Masarykova Univerzita Právnická fakulta

Masarykova Univerzita Právnická fakulta Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva

Diplomová práce Depositum - smlouva o úschově

Tomáš Vítek 2014/2015

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Depositum - smlouva o úschově zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

..........................................

1

Při této příleţitosti bych rád poděkoval panu JUDr. Pavlu Salákovi, Ph.D. za cenné rady a velkou ochotu, kterou projevil při vedení mé práce. Rád bych také poděkoval své rodině, zvláště pak svému otci Liboru Vítkovi za pomoc při tvorbě této práce a matce Haně Otevřelové za neutuchající podporu. Dále pak děkuji všem svým přátelům, bez kterých by ţivot byl jen šedým místem bez barev.

2

Abstrakt Diplomová práce se zabývá smlouvou o úschově neboli depositem. Popisuje úpravu deposita v římském právu, ABGB, občanském zákoníku z roku 1964 a také současnou právní úpravu, tedy občanský zákoník z roku 2012. Dále se práce okrajově zabývá úpravou deposita ve středověku a zmiňuje i druhy deposita včetně depositum irregulare, depositum in sequestrem a deposita miserabile. V neposlední řade práce provádí komparaci úpravy deposita v římském právu, ABGB a občanských zákonících z roku 1964 a 2012.

Abstract The thesis deals with the contract of bailment or depositum. It describes the legislation of depositum in Roman law, ABGB, the Civil Code of 1964 and the current legislation as well (the Civil Code of 2012). Then the thesis marginally deals with the legislation of depositum in the Middle Ages and mentions depositum types including depositum irregulare, depositum in sequestrem and depositum miserabile. Last but not least the thesis provides comparsion of legislation of depositum in Roman law, ABGB and Civil Codes of 1964 and 2012.

Klíčová slova smlouva, depositum,

smlouva o úschově, úschova, pravidelná úschova,

nepravidelná úschova, strany smlouvy, věc zastupitelná, věc nezastupitelná.

Key words contract, depositum, contract of bailment, bailment, regular bailment, irregular bailment, sides of a contract, fungible thing, irreplaceable thing.

3

Obsah Seznam použitých zkratek ...............................................................................................6 Úvod ..................................................................................................................................7 1.

Co je depositum ...................................................................................................... 10

2.

Depositum v římském právu ................................................................................. 12 2.1.

Právní úprava ................................................................................................... 12

2.2.

Vznik ................................................................................................................ 12

2.3.

Strany ............................................................................................................... 13

2.4.

Předmět ............................................................................................................ 14

2.5.

Práva a povinnosti ............................................................................................ 14

2.6.

Odpovědnost .................................................................................................... 16

2.7.

Doba uschování ................................................................................................ 18

3.

Depositum ve středověku ....................................................................................... 19

4.

Depositum podle zákona č. 946/1811 Sb. .............................................................. 21

5.

6.

4.1.

Právní úprava ................................................................................................... 21

4.2.

Vznik ................................................................................................................ 22

4.3.

Strany ............................................................................................................... 23

4.4.

Předmět ............................................................................................................ 23

4.5.


4.6.

Odpovědnost .................................................................................................... 28

4.7.

Doba uschování ................................................................................................ 29

4.8.

Úplatnost .......................................................................................................... 32

Depositum podle zákona č. 40/1964 ...................................................................... 34 5.1.

Právní úprava ................................................................................................... 34

5.2.

Vznik ................................................................................................................ 36

5.3.

Strany ............................................................................................................... 37

5.4.

Předmět ............................................................................................................ 37

5.5.


5.6.

Odpovědnost .................................................................................................... 42

5.7.

Doba uschování ................................................................................................ 43

Depositum podle zákona č. 89/2012 Sb. ................................................................ 44

4

7.

6.1.

Právní úprava ................................................................................................... 44

6.2.

Vznik ................................................................................................................ 45

6.3.

Strany ............................................................................................................... 46

6.4.

Předmět ............................................................................................................ 46

6.5.


6.6.

Odpovědnost .................................................................................................... 50

6.7.

Doba úschovy ................................................................................................... 51

Druhy deposita ....................................................................................................... 52 7.1.

8.

Depositum irregulare ........................................................................................ 52

7.1.1.

Tantundem................................................................................................ 53

7.1.2.

Podobnosti a rozdíly mezi depositem irregulare a mutuem ...................... 54

7.2.

Depositum in sequestrem ................................................................................. 55

7.3.

Depositum miserabile ....................................................................................... 56

7.4.

Přijetí hosta ...................................................................................................... 56

7.5.

Smlouva o skladování ...................................................................................... 57

7.6.

Úschova cenných papírů .................................................................................. 58

7.7.

Peněţní vklady ................................................................................................. 59

7.8.

Smlouva o uloţení věci .................................................................................... 60

Komparace úprav................................................................................................... 61 8.1.

Vznik, strany a předmět deposita...................................................................... 61

8.2.


8.3.

Odpovědnost .................................................................................................... 65

8.4.

Doba úschovy ................................................................................................... 66

Závěr ............................................................................................................................... 67 Použitá literatura ........................................................................................................... 69

5

Seznam použitých zkratek ABGB

Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský ze dne 1. 6. 1811

Koldínův zákoník

Práva městská království českého a markrabství moravského z roku 1579

NOZ

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

ObchZ

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Osnova

Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1937 (Sněmovní tisk č. 844)

OZ

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Ř. z.

Říšský zákoník

Sb.

Sbírka zákonů

Sb. z. s.

Sbírka zákonů soudních

Sb. z. a n.

Sbírka zákonů a nařízení

Střední kodex

Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 1. 1. 1951

ZCP

Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů

6

Úvod „Naše zákony jsou jako velký les, mnohému se v nich už cesta spletla; a čím hlouběji jsi do nich vlez, tím v nich méně rozhledu a světla.“ [Quis Ladislav, 1846 - 1913] Tématem diplomové práce je depositum - smlouva o úschově. Depositum neboli smlouva o úschově je institut, který je s mírnou nadsázkou tak starý, jako právo samo. Jedná se o jeden z nejstarších kontraktů. Toto téma jsem si vybral proto, ţe mě za celá studia nejvíce zajímalo právo římské a občanské a depositum v sobě kloubí oboje. Jako součást římského práva se stalo odkazem největších právníků té doby a samo římské právo se pak stalo inspirací při tvorbě moderního občanského práva. Cílem této práce je především popsat úpravu deposita v římském právu, ve všeobecném občanském zákoníku1 (dále jen „ABGB“), občanské zákoníku z roku 1964 2 (dále jen „OZ“) a občanském zákoníku z roku 2012 3 (dále jen „NOZ“). Následně se tato práce pokusí provést komparaci římskoprávní úpravy a jednotlivých předpisů tak, aby byly co nejvíce patrné změny, kterými depositum v průběhu staletí prošlo. Vzhledem k cíli práce bude pouţita především metoda deskripce při zpracovávání římskoprávní úpravy deposita a jednotlivých předpisů. Dále bude v práci pouţita metoda komparace, která pomůţe odhalit, jiţ v cíli práce uvedené, změny, kterými depositum prošlo. Problematika je občas vysvětlena na praktických příkladech pro lepší pochopení. Práce je členěna na osm kapitol. První kapitola má za cíl pouze stručně osvětlit pojem depositum. Druhá kapitola se věnuje úpravě deposita v římském právu. Kapitola třetí pojednává o depositu upraveném v kodifikaci Práva městská království českého a markrabství moravského. Čtvrtá kapitola se zabývá úpravou

1

Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský ze dne 1. 6. 1811. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 2

7

deposita v ABGB. Kapitola pátá pojednává o úpravě deposita v OZ. Šestá kapitola se zabývá úpravou deposita v NOZ. Kapitola sedmá v návaznosti na stanovený obsah práce pojednává o druzích deposita včetně deposita irregulare, deposita in sequestrem a deposita miserabile. Poslední osmá kapitola se zabývá komparací úpravy deposita v římském právu, v ABGB, v OZ a NOZ. Snaţí se postřehnout, jak moc se depositum v průběhu stovek let změnilo. Jak je uvedeno výše, cílem této práce je především popsat a porovnat úpravu mezi římským právem, úpravou v ABGB, úpravou dle OZ a úpravu v NOZ. Tyto kapitoly byly tedy psány a dále členěny s ohledem na to, aby bylo moţné jednotlivé úpravy navzájem komparovat. Kapitola věnovaná středověku je součástí práce z toho důvodu, aby se alespoň částečně zmírnil časový skok, který z historického hlediska ční mezi římským právem a úpravou deposita v ABGB. Naproti tomu kapitola věnovaná druhům deposita je součástí práce proto, aby byla zpracována celá obsahová náplň zvoleného tématu. Práce čerpá především z odborné literatury, dále také z článků odborných časopisů a dobových i současných předpisů. V části věnované římskoprávní úpravě práce vychází převáţně z práce Leopolda Heyrovského4 a problematika odpovědnosti v římském právu je zpracována převáţně na základě děl Pietra Bonfanteho5 a Jana Váţného6. Pro kapitolu věnovanou středověku práce vychází především z díla Karla Malého.7 Při zpracování úpravy v ABGB je pro práci stěţejní komentář Františka Roučka a Jaromíra Sedláčka8 v kombinaci s publikací věnované výhradně obligačnímu právu pouze od Jaromíra Sedláčka9. Pro úpravu v

4

HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, 1243 s. 5 BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Brno: Čs. A. S. Právník, 1932, 745 s. 6 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, 235 s. 7 MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, 783 s. 8 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, 866 s 9 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, 195 s.

8

OZ práce čerpá mnohé poznatky z rozsáhlých komentářů Karla Eliáše10, Josefa Fialy11 a Jiřího Švestky12 a při zpracovávání úpravy dle NOZ to byly především komentáře od Milana Hulmáka 13 a Jiřího Švestky 14 . Ostatní publikace, které poskytly cenné informace, jsou vyjmenovány v seznamu literatury. Zpracovávané téma je velice široké, kaţdá z kapitol by mohla být zpracována jako samostatná práce, a proto se práce pouze snaţí nastínit, jak bylo depositum s postupem času upravováno a jak moc se jednotlivé úpravy lišily.

10

ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488 - 880. Praha: Linde, 2008, 1397 - 2639 s. 11 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 867 - 1618 s. 12 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník II: § 460 až 880 komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 1375 - 2471 s. 13 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, 2046 s. 14 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 1667 s.

9

1. Co je depositum Depositum je latinský název pro smlouvu schovací (smlouva o úschově, úschova), odvozený od slova deposit neboli „záloha“. Depositum lze charakterizovat jako „reálný kontrakt, kterýž v tom pozůstává, že cizí věc se třetí osobě odevzdává ve schování a tato ji ve své opatrování přijímá.“15 Smlouva o úschově má za sebou bohatou historii. Jedná se o institut, jehoţ kořeny sahají nejen do starověkého Říma, ale také mnohem dál. „Depositum patří historicky k nejstarším kontraktům vůbec. Zmínky o smlouvě o úschově najdeme již v nejstarších právních pramenech i mimo antickou společnost, například u Chammurabiho zákoníku.“16 „Ve své původní podobě se jednalo o úschovu výhradně individuálně určené věci, která musela být in specie také v pořádku vrácena.“17 Postupem času se však z praktických důvodů rozšiřovat i na věci genericky určené. V římském právu se tak jiţ objevovalo i depositum irregulare, které bude podrobněji popsáno v kapitole 7.1. Kaţdá úprava, která u nás byla účinná depositum definovala mírně odlišně. Porovnáním těchto definic se bude práce zabývat níţe (viz 8.1). Snaha o co nejpřesnější definování deposita však nebyla ponechána pouze zákonům. Například Menoušek definuje depositum takto: „smlouvou schovací jedna strana odevzdává druhé určitou věc hmotnou v detenci a tato přijímajíc ji, závazek na sebe béře, věc tu opatrovati a pak tutéž věc vrátiti.“ 18 Osobně se mi nejlépe zamlouvá způsob, jak depositum vnímá Heyrovský: „Depositum, smlouva

15

VESELÝ, František Xaver. Všeobecný slovník právní: příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Díl čtvrtý. Praha: Nákladem vlastním, 1899, s. 509. 16 BĚLOVSKÝ, Petr. Depositum irregulare: úschova peněz v římském právu. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2002, roč. 141, č. 9, s. 981. 17 Tamtéţ, s. 981. 18 MENOUŠEK, Antonín. Příspěvek k nauce o smlouvě schovací. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1899, roč. 38, s. 761.

10

schovací, se činí, když někdo (depositor, deponent, ukladatel) dává druhému (depositarius, schovatel) věc movitou v detenci k bezplatnému opatrování.“19 Stranami deposita jsou věřitel a dluţník. Jak jsou nazývány v jednotlivých úpravách je uvedeno níţe. Věřitel je ten, který určitou věc poskytne, předá druhé straně, tedy dluţníku. Dluţník je tedy strana, která má věc bezplatně uschovat, opatrovat, hlídat a má také povinnost věc opět věřiteli vrátit. Z tohoto vztahu také plynou práva a povinnosti těchto stran. Ty se však v návaznosti na rozličné právní úpravy mohou lišit. Podrobněji však budou popsány později. V mnoha případech vyplývají práva a povinnosti z vůle stran, není tedy nutností, aby z konkrétního vztahu vyplývaly všechny. 20 Subjekt deposita musí být způsobilý k právním úkonům. Smlouvu schovací mohou uzavírat jak osoby fyzické, tak osoby právnické, obchodníci pod svou firmou, veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti i druţstva. 21

19

HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 678. 20 MENOUŠEK, Antonín. Příspěvek k nauce o smlouvě schovací. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1899, roč. 38, s. 761, 762. 21 Tamtéţ, s. 762.

11

2. Depositum v římském právu

2.1.

Právní úprava

„Římské právo bylo právem kvalitativně odlišným od práv všech ostatních starověkých společností. Výstižně bývá považováno za jeden z vrcholů lidské kultury.“22 Z výše uvedeného lze vyvodit, ţe římské právo je jedinečné a ve své době nebylo ničím překonané. Římské právo je sice jiţ neměnné a jasně dané, nelze jej však povaţovat za právo mrtvé. Slouţilo totiţ jako základ pro mnohé velké evropské kodifikace jakými jsou: francouzský Code civil - 1804, rakouský Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 (ABGB) či německý Občanský zákoník z roku 1900 (BGB).23

2.2.

Vznik

V římském právu je depositum součástí tzv. reálných kontraktů pojmenovaných, pro které bylo typické, ţe „obligace povstává tím, že jeden druhému plní za tím účelem, aby zavázal sobě příjemce, a tento plnění to přijímá, podrobuje se onomu účelu a tím i závazku, z něho proň plynoucímu.“24 Reálné kontrakty vznikají aţ fyzickým předáním předmětu smlouvy druhé straně na základě předchozího souhlasu a zakládají povinnost vrátit předmět plnění.25 Tedy smlouva reálná nevznikne, dokud opravdu nedojde k fyzickému („reálnému“) 22

BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva: ve třech fázích jeho vývoje. 2. přeprac. vyd. Praha: Academia, 1995, s. 15. 23 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 9. 24 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 664. 25 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 175.

12

předání věci. Reálné kontrakty pojmenované (tedy i depositum) jsou bezúplatné. Pokud by byla sjednána odměna, jednalo se převáţně o nájem. To však neplatilo, pokud byla odměna projevem deponentova vděku. 26 Pro tyto kontrakty bylo charakteristické, ţe jedna strana předala druhé straně věc, a tato druhá strana byla poté povinna vrátit in specie (tedy tu samou věc, která byla této straně předána), případně in genere (věc stejného druhu, např. peníze).27 Důleţité je také poznamenat, ţe ve věcněprávní rovině nedocházelo u deposita k přechodu vlastnictví. Depozitář se stal pouze detentorem uschované věci. Deponent tedy nemusel být vlastníkem věci a ničemu tedy nebránilo, aby depositum vzniklo mezi depozitářem a např. zlodějem.28

2.3.

Strany

Označení stran jako dluţník a věřitel římské právo sice v obecné rovině znalo, ale u deposita je označovalo jinak. Věřitele jako deponens či depositor. Z označení uvedených v předchozí větě pak vzniklo počeštěné slovo „deponent“. V některých publikacích se také můţeme setkat s pojmem ukladatel (např. Heyrovský29 nebo Rebro30). Naproti tomu dluţník je označován jako depositarius neboli depozitář. Dále se však můţeme setkat s pojmem, jako je schovatel. Ze vztahu depozitáře a deponenta vznikají vzájemná práva a povinnosti, která budou podrobněji rozebrána v kapitole 2.5.

26

REBRO, Karol; BLAHO, Peter. Rímske právo. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1991, s. 325. KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 245. 28 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 208. 29 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 678. 30 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 208. 27

13

2.4.

Předmět

Předmětem deposita podle římského práva jsou pouze věci movité. Zajímavou otázkou je, zdali mohli být předmětem deposita res extra commercium. Res extra commercium jsou věci, které „nemohou být předmětem vlastnictví a jiných práv soukromých.“ 31 Z výše uvedeného lze tedy usoudit, ţe res extra commercium předmětem deposita být nemohly. Předmětem deposita mohly být věci zastupitelné (určené genericky) i nezastupitelné (určené individuálně). U nezastupitelných deponent dal do úschovy depositáři určitou věc a po vyţádání dostal deponent zpět tu samou věc (př. Uloţím si do úschovy knihu a poté si z úschovy vyzvednu tu samou knihu, kterou jsem do úschovy vloţil). Uschována dále mohla být i věc pohyblivá (tedy i otrok).32 U věcí zastupitelných deponent vloţil do úschovy genericky určenou věc a po vyţádání dostal zpět věc stejného druhu a stejného počtu, váhy, délky apod. (kvalita). Genericky určenými věcmi mohou být peníze, ale můţeme si pod nimi představit také obilí, písek atd. 33 V případě úschovy genericky určených věcí se v římském právu vyvinul relativně sporný institut depositum irregulare, který upravoval úschovu zastupitelných věcí a všechna její úskalí (viz 7.1.).

2.5.

Práva a povinnosti

„Pretože úschova je dvojstranný nerovný kontrakt, vyplývajú z neho povinnosti (a im korešpondujúce relatívne subjektívne práva) na oboch stranách

31

HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 297. 32 BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1997, s. 326. 33 HUERTA DE SOTO, Jesús. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. vyd. Praha: ASPI, 2009, s. 4, 6.

14

kontraktu.“34 Níţe uvedené rozdělení povinností stran je přehledně upraveno v publikaci Blaho, Haramia a Ţidlická.35 Depozitář -

Povinnost uschovanou věc vrátit – Depozitář musí věc vrátit ve stavu, ve kterém ji deponent do úschovy předal. A musí tak učinit společně se vším, co k věci za dobu úschovy přibylo. 36 Uschovanou věc musí depozitář rovněţ vrátit na poţádání deponenta, a to bez ohledu na sjednanou dobu úschovy.37

-

Povinnost věc opatrovat a starat se o ni – Depozitář nemá právo uschovanou věc uţívat. Pokud depozitář věc uţil bez deponentova svolení, spáchal furtum usus neboli nedovolené uţívání.38

-

Povinnost nahradit škodu – Jedná se o náhradu škody za zničení věci nebo také za zaviněné zhoršení kvality věci. O odpovědnosti viz kapitola 2.6.

Deponent -

Povinnost nahradit náklady – Deponent je povinen nahradit náklady, které depozitáři vznikly v souvislosti s udrţením nebo uchráněním věci.39

-

Povinnost nahradit škodu – Povinnost nahradit škodu, která depozitáři vznikla uloţenou věcí.40 V římském právu bylo moţné depozitáře ţalovat prostřednictvím dvou

ţalob. V případě, ţe depositář nesplnil své povinnosti, mohl se jich deponent 34

BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1997, s. 326. 35 Tamtéţ, s. 326. 36 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, s. 71. 37 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 208. 38 BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Brno: Čs. A. S. Právník, 1932, s. 512, 558 39 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 209 40 BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1997, s. 326.

15

dovolávat prostřednictvím actio depositi directa. Jednalo se o ţalobu, kterou se deponent domáhal vydání deponované věci a z povahy věci tedy plyne, ţe jí disponoval vţdy. Naproti tomu depozitář mohl uplatnit ţalobu actio depositi contraria. Touto ţalobou se depozitář domáhal svých nároků vůči deponentovi, ale pouze v případě, kdy mu nějaký nárok vznikl.41

2.6.

Odpovědnost

Z povinnosti depozitáře vrátit věc neporušenou se vším, co k ní přibylo pramení jeho odpovědnost. Je nutné poznamenat, ţe se v průběhu římských dějin a s vývojem římského práva odpovědnost neustále měnila. Depozitář není odpovědný za škodu způsobenou na věci v případě, kdy danou škodu nezavinil. V případě však, ţe škoda na věci nebo její zánik bude způsoben jeho vinou, jiţ odpovědný být můţe. Zavinění depozitáře lze rozlišit na úmysl (dolus) a nedbalost (culpa). Vzhledem k tomu, ţe depositum je značně v zájmu deponenta, ručí depozitář pouze za úmyslné zhoršení nebo zničení věci a nikoliv za nedbalost.42 Jak bylo poznamenáno výše, odpovědnost v depositu prošla značným vývojem. Justiniánské právo totiţ na odpovědnost jiţ pohlíţí trochu jinak. Podle míry nedbalosti se začala rozlišovat: -

culpa lata (hrubá nedbalost) - aţ nepochopitelná neopatrnost

-

culpa in concreto - určuje se podle toho, jak moc depozitář opatruje své vlastní věci

-

culpa levis (nedbalost lehká) - průměrná péče starostlivého hospodáře

41

HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 679. 42 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, s. 71.

16

-

custodia - odpovědnost za náhodu43 Depozitář neručí jiţ pouze za úmysl, ale také za hrubou nedbalost (culpa

lata) dle zásady „culpa lata dolo comparabitur“ . Dle Váţného „platí, že depozitář jest zodpověden nejen za dolus, ale i za culpa lata jakožto culpa in concreto, a neručí pouze za culpa levis.“ 44 K pochopení odpovědnosti depozitáře je tedy podstatné si uvědomit význam culpa in concreto. V případě culpa in concreto se totiţ „opatrnost neměří abstraktním měřítkem starostlivého hospodáře, ale konkrétně podle dlužníka (depozitáře), o kterého se jedná“45 Tato opatrnost se tedy posuzuje podle toho, jak depozitář opatruje své vlastní věci.46 Depozitář tedy neručí i v případě, kdy opatruje uschovanou věc špatně, ale opatruje ji alespoň tak špatně (nebo lépe) jako své vlastní věci.47 Rebro a Bonfante dále říkají, ţe depozitář můţe ve výjimečných případech odpovídat i za culpa levis, a to tehdy, pokud tuto odpovědnost na sebe převzal smlouvou nebo pokud sám navrhnul, ţe věc uschová.48 Rovněţ je nutné dodat, ţe depozitář nesmí uschovanou věc uţívat. V případě, kdy toto poruší a věc uţije, je zlodějem a dopouští se furtum usus neboli nedovoleného uţívání49 a odpovídá i za náhodu.50 V důsledku zásady „fur semper est in mora“ neboli zloděj je vţdy v

43

KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 112. 44 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, s. 72. 45 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 112. 46 Tamtéţ, s. 112. 47 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, s. 72. 48 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 208. 49 BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Brno: Čs. A. S. Právník, 1932, s. 512, 558. 50 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 247.

17

prodlení depozitář odpovídá za jakoukoli škodu, která vznikla na věci po krádeţi.51 Deponent naproti tomu odpovídá za náhradu nutných nákladů a škody, které vznikly depozitáři.52 Zajímavé však je, ţe deponent odpovídá i za delikty uschovaného otroka. Otrok totiţ nebyl v Římě povaţován za člověka, ale za věc, a bylo s ním proto také tak nakládáno.53

2.7.

Doba uschování

Dobou úschovy se myslí doba, po kterou je depozitář povinen určitou věc uschovávat. V římském právu se však výslovně nestanovovalo, zdali u depozita musí být určena doba, po kterou musí depozitář věc uschovávat, tedy ji i opatrovat a pečovat o ni. V zásadě tedy můţeme říci, ţe strany nebyly povinny si dobu uschování určit. V takovém případě tedy lze předpokládat, ţe pokud si strany dobu úschovy nezvolili, platilo, ţe úschova byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, ţe deponent můţe kdykoli uschovanou věc ţádat zpět. V případě, kdy však doba úschovy ujednána byla, byl deponent povinen si věc vyzvednout bezprostředně po uplynutí této lhůty.

51

VLČEK, Karel. Vliv římského práva na současný občanský zákoník - přechod rizik ve smluvním právu. Bulletin-advokacie.cz [online] Česká advokátní komora, publikováno 18. 1. 2013. [cit. 26. 6. 2015]. 52 BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Brno: Čs. A. S. Právník, 1932, s. 513. 53 BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1997, s. 326.

18

3. Depositum ve středověku „Zásadní determinantou středověkého práva byl jeho partikularismus, způsobený základním středověkým principem, kterým byla personalita práva.“54 Personalitou práva se rozumí stav, kdy se určité skupiny osob (pro které byly typické určité charakteristické znaky) řídily stejným právem, ale i tak byly pod jurisdikcí stejného soudu. To dalo za vznik jednotlivým kategoriím práva a tím nejvýznamnějším bylo právo zemské.55 Zemské právo „bylo právem šlechtickým a upravovalo tak právní postavení příslušníků šlechtického stavu.“ 56 Vedle zemského práva se existovala také jiná práva pro jiné skupiny obyvatel jako například právo lenní, horní či vojenské, ale tím nejvýznamnějším z nich bylo pravděpodobně právo městské.57 Městské právo je „soubor právních předpisů, které upravovaly právní poměr městských obyvatel.“ 58 Jedná se o téma, které samotné můţe hravě obsáhnout celou práci a to i několikrát. Pro účely své práce chci alespoň okrajem vzpomenout asi nejdůleţitější kodifikaci městského práva na našem území, která se přímo ve svých ustanoveních zabývala depositem. Jedná se o Práva městská království českého a markrabství moravského neboli také známa jako Koldínův zákoník (dále jen „Koldínův zákoník“), vydaný v roce 1579. Výše uvedená kodifikace byla završením vývoje městského práva v Čechách. 59 Depositum je ve výše uvedené kodifikaci upraveno pod titulem De deposito v čl. H. XXXVIII. aţ čl. J. III. Depositum je zde vymezeno takto: „Depositarius, schovavač, jinák přijímatel bez záplaty, slove ten, kterýž k sobě 54

VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2 vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 119. 55 Tamtéţ, s. 119, 120. 56 Tamtéţ, s. 120. 57 Tamtéţ, s. 120. 58 MALÝ, Karel; ŠOUŠA, Jiří ml. Městské právo ve střední Evropě:Sborník příspěvků z mezinárodní právnické konference „Práva městská Království českého“ z 19. - 21. září 2011, Praha. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, s. 9. 59 MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, s. 11.

19

věci k ostříhání s důvěrností od lidí podané přijímá.“60 Dle Koldínova zákoníku je depositum, stejně jako v římském právu, reálný kontrakt. Vzniká tedy okamţikem předání věci. Co je však zajímavé, ţe strany si jiţ mohly ujednat odměnu za uschování věci. 61 Shodně s římským právem i zde nemohla být věc uţívána, depozitář měl povinnost ji opatrovat („schovatel má pilnosti a bedlivosti požívati a věc skladateli beze vší škody zase vrátit“62) a deponent ji dle čl. H. XXXIX zase mohl kdykoli poţadovat zpět. Odpovědnost byla stanovena tak, jako u půjčky. Depozitář „tedy odpovídal nejen za škodu, kterou způsobil úmyslně, nebo která vznikla v důsledku jeho nedbalosti, ale stejně i za vyšší moc.“63 Depozitář se však mohl v případě odpovědnosti za náhodu vyvinit, a to v případě, kdy byly společně s uschovanou věcí poškozeny nebo zničeny i věci jeho.64

60

čl. H. XXXVIII. Práva městská království českého a markrabství moravského. MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, s. 713. 62 čl. H XXXVIII, II. Práva městská království českého a markrabství moravského. 63 MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, s. 713. 64 Tamtéţ, s. 713. 61

20

4. Depositum podle zákona č. 946/1811 Sb.

4.1.

Právní úprava

„Rakousko už dávno není evropskou mocností. I to je důvod, proč významné komparativní práce hledí na jeho všeobecný zákoník občanský (ABGB) jako na dílo, které má okrajový význam. Leč pro Českou republiku a její civilní právo má ABGB mimořádnou důležitost.“ 65 Jedná se o zákoník, který byl na území České republiky platný bezmála 150 let. Stal se vzorem pro vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937 a jeho jisté fragmenty se uchovaly i v pozdějších občanských zákonících, které byly na území České republiky platné.66 Všeobecný občanský zákoník byl výsledkem dlouhého snaţení o kodifikaci občanského práva, který započal jiţ za vlády Marie Terezie. ABGB byl vyhlášen patentem z 1. června 1811, čís. 946 Sb. z. s., s platností pro všechny země rakouského císařství, kromě země koruny uherské. Účinnosti nabyl dnem 1. ledna 1812.67 Smlouvu o úschově lze nalézt v dílu druhém, oddílu druhém, hlavě devatenácté s názvem „o smlouvě schovací“. V této hlavě je smlouvě schovací věnováno šestnáct paragrafů od § 957 aţ po § 970c.

65

HRUŠÁKOVÁ, M, 200 let ABGB - od kodifikace k rekodifikaci českého občanského práva: sborník z mezinárodní vědecké konference. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 11 66 Tamtéţ, s. 11. 67 SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 16.

21

4.2.

Vznik

Z úpravy ABGB je patrné, ţe se ohledně smlouvy schovací nechal inspirovat římským právem. Proto se smlouva schovací také řadí mezi smlouvy reálné. V důsledku toho tedy smlouva schovací nevzniká okamţikem uzavření smlouvy, ale teprve aţ okamţikem, kdy skutečně dojde k předání věci, která je předmětem smlouvy schovací. Dle Sedláčka ale na druhou stranu nelze smlouvu schovací uzavřít pouze tak, ţe dojde k faktickému předání věci. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe smlouva schovací vzniká za současného uzavření smlouvy schovací a faktického předání věci, která je předmětem právě této smlouvy. 68 Toto tvrzení také podporuje komentář Rouček a Sedláček, který tvrdí, ţe „pouhé faktické odevzdání do detence bez této úmluvy není úschovou. Úmluva tato může se státi mlčky.“69 Dle Krčmáře toto vyplývá z ustanovení § 958 ABGB 70. Jediný význam tohoto ustanovení však spatřuje právě ve faktu, ţe je zde přiznána schovateli detence. Vůči celému ustanovení je však skeptický a navrhuje „toto ustanovení škrtnouti. Je to ustanovení dost primitivní, ježto stěží by někomu mohlo přijít na mysl, že při smlouvě schovací by se schovatel stal vlastníkem věci dané v úschovu.“71 Na druhou stranu je však vhodné poznamenat, ţe věta druhá ustanovení § 957 ABGB 72 dle Roučka a Sedláčka připouští smlouvu schovací nikoli jako kontrakt reálný, ale jako kontrakt konsenzuální. Lze zde tedy spatřit určité

68

SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 26. 69 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 454. 70 § 958 ABGB. „schovací smlouvou nenabývá příjemce ani vlastnictví, ani držby, ani užívacího práva; je pouhým majitelem, který má povinnost ochránit věc jemu svěřenou od škody.“ 71 KRČMÁŘ, Jan. Všeobecná část občanského zákoníka a právo obligační: všeobecná část: darování, smlouva schovací, půjčka, zápůjčka a zmocnění: návrh subkomitéta pro revisi Zákoníka pro Československou republiku. 2 vyd. Praha: Ministerstvo obchodu, 1927, s. 175, 176. 72 § 957 ABGB. „přijatý slib, převzíti cizí věc ještě neodevzdanou do opatrování, zavazuje sice slibující stranu, ale není to ještě schovací smlouva.“

22

odchýlení se od klasického římského pojetí deposita čistě jako kontraktu reálného. Více viz 8.1.

4.3.

Strany

Stranami smlouvy jsou deponent a depozitář, avšak protoţe zákoník byl vyhlášen v německém jazyce, a pouze tento text byl prohlášen za autentický,73 je tedy třeba pro označení stran uţít německé názvy. Deponenta ABGB označoval jako „hinterleger“ a depozitáře jako „verwahrer“.74 České překlady názvů stran se však různí. Pro svou práci vycházím z komentáře Rouček a Sedláček, který označuje depozitáře jako schovatel a deponenta jako ukladatel. 75

4.4.

Předmět

„Věc může býti movitá i nemovitá, ale musí to býti věc hmotná, nehmotná věc nemůže býti dána do uschování.“ 76 Tedy v případě, ţe je předmětem věc nehmotná nebo pohledávka, nemůţe být uzavřena smlouva schovací, protoţe tyto věci nelze opatrovat – nelze tedy splnit základní předpoklad pro vznik smlouvy schovací. Dotyčné věci lze pouze spravovat a v takovém případě by tedy uzavřená

73

SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 16. 74 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 472, 478. 75 Tamtéţ, 450 - 498 s. 76 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 26.

23

smlouva nebyla smlouvou schovací ve smyslu ustanovení § 957 ABGB, ale jednalo by se o smlouvu příkazní ve smyslu ustanovení § 709 ABGB.77 V § 957 ABGB se uvádí, ţe o smlouvu schovací se jedná pouze v případě, ţe depozitář přijme k úschově věc cizí. Z tohoto ustanovení by tedy šlo lehce vyvodit, ţe depozitář nemůţe uschovat svou vlastní věc. Sedláček však s tímto tvrzením nesouhlasí a tvrdí, ţe depozitář můţe přijmout do úschovy i věc vlastní v případě, ţe mu je tato věc svěřena od osoby, které je depozitář opět povinen danou věc poskytnout (nájem).78

4.5.

Práva a povinnosti

Ze smlouvy schovací pramení ukladateli a schovateli práva a povinnosti, které výslovně upravuje ABGB v ustanoveních § 961 aţ 966 u schovatele a § 967, kde jsou upraveny práva a povinnosti ukladatele. Schovatel -

Povinnost věc opatrovat – tato povinnost společně s povinností věc vrátit vyplývá z ustanovení § 961 ABGB. Zákon dokonce povinnost věc opatrovat přímo ve svém znění označuje jako schovatelovu povinnost hlavní. Schovatel musí věc „bedlivě opatrovat po ustanovený čas“. 79 Z tohoto ustanovení vyplývá, aby schovatel věc „opatřil před škodou a zkázou takovým způsobem, jak by ji opatřil řádný člověk. Předmětem povinnosti schovatelovi je tedy určitě kvalifikovaná činnost.“80

77

ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 454. 78 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 26. 79 § 961 ABGB. 80 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 26.

24

-

Povinnost věc vrátit – zákon stanovuje, ţe schovatel musí uloţenou věc vrátit po uplynutí smluvené doby. Dále je také schovatel povinen uschovanou věc vrátit, jak praví ABGB, v „v tom stavu, v jakém ji převzal, a se vším, co k ní přibylo.“81 Zde tedy povinnost věc vrátit navazuje na povinnost věc opatrovat, protoţe bez řádného opatrování by schovatel nebyl schopen věc vrátit v takovém vztahu, v jakém ji převzal.

-

Povinnost zdržet se užívání věci – tato povinnost nepřímo vyplývá z ustanovení § 965 ABGB, první věty. Vzhledem k tomu, ţe schovatel je povinen vrátit věc ve stavu, v jakém ji uschoval, je moţnost věc řádně uţívat zcela vyloučena. V případě, kdy by schovatel věc přesto uţil, bude mít tato skutečnost vliv na jeho odpovědnost. Z ustanovení § 959 pak vyplývá, ţe v případě kdy „se schovateli na jeho žádost nebo dobrovolnou nabídku ukladatele dovolí užívání“ 82 se smlouva o úschově mění na smlouvu o zápůjčku (v případě, ţe je předmětem věc zuţivatelná) nebo na smlouvu o půjčku (v případě, kdy je předmětem smlouvy věc nezuţivatelná). Dle Váţného se zde zákonodárce dopustil omylu, kdyţ nesprávně stanovil, ţe v případě, kdy schovatel můţe uschovanou věc uţívat, se jedná o jiný druh smlouvy (konkrétně o zápůjčku či půjčku). Podle jeho názoru by se spíše mělo jednat o depositum irregulare, jako zvláštní druh smlouvy schovací.83 Ztotoţňuji se s názorem Váţného, neboť mě výše uvedené ustanovení rovněţ zmátlo.

-

Povinnost nahradit škodu - z ustanovení § 964 ABGB vyplývá, ţe schovatel je povinen nahradit ukladateli škodu, kterou způsobil opomenutím bedlivého opatrování (viz. kapitola 4.6.).

81

§ 961 ABGB. § 959 ABGB. 83 VÁŢNÝ, František. K zákonné úpravě depositního obchodu v cenných papírech. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1925, roč. 64, s. 432. 82

25

Ukladatel -

povinnost nahradit škodu – ukladatel je povinen nahradit schovateli škodu, kterou sám zavinil. Čili k tomu, aby schovateli vznikl nárok na náhradu škody, je zapotřebí zaviněné jednání ukladatele. Dle mínění Roučka a Sedláčka se však „nejedná o nároky z vadného plnění, nýbrž jde o mimosmluvní nárok na náhradu škody a proto má schovatel dokázati nejen škodu, nýbrž i zavinění ukladatelovo.“ 84 V tomto případě se však výše

zmíněný

Sedláčkem.

85

komentář

v rozporu

s publikací

vydanou

pouze

Ten tvrdí, ţe „škoda je způsobena vadným plněním

ukladatelovým, jde zde o náhradu škody ze smlouvy a nikoliv z mimosmluvního deliktu.“86 Dále také uvádí, ţe tato škoda má dva druhy: o škoda způsobená vadami věci o v případě úplatné smlouvy škoda, která vznikla tím, ţe ukladatel ţádá o vrácení věci dříve, neţ bylo smluveno87 -

povinnost nahradit náklady – ukladatel je povinen nahradit schovateli náklady, které mu vznikly v důsledku uschování věci. Nárok na náhradu těchto nákladů však vzniká schovateli pouze v případě, kdy sám uschovanou věc řádně opatroval.88 Dle zákona lze dovodit rozsah náhrady za vynaloţené náklady. Schovatel tedy můţe uplatnit pouze náklady, které byly „učiněny na zachování věci uschované nebo k rozmnožení trvalých

84

ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 479. 85 V komentáři Rouček a Sedláček z roku 1936 je uvedeno, ţe kapitolu zabývající se smlouvou schovací sepsal Sedláček. Publikace Obligační právo II pouze od Sedláčka byla sepsána v roce 1926. Zajímavé je, ţe si protiřečí stejný autor. Je zjevné, ţe profesor Sedláček zprvu zastával názor, který uveřejnil ve své publikaci, ale poté své stanovisko změnil a uvedl jej v komentáři Rouček a Sedláček. Přikláním se k názoru uvedeném v komentáři, protoţe byl publikován později. 86 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 29. 87 Tamtéţ, s. 29. 88 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 480.

26

užitků.“89 Důleţitou problematikou je také výše nákladů. Je třeba, aby si ji mezi sebou strany předem smluvili, a můţe být stanovena několika způsoby: o ukladatel je povinen uhradit náklady do určité výše – je tedy stranami stanoven „limit“, po který bude v případě vzniku nákladů hradit ukladatel. Pokud jsou náklady vyšší neţ stanovený limit, ukladatel hradí náklady pouze do výše sjednaného limitu. Pokud však budou náklady niţší, hradí ukladatel pouze tyto náklady. Prokazování, zda schovateli vznikly náklady a v jaké výši, leţí na schovateli. o Výše nákladů je stanovena paušálně o Schovateli přísluší minimální paušální suma90 -

Povinnost poskytnout přiměřenou náhradu za obětované věci – ukladatel je povinen schovateli poskytnout přiměřenou náhradu za věci, které musel schovatel obětovat v důsledku záchrany uschované věci. Jedná se o projev jednatelství v nouzi, které je upraveno v § 1036 ABGB.91

-

povinnost zaplatit mzdu (odměnu) za uschování – v případě, ţe je ustanovena odměna za uschování nebo je tato odměna mlčky vymíněna, je ukladatel povinen schovateli sjednanou odměnu poskytnout dle § 969 ABGB. Pro uplatnění nároku schovatele na náhradu nákladů a škody a nároku

ukladatele na náhradu škody poškozením věci je stanovena dle § 967 ABGB třicetidenní prekluzivní lhůta.92

89

§ 967 ABGB. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 480. 91 Tamtéţ, s. 480. 92 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 29. 90

27

4.6.

Odpovědnost

Základní povinností schovatele je tedy jiţ dle výše zmíněného povinnost věc pečlivě opatrovat a tedy ji i bez úhony ukladateli vrátit. To se však nutně nemusí pokaţdé povést, a proto je v zákoně upravena schovatelova odpovědnost za škodu, která vznikne na věci. Ustanovení § 964 pak přímo říká, ţe „schovatel odpovídá ukladateli za škodu povstalou opominutím povinného opatrování, nikoli však za náhodu; to ani tehdy, jestliže by byl mohl zachrániti svěřenou věc, třebas cennější, obětuje svou vlastní.“ 93 V tomto případě tedy schovatel „ručí za provinění obyčejné (culpa levis). Je-li k uschování zapotřebí zvláštních zkušeností, tedy kvalifikované pečlivosti, ručí schovatel jen tehdy zvýšeně, zavázal-li se ke zvýšené pečlivosti.“94 Pokud se však schovatel dopustí níţe uvedených jednání, odpovídá za veškerou škodu, tedy i za náhodu. Zajímavé je zde také to, ţe schovatel (i kdyţ v případě, kdy tak učiní, můţe poţadovat náhradu za věc obětovanou) nemusí obětovat svou vlastní věc proto, aby zachránil věc uschovanou, a to ani v případě, kdy je uschovaná věc daleko cennější, neţ věc schovatelova, kterou by měl obětovat.95 Ustanovení § 965 ABGB stanovuje případy, při kterých schovatel odpovídá i za náhodu. Jedná se o případ tzv. zaviněné náhody neboli causus mixtus. „Zaviněná náhoda je taková nahodilá zkáza nebo újma věci uložené, která by nebyla nastala, kdyby schovatel byl jednal podle smlouvy.“ 96 Z výše zmíněného ustanovení můţeme rozpoznat tři případy causus mixtus:

93

§ 964 ABGB. SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 27. 95 Tamtéţ, s. 27. 96 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 477. 94

28

-

Užívání uschované věci – schovatel uţíval uschovanou věc bez svolení ukladatele 97 , kdyţ ji měl pouze opatrovat. Nutno poznamenat, ţe ve smyslu tohoto ustanovení nelze tak chápat i uţívání, které je nutně spojeno s opatrováním věci (dojení krávy). V případě však, ţe dojde k uţití uschované věci a nejedná se o uţívání nutně spojené s opatrováním věci, odpovídá schovatel za náhodu, která byla způsobena daným protiprávním jednáním.98

-

Substituce – schovatel sám není schopen úschovu vykonávat, a tak svěří věc do opatrování někoho jiného.

-

Prodlení – musí se jednat o prodlení zaviněné.99 Dopustí-li se ukladatel zaviněného jednání, má tato skutečnost dopad na

odpovědnost schovatele. V takovémto případě je schovatelova odpovědnost buď zmenšena, nebo naprosto vyloučena. 100 Ukladatel dle ustanovení § 967 ABGB odpovídá za náhradu škody, náhradu nákladů a náhradu za obětovanou věc schovatele. (viz 4.5. - povinnosti ukladatele)

4.7.

Doba uschování

V ustanovení § 961 ABGB je stanoveno, ţe schovatel má povinnost uschovanou věc opatrovat po určenou dobu a po uplynutí této doby má povinnost danou věc ukladateli vrátit. Tato doba úschovy můţe být dle § 961 a 963 ABGB stanovena:

97

v takovém případě by došlo ke změně smlouvy, ale domnívám se, ţe je příhodné tento fakt alespoň zmínit. Podrobněji se touto změnou zabývám o odstavec výše. 98 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 476. 99 Tamtéţ, s. 477. 100 Tamtéţ, s. 473.

29

-

přímo - je výslovně stranami smluvena popřípadě zakotvena přímo v uzavřené smlouvě, pokud má listinnou podobu.101

-

nepřímo - jako příklad nepřímo stanovené doby uschování lze povaţovat uschování oblečení v šatně divadla. I kdyţ neproběhlo ţádné ujednání o době úschovy, je zřejmé, ţe úschova bude probíhat minimálně do skončení představení či zpětnému vyzvednutí oblečení – v případě nepřímého ujednání můţe docházet k řadě nedorozumění či sporných situací, do kdy úschova trvá.102

-

určena výpovědí - ustanovení § 963 stanovuje, ţe v případě, kdy není doba úschovy ustanovena přímo ani nepřímo, úschova můţe být kdykoli vypovězena. Tedy ukladatel má v tomto případě právo kdykoli poţádat o vrácení věci a schovatel mu je povinen vyhovět. Doba úschovy je tedy de facto určena okamţikem uschování věci a jejím vrácením.103 Zákon dále v § 962 řeší situaci, kdy je doba uschování určena přímo, tedy

byla přímo stranami smluvena. „V tomto paragrafu jedná se o předčasné vrácení věci z vůle ukladatele (věta první) a z vůle schovatele (věta druhá).“ 104 Je zde ustanovena povinnost schovatele věc vrátit i před uplynutím smluvené doby úschovy. Jestliţe mu však tímto předčasným vrácením věci vznikla škoda, má právo na její náhradu. Tato škoda můţe být dvojího druhu: -

při každé úschově mohou schovateli vzniknout zvláštní náklady, které by mu jinak nevznikly, kdyby nebyl nucen předčasně uschovanou věc vrátit.

101

SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 28. 102 Tamtéţ, s. 28. 103 Tamtéţ, s. 28. 104 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 469.

30

-

při úplatné úschově při předčasném vrácení uschované věci schovatel nedostane odměnu (úplatu) za zbylé období, ve kterém měl mít věc ještě stále u sebe uschovanou.105 V případě vrácení uschované věci z vůle ukladatele, můţe ukladatel

kdykoli poţádat schovatele, aby mu uschovanou věc vrátil. Toto ukladatelovo právo není vázáno na fakt, zdali si strany sjednali dobu uschování či nikoli. Schovatel je povinen ukladateli uschovanou věc vrátit bez zbytečného odkladu.106 Schovatel tedy musí dotyčnou věc opatrovat do takové míry, aby mohl být schopen ukladatelův poţadavek splnit, čili aby mohl uschovanou věc vrátit. Mohou však také existovat případy, u kterých formulace „bez zbytečného odkladu“ nemusí nutně naplňovat svůj pravý význam. Strany si totiţ mohou ujednat, ţe po výzvě ukladatele, můţe schovatel věc vrátit ne nezbytně bez zbytečného odkladu, ale v jiný smluvený čas nebo po uplynutí smluvené lhůty (např. do 12 hodin). Problém však nastává v okamţiku, kdy schovatel uschovanou věc včas nevrátí. V takovém případě se schovatel dostává do prodlení. 107 Do prodlení se však můţe dostat i ukladatel, a to v různých případech: -

v případě, kdy je doba úschovy přesně stanovena, následujícím dnem po posledním dni úschovy, ve kterém byl povinen si uschovanou věc vyzvednout,

-

nebo v případě, kdy není doba úschovy stanovena, se dostává do prodlení uplynutím přiměřené lhůty, která se určuje dle pravidel poctivého styku dle § 914 ABGB.108

105

ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 469. 106 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 28. 107 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 469, 471. 108 Tamtéţ, s. 471.

31

Dále je třeba se zabývat větou druhou § 962 ABGB, která pojednává o předčasném vrácení ze schovatelovy vůle. Zákon jasně stanovuje obecný zákaz moţnosti schovatele předčasně vrátit uschovanou věc. Avšak to platí pouze v případě, kdy si samy strany nic jiného nesmluvily, protoţe dotyčné ustanovení je ustanovením dispozitivním, čili strany se od něj mohou odchýlit. Dále jsou také stanoveny výjimky ze zákazu předčasného vrácení věci ze strany schovatele. 109 Tedy schovatel můţe předčasně věc vrátit za určitých okolností, a to: -

pokud pro nepředvídatelnou okolnost nemůţe mít dotyčnou věc bezpečně v úschově. Tedy, ţe došlo k takovému zhoršení poměrů, ţe by schovatel mohl úschovu vykonávat pouze s velkou námahou nebo s velkým nebezpečím.

-

pokud pro nepředvídatelnou okolnost by mu pokračující uschování věci způsobovalo nebo mohlo způsobit škodu na jeho vlastních věcech.110 Jiţ v předchozím odstavci je uvedeno, ţe podle § 962 je schovateli

zakázáno (aţ na výjimky) z vlastní vůle předčasně uschovanou věc vrátit. Ustanovení § 963 ABGB však stanovuje, ţe v případě, kdy nebyla doba úschovy nijak smluvena (přímo i nepřímo), můţe být úschova libovolně vypovězena. Z toho plyne, ţe v tomto případě, můţe úschovu ukončit kdykoli jak ukladatel, tak schovatel a to tak, ţe smlouvu schovací vypoví. 111

4.8.

Úplatnost

Dle římského práva bylo depositum bezúplatné - depozitář opatroval a uschovával věc bez nároku na odměnu za uschování. Úschova podle práva 109

ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 470. 110 Tamtéţ, s. 470. 111 Tamtéţ, s. 471.

32

římského tedy byla značně ve prospěch deponenta. ABGB i v tomto bodě vychází z římského práva, na smlouvu schovací stále hledí jako na smlouvu bezúplatnou. Na druhou stranu je zde spatřován i jistý pokrok oproti úpravě v římském právu, protoţe ABGB jiţ výslovně zmiňuje, ţe schovateli za určitých okolností náleţí odměna za provedenou úschovu. Odměna za úschovu je upravena v § 969 takto: „Mzda může býti za uschování jen tehdy požadována, byla-li smluvena výslovně anebo mlčky podle schovatelova povolání.“

112

Není tedy zákonem přímo

nařízeno, ţe schovatel má vţdy nárok na odměnu za poskytnutou úschovu, ale má na ni nárok pouze v případě, kdy tak bylo stranami smluveno nebo ţe se tak při určitém druhu úschovy či v závislosti na situaci předpokládá podle pravidel poctivého obchodu. Odměna také můţe jiţ v sobě obsahovat paušál za všechny náklady, které schovateli vznikly v průběhu uschování věci.113

112

§ 969 ABGB. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 483. 113

33

5. Depositum podle zákona č. 40/1964

5.1.

Právní úprava

V období po první světové válce byly Československou republikou převzaty všechny předpisy rakousko-uherské monarchie a s nimi i ABGB v novelizované podobě. Avšak aţ do druhé světové války zde byly snahy o modernizaci občanského práva.114 Výsledkem této snahy byl vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník115 (dále jen „Osnova“). Návrh však nestihl být schválen a Osnova tudíţ není platným právem. Z tohoto důvodu se jí práce nebude podrobněji zabývat. Druhá polovina dvacátého století byla pro vývoj občanského práva poměrně krušné období. Po roce 1948 bylo dle Klementa Gottwalda zapotřebí „zavést nový právní řád, který by pomohl upevnit a rozvíjet výsledky politického vítězství, a že je třeba zlikvidovat nemožný stav, kdy u nás platí zákony z doby Marie Terezie.“ 116 Byly proto urychleně zahájeny přípravy na konstituování nového právního řádu a tím i na tvorbě nového občanského zákoníku. Ten byl přijat 25. října 1950 jako zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (tzv. střední kodex).117 Vzhledem k cíli práce a z důvodu jejího omezeného rozsahu i střední kodex bohuţel nebude zde podrobněji rozebrán.

114

SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 18 20. 115 Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník In: Sněmovní tisk č. 844 [online]. Poslanecká sněmovna České republiky [cit. 25. 6. 2015]. 116 KADLECOVÁ, Marta; SCHELLE, Karel; VESELÁ, Renata; VLČEK, Eduard. Vývoj českého soukromého práva. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, s. 89, 90. 117 Tamtéţ, s. 89, 90.

34

„Již koncem padesátých let se však začalo upozorňovat na to, že střední kodex plně neodráží poměry a vztahy, které se v naší společnosti v dané etapě vývoje socialismu vytvořili.“118 V roce 1960 byly tedy započaty práce na novém občanském zákoníku. Tento zákon měl původně vycházet z koncepce středního kodexu, ale nakonec se tak nestalo a ukázalo se, ţe v novém zákoně jsou tradiční římské instituty v důsledku tlaku komunistického reţimu zcela zdeformovány. 119 Vznikl tak zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (OZ). V původním znění OZ aţ do níţe uvedené novelizace byla smlouva o úschově upravena pod názvem „úschova“ v části čtvrté, hlavě druhé ve čtyřech stručných ustanoveních (§ 296 aţ 299 OZ). Jak je uvedeno výše, OZ byl silně ovlivněn komunistickým reţimem a to je pravděpodobně důvod, proč je úprava deposita zde tak stručná. Novelizací č. 509/1991 k 1. 1. 1992 byly třetí, čtvrtá a pátá část OZ v celém svém rozsahu zrušeny a byla přidána nová část (část osmá), která nesla název „závazkové právo“. Tato část obsahuje jak obecná ustanovení o závazcích, tak i úpravu konkrétních závazků mezi které patří v desáté hlavě právě i smlouva o úschově v § 747 aţ 753. OZ byl do svého zrušení ještě mnohokrát novelizován, ale úprava deposita zůstala od účinnosti výše uvedené novelizace aţ do zrušení OZ jiţ beze změn. Práce se bude v nadcházejících kapitolách, opět z důvodu limitace svého rozsahu, nucena zabývat jiţ pouze úpravou deposita po účinnosti výše zmíněné novelizace. Občanský zákoník z roku 1964 byl účinný od 1. 4. 1964 aţ do 31. 12. 2013. Od 1. ledna následujícího roku byl totiţ zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který toho dne nabyl účinnosti.

118

KADLECOVÁ, Marta; SCHELLE, Karel; VESELÁ, Renata; VLČEK, Eduard. Vývoj českého soukromého práva. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, s. 94. 119 BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 436.

35

5.2.

Vznik

Podstatnými náleţitostmi smlouvy o úschově jsou označení smluvních stran, určení předmětu úschovy a vyjádření závazku schovatele předmět úschovy opatrovat120 Stále je povaţována občanským zákoníkem za reálný kontrakt, a proto vzniká okamţikem předání věci, nikoli okamţikem, kdy se strany dohodnou na jejím obsahu (tedy konsenzem). Pokud však dojde ke konsenzu, ale schovatel má jiţ věc u sebe (např. proto, ţe si dotyčnou věc vypůjčil), dochází ke vzniku smlouvy o úschově v okamţiku konsenzu stran. Protoţe není vyţadována písemná forma, smlouva můţe být uzavřena jak ústně, tak i konkludentně.

121

Konkludentním případem můţeme rozumět odevzdání věci do šatny například v kině. Provozovatel je poté povinen vrátit nejen věc, která byla přímo předmětem úschovy, ale také ty věci, které se ukládali společně s uloţenou věcí (např. kapesník v kapse kabátu nebo čepice ukládaná s kabátem). V případě, kdy by došlo pouze ke konsenzu, ale strany by si věc nepředali, by šlo vzniklý závazek chápat jako smlouvu o smlouvě budoucí. Předání věci, které je podmínkou pro vznik úschovy, můţe být provedeno faktickým předáním věci nebo tzv. fiktivním předáním. To se činí prohlášením v případě, kdy se věc, která je předmětem úschovy, jiţ nachází v detenci schovatele. Věta druhá § 747 odst. 1 OZ hovoří o předání do úschovy pomocí tzv. mechanických prostředků (uzamykatelné schránky, které jsou uzpůsobené k tomu, aby do nich sloţitel mohl věc uschovat).122 Dále také je důleţité si v případě smlouvy o úschově uvědomit, ţe „předáním věci k úschově se nepřevádí její vlastnictví ani držba. Schovatel se 120

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 2. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 255. 121 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1431. 122 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488 - 880. Praha: Linde, 2008, s. 2198.

36

stává detentorem. Zákon nevyžaduje, aby složitel byl vlastníkem nebo držitelem věci. Úschova vzniká i v případě, když ji má u sebe neprávem.“123 Stále platí to, ţe úplatnost není pojmovým znakem smlouvy. Ta tak můţe byt uzavřená jako úplatná, tak i jako neúplatná.124 OZ se v konečném důsledku, v této oblasti nikterak neliší od předchozí úpravy ABGB. I nadále tedy lze odměnu sjednat nebo odměna jako taková přichází v úvahu v případě, kdy je to obvyklé nebo je úschova předmětem podnikání schovatele.

5.3.

Strany

Stranami smlouvy o úschově jsou sloţitel a schovatel. Sloţitel je osoba, která dává věc do úschovy a schovatel je naproti tomu osoba, která dotyčnou věc přijímá a uschovává ji. „Schovatelem může být osoba fyzická i právnická. Je-li úschova předmětem podnikání schovatele, je třeba, aby tak činil na základě příslušného živnostenského oprávnění.“125

5.4.

Předmět

Předmětem úschovy mohou být pouze věci movité, hmotné. Nelze tedy uschovat jak věc nemovitou, tak věc nehmotnou. Na druhou stranu v případě věcí

123

ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488 - 880. Praha: Linde, 2008, 2199 s. 124 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 493. 125 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1431.

37

movitých hmotných zákon neklade rozdíl mezi tím, jestli je věc zastupitelná nebo nezastupitelná.126 Předmět úschovy musí schovatel dle § 749 řádně opatrovat a také řádně vrátit věc in specie, tedy tu samou věc, která byla uschována. Tímto se rozlišule pravidelná úschova od úschovy nepravidelné (depositum irregulare). Ne vţdy totiţ převzetím zastupitelné věci vzniká depositum irregulare. To vzniká pouze v případě, kdy schovatel je povinen vrátit věc in genere. V případě však, kdy je uschována zastupitelná věc, ale schovatel je povinen vrátit věc in specie, jedná se stále o pravidelnou smlouvu o úschově. 127

5.5.

Práva a povinnosti

Níţe uvedené rozdělení práv a povinností, které stranám pramení ze smlouvy o úschově, lze nalézt v níţe odcitovaném Lexikonu.128 Práva u smlouvy o úschově straně pramení z povinností protistrany. Domnívám se však, ţe některá práva si zaslouţí podrobnější charakterizování.

Schovatel -

Právo předat věc do úschovy dalšímu schovateli - Toto právo schovatele je upraveno v ustanovení § 747 odst. 2 OZ. Schovatel je povinen provádět úschovu a s ní spojené povinnosti osobně. Předat věc do

126

JEHLIČKA, Oldřich; ŠVESTKA, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský zákoník: komentář. 9. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, 1102, s. 1103. 127 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488 - 880. Praha: Linde, 2008, s. 2198, 2199. 128 FIALA, Josef; HURDÍK, Jan; KORECKÁ, Věra; TELEC, Ivo. Lexikon: občanské právo. 2. rozšíř. vyd. Ostrava: Sagit, 2001, s. 236, 237.

38

úschovy dalšímu schovateli tedy můţe dle § 747 odst. 2 OZ pouze v případě, kdy se na tom strany dohodnou. 129 -

Právo na náhradu nákladů - Jedná se o právo schovatele, vůči kterému má sloţitel povinnost nahradit náklady vzniklé schovateli (viz níţe).

-

Právo věc vrátit - Toto právo je pro schovatele zakotveno v § 750 OZ. V případě, kdy se strany nedohodly nebo z okolností není zřejmé, kdy má smlouva o úschově skončit, můţe schovatel věc kdykoli vrátit. Z výše uvedeného ustanovení rovněţ plyne sloţiteli právo v takovém případě kdykoliv ţádat vrácení věci (viz níţe).130

-

Povinnost věc opatrovat - Schovatel má povinnost řádně opatrovat uschovanou věc. OZ umoţňuje, aby si strany způsob opatrování samy dohodli. V zákoně není výslovně schovateli povoleno odchýlit se od dohodnutého způsobu opatrování. Avšak i to je za výjimečných okolností moţné (např. pokud se pokyny sloţitele ukáţou jako nevhodné). V případě však, ţe způsob opatrování stranami dohodnut nebyl, je schovatel dle OZ povinen věc opatrovat pečlivě (tedy nejen střeţit, ale také provádět potřebnou údrţbu).131

-

Povinnost věc pojistit - Z ustanovení § 749 odst. 1 OZ plyne, ţe „k řádnému opatrování věci patří i pojištění věci, pokud je jeho sjednání ve vztahu k uschované věci obvyklé nebo dokonce povinné.“132

-

Povinnost věc vrátit složiteli - Jak je uvedeno v Eliášově komentáři, účelem úschovy je řádné vrácení uschované věci. Lze tedy usoudit, ţe se jedná jednu z nejdůleţitějších povinností schovatele společně s povinností věc opatrovat. Tato povinnost je zakotvena v § 749 OZ. Schovatel musí po uplynutí doby úschovy vrátit tutéţ věc, kterou uschoval (in specie)

129

FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1432. 130 JEHLIČKA, Oldřich; ŠVESTKA, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský zákoník: komentář. 9. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, 1102, s. 1106. 131 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník II: § 460 až 880 komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2254. 132 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1434.

39

společně s tím, co k věci přibylo (přírůstek). Uschovaná věc musí být rovněţ vrácena ve stejném stavu, ve kterém byla uschována nebo ve stavu „přiměřeném“ v případě, kdy bylo stranami domluveno uţívání věci. 133 Schovatel rovněţ nemůţe uschovanou věc vrátit před smluvenou dobou, „ledaže věc nemůže pro nepředvídatelnou okolnost bezpečně nebo bez vlastní škody opatrovat.“134 -

Povinnost nahradit škodu - Tato povinnost vyplývá z ustanovení § 750 OZ. Více viz 5.6.

Složitel -

Právo žádat vrácení věci kdykoliv - OZ upravuje dvě odlišné situace v § 749 odst. 2 a § 750. V případě, kdy není stanovena doba úschovy, má sloţitel právo ţádat vrácení věci kdykoli (§ 750 OZ). V případě, kdy doba uschování sjednána je, vyplývá z ustanovení § 749 odst. 2 právo sloţitele ţádat vrácení uschované věci i před uplynutím smluvené doby uschování. Z ustanovení dvou výše zmíněných paragrafů plyne, ţe sloţitel můţe po schovateli ţádat vrácení věci kdykoli, nezávisle na smluvené době uschování.

-

Povinnost zaplatit odměnu - Dle ustanovení § 748 věty druhé za středníkem OZ je sloţitel povinen zaplatit schovateli odměnu v případě, kdy tak bylo dohodnuto, kdy je zaplacení odměny zvyklostí nebo kdyţ je úschova předmětem podnikání schovatele.

133

ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488 - 880. Praha: Linde, 2008, s. 2198, 2203. 134 § 749 odst. 2 OZ.

40

-

Povinnost nahradit škodu, která schovateli vznikla úschovou věci Tato povinnost je zakotvena v ustanovení § 752 OZ. Tuto povinnost je moţné, jak stanovuje zákon, vyloučit jinak dohodou účastníků.135

-

Povinnost nahradit náklady - Je nutné rozlišovat náhradu nezbytných nákladů, která je zakotvena v ustanovení § 748 OZ a nákladů, které schovatel vynaloţil pro splnění své povinnosti zakotvené v § 752 OZ. Nezbytnými náklady se rozumí takové náklady, „které kdyby nevynaložil, nenaplnil by účel úschovy. Tím je řádné vrácení věci.“136 Naproti tomu náhradou nákladů podle § 752 OZ se rozumí povinnost, která je ve srovnání s povinností dle § 748 stanovena šířeji. Těmito náklady se rozumí náklady, které schovateli vznikly při plnění své povinnosti (zajištění řádného opatrování). Povinnost dle § 752 OZ můţe být rovněţ upravena odlišně dohodou stran.137

Ustanovení § 753 OZ stanovuje pouze šesti měsíční lhůtu pro domáhání vzájemných práv stran. Tím je tato moţnost omezena na poměrně krátké časové období, v opačném případě vzájemná práva zanikají. Vzájemná práva ve smyslu tohoto ustanovení jsou práva, která vyplývají přímo ze zákona, ale i práva, která si strany mezi sebou dohodnou.138

135

FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1437. 136 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488 - 880. Praha: Linde, 2008, s. 2198, 2200. 137 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník II: § 460 až 880 komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2257. 138 Tamtéţ, s. 2258.

41

5.6.

Odpovědnost

Níţe citovaná publikace Švestka, Dvořák a kol. popisuje u smlouvy o úschově odpovědnost za prodlení a odpovědnost za škodu. Do prodlení se schovatel dostane v případě, kdy poruší své povinnosti při opatrování věci nebo uschovanou věc nevrátí včas. Nezáleţí na tom, zdali jeho povinnosti vyplývají přímo ze smlouvy nebo jsou určeny dodatečně zákonem. Prodlení však nenastane, pokud schovatel věc, která je předmětem úschovy, nepřevezme. Je-li schovatel v prodlení, odpovídá také za škodu, která byla sloţiteli způsobena (viz níţe).139 V případě odpovědnosti za škodu musíme rozlišovat odpovědnost za škodu schovatele a sloţitele. Sloţitel je dle § 752 OZ odpovědný za škodu, která vznikla schovateli úschovou dotyčné věci. „Tato povinnost nestíhá složitele v případě škody, kterou schovatel mohl odvrátit , pokud by řádně o věc převzatou do úschovy pečoval.“ 140 Schovatel je naproti tomu odpovědný za škodu dle ustanovení § 421 OZ. Tedy „každý, kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo i jinak.“141 V případě, kdy ale uschovanou věc pouţije, dá ji k uţití někomu jinému nebo v případě, kdy je v prodlení s odevzdáním uschované věci (viz předchozí odstavec) odpovídá dle ustanovení § 751 i za škodu nahodilou, která vznikla na věci. Prokáţe-li však, ţe by tato škoda postihla věc i v případě, kdy by ţádnou svou povinnost neporušil nebo pokud by věc uschována nebyla, jeho odpovědnost by zanikla.142

139

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 2. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 258. 140 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1437. 141 § 421 OZ. 142 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník II: § 460 až 880 komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2257.

42

5.7.

Doba uschování

Z ustanovení § 750 OZ plyne, ţe smlouva o úschově můţe být uzavřena jak na dobu určitou, tak na dobu neurčitou. Dobu uschování mohou strany stanovit přímo ve smlouvě nebo tato doba můţe vyplynout z okolností (např. při úschově kabátu v divadle vyplývá z okolností, ţe úschova bude trvat pouze do konce představení). Stanovení či nestanovení doby úschovy má vliv na práva a povinnosti obou stran v okamţiku vrácení věci. V případě, kdy je doba úschovy sjednána, je schovatel povinen danou věc po dobu úschovy opatrovat bez moţnosti předčasného vrácení věci (výjimka dle § 749 odst. 2 OZ - viz práva a povinnosti schovatele). V případě však, kdy dle ustanovení § 750 OZ není doba uschování stanovená ani zřejmá, můţe schovatel uschovanou věc vrátit kdykoliv. Sloţitel můţe naproti tomu ţádat vrácení věci kdykoliv bez ohledu na to, zda byla doba úschovy stanovena či nikoliv (viz 5.5.). Ve všech případech kdy dojde ke vrácení věci (jedno zdali před nebo po uplynutí doby uschování) dochází k účinku okamţité výpovědi smlouvy. 143

143

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 2. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 257.

43

6. Depositum podle zákona č. 89/2012 Sb.

6.1.

Právní úprava

Tato kapitola se bude věnovat depositu v zákoně č. 89/2012, občanský zákoník (NOZ). Předchozí kapitoly pojednávaly o jiţ neúčinných úpravách deposita, avšak NOZ je v době sepsání této práce platným a účinným předpisem a je tedy aktuální úpravou deposita na našem území. Rekodifikace civilního práva je ve spojení s rekodifikací trestního práva hmotného z roku 2010 povaţována za velmi rozsáhlou a revoluční.144 Dvanáct let dlouhý proces byl završen vydáním NOZ, který nabyl platnosti 22. března 2012 publikováním ve 33 částce Sbírky zákonů. V účinnost vstoupil 1. ledna 2014.145 Jedná se o velmi rozsáhlý předpis obsahující 3081 paragrafů. Úpravu deposita nalezneme v části čtvrté (relativní majetková práva), hlavě druhé (závazky z právních jednání), dílu čtvrtém pod názvem závazky ze schovacích smluv kde je ve dvou oddílech upravena úschova a skladování. Konkrétně se jedná o ustanovení § 2402 - 2429.

144

BĚLOHLÁVEK, Alexander J.; ČERNÝ, Filip; JUNGWIRTHOVÁ, Marianna; KLÍMA, Pavel; PROFELDOVÁ, Tereza; ŠROTOVÁ, Eliška. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 13. 145 ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 5.

44

6.2.

Vznik

Jiţ od dob římského práva je depositum povaţováno za reálný kontrakt, tedy, jak jiţ bylo několikráte výše uvedeno, vzniká aţ okamţikem předání věci. NOZ toto pojetí plně nesdílí a smlouvy schovací jsou vesměs koncipovány jako smlouvy konsenzuální.146 Pihera v Hulmákově komentáři (citace 147) a shodně s ním i Raban v učebnici Občanské právo hmotné (citace 146) říkají, ţe „smlouva o úschově je konsenzuálním kontraktem; ke vzniku závazku se nevyžaduje převzetí opatrované věci.“147 Tedy k jejich vzniku dochází v okamţiku konsenzu stran. Naproti tomu Pohl ve Švestkově komentáři (citace 148) tvrdí něco jiného: „Smlouva jako reálná vznikne převzetím věci do úschovy.“ 148 Z tohoto je více neţ patrné, ţe názory se na úpravu deposita v NOZ stále liší. Důleţitým pojmovým znakem úschovy je předání věci současně s povinností předanou věc opatrovat. Pokud dojde pouze k přenechání věci druhé osobě bez toho, aniţ by tato osoba měla povinnost tuto věc opatrovat, úschova nevznikne. V takovém případě se bude jednat buď o výpůjčku, nájem nebo výprosu, podle toho, co dále bude obsahem vztahu. Důleţité je také poznamenat, ţe úschova můţe vzniknout jednak jako samostatný závazek (existuje nezávisle na existenci jiného závazku) nebo jako závazek vedlejší (existuje vedle závazku hlavního). Jako vedlejší závazek úschova vzniká například u práva zástavního (věřitel uloţí zástavu do úschovy) a mnohých dalších.149 Ohledně formy smlouvy o úschově se NOZ drţí předchozích úprav a také nezakotvuje ţádný speciální poţadavek. Není tedy ani podle NOZ nutné, aby 146

RABAN, Přemysl a kol. Občanské právo hmotné: závazkové právo. Brno: Václav Klemm Vydavatelství a nakladatelství, 2014, s. 317. 147 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 746. 148 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1514. 149 RABAN, Přemysl a kol. Občanské právo hmotné: závazkové právo. Brno: Václav Klemm Vydavatelství a nakladatelství, 2014, s. 318.

45

smlouva o úschově musela být písemná a to platí i v případě, kdy je jejím předmětem nemovitost.

150

Úschova rovněţ „není pojmově vždy úplatnou

151

smlouvou.“

6.3.

Strany

I NOZ si strany smlouvy o úschově pojmenoval po svém. Osobu, která danou věc přijímá a opatruje označuje jako schovatel - tedy stejně, jako předchozí úpravy OZ a dokonce i ABGB. Naproti tomu osobu, která věc do úschovy dává, NOZ označuje jako uschovatele - tedy rozdílně od OZ i od ABGB. Na obou stranách můţe být v prakticky jakákoli svéprávná osoba. V případě však, ţe by schovatel prováděl úschovu jako předmět své podnikatelské činnosti, byl by nucen si ještě zajistit příslušné oprávnění. Smlouva o úschově není vázána na vlastnictví věci. Uschovateli stačí, ţe má věc pouze v detenci. Zákon dokonce nevylučuje ani situaci, kdy uschovatel uschová věc, ke které nemá právo mít ji v detenci, a ani s ní nakládat (jedná se o tzv. nepoctivého drţitele). Ani tento případ však nemá vliv na platnost smlouvy o úschově. 152

6.4.

Předmět

Dle ustanovení § 2402 NOZ je předmětem úschovy věc 153 . Zákon tedy nevylučuje moţnost, aby předmětem úschovy mohla být i věc nemovitá (stejně 150

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 746. 151 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1520. 152 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 747. 153 § 2402 NOZ „Smlouvou o úschově se schovatel zavazuje převzít věc, aby ji pro uschovatele opatroval.“

46

jak např. ABGB). Dle Hulmákova komentáře je rovněţ moţné uschovávat i zvířata a nehmotné věci. I nehmotné věci jsou totiţ předmětem opatrování (například úschova zaknihovaných cenných papírů nebo úschova dat).154 Naproti tomu Pohl ve Švestkově komentáři tvrdí, ţe: „Předmětem úschovy mohou být jen individuálně určené movité věci hmotné povahy. Nemovité věci a věci nehmotné povahy nemohou být předmětem úschovy.“ 155 Opět je zde patrný rozpor těchto dvou komentářů a tedy i rozdílnost názorů na pojetí deposita v NOZ. Dále Pihera v Hulmákově komentáři uvádí, ţe předmětem úschovy mohou být jak věci zastupitelné, tak věci nezastupitelné. V případě, kdy není stanoveno jinak, schovatel vrátí zastupitelné věci in genere. 156

6.5.

Práva a povinnosti

Povinnosti (a k nim relevantní práva) vyplývající z úschovy dle NOZ práce čerpá především z výše citovaných komentářů, protoţe se věnují problematice dopodrobna a lépe, neţ většina dostupných publikací zabývajících se úpravou NOZ.

Schovatel -

právo odevzdat věc do úschovy jinému uschovateli - dle ustanovení § 2402 NOZ disponuje schovatel tímto právem pouze v případě, kdy si to strany mezi sebou ujednají.

154

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 747. 155 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1514. 156 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 747,748.

47

-

právo věc kdykoli vrátit - pramení z ustanovení § 2404 NOZ v případě, kdy není ujednána doba úschovy nebo není z okolností zřejmá.

-

povinnost věc převzít - dle komentáře Hulmák je smlouva o úschově konsenzuálním kontraktem. V době uzavření smlouvy o úschově tedy vzniká schovateli povinnost věc převzít a uschovateli vzniká právo, aby schovatel věc převzal.157

-

povinnost věc opatrovat - tato povinnost vyplývá z ustanovení § 2403 odst. 1 NOZ. Je upřednostňován způsob opatrování, který si strany smluví samy. V případě, ţe tak neučinily, zákon stanovuje povinnost schovatele opatrovat věc pečlivě. Opatrování musí odpovídat povaze věci a musí být prováděno tak, aby na věci nevznikla škoda.158

-

povinnost zdržet se užívání - z ustanovení § 2405 NOZ vplývá, ţe ani NOZ nepovaţuje uţívání věci za předmět úschovy. Schovatel je tedy povinen se zdrţet jakéhokoli uţívání věci a „naopak má pečlivým opatrováním zabránit změně na věci.“159

-

povinnost věc vrátit - ustanovení § 2403 odst. 1 rovněţ zakotvuje povinnost schovatele věc vrátit a to po uplynutí doby, kterou si mezi sebou strany ujednaly a se vším, co k věci přibylo. Dle odst. 2 § 2403 NOZ se můţe uschovatel domáhat vrácení před uplynutím doby úschovy (viz níţe), avšak schovatel takové právo nemá, „ledaže ji nemůže pro nepředvídatelnou okolnost bezpečně nebo bez vlastní škody opatrovat.“160

-

povinnost nahradit škodu - viz kapitola 6.6.

157

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 746,748. 158 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1516. 159 Tamtéţ, s. 1517. 160 § 2403 odst. 2 NOZ.

48

Uschovatel -

právo žádat vrácení věci před uplynutím doby uschování - vyplývá z ustanovení § 2403 odst. 2 NOZ, kde uschovatel můţe poţádat schovatele, aby mu věc vrátil před uplynutím doby úschovy a ten je povinen tak učinit. Sám však právo vrátit věc dříve nemá (viz výše).

-

právo věc kdykoli žádat zpět - uplatní se dle ustanovení § 2404 NOZ za stejných podmínek, jako právo schovatele věc kdykoli vrátit (viz výše).

-

povinnost nahradit náklady - § 2406 odst. 1 NOZ rozlišuje dva druhy nákladů - náklady nezbytné a náklady jiné. Náklady nezbytné jsou takové náklady, které schovatel vynaloţil na hlídání věci, její ochranu, na krmivo, nájem skladových prostor nebo i daně. Naproti tomu jinými náklady se rozumí takové náklady, které vznikly za podmínek § 3007 - 3009 NOZ.161

-

povinnost zaplatit úplatu - pramení z ustanovení § 2406 odst. 2 NOZ. Úschova jako taková je bezúplatná, nic však nebrání tomu, aby byla stranami sjednána jako úplatná. V takovém případě vznikne schovateli právo na úplatu a uschovateli povinnost ji zaplatit. Dále můţe být jako úplatná povaţována dle výše uvedeného ustanovení v případě kdy tak „plyne ze zvyklostí, z předchozího styku stran nebo z předmětu činnosti schovatele.“162

-

povinnost nahradit škodu - z ustanovení NOZ o úschově jiţ zjevně nepramení povinnost uschovatele nahradit schovateli škodu, která mu vznikla uschováním věci. NOZ v ustanovení § 2407 stanovuje tříměsíční promlčecí lhůtu pro

taxativně vymezená práva. Tato lhůta platí pouze pro právo na náhradu škody u

161

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 756. 162 § 2406 odst. 2 NOZ

49

uschovatele a právo na zaplacení úplaty nebo nákladů u schovatele. Pro zde neuvedená práva se pouţijí obecná ustanovení o promlčecích lhůtách.163

6.6.

Odpovědnost

Zákon upravuje odpovědnost schovatele za škodu v § 2405 NOZ. Celé ustanovení téměř doslovně odpovídá ustanovení § 751 OZ a vychází z něj. Hned několik jednání je dle tohoto ustanovení postihnuto odpovědností za škodu. V první řadě jde o případy, kdy schovatel uschovanou věc uţije pro sebe nebo umoţní uţití dané věci jinému. Vzhledem k tomu, ţe je schovatelovou povinností mimo jiné uschovanou věc opatrovat a zdrţet se jejího uţívání, je porušení této povinnosti důvodem ke vzniku odpovědnosti schovatele za veškerou škodu (tedy i nahodilou). 164 Dále je schovatel odpovědný za veškerou škodu v případě, kdy předá věc „do úschovy jinému bez svolení uschovatele nebo bez nezbytné potřeby.“ 165 Nezbytnou potřebou se rozumí nepředvídaná změna poměrů na straně schovatele, které znemoţňují pečlivé opatrování věci a přitom můţe věc pečlivě opatrovat osoba jiná. A posledním jednáním, které zákon postihuje odpovědností za veškerou škodu můţe být i prodlení s vrácením věci (co je odpovědnost za prodlení viz 5.6.). 166 V případě prodlení se komentář Švestka dostává do rozporu s Bělohlávkem167, který říká, ţe prodlení jiţ není důvodem ke vzniku odpovědnosti za nahodilou škodu. Přikláním se k Bělohlávkovi, protoţe v výše uvedeného ustanovení 2405 NOZ jiţ prodlení není výslovně uvedeno tak, jak tomu bylo v případě § 751 OZ. Co se týká liberačního důvodu na konci výše 163

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 1520, s. 1521. 164 Tamtéţ, s. 1518. 165 § 2405 NOZ 166 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1518. 167 BĚLOHLÁVEK, Alexander J.; ČERNÝ, Filip; JUNGWIRTHOVÁ, Marianna; KLÍMA, Pavel; PROFELDOVÁ, Tereza; ŠROTOVÁ, Eliška. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 698.

50

zmíněného ustanovení, NOZ se i zde nechal inspirovat OZ a i zde tedy není schovatel odpovědný v případě, „kdy by schovatel své povinnosti neporušil či v případě, kdy by věc nebyla převzata.“168

6.7.

Doba úschovy

Z ustanovení § 2404 vyplývá, ţe úschova můţe být uzavřena na dobu určitou i neurčitou. Výše uvedené ustanovení společně s ustanovením § 2043 NOZ ohledně doby úschovy nedošly ţádné změny oproti § 750 a 749 OZ. Je tedy zjevné, ţe doba úschovy vyvolává stejná práva a povinnosti schovatele a uschovatele, jak jsou zmíněna v kapitole 5.7.

168

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1519.

51

7. Druhy deposita V této kapitole jsou obsaţeny druhy deposita, které se od klasického deposita liší zejména v předmětu úschovy (depositum irregulare, bankovní úschova cenných papírů, peněţní vklady), účelu úschovy (depositum in sesquestrem, smlouva o skladování) nebo situace, kdy úschova vzniká (depositum miserabile, ubytování hosta).

7.1.

Depositum irregulare

Depositum irregulare je latinský název pro nepravidelnou úschovu. Veselý ji ve svém slovníku definuje jako: „smlouvu, kterouž zastupitelné věci se dávají ve schování.“ 169 Nepravidelná úschova tedy spočívá v „úschově věcí in genere. Depositum irregulare se tak tradičně definuje jako úschova věcí in genere s právem depositáře uschovanou věc během opatrování užívat.“170 Od deposita irregulare je však nutné rozlišovat úschovu věcí sice určených in genere (peníze, obilí, písek, ropa) avšak uschovaných v označené, zapečetěné či jinak rozlišitelné schránce. V takovém případě lze totiţ říct, ţe se jedná o prosté depositum, protoţe daná schránka se vykazuje určitými znaky (tvarem, barvou, pečetí) a depozitář se zavazuje, ţe bude danou schránku (s penězi, obilím, ropou atd.) hlídat a chránit a po vyţádání tuto samou obálku neporušenou deponentovi vrátí. Vrácená schránka bude stále obsahovat přesně ty samé věci, které byly se schránkou uschovány (ty samé bankovky či mince, stejná zrnka písku či obilí). Prakticky tedy dochází k uschování a vrácení individuálně určené věci (zapečetěná schránka s penězi). Od deposita irregulare se tento stav liší v tom, ţe nedochází k přechodu vlastnictví 169

VESELÝ, František Xaver. Všeobecný slovník právní: příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Díl čtvrtý. Praha: Nákladem vlastním, 1899, s. 511. 170 BĚLOVSKÝ, Petr. Depositum irregulare: úschova peněz v římském právu. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2002, roč. 141, č. 9, s. 981.

52

na depositáře a ten má povinnost uschovanou věc hlídat a chránit proti škodě. Dále se tato situace liší v tom, ţe „depozitář není odpovědný za zničení věci zásahem vyšší moci či jednáním Boha, zatímco u deposita irregulare je depozitář odpovědný i za akt Boží.“171 Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe u deposita nepřechází věc do vlastnictví depozitáře, ale v případě deposita irregulare k přechodu vlastnictví dochází. Tuto vlastnost má depositum irregulare shodnou s mutuem (smlouvou o půjčce) a dodnes se vedou rozporuplné diskuze o tom, zdali nemá depositum irregulare spíše blíţe k mutuu, neţ k depositu.

7.1.1. Tantundem S přechodem vlastnictví uschované věci na depozitáře souvisí také jeho povinnosti. Depozitář má povinnost chránit tzv. tantundem, které „představuje ekvivalent věcí původně předaných ve smyslu množství a kvality.“172 Tedy pokud deponent uschová u depozitáře např. určitou sumu peněz, ten má sice právo s danou peněţitou sumou disponovat, protoţe na něj přešlo vlastnictví, avšak můţe s ní disponovat pouze v případě, ţe má u sebe sice jinou, ale kvalitativně a kvantitativně stejnou sumu peněz, a to pro případ, ţe by deponent chtěl část či celou svou uschovanou sumu peněz vrátit zpět. Tato ochrana prostřednictvím tantundem je zde proto, aby se depozitář nedostal do nesnází v případě, kdy by uschované věci uţil a neměl jiné, které by mohl deponentovi vrátit. Takto se tedy předchází komplikacím a deponent má jistotu, ţe své věci dostane zpět nebo mu alespoň vznikne nárok ji po depozitáři poţadovat.

171 172

HUERTA DE SOTO, Jesús. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. vyd. Praha: ASPI, 2009, s. 6. Tamtéţ, s. 7.

53

7.1.2. Podobnosti a rozdíly mezi depositem irregulare a mutuem „Depositum irregulare patří k nejspornějším právním institutům římského práva. Jeho kontroverznost spočívá zejména v obsahu tohoto institutu, který stojí na hraně dvou kontraktů, mutua a deposita.“ 173 Jak je uvedeno výše, mezi depositem irregulare a mutuem existuje určitá podobnost a mnoho autorů to vedlo k závěru, ţe se spíše jedná o jistou formu mutua, a také díky tomu docházelo k mnoha zmatkům a nedorozuměním. Účelem této podkapitoly je zjistit, zda je depositum irregulare skutečně tak podobné mutuu a určit či prozkoumat naopak rozdílnosti těchto dvou institutů. Jak jiţ bylo výše uvedeno, jediná vlastnost, kterou mají depositum irregulare a mutuum společnou je přechod vlastnictví. Tedy jak u deposita irregulare tak i u mutua dochází k převodu vlastnictví na osobu, která věc přijímá (u deposita irregulare je touto osobou depozitář, u mutua se jedná o dluţníka). U deposita

irregulare

z praktických

k takovému

důvodů.

přechodu

Depositum

vlastnictví

irregulare

se

dochází

vyznačuje

druhotně úschovou

zaměnitelných věcí, a ty se zpravidla, nedají uchovávat odděleně a nelze tedy zajistit vrácení přesně té samé uloţené věci, ale pouze věci mnoţstevně a kvalitativně shodné. Z tohoto důvodu je tedy prakticky nutné, aby u deposita irregulare došlo k převodu vlastnictví na depozitáře, protoţe je často i fyzicky nemoţné vrátit přesně ty samé jednotky, které si uschovatel uloţil.174 Naproti tomu rozdílů je mezi těmito instituty více. Asi nejdůleţitějším rozdílem je jejich účel. Účelem deposita irregulare je úschova zastupitelných věcí, o které je následně depozitář povinen pečovat a hlídat je. Účelem mutua je naproti tomu převod disponibility zastupitelných věcí (moţnosti volně nakládat s věcí dle uváţení dluţníka). Dalším rozdílem mezi těmito kontrakty je lhůta. Tedy spíše

173

BĚLOVSKÝ, Petr. Depositum irregulare: úschova peněz v římském právu. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2002, roč. 141, č. 9, s. 984. 174 HUERTA DE SOTO, Jesús. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. vyd. Praha: ASPI, 2009, s. 15.

54

v tom, ţe depositum irregulare ţádnou lhůtu nemá a u mutua naopak lhůta nesmí chybět. Další rozdíl mezi těmito kontrakty se týká povinností stran. U deposita irregulare je depozitář povinen pečovat a uschovávat pro deponenta rovnocenné tantundem, které si můţe deponent kdykoli vyzvednout nazpět. U mutua tato povinnost neexistuje, protoţe dluţník má v uţití vypůjčených peněz naprostou volnost.175

7.2.

Depositum in sequestrem

Depositum in sequestrem má kořeny v římském právu. Sequester je depositář, kterému dalo určitou věc do úschovy více lidí s tím účelem, aby ani jedna z osob nemohla s věcí nakládat. Sequestario je tedy institutem, který se vyvinul zpravidla pro situaci, ve které dávají osoby do úschovy věc, která je předmětem jejich sporu. Sequestor tedy danou věc opatruje aţ do doby, kdy je spor rozhodnut a sequestro opatrovanou věc vydá tomu, kdo v dané sporu o příslušnou věc zvítězil.176 V ABGB je sekvestura rovněţ upravena, konkrétně v § 968. Sekvestraci definuje jako: „smlouvu mezi spornými stranami a třetí osobou, že tato osoba bude opatrovati spornou věc a že ji vydá tomu, kdo ve sporu zvítězí.“177 Ukladatel je v tomto případě tvořen oběma stranami sporu, které věc předají schovateli, který se nazývá sekvestor. Rouček a Sedláček se ve svém komentáři shodují, ţe

175

HUERTA DE SOTO, Jesús. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. vyd. Praha: ASPI, 2009, s. 17,18. 176 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 680. 177 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 482.

55

sekvestor se dostává do pozice drţitele. Sekvestor totiţ musí být chráněn před zásahem sporných stran a třetích osob.178 Sekvestura vymizela jiţ z úpravy Osnovy 1937 a OZ ani NOZ ji rovněţ neupravují.

7.3.

Depositum miserabile

Další druh úschovy, který má prameny jiţ v římském právu. Je označována jako nezbytná nebo naléhavá smlouva. Jedná se kontrakt o úschově určité věci v případě nouze či zvlášť tíţivé situace, ve které se deponent ocitnul. Pod touto tíţivou situací si lze představit např. poţár, povodeň či ztroskotání lodě. Avšak i přesto se jedná o depositum a i zde je depozitář povinen uschovanou věc vrátit. V případě, kdy tak neučiní, je deponent oprávněn proti němu uţít actio depositi directa179

7.4.

Přijetí hosta

Římské právo také znalo přijetí hosta, neřadilo jej však mezi depositum. ABGB se však rozhodlo jít jinou cestou. Dle ABGB se totiţ jedná o speciální úpravu úschovy, která probíhá u hostinských a je obsaţena v § 970 aţ 970c ABGB. Z toho, ţe tato problematika má svou vlastní úpravu lze usoudit, ţe se jednalo, dle Krčmáře (citace 180), o hojně vyuţívaný institut převáţně v horských oblastech, kde s ohledem na cestovní ruch zákonodárce nemohl po hostinském

178

ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 482. 179 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 180.

56

ţádat, aby ručili za jakoukoli náhodu.180 Jiţ z označení paragrafů je patrné, ţe ustanovení § 970 prošlo novelizací. Původní § 970 ustanovoval pouze „hostinští, plavci nebo vozkové ručí jako schovatel za věci, které od přijatých cestujících nebo jako náklad jim samým nebo jich služebnému lidu byly odevzdány.“ 181 Ustanovením § 127 aţ 129 Císařského nařízení č. 69/1916 Ř. z.182 však došlo k novelizaci do podoby, která je výše uvedena.

7.5.

Smlouva o skladování

Smlouva o skladování byla za dob ABGB známa spíše jako uskladnění ve veřejném skladišti. Schovatel je povinen uschované věci řádně opatrovat, ale na druhou stranu je také oprávněn uschované věci stejného druhu smísit.183 Tento druh úschovy nebyl upraven přímo v ABGB, ale byl obsaţen v zákoně č. 64/1889 Ř. z., o zřizování a provozování veřejných skladišť a o skladních listech od nich vydaných. Smlouva o skladování ještě před 1. 1. 2014 rovněţ nebyla obsaţena v občanském zákoníku, ale upravoval ji v § 527 a násl. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ObchZ). Ustanovení § 527 ObchZ definuje smlouvu o skladování jako smlouvu, kterou „se skladovatel zavazuje převzít věc, aby ji uložil a opatroval, a ukladatel se zavazuje zaplatit mu za to úplatu (skladné).“ 184 Prakticky doslovně ji přebírá v ustanovení § 2415 odst. 1 i NOZ. Ten naproti

180

KRČMÁŘ, Jan. Všeobecná část občanského zákoníka a právo obligační: všeobecná část: darování, smlouva schovací, půjčka, zápůjčka a zmocnění: návrh subkomitéta pro revisi Zákoníka pro Československou republiku. 2 vyd. Praha: Ministerstvo obchodu, 1927, s. 181. 181 § 970 ABGB. 182 § 127 aţ 129 Císařského nařízení č. 69/1916 Z. ř., jímţ se vydává třetí částečná novela k obecnému zákoníku občanskému. 183 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 33, 34. 184 § 527 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

57

tomu smlouvu schovací zařazuje hned pod úschovu do části čtvrté, hlavy druhé, dílu čtvrtém , oddílu druhém pod názvem skladování. Smlouva o skladování se od smlouvy schovací odlišuje ve dvou podstatných prvcích. Především je smlouva schovací úplatná. Zákon přímo stanovuje ve výše uvedených ustanoveních ObchZ a NOZ, ţe ukladatel je povinen zaplatit za skladování úplatu neboli skladné. Druhým rozdílem je specifický způsob uložení opatrované věci. V reţimu smlouvy o skladování mohou být uskladněny pouze určité věci. 185 Dále se také jedná o smlouvu o skladování v případě, kdy je opatrování věci předmětem podnikání skladovatele dle ustanovení §527 odst. 2 ObchZ a § 2415 odst. 2 NOZ. ObchZ tohle umoţňuje pouze za podmínky, „jestliže ve smlouvě není uvedeno, zda věc se má opatrovat za úplatu nebo bezplatně.“186

7.6.

Úschova cenných papírů

ABGB úschovu cenných papírů sám neupravoval a přenechával ji zákonu č. 241/1924 Sb. z. a n., o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů. Jedná se o úschovu, ve které ukladatel poskytne schovateli (v tomto případě se jedná o banku) k úschově cenné papíry. Bankou neboli bankéřem rozumíme jako ten, „kdo po živnostensku cenné papíry přijímá v úschovu nebo zástavou, anebo je kupuje a prodává vlastním jménem na cizí účet.“187 Ukladatelem se pak rozumí jakákoli osoba, která bankéři svěří cenné papíry do úschovy. OZ také sám úschovu cenných papírů neupravuje, ta je naproti tomu obsaţena v § 34 a 35 zákoně č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen 185

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 769. 185 § 2406 odst. 2 NOZ. 186 527 odst. 2 ObchZ. 187 § 10 zákona č. 241/1924 Sb. z. a n., o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů.

58

„ZCP“). Ten určoval, ţe smlouva o úschově cenných papírů je vţdy úplatná („uschovatel se zavazuje zaplatit za to úplatu“188) a lze uschovat pouze listinné cenné papíry. Můţe být uzavřena jak na dobu určitou, tak na dobu neurčitou.189 NOZ v důsledku toho, ţe mimo jiné zrušil doposud účinný ZCP, smlouvu o úschově cenných papírů upravuje sám, konkrétně v ustanovení § 2409 aţ 2414. Dle Sedláčka jsou zvláštním druhem bankovní úschovy tzv. safe-deposits. Cenné papíry jsou zde uschovány v pancéřových skříňkách. Tyto skříňky jsou umístěny v „části budovy bankovní, obyčejně část sklepení a zvlášť nedobytně a ohnivzdorně vyzbrojena.“

190

V safe-depositech jsou spojeny dva instituty:

úschova a nájem. Ukladatel si v bance pronajme pancéřovou skříňku a následně do ní uschová v našem případě cenné papíry (avšak nikdo kromě něj neví, co je obsahem dané skříňky). Pro safe-deposita lze analogicky pouţít ustanovení o smlouvě schovací.191

7.7.

Peněžní vklady

Předmětem úschovy u peněţitých vkladů jsou peníze, tedy věci zastupitelné, určené in genere. Základní povinností schovatele je uschovanou věc (peníze) opatrovat a je také povinen ukladateli vrátit stejné mnoţství věcí, které ukladatel uschoval. Schovatel můţe vyměňovat jednotlivé části uschované věci, avšak to mu nebrání, aby uschované věci drţel odděleně od ostatních. Uschované věci jsou stále ve vlastnictví ukladatele. V případě, ţe schovatel uschované věci

188

§ 34 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů. DĚDIČ, Jan; ŠTENGLOVÁ , Ivana. Zákon o cenných papírech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1997, s. 513. 190 HELLER, Jan. Smlouva o pancéřové schránce čili safe-deposit. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1908, roč. 47, s. 229. 191 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 33, 35. 189

59

vymění, ukladatel pozbývá vlastnictví k původně uschované věci a nabývá vlastnictví k nově uschované věci.192

7.8.

Smlouva o uložení věci

Smlouvu o uloţení věci bylo dříve moţné nalézt v § 516 aţ 526 ObchZ. Opatrování svěřené věci bylo v ObchZ předmětem nejen smlouvy o uloţení věci, ale také smlouvy o skladování. Dále OZ rozlišoval smlouvu o bankovním uloţení věci a zvláštní úpravou byla upravena smlouva o uschování cenných papírů dle ZCP (viz výše).193

192

SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 33. 193 POKORNÁ, Jarmila; KOVAŘÍK, Zdeněk; ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník: komentář II. Díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1652.

60

8. Komparace úprav Nadcházející kapitola se bude věnovat porovnání úpravy deposita v římském právu, v ABGB, OZ a v NOZ a bude vycházet z výše získaných informací. Cílem bude snaha o co nejpřesnější shrnutí všech změn, kterými depositum prošlo. Pro přehlednost budou zmíněny také ty znaky deposita, které zůstaly nezměněné.

8.1.

Vznik, strany a předmět deposita

Nejprve je dobré poznamenat, jak bylo depositum nazýváno ve výše uvedených úpravách. Řím jej nazýval „depositum“, ABGB „smlouva schovací“, OZ „smlouva o úschově“ a NOZ pouze jako „úschova“. Pro účely této kapitoly budu pouţívat označení depositum. Depositum je v ABGB194, OZ195 a NOZ196 definováno shodně v prvním ustanovení, které se úpravě deposita věnuje. Z níţe uvedených citací je patrné, ţe uvedené definice, ač kaţdá jinými slovy, společně zakotvují základní účel deposita, kterou je opatrování věci. Definice se odlišují v úpravě předmětu deposita, o kterém bude pojednáno níţe v rámci této kapitoly. Dále je také moţné si povšimnout, ţe z úpravy dle NOZ plyne, ţe se s největší pravděpodobností jiţ nejedná o reálný kontrakt (viz odstavec níţe). Pro římskou úpravu bylo rovněţ typické, ţe depositum řadilo mezi kontrakty reálné. Depositum tedy vznikalo v okamţiku, kdy došlo ke skutečnému předání věci (viz kapitoly 2.2., 4.2., 5.2.,). K tomuto se přiklánělo i ABGB, avšak 194

§ 957 ABGB „když někdo převezme cizí věc, aby ji opatroval, vzniká smlouva o schování.“ § 747 OZ „smlouvou o úschově vznikne složiteli právo, aby schovatel movitou věc od něj do úschovy převzatou řádně opatroval.“ 196 § 2402 NOZ „smlouvou o úschově se schovatel zavazuje převzít věc, aby ji pro uschovatele opatroval.“ 195

61

je dobré připomenout, ţe i ABGB díky ustanovení § 957 věty druhé ABGB (viz 4.2.) uţ připouštělo, ţe depositum můţe být povaţováno i za kontrakt konsenzuální. OZ se však od tohoto pojetí odchýlil a vnímal depositum opět čistě jako kontrakt reálný. Naproti tomu NOZ řadí depositum jiţ opět mezi kontrakty konsenzuální, coţ znamená, ţe ke vzniku deposita dochází v okamţiku konsenzu stran. Důleţité je však poznamenat, ţe v tomto ohledu se názory na to, zdali je depositum dle NOZ reálným nebo konsenzuálním kontraktem liší (viz kapitola 6.2.). Důvodová zpráva k vládnímu návrhu na vydání zákona občanský zákoník197 v tomto případě mlčí. Z jejího znění by se mohlo zdát, ţe se kloní spíše k depositu jako kontraktu reálnému, ale bohuţel, s jednoznačným stanoviskem nepřichází. S největší pravděpodobností tedy aţ praxe ukáţe, jak bude depositum vnímáno. Depositum je vţdy bezúplatné. Od Římu aţ po NOZ není úplatnost charakteristickým znakem deposita. Je tedy nutné se zabývat spíše tím, zdali odměna byla alespoň přípustná. Rebro a Blaho 198 tvrdí, ţe pokud je odměna projevem vděku, mohl být i depozitář v římském právu odměněn. Lze tedy konstatovat, ţe odměna za jistých okolností byla moţná i v římském právu. Naproti tomu ABGB, OZ i NOZ pak jiţ moţnost sjednat odměnu za uschování přímo připouštěly v textech svých ustanovení. Dalším shodným znakem deposita je, ţe ţádná z jeho úprav nevyţaduje písemnou formu deposita. To tak můţe být uzavřeno jak písemně, ústně, tak i konkludentně. Ohledně stran nedošlo u deposita k ţádným změnám. Stále jsou strany dvě a těmi jsou deponent a depozitář. Rozdílné je pouze to, jak je kaţdá úprava

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu na vydání zákona občanský zákoník. In: Sněmovní tisk č. 362 [online]. Poslanecká sněmovna České republiky [cit. 26. 6. 2015]. „Návrh ustanovení smlouvy o úschově vychází z platného občanského zákoníku (§ 747 a násl.) a z vládní osnovy československého občanského zákoníku z r. 1937 s přihlédnutím k standardním evropským úpravám.“ 198 REBRO, Karol; BLAHO, Peter. Rímske právo. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1991, s. 325. 197

62

nazývá. Řím nejčastěji jako deponent a depozitář, ABGB jako ukladatel a schovatel, OZ jako složitel a schovatel a NOZ jako uschovatel a schovatel. V předmětu deposita se jednotlivé úpravy navzájem odchylovaly snad nejvíce. V římském právu bylo moţné uschovat věci movité nezastupitelné (později mohly být předmětem deposita i věci movité zastupitelné - viz kapitola 7.1. o depositu irregulare), a také movité pohyblivé věci (např. zvíře či otrok). Nebylo moţné podle římské úpravy uschovat věc nemovitou. ABGB připouštělo úschovu jak věcí movitých, tak věcí nemovitých. Nepřipouštělo pouze úschovu věcí nehmotných (věci hmotné samozřejmě předmětem deposita být mohly). Dle OZ však bylo moţné uschovat pouze věci movité hmotné (zastupitelné i nezastupitelné). Tedy uschování věcí nehmotných a věcí nemovitých nepřipadalo v úvahu. U úpravy dle NOZ je to poněkud komplikovanější, protoţe ani zde neexistuje jednotný názor na to, co je a co není předmětem deposita. Dle Pihery je předmětem věc, tedy věc movitá i nemovitá, zastupitelná i nezastupitelná, hmotné věci i věci nehmotné ba dokonce i zvíře. 199 Naproti tomu Pohl říká, ţe je moţné uschovat pouze věci individuálně určené, movité a hmotné. Z toho vyplývá, ţe nemovité věci a věci nehmotné uschovány být nemohou.200

8.2.

Práva a povinnosti

Povinnost věc opatrovat, zdrţet se jejího uţívání, věc vrátit a nahradit škodu jsou povinnosti, které z deposita pramení depozitáři vţdy nehledě na úpravu. ABGB vycházelo z římského práva, a proto není divu, ţe se práva a povinnosti depozitáře od Římu neliší. OZ naproti tomu zakotvuje depozitáři novou povinnost věc pojistit (zajímavé je, ţe povinnost věc pojistit není v ABGB

199

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 747. 200 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1514.

63

výslovně stanovena, avšak např. Sedláček říká, ţe schovatel má povinnost dle okolností věc pojistit - takţe tato povinnost zas tak nová v OZ není 201) a právo předat věc do úschovy jinému schovateli (viz 5.5.). NOZ v tomhle ohledu navázal na OZ kromě povinnosti dát věc pojistit. Tu jiţ NOZ depozitáři nestanovuje. Zároveň však NOZ podle Hulmákova komentáře 202 stanovuje depozitáři dle § 2402 NOZ povinnost věc převzít pravděpodobně jako důsledek toho, ţe depositum je jiţ chápáno jako kontrakt konsenzuální (viz 6.5.). V římském právu byl depozitář povinen uschovanou věc opatrovat tak, jak své vlastní věci. V římském právu se tedy jednalo o subjektivní měřítko opatrnosti (viz 2.6). Dle ABGB však byl depozitář povinen věc opatrovat jako řádný hospodář. Depozitář tedy odpovídal za culpa in abstracto (míra opatrování byla zde stanovena objektivně) a nikoli, tak jak v římském právu, za culpa in concreto (subjektivní měřítko opatrnosti podle situace a osoby depozitáře). 203 V tomhle případě tedy došlo k odchýlení se od římskoprávního pojetí. OZ se zjevně v tomto ohledu nechal inspirovat úpravou ABGB. Dle OZ je totiţ depozitář povinen věc opatrovat řádně a pečlivě dle § 747 a 749 OZ. Tedy se opět jedná o objektivní určení míry opatrování. NOZ se zas naproti tomu přiklání k úpravě římskoprávní a míra opatrnosti se dle § 2403 NOZ odvíjí od

povahy věci a moţností

depozitáře.204 Řím přiznával deponentovi povinnost nahradit náklady a povinnost nahradit škodu. V tomto ohledu jsou si všechny úpravy rovné. ABGB však jiţ nově stanovuje deponentovi dle § 969 ABGB povinnost zaplatit (za určitých okolností) depozitáři odměnu (viz 4.5.), a také povinnost poskytnout depozitáři 201

SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 27. 202 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 746. 203 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 472. 204 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 753.

64

přiměřenou odměnu za obětované věci dle § 967 ABGB (viz 4.5.). OZ i NOZ naproti tomu od posledně jmenované povinnosti upustili a stanovují deponentovi pouze povinnost nahradit škodu, nahradit náklady a zaplatit odměnu (viz 5.5. a 6.5.).

8.3.

Odpovědnost

Dle kapitoly 2.6. popsáno, jak se nahlíţeno na odpovědnost za škodu depozitáře v římském právu. ABGB stanovilo odpovědnost depozitáře za úmysl, nedbalost a dle Sedláčka i za culpa levis (viz 4.6.). Nově však výslovně v ustanovení § 965 ABGB stanovuje případy, kdy schovatel odpovídá i za náhodu. OZ v § 751 OZ stanovuje ty samé případy odpovědnosti za náhodu jako ABGB. Je tedy pravděpodobné, ţe se OZ inspiroval úpravou ABGB. NOZ výše uvedené ustanovení OZ převzal do § 2405 NOZ, avšak s tím, ţe nyní jiţ prodlení s vrácením věci nezakládá odpovědnost za náhodu. I zde však je moţné se setkat s rozporem. Výše uvedenou tezi s prodlením uvádí Bělohlávek 205 , ale Švestkův komentář 206 s ním nesouhlasí a prodlení stále povaţuje za důvod vzniku odpovědnosti za náhodu. Z výše uvedeného je patrné, ţe se v úpravě odpovědnosti nejvíce odchyluje úprava římskoprávní a to u odpovědnosti za náhodu. Pokud dle římského práva depozitář věc uţije, dopouští se nedovoleného uţívání a je odpovědný i za náhodu tak, jako zloděj. (viz 2.6.) Oproti římskému právu však dochází k posunu v tom ohledu, ţe OZ a NOZ stanovují tzv. liberační důvod. Depozitář se tedy můţe zbavit odpovědnosti i za nahodilou škodu v případě, kdy

205

BĚLOHLÁVEK, Alexander J.; ČERNÝ, Filip; JUNGWIRTHOVÁ, Marianna; KLÍMA, Pavel; PROFELDOVÁ, Tereza; ŠROTOVÁ, Eliška. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 698. 206 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1518.

65

prokáţe, ţe by ke škodě došlo i tehdy, kdyby ţádnou ze svých povinností neporušil. Odpovědnost ukladatele nezaznamenala ţádné výraznější změny. Snad aţ na úpravu dle NOZ, který zjevně nepřiznává deponentovi odpovědnost za náhradu škod, která depozitáři vznikla uschováním věci.

8.4.

Doba úschovy

Římské právo nestanovovalo, ţe by doba úschovy měla být stranami určena (viz kapitola 2.7.). Naproti tomu v ABGB se doba úschovy jiţ výslovně uvádí v ustanovení § 963 ABGB. Z tohoto ustanovení plyne, ţe doba úschovy můţe být jak určitá, tak neurčitá. Totéţ platí jak pro úpravu dle OZ 207, tak i dle NOZ 208 . Zmíněná ustanovení obsahově nezaznamenala v průběhu let ţádnou změnu, lze tedy konstatovat, ţe doba úschovy, i v porovnání s římským právem, mohla být určena, ale také určena být nemusela. V této oblasti depositum nezaznamenalo ţádnou změnu.

207 208

§ 750 OZ § 2404 NOZ

66

Závěr Cílem této práce byl popis úpravy deposita v římském právu, císařském patentu č. 946/1811 Sb. zák. soud., jímţ se vyhlašuje obecný zákoník občanský, zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a jejich vzájemnou komparaci tak, aby bylo odhaleno co moţná nejvíce změn, kterými depositum prošlo. Téma svou obsáhlostí enormně překračuje moţný rozsah práce, svůj závěr tedy činím na základě podkladů, které jsem shromáţdil a vzájemně porovnal v této práci. Je však moţné, ţe při detailnějším zkoumání problematiky by se mohly ještě některé odchylky objevit. Předposlední kapitolu jsem se okrajově snaţil přiblíţit alespoň některé zvláštní druhy deposita. Mojí snahou bylo alespoň pár slovy přiblíţit jednotlivé druhy tak, aby bylo patrné, v čem se od „klasického deposita“ liší. Při tvorbě práce jsem se všude, nehledě na úpravu a období, setkával více či méně s odkazy na římské právo, a to jen utvrdilo můj předpoklad, ţe římské právo, i dávno po svém „zániku“ spolu s římskou říší, v průběhu celých dějin slouţilo jako inspirace pro tvorbu moderního práva. Z toho je více neţ jasné, ţe římští právníci vytvořili právní systém, který byl, dle mého názoru, nadčasový a na svou dobu velmi pokrokový. Předmětem deposita byla a stále můţe být věc movitá, věc zastupitelná i nezastupitelná, věc hmotná a zpravidla i věc nehmotná. Největší rozpory panovaly okolo věcí nemovitých, pro které však lze institut deposita uţít jen velmi zřídka. Z výše uvedeného lze tedy konstatovat, ţe předmět deposita, i kdyţ na něj byly v průběhu let rozličné názory, se v podstatě nezměnil. Dále si strany u deposita vţdy mohly sjednat odměnu za uschování věci, ale depositum je svou povahou bezúplatné a tato jeho vlastnost trvá jiţ od dob římského práva.

67

Zajímavým vývojem prošla i odpovědnost depozitáře a to jak v římském právu, tak poté v průběhu celé historie. V římském právu odpovídal depozitář zprvu pouze za úmysl a nikoli za nedbalost. Justiniánské právo tuto odpovědnost zásadně upravilo. Depozitář odpovídal za culpa lata jako culpa in concreto - měl věci opatrovat tak jako své vlastní. V tomto ohledu tedy bylo depositum ve prospěch depozitáře, protoţe i kdyţ opatroval uschované věci špatně, ale stejně nebo lépe, neţ své vlastní, nebyl odpovědný za škodu, která deponentovi vznikla. ABGB a OZ pak jiţ stanovovaly objektivní měřítko opatrování a tím zvýhodnily spíše deponenta. Depozitář byl totiţ povinen opatrovat věc alespoň tak, jak stanovoval zákon. NOZ však toto pojetí opustil a opět se přiklonil spíše k úpravě římskoprávní. Největší změnou pro mě byl odklon od pojetí deposita jako reálného kontraktu, se kterým, v jistých případech, počítal jiţ ABGB, ale plně s ním přichází aţ NOZ. Ten chápe depositum jako kontrakt konsenzuální, coţ zásadně mění okolnosti vzniku deposita. V době sepsání práce je nový občanský zákoník stále ještě poměrně mladý a na jeho ustanovení často není jednotný názor, coţ se projevilo i v případě pojetí deposita jako konsenzuálního kontraktu. Pokud se však výše uvedená novota ustálí a depositum opravdu začne být bráno jako kontrakt konsenzuální, bude to pravděpodobně ta největší změna, která depositum od jeho vzniku postihla. Jestli tato změna bude k dobrému nebo naopak k horšímu, ukáţe jen čas a praxe. Další zajímavostí bylo rovněţ zjištění, ţe přijetí hosta v římském právu nebylo řazeno pod depositum, ale jiţ ABGB toto změnil a přijetí hosta se tak stalo zvláštním druhem deposita. Dospěl jsem však k závěru, ţe depositum, i kdyţ v průběhu stovek let prošlo spoustou větších či menších změn, které jsou uvedeny výše, zůstalo v tom nejuţším jádru nezměněné. Přece jen se jedná o jeden z nejstarších kontraktů vůbec a s největší pravděpodobnosti by se nezachoval aţ do současnosti, kdyby nebyl stále hojně uţíván nebo razantně měněn.

68

Použitá literatura Monografie 1. BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva: ve třech fázích jeho vývoje. 2. přeprac. vyd. Praha: Academia, 1995, 280 s. ISBN 80-200-0545-5. 2. BĚLOHLÁVEK, Alexander J.; ČERNÝ, Filip; JUNGWIRTHOVÁ, Marianna; Eliška. Nový

KLÍMA,

Pavel;

občanský

občanskoprávní

úpravy

PROFELDOVÁ,

Tereza;

ŠROTOVÁ,

zákoník:

srovnání

dosavadní

včetně

předpisů

souvisejících.

a

nové Plzeň:

Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 829 s. ISBN 978-807380-413-8. 3. BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1997, 483 s. ISBN 80-8571907-X. 4. BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 436 s. ISBN 978-80-210-4844-7. 5. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Brno: Čs. A. S. Právník, 1932, 745 s. 6. DĚDIČ, Jan; ŠTENGLOVÁ , Ivana. Zákon o cenných papírech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1997, 513 s. ISBN 80-7179-104-0. 7. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 978-807208-922-2. 8. ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488 - 880. Praha: Linde, 2008, 1397 - 2639 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

69

9. FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník : komentář II . díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR , 2009, 867 - 1618 s. ISBN 978-807357-395-9. 10. FIALA, Josef; HURDÍK, Jan; KORECKÁ, Věra; TELEC, Ivo. Lexikon: občanské právo. 2. rozšíř. vyd. Ostrava: Sagit, 2001, 512 s. ISBN 807208-237-X. 11. FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné . 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 97880-7380-228-8. 12. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, 1243 s. 13. HRUŠÁKOVÁ, M, 200 let ABGB - od kodifikace k rekodifikaci českého občanského práva: sborník z mezinárodní vědecké konference. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, 157 s. ISBN 978-80-87576-03-8. 14. HUERTA DE SOTO, Jesús. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. vyd. Praha: ASPI, 2009, 865 s. ISBN 978-80-7357-411-6. 15. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, 2046 s. ISBN 978-80-7400-287-8. 16. JEHLIČKA, Oldřich; ŠVESTKA, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský zákoník: komentář. 9. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, 1416 s. ISBN 807179-881-9. 17. KADLECOVÁ, Marta; SCHELLE, Karel; VESELÁ, Renata; VLČEK, Eduard. Vývoj českého soukromého práva. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 213 s. ISBN 80-86432-83-1. 18. KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1. 19. KRČMÁŘ, Jan. Všeobecná část občanského zákoníka a právo obligační: všeobecná část: darování, smlouva schovací, půjčka, zápůjčka a

70

zmocnění: návrh subkomitéta pro revisi Zákoníka pro Československou republiku. 2 vyd. Praha: Ministerstvo obchodu, 1927, 311 s. 20. MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, 783 s. ISBN 987-80-246-2117-3. 21. MALÝ, Karel; ŠOUŠA, Jiří ml. Městské právo ve střední Evropě:Sborník příspěvků z mezinárodní právnické konference „Práva městská Království českého“ z 19. - 21. září 2011, Praha. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, 398 s. ISBN 978-80-246-2113-5 22. POKORNÁ, Jarmila; KOVAŘÍK, Zdeněk; ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník: komentář II. Díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 1081 1927 s. ISBN 978-80-7357-491-8. 23. RABAN, Přemysl a kol. Občanské právo hmotné: závazkové právo. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2014, 528 s. ISBN 97880-87713-11-2. 24. REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, 278 s. 25. REBRO, Karol; BLAHO, Peter. Rímske právo. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1991, 429 s. 26. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: § 859 - 1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, 866 s. ISBN 8085963-79-5. 27. ROUČEK,

František;

SEDLÁČEK,

Jaromír

a

kol. Komentář

k

československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl V.: § 1090 - 1341. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, 1011 s. ISBN 8085963-90-6. 28. SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, 195 s.

71

29. SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, 1019 s. ISBN 978-80-7418-146-7. 30. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 350 s. ISBN 978-807380-334-6. 31. ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 2. 5. jubilejní aktualizované vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. 32. ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 1667 s. ISBN 978-80-7478-638-9. 33. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník II: § 460 až 880 komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 1375 - 2471 s. ISBN 978-80-7400-108-6. 34. VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, 235 s. 35. VESELÝ, František Xaver. Všeobecný slovník právní: příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Díl čtvrtý. Praha: Nákladem vlastním, 1899, 986 s. 36. VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2 vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 694 s. ISBN 978-80-7380-257-8.

Odborné články: 37. BĚLOVSKÝ, Petr. Depositum irregulare: úschova peněz v římském právu. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2002, roč. 141, č. 9, s. 981 - 995.

72

38. HELLER, Jan. Smlouva o pancéřové schránce čili safe-deposit. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1908, roč. 47, s. 227 - 230. 39. MENOUŠEK, Antonín. Příspěvek k nauce o smlouvě schovací. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1899, roč. 38, s. 761 - 779. 40. VÁŢNÝ, František. K zákonné úpravě depositního obchodu v cenných papírech. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1925, roč. 64, s. 429 - 443.

Elektronické zdroje 41. VLČEK, Karel. Vliv římského práva na současný občanský zákoník přechod rizik ve smluvním právu. Bulletin-advokacie.cz [online] Česká advokátní komora, publikováno 18. 1. 2013. [cit. 26. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/vliv-rimskeho-prava-na-soucasnyobcansky-zakonik-prechod-rizik-ve-smluvnim-pravu

Právní předpisy 42. Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský ze dne 1. 6. 1811. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer [cit. 22. 6. 2015]. 43. Císařské nařízení č. 69/1916 Ř. z., jímţ se vydává třetí částečná novela k obecnému zákoníku občanskému. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 6. 2015]. 44. Práva městská království českého a markrabství moravského z roku 1579. In: MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, 227 - 231 s.

73

45. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1937. In: Sněmovní tisk č. 844 [online]. Poslanecká sněmovna České republiky [cit. 25.

6.

Dostupné

2015].

z:

http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0844_09.htm 46. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 1. 1. 1951. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer [cit. 25. 6. 2015]. 47. Zákon č. 64/1889 Ř. z., o zřizování a provozování veřejných skladišť a o skladních listech od nich vydaných. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer [cit. 5. 3. 2015]. 48. Zákon č. 241/1924 Sb. z. a n., o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer [cit. 12. 3. 2015]. 49. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ÚZ 802 - Občanský zákoník a související předpisy. Ostrava: Sagit, 2010, 304 s. 50. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ÚZ 900 - Nový občanský zákoník. Ostrava: Sagit, 2012, 319 s. 51. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu na vydání zákona občanský zákoník. In: Sněmovní tisk č. 362 [online]. Poslanecká sněmovna České republiky [cit.

26.

6.

2015].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=71122 52. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer [cit. 15. 6. 2015]. 53. Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer [cit. 17. 6. 2015].

74

Masarykova Univerzita Právnická fakulta

Recommend Documents