Zbyněk Benýšek: SONETY PLATÓNSKÉ JESKYŇKY & JINÉ BÁSNĚ

Ukázka z připravované knihy

nakladatelství Cherm, 2009

Zbyněk Benýšek: SONETY PLATÓNSKÉ JESKYŇKY & JINÉ BÁSNĚ

Rozhraní

Tam někde teď právě žijí vůněmi večeří a špínou talířů: „Uměls mě pomilovat?" řve na něj věčně, bloudí, hledá dávné duše malířů. Nachází uvnitř pelíšek zjemnělý, v něm tají svou živou minulost – jak bývalo dřív, jak byla vílou podzemí... – proto z ní teď srší živočišná zlost. Mívali jsme tenkrát křišťálové oči, blb byl blbem a podzemí nad zemí. Čočka času už vše cloní – rekvizita výrů... Co vidí víla podzemí zde na Zemi? Na dně potoka, místo perliček – kost. Ach, kde je ten zlatý čas smírů?

– proto zná tajemství čísel v lotynce – Je září, těší se na sníh, víno jí duši lechtá. Sonet o ní

Ona má boží stopu na bradě, očima těká jakoby smutkem trpěla. U svých dětí bloumá, uvažuje o zradě – – chtěla snad tento život? Ale je skvělá,

s Gellnerem v hostincích, já anarchista. Kdesi mezi skinhedy a pankáči hledám mýtus Ježíše Krista.

uprostřed hospody do pusy dá si zelenou olivu a zapije vínem... Je tak moudrá, že i s mou duší hrá si. Riskuju možnost, že se spolu minem.

Křik klauna rybáře tragéda

Na bradě škvírka ví své, proto zkouším ji strašit pozdním synem. A ona mlčí, znajíc vrata hrůz.

Měchenice – Praha

Zkouším se děsit zjevením krásy – – u krůtích prsíček jemně si kynem. K tomu nám píská houf falešných múz.

Teskná zrzavá dáma prošla kolem sedmého pražce. Pražský vlak s důchodcem mašinfírou projel stínem. Dáma došla

Mladá studentka herectví obdivuje Reynka

na druhou kolej a nastoupila do vlaku. Dvě holé lebky v maskáčích zíraly na tašku z igelitu. V lebkách se jim rodil sen o planetárním vraku...

Nejsem Aigithos ale ani válečník, abych v Kosovu na ni zapomínal. Popíjím rulandské a hraju kulečník

Zněla mi uprostřed vln, jak její guru Reynek v Grenoblu, půjčujíc loďku své švýcarské milé. I on choť něžně odháněl, jak muž noční můru...

V nose má zakletou identitu, jde na ryby, srdce jak zející rána. Huláká nad řeku: „Cos ty tu křičelas zběsile zrána, volám zoufale do kraje, a do zdí a do oken dam…" V kulisách klaun tragéda hraje: „Tobě se svěřím, tobě vše dám…, a ze svahu budu na vše dozírat!" Dávej si pozor, když padáš na hřbet! „Vaničku jahod jí na dlani podám, vezme si ananas, fík, démant i perlu, pahorek pohladí jí z prstů mých lyra – – bude-li chtít, celý se rozdám!"

První sonet z Platónské jeskyňky

Zrzavá dáma očima hladila jejich okované boty. Na zahradě jí v úlu žijí evropské včely.

Ztemnělé svědectví – sám se tím bavil: tmavením dávných elementárních tváří. Ten co mělní, hřímá z kúru. Pln pravd tváří se muž, co donucen lež vyl...

Poslyšte, lidé se jak straky okrádají – – kde kdo s leskem v očích s chutí varuje. Zoufalec, co s noblesou té pravdě čelí jsem já. A hvězdy mě za pravdu dají...

Jeden z těch okovanců vstal a řekl – – vlak projížděl malebnou Zbraslaví – „Tebe krávo ubijem pouze svými čely!"

A ona čte básně v beckettovském divadle, absurdní tyjátr šašků, andělů, kutrizán, víl. Rukou kývá poklesle, ochable a zvadle.

Ale pozor – kňučí ve mně mrtvý dědeček z matčiny strany – konfekcionář: „Tvé hvězdy tě tahají synku vzhůru, abys nemusel na dlažbě klečet!"

Alžběta v kloboučku

Kdo jí dodá sil – Shakespeare či Villon? Přískokem jsem u ní a líbám jí ruku, já, smutný klaun, Rimbaudův pión...

Vchází z perleti, ze slunce do stínu, u théky objedná dvě deci frankovky. V koutku se pak tomu rudému vínu dlouhé minuty dívá na jemné krovky. Ach tak ji potkat v čase Beatles a hippies, žádal bych bez řečí o její ruku. Teď však zkoumám péra na kloboučku a její rozčíslou, kaštanovou paruku. V rádiu vypráví kritici o básních. Péra se chvějí jak mořské chaluhy, Alžběta se kolem všemu chechtá... Oči ve frankovce, na dně samé dluhy –

Sonet Ovidiovi

Tvé rady platí když na nemoc umírám a místo pole obdělávám vinice – Myrrha se chystá uštknou mě do nohy, pché…, řežu si nohu a na nůž zírám. Nutná je nutnost, nutnější zpráv /uřežu lýtko – a budu zdráv…/ spěchal jsi Naso, srdce tě bolelo asi tak jako Ravela Bolero.

Hm... říkám si. Možná pak budu padat z výšek hvězd na prkna žižkovské hospody a v koutě tiše a usedavě brečet. V tom prachu, okraden a nejšpíš nahý se začnu smát – napřed trošku, pak se rozchechtám – uprostřed Prahy.

Obrácený sonet

„Vaše krása mne pozdržela moč!" Proč v chrámu, na lovu lišek mě nutí ptát se: Proč? Sedávám na lavce z kovu –

(1)


– já básník sonetů a otrok slova. U baru slepice: „Pozor, já klovu!" Čeká mě čtyřverší – klonuju smutek z bezmoci poznání a půlnočních půtek. U baru lasička: „Dáte si jointa?" Z té pasti jsi chlapče přemoudře utek! K počátku sonetu jemně se řítím, významy stejné, znova a znova. Kočka a pes – dávná eklektická vize – v pablescích vinárny – tajemství slova...

***

Ze stropu padal modrý les napsal zblblý poetik na papír! stejně tupý kritik poezie hles: „Ten básník vyjádřil to, co je tu dnes,

Ty pořád o přesnosti, já o voze... Ó vy služky, jímž jsem otrokem, víte – slunce nemá moc některé ohně hasit. Kde budem, až se sejde rok s rokem? Vlasy jí padají do čela, vrtí bokem. „Je tu pravá chvíle, chtěla bych tě sníst!" A znovu: „Víno už ne – a tasit!"

***

Nos jak zoban divoké slepice, oči těkají možností sebevraždou, myšlenky jak život jepice, nonstop zrazená situací každou. Když jí bylo dvacet, nechtěla tak skončit, snila o kariéře ve výzkumném ústavu, v podvečer jezevčíka v parku venčit, z franštiny překládat evropskou ústavu.

jeho tvorba vychází ze surreálna, je plná skutečně krásných obrazů – – no prosím, kape modrý les..., to je průnik surreálna do reálna!"

Jenomže chlastá s šedivou máničkou a u piva žvaní o Ladislavu Klímovi, rukáv zbrindaný levnou griotkou.

Tak si ladí v dis moll blbečkové klopy, na hlavu jim kape přemodřelý les, smutek nevědomí jim na lebku krápe...

Zděšeně zírá jak prsa jí vadnou – – strach před smrtící časovou smyčkou zazdívá teplou Gorbatschov vodkou.

Do jeskyně vchází skutečný básník, k výčepu křikne: „Pivo!" A opře se. Dobře ty nešťastné duše chápe...

Nešťastník

Mladičké oči odcházejí domů...

Opilé oči uprostřed sněhu cvakají zubama – opouštějíc něhu. Prý nad vším absolutní vládu mají – – prý pojď blbečku, pojď, hají, hají... Mají snad ty oči zradu na programu, tancují si s tělem, uložené v rámu. Prý nad vším absolutní vládu mají – – prý pojď blbečku, pojď, hají, hají... Mizí dávné oči má sněhem zaváté, opilé šlapou nocí a nejistě těkají už si pletou páté přes deváté bojí se budoucích krutostí bachařů, které je jistojistě jednou čekají, až už opět nikomu nic nebude svaté...

Noc po četbě EAP

Tak stalo se – ta co nemilovala miluje, její srdce teď krutě saje a popel padá jí do klína, celou duší laje a mne proklíná... Řve: „Víno už ne a zhasni, ukaž se a přestaň básnit. Jsme ve tmě nazí a krásní tak nalej ještě – ale zhasni!!!"

Tvář jak malý jezevčík rukou hladí kolínko, v hlavě poslední zprávy Novy, prstem bodá do prostoru: „Vínko!" Pak vzdychne a hlavu schová do dlaně, prstem z prostoru se drápe v rozkroku, šediví mu vlasy a bojí se stáří, kdysi předák armády pokroku. „Ještě jedno víno!" řve a hlava mu už padá, v koutech hospody hledá erotický film. Ale zpívá mu tam Jagger, věrozvěst rocku. Jeho mozek zapoměl, že duše byla mladá, dopil a kouká, jak z toho všeho zmizet – – odchází pryč, milion dalších marných kroků...

***

Top krása sídlí ve středobodu, na ostré roznožce absolutní nuly. Na ni se pokouším vymyslet ódu, jak její nožky jsou roztnuté v půli. Po levé ruce artistní brak, po pravé pak klevety a šedivé žvanění. Vědoucí o ní samé jí halí temný mrak, ještě víc matoucí je jalové snění... Má to snad řešení, kráso na koze – – a když na to přijdu, změní se něco?

Jednou i ty budeš šeredný vrak, kódovaný v děsivě přesném modu, popsána v neodiskutovatelné póze...

Umění prohrát vyhranou partii

Kdysi dávno lehal na louce, dítě květin, okukoval nejlepší hlavy své generace, čichal k norskému dřevu, mánička bez práce – – ach a teď probírá tuny zešedlých sjetin... V temně modré kravatě na blankytné košili – – v noci ho přepadá zákeřná melané cholé. Jeho myšlenky jsou olysale holé, je dole, i bezdomovec v parku ho rozčílí. Ve flanelové hazuce snil, že bude bratr Rimbauda, teď duchem sešel, že neumí říct sbohem... opřen o mahagon věří, že je těch sjetin bohem. Blondýna mu přinese Jana Chodce a vychlazenou sodu, před ním sedí Lucifer s krokodýlím kufírkem – – opasek na džínách je ocasem, pěšinka na hlavě rohem...

***

Po schůdcích sešel shluk pěti lidí u zeleného stolu pod obrazem rozsvícená svíčka. Ach, jak nepřesně parametry kvalit vidí, ó, jak přesně jim oheň ozařuje líčka Vinná Madona v čele stolu křičí „Tak to není, vím že dvě a dvě je pět. Temný muž naproti hladí psa a syčí „Dvě a dvě jsou tři – to ví celý svět... Pes se mu vyškubl a přiběhl k baru, ptám se ho: „Co si bude dobrá duše přát?" Ocas mu spokojeně kolem řitě víří, očima zamrká, „Chtěl bych litr vody!" – – a ať mu ho dám pod šachový stůl. Pak štěkně: „Dvě a dvě jsou přece čtyři!" ***

Mozky bližních jsou nestejné, jak kvalita dávných báboviček, jak slohové úkoly páté bé, jak délka božích svíček... Mí bližní mají nestejné svalstvo, jedni sotva chodí, jiní mají rekord v nohou – – jak lidé mikroskopem vidí svět bakterií,

(2)


tak bozi nás vidět mohou...

V provizorním ráji chytá dobro raracha za nohu.

Ale ty mozky, prokletí už od Adama, když skrze hada mu jeho dáma řekla jsi nahý a už už víš

***

že je kámen malý a že je kámen velký – – jak tobogánem vezou se s náma teorie kvalit a s ní vášeň hledět výš...

U pultíku usínám – – konglomerát duše & těla. Duše ale kňučí, rozžhavená do běla.

***

Slyšeli to svědkové očití: „Nechci už s tebou žít!" křičela má láska. Smutně mudrovala nad šitím. řekž jsem než: „Bílá je bílá a černá černá, má milá…" ***

***

***

Z modrých očí blikala jemná záře, rty se mu kroutily smutkem provozáře, ale je básník, proto ten svit – – bojuje se světem, s sebou je kvit...

Jen co dořek říkanku, pod stůl se složil. Provozář, duši na kahánku – – do kohožs to duši vložil?

Z Platónské jeskyňky

***

Pro koho z nás už začalo stáří, kdo vypráví v pivnicích, že je v přechodu? To ti, co vzlétli brzo a vdechli moc. Ti už vidí obraz sebe v důchodu.

Koupím si vestu a modrého motýla, ty mě dáš na cestu polibek do týla… Ach, proč oslavují otcové narození syna, když ten zázrak je dílem božím? On dobyl svatou bránu za ně, to byla jeho síla, ne otců – jeho vina!

*** ***

Nedosažitelná krása – – to je můj osud. Na cestě k ní – bohužel – zakopž jsem o sud.

Ne, nebudu s tebou – spacák v buši bude moje lože a skřek drozda zrána budíček. Má duše v koutku tuší, že tudy ke kosmu je brána...

*** ***

Vodopád spadává na zem, kapka se leskne ti na palci. Co proti pádu? – beatnický zen a lásku na plesnivém kavalci…

Co cítí duše při vnoření do božího moře? – má neutrální pocit a neprožívá hoře...

*** ***

Ze sklepa duní techno, techno: Jen mrtví ví všechno, všechno.

Co cítil Bůh při velkém třasku? – nepochybně slast a nekonečnou lásku.

*** ***

Cinkl jsem u Marka, crnky crnky... umakart hluše křikl otázku: „Který to muž opustil šenky?" „Já, Marťan milujíc Venušanky!"

Některé své povedené děti si tvůrce bere raděj dřív, než se mu nadobro zkazí... Máchu i Lennona, Ortena i Morrisona... Proč ta clona? Co tím zarazí? ***

***

Má milá, uprostřed tvé Achillovy paty je vbodnut osten paniky empatie.

Do tmy září nové bílé zuby a z očí duhové umělé čočky, svítá a měsíc mizí za Vedralkou, po střeše skáčou gellnerovské kočky.

Tenký vlásek padá s hlavy podobný potůčku lávy. Jemná vráska na bradě mluví o budoucí zradě. Opět ztrácím chladný rozum. Ona ctí rarachův um…

***

***

Překvapen vývojem turnaje procházím Kateřinskou ulicí – – křičím: „Láska nejsou dostihy!" Přesto noc co noc na ďůlky hraje. Průtrž mračen rozbíjí to, co bylo. Fuk je jí to… Dvě zrzky

Rock’n’roll je dítě lásky! pozřel šperky, nadchl pásky. Přišlo vše tak znenadání… nutné bylo jen nadání! Ležíme tu nataženi jeden chlápek a dvě ženy! ***

Dvě prdelky prošly oknem – – já čekám na další blesky z nebes. Možná přijdeš a všechno si řeknem, je květen, všude roste Máchův bez. Řeknu ti: „Krasavice, tě pic!" Co bylo před třeskem, slovo či nic? ***

Ach, cesta do hrůzné brány slávy, bolestně zakrytá devíti horami, na nichž trčí špičaté trny dubajských mrakodrapů. Ty tančíš se svatými hejly, s mrtvými šíbry co zaměnili korunu z trní za saténovou čapku a kříž s hřeby za polstrovaný trůn...

Kratičká

Stárnoucí mánička s plackou Woodstocku odcvrnkla jemně nehtem smítko z broskvičky na hracím automatu.

Bělovousý satyr vykukuje zpoza rohu a žádá si duchovní krev.

(3)


Kdysi to bývalo květin dítko – – blbě už vidím a trochu se matu.

Husův sbor v Brně

V Husově sboru je kulečník a kavárna Oása. Na párku křen. V internátu Cihlářská trčí z oken antény. Naproti ztichlé letní kino – – zde jsem počítal Ringovy prsteny, poprvé tu viděl Perný den. Milenci tahají horké kaštany z vlasů, po České kráčí matka s dcerou. Poslouchám zrádné vlnění hlasů, pořád se ještě do mé duše derou.

Dobrák nedělní malíř

Jeho malba se podobá kýči a rád se prochází po kraji. Slézá srázy, úvozy a propasti je vězněm své sladké pasti. Kandinského kresby rozrývá rýči. Má názor, vilu i ženu, má ji! Slepý kráčí krajem v máji...

Hlava mě tenkrát klesala, já plný piva, nalit jak měch...

Litanie za J. M.

Opustils dívky uprostřed hřiště, nechal je umírat na smutném poli. Kolem ohně dotančils valčík. Tohle dodnes u vína bolí...

Ó, starý ještěrčí král bloudí po špinavém vesmíru ulic a výčepů – je dávno mrtev. Až umře poslední z nás, jsem zvědav, jak rupne ta větev, na které se úporně houpáme.

***

Ó, revoluce našich duší žlukla jak zrazená polévka...

O generační tvořivé zvěsti referují poserové, co stávali za okny hospod – – ustrašeně kulili těkavé oči ze tmy a když vcházeli perlustranti, mizeli za šedivým rohem, blikavou dušičku na provázku... Dávno je mrtev Jirka Kříž, to pravé srdce brněnského podzemí, bloudící v temném svetru mezi černým nebem a bílým peklem. Uprostřed sametového ateliéru mu trčel z katafalku sádrový pyj, jako směšný symbol chtivosti a za ním definitivně konečná mříž. Vidím ho šlapat pod noční lampou do kopce, ruce vražené do kapes jak James Dean...

Hrajem divné hry s mobilními počítači a kroky ještěrčího krále nás nedojímají – nám – co jsme zbyli – stačí, že víme kudy kráčel plavý anděl. Pláčem nad prázdným osudem, ach, skořápka dávno pukla, ani fernet nepomůže ozzářit okoralý ideál! Ještěrčí král, ve výčepu opodál zve: „Ještě dál pudééém!" Ale nikdo ho neslyší – po fernetu hluší... Revoluce našich duší žlukla jak zrazená polévka...

Už nasloucháme nepřesným prorokům, co žvaní z cesty vstříc mediálním bodům. A ještěrčí král bloudí po špinavém vesmíru Osud zloděje ulic a výčepů – je dávno mrtev, Oj, kde jsou sóla Jimi Hendrixe, jako naše vzpoura... tam spí v Brně má láska, vespod, *** Lampička na stole a fernet v lednici, u teplovodního potrubí města. Černokněžný oponář v županu doháníš svůj dluh z mládí... Její tehdejší milenec Erik se sedí na stráži s láhví rudého vína. Zbývají ti mediální body, pokoušel tvořit, moc mu to nešlo Do dětské síťky chytá slova k ránu zatknut sebou, a proto rozhod: „Buď má nevěsta!" jak strýc Benedikt strýčka Verna motý- pod dekou strašné přiznání, Vedl ji podzimní Husovkou ly. že jsi sebe prodal. k Červenému kostelu do tělocvičny Sumíruje je do básní, vkládá do alba – A kulturista se sklání na smutnou košíkovou a tam pak po hře – župan z hvězd a půlměsíců, nad kufrem Mercedesu v sauně mu hladila jeho poctivé žezlo. nad vínem civí do blba, a tahá vak s golfovými holemi. Erik vstal a řekl: „Vidíš, mám ho jak kládu!" na krku řetěz z reality... Ty u lampičky piješ fernet Má láska se chytla za nos a sdělila mu: a tajíš nenávist k opravdovým tulákům. „Máš, pokus se mít nade mnou vládu!" Civí vyprázdněn – ach pravda je kláda, Kuješ pikle proti příliš levným cílům, Do jeho byzantského vědomí v tu chvíli vlezlo není stará ani mladá, vkládá slova do alba, zatímco ještěrčí král bloudí děsivě sám zjemnělé poznání ženského klamu. lidem do uší klová, uvězněná jak tučňák špinavým vesmírem ulic a výčepů... Co ho čekalo po zbytek života? v Zoo... Stát uprostřed vany, s depresí v klíční kosti, Pak vchází smutnou bránou olysalý bubeník s neobnovenou vzpomínkou na roli pivota. Svědomí dějů za oponou a chvástá se koho znal a s kým byl, *** zavřené v bipolární kleci, do nosu mu prší, když hřímá o honorářích, Myslím na tebe, dávný příteli, jeho župan jak klenba nebeská zatímco ještěrčí král bez možnosti obrany na tvůj dopis o sto stranách. nad ním zlověstně vlaje. bloudí špinavým vesmírem ulic a výčepů... Písmem jsi vyháněl smutek Pod okny bezdomovec zkoumá šlupku banáz newyorských zákoutí – nu, – teď mě s lampičkou rmoutí a vztekle dupe na skořápku vejce – Portrét dávného bracha... tvůj příběh padající lebky. Přeskakuje z jevu zubní vrtačky – tak zmlněte lidé před tímto křížem Dodnes mě nedá spát... na špičku Sokratova nosu , jak černokněžný oponář s rudým Ten čas, kdy jsme začínali, o půlnoci škrtá z Bachova rukopisu vínem... měl vůni zástěr babiček. každou sedmou notu a huláká!: Byl hebký jak křesla secesních hotelů. „Bacha, jsem spoluautor Bacha!" Civí vyprázdněn – ach pravda je kláda, V brněnské hospodě u Čápa řešili hiearchii není stará ani mladá, vkládá slova do alba, Jeho myšlení je muzeem ateismu hodnot, v petrohradském kostele. lidem do uší klová, uvězněná jak tučňák tys řekl: „Už nám hoří a pálí se života knot." v Zoo... Občas mu v mozku naskočí železná opona, A pak v Akádě, kavárně bez pohlaví, berlínská zeď, plot kolem Palestíny. jsi se rozhod odjet z Čech. Jednou o bylinách, jindy o Chagallovi,

(4)


tuhle erotika hrochů, pak zas Cézarova smrt! Řekneš v dobré víře „á..., a ty odpověz bé!" a on finsky: „Kuličková ložiska!" Jeho mozek je poškozen, leč není blázen – naopak, je psychiatr a arteterapeut, smutná chaluha artistního 20. století. Skomíravý opilec v Rudolfínu mu přitaká, věří mu i vřeštivá provozářka osvěty, prsty jim proklouzává pravda života – – kam zmizela víra v jiné světy? A on urputně hladí vous, míchá axiomy se smrtí – – ne, vyplouvá z hrůzy bytí, a pronáší nesmyslné věty. To je portrét dávného bracha – – kdysi míval varhany v kuchyni. Šeptal: „Celé své dílo odkážu své neexistentní tchyni!"

***

Při četbě EAP

Že básně mizí za obzorem dřív, než jsou lapeny do sítí? To blíží se smrt! A mozek má málo vizí a srdce méně cítí...

Muž, co se trápí losem pozemským není hoden úcty, to vězte mudrci. Monu Lisu nosil Leonardo v báglu a Tizián prosil kastelána: „Schovej v zákristii mé čtyři proroky..." Andělé zaživa oblékli šaty, kněží, jímž není pomoci, zkoušeli maty, stejní jak galeristé, co vyháněli Cezanna – – Bůh občas zkouší velmi silné chvaty!

Už se v hlavě nerodí radosti pro věk příští. už se o prostor bez dna, o zeď času tříští...

Co se vlastně děje?

Možná ji už přesně nevnímám, krásu – – mizela bez slunce do nocí jak hasnoucí rachejtle padající do tmy, točila se zmateně na nejisté patě, její piruety ztrácely přesnost i smysl – – krása, trempířka na louce, ve vlasech staleté květiny, z travin lože... V jednu chvíli se propadne bezedně do tvé černé díry, všežravý Bože!

Rozhovor dvou historických mániček Ranní portrét

Ráno se budí do chladné polotmy, záclonou zkoumá shůry smutný svět. Přes rtíky jí vyklouzne pár tichých vět a plují si pokojem – želvičky nevědomí...

Dva malebné generační výhonky špitají na samém kraji životního lesa, při vernisáži plodů, na remízce stáří – – špitají směšně nekonzistentní úvahy v jazyce astrologů...

Kdo jí dá na čelo štempl nadějí Do toho bodá (jakoby ho neslyšeli) dřív než ji za živa sežere deprese, absolutní přesností Jimi Hendrix jak bludička od okna k posteli nese se, tématy jímanými s nebes – říká: „Panáka vodky bych teďka nejraději..." – špitají směšně nekonzistentní úvahy v jazyce astrologů... Ona je přímou boží rukou krásná, prožít život i smrt ve tmě přeje si. Oni, jak laičtí rybáři vysílají prázdné pohledy Vidím, že i svítání za okny vadí ji... do prostoru, mezi sebe a boží svět, prsty drbou se v rozkroku – špitají směšně nekonzistentní úvahy v jazyce astrologů... Stárnoucí poeta V podzemní kavárně s výhledem na štrůdl popíjí poetik dvě deci kabernetu – *** – topil, hlídal, na poště tahal rudl, teď před sebou laptop, nahlíží do internetu. Do hostince vešla mladá zrzka se psem a dala si pivo. Opilec trčí bradu a zírá: Básník pod lampičkou vyplňoval dotazník. „Na Nobelovku vás ještě nenavrhli, Zrzka malým prstem objednala pohár vody až napřesrok, to budete zmírat!" pro psa Zvedl perleťový prst, k zemi klesla víčka: a nad rudou svíčkou zašeptala směrem „Ach, koberec do nebes, přesná časová k básníkovi: míra..." – „Proč vyplňuješ dotazník, pro boha živého?" – na opuštěném stole dýmá zhaslá svíčka. Básník vložil věčnou tužku mezi rty a usmál se: „Má milá, když Rimbaud mohl prodávat *** Se zmizelými hejny raků, zbraně..." se starým surreálným snem, sněným v zablácených pohorkách, odešel nenávratně nesložitý čas kopíráků...

***

V bílé, bermudské mlze, bez schopnosti komunikovat, zdá se být blaze – – ne, já kamikadze z vrcholku do údolí skučím, jak to bolí. Na stříbrném podnose dvě tequily, muž ržá, žena se kření, oba dva na sklenky oči zubí. Kdo z nich se plonkově ptá? To be, or not to be? – – já, kamikadze v údolí, nosím studentům fernet, kmitám tu laskavě s kořalkou, oni serfujou internet.

***

Hospoda hučí jako salonek třetí třídy zaoceánského parníku, kde okatá Židovka přemlouvá (aniž o tom přímo mluví) mladého studenta práv (a klaunského čističe bot) ke sňatku. Hrají jim k tomu staří Troggs. Po schůdcích schází tramp se psem, po pár pivech prozradí na sebe, že je hlupák, co mluví non-stop o sobě a vládne jen tomu psu. A pes na něj vrčí... ***

Ach, blondýnka, jedovatá jak titanový nůž, zespodu a tajně sleduje svého kriminálního milence. Ten špinavými nehty prohrabuje srst na předloktí, odkrývá dávné tetování – kotvu, svastiku a hvězdu, nápis: DÁLKY MĚ VOLAJÍ... U lokte pak dívčí akt s boky MM a rty BB. Zaťal pěst, pak rozevřel a prstem bodl ke zdi: „Po mně se žádný žid vozit nebude!" Blondýnka se ustrašeně roztěkala po lokále, věděla co přijde. Špinavé nehty vlály prostorem: „Ty kundo, máš ještě na rum?" Malinkým prstíkem zamávala na číšníka –

(5)


– Simon s Garfunkelem hráli Trh ve Scarborough, milenec hulákal: „Pusť tam vole Šimkovy povídky a dej nám rum, vole!" Soused se naklonil a zašeptal citát z Balzaca: „Mluvil jsem jednou s hlupákem a zjistil jsem že hloupnu..." „Jenom abychom se ubránili a neocitli se o Štědrém dni pod zmrzlým šlauchem, kdesi pod okapem v cizí mrtvé zemi, ubíjení šíleným milencem této blondýny – – jako Karel Hašler..."

co předevčírem zpívala Niagáru, posouvala si černé brýle z čela na nos a zpět, a věřila velkému fernetu na stříbrném tácku? Kde je V. B., který k ránu umí vyprávět povídku, a pak večer psát artistní trhance, když z něj umění vyvane? Kde jsou pamětníci karetních hrůz z Kravína, kde mě trestali za odvážné kritiky kreseb svých otců, zatímco sníh před Kravínem pečlivě zametal Stankovič? Ti všichni pod obrazem oceánu dřepívají a pomáhají holohlavci luštit osmisměrky!

***

Goethe míní, že je nutné stranit, aby bylo možné tvořit – – všichni co chcete prorvat panenskou blánu slávy, straňte raději šibalství průměru! (Jen ne probůh stavu nejvyšší Nuly!) A pokud přece jenom budete chtít výš, (a nejste v šťastném bodě Seržanta Pepře), čekejte jen a jen řeholi samoty, tu dráždivou děvku, co hladí srdce post factum, a to nejpozději, jak to jen jde! Nic vám nepomůže, ani bulvár, ani Nobelova cena, snad jenom vlažná voda indické řeky, snad pohlazení milující ženy a především láska k hořkému konci. Naučte se milovat houbu s octem...

Non-stop Amsterdam

V non-stopu Amsterdam je v centru obraz roztouženého moře se sluncem, které zapadlo, ale ozařuje vlny. Nad personálním vchodem trpí vyhaslá kytara. Sádrový Klement Gottwald, zpatinovaný smutnou rukou, drží napřímené Stalinovy spisy, malíček vnořený do stránky 27, palec ožužlaný, jak křížek Jana Nepomuka, na krku šálu – to mě jemně bolí! Byl to neznaboh, chtivec a vrah nepřímé akce! Nad Gottwalda pověsili luštitelé křížovek Sitting Bulla, trčí mu pero z hlavy – to by hladilo Mejlu Hlavsu. Průzorem vrkají lasvegasským blikotem hrací automaty. Je tu prázdno, holohlavý výčepní řeší osmisměrky a neumí přiznat, jak ho láká erotika z Novy. Hlavu má opřenou o limonádový kombajn – – milovník 7UP a Sprite. Kde je ta krasavice,

Větřák

Větřák v non-stopu Amsterdam mě nepomůže naplnit kapsy zlaťáky! nespasí mě nic, ani že se prodám... Když bozi chtějí potrestat člověka, vyslyší jeho prosby & splní mu přání. Je trestem bohů, když nechají bytost žít v míru? Vidím v tom římském tanini nejednu šerednou škvíru! Pokud jsou bozi, patří jim úlitby. Jemně podsouvají tácky se šňapsem a drogami... Kdysi jsem za vámi lezl na Olymp, pětset metrů pod vrcholem si dal v dřevěné boudě bavorské pivo, v japonské televizi hřímali britští Rolling Stones, vedle se líbali dva kluci z Francie, já pod stolem zouval makedonské tenisky a za rohem čekal italský Fiátek... Tehdy u Löwenbrauer jsem s vámi hovořil, ve věci milostné se vám pokořil a vy nic – správně – jenom káně usedlo na skálu za oknem...

***

Jednou přijde definitivní šlus – – zatím, na zkoušku, malé krachy... Ten ve Vídni, kdy jsem neměl prachy a obědval na Karlově náměstí jídelní lístek, tam pořád poletovalo mírně nadějné plus. Teď je to horší, vlastní braši mě obírají na kost a mě už nejde napsat o tom barevné blues. Tak hrůzně jsem chaluhama zarost, žvýkám tři dny starý makový rohlík, dlouhé minuty poslouchám pláč pijačky rumu na náměstí Jiříka z Poděbrad – štká: „Jste rozežraný rozumbrad..." já hledím na střechu Nejsvětějšího srdce páně na tváři lehký Máchův smích... Naproti zarostlý bratřík s cihličkou vína huláká:

„Zkurvený svět, kdybych měl aspoň pumu..." Botama trhá Lidové noviny – – tak hoďte šutr, kdo jste bez viny!

Fanynce je zle!

Opilý fagot poskakuje po stolech, Fanynka jemně tančí kolem baru, za ní vlaje jak závoj modrý kouř. Zastaví u plakátu Teatru Novogo Fronta a zkoprněle zírá. Ach, Fanynce je zle! Pak do plakátu kopne, to když vzpomene na varlatovou kýlu svého milence. Nosí mu do nemocnice banány a džus, v noci pak sní o nevěře s bývalým šéfem. Levou ruku položí na pravé rameno, to když magickým dámským smyslem vycítí, že ji z koutu pozoruju. Ach, Fanynce je zle! Jazykem se dotkne špičky nosu, je žena, tak neví, že parketou nesmrtelnosti je absolutní pokora. Proto hraje věčnou hru na dočasnou výhru! Co jí zbývá? Ach, Fanynce je zle!

***

Milovati budeš bližního svého jako sebe samého vykřikoval opilý inženýr parků a zahrad, když mizel s dvěma Ukrajinci v temnu noční žižkovské ulice. Ještě dnes budeš se mnou v ráji citoval přibitého Ježíše, a obrátil hlavu, jako by Ukrajinec byl lotr Gestas. Ještě naposled zamával jak Achab přivázaný k Moby Dickovi a spadl navždy do tmy... Ráno ho našli v plesnivém sklepě, bez mobilu, bez šrajtofle, bez poezie v očích civěl do stropu, na krku šrám, po noži krvavou stopu. Ach, to divoká Kajdá žije noži, děsivě násílí se množí...

(konec ukázky)

(6)


zázračně jemný kůl Pravdy... ***

Čeká nás hřejivé utonutí v nevědomí...

Až k ránu přilétne vteřinové zahlédnutí velikého početí na samé hraně bytí, kdy čas byl boží energií a hmota jeho ideou... To slast objala tvůrce jak jemně zvlhlý had – – v setině času, kdy nebylo už zbytí a muselo to ven. Jsme jedné krve, ty i já, jsme jediného rodu. Od té svaté chvíle klopýtáme za šipkou k nutné smrti, těžko bývá při hraničním brodu, i nevinný oslík křičí své bolestné ijááá... A Otec pobaveně i netečně pozoruje růst i chátrání!

po malém domácím požáru. „Poďte sééém..., dnes jsem spala na holešovickém nádraží a vedle chrápal karlínský Joe Paráda. V pět ráno k němu přiskočil lapka a sebral mu zuby z huby!" P., popíjející v růžku malé pivo, vystřelil prst až nad strop a zazpíval: „Bože Šeherezádo, ty jsi tak blbá, až jsi krásná!"

*** Melodie jde nahoru, jak mučivý bambus, na korunce se zasukuje a není jasné, bude-li schopna se sebou ještě něco provést! Tak to končívá – i láska i tvorba i život. Pes tuto cestu neumí prožít, proto může milovat Saddáma Hussaina i Boba Dylana, Po jeho hřbetě jsme všichni šplhali – ale Adolfa Hitlera i Fandu Pánka. kam? Na všechny se dívá nevinnýma očima dítěte, co ještě nezačalo růst... Vidím ho v červených trenýrkách stát v druhém patře brněnského činžáku, profesorsky kroutí hlavou nad uličníky, Tlustá zpocená žena krmí psíka kabanosem, *** co v šedé dece snášejí se schodů přežraný ratlík odbíhá, žena na ulici vřeští, Co to Bůh způsobil? padesát prázdných pivních láhví, Do Platónské jeskyňky vešlo sedm dětí, policejní auto s majákem ječí – za dveřmi, na manželském loži leží hrají na mandolíny, loutny, – a krademe přírodě její spravedlivé slasti! jeho malá, bílá maminka kytary, banja a flétny Kéž by byl znovu nečas svatého ticha, a křičí na chodbu „Ivošku, kdo to jééé?" ornamentální irský bezdějový kolovrátek – kdy nebyl včerejšek ani den příští... Vidím ho v červených trenýrkách, – nebo jsou to snad zašifrované příběhy, jednou rukou se drbe v rozkroku, šifry věčně se opakujícího koloběhu světa? v druhé tiskne Heminwayovu Fiestu. Nosím jim jablečné džusy, toniky *** a čaj s lesních jahod... Než zkoumat boží záměr při velkém třesku, Co to Bůh způsobil? *** zkoušet pochopit metafyziku stavu před ním, V obličeji jí schází celá jedna rovina do Psí duše dumat nad časem v bezčasí – krásy, – je moudřejší popsat reflexy na kapce deště Co myslí pes hlavou drmolí o Hans Arpovi vraženou do stínu hospodského stolu visící na jehličce tisu. a formálních výbojích avantgardy, ve chvíli, kdy ulicí prochází Vypouleně se v ní odráží pavouk pak kvikne, že musí a strašným krokem jeho kolijní družka krasavice? putující myšlenkou Tomáše A. cupitá, Podobá se to úvahám šachového pěšce, k sítu absolutní určenosti. neví, že neumí chodit, stojícího mimo hrací pole? A nyní se kapičkou mihl ale věří, že se na ni celý lokál dívá, Je to syntéza myšlenek všech tresek, v nechytatelné vteřince houbař, při návratu udělá kroksumkrok co jich je v planetárních mořích? teď už jen moje zkomolené oko, a pohladí se po zadku. Je to filozofie oligofrenního kulturisty? pavouček se spustil po laně dolů „Víte, já studuji kunshistorii, speciálně Nebo ví vše, jak Sokrates, a nic? a houbař mizí v houští – dadaismus..." /To sdělují jeho oči.../ – bože, mě se směje i mé oko. „Tak s kým hrával Lenin ve Švýcarsku Má ten pes dávno vyřešené rovnice šachy?" počátku počátku Přesto mám vrabce poznání v hrsti „Co má Lenin společného s dadaismem?" a moudře mlčí o tom, co bylo před a holub odlétá ze střechy planého snění... Dívá se chtivě za mne, do svého snu a co bude potom... Vesmír v zrnku písku, pár vteřin v kapce o redakční kávě a publikační slávě, Jazykem si olízne vsunuté přirození – pomerančovém džusu s ginem deště... – a já mu v bílé míse nesu dar z nebes, a dlouhé noční barové diskuzi trochu vody – pravou krev jeho pána! o skrytých významech automatismu v poezii. Má zbytnělý nos a vosí zadeček, *** těžko bude dobrou wolkerovskou milovnicí... Čarodějka Čeká nás velké nevědomí – – já už nebudu já, Uchechtla se do zeleného kapesníku, *** rozptýlená zrnka mé identity na lokál ukázala žluté zuby. budou bloudit navždy božím mořem. „Vím, nejsou vánoce, ale přineste mi punč!" Měla dlouhé prsty a tedy vášnivé tělo. Dívky v rohu vzývají hiphop... A smála se, oči zdrátované se stropem, Zůstala po ní stopa na stole, Vedle řičí nehudební duše smála se jak Viktorka, co potkala Rusalku kulatě mokrá jak blýskavé perly. o jalových koncertech. uprostřed dnešního Bagdadu. A pak stopa v duši, jako vše, co zurčí. Nad tím pluje smutný duch zmaru „Poďté sééém!" omotala si norskou šálu a filozofie šumafuk, kolem krku, jako by nebylo pevného bodu. jedna z brancuschiho vlnovek měla propále- *** Jako by nezářil ve středu, nou díru na absolutní Nule,

(7)


Chybí jí šťavnaté zakončení dne – – teď už bez vína nos jí padl na polštář a tiše vrní jak stepní fenek klidná navenek, uvnitř orkán... Tak si svůj život nevysnila první manžel absolutní opilec a nádeník, komplementárně druhý srkač džusů a podnikatel... A ona putuje k nočnímu polštáři mezi omyly, věří, že ji život přinese sladce blažené smíry – – ale budou to zas a pořád jen nepřesné šmíry...

*** Vím o vás své – – z temného rohu zíráte do tělesného snu, vaše přání je nebýt při tom vidět. V koupelně pořádáte na šteláři bůžky, před zrcadlem neschopné srovnat se s kteroukoli. Obrazy Panny Marie či fotky Judy Fostrové vás přivádějí k tiché zuřivosti. Zavíráte oči a snivě promítáte parůžky...

*** Ženská duše koná v programu »původní Evy« – – tedy hadem ponouká vědomí, tím non-stop odkrývá lidskou nahotu, jak tehdy ve svaté vteřině zvědomění...

Rozbodaná trny choulí se v seníku, nevěří proporcím, vesmírné dálce, zraněná koroptev – v tu chvíli na ni zákeřně útočí satan, chtivý po duši další... A ona zmatená postřeleným křídlem odhání žhavý koš jeho falší – –ach, kdo probůh ví co bude po příští světové válce?

*** (Štědrý den 1987) Nůž proletěl nad kachličkami nádraží císaře Františka Josefa, zrzavá hlava ženy bez domova křísla o schůdek, kapky krve hebce vyrostly na dlažbě, mezi nimi prchal pavouček na východ. Naproti nádraží malý, krutý výčep s třemi Iránci a šedivou babičkou, v koutě za mračnem kvetl lidský mech, babička křičela: „Nech, mě nech!" a bezbrannou holí bodala do linolea. Iránec v zeleném skočil na parapet, naznačoval masturbaci a řval: „Mne můžete klidně zabít, já jsem mrtvola!" Splynul s roletou, jeho druh po něm hodil Kronen Zeitung, listy se rozletěly po lokále jako divocí bělásci, já v růžku pil hřejivé pivo a ptal se špinavého stropu čí nový problém tu vystrkuje růžky, jaké novorozeňátko tu křičí kapkami krve, možná mi tenkrát úprk pavoučka poprvé vsunul do vědomí obraz stáda bílých ovcí, opět a zase kráčejícího vstříc smečce rarachových hyen...

Od toho dávného bodu jak paprsky září veškeré války lidských srdcí – – ubodaná neviňátka i oběšení generálo- A kupčíci sedí ve sterilních neonových křesvé, lech, – upálené čarodějky i zazděné panny... (jsou směšní jak chybějící strážník na křižovatce), nicméně pořád se snaží sundat ježíška Ženská duše koná v programu »původní z kříže, Evy« – – ani sladké nevědomí nepomůže mudrcům neustále pozorují čas, jejich jediný pravý úděl ke slasti, – s depresí v duši bojují o přesnost vědě- a když se opijí, třesou se útrpnou touhou projet s traktorem pole slunečnic... ní, Co si vlastně dnes kdo přeje – a jiní tanky o výhru své svaté vlasti... – vy pořád ještě mír? – Ale pavouček prchá mezi kapkami krve, Ženská duše věčně koná, po lokále plují zlověstně potištění motýli není jiných, je jen ona... a nad stoly se vznáší výkřik: „Já jsem mrtvola..." Za oknem hebce padají vločky sněhu, *** neslyšně šeptají: „My pořád ještě mír..." ale zde, za zelenými roletami nádražního Smutná je duše, když nemiluje, lokálu trká v hluchém období sucha, slyším mezi tóny koled útržky reliktní zář bývalých lásek disharmonických famfár – nestačí ohřát lichý čas – – ach bože zhasni, zhasni své věčné světlo, – ale kdo probůh ví co bude milosrdně zhasni dřív, než zemře dočasný po příští světové válce? mír...

(8)

*** Ve vzduchu visí temné dusno, satan ve své noře u vzteklé tequily předsedá schůzím svého aktivu (zatím osaměle bouchal do stolu a hladil si hrboly své válečné kýly) teď už opět jak mladý šachista tiše promýšlí novou strategickou léčku na unavené a slábnoucí dobro... Nahnědlý buldočí satan už nechal tisknout falešné průkazy pro důstojníky, už objednal černé kožené kravaty pro pěšáky, už mu narostly vlasy Jimi Hendrixe, aby skryly malé impotentní rohy, které jsou pravým důvodem jeho pravidelných misí...

Burčák Když ve Vídni vybouchl burčák, /tam zvaný sturm/ přicházel zlatý čas chladných betonových náleven pod vysutou hnědou linkou metra. Tam ve válečném krytu, skryt před rozptylujícím sluncem a děsivou tíhou sporů jsem odlétal – já šedý anděl plný burčáku – nad beton, nad koleje... Vídni vládl babí mír osmdesátých let – – nejspíš poslední tichý mír zapadajícího slunce na třicet dalších nešťastných roků, /jenom několik blondýnek v bílých košilích a sukních na kšandách se učilo střílet.../ Jen blátivé hlíny bude míň, a kruté nahoty bolestných poprav, a zcela zmizí čiré antické hrdinství. Sterilní zabijácké systémy zlikvidují počítači zdefinované počty obětí a tak dlouho a tak krutě, až opět dojde ke katarzi. Svatá, dojemně utajená dokumentační střediska budoucích, rudovlasých wiesenthalů budou opět připravovat nový monstrproces s nekonečnou lidskou tupostí...

*** To dávné kupé – – ze starého Uranu vábil Leonard Cohen k vyjití ze stínu... Naproti selka na kufříku umaštěný papír, a na něm smutně krájí krvavou tlačenku. Vedle ní slintal minipsík. Psík dávno mrtev, selka nejspíš také,


Cohenovi je sedmdesát! U krbu popíjí archívní řecké víno. I kupé dávno zemřelo a tajemní dlasci podél trati podobně. Jen trať smrdí fermeží a dřevem – – jediné non-stop v našich životech.

*** Zápisy píšu na plakátku k zvěsti Víta Kremličky o Závišovi Kalandrovi. Opilci zpívají, že je to slabé, kritici Vítku mlčí! A provozáři prý neví. Jděte do prdele. Kalandru popravili Češi! Bylo to proto, (což já dělám non-stop), že řekl kdysi hrůznou pravdu kamarádům, co později dostali moc a nebyli dostatečně kultivovaní... (Nebo byly posraní strachem...) Co s tím, Vítku? O tom už neumíš mluvit. Nesbíráš spíš body do své literární torny?

*** Hospoda je vlnovitě tichá, jako když dodýchává neúspěšný poeta. Baťůžkáři klopýtají na záchod, v rohu milenci si přejí tmu. Se schodů civí zplihlý pidipes – – ten by rád prozkoumal prostor... A v koutku opilý poeta trhavě rozpíná poklopec a neví co s rukou. Svíčka mu zhasla, on se polekal svého frkajícího nosu a propadl se do sebe...

*** Mžitky mají tvar hanáckých koláčků, vyskakují kulatě a zlatohnědě, oprostřed z povidel laguna – – atoly v kosmu duše... A po mžitkách dál se hluše kluše do další vinárny – přestalo kýchání, teď se najíst a džbánek vína, vrátit se k pravidelnému dýchání...

*** Ta báseň nebyla nikdy napsána! Víno mu motalo hlavu slova se splétala do exentrické vánočky. Chtěl, aby poezie měla pevnou formu (a skryté rýmy by zvonily jiskřením.) Na stole mu vadlo štěstíčko z červené a zelené. To nezaléval, nešťastný herec špatných kusů.

Jak to bývá, báseň ulétla! Skrze stěnu, jak Dombrowitzova úsečka, k někomu jinému, nebo spíš do prázdna – – to veršovánka miluje nejvíc! I ona chce být sama, jako nešťastný poeta, kterému navždy ulétla báseň. Nebyl to skutečný básník, nechtěl se s tím smířit a bloud psal a psal...

Vyjde ze své teplé nory, bude uhýbat loužím, z horního okna budou hrát Troggs. Pere tam prádlo dávný hippie, věší na balkonu bílomodrá trika, ona skáče, vyhýbá se loužím a já po ní toužím, toužím... Ach, kdybys byla uklízečka – (přes oči jemná, krajková dečka...) – to by bylo: „To smrt nás čeká, milý, chci s tebou prožít zbytek času a tečka!!!"

*** *** Očima promlouvá lež, nevěra a krádež... To proto, že ji, absolventku institutu, nebere vážně ani ukrajinský kopáč. To proto, že jí vlasy hladí ztvrdlé prsty okoralé duše krále vesnických tancovaček. Proto, že souvislosti vidí černobíle a přitom sní o barevných obrazech a plných zákuscích slasti. Očima promlouvá nesnesitelná nechuť k dobré práci. Co s takovou bytostí? Vozit v rezavé kleci s nahými nehty!? Nikoliv! Přinést jí víno! Ať zapomíná na hrůzu svého žití!

„Umřela naše družka!" řvaly všechny pivní mušky – – jejich výkřiky tvořily úžasnou spleť pavučiny zvuků. „Umřela naše družka, ty vrahu!" křičely mušky na celou hospodu, když jednu jsem zabil Mladou frontou Dnes s titulkem: BUSCH: VRAHŮM NEUSTOUPÍME! Ach mušky, omluvy jsou zbytečné, jako slzy pro ztracený čas...

*** /Čas.../

Čas je ornament vpletený sám do sebe, má tvar božích chaluh, oddán s prostorem jak vědomí s hmotou... Tvé rty žádaly násosku trubky, O myšlenku mladší dvojče času je energie – ne mne – házelas dekou – a já tu kýchám, alergie z pampelišek jak torero rudou vábničkou. a vína, To není láska – tobogán na sucho, jen něco k sedmdesáti letům mám čas procházelas rituálem provozní nucenosti – na pravdu i omyly, – já při břehu rybníka chytám kapry na své bludné excesy na skořicové těstíčko. a čas kýchne kdy chce si, ty věčně čekáš na sedmou vlnu – na své štěs- předstírajíc hladkost, zvířátko bez srsti, tíčko... kouzelný králíček s růžovou pletí letí křivulí a má mne a pravdu i omyl v hrsti... ***

Úvahy matrační *** Byla-li původní vůle slova a pak teprv vůle k třesku, odkud se vzala láska? Ďáblova radost z blesku – – ženu prst v klíně laská... Ozdobilas milá nebe růžovými kruhy – – z matrace do tmy řeklas: „Jsi až druhý..." Já na to: „Tvá něha milá má to spraví!" A ona: „Ano, pro ni jsi dnes v noci pravý..."

*** Její hezké oči usínají, neví, že po ní toužím, ráno se napije dobré vody, urovná trička v prádelníku a pak se nají.

(9)

Svatost je postoj na nule, absolutní pokora k realitě – – profláknutá děvka vůle klopýtá o čertovský kámen aby nás od svatosti odvedla... S vůlí se slintavě líbá její nevlastní syn názor – – svatost na jehle nuly bezbranně žvatlá ámen, nemá síly, aby nás zvedla nad oblohu, za atmosféru vesmíru, do hřejivé nicoty...

*** Co si přeješ, úřednice?


Klid v duši skrze tělo? Stoleté hovory u svíce s vínem v temnu jeskyně? Beze strachu, že vyjukne sokyně? Aj, žij vážko nad pípou, tvrdě máváš křídélky – – intervaly mezi kmity jsou tvé dny, zkoumám rejdění tvé prdelky. Klid v duši ti nesluší...

*** Blázni zamyšleně dřepí a hladí sami sebe po hlavě – – mí nejmilejší sniví kumpáni, vás jsem kdysi hravě urazil, když místo snivé imaginace na chvíli zvolil racionalitu trojčlenky. Vaše jemně nazelenalé chaluhy vlají do světa bez čísel a jistot, třepotavá křídla vážek pleskají o odulou tvář zmalované manželky poslance... – a Bůh si to tak přeje... Blázni zamyšleně dřepí a hladí sami sebe po hlavě – – neví ještě, že domů budou přijíždět bez nohy, plní opia a penicilinu, že ani matka je nepozná! Hrobníci na ně rychle nakydají vápno, aby neotravovali tento svět – – a Bůh si to tak přeje... Blázni zamyšleně dřepí a hladí sami sebe po hlavě – – vaše oči jsou hlubší než studně, vyzařují chladně, jak nicota mezi galaxiemi, nezná vás už ani vaše matka, všichni jak dobytek, kráčíme na boží jatka – Bůh si to tak přeje...

*** Odvěků vcházela jak malé chmýří, i dnes vešla s kopající nohou a oči roztěkala po lokále. Tom Waits jí chraplavě pokynul, řekž: „Tyto piruetní nožky můžou!" Její duch, jak lívanec v troubě, kynul naprosto špatnou úvahou – – to stvoření milovalo formální bouře: „To jsou razítka kvalit!" „Kouzli se způsoby!" „Posouvej umění dopředu!" Odmlčela se – lekla se řeči – pak přeci: „Kam se serou na Duchampa Řeci!" Je ochmýřená, v duši krach... „To je lepší lovit na Sibiři soby, a v Austrálii klokany a v Riu ženy!" „Kecáte dědo, to by obsah

vyhrál nad formou!" – vím, v jejím srdci – normou... V očích má kuchyň a chtivost, dobrá žena pro architekta kiosků – – ten dlouhé hodiny vypráví Na růžku pinklovi, jak primární je žlutý nátěr, lidé hned dostanou žízeň a stánek prosperuje – A malé chmýří vypráví o Duchampovi. „Umění je překvapivá změna!" Ale blbost: Umění je bolestné trhání jater životu zaživa!

pohodu... Na svíčku zírá, jakoby vzpomínala na staré poranění, na svíčku zírá zmatená dcera kunsthistorie, N. se sklonil nad thékou Platonské jeskyňky a tiše dodal: „ Ta by potřebovala protáhnout komín..."

***

Planeta se řítí se sluncem kolem černé díry, na bílé židli, pod plakátem Jetro Tull pláče malá brunetka, slzy kapou do kávy. Její srdce se stalo obětí adventní víry *** v tělo brutálného opilce. Ten zuřivě kope do smrkových větviček Hemingway nehybně trčí na strnulých pod plakátem Roberta Planta – nohou – vztekle zírá do bílé omítky, a zoufá nad poznáním, že už nejde psát, co tam probůh vidí? že nejde bodat do reality... Ze zdi na něj civí tisíc zle přivřených víček, Unavený Michelangelo tesá otroka, z nich syčí obláčky jedovaté síry, vycházejícího z kamene, (opět se tu klube nenávist topiče elektrárenjeho dláto bodá do reality... ského...) Rozjivené poletuchy, mudrujíc dnes nad fre- jeho duše sere na armádu romantických svíejazzem, ček, v prstech sklenku lemonvodky se ptají: kope do jehličí – „Má smysl bodat do reality?" – a jeho malá brunetka pláče, V ojíněných teplácích svážejí nepíšící básníci zatímco planeta se s námi řítí zmrzlé dřevo – ti ví co je kolem černé díry... bodat přesně do reality... *** *** Očima hledá na stole prsty, lak jí krade přesnost – – hebkou dlaní přejede stěnu a setře živobytí pavouka, ten utíká, mizí za obzorem Zelenými nehty objednává lemontonic milostného zapletence z vesmíru. & gorbatschov vodku, Ale to je celé její dnešní dílo, nahlíží do švýcarské publikace provozářské- už víc její duše neutká. ho kujóna: Na rohu temných domů potká „Ten nás má na háku, čirá postmoderna!" milence s vlnitými vlasy, Ze záchodků se vyřítí starý dobrý N., pramínek mu zakrývá levé oko. prsteníkem míří na dceru kunsthistorii Zapomene v ten okamžik na stůl, na prsty, na lak, na pavoučka a povídá: za obrazem vesmírných milenců. „Má milá, postmoderna je marginální Vše podřídí chvíli – manýrismus moderny, – pavouček cítí odběhnutí chmýřivého vědovyšumí jak šuměnka na dětském jazýčku, mí, čekají ji světlé zítřky pavučin v temném vylézá druhou stranou obrazu depozitáři, a zahýbá na WC ŽENY. tma krabic – tak ať na chvíli tu září..." Kunsthistorie zjemněle zatřepetala nehtíky: A co ona? A co vesmír? „To se mýlíte, ty nejasné, cosi napovídající projekce, to je nová síla umění..." Elegie z Platónské jeskyně „Hovno!" unaveně mávl N. rukou, „to je prozaický, nově se definující akadeKroutím hlavou, sám nad svou; mismus." „Ach..." zaklela kunsthistorie, „vy máte rád Ulicí sviští taxíky jak povodeň a odnáší veškeré toprekvizity mého života: Ladu?" N. správně mlčel, nechtěl v lokále ničit Na svíčku zírá, jakoby vzpomínala na staré poranění, na svíčku zírá zmatená dcera kunsthistorie.

(10)


První sonet z Platónské jeskyňky 12 Obrácený sonet 13 *** (Ze stropu padal modrý les...)14 Mladičké oči odcházejí domů 15 Noc po četbě EAP 16 *** (Nos jak zoban...) 17 Nešťastník 18 *** (Topkrása sídlí ve středobodu) 19 Umění prohrát vyhranou partii 20 *** (Po schůdcích sešel...) 21 *** (Mozky bližních...) 22 *** (Z modrých očí...) 23 Z Platónské jeskyňky 23 *** (Nedosažitelná krása...) 23 *** (Vodopád spadává...) 24 *** (Techno...) 24 *** (Cinkl jsem u Marka...) 24 *** (Osten...) 25 *** (Bělovousý satyr...) 25 *** (U pultíku...) 25 ***(Jen co dořek říkanku...) 26 *** (Proč otcové oslavují...) 26 *** (Nebudu s tebou...) 26 *** (Co cítí duše...) 27 *** (Co cítil Bůh...) 27 *** (Některé své děti...) 27 *** (Tenký vlásek padá z hlavy...) 28 *** (Slyšeli to svědkové...) 28 *** (Do tmy září...) 29 Taxíky za rohem prsknou jak vánoční prs*** (Překvapen vývojem...) 29 kavky, Dvě zrzky 30 hmota těch těl zduchovní a zmizí v božím *** (Dvě prdelky prošly oknem...) 30 moři... *** (Cesta do brány slávy...) 31 Kratičká 31 Husův sbor v Brně 32 *** Dobrák nedělní malíř 32 Osud zloděje 33 Noční tramvaj vjíždí do rána, *** (Myslím na tebe...) 34 z okna televize huláká góóól..., *** (O generační zvěsti...) 35 bezdomovec postává před zavřeným krá*** (Černokněžný oponář) 36 mem Litanie za J. M. 37 s prázdnou láhví piva a igelitkou Tesco, mrtvý holub mává ulici vzpříčeným pírkem, Portrét dávného bracha 39 pes se zadečkem koloucha vyběhl z průjezdu Ranní portrét 40 Stárnoucí poeta 41 a zastavil se před pošlapaným týdeníkem *** (Čas kopíráků...) 41 Reflex, *** (Že básně mizí...) 42 kterému vánek pomalu obrací listy... Co se vlastně děje? 42 Rozhovor dvou historických mániček 43 *** (Do hostince vešla...) 44 *** Při četbě EAP 44 *** (V bílé mlze...) 45 V Platónské jeskyňce sedím sám, *** (Hospoda hučí...) 46 pivo si poručím, pivo si dám... *** (Ach, blondýnka...) 47 *** (Goethe míní...) 48 Nonstop Amsterdam 49 Obsah Větřák 50 *** (Jednou přijde...) 51 Rozhraní 5 Fanynce je zle! 52 Měchenice – Praha 6 *** (Inženýr parků a zahrad) 53 Alžběta v kloboučku 7 *** (Až k ránu přilétne...) 54 Sonet o ní 8 Mladá studentka herectví obdivuje Reynka *** (Než zkoumat boží záměr...) 55 *** (Čeká nás nevědomí...) 56 9 *** (Melodie jde nahoru...) 57 Sonet Ovidiovi 10 *** (Co to Bůh způsobil?) 58 Křik klauna rybáře tragéda 11 Modrým autem mizí první báseň z hospody U Neona, kde pan Rum ukradl svrchník s kožešinovými záklopkami. A J. stříbrnou metalízou odváží bitku z Vranovské přehrady, s ním mizí i prut, kterým mě bil komunista na pláži. Další auto odváží zlaté mračno kytarového sóla v nočním pokoji uprostřed židovské Prahy, v pokoji zázraků, v pokoji Che Guevary. Zeleným vozem mizí dubrovnický kytarista, co o půlnoci zahrál na schodech katedrály kantilénu a pak se z krásy pozvracel. Růžové auto odváží planetární vizi perleťové ulice, kdy na mne sáhlo tajemství, já omdlel v pravou chvíli. Bohu dík /?/ Opel bez barev veze obraz Einsteina v okamžiku, kdy do jeho vědomí vplul prostorový rozměr času. A Charlie Chaplin ze zadního okénka vyhazuje zvadlou astru slepé květinářce...

Psí duše 59 Čarodějka 60 Po jeho hřbetě jsme všichni šplhali – ale kam? 61 *** (V obličeji jí schází...) 62 *** (Měla dlouhé prsty...) 63 *** (Chybí jí šťavnaté zakončení dne...) 63 *** (Vím o vás své...) 64 *** (Ženská duše...) 64 *** (Smutná je duše...) 65 *** (Štědrý den 1987) 66 *** (Ve vzduchu visí) 68 Burčák 69 *** (To dávné kupé...) 70 *** (Zápisy píšu...) 71 *** (Hospoda je vlnovitě tichá...) 72 *** (Mžitky mají tvar...) 72 *** (Ta báseň nebyla nikdy napsána...) 73 *** (Očima promlouvá lež...) 74 *** (Tvé rty žádaly...) 75 Úvahy matrační 75 *** (Její hezké oči...) 76 *** (Pivní mušky...) 77 *** (Čas...) 77 *** (Svatost...) 78 *** (Co si přeješ, úřednice?...) 78 *** (Blázni zamyšleně dřepí...) 79 *** (Odvěků vcházela...) 80 *** (Hemingway nehybně trčí...) 81 *** (Na svíčku zírá...) 82 *** (Planeta se řítí...) 83 *** (Očima hledá...) 84 Elegie z Platónské jeskyně 85 *** (Noční tramvaj) 86 *** (V Platónské jeskyňce...) 86

(11)


Zbyněk Benýšek: SONETY PLATÓNSKÉ JESKYŇKY & JINÉ BÁSNĚ

Recommend Documents