Perzekuce církví na Znojemsku v období komunismu Mezi nevýrazněji perzekuované skupiny obyvatel v období komunistického režimu náležely bezpochyby členové církví a náboženských společností. Komunisté však nebyli originální. Konflikt mezi náboženstvím a ideologií je dávného charakteru. Není náhodou, že novodobí zakladatelé komunistické ideologie označovali náboženství za „opium lidstva“. Co Marx s Engelsem formulovali teoreticky, dokázal vůdce světového proletariátu Lenin se všemi svými následovníky Stalinem počínaje a Pol Potem v Kampučii konče dotáhnout do děsivého konce. Inspirace zběsilostí francouzské a krvežíznivostí mexické revoluce ústila do přeplněných masových hrobů. Ve všech zemích své sféry vlivu se komunisté snažili o potlačení svého domnělého a možná i skutečného rivala - církve. Způsob se lišil – od otevřené a tvrdé represe po manipulativní snahy o cílený rozkol za pomoci kolaborujících duchovních nebo skupin. I naši komunisté měli na co navazovat. Ještě neuschla krev zavražděných obětí španělské občanské války, kde se katoličtí kněží a řeholníci stávali snadnou kořistí anarchistických a stalinistických zvěrstev. Již v únoru 1948 byli popraveni dva katoličtí biskupové v Albánii. Perzekuce probíhala v Bulharsku, Rumunsku a v únoru 1949 byl přes důrazné celosvětové protesty odsouzen na doživotí maďarský primas Joszef kardinál Mindszenty. Hlavní pozornost totalitní mocenské orgány obracely především proti těm církevním představitelům, duchovním a laikům, pro které vlastní víra zůstávala nad loajalitou ke zhoubné totalitní ideologii. Není náhodou, že v mnoha případech se v realitě Čech a Moravy jednalo o osoby, které již svůj mravní profil osvědčili tváří v tvář jiné rudé totalitě – totalitě německého nacionálního socialismu. S koncem druhé světové války se ve sféře sovětského vlivu ocitlo i Československo. Naivní názory, že Stalin i domácí komunisté ve vládě budou nuceni respektovat demokratické tradice tolerantního masarykovského státu brzy začaly mít povážlivé trhliny. Na Slovensku došlo kromě řady sovětizačních excesů k zestátnění církevních škol hned v roce 1945. V pohraničí se množili případy nacionálně motivovaných násilností vůči německým řeholníkům a kněžím. Jejich vyvrcholením byla vražda dvou benediktinů z Broumova a organizované štvanice proti vyšebrodským cisterciákům či tepelským premonstrátům. Právně ke dni 4. květnu 1945 došlo k úřednímu zániku Německé evangelické církve, jejíž majetek, včetně kostela ve Znojmě, byl zkonfiskován. Proti církvi byla mnohde ideologicky využívána štvanice na zbědované zbytky ozbrojených nacionalistických skupin z Polska a Ukrajiny prchajících před Stalinem. V rámci pozemkové reformy v roce 1947 katolická církev přišla o všechny pozemky nad 50 hektarů. To vše připravovalo plíživě prostor ke konečnému zúčtování. Ale byl to pořád jen začátek… Dodnes mezi námi žijí mnozí ze svědků onoho dlouhého složitého období - nejen tehdejší oběti, ale i uvědomělí iniciátoři a aktivní vykonavatelé. V závěrečné - normalizační fázi období komunistické moci spadala problematika církví organizačně do kompetence 5. odboru Správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (X. správy FMV, od roku 1979 X. správy SNB). Nekatolické církve a tzv. sekty a náboženské společnosti (například z pohledu budovatelů socialismu obzvlášť destruktivní jehovisty či adventisty sedmého dne) mělo na „starosti“ 2. oddělení téhož odboru. Na úrovni StB jihomoravského kraje tuto strukturu pak kopíroval 2. kontrarozvědný odbor. Jeho teritoriální působnost byla totožná s rozsahem Jihomoravského kraje. Působnost orgánů StB na okrese Znojmo se kryla s územím děkanátů znojemského, moravskokrumlovského a vranovského. Poslední organizační reformou v červenci 1988 došlo ke zrušení X. správy SNB, která byla od 1. srpna 1988 opět sloučena s II. správou SNB pod názvem Hlavní správa kontrarozvědky SNB. Problematika církví se přešla do kompetence 9. odboru této správy pod vedením mjr. Josefa Češelského, církvím nekatolickým a tzv. nepovoleným sektám se na centrální úrovni věnovalo v rámci tohoto odboru 2. oddělení. Kromě katolíků a tzv. sekt byla pozornost jako nejreakčnější a nejnebezpečnější církve věnovaná také představitelům tzv. Nové orientace v Českobratrské církvi evangelické a tradičně v masovém měřítku v rámci tzv. sionistů i zbytkům židovských náboženských obcí. Z dalších církví a společností kontrolovaných agenturou se objektem zájmů státních orgánů a StB stávali především nekonformní jedinci. Připomeňme si tedy v několika následujících pokračováních několik útržků z kapitol statečného postoje církví a jejich představitelů v zápase proti totalitě. Několik příběhů z dějin persekuce, a to zejména se zaměřením na území bývalého Znojemského okresu. Konkrétní podoba postupu proti církvím v zemích sovětského vlivu nabrala směr na poradě komunistických představitelů v září 1947 v polské Sklarské Porebě. Stalinův kulturní ideolog Andrej Ždanov tu oprášil sovětský scénář z počátku dvacátých let – zničit církevní hierarchii, zastrašit terorem biskupy, významné kněze
a nakonec i aktivistické laiky a současně činnost církví paralyzovat prostřednictvím kolaborantských skupin duchovních i laiků. Programový stranický ateismus se měl stát novým ideologickým pojítkem a novou vírou pro všechny země sovětského bloku. V Československu byla již 15. dubna 1948 - krátce po převzetí moci komunisty – založena při ústředním akčním výboru Národní fronty Komise pro církevní a náboženské otázky v čele s Alexejem Čepičkou. Zpočátku komunisté ještě takticky zachovávali dekorum, že chtějí církev zachovat. K tomuto účelu sondovali možnosti svých jidášských exponentů Plojhara a Josefa Beneše a v rámci četných opatření jim v rozkladném procesu mělo napomoci i zaktivizování národní Československé církve. Zlom v poklidném přístupu směrem k nastoupení ostrého kurzu předurčil IX. sjezd KSČ. Přesně podle Ždanovových instrukcí došlo k rozdělení duchovních na tzv. vlastenecké a na reakční. Ti druzí se na místní úrovni od jara 1949 stávali ze strany stranických funkcionářů čím dál tím více objektem šikany. Církevní život katolických farností Znojemska, jako i jiných pohraničních oblastí, byl již těžce postižen odsunem většinou německých farníků a duchovních. Na druhou stranu v souvislosti s domácími odbojovými zásluhami představitelů i osidlováním pohraničí a účelovou a dočasnou Stalinovou tolerancí vzrostl lokálně význam místní pravoslavné církve přecházející od srbských kořenů pod patronaci Ruské pravoslavné církve. Ani zde komunisté nenechali nic náhodě a později její autoritu zneužili v perzekuci uniatské církve. Ve vztahu ke katolíkům události dramaticky kulminovaly v polovině roku 1949. Do roku 1950 došlo k zastavení periodického církevního tisku církve a její aktivity byly omezeny pouze na kostelní obřady. Komunisty za pomoci výhružek i kompromitace iniciovaný a podporovaný pokus způsobit církevní rozkol ustanovením tzv. Katolické akce sdružující pro režimní kněze se v červnu 1949 stal realitou. S tím bezprostředně souvisela i provokace aktivistů KSČ v katedrále Sv.Víta na svátek Božího těla 19. června 1949. Vzápětí byla exkomunikačním dekretem vatikánské Nejvyšší posvátné kongregace Svatého Officia z 20. června 1949 celá tzv. Katolická akce odsouzena jako falešná a schizmatická. Ve formální reakci na to o den později československá vláda oficiálně prohlásila, že vyřešení církevní a náboženské otázky přebírá do vlastních rukou. Druhý exkomunikační dekret z 1. července 1949 se týkal všech členů komunistických stran, jejich sympatizantů a podporovatelů těchto stran, členů nebo ideologie. I pouhé rozšiřování obsahu obou dekretů a pastýřského listu se stalo důvodem nebývalé perzekuce kněží i laiků, stejně jako snahy o eliminaci vlivu tzv. Katolické akce. Na podzim 1949 schvaluje Národní shromáždění sérii církevních zákonů. Vznikl Státní úřad pro věci církevní a od stejné doby byla také detailně připravována likvidace klášterů a řeholí. Do jednotlivých diecézí byli od června dosazováni zmocněnci dohlížející na biskupy a omezující jejich pravomoc. Na biskupství brněnském to byl Vladimír Starý. Rozkladné záměry i přes isolaci pražského arcibiskupa Berana a tvrdou represi však nevyšly a proto musely ze strany režimu přijít záhy reakce ještě zuřivější. Prvním odsouzeným katolickým duchovním za uplatnění exkomunikačního dekretu se stal v srpnu 1949 kaplan ze Sebranic v Čechách Alois Fajstl, který odmítl v jejich smyslu udělit svátost člence KSČ. Tento režimní test veřejného mínění k nadcházející perzekuci proběhl úspěšně. Protože trest osm roků těžkého žaláře pro kaplana za velezradu a punc Vatikánu jako sídla nejtemnějších sil reakce nevzbudil ve veřejnosti výraznější negativní ohlas, mohl se teror roztočit na plné obrátky. Komunisty při tom podpořily i takové „rozhořčené reakce venkovského pracujícího lidu“, jako byl názor jisté zubní techničky v Moravských Budějovicích. Podle ní bylo Fajstlovo jednání stejným zločinem, jako kdyby ona odepřela pacientovi pomoc a nechala jej v bolestech. Ani znojemská oblastní úřadovna StB nelenila. V jejím zájmu byly např. ilegální schůzky pod hlavičkou Katolické akce v dominikánském klášteře. Při této příležitosti zahájila trestní stíhání úředníka brněnského farního úřadu Dr. Mečislava Razíka, kterého podezírala, že na svých znojemských přednáškách nabádal přítomné k protistátní činnosti a k zápornému postoji ke komunistickému režimu. V dubnu 1949 si estébáci přijeli pro P. Bohuslava Vitulu, kaplana v Moravském Krumlově. Zatčení mezi mládeží oblíbeného katechety mělo v prostředí značný ohlas a místní orgány z něj měly asi těžkou hlavu. Proto v této souvislosti došlo podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky i k postihu dalších osob. Jednou z nich byla i masérka Marie Vystrčilová, která měla v červnu 1949 rozšiřovat poplašnou zprávu, že učitelé měli ve škole dětem říci, že zatčeného kaplana Vitulu již neuvidí a že ho budou věšet na náměstí (spis T 363/49 tehdejšího Okresního soudu v Mor.Krumlově). Kaplan Vitula byl odsouzen na 3 roky za to, že umožnil rozmnožení letáků „Řeč prezidenta Beneše“ a „Bratři a sestry“. Jeho aktivita souvisela s podporou činností místní ilegální studentské organizace „Lípa“, činné od léta 1948 nejen ve Znojmě, ale i v Moravském Krumlově. V této souvislosti došlo i k trestnímu stíhání mladistvých moravskokrumlovských žáků střední školy Rudolfa Holby, Karla Smejkala a Miloše Halámka, kteří rozšiřovali letáky a dopisy, stejně jako o něco staršího Vladimíra
Hrůzy. Dalším z řady stíhaných duchovních v protikatolického tažení v souvislosti s rozkladnou činností tzv. Katolické akce a ve snaze o zamezení šíření exkomunikačních dekretů byl i P. Antonín Kabátek, tehdy třicetiletý farář v Horních Dubňanech, okres Moravský Krumlov. Byl dle § 2 odst.3 a § 24 zákona č.231/1948 Sb. odsouzen na 3 roky za organizování podpisové akce proti úpravě svátků, za to, že přečetl hanlivou báseň na předsedu vlády a za rozšiřování „štvavého“ pastýřského listu. Tzv. exkomunikační dekrety deklaratorní povahy vydané papežem Piem XII. nebyly dodnes zrušeny. Copak na to asi mnozí z lidoveckých politiků setrvávajících na místní úrovni v tiché či zjevné koaliční spolupráci se soudruhy s KSČM? Komunisté si na základě historických zkušeností vždy uvědomovali, kdo je pro ně na cestě k moci a kontrole společnosti největší překážkou. Ve střetu s katolickou církví to pro svoji organizovanost a tradici byla řeholní společenství a kláštery. Ačkoliv k prvnímu zatýkání a prohlídkám v klášterních objektech dochází 15. března 1950, o útoku proti klášterům se rozhodlo již v červenci 1949. Záměr blíže osvětluje zápis ze schůze církevní komise ÚV KSČ z 13.7.1949 dochovaný ve fondu ÚV KSČ. Pod záminkou, že obrovské klášterní objekty „…jsou naprosto nedostatečně obsazeny“ se mělo přikročit k soustředění příslušníků jednotlivých řádů společně vždy do jednoho nebo více objektů, podle jejich počtu, případně bude-li toho zapotřebí, zasáhnouti represivně. Pro nás i historii však zůstává smutným historickým faktem, že primát komunisty vůbec prvního zatčeného kněze po únoru 1948 náleží Znojmu. Již 28. června 1948 se ve vyšetřovací vazbě ocitl P. Antonín Jakub Zemek - převor znojemského kláštera dominikánů. Antonín Zemek se narodil 15. července 1914 ve Vlčnově. Řádové sliby složil 28. září 1932 v Olomouci a na kněze byl vysvěcen 5. července 1937. Poté působil jako kazatel a lidový misionář. Takto přišel i do Znojma zabraného v důsledku Mnichovské dohody nacistickým Německem. Ihned se tu stal objektem nenávisti mnohých fanatických znojemských Němců. Trnem v oku jim byl zejména za svá odvážná kázání v kostele sv. Michala, ve kterém se nebál zdůraznit, že ve spásu nelze hledat v kříži hákovém, ale pouze v tom Kristově. Soud se konal ve dnech 23.-24. září 1948 před Krajským soudem v Brně. Za zločin vojenské zrady a zločin přípravy úkladů o republiku byl převor Zemek odsouzen na 18 let. Spolu s ním byli také odsouzeni obchodní jednatel František Skřápek ze Suchohrdel také na 18 let, bývalý tajemník Okresního národního výboru a poválečný ředitel Národní bezpečnosti ve Znojmě Dr. František Pořízek na 15 let, k dalším trestům byli odsouzeni rolník Antonín Pijáček z Ostrožské Nové Vsi, automechanik František Štěrba a typograf František Červenka z Mikulova, policista Matěj Husek z Ostopovic, šofér Josef Hermann a obchodník Rudolf Dítě z Jaroslavic. Oficiálně bylo převoru Zemkovi kladeno za vinu, že spolu s římskokatolickým knězem v Dyjákovičkách Jaroslavem Starkou vedl ilegální převaděčskou skupinu napomáhající k přechodům do Rakouska osobám, které pak měly proti republice páchat záškodnickou činnost (rozsudek Tk III 3981/48). Ačkoliv převor Zemek pomohl po únoru 1948 k útěku do svobodného světa řadě osob, včetně spisovatele Jiřího Kovtuna nebo členů rodiny hraběte Belcrediho z Líšně a Jimramova, nenávist znojemských partajníků si vysloužil něčím jiným. Nekompromisním postojem vůči jejich aroganci a rozpínavosti a jejich machinacím s volebními výsledky ve volbách 30.května 1948, což otevřeně pranýřoval při kázání. Uprchlíkům vydával pro první okamžiky jejich exilové anabáze doporučení pro františkánský klášter ve Vídni. Převor tak statečně pomáhal vlastencům a bližním v ohrožení stejně jako činil v letech nacistické okupace, kdy se podílel i na ukrývání manželky poúnorového ministra obrany (a pozdějšího prezidenta) Ludvíka Svobody. Ani tato skutečnost však neměla žádný vliv na výši trestu – poúnorová garnitura neznala slitování a vděčnost jí byla cizí. Nápomocni v činnosti mu byli mnozí stateční členové tehdejší lidové strany, kteří se z praktik a politických čachrů jejich následovníků museli a musejí zajisté obracet v hrobech. P. Antonín Jakub Zemek OP byl propuštěn na amnestii v květnu 1960. Po dvanáctileté křížové cestě těmi nejtěžšími československými žaláři. Pod pečlivým dohledem Státní bezpečnosti a strážců komunistické ideologie zůstal jako nebezpečný element už po celý svůj život. Zemřel v předvečer pádu komunistické moci v červnu roku1989. 31. března 1950 byl v Praze za předsednictví JUDr. Jaroslava Nováka zahájen monstrproces s deseti představiteli církevních řádů. Státní prokuraturu zde zastupovali Dr. Karel Čížek, Dr. Urválek a Dr. Brožová. Výsledkem bylo jedno doživotí, ostatní hodnostáři celkově 132 let. Osm dní po skončení (4. dubna) dal Rudolf
Slánský-Salzmann pokyn krajským sekretářům strany provést akci K. A na podzim následovaly další procesy. K samotné likvidační akci (akce K) bylo přikročeno v noci z 13. na 14. dubna 1950. Dramatická noc přetržená štěkotem psů, rachotem motorů, dupotem bot a úsečností povelů se pochopitelně nevyhnula ani Znojmu, kde se terčem stal zejména zdejší konvent dominikánů. Dominikáni – jinak také Řád bratří kazatelů (Ordo Fratrum Praedicatorum- OP) - byl založen sv. Dominikem za jeho cesty mezi albigenské sektáře v Toulouse. Papežem Lvem III. byl ustanoven jako řád kazatelský. V době nástupu komunistů měl řád na Moravě již více než 700 letou tradici. V čele československé provincie stál v dubnu 1950 třetím rokem Ambrož Svatoš a kromě Olomouce a Uherského Brodu měli na Moravě dominikáni konvent s 11 řeholníky (6 kněží a 5 laických bratří) a 22 juvenisty i ve Znojmě s tradicí od roku 1230 či 1243. Jak jsme zmínili minule, znojemský konvent se stal středem zájmu StB už brzy po únoru 1948. Kromě zatčení a odsouzení převora Zemka se však režim tehdy k zásadnímu úderu ještě neodvážil. Ten měl ve své komplexnosti přijít až o dva roky později. Do internačního tábora v Želivě byli eskortováni a v letech 1950-1956 internováni spolu se znojemským dominikánským převorem Štěpánem Václavem Masiakem také farář od kostela Nalezení svatého Kříže Jaroslav Josef Frk a oblíbený znojemský kaplan Kryštof Václav Nečas. Státní propaganda ruku v ruce se Státní bezpečností neváhala dokonce vykonstruovat obvinění, že se ve znojemském konventu našly i zbraně k protisocialistickému převratu. Vše bylo zdokumentováno a snímky s komentářem patřičně využity. Ačkoliv se okolnosti kolem domnělé provokace nikdy nevyjasnily, ze zprostředkovaného svědectví samotného hlavního aktéra zbraně do kláštera patrně podstrčila Státní bezpečnost pod vedením plukovníka Wiesnera. Staleté budovy kláštera byly na řadu let zabrány Pohraniční stráží a fara u znojemského kostela Nalezení svatého Kříže zůstávala pod trvalým dozorem horlivých komunistů, církevních tajemníků a StB. Přesto (nebo právě proto) stanul 12. srpna 1959 před Krajským soudem v Brně tamní kooperátor Pavel Ševela. Spolu s piaristou a bývalým farářem ve Strážnici Vojtěchem Zdeňkem Poláčkem, jinak po odebrání státního souhlasu a několikaletém vězení zahradníkem ve Znojmě, jim bylo kladeno za vinu, že od podzimu 1958 připravovali tiskoviny pro kostelní vývěsku a tyto zde i s kostelníkem Hoffmanem vyvěšovali. Jakého obsahu byly asi tyto materiály, které tak pobuřovali klid znojemských budovatelů lidově-demokratického pohraničí, snadno si domyslet. V roce 1968 bylo umožněno, aby se čtyři dominikáni ve Znojmě na krátký čas objevili znovu. Obnova klášterního života však musela čekat ještě přes dlouhých 20 let. V polovině 80 let zůstávalo na celém území republiky pod dohledem v duchovní správě asi 25 dominikánských řeholníků. Původní vlastníci se do kláštera vrátili až po 19. červenci 1990. Brněnským biskupem zde byl farářem ustanoven zdejší bývalý kaplan a nový převor kláštera Kryštof Pavel Nečas. 11. října téhož roku se pak do starobylých klášterních budov přestěhovali z charitního domova na Moravci sestry dominikánky II. řádu spolu se svým spirituálem exprovinciálem Ambrožem Svatošem. Dominikáni nebyli pochopitelně jedinou perzekuovanou řeholní komunitou ve Znojmě. Smutné zkušenosti měli také zdejší kapucíni. Ti zůstávali po roce 1948 vedle dominikánů druhým náboženským řádem ve starobylém městě. Znojemský konvent s dřívější převahou německých členů byl postižen odsunem německých obyvatel a tak v kapucínském klášteře na tehdejším Stalinově náměstí zůstávali v oné době jen dva členové. Celkem měli počátkem roku 1950 na území republiky 20 klášterů se 123 členy pod českomoravským provinciálem P. Valeriánem Bohumilem Filipem. 22 odsouzených kapucínů si v politických procesech vysloužilo více než 111 let kriminálu. Dalším mužským řádem, který byl historicky spjat se Znojmem (konkrétně s Hradištěm sv. Hyppolita), byl rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou (O.Cr.) založený roku 1233 v Praze. V průběhu let 1948-1968 bylo za protistátní činnost odsouzeno 5 křižovníků. Do zabraného křížovnického ústředí v Praze u Karlova mostu se nastěhovalo ministerstvo vnitra, statky, sbírkové fondy a archivy všude i na Hradišti (jejichž stav je popsán např. v české ročence města Znojma 1936) byly řádu odebrány. Úbytek členů dopadl na křižovníky takovou měrou, že z 53 členů řádu ke konci roku 1949 jich zůstávalo v polovině 80 let v duchovní správě pouhých 14. V šedesátých letech řád řídil z jediné zachované komendy ve Vídni emigrant provinciál P. Josef Novotný. Jeho obětavá činnost byla v roce 1968 známa stovkám československých uprchlíků v uprchlických táborech v Traiskirchenu, Reichenau i jinde. Z tohoto řádu ovšem vycházel i kanovník a jeden z předních prorežimních kolaborantů P. Jan Mára – dlouholetý ředitel Charity až do roku 1989.
Po nepatrném uvolnění v důsledku Stalinovy smrti došlo ve druhé polovině 50 let pod vlivem zahraničněpolitických událostí k opětovnému přiostření perzekuce církve. Důvodem byla snaha potlačit ve společnosti odezvu maďarských a polských protikomunistických vystoupení. Jedním z konkrétních důkazů na znojemském okrese může být právě případ jednoho z křižovníků. Člen řádu a současně farář v Mašovicích P.František Kučera, byl 18. února 1959 odsouzen Krajským soudem v Brně na 20 měsíců za trestný čin pomoci k trestnému činu opuštění republiky. 29. října 1958 byl totiž na své pohraniční faře navštíven neznámým mužem – jistým Miroslavem Tomečkem. Muž předstíral, že je stíhán Státní bezpečností a obrátil se na faráře o pomoc při přechodu hranic. P. Kučera mu po osobním rozhovoru ukázal možnou trasu ke státní hranici a na cestu mu dal peníze na stravu. Tomečka však při neúspěšném pokusu o přechod hranic zadrželi pohraničníci. Byl vyslýchán a 6. listopadu si StBáci dojeli pro faráře Kučeru. K odsouzení kněze přispělo i velmi kritické hodnocení farářovy činnosti z pera okresního znojemského církevního tajemníka, který pátera Kučeru opravdu nešetřil – už v roce 1949 prý četl pastýřské listy, pronesl několik protistátních kázání a dlouhodobě aktivně pracoval s mašovickou mládeží. Páter Kučera byl z valdického kriminálu propuštěn na květnovou amnestii prezidenta Novotného v roce 1960. Dalším z důkazů zostření perzekuce diecézních kněží ve druhé polovině padesátých let kromě tohoto případu a již minule zmíněného tzv.případu maření dozoru nad církvemi na znojemské faře u kostela Nalezení sv. Kříže může být i odsouzení faráře ze Žerotic u Znojma P. Stanislava Krátkého. Ten byl v září 1958 odsouzen krajským soudem v Brně k trestu odnětí svobody na 3 roky. Souběžně probíhaly se opět roztáčely procesy s řeholníky – salesiány, jezuity či premonstráty a v březnu 1959 se šesti sestrami Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Později se pro domnělou nelegální činnost v souvislosti s činností tohoto řádu se staly předmětem zájmu StB. i Školské sestry II. řádu sv. Františka řádu založeného v roce 1843 ve Štýrském Hradci se zaměřením na katolickou výchovu mládeže. A právě perzekuci ženských řádů a řeholních společností na Znojemsku se budeme věnovat příště. Od srpna do října 1950 na akci K postupně navazovala tzv. akce VŽK – vyklízení ženských klášterů. V rámci ní bylo přemístěno 10 000 řádových sester, ze kterých bylo ve druhé etapě přes 4000svezeno do 33 středisek a nasazeno do práce v průmyslu. Zatímco v sociální oblasti domácí ošetřovatelské péče se režimu dařilo činnost řeholnic suplovat prostřednictvím pracovnic Červeného kříže, plánované omezení jejich působení ve zdravotnictví naráželo na nedostatek kvalifikovaných sil. Z tohoto důvodu sešlo také z realizace připravované akce B, kterou se měl 1. července 1953 ženským řádům a kongregacím zasadit poslední úder – donucení přechodu jejich členek do civilního života pod hrozbou sankcí. Sestry však i nadále zůstávaly terčem četných kampaní, agitací i ústrků. Za jednu z nejaktivnějších řeholních společností byla orgány Státní bezpečnosti oprávněně považována třetí nejstarší ženská kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, ustanovená v Nancy roku 1652. Jejich česká větev se osamostatnila roku 1834. Trnem v oku byla pro získávání novicek z řad studentek středních zdravotních škol i pro provádění tajného apoštolátu v nemocnicích. Sledováno bylo i napojení boromejek na řád basiliánů v sousedním Německu a Maďarsku. Do církevních dějin Znojemska se tato kongregace v období totality zapsala zvlášť výrazně, neboť na Hradišti sv. Hypolita našla po dlouhá léta sídlo svého ústředí a na místním hřbitůvku řada sester i věčný klid. Ačkoliv se boromejky stávaly objektem šikany již před únorem, perzekuce po únoru se urychlila. Byly zestátněny školy, nemocnice a sestry museli postupně pod nátlakem opouštět svá působiště. V roce 1952 režim udeřil v monstrprocesu „Mádr a spol.“. Na veřejném líčení před krajským soudem v Brně byla původně na 20 let odsouzena generální představená Bohumila Žofie Langrová. Na své vězeňské pouti poznala také znojemskou věznici. Další procesy následovaly – celkově bylo odsouzeno 22 boromejek. V rámci procesu se salesiánem P. Remigiem Rudolfem Jančou byla téhož roku jako vatikánská špiónka odsouzena i bývalá představená v prachatickém Neumaneu S.M.Vojtěcha Antonie Hasmandová. Spolu se S.M. Doloris Marií Janákovou (zemřelou na Hradišti 11. 6. 2003) odsouzenou na 3 a půl roku trest vykonávala ve věznicích Č. Budějovice, Písek a Pardubice. Propuštěna byla na amnestii dne 11. května 1960 a o deset let později byla na Hradišti sv. Hypolita zvolena generální představenou kongregace. Obnovy církevního života.se nedočkala - zemřela 21. ledna 1988 ve Znojmě-Hradišti, kde je i pochována. Také další z perzekuovaných boromejek - bývalá představená petřínské nemocnice S.M. Chrysostoma Aloisie Tyralíková, odsouzená v padesátých letech na 10 let, dožila 29.10. 1989 na Hradišti. Počátkem ledna 1959 si estébáci na Hradiště dojeli pro tehdejší generální vikářku kongregace Theoforu Ludmilu Kmoníčkovou. Doplatila na udání, že vedla pobuřující hovory o maďarském povstání. Byla odsouzena ke třem letům vězení, které si měla odpykat v Praze na Pankráci. Šedesátiletá sestra byla propuštěna na amnestii v květnu 1960.
Zesnula 21. ledna 1983 na Hradišti. Jak dokazují poznatky soustřeďované v objektovém svazku vedenému k řeholím správou StB krajské správy SNB v Brně ještě v průběhu osmdesátých let, bylo předmětem zájmu tajné policie i působení 20 řeholnic Sester sv. Hedviky v Břežanech, kongregace založené roku 1859 ve Vratislavi. Ta v roce 1926 odkoupila od původního vlastníka zdejší zámek, v roce 1947 jim zestátněný, za účelem zřízení sociálního ústavu.U řeholnic v čele s představenou Julií Moltašovou byly ze strany StB zaznamenány snahy o provádění apoštolátu v místě jejich působení.Sledovány byly také kontakty sester s jejich ústředím v Německu. Zvláštní pozornost si u jihomoravských stranických a bezpečnostních orgánů vysloužila diecézní Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Sv. Rodiny. Kongregace byla schválena roku 1893 v Brně za účelem ošetřování v nemocnicích i v rodinách. Do roku 1956 bylo administrativně utlumeno tradiční působení sester v řadě nemocnic a ty pak byly rozmístněny k práci v domovech důchodců po celém pohraničí. K 1. listopadu 1958 došlo k úřednímu vystěhování vedení a členek kongregace z jejího brněnského kláštera v Grohově ulici do zámečku v Lechovicích na Znojemsku, když původní nabídku na umístění v tulešickém zámku sestry odmítly. Hned 1. prosince 1958 byla zatčena generální představená řádu M. Leopoldina Milada Řiháčková a v lednu 1959 pak dále několik dalších sester. 19. března 1959 byly všechny odsouzeny za podvracení republiky podle § 79a odst.1 trestního zákona a za maření dozoru nad církvemi. Státu se tak prakticky podařilo paralyzovat celou generální radu kongregace. Její „reakční“ představená Řiháčková, rodačka z Ratišovic u Běhařovic (nar. 30.10.1887), byla komunisty odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, které si měla odpykat v pardubické věznici. I po vykonání části trestu, když byly propuštěny na amnestii, zůstávaly sestry soustředěny v internačním klášteře v Jiřetíně pod Jedlovou a do Lechovic se M. Leopoldina Milada Řiháčková, S. Perpetua Ludmila Pejchalová, S. Ildefonsa Anežka Žaludová a S. Elvíra Marie Drábková mohly vrátit až v červnu 1963. V roce 1969 sice krajský soud v Brně deset let starý rozsudek zrušil, avšak v době normalizace byla pro změnu zrušena rehabilitace. V březnu 1986 měla kongregace 194 sester v deseti domech, v září 1988 bylo opět povoleno přijímat řeholní dorost, i když jen pro práci v charitních domovech. Skutečnou rehabilitaci přineslo sestrám františkánkám až období po listopadu 1989. Pro své původnímu poslání - výchovu mládeže – byla objektem nechtěného zájmu také kongregace Školských sester III. řádu sv. Františka. Jak se uvádí v materiálech StB – „…činnost této kongregace se úzce prolínala s působením milosrdných sester sv. Františka a zejména v nelegální oblasti se obě kongregace vzájemně doplňovaly.“ Na Znojemsko zavál dopad perzekučních opatření sestry této kongregace až ze slovenské provincie Žilina, které byly původně 29. srpna 1950 internovány ve stísněných podmínkách starého opatství Kláštora pod Znievom. Po využití při zemědělských pracích byly odsud koncem října 1951 odkomandovány do bývalého německého lágru v Šumperku a nasazeny do práce v průmyslu. Teprve po několika letech byly rozstrkány do charitních domovů – m.j. i do Skalice u Moravského Krumlova (od konce října 1954) a do Břežan (od července 1955) Představenou slovenské provincie kongregace byla v době normalizace Olga Kucková ve skalickém domově důchodců. Dalším objektem zájmu znojemské a brněnské bezpečnosti byla Českomoravská provincie kongregace Dcer Nejsvětějšího Spasitele, kongregace založená v roce 1849 Marií Alfonsou Eppingerovou v Alsasku. Také její činnost se projevovala ve výpomoci v nemocnicích, ústavech, domovech a při výchově dětí. Od dob první republiky tyto sestry působily i ve znojemské nemocnici. V dubnu 1959 zde dostali jako již nepotřebné tříměsíční výpověď a bylo jim oznámeno, že se z řeholních domů na Vídeňské ulici musí vystěhovat do léčebny v Letovicích. Tak započala jejich neradostná anabáze, kterou o deset let později ukončil až P. Josef Navrkal. Ten roku 1969 zakoupil dům na Mikulášském náměstí č.p. 6 a vzal tam sestry - které se tak mohli do Znojma vrátit - do podnájmu. Páter Navrkal byl sám obětí komunistické zvůle. Již počátkem 50. let strávil půl roku ve vyšetřovací vazbě. Jako nespolehlivý kněz pak mohl působit pouze jako administrátor v Hodonicích, než jej v srpnu 1957 zatkla Státní bezpečnost. Za podvracení republiky při svých kázáních jej soudci Krajského soudu v Brně Antonín Piak, Cecílie Jurková a Josef Sedmík odsoudili na 3 a půl roku odnětí svobody, které si odseděl v Bytízu a ve Valdicích. Po propuštění prošel dělnickými povoláními snad ve všech větších znojemských průmyslových podnicích až konečně roku 1969 mu bylo umožněno nastoupit na faru v Olbramkostele.Od 1. 10. 1993 až do své smrti o deset let později působil jako farář v Lechovicích a duchovní správce tamních františkánek. Ale vraťme se k osudům Dcer Nejsvětějšího Spasitele. Další podnájem ve Znojmě členkám kongregace nabídla paní Brychtová, vdova po národním hrdinovi umučeném nacisty, ve svém domě v Palackého ulici s tím, že po své smrti jim dům odkáže. V tomto ze strany místních bezpečnostních i stranických orgánů ostře sledovaném domě došlo přes veškeré obstrukce v roce 1970 ke
zřízení generalátu kongregace. I přes majetkový spor s prorežimním ústředím pražské Charity se statečným a tvrdohlavým sestrám dům podařilo pro svoji činnost uhájit. A po listopadu 1989 jim byl vrácen i dům na Vídeňské ulici. I na tomto příkladu je možné sledovat, jak se původní plány komunistů likvidovat ženské řehole přirozeným úbytkem nejpozději do roku 2000 staly iluzorními. V porovnání se statečným a principiálním postojem mnohých kněží, členů a členek církevních řádů a kongregací i laiků v období komunistického režimu nutně musí působení Československé strany lidové vystupovat odpudivě. Pokrytectví poválečné lidovecké politiky odsuzoval již před únorem 1948 i kardinál Beran - stalo se tak zejména pro jeho konflikt s lidoveckým ministerstvem pošt o budovu dejvického kněžského semináře. Po únoru se pak lidovci v čele s „továryščem popem“ Josefem Plojharem a později Zbyňkem Žalmanem stali v rámci Národní fronty na více než 40 let zcela účelovou stafáží komunistů. Kdysi svébytná Šrámkova strana založená na základech sociálního učení církve a křesťanské humanity se v nové realitě ocitla v nedůstojné roli pacifikátorky opravdových odpůrců komunismu. Dodnes se zatuchlé lidovecké sekretariáty s touto skutečností dostatečně nevyrovnali a ke stínům své vlastní minulosti se nepostavili čelem, ačkoliv ústy svých představitelů by rádi směrem k jiným často činily. Zatímco drtivá většina oficiálních struktur Lidové strany se desítky let podílela na komunistické indokrinaci, zůstávali nemnozí, kteří svému svědomí zachovali věrnost i v dobách nejtěžších. Ti však postupně mizeli v emigraci nebo v lágrech a věznicích. Kam až vedly obavy z komunistické perzekuce – do značné míry zcela oprávněné – ilustruje případ, jehož odhalení ve druhé polovině roku 1959 rozrušil snad celé Znojmo. A není třeba dodávat, že celá věc byla náležitě využita dobovou propagandou. 24. srpna roku 1952 zemřel v jednom z rodinných domků ve znojemské ulici U domoviny na angínu pectoris jistý Vojtěch Rudolecký. V době úmrtí mu bylo pouhých 53 let. Na tom by jistě ještě nemuselo být nic neobvyklého. Zcela v jiném světle se nám však věc bude jevit, když si uvědomíme, kdo byl vlastně oním zemřelým. Rodina Rudoleckých byla ve vlastenecko-katolických kruzích českého Znojma i v historii města a kraje pojmem. Bratr zemřelého a bývalý znojemský děkan Josef Rudolecký působil až do nástupu komunistů jako aktivní politik a prvorepublikový senátor za Lidovou stranu, kterou na Znojemsku spoluzakládal. Roku 1905 přišel na znojemskou faru u sv. Mikuláše z Hrušovan nad Jevišovkou a ihned se aktivně zapojil do tehdejšího českého národního kvasu. Pro národní smýšlení a nežádoucí aktivity byl roku 1910 přeložen do Únanova, kde zůstal až do konce druhé světové války. Právě zde vybudoval z vlastních peněz tělocvičnu a opět zakládal různé spolky. Za okupace neváhal působit v ilegální odbojové organizaci generála Luži. Josefův mladší bratr Vojtěch, původním povoláním lesník, od roku 1945 ředitel arcibiskupských lesů v Kroměříži a předseda tamního Okresního národního výboru, se také zapojil do politiky. Po únoru 1948 se ale jako bývalý funkcionář Šrámkovy lidové strany musel ukrývat v ilegalitě na Ostravsku, Zlínsku, v Brně a ve Znojmě. Zde pobýval nejdříve přímo na faře u sv. Mikuláše a nakonec, když se jeho tamní úkryt jevil již velice riskantním, v rodinném domku svého švagra a bývalého ředitele družstva Zádruha (založeného roku 1918 Josefem Rudoleckým) TheodoraKlimeše. Bezpečnost se domnívala, že právě na Klimešův návrh byl Vojtěch Rudolecký po smrti tajně pohřben v lesácké uniformě ve sklepě domu, jehož podlaha byla po pohřbu opět vydlážděna cihlami do původního stavu a vykopaná hlína vyvážena na skládku před dům. Proč vlastně? Se skutečnou příčinou úmrtí Vojtěcha Rudoleckého to totiž mohlo být poněkud jinak. Prý byl postřelen při pokusu o ilegální přechod hranic a následkům svého zranění podlehl. Komunistům se tuto tušenou verzi prokázat nepodařilo, neváhali však prostřednictvím místních médií při odhalení kauzy skandalizovat nejen bratra zemřelého štvance - Josefa, jemuž bylo vyčítáno i pobírání důchodu, ale také celou rodinu – m.j. i synovce Ludvíka Nekulu, zaměstnance Okresní národní pojišťovny a znojemského ONV. Co by však Vojtěcha Rudoleckého čekalo v případě přihlášení se úřadům se můžeme jen domnívat. Nejspíše hezkých pár let toho nejtěžšího kriminálu, ne-li hůř. Velký vlastenec a patriot Znojemska P. Josef Rudolecký nepřestal v ostře sledovaném domě sloužit tajné mše až do své smrti 15. ledna 1963. První nadějí na revize politických procesů byla vyšetřovací komise pod vedením ministra vnitra Baráka. Přezkoumávala jen výši trestů, odpovědnost za přehmaty přičítala popravenému Rudolfu Slánskému. V rámci květnové amnestie prezidenta Novotného věznice opustilo roku 1960 5601 osob odsouzených za tzv. protistátní činnost. Další rozsáhlé amnestie následovaly o dva roky později. Poslední desítky politických vězňů se na svobodu dostaly v roce 1968. Na základě zákona č. 83/1968 Sb. bylo umožněno žádat o přezkum rozsudků a podání žádostí o rehabilitaci, což mnozí postižení v následujících dvou letech i učinili. S postupující normalizací
však Nejvyšší soud většinu rozsudků rehabilitačních soudů zrušil. Perzekuce církví ze strany StB, prokuratury a soudů nabrala koncem 70. let minulého století nové obrátky. Cílem se stávala zejména podzemní katolická církev okruhu biskupa Davídka z Chrlic u Brna, laická sdružení a studijní centra, kanály směřující do neklidné vlasti nového papeže a členové nekatolických církví - adventistů sedmého dne a jehovistů Internační tábor Želiv byl z finančních důvodů zrušen již v roce 1956 a internovaní řeholníci byli tehdy částečně propuštěni, částečně přemístěni do Králík nebo na Moravec u Nového Města na Moravě. Ani tam neměli mít stařičtí řeholníci ze strany státní moci klidu. Ještě ve dnech 27.-28. října 1981 se zde stali obětí neurvalé razie příslušníků StB a SNB. V té době již docházelo pod vlivem zvolení nového papeže a vývojem událostí v Polsku i na Znojemsku k nesmělému narušování absolutní kontroly komunistické moci nad inteligencí a církví. Jasným důkazem se stala slavná pouť na Velehrad roku 1985, které se zúčastnila i řada poutníků ze Znojma a okolí. Návštěva znojemské nedělní bohoslužby však zůstávala pro jedny plněním státního úkolu, pro druhé skoro hrdinským činem. Významným činitelem v rozkladné činnosti se jevilo využívání vlivové agentury z řad církevních hodnostářů, zejména při eliminaci struktur tzv. nelegální (podzemní) církve. StB nešetřila k plnění složitějších případů ani provokacemi ve formě operativních kombinací – v hantýrce StB „..působení na zájmové prostředí s cílem přivést je k takovému jednání, které by umožnilo úspěšné řešení operativního úkolu“, nebo operativních dezinformací. U tajně vysvěcených biskupů byl zájem o získávání spolupracovníků z jejich blízkosti. I v oblasti laického apoštolátu preferovali orgány StB hlavně nové agenty. Zde patřili k nejužitečnějším agenti – duchovní, kteří měli důvěru v určitém prostředí nebo skupinách věřících. Vhodné osobnosti byly tipovány již v řadách uchazečů a studentů bohosloví. Svým zkušenostem se nevyhnul ani současný znojemský děkan Jindřich Bartoš, kterého z kandidáta tajné spolupráce (KTS) Stbáci z okresního oddělení StB ve Znojmě povýšili do kategorie agentů a vedli k němu od 10. února 1984 svazek č. 35746 pod krycím jménem PROKOP. Do struktur tajných řádových komunit bylo pro Státní bezpečnost prostřednictvím informátorů čím dál tím více obtížnější pronikat. Členové řádů prováděli vlastní „kontrarozvědná“ opatření -všechny kroky StB byly důsledně analyzovány s cílem odhalení agentury. Jednu z hlavních rolí v provádění prověrek neznámých a nových osob v prostředí u dominikánů měl již známý zkušený mukl převor Zemek či provinciál P. Svatoš. Dosud nepříliš známou skutečností v souvislosti s rekonstrukcí agenturní sítě také je, že k méně významným tzv. osobám 3 a 4 kategorie nebyly svazky vedeny pouze orgány StB, ale i Veřejné bezpečnosti (VB). Zde se veřejnost může s odstupem let dočkat různých překvapení. V poslední době zájem rozvířil i případ nových skutečností dlouhodobé spolupráce na Znojemsku dobře známého bývalého generálního sekretáře České biskupské konference a vatikánského diplomata Mons. Karla Simandla (na snímku), který musel na svoji funkci rezignovat. Perspektivního a talentovaného studenta podle záznamů StB jako agenta za možnost studia v Římě získal již v jeho dvaceti letech brněnský odbor komunistické rozvědky (reg.č. 46428, krycí jméno JAB). Byli ovšem i tací, kteří zlu odolali. Příkladem budiž současný brněnský biskup ThLic.Vojtěch Cikrle, působící v oné době konce sedmdesátých let i ve Znojmě. Jak jsme již zmínili a jak bylo logické z povahy systému, nebyla to jen církev katolická, jejíž členové a struktury byly trnem oku komunistické moci. Středem pozornosti a perzekuce byly i další církve. Zejména ty, které dbaly více a opravdově o slovo Boží než o slovo komunistických potentátů z Moskvy nebo Prahy. Patřily k nim celé proudy uvnitř Církve českobratrské evangelické (CČE) a protestantské a evangelikální křesťanské skupiny. Protože ohlas farářů a laiků hlásících se k tzv. Nové orientaci v rámci ČCE byl na území jihomoravských seniorátů a výjimkou brněnského okruhu Boženy Komárkové minimální, cílem rozpracování a kontroly ze strany StB (naposledy prostřednictvím 2. oddělení 9.správy Hlavní správy kontrarozvědky SNB v součinnosti s 2. odbory krajských správ StB) se tu pro svoji vytrvalost a nepoddajnost stali především jednotlivci a skupiny z řad metodistů, baptistů nebo adventistů sedmého dne. Zvláštní pozornost byla věnována Svědkům Jehovovým (jehovistům), pejorativně označovaných v StBácké hantýrce jako sekta. Ti všichni pro svoje antiklerikální postoje, otevřený pacifismus i kritiku zavedených církví patřili k nejvíce pronásledovaným ve všech totalitních systémech. K nejvíce perzekuovaným skupinám vůbec jehovisté (jako tzv. Die Bibelforscher) patřili již v období nacistické okupace. Na území Protektorátu byli od 31.3.1939 vystaveni nebývalým represím, jejich organizační struktury rozbity, členové zatýkáni a vyhlazováni v koncentračních táborech. Pod označením fialových trojúhelníků se tam projevovali jako skuteční hrdinové, na něž byla ideologie i moc nacistů krátká. Mnoho z nich – německy i česky mluvících - se také již nevrátilo. Tohoto neotřesitelného morálního kreditu si byli vědomi i komunisté v osvobozené republice a proto se jejich obnovu snažili všemožně eliminovat. Řada cenzurních opatření a snah o podchycení celé organizace
byla realizována již před únorem 1948. V ranních hodinách 29. listopadu 1948 pak StB podnikla zátah proti pražskému ústředí v Suchdole, kde byla zabavena literatura, finanční prostředky a rozmnožovací stroje. K zatýkání došlo na celém území republiky, řada osob byla odsouzena do pracovních táborů. Další vlna represe přišla koncem února 1952, kdy bylo po domovních prohlídkách zatčeno více než 100 jehovistů. O měsíc později bylo v tajném procesu odsouzeno na 5-18 let osm nejvyšších reprezentantů církve. Nové vedení však přesto pokračovalo v činnosti, což mělo za následek další a další represe a zatýkání v letech 1954-1955. Ani to však k ničemu nevedlo. Soudruhům a StB nezbylo, než změnit taktiku. Od šedesátých let přikročili k osvědčené infiltraci a rozložení jehovistů zevnitř. Část vedoucích představitelů se StBákům časem na základě kompromitace nebo prosté naivity podařilo získat ke spolupráci. V následné režii a pod dohledem operativních pracovníků se pak dařilo do značné míry seshora usměrňovat nejen činnost církve, ale zároveň i paralyzovat a tvrdě postihovat objevující se ortodoxní radikály. Kolaboraci části jehovistického vedení s bezpečnostními složkami komunistické státní moci, tolerovanou i brooklynským ústředím, lze chápat jako pragmatický obchod v zájmu uskutečňování jejich šiřitelského díla. Podivná symbióza byla vykoupena jistou tolerancí činnosti nepovolené církve ze strany státu. Vždyť materiály z jehovistických ilegálních tiskáren se výborně hodily i k narušování pravověrnosti oveček v lůně katolickém. S tímto postupem ale mnohdy nekorespondoval přístup k řadovým členům.Ti byli nuceni v každodenních situacích projevovat osobní statečnost, jejich rodiny a děti se za odmítání vojenské služby bez ohledu na následky takového počínání či za neúčast na povinných oslavách stávaly trvalým středem perzekuce, nevraživosti a šikany od majoritní společnosti budující komunismus. Všechno toto nemohlo minout ani město a okres Znojmo… O skutečném rozsahu zájmu totalitního státu o kontrolu prostřednictvím bezpečnostních složek a z toho vyplývajících perzekučních opatřeních vůči skupinám i jedincům si můžeme nejlépe ucelenou představu učinit ze seznamu objektových svazků centrály StB. Zde byly v letech normalizace vedle subjektů spjatých s katolickou církví založeny a vedeny objektové svazky na Starokatolickou církev (reg.č. 1874), Jednotu bratrskou ( reg. č. 1881), Českobratrskou církev evagelickou (reg. č. 2041), Evangelickou církev metodistickou (reg. č. 1885), Církev bratrskou (reg.č.1879), Pravoslavnou církev (reg. č. 2042), Církev československou husitskou (reg. č. 2043), dále pak na Slezskou evangelickou církev, na bohoslovecké fakulty nekatolických církví a na jejich zahraniční ústředí a platformy (ve druhém případě v čilé spolupráci s orgány KGB) - Světový luteránský svaz, Světovou radu církví a Ekumenickou radu církví (reg. č.22795). Jak jsme uvedli minule, zvláštní pozornosti se těšily tzv. sekty – Bratrská jednota babtistů, Církev adventistů sedmého dne, jehovisté nebo Křesťanské sbory. V poznatcích se vycházelo většinou ze starších materiálů, které byly v roce 1968 archivovány a opětovně obnovovány počátkem sedmdesátých let. Ke skartaci došlo začátkem prosince 1989. Ačkoliv počet a vliv muslimů v socialistickém Československu byl vždy zanedbatelný, založil 3.května 1982 podporučík Lubomír Špína z centrály objektový svazek reg. č. 23499 i na tehdejší Československou muslimskou obec. Bylo to v době, kdy jeho kolegové aktivně školili budoucí důstojníky a bezpečnostní personál z některých spřátelených rozvojových zemí, nejblíže Znojmu v Zastávce u Brna. Tito sekularizovaní, pečlivě vybraní frekventanti nehlásící se k radikálnímu islámskému učení ale jistě nebyli cílem Špínova zájmu. Na druhou stranu se jím brzy staly východní filozofické proudy, když 12.6. 1984 pod reg.č. 28241 založil další objektový svazek na tzv. Duchovní jógu. Jak muslimové, tak duchovní jogíni byli v oné době na Znojemsku k jevům zcela zanedbatelným i z hlediska tehdejší celospolečenské paranoie. Zcela zvláštní postavení v historie perzekuce církví a náboženských společností může být přisuzováno Židovské náboženské obci. Pro komunistický systém bylo po nacistickém období a vlně emigrací velice složité otevřeně a razantně postupovat proti těm málo zbývajícím věřícím lidem, z nichž mnozí z důvodu své rasové perzekuce nebo aktivního odboje v období nacismu působili v ideologicky preferovaných společenských organizacích Národní fronty. Činilo se tak proto skrytě a o to více ale systematicky, formálně pod záminkou tzv. „kontrarozvědné ochrany židovských náboženských obcí, zejména před pronikáním sionismu“. Cílem však bylo podchycení všech osob židovského původu prostřednictvím 2. oddělení 9.odboru Hlavní správy kontrarozvědky SNB, rozložení jejich aktivit a následná eliminace nejčastěji vedoucí ke snaze o vystěhování k příbuzným do zahraničí. Státní bezpečnost považovala každou osobu židovského původu za potencionálně nebezpečnou a dívala se na ni jako na možného spolupracovníka izraelských tajných služeb. Je zřejmé, že z této celé množiny osob židovského původu nebo osob udržujících kontakt na Izrael, včetně rodinných příslušníků, byla v českých podmínkách osobami nábožensky praktikujícími jen menšina. Také ostrá perzekuce vůči „sionistům“ podle stalinského vzoru v padesátých letech se netýkala náboženské činnosti
těchto osob. I ta však byla postupně omezována v rámci tolerované Federace židovských náboženských obcí jen na bohoslužbu. Na Znojemsku se mnoho z kultovních židovských objektů nedochovalo. Židovské hřbitovy a opuštěné neužívané synagogy se neudržovaly nikde a často se měnily na skladiště nebo modlitebny jiných církví. Novorenesanční znojemskou synagogu krátce po připojení Znojma k župě Niederdonnau zdevastovali a v roce 1940 vyhodili do povětří nacisté, hřbitov v blízkosti protektorátních hranic se stal cílem tolerovaného vandalismu, který v jiné formě pokračoval i v následujících desetiletích. Posledním kapkou měla být dohoda o jeho likvidaci, se kterou i přes striktní náboženské předpisy muselo souhlasit i vedení brněnské obce. Není bez zajímavosti, že do podobných velkotransakcí v době, kdy i úřad vrchního pražského rabína zastával mladý agent StB Daniel Mayer, byla zapojena firma svázaná s nedávno zavražděným kontroverzním podnikatelem Mrázkem. Ekonomickým výsledkem byla hlavně kvalitní švédská žula, použitelná i na dlažbu pražské pěší zóny. Zbytky již sanovaného hřbitova zachránil až listopad 1989. Představitelé komunistické moci vydali příkaz k celoplošné registraci československých Židů. Registrace – nazývaná akce Pavouk – započala v první fázi již v průběhu padesátých let. V šedesátých letech byla sice rozsáhlá akce zastavena, evidenční kartotéka bývalých členů sionistických organizací však zničena nebyla. Od roku 1971 bylo plošné rozpracování židovského obyvatelstva ne na základě náboženského vyznání, ale původu a politických názorů obnoveno. Výborně při tom posloužily i materiály a seznamy pocházející z archivů nacistických orgánů a Slovenského štátu. Samostatnou evidenční kartu měl mít každý od patnácti let. K jednomu z četných absurdních omezení patřila například i nemožnost podávání košer stravy na palubách letadel ČSA. Kartotéka (od roku 1987 i v počítačové podobě) byla ve správě 4. odboru X. správy SNB. Otázka, kam se pečlivé seznamy StB obsahující 15-20 000 položek poděly patří k největším záhadám polistopadového vývoje. Objevil se jen její zlomek, doklad o skartaci zbývajících nebyl nalezen. Zato se ví, co potkalo svazek č. 15061, krycí název Izák, registrovaný v únoru 1971 okresním oddělením StB ve Znojmě. Byl skartován prvního prosincového dne roku 1989. Stejného dne - tedy za pět minut dvanáct - došlo také ke skartování objektového svazku č. 392, krycí název Sionisté, který byl k problematice veden na III.odboru 1. oddělení KS StB v Brně více než 30 let.Tématem „sionistů“ se zde zabýval i objektový svazek č. 20757, krycí název OBEC. Všude tam byly směrovány informace i o odumírajících aktivitách oné hrstky osob židovského původu ve Znojmě. Zpracoval Mgr. Jan Toman