Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství

Alžběta Popelková

Přímá adopce v České republice Bakalářská diplomová práce

Vedoucí: doc. PhDr. Dana Knotová, Ph.D.

2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………………

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí mé práce docentce Knotové za její vedení, především za její cenné rady, otevřenost, ochotu, trpělivost a vstřícnost. Děkuji také všem respondentům, díky kterým mohla tato práce vzniknout.

Obsah ÚVOD........................................................................................................................................5 TEORETICKÁ ČÁST .....................................................................................................................6 1.

Přímá adopce ................................................................................................................6

2.

Systém náhradní rodinné péče a jeho zakotvení v právním systému České republiky .....6

3.

4.

2.1

Poručenství ............................................................................................................7

2.2

Opatrovnictví .........................................................................................................7

2.3

Svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby ...............................................................8

2.4

Hostitelská péče.....................................................................................................8

2.5

Pěstounská péče ....................................................................................................8

Adopce ........................................................................................................................ 11 3.1

Proces adopce v České republice ......................................................................... 13

3.2

Výběr žadatelů ..................................................................................................... 15

3.3

Příprava osvojitelů ............................................................................................... 17

3.4

Dítě právně volné................................................................................................. 18

3.5

Adresný souhlas rodiče k osvojení dítěte.............................................................. 19

Náhradní rodinná péče v USA ...................................................................................... 22 4.1

Stručná historie adopce v USA ............................................................................. 22

4.2

Systém adopce v USA ........................................................................................... 23

4.3

Možnosti pěstounská péče v USA ......................................................................... 29

EMPIRICKÁ ČÁST ..................................................................................................................... 30 5.

Metodologie výzkumu ................................................................................................. 30 5.1

Úvod .................................................................................................................... 30

5.2

Výzkumný cíl ........................................................................................................ 30

5.3

Výzkumné otázky ................................................................................................. 30

5.4

Metodologický postup ......................................................................................... 30

5.5

Respondenti ........................................................................................................ 31

5.6

Technika sběru dat............................................................................................... 33

5.7

Analýza a interpretace dat ................................................................................... 34

5.8

Shrnutí ................................................................................................................. 55

ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 61 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ .................................................................................................. 63 PŘÍLOHY.................................................................................................................................. 67

ÚVOD I přes vyspělost dnešní společnosti a zesilující se důraz na lidská práva, se stále nachází bez vlastních rodin značný počet dětí. Přestože i ony mají právo na šťastný domov a fungující rodinu, realita je pro ně zcela opačná. Naštěstí je v České republice náhradní rodinná péče poměrně běžnou záležitostí. Opuštěné děti tak mají nastavenou záchrannou síť, která se jim snaží zajistit co nejlepší život a smazat rozdíly a následky způsobené absencí biologické rodiny. Podle mého názoru se jedná o velmi zajímavou oblast, a proto jsem se jí rozhodla v této práci zabývat. Při konkrétním zvažování tématu mě zaujala přímá adopce, která je v zahraničí, především ve Spojených státech amerických, běžnou součástí. Velmi mě lákala možnost proniknout do fungování tohoto druhu osvojení a zjistit jeho uvedení do běžného života. Začala jsem se také zabývat tím, jaké místo u nás přímá adopce zaujímá. Cílem mé práce tedy je vyzkoumat, jak hodnotí současný systém náhradní rodinné péče v České republice zaměstnanci krajských úřadů, kteří se v této oblasti angažují. Dále se pokusím zjistit jejich názor na možnost přímé adopce v této zemi. Mou snahou tak je umožnit vhled do současné situace náhradní rodinné péče a přímé adopce pohledem znalců zakoušejících každodenní praxi na tomto poli. První teoretická část této bakalářské práce je věnována definování přímé adopce a systému náhradní rodinné péče v České republice. Jsou zde blíže představeny jednotlivé typy s akcentem na adopci. Právě u adopce je blíže rozveden její proces včetně popisu výběru žadatelů a přípravy osvojitelů. Pozornost věnuji také vysvětlení právní volnosti dítěte a adresnému souhlasu rodiče k osvojení. Dále se zabývám náhradní rodinnou péčí v USA, která zahrnuje systém adopce, samotný postup při ní a také pohled na ni ze strany jejích aktérů. Opomenuta zde není ani pěstounská péče. Druhá část mé práce zahrnuje empirický výzkum. V něm jsem zjišťovala prostřednictvím rozhovorů názory zaměstnanců krajských úřadů pracujících v náhradní rodinné péči na její současný systém a na úsudek ohledně přímé adopce v České republice. Otvírá se tak zajímavý náhled do aktuální situace v rámci této oblasti.

5

TEORETICKÁ ČÁST 1. Přímá adopce Přímá nebo také „otevřená“ adopce je adopce, kdy je dítě svěřeno do předadopční péče konkrétním osvojitelům přímo od biologických rodičů (Přímá, 2004). Přestože se tento pojem v České republice běžně používá, není v legislativě zakotven a nelze jej nalézt ani v českých odborných slovnících. Pojem přímé adopce nemá jasnou a konkrétní definici, což je možné zpozorovat i v praktické části v rámci rozhovorů s respondenty, kteří jej vnímali individuálně. Z toho důvodu považuju za nutné vymezit tento pojem a pro potřeby bakalářské práce uvádím standardně užívanou definici z USA, kde přímá adopce běžně funguje. V jejím znění se uvádí, že se jedná o adopci, která zahrnuje kontakt mezi biologickými a adoptivními rodiči a někdy také mezi biologickými rodiči a adoptovaným dítětem (Open, 2013). Realizace přímé adopce je možná pouze v souladu s právním řádem České republiky. Z těchto důvodů se musí biologický rodič a osvojitel osobně znát. Úplně je zde vyloučena možnost zprostředkování nějakou agenturou či jinou institucí. Jedinou výjimku tvoří možnost zprostředkování krajskými úřady. Přestože je přímá adopce specifickým typem náhradní rodinné péče v České republice, je jednou z jejích možností, která je v praxi využívána.

2. Systém náhradní rodinné péče a jeho zakotvení v právním systému České republiky Ochrana práv dětí je zakotvena i v mezinárodních úmluvách a v právních předpisech České republiky. Ta je vázána od 1. ledna 1993 Úmluvou o právech dítěte, která byla přijata valným shromážděním OSN v New Yorku v roce 1989. Lze ji najít pod Zákonem č. 104/1991 Sb. Podstatou je respektování rodiny jako základní jednotky společnosti a jako přirozené prostředí, které umožňuje rozvoj a prospívání všech jejích členů. Dítě má vyrůstat v láskyplném rodinném prostředí. V případě jeho tělesné či duševní nezralosti je nezbytné poskytnout mu zvláštní péči a odpovídající právní

6

ochranu před i po narození. Samotná Ústava České republiky zaručuje ochranu základních práv a svobod soudní mocí. Dále ve článku 30 Listiny základních práv a svobod je jasně prezentováno právo dětí na rodičovskou výchovu a péči (Současný, 2013). V užší perspektivě je pro náhradní rodinnou péči zcela směrodatný Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí. Jeho novela vešla 1. 1. roku 2013 v účinnost a lze jej tak najít pod číslem zákona 401/2012 Sb. (MPSV, 2012). Také změny, kterou tato novelizace přináší do náhradní rodinné péče, jsou zaznamenány v této práci. Další důležitý Zákon č. 109/2002 Sb. se nazývá Zákonem o rodině a je v něm mmj. zakotvena rodičovská zodpovědnost, výchovná opatření, osvojení a v neposlední řadě poručenství a opatrovnictví.

2.1 Poručenství Poručník bývá ustanoven soudem v případě, že rodiče nezletilého dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, popřípadě výkon této zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Poručník se tak stává zákonným zástupcem dítěte, ovšem nejedná se o stejný poměr jako mezi rodičem a dítětem. Proto jakékoliv rozhodnutí v podstatných záležitostech musí být schváleno soudem, nemusí zde již být schválení od biologických rodičů. Poručník dále musí soud zpravovat soud o vývoji a prospěchu svého svěřence. Zpravidla se tak děje v ročních intervalech. Je zde možno vidět podobnosti s pěstounskou péčí, například co se týče psychologických nároků. Pokud poručník vykonává péči o dítě osobně, má i on oprávnění dostat stejné hmotné zajištění, jako by se jednalo o péči pěstounskou (Gabriel & Novák, 2008).

2.2 Opatrovnictví Zákon o rodině 94/1963 Sb. uvádí, že se opatrovnictví využívá v případě „střetu zájmů zákonných zástupců a dítěte nebo mezi dětmi týchž rodičů navzájem, ohrožení majetkových zájmů dítěte, omezení rodičovské zodpovědnosti a řízení 7

o osvojení“, popřípadě z jiných důvodů. Opatrovníka ustanovuje soud, který zároveň rozhoduje o rozsahu jeho práv a povinností, a to vše samozřejmě v nejvyšším zájmu nezletilého.

2.3 Svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby U této formy náhradní rodinné péče nejsou stanovena přesná kritéria. Nejvyšší podmínkou je zájem dítěte a fakt, že osoba, jíž má být dítě svěřeno, poskytuje dostatečnou záruku řádné výchovy. Výběr vhodné osoby opět závisí na rozhodnutí soudu. Ten dává zpravidla přednost osobám v příbuzenském vztahu k dítěti. Celkově také stanovuje míru práv a povinností (Svěření, 2012).

2.4 Hostitelská péče Hostitelská péče je jednou z nejnovějších forem péče o děti. V podstatě tato forma spočívá v návštěvách, později víkendových a případně i prázdninových pobytech dítěte v hostitelské rodině (Hostitelská, 2011). Je určena především starším dětem, které dlouhodobě žijí v ústavní péči. Často se také jedná o sourozenecké skupiny, což je nesporným kladem. Tato novodobá podoba péče umožňuje dětem získat pocit jistoty díky navázání

vztahů

s hostitelskou rodinou.

Z její

strany se

spíše

jedná

o dobrovolnický akt, protože tato činnosti není nikterak kompenzována ze strany státu. Naopak tyto rodiny musí často samy zainvestovat a jejich jediným profitem je dobrý pocit ze zkvalitnění života některému z dětí. Bohužel ještě není ani právně zakotvena a opomenuta je také příprava hostitelů (Zezulová, 2012). I když se jedná o způsob péče, který ještě nevešel příliš ve známost, dá se v následujících letech předpokládat alespoň malý pokrok.

2.5 Pěstounská péče „Pěstounská péče je zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali“ (Matějček, 1999).

8

Stěžejní rozdíl mezi pěstouny a osvojiteli je ten, že se pěstouni nestávají zákonnými zástupci dítěte, a nemají tedy vůči němu vyživovací povinnost (Rozdíl, 2012). Mohou rozhodovat o běžných věcech dítěte, ale o mimořádných záležitostech musí být požádáno o souhlas rodičů, popřípadě danou záležitost řeší soud. Výjimka nastává pouze tehdy, jsou-li rodiče dítěte zbaveni rodičovských práv (Plecitý, 2009). Soud také rozhoduje celkově o svěření do pěstounské péče či jeho zrušení. Zákon č. 452/1992 Sb. také dále specifikuje, že pěstounská péče zaniká dosažením zletilosti dítěte, úmrtím dítěte nebo pěstouna. To je další významný rozdíl od osvojení (Pěstounská, 2013). Pěstounská péče je poněkud pestřejší. Nejjednodušeji ji lze rozdělit dle Matějčka (1999) na individuální a skupinovou. Individuální péči lze rozeznat tak, že probíhá v klasickém rodinném prostředí. Pro péči skupinovou jsou určeny tzv. zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče nebo SOS dětské vesničky. Naprosto specifickou formou je tzv. příbuzenská pěstounská péče. Tu nejčastěji vykonávají prarodiče, popřípadě tety a strýcové a velmi vzácně starší sourozenci. Přestože jsou zde pozitiva jako například výchova dítěte lidmi, které zná a se kterými je spjato, nebo to že si nemusí zvykat na nové prostředí, objevují se zde i určitá rizika. Prarodiče jsou vzhledem ke svému věku méně ochotni vyhledávat pro své svěřence odbornou pomoc, i když by jí bylo třeba. Také si zpravidla nenechávají poradit od pěstounů, kteří jsou ochotni podělit se s nimi o své letité zkušenosti (Koluchová, 1987). „Cílem pěstounské péče jakožto instituce je poskytnout náhradní rodinné prostředí dětem, jestliže: nemohou dlouhodobě vyrůstat v prostředí rodiny tvořené jejich vlastními biologickými rodiči; ústavní (…) péče ohrožuje či narušuje jejich vývoj; nemohou být z nejrůznějších důvodů (…) svěřeni do osvojení“ (Matějček, 1999). Pěstounská péče se tak stává zcela potřebnou složkou náhradní rodinné péče a její nedílnou součástí. Všeobecně je velmi uznávána odborníky, například James G. Barber a Paul H.Dellfabro (2004) se důrazně hlásí k potřebě její podpory.

9

Pěstounská péče na přechodnou dobu Jedná se speciálně vymezenou formu pěstounské péče. Vešla v účinnost v roce 2006 (Pěstounská, 2009), takže se jedná o jednu z nejmladších podob náhradní rodinné péče. „Obecně řečeno se jedná o péči v takovém případě, kdy biologičtí rodiče dítěte nejsou dočasně, po určitou dobu schopni vykonávat své rodičovské povinnosti a o dítě soustavně a kvalitně pečovat, nebo když se pro dítě teprve zajišťuje dlouhodobější řešení ve formě klasické pěstounské péče či osvojení“ (Gabriel & Novák, 2008). Kovařík (1999) o ní mluví jako o „profesionálním terapeutickém rodičovství“. Zezulová (2012) ji zase označuje jako jedinečnou formu prevence citové deprivace, která současně respektuje práva biologických rodičů, ale zároveň umožňuje vytvoření pocitu bezpečného světa. Z toho plyne, že se jedná o zajímavou možnost, jak minimalizovat citovou deprivaci a přitom udržovat kontakt s biologickou rodinou. Právě zachování možnosti návratu do biologické rodiny a spolupráce s ní je odlišujícím se aspektem. Na rozdíl od jiných forem pěstounské péče probíhá umístění do „dočasných“ rodin na základě souhlasu biologických rodičů. Přezkoumání, zda důvody, pro které bylo dítě svěřeno do pěstounské péče na přechodnou dobu trvají či nikoliv, musí povinně přezkoumávat soudy. Toto šetření musí učinit nejméně jednou za tři měsíce. Zpravidla tak činí na základě zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Maximální doba, po kterou může být dítě v péči daného pěstouna je stanovena na jeden rok. Jedinou výjimkou pro prodloužení této lhůty by bylo svěření sourozence již umístěného dítěte ke stejnému pěstounovi. Argumentem je právě to, že tento typ náhradní rodinné péče je ze své podstaty institutem krizovým a překlenovacím (Zákon, 2013). Gabriel a Novák (2008) také uvádějí příklady, kdy je vhodné využít právě formu pěstounské péče na přechodnou dobu, aby si člověk dokázal představit, jakých případů se to může týkat. Například se jedná o děti, které jsou ohroženy pobytem jednoho či obou rodičů ve výkonu trestu. Samozřejmě je zásadní, jestli dochází po návratu z vazby k nápravě nebo jestli se jedná o často recidivující kriminální prohřešky.

10

Zde už by nastalo přemýšlení o tom, zdali není pro dítě vhodnější klasická pěstounská péče. Další ukázkou mohou být děti mladých a nezralých matek, které zatím nejsou schopny plnit zodpovědně svou mateřskou roli. Diskutuje se také o dětech, které vykazují masivní a dlouhodobější poruchy chování či užívající drogy. To už je ovšem velmi náročný úkol vyžadující nejen přípravu pěstounů, ale také velké úsilí. Možná také proto je ohledně této otázky hodně diskusí. Jednou z autorek, která zastává stanovisko, že krátkodobá (profesionální) pěstounská péče u této skupiny dětí je možná, je Irena Sobotková (2003). Na stranu druhou má ale výhrady k využití této formy náhradní rodinné péče u dětí, které byly týrané a sexuálně zneužívaní, také u vážně nemocných (v případě, že jejich vztah s matkou je dobrý) a v neposlední řadě u dětí, které byly opakovaně vráceny z pěstounských rodin. Tito jedinci totiž potřebují stabilní prostředí. Pro tento typ pěstounské péče byla rovněž stěžejní novela Zákona č. 359/1999 Sb., která poměrně zásadním způsobem upravuje tento systém. Každý pěstoun či pěstounská rodina uzavře dohodu o pěstounské péči s doprovázející organizací. Z této smlouvy mmj. vyplývá vyplácení pěstounských dávek, čili se prakticky jedná o plat za práci pěstouna, a provázení. V něm je zahrnuto právo na odbornou pomoc psychologa, dále právo a povinnost vzdělávat se alespoň v minimálním určeném rozsahu. Také je zde zakomponován nárok na čtrnáct dní dovolené, kdy provázející organizace zajistí smysluplné využití volného času pro dítě. To může mít například podobu táborů či podobných akcí. Pěstouni mají rovněž povinnost umožnit vstoupení do rodiny pověřených pracovníků, čímž se docílí celkově užší spolupráce. V zásadě se jedná o triádu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, doprovázející organizace a pěstounské rodiny. Dochází tak k podpoře samotného dítěte, pěstouna a celého systému.

3. Adopce Adopce neboli osvojení se nejvíce přibližuje přirozené rodině, a proto zaujímá přední místo v náhradní rodinné péči. „Při osvojení přijímají manželé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva i povinnosti, jako by byli

11

jeho rodiči. Vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem, tj. osvojeným dítětem, a jeho původní rodinou osvojením zanikají“ (Matějček, 2002). Adopce má svůj slovní původ v latině. Ad-optio znamená vyvolit nebo vyvolit si. Opce lze přeložit jako právo či možnost svobodné volby. Dostáváme se tak k českému významu „přijetí za vlastní“ (Kovařík, 2004). V České republice je tato forma náhradní rodinné péče velmi obvyklá. Konečná (2006) uvádí, že je zde ročně osvojeno kolem pěti set dětí. Konkrétně v roce 2011 bylo osvojeno 478 dětí (Statistická, 2012). U osvojení rozlišujeme dvě formy. Tou první je tzv. „zrušitelná“, nazývána také adopce 1. stupně nebo prosté osvojení. Jedná se o péči, kdy práva a povinnosti rodičů přecházejí na osvojitele. V rodném listu ovšem zůstávají uvedení původní rodiče dítěte. Ale jinak vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou osvojením zanikají. Tento druh osvojení lze zrušit a je podmínkou v případě adopce dítěte mladšího jednoho roku, což je dáno legislativou. Nezrušitelně lze totiž osvojit pouze dítě, které je starší jednoho roku. Druhou formou je tzv. „nezrušitelná“ adopce, rovněž ji najdeme pod pojmem adopce 2. stupně. Tento frekventovanější způsob osvojení se odlišuje tím, že jsou osvojitelé zapsáni již do rodného listu dítěte. Tato forma už nelze zrušit (Matějček, 1999). Zvláštním případem je mezinárodní adopce, která se vymezuje mimo systém náhradní rodinné péče. Ta je zaštítěna Úmluvou o ochraně dětí a v rámci České republiky ji může zajistit pouze úřad. Žádat o mezinárodní osvojení je možno dvěma způsoby. První variantou je, že potenciální osvojitel přímo zažádá o zprostředkování mezinárodního osvojení, a to aniž by se předtím snažil o osvojení dítěte z České republiky. Druhým způsobem je udělení souhlasu k zařazení do evidence úřadu, jestliže mu z nějakého důvodu nebude zprostředkováno osvojení v Česku. Nutno podotknout, že přesné postupy se mohou lišit na základě individuálních podmínek různých států. V současné době se ale na území České republiky osvojení dětí z ciziny prakticky nezprostředkovává. Příčinou je malý zájem ze strany českých žadatelů, který je pravděpodobně způsoben větší časovou a finanční náročností (Zprostředkování, 2013).

12

Dalším důvodem nízkého zájmu o mezinárodní adopci může být obtížná situace ohledně přijetí dítěte odlišného etnika vyrůstajícího v naprosto rozdílném prostředí. Velkým kladem ale je, že v naší zemi vůbec máme možnost adopce dítěte ze zahraničí a že se je v této oblasti na koho obrátit.

3.1 Proces adopce v České republice Jestliže mají rodiče, partneři či samoživitelé přání stát se osvojiteli, nejprve kontaktují příslušný státní orgán. Tím je obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo magistrát. Přesněji se jedná o oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Tam si domluví informativní schůzku se sociální pracovnicí. Ta je zpravuje o všem, co je čeká, co je pro ně nezbytné, a provází je celým procesem zprostředkování, takže až do doby rozhodnutí soudu o osvojení. V případě, že se o adopci uchází manželé, je zde stanovena podmínka trvání manželství tři roky. Pokud manželství trvá kratší dobu, mohou se o osvojení ucházet, ale v pořadníku budou vedeni až po uvedené lhůtě. Jestliže chce adoptovat nevlastní rodič (čili partner nebo partnerka) od jednoho z biologických rodičů, stává se pouze tento partner osobou posuzovanou. Po podání žádosti k osvojení se hledá dítě k příslušnému páru či samoživiteli primárně ze stejného kraje. Pokud je hledání delší dobu bez úspěchu, hledá se vhodné dítě v rámci celé České republiky. Jestliže je vše bez kladného výsledku déle než šest měsíců, je možné hledat dítě v zahraničí. V tomto případě je vše na náklady adoptivních rodičů. Nesmíme ale opomenout, že je vždy kladen zřetel na zájem dítěte, nikoliv adoptivního rodiče. Každá žádající osoba musí vyplnit dotazník o svěření. V tom jsou specifikovány představy o dítěti. Mezi ty spadají otázky, jestli jsou ochotni přijmout dítě i s formou tělesného či psychického postižení, jestli mají zájem o děti jiné než bílé pleti apod.

Musí rovněž bezpodmínečně souhlasit s tím, že u nich může probíhat

samotné šetření a také, že se budou účastnit přípravy na přijetí dítěte. Z úředních záležitostí je potřeba vyplnit další formuláře nutné k vyřízení žádosti o zprostředkování náhradní rodinné péče. K této žádosti je potřeba dodat doklad o státním občanství nebo povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu (dostačujícím dokladem je fotokopie

13

občanského průkazu). Dále je vyžádána fotografie obou žadatelů, nejlépe portrétní. Klienti jsou upozorňováni na to, že přes profesionalitu lidí, kteří budou jejich spis procházet, není možné zamezit prvnímu dojmu, který si mohou udělat leckdy pouze z této fotografie. Dalším nezbytným dokumentem je zpráva o zdravotním stavu. Každý příslušný úřad má posudkového lékaře, který má právo žadatele doporučit či naopak. V případě zjištění lehčích forem psychických potíží a poruch, může šetřící psycholog zažádat o odborné doplňující vyšetření psychiatra či klinického psychologa. Vzhledem k tomu, že si toto vyšetření musí zpravidla žadatelé zařídit sami, a dochází tak na problém ve spolupráci, využívá se častěji znovuposouzení zdravotního stavu příslušným posudkovým lékařem. Nutností je také potvrzení o stálém příjmu od zaměstnavatele. Pokud je to ale možné, doporučuje vyšetřující psycholog klientovi, aby si od zaměstnavatele vyžádal i jeho posudek. Právě další dílčí informace o zájemních o náhradní rodinnou péči pomáhají rozkrýt jejich osobnostní vlastnosti. Potřeba je také prozkoumat sociální poměry, na jejichž základě je třeba vypracovat zprávu. To je úkolem sociální pracovnice, jenž tak učiní díky návštěvě v místě bydliště žadatelů. Jedná se o podrobnou anamnézu žadatelů s doplněnými informacemi o jejich bytových podmínkách, dále je zde prezentován názor sociální pracovnice na stabilitu a kvalitu soužití, výchovné postoje apod. Tyto zprávy se obvykle liší podle daného úřadu, nicméně je zde určité základní minimum, které musí dodržovat všichni bez výjimky. Náležitostí, která při kompletování žádosti nesmí chybět, je opis rejstříku trestů. Důležité je uvědomit si rozdíl od výpisu z rejstříku trestů. V tom se totiž po určité době tresty mažou a není tak možné odhalit trestní činnost v minulosti. Opis zamezuje tomu, aby byly zahlazeny podstatné informace vztahující se ke snaze o osvojení, jako například mravní delikty, násilí na dětech a nejrůznější trestní činnost především z oblasti násilného chování. Pokud je to možné, připojuje se k žádosti i posudek z obecního úřadu, v jehož okruhu žadatelé bydlí. Pochopitelně toto stanovisko nelze vyžadovat v městech, kde vládne anonymita (Gabriel & Novák, 2008). Po takto zkompletované dokumentaci nastává lhůta dlouhá přibližně dva až tři měsíce, během kterých se z příslušného úřadu ozve přidělený psycholog. Po úvodním

14

pohovoru s tímto psychologem může dojít k posouzení daným lékařem, jak už bylo zmíněno. Celý proces trvá průměrně rok a čekací lhůta se průměrně odhaduje na dva roky od zavedení v evidenci.

3.2 Výběr žadatelů O tom, který z žadatelů, je nejvíce vhodný pro dané dítě, rozhoduje skupina odborníků. Jedná se tedy o kolektivní rozhodnutí, jehož nejvyšším zájmem je dobro dítěte. Tento poradní sbor má nejméně pět členů a tvoří jej odborníci z oboru pediatrie, pedagogiky, psychologie, zástupce zdravotnických, školských nebo sociálních zařízení pro výkon ústavní výchovy. Také jsou zde zaměstnanci krajského úřadu a obecního úřadu obcí s rozšířenou působností zařazeného na úseku sociálně právní ochrany. Předsedou této skupiny neboli poradního sboru, je neonatolog neboli dětský lékař. Dále jsou zde dva psychologové (oba z krajského úřadu) a sociální pracovnice, která má v rámci OSPODu na starosti dítě, o kterém se rozhoduje. Také je zde zástupce zařízení, ve kterém je dítě umístěno. Psycholog nejprve vytipuje vhodné žadatele k dítěti, tzv. „předvýběr“. Při něm zpravidla spolupracuje se sociálními pracovníky krajských pracovišť sociálně právní ochrany. Vznikne tak výběr maximálně pěti párů či samoživitelů, kteří se jeví být nejvhodnějšími kandidáty. Dojde k jejich představení a také k seznámení s charakteristikami dítěte. Poradní sbor vybere tři páry, popřípadě samoživitele, a to v pořadí podle preferencí. Může se totiž stát, že vybraný žadatel možnost adopce u daného dítěte odmítne nebo si nebude s dítětem rozumět, a tím pádem přichází na řadu další vybraní uchazeči. Je nutné zdůraznit, že poradní sbor je vskutku pouze poradním orgánem kraje, který svému zřizovateli nic nenařizuje. Pouze doporučuje nejvhodnější kandidáty, které v dobré víře vybral. Také rozhodování poradního sboru se drží určitých zákonných pravidel. Aby byl sbor usnášeníschopný, musí být přítomen předseda nebo jeho zástupce a nejméně dva další členové. Při usnášení je rozhodující většina hlasů členů, kteří jsou přítomní. Pokud dojde k tomu, že je počet hlasů vyrovnaný, rozhodnutí je na předsedovi. Pokud není při zasedání přítomný, rozhoduje při rovnosti hlasů jeho zástupce (Gabriel & Novák, 2008).

15

Tento systém byl platný do konce minulého roku. Po již zmíněném Zákoně č. 401/2012 Sb., který vešel v účinnost 1. 1. roku 2013 se ale zcela změnila funkce poradního sboru. „Poradní sbor spolupracuje na vytváření programů a koncepcí kraje v oblasti zajištění a rozvoje služeb pro rodiny s dětmi, náhradní rodinné péče, prevence sociálně patologických jevů a vytváření předpokladů pro kulturní, sportovní, jinou zájmovou a vzdělávací činnost dětí; posuzuje záměry kraje na zřízení a provozování zařízení sociálně-právní ochrany podle § 39 a jiných zařízení pro péči o děti“ (Zákon, 2012). Dále se v témže zákoně uvádí, že se poradní sbor angažuje v posuzování žádostí ohledně změny nebo vydání nového pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí či se mmj. vyjadřuje ke zřízení nového zařízení sociálně-právní ochrany. Také projednává a posuzuje další otázky související s plněním úkolů krajského úřadu v rámci sociálně-právní ochrany. Čili se jedná spíše o rozumovou koncepční činnost. Koncepce každého kraje se může lišit. Protože se v empirii zabývám Jihomoravským a Zlínským regionem, popíšu systém těchto dvou krajů. V nich se budou ke každému dítěti určenému pro pěstounskou péči či adopci konat tzv. odborné panely. V případě osvojení se vytipuje z evidence jedna konkrétní rodina (přirozeně v případě pěstounské péče se bude vybírat z evidence pěstounů). Vhodnost žadatelů bude opět zvažována kolektivně v podobném složení, jako tomu bylo u poradních sborů. Nebude se ovšem jednat o stálé členy, kteří si dle vlastní potřeby přizývali konkrétní externí pracovníky. Bude zde kladen velký důraz na individuální přístup v každém konkrétním případě. Ke společnému setkání budou sezvány zainteresované osoby, mezi něž patří sociální pracovnice, která vede dokumentaci daného dítěte a také ta, která pracuje s vytipovanými zájemci. To znamená, že jim kompletovala spis a zná je mnohem blíže. Rovněž zde bude přizvána lektorka zajišťující odbornou přípravu, která bude blíže specifikována v další části práce. Dále se bude účastnit psycholožka krajského úřadu a jedna pracovnice z poradenské sekce pro náhradní rodinnou péči. Samozřejmostí je vedoucí tohoto úseku. Lze zde tedy najít podobnou strukturu jako u případových konferencí. Opět se ale jedná o doporučení, na které může, ale nemusí, být brán zřetel. Finální rozhodnutí tedy záleží na paní vedoucí, psycholožce, popřípadě dalších lidech, od kterých si nechají

16

v případě nejasnosti případu poradit. Kupříkladu se může jednat o sociální pracovnici z oblasti sociálně-právní ochrany. Nutno ale dodat, že vše je na samotném počátku a pravděpodobně zde tedy ještě bude prostor pro případná zlepšení či změny, což se ukáže až v průběhu času.

3.3 Příprava osvojitelů Nelze opomenout ani povinnou přípravu. Jedná se o předání základních znalostí ze strany profesionálů. Je tak učiněno pomocí společných setkání, která jsou tematicky rozdělena do čtyř okruhů. Prvním je rodina a náhradní rodinná péče, ve kterých se lze blíže dozvědět o cílech, formách a úskalích náhradní rodinné péče. V dalším okruhu je přiblížena sociálně-právní problematika. Přípravy také zahrnují vývojovou psychologii včetně potřeb dítěte v jednotlivých obdobích a specifika potřeb dítěte žijícího mimo vlastní rodinu. Také je zde věnována pozornost psychologii rodičovství a není zde opomenuto ani zdravotní hledisko náhradní rodinné péče. Délka této přípravy se liší podle toho, pro jakou skupinu je určena. První modul je určen pro budoucí osvojitele, pěstouny i pro pěstouny na přechodnou dobu. Nicméně pouze osvojitelé po ukončení tohoto stupně mohou na rozdíl od pěstounů tímto skončit. Jedná se o 44 vyučovacích hodin, které jsou rozprostřeny do dvou jednodenních a dvou víkendových setkání. Pro pěstouny obého typu je určeno ještě jedno jednodenní setkání, jehož náplní je dalších sedm hodin společného vzdělávání. Třetí stupeň je určen pouze pro pěstouny na přechodnou dobu. Obsahuje jedno víkendové a jedno denní setkání, což je dalších 22 hodin navíc, srovnáme-li je s dobou přípravy pro osvojitele. Takto to funguje například u Trialogu, který se přípravou v oblasti náhradní rodinné péče zabývá (Příprava, 2003). Přestože je dnes v České republice tato příprava již samozřejmosti, například v Anglii většina pěstounů žádnou odbornou přípravou neprochází (Cameron, 2009). Svědčí to mmj. o snaze zlepšit kvalitu náhradní rodinné péče v naší zemi.

17

3.4 Dítě právně volné Osvojit lze pouze dítě tzv. právně volné. Aby k tomuto právnímu osvobození došlo, je nutné zbavení rodičů dítěte rodičovské zodpovědnosti. „Významným mezníkem byl Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., který umožnil poprvé v naší historii zbavit rodiče jejich rodičovských práv, jestliže hrubým způsobem zanedbávají své rodičovské povinnosti, nebo zneužívají svých rodičovských práv, což bylo některými kruhy odmítáno, zpochybňováno a dlouho se ve prospěch dětí plně nevyužívalo“ (Koluchová, 1992). „Rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj; při zastupování nezletilého dítěte; při správě jeho jmění“ (Zákon, 2004). „Zásah do rodičovské zodpovědnosti je nejvýznamnějším zásahem do právního vztahu mezi rodiči a dětmi. Proto je k tomuto zásahu oprávněn pouze soud. Soud může výkon rodičovské zodpovědnosti pozastavit, omezit, případně může rodiče jeho rodičovské zodpovědnosti zbavit“ (Veselá, 2003). Samozřejmě může zbavení rodičovské zodpovědnosti proběhnout na popud samotných rodičů. Opět to ale musí schválit soud. „Právně volné je i takové dítě, jehož rodiče zemřeli (…) nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. V takovém případě je třeba souhlasu jiného zákonného zástupce dítěte (poručníka)“ (Kdy, 2013). „Možnost osvojení se týká jen dítěte, u něhož rodiče/zákonní zástupci podepsali písemný souhlas s tímto

právním

aktem,

tedy se

jej de

facto

z psychologického pohledu dobrovolně zříkají“ (Gabriel & Novák, 2008). Nejdříve je možné udělit souhlas po 6 týdnech od narození dítěte. Ve většině případů je podáván souhlas s osvojením k neurčitým žadatelům. Lze však rovněž vyslovit souhlas s tím, aby došlo k osvojení konkrétními osobami, které si mohou biologičtí rodiče sami navrhnout. Každopádně je třeba souhlas udělit před soudem nebo před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Dalším způsobem, jak se dojde k právnímu uvolnění dítěte, je dlouhodobý nezájem rodičů o jeho osobu. Tento nezájem může mít dvojí podobu. Tzv. žádný zájem

18

se projevuje od počátku života dítěte. Soud jej potvrdí v případě, že se rodiče nezajímali o dítě již bezprostředně po narození. Například se jedná o útěk matky z porodnice bez dítěte. Pokud taková situace nastane, následuje dvouměsíční lhůta, kdy má matka možnost snažit se o kontakt s dítětem a získat informace o jeho stavu a vývoji. O tzv. kvalifikovaný nezájem (a jeho uznání soudem) se jedná v případě, že není o dítě a jeho vývoj projevován podstatný zájem po dobu minimálně šesti měsíců od jeho předání/odebrání do péče jiné osoby či pověřeného zařízení (Gabriel & Novák, 2008). Takto tomu bylo do 1. 1. 2013, kdy vstoupil v platnost Zákon č. 401/2012, kdy se mění Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí. „Nová úprava kvalifikovaného nezájmu sjednocuje obě uvedené lhůty do lhůty jediné, tříměsíční. Dále stanoví, že „nelze-li v chování rodiče spatřovat hrubé porušování jeho povinností, je třeba, aby byl orgánem sociálně-právní ochrany dětí poučen o možných důsledcích svého chování a aby od takového poučení uplynuly alespoň 3 měsíce“. Zákon navíc výslovně říká, že poučení se nevyžaduje, je-li rodič neznámého pobytu a nepodařilo se jej vypátrat ani během 3 měsíců“ (MPSV, 2012). Osvojiteli se mohou stát manželské dvojice, manžel či manželka rodiče dítěte ale také osamělá osoba. „Osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby, které zaručují způsobem svého života, že osvojení bude ku prospěchu dítěte a společnosti“ (Náhradní, 2013).

3.5 Adresný souhlas rodiče k osvojení dítěte Jak už bylo zmíněno, k osvojení je vždy potřeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte. V případě, že je rodič nezletilý a není zákonným zástupcem, je třeba i jeho souhlasu. Pokud soud určí, že byly dle zákona splněny podmínky nezájmu, je zde nezbytný souhlas ustanoveného opatrovníka. Zákon rozlišuje dva druhy souhlasu k osvojení. Tím prvním je souhlas k osvojení dítěte ve vztahu k určitým osvojitelům, tzv. adresný souhlas a druhým je souhlas k osvojení dítěte bez vztahu k určitým osvojitelům, tzv. blanketový souhlas.

19

Blanketový souhlas je tedy klasické osvojení, které bylo již více rozvedeno v předchozí části, proto bude teď pozornost věnována souhlasu adresnému. Tomu se věnuje Metodické doporučení MPSV č. 1/2010 k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech adresného souhlasu rodiče k osvojení dítěte. Následující text v této kapitole je čerpán přímo z tohoto dokumentu, který je k dispozici na oficiálních webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Ten má totiž k přímé adopci nejblíže a překvapivé také je, že není moc známý. Přestože existuje doporučení Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen MPSV), nebývá často využíváno. Vedle společných podmínek se souhlasem blanketovým, kterými je udělení souhlasu k osvojení vědomě a po uplynutí lhůty minimálně šesti týdnů od narození dítěte, musí zde být splněny i další obecné náležitosti právního úkonu stanovené Zákonem č. 40/1964 Sb. v občanském zákoníku. „Adresný souhlas musí být projevem vůle, který je učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.“ Musí být také učiněn se zřetelem ke konkrétní osobě osvojitele a musí se týkat určitého stupně osvojení, tedy zrušitelným či nezrušitelným. Je nezbytné, aby došlo v souladu s § 70 zákona o rodině k poučení zákonného zástupce dítěte o právních následcích osvojení. Adresný souhlas tohoto zástupce musí být podán před soudem osobně a nesmí obsahovat žádné výhrady či podmínky ze strany zákonného zástupce. Odvolání ze strany zákonného zástupce je možné až do doby, než rozsudek o osvojení dítěte nabude právní moci. V případě, že se po poskytnutí všestranného sociálně-právního poradenství rodič rozhodne k adopci, ale pouze ve formě adresného souhlasu, je to zcela přípustné a legitimní. Pro některé rodiče může být totiž znalost totožnosti osvojitelů zcela zásadní. Přesvědčení, že jejich dítě bude vyrůstat v příznivém prostředí, se tak pro ně stává nutností nezbytnou k podepsání souhlasu s osvojením. Jestliže rodič hodlá udělit adresný souhlas k osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům, mohou nastat dvě situace. V první situaci zná rodič konkrétní osobu či osoby, které považuje za vhodné osvojitele. Ve vztahu k těmto osobám pak udělí adresný souhlas k osvojení. V těchto případech se často jedná o osvojitele z širší rodiny nebo o známé, ke kterým mají rodiče důvěru. „V těchto situacích, kdy rodiče udělí

20

adresný souhlas k osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům, kteří jsou jemu známými, blízkými a důvěryhodnými osobami, je zákonem vyloučeno zprostředkování osvojení orgány sociálně právní ochrany dětí, jak výslovně stanoví § 20 odst. 3 písm. a) bod 1. zákona o SPO.“ Splnění všech zákonných podmínek osvojení a přezkoumání předpokladů potenciálních osvojitelů posuzuje až soud v řízení o osvojení. Rodič dítěte má ještě před samotným osvojením právo vyslovit souhlas s předáním dítěte do zatímní péče budoucích osvojitelů. Může tak učinit bez rozhodnutí soudu či orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Budoucí osvojitelé, kteří tímto způsobem dítě převezmou, musí tuto skutečnost neprodleně oznámit příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ten totiž musí přezkoumat, zda jsou zabezpečeny potřeby dítěte a zda není třeba učinit nějaká další opatření k ochraně dítěte. Druhá situace se týká rodičů, kteří chtějí být obeznámení s budoucími osvojiteli jejich dítěte, a proto chtějí udělit výlučně adresný souhlas k osvojení ve vztahu k určité osobě, ale sami neznají nikoho vhodného. „V takových případech musí být v souladu s čl. 20 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte uplatněna odpovědnost státu za zabezpečení náhradní rodinné péče o dítě ve formě osvojení, neboť je zcela nepřípustné, aby stát rezignoval na svoji odpovědnost za ochranu nejlepšího zájmu dítěte a aby ponechal vyhledání náhradní osvojitelské rodiny pro dítě pouze na samotných rodičích nebo na jiných nepovolaných osobách či subjektech.“ (MPSV, 2010). Pokud by se tohoto zprostředkování účastnily jiné fyzické nebo právnické osoby než jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí, jednalo by se o neoprávněné zprostředkování osvojení, které je v rozporu se zákonem. Nestátní subjekty ale mohou na základě pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí vykonávat jiné činnosti spadající do rámce zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče. Mohou tedy legálně vyhledávat děti, jejichž rodiče by chtěli udělit souhlas k osvojení dítěte ve vztahu k určitým osvojitelům, a stejně tak mohou vyhledávat vhodné osvojitele a předávat informace orgánům sociálně-právní ochrany dětí. Zásadní informací ale je, že posouzení a konečné rozhodnutí o tom, zda budou tito žadatelé vybráni na post vhodných osvojitelů, zůstává na zmíněných orgánech sociálně-právní ochrany dětí. Rodiče se tak pouze rozhodují, zda ve vztahu

21

k daným žadatelům o osvojení, které vybral krajský úřad, udělí adresný souhlas k osvojení či nikoliv (MPSV, 2010).

4. Náhradní rodinná péče v USA Protože je ve Spojených státech amerických přímá adopce běžně uplatňovanou formou a využívala jsem v praxi některé odborné americké zdroje, seznamuji v následující části se systémem náhradní rodinné péče v USA.

4.1 Stručná historie adopce v USA Zhruba do začátku 19. století byly veškeré adopce vyřizovány neformálně. Těhotná žena tak měla možnost plně rozhodnout, kam své dítě umístí. Často k tomuto rozhodnutí docházelo na základě dohody s vlastními rodiči. Velmi běžným postupem bylo umístění dítěte některému ze členů širší rodiny nebo někomu v daném místě bydliště. Později se zrodila tzv „close adoption“, která ovšem neměla ještě téměř nic společného s adopcí, jak ji známe dnes. Potomci, kteří byli považováni za nelegitimní, se stali odvrženci a byli často zamčení a schovaní. Jejich matky se ocitly na naprostém okraji společnosti. Proto byly kvůli samotnému porodu tajně odvedeny do klášterů a tajných nemocnic. V rámci pohledu na tyto matky jako na nemorální osoby, bylo rodičkám znemožněno rozhodnout, kam se jejich dítě dostane (Caroll, 2012). Postupně však docházelo k uvolňování a v roce 1851 byl ve Spojených státech amerických přijat první moderní zákon o adopci „The Massachusetts Adoption of Children Act“. To se může zdát poměrně pokrokové, vezme-li se v potaz srovnání s některými průmyslovými zeměmi. Například v Anglii byla adopce právně uznaná až v roce 1926 (Smith, 1984). Jedním z průkopníků byl Charles Loring Brace, taktéž nazývaný otec náhradní rodinné péče, který začal s umisťováním dětí do náhradních rodin v roce 1853. Dělo se tak v rámci jeho průkopnické agentury s názvem Children´s Aid Society (Carp, 2002). Ta funguje i v současnosti a své poslání ve volném překladu definují takto: „Children’s Aid Society pomáhá uspět a prosperovat dětem v bídě. Děláme to tak, že poskytujeme komplexní podporu dětem a jejich rodinách v cílených vyšších potřebách ve čtvrtích města New Yorku“ (Overview, 2013). 22

K dramatickému vzrůstu došlo během dvacátého století, kdy na pomyslném vrcholu v roce 1970 bylo ročně dokončeno okolo 175 000 adopcí. Nutno podotknout, že v průběhu času stále převládaly adopce bez genetických vazeb. Přesné historické statistiky o osvojení ve dvacátém století není téměř možné najít. Národní systém hlášení totiž existoval pouze během let 1945 – 1975, a to ještě ne přesně, protože data byla dodávána na principu dobrovolnosti. Po druhé světové válce se přijetí více globalizovalo, a tak byl vytvořen prostor pro adopci nejen v rámci jednotlivých států USA, ale také v rámci jiných kontinentů a států (Adoption, 2012).

4.2 Systém adopce v USA Systém adopce je v USA poměrně široký. Je nutné podotknout, že se tato struktura liší v jednotlivých státech. Ovšem jednou z věcí, kterou mají společné celé Spojené státy americké je, že není povolen souhlas biologické matky k osvojení ještě před samotným narozením dítěte. Souhlas může být podán až šest týdnů po narození dítěte (Schoolerová, 2002), v čemž můžeme vidět podobnost s Českou republikou. Po jeho podání je zde ještě lhůta 15 až 30 dnů na zrušení.

4.2.1 Obecné druhy adopce Uzavřená adopce neboli closed adoption patří mezi tradiční typ osvojení. Je zde zachováno kompletní utajení pro biologické i adoptivní rodiče. Není zde absolutně žádný kontakt, a to před adopcí a ani po ní. Standardní postup je takový, že agentura, na kterou se rodiče nabízející své dítě k adopci obrátili, sama vybere vhodné adepty mezi rodinami čekajícími na osvojení. Jsou zde pouze potřebné základní, nikoliv identifikující informace o jedné či druhé straně, a vše probíhá zprostředkovaně. Přestože se jedná o obvyklý způsob adopce, v dnešní době je čím dál víc vzácnější (Closed, 2013). Semi-open adoption je forma přijetí, která byla koncipována jako kombinace tradiční uzavřené a progresivnější otevřené adopce. Právě na rozdíl od otevřené adopce je zde větší důraz na soukromí nežli na důvěru. Často se v tomto případě nevyměňují celá jména aktérů a telefonní čísla. Obě strany se ale domluví

23

na frekvenci a délce trvání zasílání fotografií a informací o dítěti. Veškerá komunikace probíhá prostřednictvím třetí strany, kterou je obvykle agentura nebo jiný určený zprostředkovatel (Semi-open, 2013). Open adoption neboli otevřená adopce se liší především v míře kontaktu, kdy se biologičtí rodiče vybírají adoptivní a vzájemně poznávají. Udržují kontakt před porodem i po něm a nechybí zde ani komunikace (ať už jakoukoliv formou) po oficiálním souhlasu k adopci. Kompletnímu postupu pří přímé adopci je věnována následující část.

4.2.2 Postup při přímé adopci K přímé adopci se je možné propracovat s pomocí agentury nebo nezávisle na její pomoci, což je nazýváno independent adoption. Agentury jsou veřejného i soukromého rázu, nicméně právě soukromé agentury jsou zaměřeny na adopci kojenců, a proto jsou i statisticky častěji vyhledávány ze strany potenciálních adoptivních rodičů.

Independent adoption (nezávislá adopce) Páry, které se rozhodnou pro tento způsob, musí s advokátní pomocí lokalizovat potenciální matky k adopci. Mmj. v rámci hledání zasílají své životopisy porodníkům a advokátům, vytváří vlastní webové stránky, inzerují v novinách apod. Překvapivě toto inzerování a druhy reklam podporuje 46 států, takže ani zde není v rámci států USA naprostý konsenzus. Budoucí adoptivní rodiče vytváří sami s rodiči biologickými plán, jak vše bude probíhat včetně hrazení a termínu pobytu v nemocnici, popřípadě vytváří domluvu ohledně trvalého kontaktu. Ten standardně probíhá formou e-mailů. Finanční výdaje, které pokrývají soudní poplatky, advokáty a výlohy spojené s hospitalizací biologické matky, se pohybují zhruba okolo 18 000 dolarů, ale mohou se vyšplhat až na 35 000 dolarů (Independent, 2013). Mezi klady nezávislé adopce je aktivní role hledajícího páru při výběru biologické matky a následně větší míra vzájemné otevřenosti. Nedochází zde

24

k omezování normami a pravidly ze strany agentur, a tím pádem je zde větší možnost ovládat celý proces. Musí se zde ale počítat s širším finančním rámcem, protože jsou v tomto stylu adopce náklady těžko předvídatelné. Celý proces se může protahovat a jednání na vlastní pěst tak může být velmi vyčerpávající (Independent, 2013).

Agentury Jedním z rozdílů oproti nezávislé adopci je způsob, jakým se biologičtí rodiče vzdávají práv. V případě nezávislé adopce dávají biologičtí rodiče souhlas přímo adoptivním rodičům. Naproti tomu ve zprostředkované spolupráci se biologičtí rodiče vzdávají rodičovských práv agentuře. V USA se nachází agentury veřejné i soukromé. Tzv. veřejné agentury péče o dítě (The public child welfare agencies) se věnují oblasti adopce a pěstounské péči mnohem šířeji. Dá se říct, že se v této oblasti najde velká podobnost s činnostmi sociálních pracovnic České republiky. Snaha umístit děti z nevyhovujících rodin mezi příbuzné,

neopomíjení

dávání

sourozenců

spolu,

přezkoumávání

podmínek

potenciálních adoptivních rodičů, vedení jejich záznamů v registru atd. Kromě toho se hodně soustředí na spolupráci mezi biologickými a adoptivními či pěstounskými rodiči. Významným rysem je také to, že se věnují umisťování starších dětí nebo jedinců s nějakými specifickými potřebami. Soukromé agentury totiž nemají k dispozici dostatek financí, aby mohly převzít právní péči o dítě, které může potřebovat poradenství, léčbu apod. Pro veřejné odvětví je tedy více typická právě pěstounská péče (Domestic, 2012). Jak už bylo řečeno, soukromé agentury se zabývají především adopcí kojenců. V případě, že se potenciální rodiče rozhodnou pro tento typ osvojení, bývají v první řadě informováni o celém průběhu a spolupráci, která je čeká. Běžným požadavkem bývá zkompletování rodinného profilu, který obsahuje informace a adoptivním páru či rodině včetně zájmů, zaměstnání, životního stylu apod. Některé agentury zavádí na svých webových stránkách i videa pořízená těmito žadateli. Díky

25

nim je možné blíže zhlédnout prostředí, ve kterém žijí, ale také si vyslechnout komentáře jejich rodinných příslušníků. Toto vytváření vlastních profilů je doprovázeno domácí přípravou pod garancí odborníků z agentur. Když se biologičtí rodiče na základě profilu rozhodnou, komu chtějí svěřit své dítě, nazývá se to „match“ neboli shoda. Následuje vzájemné kontaktování a poznávání se mezi biologickými a adoptivními rodiči. Kontakt probíhá přes telefon, prostřednictvím e-mailu, osobně, nebo kombinace všech tří. Tento kontakt je považován za velmi důležitý pilíř vzájemné spolupráce. Napomáhá celkově ke zdravé adopci. Především se biologická matka cítí lépe, protože přesně ví, komu bude svěřovat svého potomka. Zároveň si tím potvrzuje důvody pro výběr daných adoptivních rodičů. Vzájemná komunikace může mít několik podob. Tou první je konferenčního hovor, kdy je specialista agentury mediátorem hovoru mezi oběma stranami. Další možností je vzájemná výměna e-mailů. Výjimkou není ani cesta do porodnice a podpora při celém pobytu v ní. I po samotném porodu je možnost zůstat ve spojení díky zasílání dopisů, popřípadě aktuálních fotografií dítěte, a to až do jeho 18 let. Jakmile je vyřízen souhlas k osvojení a narozenému dítěti je umožněno opustit nemocnici, mohou s ním adoptivní rodiče společně odejít. Musí však zůstat několik dní ve státě, ve kterém byla adopce dokončena. A to do doby než Compact for the Placement of Children (ICPC) nedokončí patřičné formality, což zpravidla trvá sedm až deset pracovních dní. ICPC zavádí jednotné právní a správní postupy právě v oblasti umisťování dětí do různých forem náhradní rodinné péče či pod dohledem státu. Jakmile je vše formálně dokončeno, následuje ještě několik předem domluvených návštěv zprostředkovatelem v adoptivní rodině. Na základě těchto setkání (pakliže proběhnou v pořádku) uzná soud celou adopci a biologičtí rodiče jsou definitivně zbaveni svých rodičovských práv (The Domestic, 2013). Výdaje za takto zprostředkovanou adopci se pohybují mezi 20 000 až 40 000 dolarů (Independent, 2013). Kromě léčebných výloh a soudních poplatků je zde totiž ještě poplatek agentuře. Nesporným kladem při spolupráci s agenturou je finanční transparentnost. Dále má člověk kompletní servis včetně zajištění všech formálních záležitostí, a nelze

26

opomenout psychickou oporu při zdlouhavém procesu. Někdo ale může mít dojem, že jsou agentury příliš byrokratické a neosobní. Může také docházet k pocitu, že potenciální rodič nemá přílišnou možnost být aktivní při samotném výběru biologických rodičů. Doba čekání na adopci je velmi relativní a těžko se generalizuje. Jak prokurátor Steven Kirsch uvádí, asi polovina biologických matek si adopci rozmyslí ještě před samotným umístěním dítěte do rodiny a zhruba 20% si rozmyslí osvojení po narození dítěte ještě před podepsáním souhlasu. To se nazývá „false start“. Celý proces tak musí začít znovu za dalších finančních prostředků a časových nároků (Independent, 2013).

4.2.3 Pohled aktérů v USA Pohled biologických rodičů na otevřenou adopci Pro biologické rodiče je pozitivem právě to, že mají větší pocit bezpečí. Ten vyplývá z vlastnění kontroly nad tím, komu své dítě svěřují. Také je díky možnosti kontaktu s adoptivní rodinou posíleno vědomí toho, že je o dítě dobře postaráno, což pomáhá vyrovnat se biologickým rodičům s výčitkami z daného rozhodnutí a se žalem vzniklým celou situací. V některých případech se adoptivní rodina stává další rodinnou větví pro biologické rodiče. Vzniká tak silné pouto a vzájemné vztahové provázání. Na stranu druhou zkušenost při spolupráci se zájemci o osvojení může zahrnovat zneužití důvěry, která do nich byla vložena. Ať už různými manipulacemi nebo lživými informacemi. Otevírá se zde také prostor pro zklamání při nesplněném očekávání ohledně budoucích osvojitelů. Ti si také mohou během celého procesu (před oficiálním umístěním dítěte v rodině) adopci rozmyslet. Dítě by tak muselo skončit v pěstounské péči, dokud by nebyla provedena další opatření. Dalším negativem je fakt, že pokud si osvojitelé změní telefon či odcestují, nejsou o tom povinni biologické rodiče informovat, a ti tak mohou ztratit vzájemný kontakt.

27

Pohled adoptivních rodičů na otevřenou adopci Adoptivním rodičům může tato forma osvojení snížit obavy ohledně záměrů matky, které v některých případech nemusí být bez postranních úmyslů. Mmj. je zde možnost znát lékařskou anamnézu biologických rodičů a také sledovat matčin zdravotní stav v průběhu času. Osvojitelé jsou do celého procesu posíleni tím, že byli přímo vybráni jako náhradní rodiče a že právě oni odpovídají často náročným požadavkům. Jestliže se adopce zdaří, ulehčuje otevřená forma komunikaci s adoptovaným dítětem. To se může dovědět, odkud pochází a jaké má kořeny. I tady se ovšem najdou slabá místa. Biologická matka může požadovat větší míru otevřenosti a kontaktu než osvojitelé. Ti se tak mohou cítit být zahnáni do kouta a ze strachu, aby se matka nerozmyslela, mohou na její požadavky pod tímto nátlakem přistoupit. Také mohou pociťovat jakousi povinnost k emocionální podpoře biologické rodiny.

Pohled adoptovaného dítěte na otevřenou adopci Otevřená adopce má zpravidla lepší vliv na identitu a sebevědomí dítěte. Nemusí před ním být tajen jeho rodokmen a má větší předpoklady pochopit, kým skutečně je. Nedochází tak k hledání původní rodiny na vlastní pěst. Nabízí se zde také ochrana proti pocitu opuštěnosti a toho, že se ho biologičtí rodiče vzdali. Může se totiž přímo od nich nebo od osvojitelů (závisí na míře vzájemné otevřenosti) dozvědět, jaké důvody k adopci vedly. To je velké plus, jestliže vezmeme v úvahu výrok Caroline Archerové: „Co dítě neví, to si snadno vymyslí, a jeho představy bývají často mnohem horší než skutečnost.“ Dítě reaguje určitým způsobem na chování svého náhradního rodiče a také díky tomu dochází k různým dezinterpretacím (Adams, 2002), které se v důsledku velmi špatně vyvrací. V případě blízkého kontaktu mezi biologickou a adoptivní rodinou se dítěti rozšiřuje jeho sociální podpůrná síť. Rizikem pro takto adoptované dítě může být snížená schopnosti asimilace do nové rodiny. Pokud je totiž udržován hlubší kontakt s biologickou matkou, dítě se může cítit zmatené a zvykání si na adoptivní rodinu může být o to těžší. Pokud dojde po

28

nějaké době k přerušení kontaktu ze strany biologických rodičů, dochází u dítěte k vyvolání pocitu odmítnutí. Přirozeně může komplikované postavení dítěte v jeho sociálních vztazích negativně ovlivňovat interakci a vztahy s vrstevníky (Open, 2008).

4.3 Možnosti pěstounská péče v USA Další z možností náhradní rodinné péče je pěstounská péče. Ta v USA představuje především bezpečnostní síť pro týrané nebo zanedbávané děti (Foster, 2011). Systém pěstounské péče v USA se od českého diametrálně liší. Nezletilé dítě bez rodiny je umístěno v některé z institucí, ve speciálních domovech či v soukromých domech v opatrování pečovatele, který je ale certifikovaný státem jako pěstoun. Soudem je stanoveno v jakém časovém rozmezí je pěstoun za nezletilé dítě zodpovědný s tím, že jsou výdaje spojené s dítětem hrazeny státem. Stále je zde ale možnost dítě adoptovat

přímo

z pěstounské

péče.

Na

internetových

stránkách

www.adoptivefamilies.com se uvádí, že je aktuálně v pěstounské péči 425 000 dětí. Odhaduje se, že zhruba 115 000 dětí jsou způsobilé pro adopci. Například v roce 2009 bylo z pěstounské péče osvojeno 57 466 dětí. Průměrný věk dítěte v pěstounské péči je 8, 1 roku (Foster, 2010). Ať už se jedná o jakoukoliv formu náhradní rodinné péče, musí zástupci daných stran (ať už zástupci agentur, soudu, osvojitelé, biologičtí rodiče nebo jiní) spolupracovat na podpoře blaha dětí. A to i přesto, že jejich leckdy rozdílné zájmy dávají vzrůst odlišnému pohledu na věc, což může vést i ke konfrontaci (Marre & Briggs, 2009). Je ale potřeba si uvědomit, že mají všichni společný cíl.

Shrnutí V teoretické části se zabývám náhradní rodinnou péčí v České republice a jejím jednotlivým formám. Z nich upírám pozornost především na adopci a její proces. Dále se věnuji práci se žadateli a legislativnímu rámci. Následovně popisuji systém náhradní rodinné péče ve Spojených státech amerických, kde se soustřeďuji na přímou adopci.

29

EMPIRICKÁ ČÁST 5. Metodologie 5.1 Úvod Na základě určených cílů jsem stanovila výzkumným problémem, kterým je proces přímé adopce v České republice. Již z úvodu teoretické části je patrné, že samotné definování a uchopení přímé adopce je velmi nejednoznačné a do určité míry problematické. To bude také nejspíše důvodem, proč je méně dostupných odborných prací, které by se této oblasti věnovaly. Proto jsem se rozhodla do tohoto tématu hlouběji proniknout v rámci své bakalářské diplomové práce.

5.2 Výzkumný cíl Mým výzkumným cílem je zjistit názory respondentů na proces přímé adopce v kontextu náhradní rodinné péče v České republice.

5.3 Výzkumné otázky Pro potřeby práce jsem si určila dvě základní výzkumné otázky: 1. Jak hodnotí respondenti funkčnost systému náhradní rodinné péče v České republice 2. Jaký mají respondenti názor na možnost přímé adopce

5.4 Metodologický postup Vzhledem k povaze výzkumného problému jsem se rozhodla zvolit kvalitativní přístup, protože jeho cílem je získat vhled a porozumění problému. Konkrétně jsem zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru. První kroky jsem učinila na podzim loňského roku, kdy jsem po získání telefonních kontaktů oslovila psychology a sociální pracovnice zastávající post stálých členů poradního sboru v rámci Jihomoravského kraje. Následně pro mě překvapivě

30

nastal problém až při snaze o spolupráci se sociálními pracovnicemi ze stejného poradního sboru. Domluva ohledně rozhovoru byla sjednána v podobě osobního setkání, aby bylo možné důkladně vysvětlit, o co se bude jednat. Sociální pracovnice projevovaly velké obavy. Nejprve bylo velkým problémem nahrávání přes diktafon. Své důvody obě pracovnice prezentovaly jako zákaz z vedení, že nemohou poskytovat žádné podobné rozhovory. Poměrně zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že jejich dva kolegové s tím neměli žádný problém a navíc něco takového již několikrát absolvovali. Samozřejmě bylo pracovnicím vysvětleno, z jakého důvodu bylo nahrávání navrhnuto, i s akcentem anonymity a dodržením etických zásad výzkumů. Přesto jsem ustoupila a navrhla alternativu v podobě psaní poznámek. S tím už sice obě sociální pracovnice souhlasily, nicméně se začaly poměrně důrazně ohrazovat, že stejně budou mluvit jenom v paragrafech a ať nečekám, že mi řeknou něco navíc. Vzhledem k tomu, že má zvolená metoda stála na otevřených otázkách, které předpokládají respondentovu účast, upustila jsem od spolupráce. Přestože jednoznačný důvod pro tento odmítavý postoj nezjistím, přičítám ho obavám a strachu, aby jejich případné tvrzení nemohl někdo napadnout nebo se jej nějakým způsobem chytit. Další komplikací byla novela Zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. V jejím důsledku byla od 1. 1. 2013 funkce a náplň poradních sborů zásadně změněna. Přestože jsem chtěla zůstat u dříve vybraných respondentů, bylo mi ze strany Krajského úřadu ve Zlíně oznámeno, že na jednotlivé členy již nemohu dostat kontakt. Proto jsem musela od svého primárního záměru provést rozhovory se všemi členy poradních sborů odstoupit.

5.5 Respondenti Mým primárním záměrem bylo získání respondentů z řad poradních sborů náhradní rodinné péče (dále NRP) v rámci Krajských úřadů. Vzhledem k tomu, že stálých členů v poradním sboru bylo pět, bylo jasné, že budu muset spolupracovat se členy poradních sborů minimálně ze dvou krajů. Každý poradní sbor si sice přizýval na

31

společná setkání dle potřeby další osoby, které byly do daného procesu zainteresované, ale ty nesplňovaly můj požadavek řádného členství v poradním sbor. Jedním z důvodů pro výběr dotazovaných byla možnost zkoumat různé úhly pohledu v rámci stejného poslání a pracovní náplně lidí stejné i odlišné profese. Další pohnutkou byl fakt, že se jedná o odborníky s dlouhou praxí v oblasti náhradní rodinné péče, a dle mé perspektivy se tak jevili jako plně kompetentní. Přes zmíněné organizační změny ve sborech náhradní rodinné péče jsem získala respondenty ze dvou krajských úřadů, kteří se angažují v náhradní rodinné péči. Výzkumný vzorek tedy čítá sedm respondentů. Z důvodu etiky výzkumu jsou jejich jména změněna.

Tab. 1 Charakteristika respondentů

Jméno

Karel Václav

Hana Kateřina

Martina

Marie

Renata

Délka praxe

Vzdělání

v NRP

Mgr. - obor psychologie Mgr. - obor psychologie Bc. - poradenství

12 let

Psycholog

12 let

Psycholog

14 let

v sociální práci VOŠ - soc.-právní

5 let

Bc. - sociální práce SOŠ - soc.-právní

Pracovní pozice

25 let

Sociální pracovnice pro NRP Referentka NRP Vedoucí referátu NRP Pověřená

Bc. - soc. politika a

0, 5 let

sociologie

pracovnice referátu NRP

Bc. - sociální práce

25 let

32

Sociální pracovnice pro NRP

5.6 Technika sběru dat K účelům této práce nejvíce vyhovoval rozhovor

polostrukturovaný.

Uzavřené otázky byly užity pouze v úvodu pro faktická zjištění ohledně délky praxe v oblasti NRP a vzdělání. Jinak byly otázky otevřené a sestavené tak, aby se bylo možné vyhnout manipulaci a sugesci respondenta. Na otevřenost byl kladen velký důraz, rovněž jako na možnost nechat respondenta mluvit o tématu, které mu přišlo v daném kontextu nosné. A to i v případě, že se jednalo o odbočení z původního dotazu. Některé otázky byly poměrně široké za účelem, aby respondent sám vyzdvihl, co vnímá jako důležité. Nebyl zde tedy jakýmkoliv způsobem narušen prostor pro odpovědi. Jak už bylo zmíněno, první rozhovor proběhl v listopadu loňského roku s psychologem poradního sboru Jihomoravského kraje. Přestože se jednalo o pilotní rozhovor, po jeho absolvování jsem jeho strukturu nijak významně neměnila. K mírným úpravám došlo až od začátku ledna v reakci na novelu o sociálně-právní ochraně dětí, nicméně podstata zůstala velmi podobná. Rozhovory probíhaly vždy v kanceláři respondenta v jeho pracovní době. Jednalo se tak na jeho popud. Toto jsem vnímala jako klad, protože naše interakce probíhala ve známém prostředí dotazovaného, což mohlo mít za důsledek větší otevřenost a menší obavy z časové náročnosti. Před začátkem každého rozhovoru jsem se představila a blíže popsala téma své práce. Nejprve jsem se snažila prolomit počáteční rozpaky několika větami a více se tak přiblížit respondentovi. Dále proběhlo dotazování a vyjednávání ohledně časového rámce, nahrávání a nabídnutí anonymity. Délka rozhovorů se pohybovala od 30 do 50 minut v závislosti na tom, jak moc byl respondent sdílný. Má zkušenost byla taková, že pro každého z dotazovaných bylo většinou jedno téma nadmíru nosné, a proto se k němu vyjádřil znatelně více. Přepis rozhovorů byl pak proveden do elektronické podoby v plném znění prostřednictvím diktafonu. K analýze jsem pak využila otevřené kódování a techniku vyložených karet.

33

5.7 Analýza a interpretace dat Na základě zmíněných technik jsem z kódů vytvořila následující kategorie: čekání žadatelů, posudky, přípravy, pěstouni, legislativní změna, sanace rodiny, poradní sbor, složení poradních sborů, respekt poradního sboru, rizika přímé adopce, bariéry přímé adopce a podpora přímé adopce.

Čekání žadatelů Jedním ze stěžejních pilířů celého procesu NRP je právě řízení se samotnými žadateli. Délka celého procesu může být vnímána jako zdlouhavá, a může tím pádem některé potenciální zájemce odradit. Z rozhovorů ale vyplývá, že se celkově čekací lhůta významně zkrátila a že je v současné době poměrně dobře nastavená a zcela adekvátní. „Určitě pozitivní moment je, že za těch 13 let, co tady pracuji v té oblasti, se významně zkrátila, znatelně zkrátila čekací doba na zprostředkování adopce. Když jsem nastupoval (…), říkali jsme žadatelům 4 až 5 let (…), postupně se to zkrátilo na 2 až 3 roky u adopce, 1 až 2 roky u pěstounské péče.“ Jak vyplývá z rozhovorů, málokdy si samotní žadatelé uvědomují, že i čekání během celého procesu má právě pro ně svá pozitiva, především v podobě dozrání osobnosti pro tento životní krok a pro jejich finální rozhodnutí. „Ta doba pro ty žadatele se zdá dlouhá, ale já si myslím, že je naprosto v pořádku ta čekací doba, protože oni si to potřebují zažít a odžít a je lepší když vlastně v nich nějak pomalu ten proces kvasí, protože to osvojení není žádná legrace a je to rozhodnutí na celý život.“ (Renata) Kateřina říká: „Je to prostě těžký. A jinak myslím, že oni prochází takovým docela těžkým vyšetřením, jo.“

Posudky Na stranu druhou se dotazovaní shodují na tom, že potřebují o žadatelích vědět co nejvíce, aby mohli adekvátně rozhodnout v prospěch dítěte. Poměrně citlivou oblastí je podle nich zhotovování posudků. Jak je uvedeno v teoretické části této práce, jednou

34

z nezbytností je také hodnocení zaměstnavatele. To vnímala jako problematické pouze Katka,

především z etického

hlediska.

V zaměstnáních,

kde

se

zaměstnanci

s nadřízenými znají pouze okrajově, pokud tedy vůbec, je velmi na hraně svěřování se o soukromém životě a potřebě adopce. Větší obavy přináší posudek lékaře. Žadatelé totiž nosí hodnocení od svého praktického lékaře. Součástí tohoto posudku ale nejsou vyjádření od specialistů, které daná osoba mohla navštívit mimo svého osobního lékaře. Jako příklad byla uvedena stejná situace Kateřinou i Martinou, kdy se potenciální pěstounka až během soudního jednání prořekla, že má cirhózu jater. Čili se i v praxi ukázalo, že pokud žadatel trpí nějakým závažnějším zdravotním problémem, nikdo z příslušného úřadu se to nemusí dozvědět. V kontextu této zkušenosti se však objevuje i pochopení. „Ale na druhou stranu když se podívám naopak, že u praktických pěstounů, jakým projdou teda tím řízením, a že tam je posuzovanej zdravotní stav, tak nikdo asi s takovou diagnózou by se nedočkal. Ale také, když se na to podívám, tak u biologických rodičů taky nikdo nesleduje, co tam bylo. To, že prodělala rakovinu, není důvod, aby se člověk třeba nestaral o dítě. Takže ono to je prostě fakt záleží z jakého úhlu se na to člověk podívá.“ (Kateřina) Nicméně taková vstřícnost se objevila pouze u Kateřiny. Možnost rizika nedostatečného odkrytí žadatelovy psychiky z psychologického vyšetření zase vyjadřuje Renata: „A ne vždycky odhalí psychologické vyšetření to, co by odhalit mělo.“ Dalším aspektem výběru vhodného žadatele je dle respondentů také fyzická podoba. Hledí na to, aby zevnějšek dítěte alespoň v hlavních rysech korespondoval se vzhledem potenciálního rodiče. Ohledy také berou na prostředí výchovy, které může ovlivnit zejména zdravotní stav dítěte. Například dítě se silnou alergií bude pravděpodobněji umístěno nějak na vesnici či na venkov. Ukazuje se, že i přes profesionální přístup vstupují do výběru i osobní sympatie stálých i nestálých členů poradního sboru. „A samozřejmě tam hrajou roli i nějaký sympatie. Sice odborníci, ale všichni jsme lidi.“ (Kateřina) Přes náročnost celého řízení, jak uvádí Renata, jsou zde i aspekty, které jsou jednoznačně na straně žadatele. 35

„A je tady takový trošku trend jako by vyhovět klientovi, hodně vyhovět klientovi.“

Přípravy Ve výpovědích respondentů se ukázala významná kategorie příprava žadatelů. Na jejich základě lze usuzovat, že celá příprava prošla za poslední roky pozitivním vývojem a dotazovaní uvádějí, že díky legislativním úpravám došlo k celkovému zlepšení. Dříve totiž existovalo pouze metodické doporučení ohledně rozsahu. Nyní je v zákoně minimální počet hodin pro pro jednotlivé oblasti NRP a také veškeré žádoucí tematické okruhy jsou ošetřeny vyhláškou ministerstva práce a sociálních věcí. V současnosti lze tento přípravný proces podle dotazovaných považovat za usazený a efektivně fungující. Dotazovaní se jednohlasně shodli na smysluplnosti a dostatečnosti: „Tak pro mě obecně za ty léta, co se v NRP pohybuju, tak ty odborné přípravy vnímám jako veliký význam a stěžejní část práce s těmi zájemci.“ (Hana) „Smysl to určitě má, si myslím jako že určitě. A v tuhle chvíli já mám zkušenost s modelem, který tady dělá Trialog pro jihomoravský kraj, a myslím si, že tady počet hodin a ta intenzita je dostačující.“ (Kateřina) „Sami ti žadatelé, jak jsem slyšela, si to chválí, že se opravdu dozví spousta nových věcí a mám z toho takový pocit, že kdyby to bylo možné, tak bych to doporučovala každým budoucím rodičům.“ (Marie) Respondenti se zmiňovali o pozitivních zpětných vazbách ze stran budoucích osvojitelů a pěstounů, díky čemuž se utvrzovali v tom, že systém příprav je odpovídající. O negativních zpětných vazbách nemluvili vůbec. Zvláště na kvalitu celého vzdělávání, a především tedy na kvalitu lektorů, kladou velký důraz. „Klademe právě důraz i při tom výběrovém řízení na tu koncepci, co všechno to má ten lektor i za tu praxi, jak dlouho třeba ti lektoři to dělají, jaké mají s tím zkušenosti.“ (Hana) Zde se v malé míře objevují obavy Karla o komunikaci lektora (popřípadě organizací) s krajským úřadem a také o udělení zpětné vazby ohledně každého připravujícího se páru: „A tam bych se bál určitě té neochoty některých těch organizací komunikovat dostatečně s krajem, sdělovat ty informace i třeba méně příznivé pro ty klienty. Čili jako 36

takovou nezávislost. Jo aby protože oni to mnohdy vnímali jako službu těm klientům, ale služba a služba.“

Pěstouni V tomto kontextu je vhodné zmínit jednu ze skupin žadatelů, kterou jsou pěstouni na přechodnou dobu. Právě jim často opakovaná novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí učinila zásadní změny. I přes počáteční skepsi jsou již zaznamenány úspěšné případy rodin těchto pěstounů a respondenti s touto ideou velmi sympatizují. „Mně se ta myšlenka toho pěstounství na přechodnou dobu samozřejmě velmi líbí, protože opravdu umožňuje těm dětem, aby nevyrůstaly v ústavech, a ty první tři roky života jsou pro dítě nejdůležitější.“ (Renata) Z toho lze usuzovat, že se finanční odměna ve formě platu pro pěstouna dá považovat za klad. Díky ní totiž může dojít k většímu rozvoji této formy NRP. Právě tento příspěvek může být vysvětlením úbytku zájmu o svěření do péče jiné fyzické osoby než rodiče. „A dneska už se nesetkáte se svěřením do výchovy, protože kdo by si podával návrh na svěření do výchovy podle paragrafu 45 Zákona o rodině jako svěření do péče třetí osoby, když za to nedostanou peníze.“ (Renata) Dochází také k poklesu klasických pěstounů, čehož si všímá Renata: „Pěstounů na tu klasickou pěstounskou péči ubývá. (…) Prostě je jich málo. Na základě výpovědí lze považovat příčinu za multifaktoriální. Například se vzhledem k právům biologické rodiny špatně konkuruje jiným formám NRP, což se domnívá Marie: „Obdivuju ze svýho pohledu, naprosto obdivuju ty lidi, který jdou do tý pěstounský péče, protože tam to riziko ze strany těch rodičů, fakt úplně před nima smekám, že jako nevím, jestli bych na tohle měla nervy. Nemůžete být maminkou, maminka bude vždycky nějaká támhle fuchtle, která se jednou může vrátit.“ Na stranu druhou, jak bylo zmíněno, je oproti adopci finančně ohodnocena, což může do jisté míry kompenzovat její náročnost. V protikladu k poklesu klasických pěstounů je vzrůst pěstounské péče prarodičů.

37

„Prarodiče se stávají pěstouny, protože to zákon umožňuje, protože je to pro ně samozřejmě finančně výhodnější, ale podle mého názoru pěstounská péče prarodiče je naprosto specifický problém.“ (Renata) Podle Renaty je potřeba si uvědomit, že právě tito prarodiče vychovali potomky, kteří při výchově vlastních dětí selhali. A nyní by měli vychovávat vlastní vnoučata. Další komplikací je generační vzdálenost zahrnující úbytek sil pro potřebnou výchovu. Pochopitelně připouští možnost, že i zde se najdou výjimky. Oproti tomu je ze strany respondentů jako velké pozitivum vnímán častější kontakt s rodinou. Podle dřívějších úprav bylo toto navštívení stanoveno minimálně jednou za šest měsíců. Od začátku roku se toto minimum stanovilo na dva měsíce. „Protože kolikrát jsme to stíhali jednou za šest měsíců, jak to bylo předepsaný, a pak se tam ztratí i takový to pouto. (…) Takže to já si trochu slibuju, že se zpraví i ty naše vztahy navzájem, že třeba budou mít větší důvěru.“ (Kateřina) „Jinak ty klady, který já vidím, tak si myslím, že je takový ten častější kontakt s tou rodinou.“ (Kateřina) I tato příjemná očekávání ovšem přináší obavy, konkrétně Marii a Martině. Především v podobě narůstající administrativy, která by mohla ve výsledku bránit právě samotné práci s tou danou rodinou. Další riziko vyslovila pouze Renata: „Trošičku z té odborné veřejnosti proudí obavy, aby se neopakoval model, který vlastně funguje v Evropě a USA, kde vlastně ty děti procházejí pěstounskými rodinami imrvere.(…) Pokud budeme opak tento model, tak to bude katastrofa.“ V zákoně totiž není vůbec ošetřeno, že dítě projde pouze omezeným počtem rodin pěstounské péče na přechodnou dobu. Pokud by tedy došlo v České republice ke zmiňovanému modelu z USA, znamenalo by to pro dítě mnohem větší deprivaci a trauma než z pobytu v jednom ústavu rodinného typu. Jedná se tak dle Renaty o zásadní nedostatek v současném systému.

Lze se domnívat, že tento strach se

objevuje jenom u ní, protože měla osobní zkušenost s chlapcem, který několika takovými pěstounskými rodinami v USA prošel.

38

Legislativní změna Poměrně zásadním zlomu v podobě novely Zákona č. 359/1999 Sb. byla v první části práce věnována větší pozornost. Nicméně teprve nyní jí bude věnována pozornost pohledem respondentů. Již její počátky provázely reakce na rychlé schválení a uvedení v účinnost. „Nám to přišlo docela rychlé schválení, uzavření v praxi. Na druhou stranu tomu předcházely tři podmínkové řízení, kterými jsme se taky zabývali, takže když si vezmu podobu novely v nějakém počátku a dnes, tak je to opravdu někde jinde. Vidím nedostatek času v tom připravit se na tu situaci. (…) Prostě tam se nestačilo připravit téměř nic a je tam tolik nových povinností.“ Obavy vyjadřují kromě Karla ostatní respondenti, nejsilnější skepse se ale objevuje u Václava: „Myslím, že to bude podobný chaos, jako je s registrem dopravním. Že to bude úplně ten samý princip. Tady se něco dlouhý roky budovalo, něco se usazovalo. Teď se to prostě jako šmahem jako změní a bude samozřejmě nějakou dobu trvat, než si to sedne a vůbec se ukáže, co se z toho nakonec vlastně vyloupne. Tady vždycky chytráci nahoře mají strašnou radost, jak vymyslí strašně užitečný jako nástroj, jenže pak se v té praxi ukáže, že to funguje jako trošku jinak, že to přináší problémy těm lidem, který opravdu jsou v tý první linii a musí podle toho zákona nebo podle toho systému jako pracovat jo.“ Na základě této výpovědi se lze domnívat, že má za sebou Karel více špatných zkušeností s příkazy z vyšších míst, což akcentuje také generalizování o tom, že se tak děje vždycky. Další výtky ze strany respondentů se týkají nedostatku času pro samotnou práci s rodinou. Tento nedostatek zdůrazňuje především Martina: „My zpracováváme vyhodnocování dětí, individuální plán ochrany dětí, je to hodně administrativy, máme jenom trošku obavy, že nám zbývá méně času na přímou konkrétní práci s rodinami, což je poměrně dost naší prioritou.(…) Takže trošičku máme obavy, že toho času nezbyde tolik, abychom se těm rodinám mohli dostatečně věnovat.“ Administrativního nárůstu se obává i Marie. Ta ale zároveň očekává i klady: „Zatím z toho vyplynulo spoustu nové práce, ale zase si myslím, že by se to mohl zkvalitnit.(…)

39

Myslím, že do budoucna to nebude špatný, ale teprve se to rozbíhá, takže teďka nemůžu nic hodnotit.“ Zásadním kamenem úrazu se na základě rozhovorů jeví i změna stanovení nezájmu. „Ale co se mě třeba moc nelíbí, myslím, že tady dobře fungoval ten systém, co se týká osvojení, že to bylo docela dobře nastavený, že dvouměsíční nezájem od narození dítěte. Děťátko se mohlo o ten nezájem hlásit na soud a mohlo jít do rodiny. Teďka se ty lhůty prodloužily, protože je tam daný tříměsíční nezájem. Po třech měsících by se měl ten rodič poučit a čekat další tři měsíce. Což mi prostě přijde, že místo toho, aby se zefektivnilo něco, co už tady nějakou tradici mělo a co fungovalo, tak se to úplně zbořilo a začíná se s něčím novým, a co se týká těch dětí, tak půjdou do rodiny daleko pozděj.“ (Kateřina) Z toho plyne, že lhůta nezájmu se tedy zdá být tříměsíční, ale de facto dochází k rapidnímu prodloužení, které může značně negativně ovlivnit dítě ve velmi důležitém věku. Také to může v důsledku znamenat pokles počtu dětí pro osvojení, jak říká Hana: „Takže si myslím, že to výrazně oslabí i počet tady těch dětí, které do toho osvojení půjdou.“ Větší průtahy mohou podle Hany a Renaty také nastat skrze jednání na soudu. Právě soudy zde hrají významnou roli soudy. „Vnímám v tom, že se nám prodlouží, natáhne se nám lhůta, než skutečně dojde k soudnímu rozhodnutí. A musíme brát v potaz i skutečnost, že rozhodování těch soudů taky trvá nějakou dobu.“ (Hana) „Když vlastně podáte návrh na nezájem, tak soud možná za půl nařídí jednání, než máte pravomocný rozsudek jo a je to podle práva. Právo je ctěno, právo je ctěno a pořád se mluví o blahu a zájmu dítěte.“ (Renata) Martina potvrzuje důležitou roli soudu: „Nevíme, jak se postaví soudy tady k tomu, jestli po těch třech měsících rodiče neseženeme a dáme hnedka návrhy na soud. Teďkom jsme několik návrhů podávali, to ukáže taky zase až čas, protože si myslím, že ta změna zákona není plně jednoznačně daná.“

40

Je zřejmé, že zaleží, jak tedy soudy celou věc uchopí a jestli skutečně začnou jednotlivé případy řešit bezprostředně po podání návrhu nebo jestli se budou striktně držet tříměsíční lhůty od napomenutí biologického rodiče.

Sanace rodiny Dotazovaní jako rozporuplnou označili sanaci původní rodiny. Nejdůraznější výhrady má Renata: „Druhý problém, který se dneska strašně otevírá a řeší, je sanace té původní rodiny. To je úžasná myšlenka. Všude sociální pracovníci jsou vedeni k sanaci původní rodiny, ale prostě nikdo nechápe, že když ten člověk, když ten rodič se nechce změnit, tak ho nepřinutí nikdo, žádný psycholog, žádný terapeut, nikdo. (…) Kolik takových rodin chcete sanovat? Možná jedna pětina, jedna desetina, když budeme hodně optimističtí, tak dvacet procent, ale víc ne.“ Oproti tomu Hana vnímá možnost sanace pozitivně: „Samozřejmě dobré je to, že je kladen větší důraz na práci v tom počátku, sanovat tu rodinu, hledat ty možnosti, než to dítě jde definitivně se nahlásit do té náhradní rodinné péče.“ Z toho vyplývá, že zde určitá pravděpodobnost, že když se rodič o své dítě postarat nechce, tak zde nepomůže žádné napomenutí a ani sanace. To se dá říct také obráceně. Pokud rodič chce, tak najde cestu, jak se o to dítě postarat. V tomto kontextu se vyjadřuje Marie: „Je tady opravdu velká pomoc v týhle republice. Takže zase vím, že kdo pomoc chce, tak je mu nabízena a může se mu pomoct.(…) Je tady takových charit a takových sociálních pomocí a všeho, že opravdu to jde. Jenomže bohužel málokdy přijde taková opravdu slušná matka, která se octne v takové situaci, že bychom jí pomohly a ona by to ocenila. Ale většinou ty pomoc nepotřebují, protože si pomůžou samy.“ Čili jinými slovy lze říct, že většinou vyhledávají pomoc matky, které práci sociálních pracovnic neoceňují nebo vlastně ji ve své podstatě nechtějí. Logicky se tedy na základě této výpovědi nabízí otázka, jestli se sanací rodin pouze nezabere prostor pro ostatní aktivity sociálních pracovnic, bez vyšší efektivity.

41

Poradní sbor V celém procesu párování (hledání nejvhodnějších žadatelů pro konkrétní dítě) mají stěžejní význam poradní sbory, a proto jim bude věnována následující část. Protože došlo od začátku letošního roku ke změně funkce poradních sborů NRP, bude pozornost věnována i poradním panelům, které je již nahradily. Mimo jiné zde bude upřena také pozornost na jednotlivé role zde angažujících se profesí. Nejvíce kritizoval zrušení poradních sborů NRP Karel a Václav. „Novela zákona o SPO přináší nebo opět odstraňuje institut poradního sboru, naprosto nepochopitelně pro nás všechny tady, samozřejmě ty poradní sbory budeme dál realizovat, budou se dál scházet, ale opět nebudou mít oporu v zákoně.“ (Karel) „Teoreticky, tak je to vlastně vedoucí jako toho odboru zdravotnictví a sociálních věcí, který koneckonců bude držet to rozhodnutí. Takže když ten vedoucí odboru teoreticky vlastně jako řekne: „Hele, teď je jako takhle hotovo jo.“ To je prostě jasné. (…) Takže nikdo se nám do toho vlastně nemíchal, vlastně jako z vedení to respektovali, že oni s tou agendou nemají vlastně nic tak společnýho. Poradní sbor dal nějaký návrh a vedoucí to podepsal, že jo. Nebyly žádný tlaky, protlačte to nebo ono. Teďka když to jako přeženu, tak krajský úřad, že jo, vedoucí napíše a nazdar.“ (Václav) Právě Václav nejen tímto výrokem kritizuje ztrátu postavení poradního sboru autonomii jeho rozhodnutí a výměnu rolí a toho, kdo po změně zákona drží klíčové rozhodnutí. O tom, že situace před novelou byla lepší, mluví i Marie. Ta ovšem na výzvu nedokáže zkonkretizovat hlavní důvod a působí to tedy dojmem, že k tvrzení nemá jasný důvod ale spíše jen takový pocit: „To bych řekla, že to před tou novelou bylo lepší. Že to bylo lepší, než jak se to bude rozhodovat dneska. Že tam bylo víc těch složek zúčastněných na tom rozhodování a že to bylo lepší než prostě dneska.“ Oproti tomu Martina a Hana nepreferují ani jednu variantu, protože to je dle jejich názoru podobné. „Jestli je to trošičku jinak, ale myslím si, že to ani pružnější ani rychlejší není, je to tak zhruba nastejno, jak to bylo.“ (Martina) „Probíhalo to opravdu obdobně jako na těch poradních sborech. (…) Bylo to obdobného duchu.“ (Hana) 42

Kateřina dává jako jediná přednost odborným panelům, ale netrvá zásadně na svém názoru: „Možná je to i lepší, protože se vychází z té individuální potřeby. Předtím to bylo, že třeba těch dětí bylo víc a udělal se poradní sbor, takže tady to si myslím, že by mohlo být teďka lepší.“ Jako zásadní důvod pro podporu poradních sborů se v rozhovorech ukázala jeho stálost. „Tak já jsem viděla pozitiva v tom složení, že to byl takový stálý tým, který už byl do toho procesu nějakým způsobem vpraven, a docela dobře po nějakou tu dobu té praxe to fungovalo.“ (Hana) „A ne že prostě jeden měsíc takové složení sboru a je tam takový úsus, pohled víceméně tolerovaný a shoda většiny členů poradního sboru, třeba věk těch žadatelů maximální pro svěření dítěte kojeneckého věku, a příště se zúčastní někdo jiný i třeba ze stejného zařízení a má úplně jiný názor a teď to tam vnese a my se zdržujeme i několik minut i dýl vysvětlováním.“ (Karel)

Složení poradních sborů Co se týče konkrétního složení těchto sborů, mezi dotazovanými jednoznačně dominuje a je nejvíce uznáván neonatolog. Ten má dle respondentů nejvýznamnější a nejdůležitější roli. „Protože se nám ukazovalo, že je to mnohdy dobré i ta diskuse, že ten pediatr tam mohl třeba vnášet nějaké otázky, které by nás třeba nenapadly.“ (Hana) „Tady to zaštiťoval neonatolog, takže si myslím, že po odborné stránce měl dobrý názory.“ (Kateřina) „Jako předsedu máme doktora, takže on nám přeloží ty zdravotní zprávy těch děcek do lidštiny jo, může nám říct ze svýho pohledu jaká tam je prognóza, jak se asi ten zdravotní stav bude posuzovat, jaký jsou tam nároky na ty potenciální žadatele, kteří by takový dítě přijímali. (…) Říkám, pro nás třeba ten názor doktora je důležitej.“ (Václav) Ukazuje se, že role neonatologa je posílena o to víc, že byl předsedou poradního sboru. Právě jeho absenci v současném pojetí respondenti postrádají.

43

„A bylo to teda lepší, že to bylo zaštítěné tím předsedou toho poradního sboru, tedy třeba lékař, odborník.“ (Martina) „Tam vlastně byl předseda poradního sboru, což je funkce, která tam tak nějak chybí.“ (Kateřina) Kateřina zde navíc postrádá i sociální pracovnice žadatelů, které v rozhodování dříve figurovaly. Nicméně se od toho ustoupilo bez udání jakéhokoliv důvodu. Stále se ale v procesu NRP angažují sociální pracovnice projednávaného dítěte, které zde podle dotazovaných mají významný post. „Sociální pracovníci, oni zase ví. „Hele, máme tam to dítě každý den, jo víme, jaký má ranní režim, víme, jak reaguje na ostatní děcka, jo víme, jak reaguje na dospěláky, jeví se nám tak a tak.“ Jo, takže tak.(…) Ta sociální pracovnice toho dítěte, který se projednává, to znamená, že ona zase zná to sociální zázemí toho dítěte, jedná třeba s tou matkou, která dává souhlas, takže třeba řekne, že ta matka je taková nebo maková, chová se tak a tak ve smyslu nějaký prognózy a tak.“ (Václav) Jediný, kdo měl nějaké výhrady k sociálním pracovnicím, byl Karel. Ten jim vyčítá to, že nejspíš nehlásí děti do pěstounské péče a také to, že dokumentace dětí, které by byly vhodné svěření, chodí pozdě: „Tak já bych viděl určitou rezervu v tom, že třeba dostáváme, ale samozřejmě je to specifikum našeho kraje, takže nechci to zevšeobecňovat, ty dokumentace dětí vhodných do svěření chodí poměrně pozdě, takže je málo času pořádně to prostudovat, nebo čas na to si najdeme, ale spíše bysme tam potřebovali ještě větší prostor na doplňující dotazy, třeba v kojeneckých ústavech, nebo taky těch dotčených odborníků, jak po zdravotní, psychologické, tak po té sociální stránce, takže tam ještě kdyby se zlepšila ta spolupráce sociálních pracovnic na těch městských úřadech v tom smyslu, že by nám ty podklady předávaly dřív.“ Přestože se může jednat ze strany Karla pouze o konstruktivní kritiku, pokud se dívám na jeho výpovědi v celém kontextu, jsem názoru, že došlo k odkrytí ještě další věci. I na základě Karlových poznámek po rozhovoru, tónu a intenzity hlasu, se lze domnívat, že má obecně se sociálními pracovnicemi problém spolupracovat a že je tento problém poměrně zakořeněn. Ale mimo to je dalším podnětem i fakt, že nikdo jiný z daného kraje nezastával stejné stanovisko ohledně zmíněných problémů se sociálními pracovnicemi.

44

V rozhovorech se zde také objevil názor, že vedoucí zařízení, ve kterém se nachází dítě určené k NRP, by měl mít právo rozhodnout, do které rodiny nakonec dané dítě půjde. „Myslím si, že morální právo má právě zástupce toho zařízení, kde to dítě dávají měsíce, možná i roky do pořádku, pracují na něm, odstraňují ty deprivace, ty následky týrání, zanedbávání, takže samozřejmě to přiroste k srdci a myslím si, že to morální, aspoň tak to vnímám, mají právo si rozhodnout, komu to dítě bude svěřeno, i když teda nejsou stálí členové komise, což je trošku paradox.“ (Karel) Karel tedy mluví o důležité roli vedoucího zařízení a o jeho právu rozhodovat o osudu dítěte. Zdůrazňuje morální aspekt a nedostatek v tom, že tento vedoucí není i přes svůj význam stálým členem. Co se týče role psychologa, ta se v rozhovorech také vyskytovala, ale pouze ve výčtu osob angažujících se při NRP. Jinak jí nebyla věnována větší pozornost, i když byla zmiňována potřeba jejich vyšetření a přítomnost během celého procesu. Mezi dotazovanými panovala naprostá shoda na tom, že se poradní sbory skládají z odborníků a profesionálů v NRP. Kladně je kvitováno právě to, že se jedná o společné a kolektivní hledání nejlepší cesty pro dané dítě a následně rozhodování. „S tím jak je to teď nastaveno, tak si myslím, že to funguje a že je dobré, že to tedy je multidisciplinární, že je to v komisi a že o tom nerozhoduje jeden člověk.“ (Karel) „Rozhodně rozhodovat v týmu, vtáhnout ty lidičky, které potřebujeme, jejichž názor nás určitě zajímá.“ (Hana) Václav se zde ocitá v rozporu, protože na jednu stranu chválí systém (v době, kdy ještě fungovaly poradní sbory NRP) a tvrdí že vše funguje. Na straně druhé kritizuje vysoký počet lidí na poradním aktivu, ve kterém je těžké se shodnout. Zjednodušení rozhodování díky větší samostatnosti a nezávislosti vyjadřuje mmj. větou: „To víte, že by bylo daleko jednodušší, kdybychom si to tady pytlíkovali sami.“

45

Respekt poradního sboru Obecně lze ale říci, že i přes tyto rozpory, je poradní sbor NRP díky svému složení hodný respektu a uznání. Respektováno by mělo být i rozhodnutí kraje, které se zpravidla řídí doporučením sboru. Právě na tento respekt se při spolupráci někdy naráží. „Mnohdy ta zařízení nerespektují, doslova nerespektují doporučení toho poradního sboru, potažmo i potom instituce krajského úřadu, což podle zákona musí. (…) Podle mě je, je to chyba a určitě rezerva v práci těch krajských úřadů, protože to jsou v těch krajích jejich zařízení a měli by si to mezi sebou vyříkat, vykomunikovat a ta spolupráce by měla být taková, že nemůže prostě to zařízení zpochybňovat výběr kraje. To říkám, není náš problém, ale protože občas v rámci spolupráce s jinými regiony, jsme nabízeli naše dítě jiným krajům a oni vlastně souhlasili a pak nám, ne tomu kraji, volá nejmenovaný primář a rozčiluje se, zpochybňuje kvalitu našeho výběru, zpochybňuje kvality těch lidí, ale to prostě takhle nejde.“ (Karel) Karel tak otvírá zásadní téma nedostatečného respektu k poradnímu sboru ze stran zařízení, čímž podle jeho slov dochází k porušení zákona. Jasně zdůrazňuje, že to takto nejde, a zároveň akcentuje naléhavost tohoto problému, ke kterému nesmí docházet. Je to doklad také toho, že i když se všem jedná o stejnou věc v nejvyšším zájmu dítěte, hrají zde významnou roli názorové odlišnosti jednotlivých aktérů a jejich vzájemná komunikace.

Rizika přímá adopce Přímá adopce je stěžejní kategorií této práce, a proto jí teď bude věnována pozornost perspektivou respondentů. Ti se shodují na tom, že tato možnost v České republice je. Pouze u Karla je postřehnutelný protiklad ve výpovědi: „Přímá adopce v České republice samozřejmě možná je a myslím, že ta možnost tady je.“ Ale při pokračování rozhovoru o hlubším fungování Karel reaguje: „Ale ta možnost přímé adopce by tu být měla, protože tak jak je to primární, ten důvod proč to nebylo zavedeno, opravdu může být případ úplaty.“ Ilegálním praktikám bude ještě věnována pozornost, nicméně nyní jsem zde chtěla poukázat na protiklad, kdy v naší zemi přímá adopce funguje, ale následovně Karel 46

vypovídá, že tu zavedena není. Je tedy možné si z toho vyvodit i určitý chaos, jak to v České republice s přímou adopcí tedy je. Většina dotazovaných ji vnímá jako synonymum s adresným souhlasem k osvojení ve vztahu k určité osobě. „Jestli přímou adopcí rozumíme to, že rodič se rozhodne dát do osvojení své dítě konkrétní dítě, tak ta možnost tady už je.“ To, že Hana na začátku vyjasnila, o čem přesně bude řeč, poukázala na to, že pojem přímá adopce není jasný, a je tedy v našem zájmu utvrdit se, o čem se přesně budeme bavit. Z rozhovorů je zřejmé, že přímá adopce naráží na širší spektrum rizik. „Problém je v tom, že prostě v naší společnosti zparchantělý je to snadno zneužitelné a lidi toho zneužívají. Myslím tím, že prostě tím mnohdy obcházejí zákon ti lidé, kteří by asi tou klasickou cestou zprostředkování krajským úřadem neprošli. (…) Nebo taky si myslím, že je to kontraindikace. Lidé, kteří vy prošli, ale lidé, kteří si myslí, že jsou něco víc, jsou povýšení a nechce se jim čekat. Myslí si, že oni nemusí procházet tím martiriem té úřední mašinerie, ale to už si také myslím, něco říká o jejich osobnosti. A už to taky zpochybňuje, jakým směrem budou vychovávat to dítě.“ (Karel) Dál se ovšem Karel vyjadřuje, že to může být způsobeno i neoprávněnými obavami či pouhým strachem. Vyplývá z toho také, že se naše společnost neumí vyrovnat s větší mírou benevolence a volnosti zákonů, a proto dochází často k jejich zneužití. Nicméně nejfrekventovanějšími obavou ve využití přímé adopce bylo ze strany respondentů sklouznutí do obchodování s dětmi. „Tam totiž je velmi lehký sklouznout k nějakýmu obchodování s dětma. (…) Tak to si myslím, že je takový to nebezpečí.“ (Kateřina) „Ale že prostě někdo zprostředkuje na divoko za úplatu a už je to teda co ta přímá adopce umožňuje a bývá to často zneužíváno – obchodování s dětma.“ (Karel) Nejrůznější formy finančních odměn v rámci těchto nekalých praktik ovšem ve většině případů nelze prokázat. „My se tady můžeme dohadovat o tom, jestli tam hrají role nějaké peníze, kdo komu co zaplatil, ale co se do toho míchat, proč do toho rýpat. Je to obtížně prokazatelné, je to

47

vlastně jako zatěžující pro všechny. Ať soud jako vlastně rozhodne, jestli ten pár, který si to mimino takhle koupí, je jinak solidní a schopný se o to dítě postarat. Tak buďme rádi, že je dítě doma a neřešme to.“ Touto výpovědí se Václav stává jediným, kdo se od tohoto problému distancuje a v podstatě jej i schvaluje. Ostatní respondenti možnost obchodu s dětmi vnímají jednoznačně negativně. Dalším rizikem, které zde figurovalo, byla absence anonymity náhradních rodičů. „Potom tam zase může hrozit to, že když by ten biologický rodič věděl, kdo je ten pravý rodič, tak mohly by tam být nějaký konflikty, ke kterým by přes to zprostředkování dojít nemělo, protože se neznají.“ Především proto Marie preferuje klasické zprostředkování adopce. Kateřina pokládá chybějící anonymitu rovněž za nemalou obtíž: „A další věc samozřejmě je, že tam jsou prostě ty rizika v tom, že to není anonymní.(…) Může jim (biologická matka) znepříjemňovat nějak ten život, může si někde čekat, může třeba někdy oslovit i to dítě v budoucnu nebo něco, prostě ta anonymita, jaká je daná tím systémem oficiálním, tak tam je z nějakýho důvodu, aby tady tomu předešla. A teďka tím přímým osvojením se to všechno stírá. (…) Může se sice sepsat, že maminka se vzdává těch práv a teďka to vzniká u těch rodičů a pokud ona už jednou ví, jak se ti lidi jmenujou, kde bydlej, jak vypadaj, to taky do budoucna víceméně neošetříte, styk zakázat.“

Bariéry přímé adopce Z předešlých výroků jsou patrná některá úskalí přímé adopce. Z rozhovorů však vyplynuly také bariéry, které bezprostředně tomuto typu NRP brání. Renata jako první důvod uvádí, že chybí informovanost a kontakt na ty, kteří by měli o osvojení zájem. To se kombinuje se strachem biologické matky oslovit patřičné úřady kvůli pomoci. „Myslím si, málokdy ti lidi mají příležitost. Myslím teď žadatele o osvojení, aby se v jejich okolí vyskytla matka, která dítě nechce a ji znali a takhle se spolu domluvili. To je velmi obtížné. Myslím, že kdyby se vyskytovala situace, kdy ta matka, která čeká dítě, prostě je v nějaké obtížné životní situaci a chtěla by to dítě někomu dát, ale nikoho

48

nezná. A je pro ni velmi obtížné jít někam na úřad a říct, já jsem v takové situaci a pomozte mi. Takže si myslím, že to pramení z tohoto.“ Kateřina se zase zmiňuje o síle „zajetých kolejí“ v NRP: „Spíš možná jako takovej ten zvyk, že už je to tady tak dlouho zavedený, tak ono vůbec tak ono je pravda, že u nás se špatně odbourává něco, co tady spoustu let funguje.“ Hana je názoru, že nezájem o přímou adopci může souviset s českou mentalitou v kontextu obav z chybějící anonymity: „I s tou českou mentalitou si myslím, že to souvisí. Nebo i ta obava, tu tady vnímám, i v rámci regionu to osvojení je vnímáno že opravdu to bude anonymní, bude to moje dítě se vším všudy a moc se tam nepřipouští ty otázky, jakože do toho někdo vstoupí a že já bych měla znát rodiče.“ Jako další důvod nezájmu o přímou adopci se připouští také informovanost, osvěta a seznámení s možnostmi. „Určitě je to i tou informovaností.“ (Kateřina) „Já nevím, jaká je osvěta, jak moc právě ty matky, které se ocitnou v takové situaci, jak moc vědí, co mohou a co nemohou. (…) Já mám pocit, že vůbec tady v té náhradní rodinné péči (…) ta osvěta fakt není až tak veliká.“ (Renata) „No, já si myslím, že ten nezájem souvisí i s tím, nakolik oni jsou s tou situací seznamováni.“ (Hana) Ukazuje se, že zde hrozí i další nepříjemnost v podobě změny rozhodnutí biologické matky dát své dítě k adopci. „To si ti lidi musí uvědomit, že sice ta maminka teďka může mluvit takhle, ale může se rozmyslet během půl roku, za dva.“ (Kateřina) „Můžete být i na něco připravená, tak jste postaven před nějakou konkrétní situaci a ti lidi se rozhodnou jinak.“ (Hana) Tímto kritizuje Kateřina a Hana nevyzpytatelnost přímé adopce, kde vnímají riziko toho, že si biologický rodič adopci rozmyslí. Může se tak jevit jako lepší možnost počkat si během procesu klasické adopce, než se v rámci adopce přímé upnout na konkrétní dítě, a pak zažít nemalé zklamání v případě neúspěchu. Přítomnosti nejistoty ze strany budoucích osvojitelů si je vědom i Václav: „Žijí jako v té právní nejistotě, že

49

když té matce za čtrnáct dní rupne: „Já si to rozmyslela a já se o to dítě postarám.“ Jo, bude chtít to dítě zpátky, že to může být problematický.“ Jako bariéru je možno považovat nedostatečně rozpracovanou legislativu. Proto se ve výpovědích respondentů objevily konkrétní praktiky obcházení a porušování zákonů. „Jasně, přímá adopce se dělá nejčastěji tím způsobem, že samozřejmě ten chlap z toho páru, se kterým se ta ženská domluví, podepíše otcovství a normálně si přebere děcko od tý matky z porodnice a hotovo dvacet.“ (Václav) „Jako už jsem slyšela, že se tady v tý oblasti i u nás děje ledasco jako třeba fiktivní rodiče zapsaní do rodného listu, a tím pádem rodina má úplně oficiálně to dítě.“ (Marie) V tomto případě pak partnerka či manželka od muže, který je zapsán jako otec, dítě osvojí. Jedná se pak de facto pouze o formalitu. Další podezřelé domluvy se podle Renaty a Václava mohou dít již v porodnici a jistý podíl na nich může mít samotný zdravotnický personál starající se o danou matku. „V dávné minulosti byla obava a vyskytly se i takové případy, kdy potom třeba to mohlo zavánět takovými praktikami divnými už v porodnici. Protože tam potom matka řekne, že se dá dítě k adopci, a tam potom mohly vznikat nějaké takové kontakty třeba na osvojitele, takže ono je to opravdu takový tenký led na ošetření.“ (Renata) „Ta matka chodí na nějaké prohlídky k tomu doktorovi že jo, k tomu gynekologovi a řekne: „Já se o to dítě nebudu moct postarat, já nevím, co mám dělat.“ A ten doktor řekne: „Ale nebojte, já mám tady jako známý, kteří jsou moc fajn, oni nemůžou mít jako miminko, to se nějak domluvíme.“ A co jako. Jako zpravidla jsou to lidé z nějakého okruhu vlastně jako tý matky, takže třeba doktoři gynekologové nebo sestřičky jako porodníci nebo takhle.“ (Václav) Někdy se ovšem mohou angažovat i různé organizace, jak zmiňuje Martina: „Tam je otázka, podle zákona nesmí nikdo zprostředkovat osvojení, pokud to není výslovně podle zákona. To znamená, že tady jde spíš o to, že ti lidé o sobě neví a že by se neměli přes koho třetího přes nějakou organizaci dozvědět o tom dítěti. Takže maminka by chtěla dát dítě někomu a chtěla by vidět tu rodinu a to není možné, takže ona se pak obrátí na nějakou instituci a ta jí buďto někoho doporučí, ale musí to být vlastně jako neoficiální,

50

protože oficiálně je to proti zákonu. Takže tam jde spíš o to, že ty rodičky by chtěly dát dítě někomu přímo na osvojení a neví, jak se k těm lidem dostat. (…) Takže se už pohybují na nějaké hraně, protože přes někoho třetího, takže to není v souladu se zákonem. Oni ho teď doporučí a ti rodiče se s ním sami zkontaktují, takže tím pádem jde žádost ke konkrétním osvojitelům.“ Z toho můžeme usuzovat, že i samotné organizace vědomě obchází zákon, a je tedy zřejmé, že se tyto praktiky odehrávají na mnohem širším poli a netýkají se pouze pár jednotlivců. Z rozhovorů plyne, že zamezení těmto praktikám by mělo být úlohou státu. „Opravdu a to si myslím, že by stát měl pohlídat, i když je to složité, aby se to nezneužívalo.“ (Karel) „Myslím, že se to mohlo ošetřit i v zákoně a tak, aby to bylo všecko v pořádku. Zatím to tak ale není, takže to musíme brát tak, jak to zatím je.“ (Martina) Dá se vyvodit, že pokud se jedná o tak známé obcházení zákona a nikdo se tím nijak zvlášť nezabývá, protože to nepovažuje za tak důležité, popřípadě je to obtížně prokazatelné, těžko se může něco změnit. Ovšem nejen v této poloze plní stát a jeho orgány zásadní funkci. Právě v oblasti přímé adopce mají především soudy důležitou úlohu. „U nás musí vždycky rozhodnout soud. Samozřejmě soud rozhoduje na základě podkladů, to znamená, že má zprávu o zdravotním stavu, rejstříku trestů, sociální šetření, vyjádření opatrovníka dítěte, samozřejmě stanovisko rodičů.“ (Martina) „Pokud se rozhodne dát dítě konkrétním lidem, tak už to je mimo tuto linii přímým návrhem na soud a soud o tom rozhoduje. (…) Rodič se rozhodne dát konkrétním lidem svěřit své dítě do osvojení, tak řízením u soudu je to možné.“ (Hana) Na základě rozhovorů se ukázalo také problémovým místem názor na právo biologické rodiny. Přestože nejde o překážku legislativní či jinak pevně nastavenou, jedná se o bariéru podstatnou. Proti přeceňování role biologické rodiny se staví Marie: „Ale úplně na rodinu bych takové ohledy na ty biologické rodiče, které se zbavují svého vlastního dítěte, asi nebrala. Jako podívejte se, slušně… Mě jako štve, když se v rámci té

51

pěstounské péče prostě když ti rodiče, když to řeknu úplně, stojí za hovno, ale přitom je můžou navštěvovat a mluvit do ledasčeho.“ Marie tak nastoluje zajímavou myšlenku, jestli opravdu vycházet vstříc biologické rodině, která se vzdává vlastního dítěte. Můžeme se domnívat, že je to způsobeno její zkušeností se sociálním systémem v ČR, kdy má potvrzeno, že je zde zajištěna základní hmotná potřeba pro zvládnutí situace s dítětem. Zejména matky tedy neopouští své dítě z důvodu přežití, ale něčeho jiného, což se nedá považovat za zcela relevantní důvod. Slovní spojení „zbavení se dítěte“ jen posiluje negativně vnímanou situaci. V rozhovorech se vyjevila jako překážka nedostatečná připravenost a školení pracovníků, které mají za důsledek i to, že některé dotazované sociální pracovnice neví, jak přesně postupovat při adresném souhlasu. „Takže to je trošku alibismus, ale já bych to poslala na kraj ať se s tím krajští pracovníci poperou. U nás je to prostě hodně nezvyklý. (…) Nevím, jak bych se s tím člověk popral. Já musím říct, že mně kdyby se stalo, kdyby někdo přišel, tak bych asi teprv všechno nastudovávala jo, necítím se na to teďka i tak připravená, i tak jako informačně vybavená, abych se s tím poprala v té praxi. (…) No, já tu zkušenost nikdy jsem se s tím nesetkala v praxi, takže nemůžu říct, jak by se s tím člověk úplně popral. Všecko je to v takový teoretický rovině.“ (Kateřina) „Takže pokud by se něco takovýho stalo, tak já to obrátím na kraj a teprve asi za pochodu bych získávala ty informace, co přesně za ty kroky činit.“ (Hana) K nejistotě postupu ohledně adresného souhlasu ještě přispívají měnící se nepříliš jasné pokyny a nedostatek zkušeností, o čemž mluví Renata a Hana. „Tam se ten názor vlastně strašně měnil, jednou to bylo tak, že vůbec se do toho nemám vměšovat a že to je záležitost těch lidí, pak zase bylo období, kdy vlastně můžeme matce doporučit, kdyby chtěla dát matka dítě do adopce, tak že s ní můžeme spolupracovat.“ (Renata) „My jsme samozřejmě určitou dobu dostaly i nějaké metodické doporučení MPSV, že bychom měli spolupracovat i na těch případech tzv. adresného souhlasu při tom jako napomoci zprostředkovávat, ale v praxi jsme se s tím až tak nesetkali.“ (Hana)

52

Podpora přímé adopce Pokud se vrátíme o krok zpět, i vedle vyjmenovaných negativ respondenti uvádí, že přímá adopce je dobrá možnost NRP a být by tu měla. Nicméně jsou zde ještě rezervy, především v ošetření rizik a větší snaze předejít případným problémům. Co tedy brání většímu využití přímé adopce v České republice, respektive co by se mělo změnit pro její větší podporu? Respondenti uvádí vhodnost příprav pro žadatele přímého osvojení. „Asi by bylo dobrý, aby i tihle lidi prošli přípravou. Aby prostě něco měli, jak to ošetření i třeba neříkám takhle sáho dlouhou, ale i nějaký takový povídání s odborníkama psychologama, aby věděli o všech těch rizicích, který tam jsou možný. (…) Aby ti lidi měli informace, co je může potkat. Že to je možná takový minimum jako taková ta ochrana jejich, aby teda zvážili, jestli jim to stojí zato nebo ne.“ (Kateřina) „Myslím si, že je potřeba taky velký prostor o tom s nimi hovořit na té přípravě, kde možná nějaká část spravena je, kde se mluví o těch rizicích, a pro někoho to může být takový ten důležitý okamžik, kdy se to rozhodne nebo naopak zhodnotí, že by do toho opravdu nešel.“ (Hana) Je zřejmé, že příprava těchto žadatelů by jim pomohla získat potřebné informace, znalosti a názory odborníků, na základě nichž by se mohli adekvátně rozhodnout, jestli by ráda osvojovali přímo nebo ne. Martina a Marie oproti tomu otevírají téma prověřování žadatelů o přímou adopci. „Důležité je, aby ti osvojitelé byli pokud možno prošetření žadatelé, pokud se jedná o cizí lidi, protože tam si myslím, že by to mělo být možná i nějak uzákoněno, aby ti lidé, kteří se dohodnou s rodiči dítěte, že si vezmou jejich dítě na osvojení, pokud se nejedná o příbuzné, tak by měli být prošetřeni, protože přijímají cizí dítě, je to v podstatě skoro stejná situace jako když jde o zprostředkování, akorát že tam ten výběr proběhne mezi rodiči a těmi osvojiteli. (…) Ale určitě by tam měly být veškerá vyšetření včetně psychologického vyšetření.“ (Martina) „Jedině že bychom i při té přímé adopci zase ty lidi začlenili do toho výběrového řízení tak zvaně, aby si tím výběrem museli projít.“ (Marie)

53

Na základě těchto výpovědí vyplývá na povrch důležitost prošetření žadatelů přímé adopce, protože zde dochází k velké podobnosti s procesem osvojení, které v České republice běžně funguje. Martina toto stvrzuje názorem o uzákonění těchto šetření, čímž ještě podtrhuje jejich důležitost. Ovšem požadavky nejsou kladeny pouze na prošetření a přípravu budoucích osvojitelů, ale také na potřebu přípravy sociálních pracovnic. „Potom taky změna kdo v tom jako děláme, toho smýšlení těch sociálních pracovníků, takže nějaké ty vzdělávací aktivity, workshopy na toto téma, abychom nějak s tím souzněli, aby tam bylo to aktivní zapojení.“ (Hana) Vzhledem k tomu, že si Hana doslova říká o potřebu vzdělávání a seznámení s touto oblastí, dá se z toho vyvodit, že zde pociťuje nedostatek. Sociální pracovnicím tedy není poskytován potřebný prostor pro vhled do tématu přímého osvojení. Ukazuje se, že právě vzdělávání a školení pracovníků se zdá být kamenem úrazu i v kontextu novely o sociálně-právní ochraně dětí, jak zmiňuje Kateřina: „My tady máme teďka v praxi něco vykonávat, ale teprve budou probíhat školení a semináře, jak se to má vykonávat. Prostě Česká republika. (…) Ministerstvo by mělo nejdříve zaškolit krajský úřad, krajský úřad by měl potom nás jako náš metodický nadřízený a to nefunguje.“ Přestože je na základě rozhovorů zřejmé, že je zde ještě velký prostor pro zlepšení situace v rámci přímé adopce, Renata dokládá smysluplnost snažení svou kladnou zkušeností s přímým osvojením: „Já sama jsem zažila velmi krásnou přímou adopci, kdy prostě matka spolupracovala s těmi osvojiteli, dokonce potom osvojitelka jí posílala fotky, byli spolu v kontaktu, ačkoliv nemuseli být, protože to bylo osvojení, pak dokonce osvojitelé přijali i další dítě matky, protože ta už jich měla moc, moc, moc, takže potom měli vlastně od ní dvě děti a funguje to, pokud ví, tak to fungovalo úplně nádherně. (…) Takže si myslím, že přímá adopce nemusí být špatná a nemusí být neúspěšná.“ Ve prospěch přímého osvojení se vyjadřuje Hana: „Na druhou stranu chce mít záruku nebo informace o těch lidech jako chce vědět konkrétně. Tam to vidím jako docela legitimní.“ Hana také dodává, že postupem času na základě praxe v NRP přehodnotila svůj názor na přímou adopci. Tu vnímala dříve spíše negativně kvůli hrozícímu těžkému dopadu na

54

psychiku zainteresovaných lidí, pokud tato adopce nějakým způsobem selže. Na základě úspěšné praxe ale svůj názor přehodnotila. Z rozhovorů lze tedy odvodit, že právě zkušenosti jsou velmi zásadní a jak je patrné u Renaty, mohou vnímání přímé adopce transformovat do pozitivní roviny.

5.8 Shrnutí V empirické části této práci jsem se snažila umožnit vhled do názorové linie respondentů ohledně přímé adopce a systému náhradní rodinné péče. Z výpovědí dotazovaných vyplývá, že doba pohybující se okolo dvou let, kterou musí žadatelé o NRP absolvovat, je zcela v pořádku. Obtížnější a citlivější oblastí je zhotovování posudků. Zde se jeví jako problematický posudek zaměstnavatele a především lékaře. Jeho součástí totiž nejsou různá vyšetření dalších specialistů, a tak může dojít k zamlčení vážného zdravotního stavu či jiných zdravotních omezení. Kromě posudků, které hrají ve výběru vhodných žadatelů podstatnou roli, zde vstupují i další aspekty. Těmi je podobnost fyzického vzezření dítěte a jeho potenciálního osvojitele či pěstouna, dál například prostředí, ve kterém by mělo dítě vyrůstat. Také se ukázalo, že se zde i přes profesionalitu odborníků angažovaných v tomto procesu odráží osobní sympatie. Naprostý konsenzus respondentů panoval ohledně přípravy žadatelů. Po legislativních úpravách a několikaleté zkušenosti ji považují za usazenou a fungující. To potvrzují i pozitivní zpětné vazby od účastníků. Velký podíl na tom má výběr kvalitních lektorů, u kterých ale může dojít k obavě o sdělování i negativních informací ohledně žadatelů. Celkově vzato se tedy dá říct, že přípravy žadatelů efektivně splňují svůj cíl a nejsou zde náměty na zlepšení. Pozornost byla věnována mmj. pěstounské péči na přechodnou dobu. Ta je příznivě kvitována, nicméně se ze strany respondentů ozývá varování ohledně slepého místa v legislativě. Tam je totiž definováno, že pěstounská péče na přechodnou dobu musí zpravidla trvat do délky jednoho roku, ale již zde chybí vymezení, kolikrát může

55

dítě touto formou NRP projít. V případě, že by dítě procházelo větším počtem těchto pěstounských rodin, znamenalo by to pro něj mnohem větší deprivaci. Obavy se vyskytují rovněž u pěstounské péče prarodičů. Ti totiž vzhledem ke svému stáří nemusí mít dostatek sil na výchovu vnoučete a také na případné konzultování výchovných problémů s odborníky. Naopak jako pozitivní shledávají respondenti častější navštěvování pěstounských rodin, které je zákonem stanoveno minimálně jednou za dva měsíce. Dá se tedy předpokládat nejen větší kontrola, ale také spolupráce a navázání hlubšího vztahu se sociální pracovnicí. Pestré reakce respondentů přinesla novela o sociálně-první ochraně dětí v dalších ohledech. Objevily se zde obavy z nárůstu administrativy, v jehož důsledku pak zbude sociálním pracovnicím méně času na samotnou práci s rodinou, která je jádrem jejich činnosti. Dále z rozhovorů vyplývá negativní dopad změny stanovení nezájmu biologického rodiče. V současné době dochází po třech měsících k napomenutí rodiče a teprve po uplynutí dalších třech měsíců může být na základě rozhodnutí soudu právně volné. I když záleží na pojetí soudu, který zde má významnou roli, hrozí zde prodloužení doby, než se dítě dostane do rodiny. V důsledku tak může dojít k větší míře deprivace dítěte a také k tomu, že se počet dětí vhodných pro osvojení sníží. Na zmíněné napomínání biologických rodičů a na sanaci rodin panují mezi dotazovanými protichůdné názory. Na jedné straně se zde ukazuje, že pokud ta rodina sama nechce, tak jí nikdo nepomůže, a jedná se tedy o zbytečně vydanou energii a strávený čas. Na druhé straně se zde objevuje názor, že hledání možností v rámci biologické rodiny před umístěním dítěte do NRP je dobré. Ovšem pokud by biologická rodina sama chtěla opravdu něco změnit, udělá první krok a není potřeba iniciativy ze strany sociálních pracovníků. Různé úhly pohledu respondentů se projevují také v názorech na zrušení poradních sborů náhradní rodinné péče a následné zavedení poradních aktivů. Jednou tendencí je schválení této změny, protože se může vycházet z individuální potřeby dítěte. Druhou tendencí je názor, že se v této změně jedná o stejný princip a není třeba tomu věnovat větší pozornost. Do třetice se zde objevuje kritika, že se zrušilo něco, co tady dobře fungovalo. Jedním z důvodů preference poradního sboru byla jeho stálost.

56

Podstatným se též ukázal být post předsedy, který respondentům na poradních aktivech chybí. Co se týče rolí v rámci celého procesu NRP, nejpodstatnější se ukázala být role neonatologa jakožto odborníka přinášejícího dobré názory, zajímavé otázky a podstatné informace. Vyplynula zde i potřeba sociální pracovnice žadatelů, která se dříve poradních sborů účastnila. Také se tady ukázal názor, aby vedoucí zařízení, kde je umístěno dané dítě, o kterém se v rámci poradních aktivů NRP rozhoduje, měl právo rozhodnout o jeho umístění. Ostatní role sociálních pracovnic a psychologů jsou hodnoceny pozitivně, nicméně je jim věnována pozornost v malé míře. Respondenti se ale shodnou na tom, že v této oblasti působí samí odborníci a profesionálové. V rámci poradních sborů se ale objevila také podstatná výtka. Zařízení, ve kterých jsou umístěné děti, o nichž se rozhoduje v rámci poradního sboru, značně nerespektují jejich rozhodnutí. Jedná se o fatální problém, ke kterému by rozhodně nemělo docházet. Jeho vyřešení ovšem závisí na „vykomunikování“ mezi krajským úřadem a příslušnými zařízeními. Názorově zajímavá se ukázala být také oblast přímé adopce. Přestože se respondenti shodují na tom, že zde funguje, už zde se objevují první nejistoty a rozpory. Ty také panují ohledně jejího samotného definování. Z rozhovorů je zřejmé, že dotazovaní vnímají obsah přímé adopce podle vlastních zkušeností. Většinou ji ztotožňují s adresným souhlasem k osvojení dítěte ve vztahu k určitým osvojitelům. Přímá adopce zde zkrátka nemá tradici a málokdo o ní má větší znalosti. Podstatným tématem se projevila rizika přímé adopce. Ta lze totiž velmi snadno zneužít, především pro obchodování s dětmi. Případné uplácení je velmi těžko prokazatelné, a tudíž případné aktéry nelze v drtivé většině případů trestně stíhat. Přestože se jedná o porušení zákona, z rozhovorů vyplývá, že se o to státní orgány nezajímají a nemíní na tom nic měnit. Dotazovaní dále považují za negativum absenci anonymity. V jejím důsledku může hrozit nežádoucí kontaktování biologickou matkou a případné znepříjemňování života osvojitelů. Jako další riziko se jeví změna názoru biologické matky na adopci. Je totiž možné, že si osvojení rozmyslí. To pak může mít velmi negativní dopad na potenciální osvojitele.

57

Dalšími překážkami, a tedy i důvody, proč k přímé adopci dochází v České republice minimálně, je malá informovanost a osvěta. Tato možnost adopce se totiž standardně nenabízí, pokud si o ni klient bezprostředně nezažádá. Mezi dalšími důvody je česká mentalita spojená především s obavami z chybějící anonymity. Málokdy také biologická matka zná někoho, kdo by chtěl adoptovat její dítě. Příčinou mohou být obavy či stud obrátit se v této věci na příslušné úřady. V případě, že se chce některý z žadatelů vyhnout zdlouhavému a pro některé nepříjemnému procesu osvojení, je zde několik kliček, o kterých respondenti mluví. Nejvíce využívanou možností je zapsání zájemce o adopci jako otce do rodného listu. Jeho partnerka či manželka pak jednoduše dítě osvojí. K dalším podezřelým domluvám může docházet již v porodnici či přes zdravotnický personál. Někdy stačí zmínka o tom, že chce matka dítě adoptovat a její lékař či kdokoliv jiný z personálu může této adopci pomoci doporučením někoho známého apod. Nápomocny mohou být i různé organizace, jež neoficiální cestou naleznou zájemce, kteří se poté s biologickou matkou již sami domluví, a v případě dojednání se k soudu podá adresný souhlas ve vztahu ke konkrétním osvojitelům. Podchycení těchto oklik by mělo být úlohou státu, jak se vyjadřují respondenti. Ale vzhledem k tomu, poslední novelizace proběhla začátkem letošního roku, nedá se v dohledné době předpokládat legislativní změna. Problémovou oblastí se v rozhovorech ukázala i práva biologické rodiny. Objevily se zde totiž názory, že rodina, která se vzdává vlastního dítěte, nemá mít právo na vstřícnost a otevřenost ohledně svého dítěte. Pokud se rodiče chtějí o dítě postarat, sociální systém České republiky to umožňuje. Ačkoli by to muselo být přirozeně na úkor jejich životního standardu. Jestliže se ale starat nechtějí, nemají právo se v této věci angažovat. Na druhou stranu se v rozhovorech vyskytly také kroky napomáhající k rozšíření přímé adopce. Za ty by se dala podle výpovědí považovat důkladnější informovanost o této možnosti. Jako vhodné se jeví přípravy žadatelů, na kterých by byli díky odborníkům srozuměni s riziky, a také by získali potřebné znalosti, na jejichž základě by se pak dokázali rozhodnout pro vhodnost či nevhodnost tohoto osvojení. V této souvislosti respondenti navrhují postup prošetřování žadatelů. Jedná se totiž

58

o podobný princip jako u zprostředkování, a přestože biologická matka bude na určité úrovni osvojitele znát, neznamená to, že jsou vhodní jako budoucí rodiče. Námět na zlepšení se ze strany respondentů jeví na poli vzdělávacích aktivit pro sociální pracovnice. Právě jejich absence zapříčiňuje preferenci běžného zprostředkovaného osvojení. Pracovnice tak nejsou zcela srozuměny s přímou adopcí, není jim blízká a jak se ukázalo, neví, jak v ní postupovat. I když v rámci metodického doporučení MPSV by měly sociální pracovnice spolupracovat s případnými zájemci o adresný souhlas ve vztahu ke konkrétní osobě, nebyly vždy seznámeny s příslušnými způsoby natolik, aby věděly, jak postupovat. To se dá považovat za velký nedostatek, protože jestli česká legislativa dává nějaké možnosti a pracovníci na úřadech je neznají a neumí s nimi zacházet, nelze pak očekávat optimální fungování. Potřeba většího zaškolení se objevila také v souvislosti s novelou o sociálně-právní ochraně dětí, na kterou podle respondentů nebyli ještě dostatečně zaškoleni. I přes prezentované nedostatky a rezervy v současném systému NRP mají respondenti dobré zkušenosti s úspěšnými přímými adopcemi, což znamená, že takové osvojení v České republice fungovat může. Vždy musí být ovšem na mysli blaho dítěte. Přestože zmíněné blaho dítěte bylo centrálním zájmem všech, ve skutečnosti toto téma bylo okrajové. Důvodem bude pravděpodobně to, že se respondenti věnovali administrativnímu procesu a jeho formalitám, nikoli přímo dítěti. Na základě rozhovorů a jejich analýze jsem došla k osobnímu názoru, že proces osvojení funguje v České republice poměrně stabilně a dobře. Problémy shledávám spíše v novele o sociálně-právní ochraně dětí. Konkrétní riziko vidím v pěstounské péči na přechodnou dobu, respektive v nedefinování kolika takovými rodinami může jedno dítě projít. Za další negativum považuji změnu délky nezájmu a související sanaci rodin. První měsíce dítěte jsou těmi nejdůležitějšími a já mám obavu, že kvůli této změně legislativy to budou právě samotné děti, které budou na tento systém doplácet v podobě deprivací a traumat. Ve věci přímé adopce v České republice si myslím, že by se k jejímu rozšíření musely provést zásadní změny. Mezi ty reálnější zásahy by patřilo zvýšení informovanosti pro veřejnost a také pro samotné pracovníky úřadů mající na starost

59

NRP. Dále bychom museli překročit zažitý zvyk a být více otevření nové a zároveň méně jisté variantě osvojení. Ke značnému rozšíření přímé adopce by musela nastat především legislativní změna, aby tu byla možnost jeho zprostředkování biologickým rodičům i potenciálním osvojitelům, aniž by se vzájemně znali. Myslím si, že je zde určitá šance, aby k tomu alespoň částečně došlo, nicméně by to vyžadovalo hodně času a odhodlání.

60

ZÁVĚR Ve své práci jsem se zabývala procesem přímé adopce v souvislosti s

náhradní

rodinnou

péčí

v České

republice.

Snažila

jsem

se

pomocí

polostrukturovaných rozhovorů s psychology a sociálními pracovnicemi angažujícími se v této oblasti proniknout hlouběji do toho tématu. Mou snahou bylo zprostředkovat vhled do přímé adopce v rámci aktuální situace náhradní rodinné péče. Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. V teoretické části jsem se zabývala systémem náhradní rodinné péče včetně jeho forem a konkrétním postupem zprostředkování adopce a pěstounské péče v České republice. Ten obsahoval kromě konkrétního postupu také výběr žadatelů a jejich přípravu. Pozornost jsem věnovala rovněž osvětlení tématu právní volnosti dítěte, které s touto problematikou neodmyslitelně souvisí. V další kapitole jsem se zabývala adresným souhlasem. Zmíněna je také mezinárodní adopce. Větší prostor patřil náhradní rodinné péči v USA včetně její historie a struktury. Důraz byl kladen na adopci přímou, která ve Spojených státech amerických běžně funguje. Bylo tak učiněno pro možnost srovnání a většího pochopení celého tamějšího systému. V empirické části pak následuje analýza rozhovorů se zaměstnanci krajských úřadů z oddělení náhradní rodinné péče. Na základě analýzy se ukázaly silné a slabé stránky současného systému NRP. Kladné vyjadřování ze strany respondentů se týkalo příprav žadatelů v rámci náhradní rodinné péče a podpory pěstounské péče na přechodnou dobu. Na těchto kladech se dotazovaní sjednotili, na rozdíl od následujících témat. Více totiž mluvili o tom, co je dle jejich názoru špatně nebo co vnímají jako problematické. Právě jako problematický bod je shledáván posudek zaměstnavatele a lékaře. Nesouhlas se objevil v současném pojetí pěstounské péče prarodičů a nedostatečně dořešená legislativa v pěstounské péči na přechodnou dobu, kdy není ošetřeno, kolika takovými rodinami může jedno dítě projít. Negativní ohlasy či rozpory vyvolala novela o sociálně-právní ochraně dětí, která nabyla účinnosti začátkem letošního roku. Především v kontextu změny délky nezájmu, která se v důsledku prodlužuje. Nastaly také obavy ohledně administrativního nárůstu a projevil se i zásadní

61

nedostatek v podobě nerespektování rozhodnutí krajského úřadu, potažmo poradního sboru ve věci schválených žadatelů. Rozporuplným místem novely se ukázala sanace biologických rodin a změna, kterou přineslo přetransformování činnosti poradního sboru NRP, jehož původní náplň je nyní plněna ve formě poradních aktivů. V této souvislosti se projevila potřeba účasti sociální pracovnice žadatelů při párování dítěte a vhodných žadatelů. Dalším podnětem byla možnost vedoucího zařízení držet finální rozhodnutí o tom, do které nové rodiny dané dítě půjde. Další oblastí byla přímá adopce, kdy se názory rozcházely již při jejím definování a pojetí. Největší kritiku sklidila pro rizika v podobě možnosti obchodování s dětmi a jeho neošetřením. Dále také pro absenci anonymity vzhledem k hrozícímu nežádoucímu kontaktu ze strany biologické matky směrem k osvojitelům. Odkryly se zde i ilegální praktiky vedoucí k jednodušší cestě za dítětem, a to v podobě fiktivního otcovství a zprostředkování kontaktu mezi biologickou a osvojitelskou rodinou třetí stranou. Touto třetí stranou se může stát zdravotnický personál v porodnici či obvodní lékař. Stává se také, že tomuto zprostředkování napomáhají i různé organizace. Jako důvody malého využívání přímé adopce se projevila nízká informovanost a minimální osvěta. Roli zde hraje i česká mentalita ve spojení se strachem z absence anonymity. Iniciativa ke zlepšení obsahuje, kromě zavedení lepší informovanosti, práci se sociálními pracovnicemi, aby se v tomto poli lépe orientovaly a bylo jim toto téma blízké. Vyplynulo zde totiž mimo jiné, že ne vždy sociální pracovnice ví, jak při přímé adopci postupovat. Mezi náměty ke zkvalitnění a zlepšení se vyskytly také přípravy žadatelů o tento druh adopce. Poněkud rozporuplným se ukázal náhled na biologickou rodinu. Právě v přímé adopci se klade důraz na její zájmy v podobě možnosti kontaktu s osvojiteli a přísunu informací o svém biologickém dítěti. Neshody se týkaly toho, jestli na to mají vlastně právo. I tyto nesoulady poukazují na to, že v České republice není zatím názorový ani legislativní prostor pro větší využívání přímé adopce. Přestože se objevují zkušenosti s úspěšnými přímými osvojeními, jedná se stále spíše o výjimky.

62

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

Adams, R., Dominelli, L., & Pyanem. (2002). Critical practice in social work. Basingstoke: Palgrave.

Adoption history in brief. (2012). Dostupné z: http://pages.uoregon.edu/adoption/topics/adoptionhistbrief.htm Archer, C. (2001). Dítě v náhradní rodině. Praha: Portál. Barber, J. G., & Delfabbro, P. H. (2004). Children in foster care. New York: Routledge.

Cameron, R. J. (2009). Achieving Positive Outcomes for Children in Care. London : Sage. Caroll, L. (Ed.). (2013). The History of Open Adoption. Dostupné z: http://adoption.about.com/od/adoptionrights/a/historyofopen.htm Carp, E. (Ed.). (2002, in press). Adoption in America: historical perspectives. Ann Arbor: University of Michigan Press. Closed adoption. (2013). Dostupné z: http://www.sharedjourney.com/adoption/closed.html Domestic Adoption: The Types od Adoption Available in America. (2012). Dostupné z: http://www.adopt.org/assembled/types.html Foster care data snapshot. (2011). Dostupné z: http://www.childtrends.org/Files/Child_Trends_2011_05_31_DS_FosterCare.pdf Foster care statistics. (2010). Dostupné z: http://www.adoptivefamilies.com/foster/ Gabriel, Z., & Novák, T. (2008). Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada. Holub, M. (2011). Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. Praha: Linde.

63

Hostitelská péče (začlenění dětí do rodin). (2011). Dostupné z: http://www.dejmedetemsanci.cz/projekty/najdi-si-me/hostitelska-pece Independent adoption. (2013). Dostupné z: http://www.theadoptionguide.com/options/articles/independent-adoption Koluchová, J. (1987). Diagnostika a reparabilita psychické deprivace. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Koluchová, J. (1992). Psychický vývoj dětí v pěstounské péči. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Konečná, H. (2006). On the quest for a child: two small wings. Praha: Triton. Kovařík, J. (1999). Adopční trojúhelník, trojboký jehlan odborných služeb a další perspektivy rodinné péče. In: Matějček, Z. (Ed.). (1999). Náhradní rodinná péče. Praha: Portál. Kovařík, J. (2004). Náhradní rodinná péče v praxi. Praha: Portál. Marre, D., & Briggs, L. (2009). International adoption: global inequalities and the circulation of children. New York: New York University Press. Matějček, Z. (1999). Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál. Matějček, Z., & Koluchová, J. (2002). Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál. Metodické doporučení MPSV č. 1/2010 k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech adresného souhlasu rodiče k osvojení dítěte. (2010). Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/9253/Metodicke_doporuceni-adresny_souhlas.pdf MPSV: Reakce na článek - „Poslanci pomáhají: Na novou mámu si teď děti počkají“ (MF Dnes, 9. 11. 2012). (2012). Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/13878 Náhradní rodinná péče. (2013). Dostupné z: http://www.nahradnirodina.cz/nahradni_rodinna_peceI.html

64

Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí. (2012). Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14232/prezentace_OSPOD.pdf Open adoption. (2013). Dostupné z: http://www.merriamwebster.com/dictionary/open%20adoption Open adoption: Disadvantages. (2008). Dostupné z: http://americanpregnancy.org/adoption/openadoptiondisadvantages.htm Overview. (2013). Dostupné z: http://www.childrensaidsociety.org/about Pěstounská péče. (2013). Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-452 Pěstounská péče na přechodnou dobu. (2009). Dostupné z: http://www.pestouni.cz/pestouni/clanky/cz/19/pestounska-pece-na-prechodnou-dobu/ Plecitý, V. (2009). Základy rodinného práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Přímá (otevřená) adopce. (2004). Dostupné z: http://www.fod.cz/stranky/adopce/nrp/osvojeni.htm#11 Příprava budoucích osvojitelů a pěstounů. (2010). Dostupné z: http://www.trialogbrno.cz/soucasne-programy/nahradni-rodinna-pece/priprava-budoucich-osvojitelu-apestounu/ Rozdíl mezi adopcí a pěstounstvím, pěstounskou péčí. (2012). Dostupné z: http://www.bezplatnapravniporadna.cz/online-zdarma/rodinne-pravo/stridava-peceadopce-osvojeni/10038-rozdil-mezi-adopci-a-pestounstvim-pestounskou-peci.html Semi-Open Adoptions. (2013). Dostupné z: http://glossary.adoption.com/semi+openadoptions.html Schoolerová, J. E. (2002). Adopce: vztah založený na slibu : užitečné rady a prostředky pro adoptivní rodiče a pěstouny. Praha: Návrat domů. Smith, C. R. (1984). Adoption and fostering: why and how. London: Macmillan.

65

Sobotková, I. (2003). Pěstounské rodiny: jejich fungování a odolnost. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Současný stav sociálně-právní ochrany dětí v České republice. (2013). Dostupné z: http://www.nahradnirodina.cz/uvod_teoreticke_pojeti_nahradni_rodinne_pece.html Statistická ročenka z oblasti ministerstva práce a sociálních věcí 2011. (2012). Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/13613/rocenka_2011.pdf Svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče. (2012). Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/svereni-ditete-do-vychovy-jine-fyzicke-osoby-nez-rodice-cl1935.html The Domestic Adoption Process Step by Step. (2013). Dostupné z: http://www.americanadoptions.com/adopt/thedomestic_adoption_process_step_by_step Veselá, R. (2003). Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia. Zezulová, D. (2012). Pěstounská péče a adopce. Praha: Portál. Zákon o rodině. (2004). Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7262/Zakon_o_rodine.pdf Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. (2012). Dostupné z: http://zakonyonline.cz/?s149&q149=all Zákon o SPOD, díl první: Pěstounská péče na přechodnou dobu. (2013). Dostupné z: http://www.cijedite.cz/?nav=aktuality/ostatni/219-zakon-o-spod,-dil-prvni-.html Zprostředkování mezinárodních osvojení z ciziny. (2013). Dostupné z: http://www.umpod.cz/osvojeni/postup-pri-osvojeni/zprostredkovani-mezinarodnichosvojeni-z-ciziny/

66

PŘÍLOHY I. Znění otázek polostrukturovaného rozhovoru

Úvodní otázky Jak dlouho se pohybuje v oblasti náhradní rodinné péče? Jaké je vaše dosažené vzdělání? Jaká je vaše současná pozice? 1. Jaký je váš názor na novelu o sociálně-právní ochraně dětí? Jaké vnímáte klady a zápory? 2. Jaký máte názor na proces vztahující se k osvojení? Můžete uvést před novelou o sociálně-právní ochraně dětí i po ní?  Co si myslíte o systému párování a roli poradních sborů? • Jak si myslíte, že by mělo fungovat?  Má své opodstatnění příprava rodičů? • Kdo by ji měl dělat? • Co si myslíte o její dostatečnosti, délce a intenzitě?  Kdo by měl ještě do procesu adopce vstupovat (kromě těch co už tam jsou)? • Je zde dle vašeho názoru něco opomenuto?

3. Můžete se zpětně ohlédnout a říct jaký je váš názor na fungování poradního sboru NRP?  Jaký máte názor na složení poradního sboru? • Máte nějaká doporučení (koho vybírat, na co dávat pozor, co neopomenout,…)? • Co si myslíte o omezení vs. rozšíření pravomocí poradního sboru? • Můžete srovnat setkávání poradních sborů a poradních aktivů, které je nahradily?

67

4. Jaký je váš názor na možnost přímé adopce v České republice? Souhlas s PA - proč, jaké jsou hlavní důvody - proč si myslíte, že je málo využívaná - k jakým změnám by muselo dojít, aby byla více využívaná Nesouhlas s PA - proč, jaké jsou hlavní důvody - co by se muselo změnit, abyste souhlasil(a) - jaká jsou největší rizika  Máte nějakou osobní zkušenost s adresným souhlasem/přímou adopcí?

68

II. Příklad rozhovoru

Respondent č. 4 - Kateřina Jak dlouho se pohybujete v oblasti náhradní rodinné péče? Od roku 2008 Jaké je vaše dosažené vzdělání? Bakalář v oboru sociální práce. Nejdřív byla voška sociálně právní. Jaká je vaše současná pozice? Referent náhradní rodinné péče.

Jaký je váš názor na novelu o sociálně-právní ochraně dětí? Můžete uvést, jaké vnímáte klady a zápory? Je to myslím krátká doba i tím, že to bylo schválené ke konci roku a hned od začátku roku byla ta účinnost, takže pořád je to takový zmatek. Chybí i nějaký metodický pokyny, takže je to trošku takové tápání, ale jakoby myslím si, že to všecko sedne. Spíš je kolem toho hodně práce. Jinak jakoby základy v té oblasti náhradní rodinné péče, který já třeba vidím, tak si myslím, že je to takový ten častější kontakt s tou rodinou. Jako trošku máme obavy, jak se to bude stíhat, protože prostě když budeme do rodiny chodit jednou za dva měsíce, tak je to samozřejmě náročnější časově, ale furt si myslím, že je dobrý, že s těma rodinama budeme v častějším kontaktu. Protože kolikrát jsme to stíhali jednou za šest měsíců, jak to bylo předepsaný a pak se tam ztratí i takový to pouto. Protože ty rodiny, když nás častěji uvidí, tím lépe se na nás budou obracet v případě nějakých problémů. To tam třeba nebylo. Že jsme se třeba dozvěděli až teprve později, že třeba dítě bylo umístěno do SVP nebo něco takovýho, takže to já si trochu slibuju, že se spraví i ty naše vztahy navzájem, že třeba budou mít větší důvěru.

69

Jak bylo stanoveno, jak často máte rodiny navštěvovat? Je to stanoveno, podle té minulé úpravy to bylo min. jednou za 6 měsíců a teďka je to jednou za 2 měsíce. Souvisí to teda s tím uzavíráním dohod o pěstounské péči. To se týká pěstounů. Vyloženě jenom pěstounů. Jakoby tak takový ty zmatky nebo ty nejasnosti, to si myslím, že se nějak vyjasní. Ale co mě se třeba moc nelíbí, myslím, že tady dobře fungoval ten systém, co se týká osvojení, že to bylo docela dobře nastavený, že dvouměsíční nezájem od narození dítěte. Děťátko se mohlo o ten nezájem hlásit na soud a mohlo jít do rodiny. Teďka se ty lhůty prodloužily, protože je tam daný tříměsíční nezájem, po třech měsících by se měl rodič poučit a čekat další 3 měsíce. Což mi prostě přijde, že místo toho, aby se zefektivnilo něco, co už tady nějako tradici mělo a co fungovalo, tak se to úplně zbořilo a začíná se s něčím novým a jako co se týká těch dětí, tak půjdou do rodiny daleko pozděj. To se mi třeba osobně nelíbí. Jaký je váš názor na ten proces vztahující se k osvojení? Jestli můžete říct před novelizací i po ní. Jak vnímáte systém párování a roli poradních sborů? Jo tak tam naštěstí v tomhle tom byly oficiálně poradní sbory zrušeny, ale funguje to vlastně teďka jako by individuálně, takže jakmile je nějaký děťátko, které je vhodný do rodiny, tak se prostě svolá „poradní sbor“, který přednese ten oficiální návrh, takže to funguje naštěstí. Možná je to i lepší, protože se vychází z té individuální potřeby. Předtím to bylo, že třeba těch dětí bylo víc a udělal se poradní sbor, takže tady to si myslím, že by mohlo být teďka lepší. A co se mi nelíbí, tak to už jsem zmiňovala, že tam bude prostě ta delší lhůta a ty děti budou chodit starší do těch rodin. Tak to znamená, že když budete mít nějaké dítě do náhradní rodinné péče, tak vy si můžete svolat poradní aktiv? Dělá to kraj, je to kompetence kraje, ale dělá to takhle, že jakmile to dítě je nahlášený a jsou od toho veškerý potřebný dokumenty a vyřešená teda i právní otázka toho dítěte. Protože teďka je zase změna ta, že ty děti se hlásí hnedka. Třeba na to zprostředkování. Jakmile je tam vyhlídka, že do tý náhradky půjdou. Ale musí se čekat ještě než proběhne soud nebo něco takovýho. Třeba konkrétní případ, já tady mám teďka děťátko, kdy mi hlásili z Dětského centra, že tam proběhl nezájem ten tříměsíční. Já jsem podávala návrh na soud, aby tam byl potvrzen ten nezájem, ale zároveň už jsem

70

nachystala dokumentaci toho dítěte a budu ji posílat na kraj. Nicméně tam stejně bude ležet do té doby, než proběhne ten soud a bude vlastně pravomocný ten nezájem. Ale tam musí ještě proběhnout kontaktování toho rodiče, ne? Tady to bylo ještě trochu jiný, protože ten rodič nebyl jakože k sehnání. Ta maminka jako vůbec o ní se nic neví, takže protože už jsem to na ten soud dávala. Ještě je pravda, že nevíme, jestli ten soud bude i přesto čekat ty tři měsíce nebo jestli to udělá dřív. Ale já jsem to tam prostě podala ať se s tím popere soud. Mně přijde prostě zbytečný čekat kvůli tomu. Je to malý zdravý děťátko, takže by mohl jít rovnou do nového domova. Znamená to podle vašeho názoru, že se ten proces hodně prodlouží při tom individuálním svolání, vezmeme-li v potaz, než se to projedná? Jo, jako může no, ale jako já doufám, že přece všichni jsou odborníci, tak hlavně ono to není o tolika lidech. Měla by tam být kmenová sociální pracovnice toho dítěte, potom třeba samozřejmě sociální pracovnice kraje a psychologové a většinou ještě někdo ze zařízení, kde to dítě je umístěno. Takže zas to není tolik lidí. Jenom ten nejužší okruh, který by měl o tom děťátku nějak rozhodovat. Takže si myslím, že tady v tom to nebude prodloužení, spíš já vidím problém v těch zákonem daných lhůtách. Vám už se stalo, že jste se sešli na těch panelech? Já jsem tam ještě osobně nebyla, ale kolegyně tady jo, co měly děťátko, tak už třikrát to proběhlo. Jak to probíhalo? Tak myslím si, že standardně. Že v pohodě. Stihlo se to, bylo vybráno několik těch žadatelů, ze kterých se vybíralo ti nejvhodnější pro to dané děťátko. Takže jo, funguje to, už jsou rozběhlé ty řízení, jakože ty děťátka v tý rodině už jsou, takže jo. Jak vnímáte legislativní změny z hlediska toho, kdy nabyly účinnosti?

71

Hmm, si myslím, že tam bylo lepší takové to přechodové období, aby se na to čl. stihnul i připravit. Aspoň třeba od půlky roku. Ale takhle to bylo, si to nepamatuju přesně, myslím, že v listopadu. A účinnost od ledna, takže jakoby krátký. Má podle vás opodstatnění příprava rodičů? Co si myslíte o její dostatečnost, délce a intenzitě? Tak smysl to určitě má, si myslím jakože určitě. A v tuhle chvíli já mám zkušenost s modelem, jaký tady dělá trialog a moravský kraj a myslím si, že jakoby tady počet hodina a ta intenzita, že je dostačující. je tam jakoby se jim dostane veškerých těch teoretických informacích pokud možno i těch praktických od lidí, kteří už si tím prošli a pěstouni mají tu přípravu trochu delší, protože přeci jen je to i náročnější a je to trochu jiný institut, také i podle toho je to tam rozdělený ta příprava má nějaký stejný základ pro osvojitele, pěstouny, pěstouny na přechodnou dobu. Pěstouni a pěstouni na přechodnou dobu mají ještě nějaké hodiny navíc. Pěstouni jenom na přechodnou dobu tam mají ještě něco navíc. Takže je to tří stupňový model, ale myslím si, že v téhle formě, v jaké je to teďka, že je to dobrý. Máte nějaké výtky nebo připomínky k těmto přípravám nebo kdo by je měl dělat? Ne. Jakoby já jsem teda nikdy neprošla tou přípravou jakoby úplně, abych viděla přesně. Byla jsem tam třeba na nějaké části. Ale jakoby kdyby to bylo třeba i delší, tak už tam asi není moc jaké informace dodávat. Že stejně potom už je to o té praxi a hodně těch podnětů z jejich strany přijde, když to děťátko dostanou nebo v té konkrétní situaci a na to se dopředu připravit stejně nemůžou. Ale jinak si myslím, že ta příprava, že ten model, který teďka funguje, je dobrý. Napadá vás ještě někdo, kdo by měl do toho procesu adopce vstupovat nebo je v současném stavu něco opomenuto? No, já si jakoby myslím, že je to ošetřeno docela dobře. To je jako otázka, jak to v té praxi funguje., ale víceméně i o těch lidech zjišťují docela podrobné ty informace. Ono spíš tady je docela otázka ještě etická. Třeba jsem u těch formulářů je hodnocení zaměstnavatele. Což na jednu stranu pro dobro toho dítěte super. My potřebujeme o těch lidech vědět, třeba jací jsou na tom pracovišti, jestli tam neměli

72

nějaký problémy. Ale třeba z pohledu těch lidí, kteří vstupují do toho procesu, rozhodli se p mnoholetým zvažování, jestli jít do toho osvojení nebo ne, tak jakoby přijít do práce a tam šéfovi říct: „Hele, rozhodl jsem se jít do osvojení, podepiš mi tady papír.“ A to ještě když se znají tak jako dobrý, ale třeba v těch společnostech, kde ty vztahy takový nejsou, tak tam si myslím, že je to takový nepříjemný. Já teda říkám těm lidem, že nechávám na nich, kam přesně půjdou. Tam se totiž potvrzuje i doklad o příjmu, takže třeba od účetní není úplně nejbližší osoba, takže si třeba můžou nechat udělat úplně zvlášť potvrzení o příjmu a to po hodnocení dát někomu jako by fakt tomu přímýmu nadřízenýmu, se kterým tam nějaký vztah třeba je. Ale jakoby chápu, že tohle ježková ošemetná otázka. Na druhou stranu tam prostě k tomu dítěti by bylo potřeba zjistit co nejvíc. Možná třeba mě napadá na malých obcích, tam se dělá ještě i teďka, že se zjišťuje pověst těch žadatelů. Když jsem dělala na maloměstkým úřadu, tak jsme si žádali jakoby na obecný úřad, jestli třeba nebyli projednáváni na přestupkové komisi nebo tak něco. Jako třeba tady v Brně je to celkem blbost, protože tady nikdo o nikom neví. Napadá mě šetření po sousedech, ale to už je podle mě zas takový přesah jakoby do toho soukromí, kde to hraničí, takže je to pak spíš etická otázka. Podle mě i ten zaměstnavatel už je takový, že prostě je to těžký. A jinak myslím, že oni prochází takovým docela těžkým vyšetřením jo. Další věc, která mě k tomu ještě napadá, tak to jako by obecně, tak oni vlastně nosí hodnocení od lékaře. Jakoby zprávu od toho praktického. A já si třeba myslím, že u nás je ten systém ve zdravotnictví, že by to mělo fungovat tak, že váš praktický lékař by měl mít přehled o všech vyšetřeních, která jste absolvovala i u jiných specialistů. Čili by se to prostě mělo schraňovat, což u nás nefunguje. Já kolikrát i když já sama jdu na nějaký vyšetření, tak zprávu dají do ruky mně a záleží na mě, jestli ji dám někomu nebo ne. Takže proto si myslím, že ten doktor nemá pak úplně představu o těch lidech jako by o všem. Já to teďka říkám třeba i z toho důvodu, že jsme měli nedávno spor o pěstounskou péči, kde paní měla potvrzení o nějakého svého praktického lékaře, že jako dobrý, ale vypadlo tam z ní, že má cirhózu jater. Ale to jsme zas věděli až u toho soudního jednání. Takže to potom napadá, že ti lidi tam mohou mít i nějaký zdravotní problém, o kterém se prostě nedozvíme. A jak to dopadlo u tohoto konkrétního případu této paní?

73

Bylo to udělaný, my jsme teda přemýšlely, tam je hlavní otázka toho, že vy máte u toho soudu jenom několik vteřin na to promyšlení. Člověk se nemůže ani poradit, co najednou s touhle informací. Ale jako nepadlo to, my jsme si ponechali lhůtu na odvolání, tam spíš pro nás do budoucna jako by tu rodinu víc sledovat, jestli ta paní to bude zvládat i po té zdravotní stránce. Samozřejmě to taky může dopadnout tak, že za pár let už tady bohužel nemusí být. Takže tam je to impuls pro nás, pracovat třeba s tou matkou těch dětí, aby eventuelně byla schopná ty děti převzít zpátky, tady t byla zrovna babička, tak aby to nenechávala jenom na té babičce. Protože ta vlastně taky dvě ještě celkem malé děti nemusí dát. Takže není to samozřejmě úplně důvod, proč tu nepomoct. Ale na druhou stranu když se podívám naopak, že u praktických pěstounů, jakým projdou teda tím řízením a že tam je posuzovanej zdravotní stav, tak asi nikdo s takovou diagnózou by se nedočkal. Ale také, když se na to podívám, tak u biologických rodičů taky nikdo nesleduje, co tam bylo. To že prodělala rakovinu není důvod, aby se člověk třeba nestaral o to dítě. Takže ono to je prostě fakt záleží z jakého úhlu se na to člověk podívá, samozřejmě. Můžete se zpětně ohlednout a říct svůj názor na poradní sbor, výběr členů, jejich pravomoci a jak to fungovalo? Tak já jakoby tu zkušenost mám celkem dobrou, myslím si, že to složení tam taky bylo dobrý. Tam vlastně byl předseda poradního sboru, což je funkce, která tam tak nějak chybí. Tady v Brně to zaštiťoval neonatolog, takže si myslím, že po odborné stránce měl dobrý názory a ještě teda co byla změna, tak dříve, asi tak ty 4 roky zpátky, tak tam bylo kromě těch psychologů pracovnice krajského úřadu, toho předsedy poradního sboru, tak přítomen někdo z toho zařízení, kde to děťátko bylo, sociální pracovnice toho dítěte a kdysi tam bývaly i sociální pracovnice kdysi těch žadatelů. Což bylo taky dobrý, protože oni je prošetřovali, tak k tomu mohli dát další informace, potom se tedy d toho ustoupilo, a kraj trval na tom, že tam vlastně může být jen ta sociální pracovnice toho dítěte. Aby se tam ty informace nevím jako přesně z jakýho důvodu, ale víceméně to ničemu nevadilo. Jako všichni jsou odborníci, ale jakoby už tam chyběly ty sociální pracovnice od těch žadatelů, které tam figurovaly. Jako ten důvod nám zůstal utajený, ale stejně se to tak stalo. Ale jako víceméně v tu chvíli tam byli vždycky lidi nejvíc zainteresovaní, kteří o tom rozhodovat mohli. Myslím si, že to

74

fungovalo i tak docela dobře, že se tam o tom dalo diskutovat, že názor každýho byl vyslyšený, což je taky důležitý. Že se to neusneslo dopředu. Ještě naše paní vedoucí je na to úžasná, protože když se jednalo o její děťátko, tak i kdyby se na tom všichni dopředu shodli, tak pokud se jí ti žadatelé nelíbili, tak si to vyřvala, ta za ty děti tak krásně bojuje. Takže je pravda, když jsem byla na prvním poradním sboru, tak jsem byla docela v šoku jak to funguje. Jenže prostě to bylo fakt vyloženě jen na takovou tu diskusi. Jako je hrozný, že osud těch dvou lidí, toho dítěte a těch žadatelů, je o tom, že pár lidí se baví u stolu a rozhodne o tom. O nějaký celoživotní změně, že to prostě funguje, že ti psychologové tam vždycky představili nějaké stručné charakteristiky těch žadatelů, většinou je jsou kolem tří, a potom tam zase na druhý straně zazněly informace od toho děťátka a pak se diskutovalo. A samozřejmě tam hrajou roli i nějaký sympatie. Sice odborníci, ale všichni jsme lidi, takže něco tam sedne, něco tam nesedne, jsou tam také fotky, takže proto já třeba žadatelům už dneska říkám, ať si kromě těch pasovek dávají i normálně jakoby soukromou fotku. Protože na těch pasovkách vypadají všichni kolikrát ne úplně nejlíp. A oni se kolikrát diví, ale ta psychologie toho prvního dojmu, že i to tam hraje roli. Já vím, že to je strašný, ale hraje to roli. Pak třeba i kvůli takovým věcem, že třeba je děťátko, který mělo rodiče tmavovlasý, tmavooký, tak aby se nedalo třeba blonďákům, takže i na toto se trošičku může koukat, aby tam byla trochu biologická podoba. Ale jinak je to prostě takový se tma diskutuje a můžou tam rozhodovat strašný maličkosti. Jestli třeba to dítě má alergii, tak se preferují žadatelé, kteří bydlí na venkově, taky to nemusí ve finále zaručit to, že by ve městě tomu dítěti bylo hůř, ale to jsou fakt takový různý maličkosti, který rozhodujou. Ale jinak si myslím, že fungovaly dobře ty poradní sbory. Kdybyste měla porovnat to fungování párování před novelou a po, pochopila jsem dobře, že spíš preferujete ten současný stav? Jakoby já si hlavně myslím, že spíš tam jsou takový ty formální změny o tom, že se to jmenuje takhle. Ale že v praxi to funguje v podstatě stejně, že tam nedošlo k žádným větším rozdílům a to, že je to celkem individuální, tak to si myslím, že je to dobrý. Pokud to funguje a zatím teda musím říct, že funguje, že i ten kraj na to slyší. Jak ona to individuální když to dítě je a jsou ochotný se na to sejít, tak je to dobrý. Pokud by

75

to přestalo fungovat a ty děti by zbytečně čekaly, tak by to bylo horší. Ale teďka to prostě funguje, tak je to dobrý. Pokud se teda jedná o projednávání nějakého dítěte a ti pracovníci jsou do toho zainteresovaní, mají dané ze zákona, že se musí zúčastnit? Nemusí. A nehrozí tedy, že se někdo nebude chtít dostavit? Tak je možný, že jsem naivní, ale já věřím přece jen, že všichni něco dělají v tomhle oboru, tak je snad to svědomí. Že by tam teda šel někdo z těch kolegů jo může se stát, tak předat ty informace, že jako jo. Minimálně vždycky ten, kdo tam to děťátko hlásí a ti pracovníci toho kraje u toho budou. A myslím si, že z každého toho zařízení, když vědí, že tam dojedou rozhodovat o tom dítěti, tak taky. Tam prostě vždycky někoho vyšlou, protože oni za ty děti taky celkem lobují. Myslím, že tam by to fungovat mohlo celkem dobře. Jaký je váš názor na možnost přímé adopce v České republice? Tak je pravda, že u nás jakoby se s tím člověk občas potkává, ale málo. Jako takhle, ono nejhorší je, že je takový ošetřit, jestli to bylo jako za takovou tu úplatu, co přesně je jako za tím. Pokud je to tak, že maminka je v nějaký těžký situaci, chce to děťátko dát pryč a má ve svém okolí někoho, kdo se ví, že ty děťátka mít nemůže a takovou přímou cestou to zprostředkují, tak to je dobrá možnost jo. To ale můžou, pokud se znají, ne? No, no no. (souhlasné) A je to jakoby dá se to přes soud, vždycky je to přes soud. Ale je to tak, že ona prostě to vysloví a pokud ona s tím souhlasí, tak dá se to udělat. A tam spíš je těžký ošetřit, aby to bylo opravdu dobrovolný jo, tam totiž je velmi lehký sklouznout k nějakýmu obchodování s dětma víceméně potom, kdy to je nehlídaný. Tak to si myslím, že je takový to nebezpečí. Ne že by člověk nechtěl těm lidem nějak pomoct. To na stranu druhou chápu, pokud se někdo fakt snaží dlouho a nebo ještě ho čeká celý ten proces osvojení, že ti lidi jsou ochotní pro to udělat celkem cokoli a klidně pro to budou

76

vyhledávat tuhle tu cestu. Jsem schopná to pochopit. Ale otázka je, jak to prostě ošetřit z pohledu těch dětí, aby fakt to nezavánělo nějakým obchodováním za úplatu a všechno. Takže samo o sobě vám to příjde v pořádku, ale vidíte tam největší riziko, že by to nebylo možné zaštítit tak, aby tam nemohlo docházet k tomu obchodování? Z mého pohledu jo. A další věc samozřejmě je, že i tam jsou prostě ty rizika v tom, že to není anonymní. To taky. To si ti lidi musí uvědomit, že sice ta maminka teďka může mluvit takhle, ale může se rozmyslet během půl roku, za dva. I pokud je podepsaný souhlas k adopci od biologické matky? Tak to jo, ale může jim znepříjemňovat nějak ten život, může si někde čekat, může třeba někdy oslovit i to dítě v budoucnu nebo něco, prostě ta anonymita, jaká je daná tím systémem oficiálním, tak tam je z nějakýho důvodu, aby tady tomu všemu předešla. A teďka tím přímým osvojením se tady toto všechno stírá. Prostě pokud ti lidi byli rozhodnuti, že tady to jsou ochotni nějak akceptovat, tak je to na jejich rozhodnutí, ale musí počítat s tím, že ty rizika tam prostě jsou. Co si myslíte, že by se muselo změnit, aby došlo k nějakému většímu využívání přímé adopce? No, to nevím. Když do toho člověk normálně oficiálně půjde, tak nikdy to nemusí přijít. Nevím, jak to prošetřovat, aby se dokázalo, že si za to maminka prostě nevzala 100 000 nebo tak. To člověk asi neošetří, protože oni nám to neřeknou. Takže a to samý jak ošetřit ti lidi. Může se sice sepsat, že maminka se vzdává těch práv a teďka to vzniká u těch rodičů a pokud ona už jednou ví, jak se ti lidi jmenujou, kde bydlej, jak vypadaj, to taky do budoucna víceméně neošetříte, styk zakázat. Takže když vy byste měla rozhodnout o tom, jestli tu bude fungovat nebo ne, tak se spíše držíte toho ne? Jak to mám chápat? To je strašně těžký no. Dilema docela. Jako já na jednu stranu dobrý ať tak funguje, některým lidem by to možná pomohlo, ale musí se prostě. Takhle – mě možná napadá co. Asi by bylo dobrý, aby i tihle lidi prošli nějakou přípravou. Aby prostě něco měli, jak to ošetřený i to třeba neříkám takhle sáho dlouhou, ale i nějaký takový

77

povídání s odborníkama psychologama, aby věděli o všech těch rizicích, který tam jsou možný. A teprve potom až všechny ty informace budou mít, tak by mohli být schopni říct jo, i přes tyhle ty rizika my do toho jdem. Aby ti lidi měli informace, co je teda může potkat. Že to je možná takový minimum jako by taková ta ochrana jejich, aby teda zvážili, jestli jim to stojí zato nebo ne. Takže myslíte, že potom by to bylo reálné? Hmm, aspoň by to bylo trošičku nějaké trošičku ošetření, aby v tom nebyli třeba tak zaskočení. Myslíte si, že v tom hraje roli třeba i česká mentalita? To nevím. Spíš možná jako takovej ten zvyk, že už je to tady tak dlouho zavedený, tak ono vůbec tak ono je pravda, že u nás se špatně odbourává něco, co tady spoustu let funguje, takže možná to. Ale je pravda, že i takový když to není anonymní, tak všichni lidi mají tendenci do toho šťourat a vždycky se najde nějaká dobrá duše, která poví jakoby co a jak. Takže možná i tím, když to anonymní není, tak tím víc lidí, kteří o tom ví a asi to není dobře. Ale samozřejmě vždycky je to individuální. Určitě jsou případy, který fakt můžou fungovat tak, že ta maminka je o to spokojenější, že ví, kterým lidem třeba to šlo, možná i to, že může z povzdálí přece jenom sledovat to dítě. Asi jo, asi myslím si, že… Nenapadá mě teďka, člověk by o tom mohl přemýšlet asi dýl, ale že kdyby se chtělo a byla tam nějaká vůle, že se to asi dá nějak líp ošetřit, aby to fungovat mohlo. Myslíte si, že to může to být tím, že ty lidí neví, že tady ta možnost je? Je to možný. Určitě je to i tou informovaností. Možná že ono vůbec asi kdyby ti lidi nejdřív věděli, ono i těch kliček je víc, tak kdyby oni věděli, tak máme daleko míň žadatelů. Ono by to asi vždycky nějak šlo zařídit. A je možný jako by to prostě že taková ta potřeba ochrany toho jako by práva měly vyvěrat právě z toho, že těch případů jako bude víc. Že zatím nebylo potřeba to nějak upravovat a když ti lidi to budou dělat tady tímhle tím způsobem, tak potom bude potřeba to nějak ošetřit. Máte nějakou zkušenost s adresným souhlasem?

78

No já tu zkušenost nikdy jsem se s tím nesetkala v praxi, takže nemůžu říct, jak by se s tím člověk úplně popral. Všecko to je v takový teoretický rovině, nevím. Ale jo, asi to ve finále fungovat může. Jestli sem to dobře pochopila, oni by na to měli mít právo, že by chtěli znát ty rodiče, vy byste jim měli pomoct zprostředkovat nějakým způsobem, ale musí to jít přeš soud… Určitě by to muselo jít přes soud, protože by to bylo na úrovni jak kdyby kraje. Protože vlastně kraj vede tu evidenci. Takže je to trošku alibismus, ale já bych to nechala poslat na kraj ať se s tím krajští pracovníci poperou. U nás je to prostě hodně nezvyklý, v těch amerických filmech to vidíte skoro v každým, jak si tam ty maminky vybírají víceméně z katalogu všech těch rodičů. Nevím, jak by se s tím člověk popral. Jako já musím říct, že mně kdyby se to stalo, kdyby někdo přišel, tak bych asi teprv všechno nastudovávala jo, že necítím se na to teďka i tak připravená i tak jako by dobře informačně vybavená, abych se s tím dobře poprala v té praxi. Takže vy dostanete nějaké to doporučení a už si to řešíte, jak chcete, nebo se na to nějak zaškoluje? K tomu se nezaškoluje, to je trochu v souvislosti i s tou novelou, co tady tak jako chybí, že my už máme teďka v praxi něco vykonávat, ale teprve budou probíhat jako by školení a semináře, jak se to má vykonávat. Takže prostě Česká republika. Takže to je právě i ta jedna z věcí, že mi vadí dycky se něco udělá tak hrr, aniž by to bylo dopředu ošetřeno. Že si myslím, že jako by nás by na to měl připravit krajský úřad, potažmo ministerstvo, nebo ministerstvo by mělo nejdřív zaškolit krajský úřad, krajský úřad by měl potom nás jako by náš metodický nadřízený a to nefunguje. Takže pokud by se něco takovýho stalo, tak já to obrátím na Kraj a teprve asi za pochodu bych získávala ty informace, co přesně za ty kroky činit.

79