Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav hudební vědy Sdruţená uměnovědná studia
Markéta Ţiţková
Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Maňas, Ph.D.
2011
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…………………………………………….. Podpis autora práce
Obsah 1 2
Úvod ................................................................................................................................... 1 Historické pozadí................................................................................................................ 5 2.1 Úcta svatých v barokní Evropě .................................................................................... 5 2.2
Postava Jana z Pomuku................................................................................................ 6
2.3
Počátky svatojánské úcty a vznik legendy .................................................................. 8
2.4
Kanonizace a svatojánský kult v barokní době ......................................................... 10
3
2.5
Spor o sv. Jana Nepomuckého ................................................................................... 11
2.6
Současnost ................................................................................................................. 13
Ohniska svatojánského kultu ............................................................................................ 14 3.1 Svatojánský kult a barokní umění jako nástroj konfesionalizace .............................. 14 3.2
Ohniska svatojánského kultu v habsburské monarchii .............................................. 15
3.3
Ohniska svatojánského kultu v metropoli ................................................................. 15
3.3.1
Světcův hrob v Katedrále ................................................................................... 17
3.3.2
Socha na Karlově mostě a rodina Wunschwitzů ................................................ 17
3.3.3
Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech u kláštera voršilek .................... 21
3.3.4 Kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce na Novém městě a Bratrstvo ku cti sv. Jana Nepomuckého pod ochranou Panny Marie .............................................................. 22 3.3.5
Další svatojánské kostely a kaple v Praze .......................................................... 25
3.3.6 Oslavy svátku sv. Jana Nepomuckého, musica navalis a klášter kříţovníků s červeným srdcem ........................................................................................................... 26 4 Závěr................................................................................................................................. 28 Resumé ..................................................................................................................................... 29 Summary .................................................................................................................................. 30 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 31
1 Úvod Ve své knize Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko označil historik Zdeněk Kalista spolupůsobení architektury, sochařské výzdoby a literatury na Zelené hoře u Ţďáru nad Sázavou za svého druhu wagnerovský Gesamtkunstwerk. I v Praze, hlavním městě českého království, vznikal od 80. let 17. století soubor děl různých uměleckých disciplín, která zejména v průběhu náboţenských slavností společně působila na recipienty – věřící. Soubor děl, kterému je věnována tato práce, má jedno společné téma – úctu nejznámějšímu českému světci sv. Janu Nepomuckému. Kompilace „Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy“ se pokouší nahlédnout tento kulturní jev prizmatem nejdůleţitějších uměleckých děl z oblasti architektury, sochařství a hudby a jejich donátorského pozadí. Usiluje o mezioborový přístup a v duchu studijního oboru, pro který je zhotovena (Sdruţená uměnovědná studia), v sobě spojuje obecně historická, uměleckohistorická, muzikologická a okrajově i teatrologická východiska. Kromě toho objasňuje souvislosti svatojánského umění s konkrétními projevy náboţenského ţivota na pozadí protireformace. První, historická část, je kompilací známých skutečností o svatojánské problematice a slouţí jako uvedení do kontextu, v němţ budeme zkoumat projevy svatojánské úcty. Po zmapování dosavadního bádání se zabývá nejdříve historickými souvislostmi a zasazení svatojánského kultu do širšího evropského a středoevropského rámce. Přibliţuje nejen to, kým sv. Jan Nepomucký byl, ale i to, kým sice nebyl, ale za koho byl povaţován a proč. Dále se zabývá rozvojem svatojánského kultu, kanonizací mučedníka a některými problémy spojenými s jeho historickým vnímáním, jakoţ i tzv. sporem o sv. Jana Nepomuckého v pozdější době a reflexí svatojánské kulturní tradice v současnosti. Po této úvodní historické kapitole přichází na řadu uměleckohistorická část věnovaná hlavním ohniskům svatojánského kultu v Praze – Janovu hrobu v katedrále sv. Víta, bronzové soše světce na Karlově mostě od Jana Brokoffa a dvěma svatojánským svatyním od Kiliána Ignáce Dientzenhofera – na Hradčanech a na Novém Městě praţském. Tyto nejvýznamnější realizace svatojánského umění na území Prahy analyzuje s ohledem na tehdejší kulturně-historickou situaci, svatojánský kult a jeho podobu v období vrcholného baroka a snaţí se poodhalit pozadí jejich vzniku. Následující poslední kapitola sleduje vznik a vývoj svatojánských Navalis. Rozsah práce je geograficky vymezen územím historické Prahy, hlavního centra svatojánského kultu, a časové roky 1650 – 1750. Jiţ dvě desetiletí po kanonizaci „mučedníka zpovědního tajemství“ se objevil stíţný list Jana z Jenštejna obviňující krále ze zabití generálního vikáře Jana z Pomuku kvůli potvrzení volby 1
kladrubského opata, který vyvracel dosavadní představy o historické postavě Jana Nepomuckého. Na jeho základě obvinil Josef Dobrovský katolickou církev z podvodu. V 19. století se objevily hlasy, které svatojánský kult povaţovaly za účelově vymyšlený nástroj rekatolizace, vnucený obyvatelstvu oficiální katolickou církví mimo jiné proto, aby potlačil vzpomínky na Jana Husa. Mezi antiklerikalisty, kteří se k tomuto pojetí hlásili, a obhájci Jana Nepomuckého probíhala vášnivá výměna názorů během 19. a počátku 20. století. Názorová přestřelka proběhla zejména mezi spisovatelem Janem Herbenem a historikem Josefem Pekařem. Herben zastával názor, ţe Jan Nepomucký byl prohlášen za svatého z vůle římské církve, aby dal posvěcení novému českému katolictví , byl to „jezuitský svatý,“ a svatořečení Herben označoval za podvod. Cílem práce je pokusit se najít odpověď na to, zdali byl oprávněný pohled Herbenův nebo spíše Pekařův a také na následující otázky: Jak ovlivnil svatojánský kult rozvoj umění Prahy v 17. a 18. století? Byla jednotlivá sledovaná díla vzorem, který byl později opakován, nebo naopak završením dlouhého vývoje v rámci barokního slohu? Vznikla ohniska svatojánského kultu v Praze spontánně nebo byla zaloţena uměle? Byli stavebníci a donátoři sledovaných děl finančně nějak podporováni ze strany panovníka, arcibiskupa nebo svatovítské kapituly? Celá řada publikací, které jsme při pátrání po odpovědích na výše uvedené otázky vyuţili, vznikla ku příleţitosti 600. výročí smrti světce, v roce 1993. Jde především o monografii historika Vlnase, v níţ nalezneme nejen ţivotopisné údaje o světci, ale také informace o vývoji svatojánského kultu v průběhu staletí a například popis barokních kanonizačních slavností. Pro svůj velký rozsah a přitom důkladnost sdělení je nepostradatelnou pro jakékoliv bádání na nepomucké téma. Další vyuţitá monografie, která se zabývá svatojánskou historií, je publikace J. V. Polce. Obě jsme vyuţili hlavně v první části práce k uvedení do historických souvislostí. Díky výstavám na téma české baroko, konaným v posledním desetiletí, jsme mohli pouţít také další zdroje, které mapují nepomuckou tematiku, v podobě katalogů výstav. Jedná se o výstavu „Sláva barokní Čechie“ z roku 2001, a výstavu „Svatý na mostě“ z roku 2009. Tyto katalogy přinášejí aktuální pohled odborníků na různé oblasti nepomucké problematiky. Hudební aktivity spojené se svatojánskými slavnostmi pomohla zmapovat publikace V. Nováka a L. Mašlanové Pražské lodní hudby 18. století. Divadelní aspekt kanonizačních slavností popsal ve své monografii historik Vlnas a výzdobě Katedrály během nich se v Katalogu výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově z roku 1993 věnoval L. Sršeň. Svatojánskou sochu od Jana Brokoffa zkoumal historik umění Suchomel v seriálu, publikovaném ve Zprávách památkové péče pod názvem „Bozzetto Matthiase Rauchmillera efektní kompoziční předloha,“ Největší šíři poznatků o sochařském umění v období baroka však ve své syntetické práci jistě postihl Blaţíček. Jeho monografie o F. M. Brokoffovi 2
přináší další cenné informace o dílně, která nepomucké téma vzala za své a vydatně rozmnoţila. Dále byla pouţita základní literatura k dientzenhoferovské problematice. Především se jednalo o rozsáhlou slohovou analýzu O. Stefana publikovanou v Památkách archeologických, která poukazuje na odkaz F. Borrominiho a G. Guariniho. V 70. letech 20. stol. M. Vilímková při svých rozsáhlých archivních průzkumech objevila celou řadu smluv, výkazů práce a dalších dokumentů, které pomohly zrekonstruovat nejen osudy členů rodiny Dientzenhoferů, ale i vztahy provozně-ekonomické povahy. Její poznatky, jimiţ se zabývá monografie Stavitelé chrámů a paláců, byly pouţity také v novějších publikacích, např. v monografii M. Horyny Dientzenhoferové. V roce 1989 byl u příleţitosti konání výstavy s názvem „Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu“ vydán katalog s doprovodným textem M. Pavlíka o slohových prostředcích, pouţívaných Kiliánem Ignácem. Na problematiku náboţenských bratrstev se zaměřil Mikulec ve své monografii Barokní náboženská bratrstva v Čechách.
3
4
2 Historické pozadí 2.1 Úcta svatých v barokní Evropě „Přívlastek ,svatý‘ (lat. sanctus, řec. hagios) náleţí v plném smyslu jen Bohu a o osobách, věcech a dějích můţeme říci, ţe jsou svaté, pokud jsou ve vztahu ke svatému Bohu, nebo pokud jim Bůh dal či dává podíl na své svatosti. […] Jinak jsou však svatí (lat. sancti) lidé, kteří byli po smrti uznáni za svaté. Uctívat svaté církev nejen dovoluje, ale i doporučuje a vyzdvihuje je jako osoby hodné napodobování a následování; také doufá v jejich přímluvu u Boha.“1 Tridentský koncil, který zasedal ve 40., 50. a 60. letech 16. století, přinesl změny ve způsobu, jakým byli uznáváni noví svatí. Po období přebujelého kultu svatých ve středověku, z nichţ mnozí ani neexistovali, došlo k výraznému zpřísnění procesu kanonizace a mimo jiné bylo zavedeno pravidlo padesáti let, tj. proces svatořečení mohl být zahájen nejdříve padesát jet po smrti kandidáta.2 Peter Burke podrobil analýze skupinu 55 světců, kanonizovaných v období protireformace mezi lety 1588 a 1767. Z výsledků průzkumu je zřejmé, ţe jedním z rozhodujících faktorů byla geografie – téměř polovina nových světců pocházela z Itálie, třetina ze Španělska a ostatních 12 nově kanonizovaných bylo z Francie, Portugalska, z Peru a jeden – sv. Jan Nepomucký – z Čech. Zatímco valná většina svatých vykonávala za svého ţivota kněţský úřad, zaloţila nový řád nebo se zabývala šířením křesťanství v misiích, pouze jeden byl kanonizován jako – historicky první – mučedník zpovědního tajemství.3 Aţ o dvě stě let později se objevuje další mučedník zpovědního tajemství, anglický jezuita J. Garnet (1553– 1606).4 Hlavním účelem křesťanských svatých bylo odedávna slouţit věřícím jako dobrý příklad. Pro barokního člověka, který ţil v neustálém nebezpečí a strachu o ţivot svůj a svých blízkých kvůli nedostatečné zdravotní péči a permanentní hrozbě války, představovali svatí také prostředníky mezi věřícím a Bohem a ochránce před rozličnými druhy nebezpečí. V neposlední řadě hrály roli také snahy vládnoucích rodů legitimizovat svůj rod tím, ţe zařadí mezi svaté některého svého příslušníka, jako tomu bylo u Habsburků.5 „Rakouská větev rodu přijala některé prvky španělské duchovnosti a vytvořila tzv. rakouskou zboţnost (pietas austriaca), která se plně rozvinula v 17. století. Tvořila ji eucharistická úcta, kult Panny Marie, uctívání sv. Kříţe a vzývání svatých jako ochránců monarchie.“6 1
Buben, Milan M. Svatý Jan Nepomucký. Buben, Milan M. – Kučera, Rudolf – Kukla, Otakar A. Svatí spojují národy. Praha: Panevropa Praha, 1995, s. 7–8. 2 Burke, Peter. Žebráci, šarlatáni, papežové. Historická antropologie raně novověké Itálie. Eseje o vnímání a komunikaci –81. 3 Ibid.,s. 86–89. 4 Zuber, Rudolf. Osudy moravské církve v 18. století. II. díl. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakl., 2003, s. 261. 5 Ibid., s. 260–261. 6 Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 258.
5
Proto Habsburkové uctívali sv. Leopolda, který pocházel z rodu Babenberků, nebo sv. Karla Boromejského. Oba tito světci byli s domem Habsburků rodově spřízněni. Kromě legitimizace vlády svého rodu „z milosti boţí“ vyuţívali rakouští Habsburkové katolickou víru a symboliku i pro další politické účely. Kromě rekatolizace evangelických území ve svých zemích čelili ještě turecké expanzi a proto se v pietas austriaca často objevuje symbol Svaté trojice jakoţto protiklad pojetí Boha v islámu. Další specifickou formou úcty v bývalé monarchii je Panna Marie Vítězná, jejímiţ obrazy byly zdobeny vojenské prapory.7 Praha se v průběhu třicetileté války stala jedním za katolických center monarchie. Roku 1627 zaţili obyvatelé města pompézní slavnost spojenou s přenesením ostatků zakladatele premonstrátského řádu sv. Norberta na Strahov, o deset let později uloţení těla sv. Krispa v jezuitském chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně a později další slavnosti spojené s přesunem ostatků sv. Heraklia a Felicissima.8 Mezi světci habsburské monarchie zaujímá přední místo také sv. Jan Nepomucký. Je pravděpodobné, ţe patron českého království byl v Rakousku uctíván hlavně z ideologických důvodů jakoţto symbol náboţensko-politického sjednocení habsburské monarchie. Ve Vídni je jeho kult doloţen jiţ v 80. letech 17. století a za vlády tří „barokních císařů“ Leopolda I., Josefa I. a Karla VI. dosáhl obrovského rozmachu. „Byly mu zde zasvěceny 4 kostely, 6 kaplí a 39 dalších objektů, sochy a sošky v to nepočítaje. […] Poboţnosti v sv. Janu patřily do dvorského ceremoniálu a jeho kalendáře.“9 Na západě Evropy jeho úctu šířili belgičtí jezuité, rozšířila se také do Bavorska, Uher, na Apeninský poloostrov a do Francie. Na Iberském poloostrově seznámily obyvatelstvo s českým světcem církevní řády, které se také zabývaly misionářskou činností. Šlo zejména o jezuity, karmelitány a františkány. Díky misiím se sv. Jan Nepomucký stal uctívaným také v Mexiku, Brazílii, Chile, Argentině, Filipínách a dokonce ve vzdálené Číně.10 Spolu s uctívanou soškou pocházející ze Španělska, tzv. Praţským Jezulátkem, je asi celosvětově nejznámějším projevem české kulturní tradice.
2.2 Postava Jana z Pomuku Jan z Pomuku se narodil v západočeském Pomuku v rodině německého rychtáře Velfína ve 40. letech 14. století. Po studiích v Praze a Padově se stal nejprve notářem a později kanovníkem vyšehradským. Roku 1389 byl jmenován do zodpovědné funkce generálního vikáře neboli zástupce arcibiskupa Jana z Jenštejna.11 Ten byl ve vleklém sporu s králem Václavem IV., jehoţ se Jan z Pomuku stal nešťastnou obětí. Kvůli potvrzení volby nového kladrubského opata, která nebyla králi po vůli, byl 20. března 1393 zajat a mučen na Staroměstské rychtě. Poté byl svrţen z Kamenného, dnes 7
Vocelka, Karl. Habsburská zboţnost a lidová zboţnost. Folia historica bohemica 18. Praha: 1997. s. 227–232. Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: Evropský literární klub, 1941, s. 19. 9 Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 266. 10 Vlnas, Vít. Svatý Jan Nepomucký, český poutník v barokním světě. Dějiny a současnost, 1993, č. 3, s. 7–11. 11 Vlček, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha: Zvon, 1995, s. 262. 8
6
Karlova mostu do řeky Vltavy. S největší pravděpodobností byl v té době jiţ mrtvý, jak ukázal antropologicko-lékařský průzkum v roce 1972.12 Z dřívějších králových výhruţek adresovaných arcibiskupovi je zřejmé, ţe Václavův hněv byl namířen především proti Janovi z Jenštejna. Jejich spor se blíţil ke konfliktu. „Kdyby k němu došlo, mohl se Jan z Jenštejna stát českým Tomášem Beckettem. Praţský arcibiskup však v rozhodující chvíli mizí ze scény způsobem nepříliš důstojným, místo na své kněze myslí na záchranu vlastního ţivota a nakonec prchá v přestrojení z dosahu králova hněvu, zatímco generální vikář umírá místo něho na mučidlech.“13 Nedlouho po své smrti byl Johánek označen arcibiskupem Janem z Jenštejna jako „iam martyr sanctus“ – jiţ svatý mučedník.14 Dokument, v němţ se toto označení objevuje, je tzv. stíţný list, obţaloba krále Václava IV. určená papeţi. Po celé 15., 16. a 17. století byl list zaloţen kdesi ve vatikánském archivu, a proto se skutečný důvod smrti Jana z Pomuku mohl stát předmětem dohadů a fantazie středověkých a barokních kronikářů, jak uvidíme v následující kapitole. Na popud kanovníků Svatovítské kapituly se r. 1396 uskutečnil slavnostní přesun Janových ostatků do katedrály sv. Víta. Tam mu bylo vyhrazeno místo nedaleko Vlašské kaple, v níţ za svého ţivota vykonával funkci oltářníka. Samotný slavnostní přesun Johánkových ostatků znamenal také významné rozšíření jeho úcty, podobně, jako tomu bývalo u jiných světců.
12
Ibid., s. 288. Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 31. 14 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393–1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s. 76. 13
7
2.3 Počátky svatojánské úcty a vznik legendy Ţivotopisec Jana z Jenštejna Petr Klarifikátor poprvé hovoří v souvislosti se smrtí Jana z Pomuku o „zářících zázracích“. Motiv světel nebo hvězd se stal dalším důleţitým symbolem světce.15 Ačkoli byl Jan více neţ kazatelem spíše úředníkem, brzy se rozšířila další, klíčová legenda o jeho osobě, týkající se zpovědního tajemství. Tu poprvé předkládá roku 1449 Tomáš Ebendorfer ve své kronice a roku 1470 Pavel Ţídek ve spise Spravovna krále Jiřího. V 80. letech 15. století došlo k dalšímu omylu, kdy v záznamech pro Svatovítskou kapitulu Jan z Krumlova omylem označil za datum smrti zpovědníka rok 1383. Tento letopočet byl později vytesán na nový náhrobek v Katedrále a od té doby se mělo za to, ţe Jan Nepomucký byl ve skutečnosti dvěma různými historickými osobami, tak jak je přebírá ve své kronice i Hájek z Libočan: Jan Zpovědník, umučený 1383 králem pro zpovědní tajemství královny Johanny, a Johánek z Pomuku, generální vikář, utopený kvůli volbě kladrubského opata o deset let později.16 Václav Hájek z Libočan, jehoţ Kronika česká se stala velice populární četbou hned po svém vydání roku 1541, přejímá od výše jmenovaných také legendické prvky spojené se smrtí Jana zpovědníka v podobě světelných zázraků. V roce 1602 vyšel spis Hymnorum Sacrorum libri tres rudolfínského dvorního básníka Jiřího Pontana, ve kterém najdeme i první zobrazení světce. Fama Posthuma (Posmrtná pověst) od Kašpara Drauškovia z roku 1541 je povaţována za první souvislý ţivotopis Jana Nepomuckého. Nejdůleţitějším literárním dílem v souvislosti s Janem Nepomuckým se ale stala Vita B. Joannis Nepomuceni Martyris (Život svatého mučedníka Jana Nepomuckého), nejpoutavější česká barokní legenda od jezuity Bohuslava Balbína, sepsaná asi 1670–1671. Tato legenda byla přeloţena do mnoha jazyků, vydána opakovaně v Praze a v Augšpurku a spolu s jezuitskými misiemi se rozšířila takřka do celého světa.17 Bohuslav Balbín (nar. 1621) si prý uţ jako chlapec s oblibou četl v Hájkově kronice a historii se věnoval i později při svém studiu filozofie v praţském Klementinu. Podnikl cestu po českých archivech, z nichţ získal mnoţství materiálů pro svou historickou práci. Za svůj hlavní cíl si patrně kladl napsání ucelené chronologie českých dějin.18 Kromě svého nejznámějšího spisu Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště pak českého) napsal mimo jiné učebnici rétoriky, sbírku epigramů a zabýval se také literární teorií, ale hlavní těţiště jeho práce spočívalo v psaní historických publikací. V případě svatojánské legendy Balbín bohuţel podcenil kritiku pramenů, a dopustil se proto při své práci faktických chyb. 15
Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s. 34. Vlček, Emanuel. Op. cit. s. 269. 17 Ibid., s. 84. 18 Kučera, Jan – Rak, Jiří. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1983. s. 73. 16
8
Stejně jako Hájek, přebírá i Balbín do své legendy motiv zpovědního tajemství od Tomáše Ebendorfera a Pavla Ţídka a také existenci dvou Janů. K tomu praví František Palacký: „… Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české.“19 Dalším zdrojem byla Balbínovi Fama posthuma Kašpara Drauškovia z roku 1641. Podle Kalisty „Balbínův ţivotopis daleko více neţ dílem historickým je legendou. Ukazuje k tomu i jeho literární výstroj, jeţ místy – např. v líčení zázraků, provázejících smrt světcovu – daleko přesahuje hranice prózy historické a ocitá se úplně na půdě světa legendárního“.20 Také podle Kučery Balbínův cíl nebyl ani tak podat přísně historicky správný výklad dějin, jako spíše „postavit národu před oči jeho velkou minulost“.21 K tomu se přiklání i Vlnas, podle něhoţ se Balbín při psaní svatojánské legendy dopustil jakési zboţné lţi ve sluţbě národní věci, kdyţ beletristickému dílu dal formu historické práce, přičemţ si některé prameny sám domyslel a jiné záměrně opominul.22 Problém lze spatřovat v tom, ţe místo aby Balbín prezentoval legendu jako beletristické dílo, byla jeho stať přetištěna jako součást sbírky belgických bollandistů Acta sanctorum a opakovaně vydána v Augšpurku a v Praze. V souvislosti s potridentskými snahami o pročištění přebujelého kultu svatých byla právě edice Acta Sanctorum quotquot toto orbe terrarum coluntur (Akta svatých, pokud jsou na celém světě uctíváni), zaloţená jezuitou Janem Bollandem v roce 1643, povaţována za vzor důkladně zpracované a věrohodné historicky kritické práce.23 To legendě dodalo punc pravdivosti a umoţnilo její šíření do zahraničí, kde v některých zemích se silnou katolickou tradicí (např. ve Španělsku) stále ţije v povědomí jeho obyvatel. … on pak, smrt svou horlivými modlitbami a vzdycháním Pánu Bohu poroučeje, z mostu shozen, a utopen byl 16. máje léta 1383. Smrt, jiţ Václav zatajiti mínil, ihned nebeské zázraky vyjevily, ohnivý plamen, který se při jeho narození ukázal, tentýţ mrtvého a do nebe se ubírajícího osvítil, tak ţe se celá Vltava rděla: tuť bys byl spatřil nesčíslný počet velmi jasných světel, jako by oheň s vodou v mír vešel a po vodě splejval; a právě tehdáţ rozmohla se voda a šířeji vlny se zdvíhaly ve velikém mnoţství a větší světla tělo svatého mučedníka po vodě vyprovázela, jiná předcházející, jiná za ním jdoucí, nejináče neţ jako by mu průvod dávala.24
Podle této nejznámější legendy bylo po svrţení z Karlova mostu Janovo tělo unášeno vltavským proudem a hned druhý den nalezeno u nedalekého, dnes jiţ neexistujícího kláštera cyriaků. Ti ho měli objevit za pomoci „světelných zázraků“. Johánek byl v klášteře pohřben. Později cyriaci na jeho počest pořádali kaţdoroční slavnosti, které se odehrávaly na osvětlených lodích za zpěvu liturgických písní. (viz kapitola XXX) 19
Caha, Arnošt. Legenda svatojanská: lež a pravda o Janu Nepomuckém. Brno: 1920, s. 17. Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941, s. 283. 21 Kučera, Jan – Rak, Jiří. Op. cit., s. 131. 22 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s. 97. 23 Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 258. 24 Balbín, Bohuslav: Bohemia Sancta, 1681. Přel. 1698. Citováno podle: Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941, s. 283. 20
9
2.4 Kanonizace a svatojánský kult v barokní době Dá se říci, ţe obrovského rozmachu na počátku 18. století dosáhl kult sv. Jana Nepomuckého zejména díky rozšíření Balbínovy legendy tiskem v tzv. svatých kníţkách a v neposlední řadě také díky snaze jeho současníků Pešiny z Čechorodu a Ignáce Dlouhoveského o započetí procesu kanonizace. Poté, co si roku 1673 nechal tehdejší arcibiskup Matouš Sobek vypracovat posudek o moţnosti svatořečení Nepomuka, bylo třeba učinit další krok a shromáţdit důkazy o jeho úctě. K tomu se však arcibiskup neměl, iniciativy se proto chopili členové svatovítské kapituly – právě Dlouhoveský a Pešina v roce 1675 sepsali obsáhlý dopis o svatojánské úctě a spolu se ţádostí o povolení mší a hodinek k jeho poctě doručili do Vatikánu. Podle závazných pravidel potridentského období směl ale proces nastartovat pouze arcibiskup.25 Další shromaţďování důkazů o kultu sv. Jana Nepomuckého proběhlo na popud Leopolda I., ale definitivně se věci daly do pohybu aţ s nástupem nového arcibiskupa Ferdinanda Khünburga roku 1714. Hned v následujícím roce poprvé zasedala beatifikační komise, která se soustředila na výslech svědků a shromaţďování důkazů. Rozhodující význam pro úspěch mělo otevření Janova hrobu a objevení relikvie, povaţované za neporušený jazyk. Zpráva o zázraku mířila do Říma společně s přímluvami o beatifikaci od kardinálů, biskupů, rektorů univerzit, ale i od císaře Karla VI. a císařovny Alţběty. Poté jiţ mohl započít tzv. apoštolský beatifikační proces. Referentem procesu byl jmenován kardinál Michal Bedřich Althan, jehoţ strýc byl prý zázračně zachráněn před smrtí po pádu tribuny právě Janem Nepomuckým.26 Jako „advocatus diaboli“ vystupoval v procesu Prosper Lambertini, pozdější papeţ Benedikt XIV. Ten podrobil důkazy svatojánské úcty střízlivé kritické analýze a upozornil na všechny rozpory mezi svatojánskou legendou a historickými doklady. I přesto zvítězila strana Nepomukova a 31. 5. 1721 byl Jan Nepomucký na základě prokázané úcty prohlášen papeţem Innocencem XIII. za blahoslaveného. Na zvláštní ţádost arcibiskupa Khünburga povolila kurie mše a hodinky na Janovu počest, coţ byla jinak výsada svatých. V Praze se počátkem června konala velkolepá beatifikační slavnost. Hned následujícího roku začal apoštolský proces o kanonizaci, při němţ byl znovu otevřen Janův hrob. Opětovně zkoumaná tkáň domnělého jazyka naběhla a zčervenala, coţ bylo povaţováno za zázrak. Další průzkum této materie v roce 1972 prokázal, ţe se jedná o mozkovou tkáň.27 Díky kardinálu Althanovi bylo moţné pro Nepomuka vyjednat výjimku, a tak byl oproti zvyklostem kanonizován uţ v roce 1729, nikoli po deseti letech od beatifikace jak bylo běţné. Byl kanonizován na základě těchto zázraků: zachování neporušeného jazyka, naběhnutí a zčervenání jazyka při opětovném zkoumání relikvie v roce 1725, zachránění Rozálie Hodánkové, která uklouzla a spadla do mlýnského náhonu a díky modlitbě ke sv. Janovi 25
Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., 103. Ibid., s.110–111. 27 Vlček, Emanuel. Op. cit., s. 293. 26
10
zázračně přeţila půl hodiny pod ledem, a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové, které se po modlitbách ke sv. Janu do ochrnuté paţe vrátil ţivot.28 „Ke slavnostnímu svatořečení došlo jiţ dne 19. března 1729 v bazilice G. Giovanni in Laterano a papeţ Benedikt XIII. převzal do své kanonizační buly všechny Hájkovy omyly, včetně data (úmrtí, pozn. aut.) 16. května 1383, takţe 16. květen byl určen za jeho svátek.“29 V roce svatořečení sv. Jana Nepomuckého byly v Praze uspořádány velkolepé barokní slavnosti, během nichţ se kaţdý den v katedrále sv. Víta slouţilo přes 400 mší svatých a celkově bylo za osm dní konání oslav podáno přes 200000 svatých přijímání.30 Slavnosti popsal Vlnas31 a výzdobě Katedrály během nich se v katalogu mnichovské výstavy věnoval Sršeň.32 Kanonizační slavnosti se objevují také v Jiráskově románu Temno, který vyšel v roce 1915. „Nový svatý byl slavně přijat i jezuitským řádem, jehoţ členové se mnohostranně přičinili o jeho kult doma i v misiích.“33 Roku 1731 se stal jedním z hlavních patronů jezuitského řádu a v Lisabonu po něm byla pojmenována kolej jiţ na počátku 18. století. „Spojování jezuitů se svatojánskou úctou však patří do oblasti ahistorických mýtů. Jan Nepomucký byl totiţ uctíván v Praze téměř ihned po své smrti, zatímco Tovaryšstvo Jeţíšovo bylo do Čech uvedeno aţ v roce 1556 a o jeho kanonizaci se více neţ tento řád zaslouţil např. známý protijezuitský horlitel a svobodný zednář František Antonín hrabě Sporck.“34 Ohledně účasti Františka Antonína Šporka na kanonizačním procesu je třeba uvést, ţe ačkoli zmíněný hrabě byl známým mecenášem umění a má jistě velké zásluhy na rozvoji barokního umění ve východních Čechách,35 v kanonizačním procesu se angaţoval jeho synovec kanovník Jan Rudolf Špork.
2.5 Spor o sv. Jana Nepomuckého Uţ ve druhé polovině 18. století se objevily některé starší doklady, podle nichţ bylo jasné, ţe Balbínova legenda, stejně jako Hájkova kronika, se opírají o mylné informace. Šlo především o otázku existence dvou Janů. Bosý augustinián Eliáš Sandrich, který na problém narazil, ovšem z obavy z následků zveřejnění svého nálezu práci neotiskl. Kdyţ byl ale v roce 1752
28
Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie – Umění, kultura a společnost 17. a 18. století – Průvodce výstavou. Praha: Národní galerie v Praze, 2001, s. 38. 29 Buben, Milan M. Svatý Jan Nepomucký. Buben, Milan M. – Kučera, Rudolf – Kukla, Otakar A. Svatí spojují národy. Praha: Panevropa Praha, 1995, s. 141. 30 Vlček, Emanuel. Op. cit., s. 273. 31 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., 1993. 32 Sršeň, Lubomír.Slavnostní dekorace praţské katedrály sv. Víta r. 1729. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393–1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s. 39–45. 33 Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 265. 34 Buben, Milan M. Op. cit., s. 141–142. 35 O mecenášských aktivitách hraběte F. A. Šporka více Preiss, Pavel. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Litomyšl: Paseka, 2003.
11
ve vatikánském archivu objeven stíţný list arcibiskupa Jana z Jenštejna, vneslo to mezi osvícenské historiky velký zmatek.36 Zatímco Gelasius Dobner se pokoušel omyl vysvětlit a oba Jany „sloučit“, Josef Dobrovský přímo obvinil církev z podvodu.37 Lidovým vrstvám tato polemika ovšem zcela unikala a i přes zásahy Josefa II. proti katolické církvi a zákaz poutí k hrobu světce jej uctívaly i nadále po celé 19. století. V 19. století bylo vnímání baroka obecně ovlivněno antiklerikalismem mladočeských politiků. Podle publicisty F. B. Mikovce byl sv. Jan Nepomucký „chápán jako protipól, který měl po vítězství Habsburků nad českými stavy na Bílé Hoře zastřít úctu k mistru Janu Husovi“.38 Vedoucí postavou ve sporu o sv. Jana Nepomuckého byl publicista Jan Herben, který – ač nebyl vzděláním historik – v roce 1893 vydal spis Jan Nepomucký. Spor dějin českých s církví římskou. V období sporu o smysl českých dějin spatřovali Masarykovi stoupenci v Janu Nepomuckém symbol habsburského útlaku a po roce 1918 došlo dokonce k ničení některých jeho soch. Nepomuckého kultu se zastal historik Josef Pekař. V roce 1921 vydal Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde vyvrací některé Herbenovy omyly a uvádí na pravou míru jím uváděné historické polopravdy. Na druhou stranu lze Pekařovi vytknout, ţe vnímá barokní dobu v našich zemích moţná aţ příliš idylicky, kdyţ prohlašuje, ţe: „ ... ,temno‘ 18. století (znám jeho stíny snad více neţ jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, ţe to byla doba, kdy nejen praţská města oţila podivuhodnou krásou baroku, ale kdy celý národ aţ do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se ţivotní radostí barokové kultury, pronikající, tvořící, budující novou společnost, nový národ, týţ národ, z něhoţ vyšlo naše obrození, z něhoţ vyšly naše generace. A kult svatojánský byl více neţ půldruhého století pravou missa sollemnis náboţenského a při tom jaksi česky-náboţenského cítění této doby. A co v něm bylo estetického půvabu! Co byla Praha 16. května! O to vše jste nás svou nenávistnou agitací ochudili…“39 Léta dvacátá a třicátá přinesla zvýšený zájem o barokní kulturu a osobnost sv. Jana Nepomuckého také díky několika výstavám. V roce 1929 se konala výstava „Pragensia svatojánská“ a v roce 1938 byla připravena velká výstava Praţské baroko, která ale byla předčasně ukončena vlivem událostí následujících po podepsání Mnichovské dohody.
36
Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 269. Niklíček, Ladislav. Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost, 1993, č. 3, s. 13. 38 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký – ţivot, legenda, kult a ikonografie. In: Svatý na mostě: výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha: Nákladem Muzea Karlova mostu, 2009. 39 Pekař, Josef. O smyslu českých dějin. Praha: ROZMLUVY, 1990, s. 279. 37
12
Po roce 1948 začaly dějiny slouţit ideologii a období husitství, přejmenované na „husitské revoluční hnutí“, bylo vyzdvihováno, zatímco doba pobělohorská byla znovu interpretována jako období „temna“. Jedním z předních představitelů tendenční historiografie byl Zdeněk Nejedlý, který mimo jiné kritizoval i „nevkusné a ohlupující písničky o Janu Nepomuckém a Panně Marii“.40
2.6 Současnost Rehabilitace se světec dočkal vlastně aţ v současnosti díky historikům jako Jaroslav Polc, Zdeněk Kalista nebo Vít Vlnas. Světce se také podařilo představit při několika výstavách, např. „Svatý Jan Nepomucký 1393–1993“ konané v Mnichově v roce 1993, „Sláva barokní Čechie“ z roku 2001 a „Svatý na mostě“ z roku 2009. Poslední jmenovanou výstavu uspořádalo Muzeum Karlova mostu v Praze, které se také podílí na znovuobnovení svatojánských slavností a zejména tzv. Svatojánských Navalis.
40
Nejedlý 1949 s. 964–965, cit. dle Jiří Rak – Vít Vlnas. Druhý ţivot baroka v Čechách In: Sláva barokní Čechie
13
3 Ohniska svatojánského kultu 3.1 Svatojánský kult a barokní umění jako nástroj konfesionalizace Barokní umění v našem prostředí bývá často spojováno s rekatolizací. Důvody jsou nasnadě – barokní umění proniká na naše území v období, kdy Habsburkové cítili – a nutno dodat, ţe právem – náboţenskou odlišnost české a moravské šlechty a měšťanů jako přímé ohroţení pro svou politickou nadvládu nad českými zeměmi. V pobělohorské době došlo k přerozdělení moci a velkou moc dostala nově příchozí katolická šlechta a především církev. Na její potřeby bylo od roku 1630 odváděno z kaţdé do Čech dovezené bečky soli 15 krejcarů.41 Vzhledem k tomu, ţe ve 30. letech 17. století byla obsazena necelá třetina far, bylo příspěvku zapotřebí. Zpočátku působili na neobsazených místech duchovních členové církevních řádů. „Generace, jeţ se zrodila po r. 1610, přijímala katolické náboţenství rychle a upřímně, často k zármutku rodičů. Ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století se náboţenská situace v Čechách i na Moravě uklidnila. Země se formálně podřídila jednotnému státnímu náboţenství, coţ lze povaţovat jak za výsledek úporného rekatolizačního taţení předešlých let, tak i za důsledek generačního zlomu, neboť v této době jiţ ţilo stále méně lidí, kteří z vlastní zkušenosti znali předbělohorské dvojvěří.“42 Svatojánský kult se na konci 17. století stal přesně tím, co místní věřící hledali. Osoba Jana Nepomuckého tak, jak ji vylíčil Balbín, v sobě spojovala český původ se vzorem ctnosti a přidávala přitaţlivý aspekt tajemného vládce vodního ţivlu. Pro svatojánský kult svědčilo také to, ţe propagoval zpověď zcela v souladu se zásadami Tridentského koncilu, které zdůrazňovaly význam zpovědi jako jednoho z hlavních pilířů katolické morálky. To bylo výhodné pro dobrou moţnost kontroly loajality obyvatelstva ke králi a jeho víře. O kaţdé zpovědi se vedly záznamy, které umoţňovaly sledovat, jak rekatolizace postupuje.43 Nedá se ale říci, ţe by svatojánský kult byl přímým nástrojem rekatolizace, protoţe v době, kdy kult propukl v plné síle, byla jiţ rekatolizace v podstatě ukončena. Díky těmto podmínkám se kult neobyčejně rozvinul.
41
Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda Op. cit., s. 15. Mikulec, Jiří. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha: SPN, 1992, s. 35. 43 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s.75 42
14
3.2 Ohniska svatojánského kultu v habsburské monarchii Nejdůleţitějším centrem svatojánského kultu byla Praha, Janovo působiště a také místo jeho tragické smrti. Zde uctívali Jana Nepomuckého kanovníci Svatovítské kapituly takřka od jeho smrti. K Praze se brzy přidal Nepomuk, Janovo rodiště, kde byl na místě jeho rodného domku v roce 1660 vybudován kostel, zasvěcený sv. Janu Křtiteli z toho důvodu, ţe Jan Nepomucký nebyl v té době ještě ani blahoslavený. Zlom nastal poté, co vešla ve známost Balbínova svatojánská legenda. Od 80. let 17. století je doloţena svatojánská úcta ve Vídni. Jejím důkazem jsou desítky soch, kaplí a obrazů se svatojánskou tématikou. Ve Vídni byl také zhotoven stříbrný náhrobek pro praţskou Katedrálu podle návrhu Antona Corradiniho a Fischera z Erlachu. Dalším důleţitým střediskem kultu byla Bratislava, kde mezi lety 1723 a 1725 vzniklo velkolepé svatojánské sousoší. Mezi lety 1719 a 1722 vybudoval Jan Blaţej Santini na Zelené hoře u Ţďáru nad Sázavou osobitou barokně gotickou svatyni, která se stala důleţitým poutním místem. Osvícený opat Václav Vejmluva zde pořádal kazatelské festivaly a přebudoval cisterciácký klášter. „… není bez významu, ţe ve Ţďáře můţeme mluvit o barokní gotice nejen v zdejších architekturách, nýbrţ i v jejich sošnickém dekoru, v literatuře, která se k tomuto místu poutá a snad i v hudbě, která tu kdysi zněla – ţe jsme tu svědky tvořivého úsilí, rozvíjejícího se ve všech moţných směrech a vytvářejícího po wagnerovsku jakýsi ,Gesammtkunstwerk‘, který jasně ukazuje, ţe rozličné tvořivé projevy v české barokní gotice souvisely…“44
3.3 Ohniska svatojánského kultu v metropoli Praha se po kanonizaci stala místem, kam se upíraly zraky všech věřících v českých zemích. Kanonizační slavnost se zde odehrála v říjnu 1729. Příčinou několikaměsíční pauzy mezi kanonizací a slavností byla náročnost příprav. Při této slavnostní příleţitosti bylo západní průčelí Katedrály, v níţ poutníci navštěvovali hrob světce, ozdobeno dekorativní architekturou, tzv. theatry honoris neboli stánky slávy, uvnitř Katedrály se pak nacházely obrazy se scénami z mučedníkova ţivota. Výzdoba měla charakter scénický a byla přeplněna „obrazy, sochami a ornamenty a […] obrovským mnoţstvím zjevných i velmi sloţitých alegorií, symbolů, alluzí, textů, biblických citátů, chronogramů, apod.“45
44 45
Kalista, Zdeněk. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno: Blok, 1970, s. 13. Sršeň, Lubomír. Op. cit., s.39.
15
Je moţné, ţe theatrum honoris, pouţité pro kanonizační slavnosti 1729, navrhl sám Giuseppe Galli Bibiena,46 Sršeň se domnívá, ţe jeho autorem byl Jan Ezechiel Vodňanský.47 Theatrum honoris bylo spojením exteriérové a interiérové architektury, barokní scénografie, divadelních efektů, sochařství a malířství. Kaţdý, kdo přicházel ke Katedrále, musel být fascinován a okouzlen. „Na jeho smysly, cit i rozum působily nejen obrovské slavobrány se svými obrazy a sochami, ale i všechny doprovodné akce, jako procesí, mše, samostatná kázání pod širým nebem, holdovací divadelní představení a zpěvohry se ţivými obrazy, průvody s alegorickými pegmaty, ohňostroje, večerní plavby na osvětlených lodích na Vltavě, slavnostní výzdoba praţských paláců, kostelů i domů.“48 Takové atmosféře se dalo jistě těţko odolat. „Dekoraci praţské svatojánské kanonizační slavnosti lze povaţovat za vrcholný projev dobového úsilí o co nejpůsobivější prezentaci náboţenských idejí formou komplexního uměleckého díla.“49 Podobná atmosféra se opakovala kaţdý rok v období svatojánské poutě, tedy od 16. května. „Celé řady procesí se ubíraly k mostu a na hrad a zase zpět; co to krojů nevídaných a nářečí neslýchaných. Celé Čechy, Morava a Slezsko se scházívaly tehdáţ u matky Prahy […] Na mostě, na Malé Straně a na Hradčanech v tlačenici běţelo tehdy v pravém slova smyslu dětem o ţivot.“50 Jan Nepomucký se stal námětem mnoha soch ve veřejném prostoru, nástěnných i oltářních maleb. Nejčastějšími atributy při zobrazování světce bývají zejména součásti kněţského oděvu, který v době baroka pouţívali preláti katolické církve během liturgických obřadů. Kanovník je oblečený v po kolena sahající rochetě, na níţ má ještě pláštík s kapucí, tzv. almuci. Zpočátku byl zobrazován prostovlasý, na pozdějších podobiznách mívá aţ na výjimky na hlavě biret. Jako další nezbytný poznávací znak jmenujme velký kříţ, který světec mívá poloţen na hrudi a jednou nebo oběma rukama ho objímá a přidrţuje. Jeho význam jistě směřuje k poslání kaţdého duchovního. Tímto posláním rozumějme úkol zprostředkovávat křesťanskou víru širokým lidovým vrstvám a seznamovat je s láskou v člověka, na základě které Spasitel obětoval svůj vlastní ţivot za účelem vykoupení hříchů ostatních lidí. „Světec jako vzorný kněz prezentuje Ukřiţovaného a konfrontuje tak diváka se základním poselstvím učení křesťanské církve.“51 V jednotlivých dílech se kříţ liší jen vztahem k pohledu světce. V různých variantách základní kompozice je buď světcův pohled upřen na kříţ ve smyslu tiché kontemplace, nebo se naopak Janův zrak upírá k nebi. Jen výjimečně kříţ nespočívá postavě na hrudi, ale je
46
Preiss, Pavel. Barokní divadlo v Čechách a jeho výtvarná stránka. In: Vlnas, Vít (ed.). Sláva barokní Čechie: stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha: NG, 2001, s. 292. 47 Sršeň, Lubomír. Op. cit., s. 40. 48 Ibid., s.40. 49 Ibid., s.40. 50 Ruth, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. II. díl. Praha: Lidové noviny, 1995, s. 505. 51 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (III). Op. cit., s. 67.
16
zvedán do výše po vzoru jezuitských řádových patronů, nebo je nesen andílky – putti, zejména v prostředí misií. Pouţívání palmové ratolesti jako symbolu vítězství se ustálilo uţ v antice. V křesťanství se objevuje jako atribut mučedníků, kteří neváhali poloţit pro svou víru ţivot, a tím si zajistili věčnou slávu a konečné vítězství. Někdy se také objevuje jako symbol mlčení ryba nebo zámek, popř. prst před ústy, nebo výjimečně mušle, která má napovídat, v jakém ţivlu světec zahynul. Dalším atributem můţe být i údajný jazyk, nalezený v Janově hrobě nebo staroboleslavské palladium.
3.3.1 Světcův hrob v Katedrále Hlavním cílem svatojánských poutí byl světcův hrob ve svatovítské katedrále. Jan tam byl pohřben několik málo let po své smrti. Původní náhrobní kámen, kterému věřící přisuzovali zázračné schopnosti, byl opatřen mříţí uţ před rokem 1450. Postupně byla přidána druhá a pak třetí, dokonce dvanáct metrů vysoká mříţ, jeruzalémský svícen a alegorické sochy ctností.52 Kostra sv. Jana Nepomuckého bývala vystavena ve skleněné rakvi. V kryptě pod náhrobkem, kde byl schodištěm zpřístupněn původní hrob, se aţ do Josefa II. slouţily mše. Po Nepomukově slavné kanonizaci pojali svatovítští kanovníci záměr nechat na jeho počest zhotovit co nejhonosnější náhrobek. Jako materiál vybrali stříbro. Pro nesmírnou finanční náročnost takovéto realizace ale trvalo poměrně dlouho, neţ se podařilo shromáţdit dostatek prostředků. Za čtyři roky byla potřebná částka vybrána ve sbírkách a prací byl pověřen vídeňský mistr Josef Emanuel Fischer z Erlachu. Jako spolupracovníka si vybral sochaře Antonia Corradiniho. V průběhu prací se ovšem ukázalo, ţe vybrané peníze nebudou stačit. Královská komora nakonec poskytla kapitule mimořádnou dotaci a tak mohl být náhrobek v roce 1736 slavnostně osazen.53 Andělé a světlonoši nesou rakev, na které spočívá klečící sv. Jan. Andílek třímá v ruce motiv jazyka v kartuši. Náhrobek je zdoben reliéfy s motivy svatojánské legendy – výslech u krále, mučení, svrţení z mostu, nalezení světcova těla a alegorie ctnosti. Mramorovou balustrádu zdobí sochy čtyř ctností a stříbrné figury andělů nesou baldachýn, věnovaný Marií Terezií.
3.3.2 Socha na Karlově mostě a rodina Wunschwitzů
52 53
Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s. 148-9. Ibid., s. 150.
17
Při putování po českých městech a vsích, na průčelích domů, na mostech, ale i na křiţovatkách cest, vedle kostelů a kaplí nelze přehlédnout neobyčejné mnoţství mnohdy navzájem si velmi podobných plastik, zpodobujících jediného světce: sv. Jana Nepomuckého. Na českém území se nachází takové mnoţství svatojánských soch, jejichţ zřejmým inspiračním vzorem byla socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě, ţe počet těchto reprodukcí se pohybuje v řádu stovek. Všechny mají stejný předobraz – bronzovou sochu, jejíţ model zhotovil vídeňský dvorní sochař Matthias Rauchmiller v roce 1681 na popud barona Matyáše Wunschwitze, ctitele sv. Jana Nepomuckého. Ten měl údajně mystickou vizi, v níţ při cestě přes Kamenný most spatřil v místě Janova svrţení do řeky planoucí kříţ. Od té doby se Jan Nepomucký stal patronem rodu Wunschwitzů. Jedním z nejstarších a rozhodně nejdůleţitějším sochařským ztvárněním svatojanského tématu je bronzová socha, vytvořená podle skici vídeňského sochaře Matthiase Rauchmillera v roce 1783. „Samotného Matthiase Rauchmillera při vytváření nenápadného bozzetta svatojánské postavy nejspíš ani nenapadlo, jak obrovský ohlas bude mít tato kompozice v barokním sochařství Čech, Moravy i sousedních zemí. A přece se tak stalo a dodnes musíme obdivovat neobyčejnou ţivotnost tohoto základního modelu sochařského zobrazování sv. Jana Nepomuckého. Taková vitalita historického vzoru je do jisté míry evropským unikátem“54 Jen v Praze jsou doloţeny veřejné poboţnosti u osmi různých světcových soch. Toto staré plastické zobrazení se tedy stalo také nejčastějším. Jistě tomu napomohly i tehdejší zvyklosti a způsob práce v sochařských dílnách. Podle jednoho vzoru ve stejné dílně totiţ často vznikalo několik podobných plastik. Kromě bozzett shromaţďovaly dílny také kresby a grafické předlohy jednotlivých umělců, které byly často opakovány. Pouţívaly se také vzorníky, soubory grafických listů, z nichţ byly čerpány informace o atributech jednotlivých světců. Jde například o knihu Iconologia, poprvé vydanou r. 1593.55 Témata a kompozice se tedy opakovaly. V sochařství se nejvíce rozšířil tzv. rauchmillerovský typ kompozice – zobrazení „stojícího světce s hlavou takřka vzpřímenou, jen zcela nepatrně nakloněnou k levému ramenu, s pokrčenou pravou nohou spočívající na vyvýšeném kvádrovém stupni (ve tvaru cihly), v charakteristickém rouchu kněze-kanovníka, tj. v sutaně, rochetě a almuci, s biretem na hlavě, s velkým krucifixem diagonálně před tělem předsazeným, přičemţ pravá ruka přidrţuje patku kříţe a levá objímá korpus“.56 Výše popsaný druh kompozice stojícího světce, nesoucího krucifix, byl tolikrát opakován, aţ se stal jakýmsi vzorem, prototypem pro sochařské ztvárnění Nepomuka – kompozičním typem.
54
Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (III). Zprávy památkové péče, 1997, roč. LVII, č. 3, s.73. 55 Blaţíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Op. cit., s. 29. 56 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, 1993, roč. LIII, s. 334.
18
Zakladatel jedné z nejvýznamnějších barokních sochařských dílen u nás, Jan Brokoff, pocházel ze Spišské soboty. Při cestě do Řezna mu v Poběţovicích u Ronšperka byl hrabětem Wunschwitzem svěřen úkol zhotovit podle 41 cm vysokého hliněného bozzetta Matthiase Rauchmillera z roku 1681 větší, dřevěný model. Ten bylo po staletí moţno spatřit ve Wunschwitzově praţském domě na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí) a v současné době se nachází na hlavním oltáři kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze. Bozzetto je uloţeno v Národní galerii v Praze.57 Dřevěný model, umístěný v domě Wunschwitzů, byl uctíván a obdarováván Praţany aţ do roku 1819, kdy byla socha přesunuta do výše zmíněného kostela. Kvůli četným protestům věřících bylo třeba přesunout sochu tajně v noci.58 Dům Wunschwitzů byl 1912 zbořen a na jeho místě stojí palác Hvězda (Melantrich). Bronzový odlitek sochy na Karlově mostě býval ozdoben pěticípými hvězdami a v průběhu kaţdoročních květnových svatojánských poutí byla okolo něj postavena slavnostní dřevěná architektura ve formě kaple. Kromě hrobu světce v Katedrále sv. Víta byla tato socha nejdůleţitějším místem svatojánského kultu. Její osazení na Karlův most se stalo důleţitým mezníkem v dějinách Prahy i proto, ţe odstartovalo soustavnou sochařskou výzdobu Karlova mostu. Dnes bychom řekli, ţe prvotní nápad na kompozici sochy byl určitě duševním vlastnictvím vídeňského Rauchmillera, který zhotovil předlohu, nikoli Brokoffa, který ji rozvinul. Takto ovšem barokní umělec neuvaţoval, a proto nic nebránilo Brokoffově dílně, aby ve své tvorbě cizí předlohu více neţ do sytosti vyuţila. Socha v Boru u Tachova, která je nejspíše raným dílem Jana Brokoffa, kopíruje praţskou mosteckou sochu téměř ve všem. Je také umístěna na mostě a svůj inspirační vzor nezapře ani trojdílnou architekturou podstavce, shodnou s Matheyovým návrhem. Socha v Poběţovicích byla dlouho povaţována za první repliku svatojánského modelu, zhotovenou samotným Janem Brokoffem ještě na panství barona Wunschwitze, kde vyhotovil i dřevěný model praţské sochy. Suchomel však jeho autorství zpochybňuje.59 Přesné určení autora bývá u Brokoffů obtíţné, protoţe většina soch této dílny je signována „Brokoff fecit“. Tato signatura náleţí Janu Brokoffovi. Ačkoli umělecky vedl dílnu pouze zpočátku, aţ do své smrti byl Jan Brokoff jejím obchodním vedoucím. Socha před kostelem sv. Jana na Prádle v Praze na Újezdě, má jiţ rysy ukazující na autorství obou synů zakladatele dílny. Repliku stejných rozměrů najdeme v obci Skramníky. Obě pocházejí z roku 1715. Sousoší u kostela Nejsvětější trojice se liší pouze tím, ţe kompozice je zrcadlově obrácena. Bývá připisována M. J. Brokoffovi, staršímu z obou synů.
57
Nejedlý, Vratislav. Brokoffova socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Starožitnosti a užité umění, 1997, roč. V, č. 2, s. 8. 58 Ekert, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Praha: Volvox globator, 1996, s.239. 59 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, 1993, roč. LIII, s. 336.
19
Zajímavá je socha pod Radničními schody v Praze, která je nápadná odlišnou pozicí kříţe. Kříţ je v tomto případě drţen pouze jednou rukou a je to výrazně odsazený od těla. Druhá ruka třímá palmetu. Blaţíček povaţuje za autora F. M. Brokoffa, Volk Jana Brokoffa,60 Suchomel je přesvědčen, ţe na této soše spolupracovali oba Janovi synové, Michal Jan Josef i Ferdinand Maxmilián. Tvůrčích prvků a technických fines, které jsou na této práci patrny, by podle něj zakladatel dílny nebyl schopen.61 Světce obklopují dva andílci s knihou a prstem na ústech. Suchomel povaţuje tuto sochu za předobraz samostatného kompozičního typu, který se také dočkal mnoha dalších opakování.62 Šlo například o pískovcovou sochu v praţském Ungeltu od M. J. Brokoffa, ale i o práce dalších českých barokních sochařských dílen, např. „... Matěje Václava Jackela, Ignáce Františka Platzera a Josefa Jiřího Jelínka“.63 Rauchmillerovský kompoziční typ najdeme také v díle dalších praţských sochařských dílen. Nejznámějším dílem M. V. Jackela, které téměř respektuje původní rozvrh mostecké sochy, je socha v praţském kříţovnickém kostele sv. Františka. Kompozice je poněkud změněna a obrácena. Pravá ruka třímá velký, ale odhmotněný a plochý krucifix, zatímco levá ruka světce spočívá na jeho prsou.64 U sedleckého hřbitovního kostela Všech svatých poblíţ Kutné Hory, známého svou kostnicí, je k vidění další Jackelova plastika se svatojanskou tématikou. Od rauchmillerovského vzoru se liší obrácenou pozicí rukou světce.65 „Praţští Platzerové vedle Brokoffů a kosmonoských Jelínků bezesporu patří k těm českým sochařským rodinám, jejichţ dílny vytvořily největší počet sochařských zpodobení sv. Jana Nepomuckého.“66 Uveďme například sousoší s trojdílným podstavcem vedle kostela sv. Voršily v Praze, kde je Johánek obklopen putti. Ti nesou atributy staroboleslavského palladia a jazyka. Od I. F. Platzera je rovněţ kenotaf s tématem Nalezení těla sv. Jana Nepomuckého na vnější straně chóru katedrály sv. Víta z roku 1763. Teprve v pozdější době se při Johánkově sochařském zobrazování šířeji uplatnily další scény ze svatojánské legendy. Příkladem dalšího druhu kompozice, kde Jan Nepomucký vystupuje jako almuţník, můţe být statue v současnosti umístěná vedle kostela sv. Ducha v Praze od F. M. Brokoffa.. Často také bývala kompozice rozšířena o putti, nesoucí některé ze světcových atributů, jak to můţeme pozorovat na plastice od F. M. Brokoffa na průčelí boční kaple baziliky sv. Jiří na Praţském hradě z roku 1721–2. 60
Volk, Petr. Op. cit., s. 70. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (III). Zprávy památkové péče, 1997, roč. LVII, č. 3, s. 65–73 62 Ibid., s. 68. 63 Ibid., s. 73. 64 Volk, Petr. Op. cit., s. 70. 65 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (II). Zprávy památkové péče, 1996, roč. LVI, č. 5–6, s. 156. 66 Suchomel, Miloš. Ještě k ikonografickému typu sochy sv. Jana Nepomuckého z dílny Ignáce Františka Platzera. Zprávy památkové péče, 1998, roč. LVIII, č. 10, s. 305. 61
20
Leţící – mrtvý Nepomuk je k vidění na kenotafu od I. F. Platzera vedle chóru Katedrály sv. Víta, ale našly bychom i jiné, spíše raritní kompozice s motivem zpovědi nebo klekátka.
3.3.3 Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech u kláštera voršilek Praţské voršilky původně sídlily na Novém Městě, ale roku 1691 jim arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna povolil zaloţení druhého řeholního domu na Hradčanech. Představená kláštera Marie Anna Eleonora Berková z Dubé zakoupila ze svého věna takzvaný Talmberkovský dům. Zde se v roce 1701 odehrál jeden z údajných zázraků sv. Jana Nepomuckého. Terezie Veronika Krebsová z Mlejnova, mladá dívka šlechtického původu, trpěla po úrazu ochrnutím ruky a poté, co se jí ve snu zjevil Jan Nepomucký, myslila se k němu a ruka se jí zázračné uzdravila. V novém klášteře byla provizorní kaple sv. Anny, ale uţ od roku 1713 se uvaţovalo o stavbě nového kostela. Ten měl být samozřejmě zasvěcen sv. Janu Nepomuckému. „Základní kámen tohoto hradčanského chrámu byl poloţen 15. října 1720 arcibiskupem Ferdinandem von Khunburgem a vysvěcen byl 21. srpna 1729 biskupem Danielem Mayerem těsně před vyvrcholením kanonizačních slavností v Praze.“67 Stavba tohoto kostela byla koncipována jako centrála s půdorysem řeckého kříţe. Průčelí kostela je rozděleno na tři díly, z nichţ prostřední tvoří edikula, která převyšuje boční části. Toto rozvrţení průčelí je typické i pro pozdější Dientzenhoferovy stavby. Střední prostor je zaklenut plackovou klenbou, podpíranou čtyřmi koutovými pilíři, pročleněnými nikami a oratořemi nad nimi. Monumentální klenba je prvním příkladem realizace takto ohromné bezzlomné klenební plochy. Právě tato velká plocha umoţnila Reinerovi rozvinout v této svatyni naplno svůj koncept svatojánského cyklu. Osvojení si této metody zaklenutí prostoru, která dovolovala navrhnout prakticky jakýkoli nepravidelný půdorys, bylo přímým předpokladem pro další radikálně barokní centrály, postavené Kiliánem Ignácem.68 Poté, co Václav Vavřinec Reiner uskutečnil výmalbu kopule kříţovnického kostela sv. Františka s tématem Posledního soudu, kde se Nepomuk objevuje mezi českými patrony, vybraly si ho hradčanské voršilky ke zhotovení fresek v novém Dientzenhoferově kostele sv. Jana Nepomuckého na Novém světě. V tomto klášteře se v roce 1701 odehrál zázrak uzdravení Terezie Veroniky Krebsové.
67
Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393–1993). Praha: Praţská informační sluţba, 2000, s. 10. 68 Horyna, Mojmír. Op. cit., s. 115.
21
„Nejgeniálnější praţský architekt a nejdovednější mistr freskové malby praţského baroka se tu spojili k dílu, jeţ dodnes náleţí mezi nejzralejší pomníky velkého umění, tvořeného ke cti Světcově.“69 „Chrám postavený Kiliánem I. Dientzenhoferem v letech 1720–29 vyzdobil v roce 1727 V. V. Reiner nejrozsáhlejším svatojánským cyklem v Čechách.70 Dokonale promyšlený rozvrh výmalby kombinuje zobrazení „ţivých“ postav na výjevech ze svatojánské legendy a alegorickými postavami, vyvedenými v chiaroscuru.71 Tyto alegorické postavy představují Čechii a všechny čtyři tehdy známé světadíly a mají připomínat, kde všude je Nepomuk uctíván. V kopuli nesou andělé svatojánské symboly – kříţ, lilii, palmu, pochodeň a věnec. Kaţdý z andělů nese také jednu z hvězd, které dávají dohromady pětihvězdnou gloriolu. Další chiaroscurové postavy líčí zázračné události, mezi nimi také uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Zázraky představují i výjevy na k zemi splývajících „gobelínech.“ Freska nad kruchtou zobrazuje Janovo mučení. Další fresky v kříţové lodi vyjevují další části legendy.72 Klášter se touto výstavbou silně zadluţil a k jeho špatné finanční situaci přispěly také mimořádné daně, které musel odvádět během obléhání města. Klášter voršilek i kostel byly zrušeny v roce 1784. V 80. letech 20. století byl chrám obnoven, ale je moţné jej navštívit pouze při výjimečných příleţitostech nebo po předchozí domluvě.
3.3.4 Kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce na Novém městě a Bratrstvo ku cti sv. Jana Nepomuckého pod ochranou Panny Marie Fakt, ţe Nepomuk byl uctíván dříve, neţ byl prohlášen za svatého, ovlivnil také výstavbu jeho svatyně Na Skalce. Na vinici měšťana Högera jiţ od r. 1697 stávala kaple určená k uctívání mučedníka. „R. 1706 vzniklo při kapli, v níţ vykonávali duchovní správu servité z novoměstského konventu, bratrstvo ku cti Jana z Nepomuku pod ochranou P. Marie.“73 Jednalo se o vůbec nejstarší svatojánské bratrstvo, protoţe jeho základy byly poloţeny jiţ v roce 1696.74 Zboţná bratrstva představovala specifickou formu barokní zboţnosti zejména ve městech. Bratrstva pořádala procesí, uctívala svého patrona a slouţila mše za své zemřelé členy. Motiv smrti byl velmi důleţitý, protoţe smrt představovala významnou součást ţivota barokního člověka. 69
Bitnar, Vilém. Freskové malířství v Praze. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. : sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929, s. 33–36. 70 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393–1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993. s. 82. 71 Preiss, Pavel. Malířství vrcholného baroka v Čechách. Op. cit., s. 600. 72 Bitnar, Vilém. Op. cit., s. 40. 73 Baťková, Růţena a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998, s. 104. 74 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. Op. cit.,. s. 115.
22
Členové svatojánského bratrstva museli nosit na prsou podobiznu světce a šířit jeho slávu.75 Členy bratrstva a donátory byli členové šlechtických rodů, jako například hr. Černín, hr. z Vrbna, hr. Šternberk, hr. Pötting, hr. Serenyi a sv. p. von Goltz. Kult se však rychle rozrůstal, a protoţe kaple jiţ jeho potřebám nestačila, bylo přikročeno ke stavbě nového kostela Pod jménem autora projektu nového kostela Pavlem Jihlavcem se snad skrývá Pavel Ignác Bayer, který z Jihlavy pocházel. Nakonec se z tohoto návrhu zrealizovaly pouze základy, protoţe stavba byla zastavena konzistoří. Po Nepomukově kanonizaci však jiţ stavbě nic nebránilo a r. 1730 byl poloţen základní kámen pro nový kostel, navrţený Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem (dále K. I. D.).76 Rok poloţení základního kamene nového kostela sv. Jana Nepomuckého, tedy r. 1730, patrně ale nebyl rokem faktického započetí stavby. Účast K. I. D. na stavbě je poprvé bezpečně doloţena v roce 1732 a v r. 1738 jiţ byly stavební práce dokončeny. Interiér kostela byl zařizován ještě v 50. letech 18. stol. a v roce 1768 začal arch. Antonín Kunz stavět ohradní zeď. Po zakoupení pozemků na sever od kostela a také západního křídla Faustova domu byla vybudována boční brána ústící do Karlova náměstí. Tuto bránu, stejně jako dvouramenné schodiště vedoucí k západnímu vstupu do kostela, zbudoval Antonín Schmidt v 70. letech 18. století. 77 V projektu nového svatojánského kostela vzal K. I. D. v úvahu jiţ existující základy stavby, navrţené pravděpodobně P. I. Bayerem. Jedná se o tvar mírně hloubkově zaloţeného osmiúhelníku s konkávně prohnutými stranami. V západní části k němu podélně přiléhá oválná předsíň a na východě přiléhající ovál propojuje ústřední prostor s dvojicí sakristií na čtvercovém půdorysu. Východní ukončení je úplně rovné. 78 Konvexně a konkávně projmuté stěny bychom našli jiţ u architektů italského baroka, především u F. Borrominiho a G. Guariniho. Jejich odkaz vyuţíval uţ otec K. I. D. Kryštof. Ústřední prostor ve tvaru konvexního osmiúhelníku s přiléhajícími oválnými prostory vyuţil také J. L. Hildebrandt při stavbě vídeňského kostela Maria Treu. Jeho komplikovaný půdorys si K. I. D. načrtl a jeho základní ideu pouţil jiţ u kostela v Počaplech. Ortogonální půdorys měla i jedna z variant návrhu karlovarského kostela sv. Maří Magdaleny. Nakonec ale byla nad Vřídlem uskutečněna varianta nad oválem, a tak nevyuţitá idea – konkávní osmiúhelník s kosými věţemi – přišla na řadu aţ v projektu nového svatojánského kostela Na Skalce. 79 V tomto smyslu je tedy kostel Na Skalce výsledkem řady jiných půdorysných řešení a jejím završením. Západní průčelí kostela, situované do Vyšehradské ulice, je dvouvěţové, přičemţ dvojice věţí je poměrně neobvykle postavena na koso. Jeho střední část tvoří u K. I. D. obvyklá konvexně vystupující edikula s mohutnými polosloupy. Mezi nimi je prolomeno velké kasulové okno a na nich spočívá segmentový fronton.80 75
Mikulec, Jiří. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha: SPN, 1992, s. 41. Vilímková, Milada. Stavitelé paláců a chrámů, Praha 1986, s. 149. 77 Baťková, Růţena a kol. Op. cit., s. 105. 78 Baťková, Růţena a kol. Op. cit., s.105–106. 79 Rada, Oldřich. Op. cit., s. 223. 80 Baťková, Růţena a kol. Op. cit., s. 105. 76
23
Kasulové okno, neboli okno ve tvaru mešního roucha, pouţívané i J. L. Hildebrandtem, bylo u K. I. Dientzenhofera oblíbeným motivem. Původ tohoto bohatě tvarovaného okenního otvoru bychom našli opět v Itálii. „Některé vzory mohl (K. I. D., pozn. aut.) najít uţ u Fr. Borrominiho, jako jsou obdélná okna, okna s trojúhelníkovým nadpraţím, s odsazeným půlkruhovým záklenkem nebo s různými sedly v nadpraţí. Ke kasulovému oknu však Borromini nedospěl. Zárodečné prototypy nacházíme aţ u architekta Guariniho, zvláště v rytinách Architettura Civile.81 Původ výše popsaného řešení průčelí kostela, i kdyţ s jednodušším oknem zakončeným půlkruhovým záklenkem, nachází M. Horyna u klášterního kostela benediktinského kláštera v Banzu, jehoţ autorem je strýc K. I. D. Johann Dientzenhofer. Kosé postavení věţí ale dává průčelí kostela Na Skalce větší zvlnění. Tato pozice věţí se u K. I. D. objevila jiţ v jedné z neuskutečněných variant projektu pro karlovarský kostel sv. Máří Magdaleny, který pochází jiţ z roku 1727.82 Věţe postavené na koso se vyskytují např. také ve vídeňském kostele sv. Petra, dostavovaném J. L. Hildebrandtem, u něhoţ K. I. D. působil během své tovaryšské cesty jako polír.83 „Formace kosých věţí je u nás poměrně vzácná, nicméně v několika případech známá i mimo Dientzenhoferovu tvorbu. “84 M. Korecký uvádí jako příklad Hildebrandtovu realizaci kostela v Jaroměřicích. Z projektů K. I. D. jmenuje kostel v Šonově u Broumova, kostel sv. Floriána v Kladně a také jiţ zmíněný neuskutečněný návrh na karlovarský kostel.85 Helmice věţí jsou řešeny originálně – pod hranolovými lucernami splývají dolů dvojité stanové střechy, jejichţ rohy jsou zkoseny. Fronton je ještě ozdoben sochami Fámy a Víry a nad ním se tyčí obelisk s reliéfem zobrazujícím patrona kostela. Na samém vrcholu obelisku září relikviář se ztvárněním světcova jazyka. Trojdílné konkávně projmuté fasády jsou shodné, jen v prostředním dílu severní obvodové zdi se nachází boční vchod a nad ním kasulové okno. Stejné okno je prolomeno i do protější, jiţní stěny kostela. Východní zakončení kostela tvoří dvojice symetrických hranolových sakristií. Při stavbě tohoto kostela bylo třeba vyrovnat se se svaţujícím se terénem. Toho bylo docíleno dvouramenným schodištěm s prolamovaným zábradlím, ozdobeným kamennými vázami. Stavbu vhodně doplňuje také ohradní zeď, která však po bombardování Prahy v roce 1945 byla částečně zbořena, a tak její velká část jiţ není původní. 86 Vzdutá klenba je prolomena osmi převýšenými oblouky. Je zdobena freskami K. Kováře z r. 1738. Na polosloupech, umístěných po stranách pilířů, spočívá mohutná římsa oddělující klenbu s freskou od obvodových zdí. Zařízení kostela je rokokové. Na hlavním oltáři se nachází vzácná zlacená barokní skulptura sv. Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa, podle níţ byl zhotoven odlitek z bronzu, umístěný na Karlově mostě. Ten se stal vedle světcova hrobu
81
Pavlík, M. Kompozice stěny, tvarosloví a řádové systémy v díle Kiliána Ignáce Dientzenhofera. In: Horyna, Mojmír. Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu: katalog výstavy, Praha listopad 1989 – leden 1990. Praha: Národní galerie, 1989. s. 32. 82 Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998, s. 134. 83 Stefan, Oldřich. Op. cit., s. 531. 84 Korecký, Miroslav. Tvorba KID. Zprávy památkové péče 11–12, 1951-52, s. 74. 85 Ibid., s. 74. 86 Baťková, Růţena a kol. Op. cit., s. 105.
24
nejdůleţitějším centrem svatojánského kultu, ale zároveň byl pozvednut na univerzální ikonografický a kompoziční typ zobrazování Nepomuka v sochařství. „Bohatstvím formálních motivů, dokonalým promyšlením objemových i prostorotvorných moţností náročného dispozičního typu a v neposlední řadě i skvělým provedením stavby, se řadí kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze mezi nejznamenitější díla svého autora a tedy i nejvýznamnější architektury evropského baroka.“87 Na velké klenbě v lodi najdeme Apoteózu sv. Jana Nepomuckého, jak se vznáší k nebesům. K němu vzhlíţí prostý lid, ve čtyřech skupinách vedených čtyřmi evangelisty. Sv. Matouš, přímluvce ţen a dětí, je zobrazen s halapartnou a mečem. Vedle vidíme malíře, který právě maluje sv. Jana, a přicházejí k němu tři šlechtici, coţ mají pravděpodobně být členové zdejšího svatojánského bratrstva. Podobný výjev se nachází i na „gobelínu“ v hradčanském chrámu. Další skupinu chromých a nemocných vede sv. Jan Evangelista.88 Další scény vycházejí z legendických prvků, na fresce nad kruchtou jde o legendu, podle níţ se při Janově narození objevil plamen.89 „V druhém klenebním poli chóru je expresívně podáno Mučení sv. Jana Nepomuckého, jemuţ přihlíţí i král Václav. Dva andílci nesou světcovy atributy – paténu a palmu. Více výjevů ze svatojánských legend obsahují jednotlivé kartuše. Nad hlavním oltářem se nalézá freska s motivem Nejsvětější trojice. Fresky zhotovil Karel Kovář v roce 1748.90
3.3.5 Další svatojánské kostely a kaple v Praze V Praze se kromě těch výše zmíněných nachází ještě několik svatyní, zasvěcených sv. Janu Nepomuckému. Tyto památky ale nejsou vesměs příliš známé. Nejstarší z nich je kostel sv. Jana Nepomuckého V Trníčku, který se nachází v Šáreckém údolí. Jedná se o drobnou jednolodní stavbu z roku 1822, která vznikla na místě starší kaple. Další zdaleka viditelný svatojánský kostel najdeme na návrší Nad Chuchlí. Ten byl vybudován v roce Janova svatořečení a v květnu 1793 byl vydrancován. Dnes je bohuţel ve špatné m stavu a je nepřístupný. Nejnovější je moderní kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích, novostavba z roku 1938, kterou dali spolu s dalšími moderními svatyněmi na praţských předměstích vystavět tehdejší praţští arcibiskupové jako výraz pokání za ničení svatojánských soch a mariánských sloupů po roce 1918.91
87
Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998, s. 135. Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393-1993). Praha: Praţská informační sluţba, 2000, s. 12–13. 89 Bitnar, Vilém. Op. cit., s. 42. 90 Kunštát, Miroslav. Op. cit., s. 13. 91 Kunštát, Miroslav. Op. cit., s. 14. 88
25
Při vyslovení světcova jména se kaţdému kromě světcova stříbrného náhrobku v Katedrále vybaví nejznámější svatojánský kostel – unikátní poutní kostel na Zelené hoře u Ţďáru nad Sázavou, zapsaní na seznam Světového dědictví UNESCO.92
3.3.6 Oslavy svátku sv. Jana Nepomuckého, musica navalis a klášter křížovníků s červeným srdcem Musica navalis – lodní hudba nebo také hudba na šífech – je vlastně efektním spojením hudebních a divadelních prvků, uplatňovaných při lidových slavnostech uţ od 15. století. Na obrázku z kalendáře je doloţena lodní hudba ve Vídni jiţ v 15. století. Mohutnou oslavu v Benátkách v roce 1597 také doprovázela hudba linoucí se z desítek menších i větších plavidel. V Benátkách se lodní hudby později opakovaly, v roce 1598 se jich zúčastnil také Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic, který je podrobně popsal. Uskutečnily se také ve Florencii a v kulturním centru, blízkém Praze – v Dráţďanech.93 „Spíše neţ praţské svatojánské slavnosti je v evropském kontextu známější Vodní hudba (Water Music) G. F. Händela, určená pro londýnské slavnosti na Temţi v roce 1717.“94 Můţeme si udělat představu, jak takové slavnosti vypadaly, pokud se půjdeme podívat do Lobkowiczkého paláce na Praţském hradě, kde jsou vystaveny olejomalby Giovanniho Antonia Canal zv. Canaletta „Temţe v den nástupu primátora“ a „Temţe s Westminsterským mostem“. Praţské svatojánské lodní hudby tedy navazovaly na tradici lodních hudeb v Itálii, Rakousku, Francii a Německu, ale také na tradici domácí. V roce 1627 se v Praze totiţ konaly velkolepé osmidenní oslavy přenesení ostatků sv. Norberta z Magdeburgu do premonstrátského Strahovského kláštera a jejich součástí byla i lodní hudba, spojená se symbolickým divadelním představením. Provedení tohoto představení se ujali jezuité z Klementina, kteří měli s divadelními inscenacemi velké zkušenosti.95 Svatojánskou Hudbu na šífech pořádali kříţovníci s červeným srdcem, neboli cyriaci, poblíţ jejichţ kláštera bylo nalezeno mrtvého Nepomuka a před jeho přemístěním do Katedrály tam bylo také pohřbeno. Poprvé byla tato hudba provedena 15. května 1715, v předvečer Janova svátku. Klášter cyriaků se těšil velmi dobré hudební pověsti a jiţ od 16. století patřil mezi proslulá hudební centra Prahy. Proto byly také jeho lodní hudby tak populární. Ve své podstatě se jednalo o koncert, který mohli poutníci sladovat z vltavských břehů, ale hlavním hledištěm byl Karlův most.96
92
Více viz Kalista, Zdeněk. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno: Blok, 1970. Novák, Vladimír, Mašlanová, Ludmila. Musicae navales pragenses – pražské lodní hudby 18. století. Praha: NKP, 1993, s. 16–17. 94 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s. 172. 95 Novák, Vladimír, Mašlanová, Ludmila. Op. Cit., s. 18. 96 Ibid., s. 29–39. 93
26
Dramaturgie plaveb byla asi takováto: „Slavnost počínala vţdy v předvečer později ustanoveného svátku sv. Jana Nepomuckého, tj. 15. května asi o šestnácté hodině figurálními litaniemi a poţehnáním v cyriackém kostele sv. Kříţe většího, vzdáleném přibliţně dva kilometry od Karlova mostu. Pak zpěváci a hudebníci nasedli před klášterem do připravených lodí a plavili se za doprovodu slavnostních intrád ke Karlovu mostu. Zde lodě zakotvily a bez dalších liturgických obřadů tu byla provedena svatojánská lodní hudba. Počet účinkujících hudebníků přitom dosahoval aţ dvou set. Nástrojové obsazení zdvojovalo z akustických důvodů dechové nástroje.“97 Samotná lodní hudba v roce 1715 sestávala z „litanií a krátké kantáty, obsahující úvodní sbor, recitativ, arii a závěrečný sbor“.98 Autor je sice neznámý, ale je moţné, ţe jím byl mladý Šimon Brixi.99 V roce 1719 se dramaturgie skladem poněkud změnila, ale pak uţ zůstávala stejná u všech následujících lodních hudeb. Byly provedeny: litanie, moteto a mariánská antifona „Regina coeli.“ Trvání lodních hudeb bylo v průměru kolem šedesáti minut.100 Produkce bývala zahájena i zakončena střelbou praţských střelců z Malého, dnes Střeleckého ostrova. Na Karlově mostě se hromadili poutníci, kteří „po celé jeho délce klečeli na kolenou a někteří po kolenou lezli, …“101 Hudbu téměř vţdy řídil cyriacký regenschori. Autora lodní hudby máme poprvé doloţeného aţ v roce 1720. Byl jím aţ do roku 1733 Šimon Brixi, varhaník v kostele sv. Martina ve zdi. V tomto roce byla Brixiho hudba, plná patosu, nahrazena skladbami Františka Kratochvíla. Dalším skladatelem lodních hudeb byl Jan Zach. V letech 1743–56 komponoval lodní hudbu samotní cyriacký regenschori, učenec Jan Karel Rohn, který zároveň působil jako kronikář, knihovník, archivář, notář, učitel a kazatel. Jeho skladby se bohuţel nezachovaly.102 V roce 1758 začíná úzká spolupráce cyriaků s Františkem Xaverem Brixim, synem Šimona Brixiho, který byl autorem téměř všech skladeb, provedených při cyriackých lodních hudbách mezi lety 1758 a 1771. O 10 let později byly lodní hudby spolu s cyriackým řádem zrušeny Josefem II.103 Motiv svatojánských poboţností a lodních hudeb se objevuje také v Jiráskově románu Temno. Pro popis slavností našel Jirásek inspiraci v Rohnově kronice.104 V roce 2009 byla tradice těchto koncertů obnovena, a to za spolupráce. Hl. m. Prahy a Muzea Karlova mostu. Jedná se o vítané zpestření kulturního ţivota Prahy za současného oţivení historie.
97
Ibid., s. 29. Ibid., s. 36. 99 Ibid., s. 36. 100 Ibid., s. 36–39. 101 Šorm, Antonín. Praţské poboţnosti svatojánské. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanska: sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929, s. 134. 102 Novák, Vladimír, Mašlanová, Ludmila. Op. cit., s. 72. 103 Ibid., s. 33. 104 Ibid., s. 118. 98
27
4 Závěr Na základě poznatků o průběhu kanonizace nemůţeme souhlasit s Herbenem, ţe Jan Nepomucký byl prohlášen za svatého z vůle římské církve. Naopak bylo třeba překonat mnoho překáţek a od prvních snah o kanonizaci aţ po zdárné ukončení procesu uběhla dlouhá doba. Na druhou stranu označení „jezuitský svatý“ není zcela bezdůvodné vzhledem k tomu, ţe to byli především jezuité z okruhu Bohuslava Balbína, kdo se zaslouţil o rozšíření svatojánské úcty a Jan Nepomucký se stal jedním z patronů tohoto řádu. Svatořečení smyšlené osoby bychom spolu s Pekařem označili spíře jako omyl neţ jako podvod. Svatojánský kult ovlivnil rozvoj umění Prahy v 17. a 18. století velmi významně. Po období působení zahraničních umělců se na přelomu století konečně dostávají do popředí domácí umělecké dílny a to často v souvislosti se svatojánskými zakázkami. Vývoj dekorace hrobu sv. Jana byl dlouhý a osazení Corradiniho stříbrného náhrobku bylo jeho vyvrcholením – opulentnější náhrobek si jiţ lze jen stěţí představit. Brokoffova socha se naopak stala předobrazem pro stovky podobných statuí a závazná podoba světce vešla ve známost právě díky ní. Kostel Na Skalce byl pro Dientzenhofera shrnutím předchozích slohových experimentů a završil radikálně barokní vývojovou řadu, zatímco kostel na Hradčanech stál na jejím počátku. Hlavní centrum kultu, hrob sv. Jana, vznikl díky svatovítské kapitule a byl spontánně zdoben dary věřících. Kostel Na Skalce zaloţilo zboţné bratrstvo. Členství v něm mohlo být do jisté míry ovlivněno jistou společenskou konvencí, bylo „v módě,“ ale v zásadě zůstalo dobrovolné. Finanční podpora ze strany panovníka přišla ke slovu pouze u stříbrného náhrobku v Katedrále, ale i na ten se věřící skládali dobrovolnými dary do sbírky. Jak se zdá, svatojánský kult tedy nebyl vnuceným nástrojem rekatolizace, ale spíše upřímnou vírou barokního člověka, který usiluje o poznání Boha skrze tento svět.
28
Resumé Bakalářská práce s názvem Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy se zabývá specifickou formu barokní zboţnosti, která se rozvinula v českém a moravském prostředí v průběhu vrcholného a pozdního baroka a jejímţ hlavním centrem byla Praha. První, historická část, je kompilací známých skutečností o svatojánské problematice a slouţí jako uvedení do kontextu, v němţ vznikaly jednotlivé projevy nejrozšířenějšího barokního kultu v našem prostředí. Druhá, uměleckohistorická část, se zabývá analýzou uměleckých děl, která slouţila jako ohniska svatojánského kultu a objasňuje jejich funkci a donátorské pozadí s cílem doplnit stávající poznatky o podobě kultu sv. Jana Nepomuckého v období vrcholného a pozdního baroka.
29
Summary The bachelor thesis titled The Cult of St. John of Nepomuk and its Manifestations in the Art of Baroque Prague deals with a specific form of baroque devotion that developed in the Czech and Moravian environment in the course of the High and Late baroque period and whose main center was Prague. The first, historical part is a compilation of generally known facts about the topic and personality of St. John of Nepomuk and it serves as an introduction to the context in which the individual demonstrations of the most extended Baroque cult in our region raised. The second part devoted to the history of art deals with the analysis of the works of art that served as the centers of the cult of St. John of Nepomuk. It explains its function and donative background with the goal of complementing the existing knowledge about the form of the cult of St. John of Nepomuk in the High and Late Baroque period.
30
Seznam použité literatury Baťková, Růţena (ed.). Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998. Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatoja baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929.
: sborník statí o kultuře českého
Blaţíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Praha: SNKLHU, 1958. Buben, Milan M. Svatý Jan Nepomucký. In: Buben, Milan M. - Kučera, Rudolf – Kukla, Otakar A. Svatí spojují národy. Praha: Panevropa Praha, 1995. Burke, Peter. Žebráci, šarlatáni, papežové. Historická antropologie raně novověké Itálie. Eseje o vnímání a komunikaci. Caha, Arnošt. Legenda svatojanská : lež a pravda o Janu Nepomuckém. Brno: 1920. Ekert, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Praha: Volvox globator, 1996. Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998. Kalista, Zdeněk. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno: Blok, 1970. Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941. Korecký, M. Tvorba KID. Zprávy památkové péče 11-12, Praha: Národní památkový ústav, 1952. Krsek, Ivo – Preiss, Pavel, (et al.). Dějiny českého výtvarného umění II/2. Praha: Academia, 1989. Kučera, Jan – Rak, Jiří. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1983 Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393-1993). Praha: Praţská informační sluţba, 2000. Mikulec, Jiří. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha: SPN, 1992. Nejedlý, Vratislav. Brokoffova socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Starožitnosti a užité umění, roč. V, č.2, Praha: Staroţitnosti, 1997. Niklíček, Ladislav. Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost, 1993, č.3. Novák, Vladimír – Mašlanová, Ludmila. Musicae navales pragenses – pražské lodní hudby 18. století. Praha: NKP, 1993. Pavlík, M. Kompozice stěny, tvarosloví a řádové systémy v díle Kiliána Ignáce Dientzenhofera. In: Horyna, Mojmír. Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu: katalog výstavy, Praha listopad 1989 – leden 1990. Praha: Národní galerie, 1989. Pekař, Josef. O smyslu českých dějin. Praha: ROZMLUVY, 1990. 31
Polc, Jaroslav V. Svaty Jan Nepomucky. Praha: Zvon, 1993. Preiss, Pavel. Barokní divadlo v Čechách a jeho výtvarná stránka. In: Vlnas, Vít (ed.). Sláva barokní Čechie: stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha: NG, 2001. Rada, Oldřich. Prostor v barokní pohybové architektuře. Umění roč. III., č. 1. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1955. Royt, Jan (ed.). Svatý na mostě : výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha: Muzeum Karlova mostu, 2009. Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993. Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký – ţivot, legenda, kult a ikonografie. In: Svatý na mostě: výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha: Nákladem Muzea Karlova mostu, 2009. Ruth, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. II. díl. Praha: Lidové noviny, 1995. Sršeň, Lubomír. Slavnostní dekorace praţské katedrály sv. Víta r. 1729. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393–1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993. Stefan, Oldřich. O slohové podstatě centrálních staveb u KID. Památky archeologické 35. Praha: Archeologický ústav Akademie věd, 1927. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, roč. LIII. Praha: Národní památkový ústav, 1993. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (II). Zprávy památkové péče, roč. LVI, č.5-6. Praha: Národní památkový ústav, 1996. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (III). Zprávy památkové péče, roč. LVII, č.3. Praha: Národní památkový ústav, 1997. Suchomel, Miloš. Ještě k ikonografickému typu sochy sv. Jana Nepomuckého z dílny Ignáce Františka Platzera. Zprávy památkové péče, roč. LVIII, č.10. Praha: Národní památkový ústav, 1998. Šorm, Antonín. Praţské poboţnosti svatojánské. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanska: sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929. Škoda, Eduard. Praţské svatyně. Praha: Libri, 2002. Vilímková, Milada. Stavitelé paláců a chrámů Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Praha: Vyšehrad, 1986. Vlček, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha: Zvon, 1995, s. 262.
32
Vlček, Pavel (ed.). Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha: Academia, 2000. Vlnas, Vít. Svatý Jan Nepomucký, český poutník v barokním světě. Dějiny a současnost, 1993, č.3. Vlnas, Vít. Barokní církev a umělecké sběratelství. Opera historica 5. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis 1996. s. 54–55 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993. Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie – Umění, kultura a společnost 17. a 18. století – Průvodce výstavou. Praha: Národní galerie v Praze, 2001. Vocelka, Karl. Habsburská zboţnost a lidová zboţnost. Folia historica bohemica 18. Praha: 1997. s. 225–240. Volk, Petr. Sochy sv. Jana Nepomuckého - Poznámky k typům zobrazení. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993. Zuber, Rudolf. Osudy moravské církve v 18. století. II. díl. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakl., 2003, s.
33
