PhDr. Jiøí Reichel, PhD. KAPITOLY SYSTEMATICKÉ SOCIOLOGIE

��

��

��

��

��

PhDr. Jiøí Reichel, PhD. KAPITOLY SYSTEMATICKÉ SOCIOLOGIE Vydala Grada Publishing, a.s. U Prùhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 www.grada.cz jako svou 3397. publikaci Odpovìdná redaktorka Mgr. Jana Jindrová Sazba a zlom Milan Vokál Návrh obálky Denisa Kokošková Grafické návrhy schémat Mgr. Tereza Èížková Poèet stran 240 Vydání 2., pøepracované a doplnìné, v Grada Publishing 1., 2008 Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. Husova 1881, Havlíèkùv Brod ã Grada Publishing, a.s., 2008 1. vydání recenzovali: Doc. Dr. Milan Beneš Doc. PhDr. Martin Matìjù ISBN 978-80-247-2594-9

(tištěná verze) (elektronická verze ve formátu ) © Grada Publishing, a.s. 2011

ISBN 978-80-247-6862-5

verze osvit 1, Tuesday, 5.+7., 2008 (jen tiráž+obsah)

5

Obsah

Pøedmluva ke druhému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1. Spoleènost a pøíroda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.1 Pojem spoleènost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 1.2 Spoleènost a pøírodní vlivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1.2.1 Biologické faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 1.2.2 Geografické faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 1.2.3 Demografické faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 1.2.4 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 1.3 Vývojové typy spoleèností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 1.3.1 Spoleènosti tradièní a moderní . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 1.3.2 Spoleènosti postmoderní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 1.3.3 Jiná èlenìní vývoje spoleèností . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 2. Sociologie jako vìda o spoleènosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 2.1 Vznik a vývoj sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 2.2 Základní rysy a funkce sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 2.2.1 Sociologie – vìda multiparadigmatická . . . . . . . . . . 59 2.2.2 Úhly sociologického pohledu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 2.2.3 Vztah teorie a empirie v sociologii . . . . . . . . . . . . . . 63 2.2.4 Systém sociologických disciplín . . . . . . . . . . . . . . . . 67 2.2.5 Funkce sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 2.3 Pøedmìt sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 3. Plurality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 3.1 Sociální kategorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 3.2 Sociální agregáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 3.2.1 Sociální agregáty náhodné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 3.2.2 Sociální agregáty aktivní – davy . . . . . . . . . . . . . . . . 77 3.2.3 Sociální agregáty receptivní – publika . . . . . . . . . . . 92

6

KAPITOLY SYSTEMATICKÉ SOCIOLOGIE

3.3 Komunity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 3.3.1 Komunity profesní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 3.3.2 Komunity zájmové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 3.3.3 Komunity lokální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 4. Sociální skupiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 4.1 Vymezení sociálních skupin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 4.2 Tøídìní sociálních skupin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 4.2.1 Velikost: skupiny malé a velké . . . . . . . . . . . . . . . . 119 4.2.2 Zpùsob vzniku: skupiny neformální a formální . . . 121 4.2.3 Charakter vnitøních vztahù: skupiny primární a sekundární . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 4.2.4 Další tøídicí znaky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 4.3 Èlenství v sociálních skupinách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 4.3.1 Struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 4.3.2 Role . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 4.3.3 Hodnoty a normy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 4.3.4 Kontrola a sankce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 5. Proces socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 5.1 Sféry socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 5.2 Etapy socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 5.3 Mechanismy socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 5.4 Resocializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 6. Rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 6.1 Rodina jako specifická sociální skupina . . . . . . . . . . . . . . . 178 6.2 Rodina jako významný socializaèní èinitel . . . . . . . . . . . . . 181 6.3 Základní funkce rodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 6.4 Podoby rodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 7. Sociální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 7.1 Anatomie komunikaèní situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 7.2 Komunikátor a komunikant . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 7.3 Smìr komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 7.4 Obsah komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 7.5 Forma komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 7.6 Komunikaèní zámìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 7.7 Komunikaèní efekt a zpìtná vazba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219

7

7.8 Poznámky k verbální a neverbální komunikaci . . . . . . . . . . 224 7.9 Poznámky k masové komunikaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 Závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 Soupis bibliografických citací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235

PØEDMLUVA KE DRUHÉMU VYDÁNÍ

9

Pøedmluva ke druhému vydání

Poèáteèní vìty, které jsem pøed necelými ètyømi lety napsal do úvodu (viz dále), je tøeba ponìkud zpøesnit: Tato knížka je urèena nejen studentùm bakaláøského studia oboru andragogika a personální øízení, ať už jej na stejnojmenné katedøe Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze studují prezenèní, èi kombinovanou formou, ale jedno z témat (Sociální komunikace, kapitola 7) v ní najdou též úèastníci magisterského studia. Navíc frekventanti obou programù, bakaláøského i magisterského, mohou text využít pøi pøípravì na státní závìreènou zkoušku, pokud si za jeden z tematických okruhù zvolí právì sociologii. V úvodu jsem dále podotkl, že neménì srdeènì vítám také studenty jiných oborù, stejnì jako všechny ostatní ètenáøe – nestudenty. Potìšilo mì, že øada z nich nejspíš mé pozvání pøijala, neboť knížku si urèitì nekoupili pouze posluchaèi uvedené katedry (tìch je sice hodnì, ale zase ne tolik). Takže jak kvùli jejím studentùm novým, studentùm jiným, jakož i dalším zájemcùm, jsem velice rád, že se nakladatelství Grada ujalo druhého vydání. Bìhem pøednášek vycházejících z tohoto textu jsem mezitím dospìl k názoru, že prezentovaná témata jsem v nìm mìl tehdy seøadit trochu jinak. Jak se ukázalo, studenty více zaujme, když se nejprve dozvìdí nìco o rùzných typech kolektivit (davy, publika, komunity aj.), dále o sociálních skupinách, o procesu socializace a o rodinì, a teprve potom o vztazích mezi spoleèností a pøírodou, o vývojových typech spoleèností a o sociologii jako vìdì o spoleènosti. Opaènì øeèeno – pokud výklad zaène pojmem spoleènost, zabývá se pùsobením pøírodních vlivù na ni a pokraèuje vznikem a vývojem sociologie a jejími základními rysy, studenty to hned na zaèátku od pøedmìtu ponìkud odrazuje. Poøadí témat na pøednáškách jsem tomu tedy pøizpùsobil, ovšem aby z druhého vydání nevznikla zásadnì odlišná práce, nechal jsem jednotlivé kapitoly seøazené tak, jak byly pùvodnì. Chci však ostatní ètenáøe upozornit, že pokud jim toto øazení témat také nebude plnì vyhovovat a budou-li mít zájem, mohou publikací procházet stejnì jako já se studenty: nejprve nìkolik poèáteèních stran

10


z kapitoly 1 (Spoleènost a pøíroda) až pøed podkapitolu 1.1 (Pojem spoleènost), pak pøeskoèit na kapitoly 3 (Plurality), 4 (Sociální skupiny), 5 (Proces socializace) a 6 (Rodina), potom se vrátit k podkapitolám 1.1 (Pojem spoleènost), 1.2 (Spoleènost a pøírodní vlivy) a 1.3 (Vývojové typy spoleèností) a ke kapitole 2 (Sociologie jako vìda o spoleènosti) a èetbu zakonèit kapitolou 7 (Sociální komunikace). V samotném textu jsem pouze doplnil pár drobných informací, opravil nìkteré nepøesnosti, které se mi podaøilo zachytit, a zmìnil nìkteré formulace, které se mi s odstupem èasu náhle jevily jako nesprávné, nepatøièné a podobnì. (Pravda, vèetnì toho, že jsem o sobì nìkdy mluvil v množném èísle, což mi najednou pøišlo nìjak divné a ke všemu, jak mì zkušenìjší pouèili, je to už ponìkud zastaralé. Urèité pasáže bych nejradìji celé pøeformuloval, nebo i èásteènì pøepracoval – jenže to už by se pak nejednalo o druhé, upravené vydání, ale o jinou verzi textu. Navíc bych to vzhledem k domluveným termínùm souvisejícím s výrobou publikace stìží èasovì zvládl. U nìkterých klasikù, u významných a èasto citovaných osobností uvádím pro lepší orientaci rok jejich narození a pøípadnì i úmrtí. U tìch ve velmi požehnaném vìku jsem se snažil ovìøit, zda jsou ještì mezi námi, ne vždy se mi to ale zdaøilo.) Vážené a milé ètenáøky, vážení a milí ètenáøi, pøeji vám pøi studiu – a nejen tìchto Kapitol systematické sociologie, u kterých vás vítám – hodnì zdaru. Praha, èerven 2008

autor

ÚVOD

11

Úvod

Tento text je koncipován jako studijní materiál pro posluchaèe bakaláøského studia oboru andragogika a personální øízení, z nichž mnozí je absolvují tzv. kombinovanou formou. (Tím však rozhodnì nemá být øeèeno, že ètenáøi jiného typu èi oboru studia nejsou stejnì srdeènì vítáni.) Studijní plán oboru pøedpokládá, že se studenti postupnì seznámí se základy nìkterých jemu pøíbuzných vìd, neboť andragogika a personální øízení jsou tu pojímány multidisciplinárnì. Vedle napø. filozofie, psychologie, ekonomie, práva a dalších zde své místo má i sociologie. Studium je zamìøeno mj. na sociologické aspekty a fenomény jevù a procesù charakteristických pro oblast jak andragogiky, tak personálního øízení, takže obecná orientace v základních sociologických otázkách je nezbytná. Publikací, které nabízejí seznámení se sociologií, lze v knihovnách najít øadu, jak pøekladù, tak pùvodních èeských prací. Mnohé jsou si v lecèem podobné, jako by zachovávaly jakýsi tradièní výkladový pùdorys, nìkteré naopak prezentují osobitou koncepci. Èasto se obsahem a rozsahem, nìkdy formou, od sebe liší, záleží na tom, komu jsou urèeny, koho hodlají se sociologií seznamovat: zda pøímo adepty této vìdy nebo blíže nespecifikované publikum, pøípadnì budoucí psychology, pedagogy, teology, sociální pracovníky èi tøeba architekty, lékaøe, filmaøe, právníky apod. Kromì toho také záleží na prostoru, jenž bývá sociologii ve studijním programu toho kterého oboru vymezen. Proto autoøi obvykle pøistupují k urèitým obsahovým redukcím, jakož i k urèitým preferencím, podle toho, které tematické oblasti a souvislosti v základních sociologických poznatcích považují pro svùj pohled a výklad za relevantní. Tak lze najít práce, které akcentují historický vývoj rùzných sociologických názorù, a jsou tak spíše prùvodcem po dìjinách sociologického myšlení. Jiné ètenáøùm pøibližují základní sociologické pojmy, nìkdy vèetnì kontextù jejich vzniku a toho, jak se èasem promìòovaly jejich významy. Další zase nìkterý z onìch pojmù preferují (napø. sociální nerovnost, sociální roli, sociální konflikt) a jeho prostøednictvím vysvìtlují podstatu a principy fungování základních sociálních mechanismù, jevù, procesù atd. Nutno zdùraznit, že každý z tìchto namátkou jmenovaných

12


pøístupù mùže být nesmírnì zajímavý. Dokonce pøedpokládám, že ètenáø, kterého setkání se sociologií na základì tohoto textu osloví natolik, že v nìm probudí pøání dozvìdìt se o ní mnohem víc, si nìkterou z tìchto publikací sám iniciativnì vyhledá. Ani mùj text totiž nepøináší nìjaký kompletní a kompaktní soubor sociologických poznatkù. Nemìl jsem to ostatnì v úmyslu. Zámìrnì jsem jej pøipravoval také jako výsledek jistých redukcí a preferencí, v tomto pøípadì reflektujících specifika andragogické a personalistické problematiky. Proto se zabývám vybranými základními sociologickými pojmy, aniž bych však cílil do vìtší hloubky, tj. napøíklad objasòoval historické souvislosti jejich vzniku, vývoj jejich významových nuancí, pøípadnì jejich funkci v té èi oné sociologické teorii apod. Mùj pøístup též nevytváøí dostatek prostoru pro sledování dìjin sociologického myšlení ani pro rozbor otázek týkajících se metodologie výzkumù. Zamìøuji se pøedevším na aspekty a souvislosti, které pro oblast andragogiky a personálního øízení považuji za klíèové. (Slovo „kapitoly“ v názvu publikace má tedy zdùraznit, že z pomìrnì široké nabídky základních sociologických témat vybírám právì jen urèité kapitoly. – A co je to sociologie systematická, se ètenáø dozví, jakmile se propracuje k kapitole 2.2.3.) Výsledkem mých redukcí a preferencí je, že nejprve vìnuji pozornost vzájemným vztahùm mezi spoleèností a pøírodou, resp. mezi urèitou podobou spoleèenství a základními pøírodními faktory, které ji spoluvytváøejí. V této souvislosti také pøedstavím základní vývojové typy spoleèností. Poté pøiblížím okolnosti vzniku sociologie a struènì její další vývoj, její základní rysy a funkce, a shrnu, co je jejím pøedmìtem. Zmíním vybrané druhy tzv. kolektivit a dále proberu rùzné typy tzv. pluralit, jako jsou napø. publika, davy a komunity. Nejvyspìlejšími sociálními útvary, sociálními skupinami, se potom budu zabývat podrobnìji, stejnì jako procesem socializace a otázkami rodiny. Nakonec se zastavím u základních sociologických aspektù sociální komunikace. Do textu jsem toto téma zaøadil s pøesvìdèením, že pøedcházející probírané otázky, pojmy, jevy, mechanismy apod. lze skrze nì nahlédnout v dalším, novém úhlu, a získat tak o nich bohatší, plastiètìjší pøedstavu. Navíc sociální komunikace je fenoménem, bez jehož existence si nelze naprostou vìtšinu andragogických ani personalistických jevù a èinností vùbec pøedstavit. Pokud se kdo pohybuje v prostoru zcela elementárních pojmù a poznatkù nìjakého zavedeného vìdního oboru, bývá pravidlem, že jen vzácnì má pøíležitost nechat zaznít vlastní názory. Naopak hovoøí pøevážnì o nìèem, co už bylo v minulosti mnohokrát øeèeno a opakováno. Nejinak

ÚVOD

13

je tomu i v mém pøípadì – vìtšinu myšlenek, pojmù, vztahù, souvislostí apod. už nìkdy nìkdo formuloval. Pokud bych však zaèal peèlivì uvádìt kdo a kdy, text bude pøehuštìn odkazy na rùzná díla a stane se znaènì nepøehledným. Proto se domnívám, že zvláštì u studijních publikací je vhodnìjší tuto citaèní dùslednost ponìkud zmírnit. Použité literární prameny tedy zmiòuji jen støídmì, když je považuji za podstatné a významnì z nich èerpám nebo když chci ètenáøe nasmìrovat, kde by se pøípadnì mohl o urèitém problému èi fenoménu dozvìdìt více. S ohledem na to se také snažím pracovat s èeskými èi do èeštiny pøeloženými tituly, které jsou na knižním trhu nebo v knihovnách až na malé výjimky relativnì dostupné. Dále považuji za dùležité pøedeslat, že sociální vìdy vèetnì sociologie se od vìd exaktních markantnì odlišují. Napøíklad druhá mocnina souètu A plus B je nemìnná, stejnì jako vzorec pro výpoèet objemu koule a reakce sodíku s vodou za urèité teploty a tlaku. Spoleèenská skuteènost je oproti tomu mnohem èlenitìjší a promìnlivìjší, nestálá, neparametrická. Ve høe je stále spousta faktorù, z nichž nìkteré jsou témìø nepostižitelné, a pokud jiné ano, pùsobení øady z nich nemusí být vždy snadné vysvìtlit. Navíc existují rùzné pohledy na sociální realitu, takže urèitá teoretická východiska a jednotlivé koncepty mohou tentýž aspekt, jev apod. chápat rozdílným zpùsobem. To vše zmiòuji pro klid ètenáøovy duše. Aby nepropadl zklamání a nedùvìøe, zjistí-li, že jedno a totéž mùže být v rùzných knihách nahlíženo i nazýváno trochu jinak. Do detailu jednotnou terminologii zde totiž nemùže oèekávat. A co je ještì významnìjší, mnohá dìlení, tøídìní, klasifikace apod. tu nejsou nìèím absolutním. Pouze se pokoušejí zavést do sociální skuteènosti jakýsi systém a poøádek a tím se v ní lépe vyznat, lépe ji pochopit. To však ještì neznamená, že by všechny ty zavádìné typy, vymezované druhy apod. nutnì musely reálnì existovat. Èasto to bývají jen takové nálepky a šuplíèky, prostì urèité rozlišovací pomùcky, které kolem sebe v jejich èisté, ideální podobì zpravidla nenajdeme. Na druhé stranì – pøestože je ona sociální skuteènost, jejíž nìkteré fenomény a procesy budou pøedmìtem dalšího výkladu, znaènì složitá a promìnlivá, každý z nás má jednu nezanedbatelnou, ba pøímo obrovskou výhodu. Na rozdíl od A plus B, to celé na druhou, objemnosti koule a reakcí sodíku se neustále se sociální realitou setkává, každý den ji žije. Proto vìtšina informací, o kterých bude øeè, nepøedstavuje v podstatì nic jiného než utøídìní a zobecnìní našich dosavadních životních zážitkù z každodenního kontaktu se sociálním svìtem.

14


S tímto vìdomím jsem se také pokusil svùj výklad koncipovat. Stylem se na mnoha místech blíží spíše volnìjšímu esejistickému vyprávìní než struèným, informaènì hutným a hustì podtrhaným odstavcùm vysokoškolských skript. V tomto vyprávìní je ovšem øada aspektù a kontextù mnohdy jen naznaèena, nastínìna. Oèekávám totiž, že si je ètenáø pøi úvahách nad textem a nad vlastními sociálními prožitky sám doplní, projasní a uvede do osobních souvislostí (napø. konsekvence plynoucí z biologické podstaty èlovìka, specifické podoby základních rodinných funkcí, vzpomínky na socializaci aj.). Vedle toho jsem do textu zaøadil urèité momenty a pasáže také na základì svých uèitelských zkušeností, napø. urèité roviny vztahù pøírody a spoleènosti, chování nìkterých druhù davù, principy fungování hodnot a norem v sociálních skupinách, specifické podoby komunikace a øadu dalších fenoménù. Studenti se na nì pøi konzultacích a jiných pøíležitostech èasto ptají a mají zájem se o nich dozvìdìt více èi nìkteré jejich souvislosti pøiblížit a vyjasnit. A ještì vysvìtlivka ke grafické úpravì textu: Odstavce tištìné kurzívou pøedstavují jakési odboèky – poznámky, pøíklady, pøípadnì podrobnosti, které podle mého názoru leccos osvìtlují a mohly by být pro zájemce pøínosné. Graficky jsou odlišeny proto, aby pøíliš nenarušovaly linii výkladu.

SPOLEÈNOST A PØÍRODA

15

1. Spoleènost a pøíroda

Dejme tomu, že by každý z nás na sebe prozradil, co všechno dìlal vèera a v pøedchozím týdnu, že bychom spoleènì vzpomínali na minulé mìsíce a uplynulé roky a nakonec probrali své plány do blízké i vzdálené budoucnosti. Urèitì bychom objevili vzájemné rozdíly ve vìku, pohlaví, rodinném stavu, poètu dìtí a objemech bankovního konta, v touhách a zálibách, v pøedstavách o posmrtném životì a kdoví v èem ještì. Souèasnì bychom ale také zjistili, že máme jedno spoleèné: každý z nás strávil znaènou èást svého životního èasu stykem s druhými lidmi a v budoucnu tomu s nejvìtší pravdìpodobností ani nebude jinak. Mnohé naše kontakty jsou zámìrné, jiné nahodilé, další nutné, nìkteré vynucené. Bývají jednorázové, doèasné, pøípadnì trvalé. Vedou nás k nim osobní potøeby èi pracovní nebo studijní povinnosti. Pramení z našeho zájmu o dotyènou osobu samotnou nebo o jistou vìc, hodnotu, kterou disponuje. Pøinášejí nám radost a naplnìní, stejnì jako zklamání a smutek. Dìjí se bezprostøednì, tváøí v tváø, jindy zprostøedkovanì, telefonicky, písemnì nebo jiným zpùsobem. O konkrétní pøíklady jistì nemá nikdo z nás nouzi. Souèasnì se naše setkávání s druhými (napø. zítra nejdeme do práce, jedeme navštívit tchyni jako vždy na její narozeniny) vìtšinou odehrává podle jistých pravidel. Nìkterá z nich jsou psaná (požádat šéfa o dovolenou), jiná nepsaná (tradièní rodinná oslava). Èasto pøi nich užíváme výtvory vlastní i cizích lidí (vezeme tchyni ovoce z naší zahrady, cestujeme autem, zpíváme si), pøièemž tyto výtvory jsou povahy jednak materiální (ovoce, auto), jednak nemateriální (píseò). Navíc kromì svého praktického využití mohou mít také symbolické významy („vlastnoruènì“ vypìstované plody, drahý model auta apod.). I toto vše urèitým zpùsobem vzájemná setkání poznamenává, pøispívá k tomu, že nìkterá z nich jsou bìžná, oèekávaná, stereotypní, jiná naopak neèekaná, náhodná, neopakovatelná. Tím, že se setkáváme s druhými jedinci, na nì pùsobíme, což nás zpìtnì ovlivòuje, a souèasnì se tak dìje i naopak – také ti druzí s námi vstupují do øady kontaktù, kterými nás, a tím též sebe sama, pozname-

16


návají. Tyto rozsáhlé množiny kvalitativnì a kvantitativnì rozlièných stykù, tzv. sociálních interakcí, a z nich vyplývající vzájemná pùsobení, rùzné závazky a dùsledky, následky a oèekávání, pøedstavují sociální život jedince, nezbytný a neodmyslitelný rozmìr jeho lidské existence. Bez takovýchto vztahù by nemohl normálnì žít, uspokojovat své základní potøeby, natož jako individualita zrát a rozvíjet se. Už jen nedostatek urèitých stykù, napøíklad trvalejších, bezprostøedních, osobních, u nìho obvykle vyvolává stavy osamìlosti a izolace, které pøi delším trvání bývají pøíèinou øady závažných poruch osobnosti. Projevem tohoto aspektu života lidí – bytostí ve své podstatì sociálních – je, že rùzné druhy sociálních stykù, krátkodobých, úèelových, náhodných nebo dlouhodobých, systematických, zámìrných aj., vedou k rozlièným zpùsobùm a formám lidského seskupování a sdružování, k vytváøení rùzných sociálních útvarù. V literatuøe bývají oznaèovány obecným, souhrnným pojmem kolektivity a analýza jejich podob, jakož i mechanismù jejich vzniku a fungování, je jednou z klasických zájmových oblastí sociologie. Jak poznamenává Bauman (1996, s. 88), pøi zkoumání lidských seskupení na nás nejvíce zapùsobí jejich rozmanitost. Navzdory ní jsou však všechny kolektivity jen urèitými formami lidské interakce. Poznamenávám, že Zygmunt Bauman (*1925) patøí k významným svìtovým sociologùm polského pùvodu, od roku 1968 žije v emigraci. Je emeritním profesorem univerzity v severoanglickém Leedsu. Poèátkem 60. let minulého století, v dobì urèitého ideologického uvolòování všestranné a všemocné komunistické supervize v naší spoleènosti, byl jedním z prvních do èeštiny pøekládaných autorù. Není tìžké si uvìdomit, že tyto lidské interakce, stejnì jako vznik, vývoj, zánik apod. onìch sociálních útvarù (kolektivit) i jejich pøípadné vzájemné styky, to vše se odehrává v urèitých souvislostech, v konkrétních napø. hodnotových, ekonomických, historických, právních, politických, morálních, estetických a jiných podmínkách. Tento širší kontext také spoluurèuje obsah, podobu, dùvody a další parametry sociálního života a s ním souvisejících sociálních kontaktù. Kromì toho mùžeme pozorovat, že v tomto širším a pro všechny úèastníky spoleèném rámci èasem dochází také k jistým promìnám a posunùm a ty se následnì promítají do roviny mezilidských stykù i konkrétního života nìkterých kolektivit. Jak je patrno, existuje tedy jakési svébytné prostøedí, které nás obklopuje, jehož jsme jednak souèástí, jednak do urèité míry dokonce též


17

spolutvùrci. Žijeme tedy v jakémsi specifickém druhu reality – v urèité sociální skuteènosti. Pro zajímavost, klasik èeské sociologie I. A. Bláha rozeznává „ètyøi základní kategorie skuteèna: skuteèno hmotné, organické, duševní a sociální“ (Bláha, 1968, s. 9), pøièemž o vlastnostech jsoucna sociálního pojednává sociologie. Inocenc Arnošt Bláha (1879–1960) je jednou z nejvýznamnìjších osobností èeské sociologie meziváleèného období 20. století. Byl profesorem sociologie na brnìnské univerzitì a patøil k pøedstavitelùm tzv. brnìnské sociologické školy (viz v závìru kap. 2.1 poznámku o èeské sociologii). Stál v èele øady významných a zajímavých výzkumù, mj. i moravského venkova. Své celoživotní odborné krédo shrnul v publikaci nazvané Sociologie, ze které jsem právì pietnì citoval. Pøedmluvu k ní napsal dva roky pøed smrtí, jejího vydání se však jako „nemarxistický“ sociolog už nedožil. Jak bylo naznaèeno v úvodu, pøedmìtem dalšího výkladu bude øada aspektù, procesù a mechanismù vztahujících se k sociálnímu rozmìru lidské existence, tj. pøedstavujících rùzné podoby a roviny sociální skuteènosti. Napøíklad se zamìøím na nìkteré sociální útvary, v nichž se lidé bìhem svého sociálního života ocitají (kapitola 3), jakož i na sociálnì nejvyspìlejší formu tìchto útvarù a na zákonitosti jejího fungování (kapitola 4). Dále se budu zabývat principy pøemìny narozeného lidského mládìte v sociální bytost (kapitola 5) a nejèastìjším prostøedím této postupné promìny, které je souèasnì základním stavebním prvkem øádovì vyšších sociálních struktur (kapitola 6). Koneènì se zastavím též u sociální komunikace (kapitola 7), u fenoménu, bez nìhož by byla jakýkoli podoba sociálního života zcela nemyslitelná. To vše ale budeme spoleènì nahlížet už jaksi zevnitø, tj. aniž bychom uvažovali, že sociální skuteènost, sociální život lidí v konkrétních podmínkách, podléhá také urèitým vnìjším vlivùm. Jistá lidská seskupení, spoleèenství, ve kterých jedinci aktuálnì žijí, jejich konkrétní, charakteristické podoby jsou totiž dány nejen oním sociálním rozmìrem, který èlovìk sám vytváøí a prožívá a který se v historickém èase a prostoru jeho pùsobením promìòuje. Ale jsou výsledkem vlivù ještì dalšího prostøedí, které èlovìka a celé lidstvo obklopuje – pøírody. Z ní pùvodnì èlovìk vyšel a v reakci na ni se vyvíjel. Velmi zhruba a struènì øeèeno, v konfrontaci s prostøedím pøírodním teprve vznikalo ono sociální, spoleèenské, jako zcela zvláštní rozmìr existence nìkdejšího pøíslušníka živoèišné øíše. Živoèicha zvláštním zpùsobem a neopakovatelnì se z ní vydìlujícího, èlovìka,

18

KAPITOLY SYSTEMATICKÉ SOCIOLOGIE *

který si postupnì v rámci prostøedí pøírodního vytvoøil své vlastní, umìlé prostøedí, prostøedí specificky lidské – spoleènost. (Takže substantiva v názvu této kapitoly mohla mít i opaèné poøadí, chronologicky vzato by se to dokonce slušelo.) Úhel pohledu proto nastavím nejprve dostateènì široký, abychom mohli nahlédnout nìkteré vztahy a souvislosti mezi spoleèností a pøírodou. Zjistíme, že jsou to vztahy a souvislosti oboustranné, neboť oba tyto systémy se v nespoèetných aspektech navzájem ovlivòují. Budeme se zabývat základními pøírodními faktory, jejichž pùsobení byla, je a bude každá spoleènost vystavena a které zase sama jistým zpùsobem zpìtnì modifikuje. Posléze si pøiblížíme také základní vývojové typy spoleèností, vymezované kromì jiného i podle toho, jak dalece se s pùsobením pøírodních vlivù dokázaly vypoøádat. Nejprve se však vìnujme samotnému pojmu spoleènost, jenž ostatnì bude v dalším textu prùbìžnì používán. Oproti tomu od zpøesòování pojmu pøíroda abstrahuji, jelikož bych se dostal k složitým vymezováním, ležícím ponejvíce mimo rámec výkladu. Pro naše úèely plnì postaèí, budeme-li za pøírodu považovat vše, co pùvodnì samo, pøirozenì vzniklo nezávisle na èlovìku. Dìlo se tak podle principù a mechanismù, které èlovìk sice již parciálnì poznal a pochopil, ale je principiálnì mimo jeho možnosti tyto zákonitosti vytváøet. Dokáže pouze podobu pùsobení nìkterých z nich do urèité míry modifikovat. Pro dokreslení, Anthony Giddens (*1939), významný britský sociolog, ve své objemné Sociologii definuje v Glosáøi základních pojmù pøírodu takto: „Fyzické vlastnosti okolního svìta nebo lidského tìla, které nejsou výsledkem lidského zásahu. Jev nebo situaci mùžeme oznaèit jako ,pøirozené‘, jestliže k nim dochází nezávisle na lidech…“ (Giddens, 1999, s. 552). Jak se èlovìk z pøírody vydìloval, postupnì ji ovládal a budoval své lidské, spoleèenské prostøedí, jak se pøitom souèasnì i on sám mìnil, to všechno též nadále musím ve výkladu pominout. Vydalo by to na dost bohatou knihovnu zahrnující øadu historických, etnografických, psychologických, paleoantropologických, kulturnì-antropologických, filozofických a dalších titulù, z nichž bych dokázal stìží napsat nìkolik ojedinìlých stránek.


19

1.1 Pojem spoleènost Nìkteré sociologické publikace upozoròují na to, že v literatuøe bìžnì užívaný pojem spoleènost (vèetnì definice, že sociologie je vìda o spoleènosti) je dost vágní, mlhavý, nejednoznaènì definovaný. Mùže znamenat cokoli, v nejširším slova smyslu lidstvo jako celek, naprosto nejvìtší sociální kolektivitu, jejímž mùže být èlovìk èlenem. Výhrady k tomuto pojmu výstižnì shrnul napø. Jan Keller (*1955, pøední èeský sociolog, profesor sociologie pùsobící na univerzitách v Brnì a Ostravì) do zhruba tøí následujících bodù (Keller, 1992, s. 10–11). Jednak uvádí, že uživatel tohoto pojmu má velmi èasto na mysli stát, ve kterém žije, i když se tøeba mùže jednat o ztotožnìní v zásadì nevìdomé. Hovoøí-li o vnitøní struktuøe, byť ji popisuje zcela abstraktním jazykem, za pøedobraz mu slouží mocenská struktura fungující v jeho vlasti, za funkcionálním centrem se skrývá hlavní mìsto, systémové hranice splývají s hranicemi státními apod. To vše pak vyvolává urèitou míru vzájemného neporozumìní, dokonce i mezi názorovì si jinak blízkými odborníky. Další problém vidí Keller v tom, že jakákoli úvaha o spoleènosti vyvolává pøedevším pøedstavu takové spoleènosti, jakou známe z vlastní zkušenosti, pøedstavu spoleènosti souèasné. Tedy spoleènosti s vysokou produkcí a spotøebou výrobkù a služeb, silnì urbanizovanou, tj. s velkým podílem mìstského obyvatelstva, s plnì rozvinutými komunikaèními systémy vèetnì masmediálních atd. To však mùže být dosti zavádìjící, neboť o spoleènosti lze hovoøit jak v pøípadì kmenù žijících v australském vnitrozemí, tak v pøípadì starovìkého Øíma èi dnešního Švédska. Potom zùstává otázkou, v èem jsou si všechny tyto spoleènosti navzájem podobné, nebo problém opaèného rázu: když pro všechny užíváme stejného pojmu, zda pak nemáme tendenci vzájemné podobnosti, které mezi nimi pøípadnì nalezneme, automaticky a neúmìrnì zvelièovat. Koneènì do tøetice argumentuje, že spoleènost jako taková vlastnì neexistuje, resp. existuje pouze proto, že se všichni její èlenové chovají, jako kdyby existovala. Empiricky vzato se jedná o konkrétní jedince s jejich konkrétními zájmy a konkrétním jednáním, kteøí onu spoleènost konkrétnì tvoøí a podle svých pozic v sociálních strukturách se v konkrétní míøe podílejí na jejím fungování, smìøování, promìnách apod. Jakákoli zlidšťování tohoto útvaru (napø. politiky a žurnalisty s oblibou užívané obraty typu „spoleènosti si žádá“, „je v zájmu spoleènosti“, „to si spoleènost nezaslouží“ atp.) jsou znaènì zavádìjící. Vedou k falešným

20


pøedstavám o spoleèenském dìní a ke zklamáním, co se týèe jeho výsledkù. Neboť spoleènost se nerozhoduje, nežádá, nemá zájmy, jde jen o demagogii tìch, kdo se podílejí na jejím øízení. Jak trefnì shrnuje Keller: „Spoleènost není osoba, a pokud by jí byla, musela by, vzhledem ke své mentalitì, být patrnì pod trvalým pìstounským dohledem…“ (Keller, 1992, s. 11). K pojmu spoleènost je tedy nutno pøistupovat obezøetnì a s vìdomím tìchto souvislostí. Keller na základì svých výhrad potom spoleènost chápe jako „… souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v urèitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivòovat jen èásteènì.“ (Keller, 1992, s. 11). Již zmínìný I. A. Bláha je názoru, že „… tu bìží o urèité spolubytí lidských jedincù, ovšem nikoli jen prostorové – spolubytí lidských jedincù v daném okamžiku na ulici nenazýváme spoleèností –, nýbrž i o urèité spoleèenství, urèitou spojitost, zorganizovanost mezi nimi vzájemnými vztahy a vazbami, takže to mnohé mùže být nazváno jednotným kolektivním pojmenováním: spoleènost…“ (Bláha, 1968, s. 10). Pro náš pøípad, vzhledem k souvislostem uvádìným dále (pøedevším v kapitole 4, o sociálních skupinách, a kapitole 5, o procesu socializace), mùžeme pøedchozí pojetí ponìkud modifikovat. Termín spoleènost budeme užívat v tom smyslu, že jde o „… soubor osob žijících ve skupinách, jež jsou vzájemnì propojeny, na spoleèném, vymezeném a ohranièeném teritoriu kontrolovaném politickou mocí, sdílejících základní spoleèné hodnoty, øídících se týmiž základními normami a chovajících se podle ustálených kulturních vzorù.“ (Maøíková, Petrusek, Vodáková et al., 1996, s. 1194). Kulturními vzory pøitom rozumíme systém spoleèenských institucí, forem chování, hodnot a norem typických pro tuto spoleènost a její kulturu. Je to systém napodobovaný a obecnì pøijímaný, vstupující do procesu socializace, který se souèasnì reprodukuje v kulturních výtvorech a je souèástí tzv. kulturní tradice spoleènosti (podrobnìji viz napø. Maøíková, Petrusek, Vodáková et al., 1996, s. 1420). Citovaná trojice èeských sociologù, Hana Maøíková (*1960), Miloslav Petrusek (*1936) a Alena Vodáková (*1938), je èelním pøedstavitelem redakce a jednou z nìkdejších hybných a obìtavých sil rozsáhlého kolektivu èeských i zahranièních sociologù, filozofù, psychologù, antropologù, statistikù, demografù a odborníkù z dalších vìdních oblastí, kteøí se podíleli na zpracování publikace v èeské sociologické literatuøe zcela unikátní – na Velkém sociologickém slovníku (1996). Není zamìøen


21

výhradnì na sociologii, pøesahuje do øady pøíbuzných vìd a nahlédnutí do nìj, alespoò orientaèní, považuji u studentù humanitních oborù témìø za nezbytnost. (Na každý pád jej v celém textu nezøídka cituji.)

1.2 Spoleènost a pøírodní vlivy Jak bylo øeèeno, urèitá podoba, konkrétní tváø té které spoleènosti není pouze výsledkem vývoje a zmìn uvnitø ní samotné, pøípadnì dùsledkem toho, že na ni pùsobí jiná spoleèenství. V plné míøe je také výsledkem reakcí oné spoleènosti na širší prostøedí a jeho vlivy, tj. na vlivy pøírody, v níž tato spoleènost existuje a z níž se vyvinula a èásteènì vydìlila. Jak poznamenal polský sociolog a publicista Jerzy Józef Wiatr (*1931, vedle výše zmiòovaného Baumana další, tenkrát do èeštiny pøekládaný autor), na celou historii lidstva, na vývoj lidské civilizace je možné pohlížet „… jako na neustálý proces osvobozování èlovìka z teroru pøírodních sil.“ (Wiatr, 1968, s. 15). To se lidem nakonec podaøilo natolik, že jejich životní prostøedí ztratilo do znaèné míry svùj pøirozený charakter, což umožnilo a umožòuje pøíjemnìjší a pohodlnìjší pøežívání. Na druhé stranì ale tento trend vyvolal a vyvolává øadu závažných, èasto už nevratných a neøešitelných ekologických problémù, od regionálních po celoplanetární. (Ne-li brzy ještì širší, vezmeme-li v úvahu, že už dnes se kosmonauti obávají megatun galaxií putujícího šrotu kosmických sond a lodí.) Ovšem nejen okolní prostøedí, upozoròuje Giddens (1999, s. 552), dokonce i „… naše tìla jsou dnes ovlivòována øadou procesù, které nelze oznaèit za pøirozené (napøíklad moderní antikoncepce).“ V sociologické literatuøe jsou pøírodní vlivy obvykle uspoøádány do tøí skupin nazývaných faktory biologické, faktory geografické a faktory demografické (Wiatr, 1968, s. 15–26; Keller, 1992, s. 21–24, a jiní). Takovéto rozdìlení uvádí tøeba také Radomír Havlík (*1942, viz Havlík, 1992, s. 33–37), sociolog mj. známý svým zamìøením na oblast vzájemného setkávání se sociologie s pedagogikou, socioložka Jana Duffková (1954, viz Duffková, 1992, s. 21–23), zabývající se kromì jiného sociologií kultury a otázkami vzdìlání, a další autoøi. Stejné èlenìní najdeme také u Szczepañského (1963, s. 22–27). Jan Szczepañski (1913–2004), klasik polské sociologie a sociolog svìtového jména, je kromì vzpomenutých Baumana a Wiatra tøetím z autorù, který trochu patøí ke klasikùm též novodobé sociologie èeské, neboť i on byl zaèátkem 60. let minulého století u nás èasto pøekládán a mnoho stu-

22


dentù i nestudentù se poprvé setkalo se sociologií právì díky jeho publikacím. Každé skupinì faktorù bude vìnována jedna z následujících èástí. Je však tøeba pøedeslat, že tyto faktory nepùsobí na sociální svìt pouze paralelnì, nezávisle na sobì, ale ve svých vlivech se také vzájemnì modifikují, podmiòují, takže pùsobení pøírodních vlivù na spoleèenské prostøedí je èasto jejich složitou symbiózou. A zároveò je tomu naopak, sociálním prostøedím jsou tyto faktory modifikovány jednak pøímo, jednak zásahy a zmìny v oblasti jednoho z nich se promítají i do ostatních.

1.2.1 Biologické faktory Vlivem biologických faktorù se na této planetì vyskytují lidé dvojího pohlaví, rozdílného vìku, nìkolika barevných odstínù kùže, s diferencovanou genetickou výbavou apod., pøièemž jedno mají spoleèné – jsou to ve své podstatì živoèichové. Jde o variantu vyspìlou, originální, v pøírodì se neopakující, nicménì svým prapùvodem zoologickou. Èlovìèí zvláštnost spoèívá v tom, že si za dobu svého vývoje coby specifický biologický druh vytvoøil též specifické, vlastní, ve srovnání s pøírodou umìlé prostøedí, ve kterém žije a kterému rozumí jen on sám. Svùj pøírodní základ, byť se od nìj ve chvíli svého zrození zaèíná urèitým zpùsobem odpoutávat (viz proces socializace, kapitola 5), však popøít nemùže, alespoò zatím to nedokáže. Jako u všech pøíslušníkù živoèišné øíše má tedy i jeho život možnosti a meze dané biologickými zákonitostmi. Je sice schopen vymýšlet abstraktní ideje a hodnoty (jako je tøeba spravedlnost a láska), tvoøit úctyhodná díla (stavìt pyramidy, malovat na stìny chrámù èi skládat množiny tónù), realizovat nepøedstavitelnì složité plány (pøistání na Mìsíci nebo fungování internetu), ale vždy jen za urèitých nezbytných pøedpokladù. Základem je prùbìžný pøísun adekvátních živin a tekutin, vyluèování jejich nepotøebných zbytkù, okyslièování krve a její distribuce do celého tìla, pøedevším do mozku. Jinak nositel sebegeniálnìjších myšlenek, sebevìtších citù, sebelepších nápadù se svou pozemskou existencí konèí, bez fungujícího tìla nemùže ani myslet, ani prožívat, ani tvoøit. Ale ať o své tìlo peèuje sebelépe a sebevíce, stejnì mu nakonec jednou doslouží. Neboť je jako vše živé de facto zrozeno ke smrti. Další zvláštností tohoto zoologického druhu je, že o tomto všem ví a že se s tím bìhem svého historického vývoje snaží urèitým zpùsobem


23

vypoøádat. S touto nezvratností se dodnes musí nìjakým zpùsobem vypoøádávat každý jedinec. Proto se fenoménù zrození, plození a smrti od poèátku vývoje lidstva týká vìtšina mystérií a rituálù, které nejsou nièím jiným než do èlovìèího, sociálního svìta pøevedené akceptace tìchto biologických apriorit. Vedle toho se èlovìku vždy pochopitelnì jednalo a jedná i o mnohem „pøízemnìjší“, ale neménì dùležité záležitosti, napø. o to, jak ukojit hlad, žízeò, pohlavní pud, o potøebu spánku, bezpeèí, ochrany pøed zimou, vedrem, námahou, nemocí, úrazem a o další základní potøeby biologického organismu. I toto vše èlovìk do svého svìta postupnì zaøadil a peèlivì zahalil lidsky kultivovaným, tj. sociálním, a neustále socializovaným „pøebalem“ rùzných zvykù, spoleèenských norem a pravidel, zpùsobù chování, odívání, stravování, bydlení atd. Vlastimil Rollo, zabývající se studiem lidské emocionality a jejího vztahu k racionalitì, ve své publikaci Emocionalita a racionalita aneb jak ïábel na svìt pøišel (pùvodnì vyšla na sklonku èeského samizdatu) píše: „Mýtické kulty a náboženství jsou prvními lidskými hodnotami. … Vznikají proto, aby odvrátily smrt. Slunce není uctíváno jen proto, že dává lidem teplo, nýbrž hlavnì jako obraz vìèného zániku a opìtného vzkøíšení, obraz života sama. … Problém života a smrti je kardinálním bodem všeho mýtického i náboženského usilování. Smyslem mýtických výtvorù i náboženství je neustále upevòovat jistotu dalšího trvání po smrti. … Všechna náboženství jsou kodifikovanými a dogmatizovanými racionálními formami pùvodní zkušenosti archaického strachu, nad níž byly budovány rigidní, stále komplikovanìjší myšlenkové útvary. Emocionální náboj primárního traumatu byl neutralizován vírou, vyjadøovanou stále se zdokonalujícími prostøedky.“ (Rollo, 1993, s. 79–81). Zásadní a nìkdy též bolestná rozpolcenost lidské existence, pøíslušnost èlovìka k živoèišné øíši a souèasnì k vlastnímu umìlému, lidskému prostøedí zaplnìnému øadou materiálních i nemateriálních hodnot, které sám vymyslel a vyprodukoval, je také pøedmìtem øady pøímìrù. Nazývají ho zvíøetem, které onemocnìlo rozumem, duchem, který je vìznìm tìla, obìtí, která byla Zemí spoutána, aèkoli její duch stoupá k nebesùm, bytostí, ve které na to, aby byla andìlem, je pøíliš zvíøete, a na to, aby byla zvíøetem, pøíliš andìla, atd. Velmi struènì a obraznì øeèeno, pokud by èlovìk nebyl povahy biologické, tj. tvorem plodivým a smrtelným, a souèasnì si toho nebyl vìdom, regály starovìkých, støedovìkých i novovìkých knihoven by zely prázdnotou. Nemìl by dùvod se zajímat, co bude po smrti, ani psát milostnou poezii. Pøemýšlet o tom, jak je uspoøádán vesmír, jak vznikl a jak zanikne,

24


objevovat, jak fungují fyzikální a chemické zákony. Zjišťovat, co všechno mùže zmìnit a ovládnout a co ho zatím pøesahuje èi bude vždycky pøesahovat. Nemìl by proè pìstovat vìdu, aby mu ty zákonitosti, které jsou silnìjší než on, pomohla ovládnout, ani filozofii, aby mu pomohla poznat jejich podstatu, ani umìní, aby je mohl nahlédnout v jiných souvislostech, ani náboženství, aby je prostøednictvím své víry dokázal pochopit a vyrovnat se s nimi. V tomto ohledu lze tedy lidskou kulturu, ony kulturní vzory, které èlovìk vytvoøil, obecnì chápat též jako snahu pomíjivého stvoøit cosi nepomíjivého. Jako snahu najít jistotu v existenciální nejistotì, snahu ducha vyrovnat se s tìlesností. Tìmito zpùsoby se tedy biologický základ èlovìèí existence spolupodílí na utváøení lidských spoleèností, na charakteristikách jejich rozvoje, na mechanismech jejich fungování, na obsazích jejich kultur. Tìmito cestami promítá ona biologická èlovìèí podstata do specifických podob lidských spoleèenstev svou všudypøítomnost a nepostradatelnost. Že se èlovìk jako jediný druh vydìlil ze zoologické øíše a zaèal si vytváøet vlastní prostøedí, do znaèné míry umožnily nìkteré genetické vlastnosti lidského organismu, které se pak díky tomu prùbìžnì rozvíjely, a tím jeho vzdalování se pøírodì dále akcelerovaly. Dodnes tyto specifické biologické dispozice mají v životì lidských spoleèností stìžejní místo a zásadním zpùsobem poznamenávají jejich konkrétní a každodenní podobu. Jsou to dispozice, které èlovìku spoleèenský život vùbec umožòují. Pøehlednì je shrnuje napø. Szczepañski (1966, s. 22): l Vzpøímená postava lépe zrakem kontroluje okolí a uvolòuje horní konèetiny i pøi pohybu, takže jsou efektivnìji využitelné k rùzným pracovním èinnostem. l Uvolnìné ruce mají pohyblivé prsty a ohebný palec, dokážou uchopit pøedmìty a vykonávat komplikované a jemné èinnosti. l Usazení oèí orientuje zrak vpøed, utváøí trojrozmìrné vidìní a tím lepší orientaci v prostoru, což zvìtšuje akèní rádius. l Velký mozek a vyspìlý nervový systém umožòují rozvoj psychického života a rozvoj intelektu (vèetnì schopnosti abstraktního myšlení, využitelného k pøedávání zkušeností a k tvorbì složitìjších komunikaèních systémù). l Relativnì dlouhá závislost dìtí na rodièích poskytuje podmínky pro komplexní péèi a dostateèný èas pro biologické dozrávání i sociální uèení. l Instinktivní mechanismy nejsou silné, pudy a potøeby jsou tedy relativnì plastické, což zvyšuje adaptabilitu na rùzná prostøedí a na


l

25

prostøedky, které jsou aktuálnì k dispozici (pøizpùsobivost podnebí, zmìnám potravinové skladby aj.). Mezi živoèichy nejsložitìjší hlasový systém, specifická struktura hrtanu a funkce rtù a jazyka, to vše vytváøí možnosti vydávat množství diferencovaných zvukù a v dùsledku toho rozvíjet øeè jako základní nástroj komunikace, a tím i vzájemné spolupráce.* Relativní trvalost, dlouhodobost sexuálního pudu se projevuje nejen reprodukcí, ale též podobami rodinného života a vznikem a rozvojem mnoha dalších jevù spoleèenské skuteènosti (socializace forem sexuálního styku, propojování sexuálního pudu s emocemi, odívání jako zakrývání genitálií apod.).

Desmond Morris (*1928), významný britský zoolog a prùkopník etologie, vìdy zabývající se chováním živoèichù, a tedy také srovnávacím výzkumem chování zvíøat a èlovìka, hned v úvodu své práce pøíznaènì nazvané Nahá opice praví: „Existuje asi sto tøiadevadesát druhù žijících primátù. Z nich sto devadesát dva je pokryto srstí. Výjimkou je nahá opice, která se sama pojmenovala Homo sapiens. … Je pyšný na to, že má nejvìtší mozek ze všech primátù, ale pokouší se utajit fakt, že má také nejvìtší pohlavní orgán… Nahá opice se projevuje velmi hlasitì, je krajnì zvìdavá a libuje si v pøemnožování…“ (Morris, 1971, s. 9). Podotýkám, že jde o základní publikaci pro každého, kdo chce blíže poznat komparace živoèišného a lidského chování, sociální „návleky“ na vzorcích chování starých miliony let (napø. rodièovské chování nahé opice, její hravost a uèenlivost, její infantilita), jak biologická podstata zvíøete ovlivnila spoleèenskou strukturu civilizace, jak se nahá opice chová v civilizaci, kterou sama vytvoøila, atd. Zbývá upozornit, že biologické faktory, mající tak zásadní vliv na spoleèenský život, jsou jím samým i zpìtnì ovlivòovány. Èlovìk unikající diktátu pøírody se z jejího vlivu sice nemùže vymanit zcela, aniž by popøel svou pøirozenou podstatu, nicménì se mu v øadì ohledù podaøilo dojít již pomìrnì daleko. Pøedevším v posledním století, a to tak akcelerujícím zpùsobem, že další vývoj a jeho dùsledky jsou schopni nahlédnout snad jen zkušení autoøi sci-fi literatury. Èlovìk v zásadì pøekonal své základní biologické limity. Nepotøebuje sílu tažných zvíøat ani rychlost šelem, plavat jako ryba èi létat jako pták, neboť to všechno dnes už zastanou stroje. Byť mu trochu zneèišťují planetu a obèas ho zabíjejí, zatím se mu to jeví tak, že jejich výhody pøevažují nad nevýhodami.

26


Hodnì nemocí je dnes už léèitelných, nìkteré díky prevenci vymizely docela. Pøed mnoha úrazy se lze ochránit, pøípadnì jejich následky minimalizovat. Pøežívají novorozenci, kteøí by pøed nedávnem nemìli šanci. Zcela na všechno sice medicína dosud nestaèí, ale stále se zdokonaluje. Pomocí pøístrojù obstarávajících základní biologické funkce mùže èlovìk vegetovat øadu mìsícù, aniž by fakticky žil, pøelom mezi životem a smrtí se znejasòuje. Lék proti stáøí zatím neexistuje, ale jeho útrapy se dají mírnit. Existuje umìlá antikoncepce i umìlé oplodòování. Prodlužuje se prùmìrná délka života, èímž populace ve vyspìlých, bohatých zemích stárne. Zmìny v pùsobení biologických faktorù se tím pádem promítají do faktorù demografických a ty se stávají ekonomickým a sociálním problémem a posléze i silnou kartou v politických hrách. V chudších, ménì vyspìlých spoleènostech se zase objevují onemocnìní, z nichž nìkterá mají potenciálnì pandemickou povahu (napø. SARS, ptaèí chøipka, ebola èi AIDS). To vše jsou názorné doklady, jak biologické faktory spolumodelují konkrétní tváø urèité spoleènosti, která je svou specifickou vývojovou podobou zase zpìtnì poznamenává. A na názorný doklad, jak se pøi tom situace v této sféøe mìní, jsem právì teï narazil v tomto textu. Ještì v prvním vydání jsem mìl za ptaèí chøipkou upøesnìní – v Asii. To nyní samozøejmì vynechávám, protože ji už máme v pravém slova smyslu za humny.

1.2.2 Geografické faktory Další soubor podmínek, který výraznì poznamenává konkrétní podobu každého spoleèenství a posléze je ve svém pùsobení zpìtnì tìmito spoleènostmi modifikován, bývá oznaèován jako geografické faktory (nìkdy též jako faktory geofyzikální, viz napø. Szczepañski, 1966, s. 24). V podstatì se jedná o øadu parametrù geofyzikální povahy, jež jsou charakteristické pro urèité prostøedí, které èlovìk obývá. Pøednì je to klimatické pásmo, vyznaèující se urèitým teplotním režimem v jednotlivých roèních obdobích i bìhem dne a noci, pøièemž není zanedbatelný ani rytmus støídání tìchto èástí dne (napø. jejich extrémní pomìry v arktických oblastech). S klimatickým pásmem souvisejí další podnební charakteristiky jako výskyt a podoba srážek, pøevažující smìr vìtrù, délka sluneèního svitu apod. Do hry dále vstupuje geografické ztvárnìní povrchu, tzv. reliéf krajiny (georeliéf), tj. výškové èlenìní (hory a údolí, roviny) i celková nadmoøská výška jisté oblasti. S tím souvisejí


27

další skuteènosti jako povaha protékajících øek a velikost vodních ploch, tj. výskyt jezer a dostupnost moøe èi oceánu. Výsledkem prehistorie krajiny, jejího vývoje miliony let pøed pøíchodem èlovìka, jsou také typy jejího povrchu, od kamenitých drtí a pískových dun po pùdy rùzného druhu a bonity. Zapomenout v této souvislosti nelze ani na aspekty èasto rozeznatelné jen školeným okem, na vulkanicky èinné zdroje, èi na aspekty na první pohled zcela neviditelné, jako jsou napø. zlomy planetárních tektonických desek (zpùsobující relativnì èastý výskyt zemìtøesení). Významnou roli v hodnotì teritoria též od nepamìti sehrávalo a dodnes sehrává nerostné bohatství, jehož význam se ovšem v souvislosti s technologickým rozvojem civilizace mìní. Nìkteré komodity jsou strategické pomìrnì dlouhodobì (vzácné kovy, diamanty), jiné historicky omezenì, napø. èediè štípatelný na pazourkové zbranì, kaolíny a jíly na pálené nádoby, skláøské písky, mramor, pozdìji rašelina, rudy k výrobì železa, mìdi, hliníku apod., nedávno uhlí, v souèasném vìku ropa, wolframová a uranová ruda atd. Historicky a existenènì prvotním bohatstvím pøírody ovšem nebylo bohatství nerostné, nýbrž živoucí, flóra a fauna, díky nimž mohl èlovìk uspokojovat své základní potøeby. Mezi kombinacemi geografických parametrù dodnes mùžeme najít území více èi ménì pohostinná. Tím významnìjší to bylo v dobách, kdy byl èlovìk na geofyzikálních charakteristikách prostøedí velmi silnì závislý, kdy svou výživu, odìv, bydlení, zbranì, pracovní nástroje ad. poøizoval z prostøedkù, které mu poskytovalo bezprostøední okolí. Není proto divu, že prvá osídlení i pozdìji vyrùstající velké historické civilizace se objevují (až na vzácné výjimky, jako je napø. Tibet) v mírném a subtropickém pásmu v nížinách s úrodnou pùdou kolem bøehù pomalu tekoucích øek a jejich moøských delt (napø. Nil, Eufrat, Tigris, Ganga, Brahmaputra, Chuang-cho a další, o nìkolik tisíciletí pozdìji i Labe), pøípadnì na subtropických pobøežích (moøe Støedozemního, Rudého, Mrtvého, Egejského aj.). Tyto oblasti vèetnì vod byly velmi úrodné, podnebnì vcelku pøíznivé, èasto s rychlým vegetaèním cyklem (tj. nìkolikerou sklizní v sezonì), jakož i se zvíøenou, vùèi níž èlovìk, do doby, než ji zèásti domestikoval, mohl až na nìkolik pøípadù vystupovat v roli univerzálního predátora. Ostatnì až do souèasnosti lze pøi srovnávání map rùzných èástí svìta najít závislosti mezi hustotou osídlení a prùmìrným objemem srážek, nadmoøskou výškou, roèními teplotami, povahou povrchu (úrodná pùda, savana, poušť) apod. Jak upozoròují mnozí odborníci, velký význam v této souvislosti má míra splavnosti øek, ale pøedevším, což si vìtšina výhradnì vnitrozemských

28


spoleèenství ani nedokáže do všech dùsledkù uvìdomit, je nesmírnì dùležitý právì pøístup k moøi èi oceánu. Dodávají, že dùsledkem toho, jak ukazují mapy zachycující rozmístìní svìtové populace, žijí dodnes zhruba tøi ètvrtiny veškeré populace do vzdálenosti asi 200 kilometrù od nejbližšího moøe a také, což je další významný geografický aspekt, v nadmoøské výšce do cca 1000 metrù. Faktem je, že napø. my, Èeši, ale jistì i Slováci a další takto „postižení“, si tìžko dokážeme pøedstavit, co to všechno znamená mít odjakživa k dispozici moøe nebo oceán. A obyvatelé typicky pøímoøských teritorií jsou na tom mnohdy opaènì – tìžko chápou, jak lze bez toho žít. Kolega japanolog mi vyprávìl, jak kdysi dávno na jedné ze svých prvních stáží v Tokiu vysvìtloval geografickou polohu naší republiky svým japonským kolegùm a ti nad ní nevìøícnì kroutili hlavou. A co tedy, proboha, vùbec jíte, zeptal se ho jeden z nich dosti vydìšenì. Je tedy pochopitelné, že zpùsob života jednotlivých spoleèností se v rùzných oblastech vyvíjel diferencovanì, podle toho, jak jim to pro pøíslušné teritorium typické geofyzikální parametry dovolovaly a umožòovaly. Jinak žil, tj. organizoval práci a ostatní èinnosti nutné k pøežití i fungování spoleèenství, èlovìk obývající pouštní krajinu, jinak èlovìk sídlící ve stepi. Jinak vypadal život v rovníkových pralesech, jinak v polárních oblastech, jinak v pøíjemných subtropických nížinách, jinak v podhùøích drsných horských masivù. Pomìry mezi èasem vynakládaným na obživu a odpoèinkem byly diametrálnì odlišné, stejnì jako jejich denní i napø. roèní rytmus. Existovaly spoleènosti pomìrnì chudé, stìží se reprodukující i pøi vynaložení všech sil, na druhé stranì spoleènosti, které díky pøíznivým podmínkám žily v relativnì pohodlném a poklidném nadbytku, takže mìly dostatek èasu k relaxaci i k jeho jinému zužitkování (bohatší sociální život, slavnosti a rituály apod.). Giddens (1999, s. 69) napø. poznamenává, že pøíslušníci nìkterých spoleèenství lovcù a sbìraèù pohybujících se v oblastech s optimálním podnebím pravdìpodobnì trávili prací, tj. získáváním obživy, ménì èasu, než je prùmìrná délka pracovní doby souèasného dìlníka èi úøedníka. Geografické faktory tak zásadní mìrou ovlivòovaly podobu všech stránek života spoleènosti, její produkci materiálních i nemateriálních statkù, jakož i charakter organizace jejích vnitøních sociálních vztahù. Mùžeme v prvé øadì jmenovat kvantitativní a kvalitativní aspekty výživy, jíž nìkde bylo stále dostatek, a kvalitní, jinde naopak. Podobnì je tomu s odíváním, nìkde nebylo tøeba témìø vùbec žádné, jinde obèas, jinde by bez silných kožešin èlovìk záhy umrzl. Stejnì tak obydlí, nìkde staèily li-


29

dem pøístøešky z listù, jinde z hlíny, jinde byly nezbytné pøístøešky pevnìjší, ze døeva èi kamení, jinde je nešlo vybudovat jinak než ze snìhu. Podle charakteru práce si èlovìk také vyrábìl pracovní nástroje, jakož i zbranì, sloužící pùvodnì k usmrcování zvìøe, pozdìji stejnì efektivnì k zabíjení druhých lidí, nejèastìji nepøátel. Z dostupných (a pozdìji též vyobchodovaných) materiálù se vyrábìly vìci denní potøeby (jídelní nástroje, nádobí, ale i šperky apod.), pøípadnì byly získávány smìnou. Tak pøírodní prostøedí poznamenávalo charakteristiky materiální produkce jednotlivých spoleèenstev. Nejinak tomu ale bylo i v rovinì nemateriální. Specifické pøírodní podmínky, konkrétní geofyzikální parametry jistého teritoria, se významnì podílely také na utváøení pøedstav jeho obyvatel napø. o božstvech, která tyto síly ovládají, o uspoøádání svìta, o smyslu a hodnotì lidského života i celého spoleèenství. Ovšem nejen náboženství, též další hodnotovì-normativní systémy (právo, morálka, zvyky a obyèeje apod., koneckoncù i móda – obecnì øeèeno kulturní vzory) svými podobami do znaèné míry reagovaly na povahu okolního prostøedí a na jeho vlivy pøi vývoji spoleènosti. Poèínaje náboženskými koncepty a konèe sociálními rituály, vše se modifikovalo v kontextu geografických podmínek a z nich se odvíjejícího zpùsobu života a charakteru produkce. Ať již to byly vlastnosti bohù, oslavy zrození a sexuality, chápání smrti, pojetí svobody jedince, jeho práv a sociálních povinností, tak tøeba také projevy erotického chování, ideál krásy, zpùsoby stolování atd. Nejinak tomu bylo také s jazykem, kterým se spoleèenství dorozumívalo a který si v reakci na okolní prostøedí a v nìm provozované èinnosti vytváøel specifickou slovní zásobu, speciální pojmy a slovní obraty. Geofyzikální parametry se odrážejí ve svìtské i sakrální architektuøe, ve spoleèenské etiketì, pronikají do zpùsobù bydlení, odívání, spotøeby materiálních a nemateriálních statkù apod. S civilizaèním vývojem se èlovìk samozøejmì zaèíná z diktátu pøírody, a tedy též geografických faktorù, stále více vymaòovat, jisté prvky jejich pøedchozího pùsobení však v jednotlivých spoleènostech nadále pøežívají. Zøetelné jsou napø. v typických regionálních výrobách a produktech (rybolov, vinaøství, sýraøství), v umìní pak ale èasto mají již vzdálenou a pro nezasvìceného tìžko rekonstruovatelnou podobu (napø. specifická estetika a poetika japonského výtvarného umìní, dramatu, filmu apod.). Nemám sice osobní zkušenost, které prvky napø. z nìkdejších zvyklostí polárního kmene Inuitù neboli Eskymákù pøežívají a v jaké podobì, ale tradiènì bývaly uvádìny jako názorné a mírnì bizarní ukázky kul-

30


tury diametrálnì odlišné od té naší. Napøíklad eskymácký polibek, který má podobu tøení nosu o nos. K povinnostem hostitele také patøilo nabídnout návštìvníkovi na noc svou manželku nebo dceru. Porod byl považován za zcela bezvýznamnou záležitost, takže se od žen požadovalo, aby rodily nìkde v ústraní. Od starce, který již nebyl schopen rybolovu ani domácích prací, se bìžnì èekalo, že své rodinì nebude na obtíž a že jedné noci se oblékne do sváteèních šatù, potichu odejde, vyseká si díru v ledu a utopí se (Wiatr, 1968, s. 33 a s. 18–19). Pokud by šlo o spoleènost žijící neustále v nadbytku, tìžko by v ní mohla vykrystalizovat takhle drsná spoleèenská uzance. V literatuøe se také uvádí, že právì Inuité mají sedmnáct výrazù pro rùzné typy snìhu (Murphy, 1998, s. 31), nebo napø. Hunuookové, pùvodní filipínští zemìdìlci, žijící zase v jiných specifických geografických podmínkách, bìžnì znali 622 názvù rostlin (Murphy, 1998, s. 39). Jedním z projevù podnebních vlivù je také výskyt nemocí, infekcí, cizopasníkù, podíl èlovìku nebezpeèné zvíøeny apod., obdobnì i míra nebezpeènosti terénu a produkèních èinností (moøský rybolov èi válèení oproti orání a setbì apod.). I když se v døívìjších dobách lidé nedožívali pøíliš vysokého vìku, dá se pøedpokládat, že v nìkterých spoleèenstvích se patrnì umíralo èastìji. Souèasnì se ale vytváøely pøedpoklady pro rozvoj léèby typických a nejèastìjších onemocnìní a úrazù, po znaènou dobu samozøejmì výhradnì na bázi pøírodní medicíny. Domýšleno do dùsledkù, i specifické vzdìlávací pøístupy a programy, pøedevším užívání elektronických masmédií (rozhlasu, televize, internetu), celý princip tzv. e-learningu, vdìèí za svùj vznik a vývoj v podstatì geografickým faktorùm. S tìmito postupy se totiž zaèalo pracovat nejprve hlavnì v øídce osídlených oblastech australského pobøeží, na americkém Støedozápadì a v hùøe dostupných regionech Skandinávie. (Ostatnì i zamìøení školství svým zpùsobem akceptuje vlivy, kterými urèité geofyzikální parametry modifikují prùmyslovou èi zemìdìlskou produkci té které oblasti – napø. gastronomické, báòské, dopravní, lesnické školství apod. Naopak typicky suchozemské státy jako ÈR èi Maïarsko napøíklad na rozdíl od Polska nikdy nepotøebovaly námoøní akademii.) S technologickým vyspíváním civilizací se èlovìk tvrdému, bezprostøednímu pùsobení geofyzikálních podmínek vzdaluje. (Archeologové a klimatologové jsou nicménì toho názoru, že spoleèenský a technologický rozvoj lidstva až do podoby souèasné civilizace byl umožnìn mj. relativnì stabilním klimatem posledních deseti tisíc let.) Lidé se nejprve na parametry prostøedí (na mráz, vedro, flóru a faunu) adaptovali, pak se je


31

snažili do urèité míry modifikovat, pøizpùsobit (pìstují plodiny a zvíøata, stavìjí si obydlí z pøírodních materiálù a odívají se do nich, zavodòují pole aj.), až nakonec vytváøejí prostøedí zcela nové, lidské, umìlé (budují mìsta, silnice, železnici, pøehrady, novou pøírodu na místech bývalých lomù apod.). Nìkdy se též v této souvislosti hovoøí o tzv. èisté pøírodì, umìlé pøírodì a umìlém prostøedí (viz napø. Duffková, 1992, s. 26–27) jako o tøech základních složkách tzv. ekosystému lidských spoleèenství (viz schéma 1 – spoleènost a pøíroda). Pøitom za umìlé lidské prostøedí se považuje nejen jeho hmotná podoba, prostøedí materiální (stavby, stroje, nástroje, komunikaèní a dopravní prostøedky apod.), ale i rovina nehmotná, duchovní (sociální vztahy, systémy hodnot a norem vèetnì práva, náboženství, morálky ad., vìda a umìní, tedy souhrnnì kulturní vzory – viz kap. 1.1). spoleènost

pøíroda pùvodní, „èistá“

pøíroda umìlá, modifikovaná lidmi (kultivovaná)

umìlé prostøedí vytvoøené lidmi (kultura)

Schéma 1 – Spoleènost a pøíroda

Vztah pøírodního prostøedí a spoleènosti bývá v nìkteré literatuøe (Havlík, 1992, s. 35; Duffková, 1992, s. 24–25, a další autoøi) též èlenìn do následujících pìti kvalitativnì odlišných etap (oznaèovaných též za mezníky vývoje): l V I. etapì, v dobì sbìraèských a loveckých spoleèenstev, je lidské pùsobení na pøírodní prostøedí v podstatì nulové, hustota osídlení je minimální, stejnì jako možnosti èlovìka do geofyzikálních parametrù teritoria zasahovat. Síly mu mnohdy jen stìží staèí na to, aby se pøírodním vlivùm dokázal bránit. l Ve II. etapì, oznaèované jako neolitická revoluce, dochází k osidlování krajiny pastevci a zemìdìlci, a tedy již k prvním znatelnìjším zásahùm èlovìka do pøírodního prostøedí. Je na nìm stále znaènì závislý, ale v nìkterých aspektech je už dokáže pøizpùsobovat svým potøebám (kácí a vypaluje lesy, nechává spásat louky, zavlažuje pole apod.). Tyto zásahy již pøíroda sice nedokáže sama odstranit, jsou

32

l

l

l


však vzhledem k dosud øídkému osídlení zcela lokální a vzhledem k technice, kterou má èlovìk k dispozici, pomìrnì nezávažné. Ve III. etapì, v období vzniku již znaènì organizovaných spoleèností, se míra vlivu geografických parametrù na èlovìka postupnì snižuje, jeho zásahy do pøírodního prostøedí jsou hlubší, cílenìjší, komplexnìjší. Lidé zaèínají s pøírodou hospodaøit, budují rozsáhlé závlahové systémy, rozvíjí se rybníkáøství, tìžba døeva, stavìjí se mìsta, budují se cesty, rozrùstají se venkovská osídlení. Z èisté, pùvodní pøírody zvolna vzniká pøíroda umìlá, tj. èlovìkem modifikovaná, kultivovaná krajina. Za IV. etapu bývá považována tzv. prùmyslová revoluce, kdy je pøírodní prostøedí již z valné vìtšiny ovládáno a poznamenáváno lidskou èinností. Pøíroda je dìjištìm prùmyslové výroby, vzniká masivní tìžba døeva a nerostných surovin (uhlí, železité rudy), rozšiøuje se prùmyslová výroba, expandují mìsta, narùstá doprava. Do technologií proniká chemie (hutnictví, textilní barviva), objevují se první prùmyslové odpady (haldy a výsypky), jámy povrchových tìžeb. Vlivem zvyšování spotøeby stále rostoucího poètu obyvatelstva roste i objem tzv. komunálních odpadù, vznikají první ekologické problémy (smogy, nemoci ze zdraví škodlivých výrob). Zkultivovanou krajinu zvolna støídá umìlé prostøedí prùmyslové civilizace. Etapa V. a poslední, souèasné období tzv. vìdeckotechnické (technologické, tøetí) revoluce, je ve znamení témìø naprostého ovládnutí pøírodního prostøedí i jeho masivní devastace. Také ve znamení hledání nových zdrojù energie (ropa, jaderná energetika), posléze i alternativních (sluneèní záøení, vítr). Nìkteré geofyzikální aspekty dokáže èlovìk mìnit (velikost vodních ploch, toky øek, zúrodòování pùdy, umìlá pevnina, modifikace flóry a fauny aj.), jiným se relativnì úspìšnì èi alespoò parciálnì bránit (mráz, vedro, sucho aj.). Též je i pøedvídá (meteorologie, seizmologie), ne všechny však zvládá (zemìtøesení, povodnì, vulkanické aktivity). Rozmach prùmyslu, dopravy, spotøeby apod. nestagnuje. Hledají se cesty, jak tyto trendy optimalizovat, jak ale souèasnì øešit objevující se závažné, nezvratné a prohlubující se ekologické problémy. Nìkteré z nich již ovlivòují charakter podnebí (nadlokální smogy, ozonové díry apod.) èi kvalitu prostøedí a vod (napø. zbytky chemických výrob a hnojiv, radioaktivní odpady, tj. vyhoøelé palivové èlánky elektráren, zastaralé a potopené zbrojní systémy apod.). Lidstvo navíc disponuje zbrojním potenciálem takových vlastností, že jím dokáže samo sebe – vèetnì celé planety – totálnì znièit


33

(dokonce mnohanásobnì, což je docela absurdní). Ovládnutí pøírody se nakonec neukazuje natolik jednoznaènou výhodou, jak se èlovìku se zpupností jemu vlastní zpoèátku zdálo (viz následující poznámky o postmoderní spoleènosti – kap. 1.3.2). Cesta z krize, pokud se ji vùbec kdy podaøí nalézt, tak bude výsledkem nejspíš velmi komplikovaných a tomu pøimìøenì zdlouhavých kompromisù. Koneènì je tøeba poznamenat, že pro podobu vývoje toho kterého teritoria, a do znaèné míry i pro jeho dnešní tváø, bylo odjakživa též velmi dùležité, kde se na mapì svìta nachází. Jak bylo dostupné, zda sousedilo s dalšími obývanými oblastmi, jestli pøes nì díky jeho poloze vedly posléze ustálené komunikaèní spojnice s jinými regiony, apod. Tak se nìkterá území vyvíjela pomìrnì izolovanì, jiná naopak v relativnì živých kontaktech se svým blízkým i vzdálenìjším okolím, odkud pøicházely nové informace, zboží, výrobní zpùsoby, pøedstavy o svìtì a životì atd., jakož i váleèná ohrožení. Proto se spoleènosti obývající nìkteré makroregiony, napø. starou Evropu, rozvíjely v urèité vzájemné koexistenci, jiné, i drobnìjší lokality, naopak témìø zcela bez kontaktu, bez vnìjších vlivù. Takže když napø. evropské státy vstoupily již do podob moderních spoleèností, v nìkterých relativnì izolovaných oblastech (napø. Mikronésie, støed Austrálie, èásti Afriky) fungovala spoleèenství mající dosud øadu rysù spoleèností preliterárních (viz dále kap. 1.3). Obdobnì jako o zhruba dva tisíce let døíve, kdy osmánští bojovníci vnímali obyvatele západní a východní Evropy pouze jako divoké, necivilizované barbary. (Zájemcùm konkrétnì o tyto fenomény, tj. o setkávání a støety kdysi vysoce vyspìlé islámské civilizace s køesťanskou Evropou od starovìku až po dnešek, mohu doporuèit fundovanou a nyní vysoce aktuální práci Bernarda Lewise, emeritního profesora blízkovýchodních studií na univerzitì v Princentonu, s titulem Kde se stala chyba? – Lewis, 2003.) Giddens poznamenává, že roku 1818 se anglická námoøní expedice, hledající za severním polárním kruhem cestu do Ruska, náhodnì setkala s již zmiòovanými Eskymáky. Ti se do té doby domnívali, že jsou jedinými lidmi na svìtì (Giddens, 1999, s. 65). Ještì na konci 18. století Èínská øíše, obrovský asijský kolos mající za sebou v té dobì již zhruba dva tisíce let existence, žila díky své izolovanosti v pøesvìdèení, že je jediným kulturním státem na planetì. Na pøicházející Evropany se dívala s pohrdáním. Na navrženou obchodní spolupráci a na žádost o povolení vyslat misionáøe dostal 1793 anglický král Jiøí III. jasnou odpovìï postrádající jakoukoli známku pøísloveèné

34


èínské zdvoøilosti: „Naše Nebeská øíše oplývá hojností, ba nadbytkem veškerých statkù, a žádného zboží v ní není nedostatek. Není proto vùbec zapotøebí dovážet výrobky cizích barbarù výmìnou za naše vlastní. … Rozdíl mezi Èíòany a barbary je zcela zásadní a žádost Vašeho velvyslance, aby byla barbarùm poskytnuta volnost pøi šíøení jejich náboženství, je naprosto nesmyslná…“ (Giddens, 1999, s. 65). K nesourodému vývoji jednotlivých kultur ještì pro srovnání naše konèiny: v letech 1290–1224 pøed n. l. vládne v Egyptì Ramses II., historicky nejvìtší egyptský panovník. V letech asi 970–925 pøed n. l. kraluje Šalamoun, s jehož jménem je spojeno vybudování slavného jeruzalémského chrámu. V 9. stolení pøed n. l. užívají Øekové hláskové písmo, které pøevzali od Fénièanù, a zavádìjí samohlásky. V roce 776 pøed n. l. se konají první olympijské hry. Zhruba v tomto èasovém rozpìtí, v letech asi 1300–800 pøed n. l. žijí na území dnešních støedních a severozápadních Èech lidé tzv. knovízské kultury. Jak ukazují nálezy a archeologické výzkumy kosterních pozùstatkù, pro mnohé z nich bylo jistým zpestøením jídelníèku také lidské maso. Dlužno podotknout, že pøes veškeré relativní osvobození se lidstva od diktátu geofyzikálních vlivù hraje politický význam geografické polohy významnou roli (tzv. geopolitickou) až do souèasnosti. Masivnì se podílí na dìjinách toho kterého spoleèenství, na jeho konkrétním historickém vývoji, tím pochopitelnì také na jeho vývoji politickém, hospodáøském a sociálním. Napøíklad Island se nikdy nestal územím, pøes které by se pøesouvaly váleèné fronty všemi smìry, v tom je støední Evropa minulých dvou tisíciletí jednoznaèným favoritem a peripetie dìjin èeských zemí jsou toho výmluvnou ukázkou. Geopolitické významy urèitých teritorií se pochopitelnì historicky mìní podle akcentù a priorit momentálních svìtových velmocí, jakož i podle výskytu aktuálních komodit (oblasti nìkdejší Pøední a Zadní Indie a Støední a Jižní Ameriky, posléze též Suez, Panama, Kuba, Indoèína, Pobaltí, Balkán, arabské zemì a z nich zvláštì ropní producenti aj.).

1.2.3 Demografické faktory Demografie (z øeètiny demos – lid a grafein – psát) je vìda zabývající se otázkami reprodukce lidských populací. Demografickými charakteristikami tedy jsou takové jevy a procesy jako napø. plodnost, porodnost, úmrtnost, pøirozený pøírùstek obyvatelstva, míra zalidnìní oblastí, mig-


35

race, podíly pohlaví a urèitých vìkových kategorií na celkové populaci apod. Aniž bych zacházel do podrobností (viz odkaz na elementární literaturu v kap. 6.3, o funkcích rodiny), zastavím se u dvou komplexnìjších demografických faktorù, u poètu obyvatelstva a u jeho skladby. Zmíním nìkteré souvislosti dokladující, jak se tyto demografické aspekty, obdobnì jako pøedchozí pøírodní faktory, významným zpùsobem podílejí na konkrétních podobách lidských spoleèenství. Mezi pøírodní vlivy bývají demografické jevy a procesy øazeny proto, že jsou de facto pøírodní povahy, která vyplývá z pøirozené biologické podstaty èlovìka, tedy tvora podléhajícího urèitým pøírodním zákonùm. Co se zoologického druhu týèe, jde jak známo o savce, jehož samice ve výskytu mírnì pøevažují, možnost jejich oplodnìní je omezena na urèitý poèet dnù v mìsíci a urèitý poèet let jejich života. Tìhotenství bìžnì trvá urèitou dobu a lidská mláïata se nejèastìji rodí jednotlivì, v poètu dvou potom asi v jednom pøípadì z padesáti, vyšší poèet najednou porozených se objevuje ještì vzácnìji. Lidští savci se prùmìrnì dožívají urèitého poètu rokù, samci bìžnì umírají o nìkolik let døíve atd. Tolik standardní pøírodní zákonitosti, které jsou však znaènì ovlivòovány, modifikovány, podobnì jako pøedchozí pøírodní faktory, nìkterými umìlými, èlovìkem vytvoøenými principy, v tomto pøípadì tzv. sociálními reprodukèními zvyklostmi. Napøíklad kolem pohlavní dospìlosti, sexuálního aktu, porodu, výchovy dìtí apod. èlovìk vytvoøil øadu sociálních rituálù. Pøednì stanovil sociální dospìlost, vìkovou hranici, od které lze uzavøít sòatek, èastou spoleèenskou podmínku reprodukce, vyslovil tabu reprodukce mezi pokrevními pøíbuznými, nìkdy též reprodukce mezi pøíslušníky urèitých skupin apod. Souèasným specificky lidským pøístupem k vlastní reprodukci je, že nìkteré sociální a profesní skupiny ji odkládají (z dùvodù kariéry), nìkteøí jedinci ji brzdí èi na ni zcela rezignují. Dalším mezi živoèichy nestandardním postupem je pøerušení tìhotenství, pøesnìji øeèeno jeho zrušení (v nìkterých spoleèenstvích a skupinách je zakázáno), pøípadnì ochrana proti oplodnìní (též nìkde nepovolována). V moderních spoleènostech se také objevují trendy, že o reprodukci významnì rozhoduje èím dál více se emancipující žena nebo že u nìkterých pøíslušníkù urèitých skupin (napø. u enormnì zatìžovaných špièkových profesionálù) se sexuální aktivita a kvalita spermií ponìkud snižuje. Vedle toho se na rozdíl od tradièních a jim pøedcházejících spoleèností (viz kap. 1.3.1) ta dnešní vyznaèuje relativnì vysokou migrací, jejímž dùsledkem jsou odlivy èi pøílivy obyvatelstva v urèitých oblastech (pøirozenì vìtšinou z chud-

36


ších, ménì vyspìlých, politicky a sociálnì ménì stabilizovaných teritorií do bohatších a klidnìjších), což vytváøí øadu problémù a disproporcí. Pro vyspìlé spoleènosti je typické snížené reprodukèní chování, zatímco spoleènosti chudší, ménì vyspìlé se reprodukují více než dostateènì, nìkteré v pravém slova smyslu explozivnì. Rostoucí disproporce mezi bohatým severem a chudým jihem planety je tak potencována dalším parametrem, demografickým. Chudý jih je relativnì mladý a jeho podíl na objemu svìtové populace neustále narùstá, zatímco bohatý sever se stìží staèí vlastními silami reprodukovat a zvolna by vymíral, pokud by opatrnì a øízenì neinfiltroval migranty z chudších èástí svìta. Tento aktuální problém má tedy charakter demograficko-ekonomický, ve svých dùsledcích ovšem též velmi palèivé aspekty globálnì sociální a politické. Chudoba chudých se navíc neustále zvìtšuje. Giddens ukazuje (2000, s. 27), že podíl nejchudší pìtiny svìtové populace na globálním pøíjmu èinil v roce 1989 pouhých 2,3 % a za necelých deset let ještì poklesl na cca 1,4 %. V subsaharské Africe je dnes ve 20 zemích reálný pøíjem na hlavu nižší, než byl pøed tøiceti lety. Jak uvádí sociolog Karel Èerný (2007, s. III), obdobnì se prohlubuje i propast mezi nejúspìšnìjšími a nejzaostalejšími regiony. Prùmìrný pøíjem na globálním severu byl pøed pùlstoletím oproti jihu pìtkrát vìtší, dnes sedmkrát. Zøetelnì se ale zmenšuje nerovnost mezi severem a Asií (zejména Èínou), takže za skuteèné „loosery“ globalizace lze zjevnì považovat Jižní Ameriku (ètyøikrát nižší pøíjem než na severu) a pøedevším Afriku (15krát nižší pøíjem). Zájemcùm o originální vhled do procesu globalizace, jehož dùsledkem je chudý jih, v mnoha ohledech pøímo existenènì závislý na bohatém severu, doporuèuji Kellerovu publikaci Teorie modernizace (2007). Sumárnì vzato ukazuje, že za katastrofální chudobou a nestabilitou jihu zdaleka nestojí demografická exploze, ale hlavnì globální ekonomické procesy øízené severem a do znaèné míry urèující nejen vztahy mezi severem a jihem, ale i podobu celého souèasného svìta. Demografické parametry jednotlivých spoleèenství vždy mìly své politické, ekonomické a sociální konsekvence. Typickým pøíkladem mùže být poèet obyvatel, pøíslušníkù urèité spoleènosti. Její pøíznivá demografická velikost znamená dostatek pracovních sil stejnì jako dùležitý vojenský potenciál, což napomáhá jejímu rozvoji. Dostatek lidí umožòuje efektivnìji využívat pùdu a další pøírodní bohatství, rozvíjet výrobu, posléze i prùmyslovou, jelikož nìkteré technologie vyžadují urèitý objem pracovní síly jako jeden z nezbytných vstupù. Hustota osídlení posiluje


37

soutìživost a konkurenci, urychluje výmìnu informací, zvìtšuje výskyt jedincù s mimoøádnými schopnostmi, napø. kreativními, podnìcuje vyšší diferenciaci v dìlbì práce, vznik specializovaných èinností apod. Malá spoleèenství se reprodukují pomalu, jsou zranitelná jak vojensky, tak napø. i pøírodní katastrofou, jejich potenciál je mizivý a reprodukèní rovnováha lehce vychýlitelná. Èasto se tak dostávají na hranici své existence a mnohdy jsou nakonec pohlcena vìtší a mocnìjší spoleèností. Reprodukce naopak enormní ale také není žádným jednoznaèným pozitivem. Poèet obyvatelstva nezadržitelnì narùstá, zalidnìní houstne, což nezøídka vede k vyèerpání zdrojù potravinových a posléze i surovinových. Výrobní kapacity se nestaèí rozšiøovat podle požadavkù, spoleènost se nedokáže uživit ani uspokojit základní potøeby obyvatelstva, životní úroveò stagnuje èi klesá, což vyvolává sociální napìtí a konflikty. Záleží samozøejmì na míøe všestranné vyspìlosti urèité spoleènosti, jak dokáže takovéto, pùvodem demografické, disbalance absorbovat. Jiný potenciál v tomto smìru vykazuje napø. Indie, jiný nikterak liduprázdné Japonsko. (Pøelidòující se spoleèenstva kdysi podobné situace èasto øešila vojenskými vpády ke svým demograficky i technologicky ménì vyspìlým sousedùm.) Názorným pøíkladem optimálního demografického potenciálu mohou být staré civilizace, které prosluly budováním palácù, mìst a silnic, ale také rozvojem filozofie a mnoha druhù vìd a umìní. Snížené pracovní vytížení urèitých sociálních struktur umožòovalo jejich èlenùm vìnovat se kultivovaným oborùm a èinnostem, vèetnì zábav a her. To se ovšem nedìlo díky ideálním vegetaèním podmínkám èi enormní produktivitì práce, ale díky optimální demografické velikosti spoleèenství v kombinaci se specifickým sociálním systémem. Vìtšinu nezbytných manuálních prací i realizaci velkolepých projektù totiž zajišťovala poèetná a bezkonkurenènì levná pracovní síla, která se dokonce, byť v omezené míøe, sama reprodukovala. Vesmìs se totiž jednalo o spoleènosti otrokáøské. Napøíklad øímské legie by také jen stìží mohly doputovat až do Anglie èi na Slovensko, kdyby starovìký Øím nedisponoval významným výrobním potenciálem znaèného množství otrokù. Poèet obyvatelstva je bezesporu dùležitým faktorem, sám o sobì však ještì tolik neznamená, jeho politická, ekonomická a sociální optimalita je dána jeho konkrétní vìkovou skladbou. Ta v dùsledku urèitých okolností nemusí být rovnomìrná, takže nìkteré segmenty obyvatelstva jsou potom ve struktuøe populace nedostateènì zastoupeny (úbytek mužù po válce, málo dìtí pøi snižující se reprodukci apod.). Tyto disproporce

38


potom musí spoleènost nìjakým zpùsobem øešit. Dnešní vyspìlé spoleènosti øeší napø. své stárnutí, tedy nedostateènou reprodukci, kdy se zvyšuje podíl neproduktivního obyvatelstva, které mají ti ostatní uživit (což je napø. i problém èeské populace). Dochází k enormnímu rùstu nákladù na sociální výdaje (dùchody) i na zdravotnické a sociální služby a zaøízení, je nezbytné zmìnit koncepci dùchodového zabezpeèení, oddálit odchody do dùchodu, vytvoøit promyšlený systém selektivní imigraèní politiky apod. (Tradièní eskymácké øešení, zmiòované v poznámce v pøedchozí èásti textu, lze totiž v našem pohodlném, rozmazleném svìtì asi tìžko uzákonit.) Závažné problémy vznikají ale spoleènostem také tehdy, objeví-li se ve vìkové skladbì obyvatelstva opaèná anomálie, tj. napø. porodnost se náhle zvýší (tzv. baby-boomy pováleèných roèníkù). Nárazovì se tak zvyšuje potøeba medicínské kapacity, pøedškolních a školních zaøízení, výrobkù pro kojence a posléze pro školáky apod., aby pozdìji, když jsou pøíslušná zaøízení koneènì vybudována, porodnost klesala a školky a školy postupnì zely prázdnotou. V tu dobu ovšem tento silný roèník už vytváøí tlaky na trhu práce atd. Demografické faktory tedy významnì modifikují konkrétní podoby spoleèností a vyvolávají v nich øetìzce závažných ekonomických, sociálních a ve svém dùsledku i politických problémù. V reprodukèních procesech intervenují jednak pøírodní, jednak sociokulturní faktory, a snahy o jejich regulaci ze strany organizujícího státu se èasto míjejí se zamýšlenými cíli, nìkdy toto úsilí pøináší dùsledky pøímo kontraproduktivní. Výstižnou ilustrací státní intervence do reprodukèních procesù mohou být legislativní zmìny upravující manželské vztahy. Kupøíkladu sovìtské Rusko 20. let 20. století akcentovalo rozvoj kolektivizace a industrializace, což vyžadovalo též zvýšenou migraci obyvatelstva. Zákonodárci jí vyšli vstøíc tím, že volné sexuální vztahy postavili na úroveò manželství a k rozvodu staèilo jen jednostranné prohlášení jednoho z manželù u registraèního úøadu. Jelikož tato témìø volná láska a zastøená promiskuita neprodukovala tolik dìtí, kolik komunistický stát z hospodáøských a vojenských dùvodù potøeboval, vyšel zhruba o desetiletí pozdìji nový zákon, který nastoloval zcela protichùdné tendence – rozvod byl možný jen se souhlasem obou manželù a platily se za nìj progresivnì odstupòované poplatky (Morus, 1969, s. 62). Protipopulaèní opatøení v podobì ztráty rodinných pøídavkù èi dokonce finanèních sankcí pøi druhém a dalším dítìti známe napø. z Asie. Souèasným obrovským èínským problémem ale je preference chlapcù,


39

kteøí, mají-li být pouze jediným dítìtem, jsou pro rodièe pøece jen výkonnìjší pracovní silou. V dùsledku toho dochází i k ilegálním interrupcím ženských plodù èi k usmrcování narozených dìvèátek. Nehledì na morální aspekty tento trend za pár let vyvolá hluboký nedostatek èínských nevìst a odsoudí vìtšinu èínských mužù k celibátu (pøípadnì k únosùm žen, sexuální emigraci, veøejné vzpouøe apod.). Ani socialistické Èeskoslovensko si zásahy do svého demografického vývoje nenechalo ujít. Propopulaèní opatøení (zvýšení porodného, rodinných pøídavkù, novomanželské pùjèky apod.) mìla, podobnì jako v dalších komunistických režimech, výhradnì ideologický charakter. Takže se nakonec podaøilo již tak dosti závažné skladební disproporce (vzniklé pøedevším populaènì silnými pováleènými roèníky) ještì více prohloubit. (Závažným aspektem vyžadujícím státní úèast ovšem mùže být kombinace nízké hustoty obyvatelstva s nepøíznivým geografickým tvarem území, resp. státu. To je napø. typickým problémem Švédska, které je nuceno zajišťovat spojení se svými severními, znaènì vzdálenými regiony. Jejich velmi øídké osídlení ale nikdy neumožní postavit napø. dopravní obslužnost na èistì komerèní základ.)

1.2.4 Shrnutí Ovlivòování pøírody a spoleènosti je tedy vzájemné, nicménì významná míra pùsobení lidského svìta na pøírodu se objevuje až v souvislosti se vznikem a rozvojem moderních spoleèností (viz následující kap. 1.3.1). Teprve tehdy èlovìk zaèal postupnì pøebírat kontrolu nad chováním pøírody, nad jejími vlivy, nad pøírodním prostøedím. To je dnes z velké èásti jeho èinnostmi jednak už tìžce poznamenáno, jednak nahrazeno prostøedím umìlým, zcela vytvoøeným lidskými silami. Èlovìk se též nauèil do urèité míry zeslabovat vlivy pramenící ze své biologické pøedurèenosti a èásteènì ovlivòovat (sociálnì modifikovat) makroreprodukèní, tj. demografické procesy. Dodnes však platí, že pøírodní faktory jsou pro vznik a existenci spoleèností nevyhnutelným pøedpokladem (nìkdy se mluví pøímo o pøírodních základech spoleèenského života, základech biologických, geografických, demografických – viz Szczepañski, 1966, s. 17–27). Jak již bylo øeèeno, pøírodní faktory spoluurèují rozvoj spoleèností, podstatnì ovlivòují formu, tempo a podobu jejich historického vývoje. Ne-

40


boť „… neexistují takové spoleèenské procesy, v nichž by nevystupovala pøírodní komponenta, byť v modifikované a podøazené podobì… Pøírodní faktory jsou tedy limitujícími a zároveò stimulujícími èiniteli vývoje lidské spoleènosti…“ (Duffková, 1992, s. 22–23). Není se proto co divit, že podstatný vliv pøírodních faktorù na spoleèenský život vùbec i na jeho konkrétní podoby vedl v historii sociologického myšlení nìkteré vìdce k tomu, že význam urèitého faktoru èi svazku faktorù ponìkud pøeceòovali a považovali jej za naprosto rozhodující, jediný determinující. Tak se objevují koncepce spoleèenského vývoje, které byly pozdìji nazvány geografickým èi demografickým determinismem, pøístupy, které se souhrnnì oznaèují jako naturalistický smìr v sociologii (viz napø. Szczepañski, 1967, s. 204–288). Nìkteré teorie geografického determinismu (viz blíže Szczepañski, 1967, s. 264, a další autoøi) napøíklad rozvíjely a zdùvodòovaly vztah mezi geofyzikálními podmínkami a státním zøízením, velikostí státù, jejich rozvojem a úpadkem. Jednou z koncepcí napø. bylo, že v relativnì izolovaných prostøedích, v horských oblastech nebo na ostrovech, které jsou více zabezpeèené pøed nepøátelskými nájezdy, se lépe daøí zøízením demokratickým (Švýcarsko, Island, Anglie), zatímco na otevøených rovinách a pláních, stále ohrožovaných nájezdy, vznikají kompaktní státy podøízené energické a neomezené vládì jednotlivcù (carské Rusko). Tato na první pohled atraktivní teorie však není pøíliš udržitelná, staèí „vhodnì“ zvolit jiné pøíklady státních celkù. Patrnì neobstojí ani jinak vcelku zajímavá hypotéza, že civilizaèní centra se vlivem globálních klimatických zmìn postupnì pøesouvala èím dál více na sever. Ze subtropického Egypta do chladnìjších krajin jako Babylon, Asýrie, pozdìji do Øecka, Øíma, dále do Nìmecka, Francie a nakonec do Anglie. Výše uvádìné základní pøírodní faktory, biologické vlastnosti lidského organismu a procesy, které se v nìm odehrávají, geofyzikální podmínky obývaných oblastí i demografické dimenze populací, se jak vidno ve svém pùsobení na konkrétní podobu urèitých lidských spoleèenství navzájem ovlivòují. Jsou nutným základem vzniku a fungování spoleèností, vytváøejí jejich obecný rámec, jejich možnosti i hranice, podnìty a limity, nikdy však neurèují spoleèenské vztahy a procesy v nich existující jednoznaènì a neodvolatelnì. Jak poznamenává Szczepañski (1966, s. 27), jedinci s identickou genetickou výbavou mohou v pøíbuzném geografickém prostøedí rozvíjet i vzájemnì diferencovaná spoleèenství, s rozdílnou strukturou a organizací, s rùznou hospodáøskou, politickou a sociální tváøí, s odlišnou kulturou. Podoby spoleèností jsou totiž utváøeny složi-


41

tými konfiguracemi faktorù, v nichž ve znaèné míøe hrají roli též faktory povahy sociální, tedy èlovìkem samotným produkované. Pøírodní jevy a procesy tedy pøedstavují pouze jeden z øady pùsobících aspektù. Problematika koexistence a vzájemného pùsobení a ovlivòování sociálních a pøírodních faktorù je, jak si lze dobøe pøedstavit, mnohem rozsáhlejší. Výklad však byl nucen omezit se jen na nìkteré vybrané – významné a dostateènì ilustrativní – souvislosti.

1.3 Vývojové typy spoleèností V pojetí pojmu spoleènost, která je v nìkterých konceptech vnímána jako základní pøedmìt zájmu sociologie, nepanuje, jak patrno ze zaèátku kapitoly (kap. 1.1), jednoznaèný souhlas. Koneckoncù to odráží jistou vnitøní rozrùznìnost tohoto vìdního oboru, a není proto ani nezbytnì nutné, aby se sociologové mermomocí snažili o jednoznaèné, všeobecnì pøijatelné a zcela precizní vymezení pojmu. Podobnì je tomu s pohledem na vývoj spoleèností, na to, jak a jaké vymezit jejich základní vývojové typy. Nicménì v tomto pøípadì lze nalézt urèitou shodu, obvykle bývají rozlišovány dva základní, zøetelnì rozdílné typy. Aè jsou pojmenovávány rùznì, pøevažuje dìlení na spoleènost (popø. spoleèenství) tradièní a spoleènost moderní (srov. napø. Keller, 1992, s. 12–19; Maøíková, Petrusek, Vodáková et al., 1996, s. 1193–1196 a s. 1200–1201; Giddens, 1999, s. 72–76, z nichž v následujícím textu pøevážnì vycházím, a další autory).

1.3.1 Spoleènosti tradièní a moderní Jako tradièní spoleènosti (tradièní spoleèenství, též nazývané pospolitosti, èi spoleènosti preindustriální) se oznaèují typy sociální organizace, jež existovaly pøed prùmyslovou revolucí a pøed procesy, které ji doprovázely a které tyto typy pøetvoøily ve spoleènosti moderní. Ty potom sociologie definuje právì jako protiklad spoleèností tradièních. V následujícím výkladu obou tìchto typù se významnou mìrou opírám o pojetí Kellerovo (1992, s. 15–19 a s. 174–176). Tradièní spoleènosti jsou mocensky organizovány rùznými zpùsoby, od mìstských státù pøes feudální panství (knížectví, monarchie) až po rozsáhlé øíše vzniklé vojenskými výboji. Vládnoucí centra vzhledem k nižší

42


úrovni komunikaèních možností mají k dispozici jen omezené mocenské prostøedky, takže kromì mìstských státù nejsou schopna celé území systematicky kontrolovat a vládnou prostøednictvím loajálního vojenského a správního aparátu. Hustota obyvatel je relativnì nízká, analogicky i urbanizace. Zhruba devìt desetin obyvatelstva žije mimo mìsta a zabývá se zemìdìlstvím. Jejich sociální život je organizován na úrovni rodových a místních komunit (viz též poznámku o tradièních komunitách v kap. 3.3). Princip sociálních struktur tradièních spoleèností je kastovní èi stavovský. Pøíslušnost ke kastì èi stavu se pøenáší rodovì na všechny pøíslušníky rodiny (domácnosti) a urèuje jejich sociální postavení (vykonávaná ekonomická aktivita zde nehraje roli jako pozdìji ve spoleènostech moderních). V rámci výroby jsou pøedevším transformovány statky, které poskytuje pøíroda, pøièemž je využíváno pøírodních zdrojù energie (síly vìtru, vody, zvíøat, lidí apod.), jednoduchých nástrojù, strojù a technologií. Dìlba práce není pøíliš rozvinutá, její produktivita je slabá, ekologická nároènost výroby minimální. Výroba, smìna i spotøeba se realizuje na úrovni celých domácností, smìna se týká pøedevším potøeb vyšších vrstev a mìstského obyvatelstva. Venkov je ze znaèné èásti sobìstaèný, a to jak hospodáøsky a kulturnì, tak i do urèité míry vlastní obrany a ochrany. Trh není rozhodujícím ekonomickým faktorem. Znaènou nevýhodou je, že v pøípadì krizových situací (neúroda, pandemická onemocnìní, nepøátelské nájezdy apod.) mají relativnì izolované lokality minimální rezervy i nadìji na vnìjší pomoc. Zpùsoby výkladu svìta, smyslu života a dalších ideaèních fenoménù (vèetnì opodstatnìnosti, tzv. legitimity panující moci a existujícího sociálního rozvrstvení) pøevážnì vycházejí z mytologických èi náboženských pøedstav a jsou v zásadì odolné vùèi zmìnám a inovacím. Empirické, každodenní zkušenosti (se zrozením, smrtí, plozením, pøírodními zákony aj.) jsou sice uspoøádané do urèitých smysluplných celkù, ale prezentované též v kategoriích nadpøirozena, takže mají nepøekroèitelnou, závaznou, nadosobní povahu. Komplexními náboženskými a filozofickými systémy se zabývají velmi úzká, relativnì uzavøená publika tvoøená pouze nìkterými vzdìlanostními špièkami. Ty též ovládají písmo, jinak je znaèná èást populace negramotná. Obyèejný èlovìk nemá možnost ani dùvod chápat svìt a svou existenci v nìm jinak než na bázi tradic, zvykù a obyèejù, lidové moudrosti, zdravého rozumu a náboženských konceptù morálky. Idea rovnosti všech lidí je nepochopitelná. Kvalita jedince je


43

prvoøadì posuzována nikoli podle jeho schopností a výkonù, ale podle dìdièné pøíslušnosti ke stavu. Moderní spoleènosti (též nazývané prùmyslové, industriální) vznikají jako výsledek rozsáhlých a bouølivých pøemìn zpùsobených prùmyslovou revolucí a procesy, které ji doprovázely. K tomu dochází, jak podotýká Keller (1992, s. 10), zhruba bìhem pouhých tøí generací ve druhé polovinì 18. století a první polovinì 19. století. Mezi pøedpoklady tìchto promìn patøí rozvoj manufaktur již v 17. století a pøedevším pak zmìny v organizaci výroby nejprve v Anglii v druhé polovinì 18. století a postupnì v dalších evropských zemích a posléze v Severní Americe. Zøetelným projevem je uplatòování strojù ve výrobì, zpoèátku v textilním prùmyslu, pozdìji v dalších odvìtvích, a využívání nových zdrojù energie, hlavnì v souvislosti se zdokonalením parního stroje. Nejde však pouze o technické vynálezy, inovaèní postupy výroby a vznikající nové technologie. Jedná se o zmìny ve fungování ekonomiky jako takové, pøièemž vše se odehrává v kontextu pøevratných zmìn v sociálních strukturách, v mocenských vztazích, ve zpùsobu života i v pohledu na svìt apod., souhrnnì øeèeno v základních kulturních vzorech (viz kap. 1.1). Pøi promìnách ve spoleènosti moderní dochází k centralizaci mocenských struktur, na jejichž základì se vytváøí nový, moderní stát. Vládce za pøispìní profesionálního byrokratického aparátu a vojska omezuje dosud relativnì autonomní síly, jako jsou mìsta, stavy, církevní organizace, privilegia urozených apod. Odstranìní vládcù v prùbìhu tzv. buržoaznì-demokratických revolucí a jejich nahrazování vládami ovšem na principech organizace státu již nic podstatného nemìní. Stát je nadále schopen efektivnì kontrolovat své obèany a svým vlivem pronikat až na úroveò domácností (rodin), do té doby relativnì sobìstaèných prvkù sociálních struktur. Ty se však zásadním zpùsobem promìòují, stavovské struktury zanikají a objevují se struktury tøídní. Pro sociální postavení jedince pøestává být podstatné, k jaké stavovské úrovni patøí rodina, z níž pochází. Rozhoduje to, jaké je postavení jedince na trhu, zda na nìj pøichází s kapitálem, èi s vlastní pracovní silou. Tradièní komunita, domácnost, rodina ztrácejí své klíèové významy, jejich funkce pøebírají formální organizace, které svými èinnostmi zabezpeèují chod celé spoleènosti. Starají se o bezpeènost, válèení, státní správu, vzdìlávání, zdraví, vìdu. Také o zpùsoby, jak nakládat s fenoménem pomìrnì novým, který se zaèíná zvláštì v nìkterých spoleèenských vrstvách zøetelnìji objevovat, s volným èasem (vznikají rùzné umìlecké, zábavní a sportovní

44


produkce apod.). Rozšiøující se fungování formálních organizací do znaèné míry také zmnožuje formalizované mechanismy sociální kontroly, mající do té doby pøevážnì bezprostøední, neformální charakter (o formálních a neformálních strukturách a sociální kontrole v nich viz též kap. 4.2.2 a 4.3.4). Naprosto klíèovou roli ve všech tìchto zmìnách sehrává generalizace trhu, proces nezvratnì promìòující jak tváø samotné ekonomiky, tak celé spoleènosti. Trh dosud fungoval spíše na okraji ekonomiky, nikoli v jejím centru, neboť šlo o ekonomiku orientovanou na produkci pro vlastní spotøebu, nikoli na tržní smìnu jako zdroj zisku. Jak uvádí Keller (1992, s. 15–18), rozhodující promìna nastává v období, kdy se do té doby izolované trhy promìòují v komplexní tržní systém. Proniká na nì obrovský kapitál naakumulovaný ve finanènictví a zámoøských obchodech, objevují se nákladné výrobní stroje a práce a pùda se pøemìòují ve zboží jako jakékoli jiné komodity. Vzniká nabídka a poptávka po práci a tržní cena pro její užívání (mzda) stejnì jako nabídka a poptávka po pùdì a její cena (renta). Tak zaèíná trh organizovat èlovìka i pøírodu jen jako zvláštní druhy materiálù a kombinovat je podle potøeby s jinými surovinami èi nabízet pøípadnému solventnímu kupci. To do té doby nebylo možné, neboť práce a pùda byly vázány tradièními mocenskými mechanismy, které to nedovolovaly. Keller (1992, s. 15) dále poznamenává, že tato zásadní transformace, jež tradièní pomìry definitivnì zrušila, se odehrává de facto zlomovì, v prùbìhu jediné generace, zhruba v letech 1815–1845. Vzniká tržní spoleènost, v níž se stává zajišťování živobytí hlavním principem, ovlivòujícím všechny ostatní èásti sociálního systému. Vzniká spoleènost, v níž „… žádná nemajetná osoba nemùže uspokojit svou potøebu najíst se, aniž by døíve prodala svoji práci na trhu, a žádné zámožné osobì nemùže být bránìno, aby nenakupovala na nejlacinìjším trhu a neprodávala na nejdražším. Strach z hladu u jednìch a hrabivost druhých se staly spolehlivými konstantami k zajištìní dynamiky vývoje, garantem pokroku moderní spoleènosti…“ (Keller, 1992, s. 16). V rámci tìchto zmìn roste dìlba práce, vznikají speciální funkce a profese. Dochází k rozvoji dopravy i dopravních prostøedkù (pøedevším železnice), k rozvoji komunikace a posléze i prostøedkù masové komunikace. Zvyšuje se míra urbanizace, nastává pøestrukturace celé ekonomiky, zemìdìlství se efektivizuje a uvolòuje pracovní sílu do prùmyslové výroby, pøevážnì lokalizované v rostoucích mìstech. Se zvìtšujícím se poètem


45

a významem formálních organizací a byrokracie roste též sektor služeb (rùzného druhu a dùležitosti, ve státních strukturách i soukromé povahy). Pøírodní prostøedí tradièních spoleèností je urbanizací a rozvojem dopravy pomalu, ale stále více nahrazováno prostøedím umìlým. Výklad svìta a smyslu života se podstatnì mìní v tom, že zde výraznou roli zaèíná sehrávat vìda a pøípadnì i nenáboženské ideologie (ty ale nìkdy též zpochybòují momentální spoleèenské uspoøádání). Stupeò gramotnosti roste, úroveò a význam vzdìlání se zvyšuje. Vìda se posunuje mezi významné hodnotovì-normativní systémy (vedle náboženství, práva, morálky aj., viz blíže kap. 4.3.3), vysvìtluje nejen vznik svìta a lidstva, ale zasahuje i do každodenního života. To je v nìkterých ohledech pro èlovìka partikulárnì prospìšné (medicína, stroje usnadòující fyzickou práci, pøístroje zkvalitòující komunikaci, prostøedky zvyšující dopravní možnosti a další technické vynálezy, návody ke zdravému zpùsobu života apod.). Snaha aplikovat vìdu také na oblast spoleèenských jevù a procesù se projevuje vznikem a vývojem sociologie (viz následující kapitolu 2). Obèas se proklamuje, že vìda moderním státùm pomáhá pøi kontrole a využívání pøírody, obèas se kritizuje, že jim pomáhá také v procesech kontroly obèanù. Vìdecké zásahy do pøírody ovšem vyvolávají nìkteré vedlejší dùsledky (nevratné poškozování planetárního ekosystému), jež pøežití èlovìka a jeho kultury závažnì ohrožují.

1.3.2 Spoleènosti postmoderní V rámci pøedchozího èlenìní spoleèností na tradièní a moderní je tøeba ještì zmínit relativnì aktuální typ, spoleènost postmoderní, což je pojem oznaèující sociální, ekonomickou, politickou a duchovní konstelaci v souèasných vyspìlých západních zemích. V sociologii se pùvodnì užívalo pojmu postindustriální, oznaèení postmoderní se objevilo jako výpùjèka z èastìji frekventovaných spojení jako postmoderní umìní, postmoderní kultura, postmoderní myšlení a filozofie ad. Je to dle mého názoru oznaèení mnohem výstižnìjší, jelikož podtrhuje, že u tohoto následného vývojového typu nejde pouze o konglomerát zmìn èistì v oblasti prùmyslu a výroby, ale také, možná pøedevším, o promìny ve sféøe nemateriální, duchovní, kulturní, tj. vèetnì kulturních vzorù. Mimochodem, jako jeden ze struèných a pøitom dobøe srozumitelných textù, který ètenáøi pøedstaví základní otázky postmoderního

46


myšlení (sociálního, ve filozofii, ve vzdìlávání, coby životního pocitu aj.), lze doporuèit fundovanou stať badatele Ústavu výzkumu a rozvoje školství Pedagogické fakulty UK Iva Syøištìho nazvanou Postmoderna – Vìk Proteù? (2002). Velmi struènì øeèeno, mezi základní rysy postmoderních spoleèností patøí myšlení odklánìjící se od koncepce národního státu ke globálnímu pohledu na svìt. Taktéž dùraz na pluralitu a heterogenitu vìdeckých i umìleckých koncepcí a smìrù, lidského jednání a hodnotovì-normativních struktur (s permanentní pøipomínkou jejich relativní platnosti). Dále kritika ideologie, uniformity a všech nástrojù fungující sociální kontroly. Tyto trendy jsou mj. dùsledkem zklamání a ztráty iluzí z dopadù vìdy, z výsledkù aplikací vìdeckého poznání. Nakonec se totiž ukazuje, že bìžná jednání jednotlivcù, skupin i celých spoleèností jsou vìdecky neregulovatelná, že moderní spoleènost, v níž vìda dominuje, není schopna vyøešit problémy, které sama svou vlastní existencí zpùsobila, natož aby tyto problémy a z nich pramenící konflikty byla schopna øešit rychle. Pøedevším se jedná o naléhavé problémy ekologického charakteru, jakož i o problémy mezí další vìdecké expanze (kolonizace vesmíru, klonování lidských embryí, komputerizace øízení spoleèenských systémù aj.). Ty evokují øadu otázek, o nichž èlovìk teprve zaèíná tušit, že na nì dosud není pøipraven odpovìdìt. Že technologický pokrok pøedbìhl jeho intelektuální a etické dispozice a umožòuje mu èiny, jejichž dùsledky nedokáže domyslet a unést za nì odpovìdnost. Mezi další nepøíznivé trendy patøí stárnutí západní populace, a tím sílící tlaky na sociální výdaje. Souèasnì také populaènì explodující a stále pøi tom chudnoucí èásti svìta, které pøedstavují nesourodou kombinaci moderního prùmyslu a zpùsobù chování a myšlení tradièních spoleèností. Tento nerovnovážný vývoj spoleèností, bohatý sever a chudý jih planety, se stává – jak už jsem upozornil – závažným hospodáøským, politickým a sociálním problémem globální povahy. V øadì neposlední je to krajnì deziluzivní trend stále rostoucího násilí. Je produkováno jednak lokálními minoritami náboženskými, etnickými, politickými aj., jednak mezinárodním terorismem, jenž je vìtšinou podnìcován politickým èi náboženským fundamentalismem. Ani nemluvì o tom, že toto vše, ekologií poèínaje a terorismem konèe, vyvolává naléhavé otazníky nad reálnou akceschopností demokratických struktur (vèetnì jejich legislativnì-právních i morálních hodnot a norem), stejnì jako otazníky nad omezitelností svobod jedince ve prospìch potøeb a zájmù celku.


47

Specifickým úhlem pohledu na povahu výše uvedených promìn je koncept spoleènosti tzv. postkapitalistické. Hovoøí o ní mj. svìtoznámý americký ekonom, politolog, filozof a sociolog rakouského pùvodu, svého èasu též jeden z nejdražších poradcù a lektorù v oblasti managementu a svìtové hospodáøské politiky, Peter Ferdinand Drucker (1909–2005). K èeskému vydání své publikace Postkapitalistická spoleènost mimochodem napsal pøedmluvu speciálnì pro naše ètenáøe, neboť má k èeskému prostøedí zvláštní osobní vazby (jeho dìdeèek se pøátelil s T. G. Masarykem a otec s Janem Masarykem, kterého autor považoval za jakéhosi adoptivního strýèka). Drucker (1993, s. 12) vidí stìžejní rys promìny moderních spoleèností ve spoleènosti nového typu jednoznaènì v tom, že v ekonomických i spoleèenských procesech již nejde ani o kapitál, ani o pùdu, ani o práci, ale o znalosti, vìdomosti a informace. Uvádí také napø. pøíznaènou zmìnu v nárocích na vzdìlání jedince, kterému døíve staèilo nìkolik let uèení na celý život, zatímco v nových podmínkách je nutné, aby se v relativnì krátkých, nìkolikaletých intervalech opakovanì rekvalifikoval (Drucker, 1993, s. 57). Je namístì podotknout, že tyto souvislosti do znaèné míry také modelují nové nároky na andragogiku v postmoderní spoleènosti. Napøíklad významný èeský andragog Milan Beneš (*1950) shrnuje její obecné úkoly mj.: pøispívat k rozvoji dialogického myšlení, k rozvoji schopností jedince zastupovat své vlastní zájmy v prostøedí plném nepøehledných a nejednoznaèných nárokù, k podpoøe jeho sebedùvìry a ochoty pøevzít zodpovìdnost za sebe sama. Jinak øeèeno, pøispívat k vývoji èlovìka, který bude schopen zvládat své nejistoty, pochybnosti a nevìdomosti a tak rozvíjet svou vlastní identitu (Beneš, 2001, s. 107).

1.3.3 Jiná èlenìní vývoje spoleèností Dlužno poznamenat, že v sociologické literatuøe lze najít též jiná èlenìní vývoje spoleèností. Není ani tak sporu o poslední, resp. pøedposlední vývojový typ, spoleènost moderní, ale spíše o to, co mu pøedcházelo. Napøíklad Keller (1992, s. 174) hovoøí o tom, že tradièní spoleènosti existují již od neolitu, tedy od pøechodu našich pøedkù k zemìdìlství, a že nejstarší fáze vývoje lidské kultury bývají oznaèovány jako spoleènosti archaické. Ty jsou nìkdy též nazývány (viz Maøíková, Petrusek, Vodáková et al., 1996, s. 1196 a s. 1203–1204 a další pøíslušná hesla) spoleènostmi

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

PhDr. Jiøí Reichel, PhD. KAPITOLY SYSTEMATICKÉ SOCIOLOGIE

Recommend Documents