re T heT h
a
orks Pro w je d
ct
Jeden ateliér, jedna usměrňující síla. Zároveň stezka k novým obzorům, cesta, která nese hodnotu sama o sobě. Určitě se nechci vnímat pouze jako sběratel dokumentace a zajímavý učitel. Vytváření individuálních programů a rozvoj na základech hry se zajímavými podtexty jsou základním kamenem pro mou práci. Přístupy jsou voleny podle mnoha citlivých faktorů, kdy se nic a nikdo nevyvyšuje a kde se pro každého hledá vhodné využití jeho fyzických i psychických schopností. Nejsem pedagogem, jsem jakýmsi vizualistou, ponořeným do svých obrazů, který však je schopen transformace a otevřenosti k ostatním lidem a k dětem zvláště. „Tím, že ze sebe dělá umělec osamoceného a původního, kojí se možná plodnou, nicméně falešnou nadějí, protože výsada, jíž si dopřává, nemá nic společného se skutečností. I tehdy, když věří, že se vyjadřuje bezprostředně, že vytváří původní dílo, dovolává se jiných tvůrců minulých nebo současných, přítomných nebo možných. Ať si to myslíme nebo ne, nikdy na cestách tvorby neputujeme sami.“ Cesta masek, Claudie Lévi–Strauss Spirituální svět vytvářející v nenucené společnosti dětské kresby zajímavé roviny a při důkladnějším prozkoumání další možné cesty. Bude mi otevřeno nové vizuální vnímání? Podaří-li se mi proniknout do dětského světa a pochopím-li drobné nitky, které se vážou k různým předmětům, příběhům, barvám atd., zrodí se síly mezi námi nevídané až básnické… …najednou se samovolně dostávám prostřednictvím svých myšlenek k důležitým závěrům, že právě proces, cesta, putování a pozorování, odkrývání a prozkoumávání, vytváření nových spojení, tichá polemika mezi mnou a dítětem, už pouhé vykročení tímto směrem je i mým budoucím cílem… Osobní pařížský deník, 2007 Vzájemné srovnávání a porovnávání světů mentálně postižených dětí a dětí zdravých je těžké. Každopádně jedno mají společné: smysl pro detail, dokonalé soustředění a originalitu.
The Threadworks Project
Zuzana Jungmanová, MgA. textilní tvorba e-mail:
[email protected] / tel. +44 7765 107 033 / www.threadworksproject.com 2006/2007 Asociace Entract, České centrum v Paříži Práce s dětmi předškolního věku studium automatické kresby, problematika bilingvismu 2006 Výtvarný pobyt se sdružením Audabiac, Francie. Práce s dětmi z dětského domova z Nového Strašecí, vedení textilní dílny – výroba loutek na představení Associace „Jardiner ses Possibles“, Meschers, Francie: Textilní workshop: Africké tkalcovské stavy 2005/2006 Soukromá výuka kreslení a malování Výuka na mnoha úrovních, věková šíře dětí od 4 do 10ti let věku. 1999–2005 VŠUP v Praze, Vysoká škola uměleckoprůmyslová (Obor textilní tvorba: tisk, lept, veškerá textilní technologie, ručně tkané textílie, praxe v textilních podnicích) 2004/ 2005 diplomový projekt: Mimoškolní výtvarná výuka dětí na ZŠ Londýnská v Praze, Kroužek experimentální keramiky s tématem: portréty, masky, autoportréty… / Cyklus ručně tkaných tapiserií ve spolupráci s mentálně postiženými lidmi z ÚSP Javorník Chvalčov 2005 v gobelínové dílně Arteterapie a Moravskou gobelínovou manufakturou ve Valašském Meziříčí 2004 EVTEK Institute of Art and Design, Vantaa, Finsko Projekt The Home 1994–1999 VŠVH v Praze, Výtvarná škola Václava Hollara (propagační výtvarnictví, propagační grafika)
The Threadworks Project
Entract En France Asociace Entract en France je neziskové občanské sdružení. Bylo založeno v roce 2001 pod záštitou Českého kulturního centra v Paříži s hlavním cílem šířit českou kulturu ve Francii. Od roku 2004 se plně zaměřuje na výuku českého jazyka pro děti žijící ve Francii. Během krátké doby tří let se asociaci podařilo vybudovat návazný vzdělávací jazykový systém určený dětem ve věku od 18 měsíců do 11 let. Asociace pořádá každý týden, vyjma období školních prázdnin, jazykové kroužky rozdělené podle věku dítěte. Děti ve věku od 18 měsíců do 3 let navštěvují kroužek volné výtvarné tvorby spojený s rozvojem vlastních jazykových schopností četbou knih a básniček, opakováním písní apod. Kroužek pro děti ve věku od 3 do 6 let se svojí výchovněnaučnou strukturou podobá české mateřské školce. Česká historie je v tomto věku přibližována prostřednictvím významných státních výročí a tradičních svátků. Děti ve školním věku do 11 let mají možnost navštěvovat každou sobotu „českou školu“, kde se vyučuje český jazyk, literatura, zeměpis a dějepis v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem ministerstva školství České republiky. Výuka je pojata v duchu metody total immersion, kdy se dítě po dobu kroužku ocitá ve výhradně českém prostředí. Tento přístup, zásadně odlišný od klasické školní výuky cizích jazyků, která se především opírá o překládání jednotlivých slov, dítěti umožní rychlejší rozšiřování situační slovní zásoby. Dítě tak rychleji chápe i jazykovou strukturu. Většina z dětí navíc vyrůstá v bi-kulturním prostředí, je to pro ně tedy nejpřirozenější způsob, jak si osvojit jazyk.
MUDr. Lucie Slavíková-Boucher, předsedkyně asociace
České centrum Má skupina sedmi dětiček předškolního věku se s nevýslovnou radostí nořila do připraveného těsta, otiskávala své bosé nohy v mouce nebo tečkami vytvářela na papíře hejno zdivočelých much… Úterní kurz pro děti předškolního věku, Entract en France, Paříž 2006/07 Je úžasné pozorovat, s jakou energií a nadšením z nového se každou hodinou posouváme vpřed. Už nezačínáme na bílé ploše, už pokračujeme z jedné zvládnuté činnosti do druhé a stavíme si po malých částečkách nové fantazie. Žádné naučené fráze, předpřipravená cvičení nebo omezení. Samozřejmě se na celý proces nedívám jako pedagog, protože jím ani nejsem, ale uhranula mě již v dřívějších letech ta neuvěřitelná vizuální svoboda dětské kresby, kdy celková reflexe světa se protíná v okamžiku pouhého kreslení kolečka.
Dítě si vytváří své vlastní divadlo, svou energií obaluje vše reálné do závoje svých osobních souvislostí, barev, materiálů a jeho symboly se vymykají skutečným reáliím. Město, pes, květina, matka i otec mají podobu zcela odlišnou a překvapivou. Automatická kresba, jako neobyčejný dorozumívací řemeslný nástroj plný svěžesti a neomezených možností. Osobní pařížský deník, 2006
Abeceda s paní Kočkou Všechny děti z našich kurzů zpívaly společně o svých písmenkách nakreslených na břiše… seděly se zatajeným dechem před kulisami abecedy a skleněným městem, kde starý pán sbíral pro svou kočku rozbitá a smutná písmenka… Závěrečné divadelní představení, Abeceda s paní Kočkou, Entract en France, Paříž 2007
Byl jednou jeden starý pán a ten měl černou kočku. Básnil pro ni a zpíval pro ni: „Měla jedna kočka na punčoše očka. Očka se jí rozutekla, ať si na ně počká.“ Černou kočku to moc nebavilo, nudila se a starý pán přemýšlel, jak by ji zabavil. Ve městě našel pokažené nápisy s rozbitými písmeny. Posbíral písmenka do brašny, odnesl je domů a rozhodl se, že naučí kočku číst. „Á, BÉ, CÉ, DÉ, Kočka přede, ale mluvit neumí. Hlásky loví, nevysloví Své kočičí rozumy.“
Materiálem bylo vše, co se najde na ulici, krabice, igelity... chtěla jsem tím všem ukázat, hlavně dospělým, že jejich děti mohou být nejšťastnější i jen z maličkostí: z ptáčka vyrobeného z plastového sáčku či z ruličky toaletního papíru nebo z čepice z krabice od spotřebiče... vyvolat hlavně snahu preferovat přirozenou šikovnost, vynalézavost a vztah k přírodě!
Muzea Každou neděli jsme se pokoušeli odkrýt nějaká tajemství, i když nám někdy bylo osm a někdy třeba jen dva roky. Byl to Egypt, jindy zas hroziví chrliči z dob gotiky na nás ze stropu už už chrlili oheň. Jindy zas nás už z dálky vítal pan Špička z Afriky, který se vlnil v rytmu bubnu ve sbírce Afrického umění v Louvru… a tak jsme tam sedávali a povídali si s maličkým kouskem papíru před sebou. Soukromý výtvarný ateliér, Živá muzea, Paříž 2006/ 07 Velice se mi osvědčila dvojstrannost vizuálního přístupu. Vlastní obraz je zajímavě konfrontován s historickou skutečností. Dokonce velice malí pozorovatelé jsou nejschopnějšími lovci detailů a skrytých významů!
Alex a Maxim Nejvetším objevem byl pohyb, ptáci, ryby, oblaka, listí, vše se neustále hýbalo a proměňovalo. Velké ploché ryby kroužily prostorem a nechaly se pozorně nakreslit. Byla to vždy výzva, pokusit se pohyb zaznamenat… byli jsme schopni sedět v klidu tři hodiny a nechat se obletovat volně puštenými ptáky… Soukromý výtvarný ateliér v Paříži, 2006/ 2007
Jde lesem Stará hadra a na zádech má batoh s pitím, lanem a na ruce hodinky. Potká vlka, který se jí ptá: „Jak se jmenuješ?“ „Jmenuju se Stará hadra,“ odpovídá poutnice. Vlk odešel hlouběji do lesa a Stará hadra spěchala do školy. Přišla k velké díře, kde na samém dně něco svítilo, moc jí to lákalo, a tak tam skočila. Letěla dlouho, dlouho a hluboko… najednou se snesla na samé dno, kde bylo něco tvrdého. Trochu se vzpamatovala a pokračovala ve svém putování po tajuplném dně jámy, které jí nevýslovně lákalo. Po nějaké době se před ní objevila poušť. Na počátku ji v ní přivítal Brouk, její spolucestovatel, ochraňovatel a hlavně přítel. „Ocitla jsi se v nekonečném prostoru.“ řekl jí. A tak dále pokračovali společně. Náhle je překvapilo silné tornádo, přítel Brouk vykopal pohodlnou díru v podzemí a tam se schovali.
ukázka z Příběhu o Staré hadře, autor Maxim, 8,5 roku
The Face / Obličej Cyklus tapiserií, jež se odehrává na rozhraní spolupráce mezi výtvarníkem a ničím nesvázaným viděním mentálně postiženého člověka. Na hranici dvou světů: mé „volné imaginace“ a surrealistickým světem absurdních souvislostí mentálně handicapovaných lidí. Je to svobodné prostupování odlišných přístupů, ale se společným cílem nového poznávání a hledání jiných cest „textilního myšlení“. I když byly na samém počátku pochybnosti o možném zvládnutí tak komplikovaného snového tématu plného důležitých momentů s určitou skrytou psychologií, bylo nalezeno pevné spojení mezi mým světem a světem děvčat. Samotní aktéři nevnímali souvislosti pospolitě, ale stejně útržkovitě jako je má imaginární snová realita. Přiznejme si, že hledat přesná pravidla v tak křehkém spojení snu a následné tvorby je komplikovaným dějem. Proces společného toulání, upřesňování a pochopení je pro mě největším příspěvkem a obohacením vlastního uměleckého růstu. Cosi zůstává aktérům i pozorovatelům utajené, nechává si otevřené dveře pro myšlenky nevyslovené, nevyslovitelné.
Práce na obrovských textilních rámech 4x6m byla přijata s neuvěřitelným nadšením. Pracovalo se až 6 hodin denně. Pozitivní atmosféra hýbala celou budovou a všichni se na nás chodili dívat… děvčata z gobelínové dílny Arteterapie, Ústav sociální péče Javorník, Chvalčov 2005
