MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav české literatury a knihovnictví Učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy

Bc. Veronika Petrášová

Základy etiky a etikety v současné literatuře pro děti

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc.

2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

________________________

Na

tomto

místě

bych

chtěla

poděkovat

vedoucímu

práce

panu

doc. PhDr. Vlastimilu Válkovi, CSc., za odborné vedení a pomoc při vypracování této diplomové práce. Rovněž bych chtěla poděkovat svému snoubenci, rodině a přátelům za trpělivost, podporu a důvěru.

Obsah Úvod............................................................................................................................................... 5 1.

2.

Materiálová a teoretická východiska ................................................................................ 7 1.1.

Materiálová východiska .............................................................................................. 7

1.2.

Teoretická východiska ................................................................................................ 8

1.2.1.

Specifika současné literatury pro děti .................................................................... 8

1.2.2.

Funkce v dětské literatuře .................................................................................... 10

1.2.3.

Ilustrace v dětské literatuře .................................................................................. 12

1.2.4.

Uměleckonaučná dětská literatura ....................................................................... 14

1.2.5.

Etika a etiketa ...................................................................................................... 14

1.2.6.

Socializace dítěte ................................................................................................. 15

1.2.7.

Etická výchova ve školách ................................................................................... 17

Analýza vybraných děl .................................................................................................... 19 2.1.

Marie Adamovská: Děti a slušné chování aneb Vyprávění kočky Justýnky ............. 19

2.2.

Jiří Dvořák: Slabikář slušného chování .................................................................... 27

2.3.

Daniela Krolupperová, Miloš Kratochvíl: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě . 36

2.4.

Jiří Šandera: Chystáme se do školky ......................................................................... 45

2.5.

Ladislav Špaček: Dědečku, vyprávěj – Etiketa pro kluky a holčičky od 3 let ........... 53

2.6.

Zuzana Pospíšilová: Hravá škola hezkého chování .................................................. 60

2.7.

Ladislav Špaček: Dědečku, ještě vyprávěj ................................................................ 69

2.8.

Učební materiály etické výchovy ............................................................................. 76

2.8.1.

Analýza pracovních listů pro 1. ročník základních škol ...................................... 76

3.

Závěr ................................................................................................................................. 81

4.

Bibliografie ....................................................................................................................... 86

4

Úvod Základy etiky a etikety – nauky o pravidlech slušného chování a jejich využití v praxi – by měl znát a aktivně používat každý člověk na světě. Je proto vhodné, aby se s pravidly chování ve společnosti seznamovali lidé již od svého dětství. Na českém trhu je k dispozici celá škála knih o etiketě, zejména zásluhou Ladislava Špačka – bývalého tiskového mluvčí prezidenta Václava Havla a v současnosti nejvíce uznávaného odborníka na etiketu v České republice, který o tomto tématu napsal řadu vzdělávacích publikací pro dospělé čtenáře. Před několika lety se však rozhodl věnovat několik knih o etiketě i dětem a pubescentům. Avšak dříve než Ladislav Špaček si uvědomili důležitost literatury, která děti poučí o společenských normách a správném chování, i jiní čeští autoři věnující se tvorbě pro dětské recipienty. V předložené diplomové práci se budu zabývat současnou beletristickou literaturou pro děti s didaktickými prvky z oblasti etiky a etikety. Jedná se o díla, která formou příběhů, veršů nebo pohádek seznamují děti se společenskými pravidly a normami, se základy slušného chování a s morálkou. Řada z nich obsahuje i úkoly a soubory otázek, které poskytují námět k diskusi a upevňují získané poznatky. Tematika etiky a etikety se neobjevuje jen v dětských knihách, ale i v časopisech pro děti, jako jsou Sluníčko (2005) a Pastelka (2012). Byla vydána i dětská společenská hra Nešťourej se v nose! aneb Etiketa pro děti, která prostřednictvím obrázkových kartiček s popisky seznamuje děti s pravidly slušného chování. V diplomové práci se však budu soustředit pouze na dětské knihy a školní učební materiály, abych mohla srovnat, zda komerční tvorba pokrývá témata, na která je kladen důraz ve školním vyučování. Práce se skládá z teoretické části, v níž budou zmíněna také materiálová východiska, a praktické části, ve které budou analyzovány beletristické knihy v pořadí podle data jejich vydání od nejstarších po nejnovější. Při analýze vybraných děl se zaměříme na grafické zpracování díla, jeho tematické složky, na způsoby dosažení výchovného účinku, autorem určený věk recipienta a možnosti využití díla v praxi. Po rozboru beletristických publikací se zaměřím na analýzu výukových materiálů volitelného předmětu etická výchova, které jsou určeny pro 1. ročník českých základních škol.

5

V závěru provedu komparaci všech analyzovaných děl podle výše zmíněných hledisek, uvedu společné a rozdílné rysy zvolených knih, určím, zda se publikace zaměřují na rozvíjení charakterových vlastností nebo na chování v konkrétních společenských a životních situacích. Dále zhodnotím přiměřenost jazykové stránky děl věkové kategorii recipientů, kterým jsou určena, a v neposlední řadě posoudím možnost zařazení analyzovaných knih do výuky v mateřských a základních školách.

6

1. Materiálová a teoretická východiska 1.1. Materiálová východiska Práce je zaměřena na analýzu dětských knih s tematikou etiky a etikety, určených pro děti předškolního a mladšího školního věku. V chronologickém pořadí podle data vydání se jedná o následující díla: Děti a slušné chování aneb Vyprávění kočky Justýnky (2005) Marie Adamovské, Slabikář slušného chování (2006) Jiřího Dvořáka, Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě (2009) od autorů Daniely Krolupperové a Miloše Kratochvíla, Chystáme se do školky (2009) Jiřího Šandery, Dědečku, vyprávěj (2012) a Dědečku, ještě vyprávěj (2014) Ladislava Špačka, Hravá škola hezkého chování (2014) Zuzany Pospíšilové. Pro srovnání je zařazen rozbor učebních materiálů předmětu etická výchova pro 1. ročník základních škol. Oporou k analýzám a východiskem teoretických částí budou následující literárněvědné publikace: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I (1973) a III (1979) od autorů Otakara Chaloupky a Vladimíra Nezkusila, dále Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (1992) Jaroslava Tomana, Horizonty čtenářství: aktivita, proměnlivost a výchova čtenářství pubescentního dítěte (1971) Otakara Chaloupky, O pohádkách: sborník statí a článků (1960) redigovaný Janem Červenkou, Rodina a počátky dětského čtenářství (1995) Otakara Chaloupky, Metamorfózy dětské literatury (1999) Svatavy Urbanové. Informace o ilustracích dětských knih poskytnou publikace Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež (1984) Blanky Stehlíkové a Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení (1960) Františka Holešovského. Poznatky z oblasti dětské psychologie budu čerpat z knihy Psychologie pro učitele (2001) Jana Čápa a Jiřího Mareše. Pro výklad klíčových pojmů práce mi budou oporou publikace Nová velká kniha etikety (2008) Ladislava Špačka, Filozofický slovník (1994) Gérarda Durozoie a Andrého Roussela.

7

1.2. Teoretická východiska 1.2.1. Specifika současné literatury pro děti Literatura pro děti je plnohodnotnou součástí slovesného umění a kulturního dědictví. Specifická je především v tom, že by měla důsledně zohledňovat věk recipienta a jeho psychický vývoj. Dítě ještě nemá mnoho zkušeností s literárními texty, ale ani se světem či s nejrůznějšími životními situacemi. Autoři literatury pro děti se proto snaží svá díla přizpůsobit dětskému vnímateli, nikoliv však násilně, pouze tak, aby uspokojili potřeby nejmladších recipientů. Stejně jako literatura pro dospělé se i literatura pro děti a mládež v průběhu dějin vyvíjí. Mezi dominantní žánry literatury pro děti tradičně řadíme říkadla, pohádky a dobrodružné romány. Vlivem doby a moderních technologií se však stávající žánry modifikují a otevírají se nové možnosti dětské literatury. Vznikají 3D knihy, které jsou spíše hračkami než literaturou, ke knihám jsou často přibalovány jejich audio nahrávky. Stále je však důležité, aby si autor textu uvědomoval, že tvoří pro dětského recipienta, který nemá tolik životních ani literárních zkušeností.1 Dospělý čtenář přistupuje k textu se značnými literárními zkušenostmi, může díla porovnávat s reálnými situacemi ze života, na rozdíl od dítěte. „U mladého čtenáře krásné literatury jsou proti tomu – v závislosti na jeho omezeném poznání, na omezených čtenářských zkušenostech, a tím vymezeném literárním pozadí – vztahy k obsahu sdělení silnější než vztahy k formě, a tedy ke kontextu literatury. V literatuře pro děti a mládež, tj. krásné literatuře, je tedy z hlediska jejích konzumentů zřejmější vztah ‚ven‘ z literatury, a to tím více, čím jsou konzumenti mladší.“2

Po roce 1990 došlo k demonopolizaci nakladatelství, což pro dětskou literaturu znamenalo „okamžitý nárůst a pestrost vydávaných publikací pro děti, jejím negativním důsledkem však byla roztříštěnost nakladatelských aktivit (souběžná vydání některých titulů), neprofesionálně připravované edice (zejména u domácího a světového pohádkového odkazu) a nárůst triviální, leč komerčně úspěšné literatury“ 3. Na zhoršení kvality literárních textů v devadesátých letech poukazuje i Svatava Urbanová: „Přestala regulace vydavatelské činnosti motivovaná politicky, ale zánikem některých

Viz CHALOUPKA, Otakar. NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Praha: Albatros, 1973, s. 47–48. 2 TENČÍK, František. Umění dětem. Praha: Albatros, 1972, s. 21. 3 ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládež 2. Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012, s. 31. 1

8

nakladatelství skoncovaly také práce redaktora s autorem a soustředění na kvalitu textu.“4 Rozvíjí se literatura poskytující recipientům jasné instrukce k řešení problémových situací běžného života či návod k dosažení poznávacího cíle. Tato návodná literatura pracuje s estetickou funkcí, nesměřuje k primitivní didaktizující produkci.5 Slovník autorů literatury pro děti a mládež uvádí, že v pohádkách tuto návodnou intenci uplatňuje mimo jiné i Daniela Krolupperová, jejíž tvorbu budu rovněž analyzovat. Hodnotné dílo literatury pro děti může vzniknout pouze za předpokladu, že autor vezme na vědomí stupeň psychické vyspělosti malého recipienta a přizpůsobí tomu formu i obsah díla. Tvorba pro dětské čtenáře je tak mnohdy náročnější než tvorba pro dospělé. V současné tvorbě se často objevují díla, jež nelze snadno začlenit ani do kategorie pro dospělé, ani do kategorie pro děti, a také ubývá zájem o díla založená na poezii, autoři se proto zaměřují více na prozaickou tvorbu. Avšak v dílech, která budou analyzována v této práci, je poezie bohatě zastoupena. Nejčastěji se jedná o krátké veršované básničky psané sdruženým rýmem. „V poezii nejmladších dětí […] obvykle převažuje rým sdružený, protože účinek rýmu má regresivní povahu, předpokládá, že vnímatel uchová v paměti předchozí verš až do okamžiku uvedení konce následujícího verše.“6 Zuzana Pospíšilová v díle Hravá škola hezkého chování zařazuje básně na konce jednotlivých kapitol. Pokouší se jimi shrnout hlavní témata kapitol. Domnívám se však, že poezie není vhodnou formou pro shrnutí výchovného záměru kapitol. Těmto účelům by lépe posloužila próza. Olga Kubeczková konstatuje, že první setkání s poezií zprostředkovává dítěti rodina. Při poslechu ukolébavky nevnímá dítě obsah, nýbrž rytmičnost a eufonii textu, případně pohyb u říkadel. Básnické slovo se v předškolním věku vztahuje k pohybu a hře, ale zároveň slouží k zobrazení okolní reality. V tomto období je dítě konfrontováno s folklorní tvorbou a umělou poezií.7 Ve své studii K charakteru současné poezie pro děti Kubeczková nastiňuje rysy básnické tvorby: „[poezie] Odráží aktuální témata, která se dotýkají života dnešního dítěte, podléhá soudobým komunikačním stereotypům, přejímá

URBANOVÁ, Svatava. Metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 1999, s. 47. Viz ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládež 2. Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012, s. 32–33. 6 CHALOUPKA, Otakar; NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Praha: Albatros, 1979, s. 65. 7 Viz KUBECZKOVÁ, Olga. Básnická tvorba pro malé děti ve stopách tradice a inovace. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: Dotyky, kontexty, literatura pro mládež a didaktika. Brno: BM Typo, 2006, s. 39. 4 5

9

postupy masmédií. […] Zábava, humor, zlehčení každé situace je ostatně také stigmatem věku masmediální kultury.“8 V našem případě mají básně vložené do analyzovaných knih charakter didaktický, ale rovněž relaxační a odlehčující. Svým krátkým rozsahem a melodickým rýmem může být poezie dětem bližší než rozsáhlé prozaické texty. Charakteristickým rysem knih pro předškolní děti a recipienty mladšího školního věku je propracovaná grafická stránka díla. Text je obvykle psán velkými písmeny, což začínajícím čtenářům usnadňuje jeho vnímání. Knihy jsou bohatě barevně ilustrovány, jejich přebal zaujme svým grafickým zpracováním jak rodiče, tak i děti. Díla jsou rozdělena do kapitol a mnohdy i podkapitol, nesoucích titulky s informacemi vypovídajícími o následujícím ději. Různých druhů písma je využíváno ke strukturování díla, graficky se odlišuje prozaická část textu od poetické, úkoly a otázky od děje.

1.2.2. Funkce v dětské literatuře V dílech literatury pro děti působí, stejně jako v literatuře pro dospělé, mnoho funkcí, které jsou však zastoupeny v různé míře s ohledem na čtenáře. Dětská literatura může zahrnovat řadu praktických funkcí: fyziologická funkce má dítěti pomoci zvládat výslovnost obtížných hlásek a jejich skupin; funkce poznávací a didaktická v díle zprostředkovává dítěti poznatky o vnějším světě; etická funkce má čtenáře poučit o základních normách lidských vztahů a o povinnostech dítěte vůči sobě samému i světu dospělých. Magická funkce je specifická pro dětskou literaturu. Vychází z magického vztahu ke světu, tedy z připisování fantastických, nereálných příčin skutečným účinkům. V textu se magická funkce projevuje aktualizací rýmu, magickými zaklínadly, tajemnými motivy, fantastickými bytostmi a kouzelnými prostředky (především v pohádkách). 9 Formativní funkce má podíl na utváření osobnosti dítěte a na jeho začleňování do kolektivu a společnosti. Literární dílo tak pomáhá dítěti pojmenovávat jeho svět. Osobnost si utváříme tím způsobem, že nejprve vidíme sebe sama tak, jak nás vidí druzí, poté se ztotožňujeme s osobnostmi lidí, kteří nám nějakým způsobem imponují. KUBECZKOVÁ, Olga. K charakteru současné poezie pro děti. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: BM Typo, 2005, s. 78. 9 Viz CHALOUPKA, Otakar. NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Praha: Albatros, 1973, s. 42. 8

10

Později se snažíme najít vlastní tvář v očích druhých a toužíme po pochopení. Čtenář je proto velmi často ovlivněn literárním hrdinou, s nímž se ztotožňuje a cítí se být stejně silný jako on.10 Společenská funkce má schopnost utvářet (ale i přetvářet) čtenářův pohled na skutečný svět. Díky ní si recipient uvědomuje své vlastní místo ve světě, ve společnosti lidí, kteří jej obklopují. Společenská funkce pomáhá dítěti orientovat se v mezilidských vztazích a utvářet vlastní osobnost.11 Podle Blanky Stehlíkové byla dříve společenská funkce v díle důležitá z hlediska seznámení se s třídním režimem a výchovou k vlastenectví.12 Dnes jde především o pochopení emocí, společenských vztahů, o uvědomění si vlastního já, respektování autorit, zařazení dítěte do školního kolektivu, o základy etického chování a zprostředkování nových poznatků o světě, v němž dítě vyrůstá. Estetická funkce odvádí zachycenou skutečnost v díle z jejích běžných souvislostí. Její poměr k ostatním funkcím se dá popsat jako dialektická negace, tedy že popírá smysl jiných funkcí, ale zároveň svým způsobem zesiluje jejich účinek. Začlenění estetické funkce do díla je plně organické, působí skrze zaměření ostatních funkcí. Může však působit jen v tom případě, když vyrůstá z mimouměleckých účelů sledovaných uměleckým textem.13 V prvních stadiích ontogeneze dítě objevuje způsoby sebeuplatnění vůči skutečnosti, toto objevování je založeno na estetické funkci, která v různých obměnách tvoří pozadí pro další (novější) objevy.14 Uvedené funkce nefigurují v textu odděleně, vzájemně se prolínají a doplňují tak, aby mohla vzniknout hodnotná četba pro danou skupinu recipientů. Obecně můžeme říci, že čím více funkcí literatura pro děti nabídne, tím bude dílo pro děti přínosnější nejen po stránce umělecké, ale i didaktické.

Viz CHALOUPKA, Otakar. NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Praha: Albatros, 1973, s. 42–43. 11 Viz Tamtéž, s. 52–53. 12 Viz STEHLÍKOVÁ, Blanka. Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984, s. 151. 13 Viz CHALOUPKA, Otakar. NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Praha: Albatros, 1973, s. 44. 14 Viz TENČÍK, František. Umění dětem. Praha: Albatros, 1972, s. 12. 10

11

1.2.3. Ilustrace v dětské literatuře Nedílnou součástí literatury pro děti a mládež je ilustrace. Obrazový doprovod textu nalezneme ve většině děl z produkce dětské literatury. Je to dáno především tím, že děti je potřeba zaujmout. Barevné ilustrace děti přitahují, nutí je vzít si knížku do ruky, rozvíjejí jejich fantazii. Předškolní dítě, které ještě neumí samo číst, si díky ilustracím dokáže příběh převyprávět (nebo si jej celý vymyslet). Knihy pro děti jsou ilustrovány již stovky let, poněvadž „ilustrace pro děti je nedílnou organickou částí úhrnu ilustrace jako oblasti národního výtvarného umění“15. Za tuto dobu se ilustrace zdokonalila, a to především díky technickému pokroku. Ilustrace mohou být jak konkrétní – postavy z příběhu, zachycení pohádkového prostředí, situací; tak i abstraktní – dodávající příběhům nový rozměr, avšak vhodnější spíše pro starší děti. Nejatraktivnější jsou pro dětské recipienty ilustrace barevné, jak dokládá Blanka Stehlíková: „Ilustrátoři jim chtějí ukázat všechno zajímavé. Pro rychlé střídání prostředí a situací nacházejí nejvhodnější prostředek v barevné kresbě, která zaznamenává jen to nejtypičtější, v pečlivém výběru a v jednoduché stylizaci.“16 Nejen v ilustraci, ale i v textu pro děti je důležitá jednoznačnost a výstižnost, jak uvádí F. Holešovský: „Obrázkové knihy pro nejmenší charakterizuje zvýšený zřetel poznávací a naléhavý požadavek přiměřenosti, podmíněný specifickým stupněm úrovně duševního rozvoje dětí v předškolním věku.“17 Holešovský dále dodává, že je důležité, aby forma ilustrací nekladla příliš velké nároky na děti, měla by přiblížit obsah zobrazovaného i tvořivý proces umělce.18 Dítě prozatím nedokáže chápat více rovin uměleckého díla najednou, je třeba ho s literární i výtvarnou tvorbou seznamovat pozvolně. Pro mnohé z nás je ilustrace spjata především s pohádkovou tvorbou. I v této práci budu později analyzovat díla pro nejmenší čtenáře, která budou založena na uměle vytvořených pohádkách. Tyto knihy jsou vždy bohatě ilustrované, výrazné a názorné. „Fantastický pohádkový svět svými ilustračními možnostmi umožňuje vést dětského čtenáře k užšímu vztahu k výtvarnému umění a posílit prostřednictvím ilustrace etický

HOLEŠOVSKÝ, František. Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, s. 9. 16 STEHLÍKOVÁ, Blanka. Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984, s. 152. 17 HOLEŠOVSKÝ, František. Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, s. 13. 18 Viz Tamtéž, s. 13. 15

12

význam pohádek. Výtvarník pomáhá tvůrci pohádek dotvářet představu pohádkového hrdiny, ukazuje nově a zajímavě krásu rodného kraje a přírody.“19 Ztvárnění hrdinů na kresbách v dětských knihách pomáhá čtenářům poznávat vnější charakteristické rysy postav, děti si dokážou lépe představit, jak vypadá shrbený zvoník, vlasatý zelený vodník, zlatovlasá princezna a další. Pohádky bez ilustrací by neměly své kouzlo. Pomocí ilustrací mohou děti předškolního věku sledovat děj, přestože prozatím neumí číst. František Holešovský uvádí, že „úkolem ilustrace […] je především navodit správné citové vztahy k uměleckému dílu, k jeho obsahu a postavám, prohloubit emocionální prožitek, pomoci odhalit ideový záměr díla“20. Plně souhlasím s tvrzením Holešovského, protože se domnívám, že vazby k umění je potřeba v lidech vytvářet od útlého věku, aby bylo dosaženo jejich všestranného vzdělání. V této práci se budu věnovat knihám pro děti s výchovnou funkcí. Předpokládám, že ilustrace v nich budou zachycovat situace, o kterých se má dítě poučit, čímž dětskému vnímateli usnadní zapamatování dané problematiky, což dokládá František Holešovský: „U naučné ilustrace, v našem případě u ilustrace k uměleckonaučné literatuře, bude v popředí její význam ujasňovací, vysvětlovací, podíl, jímž přispívá k rozvoji rozumového poznání. Ne tak u vlastní umělecké ilustrace; tu nám půjde především o posílení prožitku uměleckého díla novým, dalším druhem umění a o probuzení a rozvíjení zájmu o výtvarné umění.“21

Ilustrace propojuje literární a výtvarnou tvorbu, vhodně doplňuje texty od uměleckých až po naučné. Má význam pro správný rozvoj všech vjemů dětské psychiky. Úkolem ilustrací je doplňovat text malým dětem, rozvíjet jejich fantazii, podporovat hlavní myšlenky textu tak, aby došlo k jeho pochopení, a v neposlední řadě má děti seznámit s výtvarným uměním. Ilustrace je nedílnou součástí literární tvorby pro děti od leporel, časopisů, komiksů, pohádkových knih až po naučné encyklopedie. Kvalitní literární tvorbu pak zpravidla doplňují i umělecky hodnotně provedené kresby, které rozvíjejí vztah dítěte k výtvarnému umění, podněcují jeho fantazii a pomáhají mu vizualizovat čtený text.

HOLEŠOVSKÝ, František. Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, s. 17. 20 Tamtéž, s. 29. 21 Tamtéž, s. 10. 19

13

1.2.4. Uměleckonaučná dětská literatura V literatuře pro děti zastávají významnou pozici uměleckonaučná díla. Jsou spojením vědeckých poznatků a umělecké tvorby. Uměleckonaučná literatura recipienty poučuje, vzdělává, ale poskytuje jim i estetický zážitek, jak uvádí M. Reissner: „Pro žánr uměleckonaučné literatury je obecně charakteristické pnutí mezi slovesnou interpretací událostí a jejich faktografickým základem. […] Obecně se jedná o popularizaci, vzdělání a přenos objektivizovaných informací prostřednictvím emocionálně a esteticky vyhrocených fabulovaných struktur.“22 Dětem je potřeba předat informace přiměřenou formou, vědecká fakta zprostředkovat příběhovou formou, která je bližší jejich způsobu chápání světa. Podle Miroslavy Genčiové je úkolem uměleckonaučné literatury působit nejen na dětský rozum, ale především na emocionální stránku čtenáře. 23 Jak sama uvádí: „[…] literatura faktu ve svém celku, a hlavně její uměleckonaučná a dokumentární část, splňuje jak funkci výchovně estetickou, tak funkci informativní, poznávací.“24 Tyto funkce jsou stěžejní pro dětské poznávání světa. Pro dětského čtenáře je téměř vše nové, poznává svět literatury, ale i běžný svět okolo sebe. Uměleckonaučná literatura tyto dva světy spojuje, a proto je vhodným žánrem pro nejmladší recipienty. V této práci se budu zabývat uměleckonaučnou literaturou se silnými didaktickými prvky. Mohli bychom konstatovat, že se jedná o návodné knihy, které se místy až necitlivým didaktickým apelem snaží přimět recipienty k určitému modelu chování a jednání, který je v naší společnosti považován za správný.

1.2.5. Etika a etiketa Etika (často též mravouka) je filozofická disciplína, „která zkoumá mravní vědomí a chování člověka“25. Etiku lze definovat jako vědu o mravech a morálce, jejímž předmětem jsou soudy, rozlišující mezi dobrem a zlem.26 Rozlišování mezi správným

REISSNER, M. Česká literatura pro děti a mládež: reflexe vybraných východisek a stavu. Brno, 2006. s. 37. 23 Viz GENČIOVÁ, Miroslava. Literatura pro děti a mládež /ve srovnávacím žánrovém pohledu/. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, s. 225. 24 Tamtéž, s. 229. 25 KLAUS, Georg a BUHR, Manfred [ed.]. Filozofický slovník: a…n. Praha: Svoboda, 1985, s. 163. 26 Viz DUROZOI, Gérard; ROUSSEL, André. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994, s. 73. 22

14

a špatným jednáním (chováním) je základem dobře fungující společnosti. Již od pradávna si lidé uvědomovali, že je potřeba nastavit určitá pravidla chování v interakci s ostatními lidmi: „[…] co tlupu ohrožovalo, bylo zapovězeno, co přispívalo k jejímu bezpečí a prosperitě, bylo vítáno.“27 Vychovat z dítěte morálního člověka by mělo být cílem každého rodiče (učitele). Pojem etiketa pochází z doby francouzského krále Ludvíka XIV. Králův zahradník byl nucen k rostlinám přiřadit cedulky (= etikety), aby poučil šlechtu, jak se má k přírodě ohleduplně chovat a neničit jeho práci.28 Naším významným odborníkem v oblasti etikety je Ladislav Špaček, který říká, že etiketa „určuje naše chování v konkrétní situaci a přitom vede k ohleduplnosti, empatii, citlivému přístupu k ostatním, a tak naplňuje poslání etiky – zabývat se hodnotami morálky v dané společnosti a vést k úctě k člověku“29. Etiketa je souborem pravidel, která nám mají pomoci ke správnému jednání v konkrétních životních a společenských situacích. Učí nás rozlišovat významné osoby, jednat s nadřízenými (autoritami), správně stolovat, chovat se ohleduplně ve společnosti, verbálně i neverbálně komunikovat. Každý z národů má vlastní pravidla etikety, v základech jsou však pro celý svět shodná. Každý příslušník konkrétního národa by se v těchto pravidlech měl orientovat a aktivně je využívat.

1.2.6. Socializace dítěte Jedinec od útlého dětství prochází procesem socializace, díky kterému se začleňuje do společnosti a rozvíjí se jako společenská bytost. Nejedná se o pasivní přizpůsobení společnosti a jednostranné působení vnějších činitelů na dítě. Musí docházet k vzájemnému působení, diskusi mezi dítětem a druhými lidmi, jejich kulturou. Důležitou složkou lidského poznání je znalost jazyka, jeho mluvené i psané formy, protože: „Jazyk umožňuje myšlení a rozvinutí všech specificky lidských psychických funkcí. Slova se k němu vztahují, něco označují, jsou nositeli znaků. Druzí lidé – včetně učitelů – pomáhají dítěti v jeho aktivním osvojování jazyka a všech výsledků kulturního vývoje lidstva, a tím k rozvíjení celé osobnosti.“30 Dítě se na počátku školní docházky učí psát,

ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008, s. 8. Viz Tamtéž, s. 13. 29 Tamtéž, s. 5. 30 ČÁP, J. MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001, s. 54. 27 28

15

číst a správně vyslovovat v rodném jazyce. Četba (ale nejen ta) se poté stává zdrojem poznatků, nabývání hodnot, ale i uvědomění si sebe sama nebo zdrojem relaxace a úniku od reality. Součástí socializace je také proces individualizace, tím se rozumí formování odlišných a jedinečných vlastností osobnosti. V tomto procesu je potřebná účast dospělé osoby, jelikož právě ta dítěti zprostředkovává poznatky, zkušenosti a normy dané společnosti. Na rozvoji osobnosti dítěte se zpočátku nejvíce podílí rodina, která má rozhodující vliv na jeho vývoj. Pokud se dítěti nedostává láskyplné péče, fyzického kontaktu (hlazení, objetí) a komunikace ze strany rodiče, může docházet k nepříznivému vývoji dítěte, označovanému termínem psychická deprivace v dětství. V případě psychické deprivace se začne utvářet bezcitný charakter dítěte, přičemž zaniká potřeba navazování pozitivních vztahů s lidmi.31 Předčítání knih rodiči je z hlediska zdravého vývoje dítěte velmi přínosné, cenný je čas strávený v kontaktu s rodičem, ale i následná diskuse nad přečteným, setkání s literárními texty, nabytí nových vědomostí. Vezmeme-li v úvahu dětské knihy vzdělávacího charakteru, které budou analyzovány v následujících kapitolách, zjistíme, že převážná část z nich obsahuje spoustu námětů k aktivitám, ať už konverzačním, či tvořivým. K procesu socializace neodmyslitelně patří osvojení si základů etiky a etikety společnosti, v níž žijeme. Zpočátku se dítě učí morálce podle vzoru svých rodičů a nejbližších příbuzných, s nimiž je v pravidelném kontaktu. Později je (téměř každé) dítě ovlivňováno návštěvou mateřské školy a pobytem v kolektivu vrstevníků. Hodnoty však mnohem více ovlivňuje základní školní docházka. Dítě přechází od hraní k cílenému učení, mění se jeho denní režim, jsou na něj kladeny vyšší nároky, buduje si své místo nejen mezi spolužáky, ale i ve společnosti jako celku. Učitel/ka se stává autoritou, kterou by mělo dítě respektovat, ale také vzorem chování. Kvalitní pedagog by dle mého mínění měl dbát na to, aby předával svým žákům etické, respektive morální základy, vedl děti ke slušnosti, respektu k dospělým lidem, toleranci, spravedlnosti, rozlišování dobra a zla. Na prvním stupni (ale i v mateřské škole) by takový pedagog mohl čerpat inspiraci, případně i samotné texty či úryvky, ze současné dětské literatury. Analýzy vybraných děl literatury pro děti zabývajících se etikou a etiketou mohou pomoci ke srovnání kvality v současnosti nabízených publikací na trhu.

31

Viz ČÁP, J. MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001, s. 55, s. 224.

16

1.2.7. Etická výchova ve školách Potřebu vzdělávacího předmětu etická výchova si čeští pedagogové po řadu let uvědomovali, avšak zůstávalo otázkou, zda má vzniknout zcela nový předmět, či postačí přeformulovat stávající předměty, jako je na základní škole občanská výchova a výchova ke zdraví (dříve rodinná výchova). Změny ve školních osnovách vstoupily v platnost roku 2004, kdy byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy schválen Rámcový vzdělávací program (RVP). „RVP stanovují zejména konkrétní cíle, formy, délku a povinný obsah vzdělávání, jeho organizační uspořádání, profesní profil, podmínky průběhu a ukončování vzdělání, podmínky pro vzdělání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a nezbytné materiální, personální a organizační podmínky.“ 32 Ministerstvo školství tak chtělo docílit společného jádra vzdělávání pro školy na stejné úrovni. Existuje RVP pro předškolní vzdávání, pro základní vzdělávání, pro gymnázia a pro střední odborné vzdělávání. Jednotlivé školy si pak samy tvoří Školní vzdělávací programy. 33 Nedílnou součástí vzdělávacích programů jsou tzv. klíčové kompetence, které zahrnují soubor vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot nezbytných pro osobní rozvoj žáka a jeho uplatnění ve společnosti. Na úrovni základního vzdělávání je stanoveno šest klíčových kompetencí: k učení; k řešení problému; komunikativní; sociální a personální; občanská.34 Z uvedených kompetencí je patrné, že je možné aplikovat je na předmět o etiketě. Morálka je součástí každé společnosti, základním stavebním kamenem pro utváření morálky v dítěti by měla samozřejmě být rodina, ale právě ve škole se dítě dostává do širšího sociálního kontaktu, tudíž by se v něm měly morální hodnoty upevňovat a formovat i pomocí školní výuky, ať už v mateřských, či základních školách. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zavedlo etickou výchovu do Rámcového vzdělávacího programu 1. září 2010 jako doplňující vzdělávací obor.35 Nyní je na ředitelích škol a jejich pedagogickém sboru, zda do svého Školního vzdělávacího VALIŠOVÁ; KASÍKOVÁ. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007, s. 95. Viz Tamtéž, s. 95. 34 Viz BELZ; SIEGRIST. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení: východiska, metody, cvičení a hry. Praha: Portál, 2001, 375 s. 35 Viz MŠMT vydalo doplňující vzdělávací obor etická výchova. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. ©2016 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: www.msmt.cz/ministerstvo/msmt-vydalodoplnujici-vzdelavaci-obor-eticka-vychova 32 33

17

programu zařadí i etickou výchovu. Faktem je, že prozatím k tomuto předmětu vzniklo jen malé množství výukových materiálů. Podporou by měl být web s názvem Etická výchova: Portál pro etickou výchovu ve školách v ČR.36 Webová stránka nabízí charakteristiku předmětu etická výchova, jeho metodologii, výukové cíle, ale i materiály k práci ve vyučovací hodině, které jsou zdarma ke stažení. „Učebnice ke stažení“ poskytuje pracovní listy pro 1.–9. ročník základních škol, online učebnici pro 4.–9. ročník základních škol a metodiku pro oba stupně základní školy. Překážkou zařazení tohoto předmětu do osnov by mohly být vynaložené finanční náklady na zaškolení pedagogů a na zakoupení učebních pomůcek. Pozitivem je však skutečnost, že by se děti seznámily s pravidly chování, ze kterých pak mohou celý život čerpat. Etická výchova nemusí fungovat jako samostatný předmět, ale může být součástí stávajících předmětů, jako je občanská výchova. V tomto případě by však muselo dojít k přepracování stávajících učebnic. V této práci se budu zabývat pouze pracovními listy pro 1. ročník základních škol, nastíním, jaké úkoly jsou po žácích vyžadovány, k jakým vlastnostem a schopnostem jsou těmito výukovými materiály děti vedeny. V závěru práce srovnám tyto poznatky s výsledky analýz beletristických knih od českých autorů, které se otázkou etiky pro děti předškolního a mladšího školního věku rovněž zabývají.

Viz Portál pro etickou výchovu ve školách v ČR. Etická výchova [online]. ©2016 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: www.etickavychova.cz 36

18

2. Analýza vybraných děl 2.1. Marie Adamovská: Děti a slušné chování aneb Vyprávění kočky Justýnky Jedná se o knihu příběhů, které jsou dětem zprostředkovány mluvící kočkou Justýnkou. Publikace je zařazena do edice Preventivní výchova vydavatelství Rotag a je určena předškolním a mladším školním dětem, má je seznámit se základními pravidly slušného chování, naučit je zdravit, prosit, dělit se s ostatními dětmi o hračky a podobně. Součásti knihy je také hudební CD, na němž jsou Jitkou Molavcovou převyprávěny příběhy a sborem Bambiny di Praga nazpívány písně obsažené v publikaci. Kniha je rovněž doplněna barevnými ilustracemi, jejichž autorkou je Edita Plicková. Kniha Děti a slušné chování aneb Vyprávění kočky Justýnky37 je rozčleněna do čtyřiadvaceti kapitol. Každá z nich obsahuje příběh, po němž následuje několik otázek zaměřených na recipienta. Autorka se dětí ptá, jak by se zachovaly v jednotlivých situacích, zaměřuje se na to, aby se děti svěřily s osobní zkušeností. Otázky jsou psány kurzívou, čímž je dosáhnuto přehlednějšího oddělení od textu příběhů. V závěru jednotlivých kapitol nalezneme píseň, včetně not. Toto uspořádání kapitol je narušeno v kapitole první, v níž je pouze píseň a její notový zápis, a v poslední, ve které píseň i otázky pod textem chybí. Příběhy v kapitolách jsou krátké, písně rozvíjí hlavní témata jednotlivých kapitol, mají několik slok a refrén. Každá kapitola je barevně ilustrována, na obrázcích je nejčastěji znázorněna hlavní hrdinka knihy Majda se svými kamarády v situacích popsaných v příběhu. Příběhy vypráví v ich-formě personifikovaná kočka Justýnka. Majitelkou Justýnky je vysokoškolská profesorka, která odlétá přednášet na univerzitu do New Yorku, a proto musí kočku svěřit svým sousedům, kteří mají tříletou dcerku Majdu. Kočka se v přechodném domově cítí opuštěně, dokud se nesetká s malou Majdou. Jakmile pocítí dětské objetí, cítí se šťastněji. Fyzický kontakt je zde symbolem tepla domova, navozuje pocit pohody a štěstí.

ADAMOVSKÁ, Marie. Děti a slušné chování aneb vyprávění kočky Justýnky. Praha: Rotag, 2005. 49 s. ISBN 80-903175-5-3. 37

19

Ve druhé kapitole se kočka svěří Majdě, že dokáže mluvit lidskou řečí. Majda však musí slíbit, že o kočičím tajemství nikomu nepoví, protože by jí to stejně nikdo ze světa dospělých nevěřil. Majda vozí kočku v kočárku jako miminko, chce jí navléknout i čepičku, avšak kočka protestuje a chce raději mašli kolem krku. Majda tedy chce po mamince, aby mašli pro Justýnku vyžehlila, maminka ale na její žádost nereaguje. Majda se zlobí a kočka jí poradí, aby zkusila poprosit. Jakmile Majda slušně poprosí, maminka všeho nechá a jde mašli vyžehlit, protože je ráda, že si její dcerka ve svých třech letech uvědomuje, že je nutné poprosit, pokud něco požaduje. Příběh dokazuje, že malé děti je občas třeba „popostrčit“, aby se chovaly slušně, důležité však je, že pokud jim bude nutnost užití slov „prosím“ a „děkuji“ připomínána, zapamatují si, že jejich používání je v komunikaci mezi lidmi nezbytné. Situace z příběhu, kdy dítě něco požaduje po rodiči, je v životě běžná, proto ji považuji za vhodně zvolenou. V kapitole obsažená píseň Kouzelná slovíčka rozvíjí myšlenku o důležitosti slušné žádosti a následného poděkování, a to příkladem, že bez projevu vděčnosti už příště nemusíme od přátel nic dostat. K využití žádacích a děkovacích frází vybízí i otázky v závěru kapitoly, děti se mají zamyslet, jak se reaguje na dárek nebo jak se žádá o pomoc. Na děti nejsou kladeny velké nároky, odpovědi naleznou jak v příběhu, tak i v přiložené písni. Vše je propojeno, rodič se nemusí příliš zapojovat, pouze by mohl více rozvinout diskusi a přidat vlastní otázky. Další kapitola čtenáře seznamuje s Majdiným sousedem – stejně starým Standou. Majda a Standa si spolu hrají, když se jejich matky navštěvují. Kontakt s vrstevníky je důležitý pro socializaci dítěte. Jednoho dne se Majda přetahuje se Standou o panenku, až musí zakročit kočka Justýna a upozornit Majdu, aby se k návštěvě chovala hezky a hračky Standovi půjčila. Sděluje jí, že pokud se nebude o hračky dělit, nikdy si ve školce nenajde kamarády. Za incident je nakonec potrestána Majda, Standa odchází domů, odmítá si hrát s lakomou dívkou. Autorka zde vybočuje ze zažitých stereotypů, v příběhu nezlobí chlapec, nýbrž dívka, což považuji za přínosné, děti by se měly seznamovat se širokým spektrem genderových situací a rolí. Majda později pláče, protože lituje svého jednání, a slibuje mamince nápravu. Maminka je dojata z uvědomělosti své dcerky a radostí ji obejme. Fyzický kontakt (objetí) zastupuje akt odpuštění, přináší dítěti klid a pocit lásky ze strany rodiče. Majda následně bez nabádání sama uklidí rozházené hračky. Píseň s názvem Pořádná utvrzuje děti v tom, že je důležité uklízet si své hračky a půjčovat je ostatním dětem, protože lakomce nemá nikdo rád. Série otázek pod textem upevňuje

20

ponaučení z příběhu. Autorka se ptá na to, zda je správné prát se kvůli hračkám, zda si je recipienti uklízejí a půjčují ostatním dětem. Jak je důležité umět přiznat svou chybu a omluvit se, učí autorka děti pomocí příběhu o oslavě Standových čtvrtých narozenin, na kterou je Majda pozvaná. Holčička s sebou chce vzít i kočku, rodiče jí však vysvětlí, že kočky nerady mění své prostředí a není slušné vůči hostiteli brát na návštěvu i zvířata. Majda se svou maminkou přinese oslavenci dárek, Standa za něj návštěvě slušně poděkuje. Když dojde na krájení dortu, Majda uklouzne, přidrží se ubrusu a neúmyslně strhne dort na podlahu. Celou příhodu nafilmuje Standův tatínek na kameru, což vnáší do děje aktualizační moderní prvek. Standa nejprve pláče, ale když vidí, že se dospělí incidentu smějí, začne se i s Majdou smát taky. Standova maminka dá na stůl čistý ubrus a zbytky dortu naservíruje. Majda se nakonec omluví Standovi za zničení dortu a jeho mamince za ušpiněný ubrus, Majdini rodiče jsou proto na vychování své dcery pyšní. Autorka v příběhu nezapomíná na uznání dítěte ze strany rodičů, dává tak své hrdince pocit milovanosti. V přiložené písni Omluvit se nezapomínej jsou děti vedeny k tomu, aby se vždy omluvily a své nevhodné jednání napravily. Omluvě se věnují i otázky pod příběhem, ptají se recipientů, jakým způsobem se omlouvají a jak na omluvy reagují. Na toto však dokážou odpovědět pouze děti, jež se pohybují v kolektivu, na rozdíl od dětí, které mateřská škola teprve čeká a jsou doma pouze s rodiči. Řešit konfliktní situace se děti naučí až v interakci s druhými dětmi, rodiče je však již v raném věku mohou nabádat k toleranci ostatních dětí i dospělých. Dalšího ponaučení se dětem dostává ohledně pravdomluvnosti. Majda jde s maminkou na dětské hřiště a má povoleno vzít s sebou i kočičku. Na pískovišti Majda potká souseda Standu, společně si hrají, ale v jednom momentu mu Majda hodí do očí písek. Chlapec se rozpláče a jeho maminka pátrá po viníkovi situace, přičemž označí všechny děti za lháře, jelikož se nechtějí přiznat, kdo Standovi ublížil. Kočka musí pošeptat Majdě, aby se zachovala čestně vůči ostatním dětem a přiznala se. Majda se ke svému nevhodnému jednání tedy přizná, omluví se a obě maminky ji za to pochválí, protože vědí, že pravda dříve či později vyjde najevo, a proto také domlouvají dětem, aby nelhaly. Autorka vhodně volí lokaci příběhu, avšak s umístěním kočky do prostředí dětského hřiště nemohu souhlasit. Na většinu takových míst mají zvířata zakázán vstup, aby se pomocí jejich výkalů nemohly šířit nemoci. Obzvláště kočky mohou trpět mnoha chorobami přenosnými i na člověka. Autorka se zřejmě snažila udržet roli vychovatele

21

v příběhu na všech místech, zde je to však z hlediska reálného života, s nímž si děti děj jistě spojují, nepatřičné. Z prostředí hřiště vybočuje píseň Neučte se lhát, vypovídající o tom, že hrníček doma nikdy neupadne sám, takže by se dítě mělo ke svým činům přiznat a nést za ně následky. Otázky pod textem směřují k tématu svalování viny na druhé. Je lepší se přiznat? Má se lhát? Děti z této kapitoly od kočky a Majdy vědí, že pravda vyjde najevo a neměly by nic zatajovat ani upravovat pravdu a svalovat vinu na své okolí. Kniha se nesoustředí pouze na rozvíjení kladných charakterových vlastností, obsahuje i několik kapitol, které radí, jak se chovat v konkrétních společenských situacích. První z nich je návštěva restaurace. Majda a Standa jsou s rodiči na slavnostním obědě v restauraci. Kočka od své vzdělané majitelky ví, jak se má člověk chovat u stolu, proto své vědomosti předává Majdě. Majda tak, k překvapení svých rodičů, může Standu poučit, k čemu slouží jednotlivé příbory. Maminka však Majdu musí často napomínat, protože u jídla mluví a pomlouvá ostatní hosty restaurace. Standu napomíná jeho tatínek za to, že „šermuje“ rukama a usrkává polévku. Když děti sní celý hlavní chod (svíčkovou omáčku s knedlíkem), mohou si objednat zmrzlinový pohár. Je sporné, zda mají děti v předškolním věku znát druhy příborů, osobně bych více kladla důraz na tiché chování při jídle, neodbíhání od jídla, snahu jíst co nejdříve samostatně (bez pomoci rodičů). Pravděpodobně by si předškolní dítě v restauraci ani neobjednalo svíčkovou, avšak zde nacházím záměr poukázat na typický český pokrm. Uvědomování si tradic je z hlediska vývoje člověka jistě důležité. Otázky pod příběhem jsou zaměřeny na stolování malých dětí. Recipienti jsou dotázáni, zda u jídla srkají, rozhazují rukama, do čeho si utírají ústa. V písničce Slušné stolování malé děti srkají u jídla a jsou umazané, kdežto starší děti už stolují slušně. Vynecháno není ani téma U lékaře. Majdu rozbolí zub, ale nechce jít k lékaři. Kočka Justýnka Majdě musí vysvětlit, že návštěva zubaře jí pomůže, protože se jí uleví, až bude zoubek opravený. Kočka přitom opět využívá zkušeností, které jí předala její panička, a popisuje holčičce, jak vzniká zubní kaz a jak se následně musí u lékaře zub vyvrtat a zaplombovat. Majda se tedy rozhodne, že s maminkou k lékaři půjde, a v ordinaci se chová ukázkově. Při vstupu slušně pozdraví, způsobně sedí při ošetření zubu, poděkuje lékaři za pomoc, za což dostane na památku obrázek. Lékař i maminka jsou z tak slušně vychované holčičky nadšení. Děti mohou být návštěvou lékaře stresovány, autorka proto volí takový postup, že dítě (prostřednictvím kočky Justýnky)

22

seznámí s jeho zdravotním problémem a vysvětlí, co se bude v ordinaci odehrávat, což pomůže dítěti vyrovnat se s novou situací a nemocničním prostředím. Majdin den u zubaře shrnuje písnička Bolavý zub, v níž je zopakováno, že má malý pacient slušně pozdravit, nekřičet při vyšetření a poděkovat. Otázky pod textem vybízejí k reakci na obrázek, který dítě dostane od lékaře, na pozdravení a tiché chování v ordinaci. Aktuálním tématem je návštěva klubu dětí a maminek, které vznikají po celé republice a slouží maminkám na mateřské dovolené a jejich dětem, které si v takových zařízeních mohou společně hrát dříve, než nastoupí do mateřské školy. Děti jsou prostřednictvím této kapitoly seznamovány s odlišným etnikem. Majda se domnívá, že je malý černoušek pouze špinavý chlapeček, maminka jí ale vysvětluje, proč má hoch tmavou kůži: „Černé děti se rodí v zemích, kde je stále horko. Tu tmavou pleť mají proto, aby vydržely žít pod žhavým sluncem.“ (s. 30). Majda zjistí, že chlapec mluví česky, a tak si s ním začne hrát. Později se v klubu setká také s handicapovaným dítětem. Chlapcova maminka Majdu poučí o tom, že je slabý, a proto musí sedět na vozíčku. Majda poprosí, aby maminka dala chlapce k ní na koberec a on tak mohl splynout se zdravými dětmi. Autorka se příběhem snaží přimět děti k toleranci odlišných osob, bez ohledu na barvu pleti či handicap. Volí formu setkání v kolektivu, čímž děti připravuje na nástup do mateřské školy, kde se mohou setkat s dětmi jiných národností nebo s postižením. Pokud bude mít dítě zkušenost alespoň s příběhem o odlišných lidech, může pak pomoci se začleněním takového žáka do kolektivu. O toleranci dětí všech barev pleti a komunikaci s nimi je i píseň Kamarád. Jsem ale přesvědčena o nevhodnosti, respektive složitosti položené otázky: „Myslíš, že všechny děti na světě mají rodiče, hračky a dostatek jídla?“ (s. 32). Úvaha nad tím, zda mají všechny děti na světě dostatek jídla a hraček, vyžaduje určitou znalost světa a života, kterou dle mého názoru předškolní děti nemají. Po příběhu o pomáhání handicapovaným dětem následuje kapitola o pomoci starším lidem. Majdina babička má zlomenou ruku, proto za ní jede celé rodina, aby jí pomohla. Před odjezdem Majdu nabádá kočka, aby nezapomněla pomáhat. Po příjezdu na venkov si všichni rozdělí úkoly: ženy (babička a maminka) vaří v kuchyni oběd, tatínek jde štípat dříví a Majda s dědečkem sbírají rybíz. Majda zakopne a celou misku rybízu vysype, ale dědeček jí ihned ochotně pomůže kuličky sbírat. Odpoledne sedí všichni u stolu a povídají si. Autorka poukazuje na to, že nepomáhají pouze mladší lidé starším, ale i naopak, zároveň zdůrazňuje, že mezilidské vztahy jsou založeny na

23

vzájemné pomoci a komunikaci. V příběhu jsou představeny také tradiční role muže a ženy ve společnosti. Ženy se starají o domácnost, kdežto muži se starají o údržbu domu. Otázky pod textem podněcují děti, aby se zamyslely nad tím, jak by mohly pomáhat svým rodičům. Návod jim pak poskytuje píseň Pomoc starším, která nabádá děti k tomu, aby doma zametaly, uklízely své hračky, vynášely smetí, zalévaly květiny, aby pak měli zaneprázdnění rodiče více času na hraní si s nimi. Další zachycenou společenskou událostí je návštěva divadla. Majda si ke svým čtvrtým narozeninám přála pouze batůžek, ve kterém by mohla nosit ven kočku Justýnku. Rodiče potěší, že dcerka není sobecká a přeje si dárek pro zvířecího mazlíčka, a tak jí koupí nejen batoh, ale i vstupenky do Národního divadla. Majda však neprojevuje radost ze vstupenek, protože má strach z neznámého prostředí. Chytrá kočka jí ale vysvětlí, jak Národní divadlo vzniklo, co si lidé do divadla oblékají a jak se mají v takových prostorách chovat: „A tak jsem jí řekla, že na stavbu divadla přispívali svými penězi i jinými dary lidé z celé naší vlasti. Že se v něm hrály a stále hrají ty nejznámější české hry a jeho výzdoba je také tak nádherná jako v nekrásnějším zámku. Také jsem jí řekla, že do Národního divadla se lidé oblékají do svátečních šatů, protože vidět představení v Národním divadle je pro každého velký svátek.“ (s. 38).

Majda dostane ještě jeden dárek – šaty, protože do divadla musí jít svátečně oblečená. Během zkoušení nových šatiček z ní strach opadává a dívka se začíná těšit na představení. Před divadlem potkávají maminčinu kolegyni, Majda slušně pozdraví, tatínek řekne, že ho seznámení těší, čímž jde dceři příkladem. Majdě se představení tak líbí, že jí na jeho konci tečou i slzy dojetí. Slzy zde považuji za zveličenou reakci, malé dítě pláče převážně ze smutku, nikoli z pocitu štěstí nebo dojetím. Dále je otázkou, zda předškolák potřebuje vědět tolik detailů o Národním divadle, když si stěží dokáže představit běžné divadlo. Autorka se mohla omezit pouze na sdělení, že je to místo s krásnou výzdobou, kde se hrají představení pro děti i dospělé, a že se na návštěvu divadla musíme svátečně obléci. Na otázku, zda již děti navštívily Národní divadlo, zřejmě kladně odpoví málokterý středoškolák, natož dítě v mateřské škole. Píseň v závěru kapitoly upozorňuje děti na to, že nesmějí rušit v průběhu představení a odejít mohou až po spuštění opony.

24

Předposlední kapitola je věnována krádeži v samoobsluze. Majda s maminkou nakupuje, stejně jako Standa s jeho maminkou. Standa si přitom tajně vloží do kapsy čokoládu. Kromě Majdy si toho nikdo nevšimne, ona se to však bojí oznámit, protože nechce žalovat. Doma se ptá Justýnky, co má dělat. Kočka jí poradí, aby vše řekla mamince. Majda se tedy odhodlá a svěří se své mamince s tím, co v obchodě viděla. Majdina maminka neváhá a jde vše říct Standově mamince, ta nejprve obvinění z krádeže nevěří, ale Standu usvědčí jeho pusa umazaná od čokolády. Maminka Standu přinutí, aby se omluvil vedoucímu samoobsluhy, a poté za něj čokoládu uhradí. Standa cítí stud a slíbí, že už nikdy nebude brát věci bez zaplacení. Děti si mají díky příběhu uvědomit, že oznámení krádeže není žalování a že cizí věci se bez dovolení brát nesmí, stejně jako zboží v obchodě bez zaplacení. Čtenáře (posluchače) v tom utvrdí i píseň o tom, že je zakázáno brát si cizí věci na pískovišti, protože by pak děti neměly čisté svědomí. Poslední kapitola popisuje návrat paničky kočky Justýnky z Amerika. Kočka je rozpolcená, cítí, že jí bude bez Majdy smutno, ale chápe, že její místo je vedle paní profesorky. Panička to pozná a dohodne se s Majdou na střídavé péči o Justýnku. Závěrečné otázky pod textem jsou věnovány péči o domácí zvířátka. Děti mají přemýšlet, zda i zvířata pociťují stesk a radost. V Závěru je Majda již připravená na nástup do mateřské školy. Všechny prožité příhody a poučení z nich se Majdě budou hodit po celý její život.

Shrnutí Publikace Děti a slušné chování aneb Vyprávění kočky Justýnky svou brožovanou vazbou působí dojmem školní učebnice, této domněnce napomáhá i fakt, že je zařazena do edice Preventivní výchova. Určený věk recipienta – předškolní a mladší školní dítě – bych omezila pouze na předškoláky, jejichž věku a zkušenostem odpovídají témata kapitol. Většina výchovně zaměřených knih pracuje s prózou, případně s poezií. Zařazení písní je v knihách tohoto typu ojedinělé, ale pro děti jistě poutavé. Především proto, že je publikaci možné doplnit poslechem audio nahrávek, a to buď pouze písní, nebo i převyprávěných příběhů jako nahrazení hlasitého předčítání rodičem, což nedoporučuji, aby byl zachován rodičův přímý kontakt s dítětem a podíl na jeho vzdělávání. Stejně jako 25

v jiných dílech i zde nalezneme řadu otázek a námětů k diskusi s dětmi. Až na několik výjimek jsou dotazy směřované na děti srozumitelné, s jednoznačnou odpovědí. Autorka zvolila jako vypravěče seznamujícího děti s pravidly slušného chování personifikovanou kočku Justýnku, jejíž přítomnost v některých situacích, jako je například návštěva dětského hřiště, je přinejmenším sporná z hygienického hlediska. V jiných případech však role kočky jako zkušeného vychovatele funguje, projevují se v ní znalosti, které získala od své majitelky – univerzitní profesorky. Děti jsou nejprve seznámeny se základními pravidly slušného chování, jako je zdravení, umění poděkovat, poprosit a omluvit se. V další části knihy jsou vystaveny konkrétním společenským situacím, například návštěvě divadla, lékaře nebo restaurace. Zastoupena je tedy jak oblast budování kladných charakterových vlastností, tak i ukázka jednání v konkrétních životních situacích, do kterých se může předškolák dostat. Učitelky v mateřských školách by mohly knihu dětem předčítat v době odpočinku, případně by mohly příběhy různě variovat nebo zkusit s dětmi vytvořit příběhy nové se stejnými nebo podobnými tématy. Ve volnočasových aktivitách si mohou v mateřských školách zazpívat vložené písně a zapojit děti nejen zpěvem, ale i hrou na jednoduché hudební nástroje.

26

2.2. Jiří Dvořák: Slabikář slušného chování Jiří Dvořák se narodil 18. května 1970 ve Frýdlantu. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou, poté se usadil v Praze, kde pracoval jako korektor a redaktor časopisu. Je autorem bajek, příběhů a poezie pro děti. Pro jeho dílo je typické okouzlení přírodou. Do svých příběhů vkládá prvky komiky a ironie. Některé z jeho textů byly zhudebněny. Podílí se na překladech dětských knih z angličtiny.38 Jiří Dvořák vydal knihu Slabikář slušného chování39 v roce 2002, později došlo k několika dotiskům vydání. Dílo je založeno na krátkých příbězích, autor do textu vkládá mnoho jednoduchých veršů, jednotlivé kapitoly v jejich závěru několika větami shrnuje. Text je doplněn ilustracemi Mariny Gubské. Pestrobarevné kresby se zakládají hlavně na postavách a zvířatech. Ilustrace jsou propracované, doplňují děj na každé straně díla. Postavy na obrázcích působí reálným dojmem. Formát knihy je dle mého názoru příliš velký (větší než A4), což dítěti znesnadňuje manipulaci. Formát je pravděpodobně přizpůsoben velikosti ilustrací a ozdobným titulkům kapitol. Text se však mezi ilustracemi spíše ztrácí. Písmo je oproti jiným rozebíraným knihám malé, autor zřejmě předpokládal, že bude kniha dětem předčítána rodiči, proto přizpůsobil písmo rodičům, děti mají zaujmout bohaté velkoformátové ilustrace. Horizontálně je kniha rozdělena do šestnácti kapitol, z nichž některé jsou dále vnitřně členěny. Kapitoly jsou různě obsáhlé, každému tématu dává autor jiný prostor a samostatnou kapitolu. Autor se zaměřuje jak na rozvoj charakteru dětí, tak i na správné stolování, návštěvu divadla, školní docházku a jiné. Na koncích kapitol se nacházejí shrnující poznámky v podkapitole Nezapomeň. První kapitola Kouzelná slovíčka seznamuje děti pomocí několika vět se slovy „prosím, děkuji“, příklady užití těchto žádacích a děkovacích slov jsou uvedeny prostřednictvím krátkých příběhů, ale i veršů: „Katka sladký nanuk vzala, ani nepoděkovala. Viz ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládež 2: Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012. s. 116-117. 39 DVOŘÁK, Jiří. Slabikář slušného chování. Praha: Svojtka & Co, 2011. 2. vyd. 55 s. ISBN 978-80-7352484-5. 38

27

Teď jí visí místo díků sladký rampouch na jazyku.“ (s. 6).

Celá situace je doplněna názornou ilustrací, na níž je vyobrazena dívka s nanukem a její kamarád s udiveným pohledem, protože mu dívka za darovanou sladkost neprojevila vděčnost. Takovým chováním mohou děti o kamarády snadno přijít, měly by si tedy uvědomit, že je důležité o věci žádat a poté slušně poděkovat. Autor ke kouzelným slovíčkům řadí i pozdrav. Děti by měly zdravit každého, koho potkají, bez ohledu na svou momentální náladu. Je vhodné, že autor pro úvodní kapitolu své knihy volí seznámení dětí s žádostí, poděkováním a pozdravem. Spojení „slušné chování“ jistě mnoha lidem asociuje používání žádacích a děkovacích frází, uvozených pozdravem. Ve druhé kapitole se autor zaměřuje nejprve na hygienu. Poučuje děti, aby se denně myly, česaly si vlasy a umývaly si zoubky. Poté následuje shrnutí, avšak kapitola pokračuje dále. Autor přechází od čistoty těla k čistotě oděvu, bot, ale i nehtů. Nabádá děti, aby se včas naučily zavazovat si tkaničky u bot a pomáhat mladším dětem s oblékáním a obouváním. Kladen je důraz i na vhodné oblékání k různým příležitostem, obzvláště na to, že na hřiště se chodí ve starém oblečení a v teniskách, nikoli v šatech a v lodičkách. Příklady jsou psány opět ve verších. Následuje další podkapitola Nezapomeň, tentokrát věnována oblékání. Navzdory tomu, že měla být kapitola věnována čistotě, nezapomnělo se ani na pomoc mladším spolužákům. Autor zapojuje do příběhů co nejvíce situací a popisů charakterových vlastností tak, aby se s nimi dítě nesetkalo jen v jedné části knihy, ale snaží se v dítěti tyto rady do života upevňovat skrze celý text. V kapitole Všechno umím, všechno zvládnu se děti dozvídají o negativních vlastnostech – lenosti a znuděnosti: „Celý den se pachtíš s ničím, na nohou lechtá tě nuda. Ta dřina tě snad zničí! Kdo tohle poznal, je chudák.“ (s. 12).

Děti si vždy namísto lenošení mohou najít nějakou činnost nebo zájmový kroužek, případně mohou pomoci svým rodičům. Mají se uklízet své pokojíčky, starat se o své hračky a knihy. Dvořák v kapitole věnuje spoustu pozornosti péči o knihy. Dětem radí, aby vytržené strany vlepovaly zpět do knih a rovnaly pokrčené listy. Je zřejmé, že autor

28

má ke knihám silný osobní vztah. Protože malé děti knihy často bezmyšlenkovitě ničí, je vhodné jim takto připomenout, že se to dělat nesmí. Uklízet děti nemají jen v pokojíčku, ale i ve zbytku domácnosti, obzvláště pak nádobí ze stolu. Do uklizeného prostředí se budou jejich kamarádi rádi vracet, proto by se domov měl udržovat v pořádku a čistotě. V této kapitole se nachází minimum textu, přednost je dána ilustracím. Vyobrazeny jsou rozdíly mezi uklizeným a neuklízeným pokojem, ale i domácí práce, jako mytí nádobí, zametání, praní a žehlení. Dítě v mateřské škole však jistě nebude prát prádlo ani používat žehličku. Tyto příklady jsou nesprávně zvoleny, není brán zřetel na věk recipienta. Již v předchozí kapitole se autor dotknul tématu stolování, nyní ho více rozvíjí. Vrací se k předchozím kapitolám, když zmiňuje důležitost čistoty rukou před konzumací jídla, aby se zabránilo vzniku onemocnění. Pomocí několika bodů autor sděluje dětem, že by měly ke stolu chodit včas, popřát všem dobrou chuť, umýt si ovoce a zeleninu, nemluvit s plnými ústy. Před zahájením stolování je nutné prostřít stůl, jíst se začíná až poté, co se všichni usadí ke stolu. Při jídle se nemluví, nemlaská ani nehraje s příborem. Chléb se ulamuje rukama, maso s přílohou se krájí příborem, výjimku tvoří kuře a ryba, při jejichž konzumaci si můžeme pomoci i rukama. Nůž se drží v pravé ruce a vidlička v ruce levé. Pokud končíme s jídlem, dáme příbor vedle sebe, pokud budeme v jídle pokračovat, příbor překřížíme. Hlavní však je za jídlo poděkovat. Dle mého názoru volí Dvořák srozumitelnou a přístupnou formu pro seznámení dětí s pravidly stolování. Autor však nemyslí na leváky, když vysvětluje uchopení příboru. Děti by neměly být nuceny používat pouze pravou ruku, každé má jinak vyvinuté hemisféry, a proto by se měl držet strany, která je mu přirozenější. Pravidla stolování doložená veršovanou formou se dětem lépe zapamatují, nejvíce informací však poskytuje sekce Nezapomeň, která je psaná prózou. Dalším z témat, jimž se kniha věnuje, je rodina, která je důležitou součástí života dítěte. Podle autora mají děti rodičům dělat radost, nosit ze školy dobré známky a slušně se chovat. Dítě by si také mělo rodičů vážit a být ohleduplné, a to nejen ke spolužákům a cizím lidem, ale i k členům své rodiny. Příkladem je veršovaný příběh o rodince medvědů. Medvíďata musí pochopit, že se dospělým neskáče do řeči a starým medvědům se dává přednost. Medvědí mláďata se příliš neliší od lidských dětí, také jsou často ušmudlaná, vztekají se a vřískají. Volba medvědů jako hrdinů příběhu jistě není nahodilá, 29

připomíná pohádku O Mášence a třech medvědech, se kterou se velká část dětí setká, jelikož je obsažena v mnoha souborech pohádkových knih. I v pohádce o Mášence je poukázáno na neohleduplnost malé dívky k medvědům. Děti by si měly uvědomit, že na světě nejsou samy, každý má svá práva a povinnosti, musí brát ohledy a respektovat osoby ve svém okolí. Kromě rodiny se děti setkávají S kamarády. Hledání a udržení si přátelství je věnována celá kapitola. Prostřednictvím veršů jsou recipienti seznamováni s důležitostí dobrého přátelství. Děti jsou postaveny do situace, v níž by se ocitnuly na pustém ostrově. Žádné z nich by nechtělo být samo, ale chtělo by trávit čas s nejlepším kamarádem. Aby si děti našly kamarády, musejí se chovat ohleduplně, nelhat, dělit se o hračky, nezištně pomáhat druhým lidem. V případě, že si kamaráda najdou, musí ho chránit, nenechat mu ubližovat ostatními dětmi, rychle se usmířit po hádce. Pamatovat mají děti na to, že pravé přátele si nikdy za peníze ani dárky nekoupí. Přátele si nevybíráme podle vzhledu, často si k sobě najdou cestu zcela odlišné typy lidí. „Chovej se tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě.“ (s. 25). Citát z podkapitoly Nezapomeň shrnuje celé poslání kapitoly o přátelství. Hlavní je, aby si děti vnímající básničky a příběhy uvědomily, že musí začít samy u sebe. Když se samy budou chovat slušně a ohleduplně, získají si kamarády, kteří se zachovají stejně. Kamarádi se vzájemně navštěvují. Může nastat situace, že do kolektivu přibude někdo nový, proto je potřeba dozvědět se, Jak se lidé představují. Chlapce představujeme dívce, mladšího člověka staršímu, řekneme pár slov o představovaném člověku. Tato pravidla jsou jednoduchá, dětem je v kapitole dán také příklad, co je vhodného o přátelích říci. Ilustrace ukazují podání ruky při pozdravu. Dále autor považuje za podstatné, aby děti pro své kamarády vytvořily zábavný program. Domnívám se, že program není nutnou součástí dětské návštěvy. Děti se navštěvují za účelem zábavy a her, není nutné nacvičovat si pro ně scénku či trávit s nimi čas u televizních pohádek. Pokud by se jednalo o oslavu narozenin, je možno program zahrnout, v jiném případě mi tato doporučení přijdou zbytečná, stejně jako upozornění na to, aby děti hostiteli přinesly malý dárek. Pro děti jsou dárky spojeny s narozeninami, nikoli s projevem pozornosti a poděkování člověku, kterého navštěvují. Autor v závěru kapitoly poukazuje na to, že by se mělo z návštěv odcházet brzy a přicházet na čas. V případě předškolních dětí, které nepoznají

30

hodiny, je tato poznámka opět nadbytečná. Tato kapitola by se měla objevit v jiných publikacích, určených starším dětem. V kapitole o dárcích a pohoštění autor poukazuje na české tradice: „Místo soli čaj vám nesu, místo chleba bábovku. Až ji sníme, zahrajem si peška nebo na schovku.“ (s. 35).

Uvedené verše neodkazují pouze k chlebu se solí, který se podával jako uvítací pokrm, ale i k typickým dětským hrám, které znají děti z mateřské školy. V textu autor chléb se solí nahrazuje sladkostmi, tyčinkami a brambůrky. Přestože s těmito pochutinami mají děti zřejmě zkušenost, nepovažuji za vhodné k jejich konzumaci nabádat prostřednictvím beletrie. Častá konzumace takovýchto potravin vede k řadě zdravotních problémů. Autor se v kapitole věnuje také dárkům. Za nejvhodnější považuje vlastnoručně vyrobené dary, na kterých si dárce dá záležet a projeví tak náklonnost k obdarovávanému člověku. Pokud se dítě dostane do situace, v níž dárek přijímá, mělo by za něj poděkovat, nehledat jeho vady a nedávat najevo, že se mu dar nelíbí. Odkazováno je zde k první kapitole o kouzelných slovech. Opakováním stejného námětu si děti lépe uvědomí, že poděkování je základem slušného chování. Děti jsou připravovány i na školní docházku. Autor nejprve ve zkratce popisuje pravidla výuky. Je nutné chodit do školy včas, tiše poslouchat výklad učitele, hlásit se, pokud chce dítě něco říct, připravovat si o přestávce pomůcky na následující hodinu. Doma je potřeba dělat úkoly a přípravu na další vyučovací den. Školu každý navštěvuje proto, aby získal vzdělání. Ve škole se děti, mimo jiné, naučí číst. Knihy jsou jednou z možností, jak vyplnit svůj volný čas: „Znám písmena, háčky, čárky, sněd jsem talíř vtipné jíšky. Odteďka mi v kapse kalhot cinká klíč od každé knížky.“ (s. 39).

Význam hovorově zkráceného slovesa „snědl“ recipient pochopí, symboliku klíče od knížky dítě pravděpodobně chápat nebude. Takové metaforické pojmenování dovednosti číst si dítě neuvědomí a bude se dožadovat vysvětlení od rodiče, případně marně hledat 31

fyzické klíče od knih. Použití jíšky jako pokrmu svědčí buďto o autorově neznalosti vaření (jíška je základ polévek a omáček, nikoli hotový pokrm), nebo o snaze vytvořit rým za každou cenu. V kapitole Zdvořilé chování je kladen důraz na hezký vztah k lidem, zvířatům i k životnímu prostředí. Každý by se měl chovat ohleduplně, nevrážet na ulici do lidí. Pokud někomu ublíží, je potřeba se omluvit. Není slušné hlasitě smrkat, šťourat se v nose a plivat na zem. O domácí zvířata se děti musí denně starat, nikoli jim ubližovat. Stejně tak musí dbát o čistotu prostředí, ve kterém žijí. Nedokážu určit, zda si všichni pod pojmem zdvořilé chování vybaví ohled na životní prostředí a péči o zvířátka. Domnívám se, že většina z nás by se zaměřila pouze na chování k druhým lidem, na ohleduplnost a toleranci, naslouchání lidem, pomoc starším lidem, uvolnění místa v tramvaji seniorům či těhotným ženám. Autor toto téma pojal zeširoka a zřejmě bychom s ním měli souhlasit, protože nikdo asi nechceme žít v prostředí plném odpadků, poněvadž naše chování neovlivňuje jen rodina, ale i životní prostor, v němž se pohybujeme. V kapitole Přechod pro chodce jsou recipienti upozorněni, že neznalostí pravidel silničního provozu mohou způsobit nehodu. Ulice se přechází pouze na přechodu, je nutné se pořádně rozhlédnout. Některé přechody řídí policista, tudíž musíme dbát jeho pokynů, jinde nalezneme semafor. Na ilustracích jsou vyobrazeny i některé dopravní značky, jejich přesný význam autor nevysvětluje, pouze nabádá k jejich respektování, protože jen tak může být na ulicích bezpečno. Nejvíce prostoru je dáno vysvětlení barev na semaforu, jsou popsány v básničce a zmíněny i na konci kapitoly. Základní barvy jako zelená, oranžová a červená děti v předškolním věku znají, jejich rozeznání je i podmínkou zápisu do první třídy, proto je vhodné, že jim autor přikládá takový důraz v textu a ilustrátorka v kresbách. Kapitola V hromadné dopravě doplňuje předchozí text. Děti mají pouštět seniory, nastávající matky a invalidy na sedadlo, netlačit se, při nástupu do vozu si označit jízdenku, nekonzumovat potraviny v dopravních prostředcích. Tyto poučky se týkají pouze dětí žijících ve velkých městech. Děti z vesnice se městskou hromadnou dopravou prakticky nesetkají. Avšak i městské předškolní děti zajisté nebudou cestovat samy, ale v doprovodu dospělých, kteří jim zásady cestování vysvětlí. Kapitola je krátká a na autorově místě bych ji úplně vypustila, případně připojila k předchozí o chování na ulici.

32

Stejně jako L. Špaček i J. Dvořák zařazuje kapitolu o telefonování. „[Telefon] Byl objeven docela nedávno – asi tak před sto lety – ale dnes už si život bez něj nedovedeme představit.“ (s. 48). Telefon je fenomén dnešní doby, zkušenost s ním mají děti od útlého věku. Hrají na mobilu hry, telefonují s příbuznými. Autor přechází od historických faktů po pravidla telefonování. Příjemce hovoru má říci „prosím“, slušně pozdravit a představit se. Hovor by měl být stručný a výstižný. Pokud někomu zavoláme omylem, je vhodné se slušně omluvit za chybu. Naopak bychom neměli volat lidem v brzkých ranních hodinách. V současnosti už neplatí, že musejí být hovory co nejstručnější, ceny za telefonní spojení nejsou tak vysoké, jako bývaly v začátcích rozvoje mobilních sítí. Stručné by měly být telefonní hovory spíše s ohledem na zdravotní rizika, která vyvolává mobilní záření. Dítě by prakticky s mobilním telefonem nemělo přijít do styku. Nejen, že toto zařízení má na sobě spousty bakterií, ale kvůli neviditelnému záření může způsobovat bolesti hlavy a nádorová onemocnění. Dokud se děti nepotřebují spojit se svými rodiči, například kvůli dopravě ze školy nebo z kroužku, neměly by mobilní telefon vůbec vlastnit. Podle mého názoru by rodiče měli koupi mobilního telefonu svým dětem co nejvíce odkládat. Uchrání je tak od nežádoucích zdravotních rizik, ale i od možné závislosti, která se v současnosti mezi dětmi a mládeží rozšiřuje. Autor se vrací i k téměř zapomenuté formě komunikace – psaní dopisů. „Kdysi dávno byly dopisy jediným způsobem, jak si přátelé nebo příbuzní mohli na dálku sdělit, co je u nich nového.“ (s. 49). Dnes už dopisy nahrazují zprávy posílané mobilním telefonem, případně e-maily posílané prostřednictvím internetu, což uznává i sám autor. Doporučuje však dětem, aby svým blízkým posílaly dopisy nebo pohlednice k různým svátečním příležitostem. Pokud samy děti dopis obdrží, mají na něj od povědět, aby byl zachován kontakt s dotyčnou osobou, ale i projev slušnosti. Domnívám se, že forma komunikace prostřednictvím dopisů je pro děti nejlepší. Procvičí si tak alespoň dovednost, kterou se naučily ve škole, a to nejen psaní, ale i stylistiku. Problémem však je, že je kniha určena předškolákům, kteří tyto dovednosti nemají, tudíž je sporné, zda do této publikace měla být uvedená kapitola zařazena. Od komunikace se autor přesouvá ke kinu a divadlu. V několika bodech poučuje recipienty o nutnosti včasného příchodu na představení, klidného a tichého sledování děje (nešustit sáčkem s bonbony, nesrkat nápoje) a následného potlesku jako poděkování umělcům za kulturní zážitek. Ačkoli je v názvu kapitoly zmíněno kino, v textu se už

33

o něm nepíše. Uvedeno je pouze divadlo, koncert a muzeum, které s dvěma předchozími místy nemá mnoho společného, pouze nutnost chovat se tiše. Pravidla jsou podána stručně a výstižně, recipienti je mohou snadno pochopit a následně si je osvojit. Poslední kapitola má název Bezpečnost doma i venku. Nejprve jsou recipienti seznámeni s bezpečným chováním v domácnosti. Prostřednictvím veršů jsou děti upozorněny, že nesmějí otevírat cizím lidem, brát do ruky žehličku, zapínat domácí spotřebiče, plýtvat vodou. Ve společných prostorách se nejezdí po zábradlí, zbytečně se nejezdí výtahem, nekreslí se po stěnách. Bez dozoru dospělých nesmí dítě manipulovat se sirkami ani s ohněm. V případě, že by děti způsobily požár, radí jim autor, aby zavolaly hasiče pomocí telefonního čísla 150. Dvořák zároveň dodává, že se tato linka nesmí zneužívat. Autor by si však měl uvědomit, že tak malé děti ve většině případů nevlastní mobilní telefon a navíc nerozeznají číslice. Venku si musejí děti dávat pozor na auta, chovat se ohleduplně k ostatním chodcům, při jízdě na kole nebo bruslích používat přilbu a chrániče. Autor nezapomíná na upozornění, že by děti neměly prolézat staré půdy a sklepy, nemají sahat na střepy a přibližovat se k ohni, ale ani ke kalužím. Nebezpečné je také bavit se s cizími lidmi, jak již bylo jednou uvedeno. V této kapitole se děti neseznamují s charakterovými vlastnostmi, ale s jednáním v situacích, které mohou nastat doma a venku. Autor zachycuje velkou škálu nebezpečných situací, do kterých se dítě může během hraní dostat. Domnívám se, že této části textu není co vytknout, je ojedinělá, ostatní autoři se této problematice nevěnují.

Shrnutí Slabikář slušného chování je kniha nadměrného formátu, což zhoršuje užívání knihy předškolním dítětem, kterému je určena. Předškoláci však zpravidla ještě neumějí číst, proto je formát pravděpodobně nakladatelstvím volen do rukou dospělého. Jiří Dvořák využívá jak poezie, tak i prózy pro poučení dětského posluchače. Některé verše jsou však až příliš uměle vytvořeny, snaha o melodičnost narušuje dějovou linku a ztěžuje hledání významu básně. Text je bohatě ilustrován (nejvíce ze všech analyzovaných knih v této práci). Ilustrátorka názorně doplňuje didaktický text, pracuje se škálou barev, postavy jsou 34

propracované. Podkapitoly Nezapomeň Gubská odlišuje rovněž ilustrací, dává jim vzhled staré listiny (takové, jakou děti znají z televizních pohádek). Usnadňuje tak orientaci v textu a dává mu jistý řád, prostupující celou knihou. Mnoho námětů kapitol se shoduje s konkurenčními didakticky zaměřenými tituly. Dvořák ale přichází i s novými náměty, jako je zacházení s ohněm, vodou a s domácími spotřebiči. Můžeme polemizovat, zda jsou tato pravidla součástí etiky a etikety. Z pohledu rodiče (nebo vyučujícího) je však přínosné s dětmi tuto problematiku probrat. Na jiných místech se autor plně soustředí na chování ve společnosti a charakterové vlastnosti slušných lidí. Probírá stolování, návštěvy kamarádů, pobyt ve škole, divadelní představení. Důraz je kladen na ohleduplnost, úctu, toleranci, pomoc druhým, pravdomluvnost, štědrost, vzdělanost, komunikativnost a další. Děti se prostřednictvím knihy seznámí s poezií. Zjistí, že i ve verších se ukrývá děj a ponaučení. Pokud však dítě z nějakého důvodu poezii číst (poslouchat) nechce, postačí mu shrnutí na koncích kapitol, v nichž se díky několika větám dozví zásadní pravidla, která byla v textu symbolicky nebo přímo zachycena.

35

2.3. Daniela Krolupperová, Miloš Kratochvíl: Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě Kniha Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě vyšla roku 2009 v nakladatelství Mladá fronta, určena je dětem od pěti let. Na tvorbě knihy se podílelo několik autorů. Daniela Krolupperová se narodila 31. října 1969 v Praze. Vystudovala nordistiku a finštinu. Působí jako překladatelka a tlumočnice. Vlastní autorskou tvorbu zaměřuje pouze na dětské recipienty. Pohybuje se na rozhraní pohádkového a naučného žánru. V jejích dílech se objevují antropomorfizační a pohádkové motivy.40 Miloš Kratochvíl se narodil 6. ledna 1948 v Praze. Pracoval jako sportovní redaktor v časopisech. Nedokončil studium žurnalistiky na Karlově univerzitě. Od roku 1980 působí jako scénárista a spisovatel na volné noze. Zpočátku kariéry se věnoval sci-fi tvorbě pro dospělé. Jeho pohádková tvorba pro děti vychází z folkloru, Kratochvíl pohádkové bytosti zcivilňuje, obdařuje je lidskými vlastnostmi, laskavě pojímá strašidelné postavy. Knihu Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě41 doplnil verši, které se nacházejí v každé kapitol.42 Autoři se inspirovali názory Elišky Haškové Coolidge, která dělala asistentku pěti americkým prezidentům a nyní provozuje kurzy etikety. Eliška Hašková Coolidge ke knize napsala také předmluvu pro děti. Dílo je osobité svými barevnými ilustracemi, které pocházejí od Markéty Vydrové, nadané české ilustrátorky, zabývající se především tvorbou pro děti a mládež. Vydrová dosud ilustrovala již více než šest desítek knih. Horizontálně je kniha rozčleněna do deseti kapitol. Kapitoly se vždy zabývají určitými jevy chování ve společnosti, učí děti tolerovat ostatní, slušně zdravit, pomáhat si navzájem, spořádaně stolovat. Autoři se však zaměřují i na lidské vlastnosti, jako upřímnost, ohleduplnost, pravdomluvnost. V závěru knihy v Obsahu jsou mimo názvy kapitol uvedeny i vlastnosti či situace, o kterých se má recipient poučit. Všechny kapitoly jsou rozděleny do několika sekcí. Po titulku v každé kapitole následuje krátké uvedení do kapitoly, které vypráví plyšová zvířátka a hračky v dětském Viz ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládež 2: Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012, s. 230. 41 KROLUPPEROVÁ, Daniela. KRATOCHVÍL, Miloš. Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě. Praha: Mladá Fronta, 2009. 136 s. ISBN 978-80-204-1999-6. 42 Viz ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládež 2: Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012, s. 224–225. 40

36

pokojíčku, jelikož ožívají pokaždé, co děti usnou nebo odejdou ven. Následuje pohádka vyprávěná starým plyšovým pejskem, v níž je zakomponováno mravní ponaučení, poté hračky pohádku zhodnotí. V závěru kapitoly se nachází sekce Pro rodiče, kde je zařazeno několik otázek k diskuzi s dětmi, dále se nachází úkol pro děti (např. hledání rozdílů v obrázcích, hledání cestiček v labyrintech, a podobně). V části Takže ještě jednou autoři ve zkratce popisují, jaké vědomosti by si z dané kapitoly mělo dítě odnést. Kapitolu vždy uzavírá básnička shrnující hlavní didaktický motiv předchozího děje. Z hlediska vertikálního členění je grafická složka nedílnou součástí rozebíraného díla. Již přebal knihy je bohatě ilustrovaný. Na titulní straně je umístěn pohádkový drak, který však narušuje zažité mýty o krvelačných a nevlídných saních, neboť nechrlí oheň, ale usmívá se. Na zadní straně přebalu je vyobrazen kominík a černá kočka, opět protiklady, poněvadž ve společnosti je dle pověr zažito, že černé kočky nosí smůlu, kdežto kominíci přinášejí štěstí. Struktura knihy je rozlišena graficky. Vyprávění hraček je zasazeno do hnědého rámečku, v němž je text psán hnědou barvou, pro děti nepříliš přitažlivou. Kdežto texty pohádek jsou psány větším černým písmem bez rámečků. Kapitoly s otázkami a se shrnutími jsou opět v rámečcích, ale oproti vyprávění hraček je pozadí textu barevné, nikoli bílé. Básničky jsou psány odlišnou barvou písma, rámeček u nich chybí, ale doprovází je názorné ilustrace. Toto grafické členění je pro snadnou orientaci v knize přínosné, a to jak pro děti, tak pro jejich rodiče, kteří ve velké části případů budou knihu předčítat, s čímž počítá i Eliška H. Coolidge, když předmluvu zakončuje slovy: „Poslouchejte tedy pozorně“ (s. 7). Ilustrace posluchačům pomáhají vnímat text, kresby zachycují postavy, prostředí a zápletky z pohádek. Kniha Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě začíná dvěma předmluvami. První je určena dětem, její autorkou je Eliška Hašková Coolidge. Vysvětluje posluchačům (čtenářům) původ slova etiketa a jeho význam, nabádá děti k toleranci, zodpovědnosti a respektu k dospělým lidem, protože pravidla slušného chování nejsou určena jen pro elitu společnosti, ale pro každého člověka. Druhá předmluva je psána redaktory díla. Určena je rodičům posluchačů, učí je, jak zacházet s knihou a do jakých sekcí jsou rozčleněny kapitoly. První kapitola seznamuje čtenáře s Vašíkem, Kačenkou a jejich hračkami, které o samotě ožívají. Role moudrého a zkušeného hostitele se ujímá starý plyšový pejsek – 37

hračka, kterou děti zdědily po rodičích. Pejsek pomáhá začlenit novou hračku dětí – vodníčka – do kolektivu. Zná mnoho pohádkových příběhů s různými tématy: „A autíčka, plyšáci i panenka Julie se k vlaku připojily: ,Nemohl bys nám to nějak vysvětlit?‘ požádaly plyšového pejska. A pejsek jim začal vyprávět pohádku.“ (s. 61). Pejsek pomáhá hračkám kladně formovat jejich charakter, přibližuje jim situace ze světa lidí, vysvětluje chování dětí. Pejsek má v díle výchovnou funkci, vzhlíží k němu ostatní hračky. Děti ho nezavrhly, ani když už je starý a odřený. Nahrazuje zde prarodiče, kteří vypráví vnoučatům pohádky s ponaučením. Hračky se k sobě chovají velmi pěkně, slušně se zdraví, prosí i děkují. Připojena je pohádka O strašlivém drakovi, v níž se recipienti dozvídají, že hrubá síla nezíská zpět princeznu z dračích spárů, ale vysvobodí ji slušný pozdrav a vlídné slovo. Otázku nacházející se ihned za textem považuji za složitou: „Kdo by měl správně pozdravit jako první – plyšový pes, nebo vodníček? Panenka Julie, nebo plastový princ?” (s. 18), stejný problém nastává u obrázku k zamyšlení, který prezentuje výše položenou otázku. Dítě odpověď nevyvodí z předchozího vyprávění, ale nalezne ji až v závěrečném shrnutí kapitoly. Druhá kapitola se věnuje péči o domácí zvířátka. V pohádce O blechách, kterým došla trpělivost se děti seznamují s cirkusákem, který má bleší cirkus, ale protože se o blechy nestará, utečou mu z něj, čímž cirkusák ztratí svou obživu. Když cirkusák blechám slíbí pravidelné dávky vody a krmiva, vrátí se blešky zpět. Cirkusák si uvědomí svou chybu a od té doby se chová k blechám ohleduplně. Příklad s blechami je paradoxní, nikdo je nechová doma jako mazlíčky, jsou to škůdci, které se snažíme v domácnosti vyhubit. V závěrečném shrnutí radí autoři dětem s výběrem domácího mazlíčka, proto nechápu, proč v příběhu autoři použili jako hrdinky blechy. Autoři upozorňují, že živé zvíře je závazek, který vyžaduje každodenní péči po dobu několika let a jeho koupě by měla být uvážená. Tato fakta jistě donutí mnoho dětí zamyslet se nad tím, zda jsou ochotny vzdát se části svého volného času ve prospěch dalšího člena rodiny. Obrázek k zamyšlení procvičí děti v počtech a bystrosti, mají v něm hledat deset ztracených blech. Třetí kapitola řeší nepořádek v dětském pokoji. Hračky si stěžují, že je děti často nechají pohozené na zemi, že si neuklízí v pokojíčku, i když jim to přikážou rodiče. A tak pejsek začne vyprávět pohádku O malém princi, rozmazleném chlapci, který si vůbec neuklízí své hračky v komnatě a jednoho dne se v nich ztratí, začne se bát, a proto musí 38

začít uklízet, aby se dostal zpět k rodičům. Tato příhoda prince naučí udržovat pořádek a malé čtenáře donutí přemýšlet nad tím, zda mají uklizené pokojíčky tak, aby se v nich neztratili, a uvědomit si, že nepořádek nezpůsobuje jen chaos, ale podporuje i hromadění špíny a množení bakterií a jimi způsobené nemoci. Obrázek k zamyšlení zachycuje bludiště, ze kterého má dítě pomoci pastelkám najít cestu a současně v obrázku najít deset pastelek. Tento úkol prověřuje rovněž hlavně bystrost dětí, opět pracuje s číslem deset, za vhodnější považuji zařazovat i jiná čísla, aby se dítě v knize procvičilo nejen v mravech, ale i v počtech. Čtvrtá kapitola je zaměřena na chování u stolu. Pohádka O malé princezně pojednává o zanedbané, ušmudlané princezně, která při jídle nepoužívá příbor a dělá kolem sebe nepořádek. Jednoho dne si hraje s dětmi na schovávanou, umaže se od bláta a schová do keře tak dokonale, že ji nikdo nenajde. Objeví ji až zahradník, který ji vezme k sobě domů, kde jí dá najíst. Nevěří však špinavé dívce, která se neumí slušně chovat u stolu, že je princezna. Proto se domnívá, že to musí být malá ježibaba, a chce ji vrátit k matce. Princezna, vyděšená slovy o ježibabě, se rychle umyje a začne se chovat i stolovat způsobně. Dětem je ukázáno, že ani tak vznešené pohádkové bytosti, jako jsou princezny, se vždy nechovají příkladně a musí být životem poučeny. Lepší je však předejít pokárání a slušně se chovat u stolu od útlého věku, proto po čtvrté kapitole následuje nejrozsáhlejší shrnutí, v němž jsou zachycena základní pravidla správného chování u stolu43. Čtenáři zde naleznou desítky bodů, poučujících o správném stolování. Takové množství může být pro děti hůře zapamatovatelné, proto bych rodičům doporučila, aby se k této kapitole čas od času vraceli a upevnili v dětech návyky, které je budou provázet po celý život. Správné stolování má spoustu pravidel a pouček, proto není jednoduché je shrnout do několika vět, autoři tak dávají shrnutí této kapitoly nejvíce prostoru. V obrázkovém úkolu mají děti určit, kdo se chová a nechová slušně u stolu, čímž si procvičí mluvený projev a správné morální postoje. Prostřednictvím páté kapitoly dítě zjistí, že každý někdy nevědomky udělá špatnou věc, důležité však je přiznat si chybu a pracovat na její nápravě. Pohádka O obříkovi je příběh o hledání škůdce, který pravidelně ničí pohádkový les. Zvířátka si nevědí rady, a proto navštíví čaroděje, který vystudoval vysokou školu, aby jim poradil.

43

Pravidla o stolování nalezneme i v tvorbě Ladislava Špačka.

39

Hledá v čarodějných knihách, ale nic neobjeví. Časem zvířátka přijdou na to, že obřík ničitel je vlastně malý kluk, prvňáček, který si lesem zkracuje cestu domů a neuvědomuje si, že svým chováním ubližuje obyvatelům pohádkového lesa. Po pohádce o ničení lesa následuje, dle mého mínění, nevhodně zařazený úkol, který děti nabádá k malování do knihy. Tato činnost může děti přimět kreslit i do jiných částí knihy, případně do dalších titulů. Jsem toho názoru, že pokud je kniha určena jako beletristická, nemělo by se do ní vpisovat, nýbrž z ní pouze číst. Na malování slouží dětem omalovánky, nebo pracovní sešity. Proto měli autoři dětem vysvětlit, že jsou jisté rozdíly mezi publikacemi, do kterých se smí a nesmí kreslit. Šestá kapitola Všichni za jednoho, jeden za všechny učí děti, aby pomáhaly ostatním lidem. Pohádka O obloze a sluníčku ukazuje na dvě entity, které v počátku stvoření světa existují osamoceně. I přesto spolu však nekomunikují. Postupem času si slunce s oblohou uvědomí, jak je jejich vzájemné přezírání pošetilé, a začnou si pomáhat. Zjistí, že se s podporou a pomocí druhých lépe a šťastněji žije. Autoři se po pohádce ptají dětí, zda pomáhají lidem ve svém okolí, jak se cítí, když někomu pomoci odmítnou, jak by mohly udělat krásnější prostředí, v němž žijí. Uvedené otázky vyžadují hlubší zamyšlení a čas na odpověď, poskytují témata k diskusi s dospělými, kteří mohou mít odlišný názor. Komunikace je základním stavebním kamenem dnešní společnosti, je přínosné, že na to autoři knihy nezapomínají a nutí děti s rodiči vést dialog. Úkol s obrázkem vyobrazuje dvě situace: v první je stařenka, která nese tašky a vede psa na vodítku, a před ní běží chlapec. Na druhé chlapec vede psa a nese tašky a stařenka jde před nimi. Dítě má rozhodnout, která situace je v pořádku a proč, aby si uvědomilo, že musí lidem ve svém okolí pomáhat. O správnosti svého rozhodnutí se musí poradit s rodičem, což opět poskytuje námět ke konverzaci. Sedmá kapitola – Svět není černobílý – vypráví o tom, jak vznikly pověry o černých kočkách. Nebylo to tak, že by nosily smůlu, ale že jeden skřet zakopl o pařez a poranil si nohu, a protože si nechtěl přiznat vlastní vinu, svedl úraz na černou kočku. Od té doby se všichni černým kočkám vyhýbali, a i když po světě chodila jedna kouzelná, nemohla nikomu splnit přání, dokud ji nepohladil. Jednou se však pohlazení dočkala, od pána, který měl vážně nemocného kloučka, ten se rázem uzdravil, a tím byly zrušeny pověry o smolných kočkách. Vyslovené přání v pohádce je velmi ušlechtilé, zdraví je to nejcennější, co máme, je tedy důležité, aby si to uvědomovaly i děti. Pejsek poté

40

vysvětluje, že každá hračka i každý člověk jsou jiní, ať už vzhledem, barvou, či povahou, což ale neznamená, že bychom kvůli tomu měli někoho vyřazovat z naší společnosti. Tato fakta by si děti měly uvědomit dříve, než nastoupí do školy, protože tam se střetnou s velmi rozmanitou společenskou skupinou, a měly by znát, že není vhodné někoho odsuzovat předem jen kvůli odlišnému vzhledu. Otázka rasismu je závažné společenské téma, o němž bude muset rodič s dítětem dříve či později hovořit. Zde mu autoři poskytují ideální příběh, na který mohou navázat. Osmá kapitola se zabývá vodníčkovým negativním dojmem ze světa lidí. Navštívil totiž s dětmi dětské hřiště a cestou zpět uviděl poškozenou autobusovou zastávku. Nechápal, proč si lidé ničí věci, které mají sloužit všem, a proto pejsek zařadil pohádku O ukopnuté houbě. Pojednává o malém fotbalistovi, který v lese bezdůvodně rozkopal houbu a přitom si zranil kotník. Našel ho trol a řekl, že mu pomůže lépe než nemocnice, potřeboval však kouzelnou houbu. Kluk se zastyděl a přiznal se, že ji zničil. Trol nemohl namíchat lektvar, takže chlapec musel do nemocnice a několik týdnů nesměl hrát fotbal. Svého činu později litoval a pomohl trolovi vysázet nové kouzelné houby. Dítě je poučeno, že každý čin má svůj následek, zlo je potrestáno. Autoři se táží dětí, jak si vybíjejí vztek, co udělají, když něco zničí, jak se jim líbí zničené lavičky v parku. Děti nad těmito skutečnostmi zřejmě samy nepřemýšlí, domnívám se, že za těchto okolností si budou více všímat veřejných prostranství a jejich stavu, budou si vážit věcí sloužících pro potřebu veřejnosti. Je však důležité, aby viděly vzor v dospělých lidech. Obrázek k zamyšlení zachycuje rozbité autíčko, děti mají najít všechny jeho součástky rozházené po pokoji. Devátá kapitola zahrnuje příběh O chamtivém kaktusu. Kaktus vždy záviděl ostatním pokojovým rostlinám, že dostávají více zálivky než on. Přestože neměl žízeň, napil se jednou kaktus velkého množství vody, a proto mu začaly mu uhnívat kořeny. Majitelka ho však brzy přesadila, čímž mu zachránila zdraví. Kaktus pochopil, že hamižnost je nepěkná vlastnost. Tímto příběhem pejsek vysvětluje hračkám, že hamižnost a chamtivost činí lidi nešťastnými, že by si každý měl vážit toho, co má. Každý máme jiné potřeby. Žijeme ve světě přebytku, na trhu je nepřeberné množství zboží, děti jsou ovlivňovány reklamou a chtějí po rodičích spousty nepotřebných věcí, ať už hraček, nebo oblečení. Rodiče žijí ve stresu, a tak se snaží nedostatek volného času dětem kompenzovat materiálními statky, nemyslí však na jejich morální vývoj. Pozornost ani lásku dětí si

41

nemůžeme kupovat dárky, pokud z nich ovšem nechceme vychovat hamižné a sobecké jedince. Dítě by si mělo uvědomit, že k životu stačí i málo, že morální aspekty mají převyšovat ty materiální. O majetek mohou přijít snadno, kdežto o jejich kladné charakterové vlastnosti je nikdo nepřipraví, a to se dle mého mínění snaží autoři svým malým čtenářům předat. Proto do úkolu k zamyšlení vkládají několik obrázků, na nichž se děti a zvířátka dělí o pamlsky a pastelky. Ne na každém obrázku se dělí rovným dílem, a proto mají děti rozhodnout, kde je dělba spravedlivá. Poslední, desátá, kapitola se zaobírá problematikou pravdomluvnosti. Děti často lžou svým rodičům, což by se stávat nemělo. Proto pejsek začne vyprávět O prolhaných ponožkách, které ostatním tvrdí, že jsou pouze na královskou nožku, a ne pro obyčejné děti. Později ale zjistí, že se neustále zavřené v komodě nudí a závidí obyčejným ponožkám, které prožívají s dětmi různá dobrodružství. Proto se ostatním přiznají ke lži, omluví se a od té doby s nimi a s dětmi běhají při různých hrách. Pravda dříve nebo později vyjde najevo, proto by se děti měly naučit říkat ji rovnou a nelhat svým rodičům. Personifikace ponožek je dle mého názoru přehnaný prostředek použití didaktické záměru příběhu. Autoři mohli hrdiny pohádky zvolit antropomorfizovaná zvířata nebo přímo děti, aby se posluchači lépe vžili do příběhu. Ilustrovaný úkol se řídí příslovím „Lež má krátké nohy” a ukazuje šest stvoření, na nichž má dítě určit, kdo má nejkratší nohy. Tento úkol je nejméně náročný ze všech obsažených v knize, protože děti snadno rozeznají, co je krátké a co je naopak dlouhé. Domnívám se, že by úkol mohl činit potíže pouze dětem, které ještě nenastoupily do mateřské školy, pro předškoláky a školáky atraktivní nebude. Po jazykové stránce je text přiměřený dětem na přelomu předškolního a mladšího školního věku. Zřídka jsou zařazena česká přísloví jako: „Ale bylo to, jako by hrách na stěnu házel.“ (s. 49), „Lež má krátké nohy, daleko nedojde.“ (s. 127). Je vhodné, že děti jejich význam poznají již v útlém věku. Problém mohou dětem činit některé otázky ze sekce Pro rodiče, např. otázky jako „Co je to předsudek? Co je to rasismus?“ (s. 93). Obávám se, že malé děti význam těchto slov neznají a nebude lehké jim ho vysvětlit. Je důležité učit děti tolerovat osoby všech etnik, není však nutné je učit složité cizí termíny v předškolním věku. Kniha je založená na dialogu. Pohádce vždy předchází rozhovor hraček v dětském pokojíčku. V pohádkách je rovněž užíváno přímé řeči, což činí děj pro posluchače poutavějším a napínavějším. Dialogy se střídají s barvitými popisy prostředí, takže je 42

rozvíjena dětská fantazie, např.: „Až jednoho dne přiletěl do království strašlivý drak. Měl sice jen jednu hlavu, zato velikánskou. Když otevřel obrovitou zubatou tlamu, šlehaly z ní plameny. Ošklivě páchl sírou jako klubko čertů. Měl dlouhatánský ocas a mocná dračí křídla. Mohutné pařáty s drápy jako šavle. Brr! Šla z něho hrůza.“ (s. 12). Vzácně nalezneme i použití polopřímé řeči: „Poprvé ho napadlo, že bleší cirkus bez blech vlastně ani žádný cirkus není. Co si počnu bez svých zvířátek? lekl se cirkusák a bylo mu do pláče.“ (s. 27).

Shrnutí Kniha disponuje propracovanou grafickou stránkou a řadou výchovných témat. Oproti dílům Ladislava Špačka, který nabádá děti ke slušnému chování v konkrétních společenských situacích, se dvojice autorů Krolupperová – Kratochvíl snaží napravit a formovat charakter dětí. Učí je získávat vlastnosti, jako jsou tolerance k odlišnostem mezi lidmi, pravdomluvnost, starostlivost o zvířata a přírodu, ochota pomoci druhým, skromnost a další. Je na každém, aby se rozhodl, co je pro dítě v dnešní době důležitější. Avšak autoři analyzované knihy na několika místech pracují s nevhodnými příklady. Blechy jako hrdinky příběhu jsou nevhodně umístěny v kapitole zabývající se péčí o domácí zvířata. Mluvící ponožky jsou absurdní, předškolní dítě si stěží představí, že komunikuje věc, která v reálném životě nemá ústa a oči. Lidské bytosti se v knize vyskytují pouze okrajově. Vyprávění se ujímají personifikované hračky, které patří sourozencům Kačence a Vašíkovi. Kačenka dostala k narozeninám novou hračku – plyšového vodníčka. Když děti spí, hračky ožívají a seznamují se s novým přírůstkem v pokojíčku. Pohádková forma díla zaujme nejmenší posluchače, poslouží však i jako četba začínajících čtenářů – prvňáčků. Pohádky jsou krátké, děti při nich udrží pozornost, děj je srozumitelný, zápletky jsou jednoduché, drží se jednoho základního tématu, na kterém je vystavěna kapitola. Poučky jsou nenásilně zachyceny nejen v pohádkách, ale i ve shrnutích kapitol. Rodiče jistě ocení návodné otázky a úkoly, kde je nedostatkem neustálé počítání s číslovkou deset, což příliš nerozvíjí matematické dovednosti dětí. Přínosný je fakt, že úkoly a otázky poskytují rodičům možnost společně stráveného času a diskuse s dítětem. V díle nalezme i básničky, které hravou formou poučují děti o kladných charakterových 43

vlastnostech. Uměleckou funkci díla posilují vložené verše, které mohou být recitovány ve školách, případně školkách, děti si na nich procvičí paměť, intonaci, ale i základní návyky slušného jednání mezi lidmi. Kniha je vhodným pomocníkem při výchově dítěte, čas strávený četbou přinese potěšení pro rodiče a dítě, a to nejen ze společně stráveného času, ale i z nenásilného didaktického apelu příběhů. Silnější didaktickou funkci mají shrnutí poznatků na koncích kapitol, ta však mohou rodiče při čtení nejmenším dětem vynechat a vrátit se k nim v počátcích školní docházky. Vzhledem k tomu, že jsou v dnešní době školní testy zaměřeny převážně na práci s textem a jeho porozumění, a na této koncepci je vystavěno celé představené dílo, považuji knihu za vhodnou pomůcku k nácviku těchto dovedností. Hledání informací a odpovědí na kladené otázky v textu patří k praktickým dovednostem, které recipienti využijí v průběhu své školní docházky.

44

2.4. Jiří Šandera: Chystáme se do školky Jiří Šandera se narodil 7. září 1961. V Praze vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Nyní žije s manželkou a dvěma dětmi v Blansku. Podnětem pro vlastní literární tvorbu bylo narození jeho dětí. Zpočátku psal pohádky „do šuplíku“, později je publikoval v novinách. Protože se jeho tvorbě dostalo pozitivního ohlasu, začal se věnovat psaní knih pro děti.44 Kniha Chystáme se do školky45 (2009) je druhým vydáním díla s názvem Hurá do školky (2008). Tato díla jsou obsahově totožná, změněn byl pouze název a ilustrace přebalu. Kniha vyšla v roce 2013 potřetí, a to opět s novým názvem – Co mě čeká ve školce. Opakované vydání publikace v krátkém časovém úseku svědčí o její oblíbenosti mezi čtenáři, respektive dospělými, kteří ji dětem kupují. Jak název napovídá, dílo je adresováno dětem v předškolním věku, určeno je tedy k hlasitému předčítání rodiči (dospělými). Obsahuje téměř dvě desítky příběhů, které posluchače připravují na pobyt v mateřské škole. Barevnými ilustracemi knihu doplnila Veronika Čtvrtečková. Kniha začíná prosbou malé holčičky – hlavní hrdinky Kačenky, která chce, aby jí maminka vyprávěla, jaké to je v mateřské škole, do níž má brzy nastoupit. Kačenka byla ve školce pouze jednou – u zápisu. Nyní má však dívka strach z neznámého a chce se dozvědět co nejvíce informací. První kapitola končí několika otázkami: „Nebudou se tam děti bát? Nebude se jim stýskat? Bude se jim ve školce líbit? Co myslíte?“ (s. 7). Otázky jsou pouze řečnického charakteru. Recipienti na ně doposud neznají odpověď, protože nemají s docházkou do mateřské školy zkušenosti. V následující kapitole jde Kačenka poprvé do školky. Autor recipientovi ukazuje, že nástup do mateřské školy je pro dítě významným dnem. Personifikované sluníčko tak volá na Kačenku, aby vstala z postýlky, Kačenka si potom umyla zoubky, posnídala, převlekla se a maminka ji učesala, aby byla holčička připravena na svůj první den ve školce. Autor rovněž chápe, že taková změna prostředí může být pro děti stresující, snaží se je proto uklidnit. Cestou do školky Kačenku přepadají obavy, dostavuje se bolení břicha z nervozity. Ve školce holčičku vítala přímo paní ředitelka, a když Kačenku na

Viz O autorovi. Jiří Šandera [online]. ©2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné http://www.jirisandera.cz/index.php/o-autorovi.html 45 ŠANDERA, Jiří. Chystáme se do školky. Praha: Fragment, 2009. 56 s. ISBN 978-80-253-1014-4. 44

z:

45

přivítanou objala, dívka cítila lásku, klid a teplo domova. Fyzický kontakt – objetí – v dětech navozuje pocit bezpečí a jistoty. O věšáčkovi Fešáčkovi a muchomůrce Můrce je kapitola představující dětem prostředí šaten ve školce. Na Kačenku v šatně mluví neznámé hlasy, nikoho však nevidí. Později však pochopí, že k ní promlouvá věšák, který se představí jako Fešáček. Muchomůrka je Kačenčina značka na skříňce, kvůli nedorozumění zkrátí dívka její jméno na Můrka. Autor předměty personifikuje, dělá z nich dívčiny kamarády – průvodce životem v mateřské škole. Jejich řeči rozumí pouze ona sama, dospělí nikoli. Obrázková značka je identifikační znak dítěte, pomocí ní se rozlišují jeho věci, místo v šatně, ale i výkresy na nástěnce, protože děti ve školce ještě neumějí číst. Autor nechává tyto předměty ožít, aby suplovaly roli průvodců denním řádem mateřské školy. V další kapitole Kačenka slaví svátek, proto se do školky moc těší. Maminka jí koupí bonbony pro děti a Kačenka dává velký pozor, aby s nimi při cestě do školky neuklouzla na náledí. Maminka se snaží dcerku poučit: „Jestlipak víš, že se říká – Kateřina na ledě, Vánoce na blátě? To znamená, že když na tvůj svátek mrzne a je všechno zledovatělé, tak o Vánocích nebude sníh.“ (s. 12). Pranostika je jasně a srozumitelně vysvětlena s ohledem na věk recipienta. Je znát, že autor má osobní zkušenost s dětmi a jejich způsobem uvažování a chápaní. Ve školce se Kačenka podělí se spolužáky o bonbony a oni ji za to pohoupou (dají „hobla“): „Klekl si na kolínka, opřel se o ruce, schoval hlavu mezi ramena a vystrčil zadeček. Děti chytily Kačenku a ručky a za nožky a už ji houpaly. […] Duc, duc, duc, do Honzíkova zadečku.“ (s. 14). Autor recipientům zprostředkovává mnoho detailů ze situací, se kterými se mohou v kolektivu setkat. Jeho vyjadřování je jednoduché, dalo by se říci, že téměř dětské. Často pracuje s pohádkovým motivem čísla tři, jak vidíme v předchozí citaci, ale i dále, například když Kačenka od učitelky dostane velké lízátko: „Bylo tak veliké, že je až do večera nemohla ulízat, tak sladké, že se tři dny po něm olizovala, a ještě celé tři noci se jí o tom lízátku zdálo.“ (s. 14). Přestože je kniha psána formou dialogů z běžného života, nese v sobě řadu typických pohádkových motivů. Tato forma je recipientům blízká, mají s ní nejvíce zkušeností. Jak Kubíček nechtěl novou židličku je kapitola, v níž opět vystupují personifikované předměty. Židličky ve školce mají pocity, staré potřebují odpočinek, nahrazují je židle nové – pestrobarevné, které symbolizují veselost a hravost. Kačenka se 46

svou židličkou dokáže komunikovat, stejně jako s věšákem a značkou v šatně. Židlička dívce poděkuje za to, že si ji vybrala a nalepila na ni svou značku. I neživé předměty mají v knize slušné vychování. Když děti obědvají, autor recipienty nezatěžuje dlouhým výčtem pravidel správného stolování, pouze uvádí, že se u jídla sedí pěkně za stolem. Jiní autoři tomuto tématu věnují mnohem více prostoru, Šandera se chce co nejvíce přiblížit předškolním dětem, ale v tomto případě by mohl být obsáhlejší, zmínit například, že se nejí rukama, ale příborem, že se ústa neutírají do rukávu. S těmito jednoduchými pravidly by se děti měly setkat dříve, než do mateřské školy nastoupí, nebylo však nadbytečné je zařadit i do tohoto díla, protože opakováním by se v posluchačích tyto návyky upevnily. Magická funkce se projevuje v následující kapitole. Děti ve školce tvoří z papíru, nejprve dělají čepici a pak lodičku. Honzík vyrobí parník a natře ho barvičkami, vtom z něj vyskočí malý námořník a zve Honzíka na plavbu. Honzík s výletem souhlasí pod podmínkou, že do oběda bude zpátky ve školce. Děvčata mezitím vyrobí papírovou vlaštovku. Vlaštovka ožije a vyletí ven z okna, uvízne na stromě a volá o pomoc. Děti mají strach, aby se vlaštovka nerozmočila, protože venku prší, a tak ji paní učitelka sundá a dá sušit k topení. U topení se suší i Honzík, kterého na výletu parníkem spláchla vlna. Recipienti zde mohou tápat mezi realitou a fikcí těchto příběhů. Jak by mohl kluk nasednout do malého papírového parníčku? Nerozmočil by se papírový parník, když je i chlapec mokrý tak, že se musí nahřívat u topení? Nad takovými otázkami by mohly děti ve svých myslích uvažovat. Pro pochopení příběhů je potřeba zapojit fantazii a mít jistou literární zkušenost s fikcí. Autor se v kapitole odklání od jednoduchosti k více rovinovému textu, vhodnějšímu spíše pro děti školního věku. Autor v knize postupuje chronologicky podle ročních období. Další kapitolu začíná pranostikou o svatém Martinovi na bílém koni. Následně se děj posouvá o několik dnů k příchodu Mikuláše s čerty a anděly. Děti mají z čertů strach, paní učitelka se dětí zastává, říká, že má ve své třídě samé hodné a šikovné děti, a proto je může Mikuláš odměnit balíčky s ovocem a sladkostmi. Recipienti se seznamují s tím, že pokud nebudou zlobit a budou dělat radost svému okolí, budou za to po zásluze odměněni. Autor v závěru kapitoly dětem napovídá, že někdy má Mikuláš povědomý hlas a známé oči (zde přestrojená paní ředitelka). Tento dodatek nepovažuji za rozumný. Pro děti jsou čerti často největší autoritou a vyhrožování jimi patří k častým výchovným prostředkům.

47

Děti se pod pohrůžkou návštěvy čerta zklidní a dbají na slušné chování. Není vhodné jim tímto způsobem naznačovat, že taková stvoření ve skutečnosti neexistují. Děj se v kapitole Jak děti prosily vánoční stromeček přesouvá k vánočním svátkům. Děti po několikadenním vstřebávání zážitků z Mikuláše naleznou ve školce vánoční stromeček. Stromeček je v příběhu personifikovaný, tváří se tajuplně, ale nic neříká. Děti jsou smutné, že pod stromečkem nenašly žádné dárky. Paní učitelka jim vysvětluje, že než něco dostanou, je potřeba o to požádat, proto společně prosí Ježíška, aby jim dárky nadělil. Jakmile si všichni umyjí ruce, uslyší zvoneček a pod stromečkem najdou dárky. Autor zachycuje vánoční tradice, ale na rozdíl od Mikuláše neprozrazuje, že Ježíšek ve skutečnosti neexistuje. Hlavním cílem kapitoly je naučit děti slušně prosit, pokud něco chtějí. Tento motiv se v knize opakuje. V kapitole O spícím sněhulákovi poučuje věšáček Kačenku, že se musí teple oblékat a nosit v zimě čepici, aby nenastydla. Děti si s paní učitelkou hrají venku ve sněhu, žáky učitelka rozděluje do skupinek pomocí rozpočítadla: „Kdoule, boule, sněhová koule. Kdoule, boule, sněhový sen. Kdo nestaví sněhuláka, musí z kola ven.“ (s. 29).

Opakující se slova nejen, že udržují rytmus říkadla, ale činí ho i snadněji zapamatovatelným. Děti utvoří pětičlenné týmy a začínají stavět sněhuláka. Autor tematicky odbočuje z konceptu knihy a poskytuje recipientům návod na stavbu sněhuláka – nejprve musí děti udělat malou kouli, na ni pak válením po zemi nabalovat další sníh, sněhulák se skládá ze tří různě velkých koulí, nejmenší nahoře má oči z kamínků, nos z mrkve a ústa z úlomku střešní tašky. Dětem sněhulák ožije a chce po nich klobouk na hlavu, rozkazuje jim bez slušného požádání. Děti mu přesto vyhoví, nedostane však klobouk, ale na hlavu mu posadí hrnec. Jakmile každý z týmů dokončí svého sněhuláka, přinese paní učitelka diplomy, aby žáky odměnila. Diplom dostane každý tým. Autor tak poukazuje na to, že není vhodné posilovat soutěživost a rivalitu mezi dětmi. Ne každý má v útlém věku talent na tvořivé činnosti, proto není dobré povyšovat jedno dítě nad druhé. Pokud jsou odměněni všichni stejně, nerozvíjí se v nich závist, jsou si rovni. 48

Následuje příběh O velkém bobování. Paní učitelky vzaly děti ven, bobovat na svah za školkou. Učitelky nejprve dětem projely dráhu a pak začaly jezdit na pestrobarevných bobech i děti. Jen Matyáškovy oranžové boby nechtěly vůbec jezdit. Jsou namyšlené, myslí si o sobě, že jsou něco víc než jiné boby, a proto chlapci řeknou, že jezdí pouze do kopce. Toho děti ihned využijí a nechají se vozit oranžovými boby do kopce a ostatními z kopce. Autor v kapitole hojně pracuje s popisem a s barvami. Používá výrazné teplé barvy, jako jsou červená, žlutá, oranžová, které symbolizují dětskou radost. Příběh má dětského vnímatele prostřednictvím personifikace věcí – bobů – upozornit na negativní lidské vlastnosti, a to na povýšenost, pýchu a namyšlenost. Ve školce děti provozují celou škálu různých aktivit, od kreslení přes tancování a hraní si až po zpívání. I tak se ale může stát, že na dítě dolehne úzkost ze samoty, protože není v domácím prostředí. Recipient se dozvídá, že v takové chvíli je tam pro něj paní učitelka, která ho pohladí, obejme a utiší. K pohlazení se přidávají i ostatní děti. Fyzický kontakt připomíná rodičovskou lásku a dítě se díky tomu uklidní. Pokud ani pohlazení nepomáhá, vymyslí učitelka v příběhu ihned činnost pro rozptýlení. Přirovnává slzičky ke korálkům z říkanky „princeznička na bále, poztrácela korále […]“ (s. 36), rozsype ve třídě pytlík korálků a nechá děti je sbírat. Nejlepší sběrač je odměněn královskými šaty a je mu splněno přání. Nejdelší šňůru korálek nasbírala uplakaná Danielka, takže dostala šaty jako pro princeznu a mohla vyslovit své přání. Holčička chtěla sáček bonbonů, o který se podělila s ostatními spolužáky. Autor v kapitole učí děti, že mohou dávat najevo své emoce, za pláč se nemusí stydět kluci ani holky, stesk je přirozený. Kladnou vlastností je umět se podělit s ostatními, nenechávat si sladkosti pouze sám pro sebe. Šandera v další kapitole upozorňuje posluchače, že si školku postupně zamilují a budou se tam moc těšit, stejně jako Kačenka, která jednoho dne dokonce budí maminku, aby ji už odvedla do školky a holčička si tak mohla zase hrát s kamarády. Muchomůrka Můrka Kačence oznamuje, že je na programu dne malování. Učitelka dá dětem volné téma tvorby. Kačenka se nemůže rozhodnout, co namaluje, proto k ní začnou promlouvat štětce a předbíhají se, který umí malovat lépe. Kačenka moudře rozhodne, že bude malovat se všemi, aby se nemusely hádat. Autor i zde pracuje s popisem a líčením barev: „[Kačenka] Vyobrazila domeček s jasně červenou střechou. Aby v domku nebyla zima, tak na tu novou střechu přimalovala ze sytě oranžových cihel komín. Potom namíchala šedou, aby ten komín mohl trošku kouřit.“ (s. 40). Kačenka nezapomíná použít všechny

49

dostupné barvy, aby se některá z nich necítila odstrčeně. V kapitole je zdůrazněna kladná lidská vlastnost – spravedlnost – Kačenka dává všem rovnou příležitost, nikoho neupřednostňuje. V kapitole O panu Jídelníčkovi se posluchači seznamují s poezií. Pan Jídelníček komunikuje pouze ve verších: „Těš se milá chaso, dnes budeš mít maso.“ (s. 41), nebo: „Těší se na vás čajíček a pomazánka z vajíček.“ (s. 42). Vždy dětem oznamuje, co budou mít k obědu a ke svačině. Pouze prvního dubna říká, že paní kuchařky nevaří, a to má Kačenka už od rána velký hlad. Ale brzy z kuchyně ucítí vůni buchet, zanedlouho je kuchařka přinese dětem do třídy. Kačenka běží s buchtou za panem Jídelníčkem a chce vysvětlit, proč jí ráno lhal. Jídelníček se směje a říká „Apríl“. Tímto příběhem autor seznamuje děti s tradicí aprílových žertů. Lhát se tedy může jen první dubnový den, protože je to míněno z legrace, jinak děti musí vždy mluvit pravdu. S historií seznamuje děti další kapitola. Učitelka připravuje pro děti hledání pokladu v Loupežnickém lese a vysvětluje dětem, kdo to byli loupežníci. Bohatým brali, ale chudým lidem naopak dávali, obzvláště pak dětem. Měli nevysvětlitelný dar rozeznat dobré lidi od špatných. Autor tak apeluje na posluchače, aby pomáhali hodným lidem, ale zlí lidé si jejich pomoc nezaslouží. Děti se vydají po loupežnické stezce pro ztracený poklad. Musí pozorně sledovat cestu a hledat šipky vyřezané na pařezech stromů. Naleznou truhlu plnou čokoládových dukátků, a tak poklad cestou do školky celý snědí. Domnívám se, že hlavním záměrem příběhu není objasnění pojmu loupežník, ale naučit děti spravedlivě se dělit s ostatními lidmi. Na světě je mnoho chudých dětí a dospělých, kterým by se mělo pomáhat, a je dobře, že si to děti uvědomí už v předškolním věku. Autor však toto téma probírá pouze okrajově z pohledu pohádkových bytostí, což je pro dětské omezené chápaní dostatečné. Děti v další kapitole zjišťují, že ve školce se nachází nejen herna, ale i ložnice. Přespávají tam děti, které nejdou „po o“. Autor vysvětluje význam této zkratky, jelikož se s ní recipienti budou často setkávat. Pokud odejdou „po o“, znamená to po obědě, ve školce tedy po jídle nebudou spát. Kačenka však po obědě spí ve školce a zdá se jí sen o tom, že je princezna, která ztratila zlatou korunku. Princezna se nerozpláče, ale snaží se korunku v klidu najít. Pomáhají jí v tom rostliny i zvířátka. V koruně stromu uvidí princezna malého barevného slona s její korunkou na hlavě. Řekne mu, že pokud se mu korunka líbí, může si ji nechat, avšak pod podmínkou, že s ní bude slon kamarádit. 50

Slon souhlasí a zatroubí princezně jako poděkování písničku. Po probuzení vypráví Kačenka o svém snu učitelce. Ta se diví, že princezně vzal korunku zrovna slon, zlaté věci totiž bere straka. Stejnou reakci na sen mají i rodiče Kačenky. Kačenka se zlobí, nechápe, proč všichni mluví o strace, a proto jí maminka vysvětluje: „[…] že straka skutečně odnáší různé lesklé papírky, zlaté prstýnky a jiné třpytivé předměty do svého hnízda, a lidé jí proto říkají straka zlodějka.“ (s. 50). Autor v kapitole vysvětluje pověry o strakách, dle mého mínění však zapomíná poukázat na to, že si nikdo nemůže svévolně přivlastňovat cizí věci. Slon si díky krádeži v příběhu nachází kamarádku. Straka je označena jako zlodějka, ale není již řečeno, zda je to pozitivní či negativní status. Proto bych tuto kapitolu doplnila o bližší vysvětlení významu slov zloděj a krádež, aby bylo dětem jasné, že zloději jsou na okraji společnosti a za své činy si musí odpykat trest. Zdůrazněno by mělo být, že kamarády si děti získají jedině čestným jednáním. V předposlední kapitole je shrnuto, co vše se děti ve školce naučily – tancovat, soutěžit, zpívat, malovat. Děti čeká na závěr školního roku zvláštní den. Protože se blíží letní prázdniny, jsou děti za účasti rodičů rytířem (učitelkou) pasovány na školáky. Po slavnostním aktu rodiče odcházejí, děti zůstávají, převlékají se do pyžamek a chystají na nocování ve školce. Paní učitelka jim před spaním čte klasické české pohádky – O pejskovi a kočičce, O kocourovi v botách a další. Koloběh Kačenčina roku se uzavírá nečekaně. Noční spaní ve školce je specifická aktivita, se kterou se pravděpodobně nesetká každý z recipientů, někteří zřejmě ani s pasováním na školáky. Děti se standardně pasují na školáky po třech letech docházky do mateřské školy. Autor se snaží zachytit co nejvíce aktivit a událostí, a proto zřejmě zkracuje Kačenčin pobyt ve školce na jeden rok tak, aby byli posluchači příběhu díla připraveni na širokou škálu aktivit a situací, s nimiž se mohou ve školce setkat. Poslední kapitola Jak to bylo dál aneb Hurá do školy! je velmi stručná. Slavnostně oblečená Kačenka jde za doprovodu maminky poprvé do školy. Na cestu jí svítí sluníčko. Sluníčko zde symbolizuje pozitivní náladu, optimismus, začátek něčeho nového. Školní docházka je pro děti další z životních kapitol, které musí absolvovat. Ale o tom, co přesně je bude čekat, se musí dozvědět z jiných knih.

51

Shrnutí Chystáme se do školky je jedna z mála publikací, které plně korespondují s dětským vyjadřováním a chápáním světa. Jiří Šandera se na základě zkušeností s výchovou vlastních dětí přibližuje dětskému vnímateli používáním jednoduchých a současně poutavých příběhů. Fáze školního roku v mateřské škole popisuje nejčastěji pomocí dialogů. Do děje knihy zařazuje příběhy o personifikovaných předmětech a zvířatech. Kamarády hlavní hrdinky – předškolačky Kačenky – jsou věšák a značka v šatně, kteří jsou zpočátku jejími průvodci děním ve školce. Autor do díla často zařazuje popisné pasáže a pracuje se symbolikou barev. Seznamuje děti nejen s různými činnostmi, jako je hledání pokladů, malování, stavění sněhuláka a další, ale soustřeďuje se i na typické svátky jednotlivých ročních období. Děj knihy začíná na podzim a končí v létě, stejně jako běžný školní rok. Děti jsou seznámeny s Mikulášem a čerty, s vánočním stromečkem a Ježíškem, ale i s tradicí aprílových žertů. Vynechány jsou Velikonoce. Šandera recipientům také vysvětluje význam několika pranostik a pořekadel. Kniha není přímo zaměřena na pravidla slušného chování. Výchova ke kladným charakterovým vlastnostem stojí spíše na okraji. Přesto však recipienti díky příběhům v knize zjišťují, že musejí překonávat strach, nemají být závistivé ani lakomé, mají se spravedlivě dělit s kamarády, poslouchat autority, slušně se chovat, je nutné prosit a děkovat, neupřednostňovat jednoho člověka (věc) před druhými, nesoutěžit mezi sebou. S ohledem na to, že je kniha určena dětem, které ještě nenastoupily do mateřské školy, je výčet vlastností, svátků i činností dostatečný. Ne všechny kapitoly jsou zdařilé, jak je patrno z analýzy. Autor například dostatečně nevysvětluje, že si děti krádeží cizích věcí přátele nezískají. Vykání v otázkách v první kapitole je odcizujícím prvkem. Pokud děti komunikují mezi sebou, ale i s dospělými, setkávají se s tykáním. Projevům úcty vykáním se učí až v pozdějším věku. Kniha jako celek je však hodnotným dílem. Ze stylu autorova psaní je zřejmá jeho osobní zkušenost s dětmi předškolního věku, kterým své dílo určil.

52

2.5. Ladislav Špaček: Dědečku, vyprávěj – Etiketa pro kluky a holčičky od 3 let Ladislav Špaček se narodil 17. srpna 1949 v Ostravě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1990–1992 byl redaktorem a moderátorem České televize. Poté téměř jedenáct let působil jako mluvčí prezidenta Václava Havla. Je autorem televizního seriálu Etiketa a rovněž napsal řadu knih věnovaných tématu etikety, jak pro dospělé, tak i pro dětské čtenáře.46 Knihu Dědečku, vyprávěj47 vydal Ladislav Špaček v roce 2012. Jak podtitul napovídá, publikace je určena čtenářům, respektive posluchačům, od tří let, které prostřednictvím příběhů, jež dědeček vypravuje vnučce, seznamuje se správným chováním v situacích, s nimiž se mohou ve svém věku setkat. Kniha je horizontálně rozčleněna do dvanácti kapitol o etiketě. Pomyslnou třináctou kapitolu tvoří oddíl Otázky, kde rodiče naleznou náměty k diskusi s dětmi, týkající se problematiky, které se autor v publikaci věnuje. Název každé kapitoly vypovídá o situaci, s níž bude recipient blíže seznámen, např. Ve školce, Na návštěvě, U stolu. Vertikální členění textu je propracováno. Kniha je psána dobře čitelným písmem, jeho velikost je uzpůsobena nejmladším čtenářům. Nadpisy kapitol jsou barevně podkreslené a psané větším fontem než zbytek textu, což napomáhá lepší orientaci v textu, stejně jako výrazně napsaná čísla stran. Každý z příběhů, které dědeček vypráví vnučce Viktorce, je bohatě ilustrován barevnými kresbami z dílny Jany Fernandes. Kresby vyvolávají dojem, že je kreslilo samo dítě, jsou jednoduché, zachycují dění v kapitolách. Kniha Dědečku, vyprávěj je doplněna o CD s audio nahrávkou, pohádky na něm dětem předčítá Ladislav Špaček. Kniha je psána převážně formou dialogu. Dědeček rozmlouvá se svou vnučkou Viktorkou, zřídka se do konverzace zapojují i Viktorčini rodiče. Dědeček vnučku poučuje o správném chování v rozličných společenských situacích, své vyprávění doplňuje o množství krátkých pohádek, ve kterých nejčastěji vystupují personifikovaná zvířata, Viz Biografie. Ladislav Špaček [online]. ©2016 [cit. 2016-03-15]. Dostupnéz:http://www.ladislavspacek.cz/o-me/biografie-a-dalsi-informace/ 47 ŠPAČEK, Ladislav. Dědečku, vyprávěj. Etiketa pro kluky a holčičky od 3 let. Praha: Mladá fronta, 2012. 104 s. ISBN 978-80-204-2810-3. 46

53

jejichž přítomnost zesiluje edukační funkci textu. V díle je zmíněn i hlavní motiv a titul knihy: „,Dědečku, vyprávěj,‘ prosí Viktorka.“ (s. 48). Poukazuje na to, že vnučka po dědečkovi vyžaduje vyprávění příběhů. Jsou nedílnou součástí jejich každodenní komunikace. Je možné konstatovat, že dědeček zde supluje roli otce, seznamuje dívku se základními pravidly etikety, aby se mohla stát čestným a spořádaným člověkem. Viktorka je holčička předškolního věku, která navštěvuje mateřskou školu a hodně volného času tráví se svým dědečkem, jemuž důvěřuje a často si s ním povídá o každodenních příhodách. Je velmi zvídavá a ochotně se učí novým věcem, aby se z ní stala slušně vychovaná mladá dáma. Recipienti se mohou s postavou Viktorky lehce ztotožnit, jelikož se ocitá ve stejných situacích jako oni sami. Jako každé dítě má Viktorka ráda příběhy, které jí pomohou nacházet řešení (správnost jednání) v určitých situacích. Dědeček je starší zkušený muž, který se naplno věnuje své malé vnučce. Snaží se, aby se jí dostalo základů slušného chování a etikety. Nenásilnou formou krátkých příběhů seznamuje vnučku se společenskými pravidly. Je to vzdělaný muž, který si dokáže poradit v jakékoli situaci. Vždy má pro vnučku také vhodnou poučku: „Dědeček se jen usmál a tiše ukázal Viktorce, že polévka se může míchat, ale nemá se do ní foukat.“ (s. 83). Takového dědečka si jistě oblíbí každý malý recipient, jemuž se kniha dostane do ruky. Viktorka nechce slyšet bájné pohádky o princeznách a rytířích, zajímají ji příhody každodenního života, a tak si s ní dědeček povídá o běžných událostech všedního dne. Kapitolou Ráno doma autor poukazuje na důležitost ranní hygieny, proto do dědečkových úst vkládá příběh, v němž se objevují personifikované hygienické pomůcky. Kartáček na zuby a mýdlo se cítí osaměle, když je děti ráno nepoužijí, se špinavými dětmi si ani nechtějí hrát jejich kamarádi ve školce. Dědeček vnučce vysvětluje, že je důležité umýt si po ránu obličej, vyčistit si zuby, učesat se a převléknout z pyžama. U snídaně se má potom sejít celá rodina a dítě se má chovat způsobně podle vzoru dospělého. Po snídani se dítě ocitá Ve školce. Dědeček vnučce vysvětluje, že do školky si děti chodí hrát v době, kdy jsou rodiče v práci, a že školka dětem pomáhá adaptovat se v kolektivu, slouží jim ke hraní, cvičení a učení. Viktorka by se tam měla chovat ohleduplně, nehádat se s kamarády a půjčovat jim své hračky. Pokud si chce Viktorka něco vypůjčit, nesmí zapomínat na kouzelné slovíčko – prosím, v případě, že něco naopak dostane, musí umět poděkovat. V kapitole je kladen důraz na to, že děti musí žádat a děkovat také v domácím prostředí, nikdo jim nevyhoví, pokud si budou něco vynucovat. 54

Viktorka ráda tráví čas Na hřišti, kde se setkává s mnoha vrstevníky, proto ji dědeček varuje, že musí brát ohled na ostatní návštěvníky hřiště, aby jim neublížila a neomezovala je. Jako názorný příklad autor vkládá do kapitoly příběh o bezohledném chlapci, který všem bral hračky, shazoval holčičky z houpačky, a tak si s ním nikdo nechtěl hrát. Jednou se na hřišti ocitnul úplně sám, spadl z nejvyšší prolézačky a na blízku nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Chlapec se z nepříjemné události poučil a začal o hračky slušně žádat, čímž si získal přátele. Z toho Viktorce vyplývá, že se děti mají vzájemně respektovat, společně si hrát a pomáhat si. Viktorka připojuje vlastní zkušenost se začleněním dítěte do kolektivu. Říká dědečkovi, že mají ve školce spolužáka z Japonska, který neumí příliš česky, proto se nejprve naučil „prosím“ a „děkuji“, aby mohl ostatní děti požádat o pomoc. Špaček tak nezapomíná ani na problematiku rasismu, učí děti, že do svého kolektivu musí přijmout i příslušníky jiné rasy či národnosti. Dětskému chápání a zkušenostem je blízké zprostředkování zkušenosti s cizincem z pohledu Viktorky, autor zde vhodně zvolil hledisko vyprávění. Špaček, jako jeden z mála autorů, nezapomíná ani na poučení o správném chování Na ulici. Jelikož chybělo málo a Viktorka by se ztratila mamince, vypráví dědeček pohádku o ztraceném koťátku. Kočka nakupovala v samoobsluze a koťátko se jí přitom ztratilo. Kočka prosila lidi, aby jí s hledáním pomohli. Malá Viktorka slyšela tenoučké mňoukání, kotě našla a vrátila ho jeho mamince. Děti jsou díky příběhu poučeny, že se mají držet svých rodičů, a pokud se náhodou ztratí, mají se vrátit na místo, kde se s rodiči viděly naposled. Viktorka opět přidává i vlastní zážitek. Její spolužák David šel ze školky s babičkou, zlobil, vytrhnul se jí z ruky, nerozhlédnul se a vběhnul pod jedoucí automobil. Sanitka ho odvezla do nemocnice, protože měl zlomené obě nohy, a proto nebude moct dlouho chodit. Viktorka dědečkovi říká, že už ví, že musí přecházet pouze na přechodu pro chodce a nejdříve se musí rozhlédnout na obě strany, během přecházení pak dávat stále pozor, kdyby se přiřítilo rychle jedoucí vozidlo nebo motorka. Autor v kapitole vysvětluje základní pravidla silničního provozu, ale i způsob chování na veřejných místech, kde se malé dítě může snadno ztratit. Pomocí příběhu o personifikované kočce pomáhá dětem zorientovat se v momentu, kdy se jim z dohledu ztratí rodiče. V této pohádce vystupuje krom koček i Viktorka, což zapojuje vnučku, stejně jako recipienta, do děje a zesiluje didaktickou funkci příběhu.

55

Následující kapitoly se soustředí na začlenění dítěte do světa dospělých, věnují se pravidlům chování během různých společenských a kulturních událostí. Popsána je návštěva oslavy narozenin Viktorčiny kamarádky. Viktorka vypráví dědečkovi, že některé děti dělaly ostudu svým rodičům. Honzík bral holýma rukama jídlo z obložené mísy, některé děti neuměly slušně pozdravit. Dědeček doplňuje, že by děti na návštěvě neměly chodit do kuchyně, nesmí nic zničit ani ušpinit, aby je hostitelé pozvali i příště. Pomáhat naopak mohou například s prostřením stolu a s věcmi, které nerozbijí. Tematicky na to navazuje kapitola U stolu. Dědeček vysvětluje vnučce základy správného stolování. Prostřednictvím pohádky o holoubcích seznamuje Viktorku s tím, jak se slavnostně prostírá stůl: na vyžehlený ubrus se nejprve pokládají talíře, poté příbory a ubrousky, sklenice se dává ke špičce nože doprava, pečivo se pokládá na talířek, nikoli rovnou na stůl, na závěr se doprostřed stolu umístí váza s květinami. Viktorka pak sama dokáže prostřít stůl a pomoct mamince před podáváním oběda. Otázkou je, zda děti v předškolním věku dokážou rozlišit strany, zda jsou fyzicky schopné nosit těžké talíře a sklenice, které se navíc mohou rozbít a dítě poranit. Proto bych tuto kapitolu vynechala, případně více zobecnila na to, že jíme z talířů pomocí příboru, nesrkáme, snažíme se vytvořit příjemné prostředí a atmosféru u společného jídla. Další dvě kapitoly se věnují etiketě při podávání jídla a pravidlům správného chování během oběda. Při nalévání polévky udílí Viktorce rady maminka. Vysvětluje, že polévka se nalévá nejprve nejstaršímu člověku u stolu, pak se postupuje směrem k mladším osobám, nakonec přichází na řadu sama hostitelka. Čeká se, až budou mít všichni plné talíře, a teprve poté se začíná jíst. Dědeček maminku doplňuje: polévka se nesrká, pouze špička lžičky se vkládá do úst, talíř se ve společnosti nenaklání, pouze doma. Tatínek Viktorce vysvětluje, že se u stolu nemluví s plnými ústy, ale jinak společně strávený čas u stolu vybízí ke konverzaci. Viktorka je poučena, že se miska se salátem dává doleva – k vidličce, vidličkou se napichuje maso, nožem se pak krájí, střenky příboru jsou ukryty v dlani. Když Viktorka nechce jíst salát, dědeček začne vyprávět pohádku o zajíčkovi, aby přiměl Viktorku vážit si každého pokrmu, který jí je nabídnut. Špaček nevynechává ani kapitolu věnující se návštěvě divadla, v níž je Viktorka poučena o vhodném společenském oděvu. Děti se dozvídají, že do divadla si neobléknou všední oblečení, ale slavnostní šaty, protože je čeká výjimečný kulturní zážitek. Dále zjistí, že na představení si musíme koupit lístky, kabáty se odkládají v šatně a že je slušné 56

do řady v hledišti vcházet čelem k lidem, při představení se musí všichni chovat tiše a vypnout vyzvánění svých mobilních telefonů. Mobilnímu telefonu je vzápětí věnována celá kapitola, jelikož je to fenomén, se kterým se setkáváme v každodenním životě, a ne vždy je jeho používání vhodné. Dědeček vnučce vysvětluje, že v dřívějších dobách mobily neexistovaly. Zprávy byly doručovány poštovními holuby. Připojuje pohádku o tom, jak holub včasným doručením zprávy zachránil život miminku. V textu je ale také vysvětleno, že jsou situace, v nichž používání mobilu ruší ostatní. Mohlo by se zdát, že věnovat celou kapitolu v knize mobilu je zbytečné, ale myslím, že je to právě naopak. Dnes je díky mobilu komunikace snazší, můžeme lehce zavolat pomoc nebo záchrannou službu. Děti se s těmito zařízeními setkávají od útlého věku, téměř každý dospělý vlastní mobilní telefon, a tak by dítě mělo vědět, že telefon není jen na hraní her, ale i na důležitější věci, jako je například kontakt s rodinou. V kapitole s názvem V restauraci jde Viktorka s prarodiči i rodiči na slavnostní oběd. Zdůrazněna jsou přitom pravidla etikety: nejprve se usazují dámy, po nich pánové, u stolu si každý dává na klín ubrousek. Dědeček v příběhu také napomíná vnučku, aby nemluvila příliš nahlas. Děti by se měly v restauraci chovat slušně. Je uveden příklad, co se stane, když bude dítě zlobit – Viktorka se nudila, poodešla od stolu, strčila do číšníka, který rozbil všechno nádobí, které nesl, a tatínek se za dceru musel omluvit. Recipient je poučen, jak se má chovat u jídla – když přinesli hostům polévku, dědeček upozornil Viktorku, že se do ní nefouká. Hlavní chod jedla holčička vidličkou a nožem, stejně jako dospělí u stolu. Autor tak poukazuje na vyspělé chování, které příliš nekoresponduje s věkem hrdinky. V závěru obsluha přinese dort, který objednal tatínek jako překvapení pro maminku k narozeninám. V kapitole je tak poukázáno nejen na slušné chování na veřejných místech, ale i na potřebu projevů lásky mezi rodiči: „Aha, tak to všechno zařídil tatínek, zaradovala se Viktorka. To je dobře, že má maminku rád.“ (s. 85), aby děti mohly vyrůstat v láskyplném a harmonickém prostředí. Závěrem autor ukazuje dětem, jak se mají chovat na cestách do zahraničí. Viktorka s rodiči letí k moři. Autor považuje za důležité, aby dítě na dovolené znalo vlastního jména a příjmení, stejně jako domácí i hotelovou adresu. Doporučuje, aby rodiče naučili dítě několik základních slov v anglickém jazyce. Bude pak vědět, na co se ho personál v hotelu bude ptát v případě, že se ztratí. 57

Závěr díla obsahuje několik desítek otázek, které jsou tematicky věnovány jednotlivým kapitolám. Rodiče (případně učitelka) si tak mohou s dětmi zopakovat nabyté vědomosti a zjistit, co utkvělo dětem v paměti a co by se naopak mělo zopakovat, aby šly děti do školy se základní znalostí společenského chování a zvládly běžné situace, do kterých se v předškolním i mladším školním věku mohou dostat. Až na několik výjimek je jazyk díla přizpůsoben nejmenším čtenářům (posluchačům). Souvětí jsou krátká, srozumitelná. Jasně je odlišena přímá řeč od nepřímé, nejen graficky, ale i uvozovacími větami typu – ptala se, řekla, říká apod. Na několika místech je užito hovorové češtiny, např. „lítal“ (s. 26). Menší míra porozumění by mohla nastat v případě spojení „vymáhat násilím“ (s. 16) nebo u slova „pokárala“ (s. 25), výraz „střenka“ (s. 46) dle mého mínění nezná prakticky žádné dítě, troufám si říci, že mnohdy ani dospělý člověk. Personifikace Špaček využívá jako prostředku ponaučení, viz „příbor tancoval“ (s. 46). Personifikovány jsou předměty, ale i zvířata vystupující v příbězích. Vzhledem k tomu, že je dílo určeno dětem od tří let, je předpokládáno, že dětem bude text předčítán, pravděpodobně rodiči, prarodiči, staršími sourozenci či učitelkami v mateřských školách. Předškoláci mohou sledovat děj pomocí desítek ilustrací, které zachycují etické poučky z vyprávění uplatněné v praxi, případně dokreslují prostředí příběhů a jejich postavy. Kniha je doplněna CD, na kterém jsou audio nahrávky jednotlivých kapitol z knihy. Příběhy předčítá sám autor – Ladislav Špaček. CD by se mohlo použít pro děti v mateřské škole namísto pohádek čtených učitelkou před odpoledním odpočinkem, případně jako náhrada večerního čtení před spaním. Pouhé reprodukování nahrávky však připraví rodiče o možnost upevňovat vzájemný vztah s dítětem.

Shrnutí Dědečku, vyprávěj je kniha s poutavým názvem nejen pro děti, ale rovněž pro rodiče, kteří svým dětem literaturu kupují, protože se jim zajisté vybaví vzpomínky na vyprávění pohádek od jejich prarodičů. Zaujmout je mohou i bohaté ilustrace knihy, které názorně dokumentují problematiku řešenou v jednotlivých kapitolách.

58

Otázkou je, zda je přínosem knihy přiložené audio CD (je možno jej koupit i bez knihy). Pro dítě je jistě mnohem lepší předčítání fyzickou osobou a osobní kontakt, který rozvíjí jeho duševní stránku. Moderní doba však čím dál více využívá technologií, proto se jistě stane i toto CD populárním. Je vhodné, že se čtení textů zhostil sám jejich autor, který je již ve věku dědečka, takže hlas vyprávění koresponduje s názvem díla. Souhlasím s určením publikace předškolním dětem od tří let. Jazyk díla je až na několik výjimek vhodně zvolen pro nejmenší recipienty. Popisované situace jsou součástí každodenního života, s převážnou částí z nich se setká každé malé dítě. Vhodně je zvolená forma poučení dítěte, krátké příběhy čtenáře (posluchače) zaujmou, díky malému rozsahu si je mohou také snadno zapamatovat a vyvodit z nich ponaučení. Tyto příběhy mohou být pomůckou pro rodiče k tvorbě příběhů vlastních, ale i návodem, jaké otázky klást svému předškolnímu dítěti. Umístění otázek na konci knihy vede k častému listování knihou a ztížené orientaci v ní. Vhodnější by bylo umístit otázky v závěrech jednotlivých kapitol. Jelikož na sebe ale kapitoly přímo navazují, umístila bych otázky pod ilustraci, přičemž bych volila jiný typ písma, nebo přímo do obrázku formou komiksu. Špaček se v předloženém díle zabývá převážně pravidly slušného chování ve společnosti, uvádí konkrétní situace a modely správného jednání. Na rozvíjení charakteru dětí není kladen důraz. Zmíněna je však potřeba tolerance, ohleduplnosti a snaha pomoci druhým lidem.

59

2.6. Zuzana Pospíšilová: Hravá škola hezkého chování Zuzana Pospíšilová se narodila 7. září 1975 v Karviné. Vystudovala psychologii na Masarykově univerzitě, po studiích žila v Ostravě, kde se živila jako dětská klinická psycholožka. Mateřství ji přimělo k vlastní tvorbě knih pro děti. Inspiraci nachází především ve svém dětství a otcově vyprávění. Celkem vydala autorka už více než sto titulů pro děti vlastní tvorby. Pro předškolní děti jsou určena její ilustrovaná leporela, ale i pohádky s výchovným apelem. Kvantita tvorby, velká žánrová pestrost, didaktizující charakter textů a časté dárky ke knihám řadí Pospíšilovou do sekce komerční produkce.48 Publikace Hravá škola hezkého chování49 vyšla v roce 2014, ilustracemi ji doplnil Michal Sušina. Věková hranice čtenářů knihy není určena. Útlá knížka má formou několika příběhů seznámit děti se základními pravidly slušného chování a naučit je rozlišovat mezi dobrem a zlem. Z horizontálního hlediska je kniha rozdělena do dvaceti kapitol, z nichž převážná většina obsahuje i podkapitolu s krátkou „povídankou“, která přibližuje vlastnost (případně způsob chování) obsaženou v textu kapitoly. V závěru každé kapitoly je umístěna básnička, psána sdruženým rýmem. Následují otázky, případně úkoly, k předešlému příběhu, které zahrnují poznatky z jednotlivých kapitol. Součástí knihy je i krátká Předmluva, jež dětem nastiňuje základní dějovou linii a seznamuje je se strukturou díla. Vertikálně je dílo systematicky a přehledně rozčleněno. Autorka pracuje s typografickou stránkou textu, jasně graficky odlišuje hlavní kapitoly a podkapitoly – velikostí a barvou písma, hlavní děj je psán černou barvou, pohádky barvou modrou. Básničky vkládané do textu jsou natištěny hnědou barvou a od okolního textu jsou odlišeny i stylem písma – kurzívou. Otázky, úkoly a náměty k zapamatování čtenář rozezná pomocí odrážek a modré barvy písma. Titulky vyjadřují, jakou situací, popřípadě činností, se bude kapitola zabývat. Kniha je barevně ilustrována, ilustrace zachycují výjevy z děje.

Viz ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládež 2: Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012. s. 325. 49 POSPÍŠILOVÁ, Zuzana. Hravá škola hezkého chování. Praha: Grada, 2014. 88 s. ISBN 978-80-2474261-8. 48

60

Hravá škola hezkého chování začíná kapitolou Prázdniny u babičky. Hlavní hrdinkou je Anetka, která tráví letní prázdniny u babičky na vesnici. Dívka zpočátku není nadšena, že musí od svých kamarádů odjet za babičkou, která se setkává pouze se starými lidmi. Po příjezdu k babičce se proto Anetka nechová slušně a svou nevoli strávit léto daleko od svých přátel dává najevo za pomoci ironických komentářů a zamračeného obličeje. Babička jí ale chce vysvětlit, jak je důležité neztrácet úsměv, a proto začíná vyprávět pohádku – Povídanku o hrnčířovic Lidušce. Prostřednictvím příběhu, v němž Skřítek dobráček poradí hrnčířově Lidušce, aby se více usmívala a tím získala více zákazníků na trhu, je dítě nabádáno, aby nezapomínalo na úsměv, protože má magickou moc. Po odříkání příběhu babička sáhne do staré truhličky a z ní vytáhne malou knížku plnou básniček, z níž přečte báseň Úsměv hřeje. Báseň psaná sdruženým rýmem shrnuje ve třech slokách, jak je důležité používat úsměv a působit pozitivně na ostatní. V závěru kapitoly se nachází ilustrace, na níž jsou vyobrazeni usmívající se a zamračení lidé, na dítěti je, aby označilo, které výrazy ve tváři jsou mu milejší. Dále pak dostává dítě úkol, aby se pokusilo celý den jen usmívat a pozorovalo účinky úsměvu na svém okolí. V návaznosti na předchozí pohádku autorka zařazuje kapitolu s názvem Na nákupu. Hrdinka Anetka už přestává litovat, že netráví prázdniny s kamarádkami ve městě, je okouzlena babiččiným vyprávěním a těší se na nové příběhy. Babička bere Anetku na nákup, je zklamaná, že vnučka sama od sebe nepomůže cizí staré paní. Anetce však stačí malý náznak gestem, aby své chování napravila a pomohla. Za odměnu pak od stařenky dostává zlatý prstýnek, což potvrzuje pravidlo, že dobré skutky bývají odměněny. Povídanka o kováři Jírovi vykresluje hodného a obětavého Jíru, který si svým chováním získal mnoho přátel. Když se sám ocitnul v nouzi, přátelé mu ochotně pomohli. Anetka si z příběhu odnáší ponaučení a pomáhá babičce s přípravou oběda. Jako poděkování jí pak babička čte další básničku ze své knížky, tentokrát na téma Ochota pomoci. Následuje úkol pro děti, ve kterém jsou vyzvány, aby se ptaly lidí ve svém okolí, zda nepotřebují pomoci, a případně jim pomohly. Kapitola Na zahradě před domem přímo navazuje na předchozí děj. Anetka si prohlíží prsten, dar od stařenky, a babička jí klade na srdce, aby si prstenu vážila, že je jistě velmi drahý a vzácný, stejně jako umění darovat, nikoli jen přijímat. Jako příklad vypráví Povídanku o dvou tkalcích, pojednávající o Květoslavovi a Jaroslavovi. Jaroslav tká pouze drahé vzácné látky a snaží se je draze prodávat. Jakmile vydělá hodně zlaťáků,

61

přestane pracovat a jen se pyšně prochází po náměstí. Květoslav je jeho pravý opak, pracuje od rána do večera, aby utkal látku pro obyčejné lidi. Dětem k látkám přidává ručně vyráběné hračky. Jednoho dne jeho látku obdivuje stařenka, ale nemá na zaplacení, Květoslav jí tedy látku věnuje. Druhý den mu stařenka přinese špulku se zlatou nití, později se ukáže, že je to špulka kouzelná, protože je nekonečná. Z příběhu pro děti plyne ponaučení, že není umění pouze brát, ale že mnohem důležitější je i dávat a nečekat nic na oplátku. Babička po odříkání příběhu opět přináší knihu s básněmi, vysvětluje, že ji má od svého zesnulého manžela – Anetčina dědečka. Báseň Umění darovat je věnována vlastnoruční výrobě dárků, protože jen takové dárky jsou od srdce a každého potěší. Čtenářům je poté zadán úkol – vyrobit dárky pro své blízké, ale i pro děti z dětského domova nebo pro seniory. Autorka tak nutí děti uvědomit si, že ne každý jejich vrstevník má svou rodinu a spoustu hraček (dárků), probouzí v nich tak sociální cítění a pomáhá navodit pocit uspokojení z momentu, kdy někomu potřebnému předáme dar. Současně se děti mohou zamyslet nad tím, že opuštěné nemusí být jen malé děti, ale i mnoho seniorů, kteří žijí bez svých rodin v pečovatelských domech. Zde se nabízí prostor pro rodiče, aby svým potomkům nastínili danou problematiku a také aby se zamysleli sami nad sebou, zda své děti vedou k tomu, aby byly ochotné dělit se s ostatními. Další kapitola s titulkem U večeře se jeví jako návod na správné stolování, avšak není tomu tak, nacházíme zde mnohem hlubší myšlenku a v dnešní době často diskutovaný problém – sociální rozdíly mezi dětmi, které jsou patrné na základě jejich oblečení. Anetka si umaže tričko od jídla, babička se zlobí, že si vnučka oblečení neváží a naopak si ještě stěžuje, že má méně oblečení než jiné děti. Babička považuje takové jednání za marnotratné, a proto se rozhodne, že vnučce poví příběh o Apolence. V pohádce tentokrát vystupují dvě dívky – Marijánka a Apolenka. Marijánka je skromné děvče, které po rodičích nic nechce a vystačí si jen s jedněmi šaty, kdežto Apolenka je marnivá dívka, která chce všechno, co jí na oči přijde, odmítá chodit stále ve stejných šatech, na každou příležitost potřebuje nové. Otec si musí najít dvě zaměstnání, aby uspokojil potřeby své dcery. Jednoho dne přijdou záplavy, Apolenka se nechce vzdát žádné ze svých věcí, dokud nezjistí, že se jí s těžkým nákladem ve vodě špatně utíká. Pro záchranu vlastního života se musí vzdát majetku. Po této zkušenosti zpytuje své svědomí a pro příště se už spokojí i s málem. Čtenáři (posluchači) by si měli díky příběhu uvědomit, že mnohem důležitější než materiální statky je zdraví naše a našich blízkých a že cena ani množství oblečení nevypovídají nic o charakterových vlastnostech člověka. 62

Po pohádce babička opět vytahuje knihu s básněmi a prostřednictvím básně Skromnost šlechtí jsou recipienti nabádáni, aby žili skromně, spokojili se s málem, a stali se tak šlechetnými lidmi. Za úkol se děti mají zamyslet, které ze svých věcí by si s sebou vzaly na pustý ostrov. V kapitole je jim udělena také rada, aby vždy promýšlely, co si kupují a proč. Mnoho dětí si po přečtení této kapitoly a úkolů pravděpodobně uvědomí, kolik má doma zbytečností a že nás množství věcí neučiní šťastnějšími ani oblíbenějšími v kolektivu. V kapitole Neposedná houska babičce u snídaně upadne na zem houska namazanou stranou dolů, babička poté podotkne, že jí zřejmě někdo závidí. Anetka tuto asociaci nechápe, a tak se nabízí prostor pro další pohádku – Povídanku o třech pekařích. Ondráš rád vymýšlel nové recepty, nešetřil na ingrediencích a měl hodně zákazníků. Vojtěch měl zákazníků méně, ale i tak si nemohl stěžovat na nedostatek objednávek, Ondrášovi úspěch nezáviděl. Ovšem Matěj byl závistivý, pomlouval Ondráše, protože mu záviděl jeho pozici královského pekaře. Jednoho dne se proto vloupal do královské kuchyně a přidal koňský trus do Ondrášova kvásku. Kočka však Ondráše upozornila, že s kváskem není něco v pořádku. Matěj byl zklamaný, vymýšlel novou pomstu, ale nic nevymyslel, v pekařském řemesle se mu přestalo dařit a musel se odstěhovat do jiného města. Autorka na děti apeluje, aby nikomu nezáviděly, přály ostatním úspěch a snažily se něco dokázat samy. Dále je v příběhu ukryto přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá,“ pomsta je potrestána osobním neúspěchem. Přejícnost je jedna z mnoha kladných vlastností, které nás dělají lepším člověkem, proto je jí věnována i báseň. V závěru kapitoly mají děti za úkol, aby se naučily radovat z úspěchu druhých a uměly pochválit ostatní. Nezapomíná se ani na schopnost přijmout prohru s nadhledem a neopomenout pogratulovat soupeři – tímto gestem si děti udělají přátele nejen mezi svými vrstevníky, ale i mezi dospělými. Anetka jako městské dítě tráví svůj volný čas nejčastěji poslechem hudby či čtením knih, do přírody se nedostane, její aktivity jsou pasivní, vázané na domácí prostředí. V kapitole Jde se do lesa s babičkou podnikne výpravu za sběrem lesních malin. Aby jim čas rychleji ubíhal, babička začne vyprávět Povídanku o truhlářských tovaryších. Truhlář hledá dva tovaryše, přijme Járu a Karla. Jára je odvážný, kdežto Karel velmi opatrný a bojácný. Při sběru hub uslyší tovaryši v lese divné zvuky, Karel se bojí, že jsou to strašidla, Jára chce zvukům přijít na kloub. Oba se vydají ke staré zřícenině,

63

odkud vychází kvílení. Najdou tam starého pána, který hledal svou kočku, a přitom se na něj zřítil strop, chlapci mu pomohou dostat se z trosek ven. Odvaha zde pomohla vykonat dobrý skutek a zachránit lidský život. Příběh vybízí recipienty, aby překonali svůj strach a posouvali hranice svých možností. Babička má s sebou i v lese knížku poezie a čte následně báseň nazvanou Odvaha o tom, že odvaha není jen pro hrdiny, ale že každý by měl překonat strach a nejistotu a najít v sobě kus odvahy. Autorka didaktický záměr zavádí do extrémů, lidé s sebou do lesa knihy neberou. Pospíšilová zřejmě ale nechce narušit strukturu knihy. Za úkol si mají čtenáři v pohádkách všímat, kdo a kdy dělá odvážné činy a zavzpomínat, kdy jim samotným nechyběla odvaha. Mohli bychom pochybovat o vhodnosti poslední otázky, jelikož děti v předškolním věku nejspíše ještě nemají představu, co přesně slovo odvaha znamená. Mnohé z nich se zřejmě s tímto pojmem setkají poprvé při čtení (poslouchání) uvedené pohádky a básně, protože hrdinské skutky konají spíše starší děti a dospělí lidé. Navazuje kapitola Malinová nadílka, v níž se projevuje Anetčina neschopnost setrvat v jedné činnosti. Babička jí vysvětluje, že vše chce svůj čas, nic není v životě zadarmo. Povídanka o Amálce, Natálce a lesní studánce pojednává o dvou sestrách ve věku na vdávání. Protože ale bydlí na samotě v hájence, mnoho potenciálních ženichů nevidí, proto svá přání a sny o svatbě svěřují lesní studánce, o níž se vypráví, že je kouzelná. Když jednou studánku čistí, vykoukne z ní víla a dá každé dívce truhličku, otevřít ji však smí až za deset dnů. Amálka to nevydržela a v truhle nic nenašla. Natálka naopak počkala a našla v truhličce zlatý prsten, který se proměnil v ženicha. Prsten v pohádce symbolizuje trpělivost a poctivost dívky. Amálka litovala své nedočkavosti, prosila za odpuštění a slibovala nápravu svého chování. Jako projev odpuštění přičaroval Natálčin ženich svého bratra a byla dvojitá veselka. S myšlenkou, že trpělivost přináší růže, pracuje i zařazená báseň Trpělivost, vysvětlující, že trpěliví lidé mají jednodušší život. Na závěr přichází úkol – děti mají ve třídě pozorovat, kdo je a kdo není trpělivý. Autorka v kapitole nezapomíná ani na radu – nechtít vše hned, být trpělivý a nevzdávat se. Na trpělivosti by měli pracovat lidé v každém věku, čím dříve si to uvědomí, tím lépe. Přísloví Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra uvozuje další z kapitol. Anetka chce dělat marmeládu z nasbíraných malin až druhý den, babička však nechce nic odkládat. Vnučka tedy přece jen musí začít pracovat, a tak si vyprosí další pohádku.

64

Mlynářská povídanka popisuje dva syny mlynáře. Matouš jedl za dva a byl povahou podobný svému otci, jeho bratr Šimon pracoval za dva, ale i přesto otec upřednostňoval Matouše. Když mlynář zestárnul, rozhodoval se, kterému ze synů předá mlýn, proto vymyslel několik úkolů. Podmínky vždy nahrávaly Matoušovi, přesto však Šimon vyhrával. Mlynář se zalekl a soutěž předčasně ukončil, přičemž vítězem stanovil Matouše. Šimon takovou nespravedlnost neunesl a utekl z mlýna. Našel si opuštěný mlýn, opravil ho a dařilo se mu dobře. Matouš po smrti otce naopak zkrachoval. Babička apeluje na vnučku, aby si vzala z příběhu ponaučení a vždy byla spravedlivá, stejně jako je sama babička, když vyrobenou marmeládu dělí spravedlivě mezi všechna svá vnoučata. Následně babička přečetla báseň Spravedlnost, poukazující na nutnost zapojení rozumu k posouzení toho, co je a co není spravedlivé. Rivalita mezi sourozenci či dětmi ve třídě bývá častá, na rodičích a učitelích je, aby ke každému jednotlivci přistupovali objektivně a spravedlivě tak, aby v něm utvářeli správný žebříček hodnot, zdravé sebevědomí a pocit, že žádné z dětí není upřednostňováno. V závěru kapitoly jsou zařazeny otázky k zamyšlení. Dítě si má vzpomenout, zda se mu přihodilo něco nespravedlivého, a přemýšlet, zda je lepší, aby byli všichni v kolektivu odměněni stejným dílem, nebo podle zásluh. Poslední otázka je složitější, i dospělému může ve výchově činit potíže rozhodování se mezi stejným a spravedlivějším dílem. Pokud si rodič (učitel) není s odpovědí sám jist, bude lepší, když tuto otázku v knize přeskočí. Dětem je na závěr udělena i rada, aby se vždy s ostatními dělily spravedlivě. V předposlední kapitole Nejdřív práce, potom zábava musí Anetka s babičkou nejprve uklidit kuchyň, aby pak mohly relaxovat. Povídanka o Lojzovi a Rudovi zachycuje dvě rodiny. Karáskovi jsou milí lidé, mají se rádi, a když chce jít Lojza Karásek do světa, matka mu na cestu upeče buchty. Paní Ptáčková dělá vše stejně jako paní Karásková, proto když vidí, že šel Lojza do světa, okamžitě pošle na zkušenou i svého Rudu. Lojza se v lese dělí se zvířátky o buchty, proto se mu veverka promění v krásnou pannu, kterou si vezme za ženu. Ruda se však o jídlo nepodělil, a tak ho v noci zvířátka poštípala. Vrátil se domů s nepořízenou a nahněvaný na svou matku, která nedokáže žít vlastní život a opakuje chování druhých lidí. Ruda proto po návratu postavil vysoký plot mezi nimi a Karáskovými, aby jeho matka mohla žít neovlivňována sousedy. Následuje básnička o lásce, vysvětlující, že láska je mocná čarodějka a ten, kdo miluje, najde vždy

65

pěkné slovo pro své blízké. Úkoly ani rady zde autorka neumístila, pouze sadu otázek typu: Co je to láska, co je jejím opakem, ke komu chováme lásku? Na lásku jistě nesmíme zapomínat, děti by měly vědět, že je důležité dávat najevo své city a snažit se najít vlídné slovo pro osoby ve svém okolí, přestože to někdy není snadné. Projevy lásky musí dítě vidět u svých rodičů, s nimiž je prakticky v neustálém kontaktu. Za projev rodičovské lásky můžeme považovat i fakt, že dětem předčítají rozebíranou knihu a tráví tak s nimi čas. Pokud dítě necítí rodičovskou lásku a náklonnost, bude mít později problém s navozováním vztahů v kolektivu, bude si hůře hledat partnera a uzavře se samo do sebe. Poslední kapitola s titulkem Poslední den ukončuje Anetčin pobyt u babičky na vesnici. Anetka se omlouvá za své nevhodné chování při příjezdu a nechce se jí jet pryč. Babička se s vnučkou loučí příběhem. Povídanka o Justýnce a Cypriánovi je o naprosto charakterově rozdílných sourozencích – Justýnka je milé a slušné děvče, avšak Cyprián je nabručený kluk, který nechápe humor, snadno se urazí a pak nechce nikomu odpouštět. Smrt rodičů bere Cyprián jako schválnost z jejich strany, ne jako dílo osudu. Justýnka se brzy nato vdá a odstěhuje. Cyprián žije osaměle, žádná dívka s ním nezůstala, jelikož měl ke každé z nich výhrady, hledal pouze chyby a nedokázal odpouštět. O tom, že Umění odpouštět je ceněná vlastnost, recipienty informuje závěrečná báseň, v níž je kladen důraz na to, že se nemá oplácet špatné špatným, ale je nutné naučit se odpouštět, z čehož vyplývá i rada, že děti nemají druhým oplácet nehezké chování, nýbrž jim to prominout. Autorka knihu zakončuje otázkami, zda je důležité odpouštět a zda se má zlé oplácet zlým. Kniha Hravá škola hezkého chování je psána spisovnou češtinou. Autorka hojně využívá přímou řeč, což činí děj dynamičtějším. Promluva vypravěče se střídá s dialogy postav. Již v první kapitole se setkáváme s hovorovými výrazy, jako je slovo „klábosit“ (s. 9), spojení „fakt otrava“ (s. 9), „ulítly včely“ (s. 11), slovesa jako „naládovala“ (s. 9), „koukala“ (s. 18). Tyto prvky zřejmě autorka vnáší do textu, aby se přiblížila běžné mluvě a její texty nepůsobily příliš knižně a strojeně. Text je až na vzácné výjimky srozumitelný dětskému recipientovi, nejsou v něm používány složité termíny ani cizí slova. Problém s porozuměním by mohl nastat u výrazu „nepochlebovala“ (s. 64), s jehož vysvětlením bude mít pravděpodobně problém i většina dospělých. Domnívám se však, že v tomto konkrétním případě není vhodně použit, viz: „,Pro tebe? Rozhodně ne. Ty jsi moje pohádková babička!‘ pochlebovala Anetka a vlepila 66

babičce velikou pusu na tvář.“ (s. 64). Holčička by tato slova nepoužila ve významu neupřímné lichotky. Děti ve svých prarodičích mohou skutečně vidět pohádkové bytosti. Jako vhodnější výraz shledávám verbum „lichotila“, s nímž má i dítě zajisté mnohem větší zkušenosti. Autorka v knize zaměňuje výraz „pohádka“ za „povídanka“, považuji to za snahu ozvláštnit text a současně klást důraz na to, že příběhy jsou babičkou vnučce reprodukovány ústně, tudíž povídáním, z něhož můžeme substantivum „povídanka“ odvodit. Děti si rády tvoří vlastní slova, proto je nové označení pohádek zajisté zaujme. Kromě dialogů a komentáře vypravěče je kniha bohatá na básničky. Všechny mají stejnou formu, a to tři sloky s použitím sdruženého rýmu. „V poezii nejmladších dětí […] obvykle převažuje rým sdružený, protože účinek rýmu má regresivní povahu, předpokládá, že vnímatel uchová v paměti předchozí verš až do okamžiku uvedení konce následujícího verše.“50 Verše jsou rytmické, což podporuje možnost snadnějšího zapamatování a zohledňuje věk recipienta, jsou v nich použita jednoduchá a srozumitelná slova. Básně obsahují morální ponaučení a suplují shrnutí jednotlivých kapitol. Jsou výrazným didaktizujícím prvkem díla.

Shrnutí Publikaci Hravá škola hezkého chování bych určila předškolním a mladším školním dětem. Toto určení je adekvátní vzhledem k jazyku díla, ale i k tematické složce. Přikláním se však k zařazení díla do knihovniček předškoláků, a to především z toho důvodu, že v textu za každou kapitolou nalézáme náměty k diskusi, úkoly, otázky a doporučení, nad kterými by se dítě samo od sebe nepozastavilo. Cenný pak bude i společně strávený čas rodičů s dětmi a přehled dovedností / charakterových vlastností, s nimiž by se dítě mělo seznámit před nástupem do školy. Děti jsou nenásilně poučovány pomocí pohádek, zde nazvaných „povídanky“, pomocí nichž se za využití magické funkce, typické pro dětskou literaturu 51, seznamují s charakterovými vlastnostmi, jako jsou ohleduplnost, šetrnost, trpělivost, odvaha,

CHALOUPKA, Otakar. NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Praha: Albatros, 1979, s. 65. 51 Viz Tamtéž, s. 42. 50

67

ochota, přejícnost, štědrost, skromnost, spravedlnost, umění odpouštět a milovat, současně pak s negativními protějšky těchto vlastností. Na protikladech a kontrastech se ukazuje dobro a pozitivní charakterové rysy. Na základě analýzy díla je patrné, že je kniha věnována pouze charakterovým vlastnostem a sociální inteligenci. Oproti jiným autorům Pospíšilová neupírá pozornost na vysvětlení správného chování v konkrétních společenských situacích, jako je návštěva divadla, stolování v restauraci, zdravení a další. To však neubírá knize na kvalitě, naopak spíše doplňuje konkurenční publikace, které jsou zaměřeny především na aplikaci společenských pravidel a opomíjejí rozvíjení charakterových vlastností dětí. Propracovaná grafická stránka díla usnadňuje orientaci v textu. Barevné ilustrace Michala Sušiny vhodně doplňují text konkrétními výjevy z děje. Ostře růžová obálka knihy je strategicky zvoleným marketingovým tahem, protože jistě upoutá pozornost rodičů i jejich dětí. Rodiče (případně i učitelé v prvních ročnících školní docházky) mohou děti učit básničky vložené do textu, které jsou jednoduše vyslovitelné a které se jim budou díky krátkému rozsahu a použití sdruženého rýmu snadno pamatovat. Děti si tak mohou procvičit paměť. Díky několika rovinám poskytuje kniha mnoho možností, jak ji uchopit. Přestože děj kapitol na sebe chronologicky navazuje, lze je číst i jednotlivě. Případně je možné z textu použít pouze básničky nebo pracovat jen s doprovodnými otázkami či úkoly.

68

2.7. Ladislav Špaček: Dědečku, ještě vyprávěj Kniha Dědečku, ještě vyprávěj52 byla vydána v roce 2014. Jak sám autor v Předmluvě uvádí, publikace je přímým pokračováním jeho předchozího díla Dědečku, vyprávěj z roku 2012. Tentokrát se autor soustředí na skupinu recipientů ve věku od pěti let, tedy na děti, které budou brzy nastupovat do základní školy. Jedná se o knihu příběhů s didaktickou funkcí, jejichž prostřednictvím autor seznamuje děti se základy etiky a etikety. Z horizontálního hlediska je kniha rozčleněna do jedenácti kapitol, zachycujících příběhy vyprávěné dědečkem jeho pětileté vnučce Viktorce, kterou děti znají již z první Špačkovy knihy o etiketě pro předškolní děti. Oproti prvnímu dílu autor vynechává sekci s otázkami, které měly dětem pomoci upevnit si naučená pravidla chování. V Předmluvě, určené především rodičům recipientů, autor vysvětluje rozdíl mezi etikou a etiketou a zdůrazňuje nutnost znalosti pravidel jednání a chování ve společnosti. Na vertikálním členění knihy se nejvíce podílela Jana Fernandes, která dílo ilustrovala. Barevné ilustrace zvýrazňují názvy kapitol, ale i číslování stran knihy. Kresby zachycují výjevy z děje jednotlivých kapitol, některé obrázky dávají dětem návodné instrukce, například ukazují, jak se správně obouvají boty nebo jak se způsobně sedí v dopravních prostředcích a podobně. Stejně jako v prvním dílu, i zde nalezneme přiložené CD s audio nahrávkou textů z knihy, příběhy opět čte sám Ladislav Špaček. Kniha začíná neopatrností Viktorčina dědečka. Přesto, že vždy vnučku učil, jak se má chovat (odkaz k prvnímu dílu knihy), než přejde na přechodu silnici, sám je neopatrný, nerozhlédne se a málem jej srazí auto. Autor proto dětem znovu vysvětluje pravidla správného přecházení: „Nejdřív se postavíme krok od silnice, podíváme se doleva, pak doprava, zase doleva, zase doprava a můžeme přecházet, ale pořád se díváme kolem sebe, co kdyby něco přifrčelo rychleji, než jsme to čekali.“ (s. 10). Dědeček svou neopatrnost vysvětluje – spěchal na oslavu pátých narozenin své vnučky. Viktorka slaví v kavárně, pozván je nejen dědeček, ale i její kamarádi ze školky a jejich rodiče. Jakmile všichni hosté dorazili, rodiče vstali a pogratulovali své dceři jako první, po nich se ke gratulacím připojili další členové rodiny a nakonec kamarádi. Viktorka stála způsobně narovnaná a přijímala všechny gratulace, poděkovala i za nevhodné dárky. Poté Viktorka fouknutím

52

ŠPAČEK, Ladislav. Dědečku, ještě vyprávěj. Praha: Mladá fronta, 2014. 96 s. ISBN 978-80-204-3478-4.

69

uhasila svíčky na dortu a podělila se o něj s hosty. Po dezertu si začaly děti prohlížet dárky, Viktorka dostala kromě jiného i knihu s pověstmi o staré Praze a na ilustracích ihned poznala Karla Čtvrtého. Domnívám se, že autor v této kapitole nezvolil vhodně lokaci oslavy. Málokterý rodič má finanční prostředky na to, aby dítěti uspořádal hostinu v kavárně. Většina dětských oslav probíhá v domácím prostředí, i tam by mohla Viktorka způsobně přijímat gratulace. Rovněž pochybuji, že by předškolní dítě z obrázku poznalo historické osobnosti. Autor z Viktorky dělá až příliš vzdělané děvče, neúměrně jejímu věku. V kapitole O černém kohoutovi čte dědeček vnučce pověst o bohatém měšťanovi, který má rád společnost a často pořádá honosné hostiny pro své přátele. Jednou však sluhové zjistí, že někdo z hostů ukradl drahou stříbrnou mísu. Pán nechce věřit, že má mezi přáteli zloděje, ale chce poznat pravdu. Proto své přátele pozve na další hostinu, po jídle jim oznámí, že se mu ztratila stříbrná mísa, a poprosí všechny hosty i sluhy, kteří se cítí nevinni, aby ve tmě pohladili mrtvého černého kohouta, pokud by ho pohladil zloděj, kohout by obživnul a zakokrhal. Kohout nezakokrhal, ale pán požádá hosty, aby ukázali dlaně – zlodějem je ten, kdo je má čisté. Kohout byl totiž pomazán sazemi a každý, kdo jej pohladil, si umazal ruce. Vyjde najevo, že zlodějem nebyl nikdo z hostů, ale pánův sluha. Autor nezapomíná dodat, že i kdyby zloděj nebyl odhalen hned, dříve nebo později by se na něj přišlo. Zvolená pověst dětem připomene, že krást se nemá, a zároveň jim dokáže, že lidé jsou už po staletí za konání zla potrestáni, zloději bývají odhaleni, a proto je čestné se ke svým činům přiznat a uznat svou chybu. Další příběh – Modrý ptáček – začíná autor tím, že vyzdvihne vzdělanost a uvědomělost dědečka: „Věděl, že hra je nejdůležitější činnost pro každé dítě, při té se učí napodobovat dospělé, cvičí si fantazii, obratnost, trpělivost, soutěživost, ale i ohleduplnost.“ (s. 26). Dědeček vyzvedává Viktorku ve školce a v šatně jí pomáhá s oblékáním. Radí Viktorce, jak si má připravit boty, aby si je obula správně – špičky musí směřovat k sobě, jako by si spolu chtěly povídat. Děti si ve školce hrály na svatbu, Viktorka si myslí, že se lidem po svatbě rodí děti, dědeček jí však vysvětluje, že tomu tak není, protože ani Viktorčini rodiče nejsou sezdaní. K založení rodiny stačí láska, vzájemná tolerance a porozumění. O toleranci, ale i o rasismu, je příběh o modrém ptáčkovi, který dědeček Viktorce vypráví. Modrý ptáček se ztratil hejnu, když odlétalo do teplých krajin. Brzy přišly mrazy a ptáčkovi byla zima. Našel ho vrabec a zprvu mu

70

nechtěl uvěřit, že patří také mezi ptáky, když je jiné barvy, ale i přesto mu bylo nalezence líto a našel mu u sýkorek teplé obydlí, aby v něm mohl přečkat zimu. Na jaře se modrý ptáček shledal se svou rodinou, která se vracela z Afriky. Autor tímto příběhem apeluje na děti, aby tolerovaly spolužáky odlišné barvy pleti. Vzhled není rozhodujícím faktorem pro výběr přátel, vždy by mělo dětem záležet především na charakteru člověka. Za vhodnou považuji volbu personifikovaných ptáčků jako hrdinů příběhu. Odsouzení rasismu na příkladu tvorů z jednoho živočišného druhu je výstižné, děti snadno pochopí, že stejně jako ptáci mají bez ohledu na barvu peří dvě křídla, i lidé mají dvě ruce a nohy (až na handicapované výjimky), a přesto mohou mít rozdílnou barvu kůže, což ale nikoho z nich nečiní méněcenným. Špaček se v publikaci zaměřuje i na události z českých dějin. V kapitole Národní divadlo dědeček Viktorce popisuje, jak se lidé po malých částkách skládali na divadlo, v němž se měly hrát české hry v dobách, kdy byla hlavním jazykem v zemi němčina. Dědeček vnučce vysvětluje, že i dnes se často pořádají peněžní sbírky, například se přispívá například na léky pro těžce nemocné děti, jejichž rodiče si nákladnou léčbu nemohou dovolit. Autor připojuje příběh o neopatrné dívce Kristýnce, která nedbala zákazu rodičů přibližovat se ke sporáku a jednoho dne na sebe převrhla hrnec vařící vody. Kristýnka utrpěla popáleniny v obličeji, kvůli kterým přišla o zrak. Aby mohl dívce v běžném životě pomáhat slepecký pes, byla uspořádána sbírka na jeho koupi a výcvik. Dědeček Viktorce vypráví i o možnosti adoptovat na dálku chudé dítě, například z Indie, aby mu bylo zajištěno vzdělání a základní životní potřeby. Kapitola učí děti myslet na lidi kolem sebe. Nutí je zamyslet se nad tím, že ne všechny děti na světě mají knížky, hračky, dostatek jídla nebo rodiče. Nejčastějším problémem lidí je nedostatek financí, ať už na vzdělání, nebo na zajištění vhodné léčby jejich špatného zdravotního stavu. Autor ukazuje dětským recipientům problémy, které se mohou týkat přímo jich samotných, což zajistí větší účinek na adresáta sdělení. Účinek podtrhuje i ilustrace, obrázek rodiny vyvolává dojem, že ho namalovalo dítě, a nikoli Jana Fernandes. V následující kapitole spí Viktorka u dědečka a babičky. Před spaním se Viktorka dědečka ptá na význam pohádek. Dědeček vysvětlí, že jsou to příběhy o nadpřirozených bytostech, ve kterých se hrdinové setkávají se zlem v různých formách, ale dobro vždy zvítězí. Viktorka pak dědečkovi vypráví o svém plyšovém tygrovi, kterého jednou nedopatřením zapomněla v dětském koutku v obchodním domě. Maminka jí vysvětlila,

71

že si tygřík bude v noci povídat s ostatními hračkami a další den si ho holčička bude moci vyzvednout. Tygr večer skutečně s hračkami rozprávěl, ptaly se ho, jaké je to žít venku, jezdit tramvají a chodit po ulici. Hračky se nikdy z koutku ven nedostaly a myslely si, že je to na ulici nebezpečné, tygr jim ale jejich domněnky vyvrátil – venku je bezpečno, pokud se řídíme pokyny dospělých a dáváme pozor na dění kolem sebe. Příběhem si Viktorka připomene maminku a zasteskne se jí po ní. Autor dětem vysvětluje, že se za své pocity nemusejí stydět. Stesk je projevem lásky k rodičům, nestýká se jen dětem po rodičích, ale i rodičům po dětech. Současně autor děti vede k tomu, aby dbaly rad a zákazů od rodičů, protože jen tak se vyvarují nebezpečí. Personifikované hračky se objevují v mnoha dílech, i zde budou dobře působit na dětského adresáta. S odměnou, trestem a policií se děti seznamují prostřednictvím kapitoly Peněženka. Nejprve však autor popisuje ontogenezi člověka, ilustrátorka připojuje obrázky, které reprezentují vývojové etapy dívky (od batolete po stařenku). Dědeček cestou do školky učí vnučku, že je správné pomáhat starým lidem, těhotným ženám a matkám s malými dětmi, protože nemají mnoho sil a potíže jim činí i jednoduché činnosti. Z tohoto důvodu je slušné těmto rizikovým skupinám lidí přenechat sedadlo v městské hromadné dopravě. Viktorka si uvědomuje, že bude také jednou stará a nemohoucí, ale také zřejmě babičkou. Téma se rychle mění, když Viktorka na zemi najde peněženku. Nejprve si ji chce i s penězi nechat, ale dědeček jí vysvětlí, že nalezené předměty se odevzdávají na policii, kde policisté sepíší zápis o nálezu a najdou majitele ztracené věci. Posláním policistů je dopadnout zloděje, ale také pomoci ztraceným dětem nalézt rodiče. Touto kapitolou jsou recipienti vedeni k čestnosti a poctivosti. Nikdo si nesmí bez dovolení přivlastnit cizí věci, ať už nálezem, či krádeží. Děti jsou rovněž seznámeny s problémy, které mohou nastat ve stáří. Měly by se naučit pomáhat nemohoucím lidem, protože samy se za desítky let dostanou do situace, kdy budou pomoc od svého okolí potřebovat. Viktorka je zvídavá holčička, zajímá ji především historie Prahy, a tak jí dědeček o hlavním městě vypráví v kapitole Jak vzniklo město. Dříve než se vyprávění dostane k založení Prahy, svěřuje se Viktorka při procházce dědečkovi se svými starostmi. Nepohodla se svou kamarádkou ve školce a rozhodla se, že s ní už nikdy nepromluví. Moudrý dědeček připomíná vnučce situace, ve kterých ona sama trápila své rodiče, a přesto s ní oba stále mluví. Dívka si uvědomí, že hádky jsou malicherné a lepší je se

72

kamarádům omluvit a usmířit se s nimi. Procházka přivede dvojici hrdinů na Václavské náměstí, Viktorku zajímá jeho původ, ale i vznik celé Prahy. Dědeček vnučku ve zkratce seznámí s dějinami, připomene i stavbu Karlova mostu, na kterou byla údajně použita vejce z celého království. Autor recipienty jednoduchou formou seznamuje s historií českého národa, tentokrát se zaměřením na naše hlavní město. Hlavní hrdinka knihy se zajímá o spoustu témat, domnívám se však, že reálné dítě by se historického výkladu nedožadovalo. Autor se snaží obsáhnout široké spektrum oblastí vědomostí, ale podle mne by se měl více soustředit na poslání knihy – etiku a etiketu, tedy rozvinout první část kapitoly, v níž píše o umění odpouštět a napravovat své nevhodné chování, přestože jsou děti tvárné a dokážou si zapamatovat informace, které je zaujmou. Kapitola Nemoc je souhrnem pravidel o tom, jak se má dítě chovat u lékaře. Viktorka dostala plané neštovice, proto musí k lékaři, aby jí předepsal mastičku. Dívka v čekárně nahlas pozdraví ostatní rodiče s dětmi, posadí se a čeká na příchod zdravotní sestry. Jakmile uslyší své jméno, jde do ordinace v doprovodu maminky a dědečka, opět pěkně pozdraví a řekne paní doktorce, co ji trápí. Vyslechne si poučení ohledně léčby, před odchodem se rozloučí. Dědeček jí pak vysvětluje původ nemoci: „Za to můžou bacily, vidět jsou jen pod mikroskopem, ale neštěstí nadělají až až. Někdy se k tobě dostanou tak, že někdo zakašle a nezakryje si ústa rukou nebo kapesníkem, nebo že si neumyješ ruce.“ (s. 75). Autor spojuje poučení z oblasti biologie s ukázkou správného chování u lékaře. I zde se dívka chová až příliš strojeně. Nemocné dítě bývá uplakané, vystrašené, nechce s lékařem spolupracovat. Aby autor dosáhl požadovaných výchovných účinků, vytváří ze svých postav ideální prototypy lidí. V kapitole O prstenu a rybě se autor skrze Viktorčino povídání o průběhu stolování ve školce a jejím oblíbeném jídle dostává k vyprávění pověsti o bohaté měšťance, která vlastnila několik obchodů a pořádala velkolepé hostiny. Jednou ji zastavila žebračka a prosila o peníze. Měšťanka ji však odmítla, protože se domnívala, že sama žebrotu nikdy nemůže zažít, když žije v přepychu. Na důkaz svých tvrzení vhodila do Vltavy zlatý prsten s tím, že už se k ní šperk nikdy nevrátí, stejně jako se ona nikdy nestane žebračkou. Za několik dní na hostině však měšťanka zakrojila do ryby a v jejích útrobách našla svůj prsten. Následující den ji vykradli zloději a obchody vyplavila povodeň. Pýcha tak byla v příběhu potrestána pádem, přesně podle starého přísloví. Recipienti jsou díky kapitole upozorněni, že nikdy nemohou dopředu vědět, do jaké

73

situace se v životě dostanou. Pýcha je negativní vlastnost, která ničí přátelství, a přestože je někdo vysoce společensky postaven, může přijít pád. Děti si mají uvědomit, že materiální statky nejsou důležité, podstatné je duševní bohatství. V předposlední kapitole seznamuje autor děti se zásadami cestování vlakem. Učí je, že nejprve lidi z vagonu vystupují, až pak nastoupí ti, co čekali na peronu, přičemž první nastupuje dívka, za ní jde chlapec. Není slušné dávat si nohy na sedadlo, chlapci si ve vlaku mají sundat čepici. Při vystupování jde jako první muž, aby mohl případně zachytit pád dívky. Viktorka s dědečkem cestují vlakem na výlet do přírody. Dívka se štítí pavouků, dědeček jí ale vysvětluje jejich užitečnost. Mouchy přenášejí celou řadu nemocí na lidi, pavouci je chytají do svých sítí, a proto jsou lidem prospěšní a neměli bychom je zabíjet. Autor se recipientům snaží předat myšlenku, že ne všechno, co se jim nelíbí, musí být špatné a neužitečné. Děti jsou poučeny, že není vhodné někoho odsoudit pouze na základě vzhledu, každý se narodíme s jinými dispozicemi, ale vzájemná odlišnost nás činí jedinečnými. Tento fakt je potřeba si uvědomovat od dětství, jelikož se právě v předškolním věku řídíme více vizuální než psychickou stránkou osobnosti. Kniha je uzavřena kapitolou Zápis do první třídy. Viktorka jde s dědečkem i oběma rodiči k zápisu do školy. U zápisu děti plní jednotlivé úkoly, na stanovištích jsou pohádkové postavy. Viktorka musí rozeznat základní barvy, napočítat do deseti, zavázat tkaničky u bot a zazpívat písničku. Po celou dobu má Viktorka na paměti, že se lidem, se kterými hovoří, musí dívat do očí a že ruku podává starší osoba mladší. Po úspěšném zapsání dostane Viktorka od učitelek malou pozornost. Později jí dědeček koupí školní aktovku, protože se Viktorka do školy moc těší. Domnívám se, že běžně k zápisu do první třídy nechodí rodiče i s prarodiči, takovou kapacitu zřejmě třídy nemají. Autor však dává dědečkovi roli v každé zásadní situaci v životě vnučky. Špaček chce zřejmě zachovat charakteristický rys knihy – dialog vnučky a dědečka. Současně také poukázat na uspěchanost dnešní společnosti, v níž se rodiče musí soustředit na kariéru a zajištění finančního zázemí rodiny, přičemž jim na děti nezbývá mnoho času.

Shrnutí Stejně jako v prvním dílu, i zde autor poučuje recipienty skrze dialog vnučky s dědečkem a prostřednictvím příběhů, které si vzájemně vyprávějí. Kniha Dědečku, ještě 74

vyprávěj pracuje s pověstmi, seznamuje děti s osobnostmi a událostmi českých dějin. Autor se snaží utvářet v recipientech kladný vztah k rodné zemi. Didaktického záměru autor místy dosahuje až příliš násilně zvolenými příklady. Jeho hrdinka – pětiletá Viktorka – má zájmy, které u předškolních dětí nejsou běžné. Časté jsou odkazy na první díl knihy, když si ve své mysli dívka přehrává, co se již dříve naučila a co by měla uplatnit v nynějších situacích. Dědeček poučuje méně, zaměřuje se více na historická fakta a pověsti. V předchozí knize se recipienti dozvěděli o větším množství pravidel slušného chování a jednání, zde je znát autorova nižší míra inspirace. Kapitoly často spojují dvě témata, která na sebe příliš nenavazují. Jazykově je však kniha předškolákům přiměřená, neobsahuje žádné nevhodné výrazy. Termíny, obzvláště ze zdravotnictví, jsou ihned laicky vysvětleny. Osobně bych tuto knihu zařadila namísto Dědečku, vyprávěj, respektive bych ji určila pro nižší věkovou hranici, a to kvůli výše zmíněnému množství příběhů a pověstí a menšímu didaktickému zaměření. Charakterové vlastnosti a návody na jednání jsou zastoupeny stejnou, dle mého mínění nízkou, měrou.

75

2.8. Učební materiály etické výchovy Na portálu etické výchovy53, určeném pro české základní školství, jsou k dispozici ke stažení elektronické učební materiály, na jejichž tvorbě se podílelo Etické fórum ČR, o. s., ve spolupráci s Národním institutem pro vzdělávání. Finančně projekt zaštítily Evropský sociální fond a státní rozpočet České republiky. Autorkami pracovních listů pro 1.–3. ročník základních škol jsou Jarmila Plachá a Ivana Koutská, ilustrace vytvořila Kateřina Skořepová. Učebnice pro 1.–3. ročník dosud nebyla zveřejněna, pro 4.–9. ročník jsou online dostupné jak pracovní listy, tak i učebnice. Metodické pokyny jsou zpracovány pro oba stupně povinné školní docházky. Pro účely srovnání tematiky učebních materiálů s beletristickými texty pro děti na českém trhu využiji pouze pracovní listy pro 1. ročník, jejichž recipienti mají nejblíže předškolním a mladším školním dětem.

2.8.1. Analýza pracovních listů pro 1. ročník základních škol V prvním ročníku školní docházky se pedagogové musejí opírat o znalosti, které děti nabyly v mateřských školách. Každé dítě vstupuje do školy s různým stupněm vědomostí a dovedností – některé děti už ovládají čtení a psaní či základní počty, avšak mnoho z nich tyto znalosti získává až po nástupu do základní školy. Autorky pracovních listů se nejprve zaměřují na představení školáka jako sebe sama. Recipient má do políčka ve tvaru hvězdy namalovat svůj vlastní portrét. Tento úkol patří spíše do estetické výchovy, autorkám ale jde zřejmě o to, aby si dítě uvědomilo sebe sama, svůj přerod z předškoláka na školáka. Po představení vlastní osoby následuje lekce o pozdravech. Na prvním obrázku je znázorněna situace z každodenního života a dítě má říci, jak by pozdravilo dospělého a jak své kamarády. Na druhém jsou vyobrazeni lidé ze školního prostředí (učitel, ředitel, uklízečka, kuchařka a další), úkolem dítěte je opět vybrat pozdrav, který by při setkání s nimi volilo. Domnívám se, že tento úkol je zbytečný. Všem cizím dospělým, ať už ve škole, nebo mimo ni, říká dítě „dobrý den“. Založit lekci na tom, aby dítě opakovalo osmkrát jeden a ten samý pozdrav, se mi jeví nesmyslné. Domnívám se, že by základním požadavkem mělo být rozlišení pozdravu

Portál pro etickou výchovu ve školách v ČR. Etická výchova [online]. ©2016 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: www.etickavychova.cz 53

76

„ahoj“, který si říkají s kamarády a příbuznými, a „dobrý den“, kterým vyjádří úctu cizím dospělým lidem a autoritám ve škole. V následující lekci je několik obrázků z prostředí školní třídy. Žáci mají rozhodovat, jaké chování dětí na obrázcích je správné a jaké je nevhodné. Své rozhodnutí mají naznačit formou smutného a veselého „smajlíka“. Na prvním obrázku jsou znázorněny děti v průběhu školního dne – některé mažou tabuli, zalévají květiny, učí se, svačí, jiné hází po třídě papírové vlaštovky a kreslí si na tabuli. Na druhém obrázku je ve větší míře zachyceno nevhodné chování žáků – v čele třídy je paní učitelka zapisující na tabuli matematické příklady, děti sledují dění za oknem, odbíhají z lavic, baví se mezi sebou nebo svačí. Z vyobrazených situací by měl pedagog vyvodit pravidla chování ve vyučování i o přestávce a vysvětlit žákům, jaké jednání je špatné a proč. Je nutné dodat, že v metodických pokynech není jasně určeno, které situace jsou správné a které nikoli. Je tedy na každém z pedagogů, jaké chování bude žákům tolerovat. Nabízí se mu ale také prostor stanovit pravidla pro daný kolektiv. V sedmé lekci mají děti namalovat situaci, v níž se setkaly se lží. Je dáno několik ukázkových obrázků, na jednom například stojí dívka nad rozbitým nádobím. Otázkou je, zda se jedná o vhodný příklad lhaní, dívka by se rodičům v reálné situaci nejspíše přiznala a nelhala o tom, kdo shodil talíř. Z ostatních obrázků není příliš jasné, co mají symbolizovat. Jejich význam je vysvětlen v metodických pokynech, dle mého mínění ale s obrázky nekoresponduje, a pokud ano, tak jen velmi vzdáleně. Po lžích se pracovní listy zaměřují na „kouzelná slovíčka“ (prosím, děkuji, promiň). Použití těchto slov si žáci procvičí pomocí několika úkolů, dané situace mají opět nakreslit. Lekce se zaměřuje na to, že je důležité nejen umět požádat a poděkovat, případně se omluvit, ale součástí života je i umění naslouchat druhým lidem. Děti mají proto vystřihnout a nalepit na špejli postavičku z papíru, vymyslet jí jméno a představit ji v několika větách spolužákům. Poté všichni společně tvoří příběh. Každý žák řekne jednu větu tak, aby společně s větami ostatních žáků vytvořila příběh. Tato aktivita má děti naučit poslouchat ostatní lidi, neskákat jim do řeči, zapamatovat si obsah sdělení. Pracovní listy poukazují i na kruhové uspořádání třídy. V kruhu jsou si všichni rovni, pokud děti sedí v kroužku a vidí na sebe, není nikdo upřednostněn, všichni mají stejné podmínky.

77

Autorky do materiálů zařazují i téma týkající se rodiny. Děti mají nejprve namalovat svou rodinu, poté mají diskutovat nad tím, jakou funkci zastávají v jejich rodině jednotliví rodinní příslušníci. Příběhem O Dášeňce má poté učitel navodit téma rodičovské lásky. Děti mají přemýšlet o tom, jaké aktivity podnikají společně s rodiči, a jednu z nich nakreslit. Obrázky pak v kroužku ukážou svým spolužákům. Na základě této aktivity má být zdůrazněno, jak je důležitý společně strávený čas dítěte s rodiči, vzájemná láska mezi dětmi a dospělými, ochota pomáhat si navzájem. Následně se pozornost zaměřuje zpět na žáka, ten má nakreslit, čím je v kolektivu výjimečný. Svůj výtvor žák porovnává s ostatními dětmi, čímž zpracovává nové informace o členech kolektivu. Dítě se tak naučí vážit si sebe sama, najít své kladné vlastnosti, ale také umět ocenit charakter druhých osob. Otázkou je, zda se dítě při kreslení nezaměří spíše na výjimečnost svého vzhledu (jizvu, mateřské znamínko, barvu vlasů a podobně) než na své charakterové vlastnosti. Vzhled je rozhodně také odlišuje od ostatních, ale svůj portrét už jednou malovali, pedagog by podle mě měl apelovat na to, aby se děti zaměřily na svůj charakter, případně na své výjimečné dovednosti. Po malování by se žáci měli zamyslet nad svým jménem. Zda se jim líbí či nikoli, jak se dá jméno zkrátit, jakou variantou je mají spolužáci oslovovat, aby jim to bylo příjemné. Problémový však může být koncept aktivity zaměřený na žáka, zachytit charakter pomocí obrázku vyžaduje značný talent a představivost. Vhodnější by bylo zařadit mluvní cvičení a upustit od výtvarných aktivit. Na rodinu navazují i další lekce, zaměřené na oslavy. Děti se mají zamyslet nad dárkem, který se nedá koupit, ale mohou ho pro své blízké pouze vytvořit. Svou představu mají zakreslit do pracovního listu. Téma lekce je určeno především k diskusi nad tím, jaké události v životě vyžadují oslavu, jak se žáci cítí, když dostanou dárek nebo když mohou někoho obdarovat, jaký byl jejich dosud nejlepší narozeninový dárek. Učitel by měl následně společně s dětmi zazpívat několik verzí narozeninových písní (českých i anglických). Na závěr mají děti nakreslit ozdoby na narozeninový dort. Autorky zde vytvářejí mezipředmětové vztahy, propojují nauku o etice s výtvarnou a hudební výchovou. Diskuse ve třídě rozvíjí komunikační dovednosti žáků, jsou tak prohlubovány hodiny českého jazyka a slohu. Autorky k tématu oslav zařazují i uklízení. V úkolech však není úklid pojat jako následek večírku. Pracovní list je zaměřen na utřídění věcí v šatní skříni. Děti si mají uvědomit, že je důležité mít věci srovnané, udržovat kolem sebe pořádek, že věcí je potřeba si vážit a pečovat o ně.

78

Několik lekcí je věnováno základním lidským emocím, jako je strach, hněv, radost a smutek. Žáci mají za úkol namalovat situaci, v níž je jedna z uvedených emocí uplatněna. Autorky také prostřednictvím těchto lekcí učí děti empatickému chování ke kamarádům, děti se mají naučit vycítit pocity druhých lidí a hledat způsoby, jakými se mohou naše emoce měnit. Měly by se také zamyslet, proč je důležité přátelství, z jakého důvodu se kamarádí se spolužáky, kvůli jakým vlastnostem si kamaráda vybraly. Úvahami přijdou na další lidské emoce a charakterové vlastnosti. Zároveň se díky pracovním listům naučí, že si musí svých přátel vážit, pomáhat jim a být jim oporou v různých životních situacích. Následuje lekce o slušném chování. Uvést ji má pedagog zkrácenou pohádkou o drakovi54, kterého lze přemoci pouze vlídným slovem a slušným vychováním. Autorky se však poté opět vrací k tématu přátelství. Děti mají hledat vlastnosti a dovednosti, které mají společné se svými kamarády, a následně mají ve dvojicích domalovat detaily domečku v pracovním listu. Žáci se pak mají zamyslet nad tím, jak se jim spolupracovalo. Na spolupráci má poukázat i další ukázka obsažená v metodických pokynech pro pedagogy, popisující vznik světa a nutnou spolupráci a vznik přátelství mezi oblohou a sluníčkem55. Toto seřazení lekcí působí chaoticky. Autorky by měly probrat danou oblast jako celek a nevkládat do tématu přátelství lekci o slušném chování. Pracovní materiál se tak po obsahové stránce tříští, narušuje se ucelená koncepce bloků soustředících se vždy na jedno probírané téma. V lekci U babičky na dvoře mají děti přiřazovat zvířata k jejich obydlím – slepice ke kurníku, psa k boudě a podobně. Toto téma patří do hodin přírodopisu, ne-li spíše do mateřských škol, nevypovídá nic o etice, jeho zařazení do učebních materiálů je nadbytečné. Autorky zřejmě chtěly jakýsi úvod pro lekci Kde bydlím. V ní se mají děti zamyslet nad vlastním domovem – zda jsou v něm spokojeny, kde přesně bydlí, co by ve svém obydlí mohly vylepšit. Domov utváří osobnost dítěte, je vhodné zamyslet se nad tím, odkud pocházíme a jak můžeme prostředí kolem sebe upravit k lepšímu. Poslední lekce se věnují tématu pomáhání. Děti mají nejprve seřadit obrázky zachycující výjevy z pohádky O kohoutkovi a slepičce a následně se rozhodnout, jak by Srovnej O strašlivém drakovi. In: KROLUPPEROVÁ, Daniela. Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě. Praha: Mladá fronta, 2009. 55 Srovnej O obloze a sluníčku. In: KROLUPPEROVÁ, Daniela. Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě. Praha: Mladá fronta, 2009. 54

79

se dalo pomoci v situacích, které jsou vyobrazeny v pracovních listech. Prostřednictvím této lekce jsou žáci také upozorněni, že by měli pomáhat rodičům s nákupem, kamarádům s opravou rozbitých hraček nebo kola, nemocným lidem, starým lidem se čtením textů psaných malým písmem a s moderními technologiemi. Ve škole by měly děti pomáhat svým slabším spolužákům s učením, uklízet ve třídě, pomáhat rozdávat sešity, věnovat se osamoceným kamarádům, půjčit zapomětlivému sousedovi k nahlédnutí svou učebnici, po vyučování srovnat židle a lavice. Pomáháním si děti získají kamarády, ale i uznání od dospělých osob. Ochota pomoci lidem, kteří to potřebují, je vizitkou slušně vychovaného člověka, upevňuje v lidech pocit užitečnosti a spokojenosti ze sebe sama. Zdůrazněno je, že pomoc by měla být samozřejmostí i bez slíbené odměny.

80

3. Závěr Na českém knižním trhu nalezneme mnoho titulů pro děti, které mají recipienty poučit o správném chování a jednání ve společnosti a v různých životních situacích. Některé z titulů podléhají aktuálním trendům a obsahují rovněž audio nahrávku na CD nosiči, případně je možné takovou nahrávku zakoupit samostatně – jedná se o takzvané audioknihy. Domnívám se, že technických vymožeností (nejen) pro děti bude i nadále přibývat, i přesto však zůstane potřeba nezbytné spolupráce dítěte s rodičem, stejně jako je tomu i u čtení knih předškolákům. Kritická hodnocení knih analyzovaných v této diplomové práci nejsou téměř vůbec dostupná. Proto jsem se opírala o vlastní analýzu, kritické hodnocení a interpretaci témat, kterým se rozebírané texty věnují. Společným rysem všech analyzovaných knih je věkové určení dětem od předškolního věku. Přesnou hranici nelze vymezit, protože mezi předškolním a mladším školním věkem neexistuje ostrý předěl. Všechny knihy by mohly být předčítány dětem od čtyř do šesti let, sedmileté (někdy i šestileté) děti, navštěvující základní školu, si mohou na těchto textech procvičovat získanou dovednost čtení. Díla rozebírána v této práci jsou určena ke spolupráci dítěte a dospělého (rodiče), a to nejen z toho důvodu, že předškoláci neumějí číst. Řada analyzovaných publikací obsahuje i otázky a úkoly k textu vyžadující kontrolu další osobou, případně i rozvinutí diskuse nad vybraným tématem. Z prací, které jsem analyzovala, je nejvíce interaktivní kniha Daniely Krolupperové a Miloše Kratochvíla Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě, která kromě základní dějové linky a vložených pohádkových příběhů obsahuje i sekci pro rodiče, úkoly, otázky a shrnutí kapitol. Knihy Hravá škola hezkého chování Zuzany Pospíšilové a Děti a slušné chování aneb Vyprávění kočky Justýnky Marie Adamovské obsahují úkoly, otázky a náměty k debatě na koncích jednotlivých kapitol. Ladislav Špaček v díle Dědečku, vyprávěj zařazuje otázky do samostatné kapitoly, situované v závěru knihy. Tato koncepce knih připomíná učební materiály nebo školní čítanky a jejím přínosem je, že recipienti budou trávit čas se svými rodiči (prarodiči), naučí se pracovat s textem, hledat v něm odpovědi na otázky, diskutovat nad konkrétním problémem. Tyto dovednosti pak mohou děti uplatnit ve školní výuce, kde je v současné době kladen velký důraz na práci s textem a na jeho interpretaci.

81

Všechna analyzovaná díla spojuje propracovaná grafická stránka – velká písmena pro snadnější čtení (zde spíše nadbytečná, předčítají dospělí) a barevné ilustrace ztvárňující výjevy z děje. Úloha ilustrací je v tvorbě pro předškolní děti nenahraditelná. Děti, které neumějí číst, se na základě kreseb v díle orientují v ději. Obrázky jim pomohou zapamatovat si rozebíranou tematiku. Graficky jsou odlišeny texty prózy od poezie a úkolů s otázkami. Vizuální zpracování knihu „prodává“, přebal knihy, ale i zpracování obsahu nalákají čtenáře ke koupi. Některé z analyzovaných knih se věnují zejména etiketě. Největší důraz na ni klade Ladislav Špaček, především v knize Dědečku, vyprávěj. Způsobuje to zřejmě fakt, že je odborníkem na oblast etikety a píše o ní publikace i pro dospělé čtenáře. Naproti tomu Zuzana Pospíšilová se ve svém díle Hravá škola hezkého chování zaměřuje nejvíce na etiku. Ostatní díla analyzovaná v této práci se soustředí na obě oblasti, na charakterové vlastnosti i vzory chování v konkrétních situacích. Jiří Šandera recipientům popisuje rovněž zvyky a svátky, které v České republice dodržujeme, například mikulášskou nadílku, Vánoce a aprílové žerty. Ladislav Špaček v knize Dědečku, ještě vyprávěj seznamuje čtenáře (posluchače) s významnými historickými událostmi a českými pověstmi. Otázkou je, zda je nutné o těchto reáliích poučovat předškolní děti. Historické souvislosti jsou příliš složitou tematikou, proto se dějiny českého národa děti učí až ve vyšších ročnících základní školní docházky. Výchovnou tendenci v analyzovaných knihách zastávají vypravěči. Každý z autorů však volí jinou perspektivu i typ hrdinů. Ladislav Špaček zvolil postavu dědečka – moudrého, životem zkušeného muže, který předává vnučce prostřednictvím krátkých příběhů ponaučení o správném chování. Zuzana Pospíšilová vkládá naučné příběhy do úst babičky, která rozmlouvá se svou vnučkou, vypráví „povídanky“, a dokonce jí i recituje básně. Jiří Šandera nechává příběhy zpočátku vyprávět maminku, která svou dceru povídáním připravuje na pobyt v mateřské škole, dále však autor využívá vypravěče stojícího mimo příběh. Postavy (zde současně i vypravěči) z řad prarodičů jsou dětským recipientům sympatické. Na rozdíl od rodičů není hlavním posláním prarodičů své vnuky vychovávat, mohou tak činit pozvolna a nenásilně, například formou pohádek a smyšlených příběhů, čehož využívají i uvedení autoři. Marie Adamovská volí vypravěče z říše zvířat – kočku Justýnku, která má stejné vlastnosti jako lidé a dokáže komunikovat s dětmi. Tato volba vnáší do děje magický 82

prvek, personifikovaná kočka je ojedinělý vypravěč, své znalosti z oblasti etiky a etikety získává od své majitelky a předává je děvčátku sousedů. Zvíře jako vypravěče zvolila i Daniela Krolupperové, ta však roli zkušeného rádce přenechala plyšovému psovi. Její dílo se liší nejen vypravěčem, ale i příjemci jeho sdělení. Pejsek nevypráví dětem, ale ostatním hračkám. Děti v knize vystupují spíše okrajově, a to jako majitelé hraček. Kniha Jiřího Dvořáka je specifická pestrostí příběhů, nemá tedy vypravěče ani ucelenou dějovou linii. Dílo je pouze sérií po sobě jdoucích básniček, rýmovaných příběhů a pouček, každá z nich má jiného hrdinu, ať už z říše zvířat, nebo lidí. Hrdinové knih nejsou tak rozliční jako jejich vypravěči. Jak jsem již uvedla, Krolupperová píše o dvou malých sourozencích, ale více se v textu v rolích hrdinů objevují personifikované hračky. Jiří Dvořák pracuje se škálou personifikovaných zvířat, ale hrdiny některých básní a příběhů jsou i děti a dospělí lidé. Šanderova hlavní hrdinka je dívka Kačenka, dalšími postavami jsou však především personifikované předměty z jejího okolí, s nimiž dívka rozmlouvá. Špaček i Adamovská dosazují do svých děl na místo hlavního hrdiny shodně tříleté holčičky. Dětský hrdina má nejblíže dětskému recipientovi. Posluchač se může ztotožnit s hrdinou, který se mu podobá jak věkem, tak i podobnými starostmi a situacemi, v nichž se ocitá. Každý z autorů analyzovaných publikací věnuje pozornost jiným tématům. Existují však i témata, která jsou společná všem vybraným dílům. Z etikety jsou to pravidla stolování, jimž největší důležitost přikládají Špaček a Krolupperová, dále chování v divadle a v dopravních prostředcích. Z etického hlediska se autoři soustředí především na to, aby recipienti používali takzvaná kouzelná slovíčka (= prosím, děkuji), byli nápomocni potřebným, uměli odpouštět, nesoudili ostatní lidi podle vzhledu, byli pravdomluvní a tolerantní k potřebám lidí ve svém okolí. Pomocí učebních materiálů pro 1. ročník základních škol se mají žáci naučit slušně zdravit, říkat pravdu, poděkovat a požádat. Podstatnou dovedností, kterou si mají děti ve výuce osvojit, je spolupráce v kolektivu. Pokud si žáci zvyknou společně kooperovat, mohou získat cenné přátelství. Autorky materiál myslí i na lásku, zaměřují se zejména na vztahy v rodině. Opomenuto není ani vysvětlení vhodného chování při výuce a o školních přestávkách. Žáci by měli dokázat rozlišit emoce, jakými jsou radost, smutek, hněv a strach. Většina úkolů v učebních materiálech je zaměřena na výtvarné a pracovní činnosti, spojují tak více předmětů do jednoho. Umět pozdravit by dítě mělo 83

již od mateřské školy, stejně jako poděkovat a požádat. S některými úkoly, jako například s rozpoznáním situací na obrázku, jsem měla problém i já sama. Ilustrátorka nedokáže požadavky autorek dostatečně výstižně vyobrazit. Na druhou stranu v materiálech najdeme i řadu úkolů, které rozvíjí komunikační dovednosti a kreativní myšlení dětí. Příběhy umístěny v materiálech jsou inspirovány dílem Daniely Krolupperové Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě. Do učebních osnov v mateřských školách bych zařadila písně z knihy Marie Adamovské Děti a správné chování aneb Vyprávění kočky Justýnky, ve kterých jsou zachycena pravidla chování a popsány lidské vlastnosti. Kočka vypravěčka však není vhodně zvolenou postavou do některých životních situací popisovaných v knize, příkladem je pobyt na dětském hřišti, kam zvířata nepatří. Nehledě na to, že kočky mohou na děti přenést řadu vážných nemocí a způsobovat alergie. Knihu Hravá škola hezkého chování Zuzany Pospíšilové, která je sice zaměřena více na lidské vlastnosti, ale obsahuje řadu „povídanek“ s pohádkovými motivy, jež jsou blízké dětským recipientům, bych četla dětem při odpoledním odpočinku před spaním. Děti se za pomoci učitelek mohou naučit i básničky nacházející se za každou z kapitol. Pro domácí čtení s rodiči a aktivní práci s textem je vhodné dílo Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě, které obsahuje mnoho rovin textu a úkoly vyžadující čas a individuální práci dětí. Tato kniha je založena na opakování, což pomáhá dítěti lépe pochopit danou problematiku. Podle mého názoru se jedná o nejlépe graficky zpracované dílo z analyzovaných knih. Z děl Ladislava Špačka bych volila knihu Dědečku, vyprávěj. Považuji ji za zdařilejší než její druhý díl, který má silně didaktický charakter, jenž se projevuje nepřirozeným chováním a zájmy hrdinky. Dětem bude sympatické, že je dílo Dědečku, vyprávěj založeno na dialogu dědečka s vnučkou. Publikace recipienty nenásilně seznámí s pravidly stolování, hygieny, cestování, se zásadami slušného chování v divadle či při návštěvě restaurace. Děti jsou vedeny k toleranci, ohleduplnosti a užívání „kouzelných slovíček“. Špaček do své publikace zařazuje i kapitolu o mobilním telefonu – fenoménu dnešní doby. Tato práce zřejmě nepokryla celou škálu knih o etice a etiketě, které jsou na českém trhu v současnosti dostupné. I přesto se však domnívám, že byl zvolen dostatečný vzorek pro srovnání kvality běžně dostupných děl. Analyzované knihy jsou až na výjimky obdobně koncipovány. Kniha Jiřího Šandery Chystáme se do školky jako jediná 84

neobsahuje otázky za textem, jedná se o ucelené příběhy, na jejichž základě mají děti vyvozovat informace podstatné pro své zařazení do kolektivu v mateřské škole. Publikace Marie Adamovské Děti a slušné chování aneb Vyprávění kočky Justýnky je doplněna o texty písní, v nichž jsou zachyceny hlavní myšlenky jednotlivých kapitol. Od ostatních analyzovaných děl se odlišuje i měkkou vazbou, která vizuálně připomíná školní učebnici. Slabikář slušného chování Jiřího Dvořáka je atypický svým nadměrně velkým formátem. Toto dílo považuji za nejméně vhodné z analyzovaných knih. Postavy ani vypravěč v díle nejsou jednotné. Obsažené verše jsou místy příliš násilně vytvořeny, není z nich jasně patrný motiv. Autor užívá nevhodných příkladů jako je žehlení a praní prádla, nebo mylně předpokládá, že předškoláci poznají hodiny. Analyzované knihy jsou přiměřeny předškolním recipientům a určeny pro hlasité čtení, případně jako nástroj k nácviku čtení školákům, na což odkazuje fakt, že jsou psány velkým fontem. Přínosem těchto děl je, že dětem zprostředkují základy slušného chování v mnoha životních situacích, přiměřených jejich věku. Znalost etiky a etikety bude pro děti užitečná po celý život, protože slušně vychovaní a distingovaní lidé jistě naleznou lepší uplatnění v zaměstnání, ale rovněž si snáze naleznou přátele a udrží dobré mezilidské vztahy. Z tohoto důvodu by rodiče měli svým dětem alespoň část těchto publikací zakoupit (vypůjčit v knihovně) a strávit s nimi četbou společný čas, čímž nejenže upevní rodinné vztahy, ale také dětem pomohou všestranně se rozvíjet.

85

4. Bibliografie Primární literatura: ADAMOVSKÁ, Marie. Děti a slušné chování aneb Vyprávění kočky Justýnky. Praha: Rotag, 2005. 49 s. ISBN 80-903175-5-3. DVOŘÁK, Jiří. Slabikář slušného chování. Praha: Svojtka & Co, 2011. 2. vyd. 55 s. ISBN 978-80-7352-484-5. KROLUPPEROVÁ, Daniela. KRATOCHVÍL, Miloš. Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě. Praha: Mladá fronta, 2009. 136 s. ISBN 978-80-204-1999-6. ŠANDERA, Jiří. Chystáme se do školky. Praha: Fragment, 2009. 56 s. ISBN 978-80-2531014-4. POSPÍŠILOVÁ, Zuzana. Hravá škola hezkého chování. Praha: Grada, 2014. 88 s. ISBN 978-80-247-4261-8. ŠPAČEK, Ladislav. Dědečku, vyprávěj. Etiketa pro kluky a holčičky od tří let. Praha: Mladá fronta, 2012. 104 s. ISBN 978-80-204-2810-3. ŠPAČEK, Ladislav. Dědečku, ještě vyprávěj. Praha: Mladá fronta, 2014. 96 s. ISBN 97880-204-3478-4.

Sekundární literatura: BELZ; SIEGRIST. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení: východiska, metody, cvičení a hry. Praha: Portál, 2001. 375 s. ISBN 80-7178-479-6. ČÁP, J. MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001. 656 s. ISBN 80-7178463-X. DUROZOI, Gérard; ROUSSEL, André. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. ISBN 80-85764-07-5. GENČIOVÁ, Miroslava. Literatura pro děti a mládež /ve srovnávacím žánrovém pohledu/. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. 253 s. ISBN 14-326-84. HOLEŠOVSKÝ, František. Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960. CHALOUPKA, Otakar. NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Praha: Albatros, 1973. 113 s. ISBN 13-741-73.

86

CHALOUPKA, Otakar; NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Praha: Albatros, 1979. 148 s. KLAUS, Georg a BUHR, Manfred [ed.]. Filozofický slovník: a…n. Praha: Svoboda, 1985. Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: BM Typo, 2005. ISBN 80-903339-66. REISSNER, M. Česká literatura pro děti a mládež: reflexe vybraných východisek a stavu. Brno, 2006. 116 s. STEHLÍKOVÁ, Blanka. Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984. 223 s. ISBN 13-782-84. ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. ISBN 978-80204-1954-5. ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládež 2. Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-506-4. TENČÍK, František. Umění dětem. Praha: Albatros, 1972. URBANOVÁ, Svatava. Metamorfózy dětské literatury: přehled české literatury pro děti od roku 1945 po současnost. Olomouc: Votobia, 1999. 191 s. ISBN 80-7198-379-9. VALIŠOVÁ; KASÍKOVÁ. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. 404 s. ISBN 978-80-247-1734-0.

Elektronické zdroje: Biografie. Ladislav Špaček [online]. ©2016 [cit. 2016-03-15]. Dostupné z: http://www.ladislavspacek.cz/o-me/biografie-a-dalsi-informace/ MŠMT vydalo doplňující vzdělávací obor etická výchova. Ministerstvo školství, mládeže a

tělovýchovy

[online].

©2016

[cit.

2016-02-27].

Dostupné

z:

www.msmt.cz/ministerstvo/msmt-vydalo-doplnujici-vzdelavaci-obor-eticka-vychova O autorovi.

Jiří Šandera

[online]. ©2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z:

http://www.jirisandera.cz/index.php/o-autorovi.html Portál pro etickou výchovu ve školách v ČR. Etická výchova [online]. ©2016 [cit. 201602-27]. Dostupné z: www.etickavychova.cz

87