřejnosti domácí tisk silně závislý na nacionalistické ideologii salazarismu. V roce dramatických domácích událostí20 se československý problém prosadil mezi předními tématy zahraničněpolitických rubrik, ale jeho utilitaristická interpretace nemohla vzbudit ve čtenářích pozitivní zaujetí pro československou věc, natož pak solidaritu s ohroženým středoevropským demokratickým státem. Hlediska oficiálních novin vycházela často z německého tisku. Provládní deník Diário da Manhã, který v ose Berlín-Řím spatřoval „dynamický prvek evropské transformace“21, se 16. května nepokrytě vyjádřil proti integritě Československa: Otázka Československa je potenciálně rozhodnuta. Nejprve autonomie, pak dobrovolné vtělení (sudetských Němeců a jejich území) do Velké Říše. Evropa nebude mít co dodat k jednoduchému a prostému projevení práva národů, aby o sobě rozhodovaly. Stejný list, který tajně dostával finanční podpory of německého ministra propagandy Josefa Goebbelse22, tvrdil 30. května 1938 nacistickými frázemi: Československo se stalo bolševiskou kolonií ve střední Evropě.

19

Tamtéž, č. 298, s. 372, telegram č. 59, Paříž 25. května 1938. Rok 1938 naplnily v Portugalsku velmi dramatické události. Už v lednu se očekávalo, že Salazarovy reformy vyvolají vojenskou vzpouru proti „Novému státu“. Všechny polovojenské organizace (Národní republikánské garda, Portugalská legie aj.) byly uvedeny do pohotovosti. Salazar se pokusil uklidnit veřejnost koncem března tím, že ohlásil na rok 1940 nevídaný cyklus oslav výročí založení státu (1140) a obnovení nezávislosti (1640) a současně s tím řadu veřejných staveb a prací. Četné nepřátele diktatury ovšem zase podráždilo, že národní shromáždění servilně oslavilo desetiletí Salazarovy činnosti ve vládě udělením titulu „Zasloužil se o vlast“ (Benemérito da Pátria) a že portugalská vláda 28. dubna uznala de iure Frankovu povstaleckou vládu v Burgosu za právoplatnou vládu Španělska. Koncem května se oslavy „národní revoluce“, tj. vojenského převratu z roku 1926, nesly v silně militaristickém duchu: totalitní „Portugalská mládež“ ve své chlapecké (Mocidade Portuguesa) i dívčí složce (Mocidade Portuguesa Feminina) pořádala hlučné masové tábory a defilé za přítomnosti nejvyšších státních i církevních představitelů. Hned poté začaly přípravy na zcela formální volby poslanců Národního shromáždění, kdy velký mediální tlak předem potlačoval nespokojenost s faktem, že „výběr“ zůstával omezen na kandidátku salazaristické státostrany Národní svaz (União Nacional) (srv. např. RODRIGUES, A. S., História de Portugal em Datas, Lisabon 1996, s. 332-333) Další události a také rozmanité dění v afrických i asijských koloniích nedávaly československé tématice v portugalském tisku mnoho nadějí potřebný prostor a zasvěcenou interpretaci. 21 Diário da Manhã, Lisabon 9. května 1938, s. 8, překlady úryvků z tisku od autora článku. 22 Vyčerpávajícím způsobem o vztahu portugalského tisku k československé otázce a o vztazích mezi německými a portugalskými propagandistickými centrálami pojednává Alberto PENA RODRÍGUEZ ve svém článku La Propaganda de Salazar y la Crisis de Munich, In: Revista de História das Idéias, sv. 17, Coimbra 1995 – Do Estado Novo ao 25 de Abril, s. 439-479, kde zmiňuje další užitečné práce související s propagandistickými metodami totalitních portugalských institucí, např. BARROS, J. Leitão de, Anglofilia e germanofilia em Portugal durante a Segunda Guerra Mundial, In: Portugal na Segunda Guerra Mundial. Contributos para uma reavaliação, Lisabon 1989; TELO, A. J., Propaganda e Guerra Secreta em Portugal (1939-1945), Lisabon 1980. 20



Ještě

před

vyvrcholením

československé

krize

v Mnichově

řadila

většina

portugalského pravicového tisku Československo mezi fiktivní státy zrozené versailleskou mírovou smlouvou. Je však skutečností, že v nikdy zcela nepotlačené různorodosti názorů (běžnější v mezinárodněpolitických než ve vnitropolitických tématech) zaznívaly také hlasy, které uznávaly právo Československa na obranu před hitlerovskými požadavky23. Avšak oficiální ideologové salazaristického režimu obdivovali „velký“ německý národ do té míry, že obviňovali československou vládu z toho, že brání přirozenému sjednocování Němců a tím rozdmýchává válečnické záměry Moskvy. Vlivný novinář Augusto da Costa si v Diário da Manhã přál, aby Německo disponovalo právem podniknout cokoli na zamezení ruského nebezpečí. Jestliže to liberálové a demokraté nevidí a nechápou, ukazují se hloupí jak necky. Tentýž žurnalista spatřoval v rozdmýchávání československého problému zvláštní motivy: Někteří (se věnují československému tématu) proto, že potřebují Československo proti případnému útoku Německa, jiní proto, že se obávají postupného narůstání německé hegemonie v Evropě, další proto, že Československo je zednářským a demokratickým (slovo je použito pejorativně) výtvorem par excellence, ještě jiní proto, že využívají každé příležitosti, aby se vměšovali, když se jedná o evropský imperialismus. (…) Dokonce i prezident Roosevelt pořádá ve věci sudetských Němeců pacifistické projevy (a zatím dodává) Japonsku ocel a obráběcí stroje, aby mohlo pokračovat ve válce s Čínou24. Další ze známých provládních novinářů Domingos de Mascarenhas přímo obvinil v “Bulletinu Portugalské legie” československou vládu i prezidenta republiky, že vytvořili ohnisko napětí v Evropě: (Český) terorismus je dostatečně prokázán více než dvěma sty tisíci uprchlíků na německé území. Tyto nepořádky, jejichž obětí byli sudetští Němci, mají jediný účel: vyprovokovat Německo, dovést ho k tomu, aby neprodleně překročilo české hranice (…) k ochraně svých spoluobčanů, s nimiž se špatně zachází. Doufá snad pan Beneš, že takový německý “akt síly” rozpoutá válku, kterou si Moskva tak přeje?25

Vyvrcholení krize

23

Příkladem může být článek listu República nazvaný „Ve střední Evropě“, Lisabon 29. července 1938, s.1. COSTA, A. da, „Inquietação e mistificação” (Zneklidňování a mystifikace), Diário da Manhã, Lisabon 10. září 1938, s.1. 25 MASCARENHAS, D., „Novos horizontes“, Boletim da Legião Portuguesa, č. 16, Lisabon 1. října 1938, s. 6. Na rozdíl od celkem správně psaných německých jmen je pro portugalský tisk (dřívější i pozdější) typické vytrvalé komolení českých jmen. V roce 1938 bývalo jméno československého prezidenta přepisováno nejčastěji v podobě „Benès“, jméno jeho předchůdce například „Mazarik“. Novináři se vůbec zjevně vyhýbali slovanským jménům, protože se transkripce exotických slovanských slov a jmen vymykala jejich představám a možnostem. 24



Československo se v souvislosti s německým nátlakem na úpravu postavení sudetských Němců stalo předním tématem světové politiky, proto o něm portugalští diplomaté informovali skoro denně. Jejich postřehy mimoděk odhalovaly názorové kolísání v evropských metropolích. Portugalský chargé dáffaires v Londýně Faria popsal dvojaký britský postoj: Přáním této vlády je udělat všechno pro usnadnění mise lorda Runcimana a najít řešení přijatelné pro obě strany. Uznává obtíže. Velmi ji zneklidňuje netrpělivost německého tisku. Ta ladí s obrovskými armádními manévry a stejně jako obavy z jakéhokoli nesmiřitelného prohlášení z Norimberku vyvolala v posledních dnech značný nepokoj. Ptal jsem se (britského diplomata), co má ve včerejším komuniké znamenat formulace „politika, kterou je třeba definitivně sledovat“. Odpověděl nepřesvědčivě, že se snad jedná o případ, že by sudetští Němci nepřijali nové návrhy a že by lord Runciman předložil nějaký jiný kompromisní scénář. Ptal jsem se, co je pravdy na pověstech o rozhodnutích vlády, které jsem Vám včera oznámil a které dnes publikoval Daily Express. Odpověděl vyhýbavě, že se nikdy neví, jak se věci vyvinou, a dodal, že nevěří možnosti, že by válka skutečně vypukla26. Veiga Simões tlumočil do Lisabonu německé přesvědčení, že britská vláda „zaměřuje veškerou svou činnost na to, aby Prahu donutila k maximálním ústupkům.“ Ve shodě se současným německým míněním dodal: V nejvyšších německých kruzích se teď říká: budeme mít Československo bez války27. Portugalský vyslanec v Berlíně také zachytil posun britských stanovisek směrem k německému tlaku: TAJNÉ A DŮVĚRNÉ. – Anglický vyslanec nakonec mluvil s (německým) Ministrem zahraničních věcí, jemuž vylíčil duchovní stav anglické vlády.Vytvořil si dojem, že vláda je přesvědčena, že by Londýn neměl do konfliktu mezi Německem a Československem zasahovat. (…) Podle jeho názoru závisí nyní především na Benešovi, jedinému činiteli s dostatečnou prestiží vnutit českému lidu řešení, jež by se blížilo Karlovarským požadavkům; avšak Beneš jeden den něco Runcimanovi slíbí, ale druhý den se vyhne splnění slibu, zvlášť když ho popíchne kterákoli francouzská osobnost. Londýn a Paříž nicméně vyvíjejí na Beneše co největší nátlak, aby co nejvíce ustoupil. Německá vláda již shromáždila malý zlatý fond, který měla v Londýně, a nadále přijímá všechna opatření pro válku, což zvyšuje pesimismus anglického vyslance, který přesto soudí, že by se jí ještě dalo vyhnout. Jede do Norimberku stejným dopravním prostředkem jako já a vyvine veškeré úsilí, aby promluvil s Kancléřem ještě před jeho projevem, i kdyby pro poslední pokus o záchranu míru měl rozbíjet dveře. Je ale pravda, že Anglie se ještě necítí připravená na jasné vítězství a že by teď dala přednost, aby se všechno vyřešilo Benešovými ústupky. Zde vydaná úřední 26 27

Dez Anos de Política Externa…, č. 347, s. 420-421, telegram č. 268, Londýn 31. srpna 1938. Tamtéž, č. 348, s. 421-422, telegram č. 103, Berlín 3. září 1938. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


zpráva o setkání Henleina s Hitlerem říká, že se oba naprosto shodují; tato shoda je založena na požadavcích karlovarského programu. Není pochyby, že Německo dokončuje válečné přípravy, přestože jsou jeho představitelé přesvědčeni, že Francie a Anglie nebudou riskovat pobití několika milionů lidí kvůli dalším milionům Němců z Československa. Když tu byl generál Vuillemin, Goering se ptal, co udělá Francie, jestliže Německo přímo zlikviduje československou otázku. Když odpověděl, že Francie splní své povinnosti, opáčil Goering: tím hůř. Zdá se mi, že francouzský vyslanec nijak nekoordinuje svou činnost, na rozdíl od uvedených vlád, s akcemi anglického vyslance.(Například včera mne francouzský vyslanec se vší jistotou informoval, že se anglický vyslanec nesetká s ministrem zahraničních věcí, ale pár hodin poté mi anglický vyslanec řekl opak.) Italský vyslanec ví jen málo o tom, že Kancléř telefonoval přímo Mussolinimu; věří nicméně, že při „nejmenší změně evropského státu quo“ bude Itálie mobilizovat. Osobně si nadále udržuji názor, že možnost udržet mír závisí víc než na českých ústupcích na energii, s jakou se budou vyjadřovat Francie a Anglie. Buď jak buď, konec měsíce (září) a začátek příštího měsíce (října) budou kritickým okamžikem28. V prvním zářijovém týdnu nepřestával Veiga Simões informovat Lisabon o nejdůležitějším mezinárodním problému: DŮVĚRNÉ. Ze zaručeně jistého pramene jsem se právě dozvěděl, jaký je současný stav české otázky. Německo poradilo Henleinovi, aby zásadně odmítl návrh rozdělit sudetoněmecké území do tří kantonů. Navrhlo proti tomu karlovarský plán, ale rozdělilo ho na dvě části: jedna se má realizovat okamžitě a druhá by byla předmětem dalších úvah. První fáze zahrnuje úplnou autonomii jednotného sudetoněmeckého území ve všem kromě zahraniční a vojenské politiky. Protinávrh netrvá na opuštění politiky českých aliancí za předpokladu, že Československo samo se bude cítit nuceno je opustit, pak to Kancléř takto oznámí v Norimberku a všechno se prozatím vrátí do normálu; v opačném případě si Německo počká na ten nejmenší incident, který by vznikl na sudetském území, aby vojensky zasáhlo29. Nebezpečí ostré mezinárodní krize zostřilo v těchto dnech propagandistickou kampaň v portugalském oficiálním tisku. Útoky proti „demokratům“, „pacifistům“ nebo „spojencům Moskvy“ splývaly automaticky s invektivami vůči československé vládě, která zůstávala ve střední Evropě osamělým a opuštěným obhájcem demokratických a občanských principů proti nacionalistické a fašistické záplavě. Augusto da Costa brojil proti možnosti destabilizovat v mezinárodních krizích portugalský režim a napadal spolu s jinými údajnými destruktivními elementy také Československo: Vášnivě si přejí, aby také v Portugalsku vznikly takové 28 29

Tamtéž, č. 349, s. 422-423, telegram č. 104, Berlín 4. září 1938. Tamtéž, č. 350, s. 423, telegram č. 105, Berlín 5. září 1938. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


vnitropolitické nebo zahraničněpolitické komplikace, že Nový Stát bude muset před nepořádkem kapitulovat. A stejně vášnivě si přejí, aby Hitler napadl Československo – ačkoli tento zednářsko-komunistický stát je souvěrcem politických taškářů – jen proto, aby se všechno zkomplikovalo, Francie by se vrhla na Německo, pokládala by Franka za svého nepřítele a účinně by pomohla barcelonským bolševikům; pak by se porážka nacionalistického Španělska projevila také zde uvnitř a Portugalsko by se stalo…tím, co chtějí30. Tentýž novinář vymýval z myslí svých čtenářů jakoukoli opačnou interpretaci československé otázky, která by mohla přijít zejména z mnohem objektivnějšího francouzského tisku31, ale tím bezděčně prozradil národu geopoliticky odvrácenému od střední Evropy, jaký ráz by v jiné optice mohl mít sudetoněmecký problém: Sudetští Němci podporovaní z Berlína, kteří chtějí podrýt československou národní jednotu, a Čechoslováci, vlastenecky vzdorující náporu pangermanismu... Je nutné varovat veřejnost, že takto věc nestojí, a nabídnout jí jiné informace32. Ve svém boji se zdroji podporujícími Prahu dával Augusto da Costa znovu neobratně najevo, že existují hlediska protichůdná jeho interpretaci: Když agentury ve službách takové (protiněmecké) politiky nám přinášejí zprávy a telegramy o neústupnosti sudetských Němců a ústupnosti Prahy, ptejme se, proč českou vládu nikdo neovlivní, aby udržovala pevnou linii obrany; zdalipak v manévrech proti Runcimanově misi nepůsobili v Praze francouzsko-sovětští agenti? Bylo by dobré, kdyby nás tiskové agentury nepokládaly za pitomce33. Zatímco z portugalského provládního tisku zaznívaly ostře protičeskoslovenské invektivy, diplomaté nadále informovali o vývoji krize. Veiga Simões tlumočil 13. září 1938 Hitlerovy nesmiřitelé názory, aniž by zaujímal stanovisko ve prospěch kterékoli strany sporu: Kancléř právě proslovil svůj projev charakterizovaný tak mimořádně násilnickým tónem, jaký ještě nikdy nepoužil. O české otázce prohlásil, že Německo žádá pro sudetské Němce právo, aby mohli sami o sobě rozhodovat, a jestliže si oni nemohou pomoci sami, pak jim pomůže Německo. Používal vždy německého slova, které se může přeložit stejně jako autonomie nebo jako plebiscit; ale stejně nikdy neupřesnil, jak si představuje řešení, a zůstával na vágních příměrech. Zdůraznil, že v květnu necouvl před zahraničními argumenty na obranu českého 30

COSTA, A. da, „Os embusteiros da política“ (Političtí taškáři, čachráři), Diário da Manhã, Lisabon 13. září 1938, s. 1 a 6. 31 Ve svém článku „Os embusteiros do jornalismo“ (Novinářští taškáři, čachráři) v Diário da Manhã 15. 9. 1938 vyjmenoval Augusto da COSTA francouzské listy, které Československo podporují: Le Populaire, LÓuvre, Echo de Paris a L´Humanité. 32 COSTA, A. da, „Checoslováquia. Aviso ao Público“ (Československo. Upozornění pro veřejnost), Diário da Manhã, Lisabon 16. září 1938, s. 1. 33 Tamtéž. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


státu, že už v projevu v Reichstagu 22.února prohlásil, že Německo nemůže nadále tolerovat útlak tří a půl milionů Němců, který má za následek posilování armády a vybudování „nejgigantičtějšího opevnění, které kdy svět viděl“ na hranicích, a zdůraznil, že tam pracovaly a pracují stovky tisíc lidí. Beneš musí dojít k dohodě se sudetskými Němci za každou cenu. Varoval evropské státníky, že Německo je v této otázce ochotno jít až do krajnosti a že to říká proto, aby o tom nebylo nejmenších pochybností34. Salazar ve funkci ministra zahraničních věcí se v těchto dnech aktivně podílel na horečné výměně depeší týkajících se československo-německého sporu. Měl ovšem na mysli jen důsledky krize pro Portugalsko a v tomto rámci využíval informací z Berlína jak pro řízení domácích propagandistů, tak pro instrukce vyslancům. Do Londýna zaslal tento pokyn: PILNÉ. Dá se říci, že zdejší veřejné mínění sleduje s největším zájmem sudetoněmeckou otázku s úzkostí, aby se tam nevytvořil mezinárodní konflikt, ale zůstalo klidné. Nemůžeme přestat předpokládat, že portugalské veřejné mínění usoudí, že nás konflikt kolem Československa nevyhnutelně zasáhne. Informujte o tom, že jsme přijali iniciativu francouzského vyslance z doby před několika dny ke změně našeho vztahu k Československu, aniž byste vyjadřoval naše pocity. Otázku o závazcích vůči Francii v české otázce doprovoďte další otázkou, jaký je skutečný stupeň tlaku vyvíjeného Londýnem na Paříž, Prahu a Berlín. Bylo by vhodné, aby se nezdálo, že náš zájem o první otázku znamená automatické uznání závazků také pro nás. Informace našeho vyslance v Berlíně vedou k názoru, že k válce úplně chybí ekonomické prostředky, ale zároveň uvádí mnoho faktů o jejich mobilizaci35. Pod tlakem událostí odpovídal Armindo Monteiro do Lisabonu ještě téhož 14. září. Popisoval především účinky československé krize na anglickou politickou scénu: Anglická vláda přijala rozhodnutí zaslat Hitlerovi demarši přímo prostřednictvím premiéra. Proto Neville Chamberlain dnes telefonicky mluvil s Hitlerem, připomněl kritickou situaci a žádal schůzku na zítřek 15. září. Hitler v odpovědi přijal návrh a označil místo. Chamberlain odletí zítra doprovázen dvěma odborníky s úmyslem nalézt v přímém rozhovoru s Hitlerem mírové řešení. Král Jiří VI. přerušil dovolenou ve Skotsku a dnes odpoledne se vrací do Londýna36. Příštího dne zaslal Monteiro Salazarovi obšírnější zprávu na základě rozboru britského tisku a sondáží ve vrcholných kruzích britské politiky: Rozhovor s lordem Halifaxem byl odložen na sedmnáct hodin kvůli schůzi vlády dnes ráno. Budu se nyní snažit reprodukovat uskutečněný rozhovor co nejvěrněji. Nejprve jsem řekl, že v současném okamžiku se mi zdá

34

Dez Anos de Política Externa…, č. 354, s. 427, Telegram č. 114, Berlín 13. září 1938. Tamtéž, č. 355, s. 427-428, Telegram č. 192, Lisabon 14. září 1938 (podepsaný Salazarem). 36 Tamtéž, č. 356, s. 428, telegram č. 287, Londýn 14. září 1938. 35



přirozené, že si přeji znát přímo od nejpovolanějšího pramene stanovisko britské vlády, abych informoval svou vládu; jaké jsou podle lorda Halifaxe perspektivy v oblasti okamžitých kroků? Halifax odpověděl, že se vše vyvíjí tak rychle, že vzniká dojem, že co se v jednom okamžiku přijme, v druhém se změní; teď na závěr odpoledne vzniká podle ranních zpráv dojem lehkého optimismu; kdo věří, nemůže ztrácet naději; doufá, že přes všechny potíže udělá anglická vláda všechno lidsky možné pro udržení míru, ale nyní je ještě nemožné předvídat vývoj událostí. Halifax se a chvilku odmlčel a pak jsem položil další otázku: To „lidsky možné“ se dělá v Berlíně, nebo v Praze? Halifax se na mne ledově zadíval a zeptal se: Proč se tak ptáte? Abych nevyvolával přátelství mezi našimi dvěma zeměmi a práva, která z něho vyplývají, odpověděl jsem: Protože v anglických novinách jsem viděl, že anglický vyslanec v Berlíně učinil jisté prohlášení před Führerem ohledně postojů anglické vlády, a v portugalských novinách, které dnes došly, vidím tuto skutečnost popřenou. Snad německými agenturami? – ptal se Halifax. Informace, které jsem viděl, přišly z agentury DNB, opáčil jsem. Halifax zůstal ticho asi dvě minuty, takže jsem měl dojem, že mi ani nechce odpovědět. Pak řekl: Postoj anglické vlády jasně vyjádřil premiér a nedávno i kancléř pokladu; před projevem v Norimberku a tváří v tvář událostem chápala anglická vláda jako výhodu vysvětlovat svá stanoviska přímo u kancléře Hitlera prostřednictvím nót nebo formálních demarší; ale pak došla k názoru, že by taková iniciativa mohla mít kontraproduktivní dráždící účinek, namísto aby představovala apel ve smyslu odpovědnosti, a že by mohla vést Hitlera k prohlášením, která by ještě víc situaci zkomplikovala; rozhodlo se tedy, že anglický vyslanec podá demarši přímo u nejvyšších a nejodpovědnějších osobností s jasným vyjádřením anglického stanoviska a to bylo učiněno u všech osobností, které mohou ovlivnit situaci tak, aby nevznikly pochybnosti. V Praze, dodal, jsme udělali přímo či nepřímo všechno možné pro dosažení mírového řešení, přímo prostřednictvím našeho vyslance, nepřímo prostřednictvím lorda Runcimana, který dělal zázraky. Myslím, že jsme dosáhli ústupků, které se zpočátku zdály nemožné; zezačátku váhaví Češi se nakonec ukázali být velmi smířliví. A jistě je dovedeme na pokraj jejich možností ustoupit. Říkám to, dodal, jako osobní informaci pro vás. Vysvětlil jsem tedy, že jsme přerušili styky s Československem kvůli řadě incidentů, v nichž se nesprávnost postupu jejich vlády zdála Lisabonu jasná. Halifax poslouchal, aniž k tomu co poznamenal. Já jsem pak řekl, že v zájmu informovanosti mé vlády položím velmi troufalou otázku: přál bych si vědět, jaké jsou závazky Velké Británie vůči Francii v současných souvislostech. Halifax trochu váhal s odpovědí. Pak řekl pomalu: Jak je známo, Velká Británie nemá vůči Československu přímé závazky. Avšak pokud by Francie intervenovala v této zemi a válka by se rozšířila tak, že by nevyhnutelný řetězec událostí ohrozil bezpečnost http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Francie, nebude se Velká Británie moci vyhnout konfliktu. Žádné zemi, ani Francii nemůžeme říci více než toto. Usnesení vlády Jeho Veličenstva vystavuje riziku v tomto ohledu nejen ji samotnou, ale také Kanadu, Austrálii, Nový Zéland a Jižní Afriku; každý si zaujaté stanovisko vysvětlí tak, jak mu rozumí. Nemůžeme spekulovat o hypotézách, ale podle ustanovených principů budeme slaďovat naše akce. Nakonec jsem se zeptal, zda jsou francouzští důstojníci v Londýně ve styku s britským generálním štábem. Odpověděl, že mu to není známo37. Monteirovy rozsáhlé sondáže v Londýně dosvědčovaly, že většina sousedů zastává vůči ohroženému Československu tvrdý postoj. Z toho vyplývalo, že pražská vláda obklopená nepřáteli je v nejtěžší situaci. Telegram zaslaný Salazarovi z Londýna 16. září 1938 hodnotí polská stanoviska: Třináct hodin. Při rozhovoru dnes ráno mi polský vyslanec řekl, že postoj jeho vlády, tolik kritizované v posledních dnech za své mlčení, je takový, že se sudetoněmecký problém musí vyřešit takovým způsobem, který jim umožní návrat do Německa. Na sudetoněmeckých územích je všechno německé, a jestliže byla tato teritoria přiznána Československu, bylo to jednoduše kvůli velkému vlivu Beneše a Masaryka ve Versailles. Ale problém je hlubší, než si lze představit, a v Československu nebude klid, dokud nebude anexe definitivně ukončena. Jinak bude neklid pokračovat s důsledky, které nelze předvídat. Anglie se nakonec bude muset o tom přesvědčit a Francie bez podpory nic neudělá. Tyto názory mi byly přirozeně svěřeny s největší důvěrností, ale jejich uvědomění zřejmě mohutně ovlivnilo akce Foreign Office v posledních dnech. Sděluji to Vaší Excelenci proto, že je tu polský postoj není běžně známý38. Téhož dne informoval Ochoa z Paříže o nezdařeném pokusu britského premiéra uzavřít československý případ: Rychlý návrat Neville Chamberlaina vyvolal překvapení všech, kteří s přehnaným optimismem soudili, že dvoudenní rozhovory budou stačit na vyřešení situace. Je zřejmé, že Hitler předložil, třeba v příjemných formulacích a v očekávání dohody, podmínky, o kterých Neville Chamberlain soudil, že je musí neprodleně sdělit své vládě a Francii. Soudí se, že bude nutná také Daladierova cesta, a je pravděpodobná nová Chamberlainova cesta do Německa příští úterý, kam by jel buď sám, nebo s Daladierem. Všechno se zdá potvrzovat směřování k evropské konferenci omezené na čtyři mocnosti, nebo na konferenci rozšířenou na další, kteří by se cítili být ve věci zainteresováni, nebo by vyžadovali svou účast39.

37

Tamtéž, č. 357, s. 428-430, telegram č. 286, Londýn 15. září 1938. Tamtéž, č. 358, s. 430-431, telegram č. 291, Londýn 16. září 1938. 39 Tamtéž, č. 359, s. 431, telegram č. 92, Paříž 16. září 1938. 38



Monteiro prolistoval a pečlivě excerpoval britský tisk, aby mohl obšírně informovat Lisabon o ztroskotání prvního kola britsko-německých rozhovorů na nejvyšší úrovni o sudetoněmecké otázce: Diplomatický korespondent Telegraphu důvěryhodně potvrzuje, že Hitler předložil své požadavky v jasné podobě a doprovodil je lhůtami. Dá se říci, že žádal právo na oddělení důležitých oblastí od sudetoněmeckých území. Nenechal na pochybách, že nebude-li uspokojen v blízké době, bude nucen sám upřesnit své postoje v zájmu pronásledovaných sudetských Němců. Německé kruhy nepopírají, že Chamberlain se tomu opřel stejně tvrdě v tom smyslu, že při snaze vyřešit situaci silou použijí také Anglie a Francie sílu, aby takové snaze zabránily. Minulou noc se ve světle zpráv z Prahy zdálo nejasné, budeli se moci nějaký návrh Londýna stát základem jednání. Soudilo se, že naději na přijetí mají jen takové návrhy, které budou doprovázeny zárukami integrity Československa. Korespondence z Prahy uvádí, že se tam příští týden očekává invaze doprovázená prudkými leteckými útoky a že kvůli vzrušení lidu nemůže česká vláda za současné situace souhlasit s nějakým návrhem plebiscitu a že jakékoli snahy vlády v tomto smyslu by vyvrcholily vyhlášením vojenské diktatury; ví se, že podél hranic s Německem je země obklopena nepřátelskými vojsky, přičemž nejsilnější koncentrace je na hranicích se Saskem, odkud se očekává nejtvrdší útok. Tvrdí, že v Německu začali zatýkat nejznámější české občany a že český zastupitelský úřad v Berlíně byl informován, že se jedná o rukojmí pro zamezení toho, aby na vůdce poslední vzpoury byl uplatněno válečné právo. Informuje, že Henleinovo vyhlášení žádající oddělení vedlo hlavní autority henleinovské strany k vyjádření bezpodmínečné věrnosti českým úřadům a že jen menšina si přeje oddělení. Pod titulem „Návrat premiéra“ informuje Times, že v Německu se všeobecně soudí, že jediným možným řešením české otázky je včlenění sudetoněmeckého obyvatelstva do německého území; referuje se podrobně o rozpuštění sudetoněmecké strany českou vládou s tvrzením, že tato strana měla příznivou situaci mezi evropskými rasovými menšinami, ale teď ztrácí práva, jichž dlouhou dobu požívala, stejně jako perspektivu budoucích výsad; popírat kdykoli český stát by ohrozilo jednotu Henleinovy strany, neboť by se na to nahlíželo jako na velezradu. O vhodnosti přijatých opatřeních je nyní možné diskutovat, ale právo na jejich použití je neoddiskutovatelné. Říká, že sudetští Němci už udělali dost, aby předvedli přání své velké části sjednotit se s Německem, a větší tlak na nezákonnost a násilí by sloužil jen k tomu, aby poškodil jejich věc v očích světa; násilí se musí zastavit násilím a česká vláda nemůže rezignovat na úlohu udržovatele pořádku. Dodává, že ti, kteří si přejí plebiscit, jen bourají své vlastní přání tím, že vytvářejí podmínky, ve kterých takový plebiscit ztrácí význam a že hlasovat v nenormálních podmínkách by bylo horší než zbytečné. Tvrdí, že normální http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


podmínky distribuce lidí byly zničeny odchodem české menšiny ze Sudet, útěkem tisíců sudetských Němců do Německa a tisíců nenacistických Němců do vnitrozemí a zdůrazňuje, že při vytyčení nové hranice by se půl milionu Čechů ocitlo na špatné straně. Tvrdí, že dvojím cílem britské vlády je nalézt spravedlivé řešení a vyloučit přechod k síle, a který by byla celé Evropa nucena odpovědět. Daily Express tvrdí pod titulem „Názor“, že Anglie nebude v tomto ani v příštím roce zatažena do války. Manchester Guardian ic neví o tom, co Chamberlain řekl, ale z toho, co vyjádřil Hitler, se zdá být jisté, že se nic nezměnilo na požadavku převodu sudetoněmeckého regionu do Německa, a nebude-li převod rychlý, Hitler použije sílu. Říká, že česká vláda přijala opatření, která ukazují, že má malou naději na to, že by napadení jejího mohlo být vyloučeno. Ať už budou poslední rozhodnutí vlády jakákoli, tato země se čestně může vystavit plebiscitu; vnutit ho Čechům bude znamenat vyzvat je, aby důvěřovali v budoucnost, nikoli ve vlastní zbraně a přirozené zábrany, ani v moc svých spojenců, nýbrž aby se odevzdali v dobré víře a umírněnosti Hitlerovi, když je jich 7 milionů proti 80 a čelí překážkám svého zvětšování. Britský lid, jemuž nechybí smysl pro realitu ani věrnost, by stěží připustil, aby se příliš vnucovalo malému a spřátelenému národu, nyní vystavenému násilí drtivé vojenské mocnosti. V jiném článku analyzuje pozici Itálie a uzavírá, že Itálie má mnoho co ztratit a máloco získat v evropské válce, ať už se bude držet mimo, nebo se zapojí do ní, a předpokládá, že Itálie bude pravděpodobně neutrální, i kdyby ostatní začali bojovat. News Chronicle tvrdí Barlettovým perem, že návštěva skoro znemožnila, aby Němci teď pochodovali na Československo, chybí-li vážné incidenty, z čehož dále vyvozuje, že český lid zbavený naděje na pomoc západních demokracií může mít snahu odvrhnout současnou disciplinu a raději padnout v boji, než by přijal vnucenou úpravu hranic. Bude-li výsledkem setkání příští týden, jež by rozhodlo pouze revizi českých hranic, bude pokoření Anglie úplné. Dříve než návštěva vydala důkazy, říká Barlett, že existuje riziko odcizit se Spojeným státům a vystavit se pohrdání všech zemí, ptal se premiér svých kolegů, zda dělá Anglie dobře, když bez dobrých rad ponechává Československo jeho osudu; Francie tenkrát řekla, že nemůže splnit své smluvní závazky, protože byla opuštěna Anglií, a že válka může být jen lokální. Daily Mail zastává myšlenku, že demokratické národy nemohou plebiscit zavrhnout; hájí také neutralizaci Československa a sleduje přitom jeho strategickou polohu. Poliakoff uvádí ve své korespondenci, že trvá nepružná pozice zaujatá v Norimberku. Říká, že Hitler žádá plebiscit, při němž by byly souhlasně organizovány mezinárodní komise, a k Německu se má připojit území s více než 75 procenty Němců, přičemž ti ostatní by měli být organizováni v kantonech a Československo by mělo být neutralizováno za mezinárodních záruk. Říká, že je velkou otázkou, zda takové řešení vyhovuje Praze a že se válka znovu stává možná, pokud k ní http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


nebude všeobecná averze. Flandin zveřejnil včera ve Standardu článek, který způsobil senzaci titulkem „Francie nepůjde do války pro zachování míru“; je toho názoru, že český problém se má nazírat jako vnitřní, a nikoli mezinárodní otázka40.

Rozhodující dny Portugalská

diplomatická

korespondence

shrnující

stanoviska

vyjadřovaná

v politických kruzích i médiích potvrzuje názorový chaos i akční improvizaci, které vládly na vrcholu francouzské a britské politické scény. Neexistovalo jasné a rázné stanovisko a bez politické koordinace Západu záviselo řešení uměle vyvolaného sudetoněmeckého problému včetně osudu Československa jako státu stále více na Německu. Hitlerova stanoviska byla mnohem dravější a zcela přímočará, a tak demokratický středoevropský stát zřetelně spěl ke svému zániku. Československá otázka v druhé polovině září 1938 zcela opanovala zahraniční politiku většiny evropských států a vyvolávala pro své možné důsledky živý zájem také v Portugalsku. Veiga Simões informoval 17. září svého ministra zahraničních věcí Salazara o možnosti okamžité německé vojenské intervence: Oficiální kruhy jsou neproniknutelné ohledně rozhovorů Chamberlaina s Hitlerem tím spíš, že nyní Kancléř povzbuzuje k neprodlené intervenci; a tak i důvěryhodné diplomatické kruhy předvídají na zítřek vstup Němců do Sudet. Z přímého zdroje jsem nicméně získal přesné a zcela důvěrné zprávy o rozhovorech, jak jsem žádal: Chamberlain odtud odjel s jistotou o obrovské vážnosti situace, což se dalo předvídat při mimořádných lichotkách německé vojenské hrdosti při jeho příjezdu, protože mu Hitler prohlásil, že v případě českého vojenského obsazení Sudet okamžitě zasáhne, ať už budou důsledky jakékoli, dokonce i kdyby Anglie vstoupila do války. Chamberlain získal osobní přesvědčení, že jedině amputace československé sudetské zóny zabrání válce. (…) Doufá, že se bude moci setkat s Hitlerem znovu v úterý v okolí Kolína nad Rýnem; odnesl si slib, že německý postup se do této nové schůzky neuskuteční, pokud v Sudetách nevzniknou vážné nepokoje. Hitlerova akce se zakládá nejen na víře, že hranice s Francií je nyní nezranitelná, ale také na tvrzení, že nový 21.květen, kdy ukázal před německým lidem ústup před Anglií, by ho vážně zbavil domácí prestiže. Mohu Vaši Excelenci ujistit, že rozhovory se nedotkly žádného jiného evropského problému ani koloniální otázky. Bonnet řekl včera belgickému vyslanci v Paříži, že francouzská mobilizace by se mohla uskutečnit až po schválení parlamentem a že intervenci, i kdyby byla pokládána za 40

Tamtéž, č. 360, s. 431-434, telegram č. 295, Londýn 17. září 1938. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


nevyhnutelnou, by muselo předcházet prohlášení o agresorovi ze Ženevy. Ciano prohlásil včera belgickému vyslanci v Římě, že Itálie bude doprovázet Německo „na život i na smrt“. Tichá mobilizace pokračuje se vší intenzitou stejně jako přesuny vojsk k francouzské hranici Ze zdroje, který by měl být dobře informován, mi bylo sděleno, že kromě velkého rozrušení v Hitlerově okolí existují také vážné nesrovnalosti mezi ním a Goeringem, který by chtěl převzít moc a jehož nemoc je jen diplomatická, což tlumočím se všemi výhradami. Nuncius dostal informace, že je to katolický klérus, který v Sudetách nejvíce podněcuje lidi, ale že ti že se zdají být po Chamberlainově příjezdu i přes absurdní a chaotické informace berlínského tisku poměrně klidní41. Armindo Monteiro znovu obšírně shrnul názory britského tisku ve své zprávě z 19.září, především však naznačil, že názory britské a francouzské vlády dospěly do stadia rozhodnutí: Celý včerejší den schůzovali angličtí ministři s Daladierem a Bonnetem a vypracovali návrhy, které Chamberlain předloží Hitlerovi. Během schůzky odevzdal československý vyslanec nótu své vlády žádající, aby nebylo zaujímáno definitivní stanovisko bez vyslechnutí české vlády. O půlnoci bylo dodáno tisku komuniké tohoto znění: „Po rozsáhlé diskusi o současné mezinárodní situaci dospěli zástupci britské a francouzské vlády k naprosté shodě o tom, jaký postup má být přijat k hledání mírového řešení československé otázky. Obě vlády doufají, že bude možné dosáhnout celkových úprav v zájmu míru. Závěry zůstávají ještě tajné, ale některé noviny soudí, že znají nový plán založený na těchto bodech: za prvé všechny okresy, ve kterých mají sudetští Němci více než 75 procentní většinu, budou považovány za území, které vyslovilo přání sjednotit se s Německem; za druhé nová hraniční linie bude vytyčena pokud možno tak, aby byly tyto okresy postoupeny Německu; za třetí okresy s méně než 75 a více než 50 procenty sudetských Němců vytvoří autonomní oblasti uvnitř českého státu; za čtvrté budou přijata zvláštní opatření pro výměnu obyvatelstva a zaručení svobod menšiny, která nebude převedena do Německa; za páté podobné úpravy se budou týkat také maďarské a polské menšiny; za šesté nové české hranice budou garantovány velmocemi a sousedními státy, čímž skončí povinnosti vyplývající ze smluv Československa s Francií a Ruskem42. Naléhavost problému byla tak velká, že Monteiro adresoval do Lisabonu ještě téhož dne druhou depeši: Z dnešního ranního tisku vzniká tento obecný dojem: především zdůrazňovaná

tendence

ustoupit

před

německými

požadavky

ve

věci

odevzdání

sudetoněmeckých území, nejen plebiscitu; za druhé přání míru i za cenu takového postoupení, 41 42

Tamtéž, č. 361, s. 434-435, telegram č. 124, Berlín 17. září 1938. Tamtéž, č. 362, s. 435-437, telegram č. 298, Londýn 19. září 1938. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


které se pokládá za do jisté míry spravedlivé; za třetí tendence zatáhnout Paříž do britských hledisek a zdá se francouzská tendence nechat se tam zatáhnout, aby závazky vůči Československu vypadaly jako britské a ne francouzské; za čtvrté živé obavy z české reakce, a proto tendence izolovat Prahu od jednání tak, jako by se otázka týkala jen mocností, které postaví českou vládu před hotovou věc a tím zabrání jakémukoli možnému konfliktu. I při různosti zpráv a komentářů se tyto tendence zdají ukazovat, že anglická vláda přes udržování jednání a řešení v tajnosti už od nynějška připravuje veřejné mínění a to, aby si zvyklo na myšlenku postoupení území jako spravedlnosti pro sudetské Němce a dokonce při mluvení o české neústupnosti se dává najevo, že Anglie stojí před čistě lokální otázkou, která se dá léčit místní medicínou, a nikoli před problémem německé expanze nebo hegemonie, která se značně zostří po anexi Sudet a omezení Čechů43. Téhož dne informoval o francouzských stanoviscích z Paříže Ochoa: Ačkoli se oficiálně ví jen to, že londýnská konference skončila plnou francouzsko-britskou shodou, soudí se, že tato dohoda zahrnuje úpravy německo-československých hranic kompenzované mezinárodními zárukami československé nezávislosti. (…) Předpokládá se, že vyvolá v Praze velký odpor tím spíš, že Polsko, Maďarsko a Rumunsko odmítnou přidat se k zárukám, nebudou-li dříve uspokojeny nároky jejich menšin, o něž se včera zajímal Mussolini. Je třeba překonat neústupnost Prahy, kterou budou popichovat Rusové a francouzští komunisté, i politické a společenské tlaky, které tyto síly budou vyvíjet na francouzskou vládu44. Přestože se Salazar v těchto dnech ponejvíce zaměstnával nákupem zbraní pro portugalskou armádu a vývojem občanské války ve Španělsku, sledoval pečlivě diplomatickou korespondenci, v níž teď zcela převažovala tématika československoněmeckého sporu. Moteiro psal 20. září: Mussolini ve svém projevu v Terstu tvrdil, že to co řekne, mu nediktuje jen politika svazků mezi Římem a Berlínem, nýbrž i city přátelství vůči menšinám v Československu, a že při případném zformování fronty pro Prahu či proti ní bude Itálie vědět, na jakou stranu se má postavit45. Veiga Simões příštího dne oznámil summit nejdůležitějších státníků: Právě jsem se dověděl, že schůzka Chamberlain-Hitler se uskuteční ve čtvrtek. Česká vláda žádala v Londýně francouzskou a britskou vládu, aby dobře zvážily předložené žádosti na odstoupení území46. Zatímco diplomatické kruhy řešily napětí, které mohlo strhnout do středoevropského konfliktu i vzdálenější země, portugalský tisk blízký představitelům autoritativního režimu 43

Tamtéž, č. 363, s. 437, telegram č. 299, Londýn 19. září 1938 Tamtéž, č. 365, s. 438, telegram č. 95, Paříž 19. září 1938. 45 Tamtéž, č. 367, s. 439, telegram č. 301, Londýn 20. září 1938. 46 Tamtéž, č. 371, s. 441, telegram č. 127 citován takto celý, Berlín 21. září 1938. 44



trval právě ve dnech kulminující krize na obrazu mezinárodního komunistického komplotu, který konflikt kolem sudetských Němců vytvořil. Deník Diário da Manhã strašil čtenáře, že agenti Moskvy “udělají všechno pro to, aby si nedali ujít tak vhodnou příležitost ke svým krvelačným úmyslům uvrhnout národy do zničujícího ohně nového světového konfliktu. Proto právě komunisté a jejich přisluhovači agitují ve svém tisku a podněcují k revoltě proti rozhodnutím anglické a francouzské vlády směrujícím k vyřešení česko-sudetského konfliktu”47. Takový komplot by mohl být zlikvidován jedině úsilím Neville Chamberlaina, chváleného jak portugalskými anglofily, tak germanofily: Všichni dobří lidé (použitý výraz homens-bons je archaismus znamenající původně “šlechtici”) z Portugalska nechť mu od nynějška telegrafují do Londýna svědectví své vděčnosti48. Tradiční probritské pocity se v tomto případě slévaly s obdivem k síle antidemokratického německého modelu. Teoreticky možná francouzská pomoc Československu namířila nenávist portugalských pravičáků proti oběma zemím, přičemž vyčítali Francii, že je “spojencem státu, který se snaží zničit všechny další státy včetně francouzského”49. Krize spěla k rozuzlení a portugalští diplomaté sledovali vývoj situace z větší části s profesionální nestranností. Portugalský vyslanec v Británii referoval 22. září výlučně o československé otázce. Budu teď Vaší Excelenci tlumočit rozhovor, který jsem dnes vedl s Cadoganem o současné mezinárodněpolitické situaci. Zdůraznil, že prohlášení dává jen mně na vědomí a že na schůzce s Chamberlainem Hitler nenavrhl žádný plán nebo řešení podle německé metody. Vášnivě obhajoval rasové a sebeurčovací principy. Připomněl, že tuto druhou zásadu Anglie vždy hájila. Zdůraznil, že sudetští Němci nechtějí patřit k Československu a že se silně chtějí připojit k Říši. Řekl, že nechápe, jak může Anglie tváří v tvář všem těmto skutečnostem hájit současný stav československého státu. Prohlásil, že je připraven hledat mírové řešení, ale že podepře práva sudetských Němců silou, až přijde pravá chvíle. Chamberlain zdůraznil svou ochotu jít až do krajnosti k nalezení mírového řešení současných potíží, ale že Anglie je proti řešení silou. Právě proto anglická vláda, která vždy hájila zásadu sebeurčení, se pokusila vytvořit plán řešení pro Sudety; jakmile byl vypracován, byl předložen ke konzultacím pařížské vládě a pak československé vládě, která ho nakonec po váhání přijala. (…) Zítra pojede Chamberlain do Německa předložit Hitlerovi a prodiskutovat s ním anglo-francouzský plán, od něhož očekává rozumné vyřešení současných potíží. (…) 47

Článek „Espírito comunizante“ (Komoušský duch, druhé slovo v názvu je depreciativní neologismus), Diário da Manhã, Lisabon 17. září 1938. 48 COSTA, A. da, „Louvado seja Chamberlain“ (Buď pochválen Chamberlain), Diário da Manhã, Lisabon 17. září 1938. 49 Článek „Pan-germanismo e pan-comunismo“, Diário da Manhã, Lisabon 24. září 1938. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Ptal jsem se, zda mají Angličané v úmyslu dotknout se celoevropských problémů. Odpověděl, že je možné, že budou v průběhu rozhovorů nastoleny, ale že všechno závisí na tom, jaký dá Hitler rozhovorům směr. Komentoval to tím, že tak vypadají věci, když všechno závisí na jediném člověku. Atmosféra ve Foreign Office je dnes znatelně klidnější, i když se celou noc pracovalo50. V Lisabonu zkoumali ještě před Mnichovem skutečnou podobu německých úmyslů. Jestliže v Paříži nebo Londýně se občas věřilo ve spravedlivou motivaci německého nároku na Sudety a na uklidnění po případném vyřešení otázky českých Němců

na úkor

Československa, portugalský vyslanec ve Španělsku Theotónio Pereira filantropickému zdůvodňování agrese zřejmě nevěřil, i když se mu němečtí diplomaté pokusili podezření vymluvit. Pereira hlásil 23. září svému ministerstvu: Hovořil jsem dnes s německým vyslancem. Ptal jsem se ho, jaký je základ prohlášení vysílaného v rádiu a zveřejněného v tisku, že Německo v budoucnu odmíná respektovat Československo, dokonce i po anexi Sudet. Odpověděl, že jde o drb, který má za cíl nastolit zmatek, protože Německo se po znovuzačlenění lidí německé rasy do Reichu o Československo absolutně nebude zajímat. Řekl, že kritický okamžik mezinárodní politiky pominul, i když ovšem ještě existuje riziko konfliktu motivovaného případným agresivním postupem nové české vlády pod tlakem Ruska. Mluvil o Chamberlainovi s velkými sympatiemi a řekl, že Německo mu připravilo triumfální přijetí…51 V předvečer mnichovské konference tlumočili portugalští diplomaté věrně skutečnost, že západní mocnosti zcela opustily linii obrany československých státních zájmů ve prospěch vlastního klidu a vlastní bezpečnosti. Vyslanec v Paříži oznámil 25. září: Daladier a zdejší ministr zahraničních věcí odjíždějí dnes do Londýna na pozvání Angličanů a očekává se napjatě odpověď české vlády, na niž podle všeho Londýn a Paříž vyvíjejí jistý nátlak. Stefan Lausane se znovu v Le Matinu vyslovuje proti válce za Československo, píše, že „čest Francie nezávisí na Litvinovově ocenění ani na Benešovu rozhodnutí,“ a vyjadřuje naději, že Francie nedovede příliš daleko vojenská opatření, aby nevzbudila vášně mezi bláznivými provokatéry. V zemi vládne nadále pořádek a vrací se určitý optimismus k situaci přes rušnou kampaň komunistů, kteří v Humanité prohlašují Hitlerovy požadavky za „neslýchané“52. Ve svém poselství z 28. září oznamoval Veiga Simões poslední pokusy pražské vlády zabránit rozdělení Československa podle stále drzejších Hitlerových požadavků. Zároveň

50

Dez Anos de Política Externa…, č. 372, s. 442, telegram č. 305, Londýn 22. září 1938 Tamtéž, č. 373, s. 443, telegram č. 154, San Sebastian 23. září 1938. 52 Tamtéž, č. 377, s. 447, telegram č. 104, Paříž 25. září 1938. 51



informoval o nedostatku vůle československých spojenců podpořit integritu Československa: Vyčerpaly se poslední prostředky k vyloučení války, která se zdá nevyhnutelná vzhledem k úporné Kancléřově vůli zorganizovat invazi do Československa. Jeho plánem je obsadit jen to, co na mapě přiložené k jeho memorandu pokládá za německé (a co představuje skoro dvojnásobek území definovaných jako německá na Henleinově mapě zveřejněné počátkem července); soudí, že to bude moci učinit rychle, snad během dvou dnů, a prohlašuje se snahou zabránit válce s Anglií a Francií, že potom už nic víc nežádá. Italský vyslanec včera večer dlouho jednal s Ribbentropem, jemuž se snažil poukázat na nebezpečí takového akčního plánu; ministr zahraničních věcí tvrdošíjně odpovídal, že Hitler omezí konflikt na sudetoněmecký region a že se vojenská akce uskuteční, ať se děje co se děje. Německý vyslanec v Belgii a důvěrný přítel Kancléřův potvrdil před krátkým časem, že jde o tento plán a že bude mít velký úspěch. Tisk nezveřejnil úřední zprávu Foreign Office o intervenci Anglie, Francie a Ruska v případě útoku na Československo, což podle mých kolegů, kterým ještě zbyla naděje, znamená, že si Německo akci ještě rozvažuje. Tomu já nevěřím, tím spíš že se Chamberlainův projev dnes objevil ve zkomolené podobě tak, aby z něho vyplynulo, že Anglie nezasáhne. Hitlerův plán pro případ všeobecné války spočívá na tvrzení, že lid byl náhle a neočekávaně napaden Čechy. Francouzský vyslanec měl dnes dlouhý rozhovor s Hitlerem; zjistím výsledky. Belgický vyslanec mi nadále sděluje, že Belgie udělá všechno proto, aby zůstala neutrální, dokud to půjde; nevěří, že by ji Německo napadlo, proto nebyly na belgických hranicích rozmístěny vojenské oddíly, nýbrž jen milice černé gardy. Přes prohlášení Bukurešti a Bělehradu má rumunský vyslanec, germanofil spojený s německými kruhy, osobní názor, že dokonce ani v případě maďarského útoku na Československo nebude Malá dohoda fungovat, protože cílem útoku by bylo jen obsazení území postoupených Benešovi a v Československu tím už nebude existovat tentýž signatářský stát tohoto paktu; dodává, že Rumunsko dává jako spojenci přednost Polsku a že postup jeho země bude záviset na postupu Varšavy jen v takové válce, které se zúčastní Rusko. Řekl, a zdá se že na základě dobrých zpráv, že Praha německé ultimatum odmítne. Jasnozřivější diplomatické kruhy však nadále pokládají situaci za krajně vážnou a snaží se předejít vstupu německých vojsk na sudetské území; lokalizaci konfliktu podle Kancléřova záměru pokládají za mýtus53. Mnichovská konference likvidující versailleský pořádek už faktickou realizací „paktu čtyř“ se však už scházela, aby vyvrcholením metody appeasementu vyloučila válku. V tentýž den, kdy bylo Československo pokořeno, se k nečestné hře jasně vyjádřil z Londýna Armindo Monteiro: Dnes vznikl dojem, že čtyři velké země najdou mírový způsob jak rozdělit (použité 53

Tamtéž, č. 393, s. 458-459, telegram č. 139, Berlín 28. září 1938. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


slovo decepar znamená „zkrušit, rozbít, odřezat“) Československo. Přání míru a nezájem o osud Československa byly v Dolní sněmovně ostentativně vyjádřeny, aby se jednání v Mnichově nepokládalo za výraz slabosti. Tisk se snaží zvýraznit podíl Chamberlaina a Roosevelta a co nejméně mluví o Mussolinim54. O výsledcích Mnichovské konference čtyř velmocí jako první referoval do Lisabonu Veiga Simões: Podle dohody podepsané dnes v noci v Mnichově bude obsazení Sudet provedeno postupně od 1. do 10. října, aniž by byla ničena jakákoli zařízení. Podrobnosti evakuace určí mezinárodní komise složená ze zástupců Německa, Anglie, Francie, Itálie a Československa. Území zřetelně německé bude obsazeno do 7. října; zbytek, který má být obsazen do 10. října, upřesní mezinárodní komise, která také určí území, kde bude plebiscit pro ty, které obsadí mezinárodní formace. Pravidla plebiscitu budou podobná jako v Sársku. Datum ještě není stanoveno, ale bude to do konce listopadu. Definitivní hranice určí mezinárodní komise s právem předkládat čtyřem mocnostem návrhy a doporučení v případech, kdy dojde k odchylkám od národnostní hranice. Obyvatelé budou mít po šest měsíců právo zvolit si, zda z obsazeného území odejdou, nebo se do něho nastěhují. Mapa anektovaného území není ještě známá. Otázka polské a maďarské menšiny bude vyřešena budoucí schůzkou stejných čtyř velmocí během tří měsíců, nebude-li vyřešena přímým jednáním. Francie a Anglie už od nynějška zaručují budoucí hranice Československa. Německo a Itálie takové garance přijmou, teprve až bude vyřešen problém polské a maďarské menšiny55. Nejvlivnější portugalské listy nadšeně vítaly mírové vyřešení sudetoněmecké otázky. Podle nich si Hitler „nemohl přát větší triumf. Führer znovu zvítězil na celé čáře s úžasnou obratností“56.

Hitlerovský

expanzionismus

byl

aplaudován,

protože

uhasil

snahy

mezinárodních komunistických „paličů“: Teď je jasně vidět, že to byli oni, kdo zasévali obavy, nedůvěru, podrážděnost a paniku. Aby se rozdělily národy a srdce naplnila žlučí, překrucovaly se úmysly, vyráběly se nebezpečné pomluvy, šířily se záměrně léčky a klevety. Chtěli, abychom věřili v nemožnost jiného řešení, než je všeobecná válka…“57. Se zpětnou platností

byla

před

málo

gramotnými

portugalskými

čtenáři

poněkud

neobratně

zpochybňována československo-francouzská aliance: Pro obranu Československa by Francie musela zaútočit na Německo: kde? Kudy by prošli francouzští vojáci, aby přišli na pomoc 54

Tamtéž, č. 399, s. 463, telegram č. 331, Londýn 29. září 1938. Tamtéž, č. 404, s. 466, telegram č. 141, Berlín 30. září 1938. 56 MASCARENHAS, D., „Os vencedores da partida“ (Vítězové utkání), Boletim da Legião Portuguesa, č. 16, Lisabon 1. října 1938, s. 1. 57 Článek „Moscovo não conseguiu desencadear a guerra” (Moskvě se nepodařilo rozpoutat válku), Diário da Manhã, Lisabon 3. října 1938, s. 1. 55



Československu? (…) Byla by to jen letecká válka, jejímž hmatatelným výsledkem by bylo ničení civilního zázemí, zatímco vojáci by zůstali nedotčení v pohraničních opevněních?58 Bezprostřední nebezpečí evropské války na přelomu září a října pominulo. Salazar mohl nadále podporovat vítězící stranu Franciska Franka ve Španělsku, stejně jako tradiční spojenectví s Velkou Británií. Pro portugalskou diplomacii ztratil československý případ význam.

Krize však vyvolala ještě mnoho ozvěn, stále slabších a méně intenzivně

vnímaných. Pro historiky i politology zůstává při pohledu na mnichovskou krizi portugalskou optikou mnoho námětů ke zvážení i komparaci. Zřetelný rozdíl mezi pronacistickým tónem portugalského tisku a celkem objektivními informacemi diplomatických hlášení stejně jako celá vypjatá a na poměrně krátký čas omezená kauza dosvědčuje ohromnou sílu medializace a internacionalizace politiky i propagandistického překrucování faktů jako výrazné nebezpečí dvacátého, a tím spíše perspektivně dalšího století. Tomuto nebezpečnému ohlušení podlehli v dané chvíli také portugalští diplomaté, kterým se v informačním ruchu nepodařilo odhalit, že zničení československé integrity je pouhou předehrou k „hroznému vývoji Evropy řítící se do zkázy“59. Mnichovská krize se nicméně stala školou mezinárodní politiky také pro Portugalsko, jehož národní zájmy na prahu druhé světové války hájil Salazarův autoritativní režim: obavy z perfidního jednání velmocí a z bezmocnosti malých států vedly Portugalsko k nečestné neutralitě, která ovšem minimalizovala oběti země, jež neměla ke světové válce dost sil. Cesty lavírujícího Portugalska a Československa, bojujícího prostřednictvím Benešova Londýna proti fašistickým a autoritativním režimům, se tak za druhé světové války i po ní znovu a nadlouho rozešly.

58

Článek „Pesames aos pacifistas“ (Upřímnou soustrast pacifistům), Diário da Manhã, Lisabon 4. října 1938, s. 1 a 6. 59 BENEŠ, E., Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Orbis, Praha 1947, s. 70. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php

PORTUGALSKO A MNICHOVSKÁ KRIZE

Recommend Documents