Vývoj esko-rakouských vztah na Znojemsku

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra společenských věd

KULHÁNKOVÁ MONIKA III. ročník – prezenční studium

Obor: pedagogika – veřejná správa

Vývoj česko-rakouských vztahů na Znojemsku Bakalářská práce

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Kopeček

Olomouc 2011

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

V Olomouci dne……………..

……………………………………. Kulhánková Monika

Děkuji PhDr. Pavlu Kopečkovi za odborné vedení mé bakalářské práce a poskytování cenných rad a také za vstřícnou spolupráci při zpracování této práce. Dále bych chtěla poděkovat pracovníkům Státního okresního archivu Znojmo a Městské knihovny Znojmo za pomoc při vyhledávání materiálů a pramenů.

Obsah Úvod ........................................................................................................................ 6 1 Nejstarší osídlení střední Evropy se zaměřením na Znojemsko .............................. 9 1.1 První osídlení střední Evropy ......................................................................... 9 1.2 Historické osídlení Znojemska ......................................................................10 1.3 Český stát za vlády rodu Přemyslovců ...........................................................12 1.4 Vývoj na Znojemsku za vlády Přemyslovců ..................................................14 2 Od nástupu rodu Lucemburků k husitství .............................................................17 2.1 Nástup Habsburků k moci v Rakousku ..........................................................17 2.2 Lucemburkové na českém trůně ....................................................................18 2.3 14. století na Znojemsku................................................................................19 2.4 Husitské hnutí na Znojemsku ........................................................................22 3 Český stavovský stát ............................................................................................25 3.1 Čechy po potlačení radikálního husitství .......................................................25 3.2 Moravské markrabství oddělené od Českých zemí.........................................28 3.3 Znojmo v době počátků mnohonárodnostní monarchie ..................................29 4 Čechy a Morava po Bílé hoře ...............................................................................32 4.1 Absolutistická vláda Habsburků v Českých zemích .......................................32 4.2 Doba pobělohorská na Znojemsku .................................................................34 5 Vývoj vybraných částí Evropy směřující k revoluci roku 1848 .............................37 5.1 Revoluce v Německu a jeho sjednocení .........................................................37 5.2 Oživení české politiky ve 2. polovině 19. století ............................................38 5.3 Nástup kapitalismu ve Znojmě ......................................................................39 6 Evropa v první světové válce ...............................................................................42 6.1 Vývoj v českých zemích po vypuknutí první světové války ...........................42 6.2 Znojemská reakce na vytvoření ČSR .............................................................44 6.3 Znojmo po začlenění do Československa.......................................................48 6.4 Dělnické hnutí na Znojemsku ........................................................................49 7 Vývoj Evropy v meziválečném období .................................................................50 7.1 Československo před druhou světovou válkou ...............................................50 7.2 Znojemsko v předtuše další války ..................................................................52

8 Druhá světová válka .............................................................................................55 8.1 Česká společnost za druhé světové války .......................................................55 7.3 Německá vojska na Znojemsku .....................................................................57 7.4 Odboj na Znojemsku a jeho vítězství .............................................................58 9 Odsun českých Němců .........................................................................................61 9.1 Počátek odsunu na Znojemsku.......................................................................61 9.2 Organizovaný odsun Němců na Znojemsku ...................................................65 Závěr ......................................................................................................................68 Seznam literatury a pramenů ...................................................................................71 Seznam příloh .........................................................................................................73 Přílohy ....................................................................................................................76

Úvod Problematiku česko-rakouských vztahů na Znojemsku jsem si vybrala z toho důvodu, že se mě osobně týká. V pohraničí na Znojemsku žiji a denně se potýkám s předsudky a zakořeněnými postoji jak ze strany Čechů, tak Rakušanů. Malý úryvek této tematiky jsem již jednou zpracovávala jako seminární práci. Právě tehdy jsem se začala více zajímat o vývoj vztahů s našimi sousedy. Při sběru informací jsem totiž zjistila, jak blízce se toto téma týká naší rodiny a kolikrát jsme se s německým obyvatelstvem propojili, ať už uzavřením manželství nebo přátelství. Je zvláštní, že sousedé, kteří mají naprosto odlišný jazyk, zvyky i mentalitu, mohou mít velkou část kultury, jež se vzájemně prolíná. Cílem mé práce je popsat vývoj Znojemska a česko-rakouských vztahů v této oblasti tak, aby si tuto práci mohl kdokoli přečíst a pochopit složitost této problematiky. Ve své práci „Vývoj česko-rakouských vztahů na Znojemsku“ bych se chtěla pokusit zjistit, čím byl ovlivněn vývoj těchto vztahů. Nechci se zaměřit pouze na období 20. století, které je dobře zpracováno. Chtěla bych zajít co nejvíce do minulosti, abych zde mohla nalézt dostatek odpovědí na otázky, které se tohoto tématu týkají. Jednou z otázek je i spor o historické prvenství na tomto území. Česko-rakouská hranice byla neustále posunována a většinou kopírovala některou z přírodních bariér. Proto je tak těžké určit, který národ má na pohraniční území větší nárok. Zároveň bych chtěla poukázat na to, jak se na Znojemsku vyvíjelo české národní povědomí. Abych mohla porovnat rozdíly, obsahuje tato práce i velmi stručný vývoj českých zemí. Zjišťujeme tak, že Moravské markrabství a České království mají odlišnou historii. Moravu a především Znojemsko silně ovlivňovali její rakouští sousedé. České dějiny jsou velmi dobře zpracovány v různé literatuře. Já jsem pro shrnutí historie českých zemí využila komplex učebnic shrnující události od historického osídlení až po konec 20. století. Jsou to: „České dějiny I.“ od Zdeňka Beneše, „České dějiny II.“ od Roberta Kvačka, „Dějiny středověku“ opět od Zdeňka Beneše a „Dějiny novověku“ od Miroslava Hrocha. Větší prostor pro vývoj na Moravě pak věnoval Julius Janovský ve svém dvoudílném učebním textu „Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty“. S tímto textem se mi velice dobře pracovalo, protože jsou ~6~

v něm zachyceny jen nejdůležitější události, které jsem se snažila postihnout i já ve své práci. Problematice Znojemska se velmi podrobně věnoval Lubomír Havlík ve své knize „Znojmo“ s podtitulem „Z minulosti města a jeho památek“. Tuto knihu ještě rozšířil druhou knihou s názvem „Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století“, kterou vydal v počtu 50 kusů na vlastní náklady. Dále pak přispíval články do různých sborníků. S jeho knihami a příspěvky jsem byla velmi spokojena, protože poskytovaly ucelený pohled na vývoj Znojemska. Velmi stručně se znojemským dějinám od nejstaršího osídlení věnoval Oldřich Čučka ve své knize „750 let města Znojma“. Jejím hlavním těžištěm je však vývoj města po osvobození Rudou armádou a je velmi prokomunisticky laděna. Znojemskem se zabýval i František Václav Peřinka. Ve svých Vlastivědách moravských se věnoval okresům Moravy, mezi nimi i okresu Znojemskému. Právě z této knihy – „Znojemský okres I.“ jsme čerpali v této práci. Ve své knize se F. V. Peřinka zabývá jak celým okresem, tak vývojem Znojma i jednotlivých obcí v této oblasti. Vymezil i jednotlivé kapitoly, kde se věnuje obyvatelstvu, národnostnímu složení, vývoji školství apod. Poskytuje tak vždy jednotlivé problematiky v celé jejich šíři. Období světových válek je v knihách buď vynecháno, nebo je napsáno dosti subjektivně. Pro co největší objektivitu této práce, jsem se tedy pokusila srovnat tuto dobu podle většího množství zdrojů a udržet si určitý nadhled. V kapitolách, které se věnují první polovině 20. století, jsem se snažila vycházet přímo z pramenů. Bohužel byla ve druhé světové válce poničena radniční věž, ve které byly uloženy zápisy o Znojmě, jako Kronika města Znojma, zápisy z rad města a historické dokumenty. Díky autorům, kteří studovali historické materiály týkající se Znojemského okresu, jsme mohli využít jejich články ke zmapování vývoje v této oblasti. Problematice vzniku první republiky a jejímu odrazu na Znojemsku se věnoval Zdeněk Bína v sérii novinových článků „Vznik republiky a Znojemsko“, které vycházely v týdeníku Znojemsko. Bína zde poukázal na rozdíl, který nastal po vzniku ČRS ve většině českých měst a Znojemskem. Vývoj událostí na Znojemsku od kapitulace Německa po osvobození Znojma můžeme najít v článcích Martina Kudláčka „Znojemsko od července do října 1918“ a „Boj o české Znojmo“, Mariána Keremidského „Události v Únanově 1. září 1918“, Jindřicha Ševčíka „Osvobození Znojma 1918“ a Tomáše Mlejnka „Připojení Znojemska k Československu v roce ~7~

1918“. Tyto články, na rozdíl od starších publikací, jsou psány s nadhledem a bez jakýchkoli politických tendencí. Ani období první republiky není v rámci znojemského okresu detailněji zpracováno. O událostech v tomto období máme tedy pouze střípky informací jako např. v článku od již zmiňovaného Mariána Keremidského „O úřední jazyk na Znojemsku se vedl v roce 1919 tvrdý boj“. Pohled na národnostní složení obyvatel ve znojemském okrese a další statistiky nám přináší „Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960“ autorů Josefa Bartoše, Jindřicha Schultze a Miloše Trapla. Zájem autorů o Znojmo opět stoupl v roce 1938, kdy byly po Mnichovské dohodě Německu postoupeny pohraniční oblasti, mezi nimi i Znojemsko. Autorem, který se této době věnoval, byl Zdeněk Tunka, z jehož článku „Souvislosti mezi dneškem a rokem 1938“ jsem ve své práci vycházela. Autorů, kteří se tímto obdobím zabývali, je jistě mnoho. S hledáním jejich článků v periodikách mi pomohla knihovna, která vytvořila složky s články z různých zdrojů řazených podle časové osy. Informace k této době nám podávají i články z knihovny zařazené ve složce „Neevidované materiály“. Zde můžeme najít komplex článků „Okupace Znojemska“, „Odboj na Znojemsku“ a „Osvobození Znojemska“. Dalším útržkem v této složce je článek „Vzpomínky na státní hranice“. Době po druhé světové válce se velmi podrobně věnuje Martin Markel ve své publikaci „Vysídlení Němců z jižní Moravy 1945 – 1949“. Toto období zachycuje i Pamětní kniha Znojma, která zpětně shrnuje i události na Znojemsku od obsazení Německem v roce 1938. V kapitole o tomto období jsem vycházela i ze zápisů rady místního národního výboru a obecní rady. V této práci „Vývoj česko-rakouských vztahů na Znojemsku“ se budu snažit co nejobjektivněji zachytit vývoj historických událostí, které měly vliv na soužití Čechů a Němců, které po několika staletích skončilo odsunem téměř veškerého německého obyvatelstva z pohraničních oblastí.

Na závěr bych chtěla použít jeden citát, který jsem našla při studiu literatury: „Ztroskotání osm století trvajícího soužití Čechů a Němců na území dnešní České republiky patří k nejdramatičtějším a nejdiskutovanějším událostem našich moderních dějin.“ Zdeněk Beneš

~8~

1 Nejstarší osídlení střední Evropy se zaměřením na Znojemsko

Vztahy mezi Čechy a Němci se budují od nepaměti a nikdy nebyly jednoduché. Tyto dva národy vedle sebe žijí po staletí a vzájemně se ovlivňují ve všech oblastech. Dějiny vývoje jednotlivých států jsou však pro pochopení základů těchto vztahů velmi důležité.

1.1 První osídlení střední Evropy České země byly osídleny již ve starší době kamenné, což dokládají archeologické nálezy pozůstatků člověka. Nejstarší osídlení je datováno 900 000 – 700 000 př. n. l.1 Přibližně ve 2. polovině 5. století př. n. l. přišli na naše území Keltové. Postupně přicházely i další kmeny, převážně germánského původu. Krátce před přelomem našeho letopočtu se zde na dobu asi 500 let usadili Markomani. 2 Již na konci 5. století vzniká v Evropě první mocná říše vytvořená z germánských kmenů. Byla jí franská říše, která se v době svého vzniku rozprostírala přes dnešní Belgii a Nizozemí. Ihned po vzniku vedla výbojné války jak na východ, tak na jihozápad. Svého největšího rozmachu dosáhla francká říše za vlády Karla Velikého na přelomu 8. – 9. století (viz příloha č. 1). Právě tento panovník se poprvé pokusil podmanit si slovanské kmeny, mezi které patřili Češi, Moravané, Obodrité a Srbové. To se mu nikdy plně nepodařilo, přinutil však tyto kmeny, aby platily mírovou daň tzv. tribut. Francká říše zanikla roku 843.3 První slovanské obyvatelstvo se na českém území pravděpodobně objevilo až na začátku 6. století. V této době se zde nacházely pouze zbytky předešlého germánského obyvatelstva, které při stěhování národů odešlo do Podunají. Slované, kteří zde žili, však neustále byli vystavováni nájezdům Avarů, obývajících území dnešního Maďarska. V roce 623 do Českých zemí přišel franský kupec Sámo se svojí družinou, který se přidal na stranu Slovanů a vedl je do vítězného boje proti Avarům.

1

BENEŠ, Z. České dějiny I., 2. vyd. Praha: SPL-Práce, 2001: Albra. ISBN 80-86287-36-X. s. 17.

2

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 1., Od počátku do roku 1471, 2. vyd. Praha: S & M, 1993. ISBN 80-900096-3-8. s. 7-9. 3

BENEŠ, Z. Dějiny Středověku. 4. vyd. Praha: Nakladatelství SPL-PRÁCE, 1994. 176 s. ISBN 8086287-04-1. s. 13 – 17.

~9~

Slované pak přijali Sáma za svého vládce a založili první slovanskou říši. Ta se po Sámově smrti rozpadla. 4 Na počátku 9. století vznikl na českém území první slovanský stát Velká Morava pod vládou knížete Mojmíra. Ten později připojil i Nitransko. Za vlády knížete Svatopluka zde přijal křest český knížete Bořivoj I. se svojí ženou. Tím byla uznána svrchovanost Velké Moravy nad Čechami (viz příloha č. 2). Zánik Velkomoravské říše se datuje kolem roku 906, kdy podlehla vpádům kočovných Maďarů. 5 Stejně jako u nás, tak i na území dnešního Rakouska žily postupně různé kmeny, jako např. kmeny Keltů, Vandalů, Hunů, Visigótů, Avarů a Slovanů. Počátkem 9. století se i zde začal formovat první státní útvar. V údolí Dunaje založil roku 803 Karel Veliký tzv. Východní marku (Ostmark). Postupně byla celá tato oblast germanizována. I ji však ohrožovaly vpády Maďarů. Dokonce byla na nějakou dobu vypleněna, ale roku 962 znovu obnovena Otou I.

1.2 Historické osídlení Znojemska Vzhledem k příznivému podnebí a přírodnímu prostředí byla údolí kolem řeky Dyje osídlena po dobu celého pravěku. Nejdříve se lovecké tlupy usadily na dnešních předměstích Znojma, na Hradišti, v Leskách, v Nesachlebích a Starém Šaldorfu. Později, asi v 5. tisíciletí před naším letopočtem, byly vystřídány polousedlými pastevci. Tato změna způsobu života znamenala civilizační zlom, o kterém se dnes hovoří jako o neolitické revoluci. 6 Asi kolem roku 1750 př. n. l. osídloval území dnešního Znojma lid únětický. Postupně do této oblasti proniká lid mohylový a lužický. O styku s alpskými kulturami svědčí nálezy z halštatské kultury. V průběhu 4. století př. n. l. se i ve Znojmě projevuje vliv tzv. stěhování národů. Jedná se o národy germánské, avarské, ale hlavně keltské. Z této doby pochází název řeky Dyje a pojmenování hradu Znojem. Ani jeden z názvů není dodnes s jistotou objasněn. V 1. století n. l. se na tomto území vyskytovaly germánské kmeny Kvádů a

4

BENEŠ, Z. České dějiny I. s. 41 – 51.

5

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 1., s. 9 - 13. BENEŠ, Z. České dějiny I. s. 52 – 53.

6

ČUČKA, O. 750 let města Znojma, 1. vyd. Brno: Blok, 1976. s. 8. ~ 10 ~

kolem 4. - 5. století sem pronikali Rugiové. S rozpadem římského impéria však nastal odchod germánských kmenů. Znojmo, jako město a centrum obchodu a řemeslné výroby, ale vzniklo mnohem později a vliv na jeho velikost mělo především nově příchozí slovanské obyvatelstvo. To se na jižní Moravě na rozdíl od zbytku Českých zemí objevilo snad už ve druhé polovině 3. století a brzy převládlo nad ostatními kmeny. Jejich státotvorné úsilí se projevilo vznikem Sámovy říše, což byl svaz slovanských kmenů, mezi které náleželi i Slované na Znojemsku. V této době nabývá Hradiště7 svého významu a v 6. - 8. století se stává významným střediskem Slovanů, kteří se podle řeky snad nazývali Dyjavané.8 Není snadné vymezit území, které bylo ovládáno kmenovými svazy nebo později patřilo k Velké Moravě. Jisté však je, že z mohutného Hradiště byl ovládán kraj v širokém okruhu Podyjí. Vhodné umístění a rozloha asi 20 ha činí z Hradiště jednu z nejmohutnějších velkomoravských výšinných pevností. Toto prastaré středisko Podyjí mělo velmi důležitou úlohu v dějinách Velké Moravy a bylo střediskem rušného obchodního života. Hlavní roli hrála jeho poloha na přímé cestě z centra Velkomoravské říše do jižních Čech. Na počátku 9. století zde byl postaven kostel sv. Hypolita, který může svým patronem poukazovat na filiaci s dolnorakouským St. Pöltnem.9 I na území dnešního Rakouska žily postupně různé kmeny. V 5. století se zde začali objevovat hlavně Bavoři a Slované. Bavoři se velmi rychle dostali pod vliv již zmiňované francké říše. Slované byli přinuceni platit tribut. Na počátku 9. století v údolí Dunaje založil Karel Veliký tzv. Výchovní marku (Ostmark). Postupně byla celé oblast germanizována. Po většinu 10. století byla Východní Marka vydána v plén Maďarům, kterým musela platit tribut. Teprve za vlády Otty I. roku 955 s nimi byla svedená vítězná bitva na Lechu, které se účastnilo i české vojsko.

7

Hradiště – kdy bylo Hradiště založeno, není známo. Podle archeologických nálezů jej již v 8. století můžeme považovat za pevnost a středisko přilehlého kraje. V 9. století zde pravděpodobně vznikl kostel sv. Hipolyta. Ve dvacátých či třicátých letech 11. století bylo hradiště obýváno polskou posádkou a dobyto českým knížetem Oldřichem. Rozlehlost Hradiště však znemožňovala jeho účinnou obranu. Proto byl na protějším břehu , který byl doposud neosídlen, postaven nový hrad. Ani toto datum není jisté. Stalo se tak nejspíše za vlády knížete Břetislava. Na nový hrad postupně přešel název Znojem. Přešel na něj i význam knížecího střediska kraje, jako církevní centrum však i nadále sloužilo Hradiště. Roku 1146 byl Znojem označen jako „nejopevněnější hrad“. Právě kolem něj postupně vzniklo dnešní Znojmo. Hradiště (název zůstal dodnes) je jeho přilehlou obcí. 8

ČUČKA, O. 750 let města Znojma. s. 9 – 11.

9

HAVLÍK, L. Znojmo. 1. vyd. Brno: Krajské nakladatelství, 1956. s. 16 – 17. ~ 11 ~

Za vlády Mojmíra I. bylo Velkou Moravou zabráno území Moravanů žijících na dnešním Slovensku, kde v té době panoval kníže Pribina. Tyto země byly sjednoceny kolem roku 833 a za vlády Svatopluka se je podařilo dostatečně hospodářsky rozvinout. Po příchodu Cyrila a Metoděje a zavedením hlaholice se Velká Morava stala nositelem kultury pro ostatní slovanské národy. Po Svatoplukově smrti se však říše začala rozpadat vlivem odstředivých snah feudálů a neustálými útoky Maďarů. Místo Velké Moravy tak zaujala feudální knížectví. Jedním z nich byla i Znojemská země, což potvrzuje i pozdější rozdělení Moravy českým vévodou Břetislavem. 10

1.3 Český stát za vlády rodu Přemyslovců V době Velké Moravy nebyly Čechy sjednoceny pod jedním panovníkem. Pravděpodobně zde bylo několik knížectví v čele s knížecími rody. Jedním z nich byl rod Přemyslovců, který svůj původ odvozoval od knížete Přemysla „oráče“. Prvním známým přemyslovským knížetem byl Bořivoj, který vládl asi od roku 870 a nechal se pokřtít Metodějem na Velké Moravě. Po jeho smrti a zánikem Velkomoravské říše zaniká i svrchovanost Moravy nad Čechami. Po smrti Boleslava II. prochází české země krizí i kvůli rostoucímu vlivu sousedních Uher a Polska. Dochází k bojům o trůn mezi jeho syny, do kterých zasahuje polský kníže Boleslav Chrabrý, ale i německý panovník. Oba chtějí Čechy připojit ke své říši. Z bojů vychází vítězně Boleslavův syn Oldřich, který k zemi trvale připojuje Moravu. V roce 1054 bylo ustanoveno, že vládcem v Čechách má být vždy nejstarší mužský příslušník přemyslovské dynastie. Na Moravě byla vytvořena tři údělná knížectví se středisky v Olomouci, Brně a Znojmě. Zde zpravidla vládli sourozenci českého panovníka. Byl tak vytvořen pevný a vyspělý stát, který však neustále bojoval se svými německými sousedy o nezávislost.11 V této době se okolními státy šířilo křesťanství a nevyhnulo se ani českým zemím. Papež sídlil v Římě, odkud také přicházely křesťanské myšlenky. Ty se dostávaly do Čech a na Moravu prostřednictvím sousedního Německa. Z toho důvodu podléhaly české země v počátcích svého vývoje německému vlivu. Mnozí z císařů 10

HAVLÍK, L. Znojmo. s. 18.

11

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 1., s. 18 - 19. ~ 12 ~

Svaté říše římské dokonce považovali za své právo ovládat české knížectví a rozhodovat o jeho osudu.12 Roku 1156 povýšil císař rakouskou marku na rakouské vévodství a udělil rodu Babenberků dědičnou vládu nad tímto územím jak po mužské, tak ženské linii. Tento rod se ovšem nespokojil s přiděleným územím a podnikal výboje do okolních oblastí. Svou agresivní politikou si znepřátelili své české, uherské i bavorské sousedy. Na konci 12. století došlo k rozporu v přemyslovském rodu. Této situace využil Přemysl Otakar I. a stal se českým panovníkem. Roku 1198 obdržel i královský titul. V roce 1212 byla králem Friedrichem II. vydána Zlatá bula sicilská, která upravovala vztah mezi Českými zeměmi a Svatou říší římskou. Český panovník získal dědičně královský titul a z Čech se stalo království. Takovéto postavení země potřebovalo kvalitní hospodářské zázemí. Začala tak kolonizace neosídlených oblastí především z německých zemí (viz příloha č. 3). Rozvíjelo se jak zemědělství, tak řemeslná výroba. Velký význam měla těžba kovů, hlavně stříbra v Kutné Hoře. Vznikala nová města, ve kterých se soustřeďoval obchod. Zvláštní privilegia měla města královská, jejichž daně byly jedním z hlavních zdrojů do královské pokladny. 13 Přemysl Otakar II. již ve svých patnácti letech dostal ke správě Moravské markrabství. Proti otci se spojil se šlechtou a prohlásil se za krále. Václav však syna porazil v bitvě. Nakonec se usmířili. Přemysl Otakar II. ale musel Moravu nadále bránit před vpády okolních panovníků. Roku 1253 nastupuje na český trůn a díky otcově politice získává i rakouské země. To mu posléze nestačilo a ovládl i Korutany, Štýrsko a Kraňsko (viz příloha č. 4). Takový nárůst moci českých panovníků se ovšem nelíbil v okolních zemích. Ostatní kurfiřti se obávali, že by mohl získat i římskou korunu. Proto byl císařem roku 1273 korunován hrabě Rudolf Habsburský. To popudilo českého krále a roku 1278 se na Moravském poli odehrála bitva. V té Přemysl Otakar II. zahynul. 14 Místo jeho nezletilého syna Václava II. vládl v Čechách pět let jeho strýc a poručník Ota Braniborský. Na popud šlechty roku 1283 usedá na trůn dvanáctiletý

12

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 1., s. 24.

13

BENEŠ, Z. České dějiny I. s. 82.

14

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 1. s. 31.

~ 13 ~

Václav II. Ten své mocenské ambice směřoval k Polsku, kde byl v roce 1300 korunován králem. Na uvolněný uherský trůn pak dosadil svého syna Václava III. Roku 1305 však umírá a rok po něm i jeho jediný syn. Tím vymírá rod Přemyslovců po mužské linii. 15

1.4 Vývoj na Znojemsku za vlády Přemyslovců O vývoji Znojemska v 10. století nejsou téměř žádné záznamy. Někdy mezi roky 947 a 957 trpělo Hradiště pod maďarskými útoky. Znojem byl dobyt a vypálen, což potvrzují i archeologické nálezy. Historicky se dá tato událost spojit s tažením maďarského vojevůdce Lehela proti Boleslavovi I. Avšak i po zničení hradu zůstalo této oblasti její dominantní postavení.

Ke změně došlo teprve v první

polovině 11. století, kdy byl na protějším břehu Gránického potoka postaven nový hrad. Kolem něj vzniklo dnešní Znojmo (viz příloha č. 5).16 Původně byl celý kraj slovanský, jak dosvědčují i názvy jednotlivých osad. Jméno Znoim se objevilo poprvé roku 1052. Záhy však do neosídlených oblastí jižní Moravy začalo přicházet německé obyvatelstvo a národností složení se začalo měnit.17 Ve druhé polovině 10. století se na Znojemsku objevili Poláci a bavorští Babenberkové, kteří prováděli německou kolonizaci do té doby moravských Dolních Rakous. Když se polský král Boleslav Chrabrý svými výboji zapletl s německou říší, účastnili se Moravané války na jeho straně proti spojeným Němcům a Čechům. Za těchto válek, které se pravděpodobně odehrávaly i na Znojemsku, obsadil český kníže Oldřich moravské země, které záhy svěřil svému synu Břetislavovi. Ten tuto oblast spravoval do své smrti roku 1055. Poté Znojemsko připadlo jeho synu Konrádovi, ne ale na dlouho. V roce 1056 se pražský vévoda Spytihněv rozhodl vytvořit nové uspořádání „království moravského“ a to z důvodu, že jej moravská šlechta nepřijela přivítat do Chrudimi. Nechal uvěznit více než 300 předních moravských velmožů, jejich majetek rozdal českým šlechticům a moravská knížata

15


16


17

PEŘINKA, F. Znojemský okres I. 1. vyd. Brno:GARN, 2008. Výbor z Vlastivědy moravské, vydané v roce 1904. ISBN 978-80-86347-82-0. s. 23 – 24. ~ 14 ~

sesadil. Po dalším přeuspořádání Znojemska českým vévodou Vratislavem roku 1061 dostal znojemskou část společně s brněnskou oblastí kníže Konrád I. Za jeho vlády proběhla válka s rakouským vévodou Leopoldem, který se vzbouřil proti německému králi a jehož Východní marka byla přiřčena českému panovníkovi. Nedlouho poté, co se Konrád II. dostal k moci na Znojemsku, ocitl se i v čele odporu českých feudálů, kteří byli nespokojeni s vládou českého knížete a později krále Vladislava II. Roku 1142 vytáhl z Moravy proti českému knížeti, kterého porazil a oblehl Prahu. Zde způsobil značné škody a ustoupil teprve při zprávě, že se blíží přesila německého vojska jako pomoc pro Vladislava II. V dalším roce pak české vojsko pustošilo Znojmo. 18 Toto nepřátelství nepokračovalo za jejich nástupců znojemského knížete Konráda III. Oty a českého knížete Soběslava II. Ti společně roku 1176 vtrhli do Rakous, které zpustošili až k Dunaji. Po odplatě Rakušanů a nájezdu na Znojemsko byl vpád do Rakous ještě téhož roku zopakován. Ani přátelství znojemského knížete a Soběslava netrvalo dlouho. Opět došlo ke sporům o Olomoucko a Konrád se tentokrát spojil s Rakušany a následníkem českého trůnu Bedřichem a Soběslava porazil. Avšak i s Bedřichem se Konrád Ota dostal do sporu a zmocnil se Prahy. Tento spor ukončil teprve zákrok císaře Bedřicha Barbarossy, který vrátil Bedřichovi Čechy a Konrád se roku 1182 stal markrabím Moravy, kterou obdržel jako říšské léno. Ve 12. století tedy na Moravě přestala existovat rozdrobená feudální knížectví, které nahradilo Moravské markrabství a olomoucké biskupství. 19 V tomto století s přílivem nových německých osadníků vznikla potřeba zakládat nová města. V historických listinách nenacházíme zmínky o městě Znojmě, pouze o hradu Znojem a přilehlých osadách. Teprve Přemysl Otakar I. vydal listinu, v níž žádal po opatovi Louckého kláštera vesnici Ceulchova se vším příslušenstvím mimo vísku Újezd, aby mohl pod Znojemským hradem založit město. Z této listiny je tedy patrné, že v místech nynějšího Znojma byly původně drobné osady. Podle některých znojemských dějepisců se však nejednalo o založení města, nýbrž pouze o jeho rozšíření. Tuto myšlenku by potvrzovalo i to, že již v roce 1226 byly ve Znojmě dva chrámy, což dokazuje jeho nemalou rozlohu. Z listiny lze také poznat, že Znojmo bylo založeno na municipálním právu německém (jihoněmeckém), protože Slované

18

HAVLÍK, L. Znojmo. s. 18 – 22.

19

Tamtéž s. 23 - 24 ~ 15 ~

nezakládali a ani neznali hrazená města, což Znojmo bylo. I přes německé kolonisty nebylo Znojmo zcela německé, o čem svědčí i četnost českých jmen. Není jisté, zda Přemysl Otakar I. zakládá Znojmo jako město královské nebo jestli je do tohoto statutu pouze povyšuje. Avšak od roku 1226 je Znojmo označováno jako město královské, první na Moravě.20 Znojmo jako město se dále rozvíjelo (viz příloha č. 6). Byla zde soustředěna jemná specializace řemeslné výroby, která ovlivňovala další vývoj města. Důležitou roli hrála i právní kodifikace výrobních vztahů, kterou provedl Přemysl Otakar I. Jeho cíle byly samozřejmě politické. Snažil se získat podporu na jižní Moravě proti rostoucí moci feudálů i výbojným Rakousům. Do té doby byla většina obyvatelstva slovanská, což potvrzuje i řada názvů a jmen. Zpočátku zde Němci nežili usedle, jednalo se spíše o úředníky a kněží. Teprve od 13. století se zde projevil vliv germanizace, která měla pevnou oporu v městském zřízení. Na rozdíl od města zůstal venkov stále slovanský kromě několika přistěhovalých německých feudálů. Ve městě však získávají němečtí kolonisté čím dál větší účast správě obce, často v nepoměru k českému obyvatelstvu. 21 Město vzkvétalo, nebylo proto divu, že si panovníci přistěhovalce oblíbili. Ve Znojmě často pobýval Přemysl Otakar II., v té době moravský markrabě. Učinil z města středisko odporu proti otci, českému králi Václavu I. Po několika výbojích se usmířili a Přemysl Otakar II. zaměřil svou pozornost na získání Rakous, kde se roku 1251 stal vévodou. Ze Znojma si pak udělal základnu, odkud táhl proti Uhrům a Rudolfu Habsburskému. Avšak roku 1278 padl v bitvě na Moravském poli. Jeho tělo bylo převezeno do Znojma, kde bylo pochováno a odkud bylo teprve roku 1296 převezeno do Prahy. Na český trůn nastoupil Václav III., po jehož zavraždění v Olomouci roku 1306 se Znojmo přidalo na stranu Jindřicha Korutanského, který mu udělil pražské právo. V té době bylo Znojmo již obléháno Rakušany. Tento pokus však byl neúspěšný a tak roku 1308 došlo k jednání, při kterém se Bedřich Habsburský za úplatu vzdal nároků na české země ve prospěch Jindřicha Korutanského.22

20

ČUČKA, O. 750 let města Znojma. s. 51 – 53.

21

PEŘINKA, F. Znojemský okres I. s. 31 – 32.

22

HAVLÍK, Lubomír. Znojmo. 1. s. 32 – 33.

~ 16 ~

2 Od nástupu rodu Lucemburk ů k husitství Od 13. století již můžeme mluvit o vztazích Čechů a Němců, potažmo Rakušanů, protože právě v tomto období probíhala německá kolonizace českých pohraničních oblastí. Obyvatelstvo nebylo rozloženo rovnoměrně, ale vznikaly oblasti, kde převažoval jeden či druhý národ. Vzájemné vztahy mezi Čechy a Němci tehdy nevykazovaly žádnou nevraživost, která by byla vyvolávána kolektivně sdílenými názory, náboženskými představami či smýšlením nacionálního původu. Mezi národy samozřejmě vznikaly spory. Ty ale byly z důvodů sociálních nebo hospodářských, protože české obyvatelstvo patřilo mezi chudší vrstvy. Němci byli považováni za cizince hlavně kvůli jazykové bariéře. Odtud také vzniklo jejich označení „němci“, tedy někdo, kdo je pro nás němý, komu nerozumíme. Potřeba dorozumívat se byla ale natolik silná, že si lidé brzy začali osvojovat druhý jazyk. Oba národy se tak začaly propojovat i příbuzenskými svazky. Z tohoto důvodu je velmi těžké určit podíl toho či onoho etnika podle rodových jmen; české mohl mít i jazykový Němec a obráceně.23

2.1 Nástup Habsburk ů k moci v Rakousku Do roku 1246 vládli v Rakousku Babenberkové. Po vymření jejich rodu nastal boj o jimi spravované území. Dočasně pak ovládl vévodství rakouské, štýrské a korutanské Přemysl Otakar II. Králi Rudolfu I. Habsburskému se však dařilo českého panovníka z rakouských zemí vytlačovat, až došlo roku 1278 k bitvě na Moravském poli, kde Přemysl Otakar II. padl. Babenberské území tak definitivně získal rod Habsburků a Rudolf se na pět let zmocnil i Moravy. 24 Mocenský vzestup Rudolfa I. Habsburského značně znepokojoval říšskou šlechtu, která po jeho smrti odmítla zvolit králem jeho syna Albrechta. Ten titul po několika letech bojů získal, avšak země mezitím upadla do vnitřních zmatků. Po smrti Albrechta byl zvolen Jindřich VII. Lucemburský, jehož brzká smrt opět otevřela prostor pro vnitřní boje o moc. Tentokrát se do snah získat trůn zapojil i bavorský rod a jeden z nich – Ludvík Bavor – trůn roku 1314 získal. Ani jeho vláda nenastolila

23


24

BENEŠ, Z. Dějiny Středověku. s. 86. ~ 17 ~

v zemi klid, hlavně kvůli ostrým sporům tohoto panovníka s papežskou kurií. Tyto neshody zašly tak daleko, že roku 1327 zaútočil Ludvík Bavor na Itálii a o rok později přijal císařskou korunu.25 13. století významně poznamenalo vztahy mezi Čechy a Němci. Byly to hlavně již zmiňované vztahy mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem Habsburským. Po smrti českého panovníka se české země ocitly pod německou nadvládou v dosti neuspořádaných poměrech. Můžeme zde nalézt počátek nepřátelství obou národů, které je však za vlády Karla IV., díky jeho politice, přechodně oslabeno.

2.2 Lucemburkové na českém trůně Za vlády posledních Přemyslovců se z českých zemí stala jedna z nejmocnějších zemí střední Evropy. Není proto divu, že po vymření jejich rodu měli o trůn zájem i panovníci Svaté říše římské. Po smrti Václava III. prohlásil císař Albrecht Habsburský Čechy za říšské léno, se kterým pak podle práva mohl volně nakládat. Novým panovníkem ustanovil svého syna Rudolfa. Ten roku 1307 zemřel a tak první vláda Habsburků v Českých zemích zůstala pouze nevýznamnou epizodou.26 Novým panovníkem byl zvolen Jindřich Korutanský, kterého na trůně brzy vystřídal Jan Lucemburský. Svými častými válkami připojil k zemi nemalé území. Jedna z bitev se mu ovšem stala osudnou a roku 1346 byl zabit u Kresčaku. České země dosáhly rozkvětu za jeho syna Karla IV., který se v roce 1346 stal římským a nedlouho poté i českým králem. V roce 1355 byl korunován císařem Svaté říše římské, čímž rozšířil území s českou vládou (viz příloha č. 7). Roku 1348 vydal ústavní listiny, které potvrdily vznik zemí Koruny české, které zahrnovaly České království, Markrabství moravské, slezská knížectví a Horní Lužici. Roku 1368 byla připojena i Dolní Lužice a od roku 1373 i Braniborsko. Zlatou bulou vydanou roku 1356 upravil poměry mezi českými zeměmi a Svatou říší římskou a ustanovil první místo mezi kurfiřty pro českého panovníka. Karel IV. si i jako římský císař určil Prahu za centrum země. To přineslo velké změny. Praha byla rozšířena o Nové

25

BENEŠ, Z. Dějiny Středověku. s. 87.

26

BENEŠ, Z. České dějiny. s. 110. ~ 18 ~

Město pražské, byla založena první česká univerzita a nedaleko Prahy byl postaven hrad Karlštejn.27 Po smrti Karla IV. nastoupil roku 1378 jeho prvorozený syn Václav IV., který nebyl tak zdatným politikem jako jeho otec. Zvedl se odpor šlechty, říšská knížata se snažila Václava sesadit z římského trůnu, což se jim roku 1400 podařilo. Roku 1419 král zemřel a na jeho místo nastoupil jeho bratr Zikmund I.28 V té době vzniklo silné reformní hnutí vedené Janem Husem. Ten často kázal v Betlémské kapli, kde kritizoval církev hlavně za prodej odpustků. Roku 1415 byl Hus povolán říšským králem Zikmundem I. na koncil v Kostnici. Zde byl zatčen a za své názory jako kacíř upálen. Zpráva o Husově smrti se velmi rychle rozšířila a spor mezi husity a katolíky rostl. Roku 1419 došlo k první pražské defenestraci. O rok později zveřejnili husité své požadavky v tzv. Čtyřech artikulech pražských. Nového krále Zikmunda I. ale šlechta, která podporovala husity, nepřijala. V té době byl již králem uherským a římským. Roku 1433 se stal i římským císařem. Proti husitům bylo zorganizováno pět křížových výprav, které měly podporu papeže. Když výpravy neuspěly, musel Zikmund i katolická církev s husity jednat. Stalo se tak na Basilejském koncilu. Husité se rozdělili na dvě větve a roku 1434 mezi nimi došlo k bitvě u Lipan. V té byla radikální větev poražena. Mohla tak být učiněna dohoda, která byla vyhlášena v Jihlavě roku 1436 jako Basilejská kompaktáta. Zikmund poté usedl na český trůn. Panoval jeden rok, než zemřel. V Čechách je povoleno vedle katolictví i kališnictví. 29

2.3 14. století na Znojemsku

Když byl Jindřich Korutanský roku 1310 vypuzen, stal se českým králem Jan Lucemburský. Ten se roku 1312 sešel ve Znojmě s rakouskými vévody, aby upravili mezistátní neshody, které vznikly za předchozích panovníků. Jeho politika u české šlechty zvedala odpor, protože české úřady obsazoval cizinci. A tak se Znojmo roku

27

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 1. s. 35 – 40.

28


29


~ 19 ~

1317 přidalo na stranu nespokojenců pod vedením Jindřicha z Lipé. Ten uzavřel proti králi smlouvu s Bedřichem Rakouským. Schůze odbojných pánů se konaly na znojemském hradě, kde od roku 1318 vládl Vilém Zajíc z Valdeka. Král nároky uznal, a tak Znojmo, zastavené od roku 1311 rakouským vévodům, přešlo opět pod českou korunu a navíc potvrdil Znojmu nemalé výhody. Upravil také způsob udílení měšťanských práv přistěhovalcům. Když pak roku 1327 král přijel do města, konaly se na jeho počest bujaré oslavy, že město vyhořelo. Král pak rozhodl, aby ves Dyjákovice a mlýn v dyjském údolí Tempe byly podřízeny znojemskému městskému právu. Aby se Znojmo králi odvděčilo, přijalo na sebe závazky, které dal král při svém nástupu Jindřichu Korutanskému. Tím se ocitlo opět v zástavě. V roce 1328 vydal Znojemský magistrát první německou listinu. Právě v ní slibuje Znojmo poslušnost králi Janu Lucemburskému. 30 Když roku 1333 nastoupil Karel jako moravský markrabě, bylo Znojmo s několika dalšími městy vyplaceno. Ale již o rok později, při svatbě rakouského vévody Oty Habsburského a Anny, nejmladší dcery krále Jana, bylo Znojmo opět zastaveno. Svatba byla slavena ve Znojmě roku 1335, a jelikož český král nemohl nevěstě vyplatit věno, zapsal moravský markrabě Karel Otovi hrad a město za 10 000 hřiven věna. Ani tato zástava však netrvala dlouho, neboť při uzavření míru mezi českým králem a Habsburky bylo Znojmo králi navráceno. Karel, stejně jako jeho otec, byl k městu velmi štědrý a obdaroval ho dalšími výsadami. Zrušil měšťanům mýtné, ať byla vybírána kdekoli na Moravě nebo v Čechách. Stejně se k městu choval i další moravský markrabě Jan Jindřich, mladší bratr Karla.31 Ve 14. století žilo ve městě kolem 4000 – 6000 obyvatel. I přes četná privilegia tvořila chudina asi šestinu z nich. Hlavní zaměstnáním obyvatel bylo zemědělství a hned poté vinařství. Řemesla a živnosti se často soustřeďovaly do určitých oblastí, což nám dodnes dokazují názvy ulic (Kramářská, Zámečnická, Zelinářská apod.). Vládnoucí třídou byla nepočetná skupina bohatých patricijských rodin, která tvořila asi 1% obyvatel. Podle vybírání daní z roku 1397, ze kterého se dochovaly jmenné seznamy, můžeme vyvodit národnostní složení. Nejméně 33% obyvatel náleželo k národnosti české, 41% k národnosti německé a ve zbylých 26% nelze národnost

30


31

PEŘINKA, F. Znojemský okres I. s. 58 – 60. ~ 20 ~

určit. Je nutné ovšem připustit časté příbuzenské svazky, pro které mohl i příslušník české národnosti nosit německé jméno a naopak. 32 Právě tyto společenské rozdíly byly příčinou znojemského spiknutí v roce 1336. Již delší dobu docházelo k bojům měšťanů proti vládnoucí patricijské skupině, převážně německého obyvatelstva. Na počátku 14. století je přibližně polovina městské rady česká. Avšak podle německé listiny z roku 1337 byl mezi 11 radními pouze jeden Čech. To se po povstání naštěstí změnilo a městská rada byla opět z poloviny česká. V době, kdy povstání vrcholilo, ale byla u moci německá městská rada, ačkoli polovina obyvatelstva byla česká. I to mohlo přispět k propuknutí povstání. Další okolností bylo, že král Jan Lucemburský vzal městu právo na svobodnou volbu rychtáře, kterou udělil opatům z přilehlého Louckého kláštera. Tyto rušivé zásahy do městské samosprávy vyvolaly u řemeslníků a chudiny odpor proti vládnoucí vrstvě. Roku 1338 propukl tento odpor v otevřené povstání. To mělo pouze přechodný úspěch. Městská rada nejspíš požádala markraběte Karla o pomoc. Ten nařídil obyvatelům Znojma, aby přestali a nevyvolávali další spiknutí. To vše pod hrozbou trestu smrti. 33 Po smrti Jana Jindřicha roku 1375 spadá Morava pod správu jeho synů Jošta a Prokopa. Znojmo bylo nakloněno více Prokopovi. Tato náklonnost vzrostla poté, co Jošt rozšířil znojemské výhody ohledně vína i na přilehlý Šatov a Loucký klášter. Roku 1390 nařídil Jošt Znojmu, aby zaplatilo na Brněnské radnici úhradu dluhů za špicberského hejtmana. Tím se jeho neoblíbenost ještě prohloubila. 34 Roku 1378 zemřel Karel IV. a na trůn nastoupil jeho syn Václav IV., který o rok později zavítal do Znojma. Roku 1393 byla ve Znojmě schůze krále Zikmunda Uherského, markrabí Jošta Moravského, knížete Albrechta Rakouského a markrabí Viléma Míšenského, na níž dohodli spolek proti králi Václavu IV. Schůze se nezúčastnil markrabí moravský Prokop ani bratr krále vévoda Jan Zhořelecký, kteří zůstali věrní Václavovi. Znojmo stálo při Prokopovi, bylo proto obsazeno rakouským vojskem. Po jednání krále se Zikmundem a Joštem bylo městu nařízeno, aby stálo při Joštovi. Nedlouho na to se markrabě Prokop za pomoci branného lidu vedeného Hynkem Suchým Čertem a 32


33

HAVLÍK, L. K otázce znojemského spiknutí v roce 1336 a jeho předpokladům, In Podyjí. Brno: Grafia, 1958. s. 105-112. 34

PEŘINKA, F. Znojemský okres I. s. 60. ~ 21 ~

Janem Sokolem zmocnil lstí města. Ovládli odtud celou jižní a západní Moravu. Z města pak Suchý Čert i Sokol vyjížděli loupit do okolí, hlavně do Rakous. To nezůstalo bez odplaty, a tak roku 1404 vytáhli proti Znojmu rakouští vévodové a uherský král Zikmund. Jejich vojska oblehla dobře opevněné město. Šest neděl se marně pokoušeli o jeho dobytí. V dobyvatelském vojsku se navíc začala šířit úplavice, která se nevyhnula ani Zikmundovi a Albrechtovi. Vojsko opouštělo město narychlo, o čem svědčí i zanechané praky a děla, která byla právě u Znojma použita poprvé na našem území. Král Zikmund se brzy uzdravil, Albrecht však zemřel. Jošt poté zajal Prokopa a dal jej uvěznit. Ten ve vězení náhle zemřel. Po Znojmě se roznesla zvěst, že byl otráven, což vyvolalo vzpouru. V těchto dobách se na Znojemsku objevuje i Jan Žižka z Trocnova. Docházelo zde k častým nepokojům vyvolávaným venkovských obyvatelstvem proti velkým feudálům. Tyto nepokoje se stávaly společenským hnutím, které postupně přerůstalo v husitskou revoluci. 35

2.4 Husitské hnutí na Znojemsku

Ačkoli byla roku 1365 ve Vídni založena univerzita a ze Znojma (většinově německého složení) to na ni bylo blíže, přesto na pražské univerzitě studovali čtyři významní znojemští rodáci. Byli to Stanislav ze Znojma, Mikuláš ze Znojma, Petr ze Znojma a Oldřich ze Znojma. Všichni čtyři se hlásili k českému národu. Proto můžeme říci, že Znojmo se také podílelo na ideové náplni husitství. Právě Stanislav ze Znojma byl Husovým učitelem a přítelem. Společně roznášeli poznání Viklefa v Čechách. Stanislav napsal traktát v duchu Viklefových idejí. Byl za to označen za kacíře a po papežově odsouzení Viklefova učení byla do Prahy svolána komise, před kterou se musel zpovídat. Nakonec byl Stanislav předvolán před papežskou stolici. Přestože on i další mistři nakonec souhlasili s nařízením o spálení Viklefových spisů, musel do Itálie odjet. To znamenalo konec přátelství s Husem. Roku 1412 dokonce proti Husovi veřejně vystoupil. Společně se Štěpánem z Pálče sepsali traktát proti němu. Král pak vypověděl oba autory a Petra ze Znojma jako rušitele míru z království. Přesto zemřel Stanislav během Husova procesu

35

HAVLÍK, Lubomír. Znojmo. s. 53 – 54. ~ 22 ~

v Kostnici roku 1415 v Praze. Ze Znojemska pocházel i další Husův přítel Petr z Mladoňovic. Na Bítově se krátkou dobu zdržoval i Jeroným Pražský. 36 Znojmo nebylo městem husitským, bylo vždy na straně Zikmunda a Albrechta Rakouského. Měšťané nepřijali husitství, protože vyšlo z českého ducha a správa města po většinu času spadala do rukou německých. 37 Avšak čeští měšťané se k husitství přece jen klonili. Centrem husitství zde byly Jevišovice (viz příloha č. 8), které se brzy staly jeho největším střediskem na Moravě. To zde vydrželo po celou dobu husitských válek. Malá vzdálenost od Jevišovic donutila Znojmo zavést vlastní výrobu pušek. Od roku 1421 ve Znojmě sídlil Zikmund s celým dvorem. Zikmund odevzdal znojemský hrad do správy Hartnejda z Lichtenštejnu a domlouval se v něm s Albrechtem na tažení proti husitům. Roku 1421 dobyli husité Ivančice, čímž si posílili svoji základnu. Další ohnisko husitství vzniklo v Červeném Martínkově. Jelikož Zikmund nemohl zároveň čelit husitům na jihozápadní a východní Moravě, zastavil Znojmo, Jihlavu, Jemnici a Pohořelice Albrechtovi, aby on mohl zakročit proti husitům ve svěřené oblasti. To Albrecht také udělal a po pětidenním obléhání Jevišovic tuto vesnici dobyl. Ze Znojma byla proti husitům vysílána vojska posílená rakouskými vojáky. Husité, kteří byli v bojích zajati, byli ve Znojmě upáleni. Po porážce křižáků pod Vyšehradem, kde byly i znojemské oddíly, se husité zmocnili Jevišovic znovu.38 K dalším událostem došlo teprve roku 1425. Hned v lednu se znojemské vojsko účastnilo obléhání kláštera Dolan u Olomouce a hradu Grumberka. Téhož roku obléhali Třebíč, společně s Rakušany pak Pohořelice. Počátkem září bylo vojsko povoláno zpět do Znojma, nejspíš kvůli připravované husitské jízdě do Rakous. V listopadu opravdu vytáhlo husitské vojsko složené z pražanů, táboritů a sirotků do Rakous. Cestou se marně pokusili dobýt dobře hrazené Znojmo. V Rakousku se husitům podařilo dobýt Retz, při čemž padl vůdce táboritů Bohuslav ze Švamberka. Při zpáteční cestě husité opět oblehli Znojmo. Během dalšího neúspěšného obléhání bylo vypáleno Horní a Dolní předměstí. Zničena byla i premonstrátská kanonie v Louce, kterou husité pustošili tři dny a upálili zde dva mnichy. Během husitského

36


37

Tamtéž s. 6.3

38

HAVLÍK, Lubomír. Znojmo. s. 56 – 57. ~ 23 ~

obléhání Znojma se zde vzbouřili měšťané. Povstání bylo potlačeno. Ihned po odchodu husitů oblehlo znovu znojemské vojsko Jevišovice, které podruhé dobylo. Boje s husity pokračovaly i v následujících letech.39 Hlavní husitské vojsko procházelo kolem Znojma roku 1431 při výpravě proti Rakušanům k Lávě i při cestě zpět. Téhož roku proběhla bitva u Bejdova nad Dyjí (dnes Waidhofen an der Thaya), kde byla poražena husitská vojska z Jevišovic s částí vojska Prokopa Holého. Další bitva mezi Rakušany a tábority se strhla o rok později. Přesto, že si táborité odnesli značnou kořist, jejich ztráty na životech byly o dost vyšší než u Rakušanů. V závěru tohoto období českých dějin najdeme stejně jako na jejich počátku opět znojemského rodáka. Tentokrát jím byl Oldřich ze Znojma, táborský kněz a farář v Čáslavi. Byl členem českého poselstva na basilejský koncil. Zde roku 1433 hájil svobodné hlásání slova božího.40 Jako jakési završení této části dějin můžeme považovat o smrt císaře Zikmunda. Ten přijel do Znojma roku 1437 za doprovodu Oldřicha Českého, Brunoria z Verony, a uherských pánů. Společně s nimi přijel i celý Zikmundův dvůr – někteří autoři té doby uvádí až 3000 osob. Právě zde očekával ještě polské poselství, rakouského vévodu Albrechta a jeho manželku Alžbětu. Mělo se projednat Albrechtovo nástupnictví po Zikmundovi, který již byl na sklonku svého života. Pár dní před svou smrtí dal Zikmund zatknout svou ženu Barboru za intriky s polským dvorem. Její synovec Oldřich Český byl včas varován, a tak stihl uprchnout. Den před svou smrtí nechal Zikmund povolat pány české, moravské a uherské, které žádal o podporu Albrechtova nástupnictví. Poté se Zikmund nechal obléci do císařského roucha a vyslechl poslední bohoslužbu v kostele sv. Mikuláše. Když však smrt nepřicházela, nechal se prý převléct do šatů, ve kterých měl být pochován. A zde můžeme najít několik příběhů o jeho smrti. První a ve Znojmě nejznámější verzí je, že na Dolním náměstí (dnes Masarykově náměstí) padl na mrtvici. Dodnes zde můžeme najít dlaždici, která značí ono osudné místo. V další verzi se po bohoslužbě nechal odvézt na Hradiště sv. Hypolita. Podle poslední verze, podle odborníků nejpravděpodobnější, zemřel ještě téhož dne na znojemském hradě.41

39


40

Tamtéž s. 58.

41

Tamtéž s. 58 – 59. ~ 24 ~

3 Český stavovský stát Husitství bylo v českých zemích vyvrcholením dlouho trvajícího neklidu. Ve městech ovládali dění bohatí řemeslníci a kupci. Proti nim se postupně začalo stavět měšťanstvo, které chtělo mít také podíl na správě měst. Probíhal i další zápas o moc – mezi církví a světskou mocí, jenž byla zastoupena panovníkem a šlechtou. V době válek se o své postavení hlásilo měšťanstvo. Společné snahy je dovedly k tomu, že se začaly sjednocovat a vytvářet tak stavy. 42 I když bylo husitství poraženo, zanechalo na českém obyvatelstvu nemalé stopy. Jeho učení a výklad bible přispělo k rozšíření vzdělanosti v celé zemi. Čechy a Morava byly ojedinělými zeměmi, kde uměli číst jak muži, tak i ženy a mladí lidé. 43 Situaci ve městech komplikovalo i národnostní složení (viz příloha č. 9). V 15. století docházelo k počešťování měst, čímž byla pozice Němců, kteří měli své zástupce v městských radách, oslabena. Často propukaly spory mezi Čechy a Němci v otázkách víry. Husitské měšťanstvo bohatlo na majetku zabaveném církvi a vytlačovalo Němce z městských rad. Vývoj v Čechách a na Moravě byl však rozdílný. Zatímco v Čechách docházelo k dalšímu počešťování měst, na Moravě si Němci svou pozici udržovali. 44 Situace v zemi se změnila roku 1421, kdy byl svolán Čáslavský sněm. Zde byly Čtyři artikuly pražské prohlášeny za zemský zákon. Zikmund byl zbaven práva na český trůn a byla zvolena dvacetičlenná zemská vláda. Ani toto řešení ovšem nevydrželo dlouho. Vláda se rozpadla kvůli vnitřním rozporům. O možném nástupnictví se jednalo i s rodem Jagellonců. Ti zde neprosadili svou moc a tak v Čechách fakticky vládla až do poloviny dvacátých let husitská polní vojska.45

3.1 Čechy po potlačení radikálního husitství Po smrti Zikmunda na trůn usedl Albrecht II. Habsburský, manžel Zikmundovy dcery. Ten po dvou letech zemřel. Teprve po jeho smrti se mu narodil syn Ladislav. Jeho matka jej roku 1440 nechala korunovat uherským králem. Po její smrti roku

42


43


44


45

BENEŠ, Z. České dějiny I. s. 147 – 148. ~ 25 ~

1442 byl Ladislav svěřen do poručnictví římského krále Fridricha IV. Roku 1452, při návratu Fridricha IV. z Říma, kde proběhla jeho korunovace a svatba, byl ve Vídni obklíčen českou a uherskou šlechtou. Ta se spojila s rakouskou opozicí a požadovala vydání Ladislava do Čech. Do této doby nebyl o český trůn zájem. Z Čech se stal stavovský stát, jehož správcem byl ustanoven Jiří z Poděbrad. V roce 1453 byl korunován mladý Ladislav, který však roku 1457 nečekaně zemřel. Českým králem byl jednomyslně zvolen Jiří z Poděbrad. Velmi rychle se mu podařilo utišit války mezi katolíky a kališníky a v zemi nastolit klid. Obnovil těžbu stříbra v Kutných Horách a městům udělil nová práva. Podpořil řemeslnou výrobu a obchod.46 Zároveň si byl vědom nebezpečí, které v sobě skrývala nesoudržnost zemí Koruny české. Proto roku 1464 zrušil lenní vztah Moravy ke králi a uznal její rovnoprávné postavení k Čechám. 47 Roku 1462 nový papež zrušil basilejská kompaktáta a posléze vyhlásil novou křížovou výpravu. V jejich čele stanul uherský král Matyáš Korvín. Roku 1468 obsadil značnou část Moravy a důležité body ve Slezsku a Lužici. Roku 1469 byl v Olomouci katolíky zvolen králem. Vzniklo tak dvojvládí, kdy Matyáš vládl obsazené Moravě a ve vedlejších zemích Koruny české a Jiří z Poděbrad v Čechách.48 Po smrti Jiřího zvolil zemský sněm českým králem Vladislava II. Byl to princ z rodu Jagellonců, kteří vládli v Polsku. Dvojvládí pokračovalo ještě dlouhých 19 let, než Matyáš Korvín v roce 1490 zemřel. Vladislav II. byl zvolen uherským králem a tak mu připadly i zbylé země Koruny české spravované Matyášem. Za své sídlo si zvolil Budín v Uhrách, odkud poté vládl i jeho syn Ludvík I. Znamenalo to snížení vlivu české šlechty na královská rozhodnutí a naopak posílení šlechty uherské. Nejdůležitějším dokumentem, který Vladislav II. vydal, bylo Vladislavské zřízení zemské, umožňující městům účastnit se zemských sněmů. Ty se pak staly rozhodující silou v zemi. Proto o Čechách v této době hovoříme jako o stavovském státě.49 Evropu v té době ohrožovaly bojovné výpady Turků. Ti roku 1526 porazili v bitvě u Moháče spojené uherské a české vojsko a pokračovali v tažení do Uher. Při útěku

46


47


48

Tamtéž s. 153.

49

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 2., Od roku 1471 do roku 1914, 1. vyd. Praha: S & M, 1991. ISBN 80-900096-7-0. s. 3. ~ 26 ~

z této bitvy zahynul český král Ludvík I. O vládu se ucházelo několik šlechticů. Zemský sněm roku 1526 zvolil na český a krátce na to i na uherský trůn Ferdinanda I. Habsburského. Ten byl v té době již arciknížetem v Rakousku. Spojil se tak stát český, uherský a rakouské země. Tento celek byl označován jako habsburská monarchie (viz příloha č. 10). Krále však volili jen čeští stavové. Ostatní země Koruny české jejich volbu pouze dodatečně potvrdily. 50 V sousedním Německu propukla roku 1546 šmalkaldská válka, kterou vedla německá knížata proti císaři Karlu V., bratrovi Ferdinanda. Ten slíbil Karlu podporu a vyzval české stavy k shromáždění vojska. Ty ale odmítly. Císař válku přesto vyhrál a Ferdinand se rozhodl české stavy potrestat. Nejvíce byla zasažena královská města, kterým byla odebrána privilegia, musela platit daně a vysoké pokuty.51 Ferdinand se po smrti svého bratra Karla V. stal císařem, ale roku 1564 umírá i on a na trůn nastupuje jeho syn Maxmilián. Na rozdíl od svého otce byl v náboženství tolerantní a tak roku 1575 schvaluje Českou konfesi, která nahrazuje Basilejská kompaktáta. Když na trůn nastoupil jeho syn Rudolf II., vydal roku 1609 Majestát Rudolfa II., kterým si chtěl získat šlechtu v zápasu o českou korunu s bratrem Matyášem, králem uherským. Tento dokument situaci neuklidnil a po smrti Rudolfa II. nekatolíci povstali proti jeho nástupci Matyášovi. Roku 1618 proběhla druhá pražská defenestrace a o rok později, když Matyáš zemřel, odmítly české stavy jeho syna Ferdinanda II. Za svého krále si zvolili Fridricha Falckého. Když došlo k rozhodující bitvě na Bílé Hoře, Fridrich Falcký, stejně jako většina žoldnéřského vojska na stavovské straně, z boje utekl.52 Ferdinand II. se rozhodl protestanty krutě potrestat. Dne 21. 6. 1621 bylo na Staroměstském náměstí veřejně popraveno 27 českých pánů. Roku 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské v Čechách, které bylo o rok později rozšířeno i na Moravu. To zrovnoprávnilo němčinu s češtinou a Habsburkům zajistilo dědičně český trůn. Do zemských sněmů přibyl další stav – duchovenstvo.53

50


51


52

BENEŠ, Z. České dějiny I. s. 163 – 188. JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 2. s. 13 – 20.

53

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 2. s. 20 ~ 27 ~

3.2 Moravské markrabství oddělené od Českých zemí Po smrti Zikmunda I. nastoupil na český trůn jeho zeť Albrecht II. Habsburský. Ten však při návratu z tažení proti Turkům zemřel na úplavici. I přes jeho krátkou dvouletou vládu stihl Albrecht potvrdit Znojmu městské právo a šenkovní řád. Roku 1440 byl za moravského markraběte a českého krále zvolen Ladislav Pohrobek. Téhož roku byl na Moravě ujednán zemský mír, neboli landfrýd, kterým mělo být zabráněno zemskému lupičství. S Rakousy však mír dohodnut nebyl. Proto tam roku 1440 vpadl Jan z Lichtenštejna, který požadoval zaplacení pohledávek po králi Albrechtovi. Byl však neúspěšný. Již o rok později obsadil rakouský pán Jan z Missenpeku Strachotice. Mír nakonec sjednal znojemský purkrabí Arnošt z Leskovce a loucký opat. Obecný mír mezi Moravou a Rakousy byl sjednán až roku 1446 ve Znojmě. Když zavládl mír, nebylo již nutné, aby si Znojmo drželo vojsko. Proto některé oddíly poslalo do měst, která o ně požádala. Mnich Jan Kapistrán přispěl roku 1452 k vytvoření spolku s ostatními královskými městy. Tento spolek měl pomoci českému králi a moravskému markraběti Ladislavu Pohrobkovi dostat se z područí římského císaře Fridricha III. O rok později se ve Znojmě sešel Jiří z Poděbrad s rakouskými představiteli, aby sjednal práva a závazky Ladislava před tím, než bude v Praze korunován. Ke korunovaci došlo roku 1453, kdy také započal spor Českého království a Moravského markrabství. Češi vytýkali Moravanům, že Ladislava zvolili pánem své země dřív, než byl korunován českým králem. Moravané se však odvolávali, že tím neporušili práva své země.54 Když roku 1457 Ladislav Pohrobek zemřel, byl českými stavy zvolen novým králem Jiří z Poděbrad. Moravská německá města jej nechtěla uznat. Raději by uvítala panovníka z Habsburské dynastie. Jiří proti nim vytáhl s vojskem, podrobil si Jihlavu a pokračoval dále ke Znojmu. Znojemští měšťané mu otevřeli brány a uznali jej králem. Ve Znojmě Jiří nějakou dobu zůstal a vyjednával s Rakušany. Poté odjel do Brna, kde se nechal zemským sněmem Moravského markrabství uznat za pána země a markrabího. Roku 1459 byl ve Znojmě na rok sjednán mír mezi českým králem a německým císařem. Když král požadoval po Znojmě pomoc při tažení proti rakouskému vévodovi Albrechtovi VI., omlouvalo se město, že je vojsko

54

HAVLÍK, L. Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století., Brno: 1998. s. 38 – 46. ~ 28 ~

rozpůjčované a nemohou tedy vyhovět. Ve Vídni byla učiněna dohoda. Jiří se vzdal nároků na část Rakous a Albrecht na Markrabství moravské. Jiří zrovnoprávnil roku 1464 Moravu s Čechami. Když dal papež Pius II. Jiřího do klatby, zažehl tím ve Znojmě pochybnosti o naprosté oddanosti králi. Znovu ji město potvrdilo roku 1467, když se odmítlo od krále oddělit. Za jeho vlády nastal ve městě mír a značně se rozšířila jeho práva. Již o rok později se však přiznává k uherskému králi Matyáši Korvínovi. Ten vtrhl na Moravu a do Čech a Znojmu způsobil značné škody. Aby si město usmířil, daroval mu některé statky, které zabavil nepřátelům. Během válek mezi Jiřím a Matyášem bylo Znojmo neustále ohrožováno. I když bylo Matyášovo vojsko na Znojemsku poraženo, byl roku 1469 Matyáš částí české šlechty a moravskou šlechtou zvolen českým králem a moravskými stavy přijat za markraběte moravského.55 Po smrti Jiřího z Poděbrad vládl v Čechách Vladislav II. Jagellonský. Ostatní země Koruny české nadále ovládal Matyáš Korvín, který Znojmu za způsobené škody daroval několik okolních vesnic, další privilegia a peníze na opravu poničených hradeb. Po Matyášově smrti se Morava navrátila k vládě Koruny. Roku 1480 nařídil král znojemskému magistrátu, aby korespondence s královskou kanceláří probíhala pouze v češtině. 56 Když město roku 1490 vyhořelo, osvobodil je Vladislav II. na 6 let od daní. Potvrdil mu i všechna udělená privilegia. Když Vladislav zemřel, na trůn nastoupil Ludvík Jagellonský. Ten ve Znojmě upravil zvyklosti při volbě znojemského soudce. Za jeho vlády byla městským notářem sepsána všechna městská práva, která byla králem slavnostně potvrzena. V této době město velmi zbohatlo, což dokládají renesanční přestavby domů. 57

3.3 Znojmo v době počátků mnohonárodnostní monarchie Novým moravským markrabětem se stal český král Ferdinand I. Ten se na své korunovační cestě zastavil i ve Znojmě, které jej náležitě uvítalo. Znojmu vyhovovalo začlenění do tak velkého státního celku, jako byla habsburská monarchie. Byly totiž zlepšeny jak podmínky pro hospodaření, tak především pro 55

PEŘINKA, F. Znojemský okres I. s. 65 – 66 HAVLÍK, L. Znojmo. s. 69 – 71.

56

PEŘINKA, F. Znojemský okres I. s. 21.

57

ČUČKA, O. 750 let města Znojma. s. 16. ~ 29 ~

obchod. Během válek s Turky bylo Znojmo často využíváno jako středisko protitureckých opatření. Roku 1528 se turecké vojsko dostalo až před Vídeň. Znojmo v té době bylo zvoleno hlavním táborem moravské obrany. Roku 1542 se ve Znojmě konal zemský sněm, který nařídil, aby byla zřízena stálá obrana. Po dobytí Ostřihomi tureckým sultánem, vytáhl proti němu od Znojma Ferdinand s armádou. Ze Znojma byla vypravena armáda i roku 1565, tentokrát na žádost císaře Maxmiliána II. Samo město přispívalo na válečná tažení proti Turkům. Ani tyto výdaje však nemohly snížit blahobyt, který panoval ve městě. Poslední tažení proti Turkům se uskutečnilo roku 1592 za vlády Rudolfa II.58 V té době se na Moravě rozmohlo lupičství. Podle dochovaných zpráv byla cesta ze Znojma do Moravských Budějovic nejnebezpečnější na Moravě. Na cestách byla povražděna spousta lidí. Sám král nařídil městu, aby zajistilo bezpečnost cest. To se dlouhou dobu nedařilo.59 Do poloviny 16. století bylo Znojmo katolické. Od roku 1535 můžeme najít zmínku o novokřtěncích. Ferdinand I. se na sněmu Moravského markrabství pokusil prosadit, aby jim byl na Moravě zakázán pobyt. To se mu sice nepovedlo, ale novokřtěnci byli i tak pronásledováni a jsou dochovány i zmínky o jejich popravách ve Znojmě.60 I když Husovo učení nenašlo v kraji pochopení, nové učení Martina Lutera se uchytilo mnohem lépe. Jeho myšlenky přijímali stejně Češi i Němci, i když bylo šířeno v německém jazyce. Od roku 1542 začali ve městě působit protestantští kazatelé. Roku 1577 přikázal městu Rudolf II., aby do městské rady nepřijímaly kacíře a aby nebylo tolerováno jiné než římsko-katolické vyznání. Město však neuposlechlo. Docházelo k výtržnostem, k ničení majetku katolických kostelů i k rušení jejich kázání. Kolem roku 1600 je městská rada téměř výlučně složena z protestantů. Roku 1602 král Rudolf II. opět nařizuje městu, aby vyloučilo nekatolíky z rady i města. O rok později se podařilo Ladislavovi Berkovi pomocí císařských dekretů prosadit novou městskou radu, která obnovila katolická kázání. Do roku 1607 bylo vedení města opět katolické.61

58


59

Tamtéž s. 73 – 74.

60

HAVLÍK, L. Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století. s. 58 – 59. 61

Tamtéž s. 59. ~ 30 ~

Dokladem dobrého kulturního vývoje jsou i zmínky o znojemských školách. První zmínka je z roku 1225 o škole u sv. Mikuláše. Další škola byla postavena u sv. Michala přibližně v polovině 16. století. Učilo se na ní jak česky, tak německy a dokonce i latinsky. Učitelé byli vyznáním jak katolíci, tak protestanti. Kvůli tomu můžeme najít řadu sporů mezi městem a opatem.62 Znojmo bylo jedním z center Moravského markrabství. O tom svědčí i to, že právě zde proběhlo několik zemských sněmů. Na jednom z nich bylo roku 1535 přijato Zemské zřízení markrabství Moravského.63 Znojmo nebylo spokojené s vládou Rudolfa II. Toho využil jeho bratr Matyáš a roku 1608 přijel do města, kde ho již očekávalo vojsko. V nedalekých Ivančicích proběhlo jednání mezi moravskými, rakouskými a uherskými stavy. Byla zde podepsána moravsko-rakousko-uherská konfederace. Poté vytáhl Matyáš s vojskem směrem k Praze, kde došlo k jednání s českými stavy. V Libni se pak Matyáš s Rudolfem dohodl, že se král zřekne vlády v Uhrách, Rakousích a na Moravě ve prospěch Matyáše. Ten byl roku 1609 zvolen uherským králem a moravským markrabětem. Po smrti Rudolfa II. se českým králem stal Matyáš a obnovil se tím i svazek Moravy a českých zemí. 64 Situace na Moravě se uklidnila a na českém trůnu se vystřídali Fridrich Falcký a Ferdinand II. Avšak absolutistická vláda Ferdinanda II. nenacházela ve městech pochopení. Není proto divu, že se proti tomuto feudálnímu uspořádání a útlaku obyvatelstva zvedl odpor. V čele povstání na Moravě stáli dva znojemští měšťané. Bedřich Meynrath a Jiří Miller. Při propuknutí českého povstání přitáhl do Znojma Matyáš Thurn se stavovským vojskem. I když ve Znojmě žilo několik národností, bylo vždy městem snášenlivým. Teprve před vypuknutím třicetileté války se přiklonilo k němectví. Roku 1619 přitáhlo k městu vojsko generála Dampierra. Při pokusu o dobytí Znojma byl odražen a odtáhl k Mikulovu, kde byl poražen. Poté se spojil s generálem Buquoy a ještě téhož roku znovu dorazili k městu. I když celý kraj zpustošili, město opět nedobyli. Tato armáda do Znojma vstoupila až o dva roky později. 65

62


63

PEŘINKA, F. Znojemský okres I. s. 67.

64


65

Tamtéž s. 78 - 98 ~ 31 ~

4 Čechy a Morava po Bílé hoře Na počátku 17. století se v Evropě prohloubily náboženské i politické konflikty. Kontinent se rozdělil na katolíky a nekatolíky (viz příloha č. 11). Rostla moc Habsburků, kterou se právě nekatolíci snažili oslabit. Své spojence tudíž hledali v zemích, kde Habsburkové vládli. Naděje upírali především k českým stavovským zemím, kde mezi panovníky a stavovskou opozicí panovalo již dlouhodobě velké napětí. Avšak porážka stavovské armády v bitvě na Bílé hoře roku 1620 byla jasným ukazatelem vítězství katolicismu a absolutistické vlády Habsburků v Čechách a na Moravě. 66

4.1 Absolutistická vláda Habsburk ů v Českých zemích V Evropě v té době již zuřila třicetiletá válka, která pustošila i české země. Ukončena byla Vestfálským mírem podepsaným roku 1648. České země se trvale staly součástí habsburské monarchie. Díky válce i náboženskému útlaku klesl počet obyvatel přibližně o třetinu. Ze země odešla i spousta učenců. V dalších sto letech propukala v zemi selská povstání, která byla vždy potlačena.67 Absolutistický způsob habsburské vlády narážel na úskalí. Habsburská monarchie totiž vznikla spojením států, které měly rozdílný historický vývoj, byly jinak hospodářsky rozvinuté a žilo v nich obyvatelstvo různých národností. Velké obtíže byly spojeny s tím, že v monarchii neexistoval společný úřední jazyk. Nově tak byla zaváděna němčina, která byla i v českých zemích postupně přijata. Využívalo se jí pouze jako úředního jazyka. Pokud mělo být něco sděleno veřejnosti, nadále se používala čeština. V uherských částech monarchie zůstala úředním jazykem latina.68 Úlohou českých zemí v rámci habsburské monarchie bylo poskytování financí králi. Ten se na české zemské sněmy obracel s žádostmi o povolení vyšších daní. Ty mu byly zpravidla poskytnuty, i když se sněm často proti tomu bouřil. Na novou vlnu odporu nebylo v českých zemích pomyšlení. Jiná situace však byla v Uhrách, kde došlo roku 1703 k povstání stavů. Díky jejich spojenectví s Turky, byli Habsburkové dokonce zbaveni uherského trůnu. Povstání bylo roku 1711 poraženo, i tak ale 66


67


68

BENEŠ, Z. České dějiny I. s. 203 – 204. ~ 32 ~

zůstala habsburská politika vůči Uhrám mnohem opatrnější a vstřícnější, než tomu bylo u ostatních zemí, kde Habsburkové vládli. 69 Roku 1740 zemřel Karel VI. a s ním vymřeli Habsburkové po mužské linii. Na trůn nastoupila Marie Terezie, která však sousedními státy nebyla uznána. Okolní panovníci si činili nárok na český trůn. Ve válkách s nimi Čechy ztratili mnohá území. Roku 1742 uzavřela Marie Terezie mír s Pruskem, kterému postoupila část českého území. Stát se tak dostal na pokraj hospodářské krize. Marie Terezie se obklopila učenci a provedla řadu reforem. Mezi hlavní patří zavedení povinné školní docházky a povolení němčiny jako jediného úředního jazyku. Její syn Josef II. v této politice pokračoval. Roku 1781 vydal patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent.70 Zároveň pokračuje snaha o germanizaci a omezování české svébytnosti, jež vyvolává růst českého podvědomí. Toto období se nazývá národní obrození. Právě tehdy se vytváří novodobý český národ, který se postupně vyrovnává ostatním evropským národům. I přes kulturní vyspělost se čeští a moravští obyvatelé českých zemí necítili samostatnými. V čele rakouské vlády stanul kníže Metternich, který jakékoli projevy českého národa potlačoval. V monarchii byla používaným jazykem němčina, která byla i znamením sociálního postavení. Její znalost byla předpokladem pro možnost uplatnění se ve veřejném životě. Čeština byla jazykem pouze lidovým, který používaly nižší vrstvy. S uvolněním nevolníků však započalo k jejich stěhování a tím i rozšiřování jejich jazyka – češtiny. V českých zemích tak došlo k národotvorným tendencím, které se odrážely na vztahu s Němci. Právě tento vztah byl pro češství rozhodující. Byly zde i myšlenky dvojjazyčného národa, které ale kvůli velké rozdílnosti obou jazyků zanikly. Češi chtěli vlastní národ, nechtěli se hlásit k jinému, byť vyspělejšímu národu, ať se jednalo o Němce nebo jazykově bližší Rusy. Čeština se šířila pomocí literatury, divadla i hudby. Nebylo proto divu, že bylo požadováno její zavedení i ve školách. Od roku 1805 byla zavedena povinná školní docházka od 6 do 12 let. Hlavním vyučovacím jazykem byla samozřejmě němčina. Česky učili vlastenci hlavně na triviálních (základních) školách. Zatímco vliv národního obrození v Čechách stoupal, na Moravě nebylo ve větší míře vnímáno. Obyvatelstvo Moravy cítilo více příslušnost k regionu než k některé

69


70

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 2. s. 32 -33. ~ 33 ~

z národností.

Ostatně Morava nechtěla být spojována ani s Čechami, což také

18. dubna 1848 v Brně jasně vyjádřila. I přes tyto postoje se zde čeština rozšiřovala a brzy se česky mluvilo i na úřadech. Téhož roku povstali ve Vídni studenti proti vládě, v jejímž čele stál kníže Metternich. Toho Češi využili a předali císaři tzv. petici, ve které mimo jiné požadovali vytvoření samostatného státu v rámci monarchie a zrovnoprávnění Čechů s Němci. Na císařský trůn však nastoupil František Josef I., který nechal roku 1849 rozehnat říšský sněm vojskem a vyhlásil oktrojovanou ústavu. Začal tak tzv. Bachův absolutismus, k jehož uvolnění došlo až roku 1860 vydáním Říjnového diplomu, ve kterém se císař vzdal absolutistické moci. 71

4.2 Doba pob ělohorská n a Znojemsku Povstání českých a moravských stavů bylo poraženo roku 1620 na Bílé hoře. Tato nedlouhá bitva s císařsko-královským vojskem skončila ústupem žoldněřů, kterým české stavy nezaplatily požadovanou mzdu. Zůstal jen nepočetný moravský pluk, který bojoval do posledního muže.72 Po této porážce jmenoval Ferdinand II. královským rychtářem ve Znojmě Baltbasara Wüllersdorfera, který byl později jmenován i moravským prokurátorem. Městu byla uložena pokuta a muselo ubytovat vojsko. Ještě roku 1623 bylo město považováno za kacířské. Proto byli do města posláni jezuité, kteří měli zjednat nápravu. Roku 1628 se ve Znojmě konal zemský sněm Moravského markrabství. Na něm slíbily moravské stavy králi Ferdinandovi II. věrnost. Slavnostně bylo vyhlášeno Obnovené zřízení zemské Markrabství moravského. Královský tribunál byl přesunut z Olomouce do Brna, které se tak stalo jediným hlavním městem Moravy. Roku 1641 byla Morava rozdělena na pět částí – jednou z nich byl Znojemský kraj. 73 Nebezpečí válek však na Znojemsku nepominulo. Již roku 1642 byl z obavy před Švédy převeden královský tribunál z Brna do Znojma. Od téhož roku se u Znojma začaly shromažďovat císařské pluky. Švédská armáda ke Znojmu dorazila 71

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 2. s. 36 – 48. BENEŠ, Z. České dějiny I. s. 221 – 224. KVAČEK, R. České dějiny II.,1. vyd. Praha: SPL-Práce, 2002. ISBN 80-86287-48-3. s. 32 – 33.

72


73

HAVLÍK, L. Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století. s. 67 - 70. ~ 34 ~

až na jaře roku 1645. Usadila se v Louckém klášteře a požadovala nemalé výpalné. Během jejího pobytu švédští vojáci plenili okolí Znojma. Armáda odtáhla až v srpnu. Další hrozbou pro Znojmo byli Turci. Proti nim podniklo město nemalá opatření. Bylo opraveno městské opevnění a zavedena neustálá pohotovost měšťanské gardy. Po těchto válkách bylo hospodářství kraje téměř zničeno. Propukly zde sociální boje. Objevily se počátky kapitalismu. Půdu vlastnili velkostatkáři, na venkově vznikaly manufaktury a cechy upadaly. Četné selské bouře jen zhoršovaly postavení nevolníků. Nespokojenost lidu nesnížilo ani vydání císařských patentů. Jedno z největších selských povstání na Znojemsku proběhlo roku 1712 ve Vrbovci. Muselo být potlačeno vojskem a vůdci byli uvězněni na Špilberku. Jejich privilegia byla navíc prohlášena za neplatná, což vedlo k novému povstání. K tomu se přidaly i Chvalovice, Strachotice a Oleksovičky. Povstání muselo být znovu potlačeno vojenskou silou. Další velké povstání nevolníků proti vrchnosti propuklo roku 1775. Tehdy se spojili čeští i němečtí nevolníci. Jedním z důsledků povstání bylo vydání robotního patentu, který zlepšil postavení poddaných. 74 Před třicetiletou válkou byly na Znojemsku značné české menšiny. Například v Popicích, Havraníkách, Načeraticích apod. Většina z nich po válce zanikla. V té době byly poněmčeny i některé dosud české obce jako Citonice, Přímětice, Mašovice aj. Z let 1667 – 1679 byly dochovány záznamy o národnostním složení Znojemska. Bylo zde 23 českých obcí a 27 obcí německých. Podle celkového počtu usedlostí bylo 845 českých a 824 německých. Ve prospěch německého obyvatelstva byl poměr škol. Z celkového počtu 40 bylo 21 německých a 19 českých.75 Po třicetileté válce došlo v kraji k velkému úbytku obyvatelstva. Podle dokumentů z roku 1429 žilo v kraji asi 230 000 obyvatel. Po válce v letech 1656–1679 klesl počet obyvatel na pouhých 50 000. Postupně však začalo obyvatel opět přibývat. V letech 1775-1791 žilo na Znojemsku přibližně 113 000 obyvatel, v roce 1834 asi 165 000 obyvatel. Ale teprve roku 1890 překročil počet obyvatel stav z 15. století, když v kraji žilo přes 240 000 obyvatel.76 Roku 1697 bylo do moravských měst zaváděno české městské právo, čemuž se německé Znojmo bránilo. Roku 1704 ovšem toto právo muselo přijmout. Čeští 74 75

HAVLÍK, L. Znojmo. s. 100 – 104. Tamtéž s. 102.

76

HAVLÍK, L. Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století. s. 70. ~ 35 ~

obyvatelé byli ve městě nadále utlačováni. Nově musela městská rada každoročně předkládat městské účty královskému podkomořímu a císaři. 77 Když se podle pragmatické sankce ujala vlády Marie Terezie, okolní panovníci její nástup neuznali a vypověděli jí válku. Roku 1741 byla ve Frankfurtu uzavřena dohoda o rozdělení Českého království mezi bavorským vévodou Karlem Albrechtem, pruským králem Fridrichem a saským králem Fridrichem Augustem. Poslední zmiňovaný chtěl vytvořit Moravské království, v němž by vládl. Úspěchu nakonec dosáhl jen pruský král, který obsadil Horní a Dolní Slezsko, ale také velkou část Moravy. Znojmo a loucké opatství obsadil roku 1742. Do uzavření dohody s Marií Terezií a odchodu vojsk bylo Znojmo opět pustošeno. S vládou syna Marie Terezie Josefa II. jsou spojeny reformy, které probíhaly v duchu osvícenství. Jednou z nich bylo i zavádění společného úředního jazyka pro celou habsburskou monarchii. Tím byla samozřejmě němčina. V důsledku toho, se města jevila převážně jako rakousko-německá, i když v nich žila značná část Čechů (viz příloha č. 12). A obyvatel přibývalo. Roku 1754 měl Znojemský kraj 96 523 obyvatel, roku 1771 to bylo již 117 415 obyvatel. Ve Znojmě roku 1791 žilo 3169 obyvatel.78 Znojmo bylo nadále ohrožováno válkami, nyní napoleonskými. Nejdříve ve Znojmě tábořily ruské čety roku 1799, kdy táhly do Itálie pod vedením generála Lvova. Podruhé se zde usadily roku 1805. V témže roce se ve Znojmě na několik dní usadila i francouzská armáda. Od roku 1809 probíhaly rakousko-francouzské války, které zasáhly Znojmo ještě mnohem hůř. Do města nejdříve dorazil císař František, za kterým šla rakouská vojska. Ta byla pronásledována Napoleonovou armádou. Obě armády se utkaly nedaleko Znojma a rakouské vojsko bylo poraženo. V Příměticích, kde měl Napoleon hlavní stan, bylo vyjednáno příměří (viz příloha č. 13).79

77


78

HAVLÍK, L. Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století. s. 77 - 83. 79


5 Vývoj vybraných částí Evropy směřující k revoluci roku 1848 5.1 Revoluce v Německu a jeho sjednocení V některých německých státech se revoluční snahy projevovaly již před rokem 1848. Nejdramatičtěji průběh byl v Prusku, kde došlo k povstání v Berlíně. Král poté ustoupil a vojsko odvolal. Navíc se zavázal změnou ústavy. Revoluční hnutí se rozdělilo na dva proudy – radikálové a liberálové. Umírnění liberálové si uvědomovali, že nejde pouze o boj za občanská práva, ale i o jednotu národu. Svolali proto zástupce německých zemí do Frankfurtu, aby se poradili o své budoucnosti. Byly vypsány volby do parlamentu, kde měli být zástupci všech zemí a skupin obyvatelstva. Tento parlament se poprvé sešel 18. května 1848 a poté v průběhu celého roku. Na jeho zasedání se projednávalo ústavní sjednocení Německa. Vznikly tak dvě koncepce. První tzv. velkoněmecká koncepce požadovala vytvoření státu ve stejné rozloze, jako kdysi Svatá říše římská. Druhou koncepcí bylo pojetí maloněmecké. Ta odmítala zapojení habsburské monarchie.80 Když propuklo povstání i v habsburské monarchii, dostaly události v Německu rychlý spád. Rakouští liberálové se podíleli na přípravě voleb do frankfurtského parlamentu. České země byly k těmto volbám také přizvány, což však František Palacký odmítl. V té době byl i v Praze ustanoven Svatováclavský výbor, který projednával české národnostní požadavky. Důsledkem tohoto odmítnutí se v Čechách vydělily dva proudy. Prvními byli čeští vlastenci, druhými představitelé německého národa, kteří souhlasili s myšlenkou velkoněmecké koncepce. Proti ní vznikla v Čechách koncepce austroslavismu. Ta počítala se zachováním habsburské monarchie, kterou považovala za národnostně spravedlivý federativní stát. Byl dokonce svolán sjezd zástupců slovanských národů, který své jednání kvůli dalšímu pražskému povstání nedokončil. 81 Naděje se tedy upíraly k frankfurtskému parlamentu, který se snažil o vytvoření nové německé ústavy. Ta byla vyhlášena v březnu 1849. Počítala se zachováním monarchie, které by vládl císař. Proběhlo hlasování o novém císaři, které vyhrál

80

HROCH, M. Dějiny novověku. 1. vyd. Praha: Práce, 1994. ISBN 80-208-0043-3. s. 109.

81

Tamtéž s. 109 – 110. ~ 37 ~

pruský král. Ten titul odmítl a podobně se k ústavě postavila i většina německých panovníků. Veškeré snahy Němců tak byly zmařeny. 82 Přesto, že revoluce v žádné zemi nezvítězila, měla trvalé následky. V mnoha zemích byla zachována některá občanská práva a svobody. Kde byla povstání plně potlačena, byla revoluce alespoň zdrojem zkušeností. Hlavním odkazem, který revoluce zanechala, byla myšlenka národa. Mnoho národních hnutí poprvé koncipovalo vedle požadavků jazykových i požadavky politické. Velký vliv měla revoluce na habsburskou mnohonárodnostní monarchii. Rozpory mezi českým a německým národem tak předznamenaly další vývoj národních hnutí, která následovala.83 Po potlačené revoluci byla samozřejmostí perzekuce radikálů i liberálů. Teprve koncem padesátých let se situace uvolnila a došlo k oživení zájmu o politické dění. Objevil se názor, že by vedle Rakouska a Pruska mělo vzniknout i sjednocené Německo. Roku 1866 pronikla pruská vojska do Čech. V bitvě u Hradce Králové bylo rakousko-české vojsko poraženo. Poté byl uzavřen mír. Rakousku bylo uloženo zříci se účasti na sjednocení Německa. Roku 1870 byl Prusy k válce vyprovokován i císař Napoleon, který byl také poražen. Dne 18. ledna 1871 byla na zámku ve Versailles vyhlášena německá říše, jejímž císařem se stal pruský král Vilém I. Vznikla tak nová politická a hospodářská velmoc (viz příloha č. 14).84

5.2 Oživení české politiky ve 2. polovině 19. století K uvolnění vztahů v českých zemích došlo vydáním říjnového diplomu roku 1860, ve kterém se císař František Josef I. vzdal absolutistické moci. Když bylo Rakousko v roce 1866 poraženo Pruskem, došlo k plnému obnovení uherské státnosti a vzápětí pak k rakousko-uherskému vyrovnání. V prosinci říšská rada schválila ústavu a tak i rozdělení monarchie na Předlitavsko a Zalitavsko, které nadále spojovala osoba panovníka a některá ministerstva.85

82

HROCH, M. Dějiny novověku, s. 111 – 112.

83

Tamtéž s. 112.

84

Tamtéž s. 119 – 121.

85

JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 2. s. 48 – 51. ~ 38 ~

Státoprávní vyrovnání povzbudilo české politiky, kteří požadovali vyrovnání i pro české země. Roku 1871 byla sepsána dohoda o změně státoprávního uspořádání označovaná jako fundamentální články. Ke změně ve státním uspořádání Rakouska-Uherska nakonec nedošlo. Tento neúspěch se odrazil v české politice. Čeští politici volili pasivitu vůči Vídni a neúčastnili se jednání říšské rady. Postupně však ustoupili z pasivity a začali prosazovat tzv. „drobečkovou“ politiku. Roku 1880 byla čeština zrovnoprávněna s němčinou a o dva roky později byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou. Tím se vztahy mezi Čechy a Němci přiostřily. V českých zemích vznikaly dvě oddělené národní společnosti. Neutěšená politická situace ale nebránila rozvoji českého hospodářství. Zvedalo se i národní vědomí Čechů. Roku 1881 byla dokončena stavba Národního divadla, na ochranu českého školství byla vytvořena Ústřední matice školská. Hospodářský rozmach pokračoval i v devadesátých letech a České země se dostaly na přední místo v celém Rakousku-Uhersku. Tyto změny byly provázeny různými politickými názory a vznikem nových stran. Roku 1907 se konaly poprvé volby podle všeobecného hlasovacího práva.86

5.3 Nástup kapitalismu ve Znojmě Na přelomu 18. a 19. století vzniklo na Znojemsku mnoho manufaktur. Velkého významu nabyl nově vzniklý keramický průmysl. Reformy Marie Terezie a Josefa II. pomohly narušit jak hospodářskou, tak ideologickou základnu feudalismu. Po vymření šlechtického rodu Deblínů, který vlastnil znojemský hrad, byla tato budova přestavěna na barokní zámek a předána vojsku. Ostatní hospodářské budovy, které k hradu náležely, byly dány městu. To v nich postavilo sladovnu a pivovar.87 I když byl rok 1848 revolučním, ve Znojmě se větší změny neudály. Byla zde zavedena strážní služba znojemské národní gardy. Projednávání otázky změny vlády zde bylo velmi komplikované. Měšťané kolísali mezi věrností Habsburkům a sympatiemi k nové všeněmecké říši. Téhož roku byl na zemském sněmu zrovnoprávněn jazyk německý a moravský. Bylo přiznáno i autonomní postavení Moravského markrabství v rámci Rakouska. Rozdělení Moravy na kraje bylo roku

86


87

HAVLÍK, L. Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století. s. 91. ~ 39 ~

1860 nahrazeno okresními hejtmanstvími. Roku 1866 okupovalo Znojmo pruské vojsko v rámci rakousko-pruské války. To se pokusilo využít otálení Vídně, která měla schválit české státoprávní požadavky. České země však zůstaly věrny Rakousku. To válku s Pruskem prohrálo a již téhož roku došlo k rakouskouherskému vyrovnání, kterým byl vytvořen dualismus. Roku 1867 byla v Rakousku přijata nová ústava, podle níž spadalo Moravské markrabství do rakouské části dualistické unie. Tato unie nesla název Království a země na říšské radě zastoupené.88 V témže roce se konaly volby do zemského sněmu Moravského markrabství, ve kterých získali většinu zastánci autonomního postavení Moravy. Nejednalo se o autonomii v rámci českých zemí, ale v nově vytvořené unii. Když se roku 1868 pokusili čeští politici o obnovení Koruny Českého království, vyjádřili jim Moravané podporu. Znojemští Němci ale neváhali, a aby prokázali svou věrnost Rakousku, podalo zastupitelstvo návrh na odebrání titulu královského města. Toto gesto bylo jasnou snahou o zpřetrhání historické vazby Znojma na české země. Nesouhlas projevila jak konzervativní strana, tak i mluvčí za česky mluvící obyvatele. C. k. místodržitelství pro Moravu a Slezsko nakonec přes snahy znojemských Němců městu titul ponechalo.89 Tím se tolerantní soužití znojemských Čechů a Němců začalo rozpadat. Ještě o pár desítek let dříve nebyla národní příslušnost důležitá. Obyvatelé se považovali za Moravany. Nyní zde byli slovanští Moravané, resp. Češi a němečtí Rakušané, resp. rakouští Němci. Na Moravě sice žila většina česky mluvících obyvatel (asi 70%), ovšem ve větších městech vládli německy mluvící obyvatelé (viz příloha č. 16). To se mělo změnit po nových volbách do zemského sněmu Markrabství moravského. Ty se konaly roku 1870 a zvítězila Moravská národní strana a historická šlechta. Právě oni se přihlásili k obnově českých zemí. Znojemští Němci však dosáhli toho, že sněm byl rozpuštěn. O rok později slavili ve volbách úspěch zastánci federalizace Rakouska a autonomie jeho zemí.

88

HAVLÍK, L. Znojmo. s. 130 – 133. ČUČKA, O. 750 let města Znojma. s. 21. KVAČEK, R. České dějiny II. s. 47.

89

HAVLÍK, L. Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století. s. 102 – 103. ~ 40 ~

Tyto okolnosti ukázaly znojemským Čechům, že je potřeba zřídit spolek, který by byl oporou českého národního vědomí. Roku 1870 byla založena Znojemská Beseda (viz příloha č. 17), která měla šířit české myšlenky jak ve městě, tak na venkově. Roku 1871 se konal velký tábor lidu, kterého se zúčastnilo přes 16 000 obyvatel Znojemska. Bylo zde přijato usnesení, ve kterém moravský lid žádal zabezpečení národních práv. Z iniciativy Besedy vznikala řada dalších spolků, jako např. Vzájemná česká záložna, Národní jednota, Hospodářský spolek, Matice Znojemská a další. Díky Matici byla ve Znojmě roku 1881 otevřena soukromá škola, kde se vyučovalo česky. Postupně byly otevírány další české školy. 90 V roce 1897 bylo ve Znojmě zakázáno používání češtiny na úřadech a Němci otevřeně pronásledovali projevy češství. Od roku 1901 při konání slavností byly českým spolkům zakázány průvody městem či vylepování plakátů. Čeští živnostníci se nemohli účastnit trhů, dělníci ztráceli práci a byty. Na hřbitovech nesměly být české nápisy. Není proto divu, že značná část českého obyvatelstva se z existenčních důvodů hlásila k německé národnosti. Dokladem toho může být i sčítání lidu roku 1890. Podle něj žilo na Znojemsku 24 433 Němců, 15 720 Čechů a 22 osob jiných národností. Přímo ve Znojmě se k české národnosti z celkového počtu 14 516 přihlásilo jen 1797 obyvatel. Podle odhadu jich však bylo alespoň 3700 – 4000.91 V roce 1889 byla ve Znojmě založena strana sociálně demokratická, ve které byli sdruženi jak Němci, tak Češi. K národnostním sporům došlo až při stavbě Dělnického domu, jehož stavba byla zahájena roku 1911. Při slavnostním položení základního kamene došlo k nepokojům ze strany Němců vedených říšským poslancem Teuflem. Dům byl ještě společnými silami dostavěn, poté ale došlo k vyloučení českých politiků. Proto byla roku 1912 založena samostatná česká sociálně demokratická strana.92 Do politiky zasahoval i německý dělnický výbojný spolek „Elcke“, založený roku 1898 a svaz jihomoravských Němců (Bund der Deutschen Südmährens), který vznikl o rok později. 93

90


91

HAVLÍK, L. Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století. s 105 - 106. 92

ČUČKA, O. 750 let města Znojma. s 22.

93


6 Evropa v první světové válce Dne 28. června 1914 byl spáchán atentát na habsburského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Této události využilo Rakousko-Uhersko a vyhlásilo Srbsku válku, kterou si chtělo upevnit moc na Balkánském poloostrově. S útokem souhlasilo i spojenecké Německo, které uvažovalo o rozšíření války. Válečně naladění politici byli i v ostatních státech, a tak Evropu začala zneklidňovat možnost „velké války“. Vytvářením spojeneckých smluv postupně vznikly dvě válčící koalice. Obě strany počítaly se svým rychlým vítězstvím. 94 Díky spojenectví mezi Rakouskem-Uherskem a Německem sílil v habsburské monarchii německý nacionalismus, do kterého patřily i protičeské tendence. To se v našich zemích začalo brzy projevovat. Němčina na českých úřadech získávala výlučné postavení. Na obzoru byla přestavba říše. České země by byly rozděleny na území německé a smíšené. Neexistovala by žádná vyloženě česká oblast.95 Roku 1918 se Rakousko pokusilo tajně uzavřít separátní mír s USA, čímž by si udrželo své postavení a zabránilo rozpadu monarchie. O této zradě se dozvěděli Němci, omezili Rakousko ve velení a přinutili je k ještě pevnějšímu dodržování jejich spojenectví. Poté se Německo pokusilo o několik ofenziv, kterými chtělo válku rozhodnout. To se mu nepodařilo. Navíc habsburskou monarchii postihla vnitřní krize, a tak v říjnu 1918 požádala amerického prezidenta Wilsona o podmínky příměří. 96

6.1 Vývoj v českých zemích po vypuknutí první světové války Čechy válka zaskočila, měli totiž bojovat proti slovanskému Srbsku a později i Rusku. Čekali však brzký konec války, stejně jako Německo. Konec ovšem nepřicházel. Ještě na počátku války zastávali čeští politici prohabsburský postoj. Očekávali, že po válce budou české země existovat v rámci Rakousko-Uherska. Dne 16. listopadu 1916 se čeští poslanci v říšské radě sjednotili do tzv. Českého svazu a současně

vytvořili

Národní

výbor.

V zahraničí

zatím

usilovali

o

vznik

Československa další čeští a slovenští politici – T. G. Masaryk, E. Beneš a 94

KVAČEK, R. České dějiny II. s. 86.

95

Tamtéž s. 87.

96

Tamtéž s. 91 - 98. ~ 42 ~

M. R. Štefánik. Ještě před odchodem do exilu počítali s tím, že zůstaneme začleněni do monarchie.97 Proto, když státy Dohody uvedly mezi svými válečnými cíly i osvobození Československa, čeští politici se proti tomu ohradili. Dokonce napsali rakouskému ministru zahraničí, že „národ český jako vždy v minulosti, také v přítomnosti i v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svoji budoucnost a podmínky svého vývoje“. Vlivem ruské říjnové revoluce byl tento přístup přehodnocen. Lidé si uvědomili, že je možné monarchii svrhnout a přijali myšlenku na vytvoření samostatného československého státu.98 Ve vyčerpané armádě se objevovaly první nesouhlasy. Tohoto stavu využil T. G. Masaryk, který poznal, že válka musí změnit svět a také možnost osamostatnění se českých zemí. Požadoval právo na sebeurčení národů a vznik Československa opíral o historické hranice českých zemí, které se měly spojit se Slovenskem. Jedním z důvodů spojení těchto celků bylo i získání většího počtu slovanského obyvatelstva ve státě, protože se počítalo s odporem Němců žijících v Čechách.99 Český svaz dne 30. května 1917 vydal oficiální prohlášení, ve kterém požaduje autonomii pro české země a jejich spojení se Slovenskem. To samozřejmě Rakousko-Uhersko zamítlo, stejně jako pokus českých politiků o svolání říšské rady. Ti se v lednu 1918 sešli v Praze a přijali tzv. Tříkrálovou deklaraci, v níž požadovali právo na sebeurčení národů. Dále požadovali vytvoření samostatného státu v historických hranicích Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.100 Následoval rychlý sled událostí. Francouzská vláda uznala Národní radu Československa za jeho nejvyšší orgán a základ budoucí vlády. Dne 14. října 1918 oznámil dr. Beneš ustanovení prozatímní československé vlády ze dne 25. září. Tato vláda byla v následujících dnech uznána dalšími státy Dohody. 101 Neúspěchy německých a rakouských vojsk umožnily dne 28. října 1918 vyhlásit samostatnost československého státu. Slováci se k Československu přihlásili Martinskou deklarací dne 30. října 1918. Prezidentem byl 14. listopadu 1918 zvolen T.

G.

Masaryk.

Ústava

přijatá

roku

1920

prohlásila

Československo

97

BÍNA, Z. Vznik republiky a Znojemska. Znojemsko. 1988. roč. 28, č. 43, s. 2./26. 10. 1988.

98

BÍNA, Z. Vznik republiky a Znojemsko. Znojemsko. 1988. roč. 28, č. 44, s. 3./2. 11. 1988.

99

KVAČEK, R. České dějiny II. s. 89 – 90.

100

BÍNA, Z. Vznik republiky a Znojemsko. Znojemsko. 1988. roč. 28, č. 44, s. 3./2. 11. 1988.

101

BÍNA, Z. Vznik republiky a Znojemska. Znojemsko. 1988. roč. 28, č. 45, s. 3./9. 11. 1988. ~ 43 ~

za demokratickou parlamentní republiku. Bylo potřeba ustanovit nové řídící orgány. Rozšířením Národního výboru vzniklo Revoluční Národní shromáždění, do kterého se zapojili i zástupci Slovenska. Byli přizváni i němečtí politikové, ti však odmítli. Místo toho se pokusili od Československa odloučit pohraniční území obývané německou menšinou. Již 29. října 1918 byly v pohraničí vytvořeny čtyři provincie – Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau. Němečtí politikové se odvolávali na právo na sebeurčení národů. Česká vojska začala 29. listopadu 1918 obsazovat pohraniční oblasti a do konce roku je téměř bez odporu převzala. Definitivní hranice nově vzniklého státu stanovily až mírové konference konané roku 1919.102

6.2 Znojemská reakce na vytvoření ČSR Již od poloviny 19. století se české obyvatelstvo na Znojemsku hlásilo o svá práva. Situace se vyhrotila na počátku 20. století, kdy bylo zakázáno užívání češtiny při úředním styku a jakákoli propagace českého jazyka. I když těm, kteří se k české příslušnosti hlásili, hrozila ztráta zaměstnání či vyloučení z veřejného života, vliv českého obrození se projevoval i v tomto kraji. Zdejší české obyvatelstvo uspořádalo na počest narozenin Františka Palackého první tábor lidu na Moravě. Ten byl uskutečněn 14. června 1868 v Kravsku. Dále byly vytvářeny české spolky, které se snažily bojovat za práva českého národa a posílit tak české povědomí. I přes různé akce byli Češi na Znojemsku utlačováni politicky, hospodářsky i existenčně. Až do roku 1918 se k české národnosti hlásili veřejně pouze lidé nezávislí, proto jsou statistiky podílu českých a německých občanů zkreslené. Dalším důvodem v nepřesnostech při sčítání je jeho způsob provedení. Vycházelo se totiž z toho, jaký jazyk lidé v běžném životě více užívají, tzv. obcovací jazyk. Pokud tedy bylo Znojmo německé a na úřadech se převažovala němčina, uváděli obyvatelé Znojma právě němčinu, jako používanější jazyk. Sčítání tedy nevyjadřovalo příslušnost podle mateřského jazyka či vyjádření subjektivní národní příslušnosti. V té době zde údajně žilo pouze kolem 1450 Čechů.103 Jižní Morava pozorně sledovala politické dění v Praze a vývoj vedoucí ke vzniku československého státu. Proto byla již 14. srpna 1918 podána žádost k povolení 102

KVAČEK, R. České dějiny II., s. 98 - 104.

103

BÍNA, Z. Vznik republiky a Znojemska. Znojemsko. 1988. roč. 28, č. 43, s. 2./26. 10. 1988. ~ 44 ~

konání veřejné schůze naplánované na 1. září v Únanově. Hlavním bodem zde měla být otázka českého národa. Žádost podali znojemský advokát dr. Veleba za Český politický spolek okresu znojemského a Rudolecký za Katolickou jednotu. Od okresního hejtmanství sice povolení získali, ale se značnými omezeními.104 Ve Znojmě byl v té době povolen jediný týdeník – katolický list „OCHRANA“, který vyzval všechny Čechy v kraji, aby se této akce účastnili. Snad každá ze znojemských obcí přislíbila účast a vyslání alegorického vozu. Tak se 1. září sešlo v Únanově na 5000 účastníků. Dr. Veleba zde přednesl rezoluci, kterou týdeník „OCHRANA“ následujícího dne otiskl. „My občané českého Znojemska, shromáždění na schůzi v Únanově dne 1. září 1918, vyslechnuvše svoje zemské a říšské poslance, prohlašujeme jednomyslně své svorné připojení k památným projevům českého národa ze dne 30. května 1917 a ze 6. ledna 1918 na shromáždění českého národa v Praze. Tak slibujeme a na tom věrně trváme.“105 Německé vedení na znojemské radnici si uvědomovalo, že jeho pozice již nejsou tak stabilní, jako dříve. V noci z 27. na 28. října 1918 přijal rakousko-uherský ministr zahraničních věcí Andrássy podmínky příměří amerického prezidenta Wilsona. Tím uzavřel příměří, které znamenalo nejen kapitulaci monarchie, ale i její rozpad. I když Rakousko-Uhersko válku prohrálo, skupina rakouských politiků ve Znojmě se odmítala vzdát myšlenky na připojení Znojemska k Rakousku. Do jejich čela se postavil Oskar Teufel (viz příloha č. 18). Dne 20. října 1918 byla svolána mimořádná schůze městského zastupitelstva, na které byl dohodnut další postup. Všichni členové měli podpořit nově vzniklou Německo-rakouskou stranu neodvislosti, poslance Teufela a samozřejmě i nově utvořený stát Deutsch-Österreich. Dne 21. října byl v Dolnorakouském zemském sněmu vyhlášen vznik kraje Německá jižní Morava – Deutsch Südmähren. Dne 27. října 1918 byl slibem věrnosti tento kraj připojen k Deutsch-Österreich. 106 Toto připojení oznámila radnice veřejnými vyhláškami. Rakouští vojáci, kteří byli ve Znojmě, přísahali 2. listopadu věrnost nově vzniklému státu. Novým hejtmanem kraje byl zvolen Teufel. Ten dal již následujícího dne svolat všechny starosty, poslance a předáky německého obyvatelstva jižní Moravy

104

BÍNA, Z. Vznik republiky a Znojemska. Znojemsko. 1988. roč. 28, č. 45, s. 3./9. 11. 1988.

105

KEREMIDSKÝ, M. Události v Únanově 1. září 1918. Znojemské listy. 1995. roč. 6, č. 7, s. 6./ 21. 2. 1995 106

KUDLÁČEK, M. Znojemsko od července do října 1918. Znojemský týden. 2002. roč. 2, č. 43, s. 11./ 21. 10. 2002. ~ 45 ~

do Znojma. Teufel zde přečetl prohlášení, jehož úvod zněl: „My, podle rovného, všeobecného a přímého hlasovacího práva německo-rakouským lidem zvolení poslanci, jediní v této době oprávnění zástupci našeho lidu, jsme se shromáždili v době všeobecné tísně našeho domova a našeho lidu. V době, kdy druhý národ, obývající dosavadní korunní zemi markrabství moravské, přerušil s námi veškeré politické a především hospodářské soužití. Nám připadla povinnost jako prozatímnímu krajskému shromáždění, abychom na podkladě uznaného principu o sebeurčení národů zřídili v našem kraji uspořádanou správu a tak sebe, své rodiny a své potomky ochránili před cizí nadvládou, před hospodářským zničením a sociálním rozkladem“ 107 No tomto zasedání byl schválen vznik nově vzniklého kraje a jeho připojení k Deutsch-Österreich. Všichni zúčastnění pak museli slíbit novému státu věrnost. Tak bylo od Moravy a tak i od Československa odtrženo území se 186 obcemi a 9 městy. V tomto obvodu Krajského soudu Znojmo žilo podle sčítání přes 220 000 obyvatel, z toho však 102 252 Čechů. 108 Po vytvoření Provincie německá jižní Morava byli Čeští obyvatelé otevřeně diskriminováni jak od uhersko-rakouských úřadů, tak od znojemského magistrátu. Všechny nápisy a označení byly pouze v němčině. Vyvěšování českých plakátů bylo zakázáno, českým rolníkům a řemeslníkům byl zakázán vstup na městský trh. Tato situace se samozřejmě dotkla i českého školství. Když Češi podali žádost o zrovnoprávnění dosud Matiční školy, byly na české lidi pořádány celé štvanice. Znaimer Tagblatt uveřejnil seznam rodičů dětí, zapsaných do české školy, spolu s jejich adresou a uvedením zaměstnavatele. Ti pak české zaměstnance vypovídali z bytů nebo ze zaměstnání. Dále je nutili, aby dali své děti do německých škol a sami aby uváděli svou národnost jako německou. Tak byl násilně zvyšován počet německého obyvatelstva v našem znojemském pohraničí. 109 Avšak ne všichni Češi, kteří se hlásili k Německu, k tomu museli být donuceni. Jak již jsem uvedla dříve, většina zdejších obyvatel uměla oba jazyky a přihlásila se prostě k tomu, který jim zajistil nějaké výhody. Znojemský Český národní výbor byl stále ve spojení s Českou národní radou v Praze a se zemskými orgány v Brně. Ty také požádal o pomoc. To stejné učinil i 107

ŠEVČÍK, J. Osvobození Znojma 1918, Znojmo: Museum, 1968. s. 4.

108

Jaša záměrně použil údaj z některého sčítání před rokem 1896, kdy k okresu Znojmo ještě patřily Moravské Budějovice s velkou převahou Čechů. 109

JAŠA, V. Obnovení samostatnosti Československa v roce 1918. Neevidované materiály č. 231. ~ 46 ~

Teufel a požádal o pomoc Vídeň. Do Znojma tak byly z Vídně vyslány tři baterie dělostřelectva a několik čet válečného námořnictva i se zbraněmi a střelivem. České vojenské operace začaly 9. listopadu 1918, kdy slovácká brigáda osvobodila Břeclav. Ke Znojmu postupovalo jihlavské a brněnské vojenské seskupení. První boj proběhl 10. prosince u Vítonic. Trvalo dva dny, než byl odpor Rakušanů zlomen. Postupně česká vojska obsadila všechny obce na levém břehu Dyje. Dne 12. prosince 1918 pak zabrala i nejbližší vesnice kolem Znojma a vyčkávala na další rozkazy. 110 V této situaci již neměly německé úřady na výběr a musely začít jednat se zástupci Československa. Německé krajské hejtmanství se o den později zaručilo, že pokud bude o obsazení Znojma dopředu informováno, nebude českým vojskům kladen odpor. Od 14. prosince 1918 tak ze Znojma odcházely vojenské posily zaslané Vídní. Ráno 15. prosince byly vyvěšeny vyhlášky oznamující obsazení Znojma českými vojsky. Kolem poledne přijel do města Teufel, který vystoupil na shromáždění německých obyvatel. Jeho projev otiskly i české noviny: „Naše věc není ještě ztracena. Přijde pomoc a dnešní vítězství Čechů se obrátí v porážku. S Čechy není možný smír: německá matka má svému dítěti již v lůně mateřském vočkovat jed protičeského záští. Má-li však být Znojmo přece jen Čechy obsazeno, ať je městem mrtvým, dveře, okna a obchody ať jsou všude uzavřeny. Nechť Dohoda pozná, že Němci jen jako mrtvoly strpí její bezpráví.“111 Po tomto projevu Teufel odjel zpět do Vídně. Dne 16. prosince skutečně obsadily Znojmo jednotky českého vojska. Členové Národního výboru mezitím přebírali znojemské úřady a dosazovali do nich české úředníky. Němečtí úředníci, kteří složili slib věrnosti Československu, mohli ve svých úřadech zůstat. Dr. Veleba byl jmenován vládním komisařem pro město Znojmo. V nejbližší době měla být zvolena i správní komise, složená napůl z Čechů a Němců. 112 Změnit osud Znojma se ještě pokusili Teufel a Oldofredi, kteří z města utekli ještě před jeho obsazením. Psali prezidentu Wilsonovi, jednali ve Švýcarsku a pokusili se

110

JAŠA, V. Obnovení samostatnosti Československa v roce 1918. Neevidované materiály č. 231.

111

MLEJNEK, T. Připojení Znojemska k Československu v roce 1918. Znojemský týden. 2006. roč. 6, č. 44, s 7./ 27. 11. 2006. 112

MLEJNEK, T. Připojení Znojemska k Československu v roce 1918. Znojemský týden. 2006. roč. 6, č. 44, s 7./ 27. 11. 2006. ~ 47 ~

dostat i na mírové jednání v Saint Germain. Konečné znění mírové smlouvy se jim však nepodařilo ovlivnit.113

6.3 Znojmo po za členění do Československa

Stejně jako v celém státě se i ve znojemském okrese měly uskutečnit dne 15. června 1919 volby do obecních zastupitelstev. Ty měly pro následný vývoj na Znojemsku velký vliv, i když se stejně jako v mnohých dalších městech neuskutečnily. Voleb se zúčastnilo velké množství Němců, kteří předpokládali, že se jim ve volbách podaří zvítězit. To by pak znamenalo odstranění správních komisí, ustanovení samosprávy a bylo by to i důkazem německé příslušnosti tohoto okresu.114 Dne 13. července 1919 svolaly německé strany důvěrnou schůzi. Byl zde projednáván možný dopad ještě nepodepsané mírové smlouvy ze Saint Germain na Znojemsko a další požadavky jihomoravských Němců. Ty sepsal Erwin Zajicek z Pratelsbrunnu. V prvním požadavku bylo konstatováno, že německy mluvící oblast je kompaktní celek, v jehož čele má být ustanoven krajský sněm jako nástupce krajské vlády v Německé jižní Moravě. Dalším požadavkem bylo amnestování politických deliktů a povolení návratu Teufela do Znojma. Třetím požadavkem byly okamžité obecní volby ve Znojmě. Den po podepsání mírové smlouvy (3. září 1919) se do Znojma sjel krajský sjezd Deutsche nationalsozialitische Arbeiterpartei pro Znojmo, Jihlavsko a Mikulovsko. Hlavním cílem sjezdu byla příprava na volby do Národního shromáždění. Po tomto sjezdu se konalo ještě několik agitačních schůzí. 115 První problémem, kterému musela správní komise čelit, byl zákon o úředním jazyce. Po obsazení Znojma českým vojskem, byla německým úředníkům, kteří zůstávali ve funkci, dána roční lhůta k osvojení si českého jazyka. Podstatou zákona, který byl nazván zákonem o tzv. služební pragmatice, bylo požadování znalosti jak českého tak německého jazyka pro státní zaměstnance. Proti tomuto zákonu se němečtí členové ohradili. Přesto byl zákon schválen s účinností od 1. května 1920.

113

KUDLÁČEK, M. Boj o české Znojmo. Rovnost. 1993. roč. 3, č. 50, s. 4./14. 12. 1993.

114

KEREMIDSKÝ, M. O úřední jazyk na Znojemsku se vedl v roce 1919 tvrdý boj. Znojemský týden. 2003. roč. 3, s. 7./ 3. 3. 2003. 115

Tamtéž ~ 48 ~

Pro německé členy správní komise to znamenalo oslabení jejich pozic ve městě. Uskutečnili proto řadu veřejných schůzí, na kterých podporovali německé uvědomění. 116 Nové sčítání obyvatel v roce 1921 ukázalo pokles německého etnika. Ve dvou politických okresech se silnou německou menšinou (Mikulově a Znojmě) byl tento pokles mezi 10% - 16%. Zároveň byl zahájen proces české kolonizace pomocí pozemkové reformy. Sčítání obyvatel v roce 1930 odhalilo, že podíl německého etnika v okrese Mikulov dále klesl na 81,9 % a v okrese Znojmo na 58,4 %. To bylo způsobeno hlavně změnou smýšlení obyvatel Znojma. Nyní při vyvrcholení československých snah o vytvoření samostatného národního státu se k češství hlásili jak dříve utlačovaní Češi, tak i další občané, kteří se dříve hlásili k němectví, ale chtěli se dále podílet na životě ve městě.

6.4 Dělnické hnutí na Znojemsku Po

roce

1918

ztratilo

Znojmo

hospodářské

odbytiště,

kterým

bylo

Rakousko-Uhersko. Právě sem směřovaly až dvě třetiny vývozu. Znojemská radnice však kvůli trvajícím národnostním sporům neměla čas tyto problémy řešit. Nelze se tak divit, že brzy nastaly i sociální problémy. Probíhaly stávky různých podniků na Znojemsku. Ty ale nebyly novým jevem, docházelo k nim již v předchozích desetiletích, jako např. 1891 v Kravsku, 1893 v Ditmarově továrně, 1903 ve Steidlově továrně na kameninu, 1908 stávkovali obuvníci, 1910 zedníci a podobně. V této době propukaly stávky na území celého Československa. Největší z nich byla tzv. prosincová generální stávka, která proběhla roku 1920 ve většině velkých měst. Velký ohlas měla i na Znojemsku. Síla této stávky spočívala hlavně ve spojení českého a německého dělnictva. Stávka musela být potlačena vojensky. Další z velkých stávek probíhaly v letech 1925-1927. Roku 1931 proběhla demonstrace na mezinárodní den nezaměstnaných. Nespokojenosti dělníků využila Komunistická strana Československa, která se roku 1921 postavila do čela dělnictva.117

116

KEREMIDSKÝ, M. O úřední jazyk na Znojemsku se vedl v roce 1919 tvrdý boj. Znojemský týden. 2003. roč. 3, s. 7./ 3. 3. 2003. 117


~ 49 ~

7 Vývoj Evropy v meziválečném období V první světové válce zanikly tři říše – německá, rakousko-uherská a carsko-ruská.

Evropský

vývoj

určovaly

propukající

revoluce

a

převraty

v jednotlivých nástupnických státech. Můžeme zde najít tři hlavní koncepce pro další vývoj Evropy. První byla bolševická socialistická revoluce v Rusku, která mohla být úvodem revoluce celosvětové a rozšířit tak tento režim do střední Evropy. v Německu však vznikala další koncepce. Mělo dojít k znovuspojení s Rakouskem ve „velké Německo. To by se tak stalo nejmocnějším státem střední Evropy. K poslední koncepci se přiklánělo i nově vzniklé Československo. Jednalo se o vytvoření pásma menších demokratických států.118

7.1 Československo před druhou světovou válkou Důležitým politickým úkolem bylo vytvořit jednotnou veřejnou správu. Rušily se tak historické tradice i politické a místní zájmy. Dne 14. července 1927 se správu konečně podařilo sjednotit přijetím organizačního zákona. Ten zaváděl zemské zřízení a Československo jím bylo rozděleno na čtyři země: Českou, Moravskoslezskou, Slovenskou a Podkarpatskou. Nižšími jednotkami byly politické okresy. Ve městech existovala samospráva, kterou vykonávalo volené obecní zastupitelstvo. Podle

sčítání

obyvatelstva

v roce

1921

žilo

na

území

13 373 463 obyvatel. Národnostní složení bylo následující:119 Češi

6 787 000

51%

Slováci

1 977 000

14,5%

Němci

3 123 000

23,4%

Maďaři

745 000

5,6%

Rusíni

462 000

3,4%

Poláci

76 000

0,6%

Židé

181 000

1,3%

Jiní

26 000

0,2%

118

KVAČEK, R. České dějiny II., s. 102.

119

Tamtéž s. 112. ~ 50 ~

Československa

Oficiální úředním jazykem byla stanovena českoslovenština, čímž byla zrovnoprávněna čeština a slovenština. Ostatní národnosti měly právo užívat svůj jazyk, pokud v okrese tvořily více jak 20% obyvatel. 120 Roku 1924 dosáhl průmysl předválečné výroby, která dále vzrůstala. Československo se tak dostalo mezi průmyslově nejrozvinutější státy nejen Evropy, ale celého světa. S hospodářstvím stoupala i životní úroveň obyvatel. Roku 1929 dosáhla zaměstnanost vrcholu. Bez práce bylo pouhých 40 000 obyvatel. Brzy však přišla další rána v podobě hluboké hospodářské a sociální krize. Obnovené hospodářství znovu upadlo do krize a výroba klesla až o 40%. Nezaměstnanost prudce rostla a v roce 1933 nemělo práci téměř milion lidí. Docházelo k protestním hnutím, která situaci ještě více vyhrocovala.121 Tohoto stavu využily politické strany, které odmítaly dosavadní vládu. Nedělo se tak jen v Československu, nýbrž po celém světě. Komunistické strany se snažily rozrušit dosavadní kapitalismus a vytvořit státy sovětsko-komunistického typu. O zničení demokracie se pokoušel i fašismus. Ten se objevil na počátku 20. let a roku 1922 se dostal k moci v Itálii. Horší důsledky mělo jeho prosazení roku 1933 v Německu. V Československu nenabyl fašismus příliš velkého vlivu. Pro Čechy byl ztělesněním německého nacistického velkoněmectví, které pokládali za svého úhlavního nepřítele. Vznik nových stran měl vliv na smýšlení německé menšiny. Vývoj v Německu a Hitlerův nástup k moci nemohl být bez odezvy. Začaly tajné protičeské dohody mezi německými nacionálními socialisty žijícími v pohraničí Československa a podobnými stranami v Německu. To bylo důvodem zákazu činnosti těchto stran československou vládou v říjnu 1933. Vznikla ale nová strana pod vedením Konrada Henleina s názvem Sudetendeutsche Heimatfront. Její vliv stoupal. Roku 1935 byla přejmenována na Sudetendeutsche Partei (SdP). Prosazovala nacionalistickou ideologii a jejím záměrem bylo ovládnout území s německým obyvatelstvem a spravovat jej. 122 Další

hrozbou

pro

Československo

bylo

vstup

německých

vojsk

do demilitarizované zóny v Porýní 7. března 1936. Tímto krokem porušil Hitler několik mezinárodních smluv. Západní mocnosti měly sice oprávnění zasáhnout, ale

120


121

Tamtéž s. 118 – 121.

122

Tamtéž s. 122 - 125. ~ 51 ~

neučinily tak. Sudetoněmecká strana požadovala autonomní správu pohraničí (viz příloha č. 19). Dne 12. března 1938 bylo k Německu připojeno tzv. anšlusem Rakousko.

Francie

a

Británie

chtěly

zabránit

hrozící

válce

a

tlačily

na Československo, aby Německu postoupilo pohraniční oblasti. Československo tak zůstalo bez spojenců a muselo přijmout diktát Mnichovské dohody uzavřené 30. září 1938. Znamenal odstoupení pohraničních oblastí Německu. V dodatku byly nařízeny i územní ústupky Maďarsku a Polsku. Československo díky mnichovské dohodě ztratilo na úkor Německa území o rozloze 41 098 km2, 4 879 000 obyvatel (z toho 1 250 000 Čechů a Slováků) a veškerá nově vybudovaná opevnění (viz příloha č. 20).123

7.2 Znojemsko v předtuše další války Stejně jako na jiné pohraniční oblasti, které obývali Němci, tak i na jižní Moravě měl vývoj v Německu velký vliv. V pohraničních oblastech vznikla Sudetendeutsche Partei, která sdružovala nacionalisticky smýšlející Němce. Do jejího čela se postavil Konrad Henlein. Konkrétně ve Znojmě se síla německé ideologie projevila ve volbách roku 1935. SdP v nich získala 4087 hlasů z 5426 možných, čímž obsadila 13 z 16 německých mandátů na radnici. Za pomoci agitace z Berlína se odpor Němců k ČSR stále stupňoval. Již otevřeně byl projednáván plán k jejímu rozbití a připojení pohraničních oblastí k Německu. 124 Českým vojenským odborníkům se v roce 1936 podařilo prosadit výstavbu protiněmeckého opevnění. K rychlejšímu postupu došlo teprve po zabrání Rakouska Německem. Od 23. března bylo nařízeno zesílit opevnění první linie a začít se stavbou linie druhé. Na důležitých silnicích vedoucích z Moravy do Vídně bylo vybudováno 45 těžkých objektů.125 Opevnění však nebylo jediné, co mělo občany chránit. Vládním nařízením ze zde 23. října 1936 vznikla Stráž obrany státu = SOS. Ta byla složena z příslušníků četnictva, policie, finanční stráže, státních zaměstnanců i vojenských osob, které konaly službu nebo v pohraničí bydlely. Členy se stávali i dobrovolníci jak čeští tak němečtí. Úkolem SOS bylo uhájit státní hranice a v případě potřeby obsadit některé z pevnůstek a chránit důležité objekty v pohraničí.

123 124 125

KVAČEK, R. České dějiny II., s. 126 - 133. HAVLÍK, L. Znojmo. s. 140. DANĚK, J. Opevnění na Znojemsku v r. 1938, neevidované materiály č. 231. ~ 52 ~

Přímo ve Znojmě bylo velitelství 14. praporu pod vedením pplk. Adolfa Matějů (ten byl za heydrichiády popraven). Dalšími útvary byly zvláštní pluky ZLO = zajištění lehkých opevnění. 126 Po německém anšlusu (12. - 13. března 1938) přestalo Rakousko jako správní celek existovat. Jeho název byl změněn na Ostmark. Tyto události měly silnou odezvu i na Znojemsku. Znojemská hranice se ocitla v ohnisku incidentů rozpoutávaných ze strany Němců. Srazu SdP, konaném 1. května 1938 ve Znojmě, se účastnilo několik tisíc lidí. O naprostém zfanatizování německého obyvatelstva v pohraničí svědčí i jejich zajišťování rodokmenů, aby dokázali čistotu své arijské krve. Někteří z nich přecházeli do Rakouska, kde formovali tzv. Freikorps.127 Tyto oddíly byly cvičeny a vyzbrojovány nacistickými vojenskými orgány. V noci pak pronikaly na české území, kde přepadávaly československé vojáky a hlídky SOS. Proti českému obyvatelstvu i německým antifašistům byly podnikány různé akce, při kterých bylo často používáno i fyzické násilí. Českým vojákům se podařilo dopadnout skupinu Němců, kteří chtěli propašovat zbraně a výbušniny na naše území, které by byly použity při rychlém obsazení pohraničí. 128 U

československých

hranic

se

začala

soustřeďovat

německá

vojska.

Československá vláda na to odpověděla částečnou mobilizací vyhlášenou 21. května 1938. Příslušníci jednotek SOS a ZLO však na mobilizaci nečekali a již v noci z 20. za 21. května se rozmístili v celém znojemském pohraničí. Jejich akce byla tak rázná a pohotová, že pravděpodobně překazili německý plán náhlého přepadení. V té době opravdu rozhodovaly hodiny, stane-li se pohraničí německým územím již v květnu. Tuto noc měly jednotky SOS ještě jeden úkol. Uchránit hydroelektrárnu Trausnický mlýn, která zásobovala Znojmo.129 Čeští obyvatelé znojemského okresu pořádali různé demonstrace a manifestace proti fašismu. Jedna z nich proběhla dne 11. září 1938 v Únanově. Toto místo bylo vybráno úmyslně. Před dvaceti lety se právě zde konal tábor lidu, který měl podpořit vznik samostatného československého státu. Dne 15. září promluvil v německém rozhlase Henlein k německému lidu v pohraničí a vyzýval jej, aby požadovali

126

Vzpomínky na státní hranice, neevidované materiály č. 73.

127

Freikorps = ozbrojené polovojenské útvary

128

Vzpomínky na státní hranice, neevidované materiály č. 73.

129

Tamtéž ~ 53 ~

připojení k Říši. O den později otiskly znojemské noviny Moravský jih tuto výzvu: „V této pohnuté době nutno zachovati ve Znojmě, zejména v poněmčených oblastech kraje klid, rozvahu a silné nervy. Dnes jde o více než bílé punčochy a provokativní postoj zfanatizovaných ordnerů. Jde o republiku a svobodu našeho národa. Jde o evropský mír.“130 Po vyhlášení mobilizace v květnu 1938 se situace v pohraničí na chvíli zklidnila. Ale již po Hitlerovu projevu v Norimberku v září 1938 začaly německé provokace znovu. Znojemští Němci se dokonce pokusili o ozbrojený puč. Ten byl potlačen a nedlouho na to byla zakázána i SdP. Německé útoky však nepřestávaly. Z rakouského území byla ostřelována pevnůstka 98 na Dyji nad Devíti mlýny. Němci se snažili omezit spojení Znojma s okolními českými městy. Došlo proto k několika sabotážím, kdy Němci ničili výhybky a koleje, čímž nakonec železniční trať opravdu zničili. Dně 20. září 1938 byla přepadena hnánická celnice. Pro nedostatek střeliva musely jednotky SOS ustoupit. V tomto dvoudenním boji padl poručík O. Chlup, který se tak stal první obětí fašistů na naší jižní hranici. 131 Když Německo vzneslo požadavek na odstoupení pohraničních oblastí, kde žije více než 50% Němců, začalo stěhování mnoha českých rodin do vnitrozemí. Dne 23. září

1938

byla

československým

rozhlasem

vyhlášena

všeobecná

mobilizace. Výzvu uposlechli jak Češi, tak někteří příslušníci německé národnosti. Československá armáda obsadila pásmo nově vybudovaných pevnůstek a zákopů. Obyvatelé Znojma se evakuovali, místo nich přicházeli vojáci, kteří brzy zaplnili celé město. Pro mnichovskou dohodu ale k boji nedošlo. Tisíce československých vojáků musely opustit pohraničí. Mnichovská dohoda ale přinesla naději, že k válce nedojde. Nepočítalo se s vojenskou okupací Znojma, místo ní byl očekáván plebiscit. Ten se však nekonal. Dne 6. října 1938 bylo rozhlasem oznámeno, že 9. října 1938 bude Znojmo obsazeno německou armádou a připojeno k Německu. Mezi těmito dny došlo k největšímu odlivu českého obyvatelstva ze Znojemska.132

130

TUNKA, Z. Souvislosti mezi dneškem a rokem 1938. Ročenka Okresního archivu ve Znojmě 1988. Znojmo 1989. s. 120. 131

Vzpomínky na státní hranice, neevidované materiály č. 73..

132

Tamtéž ~ 54 ~

8 Druhá světová válka Druhá světová válka začala dne 1. září 1939 útokem Německa na Polsko. Mocnosti se však proti Německu nespojily. Sovětský svaz s ním 23. srpna 1939 uzavřel pakt o neútočení. Ten nevydržel dlouho a 22. června 1941 bylo SSSR napadeno Německem. 133 Na Slovensku došlo k politickému zvratu a Hlinkova ľudová strana vydala 6. října 1938 prohlášení o autonomii Slovenska. O den později byla jmenována vláda v čele s Tisem. Dne 14. března 1939 slovenští politici odhlasovali vznik Slovenského státu, nového spojence Německa.134

8.1 Česká společnost za druhé světové války Československá vláda označila Mnichovskou dohodu za diktát, ale nevzepřela se. Hlavním důvodem bylo selhání spojenectví s Francií. To by znamenalo, že odmítnutím tohoto diktátu by se do války s Německem dostala pouze osamocená ČSR. A tak již 1. Října 1938 začala německá armáda obsazovat české pohraniční oblasti, ze kterých vytvořila Sudetskou župu. Do českého vnitrozemí uprchlo přes 100 000 Čechů. To značně zvýšilo nezaměstnanost a zhoršilo hospodářskou situaci. Češi, kteří v této oblasti zůstali, se stali neplnoprávnými občany. 135 Dne 15. března 1939 vpadla německá vojka do zbytku českých zemí a o den později vyhlásil Hitler protektorát Čech a Moravy. Smyslem okupace byla germanizace českého obyvatelstva. Český národ měl být zničen a české země se měly stát nedílnou součástí Německé říše. Český odboj však nacistický postup velmi znesnadňoval. Na jaře 1939 začaly vznikat ilegální organizace českého odboje. Jejich vytváření nebylo lehkým úkolem. Z českých zemí byly odvezeny všechny zbraně. Ty museli odbojáři získávat z okolních zemí nebo při bojích s nacisty. Odboj také zajišťoval přesuny politiků a významných osobností do zahraničí. Český odboj byl jedinou nadějí na zachování českého národa. Doufalo se ve vypuknutí další velké války, ve které by bylo Německo opět poraženo a český stát tak zůstal zachován. Toto přání se začalo plnit, když Německo napadlo Polsko a do války vstoupila

133


134

Tamtéž s. 134.

135

Tamtéž s. 134 – 136. ~ 55 ~

i Francie s Británií. 136 Vývoj války byl ovlivněn útokem Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 a Japonska na Spojené státy dne 7. prosince téhož roku. Teprve po vstupu USA do války se utvořila koalice tří velmocí, které bojovaly s Německem a jeho spojenci. K ní se postupně přidávaly další státy, které chtěly fašisty porazit.137 České země se soustředily na vlastní válku. Válku s okupací. Zastupujícím říšským protektorem byl 21. září 1941 jmenován Reinhard Heydrich, který chtěl nelítostným způsobem zničit český národ. Dne 27. září 1941 vyhlásil nad českými zeměmi stanné právo. Veřejnými hromadnými popravami chtěl v Češích prohloubit strach a oslabit tak protiněmecký odboj. Ten však pokračoval. Domácí a zahraniční odboj se spojil a naplánoval atentát na tohoto říšského protektora, který uskutečnil 27. května 1942. Heydrich těžkému zranění podlehl. Nacistickou odpovědí byla další vlna hromadných poprav. Dne 10. června 1942 vyhladili Lidice a o dva týdny později Ležáky. 138 Českoslovenští vojáci vstupovali do armád v zahraničí. Bojovali i na východní frontě, která byla pro vývoj války hlavní. Na počátku roku 1943 začala jednání o spojenecké smlouvě mezi ČSR a Sovětským svazem, která byla podepsána 12. prosince téhož roku. Totalitní režim na Slovenku na počátku roku 1943 znejistěl. Slovenská armáda se pod tlakem SSSR rozložila a opozice začala přemýšlet, jak se po pádu Německa nestát poraženou zemí. A tak roku 1943 ustanovila ilegální Slovenskou národní radu, která začala po dohodě s českým odbojem chystat povstání. To mělo urychlit postup sovětských vojsk na Slovensko.139 Německá vojska ustupovala a spojenci začali pronikat na německé území. Přes východní Prusko postupovala sovětská armáda. Země obsazené nacisty byly průchodem vojsk osvobozovány. Němečtí politikové se pokoušeli vyjednávat, ale spojenci nic takového nepřipustili. Již na začátku roku 1943 si stanovili získat bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Tu také získali dne 7. května 1945 v Remeši. 140

136

KVAČEK, R. České dějiny II. s. 137-154.

137

Tamtéž s. 158 – 159.

138

Tamtéž s. 159 – 162.

139

Tamtéž s. 164 – 164.

140

Tamtéž s. 167 – 169. ~ 56 ~

8.2 Německá vojska na Znojemsku Německá armáda vstoupila do jihomoravského pohraničí 8. října 1938 (viz příloha č. 21). Znojmu přikládali nacisté velký vliv, protože se zde mísily obě národnosti a již v minulosti sehrálo město důležitou úlohu. V zabraných oblastech byli Češi nuceni vyvěšovat německé vlajky a prapory s hákovým křížem. Do Znojma armáda dorazila podle plánu již následující den. Několik hodin před jejím příchodem nad městem kroužila německá letadla. Ve večerních hodinách se nacisté sešli na Dolním náměstí, které bylo přejmenováno na Adolf Hitler Platz. Bylo zde proneseno několik projevů a vše zakončil průvod městem. Znojmo nyní náleželo k provincii Osmark, do Gau Neiderdonau. Německá armáda obsadila celou pohraniční oblast bez jediného výstřelu. Zabrány však byly i ryze české obce. Ve Znojmě se ihned utvořily oddíly SS a SA. Současně s armádou přišlo i gestapo. Již v prvním týdnu po obsazení bylo pozatýkáno množství českých občanů, mezi kterými byli i židé. Ti pak byli odvezeni na neznámé místo. Nikdo z nich se po válce do města nevrátil. 141 První schůze poradního sboru složeného ze zástupců nacistického hnutí a některých německých členů bývalého zastupitelstva byla svolána 11. října 1938. Hlavním bodem jednání byla urychlená germanizace českého obyvatelstva. Dále byla vytvořena komise, které měla přejmenovat všechny znojemské ulice. Starostou byl zvolen dr. Haase. Dne 26. října 1938 přijel do Znojma Hitler. Ten shledal původ znojemského starosty nedostatečně německý a dosadil místo něj muže „čisté rasy“ Rudolfa Urbana.142 I přes velký odliv Čechů ze znojemského okresu zde zůstal velký počet českých rodin. Z obce Šatov byly vystěhovány všechny české rodiny, které zde neměly domovské právo před rokem 1918. Dělníci místní továrny byli propuštěni a i oni se museli vystěhovat z přidělených bytů. Na jejich místo přišli Němci. Dne 24. listopadu 1938 byly Československu navráceny ryze české obce Citonice, Domčice, Kuchařovice a Tvořihráz. Z celkového počtu 161 obcí, ve kterých žilo

141

Okupace Znojemska, neevidované materiály č. 85.

142

TUNKA, Z. Souvislosti mezi dneškem a rokem 1938. Ročenka Okresního archivu ve Znojmě 1988. Znojmo 1989. s. 124-126 ~ 57 ~

145 642 obyvatel, zabrali Němci 97 obcí se 104 405 obyvateli. Ve Znojmě žilo přibližně 4 000 Čechů.143 Již v červnu 1939 předložil Karl Herman Frank program na poněmčení Čech a Moravy. Program vytvořený 31. srpna 1940 s názvem „Likvidace českého národa“, plánoval naprosté zničení české existence. Země měla být osídlena německými kolonisty. Po atentátu na Heydricha byl vytvořen plán na zničení českého národa, které mělo začít 1. ledna 1943. Válečná situace se však změnila a Němci naštěstí nemohli tento plán zrealizovat. K. H. Frank se své myšlenky nevzdal a dále vyzýval Němce k boji proti Čechům. Na shromáždění nacistů v Karlově Studánce v dubnu 1944 prý Frank prohlásil: „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě zůstává nadále úplná likvidace národní existence Čechů. Vykonavateli této politiky musejí být sudetští Němci!“144

8.3 Odboj na Znojemsku a jeho vítězství Po připojení okresu k německé říši začalo vznikat mnoho ilegálních organizací. Jednu z buněk odboje vytvořil major Otto Dvořák. Ta se stala základem pro pozdější Podzemní hnutí ve Znojmě. Po celou válku nebyly ve městě zbraně. Teprve když Dvořák navázal kontakt s velitelem rakouských odbojových jednotek Freidlem, byly do Znojma tajně přivezeny zbraně, které byly schovány v továrně Dvořákova bratra. Ze strachu z prozrazení bylo znojemských odbojářů jen nepatrně. Teprve později byly učiněny nábory dalších odvážlivců. V dubnu 1945 se Dvořák spojil s tvořícím se okresním Národním výborem znojemským. V té době bylo Znojmo již silně bombardováno. Dne 7. května 1945 byla při dalším bombardování zasažena i Dvořákova továrna. To již byl odboj plně připraven. Téhož dne večer se sešli první ozbrojení dobrovolníci, ráno se hlásil zbytek oddílu. Celkem bylo v pohotovosti na 600 mužů, kteří obsadili Znojmo. Došlo k několika přestřelkám, odpor Němců byl však marný. Brzy byly obsazeny přechody a důležité veřejné a hospodářské budovy.

143

TUNKA, Z. Souvislosti mezi dneškem a rokem 1938. s. 114-129.

144

Tamtéž s. 126. ~ 58 ~

Národní výbor převzal vládu nad městem ještě v dopoledních hodinách. Mezitím postupovala k městu i Rudá armáda.145 Vstup sovětských vojsk na území znojemského okresu byl součástí tzv. „pražské operace“. Německá vojska bránila vstupu Rudé armády do této oblasti. Ráno 7. května 1945 začal útok na německou obranu v linii Nová Ves – Drhnolec. Boje trvaly celý den a Drnholec několikrát změnil držitele. Až k večeru se podařilo prolomit nepřátelskou obranu a sovětská vojska mohla postupovat. Německá armáda se snažila Znojmo ubránit, ale po prohraných bitvách u Pasohlávek na Dyji přišel rozkaz vyklidit město. Německé posádky tak začaly opouštět město, aby nepadly do zajetí. Po 16. hodině do města dorazila i Rudá armáda. Ze znojemského okresu bylo nejpozději osvobozeno Vranovsko. Právě přes ně táhli Němci ustupující zpět do Rakouska.146 Na osvobozené Znojmo byl žalostný pohled. V dubnu 1945 rozestavili Němci ve městě i jeho okolí protitankové zátarasy. Na nádvoří hradu byla protiletadlová děla.147 Právě kvůli nim docházelo k bombardování. Historické centrum bylo zničeno, nádraží bylo zcela zdemolováno, poničena byla i Keramika. Úplně rozbořeno bylo 47 domů. Málokdo si ale uvědomí, že tyto škody způsobilo sovětské letectvo, které se snažilo zničit německé zbraně. Nejhorší bombardování proběhlo na Hitlerovy narozeniny 20. dubna 1945. Letadla shodila bomby nejen na nádraží a průmyslovou zónu, ale i na vojensky bezcenné historické centrum. Na nádraží byl zásobovací vlak směřující na Moravské Budějovice. Pro potraviny sem chodily ženy, jak německé, tak české.148 Fašistická okupace Znojemska trvala od 8. října 1938 do 8. května 1945, tedy šest let a sedm měsíců. Během této doby byli čeští obyvatelé ponižováni, pronásledováni a celkově utlačováni. Na znojemském okrese bylo nacisty popraveno 59 lidí. V nacistických věznicích a koncentračních táborech zahynulo 778 lidí. Na frontách,

145

Odboj na Znojemsku, neevidované materiály č. 89. Osvobození Znojemska, neevidované materiály č. 91.

146

ČUČKA, O. 750 let města Znojma. s. 34.

147

Osvobození Znojemska, neevidované materiály č. 91.

148

STŘECHA, F. O bombardování Znojma ruskými letadly se léta mlčelo. Znojemský týden plus. 2002. roč. 2, č. 7, s. 2./19. 2. 2002. ~ 59 ~

ale i v domácím a zahraničním odboji padlo 360 bojovníků. Další tisíce lidí prošlo nacistickými věznicemi a koncentračními tábory.149 K velkým změnám došlo v národnostním složení. Podle sčítání roku 1930 žilo ve znojemském okrese 103 125 obyvatel, z toho 38 829 Čechů, 60 230 Němců, 524 židů a zbytek cizinců. Během války odešlo mnoho českých rodin, proto se počet Čechů v této době odhaduje na 30 000, zatímco Němců zde žilo až 75 000. V roce 1947 však došlo k zásadní proměně. Čechů zde žilo 74 738 a Němců pouze 599. Židé zde nebyli. 150

149

Neevidované materiály č. 73.

150

HAVLÍK, L. Znojmo. s. 142. ~ 60 ~

9 Odsun českých Němců Ukončením druhé světové války skončilo i soužití Čechů a Němců v českých zemích. Nebylo to však nic nečekaného. Vztahy mezi těmito národy se vyhrocovaly již po staletí a na počátku 20. století získal vývoj rychlý spád. Největším klínem bylo přijetí Hitlerovy ideologie a vstup do SdP, čímž sudetští Němci souhlasili se zničením Československa.151 Český odboj se zabýval i poválečným uspořádáním území ČSR. Ta měla být obnovena v hranicích před německou okupací. Nastal tedy problém, jak vyřešit česko-německé soužití v pohraničí. Beneš navrhoval odstoupit Německu část pohraničí, do kterého by byli vystěhováni i Němci z jiných krajů. Nedůvěra k německým pohraničním menšinám ovšem byla důvodem k plánu masového odsunu asi 2 000 000 německých obyvatel.152

9.1 Počátek odsunu na Znojemsku První fáze odsunu na jižní Moravě začala po jejím obsazení sovětskou armádou v dubnu a květnu 1945. Zhroucení německé nadvlády umožnilo nově vytvořené české správě začít s počešťováním této oblasti. Tato první fáze nebyla řízená žádnými předpisy. Šlo o nekoordinovanou mstu českého obyvatelstva za několikaleté utlačování v době okupace. Tuto fázi můžeme rozdělit na dvě části. V první dochází k vyhnání velkých skupin sudetských Němců za nedaleké hranice do Rakouska. Druhým způsobem byla postupná diskriminace Němců, kvůli které sami opouštěli české oblasti.153 K osvobození Znojma Rudou armádou došlo 8. května 1945. Díky tomu mohl revoluční okresní národní výbor převzít moc v tomto okrese. Protože ještě nebyl vydán žádný plán, jak se má proti německému etniku postupovat, vycházel nově ustanovený okresní národní výbor (dále ONV) ze všeobecných představ odboje. Podle zápisu v kronice ze dne 10. května pověřil místní národní výbor (dále MNV)

151


152

Tamtéž s. 176.

153

MARKEL M. Vysídlení Němců z jižní Moravy 1945 – 1949. Brno: VA Brno, 2002. ISBN 80-85960-41-9. s. 26 – 27. ~ 61 ~

četnického strážmistra Karla Tojšla, aby zřídil ve vojenských domech na Pražské ulici ve Znojmě Internační a sběrné středisko. Sem byli přiváženi nejdříve znojemští Němci, postupně i Němci z celého okresu. Později byl Tojšl jmenován velitelem tohoto sběrného střediska. Již 15. května do něj byli dopraveni první Němci v počtu asi 85 mužů i žen.154 První zasedání ONV proběhlo 11. května 1945 pod vedením dr. Freye. Bylo zde rozhodnuto, že Němci zabraný majetek bude Čechům a židům vrácen. Německý majetek měl propadnout republice s odůvodněním, že jde o náhradu válečných škod. O den později bylo na zasedání rozhodnuto o pracovní povinnosti pro příslušníky německého národa ve věku od 14 do 60 let, kteří tak měli částečně odčinit válečné školy. „Německé obyvatelstvo musí provádět práce vlastními prostředky. Místní národní výbor nechť zařídí potřebné, aby s pracemi bylo započato od 14. května 1945 v 7 hodin ráno. V prvé řadě buďte vyklizeny a vyčištěny hlavní ulice, umyty úřadovny apod. Buď ustanoven přísný dozor národních stráží a viníci buďte potrestáni na vlastním oboru působnosti pokutou do 10 000 K nebo vězením do 48 hodin.“155 Dále bylo zestátněno pět podniků (firma Wittmann v Plavči, 1. znojemský pivovar, Vranovská přehrada, tiskárna Lenk a firma OstmarkKeramik) a další čtyři velkostatky. Tyto podniky sice nesídlily přímo v pohraniční oblasti, ale byly důležitou německou oporou v okrese.156 Na

prvotní

čistku

Znojma,

provedenou

sovětskou

armádou,

navázalo

21. května 1945 další rozsáhlé vyhánění Němců. Podle zdrojů bylo prováděno velmi hrubě, což potvrzuje i zásah ONV proti nepřístojnostem partyzánů.157 O den později je však nařízeno státnímu policejnímu ředitelství, aby pokračovalo v čištění Znojma od německých zločinců. Ten den bylo vysídleno rekordních 3000 Němců. Je ale nutno podotknout, že 21. května bylo vyhlášeno, že všichni Němci mají opustit město a mnoho z nich tak učinilo. V těchto dnech pod vedením ONV vznikají první tábory, kam je německé etnikum před samotným vysídlením přesouváno. Tyto přesuny zajišťovala policie a armáda. Dne 28. května 1945 nařizuje ONV pokračování v čistce a poprvé definuje skupiny německého obyvatelstva, které na Znojemsku mohou zůstat. Jednalo se o příslušníky smíšených manželství, kteří se

154

SOkA Znojmo, Kronika města Znojma1945 .

155

Tamtéž.

156

MARKEL M. Vysídlení Němců z jižní Moravy 1945 – 1949. s. 29 – 30.

157

SOkA Znojmo. ONV Znojmo. zápisy ze schůzí rady 1945. kart. 1. ~ 62 ~

nepodíleli na fašistické okupaci a souhlasili s tím, že budou posílat děti do českých škol. Dále bylo dovoleno zůstat německým občanům, kteří byli označení jako antifašisté. Poslední skupinou byly nezbytně nutné osoby, které zajišťovaly chod v různých oblastech života města.158 Dne 4. června 1945 vznikl pracovní tábor, kde měli být umístěni práceschopní Němci, kteří se dle dobového hlediska neprovinili proti Československu a nepracovali.159 V táboře byla vytvořena dozorčí rota a z Němců, kteří zde byli umístěni, pracovní roty. Teprve 15. června je naplněna vládní představa o vysídlovaném obyvatelstvu. Velitelem byl znojemský policejní ředitel a dozor zde vykonával strážný oddíl. Tábor byl rozdělen na tábor kárný a pracovní. Téhož dne je ONV vydáno nařízení o označení Němců. Ti museli mít na levém rameni pásku s písmenem N v případě Němců a RN v případě Rakušanů. Výjimku měli pouze ti, kteří byli uznáni jako antifašisté.160 Dne 19. května 1945 vydal prezident Beneš tzv. velký retribuční dekret - zákon č. 16/1945 Sb. O potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Tyto mimořádné lidové soudy byly zřízeny na dobu jednoho roku a stály na úrovni krajských soudů. Svoji činnost zahájily dne 9. července 1945. Ve Znojmě se s přípravami na vytvoření mimořádného lidového soudu začalo již dva týdny po vydání dekretu. Jeho členové však byli zvoleni až na začátku října.161 Mezitím pokračovaly přesuny německého obyvatelstva. Nejdříve byli Němci převezeni do lokálních věznic a táborů, následně byli dopraveni do pracovních táborů ve Znojmě. Dne 28. srpna 1945 byla na Pražské ulici ve Znojmě vytvořena tzv. robotárna, která byla určena pro osoby čekající na soudní přelíčení. Na přelomu let 1945/1946 se začaly věznice a pracovní tábory plnit. Většinu z nich tvořili odsouzení za příslušnost k německým organizacím bez jiného provinění. Nejspíš proto vydalo ministerstvo spravedlnosti v létě 1946 výnos, ve kterém byli odsouzení

158


159

Tamtéž s. 33.

160

Tamtéž s. 33 - 34.

161

Tamtéž s. 73 – 76. ~ 63 ~

se souhlasem NV vysídleni do Německa bez dalšího výkonu trestu. Ve vězení tak zůstali jen odsouzení za závažnější případy. 162 Konference v Postupimi (17. 7. – 2. 8. 1945) je zlomovým okamžikem v procesu vysídlování německého obyvatelstva nejen z českého pohraničí, ale z celé střední Evropy. Znamenala konec nekoordinovaného odsunu Němců. Prozatím bylo vysídlování přerušeno a obnoveno mělo být, až bude řádně zajištěna jeho organizace. Pod tlakem západních velmocí a výnosem z postupimské konference začala komplexnější kategorizace německého obyvatelstva. Kritériem posuzování byla občanská příslušnost k tomu kterému státu. Důležitým dnem se tak pro německy mluvící obyvatele stal 2. srpen 1945, kdy byl vydán dekret č. 33, který je zbavoval československého státního občanství. „Ocitli se tak v pozici německých státních občanů, tj. občanů státu ve stavu bezpodmínečné kapitulace a tudíž na území ovládnutého Československem v podstatě bezprávných.“163 Zajistit práva si tak mohli pouze Němci, kteří nabyli československé občanství jako antifašisté, pocházeli ze smíšených manželství nebo Němci s obnoveným rakouským občanstvím. Takto byly vymezeny i kategorie německých rodin – v první kategorii ty, které si po vzniku ČSR ponechaly státní občanství, tedy Rakušany, ve druhé antifašisty a ve třetí smíšené rodiny. Je tedy jasné, že Rakušané a Němci neměli na jižní Moravě stejné postavení. V srpnu 1945 se zde začaly projevovat zájmy rakouských státních příslušníků. Jejich představitel se ohradil proti vysídlení Rakušanů z Tasovic a Hodonic. V Brně se dokonce rakouský vyslanec dr. Figdor přimlouval u ředitele Národní bezpečnosti za vysídlené spoluobčany. Požadoval, aby se mohli přihlásit k rakouské příslušnosti a aby mohli být transportování místo do Německa do Rakouska. To nakonec bylo povoleno a některými i využito. Jejich uznání úřady však neznamenalo, že budou přijati i českými obyvateli. Mezi těmi panovala silná protiněmecká nálada, ze které nebyli vyňati antifašisté, natož Rakušané.164 Dalším problémem, který v jihomoravském pohraničí nastal, byla průchodnost státních hranic. V zimě se množily případy, kdy se německé obyvatelstvo vracelo do Československa. Zmínku o tom můžeme najít i ve znojemské kronice: „Téměř

162

MARKEL M. Vysídlení Němců z jižní Moravy 1945 – 1949. 76 – 80.

163

Tamtéž s. 96.

164

Tamtéž s. 96 – 97. ~ 64 ~

denně jsou hlášeny případy neoprávněného přechodu státních hranic, kterého se dopouštějí Němci v Rakousku i u nás. Všichni jsou podezřelí, že se snaží odvléci co mohou za hranici.“165 Motivem Rakušanů je tedy získání svého majetku nebo dobytka, aby si zajistili existenci v cizím prostředí ať rakouského či německého státu. Z pohledu českých občanů se jedná o loupeže.166 Takto končí první fáze odsunu německého obyvatelstva z českého pohraničí. Československo představilo západním mocnostem plán na organizovaný postup pro vysídlování v další fázi. To bylo zahájeno na začátku roku 1946.167

9.2 Organizovaný odsun Němců na Znojemsku

V první fázi odsunu nemáme přesné zprávy o počtu německého obyvatelstva, které opustilo české pohraničí nebo bylo následně vysídleno. Záznamy neexistují v československých národních výborech ani u sovětských okupačních orgánů v Rakousku, které vysídlené Němce přijímaly. Pro transporty, které začaly roku 1946, odhadem zbyla pouze pětina předválečného počtu Němců na Znojemsku.168 Největší počet odsunutých byl ve větších městech a podél hranice s Rakouskem. To, že blíže u hranic s Rakouskem docházelo k rychlejšímu a nekompromisnímu odsunu téměř všech Němců bez rozdílu, je logické. Právě tyto oblasti totiž díky své příhraniční poloze trpěly více, než některé další oblasti ve vnitrozemí s německou menšinou. Češi bydlící u hranic se tak chtěli zbavit těch, kteří je po několik let utlačovali a ponižovali. Po první fázi tzv. divokého odsunu tak v těchto oblastech české obyvatelstvo jasně převažovalo. Dále do vnitrozemí však žilo ještě značné množství Němců. Právě ti měli být vysídleni v organizované fázi odsunu na počátku roku 1946.169 Změnou, kterou přinesla organizace, bylo vysídlování za použití železničních vagónů. Tato fáze začala v lednu 1946 a skončila na podzim téhož roku. Německé obyvatelstvo bylo shromážděno v určitém termínu na určitém místě, odkud bylo

165

SOkA Znojmo, Kronika města Znojma 1946.

166


167

Tamtéž s. 116.

168

Tamtéž s. 45.

169

Tamtéž s. 120. ~ 65 ~

odvezeno do sběrného tábora. Zde čekalo dva týdny až měsíc na vypravení vagónů určených k transportu. Na jižní Moravě byly zřízeny 3 sběrné tábory, ve Znojmě, v Miroslavi

a

v Mikulově.

Transporty

ze

Znojemska

byly

vypravovány

do amerického okupačního pásma v Německu přes Prahu, Plzeň do Brodů nad Lesy, kde si Němce převzaly americké jednotky.170 Jelikož byl odsun organizovaný, dochovaly se záznamy o jeho průběhu. Důležitým dokumentem byly „Rozkazy k odsunu“ Němců. Ty byly doručeny rodině, která měla být vysídlena, minimálně týden předem. Tento rozkaz obsahoval seznam osob (jméno, věk, pohlaví, adresu a zaměstnání), místo a čas, kde se mají hlásit. Bylo zde i poučení jak v českém tak německém jazyce co si mohou či nemohou vzít s sebou. Jednalo se o zavazadlo o hmotnosti 30 – 50kg a potraviny na sedm dní. Bez ohledu na výši zabaveného majetku dostal každý 1000 říšských marek. Na shromaždišti měly být odevzdány veškeré cennosti a klíče od bytu.171 Ve sběrném táboře měla každá světnice svého komandanta, který odpovídal za pořádek a úplnost při nastupování do transportu. Kdyby nebyl transport v pořádku, hrozil tomuto komandantovi zvláštní trest – vynětí z transportu. Z toho vyplývá, že sami němečtí obyvatelé chtěli české území opustit, nejspíše z důvodu útlaku. Znamená to, že i Němci, kteří v roce 1945 nechtěli opustit svoje domovy, viděli již v následujícím roce svoji budoucnost spíše v Německu, než Československu.172 Počet vysídlených Němců můžeme zjistit jak z československých, tak německých dokumentů. Často však najdeme rozdíly v počtu vlakových souprav nebo počtu odsunutých obyvatel. Tyto rozdíly jsou pravděpodobně způsobeny spojováním a rozpojováním vlakových soustav v jednotlivých stanicích. Výrazný rozdíl je mezi součtem všech vysídlených Němců ze znojemského sběrného tábora. Údaje se rozchází o 4000 lidí. Pravděpodobně se jedná o „ztrátu znojemskosti“ jednotlivých vagónů než překročily hranice.173 Ze Znojma bylo vypraveno třináct transportů (viz příloha č. 23). Každý měsíc byly zpravidla vypraveny dva transporty, v každém kolem 1200 Němců. Celkově bylo ze Znojma odsunuto 14 427 osob, což bylo 23,5% německého obyvatelstva na Znojemsku podle sčítání z roku 1930. V celkovém

170

SOkA Znojmo, Kronika města Znojma 1946.

171

Tamtéž

172


173

Tamtéž s. 124. ~ 66 ~

souhrnu bylo na jižní Moravě vysídleno asi 31,8% Němců z celkového počtu německého obyvatelstva, které zde žilo v roce 1930. Když pak přičteme Němce, kteří byli vyhnáni ve fázi divokého odsunu v roce 1945, což byla asi polovina původního stavu, zjišťujeme, že počeštění tohoto území bylo dokonáno.174 Tak bylo jihomoravské pohraničí opět české a Češi tvořili majoritu ve všech městech i vesnicích. Vysídlování však přineslo i problémy. Již 27. června 1946 informovala mikulovská Bezpečnost, že masivní odsun Němců způsobil mnohým hospodářům problémy a že nejspíš ztroskotají. Velký úbytek obyvatelstva totiž znamenal i úbytek pracovní síly. I když do uvolněných oblastí přicházeli tzv. novousedlíci, nebylo jich dost. Odsun tedy znamená negativní zásah do hospodářství a to nejen v jihomoravském pohraničí. 175 K 19. září 1946 na Znojemsku zůstalo 745 Němců, většinou ze smíšených manželství, a kolem tisíce Rakušanů. I tento zbytek německých obyvatel některým Čechům vadil. Proto byly v letech 1947 – 1948 vypraveny dodatečné transporty. Zůstat bylo povoleno pouze starým a nemocným, kteří byli soustřeďováni do sociálních zařízení. Na jižní Moravě byl k tomuto účelu určen klášter v Českých Křídlovicích a zámek v Břežanech. Základní myšlenkou pro dodatečné transporty bylo spojení rodin, které byly při prvním odsunu rozděleny. Bylo vypraveno 25 mimořádných transportů, 23 do amerického okupačního pásma a 2 do sovětského okupačního pásma. Němci, kteří nyní opouštěli Československo, již měli přesný cíl. Většinou se jednalo o adresy příbuzných či známých. Tyto transporty již nebyly hromadné, počet Němců se pohyboval od jednoho do 72. Mohou si vzít zavazadlo do 70kg a dostávají 500 říšských marek.176 Spíše jako symbolické ukončení česko-německého vztahu dochází k počeštění názvů obcí. Již roku 1945 jsou vráceny poněmčené názvy obcí zpět do češtiny. O rok později se zbytek obcí snaží ve své historii najít slovanský název, který by nyní mohly přijmout. Pokud nebyl nalezen nebo nalezený název nebyl odsouhlasen, vymýšleli obyvatelé nové názvy. České obyvatelstvo se tak snažilo smazat poslední stopy po Němcích.177

174


175

Tamtéž s. 152.

176

Tamtéž s. 153 – 156.

177

Tamtéž s. 161 ~ 67 ~

Závěr Oblast Znojemska byla stejně tak jako jiné části střední Evropy osídlena již od pravěku. Postupně se na námi sledovaném území vystřídaly jak slovanské, tak germánské, ale i mnohé jiné kmeny. Některé časem odešly, jiné se zde usadily. Nelze tedy určit, kdo zde má historické domovské právo. V té době slovanské obyvatelstvo pravděpodobně převažovalo i v dnešních Dolních Rakousech. Sousedské vztahy mezi českým a německým obyvatelstvem (můžeme-li je tak již nazvat) byly přátelské či alespoň tolerantní. Do 11. století existovala Morava jako samostatné feudální knížectví. Poté byla připojena k Čechám, ze kterých se vydáním Zlaté buly sicilské roku 1212 stalo království. Čeští panovníci pak začali s kolonizací neosídlených oblastí, aby posílili hospodářství země. Tak v průběhu 12. a 13. století do znojemské oblasti přicházejí Němci, kteří získali půdu od krále. Není jisté, jakého poměru dosahovalo české a německé obyvatelstvo ve Znojmě. Četnost slovanských jmen svědčí pro převahu Čechů. Jedna z historických listin však hovoří o založení Znojma na jihoněmeckém právu. Příliv nových obyvatel vyvolal potřebu zakládat nebo rozšiřovat města. K tomu došlo i ve Znojmě, když je roku 1226 Přemysl Otakar I. povýšil na město královské. Objevovaly se první spory mezi feudálním německým a chudším českým obyvatelstvem. Vliv germanizace postupně vzrůstal a Němci získávali stále větší podíl na správě města. Ve 14. století byl mezi 11 radními pouze jeden Čech. To vedlo ke znojemskému spiknutí roku 1336, po kterém byla polovina rady města česká. Česko-německým vztahům jistě neprospělo ani časté využívání Znojma jako zástavy pro rakouské vévody. Velký vliv Němců téměř na celou Moravu můžeme sledovat v době husitství. Německé Znojmo Husovo učení navenek nepřijalo. Avšak čeští měšťané se k husitství klonili a v nedalekých Jevišovicích vzniklo jedno z největších husitských center na Moravě. Poražení radikální větve husitství ale neznamenalo jeho zánik. Odlišný vývoj byl v Čechách a na Moravě. Zatímco v Čechách husitství posílilo češství, na Moravě byla pozice Němců zachována. Na rozdíl od Husova učení bylo učení Martina Lutera, které se šířilo v němčině, na Znojemsku přijímáno mnohem lépe. Brzy zde protestanti nabývají takového vlivu, že král Rudolf II. městu nařídil, aby nebylo tolerováno jiné než katolické vyznání.

~ 68 ~

Propast mezi Čechy a Němci se dále rozevírala při nástupu Habsburků na český trůn. Jedním z důvodů bylo zavádění němčiny jako úředního jazyka. Před třicetiletou válkou bylo na Znojemsku mnoho českých obcí, řada z nich však byla poněmčena. Došlo také k velkému úbytku obyvatel. Postupně tak přicházeli noví obyvatelé převážně německé národnosti. Proto se město roku 1697 bránilo zavedení českého práva. Po zavedení povinné školní docházky došlo ke vzniku řady německých škol, které české oblasti nadále poněmčovaly. Centrum monarchie bylo přesunuto z Prahy do Vídně, což mělo vliv na další germanizaci Znojemska. Po českých zemích byly od Habsburků požadovány stále vyšší daně a země tak upadaly do vnitřních nepokojů. Proto 19. století můžeme označit jako jedno z nejkritičtějších v rámci českoněmeckých vztahů. Avšak právě zde můžeme najít počátky českého obrození a národního smýšlení. Jakékoli snahy o určitou autonomii českého národa však byly nejdříve sraženy Moravany, kteří se odmítli s Čechy podílet na novém státě a poté nástupem Františka Josefa I. na císařský trůn a s ním tzv. Bachovského absolutismu. Vztahy mezi znojemskými Čechy a Němci se dále vyostřovaly. Moravané vyjádřili podporu českým politikům při jejich pokusu o obnovení Koruny Českého království. Při volbách do zemského sněmu vyhráli zastánci tohoto obnovení. Avšak Němci, kteří měli ve městech převahu, prosadili rozpuštění sněmu. V nových volbách vyhráli němečtí politici zastávající federalizaci Rakouska. Čeští obyvatelé Znojemského okresu pochopili nutnost založit české spolky, aby zde udrželi zbytky češství. Situace zde však byla natolik vyhrocená, že bylo zakázáno používání češtiny na úřadech, vylepování českých plakátu a docházelo k dalšímu utlačování obyvatel hlásících se k české národnosti. V takovémto rozpoložení Znojemska propukla první světová válka. I přes to, že Rakousko válku prohrálo, činilo si nárok na pohraniční oblasti v rámci práva na sebeurčení národů. Neuvědomovali si, právě oni tuto možnost v předešlých desetiletích znojemským Čechům odepřeli. Československá armáda jejich snahy zmařila. Čeští obyvatelé Znojemska ovšem i nadále počítali s Němci, kteří se budou podílet na správě města. I přes to, že byl konečně vytvořen národní stát, ve kterém měli prioritní postavení, nesnažili se německé obyvatelstvo vyhnat. Německé politické strany sice byly v izolaci, ale česko-německé soužití na Znojemsku se uklidnilo a tato oblast se společnými silami obou etnik začala vzpamatovávat z velké války.

~ 69 ~

Hospodářské krize, která zasáhla celý svět, využily negativistické organizace. Začalo docházet k prosazování nedemokratických politických stran. V pohraničí vznikla Sudetoněmecká strana, která požadovala odstoupení českého pohraničí. Po připojení Rakouska k Německu se vztahy na Znojemsku opět vyostřily. Odtržení Sudet bylo předznamením začátku konce česko-německého soužití nejen na Znojemsku, ale v celé republice. Německá snaha poněmčit veškeré české obyvatelstvo nemohla být bez odezvy. Proto již během války začal český odboj přemýšlet o otázce dalšího česko-německého soužití. Brzy došel k závěru, že není jiná možnost, než německé obyvatelstvo vysídlit. Výsledkem nacistické okupace a utlačování českého obyvatelstva bylo spontánní vyhnání Němců z Československa v roce 1945 v rámci divokého odsunu. V následujícím roce byl předložen návrh organizace dalšího vysídlování státům Dohody, které jej přijaly. U odsunu musíme odlišovat dvě věci a to: morálnost a nutnost. Odsun nebyl morální, ale byl nutný. Nenávist mezi těmito etniky byla někde tak velká, a dokazovaly to fotografie padlých a umučených českých občanů na pomnících ze druhé světové války, že nebyla naděje na spolupráci. Existovaly pouze dvě možnosti a to: buď odstoupení pohraničí se sudetskými Němci Německu, což by byl vzhledem k tomu, že jsme na straně spojenců vyhráli válku, nesmysl, nebo tuto menšinu odsunout bez území do Německa, což bylo pro Čechy řešením. Tím bylo ukončeno dlouholeté soužití dvou národů. Cílem mé práce bylo popsat vývoj česko-rakouských vztahů na Znojemsku, o což jsem se na základě dostupných pramenů a literatury pokusila. Vývoj těchto vztahů však neskončil vysídlením Němců z pohraničí, ale nadále se vyvíjí. Byl a je to proces komplikovaný a z různých pohledů můžeme zastat různá stanoviska k jeho hodnocení.

~ 70 ~

Seznam literatury a pramenů Prameny:

SOkA Znojmo, Kronika města Znojma 1945. SOkA Znojmo, Kronika města Znojma 1946. SOkA Znojmo. ONV Znojmo. zápisy ze schůzí rady 1945. SOkA Znojmo. ONV Znojmo. zápisy ze schůzí rady 1946. Literatura a články ve sbornících BENEŠ, Z. České dějiny I., 2. vyd. Praha: SPL-Práce, 2001: Albra. ISBN 80-8628736-X. BENEŠ, Z. Dějiny Středověku. 4. vyd. Praha: Nakladatelství SPL-PRÁCE, 1994. ISBN 80-86287-04-1. ČUČKA, O. 750 let města Znojma, 1. vyd. Brno: Blok, 1976. HAVLÍK, L. Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století., Brno: 1998. HAVLÍK, L. K otázce znojemského spiknutí v roce 1336 a jeho předpokladům, In Podyjí: Brno: Grafia, 1958. s. 105 – 112. HAVLÍK, L. Znojmo. 1. vyd. Brno: Krajské nakladatelství, 1956. HROCH, M. Dějiny novověku. 1. vyd. Praha: Práce, 1994. ISBN 80-208-0043-3. JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 1., Od počátku do roku 1471, 2. vyd. Praha: S & M, 1993. ISBN 80-900096-3-8. JANOVSKÝ, J. Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty.: Část 2., Od roku 1471 do roku 1914, 1. vyd. Praha: S & M, 1991. ISBN 80-900096-7-0. KVAČEK, R. České dějiny II.,1. vyd. Praha: SPL-Práce, 2002. ISBN 80-86287-48-3. MARKEL M. Vysídlení Němců z jižní Moravy 1945 – 1949. Brno: VA Brno, 2002. ISBN 80-85960-41-9. PEŘINKA, F. Znojemský okres I. 1. vyd. Brno:GARN, 2008. Výbor z Vlastivědy moravské, vydané v roce 1904. ISBN 978-80-86347-82-0. ŠEVČÍK, J. Osvobození Znojma 1918, Znojmo: Museum, 1968.

~ 71 ~

TUNKA, Z. Souvislosti mezi dneškem a rokem 1938. Ročenka Okresního archivu ve Znojmě 1988. Znojmo 1989. s. 114 - 129.

Články z periodik

BÍNA, Z. Vznik republiky a Znojemska. Znojemsko. 1988. roč. 28, č. 42, s. 3./ 19. 10. 1988. dtto: Znojemsko. 26.10.1988, roč. 28, č. 43, s. 2. dtto: Znojemsko. 2.11.1988, roč. 28, č. 44, s. 3. dtto: Znojemsko. 9.11.1988, roč. 28, č. 45, s. 3. dtto: Znojemsko. 16.11.1988, roč. 28, č. 46, s. 3. dtto: Znojemsko. 23.11.1988, roč. 28, č. 47, s. 3. DANĚK, J. Opevnění na Znojemsku v r. 1938, neevidované materiály č. 231. JAŠA, V. Obnovení samostatnosti Československa v roce 1918. Neevidované materiály č. 231. KEREMIDSKÝ, M. O úřední jazyk na Znojemsku se vedl v roce 1919 tvrdý boj. Znojemský týden. 2003. roč. 3, č. 9, s. 7./ 3. 3. 2003. KEREMIDSKÝ, M. Události v Únanově 1. září 1918. Znojemské listy. 1995. roč. 6, č. 7, s. 6. / 21. 2. 1995. KUDLÁČEK, M. Boj o české Znojmo. Rovnost. 1993. roč. 3, č. 50, s. 4./ 14. 12. 1993. KUDLÁČEK, M. Znojemsko od července do října 1918. Znojemský týden. 2002. roč. 2, č. 43, s. 11./ 21. 10. 2002. MLEJNEK, T. Připojení Znojemska k Československu v roce 1918. Znojemský týden. 2006. roč. 6, č. 44, s 7./ 27. 11. 2006. Odboj na Znojemsku, neevidované materiály. č. 89. Okupace Znojemska, neevidované materiály č. 85. Osvobození Znojemska, neevidované materiály č. 91. STŘECHA, F. O bombardování Znojma ruskými letadly se léta mlčelo. Znojemský týden plus. 2002. roč. 2, č. 7, s. 2./ 19. 2. 2002. Vzpomínky na státní hranice, neevidované materiály č. 73.

~ 72 ~

Seznam příloh Příloha č. 1: Francká říše – Z. Beneš, Dějiny středověku, s. 13. Příloha č. 2: Velká Morava a oblasti uznávající její svrchovanost – J. Janovský, Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty, část 1, s. 11. Příloha č. 3: Vývoj hustoty obyvatelstva v českých zemích v 11. a 15. stol. – F. Nather, Migrace a kolonizace v Čechách a na Moravě – Problém česko-německých vztahů, s. XI. Příloha č. 4: české území za vlády Přemysla Otakara II. - F. Nather, Migrace a kolonizace v Čechách a na Moravě – Problém česko-německých vztahů, s. VIII. Příloha č. 5: Hradiště

sv.

Hypolita

ve

Znojmě

–

dostupné

z WWW:

. Příloha č. 6: Územní vývoj Znojma a Znojemska – L. Havlík, Znojmo, s. 25, 49. Příloha č. 7: Země Koruny české za Karla IV. – Z. Beneš, České dějiny I., s. 112. Příloha č. 8: Poloha

husitských

Jevišovic

a

Ivančic

–

dostupné

z WWW:

. Příloha č. 9: Německé jazykové oblasti v českých zemích - F. Nather, Migrace a kolonizace v Čechách a na Moravě – Problém česko-německých vztahů, s. XVI. ~ 73 ~

Příloha č. 10: Český stát a střední Evropa v 16. století - J. Janovský, Dějiny Čech a Moravy slovem a dokumenty, část 2, s. 9. Příloha č. 11: Rozdělení Evropy ve vztahu k Habsburkům - Z. Beneš, České dějiny I., s. 186. Příloha č. 12: České a německé jazykové území v 18. století - Z. Beneš, České dějiny I., s. 223. Příloha č. 13: Napoleonská

vojska

u

Znojma

–

dostupné

z WWW:

. Příloha č. 14: Sjednocení Německa v 19. století - F. Nather, Migrace a kolonizace v Čechách a na Moravě – Problém česko-německých vztahů, s. XX. Příloha č. 15: Statistiky sčítání obyvatelstva v letech 1860 – 1950 – J. Bartoš, J. Schultz, M. Trapl, Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960. Příloha č. 16: Znojemská beseda - SOkA Znojmo, Městský národní výbor, odd. Kronika města Znojma 1918-1923. Příloha č. 17: Oskar Teufel – dostupné z WWW: .

~ 74 ~

Příloha č. 18: Požadavky Německa na odstoupení českého pohraničí roku 1938 - F. Nather, Migrace a kolonizace v Čechách a na Moravě – Problém česko-německých vztahů, s. XXIV. Příloha č. 19: Československé opevnění v roce 1938 – F. Nather, Co spojuje Čechy a Němce? Příloha č. 20: Němci okupované území Znojemska – Z. Tunka, Souvislosti mezi dneškem a rokem 1938, s. 115. Příloha č. 21: Územní vývoj politického okresu Znojmo v letech 1897 – 1946 - J. Bartoš, J. Schultz, M. Trapl, Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960. Příloha č. 22: Znojmo v kresbách – L. Havlík, Znojmo, s. 79 a 103, a L. Havlík, Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje od nejstarších dob do sedmdesátých let 19. století, s. 68.

~ 75 ~

Přílohy Příloha č. 1 – Francká říše

Příloha č. 2 – Velká Morava s oblasti uznávající její svrchovanost

Příloha č. 3 – Vývoj hustoty obyvatelstva v českých zemích v 11. a 15. století

Příloha č. 4 – České území za vlády Přemysla Otakara II.

Příloha č. 5 – Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě

Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě. 1. Kostel sv. Hypolita 2. Kaple sv. Antonína 3. Kaple sv. Eliáše 4. Znojemský hrad 5. Rotunda sv. Kateřiny

Příloha č. 6 – Územní vývoj Znojma a Znojemska

Příloha č. 7 - Země Koruny české za Karla IV.

Příloha č. 8 – Poloha husitských Jevišovic a Ivančic

Příloha č. 9 – Německé jazykové oblasti v českých zemích

Příloha č. 10 – Český stát a střední Evropa v 16. století

Příloha č. 11 – Rozdělení Evropy ve vztahu k Habsburkům

Příloha č. 12 – České a německé jazykové území v 18. století

Příloha č. 13 – Napoleonská vojska u Znojma

Příloha č. 14 – Sjednocení Německa v 19. století

Příloha č. 15 – Statistiky sčítání obyvatelstva v letech 1860 – 1950

Domy a obyvatelstvo ve Znojmě Rok 1869 1880 1900 1910 1921 1930 1950

Plocha (ha)

Domů

609 609 1.811 1.814 2.328

878 933 1.132 1.229 1.469 2.189 2.437

Obyvatel

Národnosti

10.415 12.254 16.239 18.825 21.197 25.855 20.940

české 1.389 1.854 2.366 11.691 16.139 -

němcké 10.636 14.014 16.090 7.988 8.347 -

jiné 45 57 15 558 616 -

cizí 184 314 354 960 753 -

Srovnání národnostního složení v politickém okrese Znojmo a soudním okrese Znojmo Rok 1880 1900 1910 1921 1930

Oblast p. o. Znojmo s. o. Znojmo p. o. Znojmo s. o. Znojmo p. o. Znojmo s. o. Znojmo p. o. Znojmo s. o. Znojmo p. o. Znojmo s. o. Znojmo

Počet obyvatel 106.048 50.828 90.672 58.707 95.032 61.866 95.913 61.535 103.125 66.446

Národnosti české 41.305 16.061 19.173 17.591 19.779 18.339 33.187 29.227 39.829 33.990

německé 63.624 33.787 70.820 40.551 73.867 42.253 59.127 29.894 60.230 30.360

jiné 1.119 35 1.030 565 64 52 665 602 740 669

cizí 1.325 65 2.934 1.812 2.326 1.427

Politický okres Znojmo = roku 1868 bylo ve Znojmě zřízeno okresní hejtmanství, do jehož obvodu spadaly čtyři soudní okresy (Jaroslavice, Moravské Budějovice, Vranov a Znojmo), ve kterých se nacházelo 154 obcí. Postupně dochází k menším změnám slučováním a rozlučováním obcí v jednotlivých soudních okresech. K největší změně došlo roku 1896, kdy byl odloučen soudní okres Moravské Budějovice. K roku 1900 byl tedy Znojemský politický okres tvořen 109 obcemi. Dále dochází opět jen k menším změnám jako je např. roku 1920, kdy se městskými částmi Znojma staly obce Mansberk, Hradiště sv. Hypolita a osada Louka.

Příloha č. 16 – Znojemská beseda

Příloha č. 17 – Oskar Teufel

Příloha č. 18 – Požadavky Německa na odstoupení českého pohraničí roku 1938

Příloha č. 19 – Československé opevnění v roce 1938

Příloha č. 20 – Němci okupované území Znojemska

Příloha č. 21 – Územní vývoj politického okresu Znojmo v letech 1897 - 1946

Příloha č. 22 – Znojmo v kresbách

Kresba Znojma z roku 1523

ANOTACE Jméno a příjmení:

Monika Kulhánková

Katedra:

Katedra společenských věd

Vedoucí práce:

PhDr. Pavel Kopeček

Rok obhajoby:

2011

Název práce:

Vývoj česko-rakouských vztahů na Znojemsku

Název v angličtině:

Development of Czech-Austrian relations in Znojmo region

Anotace práce:

Tématem bakalářské práce jsou Česko-rakouské vztahy na Znojemsku od historie do konce druhé světové války. Práce obsahuje stručné shrnutí historického vývoje českých zemí, které je porovnáno s vývojem na Moravě se zaměřením na Znojemsko. Jsou zde zachyceny důležité momenty, které ovlivnily vývoj vztahů Čechů a Němců žijících v této oblasti. V každé kapitole je nejdříve objasněna historie českých zemí, ze které se následně vychází při zpracování hlavního tématu, což jsou události, které ovlivnily soužití těchto dvou etnik žijících na Znojemsku. Práce je zakončena odsunem sudetských Němců z jihomoravského pohraničí.

Klíčová slova:

Znojemsko, česko-rakouské vztahy, dějiny, Němci, odsun, Sudety, Česká republika

Anotace v angličtině:

The thesis deals with Czech-Austrian relations in the Znojmo region from history to the end of the Second World War. The thesis contains brief summary of the historical development of the Czech lands, which is compared with the development in Moravia, focused on the Znojmo region. Important points in time influencing the development of relations between Czechs and Germans living in the region are described. In each chapter, the history of the Czech lands is explained and is used as a basis for elaborating the main topic – events that influenced coexistence of these two ethnic groups living in the Znojmo region. The thesis is concluded with the expulsion of Sudeten Germans from the south Moravian borderland.

Klíčová slova v angličtině:

Znojmo region, Czech-Austrian relations, history, the Germans, the removal, the Sudetenland, Czech Republic

Přílohy vázané v práci:

Příloha č. 1- Francká říše Příloha č. 2 - Velká Morava a oblasti uznávající její svrchovanost Příloha č. 3 - Vývoj hustoty obyvatelstva v českých zemích v 11. a 15. století Příloha č. 4 - České území za vlády Přemysla Otakara II. Příloha č. 5 - Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě Příloha č. 6 - Územní vývoj Znojemska Příloha č. 7 - Země Koruny české za Karla IV. Příloha č. 8 - Poloha husitských Jevišovic a Ivančic Příloha č. 9 - Německé jazykové oblasti v českých zemích Příloha č. 10 - Český stát a střední Evropa v 16. století Příloha

č.

11

-

Rozdělení

Evropy

ve

vztahu

k Habsburkům Příloha č. 12 - České a německé jazykové území v 18. století Příloha č. 13 - Napoleonská vojska u Znojma Příloha č. 14 - Sjednocení Německa v 19. století Příloha č. 15 - Statistiky sčítání obyvatelstva v letech 1860 – 1950 Příloha č. 16 - Znojemská beseda Příloha č. 17 - Oskar Teufel Příloha č. 18 - Požadavky Německa na odstoupení českého pohraničí roku 1938 Příloha č. 19 - Československé opevnění v roce 1938 Příloha č. 20 - Němci okupované území Znojemska Příloha č. 21- Územní vývoj politického okresu Znojmo v letech 1897 – 1946 Příloha č. 22 - Znojmo v kresbách Rozsah práce:

75 s.

Jazyk práce:

CZ

Vývoj esko-rakouských vztah na Znojemsku

Recommend Documents