is' 1 >, YDANÍ SPIS {CHLIGKEHO

is'

1

,*

i

1

>,

YDANÍ

SPIS {CHLIGKEHO

m

Piirchased for the

LIBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO froni the

KATHLEEN MADILL BEQUEST

TICHÉ KROKY OD

JAROSLAVA VRCHLICKÉHO-

(1902

— 1904.)

V PRAZE NÁKLADEM J. OTTY.

VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA,

V

^

(í;

SEP

2 2 1966

Tiskem .UNIEc v Praze

I

TICHÉ KROKY.

ALFREDU JENSENOVI PIPSÁNO

J.

V.

PROLOG.

Tiché krok :

Ne

ty,

smlý

kterými ret

bouí, až kol svt se chvje, vítz stoupá zkrvavlý v

tíš

Ne

a

rumy epopeje;

ty, jimiž

na tribunu

vkroí smlý eník pohnutí by rozchvl zjitil

lidu,

strunu,

všech, svou zakryl bídu;

Ne. ty nezní v mojí knize,

tm

jsem dávno zavel

ty vše

v

prázdn,

samot

Ale

zní a zní v hluší.

krek dcka

vratký

slyším, jímž se plíží

k v

duši,

ty vše cize

z

ticha

nemocné své matky obav, zda ješt dýchá. loži

Kroky dívky slyším v hloží, za milým až sem se drala, by pod sochou Matky Boží vesu hrs mu zanechala.

Kroky slyším pravou stezku hledajících ve dne,

palác míží

u

v noci

v strach

tápajících bez pomoci.

Kroky bdných v opuštní i

své vlastní mezi nimi, chvíli roztoužení,

vzdechy v

v chvíli povzletu však rýmy.

Jak se v nitru odrážely

kroky

cizí

jak v nich

A

si

ubh

a ty vlastní,

ubh

—

život celý

byl

pec

.

.

básní

UMEN

I.

z

dílny. I.

Jen moci milovati svoje plány, pak jist brzy byly by již skutky,

prohátý láskou a

torsem dlají

pl je

jsou vykonány pouze smutky.

Když Satan umlce chce

nejvíc zniit,

ram.eno se mu dívat, a mrzne ihned, co by chtlo klíit, a onmí hned, co by chtlo zpívat.

jej

nechá

pes

A

proto, pokud tvoiti mám, prosím o trochu lásky ku vlastnímu dílu, neb jinak v nitru samé hroby nosím

a k vykouzlení jara

nemám

žn

sílu.

A

chci-li

já

musím láskou ke svým plánm

dokati se

své syt,

milovat jak matka svoje dít, a nelze-li to, radš je pochovati.

je

vzpláti,

II.

J ak moská houba jesti lidská duše, vše vssaje silou nových dojm v sebe, vše novým dojmem stisknuto zas pouští. není západu ni vzchodu slunce, hoch zažil je a muž po letech dlouhých, neví o tom, tží z všeho teprv. A není zjev v pírod neb srdci, jichž nevpila by lanou porou duše.

V, a

Než k života zenitu dospjeme, houba plna, sebe slabší náraz a dojem sebe menší z vní staí, by cit perlami jen zacrela Tíž jde to pozdéj pak to kape pouze,

je

.

.

.

—

ba v posled silnou pstí musí osud tu

houbu

zdrtit.

Vidíš, kterak roní

své slední kapky?

—

Ale krev jde

s

nimi.

15

Pi

objevení nové podobizny Dantovy v S. Maria in Porto Fuori. svtem

Kdo

v skutku velký

kam

šlápne, svoji gigantickou stopu,

a

sní tam, tvoí,

jde,

ten vrývá,

nebo odpoívá.

z pekel který k nebe stropu vstoupal vítz, v Itálii svojí živ, zá vrhaje zpt na Evropu.

Tak Ote, jsi

jsi

Ta po

stoletích tvými velezdroji

se zpíjí, pomocn;' tvé vlastní

matce

vše shledávat, co zcelí podstat Jež

zasvcuje dlouhá

tvoji,

léta práce,

•

tvé dílo pekládat a komentovat, cítíc sladce. zpt k tob hledíc a

t

O,

vdno moem

tercin tvojich plovat,

sebou tvá tvou nov objevenou! Co patronu chceš svému dokazovat

ped

?

Snad jakou Itálie prošla zmnou od asu tvého velikého bludu V Ci o svém díle pravíš, jakou cenou

16

Jsi

nad ním zhub, vyhnanství zkrušiv nudu,

nadj v tob vždjxky vrná plane, k svatému Janu dospt po všem trudu že

?

Jak svatá rosa tvoje slovo kane, a pítel slouchá tvému rozhovoru, dech úasti až v hloub tvé duše vane,

Co v sluchu tvém zpv archandlských doznívá z práv skoneného Ráje vzdoru! O, vzore síly, velkosti .

.

sbor

.

i

I

tento v sladkost duše tvojí

taje,

svrchovaný králi nhy, hnvu, na jehož rtu Chléb žití plá a zraje,

ty

Od tváe

tvé zas

chvátám k tvému zpvu.

Moudrost Hafisova. —

JNIalíi

Lad. Novákovi

—

Vyítali Hafisovi, dlívá rád, v máj kol co se smje nový, do poupat. dýše v luh

krm

pro sám

i

Klidn k

slunci zvedl íši,

plaše pak se usmál jen: Necítíte, jak sem dýší :>

vánky jara v starcv sen? Alláhu, já za padesát let jsem vidl sever,

jih,

ghazel abych doved tesat všecky vdky tvor tvých! v

Stejn jarem raší stromy, stejn hoí tulipán, stejn v první Vesny hromy bulbul zpívá, noci pán.

Všecku

štíhlost

dívích bok,

všecku plnost ader též ve íšníka mého oku a víc v íši nalezneš! Tiché kiokv.

INIlýnské kolo,

stejné

svt

se toí,

bude napoád,

kam

tvá bludná noha vkroí,

jeho

nezmní

se

Proto, já že v

nezmní

se

ád.

krm

sedím,

los bh,

proto že si íše hledím, slyším jásot planet všech! Celý svt dlí v dlani boží, všady radost jako žel, pouze lidské zloby hloží své jsem nenašel. v

krm

Lhostejnosti co se týe pro má není tob vhod? Noe poznal tíhu rýe, z vinic znát chci jeho plod. .

.

.

ekni, celý Hafis, brachu, zda by za íš jednu stál, kdyby žíti ml vždy v strachu, zda by jaro neprospal ?

To má v srdci vždy a všude jako Alláha rým: bude, proto první v i

krm

ale z

krmy

posledním!

Pokušení. Alfr. Jensenovi lo

non Aenea.

io

non Paolo sono. Dante

Tak

U.

bylo jemu, jejž ctím mistrem svým,

mu zjevil v pustém mu ek, víc íci neumím.

když Virgil se též,

Inf,

co

Jak ve vichici

list

mistra slovy zas co tvé hledají

a

»Te

—

korunu

i

lese,

mj

duch se tese

mé

ob

z

žezlo

ruce dálky sem se nese:

dávám tob.« 10. IV. 904.

2*

Hold Puškinovi. Jak do zamlklé stepi tesk by

mocný hrom,

tvj zaznl zpv, ký život jásal v zvuku tom! Co krásy, nhy, síly! Však v tom Tvj genius, že ekne-li se Puškin!

•

—

slyšíme: Celá Rus!

Medusa. V še

žádá symbol, všecko chce své slovo. masko bolesti a désu? Tvá ženy zím, le oko titánovo, chlad žalá a plíse dávných les mi vanou v tvá, až ped tebou se tesu.

Co

ty chceš,

Co do

Grácií v lahodných tél sklonu Hellen krásy, pvabu a nhy! S Milošské paní jaké moe ton se line, bok mramorné vy snhy,

vlil

po

letech jaké vrháte v

hru

žehy!

Snad všestranný chtl Hellen vysloviti též vdku, nhy, krásy opak pravý, tak zbásnil tvá, z které se

hrza

ítí

a kterou krev se ve všech žilách staví, smrt v škleb i v líc jí dal a zmij kol hlavy.

ím

Zlo a Zmar lovka žitím kruší, co koktá Beznadj, kdy všecko zmarem, v

tu

masku

vtlil zoufající duší,

napjetím i tepen žhoucím varem, co srdce trhá nejostejším spárem. žil

Tak nevdk dtí

milenc

i

zradu,

zmar jmní, krvesmilství plné hrzy, skek bídy geniovy, vínky v pádu s

k ideálu chzi, hlav královských marn chábne, vložil do INIedusy. i

jež

Ten

mistr jist lidštjší byl, vtší

a já ho zdravím touto písní svojí. On vidl kosmu zvrat v poslední Jej

a

vidím u bran

Boha ptá

se:

Vnosti

To

kei.

jak stojí

jest prací tvojí

Melusina. Bute,

dti, zticha:

INIelusina

vzdychá

pod okny,

a nám pláem

z

jizby naší

nevyplaší

zlaté sny.

Sotva že se šeí, pro své dti peí sbírá

tmou;

peinku jim

vzala,

vtrm

v plen

sudbou

zlou.

Te

peí,

to

ji

dala

sirá,

sbirá, sbírá, sbírá,

hiete ven! Zíte, kterak lítá, v okna k nám se kmitá až vám v senr Z rána erstvý, svží bílý sníh to leží,

padl v dol,

veer v stíny peí Melusiny ale

lítá

kol.

Lip vám, dti zlaté, pein dosti máte; na vzdor tmám v

ohe

kamnech

praská,

oka matky láska svítí vám. z

INIír

se

kolem

vznáší,

vodí v jizbu naši zlaté sny,

Melusina zticha jako ze sna dýchá

pod okny

.

.

.

P.

Benetovi R. y Barrios »

Atlantidy «

s

pekladem

Verdaguerovy.

Jest lásky vlastnost, že se vždycky vrací. Kéž jak ty k mistru svému láskou lneš, ti

eské

v

nm

20. V. 1904.

slovo jeho díla splácí, najdeš naši lásku též!

Nil.

Jak antika

jej

snila v

pekypní

požehnáním kraji, po božských údech smavé dti hrají, co z urny vláhy vný zdroj se pní.

sil

mužném,

jak byl

Ttin vnec bohatým

se vlasem splétá;

jak v malebné sní nesmrtelných pose, tak Jakchos zahml na vítzném voze, až

marn ptám

se:

Kdo

jest

pánem svta

div rozpoutána, v opojení ítí se a šílí, i Je to poklid olympické síly, že zkolebána? svt držící jen tím

Jest orgie jím jež

—

Ó, symbolický mužný kmete vlídný, té sladké pohod mne nau Jen vláhu dávat v mládí ryném stedu své stálé síly vdom, hrd klidný!

dd:

Hyacinty. Nevím,

pro pi hyacint vni

v Helladu jest vírem nesen duch,

hody zím, pi kterých Jakchos trní usmívavý jako mladý bh.

Smavé Charitky do plných íší odtrhují lístk

nžnou tká,

oknem vánky od

Keíissu dýší,

rosnou vlahou ovívají skrá.

Vyšly fletnistky otrokyn, život celý líbezným jest snem Cíše vzhru! Zbytek v sladkém i

.

sám

se ztápí, cítím:

s

.

vín

bohy jsem!

23

Sloky. Bude

již

podzimní

tch jež

písní málo, skytne sad,

leccos kvetlo, leccos zrálo,

kde se

má

to stále brát

Nco

divé vichry smetly,

nco

sousedova pst,

z

haluzí, jež

díve

kvetly,

suchá zbývá v posled Tísnilo se ptactva v

a vše

plo

?

klest.

listí

o závod,

sraženo jich nenávistí, co jen škdci bylo vhod.

»Sny »víc

a

hraky, « moudrý ekne, jich, malý zisk,

i mí

hezká slova, frase pkné, skradeno vše z cizích miskl*

S pánem bohem! Nevídáno, zmáknout dovede muž cit, ocení dob píštích ráno, co tu jest, co mohlo být!

—

29

AnuradhapLira. c'est le monde coiifas de débris et, des luiiies par centaines gisent les divinités brisées, les éléphants de granit, les autels, les chimres, attestant Teffroyable hécatombe des symboles .... Pierre Loti, L'lnde (str. 18). .

.

.

.

.

.

Má Tam

každý leží

.

sn svých Anuradhapuru. všecko: sladké illuse,

híky, pevná pedsevzetí nedodržené a závrat a výbuchy všech smlých opojení, ty lehkonoh, podkasané nymfy, a betan zapomnní vyrstá sny mládí, a sliby

a pes všecko se klene zázran, vše opíná, co mrtvé leží tam v tch hlubinách, v té tíšti bezbarvé, v tch athletických posách koloss. Vše sní to tam a eká na tebe jist doká se, let adu dlouhou když jindy ne, v poslední chvíli pec, pak zahrne t, že sám nezvíš ani, však pozd již. ký život pravý byl

—

.

.

.

.

.

Cestou Cos jak,

cítíš

z

výstavy umlecké.

Ten poklad

jen to stihnout,

tušení

v srdci

jen velké, svaté

V

—

v duši

nemáš o tom

.

mže

.

umní.

západu barvách, v pta!

se jako propast otvírá, jest

tam

jeden výkik po život, nejvíc,

kde

.

zdvihnout

jej

zapírá.

not

Ouvertura epopeje. Po boui

jakby zem se otevela

a z hlubin por všech dýchala svou duši ve modré páe stoupající k slunci,

sklánlo se do strhaných mraen. Však jakou silou svtla, ohn, zlata vše zalévalo pi svém rozlouení! List každý lesk se výskající záí, kvt každý chvl se neobvyklou vní, kde jaký pták pl, div že úzké hrdlo

jež

zpvu

vichicí si nepotrhal, s divy všemi byla jak bájený pták, za sluncem jenž letí Tajné, skryté zdroje v jas, ohe, svtlo jak perutí šum v dál se ozývaly a duše tušila ty velké takty tou

ba celá

zem

.

.

.

Takto Lukrécovi kosmických rhytm kdys bylo, Orfeu a Homerovi pi prvních taktech nesmrtelných zpv. .

.

.

Frederimu Mistralovi na

pamt

založení

»Felibr«

ped

padesáti

letj'.

lys malý žalud vsadil v otc svatou zem, dnes dub je z nho velký, rozložitý, má v sntích národa myšlenky, sny a city po letech s ním Jsi živ náš obdiv s láskou vem!

—

20.

V. 1904.

.

.

.

Hudba. To

starý motiv

neznámého

mistra:

Pod klenbou šerou gotického dómu u varhan sedl muž, stál jinoch za ním; hra prst vpadla do kláves bystrá

tón

vichici, v cval hromu, hlavu k juna dumným skráním, jak tázal by se: »Je to zvuk ten pravý? To, co jsi snil, vyslovit nedoved ?« Hra burácela, rostla v tón splavy, svt vyjadujíc byla svt. a rostla v

muž pozved

—

V

ní

poprvé se

tvrí

slovo

chvlo,

tmy chaosu, jímž vyvolal Bh svtlo, je od hmoty a temna rozdluje, by v hmotu žití vný zárod selo, jímž pak by všecko záilo a kvetlo, sklon, co tráva, asa sluje, vln vzruch co zhránno pak na tvar pevný slito, by první lovk moh tam nohu klást, z

i

tvrí velké pavuin mohlo

co prosypalo se v Tiché kroky.

síto,

tást. 3

Tu hudbu

Adam

první

slyšel

v

ráji,

andlských kídel splývala mu v dumy, než první slovo ekl retem chvjným, ba díve jist chyt je ve šalmaji, ttiny zpvné šumí, v tom cedry ím klasu rythmem znlo stejným; co z vln ba z ráje vyhnaným na cestu v plái kdo ji vypje? ta znla píse v krok první pes kámen a pes bodláí jak tužba, stesk, jak nadje!

s

i

i

—

eže, v krve moál hustý, do otroctví bídy vždy skanula jak božských slzí manna; létla neznámými ústy do pes zdivo Kyklop, pes Pyramidy, ji v souzvuk spjala Parthenonu brána;

V barbar v

tmy

století a

vk

zv

ped

Orfeem

klesla,

sotva vyšel,

a v struny zlaté lyry klidn sáh, s hvzd Plato sladké harmonie slyšel, v nichž Sokrates moh umírat.

Pak rozvlnila se z

již

veletoky

umný pastý

té syringy, již

zrobil,

svta veškerého eí; pouští vedla legion kroky,

se stala

v boj ples

její

triumf

svtoborc

zdobil,

ba každým djin krokem byla vtší.

Když zhynul velký Pan, se tiše smekla, jak duše svtové by byla dech, v Bethlémské písni slovo své zas ekla nad

jeslemi,

po aeonech.

«

Své v stedovku

hmla

»Dies irae«,

pod kížem v »Stabat mater « hlasn v »Tedeum« zajásala všehomírem, .

Ó

.

stkala, .

ó opojení, víre! vaše, v nichž se rozjásala jak zvony plníc láskou svt a mírem! Pak znla v písni » božích bojovník titanských eží sledním ohlasem, a sirá lkala v Exulant vzlyku s posledním Cech zápasem. závrati,

Kde behy

slovu urvala dnes vlády žezlo I neb v nejtajnjší záhyb srdcí vnikla, se stavší duší snivých zpovdnicí; co božského kdy v lidstva sluch se svezlo,

kam

slina všednosti zlá

ím

díví

vše

ím jak

adro

touží

nedostikla,

k veernici,

smysl záchvaty, vše keí zmatky, cílm svým jsou lidé nevrní, vrné zrcadlo všem hází zpátky,

ím stn lovk

moderní.

A

zase zím ten starý obraz mistra, jak sedí u varhan v gotickém dómu, jak mladý, vážný muž se tyí za ním; hra prst v klávesy již vpadla bystrá

vichice, cval hrom, hlavu k dumným juna skráním; svta, však praví: »Dnes je hudba nesvšední, té pokud naslouchá, šla djinami, slyšíš? Zkvétá, vzlétá, a ech v ní není poslední!* a je to

zvuk

muž pozved

eí

v,

Julius Zeyer.

as uniká, svá díla sevít spjte, jste milovali básníka

Jak proudná vlna tak jej,

umlci,

le kdo

v

píse

a jeho

— vdn

vzpomínejte

!

vný

ideál Byl jedním z tch, jimž byl v srdce vrj^t jak v chrámu prelí votivní nápis. V jeho duši plál, parického lomu úbly,

a a

jež

kvty oleandr,

orchidejí,

poutníka krok plachý provázejí

po svaté cest pomník a hrob. Byl jedním z tch, kdo patí v dávnou dobu, le zrcadlo v ní pítomnosti kísí. jesti, které visí Dnes jedním z na stn chrámu poesie v pítmí, však laurem dýchají a chví se rythmy.

vnc

V le

nm s

žily

duše zašlých

století,

duší dneška byly smíšeny,

dj

rzných hlasné ozvny: prokletí vzruch, jásot, radost, hnv se ozývaly ze strun jeho zlatých vždy plných melodií vrchovatých. že

i

]\Il

vidiny své,

je znáte všichni,

ml své ím as

velké mety,

bouí

—

dál,

nebyly sny více nýbrž svty, kterými doby odlehlé on spjal. to

A

jeho

jeho postavy,

lidé,

ty odlikou jen jeho duše byly,

n

znal pro

boj s tupostí bezhlavý vykrvácel v své síly. Snil velkolepé, šeré kathedrály, myšlenky svojí záné oltáe, když mládí sny mu brzy oprchaly, on cynikovi patil do tváe, ten cynik svt slul, všednost, skutenost. Co mezi nimi On byl, duchv host? a

ved

nm

jej,

Tu

s celou silou mystické své duše on objal svatý Spasitelv kíž, jak rythmus ková v kovadlinu buše

vlastního srdce rozbil trud a v

tom

kalichu, jenž z

On pravou

tíž;

Gethsemane

cestu našel spásy,

svítí.

žití!

miloval, snil, tvoil, až smrt sama na celé jeho dýchla strastné drama, jež bolestí i utrpením stkával Zil,

od

ady

let,

jež

stavt neustával,

kterého pilíe dnes úžas budí v duších, které nízká skepse studí.

i

On vil kdo

v spásu.

truchlíte

Vina

veliká,

pro, tváe

v žalu skrejle,

le, kdo jste milovali básníka vzpomínejte a jeho píse,

vdn

!

Heraklit. »Ba

vše jest v proudu, vše jest v stálém toku,

to pochopíš-li, pochopíš

mou sloku, krok reji

jak jedna druhé v hbitých

ruku

si

pou mou

dají,

provázejí,

ony z urny duše tekou, tak všecky zjevy žití valnou ekou

a jako

se potkávají, splývají a mizí.

Na z

stavu

Nekonena

v jedné pízi

tmy v svtlo jdou a skanou v

a jejich

pou

jícen

tmavý

se nikdy nezastaví,

neb mroucí podá sotva zrozenému nit života a s ní klí k taji všemu. Však tento rovnž tu nit nedopede, taj neoteve, a si jak chce vede, zas vlnou splyne v celém vlnobití, tká život všech, když myslil, na svém žili že pracoval v tom ustaviném vení, v tom porodu a pechodu a mení. Taj bytí všeho dole na dn leží, jak dcka úsmv záhadný a svží, že sama sfinga Smrti jist trne, zíc, v jakou propast se to všecko hrne, na života proud divoký a dravý, jejž

ernou

dlaní svojí nezastaví

.

.

.«

Betty Heningsová.

—

V

Týn starý ml jsem volných pár jsem podle zvyku zabloudil, mám rád jej, jsem tu jako doma. Tu zel jsem na hrobce Astronoma, na šedém náhrobku kameni se lauru smát svží lupení. Ten laur sem velká žena dala, ped jejímž umním otásala se scéna potleskem, jásáním. Já dojat hlavu ukláním,

vnce s náhrobkem našem o vlastní zem zeteln, mocn slyšel jsem,

v spojení a v boji já

jest, se tást jako život: Vlast!

co velké, svaté

vné

chvil

I.

kvten

1904.

Za Antonínem Dvoákem. I.

Kdos

hodil vera kamenem, zda hodí ješt dnes, co velký ten a svatý mír do Tvojí tváe kles ? Tys kvtnicí svt zasypal a skvosty máj všech a z díla

O O O

Tvého bude

znít v

hru

svta

tisíc

ech.

— —

kdo sladších vykouzlil r hudba souzvukem, kdo v smíru vtší byl ? hudba smíením, í výmluvnjší ret ? je-li hudba duch e, Spjas souzvukem a smíením a hudbou duch svt! je-li

je-li

Kdys

v mladosti jsem

—

pramen zel

z

balvan

strmých skal, ve tíšti perel jásavých ze zem vyvíral. Sta duh se nad ním tpytilo a svžest, chlad, ve pták prozpv, vážek shon a v radost odevšad.

vn,

Dnes vida

v duchu Tvoji tvá s tím klidem hlubokým, ten zpívající pramen hor ped sebou stále zím, sta šla jich kol a tisíce, tkvl úžas na jich rtech,

zda vdli, že pramen ten

je

srdcem celých Cech

?

nevdli

Bh t

ví, to omluvou jest všem, duše Tvé svým vrhli kamenem. v poušti stvoil oasu a kišálovou sluj, a Cech, má furiantství své, tam hodil kámen svj.

Ne,

a

kdo v záivou

Bh

—

Kde již

údlem

Nesmrtelnost

pedurena,

v kolébce je

tam lehce vyhrává se cena, vztyena tu v závod všem. Syn chudiny jak ddic trnu jdou hrav drahou vytenou a mramor zhnist, jak rozchvt strunu, jež

již

odmnou.

radostí jest,

Pes

pekážek,

celé hory

jež génij

zdolat umí hrav,

to letí vichicí a

k sláv

nad moál kivd

a urážek.

Vsi eské prosté, chudé dít dost pozd pišlo od svých stád, dost sneslo žití na úsvit, než pevné mohlo v bouích stát.

Však

vytrvalo. Nadšení až v zory svitu

je neslo

dál.

se octlo

onom na

zenitu,

kde velkost psána v plameni.

To

stalo se jak

sta spalo jich,

kdo

vdl

že vedle

mimochodem,

on

snil

a

sil;

všednosti jda brodem,

nho

génij

žil

?

Nic lehího, že hrav svt si na velducha zvykne dary, ka: Musí pláti jeho žáry a musí puet jeho kvt! Víc nehledí jak na zjevení, co z ruky jeho padne v k'ín, až pozdj teprv, když ho není,

erný

vše stopí velký,

My

stín.

stojíme v tom stínu te,

co nezeli jsme, nyní zíme, kam hnem se, všady narazíme o chrámu Jeho obí ze.

On

z bytosti jej naší klenul ze žuly eské ku hvzdám, a kdyby Cech jej zapomenul, nevrným byl by sob sám.

On

poroste

jak hora,

od

již

v píští

jdeme

níž

vk dále,

Cervánkii žeh na této skále, to naše radost náš vdk. i

On

bude svtem zázraná hudba jeho znít poroste, vždy

a nejryzejším Slávy kvtem si pospíší jej ovnit.

Cymbál a housle. — Ad. Heydukovi — Cymbál a housle cikán zbudily mne hned po ránu; jaká to hudba víivá, rázem že srdce okívá!

Znly mi

housle s cymbálem sny nad žalem, ba dávno když mi znikly v dál, dozvuk jich v mojím srdci hrál.

nad

prací,

i

Housle a cymbál výskotem smíily mne zas s životem, duší mou stesk když pece

rue

já

po Tvé knize

Cymbál znl

zase

s

láh,

sáh.

houslemi,

dýchalo lip se na zemi, jak zbudily mne po ránu cymbál a housle cikán.

45

Romance. Byl jeden muž, jenž, než šel spát, si vždycky báse peet rád, na to se tšil celý den, vždy jist usnul spokojen. .1 dostal jednou knihu jednu, byl vzrušen duše ke dnu. v ni hle

—

Le

okamžit k sob dl:

»Jen v svátek bych to ísti já

pokám

to

bude

s

tím, však

ml,

pijde as,

srdci pravý kvas,

jen tak íst se to nepísluší, dív slavn musí být v mé duši.«

A

život plynul, vichru let, verš vždy et,

muž ped usnutím le k onm nesáh jen

s

slavnostním,

úctou zbožnou pohled k nim;

pijde onen svátek nitra, chtl s knihou tou se dokat

až

jitra.

Ach, kolikrát se nesmlá nad knihou ruka zachvla! vždycky dl mu vnitní hlas: Ne, ješt není svátku as pro tyto rythmy, tu sple rým, to schovej k hodu nejvyššímu!

Le

A a

as

pišel

muž

té

a šedin

knihy

kvt

nepeet,

když po ní sáh, v svém nitru v tom smrtí schvácen v lože Div, že

mu

Však vtší,

stín

v

že byl

tom

zkalil

vbec

ples, kles.

zraky

taký!

47

Melancholia.

Z Diirerovy kresby vracíš se mi ve sny. Dvakrát cítím, jak jest celý život tsný. Ale tikrát cítím, jak by moh být krásný, kdyby nestínil jej tvj háv tmavoásný. báse celá, iMoh by hudba býti, ba kdybys omrzelá v ty nesedla. v svém bolu, Byla's druhdy vábná teba oba patrn jsme sestárli již spolu. y\ch, tvé svadlé prsy! Víc z nich nelze píti, ret mj ím blíž k hrobu, tím víc kií: žíti! i

nm

i

Smrt

a skivan. I.

S

Kollara prachem rakev do vozu byla vložena, nad zástupy se snesla tíž, do zvon zpvu ozvna.

V ped

valný

prvod

ml

již

se hnout,

na orloji v pochod hnán se apoštol zaal snout všem známý zjev. Tu s Petrem Jan se chýlil okna u kraje, Kristus v sled všem žehnaje se pi kohoutím zpvu mih; Lakomec mšec k Smrti zdvih Ne! Kostroun zakýval, tu

i

—

se

a

pes námstí plné zadíval zvoncem trh, jak chtl by

»Jste

mými

íci:

tady všicci, všicci!«

II.

A

slavný prvod hnul se v ped, o poledni u cíle stál. Být rájem zdál se celý svt, jak v máje

pohod

se smál.

Nad otevený, tmavý hrob vštce rakev složena pod tíží vnc, stuh a zdob do zpvu zvon ozvna

již

.

.

.

se snesla, v kazatele hlas,

hrobem se tas, vpád skivánka zpv, se stem ech, nad hlavami on jásal všech,

jenž dojat nad

všech zraky pitáh,

te

jak smrti z rynku chtl dát

»Za

odpov:

zpvem mým skrá vzhru

jest život jen

Tiché kroky.

a vítzící !«

všicci,

50

Poslání Hviezdoslavovi. Po dlouhé dob pátelská nii Tvj pinesla zpv nadšený a

—

ruka silný.

Však orlí zrak Tvj sdílný Dík za všecko! vše s výše zí pod úhlem vnosti. nová muka Chtít osud opravovat

—

sob,

je strojit

v troskách vlastní dílny

—

pouhou marností. pak sebe hledat Tož bratrsky dla za vše Tob tisknu a místo

dík

jen

si

v tichu stýsknu.

aspo o tom nevím. neposlouchá nadšen národ celý,

Ne, píteli, já

Mne

ten za jinými hesly jde, já

smlý

jsem píliš málo žvýkat mu je zas já spokojím se rád úsmvem dvím, ;

jenž nad se

a

kmitne

v

to,

mou písní ídce osamlý tenáce mé z vlhkých as jedno díví srdce jaté

mi nad laury

jest

vysnné

i

zlaté.

Ne, píteli, té slávy tolik není, jak v básnickém snu zdá se

Tob

býti,

mé

prosté jest a jednotvárné žití; co plálo v srdci, ztuhlo po letech. A všední starost, všední utrpení, boj o groš, za kterým se davy ítí, pro existence denní shon a spch. to rub je mince, jejíž se líc smje ržemi lásky, laurem epopeje.

Však nechci žalovat. Tak býti musí; svj osud každý od kolébky vedl, já lip svj utváit si nedovedl, to vina

má,

ji

nutno až v hrob

Vše vyzpívat, co

Kdo

jako

Ty

jsi

nést.

dáví, rve a dusí

.

.

.

píbojem zlým bedl,

zná hloubky vod, však též zá jasných hvzd; na výši té my v lásce, ve souzvucc poctivci chudí stiskneme si ruce.

4*

52

Herrmannovi

Ign.

ke dni 12. srpna 1904.

jNe, neumí se každý smát, když hokostí ve pohár žití a komu los moh' dar ten pát, v

trest

hokost dvojnásobn

Ty všecky

cítí.

lidské kehkosti,

duchu na kídla se vší, trud velký, malé radosti, co ztrácíme co nás tší, zhrdáme a co jest jádrem,

jež

i

ím a chcem i

nechcem,

života,

co duchem zahmí, zachví adrem, jest nic a ve všem kolotá, jest v krásy paprscích, když prozáí to božský smích!

vné

Ty

šastný, Tys

co

toužebn

jej

na

zachytil,

mnohý ekal,

když osud, chrt, se vyítil a zlobn v Tvoji dráhu štkal; z paprsk smíchu splet Jsi bi, nastala tu honba divá, kde bol se svíjel, chechtal chtí, i

v té

vav mkký

soucit zpívá;

nech písná maska

povinnosti

nad zmatenou šklebí zm, Tvj smích ve tvá budoucnosti nezstal dlužen odpov a za ten tisknem ve-^elí se

i

dla umlci

a

píteli.

Co mohlo lovka v tom rvát, svt neví, to jen lovk cítí, neumí se každý smát, když hokostí ve pohár žiti! Z Tvé kouzelnické lucerny dav pitvorných se stin snuje a pec jich prvod titrný ne,

tak

pln

život illustruje!

stanul a chtl k chrámu rozvášnný mládí vzlet, u »Sndeného« stoji »krámu«

U krmy ten

vše illuse ty naposled.

Muž' za to básník v zái hvzd, že pravda žití hoká jest?

!

54

K satku (Paní

dcei básníka.

Milad Simákové.j

Básník dcery musí mít štstí, vždy všecko, co jich otcové pli,

em

nedáno, po se chvli, být ztraceno, musí kdes kvésti

vše, co jim

nemž'

O jist zkvétá to pro jejich dtí! Je to jen také kus básnické víry, s otcovskou láskou záchvvem lyry modlí se, jásá to, blaho jich svtí. .

.

.

má píse pí této zvstí píbuzným citem vzbuzena jásá, zpoždné kvítí na skrá Vám stásá, Tak

i

básníka dcero!

Bh

dej

Vám

štstí!

Bedichu vSmetanovi k odhaleni jeho pomníku v Hoicích

Tu

velkou hádanku,

svém

v

plesání

i

jíž

srdce

eské

r.

1903.

jest

hoi,

zádum, v svém vzletu k zái v svých sporných cit moi;

v své tiché

Tu

již každý šttcem, dlátem, perem, snaze horoucí, by tryskly ní \^ svtla lomu sterém;

velkou hádanku,

a v té z

Tu

velkou hádanku,

z

luští

zá

nás.

z

i

hvzd,

jas

modlitby dítte

ku vichici musí rozpti, z tmy Fáta

jež vášní

se

zíc

Tys

v zítelnici

jediný svou

kikl do svta: zlou

prokleté,

;

miste mistr hudbou

nejlíp vyslovil, ó

Ty Jsi

Vna

všech.

»]Má v závod sílu Cech,

nepokoen sudbou!«

56

A

zdiven arovným tvým zvukem Dech krásy v dálku vanul,

slouchal svt.

kde zaplápolal kvt, Tys na vrcholcích stanul!

a její nejdražší

V

tom prosy století v tesk starých okov, kde výkik o chleb jeí, v plá chudé kolébky, v ssu starých hbitov Tys nebeskou vpád eí.

V

Tys v sladké

ten zápas o skývu hrst idealné

vše,

ím

živí

eský

luh,

Tys roznes na vše

ím

moe

pole, zdroj

veletok,

Tak

naši, hlubokou, tak sladce jímavou, tak eskou v každé not, tou naší nadjí, s tou tuchou dímavou, s

tím žitím spícím v

hmot;

Tak plnou budoucna vítzBfý'ch trofejí! Výš nad všednosti moál že, musím viti, potomci dospjí, kde velký. Ty

A

jak

Jsi

les,

stane bludný krok

nezastaví

Tvých ton kypících ten bouný tu velkou píse Slávy!

s

i

strany.

Tak Tebou dýchá Cech, kde a

dlani nes

many,

poal!

Tvé Libuše vštící

fanfáry

se vznesou v píští dobu,

pes naše zápasy, klam, blud a pes tíš pedasných hrob:

nezdary,

Tak píse vzkíšení, již zaal tak prost, neumle, jíž

zpívat

dd

slavnou notu das, že mohla lett v v své ryzí kráse celé,

Se jednou

rozvlní, zrozena ze vzlyku

a slz a beznadje, v své celé plnosti u se, Mist-e,

Tvého pomníku

rozepéjel

svt

Východ msíce. Nebe Zvolna liljí

jako perleová miska. z

tisíc

ní

v

se rudý

hvozd

msíc zvd,

stíny blýská

kvt

v mechu, tráv stíbrný zíš

a má duše potají si stýská, mrtvý svt! jaký ar muž' kouzlit

—

Díky, luno! Takto chtl bych

když v hlín léta budu mého ducha jasné vlnobití, mohlo plát a kvty v duše až

tkát,

milenci v nichž divy dvakrát v srdci básník

píse

žíti,

spát,

cítí,

tuší zráti

Poesie.

— Tak

Své dcei

Ev.

—

mladé duši Tvé ta rušná peru vzletlá, pud tmy si dobývá vrch svtla, by orlem skonila, pnikou zaíná; jež tryská vídlem výš a kaskádou se valí, již v nedostatku jmen v sled Poesií zvali, V

jež z husté

boh

jež

jest

i

lidí

hostina!

Já stojím udiven a hladím Tvoje vlásky; pod spánkem prsvitným, kde sled matiny lásky

pítulném poslední kouzlí nach, vzkypti všech velkých, svatých cit

v polibku

má

láva

a požár nadšení a touha srázných štít se zmoci povzletem a svtlo vítat v tmách!

Ty sama

nevíš snad, že, dít, nožku bosou potísnila již tou nejryzejší rosou,

jsi

jež

medu, mléka

pl

se roní z hory té,

pod kterou u Askry Hesiod starý dímal, kde mythu Orfeus fantomy obejímal

stm zvuk

Te Zím

poslušen, jež v slujích ukryté.

zpátky nelze víc! Duch silnjší t drží. tebe vznášet se nad bezednou tou strží,

jež sluje život, vír a opojení jen,

zím zpt a

ptám ta,

se,

na dráhu svou a spínám ruce ob dá-li jen, co dala mn, díl Tob

nejvyšší jež lidstva sen!

Když tedy mladý sluch ty svaté hlasy slyšel, když tedy vyjít chceš, jak dít já jsem vyšel, když na háv poutnicí si škeble pipínáš; (je básník poutník vždy, jenž nikdy stání nemá, jenž tenkrát hovoí, kd\'ž ústa všech jsou nmá a jenž, když všichni spí, jest nejbdlejší stráž). Pak

vyjdi

s

prostotou své dtské mysli

ryzí,

svou cestku najdi si, jež zraku orla mizí a nikdy neptej se, zda naslouchá ti kdos, a nikdy neptej se, zda budeš filomelou,

i jiikou jen stmlou, chudikým povzlétá nad rákos.

jež lesy rozjásá, jež

s

trilkem

Své noty jen se

vrn

drž,

Bh

dal

ti

ji

jak ptáku,

tvému zraku, ku plái, co lidem k radisti být by ze souzvuku sfér vpád akcent v tvj zpv jeden, to staí trpícím otevít tchy eden a v snítku vavínu Tob dostaí. a

to jen piš, co zjevno

mž

i

i

Nech klidn kráet dál ty velké zpvu krále, k nim hle jak na štítv'^, kde vná zora stále pro slunce budoucna své lesky zažíhá, ty v stínu s bludikou své díví písn skryta, bu sadu konopka a budiž cvrek žita, nad klas úrove jež zpv svj nezdvíhá.

A

kdyby bylo snem

ím

a

klamným pouze zdáním,

nad tvou písní skláním, vem: Kdo zpíval v žit! kdys^ nech zmlk by v dráze chudé, pro krásu nadšení, pro lásku míti bude vždy srdce pístupné a to, v, není snem! dojat, básník sám, se

ty další

pro život

si

toto jedno

ei

V,

pralesem

jest

poesie,

jenž v nekonenost táhne se, zkad chlad a ukoj každý pije, když tužba jej tam zanese; sta kaskád oblouky se i', stem duh a briliant se svítí, se tíští v skvostné, prosté kvítí, jak vtr van vln dotkne se.

Tu cestiek

nesšlapaných svžest, chlad a sítí zlatých záí stkaných vbihá odevšad; ti pes

a všady

je

vn,

n

jdou jimi milenci a dvy, o druhu druhý ani neví, jdou loubím beanu a révy, jdou ilimníky v rží sad.

Ped vzchodem

slunce kdyby vyšel, kde stane udivený krok r on t slyšel, Pták zpívat zane

—

ržencem

svých láká slok, ze slují pólo skrytých mechem zní otc vážná moudrost echem, dál

co hrdliek zní v

kiky

Do rží

zpv páv

sladkým vzdechem se stem ok.

stulen zlatohlávek,

na síti chví se libella, u lekníny zarostlých lávek se temn zem zachvla; na mechu kižák pavouk civí, skrz se

chvjné osiky

msíce

a jívy

srp nejvíc diví,

jak brzy se

noc setmla.

62

Jak sálav to

hlubin dýchá,

z

plamínky vyzauje ves, zní ze všech kovin hudba to

lidstva bolest je

A

laní rtové hovor

tichá,

ples!

i

vpíjí:

kterou zvete poesií,

»Já,

pes doby záš

jem vna

i

nedbu

vera,

žiji,

dnes!

zítra,

Já s každým lovkem se znova zas na svt rodím, boží div,

jádrem cit, mým hávem slova, la, kdo na mne kýv. K hrobm se vracím od kolébky, sníím lidstva stkávám závoj hebký, plám v díví skrá v starc lebky, jsem živa, pokud lovk živ!

mým

jdu, krotká

i

Kdys šeptala jsem u Dodony, kde starých dub tklivá še, pak rozhoupala jsem vše zvony Dantem dla: » Bojuj, v!« nesklála mi kídla, má stejn vrchovatá zídla

a s Tíž

vk

výš tryskajíce nevyst^^dla,

jsem Psychy nejpyšnjší dce.

Ku

trpících se

shýbám

skráni

pouze »Miluj!« radím te, na ránu vdychnu požehnání, a

mám

na škleb

úsmv

a lidských poutí já

k pólu ukazuji

jsem

vna

pták,

hvzda,

v

v

odpov,

na spirále stále,

každém zachytit

ideále

mne hle!

Ty

nelekej

že

se,

jsi

ím

svtlušce jest Jak jednou jsem v již najdeš v odvet ó nech jej vyznt, vlož do nho, ím

malá,

Orion

?

tvé duši vzplála,

pravý ton,

celou duši srdce buší, v jeho hluši, je ti svt tvj zazní zvonek jako zvon.

ím

i

kdo zná budoucnost? Kdo mž dnes pravdu íci? Tímž okem jako ty zel sniv ku msíci

Le

hoch Dante, nad štíty jak florentských vzplál stech, snad nežli chvy hlas mu skonil starou báji, od svta vnikal v svt, od taje chvátal k taji, zatracenc \zdech. a slyšel svatých hymn i

Jich

ped

ním tisíce kruhy

se vzneslo v

a tisíce zas sfér,

po

kdo za

byl nesen kídlatým, jenž s kopyt

dol

to,

nm on že

konm

hvzdy tas

?

pohlceno mrakem, on vzletl nad mraky, byl nesen Alborakem, jenž v nozdrách, \e oích má slunce plný jas. Sta

kleslo jich a

Kde chce, tam vane duch. Z nejmenších asto vstává, jak Saladina lev jde za ním krotká sláva, jak

Dante Arvers

Co

velké, malé jest?

jedním sonetem.

živ jest

Co

zmizí tu, co zbývá? Duch, jenž vše objímá, se k jádru všeho dívá a stejn spíjí se kosmem pouptem! i

64

To

poesie

taj.

Jen krása vše tu

mí,

pravda v boku jde, když krása pravd ví, tu okno otvírá se v taje tvrí v ráz; ty ohnm projít nech i ledem tuhé zkoušky, pak poesie mok plnými budeš doušky ne pít, le lokati, s ním radost, klid a jas.

jíž

Pak poznáš, andlským že poesie chlebem. šla jsi Gehennou, ty pjdeš jako nebem, nad nízkou všedností tvj vznesen bude cit láska, ideály: a všecko skláme li, »Ty velké lidstva sny,« si ekneš, »za to stály, je písní žíti zas a s nimi šastná být!«

By

i

ŽIVOT.

Tiché kroky.

67

Pohádky Pohádky

a nálady.

a nálady!

v nich nežil vždycky šastný? Mladosti sen kouzlí krásný vábné jejich zahrady.

Kdo

První u kolébky stojí, druhé životem jdou dál, který v práci, sporech, boji v nich

svj steží

ideál.

Bez pohádek mládí teskné, život prázdný bez nálad; když si nejvíc srdce steskne, letí

jejich

do zahrad.

spory, úklady mizí rázem, ustupují,

Vava,

jak svá

pohádky

mkká

vlákna snují

a nálady!

Andl

života.

Svtlý andlík nad kolébkou

dcka

slíbal

zalo

a to bílý

byl,

žití

rtík,

píti;

mkký matin

rží vonný leknín nad vodou

prs

jak bílých

trs,

jak

svítí.

S dckem potom rošt, ved je do pírody, dl: »Bu ráje host, tvé jsou hvozdy, vody,

tvým plod zem s ovocem, moe jest, tvým ve kšticích noci šperky jsou hvzd, tvým dílo vné té shody !« Dívku dal

skrá

jich

mu pak, k sob sklonil,

slunce vrh' jim v zrak,

ízou oba clonil, nad nimi veliký jak Bh stál a kiel: »Zití jsem vlada a král, bych z rodu je do rodu ronil!

na mne stín, propast zpt jej hodím, každý velký in k výším zdaru vodím, Smrt hází velké s vrchol v dol, já malé vyvádím na vrchol,

Jde-li v

jsem

vný,

vn

že rodím

!«

70

Andl Od

Smrti.

strany pišel západní,

nad každou radostí stál, kde v oích paprsk svítil, ten zhas, kde na strom kvt byl, vichrem jej stás, v s

pouš zmnil pažit el králm koruny

zahradní, bral.

Byl velký, písný, k nebi nl, táh dlouhý pes pole stín, v díilkách oních krvavý nach, zpod ízy kosu za sebou táh, svist její travou se chvl, až srdce to projelo klín.

ml

U

každého se

tu soudce,

zastavil,

léka byl tam;

snad proto tak velký a hrozný

byl,

by sladil vše, srovnal vše, pivedl v by duši silnici upravil zpt v náru do hmoty, tmám .

.

.

cíl,

Kouzlo lásky. Co

to bylo, co

jako

zkvtlým

t

vedlo mládím

stromoadím?

z jara

Odkud

se to vzalo?

ím

jenom hrálo?

to

Darmo upomínky

V

v

etz

ladím.

hocha duši to jak pramen trysklo,

o poledni to jak slunce výsklo, až to v mysli tálo, tak to chvatem zrálo, stisklo. až se srdce samo nad tím blahem

Oi dv

pomnnkové,

to byly

—

Bože, duší slov! v nich svit sladký málo! plachý pohled v duši to však psalo steré dojmy mocné, svží, nové

—

.

Léta pešla

Všecko

—

zašlo

.

.

život stkal své dílo. jen to kouzlo zbylo.

—

Co

ti v mládí vzalo, v stáí zas ti dalo srdce cítit musilo, že

žilo!

Co

to bylo?

Mkké

—

V

šedinách se

posud neodvyk jsem Co se na mne smálo,

táži.

páži.

tíhu stáí salo, a já cítím, jak^to kouzlo blaží

.

.

.

73

Náek. Téch krásných dvacet kdy

snil

kam

jen se

jsem, že

mj

let,

svt,

dlo

a odletlo,

sotva jsem stihnul jich sled:

Kmen starý, bez vláhy, víc nemám odvahy k písni, ni k híchu, k slzám, ni k smíchu Ach, osud neblahý! ni

ni

Tch

krásných dvacet

se vrací v mysl

jak dívky v

.

let,

zpt

reji

se otáejí,

za

mnou

šlou laskavý hled

Však jak ten

starý

kmen

v skálu zakotven, se táži, kam jdete? Kol šeík jen kvete, a zlatem svítí den!

já

.

Tch

krásných dvacet

Pro Kam

jen mi jen se

a odletlo

Nuž,

s

?

let!

zhoknul svt?

dlo

—

bohem, naposled!

Pohádka o Cfm bychom

lidské touze. jen byli

bez té trochy touhy, bez mízy a síly jakby život dlouhý vlek se v nud marné v tísni, práci parné!

ím

bychom

jen byli

bez té touhy!

Kde

se v duši vzala

chudobka jak prostá

Ta

ji

?

uvítala

rajského jak hosta. jí rostla kídla, vážkou v žití zídla

Hned

povzletem se vzpjala, škrabošek si brala

rzných do

sta.

Po

nem

jen toužit

dvod

k žití, vždy se hroužit, z nových zdroj píti, z Park spuchelých nití nové klubko víti, nový svit vždy chytat, nový máj s ním vítat, jest mlád býti!

jest již

nkam

Toto

vné

mládí

dít touhy, vše v pohyb zladí

jest jen

jež

v celý život dlouhý;

kouzlo,

taj

to

všeho

kosmu nesmrného, studna

vn

živá,

odkud neubývá vláhy, rosy,

many,

jímž dojdem k vrchol svrchovaný, triumf touhy!

vzlet,

cíli,

Skryté bolesti. Jsou

as

vn

skrytj'

jen a zídka,

stebou naše city, opadne nám životních dn kytka.

však živy až

duše

bolesti, jež v hloubi

se ozývají ob

Ty na

dn

srdce nejhlubším kdes

zdroj istých radostí

nám

jak bajky ropucha zlá jak balvany, jež

rým

leží,

ucpávají,

pramen svží, odolají.

Spí dlouho, myslíš, svou moc jednou ztratí, však zbudí-li se, ztuhne smích ti v líci, jdi

kol nich

ty Ibyka

po špikách, nech radj

jeáby dímající

.

.

.

spáti

78

Nic a všecko. v dobách mládí, smlé dcko, od Osudu chtl mít všecko;

Kdys jsi

po letech nedoufaje víc, od Osudu již nechceš nic.

Kdys

jásal jsi a nyní kvílíš, nechceš nic dív chtl tak nevíš sám, co pravda, báj; jest za vším v žití jinotaj.

—

te

jsi

—

Nic nebo všecko sny jsou dtí; kdo moudrý, vybere si tetí,

když rozum, nieho, všeho nco chy.

rád, spokojen, z

cit

Tu Horácova

stará rada pízí obepádá; též já jsem smával se jí dív, než písným prstem Osud kýv'.

t mkkou

Vše nemžeš dá Osud již,

mj

a dá-li ješt

mén

nech

mít, dost a

mnoho

radost z toho,

pec,

hokou moudrost

na konec!

píliš,

79

Nové Odkud mízo

žití

jaro. plná,

navracíš se v duši mou, svtla neznámá že vlna

prodrala se ke Jak to

svítí,

v železu

Jsi

tmou?

jak to praská pout!

mých dávných

dozvuk mládí, láska?

Je to

Kam

mn

se rozpjat

to

?

Kam

se hnout

postrádané zdraví dare nejvyšší,

lidstva,

je to síly pocit pravý, cíl

když kyne nejbližší?

Stromy, kvty, záe, svity, vlny, vánky, pohádky! v dálku, v duši blesk kmity! vábný stíne pesladký! Stoupej,

moem

A dí

žití již,

to jásá!

mé

mízo plná, ne paprskem!

Každá vlna

krve: Cítím! Jsem!

?

A nech

je

než

mj

pro

vnost

to

—

staec bledý

v tmy provodí a nech, je to naposledy,

lun

to

lahodí.

Moderní Parky. Sad

je

kvt

pln a

hustým stínem

Kdyby

v

nm

i

—

stmlý

pravý ráj! jen nesedly,

kde kraj, Parky naše, pevzácný sbor Sudiek. fontánu

moderní

cest

ty

proto spchá plaše tch soudných laviek.

INIládí

kol

Jakás runí práce v klínu, v dál však slídí bystrý zor, kdo s kým setkal se tu v stínu, jaký rozhovor, jaký úes stih roby, zda a jak jsou dvrní ? Kam ten chvat a co tam robí? -

zape i

ert vem Parky

moderní!

Lepší Parky starých byly

nad životem, osudem, vlákno jeho tkaly, vily, vždy byl nm. Lidských efemer rod plachý, ale ret jich

jímž jest

netás' a

moh'

Tiché kroky.

zem

ped líbat

pokryta, nimi se strachy

do

sytá.

Vzpomínka Ve

minulosti.

plné slunení zái

se orel zastavil,

zel k zemi stopené v jak já

jasu,

temným bodem byl, pod ním s užaslou tváí

—

a oba pili jsme krásu, jíž zdroj se jezem rozperlil.

Mou

duší

vzpomínka

na jakýs minulý jak orel v

mém

jasu tkvla,

bod erný v záný však vyslovit

ji

táhla

stín,

klín,

práhla

nadarmo duše, lip aby zkad pišla, do hlubin. Již

orel v

dálav

sjela,

zmizel,

však dotrný vzpomínky hlod dál nad mým visí žitím jak erný utkvlý bod, jak orel v slunci, tu svízel, že visí, posud cítím, jak šlo by mi o život.

!

Hossanab

By

sebe více zašlapána a povržena duše v prach, i ta má jednou úsvit ránn,

kdy odje

se v lesk

i

nach,

co jest rajská manna, a zapje své »Hossanah!«

i

ta zví,

Snad je to chvíle^ snad mžik pouhý, snad prchavý jen krátký sen, v

em

vtleny jsou

rok

touhy,

proplakán byl mnohý den; však plá to jako svtla prouhy skrz mrak, jenž sluncem ozáen.

pro

Snad cestou za vzdáleným cílem to vlídná

úast

pítele,

snad vtein pár nad arcidílem, v nichž tužíš kídlo nesmlé, že s n^sklonným hrdým týlem zíš v boue doby zatmlé.

Snad

je

to

vlídný

snad polibek, snad

im

úsmv

ženy,

objetí,

vstaneš silný, vykoupený,

v lidstva pamti, by krásou povstal prozáený

bys

ožil

sen v duše tvoje poupti.

To

jedno. Avšak chvíle tato

pec každému

se dostaví,

v níž vzplane v azur, nach a zlato rmut mlhavý, ves šerých a vše, co velké, krásné, sváto, se rozproudí tvé u hlavy.

dn

—

ó pak míti To stane-li se jak pirozená, sladká vc! Tys poznal, co je, v skutku žíti, a nadarmo jsi nežil pec.

Pro

chvíli tu

skrá

o

lze

vru

vzení svého

bíti

klec!

35

Sloky do album.

Mám ti nco v album psáti? Jedno psal bych: Milovat! Cele, pln, jak to schvátí, nikdy s bohy žertovat; nebo nejstrašnjší z všech Amor jesti, slepý k tomu, mstí se v blescích, mstí se v hromu, hned

a zítra

—

v aeonech!

t

jíti nechám, Proto dál nenapíšu, co bych rád, smát se nechci lidským tchám, s bohy nechci žertovat! Jdi svou cestou. Kráso, dál

klidn jako

tisíc jiných! hvozdech stinných dumy své v Já nechci radost ani žal!

Pedtucha. Jako plavík rozhlíží se v

koše lod moskou dál,

z

beh-li kyne v tmavé

vod,

v mlhy šer když oko vzpjal;

V

neuritých stín smsi

hledá pevný

zem

ped má za beh

tvar,

prázdna

sebou se dsí

a

mlhy

cár;

Tím

jen, že chce, co si peje, celou skuteností zít, ve spárech beznadje

a

vždy se musí pi tom

Pedtucha

chvít:

tak v duši slídí

patíc v píští mlžný svt,

Bh co

si

sám, co v dálce utká její hled.

ví

vidí,

S jakým fantomem se chýlí, a co loká zprahlým rtem, s plavíkem se v mlze mýlí v tom, co zvolat chce již: Zem!

87

Osud. iNa píkré skále

stojí,

má

zahalenou tvá, a podivná se rojí mu z tah skrytých zá; pl stín a svtlo v boji

on

eká

—

Jdem kolem na které

samotá. této skály,

stojí

on,

a zápas je to stálý

o této skály trón, nerv teští, vzpnou se svaly, a v ráz tu žití skon.

Chcem otásti tou skalou, však neochvjná jest; jen tesem chvíli malou, již

o

zkrvácí se pst, se nehne

—

pí

jdou drahou

st;'lou

oi hvzd.

»Ty musíš !« ten hlas jeden jen zpod závoje zní, v peklo nebo v eden,

a a

smráká

neznámou k

se,

neb dní, veden

silou

té soše musíš,

k

ní.

Ananke! Fátum!

Bh vný

je

K

smíchu!

to spíš,

sám dráždí tebe k híchu, a než to pochopíš, u skály paty v tichu jich

obtí

ty spíš!

Píse.

dn

Má

jako perla ležet na moe, co vyslovit se nedá ? Má, kdyby teba vysloveno bylo na prázdno, marn vyznít r

Ach, v jaké dálce blaha mého zoe se marn pro mne zvedá! Pro, co mé nitro neúmorn snilo,

mne musí znovu

O

chtl bych

jíti

trýznit

plání z

?

les k hoe

jak onen, který hledá, a

chtl bych, srdce aby jednou skrz celou

vnost

žíznit!

žilo,

Májové

noci.

jNemáš ješt dechu léta, chladným, istým jasem jasmín voní, první lásky

V

plaš,

šiílc zkvetá,

vrná

^

stráž.

stínech tvých se blouzní sladce, lip se tiskne hru,

k hrudi

tone svt jak ve pohádce, snivá noci

s

námi

Pijdou prudší s

vnmi,

pomáhají

sestry tvoje,

výhe

v ervna

jež rváti

bu!

v

vzplá tvj chlad lásky boje

šat.

Pak nám budeš, chladná

noci,

milá jako vzpomínka, která,

a

vždv se

nic hlá-í

nemž

zmoci,

zlehvnka.

Ocúny. Zas v lukách rozkvétáte, ocúny, ocúny!

Vzpomínkou

v srdci hráte

zalehlé na struny.

Tak bledé

jsou a siné

mdlé vaše koruny,

vn

kvt váš zhyne, bez ocuny, ocuny Jak paprsk by se vkradl k vám tiše od luny,

vám

v

kalich

pa,

tam

zchladl.

ocúny, ocúny! Jed, smrt se ve vás

tají,

jak smrti na runy zím na vás v mlžném kraji,

ocúny, ocúny!

Vzpomínka

v srdce házi své ostré harpuny, mne stejn jak vás mrazí,

ocúny, ocúny!

92

Dítti.

Ty jsi

nemáš jména, posud pouhé dít všem,

jak zahrá

s

tebou osud, snem.

hádankou

jest

i

Že v tvojí krvi z mojí kýs atom vlá a ve, jak

pelud v

a ke

mn

dálce stojí ruce ste,

To nepoítám ani, zím pouze lovka, sn, v skutena sem pišel z daleka;

jenž v

tkáni

Jenž v obsah erné urny má sáhnout jako my a v století vír chmurný své vrhnout svdomí!

O dít narozené, dáš trud, radostí! žene Ó lístku, kdo Vnosti k nám z

t

beh

?

Jsi

náhle mezi námi

jak ode dávna již, host cizí a pi-ec známý, jak milý, netušíš!

A pjdou ty výš,

a píští

noci, dnové,

my dol

jen,

dumy nové

a sladký lásky sen.

A

jeho

dkaz

zas vzplá

ti

ty

ve

jsi,

tváí"i,

a matky tvojí rysy jak blahem

zazái"'!!

Moudrost.

Pl

oddan, pl neten,

skoro mroucí na svém loži má bába íkávala: »Sen vždycky mine, zbude klam,

již

na o ten rvát se sopen? A konen? Nu, konen vše

leží

v ruce Boží!«

Dnes vzpomínám

ím

bezdn,

si

hloub se vrývá

žití

hloží,

co bába íkávala.

Chtl

Na

tolik jsem, tak

honil jsem

A konen Vše

leží

—

se

málo mám,

zbyten

Co konen?

v ruce Boží!

?

Cestou kol klášterní zahrady Z dlouhých lán obilí a epy ku oase strom vybe jsem, míže listí tepí, chlad a svžest padá v cestu sem. v hustou krajku

vidti v sad jednotvárný. Tichá zahrada to klášterní! ISIíží

ím

víc

den byl úporný

sladí tím

jest ukoj

a parný,

veerní.

hledím dlouhé na záhonky venkovské a prosté kvteny,

INIíží

žluté

msíky

drobné fuxie Boží

devec

tu,

modré zvonky,

a verbeny.

s

levandulí,

mátou

obetkává lemy úzkých cest; v slezy trí míží druhdy zlatou slunenice teri svojich hvzd.

Dlouhá stezka pískem posypána k fortn ve''e ... V duchu sestry zím, jak tu chodí z

každá

veera

z

i

rána

nitra svého tajemstvím!

s

vav

Víc než korso msta v hluné k srdci mluví klášterní ten sad, co as ve tu v staré, mladé hlav, chlad co jim kvt dí, strom, co žeh i

Jist

mnohá po

tichu se táže

kopretiny trhajíc:

lístky

.^

—

Výtkou káže >Má mne rád, i nemá?* svdomí hlas »Ne!« a »Nikdy víc!« Ci^lé stezky, jejichž písek

hoí

pkn

shrabán v slunci do zlata, což vy víte, k jakému jsou hoi zlomená zde lidská poupata!

ekne Kdo

ekne Kdo

se:

však se:

však

»Šla dobrovolné mnnhá!« jejím srdci

správn v »Za údl ví,

ím

e

chví se

vzdechem

»Odíkání!« šepce hoká routa, rmen. balšám, šalvj, dýše tím Tiché sestry! Tsná vaše pouta sladký sen! skruší jed'ný i

bh

—

On vás v náru matek, sad božích isté lilie, on se

s

vámi v

pohne srdcem,

.^

vzala Boha!«

sester vrací,

taje citu

jež víc

ztrácí,

nebije.

ret?

Dojat kráím zvolna míží kolem, co tu mrtvých, živých obt\! Sotva pohne vánek slezu stvolem splašiv motýla v mdlém poupti. klášter kryjí, Stíny dlouhé sad v plá ní obé jako mohylou, v ticho letní jen se zvonek vpíjí i

s

notou dímotnou a unylou

Tiché kroky.

.

.

.

Ve

snu.

Mn

zdálo se, ve snu plakal jsem, však byl to divn sladký plá, do toho snu já zlákal jsem s

osudem

falešný

hrá,

co bylo drahé, ba nejdražší, co bylo krásné a nejkrašší a jat tím snem

sám byl jsem

Mn tak'

nejblažší

zdálo se, že

valem

slzí

spá. proud

pes podušku mou,

chtl, nemoh' však se hnout, škrcen tmou; já cítil jen vlhkost ve oku, slz nhu v srdce hluboku a prost všech pout jsem jásat chtl, bylo mi do skoku.

já vstát

chtl

A

volat, hlas byl

já se

duše svojí ptal:

»Ký divný Jakbys

šla

život je tvj? hvozdy a stínem

skal

kdos kik' za tebou »stj!« Jen poprvé t zakikne, na vše si lovk uvykne na radost žal, a

i

však odkud jen,

pro

jen ten sladký

plá

mj

99

A

Psycha dla klopíc zrak, jímž kmital slzný jas:

»To všecko

štslí, jež zlopil

se vrátilo

mi

zas.

To drahé

mi,

ba

ti

mrak,

lo nejdražší,

to krásné a to nejkrašíí

nediv se pak, vše ve

mn

žije,

nic neshltil Cas.«

-

100

Vyznání. Ze jsem

z žití svého knihy vytrhnout list nedove, proto onen balvan tíhy, proto moe mojich bd.

Lehce »Trhej!«

se to

ekne,

když jde srdce s tím, v první mžik se duše lekne, skutek v pedsevzetí zdím'.

ale

A

tak

klidn

s

minulostí

musím

dál se cestou brát,

sýka v

nitru neudusím,

tam

neustane

již

Tak dny

vzcházejí, tak plynou

lkát.

a já skoro tomu zvyk', kráet cestou nehostinnou a poustevník. v stedu všech

—

Jenom nkdy zabouí spící tní mojich bd,

dn

to

skryto, vstává, co je na co jsem tenkrát nedove.

Vracet k tomu se jest jinaí to všecko dnes,

pozd,

znavený jsem chodec v hvozd, na který se soumrak snes'.

Ješt obas to jen trhne, všecko mohlo jinak být jako v a

t

pak zas

.

se jest

.

.

kámen vrhne hlubý kUd .

— .

.

Píse.

lovk

Musí

Pro ml má

když

hrstku štstí

hoe

stohem

vykoupit?

kvésti,

Jedna noc a

Po

ní

mít?

v posled

co

blaha!

tolik

dn

prázdných, pak

žádná vláha, a jen kalný zrak!

Musí všecko v

vášn pak

bhu

žití

neúprosn

lak se

mstít,

v žehu

se stále chvít?

Nesetné jsou vlny hoe, cestou pejde každý smích Hle, plá z moe ostrov blažených!

Jednou jej se dotkne noha, jen když dosažen jest cíl,

zapeš Boha, ale víš,

—

tys žil!

.

.

,

Odpuštní.

V

boje tísni, v sporu zásad místa není pro tu svatou dceru Boha Odpuštní! ta chce v klidu jako z Jovišovy hlavy sama trysknout pravý odlesk boží slávy.

Bu

—

si

zdrán

Odpuštní necítit

to jest

kat oštpy pevný most

a

heby,

k nebi, svou bolest, zapít svoje muky, pímý dotek svaté boží ruky!

Dokonalým Duší nech

již

tvoje

býti není

je

fantom pouhý.

obas

chví se soucitu mdlé prouhy, je zhoustnout v píval, v slunce zazáení,

klesneš

Bohu v náru, poznav

—

Odpuštni!

Píse. 1 ím okem, které o lásku tím vlídným, tichým okem prosím vlahé o krpji jen tolik, co jí v zobáku o nic víc.

jen prosí, holubic

t

Svt

lásce nepeje,

mn

rosy,

pták nosí,

hích by bylo

vlásek pocuchati bujných kštic. Jen políbení, jak by se ti snilo, ti

by rázem nebe se mi pak nic

—

rozjasnilo víc.

—

Píse. Pijde-li srdce jako kvt bílý náhodou do cesty nám,

možno

ješt váhati

tu

Utrhnout?

ist

tak dýše, voní a

v kalíšku

chvíli?

Nemám, i mám?

hvzdný má

svítí,

pel,

to mohlo zázrakem lhostejn abych kol šel?

kým by

býti,

kvt

Ale když kolem tolik je a jeden jen pro všecko cit! INIíti ach, bohatství všech hvzdných a

život

tolik též mil!

svt

Píse. Tikne

si

v

pedtuše

jara

na holé vtvici pták; cítíš se duše má stará': Hrozí ti na nebi mrak? Tikni si jako ten pták!

S šedivých mraen se tese spozdný ku zemi sníh, za ním však Vesna již nese paprsky, kvty a smích Co je ten spozdný sníh? .

Podléštky ve suchém

povdí, srdce, ti víc Duše se jak hvzdy slza

A

když šlehne padá jich víc

ti

a

.

,

listí .

.

.

istí,

v

líc

vždy

.

.

.

víc!

107

Píse. Malovala na chaloupku samá srdce ervená, nevdla, že to v sroubku samou lásku znamená. Mezi srdce pidlala thymián a routy stvol, smála se, když malovala, nevdla, co je bol. Pišly dešt, jarní dešt, smyly srdce, smyly kvt, nevím, smje-li se ješt, je-li krásný, jak byl svt.

Ale vím, že srd.e na zdi jsou, krev jakby tekla z nich, barvu déš, plá liko brázdí Dve, kde je dnes tvj smích?! .

.

.

Jiná píse.

Kukaky

z lesa zaznívá ton, provází strání krok náš, rozumím dobe, co praví on: » Nejsi tak, jak se mi zdáš!«

Kvt

jabloový rozpráší

v koleje cest vtru svist, kukaka ráda prý zanáší své štstí do cizích hnízd.

Povry, dít, povry, vi.^ Kdož vit mohl by všem? Radji rychle polibek chy, tvé zmlknou obavy v nm!

1U9

Slezy. Kol nízkých eských chat vždy v jara kráse nové

ní pyšných slez ad, ržové,

fijalové.

Mám Vy

thyrsy jejich rád. táhnete, ó snové,

kol nízkých

kde

eských

chat,

báj svou pízi snové.

Zí v okna slez ad, ržové, fijalové, jich tere vidím plát vždy v jara kráse nové.

Kol nízkých eských chat vy táhnete, ó snové, hoch by moh' zulíbat v záplav ervánkové Své dve, jež má rád, k jitra zái nové, v stráž stojí slez ad, ržové, fijalové až

.

.

.

no

Lípy. x oslední svit

zím

jej,

k

v koši starých

Bože! tenkráte zdálo se mi,

Svt sn

lip

od

listu

se skrádá.

nám

bylo

lip,

listu

máš mne trochu

ráda.

mojich starých lip je llum, zá v klín jejich padá, nezhasne víc, plane šerem dum, te vím teprv: Máš mne jak vždy ráda!

lásky naší

lil

Tvé Tak

—

bu!

tichá

mi dražší dlá oka že chtl b^xh

oko. Ten smavý

klid

svit,

vn ped ním

bájený bych patil kraj básníkv všech v jilm ráj, cesty vavínový háj; myrt houštin trosky chrámu ní,

Jak v

—

sn u z

snít.

na bílé

stn

posud

sní

poslední vnec obtní; jen knžka schází, která sem

—

tiše s prostým kahancem Vím, v tebe pak mým pešla snem.

šla

Te kol

jest mi,

jilmm

kvil žluvy

jakbych v hvozd s brady mech,

jel

visí

mí

smavých ech;

je

Tu hradu

pavlán v zrak se mih', od turnaj kde posledních stuh, zbytky ržových ve vtru hrají. Ale hrad je prázdný, v síních iší chlad,

vnc

a princezna.^

—

—

Šla sto let spát.

v snech,

Ted scéna

zmnna

kraj hornatý

zím,

jest v ráz,

sráz a sráz

ku nebi ní v ervánk jas; by si ptáek sple, zpod skály chata hledí v svt, na oknech hoí fizol kvt Obrázek chtl bych ucelen, by dívka vstíc mi hled) a ven Jak možno, když v mj pešla sen?

jak hnízdo

.

.

.

.

Te

opt

—

hedvábný' ch

.

.

as tpyt

jak ptaích kídel stín se kmit' tvých oí tichý pes blankyt. Již nezel jsem z tch vidin nic,

jen to tvé oko, hloub a víc v noe svit svých zítelnic. jsem tvou duši zel, Jich na jak Psýché plála nad úbl tím leskem nesmrtelných tl.

n

Když

dn

snil

jsem

tys hnula se

—

Ó, chtl bych

že jsem ji chy, smích tahy lí

již,

vn

—

takto

žít!

113

ardaš.

V

podtatranske k ardaši

salaši

cikáni se sešli dnes;

do nebes

ikoš

dve

vynáší.

Tokaj hoí v sklenici záící,

v žilách bouí krve var, divý žár šlehá pustou svtnicí.

Co

ty housle tropí jen

r

Kvil a sten, jásot, kletby,

ke

a smích

zvoní v nich, jakýs opiový sen!

Dveti

I

hoch v záptí,

v objetí,

v pozdní jeseni v šílení vichicí tak neletí! listí

Proti

sob boí te

zm

jedna rukou, bok, ader, kštic Víc a víc v purpur hoí smdá ple. .

Tiché kroky.

114

Zoufalý to k nebi ryk, v tráv syk skryté zmije, jakby v leb vražen heb soka pstí k mozku vnik'.

Potom

táhlý,

dlouhý hvizd,

ptaích hnizd rozkoše když volá z

který v ráz vichru lkavý zdusil Slavících

te

hlas,

svist.

trilk sta

vyrstá z

chaosu tch zvukíi

nhy

polibk déš na

Dve

ústa.

ikoš uchvátí

v závrati, nad hlavou v

vln,

pln

ji

zvedne tu

pemetu,

náhle jakby opratí

Prudce trh', vbit v Divý cval zarazil

se

ukonen

krátký sten

—

pdu

stál.

—

jednou ranou na cymbál

.

.

.

Píse. Víš-li, co zpíval pták v záícím, kvetoucím hvozd? as letí jak vich''-icí mrak, ó milovat spš,

na lásku

též

bude pak pozd!

Tys nechtla vit ptáeti v tom slunením, jásavém svtle, však to nevyšlo z pamti. Když zblel nám vlas,

mn

chtél

bych

naslouchat v

Vždy

mu aleji

skoro

zas

zkvtle!

sob sám

pipadám ztemnlém hvozd,

jak pták ten

v zamlklém,

kterému

v sled

echo zní zpt: Na všecko je pozd,

je

pozd,

je

pozd!

Taj lásky. Taj lásky v duši hluboko se skrývá a

v

by

to,

nemá

ani zapotebí,

dál jej nesl jazyk.

Cím Dva

hlubší láska bývá,

mén

mluví.

znal jsem, vedle sebe léta

a celé

drama bylo mezi

Ona

nic nikdo neznal.

on

Staí sob. žili

nimi,

služkou domu,

pánv sluha byl. Ped lety v mládí dvr dostali se stejn, láskou vzpláli,

v však za sebe se dostat nemohli pro rzné pekážky již, jak to bývá.

Tož spokojili se a klidné žili jen vedle sebe, když nemohli spolu. A prchal as a oba sestárli a zeli domu zlé i dobré asy úmrtí a pády porod nešli spolu a vedle sebe šli, a nikdo nevdl, že ti dva lidé ne tak jak soudí svt, se milují i

a

—

le

je-li

milovati

ve dobru, zlu a

pát mu

pít

i

s

nkým

žíti

všechnch zmnách

duše dobro jen a dobra sílu, tchu navzájem. z

z

losu jeho

Ba, jakby chtli úzkostliv, plaše

vše stopy zamést k velikému štstí, jež blažilo je tiše

ped

nepoznané,

lidmi stále na se nevrazili,

ba v stálých sporech žili na oko dva podivíni, bruálové staí, dva mrzouti však stý díl jejich ohn a nžnosti a vžití v sebe pln bych mnohým módním lidem, z duše pál.

—

Ten

taj

šel

s

nimi v hrob

—

a byli šastni.

118

Nenasytnost.

vn

živý, Ostne krve ostruho ty stálá duší, pod tebou ten hebec divý

sotva

sílu

vlastní tuší.

Dále k cíli, dále k cíli! Ale hebec znaven klesá, zoufalý co tvj let pílí k Tartaru i nad Nebesa

Potkáme kdes

?

vlasatici,

»Kam se ítíš? v svty ve zárodcích spící, což ty jejich život cítíš ?«

dí

svou

kšticí:

Mlhoviny! Stíny! Stíny! Kosmický prach stásáš s ela, v dávných svt zíceniny dále

hmí

tvá jízda

smlá.

Píštích Dant nové svty kynou tob v zory nachu Dívích ader v tom zít kvty toneš, klesáš zícen v prachu!

—

119

Verše. (Hrabti Reiuholdu Boos-Waldeckovi.)

Xad ím

si

mnohý mudrc

hlavu láme

em

snílek mnohý v taji vzdychá, po co štstím zveme, které asto klame, co nechce jmenováno být ni z ticha, by hned se neplašilo prchajíc, co k žití teba: zdravím svží líc, a láska ku práci a k poesii, to všecko máte, nelze páti víc; le žití dHy jak pestrobarvé mijí,

a

vše

hodn, pln

užít

adem

íst splnny sny v dtí oku: Lze mysliti si lepší harmonii

roku,

r

Melancholie. Jde po špikách v dál prašnou silnicí, v park zaboí do zrezavlých vrat, tíš barev stíkne v listy vinici, v shluk sžene ptáky na suchopár lad.

Mhy

záclony rozvsí nebesy,

buk sžehne v rubín a dín v amethyst, sta pavuin v hvozd ztmlý navsí a

prachu nahází do prázdných hnízd.

Reáb

zrnka splete v rženec, stupn božích muk, u hbitovní zdi eká, zmdlený žnec, ve vtrniek dumá nesouzvuk.

jej

položí na

Msíci kalné oko

zastírá

a nepropouští parou zái hvzd, a všady stojí, kde se umírá, a všady

Do

letí,

kde co puklé

jest.

kštice ženy vetkne bílý vlas, na muže bradu dýchne první sníh, šíj skloní k zemi, zaste plný hlas, volnou spoutá, ztlumí hlasný smích.

e

Má temnou

poesii zhynutí,

dech sprahlých myrt a routy ze zahrad, má smutek v táhlém vtru zívnutí, v nmž všecko šepce, sténá: Spal, jen spát!

Ten pvab

by

jsi

prožil,

nech

zas k srdci sáhne hluboko až k

Ty z

vlákna na rubáš hedbávných minulosti sladkých cítíš,

jej

znáš,

dnu

tkáti

sn.

.

.

.

Za tmi dvemi.

—

Za tmi dvemi ó jist

Ve

vna

bledé tvái

kol žldtý

jen otevít,

tam!

leží

klid,

svíek plam.

z vosku v prstech rženec, od matky malý kíž,

Jak

jak v chvíli

kdy sala

jí

Smrt, starý žnec,

té. s

beder

tíž.

Tíž choroby a života, milovala tak, že nemoh' za ním uzavít se v mrtvých vytoužený klid ten unavený zrak.

jejž

Že musil

býti

zatlaen

a otevel se zas, než v skutku padl do zlatých jeho as.

vna

Jsou i

sen

dvee dobe zaveny

kídla okenic,

a

stlumený však v duši plá, ten žlutý plápol svic.

!

123

Jen sílu mít a otevít, co noha by mohla dál, le k tomu neml jsem již ví Bh, pro jsem se bál

Dvr

tichý byl a živý plot

zas v

zele

klid,

vyrážel;

musil myslit na život

já

a cítit jeho žel.

Dvr

tichý jest

kroky

sester

v

mé snní by mne

ml

jsem,

ty

dvee

matky

hlas

svíek

jas,

volal k ní.

Vím, není tam kde síly té jen a které

kol

plá ten

jak

již

— zní,

a

pec

se ptám,

vzít,

pate v

nemám otevít.

dnes

její již

líc,

víc:

Hroby na

jae.

Kterak vlídn vítá zem unavené svoje dti v lupení a

kvt

nejkrásnjším Zkrášlí

i

zmti

úsmvem! svou

tu hlínu

tisknouc drahé kosti úže, protká bledé šípk rže

motýl

i

brouk

hrou.

Sladkým

se tu zdá být hrob, vše tu kvete, voní, svítí .

Moci takto

.

zahaliti

v srdci rány zašlých dob!

Tyto

stále pukají,

jejich bol je stále nový,

dvakrát, v srdci rovy žádné Vesny nemají!

cítíš

.

I

Meditace v

jeseni.

Nyní, když nám zaínají kouzelné dni podjesen, poas kdy hravé zrnné smysly snadno podléhají, víme spíš, co by jindy

nemožnou nám bylo

Mkí íci

dviví,

jsme a

shovívaví v

dáme

štstí,

cizí

si

bájí.

a vésti,

ba v labyrint lásky lživý jiným pomocné dát ruky,

duch se

ani nepodiví.

Vdn

úsmv

pijímáme,

vlídný pohled a stisk dlan.

k

inu sáhnem odhodlan,

o který se odpor láme, bérem z ruky losu íše, tu, jež dává, tu, jež klame. Jak jsme ztichli!

loských bouí pedanty jsme

Marno Darmo, kde .

.

.

V

je

dn

Žití

nit

maskovat dnem

se

doznívání

nám i

sladce,

práce.

nám

sklání.

jeho koní, usmívání.

126

Budiž! Kouzlem zimních snní máty, táhne trpká dojdem v stopách sn a ztráty

vn

k Pathmu všeho utišení, kde v sen jeden všecko splývá, co kdy bylo, jest a není .

.

.

Zvony. Faust nemoh'

snésti

zvon

hlas,

byl píliš synem svého vku, jenž tradice prach s beder strás'

a pírodou chtl v každý as jen promlouvati ku lovku.

Sle

s

výší nebes

zvon zvuk

pln mystických a cizích vdk, být balsam v nápl lidských muk; tak vážný Pan a smavý Puk pec nemluvili ku lovku.

Však zvon

svt

hlas

stopil v

již

s

námi sros,

ton mocnou eku,

stal se most. trud je milý host,

ba v záhrobí až a v jenž

žití

vždy se

tulí

ku lovku.

Ba v chór pohanské pírody, vzteku do živl jásotu i

zvon mluví písní lahody, paianem svaté svobody, se sklání ke lovku. v nmž

Bh

Rispetti

asného

jara.

I.

Chce nebo nechce?

—

Vesna sama

neví,

dnes láká sluncem, zítra mrany straší, a v prškách snhu sype nám své hnvy a všecku nadj ranou pes noc plaší.

Chce nebo nechce se v srdce jarní

To

r

—

Tak

pehákou

láska mladá vždy vkrádá. i

maska, pod kterou tam sjede lehce

a brzy zvíš sám, zdali chce

neb nechce.

II.

Jde Vesna krajem, dívka usmívavá, kde jaký vidí ke, se k nmu shýbá, tak stemše, hlohu, ilimníku, tráva kol kterých

bují,

O

že

nediv

vždy

se,

stejné

umí

dlá

My

sotva jednou

jak

mužem' v

Tiché kroky.

první

kvty

to tak

to a

skon,

každoron;

kvtem'

lásce

vlíbá.

v celém žití, dovední tak býti?

13U

m. Fialky šedinám

le pijmu

je,

—

to

žert byl

déka,

jsou z ruky mojí dcerky,

moudrost je v tom všecka, jsou nad laur šedin nejvhodnjší šperky. a celkem vzato,

Laur

láká, jak

Když má

jej,

se za ním básník honí! pozná, kterak trpce voní.

skromn dýše jen a v taji, sny mládí v jejím dechu pilétají.

Fialka

I

r

131

Vánoní. Jak praská to v kamnech vesele! Plá v

my dny

Na

kout tmou stromeek dtí, na zíme již nesmle,

staí

zašlé

staré

vzpomínkou

letí

.

.

vzpomínám pastýe,

jak dárky k Bethlemu nesli, na zaváté chaloupek vikýe,

okna^

kam kvty mráz

kreslí.

Zni v dálce rolniek ozvna,

plá bílá Má duše

je, cítí,

zavátá, šírá

.

.

že blažená

jest prostá jen naivní víra.

.

.

Most

a píse.

jSa nábeží jsem stál, v práce shon a ruch, z vln zvolna vyrstal oblouk mostních kruh.

zel

A

kladiv

tesk

až k sluchu já

a

spád znl,

mému

vidl chodc chvat

a každý za

svým spl.

V te vavy shon a ke, v ruch, jenž se v ped jen hnal, jak sprostý zahale já

sob

V tom

pipadal. boji o život,

tch paží zdvih a vzmach, mne pálil cizí pot, v

do tváe hnal mi nach.

A

v omluvu mi být snad mohlo, v nitru mém že probouzel se cit

rhytmickým údereni; Že z tísné mojich myšlenka v zápase

snm

dávala výhost

chtla

a vtlit

dum

se.

Však sám

se ptám, co jest

by

nejkrasší,

píse teba

nám

k výši hvzd ducha unáší?

ím

z

jež

v to v

práce

žití

nmž

hmí

z

té je kvas,

hossana, silný,

velký hlas

noci do rána?

Nech srdce žhavý vzlyk zanikne v ruchu tom jak slabý, ptaí vzlyk ve kladiv tesk a hrom:

Chví

žití

nad

strží

se o svou budoucnost, -zda aspo vydrží,

jak tento nový most?

O, jenž tu kolem jdeš, zda peteš píse mou,

ona most je též nad mlh a hlubin tmou, i

^^

134

Po kterém v si

Já.

ples

i

chodí duše vstíc

mostu

žel .

.

.

stavitel,

jsem nerdl se

již

víc

.

135

Své dcei v lét 1903. Neznámá

brána se

Je za ní Život,

svt

Illusí,

ti

Nadj,

otevírá.

Štstí, Víra,

jež bublinami hrají,

nž

duhy vidin refexy své tkají, v jdeš jako v Miltonov velké básni po louce Andlov svtloasní, co vnímáš, div je, a co lokáš,

Tvé srdce

vn. stn dn hostí,

jásá, touží, plesá,

a ze všeho, co skryto na

tká ono pevné vlákno Budoucnosti, na kterém visí všecko, co zvem' bytí.

O, vychyl v dno tu zázranou íš

žití!

136

Cestou kol kostnice v Sedlci. Ve smavý

kraj

se šklebí náhle

Na

jas a

vždy svží Polabiny mrtvých šerý dm.

zái padnou erné stíny

zpv

letící k nebesm! Jen oknem nahlédneš a kosti, hnáty Do žáru ervna hrobu šlehne chlad, chceš spchat dál, ds okídlí tvé paty, však v srdci ztlumen to slyšíš lkát: Klid! Klid! jaký, hluboký a svatý!

a stlumí

.

—

Le

.

.

137

Jelen

samotá.

dávno slunce za horou, mdlý odlesk jeho jen

Již

se táhnul ješt oborou,

mdle

ke

zlatil

My pomalu

šli,

i

kmen.

v kei^ích

tmám

v tvá šlehla mroucí zá, z podrostu vyšel proti nám v tom jelen samotá.

Bez lan on, bez družiny sám v hrdém smutku šel, nad nízký podrost houštiny skrá k svtlu povznášel. Jak plným douškem by je než zhasne docela,

svou silhuetu smutnou

pil,

ryl

v nebesa setmlá.

Sem tam

se ledabyle shýb'

pod podemletý beh, kde s hndým kloboukem do trávy

se

a v

mech.

si

hib

Nás desaterák hrdý však si nepovšimnul blíž,

nám

zdálo

se,

že mizí v

mrak

jak strání stoupal výš.

Hvozd pomalu já musil

se ztrácel v tmách,

pemýšlet

o samotáích, v myšlenkách jimž divn zhokl svt,

zaveli si ve adrech poslední citu zá, jdou sami v žití jako v snech Již

jak jelen

samotá

.

.

.

Pírod. Mnohou hrdou hymnu odvké jsem kráse pl; dnes jen

nm

tvojí

a dojat skláním

tvým skráním, píse slzou v oku stojí, pouze jedna kalná krpj, kde dív plný pohár vel. se k

—

Kéž by aspo píse

tato,

nemohu-li dát ti víc, jak ta rosná krpj byla, která snila

pes noc

v

kvtu

a

te

zlato

ozáená na vteinu patí v smrt svou

—

slunci vstíc!

Pod kvetoucím stromem. Ped divem, kterým jest kvetoucí strom, ve tíšti bílých hvzd hrál svtla lom. Po sntích a

bl

svit

a svit

nach

i

lupenem leckde skryt zajiskil v tmách.

Stanul jsem udiven, ku výši zel, jásot

pl

a

pl

sten

ptáek tam pl. Jakby chtl vypti radost

i

zvonkm

ston,

jak v objetí

fléten lkal tón.

V

té

zvuk

dvojici

svt lkal, pocit smsici

celý v

dojat jsem

stál.

141

Vzpomínal na ten as, v jarní kdy vzruch do kvt sn svých tas'

písn

A

mj

duch!

jak to dávno

již,

jak strom byl jsem, jediná tíž

kvt

na pospas všem.

Tenkrát jsem v zkvetlý sad hrdý moh' vjít, cítit se stromu brat, kvést

s

nimi,

žít.

Vše, co mi život dal, v tom vidím dnes:

Svdkem

stát

vždy v cizích

opodál ples.

Dtský Jaký

výlet.

hlomoz pod oknem

to

asn

zaznívá z rána? tak Sotva se slunením paprskem

dne

rozlétla

Vyskoím

z

zlatá

lože udiven

mnu

a ospalé

brána?

si

oi,

bdní, i je to co dole as muj zrak zoí

zda

je

to

Zbloudil tlum

sen,

motýl blostných

na dlažbu kamennou msta ? Však rázem hlas hovor a smích

domnnku mou To dtí

ze

trestá.

lži

zástup jest veselý,

na výlet k parníku chvátá; mé oi posavad nezely té záe, lesku a zlata!

úsmv

Ba všecko jak z dtských v nejkrasší svtlo je stkáno do mi ráno

zpvu

a je mi též vesele,

zaíná

pkn

.

.

—

z tch tváí co dýše svžesti, co odvahy, víry a blaha! Co stáí tžko je unésti, dla dtská po tom, hle, sahál

Zrak dtský nevidí propasti

od ruky ke stromu plodu.

Zím zím

O

k dtem dojal pln úasti, na nebe, zemi vodu. i

dti, užijte všeho jen,

váš smích a hlahol tak já

budu

slyšeti

jenž ráno

známý

celý den,

hned vyzlacen vámi!

Ucítím, krásný posud je svt,

pokavad

ptáci

v

nm

pjí,

a tpytí se pažit a voní a

dti

se vesele

smjí!

kvt

Kvtiny

z

podsvtí.

iNa kosmatych když prsech svého se probudila Persefona v

na íze svojí zela bledé vzpomínala plnou i

.

Enny když cizí moc v údolí

.

.

muže

Hadu,

rže vnadu

jejich

tenkrát natrhala, ji

do podsvtí

srvala.

Tam

byly plné, rud plápolavé, zde bledé jsou, jen onch rudých stíny; snad vzaly barvu jim ty slzy žhavé, jež pes tekly, erné prohlubiny

n

hmní

když nad ní poprv zavely se v na bezích lkáni, muk a utrpení?

vzala bledé rže chvjnou dlaní, v svých ader skrýš je pro vždy uzavela, by v Hadu tmách, ve smutném objímání Eróta podsvtí pec kouzlo mla a upomínku zem svží, na které plné slunce boh leží I

vn

.

.

.

.

Ó

chvíle blaha zažitého kdysi,

zda nejste jak ty rže Proserpiny? Zrak s postrachem na barvách vašich visí, jak zvolna blednou, jak je taví stíny; jste, kvty Hadu, z minulosti tní, jak divnou nazpt zdravíte mne vní!

bohyn vás na svých prsou držím vy poslední, co z života mi zbylo, než ku Erebu, k zapomnní stržím proud strhne dravý, co kdys ve žilo. Vždy bledší jste, vždy barev tlumenjších,

Jak

mn

jak v srdce

Tiché kroky

sama byste

vzrostly skrejších

!

Láska básníkova. »Duhy, perly, zlato, kvítí, známe je ta pkná slova !« Nechápe dav, jak vše cítí znova láska básníkova. Myslí si, že s bublinkami hraje si to staré dít, vzlétnou, vzplanou drahokamy, aby splaskly okamžit. si: Do pampelišky lucerniky že si dýchá, a když pýí letí s výšky,

Myslí

v

dlan k tomu

Myslí slov

v

že v mosaiku skládá rytmy, rýmy,

si,

si

oí

tleská zticha.

zážeh, v

kouzlí máj

si

v

úsmv

rtík

stedu zimy.

Myslí, v mlžiny a

mrana

že se snílek letem ztrácí, duše nenasytná, laná, lehká pi tom jak ti ptáci.

Myslí: k básníku se sníží, kývne v souhlas: »pkná slova!< Neví však, že každé tíží jak ta lebka Hamletova.

Nostalgie. Odysseus po návratu když k své Penelopé kles, pece Kirky tžkou ztrátu hluboko v svém srdci nes. Návratu

jej

žehla nadj,

v nitru žhavý pal, ptal se sám, pro v sluji radj u své lásky nezstal. cítil

Tannháuser do

íma

klee

hích

kál

se z

pišel, svých,

hrdliek skrz žalmy slyšel Venušin sladký smích. i

Dom

umíti

se ítil,

v nitru hanbu, lítost, žel, ale v hloubi výtku cítil,

pro To

jen z Horselbergu

je lásky

regim

šel.

starý,

v moderní jak starý as, dvemi ekni áblu: Vari!

On

se

oknem

vrátí zas.

Píse. Ty

že jsi, drahá, podzimek ? Což já se po jaru ptám r Mlha jsem, tys do ní paprsek, ten padne a neptá se, kam.

Ten

šlehne, bleskne a osvítí, vykouzlí duhu a zá,

ví

na kvítí, lovk zas když v andlskou tvou hledí tvá.

a

Ty

že

jsi,

drahá,

podzimek?

zima jsem! Mne unáší pvab tvj tvj vdk, tož jaký jsem, tak mne vem!

Což teprv

já

i

O

mou poznáš po ádky ty íst!

stálost

až budeš

V mých tys

citech živa,

vn

zelený

letech,

dumách, snech,

list!

150

Setkání.

My

s

pro Co

leckým mli jsme se

ríiží

Te

dív moh' nám

jen jsme

pozd

—

v

žití

zpsobem

se setkáme s

ním

neb ve vlaku

již,

setkati,

se nesetkali

—

s

ním?

vetkati!

tak banálním,

nkde

na nádraží v lázních, náhodou,

jen slovo padne, které v tom, co sráží nás k zemi, svdí, s jakou lahodou kdysi ped lety znít mohlo jindy

—

—

Tu

man

sáhnem do vous

»Co chceš i

v odlesku

Však

a

eknem:

my se tebe leknem Ach, život prokletý !«

ty štstí, .

.

.

ztrátu cítit

—

údl

poety!

.

Píse. Hndly zvolna strom hloží, srdce vlastní krok již lekal, když pod sloupem Matky Boží dlouho na tebe jsem ekal. i

Nešla

jsi

—

dým

stoupal

z

mn

smutek ve ožil, natrhal jsem kytku vesu starý

a

ji

na klekátko

vložil.

ji najdeš svží, v kalíškách nach pi^íští zoe, nepijdeš-li tu leží,

Pijdeš-li,

— a

svdek

lásky

mé

a

hoe.

les,

152

Po

letech.

Známým hvozdem Tisíc našich

šel

jsem.

sn

kynulo mi s

s vtví blahem zašlých dn.

Polibky se s

vtví

dol

dívaly,

jako rajští ptáci v duši zpívaly. Sepjaly se v duhu,

kde ní

skalní

sluj,

objaly jak v rámci

drahý obraz tvj!

Mn se

tak sladce bylo,

mnou

fialek

kolem

a

jakby

šla

máty mdlá

vn

V

.

.

.

tom od panských dvor zaznl páv kik,

vyzývavý, drsný, jako plá a vzlyk.

153

Prchli ptáci,

dumy

padly v náru tmám, a já tepn- cítil, že jdu tady sám .

.

.

154

Siesta.

Nech ader bou

se zmírnit

co pijem oba z lásky íše, co zulíbané naše rety se halí v kou mé cigarety já cítím ukoj s výše.

Mné

zdá

se,

veškerý ruch

tiše,

— žití

že zastavil se u nás náhle, jen arterií vlnobití spráhlé jak jarní deštík se cítit v tichu duše dává, jak s jablon, jež kvty smavá,

pd

po

lístku lístek

opadává.

Nech ader bou se zmírnit tiše pod mojí cigarety dýmem. Jsou atomy te v styku pímém a duše k duši mluví s výše.

Svt to

víc

nám

nedá, než co

máme,

kámen, tam se všecko láme,

bu

ráda, že

tak dímem.

Mám t »Mám t

rád!

rád!« se lehce

ekne.

Sama duše v blaha tuše, se toho nezalekne.

v,

Ale brzy každým mžikem

centem »]Mám

tíží

t

tato slova,

rád!«

—

Ba, titanová

páž je cítí, hrobním víkem zdá se býti: Mám rád!

t

Proto pouze mže pln jedenkrát

»Mám

t

rád!«

Pro celé však

žití!

zníti

Ublížilas, lásko

.

.

.

Ublížilas, lásko, ublížila

mému,

srdci

jež

ti

dobrý Bože, kde bolu tolik

všecko dalo;

jest

jenom

síla

a síly málo.

jest

Po horách jsem

chodil celé noci,

hledal bylinu, jež všecko hojí, jež

by mohla

která

pálí,

tu palivost

ruky

lásko, z

zmoci

tvoji!

ek

jsem pešel, že jich nespoítám, nenašel jsem nikde ono kvítí, pracn prsty zlaté klasy chytám, zázraný kvt nelze zachytiti.

Tak

s

neb

ji

tou ranou zaceliti,

pták jsem, ublížila's,

z

musím

malá

sila

jít

až k hrobu,

...

dlan osudu žaPzobu,

lásko

—

ublížila

.

.

.

•\

157

Píse. Najdi mi velu,

z

tisíci

kvt

která by ssála jen med, a nevrazila ve víném letu

na jeden,

tající

jed

?

Najdi mi ptáka, po život celý který by nhu jen pl, jen blaho a ukoj, až veer ztmlý

by

jitra

jasem se stkvl.

Najdi mi srdce, které by

všemu

vstíc neslo jen radost a smích!

A

jsi-li

básník,

v

slovu

hle, bys co nejdíve

mému,

ztich!

158

Náek. Ach, erná zemi Ach, siná zem! Ach, srdce, uvyklé tmám! Pokoje nikdy nebude v nm, a po klidu kde chci se ptám!

Sám

Bh

jen

ví,

sám Buh

jen

ví,

za jakou cenu a krev se kupuje slední to vítzství,

ten pravý, nesmrtný

Pl vku

stár,

zpv!

pl vku

mnohý zpv cítím jen pýí

tak

zpíval

stár,

jsem

již,

všech zašlých jar, všech zašlých zim cítím jen tíž! a

A a

dál jdu jak snem, a dál jdu jak snem,

sám

Ach,

Ach

se

neptám

již,

erná zem! Ach, srdce, uvyklé

kam. siná zem!

tmám!

..

159

Píse. iy pjdeš kvtinami, já

pjdu

tíští skal;

sen jeden mezi námi v ší rozpne se v dál. i

A

tak pjdeme stále tím zatopeni snem. as, prostor nenadále svt nám zmizí v nm.

i

Pak pijde umírání Sen jako Život byl; a my nezvíme ani, že šli jsme dlouhou plání od sebe tisíce mil.

—

.

.

.

Povzdech. Vzbouzí se v srdci starý žal, když mohl's, pro jsi netrhal. Jak a

mnohý plný nechars nedovedl

a krásy zjev,

džbán,

pít,

a

zbožován,

nechal kolem jít A jako dív kol ze všech niv ti kyne mnohý bujný kvt, le hokostí již sprahnul ret a radost obrací se v žal,

jsi

když mohs,

.

pro

jsi

.

.

netrhal

.

.

l6l

Jarní Vesna léto

píse preá zimou. samý kvt,

dala

dalo plod,

padesát když pejde íše je ti vhod.

let,

Sladká íši jesen trvej do zimy, vyzpíváme nadšené

sny vše olbímí.

Zábrem

plod

do

se

dív do poupat, o polibk jahodu

jak

dovedeni se

rvát.

—

Zimy bát

se?

pišla

pejde

—

Vesna vtká tisíc

Nevím pro, zas,

vrko

ve

jí

sedmikrás.

Proto íši vesele

zvedejme jen a

s

žiti

Tiché kroky.

ní

dál,

projdem, pátelé,

karneval

.

.

.

!

162

Verše.

ádky

do alba

si.

M. K.

V erš tedy, dívko snivá, duše vaše žádostivá r Víte, verše že jsou sít,

myšlenka v nž, rybka, splývá, že jsou okna, jimiž duše básníka se v duše dívá. hvzdy že jsou, jež vždy kmitnou, když se dráha žití stmívá r ptáci v

pamti

jsou kleci,

zpv

k stáí v nitru zbývá Kéž by pijala tak moje

jichž

vlídnost vaše dobrotivá

?

,

Veer

teprv.

-T okud hluí denní vava, jeden shon a stálá práce, neví ani pes den hlava, co sn se tam spádá sladce, tiše jako ve pohádce .

.

.

S veerními stíny v reji, když kol všednost uhasíná, teprve sny picházejí, zní tu

hudba

jejich líná,

duše se tu rozpomíná

.

.

.

Co jak letem kol ní splo, sotva mihnulo se chvatem, jakby se to rozleželo, ozývá se v srdci vzatém, dýchá vní, hoí zlatem.

Postavy se k svtlu hlásí, urité zíš jejich tahy, minulé jdou s nimi asy, i

vše, co

mnohý

jsi

ztratil

záhy,

vlídný zjev a drahý. 11*

v

stedu

ona kráí, pažitem, již jsme pochovali v plái v puku mládí porozvitém, v svtle jde, svou dlaní skrytém. která

jich

též

díme pod

Jde jak tichý pelud bílý, strachem ne, spíš požehnáním, všecky sny se za ní chýlí,

od mých

letí

k jejím skráním, hvzdám ranním.

vstíc jdou velkým

In

memoriam. —

E. F.

—

druhá zima po tvém hrob kráí, na poprvé, však ti, kdo chvli se tu loni v plái, zas lkají slze do krve!

Již

zrd netesk

nm

Ach, kolik jesení a kolik smutk se pes tvj hrob a hru nám pevalí, než u\íme, že Jsi mrtva v skutku! Test

vit

vždycky

úskalí!

166

Psáno na první stránku knihy

»0 následování — K. B, — »Jho moje sladké jest!« a nevím a jimi

již

—

Krista «.

ta slova

slyším

pro

a ducha pozvedají se stávám lepším, tišším.

Co za mnou, zdá

Svt útchy

se zalehlou být bájí.

malé desky kryjí a rosu svžesti mdlé duši tají. ty

Ty s vírou teš, já etl s poesií, le obma nám zkvetly jedny rže, to vné zbývá — nech vše druhé Jak blah, kdo

psal, a blah,

míjí.

kdo chápat

mže!

Píse. Myšlenko, srdce jsi

spala

adu

v

hlubin,

let,

než láskou svtla na klín tryskla v bájný kvt;

jsi

Mj

cite,

dlouho stajený,

jak v skále kov

t

osud

snil,

rozvinil.

Má bytosti, zda pro žila's tolik by život byl a jeden

jsi

ozvny

než v tisíceré

nhy

ti

dnes to

víš,

jar,

blaha íš,

žár.

A

y, jež tuto píse teš, zíc s vírou do nebe,

zda vytušíš, zda uhádneš, že vše to pro tebe ?

168

Sbratelce autograf. Ach, tahy ruky! tahy ruky!

O Po

jak to málo srdci jest

.

.

zvi

.

stopa tak jde v- klest, však mizí v mechu, houštin shluky. A jako zmizela v les, tak srdce neznám dál je ples bolesti i dravé muky jen stopy zbyly tahy ruky.

zv

i

—

.

.

.

erven.

nm

To

jest vtleno, silné mládí v zmizely vše máje rozpaky, jsou smysly zralé k všeho pijímání; již

zvuk, barva, záe, stín zázraky, ptaích hnizd a nocí usmívání,

ples

vše nejsladší

mu

padlo za

vno:

po prvních polibcích jdou první objímání.

!

170

S bohem

V

loueni každém života kus

se utrhne jak ledna kra,

a roste výitka a hnus, jak celý život mrzká hra.

Neb s

sotva nabys, musíš již tím louit se, co zval jsi svým,

v

tom

»s

bohem « spadne

celá

na plec tvou tlakem olbímým.

Neb tak jsme lidé, vteiny jen jedné plaché jepice, jež letí z jara ve stíny a tchto bývá nejvíce. Dnes

vidíš

ze

a starý plot,

vidt nebudeš, neb v drsném boji o život

jež zítra

dál musíš

Dnes

jít

vidíš starý, nízký

kde matka

dm,

v zátiší, tu íši rtm

žije

a musíš dál, ti

a dále jdeš.

urvat sudba pospíší.

liž

Zíš mladé štstí dcery své na jediný a krátký mžik a

v

louení zas duši rve tom zrovna, co jsi šeptl:

dík!

Snad vše se spádat musí tak a ne jak chce tvá vidina, v sled budeš sám jak sirý vrak Vím,

—

to je técha laciná,

Ze jiným se

to

dje

též,

nebudu ni o krok dál, vždy pohebního zvonu spž v tvj každý zazní ideál. tím

Le cítím s každým »S a dáno matce, dítti, se ostrý trn

a vždy kus

v žití

mou

Bohem bu!

vrývá

odletí.

hru

Zdraví.

Te jasn o které

hoch

Ve

vidím, že ta radost celá, snilo, v které hýil

dít

jarý, až

mu

v

píse pekypla,

kosmu paian divé víil, masku nejkrásnjší brala kterou skutky písný život smíil. které

jež lásky

a

A

velká byla v skutku nebo malá,

že v jádru, které

poznává, když

Ta

mu

pozd mudrc

pravý

jádro mladost vzala.

celá radost byla

—

naše zdraví.

Odjezd iy

—

odjíždíš

Pro pi Až

Než

Ty

A že

—

?

hvzd

jak ten blázen, který

ml šel

?

hory dol když mu kynul svah, píštím kopcem již jej schvátil strach.

odjíždíš

Mn

chvat.

nadj do kopce když

lepší

s

t

zas v svitu sladších

Zda nejsem

ped

v dál unáší

budu myslit na odjezd.

plají,

vždy

dcery.

odjezdu myslím na návrat

vrátíš se

než

mé

—

však v

budeš

dobe

pry tak,

Ze ráda máš

domov spcháš

bych tvj

stále jako

a já

í-i

slyšel

zas.

hlas.

pomyslím,

že za cílem jdeš svým. jej

jak já

Ne na tvj odjezd

—

svj

mám

rád.

—

myslím na návrat.

:

.

Jarní chvíle.

Pro

dojímají v klidném usmání

víc nežli léta

Pro

bouné

jásání

svží pupen, travka

kvt koiky

a

útlá,

mladá,

petrklí ada

na suché mezi více srdci poví než sytý paian léta vždycky nový Tak dívka poví víc než zralá žena, než krása nahá, krása zahalená. "r

Co

teprv

Již

chápu

má

se otevít, je

vás, jen

pojte

nové

blíž,

.

.

ó snové!

Vzdáleným. K- vám, kdož jste jednou promluvili k mému a které nepíznivý Osud zahnal v dálku, víc než si myslíte obracím sen i tuchu a nejvíc

s

vlastní

duchu

sudbou zlou když svádím válku.

mím,

Vy nevíte, jak asto v snní dálku jak v posled velká s nejmenší mi v jednu že k líné hmot spoután jsem, jak tžko

splývá,

vím

a že snad

Tu

pouze proto

jatá

duše zpívá.

tajné pání, kéž byste jen blíže byli,

se dvakrát

cítí,

prostoru

taj

duši leká,

duch kídla rozpjav zmí bleskem mnohou vzpomínka valy nepamti valem stéká.

chvíli,

Však marno, marno všecko. Nejste prost tady, svou mdlobu cítí duch a v té tu pravdu pozná, kdo vzdálenost jho cítí její vlády:

mí

že nejmenší jak nejvtší je stejn hrozná.

Notturno. Vichr hvízdá, déš se

Znám

hje.

ty zimní melodie,

v odvet srdce

teskn

bije,

ani psa bys nev-yhnal.

Vesmír starou jež

ve

v

bolest

kosmu

cítí,

vlnobití,

ze všad na tebe se ítí,

kdes

jí

Ped

živly

neekal.

ani

a

dobe chránn, neporann, chvím se, není cit mj zhránn v pevný démant posavad; upomínky adou stinnou útokem

z z

jich

portrét mi starých kynou, šiku milých knih se inou,

dorážejí odevšad.

Rzné

na tvá kladou masky

pátelství a mrtvé lásky, zoufalé o život sázky, šílený to chvat a shon, po okapu déš jen stéká Výitek tak valná eka dme se, duch co nazpt tká, plnoní když bije zvon. .

.

.

177

A

—

si bije, v prázdno vyzní! Více marnou slávy žízní, lidským hnvem, lidskou pízní nedá pohnouti se ducli; a má hru jest jak noc chmurná, v níž ve vichr smeka spurná zoufalého do notturna, jemuž naslouchá jen Bh!

Tiché kroky.

178

Co Co

život dává.

život dává,

tak málo jest,

prodajná sláva, tíš spadlých hvzd!

Ptka vždy

pojm

stejná

a slov,

kolébka chvjná,

pevný jen

rov.

Nahoklá íše, než v konci kvas, na zprahlé líše prázdný jen klas.

Kvt

kalich

oteve mrtvý

svží

nm, již

leží

ráno brouk v

Ve ti

snách jen hrává

hudba

To

nm.

sfér:

život dává,

takto

jej

ber!

179

Modlitba k Bohu Kde

starý,

cypišový

víc torso, nežli socha

háj

»

Mlení «.

tml, tam

se

bh

nl

na zvtralém podstavci v stínu skal, od ve vlhkém zde kout stál. Jun štíhlý byl, skrá májem vnena, však ústa trojí svorou zamena, a mezi zámky ješt prst svj kla

vk

.

.

Sem zídka

pastý

zbloudil

z

sem pouze cestu našli milující, když mli si cos íci pi msíci, neb mrtvým bylo pevné vili co uchu boha v tužbách svili. On výslech' vše, sen, dumu, váše, vše pochopi! a nemoh' vyzradit.

—

—

—

Tak strážcem, dvrníkem

tch

nejvyšších, jež tak stal se

nmým

jež jako blaho

Jen

úsmv

.

blízkých lad,

stal

cit,

se štstí,

mže lovk

snésti,

zpovdníkem bd,

nevypoví

ret.

peletl mu tahy, okem plným rosné vláhy

lehký

když dívka s v stín na podstavec kladla jemu kvt. Já jednu znal, ta ruce k vzpjala a v tiši noní v sluch mu zašeptala: »Mám velké štstí skryté v hloubi duše,

nmu

to jásá

tam

—

já

usmívám

se v tuše la*

budoucích

A

... spí tiše tam! o jak ty, bože, sám! svitne den, v stín se uklání, vím, v tob má jen ono trvání; je klenotem mým zrovna jako tvým, miláek o ví, já o vím,

Chci

A

slastí

nm

mlet

a

nm

nm

to staí,

vný! Vi,

—

je

vné

Sladce Dík, bože, za to!« a usmála se jako pod polibky a zavzdychla:

pak

.

.

.

pimkla zrak

mým!«

»Jen tak jest štstí

Pak sochu boha ovnila šípky len usmíval se hájem setmlým

.

.

.

181

Sny.

t

Zdsily hrozní snové, sladká duše, co jest sen ? Sny zas mohou pijít nové, otravovat tob den ? Jsou prý okna do budoucna všem, a Ihou pece, modlitba tvé duše vroucná nemž' splacena být zlem.

nev

Jsou prý echa minulosti jim ješt mí. O, pak kroky spíš jsou zpitých hostí, bouících tvé duše sí.

v

.

.

.

se všecko pes den nezdá shonu žití, vzruch a vzlet ve snu zaplane jak hvzda noci tmou a tryská v kvt.

Co v

Bledé tuch a v

t

kvítí v

paenisku a dum,

záchvv

se zítí v rychlém trysku,

jak se vzneslo

— nev

snm!

182

Jedno vroucí políbení, nad vše živá skutenost poví

lip

Láska

ti,

jest,

co

jest,

mj

na

není

.

.

té dost!

183

Podzimní ekloga. Tak

sami dva! tak sami

kol holé

mou

udupané

ruku

d\'a!

lány,

tiše tiskla tvá.

Kraj prázdný na vše strany, strništ v právo, v levo též, kdes v' dálce v páe msta vž, cos jako parík na obzoru, v té pláni, kde stoh dlá horu.

Za stohem nízký panský dvr, chlév výdech sytý,

já cítil

kol hrabal zpelichaný kur; pes nízké staveb štíty

divn

tak

se

tulí

Tam

strom sms, nám zdá se les, skromném stínu

láká

pár kaštan pod nimi v lavic

usedli jsme;

do duší

nám vpadla jemná hudba pod jabloní a pod hruší již jese v nitra dýchá. O, pouze jese zpv ten to hudba sladká, líbezná,

pl

spolu

pár a stol.

tichá,

zná,

smíru v ní, pl resignace a do duší se vlévá sladce.

184

Z tch rzných kolem aromát, z všeho vadnoucího listí

zde

cos volá sladce usnout, spát! však díve spolu ísti tu parnou léta kroniku, kde rží žeh, zpv slavík, kde fontánu trysk, paží ovál o lásce tolik vypravoval.

Nám

vypravuje znova

neb píse ta Já v oko tvé a

neml

jest

dál,

vn

nová.

se zadíval

zase slova.

V

poledním slunci vonl stoh, na silnici kdes hvízdal hoch, banální jeho hvizdot ruší hudbu našich duší.

tu tichou

Tak rovnž drsná skutenost se v

naše sny a

dumy

vtírá.

Bud píse moje vzdušný most, jímž v duše vchází víra, jest, že to, co v srdcích výš tíhne v oblast záných hvzd, se zmásti prosou žití nedá, le stále výš svou peru zvedá.

vné

Tu hokou vni jesen jsme oba zamknuli v svá nitra; nám bylo ticho, blažen, mžik ovlá vše! Co dnes a zítra.!" Mou ruku pevné tiskla tvá. Tak sami dva, tak sami dva jsme z eklogy té v koutek ztmlý

—

se vlastních duší zahledli.

185

Soumrak. Oko

dne se zvolna uzavírá, stín asy tžce dopadají, ruch a hlomoz, vzdech hudba zmírá, i

staré

upomínky v

Stín asy tžce o rakev tak

slzách

tají.

dopadají,

erné hroudy

staré

upomínky v

duše

kvílí

dumnou

slzách

bijí,

tají,

melodií.

—

O

rakev tak erné hroudy bijí do oken tak netopýi tlukou,

duše

kvílí

dumnou

melodií,

tesknou, bolestnou a smutrozvukou.

Do oken

jak netopýi tlukou, myšlenky do bdících tepou skrání smutnozvukou Tesknou, bolestnou bývá každá píse umírání. .

.

.

i

Myšlenky tak do mých tlukou skrání síla, opora víra ? Smutná vždy je píse umírání Oko dne se zvolna uzavírá.

Kde má

i

.

.

.

.

.

186

Kvítí jesen.

To bude

již jen chudé podává je listopad, co bude ješt oku zíti,

kvítí,

jak z

tch pošlapaných

ze zahrad.

Pár macešek se slzou v oku,

pihoklé routy pár

svlac

lupínek,

staré

se pnoucích s

vrb

moem

k boku

vzpomínek.

Víc jese nedá. Kde dív léta že hýila, tam ledový dech zavládne a všecko smetá a na vše hrobem odpoví.

Kvt

chudý ošlapaných mezí

pln resignace, bez pýchy, mroucímu schýlen ku vítzi,

už schýlí sám své kalichy.

Však smutný vítz brvou nehne, ni

reflex svtla nechytí,

až první

na ústa

snžná závj

mu

i

na

kvítí.

lehne

!

187

Hbitov.

—

Smutných sade! Zvadlá tráva na pahrbcích nízkých kolem, jakby zvolna žloutla bolem pro ten život, jenž tam v hloubi pomalu Cítíš

Však

—

se rozpadává.

sám, jak z

té

as

kolem

—

vše nií, žluté trávy

Ironie! nový, smavý, jarem se zas život snoubí, v dlani samé Smrti klíí.

Tak jsme v posled vdnou všichni neznámému duchu;

látkou

v klidu snní, v boue ruchu v Smrti se život roubí. Zkoj se moudrostí tou sladkou

pe

—

Jak se to všecko XI

lo.

stalo.

1903.

Kdo to Jak se to všecko stalo ? Ni vlastní srdce tluk to nepoví. Tak

stalo se to jako

a skoro dnes to

Tak

snící

s

?

namátkou mi pohádkou.

doma zpvný

malá, milá,

pak dívka

již

ví

pták,

touhou do oblak,

A

zítra pln v ženu rozkvetlá, by pes noc lásky zela do svtla.

Te

odchází jen povídá: V .

,

hrs kvt v tom celý život .

kolej jest.

cest

Jaro. Alalý staík vyhublý a lysý na housle hrál ulic na rozcestí, vedle nho malé dít stálo s plavým vlasem jako len a s okem pomnnkovým, v kterém celé nebe. Staík hrál a vybíralo dít.

zel jsem: Pišlo jaro, pišlo k nám zas po té dlouhé zim, ne v tom starci, ne v tch jeho skipkách, ne v té skipek smutné melodií, však v tom dcku s dlouhým plavým vlasem jako len a s pomnnkovým okem. Sel jsem kolem,

Pichází

vždy pijít musí, hlasatelem volí misto petrklí, fial, vážek, místo skivánk a bílých, jen to prosté dít sumáovo. Ale marno, se, jak chce kuklí, já je poznal, je tu, je tu jaro! zas, jak

letos však

si

áp

a

19U

V Zimy

teprv zrak

jitra šer

a na

zim.

mj

všim' se,

když v jizbu vnik'

posnžené ímse

vrabat

rozléhal se kik.

ek' jsem, úsmch v skok, vida tíse jich tito nevdníci o Ejhle,

líci,

i

mn

nevdli

celý rok.

Dobrý jsem jim teprv

z

nouze,

do snhu když drobných hvzd nasypu jim, zaež pouze ráil jich let sem se snést. ku pamti ruky rád, drobné ptaí zmti

Uiním

to

jedné bílé

která sypávala tisíckrát.

Raiž

jim to k duhu

jíti,

dvojnásob jim nasýpám, by lepší pták ml býti, než to bývá lovk sám?

o

191

Plnoc. Tichým krokem plnoc kráí

plmsícem v kadei, dlouhý stín lem se vláí s

za ní v ulic zášeí.

Mj

krok proti ní se šine, tak jest duchový, do dálky hlasn plyne, ozvna mu odpoví.

její

mj

mystický a tichý vrývá v duše stopu svou, patí v sny a hledí v híchy, v práci tvoivou. v klid

Její

i

V

tiché

kroky noci pojí

drsn krok mých se v kontrastu té chze zím, co hmota

je,

ruch, dvojí

co duch.

I

198

Cos vzduchem Cos vzduchem

chví se

Jen to uhádnout,

.

.

chví se.

jak vyproštní by to ze všech pout, jak básníkova první šastná oda,

jak ve

všem souzvuk, lahoda

Cos vzduchem chví to cítím

— jsou

se

.

.

a shoda.

V

.

to lidstva

—

nitru hluboce vánoce? krb mj dýchá

Jak rád bych uvil to a venku meluzina tiše vzdychá.

ó, zím jich sled, Jdou nocí andlé tam hvzdy spád k chaloupce v snhu sle, jednomu dcku smutno na kolébce .

.

.

.

Jak svítí

msíc hedvábn

.

.

a hebce!

Cos vzduchem chví se ... V okn tkadlec mráz své divy jižních kraj stkává zas, zím v palem vjíe, a v kapra jíní, zím v krb a hlavou snové táhnou líní. je. V mou mladost plály kdys vlys! architrav Ó, hrdých dnes chatrné zlomky ó, pyšné sloupy

Znám všecky

dóm

ó,

zámky vtrné!

— —

.

.

i

.

Dnes

z

karet

domky!

.

.

.

193

A pece, pece nco zbylo tu, co svdectvím jest lásky k životu, co vzduchem chví se, dál se bude chvéti Rty modlitbou se tesou po pamti.

Tiché krok\-

194

Spodní proudy. Pokud pjí

v

houštin

a

mechu,

jist každý naslouchá jim rád, žití hlásají ti v sterém echu, jde z nich hudba, ukoj, sdílný chlad; zanou-li však v divé vášni hmíti, až kol otásá se, duní zem, dsem srdce mohou naplniti

démonickým každým úderem. v tve hrudi. Jako v zemi tak jsou pokad pomalu Znáš je dobe se jich tepna k písni lásky budí, trysk jich hárá v svtla opálu, Ale v náhlém hmní, jak jsou snivé! když se vzepou, zavou sopené, i

—

—

srdce zžhnou, až v smrti utišení zkrotí jeho vášn zbytené.

Co v tvém srdci, dímá v duši davu, srdce jednoho jest srdcem všech; osudem co odsouzeno k tmavu, touží k svtlu, by v aeonech! Jednou v posled otese to všemi, k hvzdám tryskne v jek a soptní, nad puklou tak povznesli se zemí i

gigantov

vky

pohbení!

195

V Co

neklidné noci.

to bylo jen v té noci

Zbuzen,

?

báze

svou nijak nemohl jsem zmoci, stržen

sudbou

zlou.

Od

hodiny ku hodin údery poítal jsem kolem píšery.

hodin

—

rostly v

Zel jsem vstíc cítil

—

byly tu

jim .

.

stín

klidným okem,

.

nad vidin svých proudným tokem, plný soucitu.

K

všemu kol

a

nejmí k sob,

svojim fantomm v tvá jsem zel, jak mrtvý v hledí v tvá svým snm.

hrob

Cizí msto kolem bylo, na všech stechách sníh,

v

przranou mhu

jak bys

v

vše se

slilo,

okna dych'. 13*

196

Msíc skrze

šilhal

roztepený

mraen

šik,

v zákampích has' bez

vtru lkavý

A

já jako

nemohl

ozvny

vzlyk.

v snní

ležel,

se hnout,

ds mi tlem bžel, zel v každý kout.

cítil,

já

Vidl

tisíc

zjev

rsti,

mizet v ráz v bezdnou tmu, kam všecko a mnou zachvl mráz. tisíc

ústí.

Já snít nechtl, já chtl spáti

nejtvrdším z všech snem, aby se mi mohlo zdáti: vskutku mrtev jsem!

Všecko marné, co jsem sporem tímto zlým,

zkusil

bez hnutí jsem bdíti musil, pate v stín a dým.

V tch

jsem cosi rozeznával, fosforný jak tpyt, oí dvou a cítil nával krve v srdce hmít.

Tlamu, oi sfingy hrdé, bujný prs a spár, zlobu v zraku, srdce tvrdé, cit suchopár.

197

Ležela tam vedle prahu jako píšera, ssála z

vbita

duše všecku vláhu,

do

šera.

Zdálo se mi, že jsem pišel z dálky bez mezí, však té potvory jsem slyšel

inet etzy.

Vítzství.

Na

loži

se

stedovký

asketa

v pokoení, údy jeho nahé oplétá noci až v svit denní, ostn plný svírá zhublé boky, rýhami je zdraná tvá, tráví dlouhé, tžké svoje roky

svíjí

trn

od pás slz

tak

ten

bdný

samotá.

Na kožich pardalích, kam rží sta dla lásky rozházela, kam rozkoš denn pohár uchystá pro plná, svží tla, se

svíjí

hetera jak luna smavá,

zuí v adrech divý boj, zas milence nadarmo oekává

jí

.

.

.

Jen blud a nepokoj!

V

lenošce

dd

starý

uenec

nad foliantem sklání ve zápasu o problém shrblou

plec,

skrá vráskou

zrytou v dlani. kídel svých šum nad hlavou smrt jde k po špikách,

as i

nmu

a pravda víc se halí v závoj a uniká

mu

v tmách.

dumy

mu

ztlumí

z tch tí tu každý tžkým zápasem po vítzství se spíná, ten s hmotou, láskou ta, ten s vhlasem se v boji chví jak ttina.

Le

kdyby vítzství chtl zkoumat cenu, opoždný, marný žal, hádanku sfingy své by neluštnu znát

rád pro vždy zanechal.

Tak po zápasech krutých

vnec olivový se dotk' mu skrání, když pl mu paian

athleta

když

k poct poeta nový, byl nejšastnjší, na vrcholu slávy se octnul teprv druhý den, když v loži svém jásajícími davy byl mrtev nalezen.

Dtství.

—

Vsta a vem Obraznosti! sedmimílové si boty! Dtství táhne mojím snem, skoíme si podle noty. Rychle v kruhy jiných kol

hmí

sfér,

fraška báje stinná,

boty jsou však plny dr, babka obraznost je líná.

Darmo kiím: Babo, hopl Víš, to byla zlatá doba.

S vtrem v ráz

te

šlo

v

to

pes píkop,

píkopu jsme

oba.

vdt, kde jest kraj, kde by spravili mi boty, v novou pout v ten mládí ráj, zahrál bych si podle noty! Bože,

Devt píke

vysokánských hor se mi staví v cestu, devt drak chrh' mor, když si jedu pro nevstu. Devaterá kolmá ze od toho mne sadu dh', volám kdo dá odpov? Zámky všecky zrezavly.

—

Varovný zní z vnitra hlas: Pouze jednou sem se vchází! (Vrátný cerber je tu as, slyším ho a »

již

mne

mrazí.)

Poesie, nevsta,

není ženou v celé

he

žití,

se nic neztrestá,

než chtít

vn

s

rtu

jí

píti.

jednou hrad svj otvírá v nze, vášni, snech a touze,

potom

se jen usmívá,

bolestn a

h,

Proto

na pochod

mj

vari,

jak dlouze!

chlape, s tou svou sedmimílových pár bot nepomže, nepotší!*

—

se,

pleší,

Busi! Jednou byl jsem tam, vidl mládí všecky divy, obraznost ert vezmi sám, byl to prázdný mumraj lživý!

202

Sedmimílových bot pár na heb vším s resignací Rzná mlha zašlých jar se tak

tžce

z

lebky

.

.

ztrácí.

203

V V

lese.

hloubi lesa

mech

se chvje,

jakby tížen tajemstvím, ptáe ani nezapje, cosi jako beznadje vznáší se tu nade vším.

V na

hloubi srdce jako v lese

dn

leží

sn

tžký

stín,

když cosi hne se a když písní se to vznese smutnílek to, nebo blín. v tíšti

—

204

dm

Nápisy na

na

vsi.

(V. Š.)

Po msta

vav

—

pírody jen ruch

.

.

.

Chlad vyci horká skrá, klid zmdlená bedra! z práce své zde pozná ilý duch, jak byla námahou, že oddechem jest štdrá.

A

Dm V

tento Práce

nm

Nám

Láskou vystavly. kvt.

s

dtem puí Vesny nemže dát život celý

našim

více

mj

než vdomí: Má hrouda je O kéž by zase naše dti zely jak dneska

my zde

v

svoji

svt!

Vesnu zpt!

Dýchej, nivo! Hvozde, šum! Otevi svou náru, matko!

Vzpomínkám

a

sladkým

snm

srdce v ústret zabuš sladko! Bu, co zazní z oken mých, pátel hovor, dtí smích!

205

Cestou.

V

luzné ráje smavé Žehrazady mne oi obraznosti v let!

nes'

Sanmi hmím, tpytný vtru

svist,

sníh kol všady,

by na hromady až pechází mi hled.

démanty jak

svál

Jenom teba pivít oi

trochu,

bájné háje ty si vykouzlit z >Tisíce a jedné noci«, hochu, v rodná kiaje jednotvárnou plochu které stkáti dove luny tpyt.

Stromy kišály jsou ovšené, tisíc

bájných svtel hraje v nich,

chumá

perel vítr v zrak

ti

žene,

kol to fií, práší se a klene v oblouky

duh

—

všecko

s

vtrem

sníh.

Jakás bájná hora se tu zvedá, na vrcholu démantový hrad,

—

neposeda svtélek sto skáe msíc z mraen škrabošky se zvedá, v žeh by vzplál a dál se mlhou kra.

erný

netvor proti

mn

tu funí,

jist báje píšerný to drak, chrlí plameny, zem kolem duní, k hradu, v poli opál jenž trní, žene se, by zhlt jej. Ne, to vlak.

—

Vzdušný hrad jsou hut jako hora

z

v

chatrí pár níže v sníh se

snhem projePs

poletují

—

erní

u chatky

S

vncem

z

oken drsné

ženský pláe hlas

domek

práci,

ztrácí,

ptáci

jsi

.

.

.

poslední.

chvoje v topolech se kreje, láni, pustý kik,

Fantastická v

noní

plochých poli ní,

z

sn

a

mužský

kleje

.

.

.

mých epopeje

karet shroutila se v mžik.

207

Žebrák.

Mn

z

Bastien

hlavy nejde onen starý žebrák, Lepage jak jej namaloval:

do mošny

kousek chleba strká pimhuuje oi, tvá poouchlá, jež praví: pro den dnešní svojí

a z vrat se šourá,

a

mám

již svj krajíc, zítra si pijde, co pijít chce, potopa, konec svta.

On má svj

krajíc

—

není více žebrák,

snad dostal jej, dost možné, že jej ukrad', však má jej, a to v posled rozhoduje, jej strká v mošnu, a to triumf jeho, jest král v svých oích, ba jest ješt více, neb má svj krajíc pro dnešek, a bašta, pijde potopa konec svta, on má svj krajíc, není více žebrák!

a

O

i

všichni lepší jsme, než tento žebrák

Po

vichici.

Jak vichr bouil celou noc dnes, jakoby z celého svta sem snes' na kídlech svých bolest a bídu;

úpní, stkáni a vzdech, mráz mi šel po zádech, nemohl najíti klidu.

to bylo

až úzkosti já

Trpících, mroucích v tom svíjel se,

náek

Erebu

básni,

emu

v té hrozné

le sám když

a žal

jsem naslouchal,

v taj ten vnikl jsem hloub, pot na ele a zrak obrácen v sloup, jen vlastní. já v bolu tom cítil

—

Sloky.

Co kdy

v písni tvé se

pln

i

to,

cize

—

podle doby

Hlavní vždycky klasobraní po

lovk

s

co zbude;

—

trpl vždy a všude.

nech

kamením

Tiché kroky.

je,

všem chudé

Jen když básník snese,

chvlo, znlo, znlo, melo.

stih'

to jednou,

se v chvíli

na

bednou

ruce zvednou

.

.

14

Staré kivdy. leží srdce na dn, prstem na rtech tiše kolem spj, probudí se záhy dost a snadn, bledá za nimi jde beznadj.

Staré kivdy s

Staré

kivdy rok,

leží

zašlých

pod popelem doutnají,

tiše

kout ztmiém,

žár tu zaplá v srdce

stará lítost vzlykne potají.

kivdy zažranou jsou rezí na života svžích lupenech, ve skvrnách smrt vzí, ty se lesknou Staré

—

schvátí svžest, vláhu,

vn

dech.

Staré kivdy laviny jsou spící dobe hlídej v srdce stržích sval tam hory lásky vítzící,

—

jdi

kol tiše, spících

Co

jsi

trpl,

ím

hru,

neprobu!

trpli

jiní,

hmyz, na kadeích jíxií, starých vin kde dímá Nemesis!

v nich se

nesmíí

tají

jich

v jantaru jak

Není srdce, kde ty Erynie neíhají Smrt jen dá jim klid, smír svým nehtem v jejich vrásky vryje a s ním jas a velkost Eumenid. .

.

.

14*

Vzdech. Ach, moci jednou pochovat vše v srdci, jak mrtvi jsou, by nemohlo to více vstát, se nehlásit k

nám tmou!

Když mrtvý spuštn v hrobu khn a kámen vložen na, nezvedne se v noci stín, t, plachou la.

víc

by

štval

O o o

myšlenka tu horší

jest,

výtky hrot, uražená láska, est v zlém boji o život. lítost,

To

mrtví jsou,

již

vstávají

a tlukou na rakev,

ve vzduchu hnáty mávají, jich slyšíš

do

sn

ev.

A

nelze nový proti nim snad život zaíti,

jsou

práv samy

žitím tvým,

zde zbývá: umíti!

Fialce v listopadu. (Panu E. V.)

Opoždná

na záhonu

fialovým okem zíš, na vše v úpadku a skonu, sotva víš, vypita že jest až ke dnu, dív než rukou mdlou ji zvednu,

mého

žití

íš.

Utrh' jsem t, však v

tom

cítil,

dávno již mi nepatíš, za ruku bych druha chytil, kýv'

jeho

on

ví,

u

mu

jest,

blíž;

tob

co v

vnadí,

co jest láska, mládí

mne pozd

—

již.

Tak té vracím, kvte zimní, v lásky, mládí vra se íš, na sladších

si

adrech zdímni,

která výš zvedají se v blahu jemu; sen, jejž vdech' jsem kvtu tvému,

radj zapomniž!

211

Veer. »Pro

do verejška s okem truchlivým vždy? To vera bylo tvým.

—

se vracíš

Dnes

víš to

—

a pustils radost

— že

vera

—

jsi

zbyl

»,Však mohl jsem to

bude mým,

nevdl

to ti

pouze

vera

žel.«

vdt

jen,

jak dnes to vím, mžik ten'«

—

>V tom práv spor. Však o dnešku co sníš. tvým není snad již v tom, co o

nm

Tak

vidíš, jak jsi sporných náhod že všecko osud jest a málo chtí.

— jeden — ob

Dnes, vera, z'ítra si hraje s tebou

jsi

mí,

sebeklam vždy sám.«

víš,

Nový lovk. v bolestech

se

lovk

rodí,

umírá též v bolestech, mezi tmi radost chodí po špikách a jako v snech.

O

tom neví ani sama, tžce koupena, v jaké chmurné lidské drama

jak je

oasou

jest

vklínna.

Matka trpí pi porodu, samé smrti hledí v tvá, otec trpí v potu brodu, nad svou prací samotá.

Zda ten první všecky trudy

úsmv dcka

zaplatí.^

A pec

lidská moudrost všecka roste na té souvrati.

pejde v cit okamžit nevšimnut Znikne,

jeden z

úsmv,

tisíc,

však co

kdo jím

jest

roji

stojí,

hnut

:

Znikne, pejde, než vzp!á nový, cesta

mnohdy

asto

víc,

slál

on

—

daleká,

než lze íc slovy, život

lovka.

217

Hymna

atlíeisty.

Já nevim nic a proto nevéím.

A

pece,

jdu-li

hvozdu zašeím

a vidím v dál táhnoucí oblaky a ptactva shon a vše ty zázraky, kterými vždy nás vnadí píroda.

když

cítím, není bajkou svoboda, sen o ní aspo pejí lovku, by v nedohledném chvl daleku, a patím v obilí, ves, na kee

s

sám sám

vlastní ustupuji

cítím kdes tu

neve,

Ducha pítomnost,

vždy í-ám jsem pouze host na velké plášt jeho obrub, a v blaho vede mne i k záhub, pro mne bez jména. já cítím jej

jenž strpí vše,

—a

Blankytem tryskla hvzda plamenná a znikla v hloubce nebes hvzdnatých,

zím

na sever a východ, západ, jih Zda jest v té smsi hvzd.Zní z všeho odpov: On všady jest! a táži se:

Tu

mn

se zdá, že jest

i

v nitru

Snad proto svtu atheistou jsem.

mém.

218

Pijel!

Ku

Eloi »pij!« Satan pravil, Faust ku Maikétce ekl též, Don Juan nech již vším se znavil, všem opakoval tuto lež.

—

»Pij!« V tom je vrchol vyplnní; zvon vášn když svou rozchví spž, ba na dn nejtajnjších snní ty tentýž zvuk »Pij!« nalezneš.

Zapomnní. Jako eka, jako v

dumy mé

moe

asto pní smrt zapomnní, se

silné jak jako hrobní desky tíž; lidskou radost, lidské hoe, tuchy, zápasy a chtní, síly vzmach a povzlet výš, zbití

tmou, jež nezná zoe.

Velcí byli,

silní

byli,

my

zrovna v mládí kvtu, Ikarskému vzdáni letu padli v moe toho plen; kdo ví dnes, že jednou žili ? Velikých pravd jednu vtu, jediný svých duší sen netkli a tmy je skryly. jak

—

Sitec, dláto, rydlo, pero,

m.ee švih a kepkost paží, skutk ady, kdo je sváží, kde jest v mramor vryta zvst? Padli v trouche, stín a šero,

darmo hrob

jejich stráží

byla povst, sláva, est, nových vln je spolklo stero.

Svtélek pár na

té hlati

moment

na pár

se kmitá,

bludikami sem tam

lítá,

aby klesla brzy v hloub; na chvíli se mnohé ztratí, aby norce paže hbitá v tmy se noíc, svtla v sloup výš je vznesla ve závrati. Sluncí pár se v dálce leskne,

toužn náš k nim zrak v nich je nadj,

síla,

se vzpírá,

víra

pokolení budoucích; co vše meteory bleskne, zachví se a brzy zmírá, zas vln šklebný slyšíš smích v duch dlouhé noci teskn. Miliony s resignací v toho tmy se hrouží, nezastesknou, nezatouží jeden paprsk slávy pít; blabu vznikla, blabu vrací se v to moe, mrou krouží

moe

blázn

pár, již

vn

žít

chtjí myšlenkou a prací.

Co je lepší ? Kdo to poví Dále slepý osud kráí,

?

on ví, k vnosti kdo staí, nesmrtný to neví sám. Kdo moh' íci Homérovi,

hoký

chléb jenž jídal v plái,

smát mž' tmto tmám jeho laur vždy vky nový ? že se

Zmije. Znáš onu skálu. Julie, Romea jsme druhdy hrobem žertovn ped mýtí stojí, erné sosny za ní se zvedají starých les.

zvali

ji;

dum

Tam jednou vystoup' v jsem tísnivé, jen v smutku svého pohížen hlubinu a bez úasti k všemu, tup patil jsem do dálky Lesy, lesy .

.

,

Se vlnou jednou táhly až k obzoru: erní tmly se pod nohou,

tu syté

dál tmavé, dál jak šedé

modravou arou

až

mrano,

pešly v nebe.

Den parný horkém ve vzduchu kolébal jen lehce štíhlých borovic vrcholky, svým ostrým stíbrem

plály

vzdušn

rýsujíce.

Tu

se

blankytem

bízy

náhle v nebe jako šíp z ttivy

trysk' velký ostíž ze stínu lesního,

oste vzduchem, utkvle jako bod náhle visel.

zakroužil tikrát

Mé oko

ním tkalo pozorn, on koist svou, ji s výše byste pozoruje, aby se bleskem v ráz na ni s ítil.

Mé oi i

a

za

hádal: jistou vidí

já

prostor bezmezný hltaly

ptáka, dravce, malý

iievdl jsem

ani

zmije že sluní se u

bod

visící,

pi tom, mých nohou.

Snad na ti kroky bleskla svým krunýem jazykem dvojklaným si hrála, na mne stejn zela,

se lesknouc v slunci,

jako

já

díval se

na ostíže.

Pták íhal s výše zrovna jak v hlubin nemaje tušení had íhal z duli Hrozná chvíle! já v stedu stál jsem

—

.

ostíží lup

ím

.

.

byl, já byl

hadu.

Za ptákem, který ve vzduchu bez hnutí teka visel, opilý sluncem zrak se stáel ... v tom syk ostrý, krátký obiáti! pozornost moji dol:

jak

A

já

si

hrajíc

pevn

falešnou

modí

já

Jazykem dvojklaným na mne se dívala, kovové zel pruhy v slunci,

zel

zmiji.

jí

hráti

hbetem.

A

rázem pudem záchrany uchvácen stemhlav nedbaje výšky se skály dol na mýtinu, kámen. deptaje zimnin klest

já vrh' se

i

té

A

v trysku

až za

mnou

dív jsem

nestanul, udýchán,

celá octla se mýtina,

svých jahod nachem lákající nadarmo oi mé polekané.

V

sled,

když jsem stanul, toto jsem k

nedsledný

»Jak

lovk

jest v citech

sob

svých!

Ped

chvílí vystupuje hvozdem, v bolesti tupé již smrt jsem vzýval.

A

jakbjf

sama píroda uhodla

patíc tužbu mou nejhlubší, do cesty poslala mi zmiji mnic, že mám odvahu Kleopatry. v

mé

nitro

Pro neml

j^^em

Života silný pud v chvíli té mocnjší,

jí.^

práv mnohem

byl

on bolest

zdusil v okamihu,

útku

smlé

k

okídlil

paty.

hrav mohlo všecko být skoneno!

Jak

Neml

Dív

než jsem tušil! jen jyeti plaz hloupý, o lup pipravil se,

svdkem

zbablosti.

se mojí stal

Nech! S ela pot jsem setel

si horenv, novou slastí blankytu oceán, les rozvlnné moe, v které sjel s lupem svým práv ostíž.

pil

s

i

Tak

celé kouzlo života kypící ve tvái smrti nejlíp se ocení, tu chápeš:

Život

by

nejvyšší všeho jest v

i

nahý

svt

triumf!

dl:

12 i

Jeptiška. Vstal Kristus z mrtvých! Zbožný zvon to náhle upomínkou zrak se stml; to na vsi Vzki^íšení jest jiná krása! Ped baldachýnem též jsem s dtmi šel; jak vyšoena byla veská chasa,

mn

jak

slavn kotl

hlas

i

pozoun znl!

Jak dtský prozpv: Vstal jest! dojemný v ples zvon zahlaholil tajemný!

Než náves pešli jsme se

prvod

a k

chrámu zpátky shlí

stoil, v zástupu jsem

jeptišku mladou,

tváe výraz

sladký,

byl tichý úsmv, zladn v mír a klid; kryl štíhlé tlo hábit z erné látky, zpod bílé plachetky zrak modrý kmit', hrst zrnka s'

ržencová propouštla,

Vstal této chvíle!*

s

ostatními pla.

vsi zde, kde se tu nevím posavad, vím ale, že se na mne podívala, jak okolo šla u hbitovních vrat,

Co chtla na

já

nevdl

vzala,

a

jak nevýslovná nha pi tom tála jí v oku snivém, že jsem zstal stát, a nevidl, knz dává požehnání, jsem k ní jen zel a na ni! že

upen

hlásá,

v mé

cítil, otevely nové svty zrakem tím, zvony ply, v tom jinak dti mi vše kol jsem vidl vtším, krásnjším; a co ty snivé oi na mne zely, jak zpíjel bych se všeho tajemstvím,

duši, já to

se velké,

i

já

jak

cítil,

že roštu

ji

sám

zornice

má

zhlídla,

mi rostou kídla!

a že

Let tyicet

již prchlo od té doby, však sotva s takou silou cítil jsem; kol stezky životní jen rostou hroby, jak cestou Apijskou jdu tich a nm; as hlodá vše i upomínku drobí. »

unaveným rtem chrámu jda když jsem dnes zašeptal,

Vstal této chvíle,*

kol

pro

V s

jeptišky té obraz v duši vstal

té celé, plné, intensivní

?

síle

detaily vesnického vzkíšení

zas

hledl jsem v

ty

mkké

tahy milé,

v zrak modrý, první jiskru nadšení,

jenž v duši hocha vrhnul oné chvíle, jist toho neml tušení, a jak šel obraz se mnou ulic ruchem, já tiše hovoil s ní jako s duchem:

a

Rci, milá sestro, v jakou asi

t

dále

od tch

as

život

dráhu

sve?

Tys jist stále žila v jiných blahu a v služb té ti uva mládí kvt. Nad skrání chorých, mrtvých, sebevrah se v nemocnicích tas' tvj bledý ret, cos nocí v cizích mukách probdla s tou tváí stárnoucího andla! Tiché kroky.

15

Te

kdybychom

stát

mohli vedle sebe,

jak tenkrát, sestro, u vrat hbitovních,

v tvé duši ješt zel bych samé nebe, ty na mé hlav pouze šedin sníh; mne mnohá lítost i stud mnohý stebe, tak žitím neprošel jsem cist a tich, tak život nedával jsem v cizí službu, ni sen, ni modlitbu, ni vzdech, ni tužbu.

Kde meškáš

nyní? Zdáli zvonek rána k matutin v šerý chrám Spíš pod šeíkem kdesi zakopána a zapomnna propadla jsi tmám? budiž požehnána živa, mrtva za onen pohled vlídný na vsi tam,

t

A

vítá

—

za dnešní chvíli též, ulicí

když v zpvu: >Vstal

temnou kráela jsi se mnou!

jest!«

Pozdrav. Jako jara tucha dotkni se zlehýnka pozdrav mého ducha,

t

tichá

moje vzpomínka!

Prostý z lidu muži, jsi oral dnes nebo rád bych plnou rži na tvj pluh neb stav

a

tkal.

ti

dal.

Dívko, se skivánkem která zpíváš z rána hned, mih' bych se tvým spánkem, zá tam hodil, lásky vznt.

Dít

u chat prahu, vlásky tvé bych pohladil, píští žití dráhu v parní tob ochladil. Starce poloslepý,

podél cesty žebráku, stkáti

tob

lepý

chtl bych v snách svét zázrak. 15*

Všem bych

v pozdrav svoji

duši, srdce skytnul rád

Kdo já

však o to

.

.

stojí

jsem zapomnl se

ptát.

.

Ztracen.

Kdo

je

—

ztracen?

Kdo

se sebe vzdává.

Pokud trochu mžeš vit v sebe, tvým jest úspch, radost, nadj, sláva, peklo

vášn

tvé

i

lásky nebe.

kvt se houpá na hladin, udiven se skláníš nad tou strží bílý, ethencký v olšin stín .... Bílý

.

Ale, jaké

koeny

jej

drží!

.

.

330

Nešastnému Tak proti

píteli.

se zdává, vše se spiklo

tob

v hrozný boj,

zloby jedu stiklo v duše tvojí nepokoj; váše, která léta spala, z lidské

pibrousila drápy své, divoká a neurvalá výitkou tvé srdce rve.

Dvakrát cítíš, jak je tžká dráha tvá z všech lidských duše chtla býti knžka, sotva

—

otrokyní

cest,

jest;

chtl hymny svaté zpívat, síly pud chtl zle se rvát, zatím te se musí dívat pádu svého do tenat. cit

Kdo dív

s

tebou íše prázdnil,

plaše stojí opodál,

sotva ekne: On se zbláznil, a jde za svým chlebem dál; kdo by pomoci chtl, nemá moci k tomu, couvne v ráz, ústa všech jsou v odvet nmá, cítíš,

zdeptaný

jsi

klas.

S lacinou

jít radou k tob, skoro zní, není léku proti zlob, jež jak balvan v cestu ní;

ironií

rozbij

nohy

si

i

hlavU,

v posled hrob tvj bude cíl, vezmeš slední všeho slávu, lovk že jsi trpl, žil.

Na

vesnickém hbitov.

Hbitov a

byl

hemánku

plný

lobeku, máty a routy,

pes hrob zeené

vlny kývaly vlhké mi kouty.

v nejvtším úpalu vedra zde chládek, svžest a zde tím je píroda štdrá,

I

vn;

ím

žití

tak

bolestn stn.

s prašné silnice zašel v ten oddech záhrobní íše a vteinu tady j^em našel,

Já

jež

smírem duchovým dýše

hrob ady,

Já

tkal pes

já

neznámých bratr

se

cítil,

kam

hnul jsem se, ze všech stran všady cíp rubáše kosmu jsem chyli!.

A

smuten jsem pravil: »0 hroby, ddictví naše, pro hledí k vám lovk pln mdloby,

jste jisté

tak nejist, bázliv, plaše

r

233

Jak jinak na vás by hledl, vy zrcadla vnosti kalná, za živa kdyby zde zvdl vše kosmu tajemství valná!

Vy mlíte,

v zeleni svží,

tak plny chládku a klid

boj

má

vný,

Hbitov a

byl

hemánku

Jobeku, máty

mj

vn,

ve vás kdo kdo nad vámi

ten,

leží,

stn!

plný

a routy,

sen táh' pes hrob vlny, sen otroka, jenž tese pouty!

A

jedin

sm.utnílek

tmavý

okrajem kidélek bílým se v letu mojí tknul hlavy a znikl zas kdes' mezi býlím. s

234

S Nech

A

já

chlad

—

smutek dýše z v sled o hrobech zní.

této struny

je sladká, ale

á m.

bych tuze žil a žil bych rád, ader chtl bych, ne však hrob chlad.

Chlad ruky toužím, jež by na skrá jasmínový, snesla tmou.

se, lístek

Tak málo Žel,

ní,

to za

cenu

života!

v ústa hlínu cpe mi Samota.

mou

Parte.

Co

mrtvých

jich již

jest

kol mojí dráhy, cest, ubitých v

pU

uštvaných záhy!

Zdá se mi, zdá se mrtvých jen adou denn že po zemi kroky se kladou! Ulehneš v noci snm do objetí, nevíš, že

erný

za tebou

letí.

mi,

jist

list

Vstáváš a netušíš, list

je v

as

tady,

oteveš, teš a

hrob

zvíš,

že všady!

Rostou až v

mraen

Tu ptáš se man Neekáš odpov, spínáš jen

dlan!

.

.

zed .

Dv

íše.

Zda

bylo to pouhou náhodou sen mí rozmysl kalil r Sám v plnoci pišel jsem v prázdný byt a žízní týrán a roztrž t v íše vína jsem nalil.

i

i

dv

A teprve když bylo nalito, jsem jasn omyl svj vidl; na druha, milenku myslil jsem snad: Však v prvním mžiku jsem v rozpaky a za ten

pehmat

pa

se stydl.

Však nalito bylo již, a dobe tak. Což víme my, když tu žijem, kdo vznáší se kol nás ve vzduchu A v žalu i radosti výbuchu pít bude s námi, když pijem

r

?

Snad nepítomné milenky ret s mým potká se v purpuru vína Snad soudruh, jenž zapomnl vku pl, v též chvíli za moem pohárem hnul a v tom se rozpomíná? r

!

Snad mrtvý dávno

ml a

cítil

již

moment v jemn, kdyby

jasný

té

v

hrob svém chvíli

živ byl,

kterak by v plnoci se veselí jak bychom byli!

mnou

pil,

Ci mohu zde> samotá, vdti, kde kdo mne vzpomnl te práv ? Chce uknout si se mnou? Nuž zdráv bud, neznám t, brate, le k hrudi tvé hru, v. pitisk' bych v pijácké sláv

V zdar všemu v radosti pipil bych, ve vichici cit tak srázné! Ví Bh, já zjedná jen íše jsem pil, kdož by mi bez taje vysvtlil, že v tom stály tu prázdné?

ob

i

Veltrusk}> park. (Po ticeti letech.

Zde

—

bylo to

již

as

jak pustil se

vzpomínám,

v cval

e onch od

dob, co zde jsem sám poprv Í.ocksley-Hall.

Já na prahu stál mladých vše byla tužba, vdk,

park stíny

tml

se,

a tu jsem k

sob

Za ticet

zas

a zas tu los

let

budu

let,

vonl, kve,

ek':

pijdu sem

íst,

jakým skutkem, jakým snem

popsal mi

žití

list.

A stinný park v své pamti jsem Locksley-Hallem zval. Dnes pišel jsem po ticeti zas ve

svj Locksley-Hall.

Jak bylo tu, se obracím, vše staré hledám za?, a úžasem se potácím,

as

oba zmnil nás!

239

Park plný stinné nádhery dlouhými vedry spráh', jak splihly kee veškery, prach! kvt v kalichu

ml

A

dub,

s

s

kterých splývalo

kdys mejlí v kyticích,

brálem svým

až

sms

v

List suchý

v

zpívalo

vtví kypících, tkal trávníkem, hrob on kles',

pedasný

havran mrak

víc

se v

mrano

s

povykem

nepovznes'!

Neb na všecko

tu prstem svým všemohoucí psal, že nepoznal jsem, ni mj rým,

as

náš mládí Locksley-Hall.

U

starých všech jsem stanul kde hoch kdys' verše snil a všady jen ten sžehlý list mi v kroku zašustil!

míst,

Tu

velký pocit lítosti moje srdce vdral, když pustý zel jsem v spráhlosti svj starý Locksley-Hall. se v

A

tu

jak

jsem

obma

a nechal

a

cítil

dvojnásob

zahrál as,

trouche, prázdno, hrob

verš vyznlých

hlas.

«

2:o

A

já

zel celou mladost svou,

zpt mne

jak

pod prachu

lákala,

tíhou dusivou

hoixe plakala!

ta

»Vím, starý brachu, své stáí jaks'

mojím

s

neml

když vod

dobe

sprahnout

ti

vím,

spoj,

—

lakomstvím,

vzali zdroj.

Tvých netykavek odkud svt má svžest, novou brát? a rudbekie v zlatý kvt jak mohou takto vzplát ?

Obrovských vrbic thyrsy jak se mají u vln vznést,

vždy kde zbyl u prašných civí

kvt

—

jak mrtvý zrak

cest!

Kde

pávi táhli ve rose chvost modrý s oí stem, jen jedno pero lesklo se na písku neistém.

domek prázdný zel draky na štítech jak odhozená hraka zel Bažantí a

s

v polední jas

Mars

i

žeh.

pohmoždn zle tup v dál,

na

líci

se díval

že si

rudých list v pílbici letem nachytal.

A jen ta sfinga u vody svj vný snila sen, a nad rulíku jahody tetev vyplašen.

vzlet

Mj

Locksley-Hall! kde

proud

plot

halil

a lijany

kde

svj travou

i

beanu

hráz,

platan

s

táhly vlas!

Zda nejsem jak ten spráhlý hvozd, se duše svojí ptám,

havran, míjí drozd, jenž v slunci dumá sám

jejž míjí

O

parku, tob zdroje vod, vzato mládí mé, zda znovu v svžest, kvt

mn

i

plod

se oba vrátíme

Pod

strání vlaku ostrý hvizd

se táh' jak

srdcem

nž

a úzkost zela z prázdných hnízd,

ds

prochvl

lesní hluš.

O

dnové istých radostí, kdy života strom kvt,

ó parku víc

Tiché kroky.

mj,

ó mladosti,

nepijdu k vám zpt!*

Píse Má

píse

sotva

Ba

o lidské bolesti.

jí

krátká, kratiká,

dcko

hýkám

se

já to

pohýká.

dcko

své,

které se lidská bolest zve. Nevíte, kde se zrodila, ji do svta hodila? kde

má

Prchala z ráje s lovkem, žila s ním v exilu odvkém.

Co chce to dít neklidné? Jen srdce najít p-evlídné, Jež je

.

s ním by bylo napoád, chtlo a mohlo milovat

Zatím

.

je

má píse

trochu

pohýká

krátká, kratiká.

.

243

Krpj

hoe.

Upadne-li kapka hoe v pohár štstí vrchovatý, nelekej se ihned ztráty,

kapkou nezkah'

Vždy jsou nevící v

V

moe.

bozi závistiví, h'dské štstí,

tož ta krijpj

vhodný

se

hoe

jesti

lék a dobrotivý.

rovnováhu harmonicky

jediná snad srovná v tichu,

ím

jsme

nad

výš,

Vlídným

vzlétli

kam je

ve

pepychu

ples vzlétá lidský.

nám kynem

spíše,

že jsme bolu dti kehké, by nám strasti byly lehké, sladší

vzpomínek pak íše.

Po^ pelyku kapce jedné pyšnji zas hru se zvlní, co zrak ješt slza plni, k

objetí se paže

zvedne. 16*

Vždy

to,

co

neztenené

nám

z

dál je

štstí zbývá,

moe

.

.

Proto nech tu kapku hoe, voln splývá! v oceán

a

.

\

Píse.

Vdnost

duše mojí,

holubice bílá, jisté tebe v dnešní noci navštívila

.

tob

Slétla k

.

.

tiše,

podobna jsouc mráku, nesouc plnou žhavou rži ve zobáku!

Rži

vonnou, žhavou, porosenou, svží,

položila

ti

srdce

ji

tam, kde

leží!

Ale uvaž jednu

a

vc

tu

odlétla stále se

petajemnou, k tob, trvá

mnou!

v Kam

pustin.

jsem západ? Jaký je to kraj? doma? Zpátky couvnul a jen pustá v dálku písina se vlnit zaíná.

Jsem

—

to

háj,

Místy ruejemi zryta zem, bez trávy a kvtu kolkolem na mne hledí v ztrnutí, jak

Vna

A pec k

nmém

zívnutí.

— v adrech mých

této pusté zemi zvláštní

že bych

»

Sestro !«

z

se

zaal chvít

cit,

hloubi pozalkal,

»zde jsem a nejdu dál!«

Jarní

píse mrzutého.

Každý spchá do pírody v máje první den, vše jest plno blaha, shody, svét jest zlatý sen.

Nechci zpívat po Carduccim »v mozku mém že výr,« co je svtu, ím se muím

Svt

}

mi nedá mír!

Kdyby aspo

výr tam sedl, bych se s ním, veselej bych na svt hledl v cigarety dým. bavil

Ale tam, kde prázdno zívá, prázdno jen stn, v hrob kde vše odpoívá,

ty

myšlenka,

Kde

tlí

sen;

cit,

jako spráhlé kosti

plány titan

.

.

.

pírody mám, lidí doma zstanu!

dosti

—

I

úhor.

V

moi

celém rozvlnných klas

kdysi v pravé poledne jsem šel, znavený zrak klasných od topas náhle pustý úhor plevele, chrp a divokého jetele, vlích a pesliky zel.

mák

Pustý tento kout byl dissonancí v klas zlato, v blízkost hojných žní; motýl a vel pár v bzuném tanci

marn

zastíti se snažilo

prázdno, v které slunce pražilo; horkým vzduchem jen jich bzukot

Co mne u srdce

Pede mnou

mj

tak náhle bodlo celý život

zní.

r

stál.

Symbol jeho posud neuhodlo

—

plaché srdce te jej vidlo, skoro ped sebou se stydlo, v

úhoru tom celý

ped

ním

plál.

Bože, jiní svážejí již vozy, plné vozy práce dlouhých let, a život úhorem dál hrozí.

mj

Co cit ale

mám

Jen písn, písn zím, nad nímž bzuí rým, chleba za mi nedá svt. tu

plevel,

?

:|

ij

—

Svatá pravda!

Beru

a

žití

los,

Kdo

však

mže

jak nastrojen,

nechá soused svoje zlato, úhor trav a plevele, chrp a divokého jetele si

mn mj

milejší jest

—

dál jdu spokojen.

za to?

VLAST A LIDSTVO.

Frant. Ladislavu RiegTOvi.

Mé

chybrs

písni,

dlouhou

a

poutí

let

za Tvojí stezkou záící kráela, jí v úct vždycky dla se chvla,

zahrnout vavínu svatým listem

Skrá legendární, elo Tvé olbíma, jímž táhly stíny dlouhých všech zápas, lví snahy, orlích smlých vzm_ach, pes které kráela zodpovdnost!

Mé chybs

písni,

a

do

dn

mládí

již

Tvé jméno znlo vítzným pokikem, kdy trhas mocným hromem slova s

blýskavic zážehem v žárném oku

Vše erné mraky kolem se kupící, když stékas hradby, s Pedsudkem Nenávist jež

od

staletí

oproti železné

navršily

eské

lebce.

k pedu smlý, v psti své pochode, Tchán tvj zážeh' na blescích genia

Ses již

v urn trouchni, v tíšti sarkofág, v popelnic stepinách mrtvých

dd,

Jež k žití vedla vznícená na hrobech a národ celý svorn šel za Tebou .

O zem

.

.

byla plna rží,

zrosena nadjí v lepší doby!

A

rostly

beh Tys

O

soptily orkány,

Tob

pod nohou.

mizíval

vždycky s novou Své statný ková.

vzpjal se

osud

T

boue,

sypký vlasti

tenkrát v lidu

asto

kdy

s

s

bouícím

silou^

jásotu

chvním vidla píse má,

krásnou hlavou

šel Jsi

davy

lijavcem trofeí, athlet boží!

Však mlkla v bázni. Nad obzor vstávala nová mrana. Hosana jásavé se pod Tvým oknem promnilo v Ukižuj! Ukižuj! zvykem losu.

již

A

já

Té vidl odcházet

z bojišt.

V

svj halen purpur sedraný vtším bys, neb istým zstal, jak Tvá ruka. Nejkrasší písn bys tenkrát hoden!

Ped Tebou zstal našich sn Kanaan, kam pevnou nohou vykroiTs v mládí Svém, kam pouští ve nás adou rok nezdolný vhlas

A

stíny rostly,

Tvj veer

se

lví

silou.

se piblížil,

na velkém asu pozadí rýsoval se prolil kmeta ideálny, s

tíživým

bemenem

let

i

zásluh.

Vše bylo shodou, úctou

zels dlouhých rok a v jedno velké ústilo

Tak

žití

vídal

z

úsmévem,

moe

Tvé, volná eka.

jsem Té.

má píse vpadá

stl

Tob

všech žal zelený

pvabn

a

kypící ovoce lásky

V žalozpv

umným

národa

rhy trnem svým, vynášejíc

vný

vavín.

256

Riegrova závé. Takto mohl Svatopluk mluvit k synm, takto mohl ped smrtí velký Jií vlastní

krve nedbaje hovoiti,

národ jen v

srdci.

Kdo smí íci: Malá že doba naše po tch slovech djinných desek hodných, po tom skutku nezištné

velikosti,

antické síly?

ádky tmi

hodnými v snžném Páru zlatem rydlo aby je neslo v Akropoli herou nad Vltavou k posile vnuk;

vkm,

ádky tmi, které by zníti mly v ulic vavu do shonu všedních boj, Caput regni omšenou skrá kde vznáší ped vžmi Týna,

Dkaz

podán. Ideál

láska žije k s

otin,

vn žije

žije,

víra,

nimi vše, co za boje krušné

vk

potomkm

stojí.

Hrdý

palác

denn

ti

ti

je

poslední chatou eskou, modlitbou otec synm, znova, života tep z nich erpej, s

ji

vdomí Snahy

rozlet,

plameny

síly.

ryzí lásky,

kterou Velký vroucího otce slova splnil závtí touto slavn: vítzit pomoh'!

vrn

Tiché kroky.

258

W. W. Tomkovi

ke dni 1903.

Sám nad

rovy svých

3i.

druh

mocný kmen, práce písném kruhu

se zvedáš,

v své v svt zašlý pohížen, živ jsi duší celou, v co zim Ti chvat i jar ? Svou metu zíš jen skvlou, k ní spje, nejsi stár.

nm

Jak

asi

Tob

bývá,

nad Prahou Svou když

as

bdíš,

neslyšíš, jak splývá,

jen v zašlé

doby

zíš.

Oživly krovy stinné, štít starých lomenic jak dobrý známý kyne Kosmovi svému vstíc.

Co vedle

živých míhá stín v ulic sms, co zjev jen se stíhá,

se tu

mšák,

tvá

holá,

rytí,

knz,

dlouhé brady,

znáš láni jich i zpv, znáš všecky cíle, spády, pro vela kdy jim krev.

kvtna

Jak v knize kapitoly

ped Tebou

djin ad,

své plesy ste

svj

žár

i

i

boly,

hrob

chlad;

triumf dnech zvony tch pražských vží všech,

zní v z

poplach v bou, shony, kdy všecko v plamenech! zní na

as

letí a vše mní, znáš nejlíp jeho spár, kde zašlých pokolení jest síla, vzlet a var r

me

Kde rány pádných Kde louten sladký sten Kde úsmvy žen vnadných V r

r

Vše zmizlo by jak

Ty

sen.

svaté velké snahy,

ím

velký byl kdys dd, by zapomnní záhy v svj strhlo víný let;

však než vše v prach se smísí

pod hrobní desky

tíž,

nad svými letopisy bdí djepisec již!

—

Když zmnou vše on lidstva svdomí, on,

tmy

peru k svtlu

vk

on

trvá,

prvá,

prolomí a as nech všecko zdeptá, nad oe podkovy, on mohyly se zeptá a tato odpoví.

Stín zašlé

mu

doby padá

v šedin svatý sníh,

však duše,

ta je

mladá

ve pravdy paprscích, ta ztžka jen a zvolna mu z mrak vychází pes místa smutku bolná, pes blud odkazy.

Tak

žiješ

slyš jásot

v

našem stedu,

náš a dík!

V

moderních ader ledu požárem ten mžik, ku Vlasti, Prahy pýše,

bu v

Tvou

oslavu

i

zdar

když pozvedáme íše Ne, ote, nejsi stár!

—

•

K

zahájení Výstavy v Pardubicích.

V

smavém rámci svžích niv a polí, Labe vln svých proud,

jimiž valí

sedlák líchou za svými jda voly vlhký v stínu olšin stíhá kout,

odkud namodralý rodné chaty kde

kou se mu kyne

nese,

krov,

klas vlnním hrá, mizí v lese Nejkrasší to píse beze slov

—

nm

rodné chaty kou! V jeho práce, klidu, síly, pýchy.

V mlžném vnci posupn

rys visí

v duchu

vidí,

———

symbol tichý

dálném na obzoru Kuntic,

pate na

tu horu,

kol níž kavek víí na tisíc, jak tu celá Minulost zí k

nmu,

dálné luhy, pluhem zrytý lán z dob, kdy ve malebném hor svých lemu Cech byl aspo svojí hroudy pán, kdy se nemusel rvát o pí každou potem, krví ani práv svých vraždou.

Slunce spje výš a skivan zpívá, Labe šumí v olšin a vrb vzdech, mír a požehnání s výše splývá, zlatem plá se jiskí ve klasech. Milý kraj te dýše spokojen

po urputném

vk

zápolu, k slunci tulí se jak on k své žen tuhou dlaní plnou mozol, jeho práce. z kterých vzchází mu sladce. Snít Zpívej, skivane!

že

—

O

—

mže

—

em

sní as? O tch div aru, stvoil prací lidský duch, o sil svých vzmachu, o své krve varu, svých kruh, které spoutal v o tom kouzlu, kterým urval hmot srdcí tajný klí, pírody not, by moh' jásat v balvanu sepnout vzdor a rozpoutat svj chtí, sní o práce svaté blahozvsti,

ktei'é

pezvd

i

i

kterou skutkem pohádka

O

em

sní as

i

—

jest štstí.

Vzrostlý v chaty stínu

mže dtem

svým ? Nesmí chab ruce složit v klínu, k vrcholm kdo spje nejvyšším! Zloba zuí, beznadj se cení, pna zášt stíká vysoce, nad ní výše v duch zápolení zralé kyne snahy ovoce; odkázat co

kosy vzmach, smyk válce a hrot rádla, za vším v líchu jedna

nadj

padla.

263

—

em

Zí ta léta parná, sní as? tuhé zimy, zápas ze všech sil, cítí, není, nemohla být marná cíl! svatý, jediný práce zvolna utírá pot s ela, Stane novým dumám klesá v objetí, významná a bdlá^ tužba vzplá v vidti! ovoce své práce Ukázat je, pochlubit se druhm, lánm svým a luhm. co zde

O

—

mj

—

nm

—

vdí

Co zde

vdí

síle

svého ducha,

peruti co svého nadšení, kladivu co, v železo jež buchá,

peru v blán, dlátu v kameni, dmyslu co jeho ve bludišti ideou mu novou blesklo v sen, tuchy píští, snahy minula i

zápas s hmotou duchem prozáen, to vše jako v báji roste ped ním, netlumeno ruchem žití všedním.

snil. Sen jeho dnes je skutkem. Nuže vizte, co snes' všecko sem, myšlenkou a snem a cit útkem, prací tichou, dlan mozolem! Vše jest naše domácí a ryzí, jak to eský, labský podal pruh, ve všem srdce tluk, chvat naší mízy, ve všem eská myšlenka a duch, kterak vypstil je Východ eský! Spjte sem a vizte naše stezky!

Takto

v smavém

rámci svžích niv a polí, valí vln svých proud, stojí, kde stál Cech, a ve hlaholy písn jeho slyšíte to dout? Zní to jako s nebes požehnání šumem klas, stenem borovic, zlatem slunce, jež se stejn sklání v kmeta svrasklou, v dcka smavou Co tu zíte, naše práce jesti: My jsme dali pot a dej štstí!

jimiž

Labe

Bh

265

K. Jak

líto

a svatí

mi vás, apoštolé lidstva vštci s palmou míru v ruce,

kol hlavy

gloriolou píští slávy!

s

lovk

mír chcete,

Alír hlásáte,

slyší,

a dál jde cestou barbarství a temnot,

ba zaínám

již

skorém

že v jádru zlým

ped

mn

jest.

vit

—

Co

nyní, se státi

mohlo

vzpláním zory dvacátého vku, za pravdu dá

—

Vztyili dva trámy kladli tetí a k bevnu pipoutali mezi oba živého i
bevnem

a mezi oba

jak

psobí

zmar

nový

a trhá

náboj. jak tušilo by strašlivý, jak zmítalo se, rvalo

Jak zvíe táslo

se,

—

tch tuhých emenech však marná snaha; v tom vojín z pušky pitisknuté k líci již vypálil. Snad sám se zachvl pi tom. v

—

Dost možná

jest,

že

sám

byl

hroudy synem,

obsluhoval po léta, že s konm, jak tento druhdy táhl mnohou brázdu na lánu otc a te do nj stílet na povel musí, aby dán byl dkaz,

již

—

266

jak ádit v srdci

lidském bude

ábelský vynález

civilisace

náboj,

ped

svitem zory dvacátého vku. rusý, v tom co spoušt prstem se dotýkal, jak míil, cítil slzu, jak horká stéká v tvá však stelit musil do srdce kon, jenž se chvl a zmítal.

A vousá

—

A

—

k

udlal pemet emenech a dokrvácel v muce. Však dobe míil voják — srdce kon, kam stela vjela, když je vyíznuli, houkla rána

v svých

jen nepatrný otvor okázalo,

však zadní stranou zela hrozná rána ve krvi erné, náboj osvdil se, v ped vnikne jehlou, v nitru rve a trhá

.

líto mi vás, apoštolé lidstva kongressy míru, brožurami, hesly, kdy do koní se stílí nejdív zkouškou, by lip to na lidech šlo po zdej potom.

Jak s

Jak

líto

mi

vás.

—

Co

tu

vlastn chcete?

.

267

Poslední maska Satanova. Vše masky zkusil To hloupé hraky jak a

síti

by

pi tom

Te

ml

již

zlo

stále žít

a odhodil je všecky.

jsou, vše

prostedek

a utrpení,

ve

je

dtský;

bdu

lovenstva

stedu.

cestu pravou má; je chytrák jako vždycky: z dél, pušek slyšíte checht jeho ironický a z bubn víení a z armád povel?

Pry míi-u idylly! Pry snové andl! Pry dumy mudrc tak sladké a tak

svží!

Dnes zrovna na lidstvu on celou tíhou leží, je deptá do prachu, je škrti, rdousí, drtí, on zloba jest a stín a dsný kuplí Smrti, on tvrdý beran jest, ideál každý zkácí, a militarism dnes jest jeho inkarnací.

v

sklon veku.

Bh

Vždy jednou

za sto let k svému trnu všecky velké moci povolává, kterými lovka a jeho žití obklíil v dlouhou cestu v tajnou metu, již pouze on zná, nikdo smrtelník. ty

I

z

dostaví se na velký hlas Jeho všech konin svta moci ty a

pijde

síly:

Samm,

sluncem spráhlý lupi, a pi^ijde Zemtas, jenž v sopkách hnízdí, a pijde Mor, ten koovník vždy laný, a pijde Nemoc, erv ten potutelný, a v rudém plášti pijde dravý Ohe a Povode a Hlad a Válka, Bída, to stádo Smrti, naposled jež kráí a všemi vládne v zmar a zhoubu všeho. I

A

takto stojí zas

a ekají, a

Bh

ped trnem Boha

se

vždycky zeptá:

»Sto prošlo zase let, co dlá lovk? Jak elí vám a jak pomáhá sob r Z vás koho zkrušil, potel za sto rok r Jdou vky tak a vás tu vidím stále, však oko mé, jež vniká hloub až ke dnu, vždy odkrývá, o poznání že malé jste slabší, bezmocnjší, chatrnjší, že skoro v stíny tratit se mi zdáte.

Ba sama vaše paní svrchovaná, Smrt, ztrácí rozmar dlouhou poutí

vk.

o berh'ch Nemoc jen se plouží a Války feny umírají hladem. Mor skoro mythem jest, Povodni hráze

Jali

stín

se zevšad tyí vstíc, Hlad ztratil zuby; upoutaný jen ob as v lnu

zem

zabouí Zemtas,

sta proti

Ohni

se zvedá paží v jeden jeho jazyk

lovk

a

vozy pedhoní

i

Samm.

vk

Ba skoro zdá se mi, že za pár vždy mí vás bude kolem trnu mého, že jednou sama Smrt snad pibelhá se

pemožena ekne: »Pane, áe vítz lovk. Mj herold první. Nemoc, vera podleh. Vše zdolal lovk, já jsem sama v koncích.* Když odmlí se, tu Smrt odpovídá, za všecky mluví, jak má právo k tomu: »Jak dobe vidíš až k dnu všeho. Pane! Ba slábne sluh Tvojich valná eta ped lovkem, ped silou jeho ducha. Jen kdyby lásky více bylo v svt, a klesnouc

již

na celé

jest

by splnn sen tvj velký hrdém lovku a krásném,

jak brzy byl

o volném, jak

snis

jej

v

ráji,

o

i

lovku

Ducha má již dvtipu, žel pod vlivem

a shovívání.

—

jich

srdce

a tu vždy jsme pány, síla vjíždí v naše svaly

že scvrká se

vždy nová

mu

dobra

dosti

chábnoucí, já biem šlehám znova svých sluh údy otrlé zas k práci. Být lásky víc, jak byl by snadno vítz ten prachu syn a hlíny! asto mdloba již

570

mne chvátí již dalekou touto cestou, že sama prosila bych, Bože, tebe, mne též zmže, dej lásku lovku, dej k srdce víc!«

a

mozkm

a neodpoví

—

.

Bh

.

.

zamyslí se

velkým kynem ruky

vše moci zmaru propustí a zhouby,

by

dál šly za

se dále rve a

svým

dílem. Dole

pomoc má

lovk

tak blízko!

271

Hymnus. Kdo

jednou k slunci duši zvd, každý hned, ten v tom, jak pouta chestí, syt otroctví je víc

nemž'

najít štstí.

Syt otroctví svá pouta rve,

kdo aspo lovkem se le ten, kdo v prach jej zda, koho deptá^ chápe

zve,

šlape,

.^^

Kdo lovk jest skrá na pírody

—

jest boží syn,

klade

sluch sklání k zemi

klín,

dol

pod balvany svých bol;

Le hmat ich

oko jeho

—

—

—

pne

hledá srdce

pírody

se výš,

nkde

blíž,

se spíjí

nesmírnou harmonií!

O

nediv se, kdo kolem jdeš a vlídn moji píse teš, že tak jsem zpitý božstvím, sil v lidstvu skrytým množstvím,

že jedno vím: Otroctví syt, že pozvedám se nad blankyt,

as

celý

svt

by

skoupil,

o krok bych neustoupili

273

Pri

vypuknutí Kain

starý,

válkv v

lovku

rusko-japonské. jenž

dímá,

nasycen není doposud; v sny z dálky opt dlo hi'ímá, jest vzbuzen dravci, starý pud; vše sladké mizí visiony, v bubliny, z všech Evropy stran duní zvony v dél echa z moí hlubiny; jak v keích zmítá svt se zas, vzdán tigrm krve na pospas.

jež rozplaskly se

Zde

tam žlutí, Evropou, na dávné vpády myslit nutí, kdy divokých hord potopou svt úpl, chvl se ve základech na div ekaje nebeský, bílí

stojí

boj Asie to

a

s

kdy kesanstvo ve starých ádech svou pstí držel Sobski, neb v zástupy tisíc hlav pod Hostýnem sle Jaroslav. Tiché krokv

18

Zda nejsou vru dnes nám k smíchu ly všecky míru kongressy, když z práce ducha bez ostychu svt, kdy chce, válka vydsí;

Pro

o století zpátky celé

má lovk

vržen býti zas

?

Pro frasí vyzníti má smle, co mudrc mu vštil hlas r

Což úloh vyšších není dost pro celou lidstva budoucnost?

Hned po

ruce jsou miliony

ku vraždy novým pístrojm, le nešastných kdo spote stony, jichž kletby vzletí k

—

nebesm?

kam zrak hledne, Což není teba tam ztišit hlad, tu zdeptat záš? Tam zahát prsy matek Icdné a prostít nad vše lásky pláš? Do žalá vjít, do doupat, chléb svtla s chlebem tla dát r

Což césar

a džingischán

dost ješt není v djinách?

Na jíž

O zas

zdírat lidstva starou ránu,

trpi Kain

již,

první vrah

zde kultury vše dobrodiní, zde kesanská je osvta! slepý odznak prokletí též nové nese století ?

i

?

vám jest nyní, mlhou zít vám do svta,

snílkové, jak

—

Otázky marné! V nic

se ítí

jak Satarx lidstvu zahude, vzplá šelem starý boj o žití

lovk nebude. vinen vším, sám nemá síly, hráz vztyit svému sobectví, dív nestane až u mohyly se zkrvácený prapor stkví, a lepším

Sám

Kam laciná vnukm

by

si

hesla psal,

lepším se být zdál.

18*

276

Sen o ržovém sadu. (K

Mou Tam

výroí

40.

A^yšši

hlavou sen celé

se tísnilo,

táh'

díví školy v Praze.)

o

ržovém

sadu.

moe

pestrobarvých rží od poupátka, jež v nachu

prvním pod nádechem Vesny k hrdé krasavici, rudou krví zpívala svj hymnus zralé kráse.

se táslo až jež

Tu rže

planá prostým svojím

se stolístkou šla v zápas,

jak bledý

msíc k

se tulila v orgii

rže

vdkem bílá

ohnivjší seste

rzných

barev,

odstín nebylo zde, vlastním kouzlem jenž nezáil by jednom ve souzvuku, lesk

A

s

bar\ou, tvary soupeil a zpíval.

silná

stoupala z

tch rží

vn,

a a

zahrada ta stála v plném slunci, stápla se v šer a zimní mlhy, kdo kolem šel, vždy v dálce cítil rže a

s

dechem rží

iež vznítit

mže

cítil

v srdci radost,

istá pouze krása.

!

Ne na

severu, v Širazské kdes pláni,

musil sníti dumný tím dechem rží okouzlený Zel okem duše, kterak sad a roste, bují v dálku celou jsou njak divné známé mu že

stojí,

Na

chodec, zcela.

se šíí vlastí,

rže.

ty

pusté pláni, kterou byl by život ví, kde se vzaly bez tchto rží, a voní divem dýchají a jakým stou nhu, pvab, ženskost, krásu, dobro, že všecko splývá na souzvuk a hudbu, celá vlast jich sadem. jich všade plno

—

Bh

—

—

O

bujte,

rže

prosté,

vn

plnokvté!

Váš

vdk

tím

vypstna,

jejž

vidl jsem ve snu svém, vaše

bu a

i

z našich srdcí

puí,

sesílena sadem,

dechem nhy, dobra,

celá vlast jest

vn

lásky, krásy,

jedním sadem rží

v

den

tisícího

sv.

výroí narození

Václava.

Blednou hvzdy. V úplku sladký mésíc v lesy patí, nehne se ani snítka, ticho svátku píštího padá s nebes na spící Cechy. Náhle prudkým obloukem z davu sester jedna slétla záící hvzda velká, tak že pastý, který bdl nad Stochovem u svého stáda,

Vzbuzen leskem ospalé mnul si oi, pate v žasu za touto zánou hvzdou; tenkrát v úsvit zatroubit na lov kníže Vratislav kázal.

Avšak

nežli

na

hebce neklidného

vstoupit mohl, podhradím zpráva > Sláva Bohu! Povila syna tob

letí:

Drahomi knžna !« Poslu v patách Ludmila, šastná bába, schází na dvr, odkud chce vyjet kníže, snítku

dubu do

zem

siré sází

posvátnou rukou.

—

!

279

chvícím se praví retem. í Sláva Bohu!« »Jak ta haluz v mohutný strom se vzepne

as

tokem, mohutni, vnuku milý, ku zdaru vlasti!

V bouích vyros, odolej každé zlob, by tvým jménem, symbolem svého žití celý národ krýt se moh' jako štítem do pozdních vk!« »

—

Amen!«

pravil stojící vedle vojín,

muž, a mohutnou paží vrazil oštp tžký do zem k snítce dubu. pravil, » Mohutni!* z

lidu

»V bouích vyros, odolej každé zlob, k snítce knžny silnjší stvol svj pipoj, v odznak vný, pro vky co má trvat, z

lidu že vzchází!

.

,

.«

—

Sn

divný zázrak!" se spjala s oštpem v jeden kmen, jenž pueti zaal v lístky, žena nové haluze v ší i v dálku, v obra až vyspl.

Zdráv

bu

vky, Stochovský

starý strome!

Tisíc legend na svojich neseš vtvích! Tisíc

pták

v haluzích

tob od

bu

zpívá

vk

po

vk

Olbímím elem v mraky dlouhZdráv hrdý patíš do vichic, v snhu závj, nová jara lepšího zdaru šumem sntí svých vítej! !

bu,

svatý symbole mého lidu, pevnou v zemi té utkvl patou, nezdolaný útoky cizích vrah, Zdráv'

jak ty

zradou svých dtí,

Pevn

zakotven v zemi otc, sjelo valném, vichr cloumalo jeho košem stojí

blesk po kmenu

tisíc

tisíc

—

naklonn

V

tisíc

rok

stojí.

nástrah tisícem odpovídá

slávy, velkosti,

S tebou, strome,

pokoení! národ slaví

tisící

vyroci svoje

vk

proudem Jak ti bylo kolikrát v tžkých dobách, o život kdy se hrálo lidu, s

kterým

celým barde

srostl jsi

i

žitím, králi!

listí vesele zašumlo, když se Václav s Radslavem utkal v ptce, zpupných pán pokoiv zhoubný odboj

Jak tvé

v jednotu

vlasti.

Jak tvé listí bujarou velo mízou v jeho život svatý a blahodárný, jak jsi zalkal, pod bratra když kles' rukou

na prahu chrámu; Jak

jsi

slyšel kající

smutný náek

Drahomíry

zoufalý, v spory knížat,

v lidu strany, v

sveepých v

rod plky,

cizinc hordy

Stál

jsi

klidný, pos\'átný

svdek

vids

Nmc,

Prchající zástupy

v dál jež hnalo zjevení s

Vidrs Karla blaženou zažirs, kterak

vk.

Svtce v mraku ernou.

orlicí

vládu silnou,

mohutný povstal národ,

chtje dsnou smrt kazatele z Bethlémské kaple.

mstíti

Tenkrát z božích nejeden bojovník use znaven v koání tvoje, rosným stínem z tvých se lnoucím hustých vtví i"

chlad

si

spánky.

hloubi však jsi koen svých se zachvl, na tvé vtve havran když sle zástup mrtvol spousty vtících v dálce vtrem od Bílé Hory.

V

I

to pestál'?, stoletý lidu spánek.

Šumíš posud v kolobh pate as, jak t kdysi do zem zatkla knžna s

mužem

tím

z

lidu.

koenem trojím v hloubi první z nich k Libušinu, k Vyšehradu druhý jde, tetí sahá Stojíš,

zvst

pevn

držíš

dí,

—

do stedu zem.

Co tvj národ na nové spje dráhy, v nové boje tuží se, svtce svého, jenž

jej

vodil

k vítzstvím, zapomíná,

odvký

dube,

•

Ty šum vlídn starou

dd

eské zem,

za národ, který stežíš, modlitbu: »Ty jsi ddic zahynout nedej, kníže,

dtem

ni

vnukm!*

Na Budi. volám; druhdy jak Odyssev v Erebos pochmurný. Mne obklopte tak stíny otcv, herou, vlada, soudc, knží! Vá"?, mrtví, blíž

Ty

erné brány

pukni,

pdo

pustého hradišt!

Sve mrtvé vydej! Budovy devné, se kupte kolem kostelíka, jak jste zde stávaly v dávných dobách.

Kdy Spytihnva noha

tu kráela, zde první školu budujíc národu, by nov vsazeného kíže ve stínu bujel zde pokrok s vírou!

A vidím v duchu velebné postavy, jdou kolem rum, s vlajícím vousem jdou, za

me ^tu vymnna

šedivý, starý

knz

kniha,

uitelem!

svj povznáší k Ludmile, kynu vlídném nebeské Svtice se sklání k hochu Václavovi, píštímu >ddici eské Zem*,

Jej

vidím, zrak

jež v

uíc lásce, soucitu ke bratrm a lásce k zemi, které má vládnouti, co v šerých síních Vyšehradu v nezkrotném srdci svém pomstu snuje

Jej

Po smrti chot Drahomi mohutná, sny velké tkajíc o píští Slovanstva a hnvná, že jí láska báby odtrhla

synáka

s

ader

lvice.

Zde zatím slova padala s knzových moudrých, slova vznešených,

úst

svatých pravd, kterými chodcm v svta poušti brána se otvírá v rajské Týnce.

O

první školo

nech

pravnuk

Libuše,

doby ti jména pouhém zvuku žezlo pozdj'

cos v síly co budí vše velitelsky.

Moc

staré

Zvsti velebiž

vyrvaly, zbylo,

písni

má,

za tisíc tu sílu Zkazky, která let z hrob stíny vyvolává, i

pohledem na velkost uíc vnuky.

Tou

silou mythu pro vždycky posvátná vy místa pustá budete na Budi, že novou silou z hrob dávných okeje potomek doby nové,

Ta

osvty prvotní, pouhé jméno svatý jest amulet,

místa zí-li

jichž

pod prapor školy který volá zástupy budoucích

vyznava.

2S5

Naše vánoce. i

divným citem, svátky

Jen

s

vás

možno

ne, nejsme, nejsme bližší lip

milé,

letos uvítat;

tém, kdo v hrobech

cíle,

mohou

spát.

Vše v nejistot ve a zmatku, vše rozvrat jest a úpadek, vše zápalnou jen tvoí látku, z chaosu vstává nový vk.

—

Stran tisíc! Vášním žádné hráze, boje vzduch kol proniká, vše ideály' prázdné íráse a zvetšelé sny básníka!

ev

—

Co prorocky z úst vštc znlo a chvíli mohlo nadj vlít, volné, lidské elo že se hrd k hvzdám povztýit.

mže

Ze trochu proniklo již svtla v nejtemnjších srdcí kout, vše drsná skutenost v ráz shntla, dl rachot dál zní chest pout!

i

i

286

Co chvjící se dojmy ruka na stromku svíky rozžehá, do duše stelba hruznozvuká v sluch

snžnou

plání zaléhá.

Co dtí našich tváe svží pod stromkem blíže k sob lnou stoh mrtvol kdesi v krvi

leží

pod snhu plnou oblohou! i

A

stejn

lidé jsou, a

a musí

trpt

cítí

Ký

zde taj Ne; lidstva nejkrasší sny ítí se

.

dneškem v

.

.

nic,

jsou stará báj.

ml

Neb

jestli proto se zrodit Lásky Syn, v jeslikách pišel lidstvo vysvobodit? zaplašil s el, s duší stín ?

vné

ím

ím

Naslouchám to

dcko

mí

?

Noc Vteiny

v dálku.

mže lovk?

Co

je

tichá.

Jeho velkost, pýcha, sudby nevinný!

v rukou

Naslouchám v dálku. Kdesi cinká zvuk zvonc, snhem utlumen; tmou píští jest. Jen upomínka to zpívá víc v no\ý den.

287

Kde beznadje tma a to se

cítí

—

se

šeí

hluboce,

ducli lidský, staré dít, na píští, lepší vánoce!

ví

Zní nový hlas: »Boj musí kam dospti lze bez boje? Boj, sama podstata je žití, bez boje není úkoje!

býti,

Ba, docela jsou farizeji,

kdo

hlásají zde stálý mír, o blaha svého se chvjí, jen bojem vzrstá bohatýr!

pí

Zde

silný jako slaboch vstává,

kdos vítzí, kdos podlehne, jen odvaha když štítem mává, v ped pochode si zažehne !«

—

Však otázka tu vždycky zbývá, zda v skutku slabší byl, kdo

Vždy

pa?

nejslabší je ten,

kdo

zpívá,

ten nejdív ubit odevšad!

Což o jednoho! Ale celý když národ v smutnou sázku Bh ví, zda by se zastydli dán? ti, kterými byl zakopán:

kteí v planém žvastu chtjí být jeho soudci, lékai a v tlachu svém o beznadji jsou štvací jeho ohair Ti,

Naslouchám v dálku Noc je tichá, jen zlaté hvzdy nebem jdou, v sny lidstva míru Ježíš dýchá, on svtlo, v boj se utkal s tmou. .

.

.

Zas nový dkaz, boj být musí, skláním hlavu mlky již, za jeslikami, hle, stín kusý kíž! na zdi a zemi kreslí i

—

On dl:

»Jej

vezmi na svá bedra,

dále, jak já dál a dál,

jdi

nes tíhu dne a tíhu vedra, zde blah, kdo vil, pracoval!*

—

To doznlo kdes

v

zvonk znní

a ve rolniek cinkotu, já

a

hledl však již v zoi denní chtl jsem vstíc jít životu!

Zá z

pomalu tmy plné,

co na

dn

se prodírala husté,

plnoní,

duše umírala

mi slední píse vánoní.

Já silný vstal a plnou pstí se v hrdé srdce uhodil:

Kdo

vskutku

jen silným

Tiché kroky.

silný,

Bh

ví

v štstí,

se narodil!

Lipany. S s

mraen kvtnových,

tisní

plných

rychloletých,

deš

proudících v žírná pole, pehojnými reflexy svtla, stín vzlétni,

hnízda

písni!

nad eskou drahou zemí,

Vzlétni, táhni s

má

mraen

dívej se v širé brázdy,

jež tu táhnul v Polabí pilný rolník

k Lipanským

Moem

svahm.

vk

klas od

rozvlnná Cech tak blízko, rudnouti že mi zdá se

žírná pláni, u srdce

ím

to,

krví

erná Vidím. Chápu cesta

stedem

.

.

.

K

tvá hlína

?

obzoru lnoucí lány, vzadu lesík,

rozjeta,

zbytky dále jezírka

.

.

.

srázná rokle, v srdci jak rána.

písni! Do této rokle valem v úkryt mladých porostlin lstí a zradou v léku brati padali zmírajíce v krvavé eži.

Ano,

291

To

jsi nesnil, Krchlebe, hradbu vozu když jsi náhle opustil útk líe, bok v bys bratrm cválaje ku západu

vyrazil

Co

zrádn;

tu krve, bratrské dvakrát krve

erná vpije mateská zem obou šiku dsných do sebe vrážejících mrana!

dvojí jak

To jsi nesnil, Prokope, s okem orla hlasem velkým nad biblí rozevenou, roty všecky volaje v slední zápas o kalich

Pán!

Zím t Stojíš s

v duchu, olbíme, na tvém voze! mezi hejtmany, knzi, hora

lysou skrání vládnoucí v

Nestás dlouho. Smrtící

menším bratrm etzu vrch. šíp již

letí

v mocnou hru tvou zaboen! Klesáš v prapor s Krista obrazem kladeš mroucí bledou svou hlavu. .

.

.

Kolem tebe voz co pekácených v tíšti sudlic, monstrancí, zástav, krví bratí zbrocené mrtvol plny kupí se hory!

me,

To

jsi nesnil Rohái, ku Siónu dav se v útk, nesnil jsi, apku ze Sán, co jich vzteklým vraždním, ne již bojem v » Zabitých dolu«

s

vozu

—

Mrtvých zbude syn to jedné matky, ranných jedné krve, mrtvých zbude o tom, pane Menharte, nepemýšles,

—

Kouimských

stodol

erný dým když uprchlé dusil davy v celých stozích, zástupech ... v této eži jaké splývá veliké nauení strašlivé

vnukm:

»Cech jen Cechem pemožen býti mže! jen udolá, znií v boji, než by v souzvuk pravici k dílu podal

echa Cech

rodnému

Kíž

bratru !«

—

Panský erb a cep selský a kalich Zvuky prázdné, o život když se válí! V tle vlastním do hloubky rýti, ovšem r

vdnjší

práce!

Takto velká Evropou duníc lety v bojích hrozných myšlénky lidské volnost hlásající epopej dobouila v Lipanských polích! Jedno zbývá. Symbole vítzící! Jak tam u Hib mladý stál v eži Jií má již takové híky osud v šiku

—

Nadji

—

svatá,

Stj ty s námi v boji tom neskoneném! Pokud echa nezdolá ech a pokud do zálohy nevláká zrada syny jediné matky:

>

293

Není teba postrachu, babské mdloby. Jako vozy stojíme vrných bratr, jako Prokop nad bibh' rozevenou volnosti,

lásky!

EPILOG.

297

Parka Nejen

život,

písní.

píse taky

má

svou Parku píšernou, stíhají mne její zraky v chvíli nejvíc dvrnou.

O

myšlénku v tžkém

sotva zrak se ohledá, stará, zlobná za mnou

nžky

soudu pozvedá.

Jenom

nit

boji

stojí,

mé petnout písn

nežby byla dopna,

krut a

má

Lkám

dívá se a písn síla ztracená!

—

.

jen k nebi, v losu

když se vše mi ztroskotá, budiž Parka mojich též mi Parkou života!

zpv

.

.

hnvu

OBSAH. PROLOG: Tiché kroky

...........

9

UMNÍ: Z

dílny

Pi

I.,

n

,

.......... ............

objevení nové podobizny Dantovy v

.S.

Maria

in

Porto Fuori

13 15

Moudrost Hafisova Pokušeni Hold Puškinovi

17

I^Iedusa

21

Melusina

23

pekladem

P. Benetovi R. y Barrios s

»Atlantidy

Verdaguerovy

...........

Nil

,

.

.

Hyacinty Sloky Anuradhapura. Cestou

z

19

20

.......... ......... ........... .......... ....... ........... ........... ........

výstavy

umlecké

(Juvertura epopeje

.

25

26

27 2S

29 30 31

Frederimu Mistralovi

32

Hudba

33

Julius Zeyer

Heraklit

Betty Heningsová 1.

kvten 1904

].,

11

Cymliál a housle

Romance Melancholia

Smrt a skivani.,

.

11.

.

Poslání Hviezdoslavovi Ign.

K

Herrmannovi ke dni

satku dcei básníka

.

12.

srpna 1904

.....

36 38 39

40 44

45 47 48

50 52

54

:

Str.

Bedichu Smetanovi k odhalení jeho pomníku v Hoicích 1903

55

Východ msíce

58

Poesie

59

r.

ŽIVOT Pohádky a nálady

67

Andl Andl

68

života

........... ............ ........... .......... ....... .82 ...........

70

Smrti

Kouzlo lásky

71

Náek

73

Pohádka

75

o lidské touze

77

Skryté bolesti

Nic a vSecko

78

Nové

79

jaro

81

Moderní Parky

Vzpomínka minulosti

83

Hossanah!

Sloky do album

85

Pedtucha Osud Píse

86

............ .

8? 90

Májové noci

Ocúny

87

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

91

92

Dítti

Moudrost Cestou kol klášterní zahrady Ve snu Vyznání

...........

94 .

95

•

98

100

Píseíi

102

Odpuštni

103

Píse Píse Píse Píse Jiná píse

104

Slezy

....

........... ............

105

106 107 108 109

Lípy

110

Tvé oko

111

ardaš Píse

113 115

Str.

Taj lásky

Nenasytnost Verše Melancholie

........... .......... ..........

Za tmi dvemi Hroby na jae

116 IIS

119 120 122 124

Meditace v jeseni

125

Zvony

127

Rispetti

asného

jara

I., II.,

128

III

...........

Vánoní

Most a píse Své dcei v lét 1903

135

Cestou kol kostnice v Sedlci

samotá

Jelen

.

Pnrod

.

131

132

.

136 .

.

.

.

.

.

.

.

........ ..........

137

139

Pod kvetoucím stromem Dtský výlet Kvtiny z podsvtí

142

Láska básníkova

146

140 144

148

Nostalgie

Píse

149

Setkání

.

150

Píse Po letech

152

Siesta

154

Mám t

151

155

rád!

156

Ubližila's, lásko

Píse

157

Náek

158

Píse

159

Povzdech

160

Jarní

píse ped zimou

Verše

Veer In

teprv

memoriam

161

........... ..........

Psáno na první stránku knihy

>'0

následováni Krista«

.

.

Píse

163

165 166 167

.........•••

Sbratelce autograf

erven

162

168

169

S Bohem!

170

Zdraví

172

.......... ........... ............

mé

Odjezd

dcery

Jarní chvíle

btr.

173

174

Vzdáleným

175

Notturno

176

Co

život

178

dává

Modlitba k Bohu »Mleni«

179

Sny

181

.... ...... ............

Podzimní ekloga .Soumrak Kvítí jesen Hbitov

Jak se

........... .........

všecko «talo

to

Jaro

V

Cos vzduchem chví Spodní proudy neklidné noci

........ .......... se

.

Vítzství

Dtství

192

19+

195

200

.

203

dm

............ ............ ............

Nápisy na Cestou Žebrák

na

vsi

•

.

.

.

vichici

Sloky Staré

191

198

lese

Po

187 188

190

.

Phioc

V

186

189

zimé

V

183 185

kivdy

Vzdech

204 ;05 207

208 209 210 212

Fialce v listopadu

213

Veer

214

Nový lovk

Hymna Pijl

215

atheisty

217 218

............ ............

Zapomnní

219

Zmije

221

Jeptiška

Pozdrav Ztracen

Nešastnému

224 227 229

píteli

Na vesnickém hbitov Sám

230 232 234

Str.

Parte

Dv

iše

235 .

236

Veltruský park

Píse

238

o lidské bolesti

Krpj hoe

242

.

243

Píse

V

245

pustin

246

píse mrzutého

Jarní

247

Úhor

24S

VLAST A LlDSrVO Frant. Ladislavu Riegrovi Riegrova záv

....

W. W. Tomkovi

253 256

ke dni 31. kvtna 1903 zahájen! Výstavy v Pardubicích

25S

K ..... ..... K

261

265

Poslední maska Satanova sklon vku

V

267

.

268

Hymnus Pi Vypuknutí války rusko-japonské Sen o ržovém sadu

V den tisícího ^^^''^ JNase vanore T

výroí narození

Václava

273 P^., •

o-tq

•••••. :

.

.

.

^

jv.

271

:

:

283 „.^ zoo

290

^

EPILOG: Parka

písní

...

....

ooa

t

PG 5O3B F8A17 1895 díl $2

Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických spisu

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

yjNlVERSlTY

FROM

THIS

POCKET

OF TORONTO LIBRARY

1$