Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Seminář dějin umění. Magisterská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Magisterská diplomová práce

Jana Benešová 2012

2

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Jana Benešová

Urbanismus firmy Baťa Satelitní jednotky v ČR a ideální průmyslové město Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.

2012 3

4

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autorky práce 5

6

Anotace Diplomová práce je zaměřena na satelitní jednotky firmy Baťa, vybudované v České republice, a problematiku ideálních průmyslových měst. Úvod je věnován charakteristice českých a moravských satelitů se zaměřením na jejich urbánní vývoj. Stěžejní částí je snaha zachytit způsob plánování ideálních průmyslových měst v širším kontextu firemní ideologie. Opírá se o teoretické texty vypracované osobnostmi firmy Baťa, kde se dá sledovat neustálý vývoj. Součástí práce je také pohled do historie ideálních měst, které často vznikly na základě sociálních utopií, a jejich vztah k baťovskému systému.

Abstract The diploma thesis focuses on satelite towns of the Bata company built in the Czech Republic and the issue of ideal company towns in general. The introduction characterizes the Czech and Moravian satelites and their urban developement. The main part is decicated to describing approaches to planning of ideal company towns with regard to the context of company’s ideology. It refers to theoreties elaborated by important characters of the Bata company. Several trends that have constantly evolved are followed. The thesis also provides an insight into history of the ideal towns that often originated from utopias and their relation to the Bata’s system.

Poděkování Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce prof. PhDr. Jiřímu Kroupovi, CSc. za rady a připomínky. A také všem ostatním, kteří mi umožnili přístup k informacím a pomohli s vytvořením této práce.

7

8

Obsah 1.

Úvod

11

2.

Literatura a prameny

13

3.

Idea a realita – Praxe uplatňování ideálních plánů v ČR 3.1. Otrokovice 3.2. Napajedla 3.3. Třebíč – Borovina 3.4. Zruč nad Sázavou 3.5. Sezimovo Ústí 3.6. Shrnutí

15 16 18 21 24 26 30

4.

Ideologie vyjádřená architekturou – požadavky fy. Baťa na budování měst 4.1. Názory Tomáše Bati 4.2. Ideální průmyslové město

33 34 35

4.2.1. Gočár: Průmyslové město pro 12.000 obyvatel 4.2.2. První souhrnný text 4.2.3. Kritické poznámky J. A. Bati

4.3. Varianty a různá řešení ideálních měst 4.3.1. Plány pro Evropu a Tropy 4.3.2. Nový koncept Hugo Vavrečky – válečné plánování 4.3.3. Urbanistické řešení arch. Kubečky

5.

36 41 45

46 47 49 54

4.4. Shrnutí

60

Utopie a revoluce – Zdroje Baťova názoru 5.1. Literární prameny – soudobé knihy a články

62 63

5.1.1. Časopis Styl 5.1.2. Ebenezer Howard, Zahradní města budoucnosti 5.1.3. N. A. Miljutin, Socgorod

5.2. Ideologie a utopie

64 67 70

74

5.2.1. Historie ideálních měst v baťovských pramenech 5.2.2. Sociologický kontext ideálních měst

74 79

6.

Závěr

84

7.

Použité zdroje 7.1. Archivní prameny 7.2. Literatura 7.3. Ostatní zdroje

86 86 86 88

9

10

1.

Úvod Při hledání tématu pro svou diplomovou práci jsem částečně navázala na své

studium v bakalářském stupni, kdy jsem se začala zabývat stavebními aktivitami firmy Baťa, a na toto téma jsem zpracovala bakalářskou práci Moderní výstavba Zruče nad Sázavou a firma Baťa. Jedná se o projekt, který byl založen na principu „ideálního průmyslového města“ a zčásti byl realizován. Jedná se o tzv. satelit – detašovaný podnik zlínské mateřské firmy, který se měl stát soběstačnou výrobní jednotkou s veškerým zázemím a komfortem pro zaměstnance. Téma mi bylo blízké i tím, že ze Zruče pocházím a mám k ní osobní vztah. Při zpracovávání tématu jsem se zabývala jak typizovanou architekturou, tak i urbanistickým řešením, které se pro mě stalo stěžejním pro mé další směřování. Koncept ideálního průmyslového města vznikl z potřeby rychlé a efektivní výstavby nových provozů. Firma Baťa ve 30. letech 20. století disponovala velkým kapitálem, který bylo třeba dále investovat, a tak expandovala mimo Zlín i mimo hranice Československa. Po celém světě zakládala dceřiné společnosti pro výrobu, prodej a získávání surovin. Nová města bylo zapotřebí stavět bez zbytečných ztrát, a proto vznikl požadavek po celistvém návodu – příručce, který by dal začínajícím vedoucím pokyny a rady, jak takové město vystavět a zařídit v něm prosperující podnik. Tak začala vznikat kniha Ideální průmyslové město,1 která měla tuto potřebu naplnit. Konkrétní projekty nových satelitů vznikaly na základě požadavků Jana Antonína Bati. Autory urbanistických řešení byli architekti z firemního projekčního oddělení, kteří se snažili do geometrické sítě města vepsat baťovské názory na život a práci. Tedy už samotná struktura města, jeho prostorové uspořádání a forma architektury měly působit a pozitivně ovlivňovat své obyvatele. Vzniklo tak mnoho měst po celém světě, které si v různé míře dodnes zachovávají svůj charakteristický vzhled, a můžeme z nich cítit přísnou organizaci a řád, který v nich panoval. V poslední fázi vývoje projekčního oddělení firmy Baťa nešlo již o pouhé stavění, ale o vývoz celých měst spolu s firemní ideologií. Díky propracovanému systému vzdělávání pak firma „vyráběla“ i vlastního člověka. Má práce začíná stručným popisem vývoje a urbanismu továrních měst, respektive čtvrtí, které se nacházejí v dnešní České republice. Snažila jsem se je vzájemně konfrontovat a ukázat přístupy, které byly uplatňovány při jejich 1

MZA Zlín, Jan Antonín Baťa, Ideální průmyslové město, Zlín 1939.

11

projektování. Hlavní část nastíní vývoj myšlenky ideálního průmyslového města od prvních projektů až po varianty a nová řešení, které se postupně měnily s dobou. Závěrečná část je věnována zdrojům baťovských myšlenek, které byly uplatňovány při projektování a budování baťovských měst. Sahají do 19. století a zahrnují velkou šíři urbanistických projektů od západní Evropy po socialistické Rusko.

12

2.

Literatura a prameny Literatury týkající se firmy Baťa je velké množství a v posledních letech stále

přibývá. Vypovídá to nejen o přitažlivosti tohoto tématu, ale také o mnohotvárnosti pohledů, ze kterých se dá toto téma zkoumat. Aby se obsáhla celá problematika, je třeba mezioborového výzkumu jak v oblasti historie a architektury, tak také například sociologie, ekonomie, politologie a jiných. Knihy se dají rozdělit na dvě základní skupiny. Primární, tedy dobové publikace a články v tisku, které autenticky zachovávají dobu první republiky, a sekundární, sepsané po revoluci v roce 1989. Do první skupiny patří zejména knihy samotných šéfů – Tomáše a Jana Antonína Bati, kde zveřejnili své myšlenky a pokrokové názory na podnikání. Z tohoto období pocházejí též publikace soudobých teoretiků, architektů a urbanistů, které byly bohatým zdrojem mé práce. Jedná se konkrétně o Howardovu2 a Miljutinovu3 monografii a časopis Styl,4 kde byly zveřejňovány články dalších světových teoretiků a urbanistů. Ve druhé, porevoluční, skupině je nabídka pestřejší. Jsou zde zastoupeny velké přehledové publikace, katalogy výstav, sborníky konferencí, universitní práce, ale také beletristicky zpracované příběhy baťovské legendy. Pro mnou vymezené téma byly stěžejní především publikace Pavla Nováka,5 Ladislavy Horňákové,6 Ludvíka Ševečka7 a Ondřeje Ševečka,8 kteří se zabývali nejen architekturou Zlína, ale také plánováním ideálních průmyslových měst. Nedílnou součástí pramenů je stále se rozšiřující okruh bakalářských, magisterských a disertačních prací, které se na látku zaměřují často jako na monografie úzkých témat, nebo nabízejí pohled z mezioborového hlediska. Kromě literatury byly pro mne cenným zdrojem archivní prameny, které jsem studovala v Moravském zemském archivu v Brně a jeho pobočce ve Zlíně. Zejména fondy Stavebního oddělení a Pokusných jednotek ABŠ obsahovaly zajímavé dokumenty. Našla jsem zde mnoho teoretických prací k tématu ideální průmyslové město doplněných plány a nákresy od předních architektů. Dalším okruhem vyhledávání ve fondech byly dokumenty k jednotlivým satelitům v ČR. Zachovalo se Ebenezer Howard, Zahradní města budoucnosti, Praha 1924. Nikolaj Alexandrovič Miljutin, Socgorod. Otázky stavby socialistických měst. Základy racionelního plánování nových sídlišť v SSSR, Praha 1931. 4 Styl: měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, IV – X (XV) 1912 – 1930. 5 Pavel Novák, Zlínská architektura 1900 – 1950, Zlín 1993. 6 Ladislava Horňáková, ed., Fenomén Baťa: zlínská architektura 1900 – 1960 (katalog výstavy), Zlín 2009. 7 Ladislava Horňáková, ed., Ludvík Ševeček, ed., Satelity funkcionalistického Zlína Projekty a realizace ideálních průmyslových měst – továrních celků firmy Baťa (katalog výstavy), Zlín 1998. 8 Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole. Továrna, městský prostor a společnost ve Zlíně v letech 1900 – 1938, České Budějovice 2009. 2 3

13

mnoho regulačních a situačních plánů, ať už v papírové formě, nebo v podobě skleněných negativů, které jsou převedeny do digitální podoby, což velmi usnadňuje práci s nimi. V archivu je uloženo také mnoho fotoalb, které dokumentují fáze výstavby a jejich další vývoj. Ráda bych mezi zdroje zahrnula také webové stránky www.zlin.estranky.cz, které jsou velmi obsáhlým zdrojem článků týkajících se baťovské problematiky. Přestože se může zdát, že o Zlínu a firmě Baťa bylo už vše řečeno, není tomu tak. Stále jsou nacházeny nové souvislosti a podněty, na které je třeba nalézt odpovědi. Když jsem před dvěma lety psala svou bakalářskou práci, scházel mi ucelený text, který by se zabýval širokým tématem baťovských satelitů. Nějaká syntetická práce, kde bych našla odpovědi na témata týkající se vývoje urbanistických řešení, individuální pojetí různých architektů, adaptace pro jednotlivé státy, typologie staveb, které zde byly využívány, a s tím související masová stavební produkce. Za zmínění zde jistě stojí výstava Satelity funkcionalistického Zlína, která v tomto směru došla nejdál a jejíž katalog9 mi byl cenným zdrojem informací. Už v bakalářské práci jsem se dotkla myšlenek, které si Baťové přisvojili od svých předchůdců, a jejich vlastních názorů, které chtěli ve městech prosadit. Přestože se tématem zabývalo mnoho odborníků, nebyla tato problematika zcela obsáhnuta a shrnuta v jednom celku. Proto jsem se rozhodla ve své diplomové práci odpovědět alespoň na některé otázky a rozšířit tak základnu baťovské literatury.

Ladislava Horňáková, ed., Ludvík Ševeček, ed., Satelity funkcionalistického Zlína Projekty a realizace ideálních průmyslových měst – továrních celků firmy Baťa (katalog výstavy), Zlín 1998. 9

14

3.

Idea a realita – Praxe uplatňování ideálních plánů v ČR Na úvod bych ráda představila několik jednotek, které vznikly na území

dnešní ČR. I když firma působila na více místech v republice a také plánovala stavbu dalších průmyslových center (např. Kolín, Nymburk), vybrala jsem pět měst, respektive městských čtvrtí, které nesou znaky ideálních měst a mohou se až na jednu výjimku pochlubit továrním areálem, společenským centrem a čtvrtěmi typizovaných domků. Myšlenka budování mateřských závodů měla několik důvodů. První z nich navazoval na snahu proniknout na zahraniční trhy a na stávající prodejní síť. Obuv a jiné produkty, vyrobené v příslušných státech, totiž nepodléhaly clům a jiným poplatkům jako při vývozu z republiky. Proto zakládané jednotky z části naplňovaly tamní obchodní domy. Druhým důvodem bylo naopak zajištění materiálu pro obuvnickou výrobu. Jedna ze stěžejních myšlenek Tomáše Bati, která nastartovala rozvětvení podniku na mnoho pobočných závodů, byla snížit co nejvíce náklady na materiál tím, že si ho vyrobí sám. Často se tak setkáme se satelity umístěnými v exotických krajinách, kde se zpracovával kaučuk a kde byly levné pastviny pro hovězí dobytek. Třetím důvodem byla decentralizace, která se nejvíce zasadila o rozvoj satelitních městeček v Československu. Zde firma Baťa (ostatně i jako v jiných zemích) hledala levné pozemky s levnou pracovní sílou, která již na Zlínsku chyběla. Ve druhé polovině 30. let, se vzrůstajícím nebezpečím světového konfliktu, byly již některé zahraniční jednotky plánovány pro eventuelní přesun řízení celého koncernu, který po znárodnění fakticky nastal. Nejstarší samostatnou jednotkou jsou Otrokovice – Baťov, které dosáhly díky brzkému založení a sousedství mateřského Zlína největšího rozvoje. Jsou také prvním plánovaným satelitem vůbec, i když se souběžně v letech 1931- 32 pracovalo na dalších satelitech v zahraničí10. Sousední Napajedla jsou o poznání menší tovární jednotkou. V tomto případě byla velikost města limitována malým pozemkem obklíčeným řekou Moravou, se kterým se musel architekt vypořádat. Vznikl zde velký tovární areál, který postupně pohltil i obytnou čtvrť. Tvůrcem urbanistického řešení dvou zmíněných projektů je František Lydie Gahura. Ottmuth (Polsko), Borovo (Chorvatsko), Möhlin (Švýcarsko), Hellcourt (Francie) aj. Ladislava Horňáková, ed., Fenomén Baťa: zlínská architektura 1900 – 1960 (katalog výstavy), Zlín 2009. 10

15

Na plánech dalších třech míst, kterým se zde budu věnovat, se největší měrou podílel Richard Hubert Podzemný. V Třebíči – Borovině se potýkal s již existujícím továrním areálem, který firma odkoupila od zkrachovalého podniku Budischowski. Zato však ve Zruči nad Sázavou a v Sezimově Ústí mohl patřičně aplikovat své ideální plány, protože se zde stavělo „na zelené louce“. Zejména na dvou posledně jmenovaných je velmi zřetelná dispozice Podzemného ideálního průmyslového města, což může být dáno i tím, že byly plánovány velmi rychle před hrozícím konfliktem a jejich výstavba probíhala již v prvních letech války. Vraťme se ale v čase o deset let zpátky, kdy se začaly stavět první satelity. 3.1.

Otrokovice

Malé městečko, se dvěma tisíci obyvatel, bylo vzdálené cca 10 km od Zlína a nabízelo vše, co ve Zlíně pro výrobu obuvi chybělo. Byla to především řeka Morava, dopravní uzel a nízká cena močálovité půdy, které dělaly z pozemků Otrokovic – Bahňáku lukrativní místo pro průmysl. Je možné, že kdyby Tomáš Baťa mohl předvídat obrovskou expanzi a rozvoj své továrny, založil by ji právě zde.11 Zlínu chyběl především větší vodní tok a tak byly v Otrokovicích založeny závody na zpracování kůží, textilní závody, papírny apod., které byly na dostatku užitkové vody přímo závislé (tzv. Bapoz – Baťovy pomocné závody). Dále se v továrním areálu nacházely např. vápenka, rafinerie a také některé chemické a dřevařské provozy. Spolu s výstavbou letiště zde byl také založen závod na výrobu letadel. Výhodou Bahňáku také bylo přímé železniční spojení Břeclav – Přerov a také plánovaný kanál Dunaj – Odra – Labe, který by umožnil efektivněji využívat lodní dopravu. Pozemky, které byly firmou odkoupeny v roce 192912, bylo třeba nejprve zregulovat před samotnou výstavbou. Kvůli záplavám byl navýšen terén splavením protějšího kopce a byl vybudován systém odvodňovacích kanálů. Regulační plán, jak již bylo zmíněno, vytvořil přední zlínský architekt František Lydie Gahura, který použil schéma vycházející z pásového města se šachovnicovou strukturou. Výrobní část byla protkána sítí širokých bulvárů s výsadbou, která zpříjemňovala pracovní prostředí. I další významné body a spojnice, jak bylo u Bati zvykem, měly parkovou úpravu. Jednalo se zejména o náměstí práce a hlavní silnice oddělující tovární čtvrť od obytné a rekreační části. I čtvrť s obytnými domky byla plánována podle zásad Pavel Novák, Zlínská architektura 1900 – 1950, Zlín 1993. Klára Eliášová, Architektura a urbanismus Otrokovic ve 20. století (diplomová práce), Katedra dějin uměmí FFUP Olomouc, 2007. 11 12

16

města v zeleni s volným prostorem mezi jednotlivými domky bez plotů a zahradních stavbiček. Otrokovice jsou jedním z mála satelitů, který využívá koncept pásového města. Ten se objevoval v projektech levicové avantgardy, např. Soudobé či Zářící město Le Corbusiera má podobný charakter (ovšem s využitím výškových budov a kolektivního bydlení, které bylo obecně levicí prosazováno). V Baťovském kontextu jde o spíše výjimečnou koncepci, protože se ve větší míře užívalo půlkruhového „vějířovitého“ či „listového“ schématu, nebo místí krajinné podmínky neposkytly vhodnou plochu pro umístění pravidelného obdélného plánu.

F. L. Gahura, reg. plán Baťov 1930 (převzato Novák 1993)

Po prvotních nezdarech s nevhodným podložím se na jaře 1931 začalo s výstavbou13. Ta plynule trvala až do okupace, kdy byla nacistickými vojsky nuceně zastavena. Během té doby byl ale realizován tovární areál, který měl již v roce 1935 74 budov, společenský dům, obchodní domy a školy. Samozřejmostí byla rozsáhlá obytná čtvrť, která v roce 1936 čítala 658 bytů14. Poblíž Otrokovic vzniklo také letiště, které nejprve sloužilo pro firemní účely, ale později bylo zařazeno do

Ibidem. http://www.zlin.estranky.cz/clanky/batovy-zavody/batovy-pomocne-zavody-_bapoz_--otrokovice---batov.html. Vyhledáno 26.3.2011. 13 14

17

evropské linkové sítě.15 Otrokovice měly být předměstím Zlína. Měly fungovat jako spojnice se světem, obří překladiště, kudy prošel jak dovezený materiál, tak tisíce párů bot distribuované do celého světa. Je zcela na místě hovořit o předměstí, jelikož jsou známé plány F. L. Gahury z roku 193416 pro zastavění celého podřevnického údolí průmyslovými jednotkami, které by tvořily aglomeraci až pro 100 000 obyvatel. Na stejné téma vytvořil plán i Le Corbusier, který využil bodových výškových domů, které však u J. A. Bati nenalezly pochopení.

Le Corbusier, reg. plán Velkého Zlína, 1935 (převzato Novák 1993)

Přestože

nebyly

Otrokovice

plánovány

podle

projektu

ideálního

průmyslového města tak, jak ho známe z konce 30. let, jsou hned v několika ohledech výjimečným satelitem. I přes pozdější zásahy socialistické architektury se v našich podmínkách jedná o nejzachovalejší jednotku. Současně lze říci, že byl téměř naplněn původní plán výstavby. Přesto je škoda, že zde chybí památková ochrana, která by zabránila dalšímu znehodnocování genia loci, zejména svévolným zacházením majitelů s typickými dvojdomky. V Otrokovicích se firma snažila napravit to, co se ve Zlíně nepodařilo, nebo z různých důvodů podařit nemohlo. Neustálou touhou po dokonalosti byl systém zakládání měst a jejich výstavba zlepšovány a chyby se staly ponaučením pro další budování. 3.2.

Napajedla

Napajedla jsou velmi svébytným příkladem v rámci baťovských satelitů. Pozemek pro výstavbu tovární jednotky byl situován na břehu řeky Moravy, 5 km po proudu od Otrokovic. Pro náročnost na spotřebu vody zde firma Fatra (dceřiná Klára Eliášová, Architektura a urbanismus Otrokovic ve 20. století (diplomová práce), Katedra dějin uměmí FFUP Olomouc, 2007. 16 Ibidem. 15

18

společnost firmy Baťa) začala budovat továrnu na výrobu gumových plynových masek a hraček, která však svým růstem téměř pohltila čtvrť rodinných domků. Současně zde chybí tak typické veřejné budovy jako společenský dům, obchodní domy, kino, jídelny, atp., které zde však ani nebyly plánovány. Tím se Napajedla liší od klasického plánu ideálního města, které mělo naplnit potřeby obyvatelstva po všech stranách. Tento nezvyklý koncept byl určen malým pozemkem v údolí, z jedné strany ohraničen železnicí a úpatím kopce, ze strany druhé řekou Moravou.

F. L. Gahura, reg. plán Napajedla, varianta (převzato Novák 1993)

Pozemky k výstavbě továrny a spolu s nimi i Napajedelský zámek koupila firma Baťa již v roce 193217. S výstavbou se však začalo až v roce 1935 podle regulačního plánu F. L. Gahury. Podobu nového města můžeme zhruba přirovnat k rovnoramennému trojúhelníku, kdy jsou v jižní části u železnice plánovány pouze tři výrobní budovy. Osa pomyslného trojúhelníka slouží jako hlavní komunikace a přímo navazuje na most, který jej spojuje se starými Napajedly. Rodinné domky spolu s několika většími budovami jsou situované podél komunikací, které jsou navzájem kolmé, jen jediná cesta je položena diagonálně. V roce 1937 však vznikl

Tereza Kovaříková, Architektura a urbanismus Napajedel (diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP Olomouc, 2009. 17

19

nový regulační plán, který již počítá se sedmi výrobními budovami, které zasahují do obytné části. Regulační plán z roku 1942 vytvořený F. L. Gahurou a Miroslavem Lorencem18 je zaměřený především na celkovou urbanizaci starých Napejedel, kam zasazuje zahradní čtvrtě rodinných domků. Kvůli válečnému konfliktu a nastalé politické situaci však tento plán nebyl realizován. Právě se starými Napajedly při svém plánování firma počítala jako s poskytovatelem veškerých služeb a občanského vybavení, které nebylo v nové čtvrti plánováno. Díky rozmachu výroby doznalo změn i staré centrum města, kde bylo mnoho budov rozšiřováno a nově stavěno (např. úprava zámku 1936 – 38, budova spořitelny od Miroslava Lorence 1937, obchodní dům Baťa 1938)19 a jak jsem již zmínila výše, firma měla snahu město dále urbanizovat.

Areál Fatra Napajedla, celkový pohled 1936 (MZA Zlín)

Z původní baťovské výstavby zbylo jen několik domků spolu s jednou svobodárnou v jižním cípu areálu a podél hlavní cesty u brány. Zbytek ze zhruba čtyřicítky domků pohltil tovární areál Fatry, který v době socialismu naznal velkého rozvoje. Ještě za války, v roce 1944 vzniklo několik rodinných domků v ulici Nad Zámkem, kterých se rozšíření továrny nedotklo. Původní domky v továrním areálu byly zbourány, svobodárny byly přizpůsobeny jinému účelu. V samotném areálu vznikly v baťovské éře dvě halové a dvě tříetážové budovy s možností rozšíření20. Po Ibidem. Ibidem. 20 Ibidem. 18 19

20

válce vznikly další výrobní budovy, které využívaly baťovského systému výstavby betonových pilířů a výplně z režného zdiva, a tak dnes areál působí uceleným dojmem. V případě Napajedel je právě tovární areál nositelem baťovské myšlenky. Základní struktura ani systém stavby většiny budov nedoznaly za nového režimu změn a ani novější budovy nezasahují příliš do celkového dojmu továrny v zeleni. Právě pro tuto autentičnost továrního areálu jsem zařadila Napajedla mezi satelity, i když mu chybí značná část obytné čtvrti a společenská zóna schází úplně. 3.3.

Třebíč – Borovina

Urbanistické řešení v Třebíči – Borovině je dalším zajímavým prvkem mezi českými satelity. Architekt R. H. Podzemný se pokusil zasadit plán ideálního průmyslového města do již existující struktury tamního zkrachovalého podniku Budischowsky. Továrna stála na pravém břehu Stařečského potoka, přičemž se na druhém břehu nacházela kolonie domků. Nový regulační plán počítal s postupnou sanací starých staveb a jejich nahrazení moderními. Z původního plánu byla realizována jen část. Zachovaly se výrobní budovy a obytná čtvrť s domky a svobodárnami. V Borovině měla působit mateřská firma Baťa a to s provozy na výrobu bot a punčoch. K továrně patřily i rozlehlé polnosti a lesy, kde firma Baťa provozovala své hospodářství. Areál odkoupila firma Baťa od zadlužených firem Budischowsky a Busi (její dceřinné společnosti)21 v březnu roku 1931. Je příznačné, že velkovýroba a nízké ceny firmy Baťa působily firmě Budischowsky značné komplikace a byla to právě firma Budischowsky, která vlastnila výhradní právo zásobovat Rakousko-uherskou armádu obuví, před tím, než Tomáš Baťa dokázal přesvědčit rakouské vedení, a získal tak zakázky pro svůj podnik. Firma Baťa měla z počátku také potíže se starousedlíky, kteří se příchodu nové dynamické společnosti obávali a byli hojně podporováni místní komunistickou stranou. Přes to však firma Baťa dokázala díky své kampani přetáhnout větší část dělnictva na svou stranu, především díky tomu, že své sliby proklamované kampaní plnila.

Jitka Svobodová, Působení firmy Baťa a. s. v Třebíči v letech 1931 – 1945 (diplomová práce) Historický ústav FFMU, Brno, 2006. 21

21

R. H. Podzemný, reg. plán Třebíče – Boroviny (MZA Zlín)

Urbanistické řešení od R. H. Podzemného zachovává tovární areál na svém místě; podél potoka proti proudu je pak umístěno náměstí se společenskou čtvrtí a kostelem. Čtvrtě rodinných domků jsou pak situovány na návrších po obou březích potoka. Tovární areál se tak dostává do středu města, což je pro typ baťovských ideálních měst nezvyklé. Obytným čtvrtím se pak Podzemný snaží dát pravidelný rastr, který kontrastuje s tvarem tovární a společenské čtvrti, které jsou částečně přizpůsobeny toku potoka. Menší obytná část je umístěna na kopci mezi Stařečským potokem a řekou Jihlavou. Jde o místo, kde se nachází původní výstavba, a tak je zde rastr ulic přizpůsoben místním komunikacím. Na druhé straně pak bylo sídliště plánováno na nezastavěné části a je zde patrný typický parkový prospekt, ke kterému se diagonálně sbíhají menší uličky. Tato část však nebyla realizována, stejně jako většina budov občanského vybavení. Přestože se v podniku až na malé přestávky pracovalo v podstatě od převzetí firmou Baťa, k větším úpravám spojeným s novou výstavbou došlo až v roce 1935. Firma zrušila koželužny, jejichž nepoužitelné budovy dala strhnout a na jejich místě vznikly moderní provozy. Do doby nuceného přerušení výstavby nacisty však vznikly pouze dvě tovární budovy, které v prostředí historizujících Budischowských staveb působily velmi pronikavě. V obytné čtvrti se začalo budovat již v roce 1931 a to

22

dvanácti typovými domky. Další výstavba probíhala až s rozvojem továrny od roku 1935 v severní části Boroviny. Do roku 1938 bylo postaveno 122 domků a počítalo se s dalším rozšiřováním.22 Mezi domy se nacházelo 7 svobodáren a za plánovaným náměstím byl vybudován jeden internát.

Původní budovy továrny Busichowsky, v pozadí pětietážovka (MZA Zlín)

Další plány na rozvoj však přerušila válka a následný politický vývoj. Po znárodnění se zde dále vyráběly punčochy a obuv, tovární areál tak doznal různých změn. Za pomoci baťovského bednění byla postavena třetí pětietážová budova, má už ale jiné proporce než typických 3 x 13 polí. Také starší baťovské pětietážovky byly propojeny jakýmsi středním rizalitem, takže nyní tvoří jeden mohutný blok. Po odchodu firmy BOPO byl areál víceméně bez využití. Nyní se plánuje revitalizace celého komplexu a přebudování továrních hal na bytové jednotky s občanským vybavením. Projekt je již rozběhnut, nyní je pozornost soustředěna na starší budovy kolem Budischowského brány. Rekonstrukce by se měly dočkat i baťovské výškové budovy, kterým by, dle vizualizace, měl být ponechán jejich charakteristický vzhled23. Změn se dočkala i obytná čtvrť, kde jsou domky libovolně rekonstruovány s mnohými přístavbami, které někdy přecházejí až do bizarností. Ze čtvrti se tak vytrácí její uniformita, která jí dávala neobyčejný charakter. Alespoň tovární čtvrť tak převezme ideu města v zeleni, i když bude změněna její funkce.

22 23

Ibidem. http://www.mparch.cz/en/ostatni_trebic.html. Vyhledáno 29. 3. 2012.

23

3.4.

Zruč nad Sázavou

Zruč nad Sázavou je po Otrokovicích teprve druhým satelitem v ČR, kde se mohl ve větší míře uplatnit plán ideálního města. Výstavba zde probíhala až na konci dekády třicátých let (tedy 5 let po Napajedlech a Třebíči a téměř 10 let po Otrokovicích), kdy projekční a stavební oddělení prodělalo obrovský vývoj. Na základě předchozích zkušeností z desítek satelitů po celém světě mohlo výstavbu měst ještě více standardizovat a tím pádem urychlit. Před hrozbou válečného konfliktu chtěl J. A. Baťa investovat kapitál a tak založil provoz nejen ve Zruči, ale také v Sezimově Ústí. Tato dvě městečka vznikala téměř současně, proto zde nacházíme mnoho paralel. Je to dáno i tím, že hlavním autorem urbanistických řešení byl v obou případech opět R. H. Podzemný.

R. H. Podzemný první reg. plán Zruč nad Sázavou 1939 (MZA Zlín)

Pro vybudování nového města, dnes lidově nazývaného nová Zruč – novka či Baťov, byla vybrána louka obtékaná řekou Sázavou, v sousedství staré Zruče. První jednání o koupi pozemků probíhala již v roce 1938, avšak k podpisu smlouvy a následné výstavbě došlo až v roce 1939. Firma Baťa odkoupila louky a hospodářské budovy od velkostatkáře Schebka, který kvůli své nedobré finanční situaci tento krok uvítal. Regulační plán byl přizpůsoben pozemku, který z části tvořila niva řeky Sázavy. Výsledným tvarem pak byl pravidelný ovál, do kterého však z východní strany zasahoval areál velkostatku a protínala ho stávající silnice k Chabeřicím. Kromě těchto dvou nedostatků splňoval regulační plán všechny nároky ideálního průmyslového města. Tovární areál, který měl mít 10 výrobních budov a jednu 24

administrativní, se nacházel mezi řekou a železniční tratí. Na hlavní vstup navazovala obchodní a společenská čtvrť a dál, na mírném kopci, byly plánovány rodinné domky. Na vrchu pak měla být nemocnice a v blízkosti také letiště. Ve Zruči se podobně jako v Třebíči měly šít boty; plánován byl také menší strojírenský závod. Zruč se mohla stát prototypem ideálního průmyslového města, zaměřeného na výrobu obuvi, s optimalizovaným počtem obyvatel. Měla mít výhody dobré práce a vysokých platů jako ve Zlíně, při zachování venkovského charakteru města.

Zruč nad Sázavou, celkový pohled, 1943 – 1945 (MZA Zlín)

Z velkorysých plánů však mnoho nezbylo. S výstavbou se začalo v podstatě ihned po zakoupení pozemků a získání příslušných povolení. V rychlém sledu vznikly dvě výrobní pětietážové budovy, které v prvopočátcích nahrazovaly mnohé městské služby,24 pro které pak byly postaveny samostatné stavby. Po výrobních budovách následovala škola, svobodárna a společenský dům, který je již poznamenán německým vlivem. Současně probíhala výstavba sídliště, kterého byla realizována menší polovina. Druhá etapa výstavby domků byla také zasažena německou estetikou, proto se zde uplatnily typy domků se sedlovou nebo valbovou střechou. Všechny domky, které se ve Zruči stavěly, byly omítány, pouze některé si zachovaly rámování oken či meziokenní plochy vyplněné režným zdivem. Těsně po válce, v první dvouletce, byly postaveny další dva internáty, kde bychom baťovské znaky měli hledat spíše lupou, a tři bloky bytových domů podle 24

Mladší výrobní budova sloužila k ubytování, výuce, stravovaní, dokonce také jako divadlo.

25

projektu Vladimíra Karfíka, které byly uplatněny také ve Zlíně na Obecinách. Další změny v charakteru obytné čtvrti utrpěla Zruč v 50. letech, kdy byly na domky první etapy nasazeny valbové střechy. Naopak na společenském domě byla původní střecha stržena a byla zde ponechána pouze plochá. V továrním areálu byly během doby dostaveny další menší výrobní haly, které se však již neřídily žádnými principy. Budovami s nejvýraznějšími baťovskými znaky zůstávají tovární objekty a také škola, která byla v posledních letech rekonstruována, vnější vzhled jí byl ale ponechán. Na společenském domě bychom pod omítkou s reliéfním dekorem těžko hledali železobetonový skelet, nebýt sloupového portiku před vstupní částí. Obytná čtvrť je také velmi zasažena novodobými rekonstrukcemi, zejména zateplováním, kdy se z baťovské uniformity pomalu stává přehlídka barevné škály. Je velká škoda, že na obytnou čtvrť nebyla přidělena alespoň minimální památková ochrana, která by zamezila ubývání genia loci, které toto místo díky baťovské výstavbě získalo. 3.5.

Sezimovo Ústí

Chronologicky posledním satelitem, který na území ČR vznikl, je tovární jednotka pro strojírenskou výrobu Baťova pobočného závodu MAS a.s. Zlín. Místo pro vznik nového sídliště bylo vybráno na území jižních Čech, poblíž města Tábor. Pozemek byl situován nedaleko řeky Lužnice, podél železniční trati Praha – České Budějovice. Stejně jako ve Zruči nebo Otrokovicích se k pozemkům těsně přimykalo historické Sezimovo Ústí; dnes označováno číslovkou 1, nová část je formálně nazvána Sezimovo Ústí 2, lidově Baťov. Také zde probíhala výstavba v rychlém tempu v počátcích druhé světové války. A také zde nebyly původní Baťovské plány naplněny. Ke koupi pozemků, jak jsem uvedla výše, došlo v červnu roku 1939.25 Regulační plán R. H. Podzemného se do značné míry podobá reg. plánu Zruče. Odlišnost je ve tvaru továrního areálu, který byl dán krajinnými podmínkami. Struktura sídliště s „parkem oddechu“ v jeho ose je však shodná. Stejně tak náměstí práce a uspořádání okolních budov je velmi podobné. V případě Sezimova Ústí je výraznější příčný parkový pás oddělující továrnu od sídliště, který v případě Zruče v podstatě chybí. Původní plány se však během výstavby průběžně měnily a přizpůsobovaly aktuální situaci. V letech 1942 – 43 vzniklo několik variant na řešení

Petra Říhová, Šumné Sezimovo Ústí - po stopách první republiky (diplomová práce) Katedra obchodu a cestovního ruchu EF JUČB, České Budějovice, 2010. 25

26

druhé poloviny sídliště, zpracovaných Emanuelem Hruškou.26 Přestože se ještě objevuje projekt s rodinnými či řadovými domky, v ostatních případech jsou projektovány bytové domy ve větších či menších blocích. Je nasnadě položit si otázku, zda je tento trend způsoben vyhovění protektorátní politice, či se Vedení firmy začalo přiklánět k úspornější bytové výstavbě z montovaných prefabrikátů, kterou vyvíjelo zlínské projekční oddělení.

R. H. Podzemný, regulační plán Sezimova Ústí 1939 (MZA Zlín)

Zajímavým detailem je, že ve Zruči probíhala výstavba nejprve po pravé straně náměstí, zatímco v Sezimově Ústí vznikaly všechny budovy po levé straně. Výstavba města probíhala velmi rychle. V první polovině roku 1940 již byly postaveny tři výrobní haly a dokončen společenský dům.27 V továrním areálu byla v první etapě postavena standardní pětietážová budova (administrativní), kde byl otestován tzv. pokusný typ, který využíval půlkruhových přístavků pro schodiště, výtah a zázemí zaměstnanců. Po krátkém zastavení výstavby nacisty v roce 1941, byl další rozvoj města povolen, ale podle německých plánů. Byla dobudována 5. výrobní MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 1692. Vladimír Štípek, Strojírenské aktivity firmy Baťa na Táborsku, in: Jan Antonín Baťa – život a dílo, pokračovatel práce Tomáše Bati (sborník konference), Zlín 2007 (str. 72 – 75). 26 27

27

hala, pak byla výstavba opět zastavena až do konce války. Tím, že se nemohly závody plně rozvinout, však byly osvobozeny od válečné výroby.28 Další výrobní budovy vznikly následně do roku 1953, kdy bylo využíváno baťovské skeletové konstrukce. Přestože byl závod v Sezimově Ústí zaměřen na strojírenství, po válce zde vznikl i chemický podnik na zpracování umělých silonových vláken, které byly za války vyvinuty ve Zlíně.

Sezimovo Ústí, pohled z náměstí k továrnímu areálu cca 1941 (MZA Zlín)

Na náměstí práce byl již v roce 1939 založen společenský dům, na jehož projektu spolupracoval architekt Vladimír Karfík. Rychlé tempo standardizované výstavby umožnilo objekt dostavět už v roce 1940, proto je zde zachován (oproti Zruči) střídmý styl členění fasády. Vstupní portikus a široká římsa, tvořící zastřešení nad prospektem obchodů, jsou však (v obou případech) charakteristickými znaky baťovské školy.29 Dalším architektonickým solitérem je budova školy, která je téměř totožná se Zručskou školní budovou. I přes unifičnost baťovské architektury je toto spíše výjimkou, jelikož budovy sloužící veřejnosti byly obvykle projektovány s určitou osobitostí. Tento jev bych přičetla na vrub snaze po rychlosti výstavby při nestálých podmínkách v době války. Současně probíhalo i budování obytné čtvrti. Byl zde Ibidem. V Sezimově Ústí se římsa nedochovala, v roce 1944 pak bylo ke společenskému domu přistavěno čtvrté patro. 28 29

28

využit jeden z nejnovějších typů domků Florián s rovnou střechou, který byl (ve variantě s valbovou střechou) aplikován i ve Zruči. Podobných paralel bychom našli více, kdybychom brali v potaz i zahraniční satelity.

Sezimovo Ústí – škola, dobový snímek (MZA Zlín)

Zruč nad Sázavou – škola, dobový snímek (MZA Zlín)

V Sezimově Ústí bylo postaveno 150 domků, v dalších fázích výstavby během války a těsně po ní byly uplatněny čtyřdomky, ovšem podle nových plánů, s větší obytnou plochou. Se změnou politiky v poválečné době došlo i ke změně priorit rodinného bydlení a tak v dalších letech vznikaly nejprve zděné, později panelové bytové domy. Nová výstavba a rekonstrukce zasáhly i centrum města, avšak společenský dům, tovární objekty a obytná čtvrť jsou zachovány v celkem dobrém stavu. Je to dáno i 29

postojem městské správy, která podporuje zachování charakteru průmyslového města v zeleni.30 3.6.

Shrnutí

V předchozích kapitolách jsem představila města, která poznamenala předválečná výstavba firmy Baťa. V této závěrečné části bych je ráda vzájemně porovnala a utřídila je, podle různých hledisek. Ze zmiňovaných pěti satelitů můžeme pouze tři považovat za města vybudovaná na zelené louce, i přes to, že sousedily s původní vesnicí, která zaručovala zajištění základních služeb při počátcích stavby. Snahou firmy samozřejmě bylo vybudovat soběstačné město. V případě prvního satelitu zajišťovaly službu nejen staré Otrokovice, ale především moderní Zlín, který nabízel mnoho druhů kulturního vyžití a také kvalitní zdravotní službu. Absenci společenské zóny v Napajedlech mělo nahradit staré městské centrum, které by podle mého názoru bylo postupně zregulováno a zmodernizováno, aby tak tvořilo adekvátní reprezentativní model. Jak je známo, Jan Antonín Baťa pomalu upravoval Napajedelský zámek na svou rezidenci, je tedy možné, že celá stará část by byla přebudována na nové ideální průmyslové město. V případě Boroviny byla výstavba také projektována na území, kde již fungovala městská infrastruktura, která zajistila prvotní zázemí pro nové zaměstnance, před vybudováním účelových staveb. Stará Zruč a Sezimovo Ústí však byla městečka venkovského charakteru, proto zde první postavené budovy sloužily i k jiným účelům. Výstavba ve Zruči byla vskutku velmi moderním zásahem do krajiny, protože se v širším okolí nenacházela žádná větší města s průmyslem, spíše se jednalo o města s historickou hodnotou (Vlašim, Kutná Hora). Proto tu moderní výstavba působila velmi unikátně, psalo se o ní v tisku a lidé se sem jezdili dívat ze širokého okolí. Staré Sezimovo Ústí sloužilo od 30. let jako rekreační místo, díky třem vilám, které si zde nechali vybudovat prezident Edvard Beneš a jeho přátelé Zdeněk Fierlinger a Ludvík Strimpl. Kulturní vyžití mohl do jisté míry zastupovat i Tábor, ležící jen 3 km od Ústí. Na regulačních plánech Otrokovic, Zruče a Sezimova Ústí můžeme jasně pozorovat přímou aplikaci ideálních plánů bez větších zásahů a změn. Bohužel válečná situace a následné politické podmínky zabránily dobudování měst. Všem

Petra Říhová, Šumné Sezimovo Ústí - po stopách první republiky (diplomová práce) Katedra obchodu a cestovního ruchu EF JUČB, České Budějovice, 2010. 30

30

satelitům ublížila také pozdější bytová výstavba, jak po stránce architektonické, tak urbanistické. Regulační plán Otrokovic od F. L. Gahury nejvíce připomíná „pásové město“, které později převzal a propagoval Jiří Voženílek. Město je rozděleno navzájem kolmými cestami, které vytváří pravidelnou síť. Zároveň je pak funkčně rozděleno do pásů, resp. čtvrtí, kdy každá slouží jinému účelu a jejich řazení kopíruje dělníkův den. Konkrétně se jedná o tovární areál, dopravní tepny, pás zeleně, obchodně společenská zóna, hromadné bydlení, rodinné bydlení, sport, rekreace. Ve městě byla plánována také nemocnice (v rekreační zóně), stranou města pak také letiště a hřbitov. Město je přitom plné parkových ploch a alejí. Naopak Zruč a Sezimovo Ústí jsou navrženy podle ideálního města R. H. Podzemného, který upřednostňoval organičtější formu města a tzv. listové uspořádání ulic, kdy jsou uličky k rodinným domkům postaveny diagonálně k hlavnímu parkovému prospektu. Návaznost jednotlivých funkčních čtvrtí je podobná, společenská a obchodní čtvrť jsou však soustředěny centrálně kolem náměstí, ne v pásu, jako na ideálním plánu J.Voženílka. Ten pak kritizoval právě umístění obchodní zóny na Podzemného plánech a argumentoval tím, že ženy budou mít daleko z obytné čtvrti do obchodů. Žádné z ideálních měst však nebylo plánováno tak veliké, kdy by se nedalo z okrajové části k továrně dojít za 15 minut.31 Bohužel ve Zruči ani v Sezimově Ústí nebyla realizována ani polovina původního plánu, nemůžeme tedy oprávněnost tohoto sporu posoudit. Nejzajímavější jednotkou po urbanistické stránce je Třebíč – Borovina, kde se stavělo v již obydlené čtvrti a bylo třeba zasadit nový plán do již existující infrastruktury. Nejvýraznější rysy ideálního města měla mít čtvrť rodinných domků po pravém břehu Stařečského potoka, k jejíž realizaci však nedošlo. Urbanistické řešení R. H. Podzemného počítalo s rozsáhlou sanací starých budov. Firma Baťa však zaměřovala svou pozornost na jiná města a v Třebíči se stále využívalo starých budov, které se v areálu nacházejí dodnes. V Třebíči vznikly v podstatě jen dva druhy výstavby – výrobní a obytné, která obsahovala jak rodinné domky, tak hromadné bydlení ve svobodárnách. Bohužel zde nevznikl ani společenský dům, obchodní dům či budova školy. Předchozí text představil města jako stavební produkty firmy, které se nám zachovaly v České republice. Zároveň otevřel dveře k hlubší problematice ideálních průmyslových měst. Ve své práci jsem ji strukturovala do dvou částí. První z nich 31

Přesto se v Podzemného ideálních plánech vyskytuje městská dráha pro hromadnou dopravu.

31

shrnuje požadavky firmy, resp. Jana Antonína Bati, kladené na projektanty, které jsou zformulovány v knize Ideální průmyslové město,32 a podkladů k nim z MZA Svit ve Zlíně. Můžeme tak porovnat různé přístupy jednotlivých architektů. Druhá pak zkoumá možné zdroje a inspirace, kde se jak Tomáš, tak Jan Antonín Baťa mohli seznámit s problematikou zahradních a průmyslových měst. K tomu jsem využila stať F. L. Gahury zahrnující vývoj průmyslových měst od 19. století a také jím doporučenou literaturu o dané problematice, zejména aktuální články v časopise Styl.

32

MZA Zlín, Jan Antonín Baťa, Ideální průmyslové město, Zlín 1939.

32

4.

Ideologie vyjádřená architekturou – požadavky firmy Baťa na budování měst V období 30. let 20. století, které můžeme označit jako dobu nejhojnějšího

zakládání nových satelitů, vznikla ve firmě Baťa potřeba tuto početnou výstavbu co nejvíce zjednodušit, systematizovat a zefektivnit. Pro ilustraci – během 30. let firma založila kolem dvou desítek nových satelitních měst po celém světě, k čemuž nepřipočítávám rozsáhlou obchodní síť, která měla jen v Československu přes 2000 prodejen.33 Stavební ruch ve firmě byl čilý; tomu odpovídá založení Zlínské stavební a.s. v roce 1930.34 Období expanze ve 30. letech bychom mohli rozdělit na dvě období. V první fázi pronikala firma Baťa na zahraniční trhy především kvůli odbytu a uzavírajícím se ekonomikám po finanční krizi, kdy stavěla své filiálky převážně na evropském kontinentě. Současně s obchodní sítí vznikaly i samostatné výrobní celky, které mohly zásobovat místní prodejny a vyhnout se tak clům. V druhé polovině 30. let, v období reálné hrozby válečného konfliktu, firma přešla na výstavbu jednotek, které jí měly zajistit především přísun vlastních surovin. Dalšími úkoly nově zakládaných měst byla samozřejmě výroba obuvi a odbyt československého zboží. S postupným rizikem odpojení Zlína od koncernu byla také plánována města, která by jeho úlohu mohla převzít v době války. Těmito několikaletými preventivními opatřeními si firma Baťa zajistila, že i po obsazení československého území nacisty mohla dále prosperovat. Od roku 1937 probíhala příprava zmíněné knihy Ideální průmyslové město,35 která byla vydána těsně před válkou. Je jedinou ucelenou literaturou, která se nám dochovala a je uložena v archivu Svit ve Zlíně. Je pod ní podepsán Jan Antonín Baťa, pravdou však je, že na vzniku této knihy se podílelo mnoho odborníků z různých oddělení firmy, kteří vypracovali jednotlivé kapitoly. Kromě výsledné publikace existuje v archivu mnoho přípravných statí různých autorů, ze kterých J. A. Baťa knihu poskládal. Texty jsou však plné kritických poznámek a připomínek samotného šéfa. Dále jsou zde k dispozici texty H. Vavrečky, který se ideálním průmyslovým městem zabýval ve válečných letech 1942 – 1943. Z jeho poznámek lze vyčíst vývoj a změny idejí, které se měly odrazit v projektu průmyslového města.

http://www.zlin.estranky.cz/clanky/batovy-zavody/seznam-Batuv_koncern.html, vyhledáno 30.3. 2012. 34 Ibidem. 35 MZA Zlín, Jan Antonín Baťa, Ideální průmyslové město, Zlín 1939. 33

33

Kniha Ideální průmyslové město36 je v podstatě velmi konkrétní a podrobný projekt města na výrobu obuvi, sestávající z mnoha částí, které se věnují jednotlivým výrobním odvětvím. Myšlenky J. A. Bati jsou obsaženy pouze v úvodu, kde předkládá důvody ke vzniku tohoto díla. Ostatní kapitoly jsou v podstatě rozpočty a technologické postupy, které se vztahují ke konkrétnímu druhu výroby či dílny (např. punčochárna, koželužny, obchodní odd. apod.). Je zajímavé, že ve výsledné publikaci je ideologický základ extrémně zkrácen, přestože v přípravných textech je mu věnováno mnoho stránek. V prvních kapitolách knihy narazíme i na „výstavbu města“, která je opět pouze rozpočtem spolu s plány typizovaných budov. Jsou zde také zmíněny obecné parametry pro plánování měst. Samozřejmě zde nechybí seznam staveb a jejich náročnosti jak na materiál, tak na pracovní sílu. J. A. Baťa svou práci nevidí jako uzavřené dílo, ale je toho názoru, že je třeba jej stále zdokonalovat

s novými

zkušenostmi.

Proto

se

také

neustále

setkáváme

s inovovanými plány měst a budov. Tolik ke stručné charakteristice knihy – příručky. Pro mou práci se stala východiskem a v následujícím textu bude osvětlen její vznik, přípravné texty, kritika, ale také přepracování v době války. 4.1.

Názory Tomáše Bati

Bylo by chybné se domnívat, že s plánováním ideálních měst přišel až Jan Antonín. Jak je patrné z úvodních kapitol, první pobočné závody se začaly budovat od roku 1930, tedy za vedení Tomášem Baťou.37 V samotném Zlíně, budovaném ve 20. letech, se již promítly základní ideje formulované do požadavků na výstavbu. Nejcharakterističtějším rysem jak Zlína, tak i dalších Baťovských měst je všudypřítomná zeleň. Nejedná se jen o zahradní čtvrtě rodinných domků, ale také parkové úpravy náměstí, hlavních tříd a prostor v továrním areálu. Jednou z hlavních myšlenek je názor převzatý od utopisty R. Owena.38 Upravené příjemné prostředí je základem pro spokojenost, tím pádem vyšší výkonnost dělníka. Jinými slovy investice, kterou továrník použije ke zvelebení prostředí, se mu vrátí v podobě větších výdělků. Jedním a zároveň hlavním prvkem pro zkrášlení zaměstnancova ducha je budování rodinných domků. Čtvrtě byly organizovány tak, aby člověk neměl prostor k poflakování a aby produktivně využil každou minutu svého dne, ať už při práci Ibidem. Zemřel při letecké nehodě v roce 1932. Po něm převzal podnik jeho nevlastní bratr Jan Antonín. 38 Zdrojům a inspirátorům T. Bati se budu podrobně věnovat ve třetím oddílu své práce. 36 37

34

nebo při relaxaci. Poskytnutím vlastního domku mladým párům pak podporoval vytvoření vlastní rodiny. Vdané ženy obvykle nechodily do práce, ale staraly se o děti, byt a samozřejmě o svého muže. Tím tak vznikl opravdový domov, kde si pracovník odpočinul a nabral síly na další den. S odpočinkem souvisí také přísný zákaz hospodaření na zahrádkách, které člověka ještě více vysílí. Naopak byly vypisovány soutěže o nejlépe upravený pozemek kolem domu. Pokud byly objeveny užitkové záhony, nebo dokonce kurníky a kůlny, byl majitel potrestán. Dokonce byl zakázán chov domácích zvířat, jako jsou kočky a psi. Po domech chodívaly také kontroly, které si všímaly, zda rodina využívá celý prostor a nepronajímá volné místnosti. Odpočinout si člověk mohl také v rekreační zóně města. Nabízelo se zde mnoho možností na trávení volného času. Ať už podnikání sportovních aktivit všeho druhu, nebo návštěva kina, divadla či kulturních akcí ve společenských domech. Tím, že Tomáš Baťa zaopatřil všechny potřeby svých zaměstnanců, mohl dosáhnout větší kultivace jejich ducha, zároveň však promyšlenou koncepcí města získal patřičný přehled o všech obyvatelích a mohl tímto způsobem ovládat jejich denní režim a stereotypy. Všechny zdánlivě filantropické projekty však vždy vedly k výdělku a návratnosti investice. Cílem byla výchova pracovníka, který bude výkonný ve své práci a spokojený v domácnosti, tím pádem nebude mít důvody k podnikání revolučních akcí. Tyto myšlenky byly základními stavebními prvky při zakládání nových měst. Existovala snaha po neustálém zdokonalování systému. Tím byl dán impuls pro plánování samostatných a ekonomicky nezávislých uzavřených jednotek, kde by se daly zásady Batismu plně aplikovat v celé své šíři. Bohužel se však inventor těchto myšlenek nedožil ani prvních realizací. Místo něj do vedení nastoupil J. A. Baťa, který ve velké míře na svého bratra navazoval a pokračoval v naznačené linii. 4.2.

Ideální průmyslové město

Tato kapitola se věnuje přípravným pracím a prvními variantami knihy až po její výtisk vydaný těsně před válkou. V srpnu roku 1937 vzešel od J. A. Bati impuls k sepsání obsáhlé publikace, která by měla být příručkou pro budoucí vedoucí, a obsahovala by všechny potřebné informace pro založení, vybudování a zprovoznění města. 20. srpna 1937 jsou datovány statě Zahradní město a jeho úprava a Budování zahradních měst,39 pod kterými je podepsán Kunic. První z nich obsahuje obecné uvedení do problematiky, které mohlo sloužit jednotlivým autorům jako základní 39

MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 126.

35

koncepce, které by se měli držet. Jsou zde popsány důvody vzniku nového urbanismu a jeho příklady. Druhá část textu se již věnuje praktičtější stránce. Vychází z příkladu anglických zahradních měst a transformuje ho pro potřeby firmy Baťa. Jsou zde shrnuty základní funkce zeleně ve městech a navrženo schéma půdorysu města spolu s popisem jeho základních částí. Zřejmě v zápětí byly zadány úkoly na jednotlivých částech knihy. Autory byli např. H. Vavrečka (úvod navazující na sociální historii a sociální politiku), p. Cekota (vývoj člověka v průmyslu), p. Čipera (bytová kultura, fungování města – administrativa, rozpočet), p. Karfík (Veřejné budovy a společenský život ve městě, hromadné bydlení) p. Vrána (Školství), P. Hlavnička, p. Sláma (zemědělství, zásobování), další oddíly se věnují např. zdravotnictví, kultuře, dopravě, jednotlivým továrním objektům atd. Na základě tohoto zadání vznikly samostatné statě, které se staly základními podklady pro budoucí knihu. Důležitými z nich jsou Historie zahradních měst. Principy jejich plánování a příklady jejich zdaru.,40 který zpracovával F. L. Gahura a Urbanistické řešení města průmyslového o 12.000 obyvatel41 zadané Prof. Gočárovi. Nyní bych si dovolila udělat malou odbočku. Přestože byl F. L. Gahura jedním z nejvýznamnějších architektů a urbanistů města Zlína, po smrti Tomáše Bati musel překonávat značné obtíže. Nerozuměl si totiž úplně s novým šéfem J. A. Baťou a proto se v roce 1933 stal městským architektem. S firmou však dále spolupracoval (zůstal jejím zaměstnancem), často se ale s novým šéfem v názorech rozcházeli. Z jejich korespondence42 vyplývá, že Gahura vypracoval 4 varianty průmyslových měst a počítal s další spoluprací. J. A. Baťa však namísto toho pověřil úkolem Josefa Gočára, což se Gahury velmi dotklo. Přes to však s firmou spolupracoval a plnil zadané úkoly. 4.2.1. Gočár: Průmyslové město pro 12.000 obyvatel Gočárův plán průmyslového města,43 dokončený 25. 8. 1937, bychom mohli považovat za první ucelený projekt ideálního města, který si firma nechala vypracovat a vzala za vzor. Autor zde zpracoval jak teoretickou část, tak i praktické návrhy – skici a modely různých variant měst. Již v úvodu je poznamenáno, že město má mít výchovný charakter. Zejména způsob bydlení má největší vliv na utváření Ibidem. Ibidem. 42 Ladislava Horňáková, František Lydie Gahura 1891 – 1958 projekty, realizace a sochařské dílo (katalog výstavy), Zlín 2006. str. 79. 43 MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 126. 40 41

36

zaměstnancova ducha. Podle Gočára se má ubytování zásadně lišit od prostředí v továrně. Obydlí nemá být technického charakteru a je umístěno v klidné lokalitě. Byty jsou malé a levné, tím pádem nájemné nezatíží rozpočet rodiny. S odpočinkem souvisí budování sportovišť, kde si každý najde svou oblíbenou aktivitu, a parkových ploch v blízkosti továrny, kde se bude v polední přestávce (která v té době trvala dvě hodiny) vyskytovat mnoho lidí. Město občana zajistí i po stránce zdravotní. Nesmí zde chybět nemocnice, ale také lázně a po celém městě rozšířená síť veřejných toalet, které jsou umístěny v podzemí. Veřejného charakteru jsou i jídelny; jedna hlavní, umístěná nedaleko závodů a menší bufety rozmístěné v obytné čtvrti. Gočár navrhuje centrální obchodní dům s podnikovými prodejnami a bazar s obchody soukromníků. Tento komplex by se měl nacházet na rozhraní tovární a obytné čtvrti, aby si zaměstnanec cestou z práce mohl vyřídit všechny nákupy. Kromě centrálního obchodu jsou opět plánovány menší prodejny rovnoměrně rozmístěné v obytné čtvrti. V nich by se nacházely obchody denní potřeby a výše zmiňovaný bufet. V obytné části se počítá také se čtvrtí, kde by byly umístěny domky pro řemeslníky s dvorky či dílnami. J. Gočár doporučuje pro lepší orientaci mezi typizovanými domky používat pro každou čtvrť různou barvu fasády. Dostáváme se také k výchově dětí. Pro nejmenší jsou plánovány jesle se školkami v každé čtvrti a dětská hřiště mezi domky, kde je na děti dohled. Starší děti navštěvují obecné a občanské školy, později školy odborné. Koncepce ideálního průmyslového města spočívá v opětovném návratu mládeže jako zaměstnanců továrny. Na tomto principu se zakládá výchova občanů, resp. zaměstnanců a není zde brán zřetel na možný odchod mladých mužů a žen. Nadaní a šikovní žáci si pak mohou dále zvyšovat kvalifikaci a navštěvovat studijní ústav. Pro potřeby ubytování studentů slouží internáty. Umístění škol je v klidné obytné čtvrti, studijní ústav pak slouží i jako reprezentativní budova s muzeem a výstavními prostory, proto je situován blíže k centru města. Tam je pak umístěno i zábavní centrum, které dodává i malým městům nádech velkoměsta. Je tím především myšleno kino a divadlo, jak kamenné, tak venkovní. V menších městech tomuto účelu slouží společenský dům, kde jsou soustředěny kulturní služby. Neopomenuto je také výstaviště a k němu připojený „zábavní park.“ Pamatováno je i na seniory, v městském plánu je požadován starobinec umístěný vedle nemocnice.

37

Dalšími důležitými prvky ve městě jsou úřední budovy a policie. Umístěny mají být u obchodního centra. Ubytování úředníků je zajištěno v činžovních domech, což je jediný případ, kdy se bytové domy v ideálním průmyslovém městě vyskytují. Počítá se i s kostelem, farou a městským hřbitovem, dále také se zřízením autobusového a vlakového nádraží. Veškerá doprava je plánována kolem průmyslového centra, v obytné zóně má být provoz co nejmenší. Na závěr autor uvádí, jak by měly být výše popsané prvky ve městě komponovány. „Jakýmsi středem města jest velké náměstí, obklopené budovami úřadů, hotelem, centrální jídelnou, obchodním domem a bazarem, v jehož blízkosti jsou umístěny kostel, studijní ústav, divadlo. Nejbližším sousedem po směru vanoucích větrů jest továrna. Na opačné straně pak část obytná. Na hlavní centrum připojena jest též čtvrť se řemeslnickými domky a sportoviště. Čtvrť obytná jest rozdělena zelenými pasy, upravenými parkově se stromovím a květinami, vyhovujícími místním poměrům, s menšími vodními plochami a volně umístěnými plastikami. V nich stojí též školy, patronáty, hotely pro svobodné, společenské domy a nemocnice. Pravidelně jsou rozdělena malá obchodní centra. Čtvrť pro vily soukromníků s parcelami 100 až 400 sáhů, umístěna jest na obvodě čtvrti obytné. Na vyznačeném a půdou vyhovujícím místě jest hřbitov. Mimo město, směrem k továrně, umístěna jest čtvrť pomocného průmyslu, tj. jatky, mlýn, pekárna, chladírny, mlékárna, obecní dvůr a volně rozloženy statek, zahradnictví, zelinářství a školky. Trať probíhá mezi továrnou a obchodním centrem, kde jest umístěno i nádraží. Z tohoto jdou pak vlečky do továrny a čtvrti pomocného průmyslu.“44 Gočár ještě zdůrazňuje, že město má být navrženo tak, aby mohlo být budováno v etapách a během stavby by měly fungovat pomocné stavební provozy.45 Z předchozí citace vyplývá, že město má být soběstačnou jednotkou, jak po stránce zaměstnanecké, tak po stránce hospodářské. Továrna zaměstnává většinu pracujících obyvatel, ti ostatní plní ve městě služby, ať už ve firemních prodejnách nebo jako živnostníci. Výukou ve školách zaměřených na obuvnictví si pak podnik

44 45

MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 126, fol. 181. Jedná se o cihelnu, pískovnu, lom, cementárnu, pilu a sklad stavebních prvků.

38

zajišťoval mladé kvalifikované pracovníky. Firma se také snažila zajistit svým občanům veškeré potraviny a mnoho druhů spotřebního zboží, které vyráběla ve svých továrnách. Tím si Baťa zajistil stálý oběh svého kapitálu. Peníze, které zaměstnanci neutratili v obchodech, pak byly spravovány v podnikové spořitelně a zdravotní péče byla poskytována díky firemní pojišťovně.

J. Gočár, varianta A, 9. 9. 1937 (MZA Zlín)

Součástí Gočárovy teoretické práce bylo praktické vypracování návrhů měst. V MZA je zachováno několik fotografií, s různými variantami řešení. Gočár se důkladněji zabýval třemi variantami (A, B, C), u kterých je proveden výpočet náročnosti na dopravu a náklady výstavby silnic, kanalizací a jiných sítí. V případě A je obytná čtvrť rozdělena na menší celky, mezi nimiž jsou velké plochy zeleně využitelné pro rekreaci a veřejné budovy. Tento typ je vhodný pro nepravidelný terén, jeho rozlehlost však zvyšuje náklady na vybudování sítí. Další kritiku získalo volné rozmístění hromadného bydlení (internáty), které by mělo být seskupeno 39

v centru. V případě B je dobré řešení obytné čtvrti pomocí slepých uliček, které zajistí klid obyvatelům a vnitřní plochy se dají využít k vybudování dětských hřišť. Jsou pro to vhodné zejména tím, že děti nemusí přecházet žádné ulice. Tato silniční síť je pak úspornější než první, také z toho důvodu, že ve slepých uličkách se staví silnice užší bez chodníků. Naproti tomu je opět kritizováno velkorysé rozmístění veřejných budov.

J. Gočár, varianta B, 9. 9. 1937 (MZA Zlín)

Jak můžeme očekávat, jako nejvhodnější byl shledán návrh C. Kompaktní řešení centrální části je kladně hodnoceno a bude se tak využívat na všech dalších projektech. Hromadné bydlení je umístěno po stranách obchodní ulice s návazností 40

na rekreační oblasti. Veškeré kulturní vybavení je situováno kolem hlavního náměstí. Školy jsou pak rozmístěny v obytné čtvrti. Tato varianta se však také nevyhnula kritice. Nevhodné se jeví umístění obytné čtvrti hned v návaznosti na centrum. Žádoucí by byl zelený pás, ve kterém by mohly být činžovní domy. Také je zde díky průběžným ulicím vyšší náklad na vybudování sítí. Tento projekt je jednou z nejznámějších ukázek ideálních průmyslových měst a bylo na něj navázáno v dalších letech zejména R. H. Podzemným.

J. Gočár, varianta C, 1937 (MZA Zlín)

4.2.2. První souhrnný text Gočárovo průmyslové město představuje obecně známé podmínky pro zakládání měst. V dalších částech práce však uvidíme, že i tento základní koncept se v některých ohledech měnil. Ve zlínském archivu je také uloženo třídílné „Ideální průmyslové město“.46 Jedná se o strojopis, který byl vytvořen na základě výše uvedených studií. Zároveň jde však o jiné texty, než ty uvedené ve výsledné knize,47 která vyšla o dva roky později a v archivu se nachází ještě v několika nevázaných kopiích. Nastiňuje vztahy k zaměstnancům a přístupy k práci, které pravděpodobně

46 47

MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 1623. MZA Zlín, Jan Antonín Baťa, Ideální průmyslové město, Zlín 1939.

41

formuloval sám J. A. Baťa. Text je datován rokem 1937, takže ho můžeme klást na počátek vývoje knihy.

Další varianty navrhnuté J. Gočárem, 1937 (MZA Zlín)

V prvním svazku je pojednán vztah mezi zaměstnancem a továrnou, resp. jejím vedením. Pro každého člověka existuje vhodná činnost a díky moderním prostředkům mohou být zaměstnáni i ti, co by dříve práci nesehnali. J. A. Baťa tento vztah nazývá spoluprací. Jako přirozenou vlastnost zaměstnavatele vidí zajištění pracovníka po sociální stránce. Prostředkem k dosažení sociální stability má být založení továrny v průmyslem nezasaženém kraji. Určitým izolováním obyvatelstva se tak dá zabránit vzniku sociálních nepokojů, tím spíš na malém městě, kde se všichni znají. Proto není vhodné zakládat průmysl ve velkoměstech ale v obci o maximálně 10 – 12 tisících obyvatel. Veškeré pozemky, na kterých město stojí, jsou ve vlastnictví firmy, 42

aby se „zabránilo spekulaci s pozemky“. Ve vlastnictví jsou i okolní pozemky, na kterých lze vykonávat zemědělskou činnost, a také se tak zabrání usazení konkurence v blízkosti města. Nejsilnější sociální a politickou zbraní, jak uvádí sám J. A. Baťa, je vysoká mzda. Je však povinností zaměstnavatele pomoci zaměstnancům se mzdou hospodařit, zejména pak, aby za ní „dostávali dost.“ O cirkulaci kapitálu ve městě již bylo pojednáno výše. „Ženě a dětem se nejlépe daří v rodině. A rodina nejlépe kvete v samostatných domcích.“48 Přísně dodržovaná zásada dle hesla „Společně pracovat – individuálně bydlet“ měla výjimku pouze v případě úředníků, soudců apod., kteří byli do města přiděleni na určitou dobu a jsou zvyklí na život v činžácích. Rodinné domky jsou stavěny výhradně na firemních pozemcích, což jim zajišťuje nízký nájem. Cena pozemku je totiž hlavní složkou ceny celého domku. Týdenní nájem za půldomek tak činil asi 25,- K., což bylo zhruba 6 – 8 % mzdy. Cílem práce je město pro 10.000 osob. Tento počet je určující; při nárůstu populace je třeba založit město nové. Díky plánovitému řešení lze využít „všech zásad moderního urbanismu“. Nové město je budováno tak, aby měla firma o všem přehled. Plánování kanalizací, travnatých ploch, přizpůsobení se směru větru a budování města od základů pak zvyšuje hygienický komfort. „Bezvadné zdravotní podmínky a úspora času přispějí ke zvýšení kulturní a hospodářské úrovni celé rodiny.“49 Tím se dostáváme k základní tezi ideálních měst, kdy se předpokládá, že spokojený a odpočatý zaměstnanec podá při práci vyšší výkon. Jak je známo, Tomáš Baťa a po něm také Jan Antonín propagovali rodinné bydlení nejen pro to, aby se pracovník cítil doma králem, ale také kvůli jisté izolaci obyvatel. Podle T. Bati mají lidé v bytových domech blíže k hříchu a také k vytváření revolučních skupin. Proto byl v Baťovských městech přísný zákaz pití alkoholu a kouření, tím pádem se zde nevyskytovaly žádné hospody. Celé město bylo účelně koncipováno tak, aby jeho obyvatel neměl příležitost k poflakování se a vysedávání v hospodách. Snaha o izolovanost obyvatel však do jisté míry vyšla na prázdno právě kvůli Baťovské hospodárnosti. Byty byly velmi malé, proto jakmile to bylo možné, rodina trávila volný čas na zahradě a udržovala čilé sousedské vztahy.50

MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 1623, fol. 7. MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 1937, 1. svazek, fol. 46. 50 Barbora Vacková, Lucie Galčanová, Inovace, rutiny a cihly: současnost Zlínského Baťovského bydlení, in: Slavomíra Ferenčulová, Lucie Galčanová, Barbora Vacková (eds.), Československé město včera a dnes: každodennost – reprezentace – výzkum, Červený Kostelec/Brno 2010. 48 49

43

Ve druhém svazku práce je pojednáno o plánování měst. Hned v úvodu je popsána decentralizace z pohledu R. Unwina. Podle něj je třeba výrobu přesunout z přelidněných velkoměst do průmyslových měst. Nedoporučuje stavět nové podniky na okraji měst, čímž se jen zatěžují jejich centra. Je tedy nutné budovat nová samostatná města. Dále je zde zkrácená verze Vývoje průmyslového zahradního města, který na požadavek J. A. Bati zpracoval F. L. Gahura. Zároveň je zde zkrácený článek Zahradní město a jeho úpravy, který jsem taktéž zmiňovala výše. Jednotlivé složky města jsou popsány tak, jak je navrhl Gočár, a některé jsou doplněny nákresy. Zajímavý je rovněž popis „kalverstraat“ čili obchodní ulice. Měla by být umístěna kolem jediné cesty z továrny a ústit na náměstí. Zaměstnanec si tak cestou z práce udělá představu o cenách jeho živobytí. Společenský dům není myšlen jako hotel, ale spíše jako dům zábavy. Je zde umístěno kino transformovatelné na divadlo, jehož východy ze sálu vedou ke vchodům do dalších podniků, zejména ke kavárně. Dále jsou zde umístěny např. knihovna, taneční parket, klubovny, přednáškový sál, tělocvična a také na střeše umístěný parket s kavárnou. V části o zdravotní péči je zajímavé, jak firma sledovala zdraví jedince. Byly nařízeny pravidelné zdravotní prohlídky, aby se zjistilo, že práce člověka neničí, ale prospívá jeho zdraví. Třetí svazek knihy se zabývá budováním. Jsou zde uvedeny etapy budování, postup stavby města, seznamy budov, rozpočty a posouzení tří typů města z hlediska délek ulic a hospodárnosti, které zpracoval v podkladech J. Gočár (výše popsané typy A, B, C). Dále je zde otištěn Gočárův popis ideálního průmyslového města (stejný jako v podkladech), který jsem rozebrala v minulé kapitole. Tuto třídílnou verzi Ideálního průmyslového města51 můžeme považovat za první ucelené dílo na toto téma. Je zajímavé, že je zde kladen velký důraz na teoretickou základnu i s podrobnými výklady historie ideálních měst, seznamy realizací a obsáhlou bibliografií na dané téma. Ve vázané knize, která vyšla o několik let později, tato teoretická část zcela chybí a omezuje se na úvodní slova J. A. Bati. Naopak je ve druhé zmiňované knize podrobně pojednáno o organizaci jednotlivých oddělení, od zpracování kůže po obchodní domy. Jsou zde plány jednotlivých budov, rozpočty výstavby, konkrétní kolekce obuvi, plakáty, ideální zařízení prodejny apod., jsou zde také popsány vlastnosti, které by měl zaměstnanec pro určitou práci mít. Vše je doplněno ilustracemi. Tyto praktické zkušenosti však v třídílné studii zcela chybí. 51

MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 1623.

44

Ještě kompaktnější text se nachází ve Zlínském archivu pod názvem Ideální průmyslové město „Spolupráce“.52 Není zde uvedena žádná datace, ale je očividné, že text vychází z výše uvedených zdrojů. Jistým vodítkem pro časové zařazení by mohla být zmínka o montovaných domech, které se ve Zlíně vyvíjely od roku 1938. Na úvod je zde stručně pojednáno o historii zahradních měst a úřední podmínky, které si musí závod vyjednat spolu s vhodnými krajinnými podmínkami pro stavbu města. Na dalších stránkách jsou popsány jednotlivé části města (výrobní centrum, obchodní centrum, kulturní centrum, obytná oblast, školy, veřejná zeleň, letiště, železnice, sportovní centrum a komunikace). Jsou zde ve stručnosti uvedeny základní požadavky na dopravní síť a bydlení a nechybí orientační rozpočet výstavby a tabulka počtu obyvatel. V závěrečné části jsou zmíněny podzemní rozvody (kanalizace, vodovod aj.) se schematickým nákresem, který se velmi podobá Gočárovu plánu „C“. 4.2.3. Kritické poznámky J. A. Bati Jak jsem již zmínila, od obsáhlého třídílného formátu knihy bylo upuštěno a práce byla zaměřena na vydání jednosvazkové knihy s praktickým zaměřením. Jan Antonín Baťa do ní sám přispěl úvodem. „Není to kniha určená pro trh, je to předpis, projekt, plán pro výstavbu a provoz průmyslového města o 10 až 12 000 obyvatelích.“53 Jde mu vlastně o univerzální model města, který by byl realizovatelný kdekoli na světě v tisících. Je to tedy další sériový produkt Baťovy firmy. Podle J. A. Bati není dobré zakládat průmysl ve velkých městech, což vede pouze k sociálním nepokojům a úpadku morálky. Společnost je hierarchicky rozčleněna podle druhu práce, kterou zaměstnanec zastává. Je zde ale možnost svou pílí povýšit a dostat se tak mezi lepší vrstvu obyvatel. V každém městě je továrna zabývající se jen jedním druhem výroby; obyvatelé města tak znají pouze jedno řemeslo, zato mu však velmi dobře rozumí. „Cílem, k němuž tato práce směřuje je vybudování technických a organizačních předpokladů pro sociální mír a vysokou životní úroveň a poplatní sílu lidu, založenou na vysoké průmyslové výkonnosti.“54 Než byla ale kniha vydána, doprovázela ji čilá korespondence ohledně její podoby. Dopisy jsou pečlivě datovány, máme tedy přesnou představu, jak intenzivně se na knize pracovalo. 4. 8. 1939 J. A. Baťa píše; je rád, že konečně dostal do ruky MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 1716. MZA Zlín, fond Baťa V, ič. 13. 54 Ibidem. 52 53

45

tištěnou verzi Ideálního města, před tím existovaly spíše nevalně svázané poznámky, ze kterých vypadávaly listy. 12. 8. 1939 si přeje zpracovat, na kolik ho vyjde vybudování jedné standardní jednotky, jaké jsou náklady na finance a materiál. Chce sepsat informace o organizaci podniku. Požaduje, aby byla kniha návodů co nejrychleji vyhotovena a rozeslána jednotlivým vedoucím výrobních jednotek. Zde je jasná snaha o zdokonalení a urychlení „výroby“ celých měst. J. A. Baťa navrhuje doplnit knihu beletristicky humorně zpracovanými zkušenostmi. O pět dní později je datována kritika knihy, kde píše, že už je lepší, než předchozí. První výtisk knihy se mu nezamlouval, jednostranný tisk s vlepovanými fotografiemi byl příliš rozsáhlý „jedná se o misál“55 Žádá o doplnění pěkných barevných fotografií a plánů. O den později znovu podotýká „je to soubor výkazů místo beletristické formy zajímavé četby.“56 Další poznámka je až o čtyři měsíce starší. 28. 12. 1939 je datován obsáhlý text, který upozorňuje na chyby v knize a dává rady, jak jim předejít. Pro téma práce je zajímavý odstavec týkající se plánování měst. J. A. Baťa si stěžuje na dlouho trvající návrat investice při zakládání „normální jednotky“ jako špatný příklad uvádí Belcamp, kde tamější výroba začala vydělávat až po dvou letech. Proto navrhuje plánování malých jednotek, kde je snazší dohled na pracovníky a až po zaběhnutí výroby v nové zemi se bude uvažovat o rozšíření. Zabrání se tak velkým ztrátám v případě, že by se muselo od výroby v nově založené jednotce upustit. Z tohoto důvodu začaly vznikat plány malých jednotek, pro 300 a 3.000 obyvatel. V textu konkrétně jmenuje Zruč, Třebíč a Bošany, kde by se měl dát pozor při organizaci dílen. 4.3.

Varianty a různá řešení ideálních měst

Přestože byl vypracován takřka dokonalý plán a systém měst, nezůstal neměnným dogmatem po další léta, ale neustále byl inovován. Plánování nových měst se přizpůsobovalo novým požadavkům firmy a také vnějším vlivům, zejména nestálé politické situaci ve světě. Je tedy možné sledovat určitou proměnu ideálních plánů a s tím související podoby architektury. Za nastalými změnami může stát snaha přizpůsobit se protektorátnímu režimu, nebo se jedná o přirozený vývoj, který je určený celosvětovou změnou standardu bydlení, vývojem nových technologií či osobní invencí vedoucích podniku.

55 56

Ibidem. Ibidem.

46

4.3.1. Plány pro Evropu a Tropy Jak bylo řečeno v minulé kapitole, s dalším rozvojem a expanzí firmy Baťa bylo třeba adaptovat ideální průmyslové město také pro podmínky mimoevropské, zejména tropické. Můžeme tak pozorovat změny jak v urbanistickém řešení, tak i v samotné architektuře. J. A. Baťa dospěl také k názoru, že není třeba ihned stavět město pro 10.000 obyvatel, ale lepší bude, když se nejprve postaví menší osada. Nástrahy mohly přijít zejména od vlády, která z obavy expanze silného podniku, mohla firmě změnit podmínky a tím pádem by se hospodaření v zemi nevyplatilo. Na druhou stranu ale také samotné dělnictvo nemuselo asimilovat s novým pořádkem. Požadavek na vypracování plánů přišel od ředitele závodu Dominika Čipery 27. 8. 1938.57 Autorem variant urbanistických řešení pro Evropu a tropy s 300 a 3.000 lidmi je Richard Hubert Podzemný. P. Novotný zpracoval spotřebu materiálu a program výstavby.

R. H. Podzemný, město pro 300 obyvatel, tropický typ 1938 (MZA Zlín)

V tropickém plánu pro tři sta osob je obyvatelstvo rozděleno na „Evropany“ a „domorodce“ a to poměrem 50:50, přičemž jsou odděleni a každý obývá svou polovinu města. Určitý rasismus můžeme vidět i ve vybavení jednotlivých částí. 57

MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 75.

47

Zatímco Evropané žijí v dvojdomcích a svobodárnách, a na své polovině mají umístěnou lékařskou službu, poštu, obecní správu a četnictvo, tak tamní obyvatelé bydlí v šestidomcích, mají pouze přízemní svobodárnu a jídelnu a obchod pro domorodce. Výstavba pro bělochy je tak 12x dražší než pro stejný počet původních obyvatel (rozdíl v nákladu stupňuje komfortnější vybavení pro Evropany). Tento rozdíl je ospravedlňován názorem, že domorodé obyvatelstvo by evropského komfortu neumělo využít, stejně jako někteří Zlínští zemědělci po příchodu do firmy neuměli používat splachovací toaletu. Společnými budovami jsou pak dvouetážový obchodní dům, škola, nádražní budova a koupaliště. Pro 300 lidí je plánována pouze jedna tovární budova.

R. H. Podzemný, město pro 3.000 obyvatel, tropický typ 1938 (MZA Zlín)

Řešení pro 3.000 Obyvatel, tropický typ je obdobou předchozího. Liší se pouze v množství obytných budov, továren a také je zde postupně budováno kvalitnější občanské zázemí (společenský dům, kalverstraat, kostel apod.). Tato velká jednotka je v podstatě plán na rozšíření malé jednotky pro 300 obyvatel. Všechny 48

tyto budovy jsou však psány na seznamu budov pro bělochy. Původní obyvatelé mají vlastní obchodní dům a jídelnu. V tomto případě jsou již školy oddělené zvlášť pro Evropany a domorodce. Místní obyvatelé tak byli určitým způsobem separováni již samotnou strukturou města. Běloši si stále udržovali své nadřazené postavení, přestože právě oni byli v novém státě cizorodou látkou. Evropské typy v podstatě kopírují své tropické varianty, ovšem bez zařízení pro domorodce. Město se tak stává homogenní jednotkou. Ještě zbývá podotknout, že urbanistické řešení R. H. Podzemného vychází z ideálního průmyslového města J. Gočára. Město má tvar rovnoramenného trojúhelníka se zaoblenými vrcholy. Směrem od továrny vede obchodní ulice, na ní navazuje náměstí se společenským centrem a dále se středem města táhne široký park. K této ose se pak diagonálně sbíhají uličky vedoucí k rodinným domkům. Problematiku malých a velkých jednotek dále rozpracoval Jiří Voženílek v letech 1940 – 1941. Zpracovával velkou jednotku pro 3500 spolupracovníků a malou jednotku pro 410 zaměstnanců, s možností rozšíření na velkou jednotku. Přímo přitom navázal na Podzemného varianty.58 4.3.2. Nový koncept Hugo Vavrečky – válečné plánování Během války došlo k výrazné změně podoby ideálního průmyslového města. Jejím autorem byl ředitel zlínských závodů, který zastupoval emigrujícího J. A. Baťu. Zásady pro stavbu sídlišť59 zpracoval Hugo Vavrečka, 21. února 1942. Je zde patrná kritika dosud používaných plánů založených na Gočárově studii; novým požadavkům se blíží spíše plány architekta Voženílka a Kubečky. Vavrečka zdůrazňuje, že standardní rozvrh pro průmyslové město má sloužit jen jako inspirace, hotový plán se má přizpůsobit krajinným podmínkám. „Podstatou plánování sídliště je najít řešení, které vyrůstá přirozeně z podmínek daných terénem, krajinou, místními poměry, které jsou v každém daném případě jiné.“60 Kritizuje vějířovitou sestavu, která je v reálu pro obyvatele nepřehledná a nepřirozená. Při plánování se začíná od rozvržení silniční sítě, kdy se má dbát na oddělení dopravy místní/dálkové, motoristické/pěší, a má se zajistit mimoúrovňové křížení silnic a železnic. V první fázi se také promýšlí kanalizace, vodovod, plynovod a elektrické vedení. Při rozvrhu dopravy je nutné již počítat s umístěním továrního areálu, který

Jiří Svoboda, Architekt Jiří Voženílek ve Zlíně (disertační práce), Ústav navrhování FA VUT, Brno, 2010. 59 MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 13 60 MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 13, fol. 2. 58

49

by měl být nejlépe z jedné strany napojen na dopravu nákladní, z druhé strany na komunikace pro pěší. Je zde kladen důraz na přísné oddělení tovární a obytné čtvrti zalesněným pásem, který se dá později využít k rozšíření závodu. Pás může být upraven do podoby parku a sloužit tak k rekreaci.61 Autor zde uvádí předpoklad, že v budoucnosti bude zákonem stanovené přísné oddělení průmyslových zón od obytných. Obytná část pak může být řešena libovolně s ohledem na vzdálenost od továrny. Svobodní a mladí ženatí, kteří ještě nemají vůz, by měli být ubytováni v nejbližší vzdálenosti od továrny. Nejdelší doba dopravy do práce nesmí překročit 15 minut. Mezi svobodárnami, domky s malými byty a samotným sídlištěm by měly být umístěny školy. Následující kapitola se věnuje středu města. Vavrečka kritizuje umístění centra do blízkosti továrního areálu, kdy tudy obyvatel prochází vždy ve spěchu a nabízené služby vyznívají naprázdno. V textu je také hlouběji zpracována myšlenka průmyslového města po sociologické stránce. Právě umístění střediska má zásluhu na tom, zda se bude jednat o „sociologický celek“ nebo jen „obytnou čtvrť“. Je zde upozorněno na to, že typ průmyslových sídlišť s rodinnými domky vzešel ze vzoru městských vilových čtvrtí, kde každá rodina žije odděleně ve svém domě. Společenské centrum má být proto pojítkem, místem socializace lidí, které z pouhého sídliště vytvoří město. „Isolace a individuální ohraničení soukromého života je jistě věc žádoucí a sociálně positivní; je-li však vystupňována tak, že neumožňuje stálý a živý styk obyvatel, pak je to jednotka anarchická; to nezůstává bez vlivu na psychologii a na povahu, na názory a životní styl a výchovu obyvatel. … Jestliže si však klademe jako cíl vytvoření moderního průmyslového člověka, orientovaného určitým způsobem, civilizovaného, kulturního a hospodářsky myslícího, společensky a politicky vyrovnaného, tu je nutno, abychom ho nechali žíti v prostředí nejen zahradním, ale také společensky organisovaném. Jinými slovy, sídliště průmyslové potřebuje střed, skutečné město, kde místní semknutí všech zařízení a budov, jež mají společenské funkce bude co nejužší.“62

61 62

V tomto směru se neliší od původní představy. MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 13, fol.5.

50

Prostor náměstí je pak chápán jako symbol městské pospolitosti. Nejedná se zde v tomto smyslu o prostor čilého nákupu a obchodního ruchu. Náměstí má být „…vznosné, ušlechtilé, vzorně vybudované s použitím co nejlepších materiálů. Ne pouhý shluk společenských budov, divadel, kin, veřejných služeb atd.“63 Náměstí má být umístěno poblíž sídliště, které z něj bude „organicky vyrůstat“. Jeho protipólem pak mají být nemocnice, lázně, hřiště. Z textu je patrná snaha přiblížit náměstí tradičnímu typu, což je uzavřený prostor ve středu města, který funguje jako jeho živé srdce. V kapitole zabývající se obytným sídlištěm upozorňuje autor na postupné upouštění

od

domků

s plochou

střechou,

které

v našich

podmínkách

z dlouhodobého hlediska nepřinášejí úsporu. Přiklání se (podle nejnovějších Zlínských typů) raději k domkům se zkosenou střechou, jejichž využitelná půda umožní zmenšení obytné plochy domu a tím se srovnají pořizovací náklady vůči domku se střechou rovnou.64 Právě plocha bytu není pro spokojený život určující. Spokojený život zajistí účelné uspořádání, funkční vybavení a kvalitní zpracování nejen zařízení, ale celého domku. Nově se také počítá se stavbou plůtků kolem zahrádek. Na příkladě Zlína se ukazuje, že neohraničené pozemky jsou ledabyle upravovány. Také by ve městě fungovala zahradnická služba, která by pomáhala s jejich úpravou. Dále se autor věnuje uspořádáním ulic v obytné čtvrti. Diagonální vedení naprosto odmítá a doporučuje navazování ulic v úhlu 90° a jejich formování dle vrstevnic, které působí harmonicky. Větší ladnosti se dá docílit i tím, že domky v jedné řadě budou mít jednotný plůtek. Součástí textu je několik zajímavých vizí budoucnosti. Jak již zmíněné uzákoněné oddělování průmyslových a obytných zón, tak například zákonem dané zkrácení pracovní doby na 7, možná i 6 hodin. Dalším příkladem je hromadná doprava jako nedílná součást měst, která je plánována i v malých městech s 12 000 obyvateli. Hugo Vavrečka o rok později navázal na svůj projekt a dále se věnoval vylepšování ideálních průmyslových měst. Vznikl tak obsáhlejší text, který se podrobně věnuje jednotlivým městským prvkům. Jeho cílem je vybudování města se všemi atributy samosprávné a soběstačné jednotky, nikoliv pouze závodní kolonii. Díky moderní době lze vyvážit některé nedostatky určitých krajin, proto již není tak Ibidem. Právě z tohoto důvodu byly domky postavené ve Zruči v roce 1942 (II. etapa) již se zkosenými střechami. 63 64

51

důležitá surovinová základna místa. Jako důležitý faktor, na který by se měl brát zřetel, je krajová tradice a povaha obyvatelstva, na které závisí budoucí úspěch či nezdar podniku. Účelná decentralizace lze podle Vavrečky uskutečnit pouze v lehkém a středím průmyslu. Těžký průmysl bude vždy tíhnout k uhelným dolům a dopravním cestám, ale i tady je třeba zachovávat volné zelené plochy. Je zde zmíněn i vztah průmyslu a zemědělství, resp. venkova. Podle Vavrečky jsou obavy zemědělců z průmyslu neoprávněné, neboť průmysl je na zemědělství závislý. Oba obory tak vytvoří propojený celek, kdy zemědělci budou dodávat kvalitní a rozmanité suroviny městu živeným průmyslem. Další obavy mají obyvatelé venkova, kteří se bojí zásahu továren do jejich idylické krajiny, zejména pak do krajin lázeňských či turistických. Vavrečka uznává, že je třeba oddělit průmysl od chráněných krajin, ale podotýká, že dobře situovaná továrna může být krásnou, však i „…Staré Bělidlo bylo továrnou své doby“65 a je to sotva 40 let, kdy se společnost pohoršovala nad tím, když F. X. Šalda řekl, že i technická díla mají svou estetickou hodnotu. Jako příklad dobrého splynutí továrny s krajinou uvádí samozřejmě Zlín. Tím Vavrečka předpověděl dnešní snahu o ochranu průmyslových památek, i těch Baťovských. Ideální umístění města je podél rovné dopravní tepny (řeka, železnice), kde se dá využít pásmového dělení, aby se obytná čtvrť rozrůstala vždy jen směrem od továrny. Po dosažení maxima obyvatel je lépe založit nový, paralelní podnik, než rozšiřování stávajícího a budování periferií. Tam, kde není možné lineární strukturu využít, musí být předem určená místa pro stavbu sídliště a to i pro eventuelní rozšiřování obytné zóny v budoucnu. K osobnímu vlastnictví domků se Vavrečka nevyjadřuje pozitivně. Jednak vede k zadlužení a připoutá majitele na jedno místo. Proto je lepší, bydlet většinu života v podnájmu, který umožňuje variabilitu zaměstnance, a vlastní domek si pořídit až v pokročilém věku. Je zde patrný i posun v plánování měst. Zatímco dříve se použila ideální předloha a aplikovala se přímo do krajiny (čímž mohly vzniknout nelogické prvky), nyní se doporučuje vycházet z přirozeného tvarování krajiny a urbanismus města vytvořit dle obecných zásad. Nevychází se tedy z předem dané struktury, ale z povahy krajiny.66 Vidíme zde tedy odklon od „univerzálního produktu“, který by byl kdekoli realizovatelný a mohl by být stavěn v podstatě sériově. Nyní je dána MZA Zlín, Baťa XV, ič. 14, fol. 39. Tento postup bychom mohli sledovat v případě výstavby Třebíče již v roce 1935, kde údolní krajina a původní zástavba nedovolila rozvinutí ideálního plánu. 65 66

52

volnost projektantovi, čímž ovšem budovaná města ztrácí svou uniformitu, která je pro Baťovská města typická a paradoxně jim dodává punc výjimečnosti. Změn se dočká nejen regulační plán, ale také jednotlivé budovy. Pokud si to situace vyžádá, je možné upustit i od podoby zahradního města a stavět ekonomicky výhodné hromadné bydlení. Tím však město ztratí poslední vazbu, která ho spojuje se zlínskou estetikou meziválečné doby, což by mohlo být do jisté míry ztrátové, jelikož typizovaná architektura byla součástí vizuální reprezentace firmy Baťa. Tím se Vavrečka dostává k požadavku vývoje ve stavební produkci, která by se zabývala vylepšováním technologie. Na základě tohoto výzkumu ve Zlíně a v Otrokovicích po válce vznikly první montované domy z prefabrikovaných dílů, tedy předchůdci dnešních paneláků. Tématu bytových domů se věnuje celkem podrobně a uvádí argumenty pro jejich stavbu. Hlavní důvod je úspora ve vytápění, kdy se v bytových domech může využít ústředního topení, které je v jednotlivých domcích obtížně realizovatelné. Dalším argumentem jsou zejména náklady na stavbu a to nejen bytů samotných ale také městské infrastruktury (cesty, kanalizace), která je v případě bytových domů mnohem úspornější. Vavrečka zde také uvádí, že za stejnou hodnotu peněz lze v bytovce vybavit mnohem větší byt než v půldomku. Každá rodina má jiné složení a tím pádem i jiné požadavky na byt. Východiskem by tedy mělo být město, které obsahuje jak bytové, řadové tak i samostatné domy. Dále se Vavrečka věnuje „socializaci“ měst, kde uvádí totožné názory jako v textu o rok starším. Zahradní čtvrť vidí jako místo, kde jsou lidé od sebe izolováni a nebudují tak mezi sebou sociální vztahy. Jak víme, právě určitá izolovanost obyvatelstva byla záměrem T. Bati, především proto, aby lidé neorganizovali hnutí proti podniku. Ale podle vzpomínek samotných obyvatel zahradních čtvrtí se dozvídáme,67 že mezi občany panovaly velmi přátelské sousedské vztahy; lidé si navzájem často pomáhali, trávili spolu mnoho času právě na svých zahradách. Proto je Vavrečkova domněnka o izolovanosti a „anarchii“ zcela lichá. Na téma socializace navazuje popisem náměstí, které se opět neliší od předchozího textu. Má být vznosné, z nejlepších materiálů – tím by se dal vysvětlit odklon od pohledového skeletu a režného zdiva, který je patrný v některých satelitech budovaných v době protektorátu. Také je zde výrazně kritizována dříve tak propagovaná kalverstraat. Ve Barbora Vacková, Lucie Galčanová, Inovace, rutiny a cihly: současnost Zlínského Baťovského bydlení, in: Slavomíra Ferenčulová, Lucie Galčanová, Barbora Vacková (eds.), Československé město včera a dnes: každodennost – reprezentace – výzkum, Červený Kostelec/Brno 2010. 67

53

městě má být reprezentativní obchodní dům a ne ulička s nahromaděnými různorodými obchody. V dalších kapitolách znovu rozebírá problém činžovních domů, nastiňuje jejich historii, typy, a zejména výhody, kterých činžovní dům skýtá. Dále se podrobně věnuje možnostem dálkového vytápění domů a následují drobné kapitoly věnující se různým detailům, jejichž charakteristiku již uvedl ve starším textu. 4.3.3. Urbanistické řešení arch. Kubečky Součástí Vavrečkovy teoretické práce je ideový návrh urbanistického řešení od architekta Kubečky. V zadání se kromě provozně-technických požadavků vyskytuje i podmínka užití bytových patrových domů. Setkáváme se zde i s novým pojetím domu služby, kdy už se nejedná o obchodní dům, ale o místo, kde jsou sdružena různá řemesla, služby (prádelna, benzinová stanice), malý obchod, bufet apod., může zde být i malý sál pro společenské akce. Hlavní doprava by měla být vedena po obvodu sídliště, aby byl uvnitř provoz klidný. Ideální místo pro výstavbu města se také liší od původního konceptu. Kubečka doporučuje stavět v blízkosti okresního města s 15.000 obyvateli, zhruba 2 km vzdáleném. Město by mělo mít venkovský ráz a okolní kraj by neměl být hustě osídlen. Samozřejmostí při výběru města zůstává vodní tok a železnice. Kubečka zde velmi konkrétně popisuje krajinné parametry, je tedy možné, že pracoval s konkrétním případem. V úvahu připadá oblast Polabí, kde se promýšlely průmyslové zóny v Kolíně a Nymburce. V textu jsou zmínky o přiložených plánech, ty však reálně chybí. Podle charakteristiky jsem k textu přiřadila návrhy průmyslových měst Architektů Kubečky a Voženílka, které jsem nalezla především v literatuře. Jsou nejčastěji označeny právě jako průmyslová oblast Polabí či Kolín. Městskou strukturu udávají dvě hlavní osy, které se navzájem křižují v pravém úhlu. Jedná se o dvouproudé silnice dlouhé téměř jeden kilometr, Severojižní osa je vedena od vstupu do továrny k významné obytné budově na druhém konci města, která ji zakončuje. Je upravena do podoby parku. Rovnoběžně s ní jsou umístěny obvodové silnice, které přebírají dopravní provoz v době největší špičky – při začátku a konci pracovní doby. Významnými prvky na východo-západní silniční ose jsou nádraží na jedné a sportovní areál na druhé straně. Křížením těchto cest vzniká městské ohnisko, kde jsou umístěny obchody a poblíž také náměstí. Chodníky pro pěší jsou umístěny diagonálně pro rychlý pohyb ve městě. 54

V. Kubečka, Průmyslové sídliště Polabí pro 12.000 obyvatel (převzato Novák 1993)

Většinu obytné části budou zabírat čtyřdomky, které svým umístěním (podélně nebo bokem k silnici) vytvoří nejednotnou strukturu. Orientace domů se určuje především podle světových stran. Ulice vedoucí k domům opisují zvlněný tvar krajiny, postupně směrem k centru a továrně, pokud to krajina dovolí, se ulice narovnávají a jsou řešeny v pravém úhlu. Jednotlivé funkční celky jsou řazeny směrem od továrny takto: „Vedlejší drobné výrobny Dům bezpečnosti Sociální ústav – nemocnice – lázně Bydlení svobodných Obchodní dům, soukromé obchody Náměstí – odborné závodní museum – studijní ústav Školy Bydlení rodinné Rekreace Bydlení obvodové (pensisté) Vnější isolační pás“68

68

MZA Zlín, fond Baťa XV, ič 14, fol. 104.

55

Tyto funkční zóny však již nejsou formovány do pásů (jak je to na ideálním plánu arch. Voženílka) ale jsou přirozeně rozloženy do krajiny.

V. Kubečka, ideální průmyslové město „N“ (Nymburk?) (převzato Novák 1993)

Tyto jednotlivé sekce jsou v dalším textu podrobněji popsány. Z vedlejších výroben se jedná především o ty, které by využívaly odpadního tepla z továrny. Byly by to skleníky, sušárny ovoce, pekárny, udírny apod. Výškovou dominantou města je dům bezpečnosti (7 pater), kde je umístěna hasičská služba i s ubytovacími kapacitami, popřípadě vodojem. U hlavního vchodu je pak plánováno velké parkoviště s autoservisem, současně se zde nachází i autobusové nádraží. V parkovém pásu u křižovatky městských os se nachází sociální ústav a případně nemocnice. Pohotovostní služba je umístěna v továrním areálu, a pokud by bylo třeba stavět samostatnou nemocnici, doporučuje se ji umístit na vnějším obvodovém pásu, mimo obytnou a tovární oblast. Urbanistickým protějškem sociálního ústavu jsou kryté městské lázně. Využívány jsou především pro sport, léčebné lázně jsou omezeny minerálními prameny. Současně je v budově situována centrální prádelna, která stejně jako bazén využije hodně odpadní páry z továrny. V místě, kde se severojižní osa napojuje na východo-západní magistrálu, je umístěn obchodní dům s tržnicí a naproti dům se soukromými obchody. Trh se tak 56

ze svého tradičního umístění dostává do funkčně přizpůsobené budovy; náměstí se tak stane ryze reprezentačním prostorem. V úrovni obchodních domů jsou situovány budovy hromadného bydlení, které jsou právě obchodní čtvrtí rozděleny na dvě části. Jedna polovina pak slouží mužům a druhá ženám. Každá budova má vlastní jídelnu a klubovnu, jeví se tak jako samostatné společenské celky. Nachází se zde pak několik typů budov. Internáty pro mladé muže a ženy, kteří se učí v odborné škole, a dospělé pracovníky, jejichž rodina žije v jiném městě a toto ubytován slouží jako přechodné. Pak jsou tu ubytovací kapacity pro svobodné pracovníky, kteří si mohou dovolit větší komfort a to dvoupokojové byty s hotelovou službou. Dostáváme se k dominantám východo-západní osy. První z nich je sportoviště skládající se z fotbalového stadionu a venkovního koupaliště, druhou je vlakové nádraží. Co se týká hotelových zařízení, je jich ve městě hned několik. První z nich je hotel obchodní, který je umístěn na náměstí a slouží k ubytování podnikových návštěv. Druhým je hotel lidový sloužící široké veřejnosti, a proto je situován u vlakového nádraží. Posledním typem je hotel pro cizince, který ubytuje zejména zahraniční studenty a návštěvy, umístěný v zeleném pásu. Nyní se dostáváme do centra města – na náměstí, které je uzavřeno dopravě a nachází se zde budovy úřadů, lékařů, advokátů, kino, divadlo, kavárny, restaurace, přednáškové sály, hotel, které tvoří kompaktní uzavřený celek. Prostorovým protějškem náměstí je budova muzea, jehož okolní prostor je zkrášlen sochami a vodními plochami. Je to prvek, který je v dřívější strohé Baťovské architektuře nemyslitelný. Obytné sídliště je pak tvořeno tříetážovými obytnými domy, jejichž bloky jsou 60 m dlouhé a jsou seskupeny do oblouku k východo-západní radiále. K domům pak vedou pouze chodníky, které jsou upraveny na příležitostné zajíždění vozem. Prostory mezi domy jsou pak zahradnicky upraveny a jsou zde zřízena dětská hřiště. Fasády domů jsou architektonicky upraveny. Mezi touto čtvrtí a oblastí s rodinnými domy je situován pás zelinářských zahrádek, který slouží pro obyvatele sídliště. V tomto pásu jsou současně situovány školy, je tak splněn požadavek na jejich umístění uprostřed sídliště. Kolonie rodinných bytů je, jak už bylo řečeno, převážně složena ze čtyřdomků, jsou zde ale také dvojdomky a jednodomky. Jednotlivé parcely jsou ohraničeny nízkými plůtky a podél silnic jsou vysazovány ploty živé. V sídlišti jsou pak rovnoměrně umístěny tzv. obvodové domy služby, které zajistí obyvatelům základní služby, aniž by museli navštívit městské centrum (např. obchod, prádelna, dětská opatrovna, společenský sál). Okrajově je zde zmíněna kaple, která je umístěna 57

mimo obytnou čtvrť. Hřbitov a krematorium se neplánuje; tyto by měly být využívány v blízkém okresním městě. Varianty průmyslových měst odpovídající pásovému dělení, jak ho popisuje Vavrečka, navrhuje i Jiří Voženílek, v období války pracoval na průmyslových zónách v Polabí a také promýšlel zastavění Pomoraví podél plánovaného kanálu. Regulovaný tok řeky nabízel ideální prostor pro užití pásového členění. Tím navázal na projekty plánované v SSSR. Jeho levicová orientace se uplatnila po válce ve Zlíně, kdy jako vedoucí projekčního oddělení navrhoval výškové bytové domy a projektoval tamní Kolektivní dům.

J. Voženílek, průmyslový pás v Pomoraví, 1941 (převzato Novák 1993)

V období války došlo k celkem razantním změnám v podobě ideálních plánů. Soustředily se na předpokládanou obnovu bombardováním poškozených měst. Podstatným rozdílem je nová koncepce rodinného bydlení. Předválečná bytová nouze byla ještě ztížena následky války, a tak se přistoupilo k rychlejší výstavbě bytových domů. V samotném Zlíně vzniklo několik unikátních projektů – tzv. Morýsovy domy architekta Drofy nebo zmiňovaný Kolektivní dům Jiřího Voženílka. Také urbanistické plány satelitních měst již počítaly s rychlejší hromadnou bytovou výstavbou, která také byla z části realizována.

58

J. Voženílek, Průmyslové město Kolín – Telčice, 1940 (Převzato Svoboda 2010)

Co se týče samotné proměny pojetí urbanistického plánu, jehož hlavním rysem je nová koncepce náměstí, je podle mého názoru způsobena změnou názoru hlavních osobností firmy Baťa. Jak je známo, již v roce 1939 emigroval J. A. Baťa do Ameriky,69 a v čele podniku se tak ocitli Dominik Čipera a Hugo Vavrečka. Firma tedy ztratila hlavního propagátora města v takové podobě, jaká je shrnuta v jeho knize. O Janu Antonínovi se také říká, že již tak nelpěl na zásadách jako jeho starší bratr. V projekčním oddělení měl hlavní slovo Jiří Voženílek, u kterého bylo od počátku patrné odlišné schéma ideálního města. To mohlo být způsobeno relativně pozdním příchodem do firmy až v roce 1937.70 Do té doby si mohl udělat představu ideálního města na základě vlastního studia71 a nebyl ve vysoké míře ovlivněn tradicí baťovských urbanistických plánů. Problematika náměstí se během války řešila v projekčním oddělení často. Po zákazu výstavby v roce 1942 firma zadávala architektům projekční práce zejména z důvodu, aby je uchránila před problémy s nacisty a zajistila jim obživu. Dále se nabízí otázka, do jaké míry byla změna stylu ovlivněna německým diktátem. Po obsazení továrny bylo dosazeno několik německých úředníků, přesto ale v čele podniku stáli Dominik Čipera a především Hugo Vavrečka, specialista na Jan Antonín Baťa – život a dílo, pokračovatel práce Tomáše Bati (sborník mezinárodní konference), Zlín 2007. 70 Ladislava Horňáková, ed., Fenomén Baťa: zlínská architektura 1900 – 1960 (katalog výstavy), Zlín 2009. 71 Jako hlavní inspiraci shledávám urbanistické plány Le Corbusiera a N. A. Miljutina. 69

59

hospodářství, který ve válečné době vytvořil ze Zlína centrum vědy a kultury. Za všechny lze zmínit animátorskou tvorbu ve filmových ateliérech, školu umění nebo vynález silonu Ottou Wichterlem.72 Kvůli politickým aktivitám Dominika Čipery zůstalo vedení podniku převážně na Vavrečkovi, který ihned po Mnichovu z politiky odešel. Z pramenů se pak dovídáme, že sponzoroval protifašistický odboj a byl nadšeným vlastencem. Proto bych architekturu navrhovanou v projekčním oddělení charakterizovala jako tvůrčí pojetí zadaných úkolů, vycházejících ze Zlínského purismu, ale obsahujících také prvky, které dávají budovám osobitý vzhled. Již za doby T. Bati vznikaly i svébytné architektury, především v podobě společenských domů. V žádném případě bych změny stylu a pojetí urbanismu nepřiřkla ztotožnění s nacistickým stylem a myšlenkami. Bylo ovšem třeba projektovat takovou výstavbu, která nebude označována za protifašistickou. Proto se ve válečných letech nesetkáváme s tak radikálními modernistickými projekty. Mám na mysli například Zručský společenský dům, jehož fasáda je členěna lizénami a podle původních plánů měla být nároží osazena sochami. 4.4.

Shrnutí

Prvotní myšlenky o ideálním průmyslovém městě začaly pramenit již při plánování prvních satelitů na počátku třicátých let. Již v této době vznikaly drobné texty obsahující nároky na budovaná města. Do ucelené podoby se je však pokusil uspořádat až Jan Antonín Baťa v roce 1937. Práce trvala dva roky, než vyšla „příručka“ Ideální průmyslové město. Je zajímavé, že je zde vypuštěn ideový podtext měst, kterému se během dvou let příprav věnovalo mnoho pozornosti. Formování společnosti ve městech a jejich plánovité výstavbě se však J. A. Baťa dále věnoval ve 40. letech, kdy opustil republiku a pobýval nejprve v USA, po vypršení víza pak v Brazílii, kde se svou rodinou žil až do konce života. Vytvořil projekt kolonizace pustých krajů jižní Ameriky, který je někdy vykládán jako alternativa nacistickému záměru odsunout slovanskou rasu na Sibiř. Tato krajina mu přišla nejvíce vhodná, protože je zde podobné klima jako ve střední Evropě. Tématu přesunu národů a kolonizace se věnoval i dále. Svůj výzkum shrnul v knize A Study of Migration v roce 1952.73 Své kolonizační touhy uplatnil právě v jižní Americe, kde se zasloužil o vybudování několika měst a rozvoj dopravy, především silnic a železnic. Ladislava Horňáková ed, Fenomén Baťa: zlínská architektura 1900 – 1960 (katalog výstavy), Zlín 2009. Martin Marek, Baťovy závody, batismus a Sovětský svaz v letech 1918-1938. Konfrontace a kontakty na pozadí specifik československo-sovětských hospodářských vztahů. Disertační práce katedry historie FF MU, Brno 2011. 72 73

60

V Čechách se v prvních letech poválečného období navázalo převážně na urbanistické plány vzniklé během války. Na nich se podílel především Emanuel Hruška, přední urbanista, který po odchodu z firmy vedl ústav stavby měst na slovenské Vysoké škole technické. Z předválečných architektů se po roce 1945 o podobu Zlína nejvíce zasloužil Jiří Voženílek, který se stal ředitelem Stavoprojektu v Praze, respektive hlavním architektem města Zlína. Díky centrálnímu řízení veškeré výstavby se tak projekty vyvinuté ve zlínské kanceláři aplikovaly i v dalších městech po celé republice. Dá se tak říci, že za dob socialismu vzniklo mnoho obytných čtvrtí, které měly společné rysy a promyšlenou strukturu. Žádné ze sídlišť však nedosáhlo takové osobitosti a komplexnosti, jako meziválečná Zlínská výstavba a programově zakládaná města. Nechybí zde ale snahy pomocí struktury a formy architektury přenášet socialistické myšlenky a vytvářet tak „svého“ člověka. Expanze firmy Baťa ve 30. letech zůstává významnou kapitolou městského urbanismu, troufám si říci, celosvětového formátu. Snad nikde jinde nevzniklo tolik osad podle stejných koncepčních zásad, kam se přenesla nejen průmyslová výroba, ale také kultura, způsob života, přísný diktát a hodnoty podle vedení firmy. Plánování dospělo do fáze vývozu celých městských jednotek, které byly realizovatelné na většině kontinentů. Díky architektuře, urbanismu a systémovému vedení zde fungovala výchova obyvatel v dobré pracovníky. Dalo by se říci, že v meziválečném období se firmě Baťa podařilo realizovat vize o ideálních společnostech v ideálních městech.

61

5.

Utopie a revoluce – Zdroje Baťova názoru Plánování se ve 30. letech stalo jedním ze stěžejních odvětví firmy.

Neomezovalo se ale pouze na projekty ideálních měst, ale často se v archivních pramenech nebo v časopisech setkáváme s více či méně obsáhlými vizemi budoucnosti. Jakkoli nám mohou dnes připadat absurdní, v době největšího rozvoje firmy se město Zlín i jeho satelity rozvíjely velmi rychlým tempem. Staly se místy splněných snů. Proto si dovolím uvést několik citací F. L. Gahury z jeho popisu města za 40 let, uvedené v časopise Stavitel z let 1933 – 34. Jedním z hlavních bodů budoucího města, který se objevuje i v jiných textech, je zkrácení pracovní doby. „Dejme tomu, že hospodářské poměry budou tak upraveny, aby stačilo člověku pracovati buď jen 1/2 dne denně nebo 1/2 týdne celodenně, aby uhájil své životní potřeby při zvýšeném životním standardu.“74 Se zkrácením pracovní doby souvisí i snížení pracovního věku člověka. „Do 50 let mu (člověku pozn. aut.) umožnilo jeho zaměstnání ušetřiti si tolik, aby mohl skončiti svoji práci.“75 Takovíto lidé pak využijí svých zkušeností a stanou se učiteli. Je zde zmíněna i otázka žen. Na rozdíl od socialistických trendů emancipace žen si firma Baťa zakládá na tradičním modelu ženy v domácnosti. Nejde však o ženu – otrokyni domácích prací, ale o ženu – vzdělanou pečovatelku a vychovatelku. „Racionalisace domácího hospodářství a dokonalé strojové vybavení rodinného domu umožní ženám věnovati se více dětem a své povinnosti zvýšit a obohatit jejich vnitřní život etickými a estetickými hodnotami.“76 Dále je uvedena nejzajímavější část textu – a to podoba města. „Veřejná, kulturní, obchodní a výrobní činnost občanů soustředí se v City, tj. jakémsi jádru města. Budou to budovy sloužící speciálním účelům výchovy, vzdělání, zábavě, hygieně, obchodu a průmyslu ve volném, zeleném prostředí. … Musea budou sloužit jako poučení, jak minulé generace řešily své problémy a tím přispějí k snadnějšímu nalezení cesty k luštění problému přítomného. … Každý pracující občan bude mít auto, soukromé létající aparáty budou nejvýše tak vzácné, jak odnes auto. Snad bude stačiti navléknout si na záda nějaké křídla, nebo vrtuli, nebo sednouti si do vzdušného šroubu. Tyto nové a rychlé dopravní prostředky budou míti velký vliv na bydlení. Člověk, hledající si místo ke stavbě obydlí, nebude více závislým na uliční síti města F. L. Gahura, Poměry ve stavbě obydlí a měst za 40 let, in: Stavitel XIV, 1933 – 34, str. 137 – 139. Ibidem. 76 Ibidem. 74 75

62

v našem smyslu. Vyhledává si místo v horách, v lesích, na břehu řeky, u jezera, na široké rovině, nezávislý na elektrické síti, kanalizaci. … Energii tepelnou i světelnou bude čerpat pomocí antény ze vzduchu, pomocí dutých zrcadel nebo zrcadlových akumulátorů ze slunečních paprsků. … Životní potřeby budou si hospodyně objednávati pomocí bezdrátového telefonu a zlepšené služby obchodních domů.“77 Tyto myšlenky bychom i dnes bez váhání označili jako utopické. Přestože se některé z nich naplnily (i když ne hned za 40 let), rozhodně nejsou součástí běžného života a k jejich realizaci je potřeba značného kapitálu. Musíme si ale uvědomit, že některé vize, které mohly obyvatelům Zlína na počátku připadat jako utopické, byly naplněny a tak nikdo nemusel pochybovat o věrohodnosti Gahurova vyprávění. Megalomanské plánování rozhodně nebylo u firmy Baťa výjimkou, s čímž souvisí i osobní projekty Jana Antonína Bati. Malou oklikou jsem se dostala k tématu této kapitoly. Chtěla bych zde objasnit souvislosti baťovského plánování s dobovými trendy v budování měst, které se často opírají o revoluční utopie 19. století. V knize Ideální průmyslové město78 Jan Antonín Baťa uvádí: „Dal jsem si opatřiti všechnu literaturu o výstavbě průmyslových měst a porovnal názory a výsledky se svými zkušenostmi.“79 Tento krátký citát nám ukazuje, že baťovské projekty nevznikaly spontánně, ale zakládaly se na výzkumu historických i moderních vzorů ideálních měst. J. A. Baťa si nechal vypracovat F. L. Gahurou již zmíněný článek o vývoji ideálních měst. Gahura vytvořil také seznam doporučené literatury, která se daným tématem zabývá. Firma se inspirovala také v zahraničí, kde vznikaly podobné projekty (např. továrny Henryho Forda). Na těchto základech, spolu s ideologickými požadavky firmy, se stavěly projekty ideálních průmyslových měst pro obuvnickou výrobu. 5.1.

Literární prameny – soudobé knihy a články

Urbanismus obecně byl od přelomu století velmi diskutovaným tématem v odborných kruzích jak u nás, tak v zahraničí. Jak je uvedeno v článku časopisu Styl,80 kdyby přišel člověk z jiné země a věřil tomu, co se píše v novinách a

Ibidem MZA Zlín, Jan Antonín Baťa, Ideální průmyslové město, Zlín 1939. 79 Ibidem. 80 Zahradní město Welwyn (red.), in: Styl V(X), 1924 – 25, str. 101 – 108. 77 78

63

časopisech, myslel by si, že všichni žijí v krásných městech obklopených zelení. K nám doputovaly západní projekty zahradních měst, ale také levicové projekty ruské avantgardy. Je zajímavé, že právě tyto dva proudy našly symbiózu právě v urbanistických projektech firmy Baťa. V českém prostředí nevzniklo mnoho knih, zabývajících se plánováním měst, jedná se spíše o časopisecké články, urbanistické soutěže a pořádání sjezdů. Téma utváření městského prostoru zde bylo aktuální především po roce 1918, kdy byla snaha pomocí architektury vyjádřit češství a také vznikalo mnoho nových budov pro instituce, někdy se plánovaly i celé komplexy budov.81 Dále bylo třeba řešit bytovou nouzi, a proto bylo pořádáno mnoho soutěží na levné dělnické byty. Všechny tyto projekty byly zveřejňovány pomocí časopisů. F. L. Gahura proto sestavil v srpnu 1937 seznam literatury, který se vztahuje k tématu bydlení a plánování měst:82 1. Ebenezer Howard: Zahradní město budoucnosti 2. N. A. Miljutin: Socgorod 3. Raymond Unwin: Decentralisační methody (čas. Styl) 4. Pavel Janák: Články v časopise „Styl“ 1. Příspěvky ku stavbě měst 2. Bydlíme hustě nebo řídce 3. Pokus o diagram frekvence v městském organismu 4. Obytné čtvrti v Anglii 5. R. Stockar z Bernkopfů: Město budoucnosti (čas. Styl) 6. J. Stübben: Zelené plochy ve městech a jejich okolí (čas. Styl) 7. Behrendt Walter Curt: Vystěhování dílen (čas. Styl) 5.1.1. Časopis Styl Z výše uvedeného seznamu vyplývá velká převaha anglického vlivu. Vyjma Miljutinova Socgorodu se jedná o texty, které se opírají o anglické hnutí zahradních měst. Dá se říci, že Pavel Janák byl velkým propagátorem tohoto trendu a ve svých článcích v časopise Styl vychází ze studií anglických kolegů. Kromě prvních dvou jmenovaných knih se jedná o texty, které byly otištěny právě v časopise Styl v rozmezí let 1912 – 1930.

81 82

Například plán univerzitního centra v Brně. Realizována byla pouze Právnická fakulta. MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 126, fol. 124.

64

Nejstarším

článkem

je

Město

budoucnosti

od

Rudolfa

Stockara

z Bernkopfů.83 Jedná se o delší článek, ve kterém uvádí charakteristiku anglických zahradních měst a realizované příklady. Současně představuje také německá města, která se zhlédla v projektu anglického hnutí zahradních měst. Článek je doplněn mnoha fotografiemi a nákresy plánů. Vystěhování dílen od Behrendta Walter Curta84 se jako jediná literatura zde uvedená zaměřuje pouze na problematiku organizace průmyslu. Je zde nastíněna myšlenka rozdělení továrny na jednotlivé dílny, které by už nebyly organizovány v jednom celku, ale byly by situovány blízko dělníkova bydliště. Tím se zajistí osobní vztah dělníka a jeho pracoviště. Důležitým prvkem v této studii je také osobní zodpovědnost. Ta je právě ve velkých továrnách nízká, proto autor upřednostňuje malé dílny, kde si každý pracovník stojí za svým dílem. Tím dojde ke snížení špatných a nekvalitních produktů.85 Walter C. Behrendt počítá i s novým bytovým řádem, ten zde však nerozebírá, jen zmiňuje, že pro výchovu zaměstnanců jsou vhodná malá města. Další doporučované články se zabývají již utvářením zahradních měst a čtvrtí. Přímá reflexe anglického hnutí je zřejmá z článku Raymonda Unwina,86 který vznikl na základě přednášky pronesené na kongresu pro stavbu měst v New Yorku v roce 1925. Týká se decentralizace výroby z přelidněných měst do menších celků, které se mají stát ideálním místem pro dělníkův život. Raymond Unwin spolupracoval se zakladatelem hnutí zahradních měst – Ebenezerem Howardem, tudíž se jejich názory shodují. Podrobněji se zahradním městům věnuji v samostatné kapitole. Dalším propagátorem zeleně ve městě je J. Stubben. Rozděluje ji do několika typů podle využití, např. sport, parky, zahrady, lesy apod. a zdůrazňuje její sociální a zdravotní funkci. Její uspořádání a rozmístění tedy klade na první místo při plánování nových měst. Podobné rozlišení zeleně je uplatňováno i v baťovských ideálních městech. Nejdůležitější je zeleň určená k rekreaci – parky a sportoviště, dalším druhem je zeleň oddělující ruch továrny a dopravy od obytné čtvrti. Samozřejmostí jsou lesy v okolí města; co však u baťovských měst nenalezneme, jsou užitkové zahrádky. Tato charakteristika městské zeleně platí pro všechny varianty, které jsem studovala, protože její postavení se za několikaletý vývoj plánování téměř nezměnilo.

Rudolf Stockar z Bernkopfů: Město budoucnosti, in: Styl IV 1912, str. 43 – 67. Walter Curt Behrendt, Vystěhování dílen, in: Styl VI(IX) 1923 – 24, str. 85 – 91. 85 Firma Baťa zavedla samosprávu dílen v roce 1924. 86 Raymond Unwin, Decentralisační methody, in Styl VII(XII) 1926 – 1927, str. 1 – 13. 83 84

65

V seznamu doporučené literatury je často zmiňováno jméno Pavla Janáka. Byl to přední architekt, který se zabýval urbanismem obytných čtvrtí, dopravní sítí a podobou architektury. Své teorie uplatnil na počátku třicátých let, kdy vytvořil urbanistické řešení pro kolonii Na Babě v Praze. V jeho článcích z let 1924 – 1930 se často setkáváme s kritikou současného stavu bydlení v Praze a naopak s propagací anglického systému zahradních měst. Například jeho článek Obytné čtvrti v Anglii87 se přímo opírá o tamější architekturu. Považuje Londýn za místo vzniku obytných čtvrtí. Místy až nekriticky chválí londýnskou architekturu. Jako zásadní považuje oddělení centra města od obytných čtvrtí, které jsou plné malých „náměstí“, což jsou vlastně vnitřní otevřené dvory okolních domů. Dalším prvkem hodným chvály je dle Janáka odklon dopravy z obytných čtvrtí.

Pavel Janák, schéma zastavění obytných čtvrtí, vlevo řadové domy, vpravo sdružené domy (převzato Styl X (XV) 1929 – 30)

Podle anglického vzoru vytvořil vlastní způsob řešení pražských obytných čtvrtí. Prvním z předpokladů je požadavek samostatné čtvrti určené pouze k bydlení. Doprava by se omezila pouze na nejnutnější, obytnou čtvrtí nesmí procházet žádná frekventovaná ulice. Vnitřní prostor je pak rovnoměrně rozdělen na třetiny pro domy, komunikace a zahrady. Zástavba je vyřešena řadovými domy, které však již nevytváří stinné uzavřené dvory, ale jsou stavěny do otevřených bloků se zahradami. Nejideálnější je dle Janáka zastavění v pruzích, kdy je z jedné strany silnice řada domů a z druhé strany k ní přiléhají zahrady vedlejší řady domů. Tím se zajistí přímý přístup 87

Pavel Janák, Obytné čtvrti v Anglii, in: Styl VII(XII), 1926 – 1927, str. 61 – 72.

66

do zahrad, není již tedy potřeba řešit jejich obslužnost pomocí malých cest a uliček. V obytné čtvrti jsou pak podél hlavní komunikace umístěny obchody a městské služby, čímž dojde k nižší závislosti na městském centru. V jiných článcích88 se Janák zabývá hustotou osídlení. Kritizuje současný stav Pražských čtvrtí, kdy se v činžácích na malé ploše tísní mnoho lidí při nedostatku zeleně a vzduchu, na druhou stranu existují i vilové čtvrtě, které zabírají mnoho půdy, která by se dala využít efektivněji. Snaží se zjistit ideální poměr mezi plochou města, plochou užitnou, plochou ulic a počtem obyvatel. Uvádí také, že není zatím vědecky určen prostor, který potřebuje jeden člověk k plnohodnotnému životu. Na základě rozboru různých druhů zastavění, kde přihlíží k využitelnosti půdy a nákladům na vybudování, dochází k závěru, že nejhospodárnější bude zástavba úsporně seřazenými rodinnými domky a činžovními domy ve volných zahradách. Oba druhy zastavění by pak měly být v rovnováze. Dosáhne se tak menších nákladů na pozemek a budování komunikací, ale přesto se obyvatelům zajistí zdravé bydlení. Zde bychom mohli hledat paralelu s baťovskými plány Vavrečky a Kubečky z válečných let, které se zaměřovaly na regulaci Polabí a Pomoraví. 5.1.2. Ebenezer Howard, Zahradní města budoucnosti Tato kniha89 je uváděna v doporučené literatuře na předním místě, je totiž stěžejním textem celého hnutí zahradních měst, kterým se firma inspirovala. Poprvé vyšla v roce 1898 v Londýně a ihned se dočkala velkého ohlasu a překladu do několika jazyků. Jedním z nich byla i čeština, takže kniha byla známá i mezi našimi architekty. Hned na první pohled je zřejmá inspirace J. A. Bati Howardovou knihou, která je v podstatě návodem, jak vybudovat nové město, resp. systém měst i s podrobnou analýzou jeho finančního hospodářství. Neodmyslitelnou podmínkou fungování zahradního města je dle Howarda vlastnictví pozemku jediným subjektem – městem, které jako jediné bude pronajímat pozemky, vybírat nájem a daně a tím bude mít přehled a kontrolu nad zalidněností. Součástí plánu je i legislativní změna, která by umožnila a zjednodušila výkup jednotlivých pozemků pro město a zaručila půjčky s výhodným úrokem. Posledním stěžejním bodem důležitým pro fungování města je sociální reforma – přesvědčit lid, aby se stěhoval do zahradních měst a především průmyslníky, kteří by mohli obyvatele zaměstnat. Jediným příjmem města Pavel Janák, Bydlíme hustě nebo řídce (str. 33 – 39, 95 – 97), Pokus o diagram frekvence v městském organismu (str. 181 – 186), in Styl X (XV) 1929 – 30. 89 Ebenezer Howard, Zahradní města budoucnosti, Praha 1924. 88

67

má být nájemné z domů a pozemků, které by mělo pokrýt splácení půjček, rozvoj města a kultury a vyplácení důchodů starým lidem. Každé město by mělo být soběstačné, co se týče zemědělství a průmyslu. Howard dále počítá s jedním větším, centrálním městem s rozvinutým průmyslem, obchodem a kulturou, které by spravovalo několik menších, v blízkosti ležících zahradních „předměstí“. Tento systém satelitů má hluboké kořeny, navrhl ho již Leonardo da Vinci při svém pobytu v Miláně.90

E. Howard, Schema zahradního města a jeho satelitů (převzato Howard 1924)

V knize jsou odlišeny tzv. magnety, tedy síly, které přitahují obyvatele na svou stranu. Venkov je charakterizován především volnou přírodou, poli pro zemědělce, čistým vzduchem, dostatkem vody a slunečním svitem. Na druhou stranu jsou zde uvedeny hlavní nedostatky venkova. A to málo práce a nízké platy, chybějící kulturní a sociální vyžití, přeplněná obydlí, špatná kanalizace. Město naopak dává lidem společenské příležitosti, zábavu, možnost zaměstnání i vysoké mzdy, na druhou stranu jsou zde ale vysoké nájmy, dlouhá pracovní doba, vzdálená práce, špatný Barbora Vacková, Prostor, moc a utopie: ideální město a jeho společnost, (disertační práce), Katedra sociologie FSS MU Brno 2009. 90

68

vzduch a vyloučení přírody. Je zde však i třetí magnet – město-venkov – zahradní město. Nabízí lidem přírodu i pole, čistý vzduch a vodu, propracovanou kanalizaci a zavlažování. Jsou zde nízké nájmy a vysoké mzdy, nízké ceny a daně, dostatek práce a žádná dřina, společenská příležitost, prostor k podnikání. Svoboda, spolupráce. Howardovo zahradní město je dělníkovou ideou. Rodinné bydlení ve velkém domku nebo bytovém domě se zahradou s nízkým nájmem, se stálým zaměstnáním u místních průmyslníků, které je pěšky dostupné, s čilým obchodem, kulturním a rekreačním vyžití v centru města. V zahradním městě není bohatých vykořisťovatelů – majitelů domů a továrníků, nad vším má přehled městská správa. Přitom se Howard nepovažuje za socialistu, natož pak komunistu. Ideální podoba zahradního města pak byla formována do kruhového půdorysu, kdy se uprostřed nachází centrum a kolem něj jsou v kruzích nabalovány další čtvrtě rozlišeny podle funkce. Průmysl je situován do obvodového pásu a město uzavírá okolní zemědělská půda. V roce 1919 byla hnutím zahradních měst vytvořena jednoznačná definice zahradního města. „Zahradní město je určeno: a) průmyslu a zdravému soužití b) město omezené na rozlohu, jež by umožnila plnou míru sociálního života c) které jest obklopeno trvalým a souvislým pásem zemědělské půdy d) město, jehož veškerá půda jest ve veřejném majetku nebo jest zajištěna pro obec“ 91 Tímto byly dány přesné podmínky, které musí město splňovat, aby mohlo užívat přízviska zahradní. Tuto definici považuji za důležitou z hlediska existence jiných „luxusních“ zahradních měst, jak se často nazývají předměstské či okrajové, nově vznikající čtvrti vil a rodinných domů střední a vyšší třídy, kteří si stavěli svá obydlí dál od svých podniků a dělnických čtvrtí. V časopise Styl se pak často objevuje kritika těchto vilových čtvrtí, které podle autorů nemají právo nazývat se zahradními městy. V těchto ohledech Zlín a ostatní baťovská města podmínky splňují. Otázkou je, zda se Baťa držel Howardovy ideje města pro dělníky, nebo se svými čtvrtěmi z rodinných domků a vilek snažil navodit svým zaměstnancům pocit „luxusních“ zahradních měst.

91

Zahradní město Welwyn (red.), in: Styl V(X), 1924 – 25, str. 101 – 108.

69

Po urbanistické stránce je Howardovo město nevhodné pro průmysl velikosti Baťova koncernu. V jeho případě byl tovární areál stěžejním prvkem městského urbanismu. Plánování vždy v první řadě vycházelo z umístění výroby a další městské čtvrti mu byly podřízeny. U Bati je také odlišnost v případě správy města. Pozemky jsou sice v rukou jediného vlastníka – podniku, ne však města jako v Howardově knize. Je ale nutné říci, že snahou firmy Baťa bylo proniknout i do městských zastupitelstev a mít tak faktickou moc nad celým městem. Občan města, respektive dělník, nesměl zapomenout, kdo mu dává práci a stará se o jeho blahobyt – proto byla důležitým prvkem například brána do závodů, která navazovala na hlavní ulici ústící do náměstí. 5.1.3. N. A. Miljutin, Socgorod Neopomenuty

však

nezůstaly

ani

vlivy

ruské

avantgardy,

jejímž

představitelem v Gahurově soupisu literatury je N. A. Miljutin. Svou koncepci popsanou v knize Socgorod92 sám označuje jako pásové město. Kromě architektury a urbanismu v knize filtruje komunistické názory na uspořádání společnosti spolu se stručným rozpočtem na výstavbu města. Kapitalismus je nepřítelem lidí a přeplněné londýnské dělnické čtvrtě odstrašujícím příkladem. Ani zahradní města nemají u sovětské avantgardy pochopení. Přestože jejich tvůrcem není průmysl, ale společenství lidí, dávají možnost volnému rozvoji podnikání a z toho důvodu nemohou být akceptovatelná. Představa města v kapitalismu je plná továrních budov, komínů kouře, hluku a bydlení v nelidských podmínkách. Zajímavé je, že Miljutin odmítá i Le Corbusiera, nejvýraznější osobnost levicové avantgardy v západní Evropě, která zpracovávala také projekty pro Moskvu. Je však paradoxní, že Miljutin používá podobné principy, jako právě evropští urbanisté. Prvním požadavkem je napojení průmyslu na infrastrukturu. Druhým městotvorným prvkem je pak obytná část, která je oddělena ochranným zeleným pásem! Nádraží pak probíhá mezi továrnou a zelení. Hospodářské území navazuje na obytnou část, kdy je zajištěn rychlý přesun potravin ke spotřebitelům. Vzdělávací zařízení jsou umístěna v blízkosti výroby, která zajistí část vzdělání. Nemocnice je situována mimo město na nejzdravějším místě. Hlavní městské zóny jsou

N. A. Miljutin, Socgorod. Otázky stavby socialistických měst. Základy racionelního plánování nových sídlišť v SSSR, Praha 1931. 92

70

komponovány v pásech podél dopravní tepny, člověk se pak pohybuje napříč městem. Jednotlivé pásy jsou určeny 1. území železnice 2. výroba 3. zelené pásmo se silnicí 4. obytné pásmo a. objekty společné obsluhy b. obytné budovy c. dětské objekty 5. parkové pásmo 6. zemědělství

N. A. Miljutin, pásové město (převzato Miljutin 1931)

Pořadí je přísně dané, jiné umístění by zbortilo celý městský systém. Maximálním rozšířením města do stran je dosaženo co nejkratší docházkové vzdálenosti (továrna – bydlení). Průmyslové budovy jsou plánovány jako přízemní haly s životností asi 20 – 30 let. Malé byty jsou vybaveny jen nejnutnějším skládacím vestavným nábytkem, který se tak dá vyrábět sériově v továrnách. Jednotlivé bytové 71

buňky jsou pak skládány těsně vedle sebe do řadových domků. Jelikož mají volné přízemí, a samotný byt se nachází až v patře, mohou být řady v podstatě nekonečné. Čelní stěny jsou prosklené posuvnými okny, která dodávají bytu prostor. Požadována je strohost a jednoduchost. Jedná se o paralely k západnímu funkcionalistickému stylu.

N. A. Miljutin, návrh interiéru bytu se sklápěcím nábytkem (převzato Miljutin 1931)

Hlavní odlišností je však socialistický způsob života v Socgorodu. Byty a městské vybavení jsou orientovány na společnou obsluhu životních potřeb. Hlavní myšlenkou je osvobození ženy ze zajetí domácnosti, rozboření rodiny a kolektivní výchova dětí. V podstatě je zde opět snaha pomocí architektury a urbanismu zušlechťovat dělníkova ducha, je však realizována jinou formou. Přestože jde o silně propagandistickou literaturu, obsahuje hodnotné a inovativní urbanistické a architektonické názory. Jedná se o podobné myšlenky, které se uplatňovaly v západní Evropě nehledě na to, že sovětskou strohost a jednoduchost popisovanou v knize později vystřídala pod stejnou ideologií monumentální dekorativní sorela. Myslím si, že pro tuto nadčasovost některých myšlenek byla kniha zařazena do výběru pro kapitalistu a anti-komunistu J. A. Baťu. Výše zmíněná literatura však nebyla jedinou inspirací. Významným teoretikem počátku století byl například Tony Garnier, který položil základy městskému zónování. Město rozčlenil na dvě hlavní části – výrobní a obytnou. Svůj 72

projekt Průmyslového města publikoval v roce 1917. Mezi jeho realizace patří sídliště Les États-Unis v Lyonu, které mělo nabídnout dělnické byty. Kolonie je rozdělena širokými bulváry s alejemi do pravoúhlé sítě. Původní plán počítal s třípodlažními domy, ty ale byly zvýšeny na pětipatrové, čímž se změnil původně zamýšlený vzhled celé čtvrti. Garnierova teorie městského zónování nebyla zapomenuta a stala se východiskem funkcionalistického plánování.

Le Corbusier, Soudobé město, 1922 (http://eu.lib.kmutt.ac.th)

Na tomto místě nelze nezmínit Le Corbusiera, který následoval Garnierův vzor. Typickými prvky jsou pravoúhlá síť ulic, hierarchicky rozčleněné městské zóny a výškové budovy s okolním volným prostorem. V roce 1935 byl pozván do Zlína, aby se účastnil architektonické soutěže a vytvořil plán zastavění podřevnického údolí. Jeho návrh s výškovými budovami pro ubytování zaměstnanců však nebyl pro Baťu akceptovatelný. Le Corbusier měl jako vůdčí osobnost meziválečné architektury vliv na Athénskou chartu. Jejími hlavními principy pro stavbu měst jsou monofunkční zóny – obytné (s centry městské vybavenosti) a výrobní zóny. Urbanistické vize baťova koncernu tedy nevyrůstají z ničeho, naopak se zakládají na širokém poznání starších studií i soudobých moderních trendů. Předpokladem pro úspěch Baťových ideálních měst byla teoretická znalost plánování pevně sevřená se zkušenostmi, které firma získávala při své expanzi na počátku 30. let. Prvním zdrojem zkušeností však bylo mateřské město Zlín, kde si „prošly ohněm“ první pokusy o regulaci města a nastolení nového sociálního pořádku. A právě díky zkušenosti, která byla základem pro další plánování, byly nově budované jednotky úspěšné.

73

5.2.

Ideologie a utopie

Jan Antonín Baťa se po vzoru svého bratra Tomáše snažil obsáhnout utopické projekty měst a uplatnit některé jejich myšlenky. Ty začaly vznikat již od poloviny 18. století. V 19. století však zažily svůj zlatý věk, který podporovala průmyslová revoluce a její negativní dopady, které s sebou nesla. Firma Baťa se zejména zajímala o ty projekty, které byly realizovány, a mohla si z nich vzít ponaučení. 5.2.1. Historie ideálních měst v baťovských pramenech V archivních materiálech jsem našla dvě výše zmiňované statě, které se zabývají historií plánování. Starší z nich je Zahradní město a jeho úprava93 ze srpna 1937 a druhou je Historie zahradních měst. Principy jejich plánování a příklady jejich zdaru.94 vypracovaná F. L. Gahurou. První jmenovaná se zaměřuje na historické pozadí a příčiny vzniku utopií a také uvádí základní myšlenky jejich autorů. Druhá studie je více zaměřena na realizace měst podle ideálních plánů a také obsahuje jejich soupis a obsáhlou bibliografii. Pod prvním textem je podepsán p. Kunic. V první části označuje průmysl jako původce přelidněnosti měst a zmiňuje první snahy o řešení této situace „Objevili se zároveň návrhy na zlepšení obydlí, jako na nutnost nejpodstatnější sociálního pořádku. Několik utopií pokoušelo se řešit otázku bydlení, avšak tyto konstruktivní idee spíše náleží k historii ekonomických a administrativních theorií, než-li k technice bydlení, nebo plánování nových sídlišť.“95 V tomto smyslu zmiňuje Buckinghamovu teorii, která je založena pouze na spekulacích. Město je členěno na čtvrti podle majetku jejich obyvatel, kterému je také přizpůsobena forma architektury. Dále v textu je vyzdvihován plán Roberta Owena, rozčleněný zelenými partiemi, a města Frederika Kruppa, bratří Leverových a Percy Huftona, kteří se jím inspirovali a prosazovali jeho zásady: „lepší životní a pracovní podmínky znamenají větší výkonnost u dělníka a tedy větší zisk pro podnikatele. Ne méně důležitým faktem, který podporoval další snahy stavět lepší obydlí pro dělníky byl ten, že spokojenější

MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 126. Ibidem. 95 Ibidem, fol. 32. 93 94

74

dělník, oceňující snahu podnikatelovu poskytnouti mu vyšší životní standart jest zdrženlivějším ve svých touhách za sociálními reformami.“96 Jak víme, tyto názory sdílel též Tomáš Baťa a byly uplatňovány až do druhé světové války, kdy se již kvůli prohloubené bytové krizi upustilo od stavby rodinných domků. V Anglii byla známá města Bournville (1879) a Port Sunlight, která jsou prvním příkladem snahy odlákat pracovníky z velkoměst a nabídnout jim lepší práci a životní podmínky. Již u těchto měst je kladen velký důraz na přítomnost zeleně. Vývoj plynule pokračuje i v kapitole Budování zahradních měst97 od stejného autora, která se opírá především o Howardovu knihu. Je zde stručná charakteristika zahradních měst Letchworthu a Welwynu, jejichž podoba vychází právě z knižní předlohy. Zmiňuje podobnost s Buckinghamovou utopií a poznamenává, že Howard přišel s mnoha detaily, které byly později v zahradních městech hojně využívány.

Město Bourville, dobový snímek, (převzato Styl 1912)

Autor konstatuje, že cílem snah utopistů bylo přesunout lid z přeplněných průmyslových center a dát jim volnost v bydlení ve venkovských zelených městech. Zelení ve městě jsou myšleny hlavně volné veřejné prostory – parky a hřiště. Pro ilustraci je zde zakreslen plánek ideálního města. Shrnuje hlavní zásady a to 96 97

Ibidem, fol. 34. MZA Zlín, fond Baťa XV, ič. 126.

75

průmyslový pás, izolační pás zeleně a obytnou čtvrť komponovaná v tomto případě do půlkruhu. Chybí zde ovšem typický baťovský park oddechu určující osu města, místo toho je obytná zóna dělena dvěma diagonálními cestami na třetiny. Mnoho textu je věnováno funkci zeleně v jednotlivých městských čtvrtích.

Skica v poznámkách o zahradních městech (MZA Zlín)

Baťovy projekty ideálních měst nejsou označovány jako zahradní, ale jako průmyslová (jak naznačuje název knihy) s množstvím zelených ploch. Zeleň není podceňována ani v továrním areálu, kde vyplňuje prostorné rozestupy mezi jednotlivými budovami a tvoří tak aleje. Vzrostlá zeleň má pak i funkční využití, kdy v letních dnech tvoří příjemný chládek. Druhý text v archivních pramenech, zabývající se vývojem ideálních měst, napsal František Lydie Gahura taktéž v srpnu 1937 a vychází především z jím doporučované literatury rozebrané výše. Skládá se ze dvou částí – Přehled vývoje průmyslových zahradních měst98 a Vznik a vývoj myšlenky Průmyslového – zahradního města.99 První část je pouze seznam realizovaných projektů. Některá města jsou doplněna velmi stručnými informacemi o zakladateli, rozloze, počtu zaměstnanců apod. Na prvních místech jsou opět města Bournville, Port sun Light, Letchworth, New Eastwick u Yorku a Hamstead u Londýna. Další města jsou rozdělena podle zemí. Je zde zastoupeno Německo, Holandsko, Francie, ale také Sovětský svaz městem Magnitogorsk, který projektoval Miljutin.

98 99

Ibidem. Ibidem.

76

Hned na začátku textu o vzniku a vývoji myšlenky zahradního průmyslového města uvádí na pravou míru pojem „zahradní město“ a vysvětluje jeho správné použití. Nejedná se o samostatná předměstí, nebo vilové čtvrti, ale o programově založenou osadu, jejíž pozemky vlastní a spravuje jeden orgán (společnost, obec). Gahurův text je již podrobnější, než předchozí od Kunice, a obsahuje více konkrétních informací o jednotlivých městech a jejich zakladatelích. Jako první zahradní město označuje Bournville, které vystavěl podnikatel Cadbury (továrna na zužitkování kakaa) a budoval jej v letech 1879 až 1895. Do stejné skupiny řadí i město Port Sun Light zal. 1887 s továrnou na mýdlo podnikatele Levera. Oba pozorovali nízkou výkonnost dělnictva a tak koupili pozemky mimo město a založili osady s rodinnými domky. Zvýšila se tak fyzická zdatnost, snížila úmrtnost a pracovníci žili vyšším standardem. Lepší zdravotní kondice měla samozřejmě pozitivní vliv na výkonnost dělníka. Průmyslníci tak neúmyslně položili základ budoucímu hnutí zahradních měst, přestože jejich podoba nebyla ještě formulována.

Letchworth, obchodní ulice, dobový snímek (převzato Styl 1912)

Na zkušenosti Cadburyho a Levera navazuje Ebenezer Howard, který dal zahradnímu městu ekonomický základ a stanovil pravidla pro jejich budování. V Gahurově textu je zdůrazněna organizace života ve městě, která je dána dispozicí jednotlivých částí, a také soběstačnost městského hospodářství. Členy Společnosti

77

pro budování zahradních měst, založené v roce 1899, byli také architekti Parker a Unwin. Ti založili zahradní kolonii New Earswick a také se podíleli na budování měst Letchworth100 a Hampstead. Gahura ještě podotýká, že se hnutí v Anglii přetransformovalo do hnutí národního, kdy po celé Británii začala vznikat další zahradní města.

Hermann Muthesius, Hellerau, dobový snímek (převzato Styl 1912)

Trend se rychle šířil do zahraničí a tak v Německu vzniká v roce 1902 propagační společnost zahradních měst. Příklady užití této teorie v Německu jsou Kruppovy dělnické kolonie, Helleran u Drážďan s nábytkářskou továrnou Karla Schmidta, nebo Ratshof u Königsbergu. Dále jsou zmíněny nejdůležitější poválečné realizace v Evropě bez podrobnějšího popisu. Pessac u Bordeaux (Le Corbusier), Siemensstadt v Berlíně, Wiesenhof ve Stuttgartu, Hilversum v Holandsku a Frankfurt nad Mohanem. Podrobněji se věnuje snahám plánování průmyslových měst v Sovětském svazu. Opírá se o knihu Socgorod N. A. Miljutina, který byl komisařem a organizátorem stavby průmyslových měst v SSSR. Upozorňuje zde na paradoxní První město založené Společností pro budování zahradních měst v roce 1903, vedené E. Howardem. 100

78

shodu s názory prvních inspirátorů zahradních měst, které však mají kapitalistické kořeny. Hlavním společným prvkem všech ideálních měst je spojení „úspěchu výroby s dokonalým bydlením a životem v dobře organisovaném městě.“101 5.2.2. Sociologický kontext ideálních měst Po uvedení do historie a podoby ideálních měst bych zde ráda krátce popsala ideové programy městských tvůrců, kteří se snažili o proměnu celé společnosti. Právě nová organizace společnosti je základním cílem budování ideálních měst a nástrojem pro tuto změnu je architektura a urbanismus. Projekty ideálních měst se nejčastěji opíraly o utopické texty, které popisují město z jiného světa, ve kterém panuje přísný řád, jehož dodržováním se zajistí blahobyt obyvatelstva. Přestože utopické texty a projekty ideálních měst vznikaly už od antiky (Vitruvius), k pokusům o jejich uskutečnění došlo až na konci 18. století. Popudem k realizacím těchto utopií se stal překotný rozvoj průmyslu ve velkoměstech, který s sebou nesl přelidnění, špatné hygienické podmínky, ale také alkoholismus a kriminalitu.

C. N. Ledoux, solivar v Chaux 1804 (převzato Frampton 2004)

Prvním realizovaným projektem, který řešil uvolnění průmyslu z velkoměst, byl plán solivaru v Chaux, jejímž autorem byl Claude-Nicolas Ledoux. Průmysl zde má dominantní roli a proto je továrna umístěna v centru města. Kolem jsou obytné 101

MZA Brno, pobočka Svit, fond Baťa XV, ič. 126, fol. 136.

79

domy komponovány do kruhu. Na vnějším okruhu jsou nechány volné pozemky sloužící k zemědělství. Chaux mělo být soběstačným městem s jedinou továrnou – solivarem, který zaměstnává všechny obyvatele. Jde o první realizaci ideálního průmyslového města vůbec. Již zde je snaha působit na zaměstnance pomocí architektury. Uprostřed města je dům pro ředitele závodu. Kruhový půdorys tak umožňuje mít dokonalý přehled o všem, co se ve městě děje a tím se zajistí pořádek. Jde o první město, které je vybudováno na základě myšlenky průmyslové obce. Proto je tento projekt považován za předchůdce Howardových zahradních měst. Jedním z teoretiků nové společnosti je také Charles Fourier, který vytváří projekt falanstéry – specifického typu architektury (sídla), ve kterém žije společenství 1500 – 1600 lidí. Ti by měli v domě nalézt jak ubytování, tak zaměstnání. Zajímavé je zde popření rodiny, která se mu nejeví jako ideální systém soužití. Každý člověk má podíl na budovách i výnosu a odměny se přidělují jednotlivým osobám. Také zde zavedl rovnoprávnost mezi muži a ženami.102 Typ Falanstéry je vlastně předchůdce kolektivních domů, které našly uplatnění později především v zemích socialistického bloku. Společnost ve falanstéře však není rovnostářská, ale každý užívá to, na co si vydělá. Život je zde důsledně organizován. Denní režim je pevně daný s přesností na minuty. Každý člověk má přidělenou svou práci, kterou musí splnit. Jde tu tedy o pevně organizovanou společnost. Jelikož se Fourierovi nepodařilo sehnat donátora, zůstala jeho teorie jen neuskutečněnou vizí.

Ch. Fourier, projekt Falanstéry (www.charlesfourier.fr) Barbora Vacková, Prostor, moc a utopie: ideální město a jeho společnost, (disertační práce), Katedra sociologie FSS MU Brno 2009. 102

80

Dalším teoretikem, s jehož jménem jsme se v práci již setkali, je R. Owen. Ten uvažoval o společnosti s rovnými právy a propracoval systém vzdělávání. Stanovil pevnou pracovní dobu a také zakázal práci dětem do 8 let. Právě od R. Owena pochází myšlenky, které si přisvojil Tomáš Baťa. Jde především o zlepšení životního prostředí dělníků, kteří pak podají vyšší výkon při práci. Zaměstnanci také oceňují podnikatelovu snahu a jsou tedy zdrženlivější v organizaci převratů. Lidé by měli pracovat ve společných dílnách a stravovat ve veřejných jídelnách. Také zboží v obchodech je nakupováno ve velkém a obyvatelům tak může být poskytnuto za nižší ceny. Tím se docílí finanční úspory. Od R. Owena pochází také myšlenka vlastního vzdělávání a organizace volného času zaměstnanců (relaxace, vzdělání). Společnost má být pod přímým dozorem, ten ji ale nemá obtěžovat.103 Jelikož měl Owen zkušenosti v oblasti podnikání, pokusil se, na rozdíl od Fouriera, své ideje realizovat. Založil osadu New Lanark, New Harmony (1825) a další, ale žádná z nich se nesetkala s úspěchem. To ho však neodradilo a dále vymýšlel plán pro osídlení Evropy malými průmyslovými osadami.

R. Owen, New Lanark, 1823 (převzato Horňáková 2009)

Společným znakem těchto utopií je snaha působit na člověka a vychovávat ho. Společnost je uzavřená, bydlí zde omezený počet obyvatel. Narůstá také význam jednotlivce, který je však stále pod dohledem vůdce, důležité osoby pro fungování Barbora Vacková, Prostor, moc a utopie: ideální město a jeho společnost, (disertační práce), Katedra sociologie FSS MU Brno 2009. 103

81

ideální společnosti. Právě vůdčí osobnost byla v těchto komunitách podstatným článkem, autoritou, bez které společenství nemohlo fungovat. Hospodaření města je založené na soběstačnosti a je řízené vedením společnosti. Všechny tyto body můžeme ztotožnit s ideálními městy firmy Baťa. Po vzoru prvních utopistů a jejich pokusů o nastolení nové společnosti a vybudování řádu přichází na počátku 20. století hnutí zahradních měst v čele s Ebenezerem Howardem. Jeho idea spočívá ve výstavbě měst nebo souměstí, kde je zachován status rodiny a průmysl zde provozují soukromí podnikatelé. Společnost je rozdělena do vrstev, ale nejsou mezi nimi velké rozdíly díky městskému plánovitému hospodářství. Cílem bylo hlavně vytvořit lepší životní podmínky pro pracovníky spolu se zachováním vyššího životního standardu. Nejsou zde znát větší snahy o organizaci společnosti. Předpokládá se, že ve městě budou žít jen spořádaní lidé, problémy kriminality se v knize neřeší. Oproti baťovským městům není v zahradních městech zakázána konzumace alkoholu. Opilí či závislí lidé mají fungovat jako odstrašující příklad ostatním a přispějí tak ke snížení alkoholismu. Howardovy realizace Letchworth a Welwyn, které ve své době zaznamenaly velký úspěch, však zůstaly více zahradními předměstími než soběstačnými celky, díky své závislosti na Londýnu. Jiné zásady se snažili prosadit projektanti na východě. Miljutinův Socgorod zcela stírá rozdíl mezi městem a vesnicí a nahrazuje je souvislým obydleným pásem. Po Fourierově vzoru se snaží potřít rodinné celky a jejich společné hospodaření. Bydlení je proto realizováno pomocí kolektivních domů, které nabízejí místnosti pro společné potřeby a také obytné buňky, malé místnosti multifunkčního charakteru. Jsou zde zajištěny především školky pro děti, jídelny, prádelny, správkárny, tedy všechna zařízení potřebná k osvobození ženy z domácnosti a její emancipaci. Přestože je zde snaha o kolektivní výchovu dětí, rodiče mají vždy právo vzít si děti k sobě. Kolektivní domy jsou obecně znakem levicového plánování, u nás se uplatnily v poválečném období. Dobře organizované socialistické vzdělávání, které vede k získávání věrných lidí, však má mnoho společného se systémem Baťovy školy práce, která sloužila k zajištění kvalifikovaných pracovníků. Tato stručná charakteristika myšlenek některých sociálních utopistů a jejich pokračovatelů nám ukázala mnohé spojitosti s baťovskou ideologií. Jedná se jak o vědomě převzaté vzory, tak i nezávislé paralely. Tyto myšlenky utvářely podobu baťovských měst a jejich systému. Ten byl uplatňován ve všech budovaných městech 82

a jeho cílem bylo přímé ovlivnění obyvatel, které ve výsledku přineslo firmě zisk. Z textu je patrné, že hlavním inspirátorem Tomáše Bati byl Robert Owen. Jeho myšlenky byly aplikovány ve Zlíně a posléze přeneseny i do projektů budovaných měst. Na jejich základě vznikl specifický urbanistický model. V době před druhou světovou válkou byli hlavními tvůrci urbanistických řešení Josef Gočár (autor prvního modelu ideálního města) a Richard Hubert Podzemný, který ho zpracovával a přetvářel. Kvůli neshodám s novým šéfem ustoupil do pozadí František Lydie Gahura. V období války měli hlavní slovo v projekčním oddělení architekti Jiří Voženílek a Vladimír Kubečka, kteří proměnili podobu ideálního města. Upustili od dříve prosazovaných zásad a jejich inspirací byly zejména levicové projekty. V poválečném období však již nedošlo na území ČR k realizaci celých měst, ani k dobudování satelitů podle původních plánů. Se změnou politické situace se změnil také postoj k bydlení a baťovská uniformita byla doplněna různorodými stavbami. Proto se dnes původní výstavba nachází ve změněném kontextu, který jí ubírá na hodnotě. Tím se dostávám k problému ideálních měst. Jejich tvůrcem je obvykle jedna osoba, která dohlíží na jeho správné fungování. Pokud ale situace zamezí působení této osoby, ideální společnost je odkázána k zániku a město zůstává jen připomínkou své slavné éry.

83

6.

Závěr Snahou urbanistů a architektů firmy Baťa bylo vytvořit projekt ideálního

průmyslového města, které by odpovídalo zadaným požadavkům, mohlo by být vybudováno kdekoli a jeho výstavba mohla být standardizovaná. Ve své práci jsem sledovala realizace průmyslových měst, jejich vývoj a odlišnosti od ideálních plánů. Dále nároky firmy Baťa, které musely být ve městech dodržovány spolu s jejich ideologií, vytvořenou čelními představiteli podniku, a také hlubší historické zázemí a prameny, které ovlivnily podobu ideálních měst. Můžeme zhodnotit, jak se na realizovaných jednotkách projevily soudobé trendy v městském plánování spolu se snahou o zavedení specifického společenského řádu. Na našem území se nám zachovaly poměrně unikátní artefakty vědeckého plánování měst, které sledovaly podobný cíl a můžeme je tedy vzájemně porovnat. Otrokovice jsou nejucelenějším satelitem, ve kterém jsou nejhlouběji zakotveny pevný řád a organizace, které ve městě panovaly, přestože ještě nevznikly podle plánu ideálního průmyslového města, jak je popsán ve studovaných materiálech. Přímou aplikací těchto plánů naopak vznikly Zruč nad Sázavou a Sezimovo Ústí. Přestože se z baťovské éry dochovala jen menší část města, jsou výsledkem mnohaleté práce na projektech ideálních měst. Můžeme na nich navíc pozorovat, jak bylo s baťovským odkazem nakládáno v dalších letech. S dobou se vyvíjel také názor na strukturu města a tak právě na těchto dvou příkladech můžeme sledovat posun od rodinného bydlení ke kolektivnímu, které bylo ještě iniciováno firmou Baťa. Důkazem toho mohou být poválečné čtyřdomky v Sezimově Ústí nebo tzv. dvouletky – bytové domy Vladimíra Karfíka ve Zruči nad Sázavou. Ústředním motivem mé práce byly teoretické koncepty ideálních průmyslových měst. Ve zlínském archivu se zachovalo několik verzí od různých autorů, do kterých se promítaly nejen současné trendy v budování měst, ale především politická a později válečná situace, která změnila podmínky a priority výstavby. Zatímco České satelity byly poznamenány socialistickou výstavbou, v cizině se původně malé jednotky staly sídlem firmy, což dokazovalo jejich variabilitu a využitelnost, pro kterou byly plánovány. V poválečných letech pokračoval Tomáš Baťa ml. v nastartované expanzi na zahraniční trhy a dál budoval výrobní i obchodní síť. Například Batanagar se stal největším podnikem v celé Indii a boty se zde vyrábí dodnes. S postupným přesouváním výroby na levnější trhy se však zastavila výroba

84

ve většině západních zemí, proto dnes původnímu účelu slouží jen minimum jednotek. Hlavní přínos této práce shledávám v objasnění problematiky plánování ideálních průmyslových měst ve firmě Baťa. Na vývoji ideálního plánu se podíleli soudobí významní architekti v čele s Josefem Gočárem, kteří se snažili dodržet podmínky J. A. Bati a inspirovali se současnou světovou tvorbou. Ukázalo se, že neexistoval pouze jeden neměnný plán, ale naopak se počítalo s více variantami zejména pro tropické podnebí. Při stavbě konkrétních měst však často krajina neumožnila použití ideálního plánu a tak se setkáváme s osobitým pojetím jednotlivých architektů. Za války, po emigraci J. A. Bati, došlo k výraznějším změnám, které směřovaly k postupnému upouštění od zahradních čtvrtí. Neodmyslitelnou součástí ideálních měst je i jejich skrytý řád. Budovaná architektura byla prostředkem pro utváření vzorných pracovních podmínek a následného pozitivního vlivu na obyvatele. Baťovské satelity se tak blíží utopickým projektům 19. století, avšak s tím rozdílem, že dosáhly své realizace a fungování. Proto si obyvatelé mohli připadat jako v utopii, kde se nemožné stává skutečností. Prošli jsme cestu od utopie k realizaci a od realizace k utopii. Druhým směrem se vydala i firma Baťa, která nejprve stavěla z „pouhé“ potřeby ubytovacích kapacit, ale v průběhu času do vznikajících čtvrtí vkládala snahy o reformu společnosti. Kombinací myšlenek sociálních utopistů, praxe v budování měst a podnikatelskému talentu Tomáše a posléze Jana Antonína Bati vznikl fungující systém, který neměl ve světě obdoby. Úspěchem firmy Baťa bylo, že proměnila utopii v realitu. Tím však vyloučila prvotní význam utopie – její neskutečnost.

85

7.

Použité zdroje 7.1.

Archivní prameny

Moravský zemský archiv Brno H 648 – Baťa a.s. Zlín, pobočný závod Třebíč Moravský zemský archiv Brno, pobočka Zlín (MZA Zlín) H 1134 Baťa a. s., Zlín 1894 – 1945 II/8 Výstřižková služba V. Pokusné jednotky ABŠ XV. Stavební oddělení

7.2.

Literatura

1.

Jan Antonín Baťa, Budujeme stát, Zlín 1937.

2.

Jan Antonín Baťa, Ideální průmyslové město, Zlín 1939. (MZA Svit)

3.

Jan Antonín Baťa – život a dílo, pokračovatel práce Tomáše Bati (sborník mezinárodní konference), Zlín 2007.

4.

Jan Antonín Baťa, Za obchodem kolem světa. Baťova letecká obchodní výprava kolem světa 6. I. - 1. V. 1937, 2. vydání Krásná Lípa 2006.

5.

Jan Antonín Baťa, Román života, Krásná Lípa 2009.

6.

Tomáš Baťa, Úvahy a projevy, Praha 1990.

7.

Edita Baťová de Oliveira, Dovětek: sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše, Krásná Lípa 2005.

8.

Jana Benešová, Moderní výstavba Zruče nad Sázavou a firma Baťa (bakalářská práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno 2010.

9.

Klára Eliášová, Architektura a urbanismus Otrokovic ve 20. století (bakalářská práce), Katedra dějin uměmí FFUP Olomouc, 2007.

10. Kenneth Frampton, Moderní architektura, kritické dějiny, Praha 2004. 11. F. L. Gahura, Poměry ve stavbě obydlí a měst za 40 let, in: Stavitel XIV, 1933 – 34, str. 137 – 139. 12. Ladislava Horňáková, Miroslav Drofa. Architektonické dílo, in: Prostor Zlín 4/1997, s.20-22. 13. Ladislava Horňáková, ed., Ludvík Ševeček, ed., Satelity funkcionalistického Zlína Projekty a realizace ideálních průmyslových měst – továrních celků firmy Baťa (katalog výstavy), Zlín 1998. 14. Ladislava Horňáková, Průmyslová architektura ve Zlíně, in: Meziválečná průmyslová architektura, Stavební kniha 2004, 2004. 15. Ladislava Horňáková, František Lydie Gahura 1891 – 1958 projekty, realizace a sochařské dílo (katalog výstavy), Zlín 2006. 16. Ladislava Horňáková, ed., Fenomén Baťa: zlínská architektura 1900 – 1960 (katalog výstavy), Zlín 2009.

86

17. Ebenezer Howard, Zahradní města budoucnosti, Praha 1924. 18. Emanuel Hruška, ed., Industrializace a plánování (katalog výstavy), Brno 1948. 19. Miroslav Ivanov, Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše, Praha 2008. 20. Jiřina Janatová, ed. Almanach 1918 – 1998, in: Zručské noviny 1/1999 (příloha), 1999. 21. Vladimír Karfík, Architekt si spomína, Bratislava 1993. 22. Hynek Klimek, Václav Pancer, Sezimovo Ústí – město, které se zrodilo dvakrát, Krnín 2009. 23. Jan Koutný, Moderní urbanistické koncepce (Vývoj urbanistických koncepcí), in: Urbanismus a územní rozvoj, roč. VII, 6/2004. 24. Tereza Kovaříková, Architektura a urbanismus Napajedel (bakalářská práce), Katedra dějin umění FFUP Olomouc, 2009. 25. Martin Marek, Baťovy závody, batismus a Sovětský svaz v letech 1918-1938. Konfrontace a kontakty na pozadí specifik československo-sovětských hospodářských vztahů (disertační práce) Katedra historie FF MU, Brno 2011. 26. Nikolaj Alexandrovič Miljutin, Socgorod. Otázky stavby socialistických měst. Základy racionelního plánování nových sídlišť v SSSR, Praha 1931. 27. Pavel Novák, Zlínská architektura 1900 – 1950, Zlín 1993. 28. Jan Obšívač, Meziválečný Baťův Zlín – ideální průmyslové město, výkladní skříň firmy a základna hospodářské expanze (diplomová práce), Historický ústav FFMU Brno 2006. 29. Zdeněk Pokluda, Ze Zlína do světa – příběh Tomáše Bati, Zlín 2009. 30. Petra Říhová, Šumné Sezimovo Ústí - po stopách první republiky (diplomová práce) Katedra obchodu a cestovního ruchu EF JUČB, České Budějovice, 2010. 31. František Smítka, Zruč n. Sáz. včera a dnes, Zruč nad Sázavou 1984. 32. Jiří Svoboda, Architekt Jiří Voženílek ve Zlíně (disertační práce), Ústav navrhování FA VUT, Brno, 2010. 33. Jitka Svobodová, Působení firmy Baťa a. s. v Třebíči v letech 1931 – 1945 (bakalářská práce) Historický ústav FFMU, Brno, 2006. 34. Ludvík Ševeček, Zlínský funkcionalismus: Sborník příspěvků sympózia pořádaného u příležitosti 100. výročí narození Františka Lýdie Gahury a 90. narozenin Vladimíra Karfíka: Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 24.-25. 9. 1991, Zlín 1991. 35. Ludvík Ševeček, ed., Kulturní fenomén funkcionalismu, Zlín 1995. 36. Ludvík Ševeček, Ladislava Horňáková, ed., Středoevropská architektura 1890 – 1998, Zlín 1999. 37. Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole. Továrna, městský prostor a společnost ve Zlíně v letech 1900 – 1938, České Budějovice 2009. 38. Karin Šrámková, Architekt Vladimír Karfík 1901-1996 (diplomová práce), Seminář dějin umění, FFMU, Brno 2006 39. Vladimír Štípek, Strojírenské aktivity firmy Baťa na Táborsku, in: Jan Antonín Baťa – život a dílo, pokračovatel práce Tomáše Bati (sborník konference), Zlín 2007 (str. 72 – 75). 40. Marek Tomaštík ed., Tomáš Baťa. Doba a společnost, (sborník příspěvků), Brno 2007. 41. Barbora Vacková, Prostor, moc a utopie: ideální město a jeho společnost, (disertační práce), Katedra sociologie FSS MU Brno 2009.

87

42. Barbora Vacková, Lucie Galčanová, Inovace, rutiny a cihly: současnost Zlínského Baťovského bydlení, in: Slavomíra Ferenčulová, Lucie Galčanová, Barbora Vacková (eds.), Československé město včera a dnes: každodennost – reprezentace – výzkum, Červený Kostelec/Brno 2010. 43. Jiří Voženílek, Vývoj urbanismu, Praha 1979.

Časopis Styl, seznam použitých článků Styl: měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, SVÚ Mánes, Společnost architektů, Praha 1912 – 1930. roč. IV, 1912 

Rudolf Stockar z Berukopfů, Město budoucnost (str. 34 – 67)

IV (IX), 1923 – 1924 

Walter Curt Behrendt, Vystěhování dílen (str. 85 – 91)

V (X), 1924 – 1925 

Red. Zahradní město Welwyn u Londýna (str. 101 – 108);



Pavel Janák, Příspěvky ku stavbě měst I. Zastavění domy v řadách (str. 151 – 153)

VI (XI), 1925 – 1926 

Pavel Janák, Příspěvky ku stavbě měst II, III, IV. O zakládání obytných čtvrtí (str. 43 – 47), O průběhu a proměně frekvence ve městech (str. 102 – 107), O významu polohy komunikací ve městě (str. 135 – 139)

VII (XII) 1926 – 1927 

Raymond Unwin, Decentralisační methody (str. 1 – 13),



Joseph Stübben, Zelené plochy ve městech a jejich okolí (str. 21 – 28),



Pavel Janák, Příspěvky ku stavbě měst. Obytné čtvrti v Anglii (str. 61 – 72)

IX (XIV) 1928 – 1929 

Pavel Janák, Příspěvky ku stavbě měst. Krise bloku (str. 4 – 7)

X (XV) 1929 – 1930 

Pavel Janák, Bydlíme hustě nebo řídce? (str. 33 – 39, 95 – 97), Pokus o diagram frekvence v městském organismu (str. 181 – 186)

7.3.

Ostatní zdroje

Dana Lipovská, Brazilské stopy Jana Antonína Bati (dokument) 2007. Vyhledáno 26. 2. 2012 dostupné na http://www.youtube.com/watch?v=uDOxYghcT4A&feature=related Dynastie Baťů, TV pořad z cyklu Historie.cs, hovoří Hana Kuslová, Eduard Kubů a Zdeněk Pokluda, dále Milan Zelený, Ladislava Horňáková, Pavel Velev, Antonín Bajaja. dostupné na http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-nact24/118425-dynastie-batu/ http://www.mparch.cz/en/ostatni_trebic.html. Vyhledáno 29. 3. 2012 http://www.zlin.estranky.cz/ Vyhledáváno 2011 - 2012

88