Orkneje – Longhope . Baffinův ostrov . Denis Urubko . Barbara Zangerl . Highline . Skialp v Chile . Kanada . Dachstein
L E Z E C K Ý
PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 € (SK) 02
1 9 771212 795008
3.49 €
2 0 1 2 . 2
I S O P S A Č
79 Kč
2! 7 stran
CONTENTS
Editorial
OBSAH
Úvodník Míša (Niki)
2
Anketa
2
Co-mix. e Climbers Alphabet
Komiks Vojtěch Dvořák
2
Dave McLeod’s last projects.
Longhope Martin Stolárik
4
We did ask…
e Baffin Islands – a climbing area full of spiritual energy.
An effigy of Denis Urubko.
Barbara suceeded in the famous „Hotel Supramonte“.
An interview with Barbara Zangerl.
An Arctic Boulder Adventure.
Souboj se samotou Martin Fickweiler Do hor chodím jako malíř, který chce něco zajímavého namalovat Martin Krejsa „Hotel Supramonte“ – peklo, či ráj? Barbara Zangerl „Hotel Supramonte“ nenechává příliš prostoru pro chyby Sonja Güldner-Hamel Northern Beats An Arctic Boulder Adventure
10
16
26
29
30
Vzdušný balanc nad Fiammou Jakub Hanuš
32
ink Big! Tomáš Greksák
34
Bivaky redakce
38
Pozdrav z měděné země Helbig
40
Ro(c)k v Kanadě Roman Gencur
42
Pohádkový hrad Dachstein Rostislav Tomanec
46
Ze života druholezce Josef Novotný
52
Za Jiřím Růžičkou Josef Borkovec
57
Zajímavé knihy
57
In our shops.
Na pultech
58
High Tatras walls – topo.
Tatry Jozef Gurník
60
Slack it!
A climbing trip across the States, Part VI.
Some tips for the comfort bivouac.
Some tips for mountain skiing in the Chile.
Roman shares his adventures from the journey across Canada. e magic via ferratas as seen by a former professional climber. Climbing commencements.
A remembrance of the founder of this magazine.
Interesting books.
Improve your climbing skills!
Competitions.
Go for it...
Epilogue
Lezecký trénink pod taktovkou Heleny Lipenské Helena Lipenská
63
Závody Břeťa Lebloch, -JaS-, Martin Tučka, ČHS, František Teichmann, Jiří Provazník
64
A jdi… Martin Stolárik, Petr Resch
70
Hovory z Montany Tomáš Roubal
72
Dave MacLeod, „Longhope“ foto: Lukasz Warzecha Lucie Hrozová ve 3. délce „Illuminati“ foto: archiv L. Hrozy st.
&¼ÊÂV¿ÆÉÆüѼºÂVÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ
ÚVODNÍK
Míša (Niki) O lezení... Lezení je pojem, pod kterým se skrývá plno dojmů a zážitků, snů a představ... a vzpomínek – pro ty, kteří již lezli, lezou nebo chtějí začít lézt. Lezení je zapomenout na všední problémy a starosti, na stres a na vše, v čem žijeme, odreagovat se od všeho, co nás trápí a co nám leží hluboko v srdci. Je to určitý životní styl. Vydáte tam celého člověka. Lezení znamená cestovat, komunikovat, sblížit se s přírodou, zapomenout na moderní a technický svět, zapojit všechny smysly, rychle reagovat, přemýšlet o krocích, o činech, skloubit psychiku s fyzičkou, vyčerpat se na dno svých sil, vydat tam celého člověka, cítit
A N K E TA
měst. Vzduch je naplněn svěžestí, ozývá se kolem cinkot karabin, což je dobrým znamením, že ve skalách nejste sami. Je to jedna z cest k duševní pohodě. Ale samozřejmě nelze přehlédnout vliv civilizace na tyto lezecké ráje. Fyzické změny jsou citelné. Je známo, že člověk je největší škůdce na Zemi. A nejhorší na tom je, že vědomě ničíme vše kolem nás. Máme právo chodit do přírody, ale měli bychom ji respektovat a brát její ohrožení vážně. Snažit se pomáhat. Člověk se tu cítí být součástí přírody. Hodnoty, jako jsou ticho, dálka, vznešenost a harmonie, by se měly stát základními předpoklady života. Člověk po tisíciletí čerpal zkušenosti z přírody, proto by se mělo stát nejvyšší prioritou každého z nás ochraňovat ji před škodlivými vlivy dnešního světa. Je magnézium více škodlivé než pot, než exhalace, než turisti, kteří způsobují novými cestičkami mezi skalami sesuvy půdy a svými amatérskými výstupy vyšlapují schody do skal, ryjí do skal svá jména a jiné nápisy? Desítky tisíc návštěvníků projdou skalním městem a jaký to má vliv na přírodu? Co je větší zlo? Je to věc každého z nás a každý se k tomuto problému staví jinak. Každopádně, pokud děláme cokoliv, co škodí přírodě, škodíme tím i sami sobě. Jak to vidím, myslím, že přírodě by prospělo, kdybychom tam vůbec nechodili. Je to polemizování na dlouho a každý by měl svým způsobem asi pravdu. Že příroda musí stále bojovat s novou moderní rychlou dobou, je zřejmé, ale kudy vede ta správná cesta... Kdo ví?!
Jak myslíš, že vnímá lezce zbytek populace?
Nejen že v Čechách určují módní trendy, mají bicáky a nemají strach. Dokážou navíc vykřesat mokrou sirkou oheň v bouři a otevřít pivo holýma rukama. Stejně jsou to ale blázni, co vymejšlí kraviny a jednou se zabijou. Jsou to prostě borci. A jak vysoko jste vylezli vy? David Rakušan outdoorový fotograf
se unavený s pískem ve vlasech a usínat ve spacáku pod hvězdnou oblohou, promítat si cesty dnešního dne. Při lezení musí pracovat celé tělo, musíte skloubit všechny své pohyby na skále s rovnováhou, počínaje prsty na nohou a konče posledními články prstů na rukou. Pokud se dotýkáte skály minimem centimetrů svého těla, kdy jste více ve vzduchu nežli na zemi, cítíte silný kontakt se životem. V lezení se prolíná fyzická i psychická připravenost. Ukáže se, co v každém z nás je v tu danou chvíli po obou stránkách. Pokud polezete na prvním konci lana, je důležitější psychika. Čím víc si věříte a jste si sami sebou jistí, lezete klidně, s přehledem, nedáváte do kroků víc síly, než je nutno k překonání další části ve stěně. Na skalách získáváte postupně zkušenosti, propracováváte se k cestám vyšší klasifikace, posouváte psychickou bariéru, naučíte se pohybovat po skále. Ve skalách najdete klid a odpočinek, absolutní balzám na duši městského člověka, strženého do víru dnešního shonu, stresu a zmatku, který tu všude panuje. Poznáte tu i plno sympatických tváří, navážete nová přátelství, prožijete víkend zajímavěji než doma u obrazovky a vracíte se do svých domovů příjemně unaveni. A příroda kolem vás? Je kouzelná, nádherná, pokaždé jiná – vypadá jinak, voní jinak, chová se jinak. Nelze ji opomíjet. Nelze nevnímat její bezelstnou a čistou krásu, která je všude kolem vás. Je to příjemný kontakt s přírodou – cítíte vůni písku, borovic, které neodmyslitelně patří do skalních
Záleží jakýho lezce a jaká populace. Sice jsme všichni naházený v jednom pytli, ale přece jen, zaplaťpánbůhneboněkdojinej, jsme každej jinačí. Takže popřeju nám všem, abychom z obou těch part potkávali většinou takový jedince, kteří se dají dobře vnímat, a ti druzí ať nás moc neprudí. Miloslav Chaloupka „Chýška“
Asi jak kdo. Moji nelezoucí kamarádi a známí vlastně neví, co to lezení je a co obnáší. Vůbec nechápou, proč to dělám a k čemu mi to škrábání se po skalách je. Taky se mě často lidi ptají: ,,Ty jako lezeš jo? A kdy vyšlápneš na Mount Everest?“ A když jim řeknu, že na hory jezdím lyžovat a že jsem nejvýše byla na Pitztalu, kam mě vyvezla lanovka, tak se diví, po čem a jak teda lezu. Na jednu stranu je to vtipné, na druhou je možná škoda, že se zatím lezení moc nedostalo mezi lidi. Edita Vopatová naše špičková lezkyně
2
ORKNEJE
„Věděl jsem, že na klíčovou délku, dlouhou 65 metrů v obtížnosti pohybující se někde kolem 8b+ s několika dlouhými odlezy, spotřebuju zhruba 90 % svých fyzických možností. Bylo tedy otázkou, jestli mi na těch zbývajících více než 400 metrů lezení, jež mě čekaly před touto délkou a po ní, a o nichž jsem věděl, že rozhodně nejsou zadarmo, bude stačit těch zbývajících deset procent…“
Longhope
Dave MacLeod
4
Dave MacLeod vstoupil do širšího lezeckého povědomí hlavně díky filmům E11 nebo Echo Wall a své fenomenální knize o tréninku 9 out of 10 climbers make the same mistakes. Tento rodilý Skot, který momentálně žije v Letterfinlay se svou ženou Claire, roční dcerou jménem Freida a kočkou Puss Puss, je známý svými až vražednými letními i zimními přelezy, jež zdolává po celých britských ostrovech. A mluvíme-li o těchto ostrovech, tak loňským největším počinem tohoto věčně usměvavého šílence se stal zajímavý pře-
lez na ostrově Hoy, patřícím do Orknejského souostroví. Skotské souostroví s názvem Orkneje se skládá z více než sedmdesátky ostrovů, z nichž je pouze dvacet obydlených. Ostrov Hoy je druhý největší a nachází se tu nejvyšší mořské útesy celého spojeného království. Jedním z nich je také St John’s Head, vypínající se nedaleko jiné přírodní dominanty známé pod názvem Old Man of Hoy. A právě útes St John’s Head si ke svým odvážným hrátkám Dave vybral.
Na ostrově Hoy se nacházejí nejvyšší mořské útesy celého spojeného království
5
ORKNEJE První volné přelezení tohoto jediného britského bigwallu pochází z roku 1997, linie byla vytvořena už roku 1970
6
Dave cestu po očištění a nacvičení přelezl za jediný den
Prvními, kterým se tento úchvatný, ale také rozbitý a mechem a lišejníkem obrostlý útes podařilo zdolat přímou linií od moře, byli mladí talentovaní britští lezci Ed Drummond a Oliver Hill v roce 1970. Přelez cesty s názvem „Longhope“ samozřejmě v té době uskutečnili za použití umělých pomůcek k postupu. První volné přelezení tohoto téměř půlkilometrového jediného bigwallu v Británii si v roce 1997 připsali John Arran a Dave Turnbull. Ti nejprve během dvou dnů přelezli s jedním bivakem spodní část stěny a poté slanili. Po několika měsících se do stěny vrátili, naslaňovali shora a cestu za další dva dny dolezli s tím, že v horní části stěny obešli klíčový headwall. Dave MacLeod se o „Longhope route“ poprvé dozvěděl už v roce 2006 od Olivera Hilla, ale reálně se o cestu na vrchol útesu St John’s Head začal zajímat až o tři roky později. Spodní část přelezl on-sigt (7c+ fr.) a zkoušel samozřejmě i klíčovou část, kterou je výše zmiňovaný headwall. Obtížnost odhadoval někde mezi E10 a E11 (8b/b+ fr.), a to po téměř čtyř stech metrech velice intenzivního a relativně nebezpečného lezení. Ke svému projektu se Dave vrátil opět loni s velmi smělým plánem. Originální linie z roku 1970 byla lezená technicky, má 23 délek a výstup trval sedm dní. Volně lezená cesta s variantou, která obchází klíčovou pasáž, v obtížnosti E7 6c, má také 23 délek a Arranovi s Turnbullem zabrala čtyři dny. Dave MacLeod cestu po očištění a nacvičení přelezl v původní přímé variantě prvovýstupců za jeden den, se sedmdesátimetrovým lanem, v osmi dlouhých délkách, a jak je u MacLeoda zvykem – v tom nejčistším, tradicionalistickém stylu…
ROUTE ROUTE
Dave MacLeod – vyznavač tradičního způsobu lezení
připravil foto
Martin Stolárik Lukasz Warzecha
Pokořitelé útesu St. John’s head
7
VERTO S4K GTX
THE NORTH FACE
®
NEW FOOTWEAR COLLECTION
WILL KEEP YOU OUT LONGER WITH
HAVOC MID GTX XCR
®
IMPACT CONTROL
HEEL PROTECTION
Biomechanically engineered for stability and impact control, Cradle™ supports your heels and ankles all the way to reduce impact shockwaves and guarantee comfort.
SINGLE-TRACK HAYASA 8
see our footwear lab at thenorthface.com
9
Patagonia. Photo: Tim Kemple
Sam Elias, Emily Harrington, Colorado, U.S.A. Photo: Keith Ladzinski
Austria. Photo: Chiara Dendena
Můj nejlepší kamarád, Hans Copier, zemřel. Byli jsme si dost blízcí a oba jsme milovali lezení. Často jsme společně cestovali po Evropě nebo podnikali výpravy do vzdálenějších lezeckých oblastí v jižním Grónsku. Hans byl díky své fyzické zdatnosti a svému odhodlání mým nejlepším parťákem při zdolávání obtížných a nebezpečných cest. Když pak zničehonic nebyl, začal jsem se cítit osaměle. A ten pocit je ve mně pořád.
Dva týdny po Hansově kremaci jsem se vypravil na další expedici, jež měla předčit všechny ostatní, které jsem do té doby podnikl. Spolu s Rolandem Bekendamem, Rensem Hornem a Hansovým popelem jsem se vydal na Baffinův ostrov v kanadské Arktidě. Když jsme tuhle výpravu plánovali, měli jsme jasný cíl – vylézt nějakou náročnou cestou na dosud nepokořenou horu. Během dvou týdnů však výprava získala další speciální poslání. Protože mě nenapadlo žádné lepší místo kam uložit popel svého nejlepšího přítele, rozhodl jsem se, že část z jeho ostatků ponechám na tomto vzdáleném vrcholu. Pokud se tam tedy dokážeme dostat…
Když čas vypršel, museli jsme se rozhodnout, co dál
Přeprava materiálu po Baffinově ostrově stojí hodně sil
Souboj se samotou 10
Cesta a všechny obtíže s ní související mi poskytly potřebné rozptýlení, ale ve chvíli, kdy nás naši inuitští průvodci ponechali na zamrzlém jezeře ve Stewart Valley, nade mnou samota opět zvítězila. Pod chladnou potemnělou oblohou jsme postavili náš základní tábor. Kvůli velké oblačnosti jsme ale měli všechny hory mimo dohled a neměli jsme ani ponětí, na kterou z nich se vydat. Takže jsme mohli jen čekat, až se počasí trochu zlepší. Mezitím jsem společně s Rensem, dalším Hansovým přítelem, probíral, co se nám za poslední tři týdny přihodilo. Byl to dobrý pocit mluvit o Hansovi na místě, které je divoké a zároveň tak mírumilovné. Mé dlouhé rozhovory s Rensem však způsobily, že se Roland cítil poněkud vyřazený a čím dál víc uvažoval o návratu domů. Tři dny po našem příjezdu přišla čtyřiadvacetihodinová bouře, která údolí pročistila, a my spatřili ohromující scenerii, uprostřed níž jsme se ocitli. Začali jsme hledat horu, stěnu, a nakonec také cestu, kterou bychom si chtěli vylézt. Tři dny jsme strávili přípravami výstupu a postupným přenášením vybavení a jídla nahoru do devítisetmetrového svahu až k úpatí stěny. Výstup jsme zahájili 20. května. Počasí se ale po prvním dni zkazilo a po zbývajících deset dní, které jsme lezením strávili, vydrželo mizerné. Každý den jsme se pokoušeli postoupit dál, potýkali jsme se s nízkými teplotami a náročným lezením v pochybné skále. Když čas vypršel a vrcholek byl stále v nedohlednu, nadešel čas vyvodit z toho nějaký závěr. Ukončili jsme výstup a Hansův popel jsme zanechali na malé římse na nejvyšším bodě, kam jsme se dostali, zhruba 300 metrů nad zemí.
Kvůli nízkým teplotám jsme museli používat při lezení speciální lezečky a rukavice, jumarování nás ale vždy dokonale zahřálo
11
Zdálo se, že můj plán nikoho nezaujal Dole v údolí jsem se rozhodl, že si tu někde schovám lana, ostatní vybavení a palivo pro další pokus. Doufal jsem, že se mi sem příští rok podaří vrátit a úkol dokončit. Uklidňoval jsem se tím, že v téhle zimě do údolí stejně nikdo nepřijde
dvěma ze Spojených států. Zdálo se však, že můj nápad žádného z nich z různých důvodů nezaujal dost na to, aby se ke mně připojil. Začal jsem uvažovat, že se tam vypravím sám. Teprve když Niels van Veen uviděl na internetu Rensovy nádherné černobílé fotografie, rozhodl se, že se přidá. Neměli jsme s bigwallovým lezením žádné zku-
Uložit Hansův popel na zvolené místo se mi podařilo až po roce
Zkoušeli jsme různé způsoby jak projít
a moje věci nenajde. Jediné, co mou skrýš mohlo ohrozit, byla krutá zima a zvědaví lední medvědi. Od prvního okamžiku, kdy jsme ze Stewart Valley vyrazili na zpáteční cestu, jsem věděl, že se sem za rok vrátím. Také mi však bylo jasné, že to bude obnášet spoustu dřiny. Nejen že takový výlet znamená velké výdaje, ale bude i docela těžké najít nějakého parťáka. Žiju totiž v té nejrovinatější zemi ze všech. Záhy jsem si začal dopisovat s deseti schopnými lezci z Nizozemí a dalšími 12
šenosti, a tak nás před odletem na sever čekala ještě spousta dřiny.
Cítil jsem se zodpovědný za vše, co bude následovat Začátkem května následujícího roku jsme dorazili ke Clyde River. Několik místních Inuitů nás varovalo, že bychom se měli připravit na cestu do Stewart Valley po svých. Vstup do údolí totiž asi nebude dost zasněžený na to, aby se dalo cestovat na plně naložených sněžných skútrech.
Jiná expedice, která v té době tenhle region také navštívila, raději změnila plán a vydala se na lépe přístupný Scott Island. My se však toho svého museli držet, protože Hansův popel a některé potřebné vybavení jsme už měli v údolí. Sotva jsme odešli z Clyde River a překonali zamrzlý záliv, jeden ze dvou skútrů se porouchal a museli jsme ho nahradit. Inuité nás nechali na místě s několika krátkými instrukcemi, týkajícími se ledních medvědů, brokovnice a míst, kam je potřeba medvěda trefit. O pár hodin později se vrátili a mohli jsme pokračovat v cestě přes Sam Ford Fjord. Pak jsme překonali fjord Walker Arm a konečně vstoupili do údolí. V cestě nám stála skála a průzračný strmý led. Zkoušeli jsme různé způsoby jak projít. Každou chvíli jsme museli ze saní tažených skútry sundat náklad a odnést 350kilové vybavení na místo, odkud nás skútry zase mohly vézt. Těch pět kilometrů mezi Walker Arm a Stewart Valley nám zabralo spoustu hodin, ale díky ohromné snaze a několika zvláštním trikům našich inuitských společníků jsme se konečně dostali na místo, kam jsem téměř před rokem ukryl svoje věci. Když jsme vykládali vybavení, bylo už minus dvacet. Jakmile skútry zmizely za horizontem, rychle jsme postavili stan a vsoukali se do dvojitých spacáků. Byl jsem vyčerpaný. Cesta sem byla dlouhá a také jsem se cítil zodpovědný za cokoli, co přijde. Všechno, od přípravy jídla po stěhování stanu a lezení na horu, jsme museli udělat my sami, nic nebylo jen tak, samo od sebe. Celé tři dny jsme tahali těžce naložené batohy do devět set metrů vysokého svahu. Konečně jsme na úpatí stěny postavili malý stan a shledali, že má fixní lana zůstala na místě. Vlivem polárního světla sice trochu změnila barvu, ale po důkladné prohlídce jsme došli k závěru, že ještě budou použitelná. Konečně jsme byli připraveni přesunout Hansův popel výš na stěnu. Hodně se mi ulevilo, když jsem tu malou nádobu našel ležet na původním místě. Vzal jsem ji do ruky a byl jsem spokojený. Hans s námi šel vzhůru, blíž k vrcholu.
Na vrchol jsme se dostali přesně rok poté Den byl dlouhý – tahali jsme více než stokilové vybavení na třísetmetrovou skálu. Kromě zásob na devět dní a vybavení pro bivak jsme nesli také závěsné lůžko a ještě asi třicet kilo sněhu a ledu. Závěsné lůžko nám poskytlo přístřeší po dalších sedm nocí. Za dne jsme veškeré úsilí vkládali do zlezení vrchní části
„A little less conversation“
13
Stewart Valley
Bivak na Copier Pinnacle
14
stěny, co nejdále od stanu. Dny byly dlouhé a počasí mizerné. V úkrytu ve spacáku jsme zůstali jen jednou, to když se ze stěny celý den sypal sníh. Noci tu byly studené a některé z nich i pěkně děsivé. Několikrát nás vzbudily obrovské padající laviny. Díky naší poloze pod malou střechou jsme ale nikdy nebyli skutečně v nebezpečí. Většinu cesty tvořila kompaktní skála s celkem rozumnými pomocnými spárami. Některé délky ale byly na jakékoli jištění příliš divoké a naší jedinou možností bylo vylézt je bez jištění, s ohledem na rozumnou míru rizika. Kvůli nízkým teplotám jsme museli veškeré volné lezení zvládat navlečení do tenkých rukavic a speciálních lezeček. Ztratil jsem při tom cit ve spoustě prstů u nohou i rukou a trvalo týdny, než se vše zase vrátilo k normálu. 20. května, přesně rok poté, co jsem s tímhle lezením začal, jsme dosáhli vrcholu. Hora nenesla stopy žádných předchozích výstupů. Podle staré lezecké tradice jsme ji pojmenovali Copier Pinnacle – na věčnou památku Hanse Copiera. Na vrcholku jsme pak postavili malou mohylku, do níž jsem uložil nádobu s popelem. Cítil jsem ohromnou radost i smutek zároveň.
O dva dny později jsme v základním táboře zjistili, že náš satelitní telefon je zablokovaný a že se nemůžeme žádným způsobem spojit se zbytkem světa. Bylo nám jasné, že lidé doma se brzy začnou strachovat a náš dodavatel Levi pořád čeká, až mu potvrdíme, kdy nás má vyzvednout na Walker Arm. Pak jsem si vzpomněl, že jsem si před třemi týdny, když jsme na skútrech překonávali fjord, všiml něčího base campu někde v okolí Sam Ford Fjordu. Pokud by tam ještě pořád byl, měli bychom šanci znovu navázat spojení se světem. Rozhodli jsme se tedy, že pošlapeme dva dny s vybavením až na konec jezera ve Stewart Valley a odtamtud pak už jen s lehkou zátěží až na Sam Ford Fjord. Vzali jsme si jídlo na tři dny, plotýnku, dva spacáky, malý stan a samozřejmě pušku – pro případ, že bychom natrefili na ledního medvěda. Byl to trochu zvláštní pocit, když nám došlo, že jsme v dnešní době museli urazit skoro devadesát kilometrů, jen abychom si někam zavolali. Nicméně stalo se a my naštěstí objevili šestičlenný tým basejumperů s luxusním zázemím a spoustou výborného jídla! A skoro bych zapomněl, našli jsme i telefon, díky němuž jsme opět navázali spojení se zbytkem světa.
Stometrovou cestu na vrchol Copier Pinnacle jsme nazvali „A little less conversation“. Tohle jméno mi vždy připomene staré časy… text Martin Fickweiler překlad Jitka Švubová foto archiv autora
Základní tábor: N 70’ 44 a W 71’ 27. Copier Pinnacle se nachází na druhé straně jezera, naproti mnohem slavnějšímu Great Sail Peaku.
„A little less conversation“ 800 metrů A3 a 5.11a se nachází na jihovýchodní stěně Copier Pinnacle. Po každé expedici se musíte ze Stewart Valley vždycky dostat po svých.
15
PORTRÉT
Do hor chodím jako m malíř, který chce něco zajím mavého namalovat Portrét jednoho z nejvýznamnějších současných horrolezců Denise Urubka Kazašský horolezec Denis Urubko bývá v poslední době skloňován zejména v souvislosti se svými zimními výstupy na štíty přesahující výšku osmi tisíc metrů. Zlézání nejvyšších hor v těch nejméně přívětivých povětrnostních podmínkách bylo po dlouhou dobu výsadou polských horolezců, kterým se v průběhu třiceti let podařilo zdolat vše kromě páté nejvyšší hory světa Makalu a pěti osmitisícových hor v pákistánské části Himálaje a Karakorumu.1 Denis dokázal v zimě roku 2009 a 2011 na dvě z nich vylézt, pokaždé v lehkém alpském stylu. Jeho prozatím poslední výprava letos v zimě směřovala k Nanga Parbatu. Vzhledem ke špatnému počasí však nebyla úspěšná a Denis a jeho spolulezec se museli vrátit z výšky 6.600 metrů. Byť se Denis Urubko může pochlubit tím, že jako vůbec patnáctý člověk stál na všech osmitisícových vrcholech, rozhodně nepůsobí jako nějaký typický sběratel. Hovoří o tom i způsob, kterým zlezl ten svůj poslední – Cho Oyu. Jeho extrémní prvovýstup jihozápadní stěnou tohoto štítu byl nakonec oceněn prestižní cenou Piolet d’Or. Denise jsem si i vzhledem k značnému množství sólovýstupů představoval jako dosti uzavřeného člověka, který k ostatním lidem nebude moc otevřený. Když jsme ale spolu v listopadu minulého roku potkali v polském Zakopaném, byl jsem dosti překvapen opakem. Denis se ukázal jako velmi vstřícný a přátelský společník, který o horolezectví dokáže dlouze přemýšlet a debatovat. A asi nebudu jediný, koho svým vyprávěním se spoustou zajímavých myšlenek a názorů zaskočil.
16
Narodil jsem se pod horami. Město Nevinnomyssk totiž leží severně od Kavkazu v Stavropolské oblasti v Rusku. Když mi ale bylo třináct, celá naše rodina se přestěhovala na jih ostrova Sachalin na ruském Dálném východě. Lásku k přírodě ve mně probudil zejména otec, se kterým jsem se v dětství často toulal po tajze. Cestu do hor jsem si ale vyšlapal sám. Na několik snadných a nízkých kopců jsem poprvé vylezl se svými kamarády ze školy. O zdolání dalších a vyšších hor jsem se už ale pokoušel sám. Nejprve jsem se samozřejmě rozhlížel po kopcích, které se nacházely v okolí našeho města. Pak ale přišly na řadu vzdálenější a vyšší. Objevil jsem tak oblast Altaje s množstvím čtyřtisícových vrcholů, kam jsem začal jezdit sám. Když mi bylo osmnáct, vylezl jsem sólo i na nejvyšší altajský vrchol Běluchu, vysokou přes čtyři a půl tisíce metrů. Další můj výlet
směřoval na Kamčatku, kam jsem se vypravil s jedním kamarádem v zimě roku 1992. Tehdy jsem se při výstupu na nejvyšší kamčatskou sopku Ključevskaja na vlastní kůži přesvědčil, jak může být dosažení vrcholu v zimním období obtížné. Po návratu domů nezbývalo než se opět podívat do atlasu. Objevil jsem v něm mapu s pohořím Ťan-Šan, ležícím v Kazachstánu, tedy v jiném státě. V té době mi docházelo, že chci svůj život strávit v horách. Můj život byl teprve na začátku. Byl jsem mladý, sám… Výsledkem mých úvah bylo dosti zvláštní rozhodnutí, které jsem na začátku devadesátých let minulého století udělal – emigroval jsem z Ruska do Kazachstánu. Mé rozhodnutí bylo ovlivněno skutečností, že tamní hory jsou vyšší než v Rusku, ale také kazašskou horolezeckou školou, která měla tehdy výborný zvuk. Usadil jsem se ve městě Almaty2, které leží nedaleko hor. Našel jsem zde opravdu skvělé horolezce, se kterými jsem začal lézt. S nimi jsem pochopil, že mé předchozí výstupy na Altaji a Kamčatce byly pouhým dobrodružstvím. S mými novými lezeckými partnery jsem začal v horách podnikat daleko náročnější věci, začal s nimi závodit a tvrdě trénovat. Tehdy jsem chtěl být lepší než ostatní. V té době jsem opravdu hodně tvrdě „tlačil na pilu“. Na horolezectví jsem se tehdy díval jen jako na určitý druh sportu. Připadalo mi nesmírně zajímavé být v něm lepší než ostatní lidé. Protože jsem poctivě trénoval, dostavily se i dobré výsledky. Svůj první výstup v Himálaji jsem uskutečnil v roce 2000, kdy se mi podařilo vylézt na Mount Everest klasickou cestou z jihu. Tehdy jsem si chtěl hlavně vyzkoušet, jak se bude moje tělo chovat v osmi tisících metrech. Expedici vedl známý polský horolezec Piotr Pustelnik.3 Dost mne kontroloval a radil, co mám dělat. Byl v té době daleko zkušenější než já a opravdu mi tehdy moc pomohl. V horolezectví jsem tedy začal být úspěšný. Rozdával jsem rozhovory médiím a byl spokojený. Vše se změnilo až mým setkáním s jedním zajímavým člověkem z Itálie. Jmenuje se Simone Moro a je o šest let starší než já. Stali se z nás přátelé, nikoliv jen partneři na laně. Oba máme stejný (a velmi specifický) pohled i názory na život. Simone má zvláštní dar – schopnost užívat si života. Je také velice komunikativní. Také dobře komunikuje s lidmi. Hodně jsem se od něj naučil. Než jsem jej poznal, byl jsem jen obyčejný nervózní ruský člověk. Díky Simonovi jsem toho mnoho získal. Stal jsem se svobodnějším a objevil svět i mimo mou zem. Jeden příklad za všechny – Simone se mne jednou zeptal: „Jak dlouho ses učil angličtinu?“ V duchu jsem tak začal počítat roky ve škole i na univerzitě a odhadl, že asi tak deset let. Přesto jsem toho anglicky nebyl schopen říct mnoho. Po těchto deseti letech jsem ale získal velmi silnou motivaci něco dokázat, zkusit se naučit angličtinu pořádně, protože se mi díky Simonovi začal otevírat svět. Navíc jsem díky němu začal porovnávat obě roviny horolezectví – sportovní a dobrodružnou. Do mého osudného setkání se Simonem jsem spolupracoval s velmi silným armádním
týmem CSKA4, kde jsme pracovali jako stroje, roboti. Společně jsme tak zdolali několik osmitisícových vrcholů klasickými cestami. Simone mne přinutil k zamyšlení: „Co to, sakra, děláš se životem? Takové horolezectví přece není moc zajímavé!“ Uvědomil jsem si, že vlastně šlapu po cestě, kterou prošlapali už naši dědové. Zlézt osmitisícovky byla pro mne určitě dobrá škola, nicméně jsem tehdy pocítil, že chci dělat něco úplně jiného. Odrazilo se to hned při další výpravě, kdy jsem se poprvé pokusil brát výstup na osmitisícový vrchol nejen jako sportovní výkon, ale také jako průzkum dobrodružství, kdy lidé na horách zkouší udělat něco dosud nepoznaného. V srpnu 2001 jsem po aklimatizaci na Gasherbrumu I udělal v jednom zátahu a velmi rychle i Gasherbrum II. Podařilo se mi tehdy uskutečnit rychlostní výstup na vrchol v rekordním čase. Tehdy jsem se pokoušel poznat své sportovní limity, co všechno jsem opravdu schopen fyzicky vydržet a jak tvrdě mohu trénovat. Objevoval jsem sice opět sportovní aspekty horolezectví, ale také sám sebe. Úspěšně jsem podnikl sportovní výstup, zároveň ale také získal nové zkušenosti a objevil další dobrodružný aspekt v horolezectví. Přes tyto silné zážitky jsem pokračoval ve spolupráci s kazašským národním týmem i nadále a vylezl s nimi na několik dalších himálajských vrcholů. Přiznám se, že jsem vždycky počítal, na kolik vrcholů jsem daný rok vylezl. Obvykle to bylo třicet, čtyřicet nebo dokonce i padesát kopců. V roce 2002 jsem ale stál jen na dvou vrcholech. Byla to Shisha Pangma a Kanchenjunga. Poctivě jsme se na obě výpravy připravovali a přitom jsme se nemuseli starat o nic jiného. Měli jsme dobré šéfy, kteří pro naše expedice získali podporu vlády, a tedy i peníze. Zdolat osmitisícovku klasickou cestou pak bylo vskutku snadné. Já ale nemám rád snadné věci… Následující rok jsme pak v podobném duchu zdolali i Nanga Parbat a zamířili k Broad Peaku v Karakorumu. Tehdy jsem se zeptal našeho vedoucího Baglana Junusova, zdali by nebylo možné pokusit se o zdolání jižní stěny Broad Peaku. Chtěl jsem ji vylézt společně se Simonem Moro, který byl rovněž členem naší výpravy. Vedoucí mne ale odbyl, ať pracuji nadále s ostatními na klasické výstupové cestě, krok za krokem. V té době jsem byl zaměstnán v armádě, pod státní správou, a bylo obtížné neposlechnout. Byla to ale dobrá zkušenost, díky níž jsem si uvědomil, že už nechci být součástí podobné horolezecké skupiny a ani se podobnému druhu horolezectví nechci věnovat. Po návratu domů jsem hodně přemýšlel o smyslu horolezectví. Zajímalo mne, co je na horolezectví nejdůležitější? Za prvé jsou to bezesporu hory samotné. Za druhé sportovní výkon. Přesto to ale nebude vše! Proč by jinak chodili do hor riskovat život všichni ti akademici, učitelé a mnoho dalších velmi chytrých lidí? Na přelomu let 2003 a 2004 jsem si začal uvědomovat, že pro horolezectví je důležité ještě něco dalšího. V roce 2004 náš národní kazašský tým směřoval k západnímu hřebeni Makalu. Nejednalo se tedy opět o prvovýstup a také těžký
expediční styl už byl dávno zastaralý. Nechtěl jsem už s těmito lidmi spolupracovat. Naštěstí jsem dostal pozvání od Simona Moro k jiné výpravě, která se měla v Himálaji pokusit o prvovýstup. To byla výzva! Vždyť jsem doposud udělal jen pár nových cest na čtyř- nebo pětitisícové vrcholy a na osmitisícovky chodil jen normálkami. Severní stěna sedmitisícové Khali Himal byla prvním krokem k tomu, abych se v Himálaji pokusil i o něco opravdu nového. Šlo o velmi riskantní výstup, při kterém jsme do poslední chvíle netušili, jestli se nám vylézt na vrchol podaří, či nikoliv. Nakonec jsme ale byli úspěšní a náročný prvovýstup se nám podařilo dokončit. Pocity byly nekonečné! Dobře si na tento moment pamatuji. Vůbec se to nedalo srovnat s klasickým expedičním stylem.
Některé poruchy starého auta lze vyřešit ručně a ihned
Denis s manželkou Olgou na svatební oslavě v ruské Rjazani
Denis a Simone Moro (vpravo) jako bratři ve zbrani
Se Simonem jsme se pak chtěli pokusit i o nový prvovýstup na Annapurnu. Náš výstup se měl rovněž uskutečnit v lehkém alpském stylu, Simone ale nakonec onemocněl a já vystoupil na vrchol sám, v noci francouzskou cestou ze severní strany.
17
PORTRÉT
Tehdy jsem si uvědomil, jak může být objevování nových možností v horách velmi riskantní. Na horolezectví mne vždy bavilo zkoumání, jak lze některé věci uskutečnit a jak se vyhnout případnému nebezpečí. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já tehdy dospěl k názoru, že základní myšlenka horolezectví je stejná jako v umění. Připadal jsem si v podobné situaci jako malíř, který se ve škole učil několik let malovat. Studoval jak správně používat štětec, barvy i plátno. Udělal mnoho studií a skic. Postupně se z něj stal mistr, který byl schopen vytvořit něco silného a zajímavého. Dospěl do stadia, kdy také začal přemýšlet, co má dělat, jaké jsou jeho potřeby seberealizace jako člověka, jako součásti lidské společnosti. Co cítí ve své duši, ve svém srdci. I u mne šlo
projektem. Výsledkem našeho snažení pak byl prvovýstup čtyřkilometrovou severovýchodní stěnou alpským stylem. Hovořil jsem o umění a o umění v horolezectví. Jestli můžeme v horách něco porovnávat, jsou to jen velmi významné výstupy, po-
Výstupem severní stěnou 7.044 metrů vysokého štítu Khali Himal vytyčuje Denis Urubko svou první novou linii v Himálaji
V hlubokém sněhu ledovce Inylček v Centrálním Ťan-Šanu při pokusu o výstup dosud nezlezenou západní stěnou štítu s názvem „Eight Women-climbers Peak“
Technické délky ve skalní stěně štítu Semenov-Tien-Shansky Peak (4.875 m) v oblasti Ala-Archa v zimě
hlavně o pocity. O základní otázky, na které jsem odjel hledat odpovědi do Karakorumu. Společně s mým přítelem Simonem Moro jsme v rámci kazašsko-italské výpravy chtěli udělat novou cestu jihozápadní stěnou Broad Peaku. Když jsme ale dorazili do základního tábora, italský tým se rozhodl, že stěna je příliš nebezpečná a riskantní a je nemožné ji vylézt. Proto se dohodli, že polezou klasickou cestu. Můj kazašský partner Sergej Samojlov5 ale usoudil, že bychom měli plánovaný prvovýstup zkusit vylézt sami ve dvojici. Sergej byl v devadesátých letech dvacátého století jedním z nejlepších horolezců v zemích bývalého Sovětského svazu. Moc dobře věděl, co znamená slovo sport a sportovní výkon. Byl také jediným člověkem kazašské horolezecké komunity, který chtěl se mnou podobné věci lézt. Byl sice o patnáct let starší než já, pohled na horolezectví jsme ale měli podobný, což bylo pro mne nejdůležitější. Slovo dalo slovo, a tak jsme se o novou cestu skutečně pokusili. Na pět dní ve stěně jsme si s sebou vzali trochu jídla a dvě bomby s plynem. Všechny naše věci jsme zminimalizovali a vyrazili. Vrcholu jsme nakonec dosáhli v čistě alpském stylu, což byla ta nejlepší odpověď
18
na otázku, jestli jsme byli schopni podobného výstupu. Dovolil bych si připomenout, že v sedmdesátých letech udělal jeden z prvních prvovýstupů podobným stylem Reinhold Messner s Peterem Habelerem na Hidden Peaku – Gasherbrumu I. Novou linií v severozápadní stěně tak v roce 1975 otevřeli novou éru horolezectví v Himálaji. Pravděpodobně jsme na vrcholu Broad Peaku byli naprosto stejně vyčerpaní jako oni tenkrát. Nebyli jsme to snad ani my, pouze naše stíny. Do Kazachstánu jsme se ale vrátili s vědomím, že se chceme věnovat přesně takovému druhu horolezectví. Přiznám se, že jsem pak dělal spoustu rozhovorů do horolezeckých časopisů a dostával množství otázek z celého světa – z Japonska, Ameriky, Německa… V Kazachstánu jsem se však setkal s naprostým nezájmem. Se Sergejem Samojlovem jsme chtěli v duchu našich pravidel a názorů pokračovat v nastolené cestě. Stal jsem se ideologickým vůdcem a Sergej mne velice podporoval. Byla to velmi zkušená osoba. Když jsme měli pochybnosti, z jeho strany nikdy nezaznělo „ne“. Zásadní otázkou tedy bylo: „Co budeme dělat teď, v roce 2006?“ Rozhodnutí padlo na Manaslu. Odcestovali jsme do Nepálu s velmi pěkným
dobně jako v umění porovnáváme mistrovská díla. Mezi uměním a horolezectvím je však jedna odlišnost, která souvisí s jedním důležitým místem. Je jím vrchol. Samozřejmě že se na vrchol může dostat i turista, pro kterého nemusí být dosažení vrcholu velkým problémem. V čistém horolezectví, pokud postupujete nahoru po svahu hory, překonáte přitom mnoho tisíc metrů náročného lezení a skončíte dva tři metry pod vrcholem, váš výstup neznamená nic. Z toho důvodu může výškové horolezectví představovat velký risk. Během jednoho až dvou let se na svůj výstup připravujete, pak ve stěně několik dní strádáte a nakonec úspěšní nejste. A přitom stačí maličkost – jen ty dva tři metry na vrchol. V konečném důsledku to znamená, že jste ztratili dva roky života, po které jste se připravovali. V umění je to podobné. Přemýšlejte o tom. Umění také není o množství obrázků, které vytvoříte. Ve všem je zvláštní duch a speciální cítění. V horolezectví můžete hodně chodit, můžete ve stěně udělat kus práce, pokud ale nedosáhnete vrcholu, nic to neznamená. Pokud jste někdy vylezli na nějaký vrchol, určitě mi budete rozumět. Dostaví se na něm zvláštní a neopakovatelný pocit… Když se ale musíte otočit k návratu pod vrcholem, můžete tím ztratit několik let života. Takové situace představují v horolezectví velký risk. V dalším období jsem postupně vylezl na Dhaulágirí a K2, což byly sice náročné výstupy, neměly ale bohužel nic společného s uměním. Byla to kvantita, ne kvalita. Na K2 jsme se Sergejem Samojlovem chtěli udělat další prvovýstup. Ztratili jsme ale spoustu času a měli oproti našemu plánu zpoždění. Do Karakorumu se blížila zima a my nakonec nebyli schopni vzhledem k daným podmínkám plánovaný prvovýstup dokončit. Nakonec jsme na vrchol dolezli „Japonskou cestou“ seve-
rozápadním hřebenem, přičemž jsme využili fixních lan, která po sobě ve stěně zanechal jiný kazašský tým. Z výpravy na K2 jsem si odnesl i jednu velmi důležitou zkušenost, která souvisí s posouváním vlastních možností. Pokud si totiž o něčem myslíte, že to není možné, nikdy už v dané věci neuděláte žádný pokrok. Například před tisíci lety se všude jezdilo na koních a nikoliv auty jako dnes. Později se ale lidé pokusili o něco, co do té doby bylo nemožné. Tento přístup nás odlišuje od zvířat. Pokoušíme se o něco, čeho nejsme na začátku schopni. V medicíně se stále vyvíjí nové léky, například pro léčbu rakoviny. K vývoji patří i jejich zkoušení. Někteří lidé přitom umřou, někteří ne. Přesto se ale stále pokoušíme o něco, co doposud nebylo možné. Tuto úvahu jsem si dovolil říci jako úvod před následujícím příběhem. Jednou jsem tak šel po ulici Almaty. Byl velmi pochmurný den, špatné počasí. Dokonce se mi nelíbily ani okolojdoucí dívky. Najednou mi v kapse zazvonil mobil. Volal mi Simone: „Ahoj, jak se máš? Nechceš jet se mnou na Makalu v zimě?“ Zmohl jsem se jen na krátkou odpověď: „Ano!“ Možná mi chlapi budou rozumět, ale najednou byly všechny holky zase krásné.
Do té doby se vylézt na Makalu v zimě nepodařilo nikomu. Zimní výstup na Makalu je velmi specifická záležitost hlavně kvůli silným větrům. O výstup se v průběhu třiceti let pokoušela řada výprav, všechny ale skončily ve výšce šest či sedm tisíc metrů. Dvakrát se o zimní výstup pokoušely polské výpravy, také mezinárodní týmy… V zimě roku 2009 jsme byli se Simonem Moro jediní dva lidé na této hoře. Nakonec jsme došli až na vrchol a dokázali zimní výstup úspěšně zakončit. Dva kamarádi, dva bojovníci. Naše horolezecké přání se nám splnilo, protože jsme následovali našeho ducha. Byli jsme jediní dva na ostří meče. Kdyby se něco nepříznivého událo, určitě bychom na Makalu zahynuli, jeden by stáhl toho druhého do hlubin. Mohli jsme se opřít o naše přátelství. Postupovali jsme společně a spojili naše síly. Dosažením vrcholu jsme překonali naše schopnosti. Dokázali jsme něco, čeho se do té doby nedalo docílit. Společně jsme našli odpověď na otázku, jestli jsme schopni v našem horolezectví dosáhnout hranice dobrodružství i sportovního výkonu. Naším výstupem jsme dosáhli podobných hranic, o jaké se lidé pokoušejí v umění. V souvislosti s uměním vám ale také musím o horo-
lezectví prozradit jednu důležitou věc. Být hercem nebo malířem není možné bez toho, že jste schopni vlastní realizace. Že jste schopni pro svou věc něco udělat. U horolezectví je to dosti podobné. Můžete říkat cokoliv o umění, o různých sportech, o objevování neobjeveného. Pokud ale pro svou věc něco neuděláte, jsou to jen bezcenné řeči. V tomto ohledu je západní svět hodně upovídaný. Na adresu horolezectví musím také poznamenat další důležitou skutečnost: Tento sport nemusí být pro každého. Samotné dobrodružství také není pro každého – někdo dobrodružství ke svému životu nepotřebuje vůbec. Naproti tomu umění se může věnovat úplně kdokoliv. Všichni do jednoho jsme totiž schopni zrealizovat své sny, své názory, svou schopnost být člověkem uvnitř tohoto světa. Existuje tolik rozdílných způsobů, jak toho docílit. Někdo se realizuje v hudbě, jiný naopak v malířství. Vraťme se ale zpět k horolezectví. Můžete vylézt na Everest nebo můžete zdolat pouze nějaký malý a snadno dostupný kopec v Tatrách. I ten ale může být pro někoho nedosažitelný. Přesto se na něm mohou mnozí horolezci realizovat, třeba jen pro vlastní potěšení. Jiní se zase naplno věnují sportovnímu lezení. Někdo k naplnění svých tužeb potřebuje
Tvrdá práce během zimního výstupu na Gasherbrum II v únoru 2011
Simone Moro (vlevo) a Denis Urubko v ledopádu během zimní expedice Gasherbrum II v roce 2011
třeba severní stěnu Jannu. Pro mne se oblastí vlastní seberealizace stalo zimní horolezectví v Himálaji a Karakorumu, které si díky tvrdým přírodním podmínkám zachovalo čistě objevitelský charakter. Zimní výstupy v nejvyšších horách pro mě představují dobrodružství, sport a zároveň umění, za což vděčím zejména polským horolezcům, kteří na to přišli jako první. Na lidech jako je Kryštof Wielicki obdivuji hlavně jejich snahu udělat v horolezecké historii něco nového. Objevit nové limity a překonat zažité hranice. Je dobře známo, kolik polských expedic zlezlo zimní vrcholy v Himálaji. Po nich ale přijela do zimního Himálaje jedna osoba, která změnila pravidla této hry. Byl jím Simone Moro6. Po našem společném úspěchu na zimním Makalu se k nám přidal ještě jeden bláznivý chlap z Ameriky – Cory Richards, s nímž jsme se vypravili do Karakorumu na Gasherbrum II. V našem týmu byl tedy jeden člověk z Asie, jeden z Evropy a jeden z Ameriky. Přesto se naší trojici podařilo uskutečnit další ne-
19
PORTRÉT
možnou věc – úspěšně dokončit zimní výstup na některou z karakorumských osmitisícovek. Jak se nám na Gasherbrumu II skutečně vedlo, se můžete přesvědčit i v dokumentárním filmu s názvem Cold, který během zimní výpravy Cory Richards vytvořil. Jeho snímek dokonce získal hlavní cenu na nejvýznamnějším
Peak, jenže výstup na něj je dnes hodně drahé potěšení. Pákistánská armáda totiž zdražila cenu helikoptéry tři- až pětkrát. Kdyby to bylo jen dvakrát, určitě bych si za svůj další cíl zvolil Broad Peak, tedy štít, který jsem v minulosti zlezl alpským stylem novou cestu. Nanga Parbat je ale taky dosti specifický. Proč? První
Poslední kroky na dosud v zimě nezlezený karakorumský vrchol Gasherbrumu II vedly v únoru 2011 po ostrém sněhovém hřebenu
Z rozhovoru ve Vysokých Tatrách Zdolal jsi v zimě Makalu v Himálaji i Gasherbrum II, který leží v Karakorumu. Jak se vůbec liší zimní výstupy v těchto dvou horstvech? V Himálaji je mnoho faktorů, které ovlivňují zimní výstupy. Tím prvním jsou lidé, kteří v Nepálu žijí v blízkosti hor i v zimním období. V Karakorumu je tomu naopak. Obyvatelé horských oblastí scházejí na zimu dolů do údolí, takže jen samotný přístup do základního tábora a pobyt v něm bývá doslova morbidní. Je to vskutku dlouhá cesta. V tomto ohledu bývá pro mnoho lidí obtížné naše konání pochopit. A počasí? V Nepálu lze povětrnostní podmínky lépe předpovědět. Určit, jak se bude počasí vyvíjet v následujících dvou třech dnech, bývá v Nepálu opravdu snazší – možná i z důvodu, že je tam více stabilní. V Karakorumu se totiž vše mění ve velmi krátkém čase. Udělat tam nějaké rozhodnutí je pak velmi obtížné. Počasí se tam mění extrémně rychle a někdy je opravdu kumšt odhadnout, jak bude následující den ráno… Můžeš říci pár slov k tvým himálajským prvovýstupům? V roce 2010 jsi třeba vylezl na Lhotse novou variantou po hřebeni přímo z Jižního sedla… Měl jsem přání na Lhotse něco nového udělat. Vždyť na hlavní vrchol vedou pouze dvě výstupové trasy.11 Prvovýstup klasickou cestou se uskutečnil v roce 1956 díky švýcarské výpravě.12 Ruská expedice pak zlezla jižní stěnu v roce 1990.13 Po téměř dvaceti letech jsem tedy pocítil chuť udělat na Lhotse další cestu, kterou jsem navíc přelezl sám. Byla to pro mne jako sportovce velmi zvláštní zkušenost.
Během prvovýstupu jihovýchodní stěnou Cho Oyu v roce 2009 byl náš stan zasypán několika lavinami
V ledových srázech jihovýchodní stěny Cho Oyu během prvovýstupu z roku 2009
filmovém festivalu horolezeckých filmů v kanadském Banffu.7 Moje další zimní výprava, směřující na Nanga Parbat, začne 26. prosince. V plánu jsme měli jít opět ve třech lidech – Cory Richards, Simone Moro a já. Jenže Cory se před měsícem oženil a svou účast odřekl. V takových situacích se musí každý rozhodnout sám… Prozradím, proč jsme zvolili Nanga Parbat. Za prvé – K2 je nyní pod náporem ruské expedice. Gasherbrum I se naopak pokusí zdolat rakouský a polský tým. Pokud je mi dobře známo, pod Nanga Parbat přijedou další dvě polské výpravy. Volný by měl být pouze Broad
20
pokusy o výstup se datují do roku 1895, kdy se o to snažila Mummeryho výprava.8 Psala se zde historie dobývání osmitisícovek, která je spojena se spoustou tragédií, většinou německých. Také se zde uskutečnil první pokus o zimní výstup, v roce 1950, kdy se výpravy zúčastnil i Tenzing Norgay9. Začátky nové éry v himálajském horolezectví, kdy se hledaly způsoby, jak vylézt na vrchol obtížnými skalními stěnami, jsou spojeny právě s Nanga Parbatem, ale také s Annapurnou v sedmdesátých letech. Nanga Parbat byla a stále je velkou výzvou pro mnoho horolezců. Z toho důvodu bych se i já rád pokusil o zimní výstup.10
Oproti tomu byl můj prvovýstup z roku 2009 kompletně odlišný. V případě jihovýchodní stěny Cho Oyu se jedná o více než dva a půl kilometru vysokou stěnu, která je dost nebezpečná. Se svým spolulezcem Borisem Dedeškem jsme se tam dostali do úplně jiného světa, doslova na jinou planetu. Nebylo možné se vrátit, cesta zpět vedla přes vrchol. Dneska se při zpětném pohledu dokonce domnívám, že jsem tam přežil svou vlastní smrt. Nevím, jestli mi rozumíš, ale já tam opravdu něco z minulého života ztratil. Po úspěšném návratu jsem pocítil ohromně silný pocit prázdnoty. Zdálo se mi, že už nikdy nebudu schopen udělat něco lepšího. Bylo to opravdu velmi silné dobrodružství. Dostal jsem se při něm extrémně blízko své hranici možností. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsme na Cho Oyu naše hranice možností překonali. Doslova jsme se tam dostali na onen svět. Dodnes mám pocit, že se nám tam podařilo něco nemožného. Do té doby nebyl podobného výstupu nikdo schopen… V souvislosti s jihovýchodní stěnou Cho Oyu mohu také prozradit, že se jedná o nejnebezpečnější linii v mém životě, při jejímž překonávání šlo opravdu o extrémním riskování. Některé mé předchozí výstupy byly taky náročné,
všechny ale proběhly vcelku v pohodě. Naše cesta na Cho Oyu byla skutečně extrémně nebezpečná. Naopak prvovýstup jihozápadní stěnou Broad Peaku zase považuji za svůj nejobtížnější. Byl samozřejmě také nebezpečný, ale ne tak moc jako na Cho Oyu. Broad Peak představoval mou první zkušenost s náročným prvovýstupem na osmitisícovku, při kterém by se určitě daly udělat některé věci lépe…
V osmdesátých letech se v bývalém Sovětském svazu praktikoval styl těžkých expedic. Dosti se tomu vymykalo počínání dvou kazašských horolezců Kazbeka Valijeva14 a Jurije Mojsejeva15, kteří společně se Zolo Demjánem16 vylezli v roce 1988 jihozápadní pilíř na Dhaulágirí. Ovlivnil tě nějak jejich výstup alpským stylem?
Jsi rovněž autorem mnoha prvovýstupů v Kyrgyzstánu a Kazachstánu, o kterých se toho u nás mnoho neví… Máš pravdu. Všechny mé výstupy v horách Pamíru a Ťan-Šanu představovaly ty nejlepší kroky mé horolezecké kariéry, které určovaly a zlepšovaly mou úroveň lezení. Snažil jsem se při nich nezastavit na jednom místě. Přelezl jsem spoustu technických cest, které zvyšovaly mou úroveň jako lezce, ale také mi pomohly naučit se pohybovat v horách bezpečně. Mé náročné výstupy na osmitisícovky by bez nich nebyly možné. Povětrnostní podmínky, kvalita žuly… to vše jsem se při tom naučil překonávat a získal tak praxi. Naučil jsem se tam i trénovat na lezení ve velkých výškách. Nedaleko města Almaty, kde žiji, se nachází oblast Aksu v Ťan-Šanu, ve které jsou sníh a povětrnostní podmínky dost podobné těm v nejvyšších horách normálně v létě. Jinak řečeno – tyto čtyřtisícové hory představují pro mne, himálajistu, to samé, co umělá stěna pro sportovní lezce. Ptal ses mne ale na nějaký konkrétní výstup, že? Vzpomínám si například, jak jsme v roce 2000 vylezli přímou cestu severní stěnou Chan Tengri, která má rozdíl výšky úpatí a vrcholu tři kilometry. Přelezli jsme ji v pěti lidech
Při prvovýstupu jihovýchodní stěnou Cho Oyu jsme v roce 2009 narazili i na obtížné skalní lezení
Nejtěžší pasáž výstupu na Pik Pobědy je za námi
„Hotovo!“ Denis Urubko při sestupu po úspěšném prvovýstupu severní stěnou Piku Pobědy v roce 2011
za týden. Byl to velmi náročný výstup. Taky jsem udělal pár cest, které byly přede mnou zlezeny v sedmdesátých a osmdesátých letech. Možná bych mohl zmínit výstup na Pik Aleksander Block nebo pár cest vedoucích na Pik Svobodnaja Korea v oblasti Ala-Archa. Před třemi lety jsme pak otevřeli novou linii v západní stěně „8 woman climbers Peak“ v Ťan-Šanu. Letos to byla zase západní stěna Pik Prjevalského a náročný prvovýstup v severní stěně Piku Pobědy, což je s výškou sedm a půl tisíce metrů nejvyšší štít pohoří Ťan-Šan. Povětrnostní podmínky a nedostatek kyslíku nás na něm nutí k obezřetnosti, stejně jako na některém osmitisícovém vrcholu v Himálaji. Lezení tam vypadá dost podobně.
Za prvovýstup jihovýchodní stěnou Cho Oyu v roce 2009 byli Denis Urubko a Boris Dedeško (vpravo) oceněni prestižní cenou Piolet d’Or
Ano, samozřejmě. Byl to jeden ze zásadních počinů ve vývoji horolezectví. Když jsem měl sedmnáct, v jednom obchodě jsem objevil časopis s článkem o tom, jak tato trojice vylezla novou cestu na Dhaulágirí. V té době byla ohromná bída o informace, což se bohužel vzhledem k cenzuře webových stránek „risk.ru“ dá říci i dnes. V Kazachstánu je opravdu i nyní obtížné sledovat vývoj současného horolezectví. Pro mne prvovýstup alpským stylem na Dhaulágirí znamenal něco jako program do budoucnosti. Cítil jsem v něm skutečné dobrodružství a opravdový vývoj v lezení. Na základě zmiňovaného článku jsem se odstěhoval do Kazachstánu, udělal několik cest v podobně lehkém alpském stylu a snil o výstupech na osmitisícové vrcholy… Když jsem se pak v roce 2009 vypravil k jihovýchodní stěně Cho Oyu, zamýšlený prvovýstup v jihovýchodní stěně jsem chtěl vylézt i jako výraz úcty nejenom ke dvěma zmiňovaným kazašským horolezcům, ale také k Valeriji Chryščatému17 – tedy k lidem, kteří v Himálaji opravdu něco dokázali. Zmínil ses o všeobecném povědomí, které se týká stylu sovětského horolezectví. Dost lidí mi v zahraničí říká, že takovému horolezectví moc nerozumí. Myslím, že jsem se již k této otázce dostatečně vyjádřil. Nicméně si i přesto myslím, že se v minulosti občas vylezlo i něco, co se tzv. sovětskému stylu vymykalo. Často se třeba stávalo, že tři
21
PORTRÉT
čtyři horolezci zdolali jižní stěnu Piku Komunismu nebo udělali novou cestu na Pik Korženěvské a některé prvovýstupy na Kavkaze. Výjimkou určitě musely být i tvé výstupy, které jsi podnikal sám. Neměl jsi ve svých lezeckých začátcích kvůli nim problémy? Sólovýstupy byly tehdy opravdu obtížně proveditelné. Jediným receptem v té době bylo, že ses s nimi prostě nesměl moc chlubit. Já tehdy dělal sólové výstupy opravdu jen pro vlastní potěšení. Nikdo pak o tom nemusel vědět.
Pár detailů ze zimních radovánek v Itálii
Po dvou měsících strávených na horolezecké výpravě v říši sněhu opět doma
Mám jen jedinou otázku, věnuješ se i ty nějakému druhu umění? Byl jsem herec. V roce 1993 jsem ukončil studia na herecké akademii Institutu umění ve Vladivostoku a odstěhoval se do Almaty, kde jsem dokonce jeden rok hrál v divadle. Moje odpověď tedy zní: „Ano!“ S umělci jsem stále v kontaktu. Několik kamarádů umělců mi v mnohém pomohlo zrealizovat mé sny a tužby, třeba již zmiňovaný malíř Andrej Sarkov.
Skalní lezení obtížnosti 7a v Kazachstánu
Zaujalo mne tvé přirovnání horolezectví k umění… Říci jednoduše: „Lezení je umění!“ je příliš zjednodušující, k detailnějšímu vysvětlení je ale potřeba více času. Stručně popsat Einsteinovu teorii nebo nukleární reakci taky není zrovna snadné. Mé srovnání horolezectví s uměním proto není možné vysvětlit několika slovy. Je to dlouhá teorie, u níž je potřeba pochopit řadu věcí, příkladů a vlastních zkušeností. Souvisí to s mým osobním pohledem na horolezectví, a samozřejmě s tím nemusí všichni souhlasit. Často o těchto věcech debatuji se svým výborným přítelem a malířem Adrejem Sarkovem, který podobně jako já přemýšlí o umění a jeho vývoji. Během našich debat občas „klepneme hřebík na hlavičku“, každý samozřejmě ze svého pohledu. Jednou se mne tak Andrej zeptal: „Denisi, co je skutečným ukazatelem pravého umění?“ Dospěli jsme k závěru, že umění je tady pouze pro krásu a nemůže být vytvářeno s vědomím, že se dobře prodá, s výhodným podílem z ceny. Umění je tady proto, že se umělec snaží zrealizovat něco hezkého, co potěší tvého ducha a nemá tedy nějaký hmatatelný význam. Krása je čistým indikátorem skutečného umění. K tomuto závěru tedy došel můj kamarád, což se mi osobně velmi líbí. Můj vztah k horám je totiž založen na podobném principu. Jedna část mé duše chce realizovat moje přesvědčení o životě, o vztazích mezi lidmi. Dívám se na hory jako na objekty, kde se o to mohu pokusit. Hory jsou pro mne jako papír a plátno pro malíře. Do hor chodím jako malíř, který chce něco zajímavého namalovat.
22
Jestli dovolíš, vrátíme se opět k horolezectví. V čem spočívá tvá příprava na expedice? Nejprve bych podotkl, že je potřeba si uvědomit rozdíly mezi expedičním horolezectvím a skalním lezením u technických výstupů. Jsou to totiž dva odlišné sporty, u kterých používáme naprosto odlišné svalové partie. Při výškovém horolezectví využíváme daleko více nohy než ruce. Vezmi si třeba koně – zvíře, které může velmi rychle běžet. Kůň má schopnost běžet jeden, dva, tři dny... Je hodně silný. Jak je ale na tom s během taková opice? Opice je naopak mistr v lezení a skákání po stromech, čehož kůň schopen není. Když se tedy připravuji na expedici s plánem technického výstupu, tři týdny speciálně trénuji pouze lezení. Když máme ale v plánu vysokohorskou výpravu, musím se zaměřit na fyzickou přípravu jako kůň. Samozřejmě, když se připravuji na expedici s technickým lezením ve vysokých výškách, musím zkombinovat oba odlišné přístupy a styly. Musím se připravit jednak jako kůň, tak i jako opice. Každé léto se obvykle bavím technickými výstupy. Chodím rovněž do tělocvičny, kde každodenně provádím tvrdá cvičení zaměřená na posilování rukou. Přitom toho moc nenaběhám, spíše hodně lezu obyčejné skalní cesty a stěny v okolí Almaty. Přelézám tak opravdu značné množství linií, které volím podle předpokládaných obtíží plánovaného cíle. Během přípravy si musím zvyknout také na samotné hory, jejich nebezpečí a obtíže, jako na něco zcela obvyklého. Když ale v horách lezeš dvakrát třikrát týdně, začne ti pak v nich připadat normální úplně vše. Když se připravuji na výstup ve velké výšce, hodně běhám. Nikoliv ale po rovině, běhám nahoru do kopců. Každý den běhávám ráno a dvakrát do týdne, pokud je to možné, běžím, co to jde, z výšky 1.300 metrů až do 3.400 metrů. Více než dva kilometry výškového převýšení fofrem. Každý den pak ještě provádím tři čtyři speciální cvičení. Když ráno vstanu, hned se jdu rozcvičit a provádím shyby a po-
dobné základní cviky v cyklech. Hlavní trénink pak mám odpoledne, kdy dělám šest až sedm různých cvičení, opět v cyklech – 20 shybů, 35 až 40 opakování různých cviků zaměřených na ruce, třeba bench-press... Tento systém se mi osvědčil jako velmi účinný. Když se připravuji na nějaký náročný výstup v horách, pak také v pondělí, ve středu a v pátek vůbec nejím. Celý den. Naposledy povečeřím třeba v neděli a další jídlo mne čeká až v úterý ráno. Během 36 hodin tedy nejím vůbec nic. Tři dny v týdnu si tímto způsobem zvykám na extrémní podmínky. Tak to například probíhalo během poloviny května a v červnu před naším výstupem na Pik Pobědy letos v létě. Momentálně to tak ale nedělám, za dva týdny ale opět začnu. Potřebuji se připravit na svou další výpravu... Pracuješ stále v armádě? Ne. Něco se v našem vládním systému změnilo a armáda opustila horolezectví jako armádní sport. Z armády jsem ale neodešel, spíše bych řekl, že mne z ní normálně vykopli. Po zimní výpravě na Gasherbrum II jsem se vrátil domů a bylo. Dá se říci, že jsem nyní profesionální horoPoručík Denis Urubko
lezec. Horolezectví je opravdu moje zaměstnání. Publikuji knihy, vyprávím své příběhy lidem, předávám jim své zkušenosti, což mi taky dělá velkou radost. O své radosti a vášně se vůbec rád dělím s ostatními. Souvisí to s přátelstvím. Obecně se nerad účastním výprav s někým, koho neznám a kdo nezná mne. S kým se nemohu podělit o své duchovno a své srdce. Například naše zimní výprava na Gasherbrum II pro mne nezačala vůbec jednoduše, protože s Cory Richardsem jsem předtím nepodnikl jediný výstup. Naštěstí se ale stalo, že jsme v naší trojici nalezli jeden společný jazyk pro všechny a byli tak schopni dovést výpravu do úspěšného konce. Takhle idylicky se to ale stává velmi zřídka. Můžeš prozradit něco ze svých plánů? Neplánuješ třeba udělat přechod Mount Everestu a Lhotse? Je to velmi dobrá myšlenka, v současnosti stále otevřená. Když budu mít možnost, tak proč ne? Zatím ale tento cíl nemám v plánu. Rád bych spíše pokračoval v tvorbě prvovýstupů v náročných stěnách osmitisícovek. Protože jak říká Kryštof Wielicki, nové cesty zůstanou zapsány v horolezecké historii navždy. Jsme opět u srovnání horolezectví s uměním. Sport stejně jako umění hodně závisí na lidech, kteří sledují tvé počínání. Je nezbytné mít kolem sebe lidi, kteří se tě snaží pochopit. Není přece možné dělat horolezectví
Duch a mysl je někdy jako marihuana
a umění jen sám pro sebe. Někteří to sice takto dělají, podle mne to ale je špatná cesta, protože se tak ochuzují o názory okolí, horolezecké a umělecké komunity, časopisů, televize… Svými výstupy jsem lidem něco předvedl a rád bych jim taky naslouchal. Budu rád, když v souvislosti s mými novými cestami z jejich úst zazní třeba: „Ano, to je skutečné umění. Je to velmi hezké, nádherné.“ V tomto směru lze mou myšlenku ještě dále rozvinout, ale to by bylo asi na delší dobu… Prozradím ti ještě jedno mé životní poznání. V mládí jsem byl sice tělesně hodně silný, ale také poměrně nerozumný, jak to u mladých lidí bývá. Postupem času se vše měnilo. Rozumu přibývalo, začal jsem mít své fyzické i duševní schopnosti v rovnováze. Nyní nastává opačná situace. Mysl zůstává být stále v pohodě, tělo už ale pomalu nestíhá. Je jasné, že ve čtyřiceti, pětačtyřiceti nemohu být stejně fyzicky zdatný jako ve třiceti. Vše samozřejmě záleží na dané osobnosti a na různých okolnostech. Je to individuální. Těchto fyziologických změn se dost obávám. Potřebuji jim porozumět. Není přece možné vkládat svůj život do něčeho velmi riskantního bez patřičné fyzické podpory. Při plánování nějakého náročného výstupu se proto musím stále ujišťovat, že to mé tělo bude pořád zvládat, i když už není tak silné jako před dvaceti lety. Na adresu mých dalších plánů snad tedy mohu ještě prozradit, že se moje snažení bude ubírat spíše směrem více komplexních výstupů, při kterých se nebudu snažit být až tak velký sportovec.
Jak se podle tebe bude v budoucnu vyvíjet himálajské horolezectví? Hodně o tom přemýšlím, protože mám rád horolezectví a rád o něm taky uvažuji. Začnu pár příklady. Zlatá éra byla v umění a po ní už přišla jen stříbrná éra. Lidé z mla-
Trénink ledového lezení na zamrzlém vodopádu v Kazachstánu
dé generace se snaží realizovat své názory a porovnat svá umělecká díla s těmi ze zlaté éry. Pokoušejí se udělat něco odlišného, nebo jít po vlastní cestě. Ne vždy to dopadne dobře, občas se ale podaří vytvořit něco nového. Podobně je tomu i v horolezectví. Jeden chlapík vyleze pěkný prvovýstup, další také… Oba se přitom baví o alpském stylu. Jestli se ale v jejich případě přihodilo něco opravdu přelomového, to nemůžeme posoudit. Alpským stylem se totiž začalo lézt již před více než sto lety v Alpách. Pokud se tento styl někdo snaží uplatnit v Himálaji, je to jen otázka vývoje a zdokonalování něčeho přirozeného. Rozšíření jeho prostoru působnosti. Vezmi si například běhání. Můžeš běžet rychle nebo pomalu. Můžeš běžet a přitom dělat vysoké skoky… Můžeš tento druh pohybu dělat na mnoho způsobů, ale přitom to bude stále jen běhání. A tak tomu je i v lezení. Horolezectví bude vždy představovat jen cestu k vrcholu. Samozřejmě známe různé styly a způsoby, jak lze horolezectví provozovat. Ty ale nemohou změnit jeho hlavní rys, kdy postupujeme od úpatí k vrcholu, což je ten hlavní důvod, proč tuto činnost děláme. Myslím si, že v budoucnu bude vývoj v horolezectví zaměřen zejména na mentální rezervy lidí, což ale bude probíhat stejným směrem jako dříve, tedy cestou od úpatí k vrcholu. Někdo na něm bude rychleji, někdo zase s minimem lezeckého vybavení, někdo sólo. Vše se bude ale dít stejným způsobem jako v minulosti. Nemáme přece hory nad deset tisíc metrů, můžeme se pohybovat pouze mezi nulou a osmi tisíci metry. Tak je to v horolezectví obecně dané, a tak to bude až do té doby, než na nějaké jiné planetě – třeba na Marsu – najdeme další možnosti pro naše horolezectví. Pak se objeví nové výzvy, které ovšem budou souviset se zvětšením našeho prostoru, nikoliv ale s jiným stylem v horolezectví. Omlouvám se, ale nemohu k tomu říct nic jiného. Zní to, jako by se v horolezectví již nic nevyvíjelo… Samozřejmě že se v horolezectví některé věci vyvíjejí. Máme přece nové technologie. Co se také v horolezectví hodně rozvíjí, je samotná horolezecká komunita. Máme k dispozici nové zkušenosti, nové výsledky fyziologických testů, víme jak lépe trénovat a regenerovat. Tyto faktory nám umožňují lézt stále těžší a náročnější cesty ve stále větší výšce. Určitě se budou hledat možnosti náročnějších
23
PORTRÉT
výstupů, které ovšem stále povedou od úpatí k vrcholu. Je to ale jen můj osobní názor daný tím, že o horolezectví velice rád přemýšlím. Pro mne horolezectví představuje taky svobodu. Absolutní svobodu. Nejsme svázaní halou nebo tělocvičnou. Nejsme omezeni plaveckým bazénem nebo hřištěm. Můžeme se svobodně rozhodnout jít na kterýkoliv štít, který je přístupný každému. Každý si může v horách svobodně plnit své sny. Každý ale bude mít také odlišný názor na největší výkon. Pro mne budou největší výkony souviset vždy s velkou výškou, pro někoho s technickými výstupy, třeba
Himálajská koruna je završena – během oslavy v restauraci Rum-doodle v Káthmándú
Alpinismus je více než dobrodružství a sport
v Tatrách. Možná někdo bude tvrdit, že výškové horolezectví je pouze chůze pro staré lidi a že jen sportovní lezení po převislé skále je ten pravý styl nové generace. Hor je po světě spousta. Za celý život jednoho člověka se všechny nedají zlézt. Vždyť jich jsou milióny! Opravdu to nejde. Každý z nás v nich ale může uskutečnit svůj nejdůležitější výkon, zaměřit se na svůj cíl. Pro mne je to čtrnáct osmitisícových štítů. Proč? Protože je jich jen čtrnáct. Je to tedy pro mne daleko jednodušší, nežli pro ostatní horolezce. Nepotřebuji lézt na všechny štíty zeměkoule, mně opravdu stačí jen těch čtrnáct. Koloseum v Římě je taky jen jedno, rovněž La Scala18 je pouze jedna. Jedno důležité místo pro celou veřejnost, celou civilizaci. Máme mnoho stadiónů v Kazachstánu, v Rusku, na celém světě. Koloseum v Římě je ale jen jedno. Zápasit na tomto místě bylo pro gladiátory určitě důležité. Pro pěvce je zase velmi významné vystoupit v La Scale. Pro mne jako lezce je
1
2 3 4
5
6
7
8
9
10
Toto tvrzení již pozbývá platnosti, neboť 9. 3. 2012 vylezli na vrchol Gasherbrumu I normální cestou polští horolezci Adam Bielicki a Janusz Golab. Almaty, dříve Alma-Ata Blíže viz Montana 3/2007 CSKA – Centralnyj Sportivnyj Klub Armii (Central Sport Club of Army), tedy centrálně řízený Armádní sportovní klub (podobně jako naše Dukla) Sergej Samojlov (narozen 4. 1. 1958) úspěšně zlezl Broad Peak (25. 7. 2005), Manaslu (25. 4. a 5. 5. 2006), Dhaulágirí (1. 5. 2007) a K2 (2. 10. 2007). Zahynul 25. 5. 2009 při pokusu o výstup na vrchol Lhotse. Simone Moro vylezl poprvé v zimě na Shisha Pangmu společně s Piotrem Morawskim 14. 1. 2005. Trailer filmu Cold je k vidění např. na adrese http://vimeo. com/26767552. Albert F. Mummery (narozen 10. 9. 1855 v anglickém Doveru) byl prokazatelně prvním člověkem, který se pokusil o výstup na osmitisícový štít. Stalo se tak v roce 1895, kdy se Mummery pokusil s dvojicí Gurkhů o výstup z Diamírské doliny. Skupina dosáhla výšky 6.100 metrů a musela se vrátit. Zahynul při přechodu sedla Djama, kterým se chtěl dostat na severní stranu Nanga Parbatu do Rakhiotského údolí, aby svůj další pokus o výstup vedl z této strany. Tenzing Norgay (29. 5. 1914 – 9. 5. 1986) je znám především svým výstupem na Mount Everest, kdy společně s Edmundem Hillarym dosáhl 29. května 1953 vrcholu Mount Everestu, což se před nimi nepodařilo žádnému horolezci. V roce 1950 se Tenzing Norgay zúčastnil malé britské výpravy, směřující v listopadu a prosinci k Nanga Parbatu. Výprava skončila tragicky, z výstupu se den před Vánoci nevrátili její dva členové – Thornley a Crace. Jak již bylo naznačeno v úvodu, letošní výstup Denise Urubka a Simona Mora úspěšný nebyl. Nepříznivá předpověď počasí, která slibovala metr a půl čerstvého sněhu a silný vítr, přinutila
24
důležité být ve vysoké výšce v nejvyšších, osm tisíc metrů vysokých, horách. To je pro mne Koloseum. Na osmitisícovky je v našem společenství kladen zvláštní důraz. Každý sleduje dění na osmitisícovkách, pozoruje na nich vývoj, čeho jsou na nich lidé schopní. I z toho důvodu je pro mne zajímavé realizovat se právě v těchto místech. Zmínil ses o rezervách v lidských schopnostech při výškovém horolezectví... Hledání hranice lidských možností je pro mne hodně důležité. Myslím si, že velké rezervy ještě máme v psychice. Když ti totiž ve výškách docházejí síly, začíná se u tebe projevovat snaha pohybovat se v nich bez dostatku lidskosti. Pomalu se z tebe stává zvíře. Nemyslím tím samozřejmě tebe, ale obecně některé osoby. Ve zhoršených, náročných a nebezpečných podmínkách se z lidí stávají nervózní vlci, kteří jsou schopni pozbýt přátele, jsou nevraživí vůči jiným vysíleným lidem nebo se nestydí krást. Existují tedy jisté hranice, kdy jsi v této výšce stále člověkem a kdy už ne. Rád se jich dotýkám, přičemž si kladu zásadní otázku: „Jsem schopen být stále člověkem i v tomto náročném druhu aktivity, či nikoliv?“ A já doufám, že jím pořád dokážu být.
11
12
13
14
15
16 17
dvojici ukončit jejich výstup dosažením jejich třetího tábora ve výšce 6.600 metrů. Výstup slovinského horolezce Tomo Česena z roku 1990 nebyl oficiálně uznán. Klasický výstup na vrchol Lhotse uskutečnili 18. 5. 1956 Ernst Reiss a Fritz Luchsinger v rámci švýcarské výpravy vedené Albertem Egglerem Ruská výprava vytvořila na podzim roku 1990 náročný prvovýstup pravým pilířem jižní stěny těžkým expedičním stylem. Na vrchol vylezli 16. října Sergej Beršov a Vladimír Karatajev s podporou umělého kyslíku. Kazbek Valijev (narozen 5. 7. 1952 v Kronštadtu v Leningradské oblasti) je kazašský horolezec, který v roce 1982 jako první občan Kazachstánu vylezl na Mount Everest v rámci ruské expedice, jež vytyčila novou cestu v jihozápadní stěně. V letech 1974 – 1990 uskutečnil Kazbek Valijev celkem 21 výstupů na všechny sedmitisícovky bývalého Sovětského svazu. Kromě zmiňovaného výstupu na Dhaulágirí v roce 1988 Kazbek Valijev zlezl také Kangchenjungu (1989). Na dalších pěti výpravách do Himálaje se podílel jako organizátor a vedoucí. Jurij Mojsejev zlezl Dhaulágirí dvakrát – kromě zmiňovaného prvovýstupu v roce 1988 také o tři roky později jako člen kazašské výpravy, která uskutečnila náročný prvovýstup v západní stěně. 16. 4. 1989 vystoupil na Kangchenjungu po výstupu jihozápadní stěnou. V prosinci 1995 stál rovněž na vrcholu Manaslu v rámci zimní kazašské výpravy a na podzim 1996 na Cho Oyu po výstupu klasickou cestou ze severu. Blíže viz Montana 3/2008. Valerij Nikolajevič Chriščatyj se narodil 23. 12. 1951 v AlmaAtě. Tento kazašský horolezec uskutečnil celkem 33 výstupů na sedmitisícové vrcholy bývalého Sovětského svazu. V roce 1989 vylezl na tři z pěti vrcholů Kangchenjungy – Střední (8.478 m, 15. 4.), Jalung Kang (8.505 m, 30. 4.) a Hlavní (8.586 m, 1. 5.). V roce 1990 uskutečnil unikátní traverz z Piku Pobědy na Chan
S přibývající výškou se opravdu vytrácíme z civilizace. Kolikrát půjdeme výš, kolikrát to bude náročné a nebezpečné pro naši osobu, tolikrát opustíme naši civilizaci. Začínáme přitom být egoističtí, nervóznější, snažíme se být stále více o samotě. Tehdy se stáváme součástí hry o to zůstat stále člověkem, což je důležitá oblast mého bádání. Rád bych tedy přivedl ducha naší společnosti a civilizace i do vysokých výšek. Je to takový můj experiment.19 Zakopane, Polsko, listopad 2011 Chtěl bych touto cestou poděkovat svému příteli Jerzymu Porebskému z Varšavy i organizátorům festivalu „XII Dni Lajtowe“ v polském Zakopanem, kteří nám setkání s Denisem Urubkem umožnili. Bez jejich laskavosti by tento článek nemohl vzniknout.
text foto
18
19
20 21
Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archiv Denise Urubka
Tengri přes 15 vrcholů, což jejich družstvu trvalo 14 dní. V roce 1991 vystoupil jako člen kazašské výpravy na vrchol Dhaulágirí prvovýstupem v západní stěně. Zahynul 4. 8. 1993 na Chan Tengri v Ťan-Šanu. Teatro alla Scala, zkráceně La Scala, je jeden ze světově nejproslulejších operních domů, který se nachází v italském Miláně. V případě lidského chování ve vysokých výškách nezůstává Denis pouze u slov. V květnu 2001 pomohl na strmých svazích Lhotse z Jižního sedla ve výšce 8.100 metrů do čtvrtého tábora známé polské horolezkyni Anně Czerwinské a jejímu Šerpovi. Následující den pak vystoupil na vrchol Lhotse společně se Simonem Moro. V únoru 2003 pak v rámci polské zimní výpravy na K2 pomohl po zničující zimní vichřici při sestupu Martinu Kachkanovi z výšky 7.750 metrů. 16. 7. 2003 pomohl sejít z Broad Peaku známému francouzskému horolezci Jeanu-Christophovi Lafeilleovi, který po úspěšném výstupu na vrchol onemocněl zápalem plic. Ostatní členové kazašské výpravy mezitím zlezli vrchol, Denis je pak o den později následoval sólo. V květnu 2007 přerušil Denis svůj rychlostní výstup na Dhaulágirí, aby pomohl dolů polomrtvému ruskému horolezeckému veteránovi Borisi Koršunovi, který o samotě strávil mrazivou noc ve výšce 7.300 metrů. V květnu 2008 se po svém výstupu na Makalu zapojil do záchranné akce španělského horolezce Iñaki Ochoa de Olza (29. 5. 1967 – 23. 5. 2008), který v letech 1993–2007 vystoupil na 12 osmitisícovek. V roce 2008 se Ochoa pokusil zdolat Annapurnu jako svou třináctou osmitisícovku. Se svými spolulezci ale museli vzdát pokus o výstup na vrchol kvůli špatnému počasí, které ale znemožňovalo samotný sestup. Ochoa onemocněl výškovou nemocí a edémem mozku poté, co strávil ve čtvrtém táboře ve výšce 7.400 metrů 5 nocí. I přes Denisovu pomoc, která spočívala ve vynesení kyslíkových bomb do tábora 3 ve výšce 6.900 metrů, se nepodařilo španělského horolezce zachránit. Ke stažení na adrese http://kiwi.kz/watch/j9bauwjz0b4z . Ke stažení na adrese http://kiwi.kz/watch/mgtpws88u98i .
Denis Urubko Významný kazašský horolezec s ruskými kořeny, narozen 29. července 1973 ve městě Nevinnomyssk v Rusku 2009 15. člověk, který zlezl všechny štíty s nadmořskou výškou přesahující osm tisíc metrů (8. člověk, kterému se to podařilo bez podpory umělého kyslíku) 2012 doposud 19 zlezených osmitisícových vrcholů, všechny bez podpory umělého kyslíku, na čtyři z nich vylezl novými cestami Přehled nejvýznamnějších výstupů 1991 Bělucha (4.506 m), V vrchol, Altaj, 13. 8., sólovýstup 1992 Ključevskaja (4.750 m), Kamčatka, únor, sólovýstup v zimě Aksu (5.355 m), oblast Aksu, Pamiro-Alaj, sólovýstup 1993 Chan Tengri (7.010 m), Ťan-Šan, spolulezec Andrej Molotov Pik Mramornaja Stena (6.400 m), Ťan-Šan, klasická cesta Pik Ordžonikidze (4.440 m), Zailijský Alatau, Ťan-Šan, sólovýstup severní stěnou 1994 Pik Svobodnaja Korea (4.740 m), oblast Ala-Archa, Ťan-Šan, S stěna, Bezzubkinova cesta, klas. 6A Pik Mramornaja Stena (6.400 m), Ťan-Šan, klasická cesta Pik RGO (6.500 m), Ťan-Šan, výstup západním hřebenem Pik Uchitel (4.541 m), oblast Ala-Archa, Ťan-Šan, sólovýstup jihozápadním hřebenem 1995 traverz Pik Mramornaja Stena (6.400 m) – Chan Tengri (7.010 m), Ťan-Šan 1997 Pik Majakovského (4.208 m), Zailijský Alatau, Ťan-Šan, sólovýstup jihozápadní stěnou 1998 Pik Aleksander Block (5.239 m), oblast Aksu, Pamiro-Alaj, výstup jihozápadním hřebenem 1999 Pik Lenina (7.134 m), Pamír, klasická cesta, výstup alpským stylem bez předchozí aklimatizace, 16. 7., spolulezec Andrej Molotov Štít Korženěvské (7.105 m), Pamír, klasická cesta, 27. 7., spolulezec Andrej Molotov Pik Komunizma – Pik Ismail Samani (7.495 m), Pamír, klasická cesta, 7. 8., spolulezec Andrej Molotov Chan Tengri (7.010 m), Ťan-Šan, klasická cesta, 19. 8., spolulezec Andrej Molotov Pik Pobědy – Džengiš Čokusu (7.439 m), Ťan-Šan, klasická cesta, 24. 8., spolulezci Simone Moro a Andrej Molotov výstupy na všech pět sedmitisícových vrcholů bývalého Sovětského svazu za 42 dní Pik Svobodnaja Korea (4.740 m), oblast Ala-Archa, Ťan-Šan, zimní výstup severní stěnou cestou Bagajeva, klas. 5B 2000 Podkova Tyjuk-su (4.218 m), Zailijský Alatau, Ťan-Šan, zimní traverz 5 vrcholů, klas. 4B Pik Svobodnaja Korea (4.740 m), oblast Ala-Archa, Ťan-Šan, zimní výstup severní stěnou cestou Ruchkina Mount Everest (8.850 m), normální cesta přes Jižní sedlo, 24. 5. Chan Tengri (7.010 m), Ťan-Šan, nová varianta v severní stěně, klas. 6B, srpen Chan Tengri (7.010 m), Ťan-Šan, vítěz rychlostního závodu, výstup klasickou cestou ze základního tábora ve výšce 4.200 metrů na vrchol (za 7 hodin a 40 minut) a zpět za 12 hodin a 21 minut 2001 Pik Mramornaja Stena (6.400 m), Ťan-Šan, zimní výstup, únor Lhotse (8.516 m), normální cesta, 23. 5., spolulezec Simone Moro Gasherbrum I (8.068 m), Japonský kuloár, 13. 8., člen kazašské výpravy vedené Ervandem Ilinským Gasherbrum II (8.035 m), normální cesta, 20. 8., rychlostní výstup z výšky 5.800 m na vrchol za 7 hodin a 30 minut, sestup do výšky 5.800 m za 4 hodiny, člen kazašské výpravy vedené Ervandem Ilinským 2002 Kangchenjunga (8.586 m), klasická cesta JZ stěnou, 13. 5., člen kazašské výpravy vedené Ervandem Ilinským, spolulezci Sergej Brodsky, Vasilij Pivtsov a Maxut Žumajev Pik Lenina (7.134 m), Pamír, vítěz rychlostních závodů Shisha Pangma (8.013 m), klasická cesta ze severu, říjen, člen kazašské výpravy vedené Ervandem Ilinským 2003 K2 (8.612 m), neúspěšný pokus o zimní výstup severním hřebenem v rámci polské výpravy vedené Kryštofem Wielickim, dosažena výška 7.750 m Nanga Parbat (8.125 m), Kinshofferova cesta, 17. 6., člen kazašské výpravy vedené Baglanem Junusovem, spolulezci Dimitrij Chumakov, Maxut Žumajev a Vasilij Pivtsov Broad Peak (8.047 m), sólovýstup normální cestou, 18. 7., člen kazašské výpravy vedené Baglanem Junusovem 2004 Pik Lenina (7.134 m), Pamír, zimní výstup, únor Khali Himal (7.044 m), prvovýstup severní stěnou, klas. 6A, 4. 5., spolulezci Simone Moro a Bruno Tassi Annapurna (8.091 m), 30. 5., noční sólovýstup francouzskou cestou ze severu
2005 Broad Peak (8.047 m), prvovýstup JZ stěnou alpským stylem, klas. 6B 5.10d A2 M6+ 70 stupňů, 25. 7., spolulezec Sergej Samojlov 2006 Manaslu (8.156 m), normální cesta, 25. 4., spolulezec Sergej Samojlov Manaslu (8.156 m), prvovýstup SV stěnou alpským stylem, klas. 6A (VI 5.10b 75 stupňů, 4.000 m), 5. 5., spolulezec Sergej Samojlov Elbrus (5.642 m), Kavkaz, 14. 9., vítěz rychlostního závodu, výstup ze stanice Azau ve výšce 2.400 metrů na západní vrchol s převýšením 3.250 výškových metrů za 3 hodiny, 55 minut a 58 sekund. 2007 Dhaulágirí (8.167 m), sólovýstup normální cestou, 2. 5., vedoucí výpravy týmu CSKA, ostatní členové Sergej Samojlov, Jevgenij Šutov, Světlana Šaripova a Dimitrij Sinev zlezli vrchol o den dříve K2 (8.612 m), Japonská cesta SZ hřebenem, 2. 10., spolulezec Sergej Samojlov 2008 Pik Svobodnaja Korea (4.740 m), oblast Ala-Archa, Ťan-Šan, zimní výstup Popenkovou cestou v severní stěně, klas. 6A Makalu (8.462 m), 12. 5., spolulezci Boris Dedeško, Jevgenij Šutov, Světlana Šaripova a Alexandru C. Gavan (Rumunsko) Eight Women-climbers Peak (6.110 m), Ťan-Šan, prvovýstup alpským stylem, 33 délek, klas. 6A, spolulezci Genadij Durov a Boris Dedeško 2009 Makalu (8.462 m), normální cesta, první zimní výstup, 9. 2., spolulezec Simone Moro Cho Oyu (8.201 m), prvovýstup JV stěnou alpským stylem, 7. – 14.5., (výstup z předsunutého základního tábora na vrchol trval 5 dní, 3 dny sestup, vrchol dosažen 11. 5.), 2.600 m, klas. 6B A2/3 M6, spolulezec Boris Dedeško, výstup oceněn prestižní cenou Piolet d’Or 2010 Lhotse (8.516 m), prvovýstup z Jižního sedla, sólovýstup ze 3. tábora, 16. 5. Talgar (4.973 m), Zailijský Alatau, Ťan-Šan, prvovýstup SZ stěnou, spolulezec Vitalij Komarov South Talgar (4.950 m), Zailijský Alatau, Ťan-Šan, prvovýstup JZ stěnou, spolulezci Boris Dedeško a Vadim Trofimov 2011 Gasherbrum II (8.035 m), první zimní výstup, 2. 2., spolulezci Simone Moro a Cory Richards Pik Prjevalski (6.450 m), Ťan-Šan, prvovýstup, klas. A2, F6b, M5, spolulezec Boris Dedeško Pik Pobědy – Džengiš Čokusu (7.439 m), Ťan-Šan, prvovýstup Dollar Rod, alpský styl, 6 dní, klas. 6B, 15. 8., spolulezec Genadij Durov 2012 Nanga Parbat (8.125 m), neúspěšný pokus o zimní výstup Kinshofferovou cestou, dosažena výška 6.600 m, spolulezec Simone Moro Knihy 2002 Spor‘t, Almaty 2005 Gornyj sezon (Mountain season), Almaty 2008 Akcent – gory (Ascents in mountains), Almaty Veršiny Maloalmatinskogo uščelja (Summits of Maloalmatynsky gorge), Almaty 2009 Progulka samuraja (Walk of samurai), Almaty 2010 Colpevole d‘alpinismo (Plennik alpinisma), nakladatelství Priuli & Verlucca, Milano 2011 Progulki po vertikali (Vertical walks), nakladatelství Paulsen, Moskva Skazany na gory, nakladatelství Mountain Quest, Zabkowice Slaskie Filmy Vsje, čto nas ne ubivaet, delajet nas silněje, o výstupech v Zailijském Alatau, 13 min20 Non-stop 2, film o zimním výstupu na Pik Mramornaja Stena v Ťan-Šanu, 10 min21 2006 Pjať snov Manaslu (Five dreams of Manaslu), kamera a režie: Denis Urubko, film o výstupu na Manaslu v Himálaji, 18 min 2011 Cold, kamera: Cory Richards, režie: Anson Fogel, film o zimním výstupu na Gasherbrum II, získal hlavní cenu na festivalu horských filmů v Banffu, 19 min 2011 Cold, kamera: Cory Richards, režie: Anson Fogel, film o zimním výstupu na Gasherbrum II získal hlavní cenu na festivalu horských filmů v Banffu, 19 min
= &<> & Lucie Hrozová
!" # $ %& ' (
)& *!!+ ,(-+ . &' /& ' 01 $' !!" &' /& ' 01 $' !! 2'$ ' 3 / ) !! 1# $ 4/ $ 453' 6 7 8 *!9+ : ) ) 25 2'$ ;1 <'5
„Hotel Supramonte“ – peklo, či ráj? Jedna z mála, jež přelezla tuto famózní linii na Sardinii: Barbara Zangerl Horská oblast Supramonte, nacházející se mezi provinciemi Nuoro a Ogliastra na Sardinii, je známá především díky fenomenálnímu kaňonu Gola di Gorroppu. Jeho více než pětisetmetrové stěny ho činí jedním z nejhlubších a nejpůsobivějších kaňonů v Evropě. Tvoří ho přísně kolmé, v některých částech dokonce převislé vápencové stěny. A právě v jeho převislé části naleznete cestu s názvem „Hotel Supramonte“, prvně zlezenou Rolandem Larcherem a Robertem Vigianim v roce 1998. Řadí se mezi nejtěžší sportovní cesty na světě. Pietro dal Pra uskutečnil první kompletní volný přelez „Hotelu Supramonte“ v roce 2000 a první ženou na světě, jež tuto cestu zdolala, byla Martina Čufar. Letos byl „Hotel Supramonte“ znovu zopakován – Barbarou Zangerl. Níže vám přinášíme její „pohled na věc“. Začátek nám zkomplikovala výstroj zabouchnutá v autě
Stěny kaňonu jsou zespodu vskutku monumentální
26
Poprvé jsem byla lézt na Sardinii na podzim roku 2009. Spolu s několika přáteli jsme většinu času strávili v tradičních místních skalních oblastech jako je Cala Luna či Calagorize. Jednoho dne jsme si ale chtěli přelézt nějakou lehkou vícedélkovou linii v oblasti Supramonte, v kaňonu Gola di Gorroppu. Poté, co jsme se s Didi, Ambi a mým bratrem Udem ocitli (po zdolání náročné přístupové cesty celí propocení) před 400 metrů vysokou převislou stěnou „Hotelu Supramonte“, bylo mi jasné, že zkusit něco takového by bylo hodně vzrušující. Ovšem v té době to bylo opravdu jen mé zbožné přání. Poté, co jsem většinu léta roku 2010 strávila ve vápencových skalách v oblasti Rätikon, rozhodla jsem se, že se příštího Čtyřsetmetrovou cestu tvoří jedenáct délek
jara vydám na Sardinii a pokusím se vylézt alespoň několik délek této linie. Šestnáctého dubna jsem se spolu s Markem Köbem, dobrým lezcem z Vorarlbergu, který byl stejně motivovaný jako já, vydala na 12 dní do Sardinie. Marco je z Dornbirnu, v Innsbrucku studuje chemii a biologii a chce se stát učitelem. Nejtěžší cesty, které do té doby vylezl, byly „Reifeprüfung” 8b+ nebo „Have fun” 8a+. Jistě je jedním z nejsilnějších lezců ve Vorarlbergsku. Před odjezdem jsme spolu docela dost lezli a šlo nám to dobře. Byli jsme dobře naladění jeden na druhého, což se jistě při lezení vícedélkových cest hodí. Pak přišel první den, kdy jsme se vydali k „Hotelu Supramonte“. Naším plánem bylo dosáhnout „hotelu“ – malé police
V „Hotelu Supramonte“ nejsou místa, kde byste si odpočinuli a načerpali síly
27
Zhruba osmdesát metrů linie je převislých
v šesté délce. Museli jsme ovšem hned zkraje čelit problému, který se netýkal lezení – zabouchli jsme si do auta klíče a všechno naše lezecké vybavení. A tak jsme se nejdřív nasnídali a poté rozbili okénko našeho vypůjčeného vozu. Pak už naší výpravě do „Hotelu Supramonte“ nic nestálo v cestě. Vstup do Gola di Gorruppo se nachází asi 18 km jižně od Dorgali. Dostanete se sem po klikaté štěrkové cestě, na niž odbočíte z SS 125 a která vede do údolí Valle di Oddeone. Prvních jedenáct kilometrů můžete jet autem, ale následujících sedm kilometrů musíte pěšky. Cesta je to pestrá a vede podél řeky Flumineddu, částečně lesem, takže se tu aspoň příjemně ochladíte. Bylo už půl dvanácté, když jsme dorazili na místo – což je dost pozdě na lezení čtyřsetmetrové stěny. Dostali jsme se akorát ke čtvrté délce. A protože jsme oba byli unavení z fyzicky náročného převislého lezení, rozhodli jsme se vrátit, než bude tma. Můj první dojem byl: „Probůh, jak se dá vylézt tolik těžkých délek zaráz?“ Odpověď je jasná – velmi obtížně. Není tu prostor pro mnoho lezeckých chyb. Nejsou tu místa, kde byste si odpočinuli a načerpali nějaké síly. V mé mysli se proto začaly vynořovat první pochyb28
nosti, jestli jsem si nevybrala příliš vysoký cíl... Celková délka „Hotelu Supramonte“ je 400 metrů. Linii tvoří jedenáct délek, přičemž přibližně 80 metrů je převislých. Obtížnost délek je následující: 7b+, 7c+, 8b, 8a+, 8b, 7c, 7a+, 7b+, 7b, 7b, 6b. Během našeho druhého dne ve stěně jsme se opět střídali v tahání cesty. Tentokrát nám to oběma šlo lépe. Ačkoli jsem měla potíže v klíčovém místě druhé délky, byla jsem schopná vylézt na RP svoje první 8b. Marco přelezl všechny pasáže volně, jen s několika přestávkami. Ten den jsme se dostali až k „hotelu”. O dva dny později jsem lezla na prvním až do páté délky v kuse. V druhém 8b jsem musela hledat správné řešení zapeklitého problému. Poté Marco tahal poslední morálové délky. Ten den jsme skončili jednu délku pod vrcholem. Tehdy jsem věděla, že pokud budu mít hodně štěstí a dostatečně bojovného ducha, budu schopná propojit všechny délky v jeden den. Po dalších dvou dnech, kdy neustále pršelo a my se chladili v Blues Baru a vypili u toho spoustu cappuccin, jsme využili čtyřiadvacetihodinové okno v jinak konstantním dešti, které mělo podle předpovědi počasí nastat na Velikonoční neděli, a vydali jsme se do stěny počtvrté. Oba jsme byli hodně motivovaní – šlo to-
tiž o náš poslední pokus. Až do třetí délky to pro mě ale byl obrovský boj. Po dvou deštivých dnech nebyly lezecké podmínky vůbec ideální. Ve čtvrté délce jsem při posledním pohybu spadla. Těsně před tím, než jsem cvakla poslední expresku, která mě stála hodně nervů. Vrátila jsem se zpět ke štandu, stáhla lano a vylezla to hned znovu. Při mém druhém pokusu to fungovalo jako kouzlo. Na štandu před posledním 8b jsem byla šíleně nervózní. Musela jsem nejdřív vychladnout a než jsem přelezla klíčové místo, byl to ještě velký boj. Pak už to šlo jako na drátku. Euforie. Nejhorší bylo za mnou, cítila jsem se, jako kdyby mi někdo sundal z ramen veliký balvan. Nesměla jsem to teď ale pokazit – čekaly mě ještě čtyři poměrně složité a těžké délky. Když jsem konečně dosáhla svého cíle, byla jsem fyzicky vyčerpaná, ale šťastná, že jsem to zvládla a dokázala. Dosažení toho, o co usilujete, a s vědomím, že to byl perfektní den a že snad nemůže být ani lepší, je neuvěřitelný pocit. A tak bych v první řadě chtěla poděkovat Marku Köbovi, protože bez něho bych tento pocit nikdy nezažila. text foto
Barbara Zangerl Radek Capek
„Hotel Supramonte“ nenechává příliš prostoru pro chyby Rakušanka Barbara Zangerl (23) je známá jako jedna z nejlepších světových boulderistek. Byla první ženou, která zdolala boulder obtížnosti 8b („Pura Vida“). Minulý rok se tato čtyřnásobná šampionka z Melloblocca více zaměřila na sportovní lezení, kvůli zranění, které jí způsobila vyhřezlá meziobratlová ploténka. Velké úspěchy však slaví i na tomto poli, příkladem za všechny je její famózní opakování cesty „Hotel Supramonte“ na Sardinii. V minulosti jsi byla známá především jako boulderistka, nyní ses zaměřila spíše na vícedélkové výstupy – proč ses tak rozhodla? Poslední dvě léta jsem hodně trpěla kvůli vyhřezlé meziobratlové ploténce. Touhle diagnózou se toho pro mě hodně změnilo. Nebyla jsem už schopná boulderovat, což bylo tehdy to jediné, na co jsem se soustředila. Cítila jsem příliš velkou bolest v páteři, hlavně při seskakování z kamenů. Proto jsem začala s jednoduchým sportovním lezením, které bylo zároveň jistým druhem rehabilitace po mém zranění. A objevila jsem v tom novou vášeň. Ráda zkouším něco nového. Navíc existuje spousta krásných sportovních lezeckých míst přímo v oblasti, kde žiju, překrásné vícedélkové cesty mám dokonce doslova přede dveřmi domu. Najednou jsem tak měla nové cíle, nové projekty, nové výzvy. Nikdy předtím jsem si nedokázala představit, že skončím s boulderingem, který byl vždy mou velkou vášní. Dnes však můžu říct, že mě mnohem víc motivuje kombinování různých druhů lezení a užívám si objevování jednotlivých stylů. Teď se chci proto víc zabývat vícedélkovým lezením. Je to pro mě ideální způsob, jak strávit léto a zažít větší dobrodružství. Od lezení bez lana nad bouldermatkou ses přesunula k lezení v závratných výškách – jak prožíváš ten rozdíl? Na začátku jsem nic nevydržela, měla jsem nateklá předloktí po deseti metrech lezení. Ale po zimním intenzivním vytrvalostním tréninku jsem fungovala už lépe a byla jsem schopná přelézt některé těžké sportovní cesty. Avšak alpské sportovní lezení toho ode mě vyžadovalo mnohem víc. Lezení vysoko nad posledním jisticím bodem a lezecké sektory, které se nacházejí daleko za mým osobním výškovým limitem, mě stály hodně nervů. Zpočátku jsem měla problém zachovat si chladnou hlavu. Postupně si ale na tenhle pocit zvyknete a skamarádíte se s ním a díky tomu si pak lezení víc užíváte. Ale stále existuje hodně situací, v nichž se bojím, například v cestě „Silbergeier“, kde jsem musela lézt úseky, v nichž jsem si nebyla vůbec jistá a v nichž jsem nevěděla, jestli zvládnu dolézt k dalšímu jištění bez pádu (a mluvíme tu o dlouhých pádech). Na druhou stranu, tohle je přesně to, co dělá lezení tak zajímavým a vyzývavým. Výstroj, přístup ke stěně a celý den strávený lezením obtížných délek – to je naprosto jiná výzva než bouldrování a vyžaduje mnoho trpělivosti v každém smyslu tohoto slova. Mužští spolulezci, kteří tě při tvých výstupech doprovázejí, jsou často zaujati tvým
výkonem. V čem si myslíš, že tkví při lezení tvé silné stránky? Mé silné stránky v lezení? Myslím, tedy někdy mívám pocit, že můžu vylézt všechny části cesty nebo všechny bouldery, že záleží na mé motivaci, která je v takových případech velmi silná, cele se do toho ponořím, abych dosáhla svého cíle. A co se lezecké techniky týká, jsem hodně dobrá na malých chytech. Co bylo nejtěžší na „Hotelu Supramonte“? „Hotel Supramonte“ byl můj první vícedélkový projekt v této úrovni obtížnosti. Když jsem začala, nemyslela jsem si, že bych ho mohla dokončit, že bych to mohla celé přelézt. Naopak, měla jsem vůči téhle cestě hodně velký respekt. Chtěla jsem jen jednoduše zkusit, jak to půjde, jak daleko se dostanu. Nakonec jsem byla docela překvapená, že jsem to zvládla zopakovat tak rychle. Největší výzvou na „Hotelu Supramonte“ bylo vylézt množství obtížných délek na jeden zátah. Tyto délky jsou všechny těžké a blízko sebe a hodně z nich se pohybuje kolem devátého stupně obtížnosti a výš. Lezení v převislé skále je hodně fyzicky náročné. Potřebujete velkou svalovou vytrvalost. Proto jsem si ve čtvrté délce nemohla dovolit víc než jeden pád. To znamenalo, že jsem se musela vrátit k poslednímu štandu a vylézt to znovu. Pokud by se to stalo víc než jednou, bylo by velmi obtížné vylézt celou linii v kuse. „Hotel Supramonte“ nenechává příliš prostoru pro chyby. Co je na této linii tak fascinujícího? Byla jsem na Sardinii před dvěma lety, abych se podívala na tento impozantní kaňon. Tehdy jsem si však neuměla představit, že bych Supramonte vůbec zkusila, natož že bych ho přelezla. Ale ta myšlenka se mi líbila moc. Nemyslím si, že by bylo hodně sportovních cest, které jsou tak převislé a mají takovou skalní texturu. Trasa vypadá zespodu rokle opravdu velkolepě a je úžasné ji přelézt. Jedním z tvých současných projektů je „Silbergeier“ od Beata Kammerlandera (obtížnost X+ UIAA, 1994), která byla dlouhá léta zařazena v seznamu tří nejobtížnějších cest v Alpách. Švýcarská lezkyně Nina Caprez,
s níž jsi „Silbergeier“ nacvičovala, ji přelezla v červnu. Kdy dojde řada na tebe? V létě jsem byla velice namotivovaná k tomu vylézt „Silbergeier“ s Ninou. Naším cílem bylo zopakovat volný přelez této alpské sportovní klasiky. Nině se podařil vůbec první ženský přelez v červnu. Gratuluju jí k tomuto milníku! Já to musela vzdát, protože se zase ozvala má ploténka. Většinu léta jsem strávila léčbou, takže jsem si musela dát v lezení dlouhou pauzu. Jednou týdně jsem musela docházet na proliferační léčbu, takže „Silbergeier“ byl pro mě zabitý. Stále je to neuvěřitelný projekt, bez ohledu na to, zda už ho nějaká žena vylezla, nebo ne. Cesta je stále stejná, což mě inspiruje. Já si ale pravděpodobně budu muset ještě chvíli počkat, než se tam vrátím. Jeden specifický pohyb v klíčovém místě „Silbergeieru“ způsobil, že mě má ploténka znovu trápí. Proto musím být trpělivá a počkat na ten správný okamžik. Naštěstí existuje spousta cest, které mě fascinují. Ale jako jeden z mých nejkrásnějších projektů mám „Silbergeier“ stále na vrcholu svého žebříčku a těším se na den, kdy budu znovu stát na úpatí této cesty. Jak se na takový projekt připravuješ? Nemám žádný speciální trénink. Jednoduše jsem „Silbergeier“ zkoušela znovu a znovu, s několika přestávkami, dokud se mi nepodařilo vylézt všechny délky na jeden zátah. Byla to intenzivní příprava. Měla jsem pod kontrolou všechny délky, až na tu poslední. Nyní to musím zkoušet vylézt odspodu znovu a znovu. Kolik času ti to zabralo? Pět dní, hodně pokusů... Jaké bylo klíčové místo v Erntezeit? Je to hodně boulderová linie. Především první boulderová část pro mě byla velkou výzvou. Ačkoli jsem jednotlivé kroky zvládala docela dobře, nikdy jsem při svých prvních pokusech nedokázala překročit toto první klíčové místo. Pokaždé jsem při přesahu do dvouprstové dírky spadla do lana. Když se mi tuto část konečně podařilo zdolat, šlo už to pak hladce a mohla jsem řešit další klíčový bod. V této druhé obtížné části jsem musela z vyklopeného chytu dynamicky doskočit do tříprstového chytu. Nakonec, právě před úplným koncem, kdy už bylo více méně po všem, jsem se zapotila, protože závěrečné kroky jsem neměla úplně dobře nacvičené, a tak jsem musela tuhle cestu dobojovat až na úplný vrchol. Po pěti dnech v této linii jsem si konečně mohla vychutnat vavříny a vystoupat na své vůbec první 8c. Pokud ti vyjde mistrovský „Silbergeier“, máš v hlavě už nějaký nový cíl? „Silbergeier“ je hodně vysoká laťka. Teď nejsem schopná odhadnout, jestli na ni někdy dosáhnu. Užívám si momentálně období, kdy jsem v Rätikonu. Samozřejmě že stále někde v hloubi duše mi leží překrásné projekty. Ale teď jsem hodně zaneprázdněná aktuálními věcmi, na kterých pracuju. ptala se překlad foto
Sonja Güldner-Hamel redakce Radek Capek
29
Northern Beats An Arctic Boulder Adventure
Bernd Zangerl představuje svůj nový unikátní film o boulderingu na dalekém a tvrdém severu. Snímek nabízí nejen těžké bouldrové přelezy, úchvatnou krajinu a fantastickou hudbu, ale také spoustu motivace a inspirace. Ve filmu se objeví Justin Hawkins, Belinda Weiss a Torstein Eide, vše je snímáno bláznivou kamerou Joshe Knoxe a nesmíme samozřejmě zapomenout na skvělé lezecké umění samotného Bernda Zangerla, který je mimochodem pouze jmenovcem výše uvedené lezkyně Barbary Zangerl. Trailer můžete zhlédnout na našem webu. Film k dostání ve formě downloadu a i na DVD zde: www.berndzangerl.com
30
ROCKSHOW 2012
CALL FOR
athl thl hlet h ete: te e Rog R gerr Sch cchä häl hä h ä i,, pic: äl c Clau Claudia diaa Z d Zieg eg gler l loc ler, locatio oca atio i n n: Sekto k r A - Gimmwa kto mwald d (CH) CH
CLIMBERS
READY TO ROCK? ! "#$ % &' () % *+,-,./01 # 2 *3#$ 3 , # -21 4567897 : %/$ 49;67897 +<<( 49=67897 >@%- B 49F67897 + 47667897 - %G HI 47J67897 LBI$%
*+,-@+!#+M*#+(1 : N P% Q $ $ @$%$% SJ88-U 2 %/ $+$%7897 V% $G97W9JS7897H *+,-V./1 ($ U & )N%N #+(:)N P<#$Q'%X.( $ $ *$'&
( Z%[ (% <N 3333\3
http://www.facebook.com/salewa.rockshow Ve spolupráci s:
31
Vzdušný balanc nad Fiammou Začátkem října jsem se s třemi svými kamarády vydal na lezecký výlet do Itálie. Dva z nich jezdívají do oblasti Val di Mello docela pravidelně dvakrát do roka, ale pro mě byl výlet na italský sever premiérou. Po příjezdu do údolí Val Masino, kde začínají první žu-
ní v jedné z okolních oblastí, svačina, lezení, návrat do BC, večeře, párty u ohně (víno, kamarádi, zpěv) a spánek. Během pár dnů lezení se mi podařilo překonat několik lehčích boulderů tak za 6A – 6B+, třeba boulder „The Line“, což je krásná čistá asi 6 metrů vysoká linka, vedoucí přímo vedle našeho bivaku. Klasifikace mi tu přišla trochu přísnější než třeba na
lové kameny, jsme si trochu zalezli (kromě řidiče, který dospával noční jízdu), a pak pokračovali na území Bagni, kde kluci tradičně přespávají pod velkým bouldrovým převisem přímo v lezecké oblasti. První den byl pro mě spíš seznamovací, žula je tu vcelku příjemná a relativně dobře drží. Následující dny míjely podle jednotného scénáře – ranní probuzení v bivaku, snídaně, rozcvička, leze-
Petráči, ale vzhledem k tomu, že jsem před výletem půl roku nelezl, se ani není čemu divit. Nicméně lezení jsem si užíval, dokonce přišla řada i na lano – v oblasti se nachází pár obrovských šutrů ( jeden má tak 30 m na výšku), kde si člověk může vychutnat parádní žulové plotny s hodně neobvyklými chyty. Kromě lezení jsme ale měli v plánu ještě jednu taškařici – na-
pnout někde v oblasti Val Masino highline. Po pár dnech obhlížení hřebenů a všech možných vrcholů jsme usoudili, že pro velký projekt máme přece jen trochu málo vybavení a času, takže jsme se nakonec rozhodli napnout highline jen mezi dvěma velkými bouldery. Vyzbrojeni pořádnou vrtačkou jsme během chvilky zhotovili kotvící body, napnuli asi 14 m
dlouhou a 10 m vysokou lajnu a během odpoledne si užívali ten pocit být obklopeni jen volným prostorem kolem sebe. Tenhle minihighline ale byl pouhou rozcvičkou pro větší projekt, který nás čekal na zpáteční cestě do Čech. Jeden dva dny jsme ještě lezli v okolních údolích, ale potom jsme se sbalili a vydali do Švýcarska, kde jsme měli vyhlídnutý opravdu grandiózní směr. Kousek od hranic s Itálií se nachází hora Spazzacaldera (2.478 m n.m.), na níž se kousek pod vrcholem tyčí tenká jehla – asi dvacet metrů vysoká věž Fiamma. Při pohledu z úbočí na štíhlou věž se člověku otevírá celé údolí s kilometrovou expozicí. Minulý rok tu highline napnul německý tým, ale jako kotvicí body použili friendy a vklíněnce – my měli v plánu navrtat kotvicí nýty. První noc jsme přespali v lesíku pod horou a ráno jsme s úlevou zjistili, že lanovka k přehradě, nacházející se zhruba 300 m pod vrcholem, je pořád v provozu. Tím jsme si ušetřili náročný tříhodinový pochod s plnými batohy. Zdolání zbývajících tří set metrů převýšení, s highlinovým vybavením a bez ponětí, kudy vede cesta pod Fiammu, nám beztak dalo dost zabrat. Věž jsme ale našli, ve
Oproti německému týmu jsme chtěli navrtat kotvicí nýty
Stálo mě hodně sil, abych při takové expozici udržel pozornost
Jedna z nejvzdušnějších highline, na švýcarské Fiammě
Oblasti Val Masino a Punta Fiamma skrývají highlinové lahůdky
32
třech lidech jsme postupně provedli vše potřebné pro napnutí lajny a s přicházejícím večerem jsme sestoupili zpátky k přehradě, kde jsme měli v plánu přenocovat. Malý ohýnek nás zahřál spíš na duchu, ale aspoň nás hřálo vědomí, že zítra budeme moci napnutou lajnu přejít. Ráno bylo poněkud chladné. Zmrzlá rosa ve spacáku a vrchol zahalený v mracích člověku na náladě nepřidají. Ale s východem sluníčka z nás spadly chmury a brzy
První část výjezdu probíhala jako „klasický výlet za žulou“
metrů délky mi díky obrovské expozici dalo dost zabrat, měl jsem co dělat, abych nespadnul. Ale podařilo se mi přejít lajnu tam i zpět na první pokus, z čehož jsem měl velkou radost. Ostatní kluci lajnu zkoušeli po mně, Prakenovi se později také podařilo přejít ji alespoň jedním směrem. Pak už jsme začali balit, abychom stihli ještě ten den dojet lanovkou zase zpátky do údolí a poté vyrazit domů. Pro mě osobně byl tenhle výlet parádním zakončením sezony,
Od věže se otvírá pohled na celé údolí s kilometrovou expozicí
jsme vyrazili zase nahoru k Fiammě. Highline jsme pomocí speciálních kotvítek od Equilibrium Slacklines rychle dopnuli a mohlo se začít chodit. Fiamma je opravdu dechberoucí směr – i člověk zvyklý na pohled z výšky se tady najednou nemá o co opřít a pomalu se ztrácí v prostoru. Na lajnu jsem šel jako první a těch šestadvacet
během níž jsem přešel celkem 63 různých highline v 7 různých zemích Evropy. Musím ale říct, že highline na Fiammu byl určitě jeden z nejhezčích a nejvzdušnějších směrů, které jsem kdy viděl. Slacku Zdar! Q text foto
Jakub Hanuš archiv autora
33
Think USA – časť šiesta
Niekedy si musím skúsiť zažiť Ameriku tým správnym lezeckým hippie spôsobom. Kúpiť alebo „zdediť“ starú dodávku a vydať sa na neistý, možno low-cost, možno predražený rock&road trip. Tak ako Pascal. Pascal „zdedil“ starú dodávku, kúpenú jeho kamarátom v Kanade za $1.000 a prevezenú 2.000 km (zrejme tiež celkom dobrodružne) do Los Angeles. 47.567 míl na piati cifernom tachometri naznačovalo (podľa stavu, v akom sa táto svetlá kopa plechu nachádzala), že rovnaké číslo už toto vozítko oslavovalo najmenej trikrát pred tým (pozn. 1 míla = cca 1,6 km). Pascal dostal auto do užívania zadarmo. Ešte pred odchodom z L.A. na začiatku
Tomaso Greksák, Red Rocks (NV, USA) „e Bathtube“ V5 (7A)
34
Big!
Braňo Goga, Red Rocks (NV, USA) po preleze „Orange Top Blue Sky“ V8(7B+)
ich dva a pol mesačného tripu neubrzdil dve tri križovatky, a tak dal opraviť brzdy ($200). Kilometrovo identickú cestu s tou našou z Vegas do Bishopu prešiel z L.A. na dvakrát toľko benzínu ako my,
Posledné tri a pol dňa v „striebornom štáte“ na americkom Divokom západe. Posledná šanca zaliezť si, zlámať sa, zažiť posledné veľké lezecké emócie a steaky. Posledné dni s novými kamarátmi, posledná príležitosť na nové zážitky a staré projekty. Posledný príbeh neposledného výjazdu na západ cez veľkú mláku.
to však neriešil, staré auto, menej úsporný motor. Podozrivé mu to začalo byť, až keď mu začali divoko skákať otáčky cestou s nami do Las Vegas. Došiel šťastne až do kempu v Red Rocks, ale ako sa ukázalo, tiekla mu celý ten čas palivová hadička ku karburátoru. Šťastie, že nezačal horieť, smola, že si to bude vyžadovať opravu, možno výmenu prívodu aj karburátora. Auto skončilo na dva dni v servise, so všetkými Pascalovými vecami a teda aj jedinou strechou nad hlavou, ktorú mal. Potlačili sme sa samozrejme a prichýlili ho u nás. Dali sme nočnú prehliadku Stripu, mexickú večeru, margheritu, pivo a Jacka Daniel’sa a už takí vláčnejší sme sa potlačili traja na dvojmiestnej posteli nášho karavanu. S karburátorom samé problémy, model vraj o desaťročie starší ako samotné auto, nie a nie zohnať ten správny. Nakoniec sa však podarilo jeden nájsť a doviezť. Finálny účet $900. Pascal ešte v servise kontroluje odvedenú prácu. Totálna fušerina. Maníci za 900 dolče, pričom priemerne karburátor stojí okolo $300, vymenili starý karburátor, hadičku len odrezali, kde tiekla, a nadpojili gumenou. Vzduchový filter si napájal Pascal sám a na druhý deň musel ísť ešte reklamovať, lebo mu neutiahli poriadne všetky ventily karburátora a auto samovoľne zomieralo, keď sa dostalo pod určité otáčky (predstavte si, čo to asi robilo na križovatkách bez posilňovača bŕzd – tí, čo mali starú škodovku, vedia, o čom hovorím, tak ešte dajte váhu dvakrát). Pas-
Braňo Goga, Red Rocks (NV, USA) „Orange Top Blue Sky“ V8 (7B+)
calova bilancia nákladov na auto je zatiaľ $1.100, zatiaľ je teda na tom lepšie, ako keby si auto prenajal, ale ešte je ani nie v polovici tripu...
Ale späť k lezeniu. Prvý deň po príchode z Bishopu nám celkom pofukovalo aj v Red Rocks. Do toho sa navyše cez kopce nad bouldrami prelievali hrozivé dažďové
mraky. Pascal nemal moc náladu ani kožu na prstoch na lezenie, tak nám s Braňom, ešte stále nadržaným na lezenie, robil fotodokumentačný support. Braňo si tu už minule rozliezol dlhý lištový traverz za V8, „The Orange Top Blue Sky“. Chvíľu pocvičil kroky, našiel pre neho optimálne riešenie a s bandaskami jak z tanku to prepochodoval snáď na jeden nádych. Ja som si zatiaľ odkrútil rannú strečingovú session a skúsil som to za Braňom. Druhým pokusom som to zadýchaný a plný laktátu dobojoval. Na pár ďalších pokusov som sa potom zasekal v dynamickej V6, „No Top“, kde to vyzeralo, že skalný roh, do ktorého skáčem, mi určite zostane v ruke a ja si ním prinajlepšom vybijem len zuby. Skalný roh vydržal a ja som sa mohol presunúť na druhú stranu kameňa. Braňo to medzičasom zabalil, že sa mu v takej kose liezť nechce, a tak len tŕpol so vztýčenými rukami, keď som sa netváril moc isto v ďalšej, tentokrát celkom vysokej V6, „Special K“. Aby sa trošku pobavili aj chalani, vyslali ma do kolmej technickej V5 pre dlhých, „The Bathtub“. Rozpäťáky po mikrolištách, vysoké zdvíhanie nôh, vypučená riť, kvôli tuhým bedrám, líce oškreté od úsilia zostať čo najbližšie pri skale a strach zo zlého dopadu dopriali chalanom veľa zábavy a mne slušný zážitok. Celkom som sa rozohrial a rozliezol, tak som si prebehol ešte o kameň ďalej poobchytávať oblinky hranového traverzu s dvoma názvami (v jednom sprievodcovi sa volá „Alexisizer“, v druhom „Slopey traverse“) ale rovnakej klasifikácie V6. Do toho už začali poletovať kvapky dofúknutého dažďa, a tak som ešte narýchlo prebil krátku, ale silovú a dynamickú V9, „Timmy´s Problem“ a už za slušného popŕchania a miestami pokrúpovania sme utekali všetci traja späť do karavanu. Lezeniu sme v ten deň moc nedali (aj keď ja som mal celkom vyťahané ruky z toľkých ťažkých šestiek), a tak sme sa dorazili niekoľkohodinovým prechád35
Po krátkom rozleze a strečingu sa púšťame do „Strachu z čierneho klobúka“, diktujem Pascalovi program, akým som to riešil ja. Pokusy sa celkom zlepšujú, mňa ale aj teraz zakaždým zradí pätička a Pascalovi sa moc nedarí vyložiť nohy za mikrolištu. Rýchla analýza problému. Ja som neúspech pripísal tuhej panve, lebo vždy, keď som potiahol za pätičku, kolenom som sa oprel o skalu a päta vypadla zo stupu. Pascal si to zas musel upratať v hlave – jednak bolesť a jednak pri vysokom vykladaní nôh hrozil chrbát, z celkom slušnej výšky. Po ďalšom kole strečingu už pätička podržala a našťastie dobehol spottovať aj Braňo, lebo sa mi konečne podarilo prebojovať sa až do hrany, od ktorej som teda čakal viac. Dva oblé chyty, telo mi stále vyhadzuje za hranu, neviem upratať nohy, aby ma neotváralo ako Tomaso Greksák, Red Rocks (NV, USA) „Perfect Poser“ V3 (6B)
Tomaso Greksák, Red Rocks (NV, USA) „Alexisizer“ V6 (7A+)
zaním sa po Stripe vo Vegas. Sklamaný a unavený civilizačným šokom sme to po večeri zabalili v polovici Stripu a radšej sa šli vyspať pred predposledným úderným dňom. Ráno už po oblakoch nebolo ani znaku a vietor to fúkanie asi už tiež prestalo baviť, vyrazili sme teda do skál plní elánu. Dnes je presne ten deň, kedy musí padnúť môj vysoký projekt zo začiatku tripu, „The Fear of the Black Hat“. Táto krásna vysokánska V devina je spolu so svojou V dvanástkovou dvojičkou za hranou asi najkrajšia línia a balvan vôbec v celom Red Rocks. Pascalovi tento balvan s názvom The Cube tiež učaril, a tak hneď po príchode obúvame lezečky a sólujeme nejakou rozliezacou V3 na vrch tohto osamoteného giganta. Lezenie hore v pohode, no pri zliezaní som sa celkom vybál. 36
Tomaso Greksák, Red Rocks (NV, USA) neznámy highball
prievan dvere, treba ísť rýchlo ďalej, nedá sa však inak ako dynamicky. Hop, chytil som a vydýchol som si, že mi tento veľký, ale krehko vyzerajúci chyt nezostal v ruke, zdola bolo tiež počuť, ako chytačom (zúrivo posúvajúcim matrace) spadol kameň zo srdca. Ešte jeden neistý krok za vysokú špičku, prevalenie sa za hranu a už sa mi začína telom rozlievať ten skvelý pocit, ktorý človek má, keď zvíťazí sám nad sebou a nad nutkaním si cvrknúť od strachu. Sedel som chvíľu na vrchole „Kocky“ a rozmýšľal. Zistil som, že toto sú presne tie chvíle, kvôli ktorým leziem. Vlnobitie pocitov, ktoré som zažíval po tejto V9 som nemal ani pri jednom 8áčku. Uvedomil som si, že lezecké šťastie sa u mňa neviaže iba na úspech, ale skôr na intenzitu daného zá-
žitku. Pri highballingu, podobne ako pri sólovaní či zle odistených cestách, alebo výškovom horolezectve, kde je faktor nebezpečenstva potenciálne vyšší, je zážitok tak intenzívny a strach, ktorý je väčšinou doprovodným úkazom a vo veľkej miere sa podieľa na tom, že onen zážitok človek väčšinou prežije, vytvorí pre telo stres, ktorý sa telo snaží odstrániť ako vie – teda hormónmi, ktoré nám navodzujú pocit šťastia. Jednoduchou analógiou dostaneme, že čím viac sa bojíme, tým sme potom šťastnejší, že je ten strach preč. Nakoľko sú ale „hormóny šťastia“ celkom plošná a takpovediac nevyberavá pomoc, nie sme šťastní len tomu, že je preč strach, ako pôvodca oného stresového stavu, ale sme šťastní všeobecne, šťastní. Odtiaľ aj motto tohto článku: No fear, no fun! (žiadny strach, žiadna zábava!). V tomto duchu sa pre mňa niesol celý zvyšok dňa a vlastne aj výjazdu. Po mojom preleze sa pochlapil aj Pascal a elegantne to vybaletil aj on. Z jeho reakcií bolo zjavné, že zdieľa moje pocity. Toto samozrejme ovplyvnilo aj výber ďalšieho bouldra. Opäť V9, opäť vysoký kameň, opäť ťažký krok nad značnou hĺbkou. Boulder sa volá „$600“ a viaže sa k nemu aj krátka historka. Kedysi v počiatkoch boulderingu v Red Rocks začiatkom osemdesiatych rokov, dostal John Long údajne ponuku, že ak vylezie tento svoj projekt, dostane 600 dolárov. Napriek tomu, že sa to Johnovi nikdy nepodarilo, $600 v názve zostalo a z V8 sa postupným vylamovaním chytov stala V9. Nás s Pascalom zastavil už nástup a trápil nás dobrú hodinu, kým sme našli spôsob, ako sa nejako zmysluplne odlepiť od zeme. Za nástupom nás potom čakala nepríjemná vyhadzovacia pasáž a skok na skoro celé rozpätie z lišty do vrcholovej obliny na hrane. Ja som to na veľa, na veľa ubil, oblú hranu podržal a s malou dušičkou vymantlil hore cez hranu. Ako som tak stál hore na kameni a pozeral sa na oblinu, do ktorej som skákal, prešla ma chuť kedykoľvek tento boulder opakovať. Pascal si chcel ísť tiež obzrieť vrch, ale odbil som ho: „Keď to
uvidíš človeče, už do toho skákať nebudeš, lebo ja sa teraz na to dívam a som rád, že už to skákať nemusím...“ Pascal si to pozrieť v ten deň nešiel a po pár pokusoch to kvôli koži na prstoch zabalil. Posledný deň bol už pre mňa, Braňa aj Pascala nelezecký, už toho bolo nejako moc a aj keď som bol ráno nadržaný na posledné lezenie v USA (dúfam, že len toho roku), tak pod skalami sa mi už nechcelo vytiahnuť ani lezečky a radšej som robil support Ianovi s Niki, ktorí odišli kvôli zlému počasiu z Bishopu a prišli nás pozrieť do Červených skál. Ianovi hneď padol do oka náš včerajší 600dolárový počin a s Pascalom nám skoro oči vypadli, keď Ian prebil prvým a potom aj každým ďalším pokusom začiatok úplne bez problémov a končil vždy až v onom nešťastnom skoku. Len pre ilustráciu, Ian je odo mňa skoro o hlavu nižší a čo sa týka rozpätia rúk, tak aj o predlaktie kratší, takže toto dynamo bolo pre neho naozaj na doraz. Pascal sa znovu postavil do úlohy fotografa a vybral sa porobiť nejaké obrázky z vrchu kameňa a konečne si pozrel vrcholové chyty. Keď sa konečne dosmial a povedal mi, že už chápe, o čom som včera hovoril, rýchlo sme museli zmeniť tému, lebo Ian sa už vypytoval, o čom sa to my dvaja bavíme. Ian mal ešte pár dobrých pokusov, kde sa dostal končekmi prstov nad hranu, nakoniec to už ale musel zabaliť, lebo koža aj sily pomaly odchádzali. Odchádzali sme už pomaly aj my, rozlúčili sme sa preto s našimi americkými kamarátmi, pozvali ich na potulky Európou a išli variť poslednú, ako to už býva, najväčšiu, zbytkovú večeru. Posledné zbohom sme dali americkej kultúre veľkými raňajkami v reštike a po vrátení karavanu (našťastie bez ďalších výdavkov, keďže si ho nepozreli aj zo spodu) nás Pascal hodil na letisko. Tam to chvíľu vyzeralo, že v USA predsa len zostaneme ešte o trošku dlhšie, lebo letuška pri check-ine nám s úsmevom oznámila, že prestup v Chicagu asi nestihneme a že nám bude musieť nájsť iné riešenie. Nakoniec však vysvitlo, že prestup máme na tom istom termináli a ešte som
ju aj ukecal, že bouldermatky nie sú batožina navyše (a teda hodné príplatku 50$), ale športové potreby tak ako lyže a snowboardy (letenka bola na Lufthansu a tento let bol cez United, takže tam im to bolo asi aj dosť jedno). Sedemnásť hodín cesty, lietadlová mini cuisine, pivo a pizza v Mníchove a potom už náruč našich tri týždne zanedbaných priateliek. Nejdem porovnávať a hodnotiť minuloročný a tohoročný výjazd. Oba boli super, a verím, že rovnako super bude aj každý ďalší. Touto sériou som chcel hlavne podnietiť čo najviac ľudí, aby si podobné zámorské dobrodružstvo vyskúšali, lebo verím, že čas, peniaze a povinnosti sú veci na, ktoré je aplikovateľná fráza: kde je vôľa, tam je cesta! A ak táto séria už nasadila niekomu chrobáka do hlavy, potom: „Think BIG, man!“ a napíš o tom niečo, nech si aj ja mám čo prečítať. Nakoniec krátka štatistika výjazdu: < 7A (V5) Tomaso 16 7B+ (V8) 6 < 7A (V5) Braňo 136 7B+ (V8) 2 text foto
7A (V5) 1 7C (V9) 11 7A (V5) 7 7C (V9) 1
7A+ (V6) 13 7C+ (V10) 6 7A+ (V6) 10 7C+ (V10) -
7B (V7) 4 8A (V11) 3 7B (V7) 5 8A (V11) -
Tomáš Greksák Pascal Siegrist
Sponzoři: SCARPA, CHIMPANZEE, KARMA, Worknet s.r.o., Desert rose s.r.o.
knižní bestseler o sportovním tréninku publishing
Rudo Tefelner
TRÉNINK SPORTOVNÍHO LEZCE II www.rockart.cz
37
Bivaky Jak nejlépe nouzově přenocovat? Používání nouzových zimních sněhových úkrytů má u britských horolezců dlouhou tradici. A tato tradice přímo souvisí s úspěchem mnoha přelomových výstupů. Nezapomenutelné bylo líčení Chrise Boningtona, jak společně s Rousem, Boardmanem a Taskerem využívali záhraby cestou k prvovýstupu na Mount Kongur. Jindy improvizované bivaky zachraňovaly život – jako třeba u Scotta a Hastona, kteří si během svého grandiózního ústupu z vrcholku Everestu (po prvovýstupu jihozápadní stěnou) vyhloubili sněhovou jámu ve výšce 8.763 m n. m. Ačkoli neměli spací pytle, přežili v historicky nejvýše položeném bivaku oba bez úhony. Scott a Haston objevili, jak se ochránit před větrem a sněhem a zároveň si vybudovat přístřešek, který dokáže poskytnout i určité množství tepla. V zimě je to základ nutný pro přežití v podmínkách, jež by se vám jinak pravděpodobně staly osudnými. Není pochyb, že umění vytvořit si efektivní nouzový zimní úkryt patří mezi klíčové dovednosti všech v zimě lezoucích horolezců.
Zůstat, nebo jít? Pokud stojíte tváří v tvář faktu, že budete muset strávit neplánovaně zimní noc venku, měli byste pečlivě zvážit, jestli by nebylo lepší pokusit se místo bivakování dostat zpět do údolí. Noc ve sněhovém úkrytu s minimální izolací totiž není nikdy příjemná záležitost. Zdatná skupina s dobrým orientačním smyslem a slušnými baterkami by se spíše měla plahočit dál. Skupina, která už jít dál nemůže nebo v níž se vyskytl úraz či jiný problém, například podchlazení, by možná měla zůstat raději na místě. Umístění bivaku Je naprosto nezbytné, abyste si vybrali bezpečné místo, stranou od očividného nebezpečí, jaké představují například svahy, u nichž hrozí riziko pádu laviny nebo převějí. Použijete-li přirozené akumulační body, jako třeba koryta potoků, pole balvanů nebo oblast pod okrajem hřebenu, usnadníte si život a s trochou praxe je pak budete moci snadno najít na mapě. Důležité je také vzít v potaz směr větru. Ačkoli vám může bivak na závětrném svahu připadat dobře chráněný, může to znamenat, že onen svah je plný navátého sněhu. Tím pádem, máte-li úkryt, který se nachází proti směru větru, k vám bude každou štěrbinou pronikat sníh. Jindy můžete uvíznout v rovinatých oblastech. Musíte se zkrátka umět vypořádat se všemi variantami. Dalším faktorem, který ovlivňuje typ přístřešku, jejž potřebujete, je druh sněhu. V jemnějším sněhu se dá docela slušnou rychlostí kopat, zatímco v těžším sněhu může být lepší vykrajování sněho38
vých kvádrů. Pokud je možné obojí, budete si muset vybrat. Kopání však bývá většinou jednodušší.
Jestliže tedy dokážete najít rozumně strmý svah s poctivou vrstvou jemného sněhu, můžete se jím docela rychle prokopat, použít gravitaci a odhazovat odpad dolů. Ale i když se nacházíte na rovině, máte pořád nějaké možnosti.
Nouzové bivaky ve svahu V měkké závěji ve svahu nebo v akumulačním bodě si můžete postavit jednoduchý bivak. Kopejte rovně zhruba metr do hloubky (vchod by měl být široký asi jako vaše ramena) a pak postupujte nahoru, dokud si nebudete moci uvnitř sednout. Při práci bude sníh padat dolů, ale můžete ho snadno vyházet z bivaku a pak dolů ze svahu. Dobře si zapněte bundu, protože dost sněhu napadá i na vás. Nakonec budete mít malý podlouhlý prostor, v němž se budete moci posadit. Potřebné vybavení Pro většinu zimních horolezců je standardním kusem vybavení, které mají
vždy po ruce, spolehlivý cepín. Je to také vše, co pro stavbu efektivního nouzového úkrytu potřebujete. Nejdůležitější částí cepínu, která odvede většinu práce, je tesla, takže se vyplatí se při nákupu ujistit, že má váš nástroj pořádnou teslu ve tvaru lžičky. Cepín s rozumně zatíženou hlavicí vám to pomůže pořádně rozjet i v tvrdém sněhu. Jakmile začnete vyhazovat z vnitřku budoucího bivaku sníh, zjistíte, že je váš prostor dost omezený. V takovou chvíli je docela důležitá délka násady cepínu – čím je totiž násada delší, tím hůře se bude používat v malém prostoru. Správná délka cepínu je předmětem mnohých debat, ale zkušenost říká, že 55 cm je pro univerzální cepín tak akorát a násada vám nebude při kopání zbytečně překážet. Pokud vám nevadí tahat s sebou lopatku, bude se vám kopat mnohem snáz. S její pomocí sníh přeházíte lehčeji než s pomocí jakéhokoli cepínu. Lopatka také rozšíří vaše možnosti, jaké druhy úkrytů vybudovat. V nouzi můžete v jemném sněhu použít i sněhovou kotvu, takzvaného deadmana, nebo dokonce rámy některých batohů – nečekejte však, že to bude třeba jen z poloviny tak snadné jako s lopatkou. Lopaty se dají obvykle využít i jinak, například k vyhrabání obětí lavin či vtlučení sondy, která nám pomůže odhalit stabilitu jednotlivých sněhových vrstev. Kupujete-li lopatku, dejte si záležet, aby měla dobrou velikost lžíce a aby vám rukojeť dobře padla do ruky. Hliníkové lopaty se s těžkým sněhem a občasným nárazem do kamene vypořádají mnohem lépe než ty plastové. Podívejte se třeba po lopatkách od Backcountry Access, Black Diamond, Ortovox nebo Voile. Nemusí vás nutně stát celé jmění.
Dalším kusem výstroje, jehož pořízení byste měli vzít v úvahu, je lavinová sonda. Umožní vám označit si umístění bivaku a ověřit si hloubku sněhu. Hodit se může i sněhová pila. Moc toho neváží a při vykrajování sněhových kvádrů vám hodně usnadní život. Určité modely se navíc dají uskladnit v násadě některých lopatek.
ŽÁDEJTE ORIGINÁL! Další variantou úkrytu v rovinaté oblasti je iglú. Jeho stavba chvíli zabere, takže se nehodí, pokud potřebujete přístřeší rychle. Ale staví se snadno a můžete si ho vybudovat v různých velikostech, takže vyhovíte potřebám různě početných skupin. Nejdřív na sebe navršte batohy, abyste omezili množství sněhu, s nímž budete muset hýbat. Potom začněte navrch házet sníh, dokud nevytvoříte pořádnou hromadu. Prokopejte tunel dovnitř, abyste se dostali k batohům, a sníh, který vyházíte zevnitř, přidávejte zase navrch. Tím zahájíte proces, díky němuž se sníh zpevní. Vchod můžete uzavřít sněhovými kvádry nebo batohy. Při oblevě však může být iglú náchylné ke zborcení. Uvnitř si udělejte lavici, aby bylo na čem sedět, a batohem zahraďte vchod. Budete až překvapivě dobře ukryti před nepřízní živlů. Pokud je vás více, přístřešek se dá snadno rozšířit. Stejně jako u ostatních typů bivaků se ale musíte ujistit, že máte dostatečný přísun vzduchu. Prorazte kvůli tomu cepínem stěnu zhruba ve výši obličeje, aby vznikl dýchací otvor, a pravidelně pak pomocí cepínu kontrolujte, jestli zůstává volný. Seďte na laně nebo batohu a zůstaňte schoulení, abyste si udrželi tělesnou teplotu. Hodně tepla si také nastřádáte při kopání bivaku. Pokud vám to počasí dovolí, sundejte si střední vrstvy a nechte si jen tu spodní a tu nejvrchnější. Budete pak mít v zásobě něco teplého, co si můžete navléknout, až ta dřina bude za vámi. Pokud je sníh dostatečně tvrdý, můžete si vyhrabat jednoduchý otvor, dostatečně velký na to, abyste se v něm dokázali posadit, a široký jako vaše ramena. Potom vykrájejte ze sněhu kvádry a poskládejte je odspodu až nahoru tak, aby díru zakryly. Spodní kvádr můžete podepřít tak, že ho položíte přes trekingové hole položené napříč. S trochou praxe se dají obě varianty postavit poměrně rychle. Nouzové bivaky na rovné zemi Na rovné zemi funguje sněhový hrobeček dobře, ale za předpokladu, že máte alespoň půl metru hlubokou sněhovou základnu. Vytváří se snadno a rychle. Vykopejte jámu, trochu delší, širší a hlubší než je vaše tělo a potom vytvarujte sněhové kvádry, které položíte navrch. Pokud zvládnete získat kvádry ze samotné díry, ušetříte si energii. U hlavy si nechte trochu místa, kterým se budete do přístřešku dostávat, a kvádry ponechte v dosahu, abyste jimi mohli vchod zakrýt. Pokud se vám nedaří vytvořit kvádry dost dlouhé na to, aby se daly položit napříč přes otvor, můžete je udělat poloviční a klást je přes sebe do trojúhelníku, jako kdybyste na sebe rovnali balíček karet.
Při spaní v hrobečku se velká část vašeho těla dostane do kontaktu se sněhem, takže je zcela nezbytné, abyste našli způsob, jak se od země izolovat. Lehněte si na bok, do embryonální polohy, to vám pomůže minimalizovat tepelné ztráty. Pokud nejste sám, udělejte si prostě přístřešek o něco širší. Pokud se sníh nehodí pro tvorbu kvádrů, můžete občas střechu vytvořit tak, že navrch položíte svůj bivakovací vak. V takovém případě se ale ujistěte, že jsou jeho okraje opravdu dobře zatížené, jinak by vám mohl uletět, což uprostřed mrazivé noci nikdy nepotěší! Pokud opravdu fouká, můžete si kolem hrobečku vyhloubit rýhu, nacpat okraje vaku do ní a zahrnout je sněhem. To zabrání třepotajícím se kusům látky v chytání větru. Sněhové hrobečky se dají stavět i na středně strmých svazích. Až budete hrobeček kopat, vršte sníh po jeho stranách. Snadno jej tak udržíte v rozumné rovině. Občas se může stát, že se prokopete tvr-
MOIRA JE JEN JEDNA!
dou krustou a pod ní narazíte na mnohem měkčí sníh. Využijte to ku svému prospěchu a udělejte jen malý vchod. Jakmile máte díru, můžete se dostat ke sněhu pod ní a vyházet tuto měkkou vrstvu. Minimalizuje to velikost otvoru, který budete muset zakrýt, jakmile vklouznete dovnitř. Dokonalost přichází s praxí Samozřejmě že jediný způsob, jak získat v budování jakéhokoli bivaku zkušenosti, je vyrazit ven a vyzkoušet si to v praxi. Stavba výše popsaných úkrytů by neměla trvat moc dlouho, tak si ji během svých zimních cest nacvičte. Stačí půlhodinka kopání před obědem. Přinejmenším pak budete mít teplé místo, kde se budete moci najíst. Jen jedno důležité upozornění na závěr. Slyšel jsem o nehodě v Kanadě, kdy motorové saně prorazily střechu přístřešku a vážně zranily jeho obyvatele. Ujistěte se, že svůj výtvor vždy pořádně označíte lavinovou sondou nebo jinak, abyste se vyhnuli nečekaným návštěvám. text kresby
redakce Libor Machata
F U N K Č N Í
P R Á D L O
ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G RO HOVA 17, B RNO 1 Č ESKÉ B UDĚJOVICE - N ÁM . P ŘE MYSLA O TAKARA II. Č . 23. H. K RÁLOVÉ - V K OPEČ KU 88 J IHLAVA - M ASARYKOVO NÁM . 1220/53 K ARLOVY V ARY - D R . D AVIDA B ECHERA 908/29 L IBEREC - 5. KVĚTNA 70/37 M. B OLESLAV - U K ASÁREN 1379/3 O LOMOUC - O STRUŽNIC KÁ 332/20 O STRAVA - OC LASO - M ASARYKOVO NÁM . 15 P ÍSEK - S METANOVA 78 P LZEŇ - A ME RICKÁ 1125/62 P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RAHA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RAHA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACHTY 28, P RAHA 5 S TRAKONICE - K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121 Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18 Z LÍN - Z ARÁMÍ 89 KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHANA Z P RACHOVÉ 121, 3863901 S TRAKO NICE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ WWW . MOIRA . CZ
Pozdrav z měděné země Po roce příprav, sběru rodinohodin a informací, shánění matroše, minulotýdenních aklimatizačních túrách kolem Putre a dalších torturách teď sedím na zadku v popelu v 5.200 m pod Cerro Taapaca na chilském Altiplanu a nejsem schopný ze sebe vypravit slovo, natož si sundat batoh s lyžemi nebo pokračovat dolů. Ještě před chvilkou jsem byl „geroj“ a tvrdil, že to byla pohoda. Cítím jenom apatii. Satisfakce. Jedině v tento moment jsem věděl, proč jsem se škrábal nahoru. Teď už to zase nevím. Slunko do nás pere, obloha plech – jedna z mála jistot
Cerro Taapaca 5.800 m
Ten mráček je nějaký divný (Parinacota)
Cerro Ancoma a Cerro Taapaca
v zimě na Altiplanu. Přemůžu se a zakloním hlavu. Shora pomalu scházejí kluci, nespěchají, není kam. Zítra už nemusíme nikam nahoru. Podařil se nám prvosjezd východního vrcholu Cerro Taapaca 5.800 m n. m. přímo do kráteru, nádherným žlabem v divoké scenerii čedičových a oxidiánových skalních věží a hřebenů. Z celé únavy zbyl jenom vychutnaný volný pohyb kuloárem. Po týdnu trápení a bolestí všeho možnéPod hranou kráteru – Parinacota
40
Prostor Parinacota
Vršek Taapaca
ho, tahání vody a lyží, smradu z kráteru, předčil sjezd naše představy. Čtyři dny relaxujeme v Putre popíjením čaje z koky (poctivá gruntovka je větší lomcovák) a cítíme, že už sneseme další pohyb nad pět tisíc. Do BC pod jižní stěnu Cerro Parinacota (6.350 m n. m.) nás dovezl Aymar Agostino cestou, na které jsme zestárli o deset roků. Opět nás čekají vynášky do 5.200. V den „D“ vyrážíme před pátou. Čeká nás 1.700 výškových metrů. Expozice je nádherná, naprosto otevřený prostor, hodiny a hodiny pořád sklon 40 až 45°, žádná žebra nebo hřebeny – nic, o co by se oči mohly opřít – jenom ledový hang. V 5.400 je nám jasné, že ze sjezdu nebude nic. Tropické slunko vymodelovalo takovou úrodu „penitentes“, že je problém se v nich pohybovat v mačkách. Místy je to balancování mezi půlmetrovými hroty z vodního ledu. Trvalé soustředění neudělat chybu vysiluje a nedovolí užít si expozice, volnosti a vzdušnosti – to přichází až v „bejsu“. Začíná se pokládat okraj kráteru, výškoměr ukazuje 6.270 m. Po praskání v boční fumarole se valí po svahu nažloutlý plyn. Mjoduš si dýchne a podlamuje mu to kolena. Obvykle výron potěší, ale pokud jde o plyn, ne až tak. Pokus obejít celý svah vzdáváme. Pro naše domordované tělesné schránky je to rána z milosti. Obracíme se 80 m pod vrškem. Sestup trvá celou věčnost a jde o návrat „Bulharů do vlasti“. Nepomáhají ani sliby toho největšího paralenu ve stanu. Poslední třetinu kluci přece jenom přes skřípání zubů a hran sjíždějí. Zbytek pomáhá Džobajsovi snést bágl a lyže. Konec – vlastně ne. Další den sjíždíme níž a řádíme na dunách z vulkanického písku v pěti tisících. Poslední týden se touláme po Altiplanu, Atacamě, máčíme se v termálech a na skok vyjíždíme do Peru. Že jsme kulturní lidi z východu, jsme Aymarům předvedli při brilantní pavlačové karaoke show, naučili je dělat smažák a komunikativní průvodkyni ze „Švajcu“ konečně přeložili záhadnou větu, kterou pořád slyšela v pražském metru. Díky: VF Outdoor + Brynje – prádlo, které funguje a nesmrdí Tilak – netíží, neprofoukne a nesmrdí Hayes-Lemmerz – autokola Autoservis Czudek Třinecký inženýring a. s. Sam Hawkins Edém, Mjoduš, Brychta, Džobajs, Helbig – HO Mosty text a foto
Helbig
Na Cerro Taapaca
41
KANADA (1)
Kanada je snem mnoha evropských lezců. Na její „prolezení“ ale dvoutýdenní dovolená nestačí. V tomto
Ro(c)k
v Kanadě
a některém z příštích čísel Montany vám proto nabídneme takovou malou kanadskou lezeckou road movie…
Život v autě
Squamish to je ráj… V Kanadě se ocitáme zrovna po té nejdrsnější zimě, jakou tu nezažili posledních
dvě stě let, takže nad 600 m n.m. jsou všude ještě mraky sněhu, ač je už půlka června. Naštěstí Squamish leží hnedle u moře. Squamish to je ráj... Malé ospalé městečko, obrovská lezecká komunita žijící v kempu pod Chiefem a ještě obrovitější lezecký potenciál, kam až oko dohlédne. Ve Squamishi nejsou chyty, teda jsou, ale jen v podobě spár. A jakých! Během chvíle se z nás stávají spároví králové, lezem jednu spáru za druhou, matroš je skvělý, založit se dá všude, jen někdy není moc co. S naší troškou vybavení (v každé těžší cestě zaznívají moje tiché, pak už i hlasité modlitby a nadávky, že si pořídím další sadu čehokoliv, co půjde založit) působíme oproti ověnčeným Kanaďanům až vtipně. Ale bez větší újmy se nám daří lézt každý den a já spřádám plány a shromažďuju informace pro výstup největší stěnou Chiefu, když vtom nás zradí počasí. Počasí, to je tak jediná slabá stránka jinak úžasného Squamishe, ostatně jako celého západního pobřeží. Má pršet aspoň týden, a to se mi fakt nechce čekat. Jdu se aspoň podívat na „Cobra Crack“, prý nejtěžší spáru na světě. Když to vidím, moc to nechápu, tuším kolem 8b po vlastním, převislá spára, jo holt to radši nechám místním bouchačům. Večer, když se jdu proběhnout, potkávám mládě pumy, tak radši Squamish – Chief
Medvěd s čírem
„Tak teď jsem si normálně myslel, že je po mně,“ konstatuje Joska. Hmm, to já taky, pomyslel jsem si, když jsme se letem s nejhorším přistáním v životě ocitli v Londýně. Ale co, hlavně že už jsme zase o kus blíž Kanadě. Na tenhle výlet jsem se nijak zvlášť nepřipravoval, jen jsme zažádali o víza (roční „working holiday visa“), koupil jsem letenku s termínem odletu za pět dní a zase jsem zmizel do světa. Jako již mnohokrát... Celníkům ani imigračním úředníkům ve Vancouveru nevadíme, tak nás nechávají vstoupit do země zaslíbené. S kámošem Joskou pořizujeme auto a po pár výletech do okolí Vancouveru a několika výpravách na kajacích do zálivu vyrážíme na naši pouť. Mimochodem, auta jsou tu sakra levná záležitost, „obytňáky“ tu mají za směšné ceny v takové kvalitě a s takovým vybavením, že by v Evropě pukli všichni lezci závistí. Auta ale žerou jak trefená, hektolitry a hektolitry benzínu, možná i štěrk kolem cesty. Naštěstí je tu benzín dost levný. My pořizujeme menší – rozuměj menší na americké poměry – vozidlo značky Dodge s obsahem 3,3 l a vyjíždíme směr bájný Squamish.
42
vé vesnice, vedro, vyschlé hory, nic k vidění, čekáš už jen kovboje. Zastavujeme jen v oblasti Marble Canyon, na pár cest v místních stěnách. Matroš nic moc, cesty ještě horší. Tahle část Kanady je, co se týká lezení, celkem mrtvá. Takže pro nás mrtvá. V podstatě je lezení hlavně na západním pobřeží anebo pak v Rocky Mountain a okolí. Nastavuju azimut právě k Rockies a mizíme odsud. Po cestě se zastavujeme v takovém předhůří Rocky Mountain, v oblasti Revelstoke. Visíme v převisech v Begbie bluffs, jen kousek za městem Revelstoke.
Lake Louise
mažu zpátky, nedávno si tu někoho nějaká taková kočka podala. Ani kanadští medvědi nevědí, že turisti nemaj zbraně Přesouváme se do oblasti Conroy Creek, kde za deště řešíme převislé hlavolamy a mokneme v kolmějších částech cest. Ale paráda, skvělé lezení, silovější než ve Squamishi, jiné, dobré, výživné. Z poslední, třídélkové cesty slaňujeme asi v deset večer za tmy, do nejhlubšího a nejstrašlivějšího lesa, v jakém jsem kdy byl, a mně jen v hlavě rotuje varování místních, kteří nám přes den vyprávěli o medvědích incidentech, které se tu staly. Bez baterky, bez dechu, bez hmatatelného pulsu se dostáváme živí a nesežraní k autu. Joska má narozky, tak se trochu picneme z Tatranského čaje, co máme ještě z Čech, spíš ale než kvůli narozkám kvůli nervům. Poblíž pod silnicí vybírám druhý den třídélkovou cestu, kterou jsem okoukal z katalogu na lezecký hardware. Začátek je hned u jednoho z nejbouřlivějších potoků v Kanadě, vůbec se neslyšíme, ač stojíme metr od sebe, a já jen doufám, že se mi to nesmekne, než dám první jištění, a nepojedu i s šedesáti metry lana a jis-
Lake Louise
tičem na konci až někam do Pacifiku. No nesmeklo to, cesta parádní, pohoda jazz. Valíme dál, zastavujeme v malém sektoru Cheakamus, ale netřeba mluvit, za moc to tam nestálo. Následuje návštěva Whistleru, kultovní freeridové a downhillové Mekky světa, dějiště spousty disciplín uplynulé olympiády. Ale neshledáváme tu nic moc k vidění (jen medvěda na stromě a pánvičku, kterou jsem koupil za dva dolce). Nakonec po troše bloudění objevujeme hned za městem oblast Nordic a dáváme tu pár cest v parádním ementálovitém vápenci – prostě paráda. Vyrážíme na Black Tusk. Jak jsem zmínil prve, proběhla snad nejtužší zima v novodobé historii Kanady, takže sněhu je všude ještě pořád spousta. Těžká práce, ale nakonec jsme se probojovali a probrodili až k vrcholu, v úžasném počasí postavili mužíka, spálili si ksichty dočervena a mazali pryč. Už nikdy víc, třicet kilometrů treku, z toho dvacet pět v rozbředlém sněhu. Meloun, voda, vítr ví Míříme neobydlenou krajinou směrem na východ. Od kol se práší, krajina ubíhá. Horský charakter přírody se mění tak trochu v poušť, všude jen karavano-
Roman (vlevo) a Joska vysoko nad Waterworldem
Žula jak má být, spousta cest padá během dvou dnů, ale jsme tu kvůli něčemu jinému. Místní Waterworld je skutečně vodní svět, všechny cesty začínají dvou- až pětidélkovým slaněním z vrchu útesů k vodní hladině, kde je asi metr nad vodou na začátku každé cesty lavička pro jističe. Krásné, občas dost převislé dvou- až šes43
KANADA (1)
viděl. Děravé vápno, ale tak, že někdy do díry zmizí celá dlaň. Cesty v pětačtyřicetistupňovém převisu nejsou žádnou výjimkou, ale je to opravdu bomba. Idylu narušují snad jen Japonci, kteří si nás fotí tak milionkrát za den a je jich všude jak psů. Poslední den v oblasti Canmore se vydáváme do stěny East End of Ruddle, což je osmidélková sportovka po oklouzaném vápně, z níž máme smíšené pocity. A tak mažem směr Banff, do místního turistického centra, někdy až trochu moc přeplněného suvenýry, Korejci a Japonci. Setkáváme se tu s Filipem, kámošem ze Zélandu, a od příletu poprvé se díky němu pořádně nacpem (rýže a těstovin bylo až moc), poprvé se stavujeme v liquor shopu a poprvé se ožerem z kanadského piva, pa-
k němu je ale dlouhá a hodně do kopce. Poslední kilometr vede po ledové pláni, kam by se spíš hodily mačky a ne ta naše pseudoobuv. Pepa se pokouší dělat stupy a já za ním baletím v rozervaných botaskách a modlím se, abych nesjel ten vertikální ledotobogán. Nasoukáme se do prvních délek, ale je mi fakt zle, slunko hrozně peče. Na jednom štandu jsem si blinkl, asi dvakrát jsem omdlel, jo, holt úpal je sviňa. Ale co už, vrchol i cesta padly a bylo. Je to krásná cesta, vyrovnané lezení, materiál stejně super jako na Lake Louise, a to všechno celkem vysoko, kolem 3.000 m n. m. Při sestupu potkáváme karavanu Japonců, jejich vedoucí se nás ptá, kde jsme byli, a po mém oznámení, že na Grand Sentinelu, se ozývá sborové
Shanon falls
Grand Sentinel
tidélkové cesty tu jsou, po skvělém matroši s úžasnou expozicí vysoko nad vodou. Ráno jsem se chtěl trochu rozšoupnout, tak jsem koupil celý meloun (rozuměj – byl v akci) a sežrali jsme ho na posezení. Celý den to nějak vřelo, ale nehlo se to, až když jsme šli večer běhat, následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Byly to hodně zbrklé zastávky u krajnice… Neuděláš nic a někdy i shit happens. Za neuvěřitelného deště se přesunujeme do národního parku Banff. Projíždíme ho a zastavujeme v Canmore, Mekce ledolezení. Je tu co dělat i teď v létě. Parkujeme auto kousek nad oblastí Grassi Lakes, na snad největrnějším místě celé Kanady, kde vítr fouká tak, že čekám, kdy převrátí i auto. Grassi Lakes jsou jezírka s tak neuvěřitelnou barvou, že to snad nejde ani popsat – kdo neviděl, neuvěří. Krásné, zatraceně převislé cesty po něčem, co jsem ještě ne44
Lake Louise
ráda. Ráno, trošku děraví, se vypravujem na Skoki trail, kde asi po třech hodinách dostáváme výprask od vichřice doprovázené přívaly hektolitrů vody. Mokří a vyklepaní jak drazí psíci mažeme zpátky. Show must go on Lake Louise je vskutku neuvěřitelně kýčovité jezero, lezení je přímo nad ním, excelentní cesty, idyla největší. A davy turistů pod námi… Myslím, že na tolika fotkách (Japonci, Korejci, Němci, Amíci) jsem nebyl za celý život. Ale tohle je něco, nejlepší materiál, na jaký jsem snad kdy sáhl, spousta cest, neuvěřitelné výhledy na okolní štíty... Jo, tak přesně takhle jsem si tu Kanadu představoval. Připadám si, jako kdybych se dostal do reklamního letáku na výlet do kanadských hor. Následuje akce Grand Sentinel. Špičatý ostroh láká nebojácné horolezce. Cesta
„Oooooooooh…“. Tak nenápadně zvedáme bradu, nápadněji zaštěrcháme karabinami a suverénně procházíme. Jo, holt i horolezec si někdy může připadat jak Chuck Norris. Po našem triumfálním a grandiózním průstupu Grand Sentinelu ještě trochu lezeme v Lake Louise, dobýváme několik projektů z minula, absolvujeme jeden krátký trek v neuvěřitelném horku, nalézáme jídlo po rozežraných Američanech a alou pryč. Pryč, pryč směrem do vedrem rozžhaveného Okanagan Valley, pryč od lezení. Bohužel. Jsme švorc, jde se makat. Ale show must go on a s vidinou dalšího super lezení se vrháme do víru zemědělské roboty. Pokračování příště… text foto
Roman Gencur archiv autora
Ispo – růst pokračuje 2.344 vystavovatelů z 51 zemí, 18,5 hektarů výstavní plochy v sedmnácti halách. Kromě vlastní výstavy i bohatý doprovodný program sestávající z konferencí, panelových diskusí a speciálních přehlídek. Debaty o potencionálních trzích i možnostech vylepšení chodu firem. „Forum in Brasil“, „Internet As Marketing Platform“ nebo trend poslední doby „Healthstyle“ – zkrátka vše o tom, kde se právě „peče chleba“. Bez zajímavosti není ani Ispo Peking – je stále ještě co do srovnání menší než Mnichovský veletrh, ale rozvoj je mnohem dynamičtější, takže je jen otázkou času, kdy čínská sekce předstihne mateřský veletrh v Mnichově. Pro zajímavost: Necelých 25 tisíc účastníků navštívilo 353 vystavovatelů (+28 %) předvádějících 516 (+47 %) značek na 3,5 hektarech (+17 %) výstavní plochy. A inovace, které nejvíce zaujaly porotce v sekci Outdoor? Dupraz Sports, lyže D2 Asymetrické lyže umožňující použití buď na sjezdovce, nebo na sněhu. Minimalistický, ale
stylový design přinášející nové dimenze carvingu na širokých lyžích. EDELRID Cable Vario První set na via ferraty, který se dá nastavit podle váhy uživatele, a to díky patentované brzdě „Variobrake“. Nastavení je obdobné
jako třeba u lyžařského vázání. Jednoduchý, účelný design. Možnost minimalizovat rázovou sílu pro děti či lehké uživatele. Free2Move Hiod One Malá kouzelná krabička určená pro cyklisty. Víc než jen tachometr. Umožňuje komunika-
ci mezi dvěma uživateli na stovky metrů, díky bluetooth spárování s jinými přístroji je přes ni možné kontrolovat telefonáty, sdílet muziku, vidět rychlost či ujetou vzdálenost. NOW vázání I.P.O Vázání, které přenáší energii přímo na hranu snowboardu, přináší větší efektivitu při menší námaze. Snadnější ovládání prkna vám při-
nese nové zážitky. Podle poroty: „…absolutní změna na snowboardovém trhu… úplně nový začátek…“ Placená inzerce Foto: Messe München GmbH
Hlavní partneři:
Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a OEAV jsi tu jako doma.
Hlavní mediální partner:
Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu.
www.lezec.cz
Mediální partneři:
www.horyinfo.cz
Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.
45 www.pohora.cz
Pohádkový hrad Dachstein Tak to je (slovy Igora Kollera) „ozajstný alpinismus“, napadlo mě, jakmile jsem spatřil ty štíty od Ramsau. Srdce jsem měl až v krku, když jsem ve čtyři ráno pod jasnou oblohou vylézal ze spacáku. Děs, hrůza a obrovská úcta mě přepadaly pod tíhou takového monumentu. Nejradši bych to otočil... Přijeli jsme v noci na neděli do Ramsau od Salzburgu, ale doporučuji jet spíše přes Bad Ischl. Cesta přes Golling a Schladming byla nekonečná. A v noci ten šílený stoupák pod lanovku v Ramsau (placený, ale v noci, že…). Hrůza mě jímaSchulter B nad ledovcem, Janička, v dálce Gjaidstein 2.749 m
la pod tak neskutečně hvězdami posetou oblohou. Stěny v noci nebyly vidět. Nad parkovištěm u stanice gletscherbahnu se v dálce vypínaly tisícimetrové stěny. Uuuaaah! Počasí azurové, rychle na lanovku, alespoň první den si ji dovolíme. Tisíc metrů za deset minut a 31 eur… Chtěli jsme pěšky alespoň dolů, ale prý to zaručeně nejde slézt, říkaly nám babky v pokladně... Nahoru pod lanovkou vede přitom moc pěkná ferrata, béčková Hunerscharte, ale to jsme ještě nevěděli. V osm ráno jsme najednou stáli na skywalku 2.700 metrů vysoko. Pod námi dvousetmetrová díra s ferratou Skywalk (D/E). Před chvílí jsme ještě byli doma, teď uprostřed takových štítů, připadalo nám to jako sen. No je to sen, že… ale krásný! Dokola kolem nás leží stovky vrcholů v pohádkové modři. Polezeme ferraty ve skoro třech tisících metrech, neskutečné. Inspiroval nás opět Jamesák, tedy nově Horolezec 2/2011. Skvělý text Petera Hargaše „Zaistené cesty na Dachsteine“. Putoval s námi celý čas v batohu jako amulet. Schulter (B, 280 Hm/500 Lm) Hohe Dachstein 2.995 m Pěkná dlouhá ferrata, která se dá lézt celá skálou a jistit o kabel. Nabízí nádherná místa na odpočinek a panorama-
46
tické výhledy. Na ledovec není třeba žádná výzbroj, přeběhnete ho i v teniskách, ale musíte umět! Cesta je totiž vyježděná rolbou. Ledovec září špínou. Valíme směr Hohe Dachstein. Půlhodinku chůze přes ledovec zkracujeme přes trhliny na dvacet minut. „Musíš jít v naprosté přítomnosti bez myšlenek, chápeš? A pak tě duch hory ponese a nemůžeš nikam spadnout!“ pokračuji s výukou meditace v praxi a už se mi noha boří do zasněžené trhliny, a v tom okamžiku se vymrštím a přistávám na druhém břehu. „Vidíš, tak.“ Jsme pod pilířem, všechno ve mně vibruje nedočkavostí. První dvojkové metry jsou nejištěné, asi aby tam nešplhal každý cepr. Na sněhu nasazujeme lezečky a valíme. Já si to dávám sólo skálou pár metrů od ferraty. Nedá se odolat. Krásné lezení II až III, víc si netroufám. Je to dost dlouhé v té výšce. Potkáváme dva starší muže s břichy, jak to dávají za ocelové lano sólo, bez sedáku a smyc, to smekám nahlas. Jinak má většina lidí ferratové smyčky s brzdou, sem tam někdo leze jen s odsedávátkem. Lezci si to mohou dovolit, turistům bych to nedoporučoval. Cesta je lehká, ale kurňa dlouhá. Furt do kopce, skála na horizontu se táhne do nekonečna. Dobré-
Dachstein nad Gossausee,pohádková ferrata Laserer Alpin C nad vodou
FERRATY OČIMA RT
ho půl kilometru lezení. Janička je v té výšce opět na hadry. Zase zkouška ohněm hned první den. Hory ji čistí, přesto statečně dolézá. Óóóh, ty výhledy a meditace na vrcholu. Vnitřní blažená energie v ohromných dávkách. No nemohli jsme dolů. Stovky a stovky vrcholů v celém kruhovém panoramatu. Neuvěřitelné! Ještě jsem to neviděl. Pohled na jezero Gosau na severní straně je tak maličké. Kdysi mě zajímaly jenom převisy na úpatí a horám jsem se širokým obloukem vyhýbal. Přece jen měl ten Piala pravdu: „Raz polezieš v horách a už sa ti na skalky niechce.“ Tak jsem do hor radši nejezdil. Teď jsem byl tak nadšený a nabitý, že být tam sám, tak všechno dokola poběhám za den a noc. Jako bych v těch horách strčil šňůru svého těla do elektrické zásuvky.
kabelu. Začínám šplhat dolů. Dva poslední mohykáni se diví, když mě potkávají v protisměru. Krásná lehce převislá stěna je to. Jsem už sám a zespodu stoupají husté mlhy. Stíny se dlouží. Mystický čas. Cítím tu hloubku okamžiku. Visím v té mlze za ruce a kolem jenom stěny a stěny. Celé tělo mi vibruje. Mocné pocity. To jsem hledal. Slezu kousek nad nástupový traverz a zase vzhůru. Hloubka pod nohama až do údolí. Pěkný zážitek. Místy je trasa převislá, lano a železné stupy jsou ve skále. Zbrocený potem přelézám zábradlí a vítám se s Janičkou. Ještě patnáct minut mi zbylo. Konečně jsem spokojen. Tři stěny za den – to jde. A pak už jen parkoviště, polévka, spacák a koberec utkaný z hvězd nad hlavou.
Anna (D, 300 Hm), Mitterstein 2.097 m a Johann (E, 600 Hm/900 Lm), Seethalerhütte 2.740 m Perla železných cest v celých Alpách. V kombinaci s Annou (D) a Schulterem (B) na Velký Dachstein je to nejtěžší a nejdelší ferrata celých Alp: Super Ferrata Dachstein, 1.200 výškových metrů. Schulter je ale lehký, volil bych kombinaci se Skywalkem (D/E), zato dolů, a Hunerscharte (B) zpátky na parkoviště pod lanovku anebo předtím ještě na Grosse Koppenkarstein, 2.863 m, West Gratem (B/C). To je darda a dole se vám budou plést nohy i jazyk, ale zažijete tu neutuchající radost, že jste zpátky „na rovné zemi“. Druhý den vstávám v šest a vařím. Janičku nechávám odpočívat, nechť se
Grosse Koppenkarstein 2.863 m, West Grat (B/C, 220 Hm/1.000 Lm) Tak to jsou jiné ferraty. Vysoké a dlouhé stovky metrů. Seběhnem Schultera a doslova běžíme ledovcem pod stanici lanovky Hunerkogel na ferratu na Koppenkarstein. Nádherná ferrata, možná nejhezčí z lehčích na Dachsteinu. Ostrý, rozeklaný hřeben, žebříčky, stěny, lanová lávka. Úžasné, krásně jsme si zalezli. Výhledy do těch ohromných skalních roklí, všude bych rád lozil. Není čas. Poslední lano jede dolů v 17:10. No nic, poležíme na jednom vyhřátém nižším vrcholu, zameditujeme a poběžíme dolů. Tady jsme úplně sami. Dole pod lanovkou stíháme ještě jednu ferratu C/D. Pro Janičku je to zkouška na další dny. Je to tu těžší než na Hohe Wandu. Dala ji v pohodě. Dachstein jih, Rosťa na lanovém mostě West Gratu BC na Grosse Koppenkarstein 2.863 m
Hunerkogel (C/ D, 50 Hm), Hunerkogel 2.700 m První těžší ferrata. Pěkné krátké lezení kouty a plotnami, které končí závěrečným klíčovým bouldrem přes zábradlí na stanici lanovky. Byli jsme rychlí, do odjezdu kabinky ještě zbývá 40 minut. Skywalk mi nedá spát. Abych neztratil čas běháním pod nástup, rozhodl jsem se začít v protisměru. Skywalk (D/E, 140 Hm/250 Lm), Hunerkogel 2.700 m Krásná, velmi exponovaná ferrata bez odpočinkových míst. Už nástupový B/C traverz je převislý. Mohutná kolmá stěna a pohled do údolí vám zajistí vzrušující zážitky. Je málo ferrat, které vedou odspodu nahoru čistě jen strmou skálou bez traverzů travami. Ale na Johanna to nemá, spíš jako bonbónek nakonec. Přelezu zábradlí na jižní straně a běžím z kopce šotolinou ke konci ocelového
Dachstein jih, exponovaný Skywalk D-E vede stěnou zprava doleva přímo pod ocelový skywalk
47
Dachstein jih, spodní pasáž Anny, D, 300 m, dole vojáci, Mitterstein 2.097 m
Johann E, Nástupový klíčový převis, jižní Dachstein
Dachstein jih, Johann E, Velká Rampa, Janička
48
prochází kolem a vyhřeje se na sluníčku. Den jenom pro mě a skálu. Zarvu na max. Paráda. Běžím s ruksáčkem na nejtěžší ferratu na jižním Dachsteinu. Mlhy a těžké mraky visí proklatě nízko nad hlavou, ale prý nemá pršet. Za dvacet minut (zdržuje mě focení) proběhnu kolem Südwandhütte a mraky se roztáhnou, vidím Mitterstein s ferratou Anna ve spádnici Johanna. Spojit je obě, to je můj cíl. Čtyřicet minut srážím opět na dvacet. To jsou jiné ferraty! Než člověk dojde na nástup, je mrtvý. Lezení je tu vlastně za odměnu a na odpočinek. A co teprve dolů? Kupodivu se mi právě tohle líbí. K vážným výstupům musí patřit dlouhý „ťažký“ nástup. Lezení si člověk musí zasloužit, pak si to naplno vychutnává a je vrchovatě šťastný. Tak. Teď dolů
pod Annu. Nepůjdu přece po značce jako cepr. Stěnu vidím, ne? Valím dolů po kamení a slézám kosodřevinou. Najednou se mlha zase zatáhne a v tu ránu nevím, kde jsem. Minu třísetmetrovou stěnu, která stojí právě přede mnou! Neuvěřitelné! To jsou hory! Miluji je. A kde se objevím? U cedulky „Johann Klettersteig“. Tak mě duch Dachsteinu nasměroval. Aspoň si vychutnám celého Johanna i s dlouhým nástupem. Dohromady tak dva kilometry lezení (a chození) a 900 metrů výškových. Úvodní plotny vyleštěné vodou z ledovce jsou nádherné, nade mnou ční gigantické stěny. Díky počasí jsem úplně sám, a to dodává lezení hluboký rozměr. Cítím nesmírnou pokoru a jednotu s horou, skálou a energií. První část mi zabere další půlhodinku. Pod centrální stěnou Johanna leží ještě v průrvách na konci srpna sníh, ale není třeba po něm šlapat. Jsem pod úvodním převisem. Padá na mě děs a mraky. Krátká meditace, sjednotit se v prázdnotě a cítit tu pronikající jednotu se vším, co je. Vyrážím. Lehký batůžek, ferratové smyčky s brzdou už mám a přilbu do deště taky. Nazouvám lezečky, chci to dát skálou a nažhavený se hrnu vzhůru červeným převisem. Úvodní převis je Überhang, to je „po schodoch“, není to nic těžkého, ale musím po laně – spára je mokrá. Na nohy jsou v každém těžším místě železné dříky. Kam se hrabou umělé cesty na ferraty. Tady zlikvidují celou stěnu a nikomu to nevadí. Aspoň lidi ochutnají horolezectví. A hory je změní. Nadšení jim září z očí a najednou je jedno, kdo je uklízeč a kdo bankéř. Přátelství je samozřejmé. Proto má každý trend své místo, ferraty, umělé cesty, tradiční horolezectví, všechno. Převis je krátký a následují plotny Velké rampy. Polovinu se trápím skálou, dělám až šestkové kroky a bojím se odskoku na železné dříky. Jde to hrozně pomalu, není čas, vzdávám se a chytám lano. Je fest zataženo, musím být rychlý. Stěna přechází ve stěnu, žádný oddych. Nade mnou se objevuje stometrová klíčová velká deska Adlerhorst. Vyráží mi to dech. Držím se sice ocelového lana, ale ty rozměry kolem mě! Pod nohama dvě stě metrů, dalších pět set do údolí a nad hlavou ještě čtyři sta. Konec neviditelný. Tohle boří ego. Hlava se sklání v pokoře. Stoupám. Sem tam krok skálou, jinak za kabel. Aspoň nohama vynechávám kolíky. Jsem pěkně zničený. Není to těžké lezení, spíš lehké, ale vytrvale náročné. Stále nahoru. Adlerhorst mám za sebou a nyní nekonečné traverzy vzhůru. Další a další kamenné horizonty. Lapám po dechu, jsem ve výšce 2.700 metrů. Jednou
si zabouldruju přes malý převísek, jistím se a ustřelí mi založená pata. Ufixuju to na lištách, pode mnou šikmá dlouhá police. Uf. Seethalerhütte je vysvobozením. Jsem sám na celé chatě. Hřeju se u krbu a jím vločky. Pak vyjdu na ledovec a světe, div se – slunce. A banda slovenských turistů. Slivovice voní. Pěkně od lanovky kilometr na chatu a lanovkou zase dolů. Celodenní výlet. Na parkovišti jsou slyšet až do tmy. Štola Rosmarie, Aust riascharte (B) a West Grat (B/C) na Grosse Koppenkarstein 2.863 m Sbíhám ledovcem pod vleky, už zase plný nezastavitelné síly. Dnes je zima, pěkně to klouže, nevzal jsem si návleky se „zátkami od piva“. Musím soustředěně, ať se nerozjedu, pod stanicí lanovky je to příkré. Teď vzhůru k hornímu stožáru vleku. Už vidím třicetimetrový žebřík na skále. Ledovec odtál od skály, musím přeskočit na žebřík. Do štoly vedou ocelová vrata. Vlhká díra vypadá jako tajuplný vchod do pohádky. Na druhé straně masivu je opravdu jiný svět. Žádný led, jen šikmé skalní plotny, věže, rokle a stěny. Vede tudy stezka s lanem. Hledám zajímavou i náročnou ferratu Irg (D) na opačném konci hřebenu Koppenkarsteinu. Vzdávám to, je nekonečně daleko. První ferratou, Austriascharte, stoupám vzhůru. Uprostřed polehává horda kozorožců, diví se, co tu hledám. Po ostrém hřebeni v mlze dobývám vrchol. Na skále je sluneční elektrárna. Kde to ti lidé nepostaví, všude samý beton. Skály tu však jsou nádherně divoké. West Gratem po hřebeni přes několik žebříků sestupuji na Hunerkogel. Už chodím jako náměsíčný. Raději se občas jistím, abych nepřepadl „zábradlí“. Od úpatí na Hunerkogelu do údolí na parkoviště u lanovky v Ramsau slézám nádhernou ferratou Hunerscharte (B). Tisíc výškových metrů. Tato stezka stojí za to i jako samotná pro odvážnější turisty. Konečně nalézám i začátek Skywalku a vychutnávám si ho tam i zpět, protože včera jsem to nestihl. Strmý traverz. Pod stěnami ještě čekají nekonečné serpentiny sutí. Nad Südwandhütte mě na stráni vyhlíží Janička. Slzy mám v očích z náhlého shledání. Konečně „doma“. Druhý den si Annu a do poloviny Johanna dáváme společně s Janičkou. Po jednodenní pauze ferraty běhá jako kočka. Jenom první dešťové kapky nás přiměly z Johanna slézt. I tak super. Potkáváme Slováka Jana a ten nám odhalí další cíl. Je to jasné, večer se jede na Hochkönig! Čeká nás 1.700 m dlouhá ferrata Königsjodler!
Magický Hochkönig Grandlspitz (C/D, 200 Hm), vrchol 2.307 m Krása. Ten mír a svoboda na Hochkönigu. Žádné lanovky, žádní turisté a autobusy. Rozlehlé travnaté pláně, koně a stáda krav. No to je něco pro nás. Janička šlape do kopce bosky po mechu a trávě. Chceme na Königsjodler, nejdelší z těžkých, co znám, ale nestíháme. Vede do výšky skoro tří tisíc. Hoher Kopf 2.875 m, 700 m výškových. Nástupy jsou přes dvě hodiny. A zase hlásí bouřky... Tak odbočíme na Grandlspitz – dominantní vrásčitou věž nad námi. Celou ji dávám po skále v pohorkách. Nejtěžší místo za čtyři. Krásně se to leze. Janička si pěkně zaleze po kramlích, za lano i skálou. Parádní ferrata. Výhledy úchvatné do širokých zelených údolí i do pohádkových strží. Jsme zamilovaní do Hochkönigu. Vpodvečer přichází liják, tak se vracíme zpátky na Dachstein. Tentokrát na sever, na jezera. Intersport (D, 470 Hm/1.250 Lm), Gosausee, Grosser Donnerkogel, 2.054 m Dojíždíme večer v dešti. Nádherné místo. Lezci právě scházejí ze stěn. Hned se informujeme. Jsou zde dvě ferraty. Jedna je „ozajstný alpinismus“ a druhá kouzelné dětské hřiště – nejkrásnější, co jsem viděl. Traverzy nad vodou, žebříček do stěny, kolmá stěna, lanová lávka, okouzlující výhledy na Dachstein a Torstein s bílou čepicí mraků. Srdce se raduje. Na druhý den hlásí deště, přesto šteluju budík na šestou. Vyskakuju ze stanu pod temnou, ale jasnou oblohu. Satén posetý zářícími diamanty. Rychle vařím vločkovou kaši pro dva: jemné ovesné vločky s klíčky, kuskus, kukuřičné lupínky, brusinky, sušené kokosové mléko, rybízová marmeláda, med, vanilkový cukr, sůl a melasa. Bomba na celý den. Budím Janičku, snídáme a valíme. Do kopce na Gablonzer Hütte je to pouze hodinku pohádkovým lesem s živými prameny vytékajícími z dřevěných kmenů. V pohodě. Mraky se sbíhají, ale zatím vysoko. Deset minut jdeme vzhůru k nádherné bílé skále. Ocelový had. Vyrazíme? Vyrazíme a uvidíme! Jsme nadšení. Krásné lezení, pěkné bílé stěny, rozeklané pilíře, výhledy, propasti pod nohama, posezení v kosodřevině. Paráda. Nekonečný 650metrový traverz převislou kosodřevinou kolem Kleine Donnerkogel a pak fantastický pilíř na Grosse Donnerkogel. Úžasné. Tak tohle jsme nečekali. Nejkrásnější z těžkých ferrat, ale velmi náročná. Ani Johann nám nepřipadal tak těžký. Expozice, krásné kroky na tření, málo železných stupů, makačka a slunění na vrcholu. Mraky se
Pohádkový Dachstein s kabinkou právě nad stěnou Johanna, vlevo Velký Dachstein 2.995 m
Hochkönig, krásné lezení na divoký Grandlspitz D
Dachstein nad Gossau, Marcel nad vodou v pohádkové Laserer Alpin steig C
na hodinku rozestoupily a hned peklo slunce. Zatáhlo se až při sestupu a v lese už nás chytil slibovaný déšť. 49
Dachstein nad Hallstätter See, Seewand E, klíčový závěrečný 100m pilíř
Dachstein, Hallstätter See, pohled z Martinswandu, z ferraty Seewand
Hohe Dachstein 2.995 m, nádherné panoráma z vrcholu, Janička na kříži
Hohe Dachstein, s čepicí z mraků nad Gossausee
50
Laserer al alpin lpin Klett Klettersteig terste eig (C, 60 Hm/400 Lm), Gosausee Déšť nedéšť, běžím z kopce k jezeru na pohádkovou ferratu, to si nemohu nechat ujít. Pláštěnka, na ni sedák, helmu do deště a vyrážím. Janička mě dohání, že nejdřív se budeme koupat. A zase vyleze slunce. Tak donaha a do tichých hlubin mořského oka. Ledové a oživující. Jsme znovuzrození. Slézám ze silnice do traverzu nad vodou. Nejistím se, ať si užiju trošku vzrušení. Přecházím visutý lanový žebřík a jsem v hladké stěně na kramlích. Zapínám karabinu, to už je vysoko. Oblézám stěnu a vracím se na lanový most nad silnicí. Jedno lano nad hlavou a druhé pod nohama. Céčko, ale žádný choďák! Ještě musím do lesa na vyhlídku s lavičkou a balkónem zase na zem. Nadšení. Můžu jít s klidem spát. Cestou se zastavím s potápěčem, jenž se právě vynořil z hlubin prehistorického moře. Mluvíme o Königsjodler, ferratě na Hochkönigu, kterou jsme nestihli. Furt mi nedá spát. 1.700 metrů lezení. Prý to vyběhl, vylezl a seběhl celé za pět hodin (jenom přístup trvá tři hodiny). Byl jedna hrouda svalů. Ale Seewand nad Hallstätter See je prý těžší. Mám to vyřešené a pouštím Hochkönig z hlavy, prozatím. Seewand (E, 750 Hm/1.350 Lm), Martinswand, 1.670 m, Hallstätter See Nejtěžší, nejstrmější a nejdelší ferrata Rakouska a možná celých Alp, píše se na stránkách www.bergsteigen.at. No, je to darda, nejtěžší z velkých ferrat určitě. Největší obtíže čekají na stometrovém pilíři na konci. Ale chybí „ťažký“ přístup. Za čtyřicet minut jste u nástupu, luxus! Proto se do ní pouští mnoho lidí, které v Johannovi nenajdete, i když je lehčí, zato budí velký respekt. Čekají vás zničující traverzy „převislou“ trávou, ale také dostatek kolmého skalního lezení a hollywoodské výhledy na jezero, nebe, loďky, padáky, skály a hory kolem. Problém je, jak dolů. Buď lanovkou za 8 eur pro ferratisty, anebo tři hodiny okolo po sjezdovkách. Vyřešil jsem to tak, že jsem ji slezl. Ferratu najdete hned za prvním velkým parkovištěm za Hallstattem. Vpravo za cestou je velká tabule s popisem. Probouzíme se do jasného dne. Janička odpočívá a volí koupání. Začátkem září je na trávě kolem jezera plno a ve vodě nikdo. Start v 9 hodin. Běžím do kopce v sandálech a za dvacet minut nastupuju do ferraty. Obrovská stěna nad hlavou. Trošku mám závrať při tom pohledu. Pár lidí se připravuje pod skálou. Beru lezečky, stoupám rychle a funím jako kůň. Je to sakra do kopce. Brzy jsem ve stěně sám, pociťuji jemné chvění. Nad
jjezerem krouží padáky, jeden dělá kotrmelce. Vzduch je modrý jak z pohlednice a voda temná s odrazem hor. Vrchol v nedohlednu, nade mnou se klikatí jen ocelové lano. Lezu velmi rychle, občas sice fotím, ale i tak mi ferrata zabere hodinu a půl. Poslední úsek je stometrový pilíř. Královské lezení. Chvíli sedím a kochám se. Tady můžete pokračovat až na Dachstein. Pak zpátky dolů. V jednu odpoledne jsem na loučce, všechno shazuju a s Janičkou se opět společně vrháme do jezera! Nádherná tečka. Echernwand Klettersteig (D, 290 Hm), Hallstatt Přímo z Hallstattu vede ještě jedna třísetmetrová ferrata po panoramatických žebříčcích. Moc pěkné na fotkách, ale už jsme ji nestihli. Nejlepší nakonec To byl výjezd. Kolem Ebensee a Bad Ischl na A1 a přes Vídeň a Brno do Oldřichovic. Z Hallstattu jsme naměřili 610 km. Nějak málo. Přes Salzburg a Bischofshofen do Ramsau je to 740. Doma jsem prostudoval další cíle. Kousek od Hallstattu je Postalm, asi čtyřicet kilometrů z Hallstattu směrem k jezerům. Podle videa nejparádnější ferrata, co jsem viděl. Jmenuje se Postalmklamm Klettersteig (D, 350 Hm a varianta F, 20 m). „Efko“ je prostě převislá skála a lano bez železných stupů. Vzdušné a silové. Také trochu nahání strach, protože nespadnete do měkkého lana. Atrakce: dřevěný houpací most, lanová lávka, přeskok, traverz převislou stěnou, vodopády, soutěsky, nádhera. S tou variantou je to druhá nejtěžší ferrata Rakouska. Nejtěžší je Bürgeralm v Hochschwab-Gruppe na Ranstein 1.555 m. Ferrata má pouze 90 výškových metrů. Jak to nemá aspoň pět set, tak ... No, jedeme… Jsme zmlsaní Dachsteinem. Zato má tak pět set metrů lezení, tak to jo, a jedinečné výhledy. Překvapila nás. Varianta za F, zase skála asi dvacet metrů. Když si neodpočinete ve smyčkách, tak F/G. Všechny informace najdete na www. bergsteigen.at, sekce Klettersteige, a pak vyplňujete kolonky jako Bundesland: Oberösterreich, Gebirge: Dachsteingebirge atd. Jo a pivo na Dachsteinu je o euro dražší než na Hohe Wandu. Zase jsme si jedno malé vychutnali na terase Südwandhütte. Ovšem nejlepší bylo v Bürgeralm, ale to až příště. Zase o euro dolů. Tak a to je všechno. A kdo bude poslední, toho sežerou medvědi lední, cha! To voláme na děti, když nechtějí šlapat – a hned se rozběhnou i do kopce! text a foto
Rostislav Tomanec
IKXZOLOQU\lTUPGQUPKJTUJ[INoVURU\OďTrGJ\UPOZo \lNGPKTMS J\UPOZlOSVXKMTGIK:KLRUTKS+IU`\_ô[PrIr UJURTUYZGåO\UZTUYZ 6RGTKZG@KSćPKVXUTlYROJO`GZrSPKJOToSrYZUQåO\UZ[1GåJèJKTSëåKSK\ôOINTOY\U[\URHU[VøOYVćZ Q`GINU\lTrZUNUZUPKJOTKďToNUVXUYZUX[VXUJGRôrMKTKXGIK6UôRKZKY\oYZGXoTKHU`TOďKToRGTUQTlS JU(URGZOIGS_HK`VRGZTć`GPOYZrSKPKNUXKI_QRGIO4ćQZKXlXU`NUJT[ZrPYU[ZGQYTGJTl
]]]S_ZKTJUTIUS
51
DRUHOLEZEC
ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE [6] Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 14. srpna 1982 Je sobota ráno a s Jindrou jedeme do Hřenska. Zase po čase ve svejch stěnách! Vystupujeme pod Pravčickou bránou a jdeme Dlouhým dolem až do jeho závěru, odkud vystupujeme ke Starý václavský stěně. Středem náhorní stěny vede na
Frei“! První českej zápis byl z roku 1946 KAČ Praha a teprve v 50. letech se začínaj objevovat lezci z Děčína – bratři Weiglové, Karel Krombholz, Libor Holpuch… Další pochod pod skalama byl tancem mezi trychtýřkama mravkolvů, překročili sme závěr Matzseidelova dolu a došli pod Tetřeví stěny. Údolím Suchý Bělý jsme sešli na silnici, v Hřensku sme si na terase hotelu Praha dali Starouše a autobusem jeli domů.
15. srpna 1982 V neděli ráno sme moc nepospíchali, nejdřív sme Jindře předělávali kletr. Odpárali sme víko a vsadili nástavec, prošili ho popruhama a hliníkový přezky nahradili kroužkama na klíče. Z dvojitejch zad sme vytáhli vikslajvantovou vložku a prošili jejich zavírání na suchý zipy, nakonec sme Velký pravčický kužel Jindra na vrcholu Vojtěcha
vrchol pěkná dvojka. Je přesně naproti turistický vyhlídce. Tolik fanoušků sem eště nezažil. Jindra asi taky ne, byla nervózní jak stará panna a tak tak, že neupustila smyčku. Na vrcholu nebylo nijak příjemně, foukal prudký vítr a začínalo poprchávat. Šli sme teda k Sokolímu hnízdu, kde sme si dali guláš. Potom sme se šli podívat na už vzpomínanou vyhlídku a říkali sme si, že na nás musel bejt krásnej pohled. Pravčická brána byla zavřená, nedávno se začali bát, že to někomu spadne na hlavu. Přesto vyhlídka na Sněžník, Bukovku, Růžák, Studenec a Klíč je překrásná. Přelezli sme zábradlí a po masivu došli nad Pravčickou jehlu, eště dál přes Pravčickej důl bylo vidět Pevnost, Homoli a Velkej pravčickej kužel. Sešli sme roklí na magistrálu a kolem Malýho pravčickýho kužele sme se vrátili do Dlouhýho dolu a podle skal došli k Věži Dlouhýho dolu, na kterou Jindra vyvedla „Starou cestu“ za IV. Bylo to těžký a sám bych to vyvádět nechtěl, Jindra je pašák. Ale na vrcholu to stálo za to. V krabici byl gipflbůch z roku 1925. To bylo počteníčko, musel sem si opravit názor na německý lezce. Představoval sem si je jako zažraný nácky v bílejch fuseklích s edlwajsem za stuhou tyroláčku, jak je vykreslili v televizním seriálu. Ale asi byli úplně jiný. Z let 1933–1945 ani jeden zápis, kde by byla nějaká narážka, zato po válce se psalo až do roku 1955 místo „Berg heil“ „Berg 52
přišili na nástavec zpátky víko a přidali horní dotahy. Největší frajeřina byla trojka smyčka s hliníkovou tankou, co někdo soustružil v Kovohutích. Tou se stahoval nástavec a nedbale plandající voko na pikl, aby bylo vidět, že nejsme žádný céčka. Potom sme vyrazili na kolech do Bělý, pod skalama sme je schovali do křoví za vodojemem a vyrazili lesem pod Sestry. Zkoušeli sme natraverzovat do údolky, ale oba sme se po pár krocích s úlevou vrátili. Nakonec sme našli slabý místo na náhorní hraně. Dolezl sem do sedla mezi vrcholy a pak už lehce ke slaňáku. Za chvíli sme se vyhřívali na vršku oba. Horší bylo v tom parnu slaňovat dülfrem, po zpocenejch zádech moc lano nejelo. Šli sme se radši schovat do stínu na Dědovu hlavu. Vylezli sme „Starou“ a „Jihozápadní cestu“. Z cvičnejch důvodů sem chtěl slanit přes pověstnej převis. Abych se nespálil, slaňoval sem ve smyčce přes karabiny. Při skoku pod převis sem se málo zaklonil a nedal dostatečnej prokluz – karabiny práskly do skály, lano se v nich smeklo a já zůstal viset pod převi-
sem holejma rukama na laně a nohama lovil volný prameny. Horečně sem ručkoval, snažil se brzdit nohama a nabíral rychlost. Plác sem sebou na balvan, skulil se na náhorní stranu a fučel si do spálenejch dlaní. Jindra stáhla lano, vynadala mi a šli sme pro kola. Jeli sme se vykoupat na Vlčák.
11. září 1982 Je po chmelu a v pondělí začíná škola – nejhorší období v roce. Minule sme s Jindrou nestihli ve Hřensku dojít do Stříbrnejch stěn, dnes jdeme podél Suchý Bělý nahoru, odbočujeme doleva a spodem po hraničním pásu přicházíme ke Stříbrnýmu rohu. Už dozrály ostružiny a pomalu začíná podzim. Vylezli sme „Náhorní cestu“ na Stříbrnej roh. Bylo to hrozný bludiště soustavou komínů a koutů, skalním oknem za světlem na horní terasu a pak traverz do údolní stěny a rajbas s ještě pálícím sluncem v zádech a hloubkou pod zadnicí. Jako na stolových horách někde ve Venezuele. Pot se z nás jen lil, rozhled kazil dusný opar. Vrcholovka byla zas plná předválečnejch německejch zápisů a většina jmen byla označená křížkem, spousta saskejch lezců skončila v lágrech, káznicích nebo na východní frontě v trestnejch praporech. Tady, 100 m od hranice, musel bejt v 30. letech pěknej cvrkot. Přeskákali sme na masiv a od suchý borovice slanili na svah na kraji stěn. Podle paty skal sme se vrátili k báglu a pokračovali ke štole Stříbrný stěny, kde Vlaši hledali krevel. Nad ústím štoly prosvítal letopočet 1637. Vlezli sme dovnitř a po čtyřech lezli navátým listím do hloubi skály. Za chvíli se zužující chodba větvila a začala se stáčet doprava, po dalších deseti metrech jsme se už potmě plazili v hlubokým písku. Narazil sem na konec a rukama nahmatal igelitku, byla v ní svíčka se sirkama a notes s tužkou. Když sme se rozkoukali, zjistili sme, že kolena a ruce máme žlutý od písku, v kterým sme se batolili. „Hele, to nejde dolu!“ „Jak vypadá uran?“ „No, jestli budem za měsíc eště chlupatý, tak je to fakt železo.“ Vypálili sme ven, ani sme se nezapsali. Radši sme zas lezli, aby sme ze sebe vyklepali ten žlutej sajrajt. „Východní cestou“ sme se dostali na Strážce Stříbrný stěny. Odpoledne se nachýlilo, po pěšině pod mohutnou jižní stěnou Věže Stříbrných stěn sme došli zase ke strži Suchý Bělý a sestoupili do Hřenska. Ani se mi dolů nechtělo, čekaj mě poslední pokusy z mechaniky a matiky, to ani pivo nechutná.
26. září 1982 Už je zas neděle, ve čtvrtek mám děkanát z mechaniky, ale je hezky, tak sem vyrazil do Děčína. Je to divný, čím víc se mám učit, tím víc mě to táhne na sever za holkou a do skal zapomenout na povinnost a osvobodit se od tlaku kolem žaludku. Nemám vůli se soustředit a dostat něco do palice, to nedopadne dobře… Z autobusu sme se vykulili na Labský Stráni. Nejkratší cestou přes pole sme šli rovnou dolu na Suchou Kamenici. Teď už je podzim se vším všudy, brambory sou
dá to, že tu sou aktivní dederóni. Knížky sou založený v němčině a věžičky se jmenujou Pilzwand a Waldschratt. Přes boční rokli sme se dotrmáceli nad silnici do Hřenska, s temene řopíku sme se koukali, jestli nezahlídnem hladinu Labe. V tom vedle zapraskalo, jako když se střílí z kulometu. Mysleli sme, že naproti přes vodu maj Němci nějaký vojenský cvičení. Jenže pak to žuchlo, dunělo a chvěla se pod náma zem. Vzduchem smrděla síra. Někde blízko se utrhla skála a přetrhalo to kořeny stromů, co na ní vyrostly.
Na Lovecké trubce ve Hřensku
Celý vyklepaný sme sestoupili o terasu níž k okrajovejm skalám a našli tam parádní jeskyni s ohništěm a palandou. Podle plechovek sme poznali, že sme zase na stopě těm sasíkům, který to tu zřejmě berou vážně – a asi nejen s prvovýstupama, ale i s hledáním dalších jeskyní. Kolem Rohový věže a Toreadora sme se vrátili na silnici a šli do Hřenska na autobus.
2. října 1982
Slanění z Česnekové jehly ve Hřensku
sklizený, zpátky nastavenej čas. Po ránu je zima a nad Labákem se válí syrová mlha. Listí kvapem žloutne, nebude trvat dlouho a přídou první mrazejky. Zatím však fouká teplej jihovýchodní vítr a v poledne je příjemně. Lezeme na Houbařskej kámen a Lesního ducha dohromady šest cest, nejtěžší byla se stavěním od Vládi Černýho. Vypa-
Nemohlo to dopadnout jinak, vyletěl sem z děkanátu, vím, že budu opakovat a moc mi toho z těch lidovek neuznaj. Je to blbý, ale ulevilo se mi. V sobotu sme s Jindrou brzo vstávali a rozmejšleli se, kam vyrazíme. Vypadli sme z baráku, přešli hlavní ulici a přes roh parku to střihli na autobusák. Nejdřív přijel Hradečák, tak sme jeli do Lípy. Tam sme přesedli na vyklepaný RTOčko do Dubý. Vystoupili sme na křižovatce pod Welzenbachovou věží na zastávce s prkennou budkou, která se jmenovala v jízdním řádu Sušice–skály. Ouzkou asfaltkou sme pod Žabákem stoupali do Sušice, z hlavní přiletěl na plnej knedlík šestnáctka žigul nacpanej klukama a holkama. V zatáčce byl moc rychlej a chytil vnější krajnici, zmizel nám za rohem a bylo jen slyšet bouchání šutrů v pod53
DRUHOLEZEC
běhu, praskání bezů, nezatíženej motor v točkách a pak zlověstný ticho. S báglama na zádech sme se rozeběhli do kopce, ale když sme vyběhli na rovinku, vymalováno, nikde nic. „Ty brďo, kde sou?“ „Támhle se něco hejbá!“ Z hloubi rokle pod náspem lezly z křoví – jedna po druhý zkoprnělý ratolesti chalupářů. Bylo jich jedenáct, posedali si na hranu náspu, osahávali si boule, hledali boty a koukali do díry v roští, kde ležel na krovkách ztichlej žigul. Kola se eště točila a z rozpálenýho vejfuku zlověstně stoupal proužek kouře jak z blbě uhašenýho doutníku. „Fotr mě zabije!“ „Spočitejte se, ste všichni? Potřebuje někdo ošetření?“ „Máma se zblázní!“ „Vyndals klíček ze zapalování? Nejbližší telefon bude v Loubí nebo stopněte auto dole na hlavní.“ Naštěstí byli jen potlučený, šli do křoví jak do peřin i auto na tom nebylo zle, akorát to chtělo šikovnýho jeřábníka, protože z tý hloubky a džungle to vyškubnout traktorem nešlo. Chvíli eště trvalo, než sme seběhli z kopce k Blokům a přešli po lávce k vodárně. Tady i nahoře v kurníku bylo plno krámů, karimatek, báglů a spacáků, ale nikoho sme nepotkali, všichni byli nalezlí ve skalách. Vzali sme matroš a šli lézt na Poustku, nejdřív sme prolejzali na hrádku sklepy a studnu, pak náhorku na Trpaslíka a potom poměrně nejištěnou „Starou cestu“ na Větrnou díru. To nám dodalo sebevědomí a zkusili sme lézt pětku na Tovaryše. Dlouhým krokem sem se vyškrábal na lávku, a protože nebylo návratu, musel sem lézt dál. Skála měla typickou roklickou strukturu hladkejch bloků přerušovanejch vodorovnejma policema, po kterejch se stoupalo stupeň za stupněm. Už sem to měl kousek na vršek, když mě Jindra ubezpečila, že když dám smyčku, že mě bude i jistit. Místo toho, abych to dolez, sem začal vymejšlet protitažky z lanovic. Stál sem tam blbě a furt popolejzal sem a tam, jak mi ty smyčky nechtěly pořádně držet. Strachy sem se orosil, až mi sjely brejle z nosu. V jedný ruce smyci, v druhý kyselou rybu, sem brejle chytil bokem a přimáčk je ke skále. Cejtil sem, jak skřípou o zrnka pískovce, a nemoh se pohnout. „Pane Berka, poďte domu!“ „Ňák se setmělo, nevíte, kam sem si dal brejle? Nemůžu je najít!“ Pomaličku sem přenes váhu a vyvěsil se na tý oblině, rozvázanou smyčku si položil na rameno a zašmátral k pasu pro optiku. Jedno sklo bylo vodřený a druhý 54
zapocený a plný písku, podařilo se mi zubama zatáhnout uzel a cvaknout smyci. Dosápal sem se na vršek a podolkem si votřel brejle. Když dolezla Jindra, shodli sme se na tom, že pro dnešek sme se vybáli už dost, a šli radši na jabka. Kluky sme pak našli na Roklický stěně. Pytlík nacvičoval ve spáře žábu a vedle nastupoval Zdeněk, Karel ho jistil, ale než dal první smyci, praskly mu v rukách voštiny, až se zaprášilo a Zdeněk se zaryl do písku vedle nás. Pytlík se lekl a vyjely mu nohy z oblý spáry. Žába se mu ve spáře zatáhla, jak to bylo do převisu, a jak sebou mrskal, aby se dostal zpátky, bylo to pořád horší. „Pojďte mě sundat!“ „Počkej, nejdřív musíme posbírat Kokše.“ „Nechte ho ležet, mě to bolí víc!“ Opřeli sme Zdeňka o skálu pod Pytlíkem, stoup sem si vedle něho, Karel nám vylez na ramena, Jindra nás zapřela. Pytlík
šláp Karlovi na hlavu, otočil se a vyprostil ruku ze skály, sedl si obkročmo Karlovi za krk. Karel udělal to samý mě a všichni tři sme zbuchli na Zdeňka. „Vo tomhle nikomu ani muk!“ „No a nenacvičíte to? To by se hodilo na besídku!“ „A ty, Jindro, budeš za ježibabu, co jí loupou perníček!“ Mezitím se udělala tma, tak sme si vopekli buřtíky a dali lahváče. Ten den se nás tam sešlo u ohně asi třicet. Chrnět sme šli do lesa nad Zlýho bráchu pod velikej rozložitej buk. Byla krásná teplá noc a měsíc šel do úplňku.
12. říjen 1982 Na pokoji č. 102 sedmýho bloku strahovských kolejí není kam uniknout před randálem zkoušející kapely. Mám postel přímo nad pódiem doupěte 007. Basák a bubeník budoucí punkový legendy se pořád nemůžou sejít a debut se blíží. Rubou to
Koleda v Sedmihorkách
pořád dokola, z poličky na mě sletěl kelímek s kartáčkem na zuby. Přibelhala se vrátná a dala mi telegram ve zmuchlaný obálce. Prej: „Mladej, píše ti ňáká kráska!“ Opravdu, je od Jindry, co se děje? Obul sem si kopačky, strčil obálku do větrovky a vyběh’ do parku pod hradby, na dně příkopu tam leží pískovcovej balvan Yosemit, předchůdce umělejch stěn. Na vršku usedám a nechci věřit tomu, co čtu: MIRA PORADEK BOURAL STOP POHREB VE CTVRTEK STOP JINDRA STOP. Hučí mi v palici, tečou mi slzy.
14. říjen 1982
Plné hrsti krachlí v Roklické stěně
Obřadní síň se zavřela, dvanáctsettrojka s Mírou odjela, přes zeď hřbitova je vidět, jak funebráci vyhazujou věnce do
Mezi Labským pilířem a Skautíkem pěkně protahuje vítr, Karel mě zas nechal u kruhu samotnýho a zmizel z dohledu nad převis. Za chvíli už není ani slyšet, akorát lana pořád ubejvá. Potom dlouho nic a pak začal Karel dobírat. Řveme na sebe, každej na svým konci lana, ale vítr všechno odnáší. Pak mi lano zaškube úvazkem, nedá se nic dělat. Od kruhu se mi sice nechce, nakonec ale všechno vy-
kontejneru. Neumím si představit, že ho už nikdy nepotkám s kletrem na zádech, že ho neuslyším hrát. Před časem, když Lokomotiva byla na zájezdu v Chamonix, setkal se tam Míra se svou mámou, která žila ve Vídni. Měla pro něj byt a práci. Míra držel basu s kamarádama, doma byl přece v Labáku…
15. říjen 1982 Je chladno, mokro a fouká silnej vítr. Jdu sám do Labáku. Z letících mraků ostře prosvítá nízký slunce. Mocnými kroky se blíží zima. Listí stromů se zbarvilo. Habry sou světle žlutý, břízy až do oranžova, duby a javory se červenaj a bukový listí je medově žlutohnědý. Z tý ohnivý krásy trčí černý špinavý skály jako ohromná spáleniště starejch hradů. Křovím poletuje spousta mladejch sýkorek. Už z magistrály nad Podskalím je slyšet motorovou pilu. Pod Duhovou věží Karel Bělina opravuje bivak. „Ty, máčo, co tady bloumáš sám v pátek ráno? Tadyhle mi to podrž, podej mi z kovárny hřebíky! Dělej, sundej ten kletr, je potřeba kácet až k Růžový palici. Skály musej dejchat!“ Práce s démonem totálně zažene splín. Už se smráká, musím stihnout poslední přívoz do Žlebu.
6. listopadu 1982 Ráno si můžu eště přispat, Jindra jela za kulturou do Prahy a než přijede Karel kozí dráhou z Teplic, je chvilku čas. Takže celou cestu k pivovaru utíkám. Přiběhnu tam a závory dou dolů. Čekám – a nic, kozina jede dál. Říkám si, to to pěkně začíná, zima jak v morně, Kája se na to vyfláknul. Pro jistotu du eště na hlavák, protože okna koziny byly zamrzlý a dovnitř nebylo vidět. Na hlaváku se z koziny vyvalil houf lidí, nikdo s baťohem. Už sem chtěl jít zalézt zpátky do peří, když koukám, že ze dveří motoráku vystrčilo hlavu otlačený individuum. Je to jasný, taky si přispal. Jdeme mrazivým ranním šerem přes most na druhou stranu, z kalný labský vody stoupá pára. V bufáči sme strčili kletry pod stůl a dali si dršťkovku s čerstvejma rohlíkama. V Hedvě sme za výlohou okoukli štočky Uniky na spacáky, větrovky a návleky, z recese prošli na náměstí podchodem, kterým nikdo nechodí, přesto že v hliníkovejma lištama obloženejch vitrínách se skví hlavy kandidátů Národní fronty. Autobusem jedeme do Podskalí a stoupáme na magistrálu. Jinovatka barví louku na šedo, bušíme pohorama do zmrzlýho středního pásu mezi vyjetejma kolejema lesní cesty. Couráme se závějema
Miroslav Pořádek 1958–1982
spadanýho listí a kopeme do ztuhlejch hrud vyházenejch špalkama traktorový pneumatiky. Mlha zůstala viset nad hladinou Labe, kolejí cesty tekoucí stružka odráží paprsky zubatýho sluníčka, který nesměle nakouklo do údolí přes hranu skal. Chlad azurový oblohy podtrhuje srpek měsíce, kterej ještě nezapad’ do lesa někam za Maxičky. Od Bělinovýho bivaku jdeme pod skalama, ale jdeme pořád dál, když se občas zastavíme, zíráme vzhůru k nedostižným kruhům. Už na nádraží sem nadhazoval něco jako: „Hele, Karle, víš, jak je ta hrana na ten masív vedle Skautíka…“ a myslel při tom na toho malýho kluka, co to tam vyváděl někdy vloni. Tak sme tam přišli, mrkli nahoru a v tu ránu se mi tam přestalo chtít lézt. Jenže v Karlovi hrklo a až sem se lek, jak z něj vyletělo: „Jdem na to!“ Práskli sme báglama pod skálu a šli sme teda na to. Do horní poloviny už svítilo sluníčko a my netušili, že až se sem za čtyři hodiny vrátíme, bude svítit i do nástupu. Zatímco sem mrznul přikurtovanej k borovici, Karel překonal nejdřív zimu, potom bolest rozmrzajících rukou a nakonec i klíčový místo, překrok z pilíře za hranu do údolí a dolez ke kruhu. Teď byla řada na mně. Řek sem si, že Karla naštvu a přelezu to bez zastávek. Brzo sem poznal, že sem chybil a byl sem rád, že si můžu dejchat na ruce na malým balkónku, za chvíli sem taky šachoval na hraně. Karel škubal za lano, ale já si to tam musel odtancovat, než sem přišel na to, že se musím proplížit o něco vejš a chytit ten správnej zaplouvák, za kterej se šlo kolem hrany točit jak na kolotoči. Pak kousek nahoru a traverz ke kruhu.
Míra na Motýlím kuželu v Bělé
ruším a zase cejtím, že mě nic nepoutá, že sem jen já a skála. Vichr se mnou cloumá a milosrdně mi dává zapomenout na hloubku pode mnou. Soustředím se jen na rovnováhu a cestu nad sebou. Skamarádil sem se se skálou, najednou mi sama podsouvá stupy a nabízí chyty tam, kde potřebuju. Přelezl sem převislej úsek a dostal se do položenejch rajbasovejch ploten vystavenejch odpolednímu slunci. Už sem nad úrovní stromů a vidím do údolí i nad sebou plandající nohy jistícího Karla, sedícího na hraně skalního stupně. Musím k němu krátkou spárou. Na temeno sme postupovali současně po oblinách škrapů, sedli si ke knížce a měli ukrutánskej hlad. „Škoda, že sme už nahoře, takhle lízt bych vydržel hodiny!“ „To ti byla taková krása, že sem se zapomněl bát!“ Kája nahodil smutnej obličej. „Čoveče, vona je to jen pětka.“ Svěsil sem unaveně hlavu. „Aspoň jako šestku to dát mohli.“ Karel mě nechal chvilku dusit a pak jen tak mimochodem povídá: „Nejsme žádný céčka, když lezem béčka.“ „No jo, Labský pilíř, ,Převislá hrana VIIb‘ – to je gól!“ Sedíme na báglech na konci asfaltky, házíme žabky do rychle proudícího Labe. Odkudsi přichází Jirka Prause s kytarou a s ním tři kluci z Umakartu. Pískáme na převozníka, brzo se začne smrákat a na žlebským břehu se nic nehejbá. Známá silueta kostela vykukuje 55
DRUHOLEZEC
z kaštanů, na kterejch ještě zbylo nějaký listí, pod viaduktem vykukuje rozebraná vejtřaska a fůra starýho sena. Na břeh pod Spálenou hospodu sjela prorezlá hundertka s bandou lidí vracejících se ze Saska. Za volantem se zubí Prcasova chlebárna s parametrama frontmana Rolling Stones. S Karlem se zdravíme s Mártym a Pytlíkem, Karel se loučí a stoupá po schodišti na autobusovou zastávku. Prám se dal konečně do pohybu a s rachotem vodicích řetězů přiráží ke břehu. Do Hubertusu se nám jede veselejc než Karlovi do školy. Než se setmí, je plnej Paroháč. Poznávám nový tváře: novoborskej Pepa Nos Tým, Hvězdu s Hvěz-
raženou bečkou v čele rozevlátýho průvodu hlavní žlebskou třídou na chalupu Lokomotivy. Třicet mátoh se ale stočilo do uličky před kulturák, protože z jeho útrob vřískala dechovka. Hasičská zábava právě vrcholila, když sme se objevili se sudem uprostřed parketu. Stačil sem si skočit s Míšou polku, když mě začala lustrovat nějaká uniforma. „Co ti je do mý vobčanky, ty kropiči!“ „Jako příslušník Sboru národní bezpečnosti vás naposled vyzývám, legitimujte se!“ Ouha, mezi modrejma je pár zelenejch. Někdo vyhodil jističe. „Hoří!“ „Až rozsvítíme, bude zpátky všechno, co ste si nakradli!“ Beru bágl a potmě mizím k východu, v tý vřavě občas někdo ňákou chytil, před sebou vidím nad hlavama sud, tak jdu za ním. Zastavili sme se až za posledním barákem, pár zkušenejch hasičů pochopilo, že poslední dnešní pivo máme v sudu my, a přidalo se k nám. Eště že tak, z chalupy nás Honza Bílek vyhodil. Jeden z místních kumpánů nás vzal k sobě domů. Stoupali sme v zástupu po dlouhejch úzkejch schodech podél trubek nákladního výtahu někam skoro pod les, pak byly schody dřevěný, až sme zůstali namačkaný na půdě plaveckýho domku. V osum ráno mě někdo vzbudil, abych šel dopíjet sud. Na to sem neměl ani pomyšlení, uvařil sem si grog a vsedě na těch dlouhejch schodech zpíval s ostatníma. Vikýřem bylo vidět, jak se na semaforu dole na trati rozsvítilo bílý světlo a pod ním začalo blikat oranžový, za chvíli po vexli přejel motorák od Děčína a zastavil před nádražní budovou. Na mostku přes potok zacupitala korpulentní dáma s nákupníma taškama, ve vrátkách na začátPřed děčínským nádražím
Velký plačtivý kámen u Vlčí Hory
dicí z Neratovic, Jetiho Vodrážku, Kulábra, kterej sbalil Kliku z naší party, úplně se v tom hlaholu ztrácím. Už to frčí. Písnička za písničkou, pívo za pívem. Na signál zhasnutím lustru vybíhá Prausič s prázdnejma obalama doplnit hladinku. Vrcholem zábavy byla recesní schůze závodního výboru včetně voleb týmovýho pokladníka, hygienika a Karla Gotta, kterej dostal k svátku plechovku leštěnky, protože je totálně vyleštěnej a chlubí se vlastním peřím. Před zavíračkou pokladník zjistil, že zbylo eště na sud. Tradiční nosič sudů Vláďa Černý vyrazil od Hubertusu s na56
ku schodiště si vorazila, ale pak zavětřila, zbrunátněla, zasršela a s pištěním jako silvestrovská rachejtle vyletěla až na půdu! „Franc! Tu Kauner! Iš ermorte tiš! Iš mus an Nachtšichte hakeln unt tu hýr sauft!“ „Elí, Líblink, tas sind Kammaradn – Berkštajgrn!“ „Zó ale raus! Unt tu auch marš kleten!“ „To je jako vodsun, jó?“ Bylo načase se potichu zdekovat. Hugo na protest proti násilí odskákal snožmo ve spacáku až na prám přívozu. Ze sena pod klenbou viaduktu se vyloupli další nocležníci. Prám odrazil od břehu a Strážce Žlebu, Titanik, Trůn i Zrcadlo se daly do pohybu a začaly se s měnící se perspektivou propadat do hustých korun buků na stráních pravýho břehu. Rozešli sme se do skal, já, Márty a Pytlík sme se vydali po silnici do Hřenska. Z šedýho olověnýho nebe se spustilo smutný mrholení. Došli sme do průseku po pádu skal pod jeskyněma a schovali se pod velkej balvan. Všude bylo plno suti a polámanejch větví, tak sme zapálili ohníček a hned nám bylo veselejš. Začali sme vařit, co bágly daly. Márty tehdá nosil pás, na kterým měl jako patrony našitý skleničky s kořením, Pytlík zase vytáh fanku místo ešusu a pár vajec, já měl špek a cibuli. Pod náma jezdila auta sem a tam, na kolejích za řekou co chvíli duněly vlaky a nám bylo fajn pod kamenem se štiplavým kouřem v očích. „Co ste včera s Karlem lezli?“ „Hranu na Labskej pilíř.“ „Tak to ste dobrý, Karel tam měl pověšenej pytel.“ „Nekecej, tak to von mě, pacholek, zas celej den tahal za fusekli.“ Márty přihodil na skomírající oheň otýpku roští a zalihovaným dechem rozdmýchal plamen. „To teda byla dařenka.“ „Přesně před rokem sme taky na Bořni vypadali jak mužici.“ „Jó, sedmej listopad, to je osudový datum.“ Čas se skoro zastavil, cejtili sme se svobodně, každej pindal, co chtěl, ve skalách nám bylo dobře, nikdo se tu nepřetvařoval, že něco buduje. Jen o Mírovi sme mlčeli. Přitom si od tý doby na něj vzpomenu pokaždý, když ucejtím z něčí fajfky Amforu nebo uvidím někde v hospodě opřenou v koutě basu nebo když přijdu pod Vojtěcha do bivaku a zadívám se na ty voprděný špalky kolem vyhaslýho ohně. Tak to má asi každej, kdo ho tenkrát znal. text foto
Josef Novotný archiv autora
ZAJÍMAVÉ KNIHY
FIRN- UND EISKLETTERN IN DEN OSTALPEN (LEZENÍ NA FIRNU A LEDU VE VÝCHODNÍCH ALPÁCH)
Za Jiřím Růžičkou Je zima, venku je chladno. Když jdu, zdá se mi, jako by se hvězdy, uzavřené dvěma řadami domů v naší úzké ulici, mezi hřebeny jejich střech pohybovaly. Je chladno. Říkám si – to je dobré znamení, sníh zmrzne. Je to hloupé, vždyť jsem v Paříži, v ulici Grands-Augustins. Je pozdě, je nad ránem, je chladno. V tuto hodinu vycházíváme na terasu chaty zkoumat oblohu, vítr, sníh. Velmi chladné noci slibují pěkné dny. Odcházíme. V tuto hodinu rozsvěcují horolezci své svítilny. Můj sen se mě zcela zmocnil. Těmito slovy začíná kultovní kniha našeho horolezeckého mládí – Hvězdy a bouře Gastona Rébuffata. A neznám vhodnější příměr pro Jurův život. Miloval hory – a přesto prožil téměř celý život ve městě. Snad proto, aby se o to raději do nich vracel. Do Tater, Moravského krasu, pískovců Adršpachu a Českého ráje, do Alp. Nejen za lezením, ale také na lyže a jeden čas i na divokou vodu. Počátkem 60. let minulého století se v horolezeckém oddílu tehdejší Slávie vysoké školy sešla parta mladých lidí přibližně stejného stáří – lidí různého zaměření i různých povah, které však spojovalo jedno: láska k horám a k horolezectví. Vznikla tehdy komunita spojená pouty přátelství a kamarádství, ve které panovala neopakovatelná atmosféra, díky níž pro nás následující těžká léta zdaleka nebyla léty šakalími. Ona pouta trvají již neuvěřitelných 50 let. A Jura byl celých oněch padesát let naší neodmyslitelnou součástí. Byl vždy takříkajíc na předním konci lana – a to často i doslova, díky svému velikému horolezeckému talentu, o němž svědčí stovky, snad tisíce výstupů, z nichž mnohé patří dodnes k těm nejtěžším. A také pro svůj úžasný optimismus, díky němuž se zdánlivě neřešitelné téměř vždy ukázalo býti řešitelným. A nejen v horách a na skalách. Není toho málo, co po sobě Jiří Šerpa Růžička zanechal: Řadu krásných i těžkých prvovýstupů – a nejen u nás, ale i v dalekém Afghánistánu či Tádžikistánu;
půvabnou knížku o (nejen) jeho báječných létech na laně; několik precizních příruček o tom, jak lézti a zůstati přitom naživu; a v neposlední řadě dnes již legendární horolezecký samizdatový časopis Hotejl, jehož duší se stal před dávnými čtyřiceti léty a jehož důstojným pokračovatelem se díky němu stal časopis na ne-li světové, tak určitě evropské úrovni – Montana. A festival horolezeckých filmů, nazvaný příznačně Hory a město. A určitě, i když tomu sám nikdy nevěřil, i u studentů alespoň základní znalosti fyziky, kterou přes dvacet let na vysoké škole učil. A také, což ví jen málokdo, i pár obrazů, svědčících o zaujatém pohledu citlivého člověka na svět, jemu blízký. Myslím, že kdyby po sobě každý zanechal tolik pozitivního jako Jura, vypadal by svět, ve kterém žijeme, určitě alespoň o něco lépe. Nám však, kteří jsme měli tu čest počítat se mezi jeho přátele a kamarády, zanechal to nejcennější: vzpomínky na společně prožité chvíle v horách i na skalách – chvíle někdy plné radostné pohody, někdy plné dobrodružství, jak už to v našem světě chodívalo. A – jak řekl kdysi John Galsworthy – vzpomínky jsou ráj, ze kterého nemůžeme být vyhnáni. Nelítostný osud však způsobil, že se v onom ráji ocitáme dříve, než jsme čekali. Strávili jsme všichni mnoho bivaků pod hvězdami. Nastal ale čas, kdy se začínáme odebírat do onoho velikého bivaku tam kdesi nahoře mezi hvězdami, kde se snad jednou opět všichni setkáme. Snad. Sbohem, Juro. BKV
Andreas Jentzsch, Axel Jentzsch-Rabl Kniha, která stanovila úroveň vydavatelství Alpinverlag. Celobarevná publikace s více než pěti sty fotografiemi. V knize je představeno 84 výstupů v různých oblastech východních Alp (Rakousko, Jižní Tyrolsko a Švýcarsko). Spektrum představovaných cest je velmi rozmanité. Sahá od Ortleru, přes „Pallaviciniho“ a Bianco Grat až k dlouhým ledopádům. Vedle známých klasik jsou zde poprvé popsány i „tajné tipy“ jako Eisnase u Großglockneru, Deep Blue a Lassingfall v Tormäuernu nebo Erwin Culoir v Eiskögele v oblasti Großglockneru. Každá cesta má v knize vlastní popis, fotku s vyznačenou trasou výstupu, 5 lezeckých obrázků, náčrt přístupu a (u vodopádů) i topo. V informační části najdete cenné tipy a informace o jednotlivých stěnách a vodopádech. Základní orientaci umožňují všeobecně srozumitelné piktogramy a za každým popisem potom i stručný souhrn v angličtině. 15,5 x 22 cm, brož. německý text doplněný piktogramy a resumé v angličtině. Celobarevná kniha na kvalitním papíře, měkká vazba, ISBN: 3-9500920-0-5 Vydal Alpinverlag. Na www.horokupectvi.cz cena 790 Kč včetně poštovného (při předchozí platbě na účet).
PROVENCE A AZUROVÉ POBŘEŽÍ N. Walker, G. Ward, K. Baillie Provence je rozlehlý a rozmanitý region, jehož kontrastní krajina zahrnuje venkovská pole a vesnice ve vnitrozemí, nepřístupné horské oblasti Alp na severu a východě a rychle se rozvíjející Riviéru na jihu. Průvodce je doplněn údaji o místní historii, mapkami jednotlivých oblastí i podrobnými plány měst. Obsahuje praktické informace o cenách ubytovacích a stravovacích zařízení nebo o kulturních událostech a je doplněn barevnými přílohami věnovanými gastronomickým zážitkům a sportovnímu vyžití v regi-
onu. Bonusem je multimediální DVD. Třetí aktualizované vydání. Formát: 132 x 297 mm Vazba: brožovaná šitá i lepená Doporučená MOC: 598 Kč Více na: www.jota.cz
ŠVÝCARSKO Matthew Teller Průvodce řady Rough Guides po Švýcarsku je obsáhlým a spolehlivým společníkem, který vás zavede na nejzajímavější místa této čisté a idylické země. Kvalitní barevné fotografie vás jistě inspirují k objevování starověkých ulic Bernu nebo oslňujících výhledů na Ženevské jezero, k výstupu na proslulý Matterhorn i k toulkám alpskou scenerií. V průvodci najdete praktické informace o místní dopravě, možnostech ubytování, stravování i zábavy, a to i pro „batůžkářský“ rozpočet. Formát: 132 x 197 mm Vazba: brožovaná, lepená i šitá Doporučená MOC: 698 Kč Více na: www.jota.cz
UKRAJINA Andrew Evans Ukrajina je stát nacházející se ve východní Evropě u Černého a Azovského moře, který prošel poměrně pestrým vývojem. Dnes je ovšem návštěvním cílem řady turistů. Právě pro ně vychází již třetí aktualizované vydání oblíbeného průvodce z britské řady Bradt, které přináší nejnovější informace o zemi, jež se v posledních letech mimořádně proměnila. Zavede vás na místa, kde podávají ten nejlepší boršč, a nasměruje vás na nejkrásnější trasy podél břehů Černého moře. Průvodce obsahuje také rozmanité a obsáhlé informace z oblasti historie, kultury či přírodních krás této země, doplněné barevnými fotografiemi a množstvím podrobných map. Turistický průvodce po Ukrajině z řady Bradt Nakladatelství JOTA je na našem trhu nejaktuálnějším a nejobsáhlejším tištěným průvodcem pro tuto oblast. Nabízí tipy na nezapomenutelné zážitky pro každý cestovatelský rozpočet. Formát: 132 x 197 mm Vazba: brožovaná vazba šitá i lepená Doporučená MOC: 548 Kč Více na: www.jota.cz
57
N A P U LT E C H
ALPINE-UP
ENDO
Nejkomplexnější a nejuniverzálnější jisticí pomůcka, která kdy byla vyrobena. Možno použít pro jištění lezce na jednoduchém a dvojitém laně. Alpine-up vychází z CLICK-UP technologie. Použitelný pro sportovní lezení, dynamický režim pro horolezectví, bezpečné slaňování a také pro jištění jednoho nebo dvou druholezců. Doporučená cena: 2.159 Kč
Jestliže už není ani jediná drobnost, kterou byste vylepšili či odstranili, znamená to, že jste vytvořili perfektní produkt. A přesně to je strategie firmy Haglöfs. Všechno tu má být z nějakého důvodu a všechny detaily mají mít jasnou a zřejmou funkci. Endo je bunda určená do akcí, kdy se opravdu zapotíte. Vyrobena ze třívrstvého materiálu Gore-TEX â Active Shell, kapuce nastavitelná třemi způsoby, zapínací kapsa na hrudi, elasticky zakončené rukávy… zkrátka jednoduchá dokonalost. S takovou bundou se skutečně můžete zaměřit pouze na to, co děláte. Barvy: jasně zelená, modrá a červená Hmotnost: 275 g/ 320 g (dámské/ pánské) L Více na: www.haglofs.se
Distribuce v ČR: www.climbingtechnology.cz Distribuce v SR: www.elcon.sk
KALHOTY DIRECTALPINE KAISER/CIVETTA Oblíbené lehké kalhoty. Ideální pro všechny outdoorové aktivity od lezení, přes ferraty a těžší trekking nebo turistiku. Propracovaný střih, elastický materiál – tyhle pohodlné kalhoty máš na sobě celý den a ani o nich nevíš. Jedeš do Alp na prodloužený víkend, strávíš v nich celou cestu a pak v nich rovnou nastoupíš do stěny nebo na túru.. Technický vzhled podtrhují panely z oděruodolné látky na kolenou a kotnících. Barva: černá, antracit, modrá. Kaiser pánský, Civetta dámský střih. Doporučená MOC: 1.990 Kč. www.directalpine.cz
SALEWA MS FIRETAIL GTX Spojení komfortu a lehkosti turistických bot a technických vlastností „ferratové“ obuvi, jako třeba přilnavá vibramová podrážka a kombinace gumové a kevlarové obsázky. Jediné horolezecké boty, které je možné použít v horském i lezeckém terénu. Tlumení nárazů (PUR) při sestupu prostřednictvím podešve EVA. Technologie: 3F POWER SYSTEM - pro stabilizaci nohy. Podrážka: Vibram Approach Membrána: Gore-tex® Vložka: Multi-Fit pro zvýšení pohodlí (umožňuje absorbovat rozdíly velikostí nohou až o ½ čísla) Svrchní materiál: přírodní kůže (semiš) 1,8 mm Podšívka: prodyšná síťovina Hmotnost: UK 8 - 430 g (!) MOC: 3.990 Kč (GTX verze), 3.290 Kč (bez membrány) www.salewa.cz
Nová jisticí pomůcka vhodná pro jištění a slaňování z Rock Empire dílny s karabinou HMS ve vlastním designu. Nyní výhodně v setu. Možnost současného jištění dvou druholezců. Automatický blokovací systém pro jištění druholezce. Systém pro snadné spouštění druholezce. Zařízení vhodné pro práci s lanem 7,8 až 11 mm. Hmotnost: GUARD II: 65 g / Karabina HMS 110: 70 g, Světlost: 23 mm, Pevnost: 24/9/7 kN Cena: 450 Kč a navíc s HUDYpartner kartou sleva dalších 7 % www.hudy.cz
DIDRIKSONS1913 – PÁNSKÝ KABÁT HOWARD
KAPPA lehká a odolná lezecká helma s inovativním designem skořepina z houževnatého ABS anatomicky tvarovaná pěnová vložka kvalitní odvětrávání důmyslný nastavovací systém umožňuje upevnění jakékoliv čelovky dostupné na trhu vnitřní polstrování lze zcela vyjmout a vyprat Velikost: UNI (obvod hlavy 5362 cm) Váha: 330 g Barva: šedá, červená CE • EN 12492 Doporučená MOC: 1.300 Kč Více najdeš na www.singingrock.cz
58
ROCK EMPIRE GUARD II + HMS 110
Celorozepínací dvouvrstvý kabát s lepenými švy a lehkou síťovanou podšívkou. Naprosto větru i vodě odolný, určený nejen do města. Hlavní zip je obousměrný, krytý dvojitou légou na druky, ochrana brady proti oděru. Vnitřní strana límce v okolí brady je opatřena jemným fleecem pro příjemný pocit. Kapuci lze regulovat – obvod i objem. Rukávy na koncích zúžitelné druky, vyztužené lokty, kšilt je pro dokonalé držení tvaru je vyztužen ohebným drátkem. Kabát se dá v pase a ve spodní části stáhnout za pomoci plastových tanků. Tři vnější kapsy kryté légami, vnitřní síťovaná kapsa a kapsa na MP3 přehrávač. Materiál: 100 % Polyamid (Nylon) Barvy: černá. Velikosti: M – XXL Cena: 4.990 Kč Více na: www.vavrys.cz
TENDON MASTER 9.7 Osvědčený bestseller Tendon Master 9.7 – kompaktní, měkké jednoduché lano s relativně nízkou hmotností 61 g/m, velmi nízkou rázovou silou, 9 – 10 UIAA pády a SBS opletem patří dlouhodobě mezi špičková lana na trhu. S vhodně zvolenou úpravou (protect shield/complet shield) splní i ty nejnáročnější požadavky. Když se z lezení stává vášeň, neexistuje lepší volba. Více na www.mytendon.com – podívejte se na nové REEP šňůry ve svěžích atraktivních barvách! MOC: 3.540 Kč/60 m včetně DPH
MAGLAJZÁK COOLICH
F O T O S O U T Ě Ž
Přivítejte jaro s barevnými sáčky na magnézium od Coolichu, které vyrábíme s láskou v Jizerských horách v limitované kolekci několika kusů. Šitý maglajzák má zpevněné vyztužené hrdlo, vnitřek z kvalitního microfleecu a poutko na kartáček.
PŘÍRODA A LEZENÍ Od loňského října můžete přihlašovat své fotky do 2. ročníku fotografické soutěže, kterou opět společně vyhlašují web Lezecká Revue a časopis Montana. Pro 2. ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie:
Hory a příroda (krajiny, panoráma...)
Doporučená MOC: 490 Kč K dostání na www.coolich.cz.
Lezení (člověk a hory, skály, bouldery...)
TRIKO ECOMO
Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže) Ceny budou zveřejněny v průběhu soutěže.
Nejčistější vlákno Moira bez přísad a barviv je základem osvědčeného typu oboulícní žebrové vazby ekologicky čisté pleteniny ECOMO. Výsledkem je příjemný omak, ojedinělý elegantní matný lesk, stejně jako výborné funkční vlastnosti této pleteniny. ECOMO doporučujeme jako první vrstvu pro všechny druhy sportu i při pobytu pod širým nebem. Triko, dlouhý rukáv: 499 Kč www.moira.cz
Objem: 42 l, hmotnost: 1.030 g/ 600 g (bez výztuže a bederního pásu) Doporučená maloobchodní cena: 2.430 Kč www.doldy.cz
Hodnocení fotografií Odborná porota, jejímž předsedou je i ve 2. ročníku soutěže Pepe Piechowicz, vyhodnotí a zveřejní výsledky na webu LezeckaRevue.cz a v časopisu Montana po 30. 4. 2012. Vyhlášena bude nejzdařilejší fotografie v každé kategorii a bude také vybrána celková vítězná fotka. Navíc, na webu fotosoutěže bude možné hlasovat pro jednotlivé snímky. Soutěžící zasláním fotografíí do soutěže: 1. Uděluje souhlas se zpracováním zaslaných osobních údajů. 2. Prohlašuje, že je autorem zaslaných fotografií. 3. Poskytuje organizátorovi soutěže souhlas s publikováním svých fotografií v tiskové nebo elektronické podobě v rámci soutěže a při její propagaci v různých médiích. 4. Souhlasí s právem poroty přemístit snímek do jiné kategorie. 5. Je seznámen s tím, že organizátor soutěže si vyhrazuje právo změny pravidel a témat soutěže. Na výhru v soutěži není právní nárok.
DOLDY ARROW 42 LIGHT Nový jednokomorový technický ruksak nejvyšší třídy v odlehčeném provedení, který vznikal za spolupráce s nejlepšími českými alpinisty. Nový zádový systém AIR+ Light s vyjímatelnou konstrukcí, nový extrémně lehký a pevný materiál Cordura TripleRip Light a samotná konstrukce ruksaku jej předurčují k použití v těch nejnáročnějších podmínkách jak při skialpinismu, tak při lezení, lyžování a vrcholových výstupech.
Jak soutěžit Zaregistrujete se přes formulář na webu foto.lezeckarevue.cz, odkud bude možné zasílání soutěžních fotografií. Fotky posílejte ve velikosti do 5Mb. Ke každému tématu můžete vložit nanejvýš 3 fotografie.
TERRA Oblíbený páskový sandál využívá PUR technologii použitou již dříve, ale s vylepšením ortopedických vlastností. Použitím celokožené stélky zajišťuje novou kvalitu a komfort. Nastavitelné pásky jsou polstrované a příjemné při nošení. Zdravotní stélka s podporou podélné klenby a patní miskou. Doporučená MOC: 1.090 Kč www.triop.cz
Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS. Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz
59
TAT R Y
MÚR JAVOROVÝCH ŠTÍTOV 2. ČASŤ (OD SEVERU) Prehľad výstupov: Riglové sedlo 53. „Horný žľab“ klas. IV–V, K/2/1355, 4 h M. Karpiski, J. Zarebski, 21. 8. 1955 54. „Komín návratov“ klas. V-, K/2/1356, 12 h P. Dieška, J. Hazucha, L. Páleníček, 19. 3.1972 2. zimný: Horka, Kadlčík, 7.–8. 3. 1974 1. letní: M. Schauhuber, Tkáčik, 9. 8. 1972 pozn.: W. Paryski uvádza bez podrobnosti priestup vrcholovým žľabom do sedla (21. 8. 1955, M. Karpinski, J. Zarebski). Spodná časť „Komína návratov“ do kotla Jurgovského rebríka je z časti totožná s variantom 1. zimného priestupu S steny Prostr. Jav. veže (M. Bernard, J. Chalecki) Prostredná Javorová veža 55. „Ľavou časťou steny“ klas. V, A1, 21 h B. Mrozek, K. Jakeš, 14.–16. 1. 1978 56. „Depresiou“ klas. V–VI, 6 h M. Badzynski, Z. Tracz, 22. 8. 1961 1. zimný: M. Bernadt, J. Chalecki, 17.–18. 4. 1962, v dolnej časti cestou č. 51 a 52 57. „Prostredným pilierom“ klas. V P. Dieška, P. Malárik, R. Mock, leto 1966 58. „Zeleň leta“ (pravý pilier), klas. IV+, 7 h Z. Drlík, L. Páleníček, 21. 6. 1972 1. zimný: Z. Karafa, P. Mačák, 2. 2. 1974 Zadné Rohové sedlo 59. M. Stefanski, A. Wilczkowski, 24. 7. 1955, klas. V, 6 h 1. zimný: H. Furmanik, A. Popowicz, J. Rudnicki, A. Zyzak, 17. 4. 1962 Javorový roh 60. J. Hajdukiewicz, Z. Nesseltuch, J. Sawicki, 12.–14. 7. 1939, klas. V, A1, 10 h 1. zimný: J. Rudnicki, A. Zyzak, 7.–8. 4. 1965 60a. „Variant v hornej časti cesty č. 60“ vychádza na Prostr. Rohové sedlo, klas. II–III,
60
J. Hajdukiewicz, Z. Nesseltuch, J. Sawicki, 14. 7. 1939 1. zimný: I. Gálfy, I. Urbanovič, 5. 4. 1963, v dolnej časti cestou č. 59 Rohový hrebeň 61. „Via calvados“ klas. V- A1 V. Osif, V. Urbanec, 21.–22. 1. 1978 62. „Čakajúci komín“ klas. V+ A1, 50–90° 17 h J. Kuba, Š. Bednár, 27. 1. 1983 63. „Ľavý pilier“ klas. V, 10 h
R. Szafirski, A. Zyzak, 14.–15. 4. 1966
2. zimný: M. Heuger, D. Kuraň, 22–23. 12. 1996
64. „Komín“ klas. V, A1, 50–60° 22 h J. a Š. Bednárovi, 16.–17. 1. 1980 1. zimný: M. Heuger, D. Kuraň, 1. 1. 1997, 18 h
67. „Ľavou časťou steny“ klas. V-, 3 h A. Belica, 3. 6. 1977
65. „Ľavý pilier“ klas. V, A1, 18 h A. Belica, 25.–26. 2. 1978 66. „Diagonála“ klas. V- A1, ľad 60º A. Belica, J. Serátor, 29. 12. 1979
68. „Za Javorový roh“ klas. V, A0 S. Horn, J. Šplichal, 20.–22. 1. 1978 69. J. Honowski, A. Wilczkowski, 22. 7. 1955, klas. V, 7 h 1. zimný: A. Ferancová, L. Páleníček, J. Stejskal, 8.–9. 3. 1975
OUTDOOROVÉ BUNDY V MĚSTSKÉM STYLU IRMA
70. „Worwová cesta“ (prostredný pilier), klas. V, 7 h J. Hajdukiewicz, J. Lechowski, L. Radoň, S. Worwa, 13. 8. 1955 71. „Pravou časťou steny“ klas. VI, A1, 5 h (VI) P. Geratel, V. Slimak, 17. 8. 1968 1. RP: A. Kadlečík, M. Sabovčík, 10. 9. 2011 klasifikácia voľného prelezu A1 miesto 5+, 9 h na hrebeň 72. „Prostriedkom platne“ klas. V+, 7 h D. Dinga, F. Hudek, 9. 7. 1983 1. zimný: V. Barčík, J. Hreus, 5. 1. 1990 73. „Titanová pasca“ (veľký komín), klas. IV+, A0, ľad 80º P. Dieška, L. Páleníček, 12.–13. 1. 1973 1. zimný: A. Belica, I. Koller, 17.–18. 1. 1974
74. A. a M. Packo, J. Dutka, 19. 3. 1992, klas. VI-, 8 h 75. „Pravý pilier“ klas. V, 5 h J. Rudnicki, A. Zyzak, 16. 4. 1965
- naprosto voděodolné (lepené švy) - dostatečně prodyšné - technicky propracované - neotřelý módní design
76. „Komínom“ klas. V-, A1 J. Provazník, J. Stejskal, 18.–19. 1. 1978 2. zimný: O. Bajana, D. Jelenský, 12/1996
GARRISON
77. „Platňami pravého piliera“ klas. V, A2, 21 h A. Belica, I. Koller, 2.–3. 3. 1978 78. „Pravá strana pravého piliera“ klas. V-, 4 h A. Belica, 9. 9. 1975 Predné Rohové sedlo 79. „Z ľavého piliera Prednej Javorovej veže“ klas. IV, 4 h W. Gruszczynski, J. Sawicki, 30. 7. 1936
širší nabídka modelů na
www.didriksons1913.cz
61
TAT R Y
86. „Puškášov žľab“ klas. V, AP/26, 5h K. Hellerówna, J. Kováčik, A. Puškáš, 19. 8. 1955 1. zimný: K. Pavlík, A. Puškáš, 22– 23. 3. 1959 87. „Pravý pilier“ klas. V-, A1, 14 h K. Jakeš, V. Tatarka, 23.–24. 2. 1976 1. letný: J. Vestenický, B. Lastič, leto 1976 88. „Komínom“ klas. V, A0, 10 h A. Dworak, M. Grochowski, W. Jedlinski, J. Michalski, 23. 3. 1970 89. „Hľadanie rovnováhy“ klas. M5+, M6+, 8 h J. Svrček, J. Mierka 10. 3. 2010, čoky, friendy, skoby Predné Javorové sedlo 90. „Pravým komínom“ klas. IV+, A0, ľad 90º, 70º – 85º B. Mrozek, K. Jakeš, 5. 1. 1980
Predný Javorový hrb 91. „Vitaminový dlh“ klas. VI-, 4 h W. Brichta, J. Ragas, 30. 12. 1983 92. D. Kopold, 26. 11. 2009, klas. IV, WI4, 1 h, pri prechode do Bielovodskej doliny 93. D. Kopold, T. Karas, 11. 12. 2009, klas. IV,WI 4+, 6 dĺžok Žabie Javorové sedlo 94. „Jedna nikdy nestačí“ klas. III, WI 5, 5 h P. Bugáň, M. Sabovčík, 20. 12. 2009, WI 5 – kolmý ľadový ciageľ 95. „Potmehúti“ klas. V, 8 h D. Šak, M. Volf, 8. 1. 2007 96. „Stretnutie s tichom“ klas. M3+, 3 h V. Jakubec sólo, 10. 2. 2011 Cesta bola lezená 3 h včítane ľadu (cesta č. 95) pod hrebeňom WI4+ Žabí vrch Javorový 97. „Cigánska hračka“ klas. M3, 80º, 2,5 h J. Kořínek, M. Medvec, M. Sim, I. Staroň, 22. 1. 2011 98. „Pioniersky vláčik“ klas. M3, 50–60º, 3 h M. Bobovčák, I. Franková a R. Gažo, R. Honus, D. Korytko, 17. 3. 2007 3 dĺžky M3, potom súčasne sneh 50–60º 99. „Snehová odysea“ klas. M3–4, WI3, 50–60º, 5 h S. Filkor, R. Sopko, 27. 1. 2011 3 lezecké dĺžky: 1. WI 3 2. III/IV 3. III+, ďalej súčasne v súvislom snehu 50–60° spracoval foto
80. W. Kogut, R. Lazarski, 14. 8. 1956, klas. IV, 2,5 h 1. zimny: M. Grochowski, T. Herbich, A. Sklodowski, 8. 2. 1976 Predná Javorová veža 81. „Bratislavský ľad“ J. Čapek, I. Halák, J. Kello, J. Pospiech, prelezené pomocou skôb 1. RP: 18. 1. 1981, M. Marek, T. Jánoš, L. Odstrčil, len ľad za 2,5 h 1. free sólo: 28. 2. 1981, B. Mrozek, priamo ľadopádom spodnou časťou žlabu 82. „Horná časť žľabu“ klas. IV, 4 h W. Gruszczynski, J. Sawicki, 30. 7.
62
1936 z „Ľavého piliera“ Prednej Javorovej veže 83. „Cez galériu“ klas.V, A1 D. Becík, P. Zelina, 9.–11. 2. 1978 2. zimný: M. Jablonovský, I. Štefanský, 29. 12. 1996 84. H. Myslivcová, L. Páleníček, 7. 8. 1977, klas. V-, 5 h 85. „Ľavý pilier“ klas. III–IV?, 5–6 h T. Bosniacki, J. Kielpinski, A. Szczepanski, H. Zaleska, 28. 8. 1931 1. zimný: W. Gloczowski, A. Paulo, S. Worwa, 14. 4. 1966
Jozef Gurník Ivan a Jozef Gurníkovi
TRÉNINK (3. DÍL)
LEZECKÝ TRÉNINK POD TAKTOVKOU HELENY LIPENSKÉ
TRÉNINKOVÝ PLÁN, REGENERACE, KOMPENZACE A VÝŽIVA V LEZENÍ (dokončení z minula)
Základní prostředky regenerace: Zábaly Mokré zábaly se provádí stejným způsobem jako studené otěry, navíc však podle potřeby používáme mimo studené také vlažné a teplé zábaly a vynecháváme tření. Při studených zábalech použijeme vodu o teplotě 10–16 °C, při vlažných 25–34 °C a při teplých maximálně do 38 °C. Celé tělo nebo jeho část zabalíme do dobře přilnutého ručníku nebo prostěradla a přes tento ještě zabalíme do suché pokrývky. Doba zábalu je podle potřeby a žádaného efektu většinou 20–30 minut. Má-li sportovec po skončení mokrého zábalu ještě vlhkou kůži, je nutno ji důkladně vytřít froté ručníkem. Po zábalech je nutno sledovat dostatečné zarudnutí kůže. Chybějící zarudnutí odpovídá sníženému prokrvení a upozorňuje nás na nedostatečnou teplotu zábalu nebo na příliš krátké trvání zábalu. Vlažné a studené zábaly mají výrazný efekt především na nervovou soustavu sportovce. Teplé zábaly umožní prohřátí. Aplikujeme je jako u otěrů. Celková koupel Se používá v regeneraci minimálně. Studené a chladné koupele působí tonizačně, indiferentní a teplé mají účinek sedativní, horké pak účinek vysloveně dráždivý. Při velké tělesné únavě neaplikujeme horké koupele, působí příliš velkou redistribuci krve (dochází k tomu, že krví jsou přednostně zásobeny životně důležité orgány), která je při celkové velké únavě nevhodná. Perličková koupel Jde o často využívanou formu, při níž se užívá indiferentní až lehce teplá voda. Z vany či bazénku vycházejí pod tlakem bublinky vzduchu, které působí dráždivě na povrch kůže a na nervová zakončení. Tonizují kapilární síť v kůži a podkoží. Po koupeli následuje suchý zábal na dobu 15–20 min. Perličková koupel má výrazně kladný efekt na velkou celkovou únavu až vyčerpání, pomáhá při nespavosti a tlumí neurotické projevy a nejrůznější formy depresivních stavů, s nimiž se u sportovců setkáváme poměrně často. Kladný účinek může být ovlivněn i placebo efektem. V období velkého zatížení se může použít obden. Vířivá koupel U sportovců je velmi oblíbená. Používá se teplota vody kolem 37 °C. Víření vody způsobují trysky, přes které pod tlakem cirkuluje voda z lázně. Ve sportovní praxi se užívá nejčastěji vířivá koupel na celé tělo. Nejvýraznější je vliv relaxační, v koupeli tohoto typu dochází k uvolnění svalových
spasmů (svalová ztuhlost). V období velkého zatížení se může použít obden. Regenerační bazén Jedná se o jednu z nejvýhodnějších forem. Jde o malý bazének (přibližně 4×6 metrů s hloubkou 100–120 cm) s teplotou vody lehce nad indiferentní teplotu, nejlépe 37 °C. V jeho bočních stěnách jsou trvale zabudovány v různých hloubkách trysky, jimiž cirkuluje voda. V tomto zařízení se vzájemně kombinuje podvodní masáž, prováděná individuálně pohybem člověka u jednotlivých trysek, a vířivá koupel. Nejvýraznější vliv má na zvýšené svalové napětí, křeče lýtek, ztuhlé svaly a cévní systém. Výhodou je výrazný pozitivní vliv na celkovou únavu při současném působení na potřebné části těla, u nichž lze pozorovat místní únavu. Doba koupele se řídí požadovaným efektem a kolísá mezi 20-30 minutami. V přípravném období při nadměrném fyzickém zatížení je možná aplikace každý den. Obecná doporučení Vodní procedury je vhodné kombinovat nejen navzájem, ale i s dalšími regeneračními prostředky (kompenzační cvičení, masáž, sauna ad.) V přípravném období nebo během vysokého zatížení, kdy dochází k velké únavě, můžeme aplikovat vodní procedury obden, používají se hlavně při lokální únavě. V závodním období zařazujeme vodní procedury jednou týdně. Podmínkou efektivnosti je správná indikace a aplikace. Aplikovat je lze po několika hodinách po výkonu, nebo další den (nejlépe v den, kdy není trénink). Při velké svalové bolesti dolních končetin (může docházet k natržení svalových vlákýnek) doporučujeme aplikovat chladnou vodu. Vhodné je otužování ve sprše, které vede k posílení imunitního systému.
Kompenzace Do plánu pravidelně jako kompenzaci zařazuji jógu a strečink. Cviky na uvolnění a protažení těla. Strečink Před samotným strečinkem je nutné nejprve zvýšit srdeční frekvenci, a tím dostat svaly na provozní teplotu. Použijeme k tomu nějakou aerobní činnost (běh, skákání přes švihadlo...), která by měla trvat 5-10 minut. Poté se prodýcháme, svaly uvolníme a protřepeme. Cvičíme lehce, zvolna se pohybujeme v příslušném cvičení různými směry. Vyvarujte se prudkých násilných pohybů. Využívejte momentální vůle svalu, ale nesnažte se
dosáhnout okamžitě krajního rozsahu pohybu. Začínáme od dolních končetin postupným směrem nahoru, jeden cvik opakujeme 2-3krát po dobu 10-20 sekund, přibližně bychom měli věnovat jednu až tři minuty na jeden sval (svalovou skupinu). Nezapomínejte na stálou kontrolu přesnosti provádění cviků. Proč bychom měli cvičit? Cvičení je přípravou na náročný výkon – dochází k rozcvičení, uvolnění, prohřátí svalů, ochraně před poraněním. Umožňuje relaxaci a regeneraci během výkonu (uvolnění a obnovení síly). Zlepšuje kloubní pohyblivost (rozsahu pohybu), tím zlepšuje i techniku lezení. Odstraňuje psychické napětí, zlepšuje koncentraci. Snižuje negativní účinek předstartovních stavů. Působí jako prevence svalových disbalancí a kompenzuje jednostranné přetěžování. Několik praktických rad: Jen svaly prohřáté a uvolněné se mohou dobře protahovat. Přechod do polohy, kdy je sval protažen, musí být pomalý. Nesmí vzniknout napínací reflex. Nezadržujeme dech, dýcháme pomalu, pravidelně a zhluboka. Vždy se řídíme pouze vlastním pocitem, každý pocit musíme procítit. Důležitou zásadou je pravidelnost pohybu.
Výživa ve sportu Výživa je téma na samostatnou kapitolu, zkusme ale aspoň obecně představit základy a principy pro lezce. Správná výživa má šest základních složek: Sacharidy (cukry) – poskytují svalům energii ve formě škrobů a glykogenů. Proteiny (bílkoviny) – jsou stavebním prvkem všech tkání. Tuky (lipidy) – jsou primárním zdrojem energie, jsou využívány v době, kdy organismus odpočívá, nebo při déletrvajících sportovních aktivitách. Vitaminy – jsou katalyzátory a regulátory metabolických procesů v těle. Minerály – pomáhají vytvářet strukturu těla a regulují tělesné procesy. Voda – je nezbytnou tělní tekutinou, do buněk transportuje živiny a naopak odstraňuje zplodiny metabolismu, tvoří 60-70 % celkové váhy lidského těla. Vhodná strava by měla obsahovat 55–65 % sacharidů, 25-30 % tuků, 15 až 20 % proteinů. Při lezení je spotřeba zhruba 2.800 kcal za den. Konkrétní ukázka denního jídelníčku: Chleba, obiloviny, rýže, těstoviny (počet porcí 8-10) 1 krajíček chleba, ½ bagety, ½ kukuřičné placky, 1 miska cereálií, ½ misky va-
řené rýže nebo těstovin, 2-3 tousty, 2 ks sladkého pečiva Zelenina (počet porcí 4-5) 1 miska syrové listové zeleniny, ½ misky jiné zeleniny (vařené), 1 sklenice zeleninového džusu. Ovoce (3-4) 1 střední jablko, banán nebo pomeranč, ¼ misky sušeného ovoce, ½ misky vařeného nebo kandovaného ovoce, 1 sklenice ovocného džusu. Maso, drůbež, fazole, vejce a ořechy (200 g) Vařené netučné maso – drůbež, ryby, ½ misky vařených fazolí, nebo 1 vejce, 1/3 misky ořechů Mléko, jogurty, sýry (2-3 porce). 1 miska mléka nebo jogurtu, 50 g přírodního sýra, 60 g upraveného sýra. Tuk, rostlinné oleje, sladkosti (2-3 porce) Míchané saláty, máslo, krémové sýry, cukr, limonády, džusy... Tyto potraviny obsahují veliké množství kalorií, proto je nutné je omezit! Voda Dvě hodiny před tréninkem vypijte 0,5 l sportovního nápoje, 10 minut před tréninkem pak 100-250 ml. V průběhu vypijte každých 20 minut 100-250 ml. Po cvičení doplňte 1 litr nápoje/1 kg ztracené váhy. Snižování váhy Lezení je sport, při němž nekompromisně působí gravitace. Tématu snižování váhy se bohužel nevyhneme. Jak na to? Omezte množství přijatých kalorií. Mínus 500 znamená týdně zhubnout o 0,5 kg. Zvyšte kalorický výdej – běh, kolo, plavání…vytrvalostní sporty od 30 min zátěže. Vhodná je sportovní dieta. Nízkotučná dieta poskytuje hodně energie, ale snižuje množství uloženého tuku. Naučte se správně jíst, zejména v době, kdy nemáte hlad. Kdy jíst – časové odstupy: 1 hodina pro velmi lehké jídlo 1-2 hodiny pro konzumaci lehké stravy a nápoje 2-3 hodiny pro jídlo s malým množstvím masa 3-4 hodiny pro jídlo s velkým množstvím masa. V příštím díle zabrousíme do speciálního závodního tréninku, taktiky, psychologické přípravy. Uvedeme si, jak se správně rozcvičit před maximálním výkonem. Pro nevýkonnostní lezce budu mít nachystaných pár cviků na zlepšení techniky. Zkusím objasnit, jak správně stoupat na stupy, jak optimálně založit patu, jak držet chyty a vyhnout se klasickým začátečnických chybám. text foto
Helena Lipenská archiv autorky
63
ZÁVODY
SLOVÁCKÉ OUPN 2012 4. 2. 2012 UHERSKÝ BROD 10. ročník otevřeného mistrovství Slovácka v lezení na obtížnost, ranking ČHS, kontrolní závod juniorské reprezentace
Ačkoli se to nezdá, organizace závodu je – bez ohledu na to, kolik let to děláte – pořád stejná fuška. Po měsících shánění prostředků finančních i materiálních přichází grande finále, a to týden před závodem: shazování chytů, stavění cest a pak vyčkávání – s lechtáním kdesi okolo žaludku – přijede dost lidí? Jsou ty cesty dobře postavené? Je to nervozita, která vám i přes únavu nedá spát. Ale aspoň máte čas přemýšlet, na co všechno jste zapomněli a na co všechno ještě zapomenout můžete. A je jedno, že letos na to myslíte už po desáté.
64
V sobotu ráno přijíždíme do tělocvičny a rychle zahajujeme prezenci. V konečném součtu je na startovní listině kvalifikace 22 mužů a 13 žen z celé republiky i ze Slovenska. Nechybí ani juniorští reprezentanti, pro něž je tento závod jakýmsi zkušebním kláním. Závod může začít. Po loňské trochu peprnější kvalifikaci, jsem letos ve stropě hodně polevil, a tak i díky tomu do semifinále neproklouzne jen jediná holka a 4 kluci. Semifinále je ale už tradičně jiná káva, která prověří lezce na plné obrátky. Rozhodčí pozorně sledují bojovné výkony děvčat. Topovat
semifinálovou cestu se nakonec podaří silné pětici Pavlincová, Vincourková, Zachrdlová, Svobodová a Peltrámová. S nimi do finále ještě postupují další čtyři – Nevělíková, Křížová, Vlčková a Kovaříková. Chlapům jde semifinálovka o poznání hůř. Řada borců spadne hned po úvodním technickém traverzu, po němž následuje krutá silová pasáž kýlem s těžkými kroky. Finálový chleba se však láme až na konci kýlu. Klíčový krok, po kterém na závodníky čekal v kolmém panelu odpočinkový chyt a zároveň jistá účast ve finále, nakonec zvládají Capko, Střílek, Klemsa, Binter, Svrček, Kříž, Resch, Rožek, Nevělík a jediný téměř topující Martin Čermák. Nutnou technickou pauzu stráví většina závodníků obědem a stavěči a jejich pomocníci chystáním finálovek. Ti, kteří už nevědí do čeho píchnout, sledují v šatně Pólovu přednášku o treku a konopí v oblasti kolem Annapurny. Na konci přestávky losujeme jednoho z vítězů letošní divácké soutěže a v 15:45 zaháníme finalistky do izolace. Finále je tu. Nejprve klasické máchání rukama ve vzduchu při obhlídce cesty a pak už nastupuje jedna holka za druhou. Hned úvodní traverz všechny finalistky
pěkně nakousne. Nejníže v následujícím kýlu padá Eliška Vlčková (Rocky Monkeys Brno), kterou o teč překonává Nina Kovaříková (Red point Myjava). Karolína Nevělíková (HK Pálavský věšák) a Eva Křížová (SASM Líšeň) se tu sešly v neuvěřitelně totožné formě a po shodném výsledku v semifinále dosáhly na stejný chyt i ve finále a podělily se o 6. místo. Veronika Peltrámová (Smíchoff Praha) téměř atakovala konec první části stropu, kde ale vypadla (5. místo). Jen o dva chyty dál se dostala Jana Vincourková (SPL Pustiměř). Nakonec ji pouhá teč dalšího chytu dělila od bedny, kterou si pro sebe urvala na profilu dlouho odpočívající Tereza Svobodová (Smíchoff Praha). Andrea Pavlincová (Ocún, RP, Klajda, Rajče, Beal) dolezla hodně daleko a už už se dostávala k topovému krýglu, ale na výkon Katky Zachrdlové (RP, Ocún, Klajda, Rajče), která si na ucho krýglu v mohutném skoku na závěr alespoň sáhla, to nestačilo. Finále mužů začíná silovým traverzem po dřevěných „oldskůlácích“ a samo-domo-madlech, bez stupů, které postupně přibývají v přímé úměrnosti se zmenšujícími se a zaoblujícími se chyty až do tvaru dvou krásně pevných
ňader. Až sem to celkem jde, dál už to je jen hardcore, sestřelující finalisty jako dobrý snajper, který se nejčastěji trefuje téměř na konci extrémně silové pasáže v kýlu, v místě, kde je třeba nabrat hodně špatné chyty, postavit mizerné nohy a sáhnout si na vstupenku do laktátového stropu v podobě „aixáckých párků“. První z finalistů, Andrej Capko (HK Manín, Edelweiss) slušně bojuje, ale do spásného chytu se nedostává a nakonec obsazuje 7. místo, kvůli horšímu výsledku ze semifinále za Michalem Svrčkem (Edelweiss, HK Sokol Žilina). I tak si Capko zlepšuje skóre, když o chyt poráží devátého Vladimíra Stříleka (HK Polička) a o dva Jana Kříže ze SASM Líšeň. Už to vypadá, že se snad nikdo dál nedostane – stavěč i hlavní organizátor zrychlují okusování nehtů na samou hranici svých možností. Martin Klemsa bojuje jako lev a dokáže párky na konci kýlu alespoň tečovat, což ho v konečném součtu vynáší z osmého místa na třetí. Svou sedmou pozici ze semifinále obhajuje Tomáš Binter (5.10, Smíchoff Praha, Ádr design), který nezvládl těžký krok z bílé oblinky. Krásně a jakoby bez námahy leze
až do bílé obliny před párky Zdeněk Resch (HO Beroun). V klíčovém místě však ztrácí hlavu a možná i sílu a padá taky (5. místo). Po něm nastupuje Michal Rožek (Wild Country, Green Sport, Triop, HK UH). Od začátku leze naprosto precizně s jasnou silovou převahou. V klíčovém místě ladně překřižuje do bílého obláčku, staví nohy a krásně sahá na záchranný párek v kolmém segmentu. V ten moment už je jasné, že je na bedně. Publikum bouří a Michal s vědomím, že dolezl tam, kam před ním nikdo, odkrajuje další metry cesty. Prostor mezi první a druhou ponorkou však zastavuje i jeho. V ten moment však ještě není rozhodnuto o celkovém pořadí. Na finálovou scénu nastupuje silný Ondřej Nevělík z Pálavského věšáku. V klíčovém kroku do párků málem vystupuje ze stěny, ale skáče a drtí dál. Na Rohožníka však nemá, padá níž. Posledním závodníkem večera je nejlepší semifinalista Petr Čermák (HO Jeseník, TR Walls). Všichni čekají, co předvede a zda zamíchá pořadím na bedně. Petr však nezvládá silový boulder do párků a jen díky lepším výsledkům v semifinále končí na 4. místě. Nakonec tedy Michal Rožek obsadil 1. místo, Ondřej Nevělík druhé a Martin Klemsa třetí. Konec dobrý, všechno dobré. Sláva vítězům (trenérovi a jeho svěřencům), čest poraženým a hurá na afterparty. Velký dík patří partě z HOUBu, Kristýně a Kalovi a sponzorům: Singing Rock, Garra, Hudy sport Zlín, AIX, Triop, Yate, Barvy-laky R. Večeřa UB, Beal, Vichr, Chimpanzee, Montana, Green sport, Pilka kameny, Hello, CLIMBzin, HOUB.cz, Lnice, Em-net, Sokol UB, ČHS, EGP invest, Ekosady Komňa, Klempířství Lekeš UB. text foto
Břeťa Lebloch František Bláha st.
STŘEDOŠKOLÁCI ZÁVODILI V ŠUMPERKU V lezeckém centru Střední odborné školy v Šumperku se ve středu 1. února 2012 uskutečnil v pořadí již 4. ročník okresního finále žáků středních škol v lezení na umělé horolezecké stěně. Náročné a velmi dobře připravené soutěže se letos zúčastnilo 11 lezkyň a 15 lezců ze čtyř středních škol. Závody v lezení se skládaly ze dvou kvalifikačních a dvou finálových cest a boulderů, jejichž růz-
perk. Kategorie dívek skončila vítězstvím Hanky Janů z Gymnázia Šumperk. Druhé místo získala domácí Karolína Ulmanová ze SOŠ Šumperk a na třetí místo dosáhla Eliška Genčurová také z Gymnázia Šumperk. Pořadatelům ze SOŠ, Šumperk, Zemědělská 3 se letos podařilo oslovit partnery z lezeckých a outdoorových společností, a tak výherci jednotlivých kategorií zís-
ná obtížnost a čas strávený jejich zdoláváním prověřily soutěžící po stránce rychlostní i vytrvalostní. V kategorii hochů si nejlépe se záludnostmi soutěže poradil Tomáš Staněk z OA Šumperk, následovaný Honzou Trávníčkem z Gymnázia Šumperk. Třetí místo obsadil Jakub Velikovský ze SŠ železniční a stavební Šum-
kali zajímavé ceny. Celá soutěž se uskutečnila za významné podpory těchto partnerů: Infit, Tilak, Hudy sport, Singing rock, Rockplast, Jeseníky – Sdružení cestovního ruchu, Bady bike, DDM Vila Doris, SOŠ, Šumperk, Zemědělská 3. text -JaSfoto pořadatelé závodu
65
ZÁVODY
ADIDAS TERREX ČESKÝ POHÁR V BOULDERINGU 2012 V zemi oplývající strdím, nikoli však příliš vysokými horami, nachází stále více horolezců zálibu v boulderingu. Letošní tuzemskou vrcholnou soutěží této disciplíny na umělé stěně je adidas TERREX Český pohár v boulderingu 2012, jehož součástí je i mistrovství ČR. Seriál závodů zaštiťuje světoznámý výrobce sportovního oblečení a obuvi Adidas, který je v letošním roce jedním z hlavních partnerů Českého horolezeckého svazu, jenž tyto závo-
Stupně vítězů
66
dy organizuje. Do seriálu závodů jsou letos zařazena tři pohárová klání – ve Slaném, v Olomouci (24. 3.) a v Teplicích nad Metují (25.–26. 8.) – a mistrovství ČR, které se bude konat v září v Praze. První část adidas Terrex Českého poháru uspořádali horolezci ze Slaného v sobotu 17. 3. 2012. Díky vstřícnosti ředitelky školy a zastupitelů města Slaný se závod uskutečnil v tělocvičně základní školy V. Rabase. I přes pěkné slunné počasí se ho zú-
častnila absolutní špička českého boulderingu, v čele s vítězem SP v této disciplíně z roku 2010 Adamem Ondrou. Závod byl totiž (spolu s dalším, který se konal o týden později v Olomouci) nominační pro sestavení reprezentačního družstva ČR pro účast na mezinárodních závodech. Závody proběhly v přátelské atmosféře za bedlivého dozoru svazových rozhodčích na osmi závodních profilech a dopadištích občanského sdružení Lezení do škol. Kvalifikační i finálové cesty postavil zkušený tým ve složení Andrej, Jirous a Lahvi s využitím oblíbených chytů AIX, Xcult, Makak a Freestoune a všichni závodníci se na nich postupně rozřadili. Ráno začaly závodit ženy, které měly na přelezení osmi boulderů jednu hodinu. Každá z nich tak mohla sledovat své soupeřky a dle libosti taktizovat – odpočívat mezi svými pokusy tak, aby na závěr vydala své maximum a zároveň ušetřila síly na odpolední finále. Podle pravidel se do celkového výkonu počítají topy a pokusy o ně, dále zóny a pokusy o ně, případně rozhoduje pořadí v kvalifikaci. Po úpravě cest nastoupili ve třech skupinách po sobě muži, aby se poprali s osmi o něco těžšími bouldery ve stej-
ném čase. První ženskou osmičku průběžně vedly Silvie Rajfová, Petra Růžičková a Tereza Svobodová, kterým se podařilo dosáhnout sedmi topů, ostatní závodnice topovaly nejméně dvakrát. Adam Ondra zkazil jeden pokus, ale vylezl všechny bouldry, za ním skončili Ondřej Nevělík, Martin Stráník a Jan Chvála se sedmi topy. Díky pokusům na topy a zóny byla jediná shoda v pořadí na 23.–24. místě, většina boulderistů si sáhla alespoň na jeden top. Následoval oběd, po němž byly ženy odvedeny do izolace a stavěči postavili nové cesty na čtyřech profilech, umístěných na vyvýšeném pódiu. Ty, spolu s únavou z předchozích cest i následkem různorodé zimní přípravy, s pořadím zamíchaly v obou skupinách. První místo vybojovala Petra Růžičková se čtyřmi topy na osm pokusů. Druhá byla Karolína Nevělíková se třemi topy na pět pokusů a třetí Nelly Kudrová se dvěma topy na tři pokusy. O pořadí ostatních žen rozhodl počet zón. Poté odešlo do izolace dvanáct mužů a stavěči přitvrdili. Stejně jako ženy měli i muži na vymyšlení způsobu zdolání, následné přelezení bouldru i krátký odpočinek mezi jednotlivými pokusy pouhých pět minut. Poté následovalo pět minut pauzy za stěnou a další
boulder, takže neviděli, jak si s cestami poradili závodníci před nimi. Diváci mohli sledovat vynikající výkony i to, jak závodníkům očividně po dalších a dalších pokusech ubývají síly. Zvítězil Adam Ondra se čtyřmi topy na 6 pokusů, druhý byl Martin Stráník se třemi topy na sedm pokusů a třetí Štěpán Stráník, který přelezl jeden boulder na první pokus. Na jediný další top dosáhl David Kozel. U ostatních rozhodly počty pokusů k dosažení zón a pořadí v kvalifikaci. Po vyhlášení výsledků následovala Adamova přednáška s promítáním a stavba dětských cest na další den, poté koncert skupiny Papa Joe. Díky sponzorům si závodníci odnesli hodnotné ceny – vedle poukázek na oblečení adidas Terrex, které budou provázet celý seriál závodů adidas Terrex včetně MČR – také třeba nové modely dopadových matrací. Poděkování za celkovou podporu závodů patří všem jeho partnerům, na prvním místě společnosti adidas, jejíž značka adidas TERREX dala celému seriálu závodů jméno, hlavním partnerům závodu, kterými bylo královské město Slaný a Direct Alpine, partnerům (HUDYsport, Singing rock, Black Diamond a další) a mediálním partnerům (Lezec.cz, radio Beat, Rengl, Pohora.cz a časopis Montana). Kompletní výsledky jsou k dispozici na stránkách ČHS. Mimo hlavní závod adidas TERREX ČP se ve Slaném uskutečnil také další ročník závodu O pohár královského města Slaný, na který se sem sjíždějí boulderisté z různých koutů ČR. Závody vyhráli Vladimír Kratochvíl a Jana Olšarová, za nimi se umístili Martin Szentesi, Michal Čiviš, Xenie Chernozubová a Gábina Houdová. Na diváky čekaly také bonbonky v podobě promítání filmů z festivalu Expediční kamera, dále občerstvení z Pivovaru Antoš a tombola. V neděli pokračoval pohár soutěží pro čtyři dětské kategorie. Mezi chlapci ve věku 6-10 let zvítězil Marek Jeliga, za ním Petr Chtěborský a Josef Lintymer, z děvčat se nejlépe umístily Kateřina Matúšová, Tereza Kachlířová a Vendula Kolaříková. Mezi chlapci ve věku 11-15 let zvítězil Milan Silný, za ním Jakub Poledník a Rostislav Kleveta, děvčata byla jen dvě – Michaela Matúšová a Barbora Miltrová. text foto
Martin Tučka a ČHS Monika Brkalová a archiv pořadatele
LA SPORTIVA FUTURA „NO EDGE“ – novinka roku 2012 exkluzivně v síti HUDY sport Revoluční technologie „no edge“ v oblasti vývoje lezeček od světoznámého italského výrobce La Sportiva přichází na český trh s novou lezečkou Futura. Unikátní koncept eliminuje “hrany” na podrážce boty, a tím dovoluje lezcům „uchopit“ skálu zcela novým avšak více přirozeným způsobem. Lezečka Futura kopíruje tvar prstů, a tím poskytuje maximální citlivost při přenosu tlaku na skálu. Několikaletému vývoji konceptu „no edge“ předcházely studie
LEZECKÉ JARO Tendon 9,8 Smart Lite
Futura Technické informace: La Sportiva Futura / kategorie sportovní / 2 nazouvací poutka / velmi asymetrická a prohnutá / P3 systém pro zachování tvaru špičky po celou dobu / Fast lacing systém pro rychlé a jednoduché zapínání / širší gumová obsázka na špičce pro lepší hákování / širší prostor na palec pro větší pohodlí. Svršek: jemná kůže, Lorica® / Mezipodešev Laspoflex 1,1 mm s P3 systémem / Podešev Vibram® XSGrip2, síla 3 mm, Hmotnost: 450 g pár, Velikosti 32–46 (po půlkách)
morfologie nohou a zkoumání způsobu, jakým se noha chová během jednotlivých fází lezení na stupech různých tvarů a velikostí. Výsledkem je další technologický pokrok v oblasti lezení od tradiční značky La Sportiva. Do vývoje no edge koncepce se zapojil i špičkový světový lezec Pietro Dal Pra, který lezečky Futura testoval i s naším Adamem Ondrou, členem HUDY teamu. Lezečky Futura se staly Adamovi nejoblíbenějšími. Zde postřehy obou lezců:
Pietro Dal Pra Projekt „no edge“ se pro mne stal srdeční záležitostí. Začalo to před mnoha lety testováním prvních prototypů. Kouzlo lezení v lezečkách „bez hrany“ mne nepřestává udivovat a překvapovat dodnes. Je to vášeň. Pohyb po skále je plynulý a přirozený. Schválně, vezměte si klasickou lezečku „s hranou“ na ruku, přitlačte na skálu a otáčejte zápěstím. Zkoušejte malovat jakési kruhy. Totéž vyzkoušejte s lezečkou Futura nebo Speedster bez hrany. Rozdíl budete cítit. Minulý rok jsme Futury testovali s kamarádem Adamem Ondrou. Po několika lanových délkách na mě volal: „Hele, víš co? Já cítím takovou volnost, jakou jsem si nedovedl při lezení vůbec představit“. Pietro Dal Pra (převzato z La Sportiva, no edge koncept) Adam Ondra Zpočátku byla nedůvěra. I já jsem byl zastáncem tvrdých lezeček s co nejostřejší hrankou. Trvalo rok, než jsem se vůbec odhodlal vzít „no edge“ na nohu. První dojem nebyl nijak triumfální, ale po několika týdnech jsem si je naprosto zamiloval. Obzvláště při lezení „on sight“, kdy při neznalosti cesty je těžké dávat nohy 100% přesně. Se Speedstry či Futurami můžu pohybovat nohama daleko rychleji a méně přesněji, lezečka si stup už sama najde. Postupem času jsem si uvědomil, že na omak Speedstry či Futury vypadají jako měkoučké papučky, ale díky zahlému tvaru špičky se boty „neprotáčejí“ ani na nejmenších stupech. Futury či Speedstry používám do kolmic či převisů do 45 stupňů. Do ještě větších převisů preferuji „klasiku“, abych se pomocí špičky lépe „přitahoval“ ke skále. Lezečky „no edge“ vydrží výrazně déle než ostatní právě díky tomu, že zde není žádná ostrá hrana, která se oleze. Prostě už je jakoby olezená a zůstává stále stejná. Na Futurách mně vyhovuje pásek na suchý zip, protože poskytuje větší oporu při patování, což je obzvláště při boulderingu nezbytná zbraň. Z čeho jsem ale úplně nejnadšenější, je ten úchvatný pocit svobody při lezení. Jako kdyby člověk lezl spíše v ponožkách než v botách. A o pocitech snad lezení hlavně je. Adam
1999 Kč (50 m)
Black Diamond Posiwire Quickpack 6 za cenu 5
1390 Kč (6 x Posiwire)
V České republice lezečky Futura poprvé představil Adam Ondra na La Sportiva Climbing Party na jablonecké stěně MAKAK v rámci La Sportiva evropského turné na podzim minulého roku. Více podrobností včetně fotografií: http://www.hudy.cz/aktuality/la_sportiva_climbing_party.html
Novinky ze světa matroše a outdoor vybavení vám přináší . Chcete vědět víc? Pište na:
[email protected]
Další výhodné lezecké sety v kamenných prodejnách v síti HUDYsport nebo na e-shopu.
www.hudy.cz
placená inzerce
67 Akce platí do 30. 6. 2012 nebo do vyčerpání zásob.
FOTO
Adam Ondra na BVV, Zuzana Vardanová na Chřibech,… poslední roky vznikají u příležitosti Mejcupu jedinečné kalendáře s obdobnými fotkami. Více informací na: www.mejcup.cz Foto: Radmil Schneider
68
ZÁVODY
LEZECKÁ SOBOTA V SOBOTCE ANEB FINÁLE TENDON CUPU Poslední závod Tendon Cupu 2011 se uskutečnil v sobotu 16. listopadu v Sobotce za podpory firmy Lanex, Prorock a časopisu Lidé a hory. Na start finálového klání se postavil rekordní počet účastníků – ve čtyřech věkových kategoriích soutěžilo celkem 148 závodníků a závodnic, takže bylo na co se dívat. Soutěžní cesty se vydařily, takže i méně zkušené děti si dobře zalezly. Zároveň cesty závodníky ideálně rozřadily. Naštěstí nedošlo k žádnému zranění závodníka (či organizátora) ani k žádnému technickému problému, takže závody měly hladký průběh. Dík patří zejména všem stavěčům, jističům a rozhodčím, bez jejichž významné pomoci by nebylo možné takto rekordně obsazený závod uskutečnit. Významnou měrou se na organizaci a samotném průběhu závodů podíleli i trenéři a vedoucí, kteří na závody dorazili spolu se svými svěřenci. Speciální poděkování zaslouží za velkou pomoc Viktor, Máca a Jana Obročníková s rodinou. Kladem jistě bylo i brzké ukončení závodů – kolem17. hodiny byla předána poslední medaile. Nezbývá než poděkovat všem zúčastněným a budeme se těšit zase někdy v Sobotce při stejně zdařilé akci. text foto
Jiří Provazník archiv autora
V jednotlivých kategoriích zvítězili:
Celkovými vítězi v soutěži Tendon Cup 2011 jsou:
kat. D Matúšová Kateřina a Plšičík Vojtěch
kat. D Matúšová Kateřina a Jeliga Marek
kat. C Matúšová Michaela a Vlk Vojtěch
kat. C Šachová Michaela a Vlk Vojtěch
kat. B Pokorná Andrea a Sedláček Vojtěch
kat. B Pokorná Andrea a Sedláček Vojtěch
kat. A Nováková Johana a Jech Martin
kat. A Nováková Johana a Burda Matěj
Chceš, aby tvé fotografie nezapadly v domácím archivu? Chceš si přivydělat? Nabídni své obrázky do lezeckých průvodců: Křížový vrch, Ostaš, Supí skály, Bišík, Vlčí rokle, Janovice, Nový svět a Zaječí rokle. Více informací na:
[email protected]
69
A JDI... Illuminati znamená česky osvícení. Údajně je to také název tajné celosvětové organizace, která řídí celý svět s cílem nastolit nový řád, v němž bude svět řízen jedinou vládou. Tož kurnik šopa – co to dělá tady? Představte si jednoho takového bohem obdarovaného a „osvíceného“. Jmenuje se Albert Leichtfried. A ten se v lednu roku 2006 vydal do Dolomit a v oblasti Val Gardena si nad impozantní skalní jeskyní vyhlédl ještě impozantnější visící sopel. Cestu přelezl ve čtyřech délkách, přičemž nejtěžší mixová je za M11+ a ledová za WI6+. Albertovi „Ilumináti“ byli na světě a s nimi nejtěžší mixová vícedélková cesta. A proč že tu omílám šest let starou dardu? Ona totiž nemá moc opakování. Teprve v roce 2008 cestu poprvé zopakovali Florian Riegler a Herbert Klammer a měsíc po nich pak Klemen Premrl a Erik Svab. Pak bylo zase chvíli ticho po pěšině (ono i kolem „Iluminátů“ je stále ticho a tajemno) a až na konci zimy roku 2011 přijel Paľo Rajčan. Vylezl vše kromě posledních deseti metrů – chyběl led. Tak poslední ledovou délku zase slezl. Výstup mu nebyl uznán. A pak přišel apokalyptický rok 2012 a v Albertově cestě se začaly dít věci. Z Německa se na tuhle cestu přijela podívat Ines Papert. Nebyla tu poprvé, o výlez cesty se pokoušela už v letech 2009 i 2010. Dosud ale neúspěšně. Letos přijela, koukla a vylezla. První ženský přelez byl na světě. Po Inesině přelezu se však zřejmě roznesly zprávy o dobrých podmínkách a s přelezy se roztrhl pytel. Pátý výstup Dejan Koren ze Slovinska, šestý Charly Fritzer a sedmý Greg Boswell. A pak se o přelezu Ines dozvěděla naše Lucka Hrozová, která vždy Ines Papert zdárně šlape na paty (viz třeba vloni). Když Ines přelezla jako první žena drytoolovou cestu „Law and Order“ (M13+), Lucka byla hned ta druhá. A tak na konci února vyjela směr Val Gardena spolu s Mirkem Matějcem a bouchla cestu on-sight!!! A co mezitím dělal Albert? Určitě se nedíval, jak ostatní úspěšně přelézají jeho cestu a raději se činil jinde. V údolí Sellrain v Tyrolsku si vyhlédl klasický ledový výstup z roku 1988 „Hängende Gärten“ (WI6) od Andrease Orglera a Otty Wiedmanna a přidal spolu s Christianem „Picco“ Piccolruazem mixový variant „Felsige Gärten“. A obtížnost? Taková
70
Albertova klasika – v ledu WI7 a ve skále M8. Ines po přelezu „Illuminati“ taky nezahálela. Spolu s Rudym Hauserem a dalšími přáteli se vydala na dva týdny do Norska a v oblastech Sunndalen, Amotan, Eikesdal, Eresord a Trollveggen kosila jeden prvovýstup za druhým. Takže pro inspiraci: „Surprise“ (WI6+, M8, 350 m), „Quattro Naziones“ (WI6, M9, A1, 500 m), „Sea Gull Jonathan“ (WI6, 250 m), „Offshore“ (WI7, 250 m), „50$ King Crab” (WI6, M10, 350 m) a „Perly on Ice“ (WI6, M9, 70 m, trad). Tož to jeden nevyleze ani za celý život. Pokud lačníte po detailech, vřele doporučuju Inesiny webové stránky. A na přetřes přichází další velké jméno. Kolikrát už jsem psal o Robertu Jasperovi ani nevím. Třeba jen jeho fenomenální projekt v severce Eigeru. Teď se zase chvíli věnoval čistě sportovní záležitosti. Do historie drytoolingu se zapsal už v 90. letech, kdy přelezl vůbec první M8 cestu s názvem „Trait de lune“, a to v tradicionalistickém stylu. Cesta je dodnes bez opakování. Od té doby jeho výkonnost asi dost stoupla a dalo by se říct, že letos v zimě se dostala na pomyslný vrchol. „Ironman“ (M/D14+) je čtyřicet metrů dlouhá, vytrvalostně-technická darda v jeho domácí oblasti Eptingen ve Švýcarsku. Tady jsou další slova zbytečná, zkoukněte povinně video. Pěknou novou mixovou cestu vytvořili Francouzi v oblasti Crévoux, nedaleko města Embrun. Ona cesta od dvojky Jeff Mercier a Jonathan Joly je sice trochu jiná liga, než „Ironman”, ale taková pěkná šestidélková WI5+, M5+ pro lidi, ale po vlastním, určitě potěší. Zato dvě nové věci v rakouském Gasteinu pro normální lidi určitě nejsou. Konkrétně v Bad Gasteinu, ve stěně Alraunewand stvořilo trio Hans Zlöbl, Sepp Inhöger a Thomas Bubendorfer hned dvě nova dítka. Prvním z nich je cesta „Triple A“. Hans více než 10 let sledoval tuto linii a podmínky v ní. Až konečně uzrál čas a nová cesta v obtížnosti WI7-, M7, A1 byla během dvou dnů hotová. A první opakování a zároveň RP přelez? Nenechaly na sebe dlouho čekat. Rudolf Hauser a Luggi Seiwald se do cesty pustili hned den poté,
M O N T A N A
J E
co Hans s parťáky ze stěny slanili. Konečný verdikt je WI7-, M9. Druhou cestou z dílny Zlöbl-Inhöger-Bubendorfer je „Die üblichen Verdächtigen”. Linie za WI7-, M7, A2 sestává z prvních tří těžkých a psychicky náročných délek po glazurkách a píšťalách, pak následuje převis zakončený volně visícím rampouchem. Závěr je v kolmém mixu, který končí opět pod ledovým soplem. Tam přerušovaný prvovýstup zabral více než dva týdny a tak si tahle nová, solidně těžká věc bude muset na první zcela volný přelez bez áčka počkat asi až na další sezónu. Teď krátce koukneme do Alp. Co asi dělá švýcarská mašina Ueli Steck? Určitě se připravuje na nějaký zajímavý počin a jako dobré tréninkové hřiště si vybral severní stěnu Petit Dru. Za sparing partnera přibral anglického lezce a fotografa Jonathana Griffitha a spolu, jen tak aby se neřeklo, uskutečnili první volný přelez cesty „Voie Lesueur“ (ED3, M8+, 900 m). První zimní a zároveň i první volný přelez si připsali taky bratři Florian a Martin Rieglerovi z Tyrolska. Do Dolomit to nemají daleko, tak se podívali do jižní stěny masivu Sella, vybrali cestu „Non ci resta che piangere“ (IX+/X-) z devadesátých let a prostě ji přelezli volně.
Ignorance“ (XI, 11) ve stěně Ben Nevisu. Cestu zopakovali mlaďoši Greg Boswell a James Dunn. Poprvé byla tahle linie vylezena v roce 1987 (bez názvu) za VI, 6, A2 Simonem Yatesem (ano, tím Yatesem, který spolu s Joem Simpsonem podnikl prvovýstup v západní stěně Siula Grande) a Andy Cavem. O jednadvacet let později ji Dave přelezl v tom svém klasickém tradicionalistickém stylu, pojmenoval ji a ohodnotil těmi vysokými čísly. Dalšího opakování se dočkala cesta stejné obtížnosti jako „Don’t die of Ignorance“. Linii „The Hurting“ v Cairngorms Dave MacLeod přelezl už v roce 2005 a teprve letos si do ní troufnul nalézt někdo jiný než místní. Extrémně psychicky náročnou cestu letos zopakoval Švýcar Dani Arnold, kterého můžeme znát třeba jako loňského pokořitele rychlostního rekordu v severní stěně Eigeru (2 hodiny a 28 minut). Dani se jak o cestě, tak o Davovi jakožto prvovýstupci vyjadřuje s obdivem a v superlativech.
Předchozí informaci ještě beru, přelézt něco v zimě, volně, na jihu. Ale takové počínání Simona Gietla, to už je něco. Po návratu z Patagonie (viz minulé „A jdi“) si zase vybral něco v severní části Tre Cime di Lavaredo. Po loňském prvním volném zimním opakování cesty „Pressknödel“ v severce Cimy Ovest si vybral moderní klasiku „ISO 2000“ od Kurta Astnera a Kurta Bruggera. Cestu za 8+ přelezl spolu s Danielem Taverninim. Pak oslovil Klause Grubera a spolu přelezli za dva a půl dne 750 metrů dlouhou cestu „Zauberlehrling“ (9 UIAA) od Christopha Hainze a Oswalda Celvy na Cimu Scotoni v masivu Fanes. Jednomu je v takových cestách zima i v létě a oni to lezou v lednu.
Teď samotný Dave MacLeod. A nebyl by to on, kdyby neudělal zase něco výjimečného. Jeho nová cesta „Castle in the Sky” v oblasti Druim Shionnach ve Skotsku je, jak sám říká, úžasná krátká linie, která však nemá mnoho společného s typickým skotským zimním lezením. Proč? Pod skotskou zimní lezenicí si každý představí sněhem omítnutý Ben Nevis. Tentokrát je to ale „pouze“ šedesátimetrová „sportovka” přerušená pět metrů dlouhým vodorovným střechovitým převisem, který vyžaduje velice speciální techniku. A jak je to s jištěním? No prostě bez nýtů. Ovšem problém je v tom, že Dave cestu nejprve přelezl technicky a o jištění, které tam umístil, se vyjadřuje velmi sporadicky. Jeho váhu prý udrželo, ale pád by asi neklapnul. Pak tenhle šílenec slanil a celých šedesát metrů přelezl PP. A proč že tam teda nedal nýty? Že prý takhle je to větší zábava a cesta je mnohem těžší. Jo a kdyby tam prý nýty byly, tak je to za M10+. Už vidím, jak se pod cestou mačkají davy s vizí prvního opakování.
Kuknem na britské ostrovy. Tady se většinou to nejtěžší a nejzajímavější točí kolem Davea MacLeoda. Ani tentokrát tomu nebude jinak. Prvního opakování se dočkala cesta „Don’t die of
Tak a jedem do Patagonie. Tam se děly věci. O počínání Davida Lamy v loňském a předloňském roce v souvislosti s cestou „Compressor Route“ (Cesar Maestri, 1970 a kompresor Atlas Corpo)
N A
F A C E B O O K U
&¼ÊÂV¿ÆÉÆüѼºÂVÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ
Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁJŮ O světovém výkonu Lucky Hrozové v „Illuminati“, která tu přelezla jednotlivé délky tím nejkrásnějším možným stylem OS, se píše už výše. Doslova vedle Lucky však vyrůstá další skvělý český drytoolista, Míra Matějec. Ten si totiž také připsal přelezení „Illuminati“ a v sobotu 10. března vybojoval i známou extrémní cestu „Law and Order“ M13+, za kterou dostala vloni Lucka ocenění Výstup roku ČHS. Hurá, mládí vpřed! Avšak i starší ročníky se jen tak nezadýchají. Aleš Rozsypal si ve svých osmatřiceti letech (u mužů se může) odškrtl své první 8c. „T-1 Full Equip“ – vytrvalostní, ale i technický skvost ve španělské Olianě. A pak už jsou tu „jen“ nějaká ta boulderová 8B. Stráník, Resch, Spilka. Pořád to samé. Vlastně ještě jeden pořádný dámský zářez. Monika Kuhn-Gaberová přelezla
psal kde kdo. Aby si spravil reputaci, tak se chtěl letos vrátit. Ale předběhli ho Američané Hayden Kennedy a Jason Kruk a cestu takříkajíc vyčistili. Během svého třináctihodinového technického výstupu použili pouze 5 z celkového počtu asi 400 Maestriho nýtů. Jinak k postupu používali pouze přirozené možnosti jištění a nedrželi se tedy ani přímé Maestriho linie. Při slanění pak však přes 100 původních Maestriho nýtů odstranili a dožadují se odstranění i zbývajících nýtů, a také kompresoru, který Maestri ve stěně nechal. Vydali ke svému činu i oficiální prohlášení, v němž píšou, že z jejich pohledu v roce 1970 Maestri stěnu doslova „znásilnil“. Kolem tohoto činu se samozřejmě strhla obrovská diskuse. V El Chaltén, vstupní bráně do tohoto pohoří, se sešlo 120 lezců z celého světa, odpůrců i sympatizantů. Na internetu se strhly vášnivé debaty. A jak to komentoval asi největší odborník na patagonské lezení Ronaldo Garibotti, který vloni odstranil z té samé cesty šedesátku nýtů, které tam zanechal David Lama po svých neúspěšných pokusech? Prohlásil: „‘Compressor Route‘ byla ukradena budoucnosti. Bez všech těch nýtů by historie této nádherné hory byla úplně jiná. Jsem přesvědčen o tom, že v horolezectví je důležitější, jak jste to vylezli, než co jste vylezli, a nepochybuji o tom, že nejlepší jsou ti, kteří po sobě zanechají nejmé-
L. Hrozová v poslední délce
své druhé 8A, „Albedo“ na Ostaši. Sluníčko svítí, jdeme lézt… Petr Resch
ně stop. Teď už prostě Maestriho cesta neexistuje.“ Jo a co ten Lama letos? Pod Cero Torre přijel, až když bylo po všem, a cestu konečně přelezl volně… A teď už z jiného soudku, přemístíme se trochu do tepla. Ale zůstaneme na tom samém kontinentu. Britsko-americko-belgický tým se vydal do Venezuely. Na jednu z mnoha místních nádherných stolových hor, Amuri Tepui, podnikli úchvatný prvovýstup sledující linii vodopádu Salto Tuyuren. Lezli 12 dní v nejpřevislejší části celé stěny, de facto za vodopádem. V cestě s názvem „Kids With Guns“ v obtížnosti 5.13a, A3, E6 6c natáhli 21 délek, než se dostali na náhorní plošinu. Do Venezuely se vydal taky silný mezinárodní tým vedený Leem Holdingem. Ve východní stěně úchvatného pískovcového monolitu Cerro Autana přelezli novou, 400 metrů dlouhou cestu „The Yopo Wall“ (E6 6b, A1). Celá cesta byla udělána v tradicionalistickém duchu bez použití jediného nýtu a Leo se o celé expedici vyjadřuje jako o „skutečné výpravě do ztraceného světa plného nebezpečí, neznáma, nezapomenutelných zážitků a nových zkušeností“. Indiana Jones by prý na ně byl hrdý. Na jih, ale jen do Mexika, se za krátkým vertikálním dobrodružstvím vydal i neúnavný sólis-
ta Alex Honnold spolu s Willem Stanhopem. Za cíl si vybrali ne příliš známý El Gran Trono Blanco, kde ve východní stěně tohoto žulového monolitu přelezli historickou technickou cestu „Giraffe“ (5.10, A3+) z roku 1970 od Johna Longa, Billyho Westbaye a Hugha Burtona. V cestě vytvořili tři krátké varianty, když se museli odklonit od původní linie, přidali pár nýtů na štandech, ale jinak se téměř celou dobu drželi původní linie. Jedná se o velmi delikátní lezení v obtížnosti do 5.13b (8a fr.). A na závěr Karakorum a zimní expedice. Začneme neradostně. Ruský zimní pokus na K2 skončil smrtí. Vitaliy Gorelik zemřel mezi jednotlivými pokusy během odpočinku v základním táboře na srdeční infarkt a expedice, která měla natažená fixní lana do 7.000 m n. m., byla ukončena. Zato Poláci na Gasherbrumu I slavili úspěch. Adamu Bieleckemu a Januszi Golabovi se podařil historicky první zimní výstup na tzv. Hidden Peak, přičemž jako výstupovou trasu zvolili Japonský kuloár v severozápadní stěně. Po Gasherbrumu II je to teprve druhá v zimě zdolaná osmitisícovka v Karakorumu. Zajímavostí je, že
z jedenácti v zimním období zdolaných osmitisícovek jich Poláci mají neuvěřitelných devět. Holt jsou dobří. Bohužel závěr bude velice smutný. Zatímco polská expedice slavila úspěch, tak na jižní straně téže hory se pravděpodobně ve stejný čas odehrávala tragédie. Zde postupovalo velice nadějné duo ve složení Gerfried Göschl (Rakousko), Cedric Hählen (Švýcarsko), spolu s Nisarem Hussainem z Pákistánu, s cílem nejen být první na vrcholu GI v zimě, ale také přejít horu z jihu na sever. V rádiu se naposledy hlásili 9. března z III. postupového tábora. Ve zhoršujícím se počasí byli naposledy viděni dalekohledem v sobotu 10. března stále na postupu vzhůru asi 200 výškových metrů pod vrcholem. Od té doby nic. Ve středu se povedlo dvěma pákistánským horolezcům dostat až do trojky v 7.000 metrech, ale museli opět sestoupit kvůli zhoršujícím se podmínkám. Ve čtvrtek byly podniknuty dva přelety vrtulníku po obou stranách hory, ale nebyly nikde objeveny žádné známky života. Naděje sice umírá poslední, ale…
text
Martin Stolárik
71
HOVORY Z MONTANY
PŘEDPLATNÉ 400 Kč za šest po sobě jdoucích čísel. Peníze je nutné odeslat tak, aby bylo možné identifikovat plátce. Abonentům k tomu slouží jedinečný variabilní symbol, který najdete na štítku s adresou na obalu zaslané Montany. Noví abonenti si mohou toto číslo (po zadání relevantních údajů) nechat vygenerovat na stránkách: www. montana.cz nebo si je nechat přidělit v redakci (
[email protected]). Platit můžete bankovním převodem na účet číslo: 169897423/0600, poštovní poukázkou typu C (na adresu redakce) nebo poštovní poukázkou typu A (na účet).
PRE NAŠICH SLOVENSKÝCH ČITATEĽOV Predajná cena Montany je vyššia než v ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť. Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002 850 301/3100 – Volksbank V prípade, že ste sa pre predplatné rozhodli, môžete poslať peniaze na účet. V tom prípade pošlite na:
[email protected] adresu pre dodanie časopisu a informujte sa na variabilný symbol platby. Po zaregistrovaní vašej platby môžete využívať všetky výhody určené pre predplatiteľov. Vďaka, Montana www.montana.cz
Jméno vítěze soutěže o šrouby firmy Raveltik z č. 6/2011 najdete na našem
webu.
Máte-li fungující kontakt na autorku úvodníku v tomto čísle, neváhejte se nám ozvat.
Pozvánka na lezecký festival do Frankenjury Nemáte-li dosud naplánovaný program na poslední květnový víkend tohoto roku, můžete navštívit naše německé sousedy a podívat se na historicky první mezinárodní lezecký festival ve Frankenjuře. Od 25. do 28. května se tu uskuteční řada akcí, například uvítací party, ale i národní pohár v boulderingu či alpinatlon v oblasti Pegnitztal. Festival vyvrcholí v den německého národního svátku, na Svatodušní pondělí, takže k vidění bude i velký tradiční svatodušní trh. Více informací naleznete na stránkách http://www.kletterfestival.com/.
72
Tak nám vylepšili síť. Všechno mělo být jako obvykle bez problémů a jako obvykle se nakonec ukázalo vše jinak. Tak nějak se zjistilo, že máme vlastně špatně zapojené routery, že si v domě, kde sídlíme, někdo svévolně „obsadil“ „naši“ IP adresu, a že důsledky pozdního upálení mistra Jana Husa (háčky a čárky v českém textu) mohou dělat problémy i ve 21. století. Tak trošku prý umí vykolejit server. A nejsnazší obrannou metodou je proto neužívání v názvech souborů a adresářů diakritiku. Naprosto prirozene, co rikate? Vše ale nakonec dobře dopadlo. A je to tu! Malá bílá krabička s informacemi pod mým stolem, přístupná po zadání všech správných hesel prakticky z libovolného počítače na internetu. Zasvěcení tedy budou moci pracovat ještě efektivněji. A redakční rady budou zase o něco chudší. Když chtěl můj táta vědět, co se děje u nich v oddíle, musel zajet do centra kouknout na oddílovou nástěnku. Předevčírem nám kdesi na Slovensku jeden „chalan“ povídal, že už jen málokdy si s někým na vrcholu dobře pokecá… většinou prý lidi hlavně „SMSkují“. Nepamatuji legendární „kabelový přenos dat“, kdy si grafička odnášela v kabele paklík fotek a diáčků a celou budoucí Montanu na jediné disketě, nicméně pamatuji zpracovávání textů v textovém editoru T602. „Znalci“ se tehdy pošklebovali – Word přece sám podtrhuje chyby. Ale na otázku, ve kterém jiném editoru poznám už z velikosti souboru jeho rozsah a hlavně, který nikdy nedělá žádné problémy při „přesypání“ do grafických programů, neměli odpověď. Než jsem kdysi nastoupil do Montany, vyslovil jsem odhodlání pracovat při uzávěrkách až do rána. Tak nějak jsem si představoval zmuchlané papíry v koši, dým z cigaret a jednu silnou kávu za druhou. Říkali, že tak už to dávno nebývá, ale přesně tak to nakonec bylo. V roce 2005 jsme na webu zprovoznili část archivu pro naše předplatitele. Kolega brblal, že jsem si vymyslel něco, co jiný časopis nemá. Sedm let poté je to naprostý, ničím výjimečný, standard. Dneska musím určit jednotlivé úrovně přístupů, úkoly a termíny. Navíc pracně vysvětluji, snad proto, že chybí možnost prosté nápodoby, co přesně mají jednotliví lidé dělat. Ne konkrétní práci, ale to „navíc“, to, co dělá neživou věc „živou“. Většina z kolegů sedí večer ve svých pohovkách a smysl pro celek či společné dílo končí chvílí, kdy zakřičí potomek či se začnou klížit oči. Já je naprosto chápu. A jsem rád, že oni chápou zase mě. Za chvíli sem přijede jeden IT odborník. Mluví učeně a já před ním rád hraji roli naprostého blbce. Jen ať se snaží. Nikdy se asi nedozvím, jestli je opravdový odborník, nebo je jenom tak trochu – o pár lekcí z kyberprostoru – napřed. Jsem naprosto v jeho moci, my všichni jsme v jejich moci a oni sami, z logiky věci, nemohou připustit pochyby. Jednička nebo nula. Nic mezi. Když něco nefunguje, má to příčinu i řešení. Bílá kisna klidně bliká svým jediným modrým očkem, dva dny teď bude nahrávat celou historii našeho časopisu… A my všichni jsme jí úplně fuk…
Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím:
[email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.:
[email protected] nebo +420 603 553 868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata:
[email protected]. Grafika, sazba: grafi
[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.:
[email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390
ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE
2/12 (č. 138) ročník XXIII (Hotejl XLVI)
Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail:
[email protected] Kontakty pro Slovensko: P.O BOX 2 908 01 Kúty č. ú: 3002850301/3100 – Volksbank Texty posílejte na:
[email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail:
[email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Christian Core Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová grafi
[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně 79 Kč, 3,49 € (Sk), roční předplatné 400 Kč, 19,9 € (Sk) ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Příští číslo vyjde 11. 6. 2012
Textová uzávěrka č. 3/12 je 7. 5. 2012 Uzávěrka inzerce po domluvě.
M O N TA N A J E J I S T O TA ! S T E J N Ě J A K O P Ř E D P L AT N É ! Výhody předplatného v roce 2012: Ušetříte! Šest čísel za cenu pěti! A nemusíte náš časopis nikde shánět!
Obsloužíte se!
Možnost online libovolně měnit adresu dodání.
Počtete si!
PDF už rok starých Montan ke
stažení zdarma.
Zaradujete se! Speciální dárky a soutěže. Další mimořádná sleva na předplatném (šest výtisků za cenu čtyř) získáte v případě zakoupení předplatného spolu s jiným produktem (pojištění, lezecký materiál…). Pro bližší informace čtěte Montanu.
Výhody všem aneb Někdo se abonentem teprve stane: Denně aktualizovaný web přinášející horké novinky ze světa lezení. PDF starší tří let ke stažení zdarma.
V roce 2012 je předplatné za 400 Kč (16,9 €) Platit můžete bankovním převodem na účet číslo 169897423/0600. Nebo poštovní poukázkou typu C (na adresu redakce) nebo poštovní poukázkou typu A (na účet). Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002850301/3100 – Volksbank. Vždy se ujistěte, že budeme podle platby schopni identifikovat adresu na doručování! Veškeré informace najdete na stránkách www.montana.cz/predplatne. Jestliže neradi brouzdáte kybersvětem, napište na
[email protected]. Upřednostňujete-li teplé lidské slovo, zavolejte na 603 55 38 68. 73
Rozcestník. K ranní kávě či čaji každý pracovní den nejpozději v 9.00 přehled vybraných lezeckých webů.
www.montana.cz
74