Komparace daňové, správní a soudní exekuce

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva

Diplomová práce

Komparace daňové, správní a soudní exekuce Silvie Motalová 2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Komparace daňové, správní a soudní exekuce zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

--------------------------------

OBSAH

Úvod

3

1. Exekuce nebo výkon rozhodnutí?

5

2. Vývoj exekučního řízení a současná právní úprava

6

2.1. Od Říma až po současnost

6

2.2. Současná právní úprava

9

3. Předmět exekuce

15

4. Předpoklady exekuce

17

4.1. Soudní exekuce prováděná soudem

17

4.1.1. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí

18

4.1.2. Neodstranitelné podmínky řízení

19

4.1.3. Odstranitelné podmínky řízení

21

4.2. Soudní exekuce prováděná soudním exekutorem

22

4.3. Správní exekuce

23

4.4. Daňová exekuce

26

5. Exekuční tituly

29

6. Nařízení a provedení exekuce

37

6.1. Soudní exekuce

37

6.1.1. Soudní exekuce prováděná soudem

38

6.1.2. Soudní exekuce prováděná soudním exekutorem

42


42

6.2.1. Exekuce na peněžitá plnění

43

6.2.2. Exekuce na nepeněžitá plnění

44


46

7. Střet exekucí

50

8. Srovnání jednotlivých druhů exekucí

54

9. Místo závěru

57

Resume

60

Seznam použité literatury

62

2

ÚVOD

Exekuce jsou institutem s velmi bohatou historií sahající až do starověkého Říma, který však i po staletích nadále plní svůj původní účel. Tím bylo, je a jistě i bude uspokojení nároku věřitele v případě, že dlužník neplní soudem či jiným orgánem stanovené povinnosti dobrovolně. Exekuce urazily od dob římských jistě velký kus cesty a s úspěchem se usadily i v českých zemích. Zde přečkaly v ústraní i éru komunismu, která exekucím příliš nepřála, aby načerpaly sílu do devadesátých let minulého století, která znamenala návrat k tržním principům a tím i rozvoj obchodních vztahů, což s sebou však přineslo i negativní jevy v podobě zadlužování, neplacení závazků apod. Statistiky uvádějící míru zadlužení občanů v ČR jsou přitom alarmující. Tento jev souvisí zejména se stále rostoucí oblibou spotřebitelských úvěrů, přičemž občané často přecení svou schopnost všechny své závazky splácet, dostávají se do prodlení s platbami a na řadu přicházejí v mnoha případech věřitelé hrozící exekucí. Exekuce se tedy v poslední době staly institutem velmi rozšířeným a zvláště mezi dlužníky ne příliš populárním. Mé první setkání s exekucemi proběhlo na půdě advokátní kanceláře, kde postupně poznávám právo v praxi. Zde jsem se také mohla seznámit především s exekucemi soudními. V rámci jednoho případu pak došlo ke střetu exekuce soudní a daňové a tato problematika mě začala více zajímat. Proto jsem si jako téma své diplomové práce zvolila komparaci exekuce daňové, správní a soudní, přičemž mým cílem bylo sestavit ucelený přehled základních pojmů a institutů spojených s exekucemi a jejich prováděním. Jejich prostřednictvím se pak snažím poukázat na rozdíly, ale také společné prvky různých druhů exekucí. Jelikož však exekuce představují poměrně širokou oblast práva, nebylo v mých silách a ani záměrem této práce, postihnout všechny aspekty této problematiky. Zaměřila jsem se proto pouze na instituty, které jsou nezbytné pro řádný průběh a zejména zdárný závěr každého z druhů exekucí. Svou diplomovou práci jsem proto rozdělila do několika tématicky zaměřených kapitol. V úvodní kapitole jsem zejména považovala za nutné vysvětlit používání termínu exekuce a výkonu rozhodnutí, na které při zkoumání exekucí narazíme. Druhou kapitolu jsem věnovala bohaté historii exekucí, jejíž znalost je podle mého názoru nutná pro pochopení některých souvislostí i v rámci současné právní úpravy, jejíž přehled je také součástí této kapitoly. Předmět exekuce je název a také náplň třetí kapitoly, na niž navazuje výklad o předpokladech exekuce, tedy podmínkách, které musí být splněny, 3

aby exekuční řízení mohlo vůbec proběhnout. Jedním z těchto předpokladů je i existence vykonatelného exekučního titulu, jemuž je díky obsáhlosti tohoto tématu, věnována celá kapitola pátá. V další části práce se pak dostávám k samotnému průběhu exekučního řízení, které zahrnuje zejména nařízení a provedení exekuce. V práci pojednávající o různých druzích exekucí se nelze vyhnout tématu jejich vzájemného střetu, ke kterému v praxi dochází poměrně často. Konkurenci jednotlivých druhů exekucí tedy popisuji v sedmé kapitole této práce. Tímto se dostávám k závěrečným kapitolám, ve kterých zejména navazuji na předchozí části své práce. V nich jsem již při vymezování jednotlivých pojmů prováděla také jejich vzájemné srovnání v rámci rozdílných právních úprav. Kapitola osmá proto pouze shrnuje předchozí srovnání. Samotný závěr jsem pojala jako jakési zhodnocení fungování exekucí jako takových, přičemž jsem se nemohla vyhnout úvahám o jejich výhodách a nevýhodách. Poukazuji i na nedostatky v právní úpravě jednotlivých druhů exekucí, které stěžují aplikaci exekucí a je třeba je odstranit. Pokusila jsem se proto navrhnout řešení této situace de lege ferenda, které vychází především z inspirace zahraničními právními úpravami. Ve všech kapitolách, mimo historického exkurzu a výkladu pojmů, jsem se snažila o jednotné členění, které vychází z logiky představované látky. Výklad o jednotlivých institutech začínám vždy u exekucí soudních, které, jak i vyplyne z dále uvedeného textu, mají mezi exekucemi specifické postavení, které spočívá jednak v obsáhlosti právní úpravy a také v postavení soudů. Soudy

totiž mohou

ve vykonávacím řízení vykonat nejen exekuční tituly, které samy vydaly, ale i exekuční tituly jiných správních orgánů. Proto soudní exekuce v jednotlivých kapitolách uvádím na prvním místě. Pak následují exekuce správní a daňové. Problematika exekucí je velmi široká, o čemž svědčí také množství monografií a časopisecké literatury na toto téma. Bohatým zdrojem informací je také internet a další média. Ze všech těchto pramenů jsem čerpala i já při psaní této diplomové práce.

4

1. EXEKUCE NEBO VÝKON ROZHODNUTÍ ?

Pojednání o exekucích nemohu začít jinak, než definováním pojmů. Definicí vymezujících pojem exekuce je několik. Jedna z nich říká, že exekuce je procesem, procesní činností soudu nebo oprávněných orgánů, který směřuje k poskytnutí ochrany subjektivním právům a zákonem chráněných zájmů fyzických osob, právnických osob a státu.1 Jiná definice charakterizuje exekuce takto: jestliže oprávněnému má podle soudního rozsudku nebo rozhodnutí orgánu státní správy ve správním nebo v daňovém řízení povinný něco plnit a dobrovolně tak neučiní, má oprávněný právo obrátit se na příslušný soud, aby plnění zajistil zákonem danými prostředky. Výkon rozhodnutí tedy slouží k nucené realizaci pravomocného rozhodnutí soudu nebo orgánu státní správy.2 Z výše uvedeného vyplývá, že exekuce slouží především k nucené realizaci exekučního titulu a ke splnění povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. Cílem exekučního práva je tedy uspokojit nároky oprávněného, které mu již byly přiznány, ale povinný odmítá dobrovolně splnit uloženou povinnost. Exekuce pak nastává i proti vůli povinného. Prioritou je chránit zájem vymáhajícího věřitele a až následně a pouze za určitých podmínek dlužníka. I když je nutné postupovat často i proti vůli dlužníka, jeho ochrana je přesto zajištěna principem legality. To znamená, že veškeré zásahy do majetkové sféry povinného musí být učiněny pouze na základě zákona a v jeho mezích. Dalším pojmem, na který narazíme při studiu exekucí je výkon rozhodnutí. Jedná se o termín používaný v občanském soudním řádu, který byl do naší právní úpravy zaveden občanským soudním řádem z roku 1963. Podrobněji se o historickém pozadí této změny zmiňuji v následující kapitole. Přestože byl výraz výkon rozhodnutí zaveden do našeho právního řádu již v 60. letech minulého století, přečkal i masivní vlnu novelizací provedenou v 90. letech a zůstal součástí právní úpravy civilního procesu dodnes. Vzhledem k tomu, že se v této práci zabývám jak předpisy, které hovoří o výkonu rozhodnutí, tak zákony operující s termínem exekuce, budu v následujícím textu používat obou termínů. 1 2

Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde Praha a.s., 2007, str. 24 tamtéž str. 23

5

2. VÝVOJ EXEKUČNÍHO ŘÍZENÍ A SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA

2.1. Od Říma až po současnost S lehkou nadsázkou lze říci, ž exekuce jsou staré jako lidstvo samo. Přinejmenším tedy alespoň tak staré, jako vyspělé starověké civilizace. O exekucích se totiž dočteme již v Zákoně dvanácti tabulí, který vznikl ve starověkém Římě. Tento zákon upravoval exekuci osobní neboli personální, při které byl dlužník, v případě nezaplacení rozsudkem stanovené sumy, vydán věřiteli, který sice měl povinnost dlužníka na své náklady živit, avšak pokud dlužník nebo jeho zástupce dluh nezaplatil, mohl věřitel nebohého dlužníka prodat do otroctví nebo jej i zabít. Tento krutý způsob doznal změny až na základě bouří plebejského obyvatelstva. Tzv. Poeteliův zákon průběh osobních exekucí značně zmírnil. Dlužník tak již za dluhy neručil svým vlastním tělem, ale majetkem. Bylo zakázáno, aby věřitel dlužníka věznil v okovech, prodal ho do otroctví nebo ho usmrtil. Nebylo však vyloučeno, aby si dlužník svůj dluh odpracoval nebo nastoupil nucené práce v případě, že si dluh odmítl odpracovat dobrovolně. Dlouhou dobu existovaly osobní exekuce souběžně s majetkovými. Nejdříve se uplatňovala tzv. univerzální majetková exekuce. Šlo o postup, kdy na věřitele nebo na toho, kdo byl ochoten zaplatit za dlužníka největší část dluhu, přecházel celý dlužníkův majetek, a to univerzální sukcesí. Nedocházelo tedy k prodeji dlužníkova majetku, jako to vidíme v pozdějším období. Singulární exekuce, tedy prodej pouze jednotlivých věcí z dlužníkova majetku, jejichž hodnota by pokryla výši dluhu, nastoupila až v pozdním vývoji římského práva. Od 2. stolení n.l. bylo také možné pohledávku vynutit pomocí státní moci. Sloužil k tomu institut tzv. manu militari officio judicis , tedy ozbrojená moc z moci soudce.

3

Teprve v případě, že tento způsob nebyl možný nebo účelný, nastupovala singulární exekuce na jednotlivé věci dlužníka. V období klasického římského civilního procesu, v tzv. formulovém řízení došlo k propojení exekučního řízení a konkurzu. Exekuce přečkaly i období středověku, kdy byly značně rozšířeny a velmi často prováděny. Tehdejší exekuční řízení se vyznačovalo přísnou formálností a složitostí.

3

Schelleová, I. a kol. Úvod do civilního řízení. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2005, str. 53

6

Sestávalo z šesti na sobě závislých stadií a exekuce bylo možné provést prodejem movitých nebo nemovitých věcí dlužníka. Nová etapa vývoje nejen řízení exekučního, ale i celého civilního procesu nastala za vlády císaře Josefa II. Za jeho vlády došlo k vydání Obecného soudního řádu, který platil od roku 1781 až do roku 1895. Během doby své působnosti byl několikrát upravován, a to zejména po roce 1848. Jednou z těchto změn bylo i zavedení tzv. upomínkového řízení, ke kterému došlo v roce 1873. Jeho podstata spočívala v tom, že mohl být při splnění určitých podmínek vydán platební rozkaz i bez slyšení dlužníka. Ten pak měl lhůtu čtrnácti dnů, aby buď podal odpor nebo zaplatil dlužnou částku a nebo vydal movitou věc v hodnotě pohledávky. V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století byla také vydána řada předpisů upravujících exekuční řízení. Stěžejní byl zejména zákon, který stanovil věci vyloučené z exekuce, což mělo ochránit především sociálně slabší obyvatelstvo. Vyloučení se týkalo jak některých věcí movitých, tak platu nepřevyšujícího 600 zlatých ročně. Dále bylo zakázáno provádět samostatné exekuce na příslušenství nemovitostí a také osobní exekuce pro peněžní či jiné nároky. Zůstalo však zachováno právo zadržet osobu, u které se předpokládal útěk a snaha o vyhnutí se exekuci. Pro oblast civilního řízení a tedy i exekucí byl velmi důležitý rok 1895. Zákony č. 110/1895 ř.z. a č. 111/1895 ř.z. byla vydána tzv. jurisdikční norma s uvozovacím zákonem, která nově upravovala organizaci soudů a jednotlivá stadia civilního řízení. Nově byl také vydán zákon č. 79/1896 ř.z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád) spolu se zákonem č. 78/1896 ř.z. o zavedení zákona o řízení exekučním a zajišťovacím. Zatímco exekuční řád upravoval exekuční řízení jako samostatnou formu, naprosto nezávislou na civilním soudním řízení nalézacím, tzv. uvozovací zákon ponechal v platnosti některé zákony z předešlých let, které omezovaly použití exekucí v určitých případech. Tyto předpisy nabyly účinnosti 1.ledna 1898. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl zákonem č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, který je také nazýván recepční norma, převzat rakouský právní řád pro české země a uherský právní řád pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Tím v Československu vznikl právní dualismus, který se zákonodárce snažil překonat vytvořením nové unifikované úpravy. První úspěchy se dostavily v roce 1928, kdy vznikla osnova unifikovaného procesního kodexu. Osnova nového exekučního zákona pak spatřila světlo světa v roce 1934. Do konce první

7

republiky se jej však nepodařilo schválit v parlamentu, a proto k plánované unifikaci nikdy nedošlo. S koncem 2. světové války přišly i snahy o znovuobnovení právního státu v Československu. Za tímto účelem byl vydán ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, který označil období od 30.září 1938 do 4.května 1945 za období nesvobody, a proto se právní předpisy vydané v tomto období nestaly součástí československého poválečného právního řádu. I po válce proto byly nadále v platnosti předpisy vydané během první republiky, které bez větších změn platily až do roku 1950. Pro exekuce se proto používal dosud platný zákon č. 79/1896 ř.z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád). V roce 1951 začal platit nový zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád, který byl vytvořen podle sovětského vzoru. Bylo zde upraveno jak řízení nalézací, tak i exekuční a nechyběla ani úprava konkurzu. Konkurz a exekuce se staly instituty poněkud na okraji zájmu, nepatřící do socialistické společnosti. Zákonodárce se spoléhal především na vysokou uvědomělost společnosti, která plní své závazky dobrovolně. Tyto tendence se pak promítly i do právní úpravy zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu přijatého v roce 1963, která exekuce poněkud podcenila. Změny doznalo i pojetí exekučního řízení. To bylo považováno za součást řízení nalézacího, resp. jeho druhý stupeň závislý na řízení nalézacím. Některé způsoby provádění exekucí známé z dřívější doby byly úplně zatlačeny do pozadí. Např. v Právnickém slovníku z roku 1966 se lze dočíst, že „význam mobiliární exekuce ustupuje v socialistickém právním řádu do pozadí, neboť zpravidla znamená hmotné poškození a jinou újmu povinného, např. u věcí na nichž lpí“.4 Naopak na významu nabyl výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, což byl v době, kdy zaměstnanost byla téměř stoprocentní, jeden z nejefektivnějších způsobů. Občanský soudní řád z roku 1963 přišel také s novátorským označením pro exekuce, když zavedl pojem výkon rozhodnutí. Podle důvodové zprávy k tomuto předpisu šlo zákonodárci o zvolení vhodnějšího českého označení pro exekuce. Z povědomí právníků i laiků však původní označení exekuce nevymizelo úplně, ale nadále se používalo, mimo jiné i v odborné literatuře. Označení výkon rozhodnutí přesto nalezneme i v současné právní úpravě. Nadále jej používá občanský soudní řád ve své části šesté.

4

Hromada, J. a kol. Právnický slovník. Praha : ORBIS, 1966, str. 146

8

Po roce 1989 dochází následkem změny politických a zejména ekonomických poměrů k pozvolnému ústupu výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy a na významu naopak nabývají i jiné způsoby exekucí, které byly v minulosti opomíjeny. Zejména nápad případů exekuce přikázáním pohledávky se z řádově desítek v 80. letech zvýšil až na řádově desetitisíce v polovině 90. let. Nezanedbatelně se zvýšil i nápad případů exekucí prodejem nemovitostí a zřejmě největší nárůst případů zaznamenaly exekuce na movitý majetek, tzv. mobiliární exekuce. Nebývalý nárůst počtu výkonů rozhodnutí provázela i značná přetíženost soudů. Proto byl v roce 2001 přijat nový zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, tzv. exekuční řád, který část pravomocí při exekucích přenesl ze soudů na soukromé soudní exekutory.

2.2. Současná právní úprava

V současné době rozlišujeme několik různých a na sobě relativně nezávislých režimů, v nichž lze provést výkon exekučního titulu. Jedná se o tyto druhy exekucí, které jsou upraveny následujícími předpisy, v platném znění: -

exekuce soudní prováděné soudy podle části šesté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ)

-

exekuce soudní prováděné soudním exekutorem podle části prvé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, tzv. exekuční řád (dále jen EŘ),

-

správní exekuce prováděné podle § 105 a násl. zákona č. 500/2004 S., správní řád (dále jen SŘ),

-

daňové exekuce prováděné správcem daně podle § 73 a § 73a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen ZSDP),

-

vykonávací řízení dle § 315 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád.5

Exekuce upravené v rámci trestně právní úpravy zůstanou v této práci na okraji mého zájmu a nebudu s nimi nadále v textu pracovat. Na tomto místě jsem je zmínila pouze pro představu o počtu jednotlivých druhů exekucí.

5

Černý, P., Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M. Průvodce novým správním řádem. Praha : Linde Praha a.s., 2006, str. 299

9

Předmětem mého zájmu naopak zůstávají exekuce soudní (prováděné soudy i soudnímu exekutory), správní a daňové. Každá z nich má svou vlastní právní úpravu, i když mezi nimi dochází k určitému prolínání a lze také konstatovat, že všechny tyto druhy exekucí jsou postaveny na společném základě. Spojuje je zejména totožný předmět, kterým je postup příslušných orgánů při vymáhání uložené povinnosti, která nebyla splněna dobrovolně. Stěžejním předpisem upravujícím exekuce je bezpochyby zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů . Ve své části VI. v ustanoveních § 251 a násl. upravuje postup soudu při vykonávacím řízení, jehož předmětem může být peněžité i nepeněžité plnění. Význam tohoto předpisu spočívá v komplexní a velmi podrobné úpravě vykonávacího řízení, které je prováděno soudem. Zároveň je také předpisem lex generalis pro exekuce daňové a exekuce prováděné exekutorem podle exekučního řádu. Dá se říci, že občanský soudní řád sloužil také jako určitá předloha či vzor při vytváření příslušné úpravy v rámci nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Občanský soudní řád také zajišťuje soudům zvláštní postavení mezi orgány, které mohou provádět exekuce. Soud totiž ve vykonávacím řízení může vykonat jak rozhodnutí vydaná v rámci civilního procesu, tak i rozhodnutí vydaná ve správním nebo daňovém řízení, a to za předpokladu, že správní orgán nebo správce daně, kteří jsou jinak oprávněni exekuci provést, požádají o provedení exekuce soud. Soud také může vykonávat rozhodnutí zahraničních soudů a jiných i tuzemských nesoudních orgánů. Těmito orgány jsou míněny zejména stálé rozhodčí soudy či rozhodci ad hoc, a to podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění. Specifické postavení soudů lze také spatřovat v tom, že některé způsoby exekuce může provádět pouze soud. Jedná se především o výkon rozhodnutí podle § 176 a násl. OSŘ o výchově nezletilých dětí. Hovoříme-li o právní úpravě exekucí jako takových, nemůžeme opomenout zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon vznikl jako reakce na zahlcenost soudů návrhy na výkon rozhodnutí, které způsobily značné zpomalení celé vykonávací procedury. Proto exekučním řádem došlo k fakultativnímu přenesení vykonávací pravomoci soudů na

10

nezávislého a nestranného exekutora, který jako nestátní orgán vykonává exekuční (popřípadě i další) činnost ve svobodném povolání.6 Po svém vydání byl exekuční řád přijat s pochybnostmi, zda bude skutečně funkčním řešením nastalé situace. Nejasnosti vzbuzovalo i zavedení odlišné terminologie pro stejné instituty upravené občanským soudním řádem. Do současné doby byl zákon již mnohokrát novelizován, což svědčí o jisté uspěchanosti při schvalování zákona. Přes tyto počáteční obavy se postupem času ukázalo, že exekuční řád splnil svoji funkci. Zejména došlo ke zrychlení provádění exekucí a jejich úspěšnost je také poměrně vysoká. Exekuční řád je rozčleněn do několika hlav, které upravují předpoklady pro zastávání exekutorského úřadu, postup exekutora při provádění exekuce a také organizaci exekutorské komory. V mnoha ustanoveních pak exekuční řád odkazuje přímo na občanský soudní řád, zejména na ustanovení týkající se provádění jednotlivých způsobů exekuce. Dalším druhem exekucí jsou exekuce správní upravené správním řádem, který v nedávné době prošel velkou novelizací. K 1.1.2006 totiž vstoupil v platnost zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který nahradil dosud platný správní řád v podobě zákona č. 71/1967 Sb. Přestože byl tento původní zákon vytvořen v 60. letech minulého století, přečkal i překotný vývoj práva v polistopadovém období bez větších zněm. Menší novelizace prodělal pouze dvakrát, a to v letech 2000 a 2002. Starý správní řád se vyznačoval stručností a přehledností, snadno pochopitelnou pro všechny jeho uživatele. Tedy nejen pro státní úředníky, ale i pro občany obracející se na státní instituce. Nový správní řád byl připravován poměrně dlouhou dobu a měl reflektovat reformu veřejné správy a zkvalitnit správní řízení. Nepodařilo se však jako u staré úpravy vytvořit přehledný předpis, který by bral zřetel na své uživatele, tedy většinou osoby bez právnického vzdělání. Nový předpis neposkytuje již správním orgánům takový prostor pro správní uvážení, jako předpis předchozí. Naopak se snaží o vytvoření přísně kogentních pravidel, která jsou často vyjádřena formou složitých ustanovení snažících se o co možná nejpřesnější formulaci.

6

Hlavsa, P. Exekuční řád a zákon 119/2001 Sb. s poznámkami a prováděcími předpisy. Praha : Linde

Praha, a.s., 2004, str. 9

11

Úprava exekučního řízení, které je považováno za relativně samostatnou část správního procesu, je v rámci správního řádu zařazena v hlavě XI. části druhé (§ 103 a násl.). Vzhledem k ostatním ustanovením správního řádu se jedná o úpravu speciální. Správní orgán bude tedy postupovat podle této části a pro instituty zde neupravené použije obecná ustanovení správního řádu, včetně zásad pro správní řízení. Vedle správního řádu se i pro exekuci správní použijí ustanovení zákona o správě daní a poplatků, podle kterého se vykonávají exekuce na peněžitá plnění. Správní řád tedy upravuje postup správního orgánu při exekuci na nepeněžitá plnění a exekuce na peněžitá plnění přenechává podle § 106 odst. 1 SŘ obecnému správci daně, který pak postupuje dle ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Nutno podotknout, že správní exekuce jsou ze všech druhů exekucí nejméně frekventované. Jednou z příčin tohoto stavu je i fakt, že exekuci v rámci správního řádu lze nařídit pouze na nepeněžité plnění. Těchto exekucí je však oproti plnění peněžitému minimum a navíc jsou provázeny různými obtížemi, které většinou vyplývají z nutnosti fyzického nalezení povinného a přímého styku s ním. Ten je pak doprovázen případně i asistencí policejních orgánů, často dochází k různým průtahům a nárůstu nákladů. Ve správní exekuci mohou být vykonány pouze exekuční tituly vydané správním orgánem, avšak správní orgán může provedením exekuce pověřit i soud nebo soudního exekutora. Při daňové exekuci se postupuje podle zákona. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který s účinností od 1.1.1993 nahradil do té doby platnou vyhlášku č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků. Působnost zákona o správě daní a poplatků je vymezena v § 1 odst. 1, který říká, že tento zákon upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, územních rozpočtů a fondů. Snahou tohoto zákona je tedy komplexní úprava činností příslušných orgánů, jejichž činnost spočívá zejména ve zjišťování, stanovení, placení, vybírání a vymáhání daní, odvodů a poplatků. Tato komplexnost se odráží i v použitých ustanoveních tohoto zákona, které jsou jak hmotně právní, tak i procesní povahy. Rozlišování mezi hmotně právní a procesně právní úpravou je přitom důležité zejména s ohledem na rozdílné použití analogie v právu procesním a hmotném a také například na rozdílné stanovení procesních a hmotně právních lhůt.

12

Podle § 1 odst. 4 ZSDP jsou správci daně oprávněni vymáhat i další daňové odvody, penále a pokuty, které ukládají i jiné správní orgány podle zvláštních zákonů, pokud jsou tyto odváděny do rozpočtu republiky, územních rozpočtů a fondů. Daňová exekuce je založena na právním vztahu mezi správcem daně a daňovým subjektem, kterým může podle okolností být poplatník nebo plátce daně, případně i další subjekt, o kterém to stanoví zákon. Daňový subjekt má vůči správci daně povinnost uhradit svůj tzv. daňový dluh, který mu vzniká okamžikem daňové povinnosti stanovené příslušnými daňovými zákony a trvá až do jeho zaplacení. Správce daně pak má vůči tomuto subjektu nárok na zaplacení daňové pohledávky. Jaké daně mohou být daňovému subjektu uloženy upravuje zákon č. 212/1992 Sb., o daňové soustavě, v platném znění, který v § 1 taxativně vypočítává jednotlivé daně. Jsou jimi daň z přidané hodnoty, spotřební daně, daň z příjmů, daň z nemovitostí, daň silniční, daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí a daně k ochraně životního prostředí, které však dosud nejsou upraveny zvláštními předpisy. Daňová povinnost pak daňovému subjektu vyplývá z právních předpisů, které upravují jednotlivé daně. Jedná se zejména o následující zákony, v platném znění : -

586/1992 Sb., o daních z příjmů,

-

235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,

-

353/2004 Sb., o spotřebních daních,

-

338/1992 Sb., o dani z nemovitostí,

-

16/1993 Sb., o dani silniční,

-

357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí.

Podle legislativní zkratky použité v § 1 odst. 1 ZSDP však pojem „daň“ zahrnuje vedle výše uvedených daní také poplatky, odvody, zálohy na tyto příjmy a odvody za porušení rozpočtové kázně. Poplatky rozlišujeme na soudní, správní a místní, přičemž jejich výčet a podmínky pro ukládání a vybírání jsou stanoveny speciálními předpisy. Odvody za porušení rozpočtové kázně pak upravuje § 44 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, v platném znění. Jelikož je výčet toho, co je daní, taxativní, za daň nemůže být považováno například příslušenství daně podle § 58 ZSDP ani další peněžité sankce. Ke splnění povinnosti uhradit daňový dluh by mělo docházet dobrovolně, avšak v případě, že se tak nestane, má správce daně možnost vymáhat tento daňový dluh na subjektu daně prostřednictvím exekuce. Stejně jako v případě exekuce správní, i správce 13

daně může provádět exekuce sám a nebo se obrátit na soud či soudního exekutora. Na soud se však správce daně může obrátit pouze v případě, kdy mu zákon přiznává procesní způsobilost.7 Případy, kdy právní úprava v zákoně o správě daní a poplatků není kompletní řeší § 73 odst. 3 ZSDP, který pak odkazuje na přiměřené použití občanského soudního řádu. Naopak § 99 tohoto zákona výslovně vylučuje použití ustanovení správního řádu pro daňové řízení.

7

Podrobněji v kapitole 4.3. Daňové exekuce, str. 27

14

3. PŘEDMĚT EXEKUCE

Z jednotlivých právních úprav jednoznačně vyplývá, že exekuční právo je součástí práva procesního, které představuje ve své podstatě veřejnoprávní oblast práva. Předmětem exekučního práva jsou tedy procedurální vztahy vznikající při nucené realizaci exekučního titulu. Upravuje v prvé řadě postup soudu či jiných orgánů při vymáhání nároků, které byly uznány v předchozím řízení a dosud nedošlo k jejich uspokojení. Tento postup je odrazem donucovací moci státu, která byla delegována na příslušný vykonávací orgán. Není přitom podstatné, zda jsou vymáhané nároky povahy soukromoprávní či veřejnoprávní. Postup soudu vyžaduje přesné dodržování právních předpisů, neboť podstatou exekucí je zásah státu (prostřednictvím soudu či jiného státního orgánu) do soukromé, především pak materiální sféry povinného, který nesplnil dobrovolně uloženou povinnost. Tento zásah, respektive jeho formy a intenzita musí být vždy uskutečněny v mezích stanovených platnými právními předpisy. Exekuční řízení navazuje časově i věcně na rozhodnutí nebo jiný výstup (exekuční titul) předchozího řízení nebo postup příslušného orgánu. Této časové posloupnosti odpovídá i zařazení právní úpravy exekučního řízení do závěrečných částí jednotlivých předpisů. U soudních exekucí navazuje vykonávací řízení na řízení nalézací, v němž jde o

autoritativní

zjištění

existence

nebo

neexistence

subjektivního

(typicky

občanskoprávního - viz. § 7 OSŘ) práva, nároku, resp. autoritativní konstituování právního vztahu včetně osobního stavu, a tomu odpovídající rozhodnutí jež v nich soud (ve věci samé) činí.8 Přestože, jak bylo zmíněno výše, řízení nalézací a exekuční na sebe navazují a mají některé společné rysy, kterými je zejména společná právní úprava (v určitém rozsahu) a také společný cíl, jímž je ochrana subjektivních práv, jejich vztah lze charakterizovat odděleností a relativní samostatností. Nedá se tedy říci, že by řízení nalézací a vykonávací bylo dvěma fázemi jednoho procesu. Naopak. Řízení vykonávací, resp. exekuční nenavazuje automaticky na řízení nalézací, ale může být zahájeno až po splnění zákonem stanovených podmínek na základě návrhu oprávněného. Oddělenost řízení se projevuje také v tom, že soud vykonávající exekuční řízení nemůže již zasahovat nebo nějak měnit či doplňovat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení. Předmět exekučního řízení není oproti občanskému civilnímu procesu jako takovému vymezen tak široce. Předmět občanského civilního procesu zahrnuje jak

8

Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha, a.s. , 2004, str. 15

15

procesní postup soudu, tak i činnosti prováděné stranami sporu, tedy účastníky řízení a také dalšími subjekty na řízení zúčastněných. Soud v tomto řízení vystupuje jako nezávislý rozhodce sporu, zatímco v případě řízení exekučního sleduje především uspokojení uznaných nároků. Do popředí proto vystupují zejména procesní úkony soudu, zatímco úkony účastníků mají na exekuční řízení vliv pouze omezený. Také u exekucí prováděných podle správního řádu a podle zákona o správě daní a poplatků lze vysledovat rozdílnosti mezi řízením exekučním a řízením, jímž došlo k vydání meritorního rozhodnutí, a to především po stránce formální. Zatímco správní rozhodnutí má formu individuálního správního aktu, správní exekuce se většinou provádí tzv. faktickými úkony (konkrétněji jde o tzv. exekuční úkony).9

9

Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha : Eurolex Bohemia, 2005, str. 227

16

4. PŘEDPOKLADY EXEKUCE

Pro všechny druhy exekucí platí, že k tomu, aby mohla být exekuce řádně provedena a splnila svůj účel, musí být splněny určité podmínky stanovené zákonem. Soud i další orgány provádějící exekuce zkoumají jejich přítomnost nejen před zahájením řízení, ale i v jeho průběhu. Předpoklady exekuce tedy musí být splněny během celého řízení. V případě, že některá z podmínek chybí, v řízení nelze pokračovat, dokud není nedostatek podmínky odstraněn. Ne všechny procesní podmínky jsou však odstranitelné. Pokud je shledána přítomnost neodstranitelné podmínky, v exekučním či vykonávacím řízení nelze pokračovat. Při srovnání jednotlivých úprav zjistíme, že některé podmínky jsou společné všem druhům exekucí. Základním předpokladem pro úspěšnou exekuci je zejména existence vykonatelného exekučního titulu. Bez něj soud ani jiný orgán nemůže exekuci nařídit. Pojednání o exekučních titulech jsem vzhledem k šíři problematiky věnovala samostatnou kapitolu. Za další předpoklad exekuce lze považovat nesplnění povinnosti uložené exekučním titulem. Teprve v případě, že povinný dobrovolně a ve stanovené lhůtě nesplnil to, co mu bylo exekučním titulem uloženo, může dojít k vykonávacímu řízení neboli exekuci. Toto stádium procesu je pouze fakultativní a tedy nenastává automaticky. Dojít k němu může, ale nemusí. Nedojde k němu za situace, že povinný splní povinnost uloženou rozhodnutím soudu nebo příslušného orgánu řádně a včas.

4.1. Soudní exekuce prováděná soudem

Občanský soudní řád upravuje totožně procesní podmínky pro řízení vykonávací i nalézací. Stěžejní podmínkou, bez níž nelze vykonávací řízení zahájit, je návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Další podmínky řízení pak občanský soudní řád rozlišuje na podmínky odstranitelné a neodstranitelné. Mezi neodstranitelné podmínky řízení patří: -

nedostatek pravomoci soudu,

-

nedostatek věcné příslušnosti soudu,

-

překážka věci zahájené (litispendence),

-

překážka věci rozsouzené (res iudicate),

-

způsobilost být účastníkem řízení.

17

K odstranitelným nedostatkům procesních podmínek se řadí -

nedostatek procesní způsobilosti,

-

nedostatek plné moci. 10

4.1.1. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí Zahájení vykonávací řízení je založeno na zásadě dispoziční, což znamená, že může být zahájeno pouze na návrh oprávněné osoby. Po zahájení řízení však soud již postupuje a činí úkony i bez návrhů účastníků. Lze tedy říci, že stěžejní a prvořadou podmínkou, na které celé vykonávací řízení stojí, je návrh oprávněného. Bez něj nelze řízení zahájit ani v něm pokračovat, musí tedy existovat po celou dobu řízení. Výjimka z té vlastnosti exekučního řízení, již představuje uplatnění zásady dispoziční, je zakotvena v ustanovení § 273a OSŘ, jež navazuje na zvláštní druh předběžného opatření § 76a OSŘ, kterým se nařizuje, v případě, že se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, aby bylo předáno do péče určené osoby.11 V tomto případě je totiž soud podle § 273a OSŘ povinen ex offo zajistit výkon tohoto rozhodnutí. Návrh na výkon rozhodnutí podaný podle občanského soudního řádu musí obsahovat vedle obecných náležitostí pro všechna podání (§ 42 odst. 4 OSŘ) a obecných náležitostí návrhu na zahájení řízení (§ 79 OSŘ) také specifické náležitosti (§ 261 OSŘ), podle jednotlivých navrhovaných způsobů výkonu rozhodnutí. Podle obecných ustanovení tedy musí návrh obsahovat označení soudu, kterému je určen a identifikaci osoby činící podání. Petit návrhu musí být přesný, určitý a srozumitelný a musí z něj jasně vyplývat, jaké povinnosti mají být vynuceny. U peněžitého plnění je třeba také vyčíslit příslušenství a náklady řízení. Toto podání musí být datováno a podepsáno. Konkrétnější je pak ustanovení, které stanovuje náležitosti na zahájení řízení. Důležité je zejména přesné označení účastníků, a to jménem, příjmením a bydlištěm. Je-li účastníkem právnická osoba, v návrhu je označena obchodní firmou nebo názvem a sídlem společnosti. Účastníkem řízení může být také stát a v tom případě musí být v návrhu uvedeno označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje.

10 11

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C.H.Beck, 2001, str. 9 Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha, a.s. , 2004, str. 23

18

Podle § 261 odst. 1 OSŘ je dále v návrhu nutné uvést konkrétní způsob provedení výkonu rozhodnutí, a to v případě, že oprávněný požaduje provést výkon rozhodnutí na peněžité plnění. V jednom návrhu může být navržen pouze jeden způsob výkonu rozhodnutí. Nelze tedy nechat na soudu, aby zvolil nejvhodnější způsob dle svého uvážení tak, jak to umožňuje např. exekuční řád. Dalším velmi důležitým požadavkem podle § 261 odst. 2 je připojení originálu nebo úředně ověřeného opisu exekučního titulu s potvrzením jeho vykonatelnosti. Pokud se návrh na výkon rozhodnutí podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně, pak není nutné vykonatelný exekuční titul předkládat. V případě, že má oprávněný povinnost předložit exekuční titul a ani na výzvu soudu tak neučiní a potřebné údaje se nepodaří zjistit jiným způsobem, soud návrh na nařízení exekuce zamítne. Pokud je návrh na zahájení řízení jinak neúplný nebo nesprávný, soud vyzve navrhovatele, aby nedostatky v podání odstranil, a to ve lhůtě, kterou mu stanoví. Jedná se o lhůtu soudcovskou. Pokud nedojde k nápravě, soud návrh na výkon rozhodnutí odmítne. Návrh je možno podat písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem, přičemž nejběžnější je podání písemné. Podání je nutné předložit s potřebným počtem stejnopisů a příloh uvedených v návrhu, a to tak, aby jeden ze stejnopisů zůstal soudu a další účastníci dostali po jednom. Tento návrh pak soud doručí dalším účastníkům.

4.1.2. Neodstranitelné podmínky řízení

Zjistí-li soud kdykoliv během řízení nedostatek podmínky, kterou nelze odstranit, pak postupuje podle § 104 odst. 1 a § 254 odst. 1 OSŘ a řízení zastaví. Nedostatek neodstranitelné podmínky totiž způsobuje absolutní nepřípustnost takové exekuce, která nemůže být zhojena ani právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Jestliže soud i přesto exekuci nařídí, může pak být nedostatek neodstranitelné podmínky uplatněn v rámci odvolání proti nařízené exekuci u odvolacího soudu. Pokud dá odvolací soud odvolateli za pravdu, řízení o výkon rozhodnutí zastaví. Lze tedy vyvodit, že řízení o výkon rozhodnutí lze zastavit pouze do doby, než je soudem nařízen výkon. Občanský soudní řád řeší také situaci, kdy se nedostatek neodstranitelné podmínky zjistí až po nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce. V tomto případě soud postupuje dle ustanovení § 268 odst. 1 OSŘ, které soudu ukládá zastavit výkon rozhodnutí.

19

a) pravomoc soudu Podle § 251 a § 274 OSŘ soud zkoumá svou pravomoc, a to jak na začátku, tak i v průběhu řízení. Činí tak sám a může tak činit i k námitce účastníků. Jestliže shledá, že není pravomocný k rozhodování o výkonu rozhodnutí, řízení zastaví a po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, věc předá příslušnému orgánu. K těmto případům dochází v praxi jen výjimečně. V souvislosti s pravomocí soudů však judikatura řešila jiný problém, a to pravomoc soudu v nalézacím řízení. Nedostatek pravomoci v nalézacím řízení je totiž důvodem pro zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí. Na podporu tohoto závěru bylo argumentováno tím, že rozhodne-li nalézací soud o věci, která nepatří do jeho pravomoci, je takové rozhodnutí absolutně neúčinné a postrádá závaznosti.12

b) příslušnost soudu Ohledně věcné příslušnosti soudu nebývají většinou spory. Věcně příslušný k výkonu rozhodnutí je okresní soud, a to místně příslušný soud podle bydliště nebo sídla povinného. Je-li návrh na výkon rozhodnutí přesto podán u jiného soudu, musí tento rozhodnout o své nepříslušnosti a věc postoupit věcně příslušnému soudu.

c) překážka věci zahájené Litispendence neboli překážka věci zahájené je upravena v § 83 OSŘ, který říká, že zahájené řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Podle judikatury se za tutéž věc považuje stejný způsob výkonu na týž předmět výkonu uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro stejnou pohledávku, pokud předchozí návrh na nařízení výkonu nebyl dosud pravomocně vyřízen.13 Po nabytí účinnosti exekučního řádu dochází mnohem častěji k tomu, že totožné vykonávací řízení je zahájeno jak u soudu, tak i u soudního exekutora. Při posuzování, zda byly splněny znaky překážky věci zahájené, je zejména důležité určit časový okamžik, kterým došlo k zahájení exekučního řízení. Podle občanského soudního řádu má účinky nařízení výkonu rozhodnutí až vydání tzv. exekučního příkazu exekutorem, který teprve stanoví, jakým způsobem bude výkon rozhodnutí uskutečněn.

12 13

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C.H.Beck, 2001, str. 11 Rozhodnutí Nejvyššího soudu 20 Cdo 1082/2004

20

d) překážka věci rozhodnuté (res iudicata) Rovněž res iudicata (upravena v § 159 odst. 3) je jednou z neodstranitelných překážek zahájení výkonu rozhodnutí. Překážka věci rozhodnuté nastává ve vykonávacím řízení tehdy, pokud došlo k pravomocnému nařízení předchozího výkonu rozhodnutí, ale dosud nedošlo k jeho zastavení. Byla-li však předchozí exekuce zastavena, po nabytí právní moci usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí, je možno podat návrh nový.

e) způsobilost být účastníkem řízení Vzhledem k tomu, že část šestá občanského soudního řádu nemá speciální úpravu o způsobilosti účastníků, použije se § 19 OSŘ. Podle kterého má způsobilost být účastníkem řízení zejména ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Obecné podmínky právní subjektivity jsou pak stanoveny zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, v platném znění (dále jen ObčZ).

4.1.3. Odstranitelné podmínky řízení

Zjistí-li soud, že se před nařízením výkonu vyskytl nedostatek bránící v pokračování řízení, který však lze odstranit, učiní k tomu vhodná opatření. Soud může v řízení pokračovat, avšak nesmí rozhodnout. V případě, že nedostatek nebyl odstraněn, řízení zastaví, a to dle § 104 odst. 2 OSŘ.

a) nedostatek procesní způsobilosti Procesní způsobilost je pro všechna soudní řízení upravena § 20 OSŘ tak, že každý může před soudem jako účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Účastník tedy může před soudem vystupovat sám nebo si zvolit zástupce. Tato procesní způsobilost koresponduje se způsobilostí podle hmotného práva a je upravena v § 8 odst. 1 ObčZ. Fyzická osoba může být této způsobilosti zbavena pouze soudem, a to v řízení podle § 186 a násl. OSŘ, za podmínek stanovených v § 10 odst. 1,2 ObčZ. Tento procesní nedostatek může soud odstranit například tak, že zajistí, aby byl nezpůsobilý účastník zastoupen svým zákonným zástupcem. Soud může dále nechat v případě střetu zájmů příslušným soudem ustanovit zvláštního zástupce a nebo může sám nezpůsobilému účastníkovi ustanovit opatrovníka, pokud hrozí prodlení. 21

b) nedostatek plné moci Nedostatek plné moci jako odstranitelnou podmínku řízení řeší soud v případě, že někdo vystupuje jako zástupce účastníka, avšak neprokázal se plnou mocí. Za této situace většinou postačí výzva zástupci nebo přímo účastníkovi řízení, aby plnou moc doložili. Předložením této plné moci je podmínka splněna a v řízení se může pokračovat. Navíc tak dochází ke schválení i těch úkonů, které byly zástupcem učiněny před podpisem plné moci. Pokud však k doložení plné moci v uložené lhůtě nedojde, soud nemůže rozhodovat ve věci samé, i když v řízení pokračovat může.

4.2. Soudní exekuce prováděná soudním exekutorem

Také tento druh exekuce se zahajuje pouze na návrh oprávněného, nebo na návrh toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo podle § 36 odst. 3 a 5 EŘ. I zde se tedy uplatňuje tzv. dispoziční zásada.

Obsahové náležitosti návrhu

upravuje § 38 EŘ, přičemž návrh musí dále splňovat i obecné náležitosti stanovené občanským soudním řádem podle § 42 odst. 4 OSŘ a také náležitosti návrhu na zahájení řízení dle § 79 odst. 1 OSŘ. Pokud návrh neobsahuje některou z náležitostí nebo je nesrozumitelný či neurčitý, postupuje se podobně jako v rámci úpravy stanovené občanským soudním řádem. Exekutor nebo soud oprávněného vyzve, aby návrh doplnil nebo opravil, a to ve lhůtě, kterou pro tento účel stanoví. Nejsou-li vady podání v této lhůtě odstraněny a nelze-li pro ně v řízení pokračovat, soud buď z vlastní iniciativy nebo na návrh exekutora řízení zastaví. Návrh na exekuci může oprávněný podat jednak přímo u exekutora nebo u věcně a místně příslušného soudu, kterým je podle § 45 EŘ okresní soud příslušný podle místa bydliště povinného. Oprávněný v návrhu může také určit konkrétního exekutora, který bude oprávněn exekuci provést. K návrhu je také třeba přiložit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením vykonatelnosti. Tato povinnost ovšem odpadá v případě, že se návrh na exekuci podává u soudu, který o věci rozhodoval v nalézacím řízení jako soud prvního stupně. Na rozdíl od úpravy občanského soudního řádu, nemusí povinný výslovně uvádět způsob, kterým má být exekuce provedena. Výběr je tedy ponechán na exekutorovi, který sám stanoví nejvhodnější způsob vzhledem ke zjištěnému majetku povinného. 22

Další nutnou podmínkou pro zahájení exekučního řízení podle exekučního řádu je, že řízení nesmí bránit překážka věci zahájené – litispendence. Bylo-li již zahájeno exekuční řízení, nemůže již pro tentýž nárok oprávněného vůči stejnému povinnému probíhat další exekuční řízení. Takové další řízené se zastaví. V praxi také často dochází k situaci, kdy je zahájeno více exekučních řízení podle dalších předpisů, přičemž nejčastější je kolize exekuce soudní a daňové. Tyto případy jsou řešeny speciálním zákonem č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, v platném znění (dále jen StEx). Tomuto předpisu a zejména jednotlivým způsobům řešení střetu exekucí je věnována samostatná kapitola této práce.


Jak bylo řečeno v kapitole o současné právní úpravě exekucí, správní řád rozlišuje mezi exekucemi na peněžité a nepeněžité plnění a jeho prostřednictvím může dojít pouze k výkonu exekuce na plnění nepeněžité. Přestože tento druh exekucí není rozšířen tak, jako např. exekuce soudní, ať již jsou prováděné soudem nebo soudním exekutorem, má i tento způsob několik předností. Jednou z nich je jistě fakt, že se neplatí ani soudní poplatek ani náklady soudního exekutora. Správní exekuce se však již neliší v požadavcích, které musí být splněny, aby mohlo k nařízení exekuce vůbec dojít. I v tomto případě patří mezi stěžejní požadavky pro zahájení exekučního řízení podle správního řádu vykonatelný exekuční titul a nesplnění povinnosti, kterou tento titul povinnému ukládá, ve stanovené lhůtě. Mezi další předpoklady řízení pak patří: -

podání návrhu,

-

příslušnost správního orgánu,

-

uplynutí lhůty,

-

možnost vymáhání plnění stále trvá.

a) návrh Exekuce prováděné podle správního řádu mohou být zahájeny na návrh oprávněného a nebo i orgánem státní správy z moci úřední. Podle § 105 SŘ jsou k uplatnění exekučního titulu oprávněny dva typy subjektů. Je to jednak správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, a to za předpokladu, že 23

existuje prokazatelný veřejný zájem na prováděné exekuci. Druhým aktivně legitimovaným subjektem je pak osoba oprávněná z exekučního titulu. Žádost o exekuci se podává u tzv. exekučního správního orgánu nebo je možné požádat o provedení exekuce soud či soudního exekutora. Konkrétní určení exekučního správního orgánu pak záleží především na tom, zda se jedná o plnění peněžité či nepeněžité. Exekuční řízení tedy může být zahájeno i na návrh oprávněného z exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že úprava exekucí zařazená do správního řádu v hlavě XI. nemá pro podání, kterým se zahajuje toto řízení, speciální úpravu, použijí se ustanovení hlavy III. správního řádu nazvaná Účastníci řízení a zastoupení. Další náležitosti návrhu jsou pak upraveny v hlavě VI. správního řádu, která se týká přímo průběhu řízení v prvním stupni. V § 44 odst. 1 SŘ se říká, že řízení se zahajuje žádostí nebo jiným návrhem. § 45 SŘ pak stanovuje, že žádost musí jednak obsahovat náležitosti podle § 37 SŘ, dále označení všech účastníků a musí z ní být také patrné, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá. Stejně jako u exekucí soudních i v tomto případě exekuční správní orgán žadatele, jehož žádost nemá předepsané náležitosti, vyzve k odstranění těchto nedostatků. Pokud pro nedostatky v žádosti nelze v řízení pokračovat, správní orgán řízení přeruší. Jedná-li se však o podstatné nedostatky, které nejsou ani na výzvu odstraněny, správní orgán řízení zastaví.

b) příslušnost správního orgánu Jak bylo již uvedeno výše, žádost o správní exekuci se v režimu správního řádu podává u exekučního správního orgánu. Je jím správní orgán, který je určen k exekuci správním řádem nebo zvláštním zákonem. Věcná příslušnost je tedy založena pouze na základě zákona, který ji musí výslovně a pro konkrétní správní orgán stanovit.14 Příslušný správní orgán je správním řádem označován jako tzv. exekuční správní orgán. Exekučním správním orgánem je podle ust. § 103 odst. 2 ten správní orgán, který provádí exekuci. Může jít o orgán odlišný od toho, který rozhodoval v prvním stupni v řízení nalézacím, ale může také být s tímto orgánem totožný. Pak ovšem vyvstává otázka, zda nemůže být tento správní orgán podjatý, když vystupuje jako oprávněný a zároveň jako vymáhací orgán. Na stejný problém narazíme i u daňových exekucí prováděných správcem daně.

14

Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. Praha : Linde Praha, a.s. , 2006, str, 231

24

V rámci úpravy správního řádu je třeba rozlišovat provádění exekucí peněžitých a nepeněžitých, a to zejména z hlediska příslušnosti správního orgánu. Podle § 107 SŘ může exekuce na nepeněžité plnění provádět: -

správní orgán, který vydal exekuční titul v prvním stupni nebo jej schválil,

-

obecní úřad nebo krajský úřad, který vydal exekuční titul v prvním stupni nebo

jej schválil, -

obecní úřad obce s rozšířenou působností, pokud jej o to požádá správní orgán

mající sídlo v jeho správním obvodu, který vydal exekuční titul v prvním stupni nebo jej schválil.

Exekuce na peněžité plnění pak spadá pod příslušnost: -

obecného správce daně místně příslušného podle zákona o správě daní a

poplatků, -

obecního úřadu nebo krajského úřadu, je-li současně správním orgánem, který

vydal exekuční titul nebo jej schválil. Tento správní orgán se také může obrátit se žádostí o provedení exekuce na místně příslušného správce daně.

c) uplynutí lhůty Exekuční řízení podle správního řádu může být zahájeno, pouze pokud exekučním titulem stanovená povinnost nebyla dobrovolně splněna ve stanovené lhůtě, jedná se o tzv. podmínku vykonatelnosti. Tato lhůta počíná běžet dnem následujícím po nabytí právní moci rozhodnutí, kterým se stanovená povinnost ukládá. Za situace, že podání odvolání nemá vůči rozhodnutí orgánu prvního stupně odkladný účinek (§ 85 SŘ), začne tato lhůta dnem následujícím po oznámení prvoinstančního rozhodnutí účastníkovi řízení, jímž se mu ukládá povinnost.15 V tomto případě se jedná o tzv. předběžnou vykonatelnost, která je upravena v § 74 SŘ.

d) možnost vymáhání stále trvá Provedení exekuce na nepeněžité plnění je možné pouze, pokud neuplynula lhůta k vymáhání plnění. Tato lhůta je prekluzivní, což znamená, že jejím uplynutím nárok vymáhat zaniká. Exekuci tedy lze nařídit nejpozději do 5 let a provádět ji nejpozději do 10 let poté, kdy mělo dojít k dobrovolnému splnění povinnosti.

15

Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. Praha : Linde Praha, a.s. , 2006, str. 229

25

Plnění peněžité povinnosti je plně v režii zákona o správě daní a poplatků, který také stanovuje zvláštní lhůty pro vymáhání.


Rozdíly oproti ostatním druhům exekucí lze nalézt již na samotném počátku exekučního řízení. Je to především způsob zahájení tohoto řízení. Na rozdíl od soudní či správní se exekuce daňová zahajuje vždy z úřední povinnosti (ex officio) a nikoli na návrh oprávněného. Dá se však říci, že oprávněným je v tomto případě samotný správce daně. Správce daně je tedy oprávněn k vymáhání daňového dluhu, nemá však právo na daně jako takové. Právo na daně je vždy právem státu a nikoliv právem správce daně. Za správce daně označuje § 1 odst. 3 ZSDP územní finanční orgány a další správní i jiné státní orgány České republiky, jakož i orgány obcí v České republice věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní. Podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění, však organizační složky státu, kterými jsou nepochybně i orgány dle § 1 odst. 3 ZSDP, nejsou právnickými osobami. Tento fakt má vliv zejména na procesní způsobilost správce daně v soudním řízení. Dle § 1 odst. 2 ZSDP má správce daně způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení pouze ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost. Pokud se tedy jedná o vymáhání pohledávky, která není daní podle legální definice v § 1 odst. 1 ZSDP, čímž může být například vymáhání nezaplaceného příslušenství daně či nějakých sankcí, správce daně nemůže podat návrh na výkon rozhodnutí u soudu. Může však provést exekuci sám. Také u tohoto druhu exekuce však musí být splněny předpoklady exekučního řízení. Daňovou exekuci provádí podle zákona o správě daní a poplatků správce daně, který je povinen, tak jako v řízení soudním zkoumat, zda-li jsou tyto podmínky řízení splněny, a to jak před zahájením řízení, tak i v jeho průběhu. Vedle obecných podmínek, kterými jsou zejména existence vykonatelného exekučního titulu a dobrovolné nesplnění povinnosti z něho vyplývající je třeba, aby byly splněny i další předpoklady: -

pravomoc správce daně,

-

příslušnost správce daně,

-

procesní způsobilost.

26

a) pravomoc správce daně Pravomoc lze definovat jako soubor práv a povinností, které jsou orgánům přiznány zákonem. Příslušný orgán pak může operovat pouze v mantinelech stanovených těmito zákony a nesmí jednat nad jejich rámec. Pro oblast správy daní upravuje tyto „mantinely“ zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje pravomoc územních finančních orgánů. Podle tohoto zákona jsou jimi finanční ředitelství a finanční úřady.

b) příslušnost správce daně Místní příslušnost je speciálně vymezena v ustanovení § 73 odst. 3 ZSDP, z něhož vyplývá, že k vymáhání daňových nedoplatků daňovou exekucí je místně příslušný ten správce daně, u kterého je daňový dlužník evidován, resp. správce daně, který eviduje daňovou pohledávku. Jestliže se ukáže, že by bylo v rámci hospodárnosti a rychlosti řízení snazší, aby exekuci provedl jiný věcně příslušný správce daně, je možné postupovat v souladu s § 5 ZSDP a tento orgán dožádáním pověřit provedením exekuce. Tento postup správce daně je vhodný zejména v případě exekuce prodejem movitých věcí povinného, které se nacházejí mimo dosah správce daně. K provedení daňové exekuce je tedy věcně a funkčně příslušný finanční úřad.

c) procesní způsobilost Daňový dlužník je každý, kdo je dle daňového zákona povinen platit daň nebo vybranou a sraženou daň odvádět.16 Daňovými dlužníky jsou tedy daňové subjekty, které nezaplatily splatný daňový nedoplatek, resp. jejich právní nástupci. Kdo má postavení daňového subjektu (poplatník, plátce), vymezují daňové zákony. Tyto také stanovují, kdy u daňového subjektu vzniká daňová povinnost a její splatnost. Pokud není v daňovém zákoně nebo v textu zákona o správě daní a poplatků splatnost stanovena jinak, je v § 40 ZSDP vymezena obecná splatnost daně a to ve lhůtě pro podání daňového přiznání či hlášení. V rámci vymáhacího řízení má postavení povinného jen daňový dlužník a má v něm zákonem vymezené povinnosti i práva. Způsobilost daňového dlužníka spočívá ve schopnosti nabývat práv a brát na sebe povinnosti mimo jiné i v rámci vymáhacího řízení. Způsobilost procesní, tedy

16

Mrkývka, P. a kol.Finanční právo a finanční správa, 2. díl. Brno : Masarykova univerzita, 2004, str. 34

27

způsobilost k jednání v řízení je podle zákona o správě daní a poplatků konstruována tím způsobem, že před správcem daně může každý jednat samostatně v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti.17 Otázka způsobilosti fyzických osob a jejího nabývání je upravena obecnou úpravou občanského zákoníku. Daňový subjekt tak může jednat v řízení sám nebo si může zvolit zástupce. Fyzická osoba se může nechat zastupovat: -

zákonným zástupcem v případě, že se jedná o osobu, která dosud nedosáhla zletilosti nebo má omezenou způsobilost,

-

zástupcem pro daňové řízení, kterého stanoví správce daně. Učiní tak, pokud nebyl osobě soudem stanoven opatrovník (§ 10 odst. 1 ZSDP), nebo pokud není správci daně pobyt osoby znám, nepodařilo se jí doručit písemnost na známou adresu (přičemž tato osoba si nezmocnila žádného zástupce), nebo osobě ztižené duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemůže v řízení jednat či osobě, která není schopna přirozeně se vyjadřovat (§ 10 odst. 2 ZSDP),

-

zástupcem, kterého si určí.

Subjektem vykonávacího řízení mohou být samozřejmě i osoby právnické, za které podle § 9 odst. 2 ZSDP jedná statutární orgán nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn za ni jednat.

17

§ 9 odst. 1 ZSDP

28

5. EXEKUČNÍ TITULY

Vykonatelný exekuční titul je jednou z podstatných podmínek, bez níž by nemohlo dojít j k zahájení vykonávacího nebo exekučního řízení. Exekuční titul je určitá listina, která má všechny zákonem předepsané formální náležitosti a je vydaná k tomu zmocněným orgánem. Exekučním titulem tedy může být rozhodnutí vydané v řízení správním, občanském nebo daňovém ve formě rozsudku, usnesení, schváleného smíru nebo dohody, případně platebního rozkazu.18 U všech exekučních titulů musí být naplněny zákonem stanovené požadavky na jejich formální i obsahovou stránku. Pouze perfektní listina pak může mít účinky vykonatelného exekučního titulu. A právě vykonatelnosti bych se chtěla na tomto místě věnovat podrobněji, a to zejména proto, že vykonatelný exekuční titul je nezbytnou podmínkou pro zahájení kteréhokoliv druhu exekučního řízení. U exekučních titulů rozlišujeme vykonatelnost formální a materiální. První z nich znamená, že z exekučního titulu musí jasně vyplývat okamžik, kdy má dojít ke splnění stanovené povinnosti ze stany povinného, jinými slovy, kdy nastává účinnost příslušného právního aktu vůči jeho účastníkům. Tato lhůta pro plnění, tedy jedna z podmínek formální vykonatelnosti, je stanovena v jednotlivých předpisech, podle kterých se rozhodnutí či jiný právní akt vydává a liší se podle konkrétního exekučního titulu. V rámci úpravy občanského soudního řízení tak rozlišujeme například vykonatelnost rozsudku a usnesení. Je-li rozsudkem uložena povinnost k plnění, je třeba ji podle § 160 odst. 1 OSŘ splnit do tří dnů od právní moci rozsudku. Následujícím § 161 OSŘ je pak stanoveno, že rozsudek je vykonatelný uplynutím této lhůty k plnění. Odlišná je situace v případě, kdy soud uložil povinnost usnesením. Lhůta k plnění zde počne běžet okamžikem doručení usnesení.19 V praxi také často dochází k vydávání tzv. předběžně vykonatelných rozhodnutí, u kterých začíná lhůta pro plnění běžet od doručení osobě povinné plnit. Některá usnesení také mohou být vykonatelná až po nabytí právní moci, a proto je třeba důsledně rozlišovat mezi vykonatelností a právní mocí. Zatímco právní moc vystihuje závaznost rozhodnutí (pro účastníky řízení a další určené subjekty) a opětovnou neprojednatelnost (nezměnitelnost) v příslušném řízení (s

18 19

Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde Praha a.s. 2007, str. 27 § 171 odst. 1 OSŘ

29

výjimkou mimořádných opravných prostředků), s vykonatelností se k rozhodnutí připíná důsledek, tkvící v tom, že nastupuje povinnost k faktickému plnění.20 Může tedy dojít k situaci, kdy rozhodnutí, které již nabylo právní moci není vykonatelné nebo v opačném případě, rozhodnutí je již vykonatelné, avšak dosud nenabylo právní moci. Exekuční tituly mohou být vydány i na základě jiných právních předpisů (např. notářský zápis podle notářského řádu nebo exekutorský zápis podle exekutorského řádu), které pak stanoví vykonatelnost těchto titulů odlišně od úpravy občanského soudního řádu. Například vykonatelnost exekučního titulu v rámci exekucí správních je upravena v § 74 SŘ, podle kterého je rozhodnutí vykonatelné nabytím právní moci nebo pozdějším dnem, který je uveden v jeho výrokové části. Soud vždy před nařízením exekuce zkoumá, zda je předložený exekuční titul vykonatelný. Podle dikce občanského soudního řádu provede potvrzení vykonatelnosti ten orgán, který titul vydal.21 Tímto potvrzením však není soud vázán a naopak je oprávněn prověřovat obsahovou stránku tohoto potvrzení nehledě na to, zda bylo vydáno soudem či jiným orgánem. Vykonatelnost exekučního titulu posuzuje tedy sám a nezávisle na tomto potvrzení. Pro formální stránku vykonatelnosti je zásadní i řádné doručení povinnému. Pokud z nějakého důvodu není účastníkům rozhodnutí doručeno v souladu se zákonem, nemůže být exekuční titul shledán vykonatelným. Nedostatek řádného doručení nelze zhojit tím, že by soud, který o nařízení exekuce rozhoduje, toto rozhodnutí doručil sám. K řádnému doručení může dojít jen v řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno.22 Při pestrosti exekučních titulů musí soud při zkoumání, zda bylo řádně doručeno, vzít v úvahu i specifické požadavky na doručování podle jednotlivých právních předpisů (například doručování podle správního řádu apod.) Tolik tedy k formální podmínce vykonatelnosti. Nyní přistoupím k materiálním předpokladům vykonatelnosti. Tím je především požadavek na obsahovou určitost exekučního titulu. Z rozhodnutí musí jasně a nepochybně vyplývat, co se má přesně plnit, co má být exekucí vymoženo. Důraz je tedy kladen především na kvalitu výstupu nalézacího řízení, které slouží jako podklad pro exekuci. Není totiž v pravomoci exekučního orgánu, aby zkoumal, cože to má být vlastně vymoženo. Tato otázka byla zpracována i judikaturou, konkrétně usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. Cdo

20

Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha, a.s. , 2004, str. 66 § 261 odst. 2, § 275 odst. 1 OSŘ 22 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1998, sp.zn. 20 Cdo 1020/99 21

30

2668/2004, ve kterém bylo vysloveno, že soudu nařizujícímu exekuci nepřísluší posuzovat správnost vykonatelného titulu, což zahrnuje i otázku právní dovolenosti stanovení povinností, jež je titulem ukládána. Exekuční soud se nemůže zabývat tím, zda je uložená povinnost co do své právní podstaty povinností soukromoprávní či jinou anebo povinností vyplývající z nároku či jeho příslušenství nebo povahy hmotněprávní či procesněprávní. Při zkoumání existence vykonatelného rozhodnutí se soud zabývá existencí jeho zákonem předepsané formy (formální vykonatelnosti), v rovině obsahové jde jen o materiální vykonatelnost vymáhané povinnosti.23 Vedle specifikace vymáhané povinnosti musí titul obsahovat také přesné určení oprávněného a povinného a v neposlední řadě lhůtu pro splnění uložené povinnosti. Zejména určení lhůty pro plnění je pro exekuční řízení zásadní, neboť teprve po nesplnění povinnosti v této lhůtě může rozhodnutí vykonatelné a tedy i způsobilé stát se exekučním titulem. Může se stát, že soud nařídí exekuci, i když exekuční titul není vykonatelný, tedy chybí některá z formálních či materiálních podmínek. V takovém případě pak nelze v exekuci pokračovat a musí být zastavena, a to v jakékoliv fázi výkonu. Jaké veřejné listiny se tedy mohou stát podkladem pro exekuční řízení, samozřejmě za předpokladu, že splňují podmínky uvedené v předchozím textu? Vzhledem k tomu, že nejrozsáhlejší úpravu exekucí obsahuje občanský soudní řád a také vzhledem k faktu, že soudy mohou vykonávat exekuční tituly vydané i jinými orgány než soudy (a to i cizozemskými), použiji pro přehled exekučních titulů ust. § 274 OSŘ a § 251 OSŘ. Nutno ovšem zdůraznit, že se jedná o výčet demonstrativní a tedy nikoli konečný a vyčerpávající. Exekučními tituly mohou podle ust. § 274 OSŘ být: a)

vykonatelná rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení, pokud přiznávají právo nebo postihují majetek,

b)

vykonatelná rozhodnutí ve správním soudnictví,

c)

vykonatelná rozhodnutí rozhodčích komisí a smírů jimi schválených,

d)

vykonatelná rozhodnutí státních notářství a dohod jimi schválených,

e)

notářské a exekutorské zápisy se svolením vykonatelnosti sepsaných podle zvláštních zákonů,24

23

Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde Praha a.s., 2007, str. 77 § 71 a až 71c zákona č. 358/1992Sb., ve znění zákona č. 30/2000 Sb. § 40 odst. 1 písm. d) a § 78 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb.

24

31

f)

vykonatelná rozhodnutí orgánů veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelné smíry,

g)

vykonatelná rozhodnutí a výkazy nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení,

h)

rozhodnutí orgánů Evropských společenství,25

i)

jiná vykonatelná rozhodnutí, schválené smíry a listiny, jejichž soudní výkon připouští zákon.

Podle § 251 OSŘ, který otevírá celou část šestou upravující výkon rozhodnutí, nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Těmito rozhodnutími se v rámci občanského soudního řádu myslí všechny formy rozhodnutí, tedy rozsudky, usnesení, platební rozkazy, jakož i směnečné a šekové platební rozkazy, které ovšem ukládají povinnost k plnění.26 Plnění přitom může mít podobu dare, facere, pati nebo i omittere. Ne všechna rozhodnutí soudu jsou však vykonatelná. Jsou jimi pouze ta, jejichž výrok zní na plnění, a proto nelze vykonat rozhodnutí určovací povahy, či rozsudek ukládající prohlášení vůle dle § 161 odst. 3 OSŘ. Vykonat nelze ani rozhodnutí ryze procesní povahy, třebaže v něm může být stanovena nějaké povinnost. Také exekuční řád ve svém § 49 stanoví výčet exekučních titulů, které lze podle něj vykonat. Oproti úpravě občanského soudního řádu se však jedná o výčet taxativní. Jsou jimi: a)

vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek,

b)

vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek,

c)

vykonatelný rozhodčí nález,

d)

notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu nebo exekutorský zápis podle § 78 písm. a),

25

Čl. 244 a 256 Smlouvy o založení Evropského společenství Čl. 159 a 164 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii 26 § 80 písm. b) OSŘ

32

e)

vykonatelné rozhodnutí orgánu státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smíry schválené těmito orgány,

f)

vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení,

g)

jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon,

Všechny exekuční tituly musí být stejně jako i u ostatních druhů exekučních řízení opatřeny doložkou vykonatelnosti, kterou vyznačí ten orgán, který ho vydal a u vykonatelných smírů pak ten, který smír schválil. Výčet exekučních titulů podle správního řádu je poněkud chudší, než podle úpravy obsažené v občanském soudním řádu. Exekučním titulem podle § 104 správního řádu tak může být výhradně: a) vykonatelné správní rozhodnutí, b) vykonatelný smír.

a) vykonatelné správní rozhodnutí Správní rozhodnutí jsou upravena v § 67 a násl. SŘ takto: rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách. Jedná se o širší pojetí správního rozhodnutí, které zahrnuje jak meritorní rozhodnutí v užším smyslu, tak také rozhodnutí o procesních otázkách, nazývané správním řádem usnesení. Vykonatelným správním rozhodnutím pro účely exekučního řízení se v tomto případě myslí rozhodnutí v užším slova smyslu, tedy rozhodnutí meritorní povahy, které ukládá povinnému konkrétní peněžitou či nepeněžitou povinnost. Pojem rozhodnutí v tomto případě nezahrnuje usnesení, které správní orgán může vydat pouze v zákonem (§76 odst. 1 SŘ) stanovených případech. Jak již bylo řečeno výše, podle správního řádu bude exekuční orgán postupovat pouze v případě vymáhání nepeněžité povinnosti. Povinnost finanční povahy je zcela v režii zákona o správě daní a poplatků.

33

b) vykonatelný smír Dalším exekučním titulem může být vykonatelný smír, upravený § 141 odst. 8 SŘ. Je to jeden ze způsobů ukončení tzv. sporného řízení, kterým správní orgán řeší spory z veřejnoprávních smluv a v případech stanovených zvláštními zákony i spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů. Jde o řízení, ve kterém proti sobě stojí dvě nebo i více stran s protichůdnými zájmy a může skončit dohodou o předmětu řízení. Tento smír však podléhá následnému schválení správním orgánem, jež má formu rozhodnutí.

K tomu, aby exekuční titul mohl být podkladem pro exekuční řízení, musí obsahovat všechny zákonem stanovené obsahové a formální náležitosti. Všechna rozhodnutí vydaná podle správního řádu tak musí obsahovat zejména výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků, přičemž první dvě jmenované náležitosti jsou ze zákona obligatorní. Odůvodnění není třeba zejména v případě, že se v řízení prvého stupně všem účastníkům řízení vyhovuje. Tak jako u exekuce soudní, i z rozhodnutí, které aspiruje na to stát se exekučním titulem vykonatelným podle správního řádu, musí přesně stanovit předmět plnění a řádně označit účastníky správního řízení. Další nezbytnou podmínkou je také stanovení lhůty k plnění. Speciální předpisy pak upravují i další náležitosti správního rozhodnutí. Ustanovením § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích je např. normativně zakotveno, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby od doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení.27 Formální náležitosti správního rozhodnutí jsou stanoveny § 69 SŘ. Písemné vyhotovení rozhodnutí tak musí především obsahovat označení „rozhodnutí“ nebo jiné označení stanovené zákonem, dále označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení a otisk úředního razítka. Z rozhodnutí také musí být patrné, která úřední osoba rozhodnutí vydala. V rozhodnutí je pak označena jménem, příjmením, funkcí a podpisem.

27

Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha : Eurolex Bohemia, 2005, str. 166

34

Exekuční tituly pro daňovou exekuci jsou upraveny v § 73 odst. 4 ZSDP. Také exekuční titul jako podklad pro daňovou exekucí musí být opatřen doložkou vykonatelnosti. V této souvislosti bych ráda zmínila rozdíl oproti soudnímu exekučnímu titulu, který spočívá v odkladném účinku odvolání těchto titulů. Zatímco v daňovém řízení odvolání zpravidla vůči rozhodnutí správce daně nemá odkladné účinky na splatnost daňové pohledávky nebo vykonatelnost daného rozhodnutí, tak v soudním rozhodnutí zpravidla má případné odvolání odkladné účinky.28 Soudní exekuci proto lze provést až na základě nabytí právní moci rozsudku. Naproti tomu k daňové exekuci lze přistoupit již v okamžiku vykonatelnosti daňového nedoplatku. Vzhledem k tomu, že se orgán oprávněný k provedení exekuce může obrátit i na soud či soudního exekutora, lze tyto exekuční tituly považovat také za exekuční tituly pro exekuci soudní nebo exekuci provedenou podle exekučního řádu. Těmito tituly tedy jsou: a) vykonatelný výkaz nedoplatků, b) vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění, c) splatná částka zálohy na daň.

a) vykonatelný výkaz nedoplatků Vykonatelný výkaz nedoplatků lze považovat za základní exekuční titul, a to pro všechny výše uvedené druhy exekucí. Z dikce zákona, která výslovně rozlišuje mezi vykonatelným výkazem nedoplatků a vykonatelným rozhodnutím, vyplývá, že mezi nimi existují rozdíly. Je to zejména fakt, že vykonatelný výkaz nedoplatků není rozhodnutím podle § 32 ZSDP. Jde o vlastní vnitřní doklad správce daně, který se daňovému subjektu ani nedoručuje. Daňový subjekt má ovšem samozřejmě právo do něj nahlédnout v rámci nahlížení do spisu.29 Výkaz rozhodnutí tedy nemusí mít obsahové náležitosti předepsané zákonem pro rozhodnutí. Přesto musí obligatorně splňovat náležitosti, které stanovuje § 73 odst. 5 ZSDP. Výkaz nedoplatků se sestavuje na základě evidence daní, kterou vede správce daně každému daňovému subjektu, a to pro každou daň zvlášť. Po obsahové stránce označuje neuhrazené předpisy platebních povinností konkrétního daňového subjektu včetně přesně vyčíslených částek a termínů

28

Šrotýř, J. Co je míněno pojmem vymáhání daňových nedoplatků a daňová exekuce?. Daňová a hospodářská kartotéka, 2006, sešit č. 23, str. 23 29 Kindl, M., Telecký, D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků, komentář. Praha : C.H.Beck, 2002 str. 451

35

splatnosti. Výkaz nedoplatků však může být vykonatelný a sloužit tak jako exekuční titul až poté, co se stanou vykonatelnými všechny položky v něm uvedené.

b) vykonatelné rozhodnutí Vykonatelnost rozhodnutí je upravena v § 32 odst. 13 ZSDP, který stanoví, že rozhodnutí je vykonatelné, jestliže proti němu nelze podat řádný opravný prostředek a nebo jestliže jeho podání nemá odkladný účinek a uplynula-li zároveň lhůta k plnění. Náležitosti rozhodnutí stanovuje § 32 odst. 2 ZSDP.

c) splatná částka zálohy na daň Záloha podle § 67 ZSDP představuje povinnou platbu na daň, kterou je povinen daňový poplatník platit v průběhu zdaňovacího období, přičemž skutečná výše daně není dosud známa. Zálohy, jejich výše a také splatnost jsou upraveny jednotlivými daňovými zákony nebo je může daňovému poplatníkovi uložit správce daně. Vybrané zálohy na daň se po skončení zdaňovacího období započítávají na úhradu skutečné výše daně.

36

6. NAŘÍZENÍ A PROVEDENÍ EXEKUCE

Exekuční či vykonávací proces představuje zákonem stanovený postup oprávněných orgánů při provádění exekucí. Jak již bylo několikrát zmíněno v předchozím textu, jedná se o řízení relativně samostatné, časově navazující na řízení prvního stupně. V předchozích kapitolách jsem se zabývala předpoklady nutnými pro zahájení tohoto řízení a v této kapitole bych se ráda věnovala podrobněji průběhu exekučního procesu, zejména nařízení a provedení exekuce a také činností soudu a dalších exekučních orgánů, která jim předchází.

6.1. Soudní exekuce

V řízení vykonávacím podle občanského soudního řádu a v exekučním řízení upraveném exekučním řádem lze vymáhat plnění peněžité i nepeněžité povahy, avšak jen zákonem stanovenými způsoby. Pouze v soudním řízení je také možné provést exekuci rozhodnutí o výchově nezletilých dětí. Touto problematikou se však již v dalším textu nebudu zabývat a zůstanu u dvou výše uvedených druhů exekucí. Pojednání o jednotlivých způsobech provedení exekucí jsem záměrně umístila do společné části pro exekuce soudní, jelikož jednotlivé způsoby provedení exekucí podle exekučního řádu odpovídají způsobům provedení výkonu rozhodnutí podle § 258 OSŘ. V rámci jednotlivých způsobů se však podle exekučního řádu stanoví v některých případech speciální úprava (§ 60 – 72 EŘ).30 Členění exekucí na exekuce k vymožení peněžité a nepeněžité pohledávky vychází z určení druhu plnění, tedy jestli se jedná o plnění majetkové nebo o splnění jiné povinnosti nemajetkové povahy. Exekuce k vymožení peněžité pohledávky směřuje proti jednotlivým majetkovým předmětům povinného, kterými mohou být pohledávky povinného, movité věci i nemovitosti. Pohledávkami povinného jsou např. jeho právo na mzdu nebo jiné příjmy považované zákonem za mzdu. Mohou však jimi být i jiné peněžité pohledávky nebo majetková práva. Při výkonu exekuce na majetkové plnění dochází ke zpeněžení těchto majetkových hodnot povinného a z výtěžku je pak uspokojena pohledávka oprávněného. Tento druh civilně právních exekucí lze provést srážkami ze mzdy, přikázáním 30

Hlavsa, P. Exekuční řád a zákon 119/2001 Sb. s poznámkami a prováděcími předpisy. Praha : Linde Praha, a.s., 2004

37

pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí. Specifickým prostředkem pro vymožení peněžitého plnění je i zřízení tzv. soudcovského zástavního práva k nemovitostem, které nevede přímo k uspokojení věřitele, avšak dává věřiteli záruku, že jeho pohledávka nebude ohrožena. K uspokojení práva věřitele by v případě prodeje nemovitosti došlo v pořadí tohoto zástavního práva. Exekuce k vymožení nepeněžité pohledávky, která spočívá v jiné povinnosti povinného, než je peněžité plnění, je institutem velmi variabilním a jeho předmět nelze zákonem přesně vymezit. Protože však podle ustanovení § 257 OSŘ lze nařídit a provést exekuci jen způsoby uvedenými v zákoně, musí být tyto jednotlivé způsoby exekucí právně uvedeny tak, aby jimi bylo možno vymoci splnění kterékoliv povinnosti, která může být exekučním titulem uložena.31 Těmito povinnostmi nepeněžité povahy jsou tedy něco dát či poskytnout, něco vykonat, opomenout nebo zdržet se nějaké činnosti a také strpět trvání určitého stavu. Při nařízení exekuce se pak použije ten způsob, který odpovídá povaze vynucované povinnosti. Oprávněný nemá v tomto případě možnost zvolit si nejvhodnější způsob jako u exekucí na peněžité plnění. Tento druh exekuce lze proto provést pouze zákonem stanovenými způsoby, kterými jsou vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci, provedení prací a výkonů.

6.1.1. Exekuce prováděná soudem

I pro exekuční řízení, stejně jako pro řízení nalézací, platí základní zásady řízení, ovšem použijí se pouze některé, a to přiměřeně s ohledem na specifika exekučního procesu. Zásadě dispoziční jsem se věnovala již v kapitole o předpokladech exekuce. Tato zásada nalézá uplatnění zejména v řízení sporném, kde proti sobě stojí dvě protistrany s rozdílnými zájmy. V exekučním řízení jsou to oprávněný a povinný. Projevuje se zejména při podávání návrhu na zahájení řízení, stanovení způsobu provedení exekuce a při zastavení řízení na návrh oprávněného. Ta část exekučního řízení, v níž se již nařízený výkon rozhodnutí fakticky provádí, se však svojí úpravou přibližuje řízení nespornému, neboť v ní soud postupuje zpravidla bez návrhů procesních stran, veden především samotným účelem exekučního řízení.32 Lze proto říci, že se v exekučním řízení uplatní také zásada oficiality, jelikož v konečném důsledku je rozhodující činnost soudu. 31 32

Schelleová, I. Základy občanského práva procesního. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2005, str. 85 Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha, a.s. , 2004, str. 24

38

Další zásadou je zásada projednací, která se ovšem také neuplatní zcela. Použije se jí nepochybně při nařízení výkonu, při doložení aktivní nebo pasivní legitimace nebo při zastavení výkonu rozhodnutí. Při samotném provádění exekuce však platí zásada vyhledávácí, jelikož soud není omezen jen tím, co mu předkládají strany a účastníci, nýbrž sám činí úkony, které považuje za nezbytné. Naopak zásadami, které se pro exekuční řízení nepoužijí téměř vůbec jsou zásady ústnosti a přímosti. Exekuce se ve většině případů nařizují bez slyšení povinného, a to z obavy před zmařením účelu exekuce. Pokud soud shledá nutným provedení důkazů, např. při rozhodování o návrhu na odklad provedení výkonu,33 nemusí za tímto účelem nařizovat ústní jednání, ale může se spokojit i s písemným vyjádřením povinného. Specifičnost vykonávacího řízení podle občanského soudního řádu se projevuje také ve speciálních zásadách platných pouze pro tento druh řízení. Prvořadou je zásada zákonné ochrany povinného. Její smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného, nesmí povinnému způsobit újmu ve větším rozsahu a nesmí neúměrně snížit existenční úroveň povinného.34 Uplatnění této zásady je poměrně široké. Týká se jednak stanovení rozsahu srážek ze mzdy povinného, kdy zákon stanovuje nepostižitelnou část mzdy nebo i případného odkladu exekuce, pokud by se povinný díky exekuci ocitl v tíživé situaci. Z provádění exekuce jsou také zákonem vyloučeny určité věci či pohledávky. Další okruh zásad představují ty, jenž se uplatní při rozdělování výtěžku docíleného exekucí, pokud v řízení vystupovalo více oprávněných. Jedná se o zásadu přednostního uspokojení některých pohledávek, kterými je zejména výživné, další je zásada priority spočívající v uspokojování oprávněných podle určitého pořadí a konečně zásada proporcionality, na jejímž základě dochází k poměrnému uspokojování všech pohledávek. Tyto zásady mohou být aplikovány samostatně podle specifik jednotlivých způsobů exekucí nebo i všechny najednou, což je případ exekuce srážkami ze mzdy. Občanský soudní řád upravuje také postup soudu před samotným zahájením řízení, který je poplatný době, ve které tento předpis vznikl, nicméně přesto dodnes zůstal součástí platné právní úpravy. Cílem bylo preventivní působení a jakási výchovná úloha soudu. Podle § 259 OSŘ tak soud může, pokud to považuje za účelné, předvolat povinného a vyzvat ho k dobrovolnému splnění uložené povinnosti. Soud tak může učinit na žádost oprávněného ještě před podáním návrhu nebo i při jeho podání. Další 33 34

§ 266 odst. 1 OSŘ Schelleová, I. Základy občanského práva procesního. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2005, str. 89

39

pomoc soudu spočívá ve zjištění bydliště toho, komu z rozhodnutí vyplývá povinnost platit výživné pro nezletilé dítě. Prohlášením o majetku představuje další možnost působení soudu ještě před zahájením vykonávacího řízení. Činí tak opět k návrhu oprávněného, který má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku. Tento institut má význam zejména v souvislosti s přesným označením způsobu výkonu rozhodnutí v návrhu na zahájení vykonávacího řízení a má sloužit k usnadnění pozice věřitele při zjišťování majetku dlužníka. Jestliže jsou splněny podmínky pro vyhovění návrhu na provedení prohlášení o majetku (§ 260 a násl. OSŘ), předvolá soud povinného k výslechu, ke kterému se, jedná-li se o fyzickou osobu, musí dostavit osobně. U právnických osob soud předvolá osobu, která je statutárním orgánem. Smyslem výslechu předvolaného je zjištění majetkových poměrů povinného tak, aby se oprávněný dozvěděl takové údaje, aby se mohl návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí domáhat uspokojení své pohledávky některým ze způsobů vyjmenovaných v § 258 odst. 1.35 Tohoto institutu může využít i soudní exekutor, který je podle § 53 odst. 1 oprávněn nahlédnout do soudního spisu obsahujícího prohlášení o majetku povinného nebo soudu sám navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku. Díky tomu je exekutor velmi podrobně informován o majetkových poměrech povinného a může tak podstatně zefektivnit realizaci exekuce a dosáhnout co nejlepšího uspokojení oprávněného. Podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.8.2004, sp.zn. 21 Co 338/2004 může soudní exekutor i po vydání exekučního příkazu navrhnout soudu, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku, pokud předchozí způsob exekuce nebyl úspěšný. Exekutor tak není při provedení tohoto úkonu omezen časově, jak je tomu u oprávněného v rámci soudní exekuce prováděné soudem. Tento závěr vychází z výkladu § 58 odst. 2 EŘ, podle něhož nepostačuje-li jeden ze způsobů exekuce uvedený v tomto zákoně (§ 58 odst. 1) k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby, a to současně nebo postupně. Exekutor proto může vydat v jednom exekučním řízení i více po sobě jdoucích exekučních příkazů a není v rozporu s ustanovením § 53 odst. 1 EŘ, aby svého práva podat návrh na prohlášení o majetku mohl využít nejen před prvním exekučním příkazem v řízení vydaným.

35

Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád – komentář. Praha : C.H.Beck, 2006, str. 1403

40

Nyní se přes zásady řízení a činnost soudu před zahájením řízení dostáváme k samotnému jádru exekučního řízení, tedy k nařízení exekuce a jejímu provedení. Zahájení řízení je, jak již bylo uvedeno v úvodu této podkapitoly, ovládáno zásadou dispoziční, a soud má proto v rukou návrh oprávněného. V případě, že se jedná o vymáhání peněžitého plnění, musí soud přezkoumat, zdali je navrhovaný způsob provedení exekuce vhodný a bude-li postačovat k uspokojení pohledávky oprávněného. Soud pak může nařídit exekuci pouze jediným způsobem, ačkoliv jich oprávněný navrhoval více nebo může exekuci nařídit i jiným způsobem, pokud způsob navrhovaný oprávněným shledá nevhodným, avšak pouze po předchozím slyšení oprávněného. Soud má také pravomoc návrh na výkon rozhodnutí zamítnou, jestliže je zřejmé, že by získaný výtěžek nepostačil ani ke krytí nákladů exekučního řízení. Jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky, soud nařídí usnesením exekuci, přičemž usnesení vydané na základě vnitrostátního exekučního titulu netřeba odůvodňovat. Učiní tak i bez slyšení stran, pouze na základě podkladů předložených oprávněným. Usnesení o nařízení exekuce se pak doručí účastníkům, kterým náleží odvolání jako opravný prostředek. Odvolat se může i oprávněný, avšak pouze v případě, že byl jeho návrh z části zamítnut. Po nařízení exekuce dochází již k samotnému provedení. Úkony s tím spojené mohou vykonávat vedle předsedy senátu také soudní tajemníci nebo vyšší soudní úředníci. Posledně jmenovaní však pouze v jednodušších případech. Další osobou provádějící exekuci je také vykonavatel, který postupuje podle pokynů soudu. Vykonatel zejména provádí úkony za účelem postižení majetku povinného, a to podle jednotlivých konkrétních způsobů provedení exekuce. Jedná se například o soupis movitých věcí, jejich zajištění a vydání oprávněnému nebo jejich uložení u soudu, prodej věcí v dražbě, vyklizení nemovitosti apod. Vykonatel také dohlíží, aby byl při výkonu exekuce zachován pořádek, za tím účelem může požádat Policii ČR o poskytnutí ochrany. Po skončení úkonu vykonatel sepisuje protokol, který podepisují účastníci případně jejich zástupci. Tímto se dostáváme do závěrečné fáze exekučního řízení, kterým je skončení exekuce. Ta tedy končí v nejlepším případě uspokojením oprávněného nebo zastavením, pokud je exekuce ze zákonem stanovených případech nepřípustná a nebo její bezvýsledností, jestliže exekuce nemůže vést k uspokojení oprávněného.

41

6.1.2. Exekuce prováděná soudním exekutorem

Podle dikce § 52 odst. 2 EŘ, nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy, jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonateli nebo jinému zaměstnanci soudu. Podle odst. 1 téhož paragrafu se pak pro exekuční řízení použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Toto ustanovení zavádí, podle mého názoru, do soudních exekucí jistou dvojkolejnost, když provedením totožných úkonů pověřuje dva rozdílné subjekty. Přesto však lze v postupech jednotlivých orgánů nalézt rozdíly. Jak již bylo řečeno výše, návrh na zahájení exekuce lze doručit soudu nebo přímo soudnímu exekutorovi. Tento však musí návrh a exekuční titul předložit soudu a požádat ho o udělení pověření k provedení exekuce. Soud pak, za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky řízení a návrh je v pořádku, usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora. Usnesení ještě neobsahuje konkrétní způsob provedení exekuce, a proto povinný okamžikem doručení usnesení nesmí, pod sankcí absolutní neplatnosti úkonu, nakládat se svým movitým a nemovitým majetkem. Jedná se o tzv. inhibitorium. Soud i exekutor mají na tyto úkony zákonem stanovenou lhůtu patnácti dnů. Než tedy exekutor vydá exekuční příkaz, který již obsahuje i způsob provedení exekuce, uplyne téměř měsíc od podání návrhu. Nutno ještě připomenout, že tento exekuční příkaz má stejné účinky jako nařízení výkonu rozhodnutí podle § 261 až 264 OSŘ. Vzhledem k tomu, že exekuční příkaz jako takový pouze upřesňuje usnesení soudu o nařízení exekuce, a to zejména v části o způsobu jejího provedení, není proti němu přípustný žádný opravný prostředek. Další postup exekutora je zákonem upraven velmi stručně. § 46 EŘ pouze stanoví, že exekutor pověřený provedením exekuce činí i bez návrhu úkony směřující k jejímu provedení. Jelikož exekutor při provádění exekuce vlastně postupuje podle občanského soudního řádu, odkazuji na předchozí kapitolu o soudním řízení.


Správní exekuce jsou součástí úpravy správního řádu, jež vymezuje procesní postup správního orgánu při nařizování a provádění výkonu rozhodnutí, kterým je pravomocné a vykonatelné rozhodnutí (individuální správní akt) ukládající plnění.

42

V předchozím textu bylo již několikrát zmíněno, že správní řád striktně odděluje rozhodnutí vydaná na peněžitá a na nepeněžitá plnění, a to z důvodu rozdílné právní úpravy. Zatímco výkon rozhodnutí na nepeněžitá plnění spadá plně do úpravy správního řádu, plnění peněžitá se vymáhají dle zákona o správě daní a poplatků.36 Toto rozlišení má vliv i na určení základních zásad činnosti správních orgánů, jimiž se bude exekuční řízení řídit. Podle § 177 odst. 1 SŘ se základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až § 8 použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neupravuje. Protože § 2 ZSDP upravuje základní zásady daňového řízení, bude při aplikaci základních zásad s ohledem na výše uvedené nutné sledovat jejich vyjádření jak ve správním řádu, tak v zákoně o správě daní a poplatků a v případě střetu těchto zákonných úprav přednostně použít zásady daňového řízení.37

6.2.1. Exekuce na peněžitá plnění

Při vymáhání peněžitého plnění se postupuje podle zákona o správě daní a poplatků, přičemž úprava správního řádu se pro exekuční řízení nepoužije ani subsidiárně. Příslušným orgánem k provádění exekuce je místně příslušný správce daně, na který se obrací se žádostí o provedení exekuce aktivně legitimované subjekty, jimiž jsou správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo schválil smír a dále osoba oprávněná z exekučního titulu. Netřeba jistě opět opakovat, že tyto subjekty mají možnost rozhodnout se, zda zvolí exekuci správní anebo jejím provedením pověří soud či soudního exekutora. Dalšími orgány, které mohou provádět výkon správních rozhodnutí jsou obecní nebo krajské úřady za předpokladu, že jsou zároveň orgány, které podle § 105 odst. 1 a) vydaly rozhodnutí v prvním stupni nebo schválili smír. I tyto orgány však mají volbu, zda provedou exekuci samy nebo pověří obecného správce daně. Ten pak nemůže provedení exekuce odmítnout s poukazem na to, že ji obecní nebo krajský úřad může provést sám. Jelikož se postup exekučních správních orgánů při vymáhání peněžitého plnění, který je upraven v zákoně o správě daní a poplatků, kryje s postupem správce daně, odkazuji na následující podkapitolu zaměřenou na daňovou exekuci. 36 37

§ 106 odst. 3 SŘ Pečinka, H. Správní exekuce na peněžitá plnění. Právní rádce 2006, č. 7, str. 41

43

6.2.2. Exekuce na nepeněžitá plnění

Exekuce na nepeněžitá plnění mohou provádět pouze exekuční správní orgány, které vydaly exekuční titul a zároveň jsou orgánem státní správy. Exekučním orgánem tedy nemohou být v tomto případě orgány zájmové samosprávy či fyzické nebo právnické osoby, přestože na ně byla státem delegována určitá pravomoc při výkonu veřejné správy. Před samotným nařízením exekuce může správní orgán učinit ještě jakýsi poslední pokus o smírné vyřešení a zaslat povinnému exekuční výzvu, aby dobrovolně splnil svou povinnost uloženou exekučním titulem. Použije se jí však pouze pokud nehrozí nebezpečí zmaření účelu exekuce. Je tedy na uvážení správního orgánu, zda tohoto prostředku použije či nikoliv. Exekuční výzva má formu usnesení, a proto musí obsahovat vedle všech náležitost, které se vyžadují u usnesení (§ 109 odst. 2 SŘ), i přiměřenou lhůtu k náhradnímu splnění povinnosti, jejíž délka však již není stanovena. Výzva se vydává v písemné podobě a oznamuje se všem účastníkům řízení. Z dikce ustanovení § 118 odst. 2 SŘ však vyplývá, že jsou jimi pouze povinní. Splní-li povinný povinnosti ve stanovené lhůtě, nemusí platit náhradu nákladů exekuce. Pokud však ani po výzvě správního orgánu povinnost nesplní, přistoupí exekuční správní orgán k exekuci. Musí při tom brát zřetel zejména na zásadu rychlosti a hospodárnosti podle § 6 SŘ, neboť rychlost je v rámci exekučního řízení velmi podstatná. Včasným zásahem by se mělo především předejít tomu, aby došlo ke zmaření účelu exekuce. Proti exekuční výzvě nepřipouští zákon odvolání. Místo něj přichází se specifickým, přesto však řádným opravným prostředkem, kterým jsou tzv. námitky podle § 117 SŘ. Námitkami se může bránit proti usnesením nebo jiným úkonům exekučního správního orgánu, proti kterým se nelze odvolat, povinný nebo jiná osoba, které z tohoto úkonu vyplývá povinnost. Správní řád tedy vylučuje, aby námitky podal oprávněný či další osoba, jejichž práv se napadené usnesení také týká. Zákon také nestanoví lhůtu pro uplatnění námitek a mohou být proto uplatněny kdykoliv během exekučního řízení. Jediným časovým omezením je tak samotné provedení výkonu usnesení nebo provedení jiného úkonu. Poté již nelze námitky uplatnit. Námitky také

44

nemají odkladný účinek, mimo případy výslovně uvedené v zákoně.38 Dalším specifikem tohoto opravného prostředku je, že se podávají u exekučního správního orgánu a nikoliv u orgánu nadřízeného. O námitkách povinného tak opět rozhoduje správní orgán, který napadenou výzvu vydal. Exekuční správní orgán po posouzení námitek vydává rozhodnutí, proti kterému je ovšem další odvolání již vyloučeno a jako opravný prostředek nelze použít ani námitky, jelikož ty jsou přípustné toliko pro usnesení. Samotná exekuce se zahajuje vydáním exekučního příkazu s náležitostmi podle § 111 odst. SŘ, zejména s uvedením konkrétního způsobu, jakým bude exekuce provedena, a věcí a práv, které mají být exekucí postiženy.39 Exekuční správní orgán je za předpokladu, že má k dispozici vykonatelný exekuční titul, povinen z moci úřední exekuční příkaz vydat. Neuplatní se zde tedy správní uvážení, zda tak má učinit či nikoliv. Tento exekuční příkaz se doručí povinnému a také osobám, kterým z exekučního příkazu vyplývají práva nebo povinnosti. Vzhledem k tomu, že exekuční příkaz má formu usnesení, nepřichází v úvahu jako opravný prostředek odvolání. Povinný a další osoby, kterým byl příkaz doručen se proti němu mohou bránit námitkami, a to za podmínek popsaných výše. Jednotlivé způsoby provedení exekuce jsou stanoveny taxativně v § 112 SŘ. Exekuční správní orgán však na základě správního uvážení zvolí nejvhodnější způsob, případně i kombinaci několika z nich. Správní exekuci lze tedy provést těmito způsoby: a) náhradním výkonem v případě zastupitelných plnění, b) přímým vynucením v případě nezastupitelných plnění, zejména vyklizením, odebráním movité věci a předvedením, nebo c) ukládáním donucovacích pokut.

Při volbě těchto způsobů musí exekuční správní orgán především respektovat zásady rychlosti, účelnosti a hospodárnosti řízení tak, aby účelu exekuce bylo dosaženo co nerychleji a nejefektivněji. Těmto principům odpovídá zejména možnost provést exekuci náhradním výkonem, která je vhodná u zastupitelných plnění, přičemž činnost povinného může provést i jiná osoba. Nejčastěji to bude podnikatel, jehož předmět činnosti koresponduje s povinností uloženou povinnému. Tato vybraná osoba však musí

38

§ 117 odst. 3 SŘ Černý, P., Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M. Průvodce novým správním řádem. Praha : Linde Praha, a.s., 2006, str. 306

39

45

s provedením exekuce souhlasit, nelze jí přikázat provedení úkonu proti její vůli. Práce a úkony, které pak bude v rámci výkonu exekuce provádět musí být přesně specifikovány ve výrokové části exekučního příkazu a jdou vždy na náklad a nebezpečí povinného. V případě ad. písm. b), tedy při přímém vynucení povinnosti jsou pouze demonstrativně stanoveny způsoby provedení exekuce, přičemž další podrobnosti k provádění těchto způsobů stanoví § 120 a násl. SŘ. Další možností, kterou správní řád poskytuje exekučnímu orgánu při výkonu exekuce, je ukládání tzv. donucovacích pokut.40 Jedná se o subsidiární způsob vymáhání nepeněžitých povinností a použije se ho především v případech, kdy by vymáhání dvěma výše uvedenými způsoby nebylo účelné. Jedná se o mírnější prostředek k vymožení splnění povinnosti. O uložení pokuty rozhoduje exekuční správní orgán rozhodnutím, které se oznamuje povinnému. Tomu proti rozhodnutí zákon přiznává opravný prostředek, kterým je odvolání. Rozhodnutí musí vedle obecných náležitostí určených správním řádem pro rozhodnutí obsahovat také lhůtu pro zaplacení pokuty, jež nesmí být kratší než 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Správní řád počítá s postupným ukládáním pokut, až do maximální výše, která činí 100.000,- Kč. Tuto částku však nelze uložit najednou bez předchozího zvyšování. Je na uvážení správního orgánu, jak vysoké částky jako pokutu zvolí a jakým způsobem se budou dále zvyšovat. Při vybírání a případně při následné exekuci pokut se postupuje podle zákona o správě daní a poplatků, přičemž exekučním správním orgánem je správní úřad, který o pokutě rozhodl. Není jím tedy obecný správce daně, který je jinak podle § 106 SŘ oprávněn k vymáhání peněžitých plnění.


Samotnému daňovému exekučnímu řízení předchází postup správce daně, bez něhož by k výkonu rozhodnutí nemohlo dojít. Jedná se v prvé řadě o tzv. přípravné řízení, ve kterém dochází zejména k registraci daňových subjektů, a to daňových poplatníků a plátců daně, kteří jsou povinni provést registraci u místně příslušného správce daně v okamžiku vzniku daňové povinnosti. Zákon o správě daní a poplatků pak stanoví za jakých podmínek a v jakých lhůtách tak činí. Řízení vyměřovací pak úzce souvisí s daňovým přiznáním a hlášením, kdy správce daně provádí úkony směřující

40

§ 129 SŘ

46

k ověření skutečností uvedených v daňovém přiznání nebo hlášení.41 Podle zákona o správě daní a poplatků je povinen podat daňové přiznání každý, komu vznikla daňová povinnost. Pokud tak daňový subjekt neučiní v zákonem stanoveném termínu, je správce daně oprávněn zjistit a vybrat daň podle pomůcek, a to i bez součinnosti daňového subjektu. Poté následuje vybírání daně, neboli povinnost zaplatit daň příslušnému správci daně. Při platbě daně má plátce možnost výběru mezi několika způsoby. Tuto platbu lze provést v hotovosti nebo i bezhotovostním převodem. Bližší podmínky opět stanoví zákon os právě daní a poplatků. Exekuční řízení se zahajuje ex offo a může být zahájeno výzvou povinného, aby v dodatečně stanovené lhůtě splnil povinnost uloženou rozhodnutím, kterou dosud nesplnil. Jedná se o jakýsi poslední pokus o smírné řešení. Tato výzva upravená v § 73 odst. 1 ZSDP musí obsahovat alespoň osmi denní náhradní lhůtu pro zaplacení a dále upozornění, že po marném uplynutí této lhůty přikročí správce daně již bez dalšího k exekuci. Proti této výzvě je zákonem přiznám opravný prostředek, jímž je odvolání, které lze podat do patnácti dnů od doručení výzvy. Toto odvolání však nemá odkladný účinek. Jestliže povinný na výzvu reaguje zaplacením dlužné částky, nemusí již platit náhradu nákladů exekuce. Pokud však povinný ani v náhradní lhůtě nezaplatí, vydá správce daně tzv. exekuční příkaz, který doručí dlužníkovi a dalším osobám. Těmi mohou být podle jednotlivých způsobů provedení exekuce např. plátce mzdy povinného, banka apod. V některých případech správce daně výzvu povinnému nezasílá, a to zejména při obavě, že účel vymáhání bude zmařen, jestliže se k vymáhání nepřistoupí co nejdříve. Zasílání čí nezasílání výzvy je tedy věcí správce daně a jeho správního uvážení. Všechny osoby, kterým je exekuční příkaz doručen, mohou proti němu ve lhůtě patnácti dnů podat námitky. O těchto námitkách však nebude rozhodovat a posuzovat je nadřízený orgán, nýbrž ten správce daně, který exekuční příkaz vydal. Otázkou je, zdali tento orgán dokáže nestranně tyto námitky, které směřují proti jeho vlastnímu rozhodnutí, posoudit. Navíc námitky nemají ani suspenzivní ani devolutivní neboli odkladný účinek. Přesto však exekuční příkaz podléhá soudnímu přezkumu, k čemuž se vyjádřil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III ÚS 358/99 takto: „Protože provedení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí zpravidla bývá citelným zásahem do vlastnických práv povinného, je vyloučen závěr obecného soudu, že realizace

41

Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde Praha a.s., 2007, str. 48

47

nuceného výkonu práva nezasahuje do subjektivních práv a povinností a že v důsledku toho je exekuční příkaz na prodej nemovitostí vydaný finančním orgánem rozhodnutím procesní povahy vyloučeným ze soudního přezkumu.“ Z výše vyjádřeného plyne, že je nutné individuálně posuzovat, zda exekuční příkaz citelně zasahuje do práv a povinností individuálně určeného subjektu natolik, že je zde veřejný zájem na jeho přezkumu obecným soudem.42 Postup příslušného orgánu při provádění správní exekuce na peněžitá plnění je upraven zákonem o správě daní a poplatků, přičemž se přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu. Exekuční příkaz vydaný za účelem výkonu rozhodnutí tedy může znít na: -

srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhradu za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod.,

-

přikázání pohledávky z účtu dlužníka u příslušného peněžního ústavu,

-

přikázání jiné pohledávky,

-

prodej movitých věcí,

-

prodej nemovitostí.

Tento výčet způsobů provedení exekuce je taxativní a správce daně provádějící exekuci se od něj nemůže odchýlit. Vykonávací orgán vázán zásadou přiměřenosti vybere z těchto exekučních prostředků takový, který co nejméně zatíží osobu povinného a přitom splní svůj účel, tedy vymůže pohledávku. Nelze tedy použít tvrdšího prostředku, kterým je např. prodej nemovitosti, je-li zřejmé, že k uspokojení pohledávky bude postačovat provedení srážek ze mzdy. Součástí exekučního příkazu je i stanovení exekučních nákladů, které vymáhacímu orgánu vzniknou v souvislosti s provedením exekuce. Podle § 73a ZSDP se jedná o náklady na výkon zabavení, na výkon prodeje a hotové výdaje exekučního správního orgánu. Celková částka těchto nákladů se zadržuje z výtěžku exekuce. Proti rozhodnutí o náhradě hotových nákladů lze podat námitky, o nichž rozhoduje orgán, který úhradu nákladů stanovil. Přestože u exekucí jde v prvé řadě o vymožení uložené povinnosti, často i proti vůli povinného, právní řád zná i ustanovení chránící právě povinného před nepříznivými následky vymáhacího řízení. Za takovýto ochranný prostředek lze považovat tzv.

42

Pečinka, H. Správní exekuce na peněžitá plnění. Právní rádce 2006, č. 7, str. 43

48

odložení exekuce podle § 73 odst. 9 ZSDP, které může nastat jednak požádá-li daňový dlužník nebo ručitel o splátky, o posečkání daně nebo o prominutí daňového nedoplatku, a i bez žádosti, šetří-li se skutečnosti rozhodné pro částečné nebo úplné zrušení výkonu rozhodnutí. V praxi často dochází k situaci, kdy někteří daňový dlužníci reagují na výzvu k zaplacení daňového nedoplatku jednak žádostí o posečkání daně či povolení jejího splácení ve splátkách a zároveň podáním žádosti o odklad daňové exekuce.43 Reagují tak na fakt, že odvolání proti výzvě na zaplacení daňového nedoplatku nemá odkladný účinek. Správci daně pak často žádost o odklad považovali za nepřípustné podání, vzhledem k tomu, že tento institut může být použit až po vydání exekučního příkazu. Jak však uvádí JUDr. Kobík,44 zákon o správě daní a poplatků podání žádosti o odklad výkonu rozhodnutí před vydáním exekučního příkazu nevylučuje. Správci daně by se proto měli žádostmi o odklad exekuce zabývat i v tomto stádiu řízení.

43 44

Kobík, J. a kol. Daňové spory, jejich prevence a řešení II. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2002, str. 152 tamtéž, str. 154

49

7. STŘET EXEKUCÍ

Při existenci více druhů exekucí a zejména různých orgánů, které je mohou provádět, může snadno nastat situace, že více oprávněných uplatňuje exekucí nebo výkonem rozhodnutí své vykonatelné pohledávky proti jednomu povinnému. Občanský soudní řád obsahuje některá pravidla, jak v takových případech postupovat, nicméně je lze použít pouze v případě, že je proti povinnému současně uplatňováno např. několik výkonů rozhodnutí nebo je vymáháno několik daňových nedoplatků apod. Tato úprava však není úplná a dostatečná, jelikož nepokrývá veškeré možné eventuality při střetu exekucí. Nepočítá například s alternativou, kdy jsou proti povinnému uplatňovány zároveň např. daňové nedoplatky spolu se soudním výkonem rozhodnutí, jejichž předmětem jsou tytéž majetkové hodnoty, ať se již jedná o věci, případně práva. A právě tato varianta střetu exekucí je v praxi nejčastější. Tento problém se zákonodárce snažil vyřešit pomocí ustanovení § 73 odst. 7 ZSDP, kde předpokládal vydání obecně závazného právního předpisu, kterým měly být upraveny podrobnosti postupu pří výkonu daňové exekuce – zejména způsoby řešení střetu exekuce daňové a soudní.45 Tento předpis měl být vydán ve formě vyhlášky Ministerstvem financí ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti, avšak nikdy nebyl realizován. Přijetím exekučního řádu se dosud složitá situace ještě více zkomplikovala, jelikož k dosud existujícím druhům exekucí přibyl další a na scénu nastoupili ještě soudní exekutoři. Původní návrhy, aby se občanský soudní řád doplnil o některá další ustanovení řešící střet exekucí nakonec ustoupily variantě prosazující vznik samostatného právního předpisu, a to hned z několika důvodů. Byla to v prvé řadě skutečnost, že každý druh exekucí je specifický a zejména v exekučním řízení se dosti liší. Jedním z dalších důvodů pak byla obava z komplikací, které by mohly nastat v souvislosti s přiměřenou aplikací občanského soudního řádu na další druhy exekucí. V této souvislosti připomínám, že zatímco při provádění daňové exekuce podle zákona o správě daní a poplatků se přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu, při exekuci správní je jeho použití omezeno. Z těchto důvodů proto vznikl v návaznosti na schválení exekučního řádu samostatný předpis upravující střet exekucí. Byl jím zákon č. 119/2001 Sb., kterým se

45

Kulková, R. Střety souběžně probíhajících exekucí. Právní rozhledy, 2002, č. 9, str. 417

50

stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, v platném znění (dále jen StEx). Tento zákon stanoví pravidla, která se použijí v případě, že dojde ke střetu jednotlivých druhů exekucí. Nutno podotknout, že tyto případy nejsou nijak ojedinělé. Vzhledem k neúplné úpravě v občanském osudním řádu (viz. výše), byly soudy před vznikem zákona o střetu exekucí nuceny řešit tyto situace případ od případu nejčastěji různými dohodami mezi konkurenčními exekučními orgány apod. Úpravy obsažené v tomto zákoně se použije, pokud je při provádění výkonů rozhodnutí nebo exekucí současně postižena táž majetková hodnota.46 Není přitom rozhodující, zda exekuci nebo výkon rozhodnutí provádí soud, soudní exekutor, správní orgán nebo správce daně. Subjekty, které podle tohoto zákona postupují jsou vedle výše uvedených orgánů také účastníci řízení vymezení v § 17 odst. 2 StEx. Jsou to především oprávnění ze souběžně probíhajících exekucí, osoba povinného a podle konkrétních okolností případu a způsobu prováděné exekuce také např. plátce mzdy, poddlužník apod. Vzhledem k rozdílné úpravě exekucí, na mysli mám nyní zejména rozdílné způsoby provádění exekucí, může u některých druhů exekucí dojít ke střetu všech způsobů jejich provedení, u jiných to bude z povahy věci vyloučeno. Nejširší škálu způsobů provedení exekuce mají občanský soudní řád a exekuční řád. Naopak exekuce daňové a správní jsou v tomto směru značně omezeny. Proto může v praxi dojít ke střetu pouze u některých způsobů provádění exekucí. Zákon o střetu exekucí tak upravuje pravidla pro střet exekucí: -

srážkou ze mzdy a jiných příjmů,

-

přikázáním pohledávky (z účtu, jiné peněžité pohledávky, postižení jiných majetkových práv),

-

prodejem movitých věcí,

-

prodejem nemovitých věcí,

-

prodejem podniku.

Zákon o střetu exekucí upravuje každý z těchto střetů samostatně, přesto jsou jim však některá pravidla společná. Jedním z těchto pravidel je uspokojení pohledávek podle pořadí. Rozhodujícím je den, kdy bylo rozhodnutí o nařízení exekuce doručeno

46

Judikát na toto téma je popsán v kapitole 4. Předpoklady řízení, str. 19

51

povinnému nebo např. v případě exekuce srážkami ze mzdy plátci mzdy a v případě exekuce přikázáním pohledávky poddlužníkovi, přičemž nerozhoduje, zda má toto rozhodnutí formu usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, exekuční příkaz soudního exekutora, exekuční příkaz správce daně nebo např. rozhodnutí správního orgánu. Žádné z nich není privilegované oproti ostatním a rozhoduje pouze termín doručení rozhodnutí, podle kterého se pak určí pořadí, v jakém se budou pohledávky uspokojovat. Pokud je doručeno stejný den, budou pohledávky uspokojovány poměrně. Toto pravidlo se použije u střetu exekucí prováděných srážkami ze mzdy a jiných příjmů a u exekucí přikázáním pohledávky. Oběma způsobům provádění exekuce je společné, že samotnou exekuci vlastně provádí subjekt odlišný od orgánu, který ji nařídil. U srážek ze mzdy je tímto subjektem plátce mzdy nebo jiného příjmu povinného a u přikázání pohledávky pak dlužník povinného, tzv. poddlužník, kterým může být podle okolností např. banka nebo jiný peněžní ústav povinného nebo obchodní společnost v případě postižení obchodního podílu. U přikázání pohledávky však poddlužník nemusí sám exekuci provádět, ale může v případě, že je tatáž pohledávka postižena více exekucemi, odevzdat tuto pohledávku soudu, který ji pak sám rozvrhne a vyplatí jednotlivým oprávněným. Ke střetu exekucí může samozřejmě dojít i u exekucí prováděných prodejem movitých nebo nemovitých věcí, případně i prodejem podniku. Prvním dvěma jmenovaným jsou v rámci zákona o střetu exekucí společné některé postupy při řešení jejich střetu. V prvé řadě je to otázka, který z orgánů bude pověřen prodejem věcí (movitých i nemovitých), které byly sepsány v rámci různých exekučních řízení. Zákon řeší tuto situaci pro prodej movitých věcí tak, že prodej věcí provede ten orgán, který je nejdříve sepsal. Dojde-li k tomu, že je jedna věc sepsána pro více exekucí v jeden den, určí orgán, který prodej věci provede, obecný soud povinného. Při střetu exekucí prodejem movitých věcí se provádí pouze jedna, ostatní exekuce se dnem právní moci nařízení přerušují. Pokračovat v nich lze za předpokladu, že k prodeji věci nakonec nedošlo. Přesto se však oprávnění své pohledávky mohou domoci přistoupením do probíhající exekuce. Přednostně pak dochází k uspokojování zajištěných pohledávek. Také u střetu exekucí prodejem nemovitostí je třeba nejdříve určit orgán, který ji provede. Platí zde podobné pravidlo pořadí jako u prodeje movitých věcí a sice, že tímto orgánem je ten, který exekuci nejdříve nařídil. Ostatní exekuce se stejně jako ve výše uvedeném případě přerušují. Uspokojování věřitelů ze zastavených exekucí se však již liší. Tito oprávnění se mohou domoci uspokojení své pohledávky prostřednictvím 52

přihlášky pohledávky do probíhající exekuce,47 přičemž tato pohledávka musí být přihlášena nejpozději do zahájení dražebního jednání. Jednotlivé pohledávky se pak při rozvrhu výtěžku z prodeje nemovitostí uspokojují postupem stanoveným § 337c OSŘ, a to postupně podle skupin a v rámci skupin podle pořadí Specifický problém při řešení střetu exekucí představuje střet exekucí prodejem podniku. Podnik je třeba brát jako věc hromadnou, která představuje soubor movitých i nemovitých věcí, ale i různých práv a závazků. Tento druh exekucí mohou provádět pouze soudy a soudní exekutoři, a to zejména vzhledem k šíři různých problémů, které mohou při této exekuci vzniknout. Konkurovat si tak mohou jednak exekuce vedené těmito orgány při prodeji podniku jako celku, ale i exekuce vedené na jednotlivé části majetku podniku s exekucí postihující celý podnik. Zákon o střetu exekucí řeší tuto situaci tak, že nařízením exekuce prodejem podniku se ex lege přerušují všechny další probíhající exekuce. Výjimkou je pouze exekuce přikázáním pohledávky z účtu vedeného u peněžního ústavu, na její průběh nemá nařízení exekuce prodejem podniku vliv. Na rozdíl od ostatních střetů exekucí se tyto exekuce nařízené ještě před nařízením exekuce prodejem podniku nepřerušují, nýbrž odkládají.

47

Kulková, R. Střety souběžně probíhajících exekucí. Právní rozhledy, 2002, č. 9, str. 421

53

8. SROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ EXEKUCÍ

Již v předchozích kapitolách, ve kterých jsem se snažila o vymezení základních institutů spojených s prováděním exekucí, jsem se neubránila jejich vzájemnému srovnávání v rámci jednotlivých druhů. V této části práce bych chtěla na tyto kapitoly navázat a shrnout poznatky v nich obsažené. Přes striktní rozlišování jednotlivých druhů exekucí na exekuce soudní (prováděné soudem i soudním exekutorem), exekuce správní a daňové, nalezneme při bližším pohledu jejich společné rysy. Přesto však zůstává i dosti široká oblast odlišností, které z každého druhu činí specifický prostředek pro výkon rozhodnutí. Všechny druhy exekucí, kterými jsem se v této práci zabývala mají společný především účel, kterému slouží. Tím je bezesporu uspokojení nároku oprávněného nuceným vymožením plnění ze strany povinného, který dobrovolně nesplnil pravomocně uloženou povinnost. Každý druh exekuce má svou vlastní právní úpravu, a to přesto, že všechny druhy exekucí jsou založeny na společném základě a i podmínky pro jejich uplatnění jsou v rámci jednotlivých úprav stanoveny podobně. Tento společný základ se také odráží v jisté provázanosti jednotlivých právních úprav. Nejmarkantnější je napojení exekučního řádu na občanský soudní řád. Vzhledem k tomu, že exekuční řád neupravuje komplexně všechny okolnosti průběhu exekuce, odkazuje při absenci takové úpravy právě na ustanovení občanského soudního řádu. Na tento předpis odkazuje i zákon o správě daní a poplatků, který se v exekučním řízení použije, jak v rámci exekucí daňových, tak také při výkonu rozhodnutí na peněžité plnění podle správního řádu. Ani zákon o správě daní a poplatků totiž neobsahuje kompletní úpravu exekucí. Situace je podobná i u správního řádu. Při tvorbě nového správního řádu se sice zákonodárce snažil o úpravu exekucí, která by nemusela být podpůrně napojena na ustanovení občanského soudního řádu. Tento záměr se však nepodařilo zcela naplnit. Úprava exekucí je v rámci správního řádu rozlišována na exekuci prováděnou na peněžité a na nepeněžité plnění. Exekuce na peněžité plnění se však provádí podle zákona o správě daní a poplatků a podle správního řádu ji vykonávat nelze. A přes zákon o správě daní a poplatků se opět vracíme k občanskému soudnímu řádu, který se použije přiměřeně. Exekuce na nepeněžité plnění je sice v kompetenci správního řádu, avšak odkazu na občanský soudní řád se také v některých ustanoveních nevyhnula (např. § 124 odst. 2). Důvodů, proč všechny samostatné úpravy exekucí nakonec vždy určitým způsobem používají i ustanovené občanského soudního řádu, je hned několik. Jedním z 54

nich je, že občanský soudní řád poskytuje velmi komplexní a podrobnou úpravu exekučního řízení, která je navíc doplněna bohatou judikaturou. Soudy mají také značné zkušenosti s vykonáváním různých exekučních titulů, a to nejen svých, ale i vydaných různými správními orgány. Tato komplikovaná provázanost jednotlivých předpisů je poněkud chaotická a pro běžného občana bez právnického vzdělání dosti matoucí. Přitom exekucemi jsou nejvíce postiženi právě obyčejní lidé, kteří pak ve změti paragrafů těžko hledají odpovědi, jak správně postupovat, pokud je proti nim vedena exekuce. Situaci neulehčuje ani nejednotná terminologie užívaná v těchto předpisech. Například správní řád svěřuje provedení exekuce na peněžité plnění místně příslušnému obecnému správci daně. Pojem obecný správce daně se však v příslušném zákoně, tedy v zákoně o správě daní a poplatků vůbec nevyskytuje. Je tedy třeba dovodit, že obecným správcem daně podle správního řádu je zřejmě rozuměn ten orgán, jemuž je svěřena nejobecnější působnost v oblasti daňové v prvním stupni, čili finanční úřad.48 Terminologické rozdíly najdeme i v úpravách občanského soudního řádu a exekučního řádu. Z této vzájemné provázanosti právních předpisů jednotlivých druhů exekucí vychází jistě i podobná úprava základních předpokladů pro exekuční řízení. U všech v této práci popisovaných druhů exekucí je stěžejním předpokladem existence vykonatelného exekučního titulu, přestože jejich výčet se různí. Nejrozsáhlejší spektrum vykonatelných rozhodnutí a jiných veřejných listin přitom opět obsahuje občanský soudní řád. Další společnou podmínkou je marné uplynutí lhůty stanovené k plnění. Exekuce tedy může být zahájena pouze v případě, že povinný svou povinnost uloženou exekučním titulem nesplnil řádně a včas. U všech druhů exekucí se také před zahájením řízení zkoumá příslušnost a pravomoc orgánu pověřeného k provedení exekuce a také procesní způsobilost účastníků. I v rámci předpokladů řízení však lze nalézt jisté rozdíly. Je tomu tak zejména u samotného zahájení exekučního řízení. Zatímco obě vykonávací řízení soudní (před soudem i soudním exekutorem) a také exekuční řízení správní lze až na výjimky zahájit na návrh oprávněného, řízení podle zákona o správě daní a poplatků se zahajuje vždy pouze z úřední povinnosti. I když nutno podotknout, že v tomto případě vystupuje, příslušný správce daně jako exekuční orgán a zároveň jako oprávněný z exekuce.

48

Černý, P., Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M. Průvodce novým správním řádem. Praha : Linde Praha, a.s., 2006, str. 301

55

Odlišnosti mezi jednotlivými druhy exekucí pak lze nalézt zejména v zákonem dovolených způsobech provádění exekucí. Nejširší spektrum těchto způsobů má bezesporu občanský soudní řád.49 Z exekučního řádu pak vyplývá, že soudní exekutor disponuje víceméně totožnými prostředky jako soudy. Výjimkou je zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem, které je ve výlučné kompetenci soudů. Další exekuční orgány jsou již v možnostech vymáhání značně limitovány. Správce daně tak podle § 73 odst. 6 ZSDP může nařídit exekuci toliko srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky a prodejem movitých nebo nemovitých věcí. Není tedy sám oprávněn nařídit výkon rozhodnutí prodejem podniku nebo exekuci postižením jiných majetkových práv. Správní orgán v rámci postupu podle správního řádu může nařídit exekuci pouze na nepeněžitá plnění. Od nich se odvíjí i způsoby jejich vymožení. Exekuce na peněžitá plnění lze provést pouze způsoby uvedenými v zákoně o správě daní a poplatků.

49

§ 258 odst. 1 OSŘ

56

9. MÍSTO ZÁVĚRU

Česká republika je nepochybně právním státem, který garantuje občanům dodržování práva. Každý občan má pak právo obrátit se na soud v případě, že došlo k porušení jeho práv. Toto právo na soudní ochranu je zaručeno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti dlužníka zaplatit pohledávku však ještě neznamená, že dlužná částka bude uhrazena.50 Pokud tato situace skutečně nastane, a nutno podotknout, že není zcela výjimečná, může se věřitel opět obrátit na soud či jiný orgán, který díky své donucovací pravomoci realizované prostřednictvím soudů či jiných orgánů zajistí splnění povinnosti uložené rozhodnutím. Úkolem soudů je tedy nejen zjistit na čí straně je právo, ale zajistit také, aby skutečně došlo ke splnění povinnosti, kterou soud či jiný správní orgán povinnému uložil. K tomuto účelu tedy slouží exekuce nebo také výkon rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nařízení takové exekuce je opravdu citelný zásah do majetkové sféry povinného, je třeba, aby vždy byla prováděna dle zákona a na základě zákonem stanovených podmínek. Rozeznáváme exekuce soudní prováděné soudy nebo soudními exekutory, exekuce správní a daňové. Daňová a správní exekuce jsou určeny pouze k vymáhání platebních povinností, jejichž správa – konkrétně pak vymáhání – spadá do působnosti příslušných, tyto exekuce provádějících správních orgánů. Na rozdíl od soudní exekuce jsou tedy tyto exekuce ze své povahy „omezeny“ co do možnosti využít je jako univerzální prostředek vymáhání pro všechny věřitele.51 Exekuce jsou bezpochyby velmi důležitým nástrojem při vymáhání práva a v tom lze také spatřovat jejich největší přednost. Jedná se o specifický postup soudů a dalších orgánů chránící především oprávněného, který umožňuje rychlý a efektivní zásah do majetkové sféry povinného a uspokojení oprávněných nároků. Exekuční proces je uzákoněn tak, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům řízení, které by ve výsledku mohly účel exekučního řízení zcela zmařit. Netřeba jistě připomínat, že celý postup musí probíhat na základě zákonem stanovených podmínek a exekuční orgány se od zákonné úpravy nemohou odchýlit. Tím je také mimo jiné zajištěna ochrana povinného před nepřiměřenými zásahy do své osobní sféry.

50 51

Bařinová, D., Vozňáková I. Pohledávky – vzory smluv a podání. Praha : GRADA Publishing a.s., 2003, str. 57 Kulková, R. Střety souběžně probíhajících exekucí. Právní rozhledy, 2002, č. 9, str. 417

57

Nevýhodu v rámci exekucí prováděných v České republice spatřuji především v poněkud roztříštěné právní úpravě jednotlivých druhů exekucí. Jak bylo již mnohokrát uvedeno, nejdůležitějším předpisem se v této oblasti práva jeví občanský soudní řád. Obsahuje nejpodrobnější a nejkomplexnější úpravu a ostatní předpisy na něj ve většině případů odkazují nebo z něj přinejmenším vycházejí. Zřejmě nedůslednou prací zákonodárce však tyto předpisy často používají odlišnou terminologii, čímž vzniká zvýšená potřeba správné interpretace právních předpisů, která mnohdy stěžuje jeho aplikaci. V minulosti se již objevily snahy o sjednocení právních předpisů upravujících exekuce. Například v průběhu vytváření nového správního řádu zazněly návrhy na vytvoření jakéhosi kodexu, který by upravoval kompletně exekuce daňové a správní. Tento zákon, pracovně nazýván „exekuční řád správní“ však nebyl schválen a výsledkem je exekuční řízení upravené ve dvou rozdílných, ale vzájemně propojených předpisech. Jako nepříliš šťastné řešení se jeví snaha o naprostou samostatnost a nezávislost úpravy správních exekucí na občanském soudním řádu, a to mimo jiné i z důvodů popsaných výše (propracovanost úpravy, judikatura, zkušenosti soudů apod.). Proč se distancovat od úpravy, která je dlouhodobě prověřena praxí a úspěšně funguje? Na druhou stranu se nejeví rozumné ani převzít kompletně ustanovení občanského soudního řádu a vtělit je do jiného zákona (myšleno správního řádu), čímž by zbytečně docházelo ke zdvojení právní úpravy. Jak tedy danou situaci vyřešit? Jako řešení této situace bych de lege ferenda navrhovala obnovit snahy zákonodárců o vytvoření jednotné právní úpravy, která by převzala osvědčené postupy zavedené občanským soudním řádem a zároveň reflektovala i zvláštnosti a specifika dalších druhů exekucí. Toto řešení je však nepochybně časově i legislativně velmi náročné. Pro začátek by tedy možná stačilo alespoň sjednotit terminologii, aby se aplikace těchto předpisů zjednodušila. Přesto, že je u exekučního řízení důležitá zejména rychlost při nařízení a provedení exekuce, bylo by jistě možné celý proces ještě uspíšit. Podle mého názoru toho lze dosáhnout rozšířením pravomocí soudních exekutorů. Podle současné právní úpravy dochází k určité dvojkolejnosti exekučního procesu u exekucí prováděných soudními exekutory, jelikož i u tohoto druhu exekucí, sehrává stále důležitou úlohu soud, který zejména rozhoduje o nařízení exekuce, o místní příslušnosti, o odkladu a zastavení exekuce apod. Tím podle mého názoru dochází ke zpomalování celého procesu. Inspirací pro řešení této situace by mohla být například francouzská úprava, kde se 58

oprávněný obrací přímo na vybraného exekutora, který provádí exekuci zcela sám a bez asistence soudu. Soudy pak řeší pouze sporné případy,52 kterých jsou však pouhé 2% z celkového počtu exekucí prováděných exekutory. Nahrazeno by mohlo být i prohlášení o majetku, které soud provádí na žádost oprávněného nebo soudního exekutora před zahájením řízení o výkon rozhodnutí. Např. u našich sousedů v Rakousku a SRN je tato situace řešena agenturami, na něž se oprávnění obracejí ve snaze zjistit skutečné majetkové poměry povinného. Za tímto účelem lze také využít veřejně dostupných databází obchodních rejstříků či katastru nemovitostí, které již nyní umožňují dálkový přístup prostřednictvím internetu.

52

Kasíková, M. Exekuce u soudu prvního stupně. Právní rádce, 2003, č. 6, str. 19

59

RESUME

Das Lehnwort Exekution kommt aus dem Lateinischen und bedeutet "Durchführung", Ausführung und – im juristischen Sinn – Strafvollstreckung. Exekution ist die Durchsetzung von Rechten (z.B. Eintreibung von Schulden oder Räumung einer Wohnung) durch staatliche Zwangsgewalt. Die Parteien im Exekutionsverfahren heißen betreibende Partei (Gläubiger) und verpflichtete Partei (Schuldner). Die betreibende Partei benötigt zur Exekution einen Exekutionstitel. Er ist die rechtliche Grundlage für die Bewilligung und Durchführung von gerichtlichen Pfändungen. Exekutionstitel sind Akte und Urkunden, aufgrund welcher Exekution geführt werden kann, sind etwa Urteile und Beschlüsse von Zivilgerichten, Zahlungsbefehle,

Entscheidungen

von

Verwaltungsbehörden,

Prozessvergleiche,

Schiedssprüche, vollstreckbare Notariatsakte, Auszüge aus dem Anmeldungsverzeichnis im Konkursverfahren usw. Jeder Exekutionstitel muss eine genau bestimmte (bestimmbare) Leistungs- oder Verhaltenspflicht enthalten. Weil Exekution ein fühlbarer Eingriff in die Besitzsphäre der verpflichtete Partei ist, muss sie nach dem Gesetz und nach den gesetzlichen Bedingungen durchgeführt sein. Ein wesentliches Anliegen ist ein möglichst schuldnerschonendes Vorgehen. Ausgangspunkt ist dabei, dass sowohl dem betreibenden Gläubiger als auch der Gesellschaft

die

Vernichtung

der

wirtschaftlichen

Existenz

und

der

Verdienstmöglichkeiten des Verpflichteten nur schaden. Dementsprechend sieht man einerseits eine Reihe von Exekutionsbeschränkungen vor; zB sind Gegenstände, die zur Berufsausübung erforderlich sind, Mietrechte, die unentbehrliche Wohnräume betreffen, das „Existenzminimum” bei Arbeitseinkommen, usw der Exekution gänzlich entzogen. Andererseits wird durch eine Reihe von gesetzlichen Maßnahmen der Gläubigerzugriff auf Arbeitseinkommen gegenüber dem Zugriff auf bewegliche Sachen favorisiert, da erfahrungsgemäß gerade bei Mobilien die Gefahr unnützer Wertverschleuderung (durch Versteigerung) besonders groß ist. In der Tschechische Republik gibt es gerichtliche Exekution, Verwaltungs- und Steuerexekution. Die gerichtliche Exekution ist das Universalmittel der Eintreibung für alle Gläubiger, Verwaltungs- und Steuerexekution führen nur zur Eintreibung der Zahlungspflichten. Das Exekutions- oder Zwangsvollstreckungsverfahren ist nicht in einem Gesetz geregelt. Das wichtigste Gesetz ist die Zivilprozessordnung, das ausführlichste und 60

volleste Regelung enthlatet. Die andere Rechtsnormen auf die Zivilprozessordnung verweisen oder aus der Zivilprozessordnung ausgehen. Wie vorher gesagt, Inhalt des Verfahrens ist die Befriedigung eines Anspruchs, für den bereits ein Exekutionstitel vorliegt, der meist also bereits Gegenstand eines Verfahrens war. Die Aufgaben im Exekutionsverfahren werden von Rechtspflegern und Richter erledigt. Bei der Durchführung der bewilligten Exekution, dem Vollzug, wird als Vollstreckungsorgan der Gerichtsvollzieher tätig, der in hohem Ausmaß selbständig, wenn auch unter gerichtlicher Kontrolle, die Vollzugsaufträge auszuführen hat. Das Exekutionsverfahren umfasst zwei Stadien: das Bewilligungsverfahren und den Exekutionsvollzug. In Exekutionssachen entscheidet ein Einzelrichter beziehungsweise der Rechtspfleger. Zuständig für Exekutionsbewilligung und Vollzug ist immer ein Bezirksgericht. Die örtliche Zuständigkeit richtet sich nach dem Wohnsitz des Verpflichteten. Zuständigkeitsvereinbarungen der Parteien sind nicht erlaubt. Die Entscheidungen im Exekutionsverfahren ergehen in Form von Beschlüssen. Exekution ist zweifellos sehr wichtiges Instrument für Rechtseintreibung, und das ist ihr grösseste Vorzug. Es geht um spezifisches Verfahren des Gerichts und anderer Behörden schützende vor allem den Gläubiger, das schnellen und effektiven Eingriff in Vermögenssphäre des Verpflichteten und die Befriedigung der berechtigten Ansprüche ermöglicht.

61

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Použitá knižní a časopisecká literatura:

1. Bařinová, D., Vozňáková I. Pohledávky – vzory smluv a podání. Praha : GRADA Publishing a.s., 2003 2. Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád – komentář. Praha : C.H.Beck, 2006 3. Černý, P., Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M. Průvodce novým správním řádem. Praha : Linde Praha, a.s., 2006 4. Drbohlav. J., Pohl, T. Pohledávky z právního, účetního a daňového pohledu. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004 5. Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde Praha a.s., 2007 6. Grůň, L. Finanční právo a jeho instituty. Praha : Linde Praha a.s., 2006 7. Hlavsa, P. Exekuční řád a zákon 119/2001 Sb. s poznámkami a prováděcími předpisy. Praha : Linde Praha, a.s., 2004 8. Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. Praha : Linde Praha, a.s., 2006 9. Hromada, J. a kol., Právnický slovník. Praha : ORBIS, 1966 10. Kasíková, M. Exekuce u soudu prvního stupně. Právní rádce, 2003, č. 6 11. Kindl, M., Telecký, D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků, komentář. Praha : C.H.Beck, 2002 12. Kobík, J. a kol. Daňové spory, jejich prevence a řešení II. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2002 13. Kulková, R. Střety souběžně probíhajících exekucí. Právní rozhledy, 2002, č. 9 14. Kurka, V. Přehled judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce. Praha : ASPI, a.s., 2005 15. Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha, a.s., 2004 16. Mrkývka, P. a kol.Finanční právo a finanční správa, 2. díl. Brno : Masarykova univerzita, 2004 17. Ondruš, R. Správní řád, nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Linde Praha, a.s., 2005 62

18. Pečinka, H. Správní exekuce na peněžitá plnění. Právní rádce, 2006, č. 7 19. Pejšek, J. Exekuce – nástroj vymáhání pohledávek. Právní rádce, 2003, č. 8 20. Rakovský, A. Odklad exekuce pro přechodné zhoršení postavení povinného. Právní rozhledy, 2004, č. 20 21. Rašovská, I. Legislativní úprava daňové exekuce a právní předpoklady vymáhání daňového nedoplatku. Daně, 1995, č. 1 22. Schelleová, I. Základy občanského práva procesního. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2005 23. Schelleová, I. a kol. Úvod do civilního řízení. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2005 24. Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha : Eurolex Bohemia, 2005 25. Šrotýř, J. Co je míněno pojmem vymáhání daňových nedoplatků a daňová exekuce? Daňová a hospodářská kartotéka, 2006, sešit č. 23 26. Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C.H.Beck, 2001 27. Vaške, V. Prohlášení o majetku podle novely občanského soudního řádu. Právní rozhledy, 2001, č. 1 28. Veselý, J., Rakovský A., Šimková, R. Způsoby provedení exekuce podle zákona o soudních exekutorech se zaměřením na odchylky od úpravy v občanském soudním řádu. Právní rozhledy 2001, č. 10

Přehled právních předpisů:

1. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 2. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů 3. Zákon č. 500/2004 S., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 4. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů 5. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů 6. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů 7. Zákon č. 212/1992 Sb., o daňové soustavě, ve znění pozdějších předpisů 8. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů 9. Zákon č. 353/2004 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů 10. Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů 11. Zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů

63

12. Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů 13. Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů 14. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 15. Zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů 16. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti právního pořádku České republiky

64

Komparace daňové, správní a soudní exekuce

Recommend Documents