DUCHOVNÍ CVIČENÍ FRATERNITY COMUNIONE E LIBERAZIONE RIMINI 2013

DUCHOVNÍ CVIČENÍ FRATERNITY COMUNIONE E LIBERAZIONE RIMINI 2013

„KDO NÁS ODLOUČÍ OD LÁSKY KRISTOVY?“

1

ÚVOD „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“1 Zdá se mi, že tato věta vyjadřuje lépe než cokoliv jiného skutečnou otázkou, před níž se nachází každý z nás, obzvlášť v této době. A jelikož jsme ji slyšeli mnohokrát, je zde riziko, že ji hned odsuneme, protože ji považujeme za trochu přehnanou, Ježíšova fráze, která, sečteno a podtrženo, se nás netýká, jako bychom říkali: „Ale jak to přesně souvisí s námi? Bude to mít hodnotu pro ostatní, nevěřící nebo agnostiky. Ale pro nás?“A tímto způsobem archivujeme otázku ještě dřív, než začneme. Nicméně dvě znamení nám ukazují, že se nám takový pohyb nevyplatí. Prvním je gesto provedené Benediktem XVI. - vyhlášení roku víry: „Nezřídka se stává, že křesťané se zabývají hlavně sociálními, kulturními a politickými dopady své práce a pokračují v myšlení na víru jako přirozený předpoklad společného života. Ve skutečnosti takový předpoklad nejen že už takový není, ale často je dokonce popírán. Zatímco v minulosti bylo možné rozpoznat jednotící kulturní látku, /.../ dnes se zdá, že tomu už tak ve velkých společenských sektorech není, a to z důvodu hluboké krize víry, která se dotkla mnoha lidí.“2 Tato krize vyprovokovává stále jasnější účinky i v plodných zemích – jak řekl Benedikt XVI. italským biskupům - takže riskujeme, že se staneme „nehostinnou pouští“.3 Nám by to všechno mělo být blízké, protože hnutí se zrodilo právě proto, aby odpovědělo na tuto výzvu víry, když poušť začínala vykazovat první znamení. Kolik z nás sem přišlo z pouště a objevilo znovu hodnotu křesťanství, právě když jsme byli v nicotě! Nicméně toto všechno nás nemůže zmást, jakoby už nám ta otázka ležela na bedrech. Svědčí nám o tom tento dopis: „Práce, kterou nám v této době nabízíš, mě provokuje, abych si položila otázku, o které jsem si nikdy nemyslela, že si ji budu muset klást po téměř čtyřiceti letech v hnutí: a já tomu věřím, nebo ne? Jasně, kdyby se jednalo o nějakou teorii k opakování nebo o principy k potvrzení, nebylo by třeba si takovou otázku klást, stačilo by se jednou pro vždy naučit přednášku a pak ji přizpůsobit různým situacím, a často tomu tak i je. Zatímco pro dnešní svět už víra není přirozeným předpokladem, pro mě mnohokrát riskuje být jenom přirozeným předpokladem, tím, co už vím, něčím automatickým. Pro takovou víru /takto zredukovanou/ zní otázka takhle: a já tomu věřím, nebo ne? Tato otázka má mnohokrát uvnitř žílu skepticismu nebo moralismu, které se časem stanou nesnesitelnými. Je to, když nestačí nebo nemám vědomí toho, co se mi stalo a neustále se děje, jakoby věřit bylo výsledkem něčeho, co musím přidat nebo aplikovat já. Je to námaha, která tě opotřebovává.“ Nebo jak popisuje další dopis: „Milý done Carróne, během naší malé školy komunity někteří z nás vyprávěli o své zkušenosti. Všechny příspěvky mluvily o určitém postoji tváří v tvář životu: jeden mluvil o tom, jak se stará o svoje rodiče, další o odlišném postoji k práci, který ho víc uspokojuje, jiný hodnotil určitý typ zkušenosti. Samé hezké a zajímavé věci, které by ale mohly být i plodem intelektuálního nebo morálního úsilí. Jak s tím tedy souvisí křesťanská zkušenost? Nikdo z nás nepochybuje o Boží existenci, ale kde je rozdíl? Kdokoliv by se postaral o vlastní rodiče, komukoliv se může dobře dařit v práci, všichni mají touhu a zkouší jednat dobře se svým snoubencem nebo manželem či vlastními dětmi. Někdy se mi zdá, že se přeskočí hned na potom, na důsledky. Ale co zbude z přitažlivosti Krista? V poslední době mě zasáhla velikonoční čtení, která vypráví o úžasu učedníků před zmrtvýchvstalým Ježíšem, a věta, která se neustále opakuje: ‚Uvěřili v Něho.‘ Jaký je tedy rozdíl mezi tím být řádní lidé a křesťanstvím z masa a kostí?“

1

Lk 18,8. Benedikt XVI.: Porta Fidei, 2. apoštolský dopis z 11. října 2011. 3 Benedikt XVI.: Promluva na shromáždění Italské biskupské konference, 24. května 2012. 2

2

Jestliže se víra stane jenom přirozeným předpokladem nebo je zredukovaná na etické důsledky, co zůstane z přitažlivosti Krista? Měli bychom být všichni vděční tomu, kdo, jako tahle naše kamarádka, nám pokládá takovou otázku, kdo nás nutí dívat se na ni, kdo se nespokojí s důsledky, ale hodí nám tuto otázku do obličeje. Druhé znamení přichází od samotného dona Giussaniho, který nás nikdy nepřestal vyburcovávat, abychom nebrali víru automaticky. Důvod je jednoduchý: můžeme patřit do hnutí – říká – aniž bychom měli reálnou víru: „Skutečným problémem dnešního CL je pravdivost jeho zkušenosti, a tudíž jednotnost s počátkem. Mezi námi existuje postoj, pro který je největší naléhavostí, jak jdou věci, jak jde komunita, zatímco naléhavostí se musí stát to, abychom znovu dali život sensibilitě pro pravdivost zkušenosti hnutí. Je třeba, aby CL bylo životem a nezůstalo jen schématem. /.../ Je možné patřit do hnutí, dnes, aniž by to implikovalo reálnou víru, aniž by byl popírán život lidí a komunit, bez obrácení.“4 Papež František nedávno potvrdil, že někdy „kvůli povrchnosti, někdy kvůli nezájmu se staráme o tisíc věcí, které považujeme za důležitější než víru“.5 Jenže se to neděje bez následků pro život. A aby každému z nás usnadnil uvědomit si to, don Giussani nám nabízí, jako obvykle, nejohromnější příznak této situace: „/Nejznepokojivějším/ znakem toho, že převáží schéma nad životem, je ztracenost, kterou sbírá dospělý, když je postaven před problémy života. V obecném stylu, dospělý se vyhýbá námaze vtělení víry v životě a nenechá se vtáhnout do krize /.../ jím způsobenou: nebo ve vztahu s manželkou, ve výchově dětí, v problémech v politice či v práci přehlíží to, co prohlašuje v životě komunity; maximálně se stane propagátorem iniciativ organizovaných komunitou.“6 Ztracenost nás dospělých tváří v tvář problémům života je tedy, podle dona Giussaniho, těsně svázáno s námahou vtělení víry v životě. Není-li víra zdrojem pro žití obtíží, kterým jsme nuceni čelit, k čemu slouží věřit? Co znamená mít víru? Don Giussani má přesné hodnocení situace, v níž žijeme: „Velkým problémem dnešního světa není už tázající se teoretismus, ale existenciální otázka. Ne ‚kdo má pravdu?‘ ale ‚jak žít?‘. Dnešní svět je znovu přenesen na úroveň evangelijní chudoby; v Ježíšově době byl problém jak žít, a ne kdo má pravdu; to byl problém farizejů a zákoníků. Tento pohled mění i pořádek našich starostí: musíme přejít od intelektuálně-kritické pozice k vášni pro to, co charakterizuje dnešního člověka: pochyby o existenci, strach existovat, křehkost žití, nestálost sebe samých, teror z nemožnosti; horor z nepoměrnosti sebe samých a ideálu. To je dno otázky a odtud se znovu vyjde k nové kultuře, k nové kritičnosti.“7 Tato slova mají dnes ještě větší váhu než v dalekém roce 1991, kdy byla vyslovena. Hodnocení dona Giussaniho skutečně velice dobře identifikuje, na jaké úrovni se nachází námaha žití, ta námaha, kterou Pavese popisuje se svou obvyklou genialitou: „Život člověka se odehrává tam dole mezi domy, v polích. U ohně a v posteli. A každý den, který vyraší, před tebe postaví stejnou námahu a stejné nedostatky. Nakonec je to protivné /.../. Je to bouře, která obnovuje krajinu – ani smrt ani velké bolesti nás neodradí. Ale nekonečná námaha, vynaložené úsilí pro přežití z hodiny na hodinu, zpráva o špatnosti druhých, ubohé špatnosti, otravné jako letní mušky – to je žití, které podtrhává nohy.“8 Je těžké popsat drama každodenního žití pronikavějším a vhodnějším způsobem. Každý den stejná námaha a stejná 4

„Skutečným problémem CL je pravdivost jeho zkušenosti“, L. Cioni, CL litterae communionis, č. 4, duben 1977, str. 8. 5 František, Generální audience, 3. dubna 2013. 6 „Skutečným problémem CL je pravdivost jeho zkušenosti“, L. Cioni, CL litterae communionis, č. 4, duben 1977, str. 8. 7 Spoluodpovědnost. Vybrané části z diskuse s Luigi Giussanim na Mezinárodním kongresu Comunione e Liberazione – srpen 1991, Litterae communionis-CL, listopad 1991, str. 33. 8 C. Pavese, Dialogy s Leucò, Einaudi, Torino 1947, str. 165–166; vydání v češtině: Hovory s nymfou, Odeon 1981.

3

nedostatečnost. Nekonečná námaha, protivná, jako letní mušky. Tato každodennost je „žití, které podtrhává nohy“. Velké bolesti nebo smrt nás nakonec neodradí, ale tato každodennost, která podtrhává nohy, to je to, co činí život skutečně dramatickým. Je to tedy tváří v tvář žití, které podtrhává nohy (ne v našich myšlenkách, našich úmyslech, pocitech, diskuzích), kde musíme provést ověření víry: před výzvami reality! Don Giussani nikdy neustupuje ze svého stanoviska; staví nás před otázku v existenciálních termínech, a tím nám znemožňuje podvádět o sobě samých a o víře. Říká, a tak nás vyzývá, že právě v životních zkouškách je vidět autenticita naší víry: je-li na prvním místě skutečně víra, nebo jiný druh starostí, jestli očekáváme opravdu všechno od skutečnosti Krista, nebo jestli od skutečnosti Krista očekáváme to, co se rozhodneme očekávat, a tak ho nakonec učiníme důvodem a obhajobou našich plánů a programů /které se pak stanou tím, od čeho očekáváme opravdu všechno!/. Zákon duchovního vývoje, tento dynamický zákon života naší víry /.../ má reálně extrémní důležitost pro jednotlivce jako pro kolektiv; pro kolektiv jako pro jednotlivce. Zůstane vždycky pravda, že pro toho, kdo chápe Boha a chce Boha, všechno vede k dobrému; a zůstane vždycky pravda, že v obtížích vyjde na povrch, jestli chceš Boha, nebo ne. /.../ To, co člověk miluje, vyjde na povrch, když se ocitne před otazníkem, před problémem, otázkou, obtíží. /.../ Jestli to, co hledáme, je Kristus, nebo láska k sobě samým, sebepotvrzení; pod jakýmkoliv záhybem, svahem je to vidět, vyjde to na povrch, přesně v momentě zkoušky a obtíží.“9 Tento rok nechyběly obtíže, naopak. Všichni o nich dobře víme, od těch obecných až po krizi, která doléhá stále víc a týká se stále víc a víc každého z nás, našich přátel, našich spoluobčanů, až po obtíže, které se nás týkají jako hnutí. Co vyšlo na povrch, když jsme čelili všem těmto obtížím? Na zahajovacím dnu jsme si předložili pracovní hypotézu, abychom s nimi mohli dělat účty: „V životě toho, koho On povolává, Bůh nedopustí, aby se něco stalo pro něco jiného než pro naši zralost, pro zrání těch, které povolal.“10 Test, který Giussani nabízí, abychom ověřili, jestli se stáváme skutečně vyzrálejšími ve víře, je právě schopnost, kterou má každý z nás, učinit to, co se jeví jako námitka, pronásledování nebo prostě jako obtíž, nástrojem nebo momentem zrání. Toto ukazuje pravdivost naší víry. Co jsme s touto pracovní hypotézou udělali? Použili jsme ji? Zkusili jsme ji ověřit? Co se stalo, ať už dal každý z nás jakoukoliv odpověď na předloženou nabídku? Jestli jsme ji využili, co se stalo? Jestli jsme ji nevyužili, co se stalo? Jakou jsme udělali zkušenost? Co jsme se naučili? V poslední době jsme často opakovali, že „víra, která by nemohla být objevena a nalezena v přítomné zkušenosti, jí potvrzená, užitečná k zodpovězení na její požadavky, by nebyla /.../ víra schopná vydržet ve světě, kde všechno, všechno, /.../ říká opak.“11 Takže po tomto roce jsme nadšenější z naší víry a ušlé cesty, nebo jsme deprimovanější, sklíčenější, zdrcenější? Po všech výzvách, kterým jsme museli čelit, jsme jistější, nebo nejistější? Pevnější, nebo zničenější? Okolnosti nás donutily k práci. Můžeme říct, s uvědoměním větším než kdy jindy, po výzvách, kterým jsme čelili: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ Ne že by svatý Pavel nemusel čelit obrovským obtížím, ale ty ho přivedly k jistotě: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: ‚Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.‘ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od 9

L. Giussani, „Dlouhý pochod k dospělosti“. Poznámky z konverzace ve „škole obrazů“ CL. Milano, 27. února 1972, in Tracce-Litterae communionis, březen 2008, str. 58 a 60. 10 Ibidem, str. 57. 11 L. Giussani, Riziko výchovy.

4

lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“12 Pro nás je to hezká fráze, s kterou souhlasíme, nebo jistota, plod prožité zkušenosti? Všichni ve skutečnosti velice dobře známe rozdíl mezi opakováním frází a vyjádřením učiněné zkušenosti, plné masa a kostí, doložené životem. Někteří můžou odpovědět takto: „Milý done Carróne, přečetla jsem si shrnutí z assembley zodpovědných v Pacengu. Na otázku ‚a já jsem v tomto období, kdy jsme byli bez oddychu vyzýváni, vyšel ven s větší jistotou o Kristu?‘ odpovídám, že ano. Zdá se mi, že jsem domýšlivá, ale ne, protože je to Kristus, který mě utváří.“ Poslechněte si i další dopis: „Cítím touhu vypsat ti veškerou moji vděčnost a uznání za poslední slova, která jsi řekl a napsal. Opírám se o shrnutí, které jsi udělal po třídenním setkání zodpovědných z hnutí, a o dopisy, které jsi poslal do tisku při příležitosti okolností, které se dotkly našeho života. Zároveň mám nezbytnou potřebu sdělit ti, jak se, v prožívání mojí každodennosti, následování stává základním faktorem pro moje osobní zrání ve víře, která plodí jistotu v potýkání se s každodenními obtížemi. To, co se ve mně děje, je něco překvapivě nového a zároveň dávného, tj. znovuzrození novosti, kterou křesťanská zkušenost přináší do mojí mentality. Je to velmi pomalá cesta, ale nevyhnutelná, jíž netoužím odporovat.“ Nebo další: „Nejmilejší Juliáne, nedokážu zadržet to, co ti chci říct. Už nějakou dobu jsem plná emocí, dokonce i v noci jsem neklidná! V osmačtyřiceti letech jsem překvapená prožíváním nadšení, když pomyslím, že za pár dní pojedu na duchovní cvičení. I můj manžel si toho všiml a včera večer mi řekl: ‚To nejhezčí na těchto duchovních cvičeních je pro mě tvoje nadšení, tohle tvoje očekávání. Kdo může být tak nadšený jako ty!‘ /Ne že by se jí nic nestalo.../ V posledních letech, po smrti mého otce, byla jediným motorem mého života touha neztratit ho. Vrátila se mi tak existenciální otázka: buď se zhroutit v koutech okolností, nebo znovu začít od jediné pravdivé věci, která se mi v životě stala. Tvoje přátelství, blízké ve videopřenosech školy komunity, znovu zažehlo tuto výzvu! Jako by se postupně trhal závěs a všechno okolo mě začalo být jasnější. Zatímco já jsem začala vidět jasněji, celá realita se zhoršovala, padala, byla ničena každá jistota (práce mého muže, stále horší ekonomická situace, čtyři děti na studiích, z toho nejstarší na univerzitě), se všemi riziky s tím spojenými. Absurdní je pro mě, že jsem víc spokojenější než předtím, s téměř nepopsatelnou radostí. Teď si všímám, že to, co překvapuje mě, začíná překvapovat i ostatní. Říkají mi: ‚Jsi jiná.‘ Nebo: ‚Jsi tak nadšená ze všech věcí, že bych se s tebou rád konfrontoval!‘ Ale to, z čeho jsem žasla nejvíc, je, po odchodu Benedikta XVI. a příchodu papeže Františka, že v poslední době se ocitám v situacích, kdy mluvím s lidmi o Kristu jasným a jednoduchým způsobem, jako by to bylo nejevidentnější znamení toho, co se stalo, a jedna osoba mi řekla: ‚Víš, teď když mi to říkáš, všímám si toho i já!‘ Lidi zůstávají a poslouchají mě, překvapení popisem faktů, které jim tolik odpovídají. A pak někdo vyjádřil strach z toho, že bychom mohli ztratit papeže Františka, jako by to bylo něco hezkého, co může skončit! A já jsem odpověděla, nejdřív sama sobě, větou z knihy Miguel Maňara, kterou jsem slyšela předčasem hlasem Giusse (na cd) a která mě zasáhla: ‚Proč máš strach ztratit toho, ktery tě uměl najít?‘ Všechno to, co se stalo, jsme nevymysleli my. To překvapilo mě, i ostatní. Ps.: Děkuji za svědectví, které pro můj život představuješ.“ Co přetrvá, když jsme vysvlečeni ze všech jistot? Kdo jsme? Ke komu patříme? Co vydrží, když mnohé z našich projektů selhaly? Co zůstane, když jsou anulované naše nároky? Zůstane to, co se nám stalo, protože nikdo to z nás nemůže strhnout, ani my sami svými deziluzemi, rozčilováním či rebelanstvím. Zůstane fakt, který se nám stal. Ale nestačí to, že zůstane. Každý se musí rozhodnout, nebo lépe: rozhodne se a už se rozhodl. Alternativa je jasná: uznat Fakt, který v každém případě zůstane, protože ho od nás 12

Řím 8,35-39.

5

nic nemůže odtrhnout, nebo Fakt neuznat, a nechat tak převážit naše měřítka, nevole a skepticismy. Každý v odpovědi, kterou dá, bude moct odhalit při pozorování sebe sama, co má nejdražšího, na čem skutečně lpí, co v jeho životě převažuje. Způsobem, jakým odpovíme, vykřičíme všem ostatním (počínaje námi samými), co máme nejdražšího. Není to problém morálky: je to otázka hodnocení, hodnoty a ocenění. V tomto bodě můžeme pochopit dosah počáteční otázky: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“13 Možná nám víc pomůže, abychom ji nebrali automaticky, když ji formulujeme jiným způsobem: my ještě věříme, že Kristus můžeme naplnit život? Očekáváme – jak nás vyzývá do Giussani – opravdu všechno od skutečnosti Krista, nebo už v hloubi nejsme tak „naivní“ (říkáme si) jako na začátku a Kristus je už jenom jednou z mnoha věcí, podnětem pro naše projekty? Věříme, že Kristus je pro nás právě teď adekvátní odpovědí, v okolnostech, které prožíváme, v našem věku? Je to víra, ta v Krista, která se týká života, nebo jenom seznam abstraktních tvrzení či iniciativ k provedení? Protože je pravda to, co říká don Giussani: „Je možné patřit do hnutí, dnes, aniž by to implikovalo reálnou víru, aniž by byl popírán život lidí a komunit, bez obrácení.“14 Zdá se mi, že tato věta z knihy Zjevení – která se obrací především na mě, a kterou proto nabízím i vám, přátelé – se týká nás všech: „Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.“15 Kde je naše počáteční láska?

13

Lk 18,8. „Skutečným problémem CL je pravdivost jeho zkušenosti“, L. Cioni, CL litterae communionis, č. 4, duben 1977, str. 8. 15 Zj 2,3-4. 14

6

1. MEDITACE „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii.“ Rok víry má za cíl, abychom znovu objevili krásu a radost z víry, která začíná vpádem Tajemství do historie, jak si to každé ráno připomínáme: „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii.“ Toto je počátek. V této první lekci se tedy postavíme čelem křesťanské události, tomuto vpádu Tajemství, abychom uchopili jeho pravý původ, a na odpolední lekci necháme téma odpovědi člověka na tento vpád. 1. Křesťanství je událost: „Byl plný toho pohledu.“ „Křesťanství je událost,“16 to je vyjádření nám velmi blízké. Ale všichni dobře víme, že nestačí ovládat správnou definici, abychom žili křesťanství podle jeho přirozenosti. Co znamená, že křesťanství je událost? Jaký je obsah zkušenosti této události? Křesťanství se odhaluje ve své přirozenosti jako odpověď na přítomnou potřebu. A tak nás dnes bude zajímat, jestli odpovídá na potřebu, která charakterizuje člověka, kterým jsme, jestli odpovídá na tu „nekonečnou námahu žití, která podtrhává nohy“.17 „Nejmilejší done Carróne, přecházím z ‚hrdinského‘ období důležité války (zemětřesení nemoci) k bitvě každého dne, k pochopení, že všechno se musí odehrávat a odehrává se moment po momentu. Všechny dny (plné žaludeční nevolnosti, fyzické slabosti, výkyvů nálad, které způsobují léky proti bolesti, slov, která mi chybí, když mluvím) mi dávají pochopit, že potřebuji přítomnost přítomnou právě teď, moment po momentu, aby zvítězila nad jakoukoliv redukcí, kterou zvyk vrhne do bojiště.“ Jako tento náš přítel, i my máme potřebu události teď, protože spása našeho já a historie je událost, ne myšlenka. A kdo tomu nejvíc rozumí? Nemocní, lidé zranění, hříšníci, potřební, tj. lidé vědomí si vlastní lidské kondice, ti, kteří nešlapou po vlastním lidství s jeho požadavky plnosti, naplnění. Nepřetržitě to dosvědčují evangelia; zasahuje, jak plní potřeby byli ti, kteří hledali Ježíše. Prototypem jsou celníci. Je úžasné – ale my si to téměř neuvědomujeme, přejdeme to skoro bez přehlédnutí ve své jednoduchosti – číst v evangeliu: „Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: ‚On přijímá hříšníky a jí s nimi!‘“18 Tato věta je zobecněním toho, co se muselo odehrát mnohokrát. „Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: ‚Pojď za mnou!‘ On vstal a šel za ním. Když potom seděl u stolu v domě, hle mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli /znovu plní hněvu a překvapení/ a řekli jeho učedníkům: ‚Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?‘ On to uslyšel a řekl: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.‘“19 Jak to, že právě ti, kteří by se zdáli nejvzdálenějšími, nejméně zaujatými být s Ním, jsou ti, kteří Ho nejvíc hledají? Co v Něm viděli, co nenacházeli jinde? Jenom s Ním se dokázali dívat sami na sebe. Toto je naprosto jasný důkaz toho, že druhý je dobro. Přítomnost Ježíše byla vnímána jako vzácné dobro, být s Ním jim dělalo dobře; a pro Ježíše byly tyto osoby dobro, natolik že se s nimi pozastavil i na jídlo. Jak velká útěcha pro každého z nás – ztotožníme-li se jednoduše s těmito vyprávěními – být dostižen takovou Přítomností (ať už je jakákoliv situace, v níž se nacházíme, obtíž, kterou procházíme, výzvy, kterým musíme čelit)!

16

* přeloženo z italského vydání L. Giussani, K původu křesťanského nároku, Rizzoli, Milano 1999, str. 136. 17 C. Pavese, Dialogy s Leucò, Einaudi, Torino 1947, str. 165–166; 18 Lk 15,1-2. 19 Mt 9,9-12.

7

Kdo by se mohl cítit vyloučený? „Jaký to musel být dojem cítit na sobě takový pohled druhého, naprosto cizího, a cítit se uchopeni do takové hloubky.“20 Moct stát před Ním, aniž by cokoliv museli zapomenout nebo skrývat. Ne protože by Ježíš předstíral, že nezná všechny jejich pochybení, nebo že by je soudil. To by jim nedalo klid. Lidí, kteří soudili jejich chyby, měli už dost mezi těmi, s kterými trávili obvykle čas. Proč Ho tedy hledali? Hledali ho právě proto, že s Ním nebyli nuceni nic skrývat, ostatně Jeho pohledu bylo všechno zřejmé. Ostatní ho naopak považovali za naivního, neschopného uvědomit si, jak se věci skutečně mají. „Jeden z farizeů /nazývaný Šimon/ pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dozvěděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: ‚Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.‘“21 Okamžitě, aby dal pochopit tomu farizeovi, že nebyl tak naivní a že tu ženu dobře znal, Ježíš začal vyprávět podobenství o dvou dlužnících: „‚Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?‘ Šimon mu odpověděl: ‚Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.‘ Řekl mu: ‚Správně jsi usoudil!‘ Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: ‚Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu oleje, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku! Komu se málo odpouští, málo miluje.‘“22 Ti, kteří se k němu přibližovali, jako Samaritánka, dobře věděli, že tomu Prorokovi nebylo nic skryto: „Všecko mi řekl, co jsem dělala.“23 Dokonce i její žízeň po štěstí Mu byla naprosto zřejmá. Tudíž žádná chyba, žádná nemoc, žádná bolest, žádná situace, žádné drama, žádná okolnost nemohly zabránit, aby se událo něco absolutně nepředvídatelného, jak to dosvědčuje vyprávění, nám dobře známé, o Zacheovi, šéfovi celníků v Jerichu. Buďme pozorní k tomu, jak nás zve dívat se na příběh don Giussani, abychom mohli pochopit. Kolik toho ztrácíme, protože nemáme nikdy čas dívat se, jak nás učí don Giussani! Jaká výhra by byla pro náš život, pro náš pohled na sebe sama, kdybychom se chovali jako don Giussani, snažili se ztotožnit s Kristem, aby i náš život byl plný toho pohledu, pohledu, kterým se Kristus obrací na Zachea! Takto don Giussani vypráví úryvek o Zacheovi: „Byl šéfem celnice, hlavou mafie v Jerichu a přilehlém okolí, šéfem celníků, těch, kteří byli považováni za nepřátele lidu a veřejné hříšníky, od kterých se bylo třeba držet na deset metrů daleko, aby se člověk nenakazil ze vzduchu, zaprodance Římanům. Slyšel o tom, že je v kraji Ježíš, protože o tom v těch místech všichni mluvili. Předběhl dav a vylezl na fíkovník, nic moc velký strom, aby ho viděl procházet, ze zvědavosti, aby mu viděl lépe do očí, protože byl příliš malý. Dav se přibližuje, Ježíš mluví, prochází, už je pod fíkovníkem, zastaví se, zvedne hlavu a říká: ‚Zachee, slez dolů, přijdu k tobě domů.‘ A Zacheus: ‚Už jdu.‘ Představme si toho muže, který bez mluvení sleze ze stromu a běží domů. Pomyslete na to plné ticho, ucho a srdce plné slyšeného slova, jeho jména: konečně bylo vysloveno jeho jméno! Můžeme si dobře představit, jak se to zavolání potom ozývalo ve všem, co dělal, i když byl v tichu, i když pracoval v tichu. Pro Zachea bylo to setkání zázrak, něco, co radikálně proměnilo jeho život.

20

L. Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 9. Lk 7,36-39. 22 Lk 7,41-47. 23 Jan 4,39 21

8

Zacheus neměl žádný strach, že by něco ztratil. Když slyšel Ježíše, jak mu říká ‚přijdu k tobě domů‘, ztratil všechno, co měl před očima, byl naplněný tím jménem.“ Pozvání dona Giussani je jasné: „Musíme se ztotožnit s osobami, o kterých mluví evangelium. Ale nepochopíme je a nedokážeme se ztotožnit s tím, co byli, neztotožníme-li se s Kristem, který říká: ‚Zachee.‘ Když vybouchne to slovo ‚Zachee‘, tak pochopíme Zachea. Když Kristus říká ‚slez dolů, přijdu k tobě domů‘, co byl Zacheus pochopíme právě v tom momentě. Pomysli, co Zacheus uslyšel, jak mu vyvstaly před očima všechny chyby, které udělal, aniž by je měřil, jak slyšel, co byl on a kdo byl ten, který ho zavolal. Je to právě ve ztotožnění s Kristem, kde vidíme, co byl Zacheus.“24 Na jiném místě don Giussani poznamenává: „Je to tato blízkost, tato přítomnost – ne přítomnost někoho, kdo se dívá na druhou stranu, ale přítomnost někoho, kdo se dívá na tebe – je to tato přítomnost, která ohromuje, která proměňuje život; takže Zacheus si neřekl, když šel domů: ‚Teď mi ten člověk řekne, že jsem ukradl stovku tady, dvě stovky tam, teď...‘ Byl plný toho pohledu, šel domů, aby tomu člověku připravil oběd, tomu, který se na něj podíval; a pak, jako následek, si pomyslel: ‚Tak a teď dám pryč všechno, co jsem vzal.‘ Ale to je následek, který zůstal na celý život, protože to není automatické; každý z nás zná sílu, s kterou se nasadí, a ví taky, že potom se stáhne, proto je to životní boj. Nicméně to, co dovoluje proměnit život, se stalo skutečností. Matouš byl proměněn, žena, skupinka žen byla proměněna. Zkuste pomyslet na to, co říkali manželé a děti těch žen: ‚Zbláznily jste se?‘ Byly jiné, Zacheus byl jiný, jejich život byl proměněn; chápaly, že mají víc rády své manžele a děti, a Zacheus chápal, že je bohatší než dřív, proměněný, protože byl blízko tamtomu člověku. Je to opak úryvku o bohatém mladíkovi, kterému Ježíš říká ‚pojď se mnou‘, to znamená ‚chci ti být nablízku‘. A evangelium říká: ‚A ten smutný odešel.‘ Bohatý mladík, smutný. Buď proměnění, nebo smutní, protože nemůžeme zůstat stát tam, kde jsme byli předtím, poté co nás Ježíš zavolal, když nám dal Ježíš povolání, když se Ježíš přiblížil k našemu životu, když požádal náš život, aby byl Jeho svědectvím ve světě; nemůžeme být jako předtím: buď budeme smutnější, zesmutníme, ačkoliv se nám bude zdát, že jsme nabrali dech, protože se vrátíme k tomu, co je nám pohodlné, staneme se ubožáky způsobem lidsky i trapným, anebo se změníme.“25 Že je křesťanství událostí, ve zkušenosti, znamená, že převáží přítomnost: ne jakákoliv přítomnost, ale Přítomnost, která je schopná odpovědět na potřebu života. „Aby se dal poznat, Bůh vstoupil do života člověka jako člověk, v lidské podobě, takže myšlení, představivost a cit člověka byly jakoby „zablokovány“, Jím zmagnetizovány.“26 Proč byly zmagnetizovány Jím, Jeho přítomností? Protože ona byla jediná schopná odpovědět na potřebu života, na požadavek naplnění. Křesťanství jako událost je převážení Přítomnosti, bez které by byl život temný, smutný, prostý skutečného zájmu. Bez ní není možné žít. To je pravý důvod, proč je neustále vyhledávána. Ne proto, abychom byli „dobří“, ale abychom žili, abychom mohli stát sami před sebou, abychom mohli mít lásku sami k sobě. „Tvá milost je lepší než život.“27 Co je tato „milost“, která je lepší než život? Pro nás má milost jméno: Ježíš. Jeho osoba je veškerá milost. Proč tato Přítomnost dokáže převážit tak mocně i nad všemi problémy života, do nichž se tolikrát zaklíníme? Jak je možné, že se předkládá s touto jednoduchou mocností, aniž bychom mohli udělat cokoliv pro to, abychom se jí vyhnuli? Jak to, že ani naše zlo, naše nedůslednost (u celníků jí bylo habaděj!) jí nedokáže zabránit, aby se vztyčila v našem životě? Pro soulad, který nachází – realizuje – v srdci člověka. Ten může být roztržitý, zredukovaný jak chce, ale nic nemůže zabránit tomu, aby se, alespoň na okamžik, objevila ta přítomnost. 24

Assemblea se skupinou mladých lidí, kteří začali cestu povolání v církevní asociaci Memores Domini, 26. června 1993, rukopis. 25 Poznámky z lekce duchovních cvičení pro novice Memores Domini, srpen 1982. 26 L. Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 24. 27 Ž 62,4.

9

První okamžik člověk nemůže kontrolovat. Nikdo nemůže zabránit tomu, aby byl zasažen přítomností, ať už je situace, v níž se nachází, jakákoliv. Nikdo nemůže kontrolovat realitu až tak, že by zabránil překvapení z události. Je to natolik nepředvídatelné, že nás to překvapí bez zábran, alespoň na okamžik. Ale jak s tím tedy souvisí potřeba? Proč Ježíš říká, že přišel k nemocným? Protože jenom ti, kteří jsou zranění, jsou obvykle otevření pro nepředvídané. Bez potřeby, bez rány člověk ihned uzavře jakoukoliv možnost tohoto nepředvídatelného, snaží se všechno uspořádat. Potřeba je nezbytná podmínka, ne aby se stala událost, ale abychom ji uznali. Událost vpadne, stane se, neredukovatelně, teď a tady, není to následek předešlého. Potřeba dovoluje vidět událost, všimnout si jí. Jak to řekl papež František při setkání s kardinály: „Křesťanská pravda je přitažlivá a jasná, protože odpovídá na hlubokou potřebu lidské existence, když přesvědčivým způsobem zvěstuje, že Kristus je jediný Spasitel celého člověka a všech lidí. Toto zvěstování je platné dnes, stejně jako tomu bylo na počátku křesťanství, když bylo započato první misionářské rozšiřování evangelia.“28 Kdo se nechá zasáhnout touto Přítomností, nemůže se vyhnout tomu, aby Ji vnímal jako dobro, které je třeba neztratit. Natolik odpovídá očekávání, že nic jiného není schopno přinést tak ohromnou spokojenost. Proto s Ním člověk, i ten nejubožejší, činí zkušenost uspokojení tak velkého, že může být osvobozen. Tento soulad křičí, víc než jakákoliv škatulka, do níž bychom chtěli vměstnat zkušenost, hodnotu takové Přítomnosti: Její výjimečnost, Její božskost. Zda v nás převládne přítomnost toho pohledu, zda oblékne náš život je vidět ve způsobu, jakým vstupujeme do vztahu se vším. „Jeho vztah s Bohem,“ don Giussani mluví o ochrnutém, kterého Ježíš uzdravil, „způsob, jakým se ten večer modlil, způsob, kterým pak přicházel každý den do chrámu, pocit života, který měl, když viděl zapadat nebo vycházet slunce, a když pak každé ráno chodil do práce s duchem plným vděčnosti a duší vrchovatou tajemnou bázní, bázní a strachem před tajemstvím Boha, který přišel až k němu v tom člověku, který ho uzdravil; prostě cit k Ježíši, způsob, jakým říkal, že Ježíš je Mesiáš – a řekl to i ostatním, protože se pak k němu přidal a stal se jeho učedníkem – způsob, kterým chodil společně s ostatními do vesnic zvěstovat, že Království Boží je už mezi nimi (protože tu byl Ježíš), způsob, kterým jednal, způsob, kterým myslel na svou minulost (na všechen ten marast, do kterého zabředl: podlosti, malomyslnosti, klení, způsob, jakým se choval k rodině, způsob, jakým se k nim choval teď, to všechno bylo jednání, které vycházelo z vědomí sebe sama, ze smyslu vlastní osoby, jejíž fyzionomie byla utvářená, zrozená ze vzpomínky, jak ho Ježíš uchvátil, jak ho Ježíš celého uchopil, jak se k němu Ježíš choval, jak poznal Ježíše.“29 Je to přítomnost tak neredukovatelná, že vytváří novost natolik velkou, že dovoluje dívat se na všechno pod odlišným světlem, méně zmateným, opravdovějším. Tato zkušenost novosti ve vztahu se vším uvádí do pravdivého poznání Krista. Umožňuje přijmout Jeho hodnotu pro život. Dovoluje poznat Ježíše ne jako abstraktní definici, ale jako zkušenost. Je to právě tam, kde člověk může pochopit hodnotu té přítomnosti. Ten, kdo Ho odhalí, se pozná podle hodnocení úcty, které se v něm zrodí. Nikdo jiný to neuměl vyjádřit lépe než svatý Pavel: „Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjaminova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista.“30 28

František, audience pro kardinály, 15 března 2013. L. Giussani, Z temperamentu metoda, Bur, Milano 2002, str. 5. 30 Fp 3,4-8. 29

10

Ježíš si byl dobře vědom toho, co do světa přináší: „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.“31 Jaká je hodnota té Přítomnosti, tak velká, že člověk udělá velký obchod, protože Ji upřednostňuje před vším ostatním? Je to, jak o tom svědčili učedníci. Atraktivita Přítomnosti byla natolik velká, že opustili všechno, aby ji následovali. Jak to? Jeho přítomnost natolik obdařovala jejich život tak moc odpovídala na jejich hlad a žízeň po významu a po citu, že On stačil. Spokojenost, kterou působil, byla tak mocná, že následování představovalo jedinou možnost, jak ji neztratit. Morálka měla stejný kořen jako úžas: Jeho přítomnost. Morálka totiž skutečně pramení z Přítomnosti, ne z usilovné ochoty. Moralismus má odlišný původ od následování (které je vždycky úžasem z přítomnosti). Je to stejná Přítomnost, jakou potkali celníci. Je to jasné, protože Ho neustále vyhledávali, protože Ho následovali: ne kvůli moralismu, ale pro hlubokou sympatii, kterou v nich Jeho osoba probouzela. Byli Jím uchvácení. Chtěli být s Ním. Tak jako farizeus Pavel a rybář Petr: „Toto setkání je tím, co neustále polarizuje náš život, dává význam a shrnuje naši existenci. Mimo toto setkání neexistuje žádný jiný pramen vědomí novosti v životě. V něm se událost přítomného Tajemství dotýká našeho života a činí ji součástí neustálého proudu novosti.32 Je srozumitelné, že kdo se s Ním setká, jak píše Dostojevskij, už se Ho nedokáže vzdát: „Nevím, jak to mají ostatní, ale já nemůžu jednat jako všichni. Každý myslí, a hned myslí na něco jiného. Já nemůžu myslet na nic jiného. Celý život myslím na to, co se mi stalo.“33 Slova stejného znění, nám dobře známá, předkládá Möhler: „Myslím, že bych nemohl žít, kdybych Ho už víc neslyšel mluvit.“34 Způsob, jakým nás don Giussani naučil dívat se na Jana a Ondřeje pro nás navždycky zůstane kritériem pro ověření, děje-li se nám křesťanství teď, jedná-li se o převážení přítomnosti, nebo jestli už je zredukováno na nějakou kategorii, abstraktní definici. Jinak říkáme, že křesťanství je událost, ale tak jak se vystavuje nějaká definice, ne něco, co se odehrává právě teď. „Křesťanství je ‚událost‘: něco, co tu dřív nebylo, a v určitém momentě vyrašilo. Ne že by si Ondřej a Jan řekli: ‚Je to událost, to, co se nám stalo.‘ Evidentně nebylo nezbytné, aby hned jasně vyjádřili v nějaké definici to, co se jim dělo: právě se to dělo! Křesťanství je událost. Neexistuje žádné jiné slovo, které ukazuje jeho přirozenost: ne slovo zákon ani slova ideologie, pojetí či projekt. Křesťanství není nějaká náboženská doktrína, dodržování morálních pravidel, soubor rituálů. Křesťanství je fakt, událost: všechno ostatní je důsledek.“35 Učedníci Ho mohli uznat, když Ho slyšeli mluvit, když cítili Jeho pohled, když se cítili tak uchopeni do hloubky sebe sama. Vnímali, že Jeho přítomnost byla schopná převážit nad vším díky tomu, že si je hned získal, uchopil, kvůli tomu, že uznali toho člověka v Jeho jedinečné, nesrovnatelné, božské hodnotě, a bylo jednoduché uvědomit si to. Když v nás převáží pozornost k důsledkům, znamená to, že jsme se už odvrátili od faktu! „Bůh se stal událostí v naší každodenní existenci, aby se naše já mohlo jasně rozpoznat ve svých původních faktorech a dosáhlo svého určení: aby se zachránilo. Bylo tomu tak pro Marii a Josefa. Bylo tomu tak i pro Jana a Ondřeje, kteří chodili za Ježíšem díky 31

Mt 13,44. L. Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 25. 33 * přeloženo z italského vydání F. M. Dostojevskij, Běsi, Garzanti, Milano 1190, str. 121. 34 J. A. Möhler, Jednota církve, tj. princip katolicismu v duchu církevních otců prvních staletí, Citt’ Nuova Editrice, Roma 1968, str. 71. 35 Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 12. 32

11

znamení Jana Křtitele. Bůh vstupoval jako událost do jejich života. Ať už jsme si toho byli vždycky vědomi, nebo jsme to postupně zapomněli – obzvlášť v prvních dnech a měsících celý jejich život závisel na té události: v míře její důležitosti, z události se nelze vrátit zpátky. Tak to pro ně bylo. A tak je to dnes i pro nás: událost může označit začátek a cestu. Událost může signalizovat metodu života. Jedná se v každém případě o zkušenost, kterou je třeba udělat. Taková cesta vyžaduje zapojení člověka, zasaženého událostí, až k překvapení pravého významu, který už začal tušit: je to cesta pohledu.“36 Nicola Cabasilas říká: „Poznat ze zkušenosti /.../ znamená dosáhnout věci samé: tady se proto forma vtiskne do duše a vzbudí touhu jako stopu úměrnou její kráse.“37 Krása Přítomnosti, vtisknutá do duše, vzbuzuje touhu. Proto ukazuje začátek, cestu. Je-li pravda, že od události se nelze vrátit zpátky, je stejně tak pravda, že můžeme vyslyšet tuto touhu, nebo ne. Na následování zvědavosti, angažování se v ní, závisí, jestli tato událost označí začátek a cestu, nebo jestli se zablokuje cesta pohledu. Tady začíná skutečné drama, protože mnohokrát to, co se stane před našima očima, není nic jiného než událost přítomného Krista. Je to vidět v odlišnosti, s níž prožíváme běžné věci společné všem, jak o tom často vyprávíme. Může to být způsob, jakým prožíváme svatební hostinu nebo pohřeb, ostatně je pravda, že ostatní se na nás dívají, zasaženi touto odlišností. „Jestliže je to takhle, je téměř krásné zemřít,“ řekla jeden člověk na pohřbu našeho kamaráda. Zůstaneme-li však stát, zablokujeme-li touhu, kterou tato odlišnost probouzí, staneme se otroky výsledku, takže se rozčílíme při první nenadálé nepříjemnosti. Proto v nás don Giussani, s nekonečnou láskou, udržuje vědomí, že pokud se zastavíme u sentimentálního ohromení, aniž bychom následovali mocnou atraktivitu krásy, kterou máme před sebou, pro život nám to nestačí. Vždycky mě zasáhl následující úryvek, protože nám říká, jaký je skutečný problém, před kterým se často zablokujeme. Po jedné hezké písničce, přednesené s veškerou péčí, v záviděníhodném, jedinečném lidském prostředí, v jednom domě Gruppo Adulto, se Giussani na okamžik zastavil a poznamenal: „Je opravdu krásná, ať už jako hudba, i to jak jste ji zpívali i jako lidský pocit přátelství, bratrství a společenství v jednom dobrodružství. Avšak kdyby se věci mohly vyjmenovávat, tak jak jsem je vyjmenoval teď já, a stačí /všecko krásné, ale ‚stačí‘, tady se zastavíme/, jestli bereme automaticky ‚něco jiného‘ – přijaté a uznané (rozumějme si!), ale brané automaticky -, pokud by Jeho jméno nebylo produktem nadšení z dialogu, chuti být slyšen, chuti slyšet ho; kdyby neměl v určitém bodě autonomní osobnost, kdyby neměl v posledku jedinečnou tvář, s charakteristickými rysy, které on sám ustanovil jako znamení sebe sama“38, toto všechno by nestačilo: nestačilo by našemu očekávání štěstí, nestačilo by naší žízni po určení, tak jako by nestačilo mít výjimečnou práci nebo úspěch v životě. Nestačilo by to! A proto na tom trvá, přátelé: „Buďme pozorní, že Ježíš mezi nám může být původem celého světa lidství, plného hluboké radosti a přátelství, z formálně nesporných důvodů, formálně i materiálně konkrétní pomocí /.../, ale Ježíš /tato Přítomnost/ by mohl být zredukován na ‚portrét krásné ženy, na jejím pomníku vytesaný /citace názvu jednoho ze Zpěvů G. Leopardiho – pozn. překladatele/‘.“39 Jestli vám není do pláče, když pomyslíte, že Ježíš by mohl být zredukován na portrét krásné ženy, na jejím pomníku vytesaný... Kristus „nemůže být promrhán a spláchnut, že se ukáže krásný a radostný ve společenství tváří, které by mělo být Jeho zažehnutým znamením!“ Této redukci se můžeme vyhnout jedině, „když mu říkáme skutečně ‚Ty‘, s veškerým vědomím vlastního já: čím víc jsme si vědomi sami sebe, tím mocnější, větší, opravdovější, prostší a čistší je odevzdání se 36

Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 12. N. Cabasilas, Život v Kristu, Città Nuova, Verona 2005, str. 142. 38 L. Giussani: Atraktivita Ježíš, Bur, Milano 1999, str. 148. 39 Ibidem, str. 150–151. 37

12

Jemu /.../. Přítomnost Krista ve světě je zázrak našeho společenství. Ale to je vystupující špička znamení, které ‚se sklání k pravdivějšímu /úryvek z básně Topol od C. Rebory – pozn. překladatele/‘ nebo, lépe řečeno, je špičkou znamení, které v celém zbytku ztroskotává v běžném významu, ve všem ostatním se utápí v běžné přirozenosti. Proto čím víc máme intenzivně rádi, s preferencemi – prostě tam, kde dobro znamená říct ‚já‘ s veškerým zápalem, který druzí neznají, nebo říct ‚ty‘ se zápalem, který druzí neznají, nejde o to utlumit tíhu našeho přátelství, zamlžit pronikavý účinek našich očí, rtů, tváře, slova, zpěvu, srdce, hezkého společenství jako je toto, ale je to jako určitý druh zostřené pozornosti – toho všeho, co jsem vyjmenoval e co formuje naše společenství – křičet tvé jméno, ó Kriste: ‚Děkuji, že ses nechal uvidět a že sis sedl sem.‘“40 Takže není-li tu tato zostřená pozornost křičet Tvé jméno, Kriste, nic nestačí! Proto otázka totálního nasazení v realitě – o němž jsme při jedné nedávné příležitosti diskutovali – je otázkou úcty, jak říkal jeden kamarád na assemblee: „Člověk není totálně zapojený do reality, protože v hloubi nemá úctu k tomu, co potkal. Člověk totiž má v úctě vždycky to, co má pro něj absolutní hodnotu, má v úctě jednu věc před ostatními. Je to, jako kdyby pro nás úcta k Ježíši byla jednou z mnoha věcí, e ne naopak Úcta s velkým U: v hloubi k tobě nemám úctu, ó Kriste, proto moje zapojení do reality je částečné. Vidím to na sobě i na ostatních lidech: pokud máš totální úctu k Ježíši, jestli ji máš, čelíš realitě, hledáš význam. Ježíš je všechno.“ Naše naděje je tedy v tom, že tato Událost se odehrává znovu a znovu a že nás přitahuje tak moc, že v nás probouzí touhu zapojit se, takže Ji můžeme přijmout, když se děje. Pokud totiž nevnímáme Jeho přítomnost, nevyhnutelně se bod citu přesune jinam, i když si to neuvědomíme. Z Jeho přítomnosti může vzejít třeba celý svět lidství, ale Kristus nepřeváží. Tady je ve hře víra. Jak si uvědomíme, že Kristus nepřeváží? Zkušenost nám nabízí všechny nezbytné „kontrolní důkazy“: nestačí nám práce nebo hezké společenství. Avšak neuvědomujeme si, jak se tato redukce přihodí, kvůli „zvláštnímu zatemnění mysli“41, jak říká Benedikt XVI. Jeli metodou poznání Událost, uvědomujeme-li si sami sebe jedině skrze přítomnou Událost, pak tedy pouze ten, v němž se přirozenost Události nezatemnila, nás může učinit vědomými si vlastní ztracenosti, redukce. To je dar dona Giussaniho pro nás. On nejenže popsal jako nikdo jiný křesťanství jako událost, ale také nám ho dosvědčil. Že se v něm neustále odehrávala Událost lze odvodit z faktu, že si mohl uvědomit každou z námi vykonaných redukcí. V něm se odehrávala Událost – protože kdo vidí poušť, není v poušti -, proto se nespokojoval s ničím menším než jeho Přítomností, jak o tom svědčí jeho zostřená pozornost vyslovovat Jeho jméno. My jsme ji mezitím poztráceli po cestě!

2. „Na začátku tomu tak nebylo.“ Abychom porozuměli události, obvykle vycházíme z vlastní zkušenosti. Něco se stane v jednom okamžiku času a prostoru, ale pak přejdeme k něčemu jinému. To, co se nám stane, může zanechat více či méně, záleží na dosahu události, stopu, ale ihned to zůstane za zády. Jsme natolik přesvědčeni, že věci musí nezbytně fungovat takto, že často komentujeme: „Určitě není možné zůstat v úžasu jako na začátku!“ A dokonce z toho děláme teorii. Ale Giussani naše pojetí vyzývá, když říká, že tento způsob uvažování neplatí v případě křesťanské události: „Křesťanství je tedy ‚událost‘, je to nová realita života, která vstoupila do 40

L. Giussani: Atraktivita Ježíš, Bur, Milano 1999, str. 152–153. * přeloženo z italského vydání Benedikt XVI., Světlo světa. Papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaaldem, LEV, Città del Vaticano 2010, str. 47. 41

13

světa, a proto když mě uchvátí, je to zkušenost nového života, ne nového jenom v začátcích, ale navždycky nová.“42 Křesťanství není to, co zůstane z události, ale je to vždycky událost; jinak by dokumentovalo své neočekávání. Ano, něco, co není nějakým způsobem přítomné, není. Buď se to odehrává teď, nebo to není. V tomto bodě můžeme porozumět ještě víc, co znamená tvrzení, že křesťanství je událost. Don Giussani říká: „Střet v přítomnosti odlišného lidství přijde jako první nejen na začátku, ale v každé chvíli, která po něm následuje: rok či dvacet let. Počáteční fenomén – střet s lidskou odlišností, úžas, který se z něho rodí – je určen být počátečním a původním fenoménem každého okamžiku vývoje. Protože neexistuje žádný vývoj, když se počáteční střet neopakuje, tj. když událost nezůstane současná. Buď se obnovuje, nebo nic nepokračuje a ihned se teorizuje událost, která se stala, a tápe se v hledání náhradních berliček Toho, co je skutečně v kořenu odlišnosti. Původním faktorem je, neustále, střet s odlišnou lidskou realitou. Pokud se tedy znovu neodehraje, neobnoví se to, co se stalo na samém začátku, neuskuteční se pravá kontinuita: pokud člověk nežije právě teď střet s novou lidskou realitou, nechápe, co se mu tehdy stalo. Jen pokud se událost znovu odehraje teď, osvětlí se, prohloubí se počáteční událost a ustanoví se tak kontinuita, vývoj.“43 Don Giussani má při své genialitě natolik vědomé vnímání přirozenosti křesťanství, že nám v tomto textu nejenže připomíná trvalé náležitosti křesťanství jako události – současnost a neredukovatelnou odlišnost -, ale nabízí nám také indicie, které nám umožní uvědomit si, jak moc křesťanství přestává být zakoušeno jako přítomná událost. Pozná se to ze dvou znamení. První: teoretizujeme událost, která se stala. Protože nám chybí okouzlení událostí, spokojíme se s teorií, s poučkou, s nějakou abstraktní kategorií. A neustále to opakujeme. Dokonce to ospravedlňujeme, jak nám připomíná Dostojevskij: „Člověk je tak moc připoután k systému a k abstraktní dedukci, že by byl připraven promyšleně zaměnit pravdu, je připraven nevidět, i když vidí, neslyšet, i když slyší, a přitom ospravedlňovat vlastní logiku.“44 Právě proto, že jsme po cestě ztratili atraktivitu Přítomnosti, v teoretizování (redukci na kategorii či poučky) dominuje to, co už víme, to, co jsme ustanovili my, naše schéma, naše mínění. Ale jelikož jsme stvořeni pro plnost, prázdnota, kterou zanechává chybějící přítomnost, musí být zaplněna. A proto – a to je druhé znamení – se hledají, říká don Giussani, náhradní berličky, které svědčí o přemístění citu. Když si apoštolové neuvědomují dosah Přítomnosti, kterou potkali, začnou hledat prospěch: „Na to mu řekl Petr: ‚Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?‘“45 A Jeho přítomnost není všechno? Ani on, Petr, si to neuvědomuje. Nebo převáží hledání úspěchu: „Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: ‚Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.‘ Řekl jim: ‚Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.‘“46 Dvaasedmdesáti už nestačí Jeho přítomnost, aby se jejich život rozveselil. Ne že by měli ubrat na hodnotě vykonaného dobra, ale toto dobro nemůže zatemnit propastný odstup, který je mezi zázraky, které oni vykonali, a skutečnosti, že jsou Jeho! Ale to se nedostane ani do předsíně jejich mozku, právě tak jak se to děje i nám. 42

K životu ve zralejší víře, Comunione e Liberazione, manuskript, Milano 1976, str. 6. L. Giussani, „Něco, co přijde jako první“, in Tracce-Litterae communionis, listopad 2008, str. 2. 44 * přeloženo z italského vydání F. M. Dostojevskij, Zápisky z podzemí, Einaudi, Torino 1988, str. 24. 45 Mt 19,27. 46 Lk 10,17-20. 43

14

Nebo se snažíme zaplnit prázdnotu mocí: „Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: ‚Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.‘ Řekl jim: ‚Co chcete, abych vám učinil?‘ Odpověděli mu: ‚Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.‘ Ale Ježíš jim řekl: ‚Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?‘ Odpověděli: ‚Můžeme.‘ Ježíš jim řekl: ‚Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.‘ Když to uslyšelo ostatních deset /kteří nebyli jiní/, začali se hněvat na Jakuba a Jana.47 Jaké jsou naše náhradní berličky? Nejsou příliš odlišné od těch apoštolských, které jsme právě vyjmenovali. Podívejme se na ně společně, tak jak nám je označil don Giussani. a) Křesťanství zredukované na hodnoty „Minulý večer, na jednom setkání v Miláně, jsem pozoroval, že v těchto letech, zhruba od patnácti až dodnes, ve všech letech naší cesty, je to jakoby /.../ hnutí stavělo na hodnotách, které nám Kristus přinesl. A tak všechno sdružovací, pracovní, charitativní, kulturní, sociální, politické úsilí aktivity mělo jistě za cíl zmobilizovat nás a věci podle podnětů hodnot, s kterými nás Kristus obeznámil. Ale na začátku hnutí tomu tak nebylo. Jak jsem naznačil včera, na počátku hnutí, v prvních letech, se nestavělo na hodnotách, které nám Kristus přinesl, ale stavělo se na Kristu, naivně, chcete-li, ale tématem srdce, přesvědčivou pohnutkou byla skutečnost Krista, a proto skutečnost Jeho těla ve světě, církve. Na začátku se stavělo, snažilo se stavět na něčem, co se dělo, ne na přinesených hodnotách, tudíž na jejich nevyhnutelné interpretaci od nás: snažili jme se stavět na něčem, co se dělo a co nás pohltilo. Ať už byla sebevíc naivní a přehnaně neúměrná, byla to čistá pozice. Proto, když jsme ji jakoby opustili a zaujali jsme pozici, která byla především, skoro bych řekl, „kulturní tradicí“ víc než nadšením z Přítomnosti, neznáme – v biblickém smyslu slova – Krista, neznáme tajemství Boha, protože nám není důvěrně známé.“48 Musíme znovu nabýt původní čistotu. Co potřeboval don Giussani, aby si uvědomil redukci křesťanství na hodnoty? Bylo třeba, aby žil křesťanství jako něco, co se mu děje. Pomysleme, jak lehce si všimne zamilovaný člověk, když u druhých vztah s mužem či ženou, kterou si vzali, přestal být něčím, co se děje, a stal se něčím jiným než nadšením pro přítomnost. b) Od přítomnosti, která se před nás postavila, k organizaci, kterou následujeme „Hnutí se zrodilo z přítomnosti, která se před nás postavila a přinesla do života provokaci příslibu k následování. Ale pak jsme svěřili kontinuitu tohoto počátku proslovům a iniciativám, shromážděním a tomu, co je třeba dělat. Nesvěřili jsme jej našemu životu, takže počátek velice brzy přestal být pravdou nabízenou naší osobě a stal se podnětem nějaké asociace, reality, na kterou můžeme přehodit odpovědnost vlastní práce a od které si nárokujeme řešení věcí.“49 Nejde o to, že by se popíral Kristus, jednoduše Kristus se stal „duchovním odkazem“ a to, co převáží, je něco jiného: „Pro mnohé z nás se to, že spása je Ježíš Kristus a že osvobození života a člověka, tady a na onom světě, je neustále svázáno se setkáním s ním, stalo ‚duchovním‘ odkazem. Konkrétní by znamenalo něco jiného: angažmá v zastupitelstvu, nechat projít určité zákony, organizace, pracovní unie, a tedy různé kongresy,

47

Mk 10,35-41. L. Giussani, Dílo hnutí. Fraternita Comunione e Liberazione, San Paolo, Cinisello Balsamo 2002, str. 100–101. 49 *přeloženo z italského vydání. L. Giussani, Riziko výchovy, op. cit., str. 63. 48

15

ale ne jako vyjádření požadavku života, ale spíš jako umrtvení života, závaží a mýto k zaplacení pro přináležení, které nás ještě stále nevysvětlitelně drží v řadě.“50 Naprosto jasným způsobem o tom mluví tehdejší kardinál Bergoglio: „Když si věřící uvědomí, že časem ztratil elán a nadšení, přechází k přejímání postojů, které mu nejsou vlastní. /.../ Ztráta počátečního zápalu vede některé /.../ k hledání útočiště v tom, co můžeme nazvat ‚sekundárními úkoly‘. /.../ Útěk se ukazuje jako utíkání se k ‚sekundárním‘ ctnostem: někteří se věnují sociálním službám /.../. Další se naopak soustředí na obřady. V obou případech to nestačí pro čelení skutečné výzvě.“51 c) Od víru ke správnému, uhlazenému proslovu Když se křesťanství už neodehrává jako událost Přítomnosti, která zaplavuje život a kvasí v něm, skončí se v teoretizování události, která se stala: „Přistoupí se ke správnému a uhlazenému proslovu, nějakým pravidlům, jak být křesťany a lidmi. Ale bez lásky, bez uznání oživujícího Tajemství, jednotlivec vyhasne a umře. Naše naděje, spása Krista nemůže být něčím, co jsme četli a co umíme dobře opakovat. Proslov více či méně povznášející nebo moralistický, tak je často redukováno zvěstování. Je třeba kvasit... /.../ Ještě nebylo sděleno povýšení jedince, vítězství Tajemství, sláva Krista před tím, co se děje. Ale to přijde, je-li tu tato zkušenost.“52 Kristus není, a nemůže být něco, o čem jsme četli, nebo poučka, kterou umíme dobře opakovat. Už v roce 1962 Giussani upozorňoval mladé z GS na tuto redukci: „Jako by se fosilizovala původní zkušenost, která nám dala vstoupit, zkrystalizovala. /.../ Původně něco reagovalo pro vás, ve vás, na vás; je to reakce jednoduchosti na tento dar, který vás přivedl k nám.“ Ale pak se vplížil formalismus, tj. „stagnace novosti“.53 Vplížili se formalismus a stagnace. d) Událost se stává fenoménem minulosti Křesťanství je natolik událostí, že když se stane fenoménem minulosti, nemůže se znovu odehrát jiným způsobem, říká don Giussani, než událostí samou. Křesťanství je událostí až do té míry, že se musí znovu odehrát. Jestliže jsme se od ní odpojili, bylo vyprodukováno zastavení kontinuity (proto se stala zbožnou vzpomínkou na to, co se stalo v minulosti), jestliže se snažíme, aby se znovu odehrála díky našim iniciativám, nedokážeme to. „Zformulujme hypotézu, že by se dnes sjednotili ti, kteří již zažili zkušenost, o které jsme mluvili, a protože mají silnou vzpomínku na událost, která je zasáhla – která jim udělala dobře, která dokonce určila jejich život, chtějí ji obnovit tím, že překlenou ‚diskontinuitu‘, která se s léty vytvořila. To, kvůli čemu jsou ještě dnes přáteli, je minulá zkušenost, fakt, který se stal, který se ale v přítomnosti stal – jak jsme si řekli - ‚zbožnou vzpomínkou‘. Jak je teď pro ně možné obnovit kontinuitu počáteční události, která je uchvátila? Kdyby například řekli ‚dejme se dohromady a uděláme skupinku katecheze nebo rozvineme novou politickou iniciativu nebo podpoříme charitativní aktivitu, vytvoříme nějaké dílo, atd.‘, žádná z těchto odpovědí by nebyla schopná zakrýt diskontinuitu. Je třeba ‚něco, co přijde jako první‘, v němž toto všechno není ničím jiným než nástrojem vývoje. Je tedy třeba, aby se znovu odehrálo to, co se jim stalo na začátku: ne ‚jako‘ se jim stalo na začátku, ale ‚to, co‘ se jim stalo na začátku: střet s lidskou odlišností, v níž se samotná událost, která je v začátku pohnula, obnoví. Tam se sejdeme, a když někoho následujeme, napojíme se na to, co se událo na začátku. A všechny základní faktory minulé zkušenosti se vynoří zralejší a jasnější.“54 50

Ibidem, str. 61. J. M. Bergoglio – František, Otevřete mysl svému srdci, Rizzoli, Milano 2013, str. 154–155. 52 L. Giussani, Káva ve společenství, Rizzoli, Milano 2004, str. 173–175. 53 „Scuola incaricati 1962“, archiv CL. 54 L. Giussani, „Něco, co přijde jako první“, in Tracce-Litterae communionis, listopad 2008, str. 3-4. 51

16

Jakýkoliv náš pokus nemůže překlenout diskontinuitu, nedokáže ze zbožné vzpomínky vytvořit přítomnou událost. Děje se tak to, co řekl papež František na Zelený čtvrtek: „Odtud přesně vychází nespokojenost některých, kteří končí tak, že jsou smutní, /.../ proměnění v určitý typ sběratelů starožitností.“55 Začněme se dívat, jak jsme od převážení Přítomnosti, která oblékla každé gesto, a proto každá aktivita byla vyjádřením Jeho velikosti, došli k tomu, že jsme ji po cestě poztráceli. Proč se to stane? Protože často – říká don Giussani – „naše zapojení do života v sociálních, kulturních a politických problémech“ je prožíváno „rozporuplně a v rozporu s živou, autentickou křesťanskou zkušeností. Zatímco angažovanost v sociálních, kulturních a politických problémech by měla být vyjádřením této vášnivé zkušenosti života. Je ale velice jednoduché, aby toto zapojení vytvořilo klima, které otupí pozornost ke zkušenosti a utvrdí se v jejím kontrastu, téměř ji odsune stranou, udusí. Nebo často ten, kdo touží žít autentickou zkušenost křesťanského života utvrdí tuto chuť /.../ v rozporu se zapojením těchto problémů. První i druhý případ jsou dvojí tváří jediné vážné chyby.“56 Aktivismus nebo intimismus: nedominuje už Událost, která se před nás staví a mění vnímání sebe samých, vytváří nový pohled a nový zápal pro všechno. Podívejme se, jak Giussani neúnavně odmaskovával pokušení redukovat přirozenost křesťanství: „Analýza neutěšenosti situace, v které se nacházíme /historicky se psal rok 1972, ale je tomu tak i v roce 2013, v našem „dnes“/, kterou chci provést, je čistě metodologická, ne nějaké vyčítání, je to aspekt hodnocení, který nám dovoluje znovu se vydat na cestu.“57 Jsme neustále vystavováni této redukci, proto don Giussani bez přestání hodnotil, korigoval, napomínal; neúprosně, bez oddychu. Všechno to, co jsme popsali nám dává pochopit dimenze naší potřeby. Jsme skutečně plní potřeby! Jaké osvobození, že to můžeme uznat a můžeme se na to společně dívat! Z tohoto uznání může vyvstat jedině prosba, stejná jako ta, která vychází z úst církve: „Shlédni, všemohoucí Bože, na svůj lid vysílený smrtelnou slabostí a dej, ať znovu obnoví život pro utrpení Tvého jediného Syna.“58 Jak Kristus odpověděl na slabost apoštolů, na jejich vysílené lidství, které je vedlo k hledání náhradních berliček? Ne nějakou strategií nebo morálním odkazem. To by jim nestačilo, a nám taky ne. Dosah potřeby je takový, že jenom Jeho smrt a vzkříšení mohly a mohou uzdravit kořen našeho zla. Můžeme obnovit život jedině díky Utrpení jeho Syna, říká liturgie. Ale často se pro nás, protože si nejsme vědomi našeho dramatu, vyslovení tohoto redukuje téměř na „zbožnost“. Z čeho je to vidět? Ze způsobu, jakým čelíme potřebě, z domýšlivosti a zpupnosti, které v sobě nosíme. Avšak to, co potřebujeme, jak říká sv. Bernard, je právě, „aby se /Kristus/ vrátil a navrátil mi svou léčivou radost, navrátil mi sám sebe“.59 3. Přetrvání křesťanství jako události v přítomnosti: On je zde Ježíš se vrátil. Živý. Je-li moment, v němž znovu převládne Jeho živá přítomnost, pak je to Vzkříšení. Jaký dojem vidět užaslé učedníky nad Jeho živou a nepopíratelnou přítomností, která se před ně postavila! Ale vidíme i Ježíše bojujícího s jejich neschopností vidět: „Učedníci nevěděli, že je to on.“60 I když to znovu a znovu zkoušel, aby vyšli ze svých vlastních měřítek, skrze určitý způsob, jak je oslovil – „Maria“ –, nebo skrze zázrak - „Hoďte

55

František, homílie ze mše svaté se svěcením olejů, 28. března 2013. K životu ve zralejší víře, Comunione e Liberazione, manuskript, Milano 1976, str. 6. 57 Ibidem, str. 7. 58 Závěrečná modlitba ranních chval z pondělí Svatého týdne dle římského ritu. 59 Sv. Bernard z Clairvaux, kázání na Píseň písní, LXXIV, II, 7. 60 J 21,4. 56

17

síť na pravou stranu lodi, tam najdete ryby.“61 Ježíš chce, aby vyšla najevo víra, jistota svých učedníků: „To je Pán.“62 Vždycky je možné znovu začít, protože On je živý. Živoucí. Aby oni mohli znovu oživnout, nespokojí se zůstat nějakou neaktivní přítomností. Je přítomností, která převezme iniciativu, aby odpověděl na jejich potřebu. Aby odpověděl na jejich zmatek z Jeho smrti, vykládá jim Písmo: „‚Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?‘ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“63 Aby odpověděl na Petrovu zradu, ptá se ho: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“64 A pak: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustítte, tomu odpuštěny nejsou.“65 Nebo se jim dává poznat v lámání chleba, v Eucharistii. To bude vždycky bod, z kterého vyjít. Jenom Jeho iniciativa nám může dovolit znovu vyjít. Připomněl nám to Benedikt XVI při zahájení Synody v říjnu loňského roku: „My nemůžeme dělat církev, můžeme jenom dát poznat, kolik toho udělal On. Církev nezačíná naším ,konáním‘, ale ,konáním‘ a „mluvením“ Božím. Ani apoštolové si neřekli po několika shromážděních - teď chceme vytvořit církev - a ústavní formou by vypracovali nějaké stanovy. Ne, modlili se a v modlitbě očekávali, protože věděli, že jenom Bůh sám může vytvořit svou církev, že Bůh je ten, kdo jedná jako první: nejedná-li Bůh, naše záležitosti jsou pouze naše a jsou neuspokojivé; jen Bůh může dosvědčit, že je to On, kdo mluví, a že promluvil. Seslání Ducha Svatého je podmínkou zrození církve: jedině proto, že Bůh jednal jako první, apoštolové mohou jednat s Ním a s jeho přítomností a ozřejmit to, co On koná. Bůh promluvil a toto ‚promluvil‘ je dokonalostí víry, ale je vždycky též přítomností: dokonalost Boží není jen minulost, protože skutečná minulost s sebou vždycky nese přítomnost a budoucnost. Bůh promluvil znamená ‚mluví‘. A tak jako se v té době mohla zrodit církev jedině z Boží iniciativy, mohlo být poznáno evangelium, skutečnost, že Bůh promluvil a mluví, tak i dnes jenom Bůh může začít, my můžeme jen spolupracovat, ale počátek musí vzejít od Boha. Proto není čistou formalitou, začínáme-li každý den naše zasedání modlitbou: toto odpovídá samotné realitě. Jenom Boží předcházení umožňuje naše kroky, naši spolupráci, která je vždycky spoluprací, ne naším čistým rozhodnutím. Proto je důležité vždycky vědět, že první slovo, pravá iniciativa, pravá aktivita přichází od Boha, a jen když se zapojíme do této božské iniciativy, budeme-li o ni naléhavě prosit, můžeme se i my stát – s Ním a v Něm – evangelizátory. Bůh je vždycky počátek.“66 Jedině ten, kdo akceptuje a zapojí se do tohoto neustálého začátku, může vidět, jak se obnovuje život, jak naše existence znovu nabývá síly. Jakým způsobem křesťanství přetrvá v historii jako přítomná událost? Skrze ty, kteří jsou Jím uchváceni, skrze ty, v nichž se vědomí Jeho přítomnosti stalo tím, co domuniuje. Dejme si pozor, abychom nezredukovali mohutnost a bohatství společenství věřících na naše snahy, protože výsledek by nebyl dostačující pro odpověď na dimenzi naší potřeby: „Událost Krista přetrvává v historii skrze společenství věřících, které je znamením, jako stánek, v němž je sancta sanctorum, Nejsvětější svátost, Tajemství, které se stalo tělem. Toto Tajemství přebývá v životě každého člověka a světa, osobně, reálně, skrze jednotu citlivě vyjádřenou křesťany. Společenství věřících je působivé znamení spásy Krista pro lidi, je to svátost spásy světa. Zmrtvýchvstalý Kristus nás tak obepíná: toto společenství je právě přítomný Kristus. Ono je Kristus ve své lidské realitě, je tělem Krista, které se zpřítomňuje, takže se Ho 61

J 21,6. J 21,7. 63 Lk 24,25-27. 64 J 21,15-16. 65 J 20,22-23. 66 Benedikt XVI., Meditace v průběhu první všeobecné kongregace XIII. Generálního shromáždění biskupské synody, 8. října 2012. 62

18

dotýkáme, vidíme Ho, pociťujeme Ho. Hodnota tohoto společenství je mnohem hlubší než to, co je vidět, protože to, co je vidět, je špička Tajemství Krista, který se odhaluje.“67 Jestliže kvůli odpovědi na naše vysílené lidství musel zemřít a vstát z mrtvých, otázka je: jak se my dnes můžeme podílet na Jeho vítězství? A jak dnes Kristus přebere iniciativu, aby nám dal účast na Svém vítězství? „Kristus se dává poznat, je dostupný a dává nám tedy Svého Ducha v církvi skrze Písmo svaté, svátosti, apoštolské nástupce, ale především nás Jeho duch dohání a naplňuje v celém životě církve. Církev je dosažené universum, přetvořené a vlastněné Kristem skrze Jeho ducha. Církev je tedy lidstvo, protože se stala pravdivou, sjednocenou přítomností Krista skrze přetvářející energii, kterou je tajemství Ducha při seslání Ducha Svatého. Kristus by byl nenapravitelně vzdálený, a proto by byl obětí naší interpretace, kdyby nebyl přítomný v živé církvi. Kdyby se nám nenabízel v tajemství Svého těla, kterým je církev, Kristus by byl v posledku subjektivně zredukován, jako obsah a jako metoda. Církev je tedy metoda, kterou se Kristus sděluje v čase a v prostoru, analogicky skutečnosti, že Kristus je metoda, kterou Bůh zvolil, aby sdělil sám sebe lidem pro jejich spásu. Skrze lidskost církve nás dostihuje božské ať už jako ‚sdělování pravdy‘ (písmo, tradice, magisterium), tedy jako pomoc člověku dosáhnout objektivní jasnost a jistotu při vnímání posledního smyslu vlastní existence, či jako ‚sdělování samotné božské reality‘ – Milosti – skrze svátosti.“68 Naší první aktivitou je tedy pasivita nechat se zapojit do iniciativy Krista přítomného v církvi. Iniciativa Krista začala ve křtu: „Setkání Krista s naším životem, díky němuž se pro nás začal stávat reálnou událostí, střet Krista s naším životem od momentu, kdy se pohnul směrem k nám a ustanovil se jako vir pugnator, boj za ‚přepadení‘ naší existence, se nazývá křest.“69 On se obnovuje, díky Němu se stáváme odlišnými, když nás zapojuje do Své smrti a vzkříšení: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“70 Tento počátek musí být neustále živen, posilován, abychom mohli kráčet po této nové cestě: „Účast na těle vzkříšeného Krista, ‚oživovaná Duchem Svatým a oživující‘, uchovává, rozmnožuje a obnovuje život milosti obdržené ve křtu. Růst křesťanského života vyžaduje, aby byl živen euchristií, chlebem na naší pouti.“71 Nechceme-li umenšit náš vztah s Kristem, který si nás podmanil, potřebujeme neustále přijímat svátosti jako žebráci: „Přijímání posiluje naši jednotu s Kristem. Příjímání Eucharistie přináší jako hlavní plod intimní jednotu s Kristem Ježíšem. Pán totiž říká: ‚Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.‘ (J 6,56). Život v Kristu má svůj základ v eucharistické hostině: ‚Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.‘ (J 6,57).“72 A takto nás On hledá, jak nám připomíná sv. Jan Zlatoústý: „Pro tebe jsem byl pokryt trním a ranami, svlékl jsem svou slávu, opustil jsem svého Otce a přišel jsem k tobě, ty, který jsi mě nenáviděl, utíkal jsi ode mne a nechtěl jsi ani slyšet mé jméno, tebe jsem pronásledoval, běžel jsem v tvých stopách, abych se tě zmocnil; sjednotil jsem tě se mnou, připojil jsem tě ke mně, těsně jsem tě přitiskl, objal jsem tě. ‚Jez mne‘ řekl jsem, ‚pij mne.‘ A mám tě u sebe v nebi a jsem s tebou svázán na této zemi. Nestačí mi vlastnit tvé prvotiny v nebi, to nenasytí mou 67

Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 43. Ibidem, str. 58-59. 69 Ibidem, str. 64-65. 70 Řím 6,4-5. 71 * přeloženo z italštiny Katechismus katolické církve, 1392. 72 Katechismus katolické církve, 1391. 68

19

lásku. Znovu jsem sestoupil na zem, nejen abych se vmísil mezi tvůj lid, ale abych těsně objal právě tebe.“73 Jen toto je neustálým pramenem skutečného společenství mezi námi. Jedině eucharistické společenství nás může proměnit až do té míry, že se staneme jedním tělem a zahalíme všechny naše vztahy do Jeho přítomností. Naše společenství s Kristem a s bratry potřebuje být neustále budováno milosrdenstvím, tj. přítomností Krista, který se na nás obrací, jako na Petra po jeho zradě. Je to jen tato iniciativa plná milosrdenství vůči nám, která znovu buduje nás samé ve vztahu ke Kristu, bratřím a k sobě samým. Bez milosrdenství není cesta, není společenství. Proto „Kristus ustanovil Svátost smíření pro všechny hříšné údy své církve, především pro ty, které po křtu upadly do těžkého hříchu, a tak ztratily milost křtu a způsobily ránu církevnímu společenství.“74 „Obrácení ke Kristu, nové zrození ve křtu, dar Ducha Svatého, těla a krve Kristovy obdržené v pokrmu nás učinily ‚svaté a bez poskrvny před jeho tváří‘ (Ef 1,4), jako sama církev, nevěsta Kristova, je před ním ‚svatá a neposkvrněná‘ (Ef 5,27). Nicméně obdržení nového života při křesťanské iniciaci nepotlačilo křehkost a slabost lidské přirozenosti, ani inklinaci k hříchu, kterou tradice nazývá concupiscenza, která zůstává v pokřtěných, aby podstupovali zkoušky v boji křesťanského života, napomáháni Kristovou milostí. Jedná se o boj obrácení ve vyhlídce svatosti a věčného života, ke kterému nás Pán nepřestává volat.“75 Jedině pokud akceptujeme účastnit se, přijmou tato Kristova gesta – skrze něž nás přitahuje do sebe, činí nás jediným tělem, obnovuje nás svátostí smíření, živí nás Svým tělem a Svou krví –, můžeme znovu vyjít: „Kristus,“ řekl papež František v pondělí Velikonočního oktávu, „přemohl zlo plným a definitivním způsobem, ale čeká od nás, lidí všech dob, že přijmeme toto vítězství do našeho života a do konkrétní reality historie a společnosti. Proto se mi zdá důležité zdůraznit to, o co dnes žádáme Boha v liturgii: ‚Otče, jenž necháváš růst svou církev, když jí dáváš stále nové děti, dej svým věrným, ať vyjdří v životě svátost, kterou obdrželi ve víře.‘ /.../ Je to pravda, křest, který nás činí Božími dětmi, Eucharistie, která nás sjednocuje s Kristem, se musí stát životem, proměnit se v postoje, chování, gesta, volby. Milost obsažená ve velikonočních svátostech je potenciál enormní obnovy pro osobní existenci, pro život rodin, pro společenské vztahy. Ale všechno prochází lidským srdcem: nechám-li se dostihnout milostí vzkříšeného Krista, dovolím-li jí proměnit mě v aspektu, který není dobrý, který může činit zlo mně i druhým, dovolím vítězství Krista potvrdit se v mém životě, rozšířit jeho posvěcující aktivitu. To je moc milosti! Bez milosti nemůžeme nic. Bez milosti nemůžeme nic! A s milostí křtu a Eucharistického přijímání se můžu stát nástrojem milosrdenství Boha, toho krásného Božího milosrdenství. Vyjádřit v životě svátost, kterou jsme obdrželi: to je, drazí bratři a sestry, náš každodenní úkol, ale řekl bych i naše každodenní radost! Radost cítit se nástroji Kristovy milosti, jako výhonky révy, kterou je On sám, oživováni mízou jeho Ducha!“76 Jeho schopnost přeměnit život a dát nám podíl na této milosti se vyjadřuje, společně se svátostmi, skrze charismata: „Duch Svatý se neomezuje na posvěcování a vedení Božího lidu skrze svátosti a kněžskou službu a obdarovávání ctnostmi, ale ‚uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce‘ (1 Kor 12,11), rozděluje mezi věřící každého řádu zvláštní milosti, kterými je činí způsobilé a připravené vzít na sebe různé úkoly a povinnosti užitečné k obnově a většímu rozšíření církve.“77 73

Srov. Sv. Jan Zlatoústý, Koomentář k Prvnímu listu Timoteovi, homílie XV. * přeloženo z italštiny Katechismus katolické církve, 1446. 75 Katechismus katolické církve, 1426. 76 František, Regina Coeli, pondělí Velikonočního oktávu, 1. dubna 2013. 77 * přeloženo z italštiny. 74

20

Jan Pavel II. nám řekl na náměstí sv. Petra 30. října 1998: „Pravá charismata nemohou jinak než směřovat k setkání s Kristem ve svátostech. Církevní prostředí, k nimž náležíte, vám pomohla znovu objevit křestní povolání, zhodnotit dary Ducha Svatého obdržené při biřmování, odevzdat se Božímu milosrdenství ve svátosti smíření a rozpoznat v Eucharistii zdroj a vrchol celého křesťanského života.“78 Toto je historický vklad, který dal don Giussani nám a celé církvi: „Charisma představuje právě způsob času, prostoru, charakteru, temperamentu, psychologický, citový, intelektuální způsob, kterým se Pán stane událostí pro mě a stejným způsobem také pro ostatní.“79 Charisma je tedy faktorem přináležení ke Kristu a Jeho pravdě: „Otázka charismatu je rozhodující, protože je faktorem, který existenciálně usnadňuje přináležení ke Kristu, to znamená, že je jasným důkazem Události přítomné dnes, protože nás uvádí do pohybu. V tomto smyslu charisma uvádí do úplnosti dogmatu. Jestliže je charisma způsob, kterým nám dává Duch Kristův vnímat jeho výjimečnou Přítomnost, dává nám moc přilnout s jednoduchostí a láskou, pak žijeme-li charisma, objasní se objektivní obsah dogmatu.“80 Nesmíme ale zapomenout, že jedině ze svátostné milosti se může neustále rodit charisma, jeho vitalita dnes. Je to svátostná milost, z které pramení a která udržuje živé tělo církve, jak nám řekl Jan Pavel II. v jedné nezapomenutelné promluvě: „Pramen těla církve jako instituce, její hmatatelná síla a její veškerá energie mají svůj původ v dinamismu svátostné Milosti. Ta však nachází své formální vyjádření, svůj způsob konání, svůj konkrétní dopad skrze různá charismata, která charakterizují temperament a osobní historii. /.../ Když je nějaké hnutí uznáno církví, stane se privilegovaným nástrojem pro osobní a vždycky nové přilnutí k tajemství Krista. Nikdy nedovolte, aby se ve vaší účasti zabydlela síla zvyku, rutiny, stáří! Obnovujte neustále odhalování charismatu, které vás okouzlilo, a to vás dovede stále mocněji k službě jediné moci, kterou je Kristus Pán!“81 Jedině necháme-li se dostihnout mocí zmrtvýchvstalého Krista, který nám neustále vychází v ústrety skrze svátosti a charisma, budeme moct vidět, že každodennost, která „podtrhává nohy“ se stane možnou žít: „Zázrak je lidská realita prožívaná v každodenosti, bez výjmečného patosu, bez nezbytnosti výjimek, bez zvláštního štěstí, je to realita jídla, pití, bdění a spánku zahalená vědomím Přítomnosti, která se zakončuje v rukách, kterých se dotýkáme, v tvářích, které vidíme, v odpuštění, které máme dát, v penězích, které máme rozdat, v námaze, kterou máme vykonat, v práci, kterou máme přijmout.“82 „Kristova přítomnost v běžném životě zapojuje vždycky víc a víc tep srdce: dojetí z Jeho přítomnosti se stává dojetím v každodenním životě a osvětluje, zjemňuje, zkrášluje, zněžňuje zvuk každodeního života, stále víc. Není zde nic neužitečného, nic cizího, protože ve tvém určení není nic cizího, a proto není nic, co by sis nemohl zamilovat /.../, se svými úžasnými důsledky – respekt k tomu, co děláš, preciznost, s jakou to děláš, věrnost tvému konkrétnímu dílu, houževnatost, abys dosáhl cíle; staneš se neúnavnějším /.../. Únava je takříkajíc znovu pohlcena i jako únava, stane se únavou čistě fyzickou.“83 Je to ověřování vítězné přítomnosti Krista v každodennosti, co nám umožní přimknout se k Němu stále víc, až budeme moct říct s Adou Negri: „Všechno / jsi pro mě byl a jsi.“84 Z mnoha lidí by možná někdo mohl říct: „Všechno jsi pro mě byl.“ Ale říct o někom nejenom „byl“, v minulosti, při počátečním setkání, ale „jsi“, teď, v přítomnosti, to je něco jiného! Lumen gentium, 12. Dogmatická konstituce, 21. listopadu 1964. 78 Jan Pavel II., Promluva k církevním hnutím a novým komunitám, 30. května 1998. 79 Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 108. 80 Ibidem, str. 109-110. 81 Jan Pavel II., Promluva ke kněžím, kteří se podílí na zkušenosti hnutí „Comunione e Liberazione“, 2-3, 12. září 1985. 82 L. Giussani, Reálná událost v životě člověka (1990 – 1991), Bur, Milano 2013, str. 269. 83 Ibidem, str. 103-104. 84 A. Negri, „Akt lásky“, Moje mládí, Bur, Milano 2010, str. 70.

21

Jedině když se zapojíme do Jeho vítězství, budeme moct v pravdě říct: „Kriste, Ty jsi pro mě byl a jsi vším.“

22

2. MEDITACE „Ať se mi stane podle tvého slova“ Benedikt XVI. řekl: „Celý křesťanský život je odpovídáním na Boží lásku. První odpovědí je právě víra jako plné přijetí úžasu a vděčnosti z neslýchané božské iniciativy, která nás předchází a vybízí. A toto ‚ano‘ víry znamená začátek zářivé historie přátelství s Pánem, které naplňuje a dává plný smysl naší existenci.“85 O této víře teď budeme mluvit. 1. Víra je uznáním Přítomnosti „Pozice, v které se nacházíme při konfrontaci s událostí Krista, je stejná jako ta Zacheova, když stál před Člověkem, který se zastavil pod stromem, na který on vylezl, a řekl mu: ‚Rychle slez dolů, přijdu k tobě domů.‘ Je to stejná pozice vdovy, které zemřel její jediný syn, a ona slyšela Ježíše řikat, způsobem, který nám připadá tak iracionální: ‚Ženo, neplač!‘ Je to skutečně absurdní říct matce, které zemřel syn: ‚Ženo, neplač!‘ Pro ně to byla, a je také pro nás, zkušenost přítomnosti něčeho radikálně odlišného od našich představ a stejně tak totálně a původně odpovídajícího na hluboká očekávání naší osoby. Zakusit reálnou shodu /jak jsme o tom mluvili dnes ráno/ v našem srdci je něco absolutně výjimečného /.../. Protože naše srdce je stvořeno pro tuto shodu, měla by být v životě normální; avšak neděje se nikdy; když se přihodí, vytvoří výjimečnou zkušenost. Být opřímní v uznání, jednoduší v přijetí a oddaní v přimknutí se k takové Přítomnosti, to je víra.“86 Giussani pokračuje: „Aby se udála víra v člověku a ve světě, musí se nejdřív odehrát něco, co je milost, čistá milost: událost Krista, setkání s Kristem, v němž činíme zkušenost výjimečnosti, která se nemůže dít sama od sebe. Víra je ve své podstatě uznání odlišnosti Přítomnosti, uznání výjimečné Přítomnosti, božské. /.../ Kdoví kolikrát měla Samaritánka žízeň po chování, s nímž k ní přistupoval Kristus v tom okamžiku, aniž by si toho dřív všimla; když se to stalo, hned to uznala.“87 Je třeba si uvědomit, že křesťanská víra má svůj pramen vně nás. Není to něco, co můžeme vytvořit my. Kolikrát by se nám líbilo, kdybychom to byli my, kdo vytvoří shodu, kterou toužíme vlastnit! Ale je-li kořen víry něco nám vnějšího, nemá tedy nic společného s introspekcí, s něčím, co dokážeme získat dobýváním uvnitř nás. Víra tedy není sentiment nebo etika, protože není v našich rukou, není v našich schopnostech vytvořit přítomnost, která nám odpovídá. Křesťanská víra je natolik určovaná objektem, že bez této Přítomnosti by jednoduše neexistovala. Jako zamilovanost: bez milované přítomnosti by tu jednoduše nebyla. Je zbytečné si myslet, že bychom ji mohli vyvolat nějakou strategií, nějakým pokusem, úsilím, sentimentálním nárazem, nějakou úvahou (použijte všechy výrazy, které chcete): toto všechno je zbytečné, abychom vyvolali, byť i jen na okamžik, zkušenost zamilovanosti. Prostě součástí zamilovanosti je přítomnost, která ji spustí, z které vyrůstá, která ji podporuje. Proto: „Víra je součástí křesťanské události, neboť je součástí milosti, kterou událost reprezentuje /.../. Víra patří k události, protože, jako láskyplné uznání přítomnosti něčeho výjimečného, je darem, je to milost. Jako se mi dává Kristus v přítomné události, tak ve mně oživuje schopnost uchopit ho a uznat ho v jeho výjimečnosti.“88 Ale jakým způsobem výjimečná Přítomnost oživuje schopnost uchopit Ji? Protože pokud jeho výjimečná Přítomnost neusnadňuje cestu až tam k ní, jak jsme viděli dnes ráno, 85

Benedikt XVI., Věřit v lásku probouzí lásku, 1. poselství pro postní dobu 2013, 15. října 2012. Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 28-29. 87 Ibidem, str. 30-31. 88 Ibidem, str. 31. 86

23

nenásledujeme touhu, kterou v nás znovu vzbudila Přítomnost, zostřená pozornost vyslovit Jeho jméno, nedosáhneme ji a naše srdce nenajde uspokojení, pro které je stvořeno. Proto Giussani píše: „Stejné gesto, kterým se Bůh zpřítomňuje člověku v křesťanské události, povyšuje i schopnost poznání našeho vědomí, přiměřeně bystrosti lidského pohledu k výjimečné realitě, která ho provokuje. Říká se tomu milost víry.“89 Obdobně je to přítomnost milované osoby, která povyšuje naši schopnost poznání, abychom ji mohli přijmout v její hluboké pravdě. Jak se tedy povýší naše schopnost poznání, abychom dospěli až k přijetí celého dosahu Přítomnosti? Don Giussani naléhá: „Abychom mohli poznat, je třeba /.../ pozice otevřenosti, tj. ‚lásky‘. Bez lásky není možné poznání. V hloubi je tato láska vedena původním instinktem, proto nás přirozenost – tj. Bůh, který nás tvoří – hází do univerzálního porovnávání se zvědavostí. /.../ Nakonec jedině živá otevřenost k objektu, která se stane citovou vazbou (affezione), dovoluje, aby se nás objekt dotknul pro to, co je (affici, být-dotknut-kým). Jak člověk kráčí s celou svou osobností, vidí celou svou osobností /nemůžeme rozbít jednotu já, učil nás vždycky Giussani/: vidí očima rozumu, protože srdce je otevřené, protože citová vazba podporuje otevřenost očí, jinak se oko před objektem zavře, ‚usne‘, uteče. Oko rozumu tedy vidí, protože je podporováno citovou vazbou, která už vyjadřuje hru svobody.“90 Je třeba dobře se podívat na tento popis dona Giussaniho, abychom ho pochopili opravdu do hloubky. Proč je nezbytná výjimečná Přítomnost? Co má společného s otevřeností očí rozumu? Výjimečná přítomnost natolik magnetizuje zvědavost a zaujetí člověka – vidíme to u dětí -, že podporuje otevřenost očí rozumu, aby ten mohl poznat objekt, aniž by ho redukoval. Nakolik je rozum podporován zaujetím, natolik může dojít k sesbírání všech faktorů zahrnutých ve výjimečné Přítomnosti. Výjimečná přítomnost Krista tedy otvírá dokořán pohled a povyšuje tak schopnost poznání člověka, aby Ho mohl uchopit a uznat v Jeho výjimečnosti. Připomněla nám to věta sv. Augustina o Zacheovi: „Byl uzřen, a tedy viděl.“91 Pokračuje don Giussani: „Víra představuje naplnění lidského rozumu. Ona je inteligencí reality ve svém konečném horizontu, uznáním toho, v čem všechno spočívá. Přirozená inteligence /pozor!/ se nedokáže dotknout tohoto konečného horizontu. Je to jedině díky něčemu, co se stalo, díky události, že Bůh se stal člověkem, díky daru /díky výjimečnosti této Přítomnosti, kterou máme před sebou/, že naše obnovená inteligence ho může uznat a dotknout se ho. Víra tak dosáhne vrcholu za rozumem; bez ní se rozum nenaplní, ovšem v ní se rozum stane schodkem naděje.“92 Víra je formou poznání, která je za hranicí rozumu. Proč je za hranicí rozumu? „Protože přijímá něco, co rozum nemůže přijmout: ‚přítomnost Ježíše mezi námi‘, ‚Ježíš je teď tady‘, rozum ho nemůže vnímat, tak jak vnímá, že jsi tu ty, je to jasné? Ale nemůžu nepřipustit, že tu je. Proč? Protože je tu ten faktor uvnitř, je tu faktor, který rozhoduje o tomto společenství, o určitých výsledcích tohoto společenství, o určitých ozvěnách v tomto společenství, natolik překvapivý, že nepotvrdím-li něco Jiného, nedám za pravdu zkušenosti, protože rozum je potvrzení zakusitelné reality podle všech faktorů, které ji tvoří, všech faktorů. Může tu být faktor, který ji tvoří a jehož slyšíme ozvěnu, jehož cítíme plod /mluvili jsme o tom dnes ráno: plod odlišného lidství/, jehož jsou vidět následky, ale nedokážeme ho vidět přimo; jestliže ale říkám ‚tak to tu není‘, chybuji, protože eliminuji něco ze zkušenosti, není už rozumná.“93 89

*přeloženo z italského vydání. L. Giussani, Riziko výchovy, op. cit., str. 130-131. 90 Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 30. 91 Sv. Augustin, Kázání 174, 4.4. 92 Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 32. 93 *přeloženo z italského vydání L. Giussani, Je možné žít takto?, Rizzoli, Milano 2007, str. 272.

24

My ale často, protože toto uznání s sebou nese námahu, zahrnuje zostřené napětí – kolik z vás na to myslelo, už když jste to jen slyšeli! Pomyslete dělat to! -, zůstáváme u zdání, zastavíme se na povrchu toho, co by mělo být naznačeným znamením, ať už negujeme nebo eliminujeme faktor, jehož slyšíme ozvěnu, či se spokojíme s těmito pozitivními dozvuky, až se unavíme, uvědomíme si, že pro život nestačí, že nejsou schopné nás naplnit, že neuspokojí život. A tak se víra začne ocitat v krizi. Právě proto člověk zůstává v užasu nad svědectvím, které nám neustále nabízel don Giussani, zostřené pozornosti k přijetí všech faktorů, až k „Ty“. Když nám Giussani říkal tyto věci, bylo to jednoduše z chuti zkomplikovat nám život? Nebo to bylo proto, abychom neztratili Přítomnost, jejíž viděl dozvuky a které toužil dosáhnout? Poslouchejte, s jakou naléhavostí o ní mluví: „Víra je rozumná, protože vykvétá na extrémní hranici rozumové dynamiky jako květ milosti, ke kterému člověk přiléhá svou svobodou /společně s rozumem je rozhodujícím faktorem lidství svoboda/. A jak člověk učiní, aby přilnul vlastní svobodou k tomuto květu, nepostižitelnému ve svém počátku a stavbě? Přilnout vlastní svobodou pro člověka znamená s jednoduchostí uznat to, co jeho rozum vnímá jako výjimečné, s tou jistou přímostí, jako se tomu děje v nenapadnutelné a nezničitelné evidentnosti faktorů reality, tak jak vstupují do horizontu vlastní osoby.“94 „Tak moje svoboda přijímá událost, přijímá její uznání."95 Lewis píše: „Pakliže já jsem ‚já‘, musím dovršit akt odevzdání se, ač malý a jednoduchý, žít pro Boha víc než pro sebe. To je, chcete-li, ‚slabé místo‘ v díle stvoření, risk, o kterém, jak se zdá, si Bůh myslí, že má cenu /s námi/ do něho jít.“96 „Proto je v nás víra uznáním výjimečné přítomnosti /které naplní rozum/ i jednoduchým a upřímným přilnutím, které říká ano /které naplní svobodu/ a nemá námitky: uznání a přilnutí jsou součásti momentu, v němž se nám zjeví Pán skrze sílu svého Ducha, jsou součástí mmentu, v němž událost Krista vstoupí do našeho života.“97 Proto svatý Pavel říká, že nikdo nemůže tvrdit, že Ježíš je Pán (to znamená naplnit skutečně akt plné víry), ne-li z vnuknutí Ducha Svatého98, který přivede rozum a svobodu na jejich vrchol, protože křesťanská víra je tak lidská, že povýší celé lidství, rozum i svobodu. Bez tohoto povýšení a bez našeho rozhodnutí podílet se na tomto povýšení není víry. Giussani nečinil tuto gigantickou námahu bez cíle. Dovršil ji, aby nám pomohl pochopit všechny faktory víry, protože nebude-li dnes, v dnešním světě, v naší kultuře přítomný v aktu víry rozum a svoboda, už tu víra nebude: ve světě, kde všechno říká opak, nemůžeme věřit jen ze zvyku. Proto následovat Giussaniho je jediná možnost, jak dnes mít víru. Benedikt XVI. vedl urputný boj za rozšíření rozumu, aby nám pomohl pochopit, že víra je jeho vrcholem (umožněným samotnou událostí Krista), aby se přisvědčení Kristu nestalo nějakým přídavkem k životu, v hloubi iracionálním. Každý se musí rozhodnout, zda-li je ochotný následovat dona Giussaniho na této cestě, aby mohl žit víru jako skutečný člověk, dospělý, ve světě, jaký je ten náš. Víra není nepovinný přídavek k Události. Bez uznání víry je život odsouzen k prázdnotě. Zvítězí strach, samota a nespokojenost. Proto říká sv. Augustin: „Cítí se přitahován Kristem ten, kdo nachází své zalíbení v pravdě, v blaženosti, ve spravedlnosti, ve věčném životě, tedy v tom všem, co je Kristus.“99 Jak se tedy víra může stát stále více mojí?

94

Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 32-33. Ibidem, str. 31. 96 * přeloženo z italského vydání C. S. Lewis, Problém utrpení, Morcelliana, Brescia 1957, str. 83. 97 Giussani – S. Alberto – J. Prades, Zanechat stopy v historii světa, Rizzoli, Milano 1998, str. 31. 98 Srov. 1 Kor 12,3. 99 Sv. Augustin, Eucharistie: tělo církve, Città Nuova Editrice, Roma 2000, str. 43. 95

25

2. Zosobnění víry Charisma – kolikrát nám to připomněl don Giussani – je dar Ducha, aby nám pomohl zosobnit víru, aby se stala přesvědčivější v životě každého z nás. V jednom dopisu pro dona Giussaniho Jan Pavel II. potvrzuje, že „originalita charismatu každého hnutí ‚nevyžaduje, ani by nemohla, přidat něco málo navíc k bohatsví víry, depositum fidei, opatrovaného církví s vášnivou věrností.‘ /.../ Tato originalita nicméně ‚tvoří mocnou oporu, podmanivé a přesvědčivé volání k plnému prožívání křesťanské zkušenosti s inteligencí a kreativitou. V tom tkví předpoklad, abychom mohli najít adekvátní odpovědi na výzvy a naléhání doby a historických, vždy odlišných okolností.‘“100 V tomto smyslu má don Giussani jednu trvalou starost: aby hnutí bylo schopné vyvinout dospělou osobnost. Proč má don Giussani tuto neustále dokumentovanou starost? Protože vidí obtíž vytváření dospělých osob ve víře. Problém víry není za našimi zády, jako něco, co se týká jen ostatních. Ne, toto je jediná starost dona Giussaniho, co se nás týče, vždycky: „Vážným problémem je námaha, z níž vyrůstá dospělý. /.../ To, co tedy chybí jako obecná tvář, je osobnost víry. Mají osobnosti v kultuře, v profesi, v povaze, ale ne osobnosti církevní víry (ne intimistické), a proto je zde nedostatek kreativity, protože chybí-li lidský subjekt, chybí též akce.“101 Giussani si dělá starosti s obtíží vytvořit dospělé osobnosti ve víře. Ale don Giussani se nespokojuje s tímto konstatováním. Identifikuje též jasně, jaký je hluboký důvod tohoto nedostatku: „Důvodem této situace je velice vážný úpadek metody: z metody /hnutí/ zůstane klec slov a formulek, chybí duch. Duch metody je jakoby vysušený.“102 V čem spočívá tento vážný úpadek metody? „Úpadek metody může být formulován takto: my, jenž jsme vstoupili do církevního a sociálního bojiště jako ti, kteří potvrzují křesťanství jako zkušenost, nyní /říkal to v roce 1976, ale myslím, že je to naprosto platné i pro naši dobu/ upřednostňujeme intelektualismus namísto zkušenosti, a intelektualismus doprovází vyhrocený aktivismus. A to je velice vážné. Každý z nás by teď mohl říct: hnutí není můj život, nebo lépe, můj život není hnutí; hnutí je souborem stanov pro život, ale není jimi vyvoláván. /.../ ‚Jedná se o ideologický souhlas, ne však o zkušenost života.‘ Hodně se dělá, spousta iniciativ, ale nehledá se odpověď v každodenním životě, kdežto každodenní život, s pokorou, s níž nutí, s nevyhnutelným utrpením, s konkrétní a neodstranitelnou odpovědností, by nás činil vyrovnanějšími, konkrétnějšími a méně mlhavými, skutečně věrnějšími /Giussani se drží faktu, že víra může vrýt tak silně do každodennosti, že může odpovědět na vážnou námitku Paveseho, na každodenní žití, které podtrhává nohy; bez toho už víra nebude zajímat především nás, natož pak ostatní!/. A dále se také nahrazuje inteligence osoby intelektualismem masy, protože intelicence, jak říkal sv. Tomáš Akvinský, jedná, když se vymrští ze zkušenosti /to je rozhodující/. Inteligence se vymrští ze skutečnosti života: pokud toto chybí, v osobě není inteligence; pak je tedy její přilnutí k iniciativám a její chování vůči problémům, které tíží společnost /.../, přítomností bez inteligence. První důsledek: konformismus, jedná se o konformní přítomnost, to znamená, že chybí schopnost kritického myšlení. Zrodí se způsob hodnocení, který, protože není zakořeněný ve zkušenosti života před Bohem, je povrchní a nestálý. Proto /ten, kdo se spokojí/ buď opakuje, nebo následuje mechanickým a hluchým způsobem, nebo reakčně kritizuje a soustředí se kolem kolem vlastního mínění; zablokuje se, stěžuje si a, s pohrdáním či bez, se stáhne a nezapojuje se. Je to hodnocení, které není schopné překonat subjektivitu vlastního sentimentu, aby spolupracovalo na vytváření v jednotě. Druhým důsledkem nedostatku inteligence je, že chybí 100

Jan Pavel II., Dopis monsignoru Luigi Giussanimu u příležitosti dvacátého výročí papežského uznání Fraternity Comunione e Liberazione, 11. února 2002. 101 Školení zodpovědných, Collevalenza, 17. - 19. září 1976, archiv CL. 102 Ibidem.

26

zapojení kreativity. /.../ Tak se vytvoří zvyk, /.../ protože kreativita závisí na vnímání nového a odlišného života, který na sobě pociťujeme /nejde o to chodit na kurzy na Harvardu, protože je to život, z kterého se vymrští odlišná kreativita/. Proto se hnutí nestane životem každého z nás a /.../ naše komunikace přejme tón ‚banální, nesnesitelné světáckosti‘ /jedná se o definici, která popisuje i některé rozhovory mezi námi./“103 Ale tento stav věcí Giussaniho vůbec neodrazuje. Proč tedy Pán dovoluje tento úpadek? „Pán dovolil, abychom upadli, protože tak můžeme znovu začít opravdovější, vědomější si skutečnosti, že jenom On má schopnost šířit příchod svého králoství. /.../ Pán dovoluje naše chyby a naše hříchy jako zvláštní způsob, ale dramatičtěji účinný, více pedagogicky efektivní, aby prohloubil smysl našeho vztahu s Ním. Jsme tak houževnatí v sebelásce, že bez zkušenosti našeho limitu bychom autenticky neřekli: ‚Bože, ty jsi všechno‘ a ‚já jsem nic.‘“104 Můžeme tedy shrnout velmi vážný úpadek metody těmito slovy: „Jedná se o rozhodné převážení intelektualismu nad zkušeností, nad událostí života.“ Tato chyba má okamžitý důsledek: z intelektuální pozice nebude moct nikdy vzejít život. „Toto je základní bod hnutí: dospělý neroste, protože je zde dekadence naší metody, to je zkušenosti, podílení se na události, a ne souhlas s proslovem.“105 Když jsme došli k tomuto bodu, není těžké si představit, že budeme hledat viníka této situace – všichni se dobře známe, že? – a budeme se snažit přehodit vinu za tuto situaci na někoho jiného nebo na organizaci hnutí. Ale Giussani to rázně utíná, když označuje skutečného zodpovědného: problém jsi ty, já, každý z nás. Říká: „Být z hnutí je podílet se na změně pojímání vás samých, vašeho vztahu s ostatními: hnutí je toto, není to jenom zbraň k hodnocení druhých, znamená zbavit se alibi, jakéhokoliv bručounství, protože problém jsi ty a dost. Hnutí má skutečně extrémní potřebu lidí, kteří se stanou dospělými: ale kdo je dospělý? Dospělý je definován způsobem, jakým prožívá vztahy. Dospělý křesťan je proto ten, kdo žije, směřuje k prožívání vztahů ve světle víry (mezi manželem a manželkou, rodiči a dětmi, v komunitě i mimo ni). Co znamená říct /prožívat vztahy/ ve světle víry? Znamená to, že dospělý směřuje k prožívání vztahů ve světle Přítomnosti /která nás zahalila/, protože toto je víra. Není nezbytně dospělý ten, kdo dobře mluví, kdo se dovolává metody ani ten, kdo je zodpovědný za iniciativy nebo ten, kdo organizuje, co je třeba udělat, protože toto nejsou věci, které ho definují: dospělý je ten, kdo směřuje k prožívání vztahů s lidmi v Kristu.“106 A nechává je obléct do Jeho přítomnosti. Bez převážení Prítomnosti v očích, v životě, jako něco reálného a přítomného, bez toho, aby Přítomnost naléhala na náš způsob vztahu s realitou, žijeme vztah se vším jako všichni ostatní. Jedině ten, kdo směřuje k prožívání jakéhokoliv vztahu – sám k sobě, s lidmi v domě, v práci, s přáteli, s okolnostmi – v Kristu, tj. s Jeho přítomností v očích, v srdci, bude moct ověřit vítězství vzkříšeného Krista. Je to zkušenost, kterou každý musí udělat: nemůžeme ji nahradit komentáři či názory. Giussani pokračuje: „Fyzionomie křesťanského života je plná vítězství, smělosti, protože Kristus je vítězný. Kristus je vzkříšen tady, ve mně, v pracovním prostředí, kamkoliv půjdu, v mém domě: je vzkříšen. Jsem vítězný, prototože je vítězný /tj. vzkříšený/ ten, který mě vlastní. /.../ To je naše vítězství, které přemůže svět, tj. naše tělo, naše bezvýznamnost /protože je zahalena jeho živou, reálnou Přítomností/.“107 Jaké je znamení víry jako zkušenosti? Hluboká radost. Jestliže není toto vítězství prožívanou zkušeností, nezakoušíme hlubokou radost. Nemá cenu schovávat se za stromem.

103

K životu ve zralejší víře, Comunione e Liberazione, manuskript, Milano 1976, str. 8-9. Ibidem, str. 8, 10. 105 Školení zodpovědných, Collevalenza, 17. - 19. září 1976, archiv CL. 106 Zahajovací den CL, Milano, 10. září 1977, archiv CL. 107 Ibidem. 104

27

Můžeme naplnit naše setkání slovy, ale chybí-li v nás zkušenost vítězství Krista, „nezakoušíme hlubokou radost a nic okolo nás nezměníme.“108 Cílem tohoto napětí prožívat všechny vztahy v Kristu, to znamená zahalené Jeho přítomností, je dosáhnout toho, co podle Giussaniho představuje dospělost: jednota života (která je opakem rozdrobenosti, která nás častokrát charakterizuje): „Dospělý je ten, kdo dosáhl jednoty život, vědomí svého určení, svého významu, energie přilnout. Dospělý je určován náklonností, tedy gustem pro svůj význam.“109 Tváří tvář jistým neporozuměním, která vyšla najevo, co se týče významu zosobnění víry, byl Giussani donucen učinit dvojí upřesnění. a) Zosobnění víry vůbec neznamená sklonit se nad vlastní osobní problémy nebo zastavení misionářské vášně. Skutečně, není to, „když pozastavím misionářskou přítomnost, že najdu řešení pro vyřešení mých problémů, že dokážu tyto problémy vyřešit“, jak poznamenal jeden kamarád. Naopak, jak jsme řekli předtím, zosobnění víry je napětím prožívat všechny vztahy, okolnosti, výzvy, včetně osobních problémů ve světle přítomnosti Krista, nechat je zahalit do Kristovy přítomnosti. I, nebo lépe především, osobním problémům musí být čeleno ve světle Přítomnosti, která nás dostihla. b) Ale bez toho, aby víra ukázala svou spojitost s našimi osobními problémy, je naše misie domýšlivostí: „V uplynulých letech jsme byli skutečně obětí domýšlivosti hnutí jako univerzálního léku církve a Itálie /společnosti/, ale to mě přivádí k jádru pozorování: není-li hnutí zkušeností víry jako řešení, jako osvětlení mých problémů, nemůže být nbídnuta druhým /není-li prožívána zkušenost víry jako osvětlení našich problémů, neslouží-li nám, staneme se domýšlivými soudci všech!/. Nabídka prochází skrze moje lidství, a proto skrze moje lidství, které našlo odpověď, nebo moje lidství, které je provokováno /aby se hnutí mohlo stát nabídkou druhým/. /.../ Je pravda, že máme misionářský úkol pro církev i pro Itálii a pro dnešní společnost, ale je to skrze, musí to projít skrze fenomén osobní problematiky, odpovědi na ni, její provokace, /.../, aby se misie stala skutečně obhajitelnou nabídkou. /.../ Misionářský zápal je vděčnost, jinak by to byla domýšlivost.“110 Co tedy znamená zosobnění víry? Jedná se o toto: „Všechno, co nám je řečeno a dáno /nabídka, kterou dostaneme/ musí zajímat život /život/. Život je emoce srdce, bolest hlavy, pohled na věci, zvědavost vůči všemu, setkávání, smích a pláč, entusiasmus a ztracenost /úžasný popis, aby byl ‚konkretizován‘ fakt, že netýká-li se víra požadavků života, nebude zajímat nás a bude neužitečná pro ostatní/. Ve společnosti, jako je tato, si nemůže vytvořit nic nového bez života: neexistuje žádná struktura, organizce nebo iniciativa, které by vydržely. Jedině odlišný a nový život může převrátit struktury, iniciativy, vztahy, prostě všechno. A život je můj, neredukovatelně můj /nezaměnitelně můj/.“111 Jak se tedy může odehrát skutečnost zosobnění víry? Je třeba, aby se Kristus dotýkal všeho. Je třeba, aby „když jíme a pijeme, prožíváme vztahy s přáteli, když jdeme do práce, do školy, v citovém životě s tvou ženou nebo mužem, s tvými dětmi, druhými, ve veřejném životě, na ulici, toto slovo, které nás volá jménem, nebylo nikdy zapomenuto, tento Kristus, který naléhá na naše srdce, který prostupuje naši žízeň po štěstí a říká: já jsem cesta, pravda, život /to ať není nikdy zapomenuto/ /.../. Hnutí je toto. Jakoby život hnutí musel tvořit zkušenost většího důvodu, proč žít, ba dokonce jediného adekvátního důvodu, totálního pro žití. /../ Hnutí je to, co k tomu napomáhá, a dost. Pomáhá, abys byl sám sebou.“112 108

Kongres dospělých, Varese, 19. května 1979, archiv CL. Rada CL, Milano, 18 – 19. června 1977, archiv CL. 110 Centrum CL, Milano, 17. listopadu 1977, archiv CL. 111 „Hnutí, ‚pravidlo‘ svobody“, in CL litterae communionis, č. 11, listopad 1978, str. 44. 112 Zahajovací den CL, Varese, 17. září 1978, archiv CL. 109

28

Jaká je tedy cesta, kterou je třeba projít, aby se událo zosobnění víry? 3. Metodou zosobnění víry je následování „Učíme se žít, když následujeme toho, kdo žije: ne protože by byl lepší než ty! Může být milionkrát horší než ty! Ale jako metoda, jako postoj života, jako chování, jako aplikační postoj je příkladný. Následujeme příklad, ne proslovy. Protože proslov je v zajetí vlastní interpretace, zatímco následovat příklad vyzývá náš způsob jednání.“113 Don Giussani ustavičně označoval následování jako metodu pro dosažení zralosti: „Je jediný prostředek, přátelé moji, abychom byli vychováváni k této přítomnosti, abychom byli podpíráni ve víře, až se staneme svědectvím, a ne agitátory nebo agitovanými jako v nějaké asociaci: tento způsob, jímž se můžeme naučit přítomnosti, je následování.“114 „Následovat znamená ztotožnit se s osobami, které žijí víru s větší zralostí, zapojit se do živé zkušenosti, která ‚přenáší‘ (tradit, tradice) svůj dinamismus a chuť do našeho nitra. Tento dinamismus a chuť se na nás přenášejí ne skrze naše uvažování, ne na hranici logiky, ale téměř kvůli osmotickému tlaku: je to nové srdce, které se sděluje tomu našemu, je to srdce druhého, které se začne pohybovat uvnitř našeho života.“115 Všechno jiné než uvažování, komentování či vtípky! Následování je živá zkušenost! Proto, jak jsem vám napsal v dopisu po biskupském synodu, když jsem citoval dona Giussaniho, „následování je touha znovu prožít zkušenost osoby, která tě provokovala a provokuje svou přítomností v životě komunity, je to směřování stát se ne jako ta osoba v její konkrétnosti plné limitů, ale jako ta osoba v hodnotě, jíž se dává a která v hloubi osvobozuje i jeho tvář ubohého člověka; je to touha podílet se na životě té osoby, v níž je ti přinášeno něco Jiného, je to právě toto Jiné, čemu jsi oddaný, co nasáváš, k čemu chceš přilnout uvnitř této cesty.“116 Tato věta pro nás zůstane konstantním mezníkem porovnávání, abychom ověřili, jestli každý z nás následuje, nebo ne, tzn. jestli znovu prožívá zkušenost, nebo ne. A díky Bohu jako obvykle nám Giussani nedal pouze toto dokonalé vysvětlení následování, ale posoudil též pojetí následování, které se mezi námi rozšířila, když ukázal na jejich limity, aby nám vášnivě pomohl neztrácet čas. Bez nároku na vyčerpávající odpověď se podívejme na některé způsoby redukce následování. a) První redukce následování je jeho ztotožňování s posloucháním promluvy a opakovaním slyšených slov (a myslet si, že takto jsme v následování ještě jistější). „Ale následování není vůbec nic takového,“117 říká Giussani. Ve skutečnosti můžu poslouchat to, co říká druhý, a opakovat to, aniž bych pohnul centrem mého já, tedy aniž by centrum mého já bylo v jádru dotknuto. Pak ve mě nabídka nevytváří nic nového, neobnoví moje bytí. Avšak kdybychom se toho, kdo se snaží opkovat nebo se naučit obsah slova, zeptali, jaký termín by použil, aby popsal to, co dělá, upřímně by odpověděl: „Následovat: následuji.“ Ale ne, toto je redukce následování, toto není následovat; opakovat proslov není následovat. Daniélou říká: „Veškerá věda světa může rozšířit rozměry klece, v níž se člověk nachází, ale nemůže ho nechat z této klece vyjít.“118 Jedině zkušenost to může dokázat: „Následování je ztotožňit se a znovu na sebe vzít, napodobovat – to je to slovo – napodobovat konkrétní a praktický překlad, 113

Setkání kněží z CL, Idice San Lazzaro, 7. ledna 1980, archiv CL. Zahajovací den CL, Milano, 10. září 1977, archiv CL. 115 L. Giussani, Od utopie k přítomnosti (1975 – 1978), Bur, Milano 2006, str. 59. 116 *přeloženo z italského vydání. L. Giussani, Riziko výchovy, op. cit., str. 64. 117 Diecézní diakonie, Milano, 9. ledna 1980, archiv CL. 118 J. Daniélou, Esej o tajemství historie, Morcelliana, Brescia 2012, str. 136. 114

29

konkrétní a praktické způsoby, s nimiž ten, kdo vede komunitu, kdo vede hnutí, překládá promluvu, kterou vyslovuje.“119 b) Druhá redukce je ztotožňování následovaní s iniciativami, shromážděními a tím, co je třeba dělat. „Hnutí se zrodilo z přítomnosti, která se před nás postavila a přinesla do života provokaci příslibu k následování. Ale pak jsme svěřili kontinuitu tohoto počátku proslovům a iniciativám, shromážděním a tomu, co je třeba dělat. Nesvěřili jsme jej našemu životu, takže /tady je příznak, že se nejedná o pravé následování/ počátek velice brzy přestal být pravdou nabízenou naší osobě a stal se podnětem nějaké asociace, reality, na kterou můžeme přehodit odpovědnost vlastní práce a od které si nárokujeme řešení věcí. To, co mělo být přijetím provokce, tedy živým následováním, se stalo poslušností vůči organizaci.“120 c) Třetí redukcí následování je personalismus: myslím si, že následuji, protože se přilepím na nějakou osobu. Ne, říká don Giussani. Ve skutečnosti „následování je ztotožnění se inteligencí a srdcem se /.../ způsobem života, který propojí to, co prožíváme s vlastním určením, kterým je Kristus! Proto následování znamená způsob vnímání, uznání a ztotožnění se s nabízenými hodnotami, tj. s nabízenou zkušeností, která může být sdělována skrze určitou osobu; ale nenásledujeme osobu, není to osoba, kterou následujeme! Následujeme zkušenost, kterou tato osoba žije, proto /je následování/ svobodné vůči této osobě! Zatímco například mezi námi je nesmírně lehké vidět, že se lidé upínají na naši osobu, /mluví o sobě/, a proto zůstanou závislí na naší osobě. Naprosto jasným příznakem /tohoto/ je, že se mezi nimi neodehraje následování, to znamená, že se nedostaví citová vazba, společenství mezi nimi, nestanou se událostí, nestanou se mezi sebou jednotou, událostí, protože /dejte pozor na důvod, který dává Giussani/ jsou všichni připoutaní k mé osobě! Může jich být sto, pevně připoutaní k mé osobě... Podívejte se, to je strašná pohroma!“121 Člověk by mohl říct: „A co bys víc chtěl, než svázat se s osobou Giussaniho?“ Proto je tak působivé, že don Giussani říká tyto věci právě ve vztahu ke své osobě! Potvrzuje, že ti, kteří řikali, že ho následují, ho ve skutečnosti nenásledovali a bylo to zřejmé ze zkutečnosti, že navzdory tomu, že byli svázaní s ním, se mezi nimi nic nedělo. Každý byl „závislý“ na Giussanim, „svázaný“ s ním; ale mezi nimi žádná citová vazba, žádná událost. Proč? Důvod udává don Giussani: „To, co sjednocuje, je, aby se každý učil.“ To znamená, aby každý udělal zkušenost toho, koho následuje. Jedině tak se může odehrát společenství, ne dohodnout se. Je třeba, aby se každý učil od dona Giussaniho, aby znovu prožíval jeho zkušenost. Don Giussani nám zanechal celou řadu nástrojů – pro toho, kdo chce skutečně následovat, aby nám pomohl uprostřed obtíží, kterým musíme čelit na naší cestě. Jestliže se teď znovu podíváme na pojetí následování, jak jsme ho právě nastínili, pochopíme, že rozhodující otázkou je, že všem redukcím chybí znovuprožívání zkušenosti druhého, který nás zasáhl, tj. zkušenost Giussaniho. Neprojde-li člověk cestou, která mu umožňuje v první osobě stejnou, identickou zkušenost, kterou dělá ten, kdo člověka vyprovokoval a provokuje ho svojí přítomností, to, co ho na druhém zasáhlo, se nikdy nestane jeho. V čem vidím, že činím zkušenost následování? Ve skutečnosti, že se neomezuji na pouhé poslouchání a opakování proslovu, nezastavím se u organizace nebo formálního opakování gest, neredukuji se na přilepení k druhému, ale podílím se na životě té osoby, která mi přinesla něco Jiného. Protože nedojdu-li, když znovuprožívám zkušenost druhé osoby, k tomuto Jinému – který je to, po čem touží moje srdce, jemuž je oddané, po němž prahne, za 119

Diecézní diakonie, Milano, 9. ledna 1980, archiv CL. *přeloženo z italského vydání. L. Giussani, Riziko výchovy, op. cit., str. 63. 121 Národní rada CL, Idice San Lazzaro, 1. – 2. března 1980, archiv CL. 120

30

čas už mě takové následování nebude zajímat, protože nebude schopné uchopit mě. Lidé neopouští víru především proto, že by měli například problém s dogmatem Trojice, ale proto, že když v životě nečiní tuto zkušenost, víra v určité chvíli ztratí svoji rozumnost. Redukce, které jsme nastínili, bez přestání dokumentuje evangelium. I učedníci se snaží připoutat se k osobě Krista: „Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstnete venku, začnete tlouci na dveře a volat ‚Pane, otevři nám‘, tu on vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste!‘ Pak budete říkat: ‚Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!‘ On však vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste.‘“122 A v jiném úryvku: „‚A za koho mě pokládáte vy?‘ Šimon Petr odpověděl: ‚Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Blaze tobě, Šimone Jonášův /.../.‘ /.../ Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: ‚Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!‘ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: ‚Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!‘“123 Ježíš nepřipouští, aby se vytvořilo personalistické připoutání k Němu: nestačí, aby Petr přilnul k Jeho osobě, je třeba, aby se podílel na Jeho zkušenosti, protože neprojde-li Petr zkušeností Ježíše, nedokáže pochopit a být poslušný vůči Božímu plánu s Ježíšem. To samé se odehraje po rozmnožení chlebů: všichni přilnou, připoutají se k Němu, až ho chtějí nakonec učinit králem. Ale Ježíš se nepodrobí tomuto způsobu připoutání se k Němu, protože ví, že člověku nestačí jíst chléb, že člověk potřebuje něco jiného, a vyzývá je: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. /.../Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“124 Ježíš je chce přivést k tomu, aby učinili stejnou zkušenost jako On. A když Petr vytáhne v Getsemanech meč a zasáhne ucho veleknězova sluhy, Ježíš mu říká: „Vrať svůj meč na jeho místo /.../ Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“125 Ježíš neakceptuje žádné redukování. Kam tím chtěl Ježíš apoštoly přívést? Aby pochopil plán Jiného, aby do něm mohli vstoupit i oni. Kdyby nás neuvedl k Otci, Ježíš by nám neodhalil nejhlubší původ Své odlišnosti a nepomohl by nám činit stejnou zkušenost jako On. Můžeme si znovu projít celé evangelium a ověřit, že pojetí následování, které nám don Giussani sděluje, je přesně to Kristova: „Ježíš nezamýšlel svoji atraktivitu, kterou v druhých probouzel, jako konečný odkaz k sobě /jako připoutání lidi k sobě samému/, ale k Otci /k Jinému, ke kterému směřuji, kterému se může oddat moje srdce a spojit se s Ním/: k sobě, aby On mohl dovést k Otci, jako vědomí a poslušnost.“126 Bez pravého následování by se Ježíšova zkušenost nemohla stát mojí, tvojí, naší. Ale jestliže se nestane naší, zůstaneme sami s naší nicotností. Protože nenecháme-li se uvést do Tajemství Boha, jenž je nejhlubším významem žití, v němž můžeme najít to, co odpovídá na naše očekávání, jak bychom mohli stát před životem s jeho dramaty, výzvami a bolestmi? Proto redukujeme-li následování vyhýbáním se prožívat stejnou zkušenost toho, kdo nás zasáhl, dřív nebo později nás už křesťanství nebude zajímat. Není to otázka strategie. Ve hře je víra, protože bez následování neuvidíme lidský prospěch víry, nebudeme ji cítit jako něco, co odpovídá na naše očekávání, které máme v srdci. Naopak znamení, že prožívám stejnou zkušenost jako ten, kdo mě zasáhl, je, že nacházím Jiného, ke kterému směřuji, a proto zakouším soulad se srdcem, který mi potvrzuje pravdivost víry. Proto jsem oddaný: protože s Ježíšem, přimknutý k Ježíši, vstoupím více do Tajemství. Ježíš mě neustále přivádí 122

Lk 13,25-27. Mt 16,15-23. 124 J 6,53-57. 125 Mt 26,52-53. 126 L. Giussani, Člověk a jeho určení, Marietti, Genova 1999, str. 129. 123

31

k vstupu do Tajemství Otce. Proto přišel: aby nás vychovával k Tajemství, aby nás uvedl k Otci. A protože jsme stvořeni právě pro toto, nemůžeme lhát sami sobě a nikdo nás nemůže oklamat. Může nás trochu rozrušit, ale jakákoli jiná věc, právě proto, že nám neodpovídá, nebude trvat dlouho. Je-li následování metodou zosobnění víry, když tedy následuji, zakouším pokažde víc a víc, jak se víra stává stále víc mojí, jak se vztah s Kristem stává stále víc mým. Znamením toho je novost života a proměna, která se z ní rodí. Tyto rysy začnou definovat moji tvář, moji identitu, ať jsem kdekoliv – doma či v práci, sám nebo ve společnosti, na dovolené nebo zaneprázdněný problémy, které se vynořují. Proto nemůžeme zaměnit zkušenost s čímkoliv jiným: zkušenost je místem evidentní skutečnosti, jsme-li k ní pozorní, nemůžeme se zmást. Jak říká Lewis: „To, co se mi líbí na zkušenosti, je, že se jedná o něco tak čestného. Můžete udělat hromadu chybných odboček; ale mějte otevřené oči a nebude vám dovoleno vzdálit se příliš daleko dřív, než se ukáže správná značka. Můžete oklamat sami sebe, ale zkušenost se vás oklamat nesnaží. Universum odpovídá pravdivě, když mu čestně pokládáš otázky.“127 To je výhoda toho, kdo chce žít: má ve vlastní zkušenosti znamení pravdy, která ho dostihla; protože zkušenost je tak evidentní, že i když proti ní chceš bojovat, nemůžeš ji smazat, zůstane. Proto žádný personalismus, žádné „to už znám“, žádná intepretace, žádná redukce nemůžou být zaměněny se zkušeností shody, se vztahem s Jiným, po kterém toužíš, k němuž směřuješ. Dobře to víme. Proto každý z nás musí složit účty a rozhodnout se, jestli se podrobí zkušenosti. Protože v hloubi, co je to podrobení se, poslušnost? „Na hranici extrémní formy poslušnosti je následování odhalení sebe samých, vykonávané ve světle slova a příkladu druhého“128, protože jseme zasaženi druhým. Odhalení sebe sama vyprovokované zkušeností druhého je absolutně neredukovatelná událost. Můžeme si dělat, co chceme, můžeme se klamat, jak chceme, ale tato událost je neredukovatelná, není v naší moci. Proto don Giussani shrnuje výzvu tímto slovem: „následování“. 4. Přítomnost Toto následování, skrze proměnu, kterou v nás způsobuje, je to, co nám vrací přítomnost. Víra jako reálná zkušenost nám dává rozkvést jako přítomnost. „Být přítomností, to je naše konečná kategorie. Být přítomností, ať máme jakoukoliv povahu a aniž bychom nechali stranou vlohy, kterými disponujeme /.../, znamená být odlišným způsobem uvnitř konkrétní situace – protože nežijeme jinak než uvnitř vztahu s vlastní slečnou, s přáteli, s rodiči, s předmětem na univerzitě, na který chodíme, s knihou, kterou musíme studovat - v daném kulturním a politickém okamžiku společnosti. Být přítomností v konkrétní situaci /podívejte se, jak mocným způsobem je to řečeno/ znamená být v ní způsobem, že ji zneklidňuješ tak, že kdybys tam nebyl, všichni by si toho všimli. Tam, kde budeš, se druzí rozčílí nebo tě budou obdivovat nebo se budou zdát lhostejní, ale nebudou moct neuznat tvoji ‚odlišnost‘. Být přítomností znamená být uvnitř konkrétní situace a tím činit Krista událostí naší osoby. /.../ Skutečnou zvěst /tady je rozhodující bod!/ konáme skrze to, co Kristus zneklidnil v našem životě, odehraje se skrze zneklidnění, které v nás Kristus realizuje: Krista činíme přítomného skrze proměnou, kterou v nás On způsobuje. To je pojetí svědectví. Lehce používáme slovo přítomnost, ale přítomnost je především toto:

127

* přeloženo z italského vydání. C.S. Lewis, Zaskočen radostí, Jaca Book, Milano 2002, str. 131. 128 * přeloženo z italského vydání. L. Giussani, Je možné žít takto?, op. cit., str. 149.

32

podivuhodné, fascinující zneklidnění, které přátelství, jenž se nastoluje mezi námi pro Krista – tento typ přátelství schopný hluboké radosti a veselí, nemožného veselí -, provokuje.“129 Připomněl nám to papež František: „Ptám se sám sebe: kde nacházeli první učedníci sílu pro svoje svědectví? /.../ Jejich víra se zakládala na tak silné a osobní zkušenosti zemřelého a vzkříšeného Krista, že neměli strach z ničeho a z nikoho /.../: když nějaký člověk zná opravdu Ježíše Krista a věří v Něj, zakouší ve svém životě jeho přítomnost a sílu jeho vzkříšení a nemůže dělat nic menšího, než tuto zkušenost sdílet.“130 My tedy zneklidňujeme prostředí jedině skrze proměnu, kterou v nás On koná. Nechat se Jím utvářet je to, co nás činí svědky, jak říká Daniélou: „To, co z něj činí svědectví, je skutečnost ukazovat božskou aktivitu právě tam, kde se nenechází výjimečná velkomyslnost. Hrdinství ukazuje, co může dělat člověk. Svatost ukazuje, co může dělat Bůh.“131 To, co si přejeme, je, abychom se stali v každé situaci „vpádem“, popsaným Julienem Greenem: „Myslel jsem dnes na hlučení, tisíce neužitečných slov, hluk ulice, pekelný, deprimující hluk, na telefony atd., to všechno, co formuje předivo našeho dne, a uprostřed chaosu člověk, který klidnými gesty a slovy, které se nikdy nemění, působí sestup Boha mezi nás. /Je to/ vpád víry /.../, vpád nekonečna do našeho strojeného času.“132 A to je to, co všichni očekáváme, jak nám připomíná don Giussani: „To, co chybí, není ani tak verbální či kulturní opakování zvěstovaní /tj. intelektulizování víry nebo řečnění/. Dnešní člověk možná nevědomě očekává zkušenost setkání s osobami, pro které je skutečnost Krista natolik přítomná, že jejich život se změnil. Je to lidský střet, který může vyburcovat dnešního člověka: událost, která by byla ozvěnou počáteční události, když Ježíš pozvedl oči a řekl: ‚Zachee, rychle slez dolů, přijdu do tvého domu‘“133 Je to tak, že jsou spáleny dva tisíce let historie, a my můžeme učinit teď identickou zkušenost jako Zacheus. My všem dosvědčujeme, že Kristus je přítomný skrze proměnu, která se v nás odehraje a překvapí nás. „Normálost se náhle stane hutnou a napjatou podle své pravdy, a její pravda je vztah s Nekonečnem /.../. Normálnost, okamžik za okamžikem, je vztah s tou přítomností. /.../ Kristova přítomnost v běžném životě zapojuje stále víc a víc tep srdce: dojetí z Jeho přítomnosti se stává dojetím v každodenním životě a osvětluje, zjemňuje, zkrášluje, zněžňuje zvuk každodeního života, stále víc. Není zde nic neužitečného, nic cizího, protože ve tvém určení není nic cizího, a proto není nic, co by sis nemohl zamilovat, všechno si zamiluješ, zrodí se citový vztah ke všemu se svými úžasnými důsledky – respekt k tomu, co děláš, preciznost, s jakou to děláš, věrnost tvému konkrétnímu dílu, houževnatost, abys dosáhl cíle; staneš se neúnavnějším.“134 Dobře to říká Werfel: „Každé jeho gesto, každý pozdrav, každý úsměv byl plný toho nekonečna, které nebylo třeba vyvolávat jménem“135, natolik byl zřejmý. Je-li to tato proměna, která činí Krista přítomného, pak je třeba očistit naše pojetí přítonosti od jistých znaků, s kterými je často identifikována, jak nám doporučoval don Giussani: „Od Equipu v roce 1976, jehož titul byl Od utopie k přítomnosti, jsme ušli cestu, která nás teď nutí prolámat a ořezat slovo přítomnost. /.../ Přítomnost je argument, který se shoduje s tvým já. Přítomnost se rodí a spočívá v osobě. /.../ A to, co definuje osobu jako aktéra a protagonistu přítomnosti, je jasnost víry, je to ta jasnost vědomí, která se nazývá víra

129

L. Giussani, Událost života, to jest jeden příběh, Edit Editoriale italiana-Il Sabato, Roma 1993, str. 345 -346. František, Regina coeli, 14. dubna 2013. 131 J. Daniélou, Esej o tajemství historie, op. cit., str. 128. 132 J. Green, Bez vlasti. Deníky 1984-1990, Mursia, Milano 1992, str. 68. 133 L. Giussani, Křesťanská událost, Bur, Milano 2003, str. 23-24. 134 L. Giussani, Reálná událost v životě člověka..., op. cit., str. 101-104. 135 * přeloženo z italského vydání. F. Werfel, Barbara, Corbaccio, Milano 2000, str. 52. 130

33

/.../. Přítomnost spočívá cele v osobě, rodí se a spočívá v osobě a osoba je inteligencí reality až do té míry, že se dotýká konečného horizontu.“136 Tak jako personalizace se neredukuje na intimismus nebo utlumení misionářské vášně, stejně tak středobod přítomnosti v osobě nemůže být čten jako opozice mezi „veřejným“ a „soukromým“, jako umenšení přítomnosti, jako zahledění se do sebe. Naopaak: jedná se o hluboké obnovení centra původního postoje hnutí. To znamená: potvrdit, že přítomnost zcela spočívá v osobě neznamená oddělit nebo postavit proti osobní, intimistické sféře tu veřejnou (toto rozdělení neexistuje!), ale znamená to označit původní místo každé proměny, kořene, z něhož vychází plod, jehož rozšíření zahaluje celou historii, podle plánu Tajemství, a ne podle našich programů. Všechno ostatní je iluze, klam, ztráta času. Osoba není „soukromé“ proti „veřejnému“ (to jsou světské, reduktivní kategorie, neaplikovatelné na život víry). Proměna osoby a existence autentické křesťanské komunity mají historickou moc. „Historie není ve svém čase definovaná námi. Nás se týká žít přítomnost: totální kredit Nekonečna, které vstoupilo do našeho života a odhaluje se okamžitě jako nové lidství, jako přátelství, jako společenství. ‚Neboj se, stádečko, přemohl jsem svět.‘ ‚Toto je vítězství, které přemáhá svět: naše víra.‘ Naše víra bude potřebovat sedm, osm, devět století, aby celý univerzitní svět byl znovu zahalen křesťanskou přítomností? Nejsou to tyto kalkuly, které můžeme dešifrovat. Univerzita nás zajímá pro budování naší osobnosti (subjektu), ne abychom řekli: ‚Zvítězíme.‘ /.../ Musíme opustit tuto ideologickou intepretaci univerzitního života, která produkuje urputnou a opotřebovanou práci, tíživou a hořkou, kvůli které mnozí odcházejí, zatímco nikdo neodchází od nového lidství, výjma případu ďábelské a zuřivé rebelie.“137 Ale říct toto neznamená nic nedělat. Znamená to znovu vyjít s jednoduchostí, bez domýšlivosti nebo velitelských nároků, z nového pokládání gest a míst, v nichž může být budován subjekt (osobnost); takže ten, kdo nás vidí, dostane chuť jít s námi kvůli přitažlivosti života, který má před očima. „Rozmnožovat a rozšiřovat křesťanskou komunitu v prostředí, ve kterém žijeme: to je náš přínos pro bratry lidi, otevřeni zhodnotit i nekonečně malý podnět, který nám intuice druhého ozřejmuje, připraveni spolupracovat s každým faktem, který se nám, ve světle víry, jeví správný. Pravým subjektem tohoto dobrodružství, tohoto historického přínosu, je osoba, v míře, v jaké náleží společenství. Tak vznikl slogan ‚Comunione e Liberazione‘.“138

136

L. Giussani, Reálná událost v životě člověka..., op. cit., str. 142-143. L. Giussani, Od utopie k přítomnosti, op. cit., str. 68-69. 138 L. Giussani, Událost života, to jest jeden příběh, op. cit., str. 345. 137

34

ASSEMBLEA

Davide Prosperi. Dnešní ranní assemblea má za cíl upevnit některé prvky, které nám mohou více pomoct na cestě v příštích měsících, protože budeme mít ještě příležitost pracovat společně na obsahu těchto duchovních cvičení. První večer jsme byli vyzváni Ježíšovou otázkou: „Ale až přijde Syn člověka, najde ještě víru?“ Cítili jsme tuto otázku velmi osobně, nejen v eschatologickém smyslu, ale byli jsme postaveni nazí před zkušenost, kterou děláme každý den, protože toto „až přijde“ je teď. Ježíšova výzva, která je objetím, riskuje, může riskovat, že se v nás stane pochybami či intelektualismem. Tak trochu jsme to viděli jako výsledek práce na assemblách v jednotlivých hotelech, v otázkách, které nám sem přišly. Myslíme si, že by mohlo být užitečné znovu položit, i v kritickém smyslu, některé z těchto otázek, které se v obrovské většině vztahovaly k druhé lekci, zdůrazňovaly obtíž odpovědět na událost, ovšem braly automaticky událost samu. První otázka. Když se ztotožňujeme s Kristem, poznáváme Zachea; zdálo by se přímnější ztotožnit se se Zacheem. Jak je možné ztotožnit se s Kristem, učinit stejnou zkušenost jako On? Pomyslím-li na zkušenost Krista, naskočí mi husí kůže. Julián Carrón. Toto je příklad převážení intelektualismu nad zkušeností, tolik mezi námi rozšířeného. Přitom by stačilo vyjít ze zkušenosti, kterou každý z nás udělal, abychom mohli odpovědět na tuto otázku jednoduchým způsobem. Ale my jsme „moderní“ a jakmile slyšíme určitá slova, dáme jim hned moderní význam. Co pro nás znamená ztotožnit se s Kristem? „Představit si“, jak On jedná. Jak si ovšem můžeme být jistí, že si to představujeme správně? Že neredukujeme Krista na představu, kterou o něm máme? Kdo mě ujistí, že dělám stejnou zkušenost jako On? To jsou naprosto pochopitelné obavy. Ale kdybychom následovali to, co nám říká don Giussani (a vzájemně se neustále korigovali), to jest, že realita se zprůhledňuje ve zkušenosti (ve zkušenosti, kterou děláme), všechno by bylo jednodušší. Ve skutečnosti se můžeme ztotožnit s tím, co žije druhý, jedině díky zkušenosti, kterou jsme učinili my. Jakou zkušenost jsme udělali, když jsme narazili na hnutí? Když se člověk setká s hnutím, když vidí něco, nad čím užasne, nemusí si nic představovat: pociťuje střet s tím, co má před očima. Právě o tomto převrácení metody, které se odehrálo s křesťanstvím, nám říkal don Giussani. Je to první věc, kterou cítili i Jan a Ondřej nebo Zacheus: byla to srážka s odlišností. Nemuseli si nic představovat, museli jen uznat střet s odlišností natolik jedinečnou, absolutně neobvyklou, výjimečnou, že bylo velice jednoduché zůstat přilepení k této Přítomnosti. Je to srážka s něčím, co nepochází od nás, co my nemůžeme vytvořit. Řekněte mi, jestli tohle není jednoduché! Ale když nás lidé potkavájí, když vidí, jak společně slavíme svatbu, jak mi nedávno vyprávěli na assemblee v Lombardii, je to stejné: vidí neslýchaný způsob, jakým jsme spolu. Proto restauratér jde na konci poděkovat za oslavu. Proč? Co viděl? Nemusel přistoupit k nějaké introspekci! Ne, zasáhl ho způsob, jakým jsme byli spolu. A jestliže je zasažen restauratér, znamená to, že je tu něco skutečně odlišného, protože ten vidí svatby neustále! Včera jsem vám také vyprávěl o reakci jedné osoby, která šla na pohřeb jednoho z nás a hluboce ji zasáhlo to, co viděla. Kolikrát už byla na pohřbu? Ale aby mohla říct „takhle je dokononce i krásné zemřít!“, musela se ocitnout před něčím neslýchaným a neredukovatelným, co není plodem našeho úsilí, naší aktivity, co není něčím, co dokážeme udělat my. Takže abychom se ztotožnili, je třeba učinit pouze zkušenost jako tito lidé.

35

Víra se vždycky týká něčeho, co se odhraje vně nás, má pramen vně naší osoby, závisí na něčem, co nevytváříme my, rodí se z něčeho, na co narazíme. Giussani nám tedy říká: „Podívejte se na to, co se vám stalo.“ Protože to je způsob, jakým vás Kristus uchopil. Pak tedy jedině vyjdeme-li z přítomné zkušenosti, můžeme se ztotožnit s Kristem, aniž bychom Ho redukovali. Přítomná zkušenost je tedy zkušeností způsobu pohledu, jakým nás Kristus dostihl a dostihuje. Když se ocitneme před někým, kdo se na nás dívá odlišným způsobem, jak se na nás nikdy nikdo nepodíval, zůstaneme tím pohledem zasaženi. Každý musí jít po stopách své vlastní zkušenosti, kdy se mu něco takového stalo, aby pochopil, co znamená ztotožnit se s Kristem, aby neredukoval všechno na představy. Křesťanství je něco jiného! Chápu tedy, proč často cítíme naléhavost neustále číst Giussaniho nebo evangelium: nepotřebujeme to. Redukujeme se na naše myšlenky, pokusy, představy, které nám nikdy nedokážou dát ani okamžik hluboké radosti. Giussani nám naopak neustále dosvědčuje, že nemůže žít bez Krista! Musíme se rozhodnout, jestli ho chceme následovat až do bodu, že učiníme stejnou zkušenost jako on, nebo jestli chceme všechno zredukovat na naše měřítko. Prosperi. Dvě otázky, které přečtu společně, protože se doplňují. Dnes jsi mluvil o zostřené pozornosti vyslovit Jeho jméno v každém aspektu a každém okamžiku života. Jak to může být prožíváno v každodennosti jako svobodný a smírný akt, a ne jako operace míry? Uznat událost je jednoduché, jak se to znovu stalo dnes i mně. Jak spolu souvisí tato jednoduchost a cesta, která žádá totální zapojení, abych postihl skutečný význam, což se mi často nezdá jednoduché? Carrón. Vidíte? Když vyprávíme o zkušenosti, je to velice jednoduché: „Uznat událost je jednoduché, jak se to znovu stalo dnes i mně.“ Když se odpojíme od zkušenosti, začneme to komplikovat a už nevíme, o čem vlastně mluvíme. To je převážení intelektualismu: zamotáme se do našich slov a nevíme, o čem mluvíme. Don Giussani říká, že nevycházíme-li neustále ze zkušenosti, skončíme jako oběti zmatku. Podívejme se tedy do tváře i těmto otázkám. Pomysleme na zkušenost zamilovanosti. Když se někdo zamiluje, zamilovanost pro něj neznamená „teď se oddám kontemplaci jeho / její tváře a nebudu nic dělat“. Ne! Právě proto, že se to stalo, tato přítomnost natolik zahalí život, že otázka je opačná: jak můžete cokoliv dělat, žít každodenní život, aniž byste v sobě necítili její nebo jeho naléhavost? Řekněte mi jak! Naléhavost druhého není titánská námaha, kterou musím vykonat, ne! Je to něco, co mě překvapí. A proto si uvědomím, co se mi stalo, jaká přítomnost zahalila můj život: nemůžu žít jakýkoliv okamžik dne (i když jedu v metru, když se ráno oblékám, když jsem na obědě) bez zostřené pozornosti vyslovit jeho jméno. Tato pozornost, tato naléhavost, která mě samotného překvapí, která mě uvnitř tlačí, je jeho či její památka: to je převážení přítomnosti. Co se stane, když už se v určitém momentu toto neděje? Člověk se nerozhodne, že na něj či na ni nebude myslet, protože má na práci něco jiného. I předtím měl plno úkolů, ale nemohl se vyhnout tomu, aby se mu on či ona nevrátila na mysl, aby nepřevážila ta přítomnost! Když už se to neděje, neznamená to, že milovaná osoba zmizela ze zemského povrchu: je tu stále, ale už nepřeváží ta přítomnost jako pohnutka života, událost už nenáléhá v nitru. Proto říkám, a to říkám především sám sobě, že naším vážným problémem je, že nám nechybí Kristus! Můžeme to interpretovat, jak chceme, ale problém je, že mnohokrát nám Kristus nechybí! A nesouvisí to s tím, že máme limity, že děláme chyby: to všechno tu je, bereme v úvahu všechno, všechno, protože v životě je všechno, ale problém je, že Kristus nám nechybí! Potkali jsme člověka, který když obědval s přáteli, nemohl necítit zostřenou pozornost vyslovit Jeho jméno. Tudíž „zostřená pozornost“ nebo „angažovanost“ je totéž: poté, co jsem Ho potkal, cítím Jeho naléhavost, chybí mi!

36

Protože jestli mi nechybí, žádný moralismus nemůže nahradit napětí této nepřítomnosti, nedostatku. Jak tedy může být zostřená pozornost vyslovit Jeho jméno svobodným a smírným aktem? Problém je opačný: jestliže toto neděláte, jak můžete být svobodní uvnitř každodenních problémů?! Jak můžete žít v klidu?! Jak můžeme být stále svobodnějšími uprostřed toho všeho, co musíme udělat, jestliže nám nechybí Kristus, jestliže to není On, kdo všechno naplní Svojí přítomností? Někteří, když tohle říkám, namítají: „To je intimismus.“ Ale houby! Řekněte sami sobě, jestli je to intimismus nebo je to znamení, že Kristus něco v životě znamená! To je víra: abych mohl žít, potřebuji Ho uznat. Problém víry není za našimi zády, je to náš každodenní problém. Co pro nás teď znamená Jeho přítomnost? Prosperi. To souvisí s následující otázkou: co znamená očekávat všechno od skutečnosti Krista? Carrón. Každý z nás si musí položit tuto otázku, protože jedině ten, kdo potkal Krista, ví, co může očekávat. Co pro nás znamená Kristus? Jeden mezi ostatními? Jak říkal kamarád, kterého už jsme citovali, „je to problém úcty“. Ježíš je to, čeho si cením víc než čehokoliv jiného, nebo ne? Co jsem zakusil v setkání s Kristem? Je třeba na tuto otázku odpovědět, protože pak se v životě může stát všechno: chybíme, rozptýlíme se, budeme si myslet, že ztrácíme to nejlepší, jako ztracený syn, a tak jako on odejdeme z domu, abychom hledali naplnění, které by bylo podle našich představ větší. A když žijeme pro cokoliv jiného než pro Něj, můžeme vidět, co se stane: právě jako ztracený syn! Proč si vzpomněl na svého otce, na svůj dům? Co čeká, když už všechno prožil, když už hledal naplnění všude? S otcem učinil odlišnou zkušenost, nezaplatitelnou, jako my s Kristem. Co tedy syn očekává? Očekává všechno to, co už prožil a co by jinak nepoznal, o čem jsme ani my před setkáním nevěděli. Proto, říkal vždycky don Giussani, lidé mohou odejít, ale od skutečnosti se nelze vrátit zpátky. Proto nás Kristus může všechny vyzvat: „Srovnejte to s jakoukoliv jinou věcí a řekněte mi, jestli najdete něco, co vám odpovídá víc, než to, co jsem Já, a to, co jste zakusili v setkání se Mnou!“ Tak člověk může začít vidět, že neexistuje nic, žádná jiná přítomnost, žádný jiný způsob života, který by víc odpovídal na očekávání jeho srdce – to je ověření víry. Ne že si toho všimneme především proto, že jsme skvělí, protože už neděláme hlouposti jako všichni, protože nejsme roztržití, ale protože čím víc se člověk vzdálí, tím víc si uvědomuje, co mu chybí, když jde pryč. Člověk pak očekává, že se pro něj Kristus stane pořád víc a víc vším; s bolestí, s novými začátky, s pokulháváním, ale bez útěku, bez toho, že by se vydal na jinou cestu, jak říká Eliot. Toto je tedy otázka, kterou si každý z nás musí položit: očekáváme od Krista všechno? Očekávám od Tebe všechno, ó Kriste? Otázka není, jestli jsem „schopný“, jestli jsem „dostatečný“, to není otázka, otázka je ta Ježíšova k Petrovi: „Miluješ mě? Neptám se tě, jestli si skvělý, neptám se tě, jestli mě zítra zradíš, na to se tě neptám. Ale: miluješ mě víc než cokoliv jiného? Moje přítomnost tě zajímá víc než cokoliv jiného? Očekáváš ode Mě všechno? Nebo jsem jedna věc mezi mnohými? Od čeho očekáváš naplnění života?“ Jestli je pro nás v hloubi Kristus jedním z mnoha, jednou z věcí mezi mnohými věcmi života, pak odpovíme: „Ano, Kriste, fajn, ale nepřehánějme!“ Aby mohl být Kristus vším, to je otázka víry: očekávám od Krista všechno? Víra není jenom seznam pravd, které vyznáváme, protože tyto pravdy jsou mnohokrát vnímány jako řada abstrakcí. Problém je, že pravda se stala tělem, krása se stala tělem, štěstí se stalo tělem. Problém je, zda-li je pro nás Kristus touto událostí. Jinak jsme už na druhé straně, a ne proto, že bychom byli nekoherentní – pozor! -, protože celníci byli mnohem nekoherentnější než my, ale neustále se k Němu vraceli. Je to problém úcty, problém hodnocení. Není v tom nic sentimentálního nebo moralistického. Kým je Kristus pro život každého z nás? Je to problém hodnocení. 37

Prosperi. Další dvě mezi sebou propojené otázky. Co se týče objektivnosti Krista před dvěma tisíci lety, žádný problém. Ale co se týče objektivnosti Krista dnes, riziko, že budeme následovat naši ideu o Bohu, je velice vysoké. Co nás osvobodí od tohoto rizika? I Petr prošel rizikem personalismu, ale nakonec poznal Krista realisticky. Kde je tenká hranice mezi následováním přítomnosti a následováním osoby? A proč je toto rozlišení tak důležité? Carrón. Vidíte, že to není jen náš problém? I Petr prošel rizikem následovat svou ideu o Bohu nebo následovat svou ideu o Ježíši (co by se Ježíši vyplatilo); evangelium to dokumentuje, jak jsme včera viděli. To je v nás nevyhnutelné, jak říká don Giussani: je nevyhnutelné, že člověk, jakmile něco pozná, vytvoří si představu, vytvoří si o té věci představu; proto se toho nemusíme bát. Pravá otázka je, když se octnu tváří v tvář neredukovatelnosti, jako je ta Kristova, tak jako Petr, abych se poddal. I Petr, hned poté, co byl pochválen za vyznání, že Ježíš je Mesiáš, si vyslechl Jeho pokárání: „Nemyslíš jako Bůh!“ I Petr si udělal ideu o Bohu. Kdo nás od ní neustále osvobozuje? To je otázka, dnes stejně jako před dvěma tisíci lety. Osvobozuje nás jedině neredukovatelná Přítomnost. Proto není křesťanská víra možná bez objektivity před námi, bez něčeho, co je mimo mě, na co narazím, co nemůžu zredukovat na svoje představy, na svoje ideje, pocit, reakci, interpretaci. Křesťanská víra bude vždycky srážka s Přítomností, která tě osovobodí od tvých měřítek, z tvé klece, vysvobodí tě z tvého bunkru (abychom použili obraz Benedikta XVI.). Křesťanství přetrvá v historii, protože se neustále odehrává jeho Přítomnost, a proto toto osvobození od sebe sama, z mé klece, z mého bunkru, protože svými interpretacemi se můžu propadnout a svými myšlenkami se můžu udusit. V čem vnímám, že je Kristus přítomný? Ve skutečnosti, že před Ním dělám zkušenost takového osvobození, volného nádechu, že řeknu: „Tady je!“ Jako člověk, který řekl: „Tato událost se včera znovu odehrála.“ Kolikrát se octneme, když jsme spolu, když se něčeho účastníme, před něčí svědectvím, před něčím, co se odehraje, a my jsme osvobozeni! Víme, že Kristus je přítomný ne proto, že to říkáme my, ale protože nás překvapí, jak se v nás odehraje tento volný nádech, toto osvobození od našich měřítek, dušení, z naší klece. A když se to stane, je to tak obrovský úžas, že člověk přijde říct: „Děkuji, děkuji, že tu jsi, ó Kriste, dnes, přítomný mezi nám, ve Svém těle, kterým je církev, ve Své historické viditelnosti, neredukovatelný na žádné z mých měřítek.“ Stačí, když se každý zamyslí nad tím, jestli se něco stalo během těchto tří dnů, jak sem přijel a jestli se něco stalo. Jak mi někdo napsal: člověk přijede zamotaný, ustaraný pro plno věcí, a octne se se před něčím neredukovatelným; ne proto, že mluvíme o pracovních starostech, o tom, co nechal doma, ne! Octne se vsazen do neredukovatelnosti. Proč bychom sem jinak měli chodit, když ne kvůli tomuhle? Proč bychom měli být křesťany, když ne pro tohle? Proč bychom měli patřit do hnutí, jestli ne pro tohle? Celé naše snažení je, aby hnutí bylo místem, kde se znovu odehraje osvobození: ne nějaká agentura aktivit nebo nevládní organizace, jak říkal papež František, ale místo, kde se znovu odehraje novost mého já, takže se člověk může vrátit domů jiný. Tedy být osvobozeni znamená žít křesťanství jako událost. Můžeme ho žít podle jeho přirozenosti, jedině když se neustále znovu a znovu odehrává jako událost. Jinak ztratí zajímavost. Jestliže se to však stane pokaždé, člověk se přimkne stále víc, stále víc se naplní důvody. Proto jsme opakovali až do úmoru, že není-li křesťanství přítomná událost, kde najdu potvrzení, že odpovídá na požadavky žití, víra neobstojí ve světě, v němž všechno říká opak. To je náš problém. Proto jestliže Giussani trvá na udávání redukcí hnutí a následování dle všech variant, o kterých jsme mluvili v těchto dnech, není to kvůli nějakému analytickému gestu nebo aby nám něco vyčítal: je to pro naši záchranu! Protože všechny tyto varianty nebudou nikdy křesťanstvím, nebudou nikdy hnutím. Hnutí bude a je počáteční srážkou, i

38

s osobami jako jsme my, plnými křehkosti: je to počáteční srážka, co nás osvobodilo. Kdyby to nebylo toto, za čas už nás to nebude zajímat. Prosperi. Poslední dvě otázky se vztahují ke konkrétním zkušenostem, ale pokládají otázky, které se týkají nás všech. Po důležité zkušenosti CLU (hnutí na univerzitě) jsem se vrátil do svého městečka a zakouším obrovské potíže s místní komunitou hnutí, která se mi zdá hodně odlišná od života CLU. Tváří v tvář této obtíži mi říkají, že jsem to já, který nedokážu dát hodnotu tomu, co tu je. Je to v tomto případě, kdy Carrón říká, že problém je můj? Co znamená za těchto podmínek následování? Carrón. První věc, kterou je třeba říct, je, že fraternita je jedna a hnutí je jedno, tak jako je jedna církev. Je třeba otevřít okna komunit a skupinek, protože jestliže v každé komunitě nevane celý vzuch totality hnutí, jestli v každé skupince nevane celý vzduch fraternity, pak se všechno stane dusivé, jak se to stane s každou skupinkou přátel. Nikdo teď, ať už je jakákoliv situace, v které se nachází, nemůže nemít na dosah ruky celé bohatství života hnutí, i kdyby byl v nejzapadlejším koutě světa. Takže všechno to, co je život hnutí, přijde až tam. Na konci první přednášky jsem udělal porovnání s církví. Tento typ autoreference každé komunity se tedy může přihodit i ve vztahu k hnutí; a nedostaneme se z toho změnou strategie. Ne! Aby Kristus nechal vyjít apoštoly z redukce, kterou dělali, nezměnil strategii: dal za ně život, zemřel a vstal pro ně z mrtvých. Je třeba přijmout podíl na totalitě života církve, která se sděluje nejen shromažďováním ke společnému jídlu s přáteli: život církve je mnohem bohatší než všechny naše snahy, a pokud redukujeme naše společensví na naše snahy, kam dojdeme? Dýcháme-li totalitu církve a cítíme veškerou naléhavost podílet se na této objektivitě, mnohem větší než jsme my, která nám odpouští, která nás sytí Eucharistií, která nám neustále nabízí Jeho slovo, nabízí nám bohatství Jeho svědectví a Jeho společnosti, jak můžeme nepodlehnout? Zdarazňuji to, protože to, co se přihodí s církví, se děje i s hnutím. Není-li v každé skupince život otevřený totalitě, dusíme se. Každý má všechno, co potřebuje, aby žil tam, kde se nachází. „Nejste pozadu v žádném daru milosti,“139 říkal sv. Pavel maličké korintské komunitě, která žila uprostřed velké Římské říše. „Nejste pozadu v žádném daru milosti.“ Takže nikomu není bráněno žít v jakékoliv situaci, v jakékoliv komunitě, na jakémkoliv místě: může dokonce valorizovat všechno, co tu je, aniž by redukoval komunitu na to, co tu je, nýbrž aby ji otevřel dokořán. Můžeš tam přijít s veškerým bohatstvím toho, co jsi prožil v CLU a znekldnit komunitu pro zneklidnění, které se stalo v tobě, jak jsme říkali: jestliže se může odehrát zneklidnění v prostředí práce, může se udát i v naších komunitách. Naopak doufáme, že někdo ve zneklidňování komunity bude pokračovat. Jinak jsme skončili! Proto nám nikdo nebrání žít, ať už je jakákoliv situace, do níž nás Tajemství postavilo. Prosperi. Řekl jsi nám, že událost není tvořena naším konáním. Avšak hnutí nás povolává ke konkrétním gestům (charitativa, „tende AVSI“, potravinová sbírka atd.), které jsou výchovnými nástroji. Jak se toto konání nezredukuje na aktivismus? Carrón. To, co se nám stalo, není výplodem našeho konání. Událost není tvořena naším konáním, a už od počátku nebyla tvořena naším konáním. Střetli jsme se s něčím odlišným, co jsme nevytvořili my a co nám změnilo život. To všechno, co děláme, gesta jsou vyjádřením novosti, kterou hnutí uvedlo, novosti, kterou Kristus uvedl do života. Problém je, když se gesta, místo aby byla vyjádřením této novosti, stanou tím, co je třeba dělat. Všechny 139

1 Kor 1,7.

39

ženy to chápou. Když se vdají a leží jim na srdci, aby měly pěkný a uklizený dům nebo uvařily chutný oběd, aby dům byl místem, kam se člověk touží vrátit, proč to dělají? Pro vášeň, aby to, co se jim stalo, naplnilo všechno. Pak je tedy každé gesto vyjádřením lásky, vášně pro život vlastní rodiny. Jaká nemilost, když se to ztratí a všechno se stane tím, co „je potřeba udělat“! To, co bylo vyjádřením lásky, se tedy stane stěžováním: „A musím dělat ještě tohle? Ty jdeš vždycky pryč a já tady musím uklízet!“ Což může mít i svůj smysl, o tom se nehádám. Ať to manželé neberou jako důvod k ospravedlńování, protože to stejné se děje i mužům! Gesta můžou být vyjádřením události, vyjádřením lásky, vášně, nebo můžou být jednoduše zredukovány na to, co je třeba dělat: místo aby neustále vytvářela vztah, byla vyjádřením vztahu a zjednodušovala růst vztahu, stanou se pouhou povinností. Rizikem je vždycky tato dvojitá redukce: aktivismus nebo intimismus. Nejjasnějším příkladem této vražedné kontrapozice je úryvek o Martě a Marii. Marta se věnuje práci, a hodně! Kdo z nás by nebyl spokojený a poctěný, že dělá něco pro Ježíše, že ho má jako hosta ve svém domě? Ale člověk může mít doma Ježíše, mít štěstí obsluhovat Ho, a nechat stejně převážit naříkání. „Podívej se, Marie mi nepomáhá!“: převáží lamentování. A když Ježíš říká Martě „jen jedno je důležíté“, neříká, že je lepší kontemplace než aktivita; ne, zdůrazňuje, že Marta nepřijímá, že ať dělá cokoliv, to, co musí převážit je skutečnost Krista, fakt, že byla poctěna být s Ním, že to všechno je pro Něj. Když jí toto Ježíš říká, není to proto, aby ji káral. „Když si to neuvědomuješ, nejdražší Marto, tvoje konání ti nestačí; a je to vidět z tvého naříkání.“ Když nás don Giussani vyzývá, abychom se nepoddali aktivismu, nedělá to proto, že by chtěl, abychom se nevěnovali aktivitám; a když my toto říkáme, není to proto, že trváme na intimismu namísto aktivismu. Ne, nenechte se zmást! Fakt je, že aktivita, není-li prožívaná podle své skutečné přirozenosti, produkuje lamentování, protože není vyjádřením lásky, protože nepomáhá konat památku té lásky, protože mě nečiní vědomým si té lásky. Pak tedy i kdybych byl v intimistické pozici a neuznal bycho Ho, bylo by to stejné: lamentování! Problém není aktivismus nebo intimismus, problém je, jestli převáží Jeho přítomnost více nebo méně. Alternativa není mezi děláním nebo neděláním, ale mezi tím, jestli nechám vstoupit Přítomnost a budu jí zasžen, takže bude dominovat životu, nebo ne. Jestli On nepřeváží, můžeme dělat nebo nedělat, ale dominovat bude lamentování, nespokojenost. Mnohokrát lidé se vystřihnou z míst, aby si nekomplikovali život. Ale to odopvídá? Jakákoliv forma této kontrapozice odpovídá? Problém je, že často myslíme, že když to uděláme takhle, vyřeší se to. Ne! Je třeba, aby naše konání bylo cele zahaleno do Jeho přítomnosti, tak jako náš odpočinek. Protože to, co se děje v práci, se děje i při odpočinku. A tak i když nic neděláme, On nám nechybí: stejná redukce, která proměňuje aktivitu v aktivismus, se realizuje v odpočinku, takže jedeme na prázdniny jako pohani a očekáváme jenom to, co očekávají všichni, než abychom žili i prázdniny jako příležitost Jeho památky, jako zostřenou pozornost vyslovit Jeho jméno. Problém je tedy v posledku vždycky víra: převáží-li Přítomnost jako událost života. Pozor! Nenechme se zmást, že by to znamenalo, že je třeba nevím jaké koherentnosti či bezúhonnosti. Ne, ne, ne! Dobře to vidíme, když je živá událost zamilovanosti. Můžeme pokračovat v chybování jako dřív, ale převáží naléhavost, vděčnost a radost z přítomnosti milované osoby. Jsem spokojený, protože Ty žiješ, Kriste, protože tu jsi; nejsem nucen dusit se ve všem, co dělám, v práci či v odpočinku, protože Ty jsi tady! Je to otázka víry, protože pro nás je víra něco, co se týká všeho, ne něco, co je výstřižkem života. Víra je něco, co se týká všeho. Proto pokračujeme v naší cestě a snažíme se následovat to, co nám církev nabízí v Roce víry, abychom mohli znovu objevit krásu víry, abychom žili, žili víc, víc intenzivně, abychom žili život se skutečnou intenzitou, způsobem, který odpovídá na „každodennost, která podtrhává nohy“. Jinak bude mít víra datum spotřeby; a ne kvůli naší špatnosti, ale protože už nás nebude zajímat. Náš zájem se přesune jinam. Člověk může být ještě tady a 40

jeho zájem už jinde. Není tak těžké pochopit, že – jak říkal don Giussani – můžeme být z hnutí, aniž by víra byla středem našeho zájmu. Ne proto, že by si don Giussani myslel, že máme heretické názory, ne, ale že citové centrum našeho já už se posunulo jinam: už nečekáme všechno od Něj. To je problém víry. Budeme-li žít zkušenost uznání jeho Přítomnosti, skrze to, co v nás Kristus vytváří, budeme o Něm moct svědčit ve všem, co budeme muset dělat, ve všech gestech, která naplníme. Doprovázejme se v tom. Proto existuje Fraternita.

41

OHLÁŠKY

Fraternita Řeknu pár věcí o Fraternitě, které nám můžou pomoct připomenout si její účel. Velice mě zasáhly některé žádosti o vstup, které opakují důvody, starost, která Giussaniho vedla k založení Fraternity. Jedna z těchto žádostí říká: „Dnes, více než po dvou letech v hnutí, mám jistotu, že je to správná cesta, protože metada, kterou mi nabízí, mi pomáhá v životě; pomáhají mi hodnocení, která dáváme, sdílení zkušenosti, kterému se učíme na škole komunity. Učím se chápat, že konzistence mé svobody a mého štěstí se nezakládá na mojí individuální nezávislosti, ale ve vztahu s Ty, s vědomím, že jdu po cestě ke svému určení. Přátelství a společenství, které žijeme v komunitě, jsou nezbytně součástí této cesty, tohoto vztahu i mého štěstí a svobody. Proto bych tě chtěl požádat o vstup do Fraternity Comunione e Liberazione, protože Pán mi dal pochopit, že je to moje cesta.“ Jiný kamarád píše: „Chtěl bych vstoupit do Fraternity Comunione e Liberazione, protože si uvědomuji, že je to jediná cesta, která mě činí opravdu šťastným a skrze kterou poznávám Krista. Způsob, kterým se mi dává poznat, je právě hnutí. Když jsem poznal CL, byl jsem velký individualista /to je bod: člověk může vyjít takto, individualista, ale pak touží přináležet, protože učinil zkušenost osvobození ze své klece/, člověk, který chtěl všechno zvládnout sám, vlastním způsobem. CL byl můj projekt, a nejen CL, ale celý můj život byl můj projekt /když jsme takto nastaveni, uděláme si projekt i z hnutí/, a byl jsem v tom dost umíněný. Pak jsem musel hledat kompromisy, a když to nefungovalo, začaly problémy. Ale postupně jsem se naučil ve všem, co jsem prožíval, dobrém i špatném, že to, co potřebuji je místo, kde můžu neustále potkávat živého Krista /člověk začne jako může, jsme chudáčci; otázka je, že v určitém bodě se octne před něčím neredukovatelným/“ „Naučil jsem se, co potřebuji: místo, kde můžu potkávat živého Krista /ze zkušenosti ví, co prožíval na začátku a co se mu děje teď, když žije v místě, jakým je hnutí/. Pro mě se tímto místem stala komunita osob z CL, kde se ve mě obnovuje památka toho, co je v mém životě důležité. Je to i místo, kde se neustále učím, kde se cítím doma.“ Na poslední diakonii Fraternity, minulý měsíc, nám říkal jeden kamarád, že před nedávnem zemřeli tři přátelé v kanadském Montrealu. Jeden z nich, který měl nádor, se chtěl zapsat do Fraternity, dřív než umře, takže žádal, aby mohl být přijatý co nejdřív. Byl pohřben se vstupní známkou do Fraternity v kapsičc blízko srdce, jako poklad. Chtěl zemřít v přínáležení k místu, kde se mu přiblížil Kristus. Don Giussani v jednom rozhovoru z roku 1992 říká: „Vstup do Fraternity je osobní akt, úplná iniciativa jednotlivce, ne nějaké rozhodnutí nařízené skupinou. Rodí se jako osobní nezbytnost pro vlastní víru /jak jsme to viděli/ a pro realizování vlastní křesťanské fyzionomie. Jejím cílem /.../ je podílet se na společenství, které by pomáhalo na cestě ke svatosti; tj. v poznávání Krista, v lásce ke Kristu pro dobro lidí, pro Boží království na zemi.“140 Je třeba, abychom si tyto věty četli často, protože nám říkají, co je Fraternita, tváří v tvář všem našim redukcím. „Rodí se jako osobní nezbytnost pro vlastní víru“, tj. pro vlastní život, jako podílení se „na společenství, které by pomáhalo na cestě ke svatosti“. Když to nechápeme, když člověk zredukoval svoji potřebu a svoji nezbytnost, pak nechápe ani, co je to Fraternita. V lednu například, na setkání zodpovědných z USA, mi někteří účastníci vyprávěli o námaze, kterou někteří zažívají v podílení se na Fraternitě. Proč? Protože Fraternita je nabídka, která se týká totality života, kvůli samotné přirozenosti křesťanské události. My často, a je to problém všude, přijímáme členství v klubu, 140

L. Giussani, „Pro zralou víru“, rozhovor s P. Colognesi, Litterae communionis - CL, únor 1992, str. 26.

42

v asociacích, které odpovídají na určité konkrétní potřeby, a Fraternita je často jedním z mnoha míst nebo klubů, do kterých patříme. Američtí přátelé se mě ptali, proč tahle námaha. A já jsem odpověděl: „Když patříme do Fraternity tímto způsobem, kde je problém? Děláte Fraternitu jako klub; jaký je problém? Všechno je takhle v pohodě?“ A tehdy začali říkat příspěvky, jeden po druhém: „Ne, není to v pohodě. V mém životě chybí tohle, chybí támhleto...“ „Á, tak tedy redukovat Fraternitu na jeden z mnoha klubů nevyřeší život, nepomáhá. Proto je Fraternita jinou nabídkou než klub, protože vy máte legitimace v mnoha klubech a přicházíte mluvit jeden po druhém o tom, co nefunguje. A proto je Fraternita, je-li prožívána jako jeden klub navíc, nezajímavá.“ Jenže nabídka Fraternity je odlišná. Kdo k ní tedy může skutečně patřit? Kdo po ní může toužít? Kdo se neuspokojí ničím menším než vším! To znamená ten, kdo cítí ve vlastním nitru naléhavost této osobní nezbytnosti. Jestli „nevybuchne“ hypotéza Fraternity, nevybuchne, protože chybí touha po svatosti, tj. touha po plnosti, o které mluví Giussani, touha po totálním naplnění vlastního života. Kdo má tuto touhu, cítí potřebu dát se dohromady s druhými, aby byl podpírán ve vlastní snaze, i když si je vědom své křehkosti. Je to přátelství jako společenství vedené k určení. Že se rozpoutá jako hypotéza, je následkem této touhy, tohoto následování. Proto by stačilo být poctivý k vlastním nezbytnostem, abychom pochopili naléhavost, kterou v sobě máme, po reálném místě, pravém, neredukovatelném, které nám opravdu pomáhá. Jak říká dále don Giussani: „Pakliže účelem Fraternity je zapojení osobní zodpovědnosti před svatostí a určením, skutečným problémem je schopnost přátelství, života ve společenství /ve smyslu společenství vedeného k určení/. Jedná se o sdílení života bez nároků, bez míry, bez sentimentalismu /říkal don Giussani/, které dospěje až k sociální a materiální pomoci. Škola komunity a misie jsou cíle, kterým je třeba se odevzdat.“141 Další otázka, kterou mi položili Američané, týkající se prvních skupin, které se zrodily, byla tato starost: „Poté, co po celém území hodně vzrostly skupinky Fraternity, chceme pochopit, jaká je důležitost být věrní společnému fondu, následovat pravidlo, které dovoluje dát určitou strukturu tomuto přátelství.“ Tady vidíme, jak jsme o tom mluvili předtím, že konat gesto, dát si nějaké minimální pravidlo modlitby, zvát se k věrnosti společnému fondu jsou malé věci, je to minimální zapojení, ale je to nejjednodušší vyjádření touhy patřit k jediné Fraternitě. Pochopit význam těchto jednoduchých gest je rozhodující, abychom je neprožívali formálním způsobem, ale jako vyjádření našeho přináležení. V tom máme před sebou ještě dlouhou cestu. Prožíváme-li je opravdovým způsobem, tato gesta nám pomůžou posílit vědomí přináležení, a vytváří tedy neustále toto přináležení, jsou způsobem, kterým je živeno vědomí přináležení, jsou pomocí. V dopise, který posílal Giussani novým členům, napsal: „Fraternita CL chce být vědomým a angažovaným, to znamená zralým vyjádřením historie Hnutí CL. Chce být úrovní, v níž by se realizovaly veškeré intuice, které nás z milosti Boží oživovaly a oživují, ať už ve smyslu, že si je ‚uvědomíme‘ nebo že je uskutečníme.“142 V tomto smyslu je důležité starat se i o „formální“ aspekty života Fraternity. Zasáhl mě například příspěvek jednoho zodpovědného z Latinské Ameriky na minulé diakonii, když mluvil o tom, jaká příležitost výchovy může být i splnění formalit, ke kterým jsme čas od času volaní. Když se musel zabývat volbou diecézních zodpovědných Fraternity v různých národech – jak víte, každé tři roky jsou členové v diecézích, kde byla založena Fraternita, voláni k volbě diecézních zodpovědných Fraternity -, tento zodpovědný z Latinské Ameriky vyprávěl, že se to zdálo být jenom formalitou, a říkal: „Na začátku to pro nás nebylo moc důležité. Ovšem poté, co jsme to vzali vážné, chápu, že i taková právnická maličkost se může stát velice výchovným aspektem. Tato skutečnost pro mě zahrnovala vážnost ke svobodě lidí, kteří se podílí na volbě, a snahu o hodnocení situace hnutí, žádat lidi o názor.“ Všechny tyto nástroje můžeme 141 142

L. Giussani, „Pro zralou víru“, op. cit., str. 26. L. Giussani, Dílo hnutí. Fraternita Comunione e Liberazione, op. cit., str. 250.

43

prožívat formálně, nebo se můžou stát příležitostí k výchově, abychom pochopili, co je naše společenství, naše Fraternita. Říká dále Giussani: „Fraternita CL má za cíl zajistit budoucnost zkušenosti hnutí a jeho užitečnosti pro církev a společnost skrze neustálou výchovu a budování děl jako výsledků této výchovy ve strukturách církevní občanské společnosti. Na této úrovni mám na mysli vzít v úvahu lidi, kteří do toho šli naplno.“143 To je to, co utváří naši Fraternitu: lidi, kteří do toho chtějí jít „naplno“. Společný fond Nakonec chci zdůraznit důležitost společného fondu. Jak už jsem měl možnost veřejně říct na Generální assemblee Compagnia delle Opere 25. listopadu loňského roku: „Už od počátku žilo hnutí výhradně z ekonomických obětí osob, které k němu náleží. Kdo patří k hnutí, zapojuje se do měsíčního přispívání finanční částkou, kterou si libovolně nastaví, do tzv. ‚společného fondu‘, který don Giussani vždycky udával jako výchovné gesto k pojetí společnéhého pro to, co vlastníme, k vědomí chudoby jako evangelní ctnosti a jako gesto vděčnosti za to, co žijeme v hnutí. Právě z tohoto výchovného důvodu není důležitá výše příspěvku, který dáme, ale vážnost, s níž zůstaneme věrní přijatému závazku. K tomu, aby mohlo podporovat život komunit v Itálii i ve světě a charitativní, misionářské a kulturní iniciativy, hnutí Comunione e Liberazione nic jiného nepotřebuje /a to musím vykřičet všem, že nepotřebujeme nic jiného!, proto jsme svobodní vůči všemu a všem v rozvíjení našeho úkolu jako hnutí.“144 Ale s tímto máme ještě pořád obtíže. Tak jako ostatní gesta v životě hnutí „vstupují“ stále víc (například charitativa, protože člověk vnímá dobro, kterým je pro něj účast na gestu charitativy, aby potom mohl žít všechno), v otázce společného fondu před sebou máme ještě dlouhou cestu, takže existuje ještě – tady! – tři tisíce lidí, kteří do společného fondu nedávají nic. A to proč? Nejde o ekonomický problém, protože společný fond není otázkou kvantity, ale věrnosti. Ještě nechápeme jeho výchovný dosah, schopnost vytvářet nový způsob života. A proto cítíme obtíže. Protože prvním důvodem společného fondu je vychovávat se k prožívání všeho jako toho, co jsme obdrželi od Jiného. Proto se nám vyplatí neztrácet vědomí této záležitosti. Druhým důvodem je spolupráce na misii církve, abychom budovali hnutí. Čím víc člověk chápe jeho dosah, tím víc bude chtít, aby se mohlo šířit, abychom o něm mohli svědčit na všech místech (kde se hnutí neustále rodí). Někteří z nás žijí věrnost společnému fondu i v obtížích. Přečtu jeden dopis: „Bohužel vám dnes večer píšu to, co bych před nějakým rokem vůbec nečekala, že bych mohla někdy psát. A to, že jsem poslala peníze do společného fondu, které už jsem nebyla schopná platit, ale musím vám říct, že skutečně nedokážu nahradit všechny zmeškané vklady /mezi námi je možné říct i toto, v zahanbení, které člověk prožívá, mezi námi si můžeme říkat věci svobodně/. Ruku v ruce s tím, jak jsem se snažila dávat stranou něco na poslání do společného fondu, přišlo nečekané vydání. Nemá cenu říkat vám, že je teď těžká doba. Můj muž hodně pracoval za malý plat, a i když děláme velké oběti, abychom mohli splácet půjčku a čelit všem výdajům, které máme, ne vždycky dokážeme zaplatit naše záležitosti jinak než s pomocí rodičů. Až dodnes jsem vám nikdy nenapsala a ani jsem nesnížila příspěvek, i když už nízký, protoe jsem se styděla, že nedokážu respektovat svůj závazek. Teď se naopak stydím, že jsem podlehla pýše a ztratila tolik času v myšlenkách, místo abych se podílala na díle, i když s málem /není důležitá kvantita, je to problém přínáležení, vědomí přínáležení, lásky k tomu, co prožíváme mezi námi/. Doufám, že jednou budu moct všechno vynahradit.“ Že člověk může zakusit takový zármutek, říká mnohem víc, než kolik může dát. 143 144

Ibidem. J. Carrón, „S odvahou realismu“, Tracce-Litterae communionis, prosinec 2012, str. VI.

44

Tracce Nedávno vyprávěl don Pino, jak je ohromený faktem, že každé ráno na Katolické univerzitě v Miláně skupinka mladých prodává Tracce a že všechno se zrodilo z iniciativy jedné dívky, která řekla: „Tohle není časopis CL. Tohle je ‚můj‘ časopis.“ Mluvila o tom s pěti, deseti kamarády. Pro některé to byla příležitost setkání, jak se to stalo například při prodeji březnových Traccí, které měly na titulní stránce papeže Benedikta: někteří lidé chtěli pochopit, proč pro nás byl tak důležitý.

45