poslední sonety samota S038 FsAn 195 '12. ;asnio

poslední

sonety samota

S038 FsAn 195 '12.

;asnio

Pnrchasecí for the

LiBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO froni the

KATHLEEN MADILL BEQUEST

POSLEDNÍ

SONETY SAMOTÁE. NAPSAI.

JAROSLAV VRCHLICKÝ

(1890

1895.)

íUKUHÉ VYDÁNÍ.)

V PRAZE. I

SK

EM

A

N.\KI,

AUHM

189tí.

J.

OTTY.

VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA.

:^03^

lííf

I

SEP 2

2 1966

1126941

ak mnich, jenž cely život dlouhý, chudý, nad kancionál schýlen s bledou tváí tkal kosmu celou báj do zlaté pdy, a sestár' v

Tu

bázni, zda se dílo

zdaí;

Bh,

sbor andlský v zái, vyzáblými údy, tam démonv sbor, jenž se v hloubi sváí, se Satanem, jenž celý zlobou rudý; v

trojhranu

dav poustevník

s

A mezi nimi mostem devo jak rád byl, že ty spojil

to

most, jenž vede do

kíže,

—

svty sporné,

hvzd

z

pekel díže!

Jsem jak ten mnich. Jak maluje, tak píši, tu duše ráj, tam hmota, dláto vzdorné moslem, svaté umní, mi k výši! !

Bu

—

I.

SONETY HEROICKÉ.

Hrob Mojžíšv. na hoe, a divný

)tál i

cítil,

jeho

žil

cit

krev jak

To

bleskným

meem

byla Smrt.

dech

žití

jak v

chtl kiknout a v i5eol on se

Co sve, Lid

eká

On

—

srazil.

jak se plazil,

se, pavuina, darmo! Jiskra uhasíná,

všeho

—

asyl.

vše nic a prázdno nyní,

dole, lid chce

V tom ohromný mrak

A

líná;

chvl

vrací,

co chtl

mrazil,

náhle k zemi

cítil,

nm

jest

andl Hospodina

než promluvit moh', jej

jej

modlu

míti.

svahy hory

stíní.

že byl malým jim v svém celém žití, by píliš velkým nebyl ve své smrti, hrob jeho andl rozmetá a zdrtí.

Sen Šalamounv. )to

by

cherub

sen Jeho ostíhalo, zlý džinn nemoh' k

nástrahami

s

sto

k jeho

sto

s

lžka

tulilo

mei nahými mu

Sto u dveí ...

se

nmu.

lemu,

u hlav stálo.

A pece, jak to málo, odumít chtl všemu,

v své duši horkost, dal

vli náhubek, svor

srdci

svému,

a zmrazil moudrostí vše, co v

nm

plálo.

Však jeho sen byl silnjší a vtší, kdos na jeho stál ebenovém prahu, nemusil ani lidskou mluvit

eí;

dob cítil rosnou vláhu Sulamity, chvl se rajskou keí bvl ráno mrtev pod cherub mei.

Po dlouhé

rt

—

Pod

assyrského bojovníka.

reliéf

I\a koni Jede v hrdé, mužné pose, na hojných kšticích sedí úzká mitra, vous zkaderen, tvá vyzáblá a chytrá, luk s šípem uchystaným spuštn k noze.

Zda shdí supa zda

lan

kdes po obloze?

let

stopu, jak

ji

uzel

z

jitra?

Co hádankou se plíží v oko z nitra, neb íhá snad po soka svého voze? satrap neb náelník kdo uhodne, v boj spchá neb

Je král to,

jak zachycen

Jen jež

se

tlupy, již

zpátky,

byl tady mistra dlátem

?

síla mluví, ta, na vrah trupy klidn stoupá, ve vln povrch hladký

konejšíc, když

lup urvala chvatem.

Poslední sonety samotáe.

10

Cestou Argonautv. iVdyž s Argo jeli plání Euxinu, den chmurný byl a k. západu se klonil, jak velké ptáky vítr mrana honil, kraj celý tml se, hory stály v stínu.

Tu

dálky divný obraz v skalin klínu mlh, kam ervánek krev ronil, mih' v zrak jim, lidské tlo orel clonil

se

z

zmtí

svou perutí, a pod ním v prohlubinu

Krev stékala jak erný píval.

—

Tlo

chvlo v divé kei. Mžik! Zeli bleskem rozbrázdné elo.

se zmítalo a

Vše zmizelo, vzlyk Jak vlny

Nm

kvílí,

moem

letl hlasný

.

.

.

a jak vichr jeí!

každý víc v svj

stulil

se

pláš asný,

Amfora. IJo krajích hebenatí táhnou draci a chvosty svými do kola se vijí, ty ek' bys: mají žíze, z vásy pijí, lak vypoulený zrak jich v hloub se ztrácí.

Kys athlet v stedním poli javor zíš prsa sklenutá a tuhou šíji, naproti orel v boji

zdobné noze

a k

Co pohár z

co

.A

z

nho

lstivou zmijí,

sedli

drobní

síly,

pi homérském kvase, vášn v žíly plálo

nho sen a domnnka nho jako dnes v

však z

ptáci.

se naplniti dalo

kráteru toho z

s

kácí,

i

—

tak málo píštím ase

plá formy nesmrtelnost v ryzí kráse.

13

Smrt Glaukova.

Uo

srázu hor

jak

mrano

o

hmí letí,

divný hon. Vír prachu

lidským

s

eht splývá, zem Dryady v kee utíkají

A

v tísni

svých zdrán

o, leží

hiv

hnvným

v strachu.

a kopyt divém

které lidským živil s

blátem

mohutný Glaukus

vzmachu masem,

potísnným

vlasem

v krve vlastní nachu.

Venuše vítzná se nad ním tyí ti všecko, zajdiž »Mnou zhrdas! Smích její polnice Jak bitvy Jeí.

O

Však bohyni

v

hlasem

chví se žasem,

tvá

zmírající

oeml«

kií:

rázem nežli v dlouhé kei pro ženu zhynout malomocným hoem U »Líp

konm

13

Adraste. jAu

zátoce,

již

husté

sítí

skrývá

chvj né ttiny shlíží, kterými Okeanos jako míží se asem na svt s udivením dívá, a ve vlnách své

Když mha stín

a Šero

mohutný

se

podveerní splývá, opatrn blíží,

skrá olympickou tese

i

jimi,

husté kštice

tíží,

hlavou k vlnám kývá.

A vlny rozdlí se; stará Víla, dce Okeanu s šedým vlasem dlouhým, však na svadlých rtech vlídný Si

úsmv

matky,

sedne k bohu, jemuž kojnou byla,

jenž u ní je zas

šastným dckem pouhým

O, kterak ševel rákosu

je

sladký

.

.

,

1*

Marsy as. jMe, i

smšným

nebyrs.

Mla

tebe ráda

sama velká Kybela, hor

ty s

dol rodný opustiv

T

paní,

kráel za družná stáda.

flétnou svojí všady's

zhubila jen

s

i

ní,

ApoUinem váda,

snad sebe precenirs a v prudkém vzplání všech cit v struny sáh' tvá vlastní

Bh

jsi

mocnou

dlaní,

odvaha tvá byla zrada.

neúprosný za živa

jak zajíce a frašnou

t

kží

pak olympické ozdobil

si

stáhnul tvojí

plece.

Však est je tvá. Ty's po nejvyšším prahnul, a když jsi pa, ty's padl s bohem v boji, jsi jak on stejn nesmrtelný pece.

15

Hrob Orfev.

^de

v cvpriších

a

myrtách šero dýchá,

a v poledne, když v zenitu

Heliv

svou nejjemnjší perutí a Sto

hon

muž hymny

vz

stane

nebes, tady zeíir vane ticha.

z

hmí svta vava lichá, knzem, žena Musou stane

dál

zde

se

a

sloka jako rosa kane

na urnu, v níž

spí básník,

Mus

všech pýcha.

polibky tu bázliv se snoubí na milenc rtech, ó Jak zde jsou Šastní ve tmavém hvozdu u Libethry zídla I

I

A

stromy oddechnou-li

a v nich když dí

chvt

sob

z

se slyšíš

hloubi,

ptaí kídla,

každý: »Mrtvý Orfeus dál básní.*

Osm

reliéf ze života Jacchova. I.

Vychování. y

sluj jej

a

ped zlým hnvem Hery as Merkur kídlonohý

Nissy stinnou

zachránil v

nymfám svil dcko, mezi bohy

než vstoupí v mládí

vném

z

naší sféry.

Zde v úžlabí skal, hvozd jež chránil šerý, jej Nymfy kojily a satyr mnohý nad laur a betan sklánl kivé rohy, až k slzám dojat; hromu pod údery Když praštl hvozd, hned slétly se vše Musy hudbou edenskou v ráz utlumily kvil vichr v skalách, boue líté hrzy. a

Pan kosa vzbudil, by pl ze vší síly, Merkur ve vzdušné se stavil chzi zít dcka rty, jak z Dryad prs pily. a

II.

Réva. \l

hnvu

lak Hera neustala v

hoch musil prchati dál v kol srázné sluje

Pan révy

stny bylv

jejím štítem.

vchodu planým chmelem skrytém zasadil tu husté loubí,

zlatý hrozen

hle,

co

hloubi,

našel tmavší ve stoletém doubí,

sluj

Ve

lítém,

lesní

Kentaur

zní

k

modrému

zem

Kdys rann jeden

se snoubí,

pod kopytem.

ve zoufalém

boji

se k sluji doplížil a umíraje

chv

hrozny zralé v divém žehu žízn.

Je rval a hltal.

jež

—

V

staré síle svojí

ráno zdráv, a Jacchos chápal taje, lidstvu dát má v ukoj jeho trýzn.

vstal

III.

Orgie. lun jako jedle v nesmrtelném mlidí vstal s tygí kže, chopil první íši, kde vela šáva ohnm, zve ji k výš!,

za ním zástup divých

ha,

Maenad

pádí.

Faun buší v cymbál, Silen syrinx ladí, žen zraky žhnou, a adra íLskn dyší. jich

Evoe

!

i

kde Tisifone

A

chmurný Ereb kšticí

velká radost náhle

a zástup jásající

slyší,

tese hadí

letí

hímá svtem, v trysku,

div nezasypán listím, plody,

kvtem.

Jak vichr hímá tato honba divá skrz Asii do zem obeliskíj, až vzbuzen Memnon sám v jich vavu zpívá.

19

IV.

Cestou

y

k

N

a X u.

nachové íze vstoupil na lo kdysi, by k Naxu tyrrhenští s ním plavci jeli však sotva juna královského zeli, vrhli se, ty lané moe krysy

na

On pouze kynul, tygi tu na zdivené z všech kout

lo hle,

a

rysí

lodi

hmli,

révou stožáry se stkvly, plachet zlaté, modré hrozny

stála, s

visí.

nž spjali božské ruce, spadly samy, záivý lesk splýval kol krásné hlavy, jež se tásla hnvem.

V

ráz provazy, v

hle,

I

seskákali do vln v divé muce,

roj

delfín

z

co šíré nebe

nich stal se, za ním splýval, znlo sladkým zpvem.

20

V.

Ariadna. ak do perleti hrála moská pna, kdy pistál, ostrove, na tvoje behy, vzduch vn, kouzla plný byl a nhy.

bh Tu

i

ml,

jen

chybla mu

žen?.

Ariadnu zhlé, v snu stená, svdn padá v ader snhy. Thesee! rtv chví se, vášn žehy v snu se nití líka uzardná. spící

vlas

O

všecko

erný

»Co Theseus? Já

bh

ped

tebou stojím,

t

mít a milovati lépe, chci rozkoš edenskou dát všem já

chci

dnm

tvojim!«

hru boha Šastná, Kentaur, oba na hbetu, zem tepe, pes moe v souhlas tleská Hellas krásná. A

již

sotva padla na

VI.

P

r

i

ap u s.

na bozích mstí veselé se

1

Lampsaku

dí

chvíle,

to strže pohostinné,

kde plna betanu sluj tmavá kyne, hrdliky Venuše, to víte, bílé

Tam poat ros

Nymfy

než

on

byl,

dít rozpustilé,

v lásky hrách a neznal

chytat a

je

v

pée

jiné,

rokle stinné

rvát v bujné veselí a kratochvíle.

Však nebyl chytrý jako otec v

kvas lásky

žel,

A

Silenv

s

Vestou Silena

tu osel

zaal

jeho, si

pozval,

hýkat.

Priap lek' se, nechat musil všeho. v nevas vždy se osel ozval,

Tak posud

a nevinný vždy za to musí pykat,

VII.

cum

Utile

Z

dulci.

tuširs to, ó bože sladké révy, když teštil Maenad ples a honba divá, že v jádru všeho antický chór zpívá, že vrou tam Fáta gigantické hnvy ?

;'da

Že Oresta a Filoktéta evy tom kvílí, Antigony duše snivá

v

Oidip slepý v dálku kývá, kde oltá smíru vní bílé dvy?

že lká tam,

Že kozl

krev,

jež

a thyrsy, cymbály

kik

dívek,

íza

s

po kamení kane, a kotle, flétny, jejichž

padá bok,

Vše nesmrtelnou tragedií vstane, v hnv Aischylv se vtlí, vnec kvtný v

skrá Sofoklu

vtká, v Euripida sloku

23

Vlil.

Modlitba

k

J

ac c h o v

i.

v jiných Olympickych zniknus zmti, ó dárce révy, jako oblak bílý

Unes

se luzný zjev

svt prosa

tvj

jest,

v

chaos druhých

as neúprosn

chýlí,

letí.

Však my t známe, vdné tvoje dti, tvj ohe posud v našich žilách pílí, tvá radost v

tvou

pam

oích žhne a v srdcích každé naše dílo svtí.

kvílí,

Sta íší hlásá jména tvého slávu, ty's nesmrtelný jako lidská mladost, to zapít nelze, pokud srdce buší,

Ret pokud hledá krásnou ženskou hlavu, smích pokud zvoní, pokud zpívá radost, ty

svta stedem

jsi

a

svta

duší.

24

Teiresias

V

ped

Persefonou.

tmách Orku tápe staec šedobradý, on, jemuž uši vylízali hadi,

o

že chápal,

se ptáci v

hvozd

radí,

než v jeseni se shluknou v dlouhé ady.

Ped trnem bohyn

a

duchem zí

slepý,

v plen

asu

dávat,

již

stojí

to útlé

kol jenž

tady,

mládí

div

pádí,

na hrudi Pluta olympické vnady.

Tak Stáí

ob

bol

zlých

Tu

los

Mládím

stojí

proti

sob,

lidských jako božských stejné.

bohyn

se zachví v zlob všte, na Ereba prahu, vdomí nos dále v stín hejn !«

srdce

»Jsi,

své

s

znají a klikatou dráhu

velký

:

25

Feidias xDlo, jsou tvá

a

ped

zlato,

sochou Zeva Olympijského

mramor

s

drahokamy všemi

pouhý prach ped myšlenkou mou duše zdouvá záhyby tvé ízy,

ped

tou jediné

jest

ryzí:

lovk nmý.

moem

Tes

kšticí, brvou, tes a zemí! Jak v slunci prach to jednou všecko zmizí pod kosou asu, který všecko sklízí,

vše halí ve

Má

tmy zmaru perutmi

myšlenka

je

nesmrtelná pouze,

jak ty, ó bože, který mojí touze jak milci milenka

jsi

vzdal se celý.

Ty teba sám nepekáš Fáta vzteky, jež zhltí vše, pes tebe pejdou vky, ne pes chvíle, v kterých jsme spolu bdli

Poslední sonety samotáe.

Smutek Xerxv.

Na behu moe

svoje valné voje

se

a pehlí. Jiný on sestavil a moh" cítit Šastným se, však jemu stíny na skrán shlukly nesmírné ty roje. Jich útoky a ústup,

pochody

vavu

boje,

tábor nehostinný, vše prožil v tom, zde cítil tíž své viny, až v zrak mu tryskly slzí hoké zdroje. cest

A

i

duchu: »Za sto let z té moci nich tu bude živý, zdravý? Ne, všichni zajdou v Acherontu noci. ptal

Já

se v

jeden

zda

s

z

nimi rovnéž

—

nebylo by lépe

jich

ani nevylákat v plen té slávy,

nad

níž se jist šklebí

Fátum

slepé ?«

Náhrobní nápis cikad. y sestro, na jilmu jež suché snti o závod pla's, zem když rozpukána, jak jedna otevená zela rána,

f

v

jež

hrom

echu ncpeslala's pti,

Milenko básník a družko dtí, pilas rosu elysejskou z rána s ní. k níž zavena mi brána,

jež

a mladost

pod rodným stromem

Tvé hrubší atomy však zas

A

se

zpvné dávno budou

jestli

v

prach

stlíš

bez pam-ti.

vrátí zemi,

rozlétly

se

vzduchem,

jásat stupnicemi všemi.

zpv pjdu

jeden v

tou nadjí dál že jednou duch

mj

mj

chudý skane, hluchém, cikadou se stane. v

žití

28

Epigraf na buk bleskem zachvácený. klenbou rozložitou, mohutný byl f ak a stínv padaly mu se všech sntí, s

samé noci

jak

drah

s

by do objetí, korou písmem zrytou.

hml

kol

jej

byl

Kentaur znal, jenž asto s nohou hbitou ve prachu víné zmti, nho

Je)

jej

kles'

milencm

znaly Nymfy, Dryady a dti, vinobraní znalo s chasou zpilou.

Na jeho slávu šleh'

sn

po

nm

otískal

žárlivý

bh

v nebi

klikatým svým bleskem

mu

a

jej

sloupal

s

nm

s

kry.

Jak pomsta boží jizva se v šklebí; te vyhne se mu na sto krok každý, jc bohem znamenán a souzen navždy.

hry,

23

Kleopatra.

V hvzd zái

vlny Nilu šumí lín Hoch, který hrál pi Kleopatry kvase, se na stupních a usnul na terasse, svou loutnu, vrnou družku, na svém klín.

A

lehce,

.

rovna

Štíhlé

.

.

ttin,

nilské

jak sen, jenž na sen píliš krásný zdá

ona snesla k nmu, v erném vlase mu rukou hrála, pi cyperském vín

se

Co Antonius

chrápal; den byl parný,

tam Rím, tu láska: on podleh' tetímu,

A ona

cítíc,

skrá hocha

v této s

život jak sen tiskla ve

volb

dvojí

nímž nepoítal. marný,

nárui

nad obelisky co den novv

svojí,

svítal.

se,

30

Heliogabal.

Uo chtl

bych?

— Všecko. A jsem pánem svta,

mám

málo, hnte mne a bodá. rozum, vle, jaká v tom je shoda? Pro musí zítra vadnout, co dnes zkvétá?

že tak Cit,

Pro Pro

hodin eta prchá rychloletá? víno opíjí? Pro plachá móda je katem všeho? Škoda, stokrát škoda, že, kde dím »Ave!«, echo praví: »\'eta!«

Ba

veta po všem. Ješt v tónech flétny mne hlodá,

cos chvje se a výitkou prs díví

A

tialek

hádankou a

je

síingy slední

narciss déš kvtný

víc nepoví mi, krev jest jako

a všecko žert je mrzutý

a

voda,

všední.

.

.

.

31

Epponina.

Ul »

cacsar

:

bu!«

»jMou

Jsem pánem svta

»Tvj cho tajn

se

— i

a

»A

duše

je

vrátit,

—

— »Nechci!« ona »

dcla.

Vle své jsem paní!*

jest mého tla marné pání

vyhnán, mrtev, pán

mé on

pouze,

marné hrozby

prchla léta

—

tvé

i

naléhání,

—

promnila celá!« Zavolal

ji

zase

.

.

.

thotná, rci, snad jak v staré básni pi vrnosti tvé bh kýs v blesk jase »Jsi

t

—

souzen, prchnul, nesmí ani svadneš osamlá !«

ve vrnost já se

A

!«

zastínil?*

—

V ráz protkla dýkou sebe. »Tvj hnv nám naše nezakalil nebe, a šastni !« my žili spolu pod zemí

—

32

Paulina.

jAvt padal v

nm

trosky.

v

Pouze Láska z boh kvty, nikým nezasety,

zbvla, sbírajíc ty slední

jež

v srdcích rostly,

jak

vonný déš na cytisu a hlohu.

V chrám

Isidy tu Šinula jsi nohu, Paulino sladká, lané tvoje rety pít chtly božství, objímati svty a lkaly: »Bože, dám ti vše, co mohu!«

A

druhý den po sladké oné

me že

Co

A

on

ímský v tvá bh, jímž tvoje

chvíli

švihák

ti

byl

rty

zbylo

ti,

Mundus

v té chvíli

zhrdu

svoji,

se zpily.

než podlehnout v tom boji? Anubis, byl tvým,

byl,

bh

a

byl

—

ostatní je

dým.

33

Gentucca. Dante, Purg. XXIV., 43.

—

nevím. Žena nebo dít, l\do's byla však cítím pln, ím's geniu byla v té pouti, v které mizí slední síla, a klam a zrada stahují své sít.

Pták bouí schvácený, on roztržit hladil vlas a patil v zrak. zkad se božská harmonie sladká, milá, on, divý orkan ztichnul okamžit.

tvj

lila

—

A

ctnost

to

jedno, velká bylas, u tvé stopy

i

láska tvá

i

hold tvj kráse:

když spoinout moh' velduch, » Gentucca «

v srdci

mn

též

by

jen chvíli.

ozývá se

jak asyl, všednost kolem vše kdvž stopí,

jak slední

hvzda, za

níž

každý

kvílí.

34

Tannháuser iiabloudil jednou v horu Venušinu

to

celý

hích; jak málo

je

to v žití!

ím

všecko proti vášn vlnobití, jež prožil jednou na bohyn klínu?

Co pozdj

pykal, žlui co a blínu,

co resignace, která nenasytí, co vlastních slzí mohl v bolu píti Tak celý dlouhý život kráel v stínu.

U Eližbty ma to cítil znovu: Ta rozkoš byla celá otrávená, pro plá se sotva dostati moh'

A Ta

k slovu.

— vždy žena posléz? — Pouze Mládí.

Venuše jak Svtice ctností a ta

a kdo

je

vinen

híchem nás vždy

svádí,

II.

ALMA MATER,

Pan. y

snech jak

pij v

jednou pišel k

jsi

dla svtlušky

ds kosmu

v

sta

loži,

mystické taje svtlo,

zjevu, v

Hle, pes kámen

mé nohy sta vínk

mému

jak v mládí, kdy vše v duši kvetlo,

zas,

a

mé

mj

lesk boží!

jdu, osticí a v

hloží,

srdce trní zhntlo,

hadích v

výitek

oku svém

kštici

mou

zoufalý boj

se vpletlo,

množí.

Chci obejmout t, velký duchu všeho Hraj v syrinx srdce mé jest pipraveno pro kosmaté a hrubé prsty tvoje

—

Mn

kývni

mne

v

•

hvzdou

s nebe bezedného, svého plášt nesmírného, jen zjev se mi, ó Kráso, Žití, Ženo Co všecky jsou pak boje?

lem

stul

!

—

3S

Symfonie vichr. Severní: U<J je

toen

síly

vzruch a svžest nesu,

v zmalátnlé žíly

zem

vlívám.

Východní: Svým dechem sáhnu

v

harfu starých

les

a zvsti jara vítzící zpívám.

Západní: Jak memento tvou okenicí tesu a spárem kaním v zem klín se vrývám.

Jižní:

vášn plesu žár slunce vlíbám zimou skrehlým nivám. Žhnu

jihu polibky, ve

Všichni: Jsme vzdušní oi, leb v

zem,

he

již

kopyty tepem

která se jak

naší,

dcko chvje

v tanci zoufalém a slepém.

Básník:

Ó

velké hlasy!

V moe beznadje úhl svta:

vás vítám stejn ze všech

Cos vždvcky ve vás

klíí, zrá

i

zkvétá

39

Kvetoucím hlohem, livetoucím hlohem kdysi šel jsem to bylo podél úzké stezkv

vn

Pan

velký zíral z

a v jeho

Nad

bílých

oku báje Vesny

lesy lehká vznášela

jak velká perla nebes na se bledý

a

pec

v

msíc chvl,

nm

ohe

z

jara,

!

kvt tn, stará.

se pára,

korun

duch, který

zašlých

vk

stn, hárá.

Tím hlohem

zkvetlým bylo všecko bílé, v páry roušce strá, stezky, pole, ba i

i

v

msíce

té

zmírající síle

Ped slunce vzchodem tento úbl svítil, až ds mne zchvátil. jak bych v slední zkoušce o vlastní já se v bílé bezdno ítil.

40

Chrysanthemy.

yy

aster sestry

na houpavém

stvolu,

všech odstín a tón, kropenaté, tu sirou hoící, tam temn zlaté,

ervánk

zachytivše aureolu.

Vy

v podjesen mroucí gloriolu do pavuin a v rudé listí sváté, jak vzdušné sny se tiše kolébáte, jak roztepené hvzdy zíte dol.

Cos podobného

pekonán

v

kvtech vašich hoí,

pesile se vzdává, a vzdechem vyznívá jak echo z dálky.

bol

Zím

již

cizí kraje, behy dálných moí, kde Zaponec malovat neustává vás mezi brouky na vásy a šálky.

41

Podzimní luka.

U

dlouhá, vlhká, zamlžená luka, nichž ocún jen se kalným okem dívá, v nichž chodci pouze upomínka zpívá, a parou dál jej duch vodí ruka. z

Vám

ocún

—

chodci pouze lítost zbývá, píse truchlozvuká,

a nad vším jedna

zpv

chástala. co zvolna se kraj stmívá; jak jdeš, v srdci láme se a puká.

cos,

Jak úzkostliv lnete ku obzoru Jak zachvívá se vtrem zimomiv stvol

Tak jen

pesliky, kvt srdeníku v

duši z

dum

a

upomínky táhnou

bol starý lká, a mrtvá

Poslední sonety samotáe.

pochyb,

bílý!

sn

spor

a

úzkostlivé,

nadj

kvílí

.

.

.

4!

Mlhy íjnové. ak Jemné z prst duch mušeliny se zvolna stou pes vrchy, doly, nivy, javoru v nich

list

bv záící Jich

šíp

pochod po stráních

v nich švestka

v nich prší

tak

nachem

má

listí

duchov

plá,

jak živý

strhnul jejich klínv.

s

tak

vlee líný, nádech snivý,

bízy, buku,

jak list

Je nejhp réva zná

se

mkký pouhé

jívy,

stíny.

na chatky stnách,

nech Již mdlý, se polibcích tch nejvíc ona

žár slunce,

jimi taví,

a v

sládne.

Pak rozprášeny brázdou, se tratí dí,

—

co vše

z tají

v

eky pnách

pouze zápach pavý záhyby jich zrádné.

listí

43

Sonet v jeseni. šperkem svým mne vesna nedojímá, jese v pestrobarvém hávu, kam zem klade unavenou hlavu, dímá. kde v íjnových mhách se tak sladce

^ak

•"^'jak

s

tklivá

Nad mroucím ohnm slunce kmet, veer mdlý, jenž patí

v stínech

khmá,

ve záplavu v jich zlatohlavu

hasnoucích ervánk, dne žezlo slábnoucí již rukou tímá.

A

z

poslední své vycházky se valí

do

msta davy

je

konec všemu,

Ó plán

v

—

zítra pršet

vítej,

bude

krbe milý!

mlhách táhnoucí

se

v

dáli,

ó hvozdy v pršce list zlatorudé, chvíli kdo mvslí na vás v smutné noní

í

44

Krajina.

gnom jakby povstal od snídan, dav polekat se první jitra zoí, kol balvany se z husté trávy noí jak stoly duch rozházené man.

l5 bor

Dál houstnou v stny, hradby, msta, bán, v jich jizvách s Šípkem jeáb rud hoí, jich pata v tráv, v jasném svtla moi jich koupají se rozbrázdné skrán.

V

skal tíšti mnohá kivá borovice svým rudým kmenem plá a v slunci s vtví vonná pryskyice kane. jí

V žebíek

splývá kapradiny kštice,

a pod ní lesní malina se skrývá jak líko dvete v nach zulíbané.

zpívá,

45

Sníh,

fíš

rozbitých

hvzd

slétla

k spící zemi,

kolem rmut zem mní samé na lilie, strom haluzemi. pla stechami

ten zázrak zimy, sníh, vše

kryje,

i

Jak vždycky jsem

ped zázrakem

dn

a mládí utopie

stesk zašlých se z

v

t

Mn

blosti

té,

která siní,

tím

lije

duše, utýranou vichry všemi.

sníh

je

symbol velikého

klidu.

nebes zachmuených padá, jak soucitn tu vJecku halí bídu. Jak

liše

s

Ty hvozdy erné

i

ta pustá lada

Pláš jeho sobolový na vše staí, na tu v tiáv malou kostru ptaí. i

nmý,

Tn. y íc

nežli

mohutná svým tokem eka,

nesoucí slunce zlaté na svém ln, mne vábí odlehlé a skryté tnc, jich Šer

V

a pítmí,

nich pouze

bahnem

tráva

msíc mlžný háv svj

buka

zahýká, kde ttina a leknínová, opojivá vlá z hloubky, která na svou

jen

mkká.

vn

svléká,

stn. obt eká.

Jen povrch hravý, stídavý a plachý kolébá eka ta nepohne se, však v hloubi div otvírá se brána.

—

t

Pod ticha maskou tajné vrou zde strachy, ds, úzkost zabloudilých v tmavém lese .

O

srdce zdeptaná a zneuznaná!

.

.

47

Illuse. (AI. Jiráskovi.)

idl zvolna. Kmeny štíhlých bíz, list krajky západ nachem tkal, se tásly na blankytu, kterým v dál mi kynul vzdálených hor šedý rys.

[es

jichž

Mné

zde

jsem dávno kdys, zvonek smál,

zdálo

se,

týž

mech a

v

týž

chladný vánek na elo mi vál, bloudil šerem opoždný hmyz.

týž

nm

stál

se tentýž

A houštím hlasy znly v kvapné chzi po úzké cest, zrovna za tím hlohem, a díví smích znl jako nota ptaí. A

já se

nemoh' okrást o

illusi,

»s bohem «, mne kráí.

že ješt jednou, nežli dá mi

zde moje Mládí okolo

48

Nox. hvzd zlatém voze luny srpem v erné kštici, ó bohyn, ku hndé zemi spící v niv tichu i mst mroucím ve hlomoze!

Po

kolikáté na

se spouštíš

Tv

vná

jak vítají

s

básni v naší denní prose,

t

vdn

milující,

co slzy jejich vášn jásající jak rosné kapky na tvé hrají noze!

Co básník zrak zvedalo Co trpících, co mroucích Ó, v

mkkém

již

bez

k

tob! útchy

klínu tvém jest jako v

1

hrob!

Plá, náek, láni, úpní a vzdechy souzvuk neb sen apatický, a nad vším trníš velká, slavná vždycky! se tiší v

—

4)

Pi v

Ijij

okna moje, neptám

tvá kolébka

hrdé

jsi

já,

—

jsi

tvj každý tep

Ty

vichici.

jsi

lítá,

kde

se,

to

výsmch mému dí

:

Co

to

stála

mi staí, je,

plái,

být skála.

jsi symfonie stálá, hlavu píšery i ohon draí; se tlaí, tvá pata v moje dvée

prostoru

mj

a

a

okna iní, lampa má

a

splala,

Ty's veliký dech, v tob cosi žije, co jest, kdy všecko odumírá, kvil, stenej, hlu, tes ve základech zemí:

vné

Já myslím pouze, co tvé kídlo bije,

mrtvým spí se, které hlína svírá, tvj vztek jak vždy jsou grandiosn

jak v

nmí!

50

Darwinismus.

Nuž

—

Klidn na vše zím: jedna ada; strom a zvíe být skonena se zdá ta Iliada vše další je tu dým. u lovka tedy vývoj

Štrk,

—

býlí,

—

sob hotové jsou, vím, klidn, kosmos z nich se skládá; váda, jen v nitru lovka ta spor, záchvat, vznt dál k cílm nejvyšším.

To

celky v

dál

žijí

vná

Štrk, zvíe, strom a

pro ta

v

lánku sledním

neukoj ná touha

Pro

býlí co

vývoje,

jiným

jsou,

pro

býti?

neobejmout úlohu tu chudou Odkud vnitní hlas,

myslící ttiny?

být víc a lepší než to celé žití?

budou, v nás

51

Dekorace. nechci více

íí e,

zda

i

ví,

jen klidný

pírodou

s

neví,

se hádat,

co tká a co hatí,

svdek

chci

nic víc než dekoraci

již

od

nad

ní státi,

ní žádat.

Jak tomu, kdo zvyk' za kulisou bádat, se z kouzel divadelních všecko tratí, a pec jej asern dekorace schvátí. že illuse

mž'

Mn

dj

se

skal,

hvozd,

v duši se zas vkrádat,

pouze; v pestré panorama pouští,

chci jako divák

Však, slz,

a

pro

a

s

vzboueného

moe

plnou chutí hledt.

kdo

to

hrozné

spádá drama

vzdech, pláe, resignace, hoe,

ím

v

nm

lovk,

—

netoužím

víc

vdt.

£2

lovk

pírod. I.

|í ám

nelze tebe

správn

vystihnouti,

náš bol i ples v tvé zmny vždy se mate, noc jinak erná jest a jitro zlaté,

jak

nám

se

daí

bdné

v

Ty mžeš zachvt námi,

naší pouti.

v

plá nás

hnouti,

a touhou vznítit srdce astokráte,

však duše prismatem lze

íše

pít

Ty pipadáš mi

i

s

tvé vrchovaté než se zhroutí.

z

jen, život

tím tajným duchem,

jenž tebou vlá, jak sport

Jenž

pro sebe dá

mocného

divadlo

si

krále,

hráti.

dne ruchem Co chceš s tím noci tichem Co s dialogy vln a strom stále? i

On

ví

to

snad, zda ty?

—

?

Nás neuchvátí!

33

II.

Lo

tebou hádat se a píti? platí jen, co v ruce své malé já v tvé velké promítáme, a myslíme, v tom že se tají žití. plátno

s

Vždy v posled

Vždy kde

hmí

chcem tvj hnv

Ty

vn

dál jdeš

vný

žíznící

ukoj

máme:

píti,

kde tvj úsmv klame, a zmírajíce v posled tolik známe, co dít, v smrt jež s kolébky se ítí.

a pýcha velká to chtít

Zdrát

v sladké

lno

a

poas je

chvíli

kladivem

svých kruhem,

mysli naší, zváti se

ti

a prs

tvým druhem. pluhem

a nad atomy, jež se v bezdno práší,

sám atom

v

hmotv

otroctví lkát tuhém.

5t

Píroda lovku. I.

iáš celkem pravdu, dumný erve malý, jenž k hvzdám, moe k dnu svou vzpínáš vlohu,

—

kdož en sob hraju en pro mne akt valný

ím hru

mn

hmí

mj

tvá

dme

mj,

život klíí velký,

v

zdali

ad

ím

se,

lhostejno, do všech

velký hlas

ví,

Bohu,

se valí.

se

ty

oko svta

kalí,

roh

kostí vašich stohu

neustálý

Jak lorgnetem své pýchy patíš na mne, jedno, ped tebou jsem vky byla, a budu dál pes tvoje zdání klamné.

mn

Jsem všecko ve všem, popud, tvar a z

a

síla,

mení, porod, v tísni penáramné dum tvrích torso nejvtší jsem zbyla.

86

U

kdybys

má

to

aspo

chtl

pochopiti,

ást, kus bytosti mé pouze, pak pestal bys v své marné lkáti touze

že a

jsi

zvi

bratra zel bys ve

Však ctižádost víc nežli

a pýcha,

hvzda

v nebi,

a kvítí.

chtít se

zíti

kemen

v strouze,

je

celá propast velké tvojí nouze

O

znej

A

s

pak

se,

díkem vezmi,

že

znáš svj

že

mžeš

V

sled velký klín

cítit,

nebudeš bát míti!

se

o

jsi

jiných vtší,

bol a trud a nedostatek, vyslovit

mj

a v

hymnu

ím

klne mi kdo a

splyne

jej

eí.

vše tvé tísn zléí,

vava

ím

vše

i

zmatek,

dobroeí.

oi kvt. U

gerania, astry, hortensie! již, zím oi ve vás kol,

Ne kvty

a ze všech, ze všech zírá na mne bol pro díví oi, které zem již kryje.

Jak vesny zaplá první poesie, a kvtem snženky se zastkví stvol, dech fialky když prodchne spící dol, já oi všech zím, co jich v hrobech hnije.

Zím oi hndé,

modré, popelavé, smavé, ervené.

zím oi snivé, potutelné, zím oi dlouhým pláem A Ó A

dsný problém hárá: mrtvých oi, ó vy kvty jara!

ze všech lásky ve všech štstí

kií

ztracené

57

Kosmické rozhovory, Uí

život: Jdu, dnes dávám, zítra beru, lup raní, dar blaží, zítra

dnes

sám jen

I)í

mj

mj

stejný nevím,

lovk Duše

:

ví

to,

co v své držím dlani

když

Trpím stejn

mu v

srdce deru.

každém smru,

dar za dík nestojí, lup za plá ani, a lup i dar jsou krvavou v sled daní, bvch mohla istá v lepší vzlett sféru.

Dí Tlo: Vzlétneš snad, já ti to preju, však já se v tmy a stíny a v prach skreju mne losu nejhorší pec rána zhntla. Dí Vesmír: Stíny, roste, bujte, mizte! Vy tla hnusná i vy duše isté, vzplál, by zem moje kvetla! bv vzduch

mj

Poslední sonety samotáe.

111.

MASKY A PROFILY,

Parini.

jolu)

drsný verš

dl

jenž v lví

v jádru poctivec,*

tlapou rozbil zlatou panství klec.

Tvj

a

jest

druh tvj, pln svatého hnvu, nesmrtelném, vítzícím zpvu

jiný

elegantní verš

mu

bratrem pec,

evu,

nezajásal v revoluce

a

stevu na posledního Šlechtice všeti nechtl slední knžskou plec. stejn velký ve své ironii abbého dvornou naklonnou Šíjí, chceš jak on pravdu, právo, volnost všech.

Jsi s

Ty ty

nelítáš,

jdeš

nehímáš, jen

Svt

starý

stejn

obanským v žertu stojí

v

jen krokem, mrkneš okem plamenech

:

62

Jacobsen. jA

a

již vdou nebo vírou, dnu všeho však nejlíp se tam poesií vnikne, vždy z pravdy jádra smrtící jed stíkne,

v sled

výkik

smrti zazní každou lyrou.

Však sladej umírá

se,

pouští šírou

lovk zvykne, sny krásné tak hned život nezakrikne, v sled krása všeho nejlepší jest mírou. jde lehej

se,

a spíš

si

Jen vidt vecko, jako ty jsi vidl, jen radost míti z kvtiny i mráku, jen štstí v každém snu, jenž letí skrání.

Pak neteba, bych za život se stydl, rád odhodím jej jako prázdnou hraku, až pijde tžké, tžké umírání.

63

Nietzsche. jjln

odpor

"však

o

—

Vím, páni drazí, pravím, lepší jeho doba?

je!

je,

Ta

v masce proroka a v masce snoba na jednu kartu jak on všecko sází.

A sama

neví dnes

již,

co

je

frasí,

hned pokrytecky líbá pouta roba, pak tese jimi a své rány Joba si hladí sama, neví, co jí schází. Ach, vle. dobro, zlo

Na hlce

O

ían

!

—

Ó samé

cetky

motýlky tak pouští

kaleidoskop, jak to hrl a víí!

Na místo skutk, myšlenek jen zmetky, plá Niobin, co Šílenství kdes v houšti již

otvírá svá kídla netopýí.

04

Lamartine.

H

po jezee táhne labu snivá istá, bílá, sotva vodu zeí, a táhne mezi rozkvetlými kei, le,

!

Tak

a jako harfa Aiolova zpívá.

Jak ta

hvzd

To

O a

ptáka toho peí, jako seste kývá.

cista jako

je

a

duch zpv to v tvoji duši splývá, dckem je zas, miluje a ví, v

mraku

poesie íše vrchovatá pij

z

ní,

!

dokud mžeš,

v

kvtu

mládí,

sedneš velký, silný mezi bohy!

V tom

Mefisto

již

»To krásný pták »však na

její

stopou chvátá. labu, « šeptat pádí,

za tvou ta

jen nedívej se nohy!«

A. de Musset. ak,

naplníme

zas pohár

si

vínem?

A vlas

dvat zrakem žhavým? mranem tmavým nebo plavým

sled slzí

utrem

Jak, opijem se

v

rozjímání líném

?

Nu, teba, chceš-li Ale, bda, stínem verš stránka zakryta je tmavým, a lhostejný jsem dnes k tvým žertm smavým, a mnohý jejich kvt zdá se blínem. !

tvých

mn

Což stárnu opravdu? Nuž do zrcadla podívám a pi tom setu vrásky slzu, jež se do nich s víek skradla.

se i

rád, že's velkým pvcem lásky. Však povz, kde je te mých dvacet rok, beze vláhy v oku? lze myslit na

A uznám

n

66

A. de Vigny, de

as

a

móda

jako otrok za ním,

kdo velký dnes, je zítra dsn malý. Ty jako pyramida níš tu stálý, laur nesmrtelný k

dumným

spjatý skráním.

Jde básník umdlen vavou, bolem, laním, ty tichý biblické jak z

ony

skály,

nichž pod Mojžíše holí stále valí

se poesie rosa s

požehnáním

Vše v posled odíkání v údl padne, všem v posled hokost na dn íše zbude, všem v posled jednou príkrov zapomnní.

Nuž busi

!

V

této

žití

tvou písní básníkovo vzplá duhou slávy!

krátké pídi

žití

chudé

— A dav? — A -

se stydí

fi7

Mme. Ackermann. 5JT o

bvl

mj

—

sen!

Do málo hrdých

však ryzích, velkých se v

ducha

zde zvednout

z

žití,

z

vlíti

vše,

co lze v

prachu a tam

z

básní,

co prýští

zjev tíšti hvzdných tásní.

a

teba snové krásní Ty's našla jej, tou cestou zašli k všeho popravišti, krev a slzy zbyly na bojišti a smutná pravda: Nejsou lidé Šastni!

a

Ne pouze lidé, žádný tvor jím svt v zmar se ítí jako koráb svou

vdou

svítí

Tu pochode a chladná v

své rekla's

:

není.

vratký,

svoje na zniení.

pozvedla jsi v pýše lásky arosladký Ne! a zahynula tiše. ty

úsmv

68

Bourget.

—

Nev, usmívá se, oderní sfinga rovnž plný prs a úes cizí a v tazích zvláštní kouzlo Monny Lisy.

¥má

!

nuž, chceš-li,

hy

Moderní Oidip v

si

ve všech

jejím

vdk

kráse

sladkém hlase

a kouzlu hledá stopy staré hlízy,

od Samsona lovk zhoubu sklízí, když bez podmínky Sirén té vzdá se. jíž

I

zkoumá, pytvá nožem analysy, luavkou svých paradox,

a leptá a

A

asem

potrhá lem

její

ízy,

myslí; táž jest od Seiny až k Oxu,

jak zmij se leskne, jako vlna mizí a jako

pavouk tká svou starou pízi.

!

Zola.

ak

v

kotli

arodjky

vše tu v

žití.

Má, kotle víko zvednout, choutky mnohý, a zdere ruce v krev a zdere nohy, v

té

smsi

když

lidstva duši

vlát

cítí.

Jak t^ladiator v arénu se ítí, a deptá mrav a modly, krále, bohy, a ždímá mozek, týrá drobet vlohy, novým v davu moh' se stkvíti. by

ním

Ty's kratší cestu našel k svému cíli práce stálo, Být geniem Však víc a k všecko zít a rozhodnout se brzy.

t

I

j

Sáh' že

po

erné

brejlích jejich

snad sám to

jsi

sklo,

rukou plnou

mnohým

se

pehlís,

a

dnes

t

síly,

zdálo to

mrzí.

70

Renan. Souhrn

v/ím, že nic nevím.'

vdy

krátký,

pi tom zstati se mohlo s klidem. Co se Spinozou zde a co s Euklidem?

a

,Vím, že nic nevím,' a pak

Na a

úsmv

sladký.

debaty a kontroverse, hádky,

pedevším, co chcete

Duch

s

nízkým lidem?

aristokrat byl a bude, prijdem

vždy k tomu konci každikými vrátky.

A

píroda a

lidstvo

ty války, spory,

jen k

tomu

A

vk,

za

jsou,

za dva,

umlec

se,

bdy

by genius se zrodil.

teba

ekne

v

píštím ase,

naposledy. že tebe vysvobodil.

,vím, že nic nevím'

Dík,

namáhá

nespotené

71

Verdaguer.

Mj

Jacinte!

V

své

dtské víe

jisté,

•^jak maják v tmy plaš na vysoké skále, tam zakotven v hloub, k hvzdám patíš stále, kde Stella maris hoí v zái isté. zmizte! Díš k našim vášním: Odstupte a Díš k našim bojm: Zapla, ideále! svítis v pouti víry malé, Jak

mágm

kdo hynou,

s

kíže obejmi

je,

Kriste!

Sám, skoro sám svou pješ báse lásky, na srdce toho sklonn, který z prachu

zve

híšnici, jenž bludy naše chápe.

Ty neznáš jsi naped

srdcí ani

ela

celý stopen

kde Michal na

leb

vrásky,

zoe

Satanovu

v nachu,

šlape.

Anthero de Ouental.

f napíse dráze a

a a

smrti,

každý

z

nás

ji

žitím, ten víc a ten

pl mén,

zaprodal se sláv nebo žen, ohnm vel. lávou tavil se,

3

Kdo setel stín nám se spocených el, když v nic jsme zeli v kosmu valné zmn, když, roven prachu aneb moské pn, pel

ideálu prch' a odletl?

A

v posled žití takým, jaké jest, jsme vzali s vyhlídkou na íši hvzd neb na Nirvánu, resignací bledí.

Tys o krok

dál šel nežli Leopardi, svou duši rozbis, vasu plnou nardy Však rána z bambitky je odpovdí?

—

—

73

Darwin.

e

celé lidstvo

by neutrh' se

jak pes na v

etze;

svojí zuivosti,

ob as teba jedné tuné kosti, na kterou jeho žravost se pak sveze.

je

Své jinak brzy pekroil by meze a hýil, trna nad svou vznešeností, by v horším pádu vlastní ku lítosti pak zel, jak smšno hrát si na vítze.

Tv na prahu jsi

a

kost

mu

ohlodá

ji,

dvacátého vku vydatnou a tunou, slintá, když ji hryze. tak

hotlil

Snad navrátí se opt ke lovku, svj pád obrátí v povzlet rukou zrunou, bv duchem stal se v ohvzdné íze i

Poslední sonety samotáe.

74

Leonardo da Vinci.

f

nesmrtelná, žhoucí, vroucí

a

síla,

atom pouze staí smrtelníku v že uznalosti, oslavy a dík, zda v celé slunce v duchu tvém se z níž

Z i

té

Monna Lisa pouze krpj pi veei uenník,

slila?

byla

Kristus

co zbylo

uenci a zápasníku, s duchem stetla

kde hmota

Zda sám

vdl,

jsi

ký žár v své duši

i Jsi

co vše živíš

se,

by žila?

mžeš, umíš,

a zas tlumíš,

apaticky, velký Kroesus

duch.

svt, jenž kol tebe vel cizí, vdy, jako z ízy ruchu: svty stásá v tvrím,

spouštl

v

vše divy krásy,

Bh

vném

75

Boecklin. J\a palet

tvé.

miste, život

jásá,

ten starý, plný nesmrtelných tvar,

vymk' se nudy a všednosti spáru, málo dbá na Boha nebo asa.

jak a

Vše kypí, zpívá, všecko pouta stásá, faun opilý se chechtá ve tvá zmaru,

má dar, nympf kyprá

a plný, vrchovatý klín jež

urve tritonm,

Sám ped ním

s

plnou íší

chasa.

stojíš

v

a ohledáváš bujnou tepnu jemu, jak srdce kosmu ve a bije prudce.

A

nedivíš se, v jeseni když

noí

oko v barev orgii, v sled všemu že píroda to v ohni vlastním hoí. se

ruce,

76

Beethoven. )vt uspávala kdysi melodie k Metastasia sloce sladkomivé. Svt zmnil se, ve vášni ona divé o klenbu nebes žhoucím kídlem bije.

lovk

Ze

zápasí a tím ien

že myslí,

on,

vám

Pry

pírodo

taji,

e,

našel

s

žije,

chce, co nechtl díve,

cítí,

!

vesmíre, dive sluje

jež

všemi pouty

!

symfonie.

Hmí

každé noty

to z

a proudí to jak velké políbení, v

nmž

Z obou

setkaly se se

plá, jásá,

Tím

vírem

v

Ducha

rty

oba velký život

svítí,

jiskí a se

Neznámý kdos

a

Hmoty.

vlívá,

mní: k

nám

se

dívá.

IV.

GLOSSY k REFLEXE,

Sláva. |\a bránu Slávy rezavou a pádnou a línou ve veejích k otvírání, rty manou sládnou slyš, buší davy,

tm

všech píštích

Ty ty

slastí,

a ty osten

raní.

s žhavou tváí a ty s ladnou skrání, poctiv a ony s myslí zrádnou,

tm tm

Vk

slední stud, bují v les,

za

vkem

tm nejistota brání, tm kvty ducha vadnou.

jde,

slepý otrok

asu,

na mžik oteve se, hromu rachotem se zave pro vk.

a brána skípne,

pak

s

Ten pravdu chtl, a \'

ten svobodu, ten krásu,

bloudí kolem v pustém lese: chrám slávy pouze pravý vejde lovk.

všichni

80

Astarte Syriaca. (Obraz Rossetliho.)

ped

hustý f en malá ve

vlas,

kterým Niagara

svých kataraktech, tžký na mohutnou šíj padá, oko knžky

je

a

démona

V

rtech oživuje lidstva

tak divým žárem hárá.

o harpyjích, jichž

povst

náru

v

stará

lásce kruší,

a nestane, až vypit musí duši se

všemi plody

Jen krví

léta,

kvty

milenc svých

jara.

jesti

živa,

tou sytá snem se v nekonenost dívá, jak plaché dcko, lesní žena divá ;

Chce rtem okem íci taj své krásy, hledí v píští asy, však nemž, tak tíží skrá jí husté její vlasy. i

nmá

La

bella

mano.

(Obraz Rossettiho).

jLíd.

tapetu, jež k

si

oknu

mákem planým

a rozpustila dlouhé,

tžké

bájnou clonu stkanou

jak

Co

za

zkvetlá.

sedla v podletí své krásy,

svým snem kams

vlasV

tmy

z

v

a svtla.

nekonenost

v

tom

s

tou jemnou pízí, v které slunce jasy

její

ruka roztržit hrá

jen vlastní houštka v chaos

A

v druhé ruce zrcadlo

v

nm

si

vonný zhntla. drží,

patí na to jiskení a chvní, tryská ambrosickou kštic tch strží.

jež

A

v

ta

bílá

co

svítí

divné, mystické sny

ji

létla,

si

to ladí,

ruka nervosní, jak snní, zlatých vlas na pozadí.

Psyche. ak anatom nad tlo nachýlený, sval po svalu jenž písn odhaluje, t hledám, duše. v moi valné zmny tam chýle se kde mdlý tvj odlesk pluje.

A sklonn jíž

k dnu své bytosti,

v brilliantech

hoí

strop

i

sluje,

té

stny,

kde každý krápník echa vyluzuje, chytám, útlá sylfo s duší ženy!

t

Ty

prcháš

ve svtle jak

stále,

obraz

tancujíc jak vážka, a

vidin luzných,

mladý motýl, jenž vyletl

z

kukle.

Jdu za tebou, t stíhám v posách rzných, Marná cit srážka, již myslím: Mám t! tvs

odlétla a

zbylo

— — srdce

puklé.

fcS

Vná

Siréna.

(BeneSi Knúpferovi

.

tebe chytla v ta kouzelnice

a a

)

úsmv

vn

svých sít usmívavá,

západ hoí na ní jako láva, perletí se chvje na úsvit.

Tys pišel, vidl, podleh' okamžit, a hudby není pro t víc než vava klínu jejich vstává

vln šumících, a z

záné Afrodit.

tvá sláva rovna

Své dumy vtliTs v strmé skály kolem; tvj rozmar Sirén tvých plá inkarnatem, jak v smíchu se a potykách svých sluní.

Však duše tvá

jásotem a bolem, slunce zlatem a nad vše rozlívá se, nad vším trní.

tvé

umní,

to

i

s

hoí

84

Výhe. i3vé zkušenosti, vášn, sny, svou práci, své touhy, boly, ztráty, vzruch i mdlobu, své laury, zapomnní svého hrobu,

svj rozmar, smích,

vtip,

stud

i

resignaci

Jak do výhn, v které se všecko ztrácí v požáru jednom, dobro jenž i zlobu v proud taví, andlv žalm s pláem Job, svt plamen kde tyí se a kácí,

V

své nitro básník bez u mdlení hází,

a neptá se, co vyjde z této pece, co v posled v krystal zhraní se a srazí.

sáhne rukou smlou víe, démant že tam najde pece, v nmž aspo na mžik stih' by krásu celou.

Do zmti škvár

v

té

85

Hlava Ktitelova. (Myšlenka obrazu B. Knúpfera).

iž

Ztichly

zhasly

již

bubínk

a citer zvuky,

pochodn, noc temná, draí

své kídlo rozkládá kol, jak v kraj

a stín za ní spjí

erné

kvaí,

pluky.

Co Herodias k adrm vláJce tlaí skrá znavenou, pták krotký, jenž jí

te

z

hodovní vše ztichly hluky, skípla vrata, a tmou kdosi kráí

co v

síni

Na schodišt,

jež

mocné

ve spirále

zvedá z tmy, ís ruka velká, nahá na míse hlavu vystrila zlaté.

se

V tom

šlehl

jak vlasatice je

nebem jas a letl dále, tmou v oblohu sahá,

žár to z lunv

i

z

té

hlavv saté?

ruky,

86

V Tf le jak

lijavci.

se nebes katarakty otevely

To vru na svt

!

Niagara padá, ped okny déš se v nepronikly závoj skládá, jímž staré topoly se jak strašidla stmly. celá

poledne, a stále prší, ba den cely zím k nebi, mraen valná stáda tmí se lada, se nová valí zase, déš huí bystinou, a hvozd lká rozšumlý. Již

to

potrvá,

moem

Te

docela se stmlo. Sami v jizb svtu jsem ztratili se jako v horách. Nám tak blaze, dnes žádná návštva nás z klidu nevyruší.

sniv do dálky a kouím cigaretu. Zde Dierx, Hugo, Swinburne, Aubanel, v jich jak volno, milo, sladko unavené duši

Zím

vláze

87

Pomluva. (Obraz Portaelsv.)

tmy se náhle tyí. obti své hrdlo stiská, chrlí síru, jejíž oko blýská, u nohy had jedovatý syí,

a píšera, jež z

fa

bledé

jež jíž

Dnes démon

zlý

je

v

rod náš trpaslií,

vše v jho své poutá, z každé pídi tryská.

vše deptá, všady svoji koist získá, a štstí každé v zárodku hned nií.

Když Satan, otec tmy a zla a zrady, vše masky probral, a vše selhaly mu, tu

stvoil

Ta zmže

Pomluvu všecko

;

a vyhrál

zprzní díví vnady,

sen štstí ve smrdutém ztopí klid

rázem.

dýmu,

vraždí dýkou, lásku uštkne plazem.

Blud ^ard,

pl

slepec,

dlouho

umlcv.

kdysi na v

dum,

moe

pobeží

že kol tmí se davy,

však brzy ukonil svj paian slávy, když poznal blud svj a své hoe,

vné

O nho

symbolu, kdy v lesku

zoe

František rybám kázal neb kol hlavy když ptáky zaslech' lett do dálavy, zvst lásky za nimi slal, láskou hoe.

Moderní básník

h

je na tom ješt. Prvního nemá hrdost, aby ztichnul,

druhého nemá lásku,

Chce slab,

jež

se šálí.

potlesk, souhlas a chce laur dešt, aby hrdou resignací vzdychnul,

neb trud svj láskou v triumf zmnil

stálý.

Sen Michel-Angela. (Em. K.

Liškovi.)

—

'rak

nL-jeJtiMLi snil ale astokráte, než vzdorný balvan rozhál ku životu, než paže vzmachem zbujnou zkrotil hmotu, než zdeptal, Jucha vzlet co tratí, mate;

Ten

pochod

z

než chaos

zvuk

v

Tak

i

cely

temna

k

zái

zlaté,

sladkou zladén notu, co v dumách žije a se hraní v potu, než vyve v íši krásy vrchovaté. snifs

ty,

po stopách spje obra,

a paprsk velkosti jejž

chápe

stéží

To

vný

že.

eho

tam zas

[^a

údél krásy tkly se,

jen

by

duši tvoji,

v

plém

trpaslií.

je

po

i

dobra,

tžkém

boji,

krása, zas jen dobro klíí.

Poslední sonety samotáe.

90

U dou dni

a

poprsí Dantova.

roky, jedna reka kalná.

v nich každou vteinou já atom žiji, tu v kráse sluním se, tam v poesii, jak všední

vavy

cesta dá to palná.

z všeho, mnohá ztráta žalná, mnohé klubko Ještr a zmijí, však jako peludy mi všecko míjí, když tvoje tvá mi kyne triumfálná.

Zisk malý a

vk z bronzu nesmrtnosti ulit, zíš v moje pochyby a moje ptky tou gigantickou nezmnnou maskou,

Tv, pro

malé triumfy mé, velké ptky, bych moh' se k tob tulit láskou. tím, jediné co nezklame zde,

Zíš a

v

dovolíš,

—

91

Labutí zpv. (Skizza Josefa V. Myslbeka.t

Aý

sladký sen to milí' se duší tvoji, ó tvorce koloss, zpv jaký snivý v rozruch dum tvých sladce konejšivý?

vpa

Tu báse

klidu v

jakém erpals zdroji?

Po jakém velkém, netušeném boji nad tní vln ten zjev tklivý mrtvý a pec živý. se vyhoupnul, v tom klidu, jenž vše spory v souzvuk pojí? jak lotos

a

Zpv i

z

jež

labutí!

—

Nedokáš

se

ho

ani,

píse žití, mohutné tvé dlani.

tvého trysk ne nová

celé dímá

v

dvakrát cítím, cos mi tu chtl íci: Jak sladké jest a milé umírání, tou posvceno písní vítzící! Já

Mezi pekládáním Mickiewiczových

Dziad. posvátný g nv Hnv tíbí,

Hnv

nadšení

blesk v

tmu

Jak uragan

jak to v duši cítím

jest,

istí,

Jehovv

jest,

to

plamen.

divé síly pramen,

a vichru van to fádním

hmí

kvítím.

tvj, za hívu chytím

rukou mdlou a vydšen a zmámen zím v Medusy tvá! — Slzí tento kámen,

jej

já

s

tebou v noc, v

A všecky kivdy,

jež

hvzd

propasti se ítím.

tvj národ

snášel,

dept carv, luzy škleb a pohrdání, slz moe, v nmž's jak velké slunce zašel, Já cítím jak své rány na svém

ele,

jak mroucího ston, jenž se zhynu brání, a

darmo

k

Bohu

kií

o mstitele!

93

Po petení Lotiho knihy jen pochopí t, komu pouš

je

Pouš*. žití,

tak jednotvárné všecko, kdy den ke dni se šine

kde

v

bezvýznamný, prázdný, všední, mdlým leskem

písku Jkeblí pár

svítí.

O chudiké dn našich všecko kvítí! O ccstv nocí, jež se stále nední, kde vášn*, beduini zdráni, bední, couvají, když na svj lup se ítí,

již

Kde a

nám vítr tese, nám lhostejn a líne,

stanu, plachtami

hvzdy zí

kdy nové

k

jitro

verejší den

celý.

Že Jerusalem kdes, nám v sluch se nese. Co pláten nám, stín sedneš na ruin, než stihneš jej, mdlý, sám a umrtvlý .

.

.

94

Za Václavem erným.

Uo

eské,

jež

t

žluté,

mozolm

tvrdé,

je

drsné hlíny,

rovna svého

lidu,

ku vnému klidu hbitovní v borovic chudé

uložili

k zdi

Tam

stíny.

vk

sen spát budeš dlouhý, líný, poznal všechen trud a bídu, pes kterou v poesie Atlantidu zes hrdý, nadšen, vnímavý a inný. ty,

jenž

jsi

Hrst hlíny tady na ta,

Cestia

kde Srdce srdcí

V

té

hbitov veském,

pod pyramidou

chvíli

vný

v dáli,

sen svj

jednou jiskrou

žití

dímá, vzplály,

touž láskou, která v mrtvém srdci

touž jednou silou vesmír obejímá.

eském,

ys

Lov Sieny. (Boecklin.)

O polednách zeli ve vln hloubi, svítilo to jako úbél istý, jak spadlá hvzda kmitalo to místy, kde v prázdnou škebli starý triton troubí.

li

tam

Dva

fauni

—

šklebem divná

se v jejich tazích

sí velkou

vrhli,

—

hrza snoubí

skrz vln amethysty

kapradin kde

listy

a

moská

tráva svtlý pruh ten vroubí.

A

táhli

obí

s

silou

zas a zase,

sí praská, vrbový prut ohýbá a v síti leží nahé tlo víly. Vlas zlatý, pyšný bok se

šupinatý, hnusný

se,

—

však pod ním, ohon zvedá.

Div leknutím sí nazpt nepustili!

bda

!

96

Ticho v

lese.

(Boecklin.)

e

znáš, ze slují mechovitých vstává,

je

znáš, se snétí starých

kmen

pavouci sítí kol t obepádá, stem oí houš kde hledí na

t

paJá,

tmavá.

Kde

lesní zvonek mdle se promodrává. kde skála nahá v slunce tyí záda, a bríza vzorky krajek na mech skládá,

jak slunce ttiva

je

kreslí žhavá.

jak

hrozné, dojemné a snivé, pláštm nadlidské jest nostavy,

jež

rozstrena vším plní všecko kolem.

Je velké,

Je tichá báje, proroctví je divé,

ár, kouzlo, velký

taj

a mlhavý,

jenž v srdce vtéká a se taví bolem.

v.

HOKÉ ZNLKY,

Osud. Tich,

vinit

osud

jak pohodlné

On

z

všeho, co nás stihne,

nkdy, vždy však pravé!

my reknem klidn »Ave!«, on palec nám vstíc zvedne.

Caesar, a

a lhostejn

Led srdce tvého chvje co

jen chtít a

a z

se a jihne,

bolelo, to tíští v dálku plave,

vit

—

a je všecko

íše rozkoše zas ret

On kdyby

nestál za

zdravé.

pihne

si

námi tak dsný,

tak beze smíru a tak neúprosný, ten vítzící katan vle naší 1

V

ráz všecka poupata on spálí Vesny, rosné naše o sny,

v ráz oloupí nás

ná> ješt v

hrob výitkami

straší.

100

Den po Uen

dni.

po dni trhám se života stromu,

jest

nahoklý

purpurem

plod,

a

svítí,

vždy s novou chutí se má touha ítí po jeho vni na skal srázném lomu.

Den po

dai

—

zpívám

ale

nevíra

komu,

dnes v jinovatce, zítra v jarním kvítí, a kapek nkolik má dla když chytí, z všech kouzlím duhy v boui dálných hrom.

Den po dni Jakub

my

s

— nikdo

andlem

se

Den po

boji

dni

zvykám slin, kivd, dtkám, dsný,

a kdyby ustal jednou boj ten

mn

utkám

vítz v šeru mraném, oba víme, zítra znova zanem!

v zle'm

ironií

byl by

úsmv

Vesny.

101

Já, který

hledám

.

.

který hledám krpj svží rosy zdroje pro zprahlá ústa, z jehož

lá,

zpv

milujících pilo štstí svoje, jsem vždycky ten. jenž o tu

sta

krpj

prosí.

Já strádám vždycky, kde je šasten kdosi, on v zátiší, já v nové štván vždy boje,

on v jistot, já samé nepokoje, hýká výr, kde jiným pjí kosi.

mn

A

paprsk na vteinu, paprsk lásky, pochopení, citu,

urvu-li jen

jen

ó jak Sta

je

hýí

urván, jak zakoupen draze! jich v

tom

citu,

v

nmž

já

hynu,

sta k blaha nejvyššího tíhne štítu Nad strží chvím se sotva v rovnováze.

102

Nel mezzo e

di

cammin

del nostra vita.

možná, stojím v polovin dráhy?

Tak nikdy verš tvj, chmurný Florenane, v sluch neznl mi, jak hrana v duŠi kane, je možná to, tak z nenadání, záhy?

Tak mnoho trud a tak málo vláhy! Tak mnoho blud v cest vykonané, tak mnohé pravdy ješt nepoznané, a Saiský obraz

mí

než

ped

tím nahý

A v hvozd snah a sn svých zabloudilý, ped sebou zv svých vášní nenasytnou, v ped obtížno a nemožno jít zpátky. Co rozjímám, den i

ekám

ke sklonu se chýlí,

darmo, zda zde hvzdy kmitnou,

a nikde, nikde, nikde Virgil sladký!

im

Dnové.

h

po listu obracím v žití knize, den každý list sám v sob jednotvárný, druh k druhu však a lhostejný i parný,

[ist

jsou celý život v resignace íze.

Verejšek zítku asto elí

cize,

o chléb boj byl marný, vel mozek žárný, co srdce chtlo, snem bylo pouze v jarní bouné míze. a dnešek o

cíl,

ím

Den ke dni o sob tak každý

fádní.

a celý epos života jsou spolu

hra nudná

je,

a diváci jsou chladní.

Le

kdo to pece všecko pehrát musí, asto v tžkém zajíká se bolu: V sled se mu drama publikum zhnusí. ten

i

104

Analysa. okamžik T ak jsem, v žiji

po okamžiku chytám,

nm,

chci prožit

jak z hlubin studny ke a

v

Sn

temnu

jejich

morem

pn

a tichý k

nohám

a zoru

davu

v

hívy

z

až ke dnu, zrak zvednu,

matné body sítám.

pluji,

jak triton

jej

hvzdám

jich

se zmítám,

hlavu zvednu, velkých vštc sednu,

krásy píštích

jich

vk

vítám.

dlouho? Zpátky v propast analysy syn vteiny se potácím a chvji, v své krvi nesa stopu staré hlízy.

•lak

Jak mnoho, co chci. málo jak, co mohu, a zkrušen, zdraný, tam kde písní pji, jen

pouze vzlykám k neznámému Bohu

I

103

Den po Uen po

dni.

dni snuje šerou svoji pízi,

v ní pravdy málo,

co kídlo

asu nad

Jak obrazy

sn,

co

mnoho komedie, vším rychle ti

bije.

drahé, mizí!

—

Jen co jsi zavel v srdce, velké, ryzí pták ranný to, marná utopie, jest zapomnná z mládí melodie, jest dobra klas, jejž vnosti žnec sklízí.

—

Den po to

dni prchá. Stárneš.

denn

praví v zrcadle

Kdys nad tím zamyšlen

Pak chytas vzdech ten

te mlíš i

již

toto kdy

—

si

Poslední sonety samotae.

ti

Vous

ms

v sloky

a pijde

i

vlasy

hlasn.

as

budeš závidti.

vlhké asy.

chmurné básn, a

letí,

lOtJ

Ten ždibec mozku mozku, mi fenpo ždibec hmotou, tuhém jenž

boji s

.

.

.

ješt zbývá všední vavou,

s

zda vzplane soucitem, zda láskou, slávou, Satan, Siréna v zda lká v zpívá?

nm

nm

Já nevím, zdá se mi však od jakživa, že resignace ledem, vášn lávou

on pouze

jásal,

a mojí hlavou

žil,

stel brokát poesie, jenž tam splývá.

Mž'

unavit se srdce? Pokud

tu zpívá stejn. Básník,

vždy Cit,

O s

s

písní

patí

vášn záchvv,

v

žije,

pro, sám

neví,

svého štstí trosku.

—

vná

poesie

jakou vyhni jsou ty naše zpvy tím sledním ždibcem ztýraného mozku!

žlu ii ch. Co

boje.

štstí, snové, illuse a vzlety!

plátno všecko, skutenost

nám nedá

kvtem plným,

náš se chudý zvedá, a bezlistý Jak ocúnové kvty. vzplát

Jen odkud beem sílu svou a vznty v boj nový, v kterém závist hrozí bledá, kde každý vzdech a sten dí: Bda, bda! nad propadlými, ztracenými svty?

Zda

z

lásko svatá, nesmrtelná, doufáš stokrát probodena? tebe, divný, sladký zvyku žití? tebe,

jež stále

Zda

z

Co obraznost chce smavá, ruka dlná, dív než zmna žlu však vždycky cítí.

vše duše rve a chytá, ji

schvátí

—

boje

108

Nad

lidskou

sílu.

tom vzí všecko, dokud máme

y

síly,

však tuto zmiti, kam asi staí! l.ze svíjet se a omdlévati v plái,

možno,

je

že

i

rozum zbloudí,

zšílí.

Le v oné nejhroznjší žití chvíli, kde zhouby Andl s meem nahým kvaí nám nad hlavou, kdy ernou peru draí již samo zoufalství nad skrá nám chýlí, Zde konec

boje.

—

Není

síly

více.

Od

smrtelníka nelze více žádat.

Co

dal,

to

moh'

Pak zbudou ta

a

trpl

—

bohem

jen ty zhasle zítelnice,

snaha výš, ten

nekonený

a

údl

vn

stud a pokoení.

padat,

není.

109

vdn

A pece

en náhrobek, jenž mrtvé

.

.

štéstí

.

skr_ívá,

svt

jsem, jak den se ke dni spádá, víc duše netouží a málo žádá,

já

v

co asi v

moi

tonoucímu zbývá.

Den šedý, jasný lhostejn mi splývá, vždy mrtvo vše, co mla duše ráda; mých sn a tužeb malá lliada, jak domek z karet rozvatý mi kývá.

A pece

vdn, a

nic jeho cítím,

den každý vítám, nad nímž se zastaví a který nán mi

A pece

vdn

každý

nech sklonn nad

úsmv

kraj

jsem, zpívám, chvím

nžky

se,

Parky

celý.

chytím,

Charonovy bárky žiju osamlý.

110

Jen momenty. en momentv, jen chvilky zveme svými, vše ostatní

vše

honba

nám Jen,

cizí rci

v nic

se

myšlénkou, citem, vzpomínkou Jen

momenty vždy

zíš cos

v svítiln

však mizí v ráz to

hroutí,

sám, kde spoinouti

sklv jak

magické a

i

rýmy?

kouzelnými se

hnouti,

sám dlouhou poutí

mátoh vírem, dýmy.

jdeš desillusí,

A

nyní ptej se: Z tchto chvilek drahých co bylo ješt vykoupeno vinou? A máš tu celou bídu všeho žití.

Na vzpomínek

skle pár jen

vzdech, zeteln:

v srdce

víc dí

slzí

Je

lip.

již

kontur nahých,

hudbu línou dckem míti!

j

v U

zadržet,

mít

síly,

co v

v

sled zbude

I

nežli

denn dávám

všech

A cit

krásu,

rok

cítím

v

srdce ku pospasu

sup vášn vždy co

tomto

hltavému kvasu,

lovk

boji vlas

ztrácí kídla,

pi tom

ztrácí.

šediví zvolna,

váše, dech a láska

se v sympatii bez pohlaví

V

práci

tak snil a sen ten vždy se vrací

já

a

.

hlubinu se kácí,

za chvíli rozkoše dát

a

.

opra padnout zlému asu,

obtovat sebe

spíš

.

mní.

sled zbude všecko upomínka bolná, pár fádních verš, protržená maska, a v srdci horkost klamných políbení.

112

Sám. JSa vždycky sám! kdos dotknul se

—

Jen pivyknouti tomu, skrání, jako víla

mých

by kolem šla, to Bože, láska byla, kde te Jest? Dávno cizí mému domu.

Kdos hímal v duši polnicí jak hromu, zvst se v lanou duši lila; já myslil, v té jest odvaha a síla Dnes opt sám nevím pranikomu. to slávy

—

Kdos políbil mne. Bylo to mé dít? Dnes ovšem líbá, jak bude však zítra, až zájmv, sobectví

je

lapí v sít

Sám, vždycky sám jak v život tak v hrob, sám s touhou, písní, všemi boji nitra. Jak možno sám, a neklesnouti v

mdlob?

113

Sám nad

životem.

)ám nad životem v chvíli resignace když stojím, zdeptám vlastní já, jež v

dál prchá, svét co v hlubinách

mdlým echem zkad

cizí

mn

mizí,

zní všecka lidská práce;

Co ducha duchu, co je látky látce když vrátím klidn, z ješitnosti ízy když istý chci se povznésti a ryzí, jen myšlenky své svrchovaný vládce

Kdo

stojí

tu

u dveí mojí dun.y

a lká a prosí, tisíce

jmen

tisíc,

v

Rci láska, soucit,

—

neúspchy však v tom se a

mask

bere,

nichž však jedna nota zpívá?

píze, couvám

Bh

slza

v

v

rumy

nedve,

mi pes rameno dívá.

114

Pod iVdyž to

lotra

vlastní podobiznu,

nechytli,

aspo

ten obraz jeho In

efigie

jenž odsouzen,

pibili na šibenici tak

s

byl

drsným šklebem v popraven.

líci.

V tom oceánu

lidských béd a zmn, kde Fúrie svou hadí tese kšticí, kde duši zoufalé a zoufající jen hrdé odíkání padne v plen,

Mj

obraz nepoví, co žalných stesk jsem procítil, co vzdorných, smšných snah, být lepším tch, již v zmar a smrt mne hnali;

Co na mém ele spoinulo blesk, co vrásek, než

tomu

slzí

zrylo

zvyk" jsem

každý :

Vit,

tah,

jak jsem

malý.

IIE

Suspiria

1

já

chtl

leccos.

Ne

se zdát,

le

býti.

jist schopna zvuku,

Já loutna byl a

však chvbl vždy, kdo podal by mi ruku. jak chtOl bych, zídka já jen mohl zníti. Já pochopit a obejmout chtl

žití,

vždy jen muku, a v každém svého srdce mroucím tluku já

jen

radost

s

cítil,

chytil

Hamletem

se rval o

pouhé

Bytí.

Dnes lhostejno mi všecko Z povinnosti dál žiju, musím. V posmch jest mé dílo, jímž nekoupil jsem ani

Tak lhostejn zím

ke

—

rakev

dnm

svoji.

budoucnosti

nad hrobem všeho, co mi kdysi milo, sloup asem zvtralý, má pýcha stojí.

;

VI.

EROS

V

SMUTKU,

Samurai. osamlé [sou stromy v pouSti, palmy karavana nichž u písku, v neb datle štvána, se zastavila kdysi bouí celé. tam našla, v pouti co nenašla hloubi ztmélé, Pak, sotva hvzdy hasly v z rána, hnána dál neznámým za cílem vichrem zdrána, na tla strom, mnohým zavsila šat neb zbran skvlé. v

dík

zbožné Strom dávno usch", však relikvie divi, jim se poutník stále, tam visí zbraní. a nechápe ty cetky šatku,

možné, lásko má, co bylo lásce ukoj snivy, posky vše, strome, jenž's mi umírání! v jsem zavsil íia tebe

Tak

120

Svtlá duma. ak v porfyr kapky fontány se roní, jež sivý holub i páv pestrý pije, den za dnem splývá týž a monotónní a

lovk

zdiven ptá

Jak svtlo tak duše v

píse

stín

se,

pak svtlo honí,

a stín

báze

zdali žije?

se a

nadj

kryje,

páv nebo holub, kloní nad škeblí, v níž hrá barev utopie. co

se,

A

jako jedno slunce nad vším trní, a v kídle ptaím jako v kapkách zdroje a v stínech kouzlí tisíceré duhy ;

Tak duše má

se

pouze v

tob

sluní,

jsouc šastna za vše slzy, trudy, boje,

když zbudou

illusí

v

ní svtlé pruhy.

m

Vnost

lásk}'.

lkáme po vnosti lásky stále, kdy tlo k tlu lne, kdy oko noí

lily

oko zanícené v blaha moi, co vteina nad skrání hmí nám dále. se v

My hanbou meme, chvjeme zpt

se v

žale,

upomínky oi, vped hledíme sn oknem, kde se tvoí nám ráje, pro nž lidské pojmy malé. letíme na

A pece vnost a kvetoucí kdo vyrve

Své lásky

Ten a

duší

lásky stále svží

nám pouze ji,

vnost taj

mimo Boha

v srdcích leží;

když nechcem' sami tomu?

bu

—

Poslední sonety samotáfe.

nosíme tak v

znám více

jen

mn

sob a

pranikomu.

tob,

m

Co's dala mi

.

.

.

Uo's dala mi, to vždy jsi dala ráda, ruka to, jež jako požehnání se chýlí k mojí unavené skráni, kde chorých dum se honí mraná stáda.

a

A a a

íza, která

s

prs

plných

padá,

prs to sám, jejž neobsáhnu dlaní,

pasu pružná vlna,

a vzpíná, snad

Bu

jež

se sklání

bou mého

požehnána za

vše,

nitra hádá.

zvlášt ale

za malé nožky, jež tak astokráte se namáhaly pro mne cestou dlouhou.

Bu

požehnána za

ty

nožky malé,

a za ty kolem oušek vlásky zlaté

sny

mvmi

a

mou nekonenou touhou

12:i

Sonet votivní, chrám sn fak nesmí nikdo v

a

l

svých jaU bohyni pijít k

pat

vztyím,

skály,

a odvážit se, nahlédnout jen z dáli v

chrám, kde se modlím a kde vášní

Já k

tomu chrámu všecky

cesty

kiím

zniím,

a slunci dn, msíci, nocí králi, já nedovolím, aby do tmy plály, kde's pro

mne

vším, kde

svt

je

pro

mne niím.

Tam mé

budeš v nahé kráse svojí trnit, sny jen budou jako bílí pávi

u nohou tvých

se

v

oích

tvojich slunit.

Jak z pny budeš tam stát narozena, pod nohou chaos, hvzdy kolem hlavy, ty

Musa, Psýché, Madonna a Žena!

124

Cestou. I.

I

o srázné byly nebetyné skály, kam zabloudil jsem, erných sosen kštice

erný stely v hloubku víc a více, zpod nich vlny jako ze sna valy.

stín

a

Proud nezeFs,

jen

jsi

slyšel,

Pa

kterak z dáli

hladové jak táhnou lvice msíc v mrak, jak slza veernice

to supá,

z brv noci drala se, jež v

.

.

.

stínech tály.

V mhách

ze vsi ztracené kdes cinkal zvonec, chlad išel z tes, cit mne schvátil dsný, jak pišel v Thule bych na svta konec.

Ds

hrdlo stah' mi a mne zdolal, nutnost vzduchu, svtla, vesny: Tvé jméno tikrát v skalní pouš jsem volal.

démon

já cítil

125

II.

TI skály naped, vzadu, kolem A já jsem volal tikrát jméno

—

nmý.

tvoje,

jak zaklínal bych ducha, bez úkoje

mhou

tká, zapomenut všemi,

který

A nesmíený! já

v

zel k

Já

siré

zemi,

vné

duše své jsem patil boje, jsem volal tikrát jméno tvoje,

a já a skály naped, vzadu, kolem

A

já

ta

radost

—

nmy.

I ta marná tcha, jména tvého echa mne žal skryl perutmi

jsem chápal ...

mi vzata

dcka je

.

.

.

z

A

tekou nyní slzí valné zdroje, naposled jsem volal jméno tvoje, nemyl a skály naped, vzadu, kolem já

—

.

126

Zázrak.

^e

jsem

t

našel v bludné

zázrak

svta

pouti,

zázrak svrchovaný, já obvazky již strhal s každé rány, já poznal vše, co bolí a co rmoutí.

to

Já byl jak

je

list,

jenž vadne a se kroutí,

andla zel u rajské stát brány, a s meem nahým »Zpátky!« kiel, »many tvá nemá pouš, ty musíš zahynouti !« já

Kde's vzala

se,

tak líbezná a istá,

tak milá, sladká, vonná, opojivá?

Mn

bylo, jakby Jidáš líbal

Krista.

vdl, co ti boulivá a divá a nezkrocená láska moje chystá, mi milostivá! ó a líbal pec

Já

—

bu

127

Sedmispái.

f

u si

povt-st

znáš, jak v cizí kdesi

vk

zdimli pro

mn

jest

jak

když líbám

dcku,

šíj

—

brati jež

hoe

sedmispái

;

usíná v plái,

tvou v iíadra tvá se

noe.

Sn

líbezných tu táhne celé moe, ba sama láska duší mojí kráí,

šum

zídel,

strom

slvším

svou nudu zapomním

i

s

svoje

písní ptaí,

hoe.

Tak usnul bych na zlatém srdci tvém, spal cely vk, se nechtl probuditi, tluk jeho byl by mojich verš taktem.

V

nm

život v

souzvuk splýval by

s

mým

co bledý vlas tvj, který zlatem svítí, by pes mou hlavu splýval kataraktem.

snem,

128

Stará báj. stará Sisyfa o bemenu f dnes chuas napadla mi, jak a

báj

je

hru

jak opírá

a výš

ji

na tvrdou

hru

válí,

skály,

strká v potu, vzdechu, stenu.

Jak svazy

má

žíly

na rtech pnu,

a

teskem, sotva cíl svj vítá z dáli, jen krok malý — se balvan smekne zpátky a letí v hloub se tíšt o skal stnu.

a

A

s

—

nežli heros,

pot utíraje již balvan

s

duši v

tžkém

bolu,

tváe, sejde dol,

civí

O

lásko

má!

já

válím

stále,

na,

—

živý

eká.

Tak problémy tvé v duši tvá mne kruší, a krev s ela stéká.

síla

a letím, padám,

jak

—

129

Klid!

jolít '

—

posled klid

klid

kamene mít nmý,

kmene, který podat klesne k zemi, poprvé on líbá listy všemi, níž mízu živnou erpal ruejemi.

klid ji

z

—

Ach, poprv naposled! Kdys v jara kvtu, kdy koš ml plný ptaích písní, vzlet, jen koketoval písní ve peletu s

tou zemí,

koeny

—

jíž

deptal v hntu.

—

Vzruch po život naposled korunou a doznl v hmot tak dojemné a árné, sladké not.

Ach, poprv

!

se ozval

v

O

—

lásko má Ty nesmrtelná, svží, dnes listí kmene skáceného leží, bží. dny moje, kol, jen vichr pes !

n

ISO

Semper

et ubique.

du

s tebou, za tebou a vedle tebe, dech každý tvojich sladkých ader chytám, tvou každou pochybností sám se zmítám, tvou každou dvrou se dívám v nebe.

Co

tebe hnte, hlodá, dráždí, strebe,

dkaz

jak nový

a

tvojí lásky vítám,

v prachu svíjím se,

vždy

Mj

s

a

v azur lítám, tebou jedno, zapomenu sebe.

život

tvj

-

—

a

nemž'

býti jiný,

má

snaha tvá a vždycky v lásce splývá as, místo jsou mi nahodilá maska.

as,

bez tebe otrok líný, všady jen ti srdce zpívá, a sázka o ráj celá naše láska. rychlý blesk,

a místo

—

131

A

tob

k

zas

k tob zas pes problémy a dumy, pes záhad vývraté, sn pes koeny, jdu hledati, co nezná v svt zmny,

Ti

co tší jen a každou bolest tlumí.

Jen ten

úsmv úsmv

tvj, ten všemu porozumí, serafa

úsmv

a

ženy,

pozvedám se okídlený nad plán tíš, nad cíl svojich rumy.

že znovu

Víš o tom všem, co

v

ve, hyne, vstává, padá a hledíš k

A nemáš

tomu

víc

v

duši a

mojí roste,

se snoubí,

dcka víe

prosté,

než tiché políbení,

a jeden snivý pohled z duše hloubi, a

vrnost svou a pravé pochopení.

i:2

Pi ak

tení sonet Shakespearových.

tn

plá lekníny celá zkvtlá, úblem plá a ten zlatem hoí, ona doba v pamt mou se noí,

ten

tak

jsme

kdy spolu

pili

Kdv spolu

pluli

kdv polibek, se tras'

mvšlenek

z

ty

íše svtla.

jsme v tom sladkém moi, niv rajských

a váhal,

nebo

bvste

vela

slétlá,

smetla trysknouc ze tmy k zoi. ráz

v

jej

Jen v pausách On když zmlknul svrchovaný, my zeli ke dnu duší svých a s bázní, neb jako na jezeru v nich to bylo.

Kvt nahoe, le koen se již

s

tmou a stín

sple v hloubi noc snoubí,

reflexy v

ozáit jen Jeho mohlo

dílo.

133

VÍC nežli jindy.

Víc

nežli jindy

dnes

t

blízko cítím,

tak stojíš za mnou, díváš se mi v pero, to vázne, jakby šotk malých stero Zda v sloku chytím. mu hrálo na hrotu

—

Co šeptají? Strž duše mojí a hudbou plní, tak že její

eku

se taví v

po které

jdeš,

slunce,

sn

by's vládla

kvítím šero

mých dcero, mojím žitím.

bu bu

Však zsta státi po mém boku, dech mých ader, kídlo mojí touhy, slzou víek, oka zítelnicí!

Dej,

a

Ó pij!

spasení v tvém sladkém oku, bez tebe jenž plyne dlouhý, aspo veernicí! když ne zoou

tu

a v život,

bu,

—

ist

Na knihu verš.

—

Ach, tak se život stáí! dopsána. To skoro tžko íci; Byl dobrý, zlý? byl dobrý tvojí duší milující, a zlý, kdvž bez tebe jsem hynul v plái.

e

—

se na Golgotu kráí, Cirenský jde Šimon s vlídnou lící, tam hebrejská ve luza zlolající, a devo tžší hloub se v prachu vláí.

Tak pomalu tu

—

Však Šimon je tu pec Zvláš mj má vlídné tak tak

mkký

ruky

stisk,

tak

to

rozhoduje!

a sladké tahy,

úsmv

milý.

Že kdybvch u cíle stál oddychuje, rád, konec všeho že mi kyne blahý, zaal bych v té Znova a on rek' :

!

—

chvíli.

135

Oddech. I

—

en dávno slibuji si kde najdu jej, zda v

nevím dnes, nebo v hrob, jen cítím, jej jsem dlouho tUužen sob, tak na dva vky aspo bych jej snes'.

Ach,

lidé,

žití

knihy, jedna smutná

sms!

Kde každý nerv jen kií k tob. k tob! Však dech se tají, mdlé jsou nohy ob, a na

oi mi

Den po

podivný šer

kles'.

dni mizí bezbarvý a Šerý.

mn mn

nudné msto a nudná ves, nudná zem nudný nebe sféry,

Mn mn

nudné nudno

Jen

mn

i

s

slunce,

nudná

niva.

les,

kterými chceŠ smry tebou do pekel i do nebes žíti,

.

.

.

136

Když všecko

spí

.

.

.

l\dyž všecko spí, vždy u jednoho stolu má láska svatá, dva bdíme jen, já já temný stín a ona záe zlatá; však dj se co dj, my jsme vždycky spolu. i

Dva kvty na jednom se najdem stvolu, nám ples íše kyne vrchovatá, sen skuteností jest a snem je ztráta, a

radost,

lilje,

zkvétá

z

bahna

bolu.

Jsme spolu, vichr na naše hmí vrata a nejedná zmij syí jedovatá, co plátno jim to?

Má

Boue

ve hlaholu

duše tvojí vstíc, tvá mojí chvátá, obejmou a každá jata se rozkoší chví rajském ve plápolu.

se najdou,

137

My

Ba v

v v

my jsme

žili,

v

!

duše má,

my

žili

tom objetí, v tom chvatném políbení, tom krátkém Štstí a v tom dlouhém snní, lom,

ím

se žije, zápasí a

V tch dlouhých v

žili

Šílí.

nocích a v té krátké chvíli, v tom sebe pochopení,

tch pochybách, tch obžalobách

kdy duch

se

a v tom odpuštní, chvje, jásá, úpí, kvílí!

A

nejvíc žili jsme v tch dobách, milá, kdy první hvzda blankytem se mihne, a v nocích, sám když umdlévá duch prací;

A

ješt víc

v

tch

mžicích, duše zpilá

kdy rázem pohár rozkoše

si

pihne,

a pak se v propast resignace kácí.

Poslední sonety samotae.

10

138

Nejvtší neštstí. v tom, kdy nejvíc plály, a strhnout larvu sláv jako v báji,

:^ny oplakati

kde pod rumencem kostlivec se na mladost svou zít víc a více Bít

a

elem vzdorovitým

tají,

z

dáli;

o práh skály,

vidt sžehlé mrazem kvty

v máji,

chtl, zvát ztracenými ráji, a zažít, jak se ideám tvým smáli:

vše,

To

co

jsi

všecko neštstí

je

bída stálá,

to zameziti, sotva život staí,

my

o to v zápas gigantický jdeme.

všecko proti tomu malá, raníme až k plái tu duši, kterou nejvíc milujeme!

Však hra

to

když bez

vdomí

133

Ti

stíny.

íí jakého zdroje tekou slzy tvoje, že divoce tak ruku moji pálí, ne ruku jen, až do srdce se valí a požár zanítí tam bez úkoje;

A jež

že jsou mrtvé, o nichž snil jsem, boje,

zapomnní

v

že vstávají a zas

rubáš mrtvých

mi kynou

z

halí,

dáli,

a jsou jich Šiky, zástupy a voje!

A nemám jen

cítit

síly.

vypít slzy tyto,

musím, kterak

pálí

div,

jak za nimi se v duši hrnou stíny.

Dí první: Jak mi toho štstí líto! Dí druhý Jak to necítit vše živ Dí tetí: Ztiš se, trpíš bez své viny! :

140

Když jednou

.

.

.

lAdyž jednou srdce pro vždy bylo dáno, ó pak jest jisté jako skála v moi, o kterou marn kol se proudy boí, nad kterou vždycky vítzné vzplá ráno.

V

sta

tož

»

jsem jak v

A a v

»snad« a »ne« Miluji s

t!«

zní

vždycky jedno »ano!«

v zármutku a

tebou, oceán

tys,

láze srdce mukou

kam

hoi noí

se

sterou zdráno.

vlny jak chti kolem skály hrají,

mraky sebe tmavší závoj tkají, nmž blesk a hrom a vichr vzteky hnvné;

—

ví co ví, a ví, To nehne srdcem svou sílu práv podle boue mí,

klid jeho praví:

Hmi

si,

já

jsem pevné!

141

V lAdyž

stže

pad",

lo híkou vtr

boui. cáry

jen

s

plachet

visí,

na vlnách ze zmítá,

hluk boue plavcv kvil se darmo mísí, co rudy blesk všem kolem skrání lítá,

v

Ku Madonn, zí naposled,

jež

v

pídy

v nichž láska, soucit,

te

v zoufalství jak v

Co mže Tch oí

a

štít

je

v ty vlídné, sladké

pijít? stále

vichr hýká,

Tak obraz tvj

—

záí

a

se

vbita,

rysy,

odpuštní kmitá, šastných dobách kdysi

Spása nebo bezdno rajské

hvzdno,

sápou vlny.

tvá láska jen mi zbyla, dobrá, andlská a milá, a Madonny tvj pohled kouzlaplný ;

ty vlídná,

!

I

142

Pedsevzetí.

5

už tak

t

kruný zlatý kyklop na kovadlin

zavru Jako v

v ten sonet,

jenž bronzovými kladivy skut, lín

vdk

svých

ste

ti

pohár vrchovatý.

Jak chiméry své touhy, sny a ztráty kol oblých uch zasadím v planém vín ku chmele kštici a ku štíhlé ttin, v nichž spleenu mého blín spí jedovatý.

Mj již

sonet

íš

je,

kol bacchantek a

Ty budeš ráj

mistr renaissance

celý život ciseloval v trudu,

v

však

vínem, jež

oích, s

faun

ale v

z

duši

vyryl tance.

ní

píti

budu,

hokost psance,

hrdostí a nezachvím

se

v

studu.

143

Na knihu Uopsána kniha

—

Sta list plno já

nemám

síly

IŠ pelud,

básní.

.Marné sny a touhy a

illusí

chýlit k rtm zápas byl tak dlouhý!

znova

mj

Já démanty chtl sbírat z a

hvzdy

do

kšticí

žití

svým

strouhy,

snm

bohem* zatím dávám štstí dnm, blednou v dál jak ervánkové prouhy.

však jež

tkáti

!

dum

»s

Co napsat

ješt na poslední

Dopsána kniha. Vím, jedna duše

—

a

Kdo

list?

bude íst? jsem šastný peci. to

Té žil jsem, snil jsem, pro ni jsem nech spoutaný o o stáj tluku dál, nech zpívám hoce jatý pták v své

to

psal,

kleci.

14i

Sloup

Memnonv.

á duše druhdy sloup Memnonv byla, JP, jenž ozýval se vždy, kdy slunce krásy,

—

neb lásky až dálná

V

té

luny stopily jej jasy, tím zpvem hlaholila.

,

pouš

moje duše žila, prizavené asy se v prostory a asy,

písní celá

dne mladého v v ráz rozlétly

svt objaly

Co

stalo se,

i

ní

velduch všech že trhlina dnes

díla!

dlouhá

némy, nedovede?

jde sloupem, jenž je od té chvíle jen chví se

—

zpívati víc

Že píse zmizela a zbyJa touha? Vše, slunce, luno se zázraky všemi,

pro jedny oi, jedno elo bledé

1

145

Zimní procházky. I.

y v lásce

J^jak

nám

v svých

vázla na rtech

jsou vrata

A

šli,

ob,

dlaních ruce

dti chodívají: sladká slova

já se

.

otevena

v

musil tsnej

.

.

Aj.

tulit

u hbitova

tu

dob!

pozdní

k tob,

a nejtajnj co srdce u dna chová,

nám

trysklo z

Tak moci

ader

spáti

Cos táhlo nás k

modlitba jak nová: spolu v jednom hrob

tm

a cosi zpátky, zpátky

O

oteveným dveím, do života

hloubi smrti, lásky, jak vás

—

mím

jak sladká nota hbitov vítzil tvj zaznl hlas a zvítzila hmota,

Již

pa

.

.

.

polibek tvj, životu zas

vím

!

!

146

II.

I

'en

a

msíc druhdy pes zvlnné klasy pes šumící stromy k nám se díval,

dnes, pítel starý, skrze skryt jako

oko

v

mlhu

kýval,

stinné asy.

její

Pak

zvítzil a pln magické krásy

nám

v cestu

a starou

»že

já

kde

vjel,

píse lásky

jsem

vn

Pod námi msto

její

svah se stmíval,

s

námi

tvíij,

ty

plné

zpíval:

vn

má

jsi!«

koue, dýmu,

továrny v kladiv ruchu, v huku stroj, nad námi tiché, jasné zimní nebe iMy k blahu povzneseni nejvyššímu, jak stíny lehcí na konci všech

boj:

Vždy

já

pro vždy ty

mne

máš, jak

mám

tebe!

1*7

Otázky. se tu, plna božská lásky, plna nhy, kouzla, slitování, vždy ochotna mé zadumivé skráni vylíbat všecky hloube' vryté vrásky?

Ildes vzala a

Vždy k všemu ochotna, vždy bez otázky, vždy s oteveným srdem jako dlaní, vždy myšlenkou má v každém vzpomínání, vždy celá, ryzí, bez falše a masky? Jak dekovat ti a jak tebe chválit? Jak nelíbat té, jak nedopít ke dnu ten lásky pohár, když je tebou nalit"

O nedám

si

jej

niím

více zkalit,

ba za pohled, jímž v duši tvoji hlednu, jsem odhodlán, své všecky lod spálit.

14S

Metamorfos}'.

neznámému plujem vstíc, ó drahá, tím více milujme se v nejistot! Co budem pak, až duch dá »s bohem;;

IS.^

až retv

poUbk

— vzduch —

Snad bretan jež

pojila nás k

snad jak

te má dla

se

v

nás táž objímání snaha, ve život,

sob

a v stejné

A

záchvjem

se

not,

když po tvých adrech sahá.

— spolu budem — tkat budem mezi — jedné na

Snad kámen snad vlna snad ptáci

hmot,

zeknou blaha?

ležet

zpívat

kdesi,

lesy,

haluzi!

zmnou v zmnu, míti budem sebe, jednom vzduchu, zíti v jedno nebe

dlít v

Tak, co zvem. »smrtí«. nemá pro nás hrzy.

VII.

ULTIMA THULE.

Ó U

vetché listy!

vetché listy, kam své žití skládám den ke dni, po noci noc ve zápase, zda vesnou píští ožijete zase, zda splní se, co toužím, chci a hádám?

Sny o adrech, o sladkém plavém sny o božství,

ped

sny, v samot jež jako pavouk sny holdující lásce jako kráse?

O

vlase,

kterým ve prach padám,

bubliny, vy splasknete, z

spádám,

duh sterých

tíš zbude žalná, vím to a pec znova vás písn svojí stéblem v duhy svíjím. Vás lákám, volám, vzývám v dnech svých Šerých, vám rytmus dám. jejž schopna jen jsou slova, vás, duše hmoty, vdýchám melodiím !

15S

Zapomnní. lide je tvj domov, svaté Zapomnní? Zda [.otofag kdys to byly behy? Zda Sibiské to nedohledné snhy? Zda hlubé dno, nad nímž se moe pní?

Zda

Vdy

písný úsmv,

Zda díví zda

který

mní

vášn

v led resignace

úsmv

palné žehy? plný sladké nhy,

nekonené Lásky

políbení?

je tvj domov? Jist Smrt ho neb ze všeho, co tob podobá se,

Kde

zas hrozí stará

I

ty

upomínek

hrob v sled zpátky nejsi

Prst na

v

práci,

rtech

bílé

bída.

hází kosti,

snaze, lásce, kráse

stojíš

—v

hlídá,

—

brán u Vnosti.

153

Sonet do památníku. kalich duše tvé, tak božsky krásn>', pro koho kvete v žití dlouhé pouti? Jen dti slíbat, chot obejmouti, málo, by byl lovk šastný. je dost

iici,

i

Chce srdce víc, háv jeho tmavoasný každou bou;' více musí vzdouti. Však marné vše, zpt k povinnosti plouti, se

v ten pístav poslední,

cíl

všeho jasný.

A

srdce vadne, dti rostou zvolna, sestár', zvyk je denním katem, snem skoro náklonnost je obapolná.

muž dávno

Pro

žít

a k

emu?

—A

pec

v citu

svatém

dál pouta líbáš, výitka co bolná

ve horkou

slzou.

Poslední sonety samotáe.

Nech

ji.

a

je

blátem

I

11

154

Spát!

—

Je poslední všech pání, Jenom spát! kdo dlouhou plavbou v nehostinném moi se trudí, zavátí kdo hynou v hoi, pluh pouštjí i veslo z chorých dlaní.

aSpát

!

—

Dí, s vylámanou zbraní Spát! Jenom spát! kdo nadarmo své vlastní modly boí, a nucen jen se cizím bohm koí, v jhu mdloby potem roba smáí skráni.

Spát

— jenom spát! — Ach,

ta

modlitba vroucí

milion k nebi letí denn. Kdo slyší ji? Smrt jen tam, kde

z úst

—

—

—

chce, chodí.

A srdce musí tlouci, Spát Jenom spát! a duše musí uvykati zmn, vstíc hvzdám cizím na chatrné lodi.

155

Vný U

soudcem

být,

podvod.

ekne

jak lehko se to

Však bez vinv kdo sám v tom boji stanul? Než nadéješ se, v žalu srdce zmkne, a

vítr

soucitu tvou duší vanul.

A pyšný soudce na

hnv

vše chápeš náhle, vše

a

slzí

se lekne,

stolci

k nebi trysk' a v chudé jiske splanul.

proud

již

Jsi

podmann

ret

»mea culpa!«

je

v

shod pkné,

tvého oka skanul

s

a souzen vlastní vinou, dí.

do vrásek písnosti se Však výitka lká

v

co

tvá chce darmo

mraná

srdci

halit.

hudbou

tvá vlastní slabost poutá tebe v

bys jiné

blažil,

musíš sebe

šálit.

línou,

jamo

;

153

Žena.

To v

hodno závidní,

jediné, co

em

mít,

pln

v ní najít

možná

žití

cenu,

svojí zváti silnou

ženu,

zakotviti

cíl

a všecko pochopení.

Pak lhostejno, zda budí se šer denní, noc je hluchá k tvému stenu, zda zda kalnou v tvá den chrstne tob pnu, zda úzkost, zráda, smrt se na t cení.

vná

To vdt, adra, kam svou kladeš hlavu, že tob se jen sladkým rhytmem vlní, že na nich íše tvá,

Že tebou

se

jen tyto

již

dá

ráda,

ti

hrozny

plní,

že u ní tvoje slunce nezapadá, a vše dáš v

ob:

život,

est

i

slávu.

157

Mrtvým. (Památce Emila Weyra

a

Aug. Salaby.)

I.

V

y,

kteí jdete v noc a zapomnní,

a

neradi,

ó rcete

a

klidn

za kterým ticho Je

a i

lieroicky,

aspo, poslední krok v

lidsk_v,

íši tmv se pní,

krutým tak jak tžký zápas denní, o chléb, o mír boj zde athletický, klidn zrak lze zavít apaticky,

a nechat doznít

Jak

asi

bouné kolem vení?

duši v slední chvíli

bývá,

tom bodu, kde se v netvarné nic splývá, v tom sklonu vlny. kde lo v hloub se ítí: v

Co naposled

tu

v

nitru

lká a zpí\á,

co v posled rouhá se tam, co tam co v posled lepší

jest

— Smrt

nebo

svítí,

Žití?

15S

Vy

mlíte a

hádankou tou

s

v

oku,

hledí v dálku zkalené a sklenné,

jež

v stín vcházíte, který se nad vším klene,

blabu

nic,

A

splýváte ve valném toku.

bdných rok,

všecka stráze dlouhých,

a všecky touhy sotva vyslovené,

snahy a sny rozvášnné mlknou, v žití nedopnou sloku

a všecky

v ráz

Se oko vaše kalné dívá a jež

nmá

sfinx

stará Jak svt,

Zpt

v

dálku,

vám hádanku každý

zas dává,

jejíž

ddic.

od vás jdeni v tu všech proti všem válku,

nic lepší a nic horší, tvž rubáš

Smrt u

co

Vna

nám

stkává

stavu sedíc.

159

Mladému sebevrahu.

o

zmohlo

že

té,

na Nirvány vrata okno zmaru, skrze páru?

jsi

div

zabušil, že v

jsi

drze

nahle

Ký

íš požitk stel a ti

vna

bol to byl a jaká

tob

ti

jenom ztráta?

vela vrchovatá,

život tisíce svých

dar,

varu myšlenka v svém rozkvtu podávala poupata sn zlatá. i

A pece

jednou ranou

z

revolveru

chtFs ujít všemu, co nás rve i klama. Byls velký v tom i malý? Nevím vru.

Vím pouze pi pohledu na kde jizva hlásá tvého

Tu

jizvu

vele

žití

tvé

elo,

drama:

slíbat srdce chtlo.

160

Ti,

fa

i,

kteí

trpí

trpí.

hloubi duše svojí

v

mlením

kteí

své velké rány halí,

jsou velcí tam, kde nejvtší jsou jsou praví vítzové v

žití

malí.

boji.

Svým odíkáním dojdou k tomu zdroji, tee z velké lhostejnosti skály,

jenž a

vlny jehož sotva rmut náš zkalí,

a

voda jehož všeckv ránv

Jim je

žití branou samovraždy umíráním den jim každý, posled vždycky vhod Smrt pijde sama.

vyjít

z

všední,

a v

I

pozdraví

ji

a vyprázdní že

zhojí.

pak

jich

velkým klidem tiše, dno její íše, ani Vnost neoklamá. s

až v hloub

161

Xa konci

století.

všecko máme, moji drazí, co velké jest, v miniatue pouze, jest jako vždy p charaktery nouze, dnes apoštolé svobody jsou vrazi.

jo chcete,

Zas o roucho

se

a volnost zas

je

a génij

zablácený

Spasitele hází,

sokol na motouze, leží

v

strouze,

a vyhrá, kdo se klaní jen a plazí.

Však rozdíl pec: Reklama hlun šumí. a nedouci na kothurnu chodí, glycerin máme, dynamit a pumy,

A

kritiku,

jež

pranic nerozumí.

Pij, nový vku,

náš se v špín brodí.

Jak sedneš soudce, mstitel mezi

rumv?

162

Zdraví a nemocní. l^vt patí zdravým. Kdo však jsou Ti,

Již

tu

chodí, hádají

se,

k.

ti

zdraví?

cíli

hrnou za ziskem neb kratochvíh', grošem a se v smíchu baví?

se

a chestí

Jak moe proudí stále jejich davy, vždy jiní, jiní jdou a tžce kvílí, a zápasí,

úsmv

za

Kdo

jsou

se zmítají a

šílí

ženy neb za cetku ti

zdraví? Jak

cíl

slávy.

pojmeš jeden,

nmu spješ silou, vlohou, nmž vidíš spásu, vykoupení,

a k

prací,

v

eden,

Již

churaviš.

jsi

v

boji,

Co

stavíš,

ruk sto kácí,

padáš, vstáváš do únavy:

Kdo nemocný

je

tu,

a

kdo

je

zdravý?

16á

Breví

duše.

)htl breví psát bych pro myslící duši, kdo by v nm, kdo not tch na zrcadle by pochopil své vlastní srdce švadle,

e

jak svírá se v kruh užší vždy a užší?

Chtl

vyslovit bych

vše,

co zde nás kruší,

stromu záhy kvty spadlé, nás, Petry pi Kristov veeadle, jimž kohout výitky sen tichy ruší. nás,

s

žití

Nás bavly, kterým síla k Pavlm nás Hamlety bez lásky Ofelií,

schází,

nás Q.uixoty bez

hvzdy ideál,

Však piznati

k slabosti své, mrazí,

sn mry

se

darmo

v

lebku naši

me

v

bezúelném

vzdor titan

bijí,

žalu.

164

Orloj. I.

fchtllegendy jamku

hoch, který Augustinu škeblí pelívati more,

en

v

mi pipadá vždy v noci hluchém stínu, když orloj huí v lidský sen i hoe. Chtít zachytit blesk v dáli na obzore,

spoutat vichr, jenž rve strom i ttinu, stejným vtipem, jako v uzdu oe. jenž sluje as, chtít vpadnout, na vteinu, chtít

je

Na hodinu a minutu chtít mit to nekoneno, moe rozvlnné, a, že je v hrsti máme, dtsky vit.

as jen

svj

nikoli,

—

ten bez mezí se klene,

orlojem ku svému žal

i

stesk,

míš

bludu

své otroctví, svou nudu.

1»»

II.

jen stesk a nuJu,

jenom

žal

a

práci,

ne radost svou, to ptáe rychloleté,

pýí kvtu as hned

jak.

as

mí

Kýs

vze

vždycky

jen,

v propast

co

lovk

smete

ztrácí.

v dlouhé chvíli v resignaci, by oklamal se v muce dlouholeté,

as zaal mit,

dílo strašné,

nad balvan Sisyfv,

jež

Nad hrozný Danaid

trest,

si

mže lovk

kleté,

vždy se

kácí.

jaký pouze

vymyslet v své trýzni,

by jakás kídla nasadil své touze.

By

krpj

však nic

podal Tantalov žízni,

marn, nespraví,

slední hodina jak prvá

— bez

asu muka

trvá.

166

Odmna. ^de lovk

vše

si

vybojovat musí,

nespadne v klín samo z nenadání, tvá snaha v pralese je štvanou laní, tvj vzdech vzlyk ptáka, jejž zlý vichr nic

Ký

dusí.

všem se hnusí, s mozolnou dlaní, zvláš výitky když, hejno laných kání,

a

div,

s

rvou

že dlouhý zápas

mozkem spráhlým, i

šat resignace

a

tob

v

kusy.

Jak šastný rek, jenž stojí na cimbuí, kol vtry s vichrem, vlny marn zuí, on dobyl sob práva smát se boui.

strom dunní hromu,

Jak šasten snílek, v stínu starých jenž

kosv

slyší

v luk rosných

hvizd v

vni oko

sladce

mhouí.

167

Zlo.

je v nás, nás v propas tahá, démon je, bh zly, pán despotický, a marný odboj proti nmu lidský. to strom, jenž v kade Absolonu sahá.

e

pravda, zlo

to

To

kam

pítéž,

to Anubis

i

skloní

se

soudu váha,

Satan symbolický,

vždy bdící koka v nás. jež íhá vždycky, dnes v masce lásky, zítra v masce vraha. Je vyplet z duší,

Zdráš sít

mu

chceš zbavit se

Vše marno. v

nás,

Dí:

V

kol nás

ím

Buddhy sen nové

a

jej

nás

i

zítra

za cenu

je,

všady.

i

Krista!

schystá, žití

jsme jím, ono vládne Smilování žádné

bv Dobro bez

mne mohlo

bvti

?

16S

Být filosofem. ±jýt filosofem

—

ne,

to

všecko není,

zmit, shrnout po píiné a dvodech jen vše zdepat,

a v resipnace jho

Noc stejn

v jedno, svážit, bažit,

své spoutat

snní;

cenit jako úsvit denní,

a slupkou všeho ku jádru se snažit,

pravdy objevem Jen sebe blažit, klidn zít pak v druhých zápasení;

chtít

a

Mít srdce velké

—

ale jako

jak básník dí, jenž

to

lidské

moudrosti

—

udeen je

kámen, však

bolí,

podstat' pravá.

Být spráhla sopka a pec trysknout v plamen, být vyschlá hrouda a nést svlaec v poli, jenž každému rád íšku rosy dává.

—

lOi)

Sonet didaktický.

J

en vykat, synu, to je moudrost pravá, vše vrátí se zas, co dnes mizí v dálku

;

mír dýchat bude zas v tvých cit válku, vždy pobloudí, kdo pedasn se vzdává.

Co na tom,

By je

jen

jestli

pi tom sšedne

k popravnímu vlékli

t

již

hlava?

špalku,

list, ty nehle na obálku, smysl ti, ten za pravdu mi dává.

život

pedantická pravda tato, však pravdou jest, jak byla vždy a bude vše dostaneš zas, co ti dnes je vzato.

Je trochu

Snad za hrobem a šklebem

Však

bude

až

ped Vnosti

Poslední sonety samotáe.

možná

v tvoje žirí

tváí co

se to vrátí,

chudé to

—

platí?

12

170

Mladým.

Vy

silní

My mv

chcete býti nenávistí?

pouze láskou silní býti chtéli, s dvrou jsme v budoucna kvt zeli,

co vy v nás šlapete

již

v švadle

listí.

A jako hvzdv v pádu svém se istí, mv padli též, však vždycky istou mli jsme duši svou lze

Kdo

klidn vítr

i

též to

sil

—

ruce život celý, v práci vaší ísti

již

—

?

písloví dí staré

—

bou jste chtli práv, boui klidí však v boui opatrné Musy mlí. jen

Ach, naše nadšení! Náš svatý žáre! Na kraj, kde kráeli jsme ostýchav, te záí pouze lan oi vlí.

Zrcadlo.

v

každý nese zrcadlo, kosmos, píroda a svt se zhlíží, tch vždy cos v jeho plochu upadlo. ní zrcadlí se, promítá a kíží.

své Juši v z

v

nmž

Tak

brzy celé

máš

tu

divadlo.

neb všeho odlesky zde v tvar se víží, ve to žárem, a to vychladlo, zíš v to zpíma, nebo masky míží:

a a

To

jedno; jen co ze zevnjšku chytne?..

by jen ve odraze, aeolská harfa každým vetru dechem.

tím duše plna.

Ty rek a

jako

—

t

blabu za tím v bezdno slítneš, sotva udržíš se v rovnováze,

za tebou nezalká

—

ni

\zdechem.

VIII.

SONET

-

EPILOG,

175

Z mdlé ruky

y

.

.

.

sonetu zlatý prsten zasazovat svých myšlenek a cit drahokamy, jak dlník mdlý, kterému není známý cíl

práce,

pestávám

dumy

své

snovat,

Chci lhostejn den ke dni pozorovat, jak jež

chci

hrav boí cizí ruka chrámy, pracn vztyil jsem, nad ruinami sedt

klidný.

Z mdlé ruky

Na

petvaovat?

pero, šttec, dláto padá

a histrion, jenž dlouhý rval kulisy,

se

jde,

liidlo

veer celý si smývá

Tam poslední kde lavic tmí se ada, již sál je ztmlý, kýs potlesk ješt zní, co venku

hvzdy žhnou

a

cvrek

zpívá.

OBSAH. Sonet

— prolog.

Slrana

3

Jak mnich I.

Sonety heroické.

Hrob Mojžíšv

7

Sen Šalomounúv Pod reliéf assyrského bojovnika

8 S'

Cestou Argonautv

10

Amfora Smrt Gla-jkova

11

12 13 14

Adraste

...

Marsyas

Hrob Orfev

Osm I.

II.

15

reliéf ze života Jaccliova

:

Vvchování Réva

Orgie IV. Cestou k V. Ariadna VI. Priipus

16 17

IS Í9

III.

Naxu

20 21

VII. Utile cum dulci VIII. Modlitba k Jachovi Teiresias ped Persefonou Feidias ped sochou Zeva Olympijského

22 23 24

Smutek Xer.xv

Í6 27

i5

Náhrobní nápis cikad Epigraf na buk bleskem zachvácený

ž8

Kleopatra Heliogabal

29 30

Epponina

31

Paulina

32 33 34

Gentucca

Tannháuser II.

Alma mafer.

Pan

37

Symfonie vicnru Kvetoucím hlohem

38 39

Chrysanthemy Podzimní luka Mlhy íjnové

4'J

41 42

Sonet v jeseni

43

Krajina

44 45 46 47 48 43 50

Sníh

Tn lUuse

Nox

Pi

vichici

Darwinismus Dekorace

lovk

pirodé.

51 i

II

Píroda lovku.

1

U

OÍ 53 53 54

Strana

56

Oii kvétá

Kosmické rozhovory

57 III.

Masky

a profily.

Parini (acobsen Nietzsche

61 *'rž

63 64

Lamartine A. de Musset

*^i5

66

A. de Vi-jny

Mme. Ackermann

;

.

.

Bourget Zola

67 <)8

69 70

....

Renan Verdaguer Anthero de Quental

71

Darwin Leonardo da Vinci

73 74 75 76

7-2

Boecklin

Beethoven I\'.

Clossy

a

reflexe.

79 80

Sláva Astarte Syriaca

La

bella

mano

SI

Psyche

Výhe

8i 83 Si

Hlava Ktitelova

S.5

V

86 87 8» 89

Vná

Siréna

lijavci

Pomluva

umlcáv

i-lud

Sen Michel-Angela U poprsí Dantova Labuti

90

zpv

91

Mezi pekládáním Mickiewiczovych ^Dziad" Po peteni Lotiho knihy .Pouš" Za Václavem erným

92 93 94 95

Lov Sirény

96

Ticho v lese V.

Horké znlky.

Osud

99 100

Den po dni Já, který hledám Nel mezzo Dnové

di

cammin

101

102 103 104

del nostra vita

Analysa

Den po dni Ten ždibec mozku

105 106 107 108 109 110

Žlu

boje Nad lidskou silu A pece vdéiiné

Jen

V

momenty

sled

Sám Sám Pod

zbude

111 112

nad životem vlastni podobiznu

'

.

.

Suspiria

13

.

113 114 115

VI.

Eros

v

smutku.

Strana

Samurai Svtlá duma

119 120

Vnost

lásky Co's dala mi Sonet votivni

Cestou

121 li>2

193 124 Ii5 126 127 128 129 130

1

11

„

Zázrak

Sedmispái Stará báj Klid!

Semper

ubique

et

A k tob Pi ctní

zas! sonetfi

131

Shakespearových

Víc nežli jindy Na knihu veršS

Oddech Kdvž všecko

My

žili

•

spi

I

Nejvtší neštstí

Ti

132 133 134 135 136 137 138

stíny

I?9

Když jednou

140

V boui

141 142

Pedsevzetí Na knihu básní Sloup MemnonOv Zimní procházky 1

143 144 145 146

II

Otázky Metamorfosy

147

148 Vil. Ultima Thule.

Ó

151 lo153

vetché listy!

Zapomnní Sonet do památníku Spát!

Vný

ir>4

podvod

155 156

Žena

Mrtvým

157 158 159 160

1

II

,

Mladému sebevrahu Ti, kteí trpí Na konci století

161

Zdraví a nemocní Breví duše Orloj. ,.

162 163 164 165 166 Í67 168 169 170 171

1

II

Odmna Zlo Být filosofem Sonet didaktický

Mladvm Zrcadlo VIII.

Z mdlé

ruky

Sonet

—

Epilog.

175

PG 5038 F8A17 1895 díl 2

Frida, Emil Bohuslav Souborné' vydáni básnických

spis

DO NOT REMOVE CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET PLEASE

UNIVERSITY gF TORONTO LIBRARY

I

C.

(.

<;

;

:

í

.-rr'

i:i

.

I

\'<-i-

I-'

1

(

t

i.

v »

I

C

k

1,

<

(-

1

í C (

(

<

<

t

1.

1.

£

I