PhDr. Jiøí Reichel, PhD. KAPITOLY SYSTEMATICKÉ SOCIOLOGIE

��

��

��

��

��

PhDr. Jiøí Reichel, PhD. KAPITOLY SYSTEMATICKÉ SOCIOLOGIE Vydala Grada Publishing, a.s. U Prùhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 www.grada.cz jako svou 3397. publikaci Odpovìdná redaktorka Mgr. Jana Jindrová Sazba a zlom Milan Vokál Návrh obálky Denisa Kokošková Grafické návrhy schémat Mgr. Tereza Èížková Poèet stran 240 Vydání 2., pøepracované a doplnìné, v Grada Publishing 1., 2008 Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. Husova 1881, Havlíèkùv Brod ã Grada Publishing, a.s., 2008 1. vydání recenzovali: Doc. Dr. Milan Beneš Doc. PhDr. Martin Matìjù ISBN 978-80-247-2594-9

(tištěná verze) (elektronická verze ve formátu ) © Grada Publishing, a.s. 2011

ISBN 978-80-247-6862-5

verze osvit 1, Tuesday, 5.+7., 2008 (jen tiráž+obsah)

5

Obsah

Pøedmluva ke druhému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1. Spoleènost a pøíroda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.1 Pojem spoleènost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 1.2 Spoleènost a pøírodní vlivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1.2.1 Biologické faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 1.2.2 Geografické faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 1.2.3 Demografické faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 1.2.4 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 1.3 Vývojové typy spoleèností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 1.3.1 Spoleènosti tradièní a moderní . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 1.3.2 Spoleènosti postmoderní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 1.3.3 Jiná èlenìní vývoje spoleèností . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 2. Sociologie jako vìda o spoleènosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 2.1 Vznik a vývoj sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 2.2 Základní rysy a funkce sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 2.2.1 Sociologie – vìda multiparadigmatická . . . . . . . . . . 59 2.2.2 Úhly sociologického pohledu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 2.2.3 Vztah teorie a empirie v sociologii . . . . . . . . . . . . . . 63 2.2.4 Systém sociologických disciplín . . . . . . . . . . . . . . . . 67 2.2.5 Funkce sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 2.3 Pøedmìt sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 3. Plurality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 3.1 Sociální kategorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 3.2 Sociální agregáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 3.2.1 Sociální agregáty náhodné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 3.2.2 Sociální agregáty aktivní – davy . . . . . . . . . . . . . . . . 77 3.2.3 Sociální agregáty receptivní – publika . . . . . . . . . . . 92

6

KAPITOLY SYSTEMATICKÉ SOCIOLOGIE

3.3 Komunity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 3.3.1 Komunity profesní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 3.3.2 Komunity zájmové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 3.3.3 Komunity lokální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 4. Sociální skupiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 4.1 Vymezení sociálních skupin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 4.2 Tøídìní sociálních skupin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 4.2.1 Velikost: skupiny malé a velké . . . . . . . . . . . . . . . . 119 4.2.2 Zpùsob vzniku: skupiny neformální a formální . . . 121 4.2.3 Charakter vnitøních vztahù: skupiny primární a sekundární . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 4.2.4 Další tøídicí znaky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 4.3 Èlenství v sociálních skupinách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 4.3.1 Struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 4.3.2 Role . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 4.3.3 Hodnoty a normy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 4.3.4 Kontrola a sankce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 5. Proces socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 5.1 Sféry socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 5.2 Etapy socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 5.3 Mechanismy socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 5.4 Resocializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 6. Rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 6.1 Rodina jako specifická sociální skupina . . . . . . . . . . . . . . . 178 6.2 Rodina jako významný socializaèní èinitel . . . . . . . . . . . . . 181 6.3 Základní funkce rodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 6.4 Podoby rodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 7. Sociální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 7.1 Anatomie komunikaèní situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 7.2 Komunikátor a komunikant . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 7.3 Smìr komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 7.4 Obsah komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 7.5 Forma komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 7.6 Komunikaèní zámìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 7.7 Komunikaèní efekt a zpìtná vazba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219

7

7.8 Poznámky k verbální a neverbální komunikaci . . . . . . . . . . 224 7.9 Poznámky k masové komunikaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 Závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 Soupis bibliografických citací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235

PØEDMLUVA KE DRUHÉMU VYDÁNÍ

9

Pøedmluva ke druhému vydání

Poèáteèní vìty, které jsem pøed necelými ètyømi lety napsal do úvodu (viz dále), je tøeba ponìkud zpøesnit: Tato knížka je urèena nejen studentùm bakaláøského studia oboru andragogika a personální øízení, ať už jej na stejnojmenné katedøe Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze studují prezenèní, èi kombinovanou formou, ale jedno z témat (Sociální komunikace, kapitola 7) v ní najdou též úèastníci magisterského studia. Navíc frekventanti obou programù, bakaláøského i magisterského, mohou text využít pøi pøípravì na státní závìreènou zkoušku, pokud si za jeden z tematických okruhù zvolí právì sociologii. V úvodu jsem dále podotkl, že neménì srdeènì vítám také studenty jiných oborù, stejnì jako všechny ostatní ètenáøe – nestudenty. Potìšilo mì, že øada z nich nejspíš mé pozvání pøijala, neboť knížku si urèitì nekoupili pouze posluchaèi uvedené katedry (tìch je sice hodnì, ale zase ne tolik). Takže jak kvùli jejím studentùm novým, studentùm jiným, jakož i dalším zájemcùm, jsem velice rád, že se nakladatelství Grada ujalo druhého vydání. Bìhem pøednášek vycházejících z tohoto textu jsem mezitím dospìl k názoru, že prezentovaná témata jsem v nìm mìl tehdy seøadit trochu jinak. Jak se ukázalo, studenty více zaujme, když se nejprve dozvìdí nìco o rùzných typech kolektivit (davy, publika, komunity aj.), dále o sociálních skupinách, o procesu socializace a o rodinì, a teprve potom o vztazích mezi spoleèností a pøírodou, o vývojových typech spoleèností a o sociologii jako vìdì o spoleènosti. Opaènì øeèeno – pokud výklad zaène pojmem spoleènost, zabývá se pùsobením pøírodních vlivù na ni a pokraèuje vznikem a vývojem sociologie a jejími základními rysy, studenty to hned na zaèátku od pøedmìtu ponìkud odrazuje. Poøadí témat na pøednáškách jsem tomu tedy pøizpùsobil, ovšem aby z druhého vydání nevznikla zásadnì odlišná práce, nechal jsem jednotlivé kapitoly seøazené tak, jak byly pùvodnì. Chci však ostatní ètenáøe upozornit, že pokud jim toto øazení témat také nebude plnì vyhovovat a budou-li mít zájem, mohou publikací procházet stejnì jako já se studenty: nejprve nìkolik poèáteèních stran

10


z kapitoly 1 (Spoleènost a pøíroda) až pøed podkapitolu 1.1 (Pojem spoleènost), pak pøeskoèit na kapitoly 3 (Plurality), 4 (Sociální skupiny), 5 (Proces socializace) a 6 (Rodina), potom se vrátit k podkapitolám 1.1 (Pojem spoleènost), 1.2 (Spoleènost a pøírodní vlivy) a 1.3 (Vývojové typy spoleèností) a ke kapitole 2 (Sociologie jako vìda o spoleènosti) a èetbu zakonèit kapitolou 7 (Sociální komunikace). V samotném textu jsem pouze doplnil pár drobných informací, opravil nìkteré nepøesnosti, které se mi podaøilo zachytit, a zmìnil nìkteré formulace, které se mi s odstupem èasu náhle jevily jako nesprávné, nepatøièné a podobnì. (Pravda, vèetnì toho, že jsem o sobì nìkdy mluvil v množném èísle, což mi najednou pøišlo nìjak divné a ke všemu, jak mì zkušenìjší pouèili, je to už ponìkud zastaralé. Urèité pasáže bych nejradìji celé pøeformuloval, nebo i èásteènì pøepracoval – jenže to už by se pak nejednalo o druhé, upravené vydání, ale o jinou verzi textu. Navíc bych to vzhledem k domluveným termínùm souvisejícím s výrobou publikace stìží èasovì zvládl. U nìkterých klasikù, u významných a èasto citovaných osobností uvádím pro lepší orientaci rok jejich narození a pøípadnì i úmrtí. U tìch ve velmi požehnaném vìku jsem se snažil ovìøit, zda jsou ještì mezi námi, ne vždy se mi to ale zdaøilo.) Vážené a milé ètenáøky, vážení a milí ètenáøi, pøeji vám pøi studiu – a nejen tìchto Kapitol systematické sociologie, u kterých vás vítám – hodnì zdaru. Praha, èerven 2008

autor

ÚVOD

11

Úvod

Tento text je koncipován jako studijní materiál pro posluchaèe bakaláøského studia oboru andragogika a personální øízení, z nichž mnozí je absolvují tzv. kombinovanou formou. (Tím však rozhodnì nemá být øeèeno, že ètenáøi jiného typu èi oboru studia nejsou stejnì srdeènì vítáni.) Studijní plán oboru pøedpokládá, že se studenti postupnì seznámí se základy nìkterých jemu pøíbuzných vìd, neboť andragogika a personální øízení jsou tu pojímány multidisciplinárnì. Vedle napø. filozofie, psychologie, ekonomie, práva a dalších zde své místo má i sociologie. Studium je zamìøeno mj. na sociologické aspekty a fenomény jevù a procesù charakteristických pro oblast jak andragogiky, tak personálního øízení, takže obecná orientace v základních sociologických otázkách je nezbytná. Publikací, které nabízejí seznámení se sociologií, lze v knihovnách najít øadu, jak pøekladù, tak pùvodních èeských prací. Mnohé jsou si v lecèem podobné, jako by zachovávaly jakýsi tradièní výkladový pùdorys, nìkteré naopak prezentují osobitou koncepci. Èasto se obsahem a rozsahem, nìkdy formou, od sebe liší, záleží na tom, komu jsou urèeny, koho hodlají se sociologií seznamovat: zda pøímo adepty této vìdy nebo blíže nespecifikované publikum, pøípadnì budoucí psychology, pedagogy, teology, sociální pracovníky èi tøeba architekty, lékaøe, filmaøe, právníky apod. Kromì toho také záleží na prostoru, jenž bývá sociologii ve studijním programu toho kterého oboru vymezen. Proto autoøi obvykle pøistupují k urèitým obsahovým redukcím, jakož i k urèitým preferencím, podle toho, které tematické oblasti a souvislosti v základních sociologických poznatcích považují pro svùj pohled a výklad za relevantní. Tak lze najít práce, které akcentují historický vývoj rùzných sociologických názorù, a jsou tak spíše prùvodcem po dìjinách sociologického myšlení. Jiné ètenáøùm pøibližují základní sociologické pojmy, nìkdy vèetnì kontextù jejich vzniku a toho, jak se èasem promìòovaly jejich významy. Další zase nìkterý z onìch pojmù preferují (napø. sociální nerovnost, sociální roli, sociální konflikt) a jeho prostøednictvím vysvìtlují podstatu a principy fungování základních sociálních mechanismù, jevù, procesù atd. Nutno zdùraznit, že každý z tìchto namátkou jmenovaných

12


pøístupù mùže být nesmírnì zajímavý. Dokonce pøedpokládám, že ètenáø, kterého setkání se sociologií na základì tohoto textu osloví natolik, že v nìm probudí pøání dozvìdìt se o ní mnohem víc, si nìkterou z tìchto publikací sám iniciativnì vyhledá. Ani mùj text totiž nepøináší nìjaký kompletní a kompaktní soubor sociologických poznatkù. Nemìl jsem to ostatnì v úmyslu. Zámìrnì jsem jej pøipravoval také jako výsledek jistých redukcí a preferencí, v tomto pøípadì reflektujících specifika andragogické a personalistické problematiky. Proto se zabývám vybranými základními sociologickými pojmy, aniž bych však cílil do vìtší hloubky, tj. napøíklad objasòoval historické souvislosti jejich vzniku, vývoj jejich významových nuancí, pøípadnì jejich funkci v té èi oné sociologické teorii apod. Mùj pøístup též nevytváøí dostatek prostoru pro sledování dìjin sociologického myšlení ani pro rozbor otázek týkajících se metodologie výzkumù. Zamìøuji se pøedevším na aspekty a souvislosti, které pro oblast andragogiky a personálního øízení považuji za klíèové. (Slovo „kapitoly“ v názvu publikace má tedy zdùraznit, že z pomìrnì široké nabídky základních sociologických témat vybírám právì jen urèité kapitoly. – A co je to sociologie systematická, se ètenáø dozví, jakmile se propracuje k kapitole 2.2.3.) Výsledkem mých redukcí a preferencí je, že nejprve vìnuji pozornost vzájemným vztahùm mezi spoleèností a pøírodou, resp. mezi urèitou podobou spoleèenství a základními pøírodními faktory, které ji spoluvytváøejí. V této souvislosti také pøedstavím základní vývojové typy spoleèností. Poté pøiblížím okolnosti vzniku sociologie a struènì její další vývoj, její základní rysy a funkce, a shrnu, co je jejím pøedmìtem. Zmíním vybrané druhy tzv. kolektivit a dále proberu rùzné typy tzv. pluralit, jako jsou napø. publika, davy a komunity. Nejvyspìlejšími sociálními útvary, sociálními skupinami, se potom budu zabývat podrobnìji, stejnì jako procesem socializace a otázkami rodiny. Nakonec se zastavím u základních sociologických aspektù sociální komunikace. Do textu jsem toto téma zaøadil s pøesvìdèením, že pøedcházející probírané otázky, pojmy, jevy, mechanismy apod. lze skrze nì nahlédnout v dalším, novém úhlu, a získat tak o nich bohatší, plastiètìjší pøedstavu. Navíc sociální komunikace je fenoménem, bez jehož existence si nelze naprostou vìtšinu andragogických ani personalistických jevù a èinností vùbec pøedstavit. Pokud se kdo pohybuje v prostoru zcela elementárních pojmù a poznatkù nìjakého zavedeného vìdního oboru, bývá pravidlem, že jen vzácnì má pøíležitost nechat zaznít vlastní názory. Naopak hovoøí pøevážnì o nìèem, co už bylo v minulosti mnohokrát øeèeno a opakováno. Nejinak

ÚVOD

13

je tomu i v mém pøípadì – vìtšinu myšlenek, pojmù, vztahù, souvislostí apod. už nìkdy nìkdo formuloval. Pokud bych však zaèal peèlivì uvádìt kdo a kdy, text bude pøehuštìn odkazy na rùzná díla a stane se znaènì nepøehledným. Proto se domnívám, že zvláštì u studijních publikací je vhodnìjší tuto citaèní dùslednost ponìkud zmírnit. Použité literární prameny tedy zmiòuji jen støídmì, když je považuji za podstatné a významnì z nich èerpám nebo když chci ètenáøe nasmìrovat, kde by se pøípadnì mohl o urèitém problému èi fenoménu dozvìdìt více. S ohledem na to se také snažím pracovat s èeskými èi do èeštiny pøeloženými tituly, které jsou na knižním trhu nebo v knihovnách až na malé výjimky relativnì dostupné. Dále považuji za dùležité pøedeslat, že sociální vìdy vèetnì sociologie se od vìd exaktních markantnì odlišují. Napøíklad druhá mocnina souètu A plus B je nemìnná, stejnì jako vzorec pro výpoèet objemu koule a reakce sodíku s vodou za urèité teploty a tlaku. Spoleèenská skuteènost je oproti tomu mnohem èlenitìjší a promìnlivìjší, nestálá, neparametrická. Ve høe je stále spousta faktorù, z nichž nìkteré jsou témìø nepostižitelné, a pokud jiné ano, pùsobení øady z nich nemusí být vždy snadné vysvìtlit. Navíc existují rùzné pohledy na sociální realitu, takže urèitá teoretická východiska a jednotlivé koncepty mohou tentýž aspekt, jev apod. chápat rozdílným zpùsobem. To vše zmiòuji pro klid ètenáøovy duše. Aby nepropadl zklamání a nedùvìøe, zjistí-li, že jedno a totéž mùže být v rùzných knihách nahlíženo i nazýváno trochu jinak. Do detailu jednotnou terminologii zde totiž nemùže oèekávat. A co je ještì významnìjší, mnohá dìlení, tøídìní, klasifikace apod. tu nejsou nìèím absolutním. Pouze se pokoušejí zavést do sociální skuteènosti jakýsi systém a poøádek a tím se v ní lépe vyznat, lépe ji pochopit. To však ještì neznamená, že by všechny ty zavádìné typy, vymezované druhy apod. nutnì musely reálnì existovat. Èasto to bývají jen takové nálepky a šuplíèky, prostì urèité rozlišovací pomùcky, které kolem sebe v jejich èisté, ideální podobì zpravidla nenajdeme. Na druhé stranì – pøestože je ona sociální skuteènost, jejíž nìkteré fenomény a procesy budou pøedmìtem dalšího výkladu, znaènì složitá a promìnlivá, každý z nás má jednu nezanedbatelnou, ba pøímo obrovskou výhodu. Na rozdíl od A plus B, to celé na druhou, objemnosti koule a reakcí sodíku se neustále se sociální realitou setkává, každý den ji žije. Proto vìtšina informací, o kterých bude øeè, nepøedstavuje v podstatì nic jiného než utøídìní a zobecnìní našich dosavadních životních zážitkù z každodenního kontaktu se sociálním svìtem.

14


S tímto vìdomím jsem se také pokusil svùj výklad koncipovat. Stylem se na mnoha místech blíží spíše volnìjšímu esejistickému vyprávìní než struèným, informaènì hutným a hustì podtrhaným odstavcùm vysokoškolských skript. V tomto vyprávìní je ovšem øada aspektù a kontextù mnohdy jen naznaèena, nastínìna. Oèekávám totiž, že si je ètenáø pøi úvahách nad textem a nad vlastními sociálními prožitky sám doplní, projasní a uvede do osobních souvislostí (napø. konsekvence plynoucí z biologické podstaty èlovìka, specifické podoby základních rodinných funkcí, vzpomínky na socializaci aj.). Vedle toho jsem do textu zaøadil urèité momenty a pasáže také na základì svých uèitelských zkušeností, napø. urèité roviny vztahù pøírody a spoleènosti, chování nìkterých druhù davù, principy fungování hodnot a norem v sociálních skupinách, specifické podoby komunikace a øadu dalších fenoménù. Studenti se na nì pøi konzultacích a jiných pøíležitostech èasto ptají a mají zájem se o nich dozvìdìt více èi nìkteré jejich souvislosti pøiblížit a vyjasnit. A ještì vysvìtlivka ke grafické úpravì textu: Odstavce tištìné kurzívou pøedstavují jakési odboèky – poznámky, pøíklady, pøípadnì podrobnosti, které podle mého názoru leccos osvìtlují a mohly by být pro zájemce pøínosné. Graficky jsou odlišeny proto, aby pøíliš nenarušovaly linii výkladu.

+

SPOLEÈNOST A PØÍRODA

15

1. Spoleènost a pøíroda

Dejme tomu, že by každý z nás na sebe prozradil, co všechno dìlal vèera a v pøedchozím týdnu, že bychom spoleènì vzpomínali na minulé mìsíce a uplynulé roky a nakonec probrali své plány do blízké i vzdálené budoucnosti. Urèitì bychom objevili vzájemné rozdíly ve vìku, pohlaví, rodinném stavu, poètu dìtí a objemech bankovního konta, v touhách a zálibách, v pøedstavách o posmrtném životì a kdoví v èem ještì. Souèasnì bychom ale také zjistili, že máme jedno spoleèné: každý z nás strávil znaènou èást svého životního èasu stykem s druhými lidmi a v budoucnu tomu s nejvìtší pravdìpodobností ani nebude jinak. Mnohé naše kontakty jsou zámìrné, jiné nahodilé, další nutné, nìkteré vynucené. Bývají jednorázové, doèasné, pøípadnì trvalé. Vedou nás k nim osobní potøeby èi pracovní nebo studijní povinnosti. Pramení z našeho zájmu o dotyènou osobu samotnou nebo o jistou vìc, hodnotu, kterou disponuje. Pøinášejí nám radost a naplnìní, stejnì jako zklamání a smutek. Dìjí se bezprostøednì, tváøí v tváø, jindy zprostøedkovanì, telefonicky, písemnì nebo jiným zpùsobem. O konkrétní pøíklady jistì nemá nikdo z nás nouzi. Souèasnì se naše setkávání s druhými (napø. zítra nejdeme do práce, jedeme navštívit tchyni jako vždy na její narozeniny) vìtšinou odehrává podle jistých pravidel. Nìkterá z nich jsou psaná (požádat šéfa o dovolenou), jiná nepsaná (tradièní rodinná oslava). Èasto pøi nich užíváme výtvory vlastní i cizích lidí (vezeme tchyni ovoce z naší zahrady, cestujeme autem, zpíváme si), pøièemž tyto výtvory jsou povahy jednak materiální (ovoce, auto), jednak nemateriální (píseò). Navíc kromì svého praktického využití mohou mít také symbolické významy („vlastnoruènì“ vypìstované plody, drahý model auta apod.). I toto vše urèitým zpùsobem vzájemná setkání poznamenává, pøispívá k tomu, že nìkterá z nich jsou bìžná, oèekávaná, stereotypní, jiná naopak neèekaná, náhodná, neopakovatelná. Tím, že se setkáváme s druhými jedinci, na nì pùsobíme, což nás zpìtnì ovlivòuje, a souèasnì se tak dìje i naopak – také ti druzí s námi vstupují do øady kontaktù, kterými nás, a tím též sebe sama, pozname-

16


návají. Tyto rozsáhlé množiny kvalitativnì a kvantitativnì rozlièných stykù, tzv. sociálních interakcí, a z nich vyplývající vzájemná pùsobení, rùzné závazky a dùsledky, následky a oèekávání, pøedstavují sociální život jedince, nezbytný a neodmyslitelný rozmìr jeho lidské existence. Bez takovýchto vztahù by nemohl normálnì žít, uspokojovat své základní potøeby, natož jako individualita zrát a rozvíjet se. Už jen nedostatek urèitých stykù, napøíklad trvalejších, bezprostøedních, osobních, u nìho obvykle vyvolává stavy osamìlosti a izolace, které pøi delším trvání bývají pøíèinou øady závažných poruch osobnosti. Projevem tohoto aspektu života lidí – bytostí ve své podstatì sociálních – je, že rùzné druhy sociálních stykù, krátkodobých, úèelových, náhodných nebo dlouhodobých, systematických, zámìrných aj., vedou k rozlièným zpùsobùm a formám lidského seskupování a sdružování, k vytváøení rùzných sociálních útvarù. V literatuøe bývají oznaèovány obecným, souhrnným pojmem kolektivity a analýza jejich podob, jakož i mechanismù jejich vzniku a fungování, je jednou z klasických zájmových oblastí sociologie. Jak poznamenává Bauman (1996, s. 88), pøi zkoumání lidských seskupení na nás nejvíce zapùsobí jejich rozmanitost. Navzdory ní jsou však všechny kolektivity jen urèitými formami lidské interakce. Poznamenávám, že Zygmunt Bauman (*1925) patøí k významným svìtovým sociologùm polského pùvodu, od roku 1968 žije v emigraci. Je emeritním profesorem univerzity v severoanglickém Leedsu. Poèátkem 60. let minulého století, v dobì urèitého ideologického uvolòování všestranné a všemocné komunistické supervize v naší spoleènosti, byl jedním z prvních do èeštiny pøekládaných autorù. Není tìžké si uvìdomit, že tyto lidské interakce, stejnì jako vznik, vývoj, zánik apod. onìch sociálních útvarù (kolektivit) i jejich pøípadné vzájemné styky, to vše se odehrává v urèitých souvislostech, v konkrétních napø. hodnotových, ekonomických, historických, právních, politických, morálních, estetických a jiných podmínkách. Tento širší kontext také spoluurèuje obsah, podobu, dùvody a další parametry sociálního života a s ním souvisejících sociálních kontaktù. Kromì toho mùžeme pozorovat, že v tomto širším a pro všechny úèastníky spoleèném rámci èasem dochází také k jistým promìnám a posunùm a ty se následnì promítají do roviny mezilidských stykù i konkrétního života nìkterých kolektivit. Jak je patrno, existuje tedy jakési svébytné prostøedí, které nás obklopuje, jehož jsme jednak souèástí, jednak do urèité míry dokonce též


17

spolutvùrci. Žijeme tedy v jakémsi specifickém druhu reality – v urèité sociální skuteènosti. Pro zajímavost, klasik èeské sociologie I. A. Bláha rozeznává „ètyøi základní kategorie skuteèna: skuteèno hmotné, organické, duševní a sociální“ (Bláha, 1968, s. 9), pøièemž o vlastnostech jsoucna sociálního pojednává sociologie. Inocenc Arnošt Bláha (1879–1960) je jednou z nejvýznamnìjších osobností èeské sociologie meziváleèného období 20. století. Byl profesorem sociologie na brnìnské univerzitì a patøil k pøedstavitelùm tzv. brnìnské sociologické školy (viz v závìru kap. 2.1 poznámku o èeské sociologii). Stál v èele øady významných a zajímavých výzkumù, mj. i moravského venkova. Své celoživotní odborné krédo shrnul v publikaci nazvané Sociologie, ze které jsem právì pietnì citoval. Pøedmluvu k ní napsal dva roky pøed smrtí, jejího vydání se však jako „nemarxistický“ sociolog už nedožil. Jak bylo naznaèeno v úvodu, pøedmìtem dalšího výkladu bude øada aspektù, procesù a mechanismù vztahujících se k sociálnímu rozmìru lidské existence, tj. pøedstavujících rùzné podoby a roviny sociální skuteènosti. Napøíklad se zamìøím na nìkteré sociální útvary, v nichž se lidé bìhem svého sociálního života ocitají (kapitola 3), jakož i na sociálnì nejvyspìlejší formu tìchto útvarù a na zákonitosti jejího fungování (kapitola 4). Dále se budu zabývat principy pøemìny narozeného lidského mládìte v sociální bytost (kapitola 5) a nejèastìjším prostøedím této postupné promìny, které je souèasnì základním stavebním prvkem øádovì vyšších sociálních struktur (kapitola 6). Koneènì se zastavím též u sociální komunikace (kapitola 7), u fenoménu, bez nìhož by byla jakýkoli podoba sociálního života zcela nemyslitelná. To vše ale budeme spoleènì nahlížet už jaksi zevnitø, tj. aniž bychom uvažovali, že sociální skuteènost, sociální život lidí v konkrétních podmínkách, podléhá také urèitým vnìjším vlivùm. Jistá lidská seskupení, spoleèenství, ve kterých jedinci aktuálnì žijí, jejich konkrétní, charakteristické podoby jsou totiž dány nejen oním sociálním rozmìrem, který èlovìk sám vytváøí a prožívá a který se v historickém èase a prostoru jeho pùsobením promìòuje. Ale jsou výsledkem vlivù ještì dalšího prostøedí, které èlovìka a celé lidstvo obklopuje – pøírody. Z ní pùvodnì èlovìk vyšel a v reakci na ni se vyvíjel. Velmi zhruba a struènì øeèeno, v konfrontaci s prostøedím pøírodním teprve vznikalo ono sociální, spoleèenské, jako zcela zvláštní rozmìr existence nìkdejšího pøíslušníka živoèišné øíše. Živoèicha zvláštním zpùsobem a neopakovatelnì se z ní vydìlujícího, èlovìka,

18


který si postupnì v rámci prostøedí pøírodního vytvoøil své vlastní, umìlé prostøedí, prostøedí specificky lidské – spoleènost. (Takže substantiva v názvu této kapitoly mohla mít i opaèné poøadí, chronologicky vzato by se to dokonce slušelo.) Úhel pohledu proto nastavím nejprve dostateènì široký, abychom mohli nahlédnout nìkteré vztahy a souvislosti mezi spoleèností a pøírodou. Zjistíme, že jsou to vztahy a souvislosti oboustranné, neboť oba tyto systémy se v nespoèetných aspektech navzájem ovlivòují. Budeme se zabývat základními pøírodními faktory, jejichž pùsobení byla, je a bude každá spoleènost vystavena a které zase sama jistým zpùsobem zpìtnì modifikuje. Posléze si pøiblížíme také základní vývojové typy spoleèností, vymezované kromì jiného i podle toho, jak dalece se s pùsobením pøírodních vlivù dokázaly vypoøádat. Nejprve se však vìnujme samotnému pojmu spoleènost, jenž ostatnì bude v dalším textu prùbìžnì používán. Oproti tomu od zpøesòování pojmu pøíroda abstrahuji, jelikož bych se dostal k složitým vymezováním, ležícím ponejvíce mimo rámec výkladu. Pro naše úèely plnì postaèí, budeme-li za pøírodu považovat vše, co pùvodnì samo, pøirozenì vzniklo nezávisle na èlovìku. Dìlo se tak podle principù a mechanismù, které èlovìk sice již parciálnì poznal a pochopil, ale je principiálnì mimo jeho možnosti tyto zákonitosti vytváøet. Dokáže pouze podobu pùsobení nìkterých z nich do urèité míry modifikovat. Pro dokreslení, Anthony Giddens (*1939), významný britský sociolog, ve své objemné Sociologii definuje v Glosáøi základních pojmù pøírodu takto: „Fyzické vlastnosti okolního svìta nebo lidského tìla, které nejsou výsledkem lidského zásahu. Jev nebo situaci mùžeme oznaèit jako ,pøirozené‘, jestliže k nim dochází nezávisle na lidech…“ (Giddens, 1999, s. 552). Jak se èlovìk z pøírody vydìloval, postupnì ji ovládal a budoval své lidské, spoleèenské prostøedí, jak se pøitom souèasnì i on sám mìnil, to všechno též nadále musím ve výkladu pominout. Vydalo by to na dost bohatou knihovnu zahrnující øadu historických, etnografických, psychologických, paleoantropologických, kulturnì-antropologických, filozofických a dalších titulù, z nichž bych dokázal stìží napsat nìkolik ojedinìlých stránek.


19

1.1 Pojem spoleènost Nìkteré sociologické publikace upozoròují na to, že v literatuøe bìžnì užívaný pojem spoleènost (vèetnì definice, že sociologie je vìda o spoleènosti) je dost vágní, mlhavý, nejednoznaènì definovaný. Mùže znamenat cokoli, v nejširším slova smyslu lidstvo jako celek, naprosto nejvìtší sociální kolektivitu, jejímž mùže být èlovìk èlenem. Výhrady k tomuto pojmu výstižnì shrnul napø. Jan Keller (*1955, pøední èeský sociolog, profesor sociologie pùsobící na univerzitách v Brnì a Ostravì) do zhruba tøí následujících bodù (Keller, 1992, s. 10–11). Jednak uvádí, že uživatel tohoto pojmu má velmi èasto na mysli stát, ve kterém žije, i když se tøeba mùže jednat o ztotožnìní v zásadì nevìdomé. Hovoøí-li o vnitøní struktuøe, byť ji popisuje zcela abstraktním jazykem, za pøedobraz mu slouží mocenská struktura fungující v jeho vlasti, za funkcionálním centrem se skrývá hlavní mìsto, systémové hranice splývají s hranicemi státními apod. To vše pak vyvolává urèitou míru vzájemného neporozumìní, dokonce i mezi názorovì si jinak blízkými odborníky. Další problém vidí Keller v tom, že jakákoli úvaha o spoleènosti vyvolává pøedevším pøedstavu takové spoleènosti, jakou známe z vlastní zkušenosti, pøedstavu spoleènosti souèasné. Tedy spoleènosti s vysokou produkcí a spotøebou výrobkù a služeb, silnì urbanizovanou, tj. s velkým podílem mìstského obyvatelstva, s plnì rozvinutými komunikaèními systémy vèetnì masmediálních atd. To však mùže být dosti zavádìjící, neboť o spoleènosti lze hovoøit jak v pøípadì kmenù žijících v australském vnitrozemí, tak v pøípadì starovìkého Øíma èi dnešního Švédska. Potom zùstává otázkou, v èem jsou si všechny tyto spoleènosti navzájem podobné, nebo problém opaèného rázu: když pro všechny užíváme stejného pojmu, zda pak nemáme tendenci vzájemné podobnosti, které mezi nimi pøípadnì nalezneme, automaticky a neúmìrnì zvelièovat. Koneènì do tøetice argumentuje, že spoleènost jako taková vlastnì neexistuje, resp. existuje pouze proto, že se všichni její èlenové chovají, jako kdyby existovala. Empiricky vzato se jedná o konkrétní jedince s jejich konkrétními zájmy a konkrétním jednáním, kteøí onu spoleènost konkrétnì tvoøí a podle svých pozic v sociálních strukturách se v konkrétní míøe podílejí na jejím fungování, smìøování, promìnách apod. Jakákoli zlidšťování tohoto útvaru (napø. politiky a žurnalisty s oblibou užívané obraty typu „spoleènosti si žádá“, „je v zájmu spoleènosti“, „to si spoleènost nezaslouží“ atp.) jsou znaènì zavádìjící. Vedou k falešným

20


pøedstavám o spoleèenském dìní a ke zklamáním, co se týèe jeho výsledkù. Neboť spoleènost se nerozhoduje, nežádá, nemá zájmy, jde jen o demagogii tìch, kdo se podílejí na jejím øízení. Jak trefnì shrnuje Keller: „Spoleènost není osoba, a pokud by jí byla, musela by, vzhledem ke své mentalitì, být patrnì pod trvalým pìstounským dohledem…“ (Keller, 1992, s. 11). K pojmu spoleènost je tedy nutno pøistupovat obezøetnì a s vìdomím tìchto souvislostí. Keller na základì svých výhrad potom spoleènost chápe jako „… souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v urèitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivòovat jen èásteènì.“ (Keller, 1992, s. 11). Již zmínìný I. A. Bláha je názoru, že „… tu bìží o urèité spolubytí lidských jedincù, ovšem nikoli jen prostorové – spolubytí lidských jedincù v daném okamžiku na ulici nenazýváme spoleèností –, nýbrž i o urèité spoleèenství, urèitou spojitost, zorganizovanost mezi nimi vzájemnými vztahy a vazbami, takže to mnohé mùže být nazváno jednotným kolektivním pojmenováním: spoleènost…“ (Bláha, 1968, s. 10). Pro náš pøípad, vzhledem k souvislostem uvádìným dále (pøedevším v kapitole 4, o sociálních skupinách, a kapitole 5, o procesu socializace), mùžeme pøedchozí pojetí ponìkud modifikovat. Termín spoleènost budeme užívat v tom smyslu, že jde o „… soubor osob žijících ve skupinách, jež jsou vzájemnì propojeny, na spoleèném, vymezeném a ohranièeném teritoriu kontrolovaném politickou mocí, sdílejících základní spoleèné hodnoty, øídících se týmiž základními normami a chovajících se podle ustálených kulturních vzorù.“ (Maøíková, Petrusek, Vodáková et al., 1996, s. 1194). Kulturními vzory pøitom rozumíme systém spoleèenských institucí, forem chování, hodnot a norem typických pro tuto spoleènost a její kulturu. Je to systém napodobovaný a obecnì pøijímaný, vstupující do procesu socializace, který se souèasnì reprodukuje v kulturních výtvorech a je souèástí tzv. kulturní tradice spoleènosti (podrobnìji viz napø. Maøíková, Petrusek, Vodáková et al., 1996, s. 1420). Citovaná trojice èeských sociologù, Hana Maøíková (*1960), Miloslav Petrusek (*1936) a Alena Vodáková (*1938), je èelním pøedstavitelem redakce a jednou z nìkdejších hybných a obìtavých sil rozsáhlého kolektivu èeských i zahranièních sociologù, filozofù, psychologù, antropologù, statistikù, demografù a odborníkù z dalších vìdních oblastí, kteøí se podíleli na zpracování publikace v èeské sociologické literatuøe zcela unikátní – na Velkém sociologickém slovníku (1996). Není zamìøen


21

výhradnì na sociologii, pøesahuje do øady pøíbuzných vìd a nahlédnutí do nìj, alespoò orientaèní, považuji u studentù humanitních oborù témìø za nezbytnost. (Na každý pád jej v celém textu nezøídka cituji.)

1.2 Spoleènost a pøírodní vlivy Jak bylo øeèeno, urèitá podoba, konkrétní tváø té které spoleènosti není pouze výsledkem vývoje a zmìn uvnitø ní samotné, pøípadnì dùsledkem toho, že na ni pùsobí jiná spoleèenství. V plné míøe je také výsledkem reakcí oné spoleènosti na širší prostøedí a jeho vlivy, tj. na vlivy pøírody, v níž tato spoleènost existuje a z níž se vyvinula a èásteènì vydìlila. Jak poznamenal polský sociolog a publicista Jerzy Józef Wiatr (*1931, vedle výše zmiòovaného Baumana další, tenkrát do èeštiny pøekládaný autor), na celou historii lidstva, na vývoj lidské civilizace je možné pohlížet „… jako na neustálý proces osvobozování èlovìka z teroru pøírodních sil.“ (Wiatr, 1968, s. 15). To se lidem nakonec podaøilo natolik, že jejich životní prostøedí ztratilo do znaèné míry svùj pøirozený charakter, což umožnilo a umožòuje pøíjemnìjší a pohodlnìjší pøežívání. Na druhé stranì ale tento trend vyvolal a vyvolává øadu závažných, èasto už nevratných a neøešitelných ekologických problémù, od regionálních po celoplanetární. (Ne-li brzy ještì širší, vezmeme-li v úvahu, že už dnes se kosmonauti obávají megatun galaxií putujícího šrotu kosmických sond a lodí.) Ovšem nejen okolní prostøedí, upozoròuje Giddens (1999, s. 552), dokonce i „… naše tìla jsou dnes ovlivòována øadou procesù, které nelze oznaèit za pøirozené (napøíklad moderní antikoncepce).“ V sociologické literatuøe jsou pøírodní vlivy obvykle uspoøádány do tøí skupin nazývaných faktory biologické, faktory geografické a faktory demografické (Wiatr, 1968, s. 15–26; Keller, 1992, s. 21–24, a jiní). Takovéto rozdìlení uvádí tøeba také Radomír Havlík (*1942, viz Havlík, 1992, s. 33–37), sociolog mj. známý svým zamìøením na oblast vzájemného setkávání se sociologie s pedagogikou, socioložka Jana Duffková (1954, viz Duffková, 1992, s. 21–23), zabývající se kromì jiného sociologií kultury a otázkami vzdìlání, a další autoøi. Stejné èlenìní najdeme také u Szczepañského (1963, s. 22–27). Jan Szczepañski (1913–2004), klasik polské sociologie a sociolog svìtového jména, je kromì vzpomenutých Baumana a Wiatra tøetím z autorù, který trochu patøí ke klasikùm též novodobé sociologie èeské, neboť i on byl zaèátkem 60. let minulého století u nás èasto pøekládán a mnoho stu-

22


dentù i nestudentù se poprvé setkalo se sociologií právì díky jeho publikacím. Každé skupinì faktorù bude vìnována jedna z následujících èástí. Je však tøeba pøedeslat, že tyto faktory nepùsobí na sociální svìt pouze paralelnì, nezávisle na sobì, ale ve svých vlivech se také vzájemnì modifikují, podmiòují, takže pùsobení pøírodních vlivù na spoleèenské prostøedí je èasto jejich složitou symbiózou. A zároveò je tomu naopak, sociálním prostøedím jsou tyto faktory modifikovány jednak pøímo, jednak zásahy a zmìny v oblasti jednoho z nich se promítají i do ostatních.

1.2.1 Biologické faktory Vlivem biologických faktorù se na této planetì vyskytují lidé dvojího pohlaví, rozdílného vìku, nìkolika barevných odstínù kùže, s diferencovanou genetickou výbavou apod., pøièemž jedno mají spoleèné – jsou to ve své podstatì živoèichové. Jde o variantu vyspìlou, originální, v pøírodì se neopakující, nicménì svým prapùvodem zoologickou. Èlovìèí zvláštnost spoèívá v tom, že si za dobu svého vývoje coby specifický biologický druh vytvoøil též specifické, vlastní, ve srovnání s pøírodou umìlé prostøedí, ve kterém žije a kterému rozumí jen on sám. Svùj pøírodní základ, byť se od nìj ve chvíli svého zrození zaèíná urèitým zpùsobem odpoutávat (viz proces socializace, kapitola 5), však popøít nemùže, alespoò zatím to nedokáže. Jako u všech pøíslušníkù živoèišné øíše má tedy i jeho život možnosti a meze dané biologickými zákonitostmi. Je sice schopen vymýšlet abstraktní ideje a hodnoty (jako je tøeba spravedlnost a láska), tvoøit úctyhodná díla (stavìt pyramidy, malovat na stìny chrámù èi skládat množiny tónù), realizovat nepøedstavitelnì složité plány (pøistání na Mìsíci nebo fungování internetu), ale vždy jen za urèitých nezbytných pøedpokladù. Základem je prùbìžný pøísun adekvátních živin a tekutin, vyluèování jejich nepotøebných zbytkù, okyslièování krve a její distribuce do celého tìla, pøedevším do mozku. Jinak nositel sebegeniálnìjších myšlenek, sebevìtších citù, sebelepších nápadù se svou pozemskou existencí konèí, bez fungujícího tìla nemùže ani myslet, ani prožívat, ani tvoøit. Ale ať o své tìlo peèuje sebelépe a sebevíce, stejnì mu nakonec jednou doslouží. Neboť je jako vše živé de facto zrozeno ke smrti. Další zvláštností tohoto zoologického druhu je, že o tomto všem ví a že se s tím bìhem svého historického vývoje snaží urèitým zpùsobem


23

vypoøádat. S touto nezvratností se dodnes musí nìjakým zpùsobem vypoøádávat každý jedinec. Proto se fenoménù zrození, plození a smrti od poèátku vývoje lidstva týká vìtšina mystérií a rituálù, které nejsou nièím jiným než do èlovìèího, sociálního svìta pøevedené akceptace tìchto biologických apriorit. Vedle toho se èlovìku vždy pochopitelnì jednalo a jedná i o mnohem „pøízemnìjší“, ale neménì dùležité záležitosti, napø. o to, jak ukojit hlad, žízeò, pohlavní pud, o potøebu spánku, bezpeèí, ochrany pøed zimou, vedrem, námahou, nemocí, úrazem a o další základní potøeby biologického organismu. I toto vše èlovìk do svého svìta postupnì zaøadil a peèlivì zahalil lidsky kultivovaným, tj. sociálním, a neustále socializovaným „pøebalem“ rùzných zvykù, spoleèenských norem a pravidel, zpùsobù chování, odívání, stravování, bydlení atd. Vlastimil Rollo, zabývající se studiem lidské emocionality a jejího vztahu k racionalitì, ve své publikaci Emocionalita a racionalita aneb jak ïábel na svìt pøišel (pùvodnì vyšla na sklonku èeského samizdatu) píše: „Mýtické kulty a náboženství jsou prvními lidskými hodnotami. … Vznikají proto, aby odvrátily smrt. Slunce není uctíváno jen proto, že dává lidem teplo, nýbrž hlavnì jako obraz vìèného zániku a opìtného vzkøíšení, obraz života sama. … Problém života a smrti je kardinálním bodem všeho mýtického i náboženského usilování. Smyslem mýtických výtvorù i náboženství je neustále upevòovat jistotu dalšího trvání po smrti. … Všechna náboženství jsou kodifikovanými a dogmatizovanými racionálními formami pùvodní zkušenosti archaického strachu, nad níž byly budovány rigidní, stále komplikovanìjší myšlenkové útvary. Emocionální náboj primárního traumatu byl neutralizován vírou, vyjadøovanou stále se zdokonalujícími prostøedky.“ (Rollo, 1993, s. 79–81). Zásadní a nìkdy též bolestná rozpolcenost lidské existence, pøíslušnost èlovìka k živoèišné øíši a souèasnì k vlastnímu umìlému, lidskému prostøedí zaplnìnému øadou materiálních i nemateriálních hodnot, které sám vymyslel a vyprodukoval, je také pøedmìtem øady pøímìrù. Nazývají ho zvíøetem, které onemocnìlo rozumem, duchem, který je vìznìm tìla, obìtí, která byla Zemí spoutána, aèkoli její duch stoupá k nebesùm, bytostí, ve které na to, aby byla andìlem, je pøíliš zvíøete, a na to, aby byla zvíøetem, pøíliš andìla, atd. Velmi struènì a obraznì øeèeno, pokud by èlovìk nebyl povahy biologické, tj. tvorem plodivým a smrtelným, a souèasnì si toho nebyl vìdom, regály starovìkých, støedovìkých i novovìkých knihoven by zely prázdnotou. Nemìl by dùvod se zajímat, co bude po smrti, ani psát milostnou poezii. Pøemýšlet o tom, jak je uspoøádán vesmír, jak vznikl a jak zanikne,

PhDr. Jiøí Reichel, PhD. KAPITOLY SYSTEMATICKÉ SOCIOLOGIE

Recommend Documents