ZRNÍČKO Svazek 11, číslo 5
květen 2011
Buď Buď pozdravena, Maria Jediná žena z nás je v nebi, Matka Boží v Ježíši Kristu, hledí na něj věčně svým přečistým pohledem. Je to naše sestra, ale i naše matka, protože každý den nás rodí ve svém synu, pokud se otevřeme jejímu Životu. Dcera země, s jednotou srdce a těla, stále nabízí svoji něhu každému z nás. Nikdo nemůže žít bez mámy. Buď pozdravena, Maria. Maria souhlasu, aby se mohly odmítat ne a aby se vždy mohla přijímat láska, která se ohlásí. Maria ticha, ticha v semenech, aby z našich zemí mohlo vypučet Slovo Života. Maria krásná, ozářená Světlem, aby od jejího světla zkrásněly tváře uzavřené před Sluncem Dítěte. Maria všedních dní, aby vyloupala zrníčkami růžence tisíc okamžiků dnů a nocí. Maria něhy, něhy na našich polibcích, ptačích letech, na ustaraných tvářích.
Maria úsměvu, úsměvu v květech, aby ho odtrhli ti, co jdou kolem. Maria slz, potoka slz, aby zavlažil vyprahlá srdce. Maria tam nahoře, tam už ve výsosti, pros za mne, který jsem tak nízko. Maria paměti, věrná paměti, vzpomeň si na mne, když těžkými, zemí obtíženými kroky vstoupím do ŽIVOTA. Zdrávas buď, Maria, Maria máma, Maria, kterou miluji, Amen. (Michael Quoist)
Maria řekla: »Velebí má duše Pána, můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že milostivě pohlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, neboť veliké věci na mně vykonal ten, jenž je mocný, jehož jméno je svaté…« Lk 1,46-49
Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí učedník, kterého měl tolik rád, řekl matce: »Ženo, to je tvůj syn.« Potom řekl učedníkovi: »To je tvá matka.« A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Jan 19,26-27
Světec na květen Jako světce na měsíc květen jsme vybrali sv. Atanáše Alexandrijského. Atanáš se považuje za jednu z nejvýznamnějších osobností křesťanského starověku. Řehoř Naziánský ho nazval „sloupem Církve“, potomci mu přidali jméno „Veliký“. Narodil se jako syn křesťanských rodičů kolem r. 295 v Alexandrii v Egyptě. Dostalo se mu řeckého vzdělání a byl žákem mnicha Otce Antonína. Jako jáhen patriarchy Alexandra se účastnil Atanáš r. 325 slavného a směrodatného koncilu nicejského. Tento zážitek ho poznamenal na celý život. Už tam vystoupil hlasitě proti „bezbožeckým ariánům“ a započal tím boj, který ovládal jeho další život a měl mu přinést mnoho příkoří. Když patriarcha Alexandr zemřel v roce 328, stal se Atanáš ve svých 33 letech jeho nástupcem na patriarchálním stolci a tím hlavou egyptské církve. V dalších 38 le tech byl celkem pětkrát ariány poslán do vyhnanství. V letech 335 až 337 našel útočiště v Trevíru u biskupa Maximina. Další vyhnanství prožil v blízkosti Alexandrie a řídil svou křesťanskou obec z podzemí. Neoblomně stál proti ariánským protivníkům. Raději žil vzdálen své diecézi, než aby byl nevěrný zásadám nicejského koncilu. S papežem spolupracoval vždy dobře, se západní církví měl přátelské kontakty. Od r. 366 bylo Atanášovo působení nerušené. Muž míru, který i nadále rozhodně bojoval za své cíle, byl jednou z největších postav církve. Zemřel 2. května 373 v Alexandrii. Jeho hrob je v kostele sv. Kříže v Benátkách. Atanáš se stal nesmrtelným svými mnoha spisy, knihami a dopisy a svým teologickým názorem, že Bůh Otec a Bůh Syn mají jedinou podstatu bytí. Znázorňování: Atanáš Veliký je téměř vždy znázorňován jako stařec, většinou s pleší a dlouhým vousem, oděn v biskupském oděvu. Se svitkem spisu je ho vidět na mozaice ze 13. století v kostele s v. Marka v Benátkách. Sv. Atanáš je patron proti bolestem hlavy. (Podle Rok se svatými) 2
Atanášovo vyznání víry Kdokoli chce být spasen, tomu jest především potřebí, aby držel, obecnou víru, neboť kdo ji celou a neporušenou nezachová, nepochybně na věky zahyne. Obecná víra pak jest ta, abychom ctili jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě bez míšení osob a bez rozlučování podstaty. Jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna a jiná Ducha svatého, ale i Otce i Syna i Ducha svatého jedno jest božství, rovná sláva, společná velebnost. Jaký jest Otec, takový Syn, takový i Duch svatý. Nestvořený Otec, nestvořený Syn, nestvořený i Duch svatý. Nezměrný Otec, nezměrný Syn, nezměrný i Duch svatý, a přece nikoliv tři věční, nýbrž jeden věčný, nikoliv tři nestvoření, ani tři nezměrní, nýbrž jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně všemohoucí Otec, všemohoucí Syn, všemohoucí i Duch svatý, a přece nikoliv tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak (jest) Otec Bůh, Syn Bůh, i Duch svatý Bůh a přece nejsou tři Páni, nýbrž jeden jest Pán. Neboť jako nás křesťanská pravda nutí vyznávati, že každá osoba zvláště jest Bůh a Pán, tak nám obecné náboženství zapovídá říkati, že jsou tři Bohové nebo Páni. Otec není od nikoho učiněn, ani stvořen, ani zplozen. Syn jest od Otce samého nikoliv učiněn, ani stvořen, nýbrž zplozen. Duch svatý od Otce i Syna není učiněn, ani stvořen, ani zplozen, nýbrž vychází z nich. Jeden je tedy otec, nikoli tři Otcové, jeden Syn, nikoliv tři Synové, jeden Duch svatý, nikoliv tři svatí Duchové. A v této Trojici (není) nic dřívější ani pozdější, nic větší ani menší, nýbrž všechny tři osoby jsou mezi sebou spoluvěčné a sobě rovné, takže veskrze, jak již bylo výše řečeno, má býti ctěna i Trojice v jednotě, i jednota v Trojici. Kdo tedy chce býti spasen, smýšlej takto o Trojici. K věčnému spasení jest však nezbytné, aby (každý) věrně věřil také (ve) vtělení Pána našeho Ježíše Krista. Správná víra tedy jest, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, je právě tak Bůh i člověk. Jest Bůh, z podstaty Otcovy před věky zplozený, i člověk z podstaty matky (tomto) věku narozený, dokonalý Bůh, dokonalý člověk, záležející z rozumné duše a z lidského těla, rovný Otci podle božství, menší než Otec, podle lidství, jenž je sice Bůh i člověk, ale přece nikoli dva, nýbrž jeden jest Kristus. Jeden pak nikoli proměněním božství v tělo, nýbrž přijetím lidství v Bohu. Jeden vůbec nikoliv smíšením podstaty, nýbrž jednotou osoby. Neboť jako rozumná duše a tělo jest jeden člověk, tak Bůh a člověk jest jeden Kristus, jenž trpěl pro naše spasení, sestoupil do pekel, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otcově, odkud přijde soudit živé i mrtvé, k jehož příchodu mají všichni lidé opět vstáti se svými těly a vydati počet ze svých skutků. A kdo činil dobře, půjdou do života věčného, kdo však zle, do věčného ohně. Toto jest obecná víra, a kdo ji nebude věrně a pevně věřiti, nebude moci býti spasen.
Boží Slovo se stalo člověkem, abychom my se stali Bohem; On se stal viditelným v těle, abychom my měli ideu o neviditelném Otci, On sám snášel násilí lidí, abychom my získali neporušitelnost. Svým vzkříšením totiž Pán dal zmizet smrti, jako by to byla slámka v ohni.
3
Kdo velmi miluje, je schopný velmi trpět Dnes lásku tak často skloňujeme, že už jejímu vyprázdněnému obsahu sotva rozumíme. Cítíme, že tady cosi nesedí, a že s naší láskou to není úplně v pořádku. Jak máme lásku správně pochopit? Můžeme se dopracovat k jejímu čistému jádru tak, aby se pro ni vyplatilo žít i zemřít?
Vždyť žár lásky je silnější než smrt, říká Písmo: „Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání“ (Pís 8,7). Lásku máme vnímat jako nadpřirozenou - teologální ctnost. Když lásku ztrácíme Získáme ji nadpřirozeným způsobem společně s vírou a nadějí, a to vlitím při křtu a při každé dobře vykonané svátosti smíření. Můžeme ji poměrně lehce ztratit jediným smrtelným hříchem, na který se pravděpodobně „připravujeme“ déle, nebo povrchností svých postojů, nečistotou myšlenek, nepromyšlenými slovy i nedbalými nebo zlomyslnými skutky. Když měla Kateřina Sienská (1347-1380) v roce 1353 podle jejího duchovního průvodce bl. Rajmunda z Kapuy první vidění Krista, uviděla na ulici nad klášterem dominikánů Ježíše v papežském oblečení společně se sv. Petrem, Pavlem a Janem. Toto vidění bylo proroctvím jejího pozdějšího poslání. I když neměla formální vzdělání, patří mezi největší teology své doby. Její listy a traktát Dialogy se považují za jedny z nejjasnějších teologických spisů v historii Církve. Pán zjevil sv. Kateřině pět stupňů slz, které úzce souvisí s láskou v nadpřirozeném smyslu slova. Rozdělil je na dokonalé a nedokonalé. Uspořádaná a neuspořádaná láska Každá slza vychází ze srdce, a proto ji lze nazvat i „slzou srdce“. Rozdíl je jen v tom, že jedny pocházejí z lásky uspořádané, druhé z neuspořádané. Uspořádaná láska je dokonalá, neuspořádaná nedokonalá. Jsou lidé, kteří by chtěli mít dokonalé slzy, ale nemohou. Jejich slzy se neobjevují v oku. Jsou slzami ohně pravé a svaté touhy, která se stravuje láskou. Jsou slzami nevýslovných vzdechů Božího Ducha v duši člověka (srov. Řím 8,26), jejich hodnotu dokážeme sotva odhadnout. Ovoce ohnivých slz není o nic menší, než ovoce tekoucích slz, spíš naopak. Takové slzy jsou v přímé úměře ke stupni lásky v srdci člověka, zaměřené na Boha. Láska je o to mohutnější, o co více se přimyká k Boží vůli, o co větší zalíbení nachází v Božích očích. Pět stupňů slzí je vlastně pět kanálů, ze kterých poslední čtyři dávají hojnost, ba nekonečnou různost slz, přinášejí život, pojí se s praktikováním ctností a pocházejí z uspořádané lásky. Nekonečnou různost nabízejí v tom smyslu, že duše v tomto životě má nekonečné možnosti v oblasti svých tužeb a přání a nikdy se jimi nedokáže dosyta ukojit. Proto pláče. Zkorumpované srdce Z vlastní zkušenosti víme, že ne všechny touhy člověka jsou svaté. První stupeň slz se týká takových tužeb, které tryskají z neuspořádané lásky. Vyvěrá ze srdce těch, kterým nezáleží na ctnostech a kteří se ocitli ve stavu nepravého a falešného způsobu života v tomto světě. Z přírody, ze stvořených věcí, dokonce i z vlastní smyslnosti si udělali boha, tedy modlu, které 4
se klaní a kráčejí podle záměrů svého srdce. Z něho potom vychází jen škoda pro jejich duši i tělo. Srdce tolik bolí, kolik miluje. Výkřiky srdce jsou však velmi odlišné. Pokud je kořen duševní sebelásky znetvořený, je zkorumpované celé srdce a s ním všechno ostatní. Strom takového člověka přináší jen ovoce smrti, shnilé květy, zvadlé listy, větve skloněné k zemi, takže jimi vítr lomcuje na všechny strany. Duše, která se snaží žít ctnostně, koření v údolí pokory, zatímco ta, která žije neřestně, sídlí na hoře pýchy. A protože nemá potřebné živiny, nemůže rodit jiné ovoce, než ovoce smrti, dusí se v hnilobě svého hříchu. Pokud by i vykonala jakkoliv velké dobro (například přispěla na výstavbu nemocnice a sirotčince), pro její věčný život by takové dobro nemělo velkou hodnotu, protože daný skutek nevykonala v milosti posvěcující. Lidé tohoto světa a na prvním stupni slz, říká Kateřina, jsou ovlivňováni čtyřmui větry: přízní či nepřízní osudu, strachem a svědomím. Přízeň posiluje jejich pýchu, vyvolává mnoho domýšlivosti a sebedůvěry, vede k opovrhování bližním. Pokud je takový člověk nadřízeným, páchá mnoho bezpráví, jeho srdce je naplněné marnivostí a nikdy není spokojené, přeje si věci, které nemůže mít, a domnívá se, že je to nepřízeň osudu, který ho stíhá. Pronásleduje ho strach z vlastního stínu, při sebemenším podnětu roste jeho netrpělivost a lomcují jím zkreslené výčitky svědomí. Takto ho týrá sám démon, donekonečna s ním konverzuje, jen aby ho utvrdil v nepravosti a lži.
Očištění - chuť pravdy Ovoce druhého stupně slz je úplně odlišné. Dosáhnou ho ti, kteří se ze strachu z bolesti a před Božím trestem začnou zvedat z viny a získávat milost. Unikli smrtelnému hříchu a jejich očištěná duše získala pokoj svědomí, otevřely se jim oči rozumu a začínají vidět svůj vnitřní stav a rozlišovat. Dostávají první vnitřní útěchy. Najednou jim začínají „chutnat“ ctnosti a zapálí se v nich touha po Pravdě, kterou donedávna opovrhovali. Zjišťují, že tou Pravdou je vtělené Slovo. Jen co se v duši takového člověka rozhojní láska v podobě milosti, začíná přijímat „pevnou stravu“ a probouzí se v něm touha pracovat k Boží cti a slávě. Jaké ovoce přináší stav člověka na tomto třetím stupni slz? Sílu, vysvětluje věčný Otec sv. Kateřině, která se zakládá na svaté nenávisti vůči vlastní smyslnosti. Mimo to se duši dostane i pokoje pravé poníženosti společně 5
s trpělivostí. Trpělivost odstraňuje všechno pohoršení a odnímá duši všechnu bolest. Neboť ve skutečnosti se jenom smyslová vůle pohoršuje nad zraněními, pronásledováním a nepříjemnostmi, jenom ona touží po časných nebo duchovních útěchách. Raz-dva přitom ztrácí trpělivost! Ovoce trpělivosti je oproti tomu sladké a slastné. Je jako královna, která stojí na pevné skále, opřena o Pánovu vůli. Na Kristově hrudi Čtvrtý stupeň slz představuje slzy spojení s Bohem, je posledním a nejdokonalejším stupněm pláče na této zemi. Spojuje se se třetím stupněm, s láskou ke kříži, který duše nejen trpělivě nese, ale i radostně po něm touží. Od Boha přijímá dar klidné mysli a citového spojení s jeho přirozeností, živí se jí, jako se živí nemluvně mlékem z prsou své matky. Jeho ústa jsou naplněna svatou touhou po těle Ukřižovaného, což znamená jít v jeho stopách a řídit se jeho učením. Poznává, že na tomto stupni nemůže kráčet jen s Otcem, neboť v Otci není bolest a utrpení, ale s jeho sladkým Synem, milujícím Slovem. Pochopí a ochotně přijímá, že na této zemi není možné kráčet bez utrpení, ale je si jistý, že zkouškami upevňuje svoji víru. Spočívá - obrazně řečeno - na Kristově hrudi, což znamená, že se noří do samé pravdy, kochá se v ní a pije z mléka ctností, čímž čerpá milosti. Ctnosti samy o sobě nejsou sladké, ale stávají se jimi prostřednictvím božské lásky, která spojením s Bohem ustavičně mohutní. Tento stav spojení je slastný a slavný, ale není dokonalý, protože nemůže přivést k totálnímu uspokojení člověka. Věci tohoto světa ho v tom neustále vyrušují a vzbuzují v něm nekonečnou kombinaci nejrůznějších tužeb. Tento stav je dokonalý jen na stupni milosti, ve smrtelném těle člověka. Ohnivé slzy radosti Dokonalým stupněm slávy je až pátý stupeň slz, na který se dostane duše až po smrti, když se oddělí od těla, a když se s ním pro zásluhy Vykupitele a Spasitele znovu tajemně spojí při vzkříšení. Tehdy přijme věčný život jako největší dar v osobě samého Boha - s ohnivými slzami radosti. Slza vychází ze srdce a srdce ji tlačí do oka, jen co vzplanula touha po něčem nebo někom. Podobně jako zelená ratolest hozená do ohně vydává nejprve vodu a po uschnutí hned vzplane, tak i srdce zalité milostí nejprve usuší sebelásku a okamžitě zapálí duši. A protože v tomto životě touhy srdce nikdy neutichají, ani duše se v něm nedokáže nikdy nasytit. Čím více miluje, tím méně se jí zdá, že miluje. Takto se neustále cvičí ve svaté touze, která zas zvelebuje charitativní lásku. Oko pláče pro tuto touhu. Nikdo nemůže žít bez lásky, neboť Bůh každého stvořil z lásky a pro lásku. Svatá Kateřina se stala učitelkou Církve. Svým učením každého vyzývá, aby si dal dobrý pozor, na co chce svůj největší poklad - schopnost milovat - zaměřit, neboť tomu se bude jednou podobat. Pokud svoji nejvznešenější kapacitu a schopnost milovat nasměruje na věci tohoto světa, ztrácí svoji důstojnost. Místo letu orla při vrcholcích skal se dostane jako slepice jen na střechu kurníku. Rozumný a moudrý člověk se vždy řídil a řídí slovy Písma: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat“ (Deut 6,4-7). (podle KN) 6
Odkaz z Fatimy v Hirošimě Hikoka Vanamuri, profesor filosofie na tokijské univerzitě, přišel na pouť do Fatimy. Završil tak dlouhou cestu, která ho přivedla ke katolické víře. Do Japonska se již nevrátil. Koupil si kousek země asi tři kilometry od Fatimy, blízko starého mlýna a tam začal svůj nový život, vyplněný modlitbou a rozjímáním. V interview s jedním novinářem mezi jiným řekl: „Už se do Japonska nevrátím. Po letech studia a meditace jsem pochopil, že buddhistické ovzduší, ve které jsem žil, je jen trpkým historickým svědectvím formálního pohanství. Proto jsem se obrátil na katolickou víru. Rozhodl jsem se k tomu po výbuchu atomové bomby nad Hirošimou. Byl jsem tehdy v Hirošimě kvůli historickému bádání. Výbuch bomby mě zastihl v knihovně. Když jsem listoval v jedné knize, napsané portugalsky, padl mi zrak na obrázek Fatimské Panny Marie. Zdálo se mi, že se obraz hýbe a něco mi říká. Vtom mne oslepilo úžasně silné světlo. Zůstal jsem jako zkamenělý. Rozpoutalo se hotové kataklizma. Nebe se zatmělo. Mrak pokryl celé město. Všechno hořelo: knihovna, lidé, ba i vzduch. A já jsem nebyl ani škrábnutý. Nedokázal jsem si vysvětlit, co se vlastně stalo. Copak se dá vysvětlit zázrak? Zprvu jsem nebyl schopen ani myslet. Jenom obraz Fatimské Panny Marie se třepotal v mé mysli nad všemi ohni, požáry a lidským barbarstvím. Bezpochyby jsem byl zachráněn proto, abych vydával celému světu svědectví o Panně Marii. Doktor Keya Muynuri, můj přítel, ke kterému jsem šel asi po dvou týdnech na prohlídku, po zkoušce rentgenovými paprsky zjistil, že mé tělo vůbec neutrpělo výbuchem. Bylo to lidsky nevysvětlitelné. Začal jsem věřit v krásu lásky. Naučil jsem se katechismus a na srdci jsem si uchovával obrázek Panny Marie, jako její láskyplný odkaz z Fatimy. Toužil jsem po Ježíši Kristu, ale toužil jsem po něm prostřednictvím jeho Matky. Cítil jsem jeho přítomnost kolem sebe a v sobě. Dával jsem přednost odpuštění před urážkami, kterými moji spoluobčané zasypávali nepřátele. Jsem si jistý, že bez odpuštění by svět zůstal na pokraji věčného konfliktu. Ve Fatimě jsem pochopil pravý význam lidské existence. Mojí touhou je modlit se jako poslední sluha.“ Hikokovi Vanamurimu Panna Maria zachránila život a on jí ho celý věnoval. My máme štěstí, že jsme od okamžiku křtu jejími dětmi a naučili jsme se ji ctít už v útlém mládí. Je to o jeden důvod víc, abychom jí úplně patřili. Vyhýbejme se hříchu a věrnost Pánu Ježíši ať je konkrétním projevem oddanosti naší společné Matce.
7
Hodnota a krása celoživotního manželství Ověřená zkušenost potvrzuje, že všechny etapy manželství mají své osobitné kouzlo a požehnání, když je v něm přítomný Bůh. A to i navzdory faktu, že individualistická kultura manželství jako svátost znehodnocuje.
Současná kultura a společenské klima nejsou přátelské k instituci manželství jako celoživotního společenství muže a ženy. Považuje ho za svazek, který obírá jeho protagonisty o svobodu kdykoliv z něho vystoupit, když se ukáže, že nejsou způsobilí nebo nejsou ochotní budovat trvalý vztah. Příliš časná manželská dobrodružství mladých lidí ve vztazích necítí potřebu závazného slibu lásky, manželské smlouvy, ze své podstaty jsou často jenom vztahy ad hoc. Pokud přece nějaký čas přetrvají, když přijdou děti, manželství jako společenské potvrzení jejich vztahu pro ně znamená spíše účast na benefitech manželství v rámci rodinné politiky státu, než potvrzení závaznosti jejich vztahu. V této společenské situaci velmi příhodně zaznělo na jednom semináři o manželství a rodině toto hodnocení: Nepřejícím postojem individualistické kultury k instituci manželství se zhodnotí manželství jako svátost, čímž se chápe život dvojice s Bohem, který dal manželství přirozený vznik. Jak to vypadá, když se manželství prožívá s Bohem, v jeho přítomnosti? Ze zkušenosti lze říci, že všechny etapy života v manželství mají své osobitné kouzlo a požehnání, když je v nich přítomen Bůh. Příprava na manželství Celý čas dětství a mládí je přípravou na manželské soužití. Když má dítě to štěstí, že je vedeno vnímat rodiče a druhé lidi podle poselství Písma svatého, je to skvělá škola obrušování vlastního sobectví ve vztazích vůči druhým lidem. Hodnoty manželství prožívaného s Bohem dokážou dát sílu mladému člověku, aby dokázal rozlišovat mezi potenciálními objekty zájmu a lásky a zvolit si toho, kdo dává určité záruky, že společně dokážou podle těchto vzácných hodnot žít. Bůh je vždy nablízku a svou láskou dokáže osvobodit od vnitřní vazby a závislosti, aby mladý člověk dokázal ve vnitřní svobodě dále hledat vztah vhodný pro manželství podle Boží představy. Kdyby tlak společnosti, médií, vrstevníků na předčasné sexuální experimenty chtěly přemoci v mladém člověku touhu po krásném trvalém manželství, Boží vize sexuality ve službách opravdové nesobecké lásky dá pochopit snubní, závazný charakter sexuálních vztahů a dokáže uchránit od nezralých, předčasných, často bolestných zkušeností.
8
Různost povah manželských partnerů Podle rozvodových statistik je právě toto kamenem úrazu mnohých manželství. Každý z partnerů pochází z jiného rodinného kontextu a dnes, v době téměř totální akceptace rozvodu jako „normálního“ společenského jevu, je často ten rodinný kontext velmi zraněný. Každý má své vlastní, často velmi zrelativizované představy o manželství a rodině a zpravidla partneři nedokážou ještě během známosti své rozdílné postoje postupně převádět na společného jmenovatele, nebo tělesné svazky vzniknou dřív, než by se jejich názorové rozdíly a odlišné postoje stačily sblížit. Manželství ve společenství s Bohem, který je láskou, dává šanci naplnit všechny svoje fáze jasem, který plyne ze snahy uskutečnit nádhernou Boží vizi „a budou jedním tělem“ (Gen 2,24). Ano, jedno tělo a jedno srdce - při veškeré různosti povah, životních zkušeností a osobních historiích obou manželských partnerů. Kde je přítomný Bůh, tam je on, láska, společným jmenovatelem růzností, které dokážou manželství obohatit a upevnit. Čas rodičovství Když přijdou děti, začíná proces „výchovy rodičů dětmi“ a začíná se naostro dobrodružství dělby práce mezi manžely v zájmu zabezpečení potřeb rodiny a budování vztahů s dětmi. Tato dělba práce mezi ženou a mužem v rodině je vedle ekonomické dělby práce ve společnosti, která je pro lidstvo darem, pro každou rodinu novým a velmi důležitým jevem. Díky moudré dělbě práce mezi rodiči mohou děti postupně a klidně vrůstat do svých životních rolí. Když může žena matka zůstat doma u svých dětí, dokud jsou malé, kolik krásných pokojných chvil zažívá! Když si otec dokáže vytvořit prostor i na osobní péči o děti, jeho citový život je nesmírně obohacený a také vyvážený jeho často příliš zdůrazňovaný pracovní rozměr života. Žádné „proč“ dětí nesmí zůstat nezodpovězené, neboť je čas na vzájemnou komunikaci. Prostá, Bohem darovaná moudrost rodičů otevírá dětem smysluplný pohled na svět, na lidi, na sebe samého. A když přijdou na děti bouřlivé roky puberty, tady osobitně nemůže absentovat Boží moudrost, co vede děti ke svobodě, ale i k sebeovládání, k přijetí vlastní osobnosti a k důvěře ve vlastní hodnotu, k důvěře ve smysluplnost světa lidí i přírody. Zvláště však nesmí absentovat láska a empatie rodičů, živená z Božích pramenů. Prázdné hnízdo Když děti odcházejí na své vlastní cesty, manželé odchodem dětí z domova neztrácejí pouto svého vztahu. Vždyť manžele spojuje mnohem víc než jen děti a starost o jejich výchovu a výživu. Spojuje je společný životní cíl, společně prožité radosti a bolesti, společná láska k vnoučatům a dobro přející pomoc rodinám svých dětí. Pěkné vztahy s dětmi, dozrálé ve zkoušce jejich puberty a dospívání do nezištné podoby a dále moudře rozvíjené s jejich manžely/manželkami, jsou pro rodiče silou, ozdobou a pýchou jejich stáří. Přijetí smrti Když se blíží závěr života jednoho z manželů, blíží se vzácná zkouška síly jejich lásky. Taková láska je více láskou dvou srdcí než dvou těl, je zaměřená více na obdarování toho druhého než na vlastní potěšení. V komunikaci těchto dvou dozrávajících lidských bytostí se z hlubin jejich osobností vynoří hojnost bohatství a krásy, důvěry a vděčnosti, dobroty a 9
nezištnosti. Ani jakákoliv těžká choroba nedokáže tento proces komunikace umlčet, možná ho jen musí - podle typu nemoci - projevit jinými formami: spíš neverbálními jak verbálními, spíše duchovními než tělesnými, spíš Božími než lidskými. A takový krásně vyzrálý vztah lásky nepřemůže ani smrt. Přijetí smrti manžela/manželky je přijetím Božího plánu s jeho/jejím životem. A zde ani ten nejkompetentnější vztah, jakým je manželství, nemá před Božím plánem prioritu. Společná životní zkušenost s Bohem, s jeho láskou a moudrostí, velmi ulehčí tento krok, říct Bohu „ano“ za sebe i za manžela/manželku. A to je nejcennější gesto lásky vůči němu/jí, udělení svobody v jeho/jejím životním dobrodružství s Bohem, bez ohledu na vlastní srdce a city, potřeby a obavy. A Boží odpovědí je dar „společenství svatých“ i přes hranice života a smrti, neboť „Bohu není nic nemožného“ (Lk 1,37). A život pokračuje ve svobodě dál… Boží příslib Tak nějak Bůh plánoval realizaci svého příslibu manželům „a budou jedním tělem“. Každá fáze jejich společného života dává i krásu manželského soužití, i náročné úkoly, dává i zkoušky, i vítězství, přikazuje ztrácet sebe, zároveň však obohacuje nevýslovným bohatstvím zralé lásky. Pokud manželství z nějakých důvodů předčasně ukončíme, nebo ho ani pořádně nezaložíme, přijdeme o tyto vzácné poklady jeho jednotlivých fází. Jsme o to chudobnější a o to méně šťastní. A svět je o to chudobnější na lásku a chudobnější o promarněnou šanci svého humánního směřování do budoucnosti. Vždyť o tom je celý lidský život: pokud nemilujeme, žijeme nadarmo. Manželství podobně jako kněžství a zasvěcený stav jsou výhněmi, kde se cit lásky mění na sílu lásky, která přemáhá svět… (podle KN)
Znamení Byla bouře. Na ostrůvek doplaval trosečník, který se ze všech sil držel trámu z rozbité lodi. Ostrůvek byl ve skutečnosti jen větší útes, holý a nehostinný. Trosečník se začal modlit. Ze všech sil prosil Boha, aby ho zachránil, a každý den vyhlížel na obzoru pomoc. Ale žádná nepřicházela. Po několika dnech se na ostrůvku zabydlel. Podařilo se mu vyrobit nástroje k lovu a obdělávání půdy, po nekonečných pokusech se naučil rozdělávat oheň a v potu tváře si vystavěl přístřeší, které ho chránilo proti větrům a bouřím. Uplynulo několik měsíců. Trosečník se stále modlil, ale žádna loď se na obzoru neobjevila. Jednoho dne zavál vítr plameny z ohniště na rohože trosečníkova příbytku. Ten se v okamžiku vzňal. Hustý kouř zahalil celé okolí. Během několika minut přišla vniveč celá jeho několikaměsíční práce. Trosečník, kterému se nepodařilo zachránit z plamenů téměř nic, se s pláčem zhroutil na písek. „Proč, Pane? Proč se mi muselo stát i tohle?“ O několik hodin později přistála u ostrůvku veliká loď a spustila na vodu člun. „Jak jste zjistili, že tu jsem?“ ptal se trosečník, který nevěřil svému štěstí. „Zahlédli jsme kouřové znamení.“ Tvé dnešní potíže jsou kouřovým znamením zítřejšího dobra. Bůh tě přijde zachránit. 10
Můžeme být vzorem i odstrašujícím příkladem Člověk se připravuje na své povolání několik let. Jak dlouho se připravuje do manželství? Téměř každý druhý pár končí rozvodem a je otázkou, kolik z těch stávajících manželství se dá ještě nazvat vztahem. Sama vnímám vstup do manželství jako velmi zodpovědný krok. Možná mám víc obav, než někdo jiný. Moje „teoretické“ studium manželství nás s přítelem zavedlo na předmanželskou přípravu, kterou každému vřele doporučuji. Až na tomto místě jsem poprvé slyšela manžele po 20 letech společného života prohlásit, že jsou spolu stále šťastní, vstupu do manželství nelitují a přísaha je pro ně výzvou, která je ustavičně táhne vpřed. Je třeba budovat komunikaci Manželství nemusí být hrobníkem romantiky, koncem všeho pěkného. Základní věcí kterou je třeba ve vztahu budovat, je pravidelná komunikace. Je třeba se zajímat o toho druhého, co ho v ten den zranilo, co ho potěšilo, co se ho z mého chování dotklo. Často si namlouváme, že partner si domyslím, co si myslíme. Na druhé straně ne vždy to, co řekneme, si i myslíme. Právě vzájemnou komunikací se dá předejít mnoha konfliktům nebo domýšlení si. Vzpomínaní manželé mají zvyk dát si každý den spolu kávu, při které navzájem mluví o svých pocitech. Představili nám hierarchii hodnot ve svém manželském životě. Na prvním místě má být Bůh, bez kterého se nedá nic dělat a který jediný je schopen dokonale naplnit naše potřeby a touhy. Po Bohu následovalo budování manželského vztahu - ne děti, ani práce. Děti jsou nám dány jen na krátký čas, máme je od Boha jakoby „půjčené“. Když odejdou, zůstanou partneři sami. Vřele doporučované investice do manželského vztahu jsou: manželské „rande“, víkend ve dvojici, poznámka v manželově diáři „důležité setkání“ symbolizující večeři s manželkou, pohlazení, květ jen tak z lásky. Věnovat se dětem je už potom přirozenou součástí dobře fungujícího vztahu. Toto chceme i my Z víkendu jsme se s přítelem vrátili nadšení. Řekli jsme si, že toto chceme i my! Víme, že to nebude lehké. Zjistili jsme to již během chození, ☺. Víme, že si to vyžaduje oběť dokázat se naučit mluvit jazykem lásky toho druhého, a ne tím svým. Nezapomenout, že na prvním místě má být Bůh, bez kterého daleko nedojdeme. I my toužíme po 20 letech manželství prohlásit, že to stálo za to, máme se stále raději, že manželství je výzva a chceme být dobrým příkladem pro ostatní. Manželství není něco, co je mezi dvěma zavřené v zásuvce, ale jeho ovoce vidí i ostatní kolegové, sousedé, přátelé na návštěvě. A právě i díky našemu vztahu se mohou jiní rozhodnout budovat manželství. Můžeme jim však být i odstrašujícím příkladem, který jim bude blikat před očima ve chvíli jejich životního rozhodnutí. (podle KN) 11
Jak mluvit s dětmi o Bohu
R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.
26. Kritérium soudu Po tom všem, co jste se dosud dověděli, vám možná napadne, že asi nebude mnoho těch, kteří jednou přijdou do nebe, které Ježíš dovede do slávy s radostí jako své přátele. Vždyť kolik skutečných přátel má? A jak vlastně toto přátelství projevuje? Víte přece dobře, jak je to i mezi vámi, dětmi. Není mým přítelem, kdo mi to stále opakuje, kdo mi krásně říká, jak mě má rád. Ale když potřebuji pomoci, tak si mě nevšimne. Anebo mi ještě ublíží. Toto by mělo platit o našem přátelství s Ježíšem. Jenže co já mohu Ježíši udělat dobrého? Potřebuje on moji pomoc? Anebo mohu mu nějak ublížit? Vždyť to bylo velmi dávno, kdy žil na zemi jako člověk. Ale přece to jde. Sám Ježíš řekl jak, a ti, co byli přitom, na vlastní uši to slyšeli, zapsali to do Písma svatého. Ježíš tehdy řekl, že těm, které vezme s sebou do nebe, řekne toto: "Pojďte se mnou k mému Otci do věčné radosti, protože když jsem byl hladový dali jste mi jíst, když jsem měl žízeň dali jste mi pít, když jsem byl smutný potěšili jste mě, když jsem byl unavený, pomohli jste mi." Ale oni se budou divit a řeknou: "Kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, smutného a unaveného? Vždyť my jsme přece tehdy nežili, když jsi byl na zemi." Ale on jim odpoví: "Co jste udělali komukoliv hladovému, žíznivému, smutnému, slabému a opuštěnému, to jste udělali mně". Tak. A nyní jste se dověděli to nejdůležitější ze všeho, čemu se učíme. Myslím, že jste se až divili, proč si stále vyprávíme o přátelství s Ježíšem, když ho nevidíme. Když už s námi nežije viditelně jako člověk. Nyní to už víte. Proto se už musíte začít dívat na lidi okolo sebe jinak! Když potkáš na schodech paní s těžkým nákupem a přejdeš okolo nevšímavě, koho sis nevšiml? Ježíše! A tak se chová skutečny přítel? Jak ti bude, když ti jednou Ježíš řekne: "Pamatuješ si, jak se mi šlo těžko po schodech s velkými brašnami a jak sis mě nevšiml?" Jen přemýšlej o tom, co všechno bych ti už nyní mohl vyčítat! Že jsi mu neuvolnil místo v autobuse, přestože jsi viděl, že je starý a sotva stojí na nohách. Možná to byl on, komu ses posmíval, když spadl na kluzkém chodníku, namísto toho, abys mu pomohl vstát. Snad se chtěl trochu projet na tvém kole, ale nedovolil jsi mu to. Možná jsi mu nepůjčil pero, když si je zapomněl doma. Anebo jsi mu nedonesl úlohy, když nebyl ve škole. A kdyby ses přitom vymlouval, že jsi ho nikdy neviděl a nepotkal, řekl by ti stejně: "Co jsi odmítl udělat komukoliv, to bylo ve skutečnosti mně. Protože to všechno jsem potřeboval a čekal od tebe já." Tedy hlavní je, abychom jeden druhému pomáhali a nikdy nikomu neublížili. Ježíšovým skutečným přítelem je každý, kdo pomáhá druhým, i kdyby nikdy v životě o Ježíši neslyšel. Zdá se vám to neuvěřitelné? Máte pravdu. To je opravdu těžko uvěřitelné. Ale proč by to Ježíš říkal, kdyby to nebyla pravda! Nebo by nás chtěl podvést? 12
Snad to lépe pochopíme zase na nějakém příběhu. Tento byl dokonce i v televizi. Vy jste ho asi neviděli, protože to bylo už dávno. A kdyby ho náhodou opakovali, podívejte se, je velmi pěkný. Film se jmenoval Princ a žebrák. Povím vám stručný obsah. Do anglického královského paláce se náhodou dostal otrhaný chlapec-žebrák. Princ byl rád, že si může konečně s někým hrát. V paláci totiž neměl žádného kamaráda. Tak si tedy hráli, až je napadlo, vyměnit si šaty. Podívali se na sebe a zjistili, že si jsou úplně podobní. Výborně se tím bavili. Princ však docela zapomněl, že je v žebráckých šatech a vyběhl na chodbu. Uviděly ho stráže a hned ho surově vyhnaly z paláce. Marně křičel a dokazoval, že je princem. Nikdo mu nevěřil. Nikdo nevěřil ani žebrákovi v princově oblečení. A ten zůstal na zámku. Každý si myslel, že se pomátl, když tvrdil, že je žebrákem. Chudák princ ale prožíval těžké časy mezi tuláky, zloději a žebráky. Až se ho ujal jeden dobrý člověk, který mu sice též nevěřil, že je princem, ale oblíbil si ho a staral se o něj. Když se všechno šťastně skončilo a princ se dostal zpátky do zámku, královsky odměnil toho, kdo mu pomohl a byl k němu hodný, i když ho v žebráckém oblečení nepoznal. Ježíš je tedy jakoby převlečený v podobě každého, kdo potřebuje naši pomoc. A též se královsky odmění každému, kdo mu v takovéto změněné podobě pomůže. I tomu, kdo vůbec netuší, že to dělá Ježíši. Nemusí ho vůbec poznat, nemusí o něm vědět. Jako ten dobrý člověk v příběhu o princi a žebrákovi. Jenže představte si, že by někdo v tom příběhu věděl, že ten žebrák je ve skutečnosti princ. A přece by mu nepomohl. Jak by to s ním dopadlo, když by se všechno vysvětlilo a z prince by byl dokonce král? To se týká nás. My víme, že to Ježíš opravdu řekl a že ho opravdu denně potkáváme v různých podobách, v různém převlečení. Víme, že čeká, jestli se k němu budeme chovat jako opravdoví přátelé. Všímejte si toho a snažte se podle toho jednat.
27. Zavržení Učení o pekle patří k nejtěžším problémům vůbec. Nesprávné chápání vede buď k popření možnosti zatracení, anebo k životu v ustavičném strachu. Obě krajnosti jsou nebezpečné. Neexistuje žádné formální církevní učení o způsobu života zavržených. V Písmu se peklo uvádí jako napomenutí a varování, které je třeba brát vážně. V této lekci vysvětlujeme zavržení podle současného teologického názoru. Je třeba se snažit podat tuto pravdu dětem tak, aby se nic nezlehčovalo, ani nevyvolával strach. U dětí je třeba si stále uvědomovat, že ještě nejsou schopné spáchat těžký smrtelný hřích a proto zavržení pro ně jaksi nepřichází v úvahu. Jak velmi záleželo Ježíši na tom, abychom si všímali lidí okolo sebe a pomáhali jim, uvidíme i z jeho dalšího vyprávění, z podobenství o boháči a Lazarovi. Budu vám to vyprávět. 13
Žil jednou jeden velmi bohatý muž, oblékal se do drahocenných šatů, bydlel v krásném velkém domě, kde bylo hodně služebnictva. Všichni tam byli jen na to, aby ho obsluhovali a splnili každé jeho přání. Umývali ho, česali, natírali ho všelijakými voňavkami a mastmi. Oblékali ho, dokonce ho ještě ovívali, aby mu nebylo příliš teplo a aby ho neobtěžovaly mouchy. Hlavně mu však vymýšleli, vařili a stále nosili všelijaká vzácná jídla a nápoje. Takže každý den měl hostinu. Přitom mu hrála příjemná hudba a okolo stolu tančily krásné tanečnice. Všechno měl, na co si jen vzpomněl. Nic ho netrápilo, nebolelo, sám se o nic nemusel starat. Ale ani se o nikoho nezajímal. Nikdy se žádného ze svých sluhů nezeptal, jak mu je, jestli není unavený, kolik má dětí, jestli něco nepotřebuje. Myslel vždy jen na sebe. Nikoho si nevšímal, takže ani nevěděl, že před jeho bránou leží opuštěný žebrák Lazar. Byl to chudák, nemocný, po celém těle měl vředy. Nemohl pracovat a vydělávat si peníze, aby si za ně koupil alespoň to nejnutnější. Žil tedy z toho, co si vyžebral. Alespoň trochu jídla a místo na přespání? Když však došel k boháčovu domu, byl už docela vysílený, takže tam zůstal ležet. Už neměl ani sílu vejít a vyžebrat si něco. Přitom uvnitř bylo tolik jídla, že by se mohlo nasytit mnoho chudáků jen z toho, co se ze stolu odnášelo a vyhazovalo. A před dveřmi toho domu, ve kterém bylo tolik jídla, zemřel chudák Lazar hladem. Byl to dobrý člověk. Dokud byl zdravý a mohl pracovat, každému pomáhal. Proto po smrti přišel do nebe, do věčné slávy k Bohu. A tam se setkal se všemi, které měl rád. Zemřel však i boháč. Bohatství ho nemohlo zachránit před smrtí. Za peníze se dá koupit mnoho krásného, dobrého, příjemného a vzácného. Ale život se koupit nedá. Sluhové sice oblékli boháčovo mrtvé tělo do krásných šatů a uložili do nejdrahocennější rakve. Ale z toho už on nic neměl. Jeho tělo bylo mrtvé a určené k rozpadnutí jako každé jiné. Jeho "já", jeho duše, to, čím se podobal Bohu, to nezemřelo. On tedy zůstal, žít, jen neměl tělo, to tělo, kterému předtím obstaral za peníze všechno. Neměl už ani peníze, ale k čemu by mu byly! Nic si už za ně nemohl koupit. A tak zůstal sám. Navěky sám. Nemohl přijít do nebe, protože nikdy neměl nikoho rád. Vždy viděl jen sebe, zajímal se jen o sebe, myslel jen na sebe. Na Boha nikdy ani nepomyslel. Nepotřeboval ho. Měl přece všechno, co chtěl, a myslel si, že to tak musí být. Ani ho nenapadlo přemýšlet o tom, odkud je svět, odkud je on sám. A proč vlastně žije. Celý život si myslel, že on je na světě proto, aby mu bylo dobře a všechno okolo něho jen proto, aby to využíval pro sebe. Ty, kdo ho chtěli upozornit a napomenout, neposlouchal. Těm, kterým by měl něco dát, v něčem jim pomoci, nechtěl vidět. Nikdy nepracoval, nezasel ani jedno zrníčko, nevypěstoval ani jeden hrášek, nic nepostavil, neopravil, nevymyslel, nikomu nic nedal. Žil jen sám pro sebe. Okolo sebe měl jen ty, co mu sloužili. A v nebi už nejsou sluhové a páni, tam nikdo nerozkazuje a nikdo neslouží. Když boháč najednou zahlédl Boha a všechny lidi, kteří žijí v jeho blízkosti, vzpomněl si na celý svůj život. Uviděl to najednou docela jasně a zřetelně. Bylo to asi tak, jako když je stáhnutá roleta, v pokoji je šero, sotva něco rozeznáme. A když roletu vytáhneme, místnost je plná slunečního světla a tehdy uvidíme i prach. Tak nějak uviděl i boháč svůj život a vzpomněl si, kolikrát měl možnost se změnit. Jak neposlouchal svou matku, otce, přátele. Jak nechtěl vidět žádnou bídu, žádné slzy, a proto se přestal s lidmi stýkat. Kolikrát odmítl ty, kteří ho chtěli upozornit, i ty, kteří ho prosili o pomoc. Nyní zjistil, že se mohl rozhodnout pro jiný život. Uvědomil si celou hrůzu svého neštěstí. Ale už na tom nemohl nic změnit. On nechtěl být jiný. A už by ani neměl možnost někomu lásku prokázat. Neměl komu pomoci. To se dá jen zde na zemi. Uviděl i Lazara, i všechny ty, které za života odmítl. Nikdy je neměl rád, nestál o ně. Ani nyní. O nikoho, ani o Boha. Nenáviděl je. A když je viděl nyní šťastné, nenáviděl je ještě víc. Nemohl by být mezi nimi šťasten, když je neměl rád. On už ani nevěděl, jaké je to, mít někoho rád. On dovedl jen nenávidět. I Boha, i ty okolo něho. A v této nenávisti mu nezbývalo nic jiného, než zůstat sám. Sám se sebou, se svým sobectvím, se svou nenávistí, která ho pálila jako oheň a udělala nešťastným navěky. Toto je zavržení, toto je peklo. Slovo "peklo" jste už jistě slyšeli. Možná tak, že v pekle je velikánský oheň a čerti do toho ohně hází zlé lidi. To se však jen tak maluje, protože nedovedeme namalovat, jak pálí nenávist a jak bolí věčná samota. A možná vám někdo řekl, že do pekla posílá 14
Bůh lidi za trest. Snad se vám tehdy zdálo, že tedy Bůh nemůže být dobrý. Jenže nyní vidíte, že je to trochu jinak. Boháč si svým sobectvím a nenávistí sám zvolil věčnou samotu. Bůh chtěl, aby i tento boháč byl šťastný. Vždyť proto ho stvořil. Proto mu dal rozum, aby přemýšlel, proč je na světě. Proto mu dal uši, aby poslouchal i dobré rady a napomenutí. Proto mu dal oči, aby viděl okolo sebe i druhé. Proto mu dal zdraví a majetek, aby mohl pomáhat jiným. Proto ho postavil na svět mezi lidi, aby s nimi žil v lásce. Ale on to všechno udělal naopak. Z vlastní vůle se rozhodl pro sobectví, nenávist a věčnou samotu. Nedejte se zastrašit peklem a nebojte se ho. Peklo sice opravdu je a je hrozné, ale zavržený bude jen ten, kdo se tak sám svobodně rozhodne. Kdo tam chce být. Kdo chce zůstat sám, protože každého nenávidí. Z celého vyprávěni tohoto podobenství musí jasně vyznít, že Bůh nikoho přímo nezavrhuje do pekla. Do zavržení se tahá sám hříšník tím, že zneužívá své svobody. Místo toho, aby se dobrovolně přimkl k Bohu, dává se unášet svým egoismem a ze sebe samého dělá "boha" a tak zavrhuje nekonečně laskavého nebeského Otce. I zvolal (boháč): "Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plameni." (Lk 16,24) Pokračování příště
Blahoprání Kája byl tichý a stydlivý chlapec. Když jednoho dne přišel ze školy, řekl mamince, že všem svým spolužákům nakreslí přání ke svatému Valentinu. Matka se instinktivně ohradila: „Ty? A proč bys to měl dělat?“ Každý den totiž viděla, jak se děti vracejí ze školy. Kája šel vždycky poslední. Ostatní děti se spolu bavily a smály se, ale Káju nechávaly stranou. Nakonec se rozhodla, že chlapci pomůže, a koupila fixy a kladívkové čtvrtky. Tři týdny spolu každý večer připravovali přáníčka. Když konečné nadešel svátek svatého Valentina, Kája byl radostí bez sebe. Ráno pečlivě přerovnával přáníčka, opatrně je uložil do aktovky a nedočkavě se rozběhl do školy. Maminka se rozhodla, že mu upeče jeho oblíbený dort a připraví kakao, aby se měl čím potěšit, až přijde domů. Věděla, že bude zklamaný, protože sice připravil přáníčka pro všechny spolužáky, ale jemu určitě nikdo žádné nedá. Připravila tedy krásný dort a kakao. Když zvenku zaslechla dětské hlasy, vyhlédla z okna. Houf dětí se halasně blížil jako každý den. A Kája šel zase poslední a sám jako pokaždé. Vběhl do domu a hodil aktovku na židli. Žádné přání v ruce neměl a maminka čekala, že se rozpláče. Se sevřeným hrdlem mu řekla: „Upekla jsem ti dort.“ Ale chlapec jako by ji neslyšel. Dortu si ani nevšiml a s rozzářeným obličejem se vrhl mamince do náručí: „Ani jedno, ani jedno!“ Maminka se na něj nechápavě podívala. „Ani jedno přání jsem nezapomněl!“ „A. vůlí Otce, který mě poslal, je, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal.“ (Jan 6,39) Ani jednoho. 15
… aby byli jedno (Jan 17,10) Rozebrat nějakou věc asi umíme všichni. Zvlášť chlapečci, chlapci a muži nacházejí obyčejně v této aktivitě ohromné potěšení. Poskládat však nějakou rozebranou věc nazpět do fungujícího celku je už kumšt, který ovládají jen někteří… Ve věcech, které jsou čím neviditelné, je to ještě těžší, ale ti, co se nechají naplnit darem Ducha Svatého, to umí…
Kdysi dávno vládl v jedné zemi moudrý král. Měl však rádce, kteří byli jeho přesným opakem a nebyli schopní vidět dál než na špičku svého nosu. „Obejdi celé moje království,“ řekl jednoho dne král svému sluhovi, „a přiveď sem každého, kdo je od narození slepý a nikdy nemohl ani zaslechnout o tom, jak vypadá slon.“ Sluha hned vyrazil splnit králův rozkaz a po nějaké době přivedl s sebou několik slepých od narození, kteří vyrůstali v osadách roztroušených mezi horami, a tedy existenci slonů nemohli ani jen předpokládat. Král uspořádal hostinu, na kterou pozval všechny své rádce. Uprostřed hostiny dal skrze velkou bronzovou bránu přivést do královského sálu obrovského slona a druhou menší branou slepce od narození. „Dokázali byste mi říci, co je to slon?“ zeptal se král slepců. „Ne, nikdy jsme to slovo neslyšeli,“ odpověděli slepí. „Dobrá tedy, před vámi je slon. Můžete se ho dotýkat a snažte se pochopit, co to je. Ten, kdo mi dá přesnou odpověď, dostane 100 zlatých jako odměnu!“ Slepci se nechali přivést úplně blízko ke slonovi a začali ho pozorně ohmatávat, přičemž se snažili na základě pocitů z doteku pochopit, co to je slon. Jeden z nich, který držel nohu slona, s uspokojením zvolal: „Slon, to je mohutný sloup!“ „Ne, slon je dlouhá a tlustá hadice!“ řekl další, který držel chobot. „Ale kdepak, slon je lano!“ vykřikl slepec, který držel ocas. „Ne, ne, slon je obrovský vějíř!“ překřikoval všechny ten, kdo držel ucho. „Jak moc se všichni mýlíte! Slon je obrovský nafouknutý balón!“ vřeštěl jiný, který se dotýkal sloního břicha. Když už byl mumraj nesnesitelný, dal král znamení, aby všichni ztichli. Potom se se spokojeným úsměvem obrátil na své rádce a řekl jim: „Kdo se nesnaží mít na věci celistvý pohled, ale spokojí se jen s částečnými a oddělenými poznatky bez toho, aby mezi nimi hledal souvislost, podobá se těmto ubohým slepcům. Dopodrobna znají detaily, ale nikdy neuvidí celek a nebudou vědět, jak ve skutečnosti vypadá slon.“ Staňme se odborníky na sjednocování Duch Svatý způsobuje nejen to, že správně vidíme skutečnosti a pravdivě poznáváme jejich vzájemnou souvislost, ale pomáhá nám vytvořit si k daným skutečnostem i správný vztah. Jedním ze základních rysů Ducha Svatého je totiž spojovat a vytvářet jednotu. Duch Svatý nás zve tvořit jednotu především se Společenstvím, ve kterém je spolu s Bohem Otcem a Synem Ježíšem Kristem. Jsou rozdílní, a přece si rozumí! A to až tak, že jsou jedním a tím samým Bohem! Zdá se, že je těžké to pochopit, ale kdo v modlitbě a v Písmu svatém často pozoruje nebo, teologicky řečeno, kontempluje tuto tajemnou jednotu třech božských osob, a kdo se vzýváním Ducha Svatého nechá do něj „vtáhnout“, tomu se to bude zdát nejen krásně jednoduché, ale postupně se stane i „odborníkem“ na sjednocování. Kdo se nechá naplnit darem jednoty, na prvním místě sjednotí sám sebe. Dnes se už my lidé díky různým vědám dokážeme „rozebrat až do buňky“, ale máme velké těžkosti „poskládat“ naše poznání o sobě tak, aby rozum, city, vůle, ale i tělo byly v harmonii. Chtěli bychom být bezproblémoví a úspěšní, ale nevíme, co dělat s našimi neúspěchy, chybami a zraněními. Duch Svatý je jako umělec, který umí napasovat do krásného celku všechno, co k nám patří… Kdo žije ve sjednocujícím společenství s Bohem a nechá se vnitřně sjednotit Duchem Svatým, ten potom přirozeně vytváří jednotu i s druhými lidmi a také se vším, co ho obklopuje. Nezapomeňme však, že Duch Svatý není komunista. A proto tam, kde je skutečně přítomný, tuto jednotu nikdy nevytváří násilím, ani proti svobodě… (podle AHA) 16
NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Marylin Monroe (1. 6. 1926 - 5. 8. 1962) Když dnes řekneme slovo sexysymbol, možná ani sami nevíme, kterou z mnoha celebrit tam zařadit. Je jich nespočetně mnoho a každým dnem přibude nová kráska na titulních stranách trendových časopisů. Ale existuje někdo, s kým tento pojem uzřel světlo světa a kdo dal slovu celebrita reálnou podobu…
Marylin (vlastním jménem Norma Jean Mortensen) se narodila v Los Angeles a dětství prožila v chudobě, většinou v dětských domovech. Její matka Gladys pracovala jako střihačka ve filmovém studiu a totožnost jejího otce zůstala neznámá. O harmonickém dětství se v případu Normy nedá vůbec mluvit, neboť psychické problémy její matky nejprve způsobily, že nejprve ztratila práci a následně ji umístnili do ústavu. A tady začalo putování malého děvčátka po dětských domovech. Světlým bodem v jejím životě bylo rozhodnutí rodinné přítelkyně Grace McKeeové, že si Normu vezme k sobě a společně s manželem se o ni budou starat. Ale ani tato idylka nevydržela dlouho. Rodina se musela kvůli práci přestěhovat na opačné pobřeží Států a tehdy už šestnáctileté děvče si nemohli dovolit vzít s sebou. A tak se Norma musela rozhodnout: buď se vrátí do sirotčince, nebo se vdá. Sláva nad manželství V roce 1942 se vdala za jednadvacetiletého přítele Jemese Doughertyho, ale jejich štěstí trvalo jen dva roky. Jamese přijali k Obchodnímu námořnictvu a převeleli ho do Jižního Pacifiku. Norma se zaměstnala v továrně jako kontrolorka padáků a přesně tady ji objevil vojenský fotograf David Conover, který odstartoval její kariéru (a jak jinak, zamiloval se do ní). Za dva roky se stala jednou z nejžádanějších modelek. Po návratu manžela v roce 1946 se musela opět rozhodnout: manželství nebo kariéra. Norma si zvolila druhou alternativu a začala její tvrdá cesta k úspěchu. Modeling byl sice pěkný začátek, ale ona chtěla víc, chtěla dobýt svět filmu. Od hloupé blondýnky ke zralé ženě V tom samém roce se hned rozvedla a podepsala smlouvu s filmovou společností 20th Century Fox. Odbarvila si vlasy, změnila jméno na Marylin Monroe a začala se prodírat malými rolemi, které ji postupně vynášely na výsluní. Ale komediální role 17
jednoduchých blondýn nebylo to, po čem opravdu toužila. Svůj nesporný herecký talent posouvala stále dál, až se v roce 1953 dočkala zaslouženého uznání v podobě titulu Best New Actress. Potom následoval jedna filmová nabídka za druhou a ve svých 27 letech byla nesporně nejkrásnější a nejtalentovanější blondýnou Holywoodu. Americký filmový institut ji dokonce v roce 1999 vyhlásil za šestou nejlepší herečku všech dob a na své konto si přidala i dva Zlaté glóbusy (jeden z nich za kultovní film Někdo to rád horké). A ještě jednu stránku jejího života bychom neměli opomenout - zpěv. Ve svých filmech vynikala nejen hereckým uměním, ale často jsme ji mohli vidět i v roli zpěvačky… a to i mimo filmové plátno (připomeňme si jen legendární scénu v bílých šatech, kde zpívá prezidentovi Kennedymu Happy birthday, Mr. President). Kariérní růst a život v troskách Stává se už jakoby pravidlem, že čím úspěšnější je profesionální život celebrit, tím větší problémy s sebou přináší jejich soukromý život. A Marylin nebyla výjimkou. Její další dvě manželství (baseballová hvězda Joe DiMaggio a uznávaný dramatik Arthur Miller) byla hotovou katastrofou. Panovačná a vypočítavá povaha ji hnala stále dál a v mužích viděla většinou jen nástroj k dosažení svých cílů. Po jejím boku se objevovali nejen slavní sportovci, herci či producenti, ale i politici se před ní museli mít na pozoru (podlehli jí i dva z bratrů Kennedyových). K tomu všemu připočítejme drogy a alkohol a sami si můžeme představit, jaký život vedla Marylin za prknami, co znamenají svět. Na plátně krásná, sebevědomá žena se smyslem pro humor, v reálném životě tvrdá kariéristka se sebedestruktivními sklony. A ty se nakonec vyplnily 5. srpna 1962, když ji našli mrtvou v jejím domě v Kalifornii. Příčinou smrti bylo předávkování se tabletami na spaní. Zda šlo o sebevraždu či nešťastnou náhodu, nebo pomstu Kennedyů, to se dnes už asi nikdo nedozví. Jisté je jen jedno - svět přišel o první skutečnou celebritu. Ale byl toto opravdu jediný způsob, jak se mohla krásná blondýna v 50-tých letech stát seriózně uznávanou herečkou? A musí být vždy cesta za slávou poseta lidskými pády a selháními? Možná Marylin křivdíme a v hloubi duše byla jiná, možná musíme hledat chybu v jejím dětství…, ale její život nám ukazuje jasný směr, kterým se vydala. A každý z nás má právo rozhodnout se, na kterou stranu chce patřit bez ohledu na to, kde vyrůstal a v jaké společnosti se pohyboval. (podle AHA)
Jmění Tatínek leštil auto voskem a pečlivě ho roztíral po karoserii. Pomáhal mu jedenáctiletý syn, který se snažil nablýskat nárazníky. „Vidíš,“ povídal mu otec, „auto je pro rodinu hotové jmění. Musíme mu věnovat čas, pozornost a náležitou péči.“ „Ano, tati.“ „Správně, jsi chytrý hoch.“ Chvíli bylo ticho. „Takže já pro rodinu jmění nejsem,“ řekl rozpačitě chlapec. „Jak to?“ „Na mě nikdy čas nemáš.“ Co je jměním ve tvé rodině? 18
Tam, kde nelze naplnit duši, přichází chemie Nihilismus či chvíle, ve které svrchované hodnoty ztrácejí svůj smysl, se staly našeptávajícím hostem lidí, kteří nemají daleko k tomu, aby se vzdali své Bohem darované svobody a stali se otroky, zvláště během jejich období dospívání. Tohoto znepokojujícího hosta, jak ho nazývá Nietzsche, jen těžko vyženeme. Jak mu tedy hledět do očí? Na tuto výzvu nacházíme u moderního evropského člověka i takovouhle odpověď: „Bůh pravděpodobně neexistuje. Proto se přestaň trápit a užívej si života.“ Jak říká papežský kazatel kapucín Raniero Cantalamessa, hlavním prvkem tohoto sloganu není předpoklad „Bůh neexistuje“, ale závěr „Užívej si život!“. Podtrhuje myšlenku, že víra v Boha zabraňuje užívat si života a že je nepřítelkyní radosti. Temné zlo v člověku Člověku se často zdá, že se „má špatně“. Řekneme, ano, vždyť se ho dotýká existenční krize. Ale ve hře je něco temnějšího, nihilismus, který si sedl na trůn jeho života. Zničil jakoukoliv hierarchii hodnot, která dávala věcem smysl. Proto dnes člověk trpí kulturní chorobou. Jakoby už nevlastnil kompas, který ho vede k rozlišení dobra a zla, pravdy od lži. Bez tohoto kompasu jeho duch chřadne. Překrucuje budoucí cíl, který je pro něj spíše hrozbou než nadějí. Takto extrémně rozšiřuje horizonty přítomnosti, která se stává absolutní a kterou je třeba žít s maximální intenzitou. Ne proto, že by to přinášelo radost, ale proto, že to dává příslib potlačení úzkosti plynoucí z „pouště smyslu“. Možná si servírujeme přílišnou dávku pesimismu, ale právě takovéhle stavy duše mohou vést k podlehnutí drogám, k příznakům rozšířené nemoci zvané „emoční labilita“. Dramatická starodávná formule „potěšení je negativní a touha neuhasitelná“ platí pro narkomana dvojnásobně, ale pochopil ji už Platón. Když zkoumal lidskou touhu, vzal si jako základ nenasytnost a jako obraz použil děravou nádobu. Neuspokojená touha Droga je příznakem „nihilistické rozkoše“, která proniká mladé a jejich individuální i skupinové chování. Stala se anestetikem vášní a těžkosti žití. A anestetická hodnota je právě nihilistickou hodnotou. Neboť kdo si připouští drogy v různých formách závislosti, je sluhou opakujících se impulzů, neúprosných a svazujících, které nedokáže nikdy uspokojit. Touha narkomana je živá, protože je neuspokojená, a neuspokojená je proto, neboť je negativní. Narkoman nehledá naplnění, chce jen kompenzovat bolest z neuhasitelnosti. Kdo užívá drogy, nechápe nebo ztratil smysl a hodnotu života. Upřednostňuje nicotu smrti před „vším, co nabízí život“. Proto se nihilismus mladého člověka projevuje i ve formě sebevražedných sklonů. Snad právě zde je největší příklad „stroje nicoty“ (S. Freud), zakletého kruhu nemohoucího potěšení. Typická je slabost z heroinu: kdo ho vyhledává, nechce cítit víc, ale méně. Tato cesta je cestou odosobnění a samoty. Právo na rozkoš Z morálního hlediska je drogování vždy nedovolené, protože přináší neoprávněné a neracionální odmítání myslet, chtít a jednat jako svobodná osoba. Vztahuje se na něj páté Boží přikázání, které nám nepřikazuje jen slovem „nezabiješ“, ale přikazuje nám se i starat se o naše zdraví a o zdraví druhých. 19
Takto se vyslovuje i Katechismus Katolické církve, když mluví o vážnosti užívání omamných látek, protože ohrožují neporušenost osoby. Nerozlišuje mezi drogami. Vedlejší je, zda užití některých omamných látek je vážnější než užití jiných. To neubírá na vážnosti hříchu, jak je to i v případě ukradnout miliardu korun nebo milion. Výslovně říká: „Užívání drogy působí těžké zdravotní škody na zdraví a lidském životu. S vyloučením přísně léčebných předpisů, je to těžký přestupek. Pokoutní výroba drog a obchod s nimi je pohoršující činnost; je to přímá spolupráce, protože podněcuje k počínání, které těžce odporuje mravnímu zákonu“ (KKC 2291). Droga jde proti životu. Nelze mluvit o „svobodě drogovat“ ani o „právu na drogy“, protože člověk nemá právo poškozovat sám sebe a nemůže ani nesmí se vzdát osobní důstojnosti, která pochází od Boha. Boží síla proti otroctví Odsouzeníhodné užívání drog neznamená však odsouzení narkomana. Ten prožívá své životní podmínky jako „těžké otroctví“, z kterého má potřebu osvobodit se. Bůh má jiný metr než my. Když vidí dobrou víru nebo neznalost, zachraňuje i toho, kdo se životem probíjí a namáhá. My křesťané se musíme připravit na některá překvapení, co se tohoto týče. „Kolik oveček je mimo ovčín a kolik vlků je uvnitř!“ říká svatý Augustin. Bůh je schopný udělat i z nejzarytějších odpůrců své nejoddanější apoštoly. Vždyť čím si zasloužil Šavel z Tarzu výjimečné setkání s Kristem? V co věřil, doufal, nebo pro co trpěl? Na něj můžeme aplikovat to, co tvrdil sv. Augustin o každém božském vyvolení: „Hledej zásluhu, hledej spravedlnost, a zapřemýšlej a podívej se, zda najdeš něco jiného než milost.“ Vztah mezi potěšením a bolestí Všeobecná lidská zkušenost říká, že v životě se potěšení a bolest střídají s určitou pravidelností, se kterou - tak jako s přívalovou vlnou - přichází útlum a prázdno. A tak je to i s užíváním drog. Na moment dávají potěšení, ale vedou k morálnímu a často i tělesnému roztříštění osoby. Kristus svým utrpením a smrtí převrátil vztah mezi potěšením a bolestí. „Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž“ (Žid 12,2). Už ne potěšení, které končí v utrpení, ale utrpení, které přivádí k životu a radosti. Radost v našem světě má poslední slovo. Ne utrpení, ale radost, která je věčná. „…Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už vlády nemá“ (Řím 6,9). A nebude mít moc ani nad námi. Tento nový vztah mezi utrpením a radostí se odráží ve způsobu chápání času v Bibli. V lidském chápání se den začíná ránem a končí nocí, v Bibli se začíná nocí a končí ránem: „Byl večer a bylo jitro,“ říká příběh o stvoření (Gen 1,5). Bez Boha je život dnem, který končí v noci, s Bohem je nocí, která končí dnem bez západu slunce. Utrpení zůstává tajemstvím pro všechny, zvláště utrpení nevinných. Bez víry v Boha se však stává neskutečně absurdním. Bere se mu ještě i poslední naděje na vykoupení. Svoboda a pravda Užívání drog přesně zapadá do konceptu dnešního obvyklého ponětí svobody, tedy dělat cokoliv v mezích respektu jiné osoby. Svoboda je však velmi citlivou hodnotou a je velmi politováníhodné, když se definuje bez toho, aby se odvolávala na pravdu o každé lidské osobě, 20
která je darem pro sebe i pro jiné lidi, se všemi svými prvotními právy, která jsou jí uznaná, ne daná. V některých oblastech mluvit o pravdě vyvolá hádky a rozdělení, proto se často odsouvá do soukromé sféry. Takto se místo pravdy rozšířila idea, že když všemu dáme nediskriminující hodnotu, zajistí se svoboda a osvobodí se vědomí. Nazýváme to relativismus. Ale jaký cíl má svoboda, která ignoruje pravdu a následuje to, co je falešné a nesprávné? Kolika mladým se podává pomocná ruka, která ve jménu svobody a možnosti vyzkoušet si vede k návyku na drogy, k morálnímu a intelektuálnímu zmatku, ke ztrátě vědomí o své důstojnosti, k tragickému zoufalství - sebevraždě! Co když Bůh existuje? Zatracující je uvěřit, že pravda je diktát jakéhosi souhrnu pravidel a že vztah s Bohem je vynuceným vztahem, tedy bez lásky. Zatímco svoboda spadá právě pod objevení Někoho, setkání s Někým, kdo nikdy nezradí a komu můžeme věřit, že nám nabídne zkušenost ctnosti, kterou můžeme čelit přítomnosti. Vraťme se k výroku „Bůh pravděpodobně neexistuje“. Takže mohl by i existovat, nelze to úplně vyloučit. Pokud Bůh neexistuje, nic jsme neztratili, naopak, pokud existuje, tak… nevěřící ztrácí všechno. Vlastně bychom se mohli reklamní kampani „Užívej si života“ poděkovat - ukazuje chudobu takového smýšlení a burcuje mnohá ospalá svědomí. Arcibiskup Girotti, který pojmenoval sedm moderních hříchů v čase globalizace, dodává, že konzumenti omamných prostředků si možná ani neuvědomují, že konají hříšně, tedy proti Božím přikázáním. Sám nazývá tento hřích „vliv drogy na psyché a rozum“ a poukazuje na jeho zhoubný vliv na celou společnost. Hříchy 21. století podle něho vyjadřují spíše vztah jednotlivce a společnosti. Proto je třeba jim podle jeho slov věnovat větší pozornost než např. závisti, kterou škodí člověk především sám sobě. Společně s Girottim bychom tak mohli hřích konzumace a obchodování s drogami jednoznačně zařadit mezi hříchy proti společnosti s významným společenským vlivem na jednání jednotlivce. Příběhy, které mluví Kolik zničených lidských životů, ale i životů příbuzných a blízkých má však taková krátká chvíle „potěšení“ - to by mohli vyprávět mnozí. Nejen mohli, ale především by měli! Současně však Girotti dodává, že vedle upozorňování na hříšnost konzumace drog si musíme uvědomit, jakou dimenzi získává tato hříšnost u těch, kteří poskytují drogy ke konzumaci, drogových dealerů. Asi nejhorší forma jejich činnosti je vyčkávání na děti základních škol před jejich školami. Samozřejmě, tak jako cedule se zničenými auty u cest, obrázky předčasného ukončení těhotenství, ani dlouhé příběhy lidí, kteří přežili peklo drogové závislosti a vrátili se na cestu života, nebudou stačit modernímu člověku, aby se zastavil a jednal jinak. Přesto však příklad síly Boží milosti a obětavost dobrovolníků (jako např. sestra Elvíra a náboženská komunita Cenacolo nebo práce bývalého závislého člověka a obdivuhodného opatrovatele drogově závislých lidí V Budmericích Vladimíra Schwandtnera) přitahuje. Právě na tato dobra by se mohla média více zaměřit. (podle KN) 21
Dar lásky 7. Láska věří v to nejlepší Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá. (1 Kor 13,7) V hlubokých a soukromých zákoutích vašeho srdce je místnost. Nazývá se místností porozumění. Tam vchází vaše myšlenky, když se setkáváte s pozitivními a povzbudivými věcmi, které se týkají vašeho partnera. A toto zvláštní místo navštěvujete vždy s radostí. Na stěnách jsou napsána laskavá slova a věty, které popisují dobré vlastnosti vašeho partnera. Patří tam charakteristiky jako „čestný/á“ a „inteligentní“, či spojení jako „usilovně pracuje“, „svěle vaří“ nebo „má nádherné oči“. Jsou to věci, které jste objevili na svém manželovi či manželce a vryly se vám do paměti. Když o nich uvažujete, více si ceníte svých blízkých. Ve skutečnosti, čím více času strávíte úvahami o těchto pozitivních vlastnostech, tím vděčnější jste za to, že jsou s vámi. Většinu věcí v pokoji porozumění jste pravděpodobně napsali v počátečních fázích vašeho vztahu. Mohli jste je shrnout jako věci, co se vám líbily a vážili jste si jich na milované osobě. Byly pravdivé, čestné a dobré. A trávili jste v tomto pokoji hodně času… než jste se vzali. Možná zjišťujete, že tuto zvláštní místnost nenavštěvujete tak často, jako kdysi. Je to proto, že s ní soupeří jiná místnost. Po tmavé chodbě srdce se dostanete k místnosti znevažování, a, naneštěstí, navštěvujete i tuto. Na jejích stěnách jsou napsány věci, co vás na vašich blízkých obtěžují a hněvají. Napsali jste je tam v důsledku znechucení, raněných citů a zklamaných očekávání. Tento pokoj je popsán slabostmi a selháními vašeho manžela či manželka. Jejich zlozvyky, zraňující slova a nesprávná rozhodnutí pokrývají stěny od jednoho konce na druhý. Pokud pobudete v této místnosti déle, budete deprimovaní a budete říkat: „Moje manželka je tak sobecká.“ Nebo: „Můj manžel je trouba.“ Možná i: „Můj osud je spojený s nesprávnou osobou.“ Někteří píší v této místnosti velmi nenávistné věci a věty, co tam sestaví, si nachystají na další hádku. Hnisají zde emocionální rány a na stěnách přibývají další zničující poznámky. Tady se shromažďuje munice na následující velký boj a trpkost se zde může šířit jako nákaza. Lidé tam přestávají milovat.
22
Ale věřte jednomu. Pobyt v pokoji znevažování manželství zabíjí. Tady se rodí rozvody a násilné plány. Čím více času strávíme na tomto místě, o to více srdce znevažuje naše blízké. Začíná to v okamžiku, kdy vkročíme do dveří a každou sekundu nám na nich méně záleží. Možná řeknete: „Ale ty věci jsou pravdivé!“ Ano, ale stejně pravdivé jsou i věci v pokoji porozumění. Každý z nás selhává a jsou věci, ve kterých by se měl zlepšit. Každý má nevyřešené problémy, pocit ublížení a osobní břemena. To je smutný aspekt člověčenství. Všichni jsme hříšní. Máme ale nešťastnou tendenci zapomínat na svoje negativní vlastnosti a na partnerovy chyby se dívat zvětšovacím sklem. Řekněme si pravdu. Láska ví o místnosti znevažování a nepopírá její existenci. Ale láska se rozhodne v ní nepřebývat. Musíte přestat běhat do této místnosti a zůstávat tam po každé znechucující události ve vašem vztahu. Nedělá vám to dobře a obírá vás to o radost z manželství. Láska je rozhodnutá uvažovat o lidech jen v tom nejlepším smyslu. Dává jim dobrodiní pochybnosti. Odmítá zaplnit nepoznané negativními předpoklady. A když vyjde najevo, že se splnily naše nejhorší předpoklady, láska se s nim i všemožně usiluje vyrovnat a jít dál. Pokud je to možné, láska se soustředí na pozitiva. Je čas změnit způsob uvažování. Dovolte lásce, aby usměrňovala vaše myšlenky a zaměření. Je jenom jediný důvod, pro který byste měli nahlédnout skrze dveře znevažování: abyste se dozvěděli, jak se máte modlit za manžela či manželku. Je jenom jediný důvod, pro který byste měli do tohoto pokoje vejít: abyste přes stěny napsali velkými písmeny „PŘEKRYTO LÁSKOU“. Je načase přejít do pokoje porozumění, usadit se tam a vytvořit z něho svůj domov. Pokud se rozhodnete meditovat o pozitivech, přijdete na to, že na tyto stěny lze napsat ještě mnohem víc nádherných kladných charakteristik. Vaši blízcí jsou živými, dýchajícími, nekonečnými knihami ke čtení. Sny a naděje se teprve uskuteční. Talent a schopnosti se objeví jako skryté poklady. Ale volba prozkoumat je se začíná vaším rozhodnutím. Musíte si vytvořit zvyk ovládnout negativní myšlenky a soustředit se na pozitivní vlastnosti svého manžela či manželky. Je to klíčový krok, kdy se učíte vést své srdce k opravdové lásce. A rozhodnete se pro něj/ni, ať už si to zaslouží nebo ne. Pro úkol na tento měsíc budete potřebovat dva listy papíru. Věnujte několik minut tomu, že na jeden napíšete pozitivní věci o svém manželovi či manželce. Potom na druhý napište negativní vlastnosti. Papíry potom odložte na nějaké tajné místo. Jednou za den vytáhněte papír s pozitivními vlastnostmi, nějakou vyberte a poděkujte za ni svému partnerovi. Který seznam se vám psal lehčeji? Co vám to prozradilo a o vlastním způsobu uvažování? Za co jste poděkovali na prvním místě?
Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je čestné, co je správné, co je nevinné, co je milé, co dělá dobrou pověst, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. (Flp 4,8) ********************
Láska je vzájemný souhlas ke vzájemnému nepochopení. Léon Bloy 23
Otec jako anděl Zeptal jsem se ho: „Kým je pro tebe táta?“ Bez váhání odpověděl: „Táta ochrání, vysvětlí, obejme.“ „A máma?“ Ani tentokrát nezaváhal: „Máma je to samé, akorát v ženském vydání.“
„Drazí otcové, buďte otci! I když třeba nedokonalými, na poloviční úvazek, na tom nezáleží. Kéž vám neunikne úžasná krása těch okamžiků, kdy dítě, které jste přivedli na svět, roste“, toto jsou slova prezidenta Spojených států Baracka Obamy nebo, jak se zvyklo říkat, „first dady“-ho Ameriky. Svým dcerám Malii a Sashe se svěřil: „Byl jsem nedostatečným otcem. Vím, že jsem udělal hodně chyb. Zanedbal jsem výchovu vždy, když jsem kvůli práci přestal plnit roli otce.“ Každý muž se může stát „otcem“, jen to chce nesmírnou dávku lásky a chuť se jím stát. Samozřejmě, že devět měsíců je málo na to, aby se někdo mohl stát dobrým otcem. Na to, aby se člověk mohl přiučit něčemu novému, např. pilotovat letadlo nebo hrát golf, musí se učit z vlastních chyb. Řídit letadlo je určitě mnohem lehčí než se naučit být dobrým otcem. Role otce se dá nejlépe přirovnat k úloze anděla strážného. Děti v Itálii se modlí: „Anděle Boží, strážce můj, osvěcuj mě, ochraňuj mě, opatruj mě a veď mě, neboť jsem ti byl svěřený Nebeským Otcem“. Tato modlitba zahrnuje všechny hlavní úkoly dobrého otce. OSVĚCUJ MĚ „Přivést na světlo světa“ - ve významu porodit - je velmi pěkný výraz. Platí pro oba rodiče. Avšak otci je instinktivně vlastní role „vůdce“, toho, který kráčí vpředu, aby určoval směr v džungli tohoto světa. Ve svém nitru ví, že se této role nemůže zbavit. I manželka od něho očekává, že zaujme jasný postoj, že ví, co je třeba dělat, že je rozhodný a nebude váhat. Jistá skupina křesťanských otců různých ras a vyznání to shrnula takto: „Je třeba se přestat vymlouvat. Staň se takovým mužem, jakým Bůh chce, aby ses stal.“ Aby muž mohl být otcem, musí ze sebe dostat to nejlepší, co je v něm. Nikdy nepochopí smysl života, smysl světa, smysl každé jiné věci, dokud se nestane otcem dítěte, které se bude snažit milovat. V jedné restauraci jsem byl svědkem rozhovoru mezi dvěma přáteli. První říká: „Když jsem byl malý, před spaním mi otec vždy rožnul moji lampičku u postele.“ Druhý na to: „Můj otec byl sám světlem.“ Dobrý otec je osoba, která „osvětluje“. Když se Bůh rozhodl, že stvoří otce, zvolil pro něj vysokou a statnou postavu. Tehdy se ho jeden z přítomných andělů zeptal: „Jaký otec to jen bude? Děti jsou jako malí pidimužíci, proč jsi udělal otce tak velkého? Bude si muset kleknout, aby si mohl hrát s kuličkami, sehnout se a poskládat se skoro na polovinu, když bude chtít děti přikrýt a dát jim pusu!“ Bůh se usmál a odpověděl: „Ano, máš pravdu, ale když bude tak malý jako dítě, děti nebudou mít ke komu pozvednout pohled a podívat se na něj.“ Ať chceme nebo ne, otec je vždy vzor. Někdo, na koho je možné upřít svůj pohled. Maják, který v noci svítí a bezpečně ukazuje směr. Osvítit znamená odstranit stíny, být jasným a průzračným, umět vysvětlit smysl událostí, života a především nedávat špatný příklad. OCHRAŇUJ MĚ Pro každé dítě je otec laskavým partnerem matky. Citové pouto mezi dvěma rodiči má nesmírnou hodnotu pro kterékoliv dítě. Představuje důležitý opěrný bod, tvoří prostor, který garantuje silnou emotivní stabilitu a pevný pocit jistoty. Otec je ten, který se zajímá, miluje, ochraňuje, pomáhá, stará se. Ten, který je přítomný, vnímá, chápe a umí odpustit slabosti a chyby druhého. Děti je 24
třeba v dnešním světě především chránit od tlaku současné společnosti, který často rozbíjí, nepředkládá pozitivní vzory, redukuje štěstí na rychlý konzum věcí a osob. BUĎ MI OPOROU Otec musí být odvážný a povzbudit svoje děti, aby se nebály „darovat srdce“. Otec učí, jak vyřešit problém. V těžkých chvílích se stává oporou jako zeď pro břečťan. Lze se o něj opřít. Pomáhá druhému objevit a realizovat vlastní dary, pomáhá naplňovat vlastní sny, věří, že každý, i svět kolem nás, se může změnit. Otcova role spočívá v „iniciaci“ (uvedení) do života. Otec má naučit děti, jak snést rány a pády, které život připraví. VEĎ MĚ Otec má přirozenou autoritu, kterou musí uplatňovat ve spolupráci s matkou. Rodinu je třeba vést uvědomělým a aktivním způsobem, který je nevyhnutelný pro zdravý vývoj dětí. Když se rodiče stáhnou a odmítají nést zodpovědnost, vzniká ničivé prázdno. Každý otec musí umět snést vrtochy svých dětí, jejich zklamané pohledy, rozmary a protestování. Musí je umět v pokoji a lásce přijímat, bez toho, aby ztratil vlastní zodpovědnost, autoritu. Má často opakovat základní motivaci rodinné „disciplíny“: „Mám tě rád, a proto všemi silami zabráním, aby ses zmýlil.“ NEBOŤ JSEM TI BYL SVĚŘENÝ Být otcem je povolání, poslání darované shora. Je to projev největší důvěry Stvořitele: „Svěřuji ti jeden život. Snaž se, abys z něho udělal mistrovské dílo podle mých představ.“ (podle Don Bosco dnes)
V otcově náručí V jednom domě v noci vypukl požár. Zatímco plameny šlehaly vzhůru, rodiče s dětmi prchali ven. Zděšeně přihlíželi hroznému divadlu. Náhle zpozorovali, že nejmladší, pětiletý chlapec chybí. V okamžiku útěku se zalekl kouře a plamenů a vyšplhal se do hořejšího patra. Všichni se na sebe bezradně zadívali. Bylo nemožné vrátit se zpátky do domu, který se stále více podobal žhavé výhni. Vtom se nahoře otevřelo okno. Dítě volalo o pomoc. Otec ho zahlédl a zavolal na něj: "Skoč!" Dítě vidělo jen kouř a plameny. Uslyšelo však otcův hlas a odpovědělo: "Tati, já tě nevidím!" Otec ho vyzval znovu: "Ale já tě vidím, to stačí, skoč!" Dítě skočilo do otcovy náruče, zůstalo zdravé a bez úhony. Otec je zachytil.
25
Proč si dát pozor na tzv. křesťanské společenství Společenství tohoto druhu obyčejně nemají respekt před učením a autoritami Katolické církve, zatracují svátosti a jiná duchovní dobra, která věřícím nabízí. Plnost prostředků spásy uděluje Bůh jen skrze Církev založenou na Petrovi - skále.
Vážená redakce, moje příbuzná začala navštěvovat křesťanské společenství Milost, které je v mnoha otázkách zaměřené proti učení Katolické církve. I když členové společenství obratně pracují s Písmem svatým, hlásají bludy a lákáním katolíků do svých řad narušují pokoj v rodinách. Mohli byste vysvětlit, v čem je jejich učení škodlivé, proč je třeba si dát pozor a nevstupovat do společenství? Jan Milý Jane, děkuji za otázku, neboť jde o aktuální a naléhavý problém. Podobně jako vaše příbuzná i někteří moji přátelé a známí odešli do tzv. křesťanských společenství. Ve farnosti, ve které působím, za sedm let přestoupilo k podobným sborům minimálně tisíc katolíků rómského původu. Křesťanské společenství milost sdružuje 32 sborů a misijních skupin na Slovensku. Shrnu doktrinální odlišnosti od Katolické církve a zaměřím se na příčiny, pro které věřící odcházejí do těchto společenství. Křesťanské společenství Milost je sdružením evangelikálně-charizmaticko-letničních sborů, které začaly spontánně vznikat v devadesátých letech minulého století. Jejich základem jsou bývalí aktivní členové velkých církví, které k odloučení přivedlo zklamání, nesouhlas, zranění nebo nepřijetí v rámci církevního společenství. Znali jsme je pod jménem Křesťanská společenství nebo „káeska“. Protože tyto sbory spojovaly podobné výhrady a názory, začaly společně usilovat, aby byly státem uznány jako registrovaná církev. V čem se odlišují od Katolické církve Neuznávají křest dětí. Pro přijetí Ducha Svatého se otvírají jen v modlitbě nesvátostným způsobem. Večeři Páně a přijímání považují jen za vzpomínku na Ježíšovu oběť. Neuznávají svátost smíření, jen individuální lítost zaměřenou přímo k Bohu. Z dalších svátostí neakceptují pomazání nemocných a kněžství. Uctívání andělů, soch, obrazů, relikvií a mariánskou úctu považují za modlářství. Nevěří v očistec, neuznávají odpustky a modlitbu za zesnulé nazývají vyvoláváním mrtvých. Jenom 66 knih Bible považují za inspirované, přičemž uplatňují doslůovné chápání, tzv. plné evangelium. Mimo to neuznávají skutky, zásluhy a obřady jako prostředky k získání Boží milosti a spásy. Co je v těchto společenstvích škodlivé Především je to zatrpklost vůči církvím, ze kterých vzešli, a zatracování jejích členů. Někdy to ústí až do vyhánění „ducha katolicismu“ nebo „mariánského ducha“. Dalším škodlivým prvkem je biblický fundamentalismus, který porušuje Petrův zákaz svévolného výkladu Písma svatého (srov. 26
1 Petr 1,21). Můžeme se setkat i s psychickou manipulací, která u labilnějších typů vede k vypínání kritického myšlení. Silný důraz kladou na emotivní prožívání modlitby, pocit Boží přítomnosti a působení. Ekonomický úspěch a zdraví považují za znamení života v Bohu (tzv. evangelium prosperity). O nemocích tvrdí, že mají démonický původ, a jejich přetrvávání je prý znamením slabé víry trpícího. Když si uvědomíme, kolik důležitých prvků katolické víry tato společenství opustila, právem vyvstává otázka, co vede některé věřící, aby do nich vstoupili. Příčiny vstupování lidí do křesťanských společenství Můžeme je rozdělit do dvou skupin. V první jde o to, co přitahuje: tyto sbory sdružují převážně horlivé a praktikující křesťany, což jim dává velkou dynamiku. Ve složitosti života nabízejí jednoduchý přístup - jasné a doslovně chápané morální principy Bible. To se projevuje i v modlitbě a pastoraci. Prožívání víry se u nich neohraničuje jen na racionálně, dogmaticky, právně nebo liturgicky vymezené limity, ale dávají prostor ke spontánnímu a emotivnímu vyjádření. Mimo toho tato společenství umožňují svým členům prožívat osobní vztah s živým Bohem, který koná teď a tady. To je umocňováno živým zájmem jednoho o druhého v rámci společenství a zapojování stále vícerých do evangelizace. Členové těchto společenství viditelně poznávají ovoce víry - ať už jsou to charizmatické projevy Ducha, uzdravení a osvobození od zlých duchů, nebo růst společenství vlivem aktivní evangelizace. Je třeba poznamenat, že všechny pozitivní prvky existují i v Katolické církvi, je třeba je však pečlivě rozvíjet. Druhou příčinou odchodu lidí do těchto společenství jsou chyby a nedostatky uvnitř Církve nebo farnosti, ve které předtím žili. V podstatě to jsou ty samé, které Ježíš vyčítal svým současníkům: pokrytectví, přetvařování (srov. Lk 11,40); pohoršení a povýšenecký život některých členů a představitelů Církve (Mt 23,4-8); povýšení zvyků a tradicí nad Boží slovo (srov. Mk 7,7-8) a zpochybnění jeho autority kritickými teoriemi výkladu; formální prožívání svátostí, obřadů a náboženských zvyků (srov. Mt 15,8); zastaralost, nesrozumitelnost a komplikovanost některých tradic, obřadů, zpěvů a kázání (srov. Mt 13,19); přílišný důraz na racionalitu ve víře a podceňování náboženské zkušenosti a duchovního zážitku (srov. Žl 34,9); popírání a zesměšňování charizmatických projevů Ducha Svatého (srov. 1 Kor 14,5); popírání existence a projevů zlého ducha v běžném životě; mlčení členů Církve k některým hříchům lidí a společnosti (2 Kor 6,17-18); anonymita, vlažnost, nezájem, nepochopení a nepřijetí ze strany kněze nebo členů farnosti. Tam, kde tyto negativní rysy Církve existují, je to výzva k pokání a obrácení. Jak předejít odchodu katolíků z Církve nebo je navrátit zpět Je to láska, poznání pravdy, odprošení, pokání, modlitba, svatost, oběť, důvěra Bohu, hlásání a víra v celé „nezředěné“ Boží slovo, otevřenost pro působení Ducha Svatého, poslušnost Církvi a duchovní boj proti mocnostem temnoty. Pamatujme, že plnost prostředků spásy uděluje Bůh jen skrze Katolickou církev (srov. KKC 830), založenou na Petrovi - skále, a že tuto Církev brány pekelné nepřemohou (Mt 16,18). (podle KN)
27
K rabínovi přišel na radu mladý muž: „Co mám dělat: Před třemi měsíci jsem se oženil a ženě se teď narodilo dítě. Copak je to možné, když spolu žijeme jen tři měsíce?!“ „Milý synu,“ rozebíral to s ním rabín, „počítej se mnou, jsi přeci obchodník. Říkáš, že žiješ se svou ženou tři měsíce, že?“ „Ano, od svatby uplynuly tři měsíce,“ potvrdil mladík. „A ona s tebou žije taky tři měsíce?“ „Ano, manželka se mnou žije taky tři měsíce.“ „Dohromady tedy spolu žijete tři měsíce?“ „Ano, žijeme spolu tři měsíce.“ „No, a máme to: Tři měsíce plus tři měsíce plus tři měsíce… Cožpak to není dohromady devět měsíců?!“ Mladý Kerles přišel rabína žádat o radu: „Mám se oženit?“ ptal se. „A cítíš se už zralý na ženěni? „Necítím.“ „Tak se nežeň.“ vyřešil to rabín. „Otec však má pro mne bohatou nevěstu.“ „Tak se ožeň.“ „Je to však osoba špatné pověsti.“ „Tak se nežeň!“ „Na druhé straně je velice hezká.“ „Tak se ožeň.“ „Jeden její bratr je však v kriminále a druhý má taky na krku vyšetřování.“ „Tak se nežeň!“ „Dostane však vysoké věno.“ „Tak se ožeň.“ „Tak jsem stále ve velkých nejistotách,“ pokračoval mladík a tvářil se ztrápeně. „Víš co, nech se pokřtít,“ rozřešil to rabín. „A to pak nebudu mít žádné starosti?“ podivil se návštěvník. „Budeš je mít, ale budeš s nimi chodit otravovat faráře!“ Babička se ptala ministranta, když viděla, že se v kostele chystá pohřeb, kdo zemřel. „Ten v té rakvi,“ odpověděl tázaný. „Za sedm dní to již bude týden, co pl-ním svoje předsevzetí,“ prohlásil jeden chlapec. Karlík si o přestávce pochutnával na pomeranči. Jeho soused se na něho lačně díval. Katecheta si toho všiml: „Karlíku, co myslíš, jak by se na tvém místě zachoval Ježíš?“ „Požehnal by pomeranč a rozmnožil by ho, aby se najedli všichni,“ prokázal znalosti Karlík. Martínek jde poprvé s tatínkem do sauny. Hned skočil do bazénu - a začal křičet „au, au!“ protože nečekal, že voda bude studená. Tatínek ho vytáhl a chvíli ho třel froté ručníkem. Martínek po chvíli cítil, jak se mu po těle rozlévá teplo a pochvaloval si „ááách!“ Tatínek mu na to řekl: „Když jsi skočil do ledové vody, křičel si au, au!, a teď říkáš ááách. S hříchem je to naopak, tam prvně říkáš ááách a potom au, au!“
28
Krása nebo kosmetika? Vstoupil jsem kdysi do lékárny, kde právě končil řeč starší, šedovlasý muž v delším zimníku, víc než obnošeném. Knoflíků poskrovnu, v pase mu plášť obepínal silný motouz a na něm byla zavěšena větší plechovka, asi od marmelády. V okolí ho považovali za neškodného blázna, říkali mu Vojtíšek. Zajímavá figurka, žijící ve svém uzavřeném světě. Říká se však, že blázni a děti mluví pravdu. Vojtíšek mluvil s magistrou, která mu vydávala léky. Zaslechl jsem poslední větu: „Dnes se nenajde skutečná krása, máme jen kosmetiku…“ Asi jsem vyrušil, neboť Vojtíšek se prudce otočil a zamířil ke dveřím, které si otvíral loktem, ač měl zdravé ruce. Od toho dne jsem musel přemýšlet o kráse. Přesněji řečeno, o kráse ženy. Začal jsem si více všímat vzrůstající reklamy kosmetických závodů. A když jsem si vzpomněl na Vojtíška, přiznal jsem, že výstižně vyslovil pravdu. Aby bylo jasno - slovem „kosmetika“ zde rozumí výstřední používání kosmetických přípravků, kterými se dá měnit lidská tvář v masku. Nepřeháním! Známá profesorka na dívčí škole mi vyprávěla: „Nedávno se mi stalo, že vstoupím do třídy a nepoznávám jednu blondýnku. Ptám se tedy, zda jde o novou žákyni a odkud přišla. Se smíchem se mi představila byla to hezká bruneta, změněná k nepoznání zbytečnou a drahou kosmetikou. To nebyl jediný případ.“ Proč se vlastně ženy strojí a šlechtí? Psycholog má na to stručnou odpověď. Aby se líbily mužům. - A teolog by k tomu dodal, že na prvním místě by se křesťanská žena měla líbit Bohu. Avšak jak to, že v době, kdy se přímo hýří kosmetikou, která víc než rafinovaným způsobem „krášlí“ ženu, je tolik rozvodů? Muži se zřejmě zalíbila maska, ne žena. Není to vlastně podvod, když se žena vydává za krasavici, kterou ve skutečnosti není? Televizní moderátorka se snadno stává idolem žen - možná i mužů. Na obrazovce se objeví v novém účesu a týž večer zkouší tento účes tisíce žen doma. Má-li obočí do obloučku, vítězí obočí do obloučku. Má-li je rovné, objeví se řada žen s rovným obočím. Ukáže-li se moderátor s výraznou vázankou? Právě takovou musí mít její snoubenec, její muž… Ano, televize mívá nebezpečný vliv i tam, kde si to neuvědomujeme! Helenka jela se zájezdem do Polska. V Krakově měli všichni dvě hodiny volna. Sotva dvacetiletá Helenka, hezká tmavovláska, pochodila kdejaký obchod s kosmetikou. Dělala to prý i na zájezdu v Maďarsku. Když byli v Čenstochové, nemohli se jí v autobusu dočkat. Zašla kamsi daleko hledala kosmetiku. Vypravovali jí, jak důkladně prohledali celý historický klášter. Odpověděla: „Mě historie nezajímá…“ Škoda! V klášteře by našla řadu salónů krásy sloužící zdarma. Říká se jim zpovědnice. Asi by to hned nepochopila. Snad jí to dosud nikdo neřekl, že pravou krásu ženy tvoří její duše. Čistá duše zářící na tváři člověka - dělá tvář skutečně krásnou. Proč nás většina dětí přivábí výrazem své tvářičky, jen když se na nás podívají? Dětská nevinná duše se odráží v očích dítěte, ve výrazu tváře. Nevím, po kterém zjevení Panny Marie se malíř vyptával omilostněného děvčete, jak vypadala Matka Boží. Jistě byla krásná! Umělec přinášel slavné obrazy Matky Boží, ale dívka stále opakovala: „To se nedá vypovědět, byla mnohem krásnější…“ Nakonec jí přinesli starou ikonu, kterou maloval mnich žijící svatým životem. A jeho ikona prý nejvíce vystihovala krásu Panny Marie. Svatý mnich zachytil krásu duše Přesvaté Panny, protože sám byl čistý.
29
Víme-li, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, měla by tvář člověka vyzařovat krásu tváře Kristovy. Tvář Pána Ježíše zářila jistě nepředstavitelnou krásou, vždyť byl Syn Boží a syn čisté Matky. Tvář každého člověka má jistě nějaký rys tváře Kristovy. Nerozhoduje tu barva pleti, ale stav duše. Jistě - lidská duše je v podstatě křesťanská, poněvadž vznikla dechem Božím. Když už mluvíme o tváři člověka, měli by si rodiče a vychovatelé uvědomit, že nikdy nemají bít dítě po tváři - ani dospělého ne - je to nejen hrubé, ale je to určitá urážka tváře Kristovy. Tedy - čemu dát přednost? Přirozené kráse, která vyzařuje krásnou duši - nebo živé kosmetické masce? Jistě jste již viděli krásnou tvář starce nebo stařenky s vrásčitým čelem a nemladou nepěstěnou pletí. Rys stáří zvolna překrývá dobrota srdce, která září takovým starým lidem z očí. Jedna mladá žena mi řekla: „Vaše paní bývala v mládí velmi krásná.“ Tato poznámka mne překvapila, vždycky jsem si myslel, že moje Andulka je stále krásná. Když jsem se doma zahleděl do její tváře, viděl jsem vějířky vrásek kolem očí a úst. Ale jak to, že jsem si toho dosud nevšiml? Asi se jí stále dívám do očí a ty nestárnou, vrásky nevnímám - a mám ji určitě raději než po svatbě! V domově důchodců jsem si jednou všiml řádové sestřičky a bezděčně jsem prohodil: „Tak mladá sestra…“ Někdo poznamenal: „Nedávno slavila padesátiny.“ Duše zřejmě také nestárne: dá se říci - duchovním životem se stále omlazuje a tím jí krásy přibývá, vždyť duše, která jí stále jasněji září z očí, je přece nesmrtelná, nemůže stárnout. Avšak může se znečistit hříchem! Patřím k odcházející generaci a vzpomínám, jak nám profesor před tanečními hodinami říkal: „Chlapci, dívejte se na dívky jako na lidské květy, vždyť přece ke květům přistupujeme šetrně a s obdivem…“ Generace mého otce zpívala: „Darovalo mi děvčátko prstýnek stříbrný a já jí za to růži dal…“ Taková něžná romantika je asi dnešní mládeži k smíchu - bohužel! Vždyť romantika je něco přirozeného a ušlechtilého při růstu mladého člověka. Tohle - jak se zdá - vymizelo a nikdo mladým lidem za to nic lepšího nenabídnul. Blahoslavení Indiánka Kateřina Tetaquita měla velmi těžký život, ale hořela láskou k Bohu. Svými modlitbami a dobrovolnými oběťmi vyprošovala u Boha milost obrácení pro své soukmenovce žijící v pohanství. Nebyla hezká, měla tvář poznamenanou neštovicemi. Když však Kateřina zemřela, chodili se na ni dívat jako na nevídaně spanilou dívku. Její tvář zřejmě zkrásněla odcházející čistou duší… K zamyšlení Není snad na světě jiný prostředek, jak věc nebo bytost zkrášlit - než láska. Něco milovat a zkrášlit to, je jedno a totéž. Robert Musil Člověk je jen tehdy krásný, když je lidský. Jean Anouilh Řád světa je krása světa. Simone Weil Člověk není pro nic jiného stvořen než pro štěstí a ničeho se tak rychle nenasytí. Paul Claudel 30
CTNOST UMÍRNĚNOSTI UMÍRN ĚNOSTI Mnohá křestní a jména velikých svatých upadla v zapomenutí. Kdo zná dnes jméno "Otto"? A přesto, i když nás od jeho života dělí pár století, přesto to byl veliký člověk. Nechci vypočítávat jeho dobré skutky, přestože jich bylo mnoho, ani jeho dobročinnost, protože ta se u světců jaksi předpokládá, ale představte si člověka, který se narodil v nádheře a vyrůstal v prostředí, ve kterém viděl jen přepych a nemusel si nic odříkat, který pozoroval stejně postavené, jak si žijí pohodlně a bez nějakého omezování, tehdy, ve středověku nebylo mnoho příkladu askeze na vysokých místech, ale on přesto žil jinak. Jeho životopisec a nemáme důvodu, abychom pochybovali, protože to, co líčí, není žádný zázrak, nýbrž jen kus silné vůle. Jeho životopisec líčí, jak se živil Otto chlebem, který zapíjel vodou. Při téhle dietě, která asi nebyla vždy lehká, ale kterou dělal důsledně, se dožil 70 - ti let. Ne, nechci říci, že bychom měli no následovat, napodobovat. Nám by stačilo, kdybychom zachovávali jistou umírněnost v jídle a nápoji, tu, která byla běžná pohanům a musela přijít rozmařilost křesťanů, aby se znovu musela zdůrazňovat tato ctnost. Je totiž dost nutná jako předpoklad jiných sebezáporů, kterým na cestě k dokonalosti se věřící člověk těžko vyhne. Tak zapírat se v jídle není zrovna rozumný sebezápor. Asi ne, protože jinak bychom si těžko vysvětlili, že Církev posty zdobrovolnila a nechala jen dva dny v roce, kdy nemáme jíst maso a jinak si můžeme tento sebezápor kdykoliv nahradit něčím jiným. Zapírat se v jídle je totiž něco vnějšího, něco, co je dokonce lehké, ale protože to odlišuje od druhých, jsme v pokušení tomu přidávat větší váhu, než to má a domníváme se, že nám to vynahradí nesčetné jiné poklesky. Církvi jde o něco jiného. Abychom požívali střídmě darů země a nekazili si zdraví. Přejídat se je odporné a následky jsou trapné a dají se těžko odstranit. Pít nadmíru je nebezpečné nejen po tělesné, nýbrž po charakterové stránce, protože pak člověk jedná bez zábran rozumu a logicky stojí na úrovni nerozumných tvorů, což není ani žádoucí, ani krásné. Já vím, zatím to byl jediný sebezápor, který jsme nějak cítili. A nyní je pryč. Co místo něj? Dobře, každý z nás má nějakého známého, který už třeba nemůže ven, který je doma a je mu dlouhá chvíle, který by byl rád, kdybychom ho přišli navštívit a potěšit. Co kdybychom jednou za týden, nebo když je to moc, jednou za čtrnáct dní tohle udělali? Vím, že se nám nechce, ale to je právě to, čím vynahradíme půst. A uměřenost v jídle a pití? V jídle nám to takovou potíž nedělá, protože pomyslíme na linii a zákusky zůstanou stranou netknuté. Horší je to s pitím. Je často zadarmo a některé tekutiny jsou velmi lahodné. To nám neuděláš, to nesmíš, musíš si připít, copak jsme nakaženi? Neodoláme a nic se nestane. Zásadní abstinenti jsou podezřelí lidé. Pohrdají Božími dary. Ale ono nám to zachutná, pak se nutit už nedáme a nakonec cítíme, že bychom měli přestat, ale to předsevzetí, se tak bezbolestně utopí v další skleničce, že to ani nezpozorujeme. Druhý den se moc divíme, že nám je zle a co jsme to vlastně vyváděli, to musíme pracně zjišťovat. Nic hezkého to obvykle není. Otec přišel doma a byl v horším stavu než jindy, už se neudržel na nohou a lezl po čtyřech. Cosi při tom vykládal, pak se mu udělalo špatně, pak hrozně nadával a nakonec začal chrápat, házel sebou na posteli a vzdychal, maminka plakala a kluk se modlil podivnou večerní modlitbu: Pane Bože, nedej, abych se někdy podobal tatínkovi! Je to hrozné, když někdo tak blízký vyprovokuje dítě k této modlitbě, která byla ale v daném případě pochopitelná. Dávat dobrý příklad je těžké, proč ještě platit a ničit si zdraví proto, abychom mohli dávat příklad špatný? Tak ono to není nadarmo, když nás Církev vybízí, abychom byli moudří a hlídali se v jídle a pití. Myslí to s námi dobře. Škoda, že tak málo je těch, kteří jsou ochotni poslechnout. Pokračování příště 31
Slůvko do ouška 33. Práce se slovem Dva moderní umělci navštívili svého přítele malíře. Chvíli čekali na mistra, který se právě převlékal. Mezitím obdivovali jedno plátno: „Ach, jak nádherná hra barev.“ „A ta hudba tvarů…“ „Všude je cítit duši odborníka…“ „Co naplat, je to umělec.“ Vtom se objevil malíř a oznámil: „Toho plátna si nevšímejte. Používám ho na vytírání štětců.“ Na to jeden z těch dvou prohlásil: „Vždyť jsem to říkal, že je to falzifikát.“
Práce se slovem musí být opatrná. Neboť rána způsobená slovem proniká hlouběji jak úder mečem. Extrémy při výchově nejsou dobré. Jak se jim vyhnout? Všichni potřebujeme pravidla. Dohody o chování je třeba dodržovat v rodině, ve škole, všude. Pokud vznikne problém, máme po ruce klidný rozhovor, ve kterém se hledá pravda. Práce se slovem patří mezi velké umění vychovatele. Dá se jím odstranit strach, obava, zlo… Vhodné slovo může přinést povzbuzení, pokoj, veselost, radost…
Inspirace od „Otce a učitele mládeže“ „Prvním štěstím dítěte je vědomí, že je milované.“ /sv. Jan Bosko/
Svatý Jan Bosko uměl vytvářet rodinnou atmosféru. Mluvil s mladými lidmi jako dobrý otec. To nám zanechal jako výchovný testament. Máme umět usměrnit mladé lidi, probouzet v nich dobré vlastnosti a doprovázet je na životních cestách. Pokud jsou vzájemné vztahy plytké, nedaří se to! Mladí neotevřou svá srdce. Vychovatel si musí dát pozor, aby jeho činnost nespočívala jen v organizování akcí, setkání, ale především aby byl odborníkem v animaci duchovního života, v rozhovoru, ve vedení ducha… Aby měl dobré slovo pro příhodné chvíle, a to i během hry a zábavy. Příklad života a moudrá slova mají při duchovním růstu rozhodující roli.
32
Umět naslouchat Mladý frajerský pilot se v noci vrací z letu a pyšně hlásí řídící věži: „Hádej, kdo?“ Dispečer pochopil, o co jde. Vypnul světla na přistávací dráze a odpověděl: „Hádej, kam?“
Umět naslouchat je umění a někdy i mučednictví. Naslouchat znamená otevírat se slovu bližního. Vychovatel to musí dokázat, aby se mladý člověk mohl vypovídat. Aby to zvládl, je dobré si uvědomit, že v každém člověku je cosi nezničitelného, věčného, fantasticky krásného. Část Božího bytí. Aby slyšené i „zpracoval“, musí umět naslouchat sobě. Jak? Pěstováním duchovní praxe - modlitbou, sebereflexí, studiem náboženské literatury…
Umět odpovědět
Pilát se ptal Josefa z Arimatie: „Proč chceš odevzdat svůj hrob pro odsouzence, kterému říkali Ježíš?“ „Je to jen na víkend,“ odpověděl Josef.
Trefná odpověď umlčí i nepřítele, či rebela. Přátelská řeč „na rovinu“ pomůže někomu vzpamatovat se. Příkladem je rozhovor dvou školáků, který byl vyslechnut v autobusu. První si stěžoval: „Jsem tlustý…“ Druhý bez váhání našel kořen problému: „A víš proč? Protože nejsi líný se nacpat! Měl bys s tím něco dělat!“ Pokud chceme někomu porozumět a dobře odpovědět, musíme nejprve hlouběji porozumět sobě. Tam, kde nerozumíme sami sobě, tam je naše zamčená „třináctá komnata“. Neřešme druhému věci, se kterými si neumíme poradit ani my. Neposílejme ho do propasti. Platí: „Nikdo nedá to, co nemá.“ Odpovědět je třeba moudře, promyšleně, trefně. Hledejme vždy příčinu, proč ten - který člověk jedná tak, jak jedná. Slov nemusí být mnoho. Ale aspoň jednou řekněme tomu druhému úplnou pravdu. V důvěře, že Bůh to v něm dotáhne. Návrh na praxi je o výchově: Jestliže v této uspěchané době je upřímný, hluboký rozhovor velkým projevem lásky, zkuste si s někým promluvit o duchovních záležitostech. V záplavě slov najděte taková, která mohou změnit jiným život. Jistěte to modlitbou. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)
33
V dnešní osmisměrce se skrývá jeden z „titulů“ Panny Marie.
Slova k vyškrtnutí: ŠTĚP, ŠKRABAL, PANCÍŘE, VÝHYBKA, UŠÁK, KŘEČ, PIKA, ROPA, ÚHOŘ, SVIT, SRNY, MLAT, STOIK, KOLT, TÝNY, HÁBY, VĚNO, OBRUČ, KOPR, NEON, DRINK, MRNĚ, HMYZ, ROCO, PLACKA, DUŽINA, VLNA, PLAZ, PODRAZY, MODŘ, LHÁT, ÚVAL, MLHA, PAMFLET, DŘEP, ÚLOV, TONER, CAEN, JESENEC, TYMPÁN, VYRÝT, TRAKAŘ, SBÍT, MATÚRA, REÁLNO, SDĚLENÍ, RUNY, ZIMY, SHOZ, MĚNY, VEKY, KOZY, CELTA, ÚDĚS, TEZE, OVES, BRUSLAŘ, ŠKOLY, ZPĚT, OPTIMA, GUMA, TVRZ, SMRŽ, UZDY, BRADA, MAPY, MNICH, PASPORT, FANGO, SMRT, OVÁL, ÚHEL, BRIČKY, BONY, VATY, HRABOŠI, NEONY, HVĚZDY, VÁZANKY, VOUSY, NĚMKA, KVAPEM, HNÁT, HAVAJ, TĚLO, SLAD, KAPSY, ŠTEP, AVAR, ORLI, FÁZE, NOHY, SNĚM, VRÁSKA, ZVYK, AFTY, SKON, CEJN, HÝLI, VINIT, PÁKY, ANÝZ, TRAMP, RAMPY, ANODY, ODĚR, ZRAK Tajenka z minula: Aby to nemusel dávat rozhlasem. 34
proroci i. 1. Která kniha má opakující se formuli: „Pro trojí zločin, ba pro čtverý“? a) Ámos b) Joel c) Jonáš d) Abdiáš 2. Která kniha následuje po knize Abdiáš? a) Micheáš b) Jonáš c) Malachiáš d) Abakuk 3. Odkud pocházel prorok Ámos? a) Betlém b) Tekoa c) Hebron
d) Omaha
4. Který prorok mluvil o ohavnosti zpustošení? a) Izaijáš b) Ageus c) Abakuk d) Daniel 5. Který prorok měl ústa poznamenána žhavým uhlím? a) Izaijáš b) Jeremiáš c) Ezechiel d) Nahum 6. O „Pánově dni“ píše prorok: a) Nahum b) Abakuk c) Sofoniáš
d) Ageus
7. Kterého proroka krmili havrani? a) Elíšu b) Eliáše c) Micheáše
d) Nátana
8. Kdo z následujících měl vidění o Ninive? a) Nahum b) Jonáš c) Abdiáš
d) Abakuk
9. Který prorok chtěl utéct před Božím povoláním lodí? a) Nahum b) Jonáš c) Abdiáš d) Abakuk 10. Který prorok již jako chlapec zachránil krásnou Zuzanu, manželku Joakima před falešným svědectvím dvou starců? a) Izaijáš b) Ageus c) Abakuk d) Daniel 11. Který prorok píše o narození Mesiáše Emanuela z Panny? a) Izaijáš b) Jeremiáš c) Ezechiel d) Nahum 12. Čí proroctví spálil král Jójakím? a) Izaijáše Jeremiáše c) Ezechiela d) Ezdráše
Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.
Správné odpovědi z minula: 1. Asenat (Gen 41,45); 2. Abigail (1 Sam 25,18-39); 3. Ester (Est 2,17); 4. Elímelek a Noemi (Rút 1,2); 5. Zachariáš a Alžběta (Lk 1,60-62); 6. Ananiáš a Safira (Sk 5,1); 7. Ráchel (Gen 29,18-27); 8. Elkána a Chana (1 Sam 1,1-2); 9. Ketúra (Gen 25,1); 10. Penina (1 Sam 1,2-7); 11. Akvila a Priska (1 Kor 16,19); 12. Áda a Sila (Gen 4,19); 13. Gomera (Oz 1,3); 14. Chuz a Jana (Lk 8,3); 15. Tobiáš a Anna (Tob 1,3-9) 35
Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Rozloučili jsme se
Podivín Ladná
Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc květen: 1. Aby ti, kdo pracují v médiích, ctili pravdu, solidaritu a lidskou důstojnost. 2. Aby Pán pomáhal církvi v Číně vytrvat ve věrnosti evangeliu a růst v jednotě. 3. Za všechny nepokřtěné, kterým různé důvody brání otevřít se Božímu pozvání, aby nalezli v církvi pochopení, vstřícnou pomoc a laskavé přijetí.
V uplynulých letech jsme se v květnu rozloučili Podivín
Ladná
2010
Karel Ondrák František Šťastný
Stanislav Kosík Antonín Cupal Jaroslava Šimíková
2009
Ludmila Floriánová Vladimír Osička Alžběta Bršteaková Josef Pálka Marie Štolová
Marie Nováková Josef Mikulič
Ludmila Gajdová
Zdeněk Michlovský
2008 2007 2006
Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč
36