Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Bakalářská diplomová práce. Hana Křížková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy Bakalářská diplomová práce

2012

Hana Křížková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy Sdružená uměnověná studia Hana Křížková

Řešení malometrážního bytu v meziválečném období v Československu Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Dagmar Koudelková

2012

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..

3

Poděkování Děkuji PhDr. Dagmar Koudelkové za vedení mé bakalářské práce.

4

Obsah Úvod

6

1. Meziválečná bytové krize a snahy o její řešení

9

1.1 Bytové zákony a státní zásahy

9

1.2 Veřejné soutěže

13

1.3 Výstavní projekty

17

2. Funkcionalismus a inovace v architektuře

20

2.1 Funkcionalistická architektura a její teze

20

2.2 Purismus a funkcionalismus v českém prostředí

22

2.3 Nové či inovované materiály

24

3. Dispozice a řešení malometrážního bytu

27

3.1 Aspekty života nově zohledňované při návrzích bytů

27

3.2 Půdorysná řešení malých bytů

29

3.3 Kolektivní domy

32

3.4 Malé domky

36

4. Interiérové vybavení

40

4.1 Proměny v přístupu zařizování bytu

40

4.2 Nabídka, sériová výroba nábytku a Uměleckoprůmyslové závody 43 Závěr

48

Resumé

50

Summary

51

Seznam použité literatury

52

Obrazová příloha

56

5

Úvod Meziválečné období v dějinách Československa znamenalo převážně dobu výstavby a rozvoje tohoto nového státu a to ve všech aspektech. Má práce se zaměřuje na úroveň bydlení střední a nižší - tedy dělnické - třídy. Problémy s nedostatkem bytových jednotek pro rozrůstající se populaci a řešení těchto problémů jsou nosným tématem, které ve své práci představuji. Funkcionalismus, jakožto nový architektonický směr doby, který vychází z levicově orientovaných uměleckých kruhů, se ukazuje jako ideální nástroj pro vypořádání se s problémy výstavby, dispozic i hygienických podmínek v nově budovaných bytech a domech pro sociálně slabší vrstvy. Důležitým cílem mé práce však není jen zachytit jakým způsobem funkcionalistické postupy řešily bytovou krizi, ale chci poukázat na proměny v myšlení a přístupu k architektuře, což vedlo k inovativním změnám. Ve své práci chci tedy ukázat, jak zkoumáním životních návyků lidí docházeli architekti k novým dispozičním řešením. Snaha vyřešit kapacitní problém v tehdejším Československu nebyla výzvou jen pro architekty. Nově se formující vláda přinášela návrhy a zákony, které měly za cíl usnadnit a urychlit výstavbu. Také využití nových materiálů a technických postupů či vymožeností se promítlo do kvality nově stavěných nájemních domů. Ve své diplomové práci se chci zaměřit na stavby a architektonické inovace, které se nějakým způsobem snažili řešit nedostatek obytných prostor, ale i na inovace, kterým se pro jejich pokrokovost realizace nedostalo nebo jen ve značném omezení, jako byly kolektivní domy nebo i malé domky mimo Zlín. Přínos mé práce vidím v tom, že se nechce zabývat pouze architekturou, ale také vlivem soutěží a výstav na výstavbu a interiérovým vybavením bytů. Výstavy v Československu, po vzoru Frankfurtu nad Mohanem či Stuttgartu, představovaly ideální způsob prezentace technického i estetického pokroku ve stavebnictví i interiérovém zařízení. Heslo forma sleduje funkci byla totiž vztažena nejen na architektonické stavby, ale také na jejich vybavení.

6

Právě u názorů na zařizování bytů se architekti rozcházeli ještě více než u názorů na dispozice bytů a koncepci obytných domů. Důležité pro mou práci jsou tehdejší publikace a články, které poskytují detailní informace o teoretických problémech bydlení i koncepty, jak tyto problémy řešit, či články reflektující již realizované projekty. Mám na mysli knihu Karla Teiga Nejmenší byt, na jejíž stranách se Teige zabývá koncepcemi hygienického bydlení v malometrážním měřítku a postupným přechodem ke kolektivnímu bydlení. Ač spolu s knihou Jiřího Krohy Sociologický fragment bydlení představují publikace značně levicového charakteru, svým způsobem velmi dobře demonstrují tehdejší revoluční představy týkající se proměny celkového konceptu životu. Na téma malých bytů vzešlo z pera Karla Teiga mnoho článků, stejně jako od dalších architektů. Články věnující se architektuře je možno nalézt v různých dobových časopisech. Já čerpám z brněnského časopisu Pásmo, který vycházel pod vedením členů Devětsilu. Mezi další důležité časopisy pro mou práci patří časopis Jana Vaňka Bytová kultura. Nejzásadnější je však časopis Stavba, který obsahuje mnoho textů i obrazových materiálů, které mi pomohou poznat a přiblížit danou tematiku. Na architektonickém webu archiweb.cz je k dispozici řada dobových esejů a článků od funkcionalistických architektů i reflexe těchto staveb současnými teoretiky a architekty. Přínosný je pro mne také katalog, který vznikl k výstavě Forma sleduje vědu. Katalog obsahuje nákresy, půdorysy a návrhy soutěžních i jiných staveb vzniklých pod vlivem Teiga a Gillara. Součástí je také část Rostislava Šváchy, který zde komentuje vývoj funkcionalismu a konstruktivismu u nás a upozorňuje také na nedostatky některých teorií či staveb. Architektuře a interiérovému vybavení Jana Vaňka a Spojených uměleckoprůmyslových závodů se velmi podrobně věnoval Jindřich Chatrný

7

ve své knize Jan Vaněk 1891-1962: civilizované bydlení pro každého. Další materiály k práci Jana Vaňka a Spojených uměleckoprůmyslových závodů poskytuje již zmíněný časopis Bytová kultura, který však vycházel bohužel jen v letech 1924-25. Nesmím také opomenout největší komplex funkcionalistické architektury vzniklé na popud jednoho z největších českých kapitalistů. Zlínskou architekturu a urbanismus reflektují přední čeští a slovenští architekti v knize Kulturní fenomén funkcionalismu. Na webových stránkách zlin.eu je vytvořen průvodce „Ve stopách zlínské architektury“, který nejen mapuje zlínské stavby, ale také informuje o architektech, kteří je zrealizovali a soutěžích, díky nimž vznikly. Stavební knihy z let 2003 a 2004 jsou kromě informací mapujících dnešní stavební produkci doplněny o texty vztahující se k funkcionalistické výstavbě v Československu i konkrétně na Moravě. Důležitá je zde kapitola o nových materiálech, které se v meziválečné době začaly používat nebo se jejich použití více rozšířilo.

8

1. Meziválečná bytové krize a snahy o její řešení 1.1 Bytové zákony a státní zásahy Bytová krize se začala projevovat již v průběhu celého 19. století, kdy docházelo k čím dál výraznější industrializaci výroby a lidé se stěhovali do měst. Během první světové války se tato situace změnila. Spousty naverbovaných mužů vedly ke sestěhovávání zbylých členů rodin dohromady. Byty se vyprazdňovaly a činže šla na mnoha místech dolů. To se však po válce změnilo. 1 Osamostatnění a vznik Československa vedl k přílivu obyvatel, kteří se hlásili k české národnosti, ale žili na území ostatních zemí bývalého RakouskaUherska. Také se vraceli domů vojáci a rodiny začali znovu hledat větší a vhodná místa pro bydlení. To vedlo k obsazování prázdných bytů a k postupnému nedostatku dalších vhodných míst k bydlení. Další problém s byty přineslo zřizování nových úřadů, kdy se tyto úřady nastěhovaly do domů často dispozičně nevhodných pro fungování úřadů a zabíraly tím obytný prostor. Další přítěží byla stagnace stavební výstavby během války. Nebyly finance ani dělníci, kteří by na stavbě pracovali. S vysokou poptávkou po bytech také značně vzrostl nájem. „Rozšířením území některých velkých měst, zvláště Prahy, Brna, Olomouce, Znojma atd., tím, že byly do obvodu měst zahrnuty bez všelikých podmínek rozsáhlé kraje posud rolnicky vzdělávané, stoupla v nich cena pozemků do úžasné výše, poněvadž každý majetník počítal s velkým přílivem obyvatelstva a hodnotil svá pole jako pozemky stavební. Místa posud neplodná a tedy bezcenná, písčiny, skály, jíloviště atd., stala se rázem velmi hledaným zbožím.“2 Toto vedlo ke zvýšení nákladů na výstavbu. Zpomalení další výstavby domů a bytů způsobil také zabírací zákon, který dosti omezoval pronajímatele a snižoval bytovou kulturu

1

GRUBER, Josef. Bytová politika v Rakousku a v republice československé. Obzor národohospodářský. Praha: J. Otto, 1922. roč. XXVII. [online] 2012 [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: http://www.bibliothecaeconomica.cz/library/file/preview.aspx?ID_File=549#preview. 2 Ibid

9

na téměř neúnosnou míru. V letech 1919-1921 se tento zákon netýkal pouze obytných prostor jako takových, ale vztahoval se na zabírání: „místností, budov, dvorů, zahrad nebo jiných pozemků, ale také pokud se týče zařízení budov a jejich místností.“3 Jak uvádí Vilibald Mildschuh „Avšak obyvatelstvo není stacionérní, nýbrž zpravidla roste, vznikají nové domácnosti, staré rodiny buď se zvětšují neb zmenšují, lidé se stěhují z jednoho města do druhého neb i z jedné části města do druhé a pod. A tu právě se objevuje ona porucha hospodářské rovnováhy tím, že nájemné v domech nových je mnohem vyšší než jaké je možno platiti z důchodu, jenž zůstal poměrně na nízké výši.“4 Nebyl tedy problém jen v nedostatku bytů, ale také v nepoměru ceny nájemného a příjmu valné části obyvatelstva. Toto obývání jednoho bytu více generacemi jedné rodiny vytvářelo značně nehygienické podmínky z pohledu počtu osob na metr čtverečný. S hygienou byl problém i v jiném ohledu. Již od 19. století byla ve městech nejrozšířenější bloková zástavba, tedy domy nalepené na sebe spojené vnitřními dvory. „Bloková zástavba bývala za účelem maximálního stavebního využití často zahušťována - malé, neosluněné a zastíněné prostory dvorů, nebo zastavování dvorů dalšími objekty zpravidla nebytového charakteru.“5 Vznikal zde tedy kvůli nedostatečnému prosvětlení a provzdušnění prostor problém s vlhkostí a plísněmi a také chyběl kontakt s přírodou. Stát se zřízením státního bytového fondu pro nemajetné a bytového fondu pro státní zaměstnance, který navazoval na Fond císaře Františka Josefa I.

3

DUBICKÝ, Kubíček. Zpráva sociálně-politického výboru o vládním návrhu zákona (tisk 1543) o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné.[online] 2012 [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2098_00.htm. 4 MILDSCHUH, Vilibald. Poválečná bytová otázka v cizině a u nás. Praha: Česká národohospodářská společnost. 1925. [online] 2012 [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z:http://bibliothecaeconomica.cz/library/file/preview.aspx?ID_File=123#preview. 5 ŠILHÁNKOVÁ, Vladimíra. Koncepce bytové politiky pro středně velká a malá města. Hradec Králové: Civitas per populi. 2006. str.12.

10

na paměť vladařského jubilea 1908, a přerozdělováním vyvlastněných pozemků snažil o podporu výstavby hlavně domů s malými byty.6 Navíc také upravoval zdanění pro majitele těchto domů, aby na domy nepadala přílišná finanční zátěž, která by odrazovala od výstavby dalších bytových domů. V menších obcích stát podporoval jednotlivce při výstavbě domů dotacemi z: „Přebytků dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku (…) k vyplacení částky 10,000 Kč na byt pro rodinu těm, kdož v obcích do 6.000 obyvatel vystaví si samostatné obydlí, kteréžto obnosy vyplaceny budou tak, že polovina vyplatí se hned, jakmile budou dokončeny základy a druhá polovina jakmile bude stavba pod střechou.“7 Došlo také na přerozdělování dotací pro výstavbu nových bytů. Tyto dotace však byly podmíněny několika aspekty. „Mezi hlavní podmínky patřil kvalitní půdorys a dodržení velikosti obytné plochy. Zpočátku zákony počítaly s tak velkou obytnou plochou (80 m²), že mohly být nakonec určeny jen zámožným vrstvám, a nemohly v žádném případě pomoci od bytové krize. V roce 1927 plochu malého bytu snižují zákony na polovinu a v roce 1934 zůstává jako podmínka pouze jedna obytná místnost v rozloze 20 m² s příslušenstvím, právem tehdy kritizovaná jako tzv. nezdravé bydlení. O dva roky později nový bytový zákon určuje dva typy malobytu. První typ obsahuje jednu místnost velikosti 24 m² plus příslušenství, druhý k této ploše započítává spací kabinu o rozloze 10 m². Tento zákon o stavebním ruchu zůstává až do roku 1942 beze změny.“8 Přesně tyto výměry splňují kupříkladu domy pro chudé od architekta Josefa Poláška, postavené na Svitavském nábřeží v Brně. Z předsíně se šlo do koupelny společné s WC,

6

GRUBER, Josef. Zákon o bytovém fondu pro státní zaměstnance. [online] 2012 [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1318_00.htm. 7 STAŇKA, František. Návrh poslance Františka Staňka a soudruhů na provedení § 1 zákona o dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku, ze dne 8. dubna 1920 č. 309 Sb. z. a n. K účelu zmírnění nouze bytové. [online] 2012 [cit. 16. ledna 2012]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1442_00.htm. 8 SLÁDEČKOVÁ-VÉMOLOVÁ, Barbora. Sociální bydlení v baťovském Zlíně - Individuální bydlení v rámci malého bytu, [online] 2006 [cit. 16. ledna 2012]. Dostupné z: archiweb.cz/salon.php?action=show&id=2261&type=10.

11

spací kabiny a obývací kuchyně s kuchyňským koutem, spižírnou a přístupem na balkon.9 Architekt Josef Chochol se na stránkách časopisu Stavba rozepsal o zásadním problému, který žádné bytové zákony neřeší. „Trvalá bytová nouze potvrzuje naléhavou potřebu definitivního bytového zákona, který by upravil opatřování bytů prostřednictvím obcí, okresů neb větších ještě útvarů správních. Povinnost budovati levná, nájemná obydlí pro občany, kteří prokáží, že nejsou sto, aby si opatřili byt ze svých prostředků, byla by táž, jako budovati školy, nemocnice, chorobince, chudobince a podobné ústavy kulturní nebo sociální péče pro občany toho vyžadující. Výše nájemného řídila by se důchodem nájemce.“ 10 Chochol zde upozorňuje, že právo a povinnost dobře bydlet není na stejné úrovni a tedy ani zákonem přesně vymezeno, jako jsou jiné sociální aspekty života, kupříkladu právě pojištění, lékařská péče či vzdělání.

9

POTŮČEK, Jakub. Domy pro chudé města Brna. [online] 1.dubna 2009 [cit. 21. března 2012]. Dostupné z: http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=3&action=show&id=1243. 10 CHOCHOL, Josef. Potřeba nového bytového zákona. Stavba, 1928-9, ročník VII, číslo 9, str. 136.

12

1.2 Veřejné soutěže Bydlení v malém měřítku a s nízkými náklady oslovovalo soudobé architekty, jejichž práce byla značně ovlivněna teoriemi funkcionalismu a konstruktivismu, což znamená výrazně levicově a sociálně zaměřena. Na problém bytů pro dělnickou – tedy nemajetnou – třídu soudobá architektonická obec nenahlížela jako na problém čistě stavebního rázu, ale jako na sociální problém. Byty tedy nenavrhovali pouze jako příbytky, ale byly navrhovány v určitém sociálním kontextu tak, aby lidé v těchto bytech žili na určité přijatelné úrovni a to ve smyslu hygienickém i společenském. Vznikaly soutěže, kde byly oceňovány nejlepší návrhy architektů, ale k jejich výstavbě často nedošlo. Některé návrhy byly do jisté míry pokrokovější než sama doba, kdy ne všichni lidé smýšleli až tak avantgardně, aby bylo možno akceptovat tyto návrhy. Velmi přesně to vystihla Elena Szolgayová: „Architekti, ktorí sa snažili prispôsobiť architektúru človeku, sa v niektorých prípadoch pokúšali obdobne prispôsobiť človeka architektúre.“11 V soutěžích na různé činžovní a nájemní domy se architekti drželi zákonných výměr určených pro byty sociálně slabých. Kromě dodržení výměry se hledělo také na splnění hygienických podmínek a tedy i situování domů a bytů v nich. Příklad situování domů vzniklých po vypsání soutěže na Břevnově podle návrhu Josefa Chochola a Richarda Ferdinanda Podzemného: „Situování budov od severu k jihu bylo použito k návrhu disposice, zaručující vydatné osvětlení z východu i západu, vydatné příčné provětrávání všech obytných místností s příslušenstvím, jakož i hygienicky žádoucí přístup světla a vzduchu k plochám všech obvodových průčelí.“12 Upuštěno bylo od formy pavlačových domů a částečně i od blokové zástavby. Polohy stavebních parcel byly převážně

11

SZOLGAYOVÁ, Elena. Problémy sociálného bývania v 20. - 30. rokov. In: Ševeček, L – Zahrádková, M. Kulturní fenomén funkcionalismu: sborník příspěvků konference. Zlín: státní galerie. 1995. str 61. 12 POTŮČEK, Jakub. Soutěž na domy s nejmenšími byty na Břevnově . [online] 27. ledna 2007[cit. 17. ledna 2012]. Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=1138.

13

na okraji rozrůstajících se měst, byla zde tedy větší možnost funkcionalisty protěžovaného propojení architektury s přírodou. V případě zlínské výstavby, kdy nevznikaly pouze domy, ale rodil se celkový urbanistický koncept města, architekti následovali styl anglických zahradních měst. Trojice architektů Kamil Ossendorf, Richard Ferdinand Podzemský a Antonín Tenzer získali v roce 1930 první místo v Soutěži na obecní domy s malými byty v Praze. Jejich koncepce byla zajímavá a novátorská v pojetí bytů jako dvoupodlažních. Ve spodním patře byla kuchyně, která slučovala přípravnu jídla s jídelnou, a umývárna, nahoře pak obývací místnost, která se na noc měnila v ložnici díky výklopné posteli.13 Redakce časopisu Stavba příliš vřele na tento návrh nepohlížela, ač jej označila dispozičně za kvalitní, kritizuje nepraktičnost schodů pro hospodyni a hlavně obecně kritizuje etážové byty za neekonomické co se nákladů na výstavbu týká.14 I časopisy zaměřené na stavebnictví a architekturu vyhlašovaly soutěže na návrhy různých architektonických objektů. Nás však přednostně zajímají právě stavby určené k obývání. Kupříkladu časopis Stavba – Měsíčník pro stavební umění vyhlásil v roce 1922 „Soutěž na návrhy malého dělnického neb úřednického domku s nábytkem. Cílem soutěže jest zlepšení disposičního, prostorového a interieurového řešení malého dělnického neb úřednického domku, které se vymyká běžnému konvenčnímu schematu. Návrh ať odpovídá místním materiálům a zvolenému prostředí. Nové myšlenky konstruktivní, které nejsou na újmu trvanlivosti, nýbrž vedou k zlevnění stavby, se doporučují.“15 Soutěže přinášely kromě řešení dispozic a půdorysů také nové myšlenky v použití materiálů. Funkcionalisty velmi oblíbený byl železobeton, kdy kovová konstrukce nabízela značnou variabilitu tvarosloví a také odolnost a stálost budov. Železobeton však znamenal také vyšší náklady na výstavbu a to vedlo k častému 13

POTŮČEK, Jakub. Soutěž na obecní domy s malými byty . [online] 30. března 2007[cit. 21. března 2012] Dostupné z: http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=3&action=show&id=1285. 14 REDAKCE. Soutěž pražské obce na domy s nejmenšími byty. Stavba. 1930-31, ročník IX, číslo 2., str. 20 15 REDAKCE. Veřejná soutěž na návrhy malého dělnického neb úřednického domku s nábytkem. Stavba. 1922. ročník I. Str. 21.

14

nahrazování původních materiálů z návrhu materiály podstatně levnějšími, ale ty také znamenaly nižší kvalitu. Upozorňuje na to architekt Jan Gillar: „veliká řada domů, postavená v družstevním podnikání i soukromými podnikateli byla řemeslně špatně provedena (nátěry, kování, kanalisace atd.) a stalo se, co se nedalo očekávat — domy velmi rychle stárly a chátraly a bylo nutno povolati řemeslníky na opravy. Že toto zhoršení kvality bylo brzdou družstevnímu podnikání, ani nemusím podotýkat. Bytová nouze, nedostatek stavebních odborníků, vysoké ceny materiálu, poválečná psychoza a jiné průvodní zjevy, jako pozemková lichva, vzniklá znehodnocením peněz válkou, byly příčinou ledabylé práce, malých, opravdu podprůměrně malých bytů, do kterých se stěhovaly početné rodiny.“16 Tento materiálový problém se zajímavým způsobem pokoušel vyřešit Dušan Jurkovič. Pracoval na návrzích domů a bytů, kdy základním stavebním materiálem bylo polomové dřevo a z něj stavěné jako stavebnice z prefabrikovaných částí domy a byty. Úspora zde byla ne jen na cenně použitého stavebního materiálu, ale také značná úspora časová, stavbu bylo možno zrealizovat v čase dvou až tří týdnů. 17 Použití dřeva jako stavebního materiálu nevzešla jen od architektů. Poslanec Jan Ulrich navrhoval ochránit lesy napadené mniškou rychlým vykácením, aby se nemohla dále šířit a vytěžené dřevo použít na stavbu dřevěných domků švédského typu.18 Jak naznačil výše zmíněný Jan Gillar, malé byty nebyly zcela vhodným řešením bytové krize. Poskytovaly sice prostor k bydlení, nebylo však dáno pro jaký maximální počet lidí jsou určeny a neexistoval ani žádný orgán, který by tuto situaci mapoval. Radikálnější z architektů tento stav pojali jako chvíli

16

GILLAR, Jan. Obytný nájemný dům. In: Potůček, Jakub. Tři činžovní domy na ulici Vinařská .[online] 6.1.2007[cit. 17. ledna 2010] Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=1065. 17 SZOLGAYOVÁ, Elena. Problémy sociálného bývania v 20. - 30. rokov. In: Ševeček, L – Zahrádková, M. Kulturní fenomén funkcionalismu: sborník příspěvků konference. Zlín: Státní galerie Zlín. 1995. str. 58. 18 ULRICH, Josef. Návrh poslance Josefa Ulricha a soudruhů na odstranění bytové krise. [online] 2012[cit. 20. března 2012] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t0706_00.htm.

15

pro nástup kolektivního bydlení, kdy jedna buňka znamená jedna osoba. Kolektivní bydlení, které v podstatě nikdy nedošlo realizace v podobě v jaké si to představoval Teige a jeho stoupenci, předcházel Gillarův koncept malobytového sídliště na Ruzyni. „Bytová buňka sestává ze dvou sdružených místností (16.80 m2). Mezi dva obytné pokoje je vsunuta příruční kuchyně a toaleta (v případě, že jde o byt manželské dvojice). Děti přebývají ovšem v dětských domovech. V případě, že tento obytný element je obýván dvěma svobodnými osobami (je rozdělen tedy na dva samostatné pokoje svobodárenského typu), nahradí se příruční kuchyně rovněž toaletou. Malobyt této formy je přechodným stupněm k úplnému kolektivnímu domu.“19 Pravidla pro udělování státních dotací, ač měly za cíl usnadnit výstavbu tak nutných dalších obytných prostor, značně omezovaly architekty v konceptech nového bydlení a navíc nepřinášely řešení pro kvalitnější bydlení lidí vzhledem k přeplněnosti těchto bytů. Jinak tomu bylo u kolektivních domů, které si však nezískaly oblibu. Karel Teige kritizuje soutěže Svazu Čs. Díla pro jejich zaměření na malé byty v rodinných, sériových domech namísto jím propagovaných obytných domech. Obecně spatřuje ve výstavbě do roku 1930 jen málo opravdu hodnotných a kvalitních projektů a ještě méně z nich realizovaných.20

19

GILLAR, Jan. In: Potůček, Jakub. Malobytové sídliště na Ruzyni .[online] 6.1.2007[cit. 17. ledna 2012] Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=1068. 20 TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. 1932. str. 100-102.

16

1.3 Výstavní projekty K propagaci stavebnictví a nových možností bydlení vznikly výstavy bydlení. Jejich plusem oproti stavebním soutěžím byla praktická a reálná ukázka možných způsobů jak bydlet. U stavebních soutěží totiž daný návrh často nedošel od teoretického plánu k praktickému zrealizování. Jedná se o způsob prezentace nových trendů a pokroků v materiálech, postupech, konceptech půdorysného řešení a vnitřním vybavení. Nápad nikoliv český, ale přejatý na základě úspěchů takovýchto výstav v cizině. S myšlenkou takovéto výstavy přišel Walter Gropious. Bauhausem konaná internacionální výstava architektury ve Výmaru roku 1923 byla vzorem pro další podobné akce.21 Nejvýznamnější takovou výstavou byla „....stuttgartská výstava říšskoněmeckého Werkbundu „Die Wohnung“ a její kolonie Weissenhofsiedlung z r. 1927.“22 Právě tato výstava byla jedním z impulsů k Výstavě soudobé kultury, která se v roce 1928 konala v Brně. Tyto výstavy byly inovativní a inspirativní právě z hlediska přenesení teorie do praxe. Vzniklé exponáty nebyly žádné makety, ale reálně obyvatelné domy. Demonstrovaly využití nových postupů při výstavbě, nové či inovované materiály, představovaly koncepty bytů a domů pro různé sociální vrstvy, tedy řešily otázku i malého obydlí. Zaobíraly se vzhledem a pojetím domu také z urbanistického hlediska a jeho výstavbou v rámci kolonie. Na podobném principu vznikla v Brně kolonie Nový dům prezentovaná v rámci Výstavy soudobé kultury 1928. Tato prodejní kolonie pod Wilsonovým lesem byla soukromým podnikem stavitelů Františka Uherky a Čeňka Rullera, kteří na něm později značně tratili, protože se žádný z 16ti domů neprodal. Úskalím kolonie bylo snad právě nedodržení základního cíle a to vytvořit různé verze malobytových domů. Volná ruka, kterou architekti měli, vedla k tomu,

21 22

TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. 1932. str. 174. Ibid. str. 174.

17

že za malobytové domy je možno označit jen návrhy Fuchse, Grunta a Víška. 23 Tyto tři návrhy počítají se zázemím v suterénu, obytným přízemím s kuchyní a soukromým prvním patrem určeným pro ložnice rodičů a dětí. Návrh Grunta a Víška doplňuje ještě střešní terasa. Hlavním společným prvkem těchto tří návrhů je však použití železobetonových prefabrikátů, díky kterým je možno stavbu urychlit a také zlevnit. 24 Kolonie se nevyhnula soudobé kritice. Kupříkladu Teige tento projekt vyzdvihuje oproti později vzniklé pražské kolonii Baba, ale také upozorňuje na nedůslednost v dodržení původního záměru vytvořit malé rodinné domy. Architekt Oldřich Starý se pustil do samotné kritiky nedostatků těchto domů, které měly představovat ideál pro sériovou výrobu. „Nezdá se také správným, že někteří architekti projektovali jen dvě ložnice místo tří (rodiče, hoši, dívky; možno ovšem, dá-li se to vnutit, i počítati v tomto případě, že otec bude spáti se syny a matka s dcerami; oddělování ložnic muže a ženy zdá se však napodobováním starých panských zvyků). Jen někteří autoři mají šatnu neb skříně ve zdech, jistě nezbytnost moderního bytu. Jest také otázkou, je-li praktické umístiti jediný kloset v domě v lázni (zvláště, počítá-li se se služkou); lázně se přece bude používati i jako ranní umývárny. Překvapuje, že někteří autoři nepoužili rovné střechy za obytnou terasu (arch. Fuchs, Wiesner, Kroha). Situačně většina domů vyhovuje, zejména obytné místnosti a ložnice, ač úloha nebyla všude lehká; přímé závady mají domy arch. Putny a Foltýna (ložnice, jídelna, pracovna na severozápad). Střešní terasy jsou rovněž někde špatně situovány (nejsou chráněny od severu; krytý kout).“25 Mnohem větší kritiku si však vysloužila pražská výstavní kolonie Baba, „výstava (k níž dochází po pěti letech od doby prvních příprav, směřujících 23

ROSA, Martin. Meziválečné výstavy soudobého bydlení. [online ] 24. října 2006 [cit. 30. března 2012]. Dostupné z: http://archiweb.cz/news.php?type=10&action=show&id=2283. 24 ROSA, Martin. Kolonie Nový dům. [online ] 11. září 2009 [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=462. 25 STARÝ, Oldřich. Kolonie „Nový dům“. Stavba VII, 1928-1929, s. 97-103. In Rosa, Martin. Kolonie Nový dům. [online ] 11. září 2009 [cit. 20. dubna 2012]. Dostupné z:http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=462.

18

k malobytové kolonii), stala se výstavou individuelních vil s velkými a nákladnými byty; v tomto ohledu je kolonie Baba krokem zpět i proti brněnské kolonii pod Wilsonovým lesem z r. 1928.“26 Hlavním nedostatkem této kolonie byl fakt, že oproti všem ostatním výstavám architektury, se nejednalo o kolonie typizovaných domů, ale o až luxusní vily dělané dle přání budoucích majitelů. U jiných výstav architektury šlo primárně o prezentaci architektů s jejich vizemi ideálního typizovaného bydlení, které se nevztahuje primárně k požadavkům určitého klienta, ale představuje akceptovatelný ideál pro širokou obec. Zde se silně projevila subjektivita každého budoucího obyvatele vil na její realizaci. Tedy nejen, že se nedá hovořit o jakémkoliv novém konceptu a přínosu v realizaci malobytového obydlí, ale přes neomezenost architektů prostorem se do osady promítla omezenost architektonických experimentů a jedná se tak o přehlídku „klasických“ funkcionalistických prvků. Naopak vybavenost domů vymoženostmi techniky je dokonalá. Vysoce ceněna je i urbanistická koncepce kolonie podle zastavovacího plánu Pavla Janáka.27 Ač se na domy vzniklé z obou českých výstav architektury snesla v době vzniku vlna kritiky pro nedodržení konceptu malometrážního bydlení, ke kterému výstavy směřovaly, demonstrovaly kvalitu architektonického i stavebního zpracování a v rámci výstav skvěle prezentovaly i nové možnosti techniky a pokusů o industrializaci stavebnictví.

26

TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. 1932. str. 100. ROSA, Martin. Meziválečné výstavy soudobého bydlení. [online ] 24. října 2006 [cit. 30. března 2012]. Dostupné z: http://archiweb.cz/news.php?type=10&action=show&id=2283. 27

19

2. Funkcionalismus a inovace v architektuře 2.1 Funkcionalistická architektura a její teze Pro lepší pochopení změn v přístupu ke stavbě domů a bytů si musíme přiblížit obecně funkcionalismus jako nastupující směr v architektuře. Funkcionalismus jako takový se začíná projevovat ve 20. letech 20. století., největšího rozmachu se mu však dostává v 30. letech. Jedná se o směr distancující se od veškerých principů historismu. Hlavní programové heslo „….forma sleduje funkci [form follows function] je dovozem ze Spojených států amerických. Pochází z článku amerického architekta Louise Sullivana z roku 1896 nazvaného „The Tall Office Building Artistically Considered“ [„Problém vysoké úřední budovy z výtvarného hlediska“ ]28 Cílem funkcionalistické architektury není pouze stavět budovy oproštěné od všech zbytečných, nefunkčních prvků a ornamentů (například Adolf Loos napsal knihu Ornament a zločin, kde se distancuje od secese a dekoru), ale také snaha „o to, architektovu subjektivitu co nejvíce potlačit a obdařit naopak objekt návrhu nebo stavby maximální dávkou autonomie.“29 Důležitou otázkou je právě vztah formy a funkce. „Dnes shledáváme, že tradice nazírati formu jako dekoraci a symbol, magickou sílu a fetiš, je svázána s psychologií neproduktivní třídy, že je feudálním přežitkem.“30 Forma se tedy u funkcionalistů stává přesným obrazem funkce, dochází k potlačení jakéhokoliv dekoru a samoúčelné estetické prvky jsou zavrženy. Vizuální podoba staveb vychází z pravidel Le Corbusierova purismu: „Vytvořil postupně pět bodů či stavebních prvků, jež se staly základem jeho staveb. Jednalo se o piloty, střešní zahrady, volné půdorysné uspořádání, pásová okna a volně uspořádané průčelí.“31

28

MICHL, Jan. Forma že sleduje CO? [online ] 2004 [cit. 15. ledna 2012]. Dostupné z: janmichl.com/cz.fff.html. 29 ŠVÁCHA, Rostislav. Forma sleduje vědu. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 2000. str.15. 30 TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. 1932. str.30. 31 VESELÁ, Markéta. Le Corbusier se narodil před 120 lety. [online ] 2007 [cit. 15. ledna 2012] Dostupné z: archiweb.cz/news.php?type=2&action=show&id=4159.

20

Tato pravidla byla pro moderní architekturu zásadní, avšak avantgardní architekti jdou v mnoha směrech dál a i ve stavbách tohoto průkopníka okleštěné a zjednodušené architektury spatřují buržoazní přežitky. U staveb starších slohů je kritizována také monumentálnost či cíl vyvolávat záměrně nějaký dojem jako například pokoru v církevních stavbách. Nyní je stavba přijímána stejně jako stroj, jako předmět, který je zde pouze proto, aby sloužil lidem a co nejlépe tuto funkci – tedy funkci obytnou – plnil. Architekt již není vnímán jen jako umělec (nebo vůbec není považován za umělce), návrh stavby musí odpovídat potřebám obyvatele a stejně tak použité materiály mají splňovat požadavky stavby na jednoduchost, funkčnost a nízké náklady. Snahou funkcionalistů bylo vytvoření staveb podle pravidel standardizace, objektivizace, ekonomizace a racionalizace, tím jsou požadavky zadavatelů částečně odsunuty na druhou kolej, protože by znamenaly subjektivitu ve stavbě.

21

2.2 Purismus a funkcionalismus v českém prostředí Purismus a funkcionalismus se v mnohém překrývají a nejde udělat přesnou striktní čáru, do kdy mluvíme o purismu a kdy nastupuje funkcionalismus. Rozdíl je primárně v přístupu k formě. Puristické stavby jsou cíleně očištěny a zbaveny estetických nadbytků, vyniká zde jednoduchost tvarů a linií. U funkcionalismu je estetický zevnějšek staveb velmi podobný, ale jeho výslednou formu udává právě až zadostiučinění všem funkčním potřebám stavby. „Forma je dána implicite účelem: je resultátem konstruktivního řešení. Racionelní duch získává neomylnost vkusu.“32 V tehdejším Československu funkcionalismus navázal na nelibost modernistických architektů k historizujícím stylům a akademismu a jde ještě dál v odmítání ornamentu a dekoru jako estetického přežitku. K funkcionalisticky očištěné architektuře se nehlásila jen nová generace architektů, ale dopracovali se k ní i přední čeští kubisté Chochol, Gočár a Janák. Během 20. a 30. let vznikají a zanikají různé skupiny sdružující architekty na základě jejich radikalizace, co se týče přístupu k vědeckosti architektury, na následování či odmítání některých zahraničních architektů, na politickém postoji. Často se tyto skupiny sdružovaly kolem redakcí architektonických časopisů. Od prvopočátku radikální přístup představoval Klub architektů, který se prezentoval časopisem Stavba. Na tomto časopise se značnou měrou podílel mimo jiné i Karel Teige a obecně se dá říct, že nejradikálnější skupiny architektů této doby nějakým způsobem tvořili pod teoretickým vlivem právě Teiga. Mám na mysli, kromě již zmíněného Klubu architektů, část architektů Devětsilu, ve 30. letech vzniklou Architektonickou sekci antifašistického sdružení Levá fronta, PAS = Pracovní architektonická skupina.33 Umírněnější a ne tak striktně vědeckou architekturu „reprezentovali Jaroslav Fragner, Karel Honzík, Evžen

32

TEIGE, Karel. Naše základna a naše cesta. Několik principielních poznámek. Pásmo. 1924, ročník I, číslo 3, str.1. 33 ŠVÁCHA, Rostislav. Forma sleduje vědu. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 2000. str. 54.

22

Linhart a Josef Obrtel, sdružení těsně po válce v puristickou čtyřku, která pak vtiskla ráz i skupině ARDEV (architekti Devětsilu – Svazu moderní kultury).“34 Na radikálněji smýšlející a hlavně levicově orientované architekty měl také vliv ruský konstruktivismus, který se promítal do jejich teoretických přístupů k architektuře. Ten se odrazil svou fascinací průmyslem a vědou ne jen do architektury, ale i do umění a celkového pohledu na novou společnost. V časopise Pásmo se pod vlivem konstruktivistických ideí nadšeně rozepsal Karel Teige o tom, jak má vypadat poválečná revitalizace nejen architektury, ale právě i společnosti: „V Evropě zničené válkami světovými a občanskými hlásí se potřeba rekonstrukce. Je to potřeba revoluční. Nikdo nechce restaurovati. Konstruovati lze jen na pročištěném terénu; analytická destruktivní práce musila předcházet. Konstruovati předpokládá kolektivní úsilí. Kolektivní úsilí předpokládá kázeň. Konstruovati znamená přetvořiti daný stav, ne se mu podrobit. Aktivnost, ne pasivnost. Je třeba vytvořit nové typy, nové standardy, nové konvence, nemilosrdně odstranit konvence staré, které už nekonvenují. (…) Konstruktivní práce musí míti pro svůj postup přesně a důsledně vypracovaný, v laboratořích přesně vědecky vyzkoušený plán, nárys a předobraz budoucnosti, regulující cílevědomě příští vývoj, zkrátka svou utopii.“35 Toto následování konstruktivistických ideí bylo mnoha architekty opuštěno, když se ukázalo, že konstruktivismus v SSSR nedošel naplnění a společnost není na kolektivizaci připravena. V následujících kapitolách se budeme setkávat spíše s vědeckým funkcionalismem. Při projektování domů s malými byty pro sociálně nemajetné není příliš místa pro umělecký ráz staveb a sociální tématika tohoto problému je navíc jako stvořena pro vědecké prozkoumání.

34

DOSTÁL, Oldřich. Moderní architektura v Československu. Praha: Obelisk, 1970. str. 80. TEIGE, Karel. Naše základna a naše cesta. Několik principielních poznámek. Pásmo. 1924, ročník I, číslo 3, str.1. 35

23

2.3 Nové či inovované materiály Poválečná výstavba vytvořila prostor pro odbyt produktů obnovujícího se průmyslu. Se standardizací, kterou průmyslová výroba přinesla, bylo možno dosáhnout větší přesnosti i rychlosti při stavbě. Technický pokrok poválečné doby navíc přináší nové materiály a postupy, které pomáhají zvýšit kvalitu staveb a jejich vybavení a také zefektivnit a zrychlit práci. Ve spojení s funkcionalismem se téměř vždy jako první nabídne železobeton. Tento materiál sice není novým vynálezem této doby, ale dočkal se v tomto období rozmachu. Železobeton zvyšuje pevnost celé stavby, ale také zvyšuje její cenu. Z toho důvodu se železobeton nepoužíval vždy pro konstrukci celé stavby, „jest logicky určen – a také vymezen – k tomu, aby se jej užívalo při stavbě pilířů, trámů nebo překladů, nosných desek nebo slabých svislých nosných stěn.“36 Nadále se používají cihly, typické pro funkcionalismus je jejich ponechání bez omítky, jako je tomu například ve Zlíně. Snaha ušetřit při stavbě domků pro nemajetné přinesla i nové nápady na použití materiálů vhodných ke stavbě. Již výše jsme zmínili návrh Dušana Jurkoviče na montované domy z prefabrikovaných částí z polomového dřeva a vládní návrh inspirující se u dřevěných švédských domků. Kombinaci dřeva a betonu použil ve svém návrhu Thiele – Milborn. Kostru domu navrhuje udělat z dřevěné kulatiny a stěny ze škvárového nebo pemzového betonu.37 Dalším hojně využívaným materiálem je u funkcionalistů sklo. Světelnost budov a proměna intenzity světla byly aspekty, které architekti v této době u staveb hodně zohledňovali. I sebemenší byt musel splňovat hygienické normy ohledně přirozeného osvětlení a naopak velké prostory komerčních budov přímo vybízely ke hře světel. Kromě použití tradičních oken, nově často pásově vedených, se nabízely dva způsoby použití skla na stavbě: „Prvním bylo užití velkých čirých ploch nebo tvarovaných skel doplněných např. skly s drátěnou vložkou, osazených 36

DE KONINCK, Louis Herman. Postup práce při stavbě racionelního bydlení. Stavba. 1930-31, ročník IX, číslo 8, str. 126. 37 REDAKCE. Thiele-Milborn: Pórovitá stavba. Stavba. 1922. ročník I, číslo 1, str. 22.

24

do pevných nebo pohyblivých rámů.“38 Druhým způsobem bylo využití sklobetonových tvárnic. Ty také nabízely různé tvarové možnosti a značnou pevnost. Použití kovových zábradlí či obkladů na fasádě není novinkou a je možné je spatřit i na starších stavbách. Funkcionalismus je v tomto ohledu inovativní právě spíše v zjednodušení tvarů a linií, kdy zábradlí je bez ornamentů jen ve své účelné podobě, nejčastěji z kulatých kovových trubek opatřených nátěrem. Obklady funkcionalismus užívá „v jednoduché a barevné škále a lapidárním řezu v podobě jednoduchých obdélníků nebo čtverců.“39 Tyto obdélníky nebo čtverce bývají často velkých formátů. Ukázkovým příkladem využití obkladů na fasádu je budova Moravské banky40 nebo Hotelu Avion obě v Brně. V interiérech se nově začaly prosazovat na podlahy materiály jako guma nebo linoleum.41 Jindřich Halabala se zmiňuje, že linoleum bylo používáno také na nábytek například jako povrch u pracovního stolu.42 Novým materiálem, který se používal na bezespárové podlahy byl xylolith a z něj vyráběné xylolithové dlaždice.43 Xylolith je materiál s jehož pomocí se dají vytvořit podlahy podobného vzhledu jako jsou dnešní lité podlahy. „Základem "xylolitové mazaniny" je stavební hmota vzniklá sloučením rozemletého kysličníku hořečnatého (např. vhodně páleného magnezitu) a roztoku chloridu hořečnatého s přidáním jemnozrnných, v převážné míře organických, plnidel a barviv.“44 Takovým plnidlem byly nejčastěji piliny. Dalším podlahovým materiálem byla teracová mazanina vhodná díky odolnosti vůči vodě i do místností jako koupelna,

38

JANDÁČEK, Václav. Materiály a výrobky pro stavby v období funkcionalismu. In Šlapeta, Jandáček. Stavební kniha 2004 – Český funkcionalismus. Brno: EXPO DATA. 2004. str. 111. 39 Ibid, str. 112. 40 Dnes Komerční banka 41 Ibid, str. 113. 42 HALABALA, Jindřich. Vhodné použití materiálů. In Halabala, Polášek. Jak si zařídím byt levně, moderně, hygienicky. Olomouc: Index, 1935. str. 19. 43 JANDÁČEK, Václav. Údržba a zachování staveb z meziválečného období. In Šlapeta, Musil, Jandáček. Stavební kniha 2003 – Funkcionalismus na Moravě. Brno: EXPO DATA. 2003. str. 217. 44 Společnost DEVA. Ztracené dědictví. [online] 2009 [cit. 10. května 2012]. Dostupné z: http://www.devasro.cz/xylolit.php

25

toaleta či prádelna. Podlaha se dělala také z betonu, ale většinou se nenechávala v této holé podobě a beton byl krytý další vrstvou.

26

3. Dispozice a řešení malometrážního bytu 3.1 Aspekty života nově zohledňované při návrzích bytů Hledání cest jak z bytové krize přineslo nový pohled na vnímání bytu a jeho rozvržení. Architekti, mnohdy nazíráni jako vědci a inženýři a nikoliv umělci, se snažili vědeckými způsoby přijít na nejlepší podobu malého bytu z hlediska hygienického, komfortního a sociálního ve smyslu změn a přenesení funkcí jednotlivých místností. Inspirace k dosažení tohoto ideálního stavu přicházela z přírody i od strojů. Dům jako stroj na bydlení a centralizace a sdílení co největšího množství prostor s ostatními. Ač nejvýrazněji toto heslo hlásal teoretik Karel Teige, i mnoho architektů se již nepovažovalo za umělce a architektura pro ně byla primárně vědeckou disciplínou. Český architekt Jaromír Krejcar se na stranách časopisu Pásmo distancoval od přístupu uměleckoprůmyslových škol, které pro řadu umělců stále představovaly strnulost akademismu a nedostatečnou pokrokovost: „ Naše dnešní obydlí jest právě jen primitivní jeskyní – relativně k naší vyspělé civilisaci. Opusťme jeskyně a postavme si domy. Návod k tomu nám dají inženýři, kteří konstruovali kabiny transatlantiků – spacích a jídelních vozů, kabin aeroplánů a vzducholodí, a všichni vynálezci moderního věku – jenom ne profesoři z uměleckoprůmyslové školy.“45 Vědecký přístup, který měl přinést ideální výsledky pro vyřešení konceptů malometrážních bytů byl mnohdy doveden až do extrémů. Ač se může zdát, že hlavním radikálním představitelem tohoto přístupu u nás byl teoretik Teige, zdaleka ho překonal architekt Jiří Kroha. „ Jako v jiných oborech, tak i v oboru stavební produktivity jediným východiskem je postavení bytové politiky na vědecký základ. Vzniká proto pro architektonickou práci nutnost opřít se o vědecká fakta všech složek a sil, tvořících náplň bydlení. Především jsou to vědecky zjišťovaná fakta o člověku, rodině, rodinném životě, o všech nutných ekonomických, biologických a psychologických úkonech a procesech, tvořících

45

KREJCAR, Jaromír. Mechanický dům. Pásmo. 1924, ročník I, číslo 10, str. 2.

27

souhrnný pojem o bydlení.“46 Tento, jak se může zdát nevinný citát, jen uvádí analýzu života a ekonomických možností dělnické třídy ve srovnání se střední a vyšší třídou. Analýza je to ovšem opravdu zevrubná. Kde Teige v Nejmenším bytě předkládá ukázky řešení dispozic bytu na základě šetření energie ženy při úklidu domácnosti, Kroha porovnává kalorický příjem dělnické rodiny v souvislosti s finančním obnosem, který takovéto rodině zbude na jídlo po uhrazení výdajů za nájem a dalších výloh. Celá kniha razí silný pro proletářský ráz. Nepoměr potřeb a možností bytů pro chudé a bytů kapitalistické třídy je ilustrován kolážemi. Vědeckost publikace sráží její subjektivita v obžalobě vyšších společenských tříd. Tedy přesně to, čemu se Teige dokázal vyhnout. Posun v myšlení a přístupu architektů k projektování bytů ve dvacátých a třicátých letech se dá shrnout slovy Rostislava Šváchy: „Ve srovnání s dřívějšími kritérii, které míru vědeckosti posuzovaly podle značně vágní míry typizace a standardizace, umožnilo Teigovi kritérium marxistické sociologie stanovit mnohem určitější demarkační čáru mezi vědeckým funkcionalismem a dalšími architektonickými směry. Za vědce se nyní, od konce dvacátých let, mohl pokládat jen architekt, který přijme marxistickou „working hypothesis“ o vývoji společnosti k socialismu a bude se přitom věnovat studiu útvarů, které už buď socialismu přímo poslouží, anebo aspoň budou v zárodečné „embryonální“ poloze připravovat jeho vznik.“47 Tento marxistický přístup se však nestal pro české architekty obecně platným a striktně následovaným.

46

KROHA, Jiří. Sociologický fragment bydlení. Brno: Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. 1973. Kapitola I. 47 ŠVÁCHA, Rostislav. Forma sleduje vědu. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 2000, str. 52.

28

3.2 Půdorysná řešení malých bytů Ve 20. letech se při projektování nájemních domů s malými byty přihlíží hlavně k rozměrům předepsaným státem pro získání dotací. Ve 30. letech, také jako důsledek krize, se čeští architekti přiklání k levicově orientovanému a Teigem prosazovanému konceptu architektury jako vědy. Malé byty pro nižší sociální třídu jsou v novostavbách tedy povětšinou řešeny s ohledem na pracovní režim této vrstvy. Architekti zkoumají pohyb členů domácnosti a snaží se pokoje uspořádat tak, aby se šetřila lidská energie. Také pozorují přísun světla a provětrávání. V nemalé míře se snaží přibližovat své návrhy kolektivním vizím soužití. Nadále je však dispozice řešena s ohledem na rodinné uspořádání domácnosti, tedy s ohledem na přítomnost dětí v rodině. K dispozičním možnostem malého bytu se podrobně věnuje Karel Teige ve své knize Nejmenší byt. Nenápadně zde podsouvá čtenáři zápory malých bytů ve formě domácnosti s ohledem k možnosti vyřešit tento problém kolektivizací a centralizací bydlení, tedy i kolektivní výchovou dětí mimo tradiční koncept rodiny. Možnosti kolektivního bydlení si přiblížíme v další kapitole. Nyní se tedy zaměříme na malý byt s „tradiční“ koncepcí a přiblížíme si i některé námitky Karla Teigeho k těmto bytům. Dispozice malých bytů se liší na základě pojetí kuchyně. Vzhledem k industrializaci průmyslu a zapojení žen do pracovního procesu, kdy ženy přestávají být matkami v domácnosti na plný úvazek, kuchyně již nenese dominantní úlohu v domácnosti, protože stravování často probíhá mimo domov. Vzhledem k těmto okolnostem a k snaze vyprojektovat byt co nejmenší, ustupuje kuchyně do pozadí, co se rozměrů týče, ale podle řešení také často přibírá i další funkce. Teige představuje tři typy malého bytu podle přístupu k prostoru s kuchyní. Případem, kdy kuchyně nese více funkcí, je malý byt s obytnou kuchyní. Může se jednat o byt s jednou místností, kterou je právě obytná kuchyně, nebo dvěma místnostmi – obytnou kuchyní a ložnicí. Druhou možností je byt s kuchyní malých

29

rozměrů, kdy se jedná o velmi malou místnost nebo o výklenek s kuchyňským koutem a další místnosti. Třetí možností je byt bez kuchyně. První dispoziční řešení, tedy s obytnou kuchyní, Teige označuje za archaické a přežité a pro rodinné bydlení upřednostňuje variantu druhou s malou kuchyní nebo výklenkem pro přípravu jídla. Třetí případ je vhodný pro bezdětné pracující páry nebo také jako předstupeň redukovaných spacích kabin kolektivních domů.48 Příklad takovéhoto jednopokojového bytu bez kuchyně uvádí v časopise Stavitel architekt Ladislav Žák. Nabízí hned několik řešení uspořádání nábytku v takovémto bytě, kdy se nepočítá s žádnou plochou pro přípravu jídla a stravování je plně odbyto v jídelnách, kantýnách a restauracích, nebo se uchyluje k variantě, kdy „kuchyně není třeba a stačí malá kovová skřínka s nejnutnějším nádobím a vařičem, umístěná v koupelně nebo v obytné místnosti, nejlépe přenosná.“ 49 Teige se v této souvislosti zmiňuje o americkém typu, tedy kredenci, „kde je výlevka, plynový rechaud, plocha na přípravu potravin a skříň na nádobí a příbory.“50 Druhý typ, tedy s kuchyní redukovanou na výklenek, se můžeme u soudobých architektů setkat nejčastěji. Již výše zmíněný architekt Josef Polášek ve svých návrzích nájemních domů s malými byty pro Brno došel k posunu od obytné kuchyně k potlačení kuchyně v obytném pokoji v niku s redukovanou kuchyňskou kredencí a druhý pokoj jako ložnice. Jak je patrné z představených typů dispozic, zásadní změnou v návrzích je zaměření se na funkčnost nikoliv pouze po technické stránce, ale funkčnost i v otázce sociální. Architekti zohledňují životní styl nájemníků, rozlišují, zda bude byt pro rodinu, pár či jednotlivce. Zřejmá je také tendence k redukci prostor, které mohou být zmenšeny díky kolektivnímu sdílení. Mluvím o již zmíněné kuchyni, tedy spíše kuchyňském koutu či přenosné kuchyňské skřínce. Ta je zčásti 48

TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. 1932. str. 217. ŽÁK, Ladislav. Malý byt. Stavitel XIII, 1932, s. 111-113. [online ] 8. ledna 2007 [cit. 17. dubna 2012]. Dostupné z: http://archiweb.cz/news.php?type=17&action=show&id=2908. 50 TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. 1932. str. 232. 49

30

nahrazena kolektivním stravováním v jídelnách a restauracích. Druhým značně zredukovaným prostorem je koupelna. Ta je nahrazena umývárnou, kde namísto vany vznikl sprchový kout, s umyvadlem a toaletou. Teige zmiňuje jako možnost také koupací celu „t.j. vodotěsně uzavřená skříň se sprchou a odpadem.“51 Z bytu jsou již vytěsněny hospodářské prostory, kterých buď není potřeba nebo jsou centralizované pro celý dům.

51

TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. 1932. str. 232.

31

3.3 Kolektivní domy „Architektonická avantgarda řeší problém minimálního bytu formou kolektivních domů. Kolektivní domy jsou stavební a architektonické útvary vyšší kvality, než dosavadní formy bytu-domácnosti a jsou v příkrém rozporu s existujícím stavem rodiny jakožto hospodářské molekuly sociální, a s vládnoucí rodinnou ideologií.“52 K této definici kolektivního domu se Teige dopracoval postupně a pod vlivem ruských konstruktivistů. Před nimi však měl svou vizi částečného zkolektivizování již Le Corbusier. Ten ve své snaze vytvořit dům jako stroj vychází při návrzích z hotelového konceptu, kdy se některé služby a potřeby obyvatel přesunou z obytné části, do části domu, který sdílí s ostatními nájemníky. Mluvíme zde však spíše o bytech pro majetnější vrstvu. On sám to charakterizuje tak, že „každý byt je vlastně samostatnou vilou o 2 pokojích se zavěšenou zahradou, zcela oddělenou.“53 Takovýto koncept není rozhodně určen pro dělníka či úředníka, počítá však se sdílením prostor pro stravování se a různých provozních prostor (ač se o to stará služka). Tato myšlenka na úsporu prostor a nákladů sdílením se dále promítá a rozvíjí právě v konceptu kolektivních domů. Teige a jeho stoupenci začínají počítat s rozpadem rodiny a společnosti, tzv. marxistický model vývoje společnosti jako takové, a tím vzniká i zcela jiný pohled na budoucnost staveb. Odmítáním rodinných sídel a vil dochází až k návrhům koldomů – kolektivních domů. Teige vidí kolektivní dům jako řešení bytové krize. Koncepce těchto staveb je založena na rozdělení rodiny, odděleném manželství, emancipaci žen a zároveň centralizaci služeb. Avantgardní architekti po vzoru ruských konstruktivistů spatřují v kolektivním domě určitý stupeň komfortu a pohodlí, který klasicky řešený byt – tedy řešený s ohledem na soužití více lidí v rámci rodiny – nemůže nabídnout.

52 53

TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. 1932. str.25. LE CORBUSIER. Reforma obytného domu. Stavba, 1926, ročník II, číslo 4, str. 72.

32

„Diferencovaný byt měšťanský byl negací universálního bytového prostoru primitivního. Negací této negace je universální obývací prostor pro jednotlivce v kolektivním domě. […] Universální buňka kolektivního domu není totožná s primitivním universálním bytovým prostorem, obytnou kuchyní, je totožná s určitým rozdílem, totiž s tím, že jsou z ní vyňaty všecky složky domácího hospodářství, že není kuchyní ani dokonce jídelnou.“54 Kolektivní dům je pojímán jako řešení bytu nejen pro pracující třídu, která dle Teigeho žije v nevyhovujících bytech, kde se spojuje domácí hospodářství, vaření, nocleh, rekreace a stravování s výchovou dětí, ale představuje vrchol bydlení pro celou společnost. Tedy i pro vyšší vrstvy společnosti, které žijí ve vilách a velkých bytech „přeměňujícího se ze starého panského bytu v moderní příbytek, […] kde kvantita se mění v kvalitu.“55 Z tohoto citátu je patrné, že avantgarda nepovažuje za luxus ani velkoplošné byty a luxusní vily. Kvalitního života je možno dosáhnout jedině transformací celé společnosti a kolektivizací životního stylu. U návrhů koldomů hraje prim centralizace. Veškeré funkce, jež zastával jeden byt, jsou centralizované do jednotlivých společných prostor, vzniká tedy společná kuchyně, jídelna, společenská místnost, prádelna, lázně atp. Stejně tak děti jsou centralizovaně vychovávány v dětských domovech, senioři obývají vlastní domy. Samotné stavby měly vznikat za podobných podmínek jako stavby průmyslové, bylo nutno stavět ekonomicky a rychle, aby byl bytový nedostatek co nejdříve pokryt. K zrychlení a zekonomizování staveb mohlo dojít díky standardizaci. Augusta Müllerová rozlišuje dva typy standardizace – stavební standardizaci a standardizaci bydlení.56 Standardizace stavebních prvků je proces neustále probíhající kontinuálně se zaváděním a osvědčením se nových a nových technických pokroků. Naproti tomu standardizace bydlení je odvislá

54

TEIGE Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932, str. 27. Ibid. str. 28. 56 MÜLLEROVÁ, Augusta. Standardisace v kolektivním bydlení. Stavba. 1934-35, ročník XII, str.172. 55

33

od transformace společnosti a požadavků na životní styl. Nemůžeme standardizovat bydlení rodinné, protože každá rodina je jiná, má jiné počet členů, jiné požadavky. Pokud však tento element rozdělíme, máme zde jednotlivce. Požadavky na bydlení samostatné osoby se zase tolik neliší, díky tomu je možné dojít ke standardizaci bydlení. Kolektivní domy však v Československu nedosahovaly úspěchu jaký Teige očekával, zadavatelé staveb dávali přednost tradičnímu rodinnému řešení bytů a nikoli individuálním kabinám, protože společnost nebyla připravena na rozdělení rodiny, které bylo tolik důležité pro úplné kolektivní bydlení, a nic ani příliš nenasvědčovalo tomu, že se situace v blízké době změní. S postupujícími neúspěchy kolektivních domů ve stavebních soutěžích se ozývá kritika těchto staveb a celkového konceptu i z řad vědeckých funkcionalistů. Rostislav Švácha cituje Jaromíra Krejcara a Jiřího Krohu: „Nejde u koldomů o vnucování spekulativních představ o socialistickém bydlení lidem, kteří o takové bydlení ve skutečnosti nestojí nebo alespoň na ně nejsou mentálně připraveni?“57 „ A je vůbec správné odlučovat v koldomech děti od rodičů, tušíme-li, že tak strádá fyziologické ukojení citových vztahů rodičů k dětem?“58 Tyto námitky jsou opodstatněné. Nabízí se totiž otázka, proč následovat tomuto konceptu, když v Rusku od něj bylo již na počátku 30. let upuštěno.59 Kolektivní soužití se ukázalo být nereálné, už jen z pohledu, kdy marxisté mohou předpokládat rozpad rodiny a tím vhodnou dobu pro nástup koldomů, ale přijetí tohoto oddělení rodiny se nedostavuje. Blízko kolektivním domům mají návrhy Jana Gillara. Ač patřil mezi propagátory kolektivního bydlení, ve svých návrzích udělal ústupky, díky kterým byly zrealizovány. Mám na mysli již výše zmíněné malobytové sídliště na Ruzyni a také vítězný návrh na obytné domy pro dělnické družstvo Včela. 57

KREJCAR, Jaromír. Odpověď na anketu Tvorby o bytové otázce. Tvorba V, 1930, str. 458. in Švácha, Rostislav. Forma sleduje vědu. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 2000, str. 55. 58 KROHA, Jiří. Bytová otázka v SSSR. In Teige, Karel – Kroha, Jiří. Avantgardní architektura. in Švácha, Rostislav. Forma sleduje funkci, Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 2000, str. 56. 59 ŠVÁCHA, Rostislav. Forma sleduje vědu. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 2000, str. 57.

34

„Jan Gillar zde předložil kromě řešení s dvojicí buněk pro svobodné, propojenou společným příslušenstvím, i variantu s rozšířenou obytnou jednotkou - malým bytem obsahujícím kromě kuchyňského koutu i manželskou ložnici.“60 Radikálnější formy kolektivizace se nesetkaly s přijetím.

60

POTŮČEK, Jakub. Kolektivní dům družstva Včela. [online ] 6. ledna 2007 [cit. 5. dubna 2012]. Dostupné z:http://archiweb.cz/buildings.php?&action=show&id=1066.

35

3.4 Malé domky Dům či domek byl po staletí tradiční formou rodinného bydlení. V meziválečném období, kdy se řešila bytová krize, se více než domek nabízel k vystavění obytný dům s byty kvůli nižším nákladům na výstavbu i později nižším výlohám na energiích. Koncept malého domku však nebyl zcela zavržen. Situaci týkající se malých typových domků v československém meziválečném prostředí trefně uvádí na pravou míru architekt Oldřich Starý „nelze ani u nás uzavírati tuto kapitolu vývoje nové architektury, spíše opačně: máme právě v tomto směru tak málo zdařilých realisací.[...] Ovšem, dům-typ jest daleko těžším problémem, než dům individuelní; musí být universální; vyhovovati – což zejména při největším zřeteli k ekonomii je nejtěžší, i různým požadavkům, povahám, okolnostem.“61 Je samozřejmé, že byty v malometrážním domku i typovém vyjdou co do stavebních nákladů na vyšší částku než takový byt v nájemním domě, není však možné veškeré chybějící bytové kapacity nahradit patrovými domy, ty jsou vhodné primárně do městské zástavby. Nejvýrazněji se stavbě malých domů věnoval Tomáš Baťa se svými architekty při rozšiřování Zlína. Ve Zlíně tedy nevznikaly jen nahodile stojící budovy, ale bylo koncipováno celé urbanistické řešení rozrůstajícího se města. Společným jmenovatelem celého města byla tovární budova. Nejdůležitější stavbou průmyslového města je továrna, dát továrně ráz rodinného domu není možné ani žádoucí, naopak použít industriální prvky na dům se ukázalo být reálné a to i vlivem funkcionalistického tvarosloví, které jednoduchost a purismus v estetice vyzvedávalo. Obytné části, které lemují centrum Zlína jsou precizním příkladem zahradního města. První čtvrť s malými domky Letná vznikla za spolupráce Jana Kotěry, Bohuslava Fuchse a Emila Hrušky, kdy jim asistoval František Lydie Gahura, který později převzal stavbu dalších čtvrtí.62

61

STARÝ, Oldřich. Individuelní a typový rodinný dům. Stavba. 1930-31, ročník IX, číslo 8., str. 123 HORŇÁKOVÁ, Ladislava, František Lýdie Gahura: 1891-1958: Projekty, realizace a sochařské dílo. Zlín: Krajská galerie výtvarného umění. 2006. str. 34. 62

36

Dříve, než vznikly nákresy a plány domků, byla stanovena základní pravidla a požadavky na rozměry, dispozici a použité materiály. Zmiňme alespoň ty nejdůležitější: „užitková plocha bytu min. 80m²; dvě nadzemní podlaží, horní podlaží má sloužit jen pro ložnice; dvojdomky se třemi pokoji; jednodomky se čtyřmi až pěti pokoji, příp. garáží a terasou; jednodomky pro vyšší pracovníky s min. pěti pokoji, garáží a terasou; spodní stavba z monolitického betonu do standardního bednění; obvodové zdivo z cihel; úpravy povrchů – venkovní plochy z režného spárovaného zdiva, vnitřní omítky vápenné, štukové.“63 Na základě těchto a dalších požadavků vzniklo několik typů jedno a dvojdomků, od počáteční výstavby čtyřdomků bylo upuštěno, aby bylo zaměstnancům dopřáno více soukromí. Dvojdomky pro běžné zaměstnance neměly cenou přesáhnout roční plat dělníka. Nájemné „činilo 15 až 45 korun za týden.“64 Baťovské domky nebyly nijak revoluční ve svých dispozicích65 nebo použitých materiálech, ale Baťa dosáhl vysokého zefektivnění stavby díky přesně a detailně vypracované dokumentaci. „Vypracování výkresové dokumentace předcházel podrobný průzkum staveniště, zahrnující nejen geologické a hydrologické poměry, poměry kanalizačních, vodovodních a plynových vedení, ale i místních poměrů surovinových, materiálových, dopravních cenových a jiných.“66 Stavitel měl tedy již před počátkem stavby do detailu zpracovaný každý aspekt stavby, takže nemohlo dojít k žádným komplikacím a nedorozuměním. Díky dělbě práce a precizní dokumentaci se stavba domků snižovala na minimum času a nákladů. V roce 1925 byly zrealizovány pod vedením Jana Vaňka a za spolupráce Jana Buchmayera dva malometrážní domky v Černé Hoře. Oba dva domky byly již částečně vybaveny vestavěným nábytkem. Jeden domek byl patrový s rovnou střechou, druhý jen přízemní se střechou ještě sedlovou, kdy v tomto případě byla 63

MUSIL, František. Výstavba rodinných domků firmy Baťa ve Zlíně. In Šlapeta, Musil, Jandáček. Stavební kniha 2003 – Funkcionalismus na Moravě. Brno: EXPO DATA. 2003. str. 202-203. 64 Ibid, str. 204. 65 Viz. Obrazová příloha 66 Ibid, str. 205.

37

v přízemí pouze obytná kuchyně a ložnice. U domku s rovnou střechou byla dispozice poněkud jiná, dole se nacházela samostatná kuchyně a obývací pokoj, v patře pak dvě ložnice. Tento pokus na zrealizování malometrážního obydlí i s vybavením představuje touhu Jana Vaňka vytvořit prostor splňující požadavky na hygienické a komfortní bydlení při zachování nízké ceny domu i jeho vybavení. Dalším navazujícím projektem byly tři dvojdomky vzniklé na Alešově ulici v Brně. „Šlo o jednopatrové stavby pojaté jako jednoduchý kubus na zrcadlovém půdorysu, s dřevěnou kostrou vyplněnou cihlovým, hladce omítnutým zdivem.“67 Tyto dvojdomky byly o něco větší než domky černohorské. Obytná kuchyně byla nahrazena zvlášť situovanou kuchyní a obývacím pokojem. V patře byly umístěny ložnice a koupelna. Opět byly opatřeny částečně vestavěným nábytkem. Kompletní cena domků však bohužel nedovolovala další sériovou výrobu, jak si to Vaněk představoval a s ohledem s nímž tyto dvojdomky koncipoval: „Nové bydlení ve vlastním domě za městem. Dům účelně řešený, domyšlený. Všechny rozměry empiricky stanovené, odpovídající potřebám člověka. Typ, který je možno stavěti v desítkách a ještě lépe ve stech, aby práce byla zekonomisována, zprůmyslněna. Odstranění beden, kterým říkáme skříně, kredencí a prádelníků, vestavení jich místo zdí.“68 Jeden z těchto dvojdomků Vaněk navrhl i pro svou rodinu, mohl tak demonstrovat sám na sobě, že je možné žít v malém domě, pokud je s rozmyslem zařízen. Za zmínku stojí také rodinný domek v Lipanech architekta Jana Kouly. Patrový domek využívá svažitého terénu, díky kterému vnější schodiště do patra nahrazuje schodiště vnitřní. Koula domek navrhl jako dva byty - dole menší „sestávající z obytného pokoje s kuchyní, ložnice, předsíně, záchodu s předsíňkou a spíže.“69 Horní patro je pak větší a lišší se dispozicí, kdy obytná místnost

67

CHATRNÝ, Jindřich. Životní a tvůrčí cesta Jana Vaňka v proměnách času. In Vaněk, Jan 1891-1962: Civilizované bydlení pro každého. Brno: Muzeum města Brna. 2008. str. 27. 68 VANĚK, Jan. Jan Vaněk 1891-1962: Civilizované bydlení pro každého. Brno: Muzeum města Brna. 2008. str. 97-98. 69 KOULA, Jan. Rodinný domek v Lipanech. Stavba. 1932-33, ročník XI, str. 26.

38

a kuchyně jsou odděleny a k dispozici jsou zde 3 ložnice. Hospodářské místnosti jako sušárna, prádelna a sklepy jsou v přízemí a pro oba byty společné. Návrh domu Koula opatřil i kompletním návrhem interiérového řešení a vybavení. Cíl jeho návrhu nebyl typizovaný domek, šlo o individuální stavbu a však z jeho shrnutí je patrné, že se držel podobných postupů jako jeho kolegové při návrzích typů. „Rozměry i poměry stavby i vnitřního zařízení nebyly vyvozeny na základě nějaké estetické zásady. Vyšly z konstrukce, ze snahy o dokonalé splnění účele, z počítání s každým centimetrem, z lidského měřítka.“70

70

KOULA, Jan. Rodinný domek v Lipanech. Stavba. 1932-33, ročník XI, str. 27

39

4. Interiérové vybavení 4.1 Proměny v přístupu zařizování bytu Změna ve stylu života a bydlení se musela nutně odrazit i na produkci nábytku a bytových doplňků. Ne jen změna estetických trendů nutila výrobce rozšířit případně zcela změnit svou nabídku, ale také fakt, že do malého bytu, který se postupně stával normou bydlení pro velkou část populace, nebylo možné ani žádoucí nastěhovat mohutný solitérní nábytek. To, že se v této době postupně dochází ke standardu, kdy méně znamená více, dokazuje i průměrná zastavěná plocha bytu nábytkem oproti 19. století: „Jestliže měšťanský byt 19. stol. měl poměr nábytkem zastavěné plochy k volené ploše 3:1 a vždy nad 1:1, v moderním bytě se tento poměr zásadně převrací v prospěch volného místa na 1:2 či 1:3.“ 71 Tato změna by nebyla možná bez změny v produkci nábytku. Menší byt a stále stejně mohutný nábytek by znamenal přesný opak, tedy poměr zastavěné plochy k ploše volné by se ještě zvýšil, což bylo nemyslitelné z důvodu stísněnosti v bytě a omezení pohybu v něm. Byty nové i staré byly ve valné většině případů pronajímány či prodávány nezařízené. Vybavení si tedy obyvatel bytu musel pořídit vlastní. Vlastní nábytek dle vlastního vkusu, vkusu, který mohl být stejně tak spíše nevkusem. Mnoho výrobců vědoma si skutečnosti, že i zákazník sociálně slabší je stále zákazník, nabízeli mu nábytek parodující luxus, na který mnoho lidí slyšelo. Koula a Stam se na stránkách Stavby pozastavují právě nad takovýmto nábytkem, připomínajícím měšťácký styl konce 19. století, ale s tím hlavním problémem, že spousta těchto špatně provedených nábytkových kusů kombinuje ve snaze připomínat co nejvíce punc historizujícího luxusu několik uměleckých slohů na jediném kusu nábytku. Stam se tak snaží apelovat na prosazení jednoduchosti v zařizování bytu: „Nutno, abychom všecko své úsilí obrátili nejprve k minimálnímu bytu, aby mohl býti při minimálních výlohách zařízen tak, aby vyhovovalo primérním požadavkům (spaní, sezení, jídlo, vaření) nejlepším, tedy co možná nejméně komplikovaným 71

TEIGE Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932, str. 247.

40

způsobem, přičemž vždy znovu se vracející celodenní práce (úklid apod.) může se v něm díti rychle a nenápadně. Nábytek a zařízení hrají zde daleko důležitější úlohu než prostředky, jimiž je čistíme a udržujeme: jednoduchý nábytek, lhostejno zda krásný či nikoliv, a jednoduché prostředky.“72 Vaňkem vedený časopis Bytová kultura snaží se nejen prezentovat nové trendy v zařizování bytových interiérů, ale také svým způsobem vychovává své čtenáře ke vkusu. Redakce tvořená předními odborníky a architekty, jako byl Wiesner, Loos či Markalous, na stranách časopisu prezentuje dotazy čtenářů na řešení otázek spojených se zařízením bytu a samozřejmě adekvátní rady pod vedením architekta Vojtěcha Wonka. Také výstavy zaměřené na bydlení, jakou byla kupříkladu Výstava soudobé kultury v Brně, dávaly široké veřejnosti představu o možnostech vkusného a praktického zařízení bytu. Otázku vkusu a nevkusu napadá Adolf Loos. Podle něj se může architekt snažit navrhnout interiér s ohledem na individualitu zákazníka a jeho přání nebo se snažit vytvořit interiér odpovídající co nejobecnějším požadavkům pro život, ale podle Loose: „Svůj byt zařídíte si jen vy sami. Tím právě si jej osvojíte. Provede-li to někdo jiný, ať malíř nebo čalouník, nebude vašim obydlím. Bude to jen řada hotelových pokojů. Nebo jen karikatura bytu.“73 Architekti Jindřich Halabala a Josef Polášek vydali v roce 1935 příručku Jak si zařídím byt – levně, moderně, hygienicky. Oproti jiným publikacím a článkům, které v této době vyšly a interiérovým vybavením domácností se zabývaly, byla tato příručka jiná v tom, že k bydlení průměrného člověka přistupuje racionálně. Vyhýbá se kritice bytů ve staré zástavbě či vychvalování novostaveb s promyšlenou dispozicí, jde v ní primárně o to poradit průměrnému člověku, jak zvolit nábytek, materiál a také kompromis pro svůj byt z toho, co trh nabízí právě v dané době. Snad díky vyvarování se sociologických spekulací

72 73

STAM, Mart. Proti „nábytkovému umění“. Stavba 1928-9, ročník VII, číslo 2., str. 17. LOOS, Adolf. To druhé. Bytová kultura, 1924. ročník I. Číslo 6-8, str. 99.

41

a držení se stávající situace společenské i situace na trhu s nábytkem dá se tato příručka označit za obecně platnou. Důležitým posunem zřejmým nejen u těchto dvou autorů, je uvědomění si propojení mezi stavbou a jejím vybavením. Halabala s Poláškem upozorňují čtenáře na fakt, že ať už žijí v novém bytě, kde architekt navrhoval uspořádání místností již s ohledem na jejich danou funkci, nebo v bytě starém, kde místnosti takto rozdimenzovány nebyly, musí primární funkci té které místnosti při jejím zařizování zohlednit. Kompromis si právě vyžadují malé byty, kde se funkce dvou či více pokoj musí sloučit v jedné místnosti. V takovém případě si musí obyvatel bytu uvědomit, jak probíhá jeho den a jaké jsou jeho zájmy, aby mohl rozhodnout, které nábytkové kusy jsou právě pro něj nosné a které jsou naopak přežitkem.74 Právě v otázkách zařízení bytu se architekti ve 20. a 30. letech rozcházeli snad ještě více než při názorech na uspořádání místností malého bytu. Kde Loos nechává zařízení bytu na nájemnících či vlastnících, a to i v případě takové zakázky jakou byla Millerova vila, kdy hlavní slovo při zařizování interiéru měli zadavatelé, tam levicová avantgarda razí přesně opačné stanovisko. Nejde jen o požadavek na absolutní funkčnost každého nábytkového kusu v bytě. Jde o dosažení jakési funkční symbiózy bytu s jeho vybavením. „Proto čím dále tím více spojuje se nábytek s ostatními bytovými instalacemi, stává se nedílnou součástí bytu. Vývoj směřuje k tomu, že budou najímány úplně zařízené byty, jak je tomu v hotelích a svobodárnách.75 Tedy hlavním požadavkem pro zařízení malometrážního bytu měla být důsledná praktičnost a nezbytnost nábytkových kusů právě jako v zmíněném hotelovém pokoji, který je zařízen racionálně neboť jeho vybavení není ovlivněno vkusem přebývajících.

74 75

POLÁŠEK, HALABALA. Jak si zařídím byt levně, moderně, hygienicky. Olomouc: Index, 1935. TEIGE Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932, str. 247.

42

4.2 Nabídka, sériová výroba nábytku a Uměleckoprůmyslové závody Architekti řešili dispozici bytů i s nákresem rozestavění nábytku v bytě a případně přikládali i samotný návrh designu nábytku. Jednalo se o návrhy nábytku často využívající nové materiály. „Pokud se týká materiálu, lze pozorovati v poslední době, hlavně vlivem kovoprůmyslu, který hledal nové způsoby odbytu, tendenci nahražovati dřevěný nábytek kovovým: kovové skříně, stoly, křesla i lůžka z ocelových trubek a pod.“76 Celková koncepce těchto návrhů byla vhodná pro sériovou výrobu, která by navíc snížila pořizovací náklady nábytkových kusů. Při návrzích nábytku vhodného do bytů pro vrstvu existenčního minima bylo logické potlačit individualitu, která by znamenala zbytečně vysokou cenu, a upřednostnit obecné potřeby tak, aby bylo primárně dosaženo hygienicky i kvalitativně vyhovujícího nábytku. Toho mělo být dosaženo právě standardizací a sériovou výrobou nábytku. Jean Badovici a Eileen Gray uvádějí jako hlavní požadavek na nábytek jeho pohodlnost, nábytek, který je za každou cenu originální a tvarově inovativní není sto splnit požadavek primární a to nabídnout svému majiteli funkčnost a pohodlí.77 Právě i Jan Vaněk kladl mezi nejdůležitější požadavky na nábytek pohodlí, funkčnost a splňování hygienických standardů a to samozřejmě i u sériového nábytku. Vaněk obhajuje standardizaci výroby na stranách časopisu Bytová kultura: „ Architekti, navrhující dům a nábytek, výrobce, budující domy i vyrábějící nábytek, nechť se podřídí standartisaci a seriovou výrobou způsobí, že standartisované výrobky budou svou cenou dostupny nejširším lidovým vrstvám, že dům i nábytek bude sloužiti pouze účelnosti, pohodlí, zdraví, hospodářským potřebám obyvatele a nikoli hlavně stylu. V rámci těchto předních požadavků najde se ještě dosti místa pro uplatnění architekta, umělce, s tou výhodou, že uplatnění jeho bude míti mnohem pravdivější, upřímnější poměr

76 77

TEIGE Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932, str. 247. BADOVICI, Jean, GRAY, Eileen. Rodinný dům. Stavba. 1930-31, ročník IX, číslo 8., str. 130.

43

k věci samé, než dosavadní převážné ohledy k vnějškovosti.“78 Z tohoto citátu je patrné, že na místě, kde Vaněk vidí v práci architekta umělecký prvek i pro sériovou výrobu, Teige vnímá architekta jako inženýra, který musí aspekty řešení bytu a jeho vybavená nahlížet čistě vědecky a statut umělce přenechává jiným. V ohledu výroby typizovaného nábytku mu dává zapravdu i historik umění Eugen Dostál „není zapotřebí a často není ani žádoucím, aby ten, kdo navrhuje formy typového nábytku uplatňoval nadměrně svou individuální tvůrčí vůli.“79 Teige na stranách knihy Nejmenší byt kritizoval skutečnost, že moderní nábytek, nesoucí zásady na estetickou čistotu a jeho formu danou funkcemi toho kterého kusu nábytku, už ne vždy splňuje funkci v rámci bytu, „průmysl, hnán konkurencí, přináší jednu novinku za druhou, aniž se stará o to, jsou – li skutečně potřebné.“80 Požadavkem na inovace tedy mělo být spíš využití nových materiálů na zavedených a léta fungujících nábytkových kusech, než vymýšlení nových lapačů prachu s uměle vytvářenými funkcemi. Stejně, jako v architektuře se funkcionalismus se svou puristickou estetikou nejvíce prosadil jako plnohodnotný styl až od 30. let, platí to i pro produkci nábytkovou. Dvacátá léta se stále ještě ohlížela po historizujících stylech a tvarová jednoduchost prostupovala nabízenou produkcí pozvolna. Nad vůči pokroku téměř imunní produkcí se pozastavil architekt Jan Koula u příležitosti konání Pražských vzorkových veletrhů v roce 1928. Kovový nábytek zde představený byl špatně pochopenými napodobeninami návrhů předních architektů světových. Dřevěná produkce se stále nezbavila historizujícího rázu a hladký nábytek bez kýčovitých příkras zde byl pořád v menšině. Koula však vyzdvihuje práci architekta Havlíka a jeho šatní skříně a kredence, které díky jednoduchému stylu začal Havlík jako první sériově vyrábět.81

78

VANĚK, Jan. Právo na obydlí – Povinnost industrie. Bytová kultura. 1924, ročník I, číslo 1., str. 6. DOSTÁL, Eugen. Typový nábytek. Bytová kultura. 1924, ročník I, číslo 9, str. 138. 80 TEIGE Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932, str. 248. 81 KOULA, Jan. Jarní nábytková revue. Stavba. 1927-8, ročník VI, číslo 11, str. 172. 79

44

Očištění od tvůrčích invencí si nežádal nábytek pouze sériový, ale tento trend prostupoval veškerou výrobu. Nábytek luxusní, individuálně na zakázku vyráběný, měl dávat na odiv svou estetickou hodnotu vyniknutím použitých materiálů a ne přemírou umělcovi invence v podobě dekorů a ornamentů či jiných, funkčně neodpovídajících prvků včetně samotného tvarosloví. Jednoduchost a funkčnost byly hlavními nosníky tvorby Spojených uměleckoprůmyslových závodů. Tato brněnská firma pod vedením Jana Vaňka a později Vladimíra Marečka a Jindřicha Halabaly, se snažila vyrábět interiérové vybavení pro všechny sociální vrstvy společnosti. Firma dosáhla úspěchu nejen díky kombinaci kvality a vzhledu typového nábytku, ale také využitím konceptu sestavování a kombinování nábytku. Zákazník si tento sestavovací nábytek mohl kombinovat dle svých požadavků a možností svého bytu. Tato myšlenka byla velmi inovativní. „ Do té doby se pro vybavení bytu pořizovaly jednotlivé nábytkové kusy nebo komplety či nábytkové soupravy pro salony, jídelny, společenské pokoje, ložnice, dětské pokoje aj. Měly ustálený počet nábytkových prvků a byly obvykle vyráběny z jednoho druhu dřeviny (mnohdy též exotické), neboť se nepočítalo, že by se v budoucnu doplňovaly jiným dalším nábytkem.“ 82 Možnosti kombinovat a různě sestavovat tento nábytek bylo dosaženo zjednodušením tvarů s rovnými hladkými plochami bez rušivých ozdob a plastických výběžků, které by působily rušivě a nesourodě. Součástí nabídky byly navíc i bytové doplňky od osvětlení po koberce. Tento posun k modernímu pojetí nábytku i výroby by nebyl možný bez prvního ředitele Spojených UP závodů Jana Vaňka, sériová výroba však byla zahájena až po jeho odchodu ze závodů v roce 1927.83 Vaněk navíc dokázal účelně využívat i reklamu. Už na stranách časopisu Bytová kultura bylo možné setkat se s reklamou na Spojené UP závody a to nejen 82

CHATRNÝ, Jindřich. Životní a tvůrčí cesta Jana Vaňka v proměnách času. In Jan Vaněk 1891-1962: Civilizované bydlení pro každého. Brno: Muzeum města Brna. 2008. str. 19. 83 KOUDELKOVÁ, Dagmar. Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně. In Halabala, Jindřich. Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně. Brno: Era. 2003. str. 31.

45

v podobě obrazových materiálů doplněných krátkým poutačem, ale Jan Vaněk zde předvedl svou jazykovou schopnost apelovat na lidi slovem, ne jen vizuálním představením svých produktů. Na tento Vaňkem započatý reklamní styl navázaly i pozdější reklamy pro Spojené UP závody. Výroba Spojených UP závodů byla podřízena proměnám životního stylu a také dispozičnímu řešení nových bytů. Vaněk nebyl jen ředitelem Spojených UP závodů, ale byl také designérem a architektem. Jako autor výše zmíněných malých domků i s vybavením kladl důraz na komfort a hygienické standardy zařízení, stejně jako na jejich účelnost a funkčnost. Tyto požadavky se promítly do výroby nábytku i po odchodu Vaňka. Když se podíváme na dobové fotografie, je u nábytku Spojených UP závodů patrný posun k zjednodušení ploch, které jsou hladké a nechávají vyniknout pouze barvě či dekoru dřeva. Pod vlivem Le Corbusiera se také evropskou produkcí začal šířit trend kovového nábytku. Tento vliv je zřejmý hlavně u sedacího nábytku Jindřicha Halabaly. Kov se však uplatnil i u konstrukcí postelí, stolků, sanitárního zařízení atp. Pro českou produkci je typický také dřevěný ohýbaný nábytek. Tradice navazující na Michala Thoneta se odrazila v tvorbě předních světových architektů. U nás v meziválečném období pokračovala firma Thonet – Mundus ve výrobě ohýbaného nábytku, ale prvky ohýbaného dřeva se samozřejmě dostaly i do tvorby ostatních architektů a návrhářů nábytku. Jedním z nejznámějších a ve své době velmi vyhledávaným kusem nábytku se stalo právě křeslo H - 70 Jindřicha Halabaly. Jedná se o polohovatelné křeslo z ohýbaného buku s čalouněnými polštáři. Jan Vaněk v jedné ze svých reklam na S.B.S.84 říká: „Je proto nutno si uvědomiti, že jedině hladké, ušlechtilé formy bez přikreslených módních přízdobných řešení odpovídají citu kultivovaného člověka.“85 Tato slova dala by se pojmout jako demonstrace toho, pro jakého člověka tehdejší výrobci nábytku 84

Standard bytová společnost Brno VANĚK, Jan. Jan Vaněk 1891-1962: Civilizované bydlení pro každého. Brno: Muzeum města Brna. 2008. str. 90. 85

46

tvořili. Kultivovaný člověk měl být člověkem pokrokovým, racionálním, moderním a stejně takové požadavky měl mít na byt a bytové vybavení.

47

Závěr Studiem dobových pramenů jako jsou časopisy či teoretické statě architektů jsem došla k přesvědčení, že hlavním přínosem tehdejší architektury pro rozvoj a budoucí vývoj stavby nejen rodinného a malometrážního obydlí nebyl pouze technický pokrok a jeho aplikace, ale především posun myšlenkový. Ze studovaných materiálů je patrné, že architekti v meziválečném období prošli jakousi teoretickou obrodou. Nevnímali sebe jen jako umělce, někteří se za umělce vůbec nepovažovali, ale vnímali sami sebe jako důležitý článek mezi životními potřebami jedince a jejich naplněním. Byli tím článkem, který detailně studoval měnící se životní styl, snažil se aplikovat získané poznatky na stavbu tak, aby byla funkční nejen z technického hlediska, ale hlavně z toho sociálního. Dům jako stroj s přesně daných, prefabrikovaných a normalizovaných součástek, ale hlavně stroj, který co nejlépe splňuje cíl – tedy sloužit člověku. V podstatě všechny inovace, které funkcionalismus přinesl směřovaly právě k naplnění vytyčeného cíle, tedy aby prostory pro bydlení splňovaly veškeré standardy a požadavky na komfort, hygienu a také cenu. Díky stavebním standardům zavedeným a normalizovaným v této době dosáhla kultura bydlení určité úrovně, která se udržela i pro další generace. Ač je z některých tehdejších statí o bydlení zřejmé, že architekti na sebe brali i roli sociologů a snažili se často i z opravdových banalit vyvozovat závěry pro svou práci, toto zamyšlení se nad opravdovými a racionálními životními potřebami člověka dokázalo efektivním způsobem změnit dispozice bytů. Nemyslím teď pouze malé byty, ale ono kreslení si ušlých kroků po bytě a snaha ušetřit energii obyvatele a zvýšit komfort bytu přinesly logické dispozice s dostatkem světla a vzduchu v bytě. I přes vize, které ani dodnes nedošly naplnění (jako byly kolektivní domy), nesou tehdejší architekti a teoretici zásluhu na dnešní podobě našich obydlí. Vymoženosti doby, které tehdy často s obtížemi a překážkami aplikovali na nově vznikající stavby, jsou dnes již zautomatizované. Otázkou a snad i námětem

48

na další práci však zůstává, kam se poděl tehdejší smysl pro vkus a jednoduchost. Je možné, že desetiletí strávená nad vytlačováním nefunkčních dekorů, ornamentů a historizujících kýčů dokázal komunistický nedostatek spolu s porevolučním podnikatelským barokem zatlačit natolik do pozadí? Snad čeští zákazníci zase dojdou k takovým požadavkům, jaké na své návrhy kladli prvorepublikoví architekti, a budou chtít žít v prostředí účelném, praktickém a vkusném.

49

Resumé Tématem práce je řešení výstavby bytů v období bytové krize. Práce se zabývá meziválečnou výstavbou malometrážních bytů v kontextu proměny vnímání lidského obydlí. Zohledňuje tři typy tehdy prosazovaného konceptu bytu a to obytný dům, kolektivní dům a malý domek. Také je zde poukázáno na vliv státních vyhlášek týkajících se výstavby nových obytných domů a domků a vliv vyhlašovaných stavebních soutěží. Kromě dispozičního řešení se zaměřuje i na nové materiály, které se v této době začaly používat. Důležitým aspektem, kterému je také část práce věnována, je interiérové vybavení bytů a prezentace bytových a stavebních novinek v rámci projektů a kolonií vzniklých při příležitosti výstav architektury a bydlení.

50

Summary The main topic of the work is a solution to housing construction in the housing crisis. The work deal with interwar construction of short lenght flats in the context of changes in the perception of human habitation. It accounts with three types of flat concept – apartment building, collective house and small house. It is pointed out the influence of state decrees and building competitions on new construction. It is also focused on layout and new materials used. One of the main aspects of the work is an interior equipment and presentation of new achievements of living and building on exhibitions of architecture.

51

Seznam použité literatury BADOVICI, Jean, GRAY, Eileen. Rodinný dům. Stavba. 1930-31, ročník IX, číslo 8., str. 130. DE KONINCK, Louis Herman. Postup práce při stavbě racionelního bydlení. Stavba. 1930-31, ročník IX, číslo 8, str. 126. DOSTÁL, Eugen. Typový nábytek. Bytová kultura. 1924, ročník I, číslo 9, str. 138. DOSTÁL, Oldřich. Moderní architektura v Československu. 2. doplněné vydání. Praha: Obelisk, 1970. 259 str. DUBICKÝ, Jan. Zpráva sociálně-politického výboru o vládním návrhu zákona (tisk 1543) o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné.[online] 2012 [cit. 14. ledna 2012] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2098_00.htm. GILLAR, Jan. Malobytové sídliště na Ruzyni. In: Potůček, Jakub. Malobytové sídliště na Ruzyni. [online] 6.1.2007 [cit. 17. ledna 2012] Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=1068. GILLAR, Jan. Obytný nájemný dům. In: Potůček, Jakub. Tři činžovní domy na ulici Vinařská .[online] 6.1.2007[cit. 17. ledna 2010] Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=1065. GRUBER, Josef. Zákon o bytovém fondu pro státní zaměstnance. [online] 2012 [cit. 14. ledna 2012] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1318_00.htm. GRUBER, Josef. Bytová politika v Rakousku a v republice československé. Obzor národohospodářský. Praha: J. Otto, 1922. roč. XXVII. [online] 2012 [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: http://www.bibliothecaeconomica.cz/library/file/preview.aspx? ID_File=549#preview. HALABALA, Jindřich, POLÁŠEK, Josef. Jak si zařídím byt levně, moderně, hygienicky. Olomouc: Index, 1935. str. 19. HALABALA, Jindřich. Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně. Brno: Era. 2003. 135 str. ISBN 80-86517-65-9

52

HORŇÁKOVÁ, Ladislava. František Lýdie Gahura: 1891-1958: Projekty, realizace a sochařské dílo. Zlín: Krajská galerie výtvarného umění Zlín. 2006. 99 str. ISBN 8085052-67-9 CHOCHOL, Josef. Potřeba nového bytového zákona. Stavba, 1928-9, ročník VII, číslo 9, str. 136. KOULA, Jan. Jarní nábytková revue. Stavba. 1927-8, ročník VI, číslo 11, str. 172. KREJCAR, Jaromír. Mechanický dům. Pásmo. 1924, ročník I, číslo 10, str. 2 KROHA, Jiří. Sociologický fragment bydlení. Brno: Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. 1973. Nestránkované LE CORBUSIER. Reforma obytného domu. Stavba, 1926, ročník II, číslo 4, str. 72. LOOS, Adolf. To druhé. Bytová kultura, 1924. ročník I. Číslo 6-8, str. 99. MICHL, Jan. Forma že sleduje CO? [online ] 2004 [cit. 15. ledna 2012] Dostupné z: janmichl.com/cz.fff.html. MILDSCHUH, Vilibald. Poválečná bytová otázka v cizině a u nás. Praha: Česká národohospodářská společnost. 1925. [online] 2012 [cit. 14. ledna 2012] Dostupné z: http://bibliothecaeconomica.cz/library/file/preview.aspx? ID_File=123#preview. MÜLLEROVÁ, Augusta. Standardisace v kolektivním bydlení. Stavba. 1934-35, ročník XII, str.172. POTŮČEK, Jakub. Domy pro chudé města Brna. [online] 1.dubna 2009 [cit. 21. března 2012] Dostupné z: http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=3&action=show&id=1243. POTŮČEK, Jakub. Kolektivní dům družstva Včela. [online ] 6. ledna 2007 [cit. 5. dubna 2012] Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?&action=show&id=1066. POTŮČEK, Jakub. Soutěž na obecní domy s malými byty . [online] 30. března 2007 [cit. 21. března 2012] Dostupné z: http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=3&action=show&id=1285. POTŮČEK, Jakub. Soutěž na domy s nejmenšími byty na Břevnově . [online] 27. ledna 2007 [cit. 17. ledna 2012]

53

Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=1138. ROSA, Martin. Kolonie Nový dům. [online ] 11. září 2009 [cit. 16. dubna 2012] Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=462. ROSA, Martin. Meziválečné výstavy soudobého bydlení. [online ] 24. října 2006 [cit. 30. března 2012] Dostupné z: http://archiweb.cz/news.php?type=10&action=show&id=2283. SLÁDEČKOVÁ-VÉMOLOVÁ, Barbora. Sociální bydlení v baťovském Zlíně Individuální bydlení v rámci malého bytu, [online] 2006 [cit. 16. ledna 2012] Dostupné z: archiweb.cz/salon.php?action=show&id=2261&type=10. Společnost DEVA. Ztracené dědictví. [online] 2009 [cit. 10. května 2012] Dostupné z: http://www.devasro.cz/xylolit.php STAM, Mart. Proti „nábytkovému umění“. Stavba 1928-9, ročník VII, číslo 2., str. 17. STAŇKA, František. Návrh poslance Františka Staňka a soudruhů na provedení § 1 zákona o dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku, ze dne 8. dubna 1920 č. 309 Sb. z. a n. K účelu zmírnění nouze bytové. [online] 2012 [cit. 16. ledna 2012] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1442_00.htm. STARÝ, Oldřich. Individuelní a typový rodinný dům. Stavba. 1930-31, ročník IX, číslo 8., str. 123 STARÝ, Oldřich. Kolonie „Nový dům“. Stavba VII, 1928-1929, s. 97-103. In Rosa, Martin. Kolonie Nový dům. [online ] 11. září 2009 [cit. 20. dubna 2012]. Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=462. ŠEVEČEK, Ludvík (ed.). Kulturní fenomén funkcionalismu: sborník příspěvků konference. Zlín: Státní galerie Zlín. 1995. 152 str. ŠLAPETA, Vladimír. Stavební kniha 2003 – Funkcionalismus na Moravě. Brno: EXPO DATA. 2003. 218 str. ISBN 80-7293-077-X ŠLAPETA, Vladimír. Stavební kniha 2004 – Český funkcionalismus. Brno: EXPO DATA. 2004. 116 str. ISBN 80-7293-113-X ŠILHÁNKOVÁ, Vladimíra. Koncepce bytové politiky pro středně velká a malá města. Hradec Králové: Civitas per populi. 2006. 200 str. ISBN 80-903813-0-8

54

ŠVÁCHA, Rostislav. Forma sleduje vědu: Teige, Gillar a evropský vědecký funkcionalismus 1922-1948, Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 2000. 369 str. TEIGE, Karel. Naše základna a naše cesta. Několik principielních poznámek. Pásmo. 1924, ročník I, číslo 3, str.1. TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. 1932. 367 str. ULRICH, Josef. Návrh poslance Josefa Ulricha a soudruhů na odstranění bytové krise. [online] 2012[cit. 20. března 2012] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t0706_00.htm. VANĚK, Jan. Právo na obydlí – Povinnost industrie. Bytová kultura. 1924, ročník I, číslo 1., str. 6. VANĚK, Jan. Jan Vaněk 1891-1962: Civilizované bydlení pro každého. Brno: Muzeum města Brna. 2008. 182 str. ISBN 978-80-86549-39-2 VESELÁ, Markéta. Le Corbusier se narodil před 120 lety. [online ] 2007 [cit. 15. ledna 2012] Dostupné z: archiweb.cz/news.php?type=2&action=show&id=4159. ŽÁK, Ladislav. Malý byt. Stavitel XIII, 1932, s. 111-113. [online ] 8. ledna 2007 [cit. 17. dubna 2012] Dostupné z: http://archiweb.cz/news.php?type=17&action=show&id=2908.

55

Obrazová příloha Rodinný dvojdům Jana Vaňka z let 1925-2686

Interiér domu Jana Vaňka87

86 87

Dostupné z: http://www.spilberk.cz/galerie/899_6.jpg Dostupné z: http://www.spilberk.cz/galerie/901_8.jpg

56

Typový domek pro Zlín architekta Erika Svedlunda, 1.místo na soutěži v roce 193588

Typový domek pro Zlín architekta Antonína Vítka, 4.místo na soutěži v roce 193589

88 89

Dostupné z: http://www.zlin.eu/upload.cs/9/99613bb4-s_1-1_1.jpg Dostupné z: http://www.zlin.eu/upload.cs/f/f7a03bb4-b_2-2_2.jpg

57

Půdorysné řešení domku typu „Svedlund“90

90

Dostupné z: http://www.zlin.eu/upload.cs/d/daa13bb4-b_5-5_2.jpg

58

Půdorysné řešení domku typu „Vítek“91

91

Dostupné z: http://www.zlin.eu/upload.cs/3/3ae03bb4-b_4-4_2.jpg

59

Polohovací křeslo Jindřicha Halabaly vyráběné Spojenými UP závody92

Karel Teige: Nejmenší byt – typografická úprava obálky93

92 93

Dostupné z: http://www.designcabinet.cz/data/imgs/05842l.jpg Dostupné z: http://www.antiquariat-rohlmann.de/mediac/400_0/media/msoEA18B.jpg

60

Kolonie Nový dům94 Trojdům B. Fuchse

Dvojdům E. Wiesnera

94

Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?type=&action=show&id=462

61

Trojdům J. Grunta

Dvojdům J. Víška a dvojdům M. Putny a H. Foltýna

62

Malobytové sídliště na Ruzyni od J. Gillara95 Půdorys bytu

Návrh interiéru

95

Dostupné z: http://archiweb.cz/buildings.php?&action=show&id=1068

63

Ukázka dobové reklamy na Spojené UP závody z 1. čísla časopisu Bytová Kultura

64