Grampians . Kudlanka . Ledové lezení . Hochalmspitze . Skialp . Ferraty . Ondřej Bank . Gerhard Tschunko . Freeskiing
8
stran ! navíc
2 0 1 2 . 1
L E Z E C K Ý
I S O P S A Č
3.49 €
79 Kč
PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 € (SK) 1
CONTENTS
Editorial
We did ask… Co-mix. e Climber’s Alphabet
Australian sandstone checks skilled climbers out as well
„Kudlanka“ 10+, Lidomorna counts for an absolutely different dimension of climbing
Ice climbing – some tips for your body and soul Freeskiing – an other side of skiing
Some tips for mountain skiing in the area of Ötzi
Hochalmspizte – the inaccessible queen of south Austria
A climbing trip across the States, Part V
A traditional ascent at the highest climbing level by Arnaud Petit
e magic of via ferrata, as seen by a former professional climber Our best downhill skier shares his free-ride feelings
Do not miss the legendary boulder contest!
An effigy
In our shops Improve your climbing skills during this winter
High Tatras walls – topo
e really experienced traveller uses absolutely specific gear
Interesting Books A story of the flag… Even you can support Tibetan refugees
Competitions
Cartoons. Sorry, but without knowing the Czech language, there’s no way to understand it Go for it...
An obituary. e founder of this magazine passed away Epilogue
OBSAH
Úvodník Partija ledo-borců od Ostravy
2
Anketa
2
Komiks Vojtěch Dvořák
2
Grampians 2011 Alešák
4
„Kudlanka“ 10+ Lidomorna Kudlanka, to je jiná dimenze… Petr Piechowicz
14
Ledové lezení – rady pro tělo i duši
16
Freeskiing – nová dimenze Viktor Galuška
20
Skialp v údolí Ötziho Zoban
22
Hochalmspitze: nedostupná královna Vysokých Taur Jiří Džorč Černý ink Big! Tomáš Greksák Tradicionalistický přelez v Ceuse Arnaud Petit: Podobné kousky už nechám mladším Martin Stolárik
26
32
35
Kouzlo železných cest Rostislav Tomanec
36
Bany mimo brány Robin Kaleta
40
Padání 2012 Petr Resch
42
Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nás nemůže nikdo vyhnat! Martin Krejsa
44
Na pultech
54
Lezecký trénink pod taktovkou Heleny Lipenské Helena Lipenská
55
Tatry Jozef Gurník
56
Outdoor – amatér versus profesionál Jan Odehnal
59
Zajímavé knihy
60
Příběh vlajky Petr Ďásek
61
Závody Lumír Fajkoš, Venca Kučírek, Václav Skopec, Martin Macek, Jana Mudrová
62
Komiks – Mejcup Mr. Mejcuppucini
66
A jdi… Martin Stolárik, Petr Resch
70
Zemřel Jura „Šerpa“ Růžička
72
Hovory z Montany Martin Stolárik
72
Ivan Zedníček – Mittlerer Maralmfall (Maltatal) WI5 foto: Roman Kubiena Tomáš a jeho nálada: „Teď už to je cajk ne?“ (Hochalmspitze) foto: Petr Jan Juračka
&¼ÊÂV¿ÆÉÆüѼºÂVÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ
ÚVODNÍK
Partija ledo-borců od Ostravy
Hogofogo na Slezanu „Najvyššie položený horský hotel na Slovensku. Všetky pokoje vybavené širokou komfortnou posteľou, separátnou kúpelňou s vaňou, minibarom, vysokorýchlostným pripojením na internet, LCD TV a telefónom.“ No a že pry aj wellness. Tož jedem, no ni? Ma byt sice hnusně, ale jak tam je minibar a bublata vana, o zabavu bude postarane. Slivovička, pohodička, v patek po šichtě. A přibližovadlo se pomalu v lijaku sune od
A N K E TA
Ostravy dal na vychod. V Poliance dešť střida snih, jeden telefon na hotel a během pul hoďky přijižďa tereňaček. Typos haže bagle s piklama do kufru a už cestou necestou do gury. V pulce přesedat z auta na skuter, bo dal to nejde ani se 4x4 na řetězach a začina druha čast adrenalinove jizdy. Na hotelu ubytovat, pochalovat, dat šlaftruňk a na kutě. Rano kekeš. Pada a pada, teplota lehce pod nulou, vidět neni ani k plesu. Važnějši podniky se nekonaji, snad najdem aspoň Sopel. Na hotelu i v dolině zme sami, fronty na nastupu asi nebudou. Přistup pod Kvetnicu ganz fajny. Malo sněhu a když už, tak akorat nad kosovkou, kdy jeden zahuči až po gule mezi tu pichlatu zeleň. Sopel zme našli. Vypada dost dobře. Narozdil od počasi. Ku sněhu se přidava eště viater šarplavy. Ale synci od Ostravy se ničeho neboji a na dvě delky Sopel pušťa. Na interfernetu psali, že nějaci dobraci osadili štandy. V jeskyňce luxus, ale ve vylezu by to chtělo GPSku, bo nima vidět na krok. Tož jak dolu? Nezbyva než vydlubat v ledu hrušku, trochu strachu a už stojime na pevnem. Vítr sili, sněženi tež, ale když už zme tu, dame eště Orolina, bo zitra už se nam ne-
bude chtět. Tož seběhnout zpod Sopla, vymastit ještě těch treningovych třicet metru ku slaňaku, sjet dolu, cajky ani nebalime a jak vanočni stromky cinkame v te vichřici až na hotel. Fajna mlada recepčni ani nepipla, když zme obaleni sněhem a ve skeletach dupali po tepichu. A teraz to přišlo. Žadny vymrzly bivak na parkale u auta. Žadne vařeni nudli a svařaku v ešusu. Tepla vana, pořadně vydrhnout, našpricat nějakou tou vuňou, bo ta recepčni je ganz fajna, košulu na sebe a de se na večeřu. Pěkně kus masa, vinečko, kapku to nechat slehnout před krbem, cosik prohodit s recepčni, no neda no, a jde se do teho walnesu. Bublinky fajne, pohodička, jen ta recepčni tu chybi. Tak zpatky na bar, bo vino tu maji levne. Pulnoc, jedna, druha… Rano fajne, no jak s opicou. Venku už nesněži ani nefuka, ale na velky podnik neni sila. Jdem koštnout led do Velicke proby. Fajny jak cyp, i nove štandy tu maji. Začina zase padat, už nas to nebavi. Na hotelu u krbu je tež fajně. Dame eště vinčisko, ať nam uteče čekani na skuter, zbytek nalit do termosky, šak cesta dom je dluha, kapku adrenalinu cestou dolu a pak už jen go west…
Dáváš si pravidelně novoroční předsevzetí? Jak zní to letošní?
Na novoroční předsevzetí jsem si nikdy příliš nepotrpěl. Nekouřím a nepiju, tedy alespoň přes den. Protože jsem navíc navzdory genům člověk od přírody lenivý, slibuju si, že neustrnu ve focení a přesunu ho ze sekce koníček do sekce práce jako koníček. Každý rok je to tam o fous víc, ale tře to. To tření, hlavně pod prsty, přeju i vám!
Pravidelně. Minimálně 365x za rok mi do hlavy vleze, že něco nedělám tak, jak bych si přál, a že by to chtělo někde přidat, někde ubrat, s něčím začít a s něčím přestat. Takže 1. ledna si dávám obklad na čelo, ruce za hlavu, nohy nahoru a pak dvacet… ale předsevzetí, to už ne, to už si nedávám.
Dávám si předsevzetí každý rok. Od Nového roku mám větší motivaci je dodržet, ale ne vždy se to povede. Letos na silvestra jsme dokonce s kamarády z lezení svá předsevzetí sepisovali na papír. Tak jen za sebe, chtěla bych úspěšně odmaturovat, dostat se na VŠ, udělat další krůček v lezení a jezdit více na běžkách a na kole.
David Rakušan outdoorový fotograf
Miloslav Chaloupa „Chýška“
Edita Vopatová naše špičková lezkyně
2
AUSTRÁLIE
Tam, kde je klokanů jako psů, eukalyptů jako máku. Kakadu řvou jak paviáni. Na jaře tam je zima jak tady na podzim. Občas prší, jako by se nechumelilo. S volantem napravo se jezdí nalevo. Víno je jako samet. A lezení? Jako víno. „Hele, tak jeďte do Grampians, tam jsou super sportovky,“ radí David, který rád leze sportovky (a který nikdy nebyl v Grampians). Alešák celý rok padal do smyček, aby se nebál. Naky celý rok nenosila podpatky, aby se jí dobře lezly rajbáky. A tak zabalili bágly a jeli se na celé září na ty jejich skály podívat. Alešák klasiku rád, tak k 15 preskám přibalil sadu vklíněnců a friendů. Cesta utekla jako voda, dva dny v letadle a jsou tam. Na posledním úseku ze Sydney do Melbourne je trochu zima. „Jéé, teď je mi docela teplo,“ řekl Alešák poté, co na něj Naky z horké lásky zvrhne horký čaj. Po Alešákovi je žádáno, aby po dvou probdělých nocích usedl do auta, řadil levou rukou a proháněl se nočním čtyřmilionovým Melbourne v protisměru, ve městě se vyhýbal chodcům a mimo město vačnatcům.
Nasednout a ať se práší za kočárem
Mr. Joshua
Pitná voda se nesmí čepovat do skleniček
G R A M PI A N S 2011
4
S PA N Í Buď po kempech, anebo kdekoli jinde. První možnost má výhodu v podobě velkých zásobníků s pitnou minerálkou, Alešák ani Naky australsky moc neumí, ale podle obrázku je zakázáno čepovat si ji do skleniček. Tak ji stáčí do PET lahví. Zajímavé je, že některé minerály se shlukují do okem viditelných forem a navíc se hýbou. Fyzice moc nerozumí, ale asi to souvisí s Brownovým pohybem částic. Drží se citátu: „Avo code vonic.“ Nevýhodou kempů jsou četné školní zájezdy, kdy večer dorostenci puberťácky hlučí a dorostenky roztomile piští. Večer někdo docela slušně válí na kytaru, Alešák ani Naky hudbě moc nerozumí,
a tak následují libé zvuky přes půl kempu až k partě borců s rádiem. A hned vedle jsou kluci z Tasmánie, se kterými tráví u ohně několik večerů. Našinci vypráví o tom českém pískovišti a Tasmánci o terénech a nepočetné lezecké komunitě ve Van Diemensově zemi. Skoro by se zdálo, že tam leze jeden senior v sedáku sešitém z automobilových bezpečnostních pásů a oni dva.
P O Cˇ A S Í „Jéé, teď je mi docela teplo,“ řekne Naky s termoskou čaje v ruce a zabalená do péřovky… Takové počasí Alešák ani Naky upřímně nečekali, jsou spálení. Asi srka-
Dvojitá duha
5
AUSTRÁLIE
jí moc horký čaj a klepou se jim ruce. Je kosa. A větrno. Až na výjimky, kdy je velmi větrno. V Česku se lámou teplotní rekordy a v Austrálii stromy poryvem větru. Místo krásného podzimu je tady spíše takové jaro a vůbec všechno je tu jak vzhůru nohama.
NÁKUPY Nakupovat se jezdí do Horshamu. Mají tu hned několik sámošek se spoustou dobrot: výborné víno, arašídové máslo, uzrálý čedar, klokaní steaky, plátky lososa. „To je stejně zvláštní zvíře – ten losos. Je to taková velká kráva a chutná to jako
ryba.“ Pak také mají mořské plody a velmi levné ryby, Alešák (nezatížen znalostí domorodého jazyka) to odhaduje na mečouna, na cedulkách se to jmenuje „sale fish“. Zřejmě místní specialitou jsou malá sušená tělíčka drobných ptáčků – mimořádně si oblíbili nasládlé sušené datle či drobné chlupaté šťavnaté kiwi. Něco je nekřesťansky drahé (ehm, banány 180 Kč za kilečko, asi je dováží z nějaké islámské či hinduistické země), jiné komodity jsou cenově srovnatelné jako u nás, či nepatrně levnější.
P Rˇ Í R O D A Národní park Grampians se nachází 235 km západně od Melbourne, kousek na sever je město Horsham a na jihu Hamilton. Krajina je malebná, jsou to hory s mnoha jezery, potoky a vodopády. K vidění tu jsou aleje vzrostlých stromů, vypaJaro
6
Vačnatci dvou generací
Smyce se hodí. Alešák jednou plochou právě opravil porouchaný sedák
Stromy jako brokolice
dajících jako obří brokolice, lesíky a rozlehlé louky, pasoucí se stáda ovcí, koní, spokojené krávy. Prostě romantika. Vzduchem se prohání pestrobarevní papoušci, bílí kakadu a kdovíjaké další ptactvo, nad skalami krouží supi... Toto ale není botanicko-zoologický poznávací zájezd, nýbrž lezecký, a tak vzhůru do skal!
LEZENÍ Velké dobrodružství začíná již provozováním automobilového sportu. Silničky jsou šotolinové, či rovnou písek, tu a tam šutr, občas brod. Přes den lze srazit emu, v noci klokana. A pokračuje i přístupem ke skále – zpravidla trvá od půl hodiny déle, po nevýrazné pěšince do prudkého kopce chroštím a píchákama. Taky je fajn nešlápnout na jedovatého hada, tlustého jako paže. Leze se po ultratvrdém pískovci, cesty jsou buď jednodélkové anebo vícedélko-
Stropovité převisy Sentinel Cave
vé a prváče jsou dělané stejně jako u nás – pěkně odspodu. Prima sezóna je na jaře a na podzim. V létě je moc vedro, v zimě moc zima. („Bramborák je moc bramborový a kyselo moc kyselý!“) A aby toho nebylo dost, je tu v létě zima a v zimě léto – kdo se v tom má vyznat.
J I Š T Eˇ N Í K jištění se smí zakládat kovová hejblátka, vesele i ty nejmenší mikrovklíněnce a ještě veseleji a radostněji se do nich padá, protože borháky tu fakt moc nejsou. A pokud náhodou ano, pak místo spásného kovového oka trčí ze skály většinou jen takové šroubky s hlavičkou. 7
AUSTRÁLIE
„Snake Flake“
8
„Manic Depresive“, luxusní trojnožka místo viklavého nástupové mužíku
SEKTORY
Plakety nejsou k sehnání, takže se přes šroubek navlékne lanko vklíněnce a než člověk poladí oblez, lanko se mezitím hezky uvolní a děj se vůle Boží, jestli to do šroubku opere. Jištění pouze uzlíky na smyčkách znamená dobrovolný vstup do vyššího levelu (možná i diretto do nebe). Kdo zakládá a jistí jako nedbalý Maďar Arpád Lőmpel, moc si nezaleze a ještě si ublíží. Takže je tu pár pěkných sportovek, ale převažují úžasné morálovky, ve kterých se lano odrbe osm metrů od konce. Pokud chcete oblast vysloveně sportovního charakteru, nejezděte sem, ale nechte si poradit od Davida.
Amnesty Wall a Sandinista Cliffs hned vedle určitě stojí za návštěvu. Je tu pár nových sportovek a pár „starých“ tradičních linií, ve kterých si můžete vybojovat svoji cestu ke slávě. Bundaleer – to jsou stěnovky, kouty, převisy. Tohle místo si zamilujete. Koutek se sokolíkem „Blimp“ 20/21. „Pathos“ 21 vedoucí trhlinkami a hranou pilíře. Převislá „Manic Depresive“ 25. Až uvidíte „Touchstone Pictures“ 28, či dírky v převisu „Angular Perspective“ 28 od fenomenálního HB, jistě se vám zrychlí tep. Cut Lunch Wall – mírně převislá sytě oranžová stěna s několika jedlými a několika vypečenými sportovkami mezi 22-25. Eureka Wall – nádherná oranžovo-hnědá stěna se šedivým pruhem uprostřed. Je tu 6 cest, pro dvě z nich stojí za to
KLASIFIKACE Je australská. Jedná se o otevřenou stupnici, začínající číslem 1 a v současnosti končící někde kolem 32. Její jednoduchost může uvést v úžas nejednoho cizince, zejména pak takové Brity, kteří si občas zavaří mozek dešifrováním obtížnosti cesty z kombinace písmen, číslic a pokročilých matematických formulí. Jen pro představu: 18 = 6a 20 = 6b 23 = 6c+ 25 = 7a+ 27 = 7c 29 = 8a 32 = 8b+
HB Alešáka fascinuje Malcolm Matesson neboli HB, což je takový místní Petr Slanina. Legendární silák australského lezení, velký lezec s velkým stylem. Zanechal po sobě řadu těžkých dechberoucích prváčů s maximálním možným využitím vlastního jištění. HB vyhledával stropy, tím lepší, čím delší. Tak kupříkladu cesta Welcome to Barbados (29) za krásných francouzských 8a vede 50 m dlouhým stropem jeskyně Red Cave. Po vlastním, bez jediného borháku a pěkně RP. Doposud nemá opakování, ale to bude asi dlouhým přístupem.
P R U˚ V O D C E Existují knihy Sublime Climbs od Kevina Lindorffa anebo Grampians: Selected Climbs od Simona Mentze a Glenna Tempishe. První je barevnější, má hezčí fotky, obsahuje i pár novějších cest a zahrnuje celou Victorii (vybrané cesty nejen z Grampians, nýbrž také v Mt. Arapiles a Mt. Buffalo). Druhý je vtipnější a zaměřený (velmi podrobně) pouze na Grampians. Obě knihy a další harampádí se dají sehnat v lezeckém krámku v Halls Gap či v Natimuku. „Pythagoras eorem“
9
AUSTRÁLIE
žít. „Archimedes Principle“ sleduje systém šikmých trhlin v jinak hladké stěně, šestadvacítka a pěkně po vlastním – fotka z této cesty nadchla Alešáka a zrodil se nápad jet do Grampians. „Pythagoras Therorem“, rovněž 26, pravoúhlý kout zprvu s několika dobrými chyty, později s několika špatnými chyty a nakonec už jenom ten kout. Na 40 m 3 šroubky. No a kousek vedle na Eureka Towers – „Return to Gariwerd“, pěkná 22. Gallery – první sportovní sektor v oblasti. Odposlouchaná hláška: „V Gallery jsem strávil 2 dny a ani jednou jsem nedokázal odlepit zadek ze země.“ Cesty
Wall of Fools, Summerday Valley
vedou buď velkým převisem, anebo stropem. Jedna rozlezová 23, dále samé pecky. „Nicotine“ 32 vypadá docela přísně. Red Rocks – několik skal z úžasně červeného pískovce. Pohádkové hrany jak v Sasku. Summerday Valley – pár minut pěšky od auta, disponuje tradičními či smíšenými stěnovými cestami všech obtížností a bekajícími účastníky komerčních kurzů, kteří v keckách kloužou po skále. Taipan Wall – kolbiště velkých lezců. Alešák si se 177 cm troufnul. Naky si Taipan Wall zamilovala. 40-120 m dlouhé cesty, top sektor oblasti. Co cesta, to
„Archimedes Principle“ – dolez po hraně
Taipan Wall
pojem. „Mirage“ 27 (vypečený osmičkový koutek a stěna po vlastním a zajímavé 201cm dynamo 30 m nad zemí přes jediný hák v cestě), „The 7th Pillar – Left Hand Variant“ 23 (žabka, sokolík a těžce morálový traverz, který končí až málem v Novém Jižním Walesu), málo lezená „Dance of Life“ 24M1, „Snake Flake“ 26 (převislá cesta po oblinách s bouldrem po umaštěných oblinách), „The Invisible Fist“ 26 (opět obliny), „World party“ 27 (a opět obliny s odvážným převislým žlabem ve 3. délce), „Mr. Joshua“ 26 (převislá nádhera bez jediného chytu s cruxem jako hrom). Na 40 m se nabere 15 m na převislosti. A až se tě traverz zeptá, co jsi celou sezónu dělal(a), co odpovíš? Hned vedle je sektor Spurt Wall s několika krátkými, leč vydatnými cestami. 10
Van Diemens Land – převislý sektor, kde vám přesahy mezi velkými dírami utrhnou ruce. Ráj pro 22-25 lezce. Watchtower – výhodou je pětiminutový přístup, takže to aspoň není daleko do auta, až si vylezete „Jugular Pulse“ 21 a „Silvertop“ 22 a zjistíte, že ostatní cesty jsou buď těžké, anebo špinavé. Alešák v hlínou znečištěném žlábku věnoval tichou vzpomínku adršpašské zelenině a spolknul několik neslušných slov.
R E S T DAY Staří aboriginies čmárali po zdech jak nizozemští van Daalové, takže ve dnech lezeckého klidu si můžete prohlédnout poklady jejich tvorby (skalní malby). Navíc staří aboriginies neradi chodili do kopce, takže k většině maleb se jde pěkně po
rovince. Nejlepší je asi Billamina shelter, ostatní nic moc. Pěkné je i jezero War-took a některé z mnoha vyhlídek: „Táto!“ „Co?“ „Co říkáš na tu panorámatu?“ „Je to žrádlo.“ „No a co až budem nahoře, to budou teprv panorámata!“ Běžte se podívat na boulder „Wheel of life“ V16, tedy 8C+ (v jeskyni Hollow Cave) spojit jednotlivé kroky dohromady dá asi zabrat, jako první (z dosavadních 4 přelezců) to zvládl Dai Koyamada z Japonska. Celý boulder vede stropem jeskyně a má nekonečných 65 kroků. Alešák s Naky to nelezli, zrovna měli rest day, ale Adam Ondra si s sebou může lezky klidně vzít. Turisticky naladění nadšenci nechť
pokračují na vrchol Mt. Zero, seshora je pěkný výhled dolů. Z vršku Mt. Stapylton je také hezký výhled dolů, navíc je z pěšiny krásně vidět na Taipan Wall a také minete kámen, který vypadá jako pták. No není to zajímavé? Sandbagging je velmi zábavná kratochvíle místní lezecké komunity. Spočívá v nalákání nic netušícího lezce do nějaké cesty, která je ošklivá či lámavá anebo špatně zajištěná. Zpravidla všecho dohromady. To je pak taškařice, když nebožák v krajně nehostinném terénu bojuje o holej. Je to něco ve smyslu: „Měl jsem 1. opakování, 5 chytů mi zůstalo v ruce, málem jsem se zabil a v klíčovém místě jsem to pustil do kalhot a o tyto zážitky se s tebou chci podělit.“ 11
AUSTRÁLIE
Za návštěvu stojí i Mt. Arapilies, tradiční lezecká oblast světového významu vzdálená pouhých 50 km daleko. Cesty jsou v duchu ádrovského hesla: „Dokážeme vám, že to jde i bez kruhů.“
G R E AT O C E A N R OA D Na galerie jim nezbyl čas. Muzea je neoslovila. V divadle hráli až pozdě večer. Velkolepá náměstí a skvosty architektury oželeli. Ale Great Ocean Road si ujít nenechali. Jen hlupák by to zpět do Melbourne nevzal podél moře po jedné z nejkrásnějších pobřežních silnic na světě. „Jéé, teď je mi docela teplo,“ řekne Naky poté, co po 40 minutách otevřela dveře totálně zapařené sprchy. V jižní Austrálii v ten moment došla teplá voda. A na nebi se vytvořil termický mrak. text foto
Alešák Naky, Alešák
Členitá Cut Lunch Wall
Sirocco, nebeská patička Great Ocean Road – Twelve apostels
12
EVOLUTION VO VOLU OLU LUT UT U TIION ON O N RP R RPS PS S
OR RE-T E-TE EE -T -TE TE EX® Pro Pro Pr r Shell. She hell. hell. lll Špičková technická bunda z třívrstvého materiálu GORE-TEX Vhodná pro horolezectví, skialpinismus, s, extrémní s, extr ext e xtrrémní émní émn m lyžování. mn lyž ly yžová yž ován vvá á í. í.
13
„Kudlanka“ 10+ Lidomorna
Kudlanka, to je jiná dimenze…
ŽÁDEJTE ORIGINÁL! okud se trochu vrátíme do historie volného lezení v Moravském krasu, prvním velkým milníkem, jenž se přehoupnul do bájného desátého stupně, byla cesta „Hradní spára“ (10-), kterou vylezl fenomenální Tomáš „Svišť“ Pilka v roce 1987 na Lidomorně v Holštejně. Ještě téhož roku „Svišť“ přelézá další pecku, a to cestu „Pedrův smrk“ na Býčí skále, která je také za 10-. Kromě těchto dvou linií ještě Pilka v následujících letech přelézá dalších třináct cest obtížnosti 10-. Vrcholem „Svišťova“ působení v Moravském krasu se však stává cesta „Čarodějův učeň“ 10+, již přelézá v roce 1992 na Vaňousových dírách v Holštejně. Na tuto obtížnost navazuje zhruba po čtyřech letech opět Tomáš Pilka cestou „Kudlanka“ 10+. První nýt do „Kudlanky“ Pilka navrtal někdy v roce 1992 nebo 1993, ale na přelez si ji připravil až na jaře roku 1996. Když na cestě začal pracovat, největší problém mu dělalo ustát špatné stupy nad pátým jištěním. Zhruba po čtyřech dnech nacvičování se mu konečně podařilo cestu přelézt s horním jištěním (TR) na jeden zátah a hned po několika hodinách přidal první rotpunkt (RP). „Všechno šlo jak po másle a já si vychutnal přelez hrany nad pátým jištěním i položenou pasáž k vrcholu,“ popsal Tomáš. Rychlý přelez ho ujistil v tom, že se jedná „pouze“ o cestu klasifikace 10+. Jeho kamarád ho však tehdy přesvědčil, aby navrhl původně zamýšlenou klasifikaci
P
11-, která v té době byla bájnou metou. Přesně jak předpokládali, tato obtížnost do Moravského krasu přilákala mladé lezce, kteří se pokusili o první opakování. Hned v roce 1997 se do „Kudlanky“ opřela dvojice Pavel Kořan a Rosťa Tomanec. Po tvrdém boji se jim nakonec podařil druhý a třetí přelez. Navrhli snížení obtížnosti na 10+/11- a po letech a dalších přelezech se obtížnost ustálila na stupni 10+. Trvalo patnáct let, než se povedl první ženský přelez této dnes už legendární cesty. O tento úžasný výkon se na podzim roku 2011 postarala Kristýna Ondrová. Na cestě začala Kristýna pracovat na podzim roku 2010 a už v dubnu roku 2011 spadla dva kroky pod „záchranným spoďákem“. Pak však přišlo příliš teplé počasí a Kristýna musela nechat další pokusy až na podzim. Ten se na počasí vydařil, ale na přelez „Kudlanky“ bylo stále příliš velké teplo. Pomalu začaly pracovat nervy a Kristýně se „Kudlanku“ stále nedařilo přelézt. Pak přišlo vytoužené ochlazení, ale cesta stále odolávala – Kristýna se pomalu vzdávala. „Klíč k přelezení Kudlanky je v tom, jak dobře se ji naučíte. Není to žádná vytrvalostní garda ani cesta o jednom krutém bouldru. Cesta by se dala rozdělit na čtyři úseky a tři odpočinky. Tyto úseky jsou o ladění malých chytů, relativně krátkých krocích a špatných stupech. Všechno musíte udělat na milimetr přesně, jinak vás pohltí gravitace,“ popsala Kristýna. „V neděli byl první pokus špatný, vypadla mi pata hned na začátku boulderu. Asi byla moc velká zima, nedržela lepička. Říkala jsem si – už to vzdávám, v úterý letíme do Španělska, pak nemusí být podmínky, přelez odsouvám na jaro... A právě to asi pomohlo,“ dodala. Po přelezení takové cesty ženou se většinou mezi lezci začne diskutovat o věrohodnosti klasifikace, případně o tom, který ženský přelez takovéto obtížnosti je hodnotnější. Proto jsem se na názor zeptal toho nejpovolanějšího, který zná všechny cesty v Moravském krasu – Adama Ondry: „Kudlanka je poctivé 8b+ a není snadné ji vylézt. Je však lehčí než Čarodějův učeň, což dokazuje počet přelezů, který se u Čarodějova učně dá spočítat na jedné ruce.“ Na mou logickou reakci: „Takže Kudlanka je lehčí 8b+?“ Adam odpověděl: „Ne, myslím si, že si spíš Čarodějův učeň zaslouží klasifikaci 8c (10+/11-).“ text a foto
Petr Piechowicz
(Čerpal jsem z Montany 4/97 – Kudlanka, Rosťa Tomanec; a Lezce – Pořádně vydařený víkend, Simona Ulmonová)
MOIRA JE JEN JEDNA!
F U N K Č N Í
P R Á D L O
ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G RO HOVA 17, B RNO 1 Č ESKÉ B UDĚJOVICE - N ÁM . P ŘE MYSLA O TAKARA II. Č . 23. H. K RÁLOVÉ - V K OPEČ KU 88 J IHLAVA - M ASARYKOVO NÁM . 1220/53 K ARLOVY V ARY - D R . D AVIDA B ECHERA 908/29 L IBEREC - 5. KVĚTNA 70/37 M. B OLESLAV - U K ASÁREN 1379/3 O LOMOUC - O STRUŽNIC KÁ 332/20 O STRAVA - OC LASO - M ASARYKOVO NÁM . 15 P ÍSEK - S METANOVA 78 P LZEŇ - A ME RICKÁ 1125/62 P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RAHA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RAHA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACHTY 28, P RAHA 5 S TRAKONICE - K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121 Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18 Z LÍN - Z ARÁMÍ 89 KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHANA Z P RACHOVÉ 121, 3861501 S TRAKO NICE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ WWW . MOIRA . CZ
LEDY
Ledové lezení
rady pro tělo i duši
A další – do p*dele! Ten led je jak perník! Hlavně v klidu – tak je to dobře – tohle a ten zbytek nahoře vypadá solidně. Zajisti se – dýchej, hlavně pořád dýchej, váhu přenes na nohy – paráda. Hezky si ten led očisti – no tak – hezky dýchej. Ta blbá vývrtka nedrží! NO TAK DĚLEJ, TY PARCHANTE!! Klídek – přesně tak, zůstaň v klidu. DĚLEJ, ZAPADNI TAM! Bezva, teď se cvakni – nádech, druhý, třetí, čtvrtý, výdech, druhý třetí, čtvrtý – správně, hezky se uklidni. Bezva! Už je to jen kousek – váhu na nohy… pohoda. Krása! Soustřeď se – zkus si zatížit jištění. Ok, tak další – a nahoru, pěkná práce…“
Visím na jištění, úplně vyplivnutý, ale jsem sám se sebou velice spokojený. Vidím, jak se na okraji výlezu krátce mihnul cepín, zasekl se do lámavého ledu a uprostřed spršky drobných odštěpků se zjevil Mateyho šklebící se obličej, jak se přes vypouklinu vytahuje nahoru na vrchol pilíře. „Pěkná práce! Vypadal jsi dost v pohodě,“ říká, když se zacvakává... Stres a strach Ledový lezec je jako labuť, která ladně klouže po hladké hladině jezera, zatímco její nohy pod vodou zběsile pracují. Navenek působí klidně, soustředěně, každý kousek jištění, který založí, je ukázkový příklad přesnosti a napomáhá úspornému pohybu vzhůru. V hlavě mu to ale doslova šrotuje, protože se jeho mozek snaží zpracovat ohromné množství informací, které se mu pletou jedna přes druhou. Při posouvání své osobní hranice vcházíme do říše nečekaného, kde číhá i možnost pádu, ať už reálná, nebo fiktivní. Lezec si musí umět poradit s hromadou rozporuplných psychologických i fyziologických požadavků. Ty se dají shrnout do jednoho slova – stres. Zvládnutelné množství stresu je pro prvolezce výhoda – zlepšuje jeho výkony. Když se však s tímto stresem nevyrovnáme, může to vést k pravému opaku, kvůli kterému, v tom lepším případě, z výstupu vycouváme. Nebo (pokud štěstí nemáme) počká, až se do toho pořádně obujeme. Pak na nás z nejtemnějších hlubin naší mysli vyskočí strach a začne nás jako velké černé psisko dusit a zabrání našemu postupu vzhůru. Zredukuje jej na pouhé roztřesené plazení se srdcem až v krku. Tento článek se tedy zabývá vztahem mezi našimi fyzickými a duševními pochody při lezení na ledu. Předkládá několik velice jednoduchých, ale snadno aplikovatelných rad pro zvládání svého vlastního tělesného i duševního vypětí a pomůže nám udržet si ledově klidné soustředění. Boj se, nebo bojuj Při lezení můžeme dostat strach z mnoha věcí. Nejtypičtější je samozřejmě strach z pádu – a ten bývá při ledovém lezení krutý. Díky lepším ochranným prostředkům a vybavení pro lezení na ledu se jištění snáze a rychleji zakládá a s přihlédnutím k určitým parametrům,
16
jako je například stav ledu, je i spolehlivější. Faktem ale zůstává, že pokud při ledovém výlezu, ověšení všemi těmi ostrými ocelovými udělátky, spadneme, je úraz víc než pravděpodobný. Strach ze zranění má tedy při ledovém lezení své opodstatnění. Lidé si vyvinuli přežívací mechanismus nazývaný „boj se, nebo bojuj“ („fight or flight“). Zjednodušeně řečeno, když se setkáme s hrozbou, velice rychle (někdy dokonce okamžitě) hrozbu zhodnotíme. Zjistíme, zda ji dokážeme překonat, tedy bojovat s ní, nebo jestli nebude lepší, když před ní utečeme. To je v pořádku v případě, kdy utíkáme před obrovským medvědem nebo hromadou maniaků, kteří se rozhodli, že si naší hlavou na zdi zútulní domov, ale je zatraceně nevhod, pokud jsme zrovna lany a šrouby přivázaní a přikovaní k ledu. Ať už se rozhodneme povstat a bojovat, nebo pelášit do západu slunce, naše tělo se nadcházející akci uzpůsobí tak, že do krevního oběhu uvolní obrovskou dávku adrenalinu. Tento náhlý adrenalinový nával vyvolává intenzivní tělesnou reakci – ono známé zběsilé bušení srdce, mělký dech a pocit, jako byste měli v žaludku motýly. Má to nicméně svůj rub i líc. Adrenalin nám buď může propůjčit nepředstavitelnou sílu, nebo díky němu můžeme totálně zpanikařit. Lezec může čelit výzvě, jakou je ovládnutí svého nabuzení, například tím, že udrží pozitivní a destruktivními důsledky svého „adrenalinového výkyvu“ v rovnováze. Ať už se rozhodneme zvednout se a bojovat (lézt), nebo utéci, je to naše volba a ovlivňuje ji mnoho faktorů: dřívější úspěchy (jak při lezení cest, tak při jiných výzvách v minulosti), selhání (když jsme kdysi při podobných výlezech podlehli strachu), momentálního emocionálního rozpoložení (strach či uvolnění vyvolané danou situací), sebevědomí (mám na to!), a odhodlání (tělesné i duševní). Jak všichni asi velice dobře víme, ačkoli se můžeme v první chvíli rozhodnout jít do toho a začít lézt, cestou se někde může dostavit emoční krize, která nás přiměje následně ke kapitulaci. Tak jak se s tímto potenciálně nebezpečným a výkon ohrožujícím chováním vypořádat? Balíček základních dovedností ledového lezce Abychom zjistili, jak spolu jednotlivé aspekty našeho lezení po ledu vzájemně souvisejí, můžeme si svůj výkon při lezení rozdělit do čtyř hlavních komplementárních složek:
tělesná složka – naše svaly, síla a výdrž technická složka – naše lezecké dovednosti, vybavení, pokročilost v používání jisticích pomůcek atd. taktická složka – způsob, jakým cestu lezeme – například kde se zastavíme, abychom založili jištění, kde si odpočineme, jak poznáme klíčové místo atd. duševní složka – to, co se nám děje v hlavě, a strategie, jimiž to ovládáme. Jak je patrné z diagramu, naše mentální dovednosti, jako je třeba schopnost zvládat stres v pozici prvolezce (nikoli to, jaký cvok jste!) propojují všechny ostatní prvky dohromady. Náš mozek má kontrolu nad tím, jak všechno ostatní funguje, nebo nefunguje. Každý jednotlivý prvek
Taktická
Technická
Duševní (mentální)
Fyzická
v množině má okamžitý a přímý vliv na ty ostatní. Vše, co nám projde mozkem, přímo ovlivní náš emocionální stav, stej17
LEDY
ně tak jako se vše, co se nám děje v hlavě, okamžitě odrazí na našem fyzickém výkonu – v podstatě se jedná o zpětnou vazbu. Při ledovém lezení tedy náš nejslabší článek výrazně ovlivní celkový výkon, protože naše slabiny nás vždy táhnou zpět víc, než nás naše silné stránky tlačí kupředu. Pokud tedy zjistíme, co nám při lezení překáží, a zaměříme se na to, měli bychom (tedy alespoň teoreticky) zlepšit celkový výsledek. Má to jeden háček. Spousta ledových lezců, kteří si při výstupu unaví svalstvo, se domnívá, že kdyby bývali byli „silnější“, všechno by bylo super. Přesto, kdyby se pořádně podívali na důvod, proč se unavili, možná by zjistili, že se to stalo nikoli proto, že mají dle svého názoru slabé, tyčkovité ruce, ale protože byli zbytečně nabuzení. Dopustili zkrátka, aby nad nimi v dané situaci zvítězil stres, a začali například svírat cepín příliš křečovitě. Postupy, které nastíním níže, se velice snadno učí a používají. Zahrnují v sobě technické, taktické i mentální aspekty prvolezení na ledě. Zlepšením těchto technik, které nám pomáhají zůstat uvolnění, klidní a udržet si při ledovém lezení sebekontrolu, můžeme zefektivnit využívání svých fyzických možností a zvýšit šance na bezpečný, úspěšný a bezstresový výstup. Technický vrcholový tip Existuje jedna důležitá technická rada, občas lezci-nováčky přehlížená, která může pomoci urazit pořádný kus cesty k vašemu ideálu – ledově klidnému soustředění. Navzdory veškerému pokroku v oblasti jisticích pomůcek led má sám o sobě tu nevýhodu, že založit do něj jištění může být velice namáhavé a obtížné. A pád se všemi těmi kovovými cinkrlaty navěšenými všude po těle vás navzdory všem inovacím stále ještě s největší pravděpodobností pošle do nemocnice. Základní způsob, jak se toho vyvarovat, je se ujistit, že každý kousek jištění je tak dobrý, jak jen může být. Vyplatí se dát si na čas a zajistit se pořádně, než si říct „kašlu na to – nějak to půjde“ a pak zakládat další kousek a celou tu dobu se strachovat, jestli mě ten předešlý udrží! Je totiž velice pravděpodobné, že i ten další bude stát za houby, protože se celou dobu při zakládání stresujete tím předchozím. Celý cyklus pak pokračuje až do chvíle kdy: a) vylezete délku a odpočinete si, nebo b) vypadne vám jištění a proletíte se jako orel. Dobře založené jištění je pro vylezení ohavných délek klíčové. Pokud jste přesvědčeni, že každý kousek drží pevně, tzn. funguje jako kotvicí bod, získáte dost se18
bevědomí na to, abyste se pustili i do odvážnějších počinů. Pokud by teoreticky vaše nohy nebo jištění vybouchly, přeživší jištění zabrání velkému pádu. Byl jsem toho svědkem u jednoho ze svých kamarádů, který se snažil dostat přes ledový převis. Když led, na němž stál, povolil, spadl do jištění, které bylo naštěstí dobře založené. Po několika adrenalinových shybech se vytáhl nahoru a znovu získal kontakt s ledem. Dokonce i když byl vysoko nad svou poslední pevnou vývrtkou. Vrcholové tipy pro duši Ačkoli je pro bezpečné lezení na ledě nejdůležitější dobrá technika, pokud zůstanete uvolnění a soustředění, pomůže vám to techniku si udržet. Jak jsme už zjistili, strach způsobuje fyzické napětí s následným dopadem na naše výkony a koordinaci. Při ledovém lezení tak lezec svírá nástroje křečovitěji, čímž si víc namáhá
Pohodlně se usaďte. Představte si, že máte na temeni hlavy připevněný dlouhý provázek, za který někdo jemně tahá tak, že vám přitom hlavu lehce nadzvedává. Potom se zhluboka nadechněte nosem a pomalu přitom počítejte do čtyř (během nádechu si představujte, že máte v břiše olověnou kouli, která se, jak dýcháte, pomalu a jemně propadá čím dál hlouběji). Na konci tohoto nádechu začněte vydechovat ústy – opět zvolna – zatímco znovu počítáte do čtyř. Jak to ovlivnilo vaši schopnost otáčet tužkou a rychlost tohoto pohybu? Jak byste popsali své rozpoložení během tohoto cvičení? A jaké to bylo v porovnání s předchozím cvičením? Teoreticky byste si měli všimnout, že se při prvním pokusu tužka začala točit o něco rychleji a trhaněji, protože ne-
Nejlepší tipy pro lezení na ledu Dopřejte si dost času na to, aby bylo vaše veškeré jištění neprůstřelné (dobře umístěné a nepřetížené). S pomocí jednoduchých technik, jako je dýchání zhluboka nebo samomluva, zůstaňte při lezení v pohodě. To vám pomůže efektivněji využít svou sílu, tzn. nemačkat nástroje zbytečně křečovitě. Cestu si předem pořádně okoukněte a vyberte si nejlepší taktiku, tj. určete si, kde se nachází klíčové místo, v němž si budete moci odpočinout, kde založíte jištění atd. předloktí. Když si unavíte paže, naruší vám to rovnováhu, a když máte ruku jako kus rosolu, bude se vám hůře zakládat jištění. Tím se jištění postupně zhoršuje a vy se kvůli tomu víc bojíte. Zhoršuje se i práce s nohama, protože budete došlapovat ztěžka a zatínat špičky do ledu ve snaze dosáhnout něčeho, co vám bude připadat jako aspoň trochu stabilní postoj. Lezec může k udržení pozornosti a zvládnutí tělesného i duševního vypětí využít tuto základní sadu dovedností: Dýchání Nejprve malý pokus: Posaďte se a vezměte do ruky tužku nebo propisku. Začněte ji protáčet mezi palcem a ostatními prsty – dejte si při tom záležet, abyste si udrželi pravidelné tempo. Teď zadržte dech, na jak dlouho jen budete moci, a pořád přitom otáčejte tužkou. Jaké změny ve své schopnosti točit tužkou a v rychlosti tohoto pohybu jste zaznamenali? Jak byste popsali své rozpoložení během tohoto cvičení? Nebo jiný drobný experiment: Můžete si to vyzkoušet při stejném pohybu s tužkou.
dostatek kyslíku vyvolává stres. Během druhého cvičení by měla rychlost pohybu i jeho lehkost zůstávat stejná a měli byste se cítit víc uvolnění. Zadržujete při lezení dech? Tato poslední otázka možná nemá úplně jasnou odpověď. Na základě svých zkušeností z učení a trénování lezců bych řekl, že většina z nich má tendenci při pohybu dech zadržet nebo přinejmenším dýchat mělce, takže pak na konci délky lapají po vzduchu. Ne kvůli náročnosti pohybu, ale proto, že prostě nedýchají dost. Dýchání se dá snadno využít k tomu, abyste udrželi kontrolu nad svými emocemi. Řízené hluboké dýchání se často používá při meditaci a u mnoha bojových umění. Tuto techniku dýchání můžete při lezení použít, když se dostanete na místo vhodné k odpočinku a uvědomíte si, že dýcháte zrychleně a mělce. Zhluboka se nadechněte a napočítejte přitom do čtyř. I když to vyžaduje trochu nácviku, můžete také rytmus svého dechu sladit s rytmem pohybu. Při pohybu dýcháte ústy. Pohybujte se proto při výdechu. Najděte rovnováhu, nadechněte se, a až se znovu dáte do pohybu, vydechujte. Nejdřív vám
to možná bude připadat divné, ale s trochou cviku se brzy začnete pohybovat pravidelně, uvolněně a plynule. Samomluva Zkuste si představit, že na vás při lezení váš parťák dole u jištění neustále pokřikuje, jak mizerně si vedete, jak ty šrouby za nic nestojí, že jste slabí a že je ten výlez těžký. Co myslíte, jak to ovlivní vaše výkony?
ho vnitřního hlasu a přimějete ho k tomu, aby vás podpořil a povzbudil k použití lepší techniky. Nechte tedy záměrně při lezení svůj vnitřní hlas říkat věci jako třeba: „Super, hezky ti to jde.“ „Dobře ses zajistil. Paráda! Spolehni se, založ další. Prima, teď můžeš udělat krok nohama. Nadechni se, uvolni se. Bezva.“ „Nezapomínej dýchat – správně.“ A tak dále. Klíčové je, aby váš vnitřní hlas kladl důraz na dobrou techniku a/nebo pozitivní chování a odměnil je pochvalou. Pochválit se můžete buď potichu, sami pro sebe, nebo nahlas, jako někteří lezci, kterým to tak pomáhá. Cokoli, co na vás zabere. Taktické vrcholové tipy Řekl bych, že spousta z nás prostě dorazí k úpatí ledového bloku, zběžně si jej prohlédne a vrhne se na výstup. Když si ale s „rozborem“ výlezu dáte trochu načas, možná toho o dané cestě víc zjistíte a pak si určíte lepší strategii. A ta pak zase kladně ovlivní vaše šance na úspěšný výstup. Než se tedy po hlavě vrhnete do lezení, dopřejte si chvilku na pozorování a pokud je to zapotřebí, použijte i dalekohled, abyste si mohli lépe prohlédnout detaily. To, co hledáte, je nejlepší možná linie a taktika pro zdolání dané cesty. Mezi klíčové otázky, na něž byste měli hledat odpovědi, patří:
A teď si představte, že na vás ten samý parťák čas od času zavolá, že si vedete skvěle, jak pevné to jištění je, a obecně vás povzbuzuje. Jaký dopad to asi bude mít na vaše lezení? Že by kladný? Teď netvrdím, že by na vás váš skutečný parťák měl na skále křičet povzbudivé věci. Ale je to právě váš vnitřní hlas, který při lezení slyšíte po celou dobu. U mnohých z nás má tendenci soustředit se spíše na to negativní a děsivé, co obnáší lezení mimo jištění. Což bude mít ten samý efekt, jako kdyby vás parťák shazoval – podryje to vaše sebevědomí. Samomluva je jednoduchý, leč extrémně silný nástroj. Díky ní ovládnete sílu své-
Ve které linii je od pohledu nejlepší led? Hledáte takový led, na němž máte dobré předpoklady pro úspěšné jištění. A co je to dobrý led? To je námět na samostatný článek, ale velice zjednodušeně se dá říci, že je to takový led, který má na pohled co nejmodřejší odstín. Čím více bílý je totiž led, tím více je v něm vzduchu a tím menší je pravděpodobnost, že vám umožní opravdu solidní jištění. Kde si můžete odpočinout (i opakovaně), abyste se zbavili únavy a založili jištění? Některým úsekům, kde je led strmý a zastavit se kvůli jištění by bylo příliš vyčerpávající, se možná nevyhnete – dokážete
se přes ně bezpečně dostat vlastní silou, anebo prostě doufáte a lezete dál až do chvíle, kdy se není o co opřít? Určíte-li si místa, kde si budete moci trochu odpočinout, můžete si délku rozdělit na jednotlivé úseky. To vám poskytne fyzický odpočinek a také vám to umožní lépe se s celým výlezem srovnat po duševní stránce, protože se jedno velké sousto rozláme na snadno dosažitelné úseky. Jak praví staré úsloví: „Jak sníte slona? Po kouscích...!“ Rizika? Ověřte si, co už je za vámi stanovenou hranicí. Zvažte věci jako přítomnost dalších lezeckých týmů (mé vlastní osobní pravidlo je, že nikdy, nikdy, nikdy nelezu za někým na led, pokud si nejsem jistý, že dokážu lézt bezpečně z jeho dosahu. Padající úlomky a předměty mohou i zabít a také to občas dělají), možnost pádu převislých rampouchů, laviny apod. To vše je třeba zhodnotit z hlediska pravděpodobnosti výskytu ještě předtím, než začnete lézt. Shrnutí Být prvolezcem na strmém kusu ledu je hodně o tom, co se vám odehrává v mysli. Musíte být schopni udržet si chladnou hlavu, když lezete z dosahu jištění, které by přišlo vhod, ale je příliš namáhavé a náročné na založení, v terénu, který z vás pomalu, ale neúnavně vysává síly. Vzhledem k tomu, jak těžké jsou ledové cesty samy o sobě, mohou mít panika nebo hazardování velice vážné následky. Klíčem je udržet si klid a soustředěnost. Získat a rozvinout v sobě náležitý soubor duševních dovedností je stejně důležité jako naučit se používat nejnovější a nejmodernější ledolezecké hračky. Takže až budete příště šplhat po ledu, zaměřte se na každý kousek jištění a dbejte na to, aby byl pevný, soustřeďte se na svůj dech a nechte svůj vnitřní hlásek, ať vás trochu rozveselí. volně převzato z www.ukclimbing.com foto archiv Martina Stolárika
19
•
nová dimenze
Chtělo by se říct: „To jsou ti blázni, co dělají extrémní kousky na lyžích.“ Freeskiing – freeride je ale hlavně životní názor, volba svobodného prožitku na hranici maxima, která se neustále posouvá. Pro mnohé z nás se stal obrovským nábojem a životní touhou. Jde o nenahraditelné zážitky, které jsou prožívány v přímém spojení s přírodou. Tento sport se vyznačuje obrovskou dynamikou, která vyžaduje fyzickou i psychickou připravenost a odolnost. Vývoj, kterým freeskiing prochází, je typický vždy co největším nasazením a překonáváním nových výzev. Je to stav mysli, pro který je charakteristické maximální napětí a uvolnění emocí. Je to také cit, znalost a zkušenost pohybu v horách, odhad nebezpečí výskytu lavin. Komunita, do níž patřím, vznikla tak, že se dali dohromady lidé, kteří se znají z hor. U nás v Beskydech jsou to kamarádi z oblasti kolem Lysé hory a kouzelného údolí, nazvaného Řeka. Průkopníci tohoto sportu u nás začínali ve své době právě na Lysé hoře a v Řece, kde jezdili v lese. Vypravovalo se i do Vysokých Tater, kde se sjížděly žlaby a další extrémní terény. Už jako malý jsem měl tu možnost seznámit se s vysokohorským prostředím a fantastickými lidmi, a to jak na lyžích, tak i na horách při prvních lezeckých krůčcích. Současná „nová dimenze“ freeskiingu se vyznačuje maximálním nasazením, neustálým posouváním rychlosti v extrémně prudkých svazích, skoky z vysokých skal v kombinaci s freestylovými triky. Mezi má oblíbená střediska patří slovenská Vrátná a Chopok, kde trávím přes zimu nejvíce času. Vrátná je lesní středisko, kde potřebuji obratnou lyži, která bude dost široká i pro jízdu v tom nejhlubším prašanu. Oproti tomu Chopok je středisko postavené převážně nad hranicí lesa. A v takovém terénu od lyže vyžaduju maximální stabilitu při vysokých rychlostech a při dopadech ze skal. text foto
Viktor Galuška, PR text Wlado Papala
Viktor Galuška, Vrátná dolina
20
IKXZOLOQU\lTUPGQUPKJTUJ[INoVURU\OďTrGJ\UPOZo \lNGPKTMS J\UPOZlOSVXKMTGIK:KLRUTKS+IU`\_ô[PrIr UJURTUYZGåO\UZTUYZ 6RGTKZG@KSćPKVXUTlYROJO`GZrSPKJOToSrYZUQåO\UZ[1GåJèJKTSëåKSK\ôOINTOY\U[\URHU[VøOYVćZ Q`GINU\lTrZUNUZUPKJOTKďToNUVXUYZUX[VXUJGRôrMKTKXGIK6UôRKZKY\oYZGXoTKHU`TOďKToRGTUQTlS JU(URGZOIGS_HK`VRGZTć`GPOYZrSKPKNUXKI_QRGIO4ćQZKXlXU`NUJT[ZrPYU[ZGQYTGJTl
]]]S_ZKTJUTIUS
21
Skialp v údolí Ötziho Možná že ve chvíli, kdy čtete tyhle řádky, přemýšlíte, kde asi tak bude zrovna čerstvý prašan. Jednou z možných oblastí, kam se můžete vydat, je údolí Niedertal v Ötztalu. Z Martin-Busch-Hütte se dá vyrazit na nižší kopce, které se nacházejí hned nad chatou, nebo i na pořádné třítisícovky jako je Similaun. Případně můžete v severní stěně Hoher Schwarze provětrat také mačky a lezecké zbraně. Prostě řada možností na celou zimu. Similaunhütte
vení, podle aktuálních podmínek doplněné o lehké mačky a cepín na dolezy na vrcholy. Na Similaun, Hoher Schwarze nebo další vážnější túry mějte vždy kompletní ledovcové vybavení, pro severní stěnu Hoher Schwarze pak také vybavení do ledu. Jak do oblasti? Z Moravy je nejrychlejší a nejpohodlnější trasa na Vídeň, obchvatem po S1 na St. Pölten a dále po A1 na Salzburg, Kufstein a Innsbruck. Za Innsbruckem pokračujte sjezdem na Ötztal, kterým vyjedeme až do Soldenu, a cestování autem zakončíme ve vesničce Vent. Z Čech podle lokality jeďte nejlépe přes Dvořiště, Linz a shodně s Moraváky. Z Prahy a severních Čech je to lepší po dálnici na Mnichov, dolů na Kufstain a shodně s ostatními. Parkovat je možné na velkém parkovišti ve Ventu. Mimo hlavní sezónu se na parkování můžete dohodnout i u některého z hotelů, ale vždy se předem zeptejte, zda to není problém. Východisko túr: Martin-Busch-Hütte Na chatu je to z Ventu zhruba dvě a půl až tři hodinky chůze, záleží na aktuálních
Ve svazích Saykogelu, v pozadí Marzell Spitz a Similaun
Kdy vyrazit? Pobýt se tu dá celou zimní sezónu, od prosince do konce května. Vzhledem k tomu, že přístupová cesta k chatě vede strmým údolím od Ventu, je potřeba velmi důsledně sledovat lavinovou situaci, protože právě nástup na chatu a sestup z chaty je z hlediska lavin tou nejnebezpečnější túrou. Co s sebou? Pro túry ve východně orientovaných svazích nad chatou stačí čistě skialpové vyba22
dete-li chtít rychle zjistit situaci na místě, telefon na chatu je 004352548130. Tištěný průvodce pro skialp: Weiss, Rudolf – Weiss, Siegrun. Ötztal – Silvretta. München: Bergverlag Rother, 2007. Tištěný průvodce pro kopce a lezení: Jentzsch, Andreas – Jentzsch-Rabl, Axel. Firn- und Eisklettern in den Ostalpen. Osterndorf:Alpinverlag, 2004. Webový průvodce: www.bergsteigen.at Z chaty můžete vyrazit na několik velmi pěkných skialpových túr – od snadných, přes středně náročné až po velmi náročné. A to jak svou délkou, tak i požadavky na lezecké a lyžařské schopnosti a dovednosti. Do výchozího bodu těchto túr, MartinBusch-Hütte, vystoupáte z Ventu údolím Niedertal. Výstup je pozvolný a mírný, celý vede traverzem ve východním úbočí údolí. V průběhu výstupu překročíte několik lavinových drah, přičemž největší
Ranní start od Martin-Busch-Hütte
podmínkách a stopě. Martin-Busch-Hütte je chatou DAV. Nabízí 49 míst a obsluhu v zimním období od začátku března do půli května. Mimo tuto dobu je na chatě otevřen winterraum s patnácti místy. Bu-
riziko nepředstavuje to, že byste lavinu uvolnili sami, ale fakt, že se přímo nad vámi vyskytují obrovské sběrné plochy, a právě dráhy lavin uvolněných z těchto ploch při výstupu překračujete. Rozhod-
ně tedy buďte při zvýšeném riziku základových lavin maximálně opatrní. Similaun 3.606 m n.m. Jedná se o vrchol, který zpravidla nikdo ze skialpinistů na Martin-Busch-Hütte nevynechá. Výstup na něj je středně náročnou túrou zahrnující 1.100 m výstupu a sjezdu. Na výstup je potřeba počítat se zhruba 2,5-3,5 hodinami podle zdatnosti, na sjezd podle jeho varianty 35-50 minut. Z chaty zahajujeme výstup plochým údolím modelovaným ledovcem Niederjochferner, který dnes již bohužel výrazně ustoupil do vyšších částí údolí. Ve výšce 2.800 m n.m. se můžete rozhodnout, zda zvolíte přímou variantu výstupu (je kratší, ale strmější – v mapě E modrá), kterou pak povedete i sjezd, nebo zvolíte mírnější výstup kolem chaty Similaunhütte (doporučená varianta). Podle stavu sněhové vrstvy je potřeba věnovat pozornost možným trhlinám. Obě varianty se spojují zhruba ve 3.300 metrech. Za dobrých sněhových podmínek můžete dojít na lyžích až na vrchol, ale někdy je zase naopak potřeba nechat lyže ve cca 3.500 m a dojít posledních sto metrů na vrchol na mačkách. Pokud se vracíte přímo na chatu, je nejvhodnější vést sjezd přímo hlavním splazem ledovce Niederjochferner. Stopu zvolte podle sněhu a jiných stop, ve spodní části svahu je lepší držet se více vpravo kvůli možným prahům. Pokud jste rychlí a máte chuť ještě na jeden výšlap, nabízí se varianta sjezdu na chatu Similaunhütte a po polévce a jednom točeném vyrazit směrem na Hauslabjoch (výstup a sjezd varianta D), pod nímž se nachází místo, kde nalezli „muže z ledovce“ – Ötziho. Je to poměrně snadný výstup, po němž následuje mírný, krajinově vděčný sjezd a táhlý dojezd údolím na chatu. Další variantou je pak hřebenovka ze Similaunu na Mittlere Marzellspitz, po hřebeni do sedla Marzelljoch a přes ledovec Marzellferner shodně se sjezdem z Hintere Schwarze na Martin-BuschHütte. Hintere Schwarze 3.628 m n.m. Hintere Schwarze je jedním z nejvýraznějších vrcholů v závěru ledovce Marzellferner. Vystoupat je možné až pod vrchol na lyžích, případně jde skialpová túra zkombinovat s vylezením severní stěny, krásné firnoledové klasiky. Výstup a sjezd jsou v celkovém vertikálním rozdílu cca 1.350 m, na výstup je potřeba počítat se zhruba čtyřmi hodinami, na sjezd se dvěma hodinami. Při eventuální variantě vý-
Poslední metry výstupu na Hintere Schwarze
Similaunhütte
stupu přes severní stěnu je potřeba podle vašeho stylu lezení kalkulovat s jednou až třemi hodinami navíc. Od chaty vyrážíme podle podmínek bez pásů, nebo na pásech traverzem úbočí závěru hřebene Marzellkamm a podle sněhu, lavinového nebezpečí a padajících kamenů z Marzellkamm sjedeme k začátku ledovce Marzellferner.
Výstup vede plochým dnem údolí a od zhruba 2.800 m n. m. se začíná stáčet k východu. Dávejte pozor na možné trhliny. Hlavní pásmo trhlin se nachází nejvíc kolem výšky 3.000 m. V případě náznaku pochybnosti se okamžitě navažte. Na horním platu ledovce Marzellferner se ve 3.150 m budete rozhodovat, zda zvolíte pro výstup severní stěnu, nebo normálku. 23
Pro přístup pod severní stěnu pokračujte stále východním směrem až do výšky 3.300 metrů, kde vyměníte lyže za mačky a dvě zbraně a podle chuti si to namíříte ledosněhovým letištěm severní stěny k vrcholu. Pravá část stěny je mírnější, má sklon do 50°, v levé části je možné v kratších úsecích narazit na sklon až do 65°. Do normálky se napojíte těsně před vrcholem. Pokud se rozhodnete zvolit pro výstup klasickou cestu, zahnete na asi 3.150 m směrem na jih a vystoupíte přes strmější svah směrem pod Marzellspitz. Po 100 metrech výstupu už vlevo uvidíte táhlý, stoupající svah směrem k vrcholovému hřebeni Hintere Schwarze. Podle trhlin veďte výstup svahem spíše jeho střední částí, v závěrečném strmějším úseku je možné zvolit stopu zleva, zanechat lyže na hřebínku nad severní stěnou a dojít na vrchol po závěru severní stěny a skalním hřebínku bez nich. Pokud jste dobří
Sjezd z Hintere Schwarze
Návrat na Martin-Busch-Hütte
lyžaři a je v tu chvíli dobrý sníh, vyplatí se vzít lyže až na začátek skalního hřebene. Sjezd pak začínáte nad severní stěnou, což je velmi intenzivní zážitek. Doporučujeme však nepadat. Po ledovci sjíždějte podél trasy výstupu, zejména v pásmech trhlin. Ve spodní části pak lyžujte až do cca 2.350 m, od24
Vrcholový hřeben Saykogelu
Mutmal Spitze a Hintere Schwarze
kud můžete stoupat zprava po zanikajícím úbočí hřebene Marzellkamm, až se napojíte na stopu od chaty a po ní dojedete na chatu. Zejména v teplejších dnech na jaře může být stopa, kterou jste ráno sjeli na ledovec, ohrožována padajícím kamením. Hauslabkogel 3.403 m n.m. Výrazný vrchol s pěkným severním svahem malého ledovce Sayferner je velmi
dobře viditelný od chaty. Na vlastní výstup je potřeba počítat se 2,5 hodinami, sjezd zabere přibližně 40 minut a převýšení je 900 metrů. Od chaty vyrazte shodně s trasou výstupu na Similaun. Postupně se tlačte do pravé strany údolí a podél žlabu potoka Saybach vystoupejte strmějším svahem až na začátek ledovce Sayferner. Výstup je dobré vést podle aktuálních podmínek středem nebo mírně zprava, kde je svah
mírnější. Ve vrcholové partii se ojediněle může vyskytnout několik trhlin. Na lyžích dojdete až těsně pod vrchol, na který snadno vystoupíte od skidepa přes několik skalních bloků. Sjezd veďte podle situace a především nejetého sněhu, který vydrží i dlouho po sněžení ve formě prašanu. Túra často láká k odpolední procházce, nicméně pozor, zejména později na jaře může hrozit riziko základových lavin ve svazích pod ledovcem Sayferner. Saykogel 3.360 m n.m. Sennkogel 3.400 m n.m. Kreuzkogel 3.340 m n.m. Kreuzspitze 3.457 m n.m. Tyto vrcholy se nacházejí v hřebeni od Hauslabkogel směrem nad chatu. Všechny výstupové trasy i sjezd jsou ve východně a severovýchodně orientovaných svazích, vyjma Kreuzspitze, která je orientována na JV. Nejméně náročným výstupem a sjezdem jak po technické stránce, tak i po stránce vyhodnocování lavinového rizika je Kreuzspitze. Svah se díky orientaci rychle stabilizuje i po výrazném sněžení, pozornost zvyšte hlavně na jaře, kdy zde hrozí riziko možných základových lavin na travnatém podkladu spodní části svahů. Všechny tyto vrcholy jsou optimálním cílem pro odjezdový den, protože výstup zabere zpravidla kolem 2,5 hodiny a sjezd na chatu do 40 minut. Při sjezdu do Ventu pak vždy dodržujte bezpečné rozestupy a stálý vizuální kontakt s ostatními členy skupiny. Teď už nezbývá než doufat, že letošní zima bude na sníh výrazně bohatší, než jak tomu bylo sezónu minulou. text foto
Sjezd z Hauslabkogel
1/ Martin-Bush-Hütte 2501 m 2/ Kreuz Spitze 3457 m 3/ Kreuz Kgl 3340 m 4/ Senn Kgl. 3400 m 5/ Saykogel 3360 m 6/ Hauslabkogel 3403 m 7/ Fineil Spitze 3516 m 8/ Otziho památník 3210 m 9/ Similaun Hütte 3019 m 10/ Similaun 3606 m 11/ Marzell Spitze Westliche 3540 m 12/ Marzel Spitze Mittlere 3530 m 13/ Marzell Spitze Ostliche 3555 m 14/ Hintere Schwarze 3628 m 15/ Mutmal Spitze 3528 m 16/ Mutmal Kamm
Zoban archiv autora
www.climbon.cz
25
Zima… Je mi hrozná zima… Třesu se zimou… Ledový vítr mi z kostí rve poslední zbytky
Hochalmspitze:
tepla a zanechává v nich jen
nedostupná královna Vysokých Taur
mrazivý, vše prostupující chlad. Mám hlad… Mám žízeň… Jsem unavený… Je mi zima… Ale jsem šťastný! Stojím totiž konečně na vrcholku Hochalmspitze!!! Hochalmspitze bývá často pro svou krásu nazývána Královnou Taur. Vypíná se do výšky 3.360 metrů nad mořem, díky čemuž je nejvyšším vrcholem Ankogel Grupe, nejvýchodnějšího seskupení Vysokých Taur. A právě Hochalmspitze patří v rámci celého pohoří mezi nejtěžší turisticky dostupné vrcholy. Jedná se tedy o velmi náročnou, ryze vysokohorskou túru. Její součástí je skalnatý, ledový terén místy zajištěný ocelovými lany (pokud se je podaří vyhrabat z ledu). Výstup na vrchol ale rozhodně stojí za to. První pokus aneb V řadě za sebou tři hlupáci jdou… Je páteční podvečer. Před několika málo hodinami jsem úspěšně složil magisterské státnice. Sedím v hospodě, litry piva ze sebe smývám stres, objímám spolužačky, se kterými se už možná nikdy neuvidím, a střídavě zvu a jsem zván na panáky spolužáky, které čeká pravděpodobně stejný osud… Vtom do hospody jako velká voda vtrhnou Petr a Michal, že mi teda gratulují ke státnicím, ale že bychom teda už mohli vyrazit na tu Hochalmšpičku, jak jsme se před měsícem domluvili. Chvíli mi trvá, než mi skrz pivní mlhu doletí k mozku podstata sdělované informace. Jasan, Hochalmšpička, tak jo, jen ještě nejsem zabalený, před zkouškou na to nebyl čas a po ní už vůbec ne… Nevadí, jsem naložen do auta a odvezen na kolej, kde s námahou otevřu batoh a po paměti do něj shrnu věci z poličky, v níž tuším své outdoorové vybavení. Poté jsem opět naložen do auta a jede se… Druhý den ráno už s mírnou kocovinkou šlapu na Gießener Hütte, chatu ve výšce 2.204 m n.m., která je zároveň hlavním výchozím bodem na Hochalmspitze. Začátkem června je sice ještě zavřená, ale je u ní útulný winterraum, kde se dá pohodlně přespat i ohřát se u kamen. Počasí je proměnlivé, ve vyšších polohách je vidět, že v průběhu minulého týdne dost sněžilo, ale nás, jakožto extrémně nezkušené české rádoby horaly, to nijak nevyvádí z míry. 26
Džorč na Mandlu
Na chatu přicházíme po poledni. Ještě stíháme vyběhnout na výhledový vrcholek Winterleit’nkopf (2.518 m n.m.), seznámit se se dvěma Rakušany, kteří také na druhý den plánují výstup na vrchol, a pak už je čas jít spát. Ráno vyráží Rakušané brzo. Nás ale odrazuje špatné počasí (mlha a vítr), a tak radši zůstáváme v posteli až do deváté, kdy se Rakušané vrací s tím, že na hoře je špatné počasí a nikam se jít nedá. Kolem desáté se ale počasí mění, začíná svítit sluníčko, což je
pro tři greenhorny jasný signál k pokusu o výstup. Pro cestu na vrchol volíme Schwarzburger Weg, kterou ale brzy ztrácíme, a tak se plni síly a naivity vydáváme k vrcholu přímo přes ledovec Trippkees. Slunce pálí, sníh se mění v břečku, do níž se boříme do půli stehen, a cesta neubývá. Kolem jedné se naštěstí rozhodujeme otočit to zpátky. Dnes se divím, jak jsme mohli být tak hloupí a naivní. Vydali jsme se na ledovec, o kterém jsme nic nevěděli, na ledo-
vec, který zakrývala vrstvička čerstvého sněhu, vyrazili jsme extrémně pozdě, když vše bylo už rozměklé, naše jediné desetimetrové lano jsme se ani neobtěžovali vyndat z batohu a použít ho k jištění (pro tři lidi by stejně bylo moc krátké). Opalovací krém jsme nechali doma. Brýle měl jen Michal. Jen shodou náhod jsme se tenkrát otočili maximálně několik desítek metrů před oblastí, kde je ledovec plný trhlin, které byly v té době krásně přefoukané vrstvičkou čerstvého sněhu… Štěstěna však stála při nás, a tak
27
jedinou úhonou, kterou jsme si odnesli, byly bolestivě spálené obličeje a silný zánět spojivek. Druhý den bylo od časného rána jasno. Nastaly ideální podmínky pro výstup. Ovšem já jsem nemohl ani vyjít na světlo a Michal s Petrem se vzchopili jen na malý výlet k ledovcovému jezírku nad chatou. Naši dva rakouští přátelé i pět dalších lidí, kteří mezitím na chatu dorazili, se na vrcholek dostali bez větších problémů. Nám tak zůstal jasně vytyčený cíl pro další rok…
Inverze v údolí královny Hochalmspitze, kdy se mlha držela těsně nad přehradou Gößkarspeicher
Pokus druhý aneb Aj krajšie dny by sme mali radšej prechlastať… Následující léto i zima proběhly ve znamení příprav. Podařilo se nám zdolat několik vrcholků v Alpách i jinde, načíst něco o teorii a Hochalmšpička nám stále ležela v hlavě jako jasný cíl, za nímž jsme se chtěli vypravit hned, jak to na jaře půjde. Do týmu se nám navíc přidal velký dříč Pavel. Už na Gießener Hütte ale bylo znovu jasné, že ani tentokrát nebude pokus
28
o výstup žádnou procházkou. Všude kolem chaty ležela silná vrstva jemného sněhu, na které byla jen tenounká krustička ledu. Ráno chvíli před úsvitem ale počasí vypadalo dobře, a tak jsme vyrazili po Rudolstädter Weg směrem ke Steinerne Mandln. Byly to hotové galeje. Sníh se bořil, každý krok dal tolik práce kolik deset normálních. Ledová krustička na povrchu se ukázala být moc slabá na to, aby člověka unesla, ale dostatečně pevná, aby vadila při každém pohybu. Peklo! Jediný Pavel se svými šedesáti kily kráčel po sněhu bez proboření jako Kristus po vodě. Kolem jedenácté, když jsme po více než pěti hodinách pochodu nebyli ani v polovině cesty ke Steinerne Mandln, jsme to s Michalem vzdali a otočili se zpět. Petr a Pavel zarputile pokračovali dál. Dorazili až ke stěně Steinerne Mandln, ale padající led i mlha, která se mezitím začala rychle valit z údolí pod námi, je donutily vrátit se zpátky.
Když pak přes noc napadl další sníh, bylo jasné, že pokoušet se o vrchol nemá cenu. Sbalili jsme si proto věci a jako zpráskaní psi jsme se vydali zpět do údolí. Náladu nám spravila až ferátka ve Fallbachu, kterou si Petr s Michalem opravdu vychutnali. Do třetice všeho více aneb Co se nepovedlo dvakrát, musí se povést potřetí! Další rok jsme na Hochalmspitze vyrazili na konci května. Pavla v našem týmu vystřídal neméně natěšený a motivovaný Tomáš. Poprvé však byla ohrožena účast Petra, který týden před plánovaným výstupem absolvoval menší srdeční operaci. Měl od primáře kvůli otevřenému tříslu, kterým se operace provádí, samozřejmě zakázáno sportovat. Petr ale prohlásil výstup na Hochalmspitze za boj, nikoliv za sport, rozdal nám obinadla s instrukcí utáhnout mu v případě problému tříslo, co to půjde, a jelo se. Abychom alespoň snížili riziko problému, rozebrali jsme si jeho železa (mačky, cepín, stativ apod.)
Počasí se umoudřilo
a on tak mohl jít s o 10 kg lehčím batohem než normálně. Počasí nám opět nepřálo. Už od chvíle, kdy jsme v údolí opustili auto, pršelo. Jak jsme stoupali, déšť se pomalu měnil ve sníh, kterého nám pod nohama pokřupávalo víc a víc. K winterraumu u Gießener Hütte jsme došli mokří jako myši a promrzlí na kost. V sobotu se počasí umoudřilo. Mraky zmizely a obloha plná hvězd ve čtyři hodiny ráno slibovala krásný den. Na tuhle vějičku jsme se ale už nedali chytit a celou sobotu jsme prolenošili. Čas jsme si zkrátili jen povinným výletem na Winterleit’nkopf. Až při balení věcí v předvečer výstupu jsme zjistili, že zatímco já a Petr jsme se vybavili kvalitním nepromokavým oblečením, solidní obuví a funkčním prádlem, Tomáš plánuje nahoru vyrazit ve velmi ochozených kanadách bez vzorku na podrážkách, softshellce, plyšových rukavicích a v plátěných kalhotách z vietnamské tržnice (půjčila mu je jeho milá, aby nedělal ostudu v džínách). Tom tedy alespoň vyfasoval něco z našich
funkčních vrstev a nezbývalo než doufat, že to nějak zvládne... V neděli ráno jsme vyrazili ještě za tmy, chvíli před pátou hodinou ranní. Michal se necítil dobře, a protože měl těsně před svatbou, tak s námi nevyrazil. Jako výstupovou trasu jsme si opět zvolili Rudolstädter Weg. Sluníčko během soboty sníh pěkně rozpustilo a ten, který zbyl, přes noc umrzl na kost, a tak nám cesta rychle ubývala. To, co jsme šli loni
pět hodin, nám letos trvalo necelé dvě a ještě jsme se u toho stihli pokochat výhledem na vycházející slunce. První potíže nás čekaly až v prudkém stoupání k ferratě na Steinerne Mandln. Tam totiž slabý větřík přes noc nafoukal hodně sněhu a celý výstup proto až nepříjemně připomínal martýrium z minulého roku. Nakonec jsme se ale přes tuhle pasáž probili, připnuli se na ferratu a těšili se na další výstup. 29
Kolem páté hodiny ranní vyrážíme nahoru. A netušíme, jaký marast nás vlastně čeká Tomáš se dere na vrchol stěny pod Steinerne Mandln (ten velký šutr nad ním)
30
Nadšení nás ale po několika málo metrech přešlo, když jsme zjistili, že i ferrata je zafoukaná pod sněhem. Chvíli jsme se ji pokoušeli vykopat, ale když se lano nořilo čím dál tím hlouběji do sněhu a ledu, rozhodli jsme se neztrácet čas, připnuli jsme se na vlastní lano, tentokrát již šedesátimetrové a impregnované, a jistili se sami. Naštěstí části ferraty po nějaké době vždycky vykoukly nad led, a tak nám poskytly alespoň nějaký pevný jisticí bod. Když jsme vylezli na Steinerne Mandln (3.123 m n.m.), počasí se prudce změnilo. Ze slabého vánku se stal pořádný fujavec, který s sebou navíc hnal plno ledových střípků ostrých jako jehličky. Pohled na severní, nám doposud neznámou stranu Hochalmspitze, zakrytou ohromným pozvolna se svažujícím ledovcem Hochalmkees, nám ale vše vynahradil. Smotali jsme lano a s domněním, že to nejhorší je za námi, jsme se po hřebínku vydali směrem k vrcholu Hochalmspitze, který se nám zdál být vzdálený jen co by kamenem dohodil. Za chvíli se ale ukázalo, že jsme se krutě spletli. Cesta, která musí být v létě velmi příjemná, pouze trochu víc exponovaná, se pro nás změnila v náročnou výstupovou trasu. Vše bylo namrzlé, vše klouzalo a všude hrozil pád, nalevo jsme měli v hloubce zhruba tří set metrů pod sebou ledovec Trippkees, napravo strmý sněhovoledovo-kamenitý svah, slibující sto metrů prudkého pádu směrem k ledovci Hochalmkees. Několikrát jsem už už viděl padat sebe, Petra nebo Tomáše. Pamětní cedule, vzpomínající na zde zemřelé alpinisty, kterých bych si za jiných podmínek nevšiml, mě toho dne rozhodně neuklidnily. Moc jsme si proto oddechli, když jsme se na konci hřebínku připnuli na ferratu a přes ještě prudší, exponovanější a namrzlejší mixový svah jsme vystoupali na kótu 3.346 m n.m. – rovinku, z níž byl vrcholek Hochalmspitze už jako na dosah. Dělil nás od něho jen ostrý hřebínek, jehož svahy prudce padaly dolů několik stovek metrů a který v létě patrně opět nepředstavuje takový problém. Za daných podmínek jsme ale raději nic neriskovali a během celého jeho přechodu se jistili tak dobře a tak často, jak jsme jen uměli a jak to bylo možné. Pak už nás čekalo jen několik metrů ostrého stoupání a pak… VRCHOL!!! Byly dvě hodiny po poledni. Oproti plánům jsme se zpozdili o tři hodiny. Cesta ke Steinerne Mandln, stoupání po namrzlém hřebeni a hlavně silný vítr nám vysály víc sil, než jsme čekali, a nahoře byla taková zima…! I přes to jsme na vrcholku strávili nějakou chvilku. Všude kolem nás se rozprostíraly alpské vrcholky a celý svět nám doslova ležel u nohou. Podle směrové růžice jsme
Vrchol! Kolik let nám to dalo spatřit zblízka ocelový kříž na vrcholu? V letních měsících by nás to jistě stálo výrazně méně sil
Praktické rady Vzdálenost od Prahy: 470 km Doba jízdy: cca 5 h a 15 min Trasa: Praha – České Budějovice – Dolní Dvořiště – Linz – Salzburg – Gmünd – Malta
mohli na západ od nás krásně najít Grossglockner, za ním téměř v zákrytu Grossvenediger, na severu byl vidět Dachstein a na jihu jsme se marně pokoušeli uhodnout, který z mnoha vrcholků je slibovaný Triglav. Po čtvrt hodině kochání nás ale přemohla zima a vydali jsme se dolů. Cesta zpočátku vedla po dobře vyfoukané ferratě. To se ale rychle změnilo, a tak jsme co chvíli museli buď kopat lano z ledu a sněhu, nebo dlouhé úseky slaňovat. Tady se osvědčila Tomášova trpělivost. Rozbalit lano, připravit ho na slanění, slanit, sbalit lano… To byla práce, které se pečlivě ujal a díky níž jsme dolů sestupovali sice pomalu, ale vytrvale a bezpečně. Petr si jen co chvíli kontroloval pulzující ránu v třísle, která se ze sotva nahmatatelného bodu za poslední dva dny změnila v relativně velkou bouli. Začínal nás tlačit čas. Byly skoro čtyři hodiny a nám zbývalo ještě téměř sto metrů neznámým exponovaným zasněženým terénem. Sníh navíc rychle měknul a sypal se. Podařilo se nám utrhnout několik menších lavinových splazů, které se s hukotem zřítily dolů z jižní stěny Hochalmspitze na ledovec o několik set metrů níž. A to nás ještě čekal ledovcový přechod… Po krátké poradě jsme se ale rozhodli pokračovat v cestě bez cizí pomoci, kterou bychom stejně sháněli velmi těžko, protože signál byl jen těsně pod vrcholem. Udělali jsme dobře, protože terén se za chvíli změnil. Posledních pár slanění nebylo náročných a horní část ledovce Trippkees jsme přešli rychle a bez problémů. Několik minut po čtvrté jsme stáli na značeném konci Schwarzburger Weg a mohli si konečně vychutnat „vrcholové“ Plzně, které jsme si celou cestu nesli s sebou. Až teď na nás plně dolehla únava a uvědomili jsme si, že od doby, kdy jsme začali stoupat na Steinerne Mandln,
jsme pořádně nejedli ani nepili. Na delší občerstvování ale nebyl čas, protože dole u Gießener Hütte na nás čekal jistě už nervózní Michal, kterému jsme slíbili, že v jednu, nejpozději ve dvě budeme zpátky. Sestup po Schwarzburger Weg k chatě trval slabou hodinku, a tak jsme těsně po páté, po třinácti hodinách, byli konečně zpátky. Michal byl už skutečně pěkně nervní. Prý jsme měli štěstí, že nikde v okolí nebyl signál, protože jinak by pro nás už jistě letěl vrtulník Bergwachtu. Navíc jsme se co nejrychleji potřebovali dostat zpátky do Prahy. Rychle jsme proto uklidili chatu, něco málo pojedli a vyrazili dolů k autu. Tam na nás jako každý rok čekala láhev šampaňského, dobře schovaná v ledovém potoce. Ale letos jsme ji poprvé mohli vypít se ctí a s pocitem, že jsme to skutečně dokázali.
Výstup: V létě (červenec, srpen) je možné vyjet autem až k přehradě Gößkarspeicher (1.704 m n.m.), jinak je nutné odstavit auto už u závory ve výšce cca 1.200 m n.m. Jako výchozí bod k vrcholu slouží chata Gießener Hütte (2.204 m n.m.). Chata je otevřená ve stejné době jako cesta k přehradě. Pokud je chata zavřená, dá se přenocovat ve winterraumu. Na vrchol Hochalmspitze se dá vystoupit dvěma cestami: Schwarzburger Weg ( jihozápad) a Rudolstädter Weg ( jihovýchod). Častěji používanou výstupovou trasou je podle popisů Schwarzburger Weg, která je kratší, exponovanější, ale víc zajištěná (pokud tedy lana nejsou pod sněhem). Rudolstädter Weg, která končí pod masivním a velmi krásným skalním „hradem“ Steinerne Mandln, se používá spíše pro sestup. Výstup z Gießener Hütte na vrchol a zpět za optimálních podmínek trvá cca 6 až 8 hodin, podle podmínek ale může cesta na vrchol zabrat i výrazně delší dobu. Co s sebou: ferratový set, mačky, cepín, hůlky, lano, vybavení na ledovec, dostatek běžného horolezeckého hardwaru, vhodné oblečení a obutí podle podmínek. Sestava všech našich pokusů: 2008: 6.–13. září (nultý ročník, obhlídka terénu): Zuzka & Petr 2009: 11.–15. června (první pokus): Džorč, Michal & Petr 2010: 7.–10. května (druhý pokus): Džorč, Michal, Pavel & Petr 2011: 27.–29. května (třetí pokus): Džorč, Michal, Tomáš & Petr
Poslání závěrem Nechci říkat, že jsme Hochalmspitze pokořili nebo dobyli nebo něco podobného. Horu nejde pokořit. Z kontextu zanedbatelné délky lidského života je věčná, stojí na svém místě tisíce a milióny let a je úplně netečná k tomu, jestli se na ni nějaký smrtelník vyškrábe, nebo ne. Popis nejlépe vystihující situaci je asi takový: hora nás vyškolila a pak nám dovolila vystoupit na svůj vrchol a pokochat se pohledem z něj. Když jsme se na Hochalmspitze vypravili poprvé, byli jsme hloupí, naivní, nezkušení greenhorni. Po třech letech, kdy jsme na sobě pracovali, se nám podařilo vystoupit na její vrchol jako průměrně nadějní horolezečtí začátečníci. Dostali jsme lekci, byla nádherná a snad jsme se z ní i trochu poučili… Už se těším, až se na Hochalmšpičku vydáme znovu, tentokrát třeba v zimě… text foto
Jiří Džorč Černý Petr Jan Juračka
31
Think USA – časť piata
Všetko sa to začalo tým, že po dvoch týždňoch nás prestala baviť miestna rozhlasová country stanica. Nieže by hrali zle, navyše country hudba sa celkom hodila k onej vyprahnutej prérii posiatej pichľavým porastom, bouldrami a tiež steakmi v ešte živom, surovom stave, ale po dvoch týždňoch už toho začínalo byť trošku moc. Bol čas na iný štýl hudby z Kalifornie. Zostava playlistu bola jasná, motivačná a hlučná: Rage Against the Machine, System Of A Down, The Offspring, Godsmack, Marilyn Manson a Guano Apes. Je čas znova na „Maslovémlieka“. Pascal básnil o odľahlom bouldri Get Carter, preto ešte pred plánovaným ničením kože a rúcaním detských snov v Mandale mierime rozliezť sa na onen spomínaný pekný žulvák. Cesta klasická, prašná, hrkotavá, za hlavným parkoviskom v Buttermilks ešte pritvrdila, a už nás to teda poriadne hádže – nevyzerá to na dvojprúdovku. Zastavujeme nad zasneženým briežkom s hlbokými vyjazdenými koľajami. Ale veď keď to dal Pascal s tou storočnou dodávkou, dáme aj my s našim transformerom (cez deň auto, večer kuchyňa, v noci spálňa). Dali sme. Dole brehom to išlo ako na saniach. Doslova. Get Carter sa prehistorickému kamenárovi naozaj podaril, z jednej strany previsnuté vysoké V9 s V12kovými sit startami, z druhej krásne oblinová V6. Vraj „Seven Spanish Angels“, to asi podľa tých štrnástich, ňadrám podobných oblín. Veru po dvoch týždňoch celibátu si je ťažké spomenúť ako správne nachytať tieto zradné, oblé objekty, a tak aj keď iba V6, rozpálená predpoludňajším slnkom, potrápila celkom dosť. Braňo nebol celkom vo svojej koži po onom autoslajdovom zážitku dole briežkom, preto sa vybral hľadať únikové cesty, aby sme sa tomu zradnému snežnému terénu vyhli. Ja som kľudný, veď zapadli sme aj minulý rok a stačila šalátová teflonová lyžica 32
Big!
Výjazdy za oceán majú tendenciu naberať na obrátkach, zvyšovať intenzitu a množstvo zážitkov, čím viac sa blížia ku svojmu koncu. Posledné tri dni v Bishope naozaj dostali poriadny spád, a tak teraz pôjde o čistý destilát zážitkov.
Ian Irving, Buttermilks, projekt
a hrniec a po dvoch hodinách potenia sme sa rozcvičený vrhli na prvé bouldre. Ukľudnený touto spomienkou na minuloročné zážitky začínam skúšať jednu zo spomínaných V9, „Twin Cracks“. Prsty bolia, skala v Buttermilks nie je zrovna „skinfriendly“, a tak bojujem viac sám so sebou ako s bouldrom. XY pokusov a kúsania si do pery, pár neistých krokov vo vysokom výleze a hneď je deň krajší. Aspoň na chvíľu. Druhá V9 už kladie väčší odpor. Aj keď, ako sa tak nad tým teraz zamýšľam, odpor kládli skôr slabiny a bedrá, keď som sa snažil zdvihnúť nohu na nástupový stup asi v oblasti pŕs. Pár nadávok, ďalšie kolo strečingu, pár vydarených nástupov s nevydareným koncom, lezečky (aj keď chúďatá za nič nemôžu) letia od nervozity vzduchom, nasraní sa lúčime s Get Carter. Zastavujem pod osudovým zasneženým úsekom. Uprostred sa trápi nejaké menšie SUV. Pribiehame ochotní pomôcť, odbiehame celí mokrí a od blata. SUV aj s posádkou sa však šťastne podarilo dostať na pevnú zem. Je rad na nás. Zaradené „D“, plynulý rozbeh, metre snehu
ubiehajú pod kolesami, nepríjemná šikana, auto nadskočí a zastane. Kolesá sa točia naprázdno, nejde to ani dopredu ani dozadu. Visíme. Vďačná a ochotná posádka SUV sa nám rozbehla na pomoc. Tlačíme, ťaháme, nič. To už vystupujem s univerzálnym vyslobodzovacím emergency náradím – teflonová šalátová lyžica a panvica. Kopeme. Netreba asi popisovať, ako nám to so spomínanou výbavou išlo. Niekto prináša lavínovú lopatku a o pol hodinu ďalší ochotní Amíci aj veľkú lopatu, nádej žije. Po dvoch hodinách kopania nádej pomaly umiera, nevieme sa poriadne podkopať pod auto, tak aby sme dostali sneh z tých častí, na ktorých auto sedí, hlavne nie tak, aby po nás hneď neprešlo, keď už by náhodou zosadlo. Jemne zúfalý odchádzam pre pomoc na parkovisko v Buttermilks, niekto snáď má silnú štvorkolku, čo nás odtiaľ vytiahne. Zdá sa, že moje tiché modlitby boli vyslyšané, na parkovisku práve parkuje veľký žltý pick-up s nápisom Emergency Service. Majiteľ mi bez váhania kývne, nech si nastúpim a o pár minút už máme pospájané všet-
Tomaso Greksák, Buttermilks, „Twin Crack“ V9 (7C)
neurvali! Zachránení sme ale iba z polovice, ako sa ukázalo. Billova odťahovka zapadla, pri zúrivom pokuse dostať nás zo snehu, v sypkom piesku. Po ďalšej hodine a zapojenia všetkých možných techník sa nakoniec podarilo zachrániť aj záchrancov. Bankomat, debet na účte a Billovi so ženou sme dnes spravili o dve hodiny kratšiu a o 400 $ krajšiu nedeľu. Cestou z Buttermilks k nám dobieha Pascal a vyzvedá, čo sa stalo, že či sme to boli my, tí zapadnutí blázni, čo sa o nich hovorí celý deň v Buttermilks. „Hej hej, my, a ty si sa odtiaľ preboha ako dostal s tým tvojím vrakom?“ odpovedám mu otázkou. Odpoveď som už tušil. Pascal tam bol na pešo.
ky ťažné laná, ktorými disponuje, a dávame prvý pokus o vyprostenie nášho karavanu. Prásk. Lano roztrhnuté, karavan sa ani nepohol. Skúšame ťahať z druhej strany v nádeji, že gravitácia nám dole kopcom pomôže. Prásk! Zasa nič. Po pár pokusoch to chlapík vzdáva, volá nám odťahovku. Naveľa, naveľa sa mu v nedeľu po obede podarilo zohnať niekoho, kto by nás odtiahol. Po necelej hodine sa dovalí obrovský oranžový kolos s mierne komickým zavalitým starším blonďákom a jeho manželkou. Normálne, že rodinná odťahovka. Zapriahli teda ťažné laná, nakoľko ocelák z navijáku nedočiahol z bezpečnej nezasneženej zóny. Prásk! Karavan stále bez pohybu. „Rage against the machine“ sa v nás stupňuje. V kútiku duše panika a rýchly prehľad ďalších možností: 1) počkať do jari; 2) rozobrať karavan a zložiť ho povyše na ceste; 3) zavolať armádu s vrtuľníkmi. Ujo ťahač Bill našťastie má v rukáve ešte nejaké tromfy. Prišlo na radu záložné oceľové lano. Vŕŕŕzg, Kŕŕŕ... Karavan sa pomaly začína hýbať hore svahom. Sme zachránení a ani sme toho z podvozku veľa
Ďalší deň už o dobrodružstvo nestojíme, preto parkujeme na prvom možnom mieste v Buttermilks odhodlaní radšej šliapať ako podporovať miestnu ekonomiku. Cieľ už jasný, Mandala. Trošku sa nám ale cez noc rozfúkalo a kým dostúpame pod Mandalu, už je z toho celkom slušná víchrica. Sedím na bouldermatke a tá sa so mnou pomaly začína vznášať ako čarovný koberec. Braňo dostáva rýchlo novú funkciu. Zo spottera je takzvaný zemnič. Na čom nie je zemnič, alebo pekná kôpka kameňov okamžite odlieta. Kiež by ma chcelo vyfúknuť hore Mandalou. Zázraky sa ale nedejú a na Mandalu budem musieť prísť zas niekedy nabudúce. Predtým trošku pozhybujem na
Tomaso Greksák, Buttermilks, plazenica za V0
33
žiletkách a naučím sa efektívne využívať trenie skla. Nálada nič moc: zima, vietor, odložený detský sen. Poďme pozrieť Pascala, ten bojuje so „Stained Glass“ V10, snáď ma to trošku motivuje. Pár vylaďovacích pokusov, povzbudzovanie a môj polmetrový „tick mark“ Pascalovi nakoniec pomôžu k prelezeniu tejto buttermilkovskej klasiky. Mňa motivácia zatiať obchádza oblúkom. Medzičasom ale poškuľujem po vysokej a nekonečne dlhej V9 s blbým dopadom „The Fall Guy“. Problém na začiatku, potom sa už len neposrať. Úvodný problém zabral tri pokusy a už poskakujem po ostrých lištách dobrých 6 metrov nad
Štruktúra skaly, Buttermilks
Dôsledky ekonomickej krízy v USA :-)
matracmi. Dýchať zhlboka a nepozerať sa dolu, tak by mohlo znieť zlaté pravidlo v príručke highballingu. Mantel a vrcholová eufória len mierne zastávajúca za orgazmom (tie isté zmiešané pocity šťastia, strachu, víťazstva a sklamania, že je tak rýchlo po tom). Toto mi nielen dvihlo náladu, ale aj rozhodlo o ďalšom mojom lezeckom smerovaní po zbytok výjazdu. Už žiadne naháňanie čísiel, už som unavený a len si tým kazím náladu, ide sa liezť pre radosť. S Pascalom šliapeme na hrebeň, vraj sú tam jeho americký kamoši a čistia ne34
Tomaso Greksák, Buttermilks, „Michael Caine“ V9 (7C)
jaký pekný nový projekt. Projekt vyzerá fajn, obrovský špicatý kameň a pod ním pomerne nízky Amík s pomerne dlhou kefou. Volá sa Ian (Amík, nie kefa). O chvíľu sa k nám pridáva aj jeho priateľka Nikki. Projekt krásny na pohľad, pri kontakte so skalou ale nič moc. Na hrebeni sú skaly strašne solivé a tento žulvák nie je výnimkou. Každopádne sa na ňom dobrú hodinku a pol zabávame, každý z neho padáme s nejakým chytom či stupom a očami plnými štrku. Dovtedy by som neveril, aká to môže byť zábava, liezť niečo tak solivé a nekompaktné a tak dobre a dlho sa na tom zabávať, fakt, že odporúčam niekedy skúsiť. Ian a Nikki vyzerajú na dobrú partiu, a tak sa s nimi a s Pascalom dohadujeme na steakovú večeru a pivko. Príjemne sme pokecali, posteakovali, popivkovali, dali u nás v karavane šálku Jacka Danielsa a ďalší deň liezli spolu v Buttermilks. Vietor to ešte neomrzelo, ale zaviedol novú fičúriu proti jednostranne pozaťažovaným veciam a raz fúkal z jednej strany, hneď na to z druhej, a tak sa stalo, že kým
som si flashol s Pascalom „The Checkerboard“ V8, Braňovi odfúklo bouldermatku, čo mu zabezpečilo celkom slušnú prechádzku (pred marcovým maratónom mu to ale len prospelo). Zvyšok dňa sme sa už len zabávali. Braňo kvôli vetru vyhlásil rest day, a tak sme behali po Buttermilks s Pascalom a pred večerným odchodom ešte rýchlo liezli posledné nevylezené skvosty: „Soul Slinger“ (V9), „Yayoi“ (V8), „Pain Grain“ (V7 zo situ) a megaťažké položené „Vnuly“. Je čas sa pomaly vydať smerom k domovu, a tak dávame ešte posledný bishopovský burger so steakom a vyrážame na 5hodinovú cestu po nekonečných rovinách Kalifornie a Nevady späť do Las Vegas a užiť si posledné dni výjazdu na červených pieskovcoch Red Rocks. My sme cestu zvládli v pohode, Pascalovi sa začína jeho „Rage against the machine“... text foto
Tomáš Greksák T. Greksák , B. Goga, P. Siegrist
Sponzoři: SCARPA, CHIMPANZEE, KARMA, Worknet s.r.o., Desert rose s.r.o.
Arnaud Petit, „Black Bean“ 8b
Na 100.000 lidí zhlédlo na internetu během sedmi dnů video s přelezem cesty „Black Bean“. Arnaud Petit použil k zajištění tohoto osmdesát metrů dlouhého sportovního 8béčka dohromady 18 vlastních jištění. A nepropnul jediný nýt. Od té doby, co Arnaud Petit v roce 1996 vyhrál světový pohár v lezení na obtížnost, začal se zabývat výhradně přelezy těch nejtěžších big wallů na světě. Nyní, ve svých 40 letech, se může pochlubit takovými prásky jako „Delicatessen“ na Korsice, „Voie Petit“ ve stěně Grand Capucina, „Salto Angel“ ve Venezuele nebo „Tough Enough“ na Madagaskaru. A po dvaceti letech lezení v téměř domovském Ceuse si, jak říká, „pro zábavu a pro kouzlo ze znovuobjevování toho, co skály nabízejí“ přelezl v tom nejčistším možném stylu cestu „Black Bean“. Momentálně je Arnaud v takové formě, že 8c zdolá během několika pokusů, což ale on sám nepovažuje za nijak významné v porovnání s dnešními standardními výkony ve vrcholovém sportovním lezení. Příprava tradicionalistického přelezu cesty „Black Bean“ mu zabrala celkem 6 dní. Přitom nešlo ani tak o nacvičení cesty v běžném smyslu slova, ale o přelezení všech kroků takříkajíc na pohodu. Přičemž je třeba si představit faktory, které měly na Petitův výkon zásadní vliv – zakládání vlastního jištění v této obtížnosti na osmdesáti metrech (vytrvalost), potenciální nejdelší pád dvacet metrů (psychická náročnost), do friendu založeného v klíčovém místě celé cesty s tím, že toto klíčové místo patřičně ztěžkne právě díky založenému friendu v místě, kde je nejlepší chyt (síla). Během nácviku cesty si Arnaud odbyl pouze jeden krátký pád a jako zásadní problém vidí psychologický aspekt celého výstupu. Hned na začátku, než založí první jištění, je totiž osmimetrové bouldrové sólo, následuje zcela nejištěný traverz za klíčovým místem a pak samotný dolez cesty, při kterém Arnaud případnému zájemci o opakování tohoto podniku opravdu nedoporučuje padat. Ovšem sám říká, že je spousta mnohem tvrdších a nebezpečnějších podniků. Tím, že Arnaud cestu přelezl jen po vlastním, by se dalo říct, že nastavil nový standard k přelezu „Black Bean“. Rozhodně však neuvažuje o tom (jak to je někdy zvykem jinde) vytrhat nýty a prohlásit, že když to šlo po vlastním, tak jsou nýty zbytečné. Cestu „Black Bean“ z dílny Bruna
Tradicionalistický přelez v Ceuse
Arnaud Petit: Podobné kousky už nechám mladším Clémenta považuje za sportovní klasiku a líbí se mu právě to, že k přelezu lze přistoupit dvěma různými způsoby. Navíc si Arnaud uvědomuje, že tento přelez bude v rámci Ceuse ojedinělý, protože většina ostatních cest se k podobným tradicionalistickým přelezům nehodí. A i sám za sebe prohlašuje, že ačkoli velice obdivuje britský tradicionalismus, podobné počínání není jeho specialitou a na další takové přelezy se zatím nechystá. Se
svým úspěchem v cestě „Black Bean“ je dostatečně spokojený a podobné kousky už prý přenechá mladším. text foto
Martin Stolárik omas Vialletet
Sponzoři: Petzl, Beal, Totem, Lafuma, La Sportiva Internetové stránky: www.vagabondsdelaverticale.com 35
FERRATY OČIMA RT
Kouzlo železných cest
Hohe Wand, Janička na skywalku
Romantický Hohe Wand
Střelilo mi v zádech, a tak ležím v posteli a po letech přichází ke slovu Jamesáky a Montany. Najednou vidím krásné stěny, přes ně žebříčky, kramle a ocelová lana. Lidé chodí po lanových mostech z věže na věž. „To je ono!“ Do Alp může vyrazit celá rodina! Konec mrazivých sól na Rozsutec, Gerlach a podobně. Ozdravný proces je vzápětí urychlován v termálních bazénech v Bešeňové, ale hlavně na Machnatém v Nízkých Tatrách. Přece jenom – lezení je nejlepší lék. Rosťa Tomanec Začali jsme na Hohe Wandu a byli jsme nadšeni divokostí skalních roklí, mystickými lesy, neustálým přátelstvím s kozorožci a „tuzexovými výhledy“ z náhorní plošiny Hohe Wandu (viz skvělý článek v Jamesáku?, od Petra Hargaše?). Vylezli jsme tři nejvážnější ferraty a „běželi“ na Dachstein. Ten nás očaroval. Měl jsem slzy na krajíčku ohromením, když jsme brzy za úsvitu poprvé spatřili jižní štíty Dachsteinu. Kilometrové železné stěny se staly samozřejmostí a najednou nám dobrodružný Hohe Wand připadal jako dětské hřiště. Pokračovali jsme na rozlehlý míruplný Hochkönig u Bischofshofenu, s dlouhými nástupy po hustě zatravněných stráních a podzim končili v nádherných ferratách rozeklaných stěn Hochschwab Gruppe a Rax-Schneeberg-Gruppe. Každé místo bylo neopakovatelně nádherné a všude jsme načerpali hluboké zážitky. Pokaždé jsme se těžko loučili, zatímco každá nová oblast nás ihned očarovala. Nové místo vždy něčím překonávalo předchozí a vyzývalo k novým zážitkům. Nikdy bych nevěřil, jak jsou Alpy rozmanité. Jezdívali jsme přes ně do skalkařských center, ale tehdy jako bych je ani neviděl. Každá jejich část má svou zvláštní energii, každá má svého mocného ducha, který nás nabíjel. Hohe Wand 1.132 m, Grünbach Koncem července za mohutných lijáků svištíme na Brno směrem první destinace: Hohe Wand. U Mikulova je skoro jasno. Zataženo sice, ale mraky jsou vysoko. Za Vídní už občas vysvitne sluníčko. Chce to odvahu, vyjet do takových dešťových provazů, ale vždy se to vyplácí. Myšlenka tvoří realitu. Stále si to udiveně ověřujeme. Wiener Neustadt, odbočka na Weikersdorf a pěkně podle cedulí do Natur park Hohe Wand. Za rohem soutěsky, za Nettingem už to vidíme. Ohromný skalní trůn, jako stolová hora obehnaná skalní palisádou. Projíždíme Maiersdorf,
36
Hohe Wand, Rosťa na turistické Springlessteig, A, nástup pod Wildenauer
platidlo je ve všední den zavřené, a tak už parkujeme na Sonnenuhr-Parkplatz. Nad parkovištěm se vypíná dvousetmetrová stěna se skywalkem na jejím vrcholu – převislou ocelovou lávkou nad propastí, jež je tradičním lákadlem mnoha alpských oblastí a první a nejnáročnější železnou cestou. HTL (E, 210 Hm – výškových metrů) Je to velmi pěkná cesta. Určitě nejzajímavější a nejnáročnější na Hohe Wandu. Pilíře, plotny, traverz s tím tuzexovým výhledem a tak dále. Nachází se deset minut rychlé chůze do kopce nad parkovištěm. Dorazíme v poledne a hned, kde jsou ferraty? Čekal jsem jedny žebříky vedle druhých jako cesty na skalkách, ale to v horách neplatí. Mezi cestami jsou často kilometrové vzdálenosti. Tím líp, musíme si lezení zasloužit. Ferrata lépe chutná, když k ní dorazíme zdrchaní několikahodinovým šlapáním a blouděním. Nad Sonnenuhr-Parkplatz jsou vlastně tři. Hlavní linie HTL, třicetimetrový Blutspur (E) jako varianta výlezu HTL a krátká Frauenlucke (B) – žebříčky jeskyňkou. Blíží se k nám první ferratista. Prý slanil z převisu z HTL, že netrénoval a tak,
a ať prý to jdeme. Převis je hned na začátku. Nejtěžší ferrata na úvod? Dívám se na Janičku, kývá na souhlas. Běžíme do kopce. V hlavě se mi honí mnohametrové dachy a jak přes ně tahám na laně ženu. Přijdeme pod nástup a nic. Na místo převisu kousek hladké plotny. No jo, musím slézt na zem, jsme na ferratách, tady mají skalkařské pojmy jiný význam! Nazouváme o číslo větší lezečky and well do it! Lezečky, to je ve ferratách komfort. Janička stoupá, pomaličku sice a s chvěním z té nečekané výšky, ale stoupá. Pět shybů na hrazdě s pomocí gumy nese ovoce. Já si pěkně hopkám skálou, asi čtyřkou, smyčkou se jistím o kabel a jsem v extázi. Je třeba mít ty ferratové s brzdou! Celá ferrata jde skálou, nemusím se tahat o kabel. Za sebou mám na laně ještě Janičku, aby měla lepší pocit. Přece jenom, první vážná stěna. Jsou nám dopřávány pohádkové výhledy do širého kraje na barevné koberce lesů a luk. Všechno pěkně geometricky vyrovnané, i tu trávu krávy žerou podle pravítka. Inu, Rakousko. Janička trošku na krev. Tolik metrů v kolmé skále pod nohama ještě neviděla, a co teprve, když zvedne hlavu nahoru. Psychika pracuje. Za hodinku a půl jsme na vrcholu. Stálo to za to. Jdeme se vyblbnout na skywalk.
Ocelová lávka visí přes hranu dvousetmetrové stěny. Přelézáme zábradlí, abychom naplno cítili ten elektrizující pocit hloubky. Cestou Frauenlucke (B) lezeme přes jeskyňku dolů. Moje družka dostala velkou školu na úvod a další ferraty už běhala jako místní kozorožci. Mimochodem, kozorožci byli našimi nejčastějšími přáteli, které jsme v lesích a skalních stržích potkávali. Některé jejich kousky na skalách nám otevíraly pusy. Byla to krásná a vždy nečekaná setkání za nějakým skalním rohem. Říkali jsme jim belzebubové, podle dlouhé bradky a zakaboněného výrazu. A co jsme měli na sobě? Janička ferratový set s brzdou, přilbu, lezečky. Lehké oblečení do hor. Já jsem si ty věcičky pořídil až na Dachstein. Kšiltovka stačí, ne? Kámen vás přece netrefí, má vás rád! No ale do deště je přilba dobrá, než vysoukáte pláštěnku… Jako ve Wildenauer (D), tam na nás v komíně vylil pánbůh vodopád! Avšak brzda, ta je potřeba. Bez ní vám při pádu tvrdý náraz může smyčku ustřelit. Lehký batoh, v něm pohorky, pláštěnku a trochu vody, vloček a něco suchého oblečení. No a na to hlavní bych zapomněl: ferratové rukavičky. Nám 37
FERRATY OČIMA RT
na všechny výjezdy zcela postačily jedny tenké elastické silonové za patnáct korun v železářství u Gacha v Třinci! Už je asi Rakušané vykoupili. Je v nich bezvadný cit na karabiny i na skálu. Trochu ovšem kloužou na laně v převisech. Do obtížnosti E však žádné skutečné převisy nejsou. Ten jsem našel až v kouzelném Bürgeralm, ve variantě obtížnosti F. Převis jako v 7b+ v Massone. Tak na tu je stejně lepší lézt bez rukavic. Ještě jsou dobré tenké kožené zahradnické, těsně na prsty. Blutspur (E, 3+, 35 Hm) Je to nejtěžší ferrata na Hohe Wandu. Trošku lezení a atletiky. Spojením s HTL máte nejtěžší ferratu ve vídeňské kotlině. Několik prvních trojkových metrů po skále je nejištěných. Na vršku HTL nejdete do traverzu doprava, ale šikmo doleva a nahoru a měli
Hohe Wand, Währinger, C, spodní část
Hohe Wand, Wildenauer, D, gymnastika pod komínem
o ní včas nevěděli a minuli ji (naštěstí pro Janičku…).
Hohe Wand, HTL, E, traverz v závěru
byste být pod nejtěžší ferratou na Hohe Wandu. Tedy, když se leze s HTL dohromady, tak je to i nejnáročnější. Na „éčka“ můžete v klidu jít, pokud lezete čtyřku na skále. A pokud taháte čtyřky, což jsou ty nejtěžší cesty (protože jištěním jsou často jen staré pozohýbané rezavé skobky a ještě jste šťastni, když tam vůbec jsou!), tak to sólo v pohodě dáte. My jsme 38
Wildenauer (D, 90 Hm/150 Lm – lezeckých metrů), Plackles 1.132 m, Hubertushaus Nejkrásnější stěna na Hohe Wandu. Vpravo od nástupu je velký amfiteátr s atletickými cestami a dobrým spaním. Šlape se hodinu nahoru Springlessteigem z Oberhofleinu. Žlutočervenou stěnu vidíte stále nad hlavou. Je třeba dojet až za školku a nahoru na ulici Springless. Anebo po značce ze Sonnenuhr-Parkplatz na Hubertushaus – je to lepší, projdete se krásnými roklemi a zajímavým lesem. Nádhernou stezkou (steig) Springless (A) sejdete pod nástup. Druhý den vyrážíme zkratkou mimo značky na Wildenauer a po několikahodinovém bloudění a trápení v roklích se poslušně vracíme na chodník a za další půlhodinu se konečně doplazíme na Hubertushaus. Pravidlo hor zní jasně: Hlavně žádné zkratky v neznámém terénu. Na Dachsteinu jsem za to draze zaplatil po-
druhé – šplháním zpátky... Od Hubertusu jsme seběhli kouzelnou ferratkou Springlesssteig kolem rudooranžových převisů a pod nádherným obrovským skalním břichem jak v Ceredu. Kozorožci na nás házeli kameny, ale jen pro výstrahu, dál od nás. Tady jsme strávili u ohně přespříští noc. Jinak parádní cesty s lanem, i pro děti. Nýty v jedničkách a dvojkách. Žena se procvičila v lezecké abecedě a já zarval. Dal jsem si po letech jedno pětadvacetimetrové 7c+ (asi). AF jsem to vybouldroval a vyabadžikroval na krev. Skála tvoří obrovský působivý amfiteátr. Wildenauer je klasika bez jisticího lana, jen s kramlemi, místy dost daleko od sebe. Jedno místo musíte sólo za 1+, asi tři metry. Když jste s někým, tak vás vypne ze spodní kramle, když se zapnete do horní, ale sami potřebujete kus lana anebo trošku odvahy. My jsme se vzájemně procvakli jednou smyčkou a druhou na střídačku o kramle. Určitě to ale není podle pravidel bezpečnosti. Krásně exponovaná stěna, výška, výhledy na okolní věžičky a do údolí, lezení komínem či
jeskyňkou, nádhera. Když jsme vlezli do komína, dostihl nás dlouho vyhlížený liják, který dosud v dálce zaplavoval nějaké město. Pěkně to sprchovalo přes okraj! Dírou ven jsme už lezli jako vířivkou, paráda. Lesíkem jsme seběhli na Hubertushaus a už zase zářilo slunce a duha jako vystřižená z magazínu. Viděl jsem tu i hezčí, zato rozlohou menší sektor na lezení. Pod chatou Hochkogelhaus. Na zídce je krátká lezecká stěna. Vlevo od ní vede cesta dolů kolem modro-žluto-oranžové stěny. Jedna cesta vedle druhé od 6c po 8b. Krásně zabarvená a drsná skála, atletické cesty po dírách. Po masivu je roztroušeno ještě mnoho dalších sektorů s cestami. Währingersteige (C, 70 Hm) Einhornhöhle Dá se říct, že je to třetí nejhezčí ferrata tady. Nejpestřejší lezení. Žebřík, kramle a traverz jeskyňkou. Nahoře na trávě je lavička s výhledem na louky s kravičkami a lesnaté kopce. Orientace je všude snadná podle velkých barevných tabulí, které jsou na parkovištích ve všech alpských oblastech. Taky si nenechte ujít další ferraty a zajeďte autem ke Herrgottschnitzerhaus. Pod chatou je krátká ferrata Ganghofersteig (C). Dvacet metrů po kramlích. Seběhne-
te k ní Zieschkasteigem. Pokud už něco umíte, tak to nestojí za to. K Währingeru seběhnete za půlhodiny krásnou stezkou po žebříčcích temnou soutěskou Drobilsteig (A), směrem k Einhornhöhle, prostě jeskyni Einhorn (jeden roh, že?). Kolem ní sejdete po dřevěných schodech dolů k nástupu pod temnou stěnou v lese. Ve stěně jsou parádní cesty jak v Krasu, kolem sedmičky, osmičky od pohledu. A hned nástup po kramlích do ferraty. Jisticí lano visí. Pak traverz do jeskyňky. Komfort. A přelez na vertikální žebřík a vzhůru jak dým. Dolezete na loučku s lavičkou, kde se vám naskytnou výhledy do širé krajiny, pohádka. Pro rodinku s odvážnými, trénovanými dětmi jak dělané. No, ty naše jsme ještě tak nevytrénovali, hlavně tedy v žádném – zdůrazňují nám „v žádném“ – případě nebudou šlapat pěšky do kopce. Bohužel. Zkusíme jim příští rok slíbit zmrzlinové poháry, ale to je tady za eura, že… Pivo 2,70 Eur. Za 70 Kč, jedno jsme si napůl dali. Ale dobré. Nám, nepivařům a nealkoholikům, ty rakouské hořké limonády chutnají. Toto je to nejhezčí, co na Hohe Wandu je. Jinak nádherná dobrodružná turistika. Parádní bivaky. Až na ty kozy. Spíme pod převisem a nad ránem sprška kamenů na hlavu, instinktivně se schoulíme. Samozřejmě padají nejméně pět metrů od
hlavy, ale vydržte to psychicky a dospěte ráno… Dole následuje koupání v krásném jezírku pod lesem – běda, jestli tam zase někdo udělá bo..el a začnou nás vyhazovat! Voda průzračná a ledová jak v tatranském plese. No jo, v červenci bylo patnáct stupňů. Jsou to krásné toulky, těmi lesy po náhorní plošině Hohe Wandu. Živá energie, kterou načerpáte. Je tam i nějaký zoopark, ale nebyli jsme tam, a plno žebříčků za A/B pro turisty a děti. Chaty s okouzlujícími výhledy. Strávili jsme tu pracovní týden a nechtělo se nám domů. Divoké, romantické, opuštěné kouty, něco pro nás. Za celý den jsme potkali víc kozorožců než lidí. Byly však všední dny a hlásili deště. Ty však přicházely až večer. Chtěli jsme se sem vracet, jenomže jsme brzy objevili Dachstein a velké alpské stěny! Další informace najdete na stránkách www.bergsteigen.at, klikněte vlevo na klettersteige. Otevře se vám tabulka s okénky Bundesland, vepíšete třeba Niederöstereich, Dolní Rakousko. Gebirge, pohoří: Rax-Schneeberg-Gruppe. Zbytek nemusíte, dáte suchen a vyjedou vám ferraty v dané oblasti. Příjemné zážitky! text foto
Rostislav Tomanec archiv autora
Hlavní partner:
Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a ÖAV jsi tu jako doma. Hlavní mediální partner:
www.lezec.cz
Mediální partneři: Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu.
www.horyinfo.cz
www.pohora.cz 39
Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.
ROZHOVOR
Ondra Bank
Bany mimo brány Ondřej Bank, český lyžař a reprezentant v alpských disciplínách, prokázal svou lásku k lyžování, když se na sklonku zimy místo zaslouženého odpočinku po náročné sezóně vydal na freeride camp Robina Kalety. Aspoň na chvíli tak vybočil z branek sjezdovek a zamířil do prašanu. Jaké to pro něho bylo, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Proč ses vůbec ty, nejlepší český alpský lyžař, rozhodl jet na freeridový camp? Původně jsem se chtěl spíš podívat s Robinem Kaletou na Aljašku, ale bohužel mi to nevyšlo termínově. Tak jsem se rozhodl, že se pojedu podívat aspoň na camp a trochu tak ukojím po těžké sezóně freeridový absťák. Bavilo tě to? Jasně že bavilo. Po sezóně jsem si v pohodě zalyžoval a odreagoval s příjemnými lid-
40
mi. Přínosné to bylo i proto, že jsem se naučil něco užitečného. Panuje obecné povědomí, že freeriding je spíš pro magory než pro zodpovědné taťky a mamky od rodin. Co si o tom myslíš? Tak určitě se mezi freeridisty pár magorů najde, ale na druhou stranu jsem byl překvapený, jak moc se na campu dbá na bezpečnost a na různá pravidla a zásady. Na těch kopcích, kde jsme jezdili, bych normálně začal
řádit v hlubočáku a vůbec by mi nedošlo, jaké skryté nástrahy při tom na člověka číhají. Rád jsem si od Robina vyslechl rady a tipy, jak se chovat co nejbezpečněji. Montana: Zažil jsi na campu nějakou horkou chvilku? V jednu chvíli jsem při sjezdu najel jednou nohou na kámen ukrytý pod sněhem. Hodil jsem kotrmelec a jel dál. Nic velkého, ale měl jsem štěstí, že v místě, kde jsem ten kotrmelec dělal, už žádný další kámen nebyl. Jsi zkušený lyžař, přesto – překvapila tě některá z informací, které jsi na campu dostal? Přímo informace asi ne, ale rozhodně jsem si uvědomil, že freeride není radno podceňovat v žádném okamžiku! Jak jsi na tom byl s technikou, musel jsi tu svou, závodní, hodně přizpůsobovat, nebo fungovala i v terénu? Bohužel jsem byl na campu jen pár dní, takže jsem se o techniku zase až tak moc nezajímal, ale rozhodně mám v plánu, až bude více času, získané tipy zkoušet a vylaďovat.
Kopání ve sněhu – dřina, která nemine ani zkušené „ridery“.
jen pár jízd, ale zabralo to celý den, což pro mě bylo hodně náročné! Nejhorší ale bylo vydržet v těch mých tvrdých lyžákách. Rozhodně si budu muset pořídit na freeride jiné boty. Máš s freeridem nějaké plány? Rád bych se někdy podíval na tu zmiňovanou Aljašku. Mám představu zažít
pár týdnů klidného lyžování v hlubočáku, bez žádných nervů a stresu. Jen tak si užívat zimy.
rozhovor zprostředkoval R. Kaleta foto archiv freeridecamps.cz
Pic: Hansi Heckmair
Athlete: Eva Walkner, Max Zipser
Jak byl freeridový trénink v tom neustále se měnícím sněhu pro tebe náročný po fyzické stránce? Přímo při jízdě jsem problémy ani moc nevnímal, ale rozdílné tempo bylo během celého dne na sněhu znát. Když trénujeme my, tak jsme na kopci dvě tři hodinky a jezdíme velmi intenzivně. Na campu jsme dali vlastně
CLIMB TO SKI
41 www.salewa.com
Padání
Padání 2012 Ne nebojte se, nezaspali jste, ještě to nebylo, teprve bude. Tenhle článek budiž o těšení… Těšení se na akci Chvíli jsem přemítal, jaké to těšení postavit na první místo – ale opravdu jenom chvíli. Ona ta „akce“ je totiž to nejpodstatnější. I proto jsme už v květnu začali přemýšlet ani ne tak o boulderech, systému, výkonech, sponzorech… ale právě o tom, jak posunout tu „akci“ dál. Přesně tři týdny trval odpočinek po loňském Padání a už jsme seděli v kanceláři paní Soprové, ředitelky a majitelky Školy v přírodě Sklárna nedaleko Žihle. Pro nás ideální místo. Pro ni byl náš plán tak trochu šok. Ale dohodli jsme se. Přes 400 lůžek za hodně pěkné ceny, možnost stanování (ač s omezeným sociálním zázemím), baštění, místo na stage, parkování, lanové centrum, laser game a kameny všude okolo na několik ročníků. Jo, přesně to, o čem jsem snil dlouhou dobu. Ráno vstát z postele, hodit matraci na záda a vyrazit k boulderům. Mám-li hlad, zajdu se najíst, když chci lézt, mažu na kameny. Plechový miláček pěkně celý víkend zaparkovaný, maximálně si s sebou vezmu kolo a na vzdálenější šutry zajedu na kole, což se mimochodem vzhledem k rovinnému terénu velmi hodí. Takže až budou prsty prolezené, kolo a procházky se samy nabízí. Les je tu úplně jiný než v centrálním Petrohradu – vysoký, jehličnatý s téměř absolutní absencí spodního bylinného patra, všude jsou koberce mechu. Nakonec, nacházíme se v nadmořské výšce kolem 600 m n.m., takže vlastně takový „vrchovinský“ standard. Večer(y) jsme ještě definitivně nedoladili, ale určitě muziku oproti loňsku hodně zklidníme. Nedvědů se nebojte, spíš obstaráme něco veselého, hopsavého. Nápojů a jídla bude dost a spaní v postýlkách rozhodně tišší a levnější než v Jesenici. Tombola bude minimálně stejně bohatá jako vždy. Zase tam budou nějaké ty stánky s matrošem za „padací“ ceny a možná ještě nějaké další srandičky. A pozor, to všechno tři dny. Začneme v pátek dopoledne a průběžně bude možné se registrovat až do sobotního odpoledne. Takže žádný stres na přesnou hodinu. Na Padání bude poprvé oficiálně umožněna i pasivní účast. Za nějaký bakšiš tedy půjde vlézt do areálu, užít si muziku, bydlet ve stanu (v ceně) a přitom nebýt účasten oficiálních aktivních „bojů“.
Účastní se všechny generace…
Těšení se na výkony Po loňském z tohoto pohledu slabším ročníku je myslím opět na co se těšit. Minimálně jedno 8C je už jasné, ale těch
Otcovská pýcha v praxi
42
projektů na jednom místě je hrozně moc. Skoro by se řeklo až zbytečně. Ale to nejpodstatnější je, že desátý ročník Padání zaznamená zásadní změnu. Paralelně s hlavním závodem a klasickým „sběračem“ bude probíhat Mistrovství ČR v přírodním boulderingu. Tři hodiny lezení na jednom místě s možností vidět nejlepší výkony. V sobotu dopoledne muži, odpoledne ženy. Vstupenkou bude nějaký boulder (muži 7B) a kdo ho dá, může zkoušet ty vybrané mistrovské. Pro chlapy to budou kousky zhruba od 7C do 8B. Systém dáš–nedáš. Holky adekvátně, tzn. „vstupenka“ bude někde na 6C+ a pak to ostatní. Přelezy se budou započítávat i do hlavní soutěže, takže účastníci o nic nepřijdou. Vesměs se bude jednat o absolutně parádní kousky, takže oko divákovo se dostatečně namlsá. Všechno se to bude snímat na kamery… No prostě „mňam“. A ještě jedna výkonnostní věc se bude dít. Kdo bude mít chuť, může si večer u pódia zaskákat. Samozřejmě v poloze
žváro, Pokapanej dekl, Pig Krvežíznivý“ a další pojmy světových horstev. Bouldery budou rozděleny do dvou oblastí. Jedna s počtem asi 300 kousků (ale kraviny jsme tentokrát většinou vynechávali, vše se dá lézt) se rozprostírá ve vzdálenosti 50–600 metrů od base campu, druhá je kolem kamenů na MČR. V okolí bude tak 150 věcí, aby si zalezli i „diváci“ MČR, ale na tuhle část jsme ještě nesáhli a aktuálně tam leží 5 centimetrů sněhu – ufff. Druhá oblast je zhruba 2 kilometry od Sklárny, asi půlka se dá popojet autem, vhodné je kolo, ale kdo půjde pěšky pěknou procházkou, nohy mu taky neupadnou.
Autor tohoto článku holduje boulderingu i v zimě
vertikální. Aby v tom někdo nehledal dvojsmysly – prostě na umělé stěně z chytu do chytu. Říká se tomu tuším high jump. A to by bylo, abychom vás neunavili! Jo a ještě než opustím tento odstavec, připomenu to nejdůležitější. Není chybou dotyčného zájemce o účast, že nezná systém „soutěžení“ na Padání, ale mým problémem, že to zapomenu dodat, protože to považuji za příliš obecně známé... Tedy, v hlavní soutěži jde o to vybrat z nabídky těch 400-500 boulderů ty, které jsou v lezeckých možnostech soutěžícího, a takových vylézt alespoň osm. Právě osm nejvýše bodovaných vylezených boulderů totiž v součtu určí pořadí. A to v kategoriích dětí, mládeže, žen a mužů. „Sběrač“ vzniká prostým počtem nalezených boulderů. Více na stránkách akce v sekci Pravidla. Těšení se na bouldery Zapomeňte na chyty. Krok ve stylu chyt– chyt, tu téměř nenajdete. Na co taky chyty, je to bouldering, tedy sport hravý. A čím méně chytů, tím více zábavy. Ta-
kový český „fontáč“, samozřejmě hrubší, místy dokonce drolivý. Ale postupně se to olézá. Vzhledem k tomuto faktu tu není tolik těch lehkých boulderů na jednom místě. Ale nebojte se, jsou tady taky, a tím zábavnější. Pěkným důkazem budiž „Hangár“ – skála s hladkými břichy, kde jsou na pěti metrech dvě vodorovné spáry. Nebo „Strážce planiny“, na tento kámen si každý nevyleze. Bezesporu nejkrásnější věci budou využity pro MČR (viz výše), ale velké linie nechybí ani mimo tento sektor. Tak třeba „Koráb“ prostě musíte vidět. A dokonce na něj vede čtyřka. Nebo skupina „Hora“, jejíž vrchol je nejvyšším bodem oblasti (někde přes 610 metrů) a která je vlastně takovou pozvánkou našemu milému předsedovi ČHS, který říká, že „na Petrohradu přece nejsou žádné hory“, když odpovídá na moje popichování, ať někdy zajede na Petrohrad pochopit, co je to pravé horolezectví. Na „Hoře“ čekají takové skvosty jako „Áňa vzpurná, Gáže na rum, Na máslu, Šiška magma, Tanga narvat, Kili má
Těšení nelezcovo Tož ten les je prostě parádní. Houby koncem dubna najde asi opravdu pouze slušně kvalifikovaný mykolog, ale procházka s dětmi, stavění domečků, bunkrů, kolo a atrakce na Sklárně to vynahradí. Turista může zajít obhlédnout údajně největší bludné balvany ve střední Evropě nebo se podívat na skalní městečko Viklany. Nedaleko je i prastarý Rabštejn nad Střelou, který láká naučnou stezkou po lidových stavbách i nezapomenutelnou přírodou údolí říčky Střely. Naučná stezka vychází i přímo ze „Sklárny“. Sem se opravdu lezec nemusí bát vzít rodinu. Bydlení v pokojích navíc bude dostatečně izolováno od večerního hluku. Ty stany budou přece jenom skromnější, ačkoli vlastně taky kousek stranou od stage. Á, zapomněl jsem, že nám roste generace lidí trávících víkendy v nákupních centrech. Pro ty tady bude jídelna, stánek s občerstvením a suvenýry, výčep a samozřejmě možnost nákupu zboží za skvělé ceny od partnerů akce. Nejbližší samoobsluha je pět kilometrů, nejbližší hyperultramarket až v Plzni, sorry. Pár údajů závěrem Skoro všechno najdete na: www.padani.eu Termín: 27.–29. 4. 2012 Registrace Padání: není nutná předem, bude umožněna v průběhu akce od páteční jedenácté hodiny dopoledne do sobotního odpoledne (vše bude ještě upřesněno) Registrace MČR: nutná předem přes známý web (budeli moc lidí, doladíme pravidla, například dvě „síta“) Bydlení: stany bez rezervace, bydlení v pokojích nutné rezervovat, což včas umožníme i přes www.padani.eu Více o Sklárně: www.sklarna.eu Soutěže: MČR v přírodním boulderingu, Hlavní soutěž, Sběrač, Tipovačka na Lezci, High jump, Tombola Partneři: Beal, Cassin, Camp, GSI outdoor, PIEPS, SteriPEN, Rock Pillars, Ocún, AIX, PAD, Saltic, Lezec, Montana.
text foto
Petr Resch archiv autora
43
PORTRÉT
Vzpomínk ky jsou jediným rájem, ze kterého ná ás nemůže nikdo vyhnat! Portrét významného česk kého horolezce 60. let minulého století Gerharda Tschunka Gerhard Tschunko, kamarády nazývaný Gert, se do historie československého horolezectví zapsal zejména svou účastí na unikátním prvovýstupu severní stěnou Šchary na Kavkaze v roce 1965. Celá parta, která se na zdolání této obtížné trasy podílela, se v květnu minulého roku sešla v krásném prostředí pískovcových skal v Tisé.1 Místo nebylo vybráno náhodně. Gert zde po dlouhá léta působí jako správce skal. Jeho vitalita, která mu i dnes umožňuje navázat se na lano a zdolat některou ze zdejších pískovcových věží, je až neuvěřitelná. A když pak máte po společném výstupu možnost popovídat si o jeho zážitcích, které Gert dokáže opepřit svým nadhledem a vtipem, musíte děkovat osudu, že jste se s tak úžasným člověkem mohli setkat.
44
Můj otec pochází z Českého Krumlova, který byl v té době celý německý. Ale ani on nebyl tamním rodákem, protože jeho rodiče pocházeli z malé vesničky ležící na hranicích Jižních Tyrol, odkud pochází naše netradiční příjmení – Tschunko. Dědeček byl obchodníkem, ale protože tam před první světovou válkou byla bída, tak se celá rodina sebrala a přestěhovala do Böhmisch Krummau – Českého Krumlova. Děda si tam otevřel obchod s vínem, které dovážel z Itálie, a celkem se mu i dařilo. Netrvalo dlouho a mému dědečkovi a babičce, které jsem osobně nikdy nepoznal, se narodila dcera a pak tři synové. Jedním z nich byl můj otec Rudolf, který když dorostl, převzal rodinný obchod a rozšířil jej o dovážené potraviny – takzvané delikatesy. Pocházím tedy z podnikatelské rodiny. Když v období první republiky nastoupil do svého úřadu prezident Beneš, němečtí obchodníci se začali dosti potlačovat. Museli platit větší cla, což byl také jeden z důvodů,
proč se potom Němci chtěli separovat. Byť měl otec československé občanství, jeho obchod trochu váznul. S mou maminkou se seznámil během obchodní cesty do Karlových Varů a Františkových Lázní. Padli si do oka a vzali se. Já se už narodil v Českých Budějovicích. Moje maminka pocházela ze smíšeného manželství. Její tatínek byl Němec od Plzně, kde se rozkládaly enklávy – německé vesnice. Pracoval jako strojník u parních strojů na vrtání vodních pramenů, díky čemuž jezdil po celé Evropě. Moje babička byla ryzí Češka a pocházela z velké a chudé rodiny. Živila se posluhou a vařením, díky čemuž se seznámila i s mým dědou, protože jednou vyvařovala i jeho partě vrtačů. K lezení jsem se dostal díky rodině mého otce. Mí strýcové byli totiž horolezci, kteří se později přesunuli do Rakouska. Díky nim jsem už jako malý pětiletý kluk navštívil Alpy, kam jsme jezdívali pravidelně. Vím také, že v šesti letech jsem vystoupal Bořeň. A už v osmi
jsem byl díky svému strýci navázaný v Alpách na laně. Táta trochu lezl taky, po horách ale spíše chodil, takže v Čechách jsem se k lezení jako kluk nedostal. Když začala válka, otec narukoval a my se s mámou přesunuli do Jeníkova u Duchcova v severních Čechách, kde bydlela maminčina babička. Vše, včetně rodiny, bylo roztržené, a tím pádem skončily i mé horolezecké výlety. Po válce jsem už měl i jiné zájmy a studoval gymnázium. Moje máma už tehdy byla hodně nemocná. Přátelil jsem se v té době s jedním kamarádem jménem Willi, který byl Němec. Rodiče nám oběma zařídili čtrnáctidenní pobyt u jedněch starších lidí v Ostrově, kde se tenkrát moc lezců nepohybovalo. Běhávali jsme tam po lese a samozřejmě zkusili i na nějakou tu skálu vylézt. Dodnes se divím, že se nám nic nestalo. Tu pískovcovou věž, na kterou se mi podařilo vylézt i slézt z ní dolů bez lana, bych dnes asi nikomu nedoporučoval. Takto ale začalo mé lezení doopravdy. Do skal jsem začal jezdit pravidelně v letech padesát dva, padesát tři se dvěma kamarády. Tehdy jsem ještě studoval, ale pak mne z vysoké školy vyhodili, což byly tehdy vcelku normální věci. Největší problém samozřejmě představovala výstroj. Lezeckou obuv tvořily obyčejné kecky, nic jiného nebylo. Hlavně ale nebyla lana. Dodnes se divím, že náš starý konopný provaz něco vydržel. Pak nám kluci z Unčína2, kteří doopravdy lezli, věnovali patnáctimetrové lano – starého Lütznera. Patnáct metrů – to na slaňování v této oblasti moc není. Museli jsme si proto vybírat cesty, kde na slanění stačilo jednoduché lano. Prádelní šňůrou jsme pak naše lano z věží stahovali. Náš lezecký materiál se také skládal z jedné velké hasičské karabiny, která ale neprošla kruhem. Jednou jsme vylezli na Najbrtovu věž, která později spadla. Pro nás už byla hodně vysoká, nahoru jsme ale vylezli. Moc jsme tehdy nepřemýšleli, jak se pak dostaneme dolů. Uprostřed věže byl osazen stěnový kruh. Při slanění jsme se museli rozhoupat, abychom se k němu dostali. Nějak nám ale náš nápad nevyšel, a tak jsme s kamarádem zůstali viset na jednoduchém laně uprostřed stěny. Naštěstí šli kolem kluci z Unčína. Když nás uviděli, měli z nás nejprve strašnou „jundu“. Smáli se, ale nakonec nám dolů pomohli. Vzali nás do své party a my s nimi začali pravidelně jezdit do skal. V našich lezeckých začátcích s těmito skutečnými lezci jsme tak jednou lezli v Rájci. Nejprve jsme zlezli Umíněnce. Druhá cesta už ale vedla na obtížnou Mravenčí věž, což je dodnes velice těžká sedma. Kluci mne pod ní připnuli na „schwebe“3 a ukaž, co umíš! Zanedlouho mé lezení přerušila služba vlasti. Odešel jsem na vojnu a zatoužil alespoň po nějaké knížce o horolezectví. Tehdy ale žádné nebyly k mání. Babička mi aspoň poslala dodatek k výstupům ve Vysokých Tatrách od Arno Puškáše, který tenkrát vyšel. Po večerech jsem si v něm četl a zaškrtával si v něm cesty, které bych rád jednou lezl. Byl to sice úplný nesmysl, většinu z nich jsem ale později skutečně přelezl.
Po návratu z vojny jsem nastoupil do práce. Tehdy mne vzal můj dobrý kamarád Willi Kubinec poprvé do Vysokých Tater – pod stany na Žabí plesa. Doma jsem tehdy sešil deku jako spací pytel a mohli jsme vyrazit. První náš výstup vedl na Žabího koně, následovala Volova veža. Tatranské lezení se mi moc líbilo. Do Tater jsme už pak jezdili pravidelně. Později jsme se rozhodli, že pojedeme lézt do Tater taky v zimě. V únoru 1959 jsme se tak vypravili na Zbojnickou chatu, kde tehdy vládnul Kőrtvélyessy.4 Kromě nás tehdy na chatě nikdo jiný nebyl. V dolině ležely spousty sněhu. Naše zimní tatranská premiéra vedla roklí bratrů Komarnických na Širokou vežu5, ve které jsme si to hodně „užili“. Večer na chatě Kőrtvélyessy uznale pokýval: „No, za tých podmienok, to je dobré. Na to, že ste pieskari…“ Protože jsem měl v Rakousku otce, pustili mne občas i ven. Začal jsem opět jezdit lézt do Alp – tentokrát ale sólo. Přijel jsem tak třeba na chatu Kaiser Franz-Josef-Hütte, kde jsem se seznámil se Švýcary. Lezl jsem pak s nimi Pal-
Ze zimního lezení ve Vysokých Tatrách
lavicini Rinne na Grossglockner a nějaké další stěny. Pomalu jsem se tedy propracovával výše. Začal jsem vést i horolezecký oddíl v Teplicích. Vždycky jsem se snažil, aby se jezdilo do Tater – aspoň jednou v létě, jednou v zimě. Tehdy se začalo pořádně lézt i u nás na písku, kde bylo otevřené pole pro prvovýstupy. Začali jsme dělat cesty, které byly o klasifikaci výš než ty stávající. Byli jsme tehdy dost dobří. V této oblasti – Tisé a Labských pískovcích, mám těch cest asi osmdesát. Já je ale nepočítal, to za mne dělali jiní. Nové cesty jsme dělali i v Tatrách. Zajímavý zimní prvovýstup vznikl v Ľadových dolinkách v severní stěně Sněhového štítu. Lezl jsem jej se svým tehdejším parťákem Willi Kubincem, ale také se dvěma Ivany – Gálfym a Urbanovičem, kteří tuto cestu vymysleli. Bivakovali jsme tehdy v horní části. Měli jsme vařič a všechno potřebné, kromě ešusu. Museli jsme nejprve sníst vepřovou konzervu, ve které jsme pak uvařili čaj jako specialitu. S Ivanem Gálfym jsem pak ještě lezl několi-
krát. Na náš první prvovýstup jsme ale oba vzpomínali velmi rádi. Po mých pravidelných výjezdech do Alp přišla nakonec také nabídka zájezdu na Kavkaz, který jsem si vždy spojoval zejména s Ušbou, jež pro mne představovala kavkazský symbol. Byl to také symbol německých horolezců, protože Ušbu poprvé zlezli němečtí horolezci.6 Ušba pro ně znamenala podobný symbol, jako pro Angličany Matterhorn. Byla to i má tužba, a tak jsem se na zájezd přihlásil. Úspěšně proběhlo výběrové řízení a já mohl v létě roku 1964 odjet do horolezeckého tábora v údolí Baksan. Znáte ruské tábory? Ráno se muselo na rozcvičku. Děžurná7 ale dostala botou a bylo po rozcvičce. Rusům jsme pak museli na cvičné skále ukázat, že umíme lézt. Vylezli jsme nahoru bez potíží, takže se začal řešit náš požadavek, že chceme chodit na túry samostatně. Před námi tam působily dvě výpravy od nás, které se vrátily domů otrávené z toho, že se ruskému systému podvolily. Dělaly s nimi různé blbosti na ledovci i na skále, aby pak v závěru zájezdu mohly podniknout jeden výšlap na nějaký bezvýznamný kopeček. My to tak nechtěli, a proto jsme udělali revoltu. Já chtěl mermomocí na Ušbu, což byl můj hlavní cíl. Jenže my byli v ruském táboře, kde se muselo poslouchat. Poslali nás tedy na cvičnou túru – na Pik Volnoj Ispanii, který jsme zlezli ledovou stěnou. Říkali pak: „No, dobrý…“ V našem zájezdu byl Závodský z Ostravy, Česlav Wojcík z Beskyd a Slavo Chmela ze Žiliny. Taky tam byl Ruppelt z Popradu. Byli jsme tedy silná parta, která stále trvala na svém. Pamatuji si na okamžik, kdy v táboře seděli tamní pohlaváři a mezi nimi blonďák, mistr sportu z Vilniusu, který mezi nimi měl dost velké slovo. Dlouho seděl, pak bouchl do stolu a řekl: „Charašo!“8 Bylo rozhodnuto! A když Ušbu, tak traverz! Nafasovali jsme jídlo a vyrazili. Vylezli jsme do sedla, a pak ledovou stěnou na severní vrchol. Lezl jsem na střídačku právě se Závodským. Bivakovali jsme jednou, podruhé… Fantastický byl zejména dosti těžký traverz na jižní vrchol. Byl jsem ve svém živlu. Fantazie! Pustil jsem se s batohem do spáry a najednou cítil, že nestíhám s dechem. Bylo to přece jen čtyři tisíce sedm set metrů… Říkám: „Hoši, to ne!“ Pověsil jsem batoh na skobu a musel se vydýchat. Na vrchol jsme ale dolezli v pořádku. Jednou jsme tam ještě bivakovali a začali scházet na druhou stranu slaňováním. Těch slanění bylo během třítisícového sestupu opravdu mnoho. Sestoupili jsme do gruzínské Svanetie, kde jsme už ale neměli co jíst. Na túru jsme se totiž vydali přesně podle našeho typického návodu, kdy s sebou vezmeš pouze dvě sušenky a jednu konzervu, které ti musí stačit. Náš výstup ale trval čtyři dny… V údolí nás uvítali první lidé – Svanové, kteří po nás chtěli kusy našich silonových lan. Když jsme se ptali, na co je chtějí, odpověděli, že jejich ženy je pak rozpletou a upletou si z nich punčochy. Uřezali jsme tedy lano, za které nám dali mísu, kterou vidím před očima dodnes. Nádoba byla plná mléka, ve kterém plavalo máslo. Hlad jsme sice měli, ale říkali jsme si: „Z toho se pěkně pose..m!“ Sešli jsme pak dolů do jiného horolezeckého lágru, kde nás ale nechtěli živit, protože jsme
45
PORTRÉT
u nich nebyli přihlášení. Potkali jsme tam ale docela hezké holky ze zájezdu z Gorkého, které nám řekly: „Bereme vás do party.“ Zpátky jsme se dostali přes sedlo Bečo na rusko-gruzínské hranici. A představte si, dole u silnice na nás čekal celé ty dny táborový autobus, který nás dovezl zpátky. Tam nás pak přesvědčovali, abychom se zúčastnili oslavy, na které nás pohostili dortem a vodkou. Náš další plánovaný výstup na Nakra-Tau nám už nedovolilo uskutečnit počasí. Přesto považuji můj první zájezd na Kavkaz za velmi úspěšný a rád na něj vzpomínám. O rok později jsem se na Kavkaz vrátil, tentokráte naše kroky směřovaly do údolí Bezingi. Tehdy byl zajímavý už jen odjezd z Čech. V Praze jsem ve smluveném termínu nastoupil do vlaku, přišlo mi ale divné, že nikdo jiný se mnou nejede. Po cestě mne však zastihla zpráva, že zájezd se koná až o týden později. Vystoupil jsem tedy v Popradu a došel na Térynu, kde jsme týden lezli. Pak jsem se sebral a konečně odjel na Kavkaz. Po cestě jsme přespali ve Lvově a letecky pokračovali do Minerálních Vod. Do té doby jsem se osobně s nikým ze zájezdu neznal, což bylo trochu nepříjemné. Zpočátku jsme v horách podnikli dva aklimatizační výstupy, během nichž jsme se dali dohromady s Jankem Ďuranou a Luďkem Zahoranským, které jsem doposud znal pouze z doslechu. Bylo mi nabídnuto, abych šel s nimi na prvovýstup v severní stěně Koštan-Tau. Vždy jsem byl pro každou špatnost, a tak jsme vyrazili. Můžu říct, že to byla trojice tak odlišných lidských typů, které se ale při lezení nádherně doplňovaly. Ludva byl ten klidný, rozhodující faktor, který jednak přelezl všechno, jednak se ničím nenechal z klidu vyvést. Byl to uklidňující a stmelující parťák. Na Koštan-Tau jsem se poprvé dostal do výšky pět tisíc. Pomalu jsem se sunul k vrcholu a Ludva mne cepínem píchal do zadku: „Šlapeš sice hezky, ale na místě!“ I později na Šchaře mne Ludva během lezení poháněl. Jeho podpora byla taková klidná. Na Kavkaze jsem měl pocit, že v Ludvovi je síla, která nás drží pohromadě, a že se vlastně nemůže nic stát. Dodávalo mi to určitý klid a sebevědomí a hlavně pocit radosti z lezení. Jano byl zase typ, který se musel do něčeho navést. Když jsi jej ale někam poslal a řekl: „Tamto vylez!“, vylezl to perfektně. Dnes se už poněkud zklidnil, dříve byl ale dosti výbušný. Stačilo říct špatné slovo a Janko hned po tobě vyjel! Jednou mu kdosi řekl „Pucer“9 a Janko na to: „S tebou som kravy nepásol!“ Já byl v naší trojici typ přizpůsobivý. Měl jsem tehdy už něco za sebou – ve skále i v ledu, a byl jsem tedy schopen ledacos přelézt. Tenkrát jsem si ani neuvědomoval, jaké štěstí se na mne usmálo, že jsem narazil na tuto partu. Opravdu! Dodnes to štěstí ještě nedovedu ocenit. Po prvovýstupu na Koštan-Tau padla i severní stěna Šchary. Původně se plánovalo, že ji polezeme jako dvě dvojky – ještě s Ivanem Kluvánkem.10 Stěna to ale byla problematická, protože měla špatnou pověst. Nebyla rozhodně jednoduchá. Nepatří mezi velké stěny, u kterých můžeš jejich nebezpečí nějakým způsobem ovlivnit – třeba tím, že nastoupíš v určitou dobu. Tady se to nedalo. Nahoře visí
46
Kavkazský portrét
Během prvovýstupu v severní stěně kavkazské Šchary v roce 1965
ohromné spousty ledu, který může kdykoliv spadnout. Nedá se proti tomu vůbec nic dělat. Kluci ale vymysleli, že se poleze těžkou skalní stěnou a pak ledovým hřbetem trasou, která byla částečně chráněná. Nevím, jestli by to fungovalo, ale bylo to uklidňující. Své určitě hrála na Šchaře i výška, přece jen se jedná o kopec s výškou nad pět tisíc metrů. Měli jsme ale obrovské štěstí a cestu nakonec zdárně vylezli. Za nejfantastičtější na celém prvovýstupu považuji jeho závěr. Pod vrcholem jsme narazili na ledovcovou trhlinu, ze které jsme vystoupili na vrchol a zase se k ní vrátili na bivak. Začalo se kazit počasí a na obloze se objevily mraky. A pak k nám dolezlo družstvo Ivana Kluvánka, jež se vydalo na vedlejší Tomaschekův pilíř. Kluci došli až k naší trhlině, kde jsme mezitím vybudovali tábor. Bylo to fantastické setkání. Před námi byl sice ještě dlouhý sestup, i přesto to ale byl nádherný bivak. Dolů jsme scházeli jako v peřince. Lano viselo nad námi i pod námi. Ludva Zahoran-
ský sestupovku znal z dřívějška, cesta dolů byla ale z orientačního hlediska vcelku jasná. Sestup nebyl úplně jednoduchý. Je to přece jen čtyřková cesta a hodně dlouhá. Když ale vlastně nemusíš nic dělat a stále jen sestupuješ, občas visí lano, po kterém sjedeš dolů, to je pak perfektní. A skutečnost, že se ostatní kluci vydali na Šcharu, aby nám pomohli, to považuji za vrchol týmového lezení. Patří jim za to náš dík. Považuji je rovněž za účastníky celé akce Šchara 1965, protože k výstupu patří i sestup. A protože byl tak perfektně zajištěn, bylo odstraněno riziko, které by po těch třech dnech mohlo v souvislosti s únavou nastat. Při takových sestupech se může vždycky cokoliv přihodit. Na Šchaře byl ale sestup pohádka. Po Kavkaze se naše cesty opět bohužel rozešly. S Janom jsem pak ještě lezl severní stěnu Matterhornu. Ne každý výstup v horách ti působí radost a uspokojení. I v daleko lehčích cestách než je ten v severní stěně Šchary, to mnohdy nemusí být ono, a Matterhorn byl přesně ten případ. Bylo to tam tehdy trochu násilné. Tlačil nás čas, počasí se pokazilo… Bylo sice léto, přišla ale změna počasí a celá stěna se zasypala sněhem. Začaly na nás padat lavinky a my museli vytraverzovat ze stěny. Úplně jsme ztratili cestu. Místo na bivak jsme pak hledali až v noci… Tam ta radost z lezení rozhodně nebyla. A nakonec se ještě dostavilo zklamání, že se nám cestu nepodařilo dolézt. V porovnání s tímto nepodařeným výstupem jsem náš kavkazský prvovýstup severní stěnou Šchary cítil jako pohádku a vrchol mé lezecké kariéry. A vše díky skutečnosti, že jsem se dostal do takové šikovné party. V roce 1968 jsme se s bandou kamarádů, mezi nimiž byli takoví lezci jako Jarda Budín nebo Miloš Matras, vypravili na expedici na polární ostrovy Špicberky. Trvala 4 měsíce, během nichž se nám podařilo uskutečnit celkem jedenáct unikátních prvovýstupů. O rok později jsme zase odcestovali do hor Kačkaru11 v Turecku na hranicích s Irákem a výsledkem bylo devět pěkných prvovýstupů. V dalším období mé lezecké kariéry mne pak bohužel zaskočily různé zdravotní potíže s krevním tlakem, kvůli nimž jsem nemohl odcestovat na výpravu k nejvyšší hoře Aljašky Mount McKinley, na kterou jsem byl pozvaný. Problémy mne potkaly také v manželství… Když je člověk pořád někde pryč, doma to moc fungovat nemůže. Se ženou jsme děti neměli, a tak jsme se nakonec rozešli. Byť se moje nastávající manželka dala na lezení také, už to bylo přece jen jiné. Mé horolezectví totiž přestalo být výkonnostní. Do hor jsem ale nepřestal jezdit. Měl jsem kolem sebe partu, se kterou jsem mohl jezdit lézt třeba do Alp pěkné ledové stěny. Přinášelo mi to také pocit uspokojení, můj horolezecký vrchol jsem už však měl za sebou. Pokračovalo i mé lezení na písku. Kdysi jsem totiž prohlásil, že polezu do té doby, dokud budu moci chodit, i kdybych měl lézt jednotky. Znám totiž příhody lidí, kteří jak zjistili, že už nemohou lézt na určité úrovni, zatrpkli a úplně přestali mít o lezení zájem. Samozřejmě, vývoj v lezení jde stále kupředu, většinou po etapách, což je dáno novou a dokonalejší
výzbrojí, technikou, tréninkem… A že na něco těžšího už člověk nestačí? To přece není důvod s lezením končit. Snažím se tedy stále žít lezeckým životem ve skalách, přitáhnout další lidi k lezení a předávat jim své zkušenosti a nadšení. Jde mi i o to, aby pro mladé nebyl písek jenom tělocvična. Proto pořádáme různé akce, srazy – jarní, zimní, také akce, které souvisí s lezeckou historií. Jsem přesvědčen, že převážná většina mladých lidí nejsou žádní blbci, až na pár výjimek, které se samozřejmě najdou všude. Tak se do mladé generace dostává povědomí, že lezení a horolezectví je určitý životní styl. Jak říkává moje žena: „Pro tebe
Z povídání na horolezecké chatě v Tisé, květen 2011 Vzpomínal jsi na své rodiče a dětství ve velmi složité době. Tvůj tatínek byl po válce odsunutý? Ne, jeho příběh měl trochu jiný průběh. Za války se otec stal důstojníkem německé armády. Bojoval v Itálii, kde se také vzdal Američanům. Když skončila válka a nastalo příměří, chtěl se samozřejmě dostat přes Rakousko do Čech k rodině. Celou jejich skupinu ale zajali, a zatímco jsme na něj s maminkou čekali, umístili jej do sběrného tábora. S mámou jsme bydleli v pěkném prostředí. Po válce nás ale přesídlili do jedné malé místnosti. Nábytek všechen sebrali. Byli jsme sice ze smíšeného manželství, přece jenom jsme ale museli nosit pásky označující Němce. Já přitom téměř neuměl slovo česky, protože jsem se učil v německé škole. Tehdy nás trošku ochránila babička, která byla Češka. Nastaly i problémy se zásobováním. Němci tehdy dostávali třetinové příděly než ostatní. Všechno se ale dalo zvládnout. Byť se za námi táta chtěl dostat, nakonec se mu to nepodařilo. Tehdy se příliš nerozlišovalo mezi důstojníkem SS a normálního vojska. Hrozilo, že by jej tady někdo zastřelil, jak se to tehdy stávalo. Proto se chlapi sebrali a ze sběrného tábora utekli do Rakouska, kde už zůstali. Civilisté, co je hlídali, byli na rozdíl od vycvičených vojáků nezkušení. V Rakousku to taky nebylo jednoduché. Byla chudoba. Na jedné straně Rusové, na druhé zase Američani, kde to bylo trošku jiné. Američané to tam s Unrrou12 přece jen trochu zásobovali.
Příprava na lezení
jsou na prvním místě hory, potom skály, pak kamarádi, a nakonec teprve rodina!“ Což ženské stejně nevymluvíš. Teď vedu takovou skupinu. Lezu s kýmkoliv a jsem celkem spokojený. Zdraví mi slouží. Nedávno jsem oslavil šestasedmdesáté narozeniny. Takový příklad – před pár léty jsem byl na Taschach Hütte v rakouských Ötztalských Alpách, kde jsme objevili ledový pilíř. Mladí vyslovili přání, že by jej chtěli vylézt. Říkal jsem: „Tak půjdeme!“ Vyrazili jsme tedy. Lezení tam bylo dost strmé. Kolmé ledy, které nebraly konce, cestu jsme ale úspěšně vylezli. Po celou dobu nás zezdola pozorovala skupinka s vůdcem, jak se plácáme v ledové stěně nahoru. Když jsme se pak potkali na chatě, kolega jim říká: „Stěnu jsme vylezli na počest mého kamaráda, kterému je zrovna čtyřiasedmdesát.“ Bylo to pro mne velké zadostiučinění. Chci tím říct, že když se dostaneš do stadia, kdy každý den a každý vrchol, který vylezeš, je svátek, věk není pro lezení rozhodující. Pro mě je to vždycky fantastický zážitek, když mohu vylézt s kamarády na nějaký vrchol. Nevím, jak podobné situace vnímají ostatní, já ale obrovsky. Jsou to zážitky, ve kterých žiju. A doufám, že jich bude ještě hodně. V jedné knížce jsem vyčetl: „Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nás nemůže nikdo vyhnat!“ No, není to krásné?
V milovaných pískovcových skalách
Otec tady kdysi sestavil jazzovou skupinu. Hrál na bicí a saxofon. V Rakousku pak dal dohromady další kapelu jazzmanů, která hrála pro Američany za stravu a cigarety. Když tam Američané svou misi končili, probudil se v něm zase obchodník a otevřel si tam zase obchod v rámci obchodního řetězce Spar. Tak žil až do svého důchodu, kdy všechno prodal a stal se rentiérem. S mou maminkou se nerozvedl, přesto se už ale nikdy nesetkali. Do určité doby se za ní vůbec nemohl dostat. Když se do čela strany dostala nová generace v čele s prezidentem Novotným, nastalo určité uvolnění a styk se zahraničím se už povoloval. Maminka už ale byla nemocná a nikam jezdit nemohla. Já za otcem ale jezdil pravidelně. Byl jsem mezi rodiči taková spojka. Velmi mne zaujalo tvé tvrzení, že jsi německý romantik… Často se mne ptají, jestli se cítím jako Němec, nebo Čech. Samozřejmě že jsem vyrostl tady, mám české školy, občanství a všechno, co s tím souvisí. Mám ale německé kořeny, což se na mně přece jen nějak muselo projevit. Vychováním, od mámy, jsem spíše Němec. Bylo přece jen trochu jiné, než je u nás obvyklé. Je v něm určitá větší disciplína. Tím nechci říct, že Češi jsou Švejci. Německá
mentalita je ale opravdu jiná mentalita, což se projevuje i v horách. I když je to blbost, sepsal jsem na papír svůj pohled na různé národy, jak se chovají na horách. Lze na nich opravdu pozorovat určité odlišnosti. Češi se na horách chovají velice suverénně, přátelsky a jsou výkonnostně fantastičtí. Na to, že vlastně nemáme vůbec žádné hory a jsme takhle malinký národ, jsme přitom psali dějiny evropského i světového horolezectví, klobouk dolů! Poláci a Slovinci je sice psali taky, u nich je jejich přístup k horolezectví jiný. Češi jdou totiž do hor s humorem a s přehledem. Němci v horách bojují. Pro ně je horolezectví boj – „kampf“, z čehož taky trošku mám. Proto jsem taky ze všech průserů vyšel dobře. Vždycky jsem všechny vyvedl z nesnází, což trochu přičítám k této nátuře. Že se považuji za německého romantika zřejmě souvisí i s mými oblíbenými umělci, ke kterým rozhodně patří spisovatel Friedrich Schiller a hudební skladatel Richard Wagner. Když posloucháš jeho hudbu, musí ti běhat mráz po zádech. Jinak se hodně zajímám o obrazy starých mistrů. Dost jezdím po galeriích, což také patří k mým vedlejším zájmům. A v poslední době jsem se také dal na sbírání všelijakých povídek. Jazykově i stylisticky mi je upravuje jedna paní. Povídka je totiž určitý literární styl, kdežto já své příběhy spíše jen vyprávím, takže literárně správné označení mých výtvorů by mělo být spíše historky. Nejsem sice žádný spisovatel, přesto si myslím, že tyto příběhy se musí jednou sepsat, jinak se ztratí. Zmizí a už se k nim nikdo nedostane. Dost mne v tom opět inspirovali Němci, kteří vydali knížku úsměvných příběhů v horách. Nepíši jen o svých zážitcích, ale sbírám i příběhy jiných. Mám už sjednaného i sponzora, který je ochoten financovat nějaké to knižní vydání. Rád bych své sebrané humorné příběhy také doplnil obrázky kamaráda Jirky Švadleňáka, který je mimochodem výborný lezec. Je sice dost ukecaný, ale kreslí moc hezky. Vraťme se zpátky k lezení. Své první cesty na písku jsi tedy zlezl tady v Ostrově? V Ostrově a Rájci, kde jsme s lezením opravdu začínali. Mnoho cest jsme pak samozřejmě vylezli i v Hřensku a v Labském údolí. Také jsme ale jezdili do Prachovských skal, kde jsme přelezli všechny nejtěžší cesty, co tam v tehdejší době byly – třeba Drážďanskou, Synáčkovu věž, o Čapce a Jehle ani nemluvě. Speciálně nás zaujala Drážďanská, kde je taková dlouhá cesta, asi sedmikruhová. Lezli jsme na ní od kruhu ke kruhu, což se nám fantasticky líbilo, protože u nás v Labáku těch kruhů bylo vždycky málo. V Prachově mám dokonce prvovýstup – na Kladivo. Později jsme začali jezdit do skal na Mužském. Lákala nás Kobyla, na níž jsme přelezli obě cesty. Pamatuji si, že jsem se tehdy najedl a lezl na Kobylí věž a mezi prvním a druhým kruhem jsem spadnul. Visel jsem tak hlavou dolů a zrovna šel kolem Olda Kopal s Karlem Cermanem. Koukali se na nás a povídají: „Hoši, hoši, co to tady děláte?“ Společně jsme se pak tomu smáli. Nebo Smítkova spára na Rakev. Vždycky, když jsem tam jel, říkal jsem každému: „Když v ní vylezeš dva metry, máš u mě deset piv!“ Není to dodnes žádná sranda. Cesta totiž vyžaduje zvláštní techniku. Samozřejmě jsme také dojížděli na Hrubou Skálu – Hrubici, a to hodně často. Dříve jsme jezdili vlakem na trati Děčín – Česká Lípa – Turnov, později jsme si ale koupili motorky. Často jsme totiž jezdili do jedné z nedalekých oblastí patnáct, dvacet kilometrů z Děčína autobusem. Jednou mi tak kamarád povídá: „A v neděli v pět hodin jede autobus zpátky.“ Fajn! V pět jsme pak stáli na zastávce, jenže žádný autobus nepřijel. Podívali jsme se na „fahrplan“, kde bylo samozřejmě napsáno, že v neděli nic nejede, a tak jsme museli šlapat domů pěšky. Cestou do Děčína jsme navíc zmokli. Tehdy jsme si přísahali, že do čtrnácti dní bude mít každý z nás motorku,
47
PORTRÉT
děj se, co děj. Při výdělku nějakých 1.200 korun, kdy motorka stála osm tisíc, to nebyla žádná sranda. Nějak jsme to ale nakonec zvládli. Jeden koupil motorku, druhý skútr, a už jsme na skály jezdili po vlastní ose. Proto jsme taky začali jezdit na Hrubici, která nám připadala, nechci říct lehká, to ne, ale ta klasifikace byla pro nás měkká – údolní cesty na Blatník a podobné jsme doslova chodili. Přelezli jsme tam vše od „Rudé hrany“ na Dračí věž až po Maják. Nejvíce se mi tam líbila ta půlměsíční „Kouřová spára“ na Daliborku. Začátek je tam hladký, ale pak už to jde. Když jsem do cesty nastoupil poprvé, dolezl jsem k druhému kruhu a dobral kolegu, který chtěl lézt zbývající úsek výstupovou spárou. Tenkrát jsme neseděli v sedačkách. Měli jsme jen kulatou smyčku pod zadkem. Taky jsme se řídili pravidlem, ať si první dělá, co chce. Leze pomalu nebo rychle, je to jeho věc. Jenže ten můj kamarád furt a furt nelezl. Seděl jsem tam u kruhu, čekal, a smyčka se zařezávala hlouběji a hlouběji do zadku. Nevydržel jsem to už a zavolal: „Co tam děláš?“ Ozvalo se: „Nemám tady jištění…“ Dostal se do situace, kdy další krok by byl nebezpečný, tak tam kapesním nožíkem rýpal do skály a chtěl udělat hodiny. Stejně se mu to nepovedlo a musel cestu dolézt až nahoru bez dalšího jištění. To byl tedy můj první výstup „Kouřovou spárou“. Jinak jsme tam lezli i ostatní cesty od Josky Smítky. Moc se nám tam líbilo – tamní prostředí i konfigurace skal jsou tu úplně jiné než u nás v Labáku.
Starou cestou na Blížence v Rájci, květen 2011
Z pískovcových oblastí, kde se mi to líbilo, bych vzpomenul i skály v Bavorsku s docela hezkým lezením, byť docela odlišným od toho našeho. Nebyl jsem ale ještě v nové pískovcové oblasti s červeným pískovcem za Stuttgartem…
Když mohu s kamarády vylézt na nějaký vrchol, je to pro mne vždycky fantastický zážitek
Pak přišel na řadu Adršpach, což je pískařská pohádka sama o sobě. Musíš tam zvládat trochu jinou lezeckou techniku. Vždycky říkám: „V Adršpachu je spousta cest, ve kterých jsou jenom tři chyty.“ Přelezli jsme tam Milence, Starostu, Starostovou, Koberce, Elišku, Krále… Adršpach mne zaujal, na rozdíl od cest v Teplických skalách, kde jsem toho moc nevylezl. Do Ádru jsme ale jezdili pravidelně dvakrát do roka. Dělávali jsme tam rodinné zájezdy pro třicet, čtyřicet lidí. Utábořili jsme se a já pak všechny zaváděl do skal. Kluky, kteří lezli do té pětky, jsem třeba brával na Milence. Fantastický výstup! Vzal jsem je i na Starostovou, což je ještě náročnější cesta. Obrovsky mne těšilo, že jsem tam mohl tyto kluky vzít. Jezdili jsme i do nepískovcových oblastí, jako je třeba Kozelka. Každoročně jezdíme také na Kamýk, kde se u Vltavy nacházejí žulové stěny. Na prodloužený víkend se tam sejde celá naše parta a lezeme.
48
Za ta léta si toho hodně pamatuješ. Mohl bys tedy popsat historii lezení v Labském údolí? Lezení v Labském údolí je samostatná kapitola. Určitě si lze všimnout, že zdejší pískovce se nacházejí ve třech vrstvách. Nejnižší leží u Labe, pak je rovina, následuje údolí v Ostrově, a nakonec Sněžník a Tisá, které jsou úplně nahoře na kopci. V Německu je to podobné, jejich stolové hory jsou tam ale obrovské. Labské údolí se dělí na pravou a levou stranu a skály jsou tam hodně vysoké. Některé z nich dokonce přesahují i sto metrů. Konfigurace na pravé straně je přitom jiná než na levém břehu, na obou stranách je ale vynikající tvrdý pískovec. V počátcích labského lezení k nám nejprve pronikali saští lezci přes Hřensko, kteří začali jako první vystupovat na tu dobu opravdu těžké vrcholy jako Rosenstein – Růžová, nebo Wotanskegel – Vojtěch. Na levé straně Labe byl vlastně pouze jeden vrchol – Jeptiška, která odolávala dlouho. Cesty jako je „Růžová“ nebo „Údolní cesta“ na Hlásku jsou dlouhé, téměř na dvě až tři lanové délky. Když tady Němci s lezením skončili, zanechali po sobě klasické cesty. Nebylo jich mnoho, ale byly pěkné. Pak začala éra děčínských lezců. Musím jmenovat zejména Karla Krom-
bholze a bratry Helmuta a Heinze Weigelovy, kteří tady začali dělat moderní prvovýstupy. Karel Krombholz, mezi kamarády zvaný Karli, byl vynikající lezec, jehož hlavní devizou bylo: „Kde je spára, tam je i cesta“, podle čehož taky jeho linie vypadaly. Dělal tak třeba dlouhou spáru Vyhlídkové cesty a první kruh osadil až téměř čtyřicet metrů nad zemí, což mu ostatní také vyčítali. Dal se ale ukecat a do cesty dodatečně přidal ještě mezikruh. Pak ho ale zase jiní zepsuli, že je to vlastně zdevastování původní cesty. Takové tehdy byly doby… Později Karliho zatáhli i do Vysokých Tater, jenže ty nebyly jeho pivo. Byl to prostě pískař a Niedergrund – Dolní Žleb, byl jeho domov. Byl to přesně ten případ, že když lezec nemůže stačit mladým a neleze sedmy, tak raději neleze nic. V dobách, kdy už tedy přestával lézt, začal chodit po Niedergrundu a hlídal jej z hlediska čistoty lezení. Přihodila se mi například následující příhoda. Na Jeptišku se vždycky lezlo s velkým stavěním. Dva se postavili a třetí lezl na vrchol. Já se pokusil vylézt tento úsek čistě, což se mi taky podařilo. Můj přelez jsem taky hned zapsal do vrcholové knížky, načež se z protější skály ozvalo: „Jsi první, kdo to vylezl!“ Celou tu dobu tam seděl a pozoroval, jestli to čistě přelezu, nebo ne. Říkal jsem tehdy: „Fajn, aspoň mám důkaz.“ Pak nastala doba další generace mladých, ke kterým patřil Ruda Zabilka13, lezecký talent od přírody. Ruda poprvé přiložil ruku ke skále a hned lezl sedmy. Nezabýval se tím, že by začínal s dvojkou nebo trojkou. Opravdu byl
perfektní. Zanedlouho začal na Labských pískovcích tvořit moderní cesty – dobře odjištěné, velice promyšlené… Jeho linie jsou fantastické dodnes. Řekl bych, že po Němcích a po Krombholzově období znamenala Zabilkova éra třetí generaci lezců v údolí Labe. Bohužel, život Rudy Zabilky záhy skončil. Začal jezdit do Tater, do hor, což by asi dobrý pískař neměl. Trochu odbočím – saští lezci taky chtěli začít jezdit do Tater, ale všichni víme, kolik jich tam pak zůstalo. Na Tatry prostě neměli. Nemohl jsem třeba pochopit, jak někdo mohl ve Žluté stěně bivakovat a zmrznout. Bylo to pro mne nepochopitelné. I kdybych tam dostal hlad, tak shodím tři lana a jsem dole. My lezli Cagašíka vždycky buď brzy ráno, dokud nepřišli turisti, nebo odpoledne, když nebylo co dělat. Nechci to nějak znevažovat, ale toto se opravdu stalo. Ruda pak v zimních Tatrách traverzoval svah z Malé Zmrzlé doliny pod Černým štítem, cepín měl zastrčený za batohem a uklouzl. Než stačil vytáhnout cepín, bylo už pozdě. Dostal se do rotace a jeho konec se již nedal zvrátit. Na smrt v horách mám svůj názor. Je to možná kacířské, ale k horolezectví smrt patří, protože je to sport, který v sobě skrývá náboj napětí. Odsuzuji pohádky o adrenalinu, které mi připadají jako moderní blbosti. Na túry v horách nastupuje s nábojem napětí každý. Nejenom prvolezec, ale všichni. Jestliže pak v horách někdo zemře, tak zahyne v prostředí, které miloval a do kterého se dobrovolně vydal. Samozřejmě, vždycky je to tragédie. Zažil jsem jich poměrně hodně. Největší riziko vždycky souvisí se situací, kdy do oddílu přijdou mladí kluci. Vždycky jsem chtěl, aby mlaďoši byli samostatní a aby chodili na túry sami. Jenže jednou se stalo, že hoši odjeli do Tater a nastoupili do Javoráků, které v létě nejsou nic moc. Takové túry bych zakázal. Kluci samozřejmě „schrastli“ a zabili se. Nepřeji nikomu zažít situace, kdy je třeba zajít oznámit takové zprávy jejich rodičům. To je zlé a potřebuje to silný žaludek. Co se přitom má vysvětlovat? V daném případě vzali neštěstí jejich syna rozumně, prostě že jejich syn zahynul tam, kde to měl rád, a nechali jej pak pohřbít ve Smokovcích. Jinak to bylo, když se stalo neštěstí na Beraních Rozích, při kterém se zabil Joska Čihula se Soukupem.14 Na pohřbu mne pak jeho matka napadla: „Ty vrahu!“ Lezl jsem tehdy jako první a utrhl lavinu, která zmiňovanou dvojici smetla dolů. A noviny, pitomý, napsaly: „Tschunko utrhl lavinu, která zabila…“ Když v horách někdo zahyne, vždycky jsou to tragické okamžiky. Třeba když se v Norsku zabil mladý Chroust. Nebo v Alpách – byli jsme na jednom z vrcholů a na sousedním zabil jednoho horolezce blesk. Na Mont Blancu jsem zase viděl během výstupu padat tělo ze stěny a přitom věděl, že když dopadne dolů, nemá šanci přežít. Mně se zatím v horách neštěstí vyhýbalo. Měl jsem nějaké pády, také jsem přežil několik lavin, ale vždy jsem ze všeho vyšel víceméně v pořádku. Nechtěl jsem svým vyprávěním nic dramatizovat. Chtěl jsem jen poznamenat, že smrtelné nebezpečí k horolezectví prostě patří. Ve tvém vyprávění cítím trochu rozpor. Ty jsi přece také pískař, který leze po horách… Máš sice pravdu, ale na rozdíl od klasických pískařů jsem k horám tíhnul od začátku. Možná jsem to v sobě měl od rodičů, každopádně jsem za pravé horolezectví považoval vždy hlavně výstupy v horách. Proto jsem se také snažil dostat do Alp i do vyšších hor. Bohužel, na rozdíl od jiných, Himálaj mi zůstal odepřen. V době, když už by to bylo možné, neměl jsem na nejvyšší kopce fyzicky ani zdravotně. Vždycky jsem říkával: „Správný horolezec dokáže lézt i po zmrzlém hovně!“ Proto jsem lezl za každé situace – v ledu, v zimě, na vápně, dokonce jsem byl i v oblasti, kde se leze v mačkách a s cepínem po strmých travách. Lezení
zase vzadu. A pro mne osobně bylo z celé cesty opravdu nejnamáhavější vyndávat jištění na těch zbrosech nahoře. Výstup byl fantastický, protože probíhal bez sebemenších zádrhelů. Úplně bezproblémově. V noci byla sice zima, což ale bylo v dané situaci normální. Chtěli jsme totiž ušetřit na váze. Však se na nás taky Rusové koukali jako na cvoky, když jsme nastupovali do dvoukilometrové stěny jen s malým kletráčkem, ve kterém byl akorát vařič, čaj a dva žďáráky. Fantastické také bylo, že když jsme přelezli „zbrosy“, a bylo tudíž jasné, že na nás už shora nemůže nic spadnout, pozval nás Ludva na kávu. V baťohu měl totiž schované kafe, které uvařil. Lezecké zážitky to byly skutečně moc pěkné. Řekl bych ojedinělé…
Gert řídí záchrannou akci v Norsku v roce 1973
je přece pořád stejné. Hlavní zásada je prostě udělat krok výš a to je vše. Důležitá je při lezení samozřejmě také psychika. Člověk by se měl na lezení těšit. Vzpomínám si třeba, jak jsem se při výstupu severní stěnou Šchary jednu chvíli koukal dolů a pomyslel si: „Teď si v těchto sračkách, přitom bys byl radši dole…“ Ve stěně mne opravdu najednou přepadl stísněný pocit. Naštěstí mne ale rychle přešel, jakmile jsem opět začal lézt. Podobné úvahy se ale někdy v horách dostaví, což je špatné, protože to hlodá na morálce. A v horách člověk morálku potřebuje. Němci pro to mají výraz. Říkají tomu „auftrieb“ nebo „drauf nach oben“, což znamená, že tě něco tlačí nahoru. Že přijdeš ke skále nebo do hor a něco tě nutí lézt. A když takový pocit nemáš a lezeš z nějakého jiného důvodu – z povinnosti nebo dokonce s obavou, tak to není dobře. Asi nebudu jediný, kdo obdivuje vaši psychickou odolnost při prvovýstupu nezlezenou severní stěnou Šchary… V souvislosti se Šcharou bych chtěl připomenout ještě jednu věc. Aby mělo lezecké družstvo v podobné stěně úspěch, nezáleží vždycky jen na tom prvním, ale i na těch ostatních. Trojka je na horách někdy ideální z hlediska bezpečnosti. Dvojka je zase rychlejší. Proto jsme také některé části výstupu lezli jako dvojka – prvolezec dobíral najednou zbylou dvojici. Dokonce jsme některé pasáže přelézali moderním způsobem, kdy jsme na jednom laně postupovali současně všichni tři. Už jsem se zmiňoval, jak jsme se všichni tři doplňovali. Jano byl perfektní ve skále, já zase tíhnul spíše k ledu a Ludva byl specialista na mixy, které mu šly perfektně. Úseky, které jsem nazýval „beton se střepy“, Ludva překonával skutečně bezvadně, se svým tyoickým klidem a rozvahou. Ve vedení jsme se samozřejmě střídali. Pamatuji si také na skalní úsek, nazvaný „Černá spára“. Lezli jsme ji pomalu už ve tmě a stále neměli místo na bivak. Přesto se mi tato pasáž z lezeckého hlediska moc líbila. Někdo musel být občas také vzadu, aby vytloukal jištění. Můžu říct, že vytloukat postupové body, po kterých potřebuješ lézt, bylo někdy hodně obtížné. Obzvlášť na „Žehličce“, jak jsem nazval jeden ze „zbrosů“ – séraků v horní části stěny. První lezl po žebřících, které zavrtal, druhý po nich vylezl nahoru a třetí musel vše ze stěny zase vyndat. V některých místech jsem opravdu visel na jedné ruce a druhou šrouboval. Chci tím říct, že naše trojice tvořila jednolité lezecké družstvo, ve kterém někdo musel být vepředu, jiný
V roce 1966 sis pořádnou zimu užil také v Alpách. Můžeš na vaše tehdejší výstupy v zimním období také zavzpomínat? Tenkrát se vymyslelo, že reprezentační družstvo pojede do oblasti Mont Blancu v zimě – v březnu. V Chamonix nás pak také zastihly skutečně zimní podmínky. Tehdy jsem měl opět obrovské štěstí na parťáky, protože jsem lezl s vynikajícími lezci Jardou Budínem a Milošem Matrasem. Počasí nám ale rozhodně moc nepřálo. Rozhodovali jsme se, co polezeme. V plánu jsme měli například Grandes Jorasses, a tak se naše skupina vypravila směrem k ledovci Mer de Glace. Zubačka na Montenvers v zimě nejezdila, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme aspoň po jejích kolejích. Na trati ale pracovali dělníci, kteří nás nechtěli pustit dále. „Kudy tedy máme jít?“ ptali jsme se jich. Na naši otázku opravdu neexistovala jednoduchá odpověď, a tak se nechali ukecat a my mohli pokračovat dále v cestě. Vlezli jsme do tunelu, jehož konec byl ale zavalen sněhem. Museli jsme v něm vyrubat cepíny díru, abychom se dostali ven. Došli jsme na Montenvers, kde byly všechny budovy úplně pod sněhem. Při pohledu na „Jorassy“ nám došlo, že tento cíl je v daných podmínkách pro nás nedostupný a musíme zvolit jiný cíl. Rozhodnutí padlo na „Contaminovu cestu“ na Aiguille du Midi, kde byla stěna čistá. Vyjeli jsme tedy nahoru lanovkou a sestoupili pod stěnu. Tato moderní cesta vede pilířem s klasifikací šest plus. I když to není příliš vysoká stěna, jednalo se o dost těžké lezení. Jak často říkám, je to cesta, kde se opřeš o stěnu a zatlučeš první skobu, jinak se nedostaneš výš. Při lezení jsme se střídali. Výstup byl hodně technický, vedoucí ale v nádherné skále. Narazili jsme třeba na úseky se spoustou zatlučených skob, my je ale přelézali čistě. Prsty tehdy dostaly pěkně zabrat, protože jsem jednu spáru přelezl i sokolíkem. Vedle byly sice skoby, já se ale do nich ani nestačil cvakat. Raději jsem celou pasáž vyběhl v kuse až nahoru. V převisech zase byly klíny s provázky. Jarda Budín do nich zavěsil žebříček a najednou: „Drc!“ Provázky povolily a už byl dole. Tímto způsobem jsme se propracovávali nahoru. Padla ale tma a my museli zabivakovat. Na malé lavičce jsme se přiskobovali ke stěně a začali s vařením. Z vrcholu se vypravila poslední lanovka s třemi kabinkami. Nad námi se ale najednou zastavila. Osazenstvo lanovky nás chtělo pozdravit. Popřáli nám dobrou noc, rozloučili se a vrátili se zase zpátky do stanice. Nastala krutá zima. Celou noc jsme přečkali v minus pětadvaceti, v sedě bez spacáků. Chvíle dlouhého čekání na svítání jsem si tehdy krátil kouřením. Když jsem tak na bivaku vytáhl cigáro, Miloš Matras povídá: „Prosím tě, kuř, ať je tady alespoň nějaký teplý ohýnek!“ Druhý den jsme cestu dolezli na vrchol. Aiguille du Midi má vlastně vrcholy tři – hlavní, prostřední a ten, kde je vybudovaná stanice lanovky. Mezi nimi je hřebínek, na kterém jsou udělané lávky se zábradlím pro návštěvníky. Když jsme začali scházet, spatřili jsme zřízence, jak lopatami odhazují sníh z lávek, abychom mohli pohodlně projít. Bylo to od nich pěkné. Na stanici nás navíc pohostili a nechali nás
49
PORTRÉT
přespat v místnosti s elektrickým topením. V noci jsem se probudil a cítím obrovské teplo. Miloš Matras dal topení na plný výkon. Tam snad bylo čtyřicet stupňů… Další plán nás zavedl na lyžích pod Kapucína. Měli jsme obyčejná prkýnka s kandahárem, něco jako předzvěst dnešních skialpinistických lyží. Vyjeli jsme s nimi lanovkou opět na Midi, trochu sestoupili, pak na nich sjeli kus dolů, natraverzovali pod Kapucína a postavili stan. Druhý den jsme nastoupili do stěny. Bylo mi ale nějak zle, přesto jsem se rozhodl: „Půjdu s vámi!“ Začal jsem lézt a dokonce chvíli tahal cestu i jako první. Miloš Matras to samozřejmě nenechal bez komentáře: „Teď ses málem poblil, pos..l, a chceš jít jako první, jo? No dobře.“ Lezení vedlo velmi převislou stěnou, která mi připomínala řadu balkónů nad sebou, vždy posunutých stále víc a víc do prostoru. Cesta v nádherné skále byla dobře vyskobovaná. Vršku se nám ale nepodařilo dosáhnout, neboť se opět začalo kazit počasí. Museli jsme slanit stěnou dolů, což nebyla žádná sranda. Hodili jsme
Večer na vrcholu Dome de Gouter nad chatou Gouter
Idylka na horách
dolů lano, které zůstalo viset pořádný kus od stěny, takže jsme se pak na něm museli pořádně rozhoupat, abychom se dostali zpátky ke skále. Ve stanu pod stěnou se kluci rozhodli, že počkají na zlepšení počasí. Já se ale necítil dobře, a tak jsem se vydal na lyžích po Mer de Glace zpět do údolí. Nejsem žádný velký sjezdař, s batohem na zádech jsem se ale přesto dolů dostal. Dobře si ale pamatuji, jak jsem měl na konci ledovce vytřepané nohy… Kluci nalezli do jedné z klasických cest na Mont Blanc, která vede napřed ledovou stěnou a pak hřebenem. Přišla ale změna počasí a s ní velká vichřice. Vrátili se omrzlí a my pak s nimi šli do nemocnice. Poprvé jsem tam tehdy viděl zelenou gázu, co se přikládá na omrzliny. Jelikož se za veškeré lékařské úkony platilo a my neměli žádné pojištění, netrpělivě jsme čekali na částku k zaplacení. Lékař nám ale nakonec sdělil, že po nás nic nechce. Dost se nám tehdy ulevilo. Blížil se konec našeho pobytu ve francouzských Alpách a my se rozhodli ještě pro výšlap na Mont Blanc. Francouzi byli nad naším cílem trochu rozpačití, poněvadž v zimě se na něj vůbec nechodilo. Opět jsme zamířili k lanovce, která pro nás byla nesmírně drahá. Opravdu to nebyla legrace, vždyť jsme s ní už jeli dvakrát nahoru. Co se ale stalo… Když viděl ředitel lanovky horolezce, což bylo v zimě dost neobvyklé, dal se s námi do řeči. Vyptával se na všelijaké věci. My se zase od něj dozvěděli, že je vášnivým ragbistou. Já o tomto sportu věděl akorát, že se hraje se šišatým míčem. Trochu jsem uměl francouzsky, a začal si vymýšlet: „U nás se ragby také hraje…“ Byl ve svém živlu a nakonec z něj vypadlo: „Chlapci, já vám tu lanovku zařídím.“ Moje divadélko se vyplatilo. Za chvíli na nás volal: „Pojďte do této kabiny!“ Zjistili jsme, že uvnitř je thajská princezna a s ní pět bodyguardů. Byla to krásná mladá holka, která řediteli na jeho žádost o naši společnost kývla, a my mohli nastoupit i s lyžemi a batohy. Vyjeli jsme. Byla velmi mladá, my byli taky mladí, a tak jsme se začali normálně bavit. Bodyguardi na nás jen nevěřícně koukali, jenže ona byla pro ně šéfka, a tak museli držet hubu. Cesta na první mezistanici nako-
50
nec trvala dost dlouho, z princezny se ale vyklubala úplně normální, moderní holka, žádná „fouňa“. Popřála nám pak hodně zdaru. Byl to krásný zážitek. Z konečné stanice lanovky se traverzuje pod masivem Aiguille du Midi až na horní část Bossonského ledovce. Nebyl to jednoduchý úsek, poněvadž byl velmi lavinózní. Museli jsme se jistit lanem. Jeden šel napřed s lyžemi a šlapal. Kdyby ulítl, podrželi bychom jej. Tímto způsobem jsme přetraverzovali na ledovec. Mohu říct, že někdy bylo sněhu opravdu až po pás. Lyže jsme pak sundali a zapíchli je tam do sněhu. Pokračovali jsme v cestě přes ledovec. Sněhu bylo opravdu hodně. Došli jsme až na chatu Mulet, která stojí na výspě. Po celou zimu v ní byla otevřena místnost, kde se dalo přespat. Následující náš výstup pokračoval za docela pěkného počasí. Čím jsme byli výše, sněhu ubývalo. Poslední „hang“ pod hřebenem už byl holý. Za třeskutého mrazu jsme pak hřebenem pokračovali až k chatě Vallot, nevelké plechové boudě, do půlky zasněžené. Bylo teprve odpoledne a pokračovat dále už nemělo cenu. Dovnitř chatky jsme se museli prokopat sněhem. Venku řádila stále větší zima a mráz. Později nám prozradili, že na přístrojích nahoře bylo tehdy naměřeno přes čtyřicet stupňů pod nulou. Bylo to opravdu hodně. Miloš Matras byl vždycky obrovský koumák. Povídá: „Hele, mohli bychom se vyspat v observatoři…“ Nad chatou totiž stála ještě jedna starší bouda, která sloužila k meteorologickým měřením15. Šli jsme se tedy na ni podívat. Vedly do ní dveře, zamčené a zabedněné, protože observatoř nebyla v zimě provozu. Bylo na nich patrných šest šroubů, které jsme začali pomocí skoby a piklu odmontovávat. Když se nám nakonec dveře bez kliky podařilo otevřít, zjistili jsme, že za nimi jsou ještě jedny. Na ty už jsme ale neměli sílu. Vše jsme tedy zase zabouchli, a protože jsme byli poctiví, šrouby jsme zase zpátky našroubovali. Vrátili jsme se zase zpět do Vallotky. Můžu říct, že jsem si tehdy pomyslel, že tam zmrznu. Měli jsme jen žďárák, já navíc malinkou sloní nohu s péřovkou. Čaj jsme vařili na dvou vařičích Bluet, kdy jeden ohříval ten druhý. V noci byla opravdu strašná zima, kdy jsem si myslel, že už musím každou chvíli ztuhnout. Nějak jsme to ale přežili. Ráno jsme pak nalehko šlapali po hřebeni k vrcholu. Byl krásný den. Nefoukalo, ale mráz byl stále příšerný. Přes boty jsme měli převleky ke kolenům, takové pytle, přes které byly nasazené mačky. Navíc péřovky, kukly, brýle, ruské péřové
rukavice, takže něco jsme vydržet museli. Jardovi Budínovi se ale uvolnila mačka. Sundal jsem si proto rukavice, udělal pár pohybů, a když to začalo zábnout, musel jsem je dát zase do tepla. Pod vrcholem je dlouhé táhlé ledové pole. Po jeho překonání se nám naskytl neradostný pohled – narazili jsme na hliníkové trosky, kolem kterých ležely samé mrtvoly. Malinké, ohořelé, bez hlavy nebo naopak jenom nohy… A všechno mohutně zmrzlé. Nebylo to vůbec příjemné. Tři neděle před tím totiž do Mont Blancu narazilo letadlo indické letecké společnosti. Nedařilo se mu přistát, a tak se muselo vracet a celý manévr dopadl tragicky. Od té doby na vrcholu nikdo nebyl. Helikoptéry tehdy ještě nedokázaly létat do takové výšky. K dispozici byly pouze letecké snímky. Ležel tam i pytel s poštou, který jsme vzali s sebou. Opodál ležel kus křídla a motoru. Při nárazu asi letadlo vybuchlo a všichni shořeli. Neexistovalo, aby pád někdo přežil. Byli to bohatí lidé, nic jiného jsme si ale nedovolili vzít. Jedině Jarda, kterému byla zima, si vzal dlouhou zelenou deku, do které se zahalil. Tak došel až na vrchol, kde foukal silný vítr. Sešli jsme dolů, na chatě si vzali věci a začali sestupovat. Bylo hodně sněhu, tak jsme sestupovali pomalu. Zima, vítr, byla už noc a my furt nebyli ještě na chatě Mulet. Hrozilo, že budeme muset bivakovat zase někde v trhlině. Nebylo by to však o nic horší než na té Vallotce. Zdálo se, že vítr mraky začíná rozfoukávat. Najednou začal mezi mraky prosvítat měsíc a v jeho svitu se nad námi objevila plechová střecha chaty. Ve tmě jsme zbloudili a chatu úplně podešli. V hlubokém sněhu jsme se pak probojovávali k chatě. Každý udělal vždycky maximálně tak deset kroků v kuse. Na chatě Mulet už pak bylo fajn. Okýnkem jsme se dostali dovnitř, kde bylo nějaké jídlo, ale hlavně velký kruhový vařič a bomby s plynem. Vařič pak hořel celou noc… Řekli jsme si, že z chaty nesmíme nic vzít. Když jsme pak byli dole, Miloš Matras se přiznal, že si vzal jednu lžíci se znakem Grand Mulet na památku… Druhý den jsme sestoupili na ledovec. Netroufli jsme si už ale na nebezpečný traverz, protože v něm bylo hodně sněhu. Začali jsme proto sestupovat rovnou dolů stylem, že já s Milošem Matrasem jsme stáli a spouštěli dolů Jardu, který měl za úkol shazovat laviny, které ušlapával. Dupnul lyžemi a sníh sjel opravdu dolů. Dostali jsme se tak až k tunelu, vedoucímu zpod Mont Blancu. Po silnici jsme pak pochodovali až domů, kde bylo ale prázdno. „Kde jsou?“ ptali jsme se. „Všichni jsou na stadionu!“ zněla odpověď. Českoslovenští reprezentanti totiž v Chamonix hráli hokej s Francouzi. Sešla se tam celá honorace – Contamin, Rébuffat… Při té příležitosti nám Francouzi také uspořádali večírek na rozloučenou s jídlem a pitím. Naši kamarádi ale všechno snědli a vypili a my, co jsme se právě vrátili z kopce, neměli nic. Aspoň že naši ten hokej vyhráli… V Chamonix jsme pak ještě zašli do horolezecké školy a na policii, kde jsme předali všechny věci z letadla a naše plánky nehody. Popsali jsme jim celou situaci, což strašně ocenili. I náš výstup považovali za velký výkon. Pak za námi přišel sám André Contamin a říká: „Chlapci, pojďte. Za tu moji cestu…“ a pohostil nás večeří a vínem. Bylo to krásné. Padla tady slavná jména francouzských horolezců. S legendárním Gastonem Rébuffatem jsi prý dokonce byl na jednom laně? Do Chamonix jsem jednou přicestoval sólo. Podařilo se mi dostat na tamní Národní lyžařskou a horolezeckou školu16. Gaston mne tam jednoho dne pozval na túru. Nad Mer de Glace jsou spousty skalních špiček. Společně ještě s jedním dalším adeptem jsme pak ve trojici lezli na jednu
z nich – nádhernou cestu se samými sokolíky. Tuto túru si opravdu považuji. Gaston Rébuffat byl tenkrát už starší, přesto jsem se ale mohl přesvědčit, jak umí lézt třeba v ledu. Jak po něm umí chodit a jak se vůbec pohybuje v horách… Perfektně. Řekl bych až ležérně. Francouzi u horolezectví předpokládají, že kdo se pohybuje po horách, je samostatný. Při sestupech jsme proto neměli žádné velké jištění. Některé úseky bych tehdy slanil, oni je ale slézali. Lano v ruce a předpokládalo se, že v daném úseku si budu jistý a zvládnu jej, aniž bych přitom spadl a strhnul ostatní. Nikdo se o mne nějak zvlášť nestaral. Tehdy jsem si uvědomil, jak je u nich celé horolezectví postavené na vzájemné důvěře. Předpokládají, že když tě vezmou na túru, tak ji bezpečně zvládneš. Když jsme třeba skákali přes trhlinu, nikdo na mne nečekal, až skočím. Každý překonal trhlinu a šel dál. Předpokládali, že ji přeskočím nebo přejdu taky. Gaston byl kromě jiného také horským vůdcem. Při túrách s klienty se samozřejmě o svého klienta musel starat jinak. Během našeho společného výstupu jsme ale byli rovnocennými partnery. Byl to fantastický zážitek. Stále jsi nezmínil svou účast na velice průkopnické výpravě na Špicberky v roce 1968. Jak tato výprava probíhala? S klukama, se kterými jsem jezdil na skály, jsme se jednou rozhodli, že uděláme nějakou expedici. Rozhodnutí tehdy padlo na Špicberky. Na expedici jsme se připravovali asi rok a půl. Peníze jsme si třeba vydělávali brigádami. Koupili jsme pak auto východoněmecké výroby značky Barkas, které jsme si vyzvedli přímo v továrně. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jedeme i za ně, a tak nám k němu přidali náhradní díly zdarma. Museli jsme za něj koupit také vlek, na kterém se pak převážel celý náklad. V severských oblastech se k přepravě používají saně – takzvané „nansenky“, které jsme ovšem neměli. Nezbývalo než si vyrobit saně vlastní, a tak se na lyže skočky vyrobila skládací konstrukce. V zimě jsme je pak zkoušeli v Novém Městě. Naložili jsme na ně sud piva a táhli jej pak po sněhových pláních. Lyžaři na nás tehdy
Cestou na Špicberky v roce 1968
U warmehütte na Špicberkách v roce 1968
jen nechápavě koukali… Veškerý náklad se nakonec nabalil do beden, které se dělily na osobní a společné. Každý člen výpravy měl svou osobní bednu, ve které měl třeba čokolády, sušenky a cigarety. V řízení jsme se střídali. Vepředu seděl vždycky řidič se spolujezdcem, který navigoval. Za nimi byli další dva a úplně vzadu spala zbývající dvojice na narovnaných bednách. Na Špicberkách taky potřebuješ zbraň. Koupili jsme proto pušku, tzv. dvojku, která má hlaveň kulovnice a pod ní je zase brokovnice. Dostali jsme na ni výjezdní povolení, nesměli jsme ji ale převézt přes tehdejší DDR17. Policajt nám řekl: „Výjezdní povolení vám dám. Dále je to už ale vaše starost.“ Pušku jsme tedy zabalili do stanu i s náboji a samozřejmě vyjeli přes DDR. Cesta pak pokračovala přes Trelleborg18 a celé Švédsko, kde bylo fajn. Pamatuji si třeba, jak jsme v tamních řekách lovili ryby. Cestou jsme vždycky ujeli pár set kilometrů, pak postavili stany. Pak jsme ale přejeli do Finska, kde nás málem sežrali komáři. Je tam skutečně obrovské množství komárů, ne jako u nás. Bylo jich tam doslova černo. Když jsem například vařil polívku, lžící se z ní občas musela vybrat vrstva komárů. Kamarád Ponocný tam chodil v péřovce, rukavicích a na hlavě s šátkem, ve kterém udělal dvě dírky. Je to tam velice řídce obydlené, přičemž obyvatelé všude chodí s březovou větévkou, kterou stále komáry odhánějí. Problém tam byl už jen zajít si na záchod. Nebylo to tak jednoduché, jak jsme byli zvyklí. Jakmile se stáhly kalhoty, v tu ránu jsi byl poštípaný. Tehdy jsme taky zjistili, že sobi, co tam žijí, nejsou žádní blbci. Chodí k řece, kde je přece jen proud vzduchu, který komáry odrazuje. Nebo chodí k písčinám, kde komáři také nejsou. Na konci Finska pak naše auto odbočilo na západ. Na hranicích s Norskem jsme sice potkali i celníky, ti se však o nikoho nestarali. Uprostřed široké pláně se pak najednou ozvalo: „Prásk!“ a kolo u vleku bylo nepojízdné. Co teď? Odpojili jsme tedy vlek a chlapi jeli do nejbližší vesnice, vzdálené asi padesát kilometrů, ke kováři. Měl svářečku, tak nám prasklé kolo svařil a jelo se dál do Tromso19, kde byla sjednaná loď. Tromso je nádherné rybářské městečko za polárním kruhem. Protože jsme do něj dorazili podle plánu, mohli jsme postavit stany a pár dní se v něm zdržet. Naše loď se jmenovala podle zdejšího souostroví Lofoten. Měli jsme nachystané bedny, které jsme označili za náš náklad. Na lodi byly obrovské bedny, do kterých všechno naházeli a vytáhli na palubu. Když jsme se na naše bedny dívali, jak se zvedají vzhůru, Ponocný říká: „Blbci, vždyť tam máme veškeré naše jídlo!“ Bedny nakonec skončily v nákladním prostoru a my byli úplně bez jídla. Vařili jsme pak ryby, co jsme nachytali. Ostatní si na lodi dávali do břicha a my se na ně jen koukali, protože na nějaké jídlo jsme peníze neměli. Plavba trvala asi čtyři dny. Norové jsou schopni plout v polovičním, takzvaném lehkém ledu. Pluli jsme kolem Medvědího ostrova až na Špicberky do městečka Longyearbyen, kde se těžilo uhlí, a odkud plavba pokračovala až na polární stanici Ny-Alesund, kde se naší lodí kromě zásob občas dopravoval i nějaký ten turista. Domluvili jsme se, že se pro nás loď za tři a půl nebo čtyři měsíce – před počátkem zimy, to jest někdy začátkem srpna, zase zastaví. Vyložili jsme veškerý náklad na břeh u polární stanice, kde pracovalo asi jedenáct výzkumníků. Dříve tam byly také doly, ve kterých ale došlo k neštěstí, a tak se zrušily. Postavili jsme si tam stany a výzkumníkům prozradili naše plány. Ptali se nás, kam chceme jít. Na Kongsvegen, což je ledovec asi třicet, čtyřicet kilometrů vzdálený… Udělali jsme průzkum a zjistili, že odnosit všechny naše věci po pobřeží nebude jednoduché. Naštěstí tam na břehu ležela stará čtyřmetrová loď, kterou výzkumníci nepoužívali. Na tomto opuštěném místě se dalo najít skoro všechno – tér, kotvu, prostě vše potřebné. Loď jsme tedy
natřeli, vyronili stěžeň a spustili na vodu. Naše plavidlo ale mělo jen jedny vesla. Prvotní idea byla, že tři pojedou s lodí a celým nákladem, zbylá trojice pak bude pokračovat po břehu. No to byl nápad! Vyrazili jsme. Kluci šli pěšky, já a mí dva kamarádi vyjeli lodí. To byla dřina! Jeden stál vepředu a koukal na led, kudy se dá proplout. druhý vesloval a další kormidloval. Samozřejmě jsme se střídali. Dokonce se párkrát stalo, že jsme museli náklad vyložit na led, přetáhnout loď přes ledovou kru, zase ji spustit do vody a znova ji naložit. Přitom nesmělo nic spadnout do vody. Žádní
Na špicberském ledovci Kongsvegen v roce 1968
Z lezení na Špicberkách v roce 1968
velicí námořníci jsme tedy nebyli, mezi ledem se nám ale proplout podařilo až ke břehu, kde už na nás čekali ostatní kamarádi. V místě vylodění stála chatka z dřívější expedice, byla malinká, ale vynikající. Měla uvnitř palandy a mezi nimi společný prostor. Říkali jsme ji „warmehütte“, protože byla opravdu teplá. Našli jsme tam dokonce pozůstatky zásob – konzervy, třicet let staré, které byly pořád k jídlu. Nalezeny byly další užitečné věci – dokonce benzín. Vymysleli jsme, že jedny saně bychom mohli mít motorové. Představ si saně, za nimi takový „forichtung“20 s motorem z motocyklu NSU21 s obsahem sto kubických centimetrů, náhon na kolo z Pionýra, které mělo navařené zuby. Vzadu byl držák, kterým jsi jako Přemysl oráč přitlačil kolo do sněhu a jelo se. Můžu říct, že náš vynález fungoval perfektně. Čtyři táhli jedny saně, dva pak jeli na těch motorových. Jeden vepředu řídil, druhý vzadu tlačil do sněhu. Táhli jsme tak šest set kilo na saních po ledovci nahoru a motor vše hravě utáhl. Při návratu jsme pak motorové saně slavnostně postavili na břeh, kde stojí dodnes.
51
PORTRÉT
Po celé trase jsme stavěli postupné tábory. Aby nezvlhly, přikryli jsme je pestrou, vikslajvantovou22 plachtou. Když nám pak v základním táboře došel cukr, museli jsme pro něj zajít do jednoho z táborů. Ti blázni jej pak na tom ledovci nemohli najít. Co teď? Jak bylo vše přikryté tím vikslajvantem, slunce náklad zahřálo a ten se celý do ledu ponořil. Naštěstí jsme ale vše objevili a mohli si opět osladit kafe. Základní tábor stál na náhorní planině u boční morény s tekoucí vodou, odkud jsme pak vycházeli na túry na nádherné kopce okolo, pochopitelně nezlezené. Teploty tam byly příjemné. Většinou od minus deseti do plus tří. Slunce svítilo pořád, takže jsme třeba spali přes den a na túru šli až večer. Museli jsme ale hlídat čas, proto měl jeden z nás úkol sledovat hodinky čtyřiadvacetihodinovky, které jsme s sebou měli.
Na vrcholu, Špicberky 1968
Dělali jsme i několikadenní výpravy, kdy jsme vzali batoh, stan lyže a vyrazili. Jeden z takto zlezených kopců jsme zdolali ve čtyřech. Nazvali jsme jej Teplitztoppen. Jeho zdolání ale předcházela následující epizoda: Pod štítem jsme si postavili stan a říkali si: „Přespíme, druhý den vylezeme a zase sestoupíme.“ Jenže přišla bouřka a návrat už nebyl možný. Ve stanu jsme pak místo tří dnů strávili deset dní a zásoby se opravdu ztenčily. Denní dávka tehdy byla jedno kolečko uherského salámu a jedna kostka cukru, což jsme zapili čajem. Nevěděli jsme, jak dlouho budeme ve stanu uvězněni, a tak jsme museli všechno rozpočítávat. Proto jsme také tento tábor pojmenovali jako Hladový. Wolf tenkrát říkal, že až se vrátí domů, nebude týden dělat nic jiného, než žrát knedlíky,
které mu manželka bude muset vařit. Všechno ale dobře skončilo a my se do základního tábora vrátili zpátky v pořádku i s vrcholem. Miloš Matras se pak také vydal na výpravu, což bylo taky jedním z cílů, kdy přešel z Kongsvegenu přes hory až do ordu na druhé straně masívu, poněvadž se tam někdy stávalo, že se už rybáři nemohli vrátit pro led, tak aby je bylo možno zachránit. Byl to jeden z důvodů, proč kluci tuto cestu objevili. Pomalu se ale blížil konec výpravy. Stahovali jsme se zase dolů do údolí, odkud jsme pak dělali také výpravy na naší lodi. Jezdili jsme po moři, z vikslajvantu jsme udělali plachtu a plachtili mezi ledy po moři. Kdyby nás přitom někdo viděl, šahal by si na hlavu. V moři se nacházely ostrůvky, jeden z nich jsme dokonce nazvali Gertoyen – Gertův ostrov, protože jsem do něj narazil lodí. Na jednom z ostrůvků jsme chtěli přespat, jenže pak jsme zjistili, že moře stoupá. Z ledovce se totiž utrhávají masy ledu. Odtrh je přitom vysoký mezi osmdesáti a sto metry. Jeden takový odtrh jsme zažili i na lodi. Moře se pak začalo prudce zvedat a zase klesat. Došly nám i cigarety. Já měl s sebou ale taky fajfku, jenže co kouřit? Tabák nebyl… Zachránil mne až Miloš Matras, kterému jsem vykouřil urologický čaj. Nakonec nadešel čas
1 O setkání jsme informovali včetně fotografického doprovodu v Montaně číslo 4/2011. 2 Unčín je část města Krupky v okrese Teplice v severních Čechách. 3 „Schwebe“ neboli boční jištění byl jeden ze způsobů jištění lezce v dřívějších dobách, používaný zejména saskými pískaři. Prvolezec byl jištěn zároveň druhým lanem z vrcholu sousední věže nebo stromu. 4 Alexius Kőrtvélyessy, přezdívaný „Gróf“, byl chatařem na Zbojnické chatě v období let 1950 – 1961. 5 Rokle bratrů Komarnických obtížnosti III vede v jihozápadní stěně Široké věže. Prvovýstup této klasické mixové cesty uskutečnili Gyula a Román Komarničtí 7. srpna 1911. 6 Na nižší severní vrchol (4.690 m) poprvé vystoupili v roce 1888 Angličané D. Cockin a W. Allmer jižním hřebenem. Jižní vrchol (4.710 m) byl poprvé zlezen v roce 1903 z jižní strany německým družstvem ve složení L. Diestel, R. Helbling, G. Leuchs, H. Pfann, W. Reichert, A. Schulze, O. Schuster a A. Weber. 7 Děžurná – službu konající dozorčí v táboře. 8 Charašo – dobře
9 Pucer – čistič, byla Janova přezdívka vycházející z jeho povolání výškového specialisty a čističe výškových budov, blíže viz portrét v Montaně 2/2007. 10 Portrét Ivana Kluvánka byl uveřejněn v Montaně 4/2007. 11 Pohoří Kačkar je horské pásmo ve východním Turecku s nejvyšší horou Kačkar Kavrun (3.932 m). Pohoří Kačkar je nejvyhledávanější oblastí pro vysokohorskou turistiku a horolezectví v Turecku . 12 UNRRA (United Nation Relief and Rehabilitation Administration – Správa Spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu) byla mezinárodní humanitární organizace, založená na podkladě washingtonské dohody z roku 1943 za účelem hospodářské pomoci státům poškozeným ve 2. světové válce. 13 Rudolf Zabilka (1946-1967) byl přední pískovcový lezec, který v šedesátých letech vytvořil 54 prvovýstupů obtížnosti IV až VIII, např. Děčínskou stěnu na Drába, Kočičí stěnu na Vojtěcha, IQ 150 nebo Sedření kůže. 14 Blíže opět viz portrét Ivana Kluvánka v Montaně 4/2007. 15 Observatoř na Vallotově chatě byla postavena ve výšce 4.350 metrů nad mořem roku 1890 díky biologovi Josephu Vallotovi (18541925). Později byla poblíž postavena horská chata. Vallotova ob-
Členové výpravy Svalbard 1968
52
návratu. Lodičkou jsme se stáhli zpátky do Ny-Alesundu, kam pro nás přijela sjednaná loď, která nás doplavila do Longyearbyenu. Ve zdejším obchodě jsme si pak za pár facek nakoupili anglické cigarety, protože se zde nacházelo bezcelní pásmo. Pak už nám bylo dobře. Během cesty nazpátek bylo strašně rozbouřené moře. Při spaní jsme se museli v naší kabince přivazovat k postelím, jak moc se naše loď kývala. Dříve jsem jako kluk rád jezdíval na kolotočích, takže mi silné kymácení nevadilo. Na rozdíl od našeho Wolfa, který byl vždy takový silák. Když jsme si někdy vypili, jeho nikdy nebolela hlava a nezvracel. Ráno, když nám ještě bylo blbě, on už: „No, co co? Jdeme lézt!“ Na lodi se mu ale udělalo špatně a chodil ze známých důvodů pořád ven. Když pak přišel dovnitř, vzal jsem do ruky konzervu vepřovku. Jak ji Wolf spatřil, musel zase hned ven. Jak jsme se blížili k pobřeží, začínala už trošku tma a vycházel měsíc. Fantastický zážitek! V Tromso jsme pak zase všechno naložili do auta a vyrazili zpátky na jih. Zarostlí jsme tak přejeli z Trelleborgu zpět do NDR. Byli jsme celí zarostlí, a tak nejbližší cesta vedla do friseurladen – holičství, že chceme všichni ostříhat. Byly tam samé mladé holky, které na nás všechny koukaly jako na zjevení… Pokračovali jsme dále a nemohli se dočkat domova. U Drážďan se ale najednou ozvalo „Halt!“ Bylo právě 21. srpna a k nám vtrhli Rusové. Jelikož jsme se právě nacházeli na území nepřátelského státu, normálně nás zavřeli. Takto nešťastně tedy skončila expedice Špicberky. Nádherná výprava! Taková amatérská, při níž nikdo z nás neměl skoro žádné zkušenosti. Byť jsme si vydělávali výškovými pracemi, každý z nás do ní dal své úspory. Po návratu jsme pak plánovali i výpravu k severnímu pólu, ke které už ale nedošlo, protože by byla příliš drahá. Měli jsme ji spočítanou na milión tehdejších korun. Navíc bychom museli mít podstatně lepší výzbroj… Severní pól nás opravdu přitahoval, vždyť jsme se na Špicberkách pohybovali asi šest set kilometrů od něj... Za rok vyjela naše parta alespoň na Kačkar. Bylo to také díly železárnám, od kterých jsme získali devizy, což u nás nebylo vůbec jednoduché. Závistivci se ale najdou všude: „Jak je možné, že můžete takhle cestovat? Kde jste na to získali peníze?“ Nikdo z nás přitom nebyl bohatý, a tak jsme po pravdě reagovali: „Chlapci, každý má tu stejnou možnost. Musíte ale makat, musíte lízt, musíte pro věc něco udělat a obětovat!“ Bohužel, někdy i tu rodinu... text foto
Martin Krejsa archiv Gerharda Tschunka a Pepe Piechowicz
servatoř nebyla jediným vědeckým pracovištěm na Mont Blancu. Na vrcholu Mont Blancu ve výšce 4.807 byla v roce 1893 na popud astronoma Pierre Janssena (1824-1907) postavena Janssenova observatoř – meteorologická věž, která se v roce 1909 propadla do ledovcové trhliny. Je umístěna v muzeu v Chamonix. 16 École nationale de ski et d’alpinisme 17 DDR je zkratka pro Deutsche Demokratische Republik, tedy Německou demokratickou republiku – NDR a tzv. „Východní Německo“. 18 Trelleborg je švédský přístav, kam se dá dopravit například trajektem z německého Rostocku. 19 Tromsø je osmé největší město v Norsku, které leží přibližně 400 km za polárním kruhem. Údajně je zde nejseverněji položená univerzita, pivovar a botanická zahrada na světě. 20 Forrichtung – lidový výraz, pocházející z němčiny, pro „udělátko“ nebo přípravek, pomůcku na něco nebo k něčemu 21 NSU Motorenwerke AG je bývalý německý výrobce automobilů a motocyklů, založený v roce 1873, jenž do svých výrobků používal v 60. letech Wankelův rotační motor. Dnes firma spadá do koncernu Audi. 22 Vikslajvant – voskované plátno
Gerhard „Gert“ Tschunko Narozen 30. 4. 1935 v Českých Budějovicích 1966 Mistr sportu Přehled významných výstupů Pískovcové skály 80 prvovýstupů 1954 Východní cesta, Mravenčí věž, Rájec, klas. VIIb, 5. 9., spolulezci: Milan Bára a František Grassl 1958 Stará cesta – varianta, Sokolí věž, Ostříží stěny, Rájec, klas. VIIb, spolulezci: R. Ponocný a R. Pokorný 1960 Levý komín, Komáří věž, Ostrov, klas. VII, spolulezec: William Kubinec 1962 Údolní cesta, Tiská jehla, Hřebenové věže, Tisá, klas. VII, spolulezci: M. Jancsín a R. Hlink Dolní varianta, Hubený doktor, Velké stěny, Tisá, klas. VII, spolulezec: Rudolf Wokržínek 1963 Rezavá spára, Libušina stěna, Rájec, klas. VII, spolulezec: R. Pokorný Horní varianta, Blíženci, Rájec, klas. VII, spolulezec: F. Skopík Tschunkova cesta, Kočka, Malé stěny, Tisá, klas. VII, 28. 10., spolulezci: R. Hink a J. Kašpar 1967 Cassiopea, Sírová věž, Ostrov, klas. VII, 6. 6., spolulezec: Johanovská Andělská hrana, Široká věž, Ostrov, klas. VII, 3. 9., spolulezec: Wolfgang Bruch 1969 Kosmická cesta, Malá Tovární věž, Ostrov, klas. VII, 20. 7., spolulezec: Wolfgang Bruch 1971 Přímá cesta, Jelení skála, Modřín, Tisá, klas. VII, 10. 8., spolulezci: Jaroslav Budín a Richard Stuchlík 1973 Náhorní cesta, Brána, Ostrov, klas. VII, 7. 10., spolulezec: Wolfgang Bruch 1974 Údolní cesta, Čaroděj, Ostrov, klas. VII, 26. 5., spolulezec: Wolfgang Bruch 1977 Cesta generací, Blíženci, Rájec, klas. VII, 2. 6., spolulezec: Leo Stoy 1982 Převislá balada, Jižní plotnová věž, Ostrov, klas. VII, 26. 9., spolulezci: Arnošt Loos a Anne Vlková
1966 Aiguille du Midi, Contaminova cesta, spolulezci: Miloš Matras a Jaroslav Budín Mont Blanc, S stěna, spolulezci: Miloš Matras a Jaroslav Budín 1967 Matterhorn, S stěna, spolulezec: Ján Ďurana Dachstein, J stěna, direttissima, klas. VI+, spolulezec: Wolfgang Bruch 1974 Romsdálshorn, S stěna, spolulezec: Hana Holubíčková Wengetinden, Z stěna, prvovýstup, spolulezec: Petr Jirko 1977 Cima Piccola di Lavaredo, S stěna, spolulezec: Hana Holubíčková 1981 Aiguille Grépon, spolulezec: Rudolf Ponocný 1984 Aiguille de Verte Petit, sólo Kavkaz 1964 Pik Volnoj Ispanie Ušba, přechod masivu, kl. 5 A, V. Čierny, S. Chmela, I. Ruppelt, Č. Wojcik, G. Tschunko, F. Závodský 1965 Misses-Tau, Ullu-aus Baši Koštan-Tau (5.151 m), S stěna, prostřední pilíř, prvovýstup, klas. 5 B, spolulezci: Ľudovít Zahoranský a Ján Ďurana Šchara (5.184 m), S stěna, prvovýstup, klas. 5B, spolulezci: Ľudovít Zahoranský a Ján Ďurana Špicberky 1968 Teplitztoppen (1.105 m), prvovýstup, spolulezec: Miroslav Stránský Alketoppen, prvovýstup, spolulezec: Rudolf Ponocný Lokomotivellet, prvovýstup, spolulezec: Rudolf Ponocný Leertoppen, JV stěna, prvovýstup, spolulezec: Rudolf Ponocný
Alpy 1963 Grossglockne r, Pallavicini Rinne, sólo Fuscherkarkopf, S stěna, sólo
Knihy Lezecké oblasti Ústecka, 1971, spoluautor Vladimír Slouka Ó Horo, 2009, historie severočeského horolezectví slovem i obrazem
www.rockempire.cz/product/machki-85/
Tatry 1959 Široká veža, Komarnického žlab, únor, spolulezec: William Kubinec Baranie rohy, Šádkova cesta, 30. 3., první zimní přelezení, spolulezec: William Kubinec
Kačkar (Turecko) 1969 Golomkaja (3.693 m), J stěna, prvovýstup, spolulezec: Rudolf Stuchlík Karagel (3.400 m) S stěna, klas. V-VI, prvovýstup, spolulezec: Rudolf Ponocný Hecever Sirtlar (3.784 m), SZ pilíř, prvovýstup, spolulezec: M. Zatloukal Sirtlar spice (3.300 m), JV stěna, klas. VI, prvovýstup, spolulezci: Jaroslav Budín a R. Stuchlík
SIZE BAR
Machki v pro de jní síti
Nový model dvanáctihrotých maček s univerzálním upínáním. Vhodné pro lezení v horách, pro VHT a skialp. Dvě velikosti spojovacího segmentu. Váha: 920 g /pár Velikost: 36-48 (EU) Antiboot: plast
53
N A P U LT E C H
CLIMBING BALM
WIZARD FREERIDE
Unikátní regenerační balzám pro ošetření prolezené či poraněné kůže na prstech a dlaních sportovců, především lezců. Obsahuje výhradně přírodní látky s rychle hojícím efektem na bázi olejů, másel, výtažků z bylin a vitamínů. Promašťuje, vyživuje, hydratuje, zvláčňuje, prokrvuje a zklidňuje. Velmi rychle se vstřebává bez zanechání mastného filmu na kůži, což umožňuje aplikaci i během lezení.
Lehký cepín pro náročné skialpinistické túry a pohyb v ledovcovém terénu. hrot a lopatka z kalené oceli Cr-Mo prohnutá rukojeť, typ „B“ spodní hrot z Cr-Mo kalené oceli poutko FREEHAND nebo MINOR (není součástí cepínu)
ICE TRACTION CRAMPONS
Hmotnost obsahu: 15 g Doporučená MOC: 185 Kč www.amuerte.cz
Délka: 55, 60, 65, 70 cm Hmotnost: 400–475 g Doporučená MOC: 1.629 Kč Více najdeš na: www.singingrock.cz
Novinkou v nabídce Climbing Technology jsou takzvané „nesmeky“ ICE TRACTION CRAMPONS o váze 300 gramů. Vyrábí se ve třech velikostech XS-S, M-L a XLXXL. Díky důmyslné gumové konstrukci se dají jednoduše upevnit na jakoukoli botu a stabilitu na sněhu a ledu vám dodají ocelové bodce upevněné na ocelovém řetízku o dostatečné pevnosti.
Vynikající lano pro všechny druhy sportů v horách – nízká váha a špičkové parametry jej předurčují pro skialpinistické túry nebo vysokohorskou turistiku. Určeno zejména pro horské vůdce pro „vedení na krátkém laně“. Velmi lehké lano s dlouhou životností nabízíme v krátkých délkách 20 m a 30 m, stejně jako ve 200m cívkách. Doporučená MOC s DPH: 42 Kč/m standard 44 Kč/m protect shield 46.33 Kč/m complete shield.
Doporučená cena: 749 Kč Distribuce v ČR: www.climbingtechnology.cz Distribuce v SR: www.elcon.sk
Více informací o lanech TENDON na: www.mytendon.com
DIRECTALPINE GUIDE
CRAFT ZERO EXTREME
Velmi lehká, do detailu propracovaná, svrchní záložní bunda. Nově s celopropínacím zipem a kompletně vyrobená z 3vrstvého laminátu. Technický, skvěle padnoucí, střih. Vyvinuta ve spolupráci s profesionálními horskými vůdci. Guide je ideální odolná záložní bunda pro případ zhoršení počasí. Vaše jistota při horolezectví, skialpinismu, trekingu. Vítěz Editors Choice Award magazínu Alpin Freizeit: vynikající poměr cena/výkon. Parametry membrány: 20.000 mm H2O/20.000 g/m2/24 h. Barvy: černá, modrá, modrá/limet, Střih: unisex. Doporučená MOC: 6.390 Kč www.directalpine.cz
Prádlo s extrémní funkčností, extrémním komfortem a unikátní kombinací polyesterových vláken. Šestikanálkové vlákno na vnitřní straně pleteniny zajišťuje odvod potu, zatímco duté vlákno na straně vnější poskytuje potřebnou izolaci a odvádí vlhkost do další vrstvy. Použití mikrovláken Zero Extreme výrazně snižuje žmolkování pleteniny. Prádlo, které tělo ochladí či zahřeje podle aktuální potřeby organismu, je celoročně použitelné díky nižší gramáži materiálu. U trik je vsazený klín na zadní straně ramen a v podpaží, což přispívá ke zvýšenému pohodlí. Pro letošní zimu populární potisky v dámské i pánské kolekci. Materiál: 100% Polyester (130 g/m2) Barvy (pánské) : černá, černá s potiskem, modro-zelená Velikosti: S – XXL Cena trika s dlouhým rukávem: 1.190 Kč www.cra.cz, www.vavrys.cz
GALEOS Univerzální přilba od firmy Rock Empire pro všechny druhy sportovních aktivit (horolezectví, lezení v ledu, via ferraty a skialpinismus). Váha: 409 g Velikost: UNI 53-62, plynulé seřizování obvodu a 4 klipy na čelovou svítilnu Barva: oranžová, bílá a modrá Materiál: ABS, polystyren, polyester EN 1249, CE 1015 MOC: 1.190 Kč / s kartou HUDYpartner a na e-shopu 1.107 Kč www.rockempire.cz
54
TENDON MASTER 7.9 ALPINE
MERINO MOIRA Spojením přírodního vlákna z vlny MERINO a vlákna MOIRA vznikla řada nových pletenin, zařazených do kolekce MERINO MOIRA. Pro velmi teplé prádlo jsme vyvinuli oboulícní pleteninu, která dokáže prostřednictvím vláken MOIRA na rubové straně odvádět vlhkost do vnější strany tvořené nejjemnějšími vlákny MERINO SUPER FINE o síle 16 mikronů. Oblečení ani při zvýšené námaze nestudí, rubová strana vedle transportní a izolační funkce zajišťuje maximální komfort nošení, i pro osoby s velmi citlivou pokožkou. Dokonale ergonomický střih. Doporučená MOC dámské bundy: 1.399 Kč Více na: www.moira.cz
TRÉNINK (2. DÍL)
LEZECKÝ TRÉNINK POD TAKTOVKOU HELENY LIPENSKÉ
TRÉNINKOVÝ PLÁN, REGENERACE, KOMPENZACE A VÝŽIVA V LEZENÍ Lezení je poněkud specifický sport, který nelze ve dvou či třech parametrech jasně změřit. Lezecký pohyb se skládá z mnoha složek, pro které jsem speciálně vyvinula testy, jež by měly určit naše dostatky a nedostatky. Základní kategorie, které test zjišťuje, jsou pohyblivost, technika, taktika, síla těla či prstů, vytrvalost, chyby nebo antropomotorická měření. Důležitým je v neposlední řadě také oko zkušeného trenéra. Antropometrické měření, odhalující skladbu těla je pro většinu sportovců klíčovým ukazatelem s vysokou korelací ke sportovnímu výkonu. Umožňuje stanovit procento podkožního tuku, procento svalové hmoty, procento kostí a zbytku. Dále je možné určit somatotyp, ATH, WHR, BMI aj.
Jak otestovat lezce? Všechny tyto složky mají mnoho podsložek, které jsou následně zpracovány, takže výsledky jsou známy přesně v procentech. Po takovém testu budete konkrétně vědět, jaké jsou vaše největší slabiny, na čem je třeba zapracovat. Odhalí reálnou výkonnost lezce, podle níž je pak vytvořen tréninkový plán přímo na míru. Testu předchází pohovor o tom, jaké jsou lezecké cíle dotyčného (krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé), jeho možnosti a požadavky. Mnohokrát se mi stalo, že na test přišel člověk, který si myslel, že je silný... a opak byl pravdou. Je opravdu velice důležité znát své největší slabiny, na kterých musíte systematicky pracovat. Čím je lezec lepší, tím je pro mne těžší odhalit „proč není mistrem světa, nebo neleze 9áčka“. Tito lezci už musí se mnou pracovat systematicky a pravidelně a také být v plnění plánu velice poctiví. Největším problémem pro mne je, když výkonnostní lezci mají obtíže s technikou. Změnit jejich zaběhlé koleje je opravdu tvrdý oříšek i pro zkušeného trenéra a někdy jde o práci až na pár let.
Když poznáte vaše největší nedostatky, můžete se posunout zas o kousek dál Test také slouží k vytvoření plánu a poté k následné kontrole trenéra, který má díky tomu během určitého tréninkového období jistotu, že plán je směřován dobře a výkonnost narůstá. Jak by měl vypadat tréninkový plán? Sestavuji ho obvykle na tři měsíce. Podle možností, je připraven plán obsahující trénink na stěně, bouldrovce, na campusu, speciální cviky na zvýšení síly, regeneraci, kompenzaci, aktuální „trendy“ ve výživě, úpravu váhy a dle přání i přesný jídelníček. Tréninky jsou naprosto konkrétní, přesně budete vědět, co v daný den odtrénujete. Má to tu výhodu, že odpadne starost: „Tak co teda dneska polezu?“ Plán má propraco-
vaný systém, když dodržíte alespoň z 80 %, dojde ke zvýšení vaší výkonnosti. Je sestaven tak, abyste se nepřetrénovali a nezranili. Zátěž je postupně stupňována a když je to potřeba, tak i snižována. Tvrdím, že když budete mít trénink 3x týdně, zlepšíte se.
Trénink musí být systematický a hlavně kvalitní! První měsíc – trénink základní dlouhodobé vytrvalosti Tento měsíc je asi nejnáročnějším na plnění a psychiku lezce. „Sypeme“ do těla objemy a základní vytrvalost. Začínáme obecně s dvěma sty kroky na stěně během jednoho tréninku, končíme až s pěti sty. Druhý měsíc – trénink síly Aplikujeme speciální cviky na sílu v kruhovém tréninku, bouldrujeme, campusujeme a používáme další metody – víceméně na stěně pracujeme tak, abychom zvýšili sílu celého těla. Aby tělo bylo připraveno dělat těžké kroky. Měsíc síly je také mým nejoblíbenějším při individuálním tréninku. Těžký krok nelze udělat netechnicky, a tak mi odhalí lezcovy nedostatky v technice, které se pak snažím během tréninku změnit a zlepšit. Naučíte se vnímat své tělo v jeho maximech, budete přemýšlet jak zabrat, naučíte se lézt. Třetí měsíc – trénink maximální vytrvalosti V tu dobu spojujeme oba předchozí měsíce dohromady, abychom mohli lézt těžké cesty, popřípadě bouldry. V „měsíci síly“ dojde k výraznému poklesu výkonnosti, tělo je také nejnáchylnější na zranění. Musíme tedy velice striktně dodržovat regeneraci a životní režim. Obecně platí, že jestli chceme jít hodně nahoru, musíme jít i hodně dolů. Odborně se to nazývá superkompenzace. V tomto měsíci se zaměřujeme na kvalitu a lezení vašich maxim. Ze začátku to jde těžko, zvláště tělo se pere se svalovým režimem po „měsíci síly“, už je také unavené. V tomto období je důležitou oporou plán, který jasně a konkrétně stanoví, co polezete, konkrétní čísla cest, na které byste si netroufli, ale na které podle testu máte. K lezení vašich maxim se musíte „protrápit“ obtížností až za vaší hranicí výkonnosti.
Regenerace Odpočinek a regenerace slouží k obnově sil v tréninkovém procesu, odstranění únavy, přípravě na další výkon.
Základní prostředky regenerace: Masáž Jeden z nejoblíbenějších a nejefektivnějších regeneračních prostředků. U lezců se jedná o masáž horní poloviny těla. Velice často je nutné aplikovat automasáž zejména předloktí.
Spánek Jednoduchý, snadno dostupný a naprosto nejlacinější prostředek regenerace. Oproti moderním a sofistikovaným metodám se může zdát až trapně primitivním, ovšem pouze tomu, kdo věří, že stolní PC nejnovější generace je výkonnější než jeho vlastní mozek. Spánek je miliony let vycizelovaný a velmi složitý proces. Mozek při něm pracuje sám se sebou, třídí, zařazuje a zpracovává informace ze své minulosti – to je všeobecně známé a zřetelné. Informace ale nejsou jen to, co jste viděli a slyšeli, ale i záznam pohybů, které jste udělali a „pozadí“, které je provázelo. Ve spánku má mozek nejlepší šanci upravovat pohybové a regulační vzorce, tedy dokončit to, co začalo tréninkem. Ve spánku dokáže tělo i napravovat různé drobné svalové blokády. Díky tomu, že je od těla „odpojeno“ naše vědomí a vůle, mohou hlubší „programy“ pohybovat svaly a upravovat porušené svalové rovnováhy. To se navenek projevuje živými sny a převracením se na lůžku – mozek s vámi cvičí svojí „spánkovou jógu“. Sauna, pára Prohřátí těla horkým vzduchem a po něm prudké zchlazení vodou, sněhem či vzduchem je univerzální vynález, na který zřejmě přišly národy ve všech oblastech s méně vlídným klimatem. Metodika se může lišit, používá se horký suchý vzduch o teplotách od 90 do 100 stupňů, vzduch s kondenzující vodní parou o teplotách okolo 60 stupňů, ale i kombinace suchého tepla s parním nárazem (polití rozpálených kamenů). Ochlazení může být vodou, sněhem či velmi chladným vzduchem. Zásadní princip spočívá v pozvolném prohřátí celé tělesné hmoty a v následném prudkém zchlazení povrchnějších vrstev. To vede k reflexnímu rozšíření krevního řečiště v kůži a svalech, urychlení metabolismu a změnám svalového napětí. Změny teploty vedou k tréninku sliznic, které pak lépe reagují na výkyvy teploty a vlhkosti i v běžném životě. V aplikaci sauny a páry se dělá mnoho chyb, vyplývajících ze špatného pochopení principu. Regenerací není saunování samotné, ale procesy tím vyvolané a po sauně následující. Sauna ani pára proto nepatří ani za těžký trénink, ani večer před něj nebo
dokonce, nedej bože, před rozhodující závod. Vhodné vodní procedury Základní vodní procedury jsou velmi jednoduché a jejich efekt při správné aplikaci je podstatně větší, než se leckdy předpokládá. Některé postupy může sportovec absolvovat sám, při jiných pomůže trenér nebo pracovník rehabilitace (či lázní). Sprchy Hlavní efekt je očistný. Mimo to používáme chladné sprchy v trvání maximálně jedné minuty na závěr horkých procedur, kdy slouží k zchlazení přehřátého organismu, nebo v rámci plánovitého otužování. Chladná sprcha působí tonizačně a dráždivě. Teplá sprcha má účinek relaxační (avšak výrazně nižší než teplá koupel) a urychluje regeneraci organismu i zvýšení perspirace kůže (ztráta tekutin kůží vznikající nepozorovaným odpařováním potu). Teplé až horké sprchy používáme k předehřátí sportovce před studenými otěry. Použít se dají po každém tréninku či zápasu! Otěry Mohou být částečné (například jednotlivé končetiny nebo jejich části) a celkové (celé tělo). Jde o velmi účinnou a krátkou proceduru. Při otěru po předchozím předehřátí v suchém zábalu zabalíme žádanou část těla do mokrého vyždímaného ručníku, který namáčíme ve vodě o teplotě 10-16 °C. Potom rychlými pohyby nahoru a dolů třeme toto místo plochou dlaně asi po dobu 20 sekund. Pak mokrý ručník odstraníme a suchým drsným ručníkem třeme do červena. Proceduru můžeme několikrát opakovat. Po skončení zabalíme ihned třenou část těla do suché pokrývky. Sportovec nesmí pociťovat chlad ani mrazení, vše musí být provedeno velmi rychle. Výrazný efekt mají otěry při velké místní únavě. V případě potřeby je můžeme aplikovat obden. Doporučuje se kombinace s jinými prostředky (např. masáží). (dokončení příště) text foto
Helena Lipenská archiv autorky
55
TAT R Y
MÚR JAVOROVÝCH ŠTÍTOV 1. ČASŤ (OD SEVERU) Oživenie horolezeckej aktivity, hlavne v zimnom období sedemdesiatych rokoch, viedlo na obidvoch stranách Tatier k zvýšenej popularite Javorových štítov, ktorá pretrváva dodnes. Lezci priniesli nové prístupy v ponímaní obťažnosti a posunuli horolezeckú latku hodne vysoko. Severné steny Javorových veží boli vždy stredobodom záujmu a náročnosti v horolezeckej činnosti. Lezenie za zimných podmienok v týchto stenách predstavovalo, vlastne predstavuje i dnes, akúsi „maturitu“ – skúšku vyspelosti horolezca. Múr Javorových štítov sa rozprestiera v hornej časti Javorovej doliny a začína sa Javorovým sedlom, ktoré oddeľuje Malý Ostrý štít od hrebeňa Javorových štítov, ktoré končia (respektíve začínajú) Predným Javorovým sedlom. Steny spadajúce do Javorovej doliny dosahujú výšku 350 až 400 metrov. Prehľad výstupov: Javorové sedlo 1. R. Šledziewski, J. Žukowski, 22. 8. 1955, klas. VI, AP/III/57, K/2/1412, 6 h 1. zimný: F. Skopik a druh, 1963 2. „Biely kút“ klas. V, A2, 9 h J. Hons, J. Jón, 4. 3. 1974 2. zimný: Beneš, Súlovsky, 28. a 30. 12. 1977 3. „Čierna hlava“ klas. V, 5 h J. Holý, L. Páleníček, 15. 8. 1970 1. zimný: H. Myslivcová, L. Páleníček, 20. 3. 1971 4. B. Janečka, J. Škrabák, 28.– 29. 1. 1986, klas. VI, A1, 60°-80° Veľký Javorový štít 5. „Cermanov pilier“ klas. V, AP/ III/69, K/2/1400, 4 h V. Mašková, K. Cerman, 1. 8. 1951 1. zimný: I. Bajo, Z. Kysilka, 8. 4. 1961 6. „Stredom ľavého piliera“ klas. V, A1, 22 h Cz. Bojsarowicz, L. Górski, K. Wielicki, 4.–6. 2. 1978 7. „Čierny pilier“ klas. V+, 5 h L. Páleníček, F. Pulpán, 5. 8. 1969
56
1. zimný: Cz. Bojsarowicz, B. Nowaczyk, K. Wielicki, 23.–24. 2. 1974 2. zimný: M. Nosek, M. Šmíd, 2,5 dňa, február 1974 3. zimný: Bednařik, Romanovski, 4. 3. 1974 8. „Babie leto“ klas. V, A1, 5 h M. Nosek, M. Šmíd, 18. 9. 1974 1. zimný: K. Španik, J. Martiš, 22.– 23. 12. 1977
Neuman, L. Páleníček, M. Šmíd, 13. 9. 1969 11. „Kuchařová cesta“ klas. VI, AP/ III/70, K/2/1401, 5 h K. Cerman, O. Kopal, R. Kuchař, J. Mašek, 28. 7. 1952 1. zimný: I. Bajo, J. Ďurana, 29.– 30. 3. 1963
9. D. Miodowicz, J. Wolf, 21. 4. 1976, klas. V+, A0, 12 h
12. „Priateľia z mesiaca“ klas. VIII, 21,5 h M. a M. Coubalovi, 25.–27. 9. 1989
10. „Platňami“ klas. V, 4 h H. Myslivcová, T. Gross, M.
13. „Stanislawského komín“ klas. V, AP/III/66, K/2/1403, 5 h
W. Stanislawski, J. Staszel, 7. 7. 1932 1. zimný: celou stenou M. Groisová, M. Grois, J. Kertesz, M. Krkoška, apríl 1962 variantom obchádzajúc spodné obtiaže z ľavá – rampou (klas. IV): F. Nejedlo, J. Slama, 31. 3. 1953 Javorová štrbina 14. „Žľabom Stanislawského“ klas. IV, AP/III/68, K/2/1404, 5 h W. Stanislawski, P. Wogel, 16. 8. 1932 1. zimný: J. Červinka, F. Pašta, 4.– 5. 12. 1954
Prostredný Javorový štít 15. „Dolný variant“ klas. II, AP/ III/64 Bernadzikiewicz, Z. Gieysztor, S. Gronski, 27. 8. 1929 16. „Martinov pilier“ klas. III, IV, AP/III/63, 3 h G. Komarnicki, A. Martin, 30. 8. 1908 1. zimný: Z. Korosadowicz, J. Staszel, 5.–7. 1. 1933 17. W. Stanislawski, P. Wogel, 14. 8. 1932, klas. V, AP/III/67, K/2/1407, 5h 17a. „Slamov variant“ V, AP/ III/72,5 h J. Křistek, J. Slama, 27. 7. 1956 (pozn.: viacmenej identický so Stanislawského cestou č. 17) 18. „Biely vylom“ klas. V,A1, 15 h J. Ďurana, P. Pochylý, 13.–14. 3. 1964 1. letný: Chyla, Vaško, Tkáčik, Schauhuber, 6. 7. 1972, 9 h 19. J. Růžička, J. Vítek, 17. 8. 1963, klas. V, K/2/1409, 5-8 h 1. zimný: J. Ďurana, P. Pochylý, I. Špitalský, Palák, 11–12. 3. 1964 2. zimný: Horka, Kadlčík, Nežerka, Schier, 4.-5. 3. 1974 20. „Hranou platne“ klas. V+ M. Šmíd, L. Páleníček, 11. 9. 1975
1. zimný: L. Kyrc, T. Jamirowský (PL), 25. 2. 1985 21. „Kysilková cesta“ klas. V, A1, 5 h Z. Kysilka a druh, 17. 7. 1963 1. zimný: M. Nosek, J. Saifert, 27.– 28. 12. 1973 22. „Červená platňa“ – stena pravej kulisy, klas. V, A1, 8 h J. Holy, L. Páleníček, 20. 3. 1972 23. „Žľabom“ klas. IV, AP/III/94, 3h S. Wróbel, W. Žedzianowski, 1. 9. 1929 1. zimný: J. Andráši, J. Brandobur, K. Cerman, F. Kele ml., J. Mašek, K. Skřipský, B. Svatoš, J. Velička, 1. 4. 1953
J. Gnojek, W. Stanislawski, 1. 8. 1930 1. zimný: J. Brandobur, K. Cerman, F. Kele, B. Svatoš, 3. 4. 1953 28. „Cesta Komarnických“ klas. IV, AP/III/105, K/2/1326, 4 h G. a R. Komarničtí, 13. 8. 1911 1. zimný: M. Bernadt, Z. Grabowski, M. Zietkewicz, 21.–22. 4. 1961 29. „Variant v hornej časti“ klas. IV, AP/III/107, K/2/1326b, 2 h A. Puškáš, 2. 8. 1949
30. K. Jakeš, J. Štelbaský, 5. 2. a 12. 3. 1977, klas. V, A1, 16 h 31. „Slamová cesta“ klas. VI, AP/ III/108, K/2/1325, 5 h Z. Mužák, J. Sláma, 16. 7. 1951 1. zimný: J. Kertész, P. Plašil, 22. 4. 1962 32. „Indiánske leto“ klas. V, 8 h L. Páleníček, M. Smutný, 1. 10. 1971 1. zimný: Z. Drlík, P. Mačák, 28.– 29. 12. 1973
Malý Javorový štít 24. „Narovnajúca varianta Komarnického cesty“ klas. IV-, sneh 40-80° L. Urbanec, R. Muller, 6. 1. 1980 25. G. Komarnicki, A. Martin, 30. 8. 1908, klas. II–III, K/2/1322, 2,30 h 26. „SV rebro“ klas. III., AP/ III/104, 2 h J. Andráši, K. Skřipský, L. Szabó, 2. 8. 1949 27. „Stanislawského cesta“ klas. V, AP/III/106, K/2/1323, 5 h
57
TAT R Y
33. „Pravou časťou steny“ klas. IV-V, 4,30 h W. Kogut, R. Lazarski, 10. 8. 1956 Zadné Javorové sedlo 34. „Klimkov komín“ klas. V, AP/ III/1, 6 h J. Hajdukiewicz, Z. Nesseltuch, J. Sawicki, 17.–18. 7. 1939 1. zimný: J. Kertész, F. Skopík, 2.– 4. 4. 1962 Zadná Javorová veža 35. „Primo vere“ ľavý pilier, klas. V-, 7 h H. Myslivcová, L. Paleníček, 17. 4. 1971 1. zimný: Novák, K. Šubert, Válka, 1.–2. 3. 1975 36. „Stredom steny“ klas. VI, A1, K/2/1345 J. Růžička, O. Vítek, leto 1963 1. zimný: T. Gross, L. Páleníček, 12.–13. 2. 1971 37. „Pravou časťou steny“ klas. IVV, AP/III/5, K/2/1346, 4 h
M. Bala, Cz. Momatiuk, 22. 8. 1955 38. „Komínom“ klas. V, 3 h A. Belica, L. Páleníček, 7. 9. 1975 Horné Riglové sedlo 39. „Cesta Szcepanskich“ klas. IIIIV, AP/III/8, 3 h J. K. Dorawski, J. Kielpinski, A. a J. A. Szcepanští, 11. 7. 1931 1. zimný: J. Mašek, K. Skřipský, 3. 4. 1953 Veľká Javorová veža 40. „Ľavým pilierom“ klas. IV, K/2/1350, 4 h M. Badzinski, T. Tracz, 21. 8. 1961 1. zimný: M. Grochowski, A. Sklodowski, 24.–25. 4. 1972 41. „Depresiou“ klas. III, K/2/1351, 3h F. Michl, L. Vodháněl, júl 1956 42. „Pravý pilier a Depresiou SV steny“ klas. III, AP/III/11, K/2/1352, 3 h
J. K. Dorawski, A. a J. A. Szczepanští, 7. 8. 1930 1. zimný: J. Andráši, J. Velička, 3. 4. 1953 43. „Jurgovský rebrík“ klas. II, 3 h J. Fiet, J. Oszczapowicz, R. Redziejowski, S. Wronski, 28. 8. 1959 44. L. a M. Gajdošovci, klas. VII-, 8 h, 6. 8. 2004 45. „Posledné dostihy“ klas. V, A2, (AF VII-) L. Páleníček, J. Stejskal, V. Tatarka, 16.–18. 2. a 24.–25. 2. 1975 1. letný: M. Šmíd a druh, september 1976 AF: F. Piaček, V. Valach, 27.-28. 1. 1989, klas. V+, VII46. „Devatá vlna“ klas. VIII, 27 h M. a M. Coubalovy, 5.-7. 9. 1987 47. „Direttissima“ klas. V+, A3e, 42 h S. Handl, A. Krčmářová, P. Koubek, J. Švejda, J. Vestenicky, Z. Zilvar, 11–13. 3. a 17–19. 3. 1977
48. „Varianta 33“ klas. V, A3 P. Koubek, J. Mach, 13. 1. a 15. 1. 1977 49. „Stredom steny“ klas. VI, K/2/1353, 10 h J. Kurczab, R. Szafirski, 9–10. 9. 1965 1. zimný: A. Czok, K. Pankiewicz, 6.–7. 3. 1974 50. „Kaskady“ klas. VII+, 19 h M. a M. Coubalovy, 23.–24. 8. 1987 51. S. Biel, Z. Rubinowski, 20. 8. 1955, klas. V, AP/III/12, K/2/1354, 5 h 1. zimný: K. Lipczynska, H. Furmanik, A. Zyzak, 21.-22. 4. 1964 52. „Do kotla sprava“ klas. V M. Bernadt, J. Chalecki, 18.– 19. 4. 1961 spracoval foto
Jozef Gurník Dodo Kopold, Jakub Turek, Jozef a Ivan Gurníkovi
Ahoj, pripravil som ešte pár nových výstupov od Poliakov. Tieto cesty sú vhodné na zimu. Ak nájdeš ešte nejaké voľné miesto v niektorých následujúcich číslach Montany, budem rád. Jožo
A: „Pravou časťou steny“ (I. Pap a spol., klas. VII-) B: „Pravou trhlinou“ (neznámí lezci, klas. IV) C: „Dzien swistaka“ (Marek Pronobis, 12. 8. 2010, klas. IV)
spracoval foto
58
Jozef Gurník Marek Pronobis
Stena pod Limbou Stena pod Limbou je nové pomenovanie skalného útvaru, ktoré navrhuje Marek Pronobis, autor novej cesty v tejto oblasti. Pomenovanie Stena pod Limbou vychádza podľa charakteristickej limby, viditeľnej už z turistického chodníka. Stena pod Limbou je pokračovaním skalnej terasy Patrie, v ktorej sa nachádzajú útvary ako Veža pod Skokom a Stena pod Skokom. Od Steny pod Skokom je oddelená širokým žlabom, ktorý môže slúžiť aj na zostup. Výška steny v tejto časti dosahuje okolo 100 metrov. Pri zhoršenom počasí, keď sa už nedá podnikať vo vyšších polohách, je možné v tejto časti urobiť ešte niekoľko skalkárskych ciest. „Droga na Limbe“, Marek Pronobis, 14. 9. 2010, kl. IV, A2
OUTDOOR amatér versus profesionál Stan Jednoplášťová igelitová plachta, vodní sloupec ani životnost se nám nepodařilo zjistit – ani tohle profíci neřeší. Absence podlážky je výhodou – oheň lze založit uvnitř.
Když se řekne profesionální outdoorák – co vás napadne? Člen týmu multisportovního závodu, výrobce batohů, profesionální horolezec? Ano, i tak by to šlo. Pro mě však je outdoorový profík obyčejný kočovník – pastevec.
Setkal jsem se s nimi v indickém Himáčalpradeši, kde jsem měl jedinečnou možnost pozorovat vybavení a výkony lidí, žijících opravdu „za dveřmi“ prakticky stále. Na rozdíl od nás, kteří si na outdoor jen hrajeme o víkendech a dovolených, mají s takovým způsobem života zkušenosti celoroční a několikagenerační. Měli jsme příležitost jít s profesionály stejnou trasu přes sedlo Indrahar (4.200 m n.m.) nedaleko Dharamsaly. Jednalo se o čtyřdenní trek a my jsme měli věci jen na tuto cestu. Pastevci se právě vraceli na zimu do nížin, takže měli za sebou dlouhý pobyt v horách a měli by mít i tomu odpovídající vybavení. Pasteveckou skupinu tvořila rodina se dvěma chlapci kolem osmi let a asi šestiměsíční holčičkou, dědeček dětí, jeho kamarád a stádo 500 ovcí a koz, se kterými jim pomáhali dva psi. Zpočátku jsme s nimi drželi tempo, ale v rozhodující den přechodu přes sedlo nás rozdrtili. Zatímco my jsme museli balit spacáky z dutých vláken, vařit naši kalorickou stravu, míchat iontové nápoje, sušit a balit dvouplášťový stan…(a také se nám nechtělo vstávat), oni už v šest ráno byli na cestě. Co oblékají, obouvají, na čem vaří a co jedí profesionálové? Oblečení Košile, svetr, bunda – tyto tři vrstvy jsou sladěny v jeden celek a jsou používány celoročně! V létě není vedro a v zimě zase zima. Čím je efektu dosaženo, zůstává nám amatérům záhadou a mohlo, či mělo by se to stát cílem výzkumu výrobců světoznámých outdoorových značek. Možná je tento zázrak způsoben nejdostupnějšími přírodními materiály a ručním krajovým zpracováním, zaměřeným cíleně na specifické podmínky. Spodní prádlo je vynecháno, s potem si profík
Strava Poměrně těžká pro zpracování – fazole, čočka, čapáti (placka z mouky a vody, opečená na plechu, kameni, pánvi), ale poměr váha – nasycenost – chuť – cena je vynikající. Tekutiny Voda z místních zdrojů obsahující okem viditelné minerály, nejčastěji uvedena do varu a ochucená čajem. Hůl Neteleskopická dřevěná, slouží k rozhrabávání ohně, rozhrnování porostu, škrabání zad, pohánění ovcí, zahánění medvědů, vyhánění vlka, výchovná pomůcka pro psy, děti a turisty. Vaření Profesionálové vaří na ohni v každých podmínkách.
starosti nedělá – jeho organismus patrně pracuje rozvážně na základě generačních adaptačních metod, anebo pot neřeší? Když se zpotí, tak zase uschne. Obuv Nevysoká vulkanizovaná guma, 100% voděodolná, stále větrající. Voda sice může natéci vrchem, ale lze ji velmi jednoduše vylít a povrch rychle schne. Průběžné mytí nohám prospívá. Podrážka je neznačková, bez výrazného profilu a samočisticích kanálků, chybí též absorbér nárazu. Uživatelé si však ani jednou nestěžovali na tvrdý došlap, puchýře či plíseň.
sedí. Kvalitního rozložení váhy a odvětrání zad je dosaženo právě několikagenerační zkušeností, ale dost možná stačí ve zdravém těle zdravý duch a pozitivní myšlení. Spacák Kostkovaná deka z ovčí a kozí srsti, ruční výroba pravděpodobně zaručí tepelný komfort při různých venkovních teplotách, v extrému nocležník udělá větší oheň.
GPS Profesionál tohle zařízení nepotřebuje, nikdy je nepotřeboval a těžko své zvyky bude měnit. Neřeší, kde zrovna je a kdy kde bude – čas pro něj nehraje roli. Koza Dá se využít jako zásobárna nápojů, ohřívadlo ve stanu, společnice, v extrémním případě jako chodící konzerva. text a foto Jan Odehnal CK Rajbas
Ponožky Nevíme jak v zimě, ale v létě jsou vynechány, aby se nezadržoval pot. Batoh Materiál, ze kterého je vyroben, je nejčastěji obyčejná pytlovina. Popruhy nejsou ergonomické, nýbrž kroucené ze šňůry zařezávající se do ramen, takže pevně
59
ZAJÍMAVÉ KNIHY
LAGORAI CIMA D´ASTA
SAN VITO LO CAPO
Alessio Conz, Gianfranco Tomio Bonbónek pro fajnšmekry. Hradba hor „druhořadého“ významu, ve stínu blízkých Dolomit. Magické místo, tiché a nádherné, které si musíte pomalu objevit. Průvodce připravili zkušení místní lezci, kteří zdejší kraj doslova prolezli v létě i v zimě. Velmi jim v tom pomohla řada bezejmenných „dělníků skal“, kteří zde otevřeli spoustu cest. V knize je popsáno asi sto lehčích cest, což je jenom jakási „ochutnávka“ jednotlivých sektorů. Navíc, mnohé další cesty teprve vznikají. Průvodce je zatím bohužel jen v italštině, nicméně precizní nákresy orientaci usnadní i neitalsky mluvícím hledačům odlehlých oblastí,.
Massimo Cappuccio, Giuseppe Gallo Že jste ještě o této oblasti nikdy neslyšeli? Jde o výrazný mys ležící v severozápadní části Sicílie. Zdejší červený vápenec je stále populárnější mezi lezci z celé Evropy. Zdejší výstupy se vyznačují lezením po stalaktitech formovaných po tisíce let teplem, slaným mořským vzduchem a občasnými srážkami. Jednotlivé sektory leží v jedinečné přírodě, v blízkosti města a pláží a propojuje je síť cestiček. Ideální doplněk k Di Roccia Di Solle, lezeckému průvodci po Sicílii. Mapu ocení ale i ti, kteří si na rodinnou dovolenou k moři rádi berou lano, lezečky a pár karabin.
Rozměr: 15 x 21 cm, brož. Cena: 25,50 € Více na: www.versantesud.it
12,50 € Více na: www.versantesud.it
TREKKING IN THE TURIN ALPS
LARIO ROCK (LECCO, COMO, VALSASSINA)
Gian Luca Boetti 12 itinerářů na 3–6denní výlety. Tento průvodce spojuje některé z nejvýznamnějších treků v okolí Turína, z nichž některé vedou do francouzských Hautes-Alpes. Popisy jednotlivých tras se snaží provést návštěvníka jedinečnou přírodní a geografickou scenerií a ukázat mu jedinečnou kulturu, která je stejná na obou stranách hraničního pohoří. Kniha obsahuje podrobné návody na jednotlivé trasy s možnostmi ubytování a aktivního odpočinku. Jak se stručně a výstižně píše na předsádce: „Chůze a spánek v horách obnovují náš smysl pro objevování dobrodružství.“
Eugenio Pesci, Pietro Buzzoni Minulá edice tohoto průvodce vyšla před pouhými pěti lety, v lednu 2006, ale rychlost, se kterou se tato oblast v poslední době rozvíjí a zájem lezců, si vyžádaly průvodce nového. Jasný důkaz, že tady se teď v Itálii „peče chleba“. V posledním vydání byla místy upravena obtížnost jednotlivých výstupů. Autoři vzali v potaz názory více špičkových lezců. V knize najdete i popisy vícedélkových cest. Typicky těch, které jsou někde mezi sportovním lezením a big-wally. Zkrátka několik pěkných délek lezení, na které nemusíte zrovna brzy ráno vstávat. A to vše přirozeně v různých obtížnostech tak, aby si tady to své našel každý. V neposlední řadě jistě zaujmou i pasáže věnované historii lezení v jednotlivých oblastech.
BEST OF GENUSS BAND 3
Sepp Inhöger, Hans Zlöbl Pro Salcbursko platí, že je absolutně nejlepší oblastí pro lezení ledů v celých Alpách. Součástí celé oblasti jsou tradiční ledy v Berchtesgadenských Alpách, stejně jako Saalbach a jeho okolí, Rauriser Tal, Tennengebirge nebo Radstädterské Taury. A samozřejmě se nesmí zapomenout na ledové eldorado v Gasteinu, kde je doslova jeden zamrzlý vodopád vedle druhého a jsou zde vůbec ty nejfantastičtější ledy a linie z celé oblasti Alp. Stejně jako v předchozím vydání nebylo samozřejmě zapomenuto ani na velmi populární oblast v okolí Rudolfshütte. 3. vydání bylo kompletně přepracováno a doplněno. Dostatečně tlustý průvodce je zpracován pro Panico s typickou pečlivostí, vše je doplněno mapkami, nákresy a fotografiemi. Prostě pro milovníka zmrzlé vody a ostrých zbraní nutnost.
Johanna Widmaier Johanna Widmaier, členka týmu Panico, přivedla na sklonku loňského roku na svět nové dítě – kompletně přepracovaný výběr Best of Genuss Band 3 čítající bezmála 650 stran! V průvodci najdete to nej v obtížnosti 4 až 7UIAA, na co můžete ve Švýcarsku narazit. Ať už to je vodou vymletý vápenec v oblastech jako je Jura, Gastlosen, Alpstein nebo Bernské Alpy, nebo tvrdá žula v okolí Tessinu, Bergelu nebo v Urnerských Alpách. Většina v průvodci obsažených cest je kvalitně přejištěna tak, jak to má každý pohodový lezec rád. Ale najde se v průvodci i pár cest, které se pod zažitý pojem „plaisir“ neschovají. Prostě pro každého něco. 2. vydání tohoto průvodce nabízí lezení na několik let života, ne-li na několik životů. Samozřejmě tady někomu může ta a ta cesta chybět, ale je třeba se na průvodce dívat jako na gurmánský výběr a ne jídelní lístek od A do Z. Samozřejmostí celé knihy je absolutně precizní zpracování všech map, nákresů a topů jednotlivých cest. Za lezením do Švýcarska jedině s touto knihou.
Konrad Auer, Philipp Unteregelsbacher Jižní Tyrolsko je malým ledovým rájem ohraničeným na jedné straně jižní částí hlavního hřebene Alp a na straně druhé Dolomity. Ale kam v tak rozlehlém území na ledy? Na tuto otázku odpovídají v knize horští vůdci Konrad a Philipp. Průvodce obsahuje oblasti jako Pfunders, Tauferer Boden, Reintal, Ahrntal, Antholzertal, Pragsertal, Höhlensteintal, Hochpustertal, Ampezzoner Dolomiten, Gadertal – Sellagruppe, Gröden – Langental, Sottoguda a Bletterbach. To znamená spoustu ledu pro všechny. A jako bonus je v knize předmluva z pera Hanse Kammerlandera. Celá kniha je zpracována velice detailně se všemi potřebnými náležitostmi, jako jsou nákresy, fotografie a mapy. Nezbytný doplněk zimních výletů po jižním Tyrolsku.
Panico Verlag 3. vydání 2011, 384 stran Kniha je k dostání na: www.horokupectvi.cz
Panico Verlag 2. vydání 2011, 648 stran Kniha je k dostání na: www.horokupectvi.cz
Panico Verlag 1. vydání 2010, 216 stran Kniha je k dostání na: www.horokupectvi.cz
EISKLETTERFÜHRER SALZBURGER LAND
60
Doporučená MOC: 28,5 € Více na: www.versantesud.it
EISKLETTERFÜHRER SÜDTIROL – DOLOMITEN
Rozměry: 15 x 21 cm Cena: 30,50 € Více na: www.versantesud.it
100 LET SBB, MINULOST A BUDOUCNOST Německý Saský horolezecký svaz (Sächsische Bergsteigerbund – SBB) vydal ke svému stoletému jubileu velmi zajímavou a obsáhlou publikaci mapující uplynulých sto let německého pískovcového lezení. V knize čtenář nalezne velké množství doposud nepublikovaných historických lezeckých fotografií, mnoho zajímavých informací z lezecké historie i současnosti včetně několika kapitol týkajících se také skal na našem území. Jedná se o doposud nejobsáhlejší a nejkomplexněji zpracovanou publikaci podobného druhu. Kniha je rozepsána do 9 kapitol zahrnujících 96 příspěvků, to vše na 350 stranách kvalitního křídového papíru, kde text (v němčině) doplňuje více než 500 obrázků a fotografií. Knihu lze objednat za velmi rozumnou cenu na stránkách SSB (http://www. bergsteigerbund.de).
PŘÍBĚH VLAJKY Tříbarevný symbol naší státnosti. Na kolika místech se už objevil! Bíločervená vlajka s modrým klínem se třepotala na obou zemských pólech, na pól „třetí“ Mt. Everest byla vynesena v roce 1991 českým horolezcem Poldou Sulovským. A byly stovky a tisíce jiných sportovních úspěchů, kdy česká vlajka hrdě stoupala vzhůru. Nejvýše vystoupala v roce 1972, kdy ji na palubě kosmické lodi na Měsíc přivezl Eugene Cernan, americký potomek Čechů a Slováků. Zdobí sídla českých zastupitelství ve více než 130 zemích světa. Zdobí i místa méně nápadná. Jedním z nich je Diskit. Malá vesnice schovaná hluboko v náručí Himálaje, v severozápadní Indii. O pár kilometrů dále už je zakázané území, kam turisté nesmí. Většina tedy končí zde, v odlehlém koutu Ladaku alias Malého Tibetu. Nad vesnicí se rozkládá buddhistický klášter z patnáctého století. Dostanete se sem přes nejvýše položené autem sjízdné sedlo Khardung-la (5.606 m). Právě Diskit gompa je jedním z míst, kde v roce 2006 občanské sdružení M.O.S.T. z Ostravy započalo svůj projekt „Kmotrovství na dálku“. Díky podpoře ochotných českých kmotrů mohlo v následujících letech studovat za přijatelnějších podmínek více než 100 malých mnichů ve třech klášterech. Právě na těchto místech se udržuje původní forma tibetského způsobu vzdělávání, jak tomu bylo před okupací „Střechy světa“ v r. 1959. Nyní je tradiční výuka spojena s moderními prvky tak, aby byla srovnatelná se státním školstvím. Projekt kmotrovství se posléze rozšířil na podporu vzdělávání malých tibetských uprchlíků a velmi starých Tibeťanů. Dnes sdružení M.O.S.T. pomáhá díky štědrosti českých dárců 235 lidem. Projektu poskytuje podporu také Česká rozvojová agentura a Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Při vjezdu do kláštera si můžete za vrátnicí povšimnout nenápadné budovy, jakési obdoby kulturní místnosti. Jednou za čas se zde malí mníšci (když mají výjimečně volnou chvilku, dovolí to hlavní láma a zrovna jde elektrický proud) chodí dívat na televizi. V malé předzahrádce stojí stožár
F O T O S O U T Ě Ž
PŘÍRODA A LEZENÍ Od loňského října můžete přihlašovat své fotky do 2. ročníku fotografické soutěže, kterou opět společně vyhlašují web Lezecká Revue a časopis Montana. Pro 2. ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie:
Hory a příroda (krajiny, panoráma...) Lezení (člověk a hory, skály, bouldery...) Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže) Ceny budou zveřejněny v průběhu soutěže. Diskit – mniši s českou vlajkou
(či spíše stožárek) a na něm plápolá česká vlajka. V roce 2008 zde po dva týdny pobývaly dobrovolnice sdružení při svém půlročním monitoringu míst české pomoci (nejen) v Himálaji. Svou „misii“ označily praporem, který se mnichům tak zalíbil, že si ho ponechali. Přečkal tu už tři tuhé zimy. Vítá každého návštěvníka. Vlál zde i v roce 2010, kdy při červencovém pobytu J.S. dalajlámy navštívilo klášter přes 15.000 Tibeťanů, Ladačanů, zahraničních turistů. Pokud chcete zjistit více údajů o české pomoci tibetskému exilu v Indii, navštivte stránky www. protibet.org nebo si vyžádejte informace na
[email protected]. Pomoci můžete finančním příspěvkem na účet veřejné sbírky FIO banka č. 2800064052/2010 nebo zasláním SMS ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777. Přidejte se k české pomoci tibetskému exilu! text Petr Ďásek občanské sdružení M.O.S.T., www.protibet.org
Jak soutěžit Zaregistrujete se přes formulář na webu foto.lezeckarevue.cz, odkud bude možné zasílání soutěžních fotografií. Fotky posílejte ve velikosti do 5Mb. Ke každému tématu můžete vložit nanejvýš 3 fotografie. Hodnocení fotografií Odborná porota, jejímž předsedou je i ve 2. ročníku soutěže Pepe Piechowicz, vyhodnotí a zveřejní výsledky na webu LezeckaRevue.cz a v časopisu Montana po 30. 4. 2012. Vyhlášena bude nejzdařilejší fotografie v každé kategorii a bude také vybrána celková vítězná fotka. Navíc, na webu fotosoutěže bude možné hlasovat pro jednotlivé snímky. Soutěžící zasláním fotografíí do soutěže: 1. Uděluje souhlas se zpracováním zaslaných osobních údajů. 2. Prohlašuje, že je autorem zaslaných fotografií. 3. Poskytuje organizátorovi soutěže souhlas s publikováním svých fotografií v tiskové nebo elektronické podobě v rámci soutěže a při její propagaci v různých médiích. 4. Souhlasí s právem poroty přemístit snímek do jiné kategorie. 5. Je seznámen s tím, že organizátor soutěže si vyhrazuje právo změny pravidel a témat soutěže. Na výhru v soutěži není právní nárok.
Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS. Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz
61
ZÁVODY
A MUERTE BUILDERING NA OSTRAVSKU Jó, Ostravsko! Těžební věže se svými obrovskými výtahovými koly, celá pohoří černouhelné haldoviny, tuny a tuny železa, tvořící až bizarní architekturu zdejšího těžkého průmyslu, a další specifika kraje, který je prošpikován tisíci kilometry štol. To všechno tady je. A samozřejmě beton. V podobě nejrůznějších zdí, zídek, mostů, pilířů a „nadčasových“ skulptur z rukou umělců dělnické třídy.
hustou cigaretovou mlhu jakési putyky. Je podzim 2010 a Petr Piechowicz, jeden z členů Skálolezeckého amatérského clubu (SAC) spřádá plány, jak využít již téměř zapomenutý potenciál bývalého armádního pěchotního srubu v Bohumíně a připomenout si tak začátky místního boulderingu (resp. builderingu). „Před pětadvaceti lety jsme tu žádnou překližku neměli, nebylo kde trénovat, tak jsme si ty bouldry (buildry) s klukama ze SAC prostě vysekali do betonu,“ zubí se Pepe.
Martina Hájková, „Lucinka“ (7+), bunkr MOS 4, Bohumín
Jirka Romaňák, „Velký traverz“ (9+), bunkr MOS 4, Bohumín
Byl to právě beton, který sehrál důležitou roli v místní lezecké komunitě devadesátých let. Skály daleko, času po šichtě málo, peněz na dopravu jakbysmet, takže se hledaly jiné lezecké a tréninkové možnosti blíže domovním dveřím. Oko logicky padlo na všudypřítomný beton. „Škodilo“ se hlavně ve dvou lokalitách. Na železobetonových obranných opevněních pohraničního Bohumínska a na betonovém viaduktu a v jeho okolí, v blízkosti historického centra Ostravy. Na přiblížení historie „betonové éry“ by nestačila celá kniha, proto otočme list a pojďme se podívat na dvě zajímavé akce, jež s tématem úzce souvisejí a uskutečnily se minulý rok. Kapitola 1: Střípky z Buildering SAC (Bohumín) „Ty vole, musíme na bunkru udělat akci, než ho ti vojáčci úplně zrenovují!“ nese se ke mně skrz
62
„Jáááj, to jsou ultimativně tesnuté dírky,“ ozve se ze skupiny účastníků akce Buildering SAC druhý červnový víkend 2011. Po zahájení u pěchotního srubu se přesouváme částí Bohumína do rozlezového sektoru II v podobě železničního mostu, tvořeného pískovcovými kvádry. Zvukovou kulisu nám zajišťuje neznámý hudebník ze sousední cikánské čtvrti hrou na heligonku a občasné projetí nákladního vlaku za zády. „Dejve, drž to, jinak už tě tu dole neposbíráme!“ hučí pod mostem dav povzbuzující Davida Kozla v klíčovém kroku pět metrů nad štěrkem a rozbitým sklem. Po chvíli zdolává nejtěžší cestu sektoru „Velký otvor“ 8+/9- i Jirka Romaňák a je tedy čas se vrátit do sektoru I na seriózní buildery – tedy linie na člověkem vytvořených stavbách či konstrukcích. „Chlapi, nevyvrátí se to, až to dopneme?“ ťukám s mírnou ske-
psí na levou tyč fotbalové branky, jednoho z kotvicích bodů čtyřicetimetrové slackliny. V prostoru kolem železobetonového bunkru je upevněn ještě deseti a dvacetimetrový „provaz“ pro zpříjemnění chvil mezi lezeckými pokusy ve vysekaných chytech. „Kurec, mě už bolí prsty jak cyp!“ nadává Jirka po třech hodinách snahy v ostrých lištách a neanatomických dírkách. Do soutěžní části s úvodní prezentací závodního problému v podobě dlouhého traverzu z dílny Pepeho Piechowicze se už nikomu moc nechce. „První Jura Romaňák, druhý Kubajz Lyczka, třetí Víťan Fojtík,“ vyhlašujeme nejdále se dostavší builderery. Na temeno bunkru sice „nevyvzlínal“ nikdo, avšak vzhledem k daným teplotním podmínkám se chlapci s desetimetrovým atletickým traverzem poprali skvěle. Největším počtem zdolaných linií se chlubí Dejv Kozel, jenž s ohledem na svou výškovou indispozici v soutěžním builderu dostává cenu útěchy. „Deset piv a dvacet rumů!“ ozývá se prostory kultovní hospody Na růžku v pravidelných intervalech až do pozdních hodin. Noční retro promítačka o začátcích ostravského builderingu na Pepeho zahradě s planoucím krbem a divokým koncem v duchu hesla „hoď to tam, to shoří…“ je už jen závěrečnou tečkou za celou akcí.
Kapitola 2: Buildering A MUERTE z pohledu účastníka (Ostrava) Lezení po nábřežních zdech či mostních pilířích není dnes pro lezce, „krmené“ barevnými fotkami a filmy z Katalánska, dostatečně in a trendy. Industriální lezecké problémy nejsou totiž na první pohled příliš atraktivní, a proto je důležité zbavit se předsudků a vyzkoušet si to na vlastní kůži, která je v leckdy neuměle vytesaných chytech více než potřeba. Pokud ale patříte do šuplíku lezců, jimž je potřeba přinést vše pod nos a nasadit růžové brýle, lístek do Ostravy-střed si kupovat ani nemusíte. Ono známé pravidlo „pokud nic nečekáte, můžete být jen mile překvapeni“ zde však platí dvojnásob. To se mi v případě ostravských builderů potvrdilo do puntíku. Zpočátku jsem se na prvních sekaných problémech jen utvrzoval v tom, že zde místní industriální terén představuje jen lezeckou znouzectnost. Přesto jsem nepříliš vábně vypadající linie zkoušel znova a znova. Mimo jiné i z úcty a respektu k lidem, kteří je před téměř třemi desetiletími vytvořili. Oni sekáči chytů to totiž tehdy dotáhli na 8c, a to velmi poctivé, konkrétně Milan „Kamzík“ Benian a cesta „Le Minimum“ v Buoux. Po dvou třech zahřívacích lajnách jsem se ale dostal k lezení, které mě nadchlo. Místní pilíře oplývají širokou nabídkou lezeckých pohybů, z níž si vybere každý. Čím více builderů jsem zkusil,
tím více mě to bavilo. Malý rozruch způsobila městská policie, které stačilo naštěstí vysvětlit rozdíl mezi magnéziem a graffiti. S narůstajícími vylezenými betonovými metry rostla i únava a paradoxně i chuť po zkoušení stále zajímavějších linek, které mi ostatní ukazovali. Po každém „vyvzlínání“ k zábradlí viaduktu jsem alibisticky dodal: „Dneska už to seru, svaly i kůži mám na hadry!“ Člověk by ale nevěřil, do jakých pozic a pohybů jej donutí kus betonu. Vždy mi to pak nedalo a při pohledu na „duracelového“ Libora Zajíce zkoušejícího další boulder, jsem se do nástupových chytů zavěsil také. Přestože mé tělo již fungovalo v terminační fázi, fascinace novými liniemi mě znovu a znovu motivovala k pokusům na dalším betonovém kusu historie. Přicházející soumrak přinesl i kýženou úlevu v představě nakládaného hermelínu a studeného piva. Rozedraná kůže z ostrých chytů, unavená ramena ze silových kroků a skoků, hýžďové svaly (rozuměj prdel) z netypického lezení nohama napřed a v neposlední řadě i hlava z morálových dolezů ji už nutně potřebovaly. V pokročilých večerních hodinách přicházíme pod poslední kousek. Mód „tělo ne, hlava jo“ byl již několikrát přetočen, avšak Libor mě opět přesvědčil, že tomu může být i jinak. V šestimetrové kolmici po jednoprstových plastových dírkách příznačného názvu „Návrat oživlých mrtvol“ (9-) nám na chyty i stupy duhově svítila nedaleká radnice a při posledním pohybu v podobě skoku na hranu chodníku jsem věděl, že si ten hermelín s pivem zasloužím… text foto
Lumír Fajkoš, Venca Kučírek Petr Piechowicz Denis Pail, „Zkamenělý výkřik“ (8+), Ostrava
Libor Zajíc, „Mozková mrtvice“ (8-) – po ulomení chytu těžší, Ostrava
Libor Zajíc, „Černá smrt“ (10-), Ostrava
63
ZÁVODY
NADŠENÍ, RADOST I SLZY: TENDON CUP PROSTĚJOV
PŘES 130 ZÁVODNÍKŮ A JEDEN URVANÝ STUP ANEB „TRUTNOVSKÝ TENDON“
Po dvou letech jsme opět posbírali odvahu, překonali přirozenou lenost a uspořádali 1. října 2011 v Prostějově 4. ročník Tendon Cupu na stěně GJW. Samozřejmě že po všechny dny, během nichž jsme závody připravovali, svítilo sluníčko jako zběsilé a podmínky na skalách byly ideální. My jsme však nastartovali wapky, aku šroubováky a lidské zdroje, sundali asi 1.500 chytů, všechny je umyli a začali stavět cesty. Letos jsme to nechali na „mladejch“, takže cesty stavěli Martin Švec a Peťka Růžičková. Asi se jim to povedlo – nikdo nám moc nenadával, žádné superfinále nemuselo být, všechno se pěkně rozřadilo a všichni si zalezli. Na gymnáziu, kde se stěna nachází, probíhala v tu dobu rozsáhlá stavební rekonstrukce. Na závody jsme sice měli domluven pracovní klid, bohužel zrovna v naši sobotu však museli měnit oboje vstupní dveře, takže to kolem osmé ráno vypadalo, že se do tělocvičny ani nedostaneme. Tímto bychom chtěli dodatečně podat malé vysvětlení ranního zmatku. Všichni to ale přijali s klidem a závodit jsme začali přesně
64
podle propozic. Závodníci, kterých přijelo celkem 72, předvedli úžasné výkony, vládlo tu nadšení a radost, ale objevily se i slzy. Někteří malí závodníci nám starším, zvyklým se na ledacos vymlouvat, názorně předvedli, co je to vytrvalost a že výška nerozhoduje. Vítězi jednotlivých kategorií se stali: kat. D: Eliška Adamovská (HK Orlová, HO TJ Baník Karviná) a Jáchym Cink (Rocky Monkeys, Sokol Brno 1) kat. C: Tereza Sadílková (HO SK Prostějov) a Vojtěch Vlk (Jihlava) kat. B: Andrea Pokorná (HK Lanškroun) a Miroslav Doseděl (HK Lanškroun) kat. A: René Daňa (HO Jeseník) Děkuji všem, kteří pomáhali jistit, rozhodovat, stavět, čistit, vařit kávu, hlídat izolaci, montovat lešení, uklízet a tak dále. Poděkování patří samozřejmě i sponzorům: Remachem a.s., Lanex, Aix, Saltic, Makovec a.s. a městu Prostějov.
text foto
Václav Skopec archiv autora
Je to neuvěřitelné, ale je to tak! Při předjubilejním 19. ročníku se opět podařilo trhnout účastnický rekord. Tentokrát dorazilo 131 závodníků a závodnic, kteří byli stejnoměrně rozděleni do deseti kategorií. Nejvíce bylo nejmladších slečen (celkem 22 účastnic) a i juniorky se sešly alespoň tři. Boje byly tudíž dosti líté... Přesto se nám podařilo vyhlásit vítěze a rozdat všechny ceny z našeho tradičního „švédského stolu cen“ do osmnácté hodiny! Tento zázrak se uskutečnil zejména díky množství zkušených organizátorů, jimž patří náš velký dík. Svůj podíl na úspěšném průběhu závodu měly i poměrně ideálně postavené cesty – v celkem osmi kvalifikačních cestách se v jednotlivých kategoriích pohyboval počet topů od jednoho do osmi. V prvních (lehčích) „kvalifikačkách“ samozřejmě více než v druhých. A ve čtyřech finálových cestách dosti „přituhlo“, a tak padly jen tři topy, a to ideálně maximálně po jednom v kategorii. Střídání silových a technických kroků v cestách nám závodníky výborně rozřadilo téměř chyt po chytu a nebylo nutné žádné superfinále. Je až spodivem, že se při tak velkém počtu závodníků podařilo ušlápnout pouze jeden stup (a navíc takovým způsobem, že nebyl nutný náhradní pokus!). Utahaný stavěč Máca, který chystal linie zejména mladším kategoriím (inu člověk je dvakrát dítětem), velice děkuje ostatním pomocníkům – zejména Jirkovi „Drťovi“, Janku „Smolovi“ a Vojtovi Ottovi. Díky, cesty byly super! Zvláště ta černá finálovka dole, která kluky i holky z kategorie C dokonale „rozházela“ chyt po chytu a topovali zde jen vítězové! Na horní menší stěně také probíhaly urputné finálové boje
nejmladší kategorie D. Zde často rozhodovaly jen plusy ve stropě a někde musela pomoci i kvalifikace. Přesto se i tady podařilo vybojovat jeden top, a to Marku Jeligovi! Finálové boje už byly rychlé, a protože se odehrávaly téměř současně nahoře i dole, někteří trenéři se mohli „uběhat“ (alespoň nikdo neměl čas nepovoleně radit). Právě díky bleskovému finále se podařilo vyhlásit medailisty a rozdělit ceny velice brzo. Navíc se zadařilo i to, že hodnotné ceny obdrželi nejen všichni finalisté, ale i mnoho dalších úspěšných borců a borkyň. Nevím, jak dlouho se nám tento zázrak bude dařit uskutečňovat... Zatím to jde díky vydatné podpoře firem Saltic, Salewa a Horolezení.cz. Za hodnotné ceny také děkujeme místním trutnovským „sportkrámům“: Mates, Pells-cyklo, Hudy-sport a Vella-cyklo. Velmi významné bylo také finanční přispění Královéhradeckého kraje a města Trutnova. Závody by se také nemohly uskutečnit bez podpory ZŠ Komenského Trutnov a Českého horolezeckého svazu. Na závěr ještě připojujeme přehled šťastných vítězů: kat. D – Katka Matúšová a Marek Jeliga kat. C – Míša Šachová a Vojta Vlk kat. B – Katka Bělková a Vojta Sedláček kat. A – Johana Nováková a Martin Jech kat. J – Alena Grasserová a Lukas Berro Letos jsme tedy, i při té mega-účasti, zase přežili a nezbývá než se těšit, doufáme, na příští již jubilejní dvacátý ročník. Za organizátory z Yetti clubu text foto
Martin „Máca“ Macek Jan Macek
TENDON PODPORUJE MLÁDEŽNICKÉ LEZENÍ Rok 2012 bude pro české lezecké soutěže mládeže rokem změn. Po deseti letech existence Tendon Cupu, seriálu deseti závodů v lezení pro začínající a mírně pokročilé lezce, se značka Tendon (resp. firma Lanex, a.s.) rozhodla podporovat také Český pohár mládeže v lezení na obtížnost. Tendon se tak v roce 2012 stává hlavním podporovatelem mládežnických závodů v lezení na obtížnost, které v České republice organizuje Český horolezecký svaz. V letošním roce (a bezesporu i v letech následujících) tak bude ČHS ve spolupráci se značkou Tendon organizovat dva seriály závodů mládeže v lezení na obtížnost: Tendon Cup Český pohár mládeže 2012 v lezení na obtížnost Tendon Cup regionální pohár mládeže 2012 v lezení na obtížnost Zastřešení obou mládežnických závodů v lezení na obtížnost značkou Tendon s sebou přináší některé změny v organizaci a podobě závodů. Tyto změny se dotknou především závodů pro začínající a mírně pokročilé lezce. Tendon Cup Český pohár mládeže 2012 v lezení na obtížnost bude jako dosud nejvyšší celorepublikovou soutěží, jejíž součástí je i mistrovství republiky. Pro závody budou i nadále platit pravidla odpovídající pravidlům Mezinárodní federace sportovního lezení IFSC, včetně věkových kategorií. Doufáme, že mezinárodním standardům bude odpovídat i průběh závodů, výkony závodníků a zájem diváků. Do seriálu bude zařazeno sedm závodů, jedním z nich bude již zmíněné mistrovství ČR. Kromě výsledků jednotlivých závodů se budou opět vyhlašovat i celkové výsledky poháru s tím, že do celkového pořadí se budou započítávat výsledky čtyř závodů seriálu, v nichž se závodník umístil nejlépe, a výsledek MČR mládeže. Vybrané závody budou současně i nominačními, z nich posléze vzejde nová reprezentace mládeže pro mezinárodní závody pořádané IFSC.
Tendon Cup regionální pohár mládeže bude (stejně jako dosavadní Tendon Cup) závodem pro začínající a mírně pokročilé lezce, a proto se jej nebudou moci účastnit závodníci, jejichž výkonnost jim umožňuje bojovat o pozice v hlavní soutěži, tj. v Tendon Cup Českém poháru mládeže v lezení na obtížnost. Z regionálních závodů Tendon Cup budou tedy v roce 2012 vyloučeni členové reprezentace mládeže 2012, vícenásobní medailisté Tendon Cup ČPM 2012 v lezení na obtížnost, loňští medailisté celého pohárového seriálu a nově i první tři vítězové české i moravské části seriálu Tendon Cup 2011. Zaměření na začínající a mírně pokročilé lezce budou odpovídat i věkové kategorie. Děti do devíti let budou mít svou vlastní kategorii, aby je „boj“ s byť jen o pár let staršími závodníky neodradil na samém počátku jejich „lezecké kariéry“. Závodů se nemohou zúčastnit závodníci starší šestnácti let, protože se předpokládá, že v tomto věku by už neměli být začátečníky. Pravidla pro tyto regionální závody budou ve srovnání s pravidly Tendon Cup Českého poháru mládeže v lezení na obtížnost mírnější, například mladší děti polezou „top rope“. V tomto ohledu zůstane zachován rozdíl mezi pohárovými závody a závody pro začínající lezce, který byl uplatňován i v minulých letech. Oproti dřívějšku bude mít Tendon Cup regionální pohár mládeže pouze 6 závodů – 3 v Čechách, 3 na Moravě a ve Slezsku. Do celkového pořadí se budou započítávat nejlepší výsledky ze čtyř závodů celého seriálu, takže závodníci, kteří budou chtít vybojovat co nejlepší celkové umístění, se budou muset zúčastnit i některého ze závodů v druhé části republiky, což jim může přinést zajímavé srovnání lezecké úrovně napříč zemí. Firma Lanex, a.s., která dosud podporovala Tendon Cup, bude od letošního roku poskytovat ceny pro vítěze obou seriálů závodů. Ceny od Lanexu, a.s., dostanou vítězové jednotlivých závodů včetně mistrovství ČR
i celkoví vítězové Tendon Cup Českého poháru mládeže a Tendon Cup regionálního poháru mládeže. Firma Lanex a.s. bude nadále podporovat pořadatele regionálních závodů. Důvody a cíle této změny jsou na první pohled patrné – silněji podpořit soutěžní lezení mládeže a vytvořit takové podmínky, aby si každý, kdo má zájem, mohl pořádně zasoutěžit. Začínající lezci se dostanou v závodech mezi závodníky na podobné úrovni a soutěž se tak stane více nebo méně rovným bojem stejně vyspělých závodníků. Skupina pokročilých borců si zasoutěží také mezi rovnocennými soupeři a na těžších cestách, takže každé vítězství nebo umístění bude výsledkem opravdu perného soutěžení. Věříme, že změna se ukáže jako prospěšná a přínosná pro všechny. Pokud by se ukázalo, že je potřeba nový systém nějakým způsobem zlepšit, v dalším ročníku bude možné tyto inovace vyzkoušet. text foto
Jana Mudrová, Tendon archiv pořadatelů
www.hudy.cz
Sezónní výprodej
GARANTUJEME
33% slevu
A NA VYBRANÉ PRODUKTY AŽ 60% Akce platí od 16. 1. do 29. 2. 2012 nebo do vyprodání zásob. Slevy se s HUDYpartner kartou sčítají! Akce platí na kamenných prodejnách i na e-shopu.
65
66
67
68
69
A JDI... Máme tady nový rok, s ním první číslo dalšího ročníku Montany a taky další A jdi. A jak to tak v zimě bývá, lezci se buď cpou doma za pecí cukrovím, což je třeba můj případ, a nebo čekají na počasí v Patagonii. A protože to počasí v okolí Cerro Torre a Fitz Roye není nic moc, tak i letošní první A jdi bude trochu chudší. Začneme nějakým tím prvovýstupem, protože když už do té bohem zapomenuté země někdo jede, tak se většinou pokouší o něco nového. Tak tedy poprvé byla přelezena třeba jižní stěna Cerro Standhardt, čímž byl vyřešen jeden z velkých horolezeckých problémů v Patagonii. O prvovýstup se zasloužili Američané Jorge Ackerman a Colin Haley. Toto duo specialistů vylezlo novou, 500 metrů dlouhou linii za 25 hodin a cestu v obtížnosti 5.9 A1+ M4 nazvali „El Caracol“. Jen pár dnů nato využil Colin Haley jeden den pěkného počasí a sólo si vyběhnul čtyřsetmetrovou anglo-americkou cestu na Aguja Innominata (6b+ A0). Počasí se prostě využít musí. V masivu Fitz Roye se realizovalo známé duo Schaeli a Gietl. Roger Schaeli ze Švýcarska a Simon Gietl z Itálie si vyhlédli východní stěnu Aguja Guillaumet a během dvou dnů pěkného počasí přelezli šestisetmetrovou cestu „Let‘s get wild“. Cesta sleduje systém spár napravo od „The Gambler“ z roku 2001 od Tophera Donahuea a Jareda Ogdena. Nová cesta s 90° ledem a obtížností do 7a byla vylezena v nádherném stylu free, onsight a bez použití jediného nýtu. Do Patagonie zavítal taky mladíček Heyden Kennedy (21) z USA. Po tom, co se mu na konci podzimu zadařilo spolu s Kyle Dempsterem přelézt novou cestu v Charakusa Valley v centrálním Karakorumu na Hassan Peak (cca 6.300 m), přijel spolu s Kanaďanem Jasonem Krukem do Chaltén a v oblasti Fitz Roy si vybrali věž Aguja de l‘S a její jižní stěnu. Nastoupili už existující cestou „The Art of War“, aby velmi brzo odbočili doprava a ve velmi kvalitní skále vytvořili svůj „The Gentleman‘s Club“ (900 m, 5.11+). A další trojice Amíků a zase skupina Fitz Roy. Jens Holsten, Joel Kauffman a Mikey Schaefer se vrhli do jihovýchodní stěny Aguja Poincenot, kde – jak říká
70
Kauffman – přelezli jednu ze svých největších cest v životě. Devítisetmetrovou cestu „The Rise of the Machinenes“ (5.11 A2+) přelezli během tří dnů. Během prvního dne překonali relativně lehký terén v obtížnosti do 6b, aby se dostali pod klíčový headwall. Další den trávili až do večera hákováním ve velmi špatné skále, aby se třetí den už v lehkém dostali na vrchol. Dobrodružství ale nebyl konec. Při slaňování byli svědky obrovského skalního řícení, pak jim ještě došel plyn na vaření, a aby toho nebylo málo, tak Joel Kauffman ztratil jednu botu, což mu velice znepříjemnilo zpáteční cestu po ledovci. No a Patagonii opustíme zmínkou o tom asi nejlepším, co se doteď v letošní sezóně podařilo. Z Fitz Roye se podíváme do oblasti Cerro Torre, konkrétně do jižní, velmi málo lezené stěny, Torre Egger. Tady během dvou dnů vytvořilo norské duo Bjorn Eivind Artun a Ole Lied velmi elegantní, 950 metrů dlouhou linku čistým alpským stylem. Dvojka horolezců nastoupila už existující cestou, vylezli až do sedla Egger-Torre, a pak přidali 350 metrů strmých ledových kuloárů a převisů až na vrchol. Alpinista Rolando Garibotti, asi největší znalec lezení v Patagonii a mimo jiné zakladatel webu Pataclimb, o nové cestě „Venas Azules“ mluví s velkým obdivem. Když prý Chris Sharma ve spojitosti s těmi nejkrásnějšími cestami na světě používá termín „King Line“, tak tato nová cesta na Torre Egger je rozhodně alpinistickou ledovou verzí Sharmovy „King Line“. Lezení v Patagonii opustíme, ale na jihu amerického kontinentu ještě chvíli zůstaneme. Povedl se totiž uskutečnit první kompletní traverz pohoří Darwin v chilské části Ohňové země. Cordillera Darwin je horský masiv ležící na konci jižního Patagonského ledovce a rozkládá se na jihozápadním okraji ostrova Isla Grande Tierra del Fuego v chilském teritoriu. Nadmořská výška celého pohoří se pohybuje kolem 2.000 metrů a své jméno tyto hory dostaly po Charlesi Darwinovi. O traverz tohoto pohoří se poprvé, teprve v roce 2008, pokoušeli Keri Medig, Steve Ogle a Dean Wagner. Jejich pokus trval 25 dní a slunce jim za celou dobu svítilo všeho všudy dohromady devět hodin. Počasí zde tedy bývá opravdu ve-
M O N T A N A
J E
lice nevlídné. Na konci loňského roku tento traverz o délce 250 kilometrů realizovali během 30 dní francouzští horští vojáci, členové Groupe Militaire de Haute Montagne (GMHM). Během tohoto úspěšného podniku vystoupili také na nejvyšší vrchol pohoří, výstižně nazvaný Mount Darwin (2.580 m). Tak, teď koukneme na nějakou tu zmrzlou vodu a skřípající hroty cepínů a maček o skálu. Když člověk jede do Columbia Icefield Parkway v kanadských Rockies za zimním lezením, neměl by opomenout cesty jako „Polar Circus“ nebo „Weeping Pillar“, dva z nejúžasnějších ledů na světě. Ovšem ne tak dva švýcarští horští vůdci Pierre Darbellay a Bertrand Martenet spolu s místňákem Raphaelem Slawinskim. Ti si vybrali linii napravo od ledu „Weeping Pillar“, kterou Slawinski spolu s Eamonnem Walsem vytvořili v roce 2008 a přelezli tuto mixovou cestu ve skále a tenkém ledu poprvé volně. „Pussycat“ o délce 180 metrů ohodnotil jako M7 WI5R. Mezitím na nedalekém Stanley Headwall dokončili Jonny Simms a Jon Walsh po třech letech svůj 250metrový projekt „Man Yoga“, který konečně přelezli volně za M8 WI5. Cesta je napravo od famózní linie „Suffer Machina“. Cestu „Man Yoga“ jako první zopakoval právě Raphael Slawinski a prohlásil o ní, že to je absolutní nutnost pro kohokoliv, kdo jede lézt do Rockies! A teď už jen škrábání maček o skálu a hrabání sněhu. Na konci roku se italským horolezcům Tito Arosiovi a Saro Costovi podařil v Bergamských Alpách během dvou dnů první zimní přelez legendární cesty „Marco e Sergio Dalla Longa“ v jižní stěně Presalony East. Devítidélkovou cestu v obtížnosti VI A1 poprvé vylezli v srpnu roku 1986 Bergama Marco a Sergio Dalla Longa. Z podzimu nám zbyly ještě dvě zajímavé zprávy, které prosákly až teď na povrch. Obě se týkají Himálaje a vrcholů do 7.000 metrů. První je španělský prvovýstup na Cho Polu (6.695 m), která se nachází v regionu Khumbu a sousedí třeba se známým trekingovým vrcholem Imja Tse, který většina lidí zná jako Island Peak. Jedná se teprve o třetí výstup na tuto nepálskou horu a vůbec první průstup jihozápadní stěnou. Výstup
N A
alpským stylem a následný sestup trval Španělům Jordimu Corominasovi a Elen Pargové celkem čtyři dny. A pokud někomu nic neříká jméno Jordi Corominaso, tak je to jeden z nejlepších španělských výškových lezců a alpinistů, který má kromě mnoha výjimečných prvovýstupů po celém světě za sebou také teprve druhý výstup jihozápadním pilířem K2, tzv. „Magic Line“, vylezený v roce 2004. Druhou, teprve nedávno prosáklou informací je úspěch dvou čínských horolezců v provincii Sečuán, konkrétně v oblasti Minya Konka. Yan DongDong a Zhou Peng vylezli ve velmi krátkém čase v oblasti tři hodnotné prvovýstupy na vrcholy Reddomain (6.112 m) severní stěnou, Jiazi (6.540 m) západní stěnou a Xiao Gongga (5.928 m) jižní stěnou. Všechny tři cesty se pohybují v obtížnosti do M6 WI3. A letošní první a trochu zkrácené A jdi zakončíme opět něčím netradičním. Každý určitě ví, co to je Seven Summits, nebo taky tzv. Koruna planety. Kdejaký znuděný milionář se snaží pro své potěšení zkompletovat těchto sedm nejvyšších vrcholů na sedmi kontinentech. Na úvod nabízím pár zajímavostí... Seven Summits má dva oficiální seznamy. První sestavil podnikatel a amatérský horolezec Richard Bass a jako nejvyšší vrchol Austrálie a Oceánie uvedl Mount Kosciuszko (2.228 m). Ten také jako první všech sedm „píků“ v roce 1985 posbíral. Modifikovaný seznam nevytvořil nikdo jiný než Reinhold Messner, když Kosciuszko nahradil vrcholem Carstensz Pyramid (4.884 m). Zhruba 30 % úspěšných sběratelů má pak ve výčtu vrcholů celkem osm položek z obou seznamů. Zajímavé také je, že za nejvyšší vrchol Evropy se nepovažuje Mont Blanc, ale Elbrus. Celkem k prosinci loňského roku mělo Korunu zkompletovanou 348 „horolezců“, nejmladším byl Jordan Romeo (15) a nejstarším Takao Arayama (74). Za zmínku stojí i to, že bez pomoci kyslíku všechny vrcholy jako první absolvoval samozřejmě Reinhold Messner už v roce 1986 a jako druhý teprve v roce 2005 náš Miroslav Caban. No a k čemu tady ten úvod? Byla jen otázka času, kdy někdo přijde s něčím jako Seven Second Summits. A je to tady. Seznam vychází z původního Bassova výčtu a první, kdo si na hlavu nasa-
F A C E B O O K U
&¼ÊÂV¿ÆÉÆüѼºÂVÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ
České „luhy a háje“ tentokráte pouze ševelí jemným zimním vánkem, který tu a tam přinese nějakou zprávičku o přelezech těžkých boulderů. Nejtěžšími jsou opakování dvou 8A+/B. Krásný silový traverz v Petrohradu s názvem „Křik a pláč“ ukořistil Martin Spilka v lednu tohoto roku. Poslední den roku loňského přelezl Petr Resch taktéž petrohradský „Kruce kde ste?“. Ač mírná, přece jenom zima, nás tedy nechává spíše se těšit na výstupy budoucí a zároveň vzpomínat na to uplynulé. Adam samozřejmě trénuje a tak je jistě nač se těšit. 9b+? Vícedélkový prvovýročenka Českého horolezeckého svazu 2011 stup? Uvidíme. A vzpomínat můžeme třeba u nové, v pořadí již třetí Ročenky ČHS, která spatřila světlo světa koncem ledna. V letošním roce bude Ročenka distribuována také na čtyřiceti lezeckých stěnách, jejichž seznam naleznete na webu ČHS – www.horosvaz.cz. Český horolezecký svaz
HOROLEZEC
Bivak na dohled od chalupy Krkonošské hřebenové partie jsou za krásného počasí ideální pro běžkařské výlety s nádhernými výhledy. A tam se Michal hned z rána vydal. Netušil, že meteorology slíbená studená fronta dorazí o půl dne dříve. Během chvilky byla pohoda ta tam. Husté sněžení, vítr, mlha, zima. Tou dobou se Michal nacházel kousek od Lysé hory a snažil se držet směr na Mísečky. Přesto sešel z cesty a návrat ve vlastních stopách byl díky silnému větru a sněžení nemožný.
teli poslouží a na horách třeba i zachrání život. Velký důraz klademe na výběr materiálů. Všechno se pečlivě testuje v laboratorních i reálných podmínkách. Úzce spolupracujeme s vědci i studenty z Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci. Cílem je co nejvyšší kvalita při odpovídající ceně. Jsou to pro zákazníka neviditelné rozdíly, které Direct Alpine staví v kvalitě mezi špičkové značky. Důležité podněty přichází také od domá-
Zoufalý Michal volá mobilem o pomoc. Kolem 18:00 hodiny se i přes nepříznivé počasí rozjíždí pátrací akce Horské záchranné služby. Několikahodinová pátračka byla úspěšná. Michal byl nalezen v provizorním záhrabu pod klečí nedaleko Vrbatovy boudy. Jak uvedl velitel zásahu: „Mladík perfektně nouzově zabivakoval, jeho stav byl vzhledem k objektivně náročným podmínkám velmi dobrý. Zhoršení počasí jej sice zaskočilo, ale na túru vyrazil připraven. Do batohu si kromě svačiny a tekutin vzal i záložní tepelnou vrstvu v podobě primaloftové bundy Belay českého výrobce Directalpine. Jedinou slabinou ve výbavě tak byl mobilní telefon, kterému v mrazu vypověděla baterie.“ Takovéto zprávy se šťastným koncem jsou pro vývojáře outdoorové firmy Directalpine rajskou hudbou. Všichni jsme zapálení bikeři, paraglidisté, horolezci, skialpinisté, zkrátka aktivní lidé. Nové oblečení vyvíjíme vlastně sami pro sebe. Ve vývojové dílně zúročujeme své zkušenosti, aby dokonalejší střihy a jednotlivé detaily tvořily kvalitní celek, který maji-
cích i zahraničních profesionálů – členů Test Teamu, kteří se pohybují v extrémních podmínkách a na oblečení mají vysoké požadavky. Oblečení od Direct Alpine nosí i alpští záchranáři a horští vůdci, jejichž zpětná vazba je velmi cenná. Funkčnost modelů vylepšujeme hybridní kombinací materiálů. Lidské tělo se na některých místech potí více a na jiných méně. Proto používáme na jednom modelu i více druhů materiálů. Některé modely tak mají na hrudníku softshell proti větru a chladu a na zádech pleteninu, která dobře větrá a odvádí pot. Na dlouhé túře s batohem proto neprochladnete a přitom vás nebudou trápit mokrá záda. Zimní bundy plníme Primaloftovým rounem, které hřeje srovnatelně jako peří, má jednodušší údržbu a nevadí mu případné navlhnutí – schne velmi rychle. Každé kolekci se snažíme věnovat maximální pozornost jak ve vývoji, tak ve výrobě. Věříme, že oblečení Directalpine bude i nadále přispívat k vaší spokojenosti při oblíbených outdoorových aktivitách i vysněných výpravách za dobrodružstvím.
Northern Beats Bernd Zangerl přichází na trh s unikátním lezeckým filmem. Extrémní bouldering, příroda a přátelství, vše umocněno severskými rytmy. Umělci hodnotí tento jedinečný počin kladně, na reakce lezců Bernd napjatě čeká. A nezapomeňte, hlasitost na max! Trailer najdete na našem webu. Film je k dostání zde: www.berndzangerl.com
dil pomyslnou stříbrnou korunu planety, je tyrolský fenomenální alpinista Hans Kammerlander (56). Pro tento záměr se rozhodnul někdy v roce 2008, kdy měl za sebou pouze K2 a svůj plán dokončil na začátku ledna letošního roku. A které vrcholy tedy patří do SSS? Tak samozřejmě K2, nejtěžší osmitisícovka vůbec. Pak následuje Mount Kenya, kde se regulérně leze ve skále oproti Mount Kilimanjaro. Dál tady máme Mount Logan na Aljašce, což je v porovnání s Denali výrazně obtížnější kopec. To samé platí pro Ojos del Salado v Jižní Americe, Aconcagua je přece choďák a o DykhTau v porovnání s Elbrusem ani nemluvě. Nejvyšším vrcholem Austrálie a Oceánie podle Basse je Mount Kosciuszko, což je opět choďák, druhým vrcholem je pak Mount Townsend, výrazně náročnější podnik. A kdyby se bral v potaz Messnerův seznam, tak problémy výstupu na Carstenszovu Pyramidu spočívají hlavně v přístupu papuánskou džunglí,
přičemž lezecká obtížnost je V+. Druhý nejvyšší kopec schovaný v džungli je Puncak Mandala, jenž je kromě neskutečně obtížného přístupu i lezecky velmi náročný a doposud na jeho vrcholu stály pouze dvě výpravy. A jak je to s Antarktidou? Když pomineme klimatické poměry panující na pólu, tak Mount Vinson je klasifikovaný alpskou stupnicí PD/AD. Zato Mount Tyree, druhý nejvyšší vrchol ledové krajiny, obnáší velmi náročné lezení a od jeho objevení v roce 1958 stálo na jeho vrcholu pouhých sedm lidí! Co nám z toho tedy plyne? Velká gratulace Kammerlanderovi a vypadá to, že z SSS se zdaleka nestane taková komerční záležitost jako ze Sedmi samic… text
Martin Stolárik
Zdroje: pataclimb.com, wikipedia.org up-climbing.com, alpine.de planetmountain.com, lideahory.cz ukclimbing.com, lezeckarevue.cz lezec.cz, horyinfo.cz
Chceš, aby tvé fotografie nezapadly v domácím archivu? Chceš si přivydělat? Nabídni své obrázky do lezeckých průvodců: Křížový vrch, Ostaš, Supí skály, Bišík, Vlčí rokle, Janovice, Nový svět a Zaječí rokle. Více informací na:
[email protected]
placená inzerce
71
HOVORY Z MONTANY
5. 1. zemřel Jura „Šerpa“ Růžička (*1941), významný brněnský horolezec, VŠ učitel, skvělý kamarád a m.j. i duchovní otec časopisu Montana. Čest jeho památce! Níže znovu přinášíme Jurův poslední úvodník (2/2010). „Skoro v letním oblečku se hrnu notoricky známou silničkou na lehoučký převod do legračního kopce. A je to tu, trochu schovaná pod sotva znatelným stínem časně jarní zeleně na mě důvěrně mrká známá stěna. Co stěna, dnes přímo zeď! Ještě kousek do stráně a už na mě leze ta neopakovatelná směs chuti a strachu. Na jaře to tak bývá – jaro leze na všechny a lezci na všechno, co jen trochu zavání dobrodružstvím. Ách jo! Tak rychle na to, ať vím, co jsem natrénoval a co zapomněl. První dva kroky trochu nejisté, přece jen to není překližka, pravda, pak odkudsi zavane trocha větru plného endorfinů a z ničeho nic se ve zbytku obou mozkových závitů zapnou ty neurony nebo co mně to tam zbylo – a jde to samo. Chyt, stup, chyt, stup, pak chvilka mudrování a vytřepávání, a už honem dál, ať se zážitek nedrobí, ať je v celém paklu radosti. Před traverzem přibrzdit, přece jen, že ano, co kdyby, ale to ne, to přece nejde začít sezónu podlahou! Nic, jedeme dál, skobky snad starší než já se cítí dotčeny nezneužitím, no jo, holky, nedá se nic dělat, dneska mám svůj den a se bez vás minu. Ba dokonce rád! A už sedím na trávníku, co z něj snad sto let obhlížím domněle své království. Támhle se leskne bublající Křtinčák, co jsem z něj kdysi po zvyku správných trampů pil a pak se měsíc válel ve špitále nevěda, že než doběhl až sem, protekl vesnickým hřbitovem. Naproti ve stráni se bělá Malé Idaho – víte, proč se tak spoustě krasových skal říká? To když se prapředci, po kterých jsme to sápání po skalách zdědili, hodlali zabydlet v nějaké díře, tak dbali, aby měla odtah kouře, zkrátka komín vedoucí z díry ven. No a spousta lezeckých radovánek vede přes strop jeskyně do spáry nad ním. No jo, všichni dědci se rádi chlubí, co všechno si pamatují. Jen se jich nesmíte ptát, co dělali včera... Tak copak to máme nad sebou? Hm, klasika – přes zimu se to všechno jaksi nastrmilo do převisu a chyty se přitom obrátily dolů. Klídek, však to dopadne jako každý rok. A zase kousek výš, suť na podlaze už vypadá jak šedé pískoviště, docela mně natejká, tý jo, nepřepískl jsem to? Ale ne, už je to v pohodě, trochu se to položilo, v krku už není tak sucho, pohoda. Sedím na přece jen ještě zubatým slunkem vyhřátém trávníku, kolem leze ze země barevné bejlí, hledám po kapsách cigárko a ... Kde se tady vzal ten uštěkaný čokl? A že by dole kolem potoka jela šalina? No nic, dědku, vstávej! Rtuť v zasněženém teploměru za oknem se krčí kdesi dole, venku bílo jak v lednu, a v palici se mně teď pro změnu vybavil kousek Nohavicovy Ladovské zimy: „Ruce už necítím, bolí mě záda, ráno se probudím – zas’, kurva, padá!“ Kdeže je jaro! Ale sen to byl parádní, to jo. A protože dobrák, nezbývá mně než vám popřát podobný reál. Je to na vás!“ 72
A zase je další rok v háji. Osobně jsem nikdy moc nepochopil, co vlastně ty davy jásajících, střílejících a silně podnapilých občanů slaví. Možná to, že ten předchozí rok přežili. Já osobně beru silvestr jako nejsmutnější den roku, kdy raději zůstávám střízlivý, abych nedej bože nepropadl depresi, že má ten svět už zase o křížek víc. A my bohužel s ním. No a Montana? Té se to týká jakbysmet. To naše dítě je opět o rok starší, holka už má 23 a vypadá to, že nám trošku přibrala. Vždyť osm stran navíc, to není jen tak... A naplnit je smysluplným, nikoho nepohoršujícím a zejména originálním obsahem, to už vůbec není sranda. Po uzávěrce jsem si zajel na ledy. Všude jaro, když cestou ze severu míjím Brno, tak se to kolem zelená, v Zillertalu pak skoro metr sněhu a nikde nikdo. Byli jsme pravděpodobně první, kdo tam letos něco lezl. Po třech dnech – vymrzlý, utahaný, ale s vyčištěnou hlavou – doma otevírám mail:
[email protected], Roubal, Roubal, Roubal, mezi tím občas Iva. Hned druhý den v telefonu slyším to známé: „Nazdar draku!“ Pak během půlhodinového telefonátu občas zamumlám „hmm“, „jo“ a „jasně“ a na závěr se z druhé strany ozve: „Tak se drž, draku!“ Holt, poprvé jsem naplno vtažený do hry a semletý kafemlejnkem, který se začíná točit právě až po uzávěrce. Tohle chybí, tamto není kompletní, tady není překlad, tuhle chybí fotky v „highres“. A co bude na titulce, co anketa, jak to, že ještě není rubrika z ČHS apod. Nikdy jsem netušil, že to je všechno až takový frkot. Ale co už? Časopis je jako vlak, který fičí přesně podle grafikonu, a nejsme České dráhy, abychom si mohli hrát na nějaké výluky. Vyjíždíme z domácí stanice „Redakce“, následuje zastávka „Korektury“ a po ní „Grafika a Sazba“. Z té se rozjedou lokálky s náhledy, celý vlak nabírá trošku na zpoždění, v náhledech je spousta chyb a občas některý vagonek není ještě plný, ale už to zase doháníme, jen přehodit výhybku a tunelem vjíždíme do stanice „Tiskárna“. A je tady konečná – čtenář. Člověk, který ( jak tajně doufáme), pozná rozdíl mezi skobou a karabinou. Nejdřív v trafice překvapeně vysolí o 10 korun víc ze své peněženky, zanadává si na všechno Roubalem počínaje a vládou konče, ale hned nato ten bystřejší zpozoruje „nálepku“, která celému světu hlásá oněch osm stran navíc. Milý čtenář něco „zamamrá“, ale nakonec si odnáší domů štos křídového papíru, z něhož tradice, příběhy, tipy a zážitky jen tak nevyblednou. Ze severu
ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE
1/12 (č. 137) ročník XXIII (Hotejl XLVI)
Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail:
[email protected] Kontakty pro Slovensko: P.O BOX 2 908 01 Kúty č. ú: 3002850301/3100 – Volksbank Texty posílejte na:
[email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail:
[email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Christian Core Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová grafi
[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně 79 Kč, 3,49 € (Sk), roční předplatné 400 Kč, 19,9 € (Sk) ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.
Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím:
[email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.:
[email protected] nebo +420 603 553 868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata:
[email protected]. Grafika, sazba: grafi
[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.:
[email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390
Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Příští číslo vyjde 5. 4. 2012
Textová uzávěrka č. 2/12 je 7. 3. 2012 Uzávěrka inzerce po domluvě.
M O N TA N A J E J I S T O TA ! S T E J N Ě J A K O P Ř E D P L AT N É ! Výhody předplatného v roce 2012: Ušetříte! Šest čísel za cenu pěti! A nemusíte náš časopis nikde shánět!
Obsloužíte se!
Možnost online libovolně měnit adresu dodání.
Počtete si!
PDF už rok starých Montan ke
stažení zdarma.
Zaradujete se! Speciální dárky a soutěže. Další mimořádná sleva na předplatném (šest výtisků za cenu čtyř) získáte v případě zakoupení předplatného spolu s jiným produktem (pojištění, lezecký materiál…). Pro bližší informace čtěte Montanu.
Výhody všem aneb Někdo se abonentem teprve stane: Denně aktualizovaný web přinášející horké novinky ze světa lezení. PDF starší tří let ke stažení zdarma.
V roce 2012 je předplatné za 400 Kč (16,9 €) Platit můžete bankovním převodem na účet číslo 169897423/0600. Nebo poštovní poukázkou typu C (na adresu redakce) nebo poštovní poukázkou typu A (na účet). Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002850301/3100 – Volksbank. Vždy se ujistěte, že budeme podle platby schopni identifikovat adresu na doručování! Veškeré informace najdete na stránkách www.montana.cz/predplatne. Jestliže neradi brouzdáte kybersvětem, napište na
[email protected]. Upřednostňujete-li teplé lidské slovo, zavolejte na 603 55 38 68. 73
NOVĚ V NABÍDCE:
74