PORTUGALSKO PORTUGALSKO PORTUGALSKO VELKÝ PRŮVODCE VELKÝ PRŮVODCE NATIONAL GEOGRAPHIC

PORTUGALSKO „Senzační fotografie, vynikající mapy a bezchybný doprovodný text.“ – San Francisco Chronicle „Dokonalá pečlivost, jakou očekáváte od známé zavedené značky, a množství spolupracovníků.“ – The Times (Londýn) „Heslem je kvalita.“ – Newsday

Vchod

Křížová chodba

Hrobka Vasco da Gamy

Jížní portál

Hrobky Manuela I. a Dony Marie

Podrobné popisy míst a související informace Zajímavé postřehy z historie, kultury a současného života Více než 180 barevných fotografií 14 podrobných barevných map Mapy pro pěší a motoristické trasy Speciálně vytvořené nákresy plánů a památek Jasná a srozumitelná struktura Kompletní turistické informace o hotelech, restauracích, možnostech nakupování a zábavy Bezplatná telefonní linka:

800 555 513 Computer Press, a. s. Holandská 8 639 00 Brno Objednávejte na: http://knihy.cpress.cz [email protected]

ISBN 978-80-251-1627-2 PRODEJNÍ KÓD: KC0094

PORTUGALSKO

MOSTEIRO DOS JERÓNIMOS

VELKÝ PRŮVODCE NATIONAL GEOGRAPHIC


VELKÝ PRŮVODCE

PORTUGALSKO

219

P

ohádkový ostrov Madeira je portugalským „skleníkem“

různých subtropických rostlin a současně významnou turistickou destinací, oblíbenou po celý rok. Jedinečná nabídka ostrova potěší zejména pěší turisty a vášnivé zahradníky, ale kdo trpí závratěmi, neměl by na strmých útesech chodit až na okraj.

Madeira Úvod a mapa 220–221 Funchal 222–223 Západní Madeira 224–225 Východní Madeira 226–227 Zajímavost: rostlinstvo 228–229 Porto Santo a další malé ostrovy 230 Hotely a restaurace 255

Strelície neboli „rajský ptáček“ patří k neobyčejným rostlinám Madeiry.

220

MADEIRA

Před svahy u Porto Moniz, které se zvedají z mořské hladiny, stojí osamělé útesy a skály z černé lávy.

Madeira DÍKY MÍRUMILOVNÉMU PODNEBÍ SE STROHÝ VULKANICKÝ OSTROV MAdeira změnil v jednu rozlehlou a věčnězelenou zahradu – stal se botanickou klenotnicí, jejíž přírodní krásy a kouzelné výhledy obdivují cestovatelé již od jejího objevení v 15. století. Madeira je jedním z nejúchvatnějších míst v Portugalsku. Leží ve východním Atlantiku a do Maroka je z ní fakticky blíže než do samotného Portugalska. Díky této jižní poloze má teplé, subtropické podnebí a jako turistická destinace je proto oblíbená celoročně. Tvoří vrcholek podmořského hřbetu a je součástí souostroví, které se také jmenuje Madeira – pod ně patří ostrovy Porto Santo, Ilhas Desertas a Ilhas Selvagens. Madeira je z těchto ostrovů největší a má plochu 740 km2 a zhruba 300 000 obyvatel. Porto Santo objevili portugalští mořeplavci z celého souostroví jako první. Roku 1418 našli na tomto malém kousku země útočiště João Gonçalves Zarco a Tristão Vaz Teixeira, kteří během expedice k západoafrickým břehům ztratili kurz plavby. Vrátili se sem o dva roky později a objevili hlavní ostrov,

který podle hustých lesů pokřtili jako Ilha Madeira, „zalesněný ostrov“. Rozsáhlé lesy osadníci následně vypálili a získali tak půdu k hospodaření; popel a vulkanické podloží se staly vynikající půdou pro pěstování vinné révy a cukrové třtiny. Byli sem přivezeni také otroci, kteří pracovali na terénních úpravách strmých svahů a na výstavbě rozsáhlé sítě zavlažovacích kanálů – slavných levadas. Hlavní město Funchal brzy vyrostlo ve významný přístav, který byl schopný přijímat i zaoceánské lodě. V 17. století se na Madeiře přestal pěstovat cukr a nahradila jej produkce vína – tehdy založený obor zde vzkvétá dodnes. Zdejší víno je jedinečné především díky dlouhému vyzrávání za poměrně vysoké teploty; postup byl objeven náhodou, když na jedné zámořské plavbě námořníci zjistili, že alkoholizované

MADEIRA

víno v sudech, které je prý mělo pomáhat chránit před kurdějemi, se po cestě nejenže nezkazilo, ale získalo plnější chuť. Mírné podnebí začalo v 19. století lákat na ostrov stále vyšší počet bohatých návštěvníků – zejména to byli zámožní Britové, kteří se zde zastavovali během cesty do anglických kolonií nebo zpět. Přesně pro jejich potřeby byl ve Funchalu otevřen roku 1891 proslulý Reid’s Hotel. Britští návštěvníci přivezli na ostrov také vyšívání a výrobu proutěného nábytku. Turistika je dodnes hlavním zdrojem příjmů Madeiry, i když v současné době se již ostrov snaží změnit svou někdejší honosnou, až snobskou pověst a přitáhnout mladší, aktivnější klientelu. Madeira je proto známá i rozsáhlou nabídkou pěší turistiky, kterou je možné provozovat v hustě zarostlých kopcích

podél levadas; oblibu si získávají také moderní adrenalinové sporty jako hloubkové potápění s přístrojem (scuba diving), slaňování (rappeling) a canyoning. Pokud vám v tomto výčtu něco chybí, je to pláž – tu ale najdeme až na druhém ostrově Porto Santo. Od vstupu Portugalska do Evropské unie roku 1986 využívá Madeira velké finanční investice, které jdou do zlepšování její infrastruktury, budování nových silnic, tunelů, letištních zařízení a hotelů. Navzdory těmto změnám zůstávají ale ostrovy nadále spojené s přírodou: hojnost čerstvého ovoce, zeleniny a mořských ryb se postará o nezapomenutelné kulinářské zážitky, a kalendář nabitý různými svátky a kulturními festivaly je potěchou ducha. Téměř dvě třetiny tohoto ostrova s výraznou horskou scenérií a barevnou flórou je přitom chráněn jako přírodní rezervace. ■

221

222

MADEIRA Funchal A 221 B2 Informace pro návštěvníky www.madeiratourism.org B Avenida Arriaga 16 C 291 211902

Funchal HLAVNÍ MĚSTO OSTROVA MÁ NÁDHERNÉ PROSTŘEDÍ: je zasazeno do obrovského přírodního „amfiteátru“ kopců a hor, pod nimiž se třpytí barevné lodě v zátoce. Hory, které jsou často zahaleny v mracích, chrání město před severovýchodními větry a to je díky nim nejteplejším místem ostrova.

Museu de Arte Sacra B Rua do Bispo 21 C 291 228900 D Zavřeno přes poledne a Po Z€

Kolorit města Funchalu dotváří jeho typický symbol – černobíle dlážděné chodníky.

Město Funchal, kde žije zhruba třetina obyvatel celé Madeiry, pojmenovali jeho první kolonizátoři podle divokého fenyklu (funcho). Dnes se mu díky elegantní architektuře, živým kavárnám a půvabným obchůdkům někdy říká „malý Lisabon“ a jeho klikaté uličky jsou provoněny bujnou vegetací. U starého města leží přístav, zatímco většina hotelů je postavena v nové, moderní čtvrti, která bývá nazývána „město turistů“ a která leží na pobřeží směrem na západ. Prohlídku města zahájíme na hlavním náměstí, Praça do Município. Okolo chodníků dlážděných výraznou kombinací černého a bílého čediče stojí několik významných budov: je zde radnice, Câmara Municipal – nádherný měšťanský dům z 18. století, postavený původně pro hraběte z Carvalhal, a na jižní straně náměstí bývalý biskupský palác

s půvabnou arkádovou galerií, ve kterém je dnes Museu de Arte Sacra. Zde se po velkém schodišti dostaneme k výstavě nádherných soch, stříbrného nádobí a zlatem vyšívaných ornátů, které byly shromážděny z kostelů na ostrově. Podívejte se na velice krásný procesní kříž, jejž katedrále ve Funchalu věnoval král Emanuel I. Ve druhém podlaží najdeme kromě děl domácích autorů také v Portugalsku nejlepší sbírku maleb od vlámských mistrů 15. a 16. století; podívejte se na Sv. Máří Magdalenu od Jana Provosta. Na severní straně náměstí leží kostel Igreja do Colégio (Praça do Município, tel. 291 228155, zavřeno přes poledne), který v 17. století postavili jezuité. Vydáme-li se z náměstí jižním směrem, přijdeme k impozantní katedrále, Sé, která byla dokončena roku 1514 jako první zámořská portugalská katedrála.

FUNCHAL

Kromě zvonice obložené azulejos je její exteriér poměrně strohý, ale zato v interiéru najdeme složitě vyřezávané, slonovinou vykládané dřevěné stropy a zdobené lavice na kůru. Hlavní funchalská ulice Avenida Arriaga vede od katedrály na západ k parku na pobřeží, Jardim de Santa Catarina. Po cestě nás zaujme budova místních úřadů Palácio do Governo Regional, památník João Gonçalvese Zarca a Palácio de São Lourenço – pevnost z 18. století, kterou armáda dodnes používá. Naproti pevnosti leží turistická kancelář a vinný sklep, Adegas de São Francisco. Tato budova byla původně františkánským klášterem a dnes jsou v ní kanceláře jedné z velkých vinařských společností na Madeiře. Můžeme zde absolvovat z celého ostrova snad nejpůsobivější vinařskou exkurzi, při které na-vštívíme sklepy, bednářskou dílnu i „ohřívárny“ pro dozrávání vína a nakonec samozřejmě ochutnáme zdejší sladký nektar. V této části centra je také Photografia Museu Vicentes, které leží na místě nejstaršího fotografického studia

v Portugalsku – již v 50. letech 19. století je založil Vicente Gomes da Silva – a ve kterém je zajímavá výstava starého fotografického vybavení a prvních fotografií obyvatel Madeiry, zdejších svátků i krajiny. Ve starém městě, Vila Velha, si určitě dopřejte procházku po dlážděných uličkách se spoustou restaurací, kaváren, hudebních barů fado a řemeslných obchodů. Nejzajímavější je zde obrovské tržiště Mercado dos Lavradores (Rua Dr. Fernão Ormela, zavřeno So odpol.–Ne), kde místní nabízejí pestrobarevnou ostrovní produkci, od pohádkových květin až po čerstvé ryby nebo ovoce a zeleninu. Kousek odtud je konečná stanice lanovky, Teleférico, která vede na kopec do městečka Monte (viz str. 226). Návštěva města by nebyla úplná, kdybychom opomenuli půvabnou Jardim Botânico (Quinta do Bom Sucesso, Caminho do Meio, tel. 291 211200, €). Na terasách nad údolím zde roste neuvěřitelně pestré rostlinstvo, mezi kterým nechybí exotické druhy jako orchideje, lilie a strelície. ■

Adegas de São Francisco B Avenida Arriaga 28 C 291 740110 D Zavřeno So odpol.–Ne; prohlídky Po–Pá 10:30, 15:30 a So 11:00 Z€ Photografia Museu Vicentes B Rua da Carreira 43 C 291 225050 D Zavřeno přes poledne, Ne a ve svátky Z€

Vrchol Portela, který leží na sever od Funchalu, nabízí ze svých 662 m výšky okouzlující výhledy na celý ostrov, mimo jiné na Porto da Cruz.

223

224

MADEIRA

Půvabná Câmara de Lobos byla pojmenována podle kdysi hojných tuleňů (lobos marinhos).

Západní Madeira A Mapa str. 221 Informace pro návštěvníky B Vila do Porto Moniz C 291 850180

Západní Madeira ÚCHVATNÉ ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ MADEIRY TVOŘÍ JEDNA z malých vesniček, které se zvedají od moře ke strmým útesům po úpravných terasách. Ve vnitrozemí nás pak čekají výhledy do širokého okolí.

První zastávkou na cestě po pobřežní dálnici z Funchalu je neobyčejná rybářská vesnice Câmara de Lobos, známá svými barevně pomalovanými rybářskými loděmi. Rybáři zde loví ryby tkaničnice (espada), z nichž se připravuje místní specialita. Tyto na pohled Museu Etnográfico ošklivé ryby vyplouvají z hlubin da Madeira jen v noci, kvůli potravě, a proto B Rua de São i rybáři vyrážejí na lov až večer. Francisco 24, Hned za Câmara de Lobos Ribeira Brava C 291 952598 nás čeká jedno nejpůsobivějších D Zavřeno přes míst na ostrově: mys Cabo Girão. poledne, Po Druhý nejvyšší mořský útes a ve svátky v Evropě (prvenství si drží Norsko) Z€ se tyčí do výšky 580 m nad hladinou moře. Je neuvěřitelné, že i do tohoto vysokého srázu jsou zasekány terasovité vinice – další důkaz pracovitosti místních far-

mářů. Oblíbenou zastávkou je také přímořské letovisko Ribeira Brava, kam z Funchalu musíme projet po 32 km dlouhé klikaté silnici. Místo leží při okraji údolí se strmými srázy a jeho název „divoká řeka“ připomíná prudké přívaly vody, které se valí z hor v zimních měsících. V poměrně velkém městě najdeme farní kostel z 15. století, rybářský přístav a poučné Museu Etnográfico da Madeira, které dává nahlédnout do života na Madeiře v průběhu staletí – rybolovu, tkaní a výroby vína. Za nejslunečnější místo jižního pobřeží bývá označováno Ponta do Sol, které je 4 km západně od Ribeira Brava. Tento „sluneční mys“ je nedotčená vesnice nad hlubokou roklí, jejíž dlážděné ulič-

225

ky vedou vzhůru k neobvyklému kostelu. A rozhodně nesmíte vynechat procházku kolem přístavu při západu slunce. Nejzápadnější bod Madeiry Ponta do Pargo nabízí pohádkové výhledy na moře. Od východního pobřeží Severní Ameriky nás zde dělí několik tisíc kilometrů Atlantského oceánu. Stejně jako je Câmara de Lobos známá lovem tkaničnic (espada), v Ponta do Pargo se loví zlak nachový neboli koryfena, pargo. Kousek od nejzápadnějšího bodu ostrova najdeme i jeho nejsevernější místo – Porto Moniz. Zde nalezneme skupinu skalních zátok, k nimž se přicházejí vyčerpaní turisté osvěžit koupáním nohou v moři a mohou přitom pozorovat vlny oceánu, které se lámou nad severním pobřežím. Pro prozaičtější návštěvníky je zde několik kaváren, restaurací a hotel. Porto Moniz má jeden z mála chráněných přístavů na severním pobřeží a kdysi bylo důležitým střediskem lovu velryb. Severní cesta, která spojuje Porto Moniz se São Vicente vzdáleným 19 km na východ, je považována za jednu z nejkrásnějších pobřežních silnic v Evropě: výstavba tohoto zázraku techniky, který se vine těsně kolem skalnatých srázů, trvala 16 let. Jet se po ní dá jen od východu k západu; v opačném směru vede přes několik tunelů a projíždí i přes několik vodopádů (místní vám ochotně „poradí“, že prý si tady můžete zadarmo umýt auto). Nejvýznamnějším městem severního pobřeží je São Vicente, nablýskaná zemědělská křižovatka se spoustou zařízení pro turisty. Procházka po pěší zóně s dlážděnými uličkami, kavárnami a domy, jejichž fasády přetékají květinami, je velmi příjemná. Pokud hledáte trochu víc dobrodružství, podívejte

se kousek na jih, do spletitého jeskynního systému Grutas de São Vicente. Délka jeskyní je asi 1 km a můžete si je prohlédnout s průvodcem; ve vulkanických neboli lávových chodbách se nacházejí lávová jezírka a vulkanické stalaktity. Města São Vicente na severním a Ribeira Brava na jižním pobřeží spojuje strmá silnice 104, která prochází přes sedlo Boca da Encumeada. Na toto místo, které má výšku 1 007 m a které nabízí výhledy do daleka na sever k São Vicente a na jih do údolí Serra de Água, je nejlépe přijet hned ráno, protože přes den bývá výhled zahalen mraky. Máte-li strach z výšek, můžete pod průsmykem projet v tunelu. Pod silnicí vede kanál Levada do Norte o délce 60 km, který zásobuje vodou údolí pod námi. ■

Z pohledu ze strmého útesu Cabo Girão směrem na východ k Funchalu se nám snadno zatočí hlava.

Grutas de São Vicente A 221 B2 B Sítio do Pé do Passo, São Vicente C 291 842404 Z €€

226

MADEIRA

Východní Madeira VÝCHODNÍ MADEIRA NÁM MÁ HODNĚ CO NABÍDNOUT – od jízdy po neobvyklých saních v Monte až po výjimečné botanické zahrady a přitažlivá rybářská města Caniçal a Machico.

Oblíbeným cílem výletů z Funchalu je po celý rok horská vesnice Monte, která leží vysoko nad jeho severovýchodním okrajem. V 19. století bylo módou sjíždět z Monte do Funchalu na zvláštních proutěných saních. Tento vtipný dopravní prostředek se používá dodnes – dva turisté se usadí do saní, které až dolů řídí dvojice mužů s řídítky. Druhým, modernějším Východní Madeira prostředkem je lanovka, Teleférico A Mapa str. 221 da Madeira, která jezdí do Monte Informace pro z funchalského starého města, Vila návštěvníky Velha (Caminho das Babosas 8, B Forte Nossa Senhora do Monte, tel. 291 780280, €€). Amparo Monte leží ve výšce 600 m C 291 962289 a je obklopeno bujnou vegetací. Nejzajímavějším místem je kosQuinta do Palheiro tel Nossa Senhora do Monte se Ferreiro (Blandyho dvěma věžičkami, barokním štítem zahrady) v průčelí a bílou fasádou s detaily A 221 B2 z černého čediče, který je postaven B Palheiro Ferreiro, na malém pahorku přímo uproMonte střed města. Na svátek Nanebevzetí C 291 793044 Panny Marie 15. srpna sem přicháD Zavřeno odpol., zejí zástupy poutníků a 74 schodů So–Ne a ve svátky zdolávají po kolenou. Uvnitř se Z €€ nachází železná hrobka posledDíky spolehlivým „řidičům“ zažijeme na neobvyklých saních v Monte dávku napětí bez rizika.

ního rakouského císaře Karla I., který sem přišel do exilu v roce 1921, pobýval v hotelu Quinta do Monte a o rok později zde i zemřel. Jen kousek pěšky odtud jsou dvě půvabné zahrady, jako stvořené k odpolední procházce: Jardim do Monte s bujnými kapradinami a kvetoucími rostlinami (otevřena denně) a Jardim Tropical Monte Palace (Caminho do Monte 174, tel. 291 742650, zavřeno Ne, €€), ve které na ploše 7 ha najdeme množství soch, jezírek, mostů, a dále především orientální zahrady a typickou subtropickou flóru. Jen 8 km východně od Funchalu leží slavná Quinta do Palheiro Ferreiro, známá také jako Blandyho zahrady. Celé generace rodiny Blandyových zde pečovaly o množství botanických pokladů z celého světa; dnes v ní najdeme více než 3 000 druhů a zahrada je považována za nejkrásnější na ostrově. Hned za Palheiro Ferreiro, po silnici 102 na sever, je vesnice Camacha, proslulá svými výrobky z vrbového proutí; díky vlhkým údolím ostrova není o materiál nouze. Nejlepší výběr proutěného zboží na Madeiře najdeme v Café Relógio (Largo da Achada, Camacha, tel. 291 922777) na jižní straně náměstí, odkud se nám skýtá také nádherný výhled na pobřeží. Největším městem východní Madeiry je Machico při ústí stejnojmenné řeky, kde roku 1420 poprvé vstoupil na pevninu objevitel João Gonçalves Zarco; řeka odděluje staré město od rybářské čtvrti. Na hlavním náměstí najdeme pěkný kostel z 15. století s postranním

VÝCHODNÍ MADEIRA

vchodem, vybudovaným za Emanuela I. Je zde také socha jednoho ze Zarcových žáků, kterým byl pozdější guvernér Madeiry Tristão Vaz Teixeira. Při východním okraji náměstí stojí Kaple zázraků, Capela dos Milagres, kde se vždy v říjnu konají velké oslavy na památku záchrany krucifixu z původní kaple, která byla po záplavách roku 1803 smetena do moře. Kousek na sever od Machica je malý přístav Caniçal, který byl až do zákazu obchodu s velrybami roku 1981 zdejším střediskem zpracování velryb. Velrybáři lovili ručními harpunami z malých otevřených člunů a jejich práci dnes zachycuje Museu da Baleia, zřízené v budově bývalé velrybářské společnosti. Muzeum hovoří také o současné ochraně velryb – okolo souostroví se pro tyto mořské savce

buduje obrovská rezervace o ploše 200 000 km2. Dnes se v Caniçal nachází největší madeirská flotila na lov tuňáků a u pláží kotví pestrobarevné rybářské lodě. Na okraji města se nachází také nová zóna volného obchodu; je to průmyslový park s přístavem pro lodě s velkým ponorem a jeho úlohou je přitáhnout do oblasti nové investice. Kromě Caniçalu je již zdejší krajina neupravená a opuštěná a silnice k nejvýchodnějšímu bodu ostrova se postupně mění na rozbitou cestu. V obci Prainha najdete jedinou písčitou pláž Madeiry, ke které se od silnice dostanete po značených schodech a která je za horkých letních dnů značně přelidněná. Od parkoviště na konci silnice dojdete pěšky na ostrý mys Ponta da São Lourenço, z něhož jsou nádherné výhledy na moře a na nedaleké Ilhas Desertas. ■

Museu da Baleia A 221 A4 B Largo da Lota, Caniçal C 291 961407 D Zavřeno přes poledne a Po Z€

Louka posetá volně kvetoucími rostlinami poblíž Camachy tvoří barevný koberec.

227

228

MADEIRA

Zajímavost: rostlinstvo

„P

erla Atlantiku“ se chlubí dvěma výjimečnými věcmi: první z nich je síť zavlažovacích kanálů, levadas, o celkové délce 2 000 km a druhou bujná subtropická vegetace. Návštěvníci se mohou podél levadas procházet dlouhé kilometry a tak se dostanou i do odlehlých a jinak nedostupných míst. A po cestě mohou pozorovat změny mikroklimatu a až zázračný svět volně rostoucích skleníkových rostlin a pozoruhodných květin. Podél každého kopce a každé cesty na Madeiře najdeme záplavu květin s křiklavě sytými barvami, mezi nimiž vynikají obrovské kakosty, hortensie, červené a růžové ibišky, světle fialové kalokvěty, lilie zlatohlavé, mnohokvěty hroznaté (Kniphofia uvaria) a temně rudé nebo oranžové buganvílie. Tuto pestrou směsici doplňují kvetoucí stromy jako fialové palisandry, světle žluté magnólie, obrovské růžové kamélie a zlatožluté mimózy. Snad největší podívanou skýtají nádherné oranžové květy

liliovníku tulipánokvětého nebo „tulipánového stromu“ či „lesního plamene“, Spathodea campanulata (Spathodea zvonkovitá), kterou na Madeiru přivezl v 18. století kapitán James Cook. Nejznámějším endemickým druhem Madeiry je ovšem dračinec neboli dracéna (Dracaena draco), která roste ještě na Kanárských a Kapverdských ostrovech. Dnes už volně roste jen málokde, ale najdeme je v četných zahradách a parcích. Podobně jako africký baobab vypadá, jako by rostla shora dolů – rovný kmen končí ve spleti silnějších a tenčích větví. Nezavlažovaným oblastem teplejšího jižního pobřeží vládnou nopály obecné, zatímco na skalnatých výběžcích roste bezpočet sukulentů se silnými listy a kvetoucí aloe. Takováto šíře a hloubka ve skladbě rostlinstva nemá obdoby – snad jen s výjimkou uměle pěstovaných odrůd řezaných květin na export; z nich jsou nejdůležitější různé orchideje, anturie a strelície se špičatými květy („papouščí květina“). Ve zdejších botanických zahradách najdeme také množství dovezených druhů, které nabízejí opět nádhernou pastvu pro oči.

Z A J Í M AVO S T: RO S T L I N S T VO

Ani v městském prostředí Funchalu (nahoře) nemáme k exotickým květům nikdy daleko. Pěší turisté (vlevo dole) se kochají divoce rostoucími keři, vavříny a vřesem v madeirském pohoří při Rabaçalu.

Velké oblibě se na ostrově těší procházky podél zavlažovacích kanálů, levadas, protože jsou nenáročné a šumění vody v nich tu a tam přerušují zpěvy ptáků nebo šelest ještěrek, které jsou na ostrově typickými zástupci plazů. Jednou z nejzajímavějších vlastností ostrova jsou náhlé změny charakteru krajiny, díky kterým nás zde čekají úchvatné zážitky – takže z ponurého, mlhavého borového lesa se najednou dostaneme do jasného, prosluněného a vždyzeleného údolí, kde přímo ze země vyrůstají banánovníky. Díky velkému převýšení vznikly na Madeiře tři výrazně odlišná rostlinná pásma: od mořské hladiny do výšky okolo 300 m se daří subtropickým rostlinám, poté ve středomořském pásmu do výšky asi 750 m roste vinná réva, obiloviny, citrusové plody, manga a jablka a nad hranicí 750 km se odedávna nacházejí lesy. Tento typ lesů, jejichž vznik se datuje až do třetihor, před 20 milióny lety, pokrýval kdysi velkou část jižní Evropy, ale doba ledová je z velké části zničila. Madeira je tak jedním z posledních míst, kde tyto lesy rostou na svém původním stanovišti Na funchalském trhu najdeme pestrobarevnou nabídku čerstvého ovoce a zeleniny (vpravo).

a ve své původní skladbě – sezamy, vavříny, mahagony, sezamy černé (Oreodaphne jetens) nebo Lyonothamnus floribundus s velmi tvrdým dřevem. Vavřínové lesy (z nichž se získává bobkový list) okolo obcí Faial, Portela a Queimadas patří mezi poslední místa, která nebyla vypálena prvními osadníky Madeiry, a dnes jsou chráněné jako přírodní rezervace. ■

229

PROVENCE & Azurové pobřeží „Senzační fotografie, vynikající mapy a bezchybný doprovodný text.“ – San Francisco Chronicle „Dokonalá pečlivost, jakou očekáváte od známé zavedené značky, a množství spolupracovníků.“ – The Times (Londýn) „Heslem je kvalita.“ – Newsday



Podrobné popisy míst a související informace Zajímavé postřehy z historie, kultury a současného života Více než 140 barevných fotografií 15 podrobných barevných map Mapy pro pěší a motoristické trasy Speciálně vytvořené nákresy plánů a památek Jasná a srozumitelná struktura Kompletní turistické informace o hotelech, restauracích, možnostech nakupování a zábavy Bezplatná telefonní linka:

800 555 513 Computer Press, a. s. Holandská 8 639 00 Brno Objednávejte na: http://knihy.cpress.cz [email protected]

obal Provence_final.indd 1

PROVENCE & Azurové pobřeží

PROVENCE & Azurové pobřeží

PALAIS DES PAPES

VELKÝ PRŮVODCE


6.11.2007 10:04:15

9

Historie a kultura Provence a Azurové pobřeží dnes 10–17 Cuisine du soleil 18–19 Provensálská vína 20–21 Země 22–23 Historie Provence 24–33 Umění 34–44

Marseillané bojovali během francouzské revoluce proti královským gardám

10

Provence a Azurové pobřeží dnes KDYŽ CHTĚJÍ V PROVENCE ZAMÍCHAT KARTY, HODÍ JE NA STŮL, ABY SE CO nejvíce promíchaly. Tento zvyk velmi dobře charakterizuje pestrost samotné Provence: sady v údolích, zasněžené vrcholky hor, zurčící řeky a hluboké, tmavé lesy. Jsou zde živě pulsující města, například Nice a Marseille, ale i ospalá středověká městečka na kopcích. Staré i nové, tradiční i moderní, přírodní i vytvořené člověkem; to vše tvoří tuto kouzelnou oblast, království různorodosti a protikladů.

H I S T O R I E A K U LT U R A

V jedné věci se však všichni shodnou. Navštivte Provence a podlehnete jejímu kouzlu i vy. Slunce, azurové nebe a úžasná přírodní scenérie vás zcela jistě uchvátí. Posaďte se na terasu kavárny Café de France v Lacostě, popíjejte aperitiv a kochejte se výhledem na stovky políček a na středověké budovy městečka Bonnieux na kopci v dálce. Na kvetoucím levandulovém poli nedaleko Buoux vás zase omámí úžasná tmavomodrá barva pupenů. Ve vesnici Ségurat v oblasti Côtes du Rhône zase můžete pozorovat míst-

ní řemeslníky, jak pečlivě omalovávají malé postavičky z terakoty. Na živelném rybím trhu v Marseille si můžete pochutnat na vynikající bujabéze (provensálské rybí polévce). V Camargue můžete pozorovat hejna plameňáků atd. Provence je slavná díky skvělému vínu, šťavnatému ovoci, bohaté zelenině, původní románské architektuře, díky přátelským lidem, zpěvnému akcentu, úžasným plážím a spoustě festivalů a slavností. To vše vysvětluje, proč každý, kdo Provence navštívil, od Římanů až po současné filmové hvězdy, byl touto oblastí uchvácen. Provensálský styl je poněkud zvláštní: je obyčejný i sofistikovaný, tradiční i elegantní, nic není ponecháno náhodě. Kamenné zdi jsou vybledlé od slunce, pestré ubrusy a povlečení se vyrábějí podle staleté tradice a místní řemeslníci vyrábějí kameninové a skleněné nádobí. I ti, kdo Provence nikdy nenavštívili, znají její krásy díky mnoha skvělým malířům. Jmenujme alespoň Matisse, Renoira, Picassa, Bonnarda, Chagalla a Cézanna, který se narodil v Aixu. Avšak malířem, jejž místní krajina ovlivnila nejvíce, je dozajista Vincent van Gogh, který se v roce 1888 usadil v Arles a během dvou let zde namaloval více než 150 obrazů. A právě tyto van Goghovy obrazy nám Provence nejlépe představily: barevné, svěží kosatce, slunečnice, hvězdné noční oblohy a kavárny. Své sestře Willemieně v roce 1888 napsal: „Krajina jižní Francie se nedá namalovat světle fialovými barvami, které jsou typické pro sever... zdejší paletu barev tvoří azurově modrá, oranžová, růžová, červená, jasně žlutá a zelená, vínová a fialová.“ Ale i zde platí, že lidské oko všechnu tu krásu ani nedokáže pojmout. MATKA PŘÍRODA Základním prvkem provensálské krajiny je pórovitý vápenec a středozemská lesostep. Mezi typické místní rostliny patří stříbřité olivovníky, dužnaté macchie a tymián. Města Marseille čeká slibná budoucnost. V rámci projektu Euroméditerranée sem proudí milióny eur, neboť Marseille se má stát v roce 2010 nejdůležitějším středomořským přístavem.

11

12

i vesnice zdobí tisíce kašen s tryskající vodou. Během několika dnů, někdy i hodin, zde může napršet tolik, co v Paříži za celý rok. Z hor pak se řítí proudy vody, které vtékají do řek (Verdon, Durance, Rhôna) a do Středozemního moře. Po tomto krátkém období dešťů se vrátí sucho trvající i několik měsíců. K tomu se navíc přidá suchý vítr mistrál, který sužuje krajinu více než sto dní v roce. To ovlivňuje úrodu, umístění domů i náladu místních obyvatel. Tento silný vítr dokáže převracet

auta, shazovat střešní tašky, vytrhávat stromy i s kořeny. Provensálský spisovatel Marcel Pagnol popsal zdejší vrtochy přírody ve svém románu Živá voda, v němž vypráví o smrti laskavého farmáře, před nímž ostatní vesničané ukrývají zdroj pitné vody, a o pomstě jeho dcery. ZEMĚDĚLSKÝ RÁJ Patricia Wellsová se v úvodu ke své poslední knize At Home in Provence ptá: „Jak nás tato kamenná a zdánlivě opuštěná země může

13

tak obohacovat?“ Srdnatí Provensálci však dokázali z této neúrodné země vytvořit ráj farmářů a nabízejí skvělé lanýže, lahodné třešně, kdoule, hrušky, olivy, červená vína a štiplavé kozí sýry. Stánky trhovců jsou vždy plné těchto pochoutek. Kromě toho nabízejí také slunečnice, vlčí mák a květiny z okolních polí. Provensálci, kteří se většinou živili jako farmáři a rybáři, byli vždy úzce spjati s půdou. Nesnažili se přírodu pokořit, ale spíše se přizpůsobili. Vysadili stromy, které je chránily před bodavým poledním sluncem,

Vlnící se pole červené levandule na Plateau de Puimichel.Většinu práce dnes zastanou sekačky, ale na některá malá políčka se traktor nedostane a úroda se dodnes musí sklízet ručně.

domy stavěli zády k nepříjemným severním větrům a před vysokými teplotami se chránili masivními okenicemi. Po druhé světové válce byl venkovský způsob obživy, který je tak úzce spjat se zemědělstvím, ohrožen velkým rozvojem

14


industrializace, který zasáhl celou Francii. Hospodářsky bylo důležitější vyrábět nadzvuková dopravní letadla Concorde a jiné technické vymoženosti. Modernizace zasáhla i zemědělství a farmáři, kteří měli pouze malá políčka, kde se moderní technika nedala využít, zbankrotovali. Na začátku 80. let 20. století pracovalo v zemědělství jen deset procent Provensálců, zatímco před druhou světovou válkou to bylo 35 procent.

Oblast však zachránil celosvětový trend zaměřený na organické a biologicky pěstované plodiny, kterých byl všeobecný nedostatek. Provence se proto vrátila zpět k rodinným farmám, k tradiční výrobě olivového oleje, bylin a vína a stala se tak největším francouzským pěstitelem i vývozcem organických plodin. To však neznamená, že by se této oblasti vyhnula modernizace. Spíše naopak.

PROVENCE A AZUROVÉ POBŘEŽÍ DNES

Provensálci často tráví volný čas pétanquem (každá vesnice má k tomu vyhrazené hřiště) jako například zde ve Fontvieille.

chemikálie. Patří k největším centrům chemického průmyslu v Evropě. Návštěvníci Marseille jistě uslyší o projektu Euroméditerranée. Jedná se o jedinečný projekt, který se soustředí na urbanistický rozvoj centra města rozkládajícího se na ploše o rozloze 300 hektarů. Jeho cílem je soustředit na jedno místo velké profesionální a technologické firmy. Navíc se zde budují nová kulturní centra i moderní byty, restaurují se muzea, vznikají zde nové restaurace. Předpokládá se, že do roku 2010 se Marseille stane centrem středomořské oblasti volného obchodu.

V Cadarache pokračuje výzkum v oblasti nukleární energie a La Gaude je světově proslulá svojí elektronikou. Marseille věnuje nemalé finanční prostředky na biologický výzkum, zatímco na Mont Ventoux, v Michel-de-Provence a v Nice se nacházejí atomová a meteorologická centra. Průmyslové a přístavní souměstí FosLavera-Berre je střediskem petrochemického průmyslu, kde se vyrábí polymery a kvalitní

SRDCE TRADICE Královna Arles, zahalená v tradičních krajkových šatech, mluví plynně provensálsky (tradiční oblastní dialekt), což je mnohem důležitější než krása. Každé tři roky volí královnu sedmičlenná porota. L'Arlésienne, jak ji zde nazývají, se stala symbolem oddanosti tradici, která se projevuje v mnoha dalších aspektech zdejšího života. Každá vesnice má svůj vlastní erb, například ovoce, sýry, vína nebo místní cukroví. Kalendář je plný různých tanečních a hudebních festivalů i slavností, kdy se účastníci obléknou do svých typických krojů. Většina těchto kulturních akcí má náboženský charakter, například festival v Les-Stes.-Mariesde-la-Mer oslavuje patrona cikánů. Jiné se konají na oslavu sklizně levandule, vína a olivového oleje. Původ dalších je zastřen tajemstvím; například v Gorbiu lidé procházejí ulicemi města s prázdnými šnečími ulitami a pochodněmi. V Nice se koná kalabasový festival, který oslavuje začátek jara. (Pozn. překl.: kalabasa je tykvovitá rostlina.) Při této příležitosti se symbolicky veřejně smiřují manželské páry, které byly po celou zimu zavřeny doma. Avšak mezi nejtradičnější a nejoblíbenější slavnosti v Provenci patří Vánoce. Začínají velkou štědrovečerní večeří (gros souper), po níž celá rodina odchází na půlnoční mši.

15

16

Rodina se shromáždí kolem stolu, který je vyzdoben jmelím, pšenicí sv. Barbory a naklíčenou čočkou, neboť tyto rostliny jsou považovány za symboly prosperity. U stolu je též prostřeno pro chudé nebo pro rodiče, kteří zemřeli. Stůl se neuklízí po celé tři dny, aby se tohoto hodování mohli zúčastnit i andělé. K vánoční atmosféře neodmyslitelně patří barevné postavičky světců (santons) ze dřeva nebo hlíny, které vyrábějí místní řemeslníci již od 18. století.

Provence však nejlépe charakterizují malé každodenní tradice, v nichž se ukazuje, že Provensálci jsou lidé, kteří si dovedou užít života, posedět s přáteli i s rodinou, a že jim je rozhodně cizí jakýkoli shon. Obchody a instituce (včetně muzeí) jsou od dvanácti do dvou nebo do tří (někdy i do čtyř) zavřeny. Provensálci milují dlouhé obědy a následnou siestu. Podobně i večeře jsou dlouhou konverzační záležitostí. Začíná se aperitivem (většinou se podává oblíbený lékořicový likér

17

pastis nebo sklenka muškátového vína), po němž následuje několik chodů připravených z čerstvých místních ingrediencí. Provence si zachovala své tradice a ubránila se globalizaci, přestože jižní Francie vždy byla lákadlem pro okolní svět: Řekové sem přišli v roce 600 př. n. l., před několika staletími sem karibští obchodníci přinesli ozdobné bavlněné látky, tzv. indiennes, které jsou dnes považovány za typicky provensálské. Slané tresky, které jsou neodmyslitelnou součástí místní kuchyně,

Přístavní kavárny, jako je tato v Toulonu, nabízejí čerstvou bujabézu a další mořské lahůdky.

byly přivezeny z Nové Anglie. Marseille je světovou křižovatkou a městem přistěhovalců – čtvrtinu obyvatel tvoří Severoafričané. To vše společně dotváří krásu této oblasti. Je zde mnoho dalších krás, avšak ke skutečnému poznání Provence byste potřebovali celý život. Ale stálo by to za to! ■

18


Kozí sýr z Banonu se dodnes připravuje podle prastarého galorománského receptu. Každý kousek sýra je zabalen do kaštanových listů a převázán lýkem nebo stéblem slámy, aby vydržel po celou zimu čerstvý.

Cuisine du soleil TÉMĚŘ V KAŽDÉM PROVENSÁLSKÉM MĚSTĚ JSOU STÁNKY TRHOVCŮ plné sluncem ozářených třešní, melounů, suchých salámů, červených rajčat, olivových olejů i kozích sýrů, které tvoří základ jednoduché, aromatické a zdravé místní kuchyně. Provensálská kuchyně vychází z prastaré tradice středomořské kuchyně a mění se podle ročního období. Její kořeny spadají až do doby, kdy sem přišli první řečtí přistěhovalci, kteří s sebou přinesli olivy. Patrný je i vliv italský, přestože sami Provensálci jsou velmi pyšní na to, že jejich cuisine du soleil (slunečná kuchyně) je naprosto originální a jedinečná. Základ provensálské kuchyně tvoří česnek, olivový olej a byliny. Česnek, který nesmí nikdy chybět, dodává jídlu správný říz. Olivový olej, který se používá při vaření i při dochucování, je pro Provensálce stejně důležitý jako víno. Nejlepší oleje, které posuzují pěstitelé podle přísných pravidel, mají označení AOC (appellation d'origine contrôlée). Nejoblíbenější provensálské byliny – bazalka, tymián a rozmarýna – se používají při dochucování mnoha jídel, od kuřete až po zmrzlinu. Z dalších oblíbených koření jmenujme alespoň šalvěj, lístky kerblíku, estragon, anýz a levanduli. Veškeré omáčky a chuťové přísady jsou variantami těchto základních ingrediencí. Nejznámější je česneková majonéza aïoli, která se podává

k tresce, k čerstvé zelenině nebo i k polévkám. Anchoïade je sardelová pasta z česneku a olivového oleje, zatímco tapenade je pyré z černých oliv ochucené česnekem, kapary, sardelkami a olivovým olejem. Dává se na topinky nebo se podává s celerem. Ze zeleniny patří k nejoblíbenějším chřest, baklažán, cukety, rané artyčoky, rajčata a žampióny. Mezi nejběžnější zeleninová jídla patří ratatouille, což je chutná směs cibulí, rajčat, baklažánů a cuket, které se podusí na paprice, česneku a provensálských bylinách (herbes de Provence). Oblíbená je též plněná zelenina, například aubergines farcies à la provençale (baklažán plněný masem, cibulí a bylinami v rajské omáčce) a fleurs de courgettes farcies (plněné cukety).


Olivy na trhu v St-Rémy-de-Provence.V Provence se pěstuje na patnáct různých druhů oliv, které se podávají přímo na stůl, nebo se z nich vyrábí olej.

Z Nice pochází salade niçoise (obsahuje rajčata, okurky, vejce uvařená natvrdo, cibuli, papriku, fazole, olivy, někdy i tuňáka, ale nikdy ne brambory) a pissaladière (cibulový koláč s olivami a sardelkami). Mezi časté přílohy patří grilovaná rajčata s česnekem a strouhankou. Soupe au pistou je typická hutná zeleninová polévka s fazolemi, do níž se přidá pistou (bazalka, česnek, olivový olej, strouhaný parmezán). Na žádném jídelním lístku nesmí chybět černé zlato Provence – lanýže (viz str. 58). Nejběžnějším masitým jídlem je jehněčí. Skutečnou delikatesou je agneau de Sisteron pečené s provensálským kořením. Na jídelním lístku ho najdete pod názvem gigot d´agneau aux herbes. Ze zvěřiny jsou nejoblíbenější zajíci, králíci a divočák; z ptáků pak sluka a drozd (kteří se podávají s omáčkou a salámem). Téměř na žádném jídelním lístku nechybí hovězí, zvolna dušené ve vlastní šťávě. V oblasti Camargue narazíte na každém kroku na taureau – býčí maso, které se podává grilované na červeném víně s olivami a rajčaty, nebo v úpravě boeuf à la gardiane, ke které se jako příloha podává vynikající místní oříšková rýže. Na pobřeží patří mezi největší lahůdky ryby, například ančovičky, treska, mořský okoun, nebo pražma mořská, zatímco ve vnit-

rozemí si můžete pochutnat na sladkovodním pstruhovi. V rybářských přístavech západně od Marseille se podávají oursins (ježovky), violets (sumky) nebo bulots (surmovky). Nicméně královnou všech mořských specialit je bujabéza, klasická rybí polévka, která vznikla v Marseille a dnes se si na ní můžete pochutnat kdekoli na pobřeží (viz str. 124). O něco levnější variantou je bourride, která se připravuje z bílého rybího masa a aioli; další oblíbenou rybí polévkou je baudroie se zeleninou a česnekem. K provensálským lahůdkám patří i místní ovoce, například luberonské třešně, cavaillonské melouny (které se zde pěstují od dob avignonských papežů), meruňky, hrozny a ke konci léta také vyzrálé fíky z Marseille. Velký výběr sezónních specialit najdete na místních trzích, které se konají v každém městě alespoň jednou týdně. Co se týká sýrů, provensálskou specialitou je kozí sýr (chèvre). Nejslavnějším sýrem je banon (který se vyrábí z ovčího mléka), picodon je štiplavý kozí sýr, zatímco pelardon je vyzrálejší a tužší. Typickým jemným ovčím sýrem je brousse, který se používá při přípravě raviol nebo se podává jako moučník s olivovým olejem a medem. Více informací o moučnících najdete na straně 162. ■

19

20


Provensálská vína

Ú

rodná půda a slunné podnebí v Provence – s výjimkou nepříjemného mistrálu – vytvářejí ideální podmínky pro pěstování vinné révy. První víno sem přinesli Řekové. Jednalo se o odrůdu syrah pocházející z perského Shirazu. Tehdy ještě neznali maceraci a tak se nejpopulárnějším vinným nápojem stalo rosé. Přestože Provence patří k největším vinným oblastem ve Francii, zdejší víno bylo považováno za druhořadé. Místo termínů „vytříbené“ nebo „ušlechtilé“ se při popisu zdejšího vína používají spíše termíny „pozlátko pro turisty“ nebo „trpké červené“. To se však pomalu začíná měnit, neboť zdejší vinaři se začali soustředit na kvalitu. Řeka Rhôna patří k největším vinařským řekám: po jejích březích se rozkládají jedny z nejlepších vinic na světě. Mezi nejoblíbenější odrůdy patří Tavel, Muscat de Beaumes-de-Venise nebo slavné Châteauneuf-duPape. Většina provensálského rosé se pěstuje dále na východ, na provensálském pobřeží; na menších vinicích na azurovém pobřeží se zase dobře daří vynikajícím bílým vínům Cassis. Následuje základní přehled názvů nejznámějších provensálských vín. Côte du Rhône: Tímto názvem jsou označována většinou červená vína z oblasti šesti departementů a tří krajů o celkové rozloze 60 000 hektarů. Severně od Avignonu podél východního břehu řeky Rhôny se pěstují vína označovaná jako vins méridionaux. Nejslavnějším vínem je Châteauneuf-du-Pape, jehož historie sahá až do doby papežů v Avignonu (viz str. 76–77). Je to silné, těžké červené víno smíchané z nejméně osmi, ale někdy až třinácti odrůd vína (cépages). Dominantní odrůdou je Grenache. Mnohem vzácnější je bílé Châteauneuf-du-Pape, které tvoří pouhých 7 procent celkové produkce. Mezi nejlepší výrobce patří Beaucastel a Rayas. Mezi další oblíbená červená vína z této oblasti patří Gigonda. Je silné a těžké. Z okolních sedmnácti vesnic oblasti Côte du Rhône pocházejí vyzrálá červená vína, lahodná díky dobré půdě a mikroklimatu. Nejlepší víno se vyrábí tradičním způsobem kvašení

v sudech, nikoli novější technikou macerace. Nejslavnější a nejdražší provensálské rosé je Tavel, které se pěstuje 13 km na západ od města Châteauneuf-du-Pape. Je suché a silné; nejlepší je mladé. Nejlahodnější Tavel se pěstuje v Domaine de la Forcadière a Domaine de la Genestière. V Beaumes-de-Venise se vyrábí sladké a silné muškátové víno, které má své vlastní označení AOC; je to velmi oblíbený aperitiv. Côte de Provence: Hlavní provensálská vinařská oblast AOC (s roční produkcí 100 miliónů lahví) je šestou největší ve Francii. Rozkládá se na rozloze 18 000 hektarů mezi městy Nice a Aix-en-Provence a zahrnuje také provincii Varois. Rozkládá se mezi Hyères a Fréjus až k Středozemnímu moři. Díky různorodé půdě i podnebí – od mořského pobřeží až po kopce ve vnitrozemí – se toto označení vztahuje na mnoho různých odrůd. Většinu – 75 procent – tvoří čerstvé a zároveň vyzrálé rosé, následuje aromatické červené (20 procent) a vzácné bílé (5 procent). Vína Côte de Provence se pijí vždy mladá a podávají se vychlazená na 8–10 stupňů Celsia. Mezi nejlepší výrobce patří: Domaine Gavoty a Domaine Richeaume. Vignoble de Bandol: Bandol je slavný díky lahodnému červenému vínu z hroznů Mourvèdre, které k dozrání potřebuje minimálně 18 měsíců v dubových sudech. Dá se pít téměř okamžitě, ale nejlepší je archivní. Pro zájemce z okolí se vyrábí i rosé, které musí zrát minimálně osm měsíců ve dřevěných sudech (pro rosé je to nezvyklé), což dodá vínu oranžové zbarvení. Vignoble de Cassis: Malý přístav Cassis je známý díky výbornému bílému vínu (75 procent celkové produkce), které se skvěle hodí k místním specialitám, jako jsou mořští šneci s česnekovou majonézou. Také v Clos SteMagdelaine se na slunečných stráních s vápenatou půdou na pobřeží Středozemního moře pěstuje vynikající bílé víno. Ochutnávky, návštěvy a nákupy: Víno si můžete zakoupit přímo na vinicích (domaine)


Vlevo: Konečný produkt na prodej v Maison des Vins v Les Arcs. Uprostřed: V sudech v Domaine SteRoseline víno stárne. Dole: Sběr hroznů nedaleko Cotignacu v oblasti Côtes de Provence.

u vinaře (producteur). Je to zde mnohem levnější než v obchodech. Většina vinařů nabízí ochutnávky (dégustations). Pokud chcete nějakou vinici navštívit, domluvte se předem telefonicky. Nejlepší prohlídku vinic nabízí oblast Châteauneuf-du-Pape, Les Dentelles (viz projížďka na str. 68–69) a Varois nedaleko Les Arcs (viz projížďka na str. 132–133). Na straně 230 najdete informace o vinařských etiketách. ■

21

22


Země DNEŠNÍ CHARAKTERISTICKÝ VZHLED PROVENCE – SMĚSICE BÍLÉHO VÁPENCE, rudě okrových útesů a třpytivého modrého moře – je výsledkem dlouhého geologického vývoje. Začalo to před více než 200 milióny let, kdy byla jihovýchodní Francie zalitá velkým mořem. V období druhohor (před 245–66,4 milióny let) se objevila pevnina Tyrrhenia, kterou vytvořilo několik sopek, které se táhly od dnešní francouzské Riviéry až po Tyrrhénské moře u Itálie. Díky erozi se reliéf krajiny postupně srovnával a řeky odplavovaly nánosy až na dno Tethyského moře, kde se postupně ukládaly v horizontálních vrstvách vápníku, jílu, břidlice a pískovce. Uprostřed období třetihor se skalnaté vrstvy díky podzemní sopečné činnosti kupily na sebe a vznikly vápencové hřebeny, které se táhnou od východu na západ a jsou pro dnešní Provence tak charakteristické. Mezi zbytky staré Tyrrhénie patří například Massif de l'Estérel západně od Cannes, Massif des Maures a také Sicílie a Korsika. Provence se dělí na šest departementů (Vaucluse, Bouches-du-Rhône, Var, Alpes-de-Haute-Provence, Alpes-Maritimes a část Hautes-Alpes). V 60. letech 20. století se tyto departementy spojily v jednu administrativní oblast pod názvem ProvenceAlpes-Côte d'Azur. Hlavním městem se stala Marseille. Region má celkovou rozlohu téměř 58 000 km čtverečních a je ohraničen řekou Rhônou na západě, Středozemním mořem na jihu, Itálií na východě a Alpami na severu. DEPARTEMENTY Většinu území departementu Vaucluse, který na západě ohraničuje řeka Rhôna a na jihu řeka Durance, tvoří úrodná půda pro pěstování vinné révy a ovoce. Celkový charakter krajiny také dokresluje rovina Plateau de Vaucluse s jeskyněmi a podzemními řekami, které tu a tam vystupují na povrch jako prameny, např. Fontaine-de-Vaucluse. Na severu se tyčí pohoří Ventoux Massif s horou Mont Ventoux (1909 m n. m.), která je nejvyšší v celé oblasti. Rozmanitá krajina departementu Bouches-du-Rhône, který ohraničují řeky Rhôna

a Durance, Středozemní moře a pohoří Massif de la Ste-Baume, je Provence v malém. Na západě vytvořily naplaveniny otevřené pláně. Jižně od vápencových kopců Les Alpilles se rozkládá obrovské pole říčních kamínků, které vyznačují místo dávné delty řeky Durance. Jižně odtud řeka Rhôna protéká bažinatou oblastí v Camargue, která je rájem mnoha druhů ptactva, a vlévá se do moře. Údolí Arc na východě odděluje pohoří Ste-Victoire a Étoile. Dále na východě se nachází nejlesnatější oblast Provence Var, která je vklíněná mezi Středozemní moře, jižní Alpy a Bouches-duRhône. Podél pobřeží se táhnou velké horské masivy a nedaleko od břehu leží ostrovy Îles d'Hyères. . Přímořské Alpy na hranicích mezi skalnatou rovinou regionu Var a samotnými Alpami vytváří slavné skalnaté Azurové pobřeží. Alpské vrcholky v oblasti Alpes-de-Haute-Provence se tyčí až do nebe. Gorges du Verdon je největším kaňonem v Evropě, zatímco na jihovýchodním břehu řeky Durance se na rovině Valensole rozkládá levandulové království. PŘEVAŽUJÍCÍ FLÓRA Dubové a borovicové lesy pokrývají 38 procent území Provence. Jedná se o věčně zelené, pýřité a korkové duby a borovice přímořské, halepské i piniové. Řekové sem přinesli první olivovníky v roce 600 př. n. l. Angličané sem v 19. století přinesli palmy, mimózy, eukalypty a australské sukulenty. Citrónovníky a pomerančovníky se pěstovaly podél pobřeží již ve středověku. Také se zde daří kaštanům, lípám i mandlovníkům. V hustém porostu, kterému se říká maquis, roste mnoho bylin, například rozmarýna, bazalka, estragon, tymián, fenykl nebo oregano. Do středozemské lesostepi patří jalovec, kermesový dub a kapradí, které se přizpůsobily teplejšímu a suššímu podnebí a dokážou přežít na křídovém podloží i při nedostatku vody. ■ Nádherná slunečnicová pole a hora Montagne Ste-Victoire

24

Kamenná obydlí, zvaná bories, se stavěla v Luberonu od nepaměti.

Historie Provence DNEŠNÍ POKLIDNÁ PROVENCE S DOKONALOU PŘÍRODNÍ SCENÉRIÍ SE zrodila z konfliktů; ať už se jednalo o konflikty mezi městy, mezi venkovskou šlechtou a králem, mezi bohatými a chudými, nebo mezi katolíky a protestanty. Během tohoto vývoje se neustále měnily i hranice. Zakořenil zde sveřepý nacionalismus, který na začátku 20. století opět rozdmýchal Frédéric Mistral a později Marcel Pagnol či Jean Giono. Nacionalismus zde přežívá i dnes, a sice v naprosté loajalitě místních obyvatel ke všemu „provensálskému“; ať už se jedná o skvělou místní kuchyni, tradice či jazyk. PREHISTORIE Díky strategické lokalitě na pobřeží Středozemního moře se Provence stala oblíbeným místem již v dávných dobách. První lidé přišli do oblasti kolem dnešního Monaka již před jedním miliónem let. Z té doby pocházejí kresby v jeskyni Grotte de l'Observatoire (dnes muzeum).

Asi 400 000 let př. n. l. se lidé usadili kolem pláží Terra Amata v Nice (dnešní Boulevard Carnot). Byly objeveny zbytky jejich příbytků i ohniště a koprolity (zkamenělé lidské výkaly). Bylo zjištěno, že se zde od pozdního jara do začátku podzimu pěstovalo obilí, z čehož se dá usuzovat, že se jednalo o sezónní tábor.


Ve střední době kamenné, tedy asi před 60 000 lety se zde objevil člověk neandertálský. Homo sapiens sem přišel asi o 25 000 let později. Z tohoto období se našly zbraně v jeskyních Grimaldi. Náhrdelníky a náramky z mušlí a rybích kostí spolu s kostrami byly objeveny v Rochers Rouge u Mentonu. Byli to především lovci, rybáři a sběrači. Z období vrcholu doby kamenné (asi 20 000 let př. n. l.) se v jeskyních zachovaly nástěnné malby bizonů, tuleňů a kozorožců, např. v Grotte Cosquer v horském masivu nedaleko Cassis. Byly objeveny teprve v 60. letech 20. století. V mladší době kamenné (asi 6 000 let př. n. l.) se zde lidé usadili natrvalo. Chovali ovce, pěstovali obilí a stavěli kamenné domy, tzv. bories, které se zachovaly např. v Luberonu; v Gordes se zachovala celá vesnice. Své mrtvé pohřbívali v hromadných kamenných mohylách, tzv. dolmenech, které si můžete prohlédnout v masivu Maures. Někdy mezi rokem 2800 a 1300 př. n. l. se pastevci vydali do vzdáleného údolí Vallée des Merveilles nedaleko Tende, kde vytvořili desetitisíce rytin v jeskyních na úpatí hory Mont Bégo. Jsou zde například čarodějnické postavy, zvané oranty, které svědčí o tom, že se zde pravděpodobně konaly náboženské obřady. Původním obyvatelům je věnována skvělá výstava v Musée des Merveilles v Tende. Další skupinou obyvatelstva, která se usadila v Provence, byli Ligurové, u nichž je obtížné stanovit jejich původ. Obecně se toto označení vztahuje na všechny obyvatele středomořské oblasti na přelomu mladší doby kamenné a doby železné. Kolem roku 800 př. n. l. začali Ligurové budovat opevněné vesnice na kopcích; později se pro ně začal užívat latinský název oppidum. Přibližně ve stejné době sem začali ze severu přicházet Keltové, kteří se s Ligury smísili a později vytvořili bojovný keltoligurský kmen, který se usadil v Entremontu, severně od dnešního města Aix-en-Provence. ŘEKOVÉ (600 PŘ. N. L.–118 N. L.) Západní civilizace přišla do Provence v roce 600 př. n. l., kdy se v Massalii (dnešní Marseille) usídlili Řekové. Během následujících

dvou staletí založili obchodní centra v Antipoli (Antibes), Nikaii (Nice), Olbii (Hyères), Monoïku (Monaco) a Glanumu (nedaleko St-Rémy). Začali zde pěstovat vinnou révu a olivovníky a položili tak základy hospodářství, které se v Provenci udrželo až dodnes. Když Římané začali dobývat nová území na západě, obyvatelé Massalie se s nimi spojili. Jejich společnými nepřáteli byli Etruskové, kteří okupovali území mezi nimi, Féničané, Keltové a Ligurové. Když Hannibal, slavný generál ze severoafrického Kartága, překročil Alpy se svými slony, aby napadl Řím, Massaliové se okamžitě přidali na stranu Římanů. V roce 212 př. n. l. přijala Massalia římskou formu městské samosprávy. Spojenectví bylo nejtěsnější v roce 125 př. n. l., kdy se spojily kelto-ligurské kmeny a napadly Massalii z Entremontu. Překvapení Massaliové požádali Řím o pomoc. Římané přišli, zničili Entremont a vybudovali pevnost Aquae Sextiae Salluviolum (Aix-enProvence). Vzniklo tak první římské město v zaalpské Galii. Kvůli zabezpečení hranic mezi Římany a kelto-ligurskými kmeny i obchodních cest do Španělska umístili Římané do měst mezi Alpami a Pyrenejemi své posádky. Vznikla tak Provincia Romana – první římská provincie mimo území Itálie. PROVINCIA ROMANA (118 PŘ. N. L.–472 N. L.) Po dobytí celé Galie Juliem Caesarem v letech 58–51 př. n. l. zde Římané vytvořili prosperující provincii a žili zde 600 let v míru a pokoji. Nîmes, Aix a Arles se staly významnými římskými městy a kolonie Glanum a Vaison-la-Romaine vzkvétaly. Po celé provincii vznikaly významné stavby, například amfiteátry, arény, lázně, chrámy i stadiony. Některé z nich se zachovaly v poměrně dobrém stavu až do dnešních dnů. Římské stavební projekty se však nesoustředily jen na budovy, ale i na silniční síť, která vedla z Itálie až do Španělska, na akvadukty (k nejkrásnějším patří Pont du Gard nedaleko Nîmes). Ke kulturnímu dědictví této doby patří i místní jazyk, provensálština, která vznikla z latiny. Massalia zůstala díky své loajálnosti vůči Římu nezávislým státem na římském území. Město se však dopustilo osudové chyby,

25

26


když se během římské občanské války v roce 49 př. n. l. přidalo na stranu Pompea a nikoliv Julia Caesara. Když se Caesar chopil moci, potrestal Massalii za tuto chybu tím, že zrušil její nezávislost a její bohatství rozdělil mezi Arles, Narbonne a Fréjus. Nicméně město dále rozkvétalo jako centrum vzdělání; jeho univerzita byla srovnatelná i s univerzitou v Athénách. Byla to poslední kulturní výspa řecké kultury na západě. Obrácení Konstantina Velikého na křesťanství v roce 312 znamenalo počátek konce Římské říše. Císař vládl spíše z Konstantinopole než z Říma a jeho zájmy se soustředily na Střední východ. Křesťanství přišlo i do Provence a na místě římských chrámů se začaly stavět kláštery a kostely. OBDOBÍ INVAZÍ (5.–10. STOLETÍ) Západořímská říše zanikla v roce 476. Její rozpad urychlily germánské kmeny, které vtrhly na římská území: Burgunďané (ze Skandinávie), Ostrogóti (východní Gótové z oblasti u Černého moře) a především Vizigóti (západní Gótové, z oblasti u dunajské delty v Transylvánii). V 6. století přišel další germánský kmen – Frankové. Města Marseille, Arles i Avignon kladla odpor, ale byla brutálně rozdrcena. Provence byla rozdělena mezi několik vévodství a království západní a střední Evropy, nacházejících se na území dnešní Francie a Německa. Provence zůstala součástí Francké říše až do roku 843, kdy byla podepsána Verdunská smlouva. Vládla zde Karolinská dynastie (včetně samotného Karla Velikého). V 9. a 10. století došlo k dalším invazím: nejdříve to byli Normané a později dokonce i Maďaři, kteří v roce 924 vyplenili Nîmes. Největším nebezpečím však byli Saracéni (takto byli označováni muslimští nájezdníci, k nimž patřili Turkové, Maurové a Arabové). Provence s nimi nejdříve uzavřela příměří, aby mohla bojovat proti Frankům a získat tak nezávislost, avšak později došlo

k mnoha vzájemným potyčkám, které se táhly po několik staletí. Vesničané se uchýlili na vrcholky kopců, kde si vybudovali pevnosti. Z této chaotické doby pochází mnoho provensálských vesniček na kopci (villages perchés). Saracéni byli poraženi v několika bitvách, ale jejich nebezpečí bylo definitivně zažehnáno až v roce 972, kdy Guillaume le Libérateur, vévoda z Arles, napadl a dobyl saracénskou pevnost La Garde-Freinet v pohoří Massif des Maures. RANÝ STŘEDOVĚK (1000–1300) V roce 1032 se Provence stala součástí Svaté říše římské. Sídlo říše se však nacházelo ve vzdáleném jižním Německu a města rychle získala samostatnost. Do malých bitev mezi barony a neustále se měnícími aliancemi se říšští vladaři nemíchali. Jedním ze světlých momentů tohoto období temna byl obrovský rozvoj církevních institucí – mezi nejvýznamnější patřilo opatství Abbaye de St-Victor v Marseille. Byla to také doba poutí, například ke sv. Trophimovi v Arles a ke sv. Guilhemovi nedaleko Aniane. V roce 1095 byly zahájeny křižácké výpravy. Ve stejné době došlo v Provenci (jakož i v celé Evropě) k nesmírnému rozkvětu architektury, poezie a hudby. Trubadúři putovali od jednoho hradu k druhému a zpívali první evropské lyrické básně. Někdy v 11. století malá dynastie, která si začala říkat „hrabata z Provence“, ovládla celé území mezi řekou Rhônou a Alpami. Když rod v roce 1113 vymřel, titul přešel na hrabata z Barcelony. Raymond Bérenger V. (1209–1245) byl prvním katalánským hrabětem, který se natrvalo usadil v novém provensálském hlavním městě Aix. Byl velmi chytrý a měl šanci vytvořit velkou středomořskou říši. Svou dceru Béatrice, která po něm měla zdědit Provence, provdal za Charlese d'Anjou, který byl bratrem francouzského krále Ludvíka IX. Po Bérengerově smrti v roce 1245 se vlády nad provensálským hrabstvím ujala dynastie z Anjou.

27

Vlevo: Karel Veliký byl franckým králem (768–814) a římským císařem (800–814). Nahoře: Mnoho křižáků vyplulo od provensálských břehů do bojů za osvobození Svaté země.

PAPEŽOVÉ V AVIGNONU (1309–1417) Papež Klement V. (1305–1314), který pocházel z Francie, měl již dost neustálých hádek a přestěhoval celý papežský dvůr v roce 1309 do Avignonu. Následovalo jej dalších osm papežů, kteří vedli katolickou církev od roku 1309 až do roku 1376. Benedikt XII. (1334–1342), který byl tře-

tím papežem v Avignonu a byl kritizován za svou arogantnost a chamtivost, zahájil výstavbu papežského paláce (Palais des Papes). Velkolepost celé stavby o celkové rozloze více než půl hektaru měla symbolizovat absolutní moc církve. Benediktův nástupce Klement VI. (1342–1352) byl aristokrat zvyklý na život v přepychu. Benediktův palác mu připadal

28


Téměř po celé 14. století vládli papeži křesťanskému světu z Avignonu.

příliš strohý a prostý. Nechal proto postavit palác nový, elegantnější, který byl ve své době obdivován a považován za jednu z nejkrásnějších a největších pevností na světě. V té době zažíval Avignon i okolní oblast zvaná Comtat Venaissin kulturní renesanci. Rozvíjelo se sklářství a papírenství, vznikla zde umělecká škola zvaná Provençal Primitives neboli avignonská škola. Úplatnost papežského dvora však z Avignonu udělala jedno z nejzkorumpovanějších měst doby. To odsuzoval i básník Petrarca, který zde v té době bydlel.

Řehoři XI. (1370–1378) se v roce 1377 podařilo Svatou stolici přesunout zpět do Říma. Francouzští kardinálové však byli velmi nespokojeni s volbou následujícího papeže Urbana VI. a tak se rozhodli uspořádat volby nové a zvolili vzdoropapeže Klementa VII. To vedlo k velkému západnímu schizmatu, kdy byl jeden papež v Římě a druhý v Avignonu. Tento rozkol trval téměř čtyřicet let, až do roku 1417, kdy se v Římě stal papežem Martin V. VRCHOLNÝ STŘEDOVĚK (1348–1536) V roce 1348 se přes přístav v Marseille dostala do Francie morová epidemie

HISTORIE PROVENCE

Vývoj jazyka

F

rancouzský jazyk je výsledkem římské nadvlády. Římané s sebou do Galie přinesli nejen klasickou latinu, která se vyučovala na školách a byla literárním jazykem, ale i latinu vulgární (hovorovou), kterou hovořili vojáci a obchodníci. Vulgární latina záhy vytlačila keltštinu a vznikl tak hovorový románský jazyk, kterému se dnes říká francouzština. Nejednalo se však o jediný jednotný jazyk, ale o několik dialektů, které se dělily do dvou základních skupin: langue d'oc (dialekty limousinský, auvergnský, languedocký a provensálský) na jihu a langue d'oïl na severu. Díky dominantnímu postavení severních provincií se ve 13. století stal základem dnešní spisovné francouzštiny langue d'oïl. Provensálština přežívala jako regionální hovorový jazyk; jako jazyk literární byla obnovena až v 19. století. ■

a zdecimovala obyvatelstvo města. Ke všeobecnému strachu a zmatku přispěla i krutá feudální šlechta (například páni z Les Baux). V roce 1409 se však situace začala zlepšovat. Ludvík II. z Anjou, který byl velmi schopným vladařem, založil univerzitu v Aixu. Jeho syn Bon Roi René (dobrý král René) z Anjou (1409–1480) byl jedním z nejvzdělanějších a nejosvícenějších mužů své doby. Na jeho dvoře se rozvíjelo umění a Aix se stalo hlavním městem Provence. V letech 1524–1536, během francouzskoitalských válek, napadl Provence římský císař Karel V.

NÁBOŽENSKÉ VÁLKY (1545–1720) Reformace, která se přehnala Evropou koncem 16. století, s sebou přinesla náboženské války mezi katolíky a „kacířskými“ protestanty. Protestanti zabrali Orange, Haute-Provence, Luberon a Nîmes, kde se tři čtvrtiny obyvatelstva přidaly k Hugenotům (francouzští protestanti). Katolíci se rozhodli všechny protestanty odstranit. V roce 1545 bylo během šesti dnů v luberonském kraji v Provence zničeno jedenáct valdenských vesnic. Většinu protestantské populace v Orange vyvraždili v roce 1563 sousední katolíci, zatímco v roce 1567 padlo na 200 katolíků při útoku na Nîmes. V celé oblasti bylo zničeno mnoho kostelů (například St-Gilles), včetně uměleckých skvostů. Nepřátelské střety byly oficiálně ukončeny v roce 1598 ediktem nantským, v němž Jindřich IV. zaručil protestantům občanské i náboženské svobody. Mír trval až do roku 1685, kdy Ludvík XIV. edikt odvolal a znovu zahájil pronásledování protestantů. Mnozí hugenotští vůdci byli zavražděni nebo uvěz-

29

30


Zásluhou Frédérica Mistrala a dalších provensálských básníků a spisovatelů se provensálština a provensálská kultura neztratily v prachu dějin.

něni v Tour de Constance v Aignes-Martes a v Château d'If u Marseille. V 17. a 18. století se začaly rozpadat oblastní celky a vzrostlo národní cítění. Města se rozrůstala, stavěly se elegantní měšťanské domy (hôtels particuliers) a zámky. Přestože došlo k velkému rozvoji textilního průmyslu a k rozkvětu přístavů v Toulonu (slavné centrum loďařství) a v Marseille, byla to těžká doba. Největší rána přišla v roce 1720 v podobě morové epidemie, která se dostala do Marseille lodí ze Sýrie. Zemřelo více než 50 procent obyvatel města. Byl zakázán jakýkoli kontakt s Marseille a byla dokonce postavena obrovská zeď, která měla epidemii zastavit. Mor se přesto rozšířil do Toulonu, Aix i do Arles. Epidemie skončila až v následujícím roce. VELKÁ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE (1789–1795) Kvůli všeobecné nespokojenosti s panovníkem se Provensálci v roce 1789 připojili k revolucionářům. V Marseille byla postavena gilotina na hlavní třídě La Canabière a bylo

zde prý sťato více hlav royalistů než v Paříži. Největším příspěvkem, který v té době dala Provence Francii, však byla píseň, kterou na pochodu do Paříže zpívala marseillská národní garda. Byla složena o několik měsíců dříve během války s Pruskem. Původně se jmenovala „Chant de Guerre pour l'Armée du Rhin“ (Bojová píseň pro rýnskou armádu). Později byla přejmenována na Marseillaisu a stala se francouzskou státní hymnou. V té době vládla ve Francii anarchie. Bylo zničeno mnoho zámků, znesvěceno mnoho kostelů a z katedrál se staly chrámy rozumu. Lidé měli strach z pronásledování ze strany církve a tak si z jílu vytvořili malé figurky, tzv. santons, které představovaly světce a biblické postavy. U nich se pak doma modlili. TERITORIÁLNÍ ZMĚNY (1790–1860) V roce 1790 byla Provence rozdělena na tři departementy: Var, Bouches-du-Rhône a Basse-Alpes. O dva roky později anektovala Francie i papežský Avignon a okolní oblast Comtat Venaissin. Vznikl tak departement Vaucluse.

HISTORIE PROVENCE

V roce 1793 revoluční jednotky zabraly Nice, která patřila Itálii, a také nezávislé Monako, kde vládla rodina Grimaldiů. Britové využili zmatku a v roce 1793 zabrali Toulon. Zanedlouho je však vyhnal tehdy teprve 24letý Napoleon Bonaparte. Mladý Korsičan se dostal k moci v roce 1799 (viz str. 158–159). V roce 1814 Francie přišla o území, která v roce 1793 získala. Nice a okolní oblasti získal sardinský král Viktor Emmanuel I. V následujícím roce uprchl Napoleon z exilu na ostrově Elba a se svými stoupenci se vylodil u Golfe-Juan. Odtud se vydal na pochod přes Cannes, Grasse, Castellane, Dignes-les-Bains a Sisteron (tzv. Napoleonova cesta) až do Paříže, kde se uskutečnil jeho návrat k moci. V roce 1848 se Menton a Roquebrune odtrhly od Monaka na protest proti vysokým daním. V roce 1860 Karel III. postoupil práva na tato města Francii výměnou za uznání Monaka jako nezávislého státu. K poslední teritoriální změně došlo v roce 1860, kdy Napoleon III. uzavřel dohodu s italským králem Viktorem Emmanuelem II., která se týkala vyhnání Rakušanů ze severní Itálie. Francie na oplátku získala Nice a Savojsko. BELLE ÉPOQUE (1840–1910) Po nastolení druhého císařství (1852–1870) nastalo období obrození provensálské kultury a jazyka. Vůdčí osobností byl Fréderic Mistral, autor epické básně Mirèio (Mireille). Byl jedním ze sedmi mladých básníků, kteří v roce 1854 iniciovali obrozenecké hnutí Félibrige (viz str. 38). Ve stejné době se oblast měnila pod vlivem industrializace. Díky otevření Suezkého průplavu v roce 1869 a rozšíření francouzských kolonií nesmírně vzrostla lodní doprava, která přinesla prosperitu především přístavu v Marseille. Železnice s úžasnými tunely a mosty dosáhla v roce 1856 Toulon, v roce 1865 Nice a v roce 1868 Monako. V roce 1864 byla zahájena výstavba silnice mezi Nice a Monakem. K velkým změnám došlo i na provensálském pobřeží, které se stalo rekreační oblastí bohatých a slavných. Mezi prvními návštěvníky byli angličtí gentlemani, kteří

Provence považovali za součást svého kulturního dědictví. Postupně si bohatí Francouzi, Angličané, Američané i Rusové tuto pobřežní oblast s překrásnou přírodou oblíbili natolik, že na zimu začali jezdit do Nice a Hyères, kde si stavěli grandiózní vily. Módní třída Promenade des Anglais v Nice byla postavena v roce 1822. Cannes se stalo turistickým letoviskem v roce 1834, kdy tuto tehdy malou rybářskou osadu navštívil Lord Brougham (bývalý Lord kancléř) a rozhodl se zde usadit. Nechal si zde postavit vilu, kam ho jezdili navštěvovat jeho angličtí přátelé. Ve stejné době turisté objevili také Beaulieu a Antibes.

Začátek 20. století je svědkem rozvoje turismu na francouzské Riviéře, prohlášené klidným rájem plným pohody.

Na francouzskou Riviéru začali jezdit i členové královských rodin, včetně královny Viktorie, Aga Khana a císařovny Eugénie (manželka Napoleona III.). Když v roce 1887 vydal Stéphane Liégeard prvního průvodce po této oblasti, nazval jej La Côte

31

32


d'Azur (Azurové pobřeží) a tento název se udržel až dodnes. V letech 1890–1910 se počet zahraničních návštěvníků v Nice zvýšil šestkrát a dosáhl neuvěřitelných 150 000. Nice se stala nejrychleji rostoucím městem v Evropě. PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ V první světové válce ztratila Provence každého pátého muže. Výhodou jižní Francie bylo, že se soustředila více na turistiku než na průmysl. Díky tomu poměrně rychle překonala finanční krizi, která zasáhla celou poválečnou Francii. Ve 20. a 30. letech 20. století se Azurové pobřeží stalo synonymem přepychu a zůstalo jím až dodnes. Na nábřeží v Nice a Cannes se začaly stavět velkolepé hotely. Sara a Gerald Murphyovi si na Cap d'Antibes nechali postavit nádherný dům, který nazvali Villa Americana. Na léto si sem zvali své přátelé. Mezi jejich nejvýznamnější hosty patřili například Ernest Hemingway nebo Francis Scott Fitzgerald, který sem umístil děj svého románu Něžná je noc. V roce 1929 americký železniční magnát Frank Jay Gould otevřel v Palais de la Méditerranée první kasino. Díky placené letní dovolené, kterou v roce 1936 zavedla levicová Lidová fronta, sem začalo proudit ještě více turistů. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Když v červnu 1940 padla Paříž, stal se jih součástí svobodné zóny (zone libre), s výjimkou Mentonu a údolí Vallée de la Roya, které zabrali Italové. Azurové pobřeží (především Nice) se stalo bezpečným útočištěm v okupované Francii. Do roku 1942 sem postupně přišlo asi 43 000 židů. Monako si udrželo neutralitu až do konce války. V roce 1942 však nacisté obsadili Vichy a Provence vstoupila do války. Německé jednotky začaly okupovat jih a vznikl tzv. jižní odboj (neboli maquis podle křovinatého porostu, v němž se odbojáři ukrývali). Když se nacisté vydali v roce 1942 do Toulonu, aby se zmocnili francouzských válečných lodí, Francouzi je většinou raději potopili. Němci vtrhli do Toulonu a Italové zabrali Nice. V lednu 1943 dal Hitler obyva-

telům čtvrti Le Panier v Marseille, která byla útočištěm židů, 24 hodin na to, aby se sbalili a opustili město. Pokud zůstanou, budou uvězněni. Celá čtvrť pak byla srovnána se zemí. Provence byla osvobozena 15. 8. 1944, deset týdnů po invazi v Normandii. Jižní útok byl plánovaný jako součást vylodění v Normandii. V noci před vyloděním spojeneckých jednotek na plážích mezi Cannes a Toulonem seskočilo několik tisíc parašutistů do vnitrozemí. Během dvou týdnů byla celá Provence osvobozena. Vallée de la Roya vrátili Italové Francii až v roce 1947. MODERNÍ PROVENCE Mezinárodní filmový festival v Cannes, který se poprvé konal v roce 1947, vrátil Azurovému pobřeží klid a mír. Cannes se stalo hlavním městem evropského filmu. Během následujících dvaceti let se Azurové pobřeží stalo centrem filmových hvězd, financí a života na vysoké úrovni. V roce 1956 se zde konala pohádková svatba knížete Raniera III. s hollywoodskou hvězdou Grace Kellyovou a ve stejném roce se v St-Tropez točil film A Bůh stvořil ženu s Brigitte Bardotovou v hlavní roli. V roce 1962 získalo Alžírsko nezávislost a do Francie přišlo asi 750 000 zchudlých bezdomovců, kterým se říkalo pieds noirs (černé nohy). Mnoho z nich se usadilo v Provence, především ve městech Marseille, Toulon a Nice. Vyvolalo to velkou vlnu nenávisti vůči přistěhovalcům. V 60. letech 20. století došlo v Provenci k velkému rozvoji průmyslu: na řece Durance bylo postaveno pět vodních elektráren, v roce 1965 byla vytvořena rozsáhlá zóna petrochemického průmyslu (asi 10 000 hektarů) a byl vybudován velký průmyslový přístav Fos-sur-Mer. V 70. letech 20. století přicházelo do Provence více a více turistů (především Britů), kteří si zde nechali zrestaurovat staré farmářské domy. Ve své knize Rok v Provenci o tom píše Peter Mayle. Po jejím vydání v roce 1990 se do Provence (a především do pohoří Luberon) vydaly další hordy turistů. V 80. a 90. letech 20. století zde vládla korupce. Vrcholem bylo neodpustitelné chování pravicového starosty města Nice

HISTORIE PROVENCE

Členky odboje, které pomáhaly bojovat proti nacistické posádce v Marseille před vstupem spojeneckých vojsk, oslavují osvobození města v září 1944.

Jacquesa Médécina, který byl během svého 38letého působení dvakrát usvědčen z daňových podvodů. Socialistický prezident François Mitterand, který byl zvolen v roce 1981, vytvořil po celé Francii krajské samosprávy. Byl to velký mezník, který znamenal odklon od pařížského centralismu, který ve Francii přetrvával po celá staletí. V roce 1995 vyhrála volby v Toulonu, Orange a Marignane radikální pravicová strana Národní fronty v čele s Jeanem-Maria Le Penem; v roce 1997 vyhrála i ve Vitrolles. Na celostátní úrovni se sice Národní fronta neprosadila, ale v roce 2002 byli Francouzi šokováni, když Le Pen získal v prvním kole prezidentských voleb 4,8 miliónu hlasů (16,86 %). Největší podporu získal v oblasti PACA (Provence-Alpes-Côte d'Azur), kde

Le Pen porazil Jacqua Chiraca i Lionela Jospina. Ve druhém kole se zděšení Francouzi vydali k volbám v nebývalém počtu a znovu zvolili Chiraca, který získal 82,21%. V oblasti PACA má však Le Pen velký počet stoupenců dodnes. V novém tisíciletí byla otevřena nová trasa TGV Méditerranée, která zkrátila jízdní dobu mezi Paříží a Marseille na tři hodiny. Celá oblast s nadějí očekává otevření evropsko-středomořské zóny volného obchodu, jejímž hlavním městem bude právě Marseille. Zóna má být otevřena v roce 2010 a z Marseille se má stát kvetoucí obchodní a turistické centrum. Na přestavbu města dostane Marseille dotaci v celkové výši 3 miliardy eur. Dá se předpokládat, že se tak změní i venkovský ráz celé Provence. ■

33

34


Umění KRÁSNÁ PROVENSÁLSKÁ KRAJINA INSPIROVALA NAPŘÍKLAD VAN GOGHA, Cézanna, Dufyho a další umělce, kteří se na přelomu 19. a 20. století stali hlavními představiteli postimpresionismu. Po druhé světové válce se prosadil se svým lehčím, barevným stylem Pablo Picasso. Jeho tvorba je neoddělitelně spjata s provensálským sluncem a věčně modrou oblohou. Kouzlu Provence podlehli i spisovatelé: Frédéric Mistral se snažil zachránit tradiční jazyk a kulturu a Francis Scott Fitzgerald opěvoval krásné provensálské léto v románu Něžná je noc. Azurové pobřeží je úzce spojeno i s filmem: každý rok v květnu se v Cannes koná mezinárodní filmový festival. ARCHITEKTURA Přestože byla provensálská architektura ovlivněna architekturou francouzskou a italskou, zachovala si svou vlastní specifičnost. Nejstaršími stavbami v oblasti jsou megality z mladší doby kamenné (4000– 2400 př. n. l.), z nichž se mnohé nacházejí v údolí Vallée des Merveilles. Z dalších raných památek stojí za zmínku bories v Luberonu (kamenné chýše ve tvaru jehlanu), které se zde stavěly již 3500 let př. n. l. Nejvíce ovlivnili provensálskou architekturu Římané, kterým tato Provincia Romana patřila 600 let. Z velkých bloků místního vápence zde vybudovali klasické akvadukty, pevnosti, tržiště, chrámy, amfiteátry, vítězné oblouky a lázně. Kopírovali řecké architektonické útvary, které doplnili masivními oblouky, klenbami a kopulemi. Zatímco Řekové využívali sloupů jako důležitého nosného prvku, Římané je využívali pro dekorace. Nejlepším příkladem je krásně zachovalý chrám Maison Carrée v Nîmes. Římané tuto provincii opustili kolem roku 476, ale jejich stavby zde přetrvaly staletí. Některé z nich můžeme obdivovat až dodnes. K nejkrásnějším příkladům patří velké amfiteátry v Nîmes a v Arles, kde se konají býčí zápasy nebo v Orange, kde se pořádají letní koncerty a divadelní představení. Zbytky dalších římských staveb využili křesťané při stavbě nových budov. Typickým příkladem může být křížová chodba St-Sauveur v Aix-en-Provence z 12. století. Různé římské sloupy a pilastry, dokonce i náhrobní kameny, byly harmonicky zakomponovány do nové stavby. Na začátku středověku vyhnali různí nájezdníci vesničany z jejich obydlí. Ti pak našli útočiště na vrcholcích kopců, kde si

vybudovali opevněná města s hradbami a branami. Domy byly často propojeny podzemními chodbami, ulice byly nahrubo vydlážděny a odpadní vody odváděla centrální stoka. Mezi nejzachovalejší malebná městečka patří Bonnieux, Gordes a Grimaud. Náboženská obroda v 11. století umožnila Provenci prosadit si vlastní architektonický směr. Vznikl tak provensálský románský styl, který byl prvním západoevropským stylem. Spojil klasický řád a dokonalost římských forem s novými styly severní a jižní Evropy. Základ tvořily římské oblouky, valená klenba, mohutné zdi s několika málo okny a skromná výzdoba. Tyto stavby byly převážně církevní a mezi nejkrásnější příklady patří tři cisterciácké kláštery: Sénanque (1148), Le Thoronet (1160) a Silvacane (1175). Gotika, která kvetla od poloviny 12.století do 16. století v severní Francii, se na jihu příliš neprosadila. K hlavním charakteristickým rysům patří žebrová klenba, velká katedrální okna (na nichž byly znázorněny biblické scény, které měly sloužit k výuce převážně negramotného obyvatelstva) a hlavně vysoké lomené oblouky, které měly směrovat lidského ducha k nebesům. Nejkrásnějším příkladem gotického slohu je papežský palác v Avignonu. Mezi další významné stavby tohoto slohu patří kartuziánský klášter Val de Bénédiction ve Villeneuve-lez-Avignon, bazilika sv. Máří Magdalény v St-Maximin-de la Ste Baume a katedrála sv. Siffreina v Carpentrasu. Na výstavbu citadely na kopci v Entrevaux dohlížel významný vojenský architekt Vauban (17. století).

36


Ani renesance a s ní spojené kulturní osvícenství se Provence příliš nedotklo, poněvadž zde v té době zuřily náboženské války. 17. století bylo obdobím výstavby citadel. Mezi architekty těchto pevností vynikal Sébastien le Prestre de Vauban (1633–1707), který byl skutečným mistrovským stavitelem (viz. str. 156). Mezi jeho nejslavnější stavby v Provenci patří Fort Carré v Antibes a opevnění měst Entrevaux a Sisteron. V 18. století přišlo přes východní hranice do Provence italské baroko, které můžeme obdivovat především v kostelech v Nice a v Mentonu. Základem byla klasická architektura, kterou doplňovalo velké množství obrazů, soch a pozlacených ozdob. Společně tak bylo dosaženo dramatického efektu. Kostel sv. Jakuba a katedrála sv. Reparáty v Nice a sv. Michala v Mentonu patří k vrcholům baroka. Ke konci baroka se začalo prosazovat rokoko, které bylo poně-

kud komornější, odlehčené a směřovalo až k určité frivolnosti. Kolem roku 1740 nastoupil neoklasicismus, který se vracel ke klasickým formám: sloupy, jednoduché geometrické tvary, tradiční výzdoba. V této bouřlivé době byl neoklasicismus symbolem stability a trvalých hodnot. U obytných domů si můžeme všimnout elegantních fasád s ornamenty kolem oken a dveří (například domy v Mazarinově čtvrti v Aixu). Vrchol tohoto slohu nastal v polovině 19. století za císaře Napoleona III., který nechal budovat monumentální stavby, které měly vzbuzovat pocit velkoleposti a vznešenosti. Architekti období Belle Époque tvořili v letech 1870–1914 svá díla na základě učení École des Beaux Arts (Škola krásných umění). Pohrávali si se všemi historickými styly podle své vlastní fantazie: arabeskové paláce vyrostly vedle středověkých a novogotických zámků,

Klenuté průchody a dlážděné uličky v Peille jsou typické pro architekturu středověkých villages perchés neboli vesniček na kopci, které tak byly chráněny před nájezdníky.

UMĚNÍ

Zvonice

P

rovensálské kostely zdobí zvonice, jejichž vrchol tvoří železný skeleton. Je to prastarý způsob zakončení, který nejlépe odolává ničivému mistrálu. Poryvy větru profukují skrze otevřený kovový rám a odnášejí melodický zvuk zvonů daleko do kraje. Některé zvonice jsou velmi ozdobené, některé jsou prostší a obyčejné; všechny jsou však typicky provensálské. ■

„svatební dorty“ vedle „bonboniér“. Mezi extravagantními prvky objevíme dekorativní, štukované vlysy a trompe l'oeil (optické klamy) na obrazech. Nejkrásnější sbírka vil stylu belle époque se nachází v Nice (viz str. 171). Nejslavnější francouzský architekt 20. století je Charles Edouard Jeanneret, známý spíše jako Le Corbusier (1887–1965). Je jedním z hlavních iniciátorů tzv. mezinárodního stylu. Le Corbusier chápal předměty podobně jako kubističtí malíři a prosazoval filozofii funkčnosti, kterou shrnul do slavné věty: „Dům je stroj k bydlení.“ Jeho největším provensálským projektem je Unité d'Habitation (1946–1952) v Marseille. Je to mohutná budova s 340 byty, která stojí na speciálních pilotech. V poslední době se objevily různé ultramoderní styly, které byly využity při

stavbě mnoha uměleckých galerií, například Musée d'Art Moderne et d'Art Contemporain v Nice (1990) s hranatými věžemi propojenými prosklenými chodbami, nebo muzea Carré d'Arts v Nîmes (1993), které bylo postaveno podle návrhu Sira Normana Fostera. Jeho prosklená budova s betonovými sloupy tvoří harmonickou jednotu se sousedním římským chrámem. Pojednání o provensálské architektuře by nebylo ucelené bez zmínky o tradičních lidových prvcích, kterých si můžete všimnout především u kamenných farmářských stavení i u chýší místních pastevců. Oba typy venkovských staveb jsou přikrčené a masivní s tlustými kamennými zdmi, malými okny, těžkými okenicemi a vyztuženými dveřmi, které dokážou odolat jak mistrálu, tak praživému letnímu slunci. Na severní straně je obvykle vysázena řada cypřišů, které mají funkci větrolamů, zatímco okna tam nejsou vůbec. Na jižní straně vytvářejí platany a akáty příjemný stín. PROVENSÁLSKÁ LITERATURA Krásná literatura obohacovala provensálskou kulturu již ve středověku, kdy trubadúři putovali od jednoho šlechtického sídla ke druhému a zpívali lyrické básně. Tato díla byla většinou psána v prastarém langue d'oc (viz str. 29) a řídila se přísnými pravidly rýmu a metriky. Patřily k nim písně milostné (cansones), satirické (sirventes) nebo debatní (partimen). Mezi nejslavnější provensálské trubadúry patřili Bernard de Ventadorn a Raimbaud de Vacqueyras. Provensálská literatura začala upadat po připojení Provence k Francii v roce 1481, kdy se oficiálním jazykem stala francouzština. Někteří spisovatelé však i nadále psali ve svém původním mateřském jazyce. Za zmínku stojí Louis Bellaud z Grasse, známý pod pseudonymem Bellaud de la Bellaudière (1532–1588), jehož Obros et Rimos Provensalos (Provensálská díla a rýmy) obsahují 160 sonetů. Největším provensálským spisovatelem byl Nicolas Saboly z Avignonu (1614–1675). Jeho sbírka vánočních básní Noël Provençaux později ovlivnila Frédérica Mistrala a Josepha Roumanilla. Zmíněný Frédéric Mistral (1830–1914) je považován za hlavního iniciátora proven-

37

38


sálského obrozeneckého hnutí. Psal výhradně původní provensálštinou a zasloužil se o vzkříšení provensálské literatury koncem 19. století (viz str. 38).

Frédéric Mistral

F

rédéric Mistral (1830–1914) se již od mládí zajímal o provensálské tradice a jazyk – starý jazyk trubadúrů langue d'oc – a celý život se věnoval uchování provensálských tradic. Ve svém díle, které psal vytříbenou provensálštinou, oslavoval krásu provensálské krajiny i zdejších obyvatel. Mezi jeho nejslavnější díla patří Mirèio (1859), epický příběh dvou milenců, kteří se potýkají s nepřízní osudu; Calendau (1867) o provensálských rybářích; a Nerto (1884) o posledních dnech papeže v Avignonu. Během dvaceti let také vytvořil slovník provensálštiny, dialektů, náboženství a tradic, který nazval Lou Tresor dóu Felibrige. S šesti svými přáteli – spisovateli, mezi něž patřili Théodore Aubanel, Jean Brunet a Alphonse Tavan – založil v roce 1854 literární školu Félibrige, jejímž cílem bylo zachránit původní jazyk jižní Francie. V roce 1904 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Peníze, které tím získal, použil na založení muzea Museon Arlaten v Arles téhož roku. Většinou však Mistral i Felibrové opěvovali doby dávno minulé a hnutí tak nemělo dlouhého trvání. Přestože existují mnohá krásná díla provensálské literatury, provensálština je čím dál více jazykem starší generace a těch, kteří žijí v zapadlých koutech regionu. ■

Provensálská literatura ve francouzštině Lékař a astrolog Nostradamus se narodil v St-Rémy v roce 1503 a proslavil se svou knihou Les Centuries (1555), která obsahuje více než tisíc proroctví ve čtyřverších. Zemřel v roce 1566 v Salon-de-Provence na dnu, přesně jak sám předpověděl. Kontroverzní Markýz de Sade (1740 –1814), který vlastnil hrad v Lacostě v kraji Luberon, vedl sexuálně nevázaný život. Za svou zvrhlost byl v roce 1772 odsouzen k smrti. Dostal však milost a následně byl uvězněn v Bastille a ve Vincennes, kde napsal svá nejznámější díla: Justýna čili Prokletí ctnosti, Julietta čili Slasti neřesti a Filosofie v budoáru. Po svém propuštění během revoluce se věnoval literární činnosti. Mnozí lidé sice jeho dílo považují za nemorální a obscénní, ale někteří odborníci zdůrazňují jeho význam jako předchůdce Nietzscheho „nadčlověka“. Svým dílem ovlivnil i významné spisovatele 19. století, například Charlese Baudelaira a Alphonse de Lamartina. Alphonse Daudet (1840–1897) se narodil v Nîmes a dlouhou dobu strávil s Mistralem v Maillane, přestože psal francouzsky a nikoli provensálsky. Jeho romantickou hru Arlézanka později zhudebnil Georges Bizet. Jeho nejslavnějším dílem jsou však Dopisy z mého mlýna (1866). Jedná se o sbírku sentimentálních i humorných povídek ze života v Provence, kterou napsal během svých návštěv ve Fontvieille. Ve 20. století spisovatel Jean Giono (1895– 1970) opěvoval svým krásným poetickým jazykem provensálské Alpy i jejich obyvatele. Mezi jeho nejslavnější díla patří román Husar na střeše, který byl v roce 1995 zfilmován. K jeho současníkům patří Marcel Pagnol (1895–1974), který byl především dramatikem a jen příležitostně romanopiscem. V roce 1952 natočil nedaleko La Treille film Manon od pramene, který byl tak úspěšný, že později napsal dvoudílný román Živá voda s částmi „Pan Jean“ a „Studánková Manon“.

UMĚNÍ

Pablo Picasso (uprostřed) s toreadorským kloboukem se baví na hraném býčím zápase ve Vallaurisu v roce 1955 spolu se svým uměleckým kolegou Jeanem Cocteauem (vpravo). Picasso oživil zdejší keramický průmysl.

Jedním z nejuznávanějších a zároveň nejkontroverznějších francouzských básníků 20. století je René Char (1907–1988), který se narodil v L'Isle-sur-la-Sorgue. Nejdříve byl surrealistou, ale později se vydal svou vlastní cestou. Psal strohé a úsporné verše a poezii v próze. Stal se významnou postavou kultury a francouzského hnutí odporu (Résistance) i horlivým odpůrcem šíření jaderných zbraní. Ve svém díle se staví proti morálním, politickým i uměleckým hodnotám 20. století. Další významnou postavou francouzské literatury je spisovatelka Françoise Saganová (1935–2004). Žila v St-Tropez a hlavním tématem jejího díla byly lidské pocity a svoboda chápaná z ženské perspektivy. Jejím nejslavnějším dílem byl román Dobrý den, smutku z roku 1954. Vypráví o vdovci a jeho žárlivé sedmnáctileté dceři, která nesnese pomyšlení, že by se její otec mohl zamilovat do jiné ženy. To vede až k tragickému konci. Román se odehrává na Azurovém pobřeží.

Ovlivněni provensálskou múzou Provensálskému kouzlu podlehli i mnozí zahraniční spisovatelé. Mezi prvními byl italský básník Francesco Petrarca (1304– 1374), který se v devíti letech přestěhoval do Avignonu se svým otcem. Právě tam v roce 1327 spatřil krásnou, ale vdanou Lauru de Noves, které napsal 366 milostných sonetů a balad. Trápící se nešťastnou láskou (a znechucený korupcí papežského dvora) se přestěhoval do Fontaine-de-Vaucluse, kde napsal sbírku písní Canzoniere, kterou Lauře věnoval. Díky tomuto dílu se stal jedním z největších renesančních básníků a spolu s Dantem patří mezi první spisovatele, kteří psali hovorovou italštinou. O několik staletí později, ve 20. a 30. letech 20. století žil v Cap-Ferrat anglický romanopisec Somerset Maugham. O Provenci se však ve svém díle nezmiňuje, vyjma dvou krátkých povídek (Tři tlusté dámy z Antibes a Skutečnosti života). Mezi nejslavnější cizince žijící v Provenci patřil americký spisovatel F. Scott Fitzgerald (1896–1940),

39

40


který se svou manželkou Zeldou trávil léto v Cap-Ferrat, společně s Ernestem Hemingwayem a dalšími americkými přáteli. Jiní zahraniční spisovatelé přicházeli na francouzskou Riviéru kvůli zdravotním problémům. D. H. Lawrence pobýval v roce 1929 v Bandolu. Pak se přestěhoval do Vence, kde následujícího roku zemřel. V Bandolu pobývala i Katherine Mansfieldová, která se později přestěhovala do Mentonu. Zde v letech 1920–1921 napsala svá nejlepší díla. Bohužel ani ideální podnebí Mentonu nevyléčilo její souchotiny a v roce 1923 zde umírá. MALÍŘSTVÍ Prvními provensálskými malíři byli místní obyvatelé ke konci starší doby kamenné. Vyzdobili nedávno objevenou jeskyni Grotte Cosquer nedaleko Marseille desítkami maleb koní, jelenů, bizonů, ale i lidských rukou. Významní představitelé světového malířství sem však přišli až ve 14. století na pozvání papežů, kteří sídlili v Avignonu (1309–1417). Jejich úkolem bylo vyzdobit papežský palác. Mezi nimi nejvíce vynikal Simone Martini ze Sieny (1280–1344), který byl jedním z nejoriginálnějších a nejvlivnějších umělců sienské školy. Přišel sem se svým asistentem Matteem Giovannettim z Viterba. Jejich úžasné fresky představují syntézu italského naturalismu a francouzské gotiky. Tento vytříbený, elegantní styl byl později pojmenován jako mezinárodní gotika. Na začátku 15. století se začala rozvíjet avignonská škola, která propojila mezinárodní gotiku s přesnou technikou vlámských mistrů. Vznikly tak obrazy, které patří k vrcholu francouzského umění. Hlavními postavami tohoto uměleckého směru byli dva mistři ze severu: Enguerrand Charonton (někdy také Quarton; asi 1416–1466) a Nicolas Froment (1435–1486). Charontonovo nejslavnější dílo, tragická „Avignonská pieta“ je dnes vystavena v Louvru, avšak jedno z jeho významných děl zůstalo v Provenci: obraz „Korunovace Panny Marie“ (1453) je vystaven v Městském muzeu ve Villeneuve-lez-Avignon. Fromentovým nejznámějším dílem je skvěle propracovaný triptych „Hořící keř“ (1475–1476), který se nachází v katedrále v Aix-en-Provence (viz str. 111). Obraz nechal namalovat provensálský hrabě Bon Roi René, který byl významným mecenášem umění a z Aixu vytvořil důležité kulturní

centrum. Rodina Bréů, a především Louis Bréa (1450–1523), dominovala niceské malířské škole, která dosáhla vrcholu v 15. a 16. století a znamenala přechod mezi středověkým a renesančním uměním (Nice byla tehdy součástí Itálie). Představitelé této školy vytvořili mnohé oltářní obrazy v Nice i v okolí. Prvním známým dílem Louise Bréa je triptych Pieta (1475) ve farním kostele v Cimiez. Je to dílo ryze provensálské a v mnohém je podobná pietě Charentonově. Kromě rodiny Bréů se však vrchol renesance v Provenci příliš neprojevil. Bylo to mezi jiným způsobeno i náboženskými válkami a následným připojením k Francii. Umělci pak odešli do Paříže nebo do Říma, kde se jim naskýtalo více příležitostí. Velký barokní sochař (a architekt) Pierre Puget (1620–1694) se proslavil jako provensálský Michelangelo. Nejdříve se živil výzdobou lodí v Marseille, ale již v roce 1639 ho přijal do svého ateliéru Piero da Cortona a později se učil také u Berniniho. V rodné Marseille zanechal Vieille-Charité a několik soch, které jsou vystaveny v místním muzeu krásných umění (Musée des Beaux-Arts). V 18. století vedl zájem o citovost a emoce ke vzniku romantismu. Hlavními francouzskými představiteli jsou Eugène Delacroix a Jean-Auguste-Dominique Ingres. K nejlepším provensálským romantickým malířům patří Jean-Honoré Fragonard (1732–1806), který pocházel z města Grasse. Slávu mu zajistily krásné, smyslné obrazy milenců, Amorů a mladých Venuší. Jeho proslulost dostoupila vrcholu v roce 1771, kdy maloval pro dvůr krále Ludvíka XV. Některá jeho díla jsou vystavena ve Villa-Musée Fragonard v Grassu. Dalším vlivným provensálským umělcem té doby byl Claude-Joseph Vernet (1714–1789) z Avignonu, který patřil k nejlepším krajinářům své doby. Jeho mořské hladiny, ztroskotané lodě a požáry prozrazují neobyčejnou schopnost pohrávat si se světlem. Mezi jeho nejlepší díla patří patnáct obrazů francouzských přístavů, které jsou vystaveny v Louvru. Postimpresionismus a moderní umění V 19. a 20. století umělci objevili ojedinělou scenérii Provence, která tak zůstane navždy spjata s malířstvím této doby. Jedním z nejvýznamnějších malířů je Paul Cézanne (1839–1906) z Aix-en-Provence. Nějakou

UMĚNÍ

Vincent van Gogh zachytil jasnou noc v St-Rémy ve své „Hvězdné noci“, jediném z pláten, která dokončil během svého pobytu v Provence v letech 1888–1889.

dobu strávil v Paříži a v Auvers-sur-Oise, ale v roce 1870 se vrátil na jih kvůli francouzsko-pruské válce. Zde se ve své tvorbě soustředil na několik základních prvků: zátiší s opakujícími se předměty, jakými byly například jablka, sochařství a ubrusy. Opakovaně maluje studie koupajících se lidí a především nedalekou horu Montagne Ste-Victoire. Tuto pustou vápencovou horu zachytil na plátně více než stokrát ve snaze spatřit „v jejím tvaru válec, kouli a kužel“, což je charakteristické pro myšlenkový proces abstraktního malířství. Přestože v Provenci dnes není žádné velké Cézannovo dílo, několik menších je vystaveno v Musée Granet v Aixu. V roce 1907 objevil dílo Paula Cézanna v Paříži malíř Georges Braque na Podzimním salónu (Salon d'Automne) a v galerii Bernheim-Jeune. Spolu se svým přítelem Pablem Picassem spatřoval v pozdějším Cézannově díle

novou geometrizaci formy a nové prostorové vztahy, které se staly základem kubismu. Vincent van Gogh (1853–1890) namaloval své nejslavnější obrazy během svého dvouletého pobytu v Provenci. Patří mezi ně například „Le Café de Nuit, Place Lamartine, Arles“ (Noční kavárna, Place Lamartine v Arles), „La Chambre à Coucher“ (Ložnice) a „La Maison Jaune“ (Žlutý dům). Všechny tři obrazy jsou z roku 1888. V tomto roce přišel van Gogh do Arles z Paříže v naději, že zde založí novou uměleckou skupinu. Přesvědčil svého přítele a učitele Paula Gauguina (1848–1903), aby se k němu připojil. Gauguinovi se však v Arles nelíbilo a chtěl se vrátit na sever. Van Gogh, u něhož se euforie neustále střídala s depresemi, nakonec napadl Gauguina na ulici a ohrožoval ho břitvou; pak si sám uřízl své ucho. Odvezli ho do nemocnice Hôtel-Dieu (dnes Éspace Van Gogh) a v květnu 1889 byl na

41

42


vlastní žádost přijat do ústavu pro duševně choré v St-Rémy. Zde maloval především květiny (včetně jeho slavných Kosatců) a různé pohledy na zahradu léčebny. V květnu 1890 odešel z ústavu do Auvers-sur-Oise, kde namaloval 76 obrazů. 27. července se postřelil do hrudníku. Zemřel o dva dny později. Přestože van Gogh nezaložil žádnou malířskou školu, zásadním způsobem ovlivnil fauvisty. Henri Matisse a André Derain, kteří náhodou narazili na některé van Goghovy obrazy v galerii Bernheim-Jeune v Paříži v roce 1901, se spolu s Georgesem Rouaultem, Mauricem de Vlaminckem, Raoulem Dufym a Keesem van Dongenem nechali inspirovat jeho jednoduchými formami a vibrujícími barvami. Svá díla inspirovaná van Goghem, která většinou namalovali na Azurovém pobřeží (La Ciotat, Cassis a l'Éstaque), představili na Podzimním salónu v roce 1905. Výtvarný kritik Louis Vauxcelles popsal místnost jako „klec šelem“ (cage aux fauves), odtud fauvismus. Další umělci objevili kouzlo Azurového pobřeží na začátku 20. století. V roce 1892 pointilistický malíř Paul Signac (1863–1935) navštívil St-Tropez a byl tak uchvácen krásou této krajiny, že si zde koupil dům. Fauvista Pierre-Albert Marquet (1875–1947) žil v Marseille od roku 1916. Pierre Bonnard (1867–1947), jeden ze zakladatelů umělecké skupiny Les Nabis, žil v Le Cannet více než 20 let, až do své smrti. V té době maloval výjevy z každodenního života umělce: pikniky, pohledy do zahrady, oběd s přáteli. Vyvinul styl, který spojoval barvu a světlo a inicioval tak přechod od impresionismu k abstraktnímu umění. Největší postavou té doby byl stárnoucí Pierre-Auguste Renoir (1841–1919), jeden ze zakladatelů impresionismu, který navštívil pobřeží koncem 90. let 19. století ze zdravotních důvodů. Bydlel v Le Cannet, Villegranche a v Antibes. Nakonec si koupil dům a ateliér v Cagnes-sur-Mer. V roce 1887 zde namaloval „Velké koupající se ženy“, přestože nerad maloval venku a soustředil se spíše na sochařství. Meziválečné a poválečné období Henri Matisse (1869–1954) se začal zajímat o hru barev po shlédnutí sbírky impresionistických obrazů jednoho australského

malíře v Bretani. Skutečně objevným pro něj však bylo setkání s Paulem Signacem v St-Tropez v roce 1904, které inspirovalo jeho obraz „Luxe, Calme, et Volupté“ (Rozmařilost, klid a rozkoš). Následující rok se Matisse společně se svým přítelem Derainem vydal do Colliouru v kraji Roussillon. Zde vytvořil své první velké dílo „Le Bonheur de Vivre“ (Radost ze života). Odtud se již vydává po své vlastní cestě plné barev a mystiky Středního východu. Nice poprvé navštívil v roce 1917. Byl nesmírně okouzlen nádherným prostředím a o dva roky později sem začal jezdit pravidelně na zimu. Jeho posledním velkým dílem, které sám považoval za vrchol své tvorby, byla Chapelle du Rosaire ve Venci. Tuto kapli navrhl od barevných oken a křížové cesty až po svícny a kněžské ornáty. Fernand Léger (1881–1955), který se nechal inspirovat Cézannem a raným kubismem, si vytvořil svůj vlastní styl jednoduchých kontur a barevných geometrických tvarů. Maloval města, stroje i scény ze života proletariátu. Když zemřel, jeho žena otevřela v Biotu muzeum věnované jeho dílu. Pravděpodobně nejvlivnějším jihofrancouzským umělcem byl Pablo Picasso (1881–1973). Tento energický Katalánec strávil válečná léta v Paříži a v roce 1945 přišel do Antibes, kde v záři jižního slunce maloval jedno mistrovské dílo za druhým. V jeho obrazech můžeme pozorovat jistou hravost. Maloval fauny, kozy i mořské ježky. Sám k tomu uvedl: „Je divné, že jsem v Paříži nikdy nenamaloval fauna, kentaura nebo nějakého mýtického hrdinu. Řekli byste, že existují pouze zde.“ Jeho pravděpodobně nejlepším dílem je „Joie de vivre“ (Radost ze života; 1946), veselý a poněkud excentrický obraz, na němž zvěčnil svoji tehdejší milenku Françoise Gilotovou jako tančící ženukvětinu, koupající se ve světle. Na flétny ji doprovázejí kentauři a faunové. Většina jeho děl, včetně „Joie de vivre“, je vystavena na hradě Château Grimaldi v Antibes, kde měl svůj ateliér. Ve městě Vallauris v Provenci Picasso objevil v dílně Madoura také prastaré hrnčířské řemeslo, kterému se náruživě věnoval. Francouzský malíř ruského původu Marc Chagall (1887–1985) se proslavil především hravými ilustracemi lidových pověstí a bib-

UMĚNÍ

lických příběhů. Pracoval však také jako ilustrátor knih, scénograf a malíř kostelních oken. V roce 1950 se přestěhoval do Vence, kde se poprvé pokusil namalovat a vymodelovat hrnčířské výrobky a o několik let později zde vytvořil svoji první mozaiku. Musée National Message Biblique Marc Chagall v Nice představuje jeho interpretaci biblických příběhů na barevných plátnech. Pohřben byl v St-Paul-de-Vence. Victor Vasarely (1908–1997), který byl

moderního a současného umění (Musée d'Art Moderne et Contemporain) v Nice. Geometricky abstraktní skupina Support Surface vznikla v roce 1969 v Nice. Založil ji Claude Villat (nar. 1936). Mezi moderní provensálské umělce patří Gilles Barbier, Stéphane Magnin a Francesco Finizio. FILM

Když průkopníci kinematografie, bratři Auguste a Louis Lumièrovi, předvedli svůj

Grace Kellyová a Cary Grant odpočívají na pláži v klasickém filmu z roku 1955 „Chyťte zloděje“.

původem Maďar, začínal jako grafický návrhář, ale od roku 1947 se věnoval výhradně abstraktnímu malířství. Patří mezi průkopníky stylu op-art, v němž se využívá ostře řezaných černobílých nebo barevných vzorů, které zdánlivě vibrují a mění svůj tvar. V galerii Fondation Vasarely v Aix-en-Provence je vystaveno 42 jeho obrazů. Poté, co se centrum uměleckého dění přesunulo na druhý břeh Atlantiku, ustoupila Provence do pozadí. Dodnes se zde však objevují nové umělecké proudy. V 60. letech 20. století se Nice stala centrem uměleckého směru nouveau réalisme. Jedná se o francouzskou variantu pop artu. Vůdčími osobnostmi byli Yves Klein, Martial Raysse a Arman, jejichž díla si můžete prohlédnout v ultramoderním Muzeu

dvouminutový film o příjezdu vlaku do nádraží v La Ciotat (L'Entrée d'un Train en Gare de la Ciotat), diváci v úžasu vstávali ze sedadel. Bylo to na zámku jejich otce Château Lumière v provensálském městě La Ciotat (tři měsíce před pařížskou premiérou). Od té doby jsou dějiny filmu navždy spjaty s Provencí. Hollywoodský producent Rex Ingram (1893–1950), který hledal větší nezávislost, koupil v roce 1925 filmová studia Victorine v Nice. Město se tak stalo malým Holy woodem na Azurovém pobřeží. První němý film, který zde vytvořil, se jmenoval Mare Nostrum (1926). Jednalo se o špionážní příběh s německými ponorkami.

43

44


Držitelka Oskara, herečka Charlize Theronová, přichází po červeném koberci na slavnostní předávání cen na 57. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Cannes v roce 2004.

Spisovatel a režisér Marcel Pagnol (1895–1974) postavil v roce 1934 filmová studia nedaleko Marseille a ve 30. letech 20. století se zcela věnoval filmování. Z této doby pochází například film Pekařova žena (La Femme du Boulanger, 1938), který byl natočen podle románu Jeana Giona a pojednává o pekařově ženě, která uteče s ovčákem. Pekař přestane péct a poklidný vesnický život se otřásá v základech. Všechny Pagnolovy filmy se odehrávají v Provenci a dialogy jsou psány v jižním dialektu. Jednou z největších Pagnolových hvězd byl Raimu. Tento rodák z Toulonu dokázal úžasně předvádět typické provensálské postavičky. Cannes se stalo městem filmu v roce 1947, kdy se zde konal první mezinárodní filmový festival a filmové hvězdy poprvé kráčely po La Croisette. Dodnes sem v květnu přijíždějí filmové hvězdy a porota posuzuje dokumentární, krátké i celovečerní filmy z celého světa. Festival je považován za jeden z nejprestižnějších na světě a koná se zde i spousta obchodních jednání týkajících se nejen samotných filmů, ale i nových talentů. Po přetržce způsobené druhou světovou válkou se filmový průmysl v Provenci pomalu zotavoval. V roce 1956 natočil mladý režisér Roger Vadim nízkorozpočtový film A Bůh stvořil ženu (Et Dieu créa la Femme). Do hlavní role

obsadil svoji ženu, tehdy neznámou Brigitte Bardotovou. Zanedlouho se BB stala mezinárodní hvězdou a sex-symbolem; jedna z mála, které se to podařilo bez Hollywoodu. Významný je však i film sám, neboť ukázal sponzorům francouzského filmu, že mladí režiséři dokáží udělat komerčně úspěšný film, a připravil tak cestu nové vlně (nouvelle vague). „Nová vlna“ je termín, který začali používat novináři v souvislosti s příchodem nových režisérů, kteří vytvořili své první celovečerní filmy koncem 50. let a později. Tito režiséři, kteří byli agresivní, neortodoxní a vlivní, se stali významnými představiteli světové kinematografie. Patří mezi ně například Jean-Luc Godard, François Truffaut, či Louis Malle. Prvním filmem, který vzbudil pozornost kritiků, byl Krásný Serge (Le Beau Serge, 1958) režiséra Clauda Chabrola. Nebyl však příliš úspěšný. Skutečným průlomem byl Truffautův film Nikdo mne nemá rád (Les Quatre cents coups, 1959), který dostal v Cannes cenu za režii. Následoval film Hirošima, má láska (Hiroshima Mon Amour, 1959) režiséra Alaina Resnaise, který získal cenu francouzských filmových kritiků. Nová vlna sice ztratila svoji sílu a ve filmových studiích Victorine se dnes natáčejí pouze televizní reklamy, ale Provence je dodnes oblíbeným místem filmařů a filmových hvězd. ■

MEXIKO „Velké množství fotografií, map a historických komentářů.“ Los Angeles Times

cisterna



VELKÝ PRŮVODCE

MEXIKO

La Ciudad de México poloostrov Yucatán Cancún Chichén Itzá mayská a aztécká kultura Hernán Cortés a španělští dobyvatelé mexická kuchyně oaxacké festivaly

umývárna

kuchyně noviciát ošetřovna

kapitulní dům

křížová chodba (Museo de las Culturas de Oaxaca)

IGLESIA Y EX-CONVENTO DE SANTO DOMINGO, OAXACA

Růžencová kaple (Capilla del Rosario)

Podrobné popisy míst a související informace Více než 280 barevných fotografií 30 podrobných barevných map Mapy na procházky a výlety autem Speciálně připravené nákresy plánů budov a památek Informace o hotelech, restauracích, možnostech nakupování a zábavy

MEXIKO

kuchyňská zahrada

Bezplatná telefonní linka:

800 555 513

Presa

Batopilas

San Ignacio

e

r

Choix

Urique

Mayo

I

H

U

A

Presa La Boquilla

H

La Boquilla del Conchos

Hidalgo del Parral

U

A

Ciudad Camargo Bol s ón de Mapi m i

Jiménez 49D

ElVergel 3.3.2008 13:22:16

str. 103

a

KC0120_NG MEXICO OBaLKA_new_snad1 1

Cerocahui Urique Alamos

r

o

Yávar os

H

d

f

i

Ya qu

M Navojoa

C

PARQUE NAT. Cascada de Cusárare BARRANCA DEL COBRE Divisadero Conchos

4 SEVEROVÝCHODNÍ MEXIKO

l

Ciudad Obregón

Creel

a

Rosario

Delicias

Cuauhtémoc

a a r

15D

M

PARQUE NAC. CASCADA DE BASASEÁCHIC

Ll a n os de l os Caballos Mes teños

45D

m h u

Guaymas San Carlos

Chihuahua

r a


Presa A. Obregón

h

Piedra San Vo lada Nicolás Cascada de Basaseáchic

ic

Ortíz

Tonichi

a

Computer Press, a. s. Holandská 8 639 00 Brno Objednávejte na: http://knihy.cpress.cz [email protected]

10

D Ě J I N Y A K U LT U R A

Mexiko dnes BÁSNÍK A ESEJISTA OCTAVIO PAZ (1914–1998), NOSITEL NOBELOVY CENY, ve svém fascinujícím díle Labyrint samoty o svých krajanech říká, že jsou neprůbojní, zamlklí a nepřístupní. Většina návštěvníků Mexika charakterizuje přesto své hostitele jako příjemné, ochotné a družné. Je to jen jeden z mnoha příkladů mexických protikladů, překvapení a rozporů. Mexičané, jejichž hnacím motorem i motivací je jistý patos a sentimentalita, jsou citově založení a vášniví, přestože své emoce skrývají pod maskou klidu a zdánlivého nezájmu. ZEMĚ Geografickým i politickým srdcem Mexika je horské Mexické údolí (Valle de Anáhuac), ve kterém se tísní více než pětina všech obyvatel země. Půda v okolí Ciudad de México, které bylo založeno roku 1521 na troskách aztéckého hlavního města Tenochtitlánu, patří v celé zemi k nejúrodnějším. Nejméně jedna polovina rozlohy je sice pokryta pouštěmi a polopouštěmi, ale přesto je Mexiko z velké části soběstačné a pěstuje především kukuřici, pšenici, sóju, rýži, fazole, kávu, kakao, ovoce a zeleninu. Této geograficky různorodé zemi vládnou nicméně hory. Od hranic se Spojenými státy na jih vede 1 100 km dlouhé východní a západní pásmo Sierra Madre (to je doslova „matka hor“), přesněji Sierra Madre Oriental a Sierra Madre Occidental. Mezi nimi se nachází Mexická plošina, kterou brázdí několik menších pohoří a horských údolí, a na severu jsou pouště Chihuahua a Sonora. Kalifornský poloostrov či Dolní Kalifornie (Baja California), jehož břehy omývá Tichý oceán a Kalifornský záliv (nazývaný také někdy Cortésovo moře), tvoří zhruba ze stejné části pouště a hory; je zde osm hlavních horských pásem, desítky ostrovů a pobřeží v celkové délce téměř 5 000 km. Je to jeden z nejdelších a zároveň nejvíce izolovaných poloostrovů na světě a po celé délce jej protnula silnice až v 70. letech 20. století. Díky rudným žilám plným nerostného bohatství byly ostré a často nehostinné hory Sierra Madre Oriental a Sierra Madre Occidental španělskými dobyvateli prozkoumány a osídleny mezi prvními; minerály jsou zde dosud významným zdrojem příjmů. Mexiko zaujímá na světě první místo v těžbě stříbra; důležitými surovinami jsou také měď, olovo, zinek a sůl. Zejména v lesích centrální a severozápadní části země se pěstují stromy pro mahagonové, ořechové a růžové dřevo a další cenné druhy s tvrdým

dřevem, zatímco borovice slouží k výrobě papíru a buničiny. Roku 1988 byly přijaty zákony na podporu udržitelného rozvoje, přesto ale chov dobytka, vypalování lesů kvůli zemědělství a kácení stromů na palivové dříví stále přispívají k odlesňování, zejména v chudším jižním regionu. Turistika orientovaná na přírodu je sice zatím v plenkách, ale i ona může chudému obyvatelstvu přinést rozumnou alternativu k těmto ekologicky nepřijatelným způsobům života. Horolezce sem přitahují vrcholy, které patří k nejvyšším na kontinentu – například Pico de Orizaba, Iztaccíhuatl a La Malinche – a které jsou seskupeny okolo 19. rovnoběžky v pohoří Mladovulkanické Kordillery (Cordillera Neovolcánica), jižně od Sierra Madre Oriental. Podobně jako El Nevado de Colima na pobřeží Tichého oceánu je i sopka Popocatépetl dodnes činná a pro výstup bývá uzavřena; vesnice na jejích hornatých úbočích a v přilehlých údolích je čas od času nutné evakuovat. Nížin je v Mexiku poměrně málo a pokrývají mimo jiné poloostrov Yucatán, neobvyklý vápencový plošinný útvar plný krasových jevů, jako jsou podzemní řeky a podzemní dutiny (takzvané cenoty), jenž vystupuje do Karibského moře. Na sever a západ od Yucatánu při pobřeží Mexického zálivu se rozkládá široká oblast plná vlhkých tropických a subtropických nížin, protkaných množstvím řek, bažin a delt. Spolu s užší a delší pacifickou stranou má tak Mexiko pobřeží v úhrnné délce 9 219 km. Podél pacifického pobřeží, až do jižního Mexika a sousední Guatemaly, se rozprostírají pohoří Sierra Madre del Sur a Sierra Madre de Chiapas, která díky své izolované poloze zachovala zdejší indiánské kultury, ale za cenu chyběDrobná dívenka sedí pod nástěnnou malbou na ulici v Izamalu,Yucatán.

12

jící základní infrastruktury, jako je pitná voda a kanalizace, školy, nemocnice a elektřina. LIDÉ Jen málokterá země západní polokoule má vyšší podíl mesticů (míšenců původních obyvatel a Evropanů) i čistě původního indiánského obyvatelstva. Téměř 30 procent Mexičanů jsou Indiáni, zatímco mesticů, mestizos, je dvakrát tolik. (Podle některých zdrojů je mestizos ještě

více a Indiánů méně.) Více než 7 miliónů Mexičanů hovoří indiánským jazykem nebo dialektem, zejména mayským, mixtéckým, zapotéckým, nebo jazyky náhuatl, otomí a purépeča. Nedá se sice říci, že by bohatou elitu Mexika tvořili výhradně bílí, kterých je asi 9 procent, ale naopak je pravdou, že mesticové a indiáni jsou chudí – chudých je asi 40 procent obyvatel země. V 16. století přinesli španělští dobyvatelé do země tažná zvířata a kola a také románský

13

Památník nezávislosti v Ciudad de México, Monumento a la Independencia, jehož vrcholek ve výšce 36,5 m zdobí socha anděla, byl vztyčen roku 1910 na počest hrdinů Války za nezávislost.

styl a náboženské zanícení z renesanční doby. Desítky jedinečných, svébytných kultur byly dobyty a nahrazeny křesťanstvím, a jen některé se udržely až do 20. století. Část indiánů si tak dodnes uchovala původní identitu. Kulturním skupinám jako jsou Lacandónové a Huičolové, které uprchly

do hustých tropických lesů a nehostinných hor, se podařilo vyhnout významnějšímu kontaktu s většinovou společností až do poloviny 20. století. Ani dnes Huičolové v západní části Sierry Madre nepřijali příliš mnoho katolických rituálů a zachovali si svá původní božstva i obřady.

Dva turisté v hovoru před Hotelem Camino Real v Ciudad de México, jehož podobu navrhl architekt Ricardo Legorreta (nar. 1931) a do jehož výstavby byla zapojena řada předních umělců.

Většina indiánů již ale mísí svá prastará božstva a zvyky se svatými a náboženskými rituály, které sem přinesli Španělé. Katolickou víru, i když pod vlivem vlažné moderní doby a indiánských prvků, dnes praktikuje na 88 procent populace. Zhruba polovina zbytku jsou evangelíci, jejichž forma křesťanského vyznání přináší někdy konflikty se sousedy. V horském regionu Chiapas se po několik posledních desetiletí střetávají domorodí indiáni, Tzotzilové, s rozsáhlou venkovskou populací, konvertovanou právě na evangelickou víru. Většinou ale hlavní náboženské obce, tedy protestanti a katolíci, dokáží vedle sebe žít a pracovat v míru. Fascinující zvyky a kultury již po dlouhá staletí přitahují cestovatele, kteří hledají dobrodružství. V 19. století okouzlili svět svými poznatky o troskách mayské civilizace spisovatel John Lloyd Stephens (1805–1852) a malíř a architekt Frederick Catherwood (1799–1854). Od té doby se našlo ještě mnoho spisovatelů, kteří mexické půvaby a zvláštnosti opěvovali nebo naopak zatracovali, ale jen málokoho nechala země chladným. PROBLÉMY MODERNÍ DOBY Po revoluci vznikla Institucionální revoluční strana PRI (Partido Revolucionario

Institucional), která byla od roku 1929 také oficiálně vládní stranou. Podle průzkumů veřejného mínění před volbami roku 2000 lidé ve většině venkovských oblastí věřili, že PRI a vláda je jedno a totéž – a měli k tomu nejeden důvod. Strana vítězila mezi léty 1929 a 1984 ve všech prezidentských volbách a také vedla většinu vlád. Od roku 1978 byly do poslanecké sněmovny, Cámara de Diputados, připuštěny opoziční strany a podpořily tím iluzi demokracie, i když šance na skutečnou změnu nebyly žádné. Ve volbách roku 1997 získaly ovšem opoziční strany v Kongresu více křesel než PRI a stejného roku se prvním zvoleným starostou Ciudad de México stal levicový kandidát Cuauhtémoc Cárdenas z Revoluční demokratické strany PRD (Partido de la Revolución Democrática). Série významných událostí v 90. letech ve veřejnosti dále zmobilizovala touhu po politické změně. Roku 1994 byl zavražděn populární kandidát na prezidenta Luis Donaldo Colosio. Odstupující prezident Carlos Salinas de Gortari si za 6 let své vlády (1988–1994) připisoval zásluhy za dosažení ekonomického rozkvětu, ale zanechal za sebou pachuť skandálů a hospodářského chaosu, který přinesl devalvaci pesa a rozsáhlé ztráty bankovního sektoru ve výši 93 miliard USD. Stejného roku se na scéně objevilo gue-

Chlapci se vracejí s ranním úlovkem do Tulumu na pobřeží poloostrova Yucatán.

rillové hnutí Zapatistické armády národního osvobození (Ejército Zapatista de Liberación Nacional) a převzalo kontrolu nad několika strategickými městy v hornatém Chiapasu. Jeho příslušníci se sice brzy stáhli zpět do lesů, ale díky článkům na Internetu a různým prohlášením pro sdělovací prostředky se jim podařilo upozornit svět na neutěšenou situaci venkovské populace. Prozíravá hospodářská politika Salinasova nástupce Ernesta Zedilla Ponce de León (1994–2000), ekonoma vzdělaného na Yale University, pomohla oživit ekonomiku, více však překvapily jeho politické reformy. Před prezidentskými volbami roku 2000 byly provedeny rozsáhlé reformy volebních institucí a také masivní přítomnost zahraničních pozorovatelů zabránila mnoha obvyklým neregulérnostem během voleb a povzbudila voliče k větší účasti. Zatímco do té doby přicházela vládnoucí PRI vždy s předem určeným kandidátem, za Zedillova vedení uspořádala celonárodní primární volby. Výsledkem těchto průlomových reforem bylo v červenci zvolení kandidáta opoziční Strany národní akce PAN (Partido de Acción Nacional), Vicente Foxe Quesady. Kandidát PRI Francisco Labastida přijal porážku čestně a klidně, a pomohl tak k pokojnému přechodu k historicky první vládě dosud opoziční strany.

Dnes je ale vláda nad zemí rozdělena (žádná ze tří hlavních stran nemá v Kongresu většinu a prezident má v ústavě příliš slabou roli) a vlna pozitivních změn se za Foxovy administrativy oslabila; někdejší guvernér státu Guanajuato nemá svou stranu tak dobře pod kontrolou jako jeho předchůdci z PRI. Předvolební sliby zůstaly z velké části nesplněné a většina Mexičanů byla nakonec s výkonem Foxe ve funkci nespokojena. To se projevilo i ve výsledcích prezidentských voleb v roce 2006, kdy nejtěsnějším rozdílem zvítězil opět kandidát PANu Calderón. Od roku 1994, kdy vstoupila v platnost Severoamerická dohoda o volném obchodu (North American Free Trade Agreement, NAFTA), se sice obchod s Kanadou a Spojenými státy zdvojnásobil, ale rozvoj průmyslu přinesl také zapáchající řeky, smog, problémy s likvidací nebezpečných odpadů, dopravní zácpy a problémy spojené s bydlením, zejména ve městech při hranici s USA, kde je růst průmyslu největší. Stále mezi sebou bojují mocné drogové kartely, které zastrašují a zabíjejí, nebo podplácejí policisty a soudce, kteří jim odmítají vycházet vstříc a pokoušejí se omezit jejich sféry vlivu. Ve státě Chiapas přetrvává napětí mezi stoupenci EZLN a armádou, a pro zajištění budoucí stability je nutné vyřešit

16

také požadavky ostatních menších, ale přesto významných guerillových hnutí. Navzdory těmto a dalším problémům, kterým je Mexiko nuceno čelit, se země stala významným hráčem světové ekonomiky. Je na 14. místě podle tvorby hrubého domácího produktu, jenž činí zhruba 1 bilión USD. Zřejmě nejdůležitější ale je, že od roku 1920, tedy déle než jakékoli jiné latinskoamerické zemi, se mu vyhýbaly státní převraty a po letech politické demagogie zažívá stále rostoucí míru politické svobody.

SVÁTKY A SLAVNOSTI Jako výrazně katolická země slaví Mexiko svátky různých světců a ostatní náboženské svátky, a to za velkého a bujarého veselí. Mexičané jsou velcí fanoušci pyrotechniky a prakticky žádný svátek či významný den se tudíž neobejde bez ohňostroje, který tvoří tryskající gejzír barevných jisker a raket osvětlujících noc. Ty se neobjevují jen během slavnostního večera, ale často i za večerů předcházejících, a většinou uhasínají velmi pozdě. Zejména obyvatelé mexického pobřeží jsou známí bohatými slavnostmi a láskou

17

Oslava svátku Panny Marie Guadalupské, Ciudad de México.

k hudbě a tanci. Nejslavnější karneval země před dobou postní se koná ve Veracruzu a jeho součástí jsou maškarní plesy, okázalé přehlídky s pramicemi a kostýmy a živá zábava na ulicích po celou noc. Také karnevaly v Campeche, Mazatlánu, Cozumelu a rostoucím počtu dalších měst jsou živé a se spoustou návštěvníků. Velikonoce se oslavují obřadněji; zvláště jímavé rituály nám představí Oaxaca, San Miguel de Allende, San Luis Potosí

a Taxco. Vánoce jsou pak obdobím rodinných setkání a osobitého jídla, procesí a hudby. Na svátek Všech svatých a Dušiček lidé uklízejí a zdobí hroby svých blízkých a v některých oblastech konají na počest svých zesnulých při hrobech vigilie a doma vyrábějí bohatě zdobené oltáříky. Ve městech jako Pátzcuaro, Oaxaca, Mérida a dalších se konají také kulturní akce a zdobí se veřejné oltáře, s nimiž se tyto rodinné svátky otevírají i cizím návštěvníkům.

PORTUGALSKO PORTUGALSKO PORTUGALSKO VELKÝ PRŮVODCE VELKÝ PRŮVODCE NATIONAL GEOGRAPHIC

Recommend Documents