Perzekuce židovského obyvatelstva v Brně

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Perzekuce židovského obyvatelstva v Brně 1939 – 1941

(Magisterská diplomová práce)

Bc. Lukáš Vaško

Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D

Brno 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně 11. listopadu 2011

Bc. Lukáš Vaško

2

Poděkování Na tomto místě bych chtěl vyjádřit své poděkování. Především děkuji PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D, za odborné vedení, bez kterého by tato práce nikdy nemohla vzniknout, a za všechny cenné rady a připomínky. Dále bych chtěl poděkovat Židovské náboženské obci v Brně, zejména jejímu rabínovi Šlomu Radomíru Kučerovi za užitečné informace ohledně židovské komunity v Brně a paní Mgr. Janě Nejezchlebové a PhDr. Aleně Mikovcové za užitečné rady týkající se pramenů a literatury. Ze stejného důvodu bych chtěl také poděkovat ředitelce Institutu Terezínské iniciativy PhDr. Jaroslavě Milotové, CSc. Rovněž nesmím zapomenout na pana PhDr. Jana Břečku z historického oddělení Moravského zemského muzea v Brně za zpřístupnění osobních výpovědí brněnských Židů a v neposlední řadě také na pracovníky Moravského zemského archivu a Městského archivu v Brně za velice ochotnou spolupráci a pomoc při mém studiu archivních materiálů.

3

Obsah

Úvod ........................................................................................................................................5 Prameny a literatura ............................................................................................................. 10 1. Vývoj židovského osídlení v Brně od středověku do roku 1941 ....................................... 12 2. Společnost a její vztah k Židům před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava .......... 17 3. Antisemitismus za 2. republiky ......................................................................................... 23 4. Nacistická okupace a počátky pronásledování ................................................................. 25 5. Úloha židovských náboženských obcí v perzekuci židovského obyvatelstva ................... 27 6. Vznik a vývoj Židovské náboženské obce v Brně ............................................................. 29 7. Vyostření situace po vypuknutí 2. světové války .............................................................. 32 8. Arizace židovského majetku ............................................................................................. 34 9. Říšská správa v Protektorátu Čechy a Morava ............................................................... 37 10. Zákonodárná moc v době okupace ................................................................................. 38 11. Podíl protektorátní vlády v protižidovských opatřeních ............................................... 40 12. Městská správa v Brně za Protektorátu ......................................................................... 43 13. Úřad šéfa civilní správy při vojenském sborovém velitelství 5 v Brně ......................... 47 14. Říšský protektor – úřadovna Morava v Brně................................................................. 54 15. Osobní zkušenosti a vzpomínky brněnských Židů na perzekuci ................................... 55 16. Rok 1939 – zajištění židovského majetku ....................................................................... 58 16.1 Nařízení říšského protektora o židovském majetku ........................................... 64 17. Rok 1940 – sociální vyloučení Židů................................................................................. 68 18. Perzekuce od počátku roku 1941 do prvního transportu vypraveného z Brna ............. 75 Závěr ..................................................................................................................................... 82 Seznam použitých pramenů a literatury .............................................................................. 88 Použité zkratky ..................................................................................................................... 93 Seznam příloh ....................................................................................................................... 94

4

Úvod Perzekuci židovského obyvatelstva byla v minulosti věnována poměrně velká pozornost, a to ze strany jak našich, tak zahraničních historiků. Přece jen se jedná o jeden z důležitých a všeobecně známých fenoménů druhé světové války. V této práci jsem se však na rozdíl od mnoha jiných autorů snažil židovskou otázku zasadit do kontextu jediného města. Důvodem jejího vzniku bylo nejen popsat vznik a vývoj perzekuce nebo se pokusit nalézt její příčinu, ale především analyzovat, do jaké míry v ní sehrála svoji roli právě lokální specifika. Myslím si, že je důležité si uvědomit, a málo kdo na to ve svých pracích upozorňuje, že ačkoliv se perzekuce na územích ovlivňovaných nebo přímo okupovaných nacistickým Německem vyvíjela dle podobného schématu, najdeme zde přece jen značné rozdíly, které závisely na mnoha faktorech. Drtivá

většina

prací,

věnovaných

perzekuci

židovského

obyvatelstva

v protektorátu, je navíc také zaměřena až na finální fázi, která začíná až v roce 1941, tedy v době, kdy již fungovalo terezínské ghetto. Autoři se doposud věnovali především přímo holocaustu a vyhlazování Židů. Úvodní fáze mezi lety 1939-1941 tedy stojí poněkud stranou pozornosti. Kvůli tomu byla tato práce záměrně časově vymezena lety 1939-1941. Rokem 1939 z důvodu, že v něm došlo k významným změnám. Dne 15. března 1939 došlo k okupaci Brna, díky které mohli Němci plně realizovat svoje záměry. Rok 1941 byl vybrán proto, že na jeho konci započala fáze deportací do koncentračních táborů. Město Brno bylo zvoleno z několika důvodů. Jednak proto, že bylo v období, na které se práce zaměřuje, městem s pestrým národnostním zastoupením a velkou židovskou menšinou. Kromě Čechů zde žilo asi 58 000 Němců a přibližně 12 000 Židů.1 Toto národnostní složení se navíc vlivem válečných událostí během poměrně krátké doby zcela změnilo. Dalším důvodem byla skutečnost, že Židé měli v tomto městě hluboké kořeny a v průběhu druhé poloviny 19. století se jim zde podařilo vybudovat silné zázemí. Brno

1

KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské: historie a památky židovského osídlení města Brna. Brno: ERA, 2002, s. 27.

5

bylo za války městem s druhým největším zastoupením židovského obyvatelstva v protektorátu hned po Praze. V neposlední řadě se toto město díky své velikosti, významu a administrativně strategické poloze stalo důležitým nejen pro Židy, ale i pro Němce, kteří zde měli své administrativně správní orgány.

Práce je přehledně rozdělena celkem do devatenácti kapitol a podkapitol. Pro celkovou orientaci při zkoumání fenoménu perzekuce v Brně je důležité, se předem seznámit s tím, čeho se vlastně celá práce týká, tedy s místní židovskou komunitou. Jejímu vzniku a vývoji v tomto městě je tedy věnována úvodní kapitola. Aby bylo možné dostatečně proniknout do hloubky problému, je třeba zasadit téma do širších souvislostí. Proto druhá kapitola řeší problém naší společnosti a jejího vztahu k Židům před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Na druhou kapitolu navazuje třetí, která se zabývá antisemitismem za 2. republiky. Změny, které přinesla nacistická okupace, a počátky pronásledování připomíná kapitola následující. Pátá kapitola se věnuje židovským náboženským obcím a způsobu, jakým byly tyto obce za okupace využívány Němci a jejich následnou úlohou při perzekuci. V další kapitole je čtenář seznámen s Židovskou náboženskou obcí v Brně a její historií. Kapitola sedmá popisuje velký zlom v dějinách holocaustu, a tím je vypuknutí 2. světové války. Dozvíme se v ní, jaký vliv mělo rozpoutání tohoto konfliktu na osud Židů žijících v protektorátu. Důležitým fenoménem, který doprovázel perzekuci Židů a který byl s největší pravděpodobností také jedním z hnacích motorů perzekuce, byla arizace židovského majetku. Jakým způsobem k této arizaci docházelo u nás, popisuje osmá kapitola. Správně pochopit situaci v určité části protektorátu nelze bez potřebných souvislostí. Proto je důležité, seznámit se s tím, jak a do jaké míry zasahovala okupační mocnost do vnitřních záležitostí země a jakých prostředků využívala k naplnění svých cílů. Devátá kapitola nese tedy název Říšská správa v Protektorátu Čechy a Morava. Nedílnou

součástí

perzekuce

bylo

vydávání

protižidovských

zákonů.

Zákonodárné moci v protektorátu je věnována desátá kapitola. Kromě nacistické správy zde samozřejmě existovaly také domácí protektorátní správní orgány, které vykonávaly svoje pravomoci. Domácí vláda vydala za okupace celou řadu zákonů. Zda měla tato 6

vláda nějaký vliv na perzekuci Židů, a jestli ano, tak do jaké míry, tím se zabývá kapitola, která nese název „Podíl protektorátní vlády v protižidovských opatřeních“. Další část práce se opět blíže vrací k Brnu. Celá kapitola je věnována městské správě za okupace. Nacisté měli v Brně dva velice důležité úřady. Jednak to byl úřad šéfa civilní správy při vojenském sborovém velitelství 5, ale také úřadovna říšského protektora pro Moravu. Těmto dvěma úřadům jsou věnovány samostatné kapitoly. Cenným zdrojem informací byl Moravský zemský archiv, který obsahuje celou řadu zajímavých dokumentů, přibližujících jejich činnost. Důležitou kapitolou je kapitola patnáctá, popisující osobní zkušenosti a vzpomínky brněnských Židů na perzekuci. Zdrojem informací se staly paměti uložené v Moravském zemském muzeu, a databáze jedinečného online projektu Centropa, kde se v mluvené a písemné podobě (v angličtině) nacházejí paměti přímých účastníků holocaustu. Poslední část práce se zabývá protižidovskými zákony tak, jak vyšly chronologicky za sebou. Pro větší přehlednost byly rozděleny do tří kapitol podle let, ve kterých byly vydány. Samostatná podkapitola je věnována nařízení říšského protektora o židovském majetku. Obsahovalo totiž, podobně jako v případě Norimberských zákonů, definici pojmu Žid a židovský majetek, což mělo na perzekuci Židů v protektorátu velice zásadní vliv. Důležitým zdrojem informací byla v tomto případě Sbírka zákonů a nařízení a Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava z období, kdy byly zákony vydány. Již v úvodu je třeba zdůraznit, že hlavní úskalí při vypracování této práce bylo získávání pramenů a potřebných informací. Kromě protektorátních zákonů totiž na území protektorátu platily říšské zákony. Všechny normy a nařízení týkající se Židů nelze tedy hledat pouze ve sbírkách zákonů tehdejšího protektorátu, ale i tam, kde byly zveřejňovány zákony říšské. Tato část

je

již poměrně dobře zpracována.

Zákonodárstvím a protižidovskými zákony v protektorátu se již zabývala a stále zabývá celá řada historiků. Naopak příliš zpracována nejsou protižidovská opatření, která platila pouze pro určitá města a obce. Tyto lokální záležitosti, jako byl zákaz vstupu Židům na konkrétní místa, speciální otevírací hodiny pro Židy a podobně, si totiž často města a obce

7

vydávala sama. Někdy to probíhalo tak, že byla jednoduše na nějaké místo umístěna cedule s nápisem „Židům vstup zakázán“ nebo „Prostor určený Židům“. Pro historika je následně nesmírně složité tyto záležitosti vypátrat a doložit. O různých zákazech a omezeních, které neplatily pro celý protektorát, ale jen pro určitý územně samosprávný celek se lidé dozvídali například z informačních tabulí židovských náboženských obcí nebo z lokálního tisku. Právě z tohoto důvodu se práce opírá také o výpovědi přímých svědků. Díky nim se podařilo složit mnoho důležitých střípků do mozaiky, která snad nikdy nebude zcela kompletní. Vzhledem k nezvykle pestré a téměř nekonečné nabídce zdrojů se jedná o otevřené téma, kterým je možno se v budoucnu dále zabývat, nahlížet na něho z jiného pohledu a za použití jiných pramenů. Snažil jsem se však svoji práci pojmout komplexně a zabýval se uvedenými zdroji do takové míry, aby došlo k jejímu naplnění v běžném rozsahu tohoto typu práce. Právě proto, že se jedná o magisterskou diplomovou práci, předpokládám, že ne všichni její čtenáři budou předem dokonale a hluboce seznámeni s celkovou situací jak v protektorátu, tak v jiných zemích. Z toho důvodu jsem se v ní snažil přiblížit čtenářům potřebné souvislosti a nahlížet na danou problematiku ze širšího pohledu.

8

Ediční poznámka: Pravopis slova „ŽID“ se řídí současnými pravidly českého pravopisu – tzn. dává přednost pravopisu s velkým počátečním písmenem. Malé písmeno jsem ponechal pouze v případě, že se toto slovo vyskytuje v názvu organizace, nebo se jedná o citaci, aby byl dodržen způsob psaní citovaných autorů.

9

Prameny a literatura

Při zpracování tématu jsem použil zásadní dostupné prameny a literaturu. Vycházel jsem z archivních pramenů, dobového tisku i legislativních dokumentů. Nezbytné bylo samozřejmě také prostudování odborné literatury a studií, zabývající se perzekucí Židů, jak v protektorátu, tak v celoevropském kontextu. Mohl jsem tak svoji práci zasadit do širších souvislostí a docílit její větší objektivity. Kromě toho bylo nutné nastudovat materiály týkající se historie města Brna a v něm žijící židovské komunity. Za rovněž velice užitečné pro co nejkvalitnější zpracování tohoto tématu jsem považoval nastudování literatury týkající se židovského náboženství a kultury. Množství použitých a nastudovaných materiálů bylo vysoké, proto se zde podrobněji zabývám pouze těmi, o kterých si myslím, že měly na moji práci největší vliv, ze kterých jsem čerpal nejvíce, nebo je považuji za zdroje nenahraditelné. Za nejdůležitější přirozeně považuji archivní dokumenty uložené v Moravském zemském archivu v Brně a Archivu města Brna. V Moravském zemském archivu mě nejvíce zajímaly fondy B340 – Gestapo, B254 – Oberlandrát Brno, B26 – Policejní ředitelství Brno, B251 – Říšský protektor v Čechách a na Moravě a zejména fond B726 – Šéf civilní správy Brno. Spousta archivního materiálu týkající se perzekuce Židů v Brně se naneštěstí nedochovala a z dokumentů, které jsem měl možnost si projít, se jich bohužel příliš mnoho netýkalo mého tématu. Za zvlášť důležitý však považuji posledně jmenovaný fond B726 – Šéf civilní správy Brno. Získal jsem z něho spoustu zajímavých informací týkajících se perzekuce Židů v prvních měsících po okupaci. Řadu z nich jsem také použil ve své práci. V Archivu města Brna se stěžejním pramenem pro tuto práci stal fond A1/28 – Presidiální spisovna. V kapitole Městská správa v Brně za protektorátu se díky tomuto fondu dozvídáme o tom, jak docházelo k poněmčování městské správy a k řízenému přizpůsobování struktury správy města Brna struktuře říšských měst. Dozvídáme se také o systematickém vylučování

10

židovských zaměstnanců z veřejných funkcí. Velice zajímavý je také například dochovaný seznam brněnských kulturních a veřejných institucí, do kterých měli Židé zakázaný vstup. Za zvláště velkou škodu pokládám skutečnost, že se nedochovaly zprávy brněnské židovské obce z doby okupace. Naopak dobrým pramenem pro část věnovanou protižidovským zákonům a nařízením platným pro celý protektorát, je sbírka Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava a bývalé Česko-slovenské republiky z roku 1939 a Sbírka zákonů a nařízení z let 1939-1941. Cenným zdrojem informací byly rovněž Židovské listy, které vydávala Židovská obec v Praze. Vycházely od roku 1939 do roku 1944 a každý týden dvojjazyčně informovaly mimo jiné také o nově zavedených omezeních pro Židy. Velice jsem proto uvítal jejich dostupnost online na německých webových stránkách Deutsche National Bibliotek. Ze všech tří výše uvedených zdrojů souhrnně čerpá kniha Heleny Petrův, s názvem Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941), která se pro mě stala často citovanou publikací v kapitolách, ve kterých se zabývám situací v celém protektorátu. Dílo od Jaroslava Klenovského Brno židovské: historie a památky židovského osídlení města Brna je jedna z mála veřejně publikovaných monografií týkající se Židů v Brně. Není proto překvapující, že i zde jsem nalezl spoustu užitečných informací pro tuto práci. Z autorů, ze kterých jsem hojně čerpal, nesmím zapomenout na jednoho z nejuznávanějších našich autorů věnujících se této problematice, Miroslava Kárného. Nakonec bych také rád vyzdvihl alespoň jeden zdroj z těch, ze kterých jsem čerpal online, a tím je internetový projekt Centropa. Jedná se o databázi svědků, kteří přežili holocaust, z nichž mnozí také pocházeli z Brna.

11

1. Vývoj židovského osídlení v Brně od středověku do roku 1941

Už od počátku 13. století je v Brně doložená židovská osada, která se rozprostírala mezi dnešním Zelným trhem a Josefskou ulicí.2 Židovská komunita, jejíž hlavním (a jediným povoleným) povoláním byl po celý středověk obchod a půjčování peněz do zástavy na úrok, čili lichva3, si prošla složitým vývojem. Jednotliví panovníci využívali a někdy až zneužívali přítomnosti Židů v Brně ve svůj prospěch a zatěžovali je nejrůznějšími daněmi. Již za vlády Václava I. ve 40. letech 13. století byla jedna z pěti městských bran pojmenována jako Židovská. Rovněž zde byla Židovská ulice (dnešní Masarykova), židovská škola a hřbitov. Za vlády Přemysla Otakara II. se Židé dočkali značných privilegií. Jednak to byl tzv. Ochranný list z roku 1254, díky kterému byli na jeden rok osvobozeni od daní a služebností pro škody, které utrpěli od cizích pánů. Další privilegium pak upravovalo vztah mezi Židy a křesťany, poskytlo Židům ochranu a svěřilo jejich správu židovskému rychtáři.4 V letech 1339-1349 došlo v důsledku velkého pronásledování Židů v Německu k početnímu nárůstu židovské komunity v Brně.5 Až do 15. století nabývali brněnští Židé stále příznivějšího postavení. Dařilo se jim tak dobře, že dokonce začali skupovat měšťanské domy i mimo obvod původní židovské čtvrti, což přispělo k nevraživosti místních občanů vůči Židům a vedlo ke stále narůstajícím stížnostem na židovskou lichvu. Nenávist vůči Židům vyvrcholila roku 1454, kdy byli všichni Židé na základě listiny Ladislava Pohrobka zbaveni veškerého movitého majetku a vypovězeni z Brna. Za jeho vlády došlo ke zboření synagogy a zrušení židovského hřbitova. Židé se uchýlili do okolních měst a trvalo celá staletí, než se zde opět usadili.6

2

KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské: historie a památky židovského osídlení města Brna. Brno: ERA, 2002, s. 5. 3 Tamtéž, s. 7. 4 Tamtéž, s. 5. 5 Tamtéž, s. 7. 6 PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1993, s. 283.

12

Za třicetileté války stoupla potřeba židovských obchodníků, jako zásobovatelů armády a věřitelů půjček, a proto bylo Židům v roce 1627 povoleno navštěvovat trhy v královských městech a obchodovat zde. Ke konci 17. století byla již výjimečně některým Židům vydávána povolení bydlet přímo v Brně. V 18. století se jako běžná praxe prosadilo vydávání jednorázových povolení k přenocování pro Židy. Významný posun představovala až vláda Josefa II. Známé josefínské patenty z roku 1782 umožnily Židům studovat na vysokých školách, rušily židovské mýto, omezení pobytu o nedělích a křesťanských svátcích, povinnost nosit na oděvu zvláštní označení a dovolovaly provozovat nejrůznější povolání, včetně továrního podnikání. Díky tomu se Židům v Brně na konci 18. století podařilo převzít iniciativu ve zřizování manufaktur a továren.7 Ačkoliv byly v Brně na začátku 19. století dokonce zřízeny židovské matriky (rodná, oddací a úmrtní), stále zde byli Židé vnímáni jako právně druhořadí občané. K plné emancipaci došlo až s revolučním rokem 1848. Židé dosáhli plných občanských práv a začínají se do Brna ve velkém počtu stěhovat z okolních měst. V padesátých letech zde byla dokonce postavena synagoga, tzv. Velká synagoga a zřízen židovský hřbitov. Vznikaly židovské školy, sociální zařízení, spolky (pohřební, dobročinný, ženský, spolek pro péči o nemocné Bikur cholin, Moravia Bnai Brith, spolek Židovský domov, spolek Židovská škola pro Moravu v Brně) a nadace (chudinská, špitální, dobročinná, školská).8 V souvislosti s narůstajícím zastoupením Židů na vysokých školách byl v Brně založen židovský studentský domov, sportovní klub Makabi9, plavecký klub Bar Kochba, akademická menza, židovská akademická čítárna, tzv. Jednota východních židovských vysokoškoláků v Brně, Spolek sionistických akademiků v Brně a akademické spolky Veritas, Zephira a Jordania.10 V poslední třetině 19. století bylo Brno nejen největším moravským židovským sídlištěm, ale vedle Prahy také největším střediskem židovské kultury a politiky. V roce 1883 byla na ulici Křenová poblíž Velké synagogy postavena židovská modlitebna, tzv. Polský templ (svým 7

KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské, s. 11-12. Tamtéž, s. 15. 9 Sportovní areál klubu Makabi, který zahrnoval hřiště na nejrůznější sporty, potřebné zázemí a vybavení, se nacházel na Riviéře podél řeky Svratky. Pro zimní aktivity byla k dispozici tělocvična na Křenové ulici č. 21. BAUER, Jindřich. Sport a Židé [online]. Brno: Židovská náboženská obec v Brně, 2010. [cit. 2011-11-11]. Dostupné z WWW: < http://www.zob.cz/?q=cs/node/157>. 10 KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské, s. 15. 8

13

charakterem ji lze též považovat za synagogu) a od roku 1886 v Brně sídlil moravský zemský rabinát.11

Na počátku 20. století už bylo židovské obyvatelstvo v Brně etablováno natolik, že jejich komunita zabírala převážnou část východního předměstí (Křenová ulice a okolí), dále prostor ulic Dornych, Cejl, Bratislavská a nám. 28. října. V této části Brna se nacházela většina zmíněných institucí, židovských továren a všechny tři synagogy (třetí tzv. Nová synagoga, která stála na ulici Koliště poblíž Malinovského náměstí, byla vysvěcena v roce 1906).12 Blíže se o brněnských synagogách a náboženských poměrech před nacistickou okupací můžeme dozvědět z pamětního listu paní Bedřišky Felixové, brněnské Židovky, která přežila holocaust: […] “Dětství jsem strávila v Brně. Před druhou světovou válkou mělo Brno okolo 300 00013 obyvatel. Nevím sice, kolik zde v té době žilo Židů, ale pamatuji si, že většina židovských rodin žila v centru. Brněnská židovská komunita se skládala převážně z takzvaných liberálních, ale také z ortodoxních věřících. Naše rodina patřila k liberální židovské skupině. Ortodoxní Židé, kterých byla menšina, měli svou synagogu14 na Křenové ulici, byli více věřící než liberálové, striktně dodržovali židovské zvyky a zákony. Předpokládám, že se také patřičně oblékali. Osobně jsem se však nikdy s žádným ortodoxním Židem nesetkala. Naše rodina chodívala do menší synagogy15. Příliš si z toho nepamatuji, protože jsem v té době byla ještě malé dítě, myslím ale, že byla postavena z červených cihel. Třetí synagoga16, která stála za dnešním hlavním nádražím, byla vypálena 16. března 11

PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, s. 283. KLENOVSKÝ, Jaroslav. Brno židovské, s. 17. 13 Podle sčítání v roce 1921 mělo Brno 227 313 obyvatel, z nichž bylo 10 866 židů. V roce 1930 zde bylo 271 521 obyvatel. PASTORKOVÁ, Zuzana. Bedřiška Felixová [online]. Vídeň: Centropa, 2004. [cit. 201111-11]. Dostupné z WWW: . 14 Jednalo se o tzv. Polský templ, postaven v roce 1883, přestavěn a rozšířen v roce 1886. Bohoslužby se zde konaly do druhé světové války. V době komunismu v roce 1954 byl přebudován na grafické studio a později sloužil jako sklad. Tamtéž. 15 Takzvaná Nová synagoga, postavená v letech 1905-1906. Stála na ulici Ponavka a byla zbourána v roce 1986. Tamtéž. 16 Paní Bedřiška Felixová měla na mysli Velkou synagogu, postavenou v letech 1853-55 na rohu ulice Spálené a Přízové. Později vypálenou a zdemolovanou nacisty. PASTORKOVÁ, Zuzana. Bedřiška Felixová [online]. Vídeň: Centropa, 2004. [cit. 2011-11-11]. Dostupné z WWW: 12

14

1939. Na památku této tragédie byla ulice, na které stála synagoga, pojmenována Spálená. Nyní chodím do ortodoxní synagogy17. Každá synagoga měla svého rabína. Pamatuji si pouze hlavního zpěváka v synagoze, který měl krásný hlas. Každý, kdo přišel na bohoslužbu, si jeho úžasný zpěv patřičně vychutnával. Moje matka vzpomínala, že Brno mělo také své židovské rituální lázně, tzv. mikve. Je možné, že moje babička z matčiny strany tam chodívala, moje matka však určitě ne. Často totiž říkávala: „Není nic lepšího, než vlastní koupelna.“ […].18

Počet Židů v Brně se na počátku 20. století i nadále zvyšoval. Přicházeli sem převážně z chudých východních oblastí Rakouska-Uherska, zejména z Haliče.19 Přibližně až 16 000 Židů zde našlo azyl, jako uprchlíci za 1. světové války, a většina z nich se zde usadila natrvalo.20 Jak se tato komunita postupně rozšiřovala, zlepšovaly se i podmínky a zázemí brněnských Židů. Za zmínku stojí židovské reformní reálné gymnázium založené v roce 1920 (až do 2. světové války bylo jedinou židovskou střední školou v českých zemích)21 a v pořadí již čtvrtá synagoga Agudas Achim postavená v roce 1936.22 Od 30. let se Brno stalo dějištěm významných přesunů židovského obyvatelstva. Kvůli stále se zvyšující perzekuci zde nejprve nalezli útočiště Židé z Německa, po anšlusu Rakouska sem přicházeli rakouští Židé, až zde nakonec našli dočasný domov i Židé ze zabraného československého pohraničí. Se sílící perzekucí za protektorátní vlády naopak spousta Židů odmítla nadále snášet stále se zhoršující podmínky a včas se sama rozhodla z Brna odejít. Pro představu o změnách židovské populace v Brně si všimněme několika základních údajů. Podle Tomáše Pěkného bylo ještě v roce 1848 v Brně pouhých 445 . 17 Jednalo se o Novou ortodoxní synagogu na ulici Skořepka, funkcionalistickou budovu z let 1939-36, postavenou architektem Ottou Eilerem, která do dnešní doby slouží k bohoslužbám. Tamtéž. 18 Tamtéž. 19 ČERMÁKOVÁ, Radka: Československá republika: nový stát ve střední Evropě a Židé. In: Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2003, s. 11. 20 KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské, s. 18. 21 Tamtéž. 22 Tamtéž, s. 56.

15

židovských obyvatel. Tento počet do roku 1921 vzrostl na neuvěřitelných 10 866 (téměř 30% všech moravských Židů).23 V roce 1930 žilo, podle posledního předválečného sčítání lidu, v Brně 11 002 Židů. Nutno však podotknout, že toto číslo nezahrnuje ty, kteří byli později kvalifikováni jako „Židé“, tj. osoby bez židovského vyznání, ale židovského původu. Lze tedy s jistotou předpokládat, že číslo z r. 1930 představuje nejnižší možný počet. Další plánované sčítání lidu na rok 1940 nakonec (z důvodu záměrného neposkytnutí okupační mocnosti spolehlivé podklady pro válečné hospodářství) neproběhlo, proto nemáme přesné informace o stavu Židovské náboženské obce v Brně těsně před válkou. Přesný stav obyvatelstva a jejich jednotlivých etnických skupin v protektorátu před válkou není možné zjistit. Jednak je to dáno pohybem utečenců z území, které postupně začali ovládat nacisté, ale také tím, že Československo nebylo po roce 1945 znovu obnoveno ve svých předválečných hranicích. Podle Jaroslava Klenovského je však odhadovaný počet Židů před okupací okolo 12 000.24 Je známo, že části z tohoto počtu se podařilo včas utéct a menšímu počtu osob bylo nacistickou správou za vysoké odstupné povoleno opustit Brno. Asi 300 osob bylo zatčeno už před koncem roku 1941 (září 1941) a posláno do koncentračního tábora Mauthausen.25 Koncem roku 1941 započaly transporty, při kterých bylo deportováno celkem 10 057 osob (z nichž většina byla Židů) do koncentračních táborů. Celkový počet židovských obětí v Brně se během války vyšplhal na hrozivých 9 700.26

23

PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, s. 400. KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské, s. 27. 25 Tamtéž, s. 113. 26 Tamtéž, s. 18 – 19. 24

16

2. Společnost a její vztah k Židům před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava

V období 1. republiky se setkáváme se dvěma základními postoji židovské menšiny vůči okolnímu prostředí. Jednak je zde zjevná snaha o asimilaci, tedy splynutí s okolním prostředím. Tato část Židů se přirozeně domnívala, že tento postoj ukončí jejich pronásledování a vymýtí antisemitismus v Československu. Zároveň se ale ve stejné době setkáváme se zcela opačnou tendencí, s židovským nacionalismem, tedy sionismem.27 Tito Židé se začínají emancipovat, vyhraňovat vůči svému okolí a vystupovat jako samostatný národ. Na základě tohoto přístupu se otevírají otázky založení samostatného židovského státu, k čemuž později v roce 1948 skutečně došlo.

Podíl Židů snažících se o asimilaci a Židů ovlivněných sionismem se v jednotlivých částech Československa výrazně lišil. V českých zemích žilo v období první republiky kolem 1 % Židů z celkového počtu obyvatel. Ti patřili převážně k tzv. „střední vrstvě“ a jejich relativně dobré materiální podmínky napomáhaly k jejich přirozenému začlenění do společnosti. Židé na Moravě a zejména v Čechách se koncentrovali do velkých měst, kde vznikaly ideální podmínky pro asimilaci.28 Rozdíl mezi moravskými a českými Židy byl zejména v užívání jazyka a v tom, k jaké národnosti se hlásili. Zatímco v Čechách se jich k německé národnosti hlásila zhruba polovina, na Moravě patřili Židé převážně k německy mluvícím občanům.29 Námi sledované město Brno je typickým příkladem. Důkazem jsou nejen německé náhrobky na židovském hřbitově, ale například to, že v Brně byla za 1. republiky otevřena první 27

Termín sionismus je odvozen od spolku „Chowewe – Sion“ (Přátelé Sionu), který vznikl v 80. letech 19. století. Jeho původním posláním byla podpora židovských kolonistů v Palestině. Požadavky Přátel Sionu se postupně rozšiřovaly a již na svém prvním kongresu v Basileji si v roce 1897 vytyčili program „zřízení veřejnoprávně zajištěné domoviny pro židovský národ v Palestině“. K autorům tohoto manifestu patří Theodor Herzl, který je považován „za duchovního“ sionismu. NEPEVNÁ, Eva. Holocaust a čeští Židé: Kapitola z dějin mentality českých Židů. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, 1995, s. 17. 28 NEPEVNÁ, Eva: Holocaust a čeští Židé: Kapitola z dějin mentality českých Židů. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, 1995, s. 32. 29 ČERMÁKOVÁ, Radka. Československá republika: nový stát ve střední Evropě a Židé. In: Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2003, s. 14.

17

židovská národní škola s německým vyučovacím jazykem a rovněž první reformní reálné gymnázium pro německy mluvící Židy.30 Odlišná situace byla na Slovensku. Zde se nacházela zhruba 4 % Židů z celkového počtu obyvatel. Bydleli většinou na venkově, oproti Židům v Čechách, žili ve více uzavřených komunitách a byli také více nábožensky založení. Proto zde přirozeně našel velký ohlas sionismus.31 Zcela specifickou skupinou byli Židé v Podkarpatské Rusi. Jednalo se o území s největším procentuelním zastoupením Židů (15,4 %) z celého Československa. Byli nejméně asimilovaní a pevně si udržovali své tradice. Velice početnou skupinu zde dokonce tvořili ortodoxní Židé, kteří ještě před dvěma světovými válkami žili v ghettech.32 Nejčastějším povoláním Židů byl v roce 1930 stále ještě obchod se zbožím. Konkrétně to bylo 45 % všech Židů v Čechách a 40 % na Moravě a ve Slezsku, tedy v oblasti, kam patří námi sledované Brno.33 Podíváme-li se na československou statistiku z roku 1921, zjistíme, že na Moravě se obchodem, peněžnictvím a dopravou živilo 7734 lidí z celkového počtu 15 335 lidí přiznávajících židovskou národnost. Pro srovnání v průmyslu a živnostech jich bylo zaměstnáno 3370 a v zemědělství pouhých 332.34 Velkou roli v životě Židů hrálo také vzdělání. Mladí Židé se hojně hlásili na vysoké školy. Podle odhadů tvořili až 18 % z celkového počtu studentstva v Československu. Toto číslo je obzvlášť vysoké, uvědomíme-li si, že Židé tehdy tvořili pouze 2,5 % z celkového počtu obyvatel.35 Z vysoké míry vzdělání plyne i jejich následné uplatnění ve vědě. Z těch, kteří se narodili, nebo působili v Brně, lze jmenovat například významného lékaře zabývajícího se tělesnou výchovou a masáží Antona Buma (1856-1925) nebo předního rakouského chirurga Felixe Mandela (1892-1957). Dále to byl například sociolog a ekonom Otta Weinberger (1882-1958), historik zabývající se českým středověkem 30

Tamtéž, s. 17. NEPEVNÁ, Eva: Holocaust a čeští Židé, s. 32. 32 Tamtéž, s. 33. 33 Tamtéž, s. 31. 34 ČERMÁKOVÁ, Radka: Československá republika: nový stát ve střední Evropě a Židé. In: Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2003, s. 18. 35 NEPEVNÁ, Eva: Holocaust a čeští Židé, s. 32. 31

18

František Graus (1921-1989) nebo Berthold Bertholz (1862-1936), též historik zaměřující se na dějiny Brna a Moravy.36 V Brně rovněž působili Židé, kteří se prosadili také v oblasti literatury. Z mnoha významných osobností je to například Roman Jakobson (1896-1982), přední světový lingvista, sémiotik a literární historik, dále spisovatel a básník Hieronymus Lorm (18211902) nebo spisovatel vycházející z psychoanalýzy Ernst Weiss (1884-1940).37 Brněnští Židé se také velice aktivně podíleli na kulturním životě. Z těch více známých,

narozených

v tomto

městě,

nesmíme

zapomenout

na

jednu

z

nejpopulárnějších hereckých osobností 20. let Hugo Haase, skladatele a úspěšného autora filmové hudby (za niž získal dvakrát Oscara), Ericha Wolfganga Korngolta a mnoho dalších.38

Československá ústava z roku 1920 zaručovala Židům plnou náboženskou svobodu. Všichni státní občané Československé republiky si byli na jejím základě rovni a měli stejná občanská a politická práva, nehledě na to, jaké byli rasy, jazyka nebo náboženství. V ústavě je doslova uvedeno, že: […] „Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání“ […].39 Kromě ústavy měli Židé jakousi záruku v prezidentu T. G. Masarykovi, který jim byl příznivě nakloněn. Už za první světové války měl prezident především s americkými Židy velice vřelé vztahy, které sám popsal takto: […] „světový tisk je zčásti řízen nebo financován od Židů; znali mne z Hilsnerovy aféry a teď (rozumí se za 1. světové války) se odvděčili tím, že psali o naší věci sympaticky nebo alespoň slušně. Politicky nám to hodně pomohlo.“ […] 40

36

KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské, s. 32-33. Tamtéž, s. 33-34. 38 Tamtéž, s. 30-31. 39 Československá republika. Zákon č. 121/1920 sb. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky. In: Ústava Československé republiky. 1920, částka 128, bod 2. Právní předpisy ČR [online]. 2007 [cit. 2011-11-11]. Ústava ČSR z roku 1920. Dostupné z WWW: . 40 ČERMÁKOVÁ, Radka: Československá republika: nový stát ve střední Evropě a Židé. In: Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2003, s. 9. 37

19

Československo byla jediná evropská země, ve které bylo uzákoněno, že se zde Židé mohou svobodně přihlásit k židovské národnosti. Toho využilo asi 30 % z celkové židovské populace v Čechách a na Moravě (na Slovensku a na Podkarpatské Rusi byl tento poměr značně vyšší). Židé mohli za 1. republiky rozvíjet své aktivity ve všech oblastech lidské činnosti a mohli zastávat i nejvyšší státní a politické funkce. 41 Ačkoliv můžeme Československo před druhou světovou válkou označit

jako

jeden

z nejdemokratičtějších států ve střední Evropě (a to i ve zmíněné oblasti práv národnostních menšin), setkáváme se zde s protižidovskými náladami a projevy nenávisti vůči Židům již dlouho před nacistickou okupací. Poválečný nedostatek nejdůležitějších životních potřeb, převážně potravin, byl příčinou protižidovských výtržností, rabování a drancování židovských obchodů, ke kterým docházelo od konce roku 1918 zhruba do konce roku 1920.42 S antisemitismem se můžeme také setkat v tisku nebo programech politických stran. Už za RakouskoUherska můžeme protižidovské tendence sledovat u některých členů pokrokového hnutí, v mladočeské straně. Byli to například Karel Baxa nebo Václav Březnovský. Nenávist k Židům se nejsilněji projevila v období hilsneriády, kdy domnělá rituální vražda Anežky Hrůzové z roku 1899 vyvolala demonstrace a nepokoje (doprovázené drancováním židovských obchodů a továren na Náchodsku) i protižidovskou kampaň v československém tisku. 43 Německá menšina spatřovala v Židech nebezpečí socialismu a liberalismu, Češi často naopak spojovali židovský živel s němectvím. Odpor k německé menšině byl za 1. republiky rovněž zpočátku jedním z hlavních témat českých i německých fašistických nebo nacionalistických stran. Z českých to byla Národní obec fašistická vedená Radolem Gajdou nebo Národní liga v čele s Jiřím Stříbrným. Protižidovskými excesy se vyznamenalo zejména fašistické

hnutí

Vlajka. 44

Z německých

41

fašistických

stran,

vyznačujících

se

ČERMÁKOVÁ, Radka: Československá pluralistická demokratická společnost ve stínu nacistického Německa. In: Židovská menšina v Československu ve třicátých letech. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2004, s. 10. 42 ČERMÁKOVÁ, Radka: Československá republika: nový stát ve střední Evropě a Židé. In: Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2003, s. 11. 43 ČERNÝ, Bohumil a kol.: Hilsneriáda. K 100. výročí píseckého procesu. Polná: Linda – Jan Prchal, 1999, s. 66 – 68. 44 Hnutí Vlajka svoji nenávist vůči Židům veřejně prezentovalo už na podzim roku 1929, kdy uspořádalo protest proti židovským studentům z Polska, Maďarska a Rumunska, kteří kvůli zvyšujícímu se

20

protižidovskou politikou, můžeme jmenovat například Německou nacionální stranu (DNP), Německou nacionálně socialistickou dělnickou stranu (DNSAP) nebo později Sudetoněmeckou stranu (SdP). V deníku Agrární strany Venkov se na počátku dvacátých let objevily články obviňující Židy z bolševizmu a vyhrožující pogromy.45 Když se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler, brzy začal v rámci svého mocenského postavení aplikovat svou nenávist vůči Židům v praxi. Nejen, že obratně využíval nacistickou propagandu k tomu, aby své kroky obhájil u veřejnosti, ale dokonce antisemitismus využíval pro získání větší popularity. Krátce po propuknutí světové hospodářské krize a v době, kdy se Německo stále ještě zcela nezotavilo z důsledků 1. světové války, totiž lidé velice rádi slyšeli na to, že jsou to právě Židé, kteří mohou za jejich špatnou finanční situaci, a věřili podobným nacistickým heslům jako to, že Židé uvrhli Německo do světové války. Adolf Hitler doslova řekl v jednom ze svých projevů ke sklonku války (29. dubna 1945): […]„skutečným viníkem tohoto vražedného zápasu je židovstvo! Také jsem nenechával nikoho na pochybách o tom, že tentokrát to nebudou jen miliony dětí evropských árijských národů, které zemřou hlady, nebudou to jen miliony dospělých mužů, koho postihne smrt, a nebudou to jenom statisíce žen a dětí, které budou ve městech sežehnuty ohněm a usmrceny bombardováním, ale i skutečný viník tohoto zločinu dojde odplaty, byť třeba humánnějším způsobem. Především zavazuji vedení národa a jeho stoupence, aby úzkostlivě dodržovali rasové zákony a kladli nemilosrdný odpor traviči všech národů, mezinárodnímu židovstvu.“ […]46 Hitler jakožto obratný politik navíc tuto perzekuci prováděl postupně, podle své oblíbené metody, kterou charakterizoval již ve své knize Mein Kampf: […] „Musíme umět psu usekávat ocas kousek po kousku“ […]47, čímž byla tato akce zpočátku téměř nenápadná, ale bohužel měla fatální důsledky. antisemitismu ve svých zemích, přicházeli do Československa. Rostoucí výpady vůči Židům vyvrcholily účastí některých členů Vlajky na protižidovských pogromech a vypalování synagog během Křišťálové noci, až bylo konečně toto hnutí krátce poté, 11. listopadu 1938, postaveno mimo zákon. Její členové posléze založili ilegální organizaci s názvem Vlajka – Maffie Nového Československa a dále pokračovali s protižidovskými akcemi. Mezi takové akce patřily dokonce i bombové útoky. NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 2001, s. 7-11. 45 ČERMÁKOVÁ, Radka: Československá republika: nový stát ve střední Evropě a Židé. In: Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2003, s. 12. 46 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 27. 47 Tamtéž, s. 23.

21

Vlivem Německa se pak sílící antisemitismus šířil i do ostatních států Evropy a také se velice rychle dostal mezi německou menšinu u nás. Je třeba připomenout, že například všeobecně známá Křišťálová noc z 9. na 10. listopadu 1938, při které v Německu došlo k vypalování synagog, plenění židovských obchodů a podniků, zabití více než 100 židů a odvlečení zhruba 30 000 do koncentračních táborů, se konala také v na území Sudet tehdejšího Československa (kde se ve městech jako byla Opava, Krnov, Liberec, Karlovy Vary nebo Sokolov páchaly pogromy ještě i po 11. listopadu).48 Brno patřilo před válkou k tradiční enklávě se silným zastoupením německého obyvatelstva. Vedle židovské menšiny (přes 12 000 obyvatel) zde žilo před koncem 2. světové války 58 000 Němců.49 Tyto a již zmíněné okolnosti logicky vytvářely příznivé podmínky pro antisemitské smýšlení obyvatelstva. O sociálním postavení Židů ve městě s výrazným zastoupením německého etnika nám ve svých pamětech vypráví pamětnice, paní Bedřiška Felixová: […] „Židé v Brně byli převážně kupci a podnikatelé. Mnoho z nich byli také úředníci. Můj otec byl rovněž úředník. Židé vlastnili mnoho textilek a velkoobchodů. Například si pamatuji na majitele textilní továrny pana Šťastného. Do konce 1. světové války bylo město velice germanizované, což znamená, že se německy mluvilo více než česky. Mnoho továren bylo původně rakouských. Brno mělo německé divadlo a německé centrum. Obě byly zcela rozstřílené v roce 1945. Před 2. světovou válkou vypadalo Brno více jako historické město, a proto se mi tenkrát také více líbilo. Židé, ale i ostatní občané měli k sobě blíž než dnes.“ […]50

48

FRANKL, Michal: Druhá republika a židovští uprchlíci. In: Židovská menšina za druhé republiky. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 47. 49 KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské, 2002, s. 27. 50 PASTORKOVÁ, Zuzana. Bedřiška Felixová [online]. Vídeň: Centropa, 2004. [cit. 2011-11-11]. Dostupné z WWW: .

22

3. Antisemitismus za 2. republiky

Po Mnichovské dohodě a odstoupení československého pohraničí Německu se paradoxně ještě více vystupňovaly protižidovské nálady obyvatelstva. Na území Sudet žilo 27 073 osob, které se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k židovskému vyznání.51 Poté, co bylo toto území připojeno k říši, začínali se tito Židé houfně stěhovat na zbylé území Československa. Častým cílem této emigrační vlny se, z větších měst, kromě Prahy, Olomouce, Moravské Ostravy, stalo také právě Brno. Podle Michala Frankla opustilo bývalé Sudety celkem 18 673 Židů.52 Příliv takového množství byl velice špatně organizován a často se navíc stávalo, že byli židovští uprchlíci zadrženi českými pohraničníky a obratem posíláni zpět. Někteří byli dokonce donuceni ke zpáteční cestě už na nádraží. Vracení uprchlíků zpět bylo přímo nařízeno ministerstvem vnitra. O nově příchozí Židy nikdo

neměl zájem a

jejich

přítomnost

dokonce

vyvolávala

protižidovské

53

demonstrace.

V tisku se rovněž začínají objevovat další protižidovské články. Nastalou situaci se dokonce snažila řešit i Velká Británie, která poskytla československé vládě půjčku šestnáct miliónů liber, čímž si slibovala, že pomůže zmírnit napětí a odvrátí případná protižidovská opatření. V Anglii byla rovněž založena nadace londýnského starosty. Londýnský News Chronicle uspořádal ve prospěch uprchlíků z československých Sudet sbírku, jež vynesla 20 000 liber.54 O žalostné situaci Židů v období protektorátu svědčí i fakt, že během dvou týdnů před 19. listopadem 1938 zažádalo na americkém konzulátu v Praze o vízum přes 5 300 osob.55 Uprchlíky ze Sudet koordinovaly různé výbory (Sociálně demokratický 51

NEPEVNÁ, Eva: Holocaust a čeští Židé: Kapitola z dějin mentality českých Židů. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, 1995, s. 34. 52 FRANKL, Michal: Židé přes palubu. Konstrukce „židovské otázky“ za druhé republiky. Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 2009, roč. 31, č. 3, s. 38. 53 FRANKL, Michal: Druhá republika a židovští uprchlíci. In: Židovská menšina za druhé republiky. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 48. 54 Tamtéž. 55 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 19.

23

podpůrný výbor, komunistický Ústřední svaz pro pomoc uprchlíkům, Šaldův výbor českých intelektuálů a Židovský podpůrný výbor), které se později sloučily v jeden Národní koordinační výbor.56 Násilné vracení uprchlíků zpět do Sudet bylo zastaveno (převážně díky silné angažovanosti britských zastupitelských úřadů v Berlíně) až těsně před nacistickou okupací, začátkem března 1939. Diskriminační opatření, a to zejména ve státní službě, se již v období 2. republiky zcela vážně začínala uvádět do praxe. Už 27. ledna schválil československý parlament nařízení o odstranění Židů ze státní správy. Propouštělo se nejen v úřadech, ale také na univerzitách. Například na pražské německé univerzitě muselo nuceně odejít do penze zhruba čtyřicet pět židovských profesorů.57 Propouštění se nevyhnuli ani židovští lékaři, kteří byli vyzváni, aby se vzdali svých míst a opustili československé nemocnice. Kromě státní správy byla i další povolání, u kterých bylo nežádoucí, aby je zastávali Židé. Týkalo se to například herců v německých divadlech nebo novinářů. 27. ledna 1939 byla rovněž schválena další dvě nařízení nepřímo namířené proti Židům. Vládní nařízení číslo 15 nařizovalo přezkoumat česko-slovenské státní občanství u osob, které je získaly po 1. 11. 1918.58 Vzhledem k době, kdy bylo toto nařízení vydáno, je víc než pravděpodobné, že jeho hlavním účelem bylo zamezit vzrůstu německého obyvatelstva v zemi. Ze strachu o holý život a před pronásledováním k nám z Německa a Rakouska přicházeli „nepřátelé nacizmu“, mezi něž patřila i spousta Židů. Tato skutečnost byla přirozeně v době, kdy u nás eskalovala nenávist ke všemu německému poté, co Československo přišlo o své pohraničí, velice nežádoucí. Nařízením číslo 14 ze stejného dne se navíc doplňovaly předpisy o pobytu cizinců, pokud se jednalo o emigranty. Ti byli od té doby povinni na příkaz zemského úřadu do šesti měsíců opustit území republiky.59 Ačkoliv byla obě nařízení primárně zaměřená proti Němcům, byli to paradoxně odpůrci nacizmu a Židé, komu tyto zákony výrazně komplikovaly už tak ne zcela záviděníhodnou situaci. 56

ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 20. 57 Tamtéž, s. 27. 58 Tamtéž, s. 26. 59 Tamtéž, s. 26.

24

4. Nacistická okupace a počátky pronásledování

Postup perzekucí židovského obyvatelstva probíhal ve všech zemích okupovaných Němci velice podobně. V souhrnu perzekuce směřovaly k tomu, že byli Židé postupně vyřazováni z výkonu veřejných služeb a ze svobodných povolání, zabavovalo se jim veškeré jmění a majetek, byla jim odpírána volnost pohybu a zakazovala se jim jakákoliv účast na kulturním životě a na vzdělávání. Židé dostávali zvlášť nízké příděly potravin, nesměli používat dopravní prostředky a v neposlední řadě byli selektováni ze společnosti viditelným označením žlutou hvězdou na oděvu. Takovýto postup se týkal území celého protektorátu a ne jinak tomu bylo i v Brně.60 Už 15. března 1939, kdy došlo k obsazení zbylého území Československa, Němci pohotově zahájili tzv. Akci mříže (Aktion Gitter).61 Tato akce byla namířena proti nejrůznějším odpůrcům stávajícího režimu v Německu, kteří byli z nejrůznějších důvodů nuceni opustit říši, a v neposlední řadě také proti německým Židům. Tito lidé byli zatýkáni a řada z nich následně poslána do koncentračních táborů. Následující den přijel Adolf Hitler do Prahy podepsat dekret, kterým byl zřízen „Protektorát Čechy a Morava“, čímž se Československo v podstatě dostalo do područí Německa. Dne 18. března byl do funkce jmenován Konstantin von Neurath, jako 1. říšský protektor. Státním tajemníkem se stal dosavadní vůdce SdP Karl Herman Frank. Stávající parlament byl nahrazen prezidentem jmenovaným Národním souručenstvím a Beranovu vládu vystřídal 27. dubna nový kabinet Aloise Eliáše. Ze strachu ze vzpoury omezili Němci veškerá další protižidovská opatření pouze na antisemitskou propagandu. Česká veřejnost měla totiž tendenci spíše s Židy sympatizovat a držela si odmítavý postoj k postupu nacistů vůči Židům. Zástupce říšského ministerstva zahraničí v protektorátu Kurt Ziemke popisoval svému berlínskému ústředí situaci takto: […] „Čech dosud odmítal sám od sebe se chopit 60

SCHMIDTOVÁ-HARTMANNOVÁ, Eva: Protektorát Čechy a Morava. In: Osud Židů v protektorátu 19391945. Praha: Trizonia, 1991, s. 87. 61 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Počáteční fáze pronásledování 1939-1941. In: Osud Židů v protektorátu 1939–1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 31-32.

25

židovského problému. S výjimkou příslušníků pravicově opozičních skupin je zaměřen k Židům přátelsky, i když často nikoliv z náklonnosti, nýbrž z politických důvodů. Náš nepřítel je jeho přítel a náš postup proti Židům se jeví Čechovi jako předzvěst našeho pozdějšího zacházení s ním.“ […]62 Iniciativy se však chopili čeští fašisté. Na jejich popud byly organizovány pogromy a vypalovaní synagog na mnoha místech protektorátu. Nejaktivnější byli zejména v moravských městech. V květnu proběhla v Brně demonstrace, při které byli Židé vytahováni z kaváren a napadáni na ulici. Rovněž zde byla vypálena synagoga. Stejný osud čekal i synagogy ve Vsetíně, Jihlavě, Olomouci, Uherském Brodě a Dobříši. K nejrůznějším pogromům na Židy pak navíc došlo i v mnoha dalších českých a moravských městech.63 Němci však i navzdory těmto excesům a přesto, že jim jejich představitelé nabízeli své služby, nehodlali českým fašistům svěřit vedoucí postavení v zemi. Velice dobře si totiž uvědomovali, že součástí fašistické ideologie je také silný nacionalismus a šovinismus a že česká fašistická hnutí vystupovala až do Mnichova protiněmecky.64 Nová vláda Aloise Eliáše se nejrůznějším způsobem snažila zdržovat protižidovská opatření v zemi, proto vzal Konstantin von Neurath židovskou otázku v protektorátu do vlastních rukou. 21. června 1939 vydal dekret jasně definující Židy podle Norimberských zákonů, vylučující je z veškerého hospodářského života a nařizující jim, aby nahlásili veškerý svůj majetek úřadům. Jasným cílem tohoto dekretu bylo zcela evidentně převedení nemalého židovského majetku do německých rukou. Židům byla přislíbena bezproblémová emigrace, pokud však před tím svěří všechen svůj majetek německým bankám.65 Pro tyto účely byl v polovině července 1939 zřízen již zmíněný Zentrallstelle für jüdische Auswanderung, neboli emigrační úřad, v čele s

62

KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení: Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991, s. 11. 63 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Počáteční fáze pronásledování 1939-1941. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 33. 64 KÁRNÝ, Miroslav. Konečné řešení: Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991, s. 11. 65 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard: „Arizace“ a arizátoři: Drobný a střední židovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939 - 1945). Praha: Karolinum, 2005, s. 6.

26

Hansem Günterem a pod dohledem Adolfa Eichmanna. 66 Úkolem této instituce bylo spravovat veškeré záležitosti židovských obyvatel v protektorátu. Zentralstelle organizovala jejich registraci a vystěhování, starala se o zajišťování pracovních příležitostí, o řízení bytových a sociálních věcí a v neposlední řadě také o organizování deportací.

Zentralstelle

oficiálně

podléhala

jak

protektorátním,

tak

říšským

67

bezpečnostním úřadům. Reálnou kontrolu nad ní měl však aparát SS.

5. Úloha židovských náboženských obcí v perzekuci židovského obyvatelstva Židovská obec je náboženskou organizací, která má stejný status jako církev. Poprvé se tento termín objevil už ve 13. století, kdy byli Židé nuceni žít v uzavřených, od sebe vzdálených ghettech. Tato ghetta tehdy tvořila uzavřenou obec, neboli kehilu. Obec nyní sdružuje lidi židovského původu nebo vyznání, má svojí vlastní strukturu, je nejmenší správní jednotkou židovské komunity v zemi a na daném území organizuje náboženské, kulturní a sociální záležitosti svých členů. Hlavou obce bývá její předseda, méně často rabín (brněnská židovská obec má svého rabína).68 Víme, že na našem území žili čeští a němečtí Židé. Němci mezi nimi přirozeně nedělali žádný rozdíl. Židovská rasa byla určena k vyhlazení, bez ohledu na národnost. Problém však mohl nastat při rozpoznání a určení této rasy mezi obyvatelstvem v protektorátu. Při posledním předválečném sčítání lidu v roce 1933 se sice uvádělo náboženské vyznání, ale spousta Židů byla nevěřících, nebo se hlásila k jiným náboženstvím. I ty však chtěli Němci evidovat a nakládat s nimi dle rasových zákonů. 66

ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Počáteční fáze pronásledování 1939-1941. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 34-35. 67 SCHMIDTOVÁ-HARTMANNOVÁ, Eva: Protektorát Čechy a Morava. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 88. 68 Židovská obec Brno [online]. 2010 [cit. 2011-11-11]. Současnost. Dostupné z WWW: .

27

K tomuto účelu velice dobře posloužily samotnými Židy založené a vedené náboženské obce. Ty kromě toho, že do září 1941 organizovaly emigrace Židů, také velice dobře posloužily nacistům jako hlavní a důležitý nástroj pro evidenci židovského obyvatelstva. Podle vyhlášky říšského protektora podléhaly židovské náboženské obce pravomocem

nově

vzniklého

německého

úřadu

Zentrallstelle

für

jüdische

Auswanderung a tajné policii SS v Brně, tzv. Sicherheitsdienstu. Židovské náboženské obce byly nuceny provést všeobecnou registraci Židů, přičemž jakýkoliv vzdor jejich pracovníků byl považován za „sabotáž“ a trestán smrtí. Soupis židovského obyvatelstva v protektorátu se konal k 1. říjnu 1939. Bylo zjištěno, že na jeho území žije 90 847 Židů, z nichž 9 828 nebylo židovského náboženství. V komentáři uveřejněném k jeho výsledkům je však uvedeno, že konečný součet sice obsahuje i Židy nežidovského vyznání, avšak pouze ty, kteří jsou přihlášeni u židovských náboženských obcí. Na jaře 1940 byla proto z těchto administrativních důvodů uložena všem Židům povinnost registrovat se u náboženských obcí.69 Kompletní seznam židovského obyvatelstva vytvořila Židovská náboženská obec v Praze (která již byla v té době nadřízena všem židovským náboženským obcím v protektorátu) na příkaz vedoucího Zentralstelle začátkem září 1941. Obsahoval statistický přehled podle věku, pracovní schopnosti, rodinného a zdravotního stavu a dalších údajů. Vyplývá z něho, že Brno bylo v té době městem s druhým největším zastoupením židovského obyvatelstva. Z celkového počtu 88 105 jich v Brně v té době žilo 11 102. Pro představu, třetím městem s největším zastoupením byla Olomouc s pouhými 4 015 židovskými obyvateli.70

69

KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení: Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991, s. 31. 70 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Masové deportace. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 40.

28

6. Vznik a vývoj Židovské náboženské obce v Brně Historickým mezníkem důležitým pro vznik Židovské náboženské obce v Brně byl rok 1849. Březnová ústava vydaná v tomto roce zaručovala všem občanům stejná práva a možnost se kamkoliv stěhovat v rámci říše. To způsobilo silnou imigrační vlnu Židů do města Brna, které jim skýtalo oproti okolním vrchnostenským městům nesrovnatelně lepší podmínky. V Brně sídlilo v letech 1783-1849 moravskoslezské gubernium, což bylo správní institucí Země Moravskoslezské. V jeho čele stál moravský hejtman, neboli gubernátor. Gubernium v tomto roce vydalo „prozatímní výnos“, podle kterého měli Židé platit daně jedné z 52 židovských obcí existujících před rokem 1849. Protože v Brně židovská obec nebyla, museli tedy platit daně obcím mimobrněnským. To se jim samozřejmě zdálo nevýhodné, a proto Židé začali usilovat o zřízení obce vlastní. Moravské gubernium jim však povolilo pouze zřízení židovského náboženského

spolku,

čímž

je

nezbavilo

povinnosti

platit

daně

některé

z mimobrněnských obcí. Členství bylo navíc dobrovolné, takže příspěvky tomuto spolku platila pouze část Židů. Židé si tedy ze svého středu zvolili devítičlenný výbor a podařilo se jim vytvořit základy pro vytvoření náboženského spolku, později náboženské obce. Těmito základy bylo zřízení Židovského hřbitova v Židenicích (1852), vystavění synagogy na předměstí Křenová (1853-1855) a jmenování rabína, jímž se stal Leopold Löw ze Szegedinu. Založení židovského náboženského spolku v roce 1856 je považováno za počátek novodobých dějin Židů v Brně. O tři roky později ministerstvo pro kult a vyučování povolilo, aby se židovský náboženský spolek přeměnil na židovskou obec, čímž byla konečně odstraněna povinnost Židů platit daně mimobrněnským obcím. V té době žilo v Brně přibližně 2 230 Židů z celkového počtu okolo 58 800 obyvatel.71 V roce 1860 byl přijat za rabína Baruch Jakob Placzek, který tuto funkci vykonával několik desítek let. Roku 1884 byl dokonce ustaven i do funkce zemského moravského rabína. Od roku 1905 byl přijat rabín Ludwig Levy a od roku 1906 působí v Brně další rabín Max Grűnfeld. Ke konci století (1890) už dosahuje počet členů obce čísla 7 087.

71

Židovská obec Brno [online]. 2010 [cit. 2011-11-11]. Historie Židovské obce Brno. Dostupné z WWW: .

29

Toto číslo se dále zvětšilo, zejména po 1. světové válce, kdy do Brna přišlo několik tisíc utečenců z Haliče.72 Po vzniku republiky byl ustaven nový výbor ze zástupců tří hnutí (liberálního, konzervativního, středového). Předsedou byl zvolen Samuel Beran a jednání se nadále vedla dvojjazyčně. V roce 1919 byla založena společná židovská škola na Hybešově ulici, která zahrnovala pětitřídní obecnou školu a osmileté reformní reálné gymnázium. Židovské instituce byly soustředěny v dnešních ulicích třída Kapitána Jaroše (dříve Legionářská) a Koliště. Tam bylo hlavní sídlo ŽO a synagoga (Koliště 45). V nadačním domě Wiesnerových na Legionářské 3 byly společenské a charitativní instituce. Další nadační dům manželů Rosenthalových na Štefánikově 54 sloužil jako starobinec a na Křenové 46 byl do roku 1927 sirotčinec. Největší rozmach zažila brněnská ŽO v meziválečném období. V roce 1938 byl počet členů okolo 12 000. Posledními předválečnými představenými obce byli dr. Julius Zwicker (do r. 1938) a dr. Otto König (do r. 1942). Za okupace byla administrativa ŽO byla přesídlena do domu na Legionářské 31.73 Válečnou etapu přežilo jen několik stovek z mnohatisícové kvetoucí komunity. Přesto byl už v červenci 1945 ustaven přípravný výbor pro obnovu ŽO. Do jeho čela se postavil dr. Rudolf Spitz. Ten byl později zvolen prvním poválečným předsedou a svůj úřad vykonával až do roku 1961. Obnova začínala na fyzických i duchovních troskách. Řádění nacistů podlehla Velká synagoga v Přízové ulici, vypálená za okupace, a tak se začalo s opravou synagogy na Skořepce (postavena v letech 19341935 podle projektu architekta Otty Eislera). Většina nemovitostí konfiskovaných za války ve prospěch Vystěhovaleckého fondu zůstávala nadále v rukou státu (pozemky a nemovitosti na Legionářské třídě, sportovní areál Makkabi na Riviéře, dům na Kolišti, starobinec na Štefánikově ulici, židovské gymnázium v Hybešově ulici a mnoho dalších). Jejich navracení probíhalo zdráhavě a ve většině případů se neuskutečnilo. V padesátých letech byly totiž tyto objekty s konečnou platností vyvlastněny různými typy znárodňovacích aktů. I díky tomu musely být oficiální instituce brněnské obce 72

PŘICHYSTALOVÁ, Lenka: Židovská obec Brno. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filosofická, Katedra sociálních věd, 2009, s. 24. 73 Židovská obec Brno [online]. 2010 [cit. 2011-11-11]. Historie Židovské obce Brno. Dostupné z WWW: .

30

umístěny v pronajatých prostorách, nejdříve v ulici Bašty, později v Hybešově ulici Od roku 1948 začíná první vlna emigrace do Izraele, druhá vlna pak v roce 1968. Počet členů klesá. V roce 1960 je jich přibližně 800 a v roce 1980 se toto číslo pohybuje už jen okolo 500 lidí. Důležitou roli v židovském světě sehrál rabín Feder, který se v roce 1953, poté, co byl zvolen moravskoslezským rabínem, přestěhoval do Brna. V roce 1961 byl ustanoven vrchním rabínem pro české země. Další významnou osobností byl vrchní kantor Alexander Neufeld, který se svými syny Arnoštem a Jurákem, pěvecky doprovázel pravidelné bohoslužby. V roce 1973 na místo vrchního kantora nastupuje syn Alexandra Neufelda Arnošt, který působil v této funkci do roku 2004. Zemřel v roce 2005. 74 Pádem totalitního režimu přichází nová šance ohledně náboženského života a po společensko-ekonomické stránce. Lidé se zbavují strachu a pomalu nacházejí cestu do židovské obce. Tato cesta sebou přináší nové aktivity pro obec. V roce 2003 přichází do úřadu rabína Moshe Chaim Koller, jehož úkolem je oživení náboženského a tradičního života Židů. Od roku 2001 jsou na území Moravy a Slezska tři fungující židovské obce – v Brně, Olomouci a Ostravě, s počtem dohromady kolem 500 osob. ŽO Brno má v současné době ve správě 9 synagog a 45 hřbitovů na území jižní Moravy.75

74 75

Tamtéž. PŘICHYSTALOVÁ, Lenka: Židovská obec Brno, s. 24.

31

7. Vyostření situace po vypuknutí 2. světové války

Vypuknutí druhé světové války znamenal velký zvrat v přístupu k Židům na území protektorátu. Němci ještě více začali omezovat jejich volný pohyb, čímž se je snažili izolovat od okolního prostředí. K zákazu pracovat ve státních službách se přidal i zákaz pracovat pro soukromé podniky. K tomu započala i nová vlna zatýkání a už 19. října 1939 byl vypraven první transport čítající 1000 mužů z Moravské Ostravy do koncentračního (Němci nazývaného „přeškolovacího“) tábora v polském Nisku.76 Takovýto teror spousta Židů již nehodlala dál akceptovat a logickým důsledkem byl stoupající počet emigrací ze země. Podle Livie Rothkirchenové emigrovalo v roce 1939 celkem 19 016 Židů.77 Legální vystěhování Židů z protektorátu organizované prostřednictvím Zentrallstelle für jüdische Auswanderung bylo okleštěné zdlouhavými schvalovacími procedurami gestapa a velice omezenou vůlí zemí přijímat židovské imigranty. Zajímavostí je, že ačkoliv tedy německé úřady legální vystěhování Židů z protektorátu za určitých podmínek umožňovaly, snažily se, aby o nich nebyla informována veřejnost. Židovská náboženská obec dostala například přísný zákaz podávat

protektorátní

policii

informace

o

vypravovaných

vystěhovaleckých

transportech. Jedním z dalších příkladů snahy o utajení byl transport s údajným cílem Šanghaj. Podle měsíční zprávy ze Sicherheitsdienstu ze září 1940 odjel nejprve do Brna, kde byl doplněn na 800 osob a přes Vídeň vypraven do zámoří. Protektorátní tisk však dostal již v den transportu pokyn: „Nepouštějte žádné zprávy o židovských transportech, ani zprávu Völkischer Beobachter o této věci.“78 Velkým mezníkem pro židovské vystěhovalectví z protektorátu bylo vypuknutí války. Přestože i po něm se vystěhovalectví ještě nějakou dobu prosazovalo, bylo zřejmé, že v historii „konečného řešení“ nastala nová etapa. Nově dobyté Polsko bylo rozděleno na dvě části. Jedna část, s převažující německou menšinou, byla anektována 76

ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Masové deportace. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 36. 77 Tamtéž, s. 50. 78 KÁRNÝ, Miroslav. Konečné řešení, s. 38.

32

přímo k říši a z druhé byl vytvořen tzv. „Generální gouvernement“. Právě do Generálního gouvernementu měli být soustředěni všichni Židé. To způsobilo změnu přístupu nacistů a počet legálního vystěhovalectví se v následujícím období rapidně zmenšil. Zatímco v roce 1939 bylo evidováno 19 016 Židů vystěhovaných z protektorátu, v roce 1940 jich bylo už jen 6176 a o rok později toto číslo dokonce kleslo na pouhých 535 vystěhovaných. 79 Podle Evy Schmidtové-Hartmannové se z území protektorátu mohlo do 15. července 1943 takto legálně vystěhovat 26 111 Židů.80 Toto číslo však zdaleka nevypovídá o konečném počtu Židů, kterým se podařilo uprchnout do jiné země. Velice často totiž docházelo k ilegálním přechodům hranic. Nejčastěji z Německa a Rakouska do ČSR, ale také, zejména už od prvních týdnů po zřízení protektorátu, z bývalé ČSR do Polska. Oficiální vystěhovalectví Židů trvalo do května 1941, kdy byly rozpuštěny dvě oficiální střediska pro emigraci - Palestina-Amt (Palestinský úřad) a zmiňovaný Zentrallstelle. Už v létě téhož roku probíhaly praktické přípravy pro deportace Židů z protektorátu. Při pražské židovské náboženské obci bylo zřízeno oddělení „G“, které připravovalo odsuny do židovských ghett. Už 1. října 1941 začala povinná registrace Židů a zároveň zákaz disponovat se svým majetkem. Každý Žid dostal pořadové číslo a měl se osobně hlásit na Zentralstelle für jüdische Auswanderung.81 Tímto způsobem byli Židé připraveni pro následné deportace do koncentračních táborů.

79

KÁRNÝ, Miroslav. Konečné řešení, s 39. Tamtéž, s. 86. 81 Tamtéž, s. 87. 80

33

8. Arizace židovského majetku Na základě již zmíněného dekretu z 21. června 1939, jehož autorem byl Konstantin von Neurath, podléhal židovský majetek tzv. arizaci. Tento pojem označuje aplikaci nacistických teorií na hospodářskou oblast82 nebo také konfiskační opatření okupantů

a

slovenských

orgánů

směřující

k ovládnutí

židovského

majetku

v protektorátu a ve Slovenské republice.83 Výnos z 21. června 1939 umožňoval převádět židovský majetek pouze na základě zvláštního povolení a prostřednictvím Zentrallstelle für jüdische Auswanderung.84 Podle Drahomíra Jančíka a Eduarda Kubů měla arizace dvě fáze. První fáze měla dobrovolný charakter. Za pomoci mírného či silnějšího nátlaku mělo být dosaženo vymanévrování Židů z hospodářství. Jednalo se o bojkot židovských obchodů, pouliční násilí, různá devizová opatření a administrativní šikanování ze strany Němců. Na sklonku roku 1938 se v Německu přešlo k arizaci nucené, jejíž provádění mělo významně plnit státní pokladnu. Ta se projevovala nejprve v zavádění nejrůznějších poplatků a dávek (poplatky za vystavení dokladů vystěhovalcům, dávky za vystěhování apod.), později židovský majetek označený za nepřátelský propadl státu jako celek.85 V protektorátu samozřejmě došlo k arizaci se zpožděním v závislosti na tom, kdy začalo být toto území okupováno Němci. Jisté však je, že k druhé fázi arizace, za účelem obohacení na úkor Židů, se přistoupilo velice brzy po jeho vzniku. Nařízení říšského protektora o židovském majetku bylo vydáno jen o něco více než tři měsíce po okupaci (konkrétně 21. června 1939) a v následujícím měsíci po jeho vydání byl založen Emigrační úřad pro Židy (zmíněný Zentrallstelle für jüdische Auswanderung), který byl plně ovládán nacisty.

82

JOŽÁK, Jiří a kol.: Za obnovu státu Čechů a Slováků. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 16. 83 KROUPA, Vlastislav a kol.: Český antifašismus a odboj. Praha: Naše vojsko, 1988, s. 16. 84 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie. Konfiskace židovského majetku. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 38. 85 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard: „Arizace“ a arizátoři: Drobný a střední židovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939 - 1945). Praha: Karolinum, 2005, s. 15.

34

Samotná registrace a zabavování židovského majetku probíhalo tak, že Židé museli veškerý svůj majetek a druh podnikání nahlásit takzvaným landrátům, což byli vedoucí německých administrativních složek v krajích a okresech. Landráti následně rozhodli, jestli se podnik „poárijští“ nebo zruší. Na rušení židovských podniků dohlíželi němečtí správci, tzv. treuhändři.86 Pokud se majetek nerušil, ale rozhodlo se o jeho prodeji, postupovalo se takto: treuhändři nejprve rozhodli, komu se majetek odprodá. Zpravidla to měli být etničtí Němci, tzv. Volksgenossen. Zentralstelle připravila kupní smlouvu a určila imaginární cenu majetku. Kupní smlouva musela být po předložení majiteli do dvou hodin notářsky ověřena, podepsána a vrácena zpět. Smlouvy byly následně převedeny do takzvaného emigračního fondu (Auswanderungfond). O řízení takto „zarizovaných“ podniků se postarali nově příchozí říšští Němci (kvůli tomu jich na území protektorátu přišlo téměř půl milionu) a výtěžek z jejich prodeje připadl německé nacistické organizaci pro boj proti hladu a zimě, Winterhilfe.87 Zdaleka ne všechny židovské podniky však byly převedeny do německých rukou. Ze statistického přehledu o stavu „arizace“ na Moravě, zpracovaného k 6. září 1940, bylo z úhrnného počtu 1353 židovských podniků, evidovaných k 15. březnu 1939, převedeno do „árijských“ rukou pouze 269. Zbylých 1084 bylo zlikvidováno. Převedením na procenta docházíme k poměru 19,9 % ku 80,1 %.88

Není žádný pochyb o tom, že jedním z motivů k perzekuci Židů a jejich následnému, ať už dobrovolnému či nucenému vysídlování, byl právě jejich velký majetek. Podle Livie Rothkirchenové vlastnili Židé před válkou až jednu třetinu průmyslového a bankovního kapitálu v Československu, přičemž velkou část z tohoto majetku vlastnilo deset bohatých rodin.89 Patřili k významným vlastníkům dolů, železáren, dřevařských, textilních, sklářských a celé řady dalších podniků. O všechen 86

MILOTOVÁ, Jaroslava: K historii Neurathova nařízení o židovském majetku. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2002, s. 64. 87 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Konfiskace židovského majetku. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 38. 88 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard: „Arizace“ a arizátoři, s. 16. 89 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Konfiskace židovského majetku. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 37.

35

tento majetek usilovali nejen Němci, ale i československá vláda. Němcům se však díky již zmíněnému nařízení podařilo tento majetek získat pro sebe. Aby Češi získali alespoň něco, vydalo protektorátní ministerstvo financí nařízení, které stanovovalo daň z takto převedeného majetku do německých rukou, kterou musel hradit židovský účastník smlouvy. 90 K dovršení arizace, tedy převedení naprosté většiny židovského majetku, pak začalo docházet po deportacích původních majitelů do koncentračních táborů, které začaly na podzim roku 1941. V září tohoto roku byl SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich jmenován říšským protektorem. Hned následující měsíc bylo rozhodnuto o soustředění protektorátních Židů v Terezíně a jejich následném odsunu na východ. Posléze vydal Heydrich nařízení, na základě kterého měla Zentralstelle für jüdische Auswanderung převzít všechen majetek takto odsunutých Židů. Každý, kdo byl uveden na seznamu pro deportaci, byl u registračního stolu nucen vyplnit a podepsat spoustu formulářů, mezi nimiž nechyběl ani Vermögenserklärung, tedy prohlášení o osobním majetku. V případě brněnských transportů k tomu docházelo v budově základní školy na Merhautově ulici č. 37.91 Každý zde musel rovněž odevzdat klíče od svého bytu, potravinové lístky, list pro odběr uhlí, cennosti, hotové peníze a osobní doklady. Jeho veškeré dosavadní vlastnictví převzal Auswanderungsfond, který ho následně předal do německých rukou.92 Celkovou hodnotu převedeného židovského majetku na území protektorátu odhaduje Miroslav Kárný na víc než dvě miliardy marek, tj. 20 miliard protektorátních korun.93

90

MILOTOVÁ, Jaroslava: K historii Neurathova nařízení o židovském majetku. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2002, s. 87. 91 KLEMENTOVÁ, Táňa: Poslední nástupiště: Brněnské transporty Židů v letech 1941-1945. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, 2010, s. 35. 92 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Masové deportace. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 41. 93 KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení: Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991, s. 11.

36

9. Říšská správa v Protektorátu Čechy a Morava Okupační správa v Protektorátu Čechy a Morava měla od 15. března do 15. dubna 1939 charakter vojenské diktatury, kterou vykonával velitel německé armády v Čechách a na Moravě generál W. von Brauchisch. V Čechách byli výkonem moci pověřeni vrchní velitel skupiny armád 3 generál Johannes Blaskowitz a říšský komisař a župní vůdce Konrád Henlein jako šéf civilní správy. Na Moravě tyto funkce zastávali vrchní velitel skupiny armád 5 generál pěchoty Siegmund Wilhelm List, jemuž byl přidělen jako šéf civilní správy říšský komisař a župní vedoucí Josef Bürckel.94 Přesně o měsíc později, tedy 15. dubna 1939 byl tento systém správy zásadně změněn. Zanikla přímá vojenská správa a došlo ke zrušení úřadů šéfa civilní správy. Jejich pravomoci nově spadaly přímo pod říšského protektora. Tomu od 24. dubna bezprostředně podléhaly úřady vrchních zemských radů, které od té doby fungovaly jako jeho pobočné úřadovny. Protektorát byl tedy členěn na obvody, v jejichž čele stáli vrchní zemští radové. Těm podléhaly všechny úřady, služebny a orgány říše v jejich obvodu, s výjimkou branné moci a soudnictví. Kromě říšského protektora a vrchních zemských radů zde také ale byly další německé úřady, služebny, korporace a pověřenci. Konkrétně se jednalo o německé soudy, německou bezpečnostní policii, letecký úřad, německé stavovské úředníky, německou advokátní komoru v Praze, úřady a soudy německé branné moci, úřady říšské pracovní služby, německou pracovní frontu a pověřence říšské finanční správy, říšské pošty a říšské dráhy u příslušných úřadů autonomní správy protektorátu.95 Velice důležitou složkou německé správy v protektorátu bylo zmiňované okupační německé soudnictví, a zejména pak bezpečnostní aparát nacistů pod patronátem vyššího vedoucího SS a policie v protektorátu (Höhere SS-und Polizeiführer im Reichsprotektorat Böhmen und Mähren). Od 28. dubna 1939 až do konce války tuto funkci zastával SS-Obergruppenführer K. H. Frank. Ten se postupem času stal, na úkor 94

KROUPA, Vlastislav a kol.: Český antifašismus a odboj. Praha: Naše vojsko, 1988, s. 292. PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 41. 95

37

říšského protektora, faktickým mužem „číslo jedna“ v protektorátu. Co se týče bezpečnostních záležitostí, byla mu podřízena i tzv. Sudetská župa (okupované pohraničí českých zemí 1938-1945).96

10. Zákonodárná moc v době okupace Protektorátní výkonná i zákonodárná moc náležela vládě a prezidentovi, později jednotlivým ministrům. Norma, o níž tyto orgány opíraly svou zákonodárnou činnost, pocházela z období 2. republiky. Během protektorátu však došlo k její významné změně. Dne 15. prosince 1938 byl totiž Národním shromážděním přijat tzv. ústavní zákon zmocňovací, č. 330Sb. z. a n., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Československé a mimořádné moci nařizovací. Tímto zákonem byla zrušena výkonná moc parlamentu, který do té doby schvaloval vládou navržené zákony. Prezident republiky byl navíc zmocněn, aby na jednomyslný návrh vlády vydal dekretem s mocí ústavního zákona nové znění ustanovení ústavní listiny a jiných ústavních zákonů, jejichž změny by vyžadovaly nové poměry. Vládě tak bylo umožněno při souhlasu prezidenta libovolně měnit ústavu a ústavní zákony. 97 Doba zmocnění vlády, tedy vydávání nařízení tímto způsobem, však byla zákonem č. 330Sb. z. a n. časově omezena na dva roky. Říšský protektor však nařízením ze dne 12. prosince 1940, o prodloužení zmocnění vlády protektorátu podle čl. II, odst. 1 ústavního zákona zmocňovacího ze dne 15. prosince 1938, prodloužil tuto dobu zmocnění vlády na dobu neomezenou. Protektorátní vláda tak vydávala všechna svá nařízení právě s odvoláním na zmocňovací zákon z 15. prosince 1938.98

96

KROUPA, Vlastislav a kol.: Český antifašismus a odboj. Praha: Naše vojsko, 1988, s. 292. PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 44. 98 Tamtéž, s. 44. 97

38

V době protektorátu byla vlastní zákonodárná, výkonná i soudní pravomoc omezena okupační správou. Hitlerův výnos z 15. března sice zaručoval autonomní správu, která měla být vykonávána vlastními orgány, úřady a úředníky, avšak totéž ustanovení rovněž říká, že protektorát má sice vlastní práva, ale ty musí být ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami říše. Výnos také nařizuje povinnost vlády informovat o všech svých opatřeních říšského protektora, aby v případě, že by mohly poškodit říši, mohl proti nim vznést námitky. Zcela pak autonomní zákonodárnou pravomoc omezuje odstavec 5 článku 5, který nařizuje povinnost upustit od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků, pokud říšský protektor podal námitky.99

Kromě takto omezené vlastní autonomní správy, mohli právní předpisy pro území protektorátu vydávat ti, kteří je vydávali pro celou Velkoněmeckou říši. Na základě článku 11 výnosu z 16. března mohla říše kdykoliv vydat právní předpisy s platností pro protektorát, pokud to „vyžadoval společný zájem“. Těmi, kdo vydávali právní předpisy v říši, byli vůdce a říšský kancléř, říšská vláda, Ministerská rada pro obranu říše a říšští ministři.100

Právní předpisy říše, které platily pro území protektorátu, nabývaly v platnost, pokud nestanovily něco jiného následující den po vyhlášení v úředních listech říše (§ 3 nařízení ze dne 3. dubna 1939 o právních předpisech říše).101 Zpětnou účinnost měla například některá ustanovení nařízení z 21. června 1939 o židovském majetku (§§ 1, 2 a 4).102

Dále mohli říšské normy vydávat ti, kteří je byli zmocněni vydávat pouze pro protektorát. Jednalo se o říšského protektora, vrchní zemské rady (Oberlandraty), dále o

99

Tamtéž, s. 12-13. Tamtéž, s. 38. 101 Těmito úředními listy říše byly říšský zákoník I. a II. díl (Reichsgesetzblattt), Deutscher Reichsanzeiger a Preussischer Staatsanzeiger a dále říšské ministerské věstníky. PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 42. 102 Tamtéž, s. 43. 100

39

jiné říšské úřady, např. služebny, korporace, patřili sem rovněž pověřenci a v době mezi 15. březnem a 15. dubnem také vrchní velitelé armádních skupin 3 a 5 a jim přidělení šéfové civilních správ.103 Už 15. března 1939 byl vyhláškou vrchního velitele německé armády zaveden zvláštní úřední list pro vyhlašování říšských norem, tzv. Věstník pro Čechy a Moravu. Ten byl později vydáván pod názvem Sbírka nařízení pro Čechy a Moravu (od šestého čísla Věstník nařízení pro Čechy a Moravu) a obsahuje i říšské normy publikované v říšském zákoníku, pokud platily na území protektorátu.104

11. Podíl protektorátní vlády v protižidovských opatřeních Je důležité připomenout, že některá opatření, která se nepřímo výrazně týkala Židů v protektorátu, nejsou dílem nacistů, ale vznikla rovněž na návrh domácí vlády. Už 17. března byl na základě výzvy představitelů lékařských organizací schválen zákaz výkonu lékařské praxe lékařům „neárijského původu“ ve veřejných zdravotních orgánech a zařízeních sociálního pojištění. Podobně byla také zastavena činnost neárijským advokátům. Ministr obchodu byl zmocněn vládou, aby projednal s průmyslovými podniky a organizacemi odstranění neárijců ze všech vedoucích míst. Na zákrok státní správy rezignovali na své funkce všichni neárijci v Obilní společnosti, na Plodinové burze v Praze a ve Škrobárenském syndikátu.105 Dále byl dokonce ministerstvem obchodu vysloven souhlas, aby obchodnický spolek Merkur vydal nálepky, které by sloužily k vnějšímu označení židovských obchodů.106 Těmto zákazům předcházelo memorandum, sepsané nedlouho po Mnichovské konferenci a datované 14. říjnem 1938. V něm se Ústředí československých právníků, Ústřední jednota československých lékařů, Jednota advokátů československých, 103

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 38. 104 Tamtéž, s. 43. 105 Tamtéž, s. 36. 106 KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení, s. 24.

40

lékařská komora a advokátní komora v Praze, spolek československých notářů, notářská a inženýrská komora společně dožadovali na vládě o zákaz Židům vykonávat lékařská, právnická a technická povolání.107 V předchozích kapitolách bylo již zmíněno, že domácí vláda rovněž usilovala o získání židovského majetku pro sebe. Již 21. března schválila vládní nařízení č. 87/1939 Sb. z. a n., o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi, na jehož základě mohla příslušná ministerstva do podniků, u kterých to vyžadoval veřejný zájem, dosazovat důvěrníky nebo nucené správce. O den později bylo nařízeno, že jakákoliv dispozice s movitými věcmi nad 50 tisíc korun, mohla proběhnout pouze na základě povolení protektorátních úřadů.108 To se však přirozeně nelíbilo Němcům, kteří chtěli mít jakýkoliv pohyb židovského majetku čistě pod svojí kontrolou. Nejprve se německé okupační úřady velice často snažily znemožňovat fungování důvěrníků a vnucených správců jmenovaných protektorátní vládou (vetovaly jejich jmenování), až jim nakonec zamezily úplně vydáním nařízení o opatřeních týkajících se židovského majetku, ze dne 21. června 1939. Na základě tohoto nařízení byl pro jakýkoliv přesun židovského majetku nutný předchozí souhlas příslušného šéfa civilní správy.109 Důležitou roli,

proč Beranova

vláda

nezašla v perzekuci židovského

obyvatelstva ještě dál, mohly hrát i ekonomické důvody, obavy z bojkotu československého vývozu a hlavně také o osud finanční půjčky. Tu britská vláda přislíbila Československu a měla být jakýmsi uklidňujícím gestem pro britskou a československou veřejnost těsně po Mnichovu.110 Půjčka byla totiž podmíněna tím, že v žádné části republiky nebude rasová ani národnostní diskriminace. Z tohoto důvodu si ministr zahraničí Chvalkovský 21. ledna 1939 v Berlíně stěžoval Ribbentropovi a pak

107

FRANKL, Michal: Druhá republika a židovští uprchlíci. In: Židovská menšina za druhé republiky. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 51. 108 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 50. 109 KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení, s. 29. 110 FRANKL, Michal: Druhá republika a židovští uprchlíci. In: Židovská menšina za druhé republiky. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 53.

41

Hitlerovi, že Angličané váží svoje poskytnutí 10 miliónů liber na stále nové podmínky k ochraně Židů a znemožňují tak jejich násilné vystěhování z Československa.111 Po odstoupení vlády Rudolfa Berana byla 27. dubna 1939 jmenována druhá protektorátní vláda vedená Aloisem Eliášem. Ta, v návaznosti na předešlá opatření, začala připravovat vlastní nařízení o vyřazení Židů z veřejného života. Podle tohoto návrhu nebyli Židé plnoprávnými občany a jejich práva měla být značně omezená. Nemohli být členy Národního souručenství, pracovat ve veřejné správě, v soudnictví, školství, ve vědeckých institucích, nesměli být advokáty, obhájci ve věcech trestních, lékaři, zvěrolékaři, lékárníky, umělci, redaktory apod., s výjimkou určitého počtu, který mohl učit v židovských školách, léčit výlučně židovské pacienty, zastupovat pouze židovské klienty a redigovat speciálně pro Židy určené a takto označené časopisy.112 Tento vládní návrh obsahoval také vlastní definici pojmu Žid.113 Právě z důvodu přesného vymezení Žida proběhla ve vládním komitétu diskuze, při které se členové vlády nemohli shodnout na tom, zda se budou Židé posuzovat na rasovém, nebo náboženském základě. To bylo také důvodem, proč říšský protektor von Neurath raději vydal 21. června vlastní nařízení o židovském majetku, kterým v podstatě nařídil platnost norimberské nomenklatury v protektorátu. Ještě tentýž měsíc, kdy Beranovu vládu vystřídala vláda Aloise Eliáše, došlo k zákazu přijímání Židů do Národního souručenství a spolu s komunisty jim bylo zakázáno vykonávání veřejné funkce v soudnictví. Výnos prezidia ministerstva vnitra z 3. srpna 1939 byl dokonce jakýmsi doporučením všem pravomocným úřadům v jednotlivých územních celcích protektorátu k vydání diskriminačních opatření, spočívající v zákazu používání veřejných místností Židy, v označování židovských 111

KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení: Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991, s. 23. 112 MILOTOVÁ, Jaroslava: K historii Neurathova nařízení o židovském majetku. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2002, s. 67. 113 Židem byla osoba, která pochází ze čtyř židovských prarodičů. Výjimku tvořily osoby, u kterých alespoň jeden z jejich rodičů a ona sama nebyli v době po 1. listopadu 1918 členy židovské náboženské obce a nevstoupili do manželství s židovskou osobou. Kdo pocházel ze tří židovských prarodičů, byl považován za Žida, byl-li po 1. listopadu 1918 buď on sám, nebo jeho manželský partner členem židovské náboženské obce. Totéž platilo pro osoby pocházející ze dvou židovských prarodičů, pouze s tím rozdílem, že rozhodující nebyla celá doba po 1. listopadu 1918, nýbrž den, kdy nařízení vstoupí v platnost. Z omezení v hospodářském životě mohli být navíc vyňati Židé, kteří žili na území Čechy a Morava-Slezsko nepřetržitě nejméně 50 let, nebyli členy komunistické strany a nebyli odsouzeni pro trestné činy spáchané z pohnutek nízkých a nečestných. KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení, s. 30.

42

obchodů a závodů, ve zřízení zvláštních židovských oddělení nebo k zamezení vstupu Židům v lázních, koupalištích, nemocnicích, chorobincích, chudobincích, sanatoriích. Důvodem těchto opatření bylo podle tohoto výnosu paradoxně zajištění bezpečnosti osob a majetku židovského původu. Od února 1940 museli mít Židé ve svých občanských legitimacích červené písmeno „J“. V podobném duchu byla průběžně vydávána celá řada dalších diskriminačních opatření. 114

Podíl protektorátní vlády v protižidovských opatřeních lze označit za velice sporný. Některá opatření vydávaly okupační úřady přímo, avšak většina zákazů a omezení měla podobu protektorátního nařízení. Někdy je přímo z jejich textu nebo dochované dokumentace zřejmé, že byla vydána na pokyn úřadu říšského protektora anebo německých vrchních zemských radů. Je však téměř nemožné zjistit, nakolik jsou dílem nátlaku a nakolik dílem vlastní iniciativy. Po válce všichni členové Eliášovi vlády shodně před Národním soudem vypovídali, že se záměrně zdráhali vydávání protižidovských předpisů. Již zmíněná opatření sice nesou jisté známky antisemitismu, v jejich znění je ale použito slovo „neárijci“, nikoliv však „Židé“ (ačkoliv se Židů ve velké míře týkala). Další perzekuční nařízení vlády již odkazují na ustanovení říšských předpisů, které legálně upravovaly zásahy okupační moci v protektorátu. Ani po podrobném seznámení s těmito vydanými zákony a nařízeními tedy nelze s jistotou říci, do jaké míry měla na „řešení židovské otázky“ vliv domácí vláda. Bezpečně však můžeme vysledovat tendenci, že se okupační úřady, především SS a bezpečnostní policie, stále radikálněji snažili tuto otázku monopolizovat pro sebe.115

12. Městská správa v Brně za protektorátu 114 115

KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení, s. 50. Tamtéž, s. 51.

43

Ihned po zřízení protektorátu došlo k poněmčení městské správy v Brně. Místa přednostů referátů, ústavů a podniků byla obsazena Němci zprvu jako komisařskými vedoucími. České zastupitelské orgány byly rozpuštěny a vedení města se samovolně ujal městský rada za SdP Oskar Judex, následně potvrzený jako vládní komisař. Jedinou úřední řečí ve státní správě se stala němčina.116 Do městské správy rozhodujícím způsobem zasahovala strana NSDAP a říšské orgány (nejprve pověřenci civilní správy při vojenském sborovém velitelství 5 v Brně, později Oberlandrat, úřad říšského protektora v Praze a německý státní ministr pro Čechy a Moravu) a teprve na druhém místě nadřízené úřady protektorátu (zemský úřad v Brně a protektorátní ministerstvo vnitra). Správa Brna a jeho podniků byla cíleně přizpůsobována struktuře správy říšských měst. V roce 1941 dokonce došlo k přezkoumání hospodaření města Brna orgány říšského ministerstva vnitra v Berlíně, což opět dokládá, jak velký vliv měla říše na fungování tohoto města. Charakteristickým pro toto období se stalo násilné poněmčování správy města, které se projevovalo ve zcela zjevné preferenci německých zaměstnanců a perzekuci zaměstnanců českých (propouštění, disciplinární trestání, povinné zkoušení z českého jazyka, nasazování do průmyslu a zákopové práce apod.). Z korespondence tehdejšího starosty města, Oskara Judexe, s úřadem zemského rady v Brně a úřadem říšského protektora jsou patrné nejen snahy o poněmčování významných brněnských kulturních institucí, ale také například německé zásahy do spořitelnictví, pensijního ústavu, nebo soudnictví v tomto městě. Důležitým zdrojem informací je archivní fond A1/28 – Presidiální spisovna, ve kterém najdeme kromě dokladů výše zmíněných skutečností také právě některé důkazy o perzekuci brněnského židovského obyvatelstva. Je známo, že celou řadu důležitých dokumentů se buď Němcům podařilo zničit, nebo se z jiných důvodů nedochovaly. Z dokumentů, které však máme k dispozici, si můžeme udělat alespoň přibližný obrázek o tom, v jaké situaci se brněnští Židé nacházeli.117

Z korespondence mezi úřady v Brně a úřady jim nadřazenými, která se v tomto archivním fondu dochovala, lze vysledovat, kdy a s jakým pověřením došlo k aplikaci nařízení platných pro celý protektorát. Jako příklad uveďme dochované prováděcí 116 117

BURIAN, Vladimír:Presidiální spisovna z let 1940-1945: Inventář. Brno: Archiv města Brna, 1971, s. 2. Tamtéž, s. 2.

44

pokyny k vládnímu nařízení č. 136/40 o právním postavení Židů ve veřejném životě pro obor zaměstnaneckého práva veřejných zaměstnanců. Tyto pokyny adresoval 4. října 1940 zemský úřad v Brně všem okresním úřadům a vládním komisařům města Brna a Olomouce. Společně s nimi byl na příslušná místa zaslán i potřebný počet prohlášení o rodovém původu. Prohlášení musela být dána k vyplnění obvodním, popřípadě městským lékařům působících v tamní správní oblasti a nejpozději do 10. října 1940 musela být spolu s patřičnými lékařskými doklady o rodovém původu předložena na zemském úřadě v Brně nejpozději do 13. října 1940.118 Tento dokument jednak jasně dokládá skutečnost, na kterou bylo již v této kapitole poukazováno, tedy že ve městě Brně se projevovala zjevná tendence poněmčování městské správy. Toto poněmčování navíc probíhalo ruku v ruce s vyřazováním Židů z veřejného života, v tomto případě z okruhu veřejných zaměstnanců. Z dalších dokumentů pocházejících od stejného adresáta se lze například dozvědět, že lhůty k předložení prohlášení o rodovém původu byly prodlouženy do 31. prosince nebo jak mají úřady postupovat při obsazování míst uvolněných vyloučením Židů z veřejných funkcí. Zachoval se také dokument z 15. listopadu 1940, který zaslalo ministerstvo vnitra presidiu městské rady v Brně. Odkazuje v něm na osmý prováděcí výnos ze dne 16. září 1940 k nařízení říšského protektora o židovském majetku z 21. června 1939 a žádá, aby Židé (včetně jejich manželů), kteří vlastní nějaké cenné papíry, přihlásili do 15. listopadu 1940 tyto cenné papíry u říšského protektora. 119 Velice zajímavý je dochovaný oběžník ministerstva vnitra ze dne 10. října 1941 adresovaný zemským okresním a vládním policejním úřadům, panu primátoru hlavního města Prahy, pánům vládním komisařům měst Brna, Olomouce a Moravské Ostravy, zemským četnickým velitelstvím a ústřednímu četnickému pátracímu oddělení. Ministerstvo vnitra v něm žádá urychlené předložení seznamu veřejných zaměstnanců, kteří jsou buď židovskými míšenci 1. a 2. stupně120 nebo mají za manželky nebo 118

Archiv města Brna. Fond A1/28 – Presidiální spisovna, kart. 25, sign. A 2-9. Věci židovské. Tamtéž. 120 Židovskými míšenci 1. stupně jsou míněny osoby s dvěma úplně židovskými prarodiči. Židovskými míšenci 2. stupně jsou osoby s jedním úplně židovským prarodičem. Archiv města Brna. Fond A1/28 – Presidiální spisovna, kart. 144, sign. B 1-1. Židovští míšenci a spříznění se Židy. 119

45

manžely Židy nebo židovské míšence 1. stupně. Tyto seznamy mají být vyhotoveny odděleně pro zaměstnance německé státní příslušnosti a příslušnosti protektorátní. Má zde být uvedeno jméno, služební označení, služební místo a věk. Také zde má být uvedeno, zda má dotyčný zaměstnanec nárok na odpočivný plat nebo odbytné. Tyto seznamy mají být prostřednictvím zemských úřadů předloženy ministerstvu vnitra do 22. října 1941. Část tohoto seznamu, stejně tak jako ukázku formuláře prohlášení o rodovém původu, si lze prostudovat v příloze této práce (viz příloha č. 6a, 6b, 7a-7g). Podobný oběžník zaslal Zemský úřad v Brně všem okresním úřadům, panu vládnímu komisaři v Brně, Olomouci a Moravské Ostravě dne 16. října 1941. V důsledku výnosu presidia ministerstva sociální a zdravotní správy v něm žádá o vytvoření obdobných seznamů obvodních (městských) lékařů tamní správní oblasti, kteří jsou židovskými míšenci nebo mají za manžely (manželky) židovské míšence 1. stupně.121

Z archivního fondu A1/28 – Presidiální spisovna se také dochovala část dokumentů dokládajících pro tuto práci velice důležitá lokální specifika perzekuce v Brně. Jedním z nich je dokument, který prezidium policejního ředitelství v Brně zaslalo 9. prosince 1941 radě města Brna. Ten obsahuje výslovný zákaz Židům navštěvovat všechna muzea, galerie, knihovny a další podobné instituce. V jeho příloze se navíc dozvíme, kterých konkrétních brněnských institucí se tento zákaz týkal. Jednalo se o: Německou městskou knihovnu, Českou knihovnu, Městské muzeum a Městský archiv. Prezidium policejního ředitelství na stejný den rovněž vydalo vyhlášku rozšiřující a přesně definující tento zákaz. Židům byl podle této vyhlášky zakázán vstup do veřejných, vědeckých a podobných knihoven (půjčoven knih), jakož i půjčování knih z těchto ústavů. Dále jim byl zakázán přístup do všech veřejně přístupných sbírek, muzeí, trvalých i občas pořádaných výstav, čítáren, obrazáren, archivů apod., jakož i do veřejně přístupných výstav, které jsou spojeny s aukcí knih, uměleckých předmětů, uměleckoprůmyslových výrobků a s dobrovolnými dražbami těchto předmětů. Byl rovněž stanoven trest za porušení této vyhlášky. Jednalo se o pokutu od 10 do 5 000

121

Archiv města Brna. Fond A1/28 – Presidiální spisovna, kart. 144, sign. B 1-1. Židovští míšenci a spříznění se Židy.

46

protektorátních korun, případně trest odnětí svobody od 12 hodin do 14 dnů.122 Němci při svých snahách diskriminovat Židy často zacházeli do úplných absurdností. Účelem těchto opatření pak již nebylo pouze jejich odstranění z pozic, ze kterých by mohli mít jakýkoliv vliv na chod protektorátu nebo zamezení jejich působení na oblasti jako je věda nebo kultura. Jediným záměrem takových opatření pak bylo uměle vytvářet pro tuto etnickou skupinu horší podmínky a dávat nejen jim, ale i všem lidem žijícím v protektorátu neustále najevo, že Židé nejsou v tomto prostoru vítáni. Jedním z takových kuriózních diskriminačních opatření v Brně je například odebrání čestného občanství Židům, které bylo nařízeno oběžníkem ministerstva vnitra z 2. prosince 1940.123

13. Úřad šéfa civilní správy při vojenském sborovém velitelství 5 v Brně

Úřad civilní správy v Brně se podle směrnic vydaných ještě ve Vídni staral o řádné fungování civilní správy a hospodářského života na území okupovaném 5. sborem, tj. na Moravě a na západním Slovensku. Byl dozorčím orgánem nad českými úřady, dával pokyny zemskému úřadu a organizoval práci vrchních zemských radů (oberlandrátů) a distriktních komisařů. Úkolem oberlandrátů bylo dozírat ve svém obvodu na činnost okresních a obecních úřadů. Brněnský úřad šéfa civilní správy organizoval práci oberlandrátů v těchto městech:    

Jihlava (pro okresní úřady Jihlava, Dačice) Tišnov (Velké Meziříčí, Nové Město na Moravě, Tišnov) Moravské Budějovice (Moravské Budějovice, Třebíč, Hrotovice) Brno (Brno-venkov, Židlochovice)

122

Archiv města Brna. Fond A1/28 – Presidiální spisovna, kart. 25, sign. A 2-9. Věci židovské. Na základě tohoto oběžníku mělo dojít k odebrání čestného občanství Židům ve městech Brno a Olomouc. Archiv města Brna. Fond A1/28 – Presidiální spisovna, kart. 18, sign. A 2-2. Odnětí čestného občanství Židům. 123

47

      

Uherské Hradiště (Uherské Hradiště, Uherský Brod, Zlín) Hodonín (Hodonín, Kyjov) Prostějov (Boskovice, Prostějov, Litovel) Olomouc (Olomouc, Přerov, Hranice) Kroměříž (Vyškov, Kyjov, Kroměříž) Moravská Ostrava (Moravská Ostrava, Frýdek) Vsetín (Vsetín, Holešov, Valašské Meziříčí)

Kromě výše uvedených byly navíc zřízeny oberlandráty v Bratislavě, Trnavě a Trenčíně na Slovensku.124 Přímá vojenská pravomoc šéfa civilní správy v Brně zanikla 15. dubna 1939. Jeho úkoly převzala služebna Brno říšského protektora v Čechách a na Moravě. Od 24. dubna byla navíc pozměněna organizace oberlandrátů, které nově úřadovaly jako pobočné úřadovny říšského protektora. Byl rovněž zredukován jejich počet. V celé zemi jich z původních 35 zůstalo pouhých 20. Z těch, jejichž práci před 15. dubnem organizoval úřad šéfa civilní správy v Brně, zbyly pouze tyto:       

Brno (pro okresy Brno, Hodonín, Tišnov, Kyjov) Jihlava (Jihlava, Dačice, Valašské Meziříčí, Nové Město na Moravě, Moravské Budějovice, Třebíč) Olomouc (Olomouc, Přerov, Hranice) Prostějov (Prostějov, Litovel, Boskovice) Kroměříž (Kroměříž, Vyškov, Holešov, Valašské Meziříčí) Zlín (Zlín, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Vsetín) Moravská Ostrava (Moravská Ostrava, Frýdek Místek)125

Z archivních materiálů šéfa úřadu civilní správy v Brně můžeme vyčíst spoustu zajímavých informací, které se týkají perzekuce židovského obyvatelstva na území, které spadají pod pravomoc tohoto úřadu. Jedním z nich je denní rozkaz, tzv. Tagesbefehl číslo 12, šéfa civilní zprávy při vojenském sborovém velitelství 3 v Praze. Toto nařízení týkající se cenové kontroly

124

RADIMSKÝ, Jiří: Fond B726 – Šéf civilní správy Brno: Inventář. Brno: Moravský zemský archiv v Brně, 1960, s. 2. 125 Tamtéž, s. 3.

48

bylo vydáno 31. března 1939 a zasláno šéfovi civilní zprávy v Brně. Jeho druhý odstavec obsahuje nařízení týkající se židovského majetku a obsahuje tyto paragrafy:

§ 1. Kupování, nebo jakékoliv disponování s podniky, investicemi a jakýmkoliv druhem židovského majetku ať už jeho části, nebo celku je zakázána.

§ 2. Pro nařízení z § 1 může být v určitých případech z oprávněných důvodů udělena výjimka.

§ 3. Pro převody židovských podniků a židovského majetku uskutečněné po 15. březnu musí být získáno zvláštní povolení.

§ 4. Osoba zodpovědná pro udělení povolení týkajících se bodů 2 a 3 je výhradně šéf civilní správy § 5. Porušení těchto nařízení budou tvrdě potrestána.126 Další odstavec pak obsahuje Kennzeichnung jüdischer Geschäfte, tedy předpis, který s okamžitou platností nařizuje označení židovských obchodů. Mnoho Židů zajisté tušilo, že s příchodem okupantů je čeká stejný osud jako příslušníky stejného etnika v říši. Jejich logickou reakcí na tyto okolnosti proto mohlo být prodání nebo převedení svého majetku a rychlá emigrace ze země. S tímto scénářem však nacisté počítali a ve snaze zmocnit se obrovského majetku Židů se tomu snažili zabránit. Na tomto dokumentu můžeme jasně vidět, jak nesmírně pohotově nacisté zareagovali na nově vzniklou situaci a zahájili arizační proces prakticky ihned po okupaci a pouhých 15 dní po vyhlášení protektorátu vydávají důležitý dokument zamezující svobodnému disponování se soukromým majetkem Židů. Dochovala se také složka obsahující situační zprávy vrchních zemských radů zasílané na úřad šéfa civilní správy při vojenském sborovém velitelství 5 v Brně. Z jedné z nich se například dozvídáme, že byl v Židlochovicích zřízen uprchlický tábor 126

Moravský zemský archiv v Brně. Fond B726 – Šéf civilní správy Brno, kart. 1, sign. B12. Denní rozkaz číslo 12 – cenová kontrola, židovský majetek.

49

pro Židy. Německý komisař v této zprávě informuje šéfa civilní zprávy: […] „Je třeba zmínit jednu zvláštnost. V jedné bývalé továrně na zpracování kůže v Židlochovicích byl před několika měsíci zřízen židovský utečenecký tábor, v němž se nachází více než 500 chudých Židů z říše, Rakouska a Sudet. Provoz tohoto tábora má na starosti Židovská náboženská obec v Brně. Sám jsem tábor krátce osobně navštívil, přičemž jsem zjistil, že uprchlíci žijí ve velice nuzných a zanedbaných podmínkách. Myslím si, že je vhodné, aby státní policie v Brně, která zřejmě nemá o tomto táboře žádné informace, převzala správu tábora do vlastních rukou.“ […]127 Tato zpráva pochází z 22. března 1939 a opět na ní můžeme sledovat velice pohotovou snahu nacistů dostat Židy na čerstvě okupovaném území pod svou kontrolu. Zpráva z Oberlandratu v Moravské Ostravě z 24. května 1939 podávající informace o stavu průmyslu podobně informuje šéfa civilní zprávy o vlivu Židů na ekonomiku v této části protektorátu. Zároveň je v ní jasně doložená snaha vymanit židovský majetek z rukou protektorátní vlády a záměr nacistů získat ho pro sebe. Vrchní zemský rada v ní informuje šéfa civilní zprávy: […] „Průmysl a živnosti celého kraje jsou silně „přežidovány“. Nejen, že se v židovských rukou nachází většina průmyslových podniků, ale také obchody, hotely a další zařízení ve větších obcích. Proto bylo nyní zajištěno, aby přestalo neoprávněné dosazování komisařů v židovských podnicích. I nadále ale podporuji zapojení důvěrníků v těchto podnicích“ […]128. Je důležité poznamenat, že tato zpráva byla sepsána 24. května 1939, tedy v době, kdy vrcholilo „přetahování“ o židovský majetek mezi domácí protektorátní vládou a německou okupační správou. Jak jsme již poznamenali, 21. března vydala protektorátní vláda nařízení o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi, na základě kterého bylo uvedeno do praxe dosazování důvěrníků nebo nucených správců do podniků, u kterých to vyžadoval veřejný zájem. Němci následně této snaze zabránili prostřednictvím nařízení šéfa civilní správy u vojenské skupiny 5 ze dne 23. března

127

Moravský zemský archiv v Brně. Fond B726 – Šéf civilní správy Brno, kart. 1, sign. G3. Německý komisař v Židlochovicích. 128 Moravský zemský archiv v Brně. Fond B726 – Šéf civilní správy Brno, kart. 1, sign. G6. Situační zpráva vrchního zemského rady – Moravská Ostrava.

50

1939 o zákazu zcizování židovského movitého majetku v zemi Moravské, kterým se zakazovalo ustanovení komisařských důvěrníků a správců v židovských závodech.129

Zmiňovali jsme denní rozkaz číslo 12 šéfa civilní správy při vojenském sborovém velitelství 3 v Praze vydaný na konci března 1939, který obsahuje odstavec nařizující označení židovských obchodů. Z dokumentu s názvem Erfassung und Bezeichnung jüdischier Geschäfte und Betriebe (Evidence a označení židovských obchodů a provozoven) vydaném v dubnu 1939 a zaslaném okresním hejtmanům v Tišnově, Velkém Meziříčí a Novém Městě na Moravě se můžeme dozvědět, jak mělo takové označení vypadat. Šéf civilní správy v Brně v něm žádá okresní hejtmany, aby mu do 8 dnů předložili seznam všech židovských provozoven, které se nacházejí v jejich příslušném okrese. Takovýto seznam by měl obsahovat: 1) řadové číslo 2) příjmení a jméno majitele provozu 3) obchodní odvětví 4) adresu provozovny 5) adresu bydliště majitele provozu130

V archivní složce úřadu šéfa civilní správy při vojenském sborovém velitelství 5 v Brně se nachází rovněž část seznamu židovských obchodů a provozoven, které se nacházejí v Oberlandrátu v Tišnově. Tuto část najdeme v příloze této práce (viz příloha č. 5). Kromě vytvoření seznamu, se rovněž nařizuje, aby byly židovské podniky (včetně výrobních provozoven) jednotné v těchto oblastech: Na vnitřní straně výloh a vstupních dveří musí být na bílém papíře černými písmeny nebo přímo na skle bílými písmeny nápis v němčině Jüdisches Geschäft a pod ním v češtině Židovský obchod. Výška písmen musí být 10 cm a tloušťka linky 2 cm. Délka celého nápisu by měla mít

129

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 56. 130 Moravský zemský archiv v Brně. Fond B726 – Šéf civilní správy Brno, kart. 1, sign. H989. Označení židovských obchodů.

51

asi 60 cm. Označení spadá pod dohled a osobní zodpovědnost majitelů provozoven a bude rovněž zřizováno na jejich vlastní náklady.131

Z úřadu šéfa civilní správy se nám dochovala celá řada dokumentů týkajících se dalších zákazů postihujících židovské obyvatelstvo ať už na Moravě, nebo v celém protektorátu. Jedná se o zákaz zaměstnávání Židů na školách, nařízení týkající se zamezení nepřípustných zásahů do hospodářství v zemi Morava, zákaz zcizení židovského majetku a zákaz změny židovských jmen. Z části dopisu s datem 22. března, který zaslal šéf civilní správy v Brně ministerstvu školství a národní kultury v Praze (v reakci na sdělení z 11. března 1939 číslo 8.605/III/6 zaslané místním úřadům od zaměstnanců vysokých škol v Brně), v němž šéf civilní správy žádá o zavedení již zmíněného výnosu, tedy zákazu zaměstnávání Židů na školách, se toho příliš nedozvíme. Zato nařízení z 20. března týkající se zamezení nepřípustných zásahů do hospodářství se nám zachovalo v plném znění: § 1. Ustavení komisařských důvěrníků a správců v židovských závodech se zakazuje.

§ 2. Kupovati jakož i propachtovati nebo darovati podniky, které jsou zcela, nebo částečně v židovském vlastnictví jest rovněž zakázáno.

§ 3. Z ustanovení § § 1 a 2 může býti v odůvodněných případech povolena výjimka.

§ 4. Pokud snad již byly přeměny židovských závodů dle § § 1 a 2 provedeny, budiž k tomu vyžádáno dodatečné schválení.

§ 5. Příslušným pro udělení schválení podle § § 3 a 4 jest výlučně šéf civilní správy.

131

Moravský zemský archiv v Brně. Fond B726 – Šéf civilní správy Brno, kart. 1, sign. H989. Označení židovských obchodů.

52

§ 6. Jednání proti tomuto nařízení budou přísně potrestána.

§ 7. Ustanovení tohoto nařízení vstupují v platnost s okamžitou účinností a platí tak dlouho, dokud nebudou pozdějšími nařízeními zrušena.132

Toto nařízení vydal šéf civilní správy Dr. von Burgsdorff a platilo pouze pro Moravu. Důležité je povšimnout si zejména prvního a čtvrtého bodu. Beranova vláda se totiž chystala prosadit zákon, díky kterému bylo Čechům umožněno dosazovat do židovských podniků správce, což nasvědčovalo zájmu o získání židovského majetku pro sebe. Na to pohotově zareagoval šéf civilní správy na Moravě vydáním tohoto nařízení, které dosazování správců do židovských podniků přímo zakazuje. Šéf civilní správy v Praze následně o devět dní později vydal obdobné nařízení platné pro Čechy. Posledním dochovaným dokumentem z archivní složky brněnského úřadu šéfa civilní správy je zpráva pod označením Zl. 10. 254/39 ze dne 26. března 1939. Jedná se o záležitost týkající se změn příjmení osob židovského původu a vyznání. Šéf civilní správy v Brně v něm informuje ministerstvo vnitra, že byly odmítnuty další žádosti Židů o změny příjmení. Celkový počet takovýchto žádostí se od 1. října 1938 vyšplhal na číslo 44. Zároveň také žádá ministerstvo o rychlé vyřízení podaných odvolání k těmto zamítnutým žádostem. Zejména pak případů jistého Egona Ehrenzweiga a Silberberga Wilhelma. Ti se odvolávají na dvorní dekret z roku 1826, který říká, že pokřtění nekřesťané mají právo na změnu příjmení. Zemský úřad v Brně však zamítl jeho použití, protože tento dekret není zastřešen ústavou.133 Na dochovaných dokumentech je zřetelně vidět, že i přes to, že úřad šéfa civilní správy v Brně existoval pouhý měsíc, tak se vyznačoval velkou pružností a aktivitou. Během tohoto měsíce byly učiněny první důležité kroky vedoucí k zajištění židovského majetku a vyloučení Židů ze společenského života. Po nahlédnutí do těchto dokumentů je jasně patrné, že se postoj nacistů vůči Židům na okupovaném území a vůči Židům v říši příliš nelišil. Začíná se nám rovněž rýsovat obraz toho, jakým směrem se bude jejich následný postup v perzekuční politice ubírat. Na tuto kapitolu navazuje kapitola 132

Moravský zemský archiv v Brně. Fond B726 – Šéf civilní správy Brno, kart. 1, sign. H51. Zákaz zásahů do hospodářského života, arizace. 133 Moravský zemský archiv v Brně. Fond B726 – Šéf civilní správy Brno, kart. 1, sign. H356. Zákaz změny židovských jmen.

53

následující, která nás seznamuje s aktivitou nového úřadu, který vzniká po zániku úřadu šéfa civilní správy v Brně a který rovněž přebírá jeho pravomoci.

14. Říšský protektor – úřadovna Morava v Brně

Jak bylo výše uvedeno, 15. dubna 1939 zanikl úřad šéfa civilní správy v Brně. Tyto pravomoci osobně převzal říšský protektor K. von Neurath. Ten byl jmenován do funkce již 18. března 1939. Protektor byl přímým zástupcem A. Hitlera a zmocněnec říšské vlády na okupovaném území. K výkonu své funkce měl k dispozici rozsáhlý úřad, jehož pobočka byla dočasně zřízena v Brně. Funkci zástupce protektora vykonával K. H. Frank. Protektorovi byli podřízeni vrchní zemští radové oberlandráti, kteří byli označení i za tzv. inspektory říšského protektora. Jejich počet se v průběhu okupace snižoval a docházelo tak k postupné centralizaci správy. V září 1944 bylo v českých zemích dokonce už jen 6 oberlandrátů. Pravomoci říšského protektora byly postupem času okleštěny a přešly na státního ministra pro Čechy a Moravu, jímž byl v srpnu 1943 jmenován K. H. Frank.134 Úřadovna říšského protektora v Brně, v plném znění Říšský protektor v Čechách a na Moravě, úřadovna Morava (Der Reichsprotektor in Böhmen und Mähren. Dienststelle Mähren), vznikla 16. dubna 1939. Sídlila v budově bývalého úřadu šéfa civilní správy (budova Zemského úřadu v Brně, stojícího na dnešním Moravském náměstí). Do čela úřadu byl jmenován Horst Naudé. Úřad měl dohlížet na poněmčování Moravy, potlačování Čechů, měl zajišťovat potřeby říšské armády, sledovat politický, kulturní a hospodářský život, starat se o veterinární a zdravotní péči, policejní záležitosti, zemědělskou politiku, apod. Kromě toho měl rozhodovat o arizaci větších židovských majetků. Ve skutečnosti se však úřad zabýval spíše drobnější agendou, která

134

KROUPA, Vlastislav a kol.: Český antifašismus a odboj. Praha: Naše vojsko, 1988, s. 292.

54

byla též v kompetenci oberlandrátů.135 Významnější záležitosti byly postupovány rozhodnutí úřadu říšského protektora v Praze. Z důvodu jeho nepotřebnosti se tedy začalo uvažovat o jeho zrušení.136 V březnu roku 1940 se stal zemským viceprezidentem JUDr. Karel Schwabe. Na úřad zemského viceprezidenta přešel dohled nad Zemským úřadem v Brně a jmenování německých okresních hejtmanů. To byla předtím jedna z činností brněnské úřadovny říšského protektora, jejíž kompetence se prakticky zredukovaly pouze na poněmčovací politiku.137 Ani tuto agendu však nevykonávala příliš dlouho. Na základě Hitlerova nařízení ze dne 14. listopadu 1941 začal v protektorátu platit výnos k „upevnění němectví“ ze dne 7. října 1939, na základě kterého byla germanizace záležitostí říšského vedoucího SS. Ten jmenoval K. H. Franka svým pověřencem, načež byla zřízena úřadovna říšského komisaře pro upevnění němectví v Čechách a na Moravě při úřadu říšského protektora. Tím ztratila úřadovna říšského protektora v Brně svůj význam a k 15. prosinci 1941 byla zrušena.138

15. Osobní zkušenosti a vzpomínky brněnských Židů na perzekuci Moravské muzeum v Brně vlastní jedinečnou sbírku písemností, ve které je možno vypátrat autentické vzpomínky Židů, kteří si prošli hrůzami před a v průběhu 2. světové války. Pan Ing. Leo Gottlob byl podle Norimberských zákonů tzv. židovský míšenec narozený v roce 1921 v Sovětském svazu ruské matce a českému otci židovského původu, který se za 1. světové války dostal na Sibiř jako válečný zajatec. Leo Gottlob se v roce 1933 se svojí rodinou přestěhoval do Brna. Takto například 135

BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 1945. Praha: PROSTOR, 2000, s. 39. 136 SOBOL, David: Protiletecká ochrana v Protektorátu Čechy a Morava: Případová studie. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, 2010, s. 12. 137 Moravský zemský archiv v Brně. B251 – Říšský protektor v Čechách a na Moravě, sign. 1015, inv. č. 58. Výnos říšského protektora z 11. ledna 1940. 138 SOBOL, David: Protiletecká ochrana v Protektorátu Čechy a Morava: Případová studie. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, 2010, s. 13.

55

vzpomíná na vlastní zkušenost s perzekucí Židů ve školství: […] „Ještě v roce 1939 jsem musil opustit školu (Státní reálka na Jánské). Nastoupil jsem do učení v autoopravně v Králově Poli. Po roce jsem se dostal na Státní průmyslovou školu na Sokolské ulici (tehdy Lichtenauerova ulice). Když jsem byl ve 3. ročníku, provedl tehdejší ředitel školy Bujniak „čistku“ mezi posluchači, a proto jsem jako židovský míšenec musel opustit i tuto školu (1942). Pracovní úřad mě ihned nasadil do Kuřimi u Brna

-

KlöcknerWerk

-

jako

Tiefbauarbeiter

na

základě

takzvaného

Verpflichtungbescheid č. 28 ze dne 19. 10. 1942“ […].139 Za zmínku stojí rovněž jeho doklad o zacházení s jeho rodinou při příchodu okupantů: […] „ přišla středa 15. března 1939 – okupace Československa hitlerovskou armádou. V celé zemi nastal teror - o tom bylo již mnohokrát psáno. V den kdy Hitler navštívil Brno, byli moji rodiče coby politicky nespolehliví a podezřelí, donuceni přečkat tuto událost ve sklepě pod dozorem německých pořadatelů v civilu.“ […].140 Již bylo zmíněno, že jedním z hlavních hnacích motorů perzekuce židovského obyvatelstva byl jejich majetek, kterého se nacisté zmocňovali často dosti nekompromisním způsobem. O tom, jak nacisté vystěhovávali Židy z jejich vlastních bytů v Brně, vzpomíná Leo Gottlob takto: […] „Později v říjnu 1941 jsme museli vyklidit byt. Nastěhovala se tam německá rodina. Matka, moje sestra a já jsme se narychlo přestěhovali do podnájmu. Žili jsme s vdovou známého zápasníka Františka Fischera. Byl to sportovní kolega Gustava Frištenského, zasloužilého mistra sportu. František Fischer byl internován už v r. 1940 a brzo nato umučen. Otec se nastěhoval do bytu v ulici V Aleji (dnes třída Kapitána Jaroše), kde ve čtyřpokojovém bytě žilo několik židovských rodin a jednotlivci. Takových „mikroghett“ bylo v Brně více.“ […].141 Paní Markéta Klemová z Brna takto vzpomíná na svůj odsun do Terezínského ghetta: […] „Vzpomínám si živě, jak jsme my brněnští a Židé z celé Moravy, byli násilně nahnáni do školy na Merhautově ulici k registraci odsunu. V noci jsme museli 139

Moravské zemské muzeum v Brně. Sbírky písemností, př. č. 81/88, inv. č. S 2495. Vzpomínky ing. Lea Gottloba na dobu 1939-1945. 140 Tamtéž. 141 Tamtéž.

56

nastoupit do elektriky, byli jsme odvezeni na nádraží a hrubě nahnáni do vlaku. Kolem krku na motouzu jsme měli kartičku s evidenčním číslem - jako zvířata určená na porážku. Věděli jsme pouze, že pojedeme do Terezína. Cestu vlakem jsem ještě prožila ve společnosti svého manžela, ale v Terezíně nás oddělili a přešla jsem do ženských kasáren“ […].142 Dalším, pro nás velice cenným zdrojem informací, je projekt zvaný Centropa. Jedná se o interaktivní internetovou databázi pamětí lidí, kteří zažili holocaust. Lidé, kteří se podíleli na tvorbě tohoto projektu, udělali rozhovory s téměř 13 000 Židy ve střední a východní Evropě, státech bývalého Sovětského svazu, Řecku, Turecku a na Balkáně.143 Výsledkem je jedinečná databáze, kterou tvoří kombinace přímých výpovědí židovských pamětníků holocaustu a rodinných fotografií. Databáze obsahuje mnoho zajímavých informací týkajících se námi sledovaného problému. Takhle například vnímala okupaci tehdy čtyřletá Bedřiška Felixová z Brna: […] „Už po připojení Sudet k říši moji rodiče tušili, co se s námi bude dít. Po následné okupaci Němci vyvlastnili všechen židovský majetek, včetně velkoobchodu mého strýčka Kohna. Díky tomu, že byl můj otec velice schopným úředníkem, nechali ho Němci ve své práci o několik měsíců déle. Na začátku roku 1941 ho ale stejně přestěhovali do budovy na Legionářské ulici, kde sepisoval seznam lidí, kteří byli určeni k transportu. Ozbrojený „gestapák“ stál celý den nad ním, aby se ujistil, že otec nevynechal jediné jméno. Pamatuji si, jak býval znechucen a vyčerpán pokaždé, když se z práce vrátil domů. Byla jsem ještě malé děvče, když začala válka. Bylo mi teprve 4 a moji rodiče mi nechtěli zbytečně motat hlavu tím co se právě dělo. Maminka mi vysvětlila nastalou situaci tím, že mi řekla, že přišli špatní lidé, kteří nám chtějí ublížit. Nejvíce jsem byla ovlivněna skutečností, že pro mě bylo víc věcí zakázaných než povolených. Cítila jsem se tím docela omezená. Nebylo mi dovoleno navštěvovat obyčejnou státní základní školu. V budově, kde se nacházela židovská obec, byla otevřena provizorní židovská škola, ve které jsem absolvovala pouze první třídu. Bylo mi zakázáno chodit do parku 142

Moravské zemské muzeum v Brně. Sbírky písemností, př. č. 81/88, inv. č. S 3082. Markéta Klemová: Vzpomínka na pobyt v terezínském ghettu, Osvětimi, Freibergu a Mauthausenu. 143 Centropa [online]. 2007 [cit. 2011-11-11]. Jewish Witness to a European Century. Dostupné z WWW: .

57

nebo do loutkového divadla. Proto jsem trávila většinu času ve svém pokoji. Pamatuji si svou matku plakat, když na moje šaty přišívala žlutou Davidovu hvězdu.“ […]144

16. Rok 1939 – zajištění židovského majetku

Rok 1939 přinesl mnoho výrazných omezení. Z celé řady právních předpisů, které byly vydány v tomto roce, je naprosto zřejmá snaha Němců dostat pod svoji kontrolu židovský majetek. Prvním důležitým krokem k tomu, aby se toto mohlo efektivně realizovat, bylo odstavení Židů z veřejného života, zejména pak ze státní správy, která hrála v arizaci židovského majetku důležitou roli. K zamezení přístupu Židů k moci zákonodárné, výkonné, soudní a jiným funkcím ve státní správě došlo už za 2. republiky, tedy ještě před samotnou nacistickou okupací. Přes celou řadu dalších omezení však došlo teprve 21. června 1939 k důležitému oficiálnímu vymezení pojmu „Žid“ a „židovský majetek“, které se řídilo Norimberskými zákony. Toto nařízení říšského protektora následně spustilo celou řadu dalších příkazů, zákazů a pravidel nutných k dokončení arizace. Mnoho z nich bylo vydáno právě v průběhu roku 1939.

Chceme-li zkoumat tuto problematiku, je třeba se podrobněji seznámit s nejrůznějšími právními předpisy, které v té době vyšly. Samotné bádání je o to komplikovanější, uvědomíme-li si, že tyto předpisy pocházejí z různých zdrojů. Byly vydávány nejen protektorátní vládou, policejními ředitelstvími, zemskými a okresními úřady, ale jedná se také o nejrůznější opatření podniků a institucí v jednotlivých městech protektorátu. K tomu všemu se přidává i fakt, že ne všechny opatření byly 144

PASTORKOVÁ, Zuzana: Bedřiška Felixová [online]. Vídeň: Centropa, 2004. [cit. 2011-11-11]. Dostupné z WWW: .

58

zveřejněny tak, aby bylo možné je jednoduše zpětně dohledat. Jedná se například o zákazy vstupu na některá místa či omezení nákupní doby v jednotlivých městech, které byly uveřejněny pouze na informačních tabulích židovských náboženských obcí.145

Při studiu nařízení vydaných v roce 1939 tak, jak šla chronologicky po sobě, je zřejmé, že zpočátku se Němci v Židech snažili vyvolávat naději, že se v případě změny mezinárodní situace (Němci prohrají válku) dostanou ke svému majetku zpět. I když se jednalo o dosazování vnucených správců do jejich podniků nebo registrace majetků nebo nejrůznější zákazy a omezení ohledně disponování s vlastním majetkem, i nadále tento majetek zpočátku zůstával, byť jen formálně, židovský. To mohlo v Židech, obzvláště po vypuknutí 2. světové války, vyvolávat očekávání, že v případě nepříznivého vývoje pro Německo o svůj majetek nepřijdou. U veřejnosti se navíc nacisté dlouhou dobu neprezentovali jako ti, kteří vyvlastňují něčí majetek, nýbrž jako ti, co se snaží uchránit hospodářství před židovským živlem. Němci se nejprve spíše snažili nejrůznější formou nátlaku Židy donutit, aby se sami vzdali svého majetku ve prospěch nacistů. Takovým nátlakem bylo například přislíbení povolení k emigraci, pokud svěří svůj majetek německé bance nebo „prodávání“ těchto povolení za vysoké částky. Do 21. června tedy probíhala arizace židovského majetku především formou nátlaku. Vydáním nařízení říšského protektora o židovském majetku přešli Němci k arizaci nucené, při níž docházelo k prodávání židovského majetku prostřednictvím správců k věrné ruce, neboli treuhändrů. Dále byla vydána nařízení ukládající Židům prodat část svého majetku za předem určenou cenu146. K završení procesu arizace, tedy k reálnému zabavení naprosté většiny židovského majetku, pak došlo po transportech do koncentračních táborů, které začaly na podzim roku 1941.

145

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 54. 146 Například podle nařízení z 30. dubna 1940, museli Židé prodat všechny zlaté, platinové a stříbrné předměty, drahokamy a perly zvláštnímu výkupnímu středisku HADEGA a uložit všechny akcie, cenné papíry a obligace u devizové banky. ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Konfiskace židovského majetku. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 38.

59

Aby se nám směs nejrůznějších opatření nestala nepřehlednou, nebudeme se v této práci zabývat úplně všemi. V této kapitole zmíníme pouze ta, která měla větší význam a týkala se většiny Židů. Tomu nejdůležitějšímu z nich, nařízení říšského protektora o židovském majetku z 21. června 1939, ve kterém je jasně definován pojem „Žid“ a „židovský podnik“, jenž stanovuje možnost ustanovení správců k věrné ruce protektora do židovských podniků a který Židům, židovským podnikům a židovským sdružením osob stanovuje pravidla pro nakládání se svým majetkem, bude následně věnována celá kapitola. Jak bylo již zmíněno, perzekuce židovského obyvatelstva začala již dávno před nacistickou okupací. Již v mezidobí od začátku roku 1939 do příchodu německých vojsk docházelo k vylučování Židů ze státní služby. Podnět k tomuto kroku stanovilo již zmíněné usnesení vlády z 27. ledna 1939.147

Hned první den okupace, tedy 15. března 1939, vydala advokátní komora v Praze usnesení, které Židům zapovídá zastupovat politické strany před soudy. K tomu se krátce na to přidaly i další právnické komory, které se zasloužily o kompletní vyloučení Židů z advokátské praxe.148 Do léta 1939 byla vydána řada důležitých opatření, které se týkaly židovského majetku. V jedné z předchozích kapitol bylo zmíněno, že Beranova vláda vydala dne 21. března nařízení o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi.149 Tímto nařízením se uvádělo do praxe zavádění nucených správců do podniků, u kterých to vyžadoval veřejný zájem. Na to nacisté pohotově zareagovali dvěma nařízeními. Jedno z nich bylo vydáno již o den dříve, než byl samotný zákon protektorátní vlády schválen, tedy 20. března 1939. Jednalo se o zamezení nepřípustných zásahů do hospodářství v zemi Moravě. Nařízení, které vydal šéf civilní správy v Brně, zakazuje zmíněné důvěrníky a správce v podnicích na okupovaném území.150

147

Viz kapitola Antisemitismus za 2. republiky. JURÁŠEK, Stanislav: Právní a hospodářské postavení Židů v Protektorátě Čechy a Morava. Právník, 1940, roč. 78, s. 497. 149 Viz kapitola Podíl protektorátní vlády v protižidovských opatřeních. 150 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 55. 148

60

Obdobné nařízení platné pro zbytek protektorátu, vydal šéf civilní správy v Praze dne 29. března 1939.151 Na těchto dvou nařízeních je jasně vidět, že ačkoliv se vývoj perzekuce Židů na okupovaném území zdá být celistvý a rovnoměrně platný pro celý protektorát, objevují se zde lokální rozdíly a to nejen v rozsahu relativně méně důležitých vyhlášek (zákaz vstupu Židům na určitá místa a podobně), ale někdy dokonce u tak důležitých záležitostí, jako jsou ty týkající se židovského majetku. Zachytit tato specifika se zvláštním zaměřením na Brno se dále pokusím v této práci.

Šéf civilní správy se sídlem v Brně vydal krátce na to 23. března 1939 další nařízení platné pouze pro Moravu, a to nařízení o zákazu zcizování židovského majetku. Tím byl zapovězen prodej, pronájem a darování židovského majetku na Moravě (v Čechách byl prodej židovského majetku zakázán zmíněným nařízením, které bylo vydáno 29. března šéfem civilní správy v Praze)152. V témže měsíci, přesněji 25. března, bylo vydáno další nařízení, které výrazným způsobem limitovalo nakládání s vlastním majetkem Židům z celého protektorátu. Formou oběžníku revizního odboru protektorátního ministerstva financí vyšlo opatření k ochraně měny a zajištění židovského majetku. To mimo jiné zakazovalo Židům výplaty z bezpečnostních schránek, které měli u peněžních ústavů vyjma výplat určených k provozním účelům. Z kont, která navíc byla osobním majetkem Židů, bylo nově možné vybírat pouze částky do 1500 korun týdně.153 K tomuto oběžníku se váží další dva oběžníky revizního odboru protektorátního ministerstva financí ze dne 31. března a 21. dubna. První z nich říká, že úkony podle oběžníku z 25. března budou provádět výhradně orgány revizního odboru ministerstva financí nebo orgány finančních ředitelství za součinnosti úřadů říšskoněmeckých. Druhý pak obsahuje pokyny, jak postupovat, je-li majitelem bezpečnostních schránek v peněžních ústavech Žid. O takovéto schránce bylo totiž nutné sepsat protokol úředním

151

Tamtéž, s. 56. Protektorát Čechy a Morava. Nařízení č.j. 121/39: Úřední list zemského úřadu v Brně č. 71 ze dne 25. března 1939. In: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. 1939, částka 13, s. 487. 153 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 57. 152

61

orgánem a zjištěná hotovost byla vložena na vázaný neárijský účet majitele. Z tohoto účtu mu pak byly zakázány výplaty podle oběžníku z 25. března.154 Bylo již zmíněno usnesení advokátských komor z počátku roku 1939 zamezující vykonávání právnické praxe Židům. K tomu se 21. dubna přidalo související vládní nařízení, tentokrát s cílem odstranit určité osoby ze soudnictví. To sice přímo nedisponuje s pojmem Žid, ale bylo na Židy aplikováno. Tímto nařízením se totiž zamezuje vykonávání veřejných funkcí v soudnictví některým osobám z důvodu veřejného klidu a pořádku.155 Sloučením nekomunistických politických stran vzniklo 6. června 1939 Národní souručenství. Byla to jediná politická strana povolená nacisty. Ačkoliv se jejími členy stalo 97% mužského obyvatelstva protektorátu, ženám a Židům bylo členství v této organizaci zakázáno. To mělo přispět k odstranění posledních zbytků politického vlivu Židů na území protektorátu. Ve stejný den vzešlo v platnost vládní nařízení o umísťování a jiném zaopatření zaměstnanců vojenské správy a déle sloužících. Na jeho základě byli zaměstnanci židovského původu v činné službě nebo na dovolené s čekatelným, kteří byli v nevypověditelném služebním poměru a byli účastni státního nebo jiného penzijního zaopatření, přeloženi z moci úřední do trvalé výslužby.156

Se zvyšujícími se protižidovskými opatřeními přirozeně vzrůstala emigrační vlna z okupovaného území, čemuž nacisté zpočátku nijak nebránili. Snažili se však zamezit vývozu židovského majetku a co nejvíce z této emigrace finančně vytěžit. Dne 23. června bylo vydáno vládní nařízení, které určovalo zvláštní podmínky pro vývoz darů, stěhovaných svršků a cenných předmětů. Byl sestaven zvláštní seznam předmětů, které bylo možno vyvážet pouze na mimořádné povolení ministerstva financí nebo

154

Tamtéž, s. 58. Protektorát Čechy a Morava. Vládní nařízení č. 139/1939. In: Sbírka zákonů a nařízení. 1939, částka 52, s. 78. 156 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 76. 155

62

takových finančních úřadů, které pro tyto účely určil ministr financí. Za vydání takového povolení se vybíral poplatek až do 20 000 protektorátních korun.157 Dne 15. července pak byla založena Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze. Dozorem nad ní byl ustanoven velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v protektorátu SS-Oberführer dr. Franz Stahlecker. Jejím vedoucím se stal Adolf Eichmann. Od konce roku 1939 ji řídil Hans Günther a její činnost byla i nadále úzce spojena s berlínskou ústřednou gestapa a jejím židovským referátem Adolfa Eichmanna.158

V listopadu 1939 vydalo ministerstvo financí vyhlášku o placení nájemného a pachtovného z nemovitosti Židů. Nájemné z nemovitosti židovského vlastníka se muselo nově skládat na vázaný účet. Pachtovné se muselo pro změnu skládat na účet devizové banky. S těmito vázanými účty pak mohli Židé manipulovat pouze za svolení okresního finančního ředitelství v místě bydliště.159 K dalšímu zamezení úniku židovského kapitálu do zahraničí došlo v prosinci 1939, když ministerstvo financí vydalo směrnice pro sběratele při výměně poštovních známek s cizinou. Podle ní vývoz poštovních známek do zahraničí v ceně do 20 protektorátních korun měsíčně nepodléhá zvláštnímu povolení. Židé však museli žádat o povolení revizní odbor ministerstva financí u jakékoliv zásilky poštovních známek do zahraničí.160 Po zákazech vykonávat některá povolání a opatřeních vážně zasahujících do majetkových poměrů Židů, přichází v září roku 1939 další nařízení tentokrát výrazně zasahující do jejich osobní svobody. Spolu s odebráním všech radiových přijímačů Židům přišel zákaz vycházení po osmé hodině večer. Dne 21. září vydala protektorátní

157

Protektorát Čechy a Morava. Vládní nařízení č. 155/1939. In: Sbírka zákonů a nařízení. 1939, částka 59, s. 563. 158 KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení: Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991, s. 36. 159 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 58. 160 Směrnice pro sběratele při výměně poštovních známek s cizinou. Židovské listy. 1939, roč. 1, č. 3, s. 8.

63

vláda nařízení prodlužující účinnost některých opatření o odkladu exekucí a konkurzů. Toto právo se však nevztahovalo pro židovské dlužníky.161 Dne 23. října 1939 bylo vydáno nařízení říšského protektora o propuštění židovských zaměstnanců, které podstatně zjednodušilo a urychlilo dosavadní „odžidovšťování“ státního sektoru. Podle něho mohou být služební smlouvy židovských zaměstnanců vypovězeny k prvnímu dnu každého měsíce za dodržení šestitýdenní výpovědní lhůty.162 V listopadu téhož roku byly všechny německé vysoké školy převedeny pod správu říše. Co to znamenalo pro židovské studenty snad ani netřeba vysvětlovat. Dne 23. listopadu bylo navíc vydáno nařízení, které ještě více finančně zatěžuje Židy, kteří se rozhodli vystěhovat ze země. Byla totiž zavedena daň z vystěhování, která činila 25% z čisté hodnoty jmění toho, na koho se tato daň vztahovala.163

16.1 Nařízení říšského protektora o židovském majetku

[…]“započaté odžidovštění zdejšího hospodářství bude účinným a ponese praktické výsledky, i když se upustilo od toho zavést nucenou arizaci, a nové uspořádání majetku dosud židovského se upravilo na dobrovolném základě. Při všech dřívějších pokusech nejrůznějších míst na území Čech a Moravy se nedostávalo především jednotných směrnic ohledně samého pojmu „Žida“, takže také pátrání po výši židovského majetku a jeho oceňování, jež bylo svého času podniknuto,

161

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 83. 162 Protektorát Čechy a Morava. Nařízení říšského protektora o propouštění židovských zaměstnanců v Protektorátu Böhmen und Mähren ze dne 23. října 1939. In: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. 1939, s. 1084. 163 Protektorát Čechy a Morava. Vládní nařízení č. 287/1939. In: Sbírka zákonů a nařízení. 1939, částka 103, s. 900.

64

představovala jen velmi nedokonalé vodítko. Přesto budiž uvedeno, že se již nejnižší oceňování židovské držby pohybovalo asi kolem 17 miliard korun.[…]164

Dne 21. června 1939 byl vydán jeden z nejdůležitějších dokumentů v dějinách perzekuce židovského obyvatelstva na území protektorátu. Nařízení, které samo sebe hodnotí jako takové, které […] „má pro zdravý rozvoj hospodářského života na území protektorátu rozhodující význam a tvoří právní základnu pro převod majetku, který je v židovském držení“ […].165 Mezi právními předpisy vydanými okupační správou v letech 1939 – 1945 zaujímá toto nařízení mimořádné postavení. Lze jej dokonce oprávněně považovat za legislativní opatření, které se do významu řadí hned za Hitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava z 16. března 1939. Proto jsem se rozhodl věnovat mu v této práci samostatnou kapitolu.166 Nařízení je zásadní v tom, že se na jeho základě stává krádež židovského majetku na území protektorátu, která je provedená podle předem stanovených pravidel, plně legálním aktem. V nařízení doslova stojí, že […] „připouští zcizení židovské držby jak ve prospěch Němců, tak i Čechů.“ […]167 Kromě toho jasně definuje pojmy „Žid“ a „židovský majetek“. Říšský protektor má nyní právo dosazovat do židovských i nežidovských podniků tzv. správce k věrné ruce. Židům, židovským podnikům a sdružením židovských osob navíc ukládá povinnost ohlásit veškerou zemědělskou, nebo lesní půdu, která je v jejich vlastnictví, spoluvlastnictví, v pronájmu a dále jimi držené drahokamy a drahé kovy.168 Je důležité si připomenout, co předcházelo vydání samotného Neurathova nařízení. Benešova vláda už 29. dubna projednávala vlastní návrh definice pojmu „Žid“. Podle ní byl Židem ten, kdo pocházel ze 4 židovských prarodičů. Židem byl také pokud 164

Úryvek z nařízení říšského protektora o židovském majetku. PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 55. 165 Tamtéž, s. 59. 166 MILOTOVÁ, Jaroslava: K historii Neurathova nařízení o židovském majetku. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2002, s. 63. 167 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 60. 168 MILOTOVÁ, Jaroslava: K historii Neurathova nařízení o židovském majetku. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2002, s. 63.

65

pocházel ze 3 židovských prarodičů a byl po 1. listopadu 1918 buď on sám, nebo jeho manželský partner členem židovské náboženské obce. Osoba, která měla pouze dva židovské prarodiče, byla Židem, pokud se v době po uvedení tohoto nařízení v platnost stala buď ona sama, nebo její manželský partner členem židovské náboženské obce. Židem se naopak nestal ten, jehož alespoň jeden z prarodičů nebo on sám nebyl po 1. listopadu 1918 členem židovské náboženské obce a nikdy navíc neuzavřel manželství s jinou židovskou osobou. Z omezení, která měla plynout pro osoby splňující tyto definice, byli vyřazeni ti, kteří žili na území Čech, Moravy, nebo Slezska nejméně 50 let.169 Vláda však tak dlouho otálela se schválením tohoto vlastního návrhu definice pojmu „Žid“, až se nakonec okupující velmoc nakonec rozhodla prosadit vlastní interpretaci podle Norimberských zákonů.

Norimberskými zákony se rozumí především dva ústavní zákony německého Říšského sněmu, přijaté v Norimberku 15. září 1935. Jedná se o zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti. První prováděcí nařízení k těmto zákonům ze 14. listopadu 1935 obsahuje pro nás zásadní definici pojmu „Žid“ a „židovský míšenec“. Židem byl ten, jehož alespoň 3 prarodiče byli členy židovské náboženské obce. Byl jím rovněž ten, jehož alespoň 2 prarodiče příslušeli k židovské náboženské obci, přičemž se on sám byl 15. září 1935 členem obce nebo se jím po tomto datu stal. Dokonce jím byl i ten, kdo byl 15. září 1935 v manželství se Židem nebo do něho po tomto datu vstoupil. Ten, kdo z takovéhoto manželství pochází, se automaticky stává rovněž Židem. Co se týče nemanželských potomků, tak Ti, co se narodili po 31. červenci 1936 po mimomanželském styku se Židem, byli rovněž považováni za Židy.170

Nacistická ideologie se opírala o právo nadřazenosti jedné lidské rasy, nad rasami ostatními. Toto právo opírali nacisté o různé pseudovědecké teorie, které se zabývaly lidskou genetikou. Po dobrém seznámení s těmito zákony však dojdeme k pozoruhodnému zjištění. U toho, kdo příslušel k takzvané „nadřazené“ rase, totiž 169

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 61. 170 Tamtéž, s. 62.

66

mohlo rázem dojít ke změně na rasy „podřazenou“ tím, že vstoupil do manželského svazku. Zmíněná skutečnost musí být tedy z biologického hlediska zcela absurdní i pro absolutní laiky v oblasti genetiky.

S definicí pojmu „Žid“ souvisela definice „židovského podniku“. Ta byla schválně koncipována tak, aby se týkala co největšího množství majetku. Týkala se i takových podniků, ve kterých měli Židé minimální podíl nebo rozhodovací pravomoci. V případě veřejné obchodní nebo komanditní společnosti byl židovský podnik takový, ve kterém byl alespoň jeden z ručících společníků Žid. U podniků právnické osoby se za židovský považoval buď takový, u kterého byl alespoň jeden Žid povolaný k zastupování správní nebo dozorčí rady. Dále podniky, v nichž byly rozhodujícím způsobem podle kapitálu nebo rozhodujícího práva zastoupeni Židé. Rozhodujícím způsobem podle kapitálu znamenalo, že alespoň ¼ kapitálu patřila Židům a rozhodujícím způsobem podle rozhodujícího práva bylo míněno to, že hlasy Židů dosahovaly alespoň poloviny z celkového počtu. U akciové nebo komoditní společnosti byla za židovskou považována ta, u které byl alespoň jeden Žid členem představenstva nebo členem správní či dozorčí rady. Za absurdní lze také považovat definici, podle níž byla pobočka židovského podniku považována jako židovský podnik, stejně tak jako pobočka podniku nežidovského, pokud měla ve své vedoucí pozici alespoň jednoho Žida.171

K nařízení říšského protektora o židovském majetku bylo později ještě vydáno celkem devět prováděcích výnosů, které upravovaly nebo rozšiřovaly jeho znění. Kromě dalších omezení a povinností pro Židy a židovské podniky obsahují především zvýšení pravomocí vrchních zemských radů. Ti nově mohli například udělovat schválení k dispozici se židovským majetkem (u podniků do 100 zaměstnanců, nebo dosahujících ročního obratu menšího, než 3 miliony korun) nebo ustanovovat správce k věrné ruce. 172

171 172

Tamtéž, s. 62-63. Tamtéž, s. 64.

67

17. Rok 1940 – sociální vyloučení Židů Rok 1940 přinesl pro židovské obyvatelstvo celou řadu dalších významných omezení. Tato kapitola se opět bude zabývat těmi, které platily pro celý protektorát. Pro lepší orientaci a pro zjednodušení byla opět vybrána pouze ta, která měla větší význam nebo se týkala většího počtu lidí. V tomto roce vyšla další nařízení zejména v oblasti další eliminace Židů ze státní správy. Dále došlo k opatřením výrazně omezující židovské podniky a k zákazům podnikat v celé řadě odvětví. Velký posun také nastal v oblasti zajištění židovského majetku. Bylo zakázáno volně platit Židům a veškeré platby musely být nově skládány na jejich vázané účty. Z těchto účtů si pak mohli jejich majitelé vybírat maximální částku ve výši 1500 korun týdně. V Brně pak například mohli Židé od tohoto roku nakupovat oblečení pouze u vetešníků. Z hlediska občanských práv byli Židé stavěni na úroveň občanů druhé kategorie již od středověku, díky nařízením, které byly vydány v roce 1940, se však Němcům podařilo udělat z Židů občany druhé kategorie, i co se týče sociálního postavení. Začátkem roku 1940, 23. ledna, vydal revizní odbor protektorátního ministerstva financí zmíněnou vyhlášku zakazující volně platit Židům. Byl sestaven seznam devizových bank a peněžních ústavů, u kterých mohli mít Židé vázané účty. Na tyto účty pak mohly být Židům skládány peníze, z nichž si majitelé účtů mohli vybírat 1500 korun týdně. Vlastnit jiné, než vázané účty, bylo od vydání této vyhlášky Židům zakázáno. Rovněž jim nebylo bez svolení revizního odboru ministerstva financí povoleno jakékoliv disponování se svými vkladními knížkami, převádění cenných papírů mezi peněžními ústavy, zřizování bezpečnostních schránek a uzavřených úschov a vybírání z nich.173 O tři dny později vyšlo nařízení říšského protektora o vyřazování Židů z hospodářství protektorátu. Nařízení říšského protektora o židovském majetku vydané 21. června 1939 ho opravňovalo dosazovat do židovských i nežidovských podniků tzv. 173

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 89.

68

správce k věrné ruce. Toto opatření však nacisté vyhodnotili jako ne zcela účinné. Ve snaze zbavit hospodářství protektorátu veškerého židovského vlivu se nyní nově uvádí do praxe úplný zákaz provozování podniků Židy. Zpočátku se jednalo o odvětví maloobchodu textilního, s obuví a koženým zbožím jakož i v podomním obchodě a všech kočovných živnostech. Později se však prostřednictvím prováděcích výnosů tento výčet rozšířil na celou řadu dalších odvětví. Nová nařízení dále také obsahuje ustanovení týkající se pracovních poměrů zaměstnanců zmíněných podniků, rozvázání nájemních smluv a propuštění zaměstnanců.174 Dne 1. února vyšlo kuriózní nařízení pro Židy německé státní příslušnosti žijící na území Protektorátu Čechy a Morava. Ministerstvo vnitra pro ně vydalo oběžník, který nařizoval, že pokud mají jiná osobní jména než ta, která pro ně připouštějí v § 1 druhého prováděcího nařízení k zákonu o změně jména a příjmení, jsou povinni přijmout tzv. přídavkové jméno. Pro muže je tímto jménem Israel a pro ženy Sára. Tuto skutečnost byli Židé německé příslušnosti povinni do jednoho měsíce písemně oznámit stavovskému úřadu (u něhož bylo zapsáno jejich narození a sňatek) a policejnímu úřadu ve svém bydlišti nebo místě pobytu. V témže měsíci, 16. února, byl rozšířen územní rozsah, který měla na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze. Ta měla do té doby plnit funkci místní úřadovny pro území Prahy a jejího okolí. Nyní však měla na starost celé území Protektorátu Čechy a Morava. Úřad pro židovské vystěhovalectví z protektorátu se tak nyní soustředil do jediné říšské úřadovny.175 V únoru byl učiněn další krok v odstraňování Židů ze státní správy. Protektorátní ministerstvo financí vydalo 23. února oběžník o zajištění židovského jmění, výplatě služebních (smluvních) platů židovským příjemcům, který upozorňoval na skutečnost, že by se ve státních službách mohli stále ještě vyskytovat Židé. Stanovil proto povinnost, aby každý, komu měl být vyplácen služební plat, potvrdil svým podpisem, že

174

PETRŮV, Helena: Právní postavení židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 86. 175 Tamtéž, s. 107-108.

69

se nejedná o Žida. Pokud se ukázalo, že je, byl mu od příští výplaty vyplácen služební plat na jeho vázaný účet.176 Protektorátní ministerstvo dopravy vydalo 26. února vyhlášku o zajištění židovského majetku, výplaty ve spořitelní službě. Vyhláška se týkala výběrů z vkladní knížky Poštovní spořitelny a v podstatě stanovovala podobná pravidla, jaká byla nastavena už 23. ledna. Jakýkoliv žadatel o výběr z vkladní knížky u Poštovní spořitelny musel podepsat prohlášení, že není Žid, podle nařízení říšského protektora o židovském majetku. Pokud jím byl, musel navíc podepsat prohlášení, že si z tohoto nebo jiných peněžních ústavů nevybral během sedmi kalendářních dnů více než 1500 korun a že nemá jakékoliv hotové prostředky na výživu.177 Viditelné označení Židů na oděvu žlutou Davidovou hvězdou bylo sice uvedeno v praxi až 14 dní po vydání, na základě policejního nařízení o označování Židů ze dne 1. září 1941. Z administrativních důvodů a pro styk s úřady bylo však už 1. března 1940 zavedeno povinné označení občanských legitimací Židů písmenem „J“.178 K obdobnému nařízení došlo 7. března 1940, kdy protektorátní ministerstvo dopravy vydalo vyhlášku o zajištění židovského majetku, výplaty ve spořitelní službě, na základě které musely být označeny i vkladní knížky Poštovní spořitelny. Židovské vkladní knížky se označovaly písmenem „N“, kdežto árijské písmenem „A“. O den později bylo revizním odborem protektorátního ministerstva financí vydáno opatření rozšiřující povinnost vybírání maximální částky 1500 korun týdně pro sebe a všechny vydržované příslušníky rodiny i pro manžele Židů, kteří s nimi žili ve společné domácnosti. Pro tyto manžele rovněž, na základě vyhlášky protektorátního ministerstva dopravy ze 14. března, platilo označení vkladních knížek Poštovní spořitelny písmenem „N“.179 Speciálně pro Židy byly vydávány i takové kuriózní předpisy, jako byl například ten z 27. března. Na základě tohoto říšského nařízení mohli být povoláni k povinné

176

Protektorát Čechy a Morava. Oběžník ministerstva financí č. 25.599/40-VII/20. In: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. 1940, s. 731. 177 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 92. 178 Tamtéž, s. 109. 179 Tamtéž, s. 92-93.

70

službě v protiletecké ochraně, pokud to vyžadovala ochrana jejich osoby nebo majetku.180 Tak jako u dříve zmíněných bankovních transakcí se zjišťoval židovský původ i při výběrech z clearingových účtů. Na základě výnosu ministerstva dopravy protektorátu ze dne 29. dubna o zjišťování rasového původu příjemců poukazů z clearingových účtů bylo na každé šekové poukázce Národní banky nutno podepsat prohlášení, že dotyčný buď je, nebo není Židem, podle nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě ze dne 21. 6. 1939, je, nebo není v manželství se Židem a že se buď jedná, nebo nejedná o židovský podnik. Pokud v některé z těchto tří otázek žadatel odpověděl kladně, nebyla mu poukázka vyplacena, ale převedena na vázaný účet zřízený pro tento účel Poštovní spořitelnou. Další omezení se týkalo Židů bydlících v obecních domech. Dne 5. května vyšla v deníku Der Neue Tag zpráva, že všichni lidé, jež obývají obecní domy a nejsou árijského původu, dostanou s okamžitou platností výpověď. 181 V následujícím měsíci, 26. června, byl vydán další výnos říšského protektora, nařizující všem peněžním ústavům zajistit od vlastníků árijských účtů prohlášení o árijském původu. Toto prohlášení museli podepsat všichni, kteří mohli s účtem disponovat. Pokud by se ukázalo, že alespoň jedna osoba spoluurčená k nakládání s tímto účtem nemohla toto prohlášení ve stanoveném termínu podepsat a předložit peněžnímu ústavu, byl účet prohlášen podle předpisů o zajištění židovského majetku za neárijský.182 Velice důležité nařízení bylo schváleno v červenci 1939. Jeho vydáním byl učiněn další výrazný krok v systému vylučování Židů z důležitých pozic ve společnosti. Vládní nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě ze 4. července 1939 však bylo vyhlášeno a nabylo účinnosti 26. dubna 1940, a proto o něm mluvíme až v této kapitole. Kromě toho, že výslovně zakazuje židům vykonávat celou řadu povolání, nám také přináší v pořadí již druhou definici pojmu „Žid“. Tato definice je v podstatě téměř shodná s definicí v nařízení říšského protektora o židovském majetku z 21. června 1939. Liší se pouze datum, podle kterého se určuje, zda je židovský míšenec považován za 180

Tamtéž, s. 111. Tamtéž, s. 93. 182 Protektorát Čechy a Morava. Výnos říšského protektora č. j. II-1-3F/6015/40. In: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. 1940, s. 1151. 181

71

Žida či nikoliv. V nařízení říšského protektora o židovském majetku je totiž ve všech případech uvedeno datum 15. září 1935 a v nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě je datum 16. září 1935, případně 17. září 1935.183 Zákon a jeho prováděcí výnosy obsahuje výčet zaměstnání, které bylo Židům zakázáno vykonávat. Týkalo se všech funkcí ve veřejné správě a zejména v soudnictví. Židé nesměli být také například členy sborově organizovaných školských úřadů, vědeckých ústavů a dokonce ani nesměli být porotci u soudu. Nesměli také působit jako výkonní umělci a redaktoři periodických časopisů (s výjimkou těch určených pro Židy). Nesměli se také účastnit politického života nebo být členy spolků a jiných korporací společenského, kulturního a hospodářského života. Výjimku tvořily pouze funkce v židovských náboženských organizacích nebo členství ve spolcích a společnostech určených přímo pro Židy.184 K vyloučení Židů z německých škol došlo již v listopadu 1939. V létě roku 1940 došlo také k zákazu přijímání Židů do škol s českým vyučovacím jazykem. Podnět k tomu dalo protektorátní ministerstvo školství a národní kultury svým výnosem ze 7. srpna. O dva dny později bylo vydáno nařízení týkající se Židů německého původu. Ministerstvo vnitra ukládalo oběžníkem o vydávání rodových průkazů o předcích u německých státních příslušníků. Tento oběžník se týkal ověřování rodového původu podle Norimberských zákonů. To se provádělo buď předložením potřebných listin o osobním stavu, nebo nyní také předložením tzv. Ahnenpassu, neboli rodového průkazu o předcích. Ten si mohli němečtí občané opatřit pouze u německých stavovských úředníků a u německých stavovských notářů.185 Perzekuce židovského obyvatelstva zasahovala i do tak krajních mezí, jako bylo například užívání osobních jmen. Dne 17. srpna bylo druhým prováděcím nařízením k říšskému zákonu o změně jména a příjmení Židům povolena užívat pouze jména, která pro ně byla vyhrazena ve směrnicích vydaných říšským ministrem vnitra. Pokud již měli jméno, které není v těchto směrnicích, museli k němu přijmout ještě jedno 183

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 92. 184 Tamtéž, s. 101. 185 Tamtéž, s. 109-111.

72

jméno doplňovací dle příslušných směrnic. Toto nařízení sice platilo pouze pro občany říše, avšak bez ohledu na to, na jakém území žili. Týkalo se tedy i značného množství říšských Židů žijících u nás.186 Již bylo zmíněno, že vládní nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě zakazovalo Židům vykonávat jakékoliv funkce v oblasti justice. Podobně jako bylo v případech členství u židovských spolků nebo korporací, povolovalo nařízení říšského protektora o zastupování Židů před německými soudy v Protektorátu Čechy a Morava z 21. srpna 1940 židovským právním zástupcům a kandidátům židovského právního zastupitelství zastupovat a obhajovat Židy před německými soudy. Pro tuto činnost však museli tito zástupci předem získat zmocnění od říšského ministra spravedlnosti.187 Dne 10. října vydal říšský protektor nařízení o pronajímání židovských bytů ze dne 7. října 1940. Podle něho mohl majitel bytu nebo obytné místnosti pronajmout Židům byt pouze se svolením ústředny pro židovské vystěhovalectví v Praze. Toto nařízení navazovalo na zprávu uveřejněnou v deníku Der Neue Tag z 5. května 1940, podle které mají všichni neárijci bydlící v obecních bytech dostat s okamžitou platností výpověď.188 Tento den bylo také vydáno vládní nařízení, které Židům rušilo živnostenské oprávnění k provozu zubní techniky. Všechna tato oprávnění rázem zanikla 30 dnů od vydání tohoto nařízení.189 Židé také podléhali speciálnímu zdanění. 25. října byla zavedena tzv. daň z obratu. Byly však stanoveny výjimky povolání, kterých se tato daň netýkala. Osvobozeni byli soukromí učenci, umělci, domácí živnostníci, spisovatelé, obchodní jednatelé nebo makléři, jejichž obrat nepřesáhl 60 000 korun ročně. Tato výjimka se však netýkala Židů.190

186

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 108. 187 Protektorát Čechy a Morava. Nařízení o zastupování Židů před německými soudy v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 21. srpna 1940. In: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. 1940, s. 1158. 188 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 110. 189 Tamtéž, s. 105. 190 Tamtéž, s. 110.

73

Na podzim byly sníženy penzijní platy Židům na základě nařízení č. 411 Sb. z. a n. o odpočivných (zaopatřovacích) platů, které vydala vláda 7. listopadu 1940. Nařízení se týkalo všech bývalých židovských zaměstnanců, kteří pobírali nějaké penzijní platy. Tyto platy, včetně případných důchodů, byly sníženy na částku, jež nesměla převyšovat 50 000 korun ročně.191 Dne 15. listopadu byly Židům zrušeny veškeré vkladní knížky. Veškeré peníze, které na těchto účtech měli, byli nuceni do konce ledna 1940 převést na vázané účty. Výjimka se týkala správců židovských podniků k věrné ruce a Židů cizí státní příslušnosti.192 Je zajímavé sledovat, do jakých krajností až zacházela perzekuce v roce 1940. Některé nařízení a zákony totiž neměly žádný praktický význam. Jediným jejich účelem bylo Židy ponížit nebo ukázat jim a hlavně ostatním, že se nejedná o plnoprávné občany a že nejsou v jejich zemi vítáni. Příkladem je třeba zákaz užívání říšských, národních i protektorátních vlajek. Tento zákaz byl vydán oběžníkem protektorátního ministerstva vnitra dne 20. listopadu 1940 a týkal se nejen Židů, ale i těch, kteří byli v manželství se Židem, nebo patřili k jeho domácnosti.193 Byla již zmíněna celá řada zákazů týkajících se židovských úspor a židovských vkladních knížek. 15. listopadu byly zrušeny všechny židovské vkladní knížky a od 23. listopadu platil zákaz přijímat veškeré židovské vklady na vkladní knížky Poštovní spořitelny. O několik dní později, 6. prosince, byl rovněž upraven systém výběru z jediných, pro Židy povolených, tedy vázaných účtů. Osoby svobodné nebo ovdovělé si nově mohli vybírat částku až 2000 korun. Ti, kteří žili v manželství, si mohli vybírat 3000 korun. Tato částka byla navýšena o dalších 500 korun pro každou další osobu, která byla v židovské domácnosti zaměstnána, stravovala se tam nebo v ní bydlela.194 Dne 11. prosince byla vydána vyhláška revizního odboru ministerstva financí o přihlášce židovských pohledávek na ostatním říšském území a o nakládání s takovými pohledávkami. Na základě této vyhlášky byl nařízen soupis majetku, který měli Židé,

191

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 106. 192 Tamtéž, s. 94. 193 Tamtéž, s. 111. 194 Protektorát Čechy a Morava. Vyhláška revizního odboru ministerstva financí č. 73.537/40-VI . In: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. 1940, s. 1856.

74

židovské podniky a židovská sdružení osob mimo území protektorátu na ostatním říšském území. Jednalo se o povinnost přihlásit u revizního odboru ministerstva financí veškeré pohledávky, úschovy a bezpečnostní schránky, které měli Židé u peněžních ústavů na území říše mimo protektorát.195

18. Perzekuce od počátku roku 1941 do prvního transportu vypraveného z Brna Nejen tuto kapitolu, ale celou tuto práci ukončuje podzim roku 1941. V té době totiž perzekuce židovského obyvatelstva došla do své finální fáze, na jejímž konci bylo 6 000 000 obětí. Na podzim roku 1941 totiž na území protektorátu započaly transporty Židů do koncentračních táborů. Židé byli do té doby zbavováni svého majetku a probíhala zde snaha je čím dál víc postavit mimo veřejný život. V průběhu roku 1941 pokračovala jejich izolace. Tentokrát to nebylo pouze vyloučení z hospodářského nebo kulturního života. Jednalo se o snahu je fyzicky izolovat od ostatních lidí a znemožnit jim volný pohyb. Asi nejznámějším nařízením z tohoto období je povinnost nosit žlutou Davidovu hvězdu, čímž byli Židé na veřejnosti vizuálně odlišeni od ostatních lidí. To, že se Židé stali na první pohled rozeznatelní od „nežidů“, bylo velice důležité pro účinnou kontrolu jejich pohybu. Právě nařízení omezující pohyb Židů byla hojně vydávána v průběhu roku 1941. Židé začali být také v průběhu roku 1941 využíváni na nucené práce, což byla taková malá předzvěst toho, k čemu zanedlouho budou sloužit právě v koncentračních táborech. Židům se v té době také neustále zmenšovaly příděly potravin (některé potraviny jim byly dokonce upírány úplně) a byly postupně vyloučeni ze zbylých i nepříliš významných organizací (myslivci, rybáři apod.). Dne 7. ledna 1941 byl vydán výnos ministerstva pro dopravu a techniku, podle kterého byli Židé až na výjimky vyloučeni jako účastníci telefonních stanic. Tuto

195

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 96.

75

výjimku tvořili židovští právní zástupci, lékaři, porodní asistentky, nemocnice, židovské náboženské obce a policejně připuštění zprostředkovatelé zboží.196 Židé polské národnosti, kteří měli své bydliště nebo trvalý pobyt v protektorátu, byli vyhláškou říšského protektora ze 13. ledna 1941 povinni do 28. února 1941 přihlásit svůj majetek. Tento majetek pak podléhal podle §§ 1, 2, a 10 nařízení ze dne 17. září 1940 o nakládání s majetkem příslušníků bývalého polského státu zabavení a komisařské správě.197 Důležité nařízení, které značně komplikovalo Židům pohyb, vyšlo 11. ledna. Podle oběžníku protektorátního ministerstva vnitra byly vybídnuty všechny okresní úřady, aby Židům odebraly řidičské a jízdní průkazy.198 Dne 8. února 1941 byla vydána vyhláška protektorátního ministra financí ze dne 5. února 1940 o povinnosti Židů uložit sbírky známek do úschovy. Židé museli své sbírky uložit u peněžního ústavu nebo devizové banky, které byly revizním odborem ministerstva financí zmocněné k vedení vázaných židovských účtů, a to nejpozději do 15. března 1941.199 Nařízení o zvláštních opatřeních obcí v bytové péči z 26. února se týkalo nájemních smluv Židů. Na smlouvy, kterých se týkalo nařízení říšského protektora, ze dne 7. října 1940 o pronájmu židovských bytů, se nově nevztahovala ustanovení o předchozím souhlasu obce k pronájmu nebo jinému užívání prázdných bytů (§ 8 vládního nařízení). Na potravinové lístky, na které lidé dostávali příděly potravin, měli nárok i Židé. 3. března však vyšlo v deníku Der Neue Tag nařízení, že musejí být potravinové lístky určené pro Židy speciálně označeny písmenem J. Dne 13. března bylo vydáno protektorátní vládní nařízení o jednorázových mimořádných přídavcích k důchodům penzijního pojištění, které říká, že na přídavky k důchodům nemají Židé nárok.200

196

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 125. 197 Tamtéž, s. 114. 198 Protektorát Čechy a Morava. Oběžník ministerstva vnitra ze dne 11: ledna 1941, čís. 38.525-13. In: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. 1941, s. 33. 199 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 115. 200 Tamtéž, s. 117-119.

76

Je známo, že se velká omezení vztahovala na příděly potravin pro Židy. Podobně tomu bylo od března také v případě tzv. šatenek. Protektorátní ministerstvo průmyslu totiž vydalo vyhlášku, podle které Židé neměli nárok na šatenky vůbec. Výjimku měli pouze Židé, u kterých bylo nedostatkem oděvů ohroženo jejich pracovní nasazení. Ti měli v těchto nutných případech nárok na pracovní oděv.201 Ve stejný měsíc byl rovněž vydán zákaz Židům pořádat bez povolení soukromé přeškolovací ústředny. Povolení k těmto kurzům vydávala Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze. Poslední den v březnu byl podle protektorátního vládního nařízení Židům také odebrán a zakázán honební lístek. 202 Téměř o měsíc později, 30. dubna, vyšlo vládní nařízení týkající se evidence Židů. Podle něho museli všichni obyvatelé protektorátu vyplnit takzvaný ohlašovací lístek. Na tomto lístku pak muselo být uvedeno, jestli je, či není Židem. Říšský protektor vydal 2. května 1941 nařízení o pronajímání židovských bytů. Podle něho musel vrchní zemský rada přezkoumat smlouvy o pronájmu nemovitostí Židům uzavřené po 1. dubnu 1940 a následně mohl tyto smlouvy prohlásit z důvodu veřejného zájmu za skončené. Podobný zákon, jako ten ze 13. března, vyšel přesně o dva měsíce později. Podle vládního nařízení, které doplňuje zákon o penzijním připojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách ze 13. května, byli Židé vyloučeni z přídavků k důchodům.203 Různá omezení a zákazy došly až do takových absurdností, jako je nařízení protektorátního ministerstva financí z května roku 1941. Podle něho byli Židé říšskoněmecké státní příslušnosti, protektorátní příslušnosti a Židé bez státní příslušnosti zdržující se na území říše vyloučeni z koupě losů třídní loterie Protektorátu Čechy a Morava. Ve stejný den o měsíc později byly Židům odepřeny zvláštní příděly cukru vyhláškou protektorátního ministerstva zemědělství. Podobnou vyhláškou ze stejného ministerstva byli Židé vyloučeni ze zvláštního přídělu cukru ve 25. zásobovacím období.204 Dne 26. června bylo vydáno protektorátní vládní nařízení o ochraně

201

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 123. 202 Vyhláška týkající se soukromých přeškolovacích kursů. Židovské listy. 1941, roč. 3, č. 11, s. 5. 203 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 117-119. 204 Tamtéž, s. 124.

77

nájemníků před výpovědí. Je v něm uvedeno, že se zákon o ochraně nájemníků z 28. března 1928 nevztahuje pro Židy.205 Dne 9. července 1941 bylo vydáno říšské nařízení zavádějící právo o protiletecké ochraně v protektorátu. Podle něho mohli být Židé povoláni k protiletecké obraně, pouze pokud toho bylo zapotřebí k ochraně jejich osob nebo majetku. Jinak bylo jejich povolání možné pouze podle zvláštních ustanovení, která vydává říšský ministr letectví a vrchní velitel letectva v dohodě s říšským ministrem vnitra.206 Dvacátého dne téhož měsíce byli Židé na základě říšského nařízení o nakládání s válečnými škodami Židů vyloučeni z předpisů o odškodnění z válečných škod. Nařízením říšského protektora ze dne 5. srpna 1941 byla židovským náboženským obcím v Protektorátu Čechy a Morava uložena povinnost poskytovat dobročinnou péči. Tato péče spočívá v podpoře potřebných Židů chudinským zaopatřením v té míře, aby byla nahrazena veřejná péče o chudé.207 Výnosem protektorátního ministerstva spravedlnosti ze dne 28. srpna 1941 o povinnosti byla rozšířena nařízení o židovském majetku ze dne 21. června 1939, nařízení k vyřazování Židů z hospodářství protektorátu ze dne 26. ledna 1940 a nařízení o pronajímání židovských místností z 2. května 1941, také o Židy cizí státní příslušnosti.208 Protektorátní ministerstvo zemědělství nařídilo vyhláškou z 29. srpna vyloučit Židy z práva na příděl luštěnin ve 26. zásobovacím období. Předposlední den v srpnu, tedy 30. srpna 1941, bylo Židům na základě výnosu o odznaku pro raněné ve světové válce zakázáno podávat žádost o tento odznak (§ 7).209 Dne 1. září bylo vydáno známé policejní nařízení, na základě kterého museli být Židé na veřejnosti označeni židovskou hvězdou. Toto nařízení sice vyšlo v říšském zákoníku, avšak platilo také v protektorátu. Říšský protektor si totiž vyhradil právo přizpůsobit opatření o omezení pohybu Židů (§ 2 písm. a) místním poměrům v protektorátu (§ 5). V tomto nařízení doslova stojí, že: […] „ Židům, kteří dokončili 205

Protektorát Čechy a Morava. Vládní nařízení č. 248/1941. In: Sbírka zákonů a nařízení. 1941, částka 80, s. 1290. 206 PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 126. 207 Tamtéž, s. 120 - 121. 208 Tamtéž, s. 115. 209 Tamtéž, s. 127.

78

šestý rok života, jest zakázáno objevovati se na veřejnosti bez židovské hvězdy. Židovská hvězda pozůstává se z šesticípé hvězdy velikosti dlaně ze žluté látky černě vytažené s černým nápisem Žid. Jest ji nositi viditelně na levé straně prsou oděvu pevně přišitou.“ […]210 Vzhledem k tomu, že označení bylo v celém protektorátu stejné jako na ostatním území říše, používalo se i u nás německého slova „Jude“.211 Je velice zajímavé sledovat, co tomuto veřejnému označení Židů předcházelo. Je totiž známo, že z řad německého protektorátního obyvatelstva z okupačního aparátu i z fašistických českých kruhů byl už delší dobu vyvíjen tlak, aby k němu došlo. Již v únoru 1940 vznesl tento požadavek v dopise Neurathovi německý zaměstnanec Deutsche TreuhandHandelsgesellschaft Rudolf Pitzek, v červnu vrchní zemský rada v Olomouci Molsen, který se odvolával na stanovisko krajského vedení NSDAP, a Národní árijská kulturní jednota v Praze, zdůvodňující, že „jest velké procento Židů, kteří typickou fyziognomii své rasy nemají“. Říšské vedení však tehdy ještě zejména ze zahraničně politických ohledů nepovažovalo označení Židů v Německu a protektorátu za nutné. A to dokonce ani poté, co se označení Židů již uvedlo do praxe v Generálním gouvernementu. Odvolávali se totiž na to, že situaci v Polsku považují za zcela odlišnou.212 Měsíc po vydání nařízení o nutnosti označení Židů byli Židé výnosem protektorátního ministerstva financí z 1. října 1941 vyloučeni z odběru tabákových výrobků. Týkalo se to právě těch Židů, kteří měli na veřejnosti povinnost, na základě policejního nařízení z 1. září 1941, nosit židovskou hvězdu.213 Ústředna pro židovské vystěhovalectví byla druhým nařízením říšského protektora o péči o Židy a židovské organizace ze dne 12. října 1941 pověřena likvidací majetku židovských vystěhovalců. K likvidaci docházelo na návrh osoby oprávněné k dispozici s majetkem (§ 1 odst. 1) a platily pro ni zvláštní předpisy, které vyplývají ze zákona o poskytování odškodnění při odnětí nebo přechodu majetku ze dne 9. prosince 1937 (§ 2 odst. 2). Zákon například rušil všechny zahájené právní spory, exekuce a

210

PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 123. 211 Tamtéž. 212 KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení, s. 54. 213 Protektorát Čechy a Morava. Výnos ministerstva financí čís. 92.799/41-IV/13. In: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. 1941, s. 1403.

79

konkurzní řízení osoby, které se likvidace majetku týkala. Rovněž byla vyloučena právní cesta při likvidaci tohoto majetku (§ 2 odst. 1).214 Jak bylo již zmíněno, v roce 1941 bylo učiněno nebývale mnoho opatření omezující pohyb Židů. Z původně jen perzekuovaných lidí se tak nyní čím dál více stávali takzvaní „vězni na svobodě“.

Následný odsun pak nebylo příliš složité

zorganizovat, pokud byla cílová skupina obyvatel tímto způsobem zpacifikována. Perzekuční opatření Židů v dopravě se týkala nejen automobilové, ale také železniční a hromadné dopravy. Příkladem je výnos protektorátního ministerstva dopravy ze 14. října 1941, které udávalo Židům povinnost používat ve veřejné a soukromé železniční dopravě výhradně pouze nejnižší třídu ve vagonech.215 Dne 23. října byl vyhláškou protektorátního ministerstva zemědělství Židům zakázán každý úplatný nebo bezplatný výdej ovoce všeho druhu, čerstvého, sušeného, nebo jinak konzervovaného, včetně sušených plodů a ořechů, dále marmelády, džemů, sýrů, cukrovinek, ryb a výrobků z ryb, jakož i drůbeže a zvěřiny všeho druhu, včetně konzervovaných. Tento zákaz platil pro pěstitele, výrobce, opracovatele a zpracovatele, obchodníky i spotřebitele (§ 1).216 Následující měsíc, 2. listopadu, bylo vyhláškou uveřejněnou v deníku Der Neue Tag Židům zapovězeno vzdát se jakýchkoli majetkových hodnot (předmětů bytového zařízení nebo domácnosti, práv a pohledávek apod.), nebyl-li k tomu dán úřední souhlas. Židé tedy nesměli svá bytová zařízení prodat, darovat ani dát do zástavy. Dokonce bylo Židům zakázáno majetkové hodnoty ztratit nebo zmenšit jejich hodnotu. V souvislosti se zákazem vzdálení se z obce bydliště, vydaného policejním nařízením 1. září 1941, byl vydán výnos protektorátního ministerstva spravedlnosti ze 7. listopadu 1941 o obesílání Židů k soudu. Výnos se netýkal pouze obsílek k soudu, ale i jiných písemných obsílek některého úřadu protektorátní správy. Díky němu takováto obsílka nově platila také jako písemné povolení k cestě do sídla úřadu a zpět.217

214

PETRŮV, Helena. Právní postavení židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, s. 123. 215 Tamtéž, s. 127. 216 Protektorát Čechy a Morava. Vládní nařízení č. 362/1941. In: Sbírka zákonů a nařízení. 1941, částka 126, s. 1719. 217 Tamtéž, s. 126-127.

80

O den později, 8. listopadu, vydalo protektorátní ministerstvo zemědělství dvě vyhlášky, které se velice podobaly té z 23. října. Vyhláškou o odběru cibule byli Židé důsledně vyloučeni z odběru cibule (§ 6 odst. 3)218 a podobnou vyhláškou o odběru jablek byl židům zakázán odběr tohoto druhu ovoce (§ 2. odst. 2).219 Dne 16. listopadu byl vyslán první transport z Brna, označený písmenem F. Směřoval do běloruského Minsku. Čítal 1000 osob, z nichž přežilo pouhých 13.220 Tímto transportem končí námi sledované období perzekuce židovského obyvatelstva v Brně. I nadále však pokračovala perzekuce v podobné režii. První brněnský transport byl vypraven pouhých 65 dní před pověstnou konferencí ve Wannsee, kde bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky. V roce, jehož počátkem se tato konference konala, se naplno rozběhlo masové vyvražďování Židů v koncentračních a vyhlazovacích táborech, na jehož konci v Brně zůstalo pouhých 804 Židů.221

218

Protektorát Čechy a Morava. Vládní nařízení č. 384/1941. In: Sbírka zákonů a nařízení. 1941, částka 139, s. 1870. 219 Protektorát Čechy a Morava. Vládní nařízení č. 385/1941. In: Sbírka zákonů a nařízení. 1941, částka 139, s. 1872. 220 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Úloha židovských náboženských obcí 1939 - 1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 18. 221 Tamtéž, s. 40.

81

Závěr Ve stanoveném rozsahu se mi podařilo vypracovat práci, jejímž záměrem bylo přiblížit a popsat situaci, v jaké se nacházeli Židé v Brně v průběhu let 1939 – 1941. Jak bylo již v úvodu zmíněno, jedná se o problematiku, ke které je dnes již velice obtížné vypátrat všechny potřebné podklady. V případě místních vyhlášek totiž neexistuje souborný zdroj informací, tak jako v případě zákonů platných pro celý protektorát, případně pro říši. Jedná se tedy o mravenčí práci, pátrání po nejrůznějších zmínkách v dobovém tisku či archivních materiálech. Situaci však velice dobře dokreslují například autentické výpovědi přímých obětí holocaustu. Cílem této práce nebylo sestavení vyčerpávajícího seznamu všech zákonů a nařízení, kterými byly brněnští Židé omezováni, ale spíše přiblížit celkovou atmosféru a poměry, v jakých se nacházeli mezi lety 1939 - 1941. Kromě toho bylo mým cílem, seznámit čtenáře s vývojem brněnské židovské komunity, jejími vztahy s ostatními národnostními skupinami a životními podmínkami dlouho předtím, než došlo k oněm osudovým událostem. Domnívám se, že se mi to do značné míry podařilo. Perzekuce Židů probíhala na území s nacistickým vlivem podle podobného schématu. Velký teoretik holocaustu Paul Hilbert rozepsal toto schéma do čtyř fází: definice – vyvlastnění – koncentrace – vyhlazení. Poslední fázi vyhlazení můžeme navíc časově rozdělit na dvě části: emigrace (1933 - 1940) a samotnou fyzickou likvidaci (1941 – 1945). V případě Brna bych do fáze emigrace zakomponoval také fázi imigrace, jelikož sem před nacistickou okupací přicházeli Židé z území, ve kterých perzekuce již začala. Poslední fáze, tedy vyhlazení, patří dodnes k jedné z největších nezodpovězených otázek 2. světové války. Historikové se dodnes přou o to, zda byla Hitlerovým dlouhodobějším plánem, nebo zda šlo o jakousi „nouzovou“ variantu, protože v podmínkách války už nebylo kam evropské Židy vystěhovat. Ačkoliv je Hitlerova nenávist vůči tomuto etniku zjevná a projevovala se již dlouho před válkou, nedochoval se žádný jeho přímý rozkaz k jejich likvidaci. Jisté však je, že se Führer snažil o vybudování jakéhosi „Juden rein“ prostoru, který měl podle jeho projevu z 30. ledna 1939 představovat obrovské území od Britských ostrovů až po Ural. To, že do tohoto prostoru mělo patřit území bývalého Československa, potvrdil i tehdejší ministr

82

zahraniční Chvalkovský. Po návratu ze schůzky s Hitlerem, která se konala 21. ledna 1939, uvedl do oficiálního protokolu, že […]„ Die Juden würden bei uns vernichtet.“222 Situace v protektorátu byla v mnoha oblastech specifická. Velký vliv zde sehrála skutečnost, že české země měly v té době jakousi zdánlivou autonomii. Díky ní Němci mohli dosáhnout maximálního využití vysoce ceněných protektorátních materiálních a lidských zdrojů pro válku. Specifičnost tohoto systému se ve vztahu k Židům projevovala tak, že do jejich osudu zasahovala nejen okupační mocnost, ale do určité míry také protektorátní vláda a úřady, a to jak záměrným zdržováním protižidovských zákonů, tak vydáváním diskriminačních zákonů vlastních. Hitler sice dal hned v počátcích okupace rozkaz vyřadit Židy z veřejného života, ale následně na nějakou dobu záměrně nechal protižidovskou politiku na domácích orgánech. Lze se domnívat, že to bylo právě z důvodu zachování klidu na čerstvě okupovaném území. Iniciativy se však ujala protektorátní vláda a další opatření, namířené proti Židům a Němci prosazované prostřednictvím říšského protektora, na sebe také nenechala dlouho čekat. Odlišná a rozdílná situace byla na ostatních územích bývalého Československa, tedy v Sudetech, na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V Sudetech byl přístup k Židům nebývale ostrý. Ihned po přičlenění k Německu došlo k vypalování synagog a plundrování židovských obchodů, bytů a domů. Židé byli ponižováni a zatýkáni, vězněni v improvizovaných koncentračních táborech i posíláni do věznic a koncentračních táborů v Německu. Dokonce i zde 10. listopadu 1938 proběhla Křišťálová noc. Centrálně organizovaný teror využívající nejen Henleinovu Sudetoněmeckou stranu a jejich složek SA, ale i místní správu, hejtmany a starosty směřoval k úplnému vyhnání Židů. To samozřejmě vyvolalo masové emigrace zejména do prostoru zbytku Československa. V postupu při pronásledování Židů mezi jednotlivými evropskými zeměmi lze nalézt velké rozdíly. Pro představu se ve zkratce podívejme na okolní země protektorátu. Jaký byl průběh perzekuce v Německu, by mělo být všeobecně známé i těm, kteří se tímto tématem blíže nezabývají. Pár základních informací jsem navíc již

222

KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě. In: Stín šoa nad Evropou. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, s. 47.

83

okrajově předeslal v kapitole Společnost a její vztah k Židům před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava, proto se mu již ve své práci nebudu věnovat. Podívejme se ale například na Slovensko, kde došlo ke specifické situaci. Po jeho odtržení, se zde přistupovalo k Židům podle německého vzoru: 1) arizování, 2) koncentrace 3) deportování. Velký vliv zde měl poradce slovenské vlády v řešení židovské otázky Dieter Wisliceny, který dostával instrukce přímo od Eichmanna a předával je na ministerstvo vnitra.223 Největší rozdíl v perzekuci v českých zemích a na Slovensku byl v podílu angažovanosti domácí vlády. Ta v případě Slovenska nejen že 15. května 1942 odsouhlasila deportace Židů ústavním zákonem, ale navíc přislíbila zaplatit 500 říšských marek za každého Žida, kterého jim Němci pomohou vysídlit.224 V sousedním Polsku byla situace opět odlišná. Na rozdíl od Slovenska se jednalo o poražený stát, nelze tedy počítat s vlivem domácí vlády na perzekučních opatřeních. Jak je známo, část Polska byla přičleněna k říši. Žilo zde přibližně 600 000 Židů,225 které se Němci snažili podobně jako v Sudetech z tohoto území radikálním způsobem vypudit a po obsazení zde tedy došlo k velkému etnickému přesunu. Na zbylém území zvaném Generalgouvernement Němci od podzimu 1939 budovali ghetta a snažili se do této oblasti soustředit evropské Židy z jiných území. Židé zde byli pochopitelně silně perzekuováni. Již v den zřízení Generalgouvernementu vyšel zákon o nucené pracovní povinnosti Židů.

V listopadu 1939 vyšlo nařízení k vytváření židovských rad a

k povinnému nošení židovské hvězdy. Dne 12. prosince téhož roku byl vydán zákaz změny pobytu a 26. ledna 1940 zákaz používat železnice.226 Po napadení Sovětského svazu se ani některá území dnešního Polska (na počátku války obsazená Stalinovým vojskem) nevyhnula řádění jednotek Einsatzgruppen, které postupovaly za útočící německou armádou a likvidovaly představitele sovětského režimu a Židy. Další země, která s protektorátem sousedila a která je navíc námi sledovanému Brnu nejblíže, je Rakousko. Jelikož zde došlo k prosazení německého vlivu ze všech evropských zemí nejdříve, započala se zde pochopitelně také uvádět do praxe 223

HRADSKÁ, Katarína: Nemecký poradca a riešenie židovskej otázky na Slovensku. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2002, s. 287. 224 HRADSKÁ, Katarína: Vplyv Nemecka na riešenie židovskej otázky na Slovensku. In: Stín šoa nad Evropou. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, s. 69. 225 VYKOUKAL, Jiří: Šoa v Polsku: historické souvislosti. In: Stín šoa nad Evropou. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, s. 88. 226 Tamtéž, s. 91.

84

protižidovská opatření dříve než ve všech ostatních evropských zemích. To také vyvolalo emigrační vlnu Židů, z nichž mnozí skončili právě v Brně. Již první týden po anšlusu došlo k propouštění Židů v divadlech, knihovnách a jiných veřejných institucích. Protižidovské excesy jako vypalování synagog, nebo fyzické útoky a mučení na sebe nenechaly dlouho čekat. První transport z Vídně do Dachau vyrazil již 1. dubna 1938. Během léta 1938 se hojně začaly uvádět do praxe protižidovské zákony. Židům byl zakázán vstup do parků. Lavičky v alejích byly často označeny nápisem „Nur für Arier“. Dále nesměli do divadel, kin, nebo opery, dokonce ani navštěvovat střední a základní školy. Brzy se také začalo s arizací židovského majetku a nucenému uvolňování židovských bytů. Díky tomu vznikaly aglomerace podobné židovským ghettům. V srpnu 1938 byla založena Centrála pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für Jüdische Auswanderung) ve Vídni, která zpravovala zabavený majetek.227

Specifičnost vývoje v Brně vidím v několika faktorech. Prvním z nich je skutečnost že zde již před válkou žila velmi početná národnostní menšina Němců. Ačkoliv nešlo o území, které bylo po Mnichovském diktátu připojeno k říši, snažili se zde Němci za okupace systematicky prosazovat majoritní vliv. Jednalo se zejména o poněmčování kulturních institucí, jazykové a rasové prověrky zaměstnanců a dokonce o snahu reorganizace správy města za účelem její unifikace s říšskými městy. Dalším důležitým faktorem je skutečnost, že Brno jakožto moravská metropole měla pro Němce velký význam, jak ekonomický, tak organizačně správní. Také proto zde měli nacisté své důležité úřady, především úřad šéfa civilní správy, později pobočku úřadu říšského protektora, pobočku německé vojenské rozvědky Abwehr, úřad oberlandrátu, nebo brněnskou služebnu Sicherheitsdienstu a Gestapa. To vše mělo vliv na to, že perzekuce v Brně probíhala v nebývalé míře. V mé práci se lze dočíst o rasových prověrkách veřejných zaměstnanců. Zmínil jsem také například dochované seznamy židovských podniků, zaměstnanců Židů a židovských míšenců, nebo brněnských veřejných a kulturních institucí, do kterých měli Židé zakázaný vstup. Situaci rovněž velice dobře dokreslují osobní výpovědi těch, kteří se stali přímými oběťmi perzekuce 227

SVOBODA, Tomáš: Holocaust v Rakousku a jeho širší souvislosti. In: Stín šoa nad Evropou. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, s. 41.

85

v Brně. Časté zmínky o Židech v archivních fondech, které jsem měl možnost si projít, svědčí o aktivním a soustavném postupu proti Židům už od počátku německé okupace. První transport s brněnskými Židy byl vypraven již v listopadu roku 1941. Jednalo se o 7. vypravený transport z celého protektorátu. Po válce se do Brna vrátilo pouhých 7 % z původního počtu Židů. Z celkového počtu dvanácti transportů vypravených z Brna, bylo posláno do koncentračních a vyhlazovacích táborů 10 057 Židů. Celkově zahynulo za 2. světové války 9 700 židovských občanů z Brna, což přibližně odpovídá 80 % z předválečného stavu.228 Převážná většina těch, co přežili, se nějakým způsobem vyhnula transportům. Tím nejčastějším byla emigrace do zahraničí. Tato emigrace byla motivována nejen hrozícím nebezpečím, ale zároveň perzekučními opatřeními.

Němcům se během okupace podařilo téměř zcela zničit skupinu obyvatelstva, která v Brně před válkou tvořila zhruba 5% obyvatel. Ze vzkvétající židovské komunity čítající ještě v průběhu 2. světové války 11 102 obyvatel229, se zpátky do Brna vrátilo pouhých 804.230 Nyní má Židovská náboženská obec v Brně necelých 300 členů. Členskou základnu navíc tvoří většinou starší lidé. Kromě nich jsou jedinou hmatatelnou stopou po této tragické genocidě jen pamětní desky a náhrobky na židovském hřbitově. Co se však nacistům nepodařilo, je vymazat přítomnost Židů ze vzpomínek lidí. Zub času je však neúprosný a živých pamětníků těchto událostí ubývá. Proto je úloha historiků tak nepostradatelná. Hlavním cílem této práce tedy bylo alespoň malou měrou přispět k tomu, aby tyto události nebyly zapomenuty.

V případě dalšího badatelského zájmu o perzekuci židovského obyvatelstva v Brně v letech 1939 – 1941 bych doporučil nahlédnout do jiných zdrojů, než jsou ty, které jsem při sestavování této práce použil. Myslím si, že v případě archivních fondů jsem dostatečně využil všech dostupných možností. Určité alternativy ale vidím v použití jiných sekundárních zdrojů v historickém bádání. Literatury týkající se Židů a okupační politiky za protektorátu je poměrně velké 228

KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské, s. 27. Údaj vychází ze statistického přehledu, který sestavila židovská náboženská obec, na základě příkazu vedoucího Zentralstelle, 20. září 1941. ROTHKIRCHENOVÁ, Livie. Úloha židovských náboženských obcí 1939 - 1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha: Trizonia, 1991, s. 40. 230 Tamtéž, s. 62. 229

86

množství a samozřejmě nebylo v mých silách zkonfrontovat tuto práci s úplně všemi vydanými publikacemi, které se všech jejích kapitol týkají. Určitě by bylo také velice zajímavé se podrobněji zabývat výpověďmi přímých svědků těchto událostí. Zdrojem informací by mohla být nejen mnou citovaná Centropa, ale také například databáze obětí na holocaust.cz, centrum vizuální historie Malach, nebo digitální videoarchiv nadace USC Shoah Foundation Institute for Visual History and Education, která obsahuje 52 000 videosvědectví z 56 zemí světa. Zpracování této rozsáhlé části, tedy perzekuce židovského obyvatelstva v Brně z pohledu obětí, které nám prostřednictvím těchto zdrojů zanechali své svědectví, přímo vybízí k tvorbě další samostatné práce.

87

Seznam použitých pramenů a literatury

Archivní prameny: Archiv města Brna fond A 1/28 – Presidiální spisovna

Moravský zemský archiv v Brně fond B 340 – Gestapo Brno fond B 26 Policejní ředitelství Brno fond B 254 – Oberlandrát Brno fond B 26 – Policejní ředitelství Brno fond B 251 – Říšský protektor v Čechách a na Moravě, služebna pro zemi Moravu, Brno fond B 726 – Šéf civilní správy Brno

Nepublikované práce: BURIAN, Vladimír: Presidiální spisovna z let 1940-1945: Invenář. Brno: Archiv města Brna, 1971, s. 2. RADIMSKÝ, Jiří: Fond B726 – Šéf civilní správy Brno: Invenář. Brno: Moravský zemský archiv v Brně, 1960, s. 2-10. KLEMENTOVÁ, Táňa: Poslední nástupiště: Brněnské transporty Židů v letech 19411945. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, 2010, 86 s., 20 příl. Magisterská diplomová práce. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D. NEPEVNÁ, Eva: Holocaust a čeští Židé: Kapitola z dějin mentality českých židů. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, 1995, 109 s., 23 příl. Magisterská diplomová práce. Vedoucí práce PhDr. Maxmilián Strmiska, Ph.D.

88

PŘICHYSTALOVÁ, Lenka: Židovská obec Brno. Pardubice: Univerzita Pardubice, Filosofická fakulta, Katedra sociálních věd, 2009, 52 s., 11 příl. Bakalářská práce. Vedoucí práce PhDr. Tomáš Boukal, Ph.D. SOBOL, David: Protiletecká ochrana v Protektorátu Čechy a Morava: Případová studie. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, 2010, 85 s., 17 příl. Magisterská diplomová práce. Vedoucí práce PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D. Moravské zemské muzeum v Brně. Sbírky písemností, př. č. 81/88, inv. č. S 3082. Markéta Klemová: Vzpomínka na pobyt v terezínském ghettu, Osvětimi, Freibergu a Mauthausenu. Moravské zemské muzeum v Brně. Sbírky písemností, př. č. 25/88, inv. č. S 2495. Vzpomínky ing. Lea Gottloba na dobu 1939-1945.

Legislativní dokumenty: HOFFMANN, Josef: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava a bývalé Česko-slovenské republiky. 1. vyd. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství J. Linhart, 1939, 1376 s. Sbírka zákonů a nařízení. Praha: Tiskárna Protektorátu Čechy a Morava, 1939, 946 s. Sbírka zákonů a nařízení. Praha: Tiskárna Protektorátu Čechy a Morava, 1940, 2094 s. Sbírka zákonů a nařízení. Praha: Tiskárna Protektorátu Čechy a Morava, 1941, 940 s.

Literatura: BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 - 1945. 2. vyd. Praha: PROSTOR, 2000, 664 s. ČERMÁKOVÁ, Radka: Československá pluralistická demokratická společnost ve stínu nacistického Německa. In: POJAR, Miloš, SOUKUPOVÁ, Blanka, ZAHRADNÍKOVÁ, Marie: Židovská menšina v Československu ve třicátých letech. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2004, s. 10. ČERMÁKOVÁ, Radka: Československá republika: nový stát ve střední Evropě a Židé. In: SOUKUPOVÁ, Blanka, ZAHRADNÍKOVÁ, Marie. Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2003, s. 9.-18.

89

ČERNÝ, Bohumil a kol.: Hilsneriáda: K 100. výročí píseckého procesu. 1. vyd. Polná: Linda – Jan Prchal, 1999, 188 s. FRANKL, Michal: Druhá republika a židovští uprchlíci. In: POJAR, Miloš, SOUKUPOVÁ, Blanka, ZAHRADNÍKOVÁ, Marie. Židovská menšina za druhé republiky. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 47-53. HRADSKÁ, Katarína: Nemecký poradca a riešenie židovskej otázky na Slovensku. In: MILOTOVÁ, Jaroslava, LORENCOVÁ, Eva. Terezínské studie a dokumenty. 1. vyd. Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2002, s. 287. HRADSKÁ, Katarína: Vplyv Nemecka na riešenie židovskej otázky na Slovensku. In: POJAR, Miloš. Stín šoa nad Evropou. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, s. 69. JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard: „Arizace“ a arizátoři: Drobný a střední židovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939 - 1945). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005, 481 s. JOŽÁK, Jiří a kol.: Za obnovu státu Čechů a Slováků. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, 130 s. KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení: Genocida českých židů v německé protektorátní politice. 1. vyd. Praha: Academia, 1991, 182 s. KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě. In: POJAR, Miloš. Stín šoa nad Evropou. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, s. 47 – 52. KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské: historie a památky židovského osídlení města Brna. 3. vyd. Brno: ERA, 2002, 118 s. KROUPA, Vlastislav a kol.:Český antifašismus a odboj. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1988, 558 s. MILOTOVÁ, Jaroslava: K historii Neurathova nařízení o židovském majetku. In: MILOTOVÁ, Jaroslava, LORENCOVÁ, Eva: Terezínské studie a dokumenty. 1. vyd. Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2002, s. 64-87. NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu. 1. vyd. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 2001, 332 s. PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). 1. vyd. Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000, 175 s.

90

PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Sefer, 1993, 430 s. ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Konfiskace židovského majetku. In: JANIŠOVÁ, Milena. Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1991, s. 37-38. ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Masové deportace. In: JANIŠOVÁ, Milena. Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1991, s. 40-41. ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: JANIŠOVÁ, Milena. Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1991, s. 18-27. ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Počáteční fáze pronásledování 1939-1941. In: JANIŠOVÁ, Milena. Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1991, s. 31-35. ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Úloha židovských náboženských obcí 1939 - 1945. In: JANIŠOVÁ, Milena. Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1991, s. 58 – 62. SCHMIDTOVÁ-HARTMANNOVÁ, Eva: Protektorát Čechy a Morava. In: JANIŠOVÁ, Milena. Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1991, s. 85-89. SVOBODA, Tomáš: Holocaust v Rakousku a jeho širší souvislosti. In: POJAR, Miloš. Stín šoa nad Evropou. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, s. 41. VYKOUKAL, Jiří: Šoa v Polsku: historické souvislosti. In: POJAR, Miloš. Stín šoa nad Evropou. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, s. 88-91.

Periodika: FRANKL, Michal: Židé přes palubu: konstrukce „židovské otázky“ za druhé republiky. Dějiny a současnost: Kulturně historická revue, 2009, roč. 31, č. 3, s. 38. JURÁŠEK, Stanislav: Právní a hospodářské postavení Židů v Protektorátě Čechy a Morava. Právník, 1940, roč. 78, s. 497. Židovské listy: Orgán Židovské náboženské obce v Praze, Praha: Židovská náboženská obec v Praze, 1939 – 1944.

91

Internetové materiály: Centropa [online]. 2007 [cit. 2011-11-11]. Jewish Witness to a European Century. Dostupné z WWW: . Deutsche National Bibliothek [online]. 2006 Nachrichtenblatt Prag. Dostupné z WWW: < http://deposit.d-nb.de/online/jued/jued.htm >. Holocaust [online]. 2011 [cit. 2011-11-11]. .

[cit.

2011-11-11].

Jüdisches

Dostupné

z WWW:

Brno.

Právní předpisy ČR upravující postavení církví a náboženských společnostní a další související odkazy [online]. 2007 [cit. 2011-11-11]. Ústava ČSR z roku 1920. Dostupné z WWW: . Sudetenland [online]. 2011 [cit. 2011-11-11]. .

Články.

Dostupné

z WWW:

Židovská obec Brno [online]. 2010 [cit. 2011-11-11]. Historie Židovské obce Brno. Dostupné z WWW: . Židovská obec Brno [online]. 2010 [cit. 2011-11-11]. Současnost. Dostupné z WWW: < http://zob.cz/?q=Soucasnost>.

92

Použité zkratky ČSR – Československá republika (od 19. listopadu 1938 Česko-Slovenská republika) DNP – Německá národní strana (Deutsche Nationalpartei) DNSAP – Německá národně socialistická strana dělnická (Deutsche Nationalsozialistiche Arbeiterpartei) NSDAP - Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei) SA – Sturmabteilung Sb. z. a n. - Sbírka zákonů a nařízení SdP – Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei) SS - Schutzstaffel ŽNO – Židovská náboženská obec

93

Seznam příloh

(č. 1) Berthold Bertholz. Historik, editor a archivář židovského původu. Stal se ředitelem Moravského zemského archivu v Brně. Encyklopedie dějin města Brna [online]. 2011 [cit. 2011-11-11]. Berthold Bertholz. Dostupné z WWW: < http://encyklopedie.brna.cz/homemmb/?acc=preview&bind_name=b_person&bind_value=2059&image=2242>. (č. 2) Erich Wolfgang Kongold. Hudební skladatel, klavírista a dirigent židovského původu, který se narodil v Brně. Úspěšný autor filmové hudby (za niž získal dvakrát Oscara). Wolfgang David [online]. 2011 [cit. 2011-11-11]. Erich Wolfgang Kongolt. Dostupné z WWW: < http://www.wolfgangdavid.com/violinist/notes/korngold.php >. (č. 3) Roman Jakobson. Přední světový lingvista a sémiotik. Od roku 1933 byl profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Bohuslav Brouk Worldpress [online]. 2011 [cit. 2011-11-11]. Roman Jakobson. Dostupné z WWW: . (č.4) Hugo Haas. Slavný český herec a režisér židovského původu. Narozen v Brně. Brněnský deník [online]. 2011 [cit. 2011-11-11]. V Brně vznikne nový festival šansonu se jménem Huga Haase. Dostupné z WWW: < http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/v-brne-vznikne-novy-festival-sansonu-sejmenem-hug.html>. (č. 5) Část seznamu židovských obchodů a provozoven v Oberlandrátu Tišnov, vytvořeného na příkaz velitelství vojenské správy v Brně z března 1939. Moravský zemský archiv v Brně. Fond B726 – Šéf civilní správy Brno, kart. 1, sign. H356. Seznam živnostníků – Židů. (č. 6a, 6b) Část seznamu veřejných zaměstnanců v Brně, kteří jsou buď židovskými míšenci 1. a 2. stupně, nebo mají za manželky nebo manžely Židy, nebo židovské míšence 1. stupně. Seznam byl vytvořen na pokyn oběžníku ministerstva vnitra ze dne

94

10. října 1941 adresovaného zemským okresním a vládním policejním úřadům, panu primátoru hlavního města Prahy, pánům vládním komisařům měst Brna, Olomouce a Moravské Ostravy, zemským četnickým velitelstvím a ústřednímu četnickému pátracímu oddělení. Archiv města Brna. Fond A1/28 – Presidiální spisovna, kart. 144, sign. B 1-1. Židovští míšenci a spříznění se Židy. (č. 7a, 7b, 7c, 7d, 7e, 7f, 7g) Ukázka formuláře prohlášení o rodovém původu Židů a židovských míšenců ve veřejné službě, který se používal v Brně. Archiv města Brna. Fond A1/28 – Presidiální spisovna, kart. 144, sign. B 1-1. Židovští míšenci a spříznění se Židy. (č. 8) Židovské komunity na jižní Moravě. Holocaust [online]. 2011 [cit. 2011-11-11]. Židovské komunity v Čechách a na Moravě. Dostupné z WWW: . (č. 9) Oblasti dnešní České republiky osídlené před rokem 1945 sudetskými Němci. Němci EUweb [online]. 2011 [cit. 2011-11-11]. Problematika německého občanství. Dostupné z WWW: < http://nemci.euweb.cz/probl_2.htm>.

95

č. 1

č. 2

č. 3

č. 4

96

č. 5

97

č. 6a

č. 6b

98

č. 7a

99

č. 7b

100

č.7c

101

č. 7d

102

č. 7e

103

č. 7f

104

č. 7g

105

č. 8

č. 9

106