SKRYTE ZDROJE •f^^mMtí:v\!mS'^;
iM S038 1895 f^tff
SPIS KCHUCKÉhO
;yGH
SKRYTÉ ZDROJE BASNE
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO (1906.)
<<^'--o
NÁKLADEM
J.
OTTY
1908.
V PRAZE.
Právo pekladu do všech jazyk a všechn práva vbec vyhrazuje si nakladatel. —
—
SEP r
'
I
% 2 1966
d/llf
H^
elíl íi
11?7001 Tiskem »Unie« v Praze.
PROLOG.
SKRYT: ZDROJE. Pozdraveny tisíckrát bute všecky skryté
zdroje,
do lístk a do poupat vámi tryská bytí moje! 2ivot byl by suchopár, nebýti vás, skryté zdroje, \árni jen
ve
krve var
proudící se bez úkoje!
Myslil
bych, jsem mrtev
jiz,
ztopen mlhou, skryté zdroje,
trpliv
a
s
svj nesu kíž
ním všech zlých trampot
roje
Ale v tom váš slyším ruch, duníte cítím,
blíž, žiji
pravd v
skryté zdroje,
duch
druh,
zrak
zím
—5—
bez
závoje.
Hlas váš, to má píse jest! Jak vám žehnat, skrj-té zdroje!
Požehnání padá
s
hvzd
jak chlad stín z lesní chvoje.
Zpívejte mi v duši dál lásky, touhy skryté zdroje, v mlze mizí ideál
a jen
vy
jste
moje, moje!
6
-
z
TÉCH NEJSI ŠASTNÝCH
.
.
.
Z tch nejsi šastných, jarem, zpvem, vní graciosn spjí na výsluní
již
uznání, slávy, zdaru, štstí, zisku!
—
Tvj
pomalý krok tžce vázne v písku a skromný úspch za velkou jde prací ba vlee se ... To vem' již s resignací. Však v balvan Sisyfv, jenž tob s šíje .
denn smeká, hrd vryj svou pýchu, neb tvoit dále v zátiší a tichu
se
jest bytosti tvé celá poesie
.
.
.
.
.
POSLÁNÍ. Zda není svt loukou, jež plna kvt, a velou ty na ní, ó básníka duchu? Dny dlouhé ty tkáš \e hravém letu
bouném
snad nepovšimnut v
Ty nemžeš vdt, co lásku
co
podá, krásy co tuchu
ti
—
v tvé probudí duši! pel pinášíš
Pel z
kol ruchu.
píinou vzntu,
jetele,
v
Lítáš
svj od behu
úl
který
krvav
pec
dále,
k skále.
rudý
ste paliky své vstíc pohbkm svtla, a z mateídoušky sen meze chudý,
ervnu
af košatá lípa v
jím zkvtla,
rže, miláka boh, ilimník v zdí starých roh,
af je to z af z
af je to z
ty
kde
To
vavín, myrty i
bezpen nco s
letem
si
hlohu:
odneseš všudy,
tvým krása bleskem
hlavní pijde.
co z toho
si
—
Dílo
Tvé
se stetla.
vlastní,
utkáš, sliješ a stvoíš.
mladosti snové byli tak šastní! v moe to norec blahý se vnoíš! básní, Svt látka jest Boha, tebou
Vi,
A
jen
v,
bu
ryzí-li láska,
v
nitru jíž
celá ta louka, jež sluje
vzplá pro
hoíš,
svtem,
báse tob arovným kvtem!
^
ír
Vrchlický: Skryté zdroje.
9 -•
PENSEROSO.
RACKM
NAD VLTAVOU.
našim luhm z jihu zabloudilí, nad ekou se tichý let váš chýlí, ptáci bílí s erným kídel hrotem.;
K
zabloudilí
smutní
vlastním nad životem,
nás opozdili.
jste se u
Bouliváci, vy
jste
zvyklí boui,
u nás z bahnisk jen se lín kouí.
není život ve zátoce ztichlé, hnití, proto lete rychle
sotva
neuhodí u nás, jen se
r
?
-
13
.
chmouí
.
.
PODZIMKK. Je tady už?
Znám toho kmeta, nám blíž,
ke krbu usedl k kol bledých
ocún
skrání jemu zkvétá
jedovatá íš.
To má být konec? Zapomnní? Na sebe zíme jako v snách, on vzpomíná mi louky v snní,
kde stíny táhnou ve mlhách.
To má
bj't
konec? Pravím k sob,
což octl jsem se u vráteJí,
kde štvaná noha klesá v mdlob si Ihouc, že hrob zas poátek? Dí vlídn kmet: „V tom kolobhu jsem pišel, bjxh ti pipomnl, když v duši kvt, ím trocha snhu na skráních?" JRek' a dále šel.
—
-
14
PÍSE
Života.
To všecko necháš
jak
v snu
kol sebe plynout a plynout!
Tu adu jásavých
dn
tch, v nichž myslíš,
i
A teprv ti
to z
lip
zhynout!
obojich tlum
celiký dává, illusí, dum, nichž slunce souzvuku vstává. život
moe
Jak drahou dál bysi jel, prázdnou plání se vine, kde strom jen jediný nl, však cestou dále ti kyne: jež
tak z žití celého v sled bod jeden pouze ti kývá, by dn tvých divjší let, on v posléz jediný zbývá.
V tom jednom
prožil
jsi
vk!
v sled ekneš: Dobré vše bylo,
-
15
-
zá
stejn jak zármutek
mn
se snilo; a všecko a jako z jízdy té strom
na celé planin kývá, co vskutku ve mžiku tom jsi prožil, jedin zbývá.
—
16
-
MODLITBA. Dík za každou krpj hokosti do íše radostí mých, tou spíš se živím k sytosti,
než tím, co ples dá a smích.
V mžik zvtrá radost, odplavu, dóm nadje z karet se boí, však z hokosti rže krvavá, ta aspo v písni mi hoí!
^
-á
it
-
17
-
RADA. Co
ti
hmlo
celý den.
nech si veer vyznít; nechtj vzpomínkami jen dále duši trýznit; usni, spi, až procitneš,
co
je
zvíš
pravda, co jest
—
lež,
dál budei^ žíznit!
^
18
•
ANANK:. Co
bylo jen
vštc
do svta vyšlo
a
mudrc, básník, snílk,
odvahou, silou a vlí, nad lovka osudem prosnili vk nebo chvilku, však základy jeho a osou a smrem zda hnuli? jich s
—
'í'en
valí se dále a dál
.lak
otrok schoulí se v jho, tam
co na tom, pijde-li
vpáhne
se
nový? malý a
nmý. Cím bojovat muž'
dál'? jak
pedchdci, slovy
jen,
slovy.
Má
železné
paže však Osud a
tmi
jej
zdrtí
k zemi.
i?
-T
19
-Ct
až
PLUTUS. Snad
veer Fausta korrigoval, ábel pi císaském dvoe
proto, že jsem
tu scénu, v které
svým penz objevením nebe piaroval v stát schátralý, ve spánku celé moe mi pikouzlil snu démon, po kolena
penzi se brodil, kam jsem kolem sáh". dukát jsem moem celý tápal nah,
já já
a v
temn
em
Ach
jen
jsem
tušil,
jaká toho cena,
hrabala se ruka divé rozilená.
zlato!
samé
(etz
zlato!
mojí
se ve snu dále snoval.) Jím lze
dumy
všecko míti;
jak jinak kídla slávy tu kol hlavy šumí! jak jinak slunce svítí,
Jak
s jistotou se
denn
vní dýchá kvítí! koen žití brána
z
rozlétá a jak všecko jde též
pvaby má veer
ti
samo vstíc,
a noc statisíc
vnad skrytých skýtá, velikého Pana ty cítíš tepnu
žití,
jak
ve
-20-
rozhárána!
Svým všecko zveš, ústm brod se
až k
Tu aloun
žití
králem pomysl
jsi
i
skutk,
vzpíná zlata, zlata, zlata!
tká se z milion útku
a všecko radost, radost k
až zlatem zatopen
—
jsi
nohám
klást
ti
chvátá,
vlny jeho kynou
nad hlavou, co nejdív zalknut zlatem již v boj divoký se vzepeš, svalit chceš tu tíž,
ti
tmu
cítíš
vstát,
v oích
kiet chtl
Již celá já procit
.
.
vky
.
bys
.
.
.
kolem tebe plynou,
zlata se stohy na
t
šinou.
hora zlata svalila se na mne, ve svém loži mnul si oi,
—
a brzy poznal, vše to zdání bylo klamné, já chudší jsem než ped tím svt se dále toí .
.
.
.
.
.
Však toil by se stejn, kdyby byl sen skutkem, V byl by rozdíl? Tuším, do jista, že obtí jsem stal se šaška, Mefista, však zdráv jsem, díky bohu, po útoku prudkém a v svt se klidn dívám s ironickým smutkem.
em
-
21
—
DV V
SOCHY.
starém parku francouzského stihu,
trochu zanedbaném od
let
juž,
v svtle, v stínu, v ptaích kídel mihu na podstavci kamenný ní muž; jakýs athlet s nohou vykroenou, pstí zaatou, v boj pipraven; jak se pes tvá stíny jemu ženou, kmit se v oku nedosnný sen. Proti
nmu
asi
deset
krok
—
luzný, cizí ár žena kývá v oku, splývá z áry bok Od sebe tak stojí krok pár,
stojí
stále
upen
ale blíže k
tak hledí k
sob,
sob nemohou,
v slunce jasu jako vichr zlob, pod jarní jak zimní oblohou.
Co zde umlec chtl vysloviti? Sílu muže s ženy pvabem?
-
22
-
.
.
.
pitažlivé oba póly žití?
sval s pleti hedvábem? Vli vzdornou, oddanou snad nhu? touhu k sob, hokost rozluky? zkamenlou váše v pekla žehu? sílu
i
jho chladnosti, klid bez
muky?
Otázky! k nimž odpovdi není. Jedno hru mou tísní napoád:
Pes bou asu
i
pes
víry denní
chtl bych tady jak ten
Co
athlet stát!
mže cítit lovk v že mj by neochabnul
víc
žití?
sval, Vím, jen když cílem na Krásu vždy zíti a se celý vhroužit v Ideál!
^
^
23
-Cí
KONEC DNE. Ruch dne
—
-
to vzdálená
—
a touha srdce
to klid
echa
—
.
Kdy konené sudba mne nechá z tch zdroj edenských pít?
A pece vím, že bude po nich se stýskat mi, hrobní kde šer, po
jitra
tch
funících koních,
vždy hotových v prlomy
Vždy hotových k jež
stásaly
letu a
sfér.
skoku,
chumáe pn
v mou plachou a bázlivou sloku, v
mj
skromný a vítzný den!
Neb ony byly po
nmž
se
jen
žití
Ty mrtvé máš v já
znám
žití,
zas pne.
ln
svém
kvítí,
T — koncem Tys dne! lír
TUCHA. Cos a z
tuchy ješt vzdáleného
z iara
do
snhu
trysklo,
mraku na beránky zeeného
si
slunce výsklo.
tuchy Vesny, bloudící kdes v píštích kvítí! Až zamžené se oi pousmály,
Ó
Dn
vás duše
cítí!
-25 Vrchlický: Skryté zdroje.
dáli!
MÁLO A MNOHO. Dnem každým prý život znovu se rodí, však pro mne to stejná již hádanka! neb co mi každý den do dlan hodí, tatáž padánka!
je
vn
Ach, poupata byla
—
byly
pro všecko jen pokazil, A padánek stohy rostou ach,
vdt
jen, zdali
i
kvty, mráz?
pohubil
mi léty
rozkvetou zas?
Jen jednou, jen jednou, naposled kvésti! tak
pln
písní a láskou kvést,
a výsknout
Sám
rci,
ti,
bože, v azur své štstí!
jak málo, jak
25
mnoho
-
to jest!
DECH HROBU. Kdys déko zavedl mne na hbitov krok tkavý, vešel a
já
blíž
V tom k
já
si
ušed beze slov
hrobu do trávy.
hrobe po pás hrobník starý
nmu
stál,
sed,
v té chvíli lebku do ruky on vzal, ji
Ji
za vlas dlouhý
zvd.
mrštil v trávu a zas kopal v
spch,
hnát hodil ven, a druhý, tetí
cos jako
tžký
.
.
.
hrob však v
tvá
Já vstáti chtl, však srazil
mne
ten puch,
jenž z hrobu táh, jak
mi dech
sen.
pimrazen jsem sedl,
a jako zajat v snách.
-27
-
ví to
Bh,
Já hnout se nemoh, a když v posled jsem odešel, van z hrob obklíil mne jako klec a za mnou stále spl.
I
pec
jsem, až v hájek borovic
bžel
jsem zvolna kles, však hrob dech táh za mnou ba zaleh v spící les.
blíž a víc,
Ni pryskyice, ani kvítí kol
nezmohly
jej,
zem
já cítil
jak vál
dech a mrtvých mi v obliej.
bol,
Já ležel v mechu, západ slunce až
vtví šleh', vždy stálé cítil jsem jak mrtvých stráž
do
ten stuchlý
hrob
dech.
To odpadání masa od
kostí,
to tlení a ten puch, tu
pedzvst
ten v hnití
nesmírné
žití
té
vnosti,
ruch.
Snad proto celou drahou životem,
vera
jak dnes,
ten hrobu dech
mi každý zkazil
vždy
s
divým pekotem
ples.
Snad proto v plný pohár když jsem byl mlád,
-
28
—
veselí,
hvozdy setmly, íš pelunk mi pad.
se zelené mi v
Snad proto
z
ader
dívky, v objetí
kde zpit jsem dlel, dech zniení a hrobu, prokletí skrz vni rží spl.
Snad proto plný ples mít nemohu, snad proto zím v jasnou dívaje se oblohu cos jako skon, zmar, dým. i
Snad proto
mých krok
sleduje ta bída zlá sled,
vzpomínky umrlých mi v stáí z mladých let z té
tr
-
29
-
vn .
.
.
vlá
DNY
—
DRAHOKAMY.
Jsou dnové jako drahokamy v žití: v lesk nádherný a v kouzelnou zá že dnové píštích zármutk a ztráty
ped
svítí,
nimi zastaví se váhajíce.
Tak mocný vzpomínky jich paprsk že v chmurné šero planou víc a více
svatý,
a slunci v posled jsou, na kterých
stojí
vše cena života,
již
zveme
svojí,
že v posled pouze jimi srdce jsou rozkoš, krása,
síla,
jsou perly života, ba jeho
bije,
poesie,
diadémem.
zpt zí ve úžase nmém nejsou \ností jich mžiky
k nim oko želíc,
V
že
nich
.
.
.
duše chví se a jen šeptá: Díky!
lír
lí?
30
"íír
RADOST A BOLEST. Co kdo
z nás trpl, jeho bytost tvoí, co z radosti bral, všecko oprchává.
Ta prchavá
dn
dcera vzplá a shoí
a bolest zbude v posled, truska žhavá,
však v bolesti jen bolestí
Kde s
jsi
té žije dál, co's prožil,
bohatství své zmnožil.
jsou ty milé, krásné ženské hlavy,
V
kterými plesaKs?
ty,
kterých plá
jsi
srdce jen se vryly
poznal usedavý,
a s nimiž trpFs, ty jen vskutku žily.
Fantomy druhé, zlatotkané
stíny
se mihly jen a padly do hlubiny.
Vždy
k
tomu
co vytrpl, se vrací
jen,
duch naposledy,
to
jedin trvá,
kmen tob sklácí. v nm platit bude jen ta známka prvá, již prvním kruhem vyrylo tam žití, a Smrt, až života
neb
radost
pejde,
31
bolest
\šak
se
cítí.
ÚBYTEK SNO. List píteli.
Ty chvješ
se, že divá obraznost ve snách iešt bouí duši tvou? že z žití v bezdno klene tob most. kde sporné živly tísní a se rvou? i
Ó budiž rád a žehnej tmto snm! Ty ješt nco chceš, máš íci svtu, jef nevypna kniha tvojich dum, íš pekypuje šumíc v jsi
duší živ
tenkráte,
i
tísni
kvt,
kdy
spíš
a jist bohatší se probudíš.
H
tomu
jest,
kdo veer oi zave
a bezduch klesne jako
mrtvý
troud.
Co srdce vrnou vní sn svých nave, le jako spoutáno se nemž' hnout; tu
spánek bezohledný, tvrdý, tupý
t
pepadne
jak
v
lese bandita,
sny zardousí a tmy, jež kolem skupí, v jichž clon smutná duše ukryta
-
32
-
netvoí v
víc
Co
lenosti zmírajíc
bolest, radost
jí,
—
když v obou nic?
To v
leb ti zatkne nenasytný spár, nad hlavou tvojí hýká tepouc kídly, sen musí pouští být, když suchopár je život se sprahlými všeho zídly.
Ach,
z
eho
má Vždy
své obrazy v duši nic a
tkáti
sen kouzelník?
nic,
jen skutenosti všední nárazy, jen
Psýché znavená
zoufajíc,
si
o hnáty otloukajíc kídla
mdlá,
víc nezatouží, více nezapiá.
Tam nemohou
Bu
rád,
sny ádit ani kvésti.
že sny
máš
-
.
33
.
-
.
aspo mstek
k štstí.
PÍSE KAŽDODENNÍ.
Jsme jako
ptáci,
ti
již
plují
každý den v neznámý
cíl
Od
sluji
skály ku skále a k a veslují ze všech sil,
jakoby
Bh
s
.
nimi byl!
Den každý jedna
jest vlna,
noc každá nebezpe jest, co chvíle, jest. úklad plna a v mraku pár strhaných hvzd se dívá v splef zlých našich cest.
Zkad jenom
té síly
bérem,
že nezemdlí znavená páž, tou mlhou, tím vtrem a šerem? jsou v skutku Ci,
Bože, sám
nám andlé
vdce \
-34
-
jsi
stráž?
náš?
Vír slepý jest, ukrytá skála a
pece my plujeme
a
nadje asto tak malá
a pfílis
již
dál,
ochablý sval dále a dál? .
Kdo táhne nás
35
-
.
.
VK CHVÍLI APOTHEOSY. Vše vykouí se
hnvy
tak obtní jak
dým
a zazní
dík zpvy
prostorem ohromným. Jas, vlídnost, souzvuk, shoda,
svj trn, vzdorná ruka podá
vystoupí na laur ti
pi
.len
hlaholu strun.
v srdci stará rána,
jen ta se nezcelí,
vždy
byla
krut dána
kdys zloby
ocelí.
Co rží déš pak na jejž
V
ní
lásky
úsmv
ní,
svál?
vznik jest umírání,
ta pálit
bude
-
dál.
36
-
KAMEJE. Jak svtec v
trní ležel
a svíjel se v
mukách
pišla ke
tu
mn
jsem v tmách
a bolestných snách,
Láska po špikách.
vstíc se vzchopila vle mdlá, však nezel jsem, ke že sama Jí
mn
s ní
byly Starost
i
Bolest
šla,
zlá.
Až teprv když ke mn si lehla rt svých mi žhoucí dala cíš,
níž,
a
též
družky
jsem vycítil
její
blíž.
dl jsem oklamán: „Chtl jsem t mít, však propus svou druž, ji dále nech jít,
I
jen lásku, jen
Tu Láska si tsnji a
tebe
si
peje
mj
svoji tak ztrápenou halila
cit!"
tvá
v bolesti šlá
ztlumila jásavou
oí svých zá. -37 -
nech dlíti po boku mém, bych musila zmizeti snem; Lásku? S ní Bolest a Starost vem!"
„Mé družky s nimi
cliceš
Od té jsem doby úpln zticli. Však pešla mi Radost, pešel mne jde Láska, vím, se
Smícli,
mnou po cestách mých.
^
— 38
PÍSE. V zahrad Hesperid ržová jablka kvetou, v mé duši nebude klid, vím, divé vichry
Rád za nimi bych pes vísky, poušt jen je
je
smetou!
šel
a
moe,
abych uvidl plát, když vychází zoe.
Jedno bych neutrh',
by
jeho svit
mne
lákal,
do trávy se vrh' a hoce plakal, ach plakal!
jen
A jak
upel
k ním jen
luzn v
zrak,
lupení svítí
a odešel tich
pak
v svou samotu
sníti a
míti!
Snad
dali
by mi
klid,
poslední života dnové
-
Ó, iab'ka Hesperid,
mí
zlatí o lásce
^
ú
<0
-Ct
snové!
AMOROSO.
Vrchlický: Skryté zdroje.
DOJEM. kterých nelze zapomenout.
Jsou dojmy,
Kdys
—
doma
bylo to
—
my
dti pišly
isme z procházky ve hluném veselí, že plné schody byly nás i kuchy. Však vlhavý že den byl podzimní,
matka pelivá
o zdraví naše
se kázala a pevléci.
všem zout Já nechtl,
V tom již
a
mne oste zábly
vešla služka
—
zím
ii
nohy.
po letech
starší byla, velké postavy,
tvá
trochu od neštovic zjizvená, mla dobré, modré oi
však velké
Bez ei,
s
ta klekla ke
lehkým v tvái
mn
a
nnie zula násilím,
—
já
až pod je
košili,
zahívajíc.
.
.
pes všechen odpor mé bosé nohy
cítím posud, iak se
v svá zaboila
.
úsmvem
mkká,
tásly zimou
zralá
adra
teplem svého tla Bože, co jsem
—
cítil,
vím, že jsem ztich a že mi sladko bylo.
- A2
—
-
Pro plál
dlala to? Taj; však pohled odleskem
její
blaženosti vnitní
a sladkost jeho nesu v svojí duši.
Jsou dojmy, kterých nelze zapomenout!
-Cí
i^
AA
^
JARNÍ POVZDECH.
Ó, Vesno, co vše zbouzíš kolem,
kvt i
v
údolí,
kvt
na stráni,
srdcím, jež se kruší bolem,
jsi
první
záe
svítání!
Ó, Písni, za Vesnou jdouc, ruku
svou kladouc
tiše
do
její,
co budíš tužeb ve souzvuku
ve
ztmlé veer
Ó, Lásko, jdoucí
aleji!
s
Vesnou
Písní,
a patíc ploty do zahrad, v svou sí
v,
dám
mou
duši zdrhni plošnou,
se chytiti tak rád!
ik
lír
45
-
JINÁ PÍSE.
Starou písní v máji
zvuí
háj
i
luh:
kdo se rádi mají,
má
je
rád
Bh,
i
Koutek jim dá malý a
v
by
nm mkký
mecli,
ruce dali
si
v nejkrásnjších snech.
Osmv každé
dá jim v zraky strasti
na rty a tisíc
šíj
v lék,
taky
hubiek.
V srdce sám jim
klid
a
radost
zachytí,
tak že celou mladost
dvakrát
vycítí.
RITORNEL. (^Psáno na
vji slen
*:<:*.)
O, lásko! Štstí!
Hle lze
užiti jich,
zpívat
prchaví jsou ptáci, yy.úy,
však jednou
^
-
47
i?
jen lze
kvésti!
SONET. Tvé tlo mramorové, socha svtlá, kde jedna barva sedmi tóny zpívá, od skrání perleových k šíji splývá, jak lekníny
by rybníka hla zkvtla.
A dál se hrnou celé proudy svtla, žhnou v prs poupatech, z nichž každé dívá se udivené z košilky, jež schvívá se níž, jak
Co pijde
mha by dál, je
s
plné luny slétla.
samý úbl
je
orgie a triumf jarních
je
hymna,
jejíž
sloka v
ryzí,
snh,
hvzdách
mizí,
tch hvzdách letních nocí mleli vých, v nichž na rtech rety pijí vnou nhu, co nahé údy chví se v liljích živých. \«
—
48
SLOKY. Ó, dívích tváí tahy vy hezouké!
modré oi zlaté kštice! lokty ržové, ó, šíje hebouké, vy s broskvovým nádechem líce!
ó,
i
Ó,
Jak v snech míhá se okolo luzný váš zjev, zmítá mým srdcem a bouí mou krev, až vzdech se
vyine
z
madon
Ó, bledých
vdky
ader
i
po letech!
profily mystické,
živtku tésném! Ó, plných rží vy ženy cynické ve pvab souzvuku plesném! ó,
zralé v
Jak v sn.ech
míhá se okolo luzný váš zjev, zmítá mým srdcem a bouí mou krev, až vzdech se
vyine
z
ader
i
po letech!
49
Ó, sliné ženy kraj všech neznámých, ó,
dti,
hích já,
ó,
je-li,
poupata svží! k vám že oko jsem zdvih',
jemuž v kštice
V mých
již
snží?
snech
bude se míhati luzný váš zjev, mé dobouí, v led ztuhne krev, a vzdech z hrobu se vznese k vám po letech!
až srdce
i
!r
ír
50
dívánu omarova.
z
(S k
r
mn
o
o s
t.)
Pro chtl bych vtší být než Mohamed? On podmanil si, dobyl celý svt. V mých adrech rovnž svt se hýbá celý, podmanit a dobyti
jej
Však mysticky co
zi:ít
chci na
rád
I
lze,
mj
to tak,
hledá zrak,
tom provést plán svj svtoborný, bych, ký zkazí ho Džin vzdorný.
vdl
rozhlížím se, v
2e
by neznlo
chápati,
a touhu ráje je
jsem smlý.
mou
adrech tvrí
znaven hledám
to vinou, Lejlo, že's ty
adra
bol,
kol,
žena?
tvá jsem shlédnul obnažena?
51
Ta byla pístav
mj
i
touhy
cíl,
zde dobývání své jsem zastavil.
Nad oltáem tím sám
se
Omar
modlí.
ó, tikrát blažen, kdo tu v tichu prodlí!
52
(Sedm ráj.) Sedm ráj vícího eká, uil Mohamed. .lak jsem strh jí s tváe závoj na první jsem
vil A když líko jsem
dl
jsem,
jí
zlíbal, jež se
AUah! rozkošný tak
hned.
zalo broskví
druhý
ráj
rdít,
tvj
musí být!
A když jist
A svou v
s
ramen
tetí
ráj
sjela
íza a pes adra pomalu, dl jsem, leskem opálu.
tak svítí,
skloniv horkou hlavu na
tvrtém
ráji
není
lépe
kvt onch rajských
leknín,
palem ve stínu.
Dol
ízo! Kynou boky a za nimi lna íš, Rci: AUah velký! a v ráj p á t ý uvíš!
Kesane!
-53
Váháš ješt? Strhni k sob a rci v pravdu
toto
tlo stkané
z
usvdený: Vru, šestý
hvzd, ráj
to
jest
Když však ráj to s e
d
sama mý,
nejsi
bez
nahá tob klesne v klín, Alláha jsi pravý syn!
volání
lovk,
Í4
(Ch
„Chiser dej mi
píti!"
i
se rj
šti
jsem k prorokovi,
On mi odpovdl všteckými
—
„Synu, v lásce pouze veliký
slovy: jest Alláh,
ale ústa tvoje nejsou na to zralá."
„A
jak
„v,
že
nebyla by," ptám se vyzvídav, pil bych zdroj ten pouze k boha sláv!'
— Dobrá, dít
—
viz,
dl
On, chceš-li poznat zdroj ten sladký prs drahé matky!
jak pije z
—
„Ani o Víc to není? dél jsem. již spolkne šedá holubice!"
mák
o kapku,
„Víc to nmi?'' dél jsem a již pry se ítil. Nediv se, ó Lejlo, že jsem prs tviij chytil!
t?
TÍr
-
55
TÍr
více,
IV.
(Rad a.) Ach, nad verši Alkoranu produmal jsem celou noc, od veera snil jsem k ránu, jak jest velká lásky moc.
Zástupcové kolem spli,
chvl
se miodlitbou jich ret,
nevykli
taj
co jsem
líbal
lásky celý, amulet.
Sulejky a Zoraidy s
žhoucím líkem, bledým rtem,
bože, jaká propast bídy,
kterou
zmit
—
nemžem!
Ale jaká propast lásky vedle
muk
jde
po boku!
proto každé bez otázkylíbej
dál jen, proroku!
56
v.
(Utiš
e
11
.)
í
Vyletl pták na strom, kam dolett moh' jen,
zapl tam,
a
sám. a sám,
a byl spokojen.
eka
moe
v
splynula
jako s m.užem žena,
eka
v
moi
zhynuki.
byla spokojena.
Slunenici
ranil
šíp
slunce poledního,
nebylo jí nikdy lip. nejvyššího. Tkla se
—
eka bu
strom pták v tomto nauení: jdi, neptej se po nikom a
pij
—
Vrchlický: Skryté zdroje.
i
utišení!
57
i
RUCE.
BÍLfi
Znáni
dv
bílé
ruce.
Ach, kterak' mi udlaly! Ach, kterak mne upoutaly k
vné
Udlaly
muce!
— odsoudily!
A vším vinen ten jich promyk K hlav mé kterak se vzpjaly že ty
bílé,
dlouhé,
mkké
ruce
tak sladké byly!
i?
-Cr
58
-
v šeru bílý! v muce,
PÍSP..
Vzhru
tryská pramen
a zas padá zpt, o basinu
kámen
kapek tíští
let.
Kapky drobné spadnou a zas tryskiiou výš, v každé kapce ladnou
duhu uvidíš!
Píse
z duše tryská, brzy mlkne zas, ale z každé získá duše zá a jas.
Každá v plném svtic slunce odlesk mdlý, z hloubi
Tebe
duše zkvetlé
zrcadlí!
DO ALBA .... život jest Vám pouhou kvtnicí, kde každý záhon steré divy skrývá, kde motýl hrá zástup v smsici
Dnes
a
každý pták
sta melodií zpívá.
as a bude velkým sadem, kde skvostných plod bude tisíc zrát, vše bude krásou, souzvukem a ladem, v jichž stedu budete jak paní stát. Však mine
Kéž stejn nad plody kvtinami nad zrádnými jejich hlubinami je láska s Vámi! i
i
NEZNÁMÉ. Jdi, já
my
se nikdy nesejdeme více;
nevím, kdo
však vše
jestli
jsi,
ty nevíš,
mluví oko,
kdo jsem;
ret a líce,
eeno, nech každý zstal nm!
A dnové pejdou, msíce a roky, zave se ten líný svt,
za námi
sn
však budeš víc než líbezné
kroky,
než z rychlíku jen spaten sladký kvt.
Až po letech, když starý kmen rozeže co najdou kruh v
a
Ty já
—
se skácí
nm!
Ó snové sladcí, jedním budeš z nich nevím, kdo jsi, ty nevíš, kdo jse.ii! .
-
61
-
.
.
SERENADA.
Poj
—
Po
lásky
chvíle
Na mám
býti
tu
eká
sám?
smeká
violách af
se luny svit bliž k nám,
co šerá
mra tká
po thuiích sem a tam!
Jak v sntí šerém skrytu, tvých úd vzplane vdk! Jak hlas tvj v luny tpytu smích bude hrdliek!
pij, má
Ó,
mn
zdá se
láska bdí
—
tu,
ekám vk.
Cos duchového dýchá z té noci,
tak vlahá jak
v
ader
ní
mé
s
pikro je,
blíž,
tak tichá,
tvojich skrýš,
Osud kostky míchá, tvými
.
.
.
<í
62
pochopíš!
ij
MODLITBA DONA JUANA. Ne,
dosti
mám
jenž stálým
mn n.e,
již
odíkání chleba,
ekáním
života a
mn
abych hivny
již
okoral,
smysl teba,
je
jejich zaoral.
Chci žít, což znamená zas milovati, však pln erpat z šumných kaskád všec i
a
kdybych áblu ml se krví vpsáti, hokost již te cítit na ústech!
Pry chci Duj,
odíkání!
—
Jednu
chvíli
zažít
urit. Nuž, duše, masku sho! vte! Mrtvých nech mi kyne pažit
do Thule poslední
má
jede lod!
ik
6J
LÍTOSTI.
PÍSEIŠI
Žel,
Co
že se nevrátí víc! trhat
co šetit
moh*s
vlas šedý
Te
—
výitek
—
—
nifs
netrhal,
promrhal,
scvrklá zní
na
líc
.
.
tisíc!
Žel, že se nevrátí víc,
co kvetlo
—
kdys odkvetlo,
a nepišlo na svtlo,
co plálo jásajíc, tak
Te
výitek
zvadlý kmen
jen doutná
v
zá
pe, pochode. i
plnou nerozplá víc
Tak dlouhý zní
zní stotisíc!
výitek,
život
zní stotisíc!
-
64
.
.
— skromná
-
.
tak
že,
Kde bujný prs
a
bok?
kde písn, rej a skok? kde neb zlato kštic?
er
Tch
líto
nanejvíc!
že nevrátí se zulíbány nikdy víc!
65
MOTIV
Z
FLORIANA.
Ach, rozkoš lásky mizí, vtru dech! Ach, bolest lásky trvá žití celé! Já Sylvii dal všecko, ona smle
—
své slovo zlomila mi v spch Ach, rozkoš lásky mizí. vtru dech, Ach, bolest lásky trvá žití celé!
Jak hájem zde a v
ke
lupenech
zdroj bude hnát své vlny stíbroskvlé,
t
budu ráda
mít,
mi písahala vele! tvj dál se žene
Tys', proude, slyšel to,
Ach, rozkoš lásky mizí, vtru dech, Ach, bolest lásky trvá žití celé!
66
bh
PÍSE. Jestliže jste usnuly,
písn v jestli
mém,
srdci
na vždy zhasnuly
hvzdy
vaše v
nm,
co mi zbývá?
Pouze sten a matný svist, tese svadlý list s kraje opuštných hnízd,
jímž se
\trnika
zpívá.
Smutná hudbo jesen, mi zas a zas,
zníš
opakujíc
co
zmaten,
dl dávný Bylo, není
Jaký
div, že
hlas. .
.
=
houstne krev
a že vázne tón a
nelze myslit na
zpv,
úsmv
pi tom pomyšlení!
67
Mladých dívek tisíce ped zrakem mým, sladké, šedé pnice rosným osením. To je písní! To je hudby vzdálené, jdou
to je
lásky plamenné,
V3'toužené, ztracené,
kdo
to
jenom vysní!
tv
<-
68
~
GLOSSY A NÁPADY,
HEND^XASYLABI. Tak usouzeno
jest a
jež jist k líbání jen
nejsladšími rty,
zde jsou stvoeny,
že v pose tajemné vždy vštce, proroka
mám kráet svtem
tím ve
vážném
strnuti,
který pírodu a pirozenost jen
já,
a pravdu pedevším v své písni miloval. Tož zmlk' bych radji. Též nechci s velkými
a
se mnou stáli by Básník jest vždy žití vykláda; ten nejestnjší z všech mu název budiž pán. A život moe jest a jist mnohotvárné! se srovnávati v snech,
v
pi
této.
Tak básník západ zí,
svt jak
jak
v barvy zažehá
hoí požárem, moh' by mezi tím v svém vzntu hymnickcin celý, obloha jak
pehlédnout, kolem že jde dívka vesnická snad z žní se vracejíc? A mladá dívka ta má adra bohatá a lýtko arovné! To, kdyby moudrý byl, by básník zamlel, neb nechal pro sebe, a vážných matron hnv by nesnesl se na, na mravní cen své by tolik neztrácel a na své povsti.
71
Nuž, takový jest
svt
a lepším nebude,
však v útchu nám vždy
to
bude
jediné,
že také básníci se sotva polepší. s -tím lýtkem arovným Zrak básník zí vše Žij, pravdo života!
Ty, dívko, dál se chlub i
a
ader správn
s
plností!
ocení.
—
- 72
ÚTKY SNÚ. Otky sn, útky sn pod hladinou duše leží, a sotva
oi zamhouíš
a prchne všední života
tíž,
se v osnovu chytnou a
bží
v skon šedivého dnu.
Nejdíve pestré arabesky, hra stín asto burleskních, však brzy skizzy budou fresky a z ghirland
kvt
groteskních
noí díví hlaviky a brzy svt sn plniký je blondýnek a brunet smavých se
a elf, sylf a iiajad hravých.
Fak hvozd
vynoí zahoí
se tenniý
a rázem leskem
pl slunením, msíním
— Vrchlický: Skryté zdroje.
73
-
pl.
A zdá se tob, sám žes plul po modré ece, zátokou leknín a nad snivou se chýlíš hlubinu skrz husté
A
kee
lilk.
jasmín.
náhle zachvní,
proud rozpní, jenž k nebi tryskne,
zhasne, co blýskne, a
cítíš,
jak se
tese zem.
To kavalkáda cválá sem osmahlých tváí, bílých turban.
Sám
beduín ty
ve kterém
stojíš u stanu,
leží,
jak
poup svží
sn
tvojich
dít
.
.
.
Kde
se tu vzalo?
Jen sekej málo, a stráže syt
chceš se k ji
ní
lehounce nachýlit;
strh bys v objetí, náhle v
tom
hrom v sluch teškne zjev sliný
ti,
uletí,
však zbude pro vždy v
Pak chodby dlouhé zíš
tvojí
a
a hledání v nich prodláváš
pamti.
nekonené
vné,
v ústret šklebí, sta fantom po boku tob tryská, sta píšer chrní, funí, píská, výská, sta potvor v se tyí, sta trpaslík se
ti
tm
a Šklíba se a kvií a
s
klenby na tenké
74
niti
zelený pavouk
svítí;
v abrace mongola asi plá smaragd takové krásy, vezíra na epici pštrosílio vejce zvící.
Pavouk
sem tam
se
Jei chytiti chceš,
kolíbá.
on se uhýbá
pavouk
a bledneš blíže,
to není,
však ženy oko v lásky rozvíení. jež jako koka divá se to
chlípn dívá, oko žhne a mrazí,
sta
paprsk
hází.
až zemí plazí se dlouhý, zelenavý svit. Jej chytit
chceš
a procitneš
Útky
sn
.
.
.
koist svou
pustí.
Cítíš jen, hustí
kolem se snují, venku stromy šustí
jak stínové jak
a šedé
múry
poletují
a v okna tlukou.
Neznámou rukou tvá pikrývka se zvedá a jitra bledá
zá
po podlaze béží
a útki^
sn
pod hladinou duše zas
75
leží
.
.
.
Tak jak
tiše
bez hnutí
leží,
mrtvý pod neh^-bnou spží
a na tebe
civí,
škleb
a
cizí
kivý,
prázdnota šedivá stízlivých dn.
76
—
POD OBRAZ POULINÍ TANENICE Štíhlé
tílko,
smdá
Z DELHI.
líc!
stotisíc
adrech
cetek na
a
šíji,
co se v nachu shawlu kryjí zmije kštic!
Z koen rozcenný
ret,
kvt
puklý
kaktusový do purpuru, v perel dvojí ztajen šru amulet!
Krok
poskok výbojný, pehojný, i
pás, jak
bambus pohyblivý,
horký dech vlá
z
erné hívy
opojný
A
se ztulí,
a
tajemné
77
se hne,
všecko na
ní,
af se tyí,
a
a Hoí
cinká, zvoní, se kloní,
se pne!
barvy! Svítí skvost!
Naivnost tanící
tu zradí loutku,
však spí v ret dtských koutk Smyslnost!
Chvjná adra, pružný tisíc
bok,
slok
o rozkoších cizích šepce,
co se nožka zvedá
kepe
v nový skok!
Dít
ulic
delhických,
co tvj smích íci chce mi, co tvé oi,
Mladost po v paprscích?
z nichž se
Též jsem býval, jako
mladým
mn
toí
tys,
kdys,
mám z jara doby svží, v dlku smavé brady stží co
skrvla bvs!
78
—
PO OPETNiM VYSLECHNUTÍ „FAUSTA". Jak opt k tob po novém vyslechnutí,
patím! jak Jemu bylo, když chtl, však nemoh'
ó dive,
Mn
jest,
zít ve tvá Zemduchu, v hloubi cítil,
a
majestátní
tu
sílu
zjevení!
Ach, zjevením jest vždycky každé arcidílí), v snáší se k nám Božství, v hovoí k nám Nadšení a Velkost
nm nm
i
Láska;
co
ped
,,to,
jak
ním prchá plaše, tísní všecky",
co nás
sám
V mé
jsi
pravil,
—
..všednost".
duši doznívají
velebné tóny všecky,
-
79
-
má se chvje, výše hlas v ni padá jak ve Markétin žalá; Jdi, zjevením jen krásy Jen duse
co
hýt
s
mžeš zachránna!
80
ARARA. (Slenám
Dv
Marii a Zdence Kalasovým.)
léta
jemu pouze
chybla do stovky, a
vždy se houpal dlouze
na rohu pohovky.
Nedbale hlavou sek'
hodil.
zobcem sem
a tam,
do všeho kloval, chodil po dom. kam chtl sám.
domu miláek
Jen staré paní
—
byl
její
—
však více pranikomu svj drsný dopál skek.
A jí
a jí
vítal
ji,
a
s
bohem
na odchodu dal, v hlasném kiku cukr z ruky bral.
-
81
-
mnohém
Tu odešla ii
ta
milá,
všady hledal zrak,
neb duší domu byla, snad nejvíc truchlil pták. Víc
neslít'
a nespal,
a
s
svého
bidla
n.epil
nic,
hrdla chraplavého
z
skek
n.e vydal již
víc.
Tak minul týden touhy, jednou ve plnoc skek drsný zaznl dlouhý,
tu
skek náku Tak dojemný
o pomoc. a žalný
se dál a dále nes',
znl pes chodby v dvr dálný v sluch divoce všem kles". Kdo
vstali, ptáka zeli, dvakrát tlem škub', a druzí ráno mli
jen
již
v ruce ztuhlý trup.
Prý srdce puklo jemu, tak
pemohl
jej
cit;
kdo zvyk" se smáti všemu, mž' k smíchu mu to být!
ví
Však domácí to a asto ieiich snem
82
(dnes vycpeiii mezi kei
pták
pod oknem)
stojí
Skek
letí
tak jim známý,
tak mrazný, zoufalý
a
I
již
a
komnatami, chodbou do dáli.
letí
zní
myslit na tu tak
musí,
rád míval pták,
tžce povzdech
dusí
a utírají zrak.
A na
tu
—
léta nyní!
jež z Brasilie k
nám
pivezla,
stíní
jej
již
—
hrob neuzený tam;
Však za
níž stesky naše
pes moe se nésti
v palný
jih
budou plaše
až do dníi posledních!
83
STOPY V SNHU. Kam
pohlédneš,
se leskne
—
kol
samý
sníh
stopy v závjích.
Jdu po nich dál, je rzné zím, nad jejich románem se chvím.
Ty
první stopy mužských bot zde za bojem šly o život.
Ty
druhé, útlé v
snhu bl,
pták jakby lehce peletl.
Ty
tetí,
dtské v úbli,
tak jakby z místa nechtly.
Ze snžných co tu mluví hvzd, snad celý lidský román jest.
A všecky koní
u
eky
.
.
.
Kde cesta v obzor daleký?
pívoz tady ani most Jen do vody a na vnost
Ni
*
84
.
.
.
.
.
.
VÁNONÍ PlSE PONOCNÉHO. Celý boží rok a dlouhý hlídám lidský sen; nejradj pln ilé touhy vyjdu v Štdrý den.
Pod nohou
sníh zmrzlý chrupe, vzdech kol kišál jest, dole já, výš msíc cupe
v sboru tpytných hvzd.
Vyjdu
z
chaty na podmstí
Všady svtla dnes; co plá kolem blaha, štstí zemí do nebes!
Zatoím se pod podloubím vzhru k radnici, jedenáct u kašny troubím
v svtel smsici.
.
.
Ze všech oken svtla kynou, strom za každým z
vtvemi
nich,
se stuhy vinou,
cukrovinek sníh!
A tch dtských oí plá až do
že
má
jejich
radost
tmy sem,
vlastní vstává mladost
úsmvem.
Z všad to svítí a se tpytí, zvuí pesladce po stíbrném kráím k\'ítí jako v pohádce.
I
tm
z
mrtvým na hbitvku
moe
na
vzpomínek,
každikém vzplane rvku
aspo
plamínek!
Takto projdu
mstem
celým,
cítím radost všech,
pod
krem
utajím
až stanu
ztmlým,
svj dech;
Poloukryt v zbožných davu pl v kadidla dým Ježíškovi ku pozdravu dvanáct zatroubím!
^
FI ZPRÁV Jen
O SMRTI GIOSUE CARDUCCIHO.
vných
s uritostí
co smrtelné
kmen a
padá. sladký
lovk
kvt
šat,
schne v záhonu
musí umírat.
Když Dryada a duše
zákonu
svi asný mní
kvtu
ze stromu odletí
rozplyne se v dech,
pes všecko píse zbude
v
pamti
a zníti bude v eonech.
Tak
vzlet orlí
Tvé
V Tvé
básníku.
Itálie
ti^etí
Jsi odešel,
svj
mPs
dílo
úkol naplniv, a notu slavík,
ní
písni bije
zde
jakf)
div!
srdce vlasti
nech vlastní Tvé se zastavilo v Tvé písni vzruch a vzlet a i
svatých
hnv 87
íš!
-
dál, již,
ideál
A
silou,
ten jak
v
žití
Tob
vlastní jen,
mohutný Tvj zpv dál zní a byl by Tebou svtu odcizen
hlas poesie poslední!
u
-ír
-
88
—
zní,
ESKÁ
POESIE.
(Panu Jamesu Carletonu Youngovi v Minneapolis se zásylkou svých knih do jeho sbírek.)
Jak pilná vela tkáš po vlastech v dálku všech, a sbíráš zkazky, dje a srdcí radost vzdech; i
a tak chtrs také míti
kus poesie z Cech.
Jak budou tyto
listy,
tch hvzd, velduch kde ady
pár neznámých stát,
svj pyšný slaví vjezd? Však chtrs je tak je pijmi
—
i
zde vstup k chrámu
^
^
— Vrchlický: Skryté zdroje
89
-
jest!
QOLDONI.
Bylo
to šuškání, bylo
to
povzlet
okolo stmlého balkonu,
mížemi ve svlac poletu, v levkojích, ve ržích záhon
za jehož
kdosi stah' gázovou, ržovou oponu, na které stíny dne v peletu vždy podle pírody odvkých zákon frašných sta dlaly pemet!
Andílk
tisíc
zpívalo
pták
teskly tam
tam
bušilo
v kytary,
tam, bzuelo vel;
šampaským
kypící poháry,
tam perutných stel, Amor tam nadarmo nechodil, šustilo tisíc
nežli se Qoldoni narodil.
^
-ir
-C?
—
90
-
íí.
Celý ten století divoký karneval, spolenost v pomalém rozkladu, rendez-vous v dramatech jeho si dal, zatím svt tásl se v základu. Scény své v kulisách smál se a stále smál zdrhuie uzle lstí, náhod a úklad, než padli harlekýn, pierrot, principál zhrouceni na jednu hromadu.
Celý se život smál lehký a veselý, kordy a vjíe, lorgnony, paruky, nebesa postelí, park vy stíny; Venuše v besídkách, Diany v koupeli svtem jak divadlem v hodinách rozluky guillotiny. táhl stín — kdo všim' si?
—
91
z PAMÁTNÍKU.
J.
(S
S
vnováním Goetheova
vné
Fausta.)
básn kaskádami
Tob
podávám
af se
zavrou
již
jen sebe,
nad námi,
vždycky otevrou nám nebe.
Nech
je
mne v
nich najdeš, já
budem
ísti sami,
92
vždy
— Tebe!
Sama! Sama!
V samot
život
plyne;
ti
climurii drama
kdes bez
A
to
já
já váhal,
te
hyne
oiiiasu
.
.
.
nevdl, blížit se
dvojí cítím
tob,
k
žei
.
.
ním
Snad mohli jsme
být sob.
Mužem' ješt? Jako dva, kdož sob pejí,
kvt
dešt
aspo v
snech pro sebe chtjí! Dnes teprve to vím,
my
mohli pilnout k sob. Je
pozd?
Ci všecko
již
—
v
Vše dým?
jedno m
-
93
spí
hrob?
VÉCNÝ MLATEC. (Jar.
Vny
Kvapilovi.)
rnlatec
—
Smrt
chodí lánem svta,
do své stodoly obilí vše smetá.
Tam
je
vymlátí,
nikoho se neptá,
pak jde zase dál a zas jiné zdeptá.
Na svém ešet zrní prosypává,
bu bu
si
Umní,
to
Láska
—
Bu
to hlavika kueravá, svží,
—
94
-
Sláva
bu
to
tým
šedina kde
vin,
leží.
Bu
to
pat
to harlekýnu,
bohatý r.
všecky ešeto
svém
skryje ve
klínu.
Všecky prosype
.
.
.
Co mu Krása, Mládí? Zde
dlí
chvilku dnes,
zítra dále pádí.
Divný mlatec
ten,
klasy v prstech drolL, co tu blaží nás, stejné, co nás bolí.
Na kostnatou dla všecko klade, v slunci prohlíží
zrní
staré jako mladé.
Nešastný
ten práh,
kde zavadil nohou, mlkne zdroj pták modrou pod oblohou. i
lovk
zdrcený
bolest v cítí,
dom
slzy své
ani nepoítá.
-
95
-
vítá,
Ku všem i
k
nám
dojde On, nejinae,
a to srdce jen
pláe, pláe, pláe
-• 96
.
IMPROVISACE. (Paní
„Jí
dejte
H***.)
Je dejte plnou dlaní,"
lilie!
shrte pívalem Jí na prsvitnou skráni, a jestli s radostí tam slza dík leží, tím budou vonnjší, tím více budou svží. ie
Neb jako strážný duch šla s ním a pi nm a v jeho boj a trud vždy sladký ukoj vála, af duší sestra Jí
Co
mu
a bytostí jak žena
nikdy nedotkla se žádná losu
zmna.
více íci lze? Šla vedle a s ním
jak duše
Sám
domu vždy
netknul se
a proto
lilie
jí
jí
stála
žila,
tak tichá, snivá, milá.
as, bl
vizte jejích skrání
plnou sypte dlaní!
97
HENRYKU
IBSENOVI. Moriluri Te salutant
Z mlh fjordu, jejich závitk a taj Jsi pravdy shince vyšel hledati. Tak ve posvátné mága závrati Jsi stanul nad hlubinou mrtvých ráj, kde s Qyntem Brand se musí potkati.
Muž
rozumu,
m.už
bujné
obraznosti!
Tvé jakby ob duše, básníkti! Co mezi nimi? Lidský prach
a kosti,
bez kídel duše, sklány do všednosti s démon skeky v not slavík.
O, zadívat se ke dnu duše lidské!
To
Medusy tvá, studna kvílení, to propast hysterie, šílení, hnízdo apatické vidt, íci pak se zkamení.
tof
desillusí
zít
—
.
—
.
.
—
Tys promluvil. Tvé dílo mluví za Té z mlh fjordu nesouc pravdu s krásou v Spi! Vtší nezdim' král ve šarlaté! síly majestáte! Spi v zhrdy Své i
.
.
jih
.
Lež, klam a sobectví, stud falešný, zlý pych, jak feny spráskány se svíjí v bláté u
nohou Tvých!
99
ANTICKÉ JARO. (Památce Giosué Carducciho.)
Opt
je
íu.
smje
se
nivou
šije
Jako kdys u Honiéra záícím sluncem zlatým,
^s
podléštky,
petrklíe,
ve kštice
thují,
dubu, jilm, v jalovc trsy dýše, echrá všecky, probíhá mladou travou,
rosou vlhké osouší nožky bílé
pachole
—
Jaro!
Ty je nezíš. Dusivá drží hlína Tvoje ústa bohatá sladkým zpvem, ztichrs navždy, nedokas více plesných paian
jeho.
Marn zvedám, knihu Tvou proítaje, plný kalich vršitý v Tvoji poctu, marn Jaro pes rám mé se shýbá,
zvdav -
100
-
hledíc.
Zí
jen slzu, do íše která padá. stopy zí jen Myšlenky prchající, jak zde všecko uniká, mizí, pejde
láska
Co
víc
eky, Jaro
íci?
Hute
jen
i
sláva!
odpoutané
slapy, zatlucte, slavíkové! je
tu!
Antické jaro dávné s
kvt
svých th\rsy!
že rovnž s lítostí smutnou po tch v Hades kdož dnes schýlili bujné hlavy; Takto íši radosti zkazí vždycky Zel,
jediná
101
krpj!
NEBESKÁ HUDBA. Já sen
ml
v noci dnes,
ne sen, spíš vidní,
mou ba
duší táhlo
pi zavených víkách;
spíš, já slyšel
sbor mnohohlasý, jednohlasý pozdj
provázen jemnou hudbou jak na šalmaje polní,
jako perly padlo vždy pár zvonk, pak flétny znly v tom a umíraly zvolna v obojí teskném plái, však vítznj' a mocnj' ples pezvuil plá, jásavý ples hlasný
kam
dtí.
z
úst
a
pipomnl
To jsem si
práv:
Noc byla Velkononí, ta,
v které Vykupitel
—
102
slyšel
odšoup' skály
tíž
jak pírko doupiiákovo, vstal
velký a
silný.
Tu otevel isem víka.
V mé v
jizb bylo
nmž
divné svtlo,
bílé,
rámy na obrazech
jak žhavé lišty plály,
však v temnu dlelo vše, co malováno; a Goethe s Dantem nad mým stolem ve tváích nesli úsmv tak zvláštní, písné rysy obou tak jak
zmkly pi té hudb, svtu odpouštli,
by jeden z
zlobu,
druhý jeho kehkost;
kalíšku azalek
jak jiskry
modravé cos temnem trysklo
a haslo v mžiku.
A hudba vždy
ta s tím
zpvem
znla, ale blíže stále až zvolna vrátila se, zmlkla mé duše na dn, kde spala ped tím. slabší
Pak teprv tuhý spánek bez sníj mi zavel víka, bez barev, tupý,
nmý -
103
—
jak balvan,
jenž
druhdy
tížil
Krista,
než doupnáka jak péro \e\
odšoup' v svaté Velkononí
ti
i^
—
lOí
ft
jitro.
EPILOG.
Vrchlický
:
Skryté zdroje.
NENIE.
Zpvná
ústa moje,
vy se nezavete, nechf kolem vás všady
hoké
býlí kvete!
Zpvná
ústa moje,
vím, vás neumlí, ani
havran skek,
ani
vytí vlí!
Co vám ptky,
boje
dravé, dlouholeté?
zpvná vím,
ústa moje,
vy nezmlknete!
Vím, vás budou jednou
lucernikou hledat, prstem ven vás hrabat, s
každý kámen zvedat.
-
107
—
Vy
budete zatím
pryskjníku íškou, nebo svlacem vonným, nebo pampeliškou.
Motýl bude píti vše, co ve vás zkvete, zpvná ústa, jemu vy se nezavete!
Ješt po mé smrti, kdo jen bude chtíti: motýlu i ptáku dáte ráda
Na hrob
píti.
af sníh padá,
kde jen routa kvete
zpvná vy
se
ústa moje,
nezavete!
108
.
.
Snad nezpíval jsem vždycky, co jsem ml, však jist vždycky zpíval, co jsem chtl. Bylo vhod? Nebylo? Zpíváno jest,
—
zní
v sadu
to,
lesem, ba u
všech cest,
v hlomozu mst, neb všady jsem kráeje myslel a pl, ne co bych snad ml, le sám co jsem chtl.
zní na vsi to, zní to
109
-
DIALOG ZÁVÉRECNÝ.
Má Když
jsi
dcera:
tolik,
tafko milý,
jiným napsal v kratochvíli, napiš
nco
svojí dcei,
která v tebe nejvíc
usmj
jako slunce nad
pouptem
mn
bude v krátku. prosím o pohádku!
stane-li,
Pkn
ví,
se a hni jen retem,
Já: Bylo
ba bývávalo!
tak,
Dnes je toho, v, již, málo. Pišla jese, pišla zima, tu se to jen klímá, dímá, samý sníh kdy ped oima! Kdys tvá ruka lehce ukla,
kra mého to se celé
srdce pukla,
otevelo,
-
110
-
nm
co v
velo, ihned znlo,
a se kolem písní chvlo. Dnes jak zaklepat máš
—
nevím.
kouzlem dvím,
Ale klepei, které v hlásku tvém se tese, i
mé
srdce
oteve
se.
Má dcera:
—
Nechci tlouci
prosím
pouze.
Já: rád vyhovím tvé touze. Zavládla kdys velká Nouze, Slyš,
úpl v jejím jamu pout Paleek Lidožrout. V posled, v nejhroznjší i
chvíli
sami dva na svt zbyli Lidožrout a Paleek,
—
malý rek! sob. „Hlad mám!" kikl obr v zlob, „Hlad mám!" Paleek vzdych v mdlob)e.
velký olbím
Chvíli stáli proti
—
—
Sníst Co si ponem? erta bychom z toho mli, tož
si
se
máme?
radj pokoj dáme,
jak dnes, tak pro život celý.
mn
bys mít moh'? co ze jsi stoh! ty bobek, jsem Já Zmizel bych tvé ve itrob
Rci,
-
111
—
snad až píliš v krátké dob, prášek malý, zblo a hoch. Já však tebe? 2e bych zmoh'?
Nevím sám, kde bych
t
chytil,
nikde bych se nenasytil.
—
Kde jen zaít? Zde i tady? Nad pebytkem mel bych hlady, za cílem se
marn
ítil!"
„Skoro pravdu máš v tom, dít, tož se oba sníme hbit!" obr pravil okamžit.
Má dcera: Chápu t. Chceš pokoj
mít,
staí páni pohodlní, nevíš
sám
však, dals' mi
která dole, jak se z bludišt
obrací
mne vede v
mj
Nemohli se
Paleek
i
nit,
vlní,
sled,
k slunci hled. snísti oba.
Lidožrout,
vykali, až prchla zloba ta tíha denních pout: každému být k službám jen zápasiti v noc a den. Nechm.e toho, nco nkam i
zmizí,
vždy se
roztaví.
Na tvou parabolu ekám, v sled se jádro dostaví.
-
112
-
Já: Zkrátka, af
mne kdo chce
píse má
já
i
jsme
viní,
líní.
Má dcera:
—
Není v sled to
dobrodiní:
„Loquax senectus" vždy
byla.
Já:
Pravdu máš, má družko milá!
Paleek
i
Lidožrout
svých pout. tomu v lesku niv i v boui hrom. Nedáme se ... neproniknem radj nejistot zvyknem, s kterou stojí, upadá cítí
každý
Píroda
tíž
jak velí
,
u nás slunce nadvláda,
kde
jest slunce
—
dobe bývá
Má dcera: Oko mé
se v tvoje dívá dosáhnu vše již, výsledek hned uslyšíš!
Nech,
já
Paleek
a Lidožrout,
zbavení pak zloby pout,
-
113
—
sotva mine nebezpeí, spíš jsou nepátelé vtší malý s velkým malá nadj na shodu se vyhnou radj.
—
—
Já:
Nuže k asu, co
s
tím chceš?
Má dcera: Nco, báse, promluv
pravdu,
lež,
jen.
Já:
Na
lidské
Dít mé, kdo poslouchal Ušet kritik mne palby, dost jsem toho lidem
svj
bj-?
ek'
vk, malý za to vzal jsem vdk. Zeptej se, co z toho vdí?
za
celý,
dlouhý
Nco
mladí, málo šedí, celkem skoro jako nic. Nehodlám se z plných plic namáhati ....
—
114
-
šalby?
Má dcera: bra
jak chceš,
se,
Sebe víc málo zmže.
Kdo zvyk' rozhazovat rže
—
nemž' víc zpátky. cestou svou Af se nutí do pohádky, kdo rád zval se pohádkáem!
Já:
Své jsem ek' a nejsem lháem. Lidožrout a Paleek. ferina a velký rek
vzájemn
se pochopili,
navzájem se nesndli, oba bodí, zdraví zbyli ze sporu, jejž pozvedli.
Dlejme
esnek
to jako oni.
rže
páchne,
voní.
S leckým's jsme se vyrovnali, leckomu za pravdu dali, le co íká lidem konec?
Má dcera:
—
Byl kdys zvonec, Velmi hladce! na ten když jsi uhodil, pohádky hned konec byl.
-
115
—
Já:
Pravdu
dla
již
má dcero drahá, po provazu sahá.
díš,
-
116
OBSAH. PROLOG
Str.
Skryté zdroje
5
Z tch
7
nejsi
šastných
8
Posláni
PENSEROSO.
Rackm
nad Vltavou
Podzimek
Píse
života
13 14 15
Modlitba
17
Rada Ananké
18
Plutus
20
Dv
22
sochy
19
Konec dne Tucha Málo a mnoho Dech hrobu Dny — drahokamy
24
Radost a bolest
31
25 26 27
30
sn
32
Píse každodenní Ve chvíli apotheosy
36
úbytek
34
Kameje
37
Píse
39
AMOROSO. Dojem
43
Jarní povzdech
45
Jiná
píse
46
Ritornel
,
47
Sonet
48
Sloky
49
Z divanu Omarova
51
Bílé ruce
5S
Píse Do alba Neznámé
59
60 61
Serenada
62
Modlitba dona Juana
63
Píse
64
Motiv
lítosti
z Floriana
66
Píse
67
GLOSSY A NÁPADY. Hendecasylabi
Útky sn Pod obraz pouliní tanenice z Delhi Po optném vyslechnutí „Fausta^ Arara
71
73 77 79 81
Stopy v
snhu
84
Vánoní píse ponocného Pi zpráv o smrti Giosu Carducciho
87
eská
89
poesie
Goldoni
85
90
Z památníku
92
Vný
94
mlatec
Improvisace
97
Henryku Ibsenovi
98
Antické jaro
100
Nebeská hudba
102
EPILOG. Nenie
105 107
Dialog
závrený
108
^
PG 5038 F8A17 1895 díl 62
Frida, Emil Bohuslav SouborPxé vydání básnických
spis
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
FROM
UNIVERSITY OF
THIS
POCKET
TORONTO LIERARY
>áí?#tXí^:
