122 Žižka s Tábory Pražanfiiii ku pomoci tálme.
1420 v kvtnu.
Táboi dostávše vyzvání od Pražan, aby na rychlo ku Praze táhli, nemeškali k tomu hned V Táboe zstala silná posádka, se pipraviti. aby se ho nikdo zmocniti nemohl, avšak 9000 nejlepšího lidu vystrojilo se, a spoádavše vozy a kostvo, a vším dobe zásobeni jsouce, na úsvit dne 18. kvtna z Tábora v rychlý pochod se dali ku Praze. Vildcové jejich byli Mikuláš jehožto vhlasem všechno se ídilo, u s i z
H
Zbynk
,
z
Buchova, Chval Éepický
Machovic
a Jan Žižka, kterýž jako nejpednjší váleník, všecky ve svém poslušenství Ml však držel a pedním vdcem se uinil. o tom zprávu král Sigmunt v Kutné Hoe, a z
umínil si Táborm cestu založiti. Na rychlo vypravil tedy asi 10.000 jezdcv pod správou ,
pánv Václaja z Dube, Petra Konopištského ze Šternberka, Jana Svídnického zChotmic, Pípy z Ozor a, váleníka z válek v Uhích a ve Vlaších proslulého, a pana Donínského. Na to vzkázal posádce na hrad
Pražském , aby od sebe 1600 jezdcv k tomu vojsku pidala. Asi 400 jezdcv pod správou rytíe Hanuše z Polenska muselo naped pospíchati, aby msto Benešov obsadili, Tábory do nho nepustili, a zvlášt tamjší Minoritský klášter obhájili.
Vedl tedy Žižka moc Táborskou, podle jeho již zízenou; jakž krajina a cesta dopouštla, jeli vozy v jedné aneb ve dvou, tech a tyech adách vedle sebe, v ulicích mezi vozy táhli u prosted ženy, dti a knží na zvláštních vozích, ped i za nimi jezdcové po krajích šli pšáci, bud cepníci bud sudliníci; na vozích sedli stelcové s kušemi ili jak se tenkrát íkalo samostíly; v ele celého proudu ili valného houfu, jakož i na jeho konci šli harcovníci, honci, tak nazvaní ztracenci a konberci jízdní i pší, potom polní stelba a jezdcové. Tak asi již tenkráte vypadal šik vojska Táborského, kterýž postupem války potom vždy víc a více zdokonalen byl, tak že tehdejším vojskm nepátel nebylo lze, jej pemoci. Žižka byl první, který všechnu
ádn
dmyslného spsobu
;
sílu
vojska v
pchot
pokládal, kdežto v posa-
vadním vojenství nejvíce jízda
platila.
Když Táboi 19. kvtna k Benešovu se blížili jízdní a pší z tamjší posádky naproti ,
nim vyskoili, chtíce
msta
Žižka však kázal v právo zahnouti a jinou stranou do Benešova mocn vejíti a že královští odpor je od
odraziti.
;
klásti
chtli,
Táboi msto
rychle vzmohl, zasáhl brzo i farní chrám s farou stojící, tak že ku klášteru ani pístupu nebylo, na kterém se Hanuš z Polen ska siln byl ohradil a tudyž i ubránil. Nebo Žižka necht se dobýváním jeho meškati, z msta ven se obrátil a dále táhl. Nicmén ohnm tím i klášter tento slavný Minoritský za své vzal,
na výšin
zapálili.
Ohe
se
nebo
celý
vyhoev
i
s
nákladným
chrámem
v pusté spáleništ se promnil. Za soumraku téhož dne pirazil Žižka s vojnad Sázavou, pebrodil skem do eku a chtl na protjších rovných polích odpoinouti noclehem. A však tu vyrazilo jízdné do pole Žižka vojsko královské proti vida to, spravil vozy a jezdce své k boji, a kázal táhnouti ped se dále. Královské vojsko, na ti veliké zástupy rozdlené, již v samé noci Tádorabory se všech stran obklíilo a již na ziti chtlo však Žižka je pedešel kázav otevití prelí a zadní stranu vozové ohrady své vypustiti. Ti se na nea bratí Tábory na pátely vyítili se hmotem cepv a kikem náramným, tak že ohromení jezdci královští, ztrativše asi 50 pedních bojovníkv svých a nkolik korouhví erveným kížem znaených, brzo se rozprchli ve tmách po okolních úvozech, pes Dnespeky k Pyšelm a podle eky Sázavy k Vysoké Lhot a kam kdo mohl. Tak dostal král Sigmunt druhé naueníj mnoho li se na svou moc spoléhati mže, a Žižka penocovav tu pokojn, druhého dne, 29. kvtna bez pekážky pod veer do Prahy pitáhl. Pražané s velkou radostí Tábory uvítali, vyšedše jim vstíc majíce své knží v ele, kteí
Poíí
nmu
;
n
;
,
n
veei pán
v rukou nesli. V ele Táborv zas knží veei pán na žerdích, aby ode jídlem, všech vidina býti mohla. Hned bylo o pitím a obydlím jak náleží postaráno; ženám Táborským vykázán jest byt v prázdném kláštee nesli
n
kde se za našich asv hlavní muži ale vytáhli ješt téhož veera Poískou branou ven a položili se s vozy a komi svými na ostrov^ nad mlýnem Zárovským, to jest na nynjší Štvanici ili Velu sv. Ambrože, celnice nachází,
kých Benátkách,
hotovi jsouce v
každém
okamžení k boji. Byli však mravv a obyejv trochu suroví ti bratí Táboi, nebo když druhého dne, 21. kvtna po Praze tlupami se procházeli, nelíbily se jim jemnjší spsoby a ozdobnjší ki'oje Pražan a Pražanek nazývajíce je svtskou pýchou a nádherou. Protož pozastavovali se nad Pražským spsobem nošení brad a zvlášt kní,
rv,
jež
„podsebitíra" nazývali,
a
také je
n-
kterým mužským na potkání kleštmi bolestným
123 spsobem vytrhovati se jali pannám s hlavy kadee a rozliné ozdbky, jež
nosil.v,
a ženám bohaté závoje a svrchní tenká roucha.
ím
vítanjší tedy byla Pražanm pomoc taková, tím více bolelo a mrzelo je neslušné a surové chování téchto hostv. Když proto ve velká nevole povstala, a zvlášt Pražští bojovníci proti Táborm svých se ujímati chtli museli Táborští hejtmani takový pych svým lidem co nejpísnji zapovdíti, aby podráždnou mysl lidu Pražského utišili. Tetího dne, 22. kvtna, pozoroval Žižka ze svého ležení na ostrov, že silný zástup jízdných odncv královských na druhé stran Vltavy za Bubny s mnohými vozy k Pražskému
mst ;
hradu táhne. I pebrodiv se pes rameno eky Tábory oboil se na v poli nad Ovencem u královské obory, a porazil a rozplašil ho tak, že dvacet voz a mnoho lidí zajal. Tento branný lid a ty vozy jež Žižka na svj ostrov pepravil, chtli nkteí eští pánové, zejména Jan starší Michalec z Michalovic, Jan z Ralska, pan se svými
Chudoba
Aleš Škopek
z
Dube, Mikuláš Zajíc
W
na Kosti a S i g m u n t z a rco posilu na hrad dotenberka na dati; avšak pan Michalec sotva s nkolika brannými na Pražský hrad uskoiti mohl, mnozí byli zabiti a ranni, a kdo se do zajetí nedostal, rozprchl se, kudy mohl. Hojná koist se
zHasenburka
Dín,
Táborm
v
tch
vozích dostala
;
byly
v nich a silné Pražané své
mnohé skvostné odvy, hojné potravy
sekery k petínání etzv, jimiž ulice zatažené mli. Téhož dne vyítili se ješt houfové Pražaz msta, a spojivše se s Tábory s nimi spolené na klášter u sv. Markéty v táhli. Tento klášter velmi výstavný a hojn
nv
Bevno-
v
zásobený pepadše doista vybrali, stavení zapálili a devt mnichv zajavše do Prahy je pi-
kteí potom ve staromstském vzení pi radním dom byli zaveni. Tak zasáhl smutný osud nejstarší a nejpednjší královský eský vedli,
klášter
Bevnovský ádu Benediktinského
;
opat
a mnichové vytáhli do svých druhých klášterv v Polici a Broumov, a z velikých i drahocenných pokladv a historických památek jen málo mohli ped záhubou zachovati.
Píchod Tíysk
Žatcckýcli.
Lounských a Slánských
do Prahy. Signiiint
ped
mst Žate, Loun
trhali
;
Pnihou.
1420 23. kvtna.
Ve tech dnech po píchodu Táborv stihla dne 23. kvtna do Prahy také válená pomoc
a
Slaného.
Táhli pod
svými mstskými korouhvemi pšky, na vozích a na koních, poítajíce mnoho tisíc bojovníkv krom žen, dtí a knží. Vdcové jejich byli dva udatní rytíi, Závise píjmím Bradatý a Petr Obrové c, a pedním mezi knžími byl mistr Petr píjmím Špika. Pražané také je s velkým plesáním, zpvem a hudbou pivítali a ve uhostili. Však tento lid na svém tažení ku Praze nejeden zlý pych provedl. Jmenovit Ž a t e t í když okolo Postoloprt táhli, jali se na bohatý slavný nkdy Benediktinský klášter tamjší více ze svévole nežli kázáním vdcv útok initi. Klášter ml sice dobrou posádku; ta však vidouc že neodolá, klášter dobrovoln vzdáti se uvolila, kdyžby jí dáno bylo vytáhnouti odtud ve zbrani jezdecky. Obdrževše to povolení, když také zboží, kteréž tam mli, odvážeti poali, kdosi ze Žateckých mimo
mst
vdcv
vdomí a vli ohe podložil, kterýž tak rychle a vztekle se zmáhal, že nemožné bylo, ubrániti jemu. Takž nádherný ten klášter se vším co vzácného v sob choval ve smutné spáleništ obrácen byl shoela i knihovna na mnohé skvostné knihy bohatá a celý archiv klášterní. Žatetí tedy odtamtud velmi málo odnesli a škoda byla veliká. Když pak k Žateckým také Lounští a Slánští pirazili, a nyní již celé vojsko ku Praze se blížilo, tu zas spálili tvrz Makotasy, kteráž jednomu z nejbohatších kupcv Pražských, Petrovi Meziískému, náležela. Nejenom že stavení v rum a popel a všeliké zboží v v nive obrátili, také dva knéží, mezi nimiž byl fará Václav nkdy kaplan na ;
—
tm
nm
,
Staromstské
radnici, upálili.
Král S i g m u n t mezi tím v Kutné Hoe velmi spozdile si poínal, dopouštje Pražanm takto sesíliti se a na nj se pipraviti. Teprv když uslyšel, kterak špatné jeho jezdcové 19. kvtna
u Poíí nad Sázavou proti Táborm poídili, vytáhl se vší svou mocí od Kutné Hory ku Praze. Pedevším pospíchal na Nový hrad u Kunratic, kde jeho bratr, král Václav umel, aby se podíval na poklady tam od nho pozstavené. Potom dal svému vojsku položiti se na polích u tvrze a vsi L i t o ž n i c nkdy mezi Bchovici a Dubcem stávavší. Byla tu vojska uherské, moravské, slezské, elecí nkterých eských šlechticv, potom Horníci, kteí mli s
sebou stroje k dobývání Prahy potebné. Tá-
boí
již b}'li v Praze, a nyní se Sigmunt dovdl, že také Žatetí, Lounští a Slánští tam došli a že se v Praze všecko k tomu chystá, podstoupiti ho bojem v oteveném poli. Toho se Sigmunt tak ulekl, že nechtje se jich dokati,
16"
124 iined
dne 24. kvtna úprkem ležení své a množ-
nm
opustil, krom a zavazadel v Uhrv všechno vojsko se stelbou a stroji válenými rychle k Horám Kutným nazpt poslal, a sám s Uhry do Staré Boleslavi odejel. ství
spíže
Uherskému Sigmuntovi a proti každému, kdokoli by se protivil zákonu božímu a zvlášt rozdávání pod obojí spsobou; za druhé: aby navedli knží opt k životu apoštolskému, rušíce u nich všeliké svatokupectví, lakomství, nád-
proti králi
heru, a jiné
První sforniulování
ty
lánkv
Pražských.
1420 25—28. kvtna.
V
Praze zatím poaly se výtržnosti se strany
Táborv
Dne 25. kvtna, v soSvatodušním sebravše sezeny Táborské oboily se na panenský klášter u sv. Kateiny. Zaplašivše jeptišky odtud jaly se boiti stavení, památku to císae Karla, poínajíce bouráním stech. Praví se, že prý pi té práci jeden vysoký zdný štít na spadl a 27 žen zabil. Toho samého dne, co se toto v Praze dalo, dostalo se horlivé husitské msto Slané podvodem v moc královskou pan Vilém Zajíc zHabotu
zase obnovovati.
ped hodem
n
:
senburka
pitrhl tam s královskou jízdou a obhoru Slánskou, která nad mstem panuje, vyzývaje mšany hrozbami a sliby, aby se vzdali, že prý již Praha také králi Sigmuntbvi se vzdala. Tímto lživým pedstíráním zastrašení mšané, kteí nejlepší svj lid byli odeslali do Prahy, sklonili se k tomu, že mu brány oteveli. A pan Vilém, opanovav msto, všecky husitské hnze vyhnal z nho. Za to hned druhého dne na hod Boží Pražané vypálili pán Viléma Zajíce, kterýž vedle tehdejší brány Strahovské na Malé stran stával, na míst nynjšího Kajetánského
sadil
dm
kostela.
Pro uvarování dalších výtržností se strany žen Táborských naídili konšelé mst Pražských, aby se pro lepší obranu Nového msta proti Vyšehradu táhl nový hluboký píkop od kláštera Slovanského na pokraji výšiny až ku klášteru sv. Kateiny, i musely na všecky ženy Táborské, Žatecké, Lounské a jiné, jichž poet velký byl, spolu s Pražskými ženami hned po svatodušních svátcích po nkolik dní úsiln kopati. Zárove aby vtší svornost mezi Pražany a pítomnými v jejich Tábory, Žateckými, Lounskými, Orebity a jinými sbory zachována, a všechno další vykraování z mezí dobré kázn zastaveno bylo, sestoupili se hejtmani a starší duchovní i svtští, Pražští i venkovští zde v Praze pítomní, spolu s obcí Staromstskou a Novomstskou dohromady, a sadivše nové konšely v obou mstech, uzaveli s nimi jednosvorn, za jedno: aby všichni stáli za jednoho lovka
nm
mst
neády
dle
možnosti;
za tetí:
aby knžím zjednali svobodu ve zvstování slova Božího i u vedení pravých knžských, a za tvrté: aby bicho vé smrtelní, a zvlášt veejní, jakožto pílišné sedání po krmách ve svátky, pepych v šatstvu a podobné vci skuten rušeni a trestáni bývali. Tyto tyry kusy v tomto znní byly jako první zárodek pozdjších Pražských ili kompaktát, jichžto stvrzení od Éímské církve mírnjší Husité konen také dosáhli. Mimo to bylo v tomto shromáždní uzaveno aby se všecky osoby, které by v Praze ku stran pod obojí pistoupiti nechtly, vyhledaly a z msta vyhnaly. Následkem posledního usnesení prohledávali knží
ádv
ty
lánkv
,
z
poruení mstské vrchnosti všecky domy ka-
tolíkv a
Nmcv,
napomínajíce každého, aby
mše
svaté slyšeli, pokání inili a k pijímání svátosti oltáuí pod obojí spsobou pistupovali. Mnozí radji statek opustivše, z msta i
dm
petváky, aby o své jmní nepišli, bud z pesvdení ku kalichu pistoupili. Pravilo se, že víc než 60 ve Starém a také tolik v Novém vyšli, jiní bud! z
domv
tém
mst
mst
od svých majetníkv opuštných stálo, v nž se obec Pražská uvázala, a všechny potravy, nábytky a jiné zboží v nich nalezené ku prospchu obrany msta obrátila. Aby zatím branný lid ve nezahálel, uzaveno jest, obléhati Pražský hrad. Poátek toho uinn jest dne 28. kvtna v ten Pražané a Táboi proti hradu na s psob, že Pohoelci, Žatetí a Lounští na Strahov se
mst
položili.
Král Sigoittnt objíždí
msta
a hrady okolo Prahy.
1420 24—31. kvtna.
Mezi tím král Sigmunt maje vojsko své u Kutné Hory, od 24. kvtna ve Staré Boleslavi s teskností kižácké vojsko oekával. Maje tu pi sob svou manželku Barboru, ovdovlou královnu eskou Žofii a papežského legata Ferdinanda hnul se s nmii a s celým dvorem svým odtud dne 27. kvtna na Mlník, dále do Lipotom do Slaného, jehož byl zatím pan Vilém Zajíc z Hasenburka opanoval. V L ichtl se králi taméjší purkmistr,
tomic,
tomicích
125 jménem Pichel, lovk ukrutný a
lstivý,
dcery toho purkmistra, kterážto svého milence ani prosbami ani jinými prostedky od té bídné smrti uchrániti nemohla. I stalo se, že ta dívka
sama za tmi nešastníky do vody skoila, ve vod svého ženicha objala a s ním spolu uto-
—
nula.
Slaném, povolal k sob pedstíraje jim, že se mu Pražané také již na milost poddali, tak že tito ustrašeni jsouce, a majíce jako Slánští své nejlepší lidi v Praze, také královskou posádku do svého msta a to bez vdomí obce pijali. Papežský legát Ferdinand s Pražským arcibiskuKdyž
král byl ve
Lounské mšany,
pem Konrádem
Slaném pítomným, dal všecko, cokoli k obadu pod obojí náleželo, vetuto v
ejn
boiti a kaziti, jmenovité v kostele sv. Gottharda, nkdy proboštském kláštera sv. Jana na Ostrov, archu ili tabernakul na velkém oltái pro uschování veee Páné zízený dal zboiti, ano i chleb a víno od husitských knží posvcené ohnm spáliti, spolu s knzem jedním, který nechtl od kalicha pustiti. Za to se potom Táboi na jiných obtech pomstili, upálivše dne 6. ervna na Pohoelci v ležení svém ped Praž-
ským hradem dva mnichy Bevnovské, jednoho knze a jednoho vojína Nmce, potom 12. ervna zase tyry Zbraslavské mnichy, proto že byli ku kalichu nikterak svoliti a mnišské kápí odnechtli.
ložiti
Kivo-
jel král Sigmunt na klát, k, Žebrák a na Karlštein, kdež ho všude dvoané nebožtíka krále Václava, pozstavené tam poklady hlídajíce, k ohle-
Ze Slaného
Toní
vrn
se
tch poklad
Z Karlšteina dojel svým dvorem do Zbraslavi, odtud zas na
dání
Nový hrad
pipustili.
u Kunratic, a dne 31. kvtna na
Vyšehrad, kde mu
kapitula
taméjší
se
sva-
tými ostatky vstíc vyšla a do hradu jej i s celým dvorem jeho sprovodila. Jsa ve Zbraslavi a na Novém hrad vyhlídl si prospšné místo na bezpené ležení vojenské, na které všechnu svou válenou moc umínil si stáhnouti. Všichni okolní vesniané byli písným jeho rozkazem k tomu místu sehnáni, a museli po nkolik dní píkopy a náspy kopati. Zdá se pak, že rozsáhlé valy a píkopy na táhlém hbet hory Hradišt u Dolních Bežan jsou památkou tohoto ležení
Sigmuntova vojska.
Kterak Husilé od dobývaní
za-
vditi, dal 17 mšanv k Husitství náchylných zjímati a do vže neistotou naplnné vsaditi. Po králové odjezdu pak, 30. kvtna, kázal je všecky na rukou a nohou svázané do Labe vrhnouti. Byl mezi nimi také ženich jediné
hi-ailn
Pražského
upustili.
1420
ervna.
14.
Zdálo se za njaký as, že vci krále Sigmunta u Prahy lépe daiti se budou. Vojsko jeho, postoupivši od Kutné Hory blíže ku Praze, výše spomenutých u Zbraslavi se zamezujíc dovozu obilí do Prahy; posádky zas na Pražském hrad a na Vyšehrad velmi udatn si poínaly, a zvlášt Vyšehradská iníc výpady do Nového msta, Pražany v ústa-viné péi držela. Na den sv. Trojice, 2. ervna vpadla do Podskalí, a spálila tam dva nkdejší Na kostely sv. Antonína a sv. Jana Ktitele. v zákopech položilo
Pražském hrad bylo
v ten
i
velel
tam vzpomenutý
lenska; však velkou trpli,
asi
;
avšak
muž
již
rytí
HanušzPodovoz
a píci
páné
koským masem
Již toliko
se živili
7000
nouzi o potravy
zvlášt když se nepodail
Michalcv. listy
as
nmeckých Lužianv,
branných, z veliké ásti
i
samé kon,
a viními aby jim ve nekazily,
nm
povtí v museli ze hradu vyhánti podezávavše jim žíly, a tudíž Pražanm neužitenými je uinivše. Také mnozí z posádky co byli Cechové, z hradu se vykrádali a k Pražanm se pidávali. Byli by se hradští pro hlad konené pece Pražanm vzdáti masili, kdyby se jednou nebylo Vyšehrad hladem nezdechly
a
,
hradským poštstilo,
stráž
Pražanv na Brusce
nco
chleba a jiných poteb na hrad dodati. Pražané a Táboi velké praky jako hou-
sehnati a
paky zízené
na Pohoelci proti Hradanskému a jimi veliké kameny do nho házeli, nemalých škod na domích iníce; však hradští proti nim svá dla postavili, a ty praky jim rozstíleli. Když pak nouze opt hradské moiti poala, umínil si král Sigmunt vší mocí jim pispti: proto dne 12. ervna k veeru hnul se u veliké síle ze stanuv svých, a ke hradu se blížil. Pražané a Táboi seznavše jeho úmysl, vyšli jemu v poli vstíc, a sešikovavše vozy své chtli ho bitvou podstoupiti. Avšak nežli k bitv pišlo, pitoil se jeden poboní houf královských tak blízko ke hradu, že tam hojnost potravy i steliva mohli dodati, a také nkolik set koní na hrad nepotebných odtamtud odvésti. Tak dosáhl Sigmunt svého úelu a vyhýbaje se bitv nazpt kázal táhnouti. Však .^echové na zadní šiky couvajícího vojska doiTazivše, velké krveprolití spsobili, a zabivše i ^•anivše Sigmuntovi drahný poet lidí, konen odtáhnouti mu dali. Pražané a jejich spojenci však nyní poznali, že by marné bylo, dále obléhati hradu Pražského, pokud nepátelské vojsko
méstu
postavili,
126 nedaleko se nachází; umínili si tedy, upustiti od obležení toho, a dne 14. ervna také se svých stanoviš na Pohoelci, Strahov a jinde do mst Pražských odtáhli.
Kterak pan Oldich
z
Rosenberka Tábor
obiélial
a YŠak ho nedobyl.
nim
byli prý jen jako jeden proti dvacíti. Celé
pán Oldichovo dostalo se tudyž Tábovelkých koistí do rukou, a našli v na zlat, stíbe, spíži, drahém rouše a zbroji všeliké, jmenovit také pušky ili dla a praky. Pan Oldich utrpv tak hanebnou porážku, byl ovšem náramn popuzen, a hned potom v zuivosti své všecky knží husitské na svých panležení
nm
rm
stvích, jež ped temi léty sám byl dosadil, dal schytati a do vží po svých hradech, v
1420 15—30. ervna.
PíbeChstníku, na Helfenburce, Krumlov, Rosenberce a Nových Hranicích,
samého dne 31. kvtna, když král Vyšehrad pijel psal mladému Oldichovi z Rosenberka, pikazuje mu, aby ten Tábor na Hradišti rozplašil a zboil, Již toho
Sigmunt na
,
jako se mu poštstilo, Slaného a Loun do své moci dostati, umínil si, pokusiti se také o nový Žižkv Tábor, pokud se Žižka sám v Praze
dech rozsázeti, kdežto dlouhý as potom všelijak trápeni a moeni, a nkteí také umoeni jsou.
nebo
Pan Oldich z Rosenberka byl sice po tu dobu sám Husita, avšak blízké sousedství Táborv nezdálo se jemu samému píliš bezpené býti vlastním statkm a hradm jeho. Poznav z listu králova že by se mu mohlo královské pomoci dostati k vypuzení Táborv, chopil se té píležitosti, a vypraviv posly ku
Kterak Husité
opt
Králové Hradce dobili.
1420 26. ervna.
nachází.
,
pedn
podával se mu do poslušenství a že na Tábor udeí mu pislíbil. I také dokav se vojenské pomoci z Rakous pod správou Lipolta Krajíe, zdvihl se mocné, a okolo ne15. ervna Tábor obehnal a sevel. králi,
Dv
stelbou silné na msto stílel. druhy na s nkolika málo as od vojska ku králi Sigmuntovi na Žebrák, kde se tento okamžité zase nalézal. Tam se králi k stálé vrnosti zamluvil, a papežský legat, biskup Ferdinand, jej k tomu navedl, že se s pátely svými kalicha navždy odpisáhl.
dle tam Odejel krátký
ležel a
také
sám
Vrátil se tedy
ped
Tábor,
zas
všecky
k svému vojsku knží pod obojí z ležení
co katolík
svým lidem pikázal, aby jinak pod jednou spsobou nepijímali. Že však
vypudil a všem nežli
ten pan Oldich z Rosenberka na jednu nohu kulhal, pravili Táboí, uslyševše o takovém obratu v jeho smýšlení, že byv již prvé kulhav na tle, okulhavl nyní také na duši. Táboi v Praze majíce zprávu o tom všem, co se
Dne
doma dje, nemeškali všeho toho ervna vyjel z Prahy Mikuláš
25.
pomstiti. z
Husí
350 Táborskými jezdci k Táboru, tam se tajn s bratími ve zavenými porozuml, a dne 30. ervna ráno na úsvit oboili se on s jedné, oni pak s druhé strany tak náhle a hmotné na vojsko pán Oldichovo, že je náramn zdšené po krátkém boji na útk obrátivše, mnohé pobili, zranili a zjímali, akoliv potem proti
s
mst
Obyvatelé Králové Hradce, byvše pinuceni, královskou posádku do svého msta pijmouti, museli pro své husitské smýšlení od vojska toho velké nátisky snášeti; i umínili si pan Aleš
Vešovský
z Riesenburka a píbuzní jeho rytíi Beneš z Mokrovús a z Hustia Jií z Chvalkovic a z Husti a n, všickni horliví Husité, že to msto z moci V tom úmyslu krále Sigmunta zase vytrhnou.
an
celém dalekém okolí, že dne 25. ervna u Pardubic valná hromada lidu ili obyejný tehdáž tábor, k nmuž všecky sedláky a uhlíe zvali, aby se ve ohlásili v
bude na
Kuntické hoe
zbrani tam
dostavili.
Vyzván byl
i
knz Am-
brož nkdy Hradecký,
nyní s Orebity v Praze se zdržující, aby se dostavil, a ten nedbaje na nebezpeenství cesty také skuten 25. ervna z Prahy na Kuntickou horu pijev, ujal se duchovní správy nad lidem tam sebraným, kterýž k choval vtší nad jiné lásku i dvru.
nmu Ml tam
kázaní a potom svátostí pod obojí pisluhoval; po skonených pobožnostech však oznámil celému táboru rozkaz starších, že mají všickni hotovi býti ve zbrani, a že vytáhnou odtud zboit klášter vPodlažicích u Chrasti. A tak se i stalo, k veeru se celý tábor zdvihl a v tu stranu k Podlažicm se obrátil. Byli tu však i vyzvédai, kteí královské posádce ve Hradci donášeli, co se dje; a ti ve Hradci oznámili, že se ten tábor do Podlažic žene. V Hradci mínili si tedy pohovti té noci a v ostíhání msta uleviti, myslíce, že nemají eho se báti. Avšak v noci Husité náhle se zastavili ve svém pochodu, a ne více na Podladožice nýbrž na plnoc k Hradci se obrátili razivše k mstu ped úsvitem piložili žebíky :
a
127
mstským
ke zdem
a
slezli je
na ukulika mí-
veliké nesnáze, díve nežli strážní mohli se dovolati posádky, by se postavila na odpor. Královští ve mésté, kteí se byli utekli na hrad anebo na brány a vže zdí mstských, museli brzy bez odporu vzdáti se, a byli i s
stech bez
m-
šany Husitm protivnými z msta vyvedeni. Když pak se úpln rozjasnil den 26. ervna, Husité, majíce knze Ambrože v ele svém, zase pány ve Hradci, výše eeného pana a jeho oba strýce z H uAlše stian za hejtmany mstu sadili, statky vypomezi sebou rozdvzených byli
Vešovského
mšanv Nmcv
a domy jejich vrným Husitm odevzdali. unt Ztráta toho msta dojímala krále S i g náramn, nebo spojení jeho se Slezskem tudíž nejistým a nebezpeným se stalo; i ohromen byl a rozželen i se svými radami velice, nevda jiné pomoci, nežli že hned pes deset tisíc vojska svého od Prahy tam poslal, aby se o doRozložilo se to vojsko bytí Hradce pokusili. pl míle ped mstem na polích, netroufajíc si pistoupiti, a Hradeckým poslán blíže k lživý list, že Praha prý již s králem pokoj uzavela a že tudíž i Hradeckým nic jiného nezbývá, nežli kjeho poslušenství opt se vrátiti. Hradetí však nežli se ve smlouvání dali, rychle do Prahy poslali, aby se pravdy dovdli, a poznavše lstivost nepátel k niemu nesvolili, a tím více msto stehli a spíží je zásobili. Veliké vojsko královské vidouc neprospch a nemožnost útoku, o nic se nepokusivši, po nkolili
m
nmu
likadenním
marném vyjednávání
s
nepoízenou
zas ku Praze se navrátilo.
Píchod kižákv. 1420 konec ervna.
Od Sigmunta toužebn oekávaní kižáci poali teprv po svatém Janu Kt., 24. ervna, v echách zjevovati se. Hlas volajícího papeže, aby každý kesan pro vné spasení pospíchal pomáhat, aby se kacíský národ eský, neústupný a nenapravitelný, pokoiti aneb i dokonce vyhladiti mohl, povzbudil tehdáž ješt veliké množství lidí ve všech i nejvzdálenjších zemích evropských, že ozdobivše se znamením kíže táhli do boje, kde jim ukázáno bude. Naši domácí létopiscové ne bez jakési chlouby vypisují množství jmen národv a zemí, z kterých proti
echm mravv
vyšli bojovníci
perozmanitých jazykv,
a obyejv, totiž Bavoi, Frankové, Švábové, Švýcai, Sašové, Durynkové, Fojtlandští, Westfálové, Rakušané, Štyráci, Korutané,
Krajinci, Francouzi, Angliané, Aragonci ili Španlé, Brabantští, Hollandané, Mišáci, Srbové ze Sas, Braniboi, Poláci, z koruny Uherské MacTai, Charváte, Dalmatinci, Bulhai, Šikulové, Romani ili Valaši, Kunové, Jazygové, Rusíni, Slováci, Srbové ili Rácové, a ze samé koruny eské Slezáci, Moravané a konen sami echové strany Sigmuntovy. Z Itálie byli tu toliko dva slavní váleníci pi samém králi Sigmun-
a jen ze Skandinávie nikdo se nejmenuje. všech bojovníkv, kteí vesms ku Praze táhli, obnášel pres 100.000 jízdných a pších. tovi,
Poet
Sám BedichHohenzollerský, markhrab
Bra-
Bedich
Boniborský, 10.000 jich pivedl, a jovný i jeho bratr, markhrabata Míšeští, až všickni do 30.000. Pitáhli s tím vojskem kurfúrstové Nmetí, krom Saského, totiž arci-
pedn
Mohuský, Trevirský
a Komarkhrab Bedich Braniborský, potom Albrecht, vojvoda Rakouský, ti voj vodové Bavorští, dva mark-
biskupové
línský, falckrabé
Ludvík
a
hrabata Míšeští, patero knížat Slezských, a jiných osob knížecích vesms 43, z dstojm'kv církve pak patriarcha Aquilejský, a velký
praelátv, konen íšských i a rytív ze všelikých zemí bez potu. .Bylo to tedy jedno z nejvtších a nejmohutnjších vojsk, co se jich kdy v kesan-
poet biskupv hrabat,
tém
pánv
svt ku spolené výprav sebralo. Jak mile tito kižáci, a jmenovité Nmci, kterých jakožto nejbližších byl ovšem daleko vtší poet, nežli ostatních národv mezi nimi, na pdu eskou vkroili, tu hned ukrutn a nebezbranlidsky s venkovským lidem eským ným zacházeli, chtéjíce hned od hranic poíti v práci vyhubení kacíského národu jim obzvlášt nemilého. Však o tom, co tato svatým kížem znamenaná vojska na eském venkov hrozného páchala, nežli se ped Prahnu sešla a položila, letopisci žádnou památku nám nezstavili, toliko Vavinec z Bezové smutný píbh o knzi V áArnoštovském farái, vypravuje. c 1 a v o v i Albrecht, vojvoda Rakouský, táhl totiž s vojskem svým teprv 6. ervence pes Milín ku Praze.
ském
a
,
vojska jeho zboilo k Arnonedaleko Votic, a tam faráe Václava, kterýž byl pod obojí, i s kaplanem jeho zajavše, a oba na jednoho kon posadivše, tak je jakožto tvrdošíjné kacíe až do msteka Bystice k vojvodovi pivedli. Vojvoda nechtl s nimi nieho míti, jakožto že pro víru toliko byli naknuti, a poslal je k biskupovi, Biskup žádal, kterýž tu pi jeho vojsku byl. aby se kalicha odekli a pokání inili, hroze jim, že upáleni budou. Knz Václav však odvolávaje
Šedesát jezdcv
štovicm,
vsi
z
128 se na svaté písmo, že Kristus sám poslední vepod obojí spsobou rozdával, nedal sebou
ei
i pistoupiv k nmu jeden z bojovníkv, bezpochyby statený rytí nmecký, rukou v železné rukavici takový poliek na tvá dáti mu neostýchal se, že knz Václav hned krví z nosu se zalil. A tak tu celou noc velkou trýze snášel. Druhého dne pak, v nedli, vyvedli knze Vá-
hnouti,
jeho kaplana, tri letité sedláky a tyi chlapce od 7. do 11. let, kteí všickni za pívržence husitské víry byli udáni, ped msteko k tamjšímu velikému rybníku, a posadivše je na hranici díví, ješt jednou, aby se své víry odpisáhli, je napomenuli. A když knz Václav za všecky tomu odpíral, podpálena jest hranice, a on, drže pacholata v klínu svém, se všemi dal se upáliti, sám z nich poslední ducha svého clava,
vypustiv.
snažn
1420
ervna —
30.
14.
plém eské
ml.
vyhubiti
eští pánové
ráil
Dá
se mysliti, že
k takovému výbuchu královského
hnvu
lhostejni nezstávali, a své obávání jakož svou nespokojenost dosti zjevn na sob znáti dávali a odtud ta nedvra nmeckých
i
—
;
kižákv
obávajících se zrády,
a
jejich veliká
na všecky echy vbec. Povídá se také, že když prý se v ležení samém nkterý z echv náhodou mezi Nmce dostal, a od jiných s nimi ležících rychle vysvobozen nebyl, že se ho Nmci chopili a bez milosrdenství jako kacíe jej upálili, by by i dobrý katolík býval. Bavoráci a jiní Nmci ležíce na Letni zlost
echv
Starému mstu, jmenovit proti klášteru
Cyriakv u stelu
ervence.
slyšeti
s
proti
Obležení Prahy vojskem kižáckým.
aby žádosti eské
doléhali,
poddanými svými radji milostiv a mírné hledl se umluviti, nežli je vyhubiti. Král Sigmunt ovšem nedávaje na jejich ei, vždy s velkou zuivostí se zaklínal, že eské buie zkrotí a potrestá, by by proto celou zem zkaziti a a
u
sv.
Kíže
nkdejšímu kokieli pes eku do úsmšn „Ha, ha! Hus,
sv.
Valentina
a proti
,
msta bez ustání Hus! Kaer, Kaer!'' Rzné :
V nedli,
ervna, stal se poátek obležení Prahy, akoliv všickni zástupové kižákv ješt nebyli došli na místo. Toho dne totiž pijel král Sigmunt s královnou Barborou as ovdovlou královnou Žofií v prvodu pedních pánv eských na hrad Pražský a pijat jest tam velmi slavn od knžstva s processí, zvonním a zpíváním. Vojsko jeho vlastní a kižáci pokryli svými stany všechna prostranná pole na Letni mezi Bruskou, Bubny, Pedním Ovencem a královskou oborou. Nejvýše vedle samého hradu Pražského leželi vlastní lidé královi, kterým on žold vyplácel, nejvíce Uhi a Slezáci s nkterými knížaty. Pod nimi na nynjších sadech na Letni nad Vltavou položili se 30.
vojvodové Bavorští a Rýnští hrabata a rytíi; za nimi u královské obory leželi Mišané ve tech velikých zástupích; dole pak u Buben u samé Vltavy zaujal ležení své vojvoda Albrecht
Rakouský, který se svým vojskem o celých osm dní pozdji k tomu obležení se dostavil. A tato ohromná moc nechtla s echy v královském vojšté pohromad ležeti, oddlujíc se od nich a k sob se tlaíc. Píina toho pe-
Nmcv
podivná byla všichni
mst
ta,
echové tajné
echv
že se báli, pravíce, že jsou za jedno, a že s tmi ve
srozumní
mají. Pozorovali
Nmci
nkteí eští pánové v rad královHolický ze Šternberka, Václav z Dube a na Leštné a Mikuláš zajisté, že
ské,
zejména Aleš
Divek
zJemništé, nemohouce
se
bez
veliké lítosti dívati na zkázu vlasti své, na krále
den dou
,
avšak
šarvátky opaobležení každý se konívaly se ško-
tém
poátku
kovaly se pak od
vždycky
Nmcv.
a hanbou Pražané již díve arcibiskupské zahrad na Malé stran, kde nyní vtším dílem zahrada Anglických panen se rozkládá, všecky stromy sporáželi aby se nev
,
pátelé houštím nemohli tam vkrádati. V té pak zahrad a v pilehlém tehdáž pedmstí Písku, kde S3 nyní Nová ulice až k Brusce táhne, byly každodenní harce, a §sto prý pt neb
Pražanv v kabátech, ozbrojení jen cepy železem dobe okovanými, vyrazivše náhle na vetelé tlupy nepátel nejlepším odním opatených, mlátili je tak udatn, že zabíjeli mnohé a ostatní na útk obraceli. Kižákm nepodailo se ani mlýnských jez které tehdáž blíž kláštera Cyriakv u sv. Kíže bývaly, zkaziti, ani mlýnv samých spáhti, jakkoli se o to pokoušeli. Ostatn k opravdovému boji to po dv nedle ješt nepišlo, ano zdá se, že se strany Sigmuntovy pec ješt njaké vyjednávání o mír zapoato bylo. Zachoval se totiž list papežského legata deset
,
Ferdinanda,
tu
pi
králi se zdržujícího, kte-
vdomím Prapro svj obsah vynicmén se stanoviska církve zcela oprávnný zasluhuje, aby s pozorností perýž okolo
žanm
6.
ervence
dodán sokomyslný a
s
královým
byl, a který
ten byl. Psalt legat Ferdinand mezi jmými takto: že pišed nedávno do království, na své oi spatiti musel ohavnosti, kterýmžto díve,
;
129 uslyšev je, uviti nechtl, zboené totiž kostely, spálené kláštery, potískané a zohyzdné obrazy svatých, pobité a vyhnané knéží a žáky Pražané, že honosí se býti horlitelé pro zákon a est boží, i jaká jest prý to bohu est, když jeho chrámové se boí a sluhové jeho zabíjejí? jaká pobožnost aneb i udatnost ve potískání a
Žižka
zhlíží s
nchu Vítkova
ili Žižkova leženi
kižáckého vojska
dje skrze knéží od svých prý se vyšších k tomu ádné povolané? chové nedomnívají, že oni sami dokonale rozumjí písmu svatému; toho že ješt žádnému O smrtelníku s hry nebylo a není popráno. zbytenosti knžského jmní žeby nemli oni sami za soudce se stavti, aby se nezdálo, že to iní více z lakoty po nm, nežli z toužení žího, nežli které se
Zap: Vypsáni
A
husitské války.
zohavení obrazv? Žádosti jejich ve tyry lánky uvedené že dostaly se mu do rukou nejprv o pijímání pod obojí, potom o svobodném a ádném kázaní slova božího, pak o zrušení svtského panství u knžstva, konen o trestání híchv a oištní dobré povsti národu eského. I ptá se, jaké jiné mže býti ádné kázaní slova Bo-
e-
ped
Prahou, v íervencl U20.
(Str. 130.)
po vzoru apoštolské pokory. lánek tvrtý že jim nechce tupiti, kdyžby echové prý jen pravých prostedkv se uchopili k oištní své ponebo že zle se oišuje, kdokoliv špínu vésti spinou smývati chce. Co se však týe lánku prvního a hlavního, že vyznává, že svátost vePán od apoštolv i také v prvotní církvi rozdávána byla pod obojí spsobou to však že 17 !
ee
:
130 pikázaní Kristova ili z pospasení vždy tak díti se muselo, a že by církev nemla moci ni práva, potvrditi obyzapírá, že by to z
teby ku
ej
jiný z dobrých
píin
uvedený. Ovšem pak
že vtší zásluha jest v pokoe a v poslušenství církevním, nežli v tvrdosti a ve zpoue proti
však chtjí vším spsobem úastni býti kalicha, žeby mli obrátiti se s prosbou o to k papeži, nikoli však ku králi Sigmuntovi, kteréhož moc nevztahuje se k vcem církevním, ale jen ku svtským. „Protož chcete-li," psal konen legat, „nestáti než o vci poestné, my církvi. Jestliže
hotovi jsme slyšeti vás o nich i o všem jiném, cokoliv nám pednášeti budete; král zajisté nemohl ani nechtl jednati s vámi bez nás o
vcech, týkajících se víry. I oznamujeme vám že týž král s vlí naší dá vám dostatek bezpenosti pro ty osoby které k tomu cíli vy,
šlete; a budete-li
dobe i stízliv
smýšleti,
bude
dáno místo nejen odpuštní ale i milosti. Pakli ve zpoue se zatvrdíte, aniž pijímati budete cesty spasení, bude s vámi tím písnji nakládáno, ím vtší bylo dosavadní shovívání." Pro velikou rozhoenost Pražanv proti králi Sigmuntovi, nepi-ipustili si oni slov listu toho k mysli své; naopak poali tím více na kivdy od krále i od papeže jim inné toužiti, a vyjádili trpkost myslí svých v listu, jejž dne 10. ervence k republice Benátské napsali, vyzývajíce republiku onu, aby s echy vešla ve spolek branný proti jejich spoleným dvma nepátelm, králi Sigmuntovi a vojvodovi Albrechtovi Rakouskému. Opakovavše v listu tom všecky náky, jakž v manifestu Pražském dne 20. dubna vydaném obsaženy byly, psali dále že Sigmunt sám k nkolika cechm ústy svými vlastními se pronesl, že se svat zapísáhl, zkrotiti a potrestati zpouru eskou, by proto i celé to království zhubiti a v popel obrátiti, krajiny eské jiným národem znova zalidniti, a nejen všecky koruny své, ale i vlastní tlo a duši nasaditi ml; a když prý pokorn od nich prošen byl, aby nezapomínal se na zemi, kteráž ho urodila, ni na národ, z nhož sám vyrostl, že poal na spsob šílence tím vztekleji se sápati. Nyní že svolal pomocí papežovou ze všech zemí vojsko a obklíil msto jejich, aby provedl úmysl svj a povraždil všecky vrné v kesany až do tch nemluvátek; oni však že z milosti Boží :
nm
nestrachují se nikoli moci jeho, kteréžto že pod štítem lásky k vlasti a k zákonu Božímu odolati budou, anobrž nabízejí Benátanm hned nkolik tisíc k služb jejich, budou-li chtíti vstoupiti s nimi v závazek spolku
umt
odncv
branného.
Neohroženost a bojechtivost Pražanv, jakž Benátanm jevila, byla v skutku podivení bodná, nebo naproti tak mohutnému se z toho listu
nepátelskému vojsku
toliko svá prsa nastavuza celý as obležení ani jednou svých mstských bran nedali zavíti. Však i v saprohledávali, a mém opt a opt každý všechny obyvatele, s ženami i dtmi ven z msta vypovídali a vyhánli, do kterých se jen možné zrády domnívali. Tudyž mezi jinými také poPrahu opustili a do ležení krále slední domy Sigmunta utekli, pozstavivše ve a všechno zboží své, pokud ho již ped asem i mvše na bezpená místa nebyli uložili, ješt ped sedmi léty mstskou vládu v rukou svých, nyní již více do Prahy se navrátiti nesmli. Obce Pražské uvázaly se v domy všech tch, kteí do toho asu Prahu bud dobrovoln nucené opustili, a nalézajíce v nich hojné zásoby zboží, potrav a nápojv, živili tím bojovníky pespolní a jejich rodiny. Pece však pozstal; ti však od obce jistý poet požívali pokoje, jsouce s pijíi obyvatelstva majícími pod obojí za jedno. Poznamenal pak starý letopisec že toho asu v Praze bylo všecko lacino krom soli jediné; ale jiného všeho dosti bylo v hojnosti, a zvlášt vína, chleba a stíbra. U vojšt královském a kižáckém, jakžkoli jim odevšad vezli, všecko draho bylo, a zvlášt chleb a pivo. Žižka ješt ped obležením msta seznal dležitost hory Vítkovy, která na východní stran ped Prahou strmí i aby Praze všecko spojení s ostatní zemí petrženo býti nemohlo, dal tam udlati dva sruby devné, totiž chýše z neotesaných kmenv složené, jež kázal okopati malým píkopem a obehnati zdí ze zem a z kamení. Sám pak je bojovníky osadil a odtud všechno, co nepátelé konají, pozoroval. jíce,
mst
dm
Nmci
mst
—
bu
Nmcv ,
tém
;
Slavné vílzslví na Vítkov ili Zižkov hoe.
1420
14.
ervence.
Již dvanácte dní byla Praha hrozným nepátelským vojskem obklíena, a krom malých šarvátek k opravdovému boji nepišlo, Pražané toliko se tvrdili v rzném potýkání se s mocí krále Sigmunta. Teprv dne 12. ervence, v pátek, udeili Uhi na stanovisko Pražan ped klášterem Kartouským v místech nynjšího Smíchova ped branou Újezdskou, a bylo to, jak se zdá, jen na pezvdy, jak siln msto s té strany bude chránno. Výsledek boje toho nic neroz-
