Masarykova univerzita Právnická fakulta

Masarykova univerzita Právnická fakulta Obor právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce Převod vlastnického práva (možná úskalí nové právní úpravy)

2013/2014

Gabriela Němcová

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „ Převod vlastnického práva “ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

2

Děkuji vedoucí diplomové práce JUDr. Evě Dobrovolné, za vstřícný přístup při vedení této práce, cenné rady a připomínky při jejím vypracování a za trpělivost a ochotu, se kterou odpovídala na mé dotazy.

3

Abstrakt Obsahem diplomové práce je problematika převodu vlastnického práva se zaměřením na možná úskalí nové právní úpravy Občanského zákoníku. Předmětné téma je pojímáno z pohledu dosavadní a nové právní úpravy, s exkurzem do pojetí dané problematiky na úrovni evropské a úpravy v rámci polského práva. Cílem diplomové práce je provedení srovnání dosavadní a nové právní úpravy, vymezení základních rozdílů v rámci převodu vlastnického práva, formulování základních pozitiv a negativ nové právní úpravy a možných důsledků pro právní praxi.

Klíčová slova Vlastnické právo, vlastník, nabyvatel, převod, konsensuální princip, individuálně určená věc, materiální publicita, dobrá víra, Občanský zákoník, movitá věc, nemovitá věc, nevlastník.

Abstract The content of the diploma thesis is the transfer of ownership with a focus on the potential pitfalls of new legislation of Civil Code. The topic is viewed from the perspective of current and new legislation, with an excursion into the concept of the issue at the European level and conception under Polish law. The aim of the diploma thesis is to compares the existing and new legislation, to define the fundamental differences in the transfer of ownership, to formulate the basic positives and negatives of the new legislation and the possible implications for the practice.

Key words Property right, owner, acquirer, individually designed thing, transfer, consensual principle, material publicity, good faith, Civil Code, movable thing, immovable thing, nonowner.

4

Obsah Úvod ............................................................................................................................. 7 1.

Vymezení základních pojmů ............................................................................... 9 1.1

Vlastnické právo .......................................................................................... 9

1.2

Věci movité a nemovité ............................................................................. 11

1.3

Genericky a individuálně určené věci ........................................................ 12

1.4

Převod a přechod vlastnického práva ........................................................ 13

1.5

Smlouvy o převodu vlastnického práva ..................................................... 14

1.5.1 Kupní smlouva ....................................................................................... 14 1.5.2 Darovací smlouva................................................................................... 15 1.5.3 Směnná smlouva .................................................................................... 15 1.6

Principy převodu vlastnického práva ......................................................... 16

1.6.1 Princip tradice ........................................................................................ 16 1.6.2 Konsensuální princip .............................................................................. 16 1.6.3 Intabulační princip.................................................................................. 17 2.

3.

Převod vlastnického práva podle OZ ................................................................ 18 2.1

Převod vlastnického práva k věcem nemovitým ....................................... 19

2.2

Převod vlastnického práva k věcem movitým ........................................... 23

2.3

Nabytí vlastnického práva od nevlastníka ................................................. 25

2.4

Problémy vyplývající z úpravy dle OZ ...................................................... 26

Převod vlastnického práva podle NOZ ............................................................. 28 3.1

Převod vlastnického práva k věcem nemovitým ....................................... 32

3.2

Převod vlastnického práva k věcem movitým ........................................... 33

3.3

Převod vlastnického práva k cenným papírům .......................................... 36

3.4

Nabytí vlastnického práva od neoprávněného ........................................... 36

5

4.

5.

Komparace úpravy převodu vlastnického práva dle OZ a NOZ ....................... 40 4.1

Komparace z pohledu nemovitých věcí ..................................................... 41

4.2

Komparace z pohledu movitých věcí ......................................................... 45

4.3

Celkové zhodnocení ................................................................................... 47

Převod vlastnického práva v Evropě ................................................................. 49 5.1

Draft Common Frame of Reference (DCFR) ............................................ 49

5.2

Převod vlastnického práva v polském právu ............................................. 54

6.

Závěr.................................................................................................................. 57

7.

Použitá literatura ............................................................................................... 59

6

Úvod Základním lidským právem vymezeným v Listině základních práv a svobod v čl. 11 je právo každého vlastnit majetek. Ke konkretizaci obsahu předmětného práva přistupuje základní kodex soukromého práva, který je v evropských státech občanský zákoník. V České republice tento právní předpis prošel překotným vývojem, který byl završen ke dni 1.1.2014 účinností zcela nového kodexu soukromého práva. Význam a pohled na pojetí vlastnického práva ve společnosti prochází napříč dobou změnami, které mají v některých oblastech opakující se charakter. Jedním z atributů vlastnického práva je právo s věci nakládat, jako základní oprávnění vlastníka, které zde bylo, je a bude. V diplomové práci se konkrétně zabývám problematikou derivativního nabytí vlastnického práva, jako jednoho ze základních způsobů jeho nabytí a to ve formě převodu vlastnického práva. Téma rozpracované v diplomové práci se dotýká problematiky převodu vlastnického práva se zaměřením na možná úskalí nové právní úpravy. Předmětné téma je aktuálním zejména s ohledem na zásadní změny nové právní úpravy a jejich krátkou účinnost nového kodexu. Cílem diplomové práce je vymezení základních rozdílů dosavadní právní úpravy převodu vlastnického práva dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,OZ“) a právní úpravy nové obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „NOZ“, ) se zaměřením na hledání pozitiv a negativ nové právní úpravy a možných důsledků pro právní praxi. Součástí diplomové práce je také komparace pojetí nové právní úpravy s akademickým zpracováním dané problematiky na evropské úrovni ve formě Draft Common Frame of Reference (dále jen „DCFR“) a úpravou převodu vlastnického práva v polském právu, která vystupují jako jedny z myšlenkových zdrojů nové právní úpravy. Základním zdrojem, kromě právních předpisů, odborných publikací a článků, ze kterých jsem v diplomové práci vycházela je zejména judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, jako základního zdroje řešení problematiky v OZ neupravené. Základní otázky jsou řešeny a shromážděné informace a materiály zpracovány s užitím metody analýzy, syntézy a komparace. Zejména metoda komparace vystupuje,

7

jako primární vzhledem k cíli diplomové práce, jejímž je zejména srovnání dosavadní a nové právní úpravy vlastnického práva. V první kapitole diplomové práce se zabývám vymezením základních pojmů souvisejících s problematikou převodu vlastnického práva jako celku. V následující kapitole druhé a třetí provádím rozbor právní úpravy převodu vlastnického práva v rámci dosavadní právní úpravy a právní úpravy nové se zaměřením zejména na rozšíření použití konsensuálního principu s možnými důsledky pro právní praxi. Zaměřuji se na dané téma zejména s ohledem na pojetí věcí jako movitých a nemovitých, s ohledem na přehlednost následující komparace dosavadní a nové právní úpravy, i přesto, že nová právní úprava pracuje s terminologií rozsáhlejší. Podrobněji se také věnuji problematice nabytí vlastnického práva od neoprávněného, která postrádala výslovnou právní úpravu v dosavadním občanském zákoníku. Následně v kapitole čtvrté provádím jednak komparaci dosavadní právní úpravy s novou právní úpravou, kdy se zaměřuji zejména na podstatné koncepční změny a možný zdroj jejich nového pojetí v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zároveň celkové zhodnocení změn provedených novou právní úpravou. Pátá kapitola diplomové práce je věnována převodu vlastnického práva v širším evropském pojetí se zaměřením na možné návaznosti a inspiraci, plynoucí pro novou právní úpravu zejména z DCFR a polské právní úpravy. S ohledem na rozsáhlost problematiky převodu vlastnického práva nebylo vždy možné provést podrobný výklad veškeré související materie. Odkazuji tímto zejména na pojetí jednotlivých smluv o převodu vlastnického práva, které jsou specifikovány pouze obecně, jako tituly nabytí vlastnického práva bez dalšího podrobného výkladu, kdy tento by překračoval rozsah zadané diplomové práce.

8

1. Vymezení základních pojmů Podstatné pro následné srovnání problematiky převodu vlastnického práva, v rámci OZ a NOZ, je vymezení základních pojmů, souvisejících s předmětem diplomové práce. Úvodem se v diplomové práci zabývám vymezením pojmu vlastnického práva a způsoby jeho nabytí, zejména problematikou převodu, principy uplatňovanými při převodu vlastnického práva a následně jednotlivými smlouvami, na základě nichž dochází k předmětnému převodu vlastnického práva. Dané pojmy posuzuji jak z pohledu dosavadní právní úpravy podle OZ, tak nové právní úpravy dle NOZ, zejména s ohledem na podstatné změny, ke kterým v nové právní úpravě došlo.

1.1 Vlastnické právo Vlastnické právo požívá základní ochrany v rámci předpisu č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „LZPS“) čl. 11 odst. 1 „ Každý má právo vlastnit majetek “1. Jedná se o absolutní majetkové právo, což znamená, že určitému individuálně určenému subjektu, jako nositeli absolutních práv, vzniká oprávnění a ostatním konkrétně neurčeným subjektům povinnost, zdržet se jakýchkoliv zásahů do absolutního práva nositele2. Toto věcné právo obecně působí vůči všem, krom výjimek stanovených zákonem. Oproti úpravě vlastnického práva obsažené v OZ došlo v rámci NOZ k podstatným změnám, které měly odstranit nedostatky dosavadní právní úpravy. Významnou novinkou je výslovné vyjádření principu, že absolutní majetková práva, tedy včetně vlastnického práva, působí erga omnes (vůči všem), krom výjimek stanovených zákonem3. Tento princip byl i doposud obecně uznáván, ale jeho výslovné zakotvení v rámci OZ absentovalo. Nová právní úprava také zakotvuje v ustanovení § 978 kogentní povahu absolutních majetkových práv ve vztahu ke třetím osobám. Z tohoto vyplývá, že od ustanovení druhé části NOZ se lze s účinky vůči třetím osobám odchýlit

1

Předpis č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. Absolutní právo. SAGIT. [cit. 4.11.2013]. Dostupné z: . 3 BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň, Aleš Čeněk, 2012. s. 301. 2

9

jen, připouští-li to zákon4. Zákon tímto nebrání odlišným ujednáním mezi stranami, jejich závaznost však již není erga omnes, ale pouze inter partes (mezi stranami), bez účinků vůči osobám třetím. NOZ dále upustil od výčtu dílčích vlastnických oprávnění, vymezených v rámci OZ v ustanovení § 123 („Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.“)5. Tento výčet oprávnění podaný jako taxativní, se tvůrcům NOZ jevil jako odporující jednotnosti vlastnického práva, jeho úplnosti a elasticitě, jak uvádí důvodová zpráva6. I přes upuštění od výslovného zakotvení atributů vlastnického práva v rámci zákonných ustanovení NOZ, jsou tyto atributy nadále základem vlastnického práva. Základním znakem je právo věc držet (ius possidendi), vycházející z držby věci, tedy z oprávnění s věcí nakládat jako s vlastní7. Úprava držby v rámci OZ byla shledána jako nedostatečná a došlo k podstatným změnám v jejím vymezení. Jednou ze změn je, že NOZ již nerozlišuje držbu oprávněnou a neoprávněnou, ale vrací se k pojetí držby jako řádné, poctivé a pravé8. Další oprávnění spočívá v právu vlastníka s věcí disponovat (ius disponendi), tedy zejména věc zcizit, neužívat, zničit nebo opustit. Výkon tohoto atributu vlastnického práva je základem této práce s ohledem na převod vlastnického práva. Vlastník má také právo věc užívat (ius utendi) a brát z ní užitky a plody (ius fruendi)9. I některá další ustanovení OZ nenašla v rámci nové právní úpravy svůj ekvivalent, zejména pro jejich nadbytečnost. Na druhé straně NOZ obsahuje řadu nové právní úpravy, která v OZ nebyla obsažena, čímž došlo k upřesnění dosavadního právního stavu. Rozšíření obsahu NOZ je způsobeno také absorpcí jiných právních předpisů, které doposud byly samostatnými, neobsaženými v OZ a také zakomponováním právní úpravy problematiky řešené doposud pouze na úrovni judikatury.

4

ELIÁŠ, K., a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit a.s., 2012. ISBN 978-80-7208-922-2. s. 426. 5 BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s.304. 6 ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 439. 7 HURDÍK, J. a kol., Občanské právo hmotné. Obecná část, Absolutní majetková práva. Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. ISBN 978-80-7380-377-3. s. 203. 8 ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 434. 9 HURDÍK, J. a kol., op. cit., s. 206.

10

Samotný předmět a obsah vlastnického práva je v NOZ obsažen v ustanovení § 1011 a násl., kdy je nově vymezen způsobilý předmět vlastnického práva10. NOZ již nesměšuje pojem vlastnické právo a vlastnictví, kdy vlastnictví vymezuje jako předmět vlastnického práva, tedy jako souhrn majetkových kusů, k nimž určitá osoba vlastnické právo má11.

1.2 Věci movité a nemovité OZ stanovuje, že věci jsou předmětem občanskoprávních vztahů12, z čehož vyvozujeme jejich pozici i jako předmětu práva vlastnického. Základní rozdělení, které provází pojem věc, je dle ustanovení § 119 OZ, na věci movité a nemovité. Zákon vymezuje pomocí legální definice pojem věcí nemovitých, kterými jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem13. Věci movité již zákonodárce takto nedefinoval a základ jejich úpravy je třeba dovodit prostřednictvím tzv. výkladu a contrario (z opaku), kdy věcí movitou je vše, co nelze definovat jako nemovitost14. Rozdíly mezi těmito pojmy se týkají zejména podstatných náležitostí úkonů s nimi spojených. Jedná se především o povinnou písemnou formu právního úkonu u věcí nemovitých, dle § 46 odst. 1 OZ, která až na výjimky, není pro věci movité stanovena. NOZ v tomto směru provedl řadu podstatných změn, jak s odkazem na pojem věci, tak samotné rozdělení věcí na movité a nemovité, kdy základem dělení se nově stalo pojetí věcí, jako individuálně a genericky určených. NOZ však i nyní zohledňuje pojetí věci jako movité a nemovité konkrétně v ustanovení § 1105. Pokud v souvislosti s převodem vlastnického práva zmiňuji zápis do veřejného sezamu, jedná se o nový pojem užívaný NOZ. Zákon takto postihuje okruh veřejných seznamů, do kterých jsou věci zapisovány, kdy jedním z nich je například katastr nemovitostí, jehož následná specifikace je ponechána samostatnému právnímu předpisu č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, v platném znění. Pro přehlednost návaznosti úpravy OZ a NOZ jsou kapitoly v diplomové práci rozděleny na věci movité a nemovité a dále konkretizovány. 10

BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 306. ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 439. 12 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 13 Tamtéž. 14 Beck-online: Komentář Občanský zákoník I, II, Věci movité a nemovité. 2. vydání, 2009, s. 648-657. 11

11

Další změnou nové právní úpravy je rozšíření výkladu pojmu věc, která je nově pojímána jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí15. Úpravu věcí movitých je stále nutno dovozovat, pomocí výkladu a contrario, jak tomu bylo doposud. Podstatnou novinkou je také legální definice hmotných a nehmotných věcí v rámci ustanovení § 496 NOZ, když pojetí nehmotných věcí v dosavadní právní úpravě obsaženo nebylo16. Pojetí věcí pouze jako hmotných nebylo specifické jen pro českou právní úpravu obsaženou v OZ, ale nalézáme ji také v rámci evropského pojetí smluvního práva či konkrétně v polské právní úpravě. K výrazné změně v NOZ došlo také u věcí nemovitých a to zejména s odkazem na zavedení zásady superficies solo cedit, tedy zásady, že povrch ustupuje půdě17. Součástí pozemku dle ustanovení § 506 NOZ, tedy jsou nově i stavby zřízené na předmětném pozemku, nejedná-li se o stavby dočasné.

1.3 Genericky a individuálně určené věci Vymezení těchto pojmů pro účely převodu vlastnického práva s ohledem na zákonná ustanovení OZ není možné, neboť předmětné dělení je obsaženo pouze v rámci nové právní úpravy. Tímto není myšleno zavedení nových pojmů jako takových, nýbrž pouze specifikace věcí odlišným a konkrétnějším způsobem. Pro genericky určené věci je typické jejich určení dle druhových znaků, kterými jsou například hmotnost, počet, aj18. Podstatou je tedy jejich možná zaměnitelnost s věcmi jinými, které mají stejné druhové znaky, požadované nabyvatelem. Například genericky určenou věcí může být pytel jablek o určité hmotnosti a jakosti jablek, kdy nabyvatel nepožaduje konkrétní pytel jablek, nebo jakékoliv umělecké dílo od Leonarda da Vinci. Na rozdíl od toho individuálně určené věci jsou vymezeny znaky, které je individualizují a činí tak nezaměnitelnými s jinými19. Nabyvatel požaduje konkrétně vymezenou věc. Za věc individuálně (jednotlivě) určenou je možné považovat například konkrétní obraz Mona Lisa od Leonarda da Vinci. 15

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 223. 17 ELIÁŠ, K.: Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy 4/2007, s. 119. 18 KNAPPOVA, M., ŠVESTKA, J., Občanské právo hmotné. Praha:ASPI, 2002. ISBN: 978-80-7357-131-3. s.230. 19 Tamtéž. 16

12

NOZ užívá pojmu jednotlivě určená věc v rámci ustanovení § 1099, kde určuje okamžik převodu vlastnického práva u takto určených věcí, k účinnosti smlouvy, pokud není stanoveno nebo ujednáno jinak. Mezi takto vymezené věci patří jak věci movité, tak nemovité, které nejsou předmětem zápisu do veřejného seznamu. Nemovité věci jsou vždy považovány za věci individuálně určené, ale v případě, že jsou předmětem zápisu do veřejného seznamu, nevztahují se na ně výše uvedená ustanovení a okamžik převodu vlastnického práva je upraven odlišně. Vymezení genericky určené věci obsahuje ustanovení § 499 NOZ, jako věci zastupitelné. Okamžik převodu takto určené věci je dále obsahem ustanovení § 1101 NOZ, přičemž se zákonné ustanovení vztahuje pouze na věci movité. Dle předmětného ustanovení, vlastnické právo k věci nemůže přejít dříve, než dojde ke konkretizaci předmětných věcí. Následně je okamžik nabytí vlastnického práva stanoven co nejblíže okamžiku účinnosti smlouvy20.

1.4 Převod a přechod vlastnického práva Realizací zákonného práva nakládat s věcí může dojít k převodu či přechodu vlastnického práva. V souvislosti s tímto je nejdříve důležité vymezit jednotlivé způsoby nabývání vlastnického práva. Obecně rozdělujeme dva způsoby nabytí vlastnického práva a to originární a derivativní. Základním kritériem dělení je okolnost, zda nabyvatel vlastnického práva odvozuje své právo od předchozího vlastníka či nikoliv. V případě originárního nabytí vzniká vlastnické právo k věci poprvé, myšleno že není nabýváno od předchozího vlastníka, proto zde mluvíme o původním způsobu nabytí. Mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva řadíme například vydržení věci nebo nabytí od neoprávněného, čímž se zabývám podrobněji v následujících kapitolách. Na rozdíl od toho derivativní nabytí vlastnického práva předpokládá odvození právního postavení nabyvatele věci od svého předchůdce. Mezi tento způsob nabytí řadíme právě výše zmiňovaný převod a přechod vlastnického práva21.

20

DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. C.H.Beck. 2013. ISBN: 978-8074-004-99-5. s. 341. 21 FIALA, J. a kol. MERITUM Občanské právo. Praha: ASPI, a.s., 2006. ISBN 80-7357-212-5. s. 80.

13

Rozdíl mezi převodem, který je předmětem této práce, a přechodem vlastnického práva je následující. Přechodem vlastnického práva se rozumí přenesení vlastnického práva na jiný subjekt, aniž by byl učiněn právní úkon původního oprávněného, typicky v případě dědění22. Na rozdíl od toho k převodu vlastnického práva je nutná existence právního úkonu. Nejčastějším právním titulem k převodu vlastnického práva je smlouva, typicky kupní, darovací či směnná. Konkrétní úprava převodu vlastnického práva je v OZ obsažena v ustanovení § 133, kde je specifikován převod movitých a nemovitých věcí. Nová právní úprava zachovává podstatu převodu vlastnického práva, jako derivativního způsobu nabytí vlastnictví, ale v rámci ustanovení § 1099 a násl. NOZ došlo k rozšíření této úpravy a zároveň k podstatným změnám, zejména u věcí movitých a dále ke zcela nové úpravě týkající se cenných papírů, která byla doposud obsahem zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZCP“) a zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPKT“). Nově obsahuje právní úprava NOZ také Společná ustanovení o převodu vlastnického práva, která byla v dosavadním pojetí OZ postrádána. Obsahem předmětných ustanovení zákona § 1106 a násl., je konstatování nabytí práv a povinností spojených s věcí a vymezení osudu závad na věci váznoucích23. Tato problematika je podrobněji rozvedena v následujících kapitolách práce zaměřených konkrétně na převod vlastnického práva k movitým a nemovitým věcem.

1.5 Smlouvy o převodu vlastnického práva 1.5.1

Kupní smlouva Jedná se o nejčastější titul nabytí vlastnického práva, kdy prodávajícímu vzniká

povinnost předmět koupě odevzdat a kupujícímu vzniká povinnost zaplatit kupní cenu24. Zjednodušeně se jedná o úplatný převod vlastnického práva, jehož základem je vůle obou smluvních stran. Dosavadní právní úprava kupní smlouvy byla oddělena a zakotvena v OZ ustanovení § 588 a násl. a zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších Přechod práv a povinností. Sagit. [cit. 4.11.2013]. Dostupné z: . 23 BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 316 24 FIALA, J. a kol., op. cit., s. 195. 22

14

předpisů (dále jen „ObchZ“) ustanovení § 409 a násl., kdy oba právní předpisy obsahovaly její komplexní právní úpravu. Toto dualistické pojetí vycházelo ze samotného dualismu soukromého práva, který byl kodifikací odstraněn. Podkladem pro úpravu kupní smlouvy v NOZ, se po odstranění nedostatků, stala zejména ustanovení ObchZ, kdy úprava obsažená v OZ byla stižena zásadními nedostatky, vyplývajícími zejména ze socialistického ovlivnění protínajícího celý kodex25. Doplnění se dočkalo například pojetí koupě věci nemovité, kterému jsou věnována samostatná ustanovení NOZ. Obecně se pojetí kupní smlouvy jako dvoustranného úplatného právního úkonu nezměnilo. Význam smluv komplexně však vzrostl s jejich nově zavedeným translačním účinkem. Podrobněji se právní úpravě kupní smlouvy v NOZ zabývat nemohu, vzhledem k obsáhlosti této problematiky, které by mohla být věnována samostatná práce. 1.5.2

Darovací smlouva Darovací smlouvou dochází k bezúplatnému převodu vlastnického práva mezi

živými, který je upraven v hlavě třetí OZ v ustanovení § 628 a násl. Základem darování je, že dárce předmět darování bezplatně přenechá obdarovanému a ten tento dar přijímá. Jedná se tedy, jako v případě kupní smlouvy, o dvoustranný právní úkon26. Úprava darování obsažená v NOZ skýtá řadu nových ustanovení, která nemají obdobu v dosavadní právní úpravě. V souvislosti s převodem vlastnického práva se jeví jako podstatné zejména nové zakotvení rozsahu daru v ustanovení § 2058 NOZ, kdy předmětem darovací smlouvy může být také majetek budoucí, pokud nepřesahuje polovinu majetku současného27. Základní pojetí darovací smlouvy, jako bezúplatného převodu vlastnického práva zůstává nezměněno. 1.5.3

Směnná smlouva Základem směnné smlouvy jsou práva a povinnosti smluvních stran vzájemně si

vyměnit věc za věc28. Úprava je v rámci § 611 OZ, kdy se přiměřeně užijí ustanovení týkající se kupní smlouvy. Jedná se také o dvoustranný právní úkon. Obsahově odpovídá

25

ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 812. FIALA, J. a kol., op. cit., s. 201. 27 BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s.. 602. 28 FIALA, J. a kol., op. cit., s. 198. 26

15

úprava směnné smlouvy v rámci OZ nové právní úpravě obsažené v rámci ustanovení § 2184 až § 2188 NOZ, kdy i tento předpokládá přiměřené užití ustanovení smlouvy kupní29.

1.6 Principy převodu vlastnického práva Můžeme vymezit tři základní principy nabytí vlastnického práva k věci, které se odlišují okamžikem nabytí vlastnictví. V rámci evropských zemí jsou aplikovány odlišně s ohledem na skutečnost, zda se jedná o věc movitou či nemovitou, zapsanou ve veřejném seznamu či nikoliv. Obsahem dosavadní právní úpravy OZ byly všechny tři principy, kdy v souvislosti s NOZ došlo k jejich odlišnému užití a konkretizaci v daných případech. Mezi jednotlivé principy řadíme princip konsensuální, tradice a intabulační30. 1.6.1

Princip tradice Základem převodu vlastnického práva je obligační smlouva o převodu, například

smlouva kupní, která však obecně postrádá účinky translační. Má za následek pouze vznik závazku mezi stranami, ale k samotnému převodu vlastnického práva tímto nedochází. K převodu vlastnického práva je nutná existence dalšího aktu, kterým je tradice neboli předání věci „z ruky do ruky“31. Tento princip byl v České republice uplatňován v rámci dosavadní právní úpravy OZ v ustanovení § 133 odst. 132. K převodu vlastnického práva k movité věci tak docházelo okamžikem předání věci (tradici), pokud nebylo zákonem stanoveno jinak, nebo stranami dohodnuto odlišně. K tomuto okamžiku přecházelo vlastnického právo na nabyvatele movité věci. 1.6.2

Konsensuální princip Konsensuální princip je základem tzv. zásady konsenzuality, kdy se vlastnické právo

k věci nabývá již okamžikem účinnosti smlouvy33. Předmětná smlouva již nevystupuje

29

BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 591. SPÁČIL a kol., op. cit., s. 332. 31 Tamtéž s. 332. 32 „ Převádí-li se movitá věc na základě smlouvy , nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.“ 33 ELIÁŠ, K., Převod vlastnického práva k nemovitosti – řešení v kontinentálním právu a možnosti pro českou úpravu. Právní rozhledy 18/2004, s. 659. 30

16

jako smlouva s účinky pouze obligačními, ale získává účinky translační, tedy vyvolává věcné změny dosavadního stavu34. Tento princip je v České republice zaveden pro převod individuálně určených movitých věcí neevidovaných ve veřejných seznamech novou právní úpravou, kdy jeho základ je však čerpán již z Občanského zákoníku z roku 1950. Pro doplnění lze ještě uvést, že konsenzuální princip se podle dikce § 1099 použije i na věci nemovité neevidované ve veřejných seznamech. Z ustanovení § 1099 NOZ vyplývá, že okamžikem převodu vlastnického práva u věcí jednotlivě určených je nově účinnost smlouvy, pokud zákon nebo ujednání nestanoví jinak35. Mezi takto vymezený okruh individuálně určených věcí patří věci movité i nemovité, které nejsou předmětem zápisu do veřejného seznamu. Tento princip byl uplatňován i v rámci OZ, ale pouze ve spojení s převodem vlastnického práva k věcem nemovitým, které nejsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí, konkrétně v rámci ustanovení § 133 odst. 3. V tomto ohledu tedy ke změně právní úpravy nedošlo. 1.6.3

Intabulační princip Je aplikován ve spojitosti s převodem vlastnického práva věcí, které jsou předmětem

vkladu do katastru nemovitostí, či nově zápisu do veřejného seznamu. Okamžikem nabytí vlastnického práva je zde vklad předmětného práva do katastru nemovitostí, či nově zápis do veřejného seznamu. Smlouva mezi stranami tedy nemá translační účinek, ale obdobně, jako je tomu v případě principu tradice, musí dojít ke zápisu práva do veřejného seznamu, konkrétně s účinky ke dni podání návrhu na vklad. OZ princip aplikoval v ustanovení§ 133 odst. 2 pouze ve spojitosti s nemovitými věci, které jsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí. Nová právní úprava však následkem zavedení komplexního pojmu veřejné seznamy rozšířila dopad daného principu krom věcí nemovitých i na věci movité, dle úpravy v ustanovení § 1102 NOZ. NOZ také nově nehovoří o vkladu vlastnického práva, ale konkrétně o zápisu, avšak princip zůstal zachován.

34

MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J., Úvaha nad převodem vlastnického práva k nemovitosti. Právní rozhledy 11/2005, s. 389. 35 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění

17

2. Převod vlastnického práva podle OZ Převod vlastnického práva je derivativním způsobem nabytí vlastnictví. Jeho základem je projev vůle předchozího oprávněného k převodu. Nejvýznamnější právní titul neboli důvod k nabývání vlastnického práva, tedy okolnost, která vede ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů, je smlouva36. Tento a jiné tituly nabytí vlastnického práva vyplývají z ustanovení § 132 OZ. Pro převod vlastnického práva jsou obecně stanoveny specifické podmínky, zejména s ohledem na dělení věcí na movité a nemovité a jejich případný zápis do katastru nemovitostí. Specifika konkrétních úprav nalezneme například v souvislosti s formou právního úkonu, kdy dle ustanovení § 46 odst. 1 OZ je povinná písemná forma pro případ převodu vlastnického práva k věcem nemovitým, a to pod hrozbou neplatnosti předmětného právního úkonu. S písemnou formou jsou dále spojeny vyšší nároky na samotnou smlouvu o převodu jako takovou. U převodu vlastnického práva smlouvou rozdělujeme dva účinky převodu a to obligační a věcné. Obligačními účinky rozumíme důvod nabytí vlastnického práva tzv. titulus acquirendi. Jedná se o samotnou smlouvu, například kupní. Z těchto smluv vyplývají stranám vzájemná práva a povinnosti, vymezená v rámci konkrétních ustanovení těchto smluv, například povinnost prodávajícího umožnit kupujícímu nabytí vlastnického práva k věci a na straně druhé povinnost kupujícího zaplatit stanovenou kupní cenu. K samotnému nabytí vlastnického práva tímto ale nedochází. Obligační účinky samy o sobě nemají účinek translační, ale jsou jedním z předpokladů, nutných k převodu, tedy k účinkům věcným. Bez obligačního účinku, tedy bez právního důvodu nenastávají ani účinky věcné ve vztahu ke smlouvě37. Druhým podstatným pojmem je právní způsob nabytí vlastnického práva (modus acquirendi)38. Ten se liší s ohledem na skutečnost, zda je převáděna věc movitá či nemovitá, a zda podléhá zápisu do katastru nemovitostí či nikoliv. Obecně může být tímto způsobem vklad práva do katastru nemovitostí (intabulační princip), předání věci movité Právní titul. SAGIT. [cit. 4.11.2013]. Dostupné z: . 37 ŠARMAN, J., Přehled judikatury z oblasti věcných práv, 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. a.s., 2013. ISBN 978-80-7478-036-3. s. 283. 38 Beck- online: Komentář Občanksý zákoník I,II, Nabytí vlastnictví na základě smlouvy, 2. Vydání, 2009, s. 763 – 773. 36

18

(princip tradice) nebo účinnost právního titulu převodu, tedy například předmětné smlouvy (konsensuální princip). Ve většině případů jsou tyto fáze odděleny, nejprve tedy existuje smlouva obligační, která je následována věcnou smlouvou s translačními účinky, samotné faktické odevzdání a převzetí věci. V rámci převodu vlastnického práva však není vyloučeno, že výše uvedené fáze nemohou splývat39. OZ sice obsahuje vymezení pojmu věc z pohledu věcí movitých a nemovitých, samotná definice pojmu věc zde obsažena není, tu přináší až nová právní úprava. S ohledem na převod vlastnického práva primárně uvažujeme o věci, která již reálně existuje, nikoliv o věci mající teprve v budoucnu vzniknout. Úprava převodu vlastnického práva k věci, která ještě nevznikla, tedy k věci budoucí není v rámci OZ nikde výslovně zakotvena. Možnost převodu vlastnického práva v souvislosti s koupí věci budoucí je řešena v rámci rozsudku NS ze dne 11.12.2002 sp.zn. 22 Cdo 981/2001. NS zde poukazuje na smysl kupní smlouvy, kdy prodávající se zavazuje kupujícímu opatřit předmět koupě a odevzdat jej kupujícímu na základě smlouvy mezi nimi uzavřené. Vzhledem k pojetí převodu vlastnického práva k věcem movitým, a nemovitým, které jsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí, je okamžikem nabytí vlastnického práva převzetí věci či vklad práva do katastru nemovitostí. Nedohodnou-li se strany jinak, pokud je tak možné, nepřechází vlastnické právo již účinností smlouvy, kdy tato pouze předchází samotnému okamžiku nabytí vlastnictví k věci. Prodávající nemusí být vlastníkem věci v době uzavření smlouvy, samotná věc nemusí v době uzavření smlouvy ani existovat, kdy se prodávající prozatím pouze zavazuje věc kupujícímu obstarat. Na základě těchto skutečností, je možný i prodej věci budoucí40.

2.1 Převod vlastnického práva k věcem nemovitým OZ rozděluje úpravu převodu vlastnického práva k věcem nemovitým, dle skutečnosti, zda jsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí, či nikoliv. Tato skutečnost má vliv na samotný okamžik převodu vlastnického práva. Převádí-li se věc nemovitá, která je předmětem zápisu, dochází dle ustanovení § 133 odst. 2 OZ k nabytí vlastnického práva 39

Beck- online: Komentář Občanksý zákoník I,II, Nabytí vlastnictví na základě smlouvy, 2. Vydání, 2009, s. 763 – 773. 40 Rozsudek NS sp.zn. 22 Cdo 981/2001 ze dne 11.12.2002.

19

až vkladem práva do katastru nemovitostí41, v souladu se zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech“). Jedná se o realizaci tzv. intabulačního (registračního) principu. Samotný vklad práva má konstitutivní účinky, tedy vyvolává vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. Zaměřme se na převod nemovitých věcí, které jsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí v souladu s ustanovením § 133 odst. 2 OZ. Pro ilustraci dané problematiky si zvolme obecně právní titul kupní smlouvu dle § 588 a násl. OZ. Právním způsobem nabytí vlastnického práva je až provedený vklad práva. Je podstatné si uvědomit provázanost obou institutů, kdy v situaci zrušení právního titulu, tedy smlouvy, jejímž předmětem je převod věci, nemůže mít obecně samotný vklad vlastnického práva právní účinky pro poměry účastníků smlouvy42. Převod vlastnictví je tak převodem kauzálním. S odkazem na výše uvedené je podstatné uvědomit si nutnost splnění podmínek stanovených zákonem pro samotnou smlouvu o převodu a pro právní úkony jako takové. Mohla by totiž nastat situace, kdy by samotný vklad práva do katastru nemovitostí neměl za následek nabytí vlastnického práva. Jak vyplývá například z judikatury NS, je nutné dbát na zajištění určitosti smlouvy o převodu nemovitostí. Pokud dojde k situaci, kdy převodce nebude vlastníkem předmětné nemovitosti, a to i z důvodu chybného uvedení parcelních čísel ve smlouvě o převodu, tedy následkem pouhého omylu strany, nemůže být smlouva platná. Tato smlouva je totiž v rozporu se zákonem a předmět jejího plnění je nemožný43. Smluvní strany tedy musí svůj omyl ve smlouvě odstranit, jinak k převodu nemůže dojít. Odstoupení od smlouvy Mezi smluvními stranami může rovněž dojít k platnému odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti, kdy OZ zakotvuje v ustanovení § 48 odst. 2, že smlouva se tímto jednostranným právním úkonem od počátku ruší, pokud není stanoveno nebo dohodnuto jinak. K této problematice se vyjadřoval v rámci rozhodovací praxe, jak Nejvyšší soud, tak soud Ústavní. 41

ŠARMAN, J., op. cit., s. 283. Tamtéž 43 Tamtéž s. 266. 42

20

Nejvyšší soud řešil problematiku platného odstoupení převodce od smlouvy o převodu vlastnického práva na nabyvatele z pohledu účinků mezi stranami i vůči třetím osobám, kdy dospěl k odlišným závěrům ohledně konečného vlastníka nemovitosti. Obecně Nejvyšší soud nahlíží na odstoupení od smlouvy v souvislosti s ustanovením § 48 odst. 2 OZ, který stanovuje účinky odstoupení ex tunc. Předmětná smlouva jako právní titul nabytí vlastnického práva zaniká a obnovuje se předchozí stav, před vkladem do katastru nemovitostí. Následný zápis vlastnického práva převodce do katastru nemovitostí má tedy již pouze deklaratorní povahu, kdy dochází pouze k obnovení původního stavu 44. Odlišně Nejvyšší soud přistupuje k odstoupení od smlouvy v situaci, kdy nabyvatel již převedl vlastnické právo k nemovitostem třetí osobě, která nemovitost nabyla v dobré víře. Zde soud považuje za významnější ochranu dobré víry třetí osoby, nikoliv původního vlastníka, který byť i platně odstoupil od smlouvy45. K dané problematice se vyjadřoval také Ústavní soud v rámci nálezu pléna Pl.ÚS 78/06 ze dne 16.10.2007. Ústavní soud dospěl k názoru, že účinky odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva jsou pouze inter partes. Pokud tedy v mezidobí od převodu vlastnického práva a odstoupení od této smlouvy, došlo k převodu vlastnictví na třetí osobu a tato nabyla vlastnictví v dobré víře, požívá tento převod ochrany v souladu s čl. 11 LZPS. Vlastnické právo této třetí osoby tedy odstoupením původního vlastníka nezaniká46. Jedná se o významné zakotvení ochrany pro třetí osoby, které předmět převodu vlastnictví nabyly v dobré víře, že prodávající je vlastníkem věci. Ten také vlastníkem v předmětné chvíli je, ale následkem odstoupení se jeho pozice mění s tím, že se obnovuje původní stav. Tato změna je založena pouze projevem vůle smluvních stran a nemůže mít negativní důsledky na třetí osobu, která není v dané věci smluvní stranou. Vícečetný převod V souvislosti s převodem vlastnického práva a to nejen ve spojitosti s věcmi nemovitými, může dojít k situaci, kdy prodávající uzavře více smluv o převodu jedné věci. Výslovné zakotvení řešení dané situace není v OZ obsaženo a odpověď nalézáme toliko

44

ŠARMAN, J., op. cit., s. 277. Tamtéž. s. 122. 46 Nález pléna ÚS Pl.ÚS 78/06 ze dne 16.10.2007 45

21

v judikatuře soudů. Zaměřme se na problematiku vícečetného převodu ve spojení s věcmi nemovitými. Jak bylo již uvedeno výše, okamžik nabytí vlastnického práva u věcí nemovitých, je spojen se vkladem práva do katastru nemovitostí. V případě kdy dojde k převodu vlastnického práva jedné nemovitosti následně na více nabyvatelů, je dle judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku NS ze dne 25.2.1999, sp.zn. 2Cdon 848/97, rozhodný okamžik doručení návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí. Vlastníkem dané nemovitosti se tak stává osoba, která doručila jako první návrh na vklad práva do katastru nemovitostí katastrálnímu orgánu47. Jak vyplývá z ustanovení § 2 odst. 3 zákona o zápisech, vznikají právní účinky vkladu na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu48. Na straně ostatních subjektů tímto dochází k nemožnosti plnění dle § 575 OZ a tím také k zániku závazků z uzavřených smluv. Poškození se následně mohou na převodci domáhat náhrady za způsobenou újmu a to v souladu s ustanovením § 420 a násl. OZ o odpovědnosti za škodu49. Toto obecné pojetí vícečetného převodu vlastnického práva judikaturou NS však není jediným řešením dané situace. NS v rámci své činnosti také přihlíží k možné neplatnosti některé ze smluv z důvodu, že se příčí dobrým mravům, účel sledovaný účastníky odporuje zákonu nebo jej obchází. V takové situaci je daná smlouva neplatná a rozhodujícím pro nabytí vlastnického práva se může stát návrh na vklad, který byl doručen až jako v pořadí druhý50. Vzhledem k absenci zákonné úpravy vícečetného převodu vlastnického práva v OZ, je základem pro řešení této situace převážně judikatura soudů. Z této obecně vyplývá, že nabyvatel nemovitosti, by měl zajistit doručení návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí co nejdříve, aby předešel případným těžkostem. Toto pojetí vícečetného převodu a absence jeho zákonného zakotvení se, dle mého názoru, jeví jako podstatná vada OZ, kdy je tímto postupem zasahováno do dobré víry nabyvatele

47

ŠARMAN, J., op. cit., s. 278. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. 49 ŠARMAN, J., op. cit., s. 278. 50 Usnesení NS sp.zn. 22 Cdo 298/2001 ze dne 17.10.2002. 48

22

vlastnického práva, který by měl v podstatě předpokládat možné problémy spojené s převodem vlastnického práva a zajistit doručení návrhu na vklad co nejdříve, jinak nemusí předmětné vlastnické právo k věci nabýt. Dle mého názoru by se jako možná jevila odlišná úprava dané problematiky, kdy základem by bylo její výslovné zakotvení v zákoně, spočívající ve stanovení rozhodného okamžiku, nikoliv k doručení návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, ale k okamžiku účinnosti smlouvy. S tímto by však musely být spojeny vyšší nároky na náležitosti předmětné smlouvy o převodu, kde by bylo vyžadováno zapsání data a přesného času podpisu smlouvy, či stanovení povinné formy notářského zápisu smlouvy. Nemovité věci dle § 133 odst .3 OZ Doposud jsem se v souvislosti s převodem vlastnického práva k nemovitostem zabývala pouze těmi, jež podléhají vkladu do katastru nemovitostí. Právní úprava obsažená v OZ vymezuje v ustanovení § 133 odst. 3 převod věcí nemovitých, které vkladu nepodléhají. Oproti předchozímu výkladu se okamžik nabytí vlastnického práva diametrálně odlišuje, kdy okamžikem rozhodným pro nabytí vlastnického práva je účinnost smlouvy oproti vkladu do katastru nemovitostí51. Zde je uplatňován tzv. konsensuální princip, který je vymezen v úvodní kapitole, tedy samotná smlouva má již translační účinky. Odpadají tímto tedy problémy spojené s nutností vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a dochází tak k urychlení nabývání vlastnictví

k takto určeným

věcem. Do jisté míry se jedná o pozitivní odklon od způsobu stanoveného v rámci § 133 odst. 2 OZ, který představuje rychlejší a dle mého názoru tímto částečně i bezpečnější způsob nabytí vlastnictví.

2.2 Převod vlastnického práva k věcem movitým Převod vlastnického práva k movitým věcem je upraven v ustanovení § 133 odst. 1 OZ. Okamžik nabytí vlastnického práva, je zde upraven odlišně od úpravy věcí nemovitých, a je jím převzetí věci nabyvatelem, tedy uplatnění principu tradice. Jak vyplývá ze zákonné úpravy, tak i z judikatury Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) v rámci rozhodnutí ze dne 3.12.2001, sp.zn.25 Cdo 1232/2001, tento okamžik může být stranami 51

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

23

smlouvy sjednán odlišně. Jednou z možností, je například sjednání výhrady vlastnictví dle ustanovení § 601 OZ, kdy k nabytí vlastnického práva dochází až okamžikem zaplacení kupní ceny, tedy později než je uvedeno v zákoně. K nabytí práva může také dojít před skutečným předáním věci a to již k okamžiku uzavření smlouvy, pokud si tak strany smlouvy ujednají nebo tak stanovuje zákon52. Předmětná úprava se vyznačuje značnou mírou autonomie vůle smluvních stran, ohledně okamžiku nabytí vlastnictví, která je specifická právě pro úpravu převodu věci movité. Obecně se vymezení okamžiku nabytí vlastnictví převzetím věci jeví jako společensky jasné a srozumitelné, kdy by nemělo dojít k pochybnostem o výkladu tohoto pojmu. Výjimky však potvrzují pravidlo a v rámci soudního rozhodování došlo k nutnosti pojem převzetí movité věci konkrétněji vyložit. Tímto se zabýval NS v rozhodnutí ze dne 18.02.2004 sp.zn. 33 Odo 974/2002, kde podal výklad pojmu převzetí věci při převodu vlastnického práva k movitosti. Problém vyvstal v souvislosti s tím, zda lze považovat ujednání účastníků kupní smlouvy, podle něhož kupující „kupuje a přijímá movitou věc“ za nahrazení fyzického uchopení movité věci (převzetí věci), čím by došlo k nabytí vlastnického práva na straně kupujícího a k přechodu nebezpečí škody. NS konstatoval, že převzetím věci se rozumí faktické uchopení věci „z ruky do ruky“, tedy dané ustanovení smlouvy tento akt nenahrazuje a nelze jej považovat za odlišné ujednání o okamžiku nabytí vlastnického práva53. V souvislosti s tímto, právě okamžik nabytí vlastnického práva je rozhodný pro přechod nebezpečí škody na věci, pokud není stranami dohodnuto jinak, v souladu s ustanovením § 590 OZ. Obecně zde přechází nebezpečí škody, až předáním věcí nabyvateli vlastnického práva. Pro případ nabytí vlastnického práva před odevzdáním věci, zákon stanovuje prodávajícímu práva a povinnosti schovatele. Specifickou úpravu přechodu nebezpečí škody pak nalezneme v souvislosti s prodejem zboží v obchodě, dle ustanovení § 614 OZ, kdy je k přechodu nebezpečí škody nutné převzetí zboží. Vzhledem k obecnému uplatnění principu tradice, se jeví zakotvení přechodu nebezpečí ve spojení s nabytím vlastnického práva, jako vhodné. Kupující tedy odpovídá za věc až ve chvíli, kdy ji má fakticky ve své moci. 52 53

Rozsudek NS sp.zn. 25 Cdo 1232/2001 ze dne 12.3.2003 Rozsudek NS sp.zn. 33 Odo 974/2002 ze dne 18.2.2002.

24

Celkové pojetí převodu vlastnického práva věcí movitých na základě principu tradice je dle mého názoru nadáno vyšší mírou právní jistoty zejména pro nabyvatele vlastnického práva, kdy skutečnost absence držby věci na straně převodce může značit jeho neoprávněnost k převodu vlastnictví k věci a vyšší obezřetnost na straně kupujícího. Tímto může předejít koupi věci od nevlastníka, jež může mít neblahé následky pro samo nabytí vlastnického práva kupujícím.

2.3 Nabytí vlastnického práva od nevlastníka Problematika nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tedy osoby, která nemá vlastnické právo k převáděné věci, úzce souvisí s již výše zmíněným vícečetným převodem. V rámci zákonné úpravy OZ neexistuje obecný institut nabytí od nevlastníka, kdy existuje pouze roztříštěné vymezení výjimek ze zásady, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, kterými je například ustanovení § 486 OZ upravující nabytí od neoprávněného dědice nebo ustanovení § 446 obchodního zákoníku týkající se kupní smlouvy54. Obecně pokud osoba koupí věc od nevlastníka, nezíská vlastnické právo k dané věci, ale pouze držbu, a to oprávněnou nebo neoprávněnou s ohledem na její dobrou víru ve vlastnické právo převodce. Pokud následně tato osoba převede věc dalším osobám, nestávají se tito vlastníky věci a původní vlastník se může žalobou domáhat vrácení věci55. Vzhledem k absenci zákonné úpravy zde znova vystupuje, jako významný zdroj dotváření práva judikatura soudů. K tomuto se však názor NS a soudu Ústavního diametrálně odlišuje, což má za následek nejednotnost rozhodovací praxe a snížení právní jistoty. NS ve svém rozhodnutí ze dne 16.09.2010 sp.zn. 30 Cdo 250/2009 řešil situaci absolutní neplatnosti smlouvy mezi původním vlastníkem a nevlastníkem a následky převodu vlastnického práva k nemovitosti tímto nevlastníkem vůči nabyvateli, který byl v dobré víře ve vlastnické právo nevlastníka. V daném případě NS konstatoval, že se jedná

54

DOBROVOLNÁ, E., Nabytí vlastnického práva od neoprávněného v českém a rakouském právu. 2013. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . s. 28. 55 Možnost nabytí vlastnictví od neoprávněného – silnější ochrana dobré víry nabyvatele. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z:< http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/moznost-nabyti-vlastnictvi-odneopravneneho/>.

25

o odlišnou situaci, než v případě odstoupení od smlouvy, kdy zakládal ochranu nabyvatele v dobré víře. Pokud smlouva mezi původním vlastníkem a nevlastníkem je absolutně neplatná, nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře a vlastnické právo tedy náleží původnímu vlastníkovi56. Ústavní soud zastává na rozdíl od soudu Nejvyššího naprosto odlišný názor, který například judikoval v rámci Nálezu Ústavního soudu ze dne 11.5.2011, sp.zn. II. ÚS 165/11, ve kterém uvádí, že princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, tedy upřednostňuje nového nabyvatele. V rámci rozhodovací praxe NS a soudu Ústavního nalézáme i excesy, kdy se soudy přiklánějí k opačným názorům, kdy však z jejich strany ani nedošlo k vypořádání se s předešlou judikaturou a je otázkou do jaké míry je tedy možné je považovat za relevantní57. Při zhodnocení obou stanovisek bych se přikláněla k pojetí nabytí vlastnického práva od nevlastníka judikovaného Ústavním soudem, který konstatuje vyšší míru ochrany na straně nabyvatele v dobré víře. Základním předpokladem by zde měly být vyšší nároky na dobrou víru nabyvatele a dostatečná míra prověření vlastnického práva převodce (možného nevlastníka). V souvislosti s převodem nemovité věci, bych za dostatečné považovala soulad s katastrem nemovitostí.

2.4 Problémy vyplývající z úpravy dle OZ Největším nedostatkem dosavadní právní úpravy OZ jsou oblasti, které nejsou vůbec zákonem upraveny. Nejedná se pouze o nedostatky ve výkladu pojmů, jejich řešení prostřednictvím judikatury není nemožným, či částečná absence úpravy, ale jedná se zejména o podstatné mezery, které nemohou být ponechány pouze na rozhodovací praxi soudů. Na mysli mám zejména problematiku vícečetného převodu a nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Nejednotnost rozhodovací praxe soudů je nemyslitelnou a zákonodárce měl již dříve provést novelu zákona a danou problematiku dostatečně a jednoznačně zakotvit. Tento stav dvou možných řešení, tak zásadní situace, jako je nabytí vlastnického práva od nevlastníka, si žádal vyřešit již dávno. S ohledem na pojetí 56

Usnesení NS sp.zn. 30 Cdo 250/2009 ze dne 16.9.2010. NOVÁK, O., Nabytí vlastnictví od neoprávněného. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: .

57

26

vícečetného převodu věcí nemovitých v rámci judikatury, se také neztotožňuji s pravidlem, že vlastníkem se stává osoba, která podala návrh na vklad práva do katastru nemovitostí katastrálnímu orgánu, jako první. Dle mého názoru jedním z dalších problémů právní úpravy dle OZ je nedostatečné zakotvení materiální publicity veřejných seznamů. Jak vyplývá i z judikatury NS zásada materiální publicity je provedena v zákoně o zápisech, způsobem ne zcela uspokojivým58. Ochrana dobré víry nabyvatele vlastnického práva k nemovité věci v zápis do katastru nemovitostí se však jeví jako zásadní. Není přece v dané situaci možné nadmíru zatěžovat nabyvatele povinnostmi pátrat, zda zápis v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu a následně spoléhat na rozhodnutí soudů, kdy v některých případech se nedá v rámci rozhodovací praxe ani mluvit o předvídatelnosti rozhodnutí či právní jistotě. Nabyvatel by měl postupovat dostatečně obezřetným způsobem, aby předešel, zejména situaci nabytí od nevlastníka, jeho rozhodným podkladem by však měl být právě zápis v katastru nemovitostí, jehož předpokladem je soulad skutečného a zapsaného. Možná úprava by mohla nastat také v pojetí převodu vlastnického práva věcí nemovitých na základě intabulačního principu. Samotný průběh převodu vlastnického práva je zdlouhavý a pro účastníky často „sázkou do loterie“, zda vše proběhne předpokládaným způsobem. Kupující hradí kupní cenu většinou před rozhodnutím katastrálního úřadu o návrhu na vklad, tedy dříve než je vlastníkem předmětné nemovitosti. Z důvodu ochrany nabyvatele je právě v této situaci většinou využívána úschova peněz u advokáta či realitní kanceláře, až do doby rozhodnutí o vkladu práva. I zde však může nastat problém, kdy peníze odcizí samotná realitní kancelář. Kupující je tedy většinou měsíc v nejistotě, zda se stane vlastníkem, zda nepodal návrh na vklad jiný subjekt, zda prodávající náhle neodstoupí od předmětné smlouvy, či převodce není nevlastníkem. Tento proces by měl dojít výrazného zrychlení a zákonného zakotvení, zejména z důvodu ochrany nabyvatele vlastnického práva.

58

ŠARMAN, J., op. cit., s. 201. §11 zákona č. 265/1992 Sb., „Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.“

27

3. Převod vlastnického práva podle NOZ V podstatě převážná většina předpisů, ze kterých bylo doposud vycházeno, je účinností NOZ zrušena a zakomponována do jeho obsahu nebo upravena novými právními předpisy. Tímto sjednocením předmětné materie do menšího množství právních předpisů, zejména do jediného a to NOZ, by mělo dojít k zjednodušení orientace v dané problematice, zejména osobám práva neznalým. Celkové pojetí nové právní úpravy se vyznačuje podrobnějším zakotvením problematiky oproti úpravě v OZ, kdy některá ustanovení nenacházejí svůj ekvivalent v dosavadní úpravě a zároveň některá dosavadní ustanovení pojatá v rámci OZ nebyla do NOZ zakomponována, zejména s odůvodněním jejich nadbytečnosti. Celková koncepce nové právní úpravy měla mít za následek přiblížení a soulad s evropskou úpravou soukromého práva59. NOZ zakotvuje převod vlastnického práva podrobněji než OZ a obsahuje podstatné změny zejména v okamžiku nabytí vlastnického práva, terminologii a celkovém pojetí zejména s ohledem na rozšíření pojmu věc.

Své místo nově našla právní úprava

vícečetného převodu a nabytí vlastnictví od neoprávněného, která byla doposud předmětem pouze rozhodovací praxe soudů. NOZ zavádí jednotnou úpravu převodu vlastnického práva, bez ohledu na skutečnost zda se jedná o věc movitou či nemovitou, a to v rámci ustanovení § 109960. Dané ustanovení se týká pouze věcí individuálně určených, mezi které nespadají věci movité určené genericky a věci movité a nemovité, které jsou předmětem zápisu do veřejných seznamů. Vymezení pojmu jednotlivě určená věc však již zákon neobsahuje, což může mít v budoucnu za následek nutnost jeho výkladu soudem. Až následná ustanovení rozlišují okamžik převodu vlastnického práva dle výše uvedeného rozdělení. Zákon zde tedy primárně nestanoví rozdělení věcí na movité a nemovité, ale vymezuje další možné třídění na věci genericky (druhově) určené a individuálně (jednotlivě) určené. Jednotlivě určené věci nemohou být zaměněny za jiné věci i stejné 59

ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 47. BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 313. § 1099 „vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem“

60

28

kvality či množství, například konkrétní výtisk knihy. Na rozdíl od toho generické určení věci značí, že nemusí dojít k převodu konkrétní věci, ale postačí, že věc bude ve stejném množství či kvalitě. NOZ také v rámci převodu vlastnického práva obecně klade důraz na zvýšenou ochranu dobré víry třetích osob a nabyvatele vlastnictví. Daná ochrana se uplatní například při převodu vlastnického práva, kdy smlouva následně zanikne nebo v souvislosti s novým zakotvením materiální publicity veřejných seznamů61. Materiální publicita Výrazný posun obsahuje nová právní úprava právě v zakotvení principu materiální publicity zapsaných údajů v § 980 a násl. NOZ. Zákon zde zakotvuje vyvratitelnou domněnku souladu zapsaných údajů se skutečným stavem, kdy neznalost zapsaných údajů nikoho neomlouvá62. Pro případ rozporu zapsaného a skutečného stavu stanovuje ochranu dobré víry třetí osoby, jako nabyvatele věcného práva za úplatu od osoby oprávněné dle zápisu ve veřejném seznamu, krom případů zákonem stanovených výjimek63. Zákon zde tedy výslovně zakotvuje možnost nabytí vlastnického práva k věci zapsané ve veřejném seznamu, tedy i k věci nemovité, od neoprávněného. Jak vyplývá z komentáře k ustanovení § 948 NOZ, pro možné nabytí věci od osoby, která je jako vlastník ve veřejném seznamu zapsána, ale stav neodpovídá skutečnosti a osoba vlastníkem není, je stanovena skupina podmínek, které musí být pro nabytí vlastnictví splněny. Jedná se konkrétně - o rozpor mezi skutečným právním stavem a zapsaným ve veřejném seznamu, - právo muselo být nabyto na základě právního jednání a to úplatně, - nabyvatel musel být v dobré víře, - osoba převodce byla oprávněna podle zapsaného stavu ve veřejném seznamu, - nejde o výjimku dle ustanovení § 984 odst. 2 NOZ a - skutečný vlastník neuplatnil své právo dle postupů stanovených v ustanovení § 985 nebo § 986 NOZ.64

61

DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 333. BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 301 63 Tamtéž. s. 303. 64 VRZALOVÁ. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 36. 62

29

Nová právní úprava tedy sleduje vyšší ochranu dobré víry třetí osoby oproti původnímu vlastníku, který si své právo nehlídal, tedy v podstatě vyjádření principu, že právo náleží bdělým. Vzhledem k tomuto snížení jistoty pro původní vlastníky, kdy tito musí sledovat údaje zapsané ve veřejných seznamech a pro případ nesouladu aktivně reagovat na nastalou situaci, je účinek tohoto ustanovení odložen až k 1.1.201565. Dle mého názoru je tento odklad z důvodu osvojení si nově zavedeného stavu, aby následně nedocházelo k poškozování původních vlastníků, kteří opomněli sledovat své zájmy. Vzhledem k výraznému počtu nových změn a možným následkům předmětného ustanovení zákona je daný odklad rozumným řešením. Kdo ze současných vlastníků věcí zapsaných ve veřejných seznamech provádí pravidelné kontroly zapsaných údajů a byl by tedy schopen účinně reagovat na případný nesoulad těchto údajů se skutečným stavem v souladu se zákonem. Závady Další novinkou právní úpravy NOZ související s převodem vlastnického práva jsou společná ustanovení o převodu. Zákon se zde v ustanovení § 1107 NOZ zabývá zejména problematikou závad váznoucích na převáděných věcech. Předmětné ustanovení úzce souvisí s výše vymezenou materiální publicitou, kdy základním kritériem zachování závad váznoucích na převáděné věci je jejich zjevnost a dobrá víra nabyvatele66. Nabyvatel vlastnického práva získává všechna práva a povinnosti, která jsou s věcí spojena, kdy závady váznoucí na věci se přejímají pouze za stanovených podmínek. Mezi tyto řadíme závady, které byly zapsány ve veřejném sezamu, které byly ujednány mezi stranami, stanoveny zákonem, nebo které mohl a měl nabyvatel vzhledem k okolnostem zjistit. Závady, které na základě stanovených podmínek nepřejdou, zanikají. Nové právní pojetí závad obsáhlo nejenom závady věcněprávní, ale rozšířilo svůj dopad také na závady obligační, a to odlišně od úpravy OZ, kde tento dosah byl stanoven pouze na základě stanovených výjimek. NOZ také nerozlišuje v daném kontextu, zda se jedná o nabytí vlastnického práva originárním nebo derivativním způsobem67.

65

VRZALOVÁ. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 46. BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L., Nový občanský zákoník. Nejdůležitější změny. ANAG. 2013. ISBN: 978-80-7263-819-2. s.156. 67 Tamtéž s. 156. 66

30

Tato úprava se od pojetí materiální publicity liší jak absencí požadavku úplatnosti převodu vlastnického práva, tak účinkem daného ustanovení, který není odsunut, ale počátek jeho působnosti je od 1.1.201468. Stanovení účinku společně s účinností samotného zákona se jeví, jako správně uvážený krok, kdy nabyvatel musí být obeznámen o případných závadách váznoucích na věci, vzhledem k jejich převzetí společně s věcí. Dosavadní úprava obsahovala pouze částečné zakotvení ve vztahu k věcným břemenům k nemovitým věcem a zástavnímu právu k zastavené věci69. Vícečetný převod V souvislosti s novou právní úpravou jsme se také dočkali kogentního zákonného zakotvení problematiky vícečetného převodu a to v rámci ustanovení § 1100 NOZ. Předmětná úprava vymezuje danou problematiku ve vztahu k věcem individuálně určeným, které jsou nezastupitelné70. Z logiky ustanovení tedy vyplývá, že pokud osoba převede věc genericky určenou na více nabyvatelů, je povinna zajistit tuto věc i pro ostatní nabyvatele a úprava obsažená v tomto ustanovení na ni nedopadá. Odstavec první daného ustanovení obsahuje řešení problematiky ve vztahu k věcem nezapsaným ve veřejném seznamu. Zavádí zde pravidlo, že vlastnické právo nabývá osoba, které převodce vydal věc nejdříve. Pokud nikdo takový neexistuje, vlastnické právo nabývá osoba, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla účinnosti jako první71. I přesto, že zde zákon neobsahuje výslovný požadavek platnosti smlouvy o převodu, tento požadavek vyplývá z obecného zakotvení, kdy nabytí vlastnického práva bez platné a účinné smlouvy není možné72. Pokud tedy smlouva mezi stranami bude neplatná, stává se vlastníkem osoba, se kterou byla uzavřena druhá smlouva a to i v případě, že věc byla již předána na základě smlouvy první. Výslovné zakotvení vícečetného převodu, zejména v souvislosti s převodem movitých věcí nezapsaných do veřejného sezamu, byl dle mého názoru nezbytností a to zejména s ohledem na novou úpravu okamžiku nabytí vlastnického práva. Obecný okamžik nabytí vlastnického práva účinností smlouvy, je zde tedy výslovně změněn, primárně k okamžiku převzetí držby, čímž se přibližuje nazpět principu tradice. 68

VRZALOVÁ. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 46. BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s.. 316. 70 DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 337. 71 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 72 DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 337. 69

31

Na rozdíl od úpravy obsažené v odstavci druhém předmětného ustanovení, není zde stanovena výslovná podmínka dobré víry nabyvatele. Jak je však konstatováno v důvodové zprávě, ochranu dobré víry nabyvatele sledují oba případy a vylučuje se tímto nabytí vlastnického práva ve zlé víře73 . Pokud si je tedy osoba v pořadí druhá, vědoma skutečnosti, že se jedná o vícečetný převod, její jednání by také mohlo být posouzeno, jako jednání proti dobrým mravů, což může mít za následek neplatnost uzavřené smlouvy74. Odstaven druhý dopadá na věci, jež jsou předmětem zápisu do veřejných seznamů, kdy NOZ navazuje na ustálenou soudní judikaturu stanovením, že vlastníkem se stává osoba, která je v dobré víře a jejíž právo bylo do veřejného seznamu zapsáno jako první75. Rozhodným okamžikem tedy obecně zůstává podání návrhu na zápis do veřejného seznamu.

3.1 Převod vlastnického práva k věcem nemovitým Systém nabývání vlastnického práva k nemovitostem, je v rámci nové právní úpravy v základních rysech ponechán v podobě, nám známe z úpravy v OZ a dalších předpisů s tímto souvisejících. I nová právní úprava stanovuje okamžik nabytí vlastnictví k věcem nemovitým s ohledem na skutečnost, zda jsou předmětem zápisu do veřejného seznamu či nikoliv. Obecně tedy u nemovitých věcí zapsaných ve veřejném seznamu se uplatňuje princip intabulační (registrační), jehož základem je vklad práva do veřejného seznamu, konkrétně například katastru nemovitostí76. Z pohledu evropské právní úpravy se nejedná o jediný možný způsob nabytí vlastnictví k takto zapsané nemovité věci. V některých státech, jakými je například i sousední Polsko, se uplatňuje systém konsenzuální. Základním znakem konsensuálního systému je, že okamžikem nabytí vlastnického práva není až zápis do veřejného seznamu, ale již účinnost smlouvy uzavřené mezi stranami. Tento způsob je v NOZ obecně uplatňován při převodu vlastnického práva k věcem jednotlivě určeným, dle ustanovení § 1099 NOZ77. Do tohoto vymezení náleží také věci nemovité, které nejsou předmětem zápisu do veřejných seznamů, v čemž je možné spatřit návaznost na dosavadní právní úpravu. Konsensuální systém se vyznačuje značnou 73

ELIÁŠ, K., a kol. op. cit., s. 472. DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 337. 75 ELIÁŠ, K., a kol. op. cit., s. 472. 76 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 77 ELIÁŠ, K., a kol. op. cit., s. 471. 74

32

rychlostí a snížením nebezpečí, že například smluvní strana zaplatí kupní cenu a k předmětnému zápisu, který je rozhodný pro nabytí vlastnictví, nedojde. Na druhé straně je však tento způsob problematický z hlediska evidence předmětných nemovitostí a právům k nim, kdy je nutná značná obezřetnost. Zápis v daném případě má již pouze deklaratorní povahu a nikoliv konstitutivní, jako v případě systému registračního. Z jedné strany se tedy jeví rozumným, že se zákonodárce neodchýlil od dosavadní zažité právní úpravy a nenavrátil se k systému konsenzuálnímu, který byl na našem území zaveden v mezidobí od roku 1950 až do roku 196478. Na druhé straně mohlo dojít k zrychlení a zjednodušení procesu převodu vlastnictví k věcem nemovitým, které jsou předmětem zápisu. Musíme si však uvědomit, že předmětná změna by měla za následek nové požadavky s ohledem na notářskou formu smlouvy o převodu či změnu katastru nemovitostí, což by bylo zajisté finančně i administrativně náročným procesem. K debatám o možné změně intabulačního systému na konsensuální, obdobný například s polskou právní úpravou, během tvorby NOZ přesto docházelo. Jedním ze zastánců této změny byl například profesor Eliáš, kdy dané pojetí však nenašlo početnějších příznivců79. Zákonodárce tedy pojal úpravu převodu vlastnického práva k věcem nemovitým zapsaným ve veřejném seznamu do samostatného ustanovení § 1105 NOZ80. Jak vyplývá i z důvodové zprávy k NOZ, předmětná úprava sleduje zachovat dosavadní pojetí obsažené v OZ a zákonu o zápisech, který byl účinností NOZ zrušen a jeho obsah zakomponován do nové právní úpravy81. Změny se v souvislosti s novým kodexem dočkal také zákon č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, který byl zrušen a nahrazen nově zákonem č. 256/2013Sb., o katastru nemovitostí, v platném znění a NOZ.

3.2 Převod vlastnického práva k věcem movitým NOZ vychází z rozdělení movitých věcí na věci určené individuálně a genericky, jak jsem vymezila již v úvodní kapitole. Skutečností, která má nově vliv na okamžik nabytí

78

ELIÁŠ, K., Převod vlastnického práva k nemovitosti – řešení v kontinentálním právu a možnosti pro českou úpravu. Právní rozhledy 18/2004, s. 659. 79 REMUNDA, I., Převod vlastnického práva k nemovitosti – pohled z praxe. Právní rozhledy 22/2004, s. 838. 80 §1105 NOZ „Převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu“. 81 ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 473.

33

vlastnického práva k věci movité je její případný zápis do veřejného seznamu82. Oproti OZ tedy dochází ke konkrétnějšímu vymezení věcí a v souvislosti s tímto jednotlivých okamžiků nabytí vlastnictví. V případě movitých věcí určených jednotlivě, které nejsou předmětem zápisu do veřejných seznamů, je rozhodujícím okamžikem účinnost smlouvy dle § 1099 NOZ. Předmětné ustanovení se vyznačuje značnou mírou autonomie vůle smluvních stan, kdy je dána možnost odlišného ujednání okamžiku nabytí vlastnictví. Může tedy dojít k situaci, kdy i za účinnosti NOZ bude převod vlastnického práva k věci movité spojen s jejím faktickým předáním, jak bylo typické doposud v rámci úpravy v OZ, ale pouze za předpokladu vzájemného ujednání smluvních stran. V souvislosti s tímto bych také uvedla, že došlo k rozšíření kategorie vedlejších ujednání při kupní smlouvě, kdy NOZ zakomponoval také úpravu doposud obsaženou v ObchZ. Zákon tak připouští možnost sjednání výhrady vlastnického práva, koupi na zkoušku či výhradu zpětného prodeje83. Možnost odchýlení od stanoveného okamžiku nabytí vlastnictví je dále upravena pro případ, kdy takto stanovuje zákon. Jako příklad bych uvedla ustanovení § 2160 NOZ, které upravuje prodej zboží v obchodě. Dle odstavce prvního „Převzetím koupené věci nabývá kupující k věci vlastnické právo“84. Okamžik nabytí vlastnického práva je zde zákonem stanoven odlišně oproti obecné úpravě v ustanovení § 1099, kdy úprava obsahově odpovídá shodné v OZ. Při samoobslužném prodeji je okamžik nabytí vlastnického práva stanoven až zaplacením kupní ceny. Zakotvení odlišného okamžiku nabytí vlastnictví bylo nutností, která vyplývá již ze samotného charakteru prodeje zboží v obchodě. Nově zavedený konsensuální princip převodu vlastnického práva bude dle mého názoru znamenat řadu nedorozumění a problémů, zejména s ohledem na léty zavedenou praxi. Možný problém daného pojetí může nastat také v souvislosti s přechodem nebezpečí škody na věci, dle ustanovení § 2082 NOZ, spojující přechod nebezpečí s nabytím vlastnického práva. Možný scénář, kdy osoba, obecně na základě účinnosti smlouvy již nabyla vlastnického práva, přešlo na ni tedy nebezpečí škody na věci, ale věc nemá doposud ve faktické držbě je absurdní a vzhledem k zažitému systému by zřejmě mělo za následek problémy mezi stranami. Tuto skutečnost naštěstí zákonodárce neopomněl 82

HURDÍK, J., a kol., op. cit., s. 208. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 84 Tamtéž. 83

34

v rámci nové právní úpravy zakotvit. Zvláštní ustanovení § 2121 NOZ dopadá na koupi movitých věcí, kdy stanovuje okamžik přechodu nebezpečí škody na věci k jejímu převzetí85. Tato úprava byla do NOZ přejata z ObchZ, když došlo k zániku dichotomie OZ a ObchZ. Je zde znova zajištěna vyšší míra ochrany nabyvatele, která vyplývala i s dosavadní právní úpravy s ohledem na uplatňovaný princip tradice. Specificky je upraven způsob převodu vlastnického práva věcí movitých určených druhově, dle ustanovení § 1101 NOZ, a to okamžikem odlišení věci od jiných věcí téhož druhu86. Po provedené konkretizaci genericky určené věci se postupuje v souladu s ustanovením § 1099 a k jejímu převodu dochází účinností smlouvy. I přesto, že toto ustanovení neobsahuje úpravu možnosti odchýlení se na základě ujednání, je dovozováno, že i zde je možnost okamžik převodu vlastnického práva stanovit odlišně od dané právní úpravy. Takto stanovená autonomie vůle stran však musí být v zákonných mezích a samotnému převodu práva musí vždy předcházet odlišení genericky určené věci87. Obsahem následujícího ustanovení § 1102 je úprava převodu vlastnického práva k věci movité zapsané do veřejného sezamu. Jak vyplývá z dikce zákona, tato úprava se použije, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Ve vztahu k ustanovení § 1099 NOZ je v poměru speciality, kdy k převodu vlastnického práva nedochází pouhou účinností smlouvy, ale je vyžadován modus, kterým je v daném případě samotný zápis do veřejného seznamu88. Podstatným rozdílem oproti již zmíněné úpravě převodu vlastnického práva k movitým věcem, zákon zde nedovoluje odlišné ujednání okamžiku nabytí vlastnictví dohodou stran. Toto omezení autonomie vůle nalézáme obdobně u převodu věcí nemovitých zapsaných ve veřejném seznamu dle ustanovení § 1105, kdy tato úprava logicky vyplývá z konstitutivního charakteru zápisu a z celkové nutnosti vedení evidence o stanovených věcech, kdy možnost odlišného ujednání by snižovala právní jistotu subjektů daných vztahů. Do jisté míry by tímto bylo zasaženo do principu materiální publicity veřejných seznamů a jejich ochrany dobré víry nabyvatele vlastnického práva v zápis v nich uvedený.

85

ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 820. HURDÍK, J., a kol., op. cit., s. 208 87 DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 341. 88 Tamtéž s. 343. 86

35

3.3 Převod vlastnického práva k cenným papírům NOZ v rámci ustanovení o převodu movitých věcí dále upravuje převod vlastnického práva k cenným papírům a to v rámci ustanovení § 1103 a § 1104 zákona. Úprava dané problematiky byla doposud obsahem zvláštních zákonů, konkrétně v ZCP a ZPKT89. ZCP byl v souvislosti s novou právní úpravou zrušen a jeho obsah zakomponován do ustanovení NOZ, ZPKT byl na rozdíl od toho ponechán v platnosti a pouze některá ustanovení přenesena a nově upravena v rámci komplexního pojetí

NOZ. Celková problematika

převodu vlastnického práva k cenným papírům byla zjednodušena, ale ponechala si dosavadní charakter90. Nalézáme zde nutnost rozlišení, o jaký druh cenného papíru se jedná a v závislosti na tomto, je stanoven okamžik nabytí vlastnického práva. Nejčastěji je tímto okamžikem předání cenného papíru, u CP na doručitele a na řad. U CP na jméno je vlastnické právo nabyto účinností smlouvy a u zaknihovaných CP je rozhodným okamžikem zápis na účet vlastníka91. Úprava převodu CP tedy v podstatě zahrnuje všechny výše uvedené okamžiky nabytí vlastnictví, v závislosti na druhu CP.

3.4 Nabytí vlastnického práva od neoprávněného NOZ se vyznačuje novým komplexním a propracovaným pojetím nabytí vlastnického práva od neoprávněného, které až doposud bylo v právní úpravě postrádáno. Částečná úprava možných výjimek byla roztroušena ve dvou právních předpisech. Předmětná dichotomie právní úpravy mezi OZ a ObchZ, byla novým kodexem odstraněna a došlo k sjednocení úpravy pro spotřebitele a obchodníky92. Zákon již v rámci své terminologie neužívá pojmu nevlastník, kdy tento považuje za nepřesný, neboť i osoba, která nedisponuje vlastnickým právem k věci, může být oprávněna ji převést, například komisionář 93. Nová právní úprava tedy upřesňuje předmětný pojem a rozšiřuje jeho dopad. Jak uvádí důvodová zpráva k NOZ, na převod vlastnického práva od neoprávněného se nahlíží, jako na originární způsob nabytí vlastnictví. Zdůvodněním je skutečnost, že osoba 89

BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 314, s.315 Tamtéž s. 314,315. 91 HURDÍK, J., a kol., op. cit., s. 208. 92 NOVÁK, O., Nabytí vlastnictví od neoprávněného. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . 93 DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 362. 90

36

převádějící vlastnické právo není oprávněna k tomu převodu a nejedná se tedy v podstatě o nabytí od předchozího vlastníka, což je typické pro způsob derivativní 94. Obecně byl tento postoj zastáván i v rámci účinnosti OZ. Zakotvení dané problematiky nalezneme v ustanovení § 1109 a násl. NOZ, kdy konkrétně ustanovení § 110995 NOZ upravuje věci nezapsané ve veřejném seznamu, bez ohledu na jejich určení, zda se jedná o věc movitou či nemovitou96. Základní podmínkou je zde dobrá víra nabyvatele v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést. Zákon dobrou víru nabyvatele presumuje a její posouzení spojuje s okamžikem odevzdání, pokud se jedná o věc movitou. Takto provedený převod musí být na základě řádného titulu, kdy zákon provádí jejich taxativní výčet

97

. Vyšší ochrana nabyvatele a presumpce dobré víry

je důležitým aspektem, zejména s ohledem na konsensuální princip převodu, nově zavedený také pro movité věci. Zvýšená ochrana zájmů nabyvatele je tak dále specifikována v rámci úpravy vícečetného převodu, který může vyvstat jako jeden z podstatných problémů konsensuálního principu98. Zvláštní úprava obsažena v ustanovení § 1110 NOZ dopadá pouze na věci movité, které nabyvatel získal v dobré víře od podnikatele v rámci jeho podnikatelské činnosti. Základem je zde úplatný převod již použitých věcí, jedná se zejména o obchodování v rámci bazarů, zastaváren, starožitnictví aj. Ochrana dobré víry nabyvatele je zde prolomena ve prospěch původního vlastníka movité věci99. Stanovená úprava vyžaduje zvýšenou obezřetnost nabyvatele při takto prováděných obchodech, kdy je obecně známo nebezpečí pořízení odcizené věci. Dobrá víra nabyvatele je tedy od počátku částečně narušena a je na místě jeho zvýšená opatrnost a větší nároky na jeho úkony. Původní vlastník se v dané situaci může do 3 let od ztráty nebo odnětí věci domáhat jejího

94

DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit.,s. 480. §1109 NOZ písm. a) ve veřejné dražbě písm. b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku písm. c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil písm. d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno písm. e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele písm. f) při obchodu na komoditní burze 96 BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 316 97 DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 478. 98 Tamtéž s. 366. 99 Tamtéž s. 480. 95

37

navrácení od nabyvatele. Důkazní břemeno zde vázne na původním vlastníkovi100. Pokud osoba nabývá vlastnické právo k věcem prodávaným například právě v bazaru, je zde namístě požadavek vyšší míry obezřetnosti nabyvatele, kdy tento by měl být, vzhledem k povaze obchodu a obecného povědomí ve společnosti, srozuměn s možností, že věc může pocházet z trestné činnosti. V danou chvíli je, dle mého názoru, zvýšená ochrana původního vlastníka na místě. Skutečnost že předmětné ustanovení dopadá i na ztrátu věci považuji za nadměrný zásah do dobré víry nabyvatele. Je zřejmé, že nálezce věci nemusí jednat v souladu se zákonem a věc si ponechá bez oznámení jejího nálezu, ale na druhé straně pokud se původní vlastník chová k věci nezodpovědně a dojde k její ztrátě, není zde stejná intenzita jako pro případ odcizení věci. Myslím, že pro případ ztráty věci na straně původního vlastníka měla být presumována dobrá víra nabyvatele, jako v předchozím ustanovení a kladen důraz na ochranu nabyvatele v dobré víře, nikoliv nezodpovědného původního vlastníka a tří-letá lhůta k navrácení věci stanovena být neměla. Následující ustanovení § 1111 NOZ je vymezeno jako obecná klauzule, která se uplatní pro případy nespadající pod dříve zmíněná ustanovení. Předmětem převodu jsou pouze movité věci, ale bez ohledu na úplatnost či bezúplatnost daného převodu. Důkazní břemeno je zde stanoveno na straně nabyvatele, který musí svou dobrou víru v převodce prokázat101. Zákonná úprava nabytí vlastnického práva od neoprávněného klade důraz na specifikaci vztahu mezi převodcem a nabyvatelem, přičemž stanovuje výčet převodů, kdy je ochrana práv více na straně nabyvatele, zejména § 1109 NOZ a v následujících ustanoveních předpokládá více ochranu původního vlastníka. Je zde dle mého názoru patrná snaha zákonodárce postihnout problematické obchody, v rámci kterých jsou kladeny větší nároky na nabyvatele a možnost původního vlastníka domoci se svého vlastnického práva, které mu bylo odejmuto například trestnou činností. Zákonodárce také neopomenul zakotvit nemožnost dovolat se dobré víry nebo vlastnického práva předchůdce dle ustanovení § 1112 NOZ. Pokud osoba nabude vlastnického práva od předchůdce, který sám nabyl od neoprávněného, a tato osoba si

100 101

DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit.,s. 480. Tamtéž s. 381.

38

předmětné skutečnosti bude vědoma, je jí toto k tíži a vlastnické právo nenabude102. Opět se zde projevuje existence dobré víry, která prolíná celou předmětnou úpravu a v podstatě celý NOZ, dle ustanovení § 7103. Takové vymezení má zřejmě zabránit zejména zpětným převodům vlastnického práva mezi nabyvatelem a převodcem, které by sledovalo nabytí vlastnického práva přímo neoprávněným.

102 103

BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 316 „Má se za to, že ten, kde jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře“.

39

4. Komparace úpravy převodu vlastnického práva dle OZ a NOZ V předcházejících

kapitolách

jsem

provedla

nástin

problematiky

převodu

vlastnického práva dle dosavadní úpravy podle OZ a úpravy nové dle NOZ. Jak jsem se již zmínila, nová právní úprava je obsáhlejší a komplexnější, se snahou zakomponovat úpravu příznačnou v rámci Evropy a také dosavadní judikaturu soudů, která nejvíce nastiňuje nedostatky zákonné úpravy OZ. Chtěla bych se dále zaměřit na konkrétní rozdíly mezi úpravou OZ a NOZ a jejich možnou návazností na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Jsem si vědoma, že ne vždy je možné jednoznačně vymezit pozitivní či negativní dopad nové právní úpravy. Samotný proces tvorby NOZ lze označit „během na dlouhou trať“, kdy jeho přípravy a kompletace zabraly více jak 10 let, což vyplývá i z důvodové zprávy k NOZ, když věcný záměr rekodifikace byl vládou schválen k 18.4.2001104. Zdlouhavost daného procesu lze vyvodit zejména ze snahy zákonodárců vytvořit jednotný kodex soukromého práva, odstranit dosavadní dichotomii OZ a ObchZ, celkově se oprostit od socialistické úpravy, která byla zavedena rokem 1964 a její spojení s aktuálním vývojem společnosti byl zajištěn pouhými novelami, které byly nedostatečnými. Nová právní úprava měla také reflektovat dosavadní rozhodovací praxi soudů, kdy právě judikatura významně doplňuje zákonnou úpravu a nastiňuje problémy vyvstávající v průběhu reálného života, které sice zákonem upraveny nejsou, přičemž by si ale pozornost zákonodárce zasloužily. Novinky zakotvené NOZ dopadají jak na převod věcí movitých tak nemovitých, kdy se zákonná úprava dočkala podstatného rozšíření dopadajících ustanovení, která dle mého názoru ve většině případů působí pozitivně ve srovnání s dosavadním stavem, který se například vyznačoval vymezením problematiky pouze v rámci judikatury, která však v kontinentálním systému práva není závaznou a nemůže být brána na roveň zákonu. Zřejmě největším odklonem od úpravy obsažené v OZ je zakotvení konsensuálního principu u převodu vlastnického práva k věcem movitým, které nejsou předmětem zápisu do veřejných seznamů. Konsenzuální zásada byla zakotvena již v rámci Občanského 104

ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 41.

40

zákoníku č. 141/1950 Sb., s účinností k 1.1.1951. Obsahem této právní úpravy bylo, že vlastnické právo k věcem jednotlivě určeným se převádělo již účinností samotné smlouvy. Tato úprava však nedopadala pouze na věci movité, ale oproti zažitému stavu také na věci nemovité. Odpadla tzv. dvoufázovost nabývání vlastnického práva a samotná smlouva již měla účinky věcné, translační. Zápis vlastnického práva do pozemkových knih měl pouze deklaratorní charakter, oproti dnes známému konstitutivnímu. Změna nastala až s účinnosti zákona č. 40/1964 s účinnosti k 1.4.1964, v rámci kterého byla zavedena registrace smluv státními notáři. Úplný odklon od konsensuálního principu nastal novelizací občanského zákoníku k 1.1.1993, kdy došlo k návratu k registračnímu principu vkladem do katastru nemovitostí, kdy tento má již konstitutivní účinky105. V rámci návrhu NOZ byla řešena otázka, zda se k předmětné úpravě znovu nevrátit. Jako její základní výhody byly předestřeny její administrativní nenáročnost, zrychlení samotného procesu převodu a vyšší míra jistoty smluvních stran, zejména kupujícího, kdy by se předmětná nemovitost stala jeho vlastnictvím již účinností samotné smlouvy106. I přes argumentační snahy však ke změně nedošlo.

4.1 Komparace z pohledu nemovitých věcí Základním rozdílem, který prolíná celou právní úpravu obsaženou v NOZ, je obsáhlejší úprava problematiky, její konkretizace a zejména zohlednění současné judikatury, která nejvíce vystihuje problematiku nezařazenou v OZ a to především u převodu věcí nemovitých. Samotný okamžik nabytí vlastnického práva zůstává oproti úpravě v OZ nezměněn, kdy je jím účinnost smlouvy nebo zápis práva do veřejného seznamu. I přes určité snahy prosazení konsensuálního principu, tento nebyl považován za vhodný pro české právní prostředí. Jistou změnu, můžeme nalézt v terminologii, kdy NOZ neobsahuje výslovnou úpravu převodu práva k věcem nemovitým nezapsaným do veřejného seznamu, ale tyto zahrnuje pod ustanovení § 1099 NOZ, jako věci individuálně určené. Na samotné podstatě převodu vlastnického práva se však nic nemění. 105

MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J., Úvaha nad převodem vlastnického práva k nemovitosti. Právní rozhledy 11/2005, s. 389. 106 REMUNDA, I., Převod vlastnického práva k nemovitosti – pohled z praxe. Právní rozhledy 22/2004, s. 838.

41

Nejvýznamnější novinky obsahuje NOZ v ustanoveních, která ve většině případů dopadají jak na věci movité tak nemovité komplexně se specifikací v jednotlivých ustanoveních. Vzhledem k významnějším problémům ve spojení s nemovitými věcmi, kdy v souvislosti s nimi je také rozsáhlá judikatura k OZ, zahrnuji je pod kapitolu věcí nemovitých. Materiální publicita Dosavadní právní úprava OZ v podstatě neobsahovala zakotvení materiální publicity, kdy řešení bylo nalézáno zejména v judikatuře NS. Ten například v rozsudku ze dne 16.5.2012, sp.zn. 28 Cdo 2652/2011 dospěl k názoru nutnosti ochrany dobré víry nabyvatele v pravdivost a úplnost zápisu do katastru nemovitostí. Takto stanovené pojetí ochrany dobré víry bylo přejato i do výslovné úpravy NOZ. Zakotvuje se zvýšená ochrana nabyvatele v dobré víře, a zároveň na druhé straně možnost původního vlastníka odstranit nesoulad mezi zapsaným a skutečným stavem a možnost uplatnění poznámky spornosti. Nová právní úprava tímto zejména doléhá na původní vlastníky a předpokládá jejich zvýšený zájem a kontrolu svého vlastnictví. Osobě, která uplatňuje svá práva a není vzhledem ke svému vlastnictví pasivní, poskytuje NOZ významnou ochranu oproti třetím osobám. Na druhé straně při pasivitě původního vlastníka se ochrana přesouvá na stranu nabyvatele v dobré víře v oprávněnost převodce. Jedná se tedy v podstatě o úpravu nabytí vlastnického práva k nemovitosti od neoprávněného. Nové komplexní pojetí dané problematiky je krokem správným směrem, který se do jisté míry inspiruje dnes zavedenými pravidly judikovanými soudy. Lze konstatovat, že i terminologie právní úpravy je dostatečně jednoznačná, kdy základem NOZ má být zejména snaha přiblížit právní úpravu široké veřejnosti, obecně práva neznalé. Ne vždy se však dle mého názoru tento záměr zákonodárce podařil i v praxi. Vícečetný převod Další podstatnou novinkou nové právní úpravy, která nebyla doposud výslovně řešena, je situace, kdy vlastník věci, předmětnou věc převedl více osobám prostřednictvím několika smluv. Tato situace byla řešena pouze v rámci judikatury. NS při své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že vlastníkem nemovité věci je ten, kdo jako první doručil návrh na vklad práva do katastru nemovitostí katastrálnímu úřadu. Ti, kteří byli vícenásobným

42

zcizením poškozeni, se dále mohli domáhat náhrady škody, dle obecných ustanovení OZ o náhradě škody dle §420 a násl.107. Problematika vícečetného převodu je nově upravena v NOZ, ustanovení § 1100, a to jak pro věci zapsané, tak nezapsané ve veřejných seznamech. Znova zde můžeme hovořit o zjevné návaznosti ustanovení NOZ na zavedenou judikaturu soudů, kdy tím podstatným u věcí zapsaných do veřejného seznamu, je zápis práva a rozhodným je okamžik doručení návrhu na zápis práva do veřejného seznamu. Nutným předpokladem je samozřejmě dobrá víra nabyvatele, která prochází celou právní úpravou NOZ. Můžeme polemizovat, zda uvedená úprava je vhodná a zda zákonodárce nemohl dospět k úpravě podrobnější. Samotný vícečetný převod je nežádoucím stavem, kdy každá z osob, které je vlastnické právo převáděno může být v dobré víře a rozhodný je pouze časový boj, která osoba provede návrh na vklad jako první. Dle mého názoru se v dané situaci jeví vhodnější účinnost smlouvy mezi stranami a to zejména k podpisu smlouvy. Je jasné, že v případě věcí nemovitých nemůže být rozhodným okamžikem předání věci, jak je stanoveno v odstavci prvním pro věci nezapsané do veřejných seznamů obecně, ale druhá alternativa daného odstavce, kterou je účinnost smlouvy, je dle mého názoru příhodnější. Odpadla by stávající časová soutěž mezi osobami, kdy je zde v podstatě absence ochrany prvního možného nabyvatele. Samozřejmě i ostatní osoby mohou být v dobré víře, že jsou jedinými nabyvateli, ale jejich ochrana by neměla být na úkor v podstatě prvního nabyvatele. Pozitivem dané úpravy je důraz na dobrou víru, kdy osoba ve zlé víře, tedy například ta, která si je vícečetného převodu vědoma, nemůže takto vlastnické právo nabýt108. Otázkou však zůstává, jak bude přistupováno k posuzování dobré víry osob a zda i tento požadavek nebude při troše snahy prolomitelný. Společná ustanovení o převodu vlastnických práv Právní úprava derivativního nabytí vlastnictví byla v OZ upravena stroze, případně roztříštěně v ustanoveních OZ a dalších souvisejících předpisů, zejména ObchZ. O společných ustanoveních tedy nebyla v dosavadní právní úpravě ani zmínka. NOZ zde řeší otázku závad, jejichž úprava sice byla obsažena v OZ, ale pouze ve spojení s konkrétními případy109. Nová úprava koresponduje se zavedenou úpravou materiální publicity a dobré 107

DOBROVOLNÁ, E. In ŠARMAN, J., op. cit., s. 278-280. ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 472. 109 BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 316. 108

43

víry v zápis do veřejného seznamu. NOZ spojuje přechod závad s jejich zápisem do veřejného seznamu, kdy jinak k přechodu dochází pouze na základě ujednání mezi stranami, pokud tak stanoví zákon nebo pro případ, kdy bylo možné jejich existenci předpokládat. Okleštěnost přejímání závad obsažená v OZ byla odstraněna a nový kodex již obecně dopadá na závady věcněprávní i obligační 110. Tato konkrétně vymezená úprava zavádí jasné pravidlo pro závady obecně a snižuje tímto míru pochybností mezi stranami o jejich přejímání. Měla by tímto nastat vyšší míra právní jistoty nabyvatele o jeho celkových právech a povinnostech, která jsou s nabytím vlastnictví k věci spojená. Nevlastník vs. neoprávněný Pokud bych se měla vyjádřit k další významné změně, je jí právě nové pojetí nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Nejenom, že NOZ specifikuje dosud užívanou terminologii nevlastníka, ale celkově zavádí jednotnou úpravu této problematiky. Dosavadní pojetí bylo obsaženo zejména v judikatuře NS a ÚS. Zde se však vyskytl zásadní problém v nejednotnosti obou soudů na danou problematiku. Ústavní soud chránil spíše dobrou víru nabyvatele, NS naopak zájem původního vlastníka věci. Základním problémem zde však byla skutečnost, že pokud bylo právo nabyto od nevlastníka, osoba se tak nestala vlastníkem věci, ale pouze držitelem. Navrácení věci se mohl původní vlastník domáhat, pokud však nedošlo k vydržení oprávněným držitelem. NOZ tedy nově umožňuje nabytí vlastnického práva, kdy osoba se nestává pouhým držitelem věci, ale již vlastníkem, a základem je jako vždy dobrá víra nabyvatele. I zde je však ve stanovených případech zvýšená ochrana původního vlastníka, s ohledem na rizikové obchody, či vědomí nabyvatele v neoprávněnost převodce. Jak jsem již zmínila v předešlé kapitole, celkové pojetí bych zhodnotila jako přínosné, avšak k ochraně zájmů původního vlastníka při ztrátě věci bych se nepřikláněla. Úprava nabytí od neoprávněného nedopadá pouze na věci nemovité, ale její význam e zvyšuje zejména s ohledem na novou úpravu převodu vlastnického práva k věcem movitým nezapsaným ve veřejném seznamu. Účinnost smlouvy je sice jednoznačný pojem vzhledem k okamžiku nabytí vlastnictví, ale zakládá snížení právní jistoty dalších osob při

110

DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 358.

44

převodu, kdy osoba mající věc u sebe nemusí být vlastníkem ani osobou oprávněnou s věcí nakládat, a podrobná úprava nabytí od neoprávněného byla nezbytností.

4.2 Komparace z pohledu movitých věcí Nabývání vlastnického práva k movitým věcem bylo v OZ upraveno stroze v rámci ustanovení §133 odst. 1 a to tak, že okamžikem nabytí vlastnictví je převzetí věci, pokud není dohodnuto nebo stanoveno jinak111. NOZ na rozdíl od této úpravy rozdělil jednotlivé movité věci, specifikoval jejich možný zápis do veřejného sezamu, a s tímto také stanovil odlišné momenty nabytí vlastnického práva, jak bylo vymezeno výše. U věcí jednotlivě určených došlo k podstatné změně okamžiku nabytí vlastnického práva z převzetí věci dle OZ, na účinnost smlouvy (konsensuální princip) dle NOZ. Je otázkou co přesně zákonodárce vedlo k takovému kroku, kdy z důvodové zprávy vyplývá zejména potřeba jednoduchého a rychlého hospodářského styku, kterému neodpovídá převod vlastnictví závislý na dvou samostatných krocích112. Samozřejmostí obou právních úprav je smluvní volnost stran, která spočívá v možnosti upravit si okamžik nabytí vlastnictví odlišně od zákona, která zůstala zachována. I nyní je tak možné, upravit nabytí vlastnického práva shodně s úpravou v rámci OZ, taktéž na základě projevu vůle smluvních stran. Pojetí předmětného ustanovení NOZ jako dispozitivního je v daném kontextu výjimkou, kdy ostatní ustanovení upravující okamžik nabytí vlastnického práva se vyznačují kogentním charakterem s nemožností stran upravit okamžik nabytí vlastnického práva odlišně. NOZ v souvislosti s tímto samostatně zakotvuje nabytí vlastnického práva věci movité zapsané do veřejného seznamu, kdy tato konkretizace nebyla v OZ obsažena a převod věci movité byl koncipován jednotně bez ohledu na možný zápis věci, a věci genericky určené, jejíž převod se však dále řídí ustanovením § 1099 NOZ. Nová právní úprava také zakomponovala problematiku převodu vlastnického práva k cenným papírům, které spadají mezi věci movité a doposud byly obsahem v samostatných právních předpisů. Věci určené jednotlivě 111 112

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 471.

45

Právě nové pojetí okamžiku nabytí vlastnického práva s odkazem na věci jednotlivě určené dle ustanovení § 1099 NOZ, postrádá vymezení daného pojmu věcí jednotlivě určených v materii zákona. Doposud bylo známo pojetí věcí na movité a nemovité, jejichž vymezení do jisté míry OZ obsahoval. Dle mého názoru se nejedná o jednoznačný pojem a v budoucnu vyvstane požadavek jeho upřesnění prostřednictvím judikatury soudů. Jeden z možných pohledů na věc jednotlivě určenou si můžeme uvést na příkladě automobilu, který je takto určenou věcí vždy, zejména s odkazem na svou určitou jedinečnost či specifické číslo motoru, karoserie aj. pokud na něj však nahlížíme z pohledu sériové výroby, je specifikován jako věc druhové určená, k jejímuž převodu je nutná konkretizace. Jedná se částečně o pouhou terminologii, kdy pokud se bude jednat o věc druhově určenou ve smlouvě specifikovanou, její nabytí bude shodné s nabytím věci individuálně určené. Přechod nebezpečí škody V úpravě přechodu nebezpečí škody na věci můžeme shledat návaznost na dosavadní právní úpravu, kdy NOZ obsahově odpovídá zejména ustanovením ObchZ113. Zákonodárce i zde pojal za významné spojit okamžik přechodu nebezpečí škody s převzetím věci, pokud není pro konkrétní případy zákonem stanoveno jinak, což spíše odpovídá celkovému pojetí OZ a jeho principu tradice. Dosavadní právní úprava byla tedy obecně bez podstatných změn zakomponována do NOZ. Věc budoucí OZ výslovně neupravoval problematiku převodu vlastnického práva k věci budoucí. Z judikatury NS však vyplývá skutečnost, že vzhledem k zavedenému systému tradice a intabulačního je tento převod realizovatelný. OZ ve svých ustanovení dopadá výslovně pouze na koupi budoucích užitků a to v ustanovení § 595. Lze tedy dovodit, že i přes absenci zákonné úpravy není převod věcí budoucích zakázán a jeho možné uskutečnění vyplývá také z judikatury. NOZ bohužel navazuje na dosavadní úpravu s ohledem absence výslovné úpravy převodu věci budoucí. Nalezneme zde však více odkazů dopadajících na věci, které mají teprve v budoucnu vzniknout, například darování budoucího majetku a to ve výši maximálně jedné poloviny majetku skutečného, ekvivalentní pojetí koupě budoucích 113

BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 572.

46

užitků či nové zakotvení možnosti pronajmout věc, která má v budoucnu teprve vzniknout114. Problém může nastat s ohledem na nově zavedený konsensuální princip převodu individuálně určených věcí. Jak bylo již konstatováno s ohledem na judikaturu NS, základem převodu věci budoucí byla skutečnost, že na základě účinnosti smlouvy došlo pouze k příslibu předání věci, která tedy nemusela ještě existovat, kdy nabytí vlastnického práva bylo spojeno s předáním věci. V daném okamžiku již věc fakticky existovala. Dle NOZ nově se však nabývá vlastnické právo k věci, která ještě neexistuje. Tato problematika si dle mého názoru zasloužila větší pozornost ze strany zákonodárce, kdy mělo dojít alespoň k zakotvení povinné písemné formy smlouvy v daných případech k zajištění vyšší právní jistoty zejména nabyvatele.

4.3 Celkové zhodnocení Při zhodnocení změn provedených NOZ si můžeme položit otázku, jak vůbec mohla dosavadní úprava dostatečně upravovat právní vztahy. Řadu nedostatků samozřejmě řešila soudní judikatura, ale vzhledem k její povaze nemůžeme hovořit o dostatečné úpravě, kdy i samy soudy často nebyly ve svých názorech jednotné, je nesnadné mluvit pak o právní jistotě. Nemohu říci, že bych se ztotožňovala s veškerými novými ustanoveními, které NOZ přinesl, ale ve většině vidím krok správným směrem, ať se jedná o celá ustanovení nebo už jen skutečnost, že daný problém byl zákonem řešen. S nedostatky, které postupem času vyvstanou nebo jsou již zřejmé, je možno se vypořádat postupně prostřednictvím novel a samozřejmě rozhodovací praxí soudů. V některých případech bude možné odkazovat na judikaturu dosavadní, jak vyplývá i z důvodové zprávy k NOZ, která sama ve svém obsahu takto činí. Na judikaturu novou si budeme bohužel muset ještě nějaký ten rok počkat, o relevantní judikatuře budeme moci hovořit za 5 a více let, neboť se jedná o proces velice zdlouhavý. Musím konstatovat, že zejména nová úprava problematiky vícečetného převodu, nabytí vlastnického práva od neoprávněného, společných ustanovení či materiální publicity v NOZ považuji za pozitivní změny právní úpravy. Předmětná ustanovení obdobně jako celý nový kodex jsou protkána požadavkem dobré víry, zde zejména na straně nabyvatele vlastnictví. Intenzita a investigativní povinnosti nabyvatele k prokázání, že učinil všechny 114

BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., op. cit., s. 578, s. 601, s. 624.

47

nezbytné kroky, aby mohl být v dobré víře, že nabývá vlastnictví od oprávněné osoby, dle mého názoru budou předmětem výkladu soudů, kdy jejich intenzita je jen těžko ze zákona určitelná. Osobně vidím problém nové právní úpravy zejména se zavedením konsensuálního principu namísto principu tradice. I přesto, že nový způsob nabytí vlastnického práva již účinností smlouvy může z jedné strany zvyšovat právní jistotu na straně nabyvatele s ohledem na skutečnost, že i před samotným předáním věci je již faktickým vlastníkem, na druhé straně s ním souvisí vyšší míra nejistoty, že osoba, která má věc u sebe není oprávněna k jejímu převodu. Stejně tak odlišná úprava, kdy zákon například ve spojení s přechodem nebezpečí škody již znovu předpokládá předání věci. Doposud byla v této souvislosti jednota, s výjimkou situací stranami výslovně upravenými na základě vzájemného konsensu. Následkem této změny také došlo k absenci judikatury, která by se dala aplikovat, což bude u některých jiných ustanovení zjevně možné, alespoň do okamžiku vytvoření judikatury nové.

Celkově však nahlížím na nové právní pojetí v souvislosti s převodem vlastnického práva, jako na komplexní a pozitivní úpravu. Jen závěrem bych uvedla, že s ohledem na propagovaný záměr v médiích, měl být nový kodex pojat, jako zákon srozumitelný pro širokou veřejnost. Nepovažuji tento záměr za splněný, kdy i přes změnu terminologie, se bude vždy jednat o tak rozsáhlé dílo, obsahující pojmy v něm nedefinované, že pohled společnosti na něj se oproti OZ nezmění.

48

5. Převod vlastnického práva v Evropě V posledních letech dochází k rozsáhlým rekodifikačním pracím a to napříč celou Evropou, které mají dosavadní právní stav přiblížit požadavkům rozvíjející se společnosti. Pokud mluvíme konkrétně o zemích bývalého východního bloku, kam patří také Česká republika, jejich rekodifikační činnost má základ, zejména ve snaze odstranit socialistickou příměs soukromého práva115. Nedochází ke sjednocení právní úpravy v jednotný systém, kdy jednotlivé státy si ponechávají svá specifika, ale snaha vede zejména k zakotvení propracovanější úpravy. Konkrétně v rámci převodu vlastnického práva je úprava odlišná zejména s ohledem na užívaný princip tradice, konsensuální či intabulační. Právě tato vnitrostátní rozdílnost měla za následek vznik vědeckých skupin, které měly jednotlivé úpravy sjednotit a poskytnout jednotné pojetí soukromého práva na evropské úrovni. Výsledkem několikaleté činnosti odborných skupin bylo vytvoření Návrhu společného referenčního rámce (DCFR)116.

5.1 Draft Common Frame of Reference (DCFR) Návrh společného referenčního rámce je pojat, jako akademické dílo na evropské úrovni bez právní závaznosti. Na jeho vytvoření se podíleli odborníci z celé Evropy, kdy jejich snahou bylo obsáhnout základní principy, definice a modelová pravidla a tímto na evropské úrovni sjednotit jednotlivé vnitrostátní právní úpravy smluvního práva. I přesto, že DCFR není právně závazným dokumentem, stal se podkladem při rekodifikačních pracích a to nejen v České Republice. Důvodová zpráva k NOZ uvádí DCFR, jako relevantní nadnárodní projekt, mezi jeden ze základních myšlenkových zdrojů117. Vnitřní rozdělení dokumentu je do 10 knih, které upravují konkrétní problematiku smluvního práva. Pro potřeby této práce bude významná zejména kniha VIII. obsahující Zkušenosti s implementací nového soukromého práva v zahraničí. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . 116 ANTONIOLLI, L., FIORENTINI, F., A Factual Assessment of the Draft Common Frame of Reference. European Law Publishers GmbH. 2011. ISBN 978-86653-869-6 [online]. Dostupné z . 117 ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 48. 115

49

úpravu nabývání a pozbývání vlastnického práva k věci, ochranu a vymezení speciálních otázek. DCFR nedopadá na věci, komplexně jako právní úprava vnitrostátní, ale upravuje pouze problematiku tzv. „goods“118, které definuje jako hmotný movitý majetek. Okamžik nabytí vlastnického práva je zde v souvislosti s tímto stanoven na základě principu tradice, tedy předáním věci. I zde je zakotvena autonomie vůle stran, jak ji známe z pojetí vnitrostátního práva, kdy si strany mohou okamžik nabytí vlastnického práva upravit odlišně dohodou stran119. V rámci úvodních ustanovení, konkrétně čl. VIII.-1:101, jsou vyjmenovány způsoby nabytí a pozbytí vlastnického práva, na které kniha VIII nedopadá. Spadá mezi ně například univerzální sukcese, vyvlastnění aj120. V kapitole druhé části první vymezuje DCFR obecné podmínky nabytí vlastnického práva a dále se zabývá předáním věci a ekvivalenty předání. Mezi základní požadavky nabytí vlastnického práva zahrnujeme: a) Existenci věci – kdy nemůže dojít k převodu vlastnictví k věci, která má teprve v budoucnu vzniknout121. Tímto pojetím se kodifikace českého práva neinspirovala, kdy existenci věci nepovažuje za základní požadavek. b) Převoditelnost věci c) Oprávnění převodce – není zde myšleno pouze vlastnické právo převodce k předmětu převodu, ale také jiné oprávnění s věcí takto nakládat, založené z vůle vlastníka. d) Existenci titulu – smlouvy, soudního rozhodnutí nebo zákona. DCFR tímto stanovuje, že nabyvateli vzniká nárok na převod vlastnického práva existencí titulu. Pro případ zrušení smlouvy po převodu vlastnického práva na nabyvatele

118

“Goods” means corporeal movables. It includes ships, vessels, hovercraft or aircraft, space objects, animals, liquids and gases. 119 DOBROVOLNÁ, E., Nabytí vlastnického práva od neoprávněného v českém a rakouském právu. 2013. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: s. 88. 120 Draft Common Frame of Reference. In: European Commission. [cit. 12. února 2014]. Dostupné z: < http://ec.europa.eu/justice/policies/civil/docs/dcfr_outline_edition_en.pdf> 121 DOBROVOLNÁ, E., Nabytí vlastnického práva od neoprávněného v českém a rakouském právu. 2013. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: s. 88.

50

dochází k obnovení původního stavu, tedy navrácení původnímu vlastníku122. Tato úprava je typická i pro právní úpravu v ČR. e) Dohodu mezi stranami o okamžiku převodu vlastnického práva, kdy pro případ její neexistence se stanovuje nutnost předání věci. Projevuje se zde autonomie vůle stran upravit si okamžik nabytí vlastnického práva odlišně. DCFR následně vymezuje pojem předání věci, jako vzdání se držby věci na straně převodce a její nabytí nabyvatelem vlastnického práva123. Předmětné pojetí bylo typické, až do účinnosti NOZ i v ČR, kdy byl uplatňován princip tradice při převodu vlastnického práva k věcem movitým. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že ČR se v rámci rekodifikačních prací rozhodla výrazně odchýlit od pojetí „evropské úpravy“ nabytí vlastnického práva, kterou doposud užívala. Naopak inspiraci můžeme vidět v rámci úpravy speciálních otázek v části druhé, ohledně vícečetného převodu. Jak jsem zmínila v kapitole věnované OZ, tato problematika v něm nebyla výslovně upravena a jednalo se o podstatnou mezeru dosavadní právní úpravy, která byla řešena pouze judikaturou. Konkrétně, v situaci kdy převodce A převede vlastnické právo na nabyvatele B jako prvního a následně na nabyvatele C v pořadí druhém, DCFR stanovuje, že nabyvatelem vlastnického práva se stává osoba, která jako první splňuje podmínky stanovené v části první a pro případ, že by se jednalo o osobu v pořadí druhou, je nutná její dobrá víra v neexistenci dřívějšího nabyvatele. Platí zde obecné pravidlo, že nabyvatelem se stává osoba, která jako první věc převzala. Pokud osoba B však nebude v dobré víře, musí věc navrátit převodci A124. I přesto, že NOZ zavádí princip konsensuální, v rámci problematiky vícečetného převodu věcí nezapsaných ve veřejném seznamu, považuje za významnou skutečnost, kdo jako první věc převzal, až následně v případě kdy dané pravidlo nelze uplatnit, stává se rozhodující smlouva účinná

122

LURGER, B., FABER, W. Principles of European Law. Acquisition and Loss of ownership of Goods . European Law Publishers GmbH. 2011. ISBN 978-3-935808-66-8 [online]. Dostupné z: . s. 409. 123 Draft Common Frame of Reference. In: European Commission. [cit. 12. února 2014]. Dostupné z: < http://ec.europa.eu/justice/policies/civil/docs/dcfr_outline_edition_en.pdf> 124 LURGER, B., FABER, W. Principles of European Law. Acquisition and Loss of ownership of Goods . European Law Publishers GmbH. 2011. ISBN 978-3-935808-66-8 [online]. Dostupné z: .. s.795.

51

jako první. I zde je základem dobrá víra nabyvatele, kdy se vylučuje nabytí vlastnického práva ve zlé víře125. Část třetí knihy VIII. se dále zabývá nabytím vlastnického práva od neoprávněného, což představovalo další mezeru úpravy OZ, která byla prostřednictvím nové právní úpravy zaplněna. DCFR nahlíží na nabytí vlastnického práva od neoprávněného, jako na originární způsob nabytí vlastnictví, což je shodné s pojetím v NOZ126. Čl. VIII.-3:101 uvádí podmínky pro nabytí vlastnického práva od osoby neoprávněné, která není vlastníkem ani neoplývá oprávnění vlastníka věci s ní takto nakládat. Jedním z předpokladů je podmínka předání věci nebo ekvivalent předání, vymezený v čl. 2:101 DCFR. Návaznost této podmínky shledáváme v uplatňovaném principu tradice, kdy základem převodu vlastnického práva je převzetí věci, pokud není stanoveno jinak. Zde nalézáme v NOZ základní rozdíl, který souvisí s uplatňovaným konsensuálním principem, jehož základem není předání věci, ale již účinnost smlouvy. Faktické předání věci, tedy není vyžadováno, na rozdíl od pojetí DCFR, kdy nabyvatel musí převzít držbu věci127. I v rámci NOZ je však podstatné vzhledem k posouzení takto nabytého práva dobrá víry nabyvatele128. Dalším odlišným požadavkem od právní úpravy obsažené v NOZ je nabytí vlastnictví za úplatu. Tato podmínka je v NOZ stanovena pouze při nabytí věci použité, movité od podnikatele v rámci podnikatelské činnosti. DCFR ji však aplikuje jako obecnou s dopadem na veškeré případy nabytí vlastnictví od neoprávněného. Předmětný obecný požadavek, stejně jako stanovený případ v NOZ, může navozovat problém stanovení okamžiku splnění úplatnosti, ať už je jím reálné zaplacení, či postačí zakotvení povinnosti zaplatit ve smlouvě. Ve vztahu k NOZ je stanoven závěr, že postačí úplatnost, tedy není požadováno zaplacení129. Poslední podmínkou je dobrá víra nabyvatele, že převodce je oprávněn k převodu vlastnického práva, kdy to že se jedná o osobu neoprávněnou, nemohl nabyvatel ani

125

ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 472. LURGER, B., FABER, W. Principles of European Law. Acquisition and Loss of ownership of Goods . European Law Publishers GmbH. 2011. ISBN 978-3-935808-66-8 [online]. Dostupné z: .s. 887. 127 Tamtéž s.891. 128 ELIÁŠ, K., a kol., op. cit., s. 480. 129 DOBROVOLNÁ, E. In SPÁČIL a kol., op. cit., s. 369. 126

52

rozumně očekávat 130. Předpoklad dobré víry je obsažen i v rámci NOZ, kde je konkrétně v § 1109 dobrá víra nabyvatele presumována. DCFR presumpci dobré víry neobsahuje, nabyvatel je vždy zatížen důkazním břemenem131. Celkově je zde nahlíženo na dobrou víru nabyvatele přísněji, než v pojetí NOZ. Jedním z rozdílů NOZ a DCFR v úpravě nabytí od neoprávněného je také ochrana původního vlastníka věci kradené či ztracené. DCFR shledává podstatným pouze odcizení věci, které vylučuje nabytí vlastnického práva v dobré víře. Pokud se však jedná o věc ztracenou, není nabytí vlastnictví vyloučeno a to po splnění podmínek stanovených v čl. 3:101 §1 DCFR132. Zvýšená ochrana původního vlastníka je v této souvislosti zakotvena v NOZ, kdy pod úpravu věcí odcizených spadají také věci ztracené. S ohledem na možné způsoby pojetí se spíše ztotožňuji s úpravou DCFR, která neposkytuje původnímu vlastníku věci ztracené zvýšenou ochranu, což bych považovala za vhodné i v NOZ, který z jedné strany zakotvuje úpravu, na jejímž základě zvyšuje nároky na vlastníky, zejména věcí nemovitých, aby více dbali o své vlastnictví, avšak na druhé straně zde zvyšuje ochranu původního vlastníka, který se chová nezodpovědně. DCFR svou povahou do jisté míry obsahuje souhrn pravidel, definic a principů, typických pro soukromé právo, ale nahlížet na něj, jako na sjednocující a komplexní pojetí dané problematiky nelze. Důvodem může být i pouhý akademický charakter, kdy se jedná spíše o pomocný dokument, jehož dodržování, ale nelze obecně požadovat a to zejména s odkazem na rozdílné vnitrostátní úpravy, které zřejmě nikdy nebudou zcela odpovídat pojetí problematiky v DCFR. I přesto je však významným myšlenkovým zdrojem rekodifikačních prací a to nejen v České republice.

130

Draft Common Frame of Reference. In: European Commission. [cit. 12. února 2014]. Dostupné z: < http://ec.europa.eu/justice/policies/civil/docs/dcfr_outline_edition_en.pdf> 131 DOBROVOLNÁ, E., Nabytí vlastnického práva od neoprávněného v českém a rakouském právu. 2013. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: s. 94. 132 LURGER, B., FABER, W. Principles of European Law. Acquisition and Loss of ownership of Goods . European Law Publishers GmbH. 2011. ISBN 978-3-935808-66-8 [online]. Dostupné z: . s. 898

53

5.2 Převod vlastnického práva v polském právu Pro zaměření se na konkrétní právní úpravu převodu vlastnického práva v Polsku, jsem se rozhodla zejména s ohledem na pojetí okamžiku nabytí vlastnického práva nemovitých věcí, která je diametrálně odlišnou od nám známe a zažité úpravy. Polsko je také jedním ze států, kde se reforma práva teprve očekává a bude tedy zajímavé, jak se následně dosavadní právní úprava změní. S ohledem na použitelnost dosavadní právní úpravy v Polsku i po provedené rekodifikaci, by se mělo jednat o kontinuální vývoj, s možným použitím stávající judikatury133. Úpravu převodu vlastnického práva obsahuje Kodeks cywilny v ustanovení § 155 a násl. Pokud jen letmo pohlédneme do právní úpravy polské, je zřejmá její podobnost s novým kodexem České republiky nikoliv OZ. Základní dělení věcí na individuálně a druhově určené s okamžikem nabytí vlastnického práva u věcí individuálně určených účinností smlouvy, odpovídá pojetí NOZ. I zde je dán prostor autonomii vůle stran, které se mohou dohodnout odlišně. Kodeks cywilny obsahuje v ustanovení § 155 odst. 2 úpravu převodu vlastnictví k věcem určeným druhově a věcem, které mají teprve v budoucnu vzniknout. Zde zákon výslovně zakotvuje požadavek převodu držby k předmětné věci, bez možnosti odchylného ujednání stran. Na rozdíl od NOZ zde dochází k výslovnému zakotvení převodu vlastnického práva věcí budoucích a odlišnému pojetí okamžiku nabytí vlastnického práva u věcí generických134. V rámci OZ sice výslovná úprava převodu vlastnictví k věcem budoucím také chyběla, ale k danému se vyjadřovala judikatura v souvislosti s koupí věci budoucí, jak jsem již zmínila výše. Společným znakem je právě okamžik nabytí vlastnického práva předáním, který byl pro polskou úpravu zakotven oproti obvyklému převodu účinností smlouvy. V danou chvíli tedy vlastnické právo přechází až v situaci, kdy věc reálně existuje a předchozí ujednání bylo pouhým závazkem předání věci zajistit. Pro převod vlastnického práva k věci nemovité je mechanismus nastaven obdobně, jako u věcí movitých určených individuálně, kdy nemovitosti také spadají mezi věci určené individuálně. Rozhodným okamžikem nabytí vlastnického práva, je účinnost smlouvy. Zkušenosti s implementací nového soukromého práva v zahraničí. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . 134 Ustawa z dnia 23.04.1964 r. Kodeks cywilny 133

54

S ohledem na konsensuální princip zde uplatňovaný, je však nastavena vyšší míra povinností na samotnou převodní smlouvu. Zákon zde výslovně zakotvuje v ustanovení § 158 odst. 1 povinnou formu notářského zápisu a to pod hrozbou neplatnosti dle ustanovení § 73 odst. 2135. I přesto, že k nabytí vlastnického práva dochází již na základě smlouvy, předmětné právo se následně zapisuje do katastru nemovitostí. Tento zápis však již nepodmiňuje účinnost převodu a nemá ani konstitutivní charakter, jak je tomu v rámci české právní úpravy. Jeho pouhé deklaratorní účinky nemají však vliv na jeho obligatorní povahu, kdy k samotnému zápisu dojít musí136. Absence obligatorní povahy zápisu, by měla za následek chaos, kdo je aktuálním vlastníkem nemovité věci. Katastr nemovitostí obdobně, jako v ČR autoritativně stanovuje kdo a jaké práva má k zapsané nemovitosti. Jako v nám známém pojetí, je i polský katastr nemovitostí veřejným seznamem, který je založen na 4 základních zásadách, srozumitelnosti, shody zapsaného a skutečného stavu, dobré víry v zápis a přednosti zapsaných práv. Neznalost zapsaných údajů osobu neomlouvá137. Základní úprava katastru nemovitostí je obsažena v Ustawie z dnia 6 lipca 1982 r. o księgach wieczystych i hipotece. Zde zákon v ustanovení § 3 výslovně zakotvuje presumpci souladu zapsaného a skutečného stavu. Při uplatňování principu konsensuality při převodu vlastnického práva k věcem nemovitým, je jeho podstatnou výhodou rychlost a jednoduchost převodu vlastnictví a vyšší míra právní jistoty na straně nabyvatele, který se stává vlastníkem již v okamžiku účinnosti smlouvy. Nemusí zde tedy docházet, k nám známým průtahům, se zaplacením kupní ceny z důvodu čekání na provedení zápisu do katastru nemovitostí. Na druhé straně jsou však zvýšené nároky na formu smlouvy o převodu vlastnického práva, což je pochopitelné s ohledem na účinek předmětné smlouvy. Absence předmětného zakotvení by mohla mít za následek neoprávněné nakládání s cizím vlastnictvím. Odlišnou úpravu částečně nalezneme i v úpravě nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Celkový obsah právní úpravy není natolik rozpracován jako úprava v NOZ, ale stanovuje jasná pravidla bez zbytečných odchylek. Kodeks cywilny v ustanovení § 169 výslovně spojuje možnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného 135

GNIEWEK, E. a kol., Podstawy prawa cywilnego. Warszawa: C. H. Beck, 2011. 4. Vydání. s. 938. ISBN 978-83-255-3077-8. s. 225. 136 Tamtéž s. 226. 137 Ksiegi Wieczyste. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: .

55

pouze s věcí movitou, kdy taková specifikace je v NOZ zakotvena jen částečně. Ve stanovených případech zákon nevylučuje možnost nabytí vlastnického práva k věci nemovité nezapsané ve veřejném seznamu. Základem polské úpravy obdobně jako úpravy v NOZ je důraz kladený na dobrou víru na straně nabyvatele věci. Polská právní úprava však s dobrou vírou dále spojuje podmínku předání věci. Nabyvatel se stává vlastníkem až předáním držby k věci138. Tímto zakotvuje vyšší nároky pro nabytí vlastnického práva, které se obvykle převádí již smlouvou. Výslovné zakotvení nutnosti věc předat, je absencí v pojetí NOZ, kdy by mohlo snižovat riziko nabytí vlastnictví od osoby neoprávněné. Celkovým zhodnocením polské právní úpravy dospějeme k závěru, že NOZ se v základních rysech inspiroval také pojetím sousedního státu. Hovořím zejména o konsensuálním principu nabytí vlastnictví, který byl však okleštěn pouze na věci individuálně určené, které nejsou předmětem zápisu do veřejných seznamů. Uplatnění daného principu u věcí nemovitých zapsaných ve veřejném seznamu, mohlo být pozitivní krokem zejména s ohledem na rychlost procesu nabytí vlastnictví. Na druhé straně by však mělo nepřiměřené nároky, a to nejen finanční, na dosavadní pojetí katastru nemovitostí a zřejmě by bylo nutné zavedení povinné formy notářského zápisu pro smlouvy převodní. Je otázkou zda i samotné Polsko nepovažuje tento způsob převodu na nevhodný a nedojde k jeho změně na základě prováděných kodifikací.

138

GNIEWEK, E., Prawo rzeczowe. Warszawa: C. H. Beck, 2010. 8. vydání . s. 314. ISBN 978-83255-1911-7. s. 257.

56

6. Závěr V této diplomové práci jsem se zaměřila na zpracování problematiky převodu vlastnického práva se zaměřením na komparaci dosavadní a nové právní úpravy. Cílem diplomové práce bylo vymezení základních rozdílů právních úprav převodu vlastnického práva, zhodnocení nového pojetí dané problematiky a její možný důsledek pro právní praxi, zejména s ohledem na konsensuální princip převodu vlastnického práva. Během zpracovávání diplomové práce jsem dospěla k zjištění, že značná část problematiky spojená s převodem vlastnického práva, není v rámci dosavadní právní úpravy výslovně zakotvena a hlavním zdrojem řešení se tak stává judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu. Nová právní úprava na dosavadní stav relevantně reaguje rozšířením právní úpravy. Při komparaci právních úprav převodu vlastnického práva jsem dospěla k závěrům o převažujícím pozitivním přínosu nové právní úpravy, spočívající zejména v pojetí materiální publicity, vícečetného převodu či nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Přesto i zde shledávám jisté nedostatky, které bude nutné odstranit v průběhu účinnosti nové právní úpravy ať její novelizací či výkladem prostřednictvím rozhodovací činnosti soudů. Nová právní úprava stanovuje vyšší nároky na vlastníka věci, zejména ve spojení se zakotvením úpravy materiální publicity a presumpce souladu skutečného a zapsaného stavu. Na druhou stanu je podstatné uvést, že zvyšuje ochranu dobré víry osob, zejména nabyvatele

vlastnického

práva,

například

ve

spojení

s nabytím

vlastnictví

od

neoprávněného. Základní koncepční změnu nové právní úpravy převodu vlastnického práva shledávám v rozšíření konsensuálního principu na převod vlastnického práva k věcem jednotlivě určeným. Dané pojetí je odlišným od dosavadní právní úpravy a ztrácí se tímto možnost užití dosavadní judikatury soudů, jinak i pro novou právní úpravu převodu vlastnického práva využitelnou. Tato podstatná změna může mít zejména důsledky pro osoby práva neznalé. V průběhu příprav NOZ se i v ČR objevily názory na znovuzavedení konsensuálního principu i pro převod vlastnického práva k věcem nemovitým. Tato razantní změna se však svého zákonného vyjádření nedočkala.

57

Jak vyplývá i z důvodové zprávy k NOZ akademická úprava soukromého práva na evropské úrovni ve formě DCFR se stala jedním z myšlenkových zdrojů nové právní úpravy, stejně jako jednotlivé vnitrostátní právní úpravy evropských států. Pro účely komparace nové právní úpravy převodu vlastnického práva v ČR a jednoho z evropských státu, jsem zvolila polskou právní úpravu, zejména z důvodu odlišnosti převodu vlastnického práva věcí nemovitých. Domnívám se, že diplomová práce splňuje cíl stanovený úvodem a poskytuje ucelený výklad dané problematiky v mezích předmětu diplomové práce.

58

7. Použitá literatura Monografie [1] PŠENKO, R., ŠEVČÍK, L., WELLECH, E. Vyznej se v novém občanském zákoníku. 2013. ISBN 978-80-265-0071-1. [2] FIALA, J. a kol. MERITUM Občanské právo. Praha: ASPI, a.s., 2006. ISBN 80-7357212-5. [3] ELIÁŠ, K., a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit a.s., 2012. ISBN 978-80-7208-922-2. [4] SVEJKOVSKÝ, J., a kol. NOZ: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. Praha: C.H.Beck. 2012. ISBN 978-80-7380-413-8. [5] BĚLOHLÁVEK, A.J. a kol., Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň, Aleš Čeněk, 2012. ISBN 97880-7380-413-8. [6] PLECITÝ, V., KOCOUREK, J., Občanský zákoník 4.doplněné vydání: výklad, judikatura a související předpisy. Praha: Eurounion. 2007. 978-80-7317-059-2. [7] HURDÍK, J., a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část, Absolutní majetková práva. Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. ISBN 978-80-7380-377-3. [8] SPÁČIL, J., SPÁČIL, M., Přehled judikatury ve věcech občanskoprávních vztahů k pozemků. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. ISBN 978-80-7357-688-2. [9] VRCHA, P., Civilní judikatura. Praha: Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tulačka. 2005. ISBN 80-7201-542-7. [10] ŠARMAN, J., Přehled judikatury z oblasti věcných práv, 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. a.s., 2013. ISBN 978-80-7478-036-3. [11] GNIEWEK, E., Prawo rzeczowe. Warszawa: C. H. Beck, 2010. 8. vydání . s. 314. ISBN 978-83-255-1911-7. [12 ] GNIEWEK, E. a kol., Podstawy prawa cywilnego. Warszawa: C. H. Beck, 2011. 4. Vydání. s. 938. ISBN 978-83-255-3077-8. [13] SPÁČIL a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. C.H.Beck. 2013. ISBN: 978-8074-004-99-5.

59

[14] KNAPPOVA, M., ŠVESTKA, J., Občanské právo hmotné. Praha:ASPI, 2002. ISBN: 978-80-7357-131-3. s.230. [15] BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L., Nový občanský zákoník. Nejdůležitější změny. ANAG. 2013. ISBN: 978-80-7263-819-2. Časopisecké publikace [16] ELIÁŠ, K., Převod vlastnického práva k nemovitosti – řešení v kontinentálním právu a možnosti pro českou úpravu. Právní rozhledy 18/2004, s. 659. [17] ELIÁŠ, K.: Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy 4/2007, s. 119. [18] MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J., Úvaha nad převodem vlastnického práva k nemovitosti. Právní rozhledy 11/2005, s. 389. [19] REMUNDA, I., Převod vlastnického práva k nemovitosti – pohled z praxe. Právní rozhledy 22/2004, s. 838. [20] ELIÁS, K., Objekt vlastnického práva a návrh občanského zákoníku (Také o abstrakci v juristickém myšlení). Právní rozhledy 11/2011, s. 410. [21] ELIÁŠ, K., K dosavadnímu stavu diskuse o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem. Právní rozhledy 20/2005, s. 742. [22] HENDRYCH, D., a kolektiv, Převod vlastnického práva. Právnický slovník, 3. vydání, 2009. [23] HENDRYCH, D., a kolektiv, Movitá věc Právnický slovník, 3. vydání, 2009. [24] HENDRYCH, D., a kolektiv, Nemovitost. Právnický slovník, 3. vydání, 2009. [25] JINDŘICH, M., Převody nemovitostí. Ad Notam 2/2008, s. 38. [26] TÉGL, P., Některé teoretické problémy nabývání od neoprávněného. Právní rozhledy 10/2009, s. 343. [27] STUNA, S., ŠVESTKA, J., K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy 10/2011, s. 366. Právní předpisy [28] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [29] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. [30] Zákon č. 513/1991Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

60

[31] Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. [32] Předpis č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. [33] Zákon č. 551/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů. [34] Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. [35] Převodové tabulky a rejstříky [36] Ustawa z dnia 23.04.1964 r. Kodeks cywilny [37] Draft Common Frame of Reference. In: European Commission. [cit. 12. února 2014]. Dostupné z: < http://ec.europa.eu/justice/policies/civil/docs/dcfr_outline_edition_en.pdf> [38] Ustawa z dnia 6 lipca 1982 r. o księgach wieczystych i hipotece. Rozhodnutí soudů [39] Rozsudek NS sp.zn. 30 Cdo 4817/2008 ze dne 26.1.2010 [40] Rozsudek NS sp.zn. 30 Cdo 1485/2008 ze dne 25.2.2010 [41] Rozsudek NS sp.zn. 33 Odo 974/2002 ze dne 18.2.2002 [42] Usnesení NS sp.zn. 29 Cdo 3376/2008 ze dne 21.7.2010 [43] Rozsudek NS sp.zn. 25 Cdo 1232/2001 ze dne 12.3.2003 [44] Rozsudek NS sp.zn. 22 Cdo 534/2002 ze dne 16.6.2003 [45] Usnesení NS sp.zn. 29 Cdo 5294/2009 ze dne 27.4.2011 [46] Rozsudek NS sp.zn. 33 Odo 974/2002 ze dne 18.2.2004 [47] Nález pléna ÚS Pl.ÚS 78/06 ze dne 16.10.2007 [48] Nález ÚS I ÚS 331/98 ze dne 12.6.2000 [49] Rozsudek NS sp.zn. 30 Cdo 4314/2011 ze dne 27.3.2012 [50] Rozsudek NS sp.zn. 22 Cdo 1186/98 ze dne 17.11.1999 [51] Nález ÚS sp.zn.II. ÚS 165/11 ze dne 11.5.2011 [52] Rozsudek NS sp.zn. 22 Cdo 1186/2000 ze dne 17.11.1999 [53] Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 2652/2011 ze dne 16.5.2012 [54] Rozsudek NS sp.zn. 22 Cdo 981/2001 ze dne 11.12.2002 [55] Rozsudek NS sp.zn. 30 Cdo 3991/2010 ze dne 31.3.2011

61

[56] Usnesení NS sp.zn. 30 Cdo 250/2009 ze dne 16.9.2010. [57] Usnesení NS sp.zn. 22 Cdo 298/2001 ze dne 17.10.2002. Elektronické zdroje [58] Beck-online: Komentář Občanský zákoník I, II, Věci movité a nemovité. 2. vydání, 2009, s. 648-657. [59] Beck- online: Komentář Občanksý zákoník I,II, Nabytí vlastnictví na základě smlouvy, 2. Vydání, 2009, s. 763 – 773. [60] Komentář k ust. § 123 OZ. In: ASPI [cit. 4.11.2013]. [61] Komentář k ust. § 133 OZ. In: ASPI [cit. 4.11.2013]. [62] ANTONIOLLI, L., FIORENTINI, F., A Factual Assessment of the Draft Common Frame of Reference. European Law Publishers GmbH. 2011. ISBN 978-86653-869-6 [online]. Dostupné z . [63] LURGER, B., FABER, W. Principles of European Law. Acquisition and Loss of ownership of Goods . European Law Publishers GmbH. 2011. ISBN 978-3-935808-66-8 [online]. Dostupné z: . [64] DOBROVOLNÁ, E., Nabytí vlastnického práva od neoprávněného v českém a rakouském právu. 2013. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: [65] FELIX, R., Nešťastný návrat do minulosti. [cit. 4.11.2013]. Dostupné z: . [66] Změny v nabývání vlastnického práva. [cit. 4.11.2013]. Dostupné z: .

62

[67] Zkušenosti s implementací nového soukromého práva v zahraničí. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . [68] Kupní smlouva. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . [69] Pytanie prawne: Co oznacza pojęcie „przeniesienie własności”?[cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . [70] Przeniesienie własności. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: < http://www.sprawnik.pl/artykuly,10223,16958,przeniesienie-wlasnosci>. [71]Sposoby nabycia prawa własności - przeniesienie własności na podstawie umowy . [cit. 22.1.2014].Dostupně z: . [72] Kupní smlouva. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . [73] OBERTOVÁ, A., Nový zápis do katastru nemovitostí: jasně a prakticky. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . [74] Možnost nabytí vlastnictví od neoprávněného – silnější ochrana dobré víry nabyvatele. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z:< http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecnaprava/konkretni-zmeny/moznost-nabyti-vlastnictvi-od-neopravneneho/>. [75] NOVÁK, O., Nabytí vlastnictví od neoprávněného. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . [76] Absolutní právo. SAGIT. [cit. 4.11.2013]. Dostupné z: . [77] Ksiegi Wieczyste. [cit. 22.1.2014]. Dostupné z: . [78] Přechod práv a povinností. Sagit. [cit. 4.11.2013]. Dostupné z: .

63

[79] Právní titul. SAGIT. [cit. 4.11.2013]. Dostupné z: .

64