Několik poznámek k působení tzv. protistátních skupin zemědělců na Znojemsku Ani po řadě let změny politického systému se většina z nás nenaučila nazývat věci pravými jmény a reflektovat historické události tak jak opravdu byly. Částečně za to jistě může neúplnost dokumentů a svědectví, částečně však i pasivní a rozvláčný přístup reprezentace postižených osob, které dílem účelově, dílem z nevědomosti setrvávají i přes nezměrné utrpení celých svých rodin, které jim komunistický režim způsobil, na poloviční cestě k hlasitému vyřčení bolestivé, ale zcela adresné pravdy. Svůj díl na neuspokojivém stavu má i snaha o nedotažené rehabilitace z druhé poloviny šedesátých let minulého století. Tento společensky vynucený proces mohl i přes vůni Pražského jara napravovat křivdy a utrpení pouze do určité míry. I zde zůstával limit jasně předem vytyčen – případné oběti mohly být v tehdejší, nadále komunistické, mašinérii - byť se dočasně tvářící „lidštěji“ - prezentovány právě jen jako „oběti jistých přehmatů doby“, nikoliv jako „oběti zločinného systému“. A už vůbec ne jako aktivní a vědomí iniciátoři ozbrojeného odboje proti nositelům komunistické ideologie a jejich domácím i zahraničním kolaborujícím pomahačům.
Persekuce rolníků
Není pochyb, že v předních řadách těch, kdo se na jihu Moravy s komunistickou mocí nesmířili a kdo jí také byli trnem v oku, stáli venkovští rolníci. Silná religiozita v regionu, nesouhlas s politikou komunistické strany i vyznávání tradičních hodnot logicky vedly mnohé z nich k více či méně zjevným sympatiím se vznikajícím hnutím odboje. Zvláště markantní byly tyto tendence v severní části Znojemska a na Moravskobudějovicku. V jižnějších částech okresu, původně osídlených německým obyvatelstvem, byla vzhledem k specifické skladbě obyvatelstva – dosídlenců a také vzhledem k dosud nezakořeněným vlastnickým vztahům situace do určité míry jiná. Pozice Komunistické strany Československa prosazující kolektivizaci zcelování zde byly i mezi venkovským obyvatelstvem pevnější. K perzekuci samostatných rolníků tvrdošíjně se bránících kolektivizaci bylo přistoupeno i na jiných místech republiky. Režimní propagandistická předehra operující s těmi nejnižšími pudy závisti a kolektivní nenávisti připravovala pozice pro konečné zúčtování. Rolníci s tradičním vztahem k půdě předků začali být hanlivě označováni jako kulaci, pijavice nebo vesničtí boháči. Místní akční výbory musely už v dubnu 1948 (!) nahlásit všechny politicky nespolehlivé osoby trojmo na Okresní akční výbor. Kdo byl takto nahlášen, byl izolován.
Státní soudy – důslední vykonavatelé vůle zla
Závažnějších věcí se ujal mimořádný soudní tribunál, kterým byl tzv. Státní soud. Tento výkonný instrument komunistické persekuce rozhodoval o politických deliktech v období od 24. října 1948 do 31.prosince 1952, odkdy jejich agendu, pokud rozhodoval jako soud prvního stupně pro těžké politické delikty, Nejvyšší soud. Je dobré zdokumentovat, kdo v těchto orgánech zasedal. Je možno konstatovat, že všichni soudci, kteří se k tomuto propůjčili, byli vědomými zločinci. „Kdo se pokouší rozvracet lidově demokratický řád, bude nemilosrdně rozdrcen“ – instruktážně hřímal Rudolf Slánský na veřejném shromáždění v Kladně dne 12. září 1948. O čtyři roky později byl rozdrcen sám se skupinou sobě rovných jako sionistický agent imperialismu. Ironií osudu takřka ve stejné době jako mnohý z obětí i jejich zločinů – tzv. kruhu rolnických rozvracečů lidově-demokratického řádu…Státní soudy začaly, m.j. pod záminkou zapojení do tzv. „Zelené internacionály“ vynášet nemilosrdné rozsudky nad rolníky v tisících případech v celé republice. Budoucnost československého zemědělství měla být v kolektivizaci a ve velkých státních statcích. Mnohde obligátní represe pod záminkou neplnění dodávek nepostačovala. Třídní nepřátelé měli být označeni za špiony a vlastizrádce. K tomuto komunistická státní moc neváhala použít ani cílených provokací. Nejznámější kromě jihomoravských kauz byly i případy východočeské v Čisté u Nové Paky a v Klukách u Bělé pod Bezdězem. Statistiky z let 1948-1954 uvádějí 95 600 odsouzených. Celkově bylo postiženo více než 250 000 osob, včetně těch přikázaných do různých táborů, odsouzených v procesech politicky motivovaných a za verbální delikty. Smutná to čísla vypovídající nejlépe o podstatě zla a tváři devastovaného národa.
Přetrvávající otazníky kauzy Babice
Byl vesnický odpor proti kolektivizaci vědomým odbojem odhodlaných vlastenců s konkrétně definovaným politicky motivovaným cílem, nebo se většina jeho aktérů dostala do pozice nechtěných odbojářů až v důsledku důmyslných provokací a zpravodajských her Státní bezpečnosti? Odpověď nebude ani po řadě let a stozích popsaného papíru jednoduchá. Pravda leží kdesi uprostřed. A klíč k mnohému leží v jistém smyslu v pozadí nejzávažnějšího případu širšího regionu známém pod názvem Kauza Babice. Členové protikomunistické odbojové skupiny zde po několika jiných projevech odboje v budově místní školy vykonali exekuci místních režimních funkcionářů. Jednalo se o vraždu, za kterou byl plně odpovědný domnělý provokatér StB Ladislav Malý-vedoucí skupiny? Nebo o exemplární a v podmínkách lidově demokratického Československa ojedinělý projev zúčtování s oddanými přisluhovači zločinného komunistického režimu ze strany antikomunistických partyzánů? Až na vzácné a úctyhodné výjimky se v Československu z objektivních důvodů opravdový nekompromisní protikomunistický odboj v takové míře jako třeba na území Polska, v Titově Jugoslávii nebo v baltských zemích nerealizoval. Snad nejznámějším českým, dodnes kontroverzně přijímaným případem zůstávají dramatické osudy legendární odbojové skupiny bratří Mašínů.
Odbojové skupiny na Znojemsku
Na základě studia archivních dokumentů není pochyb, že nejpozději od srpna 1950 byl vznik odbojových skupin na Znojemsku i v okolí Moravských Budějovic plně pod kontrolou StB. Pokusme se kriticky rekonstruovat sled a souvislosti tehdejších událostí. Počátky organizovaného odboje jsou v našem kraji spojovány se jmény Jana Samka a Eduarda Kadrnky z Nových Syrovic. Oba po únoru 1948 a po konfiskaci svého majetku uprchli do zahraničí. Záhy se však vrátili zpět jako agenti zahraničních tajných služeb (CIC). Jako takoví také kontaktovali důvěryhodného litohořského koláře a truhláře Gustava Smetanu, se kterým byli v kontaktu již od května 1948. Ještě v dubnu 1950 pomáhal tento statečný muž Kadrnkovi v přítomnosti neznámých mužů přemístit ilegální vysílačku. O něco později však obdržel zprávu, že Kadrnka byl při přechodu hranic postřelen a že bude navázán kontakt nový. Ačkoliv již i kolem působení a role samotného Kadrnky a zejména pak „majora“ Samka zůstává dodnes plno nejasností, jedno je jisté. Státní bezpečnosti (StB) se za pomoci svého důstojníka podařilo do rodící se konspirativní skupiny infiltrovat hned v počátku. Tím byl právě nový kontakt Smetanovy skupiny zprostředkovaný v srpnu přes agentku StB Milinovskou - agent amerických tajných služeb „major Vašek“ (jinak František Mareček z Humpolce, působící na StB v Jihlavě). Nutno říci, že agent pouze domnělý. Právě Mareček alias major Vašek poté jako agent-provokatér inicioval, usměrňoval a přímo podněcoval zakládání jihomoravských odbojových skupin. Svoje zadání realizoval prostřednictvím Gustava Smetany alias „Pavla“. Při obnově procesu roku 1968 ostatně sám Mareček doznal, že již ke konci roku 1950 ke Smetanovi zajížděl jako kontrolní orgán. Činil tak buď na motocyklu nebo automobilem Tudor jihlavské poznávací značky. Smetanova trestuhodná naivita a neopatrnost měla mít v budoucnu závažné důsledky pro něj osobně i pro řadu dalších osob.
Skupina Ladislava Malého-zločinci, hrdinové nebo svedené oběti?
Podle některých výkladů měl ve stejné době jiný agent západních rozvědek působit v okolí Heraltic a Rokytnice nad Rokytnou. V prostředí byl známý pod jménem „kapitán Ladislav“, agent CIC Rudolf Laci (nar. 1920) nebo vlastním jménem Ladislav Malý. Není vyloučeno, že důmyslná zpravodajská hra se právě zde estébákům vymkla z rukou. Poměrně jasno z pohledu komunistické státní moci nám do celého systému provokaci vnáší část textu přísně tajného přípisu JUDr. Jandy v zastoupení náměstka generálního prokurátora ministru spravedlnosti v trestní věci T131/52 Smetana a spol. ze dne 15.10.1952. (zdroj: SÚA, fond Komise 1955, sv.2 a.j. 487), kde se píše: „Později však měli spolupracovníci bezpečnosti nevhodné zásahy v této protistátní organizaci a prováděli nedostatečnou kontrolu velezrádců. To mělo za následek, že se jedna skupina vyvíjela samostatně, a tak se stalo, že tato odtržená skupina provedla známý teroristický a vražedný úkol v Babicích.“ Touto odtrženou skupinou nebyla žádná jiná skupina, než ta, která se pod vedením svého organizátora stala hlavní aktérkou kauzy Babice. Syn četnického strážmistra Ladislav Malý sloužil po absolvování gymnázia v Moravských Budějovicích za války nějaký čas v protektorátním vládním vojsku. Dle nepotvrzených a takřka neověřitelných informací měl být prý ihned po válce školen v sovětské okupačním pásmu Rakouska orgány NKVD pro potřeby vynikající československé StB. Můj bývalý kolega dokumentarista z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Slanina před časem však na základě pečlivého studia archivních materiálů došel k hypotéze, že Malý nemusel
být Státní bezpečností řízen, ale že se skutečně sám a z vlastní iniciativy stylizoval do role nekompromisního bojovníka proti komunismu. Z dochované evidence StB počátku padesátých let totiž nijak nevyplývá, že by jimi Malý procházel jako tajný spolupracovník nebo dokonce jako její kádrový pracovník. Veškerá svědectví se opírají pouze o subjektivně pojímané výpovědi třetích osob, případně nevěrohodná matoucí svědectví. K dispozici máme Malého pitevní protokol, jehož autenticitu dosud nikdo nepopřel. Naskýtá se však ještě jedna možnost. Nemohla být kauza Babice v sovětské režii s cílem roztočit více kola teroru na československém území? Vzhledem k nejasnému působení Malého v sovětské okupační zóně Rakouska a jeho domnělým kontaktům s tamními orgány NKVD se provokační akce ze sovětské dílny jistě sama nabízí. A jako taková by podléhala tomu nejpřísnějšímu utajení, dokonce pravděpodobně i bez vědomí základních stupňů československých stranických a bezpečnostních orgánů. Byl Ladislav Malý obětovaným provokatérem Státní bezpečnosti ? Nebo mužem činu a akce s hochštaplerskými sklony, který však v době, kdy se venkovské ovce za občasného bekotu více méně dobrovolně nasouvaly do komunistického chomoutu, tušil že na hrubý pytel platí hrubá záplata? Ostatně stejně jako ony stovky statečných protikomunistických partyzánů v tehdejším Polsku, Litvě, Estonsku, Bělorusku, Ukrajině nebo o něco později povstalci v ulicích maďarské Budapešti. Ti všichni neznali s komunistickou hrůzovládou kompromis. A ani oni jej nemohli ze strany stalinistů očekávat. Uvědomme si, že do doby krvavě potlačeného Maďarského povstání v roce 1956 stále i pro Československo existovala reálná naděje, že americké tanky s bílou hvězdou naděje přivezou do Prahy svobodu a navrátí nad Vltavu demokracii. O to větší musela zavládnout z pasivity demokratických zemí a poznání reality deziluze a zklamání. V dramatickém vyvrcholení domnělé či skutečné provokace byl Ladislav Malý zastřelen. Nenávist třídního boje dokládá i skutečnost, že když další z dopadených členů skupiny postřelený Antonín Plichta mladší 3. července 1951 v polích u Bolíkovic umíral, stáli prý všichni Stbáci kolem něho v kruhu a močili na něj. Pak jej ukopali k smrti. Těžce zraněného Stanislava Plichtu ponechali naživu, aby absolvoval martyrium výslechů a soudů a byl popraven 23.5.1953. Proces proti přeživším členům „velezrádné gangsterské tlupy Malého a spol.“ se konal v Jihlavě. Tamnímu senátu předsedal všeho schopný náměstek předsedy státního soudu s příznačným jménem - dr. Vojtěch Rudý, žalobu zastupovali náměstek státního prokurátora, dělnický prokurátor Emil Eichler a prokurátor dr. Josef Handl. Rozsudek sedmi trestů smrti byl vynesen 1. srpna 1951.Svou trošku do kolaborantského mlýna neopomněli přidat ani zaprodaní a všeho schopní duchovní katolické církve, kteří v několika resolucích „hanebný zločin“ odsoudili a vyslovili souhlas se spravedlivým rozsudkem. Odsouzeným osobám kněžského svěcení se kromě veřejné difamace dostalo i těch nejpřísnějších církevních trestů. Vědomý odboj nebo kola osudu? Zdá se, že historie antikomunistického odboje na Jihozápadní Moravě si i po řadě let svá tajemství ponechá. Buď jak buď - na památníku obětí komunistické persekuce jméno Ladislava Malého chybí. Jistě – za předpokladu, že Malý byl konfidentem či rovnou příslušníkem StB nebo sovětských zpravodajských složek, nemohl být jako obětovaný provokatér ani skutečnou obětí komunistického režimu. Ale můžeme si být stoprocentně jisti, že tomu opravdu tak bylo? Pokud však v rozporu s míněním pozůstalých obětí obou táborů – jedněch usilujících pod taktovkou StB o „spravedlivou odplatu, druhých o něco později o rehabilitaci, připustíme možnost, že Ladislav Malý nebyl provokatérem a agentem, nepadl v polích u Bolíkovic zbytečně. Věděl proč a co způsobil za co zemřel. Zbytečně jistě nezemřeli ani ti komunisty popravení. A nadarmo svá léta v kriminálech a pracovních táborech nestrávili ani ti jinak odsouzení. Jejich osudy jsou pro budoucí generace svědectvím o tehdejší době i zločinech komunismu. U mnohých z nich však zůstává otázkou, zda-li si sami v oné době uvědomovali, proč vůbec…To byl rozdíl mezi vědomými bojovníky proti komunistickému zlu a anonymní masou ožebračovaných rolníků a živnostníků, z nichž mnozí se později naivně doprošovali rehabilitací z libovůle svých bývalých katů a žalářníků. A je příznačné, že na zmíněném babickém památníku nenajdeme ani jméno dalšího z členů této skupiny – popraveného Antonína Mitysky. A to ani v době, kdy už snad neplatí, že „plni hnusu a hněvu se zastavují dělníci a zemědělci před odpornou maskou tohoto zvrhlého sadisty, jemuž vlastí byla peněženka nabitá dolary, vírou skrýš plná lahví kořalky, automatů a granátů a společnost opilých, ozbrojených gangsterů v kulackém poli, maskovaná hromadou hnoje“.
Rehabilitace z vůle vrahů
Podivné, patřičně usměrňované a řízené rehabilitace, čas od času vždy přímo iniciované tou kterou rivalizující skupinou soudruhů po jejím převzetí moci v době, nebo ty realizované prostřednictvím soudců a státních zástupců myšlením i kariérou spjatých pupeční šňůrou s komunismem, byť formálně s kabátem možná obráceným, odpověď na všechny tyto zásadní otázky dát nemohly, nechtěly a nemohou.Věřme, že aspoň
částečnou odpověď nám přinese některá z dalších generací historiků oproštěných jak od komunistického myšlení, tak účelových ohledů. V době, kdy vedoucí úloha komunistické strany ospravedlňující destrukci právního řádu a šíření masové nezákonnosti zůstávala zakotvena přímo v ústavě nebo za polistopadové sametové proklamace kontinuity degradovaného práva tomu ani nemohlo a nemůže být jinak. Koncepce politických procesů jako důsledků vykonstruované protistátní činnosti, stejně jako následných rehabilitací vždy byla a zůstane ovládaná politickou účelností.
Tragédie rodiny Plichtů
Za jednoho z hlavních organizátorů Malého skupiny komunisté označili Antonína Plichtu ze Šebkovic. Jeho jméno nebylo neznámé. Ke konci války se stal velitelem jednoho z nejmarkantnějších projevů protinacistického domácího odboje na Jihozápadní Moravě - partyzánské skupiny Lenka-jih.Antonín Plichta byl nejstarším ze sedmi sourozenců rozvětveného selského rodu, který v Šebkovicích hospodařil prokazatelně již přes tři sta let. Ve stejné vsi působili také jak Gustav Smetana, tak i další z Marečkových prostředníků a obětí Jaroslav Melkus. Stalinští propagandisté neváhali Plichtu vybarvit jako necitelného upíra a vykořisťovatele, postrach čeledínů a děveček, který bezohledně okrádal a jeho odbojové zásluhy relativizovat. „Byl vzor oddaného služebníka nacistů, který pomáhal krmit esesácké armády a dostal za to od nacistů prémii. Když Rudá armáda vyhnala hitlerovské vrahy z naší vlasti a vrátila nám svobodu, stal se Plichta zuřivým zlatokopem. Dovedl zmizet z vesnice na několik dní a vracel se ze svých lupičských výprav v pohraničí okolo Znojma s bohatou kořistí. Kdesi ukradl i zámecká vrata, která si dal zasadit do jedné z budov na svém dvoře.“ Tolik dobový propagandistický tisk. V souvislosti s babickým případem došlo i k postihu jeho znojemských příbuzných. Antonínův mladší bratr Stanislav Plichta byl odsouzen na dva měsíce a předčasně penzionován, stejnojmenný syn odsouzen na 10 let, manželka s druhým synem Bohumilem opustili ilegálně Československo. Další jeho syn František Plichta měl za několik měsíců v rámci druhého ze znojemských procesů dostat 25 let v Jáchymově, jeho manželku Annu vystěhovali se třemi malými dcerkami ze Znojma do Práče, kde obývali starý neudržovaný dům. Tragédie rodiny Plichtů tam měla pokračování, když se při bouři zřítila hlavní zeď chatrného stavení a v sutinách dvě děti zahynuly. Dobšický bratranec Jaroslav byl odsouzen na dlouhá léta do Jáchymova a Příbrami. Komunistická perzekuce rozvětvené rodiny Plichtů neušetřila ani další rodinné členy.
Znojemské monstrprocesy Formy persekuce vesnického obyvatelstva
Persekuce vesnického obyvatelstva na Znojemsku měla podobně jako v celé republice měla rozličné formy. V důsledku babického případu byl vydán Výnos ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti ze dne 22. října 1951, kterým byly upraveny poměry rodinných příslušníků potrestaných vesnických boháčů Dle tohoto výnosu byl každý potrestaný „vesnický boháč“ a všichni příslušníci jeho rodiny, kteří s ním v den zahájení trestního řízení žili v jeho usedlosti, byli i bez rozsudkem vysloveného trestu zákazu pobytu přesídleni na určený státní statek, který se pro ně stal místem pracoviště i bydliště. Celkem bylo v rámci tzv. „akce K“ přesídleno 1421 „kulackých“ rodin, z toho z kraje Brno bylo vysídleno 40, z kraje Jihlava dokonce 179 rodin. Ke zrušení směrnic došlo až tajným dopisem ÚPV zaslaným předsedům KNV (Krajských národních výborů) ze dne 22. ledna 1954, ovšem s tím, že ty z již realizovaných případů přesídlení, neměly být až na nekřiklavější přehmaty uváděny do předešlého stavu. Další záminku k persekuci samostatných rolníků poskytovala Směrnice pro stíhání neplničů státních dodávek, která do rukou plnomocníků Ministerstva výkupu svěřovala neomezenou moc. Dle vnitřních instrukcí nemělo ke stíhání středních a drobných rolníků docházet masově a při procesech mělo být kladen důraz na široce výchovný charakter. Šikanózní prvek byl nepochybně i v tzv. placení nákladů na hubení amerického brouka vesnickými boháči. Za každý hektar ošetřených bramborových porostů byl od nich v případě, že budou pomáhat prací a potahy vybírán paušální poplatek ve výši 2500 Kč, 3000 Kč pak když se společné práce „vesničtí boháči – představitelé nejsilnější vrstvy domácí reakce“ nezúčastnili. Závažným zásahem do budoucnosti dotčených byla pak očista zemědělských škol od dětí „vesnických boháčů“. V době prázdnin roku 1952 došlo k vyřazení studentů ze škol – pouze na základě jejich původu – když jejich další setrvání na školách bylo považováno ze strany státu za zbytečné náklady, které se nevrátí, protože nemohou být po absolvování postaveni na odpovědná místa. Studenti byli přiděleni na manuální práci do rostlinné výroby na vytypovaných státních statcích. Na základě přísně tajných instrukcí bylo v červnu 1952 jen na jihu Moravy z 413 žáků prověřováno 393 a 18 vyřazeno, v okresu Jihlava z 364 prověřovaných vyloučeno 30.
Skupina Sněženka
Represivní postup komunisty ovládané státní moci vůči skupině označované v oficiálních dokumentech jako kauza Vlček a spol. může nepochybně sloužit jako učebnicový příklad komunistické perzekuce samostatných rolníků na Znojemsku. Podle instrukcí a pod dohledem provokatéra Marečka (majora Vaška) se tak postupně konsolidovala skupina SNĚŽENKA. Organizací skupiny, ponejvíce z okruhu svých přátel z řad rolníků a malých živnostníků byl Janem Melkusem pověřen Jan Vlček z Přímětic Netrvalo dlouho a ocelová pěst dopadla s plnou silou. Jana Vlčka po zatčení vyslýchal v listopadu a v prosinci 1951 ve vazbě v Brně na Orlí ulici vyšetřovatel StB František Janíček. Státní bezpečnost měla v té době k dispozici věznici v Orlí ulici č. 30 – bylo zde 20 cel pro 80 vězňů. V létě 1950 byla dána k dispozici i věznice v budově KV StB v Příční ulici č. 31, kde se pro potřeby StB nacházelo 26 cel pro 80 vězňů. Obě věznice nevyhovovaly jak kapacitou, tak ani hygienicky – chyběla tu pitná voda, bylo nedostatečné větrání, cely v Příční byly vlhké a pod úrovní chodníku, takže za dešťů bývaly zaplavovány vodou. KV StB proto využívalo i zvláštní oddělení okresní soudní věznice ve Znojmě. Velitelství oddílu StB mělo dále k dispozici věznici se sedmi celami ve vlastní budově. Státní soud zahájil znojemské líčení s Vlčkovou skupinou 25. března 1952. Bylo to osm měsíců po zahájení procesu před státním soudem v Jihlavě. V obžalobě se všem obžalovaným při znojemském procesu kladlo se za vinu, že se na podnět ze zahraničí stali členy protistátní organizace a spolčili se k pokusu o zničení, případně rozvrácení lidově demokratického státního zřízení a společenského zřízení republiky. Tímto měli spáchat trestný čin velezrady podle § 78 odst. 2 písm. a, odst. 2 písm. c) tr. zákona a vedoucí skupiny Jan Vlček i podle odst. 3 písm. d) tr. zákona. Obžalovaným přitížila rezoluce Okresního velitelství Lidové milice ve Znojmě ze dne 26. března 1952. Soudruzi milicionáři v ní rozhořčeně požadovali, aby „soud co nejpřísněji postupoval“ a „co nejspravedlivější trest…“ Podepsáni za Lidovou milici okresu Znojmo milicionáři František Štefler, Jaroslav Malina a Viktor Všetečka. Domnělého iniciátora skupiny Jana Vlčka jeho obhájce renomovaný brněnský advokát dr.Václav Vidlák od trestu 24 let odnětí svobody neuchránil, Jaroslav Švihálek dostal 7 let, František Vyskočil 12 let, Jan Novák zastupovaný ex offo JUDr. Olgou Uhdeovou let 18, František Blecha 6 let, Antonín Hanzálek 7 let, František Šalamoun z Přímětic 11 let, Antonín Hevera z Kuchařovic 12 let. Františka Valáška z Únanova poslal soud do vězení na 14 let, Františka Šebelu na 13 let, Františka Molíka na 17 let a Antonína Moravce z Mramotic na 5 let, Josef Fukač z Citonic dostal 11 let, Antonín Klika z Bezkova 10 let, František Hladík z Tvořihráze 8 let, Oldřich Vlček z Horních Dunajovic 10 let, Josef Večerek z Mikulovic 4 roky, bývalý strážmistr SNB Jaroslav Večeřa z Plavče 3 roky, Ladislav Kuřítka z Výrovic 6 let a František Jedlička z Plenkovic 10 let odnětí svobody. Odvoláním se zabýval Nejvyšší soud dne 10. června 1952 v tomto složení – předseda senátu dr. Václav Michal, soudci z lidu truhlář Pavel Horský a Ján Kováčič, občanským povoláním skladový dozorce. Smetana i Melkus byli k trestu smrti za velezradu a pomoc při vraždě dle § 78 zákona č. 86/1950 Sb. odsouzeni v samostatném procesu a popraveni pak 28. března 1953 v pankrácké věznici.
