Portugalsko jako koloniální velmoc

České vysoké učení technické v Praze Fakulta stavební Katedra mapování a kartografie

Geografie 2

Seminární práce na téma :

Portugalsko jako koloniální velmoc

Jan Habal [email protected] 05/2013 1

Abstrakt Tato seminární práce je zaměřena na historii Evropského státu – Portugalska. Nejedná se však o komplexní rozbor historie Portugalska, ale o rozbor bohaté koloniální historie tohoto státu. A jelikož, tato seminární práce náleží k předmětu Geografie, je zde kladen důraz především na geografický rozbor územních zisků v historii Portugalska. Práce je v rozsahu který především popisuje: předpoklady Portugalské námořní expanze, její postupný průběh až do 20. stol, příčiny a následky konce nadvlády nad koloniemi.

Klíčová slova Portugalsko, objevné plavby, kolonizovaná území, Afrika, Jižní Amerika, Asie

Abstract in English This work is focused on history of European country – Portugal. It's not about complex history of Portugal, but it's about rich colonial history of this country. Because this work belongs to Geography course it's oriented mainly on geographical analysis of lands that Portugal colonized. Work mainly describes: the origins of Portugal oversea expansion, its development through the times upon the 20th century, reasons and counsequences of decolonization.

Key words Portugal, oversea voyages, colonized territories, Africa, South America, Asia

2

Obsah: Abstrakt …........................................................................................ 2 Obsah …............................................................................................ 3 Úvod …............................................................................................. 4 Předpoklady pro Portugalský rozmach …......................................... 4 Počátky objevných plaveb …............................................................ 5 Vývoj v 2.polovině 15.století …....................................................... 6 Cesty do Indie …............................................................................... 6 Územní zisky v 16.století …............................................................. 7 Úpadek moci …................................................................................ 8 Vývoj v koloniích do konce 18.století …......................................... 8 Samostatnost Brazílie a vývoj do poloviny 20.stol .......................... 9 Definitivní rozpad impéria …........................................................... 9 Následky dekolonizace …............................................................... 10 Použité zdroje ….............................................................................. 11

3

Úvod Mezi evropské mocnosti, které v historii kolonizovaly zámořská území, většina lidí zařadí Španělsko, Francii, Británii či Holandsko. Avšak na Portugalsko by se v této souvislosti jistě nemělo zapomínat. V Evropě to byli právě Portugalci, kdo začali jako první obsazovat zámořská území. A i když jejich državy nikdy nedosáhly takové územní velikosti jako u výše zmíněných, tak je třeba zmínit, že území která jim patřila jsou dnes součástí 53 samostatných států.[3] Portugalské zámořské impérium (jak je také někdy nazýváno) bylo také nejdéle trvající ze všech evropských států. Od získání první portugalské kolonie do ztráty té poslední uběhlo téměř 600 let. Na druhou stranu je třeba zmínit to, že největšího světového vlivu a významu dosahovalo Portugalsko pouze v 15. a 16. století. V pozdějších dobách tento vliv postupně ale jistě upadal. Především ve prospěch větších evropských států se kterými se Portugalci nemohli rovnat co do velikosti finančních a lidských zdrojů. Právě vzhledem k malému počtu obyvatel, a také z toho důvodu že Portugalci byli čilí obchodníci, zakládali spíše obchodní stanice. Obsazování velkých území, jako činili Španělé, bylo u Portugalců vyjímečné. Velký význam Portugalců také dokládá to, že jejich kolonie byly rovnoměrně rozprostřeny na třech světových kontinentech. Portugalcům statut koloniální velmoci přinesl v historii řadu výhod a bohatství, která byla pro tento stát (jenž nemá mnoho přírodních zdrojů) velice důležitá. Tato práce je v takovém rozsahu, který pokrývá historii portugalských objevných plaveb od jejich počátků (dokonce i toho co jim předcházelo), přes proces vzestupu impéria až po postupný úpadek který skončil až ve 2. polovině 20. století.

Předpoklady pro Portugalský rozmach Předpoklady pro to, aby se Portugalsko stalo koloniální velmocí, jsou jednak geografické ale především historické. Při pohledu na mapu Evropy je asi každému jasné, proč Portugalci začali s objevnými plavbami. Výhodná poloha na pobřeží Atlantického oceánu je přímo předurčovala k tomu, aby se tímto oceánem plavili. Portugalsko je nejzápadnější stát kontinentální Evropy a společně s Řeckem i nejjižnější. Ale důležitějšími důvody pro jejich expanzi se stala řada historických údálostí. Ve středověku (od 1.poloviny 8.století) byl Pyrenejský poloostrov obsazen araby ze severní Afriky, kteří se nazývali Maury. Vrchol jejich přítomnosti na poloostrově byl někdy okolo roku 750.[1] [2] Poté probíhal proces „znovudobývání“ poloostrova křesťany zvaný „reconquista“. Tento proces probíhal po celá staletí a na Pyrenejském poloostrově začala vznikat jednotlivá křesťanská království. V roce 1143 de facto vzniklo samostatné Portugalsko, když byla jeho samostatnost uznána sousedním kastilským králem.[1] [3] Územní zisky nad Maury nadále pokračovaly a již okolo roku 1250 dosáhlo portugalské království rozsahu který odpovída zhruba dnešnímu.[1] Tímto se řadí k jednomu z nejstarších územně celistvých států v Evropě. Díky tomuto brzkému osamostatnění a centrovalizované moci krále byly položeny základy pro budoucí námořní expanzi.

4

I když, sousední španělská království (v čele s Kastílií) ještě dlouho poté nebyla jednotná a plně se nezbavila nezbavila přítomnosti Maurů na poloostrově, tak pro Portugalce prakticky nebylo kam expandovat. Proto již okolo roku 1300 začali Portugalci budovat vojenské loďstvo kvůli ochraně pobřeží, obchodu a pokračující reconquistě poloostrova.[1] Umění mořeplavectví a kartografie se naučili od Arabů, Katalánců a Janovanů. Lze najít i další důvody, které vedly k námořní expanzi. V Evropě stoupal zájem o luxusní zboží typu čínské hedvábí, porcelán či asijské koření. A cesta do Asie po souši byla dlouhá, nebezpečná a neposkytovala dostatečný objem zboží. Tak bylo cílem a snem mnoha králů té doby najít cestu po moři. V té době se začalo také nedostávat zlata a dostatku orné půdy. Jelikož, Portugalsko v té době nemělo kam expandovat (kvůli sousedním silnějším španělským královstvím), stalo se vhodným kandidátem na plavby Atlantikem.[1]

Počátky objevných plaveb Jak bylo řečeno předpokladů pro objevné plavby měli Portugalci dostatek již na začátku 14.století a začali se plavit ve vodách Atlantiku. Roku 1341 společně s italskými a kastilskými mořeplavci objevili u pobřeží severní Afriky Kanárské ostrovy.[1] Tyto ostrovy z počátku dostali do područí právě Portugalci. Poté nastalo na Pyrenejském poloostrově období krize a další objevné plavby nebyly podnikány (také z důvodu vzájemné nevraživosti sousedních království). To se změnilo přibližně v roce 1410 kdy „znovudobývání – reconquista“ přešlo v dobývání arabských území „conquistu“. Portugalci pronikli do severní Afriky a roku 1415 dobyli pevnost Ceuta.[1] [3] Tato pevnost poté zůstala na dlouhou dobu v jejich držen. Ale na získání většího územního rozsahu v této oblasti (dnešní Maroko) Portugalci zatím neměli sílu. V pozdější době (1450-1470) získaly další pevnosti v oblasti severní Afriky (například Tanger), které jim přinesly značné bohatství. S počátky objevných plaveb je spojena osobnost Infanta Henriqueho (Jindřich) zvaného Mořeplavec (1396-1460).[1] [2] [3] Tento královský syn se významně zasloužil o objevné plavby v této době. Nejprve byl správce dobyté Ceuty v severní Africe a po návratu do Portugalska organizoval velkou část námořních výprav. V tomto období byly osídleny ostrovy Madeira a Porto Santo roku 1420 a postupně také všechny Azorské ostrovy v letech 1427-1452. [1] Jindřich Mořeplavec se stal královským správcem těchto ostrovů. Azorské ostrovy se v budoucnosti stali důležitým bodem na plavbách do Ameriky. Ostrov Madeira se stal pro Portugalce nejprve dobrým zdrojem kvalitního dřeva, vosku a medu a později po osídlení i vína, obilí a cukrové třtiny.[1] Za života prince Jindřicha Mořeplavce dále Portugalci obepluli mys Bojador (1434 mořeplavec Gil Eanor [3]) a objevili pobřeží dnešního Senegalu, Zambie a Sierry Leone. Dosáhli také Kapverdských ostrovů a snad i Guinejského zálivu. Nicméně přesná data ani jména objevitelů těchto území nejsou známy.[1] Roku 1455 bylo toto portugalské snažení stvrzeno papežskou bulou, která jim poskytla výhradní právo zkoumat břehy Afriky plavbou na jih Atlantickým oceánem.[1] Velkou výhodou, která urychlila plavbu po moři v té době, bylo používání nového typu lodi – karavely. [3] Do 40.-50. let 15. století se také datuje počátek obchodu s otroky, kteří byli využíváni jako pracovní síla např. na Madeiře. 5

Vývoj v 2.polovině 15.století V druhé polovině 15.století portugalská expanze do nových území začala významně stoupat. Financování těchto plaveb králové obvykle řešili tak, že uzavírali smlouvy s jednotlivci (většinou šlechtou či bohatými obchodníky), kterým přiřkli právo na plavby i nárok na nová území s tím, že část zisku odvedou koruně.[1] Toto bylo oboustranně výhodné. V té době začala panovat mezi Portugalskem a Španělskem nevraživost kvůli objevování nových území. Z tohoto důvodu vznikla nejprve dohoda z roku 1480 (dohoda z Alcacovas), ve které Portugalci vyměnili Kanárské ostrovy za výsadní právo zkoumání afrických břehů dále na jih. Díky této dohodě dosáhli v roce 1471 až ostrova Svatého Tomáše a roku 1473 dosáhli rovníku.[3] Dále v 80. letech objevili území dnešního Zairu (Konga) a Namibie.[1] V roce 1488 dosáhl důležitého mylníku mořeplavec Bartolomeu Dias, který dosáhl nejjižnější cípu Afriky - mysu Bouří (později Dobré naděje).[1] [3] V roce 1493 byla vydána papežská bula, která vytvořila imaginární hranici – poledník ležící 100 mil západně od Azorských dělící vliv Španělska a Portgualska v Atlantickém oceánu. Podle této dohody náležela všechna území západně od této hranice Španělům a ta na východ Portugalcům.[1] O rok později se však vzájemně dohodly o dalším posunutí této hranice směrem na západ a tato dohoda se nazýva Tordesillaská.[2] Tímto Portugalsko získalo právní nárok na později objevenou Brazílie. Z tohoto důvodu se mezi historiky objevili spekulace, zda o tomto území (a celkově kontinentu Jižní Ameriky) nevědeli již mnohem dříve. Toto zůstává dodnes nevyřešeno, a tak je jako oficiální datum objevu Brazílie brán rok 1500. Zajímavostí je to, že Janovan Kryštof Kolumbus nejprve nabídnul své služby portugalskému králi, ale byl odmítnut (již roku 1484). A tak vyplul roku 1492 pod Kastilskou (Španělskou) vlajkou na svou slavnou výpravu. Nejvýznamnějším mylníkem je však výprava Vasco da Gamy, která vyrazila roku 1497 a roku 1498 dosáhla Kalikatu v Indii.[1] [3] Tato výprava se tak stala první známou Evropsko výpravou, která po moři dosáhla do Indie. Po cestě tato výprava objevila další území na východním pobřeží Afriky – v Mosambiku a Mombase, kde později Portugalci založili stanice. Výprava se vrátila s nákladem koření a hlavně s cennými obchodními kontakty v Indii. Tím byla nejdůležitější etapa portugalského zámořského rozvoje počata.

Cesty do Indie Vasco da Gama tedy položil základní kámen k dalším cestám do Indie. Druhá výprava vyplula roku 1500 pod velením Pedra Alvarese Cabrala.[1] [3]Ale vlivem počasí, proudů a možná špatné navigace dosáhli nejprve zcela jiného pobřeží a to pobřeží Brazílie. Nejspíše se tedy jednalo o náhodné objevení, i když prostor pro spekulace je zde z historckého hlediska velký. Po roce 1500 bylo uskutečneno mnoho střídavě úspešných plaveb do Indie okolo Afriky. Portugalci postupně začali obsazovat nová území – na území Indie to byly Diu, Damao a Goa. Dále získaly državy na Cejlonu, Malajském poloostrově a v Indonésii. V roce 1511 obsadili Portugalci Melaku v Malajsiji, což bylo tehdejší velké centrum obchodu, kde se sjížděli kupci z Číny, Japonska, Persie i Arábie.[3] 6

Roku 1512 objevili Papui Novou Guineu a Timor.[3] Do roku 1515 Portugalci prozkoumali většinu pobřeží Asie až po Čínu.[1] I když jim obchod s dálným východem začal přinášet značné zisky, tak představa o monopolním ovládnutí obchodu s Indií byla mylná. V oblasti začalo docházet ke konfliktům s benátskými a arabskými kupci a konkurence postupně přibývala. I přes tyto problémy a fakt, že cesta do Indie trvala asi rok a půl, to Portugalce neodradilo. Jenom za vlády Manuela II. (1495-1521) bylo podniknuto asi 250 plaveb do Indie.[2] Dalším významným milníkem v oblasti Asie je rok 1529 – dohoda ze Zaragozy. Která, podobně jako dohoda z Tordesillas, rozděluje nárok na nová území mezi Portugalskem a Španělskem. Tato dohoda se týká rozdělení vlivu v oblasti Tichého oceánu. Touto dohodou získali Portugalci nárok na Moluky v Indonésii a Španělé na Filipíny. Významým rokem je i rok 1557 kdy byla založena obchodní stanice v Macau v dnešní Číně. [1]

Územní zisky v 16.století Jak již bylo uvedeno dříve, roku 1500 došlo nejspíše k náhodnému objevení pobřeží Brazílie. V letech 1501 a 1503 byly vyslány další výpravy, které na tomto území založili osady. Název Brazílie vznikl od názvu dřeva ze stromu, který se zde hojně vyskytoval. První významější osady však na tomto území začali vznikat až ve 30. letech.[3] Na cestách do Indie potřebovali Portugalci opěrné body, a tak bylo založeno mnoho osad na východním pobřeží Afriky – např. Sofala na území dnešního Mosambiku a Malindi v Keňi.[1] Částečně byl prozkoumán i Madagaskar, ale bez trvalejšího osídlení. Tyto osady ve východní Africe však také sloužili k obchodu, i když těžiště africkéh obchodu (především s otroky) leželo na západním pobřeží (Angola). Dále Portugalci ovládli území na vstupu do Rudého moře – Sokotra a u Perského zálivu – Ormuz. Nová území získavaly převážně obchodními dohodami a méně často vojensky.[1] Portugalci postupně začali budovat v obsazených územích administrativu a král založil státní dohled nad veškerým obchodem (i soukromým) tzv. „Casa de Indía.[1] Ostrovy v Atlantiku a Brazílie měli v průběhu 16. stol menší význam. Území v Brazílii byla rozdělována v širokých pruzích, vedoucích od pobřeží do vnitrozemí, zámožným jedincům. Ti za podíly ze zisku královské koruně postupně osídlovali brazilské vnitrozemí. K tomu jim napomáhal čilý dovoz otroků z Afriky. V roce 1549 dostala Brazílie centralizovanější vládu z královského kapitanátu Bahía.[1] Významnými body na zámořských cestách se staly již dříve kolonizované soustroví v Atlantickém oceánu. A to Azorské ostrovy při cestách do Ameriky a Kapverdské ostrovy při cestách do Indie. Toto období by se dalo nazvat jako to nejlepší v koloniálních dějinách Portugalska. Lisabon byl v roce 1557 vzkvétající město se 100 000 obyvateli. Portugalci tedy v tomto období převážně získávali, ale našli se i vyjímky. Konkrétně se jedná o oblast severní Afriky kde zhruba v letech 1540-1560 ztratili respektive opustili většinu držav. Některé državy v této oblasti jim však vydržely mnohem déle a to: Ceuta(1640), Tanger(1661) a Mazagao(1769).

7

Úpadek moci Postupný úpadek Portugalska jako koloniální velmoci má několik příčin. Prvním významný důvodem je to, že od konce 16.století začali kolonizovat Svět významní evropští hráči: Británie, Francie a o něco později Holandsko. Portugalsko se jim, jakožto malá země, nemohlo rovnat především lidskými zdroji. Kvůli tomu jim začaly klesat obchodní zisky plynoucí především z Asie. Druhým významným důvodem byla dynastická krize a úpadek pod částečnou nadvládu Španělů v letech 1580-1640. K tomu došlo z důvodu porážky u Alcácer-Quibiru v Maroku roku 1578.[1] Mladý portugalský král se snažil získat dříve ztracená území v této oblasti a spojil se s místním svrženým sultánem. Společně však utrpěli strašlivou porážku, a jelikož král neměl dědice, tak se rozhořel spor o portugalský trůn. Ten nakonec připadl španělskému králi Filipovi II., který byl synem dcery portugalského krále. Tak se stal Filip II. i králem Portugalska. To spadlo na 60 let pod nadvládu Španělska i když s jistou formou autonomie. Spojení těchto dvou zemí se nazývalo Iberská unie. Spojení se Španělskem bylo pro portugalské zájmy v zámořských koloniích nevýhodné. Po slavné bitvě v kanálu La Manche roku 1588, kde byla zdecimována španělská Armada, přišlo Portugalsko o velkou část svých lodí, které byly součástí tohoto loďstva.[2] Nepřátelství Britů, Francouzů a též Holanďanů se tedy přeneslo i na Portugalce. Nejvýznamější konflikt vzplál s Holanďany v roce 1602 a trval až do roku 1663.[3] Začal útokem na Svatého Tomáše a Princův ostrov v Africe. Postupně Portugalci v této válce ztratili Moluky, Jávu, část Angoly a dokonce i část území v Brazílii (to však rychle dobyli zpět).[1] V roce 1641 ztratili po boji s Holandskem Malaku – důležité obchodní centrum v Asii.[3] Časté byly také útoky britských korzárů na lodi dovážející zboží na Pyrenejský poloostrov, které zasazovaly kruté rány ziskům z kolonií. Po osamostatnění v roce 1640 (konkrétně v roce 1662) bylo sice uzavřeno spojenectví s Brity, ale jen za cenou podstoupení Bombaje v Indii a Tangeru v Maroku.[2] Spojenectví s Brity bylo pro Portugalce nutností v nově vzniklé válce se Španělskem. V této válce byla obsazena a nadobro ztracena Ceuta v Maroku. Dalším znakem úpadku moci Portugalska bylo to, že Britové a Holanďani převzali dominantní obchodní postavení v oblasti Indického oceánu.

Vývoj v koloniích do konce 18.století Od konce 17.století začala kolonizovaná Brazílie nabývat na významu a postupně se stala nejdůležitějším zámořským územím. K tomu významně přispělo zvětšení obsazeného území směrem do vnitrozemí, nález zlata a po roce 1728 i diamantů.[2] Navíc rostl objem dováženého cukru a dalších plodin. Další oblastí jejíž význam narostl v 18.století byl Mosambik. Obchod s černými otroky, který Portugalci provozovali ve velkém především na západním pobřeží Afriky (Angola), se postupně vyvíjel. To dospělo v roce 1761 k zákazu dovážení otroků do Lisabonu a svobodu pro všechny černochy narozené po tomto datu. Většina otroků však byla dovážena do Brazílie, kde byli v témže roce osvobozeni pouze indiáni. Svobodu získali černí otroci v Brazílii až o 100 let později. 8

Ničivé zemětřesení, které roku 1755 znatelně poškodilo Lisabon a zabilo údajně 40-60 tisíc lidí, významně poškodilo portugalské koloniální ambice.[3] Na nějaký čas tak byla důležitější obnova hlavního města. V 18. století také významně stoupl vliv Jezuitského řádu, který přenášel své učení do kolonií.

Samostatnost Brazílie a vývoj do poloviny 20.stol. První portugalskou kolonií, která získala samostatnost, byla Brazílie. Předcházely tomu Napolenské války v Evropě na počátku 19.století. Španělsko a Francie společně v roce 1807 napadli Portugalsko a tak královská rodina odplula do bezpečí Brazílie.[1] Portugalské impérium tak bylo na čas řízeno z Rio de Janeira (jediný případ v historii kdy byla evropská země řízena ze zámoří).[3] V Brazílii už tou dobou začinaly propukat separatistické tendence. To vedlo portugalského krále k rozhodnutí o udělení samostatnosti. Král odplul roku 1821 do osvobozeného Portugalska. Jeho syn se stal o rok později (1822) prvním císařem samostatné Brazílie.[1] V Africe a Asii však Portugalsku zůstaly jeho kolonie mnohem déle. V průběhu 19. století nebyl vývoj v těchto koloniích poznamenán významnou událostí. Především v Africe (Angola a Mosambik) Portugalci rozšiřovali svá území dále do vnitrozemí. Takto dostala Angola a Mosambik svou dnešní podobu. Portugalci se dokonce v 19. století pokusili v Africe získat zcela nová území, jelikož viděli jak si Afriku porcují evropské mocnosti. Pokus propojit Angolu a Mosambik pruhem území (dnešní Zambie a Zimbabwe) koncem 80.let 19.století však nevyšel, protože se křížil s plány Britů. Portugalci museli ustoupit britskému ultimátu, z území se stáhli a to definitivně ukázalo, že Portugalsko už mezi koloniální mocnosti zdaleka nepatří.[2] Ve 20. století si Portugalsko své kolonie dlouho drželo. Na rozdíl od jiných evropských mocností, které již většinu kolonií opouštely. Díky postavení na vítězné straně Dohody v První světové válce a neutralitě ve Druhé byla všechna území zachována v celé první polovině 20.stol. Za vlády Antonia Salazara byl vydán Koloniální akt (1930), který vztah s koloniemi ještě utužil, ale po vstupu do NATO v roce 1949 jim přiznal statut zámořských provincií (1950).[1]

Definitivní rozpad impéria Ve druhé polovině 20.století už byla situace v portugalských koloniích neudržitelná. Indie, která získala samostatnost na Británii roku 1948, již v roce 1950 požadovala navrácení portugalských enkláv na jejich území.[3] Toto bylo Portugalci - rozhodnutím ministerského předsedy Salazara odmítnuto. Roku 1961 však byli indické provincie Goa, Damao a Diu obsazeny indickým vojskem.[1] Portugalci to oficiálně přijali až roku 1974 po změně režimu. V Africe se situace také začala komplikovat počátkem 60.let. První povstání propuklo roku 1961 v Angole a postupně se přidávaly další kolonizované země – Guinea a Mosambik.[3] Do boje s partyzány vyslalo Portugalsko velké množství vojenské síly s cílem rychle tato povstání potlačit. To se však nedařilo a Portugalsko se tak zavleklo do 9

vléklé koloniální války která trvala asi 10 let. To je finančně velmi vyčerpávalo. A když roku 1974 padl režim, tak nová vláda rozhodla o udělení samostatnosti všem africkým koloniím.[2] Takto vznikly samostatné státy: Angola, Mosambik, Guinea-Bissau a dále Svatý Tomáš a Princův ostrov a Kapverdské ostrovy (kde však války neprobíhaly). Po ztrátě kolonií v Africe následoval Východní Timor v jihovýchodní Asii. Ten byl obsazen vojenskými silami Indonésie v roce 1975.[1] OSN ani kdokoliv jiný však tento zábor nikdy oficiálně neuznaly a tak z právního hlediska Timor dále spadal pod Portugalsko. Východní Timor byl okupován až do roku 1999 a po vyhlášení samostatnosti roku 2002 byl stvrzen i právní statut odloučení od Portugalska.[3] Z těchto důvodů se jako nejdéle uchovaná portugalská kolonie uvádí Macao, které bylo roku 1999 podstoupeno dohodou Číně.[1] Takto byl definitivně dokonán rozpad nejdéle trvajícího zámořského impéria.

Následky dekolonizace Po udělení samostatnosti velké části kolonií v 70.letech 20.století se do Portugalska vrátilo asi 800 tisíc lidí. Tito lidé byli často bez prosředků a majetku, a také se kvůli tomu výrazně zvýšila nezaměstnanost. Ve spojení se ztrátou obchodních výhod spojených s koloniemi to přispělo ke špatné ekonomické situaci Portugalska, která přetrvává prakticky dodnes. Dlouholetá nadvláda Portugalců ovlivnila situaci ve státech, které po osamostatnění vznikly. Portugalština je dnes úředním jazykem v: Brazílii, Guiney-Bissau, Angole, Mosambiku, na Kapverdských ostrovech, na Svatém Tomáši a Princově ostrově a ve Východním Timoru. Rovníková Guinea také přidala Portugalštinu mezi své úřední jazyky a to v roce 2007.[3]

10

Použité zdroje: [1] Portugalsko – stručná historie státu, Simona Binková, 2004, nakladatelství Libri. [2] Svět Španělska a Portugalska, Mary Vincent, R.A Stradling, 1994, Andromeda Oxford Ltd., český překlad [3] http://en.wikipedia.org/wiki/Portuguese_Empire, článek aktuální ke dni 18.5.2013

Jan Habal [email protected] 05/2013

11