Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy
Friedrich Nietzsche a nacismus Bakalářská práce
Brno 2015
Vedoucí: prof. PhDr. Petr Jemelka, Dr.
Vypracoval: David Ripel
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. ……………………..
2
Děkuji prof. PhDr. Petru Jemelkovi, Dr. za podnětné vedení mé bakalářské práce.
3
Anotace Bakalářská práce je zaměřena na vztah filozofa Friedricha Nietzscheho a nacistického hnutí s cílem vytvoření vlastního stanoviska k celé problematice.
Annotation This thesis is focused on relationship between philosopher Friedrich Nietzsche and nazi movement with the intent of shaping my own opinion on the issue.
Klíčová slova Friedrich Nietzsche, nacismus, vůle k moci, nadčlověk, otrocká a panská morálka, antisemitismus, nacionalismus, morální hodnoty, křesťanství, humanismus, civilizace.
Key Words Friedrich Nietzsche, nazism, will to power, overman, slave and master morality, antisemitism, nationalism, moral values, christianity, humanism, civilization.
Bibliografický záznam RIPEL, David: Friedrich Nietzsche a nacismus. Brno 2015. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy. Vedoucí prof. PhDr. Petru Jemelka, Dr.
4
Obsah Úvod ................................................................................................................................. 6 Biografie Friedricha Nietzscheho ..................................................................................... 8 Filozofie Friedricha Nietzscheho.................................................................................... 12 Nacismus ........................................................................................................................ 15 Nietzsche a antisemitismus............................................................................................. 18 Nietzsche a nacionalismus .............................................................................................. 23 Nietzsche, stát a socialismus .......................................................................................... 26 Euthanasie a nadčlověk .................................................................................................. 30 Otázka hodnotové orientace ........................................................................................... 34 Shrnutí ............................................................................................................................ 38 Závěr ............................................................................................................................... 41 Literatura ........................................................................................................................ 42 Resumé ........................................................................................................................... 43 Abstract........................................................................................................................... 43
5
Úvod Málokterý filozof vzbuzuje tolik vášní a rozruchu jako Friedrich Nietzsche. Na této skutečnosti se nic nemění ani více neţ sto let po jeho smrti, naopak - Nietzscheho myšlenky jsou stále aktuálním předmětem diskuzí a polemik. O jeho díle můţeme říct, ţe je znepokojující či podnětné, rozhodně však nemůţeme tvrdit, ţe by bylo nudné. Během svého „filozofování kladivem“ se mnohdy dostával do sporu nejen s převládajícím hlavním proudem evropského myšlení, ale i sám se sebou, coţ vystihuje citát Kurta Tucholského: „Řekni mi, co potřebuješ a já ti pro to obstarám citát z Nietzscheho.“ Aforistický styl byl Nietzschemu blízký, jak sám uvedl ve svém díle Soumrak model: „Chci říci větou to, co jiný řekne knihou.“ Tento fakt však ničím nezmenšuje vytříbenost a kvalitu Nietzscheho intelektu, díky kterému obsáhl kromě filozofie i mnoho dalších oborů lidské činnosti, jakými je hudební kompozice, lingvistika, poezie nebo klasická filologie. Dle mého názoru to pouze pokazuje na to, ţe Nietzsche své myšlenky spíš chrlil, neţ sloţitě a šroubovaně konstruoval. Odpovídá tomu i jeho nejvýznamnější dílo Tak pravil Zarathustra, které se svým aforistickým a básnickým pojetím vymyká tradiční formě filozofického spisu. Nietzsche je filozofem voluntaristickým, tedy z podstaty iracionálním. Je to filozof pudů, instinktů, vášní a ţivota. Nabízí se zde tudíţ nepřeberné moţnosti interpretace a výkladu jeho myšlenek, které nutí k vytvoření vlastního postoje, názoru a případných vlastních závěrů. Byl filozofem provokujícím, proto je jeho dílo stále fascinující a přitaţlivé ke studiu. Nietzsche proslul zejména svým ostrým postojem proti křesťanství, socialismu, feminismu a demokracii. Pro jeho filozofii je typické opovrţení nad vším nízkým, dekadentním a úpadkovým a naopak oslava všeho, co povaţoval za velké, silné a zdravé. Z tohoto základního postoje pak vychází myšlenka nadčlověka – übermensche, která je zdrojem značné kontroverze zejména v kontextu vývoje událostí 20. století a nacistické ideologie. Tento moment samotný je však třeba chápat jako Nietzscheho pozitivní program, za tvořivou vizi. Z této vize však vycházejí další myšlenkové pochody, které mnohdy spějí do kalných vod zavánějících negací, nenávistí a v některých případech mohou svádět k nebezpečným interpretacím. O tyto skutečnosti se opírá častý názor, ţe Nietzsche byl silným inspiračním zdrojem (ne-li dokonce předchůdcem) nacismu. Vzhledem k hrůzné a brutální povaze nacismu 6
se jedná o závaţné obvinění. Ve své práci se chci zabývat tímto tvrzením a vyslovit závěr, ve kterém k tomuto problému zaujmu postoj, vycházející ze studia literatury a faktů.
7
Biografie Friedricha Nietzscheho Ţivotní osudy Friedricha Nietzscheho bychom při studiu jeho díla neměli opomenout. Nehodlám zde rozebírat autorův ţivotopis do nejmenších detailů, mým cílem je vytyčit zásadní momenty, které měly evidentní vliv na jeho myšlení a dílo. Friedrich Wilhelm Nietzsche se narodil 15. října 1844 v německém Röckenu poblíţ Lipska do rodiny luteránského faráře. Jeho rodina byla silně křesťansky zaloţena. Roku 1849 jeho otec zemřel, a mladý Nietzsche tak vyrůstal v jinak čistě ţenské domácnosti, ve které ţil spolu se svojí matkou, sestrou, babičkou a dvěma tetami. Skutečnost, ţe vyrůstal v silně křesťanském a ţenském prostředí, je v kontextu jeho díla zásadní. Odklon od víry, v níţ byl vychován, probíhal postupně. Během studií na škole ve Pfortě začal jeho příklon k antické kultuře a odcizení maloměstskému luteránství jeho rodiny. Jeho obrovské nadšení pro řeckou a římskou kulturu „v něm mohlo probudit svět zcela jiný než křesťanský.“1 K odmítnutí křesťanství jej zřejmě nemotivovala nějaká traumatická zkušenost, protoţe se nejednalo o náhlou změnu postoje. „Nietzsche většinou připomínal, že křesťanství jeho rodné fary mu „padlo jako ulité.“2 Podle Lou Andreas Salomé byl Nietzsche k zavrţení křesťanství dohnán sám sebou, protoţe jeho duch potřeboval „duševní boje, bolesti a otřesy.“3 V roce 1864 začal studovat klasickou filologii na univerzitě v Bonnu. Zapsal si však i přednášky z politiky, teologie a dějin umění. Ve filologii spatřoval moţnost, jak se přinutit k intelektuální disciplíně a potlačit vrozenou ohnivost a roztěkanost svého ducha.4 Nietzsche byl talentovaným a úspěšným studentem po celou dobu svých školních let. Projevoval mnohostranné nadání, mimo jiné i na poli hudebním (hudba byla jeho velkou vášní po celý ţivot). Potvrzením výjimečnosti Nietzscheho intelektu bylo jeho mimořádné jmenování profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji roku 1868, tedy ve věku pouhých 24 let. Ve stejném roce se také seznámil se skladatelem Richardem Wagnerem, který sehrál důleţitou roli v Nietzscheho ţivotě i díle. Druhou významnou osobností, která na něj měla rozhodující dopad (byť pouze zprostředkovaně skrz své dílo), byl Arthur Scho1
HOLLINGDALE, Reginald: Nietzsche. Olomouc: Votobia, 1998, s. 65 ANDREAS-SALOMÉ, Lou: Friedrich Nietzsche ve svých dílech. Vyd. 1. Praha: Torst, 1996, s. 44 3 Tamtéţ, s. 44 4 srov. ANDREAS-SALOMÉ, Lou: Friedrich Nietzsche ve svých dílech. Vyd. 1. Praha: Torst, 1996, s. 46, srov. FRENZEL, Ivo: Friedrich Nietzsche. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1995, s. 28 2
8
penhauer, jehoţ vliv byl o to větší, protoţe „kromě Platona totiž (Nietzsche) nečetl, byť jen úryvkovitě, žádného jiného velkého filozofa.“5 Pobyt v Basileji tedy lze chápat jako dobu vstřebávání inspirace a zrání vlastních myšlenek. V této době se věnuje především filologické činnosti. Vědecká práce mu jistě pomohla k jisté systematičnosti, čímţ si vytvořil základ pro své pozdější filozofické dílo. V 70. letech 19. století publikuje svá první filozofická díla Zrození tragédie z ducha hudby
(1872)
a
Nečasové
úvahy
(1873–1876),
ve
kterých
pokračuje
v schopenhauerovské linii. Zlom nastal roku 1878 prací Lidské, příliš lidské, ve které tuto linii opustil. Zásadní obrat však nastal i v jeho osobním ţivotě. Nietzsche po celý ţivot trpěl velice špatným fyzickým i psychickým zdravím. Od dětství jej suţovala silná krátkozrakost, míval časté migrény a ţaludeční nevolnosti. Prudké zhoršení zdravotního stavu jej donutilo v roce 1879 k opuštění svého místa na univerzitě a k předčasnému odchodu do penze. Příčiny jeho nemoci jsou nejasné, existují domněnky, ţe se během svých studentských let nakazil syfilidou, či ţe si nemoc přivodil sám experimentováním s různými léky.6 Nezpochybnitelným faktem však je, ţe chatrné zdraví jej však provázelo po celý ţivot uţ od raného dětství, coţ bezpochyby ovlivnilo celou jeho tvorbu. V následujících letech Nietzsche pobýval na různých místech, zejména ve Švýcarsku a severní Itálii, kde se snaţil léčit své choroby. Během této doby také nepřetrţitě tvořil. Časté přesuny znemoţňovaly souvislé zpracování témat v obsáhlých, souvislých textech, coţ je moţná jednou z příčin aforistické, fragmentovité formy Nietzscheho spisů.7 V 80. letech 19. století působil jako filozof na volné noze, odloučený od akademického světa (filozofií se jako akademik nikdy nezabýval ani ji nepřednášel). Do tohoto období spadá nejdůleţitější část jeho díla. Roku 1881 vyšly Ranní červánky, následovala Radostná věda (1882) a jeho nejznámější dílo Tak pravil Zarathustra (první díl napsal roku 1883, čtvrtý a poslední díl roku 1885). Zarathustru povaţoval sám Nietzsche za svoji nejlepší knihu. Spojuje v ní vytříbenou uměleckou formu s filozofickým obsahem. Jazyk je inspirován Lutherovým překladem Bible. Prostřednictvím proroka Zarathustry v ní vyslovuje své myšlenky o věčném návratu téhoţ, nadčlověku a morálce. Ve své
5
FRENZEL, Ivo. Friedrich Nietzsche. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1995, s. 34 Tamtéţ, s. 112-113 7 Tamtéţ, s. 115 6
9
době, tak jako většina Nietzscheho knih, nevzbudil Zarathustra příliš velký ohlas. Ten se dostavil aţ po několika letech. V tomto období se u Nietzscheho střídají prudké záchvaty bolestí a deprese s aţ manickými stavy nadšení. Také je nesmírně produktivním autorem, v následujících čtyřech letech vydává co rok novou práci – roku 1886 Mimo dobro a zlo, 1887 Genealogii morálky, v roce 1888 Případ Wagner a roku 1889 Soumrak model aneb Jak se filozofuje kladivem. Řada dalších prací zůstala nedokončena či jako pouhý fragment, jako například Antikrist nebo Vůle k moci. Autobiografie Ecce Homo byla vydána aţ posmrtně, projevují se v ní sklony k megalomanství a mesianismu. 3. ledna 1889 v Turíně se Nietzsche nervově zhroutil, kdyţ spatřil droţkáře, jak surově týrá svého koně. Od tohoto momentu se začala naplno projevovat jeho choromyslnost a ztráta příčetnosti. O několik týdnů později mu byla na basilejské klinice diagnostikována progresivní paralýza. Po zbytek ţivota byl odkázán na péči okolí (především své matky, po její smrti se jej ujala jeho sestra), paralyzován prohlubující se demencí a rozkladem osobnosti. Zemřel 25. srpna 1900 na zápal plic.8 Zvláštní kapitolou v Nietzscheho ţivotě byl jeho vztah k ţenám. Důleţitou roli v jeho ţivotě sehrála jeho matka a zejména sestra Elizabeth Förster Nietzsche, se kterými měl komplikovaný vztah a časté rozepře. Tento fakt je důleţité zdůraznit, protoţe to byla právě Nietzscheho sestra, která se ujala jeho posmrtného odkazu a vedení jeho archivu. Také se nikdy neoţenil ani neměl děti. V jeho ţivotě došlo k několika milostným vzplanutím, které však vţdy skončily nešťastně a celkově ho zdeptaly. Kdyţ Lou Andeas Salomé odmítla jeho nabídku k sňatku, zcela jej to zdrtilo. Ve vztahu k ţenám byl tedy zřejmě mnohem citlivější, neţ bychom usuzovali z jeho spisů, a mnohé výlevy proti nim lze tudíţ přisuzovat čistě osobním příčinám. I při letmém pohledu na nejdůleţitější události Nietzscheho ţivota spatříme jasné souvislosti s jeho filozofií. Tyto souvislosti se mohou jevit jako paradoxní, ale mezi filozofy není ţádnou výjimkou ţivotopis ve zdánlivém protikladu k jejich filozofii. Jeho ideál rozhodného, mocného válečníka je v jasném rozporu k postavě hloubavého učence, zmítaného v neustálém hledání a trpícího podlomeným zdravím. A moţná právě proto byl tolik fascinován silou, velikostí, mocí a ţivotem. Také se nabízí otázka, zda celé 8
srov. FRENZEL, Ivo: Friedrich Nietzsche. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1995, 198 s. ISBN 80-2040517-8, s. 171
10
jeho dílo není jen výplodem váţně psychicky nemocného člověka, jímţ v závěru ţivota skutečně byl. Je známo, ţe mezi genialitou a bláznovstvím vede tenká hranice a velice často se jedno promění v druhé, obzvláště pokud hovoříme o sféře umění. A Nietzsche byl stejnou měrou umělcem, jako byl filozofem.
11
Filozofie Friedricha Nietzscheho Ačkoliv i sám Nietzsche se rád stavěl do pozice bořitele starých pořádků a ničitele všeho co tu dosud bylo, samozřejmě nemohl tvořit ex nihilo. Jak jsem jiţ uvedl v předchozí kapitole, zásadní vliv na něj měla antická kultura, ze které vzešel jeho první významný filozofický koncept. Byla jím představa ţivota jako střetu dvou protichůdných energií. Mezi rozumnou, logickou silou ztělesněnou řeckým bohem Apollonem a instinktivní, emocionální silou ztělesněnou řeckým bohem Dionýsem. V tomto střetu se jasně stavěl na stranu Dionýsa, jakoţto nositele ţivotní energie a pudů, na rozdíl od apollonské umírněnosti a střídmosti. V tomto postoji lze cítit ozvěny pohledu typického pro romantismus. Tímto dynamickým pojetím světa se blíţí Herakleitovi, jehoţ uznával. Řeckou filozofii počínaje Sokratem však zavrhoval, nejvíce se mu příčil Platon. Nietzsche byl přísným odpůrcem platonického idealismu, metafyzických domněnek, které odpoutávaly pozornost od skutečného světa, a dokonce jej povaţovaly za špatný, nedokonalý. Ve spojení této filozofické představy s křesťanstvím pak spatřoval základní degenerativní tendenci v evropské kultuře. Odmítnutí ţivota teď a tady pro pozdější ideální ţivot pro Nietzscheho znamenalo něco nemocného, úpadkového a zhoubného. Z tohoto pohledu vyplývá ústřední motiv Nietzscheho filozofie – přitakání ţivotu. Obrátil Schopenhauerův pesimistický koncept vůle k ţivotu v něco, co je ţádoucí. Nevládne nám rozum, nýbrţ vůle – vůle k moci. Ţivot je velkolepý, tak jako řecká tragédie. Spočívá v neustálém boji a růstu. Utrpení i radost jsou součástí jednoho celku. Přitakání ţivotu je zároveň přitakáním vůli k moci. Proto je dobré být silným, ţivotaschopným. Nietzscheho kritika „otrocké morálky“ křesťanství útočí právě na vyzdvihování slabých, ublíţených, čímţ dochází k „trávení ţivota“. Nietzsche si byl velmi dobře vědom stavu, ve kterém se evropská společnost za jeho ţivota nacházela. Křesťanství ztrácelo svoji několikasetletou dominantní pozici ve společnosti, víra lidí slábla, byla vytlačována novými pohledy na svět. Problém nastával zejména v etické rovině. Morálka se odjakţiva opírala o náboţenskou víru, pokud člověk ztratil tuto víru, jak mohl zjistit, co je dobré a co ne?
12
Známý Nietzscheho výrok: „Bůh je mrtev. Bůh zůstane mrtvý. A my ho zabili!“ bývá často vytrháván z kontextu nebo špatně interpretován (především laickou veřejností). Není to ani tak vyjádření postoje autora tohoto citátu, jako spíš konstatování faktu (musíme také přihlédnout k Nietzscheho zálibě v rázném, provokativním vyjadřování myšlenek). Lidé v Boha přestali věřit, a tím ho zabili. O Boha samotného tu vlastně tolik nejde, o co jde, je existence lidí ve světě bez Boha. Kvůli ztrátě transcendentního zdroje morálky hrozí lidstvu, ţe upadne do nihilismu, tedy stavu popření všech hodnot. Tento stav je zajisté zcela neţádoucí, a proto je třeba přijít s nějakým řešením. Nietzsche proto přichází s myšlenkou, která se stane zřejmě jeho nejznámější (a také nejkontroverznější), s myšlenkou nadčlověka (übermensche). Ten je podle Nietzscheho tím, co má překonat člověka. Nadčlověk není jasně konkretizován, je ale zřejmé, ţe se jedná o všestranně rozvinutou, silnou osobnost a co je nejdůleţitější – osobnost s vlastní morálkou. Tato morálka odráţí jediný princip – princip vůle k moci. Nadčlověk určuje pravidla hry, dělá to, co je nejlepší podle něj i pro něj. Je to morálka válečníka přitakajícího ţivotu. Zřejmě nejobtíţněji uchopitelnou Nietzscheho myšlenkou je věčný návrat téhoţ, která připomíná orientální tradici cyklického vnímání času, namísto západní lineární tradice. V nekonečném toku času se svět neustále opakuje, vůle k moci se jakoţto podstata všeho bytí neustále vrací. Proto bychom jako lidé měli vţdy jednat tak, abychom si toto jednání chtěli zopakovat. Nutno podotknout, ţe Nietzsche nevytvořil (a ani o to neusiloval) jednotný filozofický, etický či ideologický směr. Výše uvedené myšlenky a názory zapadají do celkové filozofovy představy světa, netvoří však jednotný systém (na rozdíl od Marxe nebo Hegela, kterého dokonce Schopenhauer označil za „šarlatána“). Propracovaný abstraktní systém by ani neodpovídal povaze jeho díla, které je ve své podstatě iracionální. Proto je Nietzscheho filozofie tak otevřená nejrůznějším výkladům a často bývá přivlastňována různými (i protichůdnými) skupinami. Svým filozofováním kladivem si pochopitelně Nietzsche vytvořil celou řadu odpůrců a kritiků. Jeho filozofie otřásla intelektuálním světem a budila velice rozporuplné reakce. V českém prostředí se jím inspirovali například spisovatel a básník Ladislav Klíma nebo básník Otokar Březina (sbírka Svítání na západě). Mezi jeho nejostřejší české kritiky naopak patřili Tomáš Garrigue Masaryk nebo Zdeněk Nejedlý. 13
Nietzscheho pohled na svět působil jako zjevení. Ne jedné straně odmítal křesťanskou tradici a její, podle jeho vlastních slov, úpadkovou morálku a metafyzickou iluzi. Na druhé straně ale odmítal i tzv. pokrokové tendence tehdejší doby – socialismus, demokracii (zejména všeobecné volební právo) a feminismus, které chápal jako úpadkové, a tím pádem nebezpečné pro lidstvo kvůli svému rovnostářství a kolektivismu. Nelze se proto divit, ţe svým aristokratismem, elitářstvím a individualismem tak často naráţel, protoţe šel přímo proti tomu, co Hegel nazýval duchem doby (Zeitgeist). Jeho odpor k (především) modernímu státu by se dal interpretovat jako anarchistický, ovšem v pojetí ryze individualistickém, blízkém Maxi Stirnerovi. Anarchismus v tradičním, kolektivistickém, rovnostářském pojetí Nietzsche pochopitelně zavrhoval. Kdyby byly široké masy osvobozeny a dostaly podíl na moci, znamenalo by to podle něj zánik civilizace. Praktickým politickým otázkám Nietzsche nevěnoval systematickou pozornost ani nepředloţil ţádnou konkrétní vizi. Jeho filozofie se pohybuje především na poli ontologie a etiky. Přesto lze říci, ţe byl zastáncem určité formy aristokratismu, vlády všestranně rozvinutých, silných a vzdělaných jedinců, kteří jsou nositeli kultury, ctností a zdravých, vitálních hodnot. Masami opovrhoval, povaţoval je za lůzu, která uznává špatné, zvrácené hodnoty, které ve výsledku podrývají civilizaci i ţivot jako takový. Tato aristokracie měla splňovat parametry nadčlověka, měla být ztělesněním vůle k moci, měla mít charakter bojovníků. V některých pasáţích Nietzscheho knih také narazíme na glorifikaci války a boje, které dle jeho názoru šlechtí - ctnosti válečníka jsou těmi nejvyššími. Zde se jiţ pomalu dostávám k jádru své práce, protoţe to byly právě tyto pojmy, které přijala za své nacistická ideologie.
14
Nacismus V přístupu k nacismu samozřejmě nelze opomenout jeho praktickou politiku a činy, vzhledem k povaze této práce si však budu všímat spíše teoretických východisek této ideologie. Nacismus, zkratka pro nacionální socialismus, byl ideologií vytvořenou NSDAP (národně socialistickou německou dělnickou stranou). Jedná se o bezprecedentní politickou teorii a praxi. Počet obětí této ideologie se počítá na desítky milionů, coţ z ní činí jednu z nejzločinnějších doktrín v celých dějinách lidstva. Ze své podstaty se jednalo o ideologii kolektivistickou a totalitní (a to v nejryzejším významu slova). Nejvyšší hodnotou v nacistickém světonázoru byl (německý) národ. Veškerá lidská činnost měla slouţit blahu národa. Tato myšlenka jistě není nikterak nová, avšak nacistická ideologie ji dohnala ad absurdum. Jejich vyhraněný nacionalismus a šovinismus usiloval o vytvoření nového typu společenského řádu, zaloţeného na čistě národním principu, a to jak v politice, hospodářství, kultuře, tak i všech dalších oblastech ţivota. Tento řád měl zajistit totalitní stát, který by skrz naskrz prostupoval celou společností.9 Nacismus usiloval o čistotu „německé krve“, čehoţ chtěl docílit oddělením (a později i eliminováním) neţádoucích skupin obyvatel, zejména Ţidů. Antisemitismus byl výrazným prvkem nacistické ideologie a rétoriky. Ţidé byli skupinou, kterou nacisté nejzřetelněji opovrhovali, a proti které také nevíce brojili. Důsledkem bylo to, pro co se v pozdější době vţil pojem holocaust. Nacisté však spatřovali své nepřátele i jinde. Byli jimi zejména marxisté (potaţmo komunisté, sociální demokraté a levice jako taková) a představitelé velkokapitálu.10 Nacismus je moţno chápat jako ideologii příbuznou italskému fašismu, avšak nelze tyto pojmy zaměňovat. Jedná se totiţ o svébytnou ideologii, jeţ nemá v historii obdoby. Fašismus i nacismus nicméně ve své době společně představovaly určitou politickou tendenci, která se vymezovala jak proti sovětskému komunismu, tak proti západní liberální demokracii s kapitalistickým hospodářstvím a sama sebe chápala jako alternativu k oběma těmto systémům. 9
FEDER, Gottfried.: Program NSDAP a jeho světonázorová podstata. Brno: Guidemedia, 2013, s. 98 FEDER, Gottfried: Program NSDAP a jeho světonázorová podstata. Brno: Guidemedia, 2013, s. 90, s. 102 10
15
Hlavní strůjce nacistické ideologie – Adolf Hitler, nebyl rozhodně ţádným intelektuálem. V teoretické rovině proto nacismus nedisponuje takovým zázemím jako například marxismus. Jeho kniha Mein Kampf (Můj boj) neoplývá ani odbornými, ani uměleckými kvalitami. Nacistický světový názor se opíral o několik základních, poměrně jednoduchých tezí a ve svém přístupu k dosavadním vědeckým poznatkům, kulturním tradicím i znalosti historie se choval značně eklekticky. A to ať uţ se jedná o symboliku (hákový kříţ) nebo rasovou doktrínu. Hannah Arendtová ve své knize O původu totalitarismu vyslovuje názor, ţe všechna totalitní hnutí se vyznačují na první pohled paradoxním propojením racionality a iracionality. Totalita vytváří vlastní realitu, která se opírá o údajně vědecké poznatky (jako je dialektika dějin nebo nadřazenost árijské rasy), ze kterých posléze vyvozuje z jejího pohledu závazné závěry (jako je historická úloha proletariátu, případně strany nebo poslání německého národa k ovládnutí světa). „Vědeckost totalitní propagandy charakterizuje její takřka výlučný důraz na vědecké prorokování…“11 Takto vytvořené pravdy reprezentuje postava vůdce, který vystupuje jako jejich nositel a prostředník. Vůdce je neomylný, protoţe je znalý přírodních/historických sil a zákonitostí. Proto je libovůle vůdce nadřazena všem zákonům. Je to tedy z důvodu jemu svěřeného poslání a nikoliv jeho samotného. Jasně definovaný a zformulovaný program proto nacisté nepovaţovali za tak důleţitý jako vůli vůdce, případně tak důleţitý jako obecně přijímané teze, které předkládal. Rasové teorie nacistů vycházely z přesvědčení o nadřazenosti árijské (resp. nordické) rasy, jejímiţ nejčistšími zástupci byli Němci. Ţidé podle jejich názoru pouze parazitovali na ostatních národech a záměrně jim škodit, proto byli povaţování za méněcenné. Za podřadné pak nacisté povaţovali i Slovany, stejně jako kohokoliv, kdo pro ně byl nepohodlný nebo nesplňoval daná rasová kritéria. Tento názor vyústil v globální válečný konflikt spojený s brutální genocidou. Tato historická zkušenost prokázala zhoubnost a nesmyslnost rasismu. Je ovšem třeba si uvědomit, ţe rasistické a antisemitské postoje nebyly v minulosti ničím výjimečným. Mnohdy sice nedosahovaly takových rozměrů jako v rétorice NSDAP, obecně však nebyly vnímány natolik citlivě, jak je tomu dnes.
11
ARENDT, Hannah: Původ totalitarismu I-III. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, s. 478
16
Jako sloţitý se jeví i vztah nacistického hnutí k náboţenství. Ačkoliv se v programu strany objevuje výrok: „Strana jako taková stojí na půdě pozitivního křesťanství“12, vůdčí nacisté byli mnohem více zainteresováni v okultních praktikách a starogermánském pohanství.13 Jak údajně řekl Martin Bormann „křesťanství a národní socialismus nelze sloučit“, vzhledem k naprosto fundamentálním rozdílům mezi oběma pohledy na svět. Přesto, především v počátečních fázích hnutí a jeho usilování o moc, nacisté nijak ostře vůči církvím nevystupovali, především z důvodu politického pragmatismu. Všeobecný ústup náboţenské víry v 19. a na počátku 20. století bylo to, co Nietzsche reflektoval a co chápal jako problém. Tradiční uspořádání společnosti se otřásalo v základech kvůli světové válce i technologickému vývoji. Vzniklé hodnotové vakuum moderního světa vytvořilo prostor pro hlasatele nových myšlenek, které měly přinést nový, lepší svět - nového člověka. Není náhodou, ţe se v této době nejvíce šířily ideologie jako fašismus, komunismus nebo právě nacismus. Toto vakuum mělo podle Nietzscheho vést k nihilismu, totálnímu úpadku hodnot. Z toho vyplývá obecný pocit odcizení jednotlivce, problém se začleněním a identifikací v rámci společnosti. Zpřetrhání tradičních společenských vazeb pak způsobuje atomizaci společnosti, která je v tomto stavu velice náchylná k ovládnutí nejrůznějšími hnutími.14 Spojování Nietzscheho jména s nacistickým hnutím a reţimem je způsobeno jednak působením jeho sestry, která nacisty podporovala a zároveň spravovala filozofovu pozůstalost, a jednak převzetím jednotlivých motivů z Nietzscheho děl a jejich začleněním do nacistické rétoriky (zejména pak pojmy jako „nadčlověk“ nebo „vůle k moci“). Míra přímé či skryté spojitosti mezi Nietzschem (a jeho myšlenkovým světem) a nacisty je předmětem následující části této práce. Hlavní důraz bude kladen na problematiku antisemitismu, nacionalismu, vztahu ke státu a socialismu, eutanázie (související s pojmem nadčlověka a eugenikou), hodnotové orientace a vztahu k (především tzv. západní) civilizaci. Opírat se budu jak o primární, tak sekundární literaturu, tedy jak o samotné filozofovo dílo, tak i o jeho osobní ţivot.
12
FEDER, Gottfried: Program NSDAP a jeho světonázorová podstata. Brno: Guidemedia, 2013, s. 97 EVENDA, Peter: Nesvatá aliance: spojení nacismu s okultními představami. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2004, s. 85 - 86 14 ARENDT, Hannah: Původ totalitarismu I-III. 1. vyd. Praha: Oikoymenh 13
17
Nietzsche a antisemitismus Antisemitský postoj byl jedním ze základních pilířů nacistického světonázoru. Nacisté chápali Ţidy jako své hlavní nepřátele a zároveň jako niţší rasu. Poté, co se chopili moci, tento názor vyústil do vlny perzekucí a následné genocidy. Významnou roli v interpretaci Nietzscheho v této době sehrála jeho sestra Elisabeth. Otázka vztahu Friedricha Nietzscheho k Ţidům je v kontextu této práce neopominutelná. Odpověď na tuto otázku však není tak jednoznačná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nietzscheho sestra Elizabeth Föster-Nietzsche byla manţelkou jednoho z předních německých antisemitů Bernharda Föstera, který na ni měl bezpochyby silný vliv. Sám Nietzsche k tomu napsal: „Tento prokletý antisemitismus je příčinou zásadního rozporu mezi mnou a sestrou.“15 Názorové neshody mezi oběma sourozenci se netýkaly pouze antisemitismu, nýbrţ zasahovaly do široké škály oblastí (vztah k němectví či křesťanství). Přesto Elisabeth zaloţila Nietzscheho archiv a měla úplnou kontrolu nad dílem svého bratra po jeho smrti. Nakládala s ním však velice svévolně a zamlčovala nebo překrucovala jeho názory (zejména co se týče nacionalismu a náboţenství).16 V roce 1901 připravila vydání Nietzscheho dosud nevydaných, nedokončených a neúplných prací pod názvem „Vůle k moci“. Filozof zřejmě nezamýšlel tyto práce vůbec kdy publikovat, a proto je nelze zahrnout do jeho díla. Během první světové války se Elisabeth aktivně podílela na válečném úsilí císařského Německa a rozeslala výtisky Tak pravil Zarathustra německým vojákům na frontu.17 Její vypjatý nacionalismus ji tedy po válce zákonitě vehnal do náruče sílícího nacistického hnutí, kterému zůstala věrná aţ do své smrti roku 1935. Nacisté vehementně podporovali Nietzscheho archiv pod jejím vedením a Adolf Hitler jej několikrát navštívil. Myšlenková propast dělící luteránskou, antisemitsky nacionalistickou Elisabeth od jejího ostře protináboţenského, kosmopolitního bratra tedy v ničem nebránila vyuţití jeho odkazu k politické agendě. Došlo k tomu, co Nietzsche jiţ za svého ţivota předvídal a čeho se také obával – mylné interpretace svých myšlenek a jejich zaprodání politickým účelům. 15
MACINTYRE, Ben: Ve sluţbách germánského ducha: Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 124 16 Tamtéţ, s. 164 17 HOLLINGDALE, Reginald: Nietzsche. Olomouc: Votobia, 1998, s. 237
18
K antisemitismu se Nietzsche vyjádřil mimo jiné v Genealogii morálky: „ani ty nejnovější spekulanty v idealismu nemám rád, antisemity, kteří dnes křesťansko-árijskyctnostně kroutí očima a snaží se v národě rozběsnit všechny dobytčí elementy…“18 Tento lidový antisemitismus se Nietzschemu příčil, protoţe byl plný nízkosti, zášti a resentimentu, kterým tak opovrhoval. Nietzsche antisemitismus nejen odmítal, ale dokonce našel i slova chvály směrem k národu Mojţíšovu: „Židé jsou však nade vši pochybnost nejsilnější, nejhouževnatější a nejčistší rasa, jež teď žije v Evropě.“19 Oceňoval zejména jejich vytrvalost a schopnost prosperovat i v těch nejtěţších podmínkách. O několik řádků později v knize Mimo dobro a zlo dokonce uznal, ţe by Ţidé - pokud by chtěli- mohli získat nadvládu nad Evropou. Zároveň ale popřel, ţe by se tak (i přes přání mnoha antisemitů) dělo. Dle Nietzscheho názoru si Ţidé přejí splynout s Evropou, rozpustit se v ní, a tím ukončit své nomádství, spíš neţ ji ovládnout. Mezi nemnoho Nietzscheho přátel patřil také Paul Rée, který byl ţidovského původu. Velice skepticky se Nietzsche stavěl k projektu německé kolonie „Nueva Germania“ organizovanému jeho švagrem v Paraguayi. Kolonie byla otevřena roku 1888 a jejím cílem bylo vytvoření čisté árijské komunity izolované od ţidovského etnika. Ačkoliv se jej sestra snaţila pro tento projekt získat, Nietzsche zůstával neoblomný, v dopise jí napsal: „Mé postavení je finančně nejisté a tvé se zatím neosvědčilo. Ale především se neshodují naše přání a zájmy, neboť tvůj projekt je antisemitský.“20 Dokonce navrhl odsunout do kolonie všechny německé antisemity. Zatímco kniha Adolfa Hitlera Mein Kampf je plna výpadů, obvinění a útoků proti Ţidům a neskrývaně obhajuje antisemitismus, iracionální zášť vůči ţidovskému národu byla Nietzschemu evidentně zcela cizí. Spojení jeho jména s nacistickou ideologií by se tedy v tomto směru dalo vysvětlit soustavnou dezinterpretační činností Nietzscheho archivu pod vedením jeho sestry. V tom případě bychom však opomenuli některé důleţité momenty filozofových děl, zejména pak Genealogie morálky.
18
NIETZSCHE, Friedrich: Genealogie morálky: polemika. Vyd. 1. Praha: Aurora, 2002, s. 131 NIETZSCHE, Friedrich: Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti. Praha: Aurora, 2003, s. 151 20 MACINTYRE, Ben: Ve sluţbách germánského ducha: Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 134 19
19
Zde Nietzsche pátrá po původu a smyslu obecně přijímaných morálních hodnot. Ve shodě s duchem celé svojí filozofie dělí morálku na panskou a otrockou, přičemţ panská morálka odráţí myšlení a hodnoty bojovníků, zatímco otrocká slouţí zájmům kněţí. Otrocká morálka pak vytváří tzv. asketický ideál, který vede k popření ţivota a přitakání nicotě (nebo nějakému metafyzickému konstruktu, coţ je ovšem v Nietzscheho očích prakticky to samé). Podle Nietzscheho mínění jsou kněţí plní zášti a závisti vůči silným, vznešeným a zdařilým (tedy bojovníkům), a proto vytvářejí morálku, která z jejich vlastní bezmocnosti a slabosti činí ctnost. Nemocní, trpící, chudí a strádající jsou zboţní, zatímco vznešení a mocní jsou zlí a hříšní. Za hlavní nositele a představitele otrocké morálky pak povaţuje především „národ kněţí“, a to Ţidy: „… že totiž Židy začíná vzpoura otroků v morálce: vzpoura, která má za sebou dvoutisíciletou historii a kterou už nevidíme jen proto, že – byla vítězná…“21 Tato morálka se rozšířila díky křesťanství, ovládla Evropu a vytlačila tak původní morálku Germánů, Keltů a především Římanů. „‘Řím proti Judeji, Judea proti Římu: nebylo na Zemi větší události, než je tento boj, tato otázka, tento rozpor na život a na smrt.“22 Výsledek tohoto zápasu je jasný, i přes občasná vzchopení (například renesance) duch Říma podlehl tomu z Judeji. Události, jako byla reformace nebo Francouzská revoluce připisuje Nietzsche stádní, otrocké morálce plné resentimentu, která má ţidovský původ. Naproti tomu Nietzsche jasně uvádí obraz nositelů panské morálky: „V hloubi všech těch vznešených ras lze jasně rozeznat číhajícího dravce, skvostnou plavou bestii, lačnou a nedočkavou po kořisti a vítězství.“23 Představa plavé bestie koresponduje s pozdější nacistickou představou o nadřazenosti árijské rasy. Mezi vznešené rasy však Nietzsche počítá krom skandinávských Vikingů a germánské šlechty také šlechtu římskou, japonskou a arabskou nebo homérské hrdiny. Dá se tedy předpokládat, ţe se jedná o spíše obrazné vyjádření silného, vznešeného typu člověka neţ o jeho konkrétní fyzický popis. Někteří autoři (například Stephen Hicks) povaţují plavou bestii za metaforu pro lva, coţ naznačuje zmínka o „číhajícím dravci v hloubi“, avšak na samém začátku Genealogie morálky autor zkoumá etymologický původ morálních pojmů a dochází k zajímavým závěrům: „Za latinským malus (…) by se mohlo skrývat označení prostého
21
NIETZSCHE, Friedrich: Genealogie morálky: polemika. Vyd. 1. Praha: Aurora, 2002, s. 23 Tamtéţ, s. 37 23 Tamtéţ, s. 29 22
20
muže jako tmavého, především černovlasého (hic niger est-), totiž předárijského obyvatele italické půdy…“
24
Tento úryvek vyvolává pochybnosti o metaforičnosti „plavé
bestie“, alespoň co se evropského kontextu týče. Křesťanství také nazývá „antiárijským náboženstvím par excellence“25 vyrůstajícím z ţidovské půdy. Morální kategorie a jejich pojmenování se odvíjely od nositelů vlastností s nimi spojenými. Šlechta byla nositelkou vznešených, opravdových hodnot, kdeţto nízcí lidé byli nositeli prolhaných, špatných hodnot. Nietzsche tedy jednoznačně rozděluje lidi i rasy na niţší a vyšší právě podle morálky, kterou vyznávají. Nepokrytě straní divokým, silným a barbarským národům, které jsou schopny si vydobýt nadvládu. Zřejmě se však nejedná o vrozené předpoklady, jako o kulturu. Protoţe ačkoliv uvádí staré Germány jako nositele panské morálky, vůči Německu se ve své době stavěl velice kriticky. Na jedné straně se tedy Nietzsche jasně stavěl proti antisemitismu a proti ţidovskému národu nechoval ţádnou zášť (dokonce by se mnohdy mohlo zdát, ţe tomu bylo právě naopak), na straně druhé vinil ţidovský národ a kulturu z degenerace morálky a tím pádem celého lidstva. Celý problém je komplikovaný zejména kvůli tomu, ţe vztah národa, náboţenství a kultury je u Ţidů těsnější a specifičtější neţ u jiných etnik. Rozhodně však nevynášel kategorické soudy jako Adolf Hitler ve své knize Mein Kampf: „Ne, Žid nevlastní žádnou kulturně tvořivou sílu, neboť nevlastní a nikdy ani nevlastnil idealizmus, bez kterého neexistuje žádný skutečný vyšší vývoj lidstva.“
26
Nietzsche nepopí-
ral intelektuální schopnosti Ţidů, ani na ně jako na národ neútočil, jeho kritika se týkala především tzv. judeokřesťanského základu západní (potaţmo evropské) kultury. Ten chápal jako pokrytecký, ale především jako zhoubný a degenerativní. Křesťanství, anarchismus i socialismus pro něj představovaly různé podoby jednoho – stádní, otrocké morálky, která měla kořeny v ţidovské kultuře. Nacisté v tomto ohledu zaujímali podobný postoj, ale ze všeobecné degenerace vinili celý ţidovský národ a jeho soustavnou činnost. I kdyţ se navenek tvářili jako reakční hnutí, ve své podstatě usilovali o naprosté zpřetrhání hodnot, na kterých byla evropská civilizace vybudována. Hodnoty rovnosti, solidarity a úcty k ţivotu (kaţdého) jednotlivce, vycházející z ţidokřesťanské
24
NIETZSCHE, Friedrich: Genealogie morálky: polemika. Vyd. 1. Praha: Aurora, 2002, s. 19 NIETZSCHE, Friedrich: Soumrak model, čili, Jak se filosofuje kladivem. Olomouc: Votobia, 1995, s. 79 26 HITLER, Adolf: Můj boj: dva svazky v jednom. Sv. 1.: Účtování. Sv. 2.: Národněsocialistické hnutí. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000, s. 220 25
21
tradice (a které vyústily v humanismus a demokracii jak ji známe dnes), byly povaţovány za projev slabosti. Co v tomto případě tedy Nietzscheho a nacisty spojuje, je odpor ke kulturní tradici, která má kořeny v ţidovství. Rozdíl je ale v původu tohoto postoje. Zatímco nacisté z principu odmítali vše, co mělo jen něco společného s Ţidy z důvodu svého fanatického nacionalismu a antisemitismu, Nietzsche s poctivostí sobě vlastní pátral po původu morálních hodnot. Jeho závěry lze hodnotit různě, faktem je, ţe se pokusil o netradiční, demaskující pohled na zavedenou morálku.
22
Nietzsche a nacionalismus V průběhu devatenáctého století došlo k mnoha zásadním politickým i sociálním změnám. Prudký vzestup nacionalistických tendencí vyústil ve sjednocení Německa a Itálie. Nietzsche, který v této době ţil a tvořil, se však k těmto dobovým tendencím stavěl spíše skepticky. Větší část ţivota proţil mimo svoji vlast a dokonce se i vzdal svého občanství.27 Tento fakt ovšem opět nezabránil jeho sestře ve vytvoření falešného filozofova obrazu poplatného jejím cílům. Tím vytvořila mýtus Nietzscheho – „teutonského darwinisty“ 28, který ovlivnil interpretaci jeho děl na několik desetiletí, například T. G. Masaryk napsal: „Jeho filozofie je ven a ven německá. Německost je v subjektivismu a individualismu až egoismu.“ 29 Filozof sám se ale označoval za „dobrého Evropana“ (nikoliv za „dobrého Němce“) a horoval pro sjednocení Evropy.30 Evropskou kulturu chápal vţdy komplexně a v širokých souvislostech. K Německu jej poutal především jazyk, kterým psal a z toho vyplývající blízkost německojazyčného prostředí. Jinak k němu ale nijak nelnul ani nešetřil kritikou: „Odpočítám-li styk s několika umělci, především s Richardem Wagnerem, neprožil jsem s Němci ani jednu dobrou hodinu…“
31
nebo „Němci nemají ani
ponětí, jak jsou sprostí, to však je superlativ sprostoty – ani se nestydí, že jsou pouze Němci…“32 Těţko bychom tedy u Nietzscheho hledali sebemenší náznak vlastenectví, nacionalismu či hrdosti na svůj národ. Nietzsche nenechal nit suchou snad na ţádném géniovi německého národa s výjimkou Goetha.33 Ostře se vymezoval vůči Kantovi i Hegelovi. Wagnera zavrhl po jeho příklonu ke křesťanství a antisemitismu. Přesto Nietzsche samozřejmě patří do německého kulturního odkazu, zaujímá v něm však zvláštní místo, uţ jen kvůli tomu, jak nerad Němcem byl.
27
FRENZEL, Ivo: Friedrich Nietzsche. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1995, s. 56 HEFTRICH, Urs. Nietzsche v Čechách. Vyd. 1. Praha: Hynek, 1999, s. 15 29 MASARYK, Tomáš Garrigue: Ideály humanitní. Praha: Čin, 1930, s. 58 30 NIETZSCHE, Friedrich: Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti. Praha: Aurora, 2003, s. 152 31 NIETZSCHE, Friedrich: Ecce homo. Praha: Naše vojsko, 1993., s. 147 32 Tamtéţ 33 NIETZSCHE, Friedrich: Soumrak model, čili, Jak se filosofuje kladivem. Olomouc: Votobia, 1995, s. 170 28
23
Existují zmínky, které naznačují Nietzscheho sympatie ke slovanským národům. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, ţe Slované (a mezi nimi zejména Poláci) jsou nadanější neţ Němci a soudil, ţe Němci za svoji velikost vděčí zejména silnému míšení se slovanskou krví.34 Také s oblibou tvrdil, ţe je potomkem polského šlechtického rodu, ale v tomto případě se jednalo spíš o filozofovo přání, neţ realitu. V kaţdém případě jeho posedlost prokázáním svého slovanského původu mluví za vše. Jeho sestra se tuto skutečnost opět snaţila zamlčet. Harry Kessler, zpočátku spolupracovník Nietzscheho archivu, na to konto poznamenal: „Tvrdí, že je nacionalistka, zatímco její bratr ani nechtěl být Němec, ale Polák.“35 Srovnejme s Hitlerovým výrokem o pobytu ve Vídni: „Protivnými byl ten rasový konglomerát v hlavním městě, protivná celá ta směsice národů: Češi, Poláci, Maďaři, Rusíni, Srbové, Chorvati atd. a mezi tím vším jako věčná bakterie lidstva - Židé a zase Židé. Obrovské město mi připadalo jako ztělesnění krvesmilstva.“36 Slované byli pro nacisty podřadnou rasou, konkrétně Polsko bylo jednou z nejzdevastovanějších zemí v důsledku nacistického běsnění a během druhé světové války utrpělo největší ztráty na ţivotech v poměru k celkové populaci ze všech zúčastněných zemí. Zatímco Hitler a nacisté odsuzovali rasové a národnostní míšení, Nietzsche zaujímal sloţitější postoj. Čistota rasy pro něj nespočívala v dědičném principu, důraz kladl především na pěstované a oceňované vlastnosti v rámci dané populace, tedy ryze kulturní záleţitosti. Z výše uvedených faktů jasně vyplývá, ţe mu pramálo záleţelo na čistotě německé krve, coţ byla pro nacisty takřka posvátná hodnota. Míšení mezi národy za určitých podmínek dokonce vítal a ke svým krajanům se stavěl s neskrývaným odporem: „Mám- li si vymyslet člověka, který odporuje všem mým instinktům, je z toho vždy Němec“37 Je ale důleţité připomenout, ţe Nietzsche uznával rasový koncept, rozdílnost (a nerovnost) ras bral jako danou skutečnost. Souvisí to s jeho etickou koncepcí panské a otrocké morálky, i s jeho aristokratismem a antiegalitářstvím. Pochopitelně pak chápal národy a jejich kultury v určité hierarchii, podle hodnot, které reprezentovaly a prosazovaly. 34
KAUFMANN, Walter Arnold: Nietzsche, Philosopher, Psychologist, Antichrist. Princeton University Press: 1974, s. 284 35 MACINTYRE, Ben: Ve sluţbách germánského ducha: Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 182 36 HITLER, Adolf: Můj boj: dva svazky v jednom. Sv. 1.: Účtování. Sv. 2.: Národněsocialistické hnutí. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000, s. 92 37 NIETZSCHE, Friedrich: Ecce homo. Praha: Naše vojsko, 1993. s. 147
24
Jeho zájem se ale ubíhal především k lidstvu jako celku, respektive k člověku. Národy a rasy jsou jen přechodnými formami, které vznikají a zanikají v běhu dějin. Nemají hodnotu samy o sobě, důleţité jsou hodnoty, které zastávají a vytvářejí. Nietzsche s oblibou srovnává kultury jednotlivých národů, ale klíčový je pro něj jednotlivec. Jeho filozofie obhajuje krajní individualismus a egoistickou morálku. Dobrý člověk je silný člověk, tedy ten, který dokáţe prosadit svoji vůli k moci. V tomto ohledu je tedy těţko slučitelná s nacionální sounáleţitostí, kterou lze chápat jako stádní morálku. Vznešený aristokrat nemá důvod být hrdý na to, ţe je součástí mnohamilionového davu a nehodlá se podřídit vůli mas, nebo snad pro ně přinést sebemenší oběť. Slovy Arthura Schopenhauera: „Nejlacinějším druhem pýchy je pýcha národní. Neboť ten, kdo jí je obdařen, prozrazuje nedostatek individuálních vlastností, na něž by mohl být pyšný, protože jinak by nesahal k tomu, co sdílí s tolika miliony.“ 38
38
SCHOPENHAUER, Arthur: Aforismy k ţivotní moudrosti. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1997, s. 40
25
Nietzsche, stát a socialismus Mezi mnohé, čím Nietzsche opovrhoval, patřil i socialismus, tedy příklad stádní mentality par example. Symbolizoval pro něj tyranii mas, snahu slabých a nízkých o nadvládu, která nutně musela skončit v naprostém úpadku všech vznešených a zdravých hodnot. O státu vyjádřil jako o „nejstudenějším ze všech studených netvorů“ 39 a odmítal jej – avšak ze zcela opačného důvodu neţ je tomu u anarchistů, podle jeho slov byl „vynalezen pro přebytečné.“ 40 Nacismus a jemu příbuzný fašismus bývají obvykle zařazovány na krajní pravici politického spektra. Mezi jejich tradiční soupeře v politickém boji patřili komunisté a sociální demokraté. Hitler věřil v přímé spojení mezi ţidovstvem, zednářstvím a marxismem.41 Podle jeho názoru Ţidé vytvořili marxismus jako prostředek k rozvrácení árijských národů. Friedrich Hayek ale ve své knize Cesta do otroctví upozorňuje, ţe ve skutečnosti jak fašismus, tak jemu příbuzný nacismus měly jednoznačně socialistické kořeny. Mussolini byl dlouhou dobu aktivním členem socialistického hnutí, nacisté dokonce začlenili pojem socialismus do oficiálního názvu své strany. Povaha těchto hnutí byla v jádru kolektivistická, ale s velkým důrazem na autoritu, hierarchii a národní sounáleţitost, coţ je na první pohled výrazně odlišovalo od tradiční levice. Základna hnutí se rekrutovala převáţně z niţší třídy. Ve fašistické ideologii došlo k propojení autoritářství s praxí masových hnutí industriální éry. Důleţitá byla osobnost vůdce, který ale reprezentoval vyšší myšlenku, z čehoţ pramenila jeho autorita. Nevyplývala tedy z jeho osobnosti jako takové, ale z jeho poslaní. Nietzsche byl jednoznačně obdivovatelem silných, výrazných osobností. Jako příklad můţe poslouţit Napoleon, o kterém se vyjadřoval v superlativech. Francouzskou revoluci schvaloval pouze proto, ţe umoţnila Napoleona. Z bahna mas povstal jedinec, který byl schopen změnit běh dějin. Ţádná škoda podle něj není dost velká, aby nestála za
39
NIETZSCHE, Friedrich: Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995, s. 42 Tamtéţ 41 BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT: Teorie a praxe nedemokratických reţimů. 2., přeprac. vyd. Praha: Dokořán, 2012, s. 123 40
26
příchod tak velké osobnosti.42 V meziválečném období se vyrojilo hned několik osobností, které by snesly srovnání s Napoleonem. Ze všeobecného zmatku a nejistoty, způsobené válkou a následnou hospodářskou krizí, vzešli diktátoři, jako byl Mussolini, Hitler nebo Stalin. Nietzsche nebyl přívrţencem totalitarismu, ani jím nemohl být, protoţe v jeho době ještě neexistoval. V kaţdém případě ale byl zastáncem práva silnějšího a odmítal demokracii jakoţto degenerativní formu vlády. Jeho radikálnímu individualismu by zřejmě nejlépe odpovídala nějaká forma aristokratického uspořádání v tom smyslu, jak o něm mluvil Aristotelés, to znamená vláda skupiny urozených, schopných lidí. Příkladem by mohla být Rzeczpospolita szlachecka, tedy polská šlechtická republika (coţ by naznačovala jiţ zmíněná filozofova snaha o prokázání svého původu v řadách polské šlechty), případně středověké Japonsko. Nasvědčuje tomu i Nietzscheho názor, ţe kultuře národa se nejlépe daří v podmínkách politické a mocenské roztříštěnosti. Proto povaţoval politické sjednocování Německa během Bismarckovy éry za jednu z příčin úpadku německého ducha. Naopak v klasické éře německé kultury, tedy v době Goethově, neznamenalo Německo politicky nic.43 V nacismu i fašismu byl stát centrem pozornosti, znamenal způsob, jak zcela ovládnout společnost, slovy Benita Mussoliniho: „Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.“ Stát však není v tomto případě chápán jako cílová hodnota, jedná se pouze o prostředek k dosaţení cíle hnutí. Právní systém je do značné míry nahrazen vůlí vůdce, státní struktury jsou infiltrovány nebo nahrazovány strukturami hnutí. Totalitní stát se vyznačuje naprostým smazáním mezi soukromým a veřejným ţivotem jednotlivce. Stát v tomto případě nevyuţívá k uplatnění své moci byrokracii, ale hrubou sílu, především v podobě represivních sloţek a tajné policie. Ačkoliv byl Nietzsche velkým odpůrcem moderního státu, totalitní stát je naplněním jeho stěţejní myšlenky – totiţ vůle k moci. Rozhodování zde není omezeno nebo určováno rigidní legislativou, pouze postavením rozhodujícího. Nacisté samozřejmě měli psaný program a jejich vláda vydávala zákony, obojí ale bylo podřízeno osobnosti vůdce, případně jím pověřených osob. Nacistické hnutí bylo v jádru kolektivistické, důraz na národní jednotu a podřízenost celku byl naprosto dominantní. Celé hnutí by však 42
MACINTYRE, Ben: Ve sluţbách germánského ducha: Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 174 43 HOLLINGDALE, Reginald: Nietzsche: Olomouc: Votobia, 1998, s. 33
27
bylo nemyslitelné bez osobnosti vůdce, tedy výrazné vůdčí individuality, která v rámci hnutí disponuje téměř neomezenou mocí. Zároveň se nikomu nezodpovídá, vytváří si svoji vlastní morálku, vytyčuje svoje vlastní hodnoty. Takováto osobnost by Nietzschemu, na rozdíl od veškerého nacionalistického a antisemitského braku nacistické ideologie, zcela jistě imponovala. Podobně jako mu imponoval Napoleon, který stejně jako Hitler po sobě zanechal Evropu v troskách. Bezpochyby se totiţ nejednalo o lidi dobré, nýbrţ velké. „Je zásluhou Napoleonovou (a vůbec ne Francouzské revoluce, která si kladla za cíl „bratrství“ mezi národy a všeobecnou květnatou srdečnost), že teď může po sobě následovat několik válečných staletí, jež v historii nemají obdoby, že jsme vstoupili do klasického věku války, (…) na niž budou všechna následující tisíciletí hledět zpět se závistí a úctou jako na příklad dokonalosti…“44 Samotná podstata nacismu (a totalitních hnutí obecně) je podle Hannah Arendtové v neustálé dynamice. Nacismus se choval agresivně a nevypočitatelně. Umoţňovala to samotná jeho struktura, zaloţená na vůli spíš neţ na daných pravidlech. Udrţování strachu a nejistoty bylo způsobem, jak si udrţet moc. Za nepřítele mohl být nacisty označen prakticky kdokoliv a kdykoliv. Válka byla logickým vyústěním této politiky. Nietzsche povaţoval boj za předpoklad zdravého ţivota. Rozděloval dva druhy rozkoše, rozkoš z vítězství a rozkoš z klidu. Zatímco první znamenala přitakání k ţivotu, druhá znamenala jeho popření. Správná je podle něj neustálá činnost, expanze a překonávání překáţek, coţ ve své podstatě odpovídá výše zmíněné dynamice totalitních hnutí. Ty podle Noëla O´ Sullivana vyrůstají z tzv. aktivistického politického stylu, který stojí v opozici k tradičnímu omezenému politickému stylu. Hnutí hlásící se k aktivistickému politickému stylu prosazují potřebu dosaţení určitého cíle, poraţení nepřátel, vybudování lepší společnosti. Hlásají fundamentální změnu společnosti, nevytvářejí mechanismy kontroly moci a odmítají západní politickou tradici. K aktivistickému politickému stylu řadí především ideologie fašismu, nacismu a komunismu. Omezený politický styl je pak představován především parlamentní demokracií západního typu. 45
44
NIETZSCHE, Friedrich: Radostná věda. 3., přehlédnuté a opr. vyd. Praha: Aurora, 2001, s. 213 O'SULLIVAN, Noël: Fašismus. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995, s. 4041 45
28
Rozpor v hodnotách obou stylů je zřejmý a svým způsobem odpovídá Nietzscheho rozdělení hodnot. S trochou nadsázky by se dalo říct, ţe aktivistický politický styl hlásá rozkoš z vítězství, zatímco omezený politický styl rozkoš z klidu. Meziválečné demokracie byly terčem kritiky pro svoji nízkou akceschopnost, coţ bylo jednou z příčin vzestupu autokratických reţimů. Ve zdravém demokratickém zřízení nejde o dosaţení nějakých konkrétních cílů, ale o vyváţení zájmů jednotlivých částí společnosti tak, aby se dosáhlo co moţná největší rovnováhy a stability. Oproti tomu země s totalitním zřízením sahají po různých prostředcích, aby vyvolaly nestabilitu, a tím upevnily svoji moc. Typickým příkladem jsou postupy podobné udrţovací válce známé z Orwellova románu 1984. Tato válka můţe být vedena proti domnělým i skutečným, vnějším i vnitřním nepřátelům. Válka je i pro Nietzscheho ţádoucím stavem, bojem dochází k přitakání ţivotu. Je potřeba zdůraznit, ţe Nietzsche se nikdy aktivně do politiky nezapojil a politické filozofii v pravém smyslu slova se také nevěnoval. V anglicky hovořících zemích dokonce po dlouhou dobu nebyl vůbec přijímán, především pro svůj svérázný, velice poetický styl.46 Ten často způsobuje nejasnosti o míře nadsázky či metafory. Nietzsche se nikdy nesnaţil o vytvoření ucelené politické ideologie, a ani se mu to nepodařilo. Dokonce by se dalo říct, ţe se mu nepodařilo vytvořit ani ucelený filozofický systém. Lze tak hovořit o jednotlivých konceptech, které jsou tím pádem otevřené k široké škále interpretací.
46
ZACHARIAS, Ravi: Skutečná tvář ateismu. 1. vyd. Praha: Návrat domů, c1998, s. 21
29
Euthanasie a nadčlověk Nacistický světonázor zastával velice disproporční postoj k hodnotě lidského ţivota. Zatímco ţivot příslušníků árijské rasy byl nezpochybnitelný, ţivot takzvaně rasové méněcenných či nečistých měl řádově niţší (nebo dokonce ţádnou) cenu. To se týkalo především Ţidů, ale i Romů, Slovanů, homosexuálů nebo postiţených lidí. Hodnota člověka byla tedy primárně měřena rasovou optikou. Toto přesvědčení vedlo v praxi k fyzické likvidaci milionů lidí a to způsobem, který v historii nemá obdoby. Také ospravedlňovalo brutální válečné zločiny páchané především jednotkami SS na východní frontě, ale i jinde. Snaha o zachování čistoty německé krve byla prioritní, eugenika byla důleţitým prvkem nacistické ideologie i politiky. Nacisté ve svém pojetí vycházeli z tehdy poměrně rozšířeného sociálního darwinismu a hovořili o tzv. podlidech. Termín „podčlověk“ jasně evokuje Nietzscheho pojem „nadčlověka“. Nietzsche sám pouţil pojmu „podlidé“ pouze jednou, a to ve smyslu bájných, smyšlených bytostí (trpaslíků, víl, kentaurů a tak podobně).47 O nadčlověku pak hovořil jako o něčem, co má teprve nastat, co má v budoucnu překonat člověka. Tedy, ţe v daný moment na světě nadčlověk neexistuje, natoţ aby existovala celá rasa nadlidí.48 Tento evolucionistický princip je jedním ze základních motivů jeho filozofie. Nadčlověka nestaví do kontrastu k „podčlověku“, ale k člověku. „Člověk jest provaz, natažený mezi zvířetem a nadčlověkem…“ 49 Nadčlověka je tedy nejpřesnější chápat jakoţto abstraktní konstrukt, který má podle Nietscheho nahradit pojem Boha, a tím pádem se od něj má odvíjet celá nová morálka lidstva. Podle Nietzscheho nadčlověk nastane především svým vlastním úsilím, sám překoná člověka v sobě. Není to otázka genů nebo původu, ale práce a přemáhání jednotlivce. Definice nadčlověka není pro filozofa tak důleţitá jako proces a příčiny jeho vzniku. Je patrný diametrální rozdíl v chápání pojmů mezi nacisty a Nietzschem. Nietzsche viděl cestu k nadčlověku především v popření křesťanské morálky, pro její soucit se slabými, nízkými a nemocnými. Nadčlověk měl vzejít z nihilismu způsobeného vakuem po konci víry v Boha a přinést svoji novou, panskou morálku. Tato morálka
47
NIETZSCHE, Friedrich: Radostná věda. 3., přehlédnuté a opr. vyd. Praha: Aurora, 2001, s. 121 NIETZSCHE, Friedrich: Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995, s. 10 49 Tamtéţ, s. 11 48
30
má být prosta soucitu, důleţité mají být pudy – přitakání ţivotu, vůli, síle a přírodě. Samozřejmě ale ne všichni jsou silní a dokáţí prosadit svoji vůli k moci. „Slabí a nezdaření mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat.“50 Tento citát lze chápat jako jednoznačnou obhajobu eugeniky, která dosáhla uskutečnění v nacistickém programu eutanazie. Hitler se podobnými plány netajil uţ ve své knize Mein Kampf, kde mimo jiné uvedl: „Je polovičatostí ochraňovat nevyléčitelně nemocné lidi, kteří mohou neustále nákazu přenášet na zbytek zdravého obyvatelstva.“51 Ve skutečnosti nevyléčitelně nemocní nejenţe nebyli chráněni, ale byli přímo systematicky vyvraţďováni. Od začátku války, kdy Hitler vydal rozkaz konkrétním lékařům, do léta 1941, kdy byl veřejností donucen program eutanazie přerušit, bylo zavraţděno na různých místech v Říši padesát tisíc nemocných a slabomyslných. Nejednalo se jen o příslušníky národnostních menšin, ale i staré, práce neschopné Němce nebo těţce raněné vojáky.52 Odpor proti systematickému vyvraţďování nevyléčitelně nemocných pocházel především z řad křesťanských církví, například mnichovský biskup Clemens August hrabě von Galen nazval eutanazii „prostou vraţdou.“53 Bylo sice dosaţeno oficiálního zrušení programu, ve skrytu však likvidace „pro ţivot bezcenných a pro rasu škodlivých“ lidí probíhala dál v koncentračních táborech. Jediným rozdílem byla absence Hitlerova písemného rozkazu. Odpovídalo to jeho běţné praxi, ve které preferoval ústní rozkazy před písemnými. 54 Je důleţité připomenout, ţe názor upírající „nehodnotnému ţivotu“ právo na existenci nebyl v první polovině 20. století ničím výjimečným.55 Jednalo se o dědictví sociálních darwinistů, jako byl Herbert Spencer nebo průkopníka eugeniky Francise Galtona. Do kontextu této myšlenkové tendence zapadala i filozofie Friedricha Nietzscheho. Nacisté si (především skrze Nietzscheho sestru Elisabeth) sice mylně přisvojili, upravili či in50
NIETZSCHE, Friedrich: Antikrist: Přehodnocení všech hodnot (fragment) : předmluva a kniha první. Olomouc: Votobia, 2001, s. 11 51 HITLER, Adolf: Můj boj: dva svazky v jednom. Sv. 1.: Účtování. Sv. 2.: Národněsocialistické hnutí. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000, s. 185 52 MASER, Werner: Adolf Hitler: tak vedl a řídil. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 177 53 KNOPP, Guido: Hitler. Vyd. 2. Praha: Ikar, 2005, s. 279 54 MASER, Werner: Adolf Hitler: tak vedl a řídil. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 176 55 KNOPP, Guido: Hitler. Vyd. 2. Praha: Ikar, 2005, s. 279
31
terpretovali některé klíčové pojmy z Nietzscheho díla, to však v tomto případě není stěţejním problémem. Stěţejní je v tomto případě etika a morální hodnoty, především pak hodnota lidského ţivota. Není náhodou, ţe proti programu eutanazie vystoupili především zástupci křesťanských institucí (v tuto chvíli pomineme fakt, ţe to byly jedny z mála nezávislých institucí v tehdejším Německu). Soucit s trpícími, slabými a nemocnými je totiţ skutečně jedním z projevů křesťanské morálky. Jedná se o přesvědčení, ţe kaţdý lidský ţivot bez výjimky má stejnou hodnotu. Srovnejme biblické 'Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratrů, to jste udělali mně.' (Matouš 25:40) s Nietzscheho Zarathustrou: „Kolik dobroty, tolik slabosti zřím. Kolik spravedlivosti a soucitu, tolik slabosti.“56 Je na první pohled patrné, který z výroků lépe odráţí postoj nacistů. Problém domnělé zdařilosti a slabosti má i praktický rozměr. Jako příklad můţe dobře poslouţit anglický fyzik Stephen Hawking, který je téměř kompletně ochrnutý. Zároveň je to jeden z nejuznávanějších vědců současnosti, který i přes své postiţení pokračuje v odborné činnosti a jeho přínos je nezpochybnitelný. Práci mu však umoţňuje technologie, která byla ještě v první polovině 20. století nepředstavitelná a pokud by se nedopatřením ocitl v nacistickém Německu, čekal by jej zřejmě osud tisíců lidí s podobným hendikepem. Nakonec i sám Nietzsche proţil poslední desetiletí svého ţivota duševně chorý, paralyzovaný a připoutaný na lůţko – sám skončil jako „slabý a nezdařený.“ Otázka kdo, za jakých podmínek a zda vůbec má právo rozhodovat o ţivotě ostatních je stále aktuální. Diskuze se týkají interrupcí, eutanázie (v tomto smyslu usmrcení na ţádost pacienta) nebo umělé podpory pro pacienty v dlouhodobém komatu. Zodpovězení této otázky nicméně není předmětem této práce. Jádrem problému je rozvolnění morálních kategorií a jasně daných etických směrnic, coţ ve výsledku můţe poskytnout prostor k likvidaci tisíců lidí. Kaţdopádně je zřejmé, ţe nacisté a Nietzsche v tomto ohledu k sobě měli velice blízko: „bezcenní“ a „slabí“ si nezaslouţí slitování, dokonce si nezaslouţí ani ţivot. Jejich existence je chápána jako neţádoucí pro budoucnost lidstva, případně rasy. Nietzscheho představu o odvrţení falešné morálky dobře odráţí tento Hitlerův výrok: „Osvobodil jsem Německo od hloupých a degradujících klamů svědomí a morálky (…) vychováme takové mladé lidi, před nimiž se bude třást svět. Chci mladé lidi schopné násilí – pano56
NIETZSCHE, Friedrich: Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995, s. 155
32
vačné, neústupné a kruté.“57 V tomto případě se skutečně nejedná o problém ideologický či politický, nýbrţ ryze morální. A pokud jsem v minulé kapitole uvedl, ţe Nietzsche nebyl politickým filozofem, tak nyní musím zdůraznit, ţe etika patřila mezi hlavní pole jeho působení.
57
ZACHARIAS, Ravi: Skutečná tvář ateismu. 1. vyd. Praha: Návrat domů, c1998, s. 51
33
Otázka hodnotové orientace Kritický vztah k evropské civilizaci byl společným rysem mnoha autorů i myšlenkových směrů uţ od příchodu osvícenství. Friedrich Nietzsche patřil mezi přední představitele této kritiky civilizace. Jeho ideál se nacházel v předkřesťanské době, v době antiky a barbarů. Nacisté měli k tomuto pohledu také velice blízko, jejich pozornost se upínala k době germánského barbarství a k pohanské mytologii. Ačkoliv byli (nejen marxisty) označováni za reakcionáře, jejich tendence k podkopání tradičního, po staletí budovaného uspořádání Evropy, byla veskrze revoluční. Jejich revolučnost ovšem nebyla na rozdíl od komunistů tak otevřeně proklamována, byla maskována zdánlivou snahou o nastolení pořádku. Kult síly a vůle k moci Hitlera fascinoval a byl podstatnou součástí nacistické ideologie. Podle ní byl německý národ nadřazený, a tím pádem předurčený k vládě. V závěru druhé světové války, kdy uţ byla poráţka Německa naprosto zřejmá, Hitler seznal, ţe německý národ nemá právo na přeţití. Neobstál v historické zkoušce, prohrál svůj boj. Absence jakéhokoliv projevu lítosti či pocitu viny jen ilustruje hloubku Hitlerova přesvědčení. Válka, která byla po většinu evropské historie v běţné politické praxi chápána jako nutné zlo, případně jako prostředek dosaţení praktických cílů, byla v nacismu chápána jako hodnota sama o sobě. Odpovídala tomu i praxe vytváření polovojenských organizací jako SA nebo SS. Vznik těchto organizací byl vyţadován prvkem permanentní revoluce, přítomným ve všech totalitních hnutích.58 Boj byl základním předpokladem existence nacistického hnutí, nacisté potřebovali nepřátele. A kdyby uţ ţádní nezbyli, tak by si je museli vytvořit. Sám Hitler se vyjádřil o zklamání, které pociťoval jako mladík z faktu, ţe se narodil do doby, kdy se zdálo, ţe všechny velké války jsou jiţ minulostí. Stejně jako doba „kdy muž ještě za něco stál.“59 S tímto pocitem koresponduje následující pasáţ z Nietzscheho Radostné vědy: „Vítám každý náznak toho, že se počíná mužnější, válečný, věk, jenž vrátí důstojnost především statečnosti! (…) – věk, který vnese do poznání heroismus a 58
BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT: Teorie a praxe nedemokratických reţimů. 2., přeprac. vyd. Praha: Dokořán, 2012, s. 124 59 HITLER, Adolf: Můj boj: dva svazky v jednom. Sv. 1.: Účtování. Sv. 2.: Národněsocialistické hnutí. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000, s. 115
34
povede války kvůli myšlenkám a jejich důsledkům. K tomu jsou nyní zapotřebí mnozí přípravní, udatní lidé, kteří však nemohou vyrůst z ničeho – a ani z písku a slizu nynější civilizace a velkoměstského vzdělání…“60 Jistě stojí za zmínku, ţe Nietzscheho epizoda v řadách pruské armády ukončil úraz, po kterém jiţ nebyl vojenské sluţby schopen.61 Válka a boj v Nietzscheho pojetí nezapřou určitý romantický nádech, je v něm patrná oslava heroismu a vznešenosti bojovníků dávných dob. Válka byla tradičně spjata s postavením šlechtice, jehoţ status se opíral o schopnost ochrany svých pracujících poddaných. Bojiště devatenáctého století byla od tohoto ideálu jiţ značně vzdálena, tento rozdíl však se však zcela ztrácí při pohledu na bojiště první světové války, o jehoţ povaze Nietzsche při vší své fantazii nemohl mít nejmenší představu. Průmyslová éra naprosto diametrálně změnila povahu válečných konfliktů. Na umírání v bahnech zákopů lze asi stěţí spatřovat cokoliv vznešeného nebo heroického. Adolf Hitler naproti tomu Velkou válku sám zaţil, tato zkušenost jej ovšem nevyléčila z jeho bojechtivosti, právě naopak. Nietzscheho volání po válce se tedy na začátku dvacátého století skutečně naplnilo, ale některé její důsledky se v tomto ohledu jeví jako poněkud paradoxní. Například rozmach ţenských práv v důsledku změny struktury ekonomiky během válečného úsilí, coţ znamenalo další oslabení pro Nietzscheho tak důleţité maskulinity ve společnosti. Další reakcí na jatka první světové války byl vzestup pacifismu v západní Evropě a jeho praktického důsledku – politiky appeasementu. Všeobecný rozvrat způsobený válkou také poskytl prostor pro revoluční snahy nejrůznějších levicových či marxistických skupin v Německu, Maďarsku nebo Rusku. Opačnou reakcí byl italský fašismus a německý nacismus, tedy naopak kult síly, vůle a autority, mnohdy nabývající aţ podoby karikatury. Tvrdit, ţe tento směr vývoje odpovídal Nietzscheho vizi, by bylo velice nepřesné, určitě k ní ale měl blíţ neţ výše zmíněné tendence. Kapitola Zarathustry nesoucí název O válce a válečném lidu hovoří jasně ve prospěch válčení, mimo jiné se zde dočteme: „Válka s odvahou dovedly více velkých věcí než láska k bližnímu. Pravím vám: je to dobrá válka, jež světí každou věc.“62 Samozřejmě se zde nabízí (tak jako prakticky v celém díle) široká škála interpretací, obrazné chápání by
60
NIETZSCHE, Friedrich: Radostná věda. 3., přehlédnuté a opr. vyd. Praha: Aurora, 2001, s. 149 FRENZEL, Ivo: Friedrich Nietzsche. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1995, s. 46 62 NIETZSCHE, Friedrich: Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995, s. 41 61
35
podporovala zejména zmínka o světcích a válečnících poznání. Dále v textu ale uţ podobné náznaky nenalezneme. Autor rozlišuje vojáky a válečníky, coţ naznačuje abstraktnější smysl sdělení, kdy válečníci jsou skutečnými bojovníky především svým duchem. I přes jindy proklamovaný individualismus a nezávislost horuje pro poslušnost: „Vaší vznešeností budiž poslušnost! I vaše rozkazování budiž posloucháním! Dobrému válečníkovi zní příjemněji „musíš“ než „chci.“63 Nepřáteli se nemá pohrdat (jak dělali nacisté), je třeba je nenávidět, ale je také třeba je mít v úctě. Zarathustra zde také mluví o tom, ţe máme být z těch, jejichţ oko vţdy vyhlíţí po nepříteli, coţ je podstata jiţ zmíněné permanentní revoluce. Glorifikace boje a zápolení je nepochybně fundamentální součástí Nietzscheho filozofie, jelikoţ se jedná o krystalický projev vůle k moci. Spory lze vést pouze o míře obraznosti a abstraktnosti jeho výroků. Nietzsche povaţuje soucit za něco neţádoucího. V širším smyslu lze soucit chápat jako projev lásky, skutečné lásky. Jak píše Antoine de Saint – Exupéry v Citadele: „Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš.“64 Nietzscheho chápání lásky je prosto tohoto altruismu, protoţe „vaše láska k bližnímu je vaše špatná láska k vám samým.“65 Pochopitelně by se dalo namítnout, ţe Nietzscheho Zarathustra měl na mysli, ţe podmínkou lásky k bliţnímu je především láska k sobě samému. Další text však poukazuje na selektivnost a subjektivitu ve vztahu k ostatním lidem. Pokud bychom přijali tento pohled jako závazný mravní ideál, praktické důsledky by byly dalekosáhlé - odmítnutí idealistické a přijetí sobecké morálky by uvolnilo prostor pro bezohledné svévolné jednání bez jakýchkoliv zábran. Takové, které praktikovali například nacističtí pohlaváři za druhé světové války. Fascinace vůlí k moci je jak u Nietzscheho, tak u Hitlera zajímavá při pohledu na jejich osobní ţivot. Nietzsche strávil většinu ţivota jako nemocný člověk, měl špatný zrak a jeho ţivotopis neobsahuje příliš výrazných záţitků, slovy Lou Andreas Salomé: „O Nietzschovi lze říct, že navenek vlastně vůbec nic neprožil: všechny jeho zážitky byly natolik vnitřní, že se vyjevovaly pouze v rozhovoru, od úst k ústům a v myšlenkách jeho díla“ 66
63
NIETZSCHE, Friedrich: Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995, s. 42 SAINT-EXUPÉRY, Antoine de: Citadela. 2. úplné vyd. Praha: Vyšehrad, 2004, s. 129 65 NIETZSCHE, Friedrich: Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995, s. 53 66 PLHÁKOVÁ, Alena: Dějiny psychologie. 1. vyd. [s.l.] : Grada, 2006. s. 66. 64
36
Adolf Hitler toho naopak učinil hodně. Věřil, ţe je veden „prozřetelností“, coţ se jeví jako přesvědčení protichůdné k jeho posedlosti vůlí. K většině důleţitých ţivotních rozhodnutí byl ve svém mládí spíš dotlačen okolnostmi, neţ aby sledoval konkrétní cíl.67 V pozdějších letech vystupoval jako suverén s pevnou vizí, který drţí národ pevně ve svých rukou. Pokud by tomu tak ovšem skutečně bylo, zřejmě by nepřikládal takový význam astrologii a jí podobným praktikám ve svém rozhodování. 68 Z psychologického pohledu je tedy u obou muţů na jejich fascinaci mocí cosi patologického. Říká se, ţe člověk nejvíce touţí po tom, čeho se mu nedostává. Pokud se nacismus vyznačoval iracionalitou a odmítnutím jak hodnot křesťanské, tak osvícenské, racionalistické tradice, Nietzsche činil stejně. Odpor k humanismu, tomuto výtvoru evropského ducha, který umoţnil konec otroctví, demokracii nebo rovnoprávnost ţen jim byl společný. Je to nebezpečný způsob uvaţování, který se snaţí o zboření dosavadních hodnot, které povaţuje za falešné či nezdravé, a poţaduje jejich nahrazení jinými. Historie nás učí, ţe to nikdy nevedlo k ničemu dobrému.
67 68
MASER, Werner: Adolf Hitler: tak vedl a řídil. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 238-239 Tamtéţ, s. 51
37
Shrnutí Souvislost mezi Friedrichem Nietzschem a nacismem podle mého závěru existuje, ale není kauzální, jedná se o spojitost mnohem abstraktnější. Dělat z Nietzscheho přímého předchůdce nacismu by bylo nejen nepřesné, ale především nesprávné. Nacismus jako takový by vzniknul i kdyby Nietzsche nevydal ani jednu knihu. Nacisté primárně navazovali na tradici německého nacionalismu a antisemitismu, kterou právě Nietzsche tak opovrhoval, a kterou reprezentoval jeho švagr Bernard Förster. Není ani důvod se domnívat, ţe v době formování nacistického hnutí byl Adolf Hitler obeznámen s Nietzscheho dílem, s největší pravděpodobností jej nikdy nečetl, v Mein Kampfu ţádný odkaz směrem k filozofovu dílu také nenalezneme.69 Jedná se zčásti o autobiografii, především však o vyjádření politických postojů, které jsou velice jednoznačné a konkrétní. Nietzscheho dílo se naproti tomu pohybuje v o poznání abstraktnějších rovinách, jeho myšlenky jsou vzdáleny pragmatické kaţdodennosti. Coţ se však u filozofů předpokládá, jejich posláním je hledat podstatu skrývající se za pomíjivou všedností. Pouţití jeho odkazu ke konkrétní politické agendě prostřednictvím Nietzscheho archivu pod vedením Elisabeth Förster-Nietzsche, bylo jeho zřetelným nepochopením. Nietzsche bývá spolu s Karlem Marxem povaţován za mistra podezření.70 Jejich postoje jsou v mnohém rozdílné, dokonce často protichůdné, společná je pro ně ale kritika tradičních institucí, morálky a západní civilizace jako takové. Nietzscheho zavrţení křesťanství s jeho morálkou vedlo k popření humanistických hodnot a jejich nahrazení „panskou morálkou“. Nacismus i jemu příbuzný fašismus se také stavěly proti západní tradici, humanismu, demokracii. Jejich hodnotové zakotvení mělo k Nietzschemu blízko, stejně jako jejich inspirace v předkřesťanské Evropě. Fascinace silou, vůlí, bojem a dynamikou je pro tato hnutí příznačná. Je nutné připomenout, ţe konkrétně italský fašismus byl ve své rané fázi chápán jako něco svěţího a mladého, co naplňuje potřeby moderního člověka, odtud pramenila podpora z řad futuristů.
69
MACINTYRE, Ben: Ve sluţbách germánského ducha: Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 191 70 VERGELY, Bertrand: Nietzsche aneb vášeň pro ţivot. Brno: Levné knihy, 2009., s. 54
38
Problém je v kompletním odmítnutí tradice, které nutně musí vést k určité formě nihilismu. Také dochází k regresi, protoţe k dosaţení vyššího stupně vývoje je nutné mít na čem stavět. V případě odvrhnutí celé dosavadní tradice není na čem, nastává zmatek a zkáza. Nietzsche bořil ve svých knihách, nacisté tak činili ve své politice. Jedná se o otázku chápání světa a hlubších hodnot spíš neţ konkrétních politických názorů. Proto chápu souvislost mezi Nietzschem a nacismem v širším kontextu týkajícím se především hodnotové orientace. Nietzsche artikuloval myšlenky odráţející určité chápání světa, protichůdné ke křesťansko-humanistické tradici Evropy, které bylo blízké i nacistům. Zde podle mého názoru leţí podstata problému. O tom, jak vypadají tyto myšlenky dovedené do důsledku a uskutečněné v praxi, svědčí odstrašující zkušenosti dvacátého století. A byl to právě návrat k původní evropské tradici, který umoţnil poválečnou prosperitu a mír v západní Evropě. Nietzscheho filozofie ale obsahuje mnohem širší škálu myšlenek, které s nacismem buď vůbec nesouvisejí, nebo jsou s ním dokonce v rozporu. Ve své práci jsem se zaměřil pouze na vybrané momenty, které naznačují souvislost s nacistickou ideologií. Přesto je přínosné Nietzscheho číst a zabývat se jím, protoţe jeho kritika civilizace je jednou z nejpřesvědčivějších vůbec. Bezpochyby to byl velký myslitel a filozof, který je stále aktuální a zřejmě ještě dlouho bude. Určité kontroverzi se svojí prací i ţivotem nevyhne většina velkých myslitelů. Není však důvod kvůli tomu zanevřít na četbu jejich děl. Abychom operovali s myšlenkami, nemusíme s nimi nutně souhlasit nebo se jimi dokonce řídit. Například stěţí vyřadíme knihy Martina Heideggera nebo Jean Paul Sartra z knihoven jen z důvodu jejich politické angaţovanosti. Hodnoty je dobré zkoumat, je moţné je zpochybňovat, ale je nebezpečné je bořit. Nietzsche dělal všechny tři zmíněné věci. Jeho přínos tkví především v poctivé snaze nastavit zrcadlo obecně přijímaným stanoviskům, odhalovat jejich falešnost a pokrytectví. Této schopnosti demystifikace si cení například Tomáš Halík. Ve svém filozofování byl Nietzsche velice poctivý a důsledný, „…byl prvním západním filozofem, který se naplno postavil tváří tvář lidské ztrátě víry v náboženství.“71 Prací intelektuálů je produkovat myšlenky. Otázka odpovědnosti za jejich důsledky je, obzvláště v kontextu této práce, klíčová. Protoţe, i přes časté výtky směrem k neprak71
ZACHARIAS, Ravi: Skutečná tvář ateismu. 1. vyd. Praha: Návrat domů, c1998, s. 22
39
tičnosti filozofie, myšlenky skutečně mají sílu měnit svět. Obzvláště to pak platí pro myšlenkově bohaté devatenácté století, coţ vystihl Karl Marx ve svém slavném citátu: „filosofové doposud svět vysvětlovali, jde však o to změnit ho.“ Nietzsche ovlivnil celé myšlenkové klima 20. století a jeho vliv byl skutečně široký, od Benita Mussoliniho, kterého údajně četba Nietzscheho vyléčila ze socialismu72, přes dílo Ayn Randové aţ po existencialisty. Je symbolické, ţe autor, který tak přesně předvídal a tak silně ovlivnil vývoj ve dvacátém století, zemřel právě roku 1900. Proto mu musíme jednoznačně přiznat podíl na následujícím vývoji, ať uţ jej hodnotíme kladně či ne. Nietzscheho aforistický, místy megalomanský styl odpovídá iracionální povaze jeho filozofie a naznačuje, ţe bychom některé jeho spisy měli chápat spíš beletristicky. Řada pasáţí, obzvláště silně stylizovaného Zarathustry, je evidentně hyperbolická nebo metaforická. Pro čtenářský dojem je to zajisté přínosem, ale znesnadňuje to jasnou filozofickou interpretaci, coţ je důvodem neustálých diskuzí o smyslu jeho díla.
72
MACINTYRE, Ben: Ve sluţbách germánského ducha: Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 187
40
Závěr Ve své práci jsem se snaţil o vytvoření svébytného pohledu na vztah Nietzscheho a nacismu, který by byl co moţná nejvíc objektivní. Mezi intelektuály se vyrojili jak nietzscheovští apologeté, tak naopak ţalobci pro jeho údajný fašismus. V poslední době se mezi první zařadili například Manfred Riedel nebo Stephen Hicks, mezi druhé Bernhard H. F. Taureck. V Nietzscheho výrocích skutečně můţeme najít mnohé, proto jsem se snaţil o nezaujatý přístup a práci s literaturou, aby se přání nestalo otcem myšlenky. Výsledkem své práce se stavím někam na půl cesty mezi oba zmíněné tábory. Uchopení zpracovaného tématu je důleţité i ve výuce literatury a filozofie na středních školách, kde kvůli časovým moţnostem můţe snadno dojít ke zkratkovité interpretaci celé problematiky. Proto doufám, ţe můj náhled na téma v těchto případech pomůţe a ulehčí práci při vyučování. Na samý závěr si dovolím uvést Nietzscheho citát, který přesně vystihuje můj dojem z této práce: „Když si člověk postavil dům, zjišťuje, že se při tom bezděky naučil něčemu, co měl bezpodmínečně vědět - než začal stavět.“73
73
NIETZSCHE, Friedrich: Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti. Praha: Aurora, 2003, s. 181
41
Literatura ANDREAS-SALOMÉ, Lou: Friedrich Nietzsche ve svých dílech. Vyd. 1. Praha: Torst, 1996 ARENDT, Hannah: Původ totalitarismu I-III. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, BALÍK, Stanislav a KUBÁT, Michal: Teorie a praxe nedemokratických režimů. 2., přeprac. vyd. Praha: Dokořán, 2012 EVENDA, Peter: Nesvatá aliance: spojení nacismu s okultními představami. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2004, s. 85 – 86 FEDER, Gottfried: Program NSDAP a jeho světonázorová podstata. Brno: Guidemedia, 2013 FRENZEL, Ivo: Friedrich Nietzsche. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1995, HEFTRICH, Urs: Nietzsche v Čechách. Vyd. 1. Praha: Hynek, 1999, HITLER, Adolf: Můj boj: dva svazky v jednom. Sv. 1.: Účtování. Sv. 2.: Národněsocialistické hnutí. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000 HOLLINGDALE, Reginald: Nietzsche. Olomouc: Votobia, 1998 KAUFMANN, Walter Arnold: Nietzsche, Philosopher, Psychologist, Antichrist. Princeton University Press: 1974 KNOPP, Guido: Hitler. Vyd. 2. Praha: Ikar, 2005 MACINTYRE, Ben: Ve službách germánského ducha: Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2001 MASARYK, Tomáš Garrigue: Ideály humanitní. Praha: Čin, 1930 MASER, Werner: Adolf Hitler: tak vedl a řídil. 1. vyd. Praha: Grada, 2014 NIETZSCHE, Friedrich: Antikrist: Přehodnocení všech hodnot (fragment) : předmluva a kniha první. Olomouc, 1995 NIETZSCHE, Friedrich: Genealogie morálky: polemika. Vyd. 1. Praha: Aurora, 2002 NIETZSCHE, Friedrich: Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti. Praha: Aurora, 2003 NIETZSCHE, Friedrich: Soumrak model, čili, Jak se filosofuje kladivem. Olomouc: Votobia, 1995 NIETZSCHE, Friedrich: Ecce homo. Praha: Naše vojsko, 1993 NIETZSCHE, Friedrich: Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995 NIETZSCHE, Friedrich: Radostná věda. 3., přehlédnuté a opr. vyd. Praha: Aurora, 2001 O'SULLIVAN, Noël: Fašismus. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kul42
tury, 1995 PLHÁKOVÁ, Alena: Dějiny psychologie. 1. vyd. [s.l.] : Grada, 2006 SCHOPENHAUER, Arthur: Aforismy k životní moudrosti. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1997 VERGELY, Bertrand: Nietzsche aneb vášeň pro život. Brno: Levné knihy, 2009 ZACHARIAS, Ravi: Skutečná tvář ateismu. 1. vyd. Praha: Návrat domů, c1998
Resumé Práce zkoumá spojitost mezi ţivotem a dílem Friedricha Nietzscheho a nacismem ve vybraných tematických okruzích (antisemitismus, nacionalismus, vztah ke státu a moci, vztah ke slabším, otázka hodnotové orientace). Důraz je kladen na objektivní zhodnocení momentů, které tuto spojitost naznačují, nebo naopak vylučují. Hlavní metodou je srovnávání konkrétních filozofových výroků s výroky či postupy představitelů nacismu a jejich následná interpretace. Cílem práce je vytvoření vlastního názoru na tuto kontroverzní problematiku s přihlédnutím k učitelské praxi.
Abstract Thesis is focused on relationship between life and work of Friedrich Nietzsche and nazism in particular topics (antisemitism, nationalism, relationship to state and power, relationship to weak, issue of values). Main method is comparing Nietzsche´s and nazi´s quotes and their interpretation with intent to create my own point of view on this controversal topic.
43