milost & pravda z p r a v o d a j www.cestazivota.cz
[email protected]
Slovo úvodem V cizí kůži Každý z nás se občas necítí ve své kůži. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu, problé− mům v práci nebo protože se třeba s někým nepohodl... Každý z nás to zažil, snad kromě Adama a Evy. Adam s Evou se měli jako v ráji. Oni totiž žili v ráji. Žádná bolest. Žádné problémy. Žádné manželské hádky a rozbroje. Vše mělo svůj řád. Vše bylo prosyceno dobrem, láskou, po− žehnáním. Muž věděl, kde je jeho místo a jakou má zodpovědnost vůči ženě. I žena věděla, jaké místo v tomto vztahu zaujímá. Jejich vztah mezi sebou a Bohem byl na nejkvalitnější úrovni. Neměli potřebu pochybovat o Otci a Jeho nejlaskavějších záměrech. Nikdy se necítili špatně. Nikdy neměli důvod říct: „Nejsem ve své kůži.“ Až do chvíle než... Než se v rajské zahradě objevil had. Ten umně obelhal Evu, která se společně s manželem postavila proti oné životodárné radě od Boha. Satanova lež byla lží až do konce. Okradla je o všechno. Had jim sliboval, že budou znát, stejně jako Bůh, co je dobré a zlé. Jenže. Oni už dobré poznali (Bůh, zahrada, strom života, věčný život, plnost, sláva, láska, radost...) a teď ještě poznali zlé (kdo z nás by o to stál?) – hřích, ďábel, nemoc, duchovní smrt. A co bylo to první, čeho si při onom „prozření“ všimli? Že jsou nazí. (Neboť všichni zhřešili a ztratili Boží slávu Řím.3:23). Ztratili Boží slávu a teď se ji rychle snažili nahradit něja− kým listím. (Gen. 3:7) A když je Bůh hledal? Zatímco dříve se určitě těšili, teď se poprvé instinktivně schovali. Poprvé se Boha báli (v.10). Takže další „úžasný“ přínos. Bůh už všechno ví, ale přesto si nechává vysvětlit, co se stalo. A jak to vypadá? Dříve Bůh zřejmě slyšel z úst zamilovaného Adama opěvování Eviny krásy, laskavosti...a teď po− prvé slyší, jak si na ni stěžuje. (v.12) A Eva samozřej− mě nezůstává pozadu a aniž by uznala svou chybu, přehazuje vinu na hada. (v.13) Jak asi musel být Bůh zlomený, zoufalý, zra− něný v srdci – jeho milované děti se z minuty na minutu změnily v nepřátele. Před Jeho očima se změnil jejich bezvadný charakter. A co horšího se ještě mohlo stát? Zemřeli. Zatím ne tělesně (i když v tuto chvíli ztratili právo jíst ze stromu života), ale duchovně. Kam v tuto chvíli směřují? Pryč ze zahrady. Pryč s Božího požehnání. Pryč z dosavadního bezstarostného života. No... teď už by mohli i tito dva prohlásit: „Nějak se necítím ve své kůži.“ A Bůh vidí, že jeho ztracené děti odcházejí do nehostinného světa. Vidí jejich „oblečení“ z fíkových listů, které jsou už teď trochu po− vadlé, kroutí se a brzy úplně uschnou. Měl by právo je nechat odejít takhle. Udělá to? Ne. Nemůže je znovu obléknout do slávy, ale pořídí jim kožený oděv. (Něco kvalitního, co opravdu zahřeje, co se nerozpadne za pár hodin jako suché listí.) A protože nepředpokládáme, že tam pak běhalo nějaké zvířátko bez kůže, byla tu kvůli hříchu první živá oběť. První prolití nevinné krve. V tuto chvíli se už určitě Adam ani Eva necítili „ve své“ kůži. Ale tím to neskončilo. Bůh to nenechal jen tak být. Nedokázal se vzdát svých dětí. On sám vyřešil vykoupení lidstva – na zemi musela umřít část Jeho samotného za krutých bolestí a ponížení. A poté, co Ježíš zvítězil nad hříchem a vstal z mrtvých, můžeme se v Něm navrátit k Otci. Zpět do Jeho slávy, požehnání, radosti. Umřít sami sobě a ožít v Ježíši – to je ten pravý návrat zpět „do své kůže“, ve které je člověku nejlépe. −x−
v š e c h
j i h o č e s k ý c h
[email protected]
listopad 2009
c í r k v í
ročník 9
číslo 11
Pracoval jsem nadarmo? Poselství pro všechny, kdo mají pocit selhání Toto je poselství pro každého, kdo žije pod břemenem skleslosti, kdo se nechal odradit a ztrácí odvahu. Když se podíváš na svůj život, zoufáš si a klesáš na mysli pro nesplněná očekávání. Cítíš, že jsi v životě mnoho nedokázal, a jak míjí čas, vidíš, že se mnohá zaslíbení nenaplnila. Po léta ses modlil a modlil, ale věci, o nichž jsi věřil, že k tobě promluvil Bůh, se nestaly. Zdá se, že jiní lidé kolem tebe jsou klidní, vyrovnaní, radují se z naplnění mnoha zaslí− bení, ale ty si neseš pocit selhání. Když se ohlížíš za svým životem, připomínáš si všechny ty krušné chvíle. Poznal jsi odmítnutí a pocity naprosté nedostatečnosti. Tolik jsi miloval Pána, dával jsi duši a tělo, aby ses Mu zalíbil, dělal jsi všechno, cos uměl udělat. Přesto se nakonec dostavil pocit, kdys byl přesvědčený: „Pracoval jsem nadarmo. Zbytečně jsem vynakládal všechnu svou sílu. Všechno to bylo marné.“ Teď se do tebe vplížil hlodavý sužující pocit, který šeptá: „Minul jsi svůj cíl. Vůbec jsi nebyl efektivní. Tvůj život je důkazem, že jsi v tomto světě neměl žádný význam.“ Pokud si neseš takový pocit selhání, pak jsi v dobré společnosti. Vlastně tě to staví mezi duchovní obry. Mnoho velikých Božích služebníků v průběhu celé historie skončilo s přesvědčením, že ve svém povolání selhali Prorok Eliáš se podíval na svůj život a volal: „Pane, vezmi mě domů, nejsem lepší než moji otcové, a všichni z nich tě zklamali. Prosím, vezmi si můj život. Všechno bylo zbytečné“ (parafrázováno). A co král David? Tolik si zoufal nad tím, o čem se domníval, že bylo promrhané požehnání v jeho životě, že chtěl odletět pryč jako pták na pusté místo: „Přál bych si mít křídla holubí – odlétl bych a našel klid! Uchýlil bych se někam do dáli, v pustině bych se usadil.“ (Žalm 55:6–7). I veliký apoštol Pavel se třásl strachem při pomyšlení, že strávil svůj život jako neužitečný dělník. Napsal Galatským: „…Bojím se o vás, aby snad všechna moje dřina pro vás nebyla zbytečná.“ (Galatským 4:11). Jan Kalvín, jeden z otců reformace, měl stejně strašnou zkušenost. Když umíral, řekl: „Všechno, co jsem udělal, bylo bezcenné… Hříšníci se tohoto slova rádi chopí. Ale opakuji znovu: všechno, co jsem udělal, nemá žádnou cenu.“
Svatý Bernard také trpěl touto strašlivou sklíčeností. Ve svých pozdějších dnech napsal: „Zkla− mal jsem ve svém poslání… Moje slova a moje spisy jsou neúspěchem.“ David Livingstone byl jed− ním z nejznamenitějších světo− vých misionářů, jeho úspěchy zaznamenal i sekulární svět. Livingstone otevřel africký kontinent evangeliu, zasadil mnoho semen a Bůh ho použil k probuzení Anglie pro misie. Dal tělo a duši, aby vedl život naprosté oběti pro Krista. Ale během dvaceti tří let, které strávil na misijním poli, zažíval Livingstone stejně strašné pochybnosti jako tito ostatní velicí služebníci. Také cítil, že celá jeho služba byla marná. Jeho životopisec ho cituje v jeho sklíčenosti: „Všechno, co jsem udělal, pouze otevřelo africký trh s otroky. Po dvaceti třech letech práce nenesou mi− sionářské společnosti žádné ovoce. Zdá se, že všechna práce je marná… Pracoval jsem nadarmo.“ Jeden z největších misionářů, který ovlivnil můj život, je George Bowen. Jeho život byl mocným příkladem, a jeho kniha „Zjevená láska“ (Love Revealed) je jedna z největších knih o Kristu, které jsem kdy četl. Svobodný muž se vzdal bohatství a slávy, aby se stal misionářem v Bombaji, v Indii, uprostřed roku 1800. Když viděl misionáře, jak si tam dobře žijí, mnohem lépe než chudí, kterým sloužili, vzdal se Bowen své misionářské podpory a zvolil si žít mezi skutečně nejchudšími. Oblékal se jako Indové a přijal chudobu, žil ve skromném pří− bytku a živil se někdy jen chlebem a vodou. Kázal na ulicích v úmorném vedru, distribuoval evangelizační literaturu a vzlykal nad ztracenými. Tento úžasně vydaný muž šel do Indie s velikými nadějemi ve službu evangelia. A tomuto cíli dal všechno, své srdce, mysl, tělo a ducha. Přesto ve svých více než čtyřiceti letech služby v Indii neměl Bowen jediného obráceného. Teprve po jeho smrti zjistily misijní společnosti, že byl jedním z nejodda− nějších misionářů v tomto národě. I pohanští uctívači model se dívali na Bowena jako na příklad toho, kdo je to křesťan. Pokorný život a mocná slova George Bowena dnes stále rozohňují mou duši a duše jiných na celém světě.
Apoštol víry Potom klasy I. "Přilnula duše má k tobě." (Ž 63,9). To je vnitřní stav muže podle srdce Božího. Takový byl stav Smitha Wiggleswortha od prv− ních dnů jeho duchovního života. Není div, že nepřítel duší v těchto dvou letech, o nichž hovořím v předchá− zející kapitole, tak velmi usiloval udusit bohatství Slova v jeho srdci klamem a pečováním o život. V knize "Poutníkova cesta" čteme o mnohých lekcích, kterým se poutník naučil v domě Vykladače. Viděl, jak naproti zdi hořel oheň, který se nějaký muž pokoušel uhasit tím, že na něj lil vodu, ale oheň ho− řel tím více. Vykladač mu vysvětlil význam: "Tento oheň je dílo milosti, působící v srdci. Ten, kdo do něj lije vodu, aby jej uhasil, je Satan. Uvidíš příčinu, proč ten oheň přece hoří více a výše." Vzal křesťana na druhou stranu zdi a tam byl Kristus, který neu− stále přiléval olej své milosti. Podobně tomu bylo s naším Wigglesworthem. Přestože se Satanu potom podařilo na čas jeho hor− livost zchladit, skrze modlitby jeho ženy byl přiléván Boží olej do vyhasínajících plamenů, takže vyšel ze zkoušek jako hořící plamen, který v následujících šedesáti letech byl den ze dne světlejší a silnější. Ale necháme ho, aby sám pokračoval ve svých příhodách. Bůh mi dal velikou horlivost pro získávání duší. Každý den jsem hledal jednu duši, kterou bych při− vedl ke Kristu. Byl jsem ochoten každý den čekat
Smith Wigglesworth (1859−1947)
hodinu, abych mohl mít s některou duší rozhovor o jejím spasení. Na jednom místě jsem čekal půldru− hé hodiny. Prosil jsem Pána, aby mě vedl k tomu, koho právě On vyvolil. Ulice byla plná lidí, ale za− stavil jsem se, abych řekl Pánu: "Chtěl bych mít toho pravého!" Po chvíli jsem byl trochu netrpělivý a řekl jsem: "Pane, nemám čas na mrhání." Ale Pán Bůh to ne− nazýval tak. Po půldruhé hodině jel kolem muž s vozem, taženým jedním koněm. Pán ke mně mlu− vil právě tak, jako k Filipovi, když mu řekl, aby se přidržel vozu mouřenína. Sedl jsem si na vůz vedle toho muže a brzy jsem mu vyprávěl o nutnosti jeho zachránění. On bručel: "Proč si nejdeš po své práci? Proč sis vybral právě mne, abys se mnou mluvil?" Divil jsem se, že bych snad učinil nějakou chybu? Pohlédl jsem k Pánu a pravil: "Je to pravý muž, Pane?" Řekl mi: "Ano, je to pravý muž." A tak jsem pokračoval, mluvil jsem s ním a prosil ho, aby svůj život ode− vzdal Bohu. Konečně jsem uviděl, jak prolévá slzy, a věděl jsem, že Bůh obměkčil srdce jeho a seme− no Božího slova se ujalo. Když jsem byl jist, že se stalo opravdu dílo milosti, seskočil jsem z vozu a šel svou cestou. O tři týdny později mi říkala moje žena: "Smithe, ty jsi mluvil s někým o spa−
−1−
C e s t a
ž i v o t a
pro vnitřní potřebu − neprodejné
D. Wilkerson Ale podobně jako mnozí před ním, i Bowen trpěl strašným pocitem selhání. Napsal: „Jsem nejne− užitečnější stvoření v církvi. Bůh mě zraňuje a ničí zklamáním. Bůh mě nejdřív vybuduje a vyvýší, potom dopouští, abych upadnul do nicoty. Chtěl bych se posadit k Jobovi, a mám pochopení pro Eliáše. Veške− rá moje práce je zbytečná.“ Někteří čtenáři možná říkají: „Velcí Boží muži by neměli vyslovovat takové řeči. Neměli by mít ani takové pocity. Zní to jako strach a nevíra.“ Přesto je to řeč mnoha velikánů víry, velkých mužů a žen, které vyzdvihujeme jako příklady víry. Každý z nich snášel stejně strašné pocity: „Nedosáhl jsem toho, k čemu si myslím, že mě Bůh povolal. Zklamal jsem.“ Znám strašný zvuk této řeči ve svém vlastním srdci. Bude tě šokovat zjištění, že Ježíš zakoušel ten stejný pocit, že málo dokázal? V Izaiáši 49:4 čteme tato slova: „Odpověděl jsem: Nadarmo jsem se dřel, vyčerpal jsem se marně a zby− tečně…“ Všimněte si, že tohle nejsou slova Izaiáše, který byl Bohem povolaný v dospělém věku. Ne, to jsou Kristova vlastní slova, která pronesl Ten, kterého „…Hospodin mě povolal už od narození, pojmenoval mě už v lůně matčině … Hospodin…který mě v lůně zformoval, abych byl jeho služebník a přivedl k němu nazpět Jákoba, aby se Izrael k němu shromáždil.“ (49:1,5). Když jsem narazil na tuto pasáž, ač jsem ji četl předtím mnohokrát, moje srdce bylo v úžasu. Sotva jsem mohl uvěřit tomu, co jsem právě četl. Ježíšova slova, že „nadarmo pracoval“ byla odpovědí Otci, který právě řekl: „Jsi můj služebník, Izraeli, v tobě se oslavím“ (49:3). Ježíšovu překvapující odpověď čteme v následujícím verši: „Nadarmo jsem se dřel, vyčerpal jsem se marně a zbytečně“ (49:4). Poté, co jsem to dočetl, jsem ve své pracovně zůstal stát a řekl: „Jak úžasné. Sotva mohu uvěřit, že Kristus byl takto zranitelný, když vyznával svému Otci, že zažíval to, čemu my lidé čelíme. Ve své lidskosti za− kusil stejné zastrašování, stejnou ztrátu odvahy, stejnou sklíčenost, stejnou zranitelnost. Honily se mu v hlavě stejné myšlenky, jaké mám o svém vlastním životě já: ‚Tohle není, co jsem chápal jako zaslíbené. Promrhal jsem svou sílu. Všechno to bylo marné.‘“ Čtení těchto veršů způsobilo, že Ježíše miluji tím víc. Pochopil jsem, že Židům 4:15 („Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu.“) není jen klišé. Náš Spasitel byl skutečně dotčen pocity naší slabosti, a byl po− koušen všemi způsoby, jako jsme my, přesto byl bez hříchu. Poznal naprosto stejné pokušení od Satana,
Pokračování na str. 2
sení?" "To dělám vždycky, maminko." "Dobře, včera večer jsem byla navštívit jednoho muže. Před třemi týdny ulehl do postele a nyní umíral. Ptala jsem se ho, jestli by chtěl, aby se s ním někdo modlil. Řekl: "Když jsem byl naposledy venku, přišel ke mně na vůz jeden mladý muž a mluvil ke mně. Byl jsem k němu velmi drsný, ale on byl velmi milý a vytrvalý. Bůh mi odpustil hříchy a zachránil mne." Moje žena pokračovala: "To bylo naposledy, co ten muž byl venku. Tuto noc umřel. Popsal mladého muže, a já jsem podle jeho popisu poznala, že jsi to byl ty." Když jsem šel po ulici, vždy jsem vyhlížel, s kým bych měl mluvit o Pánu. Jednou jsme podnikli s mým bratrem túru na kolech. Každý z těchto deseti dnů jsme měli průměrně aspoň tři případy, že jsme s lidmi mluvili o jejich spasení. Ve svém zaměstnání jsem měl možnost setkat se s velkým počtem lidí, s kterými bych se jako kazatel vůbec ne− dostal do styku. Celý svůj život, v zaměstnání jsem prožil ve společenství s Bohem. Všude, kam jsem přišel, snažil jsem se být Jeho svěd− kem. Jeden člověk, který se přestěhoval do Bradfordu, ptal se tamějšího obchod− níka, zda by mu mohl doporučit dobrého klempíře. "Ano, to mo− hu, jestli budete moci vydržet jeho náboženství. Jestliže jej budete mít jako klempíře, budete mít také jeho nábožens− tví. On žádnou práci nedělá jinak, než že po celou dobu, co pracuje − káže." "Dobře," mínil tento muž, "chci se toho odvážit."
Pokračování na str. 2
Pracoval jsem ... Pokračování ze str. 1 slyšel stejný obviňující hlas: „Svůj úkol jsi nesplnil. Tvůj život je zklamání. Nedosáhl jsi ničeho, co by ukazovalo na všechno tvé vynaložené úsilí.“ Co přesně bylo Kristovým posláním? Podle Izaiáše to bylo přivést Izrael zpátky k Bohu, odvrátit Jáko− bovy kmeny od jejich hříšnosti a modlářství: „abys… obnovil Jákobovy kmeny a přivedl nazpět ty, kdo z Izraele přežili.“ (Izaiáš 49:6). Historik Josephus napsal o stavu Izraele za dnů Ježíše: „Židovský národ se stal za časů Krista tak hříšným a zkaženým, že kdyby je nezničili Římané, Bůh by poslal z nebe oheň jako za starodávna, aby je strávil.“ Stručně řečeno, Kristus byl poslán jako Žid mezi Židy, aby osvobodil Boží lid od moci hříchu a propustil vězně na svobodu. Ježíš dosvědčoval: „…učinil ze mě vybroušený šíp a schoval si mě do toulce.“ (49:2). Otec ho připravil od založení světa. A poslání, které Kristus měl, bylo jasné: „Jak ostrý meč má ústa učinil.“ (49:2). Kristus měl kázat slovo ostré jako dvousečný meč, který pronikne nejtvrdším ze všech srdcí. Tak Kristus přišel do světa, aby naplnil vůli Boha a vzkřísil Izrael. A On dělal přesně to, co mu bylo při− kázáno, aniž by řekl jediné slovo nebo vykonal jediný skutek kromě toho, jak mu nařídil Otec. Ježíš byl pří− mo ve středu Boží vůle, byla mu dána všechna autorita a nejmocnější poselství. Ale Izrael ho odmítnul: „Přišel do svého vlastního a jeho vlastní ho nepřijali“ (J. 1:11). Přemýšlej o tom: Ježíš kázal generaci, která viděla neuvěřitelné zázraky: slepé oči se otevřely, hluché uši mohly slyšet, chromí mohli chodit. Přesto byly Kristo− vy zázraky popírány a zlehčovány, a Jeho sova byla ignorována, nebyla schopna proniknout zatvrzelá lidská srdce. Vlastně, Jeho slova jen rozlítila nábožen− ské sekty. Jeho vlastní učedníci usoudili, že Jeho slovo je příliš tvrdé a odešli od Něj (viz Jan 6:66). Nakonec Ho i jeho nejbližší učedníci, dvanáct vyvolených, opustilo. A národ, ke kterému Ježíš přišel, aby ho shromáždil zpátky k Bohu, křičel: „Ukřižuj ho.“ Z jakéhokoli lidského pohledu Kristus ve svém poslání naprosto selhal. Nacházíme Ho těšně před zakončením jeho služby, jak stojí nad Jeruzalémem, naříká nad odmítnutím ze strany Izraele, pláče nad svým zjevným selháním je shromáždit, jeho naděje jsou zdánlivě zklamané: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posíláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům se vám zanechává pustý.“ (Matouš 23:37–38). Představ si, jakou bolest musel Kristus cítit, když vyřknul tato slova. Mohu jen hádat, ale věřím, že to byl okamžik, kdy Ježíš volal: „Pracoval jsem nadar− mo.“ Představuji si Satana, jak mu v ten moment šeptá: „Tady je dům, k jehož spasení jsi byl povolán, ale tys ho zanechal pustý.“ Na krátký čas Otec dopustil, aby Kristus zažil toto lidské zoufalství nad pocitem selhání v životě: „Dal jsem své všechno, svou sílu, své úsilí, svou práci, svou
Apoštol víry Pokračování ze str. 1 Později vyjádřil svou radost z toho, že jsem s ním mluvil o Pánu. Ve své klempířské práci jsem byl velmi úspěšný, ale velmi nezpůsobilý k tomu, abych shromáždil peníze, které mi byli lidé dlužni. Svým zaměstnan− cům jsem ovšem musel každou sobotu zaplatit. Jednou jsem byl v těžkém finančním postavení. Vždy jsem si myslel, že to byl Boží plán pro mne, abych byl v nouzi. V hodině nouze mi Pán otvíral dveře, a to posilo− valo moji víru. Šel jsem k Pánu a prosil: "Pane, nemám čas shánět peníze. Prosím, řekni mi, kde mohu dostat peníze." Řekl mi: "Jdi k biskupovi!" Slyšel jsem, že i biskup velmi špatně platil. Každý, kdo chtěl od něho dostat své peníze, musel se s ním soudit. Ale protože Pán mi přikázal, abych k němu šel, věděl jsem, že to s ním vyřídí. Tak jsem šel ve víře. Když jsem přišel ke dveřím, setkal jsem se s paní biskupovou, která právě odcházela ještě s jinou paní. Doufal jsem, že budu moci mluvit s ní a že mi zaplatí. Ted jsem si říkal, že mi nezbývá, než jít k biskupovi osobně. Přece však jsem ještě chvíli váhal, protože jsem věděl, že on nikdy neplatí. Mám odejít? Věděl jsem, že Bůh ke mně mluvil. Tak jsem šel zadními dveřmi. Ptal jsem se služebné, jestli je pan biskup doma. "Ne, on teď bude tři týdny pryč," dostal jsem odpověď. "Tomu nerozumím," řekl jsem. "Proč tomu nerozumíte? Vypadáte znepokojený." "Ano, jsem velmi znepokojený. Zítra musím vy− platit své lidi. Když jsem se modlil, poslal mě Pán sem. Opravdu mne velice znepokojilo, že pan biskup je pryč a nevrátí se dříve než za tři týdny." Děvče se ptalo: "Kolik je vám dlužen?" Řekl jsem: "Něco přes tři sta marek." Řekla: "Pojďte dovnitř." Vyšla
poslušnost. Co jiného bych mohl udělat, abych za− chránil tento lid? Všechna moje snaha byla marná.“ Cítil to, co zažíval každý velký Boží bojovník během všech věků: pokušení obviňovat sám sebe ze selhání, když se zdálo, že jasné Boží pověření zůstalo nenapl− něné. Proč Ježíš nebo kterýkoliv Boží muž nebo žena řeknou tak zoufalá slova jako tato: „Pracoval jsem nadarmo“? Jak mohl skutečný Boží Syn učinit takové prohlá− šení? A proč se stalo, že se generace věrných věřících snížily k tak malomyslným, zoufalým slovům? Všechno je to důsledek srovnávání malých výsledků s vysokým očekáváním. Možná si myslíš: „Vypadá to, že se toto poselství týká jen pastorů, nebo těch, kdo byli povoláni učinit pro Boha nějaké veliké dílo. Je jasné, že je to pro mi− sionáře nebo proroky. Ale co to má co dělat se mnou?“ Pravdou je, že my všichni jsme povoláni k jednomu hlavnímu, společnému cíli, a k jedné službě: a tou je být jako Ježíš. Jsme povoláni, abychom rostli do Jeho podoby, abychom byli proměněni do Jeho dokona− lého obrazu. Ty prostě nemůžeš být křesťan, dokud tohle není tvým povoláním, dokud tvým jediným cílem v životě není: „Chci se víc a víc podobat Ježíši. Chci být svobodný od svého já, od všech lidských ctižádostí, veškeré žárlivosti, netrpělivosti, špatných nálad, od zlého přemýšlení o druhých. Chci být vším, co Pavel říká, že bych měl být, jestliže mám chodit ve víře a v lásce. Pane, moje srdce dychtí být jako Ty. Jak ohromné očekávání! A máš všechna Boží zaslí− bení na pomoc. Svíráš ve své ruce dvousečný meč Božího slova a ve svém srdci ses rozhodnul být jako Ježíš. Tak začneš pracovat na tom, abys Mu byl po− dobný. A jen za krátký čas se začnou dít nádherné změny. Jsi trpělivější. Každou tělesnou reakci, která v tobě povstane, potlačíš a řekneš: „To není podobné Ježíši.“ Tvoje rodina a přátelé, sousedé a spolupracovníci si všimli, že jsi laskavější. Každý večer můžeš nasávat vítězství toho dne a poblahopřát si: „Dokázal jsem to! Byl jsem dnes laskavější. Byl to dobrý den Ježíšovy podobnosti.“ Před několika měsíci jsem napsal poselství s názvem „Povolaný být jako Kristus.“ V něm jsem řekl, že Kristova podoba začíná tím, že jsme jako Ježíš pro ty, kdo jsou nám nejbližší. Opravdu tomu věřím. Proto, jestliže jsi ženatý (vdaná), tak osoba, která je ti nejbližší, je tvoje manželka (manžel). A tak jsem se do toho pustil, abych se stal manželem co nejvíce podobným Ježíši, jak jen může nějaký muž být. A pracoval jsem na tom, snažil se být trpělivější, chápající a láskyplně se starající. Ten první týden jsem bojoval, abych potlačil jeden výbuch za druhým. Neustále jsem si připomínal: „Ježíš by to neudělal. Neřekl by to, co chci říci. Takže to ne− udělám. Budu jako On.“ Na konci týdne jsem se zeptal své manželky Gwen: „Vidíš ve mně víc Ježíše?“ A ona odpověděla: „Ano, vidím.“ Bylo to tak povzbuzující. Myslel jsem si: „Jo, takhle to je! Konečně jsem po všech těch letech objevil, co to obnáší, být víc jako Ježíš.“
a přinesla peníze. Řekl jsem: "Děláte to častěji tímto způsobem?" "Ne," odpověděla. Pověděl jsem jí, že Bůh mi řekl předešlého večera, abych šel do tohoto domu. Řekla mi, že její paní jí v tutéž dobu dala mzdu a že nyní byla puzena, aby mi účet zaplatila z této své mzdy. Řekl jsem jí: "Co vás přimělo, abyste to učinila?" Odpověděla: "Nemohu vás nechat odejít bez peněz. To je vše, co vám mohu říci." Bůh mi ukázal, že on může učinit možným to, co u lidí je nemožné. Takové zkušenosti přispívají k tomu, aby v mém srdci působila živá víra a byla rozmnožena. Jednou ráno, když jsme byli se všemi našimi dět− mi u snídaně, řekla mi žena: "Harald a Ernst jsou dnes ráno velmi nemocní. Než začneme snídat, mod− leme se za ně." Okamžitě na mou ženu i na mne přišla Boží moc, a když jsem položil na děti ruce, byly obě úplně uzdraveny. Když jsme viděli toto uzdravení, které se stalo před našima očima, byli jsme oba na− plněni velikou radostí. Pán byl vždy tak dobrý, že se dokázal sám jako náš rodinný lékař. Toho dne jsme šli s učněm na práci do domu, kde bylo zaměstnáno velké množství sloužících. Viděl jsem, že paní domu byla velmi neklidná. Přišla do místnosti, kde jsem pracoval, dívala se na mne a pak zase vyšla ven. Brzy se vrátila a řekla: "Nemohl byste poslat učně pro něco do obchodu?" Odpověděl jsem: "Právě jsem ho chtěl poslat do obchodu, chybí mi kousek roury." Jakmile byl chla− pec ze dveří, řekla mi: "Řekněte mi, prosím vás, co je příčinou, že na vaší tváři je takový podivuhodný výraz radosti?" Odpověděl jsem: "Dnes ráno přišly dvě moje děti nemocné k snídani. Moje žena a já jsme se za ně modlili a Pán Bůh je úplně uzdravil. Byl jsem napl− něn radostí, když jsem viděl, co On učinil, a ta radost je ještě ve mně." Řekla: "Prosím vás, řekněte mi, jak bych mohla získat takovou radost. Můj dům je plný nepříjem−
Potom následoval ten nejhorší týden. Ztratil jsem Kristovu podobu při zdánlivě každém pohybu. A na konci týdne jsem se opět ptal Gwen: „Jak bys mě ohodnotila teď?“ Řekla mi: „Víc jako Pavel.“ Rád bych vám řekl, že se každý den stávám ve všech směrech víc podobný Ježíši. Ale moje lidské úsilí v těle, abych byl jako Ježíš, prostě nefungovalo. A faktem je, že nikdy nebude. Stále bojuji s myšlen− kami, slovy a pocity, které se Kristu nepodobají. Moje tělo není schopné vypudit tělo. Tuhle práci udělá jen Duch svatý: „Jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít“ (Řím.8:13). Stručně řečeno, pod− dání se moci Ducha svatého je jediný způsob, jak se stát opravdu podobný Kristu. Je to právě uprostřed tohoto boje s naším tělem, kdy často upadáme do malomyslnosti. Jsme v po− kušení si myslet: „Byl jsem povolán, pomazán, dobře vyučen zbožnými služebníky. Jak je možné, že mám stále takové tělesné myšlenky?“ Občas podlehneme stejným myšlenkám, které se během staletí mezi Božími lidmi neustále opakovaly: „Pracoval jsem nadarmo. Promrhal jsem veškerý svůj čas a sílu. Nikdy jsem neviděl to, co mi Bůh zaslíbil. Selhal jsem, nedo− vedl jsem své myšlenky a činy k žádnému naplnění.“ Zeptejte se kteréhokoliv mladého člověka, který utíká od Krista, proč on nebo ona vůči Němu ochladli Kdybyste se měli takového mladého muže nebo ženy zeptat: „Proč se vracíš ke svým starým způsobům?“ zjistili byste, že v jejich hlavách je usídlena tatáž dé− monická lež: „Udělal jsem své nejlepší, modlil jsem se a četl svou Bibli, chodil jsem do církve a svědčil svým přátelům ve škole. Všechno své úsilí jsem vě− noval tomu, abych žil spravedlivě. Ale nikdy jsem nezažil zázrak, který jsem potřeboval. Moje odpovědi zůstaly nevyslyšené a já nebyl osvobozen. Přes veškeré úsilí jsem zklamal. Nedokážu se zbavit myšlenky, že to všechno bylo k ničemu, že se moje tělo nikdy nezmění. Byl to jen promarněný čas. Cítil jsem, že všechno, co jsem udělal, bylo marné.“ Co jejich spravedliví rodiče, maminky a tatínkové, kteří se za své utíkající dítě pilně modlili? Bůh jim dal zaslíbení a oni se jich drželi, volali k Bohu ve víře. Ale jak míjel čas, jejich dítě nikdy nereagovalo. Nyní tito oddaní svatí trpí pod stejnou strašlivou lží: „Zklamal jsi, pracoval jsi nadarmo. Všechny ty roky jsi jen plýtval svou silou. Bitva tě jen vyčerpala. Všechno to bylo na nic.“ Mnozí, kdo čtou toto poselství, jsou sklíčení a ma− lomyslní, protože nezažívají zaslíbení, která jim Bůh dal. Nežárlí na Pánovo požehnání na druhých. Nesrov− návají se s někým, kdo, jak se zdá, se raduje ze zázraků. Ne, dívají se na svůj vlastní život. A srovnávají to, o čem věří, že jim Bůh zaslíbil, s tím, jak věci vypadají prá− vě teď. Jejich životy jim připadají jako naprosté selhání. Když zkoumají své chození ve vší počestnosti, upřímnosti a opravdovosti, zdá se jim, že udělali jen malý pokrok. Udělali všechno, co jim Bůh řekl, aby udělali, nikdy se neodchýlili od Jeho slova a příkazů. Ale jak ubíhá čas, všechno, co jsou schopni vidět, je selhání. A teď jsou zdrceni a zraněni ve svém duchu. Myslí si: „Pane, bylo to všechno nadarmo? Slyšel jsem špatný hlas? Byl jsem oklamán? Skončilo moje poslání v troskách?“
ností. Můj muž mě dnes ráno opustil po velkém sporu. Prosím vás, řekněte mi, jak mohu získat ten pokoj, klid a radost, které máte vy." Řekl jsem jí: "Pán zachránil moji ženu i mne, a my víme, co to znamená mít v domě Boží moc. On nám vychází vstříc ve všech našich nesnázích a na− plňuje nás pokojem a radostí. Řekla: "Prosím vás můžete mi pomoci?" Řekl jsem: "Pán vám může pomoci teď." Zdálo se, že se bojí, že by mohl vstoupit někdo z jejich sloužících; tak zavřela dveře a držela ruku na klice; měla úzkost, že by mohla být v každém okamžiku vyrušena. Pán ji zachránil, zatímco držela ruku na klice. Tam ji naplnil radostnou jistotou, že všechny její hříchy byly obmyty. Řekla: "Oh, jak to mohu udržet?" Odpověděl jsem: "Pořádáte snad někdy kávovou společnost?" Řekla: "Ano, ve čtvrtek, příští týden." Na to jsem jí řekl: "Řekněte všem dámám, jak vás Pán zachránil, a zeptejte se jich, jestli by se s vámi mohly modlit." To byla služba, kterou mi Pán dal v letech, kdy jsem byl klempířem. Měl jsem tu radost, že jsem mohl vést ke Kristu mnoho mužů a žen a sloužících děvčat, když jsem šel za svým zaměstnáním a svědčil pro mého Krista. Když mě Pán držel finančně zkrát− ka, měl přitom svůj záměr. V mnohých směrech jsem měl kvetoucí obchod, ale pokud jde o hotové peníze, vycházel jsem vždy jen tak tak. Vzpomínám si na jeden den, kdy jsem se jako obvykle modlil a ptal jsem se Pána: "Kam mám jít koncem tohoto týdne pro peníze?" Řekl mi: "Jdi k architektovi a žádej ho o šek." Pracoval jsem pro jednoho architekta a v poslušnosti slova svého Pána šel jsem za ním. Když jsem přišel do jeho kanceláře, řekl: "Co byste chtěl?" Vysvětlil jsem mu, že bych potřeboval šek. "Za svou práci?" ptal se. "Za postavení kamen v Osletgate." "Proč?" ptal se. "Vždyť jste sotva tu práci započal."
−2−
Existují dvě věci, o kterých vás chci tímto poselstvím přesvědčit Především, z Izaiáše 49 teď víte, že Bůh zná vaše bitvy. On je bojoval před vámi. A není to hřích snášet takové myšlenky, nebo být deprimován pocitem selhání nad zničeným očekáváním. Ježíš sám to zažil a byl bez hříchu. Za druhé, je velice nebezpečné dovolit, aby tyto lži z pekla jitřily a rozežíraly tvou duši. Ježíš nám ukázal cestu z tohoto zoufalství a sklíčenosti tímto svým prohlášením: „Nadarmo jsem se dřel…Mé právo je však u Hospodina, u mého Boha je má odměna.“ (Iz. 49:4). V hebrejštině je pro právo v tomto verši slovo „verdikt.“ Ježíš tu vlastně říká: „Konečný verdikt patří mému Otci. Jedině On vynáší rozsudek nade vším, co jsem udělal, a jak užitečný jsem byl.“ Bůh na nás v tomto verši naléhá: „Přestaň vynášet soudy nad svou prací, kterou děláš pro mě. Není to tvoje starost soudit, jak jsi byl efektivní a užitečný. A nemáš žádné právo nazývat sám sebe zklamáním. Ještě nevíš, jaký jsi měl vliv. Nemáš prostě představu, abys věděl, jakého požehnání se ti dostane. Opravdu, nepoznáme mnohé z těchto věcí, dokud před Ním nebudeme stát ve věčnosti. V Izaiáši 49 slyšel Ježíš Otce, jak mnoha slovy říká: „Tak, Izrael ještě není shromážděný. Ano, povolal jsem tě, abys přivedl kmeny, a to se nestalo způsobem, kterým sis to ty představoval. Ale tohle povolání bylo jen maličkostí ve srovnání s tím, co na tebe čeká. Není to nic ve srovnání s tím, co mám při− chystané. Učiním tě teď světlem pro celý svět. Izrael bude nakonec shromážděný, tohle zaslíbení se naplní. Ale ty se staneš světlem nejen pro Židy, ale i pro po− hany. Přineseš spasení celé zemi.“ „Teď ale praví Hospodin – ten, který mě v lůně zformoval, abych byl jeho služebník a přivedl k němu nazpět Jákoba, aby se Izrael k němu shromáždil (takto jsem poctěn před Hospodinovýma očima, neboť můj Bůh je síla má) – nuže, on praví: Málo na tom, abys jako můj služebník obnovil Jákobovy kmeny a přivedl nazpět ty, kdo z Izraele přežili. Světlem národů proto činím tě, aby má spása obsáhla celý svět.“ (Iz.49:5−6). Drahý svatý, zatímco ti ďábel lže a říká, že všechno, co jsi udělal, je zbytečné, marné, že nikdy neuvidíš svá očekávání naplněná, Bůh ve své slávě připravuje větší požehnání. Má v zásobě lepší věci, které předčí všechno, na co si dokážeš pomyslet nebo žádat. Nemáme už naslouchat lžím nepřítele. Raději máme odpočívat v Duchu svatém, věřit Mu, že vykoná své dílo a učiní nás víc podobné Ježíši. A my máme povstat ze svého zoufalství a stát na tomto slově: „Buďte pev− ní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná.“ (1. Kor. 15:58). Přišel tvůj čas, abys překypoval ve svém úsilí. Pán ti v podstatě říká: „Zapomeň na všechny své ‚myšlen− ky o selhání‘ a nech je za sebou. Je čas vrátit se ke své práci. Nic nebylo marné! Je toho mnohem víc, co na tebe čeká, tak přestaň být skleslý a raduj se. Já jsem tě nevynechal. Já udělám mnohem víc, ve větší hojnosti, než si dokážeš pomyslet nebo žádat.“ Copyright © listopad 2005 by World Challenge
Odpověděl jsem: "To nemění nic na skutečnosti, že práce je udělána." Dotyčná práce byla v řadě no− vých domů. Řekl mi: "Nemohl jste ještě tuto práci dokončit, zadal jsem vám ji teprve před týdnem." Řekl jsem mu: "Zadal jste mi práci, protože jste věděl, že ji rychle provedu." Ptal se: "Jak jste to mohl dokázat?" "Vzal jsem všechny své dělníky z jiných pracovišť a šel jsem na věc. Pochyboval, pak vzal klobouk a řekl: "Podívám se na to." Šli jsme tam spolu. Když viděl práci, byl velmi spokojen. "To je ohromné, zrovna tak jsem to chtěl mít!" Pak napsal šek. Jedna věc byla dostat šek, druhá jeho proplacení. Vydal jsem se na cestu do kanceláře majitele továrny, jemuž náležela nemovitost. Cestou jsem zahlédl v jedné výkladní skříni tento biblický text: "Důvěřuj Pánu vždycky!" Šel jsem dále ve víře, že všechno půjde dobře, když jsem složil na Pána celou důvěru. V tovární kanceláři jsem předložil šek pokladní− kovi. Bylo to v sobotu ráno. Vykřikl hlasitěji, než jsem uměl křičet sám: "Zde nedostanete žádné pe− níze… Peníze vyplácíme jen v určité dny v měsíci. Říkám vám, že zde nedostanete žádné peníze!" Křičel tak hlasitě, že jsem si pomyslel, že není úplně nor− mální. Náhle se za ním otevřely dveře. Objevil se majitel a poznamenal: "Co to tu je?" Řekl jsem: "Nevím, můj pane. Předložil jsem tomuto muži šek k proplacení a nevím proč tak křičí." Napadlo mi, že Pán nechal pokladníka tak křičet, aby jeho křik přivolal majitele. Továrník přečetl šek a řekl pokladníkovi: "Vyplaťte tomu muži jeho peníze. A jestli ještě něco takového uslyším, vyletíte." Vyšel jsem z kanceláře se svými penězi a chválil Pána. Když jsem přišel k obchodu, kde jsem četl tu výpověď z Písma, vešel jsem dovnitř a řekl: "Kolik žádáte za tento text?" Nestál moc, a koupil jsem jej. Tento text byl pro mne velkým požehnáním, protože mě trvale upomínal, abych vždycky důvěřoval Pánu. (www.bennieblount.org − text volně ke kopírování)
Pokračování příště
Jídlo jako Boží dar Zemanová Pavla
Dovedete si představit pokrm bez soli? Jestli ne, můžete to vy− zkoušet. Uvidíte, že to moc chutné nebude. I Boží slovo užívá tuto vlastnost soli v podobenství. Lukáš 14,34−35: „Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš.“ Nemyslíte, že s lidmi je to jako se solí? V Markovi 9,49−50 čteme: „Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá. Ztratí−li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“ Pán Bůh nám jasně vzkazuje (Jan12,48): „Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.“ S lidmi to pak bude jak s tou solí, která ztratila chuť. Lukáš 3,17: „Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“
J i h o č e s k á t v a r o h o v á p o m a z á n k a 250 g měkkého tvarohu; 100 g másla; 1 cibule; 1 lžička sardelové pasty; 1 sladkokyselá okurka; 1 lžička hořčice; cukr; sůl; drcený kmín; citrónová šťáva; petrželka nebo pažitka; mletá paprika Tvaroh utřeme s máslem, osolíme, ochutíme citrónovou šťávou a kmínem a osladíme. Přidáme hořčici, sardelovou pastu, nadrobno nakrájenou cibuli, mletou papriku a sekanou petrželku a dobře promícháme.
R o z m a r ý n o v é k u ř e n a z e l e n i n ě
(Pro 4 osoby)
1 kuře; 2 snítky rozmarýny; sůl; pepř; 2 lžíce olivového oleje; 400 g cuket; 250 g 1 lžička mleté papriky; 1 lžička sekaného tymiánu; třešňových rajčat; 2 lžíce medu; 2 červené papriky Kuře naporcujeme, omy− jeme a osušíme. Rozmarýn rovněž omyjeme a nasekáme nadrobno. Kuře osolíme, opepříme, posypeme roz− marýnem. V pekáčku roze− hřejeme olej, vložíme kuře a pečeme 30 minut. Cukety, rajčátka a papri− ku omyjeme a nakrájíme. Med smícháme s mletou paprikou a tymiánem. Směsí potřeme kuře a obložíme zeleninou. Mírně podlijeme vývarem. Pečeme dalších 20 minut. Podáváme s vařenými brambory.
Š v e s t k o v ý m o u č n í k s p u d i n k e m Na náplň: 1/2 l kompotové šťávy ze švestek; 1 vanilkový pudink; 30 g cukru; švestky z kompotu Na těsto: 250 g hladké mouky; 70 g moučkového cukru; 1/2 balíčku kypřícího prášku; 75 g másla nebo hery; 1 vejce; trochu mléka Na posypání: 40 g másla; 50 g mandlí; 15 g cukru Na posypání těsta: 1 lžíce strouhanky Ze šťávy z kompotu, pudinkového prášku a cukru uvaříme hustý pudink. Po zchladnutí do něho zlehka vmícháme nadrobno nakrájené švestky a odložíme k dalšímu zpracování. Na vále promícháme sypké suroviny, přidáme máslo, vejce a mléko. Vypracujeme těsto, rozválíme na kruh a vložíme do vymazané a mou− kou vysypané koláčové formy. Těsto posypeme strouhankou, naneseme lžící náplň a uhladíme. Při mírné teplotě rozehřejeme máslo, vmícháme mandle a cukr. Touto směsí posypeme koláč a pečeme v předehřáté troubě při teplotě 190 °C asi 30 minut.
S l a n ý k o l á č s l i l k e m Na těsto: 175 g hladké mouky; 85 g másla; 1vejce; 1 polévková lžíce vody; 1/4 kávové lžičky soli Na náplň: 1 velký lilek; 1 cibule; 3 rajčata; 3 utřené stroužky česneku; 300 ml mléka; 3 polévkové lžíce olivového oleje; 1 žlutá paprika; 2 polévkové lžíce nasekané bazalky; 3 vejce; 50 g strouhaného tvrdého sýra; 1 kávová lžička sušené bazalky; sůl; pepř Suroviny na těsto dobře zpracujeme, vyválíme z něj plát a vyložíme jím menší vymazaný pekáček nebo koláčovou formu. Dno i stěny propíchneme vidličkou. Necháme uležet 30 minut v lednici a pak zapečeme při teplotě 200 °C asi 10 minut. Lilek omyjeme, nakrájíme na plátky, osolíme a necháme vypotit asi půl hodiny. Cibuli najemno nasekáme, česnek oloupeme a nastrouháme, rajčata a papriku nakrájíme na kostičky. Na pánvi rozehřejeme olej a orestujeme cibuli, česnek, papriku a rajčata. Vyjmeme a dáme na talíř. Lilek opláchneme a osušíme. Do výpeku přidáme ještě trochu oleje, vložíme plátky lilku a krátce opečeme z obou stran. Na zapečené těsto naskládáme cibulovou směs, navrch rozprostřeme lilek Posypeme nasekanou bazalkou a zalijeme rozšlehaným vejcem s mlékem a sušenou bazalkou. Podle chuti osolíme a opepříme. Nakonec posypeme nastrouhaným sýrem. Pečeme v předehřáté troubě při 190 °C asi 35 minut. D O B R O U C H U Ť A S E S O L Í O P A T R N Ě !!!
B y l i n k y − Rozmarýna lékařská Má se používat pokud možno úsporně, protože má mimořádně intenzivní vůni. S rozmarýnou lze dobře kombinovat tymián a petrželka. Obzvláště se hodí k přípravě drůbeže, skopového i jehněčího masa. Její listy obsahují éterické oleje, hořčiny, flavonoidy a tří− sloviny, které povzbuzují chuť a podporují trávení. Fytoestrogeny, rostlinné stereoidní hormony, podněcují prokrvování. Sušená rozmarýna ztrácí jen málo ze své chuti a vůně, zatímco mletá o typické aroma přijde velmi rychle. V chladničce vydrží čerstvá ve vzduchotěsné nádobě i několik dnů. Dá se vařit přímo s pokrmem.
Z e l e n i n o v á n a ť v k u c h y n i
− I listy zeleniny jsou důležitým zdrojem vitamínů. Čerstvě sklizená zelenina přichází na trh často i se zelenou natí. Mnozí nezkušení lidé zeleň pohrdavě vyhazují, ačkoliv v křehkých listech je někdy obsaženo více vitamínů a minerálních látek než v samotném kořenu či hlíze. Především obsahují chlorofyl, který chrání před rakovinou. Např. v celerové nati je obsaženo mnoho vitamínů a minerálních látek. Jen obsah vápníku je jedenáctkrát vyšší než v bulvě. Hodí se do salátů a do polévek. Listy kedlubnů nejen svědčí o čerstvosti, ale obsahují také dvakrát až třikrát více vitamínů a minerálů – především beta−karotenů, jódu a vápníku – než bulva. Nať fenyklu působí pozitivně na prokrvování sliznic v těle. Fenykl propůjčuje svým obsahem silic jemnou anýzovou chuť salátům.
E. Plchová
V E R O N I K A ČERMÁKOVÁ CESTA ŽIVOTA Budějovice
České
n Práce: grafička n Oči a vla− sy: hnědé n Oblíbené jídlo: ří−
zek a štrůdl, ale každé zvlášť. A řízek může být s rýží ☺ n Oblí− bené pití: voda, po sladkém pití mám žízeň n Oblíbené bonbo− ny: lékorky n Oblíbená zmrzlina: vanilková n Oblíbená kniha : Hook n Oblíbené zvíře: každé, které nemá šupiny. Raději mám zvířata chlupatá. Ryby a hady nemusím n Oblíbený verš z Bible: nemám, protože mě pokaždé osloví jiný verš n Oblíbený tanec: asi žádný, jedině takový improvizační, a to tehdy, když mě nikdo nevidí n Divadlo nebo kino? Dobré je obojí − ale asi tak 1−2x za rok. n Co tě znám, vždycky jsem si myslela, že po− cházíš z Českých Budějovic. Ale mýlila jsem se. Kde ses narodila? Narodila jsem se v Petrovicích u Sedlčan. n Jak ses dostala do Českých Budějovic? Modlila jsem se za práci, aby byla na tom místě, kde mě chce mít Bůh. A tak jsem v Č. Budějovicích. n Vyrůstala jsi v křesťanské rodině? Nevyrůstala. První v naší rodině uvěřila mamka půl roku přede mnou. Přijela jsem tenkrát domů na Vánoce a mamka povídá: „Verčo, já ti musím něco říct. Bůh je.“ A já jsem uvěřila. n Bylo to pro tebe překvapení? Byl to šok, protože jsem viděla, že je to pravda a že je mamka úplně jiná. n Co pro tebe zname− ná modlitba? Je to zastavení myšlenek. Mohu mít miliony myšle− nek, jak co udělám, ale když to dám Bohu, přichází uvolnění. A to jinde nenajdu.
n Tvoje obrázky, které visí v církvi, ne− jdou přehlédnout. Máš opravdu dar potěšit lidské oko svými kresbami. Od kdy maluješ? Mamka říkala, že jsem malovala už od malinka. n Bavilo tě malování a vůbec výtvarná výchova už ve škole? Ve škole byla legrace. Spolužáci mi podstrkovali svoje výkresy, abych jim je domalovala. n Na co myslíš, když maluješ? Kde bereš inspiraci na své obráz− ky? Někdy poslouchám kázání a při tom maluju. Pokud kreslím obrázek konkrétně pro někoho, myslím na toho člověka, pro koho obrázek je. Jaké by se mu líbily barvy a podobně.
n Takže si u tebe mohu zadat obrázek na zakázku? Ano. n Maluješ i jinými technikami než jsou křídy? Dřív jsem malovala temperami, pastelkami anebo tuší. Ve škole to bylo hodně tužkou. Olejem jsem nikdy nemalovala. n Jak ses dostala ke křídám? Chtěla jsem zkusit něco nového a začala jsem s křídami. A první, co jsem namalovala, byly pampelišky. n Vím, že nejen vytváříš krásná díla, ale zároveň učíš další zájemce. Kde vyučuješ malování? Jezdím do Trhových Svin do Mateřského centra a na Domeček. n Jak staré máš žáky? V MC jsou to maminky s dětmi a na Domečku je to od 8 let a i dospělí. n Jací žáci jsou nejpozornější? Asi dospělí. Dětem se to stále opakuje. n Máš trpělivost vysvětlovat anebo tě také něco vyvede z rovnováhy? Myslím, že mám trpělivost. Mám radost, když někoho povzbudím. A baví mě věci vysvětlovat. n Souvisí tvoje práce s malová− ním? Vlastně ani ne. Je to sice také tvůrčí práce, ale na počítači. n Jak si ráda odpo− čineš? Spaním anebo aktivní činností? Určitě spaním. Jsem spáč. n Co ty a sport? Sport mám ráda, jen to potom musím dospat. Ráda běhám nebo cvičím aerobic. n A na konec pokládám jednu abstraktní otázku. Kdybys dostala do ruky půl milionu, jela bys za ně někam na dovolenou? Myslím, že bych nechtěla mít tak velkou částku po ruce. Teprve se učím být dobrý správce peněz. Ale je to velmi těžké. Alespoň víte, za co se můžete modlit. ☺ n Díky za rozhovor.
−3−
Ženy slouží ženám
Zuzana Klimešová
Zhruba před měsícem jsem se vydala na Vysočinu. Že by na výlet? To také, ale hlavně na Konferenci pro ženy. Musím vám říci, že slovo konference nemám moc ráda, respektuji ho například pro projednávání vědeckých objevů, ale že by ženy, v tomto případě křesťanky, potřebovaly konferenci? Slovník cizích slov chápe "kon− ferovat" jako provádět zábavným programem, a to už bychom byli blízko naší konferenci pro ženy. ☺ Naše auto dva dny před odjezdem vypovědělo službu, a tak jsem spolu se čtyřmi sestrami z Církve bratrské odjížděla z Budějovic autobusem. Zádrhel na autě se nakonec projevil jako celkem příznivá okolnost, jelikož v autobuse máte možnost poznat nové přátele, obdivovat pletařské umění, můžete dokonce i dostat svačinu a pak se dobře vyspat. Zkrátka a dobře, po dobrých třech hodinách jízdy jsme se dostali k rybníku Dlouhý. Pan řidič byl skvělý chlapík a z našich rozhovorů odtušil, že nemůžeme skončit nikde jinde než u křesťanského střediska Immanuel, a tak navzdory chybějící zastávce nám přibrzdil přímo u konferenčního centra. Kdo jste tam už byl, jistě si pamatujete malebné prostředí, kde po prvních krocích vás vítá dětské hřiště a pak chaloupka roubenka, za níž v dálce probleskuje rybník. Dole v recepci hotelu nás už vítala Verča a Marilyn (hlavní organizátorka víkendu pro ženy). Dostaly jsme slušivé barevné cedulky s našimi jmény a šly se ubytovat. Vtip barevně odlišených cedulek spočíval v promyš− leném nápadu, jak nás roztřídit do diskusních skupin. Po úvodním slovu paní Sue Hunt, která hovořila o "Pod− řizování se", jsem odešla do určené místnosti k diskusi a modlitbě. Celá konference se vedla v duchu role žen v církvi a k tomu se vztahovalo i naše povídání. V kruhu nás bylo asi jedenáct žen, z toho jedna Američanka a druhá Kanaďanka. České ženy byly k mé radosti z různých místních sborů.
pokračování na str. 6
a potom jsme se spolu za ně modlili. Na Davida začalo doléhat to nepříjem− né loučení.
19.7.2008 Při ranní modlitbě mi Pán dal slovo „červené růže“. Nevěděl jsem, co to znamená. Vyrazili jsme. Obdivoval jsem děti, že se jim chce v takovém vedru šlapat. Moje role byla jet poslední a dávat pozor na ostatní. Měl jsem je povzbuzovat
cestě do opravdu zapadlé vesnice. Náš mini tým (já a tři malí kluci) jsme hlídali kola. Z ničeho nic se přihnala bouře. Tuším, že při ranní bohoslužbě někdo prorokoval vítr, ale o bouři nebyla řeč ☺. Byli jsme během pár vteřin totálně pro− močení. Našli jsme útočiště mezi vzrostlými bambusy.
Prvně se zdálo, že nikdo z nich nechce nic slyšet. Přijeli jsme do vesnice v době sklizně a chvilce polední pauzy. Potom jsme natrefili na paní, která nás pozvala do stínu svého domečku. To bylo občerstvení. Chvíli jsme si s ní povídali, ale nevěděli jsme jak začít rozhovor o Kristu. Nakonec nás paní vykázala z domečku. Chvilku jsem přemýšlel, jestli jsme ji něčím neurazili. Neurazili. Pozvala nás do svého skutečného domku, kde žila se svou rodinou. Familka zrovna obědvala (muž, dvě dívky a dítě). Rychle sklidili stůl a pohostili nás tím nejlepším, co měli: vodou a čerstvými arašídy. Povídali jsme si o jejich těžkém životě. Všichni vesničané si přáli být bohatí. A docela jsem je chápal – řešili existenční otázky, jak přežít z roku na rok, ze dne na den. Sklidit rýži je neuvěřitelná dřina.
a pomoci, pokud by na kole bylo cokoliv špatného. A malý Matteus (nebo to byl Jonatas? Nikdy jsem nevěděl, kdo je kdo) se ptal maminky: „Copak ten chlap je tak slabý, že jezdí vždy poslední a musíme na něho čekat?“. Maminka mu řekla, že jezdím poslední schválně, abych na všechny dával pozor. Pak přišla odpověď, která zvýšila moji cenu: „Aha, takže on je takový anděl strážný!“ Hned jsem se cítil lépe ☺. Bylo těžké najít vesnici, kde bychom mohli zůstat, protože všude kolem bylo moc policajtů. Nakonec jsme zakotvili v jedné zapadlé vesnici. Náš mini tým šel k prvnímu domu. Pozvali nás do stínu jejich slunečníků (Číňané jsou velmi přátelští a pohostinní). Mohli jsme se s nimi sdílet o Pánu, hltali každé naše slovo. Zanechali práce, starší paní si nasadila brýle a skoro všichni si přisedli k nám a koukali na traktáty, které nám pomáhaly vysvětlit Číňanům evangelium. Byl to obrat o 180° oproti včerejšku. Doslova jedli naše každé slovo. Vyzvali jsme je, aby vydali svůj život Kristu, což zatím udělat nechtěli. Přesto jsme je požehnali a rozhodli jsme se v jejich obchůdku (v našich poměrech večerka v garáži) nakoupit.
Kluci si déšť užívali po svém. Docela je bavilo být totálně mokří. Až následující den jsem se dozvěděl, že bambusy jsou dobrým útočištěm hadů. Díky Bohu, že se nikomu nic nestalo. Mini týmy hovořili o zavřené vesnici, ale Diego (Argentina) se pochlubil. Našli muže, který nosil na krku křížek. Docela je to překvapilo a ptali se ho, jestli ví, co to znamená. Místní vesničan říkal, že si ten křížek vyrobil sám, protože se mu líbí takový tvar. Diego mu začal vysvětlovat, že na takovém kříži zemřel Kristus. Vesničan si vzpomněl, že zhruba před 6 lety v rádiu někdo něco o Kristu říkal, ale on tomu v té době moc nerozuměl. Proto požádal Diega, aby mu to vysvětlil. Diego mu vše vysvětlil a vesničan se rozhodl vydat svůj život Kristu! Evangelium – člověk nikdy neví, co se může stát, když lidem řekne o Kristu. Možná nejsou spaseni hned, možná až za 6 let! Ale to slovo se nenavrátí s prázdnou zpět… Cestou nazpět jsme nemohli najít ubytování. Buď nás nechtěli, protože jsme byli cizinci (majitel měl asi nečisté svědomí), nebo měli plno anebo prostě nešel proud. Ale dostali jsme se do krásného města, které bylo čisté. V tom je Čína taky rozdílná. Jsou místa čistá a krásná a jsou místa, kde se odpadky válí na zemi, a protože je odveze někdo jednou za čas, tleje to tam a zapáchá.
Vzpomněl jsem si, že jsem kolegům v práci slíbil typický čínský čaj. A proto jsem požádal o balíčky čaje. Říkal jsem si, že ještě koupím pro rodiče, ale jiný druh, pokud mají. A měli. A co bylo na obalu? Červené růže! Brali jsme to jako potvrzení, že nás Pán chtěl přivést na toto místo a že tuto rodinu již dávno připravoval na to, aby slyšela evangelium. My jsme zasívali a někdo bude určitě sklízet. Cestou zpět ke kolům jsme se zastavili do místní školy (probíhaly prázdniny). David si mohl vyzkou− šet místní třídu. Odcházel se slovy: „Děkuji Pánu Bohu za naši starou školu.“ Konfrontace s jinými podmínkami a prostředím nás může vést ke vděčnosti. Celá vesnice byla otevřená. Ostatní mini týmy se potkaly s lidmi, kteří vydali své životy Kristu. Dnes přibyla další tři jména v knize života! Máme jejich adresy, abychom jim mohli pomoci najít církev. Oběd byl úžasný. Občas se člověk musí odhodlat vyzkoušet něco nového. A tak jsem poprvé v životě ochutnal hlemýždě. Hlad je nejlepší kuchař… Odpoledne jsme se vydali po polní
Nakonec jsem se jich zeptal, jestli je poblíž kostel, protože je dnes neděle, pro− tože jsme křesťané a v neděli chodíme do kostela chválit Krista. Věděl jsem, že kostel tady poblíž asi nebude, ale aspoň jsme mohli začít hovořit o Kristu. Potom jsme se zeptali, jestli někdy slyšeli o Kristu. Odpověď byla pro mne šokující: „Co je Kristus?“ Neptali se na osobu, ale věc! Nikdy předtím o Kristu neslyšeli. Zeptali jsme se, jestli chtějí slyšet ten nejlepší příběh všech dob. A jejich odpověď byla pozitivní. Seděli jako přikovaní u stolu a my jsme zasévali evangelium do otevřených srdcí. Viděli jsme, že jedna z dívek je hluboce zasažena ve svém srdci, i Hatcher si toho všiml. Vyzvali jsme je, aby vydali své životy Kristu. Dnes na to neměli odvahu. Osobně jsem řešil, jestli mladou dívku máme vyzvat mimo rodinu, ale nechtěl jsem zanášet určité nepřátelství do rodiny. Pán nás nepovolal spasit lidi, ale zvěstovat evan− gelium. Na závěr jsme se s nimi modlili a požehnali jsme jejich dům. Dostali jsme na cestu cca 3 kg arašídů. Jejich štědrost v jejich chudobě mě šokovala. Dnes, kdy píšu tento deník, přemýšlím o slovech Ježíše: „…byl jsem hladový a nakrmili jste mne, měl jsem žízeň a da−
Modlitba: Prosím Tě, aby slovo, které je zaseto, přineslo mnohý užitek. Aby ti, co vydali svůj život Tobě, našli nový domov. Děkuji. 20.7.2008 Poslední den na kolech. David zintenzivnil svůj zájem o angličtinu a byl jsem neustále přemlouván, abych něco přeložil. Nechal jsem Davida v tom plavat, takže on sám se musel učit slovíčka a komunikovat. Také mu dělalo radost se modlit, což jsem u něj zas tak často neviděl. Navštívili jsme poslední vesnici. Totální zapadákov.
21.7.2008 Nastalo loučení. David i já budeme postrádat ostatní. Nějak nám přirostli k srdci. Obzvláště pak z dětí Hatcher, Ben, Harrison a Lee. Obdivuji Glorii, jak to s kluky zvládá sama bez manžela. Zjišťuji, že mi všichni, úplně všichni nějak chybí. A taky cítím, že nám Bůh děkuje za dobrou práci, že jsme se připojili k Jeho dílu. Přijíždíme po dlouhé cestě zpět do Hong Kongu. Tim nám pomohl reservovat pokoj v hotelu Novotel. K našemu údivu hlásili, že mají plno, ale vzhledem k faktu, že jsme za pokoj již zaplatili, nezbývalo nic jiného: dali nám business pokoj ve 22. patře za cenu standardu. Za stejnou cenu máme extra třídu. A z 22. pa− tra máme hezký výhled. Tomu se říká třešnička na dortu! Modlitba: Děkujeme, Bože, že jsi nás bezpečně provedl, bez nemoci, bez úrazu! Děkujeme za Tvé požehnání. 22.7.2008 Ocean park. Po týdnu dřiny přichází zábava. Ještě s námi šli Athony a Elizabeth. Zamiloval jsem si je a jsou jak mé vlastní děti. Všichni jsme si to moc užili. Večer jsme se přemí− stili na letiště. Už vidíme, jak nám nakládají jumbo−jet. Poslední kafe v Hong Kongu. Tady už je středa, u nás doma si stále užívají úterka. 23.7.2008 A jsme doma. Oba jsme plni dojmů, ale nějak mlčíme. Bůh se nás dotkl a změnil. Simona, moje žena, se zeptala Davida, jaké to bylo. Jeho odpověď byla stručná: „Super, příště musíme jet všichni!“. Bůh nás změnil. David poznal Boha v akci, Jeho fantazii, Jeho moc i milost. Za týden náš tým zvěstoval evangelium desítkám lidem, kteří nikdy neslyšeli o Ježíši. 11 lidí bylo zachráněno, druhý tým přivedl ke Kristu 18 lidí. Tady v Číně jsem si uvě− domil, že žeň je mnohá. Tolik lidí, ale ko− lik z nich kráčí do nebe?
Když jsme hledali hotel, projeli jsme kolem KFC. V tu chvíli nastala revoluce v autobuse (vždy jsme s sebou měli mini autobus). Děti začaly vykřikovat tři písmena, jakoby žádná jiná neznaly. K−F−C. Rodiče kapitulovali a o večeři bylo rozhodnuto. Ubytovali jsme se v pěkném hotelu, vyměnili mokré oblečení za suché, smyli ze sebe bahno z deštěm rozblácené polní cesty a vydali se do KFC. Nadšení dětí neznalo mezí. Všechny děti byly štěstím bez sebe. A místní v KFC taky! Asi nikdy v životě neviděli ne−asiaty v takovém počtu. Mohl jsem cítit všechny ty oči! Děti, děti, děti…. jakoby nabraly druhý dech. I malý Harrison ožil. Snědl takovou porci, jakoby týden nejedl a neměl jíst dalších sedm dnů. Oči mu zářily štěstím. Vzpomněl jsem si na předchozí večer a mé postesknutí. Uvědomil jsem si, že se Pán stará o každý detail. Na závěr jsme si dali zmrzlinu a všich− ni jsme spokojeně ulehli a těšili se na poslední den.
Modlitba: Pane Bože, prosíme Tě, aby nově obrácení našli bratry a sestry, kteří jim pomůžou v poznání Tebe. Prosíme Tě, abys navštívil tu štědrou rodinu a aby Tvá spása navštívila jejich dům. Také Tě prosím, abys pomohl Davidovi překonat loučení.
li jste mi napít… komukoliv z těchto jste udělali, mně jste udělali…“. Jaká bude jejich odplata v nebi? Ostatní mini týmy také nezahálely a povídaly si s místními. Pět duší v tento sváteční den našlo spásu u Pána! Na první pohled vypadala vesnice zavřená. Je dobré nedat na první dojem. Jaká radost musí být v nebi! Potom jsme dorazili do cílové destinace. Úžasný a nádherný hotel hned v místě, kde vyvěral horký pramen. A tady jsme se setkali s druhým týmem. Šťastné to setkání. Děti se objímaly, jako by se neviděly roky. Tolik radosti pohromadě jsem dlouho neviděl. A všichni jsme se vrhli do bazénu. A ani nám tolik nevadilo, že voda byla horká. Poslední odpoledne jsme si užívali, ačkoliv v ovzduší se vznášel oblak smutného loučení. Večer jsme všem z našeho týmu rozdali obrázky Prahy. Měli jsme z toho s Davidem radost
−4−
Žeň je mnohá, ale dělní− ků je málo. Proto pros− te Pána žně, ať vypudí děl− níky na svou žeň! Nepřestáváme se s Davidem mod− lit za ty, které jsme v Číně potkali. Mé srdce je zlomené a v úzkosti své duše se přidávám k modlitbě, kterou jsem slyšel onoho silvestrovského večera roku 2006. PANE, VYŠLI DĚLNÍKY NA SVOU ŽEŇ. POŠLI OCHOTNÁ SRDCE DO ČÍNY! Nevím, co budeme dělat s rodinou příští léto. Možná vyrazíme do Číny na kolech znovu, tentokrát všichni. Možná navštívíme nové kamarády v Jižní Karolině. Možná… Především pak chci stát po boku Všemohoucího a být mu junior partnerem v Jeho plánech. Všechno ostatní je marnost nad marnost. A co ty? Jaký život chceš prožít ty? Partnerem koho chceš být…?
S láskou Pavel a David
20 let církve Cesta života jižní Čechy Narodila se několik dnů před tím, než u nás propukla absolutní svoboda. U jejího porodu byli tři mladí kluci, kteří se o ni vytrvale a láskyplně starali. Jindra jí pravidelně krmil mlíčkem Božího slova, Kája ji vyučoval a hrál jí ty nejkrásnější písně o Tatínkovi, a Dandy se staral o chod jejího materiálního zabezpečení. Ve svých začátcích si vedla velmi nadějně. Jako každé pískle byla trochu ukřičená, všude se o ní vědělo. Ano, ano, i spoustu nerozumných kopanců se jí povedlo, ale věřte, vždy jen s nejčistějšími úmysly. Vždyť byla tolik horlivá potěšit svého Otce... Letos v listopadu má naše jihočeská církev už 20. narozeniny. Mnozí snad ani netuší, kdy a jak toto nádherné dílo vzniklo. Pokud se to týká právě tebe, bude tě zajímat následující malé ohlédnutí. (rozhovor je přetištěn z m&p 11/2003)
• Vzhledem k tomu, že Dan Skokan se odstě− hoval do Prahy a Jindra Prokeš je také pryč, vizi pro jižní Čechy (z oněch tří „pamětníků“, zaklá− dajících tuto církev) jsi zůstal věrný jen ty. Jak vás tři vůbec napadlo založit novou církev? Vždyť jste dokonce nebyli ani plnoletí. Karel Sedláček: Hlavně je třeba připomenout, že to celé nebyl nápad ani jednoho z nás. Chci tím říct, že to není lidský plán a že jsme od počátku věřili (stejně jako teď), že nás do toho vede Bůh sám, je to Jeho nápad a plán, a my jen rádi děláme Jeho vůli. Začalo to naším obrácením na počátku roku 1989, kdy se nejprve obrátil Jindra, asi tři týdny po něm Dan a týden po Danovi já. Začali jsme chodit do Církve bratrské v Husinci, ale taky jsme udržovali kontakty s Olinem Kadlecem a některými lidmi z tehdejších „Manin“ (dneska KS). Docela záhy jsme prožili křest Duchem svatým a začali mluvit v jazycích. Rychle jsme rostli. Husinecký sbor měl snahu se o nás nějak duchovně postarat, ale s od− stupem času vidím, že to s námi rozhodně neměl lehké. Vzpomínám si, že na druhém setkání takové improvizované „mládeže“ (protože ta se tam do té doby moc neobjevovala), kterou pro nás v Husinci uspořádali, si Jindra vzal slovo a kázal dokonce líp než ten bratr co nás měl původně vyučovat. Pak jsme si řekli, že budeme každý pátek odpoledne chodit v Prachaticích do parku hrát chvály a svědčit lidem. Ani nevím, jak nás to napadlo, prostě jsme to začali spontánně dělat. To všechno co se kolem nás dělo, vzbudilo v někte− rých lidech v husineckém sboru nadšení a v některých obavy. Jednou jsem nechtěně zaslechl rozhovor dvou straších sboru o naší nebezpečnosti, což nebylo nic příjemného. Všichni jsme cítili, že se něco musí stát, že nás Bůh vede někam dál, že se asi do husi− neckého sboru, s tím vším co nám svěřil, nevejdeme. Někdy začátkem léta se Dan setkal s lidmi z pražské Vody života a pozval je k nám do Prachatic. Pronajali jsme si tenkrát husitskou modlitebnu (na− proti Okresní správě SNB, odkud nás čas od času někdo pozoroval dalekohledem) a měli tam víken− dový seminář biblických základů. Už jsme nebyli jen tři, ale Pražáků bylo na semináři pořád víc než nás. S podzimem se do husineckého sboru přistě− hoval nový kazatel, který patřil spíš k té straně, co z nás měla obavy, a my věděli, že naše dny v Husinci jsou nejspíš sečteny. Radili jsme se s Olinem Kadlecem co dál a on nám předložil tři možnosti. Dvě z nich byly připojení se k nějakým stávajícím církevním strukturám a ta třetí byla založení úplně nové církve. Rozhodli jsme se, že se Olin i my budeme za celou věc týden modlit a pak si řekneme, co nám Pán ukázal. Za týden se Jindra (který se přirozeně stal vedoucím a mluvčím té naší skupiny) s Olinem telefonicky spojili a oba vyslovili to, co jim Pán ukázal. Založit novou církev. A tak jsme ji 7. listopadu 1989, u nás v obýváku, v sedmi lidech založili. Mimochodem, tu plnoletost někteří z nás celkem těsně stihli, ale Jindrovi bylo tenkrát jenom 17 let. • Jak reagovalo vaše křesťanské okolí? Co na to rodiče? K. S.: V té době se moc o křesťanském okolí mluvit nedalo. Jediní křesťané, které jsme znali, byli husinečtí „cébéčáci“, Olin, nějací lidé z Manin a Vody
života. Reakce se různily. „Cha− rismatici“ se radovali a radost měli i někteří husinečtí, převážně stará generace modlitebníků, kteří se celá léta modlili za probuzení v jižních Čechách. Ostatní se buď obá− vali a varovali před námi a nebo jim to bylo jedno. Reakce rodičů se taky různily. Jindra měl doma „husto“, Dan občas celkem taky a můj táta po vysvětlujícím rozhovoru vše přijal celkem s klidem. Vybavuje se mi, jak jsme jednou šli do kasáren povzbudit jednoho vojáka, o kterém nám někdo řekl, že je to křesťan, a zdrželi jsme se tam s ním dost dlouho. Dan měl být už dávno doma a měl obavy, že bude zle. Vše jsme tedy při úprku z kasáren svěřili Pánu a co myslíte, jak to dopadlo? Dobře, na domácí frontě byl klid. Myslím, že od té doby měl Dan doma volněji. • Církev jste vyhlásili v nejisté době. Nedalo se vytušit, jak se národní klima vyvine. K. S.: No, my jsme rozhodně nic netušili. Měli jsme církev 10 dní a přišel „samet.“ Přiznám se, že jsme z toho byli nejdřív trochu zmatení a nevěděli, co se vlastně děje a kde v tom je Bůh, ale pak jsme dětskou tiskárničkou natiskli letáky s jedním veršem z Přísloví a podpisem „Kristova církev Cesta života“ a šli to vylepovat do města a svědčit lidem. Ale na politiku jsme v podstatě neměli čas a příliš ani myšlenky. My měli probuzení.
Nechtěl jsem a zápasil o to s Bohem, ale stejně jsem věděl, že nebudu moct jinak. Rozhodně jsem cítil, že se už nevrátím do stejného města a do stejného bytu, ze kterého jsem na Biblickou školu odjel. Další povolání k misii zatím nijak nepro− žívám.
• Jak vidíš budoucnost?Nemaluješ si ji příliš narůžovo? K. S.: My jsme s Ježíšem optimisté. Když se podívám na církev, je ve všech těch lidech vidět obrovský potenciál a touha činit Boží vůli.
Přiznám se, že se nejlépe cítím zakotven v místní církvi, odkud můžu příležitostně podnikat nějaké velice krátkodobé misijní „výpady“. Pokud bych si měl nějakou misii představit, tak nejvíc bych se viděl v zakládání sborů tady po kraji a v misijně nejpotřebnějších zemích, jakými jsou Rakousko, Německo, země Beneluxu, atd. V tomto ohledu se cítím být Evropanem.
Myslím, že plamínek hoří, a teď je třeba správně přikládat, aby oheň nevyhasl a nasměrovat plamen do těch správných trubek, aby dorazil na místo kde je potřeba. Boží vůle je dobrá, příjemná a dokonalá, a pokud z ní neustoupíme, dobře to dopadne.
• Po letech (pozn.: rok 2003) znovu vedeš chválící tým. Jaké je to, vrátit se do služby tvých počátků?
K. S.: Trochu na vysvětlenou, aby nedošlo k mýlce, tím prohlášením se myslí, že Ježíš tady na Šumavě bude skrze církev dělat tak mocné věci a v takové hojnosti jako v Galileji.
K. S.: Chvála je kapitola sama pro sebe. Pro mě to je takové sezení na dvou židlích, protože se cítím být povolán jak za kazatelnu, tak i před mikrofon. Možná by se mohlo zdát, že jsem tam teď zakotvil ze služební nouze, ale tak to není. Už v dřevních dobách církve byla chvála mojí druhou (i když to pořadí je trochu zavádějící) službou. Tenkrát jsem společně s chválou vyrůstal od jedné rozladěné kytary až do chvály prachatických rozměrů a moc jsem si ten čas užíval. No a teď je to trochu podobné. Mojí touhou ohledně chvály je, aby to byla chvála z celého srdce, aby se Ježíši i lidem líbilo to co děláme. Abychom přiváděli lidi do Boží svatyně a přinášeli Boží slávu na zem. Myslím, že s tou partou, kterou ve chvále máme, je to reálná záležitost.
• Nemohli jste vidět dnešní ovoce, napadlo vás, že to třeba nevyjde? Připustili jste si vůbec možnost nezdaru? K. S.: Předně si myslím, že to ovoce, které vidíme dneska, je teprve ochutnávčička toho budoucího dobrého, co je před námi. A to, že to nemusí vyjít, nás skutečně ani ve snu nenapadlo. My totiž neplá− novali církev, my jen dělali, co jsme měli na srdci, a církev rostla. A taky, už se snad někdy stalo, aby Boží dílo nevyšlo? • Ohlížíš se zpět? Změnil bys něco? K. S.: Přemýšlím. No, určitě by se dalo změnit ledacos, ale tak je to vždycky. S odstupem a v klidu se nabízejí jiná a lepší řešení než za provozu. Ale po bitvě je generál úplně každý, ne? Spíš bych něco změnil u sebe. Některé věci, které jsem neřešil, bych řešil, a některé, které jsem řešil, bych neřešil. • Jsi spokojen po čtrnáctileté práci s vývojem?
Kdysi dávno se za mě modlil jeden kazatel a bě− hem modlitby mi řekl: „Mám pro tebe vzkaz od Pána: Hraj, protože každý tón, který zahraješ, se dotýká Božího srdce.“ Tak hraju.
(pozn.: rok 2003)
K. S.: Ano i ne. Ano, když vidím, že ta církev tady pořád je a nějakým způsobem roste a zase se stmeluje dohromady. Ne, když si vzpomenu na všechny ty lidi, kteří tou církví prošli a dneska jsou pryč. Na všechny ty situace, kdy církev stagnovala nebo byla rozhádaná a míjela Boží vůli. • Všichni tři jste si prošli dvěma ročníky Biblické školy. Mělo to nějaký smysl? Dopad na církev? K. S.: Jak se to vezme. Je fakt, že po mém návratu z Biblické školy jsem nenalezl církev takovou jakou jsem jí opouštěl. Byl jsem pryč dva a půl roku a za tu dobu se církev stihla přestěhovat z Prachatic do Českých Budějovic, rozdělit se do menších sborů a přijít o pastora. Jít na Biblickou školu byl rozhodně šok, ale v ko− nečném důsledku se mi vyplatil. Myslím, že každý kdo chtěl na škole něco přijmout taky přijal. Kromě výše zmíněného dopadu na církev bych ovšem moc rád viděl i dopad jiný a to, že bývalí studenti aktivně slouží a rostou ve službě Pánu. • Proč jsi poté strávil rok na misijním poli? Máš nějaké povolání v tomto ohledu? K. S.: Chtěl jsem, aby moje školní docházka byla kompletní a součástí toho byla dobrovolná půlroční misie. Tedy abych byl přesnější, vůbec jsem nechtěl ve škole zůstávat druhý rok a už vůbec jsem nechtěl na misii. V dětství mě vždycky děsila představa, že se budu někam stěhovat, byť by to bylo o ulici vedle, natož do jiného města. Jenomže kdysi jsem Ježíši řekl, že je mým Pánem a že mu patřím, takže můj názor ohledně setrvávání ve škole a misijního pobytu nebyl nijak zvlášť rozhodující.
−5−
• Kdysi Jindra prohlásil, že Ježíš se bude po Šumavě procházet jako po Galileji. Věříš tomu ještě?
I když byly doby, kdy to vypadalo, že k tomu nemůže nikdy dojít a ani teď se to ještě neděje, zvykl jsem si za dobu svého chození s Ježíšem na jednu věc, a to, že všechno je možné a že nemožné okolnosti se mění na skvělá vítězství. Ano, věřím tomu z celého srdce a chci být společně s celou církví jednou z nádob, skrze které se to bude uskutečňovat. Jeho (Krista) kážeme, napomínajíce každého člověka a učíce každého člověka ve vší moudrosti, abychom každého člověka postavili dokonalého v Kristu Ježíši. A právě proto pracuji a bojuji podle jeho moci, která ve mně mocně působí. (Kol. 1:28−29)
−x−
Moje proměna Rozhodl jsem se napsat mé svědectví o tom, jak jsem prožil znovuzrození. Přiměla mě k tomu Zdeňka a já souhlasil, neboť je jistě dobré se o těchto zážitcích dělit a vidět tak na osudech lidí kolem nás, jak nás Pán miluje. Rád bych nejprve řekl, že pocházím z věřící rodiny, byl jsem k víře veden od malička, ale dříve jsem vše vnímal spíše rozumem, ne srd− cem.
Bylo pro mě ale neuvěřitelné, jak mě ta kniha zaujala. Doslova jsem ji zhltnul za pár dní a za− čal studovat i Nový zákon. Cítil jsem, že se začíná se mnou něco dít. Cítil jsem, že se začínám měnit, dívat se na svět jinýma očima, vidět hodnoty jinde než dříve. Začal jsem se modlit i několikrát denně, třeba jen krátce v mysli v práci nebo při jízdě autem, a pokaždé jsem po tom cítil nepopsatelný klid.
Věřil jsem, že Bůh existuje, že Ježíš sestoupil k nám na zem, ale to bylo asi tak vše. Snažil jsem se nedělat nic zlého a žít správný život, ale bez blízkého kontaktu s Bohem. Proto jsem také některé věci přehlížel pro své pohodlí a zisk. Mám teď na mysli například pro mnohé běžnou věc jako je používání pirátských počítačových programů, ke kterým jsem měl jako student na technické škole samozřejmě velmi dobrý přístup.
Ten pokoj, co jsem zažíval a dodnes zažívám, jsem do té doby neznal. Bylo to něco zcela no− vého, má mysl byla najednou čistější a postoj k lidem vlídnější. Nejednou se mi při myšlence na Pána Ježíše a vše co pro mě udělal rozbušilo srdce, jako když jsem se v šestnácti letech popr− vé zamiloval. Může to znít divně, ale já to skutečně takto prožíval, bylo to velmi, velmi silné. Ten pocit bych nevyměnil za nic na světě. Mělo to vše na mě ještě další dopad, a to ta− kový, že jsem přestal používat svůj nelegální software. I když jsem ho měl a věděl, že ho má dnes kde kdo a že se v soukromém sektoru tak moc stát nemůže, přestal jsem s ním a koupil si licence na vše, co jsem potřeboval nebo si sehnal volně dostupné alternativy. Sice mám ještě ně− jaké nelegální zbytky na svém PC nainstalo− vané, ale nepoužívám je a jakmile mi to čas dovolí, přeinstaluju si počítač a zbavím se jich.
I když jsem sám programátor a své výtvory patřičně chráním proti takovým lidem jako jsem byl já, sám jsem pirátem byl a černé svědomí mě příliš netížilo. Vše se ale změnilo před několika měsíci. Teď mohu říct, že to bylo ono klepání na dveře mého srdce, které jsem začínal pozvolna a znenadání pociťovat. Z ničeho nic jsem si začal říkat, že bych měl žít spravedlivěji a koupit si svůj software. Zároveň jsem začal mít touhu jít někam do církve. Má mysl se začala zaobírat po− dobnými myšlenkami čím dál častěji a já si nedovedl vysvětlit proč. V té době jsem procházel ne zcela snadným obdobím, kdy se objevilo velké a vleklé trápení v mém životě. Když se na vše podívám dnes, myslím že právě tehdy jsem dveře mého srdce začal pootevírat. Měl jsem doma nějakou křesťan− skou knihu o Bibli, kde bylo mnohé vysvětleno a začal jsem ji se zájmem číst. Tuto knihu jsem dostal před léty od rodičů, stejně jako svou Bibli. Obě jsem měl hluboko v mé knihovně a dříve mě ani nenapadlo se do nich podívat. Říkal jsem si, že je to ztráta času, že si raději přečtu něco odborného, co využiji ve své práci.
Já v těch programech od mé proměny praco− vat prostě nedokážu. Párkrát ťuknu do klá− vesnice a začnu k nim a hlavně k sobě cítit ta− kový odpor, že je musím zavřít. Když někomu v mé prá− ci toto vyprávím, nechápou mě, mají mě za blázna a smějí se, ale ať. Vždyť já bych jim tak přál prožít to, co jsem prožil já, ale oni neslyší. Upřímná víra je dar, příliš cenný dar a jsem za ni Bohu nesmírně vděčný. Nevím proč jsem ho dostal zrovna já, ale jsem šťastný a děkuji za to každý den.
− peh −
Jedinečná akce aneb podzimní tábor pro vedoucí
E. Plchová
25.−28. října 2009 se na tábořišti Borová nedaleko Chvalšin uskutečnila jedinečná akce. Po letním křesťanském táboře na stejném místě se totiž smluvilo několik dětí a pořádaly tam víkendový tábor pro dospělé – tedy pro vedoucí letního křesťanského tábora. Na tuto akci jsme byli s Jardou pozváni jako hosté s tím, že Jarda bude mít večerní slovo. Kačka, Sára, Ráchel, Ester, Honzík a Vašík se pustili do příprav. Domluvili s námi podrobnosti, jak si představují spolupráci. Přijeli jsme na tábořiště v sobotu dopoledne těsně před obědem a už jsme viděli celou akci v plném proudu. Účastníci (tedy vedoucí letního křesťanského tábora) byli rozděleni do dvou družstev, každý měl svoji jmenovku a taky své úkoly, které na základě dobře připraveného programu − bez okolků − plnili. Když byl naservírovaný oběd na stolech, které stály na louce tábořiště, zavelela Sára: „Tak, můžete se modlit kdo chcete a Ráchel modlitbu zakončí.“ Po obědě mělo družstvo žlutých službu v kuchyni na nádobí. Proběhl polední klid (nemuselo se spát, jen se odpočinulo při šálku kávy) a pak nastal čas her a závodění.
Ženy slouží ženám Pokračování ze str. 3 Po úvodní modlitbě a seznámení jsme se rozhovořily a přišel čas na otázky. Jedna sestra, z které se později stala má kamarádka, mne šokovala bezelstnou otázkou: "Poradíte mi, jak zastavit emancipaci žen v církvi?" Polil mne studený pot a říkala jsem si v duchu: "Ocitla jsem se v minulém století, či jsem z jiné planety?" Šárka pak vše vysvětlila a vyprávěla krátce, jak se u nich ve sboru dostala žena na pozici staršího, s čímž ne všichni souhlasili. Výsledkem bylo, že ona i její manžel ze sboru odešli a našli si jiné společenství. Přihlásila jsem se a řekla něco v tom smyslu, že mne otázka velmi překvapuje a že já osobně asi patřím mezi emancipované ženy. Mluvila jsem o Mary Alice Isleb a jejím vedením modlitebních setkání, o ženách jako vedoucích chval a dětských shromáždění. Je pravdou, že k podobnému tématu mi doposud myšlenky nezaběhly, nesetkala jsem se s tím. Upřímně řečeno, žena jako "pastor" či "kněz" se dle mého soudu opravdu vymykají Božímu zřízení. Ale žena v roli "starší" v církvi? Tady už by to od−
Obdivovala jsem mladé vedoucí podzimního tábora, s jakou přirozeností vysvětlují pravidla soutěže a jak si navzájem rozdělovali pozice při závodech, aby si dospělí účastníci vychutnali čas bojů jako družstvo proti družstvu. Byla legrace, zápolení, fandění, radost z vítězství a pokora z uznání prohry. Po svačině přišel čas seminářů. Byla určena tři místa. Sára měla seminář o Duchu svatém, Kačka o modlitbě za země a Sára taneční a chválící workshop. S foťákem v ruce jsem se dostala do všech třech skupin alespoň na chvilku. Byla jsem udivená. Tak dobře připravený program jsem opravdu nečekala. Do programu a pomoci byli zapojení úplně všichni. Větší děti vysvětlovaly pravidla, menší pomáhaly, kde co bylo třeba. Na další podrobnosti se musíte zeptat vedoucích a účastníků tábora. Jistě vám řeknou více podrobností a podělí se s vámi i o své zážitky. Čas utekl velice rychle a my jsme po večerním programu u ohně odjížděli domů právě v čase, kdy se schylovalo k noční bojové hře. Moc jsem přemýšlela o sobotním dni na Borové. Pane Bože, to nám rostou služebníci, díky za ně.
Vaše typy na zajímavé webové stránky: Pokud rádi čtete svědectví lidí, kteří někdy prožili klinickou smrt, bude tento odkaz zajímavý právě pro vás...
www.klinickasmrt.cz/osobni−prozitek.php
Poslední zprávy z letních pouličních evangelizací 8.10.2009 Milé sestry, milí bratři, teplé dny pomalu končí a náš sbor měl jednu z posledních evan− gelizací tohoto léta... Kam dolehl zvuk reproduktorů Yamaha, nesly se písně Roberta Jakše o tom, že žádný tvůj problém není tak velký, aby si s ním Bůh neporadil, a slovo o tom, že tvůj život je cenný, protože byl draze koupený krví Ježíše, a záleží na tom, prožít ho vítězně na Boží straně. Jak dál? Evangelizace mi ukázaly, že misijní pole je jak za okny na−
šeho sboru, tak uvnitř. Probuzení může přinést pouze ten, kdo sám nespí. Evangelizace téměř tři měsíce zasívaly símě do lidských srdcí a věříme, že přinesou své ovoce. Jsem plný očekávání, jak nás Bůh povede v zimním čase, jakým způsobem budeme pokračovat dál. "Jděte po celém světě a kažte evangelium všemu stvoření" − říká Duch svatý, jedeme tedy dál. Za evangelizační tým Vladimír Kocman
viselo na moudrosti vedení církve. Služba žena ženám je nenahraditelná, těžko bude starší muž sboru sdílet ženské těžkosti a životní krize mezi čtyřma očima, nevedlo by to k dobrým koncům. To je zřejmé. Na vyučování Sue Hunt, které se často opírá o listy Timoteovi a Titovi, mne nejvíce zaujala věta. "Podřizování se nemá nic společného s postavením." Bůh je totiž velice moudrý. Stvořil prvního Adama, to není samo sebou! Již v prvotním stvořitelském díle člověka je zakódován Jeho řád. Totiž, že první byl stvořen muž a až potom žena, a to dokonce z jeho těla. Nejdříve muž, vedle něho žena. Nepleťme si to se stupínky vítězů! Role muže a ženy je odlišná a přesto jsou si rovni. Stejně tak role Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého je odlišná, a přeci jsou v naprosté jednotě. Závěrem chci říci, co pro mne bylo tou hlavní perlou víkendu. Víte, dotkly se mne ženy pomocnice, ženy sdílející se, ženy, které něco darovaly, ať už hmotně či duševně, ženy modlitebnice. Eliška, která připravovala pro všechny účinkující dárky. Lenku jsem mohla více poznat během procházky kolem rybníka. S Hankou a Verčou jsme debatovali dlouho do noci.... Jsem Bohu stále víc a víc vděčná za p o k l a d y, které vkládá do našich bližních. Buďte pozorní a vnímaví, takových pokladů kolem nás chodí ! :−) Máme přeci poklad v hli− něných nádobách. A na nikoho Pán opravdu nezapomněl.
20 let jihočeské církve Cesta života V neděli 8. listopadu 2009 (od 15:00) bude shromáždění v Českých Budějovicích vě− nováno připomínce 20. výročí založení církve Cesta života jižní Čechy.
Začínají pravidelná čtvrteční shromáž− dění s Vladimírem Kocmanem Od 29.10.2009 začínají čtvrteční shromáždění s Vladimírem Kocmanem a jeho evange− lizačním týmem. Každý čtvrtek od 19:00 hodin v církvi Cesta života České Budějovice. Milé sestry, milí bratři. S velkým očekáváním se rozbíhají čtvrteční shromáždění našeho sboru. Proč ještě ve čtvrtek, v čem to bude jiné, není už toho nyní dost? Odpověď na tyto otázky je v tom, co od svého křesťanského života čekáš. Pokud při četbě evangelií, skutků, prorockých knih, vnímáš, že je před tebou ještě mnohem více než vidíš dnes, pokud tě četba životopisů mužů a žen, jako byl např. Smith Wig− glesworth (vychází v našich novinách
Vi z e j i h o č e s k ý c h s b o r ů C E S TA Ž I V OTA :
milost&pravda), vybízí k násle− dování, pokud se nechceš smířit s "obyčejným" životem, budeš znát odpověď. Čtvrtek bude právě o tom, aby se "nemožné" stalo možným. Budeme zde hledat ty Boží cesty pro naše vítězství nad nemocemi, Boží cesty k plné svobodě duše i těla. Zvu vás na palubu! Čtvrteční shromáždění našeho sboru je krok dobrým směrem k pl− né Boží moci v našich životech.
Za evangelizační tým Vladimír Kocman
R o z p i s s h r o m á ž d ě n í s b o r ů Cesta života jižní Čechy:
Kol.1:28−29 Jeho zvěstujeme, když se vší moudro− stí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou. (ČEP)
Kol.1:28−29 Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší mou− drosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně dílo své mocně. (BK 1613)
Prachatice
2. Paral. 7:14 a můj lid, který se nazývá mým jmé− nem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi. (ČEP)
2. Paral. 7:14 A ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se, a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich. (BK 1613)
Agitační středisko Pod Hradbami neděle od 17:00
Sokolský ostrov1, Sokolovna neděle 15:00
Český Krumlov,
Setkání mládeže
Izajáš 54:2 Rozšiř místo ve svém stanu, ať na− pnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky. (ČEP)
Izajáš 54:2 Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. (BK 1613)
−6−
České Budějovice
budova Ambit
neděle od 9:00 modlitební − čtvrtek od 18:30
v Č. Budějovicích − pátek (více u M+M Kočerových)
Tento zpravodaj si vyhrazuje právo nezodpovídat za případné chyby dodané s příspěvky jednotlivých autorů. Děkujeme za pochopení.