Masarykova univerzita. Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Milan Piták

Jednotlivá vydání almanachu Máj (1858 – 1862) a jejich místo v českém literárním kontextu Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Zuzana Urválková, Ph.D. 2014

Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a pouţil jen uvedené bibliografické zdroje.

Brno 30. listopadu 2014

….……………………… Podpis autora práce

Děkuji Mgr. Zuzaně Urválkové, Ph.D., za odborné vedení bakalářské práce a za cenné rady, které mi poskytla. Dále děkuji své rodině a přátelům za podporu při studiu.

Obsah ÚVOD ....................................................................................................................................................... 5 1

Struktura jednotlivých ročníků almanachu Máj .............................................................................. 6 1.1

Struktura .................................................................................................................................. 6

1.2

Přispěvatelé a jejich texty........................................................................................................ 6

1.2.1

Almanach Máj – ročník 1858 ........................................................................................... 6

1.2.2


1.2.3


1.2.4


1.3 2

Graf poměru přispěvatelů v jednotlivých ročnících .............................................................. 10

Almanach Máj a májovci v literárněteoretických příručkách........................................................ 11 2.1

Májovská generace................................................................................................................ 11

2.2

Almanach Máj ve vybraných slovnících a významných literárněhistorických syntézách ...... 13

2.2.1

Heslo „almanach“ .......................................................................................................... 13

2.2.2

Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce ........................................................ 14

2.2.2.1

3

Grafy podílu poezie, prózy a dramatu v jednotlivých ročnících................................. 16

2.2.3

„Laichterova“ Literatura česká devatenáctého století .................................................. 17

2.2.4

A. Novák, J. V. Novák – Přehledné dějiny literatury české ............................................. 19

2.2.5

Mukařovský, Jan a Jiří Brabec (red.) - Dějiny české literatury ....................................... 19

2.2.6

A. Haman – Trvání v proměně ....................................................................................... 20

Kritiky jednotlivých ročníků almanachu Máj ................................................................................. 22 3.1

Almanach Máj – ročník 1858 ................................................................................................. 22

3.2


3.3


3.4


3.5

Souhrnný náhled na almanachy Máj ..................................................................................... 38

3.6 Almanachy v prorežimních periodikách ...................................................................................... 39 ZÁVĚR .................................................................................................................................................... 40 BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE: ...................................................................................................................... 43

ÚVOD Almanach Máj představoval v 50. letech 19. století manifest nové spisovatelské generace. Úvodní část práce zahajuji detailní strukturou jednotlivých ročníků. Dále nastiňuji také obraz samotné májovské generace, přibliţuji nové prvky v literatuře, jimiţ se vyhranili vůči tvorbě předchůdců. Zdůrazňuji pocit poslání, jeţ právě jednotlivé literáty spojil. Následně rozebírám samotného heslo „almanach“, jak jej pojímají přední české encyklopedie a jakým způsobem nabyl tento pojem svého dnešního významu. V práci jsou almanachy, konkrétně ročníky 1858, 1859, 1860 a 1862, popsány především z obecného hlediska, abych je přiblíţil širšímu okruhu čtenářů. Pro tuto část čerpám informace z významných slovníků a literárněhistorických syntéz. Jednotlivé ročníky představuji po faktické stránce, zdůrazňuji jejich význam v literární historii a stylové proměny, jeţ přinesly. Ve

stěţejní

části

práce

podávám

souhrn

kritických

ohlasů vztahujících

se k jednotlivým ročníkům. Zde se snaţím postihnout co největší mnoţství názorů. Zmiňuji tak nejen hlavního kritika almanachů, za něhoţ je povaţován Jakub Malý, ale také jejich největší zastánce. Co se alespoň prvních ročníků týče, byli jimi Vítězslav Hálek a Jan Neruda. Avšak jiţ s třetím ročníkem, především pak čtvrtým, lze zaznamenat, zejména u Nerudy, značně negativní stanovisko, jeţ vůči těmto ročníkům zaujal. I kdyţ jde v recenzích o často subjektivní názory na autory a jejich díla uveřejněná v almanachu, poskytují i s odstupem času náhled, jak přijala soudobá společnost téma a způsob literárního provedení almanachu. V závěru práce poměřuji, do jaké míry se shodují názory na almanachy v dobových recenzích s tím, co je uvedeno ve vybraných slovnících a významných literárněhistorických syntézách. Přibliţuji inovativní prvky, které s sebou nová autorská generace přinesla především v prvním a druhém ročníku. Zjišťuji také, zdali dochází u následujících ročníků k jisté stagnaci, či dokonce k poklesu, a to nejen z hlediska kvality, tak také významu jednotlivých almanachů. Nakonec také zaujímám stanovisko k tomu, jsou-li negativní kritiky posledních ročníků oprávněně negativní či nikoliv.

5

1

Struktura jednotlivých ročníků almanachu Máj

1.1

Struktura První almanach z roku 1858 vyšel v nakladatelství H. Dominikusa, čítal 320 stran

a redigoval jej J. Barák. Na frontispisu knihy se nachází portrét K. H. Máchy. Na rozdíl od následujících ročníků, kde je tomu naopak, zahajuje tento almanachu tvorba básnická, které je věnováno 52 stran. Próza zaujímá 264 stran. Na tvorbě prvního ročníku se podílelo 14 autorů. Druhý ročník byl vydán u J. Pospíšila. Na celkem 341 stranách (252 je věnováno próze, 88 poezii) se podílelo 16 autorů. Stejně jako třetí a čtvrtý jej redigoval V. Hálek. Druhý ročník obsahuje portrét K. J. Erbena. Almanach na rok 1860 byl vydán u K. Jeřábkové. Co se počtu stran týče, je tento ročník čítající 442 stran nejobsáhlejším. Próza se rozprostírá na 347 stranách, poezie na 48. Navíc tento ročník obsahuje drama. To je Hálkem formálně zařazeno k próze. Na almanachu se podílelo 19 autorů a obsahuje portrét Františka Palackého. Poslední almanach, jenţ byl vydán u I. L. Kobra, ve skutečnosti vyšel jiţ v roce 1861, přestoţe se v podtitulu objevuje rok 1862. Na 320 stranách (242 próza, 77 poezie) se podílelo 16 autorů. Tento ročník dokonce obsahuje dva portréty – Jana Kollára a Adama Mickiewicze. Všechny čtyři almanachy byly vydány v Praze.

1.2

Přispěvatelé a jejich texty Tvary jmen autorů a jejich příspěvků v almanachu uvádím v této kapitole tak,

jak tomu je v obsazích jednotlivých ročníků Máje. Pseudonymy publikujících autorů se totiţ zaobírám aţ v kapitole 2.2.2 Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce.1 1.2.1 Almanach Máj – ročník 1858 Z celkového počtu 14 autorů publikovali v básnické i prozaické části M. Brodský, Vítězslav J. Hálek a Jan Neruda.

1

Viz s. 14–16.

6

1. část básnická - M. Brodský (Růţe na Krivani, Jelen Karla Velkého, Ideálu, Slzy luny, Doţij  dopij!) - Vítězslav J. Hálek (Sázka, Písně večerní) - Adolf Heyduk (Mé matce, Stůj, Rybičky) - V. Lánský (Ubohá cikánka) - Rudolf Mayer (Věčnost, Znělky noční, Písně v bouři) - Jan Neruda (O Šimonu Lomnickém) - Anna Sázavská (Sestrám, Popěvky) - Ţofie (Nepoznána, Bouře) 2. část prozaická - Vítězslav J. Hálek (Přívozník) - J. Neruda (Z notiční knihy novinkáře) - Karolina Světlá (Dvojí probuzení) - M. Brodský (Všední ţivot) - J. Barák (Kříţ pod Petřínem) - J. E. Miletínský (Pták Ohnivák a liška Ryška) - B. Němcová (Chyţe pod horami) - J. Palacký (Den v Sydenhamu) - K. S. (Upomínka v Karla Hynka Máchu) 1.2.2 Almanach Máj – ročník 1859 Z celkového počtu 16 autorů publikovali v básnické i prozaické části Jilja V. Jahn, Rudolf Mayer, Jan Neruda, Gustav Pfleger a Vítězslav Hálek. 1. část prozaická - K. Světlá (Společnice) - Jilja V. Jahn (Přádelna) - V. Zelený (Karel Jaromír Erben) - K. J. Erben (Zlatovláska) - P. Rudný (Náš selský lid) - N. D. Špun (Obrazy ze Slavonie) - R. Mayer (Kaprice osudu) 7

- J. Neruda (Mému vrabci) - J. Palacký (Ve Versaillu) - G. Pfleger (Ouklady a láska) - V. Hálek (Muzikant) 2. část básnická - J. Barák (Písně přátelské) - B. C. J. (Hlasy sirotka) - V. Hálek. (Krásná Lejla) - A. Heyduk (Sudice) - A. Hron (Pěvcům, Či jsem já to?, Velikán, Slovenská elegie, Div krásy) - Jiljí V. Jahn (Posvícení, Večerník, Pověst šumavská, Ukrajinské písně, Svaté listí) - R. Mayer (Písně, Ze Šumavy, Nešťastné přítelkyni) - J. Neruda (Divoký zvuk) - G. Pfleger (Stíny lesní) - A. Sázavská (Láska v růţi, Hrob dítěte, Ţivot starce, Okamţik rozmaru) 1.2.3 Almanach Máj – ročník 1860 Z celkového počtu 19 autorů publikovali v básnické i prozaické části Ilja V. Jahn, Vítězslav Hálek, K. J. Erben, Adolf Heyduk, M. Brodský, G. Pfleger. 1. část prozaická - K. Světlá (Za májového večera) - N. M. Špun (Hajduk Veljko) - V. Zelený (František Palacký) - Jilja V. Jahn (Z přátelství) - V. Hálek (Samička) - P. Rudný (Královská skála) - K. J. Erben (Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda) - A. Heyduk (O dvou přátelích) - M. Brodský (Tři lístky z románu) - V. Ţ. Donovský (Amadeus) - G. Pfleger (Kus románu) - J. Neruda (Ţena miluje snadnost) 8

2. část básnická - Josef Barák (Za noci) - M. Brodský (Poslední bratr na Sázavě, Tušení, Vallé du Fermain) - B. J. Cidlinský (Poslední jízda, Trest děvy (Povesť z východních Čech)) - F. Čermák (Radouš) - F. Doucha (Bohatá nevěsta) - K. J. Erben (Májová noc) - F. V. Goller (Ţebrák lásky) - V. Hálek (Tambor, Javorové housle, Frajtr Kalina) - A.Heyduk (Na Bosporu, Písně 1-5) - J. Hovorka (Písně) - J. V. Jahn (Sam O´Brien) - F. V. Jeřábek (Granada, Budoucímu géniu) - G. Pfleger (Zapomenutý) - A. Sázavská (Píseň) -J. Wenzig (Mlhový hrad) 1.2.4 Almanach Máj – ročník 1862 Z celkového počtu 16 autorů publikovali v básnické i prozaické části K. J. Erben, Jiljí V. Jahn a Vítězslav Hálek. 1. část prozaická - V. Zelený (Jan Kollár) - K. Světlá (Několik archů z rodinné kroniky) - N. M. Špun (D. Ignacio Gjorgji) - K. J. Erben (Král Tchoř) - Karla Starý (Rak) - G P. Moravský (U Plzně roku 1618) - J. V. Jahn (Obrázek z lesa) - J. Kolář (Adam Mickiewicz) - V. Hálek (Mariška) 2. část básnická - J. Barák (Drahé vlasti) 9

- M. Brodský (Roháč z Dubé, Matce, Píseň Mazepy) - B. J. Cidlinský (Matěj hrobař, Psáros) - F. Doucha (Ballada o slavo-věnci) - K. J. Erben (Píseň o vítězství u Domaţlic léta 1431) - V. Hálek (Písně ranní, Poslední hrobař) - A. Heyduk (Ţenám českým) - J. V. Jahn (Růţenec) - R. Mayer (V poledne) -G. Pfleger Moravský (Vojvoda) - J. Wenzig (V pravo, v levo)

1.3

Graf poměru přispěvatelů v jednotlivých ročnících

Poměr přispěvatelů v jednotlivých ročnících 20 15 10 5 0 1858

1859

1860 počet autorů

10

1862

2

Almanach Máj a májovci v literárněteoretických příručkách V druhé kapitole této práce se zabývám almanachy z teoretického hlediska.

Spíše neţ o srovnání jednotlivých ročníků a jejich charakteristiku mi v této části jde především o recepci almanachu Máj ve vybraných literárněhistorických syntézách. V úvodu seznamuji čtenáře s literárním kruhem májovců prostřednictvím informací z České literatury od počátků k dnešku. V minimální míře přibliţuji jednotlivé členy. Ukazuji spíše, jaký význam má toto seskupení v dějinách české literatury, respektive jaký obraz se vytvořil v dějinách literatury postupem doby. Nejpodstatnější část této kapitoly obsahuje rozbor samotného hesla „almanach“ a jeho zpracování v Ottově slovníku naučném, Slovníku naučném, jejţ redigoval František L. Rieger. Almanachy představuji jako hesla ve významných publikacích, v první řadě v Lexikonu české literatury, kde jsou charakterizovány hlavně z faktického hlediska. Obecně jsou zde popsána jednotlivá vydání a jmenováni autoři, kteří do nich přispívali. Následuje pojetí almanachů v „Laichterově“ Literatuře česká devatenáctého století a Přehledných dějinách literatury české od Arna Nováka. Nejen pro zdůraznění významu tohoto literárního počinu zmiňuji také zpracování Máje v Dějinách české literatury III., jejichţ hlavním redaktorem byl Jan Mukařovský. Hlavní stylové proměny, které tyto sbírky přinesly, jsou zmíněny prostřednictvím monografie Aleše Hamana Trvání v proměně.

2.1

Májovská generace Generaci májovců přiblíţila v kapitole Dědictví Máje v náporech všednosti Jaroslava

Janáčková v České literatuře od počátku k dnešku. Nově příchozí generace, v jejímţ čele stáli Jan Neruda, Vítězslav Hálek a Josef Barák, vystoupila na literární scénu právě almanachem Máj. Jeho prvním ročníkem se přihlásili k odkazu Karla Hynka Máchy, druhým pak ke Karlu Jaromíru Erbenovi. Negativní odezva Máje značila nechuť starší literární generace odvrátit se od soudobého trendu klasické národní literatury. Právě omezenou představu klasické literatury májovci razantně odmítli. Obhajoby májovců, především vůči názorům Jakuba Malého, se chopil J. Neruda. Tvrdil, ţe rokem 1848 se Čechy vymanily z izolace a staly se součástí evropského celku, na jehoţ všeobecném pokroku se tak mají podílet. Výtku zájmu o nemravné látky Neruda odůvodnil tím, ţe kaţdá doba má své problémy. Ty lze podle něj vyřešit pouze otevřenou debatou. Konkrétně jmenován je například zájem o postavení ţen ve společnosti. Avšak následný společenský vývoj, jenţ neumoţnil pokrok a spolupráci 11

národů, Nerudu donutil řečený program doplnit o národní tradici a osud. Tento posun lze vnímat v Nerudových kritikách, a to především v komentářích ke čtvrtému ročníku (viz dále). Omezenou představu českého umění odmítal i Hálek, pro něhoţ básnictví představovalo moţnost ukázat člověka jako takového. Májovci se snaţili reagovat na proměny způsobené industrializací. Představivost romantiků byla postupně překonána realitou, upřednostňován byl všední ţivot prosycený mnoţstvím

překvapení.

Jediný

způsob,

jak

přispět

k vytouţenému

pokroku,

viděla májovská skupina v umění a kultuře, nikoli ve vědě a technice.2 Oproti dřívější literatuře se v májovské tvorbě objevuje také odpovědnost jednotlivce za jeho chování vůči světu. J. Janáčková tvrdí, ţe v tvorbě této skupiny se zračí jistý druh raného realismu, který dovolí člověku nejen poznávat okolní svět a vlastní nitro, ale také je měnit k lepšímu.3 Změnil se také adresát, neboť se v důsledku rychlejší produkce oproti odbytu rozšířila čtenářská krize. Východisko z tohoto problému viděl Neruda v

ţurnalistice,

jeţ

dokázala

dostát

očekáváním

soudobého

moderního

člověka

(zvídavého, milujícího rychlé tempo, vtip a nečekané pointy). Po odmítnutí představy národního umění začali májovci klást důraz na mravní normy. Důleţitosti nabylo vědomí sloţitosti světa, a to nejen vnějšího, ale také vnitřního. Prozaici v duševním ţivotě viděli činy a jejich následky, pro básníky představoval inspiraci a hranici chránící je před vnějšími tlaky. Literatura měla přispět k sebepoznání člověka a ovlivnit novou morálku občanů. Sledována byla funkce poznávací i výchovná. Jejich propojení se objevilo ve fejetonu. Májovci odmítali historismus, do popředí se totiţ dostala látka současná. Přes počáteční převahu městského světa časem, především zásluhou Karoliny Světlé, do literatury prorazilo také vesnické prostředí. Důleţité pro autory bylo, aby si text mezi recipienty získal oblibu. Tento předpoklad splňovaly texty kratšího rozsahu (fejetony, soudničky a romány na pokračování). Právě takové texty autoři psali na doporučení nakladatelů obávajících se úbytku čtenářů. I přesto mezi povídkami a romány vznikla kvalitní díla, nově se objevil román ve verších či román sociální a psychologický. V lyrice se jiţ naplno prosadila reflexivnost. Celkově se poezie přiblíţila k písni a popěvku.4 Hlavní povinností májovců byla, vyjma pravidelných ţurnalistických příspěvků, také veřejně prospěšná činnost. Tak se stal Hálek důleţitou osobou pro Uměleckou besedu, spolu s Nerudou psali recenze pro podporu činnosti Prozatímního divadla. Světlá se zajímala

2

Viz LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, 1998, s. 262–265. Viz ibidem, s. 266. 4 Viz ibidem, s. 265–268. 3

12

o ţenské hnutí, Adolf Heyduk se snaţil přiblíţit Slovensko a také spolupracovat s novými budoucími literáty (Josefem Holečkem či Antonínem Sovou). Májovce spojovalo kolektivní přesvědčení, ţe soudobá občanská společnost nutně potřebuje vůdčí a odpovědné individuality, jeţ by se nebály jednat samostatně.5

2.2 Almanach Máj ve vybraných slovnících a významných literárněhistorických syntézách 2.2.1 Heslo „almanach“ V Riegrově Slovníku naučném je autorem hesla kníţecí sekretář z Černé Hory Jan Vaclík. Almanach popisuje jako obdobu dnešního kalendáře, jenţ obsahuje seznam dnů v roce členěných do týdnů a měsíců s vyznačenými významnými událostmi církevního roku. Původ slova almanach je zde odvozen od almenha (dar), coţ autor hesla odůvodňuje tím, ţe se tyto kalendáře dávaly vţdy na Nový rok jako dar. Přestoţe s původním významem slova nemá

jiţ

nic

společného,

označení

almanach

se

zachovalo

i

nadále.

Zmínka

o almanachu z oblasti Čech pochází z roku 1542, kdy pranostik Jan Stráněnský nechal vydat praţský Almanach duchovní. Ten obsahoval 62 zboţných pravidel. Postupem času začaly vznikat almanachy se světským zaměřením. Takovým byl například třídílný veršovaný sborník Bartoloměje Poprockého z let 1597–1600. Výčet almanachů však zahajuje Vaclík zmínkou o nejstarším tištěném almanachu z Vídně, jenţ vydal roku 1460 Jiří von Peurbach. Velké mnoţství almanachů vzniklo na našem území především však aţ v letech 1815–1830. Zásluhou Václava K. Klicpery a Josefa Chmely vznikl roku 1823 Almanach aneb Novoročenka 1823, později pak Klicperův Almanach dramatických her z let 1825–1830. Mezi dalšími almanachy, jejichţ výčet sahá aţ do roku 1881, nechybí ani jeden ze čtyř ročníků almanachu Máj, včetně zmínky jmen jejich redaktorů. Detailněji se k nim autor hesla nevyjadřuje, jde o pouhou evidenci.6 Do Ottova slovníku naučného napsal toto heslo praţský profesor Antonín Truhlář. Almanach popisuje v úvodu obdobně jako J. Vaclík. Původ slova almanach však odvozuje nejen od almenha (dar), ale také z arabského al-manah (vypočtení). Popisuje také přechod od kalendářových almanachů k těm, jejichţ hlavní funkcí bylo pobavit čtenáře. Za náš historicky nejznámější jmenuje opět Almanach dramatický, jako nejstarší Novoročenka

5 6

Viz LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, 1998, s. 264. Viz RIEGER, František Ladislav (red.). Slovník naučný 1. A – Bţeduchové. Praha, 1860, s. 145.

13

a z přelomu 50. a 60. let almanach Máj. Ovšem stejně jako tomu bylo u předchozího slovníku, jde i zde o pouhou evidenci a hlubší rozbor se zde nenachází.7 2.2.2 Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce Zdeněk Pešat, autor hesla v Lexikonu české literatury, představuje almanach jako manifest nově nastupující básnické generace vedené V. Hálkem a J. Nerudou. Jeho prostřednictvím se měla tato generace přihlásit nejen k odkazu K. H. Máchy, ale také ke snaze více spojit literaturu se soudobými politickými událostmi, například dozníváním bachovského absolutismu. V úvodních odstavcích

Z. Pešat zmiňuje

u jednotlivých almanachů jejich redaktory, podobizny osobností, jednotlivá nakladatelství a místa vydání (viz výše). Uvádí také hlavní iniciátory sborníku – J. Nerudu, V. Hálka a Josefa Václava Friče. Posledního jmenovaného uvádí jako osobu, jeţ almanach pojmenovala podle stěţejního díla K. H. Máchy. První tři sborníky si vyslouţily podtitul Jarní nejen z důvodu vydání v jarních měsících. Toto označení mělo zároveň symbolizovat „příchod jara české literatury.“8 Čtvrtý almanach tento podtitul neměl, neboť z důvodu data jeho vydání připadajícího na předposlední měsíc roku 1861, bylo toto označení nevhodné. Odůvodněna je také volba prvního redaktora J. Baráka. Ten měl jakoţto nejstarší zúčastněný největší šanci obstát před úřady. Zároveň byl také předsedou Akademického čtenářského spolku, v rámci jehoţ činnosti měl sborník vyjít. To však nakonec úřady rezolutně zamítly. Uvedení sborníku na scénu bylo provázeno nejen politickými, ale také finančními problémy. Přestoţe nedostali přispěvatelé almanachu za své literární příspěvky finanční odměnu, s výjimkou Boţeny Němcové, J. Barák se jeho vydáním zadluţil na řadu let, neboť šlo o velmi nákladnou činnost. Mnoho autorů muselo v almanachu publikovat pod pseudonymy. Například J. V. Frič pro zákaz tisku bez svolení policie publikoval pod pseudonymy M. Brodský (1. a 3. roč.), A. Hron (2. roč.) a Martin Brodský (4. roč.). Bohumil Janda pro svou činnost ve státních sluţbách působil ve sborníku jako V. Lánský (1. roč.), pod šifrou B. J. C. (3. roč.) a pod pseudonymem B. J. Cidlinský (3. a 4. roč.). U dalších jmen autorů některých textů sborníků Pešat neuvádí důvody jejich změn. Zmiňuje však, ţe například V. Hálek se signoval jako Vítězslav J. Hálek. Anna Kavalírová-Fričová, manţelka J. V. Friče, 7

Viz Ottův slovník naučný 1. A – Alpy. Praha, 1888, s. 932–934. PEŠAT, Zdeněk. Máj. In: OPELÍK, Jiří (red.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1.vyd. Praha: Academia, 2000. Svazek I. M – O, s. 56. 8

14

psala pod pseudonymem Anna Sázavská. Sofie Podlipská je u svého textu uvedena pod šifrou Ţ…, v obsahu téhoţ almanachu jako Ţofie, K. J. Erben jako J. E. Miletínský a N. M. Špun se podepisoval jako N. D. Špun. Jan Krejčí psal pod pseudonymem Prokop Rudný, Václav Ţíţala jako V. Ţ. Donovský a Gustav Pfleger ve 4. roč. almanachu v prozaické části jako Gustav P. Moravský. U svého básnického příspěvku je uveden jako Gustav Pfleger Moravský. Někteří členové almanachu se scházeli i z mimoliterárních příčin. Pešat se zmiňuje o výletu na Milešovku, během něhoţ májovci navštívili hrob Máchy v Litoměřicích. Po čtvrtém ročníku se přestal almanach vydávat, neboť autoři, kteří se podíleli na jeho vzniku, jiţ

mohli

díky

uvolněnější

atmosféře

působit

i

v jiných

literárních

časopisech

a novinách. Část hesla v Lexikonu české literatury se věnuje směrům, kterými se ubírají jednotlivé prozaické texty i poezie ve sbornících. Informace o jednotlivých ročnících jsou vţdy ukončeny výčtem všech autorů, kteří do daného sborníku přispěli. V rámci 1. ročníku almanachu uvádí jeho přispění k proměně české literatury jednak prostřednictvím studie K. Sabiny Upomínka na K. H. Máchu, jeţ zasazuje Máchovo dílo do kontextu evropské romantiky, dále také změny působící na poezii a prózu. V básních byla prostřednictvím sociálního obsahu klasických básnických forem překonána ohlasová poezie a záliba romantismu ve stylizované prostotě a citové afektovanosti (R. Mayer, J. V. Frič, A. Heyduk). Objevila se intimizace citového vztahu (V. Hálek) či ztvárnění tragiky individua (J. Neruda). V rámci prózy šlo o ironizování doposud uţívaných romantických syţetových schémat (J. V. Frič), objevil se zájem o všední městské prostředí (J. Neruda) a

psychologickou

motivaci

a

vztahy

mezi

individui

(K.

Světlá,

V.

Hálek).

Kvůli dominujícímu zájmu o současné dění se v 1. ročníku almanachu objevuje historická próza jen v minimálním zastoupení. V následujících ročnících se zvýšilo mnoţství populárně-naučných textů, jakými byly například místopisné črty (J. Palacký, N. M. Špun), etnografické texty (J. Krejčí) či díla o přírodních vědách (K. Starý). Ročník č. 2 se ubíral obdobným směrem jako jeho předchůdce. V próze převaţovaly výjevy tragického ţivota v současnosti (K. Světlá, J. V. Jahn, R. Mayer), jen v minimálním mnoţství se v textech objevoval humor a ironie (J. Neruda, G. Pfleger). I v poezii převládaly tragické balady (A. Heyduk, J. Neruda) nad příběhy o lásce (V. Hálek), v lyrice dominovala reflexe a světobolná či milostná vyznání (J. V. Frič, J. Barák, R. Mayer a A. Kavalírová-Fričová). Ročníky 3. a 4. ovlivnil nárůst nových autorů, čímţ byl oslaben původní důraz kladený na program. S tím souvisel úbytek kvality jednotlivých příspěvků. V 3. ročníku přibylo drama 15

(J. Neruda), ţánr deklamovánek (F. Doucha, V. Hálek), sborový dramatický výjev (K. J. Erben). Největší odklon od původního programu lze zaznamenat ve verších psaných antickým metrem (F. V. Jeřábek). Uvolnění situace po pádu bachovského absolutismu se značným způsobem projevilo na podobě 4. ročníku. Jeho přispěvatelé ve svých básních oslovují vlast a svobodu (J. Barák, V. Hálek), vyzívají k činům a sluţbě vlasti (A. Heyduk), připomíná se slavná minulost (K. J. Erben), ironizují se pochybné stránky vlastenectví (F. Doucha), zastoupeno je i téma sociální (R. Mayer). V próze se vedle populárně-naučných příběhů prosadily příběhy z minulosti (G. Pfleger, K. Světlá). V neposlední řadě jsou zde také uvedeni autoři portrétů – V. Zelený a J. Kolář.9 Zmíněno je také, s jakou nelibostí počínání májovců sledovaly konzervativní kruhy (konkrétně J. Malý), neboť v jejich tvorbě viděly nebezpečí, jeţ mělo ohrozit mravní a sociální řád, potaţmo i povahu národní literatury. Sám Pešat však v závěru uvádí, ţe k poslednímu ročníku se kriticky vyjádřil také J. Neruda. Ten v daném ročníku sám nepublikoval. 2.2.2.1 Grafy podílu poezie, prózy a dramatu v jednotlivých ročnících

Podíl poezie, prózy a dramatu podle počtu příspěvků 25 20 15 10 5 0 1858

1859 próza

1860 poezie

9

1862

drama

Viz PEŠAT, Zdeněk. Máj. In: OPELÍK, Jiří (red.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1.vyd. Praha: Academia, 2000. Svazek I. M – O, s. 56–58.

16

Podíl poezie, prózy a dramatu podle počtu stran 300 250 200 150 100 50 0 1858

1859 próza

1860 poezie

1862

drama

2.2.3 „Laichterova“ Literatura česká devatenáctého století V úvodu kapitoly z Literatury české devatenáctého století, jeţ se zabývá kruhem májovým, je nastíněna cesta, jak se do styku dostaly osobnosti, jakými byly jiţ literárně zkušený J. V. Frič a naopak nově začínající J. Neruda, V. Hálek a G. Pfleger. Zmíněný jsou Fričovy neúspěšné pokusy vydávat kriticko-beletristický časopis Prahu a týdeník Svět a domov či konfiskace prospektu nového periodika, po níţ mu dokonce společně se Sabinou

bylo

zakázáno

publikovat.

Právě

po

konfiskaci

došlo

k tomu,

ţe Friče navštívili Neruda a Hálek, kteří jej přiměli, aby se podílel na vniku nového almanachu.10 Nově vydaný Máj se od předchůdce sborníku Lada Nióla lišil tím, ţe nevystupoval tak bojovným tónem, coţ dokazuje jeho obsah. V něm se vyskytují pouze práce literární, nikoliv teoretické. Navíc také rozšiřuje dosavadní působnost literatury. Dále ukazuje, jakým směrem chce pracovat mladší generace autorů stmelená almanachem.11 Uvedeni jsou zde také největší protivníci Máje i jeho zastánci. Této tematice se však věnuje samostatná kapitola níţe.

10

Viz ČECH, Leandr a kol. Literatura česká devatenáctého století. Dílu třetího část druhá. Od Boženy Němcové k Janu Nerudovi. Praha: J. Laichter, 1907, s. 166–168. 11 Ibidem, s. 169.

17

Stěţejní část příspěvku z Literatury české devatenáctého století přináší program nově se utvářející generace. „Časovost, skutečný ţivot, pravda, myšlenky nové, pokrok, čisté člověčenství, stejné snahy s poesií všesvětovou a všelidskou, rozšíření látek i forem českého básnictví, otázky sociální, psychologická motivace, individualita a nabádání básnické.“12 Cílem májovců bylo především oţivit uvadající literární činnost tím, ţe právě prostřednictvím almanachu umoţní nové literární generaci publikovat.13 Důraz při tom byl kladen na rozvoj básnických individualit a jejich nadání.14 Pro autory měla být charakteristická

touha

po

činnosti

v přítomnosti

a

zároveň

skutečném

ţivotě.

Tím se vyhraňovali od idealismu příznačného pro literaturu dřívějších let.15 Májovci také cítili potřebu poukázat na sociální problémy, především postavení ţen ve společnosti. Konkrétně proti chudobě ţen vystoupili Neruda, Hálek a především Světlá.16 Staré generaci vyčítají především omezení výběru látky. Ta musela být dříve vlasteneckého raţení, coţ je právě v rozporu s kosmopolitismem, k němuţ se hlásí májovci. Ostatní autory vyzývali, aby se snaţili povznést svůj národ na úroveň světového formátu. Přesto sám Neruda dokázal ocenit autory starší generace, jmenovitě Tyla a Koubka.17 Májovci chtěli oprostit českou poezii ze zaběhlých norem. Snaţili se rozšířit její obzor a obohatit látkový okruh. Obsahem i formou se měla česká poezie dostat na úroveň světovou.18 Předmětem básnictví se stal člověk,

jeho

skutečný

ţivot

se

všemi

poměry.

Tak

se

májovci

přiblíţili

ke klasickému humanitnímu ideálu.19 Kapitola o májovcích je uzavřena tezí, ţe nelze jednoznačně vyhranit směr, jímţ se ubírala jejich literatura. V ní byly, jak uvádí Leandr Čech, nejpatrnější prvky nově se prosazujícího realismu. Vliv na básníky měl také klasicismus. V poezii je patrné napětí mezi romantismem a realismem. I proto lze z tohoto hlediska mluvit o jejich směru jako o romantickém realismu.20

12

ČECH, Leandr a kol. Literatura česká devatenáctého století. Dílu třetího část druhá. Od Boženy Němcové k Janu Nerudovi. Praha: J. Laichter, 1907, s. 191–192. 13 Viz ibidem, s. 172. 14 Viz ibidem, s. 191. 15 Viz ibidem, s. 175. 16 Viz ibidem, s. 178. 17 Viz ibidem, s. 181–183. 18 Viz ibidem, s. 185. 19 Viz ibidem, s. 187. 20 Viz ibidem, s. 192–193.

18

2.2.4 A. Novák, J. V. Novák – Přehledné dějiny literatury české Almanachy nejsou v Přehledných dějinách literatury české od nejstarších dob až po naše dny zpracovány v takovém rozsahu jako v Lexikonu a Literatuře české devatenáctého století. A. Novák píše o nové, mladé generaci z roku 1858, jeţ se přímo přihlásila k Máchovu odkazu. Zmíněny jsou zde jednotlivé ročníky, jejich redaktoři a vyjmenováni čelní přispěvatelé, avšak důkladnější pozornost sborníkům věnována není. Autoři Přehledných dějin se zabývají spíše významnějšími osobnostmi se zřetelem na jejich literární vývoj, jeţ započal právě působením v almanachu Máj. Novák popisuje pokolení, jeţ se narodilo počátkem třicátých let. Původně mělo vystoupit jiţ při vydání almanachu Lada Nióla J. V. Fričem roku 1854, ale skutečně k tomu došlo právě aţ roku 1858 prostřednictvím almanachu Máj. Almanach je tu také popisován jako nástupce zmiňovaného sborníku Lada Nióla, jehoţ program podle A. Nováka přejal a rozšířil.21 2.2.5 Mukařovský, Jan a Jiří Brabec (red.) - Dějiny české literatury Podle Miloše Pohorského, autora kapitoly o almanachu Máj, se básníci kolem tohoto sborníku hlásili k Máchovi, neboť v jeho poezii cítili intenzivní proţitek kontrastu reality a básníkova ideálu. Hlavním významem almanachu bylo, kromě hromadného vystoupení mladých a talentovaných autorů, především vyvolání bouře v české veřejnosti. Pohorský upozorňuje na hlasitou diskuzi o budoucí orientaci literatury. Vše způsobilo nejen to, ţe se na almanachu podíleli revolucionáři (J. V. Frič, K. Sabina), ale provokativní byl samotný jeho obsah. Vyzařoval z něj neobvykle odbojný tón, skepse ze ztráty ţivotních iluzí. Mezi takové texty Pohorský řadí Nerudovu báseň O Šimonu Lomnickém, Mayerovy básně a Sabinovu stať o Máchovi. Snahu ztvárnit pravdivý a skutečný ţivot všech lidí vidí v Nerudově textu Z notiční knihy novinkáře a také v povídkách Hálka a Němcové. Tím vším se tato generace vymykala tendencím staré literatury.22 Pohorský povaţuje almanach za historický mezník české literatury. Argumentuje tím, ţe se v něm autoři, jeţ se oprostili od nutnosti utvářet a scelovat národ, inspirovali

21

Viz NOVÁK, Arne a Jan Václav NOVÁK. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Olomouc: R. Promberger, 1936, s. 490. 22 Viz POHORSKÝ, Miloš. Rozvoj demokratické literatury. In: MUKAŘOVSKÝ, Jan a Jiří BRABEC (red.). Dějiny české literatury 3. Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: Československé akademie věd, 1961, s. 31–32.

19

humanistickými idejemi, jeţ vnímaly problematiku, rozpory a stále hlubší vnitřní rozpolcení společnosti podnícené kapitalismem.23 Autoři

píšící

v almanachu

postupně

formovali

program

vymezující

směr,

kterým se jejich literární tvorba bude v budoucnu řídit. Tak například přinesl K. Sabina ideu demokratičnosti literatury, důraz kladl především na její výchovné působení. Tyto své teze rozvedl v článcích Literární obrazy, Slovo o románu a Novelistika a romanopisectví české doby novější. V. Hálek zaujal radikální postoj vůči veškerým prvkům, které by měly literaturu omezovat. Zastával se práva zobrazovat skutečnosti běţného ţivota tehdejších lidí. Své myšlenky zveřejnil v článku Básnictví české v poměru k básnictví vůbec. Mezi autory se šířily myšlenky všeobecných svobod a lidských práv. Sílil zájem o témata jako osamostatnění se ţen, omezení vlivu církve včetně náboţenských představ o světě. Pohorský sice uvádí koncept programu, ale zmíněné prvky v literatuře nedokládá ţádným konkrétním textem někoho z májovců. Dále uvádí, ţe se také nově zformoval názor na literaturu cizojazyčnou. Lidé z celého světa, ať jiţ z Francie, Německa, Maďarska či Ruska, touţili po lidských svobodách a právě májovci tuto ideu chtěli vnést do vědomí českého lidu. Inspiraci přinášela díla Heinricha Heineho, Victora Huga, George Byrona či Adama Mickiewicze.24 Májovci, kteří zastávali ideu obecného humanistického ideálu, se snaţili nově naučené od jiných národů spojovat s tím, co je naučila jejich vlast. Pohorský také zmiňuje změnu vztahu k folklóru, jenţ se stal pozadím pro umělou literaturu.25 2.2.6 A. Haman – Trvání v proměně Po velmi stručném nástinu dění 1. poloviny 19. století Haman vyzdvihuje novou generaci, jeţ se uvedla roku 1858 vydáním almanachu Máj. Shrnutí autorů, kteří přispěli do prvního ročníku, doplňuje o společné znaky jejich tvorby. Šlo především o vyjádření pocitu osamělosti člověka a jeho vztahu k přírodě, čímţ májovci navázali na poetiku K. H. Máchy. Haman zmiňuje také zkoncipování nového uměleckého programu, v němţ K. Sabina prosadil potřebu změny pohledu na ţivot či Neruda vyzdvihnul poznávací funkci ovlivňující společenskou morálku. Básnící hlásící se k almanachu ve své tvorbě chtěli navázat na zdroje evropského formátu. Z hlediska estetiky šlo o odlišný vztah k výrazovým prostředkům řeči, důraz měl být kladen na významovou sloţku slova. Tak se do básní 23

Viz POHORSKÝ, Miloš. Rozvoj demokratické literatury. In: MUKAŘOVSKÝ, Jan a Jiří BRABEC (red.). Dějiny české literatury 3. Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: Československé akademie věd, 1961, s. 34–37. 24 Viz ibidem, s. 33. 25 Viz ibidem, s. 38–43.

20

dostávala slova hovorová, postupně začalo převaţovat trochejské metrum, prosadil se ţánr sociální balady.26 Haman dále uvádí také změnu funkčního modelu literatury projevující se především ve výpravné próze. Ta nejen u čelních představitelů vycházela ze srovnání poznání zaloţeného na zkušenosti a představách, jeţ byly romanticky idealizované. V prózách V. Hálka či K. Světlé se do opozice staví svět plný konvencí a vztahy zaloţené na přirozeném citu. J. Neruda pro změnu sleduje různé sociální a psychologické stránky lidského ţivota. Z hlediska ţánrů dostala před románem přednost rozsahově kratší povídka. Objevila se také moţnost tvorby sociálního románu. V českých podmínkách se všeobecně došlo k názoru, ţe u nás chybí dostatečné podněty, neboť naši spisovatelé mají tendenci zobrazovat ideální svět i postavy v něm. Vedle námětů venkovských se začaly prosazovat i motivy z městského prostředí. Pro prózu májovců je také charakteristické, ţe téměř úplně ustoupil historismus. Naopak vlivem publicistiky se v próze začaly prosazovat motivy ţivotní zkušenosti.27 V literatuře májovců je patrná snaha autorů vidět ţivot bez vlastenecké předpojatosti. Zástupci nové literární generace se měli zaměřit především na ztvárnění ţivotních rozporů, neidealizované a neharmonizované existence jedince. Navíc byl kladen důraz na poznání a sebepoznání člověka. Tento program zformulovaný Nerudou měl přiblíţit českou literaturu kvalitám evropského formátu. Inspiraci při tomto procesu hledal nejen v anglické, německé či francouzské literatuře, ale také ze zkušeností nabytých při vlastní cestě Evropou. 28

26

Viz HAMAN, Aleš. Trvání v proměně: česká literatura devatenáctého století. 2., rev. vyd. Praha: Arsci, 2010, s. 164–166. 27 Viz ibidem, s. 191–192. 28 Viz ibidem, s. 193–194.

21

Kritiky jednotlivých ročníků almanachu Máj

3

Skutečnost, ţe byl almanach nově vycházející generace pozorně sledován, dokazují články reagující na vydání nového ročníku. Přestoţe minimálně první dva sborníky vyvolaly všeobecně pozitivní ohlas, našly se i reakce dosti kritické. Kritiky, jejichţ souhrn je zpracován v Lexikonu české literatury, podávají dobový náhled či názor na jednotlivé směry a jejich poetické prostředky objevující se v jednotlivých ročnících, případně přímo na autory jednotlivých textů. Nutno podotknout, ţe jména přispěvatelů do jednotlivých ročníků, respektive jejich pseudonymy, jsou uvedeny tak, jako tomu je ve zmiňované kritice. Pseudonymy a zkratky jsou rozebrány v teoretické části práce, jeţ se opírá o Lexikon české literatury.

3.1

Almanach Máj – ročník 1858 Jednoznačně největší pozornosti se dostalo prvnímu ročníku nového almanachu.

Sledovala jej periodika jako Poutník od Otavy, Pražské noviny či Lumír. Bezprostředně se o novém almanachu zmínila B. Němcová v soukromém dopise (viz dále). Její postoj byl jednoznačně negativní. S časovým odstupem se k prvnímu ročníku vrátil také V. Hálek v Květech, dále především s ohledem na reakce, jeţ almanach vyvolal, K. Světlá v Ženských listech a ve své upomínce z Ruchu J. V. Frič. Na konci 80. let se k sborníku vyjádřil také F. Bačkovský v periodiku Vlasť a o téměř padesát let později, přesně v roce 1905, zase R. J. Kronbauer v Máji. Svůj postoj k prvnímu ročníku almanachu Máj prezentoval také L. Quiz v doslovu k vydání z roku 1909. V upomínku ke stoletému výročí vznikl článek O. Králíka ve Slezském sborníku. Autor článku z Poutníka od Otavy (červen 1858) ve svém úvodu zmiňuje nakladatele almanachu H. Dominikusa, ozdobu ve formě podobizny K. H. Máchy a obsah, tedy členění na část básnickou a prozaickou.29 Zdůrazněna je zde skutečnost, ţe kromě autorů starší generace se na tvorbě nového sborníku podíleli především autoři generace mladší. Oceňován je nejen děj, ale také ţivé popisy krajin a zvyků či zařazení národních zpěvů. Z konkrétních děl jmenuje Erbenovu pohádku O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. Zařazení tohoto ţánru chápe jako upomínku na dětský věk. Samotnému Erbenovi v ţánru pohádek dává titul „mistr nad mistry vyučený.“ Relativně shovívavě se vyjadřuje na adresu mladších 29

Viz ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1858. Poutník od Otavy, 20. 6. 1858, r. 1, č. 25, s. 226.

22

básníků.

Čtenáře

vybízí,

aby

právě

nové

autorské

generaci

dali

čas,

během něhoţ by se dokázali alespoň přiblíţit umu Máchy, jemuţ recenzent skládá svůj obdiv. Opěvována je odhodlanost, síla, ráznost i poetičnost almanachu Máj. Článek je uzavřen úvahou o alegorické básni z konce 14. století Spor duše s tělem. Na básni autor dokazuje laskavost a smířlivost ducha českého lidu. Tyto atributy by si měl čtenář při čtení hrůzných myšlenek a scenérií v almanachu vybavit.30 Taktéţ z června pochází anonymní článek z Pražských novin. Kromě nakladatele je uveden také redaktor J. Barák.31 Pisatel se pozastavuje nad podobiznou Máchy, „neboť kdo neboţtíka Máchu osobně dobře znali, praví, ţe nemá ţádné podobnosti s ţivým a jasným výrazem podlouhlého obličeje Máchova.“ Z části poezie je chválena báseň V. Hálka (Písně večerní) pro svou formu, líbivost a jímavost. U básní M. Brodského (pseudonym J. V. Friče), jmenovitě Růţe na Krivani a Doţij – dopij, je zdůrazněna jejich fantastičnost a mlhavost komplikující porozumění. Autor příspěvku dále zmiňuje neurčitou formu básní A. Heyduka (konkrétně Mé matce). Patrná je nelibost vůči básni V. Lánského (pseudonym B. Jandy). Jeho básni Ubohá cikánka vytýká i přes dokonalou formu oslavování odsouzence, tedy cikánky. Na básních R. Mayera (jmenovitě Znělky noční a Písně v bouři) obdivuje autor článku jejich skeptičnost. Ty však nemohou pro svoji přílišnou osobní povahu zasáhnout čtenáře hlouběji. Poměrně negativně se staví k básni filozofického charakteru J. Nerudy O Šimonu Lomnickém, neboť v ní vidí jen minimum zdravých myšlenek. Naopak oceněny jsou příspěvky ţen, v části poezie A. Sázavské (Popěvky), ale báseň Nepoznané od Ţofie (pseudonym S. Podlipské) uţ je dle autora článku zbytečně muţská. Z prozaické části je zdůrazněna povídka ze Slovenska B. Němcové (Chyţe pod horami) pro svoji pravdivost, ráznost či svěţest při líčení děje i postav a především skvělou práci s dialogem. Psychologickou propracovanost oceňuje autor článku v povídce K. Světlé (Dvojí probuzení), ţivé a rázné líčení postav včetně jejich vnitřního boje zase u V. Hálka (Přívozník). Silně negativní je postoj vůči prozaické tvorbě M. Brodského (Všední ţivot) a J. Nerudy (Z notiční knihy novinkáře), k nimţ se odmítá vyjadřovat. Rozpačitě se také vyjadřuje o povídce J. Baráka (Kříţ pod Petřínem), jiţ vidí jako pouhý nástin toho, čím by ve skutečnosti mohla být, či o Upomínce na Karla Hynka Máchu od K. S. (pseudonym K. Sabiny), v níţ uvedené myšlenky nejsou dle autorova tvrzení v souladu s těmi Máchovými. Naopak mistrnou formu a čistý, ryzí jazyk vyzdvihuje u J. E. Miletínského (pseudonym K. J. Erbena), jehoţ pohádku označuje za „perlu Máje.“ Autor článek v Pražských novinách 30 31

Viz ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1858. Poutník od Otavy, 20. 6. 1858, r. 1, č. 25, s. 226. Viz ANONYM. Úvaha. Pražské noviny, 17. 6. 1858, r. 33, č. 141, s. 2.

23

uzavírá hodnocením, v němţ upozorňuje na řadu slabších textů. Na druhou stranu však dodává, ţe lze v Máji najít i texty vyšší kvality, jejichţ mnoţství by v budoucnu šlo rozšířit především přísnějším výběrem přispěvatelů.32 Dvoudílná úvaha z Lumíra, signovaná třemi kříţky, pochází z přelomu května a června roku 1858. Almanach je vnímán jako příslib lepší budoucnosti literatury. V ní se má prosadit nová generace hlásící se k Máchovi, jehoţ spisy byly vydány s dvacetiletým odstupem. S novou generací by se u nás měl dle recenzenta prosadit duch romantismu. Následně autor opatrně vyjadřuje svůj vlastní postoj k romantismu. Přestoţe je rád, ţe nezanikl, doufá, ţe nově příchozí autoři budou psát s rozumovým odstupem, čímţ se oprostí od výstřednosti Máchovy tvorby. Témata, o něţ se romantici zajímali, jsou jiţ nějakou dobou překonána.33 Druhá část obsahuje posouzení jednotlivých příspěvků almanachu. Začíná obdivem k rýmu a řeči J. Brodského, jehoţ básně (jmenovitě Růţe na Kriváni a Jelen Karla Velikého) však dle autora postrádají jasnou pointu. Pozitivně autor recenze nazírá na Brodského hlavní hrdiny – lidem ze všedního ţivota (novela Všední ţivot). Konkrétně vyzdvihuje praţské studenty. Velkou pozornost čtenářů si získají dle autora také texty V. Hálka. Ten se v nich však i přes pěkné myšlenky a ušlechtilou formu často dopouští triviálnosti (balada Sázka). Kritizováno je také Hálkovo dílo kvůli nedostatku invence (novela Přívozník). Bez schopnosti zaujmout se recenzentovi jeví rutinní tvorba V. Lánského (Ubohá cikánka). Obdivováni jsou zde mladí, talentovaní autoři – R. Mayer (báseň Věčnost) či J. Neruda (balada O Šimonu Lomnickém). Dle názoru recenzenta tíhnou tito dva přispěvatelé svou projevující se rozervaností k romantismu. Vliv romantismu je patrný také z tvorby J. Baráka (Kříţ pod Petřínem) či Slečny Ţ…, jejíţ básně jsou podle autora recenze sice nápadité, ale nevzbuzují v čtenáři důvěryhodnost. Naopak do romantického směru není řazena psychologická tvorba K. Světlé (novela Dvojí probuzení), ani texty A. Hejduka či Anny Sázavské. Jejich naivnost, jak recenzent uvádí, má ve čtenáři vzbudit „milý“ dojem. Do romantické tvorby není řazen ani příspěvek v době vydání almanachu jiţ známé B. Němcové, který poskytuje „roztomilý“ obraz Slovenska. Stejně tak je tomu u pojednání J. Palackého (Den v Sydenhamu) protkaného spoustou aforismů. Obdivu je opět vystaven um K. J. Erbena. V závěru autor doufá, ţe jeho článek u mnohých čtenářů vzbudí zájem o tento literární počin.34

32

Viz ANONYM. Úvaha. Pražské noviny, 17. 6. 1858, r. 33, č. 141, s. 2. Viz ANONYM. Úvaha. Lumír, 27. 5. 1858, r. 8, č. 21, s. 500–501. 34 Viz ANONYM. Úvaha. Lumír, 3. 6. 1858, r. 8, č. 22, s. 523–524. 33

24

B. Němcová napsala 25. května 1858 dopis Václavu Č. Bendlovi a hodnotila v něm almanach Máj. Jiţ úvodní slova, v nichţ chválí Máchovu mylnou podobiznu jako to nejhezčí ze všeho, značí, jaký bude zastávat názor na celkové vyznění publikace, na níţ se příspěvkem sama podílela. Z básní, z nichţ ţádnou nejmenuje, se jí zamlouvá jen minimum. Naopak ve spoustě z nich vidí jen „šibeniční fantazii“. O Fričově Růţi na Kriváni dokonce uvádí, ţe jde o její původní myšlenku. Z celého dopisu Němcové lze vyčíst jistou nelibost k Fričově osobě. Podle názoru Němcové je zde próza zastoupena příspěvky niţší i vyšší kvality. Fričově příspěvku Všední ţivot se opětovně dostává odsouzení, od Hálkova Přívozníka ji odrazuje „sprostá“ řeč. Naopak se jí zamlouvají Nerudovy texty. U svého vlastního zmiňuje chválu, jeţ text doprovází i přes tiskové chyby, které jmenuje. Dopis uzavírá Němcová připomínkou redaktora Baráka, ale ihned dodává, ţe je za touto osobou skryta dvojice Hálek a Neruda.35 V. Hálek, autor příspěvku do Květů z roku 1869, se zabývá především redaktorem prvního ročníku – J. Barákem. Zmíněny jsou především jeho organizátorské schopnosti při zakládání či vedení různých spolků (předseda akademického spolku, zakladatel čtenářského kruhu Jungmann, vedení listu Svoboda). Rozsahem značná část článku se však věnuje prvnímu ročníku almanachu. Hálek vyzdvihuje především význam a vliv sborníku, v němţ se spojily dvě literární generace. Zdůrazňuje především snahu pobouřit postarší vrstvy společnosti, inspirovat mladé a tím rozdmýchat zájem o uvadající literaturu. To vše pod záštitou Máchy a jeho Máje. Hálek se také vrací k historii vzniku sborníku, jehoţ sestavení, výběr autorů a jejich příspěvků, trval pouhých čtrnáct dní.36 V úvodu článku K. Světlé z roku 1880, jeţ byl publikován v Ženských listech, popisuje Světlá situaci, jak ji V. Hálek přemlouval, aby přispěla do budoucího sborníku. Strach z případného odsouzení svého spisovatelského umu překonala, dle rady Hálka, zveřejněním svého textu pod pseudonymem. Přestoţe sám Hálek chtěl almanachem dát najevo, ţe se česká literatura probouzí ze zimního spánku a vydává se novým směrem, vlna reakcí byla nakonec mnohem pestřejší. Objevili se tací, kteří v něm viděli vzkříšení celého národa. Proti takovým se však postavil hlas soudobých neuznaných veličin, pro něţ konec 50. let nepředstavoval období vhodné pro literární produkci. Tato kritická skupina veličin, Světlá nejmenovala konkrétní spisovatele, viděla v Máji ostrou naráţku na svou teorii o literární potenci doby. Další jedinci zase ve sborníku viděli útok na tradici literatury,

35

Viz NĚMCOVÁ, Boţena a Miloslav NOVOTNÝ. Listy 3. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 253–256. 36 Viz HÁLEK, Vítězslav. Josef Barák. Květy, 23. 3. 1869, r. 4, č. 12, s. 94.

25

za níţ stála stará generace literátů. Jiní se zalekli narušení osvojené šablony psaní, na niţ byli jejich recipienti zvyklí, a nový směr označili za záhubný. Osoby bez talentu se snaţily nový almanach všemoţnými způsoby pomlouvat a degradovat úroveň jeho jednotlivých příspěvků. Nemalá skupina označených jako níţe vzdělaných, jeţ do teď kladla důraz pouze na formu, byla dokonce zděšena prohlášením myšlenky za jádro, jazyk za její nástroj a onu formu za pouhý háv díla.37 V dalším příspěvku do Ženských listů K. Světlá vzpomíná na pochmurnou náladu, v níţ za ní přišel V. Hálek s prvním výtiskem Máje. Hálka se nepříjemně dotkly první kritiky. Přesto sám vyslovil chuť do další práce. K příspěvku do dalšího ročníku přemluvil i Světlou, která se zpočátku zdráhala z důvodu své slabé znalosti české gramatiky. Přitom Hálek doporučil Světlé, aby ve své tvorbě vycházela z pozorování lidí z Podještědí. Informace o Máji završuje připomínkou reakcí na příspěvek Světlé do prvního ročníku, jeţ byly nad očekávaní pozitivní, neboť jej čtenáři přijali s velkým nadšením. Mnozí si dokonce mysleli, ţe se pod pseudonymem skrývá sám Hálek.38 Také J. V. Frič se v upomínce z roku 1881, publikované v Ruchu a nazvané O katastrofě májové, vrací k prvnímu ročníku, především však k autorům podílejícím se na almanachu.39 Článek zahajuje výčtem všech přispěvatelů – mladšího přátelského kruhu, podporující postarší generace i vzácného ţenského pokolení. Zajímavě jsou Fričem sepsány problémy kolem schvalování almanachu, jeţ v té době příslušelo policejním orgánům. Ty mohly poměrně libovolně jakýkoliv text zakázat a zkonfiskovat. Jak je však známo, almanachu Máj se tyto problémy vyhnuly, neboť vyšel pod záštitou osoby J. Baráka, autoři se zákazem publikovat v něm psali pod pseudonymy a navíc almanach nepůsobil tak bojovným tónem, jako předchozí almanachy. To ostatně dokazuje samotný obsah Máje, kde se vyskytují práce pouze literární. Moţnost publikovat sborník autoři oslavili výletem na Milešovku a návštěvou Máchova hrobu. Přestoţe na konci 60. let jiţ bachovský absolutismus slábnul, mělo u této skupiny autorů dojít k potlačení národního sebevědomí, samočinnosti a pokusů o povznesení české literatury. Toho se mělo dle Friče dosáhnout prostřednictvím vyšetřování. Ta však nebyla nikdy odůvodněna. Tato snaha vedla ke stmelení autorů, kteří také brzy utvořili koncept budoucího, výhradně literárního měsíčníku (v upomínce není jmenován konkrétně). Ten však neušel konfiskaci. Následně došlo ke slovnímu napadení J. Baráka největším kritikem májovců – J. Malým (viz níţe). Sám Frič

37

Viz SVĚTLÁ, Karolína. Z literárního soukromí 2. Ženské listy, 1. 5. 1880, r. 8, č. 5, s. 76–80. Viz SVĚTLÁ, Karolína. Z literárního soukromí 3. Ženské listy, 1. 6. 1880, r. 8, č. 6, s. 91–93. 39 Viz FRIČ, Josef Václav. O katastrofě Májové. Ruch, 25. 8. 1881, r. 3, č. 24, s. 288–290. 38

26

se chtěl o příčinách konfiskace dozvědět více. Jediného, čeho však docílil, byl neodůvodněný a nucený exil v Sedmihradsku.40 K almanachům se vyjádřil také F. Bačkovský ve svém článku K dějinám českých almanachů, jenţ vyšel v periodiku Vlasť. Stati o samotném Máji předchází upomínka na předešlé almanachy – Perly české, Ladu Niólu či soukromé sborníky bez konkrétního názvu a bliţší specifikace (jeden ţenský, druhý na oslavu památky Hankova Královédvorského rukopisu). Při vyprávění o počátcích prvního ročníku almanachu (plánování vystoupení nové generace, získání příspěvku od K. Světlé, čekání na schválení Máje policií i následnou euforii a oslavu pochodem na Milešovku) se opíral zejména o Paměti J. V. Friče a vzpomínky K. Světlé z Ženských listů (viz výše).41 Z článku K. Světlé Bačkovský také čerpal informace o nastalé vlně pozitivních i negativních reakcí, jeţ vzbudil nový almanach (viz výše).42 Po téměř padesáti letech se k prvnímu ročníku vrátil pro pocit zapomnění na tento důleţitý literární počin také doktor R. J. Kronbauer. Učinil tak prostřednictvím vzpomínek především A. Heyduka, a také J. Palackého. Heyduk v nich vzpomíná na dýchánky májovců, během nichţ často nahlas předčítal sám J. V. Frič. Heyduk jej vykresluje jako velkou osobnost. Přibliţuje jednotlivé přispěvatele, jak si je uchoval v paměti. Detailně se líčí Heydukova vzpomínka na cestu několika členů, jiţ zorganizoval J. Sklenář, na velkostatek jistého Macháčka. Cesta inspirovala Heyduka k sepsání romance Rybák. Ta však v almanachu nevyšla, neboť v něm na stejné téma uveřejnil Hálek svoji povídku Přívozník. Stejně tak několik vzpomínek na některé autory poskytl Kronbauerovi osobně J. Palacký. V nich vzpomíná především na osobnost J. V. Friče a také na způsob, jakým se dostal do almanachu jeho příspěvek Den v Sydenhamu.43 K almanachu se také při příleţitosti čtyřicetiletého výročí vrací L. Quis ve svém článku České manifestační almanachy v letech padesátých aţ sedmdesátých z roku 1898, jenţ byl vydán v Květech. Vrací se především k samotným počátkům almanachu, a to dokonce aţ do studentských let budoucích autorit české literatury a utvářecím snahám nové autorské skupiny. Následně jiţ přechází k samotnému almanachu, problematice datování myšlenky jeho vzniku. Opírá se o výše uvedené Paměti J. V. Friče a příspěvek K. Světlé z Ženských listů. Zmíněna je také hrozba konfiskace sborníku z důvodu příspěvku J. V. Friče, 40

Viz FRIČ, Josef Václav. O katastrofě Májové. Ruch, 25. 8. 1881, r. 3, č. 24, s. 288–290. Viz BAČKOVSKÝ, František. K dějinám českých almanachů. Vlasť. 1888/89, r. 5, č. 8, s. 561–568. 42 Viz BAČKOVSKÝ, František. K dějinám českých almanachů. Vlasť. 1888/89, r. 5, č. 9, s. 641–644. 43 Viz KRONBAUER, Rudolf Jaroslav. Máj. Jarní almanach na rok 1858. Ze vzpomínek Adolfa Heyduka. Máj, 1905, r. 3, č. 33, s. 522–526. 41

27

jemuţ byla tato činnost zakázána. Právě proto publikoval pod pseudonymy. Quis se vrací i k Máchově podobizně, jeţ není údajně Máchovi vůbec podobná. Jde totiţ o kopii obrazu sv. Jana Křtitele vymalovanou dle studie Máchovy hlavy za přispění jeho bratra Michala. Kromě toho také odůvodňuje výběr redaktora. Tím se nestali z politických důvodů J. V. Frič ani B. Janda, ale J. Barák mající zřejmě jakoţto nejstarší a největší šanci na úspěch. V čele dalšího ročníku jiţ stál po dosaţení vlastní plnoletosti V. Hálek. V rámci prvního ročníku je autorem článku ještě dodán jeho hlavní úspěch, dokončení snah započatých jiţ Fričovou Ladou Niólou, tedy nastartování nového období české poezie a utvoření soudrţné skupiny autorů.44 Na své myšlenky z Květů navázal L. Quis v doslovu, jenţ se nachází v závěru nového vydání prvního ročníku Máje uskutečněného po padesáti letech. Quis povaţuje almanach za jedno z mála českých děl, jehoţ význam je nezpochybnitelný. Popisuje střet dvou generací lišící se především názorem na směr, jakým by se měla česká literatura ubírat. Jak uvádí Quis, stal se almanach symbolem začátku nové literatury, neboť poskytl přístřeší autorům bez moţnosti doposud z různých důvodů publikovat své texty. S ohledem na poetiku označil autor doslovu za největšího Máchova následovníka Mayera. To odůvodnil jeho světobolně vyznívajícími texty. Zbylá část článku se nese v duchu toho, co jiţ bylo dříve zveřejněno Quisem v Květech. To autor této práce zařadil do souhrnného pohledu na almanachy, jenţ tvoří poslední část kapitoly Kritiky jednotlivých ročníků almanachu Máj.45 O. Králík ve svém článku Almanach Máj 1858 a jeho redaktor označuje se stoletým odstupem sborník jako začátek nové epochy literatury, do níţ vstoupila skupina nebojácných autorů vedená V. Hálkem a J. Nerudou. Samotný článek je však především polemikou, do jaké míry jsou příspěvky a další Barákovy texty skutečně jeho nebo jsou-li spíše Nerudovy, případně do jaké míry se Barákovy texty po poetické stránce podobají Nerudovým. Zatímco

názory

uvedené

v článku

F.

Vodičky

hájí

Barákovo

autorství,

jsou Králíkovy názory poznamenány skepsí a autorství se v nich připisuje Nerudovi. Konkrétní rozebírané příklady jsou uvedeny z cyklů Drahé vlasti a Z povídek měsíce či Písní přátelských. Zmíněny jsou také pochyby jiţ Barákových současníků, kupříkladu E. Krásnohorské, jeţ nebere ohled na Barákovy herecké ani básnické schopnosti.46 44

Viz QUIS, Ladislav. České manifestační almanachy v letech padesátých aţ sedmdesátých. Květy, r. 20, kniha 40, prvé popoletí, s. 590–597. 45 Viz QUIS, Ladislav. Máj: jarní almanach na rok 1858 : faksimile nákl. a péčí Spolku č. spisovatelů Máje v Praze. Praha, 1909, Doslov. 46 Viz KRÁLÍK, Oldřich. Almanach Máj a jeho redaktor. Slezský sborník, září 1958, r. 56, č. 3, s. 355–359.

28

Anonymní články z Poutníka od Otavy a Pražských novin se shodně pozastavují nad nepravou podobiznou Máchy a vyzdvihují literární schopnosti K. J. Erbena. V dalších názorech se značně liší. Zatímco anonym v Poutníku je mírný při posuzování tvorby mladších autorů, recenzent z Pražských novin podává značně kritický obraz nové generace. Kladně se staví pouze k tvorbě ţen a povídce V. Hálka. Pozitivněji na tvorbu mladých spisovatelů nazírá autor úvahy z Lumíra vidící v Máji počátky lepší budoucnosti pro literaturu. U jednotlivých příspěvků často hodnotí, v jaké míře se v nich projevují prvky romantismu. Jen minimum příspěvků se zamlouvá B. Němcové. Jmenovitě vyzdvihuje pouze J. Nerudu. Naopak silně negativně se staví k osobě J. Friče. Jako první se zabývá také redaktorem prvního ročníku J. Barákem, jehoţ schopnosti a činnost detailněji popisuje aţ V. Hálek v Květech. Ve svém článku se Hálek almanachu věnuje obecněji s ohledem na

vyzdviţení

jeho

vlivu

a

významu.

K.

Světlá

se

ve

svém

příspěvku

do Ženských listů vrací k situaci v době kolem vydání prvního ročníku a popisuje reakce, jeţ almanach vzbudil. Mezi nimi ve značné míře převaţují negativní stanoviska, z nichţ je patrné, ţe se lidé prozatím brání novým tendencím literatury. Aţ nečekaně pozitivního ohlasu, jak zmiňuje Světlá, se dostalo jejímu vlastnímu příspěvku. K jednotlivým autorům se vrací také J. V. Frič příspěvkem do Ruchu a s padesátiletým časovým odstupem také R. J. Kronbauer, jenţ tak činí prostřednictvím vzpomínek A. Heyduka a J. Palackého. Frič mimo to podává přesný obraz problémů, které doprovázely schválení Máje soudobými orgány. K almanachu se vrací s ohledem na předchůdce Máje také svým příspěvkem do Vlasti F. Bačkovský. Jmenovitě uvádí Perly české a Ladu Niólu. Nepříliš inovativní se jeví články, které vyšly s několikaletou časovou odezvou. Tak je tomu u L. Quise, jenţ se ve svém článku v Květech vrací k počátkům formovacích snah nové generace prostřednictvím vzpomínek přispěvatelů almanachu, nezpochybnitelnému významu Máje a také názorovým střetům dvou paralelních literárních generací. Obdobně je tomu u O. Králíka prezentujícího almanach jako počátek nové literární epochy. Navíc však připojuje otázku týkající se autorství Barákových textů. Odpověď na ni vzápětí poskytuje.

3.2

Almanach Máj – ročník 1859 Poměrně niţší pozornosti se dostalo druhému ročníku. V pozitivním světle

jej ve svém článku z Obrazů života vylíčil J. Neruda. Opačný, ostře negativní názor lze najít v článcích J. Malého, všeobecně povaţovaného za největšího odpůrce almanachů. Tyto články byly publikovány v Poutníku od Otavy. Drobnou zmínkou se s odstupem času 29

k tomuto ročníku vrací K. Světlá v Ženských listech či F. Bačkovský ve Vlasti. K druhému ročníku se vrací také L. Quis a hodnotí úroveň jednotlivých prací ve srovnání s prvním ročníkem jako totoţnou.47 Neruda ve svém článku z Obrazů života označuje almanach jako milý úkaz v české literatuře. Na kaţdé stránce se podle Nerudy jeví sám ţivot, avšak celkově text ještě není pevně ustanovený, coţ přičítá krátkému působení ještě nevyzrálé mladší generace literátů. Následně rozebírá jednotlivé příspěvky. Zatím co na poezii J. Baráka (Písně přátelské) vyzdvihuje hluboký cit a zvláštní pravdivost, B. J. C.48 (jmenovitě Hlasy sirotka) podle něj skutečný proţitek podává v nejmírnější podobě a jeho poezii prohlašuje za sám pro sebe hrčící potůček bez moţnosti porozumění ostatních. Zaslouţeného obdivu se klasicky dostalo Erbenově pohádce (Zlatovláska). Neruda se také pozastavuje u milostných tónů v poezii V. Hálka (Krásná Lejla), redaktora tohoto ročníku. Avšak jako ţánrově vyzrálou hodnotí aţ jeho vesnickou povídku (Muzikant). Neruda podotýká, ţe výsostné postavení v českých vesnických povídkách však patří B. Němcové, jeţ do tohoto ročníku nepřispěla. Její produkci v tomto směru přirovnává dokonce k tvorbě G. Sandové. U A. Heyduka zdůrazňuje téma i řeč básně (Sudice) připomínající národní písně, ale nelíbí se mu její nadměrný rozsah. Zatímco v básních A. Hrona (Pěvcům, Či jsem já to a Velikán) se projevuje mnoţství ţivotních zkušeností, v jednodušší poezii Jiljí V. Jahna je patrné, ţe má ţivotní zkoušky teprve před sebou. Do očí bijící je to především v Jahnově próze (Přádelna). Vyprávění se Nerudovi jeví jako slabé a nedostatečné, avšak i Jahnovy texty lze podle něj brát jako příslib do budoucna. Z básní R. Mayera (Písně, Nešťastné přítelkyni a Ze Šumavy) číší strojená rozervanost bez cíle, prozaický počin (Kaprice osudu) se Nerudovi zdá zcela nezdařený. Své vlastní příspěvky (Mému vrabci a Divoký zvuk) Neruda zmiňuje, ale nijak nerozebírá.

Na textech

G.

Pflegera

(Stíny

lesní

a

Ouklady

a

láska)

obdivuje

jejich jednoduchost mající silný vliv na proţitek čtenáře. Jako pikantní popisuje cestopis J. Palackého (Ve Versaillu). P. Rudný (Náš selský lid) podává charakteristiku prostého lidu, včetně jeho kladů i záporů. Ze čtyř zveřejněných Neruda bez zjevného odůvodnění vyzdvihuje báseň Láska v růţi od A. Sázavské. Mezi české nejlepší novely zpracované z psychologického

hlediska

řadí

prozaický

text

K.

Světlé

(Společnice).

O Slavonii, jihoslovanském území, píše N. D. Špun (Obrazy ze Slavonie). Ten se zde narodil,

47

Viz QUIS, Ladislav. České manifestační almanachy v letech padesátých aţ sedmdesátých. Květy, r. 20, kniha 40, prvé popoletí, s. 597–598. 48 Pseudonym Bohumila Jandy.

30

i proto je jeho vyprávění subjektivně zabarveno. Článek Neruda uzavírá rozborem pojednání V. Zeleného o Erbenovi. Oceňuje zde doplnění vyprávění kritikou Erbenových spisů, coţ zabraňuje nezáţivnosti samotného textu.49 Značně kriticky se k novému almanachu staví Jakub Malý v Poutníku od Otavy. Z počáteční chvály vynikajících příspěvků V. Zeleného (Karel Jaromír Erben), K. J. Erbena (Zlatovláska), P. Rudného (Náš selský lid) či J. Palackého (Ve Versaillu) přechází do ostré kritiky formy i volených slov v jednotlivých textech. Především pak haní autory pro neznalost gramatiky českého jazyka. Konkrétně uvádí tvorbu V. Hálka.50 Na tento článek J. Malý navazuje o půl měsíce později znovu v Poutníku od Otavy v článku, jenţ nese název O jistém směru novější literatury české. Malý v soudobé literatuře sice

vidí

pokrok,

avšak

dle

jeho

mínění

ne

zcela

správným

směrem,

neboť ono kosmopolitické zaměření není v souladu s národním rázem literatury, jejţ by od současných spisovatelů očekával. Malý vidí v národní literatuře moţnost, jak povznést vzdělanost českého národa a postavit jej zpět na úroveň jiných evropských celků. Obává se však tendencí kosmopolitismu, jemuţ vytýká demoralizaci ducha českého národa. Nebojí se prezentovat tvrzení, ţe lidé, kteří smýšlejí kosmopolitně, se povaţují za lepší, modernější. Tak pomalu přechází k nově se formující generaci autorů, v níţ vidí právě ztělesnění tohoto směru. Malý jim vyčítá odklon od národního cítění. Tím se dle jeho mínění vzdalují samotné poezii, její ţivosti a pravdivosti. Svá tvrzení opírá o články dvou německých literátů – Rudolfa Gottschalla a Hermanna Bischofa. Z názorů Gottschalla vybírá Malý kladení důrazu na přítomnost a sílu vlastního národa. Od Bischofa přejímá myšlenku, ţe básník odcizený vlastnímu národu můţe psát pouze umělou poezii. Právě proto v tvorbě a názorech obou německy píšících básníků vidí ideál, kterého by se měla drţet literatura.51 Novým autorům vytýká také snahu líčit skutečnost v rozporu s vlastní touhou, coţ sám vidí jako hlavní účel poezie, či narušení ducha pravé poezie, neboť při pojetí světa vidí vše černě, dokáţí jen naříkat, bědovat a nemuţně zoufat. Vznáší také pochybnost nad tím, do jaké míry je ono zoufání skutečné a do jaké míry jde o kopírování západních ideálů. Malý však neodsuzuje všechny druhy tendenční poezie, neboť jim, na rozdíl od nové poezie prosazující se v českých zemích, nechybí cíl ani účel. Malý se vrací také k počátku nového směru. Bez udání konkrétních jmen autorů píše o pouhém „napodobňování západní světobolové

49

Viz NERUDA, Jan. Literatura 1. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 114–116. 50 Viz MALÝ, Jakub. Literatura. Poutník od Otavy, 29. 5. 1859, r. 2, č. 22, s. 262. 51 MALÝ, Jakub. O jistém směru novější literatury české. Poutník od Otavy, 12. 6. 1859, r. 2, č. 24, s. 283–286.

31

literatury.“52 Při tom odkazuje na rok 1841, kdy se ale směr pro nulovou recepci a nepovšimnutí kritiků neuchytil. Pevný základ tak moderní básnící získali aţ později během působení v periodiku Obzor.53 To vycházelo v roce 1855 (pouze šest čísel) jako jedno z mála v době Bachova absolutismu. Hlavními redaktory byli J. Pospíšil, K. J. Erben, K. Štorch a V. Zelený. Činnost Obzoru se obnovila v roce 1878.54 V závěru textu od Malého se naplno projevuje odpor k novému trendu poezie, ba mluví o prznění české literatury. Končí varováním budoucích spisovatelů, kteří by se tomuto směru měli vyhnout a pokračovat v tendencích obnovitelů české literatury.55 K. Světlá v Ženských listech píše o vlně nevole, jeţ se opětovně rozpoutala po vydání almanachu. Ve svém příspěvku hlavně shrnuje naráţky kritiků, kteří očekávají od literatury v duchu klasicistních měřítek formálně propracovaná díla. Komentuje také skutečnost, ţe J. K. Tyl, dříve pranýřovaný svými kritiky, byl v době vydání almanachů vyhlášen za novelistický vzor. Tím následně vznikla moţnost osočit májovce, ţe se odklání od tohoto vzoru. Na to reagoval V. Hálek ţádostí právě na K. Světlou, po níţ chtěl do příštího ročníku text, jenţ by byl v duchu Tylovy poetiky. Na základě tohoto poţadavku vznikl příspěvek Za Májového večera.56 O druhém ročníku se F. Bačkovský vyjadřuje v článku K dějinám českých almanachů velmi stroze. Kromě zmínky o vlně nevole, jiţ vzbudil obdobně jako ročník první, upozorňuje Bačkovský na obsahovou změnu (v pořadí první je próza) a také bez komentáře jmenuje všechny přispěvatele sborníku.57 Mezi recenzemi na druhý ročník Máje, kterých je ve srovnání s předchozím ročníkem méně, se vyjímají hodnocení od J. Nerudy a J. Malého. Mezi oběma je zřejmý kontrast. U názorů J. Nerudy na jednotlivé příspěvky je patrné, ţe má k mnohým z nich výtky, avšak ve větší míře je hodnotí pozitivně. Neruda v nich vidí především texty začínajících autorů, kteří svoji literární identitu teprve hledají, ale dle jeho názoru jsou na správné cestě a jsou pro něj tak příslibem lepší budoucnosti literatury. Přesně naopak je tomu v dvoudílném článku J. Malého v Poutníku od Otavy. V první části sice z počátku chválí některé z příspěvků (např. Zlatovlásku či Ve Versaillu), rychle však přechází ke kritice, konkrétně tvorby 52

MALÝ, Jakub. O jistém směru novější literatury české. Poutník od Otavy, 12. 6. 1859, r. 2, č. 24, s. 286. Viz ibidem, s. 287. 54 Viz PEŠAT, Zdeněk. Máj. In: OPELÍK, Jiří (red.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1.vyd. Praha: Academia, 2000. Svazek I. M – O, s. 56. 55 Viz MALÝ, Jakub. O jistém směru novější literatury české. Poutník od Otavy, 12. 6. 1859, r. 2, č. 24, s. 283– 288. 56 Viz SVĚTLÁ, Karolina. Z literárního soukromí 4. Ženské listy, 1. 7. 1880, r. 8, č. 7, s. 107–108. 57 Viz BAČKOVSKÝ, František. K dějinám českých almanachů. Vlasť. 1888/89, r. 5, č. 9, s. 644–645. 53

32

V. Hálka. V druhé části své kritiky se Malý nezaměřuje na jednotlivé texty a jejich přispěvatele, jde mu spíše o to, aby vystihnul negativa, jeţ s sebou přináší nově se formující generace autorů. Z celého textu vyplývá, ţe se Malému příčí především odklon autorů

od

národního

cítění.

Negativní

vlnu

názorů

ve

svém

článku

v Ženských listech shrnuje K. Světlá a také F. Bačkovský, kterému neušla ani změna v obsahu.

3.3

Almanach Máj – ročník 1860 Zatímco předchozích ročníků se J. Neruda ve svém příspěvku v Obrazech života

zastává, tentokrát je tomu naopak. Vyjma níţe uvedeného Nerudova článku se třetímu almanachu bezprostředně věnují anonymní články v Pražských novinách a Hvězdě olomúcké. Pohled na sborník s odstupem času nabízí Bačkovský v příspěvku ve Vlasti. Stejně jako tomu bylo u předchozího ročníku, ani třetí ročník neušel pozornosti L. Quise. Hodnotí jej ve srovnání s předchozími co do kvality příspěvků slabší.58 Neruda v článku z Obrazů života k almanachu, jejţ redigoval opět V. Hálek a jenţ obsahuje podobiznu F. Palackého, uvádí vlastní obhajobu nestrannosti při kritice předchozích ročníků. Netají se názorem, ţe v novém ročníku nenašel zalíbení a k celkovému vzezření almanachu se staví spíše skepticky. Přes evidentní pestrost a rozmanitost totiţ almanach nepůsobí dojmem svěţího jarního vánku předešlých ročníků. Tento ročník se mu jeví spíše těţkopádně. Literární příspěvky postrádají nové myšlenky předešlých ročníků a stávají se z nich řadové texty. To vytýká i K. Světlé (Za májového večera). Zdařilejší se mu zdá práce N. M. Špuna (Hajduk Veljko), v níţ se pojednává o srbském národě a pro českého čtenáře tak nemá příliš přínos. Nepříliš zajímavý se mu zdá ţivotopis Palackého v podání V. Zeleného. Kriticky vnímá pokles literární úrovně novely J. V. Jahna (Z přátelství). Obdiv vyjadřuje k slohu V. Hálka (Samička). Z publikovaných pověstí vyzdvihuje jen Erbenovu pohádku (Tři zlaté vlasy Děda Vševěda). Naopak kriticky se staví k příspěvku P. Rudného (Královské skále), kterému vyčítá přílišnou povrchnost. A. Heydukovi vytýká přílišnou přesládlost textu (O dvou přátelích). Z příspěvku M. Brodského (jmenovitě Tři lístky z románu) dle Nerudy čiší i přes pozitivně vnímané prvky jeho celková nepromyšlenost. Zatímco próza G. Pflegra (Kus románu)

58

Viz QUIS, Ladislav. České manifestační almanachy v letech padesátých aţ sedmdesátých. Květy, r. 20, kniha 40, prvé popoletí, s. 598–599.

33

se vyznačuje jeho typickou elegancí, V. Ţ. Donovský (Amadeus) se oprostil od své poetiky, podle Nerudy však nikoliv ku prospěchu věci. Svůj příspěvek, veselohru Ţena miluje srdnatost, jen jmenuje. Z části poezie je oceňována báseň M. Brodského (Tušení), u J. Baráka našel zalíbení jen v jedné z pěti (Za noci). V poetice Cidlinského nezaznamenal Neruda ţádný posun, Douchovu báseň (Bohatá nevěsta) vnímá jako deklamovánku, Erbenův text (Májová noc) v něm zase navozuje dojem písně a Gollerův Ţebrák naopak nevzbuzuje pocit opravdovosti. Z textů Hálka Nerudu nejvíce oslovil Frajtr Kalina, Heydukovy (jmenovitě Na Bosporu) povaţuje ve srovnání s jeho předchozími za slabší a Hovorkovy si netroufá soudit uţ vůbec. Báseň V. Jahna (Sam O´Brien) se Nerudovi zamlouvá pro vysoký cíl, jehoţ chce autor dosáhnout, bohuţel jí na kráse ubrala rozbředlost textu. Počin Jeřábkův (Granada) se mu pro téma zdá být pro Čecha poněkud málo zaujetí schopný. V závěru uţ jen zmiňuje, ţe do sborníku přispěli bez jmenování konkrétních textů také G. Pfleger, A. Sázavská a J. Wenzig. K jejich tvorbě se ani detailněji nevyjadřuje.59 Naprostým názorovým opakem Nerudovým se kritikou některých vybraných textů z třetího ročníku stal anonymní článek publikovaný v Pražských novinách. Jiţ příspěvek J. Jahna (Z přátelství) je, co se jazyka týče, představen jako téměř bezchybný. Jediná výtka se týká příliš idealistického počínání hlavních postav. Ve stejně pozitivním světle je vykreslena i próza V. Hálka (Samička) či P. Rudného (Královská skála). Ti prý baví čtenáře od začátku aţ do konce. Naprosto unesen je autor článku z báchorky K. J. Erbena nejen kvůli zpracované látce, ale také důmyslu, jímţ ji vysvětluje v poznámkách. V próze Heydukově (O dvou přátelích) vyzdvihuje její hlubší význam, u M. Brodského (Tři lístky z románu) schopnost pobavit a v příspěvku od G. Pflegera (Kus románu) čtivost. Kritika přichází v textu od Donovského (Amadeus), kde se autorovi nelíbí pokus o přenesení nadpřirozených prvků do skutečného ţivota. Rozsahem největší část článku je věnována Nerudově veselohře. Kromě připomínky, ţe jde o hru kvalitou stejně hodnotnou, jako je tomu u Nerudových předchozích her, a přiblíţení obsahu samotné hry, přidává autor článku vlastní názor, ţe by pro případného divadelního recipienta byl lákavější název „Drsá ţena nechá si líbit hrubianství“ na místo původního „Ţena miluje srdnatost“. Příspěvek z Pražských novin je zakončen přiznáním, ţe Nerudovu veselohru má autor pouze přečtenou a na bezprostřední divadelní záţitek zatím jen čeká.60

59

Viz NERUDA, Jan. Literatura 1. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 191–193. 60 Viz ANONYM. Máj, almanach na rok 1860. Pražské noviny, 24. 6. 1858, r. 34, č. 148, s. 3–4.

34

V několika číslech periodika Hvězda olomúcká také vyšla recenze almanachu, jehoţ samotnému rozboru předchází úvaha o nezdolnosti českého národa, jiţ má dokazovat právě tento literární počin.61 Uţ v prvních řádcích je anonymním autorem chválen obsah pro svoji bohatost a větší obsaţnost ve srovnání s předchozími ročníky. Následuje poměrně detailní rozbor jednotlivých příspěvků, jenţ ve většině případů vyznívá více neţ pozitivně. Tak je pro příklad chválen za zajímavou látku N. M. Špun (Hajduk Veljko), V. Zelený (František Palacký) zase pro rozšíření obzoru o jednom z nejvýznamnějších českých literátů. I přesto se lze jiţ při čtení první uvedené kritiky Za májového večera K. Světlé dočíst o vyskytujících se nevyvinutých charakterech v její novele – tedy negativních prvcích.62 Obdobně je tomu dle autorova názoru u příspěvku J. Jahna.63 Při rozboru a interpretaci básnických textů autor nejednou své teorie dokládá konkrétními ukázkami básní, jako tomu je např. u K. J. Erbena (Májová noc)64 či části z Písní A. Hejduka, autorem označenou za krásnou.65 Svoji recenzi autor uzavírá v říjnovém čísle uvědoměním si obsáhlosti svého článku, jeţ je však dle jeho mínění nezbytná, a také doufáním si, ţe i přesto si najde zalíbení u některých čtenářů.66 Stejně stručně jako k druhému se vyjadřuje Bačkovský také o třetím ročníku. Tentokrát

však

strohý

výčet

přispěvatelů

obohacuje

o

informaci

zveřejněnou

v Ženských listech. Důvodem, jenţ přiměl K. Světlou opětovně přispět, bylo oslavit dříve hanobený novelový sloh J. K. Tyla.67 Jistý posun v názorech na nový ročník almanachu lze cítit jiţ u J. Nerudy, v jehoţ hodnocení je evidentní skepse z Máje. Vyzdvihnout dokázal jen texty V. Hálka a K. J. Erbena. V příspěvcích

dalších

autorů mu

chybí

inovativní

myšlenky,

jejichţ nedostatek způsobil, ţe se z příspěvků staly pouhé řadové texty. Je tedy zjevné, ţe Neruda, který sám do almanachu přispěl, vnímá pokles jeho kvality. I proto se aţ nevěřícně jeví anonymní kritiky z Pražských novin a Hvězdy olomúcké stavící se negativně 61

Viz ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda olomúcká: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 28. 7. 1860, r. 2, č. 30, s. 363–364. 62 Viz ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda olomúcká: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 4. 8. 1860, r. 2, č. 31, s. 379–380. 63 Viz ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda olomúcká: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 11. 8. 1860, r. 2, č. 32, s. 392. 64 Viz ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda olomúcká: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 29. 9. 1860, r. 2, č. 39, s. 476. 65 Viz ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda olomúcká: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 6. 10. 1860, r. 2, č. 40, s. 488. 66 Viz ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda olomúcká: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 13. 10. 1860, r. 2, č. 41, s. 499–500. 67 Viz BAČKOVSKÝ, František. K dějinám českých almanachů. Vlasť. 1888/89, r. 5, č. 9, s. 645.

35

jen k minimu textů. Naopak většinu příspěvků zahrnují aţ enormní chválou. Čtenáři tak můţe v kontrastu s Nerudovou kritikou připadnout, ţe čte recenze na zcela odlišné almanachy.

Almanach Máj – ročník 1862

3.4

Kritiku čtvrtého ročníku si tradičně neodpustil J. Neruda prosincovým příspěvkem do Času. Tentokráte se v almanachu nijak neangaţoval. V periodiku Vlasť mu také pár řádků věnoval F. Bačkovský. Jde především o zhodnocení všeobecného významu almanachů s odstupem času. Krátkou zmínkou se k tomuto ročníku vrací také K. Světlá v Ženských listech.

L.

Quis

almanach

tentokrát

jiţ

ohodnotil

jako

značně

ochablý,

neboť v něm nejen ubylo kvalitních prací a přibylo slabších věcí, ale stranil se jej sám spoluzakladatel Neruda.68 Jiţ z úvodu je cítit rozhořčenost Nerudy z doby vydání almanachu – tedy listopadu. Touto skutečností almanach dle jeho slov pozbývá svého specifického rázu. Čtvrtému ročníku prý schází barvitost, říznost a ţivost jeho předchůdců. Trpce také přechází skutečnost, ţe autory, kteří do tohoto sborníku přispěli, jen minimálně zasáhlo dobové dění, tedy společenský převrat a ten doprovázející myšlenky svobody. Postrádá také vyšší míru národního cítění. Samotný rozbor almanachu, jenţ redigoval opětovně V. Hálek, zahajuje porovnáním kvality. Neruda povaţuje za zdařilejší prózu neţli poezii, chválí grafickou úpravu knihy a podobizen J. Kollára a A. Mickiewicze. Sborník obsahuje tři biografie. Neruda kaţdou krátce komentuje. I kdyţ V. Zelený sepsal ţivot J. Kollára detailně, jde podle Nerudy o dílo nezáţivné. Připojena je i kritika Kollárových spisů. Biografie Miczkiewicze od J. Koláře obsahuje nejen minimum informací a kritik spisů, ale nepodává ani nástin vývoje poetiky tohoto autora polské národnosti. N. M. Špun českému čtenáři přibliţuje ţivot D. Ignacia Gjorgji, jenţ je však pro zjevné autorovo nadšení v této tematice ochuzen o

objektivnost.

Právě

národností

pestrost

jednotlivých

osobností

dokazuje,

ţe je českým literátům bliţší ţivot jiných slovanských kmenů, jak je ostatně podotknuto Nerudou v úvodu článku. Chvály se dostává aţ K. Světlé, jejíţ schopností vykreslit v díle (Několik archů z rodinné kroniky) ţenské duševní proměny je Neruda takřka unesen. Ovšem jisté nedostatky dílu přece jen taky přiznává, a to po stránce slohu či v případě některých gramatických jevů. Jiţ tradičního pozitivního ohlasu dosáhl svým příspěvkem Erben

68


36

(Král tchoř). Neruda tak jen lituje krátkého rozsahu této práce. Jako jiţ dříve mnoho sepsaných se tváří nový text V. Hálka – Mariška. Naopak svých obvyklých kvalit nedosahuje při popisu přírodních scenérií, neboť zde působí značně nepřirozeně, ve svém textu (Rak) K. Starý. Jisté kopírování slohu jiných autorů lze vnímat u G. P. Moravského (U Plzně roku 1618). Nerudu si nezískala ani satira Obrázek z lesa J. V. Jahna. Před rozborem poezie Neruda čtenářům podává úvahu. V ní se zamýšlí nad krizí, jeţ panuje v současném básnictví. Největší chybu vidí v tom, ţe se soudobí básnící mnoho nezaobírají formou jejich poezie. Dle Nerudy R. Mayer ve své básni V poledne pěkně popisuje dojemný příběh chudého dělníka, čímţ na konkrétním poskytuje náhled na společenskou bídu doby. Podobný Mayerovu je i počin J. Jahna (Růţenec). Do poezie však nepřináší nic nového. Dále také míní, ţe se Písně ranní zdaleka nemohou rovnat dříve vydaným Hálkovým Písním večerním. Kvalitu však vidí v jeho Posledním hrobaři. Své kvality nedosáhl ani A. Heyduk (Ţenám českým). Neruda mu vytýká především neustálé opakování myšlenek. Poezii J. Baráka označuje po stránce obsahu i formy za roztomilou. Básně zbývajících literátů hodnotí jen několika málo slovy. Na básni Vpravo, vlevo od J. Wenziga obdivuje hlavní ideu i formu, balady B. J. Cidlinského (Matěj hrobař a Psáros), F. Douchy (Balada o slavo-věnci) či G. P. Moravského jsou podle něj čtivé a dosahují standardní kvality. Básně M. Brodského nekomentuje. V závěru článku zmiňuje ještě báseň Píseň o vítězství u Domaţlic léta 1431 od K. J. Erbena. Zde Neruda uvádí jen Erbenovu inspiraci, tedy téměř století starý rukopis. Konkrétní název nepřipojuje.69 Světlá vzpomíná na příčinu, jeţ způsobila, ţe se datem vydání místo původního května roku 1861 stal aţ leden 1862, čímţ almanach ztratil své přízvisko jarní. Přičítá to především větší svobodě, tedy moţnosti psát i mimo almanach, především v Hlasu a Národních listech. Mimo to také vyzdvihuje B. Němcovu, jeţ ji inspirovala při tvorbě jejího příspěvku do čtvrtého ročníku Máje.70 Ve zmínce Bačkovského ke čtvrtému ročníku almanachu se vyjímá shrnutí významu samotného almanachu. V něm rozšiřuje myšlenku K. Světlé, proč čtvrtým ročníkem Máj zaniká. Uvádí, ţe v 60. letech představovaly almanachy vedle časopisů v podstatě jediný způsob, jak publikovat poezii. Jejich význam postupně klesal s rostoucím mnoţstvím básníků, aţ jej nakonec pozbylo zcela.71

69

Viz Neruda, Jan. Literatura 1. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 271–278. 70 Viz Světlá, Karolina. Z literárního soukromí 7. Ženské listy, 1. 10. 1880, r. 8, č. 10, s. 159–160. 71 Viz BAČKOVSKÝ, František. K dějinám českých almanachů. Vlasť. 1888/89, r. 5, č. 9, s. 645–646.

37

Pokud se předchozímu ročníku dostalo ještě nějakého pozitivního ohlasu, čtvrtému, a tedy poslednímu, se jej uţ nedostalo vůbec. Příkladem toho je kritika J. Nerudy. Ten se v ní kladně dokázal vyjádřit jen k textům K. Světlé a K. J. Erbena. Dalším autorům vyčítá především malé národní cítění. Ze slov K. Světlé a F. Bačkovského je patrné, ţe almanach s rozšiřující se moţností místa publikování pozbyl svého významu. I proto je čtvrtý ročník Máje tím posledním.

3.5

Souhrnný náhled na almanachy Máj Souhrnný pohled na všechny čtyři ročníky poskytuje, kromě článku F. Bačkovského,

jejţ jsem přiřadil ke kritikám jednotlivých ročníků, především článek L. Quise z Květů. Vyjma

hodnocení

jednotlivých

sborníků,

jeţ

je

taktéţ

přiřazeno

vţdy

ke kritikám jednotlivých ročníků, se Quis zaměřil na rozšifrování pseudonymů jednotlivých autorů. Dále podává ucelený obraz druţiny, čítající podle něj celých 14 členů. Z nich polovina dosáhla obrovského věhlasu (J. Neruda, V. Hálek, A. Heyduk, R. Mayer, K. Světlá, J. V. Frič). Informuje také o rozruchu vyvolaném reakcemi J. Malého. Zdůrazněna je zásluha almanachu na postavení nových základů české literatury. V závěrečné části článku se Quis zabývá příčinou zániku almanachu. Kromě teorie o uvolnění a moţnosti tvořit literárně i mimo almanach, zveřejněné jiţ dříve K. Světlou (viz výše), Quis zmiňuje ochabnutí přátelství mezi zakladateli Nerudou a Hálkem. Ti tvořili v protichůdných periodikách. Uvedeny jsou také problémy finančního rázu pramenící mimo jiné i z toho, ţe kaţdý z ročníků byl vydán u jiného nakladatele. Proto se s ním nechtěl Neruda dále trápit a předal jeho vedení J. V. Jahnovi. Ten je po odchodu z Prahy přenechal knihkupci Ignáci Kurandovi, jenţ nakonec přes počáteční nadšení a ochotu nový ročník nevydal. Článek Quis uzavírá tím, ţe nového ročníku však stejně jiţ nebylo třeba, neboť své poslání jiţ almanach Máj vykonal.72 Na jednotlivé zveřejněné kritiky lze s odstupem času pohlíţet z několika hledisek. Tím prvním je členění na pozitivní a negativní reakce na almanachy. Značně kontroverzně se tak můţe dle kritik jevit zejména první ročník. Ten získal jak zastánce, především v článcích z Poutníka od Otavy a Lumíru, tak odpůrce v podobě článku z Pražských novin či slov B. Němcové, jeţ sama do almanachu přispěla. Obdobně je tomu také u dalších ročníků. Zajímavé je sledovat, jak se vyvíjely názory J. Nerudy na Máj. Zatímco u druhého ročníku je patrný jeho kladný postoj k většině textů, jiţ z kritiky k třetímu ročníku je patrné

72


38

to, ţe sám vnímal ochabnutí kvalit almanachu. Nerudova kritika čtvrtého ročníku, do něhoţ sám nepřispěl, vyznívá zcela negativně (viz výše). Jednoznačně negativního charakteru je kritika J. Malého, všeobecně povaţováného za největšího odpůrce nejen almanachu, ale také celé generace májovců. Různé je také mnoţství ohlasů vyvolané jednotlivými ročníky. Evidentně největšího ohlasu se dostalo prvnímu ročníku, neboť šlo o dílo ve své době převratné. U druhého a třetího ročníku začalo kritik ubývat, ke čtvrtému se konkrétně vyjádřil v podstatě jen J. Neruda. Na kritiky lze také nazírat vzhledem k tomu, zdali jsou bezprostřední či s nějakým časovým odstupem. Hlavní rozdíl lze vnímat v tom, ţe odezvy s časovou prodlevou, jejichţ autory jsou F. Bačkovský, L. Quis či O. Králík, jsou jen minimálně inovativní. Většinou jen konstatují jiţ dříve řečené. Odlišné je také to, na co se jednotlivé reakce zaměřují. Kromě jiţ výše zmíněných pozitivních či negativních stanovisek lze také vypozorovat různé okruhy zájmů kritiků. Při tomto pohledu je na kritice z Lumíru k prvnímu ročníku evidentní zájem o představení míry romantických prvků v jednotlivých příspěvcích. Potřeba představit problematiku kolem vydání Máje je patrná ze slov J. V. Friče, F. Bačkovský se zase zaměřil na předchůdce almanachu, tedy na Perly české a Ladu Niólu. Z reakcí V. Hálka a K. Světlé je patrná snaha ukázat čtenáři vliv a význam Máje, v neposlední řadě také reakce vyprovokované vydáním almanachu.

3.6 Almanachy v prorežimních periodikách Pro celistvost kapitoly podávající náhled na kritiky jednotlivých ročníků jsem se marně snaţil také dopátrat článku, jenţ vyšel 14. 5. 1983 u příleţitosti 125. výročí almanachu Máj. Jeho autor M. Borovička jej uveřejnil v deníku Práce. Stejně neúspěšný jsem byl i při hledání článku K. Mlčocha. Ten svoji kritiku Máje uveřejnil v periodiku Rudé právo. Pro charakter obou periodik by bylo jistě zajímavé, jakým způsobem byly pojímány almanachy a jejich význam v posledních předrevolučních letech.

39

ZÁVĚR Z vybraných teoretických publikací73 se podrobnou analýzou příspěvků všech almanachů zabývá jen Lexikon české literatury. Ostatní příručky se detailněji zaměřují výhradně na první ročník. Přínos „Laichterovy“ Literatury české devatenáctého století, Dějin české literatury a Hamanova Trvání v proměně spočívá především v tom, ţe výstiţně charakterizují nepsaný program májovců. Co se týče dodrţení pomyslných programových osnov (pobouření společnosti, vystoupení mladé generace, důraz na přítomnost a skutečný ţivot, potřeba individualit a další), je evidentní, ţe se v jejich rámci podařilo udrţet prvnímu ročníku Máje. Ve všech výše uvedených publikacích je zmíněné přiblíţení se k tvorbě K. H. Máchy. To dokládá například Nerudova balada O Šimonu Lomnickém. V ní lze vnímat zdůraznění individuality, tedy typický prvek Máchovy tvorby. To ostatně dokázaly také názory kritiků. Zatímco v anonymním článku z Pražských novin se psalo jen o nezdravých myšlenkách v Nerudově baladě, bylo jiţ v Lumíru jednoznačně uvedeno, ţe se v tomto příspěvku v almanachu projevil romantismus. Obdobně tomu bylo také u Ubohé cikánky B. Jandy. Zde Janda oslavoval odsouzence, za coţ byl kritizován v Pražských novinách. Na druhou stranu se jiţ v prvním ročníku Máje objevily prvky parnasismu (v Nerudově baladě O Šimonu Lomnickém, Fričově básni Ideálům) či realismu (Hálkova poezie i próza). Patrný byl také zájem o současnost. Dokumentovala jej skutečnost, ţe se v almanachu nacházelo minimum historické látky. Naopak jí přibylo u pozdějších ročníků. To poukazuje na uvolnění programu májovců. Haman ve svém Trvání v proměně upozornil na důraz kladený na významovou sloţku slova, například prosazením hovorových slov. Tak učinil ve své próze Přívozník V. Hálek. Tuto skutečnost neopomenula rázně okomentovat B. Němcová ve svém negativně laděném dopise V. Č. Bendlovi. Ve většině výše zmíněných literárněhistorických syntézách se píše o snaze pobouřit společnost ovlivněnou bachovských absolutismem, i kdyţ jiţ značně slábnoucím. I proto almanach po svém vydání skutečně vyvolal velkou vlnu reakcí. Na tom se shodli K. Světlá, J. V. Frič, F. Bačkovský i J. Kronbauer ve svých kritikách. Jako jeden z bodů programu byla uváděna touha oţivit činnost v české literatuře. Almanachu ji nemohla upřít ţádná z kritik, jak pozitivně, tak negativně laděných. S tím úzce souvisela potřeba nastartovat nové období české poezie. O ní se zmínil například L. Quis ve svém článku. Máj v něm dokonce označil za symbol počátku nové epochy české literatury.

73

Viz kap. 2.2, s. 13.

40

Ve druhém ročníku Máje nebyli přispěvatelé ve svých textech příliš inovativní. Naopak se evidentně rozvolnily hranice nepsaného programu. Kromě výše zmíněného většího mnoţství historické tematiky byly zařazeny populárně naučné příspěvky (V. Zelený). Přestoţe se v Nerudově poezii nacházely romantické prvky a sám Neruda neskrýval nadšení z nového ročníku (prý se v textech jevil sám ţivot), bylo zjevné, ţe u jiných autorů došlo k mírnému posunu. Sám Neruda v kritice k Máji vytýkal B. Jandovi absenci skutečného proţitku. Naopak ale pochválil charakteristiku prostého lidu v textu P. Rudného. Proti mladým autorům razantně vystoupil J. Malý. V kritice z Poutníka od Otavy je pokáral za nesprávně zvolený směr literatury. Vadil mu nedostatečný národní ráz textů a také jejich pesimistické ladění, kterým chtěli autoři navázat na samotného Máchu. Obecně se vlnou nevole způsobenou vydáním almanachu zabýval F. Bačkovský ve Vlasti. Narušování programu pokračovalo také ve třetím ročníku almanachu. Značně se rozšířil zájem o historii (N. M. Špun). Dříve preferovaný jamb (zde např. v básni Jiljí V. Jahna Sam O´Brien) především pro snahu přiblíţit se k Máchovu romantismu, byl nahrazen daktylotrochejským metrem (např. v básni J. Baráka Za noci). Ten se ukázal pro češtinu přirozenější. Poklesu úrovně kvality Máje si povšimnul zejména Neruda. Kritizoval skutečnost, ţe nové texty nebyly inovativní. V příspěvcích P. Rudného mu vadila jejich povrchnost, v Gollerových zase postrádal pocit opravdovosti. Sám přispěl pouze veselohrou. Jisté zalíbení si v tomto ročníku našli kritici z Pražských novin a Hvězdy olomúcké, v jejichţ recenzích převaţoval pozitivní názor. Ve čtvrtém ročníku Máje nepřinesly prozaické příspěvky opět nové elementy. V poezii stále pokračovalo rozvolňování programu májovců. Ubývající prvky subjektivního romantismu byly nahrazeny nejen historicky zaměřenými příspěvky (J. V. Frič), ale také básněmi značně ovlivněnými národním cítěním. Je zjevné, ţe kritikům především prvního ročníku Máje vadila subjektivní podoba romantismu. Jinak tomu bylo v dalších ročnících, kde se objevil konvenční romantismus. Ten byl po pádu bachovského absolutismu, tedy v době, kdy bylo potřeba oslavovat vlast, národ a svobodu, pro své vlastenecké působení přípustný. Avšak i přes to zaujal k tomuto ročníku silně negativní stanovisko Neruda, jenţ do něj tentokrát nepřispěl vůbec. Ve své kritice uvedl, ţe mu v příspěvcích chybí barvitost, říznost a ţivost jejich předchůdců. Z kompozice

jednotlivých

ročníků

almanachu

Máj

je

vidět

nárůst

počtu

jeho přispěvatelů.74 S tím souvisí také větší mnoţství textů a rozšíření rozsahu sborníku.

74

Viz graf poměru přispěvatelů v jednotlivých ročnících, s. 10.

41

Jak se ale lze výše dočíst, s rozrůstajícím se okruhem autorů docházelo k postupnému odklonu od programu májovců. Někteří z autorů tak činili bez úmyslu (např. zalíbení v historických tématech). Je však evidentní, ţe se objevily případy, kdy došlo k odklonu zcela záměrně, jako tomu bylo například u ţádosti V. Hálka na K. Světlou. Hálek chtěl, aby napsala text v duchu Tylovy poetiky. Ten byl aţ v době, kdy se začala prosazovat nová generace autorů, uznán společností za osobnost a vzor v literatuře (tak Světlá napsala příspěvek Za Májového večera). Úroveň jednotlivých ročníků, jak je patrné z kritik, neustále upadala a z příspěvků se brzy staly texty řadové. Je však nutné podotknout, ţe negativní kritiky, jichţ neustále přibývalo, jsou jednoznačně oprávněné. Na druhou stranu nelze opomenout, ţe i přes všechny výše zmiňované nedostatky měl almanach Máj obrovský význam pro budoucí formování české literatury.

42

BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE: Prameny:

Máj: Jarní almanach na rok 1858. Praha: H. Dominikusa, 1858. 320 s. Máj: Jarní almanach na rok 1859. Praha: J. Pospíšila, 1859. 343 s. Máj: Jarní almanach na rok 1860. Praha: Kateřina Jeřábková, 1860. 444 s. Máj: Almanach na rok 1862. Praha: I. L. Kober, 1861. 322 s. Kritiky:

ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1858. Poutník od Otavy, 20. 6. 1858, r. 1, č. 25, s. 226. ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 28. 7. 1860, r. 2, č. 30, s. 353–368. ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 4. 8. 1860, r. 2, č. 31, s. 369–380. ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 11. 8. 1860, r. 2, č. 32, s. 381–392. ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 29. 9. 1860, r. 2, č. 39, s. 465–476. ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 6. 10. 1860, r. 2, č. 40, s. 477–488. ANONYM. Máj. Jarní almanach na rok 1860. Hvězda: list zábavný a poučný pro lid a mládež dospělejší, 13. 10. 1860, r. 2, č. 41, s. 489–500. ANONYM. Úvaha. Pražské noviny, 17. 6. 1858, r. 33, č. 141, s. 2. ANONYM. Úvaha. Lumír, 27. 5. 1858, r. 8, č. 21, s. 500–501. ANONYM. Úvaha. Lumír, 3. 6. 1858, r. 8, č. 22, s. 523–524. BAČKOVSKÝ, František. K dějinám českých almanachů. Vlasť. 1888/89, r. 5, č. 8, s. 562– 568. 43

BAČKOVSKÝ, František. K dějinám českých almanachů. Vlasť. 1888/89, r. 5, č. 9, s. 642– 646. FRIČ, Josef Václav. O katastrofě Májové. Ruch, 25. 8. 1881, r. 3, č. 24, s. 288–290. HÁLEK, Vítězslav. Josef Barák. Květy, 23. 3. 1869, r. 4, č. 12, s. 94. KRÁLÍK, Oldřich. Almanach Máj a jeho redaktor. Slezský sborník, září 1958, r. 56, č. 3, s. 355–359. KRONBAUER, Rudolf Jaroslav. Máj. Jarní almanach na rok 1858. Ze vzpomínek Adolfa Heyduka. Máj, 1905, r. 3, č. 33, s. 522–526. MALÝ, Jakub. Literatura. Poutník od Otavy, 29. 5. 1859, r. 2, č. 22, s. 262. MALÝ, Jakub. O jistém směru novější literatury české. Poutník od Otavy, 12. 6. 1859, r. 2, č. 24, s. 283–288. SVĚTLÁ, Karolina. Z literárního soukromí 2. Ženské listy, 1. 5. 1880, r. 8, č. 5, s. 76–80. SVĚTLÁ, Karolina. Z literárního soukromí 3. Ženské listy, 1. 6. 1880, r. 8, č. 6, s. 91–93. SVĚTLÁ, Karolina. Z literárního soukromí 4. Ženské listy, 1. 7. 1880, r. 8, č. 7, s. 107–108. SVĚTLÁ, Karolina. Z literárního soukromí 7. Ženské listy, 1. 10. 1880, r. 8, č. 10, s. 159–160. QUIS, Ladislav. České manifestační almanachy v letech padesátých aţ sedmdesátých. Květy, r. 20, kniha 40, prvé popoletí, s. 583–600. QUIS, Ladislav. České manifestační almanachy v letech padesátých aţ sedmdesátých. Květy, r. 20, kniha 40, prvé popoletí, s. 674–693. Ostatní literatura:

BARÁK, Josef. Máj: jarní almanach na rok 1858 : faksimile nákl. a péčí Spolku č. spisovatelů Máje v Praze. Praha, 1909, 1 nestránkovaný sv. HAMAN, Aleš. Trvání v proměně: česká literatura devatenáctého století. 2., rev. vyd. Praha: Arsci, 2010, 326 s. ISBN 978-80-7420-011-3. ČECH, Leandr a kol. Literatura česká devatenáctého století. Dílu třetího část druhá. Od Boženy Němcové k Janu Nerudovi. Praha: J. Leichter, 1907, 706 s.

44

LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, 1998, 1058 s. ISBN 807106-308-8. NERUDA, Jan. Literatura. Sv. 1. Vydání 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, 621 s. NĚMCOVÁ, Boţena a Miloslav NOVOTNÝ. Listy 3. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, 369 s. NOVÁK, Arne a Jan Václav NOVÁK. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. 4. přeprac. a rozš. vyd. Olomouc: R. Promberger, 1936, 1804 s. OPELÍK, Jiří a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1.vyd. Praha: Academia, 2000, 728 s. Svazek I. M – O. ISBN 80-200-0708-3. Ottův slovník naučný 1. A – Alpy. Praha, 1888, 970 s. POHORSKÝ, Miloš. Rozvoj demokratické literatury. In: MUKAŘOVSKÝ, Jan a Jiří BRABEC (red.). Dějiny české literatury 3. Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: Československé akademie věd, 1961, 631 s. Slovník naučný 1. A – Bţeduchové. Praha, 1860. 1028 s.

45

Masarykova univerzita. Filozofická fakulta

Recommend Documents