Ústav hudební vědy. Sdružená uměnovědná studia. Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy. Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

Markéta Žižková

Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Maňas, Ph.D

2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Podpis autora práce

Obsah 1. Úvod…………………………………………………………………...……..…1 2. Osobnost světce a historické pozadí………………………………………..…….4 2.1. Život Jana z Pomuku…………………………………………………….…4 2.2. Vznik svatojánského kultu………………………………………………….4 2.3. Vnímání sv. Jana Nepomuckého v minulosti…………………………….…7 3. Svatý Jan Nepomucký ve slovesném umění a hudbě………………………….….9 3.1. Literatura………………………………………………………………..….9 3.1.1. Balbínova svatojánská legenda ……………………………………....9 3.2. Hudba…………………………………………………………………….12 3.2.1. Musica Navalis……………………………………………………..13 3.3. Divadlo……………………………………………………………………15 3.3.1. Svatojánské hry a kanonizační slavnosti……………………………..16 4. Svatý Jan Nepomucký ve figurativním výtvarném umění………………………18 4.1. Vývoj zobrazování světce a svatojánská ikonografie………………………..18 4.2. Sochařství………………………………………………………………….20 4.2.1. Jan Brokoff a jeho dílna……………………………………………..20 4.2.2. Socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě…………………….21 4.2.3. Příklady použití rauchmillerovského kompozičního typu…………...22 4.2.4. Další typy svatojánských soch……………………………………….25 4.3. Nástěnné malířství…………………………………………………………25 4.3.1. Václav Vavřinec Reiner………………………………………………26 4.3.2. Výmalba svatojánského kostela na Hradčanech………………………26 4.3.3. Výmalba svatojánského kostela Na Skalce……………………………27 4.3.4. Další příklady svatojanských nástěnných maleb v Praze………………27 5. Svatý Jan Nepomucký v architektuře…………………………………………….29 5.1. Kilián Ignác Dientzenhofer…………………………………………………29 5.2. Architektura svatojánského kostela na Hradčanech………………………….31 5.3. Architektura svatojánského kostela Na Skalce ………………………………31 5.4. Další svatojánské kostely a kaple…………………………………………….34 Závěr…………………………………………………………………………………36 Resumé……………………………………………………………………………....37 Summary…………………………………………………………………………….38 Seznam použitě literatury…………………………………………………………….39

1. Úvod Kompilace „Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy“ se zabývá kultem nejznámějšího českého světce, sv. Jana Nepomuckého, především z pohledu uměleckohistorického. Zaměřuje se na umělecká díla vzniklá v Praze, hlavním centru svatojánského kultu, v průběhu 17. a 18. století . V duchu studijního oboru, pro který je zhotovena - Sdružená uměnovědná studia – je cílem práce jakási souhrnná analýza několika děl různých uměleckých disciplín, avšak propojených časem a místem svého vzniku. Sochařství a architektuře, dvěma nejvíce zjevným složkám barokní kultury, se věnujeme nejvíce. Zmiňujeme také související hudební, literární a divadelní díla, ale vzhledem k omezenému rozsahu práce se jimi nezabýváme do hloubky. Práce se snaží postihnout způsob, jakým svatojánský kult ovlivnil rozvoj umění Prahy v 17. a 18. století. Přinesl do architektury, malířství a sochařství nové motivy? Byla jednotlivá sledovaná díla vzorem, který byl později opakován, nebo naopak završením dlouhého vývoje v rámci barokního slohu? Jednalo se o zásadní umělecká díla, nebo šlo o druhořadé umělecké projevy? Předpokládáme, že půjde spíše o výjimečná díla mimořádných kvalit. V první části, věnované osobnosti světce, se pokoušíme přiblížit nejen to, kým sv. Jan Nepomucký byl, ale i to, kým sice nebyl, ale za koho byl považován a proč. Po této úvodní historické kapitole přichází na řadu část věnovaná literatuře, hudbě a divadlu, inspirovanému svatojánskou legendou, a fenoménu barokní kanonizační slavnosti. Další kapitola, zaměřená na projevy svatojánského kultu ve výtvarném umění, je rozdělena na tři části. První část se věnuje vývoji svatojánské ikonografie a popisu obvyklých světcových atributů, další se zaměřuje na sochařskou podobu světce a její varianty z hlediska ikonografie a kompozice. Třetí část je věnována výmalbě pražských svatojánských kostelů. Poslední kapitolu tvoří pojednání o svatojánských motivech v architektuře. Zabývá se zejména kostely svatojánského zasvěcení, navrženými a také realizovanými v Praze významným architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Celá řada publikací, které jsme při pátrání po odpovědích na výše uvedené otázky využili, vznikla ku příležitosti 600. výročí smrti světce, v roce 1993. Jde například o monografii historika Vlnase, v níž nalezneme životopisné údaje o světci, ale také informace o vývoji svatojánského kultu v průběhu staletí a například popis barokních kanonizačních slavností. Další využitá monografie, která se zabývá historií, je publikace

1

J. V. Polce. Obě jsme využili hlavně v první části práce k uvedení do historických souvislostí. Díky výstavám na téma české baroko, konaným v posledním desetiletí, jsme mohli použít také další zdroje, které mapují nepomuckou tematiku, v podobě katalogů výstav. Jedná se o výstavu „Sláva barokní Čechie“ z roku 2001, a výstavu „Svatý na mostě“ z roku 2009. Tyto katalogy přinášejí aktuální pohled odborníků na různé oblasti nepomucké problematiky. Pro literární část práce jsme využili monografii Z. Kalisty České baroko a také publikaci J. P. Kučery Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. Hudební aktivity spojené se svatojánskými slavnostmi pomohla zmapovat publikace V. Nováka a L. Mašlanové Pražské lodní hudby 18. století a výše zmíněné katalogy. Divadelní aspekt kanonizačních slavností popsal ve své monografii historik Vlnas a výzdobě Katedrály během nich se v Katalogu výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově z roku 1993 věnoval L. Sršeň. Následující uměleckohistorickou kapitolu zabývající se výtvarným uměním uvozuje pasáž mapující vývoj zobrazování a ikonografie světce. Část o sochařství využívá seriálu, publikovaného ve Zprávách památkové péče historikem umění Suchomelem s názvem „Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha.“ Jeho důvěryhodná formální analýza modelačních a rukopisných znaků svatojánských soch nám umožnila doplnit přehled svatojánských zobrazení o relativně nové poznatky. Z pohledu restaurátora se o čtyři roky později pražskou mosteckou sochou zabýval památkář Suchomel. Všímal si například vývoje dekorací sochy nebo zvyklostmi v povrchovém ošetření soch v minulosti. Největší šíři poznatků o sochařském umění však ve své syntetické práci jistě postihl Blažíček. Kromě formální analýzy a někdy pozdějším bádáním korigovaných názorů na autorství jednotlivých statuí totiž vysvětluje také způsob práce sochařských dílen a zaměřuje se i na společenské postavení sochařů v 17. a 18. století, čímž do tématu vnáší obohacující sociologizující pohled podle požadavků strukturalismu. Jeho monografie o F. M. Brokoffovi přináší další cenné informace o dílně, která rauchmillerovské schéma vzala za své a vydatně rozmnožila. Následuje pasáž, věnující se freskovému malířství v pražských interiérech. Poznatky, použité pro tuto část, pramení zejména z katalogů výstav a publikace Dějiny českého výtvarného umění. Závěrečná část práce, zaměřená na architekturu svatojánských svatyní, se soustředí zejména na tvorbu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Proto byla použita základní literatura k dientzenhoferovské problematice. Především se jednalo o rozsáhlou slohovou analýzu O. Stefana publikovanou v Památkách archeologických, která poukazuje na odkaz F. 2

Borrominiho a G. Guariniho. V 70. letech 20. stol. M. Vilímková při svých rozsáhlých archivních průzkumech objevila celou řadu smluv, výkazů práce a dalších dokumentů, které pomohly zrekonstruovat nejen osudy členů rodiny Dientzenhoferů, ale i vztahy provozně-ekonomické povahy. Její poznatky, jimiž se zabývá monografie Stavitelé chrámů a paláců, byly použity také v novějších publikacích, např. v monografii M. Horyny Dientzenhoferové. V roce 1989 byl u příležitosti konání výstavy s názvem „Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu“ vydán katalog s doprovodným textem M. Pavlíka o slohových prostředcích, používaných Kiliánem Ignácem.

3

2. Osobnost světce a historické pozadí 2.1.

Život Jana z Pomuku

Jan z Pomuku se narodil v západočeském Pomuku v rodině německého rychtáře Velfína ve 40. letech 14. století. Po studiích v Praze a Padově se stal nejprve notářem a později kanovníkem vyšehradským. Roku 1389 byl jmenován do zodpovědné funkce generálního vikáře neboli zástupce arcibiskupa Jana z Jenštejna.1 Ten byl ve vleklém sporu s králem Václavem IV., jehož se Jan z Pomuku stal nešťastnou obětí. Kvůli volbě nového kladrubského opata, která nebyla králi po vůli, byl 20. března 1393 zajat a mučen na Staroměstské rychtě. Poté byl svržen z Kamenného, dnes Karlova mostu do řeky Vltavy. S největší pravděpodobností byl v té době již mrtvý, jak ukázal antropologicko-lékařský průzkum v roce 1972.2 Podle legendy bylo po svržení z Karlova mostu Janovo tělo unášeno vltavským proudem a hned druhý den nalezeno u nedalekého, dnes již neexistujícího kláštera cyriaků. Ti ho měli objevit za pomoci jakýchsi světelných zázraků. Johánek byl v klášteře pohřben. Později cyriaci na jeho počest pořádali každoroční slavnosti, které se odehrávaly na osvětlených lodích za zpěvu liturgických písní. Nedlouho po své smrti byl Johánek označen arcibiskupem Janem z Jenštejna jako „iam martyr sanctus“ – již svatý mučedník.3 Také Petr Klarifikátor, životopisec Jana z Jenštejna, považuje Jana Nepomuckého za mučedníka.

2.2.

Vznik svatojánského kultu

Na popud kanovníků Svatovítské kapituly se r. 1396 uskutečnil slavnostní přesun Janových ostatků do katedrály sv. Víta. Tam mu bylo vyhrazeno místo nedaleko Vlašské kaple, v níž za svého života vykonával funkci oltářníka. Samotný slavnostní přesun Johánkových ostatků znamenal také významné rozšíření jeho úcty, podobně, jako tomu bývalo u jiných světců.

1

Vlček, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha: Zvon,1995, s.262. Ibid., s.288. 3 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s.76. 2

4

Bylo to právě prostředí svatovítské kapituly, kde byl Johánek uctíván nejdříve. Tam také vznikly některé svatojánské legendy, např. ta o zneuctění hrobu.4 Ačkoli byl Jan více než kazatelem spíše úředníkem, brzy se rozšířila další, klíčová legenda o jeho osobě, týkající se zpovědního tajemství. Tu poprvé předkládá roku 1449 Tomáš Ebendorfer ve své kronice a roku 1470 Pavel Žídek ve spise Spravovna krále Jiřího. V 80. letech 15. století došlo k dalšímu omylu, kdy v záznamech pro Svatovítskou kapitulu Jan z Krumlova omylem označil za datum smrti zpovědníka rok 1383. Tento letopočet byl později vytesán na nový náhrobek v Katedrále a od té doby se mělo za to, že Jan Nepomucký byl ve skutečnosti dvěma různými historickými osobami, tak jak je přebírá ve své kronice i Hájek z Libočan: Jan Zpovědník, umučený 1383 králem pro zpovědní tajemství královny Johanny, a Johánek z Pomuku, generální vikář, utopený kvůli volbě kladrubského opata o deset let později.5 Tak se stalo, že také první socha, vztyčená k třísetletému výročí úmrtí Jana Nepomuckého, byla vyrobena vlastně o deset let dříve, jak o tom pojednává kapitola 4.2.1. V pobělohorské době se v českém prostředí církev i král zaměřili shodně na rekatolizaci obyvatelstva. Ferdinand II. se postaral o obnovení a r. 1621 znovuvysvěcení Katedrály. Prostřednictvím propagace mučedníka zpovědního tajemství chtěl mezi lidmi rozšířit zpověď jako jednu ze zásad katolické morálky a uvedení do praxe výsledků Tridentského koncilu. O každé zpovědi se vedly záznamy, které umožňovaly sledovat, jak rekatolizace postupuje.6 V roce 1641 vzniká spis Fama Posthuma, první souvislý životopis Jana Nepomuckého. Nejdůležitějším literárním dílem v souvislosti s Johánkem se ale stal Život Jana Nepomuckého, nejpoutavější barokní legenda od jezuity Bohuslava Balbína, sepsaná asi 1682. Tato legenda byla přeložena do mnoha jazyků a spolu s jezuitskými misiemi se rozšířila takřka do celého světa.7 V té době nebyl Jan Nepomucký sice ani blahoslavený, natož svatý, to ale nebránilo jeho uctívání. Například svobodný pán Wunschwitz nechal osadit vůbec první sochu sv. Jana na Karlově mostě už v roce 1683. Cesta ke kanonizaci nebyla nijak snadná. Pokusy o ni probíhaly již od roku 1675, ale definitivně se věci daly do pohybu až po exhumaci Janových ostatků roku 1719. V hrobě byla tehdy objevena tělesná tkáň, považovaná za jazyk. Další průzkum této materie 4

Ibid., s.77. Vlček, Emanuel. Op.cit. s.269. 6 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993, s.75 7 Ibid., s.84. 5

5

v roce 1972 prokázal, že se jedná o mozkovou tkáň.8 Zázračné zachování „jazyka“ se nakonec stalo jedním ze čtyř zázraků, na základě kterých byl Jan Nepomucký, mučedník zpovědního tajemství, roku 1721 beatifikován a 1729 kanonizován. „ČTYŘI ZÁZRAKY SV. JANA NEPOMUCKÉHO 1. Zachování neporušeného jazyka. Při komisionálním ohledání Janova hrobu a exhumaci jeho ostatků dne 15. dubne 1719 vypadl z nebožtíkovy lebky kus měkké načervenalé tkáně. Přítomní odborníci označili předmět za jazyk. Vzniklo tak zdání, že samo nebe stvrdilo zázrakem dávnou mlčenlivost královnina zpovědníka (nové zkoumání z roku 1973 histologicky určilo, že ve skutečnosti jde o pozůstatek mozkové tkáně). 2. Naběhnutí a zčervenání jazyka. Dne 27. ledna 1725 byla relikvie v souvislosti s chystaným svatořečením podrobena novému zkoumání. Poté, co světící biskup Mayer údajný jazyk políbil, zavládl u přihlížejících dojem, jako by v tkáni začala znovu pulzovat krev. Pečlivé šetření vyloučilo možnost optického klamu. 3. Zachránění Rozálie Hodánkové. H odánkové. Dne 22. února 1718 se v mrazivém večeru vracela společnost strakonických měšťanů z masopustního ohňostroje zpět do města. Na úzké lávce přes Otavu náhle šestiletá Rozárka, dcera panského správce Václava Hodánka, uklouzla a spadla do mlýnského náhonu. Proud okamžitě vrhl dětské tělíčko korytem z borových fošen proti mlýnským kolům. K všeobecnému překvapení a veliké radosti přítomných se podařilo děvčátko za necelou půlhodinu nejen vyprostit z ledové vody, ale i šťastně vzkřísit. Rozárka hned po procitnutí vyprávěla, že se jí pod hladinou zjevil Jan Nepomucký. 4. Uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Roku 1701 si jednadvacetiletá Veronika, dcera rychtáře z Mostu, nešťastnou náhodou vymkla palec na levé ruce. Zranění vyústilo v bolestivý zánět a nakonec nešťastnici ochrnula celá paže. Přes veškerou snahu ranhojičů se její stav nelepšil, a felčaři proto navrhli nemocnou ruku amputovat. Jedné noci se ubožačce prý zjevil Jan Nepomucký a slíbil, že její modlitby nezůstanou oslyšeny. Hned nazítří se děvče odebralo na mši a během přijímání se do odumřelé paže skutečně vrátil život.“9

8

Vlček, Emanuel. Op.cit., s.293. Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie – Umění, kultura a společnost 17. a 18. století – Průvodce výstavou. Praha: Národní galerie v Praze, 2001, s.38. 9

6

Jen pro zajímavost dodejme, že „až do roku 1866 směli zbožní poutníci ,jazyk‘ líbat. Bylo spočítáno, že za 137 let políbilo relikvii téměř 7 milionů věřících.“10 V roce svatořečení sv. Jana Nepomuckého byly v Praze uspořádány velkolepé barokní slavnosti, během nichž se každý den v katedrále sv. Víta sloužilo přes 400 mší svatých a celkově bylo za osm dní konání oslav podáno přes 200000 svatých přijímání.11 Slavnosti popsal ve své monografii historik Vlnas12 a výzdobě Katedrály během nich se v katalogu mnichovské výstavy věnoval Sršeň.13 Kanonizační slavnosti jsou také námětem pro kapitolu 3.3.1.

2.3.

Vnímání sv. Jana Nepomuckého v minulosti

Už ve druhé polovině 18. století se objevily některé starší doklady, podle nichž bylo jasné, že Balbínova legenda, stejně jako Hájkova kronika, se opírají o mylné informace. K tomu přispěly i zásahy Josefa II. proti katolické církvi. V 19. století bylo vnímání baroka obecně ovlivněno antiklerikalismem mladočeských politiků a sv. Jan Nepomucký byl „chápán jako protipól, který měl po vítězství Habsburků nad českými stavy na Bílé Hoře zastřít úctu k mistru Janu Husovi.“14 Výše uvedené politické příčiny a také historické pochybnosti se v 19. a na počátku 20. století proměnily v odpor vzdělaných vrstev. V období sporu o smysl českých dějin spatřovali Masarykovi stoupenci v Janu Nepomuckém symbol habsburského útlaku a po roce 1918 došlo dokonce k ničení některých jeho soch. Léta dvacátá a třicátá přinesla zvýšený zájem o barokní kulturu a osobnost sv. Jana Nepomuckého také díky několika výstavám. V roce 1929 se konala výstava „Pragensia svatojánská“ a v roce 1938 byla připravena velká výstava Pražské baroko, která ale byla předčasně ukončena vlivem událostí následujících po podepsání Mnichovské dohody. Po roce 1948 začaly dějiny sloužit ideologii a období husitství, přejmenované na „husitské revoluční hnutí,“ bylo vyzdvihováno, zatímco doba pobělohorská byla znovu interpretována jako období „temna.“ Jedním z předních představitelů tendenční

10

Vlček, Emanuel. Op.cit., s.273. Vlček, Emanuel. Op.cit., s. 273. 12 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993. 13 Sršeň, Lubomír.Slavnostní dekorace pražské katedrály sv. Víta r. 1729. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s.39-45. 14 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký - život, legenda, kult a ikonografie. In: Svatý na mostě : výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha :Nákladem Muzea Karlova mostu, 2009. 11

7

historiografie byl Zdeněk Nejedlý, který mimo jiné kritizoval i „nevkusné a ohlupující písničky o Janu Nepomuckém a Panně Marii.“15 Rehabilitace se světec dočkal vlastně až v současnosti díky moderní historické vědě, založené Pekařem, a historikům jako Jaroslav Polc nebo Vít Vlnas. Světce se také podařilo představit při několika výstavách, např. „Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993“ konané v Mnichově v roce 1993, „Sláva barokní Čechie“ z roku 2001 a „Svatý na mostě“ z roku 2009. Poslední jmenovanou výstavu uspořádalo Muzeum Karlova mostu v Praze, které se také podílí na znovuobnovení svatojánských slavností a zejména tzv. Svatojánských Navalis. Více podrobností o „hudbě na šífech“ v kapitole 3.2.1. této práce.

15

Nejedlý 1949 s. 964-965, cit. dle Jiří Rak – Vít Vlnas Druhý život baroka v Čechách In: Sláva barokní Čechie

8

3. Svatý Jan Nepomucký ve slovesném umění a hudbě 3.1.

Literatura

Svatý Jan Nepomucký objevuje se v literatuře v barokní době vzhledem ke své vysoké oblibě poměrně hojně. Kromě svatojánských legend šíří se mezi věřícími také svatojánské modlitební knihy (hodinky), zpěvníky a svaté obrázky s česky psaným komentářem. Janu Nepomuckému se věnovala poezie i próza, „…dramatické hry, poetická kázání, hymny církevních officií, epigramatické nápisy na slavobranách i sochách a umělé skladby písňové…“16 Vedle české, převážně nábožensky zaměřené tvorby (Svatováclavská Bible), rozvíjí se latinsky psaná literatura odborná – historická, hagiografická nebo vlastivědná, ale také umělecká. V době Josefa II. přejímá úlohu jazyka vzdělanosti němčina. Největší vliv na barokního čtenáře měly pravděpodobně kázání a legendy, ačkoli k dispozici byly řídce také cestopisy nebo dobrodružné příběhy. Vznik legendy svatojánské v podání jezuitského učence Bohuslava Balbína spadá do poslední třetiny 17. století. I přesto, že se zde Balbín jako historik dopustil několika omylů a nekriticky přijal nepřesnosti, které uvádí ve své kronice Hájek z Libočan, jedná se o nejpůsobivější českou barokní legendu, která je známá i v zahraničí. Po období národního obrození, kdy byla odmítána, se barokní doba dočkala další reflexe v české literatuře v druhé polovině 19. století. Světec objevuje například v Jiráskové známém románu Temno a s atmosférou barokní Prahy pracuje třeba autor romanet Jakub Arbes.

3.1.1. Balbínova svatojánská legenda

Bohuslav Balbín se narodil v roce 1621 v nepříliš zámožné rodině a byl vychován v katolickém duchu. Jako chlapec si s oblibou četl v Hájkově kronice a historii se věnoval i později při svém studiu filozofie v pražském Klementinu. Podnikl cestu po

16

Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanská : sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929, s.12.

9

českých archivech, z nichž získal množství materiálů pro svou historickou práci. Za svůj hlavní cíl si patrně kladl napsání ucelené chronologie českých dějin.17 Kromě svého nejznámějšího spisu Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště pak českého) napsal mimo jiné učebnici rétoriky, sbírku epigramů a zabýval se také literární teorií, ale hlavní těžiště jeho práce spočívalo v historických publikacích. Balbín bohužel podcenil kritiku pramenů a dopustil se proto při své práci faktických chyb. Podle Kučery ovšem jeho cíl nebyl ani tak podat přísně historicky správný výklad dějin, jako spíše „postavit národu před oči jeho velkou minulost.“18 V roce 1669 se Balbín chystal uveřejnit spis Epitome historica Rerum Bohemicarum seu Historia Boleslaviensis (Výtah z dějin českých aneb historie boleslavská). Tento „výtah“ o osmi stech stranách mu ovšem způsobil nemalé problémy – z důvodu popírání dědičného nároku Habsburků na český trůn byl přeložen do Klatov a tisk spisu byl zastaven.19 V osmdesátých letech vydává Balbín výběr ze svého bohatého archívu v podobě desetidílného spisu Miscellanea historica regni bohemiae (Historické rozmanitosti království českého). Čtvrtá kniha tohoto seriálu vychází 1682 pod názvem Bohemia Sancta a je věnována českým světcům a jejich životopisům. Mezi nimi najdeme i svatojánskou legendu Vita B. Joannis Nepomuceni Martyris (Život svatého mučedníka Jana Nepomuckého). Stejně jako Hájek, přebírá i Balbín do své legendy motiv zpovědního tajemství od Tomáše Ebendorfera a Pavla Žídka a také existenci dvou Janů. K tomu praví František Palacký: „…Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české.“20 Dalším zdrojem byla Balbínovi legenda Fama posthuma od Kašpara Drauškovia z roku 1641. Ještě téhož roku byla Balbínova stať přetištěna jako součást sbírky belgických bollandistů Acta sanctorum a několikrát vydána v Augšpurku a v Praze, což umožnilo šíření legendy do zahraničí, kde v některých zemích se silnou katolickou tradicí (např. ve Španělsku) stále žije v povědomí jeho obyvatel. Podle Zdeňka Kalisty „Balbínův životopis daleko více než dílem historickým je legendou. Ukazuje k tomu i jeho literární výstroj, jež místy – např. v líčení zázraků,

17

Kučera, Jan - Rak, Jiří. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře.Praha: Vyšehrad, 1983. s.73. Ibid., s. 131. 19 Ibid., s. 94. 20 Citováno podle: Caha, Arnošt. Legenda svatojanská: lež a pravda o Janu Nepomuckém. Brno: 1920, s.17. 18

10

provázejících smrt světcovu – daleko přesahuje hranice prózy historické a ocitá se úplně na půdě světa legendárního.“21 …on pak, smrt svou horlivými modlitbami a vzdycháním Pánu Bohu poroučeje, z mostu shozen, a utopen byl 16. máje léta 1383. Smrt, již Václav zatajiti mínil, ihned nebeské zázraky vyjevily, ohnivý plamen, který se při jeho narození ukázal, tentýž mrtvého a do nebe se ubírajícího osvítil, tak že se celá Vltava rděla: tuť bys byl spatřil nesčíslný počet velmi jasných světel, jako by oheň s vodou v mír vešel a po vodě splejval; a právě tehdáž rozmohla se voda a šířeji vlny se zdvíhaly u velikém množství a větší světla tělo svatého mučedníka po vodě vyprovázela, jiná předcházející, jiná za ním jdoucí, nejináče než jako by mu průvod dávala.22

Zajímavé je, s jakou láskou a něžností se o Janu Nepomuckém hovoří v lidových písních a modlitbách. 1) Májový kvítku Jene Nepomucký, přitahuješ k sobě své věrné milovníky listy jako na křídlech, jak sladce voníš krásnými cnostmi, široko daleko šíříš vůni ve všech končinách. 2) Májový kvítku narcisové čistoty, narde srdce, to, co vydechuješ, přináší zdraví, čisté svědomí ti propůjčilo bělobu boží, Boha, který Tě svou milostí učinil tak skvoucím. 3) Májový kvítku, jsi podivuhodným tulipánem, životodárná mateřídouško, granátové jablko, vždy jsi voněl mocněji než skromná fialka, nebe ti dalo slávu vítězného olivového věnce, kterou sis zasloužil. 4) Májový kvítku, zavlažovaný nebeskou rosou, vůči bouřím jsi vyzbrojen svou stálostí. Když jsi navzdory královu příkazu zachoval mlčení, hodili tě do hluboké řeky, a tak jsi dokonal svůj život. 5) Vzýváme Tě, patrone počestného života, tobě odevzdáváme svá srdce, tebe, otče, pokorně žádáme svou vůní rozptyl i vichr všech zmatků, svou přízní přiměj i liknavce, aby si tě zamilovali.23

21

Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941, s.283. Balbín, Bohuslav: Bohemia Sancta, 1681. Přel. 1698. Citováno podle: Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941, s.283.

22

23 Jan Ignác František Vojta. Arietta cordialis de S. Joanne Nepomuceno Fama periclitantium patrono (cca 1706)

11

3.2.

Hudba

Barokní styl v hudbě přináší mnoho změn. Je to především použití generálbasu a nahrazení polyfonie monodií. V oblasti hudebních forem se objevuje celá řada novinek: vznikají oratoria, opery, kantáty, sonáty nebo koncerty. V českých podmínkách se barokní hudba provozovala především v církevních institucích. Jednalo se o chrámovou hudbu a také o hudební složku církevních slavností.24 Opera se v Praze příliš neprovozovala, protože Habsburkové, na jejichž dvoře se odehrával dvorský kulturní život, sídlili ve Vídni. Výjimkou bylo monumentální provedení opery Constanza e Fortezza Johanna Josepha Fuxe u příležitosti korunovace Karla VI. českým králem roku 1723. V hledišti nedaleko Pražského hradu zasedlo na čtyři sta diváků, „ve sboru zpívalo sto zpěváků a v orchestru hrálo dvě stě instrumentalistů. V hlavních rolích účinkovali italští zpěváci.“25 Tato událost se považuje za velmi významnou také díky účasti nejslavnějšího barokního scénografa Giuseppe Galli-Bibieny a celkově monumentálním rozměrům scény – 40x120m.26 Uvedení této opery ovlivnilo hudební prostředí Čech tím způsobem, že od 20. let 18. století se zde opera začíná více rozvíjet, a díky této nově vzniklé tradici zde v roce 1787 nalézá Mozart porozumění pro svou operu Don Giovanni. „Nejvíce skladeb věnovaných Svatému Janu dá se zjistiti v hudbě, určené pro liturgii, ať již jde o mše, motetta, arie či litanie. Bohužel jsou nejstarší práce ztraceny. Jen z inventárních zápisů víme, že existovaly mše, jejichž autory byli Fiebig, Červenka, Dukát, Jakob a Zelenka.“27 V souvislosti s Janem Nepomuckým je ale třeba se zaměřit zejména na tzv. hudbu na šífech, provozovanou cyriaky v předvečer Janova svátku poprvé v roce 1715.

24

Kabelková, Markéta: Hudba v Čechách v období baroka. In: Vlnas, Vít (ed.). Sláva barokní Čechie : stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha: NG, 2001, s.262-266.

25

Ibid., s. 267 Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie : umění, kultura a společnost 17. a 18. století : průvodce výstavou. Praha: Paseka, 2001, s.39. 27 Trolda, Emil. Hudba svatojánská. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanská : sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929, s.127. 26

12

3.2.1. Musica Navalis

Musica navalis - lodní hudba nebo také hudba na šífech – je vlastně efektním spojením hudebních a divadelních prvků, uplatňovaných při lidových slavnostech už od 15. století. Na obrázku z kalendáře je doložena lodní hudba ve Vídni již v 15. století. Mohutnou oslavu v Benátkách v roce 1597 také doprovázela hudba linoucí se z desítek menších i větších plavidel. V Benátkách se lodní hudby později opakovaly, v roce 1598 se jich zúčastnil také Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který je podrobně popsal. Uskutečnily se také ve Florencii a v kulturním centru, blízkém Praze – v Drážďanech.28 „Spíše než pražské svatojánské slavnosti je v evropském kontextu známější Vodní hudba (Water Music) G. F. Händela, určená pro londýnské slavnosti na Temži v roce 1717.“29 Můžeme si udělat představu, jak takové slavnosti vypadali, pokud se půjdeme podívat do Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě, kde jsou vystaveny olejomalby Giovanniho Antonia Canal zv. Canaletta „Temže v den nástupu primátora“ a „Temže s Westminsterským mostem.“ Pražské svatojánské lodní hudby tedy navazovaly na tradici lodních hudeb v Itálii, Rakousku, Francii a Německu, ale také na tradici domácí. V roce 1627 se v Praze totiž konaly velkolepé osmidenní oslavy přenesení ostatků sv. Norberta z Magdeburgu do premonstrátského Strahovského kláštera a jejich součástí byla i lodní hudba, spojená se symbolickým divadelním představením. Provedení tohoto představení se ujali jezuité z Klementina, kteří měli s divadelními inscenacemi velké zkušenosti.30 Svatojánskou Hudbu na šífech pořádali křížovníci s červeným srdcem, neboli cyriaci, poblíž jejichž kláštera bylo nalezeno mrtvého Nepomuka a před jeho přemístěním do Katedrály tam bylo také pohřbeno. Poprvé byla tato hudba provedena 15. května 1715, v předvečer Janova svátku. Klášter cyriaků se těšil velmi dobré hudební pověsti a již od 16. století patřil mezi proslulá hudební centra Prahy. Proto byly také jeho lodní hudby tak populární. Ve své podstatě se jednalo o koncert, který mohli poutníci sladovat z vltavských břehů, ale hlavním hledištěm byl Karlův most.31 Dramaturgie plaveb byla asi takováto: „Slavnost počínala vždy v předvečer později ustanoveného svátku sv. Jana Nepomuckého, tj. 15. května asi o šestnácté hodině figurálními litaniemi a požehnáním v cyriackém kostele sv. Kříže většího, vzdáleném 28

Novák, Vladimír, Mašlanová, Ludmila. Musicae navales pragenses – pražské lodní hudby 18. století. Praha: NKP, 1993, s.16-17. 29 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993, s.172. 30 Novák, Vladimír, Mašlanová, Ludmila. Op.Cit., s.18. 31 Ibid., s.29-39.

13

přibližně dva kilometry od Karlova mostu. Pak zpěváci a hudebníci nasedli před klášterem do připravených lodí a plavili se za doprovodu slavnostních intrád ke Karlovu mostu. Zde lodě zakotvily a bez dalších liturgických obřadů tu byla provedena svatojánská lodní hudba.“32 Samotná lodní hudba v roce 1715 sestávala z „litanií a krátké kantáty, obsahující úvodní sbor, recitativ, arii a závěrečný sbor.“33 Autor je sice neznámý, ale je možné, že jím byl mladý Šimon Brixi.34 V roce 1719 se dramaturgie skladem poněkud změnila, ale pak už zůstávala stejná u všech následujících lodních hudeb. Byly provedeny:litanie, moteto a mariánská antifona „Regina coeli.“ Trvání lodních hudeb bylo v průměru kolem šedesáti minut.35 Produkce bývala zahájena i zakončena střelbou pražských střelců z Malého, dnes Střeleckého ostrova. Na Karlově mostě se hromadili poutníci, kteří „po celé jeho délce klečeli na kolenou a někteří po kolenou lezli, …“36 Hudbu téměř vždy řídil cyriacký regenschori. Autora lodní hudby máme poprvé doloženého až v roce 1720. Byl jím až do roku 1733 Šimon Brixi, varhaník v kostele sv. Martina ve zdi. V tomto roce byla Brixiho hudba, plná patosu, nahrazena skladbami Františka Kratochvíla. Kratochvíla Dalším skladatelem lodních hudeb byl Jan Zach. Zach V letech 174356 komponoval lodní hudbu samotní cyriacký regenschori, učenec Jan Karel Rohn, Rohn který zároveň působil jako kronikář, knihovník, archivář, notář, učitel a kazatel. Jeho skladby se bohužel nezachovaly.37 V roce 1758 začíná úzká spolupráce cyriaků s Františkem Xaverem Brixim, Brixim synem Šimona Brixiho, který byl autorem téměř všech skladeb, provedených při cyriackých lodních hudbách mezi lety 1758 a 1771. O 10 let později byly lodní hudby zrušeny Josefem II.38 Motiv svatojánských pobožností a lodních hudeb se objevuje také v Jiráskově románu Temno. Pro popis slavností našel Jirásek inspiraci v Rohnově kronice.39

32

Ibid., s.29. Ibid., s. 36. 34 Ibid., s.36. 35 Ibid., s.36-39. 36 Šorm, Antonín. Pražské pobožnosti svatojánské. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanská : sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929, s.134. 37 Novák, Vladimír, Mašlanová, Ludmila. Op.cit.s. 72. 33

38 39

Ibid., s. 33. Ibid., s. 118.

14

V roce 2009 byla tradice těchto koncertů obnovena, a to za spolupráce. Hl. m. Prahy a Muzea Karlova mostu. Jedná se o vítané zpestření kulturního života Prahy za současného oživení historie.

3.3.

Divadlo

Divadlo se v barokní době provozovalo v několika rozdílných prostředích. Jednalo se o divadlo dvorské, rozvíjené na královských dvorech, zámecké divadlo, podporované šlechtou, divadlo školské, provozované na řádových školách, měšťanské divadlo a divadlo lidové. Vzhledem k tomu, že uměnímilovní Habsburkové sídlili ve Vídni a nikoli v Praze, dvorské divadlo bylo v Praze k vidění výjimečně. Korunovační představení pořádali jezuité. Jak již uvedeno v předchozí kapitole, jednou z nejvýznamnějších operních událostí vůbec se stalo v Praze konané předvedení korunovační opery J. J. Fuxe Constanza e Fortezza v roce 1723. Významná zámecká divadla byla založena Františkem Antonínem Šporkem v Kuksu Kuksu a Janem Kristiánem z Eggenbergu v Českém Krumlově. Krumlově Toto unikátně dochované divadlo, upravené později za Jana Adama ze Schwarzenbergu, je dodnes možné navštívit v rámci prohlídky krumlovského zámku. Největšími divadelními mistry však už od dob Rudolfa II. byli jezuité. „Při hře o Eliášovi, další inscenaci jezuitů roku 1610, se rozdělila řeka Jordán a prorok se vznesl i s ohnivým vozem, taženým koňmi, do vzduchu. Také česká periocha jezuitské hry o Konstantinu Velikém, inscenovaná 29. června 1617, dokládá, že klementinská kolej byla vybavena jak létacími stroji, tak mechanickými zařízeními k rychlé výměně dekorací čtyř proměn, jež tím jsou v Praze doloženy prvně.“40 Zejména v jezuitských a školských hrách objevoval se často i Jan Nepomucký.

40

Preiss, Pavel. Barokní divadlo v Čechách a jeho výtvarná stránka. In: Vlnas, Vít (ed.). Sláva barokní Čechie : stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha: NG, 2001.

15

3.3.1. Svatojánské hry a kanonizační slavnosti

V 18. století existovaly dva druhy svatojánských her. Jednalo se v prvním případě a divadelní ztvárnění Balbínovy svatojánské legendy a ve druhém o jakési scénické alegorie, přičemž oba dva druhy inscenací se počínaje rokem 1689 hojně odehrávaly zejména na půdě jezuitských a piaristických kolejí. Velkolepá zpěvohra na libreto olomouckého jezuity Antonína Antonína Saletky byla uvedena také u příležitosti kanonizace Nepomuka. Ačkoliv většina z těchto her byla v latině a tedy pro prostý lid nepříliš srozumitelná, mělo jezuitské divadlo pro pražské obyvatele mimořádnou přitažlivost zejména kvůli náročným efektům a okázalé scénografii.41 Z lidových her uvádí Z. Kalista jako příklad „Divadelní Divadelní hru lidovou o sv. Janu 42 Nepomuckém“ z okolí vambereckého. Divadelní cítění barokního člověka, kterému byla předváděna moc katolické církve a zázraky jejích světců, dalo vzniknout také novému druhu divadla – divadelní a scénické prvky pronikly do inscenování barokních slavností. Nejvelkolepější barokní slavností v Praze byla zajisté osm dní trvající oslava kanonizace Jana Nepomuckého konaná v říjnu 1729.43 Při této příležitosti bylo západní průčelí Katedrály, v níž poutníci navštěvovali hrob světce, ozdobeno dekorativní architekturou, tzv. theatry honoris neboli stánky slávy, uvnitř Katedrály se nacházely obrazy se scénami z mučedníkova života. Výzdoba měla charakter scénický a byla přeplněna „obrazy, sochami a ornamenty a (…) obrovským množstvím zjevných i velmi složitých alegorií, symbolů, alluzí, textů, biblických citátů, chronogramů, apod.“44 Je možné, že theatrum honoris, použité pro kanonizační slavnosti 1729, navrhl sám Giuseppe Galli Bibiena, Bibiena 45 Sršeň se domnívá, že jeho autorem byl Jan Ezechiel Vodňanský. Vodňanský 46

41

Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993, s.178-180. Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941, s.283. 43 Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie : umění, kultura a společnost 17. a 18. století : průvodce výstavou. Praha: Paseka, 2001, s.40. 42

44

Sršeň, Lubomír. Slavnostní dekorace pražské katedrály sv. Víta r. 1729. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s.39. 45 Preiss, Pavel. Barokní divadlo v Čechách a jeho výtvarná stránka. In: Vlnas, Vít (ed.). Sláva barokní Čechie: stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha: NG, 2001, s.292. 46

Sršeň, Lubomír. Op.cit., s.40.

16

Theatrum honoris bylo spojením exteriérové a interiérové architektury, barokní scénografie, divadelních efektů, sochařství a malířství. Každý, kdo přicházel ke Katedrále, musel být fascinován a okouzlen. „Na jeho smysly, cit i rozum působily nejen obrovské slavobrány se svými obrazy a sochami, ale i všechny doprovodné akce, jako procesí, mše, samostatná kázání pod širým nebem, holdovací divadelní představení a zpěvohry se živými obrazy, průvody s alegorickými pegmaty, ohňostroje, večerní plavby na osvětlených lodích na Vltavě, slavnostní výzdoba pražských paláců, kostelů i domů.“47 Takové atmosféře se dalo jistě těžko odolat. „Dekoraci pražské svatojánské kanonizační slavnosti lze považovat za vrcholný projev dobového úsilí o co nejpůsobivější prezentaci náboženských ideí formou komplexního uměleckého díla.“48

47 48

Ibid., s.40. Ibid., s.40.

17

4. Svatý Jan Nepomucký ve figurativním výtvarném umění 4.1.

Vývoj zobrazování světce a svatojánská ikonografie

Nejstarším zobrazením světce měla údajně být „vera effigies“, rytina v majetku rodiny Ledvinků z Adlerfelsu.. Obraz, který býval umístěn v zámecké kapli v Lysé, byl považován za Janovu pravou podobu ze středověku,49 jak hlásal nápis umístěný na rubu rytiny. Později se ukázalo, že jde o podvrh – kromě nepřesného pojmenování mučedníka je nevěrohodné také samotné jeho zobrazení. Na kresbě je totiž zpodoben s vousy a knírem dle střihu módního v době baroka. V současné době je rytina nezvěstná, takže jediné, co lze s určitostí tvrdit, je, že roku 1729 byla vystavena na kanonizačních slavnostech v Praze, avšak přesné období jejího vzniku není známé. Skutečným prvním zobrazením byla ilustrace ve spisu Hymnorum Sacrorum libri tres rudolfínského dvorního básníka Jiřího Pontana z roku 1602.50 Zde je zobrazen během zpovědi. Ze svých tradičních atributů nemá kromě kněžského roucha žádný, zato mu hlavu jasně zdobí svatozář. Reliéf ve dřevě od Kašpara Bechtelera v katedrále sv. Víta, který pochází z roku 1629, prezentuje Johánka s knihou a taktéž se svatozáří. Právě svatovítská kapitula byla vždy ohniskem svatojánské úcty a tak nás nepřekvapí ani další rané zobrazení, které najdeme naproti kapli sv. Zikmunda. Malba Matyáše Mayera z r. 1631 zachycuje sv. Jana v kruhu českých zemských patronů. Na této malbě již nechybí jeho klasické atributy – kněžský oděv, biret na hlavě a palma mučedníka. 51 Zajímavé je, že v obou případech je Johánek prezentován jako světec, ačkoli obě zobrazení vznikla téměř celé století před jeho kanonizací (1729) i beatifikací (1721). Původně byl „mučedník zpovědního tajemství“ nejčastěji zobrazován jako starší muž s plnovousem trochu divokého vzezření, připomínajícího poustevníka. Tak je zachycen například ve spise z roku 1641, nazvaném Fama Posthuma a opatřeném ilustracemi podle kreseb Karla Škréty52 - bez biretu. V barokním umění došlo k přepracování dřívější ikonografie některých světců tak, že byl zredukován počet jejich atributů v zájmu zjednodušení a postavy byly „převlečeny“ 49

Blažíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Praha: SNKLHU, 1958, s.48. 50 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s.78. 51 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. Op. cit., s.77. 52 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s.70.

18

do oděvů, odpovídajících jejich původu či společenskému postavení (kněží, řeholníci, šlechtici, vojáci světci z řad prostého lidu). Období baroka často nahradilo množství předmětů – atributů, náležejících světci, novým typem kompozice. Svatí byli častěji zobrazováni v konkrétní situaci, která vycházela z jejich legendy, a umělci se také více soustředili na výraz obličeje (obzvláště ve vrcholné fázi barokního sochařství).53 Jan Nepomucký se tedy změnil z divého starce v pohledného mladíka. Plnovous zůstal zachován, ale v upravenější podobě. Ustálily se i další atributy jako krucifix, biret a hvězdy; od doby Balbínova slavného Života Jana Nepomuckého, kde se poprvé v souvislosti se světly hovoří o hvězdách, je najdeme ve svatozáři. V roce 1725 vychází s jednatřiceti grafickými listy Johanna Andrease Pfeffela. Tato svatojánská legenda se díky jezuitům rozšířila po celém světě a Pfeffelovy grafiky se staly jedinečným zdrojem Janovy ikonografie.54 Royt se zmiňuje o soše světce, pocházející ze sbírek strahovského premonstrátského kláštera, která se měla nacházet na oltáři již před rokem 1646.55 Avšak jistou závaznou normu vnesla do zobrazování Johánka z Pomuku právě až slavná mostecká socha od řetězce autorů Mathey – Rauchmiller – Brokoff – Heroldt. Nejčastějšími atributy sv. Jana Nepomuckého jsou zejména součásti kněžského oděvu, oděvu který v době baroka používali preláti katolické církve během liturgických obřadů. Kanovník je oblečený v po kolena sahající rochetě, na níž má ještě pláštík s kapucí, tzv. almuci. Zpočátku byl zobrazován prostovlasý, na pozdějších podobiznách mívá až na výjimky na hlavě biret. Jako jeden z příkladů můžeme uvést mramorovou sochu Gaetana Altobelliho z r. 1737, umístěnou v římském chrámu San Lorenzo in Lucina, kdy biret leží u světcových nohou56. Jako dalším nezbytný poznávací znak jmenujme velký kříž, kříž který světec mívá položen na hrudi a jednou nebo oběma rukama ho objímá a přidržuje. Jeho význam jistě směřuje k poslání každého duchovního. Tímto posláním rozumějme úkol zprostředkovávat křesťanskou víru širokým lidovým vrstvám a seznamovat je s láskou v člověka, na základě které Spasitel obětoval svůj vlastní život za účelem vykoupení hříchů ostatních lidí.

53 Blažíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Praha: SNKLHU, 1958, s.42. 54 Royt, Jan et alli. Svatý na mostě : výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha: Muzeum Karlova mostu, 2009, s.22. 55

Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s.82. 56 Volk, Petr. Sochy sv. Jana Nepomuckého - Poznámky k typům zobrazení. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s. 72.

19

„Světec, jako vzorný kněz, prezentuje Ukřižovaného a konfrontuje tak diváka se základním poselstvím učení křesťanské církve.“57 Používání palmové ratolesti jako symbolu vítězství se ustálilo už v antice. V křesťanství se objevuje jako atribut mučedníku, kteří neváhali položit pro svou víru život, a tím si zajistili věčnou slávu a konečné vítězství. Dalším atributem je kniha, kniha která má poukazovat na mučedníkovu vzdělanost. Objevuje se zejména na starších zobrazeních, později byl tento znak v zájmu jednoduchosti většinou vypuštěn. Někdy se také objevuje jako symbol mlčení ryba nebo zámek, zámek popř. prst před ústy, ústy nebo výjimečně mušle mušle, šle která má napovídat, v jakém živlu světec zahynul. Dalším atributem může být i údajný jazyk, jazyk nalezený v Janově hrobě nebo staroboleslavské palladium.

4.2.

Sochařství

Při putování po českých městech a vsích, na průčelích domů, na mostech, ale i na křižovatkách cest, vedle kostelů a kaplí nemůže pozorný návštěvník přehlédnout neobyčejné množství mnohdy navzájem si velmi podobných plastik, zpodobujících jediného světce: sv. Jana Nepomuckého. Všechny mají stejný předobraz: bronzovou sochu světce na Karlově mostě v Praze, jejíž model zhotovil vídeňský dvorní sochař Matthias Rauchmiller v roce 1681. Na českém území se nachází takové množství svatojánských soch, jejichž zřejmým inspiračním vzorem byla právě tato statue, že počet těchto reprodukcí se pohybuje v řádu stovek.

4.2.1. Jan Brokoff a jeho dílna Zdá se, že Jan Brokoff nebyl vyučeným sochařem. Podle Blažíčka „... vyznačuje Brokofovu řezbu jistá tuhost a suchost povrchu, ale je to nesporně Brokofův nejlepší výkon;...“58 Celkově pokládá tento význačný historik umění výtvarný projev nejstaršího Brokoffa za neumělý a jeho další díla, jmenovitě dřevěné sochy v Manětínském kostele,

57

Ibid., s. 67. Blažíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Praha: SNKLHU, 1958, s.98. 58

20

za figuríny „ztrnulých, loutkových gest, bezvýrazných tváří a primitivní modelace povrchové, v níž se každá podoba skutečnosti obrací v dekorativní řezbářský vzorec.“59 V tom, že zakladatel Brokoffovské dílny nebyl velkou sochařskou osobností, a že příčinou úspěchu svatojánské sochy na Karlově mostě byla spíše oduševnělá předloha, kterou mu poskytlo Rauchmillerovo bozzetto, se shoduje většina badatelů. Brokoff zhotovil dřevěný model postavy o výšce 240cm. Propracoval detaily kanovníkova oděvu, ale v podstatě předlohu respektoval (podle Suchomela se výraznějších změn zřejmě neodvážil)60. Následujícího roku byl model dopraven do norimberské dílny kovolijce Wolfganga Hieronima Heroldta a v roce 1683 tam vzniklo svým významem ojedinělé dílo, socha sv. Jana Nepomuckého, umístěná na Karlově mostě, které Alsterová označuje jako „ikonografickou kanonizaci“61 typu zobrazování světce. Tato socha se skutečně stala předobrazem stovek replik, s nimiž se můžeme setkat prakticky po celém českém území. Nemálo jich vytvořila samotná dílna Brokoffů, viz níže. 4.2.2. Socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě

Jedním z nejstarších a rozhodně nejdůležitějším sochařským ztvárněním svatojanského tématu je bronzová socha, vytvořená podle skici vídeňského sochaře Matthiase Rauchmillera v roce 1783. „Samotného Matthiase Rauchmillera při vytváření nenápadného bozzetta svatojánské postavy nejspíš ani nenapadlo, jak obrovský ohlas bude mít tato kompozice v barokním sochařství Čech, Moravy i sousedních zemí. A přece se tak stalo a dodnes musíme obdivovat neobyčejnou životnost tohoto základního modelu sochařského zobrazování sv. Jana Nepomuckého. Taková vitalita historického vzoru je do jisté míry evropským unikátem…“62 Toto staré plastické zobrazení se tedy stalo také nejčastějším. Jistě tomu napomohly i tehdejší zvyklosti a způsob práce v sochařských dílnách. Často byla totiž práce v dílnách kolektivní záležitostí a názor na originalitu uměleckého díla byl diametrálně odlišný od dnešního. Pro zachycení prvotního nápadu umělce sloužily bozzetta, bozzetta jakési sochařské skici, provedené nejčastěji v hlíně, ale i dřevě nebo štuku. Někdy byla bozzetta opatřena

59

Ibid., s.98. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, 1993, roč. LIII, s.334. 61 Alsterová, Alena. Brokoffova mostecká socha jako typ, varianta a schéma. In: Acta Universitatis Carolinae – philosophica et historica 4 – Příspěvky k dějinám umění II. Praha: Vydavatel:, 1976, s.81. 62 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (III). Zprávy památkové péče, 1997, roč.LVII, č.3, s.73. 60

21

vertikální osou nebo čtvercovou sítí, která měla usnadnit převedení náčrtu do výsledné podoby kamenné sochy.63 Znamená to, že podle jednoho vzoru ve stejné dílně často vzniklo několik podobných plastik. Kromě bozzett shromažďovaly dílny také kresby a grafické předlohy jednotlivých umělců, které byly často opakovány. Používaly se také vzorníky, vzorníky soubory grafických listů, z nichž byly čerpány informace o atributech jednotlivých světců. Jde například o knihu Iconologia, poprvé vydanou r. 1593.64 Témata a kompozice se tedy opakovaly. Nejvíce se rozšířil rauchmillerovský typ kompozice, kompozice zobrazení „stojícího světce s hlavou takřka vzpřímenou, jen zcela nepatrně nakloněnou k levému ramenu, s pokrčenou pravou nohou spočívající na vyvýšeném kvádrovém stupni (ve tvaru cihly), v charakteristickém rouchu kněze-kanovníka, tj. v sutaně, rochetě a almuci, s biretem na hlavě, s velkým krucifixem diagonálně před tělem předsazeným, přičemž pravá ruka přidržuje patku kříže a levá objímá korpus.“65 4.2.3. Příklady použití rauchmillerovského kompozičního typu

Výše popsaný druh kompozice stojícího světce, nesoucího krucifix, byl tolikrát opakován, až se stal jakýmsi vzorem, prototypem pro sochařské ztvárnění Nepomuka – kompozičním typem. Spolu s historikem umění Suchomelem jsme jej nazvali typem rauchmillerovským podle vídeňského dvorního sochaře, který r. 1681 vytvořil prvotní skicu sochy, o dva roky později vztyčené na Karlově mostě v Praze. Tato socha vešla pak ve všeobecnou známost, byla napodobována mnoha lokálními umělci a našla své místo i v sochařských vzornících. Věnujme se nyní podrobněji jejímu vzniku a dále ohlasu, který socha vzbudila. Zakladatel jedné z nejvýznamnějších barokních sochařských dílen u nás, Jan Brokoff, pocházel ze Spišské soboty. Při cestě do Řezna mu v Poběžovicích u Ronšperka byl hrabětem Wunschwitzem svěřen úkol zhotovit podle 41 cm vysokého hliněného bozzetta Matthiase Rauchmillera z roku 1681 větší, dřevěný model. Ten bylo po staletí možno spatřit ve Wunschwitzově pražském domě na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí) a v současné době se nachází na hlavním oltáři kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze. Bozzetto je uloženo v Národní galerii v Praze.66

63

Blažíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Op.cit., s.21. Blažíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Op.cit., s.29. 65 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, 1993, roč. LIII, s.334. 66 Nejedlý, Vratislav. Brokoffova socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Starožitnosti a užité umění, 1997, roč.V, č.2, s.8. 64

22

Poznatky z posledních desetiletí 20. století, související s nálezem kresby J. B. Matheye, svědčí o tom, že tato kresba byla na začátku vývoje mostecké sochy. Samotná socha světce byla provedena trochu jinak, než Mathey načrtl, ale architektura podstavce zůstala stejná.67 Socha na Karlově mostě bývala ozdobena pěticípými hvězdami a v průběhu každoročních květnových svatojánských poutí byla okolo ní postavena slavnostní dřevěná architektura. Kromě hrobu světce v Katedrále sv. Víta byla tato socha nejdůležitějším místem svatojánského kultu. Její osazení na Karlův most se stalo důležitým mezníkem v dějinách Prahy i proto, že odstartovalo soustavnou sochařskou výzdobu Karlova mostu. V souvislosti se současným rozmachem turistického ruchu v Praze se i tato socha stala svého druhu turistickou atrakcí a po dlouhá staletí tmavý povrch bronzových reliéfních desek na podstavci se v důsledku dotyků turistů, chtivých návratu do Prahy, mění na blyštivý. Změny ve vzhledu sochy od jejího osazení r. 1683 až do současnosti zaznamenal restaurátor Nejedlý.68 Dnes bychom řekli, že prvotní nápad na kompozici sochy byl určitě duševním vlastnictvím vídeňského Rauchmillera, který zhotovil předlohu, nikoli Brokoffa, který ji rozvinul. Takto ovšem barokní umělec neuvažoval, a proto nic nebránilo Brokoffově dílně, aby ve své tvorbě cizí předlohu více než do sytosti využila. Tak například Socha v Boru u Tachova, která je nejspíše raným dílem Jana Brokoffa, kopíruje pražskou mosteckou sochu téměř ve všem. Je také umístěna na mostě a svůj inspirační vzor nezapře ani trojdílnou architekturou podstavce, shodnou s Matheyovým návrhem. Socha v Poběžovicích byla dlouho považována za první repliku svatojánského modelu, zhotovenou samotným Janem Brokoffem ještě na panství barona Wunschwitze, kde vyhotovil i dřevěný model pražské sochy. Suchomel však jeho autorství zpochybňuje.69 Přesné určení autora bývá u Brokoffů obtížné, protože většina soch této dílny je signována „Brokoff fecit“. Tato signatura náleží Janu Brokoffovi. Ačkoli umělecky vedl dílnu pouze zpočátku, až do své smrti byl Jan Brokoff jejím obchodním vedoucím. Socha před kostelem sv. Jana na Prádle v Praze na Újezdě, má již rysy ukazující na autorství obou synů zakladatele dílny. Repliku stejných rozměrů najdeme v obci Skramníky. Obě pocházejí z roku 1715. Sousoší u kostela Nejsvětější trojice se liší pouze tím, že kompozice je zrcadlově obrácena. Bývá připisována M. J. Brokoffovi, staršímu z obou synů.

67

Ibid., s.8. Nejedlý, Vratislav. Op.cit., s.8-12. 69 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, 1993, roč. LIII, s.336. 68

23

Zajímavá je socha pod Radničními schody v Praze, která je nápadná odlišnou pozicí kříže. Kříž je v tomto případě držen pouze jednou rukou a je to výrazně odsazený od těla. Druhá ruka třímá palmetu. Blažíček považuje za autora F. M. Brokoffa, Volk Jana Brokoffa,70 Suchomel je přesvědčen, že na této soše spolupracovali oba Janovi synové, Michal Jan Josef i Ferdinand Maxmilián. Tvůrčích prvků a technických fines, které jsou na této práci patrny, by podle něj zakladatel dílny nebyl schopen.71 Světce obklopují dva andílci s knihou a prstem na ústech. Suchomel považuje tuto sochu za předobraz samostatného kompozičního typu, který se také dočkal mnoha dalších opakování.72 Šlo například o pískovcovou sochu v pražském Ungeltu od M. J. Brokoffa, ale i o práce dalších českých barokních sochařských dílen, např. „... Matěje Václava Jackela, Ignáce Františka Platzera a Josefa Jiřího Jelínka.“73 Rauchmillerovský kompoziční typ najdeme také v díle dalších pražských sochařských dílen. Nejznámějším dílem M. V. Jackela, Jackela které téměř respektuje původní rozvrh mostecké sochy, je socha v pražském křížovnickém kostele sv. Františka. Kompozice je poněkud změněna a obrácena. Pravá ruka třímá velký, ale odhmotněný a plochý krucifix, zatímco levá ruka světce spočívá na jeho prsou.74 U sedleckého hřbitovního kostela Všech svatých poblíž Kutné Hory, známého svou kostnicí, je k vidění další Jackelova plastika se svatojanskou tématikou. Od rauchmillerovského vzoru se liší obrácenou pozicí rukou světce.75 „Pražští Platzerové vedle Brokoffů a kosmonoských Jelínků bezesporu patří k těm českým sochařským rodinám, jejichž dílny vytvořily největší počet sochařských zpodobení sv. Jana Nepomuckého.“76 Uveďme například sousoší s trojdílným podstavcem vedle kostela sv. Voršily v Praze, kde je Johánek obklopen putti. Ti nesou atributy staroboleslavského palladia a jazyka. Od I. F. Platzera je rovněž kenotaf s tématem Nalezení těla sv. Jana Nepomuckého na vnější straně chóru katedrály sv. Víta z roku 1763.

70

Volk, Petr. Op.cit., s.70. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (III). Zprávy památkové péče, 1997, roč.LVII, č.3, s. 65-73 72 Ibid., s. 68. 73 Ibid., s. 73. 74 Volk, Petr. Op.cit., s.70. 75 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (II). Zprávy památkové péče, 1996, roč.LVI, č.5-6, s. 156. 76 Suchomel, Miloš. Ještě k ikonografickému typu sochy sv. Jana Nepomuckého z dílny Ignáce Františka Platzera. Zprávy památkové péče, 1998, roč. LVIII, č.10, s.305. 71

24

4.2.4. Další typy svatojánských soch

Teprve v pozdější době se při Johánkově sochařském zobrazování šířeji uplatnily scény ze svatojánské legendy. Příkladem dalšího druhu kompozice, kde Jan Nepomucký vystupuje jako almužník, může být statue v současnosti umístěná vedle kostela sv. Ducha v Praze. F. M. Brokoff: Sv. Jan Nepomucký jako almužník, socha 1725, sokl 1727, Praha, před kostelem sv. Ducha. Často také bývala kompozice rozšířena o putti, nesoucí některé ze světcových atributů, jak to můžeme pozorovat na plastice od F. M. Brokoffa na průčelí boční kaple baziliky sv. Jiří na Pražském hradě z roku 1721-2. Ležící - mrtvý Nepomuk je k vidění na kenotafu od I. F. Platzera vedle chóru Katedrály sv. Víta, ale našly bychom i jiné, spíše raritní kompozice s motivem zpovědi nebo klekátka. Za zmínku stojí také překrásný stříbrný náhrobek, zhotovený 1733-36 podle návrhu Josefa Emanuela Fischera z Šlachu, umístěný v katedrále sv. Víta.

4.3.

Nástěnné malířství

Freskové malířství v Praze nenacházelo se průběhu 17. století zrovna v nejlepší formě. Tehdejší malíři, kteří se na nástěnnou malbu specializovali, bez větší invence kopírovali motivy z grafických předloh a štukové rámy, které jejich díla obklopovaly, byly často daleko větší umělecké kvality.77 Větší rozvoj nástěnného malířství přinesl až rozvoj architektury, který umožnil propojit jednotlivá klenební pole a otevřít tak větší prostor pro fresku, přesně tak, jak se to podařilo Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi díky nové metodě zaklenutí prostoru. O tomto více v kapitole 5.3. Takovýto druh architektury začal ve větší míře vznikat na přelomu 17. a 18. století.78 To také způsobilo změny v kompozici maleb – postavy už nevyplňovaly většinu plochy jako dříve, ale malíři je spíše sdružují do různě uspořádaných skupin. V roce 1693 vyšlo

77 Preiss, Pavel. O malířství českého baroka. In: Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie – Umění, kultura a společnost 17. a 18. století – Průvodce výstavou. Praha: Národní galerie v Praze, 2001. 78 Preiss, Pavel. Malířství vrcholného baroka v Čechách. In: Kolektiv autorů: Dějiny českého výtvarného umění II/2. Praha: Academia, 1989, s. 543.

25

pojednání vídeňského jezuity Andrei dal Pozzo o zákonech perspektivy a způsobu, jak je použít při nástěnné malbě a správně vypočíst pro stanovisko diváka zdola.79 Tento nový styl si osvojil také Václav Vavřinec Reiner, autor mnoha fresek i oltářních obrazů zpodobujících sv. Jana. 4.3.1. Václav Vavřinec Reiner

Václav Vavřinec Reiner pocházel z bavorské umělecké rodiny. Mezi jeho předky byli sochař a řezbář, stavitel a obchodník s uměním. Jeho malířskou dráhu ovlivnili Halbax, Liška a Brandl. Kromě nástěnného malířství, které představovalo těžiště jeho tvorby, se věnoval také krajinomalbě. Delší dobu pracoval na zámku v Duchcově a v klášteře v Oseku. Mezi jeho nejlepší díla patří fresky ve svatojánském kostele na Hradčanech a v Loretě.80 4.3.2. Výmalba svatojánského kostela na Hradčanech

Poté, co Reiner uskutečnil výmalbu kopule křížovnického kostela sv. Františka s tématem Posledního soudu, kde se Nepomuk opět objevuje mezi českými patrony, vybraly si ho hradčanské voršilky ke zhotovení fresek v novém Dientzenhoferově kostele sv. Jana Nepomuckého na Novém světě. V tomto klášteře se v roce 1701 odehrál zázrak uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. „Nejgeniálnější pražský architekt a nejdovednější mistr freskové malby pražského baroka se tu spojili k dílu, jež dodnes náleží mezi nejzralejší pomníky velkého umění, tvořeného ke cti Světcově.“81 „Chrám postavený Kiliánem I. Dientzenhoferem v letech 1720-29 vyzdobil v roce 1727 V. V. Reiner nejrozsáhlejším svatojánským cyklem v Čechách.82 Dokonale promyšlený rozvrh výmalby kombinuje zobrazení „živých“ postav na výjevech ze svatojánské legendy a alegorickými postavami, vyvedenými v chiaroscuru.83 Tyto

79 Bitnar, Vilém. Freskové malířství v Praze. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanská : sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929, s.3334. 80 80 Preiss, Pavel. Malířství vrcholného baroka v Čechách. Op.cit., s. 602. 81

Bitnar, Vilém. Freskové malířství v Praze. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanská : sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929, s.3336. 82 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. Op.cit., s. 82. 83

Preiss, Pavel. Malířství vrcholného baroka v Čechách. Op.cit., s. 600.

26

alegorické postavy představují Čechii a všechny čtyři tehdy známé světadíly a mají připomínat, kde všude je Nepomuk uctíván. V kopuli nesou andělé svatojánské symboly – kříž, lilii, palmu, pochodeň a věnec. Každý z andělů nese také jednu z hvězd, které dávají dohromady pětihvězdnou gloriolu. Další chiaroscurové postavy líčí zázračné události, mezi nimiž nechybí uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Zázraky představují i výjevy na k zemi splývajících „gobelínech.“ Freska nad kruchtou zobrazuje Janovo mučení. Další fresky v křížové lodi vyjevují další části legendy.84

4.3.3. Výmalba svatojánského kostela Na Skalce

Na velké klenbě v lodi najdeme Apoteózu sv. Jana Nepomuckého, jak se vznáší k nebesům. K němu v$zhlíží prostý lid, ve čtyřech skupinách vedených čtyřmi evangelisty. Sv. Matouš, přímluvce žen a dětí, je zobrazen s halapartnou a mečem. Vedle vidíme malíře, který právě maluje sv. Jana, a přicházejí k němu tři šlechtici, což mají pravděpodobně být členové zdejšího svatojánského bratrstva. Podobný výjev se nachází i na „gobelínu“ v hradčanském chrámu. Další skupinu chromých a nemocných vede sv. Jan Evangelista.85 Další scény vycházejí z legendických prvků, na fresce nad kruchtou jde o legendu, podle níž se při Janově narození objevil plamen.86 „V druhém klenebním poli chóru je expresívně podáno Mučení sv. Jana Nepomuckého, jemuž přihlíží i král Václav. Dva andílci nesou světcovy atributy – paténu a palmu. Více výjevů ze svatojánských legend obsahují jednotlivé kartuše. Nad hlavním oltářem se nalézá freska s motivem Nejsvětější trojice. Fresky zhotovil Karel Kovář v roce 1748.87

4.3.4. Další příklady svatojánských nástěnných maleb v Praze

Z let 1722-23 pochází výzdoba kaple sv. Jana Nepomuckého, přistavěné k Bazilice sv. Jiří F. M. Kaňkou. Do kopule s lucernou umístil Reiner Apoteózu sv. Jana Nepomuckého, u příležitosti jeho blahořečení v roce 1721. V kopuli vidíme české

84

Bitnar, Vilém. Op.cit., s.40. Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393-1993). Praha:Pražská informační služba, 2000, s.12-13. 86 Bitnar, Vilém. Op.cit., s.42. 87 Kunštát, MiroslavOp.cit., s.13. 85

27

patrony, jak mezi sebe přijímají nového blahoslavence, a ve čtyřech kartuších v cípech klenby najdeme výjevy z Janova života.88 Mezi další Reinerovy fresky, na nichž se Nepomuk objevuje, patří již zmíněná kopule křížovnického kostela sv. Františka s tématem Posledního soudu. Reiner Nepomuka vymaloval také v dalším Dientzenhoferově kostele, a to sv. Bartoloměje na Starém Městě. V Klementinu se nachází málo známá svatojánská kaple situovaná nad schody. V ní najdeme fresku zobrazující Apoteózu sv. Jana Nepomuckého s anděly a svými atributy od jezuitského malíře Josefa Kramolína.89 Také ve Filosofickém sále Strahovského kláštera spatříme na monumentální Maulbertschově fresce sv. Jana Nepomuckého. Rokem svého vzniku 1790 patří již ale tato práce do následujícího období.

88 89

Bitnar, Vilém. Op. cit., s.33-36. Ibid., s.44.

28

5. Svatý Jan Nepomucký a barokní architektura 5.1.

Kilián Ignác Dientzenhofer

Významný rod stavitelů pocházel původně z hornobavorské obce Dientzenhof. Kryštof Dientzenhofer spolu se svými bratry, z nichž nejvýznamněji se prosadil nejstarší Georg, se rozhodli přesídlit do Prahy. Zde se usadili a v roce 1689 se Kryštofovi narodil syn Kilián Ignác, určený jako jeho nástupce. 90 Největší vliv na Kiliána Ignáce měly nepochybně znalosti, jimž ho naučil otec. Vzdělával se ovšem nejen v oblasti stavitelství, ale dostalo se mu i všeobecného vzdělání na jezuitském gymnáziu a nejspíše i studia teologie ve staroměstském Klementinu. Jako tovaryš se pak vydal na několik let na „vandr“ do zahraničí. Nelze doložit, kde pobýval, ale Vilímková i Horyna předpokládají cestu do Itálie, především Říma, a také návštěvu strýce Johanna, též stavitele, v Bambergu. Poté pobýval ve Vídni, kde působil v dílně Lucasse Hildebrandta při stavbě kostela Maria-Treu. Spekuluje se o tom, že právě u něj se K. I. D. měl možnost seznámit s rytinami modenského matematika a geniálního architekta Guariniho v publikaci „Disegni di Architettura civile et ecclesiastica inventati et delineati dal Padre D. Guarino Guarini“ z roku 1686. Seznámil se také s dílem svých vrstevníků, když v roce 1734 podnikl svou druhou cestu do Říma. 91 Od roku1715 spolupracoval na stavbách se svým otcem Kryštofem a brzy poté již samostatně projektoval a vedl některé stavby. První takovouto prací byl v roce 1717 letohrádek Michnů z Vacínova na Novém Městě. Po smrti otce převzal jeho dílnu včetně klientely. Jeho stálými zákazníky byly především církevní řády, jako břevnovskobroumovští benediktini a po jejich vzoru také benediktini staroměstští a kladrubští. Dalším řádem, který si vybral Kiliána Ignáce Dientzenhofera jako svého stavitele, byli křížovníci s červenou hvězdou. Navrhl a postavil pro ně velkolepý kostel sv. Maří Magdaleny v Karlových Varech, kterým naše se práce také dále podrobněji zabývá. Dále pracoval pro malostranské augustiniány a také pro jezuity. Velmi zajímavý, ale nakonec nerealizovaný byl jeho projekt klášterního kostela pro voršilky v Kutné Hoře. 92 K. I. D. pracoval ale i pro stavebníky z řad šlechty. Pro ně často projektoval menší sakrální stavby pro farnosti na jejich panstvích. „Také svatojánské bratrstvo, pro něž Kilián Ignác postavil v letech 1732-1738 kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce, bylo

90

Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998, s.10.

91

Ibid., s.114. Vilímková, Milada. Kilián Ignác Dientzenhofer. Život a dílo. In: Horyna, Mojmír. Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu: katalog výstavy, Praha listopad 1989 - leden 1990. Praha: Národní galerie, 1989. s.13-18. 92

29

společností, jejíž členové a finančníci stavby byli většinou příslušníky stavu šlechtického nebo bohatých vrstev stavu měšťanského. “93 V roce 1730 byl jmenován dvorním stavitelem a později se stal také vrchním pevnostním stavitelem. 94 Nejznámějšími realizacemi K. I. D. je např. přestavba kostela sv. Tomáše na Malé Straně, kupole a věž chrámu sv. Mikuláše tamtéž, kostel sv. Mikuláše na Starém Městě, Invalidovna v Karlíně, vila Portheimka na Smíchově a z mimopražských staveb především benediktinský klášter v Broumově a soubor drobných staveb na broumovském opatství. Kilián Ignác Dientzenhofer byl velmi plodným stavitelem, který za svou stavitelskou dráhu realizoval přes 200 projektů. Nejdůležitější je jeho tvorba sakrální. Ve středním období tvorby mezi lety 1724 a 1740 vytvořil celou řadu vyspělých radikálně barokních staveb, z nichž většina má centrální půdorys. 95 Zajímavé je, že nová prostorová řešení si nejprve vyzkoušel v malém měřítku (k tomu využil zakázek na malé vesnické kostely na Broumovsku), než zrealizoval větší projekt. 96 M. Korecký ve své studii97 předkládá dosud nepřekonanou kategorizaci centrálních staveb K. I. D. podle půdorysné kompozice. Dělí je na tzv. řadu příčného oválu, jejíž variantou je i typ dynamické bicentrály, řadu konvexkonkávně prohnutých stěn a nejpokročilejší řadu hloubkového oválu. oválu Dále rozlišuje také řadu proláklého centra, centra což je nejpočetnější skupina, do které, jak bude později ukázáno, lze zařadit i kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce. 98 Řada proláklého centra je skupina staveb, jejichž půdorys má tvar mnohoúhelníku, nejčastěji oktogonu, jehož strany jsou konkávně proláklé směrem do středu stavby. Způsob zaklenutí si K. I. D. nejdřív vyzkoušel na předsíni hradčanského kostela sv. Jana Nepomuckého. Na takovémto půdorysu stojí např. kostel sv. Vojtěcha v Počaplech u Litoměřic, kostel sv. Bartoloměje na Starém Městě v Praze a také předmět této práce, kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce. O. Rada ještě rozeznává typ prostoru nad konkávním čtvercem (se zaoblenými rohy) a nad kruhem. kruhem 99

93

Ibid., s.19. Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998, s.118. 95 Ibid., s. 130. 96 Rada, Oldřich. Prostor v barokní pohybové architektuře. Umění 3, 1955, s.238. 97 Korecký, Miroslav. Tvorba KID. Zprávy památkové péče 11-12, 1951-52, s. 68. 98 Ibid., s.68-91. 99 Rada, Oldřich.Op.cit., s.230. 94

30

Důležitým technickým prostředkem, kterého K. I. D. používal, byla tzv. česká klenba, nazývaná také baldachýnová, baldachýnová nebo česká placka, placka kdy se „na válci stěn vytínají klenbou čelné oblouky“100. Mezi spolupracovníky musel mít velmi zdatné zedníky „klenbaře“ a „zaklenutí jakéhokoli prostorového prvku je u K. I. Dientzenhofera již pouhým dílem praktické klenební virtuosity. “101

5.2.

Architektura svatojánského kostela na Hradčanech

„Základní kámen tohoto hradčanského chrámu byl položen 15. října 1720 arcibiskupem Ferdinandem von Khunburgem a vysvěcen byl 21. srpna 1729 biskupem Danielem Mayerem těsně před vyvrcholením kanonizačních slavností v Praze.“102 Stavba tohoto kostela byla koncipována jako centrála s půdorysem řeckého kříže. Střední prostor je zaklenut plackovou klenbou, podpíranou čtyřmi koutovými pilíři, pročleněnými nikami a oratořemi nad nimi. Monumentální klenba je prvním příkladem realizace takto ohromné bezlomné klenební plochy. Právě tato velká plocha umožnila Reinerovi rozvinout v této svatyni naplno svůj koncept svatojánského cyklu. Osvojení si této metody zaklenutí prostoru, která dovolovala navrhnout prakticky jakýkoli nepravidelný půdorys, bylo přímím předpokladem pro další radikálně barokní centrály, postavené Kiliánem Ignácem.103 Průčelí kostela je rozděleno na tři díly, z nichž prostřední tvoří edikula, která převyšuje boční části. Toto rozvržení průčelí je typické i pro pozdější Dientzenhoferovy stavby. Klášter voršilek i kostel byly zrušeny v roce 1784. V 80. letech 20. stol byl chrám obnoven, ale je možné jej navštívit pouze při výjimečných příležitostech nebo po předchozí domluvě.

5.3.

Architektura svatojánského kostela Na Skalce

Fakt, že Nepomuk byl uctíván dříve, než byl prohlášen za svatého, vysvětlený v kapitole 2.2., ovlivnil také výstavbu jeho svatyně Na Skalce. Na vinici měšťana Högera již od r. 1697 stávala kaple určená k uctívání mučedníka. „R. 1706 vzniklo při kapli, v níž vykonávali duchovní správu servité z novoměstského konventu, bratrstvo ku cti Jana 100

STEFAN, O. O slohové podstatě centrálních staveb u KID. Památky archeologické 35. 1926-27, s.216. 101 Ibid., s.216. 102 Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393-1993). Praha: Pražská informační služba, 2000, s.10. 103 Horyna, Mojmír. Op.cit., s.115.

31

z Nepomuku pod ochranou P. Marie. “104 Jednalo se o vůbec nejstarší svatojánské bratrstvo, protože jeho základy byly položeny již v roce 1696.105 Členy bratrstva a donátory byli členové šlechtických rodů, jako například hr. Černín, hr. Z Vrbna, hr. Šternberk, hr. Pötting, hr. Serenyi a sv. p. von Goltz. Kult se však rychle rozrůstal a protože kaple již jeho potřebám nestačila, bylo přikročeno ke stavbě nového kostela Pod jménem autora projektu nového kostela Pavlem Jihlavcem se snad skrývá Pavel Ignác Bayer, který z Jihlavy pocházel. Nakonec se z tohoto návrhu zrealizovaly pouze základy, protože stavba byla zastavena konzistoří. Po Nepomukově kanonizaci však již stavbě nic nebránilo a r. 1730 byl položen základní kámen pro nový kostel, navržený Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. 106 Rok položení základního kamene nového kostela sv. Jana Nepomuckého, tedy r. 1730, patrně ale nebyl rokem faktického započetí stavby. Účast K. I. D. na stavbě je poprvé bezpečně doložena v roce 1732 a v r. 1738 již byly stavební práce dokončeny. Interiér kostela byl zařizován ještě v 50. letech 18. stol. A v roce 1768 začal arch. Antonín Kunz stavět ohradní zeď. Po zakoupení pozemků na sever od kostela a také západního křídla Faustova domu byla vybudována boční brána ústící do Karlova náměstí. Tuto bránu, stejně jako dvouramenné schodiště vedoucí k západnímu vstupu do kostela, zbudoval Antonín Schmidt v 70. letech 18. století. 107 V projektu nového svatojánského kostela vzal K. I. D. v úvahu již existující základy stavby, navržené pravděpodobně P. I. Bayerem. Jedná se o tvar mírně hloubkově založeného osmiúhelníku s konkávně prohnutými stranami. V západní části k němu podélně přiléhá oválná předsíň a na východě přiléhající ovál propojuje ústřední prostor s dvojicí sakristií na čtvercovém půdorysu. Východní ukončení je úplně rovné. 108 Konvexně a konkávně projmuté stěny bychom našli již u architektů italského baroka, především u F. Borrominiho a G. Guariniho. Jejich odkaz využíval už otec K. I. D. Kryštof. Ústřední prostor ve tvaru konvexního osmiúhelníku s přiléhajícími oválnými prostory využil také J. L. Hildebrandt při stavbě vídeňského kostela Maria Treu. Jeho komplikovaný půdorys si K. I. D. načrtl a jeho základní ideu použil již u kostela v Počaplech. Ortogonální půdorys měla i jedna z variant návrhu karlovarského kostela sv. Maří Magdaleny. Nakonec ale byla nad Vřídlem uskutečněna varianta nad oválem, a

104 Baťková, Růžena a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha : Academia, 1998, s.104. 105 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993.s.115. 106

Vilímková, Milada. Stavitelé paláců a chrámů, Praha 1986, s.149. Baťková, Růžena a kol. Op.cit.s.105. 108 Baťková, Růžena a kol. Op.cit., s.105-106. 107

32

tak nevyužitá idea – konkávní osmiúhelník s kosými věžemi – přišla na řadu až v projektu nového svatojánského kostela Na Skalce. 109 Západní průčelí kostela, situované do Vyšehradské ulice, je dvouvěžové, přičemž dvojice věží je poměrně neobvykle postavena na koso. Jeho střední část tvoří u K. I. D. obvyklá konvexně vystupující edikula s mohutnými polosloupy. polosloupy Mezi nimi je prolomeno velké kasulové okno a na nich spočívá segmentový fronton. 110 Kasulové okno, neboli okno ve tvaru mešního roucha, používané i J. L. Hildebrandtem, bylo u K. I. Dientzenhofera oblíbeným motivem. Původ tohoto bohatě tvarovaného okenního otvoru bychom našli opět v Itálii. „Některé vzory mohl (K. I. D., pozn. aut.) najít už u Fr. Borrominiho, jako jsou obdélná okna, okna s trojúhelníkovým nadpražím, s odsazeným půlkruhovým záklenkem nebo s různými sedly v nadpraží. Ke kasulovému oknu však Borromini nedospěl. Zárodečné prototypy nacházíme až u architekta Guariniho, zvláště v rytinách Architettura Civile.111 Původ výše popsaného řešení průčelí kostela, i když s jednodušším oknem zakončeným půlkruhovým záklenkem, nachází M. Horyna u klášterního kostela benediktinského kláštera v Banzu, jehož autorem je strýc K. I. D. Johann Dientzenhofer. Kosé postavení věží ale dává průčelí kostela Na Skalce větší zvlnění. Tato pozice věží se u K. I. D. objevila již v jedné z neuskutečněných variant projektu pro karlovarský kostel sv. Maří Magdaleny, který pochází již z roku 1727. 112 Věže postavené na koso se vyskytují např. také ve vídeňském kostele sv. Petra, dostavovaném J. L. Hildebrandtem, u něhož K. I. D. působil během své tovaryšské cesty jako polír. 113 „Formace kosých věží je u nás poměrně vzácná, nicméně v několika případech známá i mimo Dientzenhoferovu tvorbu. “114 M. Korecký uvádí jako příklad Hildebrandtovu realizaci kostela v Jaroměřicích. Z projektů K. I. D. jmenuje kostel v Šonově u Broumova, kostel sv. Floriána v Kladně a také již zmíněný neuskutečněný návrh na karlovarský kostel. 115 Helmice věží jsou řešeny originálně - pod hranolovými lucernami splývají dolů dvojité stanové střechy, jejichž rohy jsou zkoseny. Fronton je ještě ozdoben sochami Fámy a Víry a nad ním se tyčí obelisk s reliéfem zobrazujícím patrona kostela. Na samém vrcholu obelisku září relikviář se ztvárněním světcova jazyka. Trojdílné konkávně projmuté fasády jsou shodné, jen v prostředním dílu severní obvodové zdi se nachází 109

Rada, Oldřich. Op.cit., s.223. Baťková, Růžena a kol. Op.cit., s.105. 111 Pavlík, M. Kompozice stěny, tvarosloví a řádové systémy v díle Kiliána Ignáce Dientzenhofera. In: Horyna, Mojmír. Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu : katalog výstavy, Praha listopad 1989 - leden 1990. Praha: Národní galerie, 1989. s.32. 112 Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998, s.134. 113 Stefan, Oldřich. O Op.cit. ,s.531. 114 Korecký, Miroslav. Tvorba KID. Zprávy památkové péče 11-12, 1951-52, s.74. 115 Ibid., s.74. 110

33

boční vchod a nad ním kasulové okno. Stejné okno je prolomeno i do protější, jižní stěny kostela. Východní zakončení kostela tvoří dvojice symetrických hranolových sakristií. sakristií Při stavbě tohoto kostela bylo třeba vyrovnat se se svažujícím se terénem. Toho bylo docíleno dvouramenným schodištěm s prolamovaným zábradlím, ozdobeným kamennými vázami. Stavbu vhodně doplňuje také ohradní zeď, která však po bombardování Prahy v roce 1945 byla částečně zbořena, a tak její velká část již není původní. 116 Vzdutá klenba je prolomena osmi převýšenými oblouky. Je zdobena freskami K. Kováře z r. 1738. Na polosloupech, umístěných po stranách pilířů, spočívá mohutná římsa oddělující klenbu s freskou od obvodových zdí. Zařízení kostela je rokokové. Na hlavním oltáři se nachází vzácná zlacená barokní skulptura sv. Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa, podle níž byl zhotoven odlitek z bronzu, umístěný na Karlově mostě. Ten se stal vedle světcova hrobu nejdůležitějším centrem svatojánského kultu, ale zároveň byl pozvednut na univerzální ikonografický a kompoziční typ zobrazování Nepomuka v sochařství, jek se o tom pojednává v kapitole 4.2.2.

„Bohatstvím formálních motivů, dokonalým promyšlením objemových i prostorotvorných možností náročného dispozičního typu a v neposlední řadě i skvělým provedením stavby, se řadí kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze mezi nejznamenitější díla svého autora a tedy i nejvýznamnější architektury evropského baroka.“117

5.4.

Další svatojánské kostely a kaple

V Praze se kromě těch výše zmíněných nachází ještě několik svatyní, zasvěcených sv. Janu Nepomuckému. Tyto památky ale nejsou vesměs příliš známé. Nejstarší z nich je kostel sv. Jana Nepomuckého V Trníčku, který se nachází v Šáreckém údolí . Jedná se o drobnou jednolodní stavbu z roku 1822, která vznikla na místě starší kaple. Další zdaleka viditelný svatojánský kostel najdeme na návrší Nad Chuchlí. Ten byl vybudován v roce Janova svatořečení a v květnu 1793 byl vydrancován. Dnes je bohužel ve špatné m stavu a je nepřístupný. Nejnovější je moderní kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích, novostavba z roku 1938, kterou dali spolu s dalšími moderními svatyněmi na pražských

116 117

Baťková, Růžena a kol. Op.cit.s.105. Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998, s.135.

34

předměstích vystavět tehdejší pražští arcibiskupové jako výraz pokání za ničení svatojánských soch a mariánských sloupů po roce 1918.118 Při vyslovení světcova jména se každému kromě světcova stříbrného náhrobku v Katedrále vybaví nejznámější svatojánský kostel – unikátní poutní kostel na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, zapsaní na seznam Světového dědictví UNESCO.119

118

Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393-1993). Praha: Pražská informační služba, 2000, s. 14. 119 Více viz Kalista, Zdeněk. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno: Blok, 1970.

35

Závěr Jak jsme ukázali, svatojánský kult dal vzniknout vesměs nadprůměrným uměleckým dílům. Popularita světce a také veřejné sbírky umožnily předložit pro navrhované realizace dostatečný rozpočet, díky němuž byli najati nejlepší umělci tehdejší doby. Balbínova svatojánská legenda by sice neobstála jako historická práce, byla ale mnohokrát reprodukována a překládána pro svou nespornou literární kvalitu. Musica Navalis byla zajímavým fenoménem, v průběhu téměř sta let jejího provozování však kvalita hudební složky kolísala. V každém případě se jedná o v našem prostředí velmi neobvyklý způsob provádění hudby na veřejnosti a v tomto smyslu je unikátní. Svatojánské divadlo a především kanonizační slavnost bylo určitým vyvrcholením předchozího vývoje a i když se slavnosti každoročně opakovaly, pompéznost slavnosti kanonizační nemohly překonat. Mostecká socha sv. Jana Nepomuckého se stala v českém prostředí jakousi ikonou, jejíž napodobeniny můžeme spatřit téměř v každé vsi nebo na každém starším mostě. Byla tedy dozajista spíše modelem nežli výsledkem předchozích variant. Naopak Dientzenhoferovy radikální kostely s centrálním rozvrhem vznikaly postupně, jak si architekt osvojoval nové konstrukční postupy. Ačkoli každý jeho kostel je jiný, dá se říci, že kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce je určitým vyvrcholením radikálně barokní architektury u nás. Jsme si vědomi, že práce má mnohá úskalí – nevelký rozsah neumožnil prozkoumat jednotlivé složky se stejnou péčí, možnost srovnávat architekturu se sochařskými, malířskými, literárními a hudebně-divadelními motivy je vůbec omezená, ale snad se nám podařilo podat alespoň jakýsi přehled nejvýznamnějších svatojánských pragensií z období baroka. Pro budoucí práci by bylo dobré se zaměřit více na oblast nástěnného malířství, v níž PhDr. Martin Mádl, Ph.D. nastiňuje nové poznatky. Bohužel nebylo možno je využít v této práci, protože doposud nebyly publikovány.

36

Resumé Práce s názvem „Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy“ je zaměřena na umělecká díla vzniklá v Praze v 17. a 18. století, jejichž vznik byl inspirován kultem sv. Jana Nepomuckého. Prostřednictvím analýzy jednotlivých uměleckých děl z oblasti literatury, hudby, divadla, freskové malby, sochařství a architektury se práce snaží zhodnotit vliv kultu sv. Jana Nepomuckého, jednoho z nejdůležitějších českých patronů, na rozvoj barokního umění v jeho hlavním centru – Praze. Díla, na které se práce soustředí, jsou Balbínova svatojánská legenda, Musica Navalis, Svatojánské hry a kanonizační slavnosti, socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě, Reinerova výmalba Dientzenhoferových svatojánských chrámů a také jejich architektura. Vybraná díla výtvarného umění jsou podrobena formální a slohové analýze a uvedena do širších souvislostí. Ostatní druhy umění, čili související hudební, literární a divadelní díla, nejsou vzhledem k rozsahu práce rozpracována do hloubky. Přesto může práce sloužit jako ucelený přehled pražských svatojánských památek z daných oblastí a představuje také osobnost světce a vývoj jeho kultu.

37

Summary The compilation called „The Cult of Saint John of Nepomuk and its Manifestations in the Art of the Baroque Prague“ is focused on works of art created in Prague in the 17th and 18 century whose creation was inspired by the cult of St. John of Nepomuk. Through analysis of particular works of art in the field of literature, music, theater, fresco painting, sculpture and architecture, the work tries to evaluate the influence of the cult of St. John of Nepomuk, one of the most important czech patrons, on the development of the Baroque art in its main center - Prague. The artworks to which the work is concentrated, are Balbin´s St. John Legend, Musica navalis, St. John of Nepomuk´s canonization ceremony, the statue of St. John of Nepomuk on the Charles Bridge, Reiner´s paintings in Dientzenhofer S. John´s temples and their architecture. Selected artworks are subjected to formal and stylistic analysis and put into broader context. Other types of art, i.e. works of music, literature and theatre, are not developed in depth due to the work´s limited scope. Nevertheless, the work can serve as a comprehensive overview of Prague´monuments related with St. John of Nepomuk in the areas concerned and it also presents the figure of the saint and the development of his cult.

38

Seznam použité literatury Alsterová, Alena. Brokoffova mostecká socha jako typ, varianta a schéma. In: Acta Universitatis Carolinae – philosophica et historica 4 – Příspěvky k dějinám umění II. Praha: Univerzita Karlova, 1976. Baťková, Růžena a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998. Bitnar, Vilém, Procházka, Karel. Pragensia Svatojanská : sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929. Blažíček, Oldřich Jakub. Ferdinand Brokof. Praha: Odeon, 1986. Blažíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Praha: SNKLHU, 1958. Blažíček, Oldřich. J. Slovník pojmů z dějin umění. Praha: Odeon, 1991. Caha, Arnošt. Legenda svatojanská : lež a pravda o Janu Nepomuckém. Brno: 1920. Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998. Horyna, Mojmír. Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu : katalog výstavy, Praha listopad 1989 - leden 1990. Praha: Národní galerie, 1989. Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941. Kolektiv autorů: Dějiny českého výtvarného umění II/2. Praha: Academia, 1989. Korecký, M. Tvorba KID. Zprávy památkové péče 11-12, Praha: Národní památkový ústav, 1952. Kučera, Jan - Rak, Jiří. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1983. Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393-1993). Praha: Pražská informační služba, 2000. Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993. Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993. Nejedlý, Vratislav. Brokoffova socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Starožitnosti a užité umění, roč. V, č.2, Praha: Starožitnosti, 1997. Novák, Vladimír – Mašlanová, Ludmila. Musicae navales pragenses – pražské lodní hudby 39

18. století. Praha: NKP, 1993. Poche, Emanuel a kol. Praha na úsvitu nových dějin - Čtvero knih o Praze. Praha: Panorama, 1988. Polc, Jaroslav V. Svatý Jan Nepomucký. Praha: Zvon, 1993. Rada, Oldřich. Prostor v barokní pohybové architektuře. Umění roč. III., č. 1. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1955. Royt, Jan et alli. Svatý na mostě : výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha: Muzeum Karlova mostu, 2009. Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993. Stefan, Oldřich. O slohové podstatě centrálních staveb u KID. Památky archeologické 35. Praha: Archeologický ústav Akademie věd, 1927. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, roč. LIII. Praha: Národní památkový ústav, 1993. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (II). Zprávy památkové péče, roč. LVI, č.5-6. Praha: Národní památkový ústav, 1996. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (III). Zprávy památkové péče, roč. LVII, č.3. Praha: Národní památkový ústav, 1997. Suchomel, Miloš. Ještě k ikonografickému typu sochy sv. Jana Nepomuckého z dílny Ignáce Františka Platzera. Zprávy památkové péče, roč. LVIII, č.10. Praha: Národní památkový ústav, 1998. Vilímková, Milada. Stavitelé paláců a chrámů Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Praha: Vyšehrad, 1986. Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993. Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie – Umění, kultura a společnost 17. a 18. století – Průvodce výstavou. Praha: Národní galerie v Praze, 2001. Vlnas, Vít (ed.). Sláva barokní Čechie : stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha: NG, 2001.

40