Komparace daňové, správní a soudní exekuce

Právnická fakulta Masarykovy Univerzity Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Komparace daňové, správní a soudní exekuce Jiří Šmatlák 2006/2007

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Komparace daňové, správní a soudní exekuce zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

__________________________

1

Poděkování Velice děkuji panu JUDr. Ing. Michalu Radvanovi, Ph.D. za metodické a odborné vedení této diplomové práce, za jeho komentáře a čas, který této práci věnoval. Velice si vážím odbornosti a pečlivosti s jakou k práci přistupoval.

2

1.

ÚVOD............................................................................................................................. 4

2.

ZÁKLADNÍ POJMY V SOUVISLOSTECH ............................................................. 6 2.1

EXEKUCE ......................................................................................................................... 6

2.2

SPRÁVCE DANĚ – POJEM A PROCESNÍ POSTAVENÍ ........................................................... 6

2.3

DAŇOVÁ EXEKUCE .......................................................................................................... 8

2.4

EXEKUČNÍ TITUL ........................................................................................................... 10

3.

DAŇOVÁ EXEKUCE A JEDNOTLIVÉ ZPŮSOBY JEJÍHO PROVEDENÍ...... 14 3.1

DAŇOVÁ EXEKUCE PŘIKÁZÁNÍM POHLEDÁVKY NA PENĚŽNÍ PROSTŘEDKY DAŇOVÝCH DLUŽNÍKŮ NA ÚČTECH VEDENÝCH U BANK A SPOŘITELNÍCH A ÚVĚRNÍCH DRUŽSTEV A JINÉ POHLEDÁVKY ......................................................................................................... 14

3.2

DAŇOVÁ EXEKUCE SRÁŽKOU ZE MZDY, JINÉ ODMĚNY ZA ZÁVISLOU ČINNOST NEBO NÁHRADY ZA PRACOVNÍ PŘÍJEM, DŮCHODU, SOCIÁLNÍ DÁVKY, STIPENDIA APOD. ...... 17

3.3

DAŇOVÁ EXEKUCE NA PRODEJ MOVITÝCH VĚCÍ ........................................................... 19

3.4

DAŇOVÁ EXEKUCE PRODEJEM NEMOVITOSTÍ ............................................................... 22

4.

SPRÁVNÍ EXEKUCE ................................................................................................ 33 4.1

JEDNOTLIVÉ POJMY A VZTAHY V SOUVISLOSTECH ....................................................... 33

4.2

EXEKUCE PODLE SPRÁVNÍHO ŘÁDU .............................................................................. 35

4.2.1 Exekuce na peněžitá plnění...................................................................................... 36 4.2.2 Exekuce na nepeněžitá plnění .................................................................................. 37 4.2.2.1 Jednotlivé způsoby provedení exekuce na nepeněžitá plnění ......................... 38 5.

SOUDNÍ EXEKUCE .................................................................................................. 42 5.1

SOUDNÍ EXEKUCE PRODEJEM ZÁSTAVY ........................................................................ 45

5.2

SOUDNÍ EXEKUCE ZŘÍZENÍM SOUDCOVSKÉHO PRÁVA NA NEMOVITOSTECH ................ 46

5.3

SOUDNÍ EXEKUCE PRODEJEM PODNIKU......................................................................... 47

5.4

EXEKUCE NA NEPENĚŽITÉ PLNĚNÍ ................................................................................ 50

5.5

VYKLIZENÍ BEZ NÁHRADY ............................................................................................ 51

5.6

VYKLIZENÍ SE ZAJIŠTĚNÍM BYTOVÉ NÁHRADY NEBO PŘÍSTŘEŠÍ .................................. 53

5.7

ODEBRÁNÍ VĚCI ............................................................................................................. 56

5.8

ROZDĚLENÍ SPOLEČNÉ VĚCI .......................................................................................... 59

5.9

PROVEDENÍ PRACÍ A VÝKONŮ ....................................................................................... 62

6.

EXEKUCE PROVÁDĚNÁ SOUDNÍM EXEKUTOREM ...................................... 66

7.

ZÁVĚR......................................................................................................................... 71

8.

SEZNAM LITERATURY .......................................................................................... 73

9.

CIZOJAZYČNÉ RESUMÉ / FREMDSPRACHLICHE RESÜMEE .................... 76

3

1. Úvod Současná ekonomická situace v České republice a zejména výsledky podnikatelské činnosti právnických i fyzických osob, ve kterých se odráží špatné hospodaření těchto subjektů vzniklých převážně na počátku 90.let a dále pak pomalý růst mezd a platů oproti růstu cen, což řada obyvatelstva i obchodních společností řeší půjčkami z oblasti bankovního i nebankovního sektoru a zejména pomalá cesta přizpůsobování se stále novějším podmínkám ve společnosti na straně zákona, mají za následek neustále častější zadluženost, platební neschopnost, likvidaci a úpadek ve všech sférách lidské činnosti. Pro tyto případy je nutné zákonnou cestou zajistit, aby věřitelé těchto neúspěšných subjektů byly řádně uspokojeni ve svých pohledávkách a domohli se tak svých práv, které jim po právu náleží. Přesto, že návrat k demokracii proběhl před více než sedmnácti lety, přizpůsobujeme se mu pomaleji, než by bylo vhodné. Zákonodárce místo aby připravoval úrodnou půdu, ze které by vznikaly právní předpisy vysoké kvality, napravuje zbrkle přijaté chyby z minulých let a nestačí reagovat na výzvy společnosti, která stojí před nejasným řešením své existenční situace a otázkou, jakou cestou se domoci uspokojení svých práv z pohledávek za dlužníky na straně jedné, a jak se vypořádat s nemožností dostát svým závazkům na straně druhé. A přesto, že je např. zákon upravující daňovou exekuci již 14 let starý, zůstává dodnes v zásadě bez větší novelizace a prakticky v nezměněné podobě, což výše popsanou situaci nijak neřeší. Tato práce se zaměřuje na srovnání jednotlivých zákonných úprav nejdůležitějších forem exekucí, prostřednictvím kterých jsou vymáhány povinnosti uložené těmto dlužníkům dostát svým závazkům a splnit je ve stanovené době. V praxi pak půjde v zásadě o nucený výkon rozhodnutí, jehož účelem má být uspokojení přiznaných práv oprávněných osob vůči povinným a to nuceným zásahem státu. Při tomto nuceném vymáhání práva však dochází k významným zásahům do jednotlivých práv povinného a v mnoha případech také do práv třetích osob. Z daného pak jasně vyplývá, že uvedené zásahy do právní integrity povinného případně třetích osob mohou být uskutečňovány pouze cestou zákona a jeho mezích. V rámci výkladu k této problematice byla srovnávána především oblast daňové exekuce, jejíž zákonná úprava se prostřednictvím odkazů v jednotlivých ustanoveních dotýká 4

všech forem exekuce ať už správní nebo soudní. Pro potřeby kvalitního porozumění dané problematiky je na začátku textu uvedeno několik pojmů ze zkoumané oblasti a na jejich vzájemných vztazích pak výklad umožňuje čtenáři prohloubit znalosti z oblasti exekuce a umožňuje mu tak lepší počáteční přístup k jádru exekuční problematiky. V dalších kapitolách se práce zaměřuje na jednotlivé formy exekuce a způsoby provedení jejich výkonů. Vzhledem k tomu, že hlavním bodem této práce je exekuce daňová, byla použita jako východisko i pro ostatní formy v dalších zákonných předpisech. Navíc jsou pro ucelený obraz exekuční problematiky přiblíženy prakticky všechny způsoby, které daňová, správní a soudní exekuce nabízí. Je nutné si uvědomit, že když většina laické veřejnosti uslyší slovo exekuce, představí si zvuk domovního zvonku a za ním stojícího úředníka, který jim přichází zabavit jejich majetek, protože něco nezaplatili. Aby tento majetek opětovně získali, domnívají se, že jedinou cestou je tento majetek vykoupit od státu nazpět. V praxi pak tito lidé pochopí, co se stalo, až už je prakticky po všem. Přesto, že je právní pomoc dnes dostupnější než v minulých letech, její finanční náklady často přesahují možnosti většiny veřejnosti. Tito lidé se pak snaží ze svých problémů dostat vlastní cestou, většinou však sobě naopak přitíží a svoji životní situaci tím jen zhorší. Nejen těmto lidem je určen text této diplomové práce, praktické dopady této problematiky, její zákonná úprava a její srovnání. Cílem této diplomové práce je umožnit všem, kteří se problematikou exekucí byť jen trochu zabývají, bližší náhled na tuto oblast a ujasnit jim, co slovo exekuce ve své podstatě znamená a jaký je její průběh. Přesto, že jsou v oblasti exekuce přijímány neustále drobné novely, tak v práci uvidíme, že snaha podrobně upravit určitou oblast někdy zdaleka neřeší problémy z praxe. Současně bude také cílem, porovnat právní úpravu exekucí v jednotlivých právních odvětvích a upozornit na specifika a odlišnosti jednotlivých forem exekucí. Dále dokázat, jak je upravena oblast exekuce v příslušných zákonech a zda je její úprava pro občany dostačující. Touto hypotézou se práce zabývá v dalších kapitolách, zkoumá možnou nedokonalost zákona a nepatrné výkladové nepřesnosti na některých místech. Dokazuje, že je to právě zákon, který chrání občanská práva a umožňuje jak věřitelům tak dlužníkům řádně uspokojit jejich práva a dostát svým povinnostem.

5

2. Základní pojmy v souvislostech 2.1 Exekuce O právech a povinnostech rozhoduje nejčastěji soud nebo jiný orgán v nalézacím řízení a to formou autoritativního rozhodnutí, které deklaruje či konstituuje subjektivní práva jednotlivým subjektům v očekávání, že se tomuto rozhodnutí dobrovolně podřídí. Je pravdou, že práva založená nebo stanovená v těchto rozhodnutích působí nezřídka samočinně. S takovouto realizací práva však náš právní řád nemůže a neměl by počítat, měl by být naopak připraven na to, aby se nějakým účinným způsobem zajistilo, že budou tato rozhodnutí vykonána i v takových případech, kdy povinnost uložená soudním rozhodnutím subjekty dobrovolně plněna není. V těchto případech nastupuje donucovací moc státu a zajišťuje splnění stanovených povinností. Tento postup nucené realizace rozhodnutí se obecně nazývá exekucí případně také výkonem rozhodnutí. A právě v exekučním řízení, upraveným v příslušných zákonech dává společnost občanům k dispozici prostředek k vynucení práva. Zřetelně tím dává najevo, že nelze dopustit, aby své právo si vynucoval každý oprávněný na povinném sám, způsobem, který by sám uznal za vhodný a potřebný.1

2.2 Správce daně – pojem a procesní postavení Pro pochopení nejdůležitějších vztahů a procesů v této práci je nutné zmínit a hned na začátku objasnit pojem správce daně, subjektu činného při vymáhaní daňových nedoplatků. Jako správce daně bývá správně označován příslušný finanční úřad. Jeho postavení a pravomoc jako správce daně vyplývá ze zákonných ustanovení a to především dle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a § 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o územních finančních orgánech“). Správce daně, kterým je dle této zákonné úpravy nejen finanční úřad, ale i finanční ředitelství, které společně tvoří soustavu územních finančních orgánů, má dle tohoto zákona omezenou procesní způsobilost ve věcech správy daní. Správou daní pak podle ustanovení § 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), rozumíme především oprávnění 1

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 6.

6

příslušného správce daně, činit potřebná opatření ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, vyhledávání daňových subjektů, vyměřování, vybírání, vyúčtování, vymáhání nebo kontrolu plnění daňových povinností těchto subjektů. V souvislostí s pravomocí správce daně je důležité, položit si zásadní otázku, zda může příslušný správce daně vystupovat ve sporných nalézacích řízení jako účastník řízení a v jakém rozsahu je jeho aktivní nebo pasivní procesní způsobilost v konkrétní věci. Při hledání odpovědi na tuto otázku je nutné postupovat zejména dle ustanovení § 21a odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), podle kterého za stát vystupuje před soudem příslušná organizační složka státu. Když budeme postupovat dále, zjistíme, že v souvislosti s právní úpravou v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, vyplývá kromě jiného, že jednotlivé úřady státu nejsou právnickými osobami a proto jim nepřísluší právo být účastníkem soudního řízení s odkazem na ustanovení § 19 OSŘ, který stanoví, že způsobilost být účastníkem řízení má je ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Jako ostatně i v jiných případech má i toto ustanovení zákonné výjimky dle zvláštních zákonů. Pro nás je rozhodující ZSDP, který ve svém ustanovení § 1 odst. 2 říká, že správce daně má způsobilost vystupovat jako účastník občanského soudního řízení ve věcech správy daní a jako takový má v tomto rozsahu i procesní způsobilost.2 Co se týče aktivní a pasivní procesní způsobilosti správce daně, je třeba zmínit také ustanovení § 73 odst. 3 ZSDP, dle kterého je finanční úřad oprávněn při vymáhání daňového nedoplatku požádat o provedení exekuce soud nebo soudního exekutora. Na rozdíl od právě řečeného je postavení finančního úřadu dle ustanovení § 267 odst. 1 OSŘ opačné a to v případě, že třetí osoba podá žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení je pasivní legitimace přenesena přímo na finanční úřad a i když je finanční úřad přece jen organizační složkou státu, tak stát být v tomto případě pasivně legitimován být nemůže, právě pro nedostatek věcné legitimace ve výše uvedeném ustanovení zákona. V případě sporného nalézacího řízení by proto měl být jako účastník

2

Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 3.

7

správce daně vždy označen a to zpravidla jako příslušný finanční úřad a ne jako stát, který trpí nedostatkem aktivní a pasivní věcné legitimace.3

2.3 Daňová exekuce V souladu s ustanovením § 2 odst. 1 ZSDP jednají při správě daní správci daně v řízení o daních, tj. daňovém řízení, v němž se realizuje dvoustranný daňově procesní vztah mezi správcem daně a daňovými subjekty, tj. subjekty, které takto označuje ZSDP v ustanovení svého § 6 odst. 1. Kromě tohoto vztahu to pak může být také vztah mezi správcem daně a třetími osobami specifikovanými v ustanovení § 7 ZSDP. Základním účelem daňového řízení je stanovení, tj. vyměření daňové povinnosti a zajištění jejího splnění, tj. zaplacení ze strany daňového dlužníka. Jestliže však dlužník svoji daňovou povinnost dobrovolně nesplní, správce daně zajistí její splnění státním donucením, tj. výkonem rozhodnutí. K vymáhání daňových nedoplatků tak zákon umožňuje použít institut daňové exekuce.4 Výkon rozhodnutí neboli daňová exekuce je procesní činnost správce daně, směřující k dosažení shora uvedeného účelu daňového řízení. Postup a jednotlivé druhy výkonu rozhodnutí, kterými je možné účelu dosáhnout, jsou pak upraveny zákonem. Vykonávací řízení se tak ukazuje jako poměrně nezávislé daňové řízení, které následuje po řízení vyměřovacím za situace, kdy nejsou daňové povinnosti daňovým subjektem splněny. Daňovou exekuci lze nařídit jen ve prospěch toho, kdo má podle titulu právo a jen proti tomu, kdo má podle titulu odpovídající povinnost plnění. Proti jinému, než kdo má podle rozhodnutí plnit, lze exekuci nařídit jen tehdy, jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost z exekučního titulu. K přechodu práva a povinností je možné v exekučním řízení přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání exekučního titulu.5 Pramenem práva pro daňovou exekuci je výše uvedený ZSDP, který pak tuto problematiku upravuje v ustanovení § 73, týkající se vymáhání daňových nedoplatků a v 3

Výše zmíněné označení správce daně, resp. finančního úřadu jako procesně způsobilého účastníka občanského soudního řízení ve věci správy daní vyplývá i z několika judikátů, mezi které patří například Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 344/2001 ze dne 15.10.2001, odkazující na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Rc 63/1998, případně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2684/99 ze dne 18.7.2000. 4 Bakeš, M. a kol. Finanční právo. Praha : C.H.Beck, 2003, s. 385 an. 5 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Ca 449/95-19 ze dne 28.11.1996.

8

ustanovení § 73a, kde jsou zákonodárcem upraveny exekuční náklady. ZSDP pak v rámci těchto ustanovení obsahuje pro účely daňové exekuce také jedno ze stěžejních ustanovení a to, že pro výkon daňové exekuce se přiměřeně použije OSŘ. Byť se toto přiměřené použití OSŘ v praktickém životě velice časté, je nutné si uvědomit, že hranice této přiměřené aplikace OSŘ a její správné uchopení přináší nemalé výkladové problémy a nepřesnosti. Není proto překvapením, že na tento problém pamatoval už zákonodárce, když v ustanovení § 73 odst. 7 zmocnil Ministerstvo financí k vydání obecně závazného právního předpisu, který by upravil podrobnosti postupu při výkonu daňové exekuce, zejména pak způsoby řešení střetu exekuce soudní a daňové. Vzhledem k tomu, že se ve svém práci hodlám jako stěžejnímu bodu věnovat především daňové exekuci a jejímu srovnání s jinými formami exekuce ať už soudní nebo správní, považuji za důležité, zmínit se v tento okamžik z důvodu komplexního pohledu na tuto problematiku o vztahu daňové exekuce k vymáhaní daňových nedoplatků, jako vztahu pojmu užšího k pojmu širšímu. Pod pojem vymáhaní daňových nedoplatků můžeme zařadit kromě daňové exekuce také jednotlivé kroky správce daně, které exekuci bezprostředně předcházejí, např. zaslání upozornění daňovému dlužníkovi, že má daňový nedoplatek, který je třeba uhradit. Tomuto zaslání bude nepochybně předcházet také zjišťování údajů o tomto dlužníkovi apod. Znova připomínám spojitost mezi některými ustanoveními ZSDP a OSŘ. Neboť jak již bylo výše uvedeno, je možné pod vymáhaní daňových nedoplatků zahrnout i exekuci prováděnou zprostředkovaně soudem nebo soudním exekutorem.6 Obecně platí, že provedením exekuce je pověřen exekutor – pracovník správce daně, který po splnění všech podmínek pro zahájení daňové exekuce zvolí její způsob.7 Pokud ale správce daně požádá soud nebo soudního exekutora o provedení exekuce může dojít k situaci, kdy daňová pohledávka bude uspokojena v rámci jiné exekuce, než správci daně umožňuje ZSDP.8 Jedná se především o to, že daňový dlužník může být v prodlení s platbou nejen vůči správci daně, ale také vůči jiným oprávněným subjektům. Souběžně s nařízením daňové exekuce může být exekuce nařízena i jiným oprávněným 6

Mádr, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 10, s. 369. 7 Grossová, M. Exekuce v současné právní praxi. Praha : Linde, 1996, s. 83 an. 8 Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 5.

9

subjektem práva, nejčastěji soudem nebo soudním exekutorem. Tento souběh, resp. střet exekucí pak zasahuje i do procesního postavení správce daně.9 A právě pro tento případ zmocnil zákonodárce v ustanovení § 73 odst. 7 Ministerstvo financí k vydání předpisu vyjasňujícím tyto střety exekucí. Tímto zmocněním umožnil vydání zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. To znamená takové případy, kdy jsou nařízenými exekucemi souběžně postiženy tytéž věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Nejčastěji dochází ke střetu daňové a soudní exekuce při souběžném rozhodnutí prodejem nemovitostí. Důvodem bývá časová náročnost. Z obecného širšího pohledu pak lze zařadit pod daňovou exekuci i exekuci, která je vykonána zprostředkovaně ve prospěch správce daně, a to prostřednictvím soudní exekuce nebo soudním exekutorem.10 K této problematice se pak v textu práce ještě několikrát vrátím.

2.4 Exekuční titul Aby správce daně mohl vůbec provést daňovou exekuci sám nikoliv zprostředkovaně, je nutné aby bylo naplněno několik nezbytných skutečností, které ho budou k takové činnosti opravňovat a sice existence exekučního titulu, přičemž jako další musí být naplněna také jeho procesní způsobilost. Celé exekuční řízení se „točí“ kolem exekučních titulů. Podstatou exekučního řízení je nucený výkon rozhodnutí, předpokládající, že tu existuje „exekuční titul“. Titulem se přitom rozumí listina vydaná k tomu oprávněným orgánem, která má předepsanou formu a ve které se ukládá určité osobě povinnost něco v určité době plnit.11 Exekučním titulem tak můžeme obecně nazvat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí správního nebo soudního orgánu, kterým se přiznává oprávněnému subjektu právo k tomu, aby se v případě toho, že povinnost stanovená v rozhodnutí nebude splněna, domáhal splnění takového závazku prostřednictvím státní donucovací moci. Může se jednat o povinnost uloženou povinnému ať už soudem nebo jiným oprávněným subjektem. Exekuční titul

9

Srovnej Rašovská, I. Jak být úspěšný v exekuci. Brno : Orac, 2003. Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 5. 11 Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 17.

10

10

představuje pro oprávněného jistou míru jistoty, že pokud jej má, může se tak domoci svého práva. Z důvodu komplexního přístupu bude na tomto místě uvedeno, že v řízení ve věci daňové exekuce se exekučním titulem rozumí vykonatelný výkaz nedoplatků, vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění (včetně vykonatelného zajišťovacího příkazu) a splatná částka zálohy na daň. Jak již bylo výše řečeno, exekuční titul musí obsahovat obligatorní náležitosti, jinak nemůže být vykonatelný. Kromě přesné individualizace oprávněného a stejně tak i daňového dlužníka je nutné, aby vykonatelný exekuční titul obsahoval přesné vymezení práv, obzvláště pak vynucovaných povinností. Je naprosto nepřijatelné, aby by to byl teprve exekuční soud, který by zjišťoval, co má být exekucí vymáháno. Rozhodnutí, které by takovéto náležitosti nemělo, by nemohlo být podkladem pro výkon rozhodnutí a nebylo by vykonatelným. Vedle těchto obligatorních znaků, tj. identifikace dlužníka a jeho nesplacených závazků musí být exekuční titul opatřen navíc doložkou o vykonatelnosti.12 Jeden ze zásadních rozdílů mezi soudním exekučním titulem a daňovým exekučním titulem spočívá v odkladných účincích těchto titulů. Zatímco v daňovém řízení zpravidla odvolání vůči rozhodnutí správce daně nemá odkladné účinky na splatnost daňové pohledávky nebo vykonatelnost daného rozhodnutí, nebo případně nastává tzv. „ze zákona“ konkludentně, tak v soudním rozhodnutí má případné odvolání odkladné účinky.13 Z toho do praxe vyplývá, že exekuce vedená soudem může být provedena jen na základě pravomocného rozsudku a lze k ní přistoupit až po uplynutí odkladných účinků, případně odvolání. V případě daňové exekuce pak bude moct být exekuce provedena v okamžiku vykonatelného daňového nedoplatku. Pokud jsou jednotlivé daňové povinnosti, které jsou zákonem uloženy konkludentně nebo rozhodnutím správce daně, splatné, zpracuje správce daně tzv. výkaz nedoplatků. Tento výkaz musí být v každém případě vykonatelný, resp. jednotlivé daňové povinnosti, které jsou v něm uvedené. Z uvedeného můžeme chápat, že takový výkaz nedoplatků shrnuje a přesně identifikuje daňové pohledávky, kvůli kterým lze ze strany správce daně přistoupit k daňové exekuci. Vykonatelný výkaz nedoplatků je také nejčastějším exekučním titulem 12 13

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 261/98-18 ze dne 30.4.1999 Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 5.

11

na úseku daňové exekuce. Mezi další exekuční tituly v daňové exekuci nesporně patří vykonatelné rozhodnutí, jimiž samotný správce daně ukládá peněžité plnění. Zřídka se pak využívá exekuční titul ve formě splatné zálohy na daň. Zcela výjimečným případem použití je pak zajišťovací příkaz. Aby bylo možné v rámci daňové exekuce vůbec něco učinit, je nutné aby byl vydán exekuční titul, což je současně jeden z nejdůležitějších kroků. Při vydávání exekučního titulu pro daňové řízení se pak postupuje dle ustanovení § 73 odst. 1 a 2 v souladu s ustanovením § 32 ZSDP. Správce daně má čtyři možnosti, jak v případě daňové exekuce postupovat, resp. může si zvolit, jakou formu exekuce si z uvedených čtyř možných exekucí vybere. Daňovou exekuci pak lze provést vydáním exekučního příkazu na: a)

přikázání pohledávky na peněžité prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev nebo jiné pohledávky,

b) srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod., c)

podej movitých věcí,

d) podej nemovitostí. Vzhledem k tomu, že daňové řízení ani procesní způsobilosti správce daně není v ZSDP uvedena v dostatečné míře, vypomohl si zákonodárce ustanovením § 73 odst. 7 a odkázal na obecně závazné normy obsažené v OSŘ, jako předpisu obecné povahy. Procesní postup správce daně pak vedle ustanovení § 73 ZSDP rozvádí také ustanovení § 1, kde se uvádí, že uvedený ZSDP upravuje správu daní a dalších poplatků, které jsou v konkrétním případě příjmem rozpočtů územně samosprávných celků a související odst. 3 toho samého paragrafu pak stanoví, že podlé uvedeného zákona postupují kromě územních finančních orgánů také orgány správní a jiné orgány České republiky věcně příslušné ke správě daní podle zvláštních zákonů. V ustanovení § 1 odst. 4 ZSDP je pak ve prospěch správních orgánů v postavení správce daně upraveno, že vznikla-li na základě rozhodnutí těchto orgánů platební povinnost, postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování a vybrání, popřípadě vymáhání, podle části šesté tohoto zákona jako při placení daní, s výjimkou ustanovení § 63, § 67 až 69, § 71 a 72, a s tím, že ustanovení 12

ostatních částí tohoto zákona se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná.14 Současně je potřeba dbát i dalších ustanovení ZSDP, které odkazují ne ustanovení jiných právních předpisů, zejména na ustanovení OSŘ. Jak už bylo uvedeno výše, jedná se zejména o stěžejní ustanovení § 73 odst. 3 ZSDP a jeho poslední věta, která správce daně opravňuje k tomu, aby o provedení exekuce požádal též soud nebo soudního exekutora. Nejen, že tedy může provést daňovou exekuci sám v souladu s odst. 6 a 7 tohoto paragrafu, ale může se také obrátit na tyto jiné subjekty práva, kterým zákon umožňuje provést exekuci jinou formou, než jakou má k dispozici správce daně dle ZSDP. Uvedené zákonné zmocnění v odst. 3 však omezuje správce daně v možnosti obrátit se pouze na toho, kdo může je procesně způsobilý vymáhat daňové nedoplatky. Přesto, že je správci daně tato pomoc jiných subjektů práva umožněna, přináší s sebou dalekosáhlé důsledky co se týče poskytovaných informací o daňových dlužnících a jejich nedoplatcích. S tím souvisejí i další ustanovení ZSDP, zejména ustanovení § 2 odst. 4, 5 a § 24 o povinnosti zachovávat mlčenlivost o informacích získaných v rámci daňového řízení, ze kterých jasně vyplývá, kterým subjektům je možné informace poskytnout. S porušením mlčenlivosti je pak spojena sankce až do výše 500 000,- Kč. Možná je i přísnější sankce podle předpisů trestního práva. V souvislostí s ochrannou informací pak zákon odkazuje na další úpravu v jiných právních předpisech jako je OSŘ, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a další předpisy.15 Pokud by tedy nastala situace, kdy by správce daně sdělil pro účely exekuce informace jinému subjektu, než který je uveden ve výše uvedených ustanovení, jednalo by se poskytnutí nedovolené zákonem. Stejně tak pokud by byla ze strany správce daně uzavřena smlouva za účelem vymožení daňového nedoplatku se subjektem zákonem nedovoleným, jednalo by se o absolutně neplatný právní úkon a smlouva by byla od začátku neplatná.

14

Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 31. 15 Kaniová, L., Schillerová, A. Správa daní – úplné znění zákona, komentář, judikatura. Praha : ASPI, a.s., 2005, s. 14.

13

3. Daňová exekuce a jednotlivé způsoby jejího provedení 3.1 Daňová exekuce přikázáním pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev a jiné pohledávky Na základě toho, že banky, spořitelní a úvěrní družstva mají v přípravném stádiu vymáhacího řízení povinnosti informovat příslušného správce daně o číslech bankovních účtů, jejich vlastnících, stavech a pohybech na těchto účtech, o vkladech a také poskytovaných úvěrech, je správce daně v souladu s ustanovením § 73 odst. 7 ZSDP oprávněn rozhodnout o zahájení daňové exekuce přikázáním pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účtech bankovních institutů. Často se jedná o značně efektivní typ exekuce, neboť poddlužníkem zde bývá banka popř. jiný peněžní ústav. Podstatou však je, aby se vždy jednalo o pohledávku daňového dlužníka vůči některé z výše uvedených finančních institucí, založenou na základě uzavřené smlouvy a spočívající v poskytnutí peněžních prostředků daňovému. Některá z uvedených finančních institucí je tedy v roli poddlužníka a správce daně postupuje v daném případě v souladu s ustanovením § 73 odst. 7 ZSDP a ustanovení §§ 303 až 311 OSŘ, kde je podrobně upraven postup při tomto výkonu rozhodnutí. Podle § 303 OSŘ lze pak vlastní výkon rozhodnutí nařídit, pokud existuje u daňového dlužníka vykonatelná pohledávka, z běžného, vkladového nebo kteréhokoli jiného účtu vedeného v jakékoli měně u peněžního ústavu působícího na území České republiky. Což se však netýká případu, kdy by se jednalo o vklady na vkladních knížkách. Tím ovšem není dotčena možnost, že by se v tomto případě mohlo postupovat jiným typem exekuce a sice exekucí prodejem movitých věcí, pokud by správce daně takovou vkladní knížku s finančními prostředky dostal.16 Vždy však půjde o peněžní prostředky na účtech daňových dlužníků jako majitelů účtu, nikoli tedy o peněžní prostředky na účtech jakýchkoli majitelů účtu. Zmíněné ustanovení § 73 odst. 6 ZSDP totiž nespecifikuje peněžní prostředky daňového dlužníka vlastnicky, nýbrž tím, že jde o peněžní prostředky daňového dlužníka na účtě. Že exekučním 16

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1322.

14

příkazem na přikázání pohledávky nejsou postihovány účty jiných osob než daňových dlužníků, vyplývá z ustanovení § 73 odst. 8 ZSDP.17 V praxi probíhá tento typ exekuce tak, že správce daně doručí peněžnímu ústavu v předstihu exekuční příkaz. V něm je peněžnímu ústavu přikázáno, aby od okamžiku doručení tohoto exekučního příkazu peněžní ústav neprováděl výplatu peněžních prostředků ve prospěch daňového dlužníka až do výše vymáhané pohledávky včetně příslušenství, a aby s nimi jinak nenakládal. Okamžikem takové doručení ztrácí daňový dlužník dispoziční oprávnění nakládat s finančními prostředky na účtu a to až do výše vymáhané částky. Exekuce se přitom vztahuje i na peněžní prostředky, které jsou na účet připsány v době do 6 měsíců po obdržení exekučního příkazu finanční institucí. Jakmile nabude rozhodnutí správce daně právní moci, správce daně tuto skutečnost neprodleně ve svém vlastním zájmu oznámí příslušné finanční instituci a ta je povinna převést finanční prostředky na účet, který je uveden v exekučním příkazu. Převod bude zahrnovat i exekuční náklady a to ve výši 2% vymáhaného nedoplatku, nejméně však 200,- Kč v souladu s ustanovením § 73a odst. 3 ZSDP, neboť tyto náklady jsou vymáhány společně s nedoplatkem, pro který se exekuce provádí. Pokud bylo na exekuovaném účtu k dispozici dostatečné množství finančních prostředků na pokrytí vymáhané částky a exekučních nákladů a tyto byly peněžním ústavem převedeny na účet uvedený v exekučním příkaze vedený správcem daně, exekuce je ukončena. V případě, že množství peněžních prostředků na účtu nepokrývá celou exekuovanou částku, převede finanční instituce na účet vedený správcem daně pouze ty peněžní prostředky, které byly na účtu nebo byly na tento účet připsány v období šesti měsíců od obdržení exekučního příkazu a exekuce zaniká. Je důležité poznamenat, že na finanční prostředky připsané po uplynutí uvedených šesti měsíců nemůže být provedena exekuce. Platí to i za situace, kdyby peněžní prostředky na účtu nepokryly exekuovanou částku. Odpovědnost za správnost provedení tohoto typu exekuce nese vždy předmětná finanční instituce a to jak za včasnost, tak i za rozsah prováděné exekuce. Pokud by finanční instituce svou povinnost, stanovenou jí zákonem nesplnila, je oprávněný subjekt zmocněn zákonem k podání tzv. poddlužnické žaloby vůči peněžní instituci a prostřednictvím této žaloby se

17

Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 98/98-40 ze dne 16.3.2000.

15

domáhat na vyplacení částky, která by oprávněnému příslušela, pokud by peněžní instituce postupovala správně v souladu se zákonem a to i tehdy, jestliže už na účtu povinného není dostatek peněžních prostředků. Dále je třeba se zmínit, že v zákazech uvedených v exekučním příkazu existují výjimky a tudíž, že se tyto zákazy nevztahují na všechny peněžní prostředky vedené na účtu. Podle ustanovení § 304 odst. 1 OSŘ se jedná například o peněžní prostředky, které jsou daňovým dlužníkem určeny pro výplatu mezd svým zaměstnancům, jejichž konkrétní identifikace a výše musí být vždy nezpochybnitelně určena. Ani tato výjimka ve prospěch daňového dlužníka však není absolutní. Výjimka ze zákazu se totiž uplatní pouze pro jedno nejbližší výplatní období od doručení exekučního příkazu finanční instituci. I tak musejí být splněny obligatorní náležitosti této výjimky a sice, že daňový dlužník je povinen předložit finanční instituci prohlášení se svým úředně ověřeným podpisem, že tyto peněžní prostředky vedené na účtu budou vyplaceny konkrétním zaměstnancům v konkrétní výši. Poté následuje oznámení finanční instituce povinnému, tj. správci daně nebo soudu, že tato částka byla vyplacena daňovému dlužníkovi z výše uvedeného důvodu. Exekuci na peněžní prostředky u finančních institucí nelze uplatnit ani v případě, že by se jednalo o peněžní prostředky ve formě dotací nebo např. náhrad z pojistného plnění. Kromě výše uvedeného je také třeba dodat, že v případě, že je exekucí vedeno několik a to právě na peněžní prostředky u finanční instituce na tom samém účtu, pak se tyto exekuce uskuteční podle pořadí, v jakém byly finanční instituci doručeny exekuční příkazy. Předmětem exekuce může být též jiná pohledávka než pohledávka dlužníka z účtu vedeného u peněžní instituce. Postihnout lze takto například běžné pohledávky z obchodního styku, tj. například úhrady kupní ceny, úhradu nájemného apod. Lze nařídit exekuci i na dosud nesplatné pohledávky, jako je například nesplatná pohledávka vyplývající ze smlouvy o dílo na úhradu jeho ceny.18

18

Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 7.

16

3.2 Daňová exekuce srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchodu, sociální dávky, stipendia apod. Jedná se o další způsob, kterým lze provést exekuci na daňového dlužníka. Na základě ustanovení § 73 odst. 7 ZSDP budou opět aplikovány obecné normy OSŘ a to zejména ustanovení § 276 a násl. OSŘ. Vlastní postup tohoto typu exekuce, resp. výpočet je pak upraven v ustanovení § 277 odst. 1 a 2 OSŘ. Tento způsob exekuce je však omezen v tom smyslu, že z měsíční mzdy nesmí být sražena základní částka, jejíž výše je stanovena ve vládním nařízení č. 595/2006 Sb, o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách). Vzhledem k tomu o jaký způsob exekuce se v tomto případě jedná, lze jej použít jen tehdy, kdy v případě daňového dlužníka jedná o fyzickou osobu, které nárok na mzdu, jinou odměnu za závislou činnost nebo náhradu za pracovní příjem, důchod, sociální dávku, stipendium apod. přísluší. Postihnout lze peněžní částky výše uvedených dávek, které budou daňovému dlužníkovi vypláceny od doručení exekučního příkazu. Postihnuty mohou být tyto dávky i opakovaně, avšak nikoli zpětně přede dnem doručení exekučního příkazu. Pro tento případ by se naopak dalo použít předchozí způsob exekuce a to exekuce přikázáním peněžní částky z účtu. V současně době se však často stává, že daňový dlužník má byť z jakéhokoli důvodu peněžní prostředky u sebe a tak by výše jmenovaný způsob exekuce nemohl být proveden. V úvahu by pak přicházela jiná forma exekuce a to exekuce prodejem movitých věcí. Exekucí prováděnou srážkami ze mzdy však nelze použít na částky poskytované mu na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem na pracovních cestách. Specifičnost dávek, které mohou být tímto typem exekuce postihnuty zřejmě vedla zákonodárce k tomu, aby ji upravil podrobněji než jiné typy a věnoval ji celou hlavu druhou OSŘ, konkrétně ustanovení §§ 276 až 302. Jak již bylo výše popsáno, předmětem tohoto typu exekuce mohou být pouze mzda, jiná odměna za závislou činnost nebo náhrada za pracovní příjem, důchod, sociální dávky, stipendium apod. Ve skutečnosti však může být postihnuta výkonem rozhodnutí pouze jejich část. Stanovený rozsah vyplývá ze zákona a je při něm zohledňována reprodukční a

17

sociální funkce mzdy, přitom je samozřejmě nutné přihlížet ke každému jednotlivému povinnému zvlášť. Specifičnost tohoto typu exekuce vyplývá také ze skutečnosti, že mzda je toliko pohledávkou povinného v postavení zaměstnance vůči svému zaměstnavateli. Jedná se zejména o mzdu, jako odměnu za závislou činnost. Z této mzdy je pak její určitá, zákonem stanovená, část převedena zaměstnavatelem na účet vedený příslušným správcem daně. Vlastní průběh tohoto typu exekuce pak probíhá tak, že správce daně vydá exekuční příkaz na mzdu, jinou odměnu za závislou činnost nebo náhradu za pracovní příjem, důchod, sociální dávky, stipendium apod., kde zaměstnavateli přikáže, aby od okamžiku, kdy mu bude tento exekuční příkaz doručen počal u daňového dlužníka provádět zákonem stanovené srážky ze mzdy a tyto pak přímo posílal na účet vedený správcem daně. Vlastní identifikace účtu je provedena v exekučním příkaze. Zpravidla se nejedná o okamžité uhrazení vymáhané dlužné částky, ale o její průběžné splácení. Opětovný nárok daňového dlužníka na výplatu celé mzdy vzniká nejdříve po uhrazení celé exekuované dlužné částky. Stejně jako v případě předchozího způsobu exekuce a to exekuce na peněžní prostředky u banky a jiných finančních institucí jsou i zde součástí vymáhané částky i náklady na provedenou exekuci, které je třeba uhradit společně s vymáhanou částkou. Tyto náklady představují 2 % vymáhaného nedoplatku, nejméně však 200,- Kč. V souladu s ustanovením § 280 odst. 1 OSŘ, jsou-li srážky ze mzdy prováděny k vydobytí několika pohledávek, uspokojí se jednotlivé pohledávky z první třetiny zbytku čisté mzdy podle svého pořadí bez ohledu na to, zda jde o přednostní pohledávky nebo o pohledávky ostatní. Uvedené pořadí se řídí podle toho, kdy byly plátci mzdy, jiné odměnu za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchodu, sociální dávky, stipendia apod., doručeny exekuční příkazy. Tyto srážky mohou být zaměstnavatelem přerušeny pouze za předpokladu, že se jedná o odůvodněný zákonem stanovený případ a to jestliže by se prováděnými srážkami ocitl povinný přechodně v takovém postavení, které by mohlo ohrožovat na životě jeho nebo některého člena jeho rodiny. Byl-li naopak povolen odklad srážkové exekuce v souladu se zákonem, provádí zaměstnavatel srážky dál, avšak nevyplácí je oprávněnému subjektu, dokud nebude odklad zrušen. Bude-li soudem výkon rozhodnutí zastaven je plátce mzdy povinen vyplatit sražené částky daňovému dlužníkovi zpět. 18

3.3 Daňová exekuce na prodej movitých věcí Další typ daňové exekuce se nám po bližším poznání bude jevit jako daleko složitější forma exekučního řízení, než způsoby předchozí. Tento způsob exekuce budeme dále nazývat také jako tzv. mobiliární exekuci19, která bývá nařizována přímo samotným správcem daně, zatímco soudní exekuce je prováděna soudem potažmo soudním vykonavatelem. Na základě zákonného zmocnění v § 73 odst. 7 ZSDP je k této formě exekuce oprávněn také soudní exekutor, v tomto případě ji pak uskutečňuje on sám, nebo prostřednictvím svých zaměstnanců. V praxi se mobiliární exekuce uplatňuje jak pro případ toho, kdy se jedná o konkrétně individualizovanou movitou věc, tak pro případ kdy se jedná o několik věcí bez výslovného označení. V obou případech pak půjde o prodej v rámci dražby. Pokud jde o případy mobiliární exekuce prováděné soudem nebo soudním exekutorem je vlastní postup exekuce upraven v ustanoveních §§ 323 až 334 OSŘ. Zákonem je však rozsah tohoto způsobu exekuce omezen a to ustanovením §§ 321 a 322, kde zákonodárce pamatoval na předměty, které nemohou v konkrétním případě za žádnou cenu podléhat výkonu rozhodnutí. Jedná se zpravidla o věci, které povinný potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých nebo potřeb své rodiny, nebo k plnění pracovních úkolů. Je samozřejmostí, že výkonu rozhodnutí nemohou podléhat ani takové předměty, u kterých by tento prodej byl v rozporu s morálními pravidly společnosti. Jak už bylo výše zmíněno, mobiliární exekuce je v případě daňového řízení nařizována přímo správcem daně, který tak bude postupovat podle ustanovení ZSDP s přihlédnutím k jedinečnosti daňového řízení a jeho speciální úpravě. Samotnému vlastnímu postupu mobiliární exekuce však předchází několik kroků správce daně a to zejména výzva příslušným subjektům podle ustanovení § 34 ZSDP a to z toho důvodu, že tyto subjekty mají povinnost informovat správce daně o skutečnosti, zda-li daňový dlužník vlastní nějaký movitý majetek, resp. o skutečnosti jaké jsou celkové majetkové poměry daňového dlužníka. Po zjištění těchto skutečností správce daně vydá exekuční příkaz na zjištěné movité věci ve vlastnictví dlužníka. V praxi obvykle v okamžiku, zjistí-li správce daně, že hodnota zjištěných movitých věcí bude dostačovat k uhrazení exekuované částky a to včetně exekučních nákladů. Ve vydaném exekučním příkaze správce daně zakáže

19

Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 8.

19

daňovému dlužníkovi jakkoli nakládat s předměty, které budou správcem daně, resp. jeho příslušným zaměstnancem sepsány při vlastním výkonu exekuce jako předmět mobiliární exekuce. V okamžiku, kdy by se správce daně dozvěděl o tom, že daňový dlužník se tímto zákazem v exekučním příkaze neřídí, je oprávněn uložit mu pokutu podle ustanovení § 37 ZSDP. Zásadou při ukládání pokut správcem daně je metoda správního uvážení při stanovování výše pokuty až do maximální částky 2 000 000,- Kč. Přesto, že se správce daně při provádění mobiliární exekuce řídí převážně ustanovením ZSDP, nesmí opomenou zákonné úpravy v rámci OSŘ, jehož ustanovení se pro daňovou exekuci přiměřeně použijí. Půjde především o ustanovení §§ 321 a 322, které upravují věci, které nemohou být postihnuty výkonem rozhodnutí. Jedná se např. o běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácností, snubní prsteny a předměty s podobnou povahou a zdravotnické potřeby a jiné věci, které potřebuje daňový dlužník z důvodu své nemoci nebo tělesné vady.20 Výjimka se vztahuje i na podnikatele, u kterého se výkon rozhodnutí nemůže týkat těch věcí, které nezbytně potřebuje pro výkon své podnikatelské činnosti s omezením dle ustanovení § 322 odst. 3 ZSDP, kterým je zástavní právo na věcech ve vlastnictví podnikatele, které mají být předmětem exekuce. Toto zástavní právo na movitou věc bývá v praxi nejčastěji uplatněno v předcházejícím daňovém řízení. Jednotlivé věci, které mají být předmětem exekuce pak mohou být sepsány nejen v bytě, sídle či místě podnikání povinného daňového dlužníka, ale i jinde a to v místech, které povinný na výzvu správce daně označil a správci daně oznámil s tím, že se tam nacházejí věci v jeho vlastnictví. To znamená, že přítomnost daňového dlužníka při soupisu věcí se nevyžaduje. S tím však souvisí povinnost daňového dlužníka umožnit správci daně do těchto míst volný přístup. Pokud by se věc, která by byla v soupisu věcí označena jako předmět exekuce, nacházela v bytě, sídle, místu podnikání nebo jiné místnosti ve vlastnictví třetí osoby, má i tato třetí osoba povinnost umožnit správci daně přístup do těchto míst za účelem provedení exekuce. Věci označené v soupisu by měly svoji hodnotou a předpokládaným výtěžkem z jejich prodeje v dražbě pokrýt exekuovanou pohledávku. Nevyžaduje se tedy provést soupis všech věcí ve vlastnictví daňového dlužníka.

20

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 180/2003 ze dne 26.2.2004.

20

Pokud tomu povaha věci nasvědčuje, je v praxi často nezbytné ponechat věc, která je zahrnována do soupisu předmětů exekuce, na jejím místě. Tento postup však vyžaduje, aby byla věc zřetelně označena a bylo z ní zřejmé, že je předmětem výkonu rozhodnutí. Označením se rozumí nálepka s úředním razítkem správce daně a identifikací příslušného finančního úřadu, který exekuci provádí. Aby nevznikly v budoucnu pochybnosti o autenticitě označených věcí, je rozumné provést také jejich fotodokumentaci. V případě, že se správci daně nepodaří nalézt věci ve vlastnictví povinného, které by mohly být předmětem exekuce, vydá správce daně rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí pro absenci postižitelných věcí ve vlastnictví povinného. Jestliže se tak nestalo a správci daně se povedlo nalézt věc či věci ve vlastnictví daňového dlužníka, které by mohly být předmětem výkonu rozhodnutí, je možné učinit další krok v rámci této mobiliární exekuce a sice provést odhad nalezených věcí v soupisu předmětů exekuce. Při provádění odhadu bude správce daně postupovat v souladu s ustanovením § 328 OSŘ. Bude-li se jednat o jednoduchý případ, je správce daně oprávněn učinit odhad hodnoty věci sám a to podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by se jednalo o složitější případ a tento odhad nestačil k určení hodnoty věci, je možné, aby správce daně vydal rozhodnutí podle ustanovení § 328 a povolal k provedení odhadu znalce z oboru, který by jej provedl sám. Je-li takový odhad skončen a cena věci známa, následuje jako další krok v rámci mobiliární exekuce dražební řízení, které je upraveno zejména v ustanoveních §§ 328b až 334a OSŘ. V souvislosti s přípravou dražby vydá správce daně tzv. dražební vyhlášku, obsahující veškeré potřebné informace o připravované dražbě. Pro konání dražby už nestačí pouze osoba správce daně, ale je potřeba přizvání a součinnosti několika dalších osob, jako je licitátor, náhradní licitátor, dražební dohlížitel, zapisovatel a další pověřené osoby, které byly k účasti na připravované dražbě správcem daně určeny. Jakmile je dražba zahájena a jsou skončeny úvodní, zákonem vyžadované, fráze, může se přejít k samotným finančním nabídkám jednotlivých dražitelů. Nejnižší učiněná nabídka dražitele za draženou věc musí v souladu s ustanovením § 329 OSŘ činit nejméně jednu třetinu odhadní nebo úředně stanovené ceny. Ti účastníci dražby, kteří učinili svoji nabídku, jsou jejím podáním vázání a to až do té doby, dokud není v dražebním jednání učiněna nabídka 21

vyšší. Jakmile je už nejsou podávány žádné další nabídky, licitátor příklepem udělí věc tomu dražiteli, který provedl nejvyšší podání, s tím, že tento vydražitel je povinen okamžitě uhradit částku, za kterou mu byla věc přiklepnuta. Neučiní-li tak, je věc vrácena zpět do dražby a bude vydražena znovu s tou výjimkou, že dražitel, který neuhradil předmětnou částku v předešlé dražbě se již nesmí této nové dražby zúčastnit. V praxi se často stává, že je v dražbě učiněno několik stejných podání a není tedy jasné kdo má na věc větší právo. Na tuto situaci zákonodárce rovněž pamatoval, když v ustanovení § 329 uvedl, že pokud by dražitelé učinili stejné podání a nedohodli by se jinak, určí správce daně losem, komu bude dražená věc přiklepnuta. Výše popsaným vydražením, resp. samotným příklepem, přechází na vydražitele vlastnické právo k věci. Je-li k dražené věci zřízeno zástavní právo, tak s přechodem vlastnictví na vydražitele toto právo zaniká. O tom, jak dražba probíhala bude po jejím skončení vyhotoven dražební protokol, s uvedením všech případných námitek, které byly v průběhu dražebního jednání učiněny. Dojde-li k tomu, že by věc v dražbě vydražena nebyla, je v pravomoci správce daně, nařídit dražbu novou, opakovanou. Nezřídka však věc není vydražena ani v této opakované dražbě a vystává otázka, co pak s ní? Tato problematika je upravena v ustanovení § 330 odst. 3 OSŘ a její řešení je takové, že by se prodej věci neuskutečnil prostřednictvím dražby, ale tzv. převzetím za jednu třetinu odhadní nebo úředně stanovené ceny. Kromě movitých věcí, o kterých na tomto místě pojednávám, podléhají výkonu rozhodnutí i jiné věci výkonu rozhodnutí, avšak již ne prodeji v rámci dražby. Může jít např. o hotové peníze, vkladní knížky, vkladní listy, směnky, šeky, cenné papíry apod., tj. o věci, které budou správcem daně nalezeny při soupisu věcí, které budou předmětem mobiliární exekuce.21 I v souvislosti s výše popsaným způsobem exekuce dochází ke vzniku exekučních nákladů, které činí 2 % vymáhaného nedoplatku, nejméně však 200,- Kč.

3.4 Daňová exekuce prodejem nemovitostí Posledním a z pohledu náročnosti i nejsložitějším typem daňové exekuce je exekuce prodejem nemovitostí. Jednou z mála výhod tohoto typu výkonu rozhodnutí je 21

Prudilová, M. Veřejné dražby a exekuce. Praha : Linde, 2001, s. 34-55

22

skutečnost, že hodnota postihované nemovitosti často snadno dosahuje, ne-li přesahuje, i hodnotu daňového nedoplatku značného rozsahu. Oproti této výhodě jsou namístě značné komplikace související s realizací této formy exekuce a to především s tím, že s předmětnou nemovitostí jsou často spojená nejrůznější věcná břemena např. v podobě zástavních či předkupních práv, nájemních smluv apod. S těmito právy je potřeba se v každém jednotlivém případě vypořádat. Tou největší komplikací však je podílové spoluvlastnictví, tedy případ, kdy má být exekuován pouze majetek povinného, avšak ten společně s jinými právními subjekty nemovitost spoluvlastní a jeho spoluvlastnický podíl na této nemovitosti se má stát předmětem výkonu rozhodnutí v daňovém řízení. V souvislosti s výše uvedenými komplikacemi této formy exekuce je vhodné na tomto místě zmínit, že v případě převodu vlastnictví na základě smlouvy je ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 a 3 OZ nutné rozlišovat právní důvod a způsob nabytí nemovitosti. Jde-li totiž o samotný převod vlastnického práva k nemovitosti, tak ten nenastává smlouvou nebo dohodou o takovém převodu nemovitosti s cílem převést vlastnické právo k této nemovitosti, ale až zápisem tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí. Až tento zápis je právním způsobem převodu vlastnického práva k nemovitosti. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech“), nastávají právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu úřadu. Odpověď na otázku, co je to vlastně nemovitost, nalezneme v ustanovení § 119 odst. 2 OZ. Zákonodárce zde uvádí, že nemovitostí je stavba nebo pozemek spojený se zemí pevným základem. Abychom se z důvodu složitého procesu v rámci tohoto způsobu exekuce hned v úvodu tohoto příspěvku neztratili, dovolím si na tomto místě, dříve než přejdu k vlastnímu průběhu exekuce prodejem nemovitostí, nastolit jakýsi model celého procesu. Jako jednotlivé fáze tohoto typu výkonu rozhodnutí budeme nadále chápat vyhledávání informací o vhodné nemovitosti včetně získání náležitých podkladů pro potřeby exekuce, dále samotné nařízení exekuce prodejem nemovitosti a související činnosti, provedení odhadu ceny nemovitosti včetně jejího příslušenství, vydání dražební vyhlášky včetně určení dražebního jednání, následné dražební jednání, při kterém bude předmětná 23

nemovitost vydražena a konečné rozvrh získaných finančních prostředků a související činnost. Jak již předchozí výklad uvedl, správce daně vychází před samotným nařízením exekuce ze skutečností uvedených v zákoně o zápisech, přesněji z ustanovení v § 11, které chrání dobrou víru toho, kdo vychází ze zápisu v katastru nemovitostí. Správce daně je tak v dobré víře, že v katastru uvedený stav předmětné nemovitosti odpovídá skutečnosti. Katastrální úřad je pak také jedním z právních subjektů, který má povinnost informovat správce daně na základě výzvy o veškerých skutečnostech, které se týkají nebo by se mohly týkat nemovitosti, u které se zamýšlí výkon rozhodnutí. Získané údaje pak slouží správci daně pro identifikaci vlastníka a zda je tento vlastník totožný s daňovým dlužníkem. Výpis z listu vlastnictví jako veřejná listina osvědčující vlastnické vztahy k nemovitosti by se použil i v případě soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Poté, co se správce daně ubezpečí, že předmětná nemovitost je skutečně ve vlastnictví povinného a je i vhodná k uspokojení vymáhaného nedoplatku, vydá exekuční příkaz. To však musí učinit s ohledem na ustanovení § 263 a 264 OSŘ a § 2 odst. 2 ZSDP, které je obranou povinného proti svévolnému postupu správce daně a zaručuje mu, že výkon rozhodnutí bude proveden jen takovým způsobem, který bude postačující k uspokojení pohledávky a bude co nejvíce šetřit povinného. Exekuční příkaz vydá správce daně v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 písm. d) ZSDP a postupuje přitom i podle ustanovení v OSŘ jakožto předpisu speciálního, konkrétně ustanovení §§ 335 až 337h. Exekuční příkaz vydaný podle uvedeného ustanovení § 73 odst. 6 však není rozhodnutím o stanovení daňové povinnosti, tedy rozhodnutím, které by zasahovalo hmotněprávní pozici daňového dlužníka. Ukládané povinnosti mají svůj základ jen v právu procesním a jsou pouze výrazem nuceného výkonu práva, jehož hmotněprávní podstaty se nedotýkají.22 V exekučním příkazu správce daně povinnému zakáže jakkoli s uvedenou nemovitostí nakládat a to od okamžiku doručení tohoto exekučního příkazu. V souvislostí s tím, že nemovitost může být zatížena i právy jiných osob, je povinný povinen oznámit v zákonné lhůtě 15 dnů správci daně informace o tom, kdo další má na předmětné 22

Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 181/95-14 ze dne 8.1.1997.

24

nemovitosti nějaký nárok. Nejčastěji se jedná o právo předkupní či právo věcného břemena zřízeného k nemovitosti. Při nesplnění hrozí daňovému dlužníkovi, že mu bude uložena pokuta ve smyslu ustanovení § 37 ZSDP, která se může vyšplhat až na částku 2.000.000 Kč. Pro účely doručení exekučního příkazu nebude daňový dlužník jediným subjektem, kterému bude tento příkaz doručen. Z podstaty věci vyplývá, že dalším adresátem exekučního příkazu bude také příslušný katastrální úřad, který spravuje informace o předmětné nemovitosti. Tento úřad pak v listu vlastnictví provede tzv. záznam plombou, kdy pak bude z listu vlastnictví pro třetí osobu zřetelně patrné, že je daná nemovitost předmětem exekuce. Stejně jako v případě předchozí formy exekuce, tzv. mobiliární exekuce, je i zde potřeba provést v rámci další fáze ocenění exekuované nemovitosti. Odlišností je, že správce daně není zpravidla schopen provést odhad nemovitosti sám, jako tomu bylo u oceňování movitých věcí, ale přenechá tento úkon znalci z příslušného oboru. Ten je pak povinen ocenit nejen samotnou nemovitost, ale i veškerá práva a věcná břemena, která jsou její součástí. Dříve než tohoto znalce správce daně ustanoví, je nutné vyčkat nabytí právní moci exekučního příkazu. Podané opravné prostředky jsou v tomto případě irelevantní, jelikož nemají odkladné účinky. Je třeba upozornit na situaci, kdy již správce daně má k dispozici znalecký odhad na předmětnou nemovitost a ten je mladší jednoho roku ode dne, kdy rozhodnutí o prodeji nemovitosti nabylo právní moci. Za těchto okolností není správce daně povinen ustanovovat dalšího znalce k provedení nového znaleckého ocenění. Tento postup však předpokládá, že se vlastnické vztahy tykající se nemovitosti nijak nezměnily. To však často nemůže nikdo přesvědčivě dokázat a tak je většinou nutné znalce na místo přece jen dopravit a provést kontrolu na místě samotném. Daňový dlužník je pak povinen umožnit znalci přístup k nemovitosti a v její prohlídce mu nijak nebránit. Znalec poté provede ocenění nemovitosti a to v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o oceňování majetku“). Stanoví tak cenu obvyklou v lokalitě, kde se nemovitost nachází.

25

Správce daně jako další krok vydá rozhodnutí v souladu s ustanovením § 32 ZSDP a následně určí dle ustanovení § 336a OSŘ a)

cenu nemovitosti a jejího příslušenství,

b) cenu jednotlivých práv a závad s nemovitostí spojených (nejčastěji věcných břemen), c)

závady, které prodejem v dražbě nezaniknou (opět věcná břemena),

d) výslednou cenu předmětné nemovitosti. Rozhodnutí s výše uvedenými skutečnostmi pak správce daně doručí povinnému a všem známým účastníkům, kteří jsou v souvislosti s exekucí prodejem nemovitosti takto označeni. Jedním z dalších nezbytných kroků je vydání dražební vyhlášky s identifikací dražebního jednání, které bude v souvislosti s postiženou nemovitostí probíhat. Zákonodárce na tento krok pamatoval v ustanovení § 336b odst. 2 OSŘ, který se použije na základě obecného odkazu v ustanovení § 73 odst. 7 ZSDP, a stanovil v něm podstatné náležitosti zamýšlené dražební vyhlášky. Důvodem je také to, aby byla veřejnost o připravované dražbě dostatečně a pravdivě informována. Případným zájemcům by tak mělo být umožněno stát se účastníky připravované dražby a předmětnou nemovitost získat. Takto připravenou dražební vyhlášku je správce daně povinen rozeslat všem zákonem vyžadovaným fyzickým a právnickým osobám, jako je například výše zmíněný katastrální úřad a současně je povinen nechat ji vyvěsit na své úřední desce a to po dobu třiceti (30) dnů. Dražební vyhlášku doručí samozřejmě také povinnému a ostatním účastníkům tohoto exekučního řízení, tzn. těm, kteří jsou s předmětnou nemovitostí nějak spojeny ať už prostřednictvím práva věcného břemena nebo právem předkupním. Víceméně cílovou páskou tohoto způsobu exekuce je samotná dražba nemovitosti, ke které ostatně směřovaly veškeré výše uvedené kroky správce daně. Průběh dražby musí sledovat dražební vyhlášku, počínaje místem a časem konání, rozvrhem podstaty konče. Podobně jako u dražby movitých věcí tak i zde jsou správci dani k dispozici další osoby zúčastněné na dražebním jednání a to licitátor, náhradní licitátor, dražební dohlížitel, zapisovatel a další osoby, které byly správcem daně pověřené k určité činnosti v rámci probíhajícího dražebního jednání. Zpravidla vysoká hodnota nemovitosti vyžaduje, aby

26

před zahájením samotné dražby složili všichni zájemci o vydražení nemovitosti tzv. dražební jistotu, kterou vyžadoval správce daně v dražební vyhlášce a to na účet, který tam byl taktéž uveden. Možnou variantou je také složení jistoty na pokladně příslušného správce daně. Podle ustanovení § 336e odst. 2 OSŘ nesmí jistota přesáhnout tři čtvrtiny nejnižšího podání, které činí dvě třetiny výsledné ceny nemovitosti stanovené ve znaleckém posudku. Složení jistoty má i svůj procesní význam, neboť dražitelem se může stát pouze ta fyzická či právnická osoba, která prokáže, že tuto jistotu před dražbou složila. V dražebním jednání pak může právnickou osobu zastupovat pouze fyzická osoba, která se prokáže plnou mocí, udělenou jí touto entitou.23 Tato plná moc musí být úředně ověřená. S účastenstvím v dražbě jsou pak spojeny i výjimky týkající se určitých právních subjektů, kteří se dražebního jednání nesmí zúčastnit v souvislosti s ustanovením § 3 zákona č. 26/2000 Sb.,o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dražbách“). Mezi tyto subjekty patří zejména pracovníci správce daně, osoby, které jsou vůči němu v postavení osob blízkých, dále také osoby, na jejichž majetek byl prohlášen konkurs atd. Samozřejmostí je, že účastníky dražby mohou být jen osoby, které jsou způsobilé vlastním jednáním nabývat práva a povinnosti. Do zahájení dražby mají také věřitelé daňového dlužníka poslední možnost přihlásit své vymahatelné pohledávky, či prokázat svá jiná práva vůči tomuto dlužníkovi. V přihlášce pohledávky musí být uvedeno, čeho se věřitel na dlužníkovi domáhá, resp. výše pohledávky a jejího příslušenství. Vymahatelnost pohledávky je pak třeba prokázat dokládanými listinami. O tom, že v opačném případě se k této přihlášce nepřihlédne, musí být věřitel obeznámen již v samotné dražební vyhlášce. Po věřiteli se také žádá, aby uvedl, zda-li si přeje zaplacení své pohledávky z rozvrhu podstaty, jinak bude vydražitel oprávněn jeho pohledávku za daňovým dlužníkem převzít. Nezřídka se v praxi stává, že daňový dlužník podá k soudu tzv. vylučovací žalobu, kterou žádá, aby soud jeho nemovitost pro případ výkonu rozhodnutí vyloučil. Tato žaloba pak pro správce daně představuje překážku, pro kterou je povinen dražební jednání odročit až do právní moci rozsudku v této věci. 23

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 509.

27

Jakmile je dražební jednání již zahájeno, je licitátor povinen přednést zahajovací řeč, prohlásit, že zahajuje dražbu a učinit tzv. vyvolání, jehož součástí bude i identifikace předmětu dražby. Licitátor uvede odhadní nebo zjištěnou cenu předmětu dražby, jeho stav a práva, která jsou k němu vázána v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 písm. d) zákona o dražbách. Následně začne licitátor s vyvoláváním ceny ve výši dvou třetin tzv. výsledné ceny nemovitosti (viz. výše). Dokud je ze strany dražitelů prokazován zájem o předmět dražby pokračuje i vyvolávání. Dražená nemovitost je nakonec licitátorem přiklepnuta tomu, kdo učinil nejvyšší podání, čemuž však předchází dotaz správce daně, který v dražebním jednání vystupuje coby licitátor, zda-li nemá někdo vůči případnému příklepu nějaké námitky. Pokud budou učiněny dvě, nebo několik stejných podání, je na správci daně, aby situaci řešil. Naštěstí na tuto situaci zákonodárce, stejně jako v případě mobiliární exekuce pamatoval, a stanovil, že vydražitelem se stane ten, komu svědčí k nemovitosti předkupní právo, či koho určí los. V souladu s ustanovením § 32 ZSDP vydá správce daně po skončení dražby rozhodnutí, ve kterém uvede, komu byla dražená nemovitost přiklepnuta včetně lhůty, ve které se vydražiteli stanoví, do kdy je povinen doplatit celou sumu svého nejvyššího podání. Jistota, kterou vydražitel složil před zahájením dražebního jednání mu bude na tuto celkovou sumu započtena. Tato lhůta však nesmí být delší jak dva měsíce od právní moci příklepu. Ostatním dražitelům se jejich jistoty vrátí za předpokladu, že nepodali proti příklepu námitky. V takovém případě by jim byla jistota vrácena až po nabytí právní moci rozhodnutí správce daně o příklepu nemovitosti. Jak již bylo výše uvedeno, k převodu vlastnického práva k vydražené nemovitosti dochází až na základě intabulace tohoto práva do katastru nemovitostí a právě rozhodnutí správce daně o příklepu je podkladem tohoto zápisu ve smyslu zákona o zápisech. Přesto, že se vydražitel stává vlastníkem nemovitosti v okamžiku příklepu, je nutné k podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, aby rozhodnutí o příklepu nabylo právní moci, a aby vydražitel ve lhůtě dvou měsíců doplatil celou částku svého vítězného podání. Exekuce prodejem nemovitostí je, jak je vidno v mnoha věcech podobná mobiliární exekuci a viditelné je to i v případě toho, že nemovitost se v dražbě nepodařilo vydražit, ať už tím důvodem bylo to, že nikdo nepodal ani tu nejnižší, zákonem vyžadovanou

28

nabídku. V tomto případě je správce daně oprávněn nařídit novou dražbu, tzv. dražbu opakovanou. Ta se nařídí i za situace, kdy původní vydražitel nezaplatil své nejvyšší podání, na které již byla započtena dražební jistota, ani v dodatečné lhůtě, kterou mu správce daně poskytl v souladu s ustanovením § 336m odst. 2 OSŘ. Tato tzv. dodatečná dražba může být nařízena nejdříve po uplynutí tří měsíců od předešlého neúspěšného dražebního jednání. Z důvodu opakování tohoto jednání a pro usnadnění vydražení dané nemovitosti se nejnižší podání pro opakovanou dražbu stanovuje ve výší jedné poloviny celkové ceny nemovitosti. Pokud není znalecký posudek, na základě kterého byla určena celková cena předmětu dražby, starší víc jak jeden rok, je možné ho použít i pro účely opakované dražby, přirozeně také za předpokladu, že se stav nemovitosti od té doby nijak nezměnil. Jakmile bylo vydražitelem zaplacena celá částka jeho podání a rozhodnutí o příklepu nabylo právní moci, je možné přistoupit k závěrečné fázi této exekuce, kterou je rozvrh rozdělované podstaty. K tomuto řízení je pak správce daně povinen předvolat účastníky rozvrhu. K těm patří kromě oprávněné taky ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný, vydražitel, osoby, které podaly přihlášku a nebyla jim odmítnuta ve smyslu ustanovení § 336f OSŘ a dále také osoby, o nichž je známo, že v jejich prospěch váznou na vydražené nemovitosti nejrůznější věcná práva s výjimkou těch, o nichž bylo rozhodnuto, že prodejem v dražbě nezaniknou ve smyslu ustanovení § 336a odst. 1 písm. c). Jednoduše lze konstatovat, že těmito účastníky rozvrhového řízení jsou vydražitel a další osoby, kterým byla na počátku doručena dražební listina nebo ti, kteří přihlásili svoje vymahatelné pohledávky nebo pohledávky zajištěné zástavním právem, než pro které byl nařízen výkon rozhodnutí do zahájení dražebního jednání a které nezanikly dražbou. Tito věřitelé jsou svými podáními od okamžiku jejich podání vázáni a je proto nemožné, aby v rámci rozvrhu rozdělované podstaty žádali více, než kolik na začátku přihlásili. Rozdělovanou podstatu, ze které se bude provádět rozvrh, tvoří nejvyšší podání, tj. to za které byla nemovitost přiklepnuta vydražiteli a dále úroky z něj vzešlé, případně náhrady vzniklé účastníkům a státu za situace, kdy vydražitel nezaplatil své nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě jednoho měsíce a bylo nutné nařídit opakovanou dražbu. Částka náhrad, která nebyla vyplacena těmto dotčeným účastníkům a státu se pak stává součástí 29

rozdělované podstaty. Nejvyšší podání pak představuje rozhodující podíl na rozdělované podstatě. Úroky z tohoto podání vzešlé ke dni rozvrhového jednání tvoří jen nepatrnou obligatorní část rozdělované podstaty, často ani nevzniknout. Takto tvořená podstata pak představuje řádně proběhnutou dražbu nemovitosti. V praxi však nezřídka dochází k situaci, kdy k těmto složkám rozdělované podstaty přibudou další částky nikoliv nepatrné sumy, jedná se o situace, kdy je nemovitost dražena opětovně, buď v opětovné dražbě či v dražbě nařízené poté co rozhodnutí o odepření příklepu odvolacím orgánem nabylo právní moci. Těmito dodatečnými částkami jsou myšleny jistota a závazky meškajícího vydražitele v souladu s ustanovením § 336n odst. 1 a 2 OSŘ. V souvislosti s úroky je třeba poznamenat, že v případech, kdy dražbu nemovitosti zajišťuje správce daně, se peněžní prostředky získané dražbou neúročí z důvodu toho, že se nacházejí na účtu depozitním účtu správce daně, který se neúročí. Správce daně je povinen sepsat o průběhu rozvrhu protokol. V souladu s ustanovením § 337b OSŘ, se při rozvrhovém jednání projednají pohledávky, které mohou být uspokojeny z rozdělované podstaty. Je logické, že jako první přijdou na řadu ty pohledávky, kvůli kterým byl výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti vůbec nařízen a až poté takové pohledávky, které byly do exekučního řízení přihlášeny dodatečně. Aby nebylo nejasností s výši těchto pohledávek, je každý věřitel, který je přítomen jednání, povinen vyčíslit svoji pohledávku včetně jejího příslušenství ke dni rozvrhového jednání a uvést v jakém pořadí má být uspokojena a do jaké skupiny patří.24 V případě, že není věřitel jednání přítomen, provede takové vyčíslení pohledávky správce daně za něj v souladu s ustanovením § 267a OSŘ. Každý z účastníků však takto vyčíslené pohledávky může popřít co do jejich pravosti, výše a také zařazení do příslušné skupiny a pořadí. Výše uvedené pak správce daně zaprotokoluje. Na tomto místě se také vydražitel může vyjádřit, zda-li přebírá takové pohledávky, o kterých věřitelé neprohlásili, že žádají jejich zaplacení. Dále se také vyjadřují ty osoby, kterým svědčí na nemovitosti nájemní právo nebo právo z věcného břemene, zda žádají náhradu za tato práva. Pokud se nevyjádří, má se za to, že souhlasí, aby byla náhrada vyplacena vydražiteli. Výše uvedené osoby mohou svá prohlášení provést pouze do okamžiku skončení rozvrhového řízení, 24

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1402.

30

v opačném případě se k těmto přihlášením nepřihlédne. Uspokojení pohledávek pak probíhá podle pevně stanoveného rozvržení skupin a pořadí, které zákonodárce zahrnul do ustanovení § 337c OSŘ. Pohledávka správce daně jako oprávněného se pak bude uspokojovat v rámci třetí skupiny společně se zástavním právem zajištěnými pohledávkami daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku nezaměstnanosti zajištěných zástavním právem, všechny podle svého pořadí. Ostatní se uspokojí ve skupině páté. Pro větší jistotu pak zákonodárce do ustanovení stejného § 337c odst. 5 zařadil i pořadí, v jakém mají být jednotlivé pohledávky uspokojovány. V případě, že některý účastník rozvrhového řízení popřel konkrétní pohledávku co do její pravosti, výše, pořadí či skupiny, musí být toto zohledněno správcem daně v rozvrhovém rozhodnutí. V tomto rozhodnutí správce může o těchto pohledávkách rozhodnout pouze pod podmínkou, že je o nich možné rozhodnout bez provádění důkazů. Tato rozhodovací pravomoc je správci daně dána na základě ustanovení § 267a odst. 1 OSŘ. Rozhodnout o jejich pravosti pak správce daně může za situace, že má k dispozici veškeré podklady významné pro rozhodnutí o popření, které jsou nesporné nebo kdy má takové podklady, které jsou sto toto popření vyvrátit. V praxi nejčastěji shodné tvrzení účastníků rozvrhového řízení. Pokud takové podklady k dispozici nemá, vyzve účastníky, kteří pohledávky popírají, aby tak učinili cestou soudní žaloby podle § 267a odst. 1 OSŘ. Je logické, že by se mělo jednat o takové pohledávky, které na základě svého postavení v určité skupině či pořadí mohli na sebe vztáhnout část z rozdělované podstaty. Jakmile bude řízení o žalobě vydáním rozhodnutí ukončeno a po následném nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, je na správci daně, aby nařídil jednání o rozvrhu zbytku rozdělované podstaty, který by připadal na popíranou pohledávku. V samotném rozhodnutí o rozvrhu rozdělované podstaty správce daně rozhodne, v jaké skupině a pořadí budou jednotlivé pohledávky uspokojeny z rozdělované podstaty a zároveň v tomto rozhodnutí uvede, komu budou pohledávky přiznány. Budou to tedy věřitelé s výjimkou těch, za které jejich pohledávky převzal vydražitel a těch věřitelů, kterým příslušela nájemních práva a práva z věcného břemene, avšak tato s jejich souhlasem přešla na vydražitele. Zákonodárce na tento přechod práv na vydražitele, jako nového vlastníka, pamatoval a stanovil ohledně jejich platnosti následující a sice to, že

31

dnem právní moci rozhodnutí o rozvrhu věcná břemena a nájemní práva ležící na nemovitosti zanikají s výjimkou těch, o kterých bylo v řízení rozhodnuto, že nezaniknou a za něž byla poskytnuta vydražiteli náhrada. Zánik se týká také zástavních práv na vydražené nemovitosti opět s výjimkou toho, že se tak nestane v případě zástavního práva, u něhož vydražitel převzal i pohledávku, která je tímto zástavním právem zajištěna, to vše v souladu s ustanovením § 337h OSŘ. O skutečnosti, že tato práva působí proti vydražiteli či nikoli, je pak správce daně povinen vyrozumět katastrální úřad, aby ten mohl provést odpovídající změnu v podobě záznamu v katastru nemovitostí. V souvislosti s uspokojováním jednotlivých pohledávek je nutné se zmínit o zvláštním způsobu uspokojování pohledávek zajištěných tzv. vespolným zástavním právem dle ustanovení § 337d OSŘ. Toto ustanovení reflektuje v praxi se příliš neobjevující situaci, kdy jsou v dražbě prodávány všechny nemovitosti, na kterých váznou pohledávky zajištěné zástavním právem pro tutéž pohledávku, tj. tzv. vespolným zástavním právem. Takové pohledávky se při rozvrhu jednotlivých rozdělovaných podstat uhradí poměrně podle zbytku rozdělovaných podstat, které zbývají u každé jednotlivé nemovitosti po uhrazení předcházejících nároků. V opačném případě se za základ výpočtu úhrady vezme hodnota všech nemovitostí zjištěná v souladu se zákonem o oceňování majetku.25 Po samotné skončení rozvrhového řízení, ke kterému dojde až po nabytí právní moci rozhodnutí o rozvrhu vydaného správcem daně v souladu s ustanovením § 32 ZSDP a § 337g odst. 1 OSŘ, vyplatí finanční úřad, v postavení správce daně jednotlivé částky v konkrétní formě konkrétním osobám určeným v rozhodnutí o rozvrhu a tím je exekuce prodejem nemovitostí s konečnou platností ukončena.26

25

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1408. 26 Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 6 an.

32

4. Správní exekuce 4.1 Jednotlivé pojmy a vztahy v souvislostech Asi největším problémem týkajícím se vztahu daňové a správní exekuce je ustanovení § 99 ZSDP27: „Při správě daní se zákon č. 500/2004 Sb. , správní řád, nepoužije s výjimkou postupu podle § 175 při vyřizování stížnosti.“ Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ze všeho nejdůležitější na začátku této kapitoly bude objasnit vztah ZSDP a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „SŘ“). Vztah mezi těmito právními předpisy není jednoduchý a těžko si ho vykládají samotné územní finanční orgány. Přesto se pokusím tento vztah v následujícím textu přiblížit a pokud možno i objasnit. Pro bližší pochopení vzájemných vztahů uvedených zákonů se musíme opět podívat na pojem správa daní. Tuto legislativní zkratku zákonodárce upravil v ustanovení § 1 odst. 2 ZSDP a zahrnul pod něj právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat, nebo kontrolovat podle uvedeného zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. Abychom pochopili další souvislosti je třeba poznamenat, že daní, tedy další legislativní zkratkou vysvětlenou v ZSDP, rozumíme v souladu s ustanovením § 1 odst. 1 daně, poplatky, odvody, zálohy na tyto příjmy a odvody za porušení rozpočtové kázně. Pro tuto správu daní se tedy SŘ nepoužije ani subsidiárně a oprávněný je tak povinen zvolit postup podle ZSDP. To už ovšem neplatí pro příslušenství daně, další legislativní zkratku upravenou v ustanovení § 58 ZSDP. Toto příslušenství daně, kterým jsou penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty uložené podle ZSDP nebo jiného daňového zákona pak tzv. sleduje osud daně. Výjimkou jsou ovšem pokuty, kterých se to netýká.28 Přesto, že příslušenství daně sleduje osud daně, není to daň ve smyslu výše uvedeného ustanovení § 1 odst. 1. To má významný dopad z hlediska použití ustanovení § 99 ZSDP, protože je možné SŘ na toto příslušenství subsidiárně použít, pokud nějaký jiný daňový zákon

27

Kaniová, L., Schillerová, A. Správa daní – úplné znění zákona, komentář, judikatura. Praha : ASPI, a.s., 2005, s. 362. 28 Marková, H. a kolektiv. Daňové právo.Komentář. Praha : C. H. Beck, 2000. s. 106.

33

nestanoví jinak, resp. je možné ho aplikovat pouze na ukládání pokut.29 Uvedené lze také dovodit ze stěžejního rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 212/98 ze dne 14. 10. 1998. Výrok tohoto soudu konstatoval, že při ukládání pokut postupují finanční úřady podle SŘ s výjimkou jejich vybírání a vymáhání, kdy se postupuje podle ZSDP. Působnost finančního úřadu jako jedné ze složek soustavy územních finančních orgánů dle zákona o územních finančních orgánech k ukládání pokut je pak zakotvena v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Zde je upravena působnost podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), tzn. oprávnění ukládat pokuty podle ustanovení § 37 odst. 6 zákona o účetnictví, např. v případě nesprávného nebo neúplného účtování30. Stejně tak je možné tento vztah mezi ZSDP doložit na ukládaní pokut podle zákona ČNR č. 13/1993 Sb., Celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kde je v ustanovení § 320 odst. 1 písm. c) uvedeno, že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními orgány v ostatních věcech obecné předpisy o správě daní a poplatků. V poznámce pod čarou je pak odkaz na ZSDP a i když tato poznámka nemá podle právní teorie sílu zákonného zmocnění, je víc než logické, že to bude právě ustanovení § 58 s návazností na ustanovení § 99 ZSDP, podle kterého se bude postupovat.31 A opět se tak dostáváme k použití SŘ. Tzn. pokuty podle daňových zákonů jsou ukládány podle SŘ a vybírány, případně vymáhány podle ZSDP. Další důležitý vztah mezi těmito dvěma právními předpisy si můžeme ukázat také na ustanovení § 177 odst. 1 SŘ. Zde se uvádí, že základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v §§ 2 až 8 SŘ se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví (v našem případě ZSDP), že se SŘ nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. V ustanovení §§ 2 až 8 jsou uvedeny základní zásady činností správních orgánů, kterými se bude muset správce daně při správě daní řídit. Správce daně má už však některé zásady daňového řízení specifikované v ustanovení § 2 ZSDP a proto bude potřeba zákonné úpravy v obou předpisech vždy zohlednit a jejich střet řešit přednostním použitím ZSDP. Původní návrh SŘ však obsahoval dovětek, že tyto zásady 29

Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 469. 30 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 83/96-31 ze dne 30.5.1997 31 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 183/98-56 ze dne 17.5.1999

34

ve SŘ se při správě daní, poplatků a odvodu neuplatní, právě jeho absence nyní umožňuje uvedený vztah mezi SŘ a ZSDP.32

4.2 Exekuce podle správního řádu Pokud jde o exekuci, neboli výkon rozhodnutí, ten SŘ upravuje v Hlavě XI, v ustanoveních §§ 103 až 129. Opět rozlišujeme mezi exekucí na peněžité plnění a na plnění nepeněžité. Pokud jde o exekuci na peněžité plnění, zákon vychází ze subsidiárního použití ZSDP a to pro provedení exekuce, vybírání a evidenci peněžitých plnění. Jen těžko představit pádný důvod, proč by měla být tato problematika upravena v oblasti veřejné správy dvakrát. Exekučním titulem podle SŘ se pak může domáhat u exekučního správního orgánu buď oprávněný, který je v souladu s ustanovením § 105 odst. 1 písm. b) oprávněnou osobou z exekučního titulu, případně správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír. Půjde tedy o případ, kdy byla povinnému uložena nějaká povinnost a ten ji pak ve stanovené lhůtě nesplnil. Tyto osoby pak mohou požádat o provedení soud nebo soudního exekutora, k čemuž uvádím výklad v kapitole 5. a 6. této práce. Pro upřesnění půjde o zmocnění v ustanovení § 274 OSŘ. Aby byl tento výklad komplexní je nutné uvést, že exekučními tituly podle SŘ jsou: a) vykonatelné rozhodnutí uvedené v ustanovení § 74, tj. takové rozhodnutí, proti kterému se nelze odvolat a nabylo právní moci, odvolání proti němu nemá odkladný účinek a jestliže uplynula lhůta stanovená k plnění; b) vykonatelný smír uvedený v ustanovení § 141 odst. 8, tj. písemně nebo formou protokolu uzavřený smír ve sporném řízení, obsahující řešení takových sporných bodů, u kterých dojdou účastníci ke smírnému řešení, a schválený správním orgánem. Vzhledem k tomu, že se jedná o taxativní výčet exekučních titulů pro účely správní exekuce, není možné použít jako exekuční titul jiný správní akt vydaný správním orgánem. Na základě těchto exekučních titulů se pak vydává exekuční výzva nebo exekuční příkaz (viz. další výklad).

32

Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : POLYGON, 2006, 1014.

35

4.2.1 Exekuce na peněžitá plnění Jak již z uvedeného vyplývá, SŘ v ustanoveních svých paragrafů upravuje postup správních orgánů v případě, že nařizují a posléze provádějí exekuce vykonatelného, pravomocného individuálního správního aktu, kterým je povinnému uloženo splnění nějaké povinnosti. Jednou z těchto forem exekuce je pak exekuce na peněžité plnění, kde je exekučním správním orgánem rozumí místně příslušný správce daně, pokud zákon neuvede, že jím bude takový správní orgán, který vydal rozhodnutí, jež je předpokladem pro vlastní exekuci. Orgán územního samosprávného celku pak může být exekučním správním orgánem pokud bude současně tím, kdo vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo schválil smír. Zde je však na úvaze obecního či krajského úřadu, zda exekuci jako exekuční správní úřad provede či zda o provedení exekuce požádá obecného správce daně. Obecný správce daně není oprávněn žádost o provedení exekuce odmítat s poukazem, že obecní nebo krajský úřad je způsobilý si exekuci provést sám, neboť tato povinnost vyplývá z jeho postavení obecného exekučního úřadu tohoto typu exekuce.33 Na základě ustanovení § 106 odst. 3 SŘ pak nemůžeme SŘ pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění použít a to ani subsidiárně, neboť bychom v takovém případě nerespektovali příslušnou kogentní úpravu ZSDP.34 Zde je výkon rozhodnutí, kterým se vymáhají daňové nedoplatky upraven v ustanoveních § 73. V případě včasného nesplnění povinnosti ze strany povinného je pak možné před samotných nařízením exekuce na peněžité plnění vydat v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 ZSDP výzvu, kterou exekuční správní orgán vyzve povinného ke splnění uložené povinnosti v náhradní nejméně osmidenní lhůtě. Na rozdíl od exekuční výzvy upravené v ustanovení § 109 SŘ, je možné se proti této výzvě odvolat ve lhůtě 15 dnů, avšak bez odkladných účinků. Pokud by ani po uplynutí stanovené náhradní lhůty povinnost mu uloženou exekučním titulem nesplnil, na což musí být povinný ve výzvě upozorněn, dojde k nařízení exekuce vydáním exekučního příkazu na některý ze způsobů exekuce na peněžité plnění podle ustanovení § 73 odst. 6 ZSDP. Jde tedy o všechny způsoby, která má k dispozici správce daně v případě vymáhání daňového nedoplatku, tj. přikázáním pohledávky na peněžité 33

Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2005, s. 323. 34 tamtéž, s. 323

36

prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank s spořitelních a úvěrních družstev a nebo jiné pohledávky, srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod., prodejem movitých věcí a nakonec prodejem nemovitostí, jak také blíže uvádím v předchozí kapitole. Exekuční příkaz s uvedením zvoleného způsobu exekuce musí být doručen povinnému a všem dalším osobám, kterých se toto exekuční řízení týká (např. banka). Na rozdíl od úpravy ve SŘ lze v případě, kdy je exekuce zahájena bez výzvy, podat proti exekučnímu příkazu odvolání. V souladu s ustanovením § 73 odst. 7 ZSDP se pak pro výkon správní exekuce použije přiměřeně OSŘ.35 Pokud povinný požádá o splátky v souladu s ustanovením § 73 odst. 9 ZSDP, je možné odložit nucený výkon rozhodnutí správního orgánu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že se jedná toliko o možnost nikoli o povinnost ze strany exekučního správního orgánu. V případě zamítnutí splátek by byla namístě možnost uplatnit námitky v souladu s ustanovením § 52 ZSDP36.

4.2.2 Exekuce na nepeněžitá plnění Pokud jde o exekuci na nepeněžité plnění, tak zde zákonodárce v rámci ŠR již nezvolil metodu odkazu jako tomu je u exekuce na peněžitá plnění, nýbrž upravil jednotlivé způsoby exekuce v rámci ustanovení jednotlivých paragrafů SŘ. Jak již bylo uvedeno, tak exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti a proto bude mít exekuční správní orgán jen zřídkakdy možnost vybrat si způsob provedení exekuce. V souladu s ustanovením § 112 SŘ se bude jednat o následující způsoby provedení exekuce na nepeněžité plnění: a) náhradním plněním v případě zastupitelných plnění b) přímým vynucením v případě nezastupitelných plnění (vyklizením, odebráním movité věci a předvedením) c) ukládáním donucovacích pokut 35

Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 452. 36 Pečinka, H. P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno dne 27.7.2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz

37

Exekučním správním orgánem pro účely této exekuce bude v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 SŘ správní orgán uvedený v ustanovení § 105 odst. 1 písm. a), tj. správní orgán který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo schválil smír, za předpokladu, že bude současně i orgánem moci výkonné. Platí to i pro orgány samosprávných územních celků. Výjimkou z uvedeného je případ, kdy může exekuci na nepeněžité plnění provést na žádost správního orgánu uvedeného v ustanovení zmíněného § 105 také obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu má uvedený správní orgán sídlo.

4.2.2.1 Jednotlivé způsoby provedení exekuce na nepeněžitá plnění Co se týče jednotlivých způsobů exekuce, tak o náhradní výkon v případě zastupitelných plněni půjde za takové situace, kdy povinnost uloženou povinnému bude moci provést v jeho prospěch jiný subjekt práva. Bude se tedy jednat o takovou práci nebo činnost, která nebude k svému provedení nutně potřebovat právě osobní účast povinného na takovém výkonu. Samozřejmostí bude, že třetí osoba tak bude činit na náklady povinného a na jeho nebezpečí. Podobný způsob exekuce pak upravuje OSŘ v ustanovení § 350 v rámci uspokojení práv na nepeněžité plnění cestou provedení prací a výkonů. Pověření této jiné osoby se provede v rámci exekučního příkazu, kde bude tato osoba přesně identifikována a současně s její identifikací bude uveden také předmět výkonu, který má místo povinného provést. Při výběru subjektu, který danou exekuci provede, exekuční správní úřad přihlíží zejména k tomu, aby byl účel exekuce splněn v co nejkratší době a aby náklady vybrané osoby za provedenou exekuci odpovídaly cenám v místě a čase obvyklém.37 V praxi půjde nejčastěji o nejrůznější stavební práce, kdy skutečnost, že bude práce vykonána jinou osobou, je pro oprávněného často výhodnější, než kdyby měla být vykonána samotným povinným. Pokud pak u takových stavebních prací dojde k tomu, že bude potřeba přemístit nebo odstranit nějaké věci povinného, bude toto odstranění případně přemístění zajištěno ze strany exekučního správního orgánu. O tomto zajištění a místu, kde se věci povinného nově nacházejí, je exekuční správní orgán povinen informovat povinného buď písemně nebo ústně do protokolu. V případě uskladnění je 37

Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2005, s. 346.

38

pak povinný povinen nahradit exekučnímu správnímu orgánu vynaložené náklady a to i formou zálohy. Pokud by však povinný předmětné věci ve smyslu ustanovení § 135 OZ opustil, stává se tato věc vlastnictvím státu. Opuštění věci může povinný také prohlásit. Další způsob exekuce na nepeněžité plnění je přímé vynucení, kdy se přímým působením vůči povinnému uskutečňuje exekuční účel. Přímé vynucení je pak možné uskutečnit vyklizením nemovitosti, stavby, bytu případně místností nebo jiných prostor. Zákonodárce pro tento výčet používá legislativní zkratku objekt. Současně je možné provedení odebráním movité věci nebo předvedením. Je velmi pravděpodobné, že tento druh exekuce na splnění nepeněžité povinnosti přímým vynucením bude přicházet v úvahu v takovém případě, který je nakonec indikován v ustanovení § 121 odst. 2 SŘ, tedy tehdy, jestliže např. objekt vykazuje takové technické nedostatky nebo je v takovém stavu, že bezprostředně ohrožuje život nebo zdraví osob.38 V praktickém životě by mohlo jít o objekty obydlené lidmi bez domova případně squatery. Tato exekuce bude v zásadě vždy probíhat v časové tísni a v takovém případě je možné doručit exekuční příkaz až při samotném provedení exekuce.39 Pokud bude za vyklizovaný objekt náležet povinnému bytová náhrada použiji se ustanovení zákona ČNR č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník (dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“). Tento zákon upravuje problematiku zajišťování bytové náhrady ze strany orgánů místní samosprávy. Za situace, kdy jsou u vyklizovaného objektu odstraňovány movité věci a není ze strany povinného přítomen nikdo, kdo by je mohl převzít, oprávněná úřední osoba tyto věci sepíše a dá tyto věci v souladu s ustanovením § 124 odst. 1 SŘ do úschovy. V případě, že si povinný po vyrozumění tyto věci nevyzvedne ve lhůtě 6 měsíců, budou tyto věci prodány v souladu s ustanoveními OSŘ o prodeji movitých věcí. Na rozdíl od úpravy ve zmíněném právním předpise, obsahuje SŘ v ustanovení § 124 odst. 3 větu o tom, že se stanoví jako náklady prodeje paušální částka a to ve výši 2.000 Kč. V celém rozsahu je pak tento způsob exekuce upraven v ustanoveních §§ 120 až 124 SŘ.

38

Brach, P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno dne 27.4.2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz 39 Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : POLYGON, 2006, s. 683.

39

Odebrání movité věcí jako další způsob exekuce podle SŘ představuje pro oprávněného možnost jak se účinně domoci na základě exekučního příkazu znějícího na tento způsob exekuce vydání movité věci z vlastnictví povinného. V exekučním příkaze pak musí exekuční správní orgán tuto věc přesně a určitě identifikovat tak, aby nevznikly pochybnosti o tom, zda se opravdu jedná o věc, která má být na základě exekučního titulu vydána. Aby se povinnému zabránilo s touto věcí jakkoli nakládat za účelem zmaření tohoto způsobu exekuce, doručuje se mu exekuční příkaz až při samotném odebírání movité věci. Ze stejného důvodu není povinný o odebírání informován předem. Pověřená úřední osoba je pak povinna vyhotovit o průběhu odebírání protokol, kde danou věc identifikuje a uvede veškeré skutečnosti, které měli pro daný způsob exekuce rozhodující vliv. Za účelem provedení odebrání movité věci má oprávněná úřední osoba k dispozici také v souladu s ustanovením § 126 SŘ možnost provést osobní prohlídku povinného, případě prohlídku bytu a jiných místností povinného. Předpokladem je ovšem důvodné podezření, že se tam uvedená věc nachází. Pokud exekuční správní orgán dojde k závěru, že provedením náhradního výkonu nebo přímým vynucením nedojde k naplnění účelu exekuce, může na základě ustanovení § 129 SŘ uložit povinnému tzv. donucovací pokutu až do výše nákladů na náhradní výkon. Nelze-li tento náhradní výkon provést, má možnost uložit pokutu až do výše 100.000 Kč. Na vybírání pokut a jejich exekuci se opět použijí ustanovení ZSDP. Exekuce ukládáním donucovacích pokut nemá za následek zastavení souběžně probíhající exekuce náhradním výkonem či přímým vynucením. Působí jako vedlejší donucovací prostředek směřující k vynucení splnění uložené povinnosti.40 Zajímavostí je, že na rozdíl od úpravy v jiných zákonných předpisech správní orgán může exekuci na splnění nepeněžité povinnosti nařídit nejpozději do pěti let. Provádět ji může ale nejdéle do deseti let poté, co měla být povinnost splněna dobrovolně povinným.41 Stejně jako v případě exekuce na peněžitá plnění bude i zde možné nucený výkon rozhodnutí správního orgánu odložit a to opět zejména na základě žádosti povinného,

40

Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2005, s. 366. 41 Brach, P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno dne 27.4.2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz

40

který požádal o splátky. Na rozdíl od úpravy v ZSDP se zde šetří závažné důvody pro odložení exekuce. Ovšem na druhou stranu ani zde nemá na toto odložení právní nárok a tak by mu v případě zamítnutí nezbylo nic jiného než podat námitky, tentokrát už ale ovšem podle ustanovení § 117 SŘ42 a nikoliv podle ustanovení § 52 ZSDP.V případě námitek podle SŘ proti usnesení exekučního správního orgánu však zákonodárce vytvořil jakousi schizofrenní situaci, kdy na jedné straně odmítl pro usnesení v exekučním řízení možnost odvolání jakožto řádného opravného prostředku, ale na druhé straně umožnil tyto námitky jako jinou formu řádného opravného prostředku. Právo tyto námitky podat však dal pouze povinným ve smyslu § 118 odst. 2 SŘ a už nikoli oprávněným nebo osobám, jejichž práv se napadené usnesení týká.43

42

Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : POLYGON, 2006, s. 672. Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2005, s. 342 43

41

5. Soudní exekuce Před přechodem k samotné soudní exekuci, je potřeba si připomenout to, co je uvedeno již v úvodu této práce a sice vztah daňové exekuce vůči vymáhání daňových nedoplatků. Vymáhání pohledávek je při obecném zkoumání mnohem širším pojmem než pojem exekuce. Pod vymáhání pohledávek lze chápat široké pole činností, které samotné exekuci předcházejí, bez ohledu na to, zda se jedná o pohledávky pravomocně vykonatelné či nikoli, tedy nemají charakter exekučního titulu. Základní rozdíl v tomto vztahu představuje skutečnost, že exekuční činnost mohou vykonávat právě jen ty subjekty, které jsou k tomu zmocněny na základě zákona. Z tohoto důvodu se pod exekucí, která zde představuje užší pojem, chápe nucený výkon rozhodnutí. Exekuční činnost pak umožňuje vynucení práva a to takovými prostředky, které jsou v souladu se zákonem stanoveným postupem, tzn. postupem dovoleným a upraveným. Z toho všeho vyplývá, že k výkonu exekuční činnosti jsou oprávněny jen ty subjekty, kterým to dovoluje zákon a to na základě exekučního titulu obsahujícího povinnost, která je uložena povinnému. Pokud tato povinnost nebude ve stanovené lhůtě vykonána ve prospěch věřitele, nastupuje nucený výkon práva – exekuce. Odlišný způsob vynucení práva není možný a neznamená exekuční činností ve smyslu zákona. Pokud ovšem činnost oprávněného, jeho právní zástupce či jinak zmocněné osoby, která ho v řízení zastupuje, není v rozporu se zákonem, bude takový postup zásadně možný. Samotnou exekuci však provedou k tomu zákonem zmocněné subjekty práva. Je také nutné poznamenat, že pohledávky jednotlivých správních orgánů jsou různorodého charakteru, což souvisí s rozmanitostí jejich vykonávané správní činnosti. S tím souvisí i jejich odlišná procesní způsobilost, kterou jim určuje zákon. Jak již bylo výše popsáno, tak v případě správce daně se bude jednat o vymáhání daňových pohledávek v rámci daňové exekuce. Za jakých podmínek a kdo je oprávněn daně v postavení správce daně vymáhat, a jestli je možné, aby správce daně požádal jiný subjekt práva, aby mu s vymožením jeho daňových pohledávek pomohl, uvádí předcházející kapitola. Soud má při zajišťování exekucí oproti jiným výše uvedeným exekuční orgánům specifické postavení. Zatímco tyto jiné orgány zajišťují a provádějí rozhodnutí vydaná toliko v rámci své působnosti, například prostřednictvím správní exekuce je možné

42

vykonat pouze rozhodnutí vydaná ve správním řízení, exekuce prováděná soudem má mnohem širší záběr. Nevykonává jen rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení, ale vykonává i rozhodnutí vydaná jinými orgány, kupříkladu právě rozhodnutí vydaná ve správním nebo daňovém řízení. Širší záběr soudní exekuce se pak projevuje třeba i v tom, že některé jiné druhy exekuce mají omezený výběr exekučních způsobů a prostředků a některé způsoby exekuce může provádět právě jen soud. Soud také rozhoduje o nařízení exekuce a o tom, kdo bude jejím provedením pověřen, resp. o pověření konkrétního soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „EŘ“) dále rozhoduje i o zastavení exekuce a v dalších případech podle EŘ.44 V souladu s ustanovením § 274 OSŘ se pak exekučním titulem rozumějí a)

vykonatelná rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení, pokud přiznávají právo nebo postihují majetek;

b) vykonatelná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví; c)

vykonatelná rozhodnutí rozhodčích komisí a smírů jimi schválených;

d) vykonatelná rozhodnutí státních notářství a dohod jimi schválených; e)

notářské a exekutorské zápisy se svolením k vykonatelnosti sepsané podle zvláštních zákonů, tj. EŘ a zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „NŘ“);

f)

vykonatelná rozhodnutí orgánů veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelných smírů;

g) vykonatelná rozhodnutí a výkazů nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení; h) rozhodnutí orgánů Evropských společenství; i)

jiná vykonatelná rozhodnutí, schválených smírů a listin, jejichž soudní výkon připouští zákon.

44

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 4.

43

Soudní exekuce disponuje na rozdíl od exekuce daňové větším počtem různých způsobů exekucí. Připomínám, že daňovou exekuci lze provést pouze přikázáním pohledávky na peněžité prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank s spořitelních a úvěrních družstev a nebo jiné pohledávky, srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod., prodejem movitých věcí a nakonec prodejem nemovitostí. V souladu s ustanoveními OSŘ lze mezi jednotlivé typy soudní exekuce zařadit exekuci vedenou: a)

Srážkami ze mzdy

b) Přikázáním pohledávky u peněžního ústavu nebo přikázáním jiných peněžitých pohledávek c)

Prodejem movitých věcí a nemovitostí (pod tento typ exekuce je zařazen i prodej spoluvlastnického podílu a tzv. prodej zástavy)

d) Zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech e)

Prodejem podniku

f)

Uspokojením práv na nepeněžité plnění, které se dále člení na: i)

Vyklizení

ii) Odebrání věci i)

Rozdělení společné věci

ii) Provedení prací a výkonů Jak je z uvedených typů soudní exekuce patrné, tak správnímu orgánu, který byl na předchozích místech v procesním postavení správce daně, zákonná úprava neumožňuje takové rozmanité možnosti exekuce a jeho možnost disponovat různými způsoby výkonu rozhodnutí, je oproti soudu značně omezena. Vzhledem k tomu, že ZSDP odkazuje v rámci ustanovení § 73 odst. 6 na přiměřené použití OSŘ pro účely daňové exekuce, zaměřím se v následujícím výkladu pouze na ty způsoby výkonu rozhodnutí, které správce daně při vymáhání daňových pohledávek za daňovým dlužníkem nepoužije, s výjimkou toho, že by podal návrh na provedení exekuce upravené v OSŘ jakožto oprávněný.

44

5.1 Soudní exekuce prodejem zástavy Dříve než přejdeme k vlastnímu výkladu o tomto způsobu exekuce, je nutno uvést, že soudní prodej zástavy je řízení dvoufázové. Soudce v nalézacím řízení musí prodej zástavy povolit a teprve na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o povolení zástavy je možné, aby oprávněný podal návrh na výkon rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 338a a násl. OSŘ. Nalézací soud pak prodej zástavy umožní za předpokladu, že oprávněný zástavní věřitel v souladu s ustanovením § 200z odst. 1 OSŘ doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Jsou-li uvedené skutečnosti doložené patřičnými listinami dostačující, není nutné ve věci nařizovat jednání a soud vydá usnesení, kterým soudní prodej zástavy povolí. Soudní prodej zástavy je jeden z typů exekuce upravených v ustanovení § 338a OSŘ, který je možný použít také v rámci daňové exekuce a to v případě, že správce daně o to na základě ustanovení OSŘ soud požádá, tj. podá návrh na výkon rozhodnutí formou prodeje zástavy jako oprávněný. V praxi pak půjde kupříkladu o takovou situaci, kdy daňový dlužník, na kterého má být provedena daňová exekuce, prodal nebo převedl na jinou osobu svou nemovitost, na které vázla daňová pohledávka a tato pohledávka, spolu s jejím příslušenstvím, byla zajištěna zástavním právem zřízeném správcem daně v souladu s ustanovením § 72 ZSDP. Pokud tedy správce daně takový návrh na prodej nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby z titulu uspokojení daňové pohledávky na nemovitosti zajištěné zástavním právem podá, bude soud postupovat v dalším řízení v souladu s ustanoveními, kterými se řídí exekuce prodejem nemovitostí, pokud zákon nestanoví něco jiného. V případě, že se bude výkon rozhodnutí týkat prodeje zastavených movitých věcí, použijí se na tento výkon ustanovení OSŘ upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, nestanoví-li zákon jinak. Tuto tzv. jinou úpravu nalezneme například již v ustanovení dalšího odstavce 2 § 338a OSŘ. Z této úpravy pak plyne, že pro tento výkon rozhodnutí se neuplatí ustanovení § 323 odst. 1 OSŘ a to z toho důvodu, že exekuce prodejem zástavy se může nařídit jen prodejem v rozhodnutí označené zástavy. V ustanovení § 323 odst. 1 pak máme na výběr mezi výslovně označenou nebo neoznačenou movitou věcí. Další výjimkou, která se v rámci prodeje zástavy neuplatní je ustanovení § 335 odst. 2 a 3 OSŘ, kde se hovoří o tom, že pokud někdo další přihlásí do 45

řízení svoji pohledávku za povinným a to před tím, než soud nařídí výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, nebude to považováno za přistoupení k řízení, s výjimkou toho, že by šlo o takovou osobu, která by byla v postavení dalšího zástavního věřitele k prodávané nemovitosti. Stejně tak se nebude jednat o přistoupení v případě osoby ve smyslu ustanovení § 336f OSŘ, ledaže by přihlásila do řízení takovou pohledávku, která by byla zajištěna prodávanou nemovitostí. Z toho, že se na prodej zástavy použijí ustanovení o exekuci prodejem movitých věci nebo exekuci prodejem nemovitosti vyplývá, že soudní prodej zástavy nemůže být individuálním způsobem exekuce.

5.2 Soudní exekuce zřízením soudcovského práva na nemovitostech Tento typ soudní exekuce je upraven v ustanoveních §§ 339b až 338e hlavy páté OSŘ a je způsobilý být proveden pouze prostřednictvím příslušného soudu. Správce daně je však opět, stejně jako v předchozím případě, oprávněn o takovýto způsob výkonu rozhodnutí požádat podáním návrhu v procesním postavení oprávněného. Na tomto místě je potřeba poznamenat, že přes zákonné zmocnění správce daně k zajištění nemovitosti jako daňové pohledávky a jejího příslušenství zástavním právem ve smyslu ustanovení § 72 ZSDP, má zástavní právo zřízené soudem na rozdíl od zástavního práva zřízeného správcem daně nezanedbatelné výhody. Mezi výhody lze jistě zařadit to, že pro uplatnění soudcovského zástavního práva je rozhodující okamžik podání návrhu k soudu bez ohledu na případná odvolání povinného. Pokud však zástavní právo zřídí správce daně má odvolání proti rozhodnutí správce daně odkladné účinky a takové rozhodnutí není s to nabýt právní moci. Další výhodou soudcovského zástavního práva je skutečnost, že není potřeba žádat u příslušného katastrálního úřadu o zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Mezi největší výhody tohoto zástavního práva lze však zařadit skutečnost, že rozhodnutí příslušného soudu o zřízení soudcovského práva na nemovitosti má zároveň i povahu exekučního titulu a může být i tak použito pro výkon rozhodnutí. Před samotným podáním návrhu na soudní zřízení zástavního práva je však potřeba prokázat soudu existenci vymáhané pohledávky. Soudu je tak třeba předložit pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu o takové existenci. V případě správce daně bývá toto dokazování v praxi často velmi problematické, poněvadž jím zřízené zástavní právo je akcesoricky spojeno s konkrétní daňovou pohledávkou za

46

daňovým dlužníkem a daňové řízení se nikdy nepřerušuje. Je tedy možné, že konkrétní daňový nedoplatek byl daňovým dlužníkem případně jinou osobou již zčásti vyrovnán ve smyslu ustanovení § 59 odst. 6 ZSDP.45 V souvislostí s přijetím zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pak potřeba uvést, že zástavní práva zřízená před nabytím účinnosti tohoto právního předpisu, tedy přede dnem 1.1.2001 se řídí dosavadní právní úpravou a zůstávají zachována v tom samém rozsahu i po jeho účinnosti. Podle stávající právní úpravy se však již bude řídit uspokojení z této zástavy. Na základě této novely bylo do OSŘ vloženo také několik nových ustanovení týkajících se soudního prodeje zástavy. Jedná se zejména o ustanovení upravující to, že oprávněným k podání návrhu na soudní prodej zástavy vůči zástavnímu dlužníkovi je zástavní věřitel za předpokladu že tento zástavní věřitel doloží zajištěnou pohledávku, dále zástavní právo k zástavě a kdo je zmíněným zástavním dlužníkem.

5.3 Soudní exekuce prodejem podniku Tento typ soudní exekuce je podrobně upraven v ustanoveních §§ 338f až 338zr hlavy šesté OSŘ. Součástí těchto ustanovení je i prodej části podniku a prodej podílu spolumajitele podniku. V praxi tato úprava umožňuje soudu provést jak prodej celého podniku, jeho části, tak i prodej spoluvlastnického podílu na tomto podniku prostřednictvím dražebního jednání. Rovněž je prostřednictvím této právní úpravy možné, uskutečnit výkon rozhodnutí prodejem podniku zajištěného zástavním právem. Pro pochopení samotného pojmu podniku musíme nahlédnout do zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně do ustanovení § 5 odst. 1 a 2. Uvedená ustanovení pak o podniku hovoří jako o souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, ke kterému náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Samotný prodej podniku formou dražby lze pak s přihlédnutím k povaze podniku přirovnat postupu, kdy je v rámci jiné formy exekučního řízení prodávána v dražbě nemovitost. Na základě uvedeného můžeme tedy konstatovat, že

45

Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 390.

47

průběh obou dražeb jak v případě prodeje podniku tak v případě prodeje nemovitosti jsou v podstatě totožné. Pro větší přehlednost je lze pak celý průběh dražebního jednání v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku rozdělit do jednotlivých kroků a sice vyhledávání informací o vhodném podniku, jeho části nebo podílu spolumajitele podniku včetně získání náležitých podkladů pro potřeby exekuce, dále samotné nařízení exekuce prodejem celého podniku, části podniku nebo podílu spolumajitele a související činnosti, provedení odhadu ceny podniku včetně případného příslušenství, vydání dražební vyhlášky společně s určením dražebního jednání, realizace následného dražebního jednání, při kterém bude předmětný podnik, část podniku nebo podíl spolumajitele vydražen a konečné rozvrh získaných finančních prostředků a související činnost. Přesto, že samotný průběh dražebního jednání je téměř identický s dražbou v rámci exekuce prodejem nemovitostí, existují tu určitá specifika logicky vyplývající z povahy podniku. Tím základním specifikem je soudní ustanovení správce podniku ze seznamu správců konkursní podstaty, který má postavení jakéhosi „poručníka“ povinného dlužníka a dbá s odbornou péčí na to, aby se bezdůvodně nedošlo po nařízení exekuce ke zmenšení majetku prodávaného podniku, popřípadě, aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil v souladu s ustanovením § 338k odst. 1 OSŘ a dalšími, které se týkají správy předmětu, na který se vede výkon rozhodnutí. O tento cíl se správce podniku stará po celou dobu realizace prodeje podniku a nese odpovědnost za škodu, kterou by při realizaci správy způsobil. Na plnění jeho povinností současně dohlíží soud, který nařídil tuto formu exekuce. Mezi další podstatné povinnosti správce podniku patří vyjma sepsání majetku, ze kterého se prodávaný podnik skládá a informování soudu o ceně takového majetku, také dohlížet na jednání povinného, který je v nakládání s majetkem podniku, jakož i s finančními prostředky sloužícími k zajištění chodu podniku pouze se souhlasem správce podniku. Aby zamezil možnému zneužití těchto finančních prostředku a zcizení majetku podniku ze strany povinného, je povinen informovat příslušné finanční instituce, které spravují finanční prostředky povinného na účtech související s podnikem o skutečnosti, že pouze s jeho souhlasem je povinný oprávněn s danými prostředky disponovat. Stejně tak je správce podniku povinen informovat příslušný katastrální úřad, v jehož evidenci je vedena případná nemovitost, která je součástí podniku, že bylo na tuto 48

nemovitost zahájeno exekuční řízení. Jakožto zástupce povinného je oprávněn zastupovat jej v rámci sporných řízení, jejichž předmětem by byl jím spravovaný podnik a to i za situace, kdy by mu k tomu povinný neudělil souhlas. Rozhodující povinnosti splní správce tím, že vyhotoví podrobnou zprávu o ceně podniku a doručí ji soudu, povinnému a dalším osobám, které do řízení přistoupili jako další oprávnění. V souladu s ustanovením § 338m odst. 3 OSŘ pak ve zprávě uvede: a)

jaké věci, práva a jiné majetkové hodnotu náležejí k podniku a jaká je jejich hodnota,

b) kolik činí v podniku peněžní prostředky v hotovosti a kolik uložené prostředky na účtu u peněžního ústavu v měně České republiky, c)

jaké závazky patří k podniku a jaká je jejich hodnota,

d) jaké peněžité závazky patří k podniku a kolik představují celkem, e)

jaká je hodnota čistého jmění podniku.

Jakmile je soudu předložena zpráva správce podniku s ohodnocením podniku, části podniku nebo podílu spolumajitele podniku, vydá tento soud za použití zprávy správce podniku usnesení o ceně podniku. Stejně jako v případě doručení zprávy správcem daně, tak i soud doručí toto usnesení výše uvedeným účastníkům. Zjistí-li však na základě zprávy správce daně, že majetek patřící do podniku nepřesahuje výší splatných pohledávek a závazků, náklady prodeje, náklady a odměnu správce, výkon rozhodnutí zastaví. V opačném případě soud vydá uvedené usnesení o ceně podniku, které bude obsahovat i další skutečnosti, které umožní nerušený a bezproblémový průběh vlastní exekuce. Jakmile toto usnesení soudu nabude právní moci, nařídí soud samotnou dražbu. Součástí tohoto usnesení o nařízení dražebního jednání bude dražební vyhláška podobně popisující nadcházející dražbu. Její obsah musí odpovídat obsahu uvedeného v ustanovení § 338o odst. 2 OSŘ. Pro ucelenou představu o průběhu této formy exekuce je třeba poznamenat, že jakmile je nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku, části podniku nebo podílu spolumajitele podniku, jsou tímto okamžikem odloženy již nařízené exekuce na prodej movitých věcí či nemovitostí náležejících k podniku, případně exekuce nařízené až po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku ve smyslu ustanovení § 338zn 1 a 2 OSŘ. Oprávnění

49

z těchto exekucí se pak stávají věřiteli pro účely exekuce prodejem podniku, aniž by byli povinni přihlásit své vymahatelné pohledávky způsobem, obligatorním pro ostatní věřitele povinného a sice do 5 dnů přede dnem konání dražby, s uvedením výše své vymahatelné pohledávky a jejího příslušenství, jejíhož uspokojení se v dražebním jednání domáhají a doložením toho, že se v případě jejich pohledávek jedná o vymahatelnou pohledávku. Poté co je podnik vydražen, předá správce podniku podnik novému vlastníkovi, resp. vydražiteli a následně předá soudu konečnou zprávu o celkovém plnění své funkce. Rovněž zde uvede svoji odměnu a náklady, které mu v souvislosti se správou podniku vznikly. Pokud soud tuto zprávu schválí, vydá usnesení, kterým správce podniku zprostí funkce a jeho činnost tak bude právní mocí tohoto usnesení definitivně ukončena. Průběh samotné dražby a následného rozvrhu rozdělované podstaty pak odpovídá popsanému průběhu dražebního jednání a rozvrhu v rámci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Pro účely daňové exekuce je vhodné na tomto místě uvést, že pohledávka správce daně, který by byl v postavení oprávněného, by se uspokojila v rámci páté skupiny společně se zástavním právem zajištěnými pohledávkami daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku nezaměstnanosti zajištěných zástavním právem. Uvedené pohledávky, které by nebyly uspokojeny v rámci páté skupiny, by byly uspokojeny ve skupině následující. O skutečnosti, že se novým vlastníkem podniku stal vydražitel, je soud povinen informovat příslušný rejstříkový soud, u kterého je povinný jako stávající vlastník podniku evidován, tak aby byly nové majetkové poměry do příslušné evidence zapsány. Pokud by součástí podniku byla nemovitost, bude orgánem, který je soud povinen rovněž informovat, příslušný katastrální úřad, u kterého je dražená nemovitost evidována.

5.4 Exekuce na nepeněžité plnění Je další formou výkonu rozhodnutí prováděného soudem, avšak jak už sám nadpis této podkapitoly napovídá, nejde v tomto případě o výkon rozhodnutí, který by mohl být uplatněn případnému uspokojení finanční pohledávky, tak jak tomu bylo u všech předcházejících způsobů exekuce. Z důvodu toho, že značná část této práce byla věnována způsobům daňové exekuce, je potřeba říci, že použití následujících způsobů 50

výkonu rozhodnutí je pro potřeby správce daně a jeho úmysl vymoci svou daňovou pohledávku za daňovým dlužníkem neupotřebitelné. Přesto je tento způsob v praxi často využíván a proto je nutné se o něm v rámci této práce zmínit. Mezi způsoby výkonu rozhodnutí na nepeněžité plnění lze zařadit vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci a provedení prací nebo výkonů. Jakožto výkon rozhodnutí ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se tento řídí povahou ukládané povinnosti v souladu s ustanovením § 258 odst. 2 OSŘ. Oprávněný si proto nemůže vybrat kterým způsobem má být exekuce provedena, nemůže si vybrat, jak je k tomu oprávněn v rámci exekuce na peněžité plnění. Výše uvedený výčet je totiž taxativní. V případě exekuce vyklizením pak zákonodárce rozlišuje mezi vyklizením bez náhrady a vyklizením se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší. Co se týče nákladů výkonu rozhodnutí, tak i zde je odlišnost oproti výkonu rozhodnutí na peněžité plnění a to v tom smyslu, že podle ustanovení § 270 odst. 1 a § 258 odst. 1 OSŘ soud spolu s nařízením výkonu rozhodnutí uloží i povinnost k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že náklady budou vymáhány stejnou cestou jako základní povinnost. Oproti tomu je situace u nákladů výkonu rozhodnutí v případě exekuce na nepeněžité plnění odlišná. Ačkoliv se zde bude také vycházet z uvedeného ustanovení § 270 odst. 1, je třeba přihlédnout k ustanovení § 339 odst. 2. Podle tohoto ustanovení je třeba společně s návrhem na nařízení exekuce nepeněžitého plnění navrhnout také způsob výkonu rozhodnutí pro tyto náklady. Oprávněný však nemusí náklady vymáhat současně s hlavní povinností, nýbrž má možnost tyto náklady vymoci i později, např. až po skončení exekuce na nepeněžité plnění.46

5.5 Vyklizení bez náhrady Jedním ze způsobů nuceného způsobu exekuce prováděné soudním orgánem je právě vyklizení nemovitosti, stavby, bytu či místnosti bez náhrady upravené v ustanoveních §§ 340 až 342 OSŘ. K tomu dojde, pokud soud vydal rozsudek, že je povinný povinen vyklidit nemovitost, stavbu, byt nebo místnost, kde není potřeba zajistit přiměřenou náhradu ve smyslu ustanovení § 340 odst. 1 OSŘ. Přesto, že se v případě nemovitosti jedná o věc a ta je podle OZ movitá nebo nemovitá, není cílem vydání věci ve smyslu 46

Srovnej Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde, 2002.

51

ustanovení § 126 OZ, ale její vyklizení. Vydání věci pak řeší ustanovení § 345 a násl. OSŘ v rámci exekuce odebráním věci. Pro přiblížení tohoto způsobu exekuce je třeba uvést, že cílem soudu je odstranění věcí z objektu, který má být vyklizen a k tomu činí veškeré potřebné procesní úkony. Nalézací soud však ve svém rozhodnutí není povinen uvést, že půjde o vyklizení bez náhrady. Rozsudek týkající se vyklizení bytu je pak vykonatelný po uplynutí zákonné lhůty ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ a to do patnácti dnů od právní moci takového rozsudku. To se však týká pouze bytů nikoli jiných místností, kde je lhůta 3-denní, pokud soud nestanoví jinak. Pokud jde o vlastní vyklizení nebude se jednat jenom o majetek ve vlastnictví povinného, ale všech osob, které se s ním v tomto objektu zdržují, se souhlasem povinného. O tom, že má soud v úmyslu vyklidit předmětný objekt, je povinen informovat povinného nejméně 5 dní před samotnou exekucí. Informaci o svém záměru doručí také oprávněnému z exekuce a příslušnému obecnímu orgánu. Nejenže je soudní vykonavatel oprávněn odstranit veškerý majetek povinného a osob, které v předmětném objektu pobývají s jeho souhlasem, je také oprávněn uvedené osoby vykázat. To se však nebude týkat osob, které se v předmětném objektu budou nacházet na základě jiného práva, které musí ovšem dokázat. V úvahu pak přichází návrh na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 OSŘ. Pokud jde o samotný průběh exekuce, jednotlivé věci nacházející se v exekuovaném prostoru se soudním vykonavatelem sepíší do soupisu věcí a jsou předány povinnému. Pokud se však povinný nezúčastní exekuce a to ani prostřednictvím zletilých členů domácnosti, jsou tyto věci předány na náklady povinného do úschovy obci nebo jinému schovateli, kde si je může, po uhrazení nákladů na jejich úschovu, vyzvednout ve lhůtě 6 měsíců. Kdo je schovatelem však již zákon nespecifikuje. Může jím být prakticky kdokoliv, u koho by nebylo námitek ohledně jeho způsobilosti k takové činnosti. Z uvedeného pak vyplývá, že přítomnost povinného při vyklizení není zákonem vyžadována. Pokud by však nastala taková situace, že by nebylo možné dát tyto věci do úschovy, soud by takový výkon rozhodnutí usnesením zastavil. Zpravidla by šlo o situaci, kdyby nebyly k dispozici odpovídající prostory pro uskladnění vyklizených věci. V případě, že by si povinný věcí ve stanovené lhůtě nevyzvedl, budou tyto věci prodány postupem stanoveným pro prodej movitých věcí a výtěžek z jejich prodeje po odečtení

52

všech nákladů by byl odevzdán povinnému za předpokladu, že je místo jeho pobytu známo a povinný tento výtěžek neodmítne převzít. Může však dojít k tomu, že se některé věci nepodaří prodat a ty je pak soud povinen nabídnout obci nebo schovateli na úhradu nákladů za dvě třetiny jejich odhadní ceny, odmítnou-li je, připadnou státu.

5.6 Vyklizení se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší Tento způsob výkonu rozhodnutí se oproti tomu předešlému liší v tom, že odstraněné věcí z vyklizovaného objektu se nepředají povinnému, ale tyto věci budou přestěhovány do bytové náhrady či přístřeší, které mu je oprávněný povinen zajistit a to pod dohledem zástupce orgánu obce. V souladu s ustanoveném § 343 odst. 1 je tak oprávněný povinen, zajistit povinnému přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší. Před samotným nařízením tohoto způsobu exekuce soudem, však musí být zajištění tohoto náhradního bytu či přístřešku oprávněným prokázáno. Pokud to oprávněný neprokáže, je povinností soudu nařídit v této věci jednání. K tomu, aby soud mohl zjistit, jestli bylo náhradní bydlení skutečně zajištěno, může použít i jiných skutkových důkazů, než které byly účastníky exekučního řízení navrhnuty. Takovéto jednání pak nemusí být nařízeno, pokud existence zajištěné bytové náhrady vyplývá z listiny vydané státním orgánem nebo orgánem obce, případně z notářského zápisu. Zajištěná bytová náhrada musí odpovídat náhradě určené ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu. To bývá také často důvodem pro podání odvolání ze strany povinného. Soudem, který tedy rozhoduje jaká bytová náhrada připadne povinnému je soud nalézací. Exekučnímu soudu v žádném případě nepřísluší posuzovat, jestli je takové rozhodnutí nalézacího soudu správné či nikoli.47 Pro nalézací soud pak bude rozhodující zejména ustanovení § 712 OZ, kde je stanoveno, co se rozumí pod pojmem bytová náhrada. Podle tohoto ustanovení jsou to náhradní byt a náhradní ubytování, přičemž oba druhy jsou v tomto ustanovení podrobně popsány. Náhradním bytem je pak v souladu s ustanovením odst. 1 uvedeného paragrafu takový byt, který svojí velikostí a vybavením zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Tento náhradní byt pak může být s nahrazovaným bytem 47

Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 46/94 ze dne 29.4.1994, Právní rozhledy, 1994, č. 10, str. 362.

53

srovnatelný zcela a pak půjde o tzv. přiměřený náhradní byt nebo bude srovnatelný jen částečně. I tento však bude muset vyhovovat takovému předpokladu, že musí jít v případě bytové náhrady o byt, který je schopen zajistit lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Náhradním ubytováním pak zákon rozumí ve smyslu odst. 4 stejného paragrafu byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu jiného nájemce. V rámci tohoto výkladu pak nesmíme zapomenou na pojem přístřeší, kterým se rozumí takové provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby. Přístřeší je tedy pouze dočasným řešením bytové situace povinného, zatímco bytová náhrada bude odpovídající jen pokud bude trvalého charakteru, což také vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu 2 Cdon 1401/97. O zajištění bytové náhrady může oprávněný požádat i u obce, na jejímž území je byt, který má být vyklizen. Uvedená úprava je obsažena v zákoně č. 102/1992 Sb. Pokud soud dospěje nakonec k tomu, že všechny podmínky pro nařízení tohoto způsobu výkonu rozhodnutí jsou splněny, soud tento výkon nařídí, přičemž bytovou náhradu nebo přístřeší náležitě identifikuje. Současně soud ve výroku rozhodnutí uloží povinnému uhradit náklady výkonu rozhodnutí. Pokud pak oprávněný navrhne výkon rozhodnutí i pro tyto náklady, uvede v návrhu na výkon tohoto rozhodnutí i způsob, jakým má být jeho pohledávka uspokojena v souladu s ustanovením § 339 odst. 2 OSŘ. Právě proto, že se jedná o náklady peněžité povahy, může si oprávněný vybrat z různých způsobů exekuce na peněžité plnění. O těchto způsobem bylo pojednáno výše. Vzhledem k tomu, že v praxi existuje většinou delší časová prodleva mezi právní mocí rozsudku soudu v nalézacím řízení a obdobím, kdy soud mající provést exekuci, rozhoduje o tom, jestli výkon rozhodnutí vyklizením nařídí, může dojít ke změnám jak na straně povinného, tak i na straně oprávněného. I když by měl soud takovou změnu v rámci svého rozhodování zohlednit, nemůže tak učinit, neboť je vázán vydaným rozhodnutím nalézacího soudu. Muselo by dojít k vydání nového rozhodnutí v rámci nalézacího řízení, které by k takovým změněným poměrům přihlédlo a kupříkladu v souladu s ustanovením § 80 písm. c) by stanovilo, že v daném případě není právo na náhradní byt a předmětný byt tak

54

může být vyklizen i bez náhrady. Exekuční soud jen vykonává to, co nalézací soud nalezl jako právo.48 Na tomto místě je nutné zastavit se krátce u bytů, které jsou ve společném jmění manželů. Vzhledem k nedílnosti práva společného nájmu bytu manžely není možné, aby se soudní výkon rozhodnutí vyklizením bytu týkal jen jednoho z nich. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost k vyklizení pouze jednomu ze společných nájemců ohledně bytu, který je ve společném nájmu bytu manžely, pak nemůže být takový soudní výkon rozhodnutí, směřující jen proti jednomu z manželů, nařízen.49 Soud musí povinného o provedení exekuce opět vyrozumět nejméně 5 dní předem, jeho přítomnost při samotném průběhu exekuce však není zákonem vyžadována. O tom jakou formu má vyrozumění mít, zákon mlčí. V praxi je možné, že i po nařízení výkonu rozhodnutí se ukáže, že bytová náhrada vlastně zajištěna není, soud exekuci zastaví. Pro tento případ se pak doporučuje, aby se vykonavatel na vlastní oči přesvědčil, že se tomu tak nestane a že vyklizení nic nebrání. Po přestěhování všech věcí povinného do zajištěné bytové náhrady nebo přístřeší, je mu soudním vykonavatelem tato bytová náhrada nebo přístřeší předáno, popřípadě zletilým příslušníkům jeho domácnosti. Tím se tento způsob vyklizení liší od vyklizení bez náhrady, neboť tam se všechny věci předají povinnému nebo někomu ze zletilých příslušníků jeho domácnosti. Povinný má pak povinnost, začít zajištěnou bytovou náhradu nebo přístřeší využívat ve lhůtě 6 měsíců od té doby, kdy byl informován o tom, že klíče od bytové náhrady byly uloženy u soudu nebo obecního orgánu. A to v případě, že on nebo některý z uvedených zletilých příslušníků odmítnou bytovou náhradu nebo přístřeší převzít nebo nebyl nikdo z nich při vyklizení přítomen, v opačném případě pak jeho práva k takové bytové náhradě zaniknou. Výjimkou bude situace, kdy pro to měl povinný vážný důvod. O provedení vyklizení a přestěhování věcí povinného do bytové náhrady sepíše vykonavatel protokol, který musejí všechny zúčastněné osoby podepsat.

48 49

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 632. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 872/92 ze dne 5. dubna 1994.

55

5.7 Odebrání věci Odebrání věci jejím vydáním nebo dodáním oprávněnému je jedním z dalších způsobů výkonu rozhodnutí na nepeněžité plnění, který zákon soudu umožňuje za účelem odebrání věci povinnému. To, že zákonodárce rozlišuje mezi dodáním a vydáním však nemá na samotný průběh výkonu rozhodnutí prakticky žádný vliv. O vydaní věci půjde za situace, kdy bude mít tuto věc povinný u sebe, o dodání věci pak může jít kupříkladu v případě smlouvy o dílo, na jejímž základě je povinný povinen určitou věc dodat oprávněnému. Realizace tohoto způsobu exekuce je pak závislá na povaze ukládané povinnosti a na exekučním titulu. Pokud tedy soud ve výroku rozhodnutí stanoví, že je povinný povinen, neprodleně odevzdat oprávněnému věc, je tento způsob výkonu rozhodnutí jeho jedinou možností, jak se domoci svého práva. Přítomnost oprávněného se zde vyžaduje v každém případě. Opak by měl za následek zastavení výkonu této exekuce. Přítomnost oprávněného je pak vhodná zejména z toho důvodu, že může často nejlépe přispět k tomu, aby byla odebrána skutečně ta věc, pro kterou je veden výkon rozhodnutí. Proto je také oprávněný informován usnesením o době výkonu dopředu. V souladu s ustanovením § 345 odst. 4 OSŘ je pak vykonavatel exekuce oprávněn, vyžadují-li to okolnosti daného případu, provést osobní prohlídku povinného či prohlídku jeho bytu, sídla nebo místa podnikání a jiných místností ve vlastnictví povinného, pokud se domnívá, že by se věc mohla v uvedených prostorách nalézat. Pokud by měla u sebe exekuovanou věc třetí osoba, je pak na vyzvání soudu tato osoba povinna věc vydat oprávněnému. Neučiní-li tak dobrovolně, použijí se pro tuto situaci ustanovení OSŘ o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. V praxi také často dochází k situaci, kdy věc odebrat s nějakého důvodu nelze. Východiskem může být obstarat věc o stejné kvalitě a druhu jinak. Muselo by tedy jít o věc zastupitelnou, jinak by exekuce nemohla být provedena ani tímto náhradním řešením a musela by být usnesením soudu zastavena. Soudní praxe se přiklání k tomu, že však určité konkrétní věci spotřebního charakteru nelze považovat z hlediska výkonu rozhodnutí odebráním věci za věci zastupitelné. Tak například za zastupitelné věci se nepovažuje konkrétní automobil určité výrobní značky, výrobního čísla, čísla motoru a podvozku, nebo televizor určité výrobní značky,

56

výrobního čísla, tedy věci přesně individualizované50 Pokud by však takováto možnost existovala, je na soudu, aby vyzval oprávněného k opatření si této věci na náklady povinného. Jestliže by pak soud takovéto obstarání usnesením nařídil s tím, že povinný je povinen zaplatit náklady obstarání předem, musí uvedené náklady vyčíslit co možná nejpřesněji. V úvahu pak přichází znalecký posudek, který stanoví předpokládané náklady. V praxi často dochází k tomu, že i takto stanovené náklady neodpovídají v závěru skutečným nákladům obstarání. V takém případě je na soudu, aby si vyzval oprávněného k předložení vyúčtování, následný přeplatek by pak oprávněný musel vrátit nebo v případě nedoplatku by byl povinen chybějící částku vyrovnat. Na tomto místě je vhodné zopakovat, jak již bylo uvedeno výše, že rozlišování mezi vydáním a dodáním věci nemá významný vliv na průběh exekuce. To však neplatí, pokud jde o rozlišování mezi věcmi zastupitelnými a nezastupitelnými. Význam je zejména právě u náhradního plnění, tedy vydání nebo dodaní věci stejného druhu, jakosti, kvality. Pokud však bude povinný na základě rozhodnutí soudu v nalézacím řízení povinen vydat věc, v zásadě na základě vindikační žaloby, jakákoli náhrada nepřipadá v úvahu. Je tedy namístě rozlišovat mezi věcmi zastupitelnými a jejich opakem. V případě povinnosti dodat věc zastupitelnou nebude problém dodat její náhradu (např. štěrk, písek, cement atd.). Z ustanovení § 347 odst. 1 OSŘ vyplývá, že není nutné pro obstarání zastupitelné věci opětovně žádat podání návrhu ze strany oprávněného. Soud by tedy mohl toto náhradní obstarání nařídit i bez návrhu a pokračovat dál ve výkonu exekuce, pokud by se zjistilo, že normální vydání nebo dodání věci podle úpravy v předchozích paragrafech nebylo možné docílit. Je otázkou, jestli by se soud neměl nejprve dotázat oprávněného na to, zda chce tímto způsobem v exekuci pokračovat. Domnívám se, že by měl. Pokud by totiž soud pokračoval a nedotázal by se na to oprávněného předem, mohl by tak zasahovat do jeho práv na dispozici soudním řízením. Je také možné, že se soud a oprávněný budou lišit v názoru na to, jestli jde o věc zastupitelnou či nezastupitelnou. Může tak dojít k situaci, kdy bude soud tvrdit, že podle jeho názoru se jedná o věc, která nemůže být ničím nahrazena a další pokračování v exekuce je proto zbytečné. O tom však soud rozhodnutí nevydává a ani jinak účastníky 50

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 672

57

exekuce neinformuje o tom, že nemá v úmyslu pokračovat ve výkonu rozhodnutí. Bylo by asi na oprávněném, aby se domohl práva na získání náhradní věci tak, že by o to návrhem soud požádal. V každém případě pokud by oprávněný žádal úhradu nákladů na obstarání věci stejného druhu, kvality a jakosti předem, mohli bychom se z oblasti exekuce na nepeněžité plnění dostat již do sféry exekuce na peněžité plnění. Výkon soudního rozhodnutí by pak musel být proveden některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 OSŘ, tj. srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem. To znamená, že i výkon rozhodnutí odebráním věci může být posléze proveden výkonem pro peněžité plnění, to však předpokládá, aby se po jeho nařízení ukázalo, že se odebrat věc nepodařilo, a že si věc stejného druhu a jakosti lze opatřit jinak.51 Primárním způsobem je ovšem návrh na výkon rozhodnutí na nepeněžité plnění, které se bude řídit povahou stanovené povinnosti. To znamená, že i když bude oprávněný dopředu vědět, že předmětnou věc není schopen od povinného dostat a ví, že se ji tedy nepodaří ani odebrat, nemůže podat hned návrh na výkon rozhodnutí na peněžité plnění. Vždy se bude jednat o plnění nepeněžité a pokud tak bude i nařízeno, teprve potom je uvedené náhradní řešení uplatnitelné. Pokud jde o předmět exekuce, resp. o věc, ustanovení § 119 odst. 1 OZ říká, že věci jsou movité a nemovité a i když o tom zákonná úprava výkonu rozhodnutí odebráním věci jasně nehovoří, je logické, že předmětem exekuce zde může být pouze věc movitá. Vyplývá to už ze samotného faktu, že věc má být „dodána“, což si u nemovitosti nelze vůbec představit. Když už byla zmíněna úprava v OZ, nesmíme zapomenout, že věc jako taková má i své součásti a příslušenství. Pokud tedy hovoříme o věci, máme na mysli věc hlavní a její součásti, tedy vše co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Současně ale také věc včetně veškerého příslušenství, tj. věcmi které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. To vše ve smyslu ustanovení §§ 120 a 121 OZ. Na tento pojem věci by pak mělo být pamatováno hlavně ve výroku rozhodnutí soudu, kterým se uloží, aby byla věc dodána nebo vydána. Vzhledem k tomu, že předmětem exekuce může být pouze věc movitá, měla by být již nalézacím soudem 51

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2004, sp. zn.20 Cdo 360/2003

58

přesně identifikována, aby se zabránilo jejímu zaměnění s jinou věcí. Pokud tedy půjde kupříkladu o motocykl, je namístě jeho označení nejen typem, barvou, státní poznávací značkou, číslem technického průkazu, ale také výrobním číslem motoru. To vše může soud zjistit již v nalézacím řízení z listin mu předložených. Pokud jde o příslušenství exekuované věci, může jím být právě listina ve smyslu ustanovení § 345 odst. 2 OZ, za předpokladu, že je jí třeba k užívání odebírané věci. V takovém případě se listina odebere společně s věcí a odevzdá se oprávněnému. Touto listinou může být například technický průkaz od uvedeného motocyklu. Jeho neodebrání povinnému by pak šlo proti účelu samotné exekuce. Co se týče nakládání s exekuovanou věcí, která je v držení povinného, bylo v minulosti nezřídka nutné, zabránit povinnému, aby věc odstranil. Proto bylo třeba začlenit do zákona ustanovení o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému doručí soudní vykonavatel až při samotním odebíraní věci. Jakémukoliv zmaření výkonu rozhodnutí je pak touto cestou zabráněno. Vlastní odebírání tedy provádí vykonavatel soudu, nikoliv soudce a to v souladu s ustanovením § 46 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, kde je stanovena vykonavatelům jejich působnost v rámci výkonů rozhodnutí. Ten pak o vlastním průběhu exekuce sepíše protokol, kde uvede veškeré skutečnosti, které se exekuce týkají, tj. jestli byla věc předána oprávněnému či jeho zástupci, případně kde se věc nachází, když se nenašla u povinného apod. Vlastním předáním věci oprávněnému je pak tento způsob exekuce ukončen.

5.8 Rozdělení společné věci Jednou z posledních forem exekuce vedené soudem je rozdělení společné věci upravené ustanoveními §§ 348 a 349 OSŘ. Zákonodárce na tomto místě uvádí ustanovení výkon rozhodnutí takových exekučních titulů, které upravují vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tato forma exekuce přichází tedy v úvahu za situace, kdy je věc, popřípadě nemovitost, ve vlastnictví několika osob a soudem je nařízeno, aby byla tato věc či nemovitost prodána a výtěžek rozdělen mezi spoluvlastníky. V takovém případě bude soud postupovat přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitostí a to nejen pro účely prodeje věci, ale pro postup v rámci celého výkonu rozhodnutí. Spoluvlastníci exekuovaného předmětu mají pro účely exekuce procesní

59

postavení oprávněných a podle jejich podílu na společné věci se pak stanoví také výše jednotlivých pohledávek. Úprava v OSŘ představuje provedení hmotněprávního ustanovení § 142 OZ o zrušení podílového spoluvlastnictví soudní cestou a to v procesním smyslu. OZ pak v tomto paragrafu stanoví, že nedojde-li mezi spoluvlastníky k dohodě, zruší spoluvlastnictví a proveden vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. O tom, že společná věc bude prodána a její výtěžek následně rozdělen mezi spoluvlastníky, rozhoduje nalézací soud. Samotný prodej věci je však záležitostí exekučního soudu, který postupuje podle výše uvedených ustanovení § 348 a 349 OSŘ. Právo podat návrh na výkon rozhodnutí má kterýkoli z povinných nebo oprávněných vůči ostatním, neboť výkon se zde provádí v zájmu všech spoluvlastníků. Bude-li předmětem výkonu rozhodnutí věc movitá, bude prodej uskutečněn podle ustanovení §§ 323 až 332 OSŘ s tím, že v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud uvede o jakou věc se jedná a v jakém poměru bude mezi spoluvlastníky rozdělen výtěžek. Přes značnou podobu s úpravou o prodeji movitých věcí však existují určitá specifika tohoto výkonu rozhodnutí, která musí být zohledněna. Není například smysluplné doručovat povinnému usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí až při vlastním provádění úkonu, neboť smyslem v tomto případě není neinformování povinného, aby ten pak nemohl s předmětem exekuce nakládat a neohrozil výkon rozhodnutí. Stejně tak není potřeba provádět soupis věcí, neboť již od začátku je jasné co je předmětem výkonu rozhodnutí. Vlastní prodej věci pak proběhne za použití všech ustanovení o prodeji movitých věcí s výjimkou toho, že pokud by nebyla dražba a to ani opakovaná dražba úspěšná, mohl by oprávněný převzít věc za jednu třetinu odhadní nebo úředně stanovené ceny. V praxi by to totiž znamenalo, že k dohodě o rozdělení věci podle § 142 OZ došlo a nařízená exekuce by pak pozbyla smyslu a byla by zastavena v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ. Pokud by se žádný kupec na předmět dražby nenašel, vyčerpal soud veškeré svoje možnosti. V úvahu pak přichází už jen zastavení výkonu rozhodnutí, aby se tak dalo spoluvlastníkům najevo, že soud už nebude postupovat dál, resp. že jakýkoli další postup by byl marný. Je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, která má být soudně prodána, uplatní se na tento prodej ustanovení §§ 335a až 336m OSŘ. Soud v usnesení o nařízení exekuce prodejem nemovitostí označí nemovitost a stejně tak uvede v jakém poměru bude výtěžek 60

prodeje rozdělen mezi spoluvlastníky. Získaný výtěžek z prodeje nemovitosti či movité věci pak bude mezi spoluvlastníky rozdělen, resp. vyplacen podle výše jejich spoluvlastnických podílů. Pokud jde o movitou věc, poměr, v jakém bude výtěžek rozdělen, určí ve výroku svého rozhodnutí nalézací soud. Nebude proveden žádný rozvrh, avšak bude vydáno usnesení s určením konkrétní peněžité částky, která bude vyplacena oprávněnému a povinnému. Přesto, že zákon na tomto místě mlčí o náhradě nákladů řízení, bude potřeba k tomu přihlédnout při rozdělování výtěžku mezi spoluvlastníky. Tento peněžitý výtěžek se však nevyplatí ihned po skončení dražebního jednání, nýbrž až poté co usnesení o rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky nabude právní moci. Co se výtěžku získaného z prodeje nemovitosti týče, vyplatí se oprávněnému a povinnému teprve poté, co byly z tohoto výtěžku uspokojeny případné pohledávky jiných osob, předcházející pohledávce oprávněného a povinného v souladu s ustanovením §§ 348 odst. 1, 2 a 337c odst. 1 OSŘ. Pohledávka spoluvlastníků tak bude uspokojena v rámci třetí skupiny, neboť jak již bylo uvedeno, mají oba postavení oprávněných. Jedná se však o přiměřené použiti těchto ustanovení v souladu s ustanovením § 348 odst. 1 OSŘ, kdy by měl mít soud vždy na paměti, že cílem výkonu rozhodnutí není v tomto případě uspokojení peněžité pohledávky, ale prodej spoluvlastněné nemovitosti a rozdělení výtěžku z prodeje mezi oprávněného a povinného. Závěrem rozvrhového řízení pak bude to, že soud vydá usnesení o rozvrhu, kde určí, jak bude výtěžek z prodeje nemovitosti mezi spoluvlastníky rozdělen. Přirozeně zde bude také uvedeno, v jakém poměru bude výtěžek rozdělen. Tento poměr stejně jako v případě soudního rozdělení společné movité věci bude vycházet z rozhodnutí nalézacího soudu. V praxi se často objevují případy, kdy je nutné movitou věc či nemovitost rozdělit jinak než prodejem a právě na tyto případy zákonodárce pamatoval v ustanovení § 349 odst. 1 a 2. Zde se upravuje tzv. reálné rozdělení společné věci a to na základě exekučních titulů vydaných v souvislosti s ustanovením § 142 OZ. Pokud si to okolnosti konkrétního případu vyžadují, je soud oprávněn přizvat si k rozdělení znalce. To se bude týkat například rozdělování pozemku za současného vytyčování nových hranic na základě geometrického plánu. Tímto znalcem bude ve většině případů znalec z oboru zeměměřičství. Reálné dělení je však uplatnitelné pouze za předpokladu, že se jedná o fakticky dělitelnou věc či nemovitost. Určení toho, zda je takové rozdělení reálně možné,

61

je už v dispozici nalézacího soudu, který jej musí v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví co nejpřesněji určit.

5.9 Provedení prací a výkonů Poslední formou exekuce prováděné soudem, kterou zde zmíním, je výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů upravený v ustanoveních §§ 350 až 351a OSŘ. Tímto způsobem jsou ukládány jiné povinnosti než zaplacení peněžité částky. Soud zde naopak nařídí povinnému, aby ve prospěch oprávněného provedl nějakou činnost. Je potřeba zmínit, že povinný tuto činnost nemusí provést sám, oprávněný si totiž může na základě soudního povolení nechat provést práci prostřednictvím jiné osoby s výjimkou toho, že všechny náklady, které budou s touto činnosti spojeny nese sám povinný. Toto provedení práce nebo výkonu jinou osobou za povinného předpokládá, že se bude jednat o zastupitelné plnění, jehož provedení bude takto možné. Je totiž logické, že některá plnění nemohou být v praktickém životě provedena nikým jiným než samotným povinným. V praxi se může jednat kupříkladu o nejrůznější stavební práce, kdy pro povinného bude i praktičtější vzít si na pomoc odborníka, který práci odvede za něj a to i mnohem rychleji, někdy i levněji. V souladu s ustanovením § 258 odst. 2 OSŘ se pak exekuce, kterou byla uložená jiná povinnost než zaplacení peněžité částky, bude řídit povahou takto uložené povinnosti. Mohou to být jak jednání, tak opomenutí, které z důvodu jejich nejrůznější podoby nemohl zákonodárce uvést v těchto několika ustanovení a proto zvolil tento poněkud obecnější název. Z logiky věci pak vyplývá, že se nebude jednat o taková nepeněžitá plnění, která je možné provést způsoby exekuce uvedenými výše. Jak bylo zmíněno, zákonodárce zde vyložil existenci dvou forem této exekuce, nezastupitelné plnění a jeho protipól ve formě zastupitelného plnění. O povaze stanovené povinnosti však nakonec vždy rozhodne soud na základě rozhodnutí, které má být vykonáno. Stejně jako jiné formy soudní exekuce i zde je rozhodujícím základem pro zahájení exekuce podaný návrh ze strany oprávněného. Ten zde již však není omezen v tom, že by jeho návrh musel obsahovat způsob, jakým má být exekuce provedena, na rozdíl od exekuce na zaplacení peněžitého plnění, kde je povinen uvést způsob, jakým má být tato exekuce uskutečněna. V tomto případě postačí, když uvede pouze to, že půjde o výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů. Soud pak na základě již uvedeného ustanovení § 258 odst. 2

62

přihlédne k povaze vymáhané povinnosti a nenechá na oprávněném, aby si vybíral mezi ustanovením § 350 nebo § 351 OSŘ. Stejně tak soud rozhodne, jestli se bude jednat o zastupitelné plnění či jeho opak. Stále bude mít ale na výběr pouze ze dvou forem v rámci jednoho způsobu exekuce. Což ale zjednodušuje jeho situaci v tom smyslu, že se neaplikuje ustanovení o případné nevhodnosti ve smyslu § 264 odst. 1 OSŘ, poněvadž soud zde nemůže nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem. K dispozici je totiž jenom jeden. V případě zastupitelného plnění je pak potřeba se vypořádat se situací, že práce nebo výkon může být provedena jinou osobou než povinným. Povinný by totiž mohl namítat, že tato jiná osoba zasahuje do jeho práv. To samé se týká i vlastní práce, tedy toho co má být vykonáno, v případě, že s prací budou spojeny ještě další činnosti, jako je vstup na pozemky povinného apod.52 Zákonodárce si s tímto poradil v rámci ustanovení § 350 odst. 2 OSŘ, když stanovil, že k provedení vlastní práce nebo výkonu je oprávněnému nebo tomu, koho si oprávněný k provedení práce zvolil, umožněno činit vše co bude k zahájení a dokončení činnosti potřeba. Odpovědnost za škodu při provádění práci nebo výkonů tím však není dotčena. K zaplacení nákladů souvisejících s vykonávanou činností oprávněnému může soudní orgán vyzvat povinného i před zahájením provádění předmětné činnosti. Tyto náklady pak v případě dobrovolného plnění povinnosti zaplatí povinný přímo oprávněnému. Pokud ale povinnost dobrovolně neplní, je na oprávněném, aby podál návrh na jejich nucený výkon, pokud ovšem nemá v úmyslu, provést předmětnou činnost prozatím na svůj náklad. V případě záměru oprávněného vymoci tyto náklady v rámci výkonu rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost, provést práci nebo výkon, je pak povinností oprávněného, aby ve svém návrhu uvedl, jakým způsobem má být tento výkon rozhodnutí proveden. Jedná se již totiž o vymáhání peněžitého plnění. Návrh může podat jak před zahájením prací, tak po jejich skončení. Stanovení těchto nákladů však nebývá jednoduché a nezřídka soudu nezbude jiná možnost, než si ke zjištění těchto nákladů přizvat odbornou osobu. Soud totiž nesmí nařídit ve smyslu ustanovení § 263 odst. 1 OSŘ výkon rozhodnutí ve větším rozsahu, než který by stačil k uspokojení vymáhané povinnosti. Měl by tak stanovit náklady v co možná nejpřesnějším rozsahu. Náprava je 52

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1494.

63

sice možná v průběhu exekuce prostřednictvím soudního usnesení, to ale vyvolává jen zdržení a mělo by se tak proto dít jen v nutných případech. Pokud jde o návrh oprávněného na vymožení potřebných nákladů předem, nepoužije se zde obecné ustanovení § 339 odst. 2 OSŘ, neboť nejde o náklady řízení ve smyslu ustanovení § 270 OSŘ, o těchto již soud rozhodl spolu s nařízením exekuce. V případě tzv. nezastupitelného plnění pak bylo úmyslem zákonodárce zohlednit v ustanovení § 351 OSŘ situace, kdy se nemělo jednat o takové práce nebo výkony, které by mohl za povinného vykonat i někdo jiný. Klasickým příkladem může být povinnost malíře namalovat obraz. Jedná se sice o činnost, kterou by mohl provést i někdo jiný, avšak v takovém případě by nebyla nabídnuta stejná kvalita.53 Jinou povinností podle uvedeného paragrafu může být také nekonaní nějaké činnosti či její strpění popř. zdržení se určitého jednání. Takovouto povinností může být, a v současnosti jsme toho v mediích často i svědky, kupříkladu uveřejnění omluvného dopisu, článku nebo textu v případě ochrany osobnostních práv. Zajímavostí je, že i když je omluvný text součástí soudního rozsudku, nemůže to jako vlastní omluva stačit. A to i přesto, že podle ustanovení § 161 odst. 3 OSŘ pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle, čímž omluva nepochybně je, tato prohlášení vůle nahrazují. Uvedený rozkol je výsledkem usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1330/2003 ze dne 25.5.200454 a dalších rozhodnutí55, podle kterého je možné za nesplnění resp. porušení případné povinnosti poslat dopis, tedy vykonat určitou práci nebo výkon, ukládat pokuty. Tyty pokuty se ukládají obecně ve všech případech porušení tzv. jiné povinnosti podle ustanovení § 351 odst. 1 OSŘ a to až do výše 100.000 Kč s tím, že je možné ukládat je opakovaně v přiměřené míře. Pokud jde o uvedenou jinou povinnost, nejčastěji ve formě zdržení se nějaké činnosti nebo strpění něčeho, jedná se zpravidla o déletrvající výkon. Pokud však povinný poruší svou jinou povinnost, tzv. zapříčiní změnu stávajícího stavu, pak je soudu umožněno, aby povolil oprávněnému dosáhnout navrácení v původní stav a to vše na náklady povinného. V usnesení pak soud stanoví, jakým způsobem takové navrácení v původní stav bude provedeno. Rozhodujícím momentem bude opět podání návrhu oprávněným pro nařízení tohoto typu exekuce obnovením předešlého stavu, s čím vznikají oprávněnému určité 53

Winterová, A. a kolektiv. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Praha : Linde, 2005, s. 949. Soudní judikatura, 2004, č. 9, s. 759. 55 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 498/2004 ze dne 25.ledna 2005 54

64

náklady. Při záměru jejich vymáhání se pak bude postupovat identicky jako při vymáhání nákladů ve smyslu ustanovení § 350 odst. 3 OSŘ, tedy cestou návrhu oprávněného, tak jak je popsáno výše v rámci této podkapitoly.

194748

220920

Počet navržených exekucí 250000

Přikázání

79019 22238

Movité věci Nemovitosti 2584 2544 1073

4503 3493 4126

75916 36418

97342 2645 2232 1533

519

138 779 215 515

100000 50000

Srážky ze mzdy

57172 50920

150000

105229

200000

Vyklizení Ostatní

0 1981

1996

1999

2004

56

56

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 5.

65

6. Exekuce prováděná soudním exekutorem V souvislostí problematikou soudních exekutorů je na úvod třeba zmínit, že společnost se neustále vyvíjí ve svém vnímaní světa a svých vlastních potřeb a tyto postoje společnosti s sebou přináší společenské vztahy, které se pak promítají do vývoje společenských norem. Tyto společenské normy se pak postupem času a vnímáním jak laické tak odborné veřejnosti, mění a povyšují na normy zákonné. S tím vždy přicházela neochota jejich dodržování a tradičně zaostalost ve vynutitelnosti práva. To se však částečně změnilo s příchodem EŘ, který je koncipován jako zvláštní zákon vůči obecné úpravě exekuce, tak jak je obsažena v OSŘ. EŘ nabyl účinnosti 1. 9. 2001 a tehdy nastala situace, kdy vynutitelnost práva, resp. vymáhání pohledávek začala být uskutečňována kromě státních institucí také jinými subjekty práva a to soukromými osobami, které tuto činnost začaly uskutečňovat jako činnost výdělečnou. Jsou to právě soudní exekutoři, kteří tuto činnost podnikají na základě zákonného zmocnění. Pro věřitele to byl průlom do situace, kdy se snažili domoci se vymožení svých pohledávek u prací zavalených soudů první instance. Dalo by se říci, že i správce daně je tímto schopen efektivnějšího vymáhání daňových nedoplatků. Zákonem tedy došlo k rozšíření subjektů, kteří mohou tuto činnost exekutora vykonávat. Kromě tradičních soudů se jedná o soudní exekutory a dále orgány v procesním postavení správce daně a orgánů správy sociálního zabezpečení, kteří už jsou však ve svém postavení exekutora částečně omezení co do výčtu možných způsobů výkonu rozhodnutí. Neznamená to ale, že by soudní exekutor mohl vykonávat veškerou pravomoc soudu v rámci exekučního řízení. Zákonem je na něj delegována pouze část soudní pravomoce a sice činnost, kterou soud vykonává po vydání exekučního titulu a která se týká nuceného výkonu rozhodnutí ukládající povinnému nějakou povinnost ke splnění. Ani tak ovšem nemůžeme říci, že by soud, který deleguje svoji pravomoc na soudního exekutora, pak neměl s výkonem rozhodnutí nic společného. Je to totiž stále soud, kdo rozhodne o zastavení exekuce, o jejím odkladu a co je hlavní, o nařízení výkonu rozhodnutí i pověření exekutora. EŘ je tak v souladu s ustanovením § 52 odst. 1 EŘ předpisem

66

speciálním k obecné úpravě výkonu rozhodnutí v OSŘ, který se pak použije přiměřeně.57 Pokud jde o jeho pravomoc, tak ta je v ustanovení § 28 odst. 1 a souvisejícího § EŘ koncipována tak, že úkony exekutora jsou považovány za úkony soudu a mezi tyto úkony lze pak zařadit všechny úkony, které OSŘ společně s dalšími právními předpisy jinak svěřily pro účely provedení exekuce soudu, soudci, vykonavateli popřípadě jinému soudnímu zaměstnanci. Z uvedeného vyplývá, že se v případě exekutora nejedná o soukromoprávní subjekt nýbrž o veřejného činitele a současně subjekt veřejnoprávní, neboť má k dispozici pravomoc, kterou mu svěřuje veřejnoprávní úprava. Z důvodu toho, že úprava v EŘ je předpisem relativně novým a ještě se zcela nesžila s českým právním prostředím, vyvolává stále mnoho výkladových problému. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR na to z tohoto důvodu reagovalo a vydalo k sjednocení postupu exekutorů a soudů výkladové stanovisko k exekučnímu řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005 (dále jen „výkladové stanovisko“). I přesto však toto stanovisko obsahuje řadu nesrovnalostí, na které je neustále poukazováno odbornou veřejností.58 Vzhledem k tomu, že je tato práce zaměřená zejména na samotný nucený výkon rozhodnutí ať už soudem nebo jinými orgány práva, dotknu se v této kapitole pouze okrajově nejvýznamnějších skutečností kolem vlastního provedení exekuce. Jako důležité ustanovení pak v této souvislosti vnímám ustanovení § 33 a násl. EŘ, týkajícího se povinnosti třetích osob, poskytnout exekutorovi svoji součinnost za účelem účinnějšího provedení exekuce. Budou to pak zejména informace o majetku povinného, které tyto tzv. třetí osoby ať už soudy, orgány státní správy a samosprávy nebo fyzické či právnické osoby obdržely v rámci výkonu svojí činnosti. Tyto subjekty mají na požádaní povinnost, poskytnout exekutorovi požadované údaje o povinném.59 V opačném případě jim může být v souladu s ustanovením § 34 odst. 3 uložena pořádková pokuta až do výše 50.000,Kč. Exekutor však může o informace požádat teprve poté, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí obsahující jeho pověření k provedení exekuce nabylo právní moci a je vykonatelné. Je logické, že toto usnesení je pak exekutor povinen připojit ke své žádosti o 57

Kasíková, M. a kolektiv. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 300. 58 Mádr, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 10, s. 372. 59 Kasíková, M. a kolektiv. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 161.

67

poskytnutí součinnosti. Podle výkladového stanoviska exekutor dokládá pověření k žádosti o součinnost třetích osob podle § 34 odst. 1 EŘ i opisem (kopií) stejnopisu usnesení o nařízení exekuce opatřeným doložkou s uvedením data a podpisu exekutora nebo jím pověřeného zaměstnance, který opis vydal, a s otiskem úředního razítka exekutora.60 Na základě ustanovení § 128 OSŘ pak těmto třetím osobám, které poskytnou exekutorovi svoji součinnost, náleží náhrada hotových výdajů, která jim vznikla v souvislosti s poskytnutou informací o povinném. Před samotným nařízením exekuce je exekutor a stejně tak soud povinen zkoumat splnění procesních podmínek a předpokladů pro nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky a předpoklady nejsou veskrze upraveny v EŘ, použije exekutor pro tyto účely přiměřené ustanovení OSŘ v souladu s výše uvedeným ustanovením § 52 odst. 1 EŘ. Mezi tyto podmínky a předpoklady pak patří zejména pravomoc soudu, způsobilost stát se účastníkem řízení, procesní způsobilosti a další. Stejně jako nařízení výkonu rozhodnutí podle OSŘ lze i exekuci podle EŘ nařídit pouze na návrh oprávněného. Výjimkou zde ovšem je skutečnost, že v souladu s EŘ je možné podat tento návrh také u samotného exekutora a nikoli jen u příslušného soudu. Pokud jde o věcnou a místní příslušnost exekučního soudu, tak tím je v prvním stupni okresní soud, v jehož obvodu má povinný svoje bydliště. Pod pojmem exekuční titul upravuje EŘ ve svém ustanovení § 40 a násl. v zásadě totožné exekuční tituly jako je tomu v případě ustanovené § 274 OSŘ s výjimkou několika odlišností v použité terminologii. Výčet těchto titulů uvádím na jiném místě této práce zabývajícím se soudní exekucí. Aby mohl být exekuční titul předpokladem pro nařízení, je nutná jeho vykonatelnost. Tuto skutečnost pak soud před samotným nařízením zkoumá jak z hlediska formálních, tak z hlediska obsahových náležitostí. Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda jsou oprávněný a povinný věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a zda právo není prekludováno.61 Vykonatelnost bývá zpravidla vyznačena již na samotném rozhodnutí soudu ukládajícího povinnému 60 61

Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 403ú2003 ze dne 12.8.2003 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 245/2004 ze dne 27.5.2005.

68

nějakou povinnost. Stejnopis tohoto rozhodnutí se pak přikládá ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 OSŘ k návrhu na výkon rozhodnutí.62 Soud je takovým rozhodnutí vázán a není oprávněn zkoumat, jestli je rozhodnutí věcně správné. Pokud soud uzná, že jsou splněny veškeré zákonné náležitosti pro nařízení exekuce, přistoupí k jejímu nařízení vydáním usnesením, kterým se exekuce nařizuje, s uvedením exekutora, který ji má provést. Jakým způsobem bude exekuce provedena určí exekutor v exekučním příkazu až po samotném nařízení exekuce v souladu s ustanovením § 48 písm. f) EŘ. Podle tohoto způsobu pak bude exekuce po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí také provedena. Jedním exekučním příkazem může exekutor za podmínek stanovených v ustanovení § 58 odst. 2 EŘ zvolit více způsobů provedení exekuce, měl by to však učinit samostatnými výroky označenými římskými číslicemi. Samozřejmě může také vydat více exekučních příkazů, kterými určuje jednotlivé způsoby provedení exekuce.63 Povinný nesmí činit žádné úkony, které by znemožnili výkon rozhodnutí, zejména není oprávněn exekuovaný předmět zcizit ani zatížit jiným právem. Tento úkon by byl o začátku neplatný. Pokud jde o vlastní provedení exekuce, tak tu na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí, provádí exekutor sám a soud ji pouze nařídí. Podle EŘ má exekutor k dispozici téměř všechny způsoby výkonu rozhodnutí, jak jsou uvedeny v OSŘ. Proto byl zákonodárce při jejich úpravě v rámci tohoto předpisu úsporný a do většiny z těchto ustanovení zakotvil přiměřené použití OSŘ. Jednotlivé způsoby neupravil tak podrobně, pouze uvedl nepatrné rozdíly oproti úpravě v OSŘ. Exekutor tak může dělit exekuci na peněžité plnění a stejně tak i nepeněžité plnění, které se i zde řídí povahou uložené povinnosti, jako je tomu v ustanovení § 258 odst. 2 OSŘ. Výjimkou však bude zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem. Na tuto výjimku však zákon pamatuje v ustanovení § 66 odst. 6 EŘ, kdy poskytl exekutorovi možnost, podat jménem oprávněného návrh na zřízení uvedeného práva. Další významnou výjimkou v pravomoci exekutora je ustanovení týkající se prodeje zástavy, kde je na rozdíl o ustanovení § 258 odst. 3 OSŘ výčet způsobů prodeje zástavy užší v neprospěch EŘ. 62

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 181/2003 ze dne 25.3.2004 Kasíková, M. a kolektiv. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 288.

63

69

Vzhledem k úsporné úpravě jednotlivých způsobů výkonu rozhodnutí v rámci EŘ odkazuji na výklad o jednotlivých způsobech exekuce prostřednictvím OSŘ na jiných místech této práce. Pro usnadnění výkladu přesto uvádím způsoby exekuce, které umožňuje v souladu s ustanovením § 59 a § 65a EŘ. a) Pro exekuci ukládající peněžitá plnění to jsou: srážky ze mzdy a jiných příjmů, přikázání pohledávky, příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodej movitých věcí a nemovitostí a prodej podniku; b) Pro exekuci ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky to jsou: vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci a provedení prací a výkonů. Jak bylo výše uvedeno, exekutor vykonává svou činnost za odměnu, která bývá v praxi dohodnuta již v rámci smlouvy o provedení exekuce, kterou mezi sebou uzavřeli oprávněný a exekutor. I když by to smlouva neobsahovala, tak okamžikem, kdy dojde exekutorovi usnesení o jeho pověření provést exekuci, stává se tato smlouva účinnou. To však nebrání exekutorovi, domáhat se svého práva na odměnu v souladu s ustanovením § 90 odst. 2 EŘ. Je výhodou pro exekutora žádat od oprávněného pro účely zálohu na případné náklady související s prováděním exekuce. Co se týče smlouvy mezi exekutorem a oprávněným o provedení exekuce musím na závěr připomenout a zdůraznit, že exekutor je pověřen provedením exekuce na základě výběru oprávněným. Jeho účast v exekučním řízení se však odvíjí od soudního rozhodnutí, nikoliv např. od smlouvy s oprávněným.64

64

Mádr, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 10, s. 372.

70

7. Závěr Z výkladu této diplomové práce je možné dovodit, že exekuční problematika je v zákonných předpisech velmi dobře upravena, zákonodárce se snaží používat veškerých svých možností, aby v oblasti exekuce nenechal žádnou maličkost nepovšimnutou. Postupně se mu daří částečně napravovat určité výkladové nejasnosti, které se v této oblasti vyskytovaly v minulých letech. Exekuce je tak v jednotlivých zákonných předpisech prostřednictvím množství zákonných odkazů upravena dostatečně na to, aby mohla řešit aktuální ekonomické problémy současné společnosti. Daňová exekuce si tak pro svoji potřebu vypomáhá ustanoveními občanského soudního řádu, tedy předpisu obecné povahy řešícího veškeré aspekty exekuce pro potřeby všech právních odvětví. Soudní a správní exekuce naopak využívají úpravy daňové exekuce k vymáhání a vybírání peněžitých plnění. Každé z uvedených právních odvětví pak řeší speciální oblast společenských vztahů, které se na sebe navzájem působí a musejí být proto chápány jako jeden celek.65 Zákonná úprava tak dává exekuci ucelenou podobu a umožňuje být náležitým ochráncem občanských práv. Přes tuto snahu však na některých místech právní úpravy nadále zůstávají jisté výkladové nepřesnosti, které je třeba do budoucna náležitě sladit s poznatky z praktického provádění exekuce. Je to právě podrobná úprava v jednotlivých zákonných předpisech, které zpomalují možnost rychlého postupu exekučních orgánů při nápravě vztahů mezi dlužníky a věřiteli. Podrobné zkoumání předpokladů nutných pro nařízení exekuce, následné zjišťování údajů o povinném a jeho majetkových poměrech a samotný průběh výkonu rozhodnutí jsou jen malou částí, kde by měl zákon myslet na větší praktický přínos této úpravy. Další otázkou, která se v současnosti objevuje, je otázka, nakolik je úprava exekuce v několika právních předpisech dostačující? Zřetelné je to zejména právě v oblasti daňové exekuce, která nemá k dispozici samostatnou ucelenou úpravu v jednom zákoně. V ZSDP pouze uvádí, jakými způsoby je exekuce v daňovém právu možná. Přiměřené použití OSŘ je pak zavádějící v tom smyslu, že není zřejmé jaké vztahy mezi účastníky exekučního řízení panují. V daňovém řízení jsou zde pouze dva subjekty a to správce daně jako orgán moci výkonné na jedné straně a daňový subjekt na straně druhé. 65

Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 20.

71

Přesto, že je soud orgánem moci soudní a je tak nezávislý na výkonné moci, dostává se na tomto místě správce daně v zásadě do jeho postavení a disponuje některými jeho oprávněními. Je pak otázkou, jestli je taková situace vhodná.66 Inspirací zákonodárci by tak mohla být právní úprava Slovenské republiky, kde je daňová exekuce upravena v samostatném zákoně bez potřeby odkazů na jiné právní předpisy. Podobnou úpravou v našem právním řádu by se pak dalo vyhnout veškerým nejasnostem, které vyplývají právě z používání několika zákonných předpisů pro jedno exekuční řízení. Jak již bylo výše uvedeno, právní úprava exekuce v našem právním řádě je upravena dost dobře na to, aby dostatečně chránila práva všech občanů v této oblasti. Směřování právní úpravy exekuce de lege ferenda by ale spíše mělo opustit cestu roztříštěné úpravy v jednotlivých právních předpisech. Zákonodárce by se měl zamyslet nad tím, jestli by nebylo praktičtější a také mnohem účinnější připravit pro příslušné právní odvětví vždy samostatný zákon, který by problematiku exekuce upravil v celém rozsahu, aniž by bylo třeba odkazovat na předpisy z jiných právních odvětví. Otázkou také je, proč nepřipravit jediný samostatný právní předpis, který by upravil exekuci pro všechna právní odvětví, samozřejmě se zohledněním jejich specifik? Současný stav právní úpravy odpovídá: Proč ne?! Co se týče toho, jaký bude vývoj exekuce do budoucna, už dnes jsou zde snahy celý proces zjednodušit. Tak například současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil plánuje projekt elektronizace justice, kdy by měli soudy v případech nesplácení dluhů nahradit v příštích letech počítače. Stačilo by jen na internetu vyplnit příslušný formulář a počítač by pak odvedl práci soudu a urychlil tak soudní řízení.67 V případě úspěchu tohoto projektu by se pak idea tzv. elektronického platebního rozkazu mohla rozšířit na všechny formy exekuce a ulehčit tak soudům v jejich činnosti. Exekuce by se pak stala bez výjimky účinným prostředkem obrany všech subjektů, kteří se chtějí domoci svého práva, bez toho, že by váhali uplatnit svůj nárok v soudním řízení.

66

Chmelík, M. Daňová exekuce v Čechách a na Slovensku – aneb slovenské inspirace. Právní rozhledy, 2006, č. 11, s. 401. 67 Valášková, M. Průlom: počítač místo soudce [citováno 2. března 2007]. Dostupný z: http://lidovky.zpravy.cz/prulom-pocitac-misto-soudce-d1o/ln_domov.asp?c=A070302_084959_ln_domov_fho

72

8. Seznam literatury Knihy: Kaniová, L., Schillerová, A. Správa daní – úplné znění zákona, komentář, judikatura. Praha : ASPI, a.s., 2005. Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2005. Prudilová, M. Veřejné dražby a exekuce. Praha : Linde, 2001. Bakeš, M. a kol. Finanční právo. Praha : C.H.Beck, 2003. Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006. Rašovská, I. Jak být úspěšný v exekuci. Brno : Orac, 2003. Grossová, M. Exekuce v současné právní praxi. Praha : Linde, 1996. Winterová, A. a kolektiv. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Praha : Linde, 2005. Kasíková, M. a kolektiv. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2005. Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde, 2002. Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003. Hlavsa, P. Občanský soudní řád, Soudní řád správní a předpisy související s výkladem nových ustanovení. Praha : Linde, 2003. Marková, H. a kolektiv. Daňové právo.Komentář. Praha : C. H. Beck, 2000. Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : POLYGON, 2006. Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002. Čáslavský, M. a kolektiv. Daňové judikáty – 1. díl. Praha : Linde, 1999. Čáslavský, M. a kolektiv. Daňové judikáty – 2. díl. Praha : Linde, 2000. Čáslavský, M. a kolektiv. Daňové judikáty – 4. díl. Praha : Linde, 2002. Časopisy: Králík, M. Soudní výkon správních rozhodnutí ve světle judikatury Nejvyššího soudu – 1. část. Právní rozhledy, 2005, č. 8, s. 267. Kučera, J. Rubopis a exekuce. Právní rozhledy, 2005, č. 17, s. 638. Ryšánek, Z. Převod práva při výkonu rozhodnutí a exekuci. Právní rozhledy, 2006, č. 15, s. 561.

73

Roztočil, A. Spor o náklady bezvýsledné exekuce: Finále? Právní rozhledy, 2006, č. 14, s. 519. Chmelík, M. Daňová exekuce v Čechách a na Slovensku – aneb slovenské inspirace. Právní rozhledy, 2006, č. 11, s. 400. Mádr, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 10, s. 369. Horáček, P. Promlčení práva správce daně sdělit daňové penále. Právní rozhledy, 2006, č. 5, s. 175. Boháč, R. Daňové a finanční právo. Daně a finance, 2006, č. 3, s. 6. Šrotýř, J. Vybrané otázky k daňovému řízení. Daně a finance, 2006, č. 10, s. 5. Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 3. Právní předpisy: Zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141P1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 26/2000 Sb.,o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. ČNR č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů. 74

Zákon ČNR č. 13/1993 Sb., Celní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách) Vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. Judikatura: Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 181/95-14 ze dne 8.1.1997 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Ca 449/95-19 ze dne 28.11.1996 Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 98/98-40 ze dne 16.3.2000 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 261/98-18 ze dne 30.4.1999 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 83/96-31 ze dne 30.5.1997 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 183/98-56 ze dne 17.5.1999 Rozsudek Krajského.soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 344/2001 ze dne 15.10.2001 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2684/99 ze dne 18.7.2000 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 212/98 ze dne 14. 10. 1998 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 245/2004 ze dne 27.5.2005 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 180/2003 ze dne 26.2.2004 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 498/2004 ze dne 25.ledna 2005 Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 403ú2003 ze dne 12.8.2003 Elektronické zdroje: Valášková, M. Průlom: počítač místo soudce [citováno 2. března 2007]. Dostupný z: http://lidovky.zpravy.cz/prulom-pocitac-misto-soudce-d1o/ln_domov.asp?c=A070302_084959_ln_domov_fho Pečinka, H. P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno dne 27.7.2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz Brach, P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno dne 27.4.2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz

75

9. Cizojazyčné resumé / Fremdsprachliche Resümee Das Thema der Diplomarbeit beschäftigt sich mit der Vergleichung der wichtigsten Exekutionsformen in der Rechtsordnung der Tschechischen Republik und zwar der Steuer-, Verwaltungsexekution und der gerichtlichen Exekution. Es ist gerade das Exekutionsverfahren, wo sich die Eigenschaft des Rechts erzwingen zu sein sehr wesentlich zeigt. Durch dieses Verfahren erfüllt das Recht seine Aufgabe und Funktion in der Gesellschaft. Der Staat garantiert in diesem Sinne, dass er mit seiner Zwangkraft dem Berechtigten

die

Befriedigung

seines

Rechts

gegenüber

dem

Verpflichteten

gewährleistet, der seine auferlegte Pflicht freiwillig erfüllen ablehnt. Also es geht hier im Grundsatz um einen gewissen öffentlich-rechtlichen Eingriff in der geschützten Integrität des Verpflichteten. Die Gesellschaft gewährleistet mit dem Exekutionsverfahren den Bürgern ein Mittel zur Erzwingung des Rechts. Unbezweifelbar gibt sie kund, dass es nicht möglich ist, das Recht gegenüber dem Verpflichteten auf eigenen Weg zu erzwingen. Die Diplomarbeit beweist, dass es gerade das Gesetz ist, das diese Problematik sehr ausführlich regelt und gibt der Gesellschaft kund, dass es sich im Fall der Exekution nicht um einen mutwilligen Ausdruck der Staatsgewalt handelt. Obwohl es bei dieser Einforderung des Rechts zu den bedeutenden Eingriffen in den einzelnen Rechten des Verpflichteten und in meisten Fällen auch in den Rechten der Dritten kommt, ist es ganz zu verstehen, dass die oben erwähnte Eingriffe in die Integrität des Verpflichteten oder der Dritten lediglich gemäß des Gesetzes und in seinen Rahmen verwirklichen können. Die Diplomarbeit konzentriert sich also auf die Vergleichung der einzelnen gesetzlichen Regelungen der wichtigsten Exekutionsformen. Durch diese Formen werden dann die den Schuldnern auferlegten Pflichten eingetrieben, die Forderungen nachzukommen und diese auch in festgelegten Zeitraum zu erfüllen. Der Ausgangspunkt bei der Vergleichung der Exekutionen darstellt die steuerliche Exekution gemäß ZSDP, die durch die gesetzlichen Hinweise die allen Formen der Exekution berührt. Für den Bedarf des Qualitätsverständnisses werden am Anfang der Auslegung ein paar Begriffe aus dem Untersuchungsgebiet eingeführt. Auf ihren gegenseitigen Verhältnissen ermöglicht dann

76

die Auslegung dem Leser seine Kenntnisse aus dem Gebiet der Exekution zu vertiefen und den besseren Zutritt zum Kern der Exekutionsproblematik zu erreichen. In weiteren Kapiteln der Diplomarbeit konzentriert sich die Auslegung auf die einzelnen Formen der Exekution und Durchführungsweise ihrer Vollzüge. In Bezug darauf, dass der Hauptpunkt dieser Arbeit die Steuerexekution darstellt, wurde sie auch als Ausgangspunkt für die sonstigen Formen in den anderen Rechtsvorschriften angewendet. Darüber hinaus werden für die Gesamtansicht von der Exekutionsproblematik fast die allen Weise angenähert, die die Steuer-, Verwaltungs- und gerichtliche Exekution anbieten. Was die Vollstreckungsweise in Rahmen der einzelnen Rechtsgebiete betrifft, es ist zu bemerken, dass sich die Mehrheit von ihnen einander durchdringt. Die Steuerexekution regelt diese Problematik in der Regelung des § 73 ZSDP, wo sie jedoch anführt, dass es möglich ist, für die Vollstreckung der Steuerexekution angemessene Anwendung die OSŘ ausnutzen. Ebenso verbietet sie in ihrer Bestimmung des § 99 die Anwendung von SŘ für die Steuerverwaltung. Der Begriff der Steuerverwaltung umfasst gemäß § 1 Abs. 2 ZSDP auch die Erhebung von Steuern und Steuereintreibung. Weil die Geldstrafe für das Steuerzubehör im Sinne der Regelung des § 58 ZSDP nicht halten, wird gerade die SŘ für ihre Auferlegung angewendet. Zwischen die Exekutionsweise gehören dann die Forderungszuweisung auf Geldmittel der Steuerschuldner auf den von den Banken, Sparkassen und Kreditgenossenschaften geführten Kontos oder der anderen Forderung, weiter der Lohnabzug, Abzug der anderen Belohnung für die abhängige Tätigkeit oder des Ersatzes des Arbeitseinkommen, der Pension, des Sozial- und Krankengelds, des Stipendiums usw., aber auch der Verkauf der beweglichen Sachen und der Immobilien. Die vom Gericht geführte Zwangsvollstreckung gliedert sich in die Exekution auf Geldleistung, die durch den Lohnabzug, Forderungszuweisung, Auszahlungsauftrag vom Konto bei dem Geldinstitut, Verkauf der beweglichen Sachen und der Immobilien, Errichtung des gerichtlichen Pfandrechts an einer Immobilie und Verkauf eines Betriebs durchgeführt kann. Die nicht auf Geldleistung gerichtete Exekution gemäß OSŘ ist möglich durch die Räumung, Entziehung der Sache, Einteilung der gemeinschaftlichen Sache und Durchführung der Arbeite und Leistungen zu verwirklichen. Wobei die

77

Exekution kann auch der Gerichtsvollzieher neben dem Gericht gemäß EŘ durchführen, im Fall, dass er im Antrag auf die Vollstreckung der Exekution vom Berechtigten vorgeschlagen und nachfolgend auch vom Gericht beauftragt wurde. Was die Exekution auf Geldleistung gemäß SŘ betrifft, geht es von der subsidiären Anwendung des ZSDP aus und zwar für die Durchführung der Exekution, die Erhebung und Evidenz der Geldleistungen. Die berechtigte Person oder das Verwaltungsorgan gemäß § 105 der SŘ können neben dem Verwaltungsorgan auch das Gericht oder Gerichtsvollzieher um die Durchführung der Exekution ersuchen. Im Fall der auf Geldleistung nicht gerichteten Exekution sind die genannten Subjekte berechtigt die Durchführung dieser Exekutionsform durch die Ersatzleistung, direkten Erzwingung bzw. Auferlegung der Zwangsgeldstrafen vorzuschlagen. Allerdings unter der Voraussetzung, dass der Schuldner aufgrund der Aufforderung zur Erfüllung seiner Verpflichtungen vor der Erlassung des Exekutionsauftrags nicht in der Ersatzfrist nachkommen wird. Wie es oben gesagt wurde, die gesetzliche Regelung der Exekution ist in der einzelnen Rechtsvorschriften sehr ausführlich geregelt und kann die Bürgerrechte ausreichend gewährleistet. Trotzdem wäre es besser wenn der Gesetzgeber für die Zukunft eine nicht so zerteilte gesetzliche Regelung vorbereitet. Die Exekution de lege ferenda könnte so aussehen, dass jedes Rechtsgebiet sein eigenes Exekutionsgesetz haben würde. Eine Alternative könnte auch so sein, dass es lediglich ein Exekutionsgesetz vorhanden sein wäre, das alle Formen der Exekution für sämtliche Rechtsgebiete in der Tschechischen Rechtsordnung umfassen würde.

78