PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada TER–036

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

REAGANOVA SDI MEZI USA A SOVĚTSKÝM SVAZEM Petr Anděl

2007 Teritoriální řada TER-036

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

u

Reaganova SDI mezi USA a Sovětským Svazem

2

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Petr Anděl

ISSN 1801-5999

Anděl Petr


3

Anděl Petr

Reaganova SDI mezi USA a Sovětským svazem PETR ANDĚL, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract The idea of ballistic missile defense originated in the minds of scientists and strategic thinkers short after the first intercontinental ballistic missiles were developed. Ballistic missiles belong to a group of strategic offensive weapons. Antiballistic missile defense systems can be labeled as strategic defensive weapons. The balance of offensive as well as defensive strategic weapons between the two superpowers was essential to keep the balance of power between the USA and the USSR at the end of the cold war. This study examines the impact of President Reagan’s strategic defense initiative on the strategic balance of power. Keywords: American, ballistic missile defense, Reagan, SDI, ABM, SALT, MAD

KONTAKT NA AUTORA A PODĚKOVÁNÍ (Petr Anděl, IMS UK FSV, U kříže 8, 158 00, Praha 5, telefon 251 080 299, fax, email: [email protected])


4

Anděl Petr

Reaganova SDI mezi USA a Sovětským svazem

POJETÍ ROLE, KTEROU SEHRÁL AMERICKÝ A SOVĚTSKÝ ODSTRAŠUJÍCÍ JADERNÝ POTENCIÁL V PRŮBĚHU STUDENÉ VÁLKY Studená válka je vhodným pojmenováním pro vztahy, které mezi sebou ustavili hlavní vítězové druhé světové války, Spojené státy americké a Sovětský svaz. SSSR v období studené války disponoval již od počátku převahou konvenčních vojenských sil, USA měly zpočátku zase výhodu monopolního vlastnictví jaderných zbraní. SSSR sice tento monopol brzy prolomil, ale jeho jaderné síly se nemohly rovnat americkým, které disponovaly vyspělejšími technologiemi a byly i kvantitativně na vyšší úrovni. SSSR se proto po celou dobu studené války snažil vyrovnat se kvantitou i kvalitou svých jaderných sil silám americkým. To se SSSR téměř podařilo až v sedmdesátých letech dvacátého století. V letech osmdesátých se mu podle amerických zdrojů podařilo dokonce dosáhnout převahy svých strategických jaderných sil nad silami americkými. Bez ohledu na těžko měřitelnou rovnováhu strategických sil to byl ale především strach z použití jaderných zbraní, který bránil tomu, aby se studená válka stala válkou horkou. Vlastnictví jaderných zbraní tak paradoxně přispělo k zachování míru a k větší stabilitě mezinárodních vztahů.1 Názory amerických myslitelů na roli odstrašujícího jaderného potenciálu v průběhu studené války můžeme rozdělit do tří základních směrů. Škola bojovného válečnického přístupu (War Fighting) prosazovala tvrdý postoj k SSSR, který mohl dle jejích názorů být držen na uzdě jen tehdy, pokud budou mít USA nad SSSR velkou vojenskou převahu ve všech klíčových oblastech a budou-li vystupovat tvrdě a agresivně. Myšlenková škola zastávající přístup kontroly zbrojení (Arms Controll) věřila v účinnost vzájemného jaderného odstrašení. Vojenská rovnováha mezi oběma tábory, která byla klíčová pro udržení odstrašujícího mechanizmu v chodu, měla být zachována a udržována pomocí jednání o kontrole zbrojení. 1

Od sedmdesátých let však někteří autoři zdůrazňují, že prvotní důvody pro existenci studené války byly nahrazeny obavami ze vzájemně provázaného budování jaderných arzenálů znepřátelených mocností. Deterent se tak stal zdůvodněním dalšího trvání tohoto konfliktu. Viz. John Mueller, Retreat from Dooms Day: The Obsolence of Modern Way (New York, Basic Books, 1989)


5

Anděl Petr

Zastánci tohoto přístupu byli proti vývoji nových zbraní. Velkým úspěchem této školy bylo bezesporu to, že se jí podařilo v šedesátých letech prosadit přijetí doktríny vzájemně zaručeného zničení (Mutual Assured Destruction, dále jen MAD) za oficiální strategickou doktrínu USA.2 Druhým velkým úspěchem zastánců kontroly jaderného zbrojení bylo podepsání smluv SALT a ABM v roce 1972. Smlouva ABM je klíčová v tom, že jejím podpisem SSSR oficiálně přijal doktrínu MAD za základ své bezpečnosti. 3 Smlouva ABM totiž výrazně omezila možnost budování obranných systémů proti útočícím balistickým raketám. Tím, že se jí podařilo zmrazit zatím ještě málo vyspělé pokusy o vybudování této obrany, které byly vážně podnikány již od šedesátých let, a s pomocí omezení uvaleného na nárůst útočné jaderné síly smlouvou SALT I, se jí vlastně podařilo zachovat vojenskou rovnováhu sil, která měla nadále trvale zajišťovat bezpečnost obou supervelmocí na základě faktu, že obě byly vzájemně zranitelné. Poslední významnou školou úvah o jaderném odstrašení je škola tzv. Finite Deterrence. Jedná se o alternativní pohled na danou problematiku, který vychází z předpokladu, že obě supervelmoci se obávaly jaderného konfliktu se stejnou intenzitou, a odstrašující potenciál byl proto mnohonásobně vyšší, než bylo nezbytně nutné. K odstrašení by prý postačila stovka jaderných zbraní. Tento názor ale nikdy neměl podporu ve vládě USA. Vládní podporu si získala škola Finite Deterrence jen v tzv. malých jaderných zemích, disponujících jen velmi omezeným počtem jaderných hlavic.4 Pro plné pochopení a zhodnocení strategických úvah prezidenta Reagana i samotné SDI je důležité seznámit se zvláště s přístupem školy kladoucí důraz na kontrolu zbrojení a školy „válečnické“, jejíž ideály naplňovala zvláště politika 2

Stalo se tak roku 1967. Richard Ned Lebow, Janice Gross Stein, Deterrence and the Cold War. In Political Science Quarterly, 1995, vol. 110, no 2, s. 169.Vývoj McNamarových strategických úvah je dokumentován v: Desmond Ball, Politics and Force Levels: The Strategic Missile Program of The Kennedy Administration (Berkley: University of California Press, 1980) a v Lawrence Freedman, The Evolution of Nuclear Strategy (New York: St.Martin´s Press, 1983), s. 331–371. 3 Historie sovětského přijetí MAD je následující: V prosinci roku 1966 prezident Lyndon Johnson svolal na setkání do Austinu v Texasu své vojenské poradce, ministra obrany Roberta S. McNamaru, jeho zástupce Cyruse Vance, svého poradce pro záležitosti národní bezpečnosti Walta Rostowa a náčelníky generálního štábu, aby se s nimi poradil o tom, zda má USA začít budovat systém obrany proti balistickým raketám, jako to již činili v SSSR, či nikoliv. Pět náčelníků a poradce Rostow byli pro, Vance a McNamara proti. Nakonec se shodli, že vhodné by bylo dosažení dohody o omezení útočných i obranných prostředků. Výsledkem bylo to, že se v roce 1967 Johnson a McNamara pokusili přesvědčit sovětského premiéra Alexeje Kosigina o nutnosti vzdát se myšlenek na strategickou obranu a přijmout doktrínu vzájemně zaručeného zničení. Kosigin rozčileně argumentoval, že taková představa je zvrhlá, vývoj obranných prostředků je morální, kdežto vývoj útočných zbraní a spoléhání se na ně již morální není. SSSR však nakonec na americké stanovisko přistoupil a podepsal roku 1972 smlouvu SALT, jejíž součástí bylo i striktní omezení systémů ABM. Michael Mandelbaum, Strobe Tallbot, Reagan and Gorbachev (New York: Vintage Back, a Dvision of Random House, 1987) s.111–113. Robert McNamara, Blundering into Disaster, Surviving the First Century of the Nuclear Age (New York: Pantheon, 1986) 4 Morton H. Halperin, Nuclear Fallacy: Dispelling the Myth of Nuclear Strategy (Cambridge: Ballinger, 1987)


6

Anděl Petr

Ronalda Reagana, která v jeho prvním prezidentském období nahradila doposud převládající politiku kontroly zbrojení.

BEZPEČNOSTNÍ A ZAHRANIČNÍ POLITIKA RONALDA REAGANA Ronald Reagan chtěl čelit poraženectví elit americké společnosti přetrvávajícímu od dob nevyhlášené války ve Vietnamu. Chtěl obnovit prestiž Spojených států jako velmoci. Součástí jeho plánu byla vnitropolitická hospodářská opatření spojená s pokusy o snížení daňového zatížení obyvatel a nová zahraniční politika. Na rozdíl od hospodářské politiky, jeho zahraniční politika je dnes chápána jako úspěšná a bývá jí přisuzován velký podíl na ukončení studené války. Tato politika započala řečnickým útokem na SSSR, který ukončil prezidenty Nixonem a Carterem pracně budované období uvolnění vztahů mezi SSSR a USA, nazvané détente5. Pomyslnými vrcholy tohoto útoku byl projev v britském parlamentu dne 8. června 1982 (nazývaný často vyhlášením křížového tažení za demokracii či za svobodu) a projev ze dne 8. března 1983 ke shromáždění evangelických křesťanů z National Association of Evangelicals, známý pod označením projev o říši zla. V posledním jmenovaném vystoupení Reagan ztotožnil SSSR se ztělesněním zla, s nímž je nutno bojovat.6 Dne 23. března 1983 pak prezident Reagan vyhlásil program Strategické obranné iniciativy proti mezikontinentálním balistickým raketám (SDI). Tato iniciativa si kladla za cíl snížení strategického významu sovětských jaderných zbraní, mohla tak změnit rovnováhu vojenských sil obou mocností. Americko-sovětské vztahy dosáhly v období od nástupu prezidenta Reagana do funkce do roku 1984 svého minima. Ronald Reagan často kombinoval slovní útoky na SSSR s ujištěními, že nehodlá zatáhnout Západ do války. Hovořil o míru, ale z jeho vlády přicházely uniklé informace o plánování amerického vítězství v „limitované jaderné válce“.7 Pro sovětské vůdce musel proto tento prezident 5

V roce 1979 se Carterově administrativě podařilo podepsat smlouvu SALT II, limitující nově počty strategických jaderných zbraní. Smlouva však nebyla USA ratifikována kvůli následné sovětské vojenské intervenci v Afghánistánu. Ta výrazně narušila atmosféru détente. USA i SSSR však v hrubých rysech smlouvu SALT II dodržovaly i bez formální ratifikace. 6 Reagan v tomto projevu apeloval na duchovní, aby neupadali v klam prosazovaný hnutím za zmrazení jaderných zbraní. USA byly dobrem, které musí bojovat s říší zla, SSSR, protože dobro musí vždy bojovat proti zlu. Idea zmrazení zbrojení vyhovovala jen straně zla, která měla momentálně výhodu. Tento klasický náboženský obraz dichotomie dobra a zla doplnil Reagan poznámkou o tom, že marxismus-leninismus je ve skutečnosti druhou nejstarší vírou náboženského druhu na světě. Jeho ideál, že člověk se stane Bohem, byl dle Reagana poprvé vysloven pokušitelem v Rajské zahradě. (Projev Ronalda Reagana k National Association of Evangelicals v Orlandu na Floridě dne 8. března 1983) 7 Již v letech 1975–1980 se zintenzivnila debata o jaderných zbraních v souvislosti se snahou schválit smlouvu SALT II. Rozhodujícím odpůrcem však byla specifická zájmová organizace, Commitee on the Present Danger (CPD), založená roku 1979. Členy CPD byli Ronald Reagan, ministr zahraničí George P. Shultz, ředitel CIA William J. Casey, zakladatel CPD a hlavní Reaganův vyjednavač v oblasti kontroly zbrojení Eugen Rostow, ředitel Arms Control and Disarmament Agency Kenneth L. Adelman, Donald M. Rumsfeld, Fred Charles Iklé, asistent ministra obrany pro mezinárodní bezpečnostní politiku Richard N.Perle, Richard Pipes (National


7

Anděl Petr

bezesporu představovat velký problém. O zlepšení vztahů, či alespoň o otupení Reaganovy útočné antisovětské rétoriky lze hovořit až od prezidentské kampaně roku 1984, ve které usiloval Ronald Reagan o znovuzvolení. Paradoxně však můžeme sledovat pokračující linii kroků praktické politiky, která byla v roce 1985, po přečtení Reaganovy prezidentské zprávy o stavu unie, neoficiálně pojmenována Reaganovou doktrínou zatlačování komunismu (Roll Back), jež spočívala ve snaze podvracet klientské země SSSR a škodit sovětským zájmům všude, kde to bylo možné. Pozoruhodné je, že v období po roce 1985, kdy byla tato politika novináři pojmenována Reaganovou doktrínou, zaujal prezident Reagan k SSSR vstřícnější postoj. Ronald Reagan si přál dosažení dohody o redukci jaderného zbrojení i normalizaci vztahů se SSSR. Tyto kroky se ale podle jeho přesvědčení mohly uskutečnit jen tehdy, pokud USA budou se SSSR jednat z pozice silnějšího, protože komunisté dle názoru, který převzal Reagan přímo od Lenina,8 mohou uznávat jen tu morálku, která upřednostňuje zájmy pracující třídy. Z toho Reagan vyvodil, že komunisté mohou lhát, krást a dopouštět se jakýchkoliv amorálností, pokud to poslouží jejich úmyslům. Z toho plyne i přesvědčení, že SSSR by nemusel dodržovat uzavřené smlouvy, pokud by k tomu nebyl donucen americkou (vojenskou) převahou. Praktické kroky Reaganovy politiky tedy směřovaly především k posílení americké armády jako celku, soustředily se však zejména na oblast jaderných strategických sil.9 Arzenál obou velmocí se od sebe značně lišil, a tato skutečnost komplikovala jednání o kontrole zbrojení. USA měly třikrát více balistických raket umístěných na Security Council), bývalý hlavní vyjednavač v oblasti taktických jaderných zbraní Paul H. Nitze, a desítky dalších významných úředníků. S CPD sympatizoval i Caspar Weinberger, ministr obrany. Cílem aktivit CPD bylo ukončení rozhovorů o kontrole jaderných zbraní i ukončení détente. CPD šířila názory, že jadernou válku je možno udržet v jistých limitech, a tudíž ji i přežít a zvítězit. Se vší pravděpodobností je CPD i dílnou, ze které vzešly přísně tajné vládní dokumenty NSDD-13, NSDD-32 (detail vojenského rozpočtu plánovaného pro období 1984–88), NSDD-85 a SIOP-6. Tyto dokumenty možná záměrně „unikly“ na veřejnost a byly publikovány Robertem Scheerem v Los Angeles Times 15.srpna 1982 a Richardem Halloranem v New York Times dne 30. května 1982 a 24.srpna 1982. Jasně se v nich hovoří o změně doktríny MAD na doktrínu NUTS (Nuclear Utilization Target Selection), která spočívá v provedení překvapivého chirurgicky přesného jaderného útoku na SSSR, jenž zlikviduje sovětská jaderná sila i sovětské vedení. F. H. Knelman, Reagan, God and the Bomb: From Myth to Policy in the Nuclear Arms Race (Bufallo, New York: Prometheus Books, 1985), s. 17–37. 8 Ronald Reagan to tvrdí ve svém projevu o říši zla ze dne 8. března 1983. Ronald Reagan, Život jednoho Američana: Paměti prezidenta (Praha: Prostor, 1997), s. 520–522. 9 Podle slov Colina Powella zažila americká armáda v únoru 1981 ”druhé vánoce”. Ministr obrany Weinberger při sestavování vojenského rozpočtu požádal náčelníky ozbrojených sil, aby zvýšili své požadavky. Došlo tak k nárůstu vojenského rozpočtu o 9 % oproti 5% nárůstu v posledních letech Carterova prezidentství. Z Weinbergerovy kanceláře však zazněl požadavek dále navýšit rozpočet. Office of Management and Budget požadovala další navýšení vojenského rozpočtu a nepožadovala jeho odůvodnění strategickými analýzami. Weinbergerovi se tedy podařilo zvýšit rozpočet zděděný po Carterově administrativě o 11 % (25,8 miliardy dolarů). Prioritou při zužitkování této sumy měl být výzkum nejmodernějších zbraní a technologií. Colin L. Powell, My American Journey (New York: Random House, Inc., 1995), s. 258, 259.


8

Anděl Petr

ponorkách než SSSR a SSSR měl třikráte více balistických raket odpalovaných ze země. Páteří sil SSSR byly balistické rakety odpalované ze země (ICBM), páteří sil USA byly balistické rakety odpalované z ponorek (SLBM)10. USA měly rovněž vyspělejší a silnější strategické bombardovací letectvo. Nevyváženost arzenálů obou velmocí spočívala v tom, že rakety odpalované ze země (ICBM) měly mnohem větší přesnost zásahu, než z ponorek odpalované SLBM. Rakety ICBM byly ale velmi zranitelné v případě náhlého útoku na jejich sila. Rakety ICBM se proto hodily spíše k preventivnímu úderu. Strategické ponorky na dně moře bylo naproti tomu takřka nemožné zlikvidovat preventivním úderem, jejich SLBM byly však i méně přesné, a proto se hodily spíše k odvetnému jadernému úderu, který by v případě jaderného napadení USA ze strany Sovětského svazu byl schopen zlikvidovat všechna sovětská města, podstatnou část obyvatelstva a průmyslu. K likvidaci sovětských jaderných sil se ale příliš nehodily. Obdobně asymetrický byl i arzenál spojenců obou táborů v Evropě. V roce 1981 stálo 60 000 tanků a 244 divizí vojsk Varšavského paktu v Evropě proti 22 600 tankům a 76 divizím vojsk NATO.11 Tento nepoměr konvenčních sil byl vyrovnán doktrínou propojení obrany USA s obranou jejich evropských spojenců, která umožňovala první použití jaderné zbraně v případě napadení spojenců. Když došlo k podstatnému posílení sovětských jaderných sil v Evropě moderními raketami SS20, byla bezpečnostní záruka evropských spojenců USA, hodnověrný americký odstrašující potenciál, zpochybněna. 18. listopadu 1981 proto Ronald Reagan ohlásil jako oficiální vyjednávací pozici USA možnost stažení všech raket středního doletu z Evropy. Začalo tak jednání o raketách středního doletu v Evropě, Intermediate-Range Nuclear Forces (INF)Talks. Tyto rozhovory o kontrole zbrojení nezůstaly osamoceny a v roce 1982 k nim přibyla jednání o omezení počtu strategických útočných zbraní, Strategic Arms Reduction Talks (START).12 Jedním z cílů rozhovorů START bylo přimět SSSR k tomu, aby přijal přibližně stejný druh arzenálu jako Spojené státy,13 aby se spoléhal méně na rakety SS-18 a více na menší rakety. Snížila by se tak výhodnost zahájení preventivního jaderného úderu ze strany SSSR. Šlo tedy o podporu spoléhání se SSSR na strategické zbraně s větším stabilizujícím účinkem na mezinárodní vztahy. Jednání byla velmi složitá, protože však nepřinášela žádné hmatatelné výsledky, pokusil se prezident Reagan najít cestu z bludného kruhu odstrašování pomocí nového projektu vybudování obranného systému proti balistickým raketám. Dne 23.března 1983 proto vyzval americké vědce k zahájení projektu Strategické obranné iniciativy (Strategic Defense Initiative, dále SDI) proti sovětským mezikontinentálním raketám. Místo spoléhání se na útočné jaderné zbraně, které mohly přinést katastrofu nevídaných 10

Michael Mandelbaum, Strobe Talbott, Reagan and Gorbachev (New York: Vintage Book Division o Random House, 1987), s. 114. 11 Alexandr M. Haig, JR., Caveat: Realism, Reagan, and Foreign Policy (New York: Macmillan Publishing Company, 1984), s. 224. 12 Ibid., s. 3, 10, 229. 13 Rakety SS-18, nesoucí velké nálože, byly údajně schopné likvidovat i opevněná raketová sila. Strobe Talbott, Deadly Gambits: The Reagan Administration and the Stalemate in Nuclear Arms Control (New York: Alfred A. Knopf, 1984), s. 315.


9

Anděl Petr

rozměrů, pokusil se odradit SSSR od možnosti útoku pomocí neproniknutelné obrany, chránící celé území USA. Začalo být připomínáno, že 9. května 1972 hlavní americký vyjednavač Gerald Smith přečetl při jednáních SALT podle instrukcí z Washingtonu Sovětům americké jednostranné prohlášení. V prohlášení se konstatovalo, že pokud nebude do pěti let dosaženo úmluvy o omezení strategického zbrojení, ohrozí to vitální zájmy USA, a ty se pak nebudou muset cítit vázány smlouvou ABM.14 Propojení limitů na obranné a útočné zbraně bylo vtěleno i do schvalovacích protokolů smlouvy ABM. Smlouva měla být revidována každých pět let. První revize proběhla roku 1977 a druhá, v roce 1982. Před zahájením jednání START na podzim roku 1982 Edward Rowny za americkou stranu v projevu zdůraznil, že smlouva ABM byla vždy svázána s omezením strategických útočných zbraní. Richard Perle se pak SSSR snažil ujišťovat, že v případě nedosažení pokroku při jednáních START může být smlouva ABM zrušena. Americká administrativa doufala, že v roce 1984 přiměje SSSR konečně k uzavření dohody o kontrole zbrojení, když ale začaly do Velké Británie a do Spolkové republiky Německo docházet v polovině listopadu první dodávky amerických raket středního doletu, které měly vytvořit protiváhu sovětských raket SS-20 rozmístěných ve střední a východní Evropě, SSSR odešel z jednání o raketách středního doletu. Stalo se tak 23. listopadu 1983.15 Obdobně dopadla i paralelní ženevská jednání o strategických zbraních, i když ta nebyla oficiálně ukončena. Vídeňská jednání o konvenčních zbraních mezi NATO a Varšavskou smlouvou také uvízla na mrtvém bodě. Když se tedy uzavřely všechny možnosti, jak snížit hrozbu použití jaderných zbraní a jak vytvořit rovnováhu strategických sil pomocí jednání o kontrole zbrojení, mohla již americká administrativa činit jen jednostranné kroky. Hlavním z těchto kroků se později stal výzkum protiraketové obrany. Ta měla podle Reaganových záměrů chránit celé území USA. V případě technických komplikací se ale mohla omezit na ochranu amerických raketových základen a posílení možností deterrentu přežít překvapivý úder. Mnozí diplomaté i odborníci na obranu však pochybovali o uskutečnitelnosti projektu SDI a doufali v to, že tento plán bude zužitkován při vyjednávání se SSSR a bude vyměněn za podstatné sovětské ústupky v oblasti útočných jaderných zbraní. Považovali tedy SDI za účelový trik, sloužící k zastrašení Sovětů16.

14

Ibid., s. 319. Sovětský diplomat Juli Kvitsinsky oznámil, že SSSR přerušuje jednání o raketách středního doletu. Následujícího dne prohlásil generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov, že jednání skončila, protože chování americké strany neumožňuje dále pokračovat v rozhovorech. Dle západních zdrojů si za americkou stranu při jednáních se Sověty vysloužil Richard Perle přezdívku hlavního sabotéra rozhovorů o kontrole zbrojení. Strobe Talbott, Deadly Gambits: The Reagan Administration and the Stalemate in Nuclear Arms Control (New York: Alfred A. Knopf, 1984), s. 18. Perleho postoj k SSSR je rozveden na straně 32 téže publikace. 16 Ronald Reagan, Život jednoho Američana: Paměti prezidenta (Praha: Prostor, 1997), s. 559. 15


10

Anděl Petr

PRVNÍ POKUSY O STRATEGICKOU OBRANU Ve snaze zabránit jadernému útoku na své území vyvinuly USA několik rozdílných obranných systémů. Tyto systémy mohou být rozděleny do následujících kategorií: systém letecké obrany, využívající letadla s konvenční i jadernou výzbrojí s cílem zastavit útočící bombardéry; rakety země vzduch vybavené konvenčními i jadernými hlavicemi, odpalované ze země, či z paluby lodí s cílem sestřelit útočící bombardéry a střely s plochou dráhou letu; prostředky protiponorkového boje, skládající se z povrchových lodí, ponorek a letadel, schopných zjistit, identifikovat, sledovat a v případě nouze i zneškodnit nepřátelské ponorky s raketovou výstrojí; ochrana proti balistickým raketám. Myšlenka na obranu proti balistickým raketám je pravděpodobně stejně stará, jako pokusy o vývoj těchto raket. Její praktická realizace však musela počkat až do okamžiku, kdy budou vyvinuty přesné technologie, umožňující zachytit útočící raketu. První pokusy o obranu proti balistickým raketám spočívaly ve snaze zasáhnout balistickou raketu jinou raketou, a tak ji zneškodnit. Spojené státy se pokusily vyvinout několik takových systémů. V padesátých letech byl vybudován systém obrany proti strategickým bombardérům Nike-Zeus. Skládal se z mechanicky natáčených radarů a antiraket Zeus, vybavených jadernou hlavicí. V šedesátých letech byl zkoumán sytém Nike-X. Ten měl využívat fázových radarů schopných sledovat vícečetné cíle. Jeho antirakety Sprint měly mít mnohem větší akceleraci než Zeus. Teoreticky tak mohly likvidovat cíle v mnohem větší výšce a vzdálenosti, prakticky však systém nebyl nikdy realizován. První velká debata o protiraketové obraně proběhla ve Spojených státech v roce 1967, kdy Johnsonova administrativa navrhla vybudování obranného systému Sentinel. Sentinel měl využívat antiraket s nukleárními hlavicemi, které mohly svou velkou výbušnou silou ničit útočící rakety i na velkou vzdálenost. Jaderné antirakety měly být rozmístěny na patnácti místech v USA, a chránit tak nejdůležitější americká města. Ale lidé z okolí těchto míst proti instalaci protestovali. Nixonova administrativa se proto rozhodla pro změnu plánu. Cílem nového systému obrany Safeguard, využívajícího podobné technologie jako Sentinel, byla ochrana amerických raketových základen. Antirakety Spartan s dlouhým doletem měly v kombinaci s raketami Sprint vytvořit dvouvrstvou obranu v rámci složitějšího systému Safeguard. Každá vrstva této obrany měla využívat samostatná radarová zařízení.17 I tento dokonalejší program se však ukázal být velmi kontroverzním. Roku 1974 byl výrazně omezen dodatkem ke smlouvě ABM, jenž povoloval jeho instalaci jen na jednom jediném místě. V říjnu 1975 došlo k otevření jediné funkční základny pro antirakety tohoto systému v Grand Forks v Severní Dakotě. Již za dva měsíce ale v Kongresu převládl názor, že protiraketová obrana je příliš drahá a poměrně málo spolehlivá.

17

Robert Bowman, Star Wars: A Defense Insider´s Case Against the Strategic Defense Initiative (Los Angeles: Jeremy P.Tarcher, Inc., 1986), s. 36.


11

Anděl Petr

Kongres proto schválil její ukončení a základna v Grand Forks byla uzavřena.18 Se systémem Safeguard tak zmizelo z americké politické debaty i téma ochrany před balistickými raketami. O jeho znovuvzkříšení se zasloužil až prezident Reagan ve svém slavném projevu o SDI.

NÁSTIN PRINCIPŮ FUNGOVÁNÍ SDI SDI, kterou Ronald Reagan roku 1983 vyhlásil, spustila výzkumný program, na nějž bylo původně vyčleněno 26 miliard dolarů, které měly na pět let financovat vývoj a výzkum technologií obrany proti balistickým raketám. Projekt se však neustále prodražoval. SDI musela být podle výchozích předpokladů schopna vypořádat se asi s 10 000 jadernými hlavicemi, vypuštěnými pomocí mezikontinentálních raket ze země i z ponorek, a s velikým množstvím klamných hlavic (celkem asi 100 000 cílů),19 které měly odvrátit pozornost jejích senzorů od jaderných hlavic. Aby toho byla schopna, musela využívat komponentů umístěných na oběžných drahách v kosmu i na zemi. Lišila se také výrazně od všech předchozích pokusů o obranu v tom ohledu, že se měla skládat z několika vrstev obranných systémů, založených na různých fyzikálních principech. Tyto vrstvy odpovídaly základním stadiím letu balistické rakety. První měla za úkol likvidovat raketu v čase od jejího odpálení až po okamžik, kdy raketa vynese svůj náklad na oběžnou dráhu Země a vypustí zde jaderné hlavice. Podstatnou výhodou této vrstvy obrany byl fakt, že teoreticky nabízela možnost likvidovat jedním výstřelem jednu raketu se všemi hlavicemi, které nesla na palubě. Celá operace se musela odehrát maximálně v čase tří minut, protože vynesení posledního stupně rakety – nákladového modulu – na oběžnou dráhu trvá jen 1 minutu a vypuštění hlavic pak trvá přibližně dvě minuty. Následovat měla vrstva obrany likvidující raketu ve fázi, kdy se hlavice pohybují spolu s „návnadami“ kosmickým prostorem směrem ke svému cíli. Podstatnou nevýhodou zde byl fakt, že každá raketa mohla nést, i podle limitů smlouvy SALT II, až deset hlavic a blíže nespecifikovaný počet návnad i jiných prostředků, sloužících k oklamání nepřítele a jeho případné obrany. Po fázi letu, jež trvá zhruba 20–25 minut, následuje konečná fáze, při níž hlavice vstoupí do atmosféry nad cílem a sestupují k němu. „Návnady“ a další pomocné a ochranné prostředky, které nejsou vybaveny speciální tepelnou ochranou, shoří v atmosféře. Hlavice dopadnou na cíle, jež mohou být od sebe dosti vzdálené. Jejich pohyb 18

Uzavření základny Grand Forks, znamenalo ztrátu investice v hodnotě 20 miliard dolarů (přepočteno na dolary z roku 2001), které byly vložené do její výstavby. V americké společnosti převládla nedůvěra k možnosti chránit zem před ničivými následky možného sovětského jaderného útoku. Vývoj a výzkum v oblasti obrany pokračoval však i nadále. James M. Lindsay, Michael E.O´Hanlon, Defending America: The Case of Limited National Missile Defense (Washington D.C.: Brookings Institution Press, 2001), s. 3. 19 Údaj o 10 000 hlavicích je převzat z knihy: Teena Karsa Mayers, Understanding Nuclear Weapons and Arms Control: A Guide to the Issues (New York: Pergamon-Brassey´s International Defense Publishers Inc. 1986), s. 70. Údaj o 100 000 možných terčů zahrnuje jaderné hlavice i návnady pro zmatení obrany (Report to the Congress on the Strategic Defense Initiative, April 1987, vydalo SDIO).


12

Anděl Petr

v konečné fázi lze sledovat pomocí pozemních radarových stanic. Celý sestup na cíl trvá přibližně minutu a v tomto čase by musela zasáhnout proti útočícím hlavicím poslední vrstva obrany. Ta mohla být podobná již prozkoumaným systémům Sentinel a Safeguard. Vícevrstvá SDI tedy poskytuje minimálně tři šance na likvidaci přilétajících hlavic. Pro účely SDI byly vyvíjeny mnohé futuristické technologie, zejména však tzv. řízené energetické a kinetické zbraně. Mezi zbraně využívající proudy řízené energie patřily zejména lasery, které měly být umístěny buď přímo na oběžné dráze, anebo na vrcholu velmi vysoké hory, odkud měly v případě ohrožení vyslat paprsek energie do kosmu, kde by byl pomocí zrcadel odražen směrem k cíli. Uvažovalo se i o systému, jenž by byl do kosmu vynesen až na poslední chvíli raketou odpálenou z ponorky ukryté v relativní blízkosti SSSR. Šlo zřejmě o snahu vyřešit problém způsobený faktem, že první vrstva obrany musela být rozmístěna poblíž sovětského území. I lasery na oběžných drahách by měly problémy s touto skutečností, protože jejich paprsky musely respektovat zakřivení zemského povrchu, a proto musely i ony být umístěny relativně blízko svým cílům. Jako nadějné bylo shledáno i použití rentgenových paprsků k likvidaci raket v jejich prvotní fázi letu. Rentgenové paprsky měly být vytvořeny výbuchem jaderné nálože na oběžné dráze. Každý takový výbuch by vytvořil tucty paprsků (tzv. rentgenového laseru) likvidujících vše v okruhu asi 30 metrů od přímky, kterou projdou. Umístění jaderné nálože na oběžnou dráhu bylo ale politicky nejméně schůdným řešením. Krom stávajících smluv uzavřených v tomto ohledu s SSSR by to porušilo také Reaganův proklamovaný cíl nejaderné obrany. Z tohoto důvodu byl tento plán administrativou odložen.20 V úvahu připadalo i použití tzv. chemického světelného laseru, využívajícího reakce dvou chemikálií. Odhadovalo se, že bude třeba umístit na oběžnou dráhu sto těchto laserových bitevních stanic. Paprsek chemických laserů by potřeboval k likvidaci každé ICBM čas asi deseti vteřin. Zvažováno bylo i využití laseru, fungujícího na principu vybuzení atomů do excitovaných stavů pomocí jiných technologií. Teoretici došli k závěru, že by bylo možno sestrojit laser, schopný zlikvidovat útočící raketu již za l vteřinu. Potíž byla ale v tom, že takové zařízení by bylo vzhledem k jeho hmotnosti nemožné umístit na oběžnou dráhu. Muselo by být umístěno na horském vrcholku, odkud by vyzářilo své paprsky do bitevních zrcadel umístěných v kosmu. Tato zrcadla pak měla nasměrovat paprsek na 20

Jaderná nálož umístěná na oběžné dráze by se velmi snadno mohla stát předmětem porušení Kosmické smlouvy z roku 1967, zakazující rozmisťování zbraní hromadného ničení v kosmu. Jakákoliv zkouška tohoto zařízení by pak porušila smlouvu z roku 1963 zakazující zkoušky jaderných zbraní v kosmu, v atmosféře a pod vodou. Podle vzpomínek Colina Powella byl pro realizaci SDI velmi zapálen ministr obrany Weinberger, který ji prosazoval s neobyčejnou tvrdohlavostí. Weinberger ji totiž považoval za cestu k prolomení nukleárního patu. Pokaždé, když se Weinberger ptal šéfa vojenského výzkumu v Pentagonu, Richarda DeLauera, zda bude třeba k fungování SDI odpálit v kosmu jadernou nálož, vždy náležitě poučil DeLauera, že tato bomba musí být nazývána jaderným generátorem a výbuch musí být pojmenován nukleární událost. Dle Powellových závěrů bylo pro jakéhokoliv politika včetně Weinbergera nemožné vyjádřit souhlas s rozmístěním jaderných náloží ve vesmíru. Colin L. Powell, My American Journey (New York: 1995), s. 295.


13

Anděl Petr

stanovené cíle. Zkoumána byla i kategorie zbraní využívajících svazky urychlených částic. Jejich použití však bylo velmi nereálné, protože bylo nemožné vynést do kosmu urychlovače částic. Paprsky částic by bylo také obtížné zaměřit na cíl, neboť by je vychylovalo magnetické pole Země i další rušivé vlivy. Použití svazku částic však bylo přesto teoreticky zkoumáno. Druhou velkou kategorií zbraní, vhodných ke konstrukci hvězdného štítu, byly kinetické zbraně. Základním předpokladem jejich instalace bylo vyvinutí vhodného druhu malého projektilu, který by se dal maximálně urychlit a který by byl schopen pouhým nárazem zlikvidovat útočící raketu nebo její hlavice. Likvidace rakety byla pochopitelně mnohem snazší i vzhledem k tomu, že k detekci i ke sledování její dráhy šlo použít tepelné senzory. Projektily kinetických zbraní měly mít velikost l8–27 cm, měly se pohybovat rychlostí 9,6–40 km za sekundu a jejich dostřel měl být 1600 km.21 Jejich trasa a navedení na cíl měly být korigovány tepelnými senzory. Kinetické zbraně by likvidovaly jaderné hlavice ve fázi jejich letu a v konečné fázi sestupu na cíl. Umístěny mohly být na palubách zvláštních raket, které by vystartovaly v okamžiku ohrožení. Část z nich měla být permanentně rozmístěna v kosmu. Takto rozmístěné projektily by byly urychlovány elektromagnetickým polem v zařízení nazvaném Rail-gun. Celý plán na vybudování SDI měl ale několik výrazných slabin. Její vybudování bylo velmi nákladné (odhady ceny neustále rostly), koordinace a řízení celého systému byly extrémně náročné, spolehlivost ani funkčnost zařízení nemohla být nikým garantována předem a v neposlední řadě tento systém nemohl zasáhnout proti sovětským bombardérům a střelám s plochou dráhou letu letícím nízko nad terénem. SDI mohla být také oklamána i relativně levnými protiopatřeními druhé strany. Mezi účinné zbraně k likvidaci SDI bylo možno zařadit systém protidružicových zbraní ASAT. SSSR měl sice vyvinut poměrně málo účinný ASAT, ale vývoji spolehlivějšího systému bránila jen politická vůle a fakt, že se USA již dříve odhodlaly ukončit činnost jejich mnohem účinnějšího systému, schopného likvidovat cíle na mnohem vyšších oběžných drahách.22

MOTIVY VYHLÁŠENÍ SDI A NÁSLEDNÉ REAKCE NA TENTO KROK V USA Abychom mohli pochopit roli SDI a zhodnotit její dopad na vztahy obou supervelmocí, je nutné seznámit se s motivy a okolnostmi jejího vzniku. V pozadí snahy prezidenta Reagana o vybudování obrany proti balistickým raketám stál 21

Číselné údaje jsou převzaty z knihy Understanding Nuclear Weapons. Teena Karsa Mayers, Understanding Nuclear Weapons and Arms Control: A Guide to the Issues. (New York: Pergamon-Brassey´s International Defense Publishers Inc. ,1986), s. 72. Detaily funkce jednotlivých zařízení lze nalézt v: Report to the Congress on the Strategic Defense Initiative, April 1987, vydalo SDIO. 22 Ttradiční politika USA ve vztahu k protidružicovým zbraním byla založena na snaze vyjednat smlouvu zakazující tyto zbraně, protože USA byly na družicích mnohem více závislé než SSSR. Proto také nechtěly podněcovat závody ve výrobě antisatelitních zbraní a samy jednostranně ukončily svůj vojenský program, který trval od roku 1963 do roku 1975. Robert Bowman, Star Wars: A Defense Insider´s Case Against the Strategic Defense Initiative (Los Angeles: Jeremy P.Tarcher, Inc., 1986), s. 6.


14

Anděl Petr

podle jeho pamětí velmi silný pocit, že spoléhání se na doktrínu vzájemně zaručeného zničení při obraně USA je krajně nemorální. Tvrdil, že se nelze spolehnout na logický úsudek šíleného protivníka a doufat, že nikdy nedojde k útoku. Podle dosavadní strategie vzájemně zaručeného zničení by sice v případě napadení jadernými zbraněmi USA odpověděly odvetným jaderným útokem, který by okamžitě zničil útočníka i jeho zem, ale to by již žádnému Američanu nepomohlo snášet lépe následky jaderné katastrofy. Ba naopak, postižených lidí by ještě přibylo. Proto Reagan navrhl vytvoření technických prostředků, které by umožnily USA bránit se útoku jaderných raket jinými způsoby než odstrašováním v podobě hrozby jaderného odvetného úderu. Vždyť jaderná zbraň mohla být také vyslána omylem, nebo vinou selhání techniky. Ronald Reagan si proto přál přenést důraz kladený při obraně USA na ofenzivní strategické zbraně do oblasti zbraní obranných. Tak by bylo možné převést svět z období strachu, kterému dominují útočné strategické zbraně, do období jistoty, kterému by měly dominovat obranné zbraně, neschopné zneužití k útočným operacím. Proto se dle oficiálního vysvětlení USA zrodila SDI.23 Toto vysvětlení bylo z propagandistického hlediska skvělým krokem. V praktické rovině však mělo bez ohledu na Reaganovy ideály několik nedostatků. Vyhlášení SDI bylo velkým šokem pro vojenské a bezpečnostní experty na obou březích Atlantiku i v Moskvě, protože navrhovaná obrana kompletně měnila pravidla dosavadní supervelmocenské soutěže ve zbrojení. Dosavadní strategické myšlení, založené na principu odstrašování, bylo postaveno vzhůru nohama. To vše kvůli SDI. Ta byla vnímána jako kontroverzní hned z několika důvodů. Prvním byla skutečnost, že byla v rozporu se smlouvou ABM, která tvořila základ dosavadních supervelmocenských vztahů i vojenské rovnováhy a bezpečnosti. Druhým důvodem byla skutečnost, že SDI mohla být interpretována Sovětským svazem jako snaha získat vojenskou převahu, a tím i schopnost prvního jaderného úderu. Ta z velmocí, která by dříve získala spolehlivý štít proti jaderným zbraním, by mohla zahájit jaderný útok relativně beztrestně. Takové chápání SDI ze strany SSSR by jen zvýšilo nebezpečí jaderné války. Podstatný je i fakt, že každá iniciativa, která by se pokusila, řečeno Reaganovými vlastními slovy: „Učinit jaderné zbraně nepotřebnými a 24 zbytečnými,“ musela narazit na velký odpor SSSR, jehož supervelmocenský statut byl založen pouze na vojenské síle a vlastnictví jaderných zbraní. SDI byla pokusem, který by přenesl závody ve zbrojení do pole moderních technologií, kde měly jasnou převahu USA. SSSR již také neměl ekonomické prostředky, aby mohl následovat americký krok a vyvinout vlastní obdobu SDI. Je proto velmi pravděpodobné, že by se pokusil překonat SDI pomocí mnohonásobného zvýšení své palebné jaderné síly. To by ale jen neúnosně zvýšilo počet jaderných zbraní i rizika s tím spojená. Hlavního cíle SDI, bezpečnějšího světa bez jaderných zbraní, tedy nemohlo být dosaženo, alespoň ne bez podpory a souhlasu z Moskvy.

23 24

Ronald Reagan, Život jednoho Američana, Paměti prezidenta, Prostor, 1997, s. 499. Jde o slova použitá v Reaganově řeči vyhlašující SDI ze dne 23. března 1983.


15

Anděl Petr

V USA se rozproudila velká diskuse o tom, zda je vybudování obrany, onoho poeticky nazvaného hvězdného štítu vůbec možné. Aby SDI měla smysl, musela by být účinná z více než 99 %, ale toho nebylo možné dosáhnout ani za dvacet let. V potaz přišla také finanční stránka projektu. Odpůrci SDI poukazovali i na smutný fakt, že zajišťování obrany země pomocí jaderných zbraní je mnohem levnější než udržování dostatečně velké konvenční armády.25 Byly vznášeny připomínky, že evropští spojenci USA by mohli dojít k závěru, že jejich bezpečnost byla obětována bezpečí amerických občanů. V případě, že by USA vyměnily své útočné jaderné zbraně za hvězdný štít, mohly by se v případě krize stáhnout zpět do domácího izolacionizmu.26 Ke kritickému pohledu na SDI přispělo i to, že se většina kompetentních vojenských velitelů i většina vědců vyslovila v tom smyslu, že iniciativa měla smysl pouze jako doplněk amerického odstrašujícího jaderného potenciálu. SDI nikdy nemohla nahradit deterrent. Případné škrty v americkém arzenálu, doprovázející SDI, mohly být jen minimální. To znamená, že SDI nikdy nemohla otevřít dveře bezjaderné budoucnosti, jak si to prezident představoval.27 Mnoho analytiků bylo přesvědčeno o tom, že SDI je jen vyjednávacím trikem, který měl posílit americkou pozici při jednáních s SSSR. Po schůzce v Reykjavíku, kde Reagan odmítl návrh Michaila Gorbačova na kompletní jaderné odzbrojení výměnou za zrušení SDI, se toto přesvědčení začalo postupně vytrácet. Zastánci jednání se Sovětským svazem naléhali na vládu, aby vyměnila z jejich pohledu nerealizovatelný projekt SDI za sovětské ústupky dříve, než SSSR ztratí ochotu jednat. To však ostře kontrastovalo s prezidentovým rozhodnutím nevyměnit SDI za žádnou cenu. Intelektuálové proto mohli toto rozhodnutí kritizovat, ale prezidentova vůle byla rozhodující. Výzkumy veřejného mínění pak napověděly, že prezidentova politika si zachovala navzdory kritice sympatie většiny Američanů, kteří podporovali tvrdý přístup při jednání s „říší zla“.

SOVĚTSKÁ REAKCE NA VYHLÁŠENÍ SDI Největším paradoxem debaty o SDI zůstane skutečnost, že jen velmi málo lidí se hlouběji zabývalo pochopením SDI v Sovětském svazu.28 A přitom šlo o krok, který relativizoval doktrínu zastrašování, na které byly položeny základní vztahy obou supervelmocí. Je proto jen logické, že se SDI musela časem stát hlavním hromosvodem sovětské kritiky. Klíčovým bodem pro zvážení účinnosti a smyslu SDI bylo hlavně její přijetí v SSSR a sovětská politická a programová odpověď. Ale většina západních publicistů byla ochotna zamýšlet se jen nad možnými sovětskými vojenskými protiopatřeními. Benjamin Lambert a Kevin Lewis napsali 25

Michael Mandelbaum, Strobe Tallbot, Reagan and Gorbachev (New York: Vintage Back, a Division of Random House,1987), s. 110/ Ronald Reagan, Život jednoho Američana, Paměti prezidenta (Praha: Prostor, 1997), s. 636. 26 Ibid., s 140. 27 Ibid., s. 143–145. 28 Benjamin Lambert, Kevin Lewis, The Kremlin and SDI, Foreign Affairs (Spring 1988, Vol.66 No.4, part I.)


16

Anděl Petr

jako jedni z mála autorů zabývajících se tématem sovětského vnímání SDI ve svém článku otištěném roku 1988 v časopise Foreign Affairs, že SSSR posuzoval SDI podle stejných kriterií jako USA. A to především z hlediska technické a finanční realizovatelnosti projektu, jeho vlivu na vztah mezi USA a jejich spojenci i jeho důsledků pro mezinárodní bezpečnost. V SSSR ale na rozdíl od Západu neprobíhala žádná veřejná diskuse o SDI. Od roku 1985 byli již Sověti přesvědčeni, že SDI urychlí závody ve zbrojení, ukončí rovnováhu strategických sil a zvýší riziko války. Skutečnost, že sovětští vůdci vnímali SDI jako vážnou hrozbu, umožnila ovlivňovat jejich rozhodnutí o rozmístění vojenských sil i o omezení počtu jaderných zbraní, či dokonce o odzbrojení v této oblasti. V případě nového kola závodů ve zbrojení by totiž SSSR byl značně znevýhodněn, protože si vzhledem ke svým ekonomickým problémům již nemohl dovolit výzkum nových technologií. Ekonomická stránka věci se stala klíčovým kritériem, podle kterého SSSR posuzoval projekt Hvězdných válek.29 SSSR byl přesvědčen o tom, že SDI je součástí velkého útočného plánu. Reaganův sen o světě, ve kterém by převažovaly obranné zbraně, tedy musel zůstat snem již jen kvůli sovětské interpretaci SDI. Potvrdil to i demonstrativní krok, kterým v roce 1984 SSSR vyměnil náčelníka generálního štábu Sovětské armády, maršála Nikolaje Ogarkova. Tento krok znamenal, že se rozhodující vliv v Sovětské armádě přesunul z rukou zastánců modernizace konvenčních zbraní (tzv. klika tankových generálů) do rukou zastánců jaderného zbrojení.30 Sovětští vůdci ale doufali v to, že projekt SDI sám zkolabuje, nebo se přemění v průběhu času na theatre missile defense (TMD), projekt výzkumu a vývoje mnohem méně nebezpečných obranných prostředků proti taktickým raketám a letadlům.31 Pokusili se dále omezit SDI v rámci jednání START a spekulovali též o vhodných protiopatřeních, jako byly mnohočetné jaderné hlavice a antisatelitní zbraně, schopné ničit kosmické komponenty SDI. Ideálním řešením by však, alespoň z pohledu SSSR, bylo zrušení SDI americkou vládou. Sovětský svaz zahájil na podporu tohoto cíle velkou kampaň proti SDI, spojenou se snahou o rozdmýchávání rozporů mezi USA a jejich spojenci. Podporováno bylo pochopitelně i mírové hnutí a hnutí za zmrazení jaderných zbraní.

KLÍČOVÉ ARGUMENTY AMERICKÝCH ODPŮRCŮ SDI Mnozí oponenti ale nebrali SDI vážně až do okamžiku, kdy byl v roce 1984 Ronald Reagan znovu zvolen prezidentem USA. Doufali prostě spolu se Sověty, že příští prezident nebude tak neoblomný a bude ochoten jednat o kompromisu v oblasti SDI. Znovuzvolení Ronalda Reagana však z SDI učinilo nejzávažnější téma americko-sovětských vztahů od podepsání smluv SALT v roce 1972. 29

Ibid., part III. Ibid., part VI. 31 Regionální protiraketová ochrana válčiště Theater Missile Defense (TMD) je schopna ochránit malé území o velikosti Izraele či Taiwanu. Od roku 1999 již USA disponují třemi hlavními druhy této obrany: THAAD (Theater High Altitude Area Defense System), NTW (Navy Theater Wide System), Patriot Navy Area Defense. Hanlon Michael O’, Star Wars Strikes Back, Foreign Affairs, (November 1999). 30


17

Anděl Petr

McGeorge Bundy, George F.Kennan, Robert S.McNamara a Gerald Smith společně publikovali v časopise Foreign Affairs roku 1984/85 článek, kde jasně říkají, že prezident měl sice dobrý záměr v pozadí SDI, ta však přinesla jen samé špatné výsledky. Poukázali na technické slabiny projektu a citovali vrchního velitele SDIO (organizace pro řízení výzkumu SDI), generálporučíka Jonese Abrahamsona, který prohlásil, že SDI by musela být 100% úspěšná i v případě, že by měla likvidovat všechny sovětské rakety odpálené naráz proti USA.32 Jedině tak by mohla nahradit útočné strategické zbraně. Podle autorů již zmiňovaného článku si lid Spojených států sice přál žít v míru, v bezjaderném světě, ale nebyl proto ochoten platit nové kolo závodů ve zbrojení, které mu bylo prodáváno pod falešnou nálepkou. Ani omezená SDI, chránící pouze raketová sila, nebyla možná bez porušení smlouvy ABM. Oponenti SDI zdůrazňovali, že výsledky výzkumů by přicházely příliš pomalu. Teprve v letech 1990–1993 se předpokládalo rozhodnutí o tom, zda SDI začít budovat, či nikoliv. Do té doby měla organizace pro výzkum SDI shromažďovat data. Podle McGeorge Bundyho, George F.Kennana, Roberta S.McNamary a Geralda Smithe však Spojené státy potřebovaly především šest nových ofenzivních zbrojních systémů. SDI zahájenou bez konzultací s Moskvou považovali za chybu, která navíc rozptylovala cenné zdroje, které by mohly být účelněji využity jinde. Ronald Reagan si podle jejich názoru měl tuto chybu uvědomit a sám ji odčinit. Autoři sice ocenili oddanost prezidenta Reagana myšlence míru a odzbrojení, ale zdůraznili, že tyto myšlenky byly nekonzistentní s budováním SDI. Reagan si proto měl vybrat mezi těmito možnostmi, protože bylo nemožné mít obě zároveň.

PRAKTICKÁ REALIZACE SDI, ÚKOLY A CÍLE SDIO Realizace projektu SDI v praxi vypadala tak, že v lednu 1984 byla na základě doporučení Fletcherovy studie33 založena SDI jako výzkumný program pro vývoj nových technologií a pro získávání nových poznatků. V dubnu 1984 pak byla založena SDIO (Strategic Defense Initiative Organization) jako agentura ministerstva obrany, která měla řídit úsilí o výzkum nových technologií, které se v rámci programu SDI vyvíjely jako možná obrana proti balistickým raketám. SDI měla využívat technologie, které likvidují útočící balistické rakety nejadernými prostředky. Paradoxně však byl při výzkumu kladen důraz i na nuclear directed energy weapons, zbraně, které měly využívat řízeného proudu energie, jehož zdrojem by byla jaderná reakce. SDIO se měla snažit porozumět potenciálnímu využití těchto technologií, a udržovat tak náskok USA v této oblasti před SSSR.34 32

McGeorge Bundy, George F. Kennan, Robert S. McNamara, Gerald Smith, The President´s Choice: Star Wars or Arms Control, Foreign Affairs (Winter 1984/85 Vol.63 No.2, part II). 33 Brzy po přednesení projevu vyhlašujícího SDI se sešla skupina 50 vědců a inženýrů, kteří pod vedením Dr. Jamese Fletchera zahájili čtyřměsíční studijní program, jenž měl zodpovědět otázku, zda je možné dosáhnout prezidentova snu o obraně. V říjnu 1983 pak Fletcherova komise dokončila svoji sedmidílnou zprávu. 34 Report to the Congress on the Strategic Defense Initiative, April 1987, Strategic Defense Initiative Organization, kapitola 1, s. 1.


18

Anděl Petr

SDIO byla organizací, která jako centrála zastřešovala a koordinovala projekt SDI, jenž byl realizován v mnoha vojenských výzkumných střediscích a laboratořích. SDI se skládala z programů zkoumajících: - průzkum, shromažďování dat, sledování a sestřelení raket (angl.zkratka SATKA); - zbraně využívající řízené energie (DEW); - zbraně využívající kinetické energie (KEW); - systémovou analýzu a vývoj počítačových zařízení pro řízení bojové akce; - schopnost přežití systému v bojových podmínkách, mortalitu a klíčové technologie (SLKT). Dalším úkolem SDI bylo podle zprávy SDIO Kongresu z roku 1987 čelit pokroku SSSR v oblasti vývoje technologií obrany proti balistickým raketám, a udržovat tak i americký náskok proti novým sovětským útočným zbraním. SDI musela čelit technologickému zdokonalování sovětských raket, které vedlo k získání schopností ohrozit americká raketová sila.35 Cílem budování obranného systému bylo jednoznačně snížit důvěru SSSR ve schopnost zasadit USA překvapivý jaderný úder. Důležité bylo i posílení schopnosti přežití amerických a spojeneckých vojenských sil v případě, že selže princip odstrašování. Program SDI měl za cíl zajistit odborné znalosti potřebné ke kvalifikovanému rozhodnutí, zda vyvinout systém obrany proti balistickým raketám, chránící USA a jejich spojence, či nikoliv. SDI musela být ale efektivní a její komponenty musely být schopné přežít i v případném jaderném konfliktu. V rámci projektu bylo třeba také analyzovat všechna možná protiopatření protivníka i způsob, jak se s nimi vypořádat.

PŘEDPOKLÁDANÝ ZPŮSOB INSTALACE SDI Zpráva SDIO Kongresu z roku 1987 jasně říká, že základního cíle SDI lze díky rychlému technologickému pokroku dosáhnout. Na začátku devadesátých let dvacátého století měl výzkum SDI přinést své plody a příslušná administrativa se pak již jen měla rozhodnout, zda vybuduje obranný „štít“, či nikoliv. Všechny potřebné technologie by již měla mít k dispozici. V případě, že by bylo rozhodnuto pro vybudování systému, mělo k tomuto kroku dojít v několika fázích. V první fázi instalace systému měla být zpochybněna především možnost vykalkulovat výsledek sovětského jaderného útoku na USA.36 Použít se mělo především ve vesmíru umístěných kinetických zbraní, které by vystřelovaly projektily likvidující balistické rakety ve fázi vypuštění, po vypuštění a ve střední fázi jejich letu. Dále mělo být použito ze země odpalovaných (anti)raket likvidujících útočící rakety.

35 36

Ibid., kapitola II, s. 11. Ibid., kapitola II, s. 12.


19

Anděl Petr

V druhé fázi mělo dojít k instalaci obrany ničící rakety na konci jejich střední části letu a instalaci zařízení schopných rozpoznat bojové hlavice od falešných cílů a návnad. Měly by být též nainstalovány prostředky obrany proti sovětskému zbrojnímu systému schopnému likvidovat družice, tzv. ASATu. V třetí fázi mělo dojít k dosažení plné schopnosti bránit se proti útoku balistických mezikontinentálních raket. Mělo dojít k instalaci zbraní využívajících proudy řízené energie a počítačových systémů schopných efektivně řídit bitevní operace v kosmu i na zemi. Rychlost rozmísťování obranných systémů měla záviset i na formě sovětské odpovědi. Byla-li by vstřícná, mohlo by být rozmisťování omezeno či zastaveno.37 Strategie spoléhání se na odstrašující potenciál útočných jaderných zbraní se však s příchodem SDI v žádném případě neměla měnit.

TMD – vedlejší produkt výzkumu, jeho začlenění do SDI a její struktury Zajímavou skutečností je to, že výsledků výzkumu SDI bylo možné použít při konstrukci obrany proti raketám středního a krátkého doletu i proti leteckým útokům. Výsledkem snah o vývoj SDI tak mohla být i konstrukce regionálního obranného systému, poskytujícího ochranu před raketami středního a krátkého doletu i před leteckými útoky. Rakety kratšího doletu mají ovšem svá specifika, která musela tato obrana, Theater Missile Defense (TMD), vzít v potaz. Je to zejména kratší doba letu, nižší trajektorie, schopnost nést různorodé bojové hlavice, nižší rychlost spojená paradoxně s menším časovým intervalem nutným k zásahu. Vývojem prostředků schopných čelit sovětským raketám středního doletu se zabývalo především NATO ve svém vlastním odděleném výzkumu. SDI k němu ale přesto podstatným dílem přispívala sdělováním svých cenných poznatků. Na výzkumu TMD se pod dohledem SDIO podíleli i klíčoví američtí spojenci, Izrael, Velká Británie, a sedm dalších mnohonárodních týmů. Zabývali se zejména vývojem nových leteckých senzorů a rychlejším zpracováním dat. Zkoušky techniky probíhaly ve spolupráci s National Test Bed (NTB), institucí sdružující americká testovací střediska vojenské techniky. Úkolem této instituce bylo srovnávat, vyhodnocovat a testovat alternativní systémy obranné architektury, vhodné pro řízení bojových operací mnohavrstvé strategické obrany a simulace obranného systému. National Test Facility (NTF) byla ústředním koordinačním centrem pro NTB. NTB program byl spravován Joint Program Office (NTB JPO). JPO podávala hlášení o své činnosti US Airforce Electronic Systems Division (ESD) a SDIO. SDIO se snažila zprostředkovat NTB přístup k informacím z Amerického vesmírného velitelství, US Space Command .38 Armáda USA vytvořila velitelství, které mělo řídit část programu SDI, zabývající se obranou proti taktickým balistickým raketám. Objevy SDI měly být předány Velitelství strategické obrany i programu, zabývajícímu se obranou proti taktickým raketám, který úzce spolupracoval s SDI. Za rozvoj investiční strategie celého projektu SDI bylo zodpovědné především Ředitelství programů. To muselo také udržovat rovnováhu mezi vývojem 37 38

Ibid., kapitola III, s. 1. Ibid., V. kapitola odď. E, str 5 a odd. F, s 1.


20

Anděl Petr

technologií a jejich pokusným ověřováním. Ředitelství strategické architektury bylo odpovědné za rozvoj konceptů strategické obrany. Ředitelství TMD programů mělo na starosti regionální obranu amerických spojenců a bylo vitální součástí SDI, na níž se tito spojenci jeho prostřednictvím podíleli. Ředitelství National Test Bed v rámci SDI mělo na starosti integraci testovacích a srovnávacích kapacit NTB při vývoji systémů mnohavrstevné strategické obrany. Ředitelství technologií řízení bitvy, velení a komunikace mělo na starosti vývoj a testování komunikačních technologií a technologií zpracovávajících data.39 SDI disponovala i oddělením pro analýzu průmyslové základny, logistiky a podpůrných aktivit, jež měly provázet výstavbu systému.

PREZENTACE SDI V ZAHRANIČÍ Důležité bylo ovšem i vnímání SDI v zahraničí. Když ji prezident Reagan v březnu 1983 vyhlásil, zdůraznil, že tato iniciativa má posílit bezpečnost USA i bezpečnost jejich spojenců. Program měl posílit odhodlání USA k ochraně spojenců v NATO a posílit vzájemnou bezpečnost. Se Sovětským svazem USA jednaly o SDI na rozhovorech o obraně a o vesmíru v Ženevě, bylo však třeba projednat celou věc i se spojenci v NATO, s Japonskem a dalšími zeměmi. V březnu roku 1985 proto pozval ministr obrany USA Caspar Weinberger americké spojence z NATO, Australský svaz, Izrael, Japonsko a Jižní Koreu ke spoluúčasti na výzkumech technologií SDI. Memorandums of Understanding on Participation in SDI Research (Memoranda o porozumění a spolupráci při výzkumu SDI) byla podepsána jako potvrzení spolupráce na vývoji SDI s Velkou Británií, Spolkovou republikou Německo, Itálií a Izraelem.40 Reagan, Weinberger a Schultz diskutovali o SDI téměř na všech jejich bilaterálních jednáních, kde se projednávaly otázky bezpečnosti. I na schůzkách ministrů NATO byla SDI konzultována. Příležitost k tomu byla také na setkáních NATO Nuclear Group v dubnu a v říjnu 1986, na zasedání Obranné plánovací komise NATO v květnu a v prosinci 1986 a na zasedání Severoatlantické rady, konaném od června až do prosince 1986. Vrchol jednání o SDI se zahraničím pak představovalo setkání Reagana a Gorbačova v Reykjavíku v roce 1986. S SDI byli však seznamováni i vybraní představitelé spojeneckých národů a klíčoví představitelé průmyslu. V souvislosti s SDI bylo také nutno vyřešit ožehavou otázku souladu obranné iniciativy se smluvními závazky Spojených států. Dodržování smluv formálně kontrolovalo ministerstvo obrany USA. Nejdůležitější byl vztah SDI ke smlouvě 39

Ibid., V. kapitola odd. A, s. 3. Účast spojenců ve výzkumu SDI byla formálně podepsána Velkou Británií (prosinec 1985), SRN v dubnu 1986, Izraelem v květnu 1986, Itálií v září 1986. V účetním roce 1986/87 byly v USA schváleny zákony zakazující udělování finančních dotací cizím firmám za účelem výzkumů v rámci SDI, pokud by americké firmy byly schopny provést tento výzkum. Cizincům se mělo platit až v případě, kdy USA nebudou schopny provést výzkum samy (Ibid., oddíl B, s. 3). Finance poskytnuté vládou USA zahraničním firmám podílejícím se na výzkumu SDI v roce 1986 činily:Velká Británie 28,9 milionů dolarů, SRN 48,2 milionů dolarů,Izrael 10,8 milionů dolarů, Itálie 2,3 milionů dolarů, Francie 3,4 milionů dolarů, Belgie 90 000 a Nizozemí 40 000 dolarů (Ibid., oddíl B, s. 4). 40


21

Anděl Petr

ABM, omezující zásadním způsobem možnosti obrany proti balistickým mezikontinentálním raketám. Právní poradce ministerstva zahraničí Abraham Soafer proto smlouvu roku 1985 nově interpretoval v tom smyslu, že technologie, které nebyly známy v době jejího podpisu mohou být zkoumány v souladu se smlouvou.41 Prezident Reagan sice nařídil, aby byl výzkum v rámci SDI prováděn v plném souladu se zněním smlouvy ABM (dokonce podle striktnější z amerických interpretací), ale chápání tohoto rámce se značně lišilo od Sověty uznávaného výkladu. SDI založená na jiných fyzikálních principech než na použití antiraket, jejich odpalovacích zařízeních a radarech včasné výstrahy, mohla tak být Američany zkoumána a vyvíjena, ale ne v praxi nainstalována. Tento krok již by byl všemi považován za porušení smlouvy. Testování ABM bylo i podle americké interpretace dovoleno jen pro nemobilní pozemní systémy a komponenty. Ve snaze ulehčit si situaci, kdy USA jednostranně přišly s mnohem permisivnější interpretací smlouvy, byla Spojenými státy zahájena mohutná kampaň, poukazující na porušování některých ustanovení smlouvy ABM Sovětským svazem. Tyto stížnosti měly však spíše propagandistické pozadí, protože i Spojeným státům mohlo být ze strany SSSR vyčteno několik prohřešků proti smlouvě ABM. Ty však bledly ve světle projektu SDI. Faktem je i to, že zástupci USA při stálé konzultativní komisi smlouvy ABM neměli nikdy problém při jednání se svými kolegy ze SSSR. Konzultativní komise při smlouvě ABM tak splnila svoji úlohu na výbornou. Ke vzniku vážných sporů a k těžkým prohřeškům proti smlouvě tedy nikdy ze strany SSSR nedošlo. Mediálně nejzajímavější ze sporů, týkajících se dodržování smlouvy ABM, byl případ konstrukce sovětského radarového zařízení v obci Abalakovo poblíž Krasnojarsku.42

REAGAN SE SNAŽIL ZVRÁTIT STATUS QUO A UZAVŘÍT „OKNO“ ZRANITELNOSTI Reagan se snažil ze všech sil zvrátit status quo mezi oběma mocnostmi. Reaganova doktrína měla eliminovat zisky SSSR ve třetím světě a SDI měla zvrátit sovětský pokrok ve strategickém zbrojení. SDI postupně nahradila dřívější důraz na zatlačování východního bloku v Evropě. Ve druhém funkčním období prezidenta Reagana nahradila SDI při jednáních s SSSR plně program modernizace strategických 41

Herbert M. Levine, Jean Edward, The Conduct of American Foreign Policy Debated (New York 1990), s. 364 a 465. 42 Podle článku VI smlouvy ABM se každá strana zavázala,že nebude budovat radary schopné poskytnout včasnou výstrahu před zahájeným raketovým útokem s výjimkou zařízení umístěných podél státní hranice, jejichž zorné pole by směřovalo mimo území státu tak, aby byly tyto radary schopny dát výstrahu, ale zároveň zůstávaly i nadále neschopny navádět prostředky protiraketové obrany, které by mohly ve vnitrozemí zasáhnout a útočící rakety likvidovat. V roce 1983 Američané zjistili, že SSSR buduje podezřelý druh radaru v oblasti Krasnojarsku, asi 800 km od hranice s Mongolskem. SSSR to odůvodnil tím, že jde o zařízení pro sledování satelitů na oběžné dráze. USA však toto vysvětlení nepřijaly a nadále proti zmíněnému zařízení protestovaly. Teena Karsa Mayers, Understanding Nuclear Weapons and Arms Control: A Guide to the Issues (New York: Pergamon-Brassey´s International Defense Publishers Inc., 1986), s. 95. Umírnění pozorovatelé výstavbu radaru v této oblasti přičítali faktu, že SSSR jej nemohl vybudovat blíže ke své státní hranici díky nevhodným přírodním podmínkám.


22

Anděl Petr

sil, jenž dosáhl vrcholu v roce 1981. Složení jaderných arzenálů bylo po dlouhou dobu to jediné, o čem velmoci byly ochotny jednat. Jejich vojenská rivalita byla ale jen odrazem rivality základní, politické. Jaderné zbraně jako symboly moci a síly sloužily především k politickému manévrování. Reaganova politika, která nebrala ohled na odchod SSSR z jednání a která se snažila učinit jaderné zbraně zbytečnými, byla velkou zkouškou procesu kontroly zbrojení a jeho významu pro udržení mezinárodní stability. Reagan propagandisticky tvrdil, bez ohledu na reálnou sílu amerického jaderného potenciálu, že vzhledem k tomu, že americké rakety (Trident I) umístěné na ponorkách neměly schopnost likvidovat sovětská jaderná sila, bylo pro USA lepší vzdát se bez výstřelu na milost a nemilost SSSR, protože USA neměly prostředky, jak zabránit v případě přepadení Sovětským svazem odpálení sovětských raket, a mstivá likvidace sovětských měst by jen dále zhoršovala nukleární katastrofu. Dle Reagana bylo již z povahy politického zřízení SSSR i ze složení jeho arzenálu jasné, že jde o potenciálního útočníka.43 Hovořil o oknu zranitelnosti, které se otevřelo vzhledem k disproporci ve složení arzenálů obou velmocí v neprospěch Spojených států. Toto okno mělo být uzavřeno vývojem nových amerických útočných zbraní, raketami MX, Trident II, bombardérem B-I a bombardérem ATB (Advanced Technology Bomber-stealth). SDI pak měla USA zajistit úplnou bezpečnost, která by byla morálně ospravedlnitelná a nepředstavovala by pro žádnou zem hrozbu.

ZÁVĚR: SDI JAKO ÚTOČNÁ ZBRAŇ SDI však mohla být Sověty vnímána sama o sobě jako útočná zbraň, která je šikovně zamaskována pod pláštíkem obrany. Otázkou totiž bylo, jaký byl pravý smysl SDI, neboť její účinek bylo možné zvrátit řadou poměrně jednoduchých a účinných protiopatření. Např.jaderné hlavice mohla před laserovými paprsky ochránit zrcadlová vrstva na jejich „cestovním“ plášti. 44 SDI ale mohla dobře posloužit k likvidaci sovětských satelitů v případě vojenského konfliktu. Čistě obranná funkce SDI čelící mohutnému jadernému úderu ze strany SSSR byla technicky nerealizovatelná. Obranná funkce SDI mohla však být užitečným doplňkem nečekaného amerického jaderného úderu na SSSR. Ve prospěch podezření z plánování preventivního úderu ze strany USA svědčil i fakt, že USA měly jen 37 % svých raket umístěných na zemi, a tudíž i zranitelných sovětským útokem. V sovětském arzenálu bylo ale 92 % raket zranitelných americkým úderem. Ve světle těchto údajů je třeba připustit, že sovětské obavy z SDI byly oprávněné. Dle jiných úvah strategická obrana mohla být účinná jen z 10 % proti překvapivému masivnímu útoku, ale mohla by být až z 50 % účinná vůči poměrně malému a očekávanému odvetnému úderu. Náklady na obranu, jež 43

Michael Mandelbaum, Strobe Tallbot, Reagan and Gorbachev (New York: Vintage Back, a Division of Random House, 1987), s. 116. 44 Robert Bowman, Star Wars: A Defense Insider´s Case Against the Strategic Defense Initiative (Los Angeles: Jeremy P. Tarcher, Inc, 1986), s. 24.


23

Anděl Petr

by byla součástí preventivního útoku, by byly dvacetkrát menší než náklady na obranu, která by měla nahradit deterrent. Doba konstrukce i spolehlivost celého systému mohou být v takovém případě také 20krát nižší. 45 Jediný způsob, kterým USA mohly dát najevo opravdovost svého úmyslu nahradit útočné zbraně obrannými, byla riskantní likvidace vlastních útočných strategických zbraní před započetím instalace SDI. Oficiální vysvětlení podané Pentagonem však jasně označilo za hlavní důvod budování SDI právě posílení odstrašující funkce jaderných zbraní a jejich schopnosti přežít náhlý úder, čímž by byl posílen mír zajištěný strategií vzájemně zaručeného zničení. Těchto cílů šlo ale nejlépe dosáhnout bez SDI i bez porušení smlouvy ABM, Smlouvy o kosmu a Smlouvy o omezení jaderných zkoušek (v kosmu). Bez ohledu na skutečný záměr Ronalda Reagana, motivující ho k vyhlášení SDI, lze konstatovat následující: SDI, která byla vnímána SSSR jako příprava na život ohrožující ofenzivu podstatně ovlivnila proces ukončení studené války, a to tím, že jej značně urychlila. SDI představovala poslední kapku nátlaku na SSSR pod heslem Reaganovy doktríny. Jednání Ronalda Reagana a generálního tajemníka ÚV KSSS, Michaila Gorbačova, 11. a 12. října 1986 v Reykjavíku, kde Gorbačov navrhl výměnou za zrušení SDI souhlas s úplným jaderným odzbrojením i následná schůzka obou státníků ve Washingtonu dne 8.prosince 1987, kde se SSSR zavázal spolu s USA stáhnout všechny jaderné rakety středního doletu z Evropy (čímž vytvořili precedent první kompletní odzbrojovací smlouvy v novodobé historii) jasně podtrhují důležitost SDI jako nátlakového prostředku při jednáních s SSSR. V konečném důsledku se tak potvrdilo Reaganovo heslo, že s SSSR lze jednat jen z pozice převahy, a to pokud možno převahy vojenské. SSSR navázal konstruktivní spolupráci na všech fórech zabývajících se kontrolou zbrojení. Pod Gorbačovovým vedením následně upustil i od své konfrontační velmocenské politiky. Příkladem mohou být jednání Moskevské schůzky hlav států USA a SSSR dne 29. května 1988. Zde započaly rozhovory o skutečném omezení počtu jaderných zbraní START. Reagan vyzval k obnovení náboženské svobody v SSSR a podpořil dodržování lidských práv. Dále stanovil jako podmínku podpisu smlouvy START likvidaci sporného radaru v oblasti Krasnojarsku. SSSR přislíbil, že vyhoví tomuto požadavku. Gorbačov pak v OSN oznámil v prosinci roku 1988 velké snížení konvenčních vojenských sil ze strany Sovětského svazu.46 Dále prosadil odchod kubánských vojáků a poradců z Angoly a odchod vietnamské armády z Kambodži. To byl krok, kterým se snažil usmířit ČLR. Gorbačov přestal poskytovat podporu Sýrii a dalším zemím. To vše bylo korunováno oznámením, že SSSR ukončí rušení zahraničních rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Radio Svoboda. Studená válka skončila. Do značné míry to bylo zásluhou faktu, že SSSR kapituloval kvůli svému hospodářskému kolapsu a neschopnosti reagovat na SDI. SDI, která byla původně hlavním předmětem sporů v Reaganově administrativě samotné,

45 46

Ibid., s. 52. Ronald Reagan, Život jednoho Američana, Paměti prezidenta (Praha: Prostor, 1997), s.669.


24

Anděl Petr

předmětem sporů USA s SSSR a následně i předmětem rozličně interpretovaným klíčovými spojenci USA tak výrazně urychlila konec studené války v Evropě. Zbývá jen dodat, že SDI se po skončení studené války přerodila v NMD (National Missile Defense) poté, co v souladu s původními Reaganovými plány roku 1993 ukončila svoji činnost SDIO. Tato organizace měla za cíl shromáždit dostatek technických údajů k tomu, aby se mohla následující americká vláda rozhodnout, zda je vybudování SDI technicky možné a zda je vůbec žádoucí a efektivní vzhledem k vynaloženým nákladům. Když tedy Clintonova vláda roku 1993 zrušila SDIO, neznamenalo to, že by zavrhla myšlenku SDI, znamenalo to jen, že SDIO již splnila svůj účel. Nastal čas pro politické rozhodnutí, které vyústilo ve vůli vyvinout systém obrany, který by byl mnohem menší, omezenější, ale také realizovatelnější, levnější a méně provokativní, než byla SDI. Hlavní zásluhou SDI tak zůstává to, že pomohla urychlit konec studené války, a donutila SSSR k ústupu z pozice světové supervelmoci. SDIO (její majetek a know-how) byla převedena a přejmenována na BMDO (Ballistic Missile Defense Organization), která v současné době rozvíjí plán limitované protiraketové obrany USA, jež teoreticky nemůže narušit strategickou rovnováhu sil mezi USA a Ruskou federací.


25

Anděl Petr

LITERATURA:

BALL, Desmond. Politics and Force Levels: The Strategic Missile Program of The Kennedy Administration. (Berkley: University of California Press, 1980). BOWMAN Robert. Star Wars: A Defense Insider´s Case Against the Strategic Defense Initiative. (Los Angeles: Jeremy P.Tarcher, Inc., 1986). BUNDY McGeorge ; KENNAN George F.; McNAMARA, Robert S. ; SMITH, Gerald. The President´s Choice: Star Wars or Arms Control. Foreign Affairs (Winter 1984/85 vol. 63, no.2, part II). FREEDMAN Lawrence. The Evolution of Nuclear Strategy. (New York: St.Martin´s Press, 1983). HAIG, Alexandr M., Jr. Caveat: Realism, Reagan, and Foreign Policy. (New York: Macmillan Publishing Company, 1984). HALPERIN, Morton H. Nuclear Fallacy: Dispelling the Myth of Nuclear Strategy. (Cambridge: Ballinger, 1987). HANLON, Michael O’. Star Wars Strikes Back, Foreign Affairs (November 1999). KNELMAN, F.H. Reagan, God and the Bomb: From Myth to Policy in the Nuclear Arms Race. (Bufalo, New York: Prometheus Books, 1985). LAMBERT, Benjamin ; LEWIS, Kevin. The Kremlin and SDI. Foreign Affairs (Spring 88, vol. 66, no. 4, part I.). LEBOW, Richard Ned; STEIN, Janice Gross. Deterrence and the Cold War. Political Science Quarterly (1995, vol. 110, no 2). LEVINE, Herbert M.; EDWARD, Jean. The Conduct of American Foreign Policy Debated. (New York, 1990). LINDSAY, James M.; HANLON, Michael E.O´. Defending America: The Case of Limited National Missile Defense. (Washington D.C.: Brookings Institution Press, 2001). MANDELBAUM, Michael; TALLBOT, Strobe. Reagan and Gorbachev. (New York: Vintage Back, a Dvision of Random House, 1987). MAYERS, Teena Karsa. Understanding Nuclear Weapons and Arms Control: A Guide to the Issues. (New York: Pergamon-Brassey´s International Defense Publishers Inc., 1986).


26

Anděl Petr

MCNAMARA, Robert. Blundering into Disaster, Surviving the First Century of the Nuclear Age. (New York: Pantheon, 1986). MUELLER, John. Retreat from Dooms Day: The Obsolence of Modern Way. (New York: Basic Books, 1989). POWELL, Colin L. My American Journey. (New York: Random House, Inc.,1995). REAGAN, Ronald. Život jednoho Američana: Paměti prezidenta. (Praha: Prostor, 1997). TALBOTT, Strobe. Deadly Gambits: The Reagan Administration and the Stalemate in Nuclear Arms Control. (New York: Alfred A. Knopf, 1984). Report to the Congress on the Strategic Defense Initiative. April 1987, vydalo SDIO.


27

Anděl Petr

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada 001 002 003 004

Konrád, O. Kozák, K. Kubát, M. Vykoukal, J.

005 Weiss, T. 006 Anděl, P. 007 Filipová, L.

Obnova rakouských univerzit 1945–1955 Dreams of Independence: Mexico faces the U.S. Vývoj územní samosprávy v Polsku po roce 1989 Polské univerzity 1945–1948: Autonomie, rekonstrukce a politika Nezávislost evropské bezpečnostní a obranné politiky NATO Autonomie a (ne) závislost americké katolické církve Univerzity ve francouzské okupační zóně v Německu (1945– 1948)

008 Kunská, Z.

Španielsko – demokratizácia a decentralizácia

009 Horák, S. 010 Látal, J.

(Ne)závislost Střední Asie na Rusku (případ Uzbekistánu) Rozvojová spolupráce francouzských správních celků jako

011 Korytová, Š. 012 Perottino, M.

013 Raková, S.

ukázka vztahu státu a decentralizovaných orgánů Diaspora and its ties to the Homeland: The Case of Czech and Americans in the U.S. during the World War I. Francouzská levice a decentralizace

Zárodky ideje nezávislosti a americkém koloniálním myšlení 18. století 014 Bartovic, V. Medzinárodná správa v Kosove – cesta k (ne)závislosti 015 Králová, K. Řecko-německé vztahy po pádu železné opony 016 Kolenovská, D. Sovětská vědecká interpretace západu 1917–1947 017 Raška, F. The Council of free Czechoslovakia 1949–1956 018 Šlosarčík, I. Europeizace české veřejné správy: Česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála? 019 Hořejšová, T. Diskuse o budoucím statusu Faerských ostrovů – posilování autonomie, či nezávislost? 020 Kopicová, M. Stagnující země – možnosti efektivnější spolupráce se zeměmi závislými na rozvojové pomoci 021 Fojtek, V. Západoněmecká zahraniční politika ve vztahu k Československu v 60. letech jako příklad vymezování se Bonnu vůči Washingtonu 022 Kunštát, M. Katolicismus mezi univerzalismem, partikularismem a autonomií 023 Pešek, J. Německé univerzity 1945/46 a 1989/90: těžká a neochotná cesta k akademické autonomii 024 Litera, B. Energetické suroviny: k problematice závislostí a nezávislosti v euroasijském prostoru


025 Šír, J. 026 Laubeová, L. Kalinová, M. 027 Svoboda, K. 028 Váška, J. 029 Mlsna, P. 030 Šafařík, P. 031 Reiman, M. 032 Švec, L. 033 Kunská, Z.

28

Anděl Petr

Od závislosti k autarkii? Formování zahraniční politiky Turkmenistánu Požadavky na politickou autonomii romského národa v Evropě 21.století Nezávislost jako zahraničněpolitický problém (Dopady polské otázky na zahraniční politiku Mikuláše I.) Srovnání britského konzervativního euroskepticismu a independentismu Budování nezávislého ústavního soudnictví v Německu v letech 1945–1949 Německá politická a společenská diskuse o postavení a roli médií veřejné služby v SRN po roce 1990 Národnostní otázka v prvních 100 dnech po Stalinově smrti (březen – červen 1953) Personální kulturní autonomie v Estonsku a podmínky její aplikace (Komparace meziválečného a současného modelu) Španielsko – od frankistickej tradície k európskej modernite

034 Tomalová, E.

Francie a její koloniální dědictví – případ zámořských území. Aspekty a (ne)závislosti

035 Calda, M.

Ten Weeks that shook the World: Reagan´s Shift from U.S: Soviet Antagonism to search for Partnership


29

REAGANOVA SDI MEZI USA A SOVĚTSKÝM SVAZEM Petr Anděl Edice PSSS Teritoriální řada TER-036 Redakční rada Ota Konrád Zuzana Kasáková Kryštof Kozák Michal Kubát Jiří Vykoukal Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]

Anděl Petr


30

Anděl Petr


31

Anděl Petr


32

Anděl Petr

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents