%.;ká ^r;
SELSKÉ BALLADY lsix«
%r0.
S038
FsAn ^3. iORNWfoANi BÁSNICKÝCH SPISU
^^
RCSLAVA Vrchlického
Purchased for the
LiBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO from the
BEQUEST KATHLEEN MADILL
SELSKÉ BALLADY, BÁSN
Jaroslava Vrchlického.
Druhé rozmnožené
%'ydáni.
V TISKEM
A
PRAZE. NÁKLADEM
J.
OTTY
VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA.
SEP 22 1966
f^ ^ ^-7%,,, 11269G2 /
"/
li
):
MILÝM SOUDRUHM
JOSEFU THOMAJEROVI A
ALOISIU JIRÁSKOVI PIPISUJE
J.v.
PRAZE,
1.
ervence 1S98.
(1880- 1898.)
eská Oj, ty žel
dumo eská,
tajeplný smutku, a tak málo k skutku
jen k slzám nutíš
Kdo
t
asi
první,
eská dumo,
Posud nám po tob Leží
to,
pálí to,
Ku
duma.
básnil?
zrak se nevyjasnil!
ach, leží na srdci co kámen, ach, pálí v zraku jako plamen.
odboji náhle ruku mdlou to stiská,
v záptí však pouze jenom Oj, ty
dumo eská, kdo
Jsmetu pod tvou
tíží
byl
hru
si
stýská.
otcem tobr^
jak pod hhnou v hrob.
Stahuje to hrdlo, na prsou to dusí musí! a ta ústa pec jen zpívat, zpívat sotva stopu nechá,
lako lehký
mráek,
táhla's jist
poprv hlavou otce echa.
Rostla
a houstla jako
jsi
když vznila
chmura tmavá,
Pimda knze Sobslava
mrano v postrach všemu ptactvu Pemyslovc — láska ku cizáctvu.
Byla's jako
v srdcích
Ale jako píkrov z Bílé vstala's hory, národ pod tvým tlakem dv st let byl chorý.
V
pohár skanula jsi, v slzách planula jsi, vtr do Cech, dumo, vanula jsi
ze všech
Otrávila's píse, na srdce
po pláních
a
hvozdech
Nejhloub ovšem
Dumo! kdy
má
nám
erným
t v duši
jen z tebe
I
lehla,
stínem šlehla.
sedlák
záné šlehnou
eský
—
blesky?!
Píse
V
klasu.
božím požehnání, v lidském proklínání roštem na té potem smutné eské pláni,
zvlhlé,
rozmary pán na tom žitném lánu ryjí kopyty svých oa
Nech
Dti
v
chleba
a již zrno
a a Co
kií
<
klíí,
je
úpal slunce
je
kroupy nií.
se
komu
pálí,
zráí,
klas na všecko staí
vždy
denn
se k vli
nmu
sedlák vláí.
v prachu
Za mozoly dlan na desátky,
dan
zrní klasy nasýpají
v míru svrchovan.
Aj, tu
vojaina!
Na
výplatu syna klasy dají, vždy ta matka hoem ruce spíná!
Co nám chlady, vedra? Zem je matka štdrá, roštem pro ta nachýlená, unavená bedra I
Roštem na souvrati, slunce to nás zlatí, když se zráí milostpánu svou námi štváti.
zv
Rok po roku roštem, pec na eském, prostém stolu sedí bída holá, •chudoba tam hostem.
Zrní dosti dáme,
všecko, co jen máme, a pec sedlák pst zatíná, selka ruce láme.
Málo
Co
!
Poád
málo
stejn rosa vlažila sluníko nás hálo.
i
I
se to jen stalo,
té
erné
nás,
pdy
zkrvácené hrudy proklety jsou tak, že roštem stále v nové trudv r
Skoro na té roli popelem a solí, žluí jsme než zlatým zrním
Ach
Aj,
to bolí! bolí:
kdy lépe bude
pro ty ruce chudé, pro ty nohy utýrané až do krve rudé .-
V
božím požehnání, v lidském proklínání pro koho jen asi roštem na té eské pláni.
Selské bal^ady.
10
III.
Píse
J
emigranta.
aký mne to schvátil citr jsem pec odejít
Neml
1
jsem, pravda, život v trudu, v potu oral rodnou hrudu Bože, víš, však dím to v studu Zil
—
Nelze, nelze zapomnít
I
Rodná stecha,
stará ves ten úvoz, tam ta mez! Dostává vše náhle ruce a mne táhne k sob prudce, jak mám obstát v teto muce,
Tam
vný
Mj
Bože,
ten
žita,
Komu má
odpovz
epky
I
lán
.
být zaprodán, cizákovi nebo židu ?
Prs
ta pila moji
já
prodal za
ji
Musím
Ó
jít,
kde
bídu,
hrs cizí
klidu
pán.
vy trámy zernalé
mojí chaty zvtralé a ty sade s planou hruší, kdo to chápe, kdo to tuší, jak jsem vykrvácel duši v trýzni kruté, pomalé
Matky mé tam mohyla v nový kvt se odila na
hbitvku sešlapaném
A my jdem —
.
.
.
kde jenom stanem?
Naším hodem každým ránem
dd
stará postilla.
A
ta bible KraHcká, kterou duše mladická
zpíjela se,
zpt mne
volá,
pod panská
se vrhnout kola,
doma zstat
dla nech
—
síla
v ní jest nadlidská'
Ml
jsem trpt radji, hledat v nadji,
sílu
holá,
na oteckém umít lánu. zaslzet si každou ránu Však již vnuci mí vstíc ránu píse síly zapjí I
I
Te
to cítím,
dd
te
to vím,
co lán není mým, co jsem ztratil, co jsem prodal, co erv pochyb v srdci zhlodal Kdo však dí, že jsem se podal ?
Umru
s
pesvdením
tím
!
IV.
Suplika. (R. 1775.
prvního spaní
5 byl kantor náhle probuzen, z
lan
vstal,
a
oi mnul
si
dlaní.
Co mž' to býti jen? Z návsi znl hluk jak zbran zvuk pkný sen kantor ml tak pkný,
Snil:
ml
Na vtší
byl škole,
dvojí deputát
a kravku, kozu, pole a nemusil se bát,
pan vrchní brouk když na si houk' zámeckých a psem jej honil od
Vstal celý rozespalý a
z
okénka pak hle,
na návsi davy
stály,
a kantor strachy
zble
vrat.
Byl to jak voj
pipraven v boj, když s domovem se louí naposled.
Z tch známých, vlídných tváí
hnv
sršel se
vzdorem,
a mladí jako staí
zde
stáli
táborem,
ten cepem tas', ten kosou zas, ten vidlemi a jiný toporem.
Vít starý na patníku jak fará rozkládal, a celý zástup v mžiku se smrem k škole hnal, pár tuhých ran a již
dokoán dvée — kantor ped
A ve
z ticeti
sedláky
úst zní to
bouném pokiku
(mn
chudáka
pi tomto
je
líto
povyku).
» Kantore hej, k práci se mj na pány nám napiš supliku!*
,— To nejde, milí kmoti, to teba rozvážit! — >Jsou tyranni a loti,*
stál.
mu zahmel
v odvet Vít.
»At zvdí juž co sedlák zmuž',
my nechcem
se dál pro cizího
»NeI Nechcem
1«
zní to
jak bou to hlaholí, »náš hlad je naším a naše mozoly !« A divý rej
dít!^
davem,
pánem
zpt tiskne jej, až zatlaí ho k stolu do školy.
»Vem
nejlepší své péroI«
Vít rozkazuje zas. »Piš,<
hímá hlas
stero
a kantor jen se tas',
pak nesmle pot na ele dl: ,Nejde to, když kií každý Jak psáti? Vera práv zde sám pan vrchní stál, a kantor ostýchav brk zkoušeti se jal.
Ba sám pan Franc s ním preferanc až do desíti milostiv
hrál.
Pot utel sob, v bázni jak z
ela
se
mu
lili
z vás
Vždy, ves
že drží v kázni,
fará pochválil.
jej
Vstal, sotva se, le rázem zpt
k
jej
židli
sto jich tiskne ze
všech
—
celý dav na víská. »neb zakusíš náš trest !«
»Piš!«
A
motyka se blýská a zatíná se pst.
»Nuž rychle
piš,
však nejlíp víš, co musíme od pán zlého néstl«
,Chci splnit žádost vaši,'
kantor málo
dí
jist,
,však nejde to tak, braši,
chvje
(a
se jak lis)
hned ve mžiku psát supliku,
neb
s
pány není radno
tešn
jíst'
>'Na kantora pak máme.'« Vít
kií zuiv.
,Nu, tedy
.
.
.
uhlídáme
!'
zas kantor bázliv,
te
,z vás jeden jen slovo ve, vše povz hezky zvolna, uctiv.
sil.
s-Nu dobrá, napiš tedy,
že
s
máme
pány
ty roboty a
kíž,
bdy
nechcem snášet kdy za týden
víc
po
již,
aeh, dvakrát jen vlastní práci smíme. ítem piš
Že vrchní chám je drzý a výslovn že chcem, pan hrab by ho brzy již poslal k ertm všem.
Co váháš
i
zas
.-
^láš v brku vlas.Jiné péro nespouští víc?
—
vem
Dál item panu Franci, by rychle kvinde dal by uznal toleranci a vrátil vše, co vzal, co zkazí
zv,
neb lovc sb, by náhradu nám slušnou vykázal.
Dál item
necha
zruší
tu sílu poplatk,
neb sedlák zuby suší a knz živ z desátk.
Co vázneš te.-« ,Ach já
\^íte,
udlal
tu
—
hle,
kaku
ve zmatku
!
18
Tak nemiižcm to dáti pec slavné vrchnosti!' »Nech tak, to stejn platí, na nás v své chytrosti
pozd
jsi
A
vstal,
však piš jen dál !« kantor chudák dopsal
Pak
vytrhli
mu
s
úzkostí.
v smíchu
tu divnou supliku, ji na hlas v tichu, Vít
e
pak rázem ve mžiku ze školy ven se zástup ten
boue
jak
A
znikli
valil
s
v
láni,
divým
povyku.
pleserrj.
za nimi kantor zel do tmavé noci s dsem
chudák jen se chvl mlhavou dál pak naslouchal, co nyní poít si má — nevdl a
I
V
Te
vyhnán bude, možná
vznn, muen
snad sny krásné, pání zbožná
že
Jak všemu vale dát!
Na
lože kles',
nad lesy kdes zel oknem nel)e
v
rudé zái
stát.
v.
Písn vzbouených sedlák. 1.
^
u,
co patí panu
r
V
steše každý heb, každá krpj v džbánu, na polici chléb, jeho vše jest, ale, brati, kosa v šij a v leb mu patí okovaný cep I
Nu, co patí pánur
Dcery
zpv;
tvojí
a
sýpka,
je plna
zrní nebo plev, zkvtlé nivy — zdupané ale též však spravedhvý i
náš
i
vnuk hnv!
Nu, co patí pánur Svižný karabá, když on ekne :, Cháme
!'
»ra I« vným sondem božím patí skrá mu zryta hložím, vdov a sirot plá
úslužn Však ped
rci
:
Nu, co patí panu
V hvozd
zv
? i
klest
poslední tvá kráva, jediná tvá est: ale patí jemu taky v nestoudnou tvá, v drzé zraky mozolitá pst
Nu, co patí pánu? Sláva, pepych, moc. Vzhru, brati, k ránu jde prý naše noc! On má hrad my žhavou Fmolu, štstí on my trud, však bolu jde na pomoc
—
—
—
Bh
I
2.
^A svt tací
a my
my
jsme
si
díme. nejvíc krvácí
A necht
již
My jdeme i
tch
I
orací
svou jen za
I
])rac:
h'cha
mužn
z
pluhem jen
Vy
I
to víme,
kdo zde
lán
sedláci
se na rub obrací,
ticha se
obrací.
dutí panští panáci,
my kýchnem za
—
vše se potácí,
dla bednou
sta se zvednou, víme, Pán Búh odplácí!
lánský zámku nad lesem s bání okrouhlou, asto v srdci s údsem,
hlavou Znojem mdlou od ruchadla v slzné rose oko k tob toilo se
s
tžkou dobou
zlou.
Panský zámku nad lesem, tak ty
asy
jdou!
Dneska se víc netesem dráb pod knutou, hrdé oko k tob patí, ped tebou jsme všickni bratí s cepem, s lopatou.
Panský zámku nad lesem, chystej krytbu svou,
kohouta tam zanesem s
druží krvavou,
kídly mávne, zakokrhá, trámy tvé a stropy strhá rudou záplavou.
23
Panský zámku nad lesem, dnes jen trety jsou jabot
s
hvzdy
panským úesem,
na prsou. S halenou dnes mozol platí, ty tvj pepych brzy zvrátí Sedláci již jdou!
4.
Ta
selská halena jest spálena,
sluncem
vtrem
jest šlehána,
o ploty servána,
na konec? jednu vc. na bidlo za prapor v náš sbor! co
hej,
Dobrá
ní
s
jest v
Sedlák, co prožil v
ní,
Bh
ví,
pán
to vše jen
nachvl
se,
navztékal,
doekal
nežli se,
spásy dne na konec.
Nyní je dobrá pec, na bidlo za prapor, v náš sbor
!
Emigrant v chladu skal
asto
pikrýval,
jí
peinou, dcerku svou jedinou
lip
nežli
bibli
v
te
ní
ukryl
pec
.
na konec na bidlo za prapor v náš sbor!
Co
s
ní
.
Strhána, jeden cár, mihniž se v zámku žár,
ve
k božímu soudu nás v eže, v trosek ovívej
skrá
i
plec,
zrubaný na konec až klesne pod prapor náš sbor I
Selské ballad\
zmt,
Ohn
hoí Polabinou
ku Praze dál, jakoby v noc hlubou, stinnou až
moe
krve
svál,
a jak plají,
tak se
eský
ptají:
eský
lide.
kde pak
je
tvj
lide,
král?
Zvony huí teskným zvukem
pes hranice dál, vlny bouí temným hlukem, vichr v skal, vlast jenž hlídá,
ln
odpovídá:
eský
lide,
eský
lide,
as, bys kraloval!
VI.
Selský Otenáš.
Ote
náš, jenž jsi v nebi, ó skroušeným voláme hlasem, za živa že jsme v pekle již, myslíme,
Kdo
vr nám
jen
to,
slyš
asem.
mže,
de nás z kže, vrchnost je ertem, správce
je
rasem.
Tvé jméno posvceno bu, snad se tak smiluješ peci, vliješ nám v znavenou hru, sílu dáš vyhublé pleci. Jsi otec náš, vi?
odvahu
Tvé království pij! jsme tu jak hladová ptáata v
Hezké
to
ovšem
z
kleci.
faráe úst: Tvá všady jen masopust,
Vná bu vle
Ach, panstvo
má
vn
co sedláci zmírají hlady.
Ra
to dáti.
Tvá
a
platí
•vle víc nežli panské vše spády.
Chléb náš vezdejší dnes, vždy nám dej To prosba, každý již pláe ;
otenáš
celý v tom, ó vyslyš jej!
vždy zrnko
najde
si
ptáe
i
my
však v životu ráno robotu
máme
veera
a z
Odpus však
ím
nám,
ím
—
karabáe.
jsme hešili
kdys,.
na nás hešili páni,
vným
na nebi soudcem nech když zde jsme týráni, štváni, v mdlob, jak jim ni Tob odpustit, Bože, nemžem ani.
ty's,
zv
Však
v
pokušení
bychom na jamo zapeli
vný
a proti
neuve
svobody
svým
nás,
své zvykli,
dtem
hlas
se spikli,
by každý slep zahodil cep,
jak
zv
by v blát
Od zlého zbav
zašli
jsme,
znikli.
a
nás, je to da, i plamen, zrní Tvoje nám dla, však na hrdlo kámen;
desátek, žoldák,
syp zlaté
pánm
v okamžení
sedlák celý
svt
zmní v nebeské
království
— Amcn^
VII.
Lorecký
ze Lkouše.
(R. 1571.)
feamonické zvony
sedlákm
Ke
je
pkn
bda,
páni
vyzvánjí: ti se smjí.
—
kostelu z dvorce jedou slavné krtiny, ze Lkouše má dva statné syny.
Lorecký
Ke kostelu z dvorce koár za koárem, pan Lorecký plesá nad tím božím darem. již musí umít bez ddice, šastný otec vjíždí do vesnice.
Myslil, že a
te
Aj, tu zastoupí
mu
cestu
muž
rychtá Petr Dulík v uzdu
Širák sklání k zemi, však než
Šamonickv zeman
svraští
ada,
kom
padá.
enit zane,
elo mrané.
Kikne na koího Zmrskej toho chlapa, je, a£ mj hebec v prach tu luzu sšlapá!:
,
dál
Ale Petr Dulík odstrašit se nedá, uzdu nepustí víc, dále svíij hlas zvedá
»Bh
dnes na tvém rodu ukázal své divy, pane z Lkouše, rovnž milostivý
budiž,
Slev nám na robotách, vždy žijeme stále jak
Žijem v dení, psot, v smiluj
— ,
:
se,
jak
Bh
je,
tísni,
trudu,
že syny dva dal
,Ano, dal mi syny'
vychovám
nám na desátku, o velkém Pátku.
slev
—
Lorecký
mdlob, tob!«
zle
kií,
na vás aby byli bii.
Bych tvou zkrotil zpupnost: rode zlý a líný, mi dal dva syny. proto ku pomoci
Bh
Najednou dva
dal
mi na vás do zásoby, pijdou doby,
máte~li zlé nyní, horší
Až mé dti pozor,
Pustil
zrak
a
vzrostou.
A te z
cesty,
cháme,
se více spolu neshledáme!'
Dulík uzdu,
mu div
s
šlehá,
druhy ustoup' stranou,
tváe
rud
planou.
31
a
prostou eí výmluvnou »Na bie tvé dti jist nedorostou.
Rty se tesou
Nebudem
se dále na svého dít kata, záhy posekáme ta tvá biišata.
Nebudem pec supy na své dti živit, v pokoe se plazit, hrbit šíj a kivit !< Šamonické zvony
pánm
dnes
je
boun
bda,
vyzvánjí
sedláci se smjí.
Dvorec zapálený, nádvoím krev proudí, na zvráceném sud Petr Dulík soudí.
Ped a k
ním trí
tm
vidle,
odznak selské
zástupové ku písaze
síly,
pílí.
Pod nimi cos v krvi mokvá v hrzné zmti Šamonický zeman a s ním jeho dti.
VIIL
Ballada vánoní.
Vzbouili se sedláci proti
práce
pánm
v ráz,
je trmácí,
již
bolí plec
i
vaz,
hladem hynou dti, ženy, ba zdá i
se být otrávený
ten boží klas.
Vzali kosy, brány,
motyku
rý,
a cep,
švihá, zvoní to jak
bi
o tu panskou leb. a pstruhy, a sedlák Jedli dlouho o plesnivý chléb.
zv
Panský zámek zapálili vž, vykradli vše
ml
zápas
[tuhý
dobyli,
obilí,
krávy, koní spež, zrubali vše panskou chasu, nešetili ani krásu
žen a dívek
též.
3H
Pán
se z
honu navracel
chrty, ohai,
s
vztek
mu
divý v duši vjel
a krev do tváí, ku sousedu a tam celou zmatku v útek'
svoji
bdu
vypsal císai.
krátké dob trouby jek, dragoni tu již, pojímali dobytek,
V
chýš,
zapálili
se dali sedláky pak chytli v hvozd, na útk '^pozd Bože, ty to víš!
—
se táhla bez hrází, v prostedku strom stál: vojska tlum sem pichází,
Plá
táborem se dal, dlouho prohlížel tu sosnu, bruel
v
Pkný
lze jej
strom uvidt,
to'.
jej
v celém kraji odtud hoši,
se ztrácel
Z daleka
povsíme lovka na každikou sn, sedláci
a
^do snu
starý generál.
pkn
uhlídají,
k práci hnedle
Stalo se a ve chvíli
pivedli
každá
je
sn
sem, se nachýlí
smutným bemenem což tvá v haluzích to stená, praská. Pane Bože, opustila zem.-
[láska
34
Pt
a dvacet sedlák do kola! Pt a dvacet pízrak, každý mrtvola. visí
V
haluzích to praská,
kvílí,
haluze se níže chýlí
k zemi do póla.
Dl
generál do boty striv karabá:
»To
trest selské holoty,
co žen, dtí plá ? Jako svícen strom ten stojí, vánoní to
pkný ramená!« Tu dl
strmek
[v chvoji,
mraku
kdosi ve
»Já jej rozsvítím Blýsklo se všem ve zraku, I
síra,
temný zvuk
ohe, dým.
a rachot
hromu, kvílení a praskot
rychle, jak to dím.
[stromu,
Celý tábor v plameni, v moi ohn stál, útk, zmatek, úpní, a strom jasn plál, mrtvolami obepjatý hoel jako svícen svítil
v
zlatý,
šírou dál.
Prchla noc a hoel zas, pt, hoel tak obas náhle v jeho jas boží andl sle, sedlákovu duši vzal, na srdce ji i5ohu dal, jako bílý kvt!
dn
Na pasece
pusto kol, popelišt, rum, ve krajin utkvl bol,
nevzbudí se
z
dum,
kivdy cítí, strom však v sny všem tyranm
hrud" tvá lidu
I
svítí, svítí, |^svítí
IX.
Boží soud.
Blaníkem u silnice boží muka. jdu kolem a já ptám se komu srdce puká?
1 od
stojí
I
Jist ne tak Matce Boží,
pod kížem
jež stojí,
ani Janu, který v žalu
skrývá v
dla tvá
svoji,
Ale sedlákovi puká, jenž jde veer kolem,
krvavá zá od západu když se lije polem.
Co vše musilo
se pestát,
co ten lid zde zkusil, co zde kleteb k nebi létlo a co vzdech zdusil.
jednou pod veerem správík se tu plazil dceruškou robotníka
Než-li za
—
a
v
V zem
tom blesk
jej
.
srazil.
kterou
srazil,
jako pijavice a
jej
,
.
pak
rcete, není soudu, není Boha více ? .
.
.
ssál
on
38
X.
Dv
kornet}^ (1678.)
se Kristus F arodil Broumovského z
pán, radujme sel« slavn zní to monastýru,
na všech stráních kolem, v erném lese plno snhu jest a plno míru. Lid se rozchází již do chat svých, svtla hasnou, tmou jen svítí sníh.
opat roucho bohoslužby beder sal, a nábožn se pokižoval,
Tomáš s
chrámu vyšel, zrak pln svaté tužby k nebi upel, srp kde luny ploval mdlý v beránk šedých závjích, jakby tál v nich bílý, zemský sníh. z
Náhle zachvl se, neb z hloubi nebe velká, rudá krví vlasatice šlehla, dlouhým chvostem ztajíc kolem sebe svtlo luny, jako upír lehla krvooký v les, na brázdy lich, panenský a istý kde plál sníh.
39
Opat pokižoval se, a dvée chvatn za sebou pimk' prosté cely oknem bádal dlouho ztopen v šee divný ten host klidn vždy tam stojí zlých jako vštec píštích záí rudou pod ním zkvítá sníh.
svojí,
.
as
.
.
.
.
—
to pec usnul k ránu. sedlák vrata záhy otvíraje vidl krví rudou nebes bránu, druhá vlasatice, metla z ráje, první té se chvla v paprscích nad lesy, jež istý halil sníh.
Opat zaspal
ale
Co
to bude.'
Co
to
jenom znaí
.^
stejn tak se ptal, slunce, nebes oko zkrvácené v plái jakby nemohlo dnes cestou svojí dál, a když pece jeho první lesk se zdvih' stopu krve nes" ten istý, bílý sníh ptal
se
opat, sedlák
.
.
.
XI.
Shnilé
obilí.
(1620.)
V den mlhavý lán
kdys u Bystré rodný sedlák oral:
na staré hruše uschlou snt v tom starý havran sle a lidskou zakrákoral
eí
»Ty v potu tváe nadarmo zde kypíš svoji hrudu, a darmo budeš síti též, neb nikdy nebudeš plod
sklízet,
v
mi, svého trudu
Po ptáku sedlák biem
le zrak
šleh',
ten se drzý nehnul,
—
rudý jas
a chrapot hlas.
Pak zmizel v jeden když sedlák pro kámen
ráz,
se sehnul.
41
dom
Šel
tom ervánek v
s
sedlák podšen. nebes hloubi náhle
vznítil
kalný vzduch
rudý pruh, táhlé jak v krev by noil brázdy a v dáli
v noci vzplály blankytem dva dlouhé pruhy rudé, mlhavé se tásly v dálce
A
mee
jak jen
To
krvavé.
sám
Bh
ví,
co to bude
A
sotva vzešlo osení, sedlák se vidlí chopil, soud, šel na pány a nastal a brzy krve proud stopil. tv rodné lány kolem
A
nežli v
klasy metalo
obilíko boží, pan hrab Viiém z Kolovrat krad se s vojskem na vsi to
Zda
A
sedlák nyní vidle
nežli již
a
složí?
klasy dozrály,^ té eži,
konec byl
kde byl ve
vsi
jaký muž,
na strom visel juž, ba staily již k tomu stží. Seláké ballady.
.
I
Pak všeli
je na trámy u stodol, kolen, stájí, a v polích v slunce úpalu
zrálo
to
pomalu
—
však mrtvo bylo v celém
Uzrálo v posled
le kdo
je
kraji.
obilí,
sklidí asi?
Pár dtí, které zmoil hlad
?
Žen slabých zástup snad, jež zármutkem si rvaly vlasy
?
Pak pišly boue. Celé dny jen
s
oblohy se
lilo.
Co kdys u Bystré sedlák to
sel,
nikdo nesklízel,
to zrostlo, hnilo, shnilo.
Nad klas bahno havran sle a
dsn
ml radost co je
stojí
lán, jejž
zakrákoral z
vštby
své,
neb
klet,
boží svt,
eský
sedlák
oral.
43
XII.
Ú
c
t
y.
(1029.)
Li Jiínské koleje všecky zvony huí, pater ?^Litj Burnatias odpadlíky muí, v\'slýchá je, týrá,
do krajzl kacíe zlé
V Jiín a na
španlských bot
a
svírá.
hotov byl
Libu
chvátá,
tam na ocas zmije
šlápl,
hlava jedovatá však jest na Libuni, Satanáš tam, sedm hlav ta zmij, na níž trní.
eský za
však sedláek.
uchem
k mníšek »Aj,
má
se
emu ssál a
škrábal
by
z
:
mého potu
hrabal
?
44
Dost již brali páni, pokej, mníšku, zaplatíme tvoje za kázání
!«
V
Libuni na fae missií svaté veeadlo v svícn
po
hoí
ad
vzaté
celé
dobrý doušek chutná.
V i
plnoci ta
erná
se roztancuje
kutna.
Dobrý den Dílo též boží vykonáno, a tak jedli, pili spolu, !
kvasili až v ráno.
Kohout zapl kdesi, íše padla z ruky zmdlené, Burnatie, kde jsi }
Na
farské
veeje
zaklepáno
hlun
Posilou
ím
šle
.
.
velebníku, nové un.
ti,
Bludní kazatelé o sousto a nocleh prosí,
skromn pl, pl smle. Žákové oddaní Krista za rytíem vejdou, všecko za
n
mluvi
biret s
škapulíem,
kolem
stolu sednou,
kížem
prsa požehnají,
poháry pak zvednou.
»Odkud
cestou sem.-«
jen,
Burnatius ptá
Hrd
se.
vypjal svoji
šíji,
znl mu v >Na výpomoc jdeme,
strach však
nejstarší z nich pál,
>a
hlase.
vám
se
k služb meldujeme.
Nemž
pece
jediný,
tuhá je to práce,
zmoci pekážky
ty
svaté reformace. Posýlá nás papež, posýlá nás císa, Brunatie, chápeš
s>Vaše
kde
.-«
všecky
—
listy jsou.^«
Brunatius jektá.
»Ano, oste píliš adí kacíská zde sekta. Jdem ti ku pomoci!*
—
>Díky, brati zvedám íš svou, pro tak v noci.-«
ale
Odpoví nejstarší: »Co se velké dlo,
pláštm
noci vždy se krylo
.
.
.
46
V noci Krista tlo oslavené vstalo, v noci zrozen byl, On, svtlo, kol co v tmách vše spalo.
Kutny v
vtein
té
spadly hostm s bok, v každé psti kyj a me, blesk msty v každém oku.
»Ote
Burnatie,
ms,
dobrý den
dobe
po kázání
se to pije!«
Venku zá pochodní, hlomoz
hloubi jeí, Burnatius pede hosty kleí. Kohout zapl znova, z
pater
Matj
páter
oknem
»
letí.
Chytnte ho na podávky,
Buriana dti
I
Burian Karlovský, mstitel lidu svého, stojí tady,
zútováno,
Amen, konec všeho! Jiný
kohout rudý,
na Libunské zpívá fae, v dvoe kvií dudy.
Slunéko
nevyšlo,
dokoneno všecko, v Jiín pan hejtman Taxis chví se jako dcko. Sta šle posl k Praze, za
kurýrem kuryr
pišlo
mu
to
draze
letí, I
48
XIIÍ.
Rychtá Oremus.
Sedláci jdou proti
Doba
krve,
Plzni,
hrz
boje,
dobe
vám vede, dokavad vám v ele jede Brati,
se
rychtá Oremus.
Pan rychtá žita
mnohý
se spolil s
vpašoval skrz
pány
vz
plný
mstské brány
za dukáty zverbovaný
chytrák Oremus.
Zle to k posledu
na
houká houfnicc
kus,
i
mee
trhlo,
zvoní, na svém koni za pány se žertem honí
zrádce Oremus.
49
Však v té chvíli, kdy byl zrádcem a sám chtl se dáti v klus, v lebku tesákem ho boje rykem zazpívah
nad ním
:
Oremus
I
táli,
XIV.
Ballada o smrti Jana Koziny
pesmutná
to novina,
zná už každá ves, že dobrý náš Jan Kozina pod rukou kata kles'
ji
Ó
Plzeské
ty
námstí,
nám
v žilách tuhla krevl Co v naše velké neštstí je veliký náš hnv?
Nic nic
— —
zrno padlé pod žernov,
udupaný
klas!
Jen vzlyk a plá, nemáme sirotou každý z nás.
slov,
adrech kámen nebo troud, že mohli nám jak na posmch ten hrozný vyknout soud. Ti páni mají ve
jen
51
A
píšera byl jejich kat
ábla
a na
se zvrh',
když pláem naším nedojat oprátku v oko zdrh'.
Co platný naše výsady Co pergamen staKdyž nešlo to, ach, bez zrady a ve všem byla msta r
I
Ó Plzeské my a
ty
v poutech
nmí
námstí, stáli
tam,
byli bolestí,
kdvž on se
zjevil
nám.
buben znl, 6 jak se tml erné sukno zvuk! Šel, hrdý, vzpímen, nám však vel ve srdcích ještr muk.
Šel,
skrz
stupni stál a katu pál »Jen miálo, brachu, shov, zím tady samý trud a žal a víc než tisíc vdov!
Xa
Zím
tady sta sklopených hlav
a to já nemám rád, ten lid je tu jak tupý brav, tady státr< jde!
a
— Na
ba
A odpovdl
—
Což
jemu
vru
kat:
nevidíš?
zde musí stát z nich každý spjat na nohou želez tíž:
Zde musí tebe vidti, jak na popravu jdeš, a musí k tomu mleti ta zbujná selská spež.«
Tu dl
Jan Sladký:
smutná pro
to
t
»Lide máj.
vc,
však dobe tak, pro byl a pro jsi sklánl plec.«
Tu dl
—
jsi
Jan Sladký: »Lide
konec však. pi právech svých ty
hnj
mj,
to není
bu
Však Lamin
vem tch
ty
pevn
stj,
volný vždy co pták
slzí
tyrane,
proud,
než dnešní den v rok zaplane, na boží zvu t soudí
Tam
povím tob, lidu pot pevzácná je vc .« tom bubnu hmot jak o pekot,
jak
V
.
v oprátku sklonil plec
.
53
A dsný
mžik
tma objala
a
—
a
jeden vzlyk
nás,
když propustil nás žaláník,
nám
scházel zrak
i
hlas.
Ó Šumavské vy pralesy, ó zídla zvonivá jen podsí Váš zpv nás neb nám se vysmívá! I
.
te
Vším
zní ta
smutná novina,
zná už každá ves, že dobrý náš Jan Kozina pod rukou kata kles'.
ji
Však rok
Bh
a
den
to
pouze jen.
tak to nenechá! Xa soud jde Lamingen^ to naše útcha!
vný
XV. Matyáš 1
Uiick}'.
16-27.)
ped popravou nachýlenou skrání, s obnaženou hlavou, které sedeli mu cihlou pomazání;
[Klatyáš Ulický stál již '
s
s
v oích vyteštných žehlo jemu plání, rety škubaly se jako v divé kei, zmatenou se ob as zachvívaly ei, slova to jen kusá, kiky utlumené. Náhle jako boue když se bradly žene, pes koeny kmen, pes balvany chvátá, zaal mluvit k lidu, co holomci kata ten hle, zkoušel palcem chystali své stroje sekery své ostí, ten jsa dobrým znalcem provaz mil okem, zdali snese tíži, k skipci až ho pipnou od paty ku kíži. :
—
,A£ jen vymluví se, kat dl, však již tipec napraví mu kolo, panna, boty, skipec'
A knz
mluvil k lidu na valech
i
v
brán:
»]\Iatyáš Ulický,
zbožný sluha Pán,
nemoh' déle vidt selskou bídu, že jsem z isté lásky pomoci chtl lidu, že jsem zavésti chtl pravou íši Krista, kde se rovnost stav, bratrství všem chystá: pány jat a souzen, vydán na muidlo, vyprávím te svtu, co mé oko shlídlo v bezdnu tžké dumy a co vidím ješt, že jsem
co ten brousí
[en
mee,
co ten chvstá klešt.
ho necht, kat dl, naposled on
šílí.'
ke dnu, tam kde duše kvílí, » Sestoupil jsem veden okem ducha octnul jsem se v pekle Hospodin jež schystal panské luze vzteklé,
muitelm náhoním
A má
zpupným násilníkm, katm, popm, námezdník am.
lidu,
jich,
duše plesá a
má
duše
jásá,
okovy své vazby kvtným pýím stásá, panského vždy pekla strašlivé ty divy podaly mii dkaz. Bh že spravedlivý, co dnes panstvím, slávou, bídou že je píšt.
—
^
—
ješt s popravišt bouit k vzpoue.- V bubny udeíme, jeho zpupný hovor vavou pehlušíme.' — s>Jen ho necht, < hejtman s úsmvem dí mstský >kdožby nco dáti moh' na ten žvást dtský každv ví, že blázní. « —
má
.Jakže, praví soudce, lid
.-
56
A knz poal znova; tžké kroupy byla jeho slova, když se sypou s mraen, mlátí do obilí,
jako
byla plna pravdy,
pesvdení,
síly
:
»Vejdu v ernou bránu temné klenby skalné, slyším hádky, zmatky, stesky,
kolem
slzy lidu, které
vesky
žalné
od pravku
kdy byly, zhoustly v kalnou eku, vzdechy lidu, v tom, co panstvo h^TÍ, klenbou valily se jako netopýi, vnou nesouce se k Bohu obžalobou: lidu bídou, hladem, utrpením, mdlobou. prolity
a ty
Brodím se tím bahnem a tím vzduchem vzdech stoupám ábelského dále do pelechu, duch mne chy jak druhdy chytil Habakuka, ukázal mi všecky panstva bdy, muka, všecky
jejich tresty,
muidla
a hloží,
háky, kotly, šrouby, celou pomstu boží, divné, prapodivné ukázal mi vci. Nejdíve mne vedl ku obrovské kleci, která zamížená z erné skály zela. Ta vám byla potvor divných plna celá: v jedné smsi, v jednom reji, v jednom klubku toily se, valy jak psi do náhubku, pihlédl jsem blíže, kousali se dravci, v kalu rousali se písai a správci,
dchodní a vrchní, panští mušketýi. V jednom kole v kleci bhají a víí,
skáou
jako štvaní od podlahy k stropu, chytají své hlavy v sít vlastních coi^.
které jako jehly, kamkoli se toí, v tváe, šlehají jim v oi. Upadají pi tom vlastní pes kordiska, šlehají jim
pes hole a bie. Chasa tato víská, prská, slintá, cintá, rozplývá se pláem, neb nad nimi Satan stojí s karabáem; švihne a ta chasa taní v jedné zmti, švihne a ten chumá cop k výši letí, švihne a to klubko noh a lýtek padá kruh a ada, nahoru a dol, v hnvu, evu, stesku, vesku, smíchu, žalu vstává a se boí vlastních do výkal.
vný
—
Bude teba dvojí rozžhaviti klešt, dál mluví ješt! praví hejtm.an, necht,
a
dále a tu v kruhách spjaty zel na muení lidu svého katy; duch je volal jmény, jak psi zaskueli, mnohé sám jsem poznal, kteí tady dleli. Tu Ploškovský Adam, tam Lorecký z Lkouše
*Duch mne vedl
já
v šílenství a žalu vlastní ruce kouše, pan Lev z Rožmitálu sedl celý nahý, vosám vydán v pospas podél erné dráhy;
pak jsem vidl stranou, jak Štpána sedmnáct erných za
to,
že jen
ert
z
kže de
Slika
a svlíká,
že lid musil vyznat a se káti, áblem sveden zaal v boj se hnáti.
Byl tam jeden opat z Vysokého Mýta, z rukou dabl až ke stropu lítá, jak byl vru dobrý. bichem velkým se svým
mí
mí
Zel jsem tyry erty
veliké jak obry,
cosi v stínu skály kutili
tžkou mli Selské ballady.
práci
s
tam
s
chvatem:
panem Kolovratem, 5
58
mu
cpali v jícen na vrtele, na sedlácích vydel. Bez fortele, špatn dlali to v jeho vtší muku.« obilí
to, jež
Nuže, nyní pravou utnte
mu
ruku
Sekera se mihla, špalek v krvi ploval, knz však pokraoval: ruka padla k zemi »V stedu lomu velký, žhavý kotel kyne, pknou láze máš tam, pane Wallenštýnel Redern stojí vzadu, ábly komanduje,
—
dál, je persvaduje, ve kotli to syí, praská, stená, mlaská, kolem kepí v tanci pekelnická cháska. Dál jdu, tžce v kostech brodím se a štrku
by jen pikládali
Divný
trest
t
eká, pane
z
Wartenberku,
tanit zapovdl, muziku nedl, posvícení slavit ti sta ert nyní na pekelné basy hraje k tanci tob, vstávají ti vlasy, každý tón je žhavým do ežava drátem, propíchá ti mozek, trhá uši chvatem a když chechtot dodlá se konce, fagoty a dudy, housliky a zvonce zanou od podlahy a tvé nohy samy vrtí se a klátí. Aj, tu dobrý známý, « Jiínský tu hejtman Taxis za to, že
jsi
lida i
bs
—
Nedoeknul,
mu
ruky katan práv seknul, sekera se mihla, špalek v krvi ploval, ruka padla k zemi knz však pokraoval:
do druhé
—
59
» Nejen
dávné katy zím,
i
katy píští,
tam jak tady já na popravišti. Nestaí tu kotel ani muky všecky, stojí
jaké zasloužil by statká Kostelecký. Za nehty mu ábli zarážejí v smíchu žhavé tenké dráty, bratru jeho, mnichu, druzí páí bicho a z Kalenic paní žhavou týi v jícen vráží pi snídaní,
žhavou týi druhou vráží ku obdu, žhavou týi tetí Satan ku posledu. Dál jdu
— ábl
spousta jakýs pytel válí
pes paezy, strže, pahýly a skály, z pytle náky znjí, kletby, láni sterá. Co to valchujete ?
— Pana Lamingeral sklepeme ho cepy zašitého v pytli a než obrátí se, již ho drápy chytli, do vody jej vrhnou, vyperou jej chut, na roš pak jej vrhnou na pekelné kut, aby osušil se, po Chodovsku k tomu na dudy mu hrají.*
—
Náhle hlasem hromu hejtman rozkazuje Na skipec s ním, braši, ztuha pivažte jej, nežli se nám splaší, snad mu na tom loži pece zacpem hubu! :
Provazy se vzpjaly. Hra koleek, zub zala pracovati. Ulický však stále vidní své hrozné rozvinoval dále.
60
»Ve smrdatém bahn
potí se a
vaí
hezky na hniHko páni kommissai, kteí vyšetují živelní vše škody, spory o mezníky a vše nepohody. Ti mezníky s chvatem na svých nosí zádech, až pot s ela proudí jim ve vodopádech, ti tžkými pluh}^ pikrajují meze, jiné vodí erti žhavém na etze jiným láhve vína otloukají nosy, z broskví daných v ústa vyletují vosy, pavouci jim hnusní v prsteny se vší, druhdy na koárech, nyní bední pší, v moálech se vláí, písinami v plái, tlum jich bede bídný dál tou tlamou draí.
Z jednoho tu koutu
zní to:
Bda! bda!
stedu samých ábl lítá hrab Breda, ubožák je nahý, do kola se toí, áblv tlum jej švihá dtkami, jak skoí.
V A
dtky
ženských spletené jsou vlas, mladou, díví chasu, sedláci když platit nemohli mu dan, dívkám vlasy stihal, prodával a za uhrazoval ztrátu, již ml na desátku. tch ženských vlas chycen na oprátku a z tch ženských vlas biován je bii. Oj, to divoký hon, lítá to a fií ty
neb ten
z
vilník chytal
n
Te
hlavu a plece, pes stehna a boky pan hrab pi tom dlá divné skoky, podobá se kozlu, který zahradníkem dopaden byv kepí mezi zelím s kikem.
pes a
A
ty ženské vlasy, ty jsou jako zmije, každý kolem tla se jak ohe vije.
01
a ty ženské vlasy, ty jsou plny jedu, a pan hrab plný ran je, modin, ved, vava, na které se slétá much a hnis již k zemi tee. Honba neustává.*
stek
—
Což
již
nepestane
.-
hejtman kií, jdte,
jazyk jedním rázem jemu vytrhnte
»\"ný
!
Hospodine,* Uliky ve, bda,
a pahýly rukou v krvi k nebi zvedá, » vidím tvoji slávu, vidím skrze mraky
andl
tvých davy, perutmi zraky
hvzd záivou
tísní soucitn mi cloní, slyším divý dusot ze zjevení koní, jedou na tyrany, k pomst svaté pílí, íši zmaru, trestu, krve k zemi chýlí na ty vaše zámky, na ty vaše hrady,
na pelechy hanby, krutosti a zrady slyším huet vody jako hromy dálné, slyším jásot duch, alleluja valné. Bože, Hospodine...*
do prachu
jej
v krvi
Kat iriu jazyk trhá, pod nohy mu vrhá.
Ulický však dále krve horkým proudem blekotá
»0 a£
pane,
su
mne teba
dej,
bych
—
mne svojím soudem, plam.en tvého pekla schvátí,
aspo
—
pánm, moh' tam pikládati
I«
—
XVI.
Hrab
V
zlém
da
hnvu hrab
neplatili
jemu
Breda.
Breda burácí sedláci.
Zda nemohli neb nechtli, on eká darmo tetí nedli.
A
k poledni znl návsí bubn vír dráb stedu kráel mušketvr.
a v
»Pan
hrab
že nejvyšší
A
to
vám iní
zaplatit co dávek,
neb hrdlo chystat v
Však
marn
a návsí
vzkázání,
as, dlat pokání.
desátk,
pknou
oprátku
prchl tvrtý týden zas zní a polnic hlas.
bubny
m Vojáci kol vsi a
A
splítali
schytali.
mladé ženy všecky do jedné
a do
zámku
Co bude
A
etz
všecky mladé dívky
s
je hnali v poledne.
nimi.-
v mušketýra
—
Jaký osud jich
odpov
znl
r
smích.
s>Pan hrab poslouchat vás vycvií, na zámku ekají už holii.
Ti ostihají vlasy ženám všem, by hrab zkrácen nebyl v píjmu svém.
Co mli vy
jste
dáti
kštic zlatem nahradí
na zlat, bohat.
si
—
Jedna dívka jen A stalo se tak. jak vesna sliná, tichá jako sen
—
a hrab povelí: Se zdráhala »Ji ku lepšímu chystám údli
Já pro sebe ten zlatý tv
nechám
vlas,
druhé ostihané pu^te zasl^
64
A Ó
Stalo se.
Koc
táhla v tichý kraj.
pane hrab, dnes
Ta
ráj
dívka selská, soujem luzných vnad, vodopád. vlas zakryje
t
v svých
Jí
t eká
tisíckrát se
co dluhují
ti
tob ješt
odplácí, sedláci.
—
záí v pokoj vnik' hlavu stril komorník.
Svit jitra plnou
a
dvemi
Pán nezaspal tak nikdy do
Zí k
loži
—
rána.
clona jeho strhána.
Zí k oknu — s nho bílý vlaje zí v lože zas a trne hrzou jat,
A
neví, je to pravda, je to
tam zlatou
kšticí
hrab
sen
u.škrcen.
šat,
65
XVII.
Selské kázání. 1639.)
"jfi jesuiti z
"ped Švédy
Hory Kutné prchli v pospchu;
vru smutné
to cestování
bez dechu. v lesa ústup ztmlý když utajit své kroky chtli, kik divý kolem burácí: ó bda, v zlou tam pisH chvílí, o hladu,
Blíž
žízni,
Lede
již
vzboueni tam
je
zaskoili sedláci.
táboili,
Ruk dvacet
náhle po nich sahá, ryk a smích. vzad je strká, ten vped tahá,
je vítá jásot,
Ten
dav na osly je chvatem zdvih', do rukou ocasy jim dali, skrz úžlabí
pes
klest a skály
a
hluném
v
je
nestanuli v
hnali
hovoru
tom dív
štvaní,
pod velkým dubem v stinné až v svém se octli táboru.
sob
Je pivázali k
pláni
zády,
pak vespolek se radili, až v konec bouné, hluné vády je v kotel všecky vsadili. Jak lomcoval ds ubožáky, jak darmo k nebi kalné zraky bez jiskry každé nadje s modlitbou na rtech chtli vznésti. Však darmo kol již hoí klestí !
až v kotel vlito oleje.
A
co to zvolna v kotli syí,
baráník Jíra jako knz rukama máchá, káže, kií a vystoupí si na paez. >-Dost dlouho jste, vy erní
nevdnou (tak
s
námi mli
posmšn
ptáci,
práci,
se rozhání),
te as je svtu vale dáti, te došlo na vás poslouchati též
jednou naše kázání.
Chci ukázat vám, jak vy stejn že
dovede
zde ve a les je
to selský
vících
vru
dlíte
lepší
chám,
hejn
chrám.
Co, probíhá mráz vaše kosti r zdá se, nejlíp o vnosti
INIné
že dlali jste oraci,
nQŽ poslouchejte v kotli žhavém na sob zkuste selským mravem, co myslí o ní sedláci.
Je vnost
dlouhá, hrozná,
nmá,
ba lidský nechápe ji um, to les je, který konce nemá, to bez oken a bez vrat dm, to moál, který neprobedeš, to pouš je, kterou neprojedeš, to bezedná je žalu íš, zkad noc a noc a noc se valí.
Co
vrtíš
ser
Za
chvíli
lip
Snad
již
to pálí-
to pochopíš
celou kouli toho svta pomysli, že malý pták za milion let jednou slétá v zobáku nesa jeden mák, a než ta zemkoule celá vzplá máku nachem zkrvavlá, ten celý, celý, celý as je híka jen, je stín jen stínu,
Na si
je
tíska malá na vteinu
té
vnosti,
By jsi
jež zhltí vás.
pouští nedohledno sítem obrovským,
všechnch
zachy
a pouze zrnko písku jedno za milion let pustil jím.
než dopadla by zrnka všecka, ten celý
vi
je a
as celé
-
hraka dtská
to
vnosti,
kdybys v cedník práce bys jen
té
moe
marn
peli], želil,
to stín, to nic, to hlouposti.
By
byly všecky listy tady, jež zniili jste z eských knih, a v nekonené, dlouhé ady
by by
slepili jste zbytky jich, každý Hst se v plamen zmnil a na vás žhavé zuby cenil to kapka pouze maliká té žhavé smoly by jen stekla, :
které je plna
od
vna
k
tn
vnu
pekla
cehká.
Nu slyšíš, jak ten ohe Nu skáete co kzlata.-
praská
—
(A v oleji to hvízdá, mlaská) Nu, upeem vás do zlata! Jak troud už splala vaše kutna,
te
tušíte,
jak
vnost
chutná
!
Však to je pouze smšný žert, to zaátek jen oné skoné, jež
do opravdy tcprv pone,
až kotlem bude míchat ertl<<
i-
m A
smích a hluný povyk davu
a potlesk zvlnil lesní
»Zde sedlák nuž
Co
víte,
pec
co je
je
tiš,
ve svém právu,
vnost
již
?
jsme dlouhá léta, jen stínem pomsty na vás slétá, vy supi, kán, krahuji, i
zkusili
vnost
ta je krátká píliš
bol vyslovit, jímž, vlasti, hrdlo tob stahují !«
ím
kvílíš,
70
XYIII.
Cep
Stihlá kosa
—
a kosa.
pkná
panna,
zafií a šlehne, v býlí, bodlák, plevel
jak blesk boží
A
cep
štíhlý
—
rázem
vbhne.
pkný
junák,
jak se vzduchem kmitá, koukol, vika, erné zrní nad hlavy až lítá !
—
vru na nich a kosa celý leží statek,
Cep
vru as a mohli slavit by zas pkný satek!
Kosa ovšem samé zuby, cep otluen trochu — snad to pjde s dobrou vlí ješt v kolo. hochu
—
ech a Polák Cep a kosa v tanci velkolepém tu chamra lži a zrady skosíme a sklepem
A
XÍX.
Modlitba na ípu.
V z
trudu, potu, boji, mdlob, kraje bídy, z kraje vzdech,
modlíme
se
hlasn k tob,
dde Cech! Dej, by
otc
síla
stála
našim dtem u kolébky, aby mly jak tvá skála tuhé lebky
V
bázni, strázni, v tísni, v
z
kraje,
zlob, kde drak sváru hýí, modlíme se hlavn k tob, svatý Jií
Sílu
a
svalm vra
a dlaním,
se každý díla chopí,
jak ty v hrdlo
mlokm,
saním
vrazí kopí.
kam
zrak sahá, plesu rtoma: Svá je zas vlas naše drahá,
S hory
této,
a
hymna
chví
zde jsme doma!
Selské ballady.
XX. Žalozpv selského
lidu
po bitv u Chlumce.
(R. 1775.)
jen Chlumecký rybník zkalený je celý, jakby se ervánky na vlnách mu rdly.
Podivné ervánky nebývaly prve, vzrostly pes den bílý z
lidu
velé
krve.
Ten Chlumecký rybník zcuchané má sítí, jakby se ho v pádu kdos chtl zachytiti.
Ba že chytaly ve poslední
se
muce
selské, mozolité,
zkrvavlé ruce
!
Darmo
se chytaly,
darmo
zápasily,
vná
škoda, ztracené té
Vidíme
škoda
síly!
posud
je
v šeru se míhati, rychle se
žaln
K
stíhati,
se zdvíhati
nebi se zdvíhati,
žalovati
nmé,
co vše vytrpla
rodná
eská zem
I
Co vytrpl sedlák, jenž tu zemi oe, samou a žne
šije
nadj
samé hoe!
Kletá první rána, která tady padla, ví sám, í hlava
Bh
touto ranou schladla.
Bh
ví
sám,
í
srdce
pestalo tu bíti; kdo te jako ono pro svj národ cítí!
Císai náš, Chvojko,
konec
tvojí
vlád,
žebráci jsme všickni
tady
pohromad!
Škoda, stokrát škoda tvojí vtipné
hlavy,
však si nyní na ní žáhu páni spraví.
Smutní jsme žebráci,
jakým rovno
není,
dneska odsouzení, zítra povšení!
Nadje
vy krásné, snové o svobod, což jste rovny písku, což jste rovny vod
Tžké
pro nás jamo pro naše dti, jaké nebývalo dlouhá na staletí. i
Tžké
jak noc
vná,
která nemá ráno, vše tu ztraceno jest, vše tu oplakáno, vše rybníka na na vždy pochováno
dn
XXI.
eský
sedlák.
Ud pravku
snášel bídu, lomozil se, potil,
ku ochran svého
lidu
v záseky les hrotil.
Zahnal Franky, zahnal Sasy a a
pec neml štstí, pec utíral jen slzy
zkrvácenou pstí.
Jednou trocha volnj vstala znavená ta hlava, když kolem ní záe vzplála knze Sobslava.
A
zas léta jha a trudu,
léta
odíkání,
mštaci ho obírali
páni.
obírali,
7i)
Nmec
kupík
pán roznesl
sedláek jen platil
A
jen ho vypil,
statky, uši
schlípil,
za ostatky.
mu
jen jednou
pec
za nehty
divn
to
vlezlo,
cep a krušil v kusy
chytil
tiaru a žezlo.
Jak blesk v
pýchu
drtil
lítal,
pán,
a pil kalich
panské lebky, v skrán
bušil
mnich
odhodlan.
Ale potom
—
I
Boží soudy,
škoda vru slova Nestaila v muku jeho I
muka
titanová!
Však tou nezdrcený
tihou
nekles' v boji tuhém,
povstal a
z
nho Jungmann s knihou
Veverka
s
pluhem.
XXIi.
Ballada Blanická
veliký pátek pi B vždycky jednou za a
pašijí hlase
rok Blaník otvírá se. í krok tam se šine, musí ekat, musí, až rok zase mine ješt vru šastný, když rok v sklon se chýlí, pakli onu hroznou nepropase chvíli, v které opt žalném pi pašijí hlase na veliký pátek Blaník otvírá se. Zle je, zle je tomu,
Mnohem
he
tomu, komu tžké spaní na znavená víka zázrakem se sklání, usne tu a zaspí teba na sta rok. Oj, což darmo želí pak svých bludných krok!
—
Smutná je to chvíle na veliký pátek! Vyšel soused Jíra z chaty svojí vrátek, místo do kostela, pašije kde pli, obrátil se
k
Den byl šerý, stmlý, smutn, teskn rozšumly
lesu.
jak se stromy
Soused víc jej
kráí
Jíra
ve
vsi
lesní šero
dál a dále,
staré zvsti
dd
za písmáka, boží láká;
platí
než
dm
pod Blaníkem v lebce se
stojí,
mu
rojí,
usmje se trochu. — Aj, tu skalní stna pod koáním sosen kyne otevená I
Soused
hlavou pi tom kývá. hlas v dumy lesa splývá.
Jíra vejde,
Z dálky
pašijí
Dlouhá chodba
ped
ním: na konci cos kmitá,
oblakem když svítá, leskem kráí dál a stále, až se octne náhle ve kamenném sále; stojí ady koní, kolem stny ob as emeny jim o temeny zvoní, jak hnou hlavou v dum, jak pešlápnou asem, zní to dálnou chodbou temným, dutým hlasem. Vedle koní v skutku, báje pravdu mla, rytí se- tlupa v šeru tajném tmla,
jak
hvzdika
bílá,
Jíra za tím
pkn
v pláštích zahalení, kolem, rozložení tžké snní byli pohrouženi.
jako v
U Na
nohou jim zbran v hromadách se leskly. hlavách jak hvzdy ob as pilby bleskly,
velkých štít plochy plály stíbroskvlé, velké, pikrýt mohly tlo s konm celé, mee obrovité, mlaty okované houfnice a praky k stelb uchystané, hvzdy na etzích, oštpy a dýky, palcáty a kopí. Seadno v šiky boží vojsko stálo v pláštích zahaleno, k boji pipraveno, v sen však pohrouženo.
V stedu toho davu praporec na
nm
svatý Václav
s
se zdvíhal,
orhcí se míhal.
Než
to Jíra prohlí, než to mohl chápat, balvan skalních dveí s hrozným teskem západ" pašijí plá doznl v pustém šerém lese, ohlas ješt slabý v skály sem se nese, jak pták postelený perut když vzpíná, o klenby se tepe, tepe, uhasíná.
Náhle
Jíra cítí
v údech
tžkou mdlobu,
sedne, myslí, malou odpoinu dobu, sedne, a již dímá ve živém tom hroba.
Bh
ví,
jak spal dlouho.
Když
se vzbudil zase,
chvíle byla, v které Blaník otvírá se.
Nevdl
to ovšem, kolem zrakem tkal, mnul si žasem oi, znovu se zas lekal; kolem stny stojí ady koní, ob as emeny jim o temeny zvoní, jak hnou hlavou v dum, jak pešlápnou asem, zní to jako druhdy chodbou táhlým hlasem. Vedle koní posud ada muž stojí, chvjí se jak stíny, jež se lesem rojí, v pláštích zahalení, kolem rozložení, jako v tžkém snní zase pohrouženi.
pkn
Ale u jich nohou nebylo víc zbraní. Místo velkých štít jak msíné plání ruchadla se skvla, pluhy místo prak, místo kopí zdivenému zraku
me,
jevily se kosy,
motyky
a srpy
rýe, cepy, brány, ist ukovány
stejn nad tím davem prapor se však zdvíhal, na nmž svatý Václav s orlicí se míhal, vesel zachvíval se
.
.
.
8H
zvuk zdáli mezi škál}-.
Pašijí
zmírajícím
zvukem
Holá,
vzchop
najít
Jíro,
zaleh'
se, chceš-li
v lesm'm klestu
otevenou ka domovu cestu
I
—
Kon zaehtali, Ješt pohled zpátky! bezdech Jíra vyšel ze blanické skály. Ví Buh, ký ád rok nad hlavou mu táhnul! K potoku se Jíra jako man nahnul. Zachvl se, neb vidl v zídle obraz kmeta, jehož lebka celá šedinami zkvétá, jehož skrán bledé vrásky jsou a rýhy. jako toho, kdo mnoho z divné knihy, kterou nám dává jenom zídka k tení a pro jejíž velké, tžké pochopení jedni lhostejni jsou druzí zaslepeni.
e
Bh
—
Udivený
Jíra
nepoznal
jí
V a
pišel do vesnice, jeho rovnž nikdo více. polích plno ruchu, kam jen zrak se díval,
—
nad smavým krajem vesel skivan
zpíval.
84
XXIÍI.
Epilog. již kroniku dlouhým tením zmdlen, nových hesel v povyku ztracený jest sen. Co jsem chtl zde oživti ?
/favírám
Ženy, dti, muži, kmeti vše jest pravda jen!
Bylo, bylo, bylo tak.
zrezavl cep, mlat
i
Bh
.
ví,
.
.
bude
líp.>
prak, vypelichal
Slzy vyschly po dnech bol kaple jen roste v dolu
.
.
šíp.
.
U
ada mladých
Roste, roste
lip.
napoád, puí,
Y rumech dímá
raší dál.
panský hrad, klášterní též Nosy, uši uezané, ruce, nohy porubané. Bída, Hlad a Žal.
val.
as
dým, zniklo bez zvstí, Zapadlo vše v neštstí. dnes jen hlásá chudý rým Ovšem prach jich zem kryje, ale
síla jejich
dd
žije
kouzlem povstí
Heroická sílo, ty zdoláš smrt hrob. nové lákáš životy mrtvé sím dob. i
V
Nedáme se! letí krajem, naše zem bu naším rájem, králem v
kdo rob
!
nadlidská, vzdore bez hrází, chlouba cynická jde a pechází S nebe spadlý duchu vzdoru, zdar Ti, penést mžeš horu bez všech nesnází.
Svatá
ped
ní,
sílo
níž
Na každém
jest jedin, chtít, pak budeš žít! nesmíš dát v plen vtein, co má být! Sílo dd, kouzlo vnuk, písn mé ska do souzvuku:
vítzit
vné
—
neb mít!
OBSAH. Str.
eská duma
^'
Píse klas Píse emigranta
|.j
Suplika
Písn vzbouených sedlák Selský
1.
C»
Otenáš
Lorecký ze Lkouše B=.llada
vánoní
^ 9^
Boží soud
Dv
\f IJ
fj f^ °?
komety
Shnilé obilí
TX
Útv Ballada o smrti Jana Koziny Matyáš Ulický
g *? ^ 9^
Hrab
^|
Rychtá Oremus Breda
Selské kázáni Cep a kosa Modlitba na Ripu Žaiozpév selského lidu po bitv u Chlumce eskv sedlák Ballada blánickí .
Epilog
)1^
'"
,.
....
if /4'JI
PG $038 F8A17 1895 díl 23
Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických
spis
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
FROM
THIS
POCKET
rrc(C
