JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA Katedra sociální práce a sociální politiky
Studijní opora předmětu
SOCIOLOGIE – VYBRANÉ KAPITOLY oboru Sociální práce ve veřejné správě KS a CŽV
PhDr. Martina Hrušková, Ph.D.
České Budějovice 2007
1. VZNIK SOCIOLOGIE, JEJÍ ZAKLADATELÉ
„Oficiálně jsou dějiny moderní společnosti tradovány jako příběh o emancipaci člověka, která dospěla ke vzniku tzv. masové společnosti, tedy společnosti, která se radikálně liší od tradičních společností, činí tak však způsobem, který vyvolává nedůvěru“. (Keller, J., Dvanáct omylů sociologie)
Tradiční společnost, jak již název říká, je založena na tradicích, tedy na náboženských, resp. sousedských vztazích, na rodinné, patriarchální hierarchii. Na základě postupující revoluce v technice, především pak v dopravě (18., 19. století), industrializaci a masové komunikaci (20. století) došlo k propojení odděleně žijících lidí. Začíná se hovořit o masové, globální společnosti. Vznik vědní disciplíny sociologie je tedy spojován s dobou osvícenství, kdy se tradiční společnost začíná radikálně proměňovat vlivem technických změn ve společnost tzv. moderní; dochází k rozkladu zmiňovaných zavedených sociálních konvencí, rodinných schémat, diskutuje se o náboženských tabu. V první polovině 19. století začínají vědci pátrat po příčinách a důsledcích těchto sociálních změn, a proto nastupuje nová věda, která má vysvětlit nové společenské procesy a stát se nástrojem praktických změn ve společnosti – sociologie.
Sociologie studuje sociální život jedinců, sociálních skupin, společností.
Sociologie se zabývá útvary tvořícími celky (sociální systémy) založené na vztazích mezi jejich částmi či celky navzájem mezi sebou. Nezkoumá sociální život pouze staticky (stávající stav), ale v procesech vzniku, fungování, obnovy a zániku. Sociologie zkoumá společenské vztahy ve všech sférách života.
Sociologicky lze zkoumat všechny složky života společnosti: rodinu, kulturu, právo, sport, literaturu, morálku, politiku, sexualitu, atd.
Za dobu svého rozvoje dospěla sociologie k určitému paradigmatu (p. = společný vzor vědy v určitém období, model ze kterého vycházejí vnitřně jednotné tradice vědeckého výzkumu, určitá struktura představ, hodnot a
postupů; pojem v sociologii zavedl Robert K. Merton).
Sociologie se
nedrží obecně pouze jednoho paradigmatu, je vědou
2
m u l t i p a r a d i g m a t i c k o u - vykazuje množství teoretických východisek,
pracuje
s různými
metodami
(např.
metoda
funkcionalistické sociologie, metoda zavedená É. Durkheimem apod.)
Existuje řada sociologických směrů, např. sociologie malých skupin, interpretativní, existencialistická, behaviorismus …
„Otec sociologie“ - August Comte a pozitivistická sociologie
Za zakladatele vědního oboru sociologie je považován August Comte (17981857), který sociologii chápal jako hlavního reprezentanta všech společenských věd, tedy obor univerzální a zastřešující ostatní společenské vědy. Na základě faktů = empiricky měla sociologie studovat společnost jako základní předmět svého zájmu a přitom využívat poznatky z ostatních věd. Jeho sociologie je označována jako p o z i t i v i s t i c k á.
Sociologii pojmenoval A. Comte poprvé v roce 1839 ve 4. svazku svého díla Cours de la philosophie positive (Kurs pozitivní filosofie). Lingvisticky špatně utvořený tvar sociologie se asi po 20 letech ujal a rozšířil se. Hlavní přínos sociologie spatřoval Comte v tom, aby se stala nástrojem praktických změn ve společnosti, které by skoncovaly s otřesy
způsobenými
Francouzskou
revolucí,
nástroj
k
nastolení
harmonických vztahů ve společnosti. Nestačí působit na intelekt lidí, je třeba ovlivňovat i city lidí, došel tak daleko, že navrhl tzv. pozitivistické náboženství, které by tuto funkci plnilo.
Comte tedy především kladl důraz na řád a stabilitu hodnot, na osvětu a výchovu.
Spoluzakladatelem
vědního
oboru
sociologie
byl
Angličan
Herbert
Spencer (1820-1903) více zdůrazňoval souvislost společenského života se životem přírody a domníval se, že v obou panují tytéž zákony. Reprezentuje proto naturalisticko-evolucionistický přístup (zakladatel organicismu). Za základní jednotku – stavební kámen – každé společnosti považoval rodinu, podobně jako základem každého živého organismu je buňka.
3
P o z i t i v i s m u s (z pojmu pozitivní filozofie) je založen na faktech zjišťovaných přímou zkušeností, pravdivé poznání může být založeno pouze na základě empirických metod, k pokroku v lidském poznání dochází kumulací vědění
Pozitivismus jako myšlenkový směr je podle Comteho chápán jako jednota šesti významů v protikladech: Reálného a zdánlivého Užitečného a zbytečného Jistého a nerozhodného Přesného a vágního
Pozitivního a negativního v tom smyslu, že pozitivismus je určen nikoliv k
destrukci, ale k organizování Relativního a absolutního
Pokud jsme hovořili o A. Comtem jako zakladateli sociologie a o spoluzakladateli H. Spencerovi, pak tvůrcem "druhé větve sociologie" je Karl Marx
(1818-1883),
ačkoliv
sám
termín
sociologie
pro
označení
svého
marxistického pojetí dějin nikdy nepoužil. Marx se orientuje na sociologii tzv. společensko ekonomických formací (Ke kritice politické ekonomie - 1859 stručný systematický výklad jeho sociologie). Jeho materialistické pojetí dějin stojí na dialektického myšlení George Wilhelma Fridricha von Hegela.
KONTROLNÍ OTÁZKY:
1.
KDO JE POVAŽOVÁN ZA ZAKLADATELE VĚDNÍHO OBORU SOCIOLOGIE?
2.
CO V SOCIOLOGIE OZNAČUJE POJEM PARADIGMA?
3.
JAK JE CHARAKTERIZOVÁN MYŠLENKOVÝ A NÁZOROVÝ SMĚR OZNAČOVANÝ JAKO POZITIVISMUS?
4.
KDO V SOCIOLOGII PŘEDSTAVUJE NATURALISTICKO-EVOLUCIONISTICKÝ PŘÍSTUP A CO TENTO SMĚR V SOCIOLOGII HLÁSÁ?
4
2. Druhá etapa sociologie - přelom 19. a 20. století - Émile Durkheim, Vilfredo Pareto. Pojem autorita a Max Weber.
Ve druhé etapě historie sociologie přistupují její hlavní představitelé ke kritice pozitivismu Comteho a Spencera. Vytýkali jim především: 1. Nedostatečné způsoby získávání empirických fakt. 2. Místo aby Comte a Spencer pozorovali, popisovali a porovnávali věci, zabývali se jejich idejemi. 3.
Na fakta se odvolávali pouze proto, aby jim potvrzovala jejich představy, používali je jako příklady nebo důkazy na podporu jejich spekulativně vytvořených idejí.
Émile Durkheim (1858-1917) je považován za zakladatele moderní sociologie, již ustanovil sociologii jako akademickou disciplínu. Na jeho popud vznikla
sociologická
škola
seskupená
okolo
časopisu
Année
Sociologique
vydávaného v letech 1898 až 1912.
Durkheimovým hlavním přínosem sociologii je především jeho dílo Pravidla sociologické metody (1895), které je považováno za p r v n í
metodolog i
c k o u k n i h u, v níž autor ustavuje základní okruhy pro analýzu sociálních systémů pro sociologii a antropologii. Sociologii označuje jako vědu o skupinách, systematicky se snaží vycházet z empirických dat, nezískaných ještě vlastním výzkumem, ale shromážděných jinými disciplinami (etnografií, statistikou atd.). Společnost nechápe pouze jako součet jedinců - kvantita, ale i jako kvalitu, kterou je možné pravdivě popsat pouze na základě empirie. souvislosti
Požaduje naprostou objektivitu badatele. V této
říká, že „než začneme něco studovat, musíme se nejprve zbavit
předsudků a zaujmout postoj, že předem nic nevíme“.
Základní pojem, s kterým Durkheim operuje, je solidarita, tedy podmínky existenčního fungování, tvořené mechanismy společenského života, jejichž prostřednictvím společnost udržuje svou integritu: 1.
solidarita mechanická - typická pro starší typy společností, tradiční společnosti, fungující na principu podobnosti, zavedených dílčích společenských struktur, intenzivního kolektivního vědomí
5
2.
solidarita organická - typická pro
moderní společnosti, pro
organizované velké struktury, diferencované kolektivní vědomí, propojené trhy, rostoucí města, cení si jedince a jeho práv.
Ve spise Sebevražda (1897) vytyčuje otázku, proč lidé páchají tento nejsoukromější a nejosobnější čin a odpověď hledá v příčinách společenských. Došlo k poruše sociální integrace, byl nastolen egoismus a a n o m i e1, tedy nedostatek omezovacích norem usměrňujících individuální tužby jedince. Anomie je vlastní moderní společnosti, nastává, pokud nejsou stanoveny jednoznačně společenské normy a hodnoty. Durkheim hovoří o různých typech sebevraždy, které rozlišuje na základě míry procesu sociální integrace.
E g o i s t i c k á sebevražda – přirozená volba jedince, která je častější tam, kde se jedinec necítí silně svázán se skupinou, rodinou. Durkheim o ní hovoří jako o projevu individualismu (př. protestanti x katolíci)
A l t r u i s t i c k á sebevražda – projev náboženské nebo politické oddanosti, typická pro tradiční společnost s mechanickou solidaritou a vysokou mírou integrace
A n o m i c ká
sebevražda – souvisí s moderním uspořádáním
společností, bez jasně daných pravidel a omezujících norem, např. anomie manželského statusu (rozvod)
F a t a l i s t i c k á sebevražda – opakem anomické, vyplývá z vysoké míry regulace, vyskytuje se tam, kde jedinec strádá pod despotickou nadvládou.
KONTROLNÍ OTÁZKY: 1.
KDO JE POVAŽOVÁN ZA ZAKLADATELE SOCIOLOGICKÉ METODOLOGIE?
2.
CO ROZUMÍME DURKHEIMOVÝM POJMEM SOLIDARITA?
3.
CO JE TO ANOMIE? UVEĎTE PŘÍKLADY.
6
Vilfredo Federigo Pareto (1848-1923) V roce 1916 vydal své hlavní sociologické dílo: Pojednání o obecné sociologii (Trattato di Sociologica generale); propagoval ideály čisté vědy, která pouze zkoumá a nesnaží se věci měnit, pokoušel se vyloučit z vědy věše nejasné a dvouznačné, věřil v pokrok lidského poznání, ale nikoli v pokrok společnosti (= teorie elit, rezidua a derivace 2). Teorie elit V. Pareta: E l i t a = skupina lidí zaujímajících vedoucí hospodářské a politické postavení ve společnosti. Všechny společnosti se dělí na vůdce (lidi schopné řídit jednání jiných lidí) = elity a vedené. Elita obsahuje vládnou a nevládnoucí prvek Vládnoucí elita uplatňuje svou moc pomocí nátlaku a (manipulovaného) souhlasu. Elita je schopna prosadit si svou moc jakýmikoli prostředky a tak si ji i udržet. Elity jsou tvořeny těmi nejschopnějšími, což ovšem neznamená těmi nejlepšími.
Existují dva protichůdné typy elit: 1.
Lišky = vynikají v získávání souhlasu politickým manévrováním, nepoužívají násilí, pokud je toho třeba.
2.
Lvi = pro ně je příznačné použití násilí, nátlaku. Jsou však slabší, chybí jim vlastnosti prvních, postupně mezi ně pronikají a elitu jako celek přetvářejí.
Dějiny jsou založeny na cirkulaci elit (střídání privilegovaných menšin u moci), která přináší změnu řádu. Struktura společnosti se tak stále proměňuje. Je-li koloběh elit narušován, dochází k revolucím.
Kontrolní otázky: 1.
Jak definuje Vilfredo Pareto pojem elita?
2.
Jaké typy elit Pareto rozeznává?
3.
Uveďte příklady elit v dějinách.
4.
Uveďte příklady elity ve společnosti, která vás obklopuje.
7
Max Weber (1864 – 1920) poskytl první systematický výklad teorie organizace, která podle něj reprezentuje ideální možnost, jak usměrňovat lidskou činnost. Vytvořil originální metodologii, když spojil analýzu jednotlivých událostí s konstrukcemi tzv. i d e á l n í c h
t y p ů (viz např. pojem byrokracie). Položil
základy interpretativní sociologie = společný předpoklad, že skutečnost není člověku jednoduše objektivně dána, ale že je předmětem nezbytné a neustále interpretace, protože má vnitřní smysl. o
interpretace zde znamená, jak účastník sociálního života chápe, rozumí tomu, co dělají jiní lidé, co bylo vytvořeno v minulosti, jak rozumí světu, který je obklopuje.
Ideální typy = teoretické racionální konstrukce (modely). Jsou zbaveny všech individuálních rysů, hodnotících, politických a citových momentů. Používají se k zobrazení běžných společenských skutečností, jevů, které se v reálu projevují s různými odchylkami. Přeneseno do ideálních typů je pak lze srovnávat a pátrat po motivech a kauzálních spojitostech (např. pojmy = ideální typy: byrokracie, demokracie, kapitalismus atd., jež mají v běžné mluvě vágní charakter). Weber tento systém vypracoval pro jasnost a pojmovou určitost při výkladu historie a analýze společnosti, neboť historie přináší fakta a sociologie je zobecňuje. Weber se domnívá, že smysl sociálního jednání, které naplňuje život společnosti určují subjektivní činitelé, jež spoluurčují smysl a směr jednání (zvyklosti, obyčeje, vášně, racionalita), a objektivní činitelé (společenský řád, moc, panství). Každému, kdo usiluje o to, aby bylo jeho konání ve společnosti přijímáno, jde o legitimitu
3
(uznání) jeho akcí.
Mocenská autorita ve Weberově pojetí4:
Autorita
= chápána jako právo uskutečňovat nějakou činnost. = vztah mezi osobami, za které jedni vykonávají vliv na druhé. = legitimní moc založená na vlivu občanů.
8
Autorita v pojetí Maxe Webera: 1. tradiční - založena na historické stabilitě (např. ve Velké Británii). Společnost je ovládána tradicí a rutinou. Jimi je též ustavován vládce a výkon moci 2. charismatická - osobnost jednoho vůdce (Hitler, Jan Pavel II.) Weber
ji
definuje:
autorita
obsahující
automatickou
poslušnost vůči jednotlivci bez ohledu k tradičním strukturám. Vlastní ji ti, kteří mají výjimečné kvality, takové, jimiž se v dané skupině přisuzuje vysoká hodnota. Není podmíněna tradicí nebo politickým systémem. 3. racionální - právní systém podporovaný obyvatelstvem, zakládá
se na
zákonech, je vázána na úřad či funkci.
Autorita ideální (platónská) = na základě úplného všeobecného konsensu, je plně společností
akceptována,
ve
skutečnosti
nemůže
existovat. Charisma - přirozenými vůdci se stávají osobnosti se zvláštním tělesným i duševním nadáním považovaným za nadpřirozené (tj. ne každému dosažitelným). Charisma vůdců sekt: ve víře svých stoupenců se jeví jako charismaticky nadaný. Skrze své charisma (nadání) provozuje své umění a vládu. Zjevuje tak skrze sám sebe ideu boha. Zvláštní formou charismatu je charisma proroků, lékařů, soudců, vojevůdců. Nositel charismatu se chopí své úlohy a ve jménu svého poslání žádá, aby ho ostatní následovali a poslouchali.Charismatický vůdce nezná jinou legitimitu, než tu, která se rodí z jeho činností. Charisma charismatického vůdce
trvá tak dlouho, dokud dokáže upoutat
obyvatele, a to, když prokazuje výsledky. V současnosti se za pomoci masových médií daří lépe manipulovat s masou stoupenců, jsou to právě masová média, která vytvářejí kult osobnosti.
Kontrolní otázky: 1.
ZA JAKÝM ÚČELEM VYTVÁŘÍ MAX WEBER IDEÁLNÍ POJMY? UVEĎTE PŘÍKLADY IDEÁLNÍCH TYPŮ.
2.
CO PODLE WEBERA OVLIVŇUJE SOCIÁLNÍ JEDNÁNÍ?
3.
JAKÝ JE PODLE WEBERA VZTAH MEZI AUTORITOU A LEGITIMITOU?
4.
UVEĎTE PŘÍKLADY TRADIČNÍ, CHARISMATICKÉ, A RACIONÁLNÍ AUTORITY.
5.
UVEĎTE PŘÍKLADY CHARISMATICKÉ OSOBNOSTI V SOUČASNOSTI I V DĚJINÁCH.
9
1
Pozn.: V tomto slova smyslu sehrálo Durkheimovo vymezení anomie (rozpad omezovacích norem při studiu sebevražednosti jako sociologického jevu) významnou roli v teorii sociálních patologií. 2
Analýza lidského jednání (teorie, racionální zdůvodnění) dle V. Pareta: Pareto rozděluje lidskou činnost na l o g i c k o u (např. ekonomie), kdy prostředky a cíle jsou v optimálním vztahu, a n e l o g i c k o u, kdy skutečnými zdroji lidských činů jsou city a impulsy. Většina lidského jednání je podle něj založena na dvou faktorech: 1. Rezidua - konstantní (neměnná) hluboce zakořeněné lidské pudy vykládají lidské chování životní motivy dle pohlaví individuální soudržnost instinkty 2. Derivace - mění se v prostoru a čase, odvozeny z reziduí nevysvětlují lidské chování - náboženství, tabu, politické filosofie, světový názor, konvence, mravní zákony.
3
Legitimita - oprávněnost systému vykonávat autoritu na principu všeobecného souhlasu.
4
Popisuje v knize W i r t s c h a f t
und
G e s e l s ch a f t (Hospodářství a společnost, 1914-15)
3. Byrokracie
Termínu b y r o k r a c i e
přiřazujeme různé významy, například:
administrativní systém, v němž vyškolení profesionálové kontinuálně jednají podle stanovených pravidel
systém vlády, v němž jsou hlavní funkce exekutivně obsazovány spíše profesionálními úředníky než zvolenými zástupci, typický pro autory 19. století, kteří stavěli byrokracii jako systém vládnutí do protikladu k systému zastupitelské vlády - volení zástupci, volby
pojmenování pro sbor úředníků hanlivé označení pro charakteristickou skupinu úředníků - pro jejich nešvary, bezcitnost, průtahy atd.
Význam slova byrokracie, jež můžeme vysvětlit jako administrativní systém, ustanovil Max Weber, když hovořil o byrokracii jako o standardní normě ve společenské vědě 20. století, racionální a moderní formě státní správy. Weber klade důraz na výhody rozdělení kompetencí, podřízenosti i odvolatelnosti
10
úředníků. Ti rozhodují podle daných, neosobních pravidel. Ve všech moderních společenských a politických systémech začíná převažovat správa profesionálními odborníky, což je patrné především v organizacích se složitými a rozsáhlými administrativními úkoly, tzn. ve velkých obchodních podnicích a nebo v politických stranách.
Weber byrokracii definoval jako systém administrativy ztělesňující následující charakteristiky: •
HIERARCHII
= každý úředník má jasně definované kompetence a je
odpovědný nadřízenému •
NEOSOBNOST
= práce probíhá podle stanovených směrnic, bez
libovůle nebo upřednostňování, o každém úkonu se zanechává písemný doklad •
KONTINUITU
=
úřad zajišťuje
zaměstnání na
celý úvazek,
zabezpečení a naději na řádný postup •
ODBORNOST
= úředníci jsou vybíráni podle kvalit, pro svou funkci
jsou školeni a kontrolují přístup k archivovaným informacím
Podle Webera tyto vlastnosti maximalizují administrativní výkonnost a činí tak byrokracii pro složité industriální společnosti nepostradatelnou1.
Oproti Weberově teorii pozitivního vlivu byrokracie na organizaci i společnost např. Robert K. Merton byrokracii chápe spíše jako disfunkční, obracející se proti účelu, k němuž byla původně určena. Pokládá dvě základní otázky: A.
Zda tyto charakteristiky opravdu maximalizují výkonnost administrativy, protože: 1. Striktní hierarchie může omezovat tok informací směrem vzhůru 2. Sklon řídit se směrnicemi může znamenat nepružnost 3. Zajištěné privilegované pozice mohou živit konzervatismus 4. Tyto systémy operují prostřednictvím sítě personálních vztahů, jež hladkému chodu brání
11
B.
Zda jeden pojem může obsáhnout velmi rozdílné zaměření moderních organizací, protože: 1. V ekonomickém podnikání je vhodný individuální přístup 2. Vládní úřad musí být naopak vzhledem k povinnosti jednat s každým stejně řízen pevněji a úředníkům ponechávat minimum volnosti v rozhodování
Sociologické
teorie
se
zabývají
byrokracií
jako
sociální
skupinou,
představující novou střední třídu. Její pozice jako společenské síly i výsady vycházejí
z jejích zvláštních dovedností a vzdělání a také z autority jejího
postavení v hierarchii organizace.
Otázka nebezpečí byrokracie pro demokratické principy
Byrokracie představuje vůdčí sílu ve společnostech sovětského typu – c e n t r a l i z a c e. Jedná se především o nástroj mocenské manipulace s občany, politického útlaku, zneužití svěřené funkce ve vedení vlády nebo strany proti národu. Takto deformovaná byrokracie se vymyká kontrole a staví se proti lidem, kterým má sloužit. Jednotlivé úseky jsou spojeny přísným centralismem, což napomáhá přísné kontrole všech oblastí života. Systém je uzavřený, neprůstupný, nepřístupný. Takto je potlačována zásada demokracie - účast lidu na vládě a řízení státu, jsou porušovány osobní svobody jednotlivce. V takové společnosti platí vztahy subordinace, neboť je vyžadována absolutní poslušnost a podřízenost nadřízeným. Svou specifickou funkci zde má i finanční ohodnocení, každý se snaží vykonávat svou funkci přesně podle pokynů shora, jelikož od příslušného nadřízeného plyne jeho postup do vyšší platové skupiny. Úředníci si musí být vědomi přesného respektování vyhlášek a nařízení. Tento typ byrokracie se tedy vyznačuje systémem neustálých represí a postihů, nepřetržitou kontrola toho, aby v žádné oblasti společenského života nedošlo k nežádoucí destabilizaci poměrů. Byrokracie zde představuje osobní přivlastňování si úřadu, přenos privilegií na potomstvo.
12
Tím, že mají profesionální úředníci trvalou kontrolu nad informacemi,
získávají moc frustrovat nebo manipulovat politiky. Jednotlivé teorie demokracie lze rozlišit podle řešení,
jak se vypořádat s problémem
byrokratické moci (navzájem se tyto nevylučují a podporují teorii, že demokratický systém administrativy nemůže být odvozen z obecného modelu byrokracie). Existuje totiž stále nebezpečí změny samotné byrokracie v privilegovanou kastu uzurpující nová práva stavovského typu, zneužívající svého strategického postavení ve správě moderní společnosti. Stává se jednotkou negativní, v pojetí politickém zhoubnou a výsledkem pak mohou být antidemokratické tendence uvnitř státního aparátu i politických stran ovládaných byrokratickou oligarchií.
Přítomnost permanentního protekcionářství, svévole, nevyzpytatelnosti ve vládě může stejně dobře signalizovat, že společnost lpí malou byrokracií než příliš velkou, protože byrokracii přijímáme spíše jako jev rozporuplný než zcela záporný.
KONTROLNÍ OTÁZKY: 1. JAKÉ VÝZNAMY MÁ SLOVO BYROKRACIE? 2. UVEĎTE CHARAKTERISTIKY BYROKRACIE PODLE MAXE WEBERA? 3. KDO JE KRITIKEM WEBEROVA POJETÍ BYROKRACIE A V ČEM TATO KRITIKA SPOČÍVÁ? 4.
JAKÉ ASPEKTY ŽIVOTA DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI BYROKRACIE OHROŽUJE? UVEĎTE A OBJASNĚTE PŘÍKLADY Z DĚJIN.
5.
CO JE DECENTRALIZACE? JAKÉ JSOU JEJÍ PROJEVY V SOUČASNÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI?
1
K hlavním přednostem racionálně fungující byrokracie dále počítá přesné rozdělení kompetencí, stanovení úřední hierarchie, monokratický systém, přesné oddělení úřední sféry od soukromé, oddanost službě, systematickou kontrolu a disciplínu, výběr a postup na vyšší místa na základě kvalifikace, výsledků a služebního věku.
13
4. Americká sociologie první poloviny 20. století
Vývoj americké sociologie přinesl především výzkumy sociální struktury a stratifikace, studie o imigrantech výzkumy průmyslového podniku, výzkumy veřejného mínění a propagandy výzkum amerických vojáků za II. světové války, sociální patologie a sexuální chování atd. Většina amerických sociologů studovala na evropských vysokých školách, či dokonce z Evropy pocházela, proto je americká sociologie výrazně ovlivněna evropskými sociologickými teoriemi. Především pak vycházejí ze Spencera a Durkheima. "Nová" Amerika řešila intenzivní problémy rasově, nábožensky, národnostně, jazykově a kulturně odlišných skupin přistěhovalců a jejich adaptace a snah o soužití, problémy skupin a meziskupinových vztahů, vzorců chování ovlivněných odlišným původem, jejich střetávání, otázky tolerance a konsensu jsou nezbytné pro fungování společnosti, nezbytné rovněž respektování jedince. Důraz na individualitu se projevil v rozvoji sociální psychologie = typické vědy USA v první polovině 20. století. Mezi dvěma světovými válkami byla sociologie chápána jako věda praktická, založená
na
empirii
-
empirická
sociologie,
projevuje
se
odklonem
od
makrosociologie, zužuje se a vychází z teorie malých skupin - mikrosociologie, přispívá významně k odklonu od teorie, propast mezi zkoumáním teorie a praxe v sociologii se zvětšuje. Je zaměřena na výzkum - sběr dat v terénu, jejich vyhodnocování společnosti
a
vede
kvantitativní k
obnově
zpracovávání,
pozitivistického
od
teoretických
myšlení,
s
zkoumání
některými
prvky
naturalismu. Studuje chování jedince.
Někteří představitelé americké sociologie poloviny 20. století:
Andrew
Georg
Lundberg
(1895
-
1966)
-
jeden
z
nejvýraznějších
představitelů n e o p o z i v i t i s m u1 v USA. Původem právník, rozhodl se však pro akademickou kariéru; vydával časopis Sociometry, byl prezidentem Americké sociologické společnosti. Prosazoval, že základem všech jevů je jednotný řád, může existovat pouze jedna věda, je tedy zbytečné rozlišovat vědy na společenské, přírodní atd. Primární je
14
matematický popis, kvantitativní zachycení všech jevů, ostatní je pouze spekulace.
Téma s o c i á l n í z m ě n y - teorie počátku 20. století, reprezentována především Lesterem Frankem Wardem (1841 - 1913), profesor botaniky, geologie, studoval jazyky. Studoval spisy Comteho a Spencera a v pětatřiceti letech „poznal“, že jeho předchozí spisy jsou vlastně sociologií. Byl prvním prezidentem Americké sociologické společnosti založené v roce 1906.
Ward hovoří o tzv. čisté a aplikované sociologii. Č i s t á s o c i o l o g i e usiluje o poznání společnosti, soustřeďuje se na to, co člověk říká, a na studium funkcí, plní tedy funkci diagnostickou. A p l i ko va n á
s o c i o l o g i e se soustřeďuje na to, co bylo a co
bude, nikoli na to, co pomáhá racionální změně - funkce terapeutická, jelikož společenský vývoj je soustava různých proudů, je do něj potřeba účelně a racionálně zasahovat. Tyto zásahy znamenají pokrok a dějí se ve prospěch člověka - klade tedy důraz na sociální změnu, proto je jeho sociologie označována za dynamickou. Role jedince ve společnosti podle Warda: pro společnost je velice důležitý, protože zasahuje do jejího chodu ve jménu pokroku.
Ward zdůrazňuje: 1.
psychologické základy života jsou zdůrazňovány na úkor biologických
2.
důležité jsou především společenské procesy, ne struktury – sociální dynamika
Naopak: především statice sociálních procesů se věnoval Albion Woodbury Small (1854 - 1926). Domníval se, že základem procesů ve společnosti přispívajících k pokroku je především skupinová aktivita. Ta vychází z lidských zájmů,
jejichž
konflikt
způsobuje
dynamiku
sociálních
procesů.
Neustále
vznikající konflikty má řešit sociální politika.
Významnou teorií americké sociologie je teorie malých skupin Charlese Hortona Cooleyho (1864 - 1929). Jeho sociologie je považována za funkcionalistickou.
15
Základní rysy Cooleyho sociologie: 1. Společnost chápe jako organismus, v němž všechny prvky spolu navzájem souvisejí (četl Comteho, Spencera, Darwina), lidem ovšem společnost jako taková uspokojení nepřináší, ale přináší jej osobní vazby v malých skupinách, mimo dav a masu lidí. 2. Studuje postoje jedince ve skupině a proces utváření jejich vlastní identity v procesu sociální interakce 3. Teorie vlastního obrazu = představy jedince o sobě - "looking-glass self"
4. P r i m á r n í s k u p i n u definuje (a jako její příklad uvádí rodinu): face to face relativně malý počet členů relativní intimita relativní stálost neinstrumentálnost Robert Erza Park (1864-1944) - vůdčí osobnost chicagské sociologické školy, zkoumal prostředí Chicaga - studie The Ghetto. 1923 - studie "The City" - vzorová pro sociology v USA i Evropě - město vidí na pozadí
obecných
civilizačních
proměn,
urbanismu
je
podle
něj
znakem
civilizačního vývoje. Město je útvar složený z relativně uzavřených celků, ve kterém se střetávají různé zájmy, sociální síly a dochází ke konfliktům Analyzuje skupinový život, sociální postoje vedou k činnosti a stávají se sociálními silami: A. neformálními (zvyky, veřejné mínění) B. institucionalizovanými (zákony)
KONTROLNÍ OTÁZKY: 1.
V ČEM SPOČÍVÁ PŘÍNOS AMERICKÉ SOCIOLOGIE?
2.
Z JAKÝCH TEORETIKŮ SOCIOLOGIE VYCHÁZELI PRVNÍ AMERIČTÍ SOCIOLOGOVÉ? UVEĎTE HLAVNÍ TEZE PRACÍ TĚCHTO TEORETIKŮ
3.
CO JE PODSTATOU MIKROSOCIOLOGIE?
4.
JAKÉ JSOU HLAVNÍ TEZE TEORIE SOCIÁLNÍ ZMĚNY?
5.
O JAKÝCH „TYPECH“SOCIOLOGIE HOVOŘÍ F.L. WARD?
16
6.
KDO DEFINUJE PRIMÁRNÍ SKUPINU? UVEĎTE JEJÍ ZÁKLADNÍ ZNAKY A PRAKTICKÉ PŘÍKLADY.
7.
1
V ČEM SPOČÍVÁ VÝZNAM PARKOVY STUDIE THE CITY?
N e o p o z i t i v i s m u s - zdůrazňuje fakta, matematický popis a odmítá hodnocení
sociálních jevů, je považována za mrtvé rameno sociologie. Spojuje dvě myšlenkové tradice: 1. empirismus A. Comtehoeho 2. empiriokriticismus, logiku a základy matematiky. Neopozitivismus byl deklarován manifestem Vídeňského kruhu v roce 1929.
V í d e ň s k ý k r u h - skupina filosofů a sociologů vzniklá z iniciativy M. Schlicka ze spolku Ernesta Macha (katedra induktivních věd vídeňské univerzity). Další vliv Wittgensteinových myšlenek o funkci jazyka ve vědecké analýze a Russellovy logiky. Sdružovala velké množství filosofů a sociologů
(O.
Neurath),
historiky,
matematiky,
fyziky
…
Základní
charakteristikou Vídeňského kruhu byly snahy o vytvoření tzv. jednotné vědy. Vydávali časopis Erkenntnis společně s berlínskou skupinou do roku 1938. Do americké sociologie se promítly názory Vídeňského kruhu (zprostředkovaně
do
neopozitivismu)
především
prostřednictvím
R.
Carnapa, který odešel do USA a podnítil zde vznik sdružení International Encyklopeida of United Science.
5. Základní rysy funkcionalistická sociologie
Společnost je celek, složený z prvků a tyto prvky jsou spolu v vzájemných vztazích a plní vůči sobě navzájem i vůči celku určité funkce. Funkce je chápána jako důsledek činnosti. Mohou to být: 1. funkce pozitivní (eufunkce - pojem Roberta K. Mertona = pozitivní důsledek lidských činností) 2.
funkce negativní (dysfunkce - pojem Roberta K. Mertona = negativní důsledky vědomých lidských činností pro sociální systém nebo sociální strukturu)
17
3.
funkce záměrné (manifestní- pojem Roberta K. Mertona = zamýšlený, vědomý důsledek lidského jednání)
4.
Funkce
nezáměrné
(latentní
-
pojem
známý
již
Aristotelovi,
status
novodobého pojmu mu dal až Robert K. Merton = nezamýšlené, neočekávaný důsledek a nepředvídaný vědomého lidského jednání) Př.: Latentní funkce demonstrativní spotřeby - lidé kupují drahé věci ne proto, že jsou lepší, aby získali kvalitnější zboží, ale proto, aby demonstrovali svůj sociální status, aniž si však nutně souvislost mezi demonstrací statusu a určitým vzorcem spotřeby sami uvědomují.
KONTROLNÍ OTÁZKY: 1. V LITERATUŘE VYHLEDEJTE OBECNÉ POJETÍ FUNKCIONALISMU VE SPOLEČNOSTI (NAPŘ. FUNKCIONALISMUS JAKO UMĚLECKÝ SMĚR) 2.
JAK CHÁPE SPOLEČNOST FUNKCIONALISTICKÁ SOCIOLOGIE?
3.
UVEĎTE PŘÍKLADY JEDNOTLIVÝCH FUNKCÍ, JEŽ NAVZÁJEM VŮČI SOBĚ PLNÍ JEDNOTLIVÉ SLOŽKY SPOLEČNOSTI.
6. Behaviorismus = sociologie chování
John
Broadus
Watson
(1978-1958),
je
považován
za
zakladatele
behaviorismu, směru, který dominoval především v severní Americe v letech 1920 – 1960. V roce 1914 napsal dílo Behavior: An Introduction to Comparative Psychology – základní knihu , jeho nejdůležitější knihou je však Psychology from the Standpoint of a Behaviorist - 1919 (Psychologie z pohledu behavioristy). Ovlivněn
byl
především
Pavlovovými
studiemi
reflexů,
zabýval
se
chováním jako reakcí jakéhokoliv systému na změny prostředí či situace. Lidské chování je základním projevem životních aktivit jedince, odpovědí na změny.
18
Základní rysy behaviorismu podle Watsona: zabývá se výkladem chování člověk má být zkoumán stejnými metodami jako nižší živočichové zdůrazňuje objektivní pozorovatelné projevy lidského chování a na jeho základě vytváří možnosti ovlivnitelnosti lidského chování a kontrolovatelné formování osobnosti v souladu s tímto směřoval behaviorismus k možnosti změny chování většího počtu lidí a manipulaci jedinců i skupin poznatky a metody jsou využívány ke kontrole chování, jeho utváření a modifikaci. Ta může být zaměřena na: 1. větší sociální skupiny – výchova, propaganda, reklama 2. na tzv. problémové jedince – psychoterapie, nápravná resocializace, modifikace pracovního chování
CHOVÁNÍ JEDNOTLIVCE NAZNAČUJE JEHO POSTOJE, ALE NEMUSÍ PŘESNĚ VYJADŘOVAT JEHO NÁZORY. POSTOJE SOUVISÍ
S HODNOTAMI. POSTOJE
VYCHÁZEJÍ Z NAŠEHO HODNOTOVÉHO SYSTÉMU. EXISTUJÍ VŠAK PŘÍPADY, KDY JSOU POSTOJE NESLUČITELNÉ S OSOBNÍMI HODNOTAMI. BEHAVIORISMUS JE ZÁKLADEM PRO RŮZNÉ DRUHY TEORIÍ SOCIÁLNÍHO UČENÍ, VZÁJEMNÉHO POSILOVÁNÍ POSTOJŮ A PRAKTICKÁ BEHAVIORISTICKÁ DUŠEVNÍ TERAPIE LÉČBY DUŠEVNÍCH PORUCH.
ZÁKLADNÍ ZNAKY BEHAVIORISMU V AMERICKÉ SOCIOLOGII - SHRNUTÍ: 1. ZACHYCOVAT SOCIÁLNÍ JEVY V JEJICH OBJEKTIVNOSTI 2. VYSVĚTLOVAT PSYCHOLOGICKÉ JEVY V SOCIOLOGICKÝCH TERMÍNECH 3.
ROZŠÍŘIT TEORII CHOVÁNÍ O SOCIOKULTURNÍ ASPEKTY INTERAKCE (SOCIÁLNÍ B.)
4.
APLIKOVAT
POZNATKY
BEHAVIORISMU
NA
OBLAST
SOCIÁLNÍCH
PROBLÉMŮ – BYLY CHÁPÁNY JAKO DEVIANTNÍ CHOVÁNÍ, RESP. SOCIÁLNÍ DEVIACE
KONTROLNÍ OTÁZKY: 1. KDO JE POVAŽOVÁN ZA ZAKLADATELE BEHAVIORISMU? 2.
Z ČEHO VYCHÁZÍ WATSONOVA TEORIE BAHAVIORISMU?
19
3.
V JAKÝCH OBLASTECH JE BEHAVIORISMU V SOUČASNÉ DOBĚ VYUŽÍVÁN? UVEĎTE PŘÍKLADY PRO SKUPINY I PRO JEDNOTLIVCE.
7. Globalizační procesy v sociálních vědách
Sociologie, podobně jako ostatní sociální vědy, se od svého vzniku pokoušela přiblížit ideálu přírodních věd. Podle Comteho, zakladatele sociologie, si nárokovala roli svorníku mezi přírodními a sociálními vědami Auguste Comte dal sociologii do vínku kromě jiného dva základní poznatky:
být exaktní vědou ve smyslu přírodních věd, tedy být univerzalistickou vědou, která je mocna odhalovat obecně platné zákony, popisovat je a vyjadřovat pokud možno matematickou formou
být globální vědou ve smyslu substituce - náhrady, tedy pohlcením ostatních věd, především však ve smyslu a směru své tematické orientace - má se zabývat lidstvem, nikoliv jednotlivými společenstvími.
K této Comteho myšlence, že sociologie má být vědou s univerzalistickými nároky a s globálním či globalizovaným předmětem, přibyly zhruba v polovině 40. let minulého století ještě dva základní postoje: Dějiny se postupně mění ve světové dějiny v tom smyslu, že uspokojování potřeb každého civilizovaného národa a každého individua v národě se stalo závislým na celém světě a že se snížila přirozeně vzniklá izolovanost jednotlivých národů.
Kapitál usiluje o to, aby prostor dobyl časem, tj. aby čas, který vyžaduje pohyb z jednoho místa na druhé, zredukoval na minimum. Tendence ke globalizaci je zakódována v ekonomické povaze a podstatě moderní společnosti, jejímž symbolem i hnacím a převodním mechanizmem je kapitál.
Dobývání či pokoření prostoru časem ovšem dnešní teoretici a analytici globalizace pokládají za centrální ideu pro pochopení tohoto procesu
20
Jeden z významných teoretiků globalizace Anthony Giddens říká, že globalizace je proces zintenzivnění celosvětových sociálních vztahů, které spojují vzdálené lokality takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se mnoho mil daleko a naopak. Místní transformace je součástí globalizace ve stejné míře jako rozšiřování sociálních styků napříč prostorem a časem. Základní zdroje globalizace jsou tři: oddělení času a prostoru - proces dobývání prostoru časem sociální činnost a sociální vztahy jsou vytlačovány z lokálních kontextů a mění se velkými časoprostorovými vzdálenostmi = rušení přirozeně vzniklé izolovanosti jednotlivých národů vytlačování života z ustálené tradice
Globalizační
téma
přímo
svádí
k
tomu,
aby
bylo
pojednáno
téměř
žurnalisticky, aby bylo veřejnosti sděleno stylem globálně srozumitelným. Skutečně také na počátku - vedle uvedených klasiků - všeho rozumování o globalizačních tendencích stojí kanadský mediální guru Marshall MacLuhan, který označuje svět termínem „globální víska“, v níž žijeme díky komplexní prosycenosti světa mediálními sděleními, a především obrazy. Nesporné však je, že bez médií není globalizace, že globalizační proces je z větší části procesem mediálním. V roce 1989 publikoval americký diplomat, filozof a sociolog Francis Fukuyama článek Konec dějin. Jedná se o jeden z asi dvaceti článků, nikoliv knih, které změnily tvář sociálních věd a do jisté, někdy značné míry i společenské vědomí a povahu veřejného diskurzu našeho století. Fukuyama se pokusil dokázat, že liberální demokracie s ideou rovnosti a svobody a s mechanizmem svobodného trhu a podnikání v zádech prokázala jednoznačně svou nadřazenost nad
všemi
jinými
systémy,
tedy
dědičnou
monarchií,
fašizmem, a zejména komunizmem. Liberální demokracie znamená "konečnou fázi ideologické evoluce lidstva" a v tomto smyslu konec dějin. Dějiny skončily pro celý svět, v tom je globalizující rozměr Fukuyamovy úvahy
Dějiny skončily, což neznamená, že se nic nebude dít, ale že skončila ona vývojová fáze, kdy se lidé obětovali za ideály a za ně obětovali jiné.
21
Globální svět má dva scénáře: Prvním je svět - metaforicky řečeno - džihádu, svět kmenových válek a nacionálních a etnických identit, svět, který vrací velké skupiny lidí na kmenovou úroveň a ponechává je napospas partikulárním předsudkům, svět, jenž je zaměřen proti moderní technologii i moderní masové kultuře. Podle druhého scénáře žijeme ve světě postupně spojovaném rychlou technikou, rychlými počítači, rychlou hudbou a rychlým jídlem od MacDonalda. Zásluha Mac Donalda na popularizaci globalizačního tématu je mimořádná. Většina metafor a karikujících označení používá ono „Mac“ jako hodnotící adjektivum. Benjamin R. Barber (1997) píše: MTV, Mac Intosh, Mac Donald jsou symboly tohoto globálního světa. Díky nim se svět mění v jeden tematický park, v „MacSvět“ propojený informačními a komunikačními prostředky, zábavou a obchodem. Mezi babylonskou věží a Disneylandem se naše planeta rychle rozpadá a zároveň úporně sjednocuje, a oba tyto procesy probíhají společně. Oba scénáře ale posuzuje Barber stejně nemilosrdně: Ani světové trhy, ani společenství spojená pokrevní vazbou neslouží veřejnému dobru a jejich cílem není rovnost ani spravedlnost... Džihád provádí krvavou politiku samostatnosti a identity, McSvět nekrvavou politiku zisku. Každý, kdo náleží k McSvětu, se automaticky
stává
konzumentem,
každý
kdo
hledá
identitu,
se
stává
příslušníkem nějakého kmene. Džihád a McSvět mají jednu společnou vlastnost: vyhlašují válku suverénnímu státu, a tím podlamují jeho instituce. Oba se vzpírají občanské společnosti a degradují význam občanských a demokratických ctností, aniž by se starali o hledání rozumných institucionálních alternativ. KONTROLNÍ OTÁZKY: 1. CO ŘÍKÁ O GLOBALIZACI A. GIDDENS? 2.
JAKÉ JSOU HLAVNÍ NEGATIVNÍ A POZITIVNÍ DOPADY GLOBALIZACE?
3.
VE VYBRANÉM DENNÍM TISKU VYHLEDEJTE PRVKY, KTERÉ ODKAZUJÍ NA GLOBALIZAČNÍ TENDENCE V SOUČASNÉM SVĚTĚ.
22
8. Rodina v současné společnosti
Rodina je považována za malou sociální skupinu, její úloha spočívá především v socializaci jedince, základní vztahy v rodině se institucionalizují. Za institucionální základ rodiny se pokládá manželství. Není to však nezbytné, forma rodinného soužití bývá založena na rovněž principu párové rodiny – volné formy soužití. V západním světě je manželství, a tedy i rodina, spojováno s monogamií. Naše zákony nepřipouštějí, aby jeden muž nebo žena měli několik manželských partnerů současně. Tento stav není ve světě zdaleka normou. Výzkumy hovoří o tom, že více než 80 % současných kultur připouští polygamii, tj. manželský vztah s více než jednou partnerkou či partnerem. Existují dva typy polygamie:
polygynie = mnohoženství
polyandrie = mnohomužství
V historii, kdy byla společnost na nejnižším stupni organizovanosti, existovala skupinová manželství = soužití skupiny žen a mužů s cílem bránit a reprodukovat rod. Prosazoval se zde většinou matriarchát. Vývojem se změnil na patriarchální způsob řízení skupiny – příbuzenská linie se počala určovat po mužských potomcích.
V současnosti hovoříme o dvou typech rodinného života: 1.
patriarchální – otcovská moc, typ této rodiny: rodina římská –familia Max Weber hovoří o typickém znaku tzv. domovní pospolitosti – rodina co vyrobí, to spotřebuje nebo smění
2.
egalitární – rovnostářská – není určen hlavní ani vedlejší prvek. V tomto typu rodiny jsou určité funkce převedeny na stát, rodina je ryze účelovou jednotkou, ne produkční
V sociologii je vymezení rodiny široké, jedná se o volný svazek či „legalizovanou“ rodinu, malou rodinu (pouze příslušníci jedné generace), nebo velkou rodinu – více generací (označována rovněž jako bulharská či pyrenejská). Přesto můžeme jmenovat některá základní vymezení: jde o společensky schválenou formu soužití
23
skládá se z osob navzájem spojených svazky krve, manželství nebo adopce
prosazuje vztahy intimní kooperace face to face relations její členové kooperují mezi sebou na základě uznané dělby rolí, přičemž za nejdůležitější roli je považována výživa a výchova dětí. pro společnost pak funkce socializační
Rodina v západní společnosti se vyznačuje především: – sériovou monogamií = jedinec může za život vystřídat několik manželských partnerů, ale nesmí je mít současně. To se týká manželství, ne mimomanželských sexuálních styků -
patrilinearitou – spočívá v tom, že děti zpravidla dostávají jméno po otci a také majetek se obvykle dětí po mužské linii. Mnohé společnosti na světě jsou matrilineární – dědí se „po přeslici“
-
neolokalitou – nově vytvořený manželský pár se stěhuje na nové místo, do nové domácnosti. Mnohé rodiny, např. ve Velké Británii, zejména v nižších vrstvách, se chovají matrilokálně – novomanželé se usazují v blízkosti nevěstiných rodičů.
-
rodina má většinou nukleární charakter
Nukleární rodina – skládá se z manželů a jejich vlastních či adoptovaných dětí žijících ve stejné domácnosti.
Pokud v jedné domácnosti žijí kromě
obou rodičů i jejich děti i další blízcí příbuzní, hovoříme o rozšířené rodině.
Rodina z hlediska společnosti plní sociálně závažné funkce: 1.
Biologicko-reprodukční
-
zajišťuje
reprodukci
potomstva
a
sexuální
uspokojení mezi manželi. Není vždy založena na sňatku – v současnosti se sňatečnost snižuje x 70., 80. léta, zvyšuje se především věk snoubenců. Rozvodovost – neúplní rodina – primární vzory!!! 2.
Ekonomické zabezpečení – viz role rodiny v současnosti a v historii, obsahuje otázku životní úrovně
24
3.
Socializační
funkce
a
akulturační
–
rodina
formuje
osobnost
dětí,
zabezpečuje sociální a kulturní kontinuitu - bývá dnes často nahrazována materiální kompenzací dítěte, formuje životní způsob dětí a i partnerů navzájem 4.
Emocionální
funkce
–
uspokojování
citových
potřeb,
respektování,
vzájemná jistota
Charakteristiky
rodiny
obsahují
všechny
formy
společenských
vztahů,
prostřednictvím rodiny se zapojujeme do komunikačního procesu.
Krize rodiny často je zaměňováno za odraz krize v manželském soužití -
výskyt krizových tendencí souvisí rovněž se změnou postavení žen ve společnosti v rodině, projevuje se jejich větší společenská nezávislost, v souvislosti s tím se hovoří o dvoukariérových manželstvích. Často však vyplývá z nutnosti žen pracovat, aby byla zabezpečena rodina
-
redefinice rolí obou partnerů
-
stmelovacím prvkem je v současné době např. návrat k tradici rodinného podnikání či hrozba onemocnění pohlavní chorobou v případě promiskuitního jednání
S krizí rodiny úzce souvisí růst rozvodovosti. Po řadu století bylo manželství na Západě považováno za prakticky nezrušitelné a rozvod byl povolen jen ve výjimečných případech. V Evropě není rozvod zákonem povolen na Maltě a v Irské republice. Rozdílně vidí „legálnost“ rozvodu především katolická církev. Pravdou však zůstává, že v současné době rozvod nepředstavuje sociální stigma1. Deviační chování v rodině
Incest – pohlaví styk mezi blízkými příbuznými. Nemusí být vždy pohlavním zneužíváním (např. mezi bratrem a sestrou). Pohlavním zneužíváním incest je, když dospěl osoba využívá dítěte nebo dospívajícího k ukojení svých vlastních sexuálních potřeb. Nejběžnější fora incestu – otec a nezletilá dcera.
Zřejmě se častěji vyskytuje v nižších vrstvách společnosti, ale setkáváme se s ním ve všech vrstvách sociálního žebříčku.
Dostupné statistiky = špička ledovce
25
V GB a USA uvádí více než třetina žen, že v dětství musela strpět nevhodné doteky. U chlapců jde asi o 10 %
Pohlavní zneužívání dítěte = mohou jím být i dotyky, odhalování pohlavních orgánů,
předvádění
pornografických
materiálů
nebo
eroticky
laděné
vyjadřování2.
Alternativy k tradičnímu pojetí manželství a rodiny Komuny – už dlouho se vyskytují lidé, kteří odmítají instituci rodiny. V 19. století se četní myslitelé domnívali, že rodinný život by měl být nahrazen nějakou formou komuny. Některé z nich byly uvedeny v praxi: Oneida – pol. 19. st. v Nové Anglii (USA) – na základech náboženských idejí Johna Humpreyho Noyese. Všichni byli manželi všech žen a rodiči všech dětí, fungovala na principech sociální rovnosti. Rozmanité komuny vznikaly v 60., 70. letech 20. století – často založeny na sexuální volnosti a kolektivní odpovědnosti za výchovu dětí. Mnohé z nich existují dodnes (Kristiania v Kodani – spojena dodnes s užíváním drog).
Kibucy – především Izrael. Komuny rodin a jedinců, které spolupracují při výchově dětí. Většina kibuců původně pracovala jako zemědělská družstva,
ale
dnes
se
zabývají
i
výrobou
průmyslového
typu.
V současné době v Izraeli asi 240 a počet jejich členů přesahuje asi 100 000. velikost je různá, od 50 až po 2 000 členů. Každý z nich funguje jako samostatná domácnost a za výchovu dětí odpovídá celá komuna, nejen jejich rodiče. Někde žijí děti odděleně v dětských domech.
Kohabitace – stav, kdy spolu dvojice partnerů žije v sexuálním vztahu, aniž byli
manželi.
Kohabitace
je
v dnešní
době
pro
mladé
lidi
obvykle
experimentálním stadiem pře vstupem do manželství. Milenecká dvojice tráví spolu čas v bytě jednoho či druhého až se pak postupně přesune natrvalo do jedné domácnosti. Často oddělené finance. Později soužití přechází k statutu druh – družka. To umožňuje kromě jiného po rozchodu majetkové vyrovnání nebo placení výživného.
26
3
KONTROLNÍ OTÁZKY: 1. CO OZNAČUJE POJEM NUKLEÁRNÍ RODINA? 2. JAKÉ JSOU HLAVNÍ CHARAKTERISTIKY SOUČASNÉ RODINY V TZV. ZÁPADNÍ SVĚTĚ? JAK SE MĚNÍ POVAHA RODINY VZHLEDEM K POJETÍ RODINNÝCH VZTAHŮ V TRADIČNÍCH SPOLEČNOSTECH?
3. JAKÁ “ PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ“ MOHOU ELIMINOVAT VZRŮSTAJÍCÍ KRIZOVÉ TENDENCE V RODINĚ?
4. JAK CHÁPETE ANOMII MANŽELSKÉHO STATUSU? 5. JAKÉ SYMPTOMY CHARAKTERIZUJÍ SYNDROM CAN - TÝRANÉHO, ZNEUŽÍVANÉHO, ZANEDBÁVANÉHO DÍTĚTE?
1
Anomie manželského statutu. Srov.: É. Durkheim a definice anomie. Srov.: Syndrom CAN. 3 Diskutovaným problémem současnosti zůstává institucionalizace homosexuálních vztahů. V této souvislosti se hovoří o homosexualita a rodičovství, o tzv. registrovaném partnerství, což s sebou přináší otázku asistované reprodukce, adopcí apod. 2
9. Sociální status, sociální stratifikace, sociální mobilita
Sociální
s t a t u s je obvykle chápán jako společenské postavení jedince
v dané skupině, společnosti. Může mít charakter pozitivní, resp. negativní. Společenský status, prestiž může nabývat v různých společenstvích různých forem (např. vysoký status právníků v USA). Negativní forma statusu se může blížit stigmatu, resp. stigmatizaci, pokud jsou jedinci přiřazeny určité prvky, které jsou danou společností vnímány jako záporné.
So c i á l n í
s t r a t i f i k a c í rozumíme společenské rozvrstvení.
Podstatou je existence nerovného rozložení hmotných i duchovních výhod mezi jedinci i sociálními útvary. V této souvislosti hovoříme o tzv. stratifikačních hlediscích, podle kterých můžeme danou sociální skupinu rozčlenit (např. podle biologického hlediska pohlaví můžeme sociální skupinu rozčlenit na muže a ženy). Stratifikační hlediska pak řadíme do podmnožin hledisek biologických (pohlaví, věk atd.) psychických (např. intelekt)
27
sociálních (povolání, vzdělání, podíl na moci, majetek atd.) Formou sociální stratifikace mohou být např. s t a v y, v r s t v y, k a s t y, t ř í d y.
So c i á l n í
m o b i l i t a
je chápána jako sociální pohyb jedinců a/nebo
skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého. V podstatě rozlišujeme sociální mobilitu:
vertikální vzestupnou – sociální pohyb jedinců na společenském žebříčku směrem nahoru; socioekonomický status se mění
vertikální sestupnou – sociální pohyb jedinců na společenském žebříčku směrem dolů; socioekonomický status se mění.
horizontální (laterální) – sociální pohyb, který probíhá na stejné úrovni, uvnitř dané sociální skupiny či vrstvy. Socioekonomický status se nemění.
V souvislosti s otázkou sociální mobility hovoříme rovněž o mobilitě i n t r a g e n e r a č n í (zaznamenává kariéru jedince v průběhu jeho života, pokles či vzestup jeho socioekonomického postavení v rámci dané generace) a mobilitě i n t e r g e n e r a č n í (sleduje vztah statutů po sobě jdoucích generací v rámci rodiny, např. pokračování rodinného podnikání …)
Z hlediska společenské dynamiky se sociální mobilit dotýká problému otevřených a uzavřených společenství. Typickým uzavřené společn osti chápány
jako
rituální
společenství,
příkladem m o b i l i t n ě
je společnost kastovního typu. Kasty jsou kde
je
sociální
život
úzce
propojen
s náboženskými představami, které podporují konzervované společenské rozdíly mezi členy společenství (stanovují předpisy regulující způsob života, mravů, sňatku atd.). Typickým příkladem společnosti kastovního typu je indická společnost; přestože byly kasty oficiálně zrušeny v roce 1955, stále jsou společností respektovány. Nejvyšší kasta je kasta kněžská (bráhmání), kasta nejnižší je označována jako „nedotknutelní“ – v podstatě jedinci na okraji
28
společnosti. Mezi jednotlivými kastami je vysoká míra sociální distance, která s sebou nese minimální možnost interakce. Opakem mobilitně uzavřených společenství jsou m o b i l i t n ě o t e v ř e n á s p o l e č e n s t v í, která jsou charakterizována vyspělými industriálními společnostmi. Sociální pohyb jedinců není prakticky omezen, mobilita je ovlivněna principem individuálního výkonu.
M a r g i n á l n í v r s t v y s p o l e č n o s t i – skupiny ležící na okraji společnosti, příkladem mohou být bezdomovci. Bezdomovectví je osobní katastrofou, často zapříčiněnou ztrátou zaměstnání, dlouhodobou nezaměstnaností, rozpadem rodiny atd. Bezdomovectví charakterizuje generalizované psychosociální selhání, nesoucí s sebou časté problémy zdravotní – somatické i psychické, drogovou závislost, homosexuální i heterosexuální prostituci atd.
KONTROLNÍ OTÁZKY: 1. JAKÉ STRATIFIKAČNÍ HLEDISKO JE MOŽNÉ POUŽÍT K ROZČLENĚNÍ SOUČASNÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI?
2. UVEĎTE PŘÍKLADY HORIZONTÁLNÍ MOBILITY. 3. UVEĎTE PŘÍKLADY VERTIKÁLNÍ MOBILITY. 4.
V ČEM SPOČÍVÁ ROZDÍLNOST MOBILITNĚ UZAVŘENÝCH A OTEVŘENÝCH SPOLEČENSTVÍ?
10. Ženy, muži a společnost
Postavení žen a mužů ve společnosti je od počátku věků rozdílné a vychází především z různých společenských funkcí obou pohlaví. Redefinice rolí je spojována s pádem tzv. tradičních společností a s nástupem moderních, resp. postmoderních společenských struktur. Této redefinici „podléhají“ role obou pohlaví,
ve
společenském
společnosti
se
postavení
žen;
ovšem
obsáhleji
v této
feminismus a gender (studies).
29
souvislosti
hovoří zde
o
znevýhodněném
objasňujeme
pojmy
F e m i n i s m u s vychází z přesvědčení o nevýhodné pozici žen ve společnosti, resp. o jejich horším, ponižujícím postavení ve srovnání s muži. Snaží se bouřit proti těmto tendencím a snaží se o změnu. Obecným cílem feminismu je pojímat ženu jako individualitu se svými vlastními právy.
V historii se objevuje několik pojetí feminismu, např.: R a d i k á l n í (především USA a VB) ženy působily ve hnutích reformních (sociálně) a v morálním hnutí evangelických náboženství. Usilovaly hlavně o nápravu morálně narušených žen – prostitutek.
F e m i n i sm u s Wollstonecraftové a
r o vn ý c h
p r á v – liberální (práce M.
J. S. Milla – The Subjection of Woman - 1869)
vysvětlování rozdílů mezi mužem a ženou podle vlivu sociálního prostředí v kontrastu s tím, že tyto rozdíly jsou dány vrozenými kvalitami. V rozvoji obou těchto větví se odrazily historické události
- zejména americká
revoluce a Deklarace nezávislosti. Usiloval o možnost seberealizace žen v placeném zaměstnání, ve svobodném podnikání, v možnosti vzdělávat se
So c i á l n í
f e m i n i s m u s – proletářské ženy získaly možnost
pracovat, nezískaly však lepší postavení v rámci celé společnosti. Prosazoval proto emancipaci a třídní vědomí proletariátu, opíral se o teorie marxismu a R. Owena. Rozvoj komun ve VB a v USA přinesl mnohým ženám téměř rovnoprávné postavení s muži,k ovšem výrazně se lišilo od postavení žen v celé společnosti.
Feminismus všech typů se spojil od konce 19. století v boji za dosažení volebního práva žen. V historii hrála důležitou roli 2. světová válka, která přinesla zlom v postavení žen ve společnosti v globálním měřítku. Ženy se masově začaly zapojovat do trhu práce. Toto vedlo ke změnám postavení žen v moderní společnosti. V 60.
letech se
objevuje vlna neofeminismu, tzv. hnutí za
osvobození ženy, které bylo často velmi levicové. 70. léta jsou charakteristická pro druhou vlnu neofeminismu založeného na racionálním přístupu k možnostem zlepšit postavení žen ve společnosti. V 80. letech se hovoří o tzv. postfeminismu
30
– jsou to trendy zdůrazňující odlišnosti mužů a žen, jejich specifické vlastnosti a možnosti – charakterizován třemi “W“ – „Woman want to be Woman“.
Pozornost se stále více soustřeďuje na komplementaritu mužských a ženských rolí. V současné Evropě se feminismus1 projevuje těmito základními požadavky: 1. stejné mzdy žena mužů za stejnou práci 2. stejné příležitosti a stejný přístup ke vzdělání mužů a žen 3. kontracepce a možnost interrupce 4. společné formy péče o děti 5. právní a finanční nezávislost všech žen 6. ukončení diskriminace lesbiček 7. ochrana všech žen před násilnostmi 8. přeformulování všech zákonů a přestrukturování institucí, které zvyšují mužskou dominanci a umožňují agresi mužů vůči ženám
Gender a násilí na ženách Problematika násilí na ženách je především otázkou tzv. genderem podmíněného násilí odehrávajícího se především v domácím prostředí pachatele i oběti. Podstatnou roli hrají i v této otázce tzv. genderové stereotypy. Gender je pojem odkazující v protikladu s biologickými rozdíly na sociální rozdíly mezi muži a ženami, které jsou kulturně i sociálně podmíněné, konstruované, tedy mohou se v čase měnit a různí se jak v rámci jedné kultury, tak interkulturelně. Závaznost těchto rozdílů, které jsou předmětem socializace, tedy není přirozeným, neměnným stavem, ale dočasným stupněm vývoje sociálních
vztahů
mezi
ženami
a
muži.
Gender
studies
pak
zdůrazňují
komplementaritu rolí obou pohlaví Každý člověk je již od narození ihned klasifikován podle pohlaví a zároveň je mu tím připsán určitý gender. Ve stejný moment začínají padat poznámky o vzhledu a chování dítěte, a to stereotypně podle pohlaví. V některých porodnicích mají pro chlapce i děvčata barevně odlišené přikrývky. Všechny tyto reakce
31
znamenají začátek procesu učení se genderové roli, tedy procesu, který má v životě dítěte zásadní význam. Proces určování obsahu mužských a ženských rolí ve společnosti do značné míry definují genderové stereotypy, jež představují ustálené vzorce nazírání a chápání muže a ženy, jejich vlastností a schopností, jednání i jejich očekávání. Mívají často podobu tradovaných, pevně zakořeněných představ či fixovaných postojů. Genderové stereotypy týkající se našeho jednání pak vyjadřují velmi rigidní a zjednodušené vzorce chování (role), které jsou očekávány od každého jedince zařazeného do jedné ze dvou genderových kategorií, a to bez ohledu na jeho individuální charakteristiky. Stereotypní vzorce jednání i očekávání nám sice orientaci ve světě zjednodušují, zároveň ale brání změnám a alternativním pohledům tam, kde působí. Genderové role a genderovou identitu si dítě neosvojuje mechanicky od rodiče, ale tím, že se s ním různými způsoby identifikuje. V zásadě se dítě chce rodiči podobat a to je motivuje, aby se chovalo stejně jako on. Dítě se zařazuje do stejné skupiny, ke stejnému genderu, jako rodič, a tím iniciuje určité mechanismy chování, zprvu nevědomě a později vědomě. Genderová identita se u dětí liší podle jejich rodinného prostředí, podle osobnosti rodičů a způsobu, jakým s nimi rodiče jednají. Genderové stereotypy provázejí celý život jedince a do značné míry konstruují ve společnosti ženám rodinné i pracovní role. Přestože je genderová rovnost zakotvena v českém právním řádu a je zakázána přímá i nepřímá diskriminace na základě pohlaví2, prosazovány principy rovných příležitostí pro muže a ženy na trhu práce jsou ženy stále znevýhodňovány, neboť jejich postavení
je
negativně
poznamenáno
právě
zmiňovaným
stereotypním
nastavením genderových rolí v české společnosti. Problém nízkého hodnocení ženské pracovní síly vychází ze stereotypní paušalizace rolí ženy, pro kterou jsou za prvotní považovány její rodinné role, a proto se nemůže na trhu práce uplatnit do stejné míry jako muž. Česká žena je považována za nejistou pracovní sílu. České ženy sice v průměru dosahují o třetinu méně výdělků než muži, ale samy sebe definují jako živitelky či spoluživitelky rodiny. Navíc pokud se moderně orientovaná žena s profesní kariérou rozhoduje pro mateřství a rodinu, ocitá se ve staronové úloze ženy, která bude kombinovat práci a rodinu a její
32
kariérové šance budou slabé nebo žádné. Pracovní systém má tendenci upřednostňovat muže, a když to jde, genderové dohody obcházet.3 Podobné chápání diferenciace rolí žena mužů je patrné i v domácnostech, v současné
době
zvláště
v souvislosti
s diferenciací
rodinných
modelů
a
modifikací životního stylu. Za hlavní ženskou roli je však stále považována role matky a hospodyně. Z tohoto vnímání genderových stereotypů často pramení řada rodinných krizí. Na základě genderových stereotypů bývá v rodinách prosazován model muže, který má nárok na určitá privilegia a pěstuje si pocit nadřazenosti. K těmto modelům se řadí i mýtus, že násilí „dělá muže opravdovými muži“. Tento názor je často používán i k „vysvětlení“ násilného chování mužů vůči ženám, jako „omluva“. Statistiky jasně prokazují naprostou převahu mužů násilníků a žen - obětí domácího násilí, proto je násilí na ženách označováno jako genderem podmíněné násilí.
KONTROLNÍ OTÁZKY: 1. KDY BYLO V ČESKÉ SPOLEČNOSTI UZNÁNO VOLEBNÍ PRÁVO ŽEN? JAKÁ JE HISTORIE UZNÁNÍ VOLEBNÍHO PRÁVA ŽEN?
2. KTERÉ JSOU HLAVNÍ PŘEDSTAVITELKY ČESKOSLOVENSKÉ SOCIOLOGIE? 3. UVEĎTE PŘÍKLADY TRADIČNÍCH, GENDEROVÝM STEREOTYPEM OVLIVNĚNÝCH ROLÍ MUŽŮ A ŽEN? JAK CHÁPETE NAPŘÍKLAD ROZDĚLENÍ TZV.MUŽSKÉ A ŽENSKÉ PRÁCE?
4. JAKÉ JSOU HLAVNÍ FORMY NÁSILÍ PÁCHANÉHO NA ŽENÁCH? CO JE TO DOMÁCÍ NÁSILÍ?
1
Feministická sociologie snaží se vysvětlit základní sociální skutečnosti, procesy a problémy lidské společnosti z ženského hlediska. Vychází z předpokladu, že dosavadní sociologie byla koncipována tak, aby vyjadřovala zájmy a postoje bílé rasy, mužské části populace a evropoamerické civilizace. V současnosti se feministická sociologie koncipuje v rámci tzv. gender studies a cultural studies. 2 Formální rovnost občanů bez rozdílu pohlaví je v České republice, podobně jako v ostatních evropských zemích, zaručen Ústavou české republiky, resp. Listinou základních práv a svobod, která je její součástí. 3
V současné době je jako účinný nástroj k odstraňování nerovnosti mezi pohlavími prosazována metoda gender mainstreaming. Jedná se o postup, ve kterém jsou všechny koncepční, rozhodovací a vyhodnocovací procesy ve všech fázích jejich přípravy a provádění podřízeny hledisku rovnosti příležitostí mužů a žen. Česká vláda tuto metodu rovněž uznala jako legitimní nástroj pro výkon politiky rovných příležitostí mužů a žen v ČR a zařadila její aplikaci mezi prioritní úkoly v této oblasti (viz vládní usnesení č. 456
33
z 9. května 2001). Genderový mainstreaming znamená "prostoupení" hlediska vyrovnávání příležitostí pro muže a ženy všemi koncepčními a rozhodovacími procesy ve všech jejich fázích, včetně plánování, provádění a vyhodnocování. Před přijetím jakéhokoli rozhodnutí je nutné vyhodnotit dopad tohoto rozhodnutí na muže a na ženy (tzv. genderová analýza). Pokud je jedno z pohlaví negativně ovlivněno, musí ten, kdo rozhodnutí přijímá, podniknout kroky k tomu, aby škodlivé účinky příslušného rozhodnutí odstranil nebo alespoň minimalizoval. Důsledná aplikace genderového mainstreamingu znamená integraci genderové perspektivy do všech existujících politik, a to i do těch, které se na první pohled jeví jako genderově neutrální. Tato politika musí být aplikována napříč celou společností, což v praxi znamená, že každé ministerstvo (úřad) musí provádět vlastní soubor opatření k vyrovnávání příležitostí mužů a žen v té oblasti veřejné politiky, za kterou nese odpovědnost (věcná politika). Genderový mainstreaming musí být rovněž prováděn i ve vlastních strukturách (personální politika). Koncepce opatření ve prospěch žen by měla zahrnout jednak obecné podmínky pro podporu oprávněných zájmů žen, umožňující jejich variantní využívání, a jednak zavedení širokého spektra zcela konkrétních opatření, projektů a podpor, zaměřených na konkrétní životní situace specifických kategorií ženské populace.
34