S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Angola JAN KLÍMA
N a kladatel ství
Libri,
Praha
2 0 0 3
© doc. PhDr. Jan Klíma, 2003 © Libri, 2003 ISBN 80-7277-155-8
Obsah Počátky 7 Doba svobody 7 Příchod Portugalců 8 Konžská agónie 10 Ndongo 12 Luanda 14 Krvavé potýkání 17 První koalice 17 Druhá koalice 19 Portugalský návrat 21 Nová loviště otroků 24 Hledání budoucnosti 29 Pokus o modernizaci 29 Váhavá expanze 31 Konec obchodu s otroky? 33 Úsvit kolonizace 35 Zrození angolské identity 38 Ex Luanda lux 38 Angola v závodě o Afriku 41 Dobývání země 45 Okupace 48 Od ticha k bouři 52 V zóně mlčení 52 Objevme Angolu 55 Základy odboje 57 Válka 60 Nezávislost 66 Nedokončená dekolonizace 66 Občanská válka 69 Zklamané naděje 73 K novému začátku 75 Česko-angolské vztahy 79 Použité zkratky 84 Encyklopedické heslo 87
6
Rady a doporučení pro návštěvníky 93 Užitečné adresy 95 Jazyková první pomoc 97 Čtrnáct užitečných slov a frází 97 Slovníček 97
Počátky
Doba svobody Savany a řídké lesy na území dnešní Angoly nabízely prvním lidem dobré podmínky k životu. Na konci starého paleolitu se používalo nářadí kafuenského typu, zhotovené z oblázků, mladopaleolitičtí lidé tzv. sangoské kultury ze severní Angoly dokázali dobře zacházet s ohněm a vyráběli pestrý sortiment kamenných nástrojů. Staronegroidní typ člověka se žlutohnědou pletí se časem diferencoval na pygmejský a protokřovácký typ. Ve stepích se vývoj zrychloval, jak o tom svědčí nástěnné malby z Caninguiri v geografickém středu Angoly nebo obrazy antilop v Čitondo-hulo na jihozápadě. Lidé boskopského typu na krajním jihu byli předky dnešních Sanů a Khoinů. Čitolská kultura, začínající asi 12 000 let př. Kr. a trvající do přelomu letopočtu, znala kámen i keramiku, od jihu přišlo používání kamenných koulí zvaných kwé, vhodných k zatížení hole hloubící jamku pro zasévané zrno. V nejpozdnějším čitolienu se objevily kovové předměty. V téže době, kdy se ve Středomoří zhroutilo římské impérium, začalo také jižně od Sahary stěhování národů. Velcí, silní lidé s tmavou pletí zvaní hromadně Bantuové pomalu postupovali k jihu se svými stády. Rybařili, zpracovávali kovy a účinné zbraně používali ve stálých válkách. Kamenné obranné zdi stavěné na migračních trasách dosvědčují, že náčelnické domény vznikaly ponejvíc ve vnitrozemí. Asi v polovině 13. století opustily kmeny hovořící jazykem kikongo svůj domov poblíž širokého bazénu na řece Zairu (Kongu), pronikly do severní Angoly a založily tu stát Kongo. Snad už za prvního vládce Nimi-a-Lukeniho vzniklo sídelní město manikongů (doživotních monarchů Konga) Mbanza Kongo a nový stát se rozložil od hranic dnešního Gabonu až po řeku Kwanzu, od Atlantiku po řeku Kwango. Půda, řeky, palmové háje a lesy tu patřily předkům, ze společného vlastnictví dostala každá rodina příděl půdy k obdělání. Původní
n Po č átky
8
tradici převodu nevelkého majetku po mateřské linii už v době zakládání státu narušovaly patrilineární prvky. Manikongo musel vynikat tělesnou zdatností i moudrostí. Nesměl spatřit moře a vycházet za dne z domu. U dvora se soustřeďovalo bohatství předváděné pouze při korunovaci: slonovina, měděné náramky a především obecně uznávané směnné ekvivalenty – mořské mušle nžimbo (zimbo), měděné kříže (handa) a rafiové tkaniny (libongo). Přesný nástupnický řád neexistoval, proto při vážné nemoci vládce nebo po jeho smrti vždy vzplanuly boje o nástupnictví. Neklid zvyšovaly i neustálé migrační posuny a mezikmenové války. Ve 14. století se Kongo skládalo ze šesti provincií. Mpemba ležela kolem metropole, Sojo na dolním Zairu těžilo z obchodního přístavu Mpinda, v Nsundi na severovýchod od Mpemby vládl vždy nejstarší králův syn, lidnatou provincii Mbamba na jihu řídil válečník schopný ubránit stát před kmeny útočícími z jihu, vládce jihovýchodní provincie Mbata na Kwangu směl jako jediný stolovat s manikongem. Koncem 14. století byla dobyta provincie Mpanzu severně od Mbaty. Na Kongu závisela území Kakongo, Ngojo a Loango na sever od ústí Zairu, na jihu a jihovýchodě pak Ndongo a Matamba. Mezi Kongem a Matambou vznikly zárodky útvarů Kasanže a Holo, z dalekého jihu v 15. století vyrazili Ňanekové (Vaňaneka) a došli až na planinu Bié. V téže době prošli východní Angolou Hererové (Ovahelelo) a usadili se nakonec mezi namibskou pouští a náhorní planinou Chela na angolském jihozápadě. Z Ňaneků a Hererů se utvořil volný svazek domén nazývaný Mataman. Na opačné straně dnešního státu překročila část Lundů řeku Kasaj a usadila se na angolském severovýchodě. Země se zalidnila a přitahovala další národy.
Příchod Portugalců Výpad rytířů křesťanského krále Jana I. proti arabské pevnosti Ceuta na severoafrickém pobřeží 21. srpna 1415 se zdařil. Portugalci se pak vydali na další výboje podél atlantského pobřeží severozápadní Afriky. Měli válečnické zkušenosti z dob vítězně uzavřené reconquisty, více než stotunové koráby a obratné námořníky.
9
Přícho d Portug a l c ů n
Brzy stanuli na Madeiře a obsadili Azory. Z iniciativy prince Jindřicha Mořeplavce obeplul Gil Eanes v roce 1434 zlopověstný mys Bojador a ověřil si, že za ním není vražedné horko ani „moře temna“. Od roku 1441 kryl náklady na výpravy z největší části výnos z prodeje otroků. Tlak na jih pokračoval, Rui de Sequeira vplul roku 1473 do Biaferského zálivu a překročil rovník. Zisky rostly, a tak Jan II. nařídil svým šlechticům, aby na „Zlatém pobřeží“ postavili mohutnou pevnost São Jorge da Mina. Odtud mohl koncem srpna 1482 zamířit dále k jihovýchodu kapitán Diogo Cão. 11. listopadu zakotvil v zálivu u dnešní cabindské Lândany, v dubnu příštího roku dosáhl ústí řeky „s tak velkým proudem sladké vody, že jeho síla byla patrná na třicet mil v moři“. Od břehů provincie Sojo poslal několik svých mužů, aby pozdravili manikonga, a vyjel zkoumat pobřeží. Koncem srpna 1483 vztyčil na mysu Santa Maria asi 150 km jihojihozápadně od Benguely poslední padrão, kamenný sloup s křížem a portugalským znakem. Pak se objevitel vrátil do vlasti doplnit zásoby. Zpráva o vodách vnikajících do hloubi Afriky vzbudila na lisabonském dvoře nesmírný zájem. Diogo Cão dostal příkaz upevnit kontakt s nalezenou říší. S norimberským kosmografem Martinem Behaimem po boku se Cão koncem roku 1484 vydal do ústí veletoku zvaného nejčastěji Nzari – Zair. V přístavu Mpinda přijal Cãa vládce provincie Sojo, strýc konžského krále. Dal se pokřtít a přijal jméno Manuel. V Kongu vznikl zájem ověřit si moc evropského krále. Roku 1489 přijal Jan II. v městě Beja konžské vyslance. Příštího roku byla mezi manikongem a portugalským panovníkem uzavřena přátelská smlouva. Na jejím základě připlula 29. 3. 1491 do Konga na třech lodích portugalská expedice. Kameníci a tesaři měli postavit kostel, skupina františkánů zahajovala evangelizaci první říše v černé Africe, která ležela za muslimským světem. Upravené cesty zavedly bělochy po třech dnech pochodu do metropole. První křesťanský kostelík byl založen 6. května, město Mbanza Kongo bylo přejmenováno na São Salvador – Svatý Spasitel, král Nzinga-a-Nkuvu přijal při křtu evropské jméno Jan I. Nejprve se zdálo, že výhody ze spojenectví se vyplatí Kongu. Portugalští arkebuzíři pomohli odehnat bojovné klany
n Po č átky
10
útočící od východu. Ale zanedlouho se z obchodních výhod těšili Portugalci. Kongo nabízelo hojnost otroků a od roku 1493, kdy vznikly plantáže na ostrově São Tomé, se začali v Mpindě naloďovat stovky Konžanů na cestu bez návratu. Kožené opasky, čepice, pláště, nádobí, kořalka, zbraně a evropské tretky konžská šlechta vítala. Brzy se ustálily obchodní trasy mezi pobřežím a vnitrozemním obchodním střediskem Mbanza Mpumbo (Pombo). Už první nástupnická krize ukázala, že evropský vliv je vratký. Proti nároku manikongova syna Mbemby-a-Nzingy (Alfonse) se postavil vládcův synovec Mpangu-a-Kitina. Odmítl křest a návratem ke starým obřadům získal na svou stranu část aristokracie. Dokonce i manikongo Jan I. roku 1500 skoncoval s křesťanstvím. Ale Alfons v provincii Nsundi na nové víře trval, a získal proto portugalskou podporu. Uprostřed sporů Jan I. – Nzinga-a-Nkuvu – zemřel. V tu chvíli se oba konkurenti utkali vojensky. Alfonsovi pomohly portugalské zbraně dobýt trůn, Mpangu-a-Kitina padl. Alfonsovu říši začal rostoucí obchod rozvracet. Portugalské látky, koberce, kovové mísy, zvony, skleněné předměty a další zboží oslňovaly černošskou šlechtu, která evropská lákadla monotónně splácela vlastními lidmi. Hodnotový zvrat rychle postupoval. Málokdo se věnoval řemeslu a zemědělství, mohl-li zbohatnout obchodem s otroky. Na okrajích Konga se rozhořívala permanentní válka kuata-kuata (z jazyka kimbundu: „chyť-chyť“), která podlamovala konžskou energii a pustošila zasažené kraje.
Konžská agónie Už roku 1509 se evropská a africká tradice v Kongu tvrdě střetly. Alfons I. hodlal využít křesťanství pro upevnění ústřední vlády, proto nařídil, aby byly ze všech provincií odstraněny pohanské idoly. Do měsíce byly v „Domě idolů“ shromážděny sošky předků, kouzelné fetiše a masky. Pak vzplála hranice a do ní metali vládcovi biřici symboly starých božstev. To bylo pro lidové city příliš; proti křesťanství, nepopulárnímu svou přísností a požadavkem monogamie, povstali stoupenci dávných tradic. Neuspěli však.
11
Konžská ag ó n i e n
Vztahy mezi křesťanskou Evropou a Kongem byly vynikající. Také proto se po roce 1510 z Mpindy vyváželo ročně kolem 5 000 otroků, další z Loanga a jiných pobřežních končin. Význam spřátelené černošské říše ocenil papež Lev X., když vyhověl naléhání portugalského krále Manuela a 3. 5. 1518 bulou jmenoval a roku 1523 osobně vysvětil Jindřicha (Henrique), nejmladšího Alfonsova syna, prvním černošským biskupem v dějinách křesťanstva. Odliv otroků však začal vadit samotnému manikongovi. V železech se ocitali často i aristokraté. Alfons ustavil své úředníky, kteří měli zamezit v přístavech těm nejostudnějším přehmatům, a žádal o pomoc také církev. Ale otrokářství nabývalo na síle. Běloši se nedali omezovat v obchodu s lidmi, církev vyřešila problém tím, že biskup hromadně křtil každý lodní náklad, aby si mohl účtovat 300 reálů za každého formálně pokřtěného otroka. Zájem o Kongo zesílil, když Brazílie začala pěstovat cukrovou třtinu a naléhavě potřebovala zdatnou pracovní sílu. Z překladiště otroků, ostrova São Tomé, učinil papež roku 1534 sídlo biskupství s jurisdikcí pro Kongo. Protože to manikonga urazilo, vydal papež Pavel III. 5. 5. 1535 breve, jímž pochválil konžského vládce za jeho křesťanský zápal. Mbemba-a-Nzinga (Alfons I.) zemřel mezi léty 1540 a 1542 v předtuše potíží svého státu. Vládu jeho synovce Nkangy-a-Mbemby (Pedra) omezily boje o trůn, v letech 1544–1546 vládl Mpudi-a-Nzinga (Francisco), proti němuž povstal s podporou portugalských zbraní Alfonsův vnuk Nkubi-a-Mpudi (Diogo). Neustávající intriky proti sobě řešil Diogo pronásledováním křesťanů. V dobách, kdy za rok nastoupilo na lodě i přes 12 000 otroků, z toho dvě třetiny pro Brazílii, manikongo obchod s lidmi zcela zakázal. Roku 1555 vykázal z Konga všechny Evropany. Obchodní tlaky se ale ukázaly být silnější než vládcova vůle. Pro provinční aristokraty zůstali běloši vítanými obchodními partnery a na pobřeží bylo příliš mnoho příhodných míst, odkud bylo možné odvézt lidi přes oceán, navíc bez kontroly a zdanění. Až do své smrti v roce 1561 Diogo bez valného úspěchu manévroval mezi vlastní samostatnou politikou, portugalskou mocí a dynastickou opozicí. To už nalezl bělošský vliv oporu i v tištěném
n Po č átky
12
slově: roku 1556 byla vytištěna Příručka křesťanské věrouky v jazyce kikongo. Po Diogově smrti usedl na konžský trůn Alfons II. Proti němu však povstal Diogův synovec Bernardo. V ozbrojeném chaosu zahynuli téměř všichni Portugalci, kteří pobývali v konžském vnitrozemí. Po Bernardově smrti se o trůn svářili hned tři pretendenti. São Salvador se propadl do vražedného šílenství, dokud roku 1567 neobsadil trůn bratr mrtvého Dioga Nerika-a-Mpudi, portugalsky Henrique (Jindřich). V těch časech Balubové dobyli Katangu a Bangalové (Imbangala) se kolem roku 1560 začali probojovávat k oceánu jižním okrajem konžského území. Zároveň se ze střední Afriky pohnuly krvelačné kmeny Džagů (Žaga, Jaka) směrem na konžskou provincii Mbata. Jindřich už v prvním roce své vlády padl v boji se sousedními kmeny. Po krátkém bezvládí se moci chopil syn jedné z Jindřichových žen Álvaro. Aby získal posily, uzavřel mír s Portugalci a povolil jim obnovit obchody. Ale v té chvíli vtrhli Džagové do centrálního Konga, vyrabovali hlavní město a zahnali manikonga na jeden z ostrovů na dolním Zairu. Álvaro žádal roku 1568 portugalského panovníka Šebestiána o pomoc a byl to skutečně portugalský armádní oddíl, který ho nakonec vysvobodil z potupné izolace. Manikongo se za to musel zavázat k přímému vazalství na králi v Lisabonu. Ani jeho nástupce Álvaro II. (Mpangu-a-Nimi Lukeni lua Mbemba, 1587–1614) nedokázal zajistit konžskou prosperitu, i když se pokoušel ustavit ve své zemi trvalou diecézi. V době, kdy Konžané hynuli pod kopími Džagů nebo prchali do lesů, se řada portugalských obchodníků uchýlila do bezpečí k jihu na pusté pobřeží u ústí řeky Kwanzy. Tam se rodila nová koncepce portugalského využití západní Afriky.
Ndongo Podle staré tradice Mbundů žil za dávných časů u horní Zambezi ngola (náčelník) Kilvanže. Jednoho dne ngola zničil tábor a odešel na západ. Po cestě k moři usazoval skupinky svých lidí a pak sledoval tok Kwanzy. Na planinách nedaleko moře se Mbundové na přelomu 14. a 15. století usadili. Setkali
13
Nd o n g o n
se tu s lidmi, jež vedl kovář Bembo Kalamba. Ngola Mussuri se od něho naučil tavit i kovat železo, vyrábět hrnce a tkát látky. Žena Bemba Kalamby Ngombe-dia-Nganda naučila ngolův lid zemědělským pracím a chovu dobytka. Ngolovi lidé se oženili s dcerami Ngombe, a tak se zrodilo nové společenství. Ngolovi Mussurimu se dařilo, a tak ho vděčný lid provolal králem. Po době zmatků vznikla dynastie, jejíž vládcové opakovaně přijímali titul-jméno Ngola Kilvanže. Tradice nezdůrazňuje, že stát Ndongo označovaný podle titulatury vládce také Ngola byl zpočátku jen periférií Konga. Přes svou poplatnost měl mimořádný význam: první běloši roku 1504 popsali, jak se na patnáctikilometrové výspě zvané dnes Ilha de Luanda těžily cenné lastury nžimbo: „Ženy, jen s malou rouškou kolem beder, pracovaly skutečně tvrdě. Vstupovaly do mořských vln s velkými koši na hlavách. V moři snímaly koše z hlavy, nabíraly do nich písek a těžký náklad vyzvedávaly opět na hlavu a nosily na břeh.“ Portugalce však mušle nezajímaly zdaleka tak jako otroci. Konžsko-portugalští nákupčí lidí získali roku 1514 u pobřeží Ndonga bez potíží na čtyři sta „kusů“. Ke „králi Angoly“ ovládajícímu tak významné zdroje vyslal portugalský vládce 16. 2. 1520 Baltasara de Castra a Manuela Pacheka. Ngola Kilvanže dal ovšem Pacheka usmrtit a Baltasara de Castra držel šest let v otroctví. Propustil ho až na naléhání konžského Alfonse I. Castro pak pospíchal do vlasti s nesmyslnou zvěstí, že v ndongském Kambambe je hojnost stříbra. U ústí Kwanzy se stále častěji objevovaly otrokářské lodě. Vládcové Ndonga si obchodem nejen vylepšovali svůj status, ale využili situace, aby setřásli konžskou nadvládu. Ngola přestal severnímu suverénovi platit daně a ve válečném střetnutí s Kongem na řece Dande roku 1556 zvítězil. Od té doby vystupovalo Ndongo jako suverénní stát. Ngolovi poslové se roku 1557 objevili v Lisabonu a žádali o navázání přímých styků a vyslání misionářů. Čtyři jezuité a vnuk objevitele mysu Dobré naděje Paulo Dias de Novais proto dostali koncem roku 1559 úkol vybudovat co nejširší styky s další západoafrickou černošskou říší. Expedice se roku 1560 dostala do Ndonga, ale v době náporu Bangalů na východ Ndonga na ně vládce neměl čas a nakrátko je uvěznil.
n Po č átky
14
Na pravém břehu horní Kwanzy se tehdy usadila skupina Bangalů a tím vytvořila zárodek pozdější domény Kasanže. Až požár jednoho ze sídelních měst Ndonga a bitva, v níž zemřel asi v roce 1563 Ngola Ndambi, přiměly Ndongo ke spolupráci s Portugalci. Dias de Novais se konečně roku 1565 směl vrátit do Lisabonu. Jeden z jeho druhů, jezuita Francisco de Gouveia, prosadil na dvoře plán učinit z ovládnutého Ndonga klíč k ovládnutí západní Afriky.
Luanda Od krále Šebestiána obdržel Paulo Dias de Novais 19. 9. 1571 (s potvrzením ze 16. 9. 1574) do osobní kontroly třicet pět mil pobřeží na jih od ústí Kwanzy. Za osídlení a využití země, jejíž vnitrozemní hranice neexistovala, dostal právo bezcelního ročního vývozu 48 otroků. V donaci byla použita titulatura králů Ndonga pro označení nové země slovem „Angola“. Diasova armada vyjela 23. 10. 1574 z Lisabonu a sedm plachetnic přirazilo 11. 2. 1575 k písečné kose zvané Loanda – „plochá země“. Jak vojáci, tak řemeslníci a dělníci, celkem sedm set mužů, začali na písku stavět osadu a kostel. Překvapivě je posílilo asi čtyřicet „velmi bohatých“ Portugalců, kteří se sem seběhli z nedalekých končin. Z bezpečnostních i rozvojových důvodů přenesl Paulo Dias de Novais 2. 10. 1576 osadu na svahy mezi otevřeným vnitrozemím a klidnou hladinou luandské zátoky. Už první měsíce naznačily, že São Paulo de Loanda, první evropská základna v černé Africe, později zvaná jen Luanda, bude významným strategickým bodem. Portugalci tu získali skvělý přístav a východisko k obchodu s lidnatými africkými doménami, vládcové Ndonga se do Luandy mohli kdykoli obrátit pro vojenskou pomoc. Zpočátku zavládla mezi bělochy a černochy idyla. „Byl takový mír s králem Angoly, že Portugalci chodili jeho královstvím stejně bezpečně, jako by cestovali Portugalskem.“ Ale také tuto pohodu rozrušoval neklid vyvolaný obchodem s lidmi. Luanda už roku 1575 vyexpedovala několik tisíc otroků. Také do krajiny zvané Kisama na jih od dolní Kwanzy chodili nakupovat otroky obchodní agenti, kterým se podle konžské obchodní osady Mbanza Mpumbo (pombo
15
Lu a n d a n
pak obecně znamenalo „trh“) říkalo pombeiro. Proto dostala Luanda roku 1578 posily a na dolní Kwanze začali Portugalci stavět pevnůstky Kalumbo a Nzele. Doba se jim zdála nahrávat. Džagové na východě doplatili na svou divokost; zabíjením vlastních dětí a převýchovou zdatných cizích mladíků ztratili identitu. Část Džagů splynula s Bangaly a oslabila stát Matamba v mezi řekami Kwango a Lui. Druhá část Džagů prošla daleko na jih, rozdělila shluk domén zvaný Mataman na Huílu a Humbi a přestala válčit. Vládce Ndonga přestal pociťovat nebezpečí, a tak dal roku 1579 pochytat a pobít třicet „portugalských“ obchodníků – často černých pombeirů. Idylu vystřídala válka. Diasovi muži podlehli protivníkovi v Kalumbu, portugalský velitel tedy poslal do Konga pro pomoc a sestupoval po toku Kwanzy k pobřeží. Pomocný sbor byl na cestě z Konga poražen. Zoufalý Dias se rozhodl přejít na africký způsob prezentace síly: v září 1581 vyšel z pevnosti Nzele do Kisamy, pálil vesnice, zajímal otroky a vyvolával hrůzu. Získal tím kupodivu osm set kisamských bojovníků a s nimi porazil ngolovo vojsko 24. 8. 1585 (podle jiných údajů 2. 2. 1583) u Massangana. Teď bylo možné zajistit dobře území Luandy: po pevnosti Massangano byla roku 1599 dokončena Muxima, následovalo Kambambe (1604), Ambaka (1611) a nakonec Mpungu-a-Ndongo (1617) v posvátném centru Ndonga u tajemných „Černých kamenů“. Afrika pociťovala bělošskou invazi zatím jen nepatrně a každý postup bělochů krutě trestala. Když roku 1587 vyjel z Luandy Lopes Peixoto se 70 muži založit necelých 200 kilometrů jižně od Luandy presidio (opevněnou základnu) Benguela („starou“ Benguelu, pozdější Porto Amboim), narazil na odpor. Z portugalské skupiny přežili jen dva muži, aby mohli v Luandě zvěstovat katastrofu. V bělošských řadách řádily také nemoce a strádání. Ze dvou tisíc mužů, kteří byli za prvních dvacet let posláni na území Paula Diase de Novaise, jich 1 200 zemřelo nebo dezertovalo. Deprimovaný velitel nedokázal zajistit úkol, který mu Koruna svěřila, a koncem roku 1584 si stěžoval, že se cítí „velmi starý a velmi unavený, obklopený tisícem potíží…“ Africké válečnictví však Portugalcům nepřímo nahrávalo. Koncem roku 1585 se ze zemí mezi řekami Kwango a Lui
n Po č átky
16
pohnuly tlupy Sosů, Bangalů a Džagů. Každé jejich kilombo, dočasná opevněná vesnice, přinášelo Ndongu nebezpečí. Boje ve vnitrozemí doprovázelo zajímání otroků a Portugalci byli jediní, kteří za lidi nabízeli lákavé zboží. Koncem roku 1586 se utkalo Ndongo s Kongem. Ve stínu neustálých válek tak Luanda uhájila těsný, ale dostačující prostor k existenci. Od roku 1583 se tu stavěl katedrální chrám. Když 9. 5. 1589 Paulo Dias de Novais zemřel, sahal přímý portugalský vliv jen nedaleko za Luandu, nepřímý vliv bylo ale cítit až v nitru západní Afriky.
Krvavé potýkání
První koalice Největší část pozdější Angoly nebyla bělošskou přítomností vyvedena z tradičního způsobu života, přesto se otrokářství a nové hodnoty spolu s válkami kuata-kuata šířily od hrstky bělochů na pobřeží jako vlny na vodě až do hloubi kontinentu, kde bělocha nikdy neviděli. Také proto vzrůstal odpor Afričanů vůči Portugalcům, obvykle krutým otrokářům, vyhoštěncům a bezohledné spodině vyvržené Evropou do krutých afrických podmínek. Ngola Kilvanže se poučil z porážek a získal pro válku proti bělochům Džagy ovládající Matambu. Připojil se i konžský Álvaro II. Tak se vytvořila první koalice, která podle přehánějícího portugalského letopisce disponovala milionem bojovníků. Nejsilnější domorodé vojsko, jaké dosud Angola postavila, svedlo 29. prosince 1589 s bělochy bitvu u Angolême-Akitamba. I když Portugalci nasadili 125 mušketýrů a kolem patnácti tisíc afrických lučištníků, koalice přesvědčivě zvítězila. Najednou se bělošská moc zhroutila, včerejší „vazalové“ vypovídali poslušnost luandským guvernérům a obchod s otroky skoro ustal. V samotné Luandě vládl zmatek a strach. Až roku 1594 dokázal João Furtado de Mendona vyjet proti proudu Kwanzy, opřít se o pevnosti Muxima a Massangano a podrobit si několik místních náčelníků. To už důsledky válečné mobilizace zlomily vítězné domorodce. Smrt, hlad a rabování donutily některé Afričany stěhovat se dál od tušené frontové linie, jiné hledat pomoc u Portugalců. Zejména Džagové, kteří ani dříve necítili přímé ohrožení bělochy, se rádi vrátili ke spolupráci s nimi; lov na otroky odpovídal jejich životnímu stylu a evropské železné tyče, pušky, kořalka, látky a bižuterie je neodolatelně přitahovaly. Tak se slabá luandská základna udržela. V té době se od bělochů odvracelo i Kongo, kde „pohanské modly“ znovu nahradily křesťanského boha. Zároveň se však v Kongu roz-
n K r v avé p otýkání
18
kládala ústřední moc a provincie se osamostatňovaly. Kolem roku 1603 se koalice úplně rozložila a portugalskou obchodní ofenzívu všechny domorodé státy vítaly. Zámožnější „obutí pombeirové“, spíš mulati než běloši, přinášeli zboží od pobřeží do vnitrozemí, černošští „bosí pombeirové“ shromažďovali pro „obuté“ kolegy a v konečném důsledku pro Luandu otroky a slonovinu v hloubi země. O tržiště otroků teď začali usilovat i Francouzi, kteří roku 1600 vyrabovali přístav Mpinda, na mořích začali útočit na portugalsko-španělské soustátí Nizozemci. Soupeření o tržiště otroků a o obchod s koloniálním zbožím měnilo evropské mocenské poměry. Lidnatá Angola s dobře umístěnou luandskou bránou do vnitrozemí se jevila pro světový obchod s otroky jako ideální prostor. V zemi navíc vznikala nová populační centra. Kolem roku 1600 založil na centrální náhorní planině vlastní stát náčelník Wambu – a dal tak jméno oblasti i jejímu pozdějšímu středisku, městu Huambo. Od severu postoupila na angolský východ část Čókvů. K jihu mířily velké sanzaly obehnané kůly, které stavěli Ngangelové, zemědělci, pastevci a dovední železáři. Africká vitalita zatím vyrovnávala ztráty způsobené otrokářstvím. Do Luandy, povýšené roku 1605 na město, proudily zástupy otroků z rozbité koalice. Příjmy portugalské správy pocházely především ze zdanění vyvážených otroků a v roce 1612 téměř dvakrát převýšily výdaje. Výnosy umožnily rozšířit zatím nepatrné teritorium pod přímým portugalským vlivem: vojenský velitel Bento Banha Cardoso roku 1611 založil na řece Lukala novou pevnost Ambaca (Mbaka), jako východisko k tažením na lidnatou náhorní planinu zřídil prchlivý kapitán Manuel Cerveira Pereira v květnu 1617 osadu São Filipe de Benguela, „novou“ Benguelu. Odtud zaútočil na Herery v jižních pustinách i na náčelníka Džagů v Catumbele. Vnitrozemní tržní střediska (feiras) Ambuíla, Dondo, Haco, Beja a Mpungu-a-Ndongo se stále chvěla obavami z nových přepadů. Guvernér Luís Mendes de Vasconcelos, který přijel v srpnu 1617 do Luandy, tedy sebral početnou armádu a vytáhl proti Ngolovi Kilvanžemu. Tři roky trvalo hubení vinných i nevinných. Sami Portugalci se pozastavili nad výsledky pozdní pomsty za válku s první koalicí: „Domorodci byli vražděni tak,
19
Druhá ko a l i c e n
že nevíme, zda z takových jatek vzejde něco dobrého, neboť toto není cesta k rozkvětu obchodu ani ke kázání evangelia.“ Osamocený náčelník Ndonga nakonec padl do zajetí a byl v Luandě sťat. Jeho stát dostal smrtelnou ránu. Další guvernér João Correia de Sousa krvavě pacifikoval okolí Luandy, porazil sobu z dalekého Kasanže a rozpoutal zbytečnou preventivní válku proti manikongovi Pedrovi. Ničení nedostalo žádoucí tečku v nahrazení rozvrácených domén nějakým prospěšným modelem mírového rozvoje. Portugalců bylo málo, mezi čtyřmi sty portugalských rodin v Luandě převažovali vyhnanci, zločinci a trestanci. Protože evropský a africký živel stále nenašly společný modus vivendi, domorodci se znovu stavěli na odpor.
Druhá koalice Ngola Mbandi, nejstarší Kilvanžeho syn, poněkud upevnil svou pozici a vytáhl proti Portugalcům. Roku 1619 tak byla prosperita kolonie znovu ohrožena. Portugalci museli sebrat všechny síly a s nimi vytlačili vzdorného náčelníka i z prostoru kolem jeho sídla v Kabase. Ngola Mbandi izolovaný na jednom ostrově na Kwanze musel s Portugalci vyjednávat. Ale podmínky si kladli běloši. K projednání dohody byla roku 1621 do Luandy poslána vládcova sestra Žinga ( jinak Nzinga Mbandi Ngola nebo Ana de Sousa). Pocházela z pěti Kilvanžeho dětí a narodila se během prvních bitev války, kterou její otec od roku 1581 s Portugalci vedl. Patrně se poučila i z krvavého dění kolem sebe: otec byl vůči vlastním lidem krutým tyranem; také vládnoucí bratr, aby vykořenil opozici, dal zabít svého nejmladšího bratra i jediného syna Žingy, která pak už zůstala bezdětná. Žinga se uchýlila se sestrami i manželem na východ do sousední Matamby a opustila svou doménu sice na bratrovo přání, ale u vědomí možnosti významně posílit vlastní postavení. Žinga cestovala do guvernérského paláce tak, aby nevznikla žádná pochybnost o její autoritě. Heroldi oznamovali její příchod, a když vstupovala do audienčního sálu, vítali hudebníci černý majestát. V sále bylo jen jedno křeslo vyhrazené pro portugalského guvernéra. Žinga tedy poručila jedné dámě
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
