S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Angola JAN KLÍMA
N a kladatel ství
Libri,
Praha
2 0 0 3
© doc. PhDr. Jan Klíma, 2003 © Libri, 2003 ISBN 80-7277-155-8
Obsah Počátky 7 Doba svobody 7 Příchod Portugalců 8 Konžská agónie 10 Ndongo 12 Luanda 14 Krvavé potýkání 17 První koalice 17 Druhá koalice 19 Portugalský návrat 21 Nová loviště otroků 24 Hledání budoucnosti 29 Pokus o modernizaci 29 Váhavá expanze 31 Konec obchodu s otroky? 33 Úsvit kolonizace 35 Zrození angolské identity 38 Ex Luanda lux 38 Angola v závodě o Afriku 41 Dobývání země 45 Okupace 48 Od ticha k bouři 52 V zóně mlčení 52 Objevme Angolu 55 Základy odboje 57 Válka 60 Nezávislost 66 Nedokončená dekolonizace 66 Občanská válka 69 Zklamané naděje 73 K novému začátku 75 Česko-angolské vztahy 79 Použité zkratky 84 Encyklopedické heslo 87
6
Rady a doporučení pro návštěvníky 93 Užitečné adresy 95 Jazyková první pomoc 97 Čtrnáct užitečných slov a frází 97 Slovníček 97
Počátky
Doba svobody Savany a řídké lesy na území dnešní Angoly nabízely prvním lidem dobré podmínky k životu. Na konci starého paleolitu se používalo nářadí kafuenského typu, zhotovené z oblázků, mladopaleolitičtí lidé tzv. sangoské kultury ze severní Angoly dokázali dobře zacházet s ohněm a vyráběli pestrý sortiment kamenných nástrojů. Staronegroidní typ člověka se žlutohnědou pletí se časem diferencoval na pygmejský a protokřovácký typ. Ve stepích se vývoj zrychloval, jak o tom svědčí nástěnné malby z Caninguiri v geografickém středu Angoly nebo obrazy antilop v Čitondo-hulo na jihozápadě. Lidé boskopského typu na krajním jihu byli předky dnešních Sanů a Khoinů. Čitolská kultura, začínající asi 12 000 let př. Kr. a trvající do přelomu letopočtu, znala kámen i keramiku, od jihu přišlo používání kamenných koulí zvaných kwé, vhodných k zatížení hole hloubící jamku pro zasévané zrno. V nejpozdnějším čitolienu se objevily kovové předměty. V téže době, kdy se ve Středomoří zhroutilo římské impérium, začalo také jižně od Sahary stěhování národů. Velcí, silní lidé s tmavou pletí zvaní hromadně Bantuové pomalu postupovali k jihu se svými stády. Rybařili, zpracovávali kovy a účinné zbraně používali ve stálých válkách. Kamenné obranné zdi stavěné na migračních trasách dosvědčují, že náčelnické domény vznikaly ponejvíc ve vnitrozemí. Asi v polovině 13. století opustily kmeny hovořící jazykem kikongo svůj domov poblíž širokého bazénu na řece Zairu (Kongu), pronikly do severní Angoly a založily tu stát Kongo. Snad už za prvního vládce Nimi-a-Lukeniho vzniklo sídelní město manikongů (doživotních monarchů Konga) Mbanza Kongo a nový stát se rozložil od hranic dnešního Gabonu až po řeku Kwanzu, od Atlantiku po řeku Kwango. Půda, řeky, palmové háje a lesy tu patřily předkům, ze společného vlastnictví dostala každá rodina příděl půdy k obdělání. Původní
n Po č átky
8
tradici převodu nevelkého majetku po mateřské linii už v době zakládání státu narušovaly patrilineární prvky. Manikongo musel vynikat tělesnou zdatností i moudrostí. Nesměl spatřit moře a vycházet za dne z domu. U dvora se soustřeďovalo bohatství předváděné pouze při korunovaci: slonovina, měděné náramky a především obecně uznávané směnné ekvivalenty – mořské mušle nžimbo (zimbo), měděné kříže (handa) a rafiové tkaniny (libongo). Přesný nástupnický řád neexistoval, proto při vážné nemoci vládce nebo po jeho smrti vždy vzplanuly boje o nástupnictví. Neklid zvyšovaly i neustálé migrační posuny a mezikmenové války. Ve 14. století se Kongo skládalo ze šesti provincií. Mpemba ležela kolem metropole, Sojo na dolním Zairu těžilo z obchodního přístavu Mpinda, v Nsundi na severovýchod od Mpemby vládl vždy nejstarší králův syn, lidnatou provincii Mbamba na jihu řídil válečník schopný ubránit stát před kmeny útočícími z jihu, vládce jihovýchodní provincie Mbata na Kwangu směl jako jediný stolovat s manikongem. Koncem 14. století byla dobyta provincie Mpanzu severně od Mbaty. Na Kongu závisela území Kakongo, Ngojo a Loango na sever od ústí Zairu, na jihu a jihovýchodě pak Ndongo a Matamba. Mezi Kongem a Matambou vznikly zárodky útvarů Kasanže a Holo, z dalekého jihu v 15. století vyrazili Ňanekové (Vaňaneka) a došli až na planinu Bié. V téže době prošli východní Angolou Hererové (Ovahelelo) a usadili se nakonec mezi namibskou pouští a náhorní planinou Chela na angolském jihozápadě. Z Ňaneků a Hererů se utvořil volný svazek domén nazývaný Mataman. Na opačné straně dnešního státu překročila část Lundů řeku Kasaj a usadila se na angolském severovýchodě. Země se zalidnila a přitahovala další národy.
Příchod Portugalců Výpad rytířů křesťanského krále Jana I. proti arabské pevnosti Ceuta na severoafrickém pobřeží 21. srpna 1415 se zdařil. Portugalci se pak vydali na další výboje podél atlantského pobřeží severozápadní Afriky. Měli válečnické zkušenosti z dob vítězně uzavřené reconquisty, více než stotunové koráby a obratné námořníky.
9
Přícho d Portug a l c ů n
Brzy stanuli na Madeiře a obsadili Azory. Z iniciativy prince Jindřicha Mořeplavce obeplul Gil Eanes v roce 1434 zlopověstný mys Bojador a ověřil si, že za ním není vražedné horko ani „moře temna“. Od roku 1441 kryl náklady na výpravy z největší části výnos z prodeje otroků. Tlak na jih pokračoval, Rui de Sequeira vplul roku 1473 do Biaferského zálivu a překročil rovník. Zisky rostly, a tak Jan II. nařídil svým šlechticům, aby na „Zlatém pobřeží“ postavili mohutnou pevnost São Jorge da Mina. Odtud mohl koncem srpna 1482 zamířit dále k jihovýchodu kapitán Diogo Cão. 11. listopadu zakotvil v zálivu u dnešní cabindské Lândany, v dubnu příštího roku dosáhl ústí řeky „s tak velkým proudem sladké vody, že jeho síla byla patrná na třicet mil v moři“. Od břehů provincie Sojo poslal několik svých mužů, aby pozdravili manikonga, a vyjel zkoumat pobřeží. Koncem srpna 1483 vztyčil na mysu Santa Maria asi 150 km jihojihozápadně od Benguely poslední padrão, kamenný sloup s křížem a portugalským znakem. Pak se objevitel vrátil do vlasti doplnit zásoby. Zpráva o vodách vnikajících do hloubi Afriky vzbudila na lisabonském dvoře nesmírný zájem. Diogo Cão dostal příkaz upevnit kontakt s nalezenou říší. S norimberským kosmografem Martinem Behaimem po boku se Cão koncem roku 1484 vydal do ústí veletoku zvaného nejčastěji Nzari – Zair. V přístavu Mpinda přijal Cãa vládce provincie Sojo, strýc konžského krále. Dal se pokřtít a přijal jméno Manuel. V Kongu vznikl zájem ověřit si moc evropského krále. Roku 1489 přijal Jan II. v městě Beja konžské vyslance. Příštího roku byla mezi manikongem a portugalským panovníkem uzavřena přátelská smlouva. Na jejím základě připlula 29. 3. 1491 do Konga na třech lodích portugalská expedice. Kameníci a tesaři měli postavit kostel, skupina františkánů zahajovala evangelizaci první říše v černé Africe, která ležela za muslimským světem. Upravené cesty zavedly bělochy po třech dnech pochodu do metropole. První křesťanský kostelík byl založen 6. května, město Mbanza Kongo bylo přejmenováno na São Salvador – Svatý Spasitel, král Nzinga-a-Nkuvu přijal při křtu evropské jméno Jan I. Nejprve se zdálo, že výhody ze spojenectví se vyplatí Kongu. Portugalští arkebuzíři pomohli odehnat bojovné klany
n Po č átky
10
útočící od východu. Ale zanedlouho se z obchodních výhod těšili Portugalci. Kongo nabízelo hojnost otroků a od roku 1493, kdy vznikly plantáže na ostrově São Tomé, se začali v Mpindě naloďovat stovky Konžanů na cestu bez návratu. Kožené opasky, čepice, pláště, nádobí, kořalka, zbraně a evropské tretky konžská šlechta vítala. Brzy se ustálily obchodní trasy mezi pobřežím a vnitrozemním obchodním střediskem Mbanza Mpumbo (Pombo). Už první nástupnická krize ukázala, že evropský vliv je vratký. Proti nároku manikongova syna Mbemby-a-Nzingy (Alfonse) se postavil vládcův synovec Mpangu-a-Kitina. Odmítl křest a návratem ke starým obřadům získal na svou stranu část aristokracie. Dokonce i manikongo Jan I. roku 1500 skoncoval s křesťanstvím. Ale Alfons v provincii Nsundi na nové víře trval, a získal proto portugalskou podporu. Uprostřed sporů Jan I. – Nzinga-a-Nkuvu – zemřel. V tu chvíli se oba konkurenti utkali vojensky. Alfonsovi pomohly portugalské zbraně dobýt trůn, Mpangu-a-Kitina padl. Alfonsovu říši začal rostoucí obchod rozvracet. Portugalské látky, koberce, kovové mísy, zvony, skleněné předměty a další zboží oslňovaly černošskou šlechtu, která evropská lákadla monotónně splácela vlastními lidmi. Hodnotový zvrat rychle postupoval. Málokdo se věnoval řemeslu a zemědělství, mohl-li zbohatnout obchodem s otroky. Na okrajích Konga se rozhořívala permanentní válka kuata-kuata (z jazyka kimbundu: „chyť-chyť“), která podlamovala konžskou energii a pustošila zasažené kraje.
Konžská agónie Už roku 1509 se evropská a africká tradice v Kongu tvrdě střetly. Alfons I. hodlal využít křesťanství pro upevnění ústřední vlády, proto nařídil, aby byly ze všech provincií odstraněny pohanské idoly. Do měsíce byly v „Domě idolů“ shromážděny sošky předků, kouzelné fetiše a masky. Pak vzplála hranice a do ní metali vládcovi biřici symboly starých božstev. To bylo pro lidové city příliš; proti křesťanství, nepopulárnímu svou přísností a požadavkem monogamie, povstali stoupenci dávných tradic. Neuspěli však.
11
Konžská ag ó n i e n
Vztahy mezi křesťanskou Evropou a Kongem byly vynikající. Také proto se po roce 1510 z Mpindy vyváželo ročně kolem 5 000 otroků, další z Loanga a jiných pobřežních končin. Význam spřátelené černošské říše ocenil papež Lev X., když vyhověl naléhání portugalského krále Manuela a 3. 5. 1518 bulou jmenoval a roku 1523 osobně vysvětil Jindřicha (Henrique), nejmladšího Alfonsova syna, prvním černošským biskupem v dějinách křesťanstva. Odliv otroků však začal vadit samotnému manikongovi. V železech se ocitali často i aristokraté. Alfons ustavil své úředníky, kteří měli zamezit v přístavech těm nejostudnějším přehmatům, a žádal o pomoc také církev. Ale otrokářství nabývalo na síle. Běloši se nedali omezovat v obchodu s lidmi, církev vyřešila problém tím, že biskup hromadně křtil každý lodní náklad, aby si mohl účtovat 300 reálů za každého formálně pokřtěného otroka. Zájem o Kongo zesílil, když Brazílie začala pěstovat cukrovou třtinu a naléhavě potřebovala zdatnou pracovní sílu. Z překladiště otroků, ostrova São Tomé, učinil papež roku 1534 sídlo biskupství s jurisdikcí pro Kongo. Protože to manikonga urazilo, vydal papež Pavel III. 5. 5. 1535 breve, jímž pochválil konžského vládce za jeho křesťanský zápal. Mbemba-a-Nzinga (Alfons I.) zemřel mezi léty 1540 a 1542 v předtuše potíží svého státu. Vládu jeho synovce Nkangy-a-Mbemby (Pedra) omezily boje o trůn, v letech 1544–1546 vládl Mpudi-a-Nzinga (Francisco), proti němuž povstal s podporou portugalských zbraní Alfonsův vnuk Nkubi-a-Mpudi (Diogo). Neustávající intriky proti sobě řešil Diogo pronásledováním křesťanů. V dobách, kdy za rok nastoupilo na lodě i přes 12 000 otroků, z toho dvě třetiny pro Brazílii, manikongo obchod s lidmi zcela zakázal. Roku 1555 vykázal z Konga všechny Evropany. Obchodní tlaky se ale ukázaly být silnější než vládcova vůle. Pro provinční aristokraty zůstali běloši vítanými obchodními partnery a na pobřeží bylo příliš mnoho příhodných míst, odkud bylo možné odvézt lidi přes oceán, navíc bez kontroly a zdanění. Až do své smrti v roce 1561 Diogo bez valného úspěchu manévroval mezi vlastní samostatnou politikou, portugalskou mocí a dynastickou opozicí. To už nalezl bělošský vliv oporu i v tištěném
n Po č átky
12
slově: roku 1556 byla vytištěna Příručka křesťanské věrouky v jazyce kikongo. Po Diogově smrti usedl na konžský trůn Alfons II. Proti němu však povstal Diogův synovec Bernardo. V ozbrojeném chaosu zahynuli téměř všichni Portugalci, kteří pobývali v konžském vnitrozemí. Po Bernardově smrti se o trůn svářili hned tři pretendenti. São Salvador se propadl do vražedného šílenství, dokud roku 1567 neobsadil trůn bratr mrtvého Dioga Nerika-a-Mpudi, portugalsky Henrique (Jindřich). V těch časech Balubové dobyli Katangu a Bangalové (Imbangala) se kolem roku 1560 začali probojovávat k oceánu jižním okrajem konžského území. Zároveň se ze střední Afriky pohnuly krvelačné kmeny Džagů (Žaga, Jaka) směrem na konžskou provincii Mbata. Jindřich už v prvním roce své vlády padl v boji se sousedními kmeny. Po krátkém bezvládí se moci chopil syn jedné z Jindřichových žen Álvaro. Aby získal posily, uzavřel mír s Portugalci a povolil jim obnovit obchody. Ale v té chvíli vtrhli Džagové do centrálního Konga, vyrabovali hlavní město a zahnali manikonga na jeden z ostrovů na dolním Zairu. Álvaro žádal roku 1568 portugalského panovníka Šebestiána o pomoc a byl to skutečně portugalský armádní oddíl, který ho nakonec vysvobodil z potupné izolace. Manikongo se za to musel zavázat k přímému vazalství na králi v Lisabonu. Ani jeho nástupce Álvaro II. (Mpangu-a-Nimi Lukeni lua Mbemba, 1587–1614) nedokázal zajistit konžskou prosperitu, i když se pokoušel ustavit ve své zemi trvalou diecézi. V době, kdy Konžané hynuli pod kopími Džagů nebo prchali do lesů, se řada portugalských obchodníků uchýlila do bezpečí k jihu na pusté pobřeží u ústí řeky Kwanzy. Tam se rodila nová koncepce portugalského využití západní Afriky.
Ndongo Podle staré tradice Mbundů žil za dávných časů u horní Zambezi ngola (náčelník) Kilvanže. Jednoho dne ngola zničil tábor a odešel na západ. Po cestě k moři usazoval skupinky svých lidí a pak sledoval tok Kwanzy. Na planinách nedaleko moře se Mbundové na přelomu 14. a 15. století usadili. Setkali
13
Nd o n g o n
se tu s lidmi, jež vedl kovář Bembo Kalamba. Ngola Mussuri se od něho naučil tavit i kovat železo, vyrábět hrnce a tkát látky. Žena Bemba Kalamby Ngombe-dia-Nganda naučila ngolův lid zemědělským pracím a chovu dobytka. Ngolovi lidé se oženili s dcerami Ngombe, a tak se zrodilo nové společenství. Ngolovi Mussurimu se dařilo, a tak ho vděčný lid provolal králem. Po době zmatků vznikla dynastie, jejíž vládcové opakovaně přijímali titul-jméno Ngola Kilvanže. Tradice nezdůrazňuje, že stát Ndongo označovaný podle titulatury vládce také Ngola byl zpočátku jen periférií Konga. Přes svou poplatnost měl mimořádný význam: první běloši roku 1504 popsali, jak se na patnáctikilometrové výspě zvané dnes Ilha de Luanda těžily cenné lastury nžimbo: „Ženy, jen s malou rouškou kolem beder, pracovaly skutečně tvrdě. Vstupovaly do mořských vln s velkými koši na hlavách. V moři snímaly koše z hlavy, nabíraly do nich písek a těžký náklad vyzvedávaly opět na hlavu a nosily na břeh.“ Portugalce však mušle nezajímaly zdaleka tak jako otroci. Konžsko-portugalští nákupčí lidí získali roku 1514 u pobřeží Ndonga bez potíží na čtyři sta „kusů“. Ke „králi Angoly“ ovládajícímu tak významné zdroje vyslal portugalský vládce 16. 2. 1520 Baltasara de Castra a Manuela Pacheka. Ngola Kilvanže dal ovšem Pacheka usmrtit a Baltasara de Castra držel šest let v otroctví. Propustil ho až na naléhání konžského Alfonse I. Castro pak pospíchal do vlasti s nesmyslnou zvěstí, že v ndongském Kambambe je hojnost stříbra. U ústí Kwanzy se stále častěji objevovaly otrokářské lodě. Vládcové Ndonga si obchodem nejen vylepšovali svůj status, ale využili situace, aby setřásli konžskou nadvládu. Ngola přestal severnímu suverénovi platit daně a ve válečném střetnutí s Kongem na řece Dande roku 1556 zvítězil. Od té doby vystupovalo Ndongo jako suverénní stát. Ngolovi poslové se roku 1557 objevili v Lisabonu a žádali o navázání přímých styků a vyslání misionářů. Čtyři jezuité a vnuk objevitele mysu Dobré naděje Paulo Dias de Novais proto dostali koncem roku 1559 úkol vybudovat co nejširší styky s další západoafrickou černošskou říší. Expedice se roku 1560 dostala do Ndonga, ale v době náporu Bangalů na východ Ndonga na ně vládce neměl čas a nakrátko je uvěznil.
n Po č átky
14
Na pravém břehu horní Kwanzy se tehdy usadila skupina Bangalů a tím vytvořila zárodek pozdější domény Kasanže. Až požár jednoho ze sídelních měst Ndonga a bitva, v níž zemřel asi v roce 1563 Ngola Ndambi, přiměly Ndongo ke spolupráci s Portugalci. Dias de Novais se konečně roku 1565 směl vrátit do Lisabonu. Jeden z jeho druhů, jezuita Francisco de Gouveia, prosadil na dvoře plán učinit z ovládnutého Ndonga klíč k ovládnutí západní Afriky.
Luanda Od krále Šebestiána obdržel Paulo Dias de Novais 19. 9. 1571 (s potvrzením ze 16. 9. 1574) do osobní kontroly třicet pět mil pobřeží na jih od ústí Kwanzy. Za osídlení a využití země, jejíž vnitrozemní hranice neexistovala, dostal právo bezcelního ročního vývozu 48 otroků. V donaci byla použita titulatura králů Ndonga pro označení nové země slovem „Angola“. Diasova armada vyjela 23. 10. 1574 z Lisabonu a sedm plachetnic přirazilo 11. 2. 1575 k písečné kose zvané Loanda – „plochá země“. Jak vojáci, tak řemeslníci a dělníci, celkem sedm set mužů, začali na písku stavět osadu a kostel. Překvapivě je posílilo asi čtyřicet „velmi bohatých“ Portugalců, kteří se sem seběhli z nedalekých končin. Z bezpečnostních i rozvojových důvodů přenesl Paulo Dias de Novais 2. 10. 1576 osadu na svahy mezi otevřeným vnitrozemím a klidnou hladinou luandské zátoky. Už první měsíce naznačily, že São Paulo de Loanda, první evropská základna v černé Africe, později zvaná jen Luanda, bude významným strategickým bodem. Portugalci tu získali skvělý přístav a východisko k obchodu s lidnatými africkými doménami, vládcové Ndonga se do Luandy mohli kdykoli obrátit pro vojenskou pomoc. Zpočátku zavládla mezi bělochy a černochy idyla. „Byl takový mír s králem Angoly, že Portugalci chodili jeho královstvím stejně bezpečně, jako by cestovali Portugalskem.“ Ale také tuto pohodu rozrušoval neklid vyvolaný obchodem s lidmi. Luanda už roku 1575 vyexpedovala několik tisíc otroků. Také do krajiny zvané Kisama na jih od dolní Kwanzy chodili nakupovat otroky obchodní agenti, kterým se podle konžské obchodní osady Mbanza Mpumbo (pombo
