ODKLAD A ZASTAVENÍ VÝKONU ROZHODNUTÍ (EXEKUCE)

ODKLAD A ZASTAVENÍ VÝKONU ROZHODNUTÍ (EXEKUCE)

Úvod Výkon rozhodnutí a exekuce jsou instituty, které našly v našem civilním právu zakotvení hned ve dvou významných předpisech, tedy v občanském soudním řádu a řádu exekučním. Jejich primárním účelem je přitom shodně zajistit ochranu práv toho, komu takové právo bylo přiznáno vykonatelným exekučním titulem, čímž naplňuje toto řízení svoji funkci ochranou. Zároveň nelze zapomenout na funkci donucovací, která je druhým charakteristickým znakem těchto institutů. Nastupují totiž až tehdy, není-li ze strany povinného plněno řádně a včas. Právě pro tyto své výrazné charakterové vlastnosti, které způsobují ve svém důsledku silnější postavení oprávněného oproti povinnému, jsou jak výkon rozhodnutí, tak exekuce laickou veřejností vnímány často velmi negativně. Povinní se domnívají, že je-li jim na právech ubráno (přestože to jsou oni, kdo způsobili zahájení takového řízení), znamená to, že nejsou nadáni na právech vůbec. Takové tvrzení je pochopitelně mylné a jednu z výrazných obran povinného představuje institut odkladu a zastavení výkonu rozhodnutí a exekuce. Nelze se ovšem domnívat, že tyto nástroje umožňují soudu, popř. soudnímu exekutorovi, aby suploval řízení nalézací. Jejich hlavní úlohou je ochránit povinné před takovými výkony rozhodnutí a exekuce, které by byly neoprávněné a nepřípustné a jejichž neprodlené provedení bylo mohlo povinného nenávratně poškodit. Úkolem, který si tato práce klade, je přiblížit obsah obou těchto prostředků, a to zejména s ohledem na rozhodovací praxi soudů. Druhá část práce se dále věnuje nákladům řízení, a to právě ve vztahu k odkladu a zastavení výkonu rozhodnutí a exekuce. Otázka náhrady nákladů řízení je totiž významnou nejen pro povinné, ale i oprávněné, přičemž v praxi můžeme zjistit nejrůznější nedostatky při rozhodování o nich.

Pro účely této práce je třeba zmínit, že je snaha v něm oddělit obsahově smysl pojmů výkon rozhodnutí a exekuce. V některých případech, kde je možné užít oba pojmy jako synonyma, je však pro účely zachování jednotnosti pojmosloví užit pojem výkon rozhodnutí. Zároveň je třeba zdůraznit, že tato práce se zaměřuje výhradně na výkon rozhodnutí a exekuci občanskoprávní a nikoli exekuci upravenou dalšími právními předpisy, tedy exekuci správní nebo snad na výkon trestních rozhodnutí.

1


1. Výkon rozhodnutí a exekuce 1.1. Pojem výkonu rozhodnutí (exekuce) a prameny úpravy Je obecným pravidlem, že spory a jiné právní věci jsou projednávány a rozhodovány před k tomu povolaným soudy v občanském soudním řízení, a to v řízení nalézacím, přičemž právě v tomto řízení se v nejširší míře uplatňuje ústavní princip práva na soudní a jinou právní ochranu zakotvený v čl. 36 odst. 1 LZPS. V takovém řízení soud autoritativním způsobem rozhoduje, co je právem či takové právo vytváří. Je-li součástí tohoto rozhodnutí uložení povinnosti, předpokládá náš právní řád, že její adresát ji splní dobrovolně, způsobem a ve lhůtě k tomu stanovené. Pro případ, že se tak nestane, je nástrojem ochrany oprávněného z takového právního vztahu řízení vykonávající, nastupující v okamžiku, kdy rozhodnutí, jenž je výsledkem řízení nalézacího není splněno dobrovolně. Společnou zásadou obou řízení je povinnost soudů dbát na to, aby ani v jednom z těchto řízení nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.1

V současné právní úpravě je vykonávací řízení upraveno dvěma základními právními předpisy, a to zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, hovoříme-li o výkonu rozhodnutí, a zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), upravující exekuci. Díky druhému zmiňovanému předpisu tak v našem právním prostředí od roku 2002 došlo k pevnému oddělení obou pojmů, tj. výkonu rozhodnutí a exekuce. Nebylo by však správné se domnívat, že pojem exekuce je pojmem novým, neboť v našich zemích jeho tradice dalece předchází termínu výkonu rozhodnutí. Lze ho nalézt například již v procesu na zemských soudech v době stavovské, kdy exekuce navazovala na tzv. líčení pře, nebyla-li uložená povinnost plněna dobrovolně či vítěz sporu trest povinnému neprominul.2 Občanský soudní řád z roku 1963 však zvolil cestu zcela novou, a to v podobě pojmu výkon rozhodnutí, který

1

§ 2 OSŘ MALÝ, Karel. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. 3. přep. vyd. Praha: Linde Praha, a.s. 2004. s. 119. ISBN 80-7201-433-1

2

2


byl považován za vhodnější český název než termín exekuce.3 Během doby však termín exekuce nezaniknul a zůstal používán v běžné řeči i nadále. Do legislativy pak našel postupně cestu zpět počátkem let devadesátých, a to např. díky zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v tomto případě jako exekuce daňová. Význam pojmu exekuce pak byl definitivně zakotven v roce 2002, kdy díky nově přijatému exekučnímu řádu je jím rozuměn výkon rozhodnutí prováděný výhradně soudními exekutory podle tohoto právního předpisu.

Vztah obou právních předpisů je dnes založen na principu subsidiarity, kdy při aplikaci EŘ se subsidiárně užijí ustanovení OSŘ. To má svůj význam rovněž v problematice odkladu a zastavení výkonu rozhodnutí, kdy EŘ řadu otázek ponechává na úpravě OSŘ, např. jednotlivé důvody zastavení exekuce.

V současné době tedy právní řád poskytuje oprávněnému, který se chce domoci splnění povinnosti ze strany povinného uložené mu soudním rozhodnutím či jiným titulem, dva způsoby, jak chránit svá práva. Obě tyto varianty mají mnoho společného, avšak zároveň se v řadě ohledů liší. Zatímco výkon rozhodnutí je nařizován a prováděn soudem, je exekuční návrh podáván exekutorovi, který příslušný exekuční soud pouze žádá o pověření. Soudní exekutor je pak také osobou, která volí způsob provedení exekuce, zatímco v případě výkonu rozhodnutí je povinností oprávněného, jde-li o vymožení peněžitého plnění, navrhnout způsob jejího provedení. Nespornou výhodou pro oprávněného v rámci soudní exekuce je bezplatnost podání návrhu na nařízení exekuce, přičemž u výkonu rozhodnutí je takový návrh zpoplatněn soudním poplatkem ve výši 500,- Kč, je-li vymáháno peněžité plnění do 25.000,- Kč, nad tuto částku pak 2% dlužné jistiny, nejvíce však 75.000,- Kč a v ostatních případech 1.500,- Kč.4 Ačkoliv není předmětem této práce porovnání obou způsobů vymožení povinnosti na povinném, je nezbytné jejich existenci zmínit – jisté rozdíly totiž existují i dochází-li k jejich odkladu či zastavení.

3

TRIPES, Antonín, Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H.Beck. 2006. s. 1. ISBN 80-7179-489-9 (dále citováno jako Exekuce v soudní praxi) 4 Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, příloha Sazebník poplatků, Položka 21

3


Je však zřejmě jen otázkou času, jak dlouho tato dvoukolejnatost v praxi přetrvá. Současná debata, jejímž hlavním motivem je snaha o tzv. odbřemenění soudů a zefektivnění vykonávacího řízení, postupně směřuje k zavedení výhradní soudní exekuce, tedy výkonu prováděnému výhradně soudními exekutory. Současný vládní návrh novely OSŘ5 předpokládá v novelizovaném § 251 odst. 2 OSŘ zachování role soudů v rámci vykonávacího řízení pouze ve věcech výchovy nezletilých dětí, výživného, příspěvku na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce, vyklizení bytu nebo místnosti se zjištěním bytové náhrady, vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným či rozhodnutí orgánů Evropské unie či jiných cizích rozhodnutí. Pro jakékoli jiné vymožení povinnosti by tedy bylo nutné obrátit se na soudního exekutora podle EŘ.

Je tedy zřejmé, že v laické řeči tak často i nesprávně užívaný pojem exekuce nabude se vší pravděpodobností nového významu a výkon rozhodnutí, tak jak ho známe dnes, bude možná brzy v oblasti civilního řízení minulostí. Je otázkou, zda lze takový vývoj z hlediska ochrany práv účastníků vykonávacího řízení hodnotit pozitivně či nikoliv.

1.2. Nařízení výkonu rozhodnutí a exekuce Z výše nastíněného charakteru vykonávacího řízení je patrné, že se nejedná o nezbytnou a v žádném případě automatickou procesní fázi navazující na řízení nalézací. Vykonávací řízení je nástrojem oprávněného, jak se domoci svých práv, nedojde-li k dobrovolnému plnění ze strany povinného ve lhůtě a způsobem stanoveným soudním rozhodnutím či jiným titulem. Je také pouze na oprávněném, kdy se rozhodne vykonávací řízení zahájit. Vzhledem k tomu, že § 110 odst. 1 OZ stanoví desetiletou promlčecí lhůtu práva přiznaného pravomocným soudním rozhodnutím, má oprávněný dostatek času pro podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce, přičemž v řadě případů může být pro oprávněného posečkání s takovým návrhem v jeho zájmu,

5

Sněmovní tisk č. 537/0 dne 25. 11. 2011. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

4


např. očekává-li, že se majetek dlužníka v blízké budoucnosti rozšíří.6 Celé vykonávací řízení je tak ovládáno zásadou dispoziční a podání návrhu na jeho zahájení je právem nikoli povinností oprávněného.78 Rozhodne-li se však oprávněný, že takový návrh podá, volí, zda bude postupovat prostřednictvím výkonu rozhodnutí či soudní exekuce, přičemž při jeho podání musí prokázat svůj hmotněprávní nárok vyplývající z exekučního titulu9 a dodržet náležitosti tohoto podání stanovené v §261 a § 261a OSŘ. Soud příslušný k nařízení výkonu rozhodnutí10, resp. k pověření soudního exekutora k provedení exekuce podle § 44 EŘ, před vydáním usnesení o nařízení exekuce zjišťuje, zda jsou dány podmínky pro jeho nařízení, tj. zda je tu vykonatelný exekuční titul, věcná legitimace oprávněného i povinného, zda vymáhané právo není prekludováno apod.11 V případě výkonu rozhodnutí podle OSŘ pak soud také zjišťuje, zda navržený způsob výkonu pro vymožení peněžité částky je přiměřený a vhodný vzhledem k výši vymáhané pohledávky;12 případnou námitku nevhodnosti ze strany povinného musí vždy vzít v úvahu a nelze ji posuzovat jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Dojde-li pak k závěru o nevhodnosti způsobu provedení výkonu rozhodnutí, dochází zde tak k prolomení dispoziční zásady vykonávacího řízení a soudu se zde dovoluje nařídit výkon rozhodnutí způsobem, který oprávněný nenavrhl a který soud považuje za vhodný a dostačující k tomu, aby právo oprávněného bylo uspokojeno.13 Oproti tomu tento požadavek odpadá v případě soudní exekuce podle EŘ, neboť zde je to až soudní exekutor, kdo ve formě vydání exekučního příkazu volí způsob provedení exekuce, přičemž i on je vázán zásadou přiměřenosti, které se v jím zvoleném způsobu musí odrážet.

Soud nařizující výkon rozhodnutí (exekuce) však není příslušný ke zkoumání věcné správnosti exekučního titulu ani postupu orgánu, který příslušný exekuční titul 6

WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s. 2008. s. 520. ISBN 978-80-7201-726-3 7 § 251 OSŘ 8 S výjimkou výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, který lze zahájit i bez návrhu. 9 Exekučním titulem může zejména být rozsudek, popř. usnesení ukládající plnění, platební rozkaz, proti kterému nebyl podán odpor, soudem schválený smír či další uvedené v § 274 odst. 1 OSŘ. 10 Věcná příslušnost se řídí ustanovením § 9 odst. 1 OSŘ a místní příslušnost ustanovením § 252 OSŘ, resp. § 45 EŘ. 11 Exekuce v soudní praxi. s. 110 12 § 264 odst. 1 OSŘ 13 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.7.1993, sp. zn. 7 Co 422/93

5


vydal14 – k takovému postupu je totiž příslušný pouze soud v rámci řízení nalézacího. Při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá také ani to, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému a vychází zde tak zcela z tvrzení oprávněného. Takové okolnosti totiž mohou být hodnoceny až v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 268 OSŘ15 a nejsou tedy ani důvodem pro podání odvolání proti unesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) (viz dále). Tato zákonná konstrukce, stanovující vázanost exekučního soudu podaným návrhem, vylučuje, aby vykonávací řízení suplovalo řízení nalézací, kde měl povinný možnost uplatnit všechny své námitky, popř. se domáhat obrany příslušnými opravnými prostředky, a akcentuje tak svůj primární účel, tedy rychlé a efektivní uspokojení nároku oprávněného. Za této situace se institut odkladu a zastavení výkonu rozhodnutí stává velmi významným nástrojem obrany povinného.

14

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.7.2008. 20 Cdo 1943/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný pod č. 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 15

6


2. Odklad výkonu rozhodnutí (exekuce) 2.1. K rozhodnutí o odkladu výkonu rozhodnutí (exekuce) Výkon rozhodnutí je, jak již bylo výše zmíněno, institutem ochrany práv oprávněného, ke kterému se uchyluje však až tehdy, není-li mu plněno ze strany povinného dobrovolně. Lze tedy dovodit, že je to právě povinný, kdo svým chováním, resp. neplněním uložené povinnosti, zapříčiní tuto další fázi řízení a musí být proto srozuměn s tím, že jejím účelem je v daný okamžik už nejen vymožení nároku oprávněného, ale i náhrada nákladů řízení (viz dále), přičemž soud po nařízení výkonu rozhodnutí postupuje nadále ze své vlastní iniciativy,16 bez jakýchkoli dalších podnětů ze strany oprávněného. Není však možné dojít k závěru, že je povinnému v takovém řízení ubráno na jeho právech, neboť je to právě odklad výkonu rozhodnutí či exekuce, který je nástrojem bezprostřední ochrany povinného před někdy velmi těžko napravitelnými důsledky okamžitého výkonu rozhodnutí.

Odklad rozhodnutí musíme ale odlišit od přerušení řízení. Podle ustanovení § 254 odst. 2 OSŘ obecně platí, že vykonávací řízení nelze přerušit z důvodu uvedených ve třetí části tohoto zákona a jsou tak tedy vyloučeny klasické přerušovací důvody užívané v řízení nalézacím. To ovšem neznamená, že by výkon rozhodnutí nemohl být přerušen s odkazem na ustanovení jiné, kupř. s odkazem na § 11 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, podle něhož, postihují-li exekuce souběžně stejnou movitou věc povinného, se provede ta exekuce, v níž byla tato věc nejdříve sepsána; řízení v ostatních exekucích se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují. Jak dále uvidíme, jsou si odklad a přerušení výkonu rozhodnutí na první pohled blízké, důvody jejich užití jsou však velmi odlišné – zatímco u přerušení bychom důvody mohly označit charakterově spíše za „technické“, v případě odkladu reflektují zejména ochranu práv osoby, proti níž je výkon rozhodnutí veden.

16

§ 265 odst. 1 OSŘ

7


Porovnáváme-li odklad výkonu rozhodnutí s institutem zastavení výkonu rozhodnutí, je hlavní odlišností to, že je prostředkem dočasným, jak již vyplývá z jeho názvu, a tedy musí po určité době vyústit buď v obnovu provádění výkonu rozhodnutí anebo k jeho zastavení. Právě z tohoto důvodu je návrh na odklad výkonu rozhodnutí podáván zpravidla spolu s návrhem na zastavení a představuje tak jakousi bezprostřední ochranu v mezidobí, než bude o dalším postupu rozhodnuto.

Osobou navrhující odklad výkonu rozhodnutí může být jak povinný, tak oprávněný, a to v závislosti na důvodu odkladu – zatímco u odkladu pro poměry povinného podle § 266 odst. 1 OSŘ se bude jednat o návrh povinného, mohou být u odkladu pro očekávané zastavení výkonu podle § 266 odst. 2 OSŘ navrhovateli oba dva. Zároveň je možné, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu rozhodnutí i bez návrhu, a to z důvodu podle § 266 odst. 2 OSŘ a shodně též podle § 54 odst. 6 EŘ, který umožňuje soudu rozhodnout tímto způsobem, očekává-li, že výkon rozhodnutí (exekuce) bude zastaven. Je tedy zřejmé, že u odkladu pro poměry povinného není prostor pro vlastní uvážení soudu a odklad výkonu rozhodnutí ex offo zde nepřichází v úvahu. Tento fakt by měl mít povinný na paměti, podává-li návrh na odklad a dovolává-li se ho pro důvod podle odst. 2 v nevědomosti, že by jeho sociální poměry odůvodňovaly zastavení z důvodu odst. 1. V takové situaci pak soud nebude zkoumat jeho sociální poměry, neboť povinný toto nenavrhl a zákon mu to neumožňuje.17 Na druhou stranu by v podobných případech měla nastoupit poučovací povinnost soudu, který byl povinného měl na tyto skutečnosti upozornit.18

O návrhu na odklad rozhodnutí rozhoduje vždy soud, který provádí výkon rozhodnutí či v případě exekuce vedené podle exekučního řádu, exekuční soud, a to v případech, nevyhoví-li exekutor návrhu na odklad exekuce ve lhůtě 7 dnů. Rozhodnutí o odkladu má formu usnesení, proti kterému je přípustný opravný prostředek. Právě v tomto rozhodnutí je stanoven jeho časový rozsah, který by měl reagovat na okolnosti daného případu a důvod, pro který je výkon rozhodnutí odkládán, popř. i další podmínky, za nichž se odklad povoluje (např. výše a lhůty splátek, kterými bude povinný postupně splácet svůj peněžitý dluh). Avšak je třeba podotknout, že neuvedení 17 18

Podobným případem bylo Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.1998 sp. zn. 21 Cdo 576/98 Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.10.2006, sp. zn. 10 Co 991/2006

8


takové lhůty, je sice nedostatkem, avšak nečiní usnesení o odkladu neúčinným.19 Při absenci doby odkladu byl pak bylo možné dovodit, že výkon rozhodnutí se odkládá na dobu nezbytně nutnou podle okolností případu.

Kromě uvedení doby odkladu je druhou nezbytnou náležitostí tohoto usnesení i uvedení důvodu, pro který se výkon rozhodnutí odkládá, tedy zda dochází k odkladu pro nepříznivé poměry povinného dle § 266 odst. 1 OSŘ či je tímto důvodem očekávané zastavení výkonu rozhodnutí dle § 266 odst. 2 OSŘ. Ačkoliv význam této náležitosti nemusí být na první pohled zřejmý, jsou jeho dopady v praxi významné, a to zejména odkládá-li se výkon rozhodnutí prováděný srážkami ze mzdy povinného, kdy jsou účinky podle obou důvodu odlišné.20 Dojde-li totiž k zastavení pro nepříznivé poměry povinného, má plátce mzdy povinnost od okamžiku doručení usnesení o povolení odkladu přestat s prováděním srážek, tj. tato část odměny za vykonanou práci se povinnému po dobu odkladu vyplácí.21 Naproti tomu u odkladu z důvodu očekávaného zastavení plátce mzdy pokračuje v provádění srážek ze mzdy, avšak po dobu odkladu je oprávněnému nevyplácí, tedy povinný i nadále přichází o tuto část své mzdy (která mu bude dodatečně vyplacena až v případě zastavení výkonu rozhodnutí).22 Chybné zdůvodnění odkladu ze strany soudu by tak mohlo mít významný dopad na existenční podmínky povinného či jím vyživovaných osob.

V neposlední řadě je to i rozhodnutí o nákladech řízení, které bude součástí usnesení o povolení odkladu výkonu rozhodnutí, a to však pouze o nákladech, které vznikly při rozhodování o odkladu oprávněnému podle zásad uvedených v § 270 OSŘ, nikoli tedy o nákladech, které vznikly povinnému, a to ani tehdy, byl-li povinný se svým návrhem na odklad výkonu rozhodnutí úspěšný (k tomu viz kapitola 4. Náklady při odkladu a zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce).23

19

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněného pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 20 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněného pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 21 § 289 odst. 1 OSŘ 22 § 289 odst. 2 OSŘ 23 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněného pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR

9


Fakultativní obsahovou náležitostí rozhodnutí o odkladu výkonu rozhodnutí mohou být nejrůznější podmínky takového odkladu, typicky se jedná o povolení plnění v pravidelných měsíčních splátkách.

Usnesení o povolení odkladu výkonu rozhodnutí je zpravidla vydáváno bez nařízení jednání. Tento postup je charakteristický pro vykonávací řízení, neboť zde zpravidla není již nezbytné provádět další dokazování či jiné úkony, které by vyžadovaly účast stran na jednání, neboť místo pro takový postup je primárně v řízení nalézacím. Avšak takový přístup není bezvýjimečný. Rozhoduje-li soud o otázce odkladu výkonu rozhodnutí na základě návrhu povinného, může v praxi velmi často dojít k situaci, kdy oprávněný s takovým postupem nesouhlasí a svá tvrzení podkládá různými důkazními prostředky. V takových případech bude proto vhodné i účelné jednání k projednání věci nařídit. Podle § 253 odst. 2 OSŘ totiž soud nařídí jednání jen považuje-li to za nutné, anebo stanoví-li to zákon. Vzhledem k tomu, že žádné takové zákonné ustanovení OSŘ nenabízí, zůstává na úvaze soudu, zda bude jednání v dané věci nařízeno. V některých případech se však už v praxi nařizování jednání ustálilo, přičemž takové situace potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu, typicky u rozhodování o odkladu výkonu rozhodnutí vyklizením.24

V praxi nejsou neznámé situace, kdy soud rozhodne o odkladu výkonu rozhodnutí již v okamžiku jeho nařízení, a to i když usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ještě nenabylo právní moci.25 Z dikce zákona je však zřejmé, že se může jednat výhradně o případy odkladu podle § 266 odst. 2 OSŘ, neboť u odkladu pro poměry povinného bude v okamžiku podání návrhu logicky chybět jeho návrh na odklad.

Odložení výkonu rozhodnutí ještě před jeho nařízením nepřichází v úvahu, neboť v takových případech tu ještě neexistuje výkon rozhodnutí, který by bylo možné odkládat. Nařízený, byť i nepravomocný, výkon rozhodnutí tak lze označit za zvláštní podmínku odkladu. 24

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 50: I když jednání o odkladu není třeba nařizovat, je rozhodování o odkladu po nařízeném jednání ve věcech vyklizení běžným; s touto praxí je třeba souhlasit.“ 25 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 178

10


Pro úplnost je třeba dodat, že odklad výkonu rozhodnutí může být jak úplný, tak částečný. Částečného odkladu se užije zejména u prodeje movitých věcí, kdy dojde k vyloučení z výkonu rozhodnutí a tedy k zastavení podle § 268 odst. 1 písm. d) OSŘ (viz dále). Oproti tomu je částečný odklad výkonu rozhodnutí vyloučen u výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, neboť zákon připouští nižší srážky ze mzdy výhradně na základě dohody mezi oprávněným a povinným podle § 278 OSŘ.26

Ačkoliv je odklad obecně možné užít u všech způsobů výkonu rozhodnutí, neplatní to absolutně. Jedná se konkrétně o výkon rozhodnutí spočívající ve zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, kde odklad výkonu rozhodnutí aplikovat nelze, neboť, jak zmiňuje Drápal, tento způsob má povahu pouhého zajištění vymáhané pohledávky.27

2.2. Odklad výkonu rozhodnutí (exekuce) pro poměry povinného Ustanovení § 266 odst. 1 OSŘ stanoví, že soud může na návrh „odložit provedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen“. Jedná se tedy o odklad ze sociálních důvodů na straně povinného, přičemž podmínkami jsou: i) nepříznivá a nezaviněná sociální situace povinného, ii) potenciální negativní dopady na povinného nebo na členy jeho rodiny, iii) přechodnost takového stavu a iv) zajištění, že oprávněný tímto nebude vážně poškozen.

Jako doplňující podmínku lze také zmínit požadavek, aby tento stav nastal až po vydání exekučního titulu. Pokud by se totiž povinný ocitl v takové situaci ještě

26

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 53/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 27 BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. a kol Občanský soudní řád, Komentář. II. díl. Praha: C.H.Beck. 2006. s. 1447-1448 (dále citováno jako Občanský soudní řád, komentář)

11


v průběhu nalézacího řízení, bylo by k tomu přihlíženo během něho (např. při rozhodování o výši dávek výživného).28

Z výše uvedených podmínek je třeba zdůraznit zejména podmínku nezaviněnosti nepříznivého stavu, ve kterém se povinný nachází. Podle Eliáše se jedná o takový stav, kdy se povinný „snažil podle svých sil dostát povinnosti uložené mu exekučním titulem a choval se tak pečlivě a obezřetně, jak to lze žádat na každém, kdo má k takovému plnění povinnost.“29 V praxi se tedy bude jednat např. o situace, kdy nemoc zapříčiní nižší příjem povinného oproti situaci, kdy povinný užívá své příjmy na opatřování alkoholu či jiných návykových látek.

Mimo požadavek nezaviněnosti se takový stav musí vyznačovat také tím, že je přechodného charakteru, přičemž podle Drápala se jedná o takový stav, o němž je možné předpokládat, že pomine a v pozdější době již nebude bránit provedení výkonu.30 Splnění této podmínky je na úvaze soudu, který posoudí, zda je v konkrétním případě naplněna, či se jedná již o stav trvalejší. Za přechodný stav bychom tak mohli označit např. období nezaměstnanosti povinného na rozdíl od jeho dlouhodobé nemoci.

Co je zvlášť nepříznivými následky bude soud posuzovat vždy podle okolností případu a konkrétních dopadů výkonu rozhodnutí jak na osobu povinného, tak na členy jeho rodiny. Eliáš jako příklad takových nepříznivých následků uvádí situaci, kdy povinný nemá prostředky zaplatit v důsledku exekuce zvýšené náklady na léčení.31 Na otázku kdo jsou členové rodiny, toto ustanovení odpověď nedává, a není tedy zřejmé, zda za ně považovat členy domácnosti podle § 155 OZ či osoby blízké podle § 116 OZ. V tomto směru se, jak podotýká Rakovský, rozchází i judikatura.32

Tuto potenciální újmu, která povinnému či členům jeho rodiny hrozí, je však zároveň nutné poměřovat s újmou, která by takovým postupem mohla být způsobena 28

Občanský soudní řád, komentář, s. 1446 ELIÁŠ, K. Odklad provedení exekuce. Právní rozhledy. 1998. č. 4. s. 158 30 Občanský soudní řád, komentář, s. 1446 31 ELIÁŠ, K. Odklad provedení exekuce. Právní rozhledy. 1998. č. 4. s. 159 32 RAKOVSKÝ, Adam. Odklad exekuce pro přechodné zhoršení postavení povinného. Právní rozhody. 2004. č. 24. dostupný na: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/civilni-proces/art_3753/odklad-exekuce-proprechodne-zhorseni-postaveni-povinneho.aspx 29

12


oprávněnému, přičemž v tomto požadavku je vyjádřen princip ochrany oprávněného, k ochraně jehož práv je výkon rozhodnutí prováděn. Někteří autoři jako kupř. Drápal připouští odklad exekuce dokonce pouze tehdy, je-li možné s ohledem na všechny okolnosti případu po oprávněném požadovat, aby se splněním povinnosti bylo ještě vyčkáno.33

Je také nutné zdůraznit, že z dikce zákona vyplývá, že je to výhradně povinný, kdo může podat návrh na odklad exekuce pro tento důvod. Toto potvrzuje jak doktrína, tak judikatura,34 vycházejíc z toho, že je to právě pouze povinný, kdo může posoudit, zda se nachází v takové sociální situaci, odůvodňující odklad výkonu rozhodnutí, přičemž na takovém důvodu odkladu nemůže mít oprávněný právní zájem. V praxi se však vyskytují případy povinných, kterým by tento důvod odkladu zjevně prospíval a u kterých oprávněný v již nařízeném výkonu rozhodnutí (v praxi se jedná především u exekuce podle EŘ) souhlasí s odkladem ve formě splátkového kalendáře. Tito povinní však

často

nedisponují

dostatečným

právním

povědomím

a

v kombinaci

s komunikačními problémy, které mezi oprávněnými a povinnými nastávají, nedojde ze strany povinných k podání návrhu na odklad výkonu rozhodnutí. Praxe si tedy pomáhá tím, že v takových případech soudní exekutor pouze nevymáhá celou částku najednou, ale po domluvě s oprávněným podle dohodnutého splátkového kalendáře. Je zde tedy možné souhlasit s Rakovským, že by bylo vhodné přiznat oprávněnému právo podat návrh na odklad výkonu rozhodnutí i pro tento důvod, a to nejen na základě argumentu a maiori ad minus, neboť pokud může věřitel podat návrh na úplné zastavení exekuce, tím spíše může podat návrh na její odklad.35 Takový postup by totiž prospíval nejen povinným, ale i oprávněným.

V praxi se nejčastěji vyskytuje užití tohoto odkládacího důvodu u vyklizení nemovitosti, což potvrzuje i Nejvyšší soud, podle kterého „v řadě případů odložily soudy důvodně provedení výkonu tehdy, když povinní prokázali reálnou možnost, že v

33

Občanský soudní řád, komentář. s. 1236 kupř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněno pod č. R 14/87 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 35 RAKOVSKÝ, Adam. Odklad exekuce pro přechodné zhoršení postavení povinného. Právní rozhody. 2004. č. 24. dostupný na: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/civilni-proces/art_3753/odklad-exekuce-proprechodne-zhorseni-postaveni-povinneho.aspx 34

13


dohledné době jim bude přidělen družstevní byt (nyní nájem) nebo byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace (nyní služební byt, zvláštního určení anebo v domě zvláštního určení) anebo osvědčili jinou možnost získání vlastního bytu (např. dostavbou rodinného domku).“36 Na druhou stranu však v podobném případě nebylo shledáno důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí tvrzení povinných, že nemohou nalézt odpovídající jednopokojový byt za stejný (nikoliv vyšší) nájem.37

Odklad výkonu rozhodnutí pro sociální důvody však není institutem novým; v našem právním prostředí se objevuje již v Rakousko-uherském exekučním řádu z roku 1895, který navíc pro obdobné případy ještě konstruoval možnost složení jistoty, a to dle § 44 tohoto řádu: „Jestliže by odklad exekuce mohl ohroziti uspokojení vymáhajícího věřitele, soud může takové povolení odkladu na tom učiniti závislým, aby dlužník zřídil jistotu.“ Tedy v situacích, kdy by výše uvedený požadavek poměření újmy způsobené oprávněnému a újmy povinného převážil ve prospěch oprávněného, měl povinný možnost vyhnout se exekuci ještě složením jistoty. Rakovský k této otázce podotýká, že „i dnešní dikce zákona umožňuje soudu, aby spojil povolení odkladu exekuce dle § 266 odst. 1 OSŘ s podmínkou zřízení dostatečné jistoty. Pojem jistoty přitom upravuje § 555 OZ a příkladmo vypočítává zřízení zástavního práva nebo poskytnutí ručení. Soudu přitom nic nebrání v tom, aby dlužníka k poskytnutí dodatečné jistoty vyzval, a teprve poté, co dlužník navrhne v úvahu připadající formu jistoty a věřitel se k jeho návrhu vyjádří, soud odklad exekuce povolí.“38 Specifickou úpravu jistoty upravuje § 54 odst.5 EŘ, avšak tato úprava je použitelná pouze ve vztahu k druhému důvodu odkladu výkonu rozhodnutí, a to pro očekávané zastavení exekuce.

2.3. Odklad výkonu rozhodnutí (exekuce) pro očekávané zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) Druhým a v praxi častěji využívaným důvodem odkladu výkonu rozhodnutí je odklad podle § 266 odst. 2 OSŘ, podle kterého soud může i bez návrhu povinného 36

Zpráva Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 40/83, publikováno pod R 27/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1984, č. 6 37 Vážný č. 5426 z roku 1926 38 RAKOVSKÝ, Adam. Odklad exekuce pro přechodné zhoršení postavení povinného. Právní rozhody. 2004. č. 24. dostupný na: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/civilni-proces/art_3753/odklad-exekuce-proprechodne-zhorseni-postaveni-povinneho.aspx

14


„odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven.“ Konstrukce tohoto ustanovení je významným nástrojem ochrany povinného ve fázi, kdy je rozhodováno o zastavení výkonu rozhodnutí, a pokračování v něm po dobu tohoto rozhodování, by mohlo mít pro povinného závažné následky. Vzhledem k tomuto zájmu na bezprostřední ochraně povinného, tak může být v situacích, kdy se povinný domáhá jak odkladu pro očekávané zastavení, tak zrušení nebo změny usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, upřednostněn návrh na odklad před podaným odvolání, tj. soud o odkladu rozhodne ještě předtím, než spis předloží odvolacímu soudu.39

Důvodem odkladu výkonu rozhodnutí podle § 266 odst. 2 OSŘ však nemůže být pouze doložení skutečnosti, že byl podán návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Z pouhého podání návrhu totiž nelze dovozovat předpoklad zastavení. V praxi tedy bude důvodem odkladu pro očekávané zastavení např. v situaci, kdy se povinný domáhá zrušení vyživovací povinnosti, prokázání, že řízení bylo zahájeno a uvážení soudu, zda lze očekávat zastavení výkonu rozhodnutí.40 Podobným případem bude i podání vylučovací žaloby, která sama o sobě důvodem odkladu není, avšak není-li vylučovací žaloba zjevně bezdůvodná, odloží soud výkon rozhodnutí do pravomocného skončení řízení, jinak může jít o nesprávný úřední postup.41 Příklady dalších situací, kdy lze užít tento důvod odkladu výkonu rozhodnutí, uvádí bohatá judikatura na toto téma, mezi nimi se jedná např. o vydání nepravomocného rozhodnutí o snížení výživného, povolení obnovy řízení podle § 235c OSŘ, které je důvodem pro odklad vykonatelnosti, rozhodnutí dovolacího soudu o odkladu vykonatelnosti podle § 243 OSŘ nebo třeba také vylučující posudek krevní zkouškou v řízení o popření otcovství u vydobytí pohledávky výživného42.

Z výše uvedeného je patrné, že je nutné odlišovat odklad výkonu rozhodnutí od odkladu vykonatelnosti rozhodnutí, neboť odklad vykonatelnosti, nastávající typicky u opravných prostředků, neznamená automaticky i odklad výkonu rozhodnutí, ačkoliv

39

Exekuce v soudní praxi, s. 150 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 53/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 41 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.6.2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007 42 Rozhodnutí Nejvyššího soud ČR uveřejněné pod č. R 38/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 40

15


v praxi tomu tak obvykle bude (tj. soud v případech, kdy dojde k odkladu vykonatelnosti, výkon rozhodnutí sice nařídí, ale zároveň rozhodne o jeho odkladu). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu však např. „okolnost, že u dovolacího soudu byl podán návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného dovoláním (§ 243 OSŘ), není důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí podle § 266 odst. 2 OSŘ; ten by byl namístě tehdy, jestliže k odkladu vykonatelnosti rozhodnutím již došlo.“43 Stejně tak ani podání ústavní stížnosti nebo žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí, podle něhož byl nařízen výkon rozhodnutí, nejsou důvodem pro povolení odkladu výkonu rozhodnutí, neboť u těchto dvou institutů není možné suplovat odklad vykonatelnosti odkladem výkonu rozhodnutí, pokud o odkladu vykonatelnosti nebylo ještě rozhodnuto.44

U tohoto typu odkladu je třeba zmínit, že je to nejen povinný, kdo je oprávněn podat návrh na takový postup, ale na rozdíl od předchozího i oprávněný a stejně tak může dojít k povolení odkladu výkonu rozhodnutí bez návrhu. Pro upřesnění je nutné dodat, že v případě exekuce vedené podle EŘ je to exekutor, kdo odklad výkonu rozhodnutí povoluje; exekuční soud nastupuje až ve chvíli, kdy exekutor návrhu ve lhůtě 7 dnů nevyhoví, v takovém případě pak postoupí věc příslušnému exekučnímu soudu.45 Oproti tomu však rozhodnutí o odkladu bez návrhu činí výhradně exekuční soud, zde tedy EŘ takovou pravomoc exekutorovi nesvěřuje.46

2.4. Pokračování ve výkonu rozhodnutí (exekuce) Jak již bylo výše zmíněno, podstatnou náležitostí usnesení o povolení odkladu výkonu rozhodnutí je uvedení doby, na kterou je výkon rozhodnutí odložen. Není-li tato doba uvedena, lze dojít k závěru, že odklad je povolen na dobu nezbytně nutnou.

Dojde-li tedy k uplynutí této doby, musí dojít k znovuobnovení výkonu rozhodnutí. Tato obnova však není automatická a děje tak vždy rozhodnutím soudu, a to i když byl odklad povolen na přesně vymezenou dobu. Toto usnesení o pokračování

43

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96 Rozhodnutí Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 24.5.2005, sp. zn. 12 Co 664/2004 45 § 54 odst. 7 EŘ 46 § 54 odst. 6 EŘ 44

16


v provádění výkonu rozhodnutí má povahu usnesení upravujícího vedení řízení, a proto proti němu není přípustný opravný prostředek.47

Podle Tripese není vyloučeno, že by soud rozhodl o pokračování i dříve, než bylo v povolení o odkladu rozhodnuto, a to došlo-li by ke změně poměrů a důvody pro odklad by odpadly.48 Takovou situaci si lze představit například u odkladu výkonu rozhodnutí pro poměry povinného, kdy se u povinného zlepší zdravotní stav a zvýší se v důsledku výkonu pracovní činnosti jeho příjem a odklad výkonu rozhodnutí tak ztratí na významu.

Na druhou stranu však nelze vyloučit ani situace, kdyby soud již jednou povolený odklad výkonu rozhodnutí prodloužil, přetrvávají-li důvody pro takový odklad.

47

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 48 Exekuce v soudní praxi, s. 149

17


3. Zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) 3.1. Úvod k problematice zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) Obecně platí, že primárním způsobem ukončení výkonu rozhodnutí je úplné vymožení povinnosti, pro níž byl výkon nařízen, čímž dochází k naplnění samotného účelu vykonávacího řízení, tedy k uspokojení nároku oprávněného. V průběhu vykonávacího řízení však mohou nastat okolnosti, které způsobí, že takový způsob skončení vykonávacího řízení není možný. Tyto důvody pak mohou vést k ukončení pro bezvýslednost vykonávacího řízení anebo k zastavení vykonávacího řízení.

Zastavení výkonu rozhodnutí je institutem ochrany účastníků, zejména pak povinného, po nařízení výkonu rozhodnutí, a to tehdy, objeví-li se podmínky, které činí výkon rozhodnutí nepřípustný. Některé z těchto podmínek tu mohly existovat ještě před nařízením výkonu rozhodnutí, jiné se objevily až po jeho nařízení. Na základě zastavení tak dochází k ukončení výkonu rozhodnutí dříve, než je vymáhaná povinnost vymožena, a z jiných důvodu než proto, že by splnění vymáhané povinnosti bylo dosaženo úkony učiněnými při provedení výkonu rozhodnutí.49 Jeho účinkem je tedy to, že nařízený výkon se zastavuje, soud či soudní exekutor nesmí nadále výkon provádět, avšak neruší se jím vykonávané rozhodnutí, tj. exekuční titul, který byl podkladem nařízeného výkonu. Zastavením výkonu se také neruší dosud provedené úkony, pouze se další již neprovádějí.50

Zastavení výkonu rozhodnutí je však nutné odlišit od zastavení řízení o výkon rozhodnutí. Zastavení řízení o výkon je totiž možné pouze před nařízením výkonu rozhodnutí, kdy soud zkoumá, zda jsou dány všechny podmínky pro takové rozhodnutí. Nenaplněním takové podmínky bude např. situace, kdy návrh na nařízení výkonu rozhodnutí neobsahoval všechny náležitosti, které oprávněný ani po výzvě neodstranil.51 Dále mezi tyto důvody bude patřit nedostatek některé z procesních podmínek, tedy

49

Občanský soudní řád, komentář. s. 1463 Exekuce v soudní praxi. s. 154 51 § 261 odst. 1 OSŘ 50

18


např. překážka litispendence52 nebo rei iudicatae53, nedostatek procesní způsobilosti a další.

Pokud tedy dojde k nařízení výkonu rozhodnutí, stává se návrh na zastavení (vedle odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí) základním prostředkem obrany povinného. Je-li ale takový návrh zamítnut, není možné ho podat opakovaně pro dříve uplatněný (a neúspěšný) důvod zastavení.54 Návrh však může podat i oprávněný nebo může soud, resp. soudní exekutor55, takto rozhodnout i z moci úřední. OSŘ nestanovuje podmínky návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, na rozdíl od EŘ, který vyžaduje, aby takový návrh byl podán ve lhůtě 15 dnů ode dne, kde se povinný o důvodu zastavení exekuce dozvěděl. Charakter této lhůty je však diskutabilní vzhledem k § 55 odst. 4 EŘ, který z časového hlediska exekuční soud nikterak při rozhodování o zastavení neomezuje, ať už tak činí na návrh nebo i bez návrhu. Proto pokud podá povinný svůj návrh na zastavení i po této lhůtě a exekuční soud se s tímto důvodem ztotožní, bude řízení stejně zastaveno.

V praxi povinní často zaměňují návrh na zastavení výkonu rozhodnutí s odvoláním proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. využívají zastavovacích důvodů jako důvodů odvolacích, které jsou jinak poměrně úzké (např. přehlédl-li soud nedostatek některé z podmínek řízení56). Při takovém chybném postupu povinného pak bude soud postupovat v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 OSŘ, které mu ukládá, aby každý úkon posuzoval podle jeho obsahu, a to i tehdy, je-li nesprávně označen. Je-li tedy z podání zřejmé, že se jedná o návrh na zastavení a nikoli odvolání, naloží s ním soud jako s návrhem na zastavení, ač je označen jinak. Pokud by z obsahu podání

52

Podle judikatury se ve vykonávacím řízení považuje za tutéž věc výkon uplatňovaný týmiž účastníky pro stejnou pohledávku, pokud předchozí návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebyl dosud pravomocně vyřízen (např. R 21/1981, s. 153). Zde je třeba upozornit na to, že v exekučním řízení je rozhodující vydání exekučního příkazu, a to podle § 47 odst. 2 EŘ. Podle tohoto ustanovení má totiž exekuční příkaz účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle OSŘ, přičemž toto potvrzuje i judikatura, např. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002. 53 Avšak platí, že zastavení výkonu rozhodnutí č zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí překážku věci rozhodnuté nepředstavují a je možné podat návrh znovu. 54 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1448/2008 55 Soudní exekutor může i bez návrh rozhodnout o zastavení i bez návrhu pouze za předpokladu, že s tím souhlasí oprávněný, a to podle § 5 odst. 3 EŘ. Jinak rozhodování o zastaven přísluší exekučnímu soudu. 56 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 69/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR

19


nebylo možné posoudit, čeho se povinný a z jakých důvodů domáhá, pak předseda senátu usnesením podle § 43 odst. 1 OSŘ vyzve povinného, aby podání opravil či doplnil, k čemuž mu určí lhůtu a poučí ho o způsobu opravy či doplnění. Z judikatury vyplývá, že odmítnutí takových podání by mělo s ohledem na charakter výkonu rozhodnutí přicházet v úvahu jen výjimečně.57

V některých případech však může dojít ke vzniku situace, kdy povinný uplatňuje ve svém podání námitku, která může být jak důvodem pro zastavení, tak důvodem odvolacím – např. že exekuční titul nebyl v době nařízení výkonu vykonatelný. Při nedostatečném označení takového podání by soud měl vždy přednostně posoudit jeho charakter jako odvolání (za podmínky, že ještě neuplynula patnáctidenní odvolací lhůta, přičemž poté logicky jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí). Stejně tak bude upřednostněno odvolání v případech, kdy povinný použije v odvolání i námitky, které jsou klasicky zastavovacím důvodem, avšak je lze posoudit i v řízení odvolacím – odvolání má v takovém případě přednost.58

O zastavení výkonu rozhodnutí se rozhoduje zpravidla bez nařízení jednání, s jednáním pak pouze tam, kde je to nezbytné. Ustanovení § 269 odst. 2 OSŘ ale jednání výslovně předpokládá u zastavovacích důvodů podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) OSŘ. U těchto důvodů je pak možné rozhodnout bez jednání výhradně tehdy, jestliže tvrzení účastníků o těch skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod k zastavení, jsou shodná.59

O zastavení výkonu rozhodnutí rozhoduje soudu usnesením podle § 171 odst. 2 OSŘ, které je vykonatelné okamžikem doručení a stejně tak i účinky vůči třetím osobám nastávají doručením, a to za předpokladu, že soud nerozhodl, že je usnesení vykonatelné až po právní moci podle § 171 odst. 3 OSŘ. To v praxi znamená, že např. zaměstnavatel přestane provádět srážky ze mzdy již okamžikem doručení, nikoli až okamžikem právní moci, přičemž z ustanovení OSŘ nevyplývá ani povinnost plátce 57

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 181 58 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný pod č. 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 59 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2009, sp. zn. 20 Cdo 347/2007

20


mzdy o právní moci vyrozumět (tak by soud musel učinit pouze tehdy, pokud by rozhodl, že usnesení je vykonatelné až po jeho právní moci).60

V případě exekuce vedené podle EŘ je to exekutor, kdo rozhoduje o zastavení exekuce. Ustanovení § 55 odst. 2 EŘ mu ukládá povinnost, aby do 15 dnů ode dne doručení návrhu vyzval další účastníky exekuce k vyjádření, zda se zastavením souhlasí. V případě souhlasu všech účastníků exekutor rozhodne o zastavení ve lhůtě 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. V opačném případě postoupí věc k rozhodnutí exekučnímu soudu.

O zastavení výkonu rozhodnutí může být rozhodnuto kdykoliv během vykonávacího řízení, tedy i před právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo až poté. V případě že běží odvolací lhůta pro usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, může dojít k tomu, že povinný takový návrh zamění s odvoláním, v takovém případě je, jak již bylo výše popsáno, rozhodující obsah takového podání.

Podobně jako u odkladu výkonu rozhodnutí, i jeho zastavení se může dotýkat řízení celého nebo jen části, a to tehdy vztahuje-li se některý ze zastavovacích důvodů jen na část vymáhaného plnění anebo pokud byl výkon rozhodnutí nařízen v rozsahu širším než je třeba k uspokojení nároku oprávněného.61

3.2. Důvody zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) Základní podmínkou pro to, aby mohlo dojít k zahájení řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) je existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí. Jestliže totiž výkon rozhodnutí zanikl, k řízení o návrhu na jeho zastavení již nejsou podmínky a toto řízení musí být zastaveno.

62

Je-li však tato podmínka

splněna a soud, popř. soudní exekutor, přistoupí k rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí, musí vždy zkoumat, zda tu je některý z důvodů pro takový postup.

60

Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.1.1985, Cpj 180/84, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, 1985, č. 21 61 § 268 odst. 4 OSŘ 62 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.2009, sp. zn. 20 Cdo 3062/2007

21


Tyto důvody zastavení výkonu rozhodnutí upravuje OSŘ zejména v § 268, kdy v odst. 1 písm. a) až g) jsou uvedeny jednotlivé konkrétní zastavovací důvody a pod písm. h) pak důvod generální, který pod sebe umožňuje zahrnout takové případy, na které není v ostatních případech pamatováno, tedy jakási „zbytková“ kategorie, která má chránit povinného všude tam, kde je výkon rozhodnutí nepřípustný. Vedle těchto obecných důvodů nalezneme v OSŘ i důvody další, např. u srážek ze mzdy či u prodeje nemovitosti. Tyto důvody se pak použijí i na zastavení podle EŘ, neboť tento právní předpis svoji vlastní úpravu zastavovacích důvodů neobsahuje a podle zásady subsidiarity je tak třeba aplikovat příslušná ustanovení OSŘ.

Vedle pozitivního výčtu zastavovacích důvodů v § 268 OSŘ ustanovení § 269 odst. 3 OSŘ naopak stanoví, že jako důvod zastavení výkonu rozhodnutí nelze uplatňovat to, že se změnily okolnosti rozhodné pro výši a trvání dávek nebo splátek. Pokud by se tedy povinný domáhal zastavení výkonu rozhodnutí uplatněním takové námitky, je namístě, aby ji exekuční soud postoupil soudu nalézacímu a povinného poučil o správném postupu, tj. o návrhu na zahájení řízení u příslušeného soudu. Až pokud by v nalézacím řízení na základě takového návrhu došlo ke změně nebo zrušení exekučního titulu, mohlo by dojít k zastavení výkonu rozhodnutí (v daném případě by se jednalo o zastavení podle § 268 odst. 1 písm. b) OSŘ). V praxi to tedy znamená, že např. soud provádějící výkon rozhodnutí vyklizením nebude přihlížet k tvrzení povinného o tom, se změnily jeho poměry, které by měly vliv na přiznání bytové náhrady, a bude se svou námitkou odkázán na řízení nalézací.63

Následující text se věnuje jednolitým důvodům zastavení výkonu rozhodnutí.

3.3. Zastavení podle § 268 odst. 1 písm. a) OSŘ Prvním z obecných důvodů zastavení výkonu rozhodnutí uvedených v § 268 odst. 1 OSŘ, a to pod písmenem a), je zastavení z toho důvodu, že výkon byl nařízen, ač se rozhodnutí nestalo vykonatelným. Tento zastavovací důvod chrání povinného jak před 63

Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.6.1995, sp. zn. 8 Co 947/95

22


předčasným nařízením výkonu rozhodnutí z exekučního titulu, který vykonatelnosti nabude až později, stejně jako před exekučními tituly, které nabýt vykonatelnosti nikdy nemohou, např. pro nicotnost.64

Jak již bylo výše zmíněno, tento zastavovací důvod je zároveň i důvodem odvolacím. Pokud by tedy povinný namítal svým podáním absenci vykonatelnosti exekučního titulu, přičemž z podání by nebylo zřejmé, jedná-li se o odvolání či o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, bude za předpokladu, že dosud neuplynula odvolací lhůta, upřednostněno vždy odvolání. O zastavení podle tohoto důvodu lze tedy rozhodovat vždy až poté, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci.65

K zastavení z tohoto důvodu by však v praxi mělo docházet jen zcela výjimečně, neboť vykonatelnost exekučního titulu je jednou z podmínek, která musí být při nařízení výkonu rozhodnutí zkoumána a nemělo by se tedy stávat, že v tomto ohledu dojde k pochybení. Nicméně v praxi se vyskytují situace, kdy soud nařizující výkon rozhodnutí vychází z doložky vykonatelnosti vyznačené na základě chybných úvah. To může nastat např. při obtížích s doručováním, kdy dojde k vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na podkladě náhradního doručení, aniž by byly splněny zákonné předpoklady (např. pro pochybení na straně poštovního doručovatele).66 Takový nedostatek soud nařizující výkon rozhodnutí nemůže samozřejmě zjistit a právě zde tak nastupuje tento zastavovací důvod. Obdobnou situací může být spor o to, zda došlo ke ztrátě výhody splátek, kdy měl povinný hradit svůj dluh ve formě splátkového kalendáře v sepsaném exekutorském zápisu, který je exekučním titulem. Pokud zde došlo k chybnému posouzení ze strany soudu, zda ke ztrátě výhody splátek skutečně došlo, pak nebyl exekuční titul dosud vykonatelný a výkon rozhodnutí bude podle § 268 odst. 1 písm. a) OSŘ zastaven.

64

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 65 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 181 66 Exekuce v soudní praxi. s. 161

23


Otázkou ovšem je, k jakému okamžiku je třeba zjišťovat, zda byl exekuční titul vykonatelný, tj. zda již v okamžiku podání návrhu na nařízení exekuce či až při vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Na to dává odpověď odborná literatura, kde je zastáván názor, že „je-li navržen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy a přikázáním pohledávky nebo výkon rozhodnutí pro nepeněžitá plnění, je rozhodné, že titul, který je podkladem pro výkon rozhodnutí, byl vykonatelný v době, kdy soud o nařízení výkonu rozhodnutí rozhodl (a nevadí, že v době, kdy byl návrh na výkon rozhodnutí podán, ještě vykonatelný nebyl).“67 Vedle toho ale při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku a zřízením soudcovského zástavního práva je rozhodným okamžikem den, kdy by návrh na nařízení podán. U těchto případů tak tedy musí dojít k zastavení pro tento důvod i tehdy, byl-li exekuční titul již v době nařízení výkonu rozhodnutí vykonatelný – nedochází zde totiž k dodatečnému zhojení nedostatku vykonatelnosti.68

3.4. Zastavení podle § 268 odst. 1 písm. b) OSŘ Druhý zastavovací důvod upravuje dvě situace, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí, a to takovou, kdy exekuční titul byl po nařízení výkonu zrušen anebo případy, kdy se stal neúčinným. Ke zrušení exekučního titulu může dojít z nejrůznějších důvodů, zejména ale na základě opravného řízení (např. dojde ke zrušení odvolacím soudem podle § 221 OSŘ či dovolacím soudem podle § 243b odst. 2 OSŘ). Podmínkou užití tohoto zastavovacího důvodu ovšem je právní moc takového zrušujícího rozhodnutí69 a skutečnost, že ke zrušení došlo až po nařízení výkonu rozhodnutí – v opačném případě by totiž bylo nutné aplikovat předchozí zastavovací důvod podle písm. a), neboť v takových případech výkon rozhodnutí neměl být pro chybějící titul vůbec nařízen.

Odlišnou situací je neúčinnost exekučního titulu. Podle judikatury Nejvyššího soudu je neúčinným takový titul, který sice nebyl (jiným rozhodnutím nebo ze zákona)

67

Občanský soudní řád, komentář. s. 365 Usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 24.4.2008, sp. zn. 20 Cdo 3567/2007 69 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 9/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 68

24


zrušen, resp. nenastaly účinky, jež se tomu kladou naroveň, pročež jako takový existuje dále, avšak pozbyl způsobilosti mít vliv na ty právní vztahy, k jejichž regulaci původně sloužil.70 Na rozdíl od neplatnosti tak bude neúčinnost titulu soud zkoumat, i když nastala již před nařízením výkonu rozhodnutí. Důvodů pro ztrátu právní účinnosti může být celá řada; Tripes je dělí do 3 základních kategorií71: i.

neúčinnost vyplývající přímo ze samotného exekučního titulu (např. uplynutí určené doby, na kterou mělo trvat předběžné opatření podle § 77 odst. 1 písm. d) OSŘ),

ii.

neúčinnost vyplývající z rozhodnutí příslušného orgánu (např. povinnost rodičů zaplatit výživné na dítě zaniká právní mocí rozsudku o osvojení dítěte jinou osobou), a

iii.

neúčinnost vyplývající přímo ze zákona (např. podle § 77 odst. 1 písm. a) OSŘ dochází ze zákona k zániku předběžného opatření, jestliže navrhovatel nepodal v zákonné lhůtě nebo ve lhůtě soudem určené návrh na zahájení řízení).

Drápal pak pod tento zastavovací důvod řadí i případy, kdy dojde nálezem Ústavního soudu ke zrušení právního předpisu nebo jeho části, byl-li tento podkladem pro vydání exekučního titulu. Zde podle Drápala musí dojít k zastavení výkonu rozhodnutí, neboť rozhodnutí se stalo neúčinným.72

3.5. Zastavení podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ Pod § 268 odst. 1 písm. c) uvádí OSŘ jako třetí důvod zastavení výkonu rozhodnutí návrh toho, kdo jeho nařízení navrhl, tedy oprávněného. Jedná se podle situace o návrh na úplné či částečné zastavení výkonu rozhodnutí, přičemž není možné, aby takový návrh podal povinný nebo snad s odkazem na něho rozhodl soud či soudní exekutor bez návrhu. Tento důvod je tak projevem zásady dispoziční, která umožňuje oprávněnému disponovat s řízením, které svým návrhem sám zahájil. Soud je proto vázán tímto návrhem povinného, a to ve všech jeho částech (např. stanovení data zastavení, částkou, pro kterou se řízení zastavuje, apod.). V praxi se často vyskytuje 70

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4.2007, sp. zn. 20 Cdo 1331/2006 Exekuce v soudní praxi. s. 163 72 Občanský soudní řád, komentář. s. 1468 71

25


takový návrh oprávněného v situacích, kdy povinný svůj dluh nebo jeho část uhradil, avšak oprávněný se o tomto dozvěděl až po nařízení výkonu rozhodnutí.

Podá-li oprávněný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, má soud povinnost k takovému zastavení přikročit neprodleně, jakmile je takový návrh podán, a to bez ohledu na to, zda usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je v právní moci či nikoliv.73 Návrh oprávněného, jak podotýká Tripes, tak plní funkci zpětvzetí návrhu poté, co soud již výkon rozhodnutí nařídil. Na rozdíl od předchozí soudní praxe, která připouštěla zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jen do té doby, než byl výkon nařízen, ta současná umožňuje zpětvzetí až do doby, než usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabude právní moci.74 Po okamžiku právní moci usnesení tak může oprávněný použít tohoto zastavovacího důvodu k naplnění účelu zpětvzetí.

Zvláštní postavení oprávněného, k uspokojení jehož nároku je výkon rozhodnutí prováděn, je potvrzeno i díky tomuto zastavovacímu důvodu. Platí totiž, že řízení o návrhu oprávněného na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ má vždy přednost před návrhem povinného na zastavení výkonu rozhodnutí. Pokud by tedy došlo k podání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí jak ze strany oprávněného, tak povinného, soud již o návrhu povinného nerozhodne, když byl výkon zastaven k návrhu oprávněného. Na druhou stranu však podání návrhu oprávněného podle tohoto ustanovení nemá vliv na průběh řízení o odvolání, které povinný podal proto usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.75

Ve vztahu k tomuto zastavovacímu důvodu se stalo poměrně běžnou praxí, a to zejména u soudních exekutorů, že oznámí-li jim povinný, že uhradil část svého dluhu či dluh celý, obrátí se na oprávněného s dotazem, zda souhlasí se zastavením podle tohoto zastavovacího důvodu. Oprávněný pak na takovou výzvu, vzhledem k tomu, že jeho nárok byl částečně či zcela uspokojen, reaguje sdělením, že k takovému postupu nemá námitek, popř. na výzvu nereaguje, jsa poučen, že pokud se v určité lhůtě nevyjádří, má 73

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 184-185 74 Exekuce v soudní praxi. s. 165 75 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 184-185

26


se za to, že nemá námitek. Takový postup opřený o ustanovení § 101 odst. 4 OSŘ však nelze hodnotit jako správný. Jak potvrzuje i konstantní judikatura, ustanovení § 101 odst. 4 OSŘ umožňuje pouze předpokládat, že dotazovaný účastník nemá námitky k určitému návrhu jiného účastníka řízení, který se týká postupu a vedení řízení, nikoliv však vyvozovat z nečinnosti oprávněného tak závažný návrh, který znamená dispozici s nárokem, jehož následky by mnohdy nebylo možné již ani odčinit.76 Stejně tak i výslovné vyjádření, že oprávněný se zastavením výkonu rozhodnutí souhlasí, nemá oporu v zákoně, který výslovně předpokládá návrh jako procesní úkon oprávněného. Ačkoliv je výsledek shodný s podáním návrhu, bylo by jistě vhodnější a v souladu s dikcí zákona, kdyby obdobné výzvy byly lépe formulovány a poučovaly oprávněného o jeho právu podat takový návrh, namísto vyžadování jeho souhlasu.

3.6. Zastavení podle § 268 odst. 1 písm. d) OSŘ Čtvrtým zastavovacím důvodem jsou případy, kdy výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle ustanovení § 321 a 322 OSŘ vyloučeny. Jedná se tedy o věci ve vlastnictví či spoluvlastnictví povinného, které i.

vylučuje z výkonu rozhodnutí zvláštní předpis, a to protože, že výkonu rozhodnutí vůbec nepodléhají anebo proto, že je jejich prodej zakázán (např. zákon č. 119/2002 Sb., o střených zbraních a střelivu),

ii.

povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny (např. běžné oděvy, obvyklé vybavení domácnosti) či k plnění pracovních úkolů, či by jejich prodej byl v rozporu s morálními pravidly (např. snubní prsten, zdravotnické potřeby),

iii.

povinný nezbytně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti (nikoliv však pokud na nich vázne zástavní právo oprávněného),

iv.

jsou technickými prostředky vyloučenými podle zvláštních právních předpisů (např. zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu),

v.

jsou byty nebo nebytové prostory a domy s byty nebo nebytovými prostory, nebylo-li do katastru nemovitostí vloženo prohlášení vlastníka, a to v případech, kdy k takovým bytům nebo nebytovým prostorům mají právo k výlučnému

76

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 185-186

27


nabytí vlastnictví osoby podle § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů).

Rozsah těchto věcí a obsah jednotlivých pojmů dále dotváří judikatura. Tak například obvyklé vybavení domácnosti definuje judikatura Nejvyššího soudu v tom smyslu, že tento pojem je třeba chápat ve smyslu uvozujícího ustanovení § 322 odst. 1 OSŘ a tam vtěleného hlediska jejich nezbytné potřeby. Proto tedy „skutečnost, že určité věci - se zřetelem k aktuálním sociálním standardům - tvoří i typické vybavení domácnosti (kupř. barevný televizor, přehrávací aparatura, sedací souprava apod.), ještě neznamená, že jsou věcmi nezbytně potřebnými. I když jsou tedy součástí tzv. obvyklého vybavení domácnosti, nemusí být z výkonu vyloučeny, jestliže jsou současně věcmi (posuzováno především z objektivního hlediska) k uspokojování potřeb povinného zbytnými.“77 Okolnost, že tyto věci byly dosud povinným užívány „běžně“ a „přirozeně“ v sledovaných souvislostech významná není. Měřítko nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ v úvaze, zda lze na povinném požadovat, aby se při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny bez uvedených věcí obešel, případně je uspokojoval na kvalitativně nižší úrovni, s nižšími náklady, dávaje přednost plnění svých zákonných povinností.78

Stejně tak se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil k pojmu věcí nezbytně potřebných k podnikatelské činnosti, kdy uvedl, že „ke svému podnikání povinný nezbytně potřebuje jen takové věci, popřípadě spoluvlastnický podíl k nim, které mu umožní alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání v souladu s předmětem jeho podnikatelské činnosti.“79 Oproti tomu podle Nejvyššího soudu pouhé obtíže (ekonomické, organizační) spojené s pokračováním v podnikání nejsou z pohledu ustanovení § 322 odst. 3 OSŘ významné; rozhodující je, že další podnikání povinného není vyloučeno.80

77

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2133/2001, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 698/2000 79 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2000, sp. zn. 21 Cdo 698/2000 80 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, r. 2003, pod č. R 33/2003 78

28


Nejvyšší soud proto nevyslyšel povinného, který byl podnikatelem (vykonával zprostředkovatelskou činnost) a vůči kterému byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, konkrétně vozidla Škoda Felicia Pickup, přičemž toto vozidlo podle svého tvrzení potřeboval nezbytně ke své podnikatelské činnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu je však podstatou zprostředkovatelské činnosti obstarávání pro zájemce uzavření smlouvy, a to za odměnu. Výkon takové činnosti tedy není podmíněn používáním jakéhokoli motorového vozidla. Ačkoliv mu tedy takový způsob výkonu rozhodnutí nesporně způsobí obtíže v podnikání, nečiní jej nemožným.81

Na druhou stranu ne ve všech situacích lze ustanovení § 322 odst. 3 OSŘ použít. K tomu dodává Nejvyšší soud: „Zkrátí-li dlužník uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že své nemovitosti neúčinným úkonem převede na třetí osobu, v jejíchž poměrech jsou tyto nemovitosti těmi, na které dopadá ustanovení § 322 odst. 3 OSŘ, pak mělo-li by být k této okolnosti přihlédnuto, bylo by právo věřitele podle § 42a odst. 4 OZ fakticky nerealizovatelné; věřitel by se totiž nemohl uspokojit ani z neúčinně převedených nemovitostí, ani z majetku svého přímého dlužníka (nedostatek jeho majetku k plnému uspokojení pohledávky byl ostatně podmínkou, aby odpůrčí žalobě mohlo být vůbec vyhověno). Jelikož faktická realizace věřitelova práva podle § 42a odst. 4 OZ nemůže být závislá na tom, zda se v poměrech povinného nejedná o věci uvedené v § 322 odst. 3 OSŘ, je třeba dospět k závěru, že toto ustanovení se na výkon rozhodnutí vedený podle § 42a odst. 4 OZ nevztahuje. Ostatně bylo-li odpůrčí žalobě vyhověno, znamená to, že v řízení o této žalobě byla prokázána vědomost nabyvatele o dlužníkově úmyslu zkrátit věřitele (nebo šlo-li o osoby blízké minimálně nedostatek náležité pečlivosti při ověřování, zda takový úmysl není dán).“82

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zastavovací důvod v § 268 odst. 1 písm. d) OSŘ je důvodem, který může být užit výhradně tehdy, je-li nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí (popř. jejich spoluvlastnických podílů), přičemž ve většině případů dojde k zastavení pouze částečnému, neboť budou zpravidla postiženy i další věci nebo nemovitosti, u kterých bude výkon rozhodnutí přípustný. Pokud by totiž měly být postiženy výhradně takové věci, které spadají do výše 81 82

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2635/99 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1827/2006

29


uvedeného výčtu, muselo by dojít k zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Nařízení výkonu rozhodnutí, který by bylo bez dalšího třeba zastavit, neodpovídá zákonu.83

3.7. Zastavení podle § 268 odst. 1 písm. e) OSŘ Ustanovení § 264 odst. 2 OSŘ stanoví, že soud zamítne návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, je-li již z návrhu zřejmé, že by dosažený výtěžek nepostačoval ani ke krytí nákladů výkonů rozhodnutí. Tento důvod zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí se opětovně objevuje jako důvod zastavovací, a to podle § 268 odst. 1 písm. e) OSŘ. Smyslem je zabránit provádění výkonů rozhodnutí, která jsou zjevně marná a bezvýsledná. Prakticky se tento zastavovací důvod užije nejvíce při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí či nemovitosti, popř. prodejem podniku.

Úvaha o předpokládaném výtěžku je vždy v rukou soudu. Pokud by podal návrh povinný, musel by se jím soud sice zabývat, avšak posouzení věci je ponecháno na něm. V případě soudní exekuce to je však soudní exekutor, kdo podává návrh na zastavení exekuce podle tohoto ustanovení, a to jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný jeho majetek nebo jeho hodnota je nedostačující. Ve svém návrhu exekutor uvede, jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem.84 Domáhal-li by se povinný svým návrhem zastavení exekuce z tohoto důvodu, vyžádal by si exekuční soud od exekutora zprávu o tom, jaký majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou náklady exekuce a jeho stanovisko k věci.85 Pokud soud neshledá, že tu jsou důvody pro zastavení exekuce, vyzve soudního exekutora, aby v exekuci pokračoval. Tato výzva musí mít formu usnesení a musí obsahovat důvody, pro které se soud domnívá, že lze nalézt postižitelný majetek povinného. Soudní exekutor je na základě této výzvy povinen v exekuci bez dalšího pokračovat.86

83

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 9 Cdo 642/96 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3.2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007 85 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.5.2011, sp. zn. 20 Cdo 3131/2010 86 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005 84

30


Soud si úsudek o předpokládaném výtěžku vytváří zpravidla na podkladě soupisu věcí provedeného soudním vykonavatelem (nebo na základě výše uvedené zprávy soudního exekutora). Tento předpokládaný výtěžek pak poměří s náklady, které při výkonu rozhodnutí dosud vznikly, stejně jako s náklady, jejichž vznik lze předpokládat. Porovnávání pravděpodobného výtěžku z prodeje sepsaných věcí a nákladů výkonu rozhodnutí provádí soud průběžně, zejména vždy, změní-li se hodnota nebo rozsah věcí, jež jsou sepsány, nebo se změní výše nákladů výkonu rozhodnutí.87

Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li podán současně i návrh podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. d) OSŘ, může soud zastavit výkon rozhodnutí podle písm. e) až poté, co rozhodne o tomto návrhu, tedy až poté, co nabude jistoty, které věci výkonu rozhodnutí nepodléhají a výtěžku kterých věcí mohou být náklady výkonu rozhodnutí kryty.88 Není tedy možné zahrnovat do předpokládaného výtěžku ty věci, které nemohou být výkonem rozhodnutí postiženy.

3.8. Zastavení podle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ Ustanovení § 268 odst.1 písm. f) OSŘ umožňuje zastavení výkonu rozhodnutí pro ty případy, kdy bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo výkon rozhodnutí nepřipouštějící, a to podle § 267 OSŘ. Jedná se tedy typicky o situace, kdy je zvolen způsob výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (u nemovitých věcí tento důvod zastavení nelze vyloučit, ale bude spíše neobvyklý), avšak některé z nich jsou ve vlastnictví jiných osob a nikoliv povinného. Půjde proto zpravidla pouze o částečné zastavení výkonu rozhodnutí, i když nelze vyloučit situace, kdy vyloučeny budou všechny věci a výkon rozhodnutí bude muset být zcela zastaven.

Aby však mohlo dojít k zastavení výkonu rozhodnutí pro tento důvod, musí se tato třetí osoba, které svědčí vlastnické či jiné právo k dané věci, jenž má být výkonem rozhodnutí postižena, domáhat ochrany svého práva. Nástrojem toho je podání tzv. vylučovací neboli excindační žaloby proti oprávněnému, kterou se tato třetí osoba 87 88

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2656/99 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.8.2000, sp. zn. 21 Cdo 2656/99

31


domáhá vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí.89 Pasivně legitimován je tedy výhradně oprávněný a nikoliv povinný. Toto podání může třetí osoba použít od okamžiku, kdy byly dotčené věci pojaty soudním vykonavatelem či exekutor do soupisu podle § 326 OSŘ.

Věcně příslušným k jednání o excindační žalobě je okresní soud podle § 9 odst. 1 OSŘ, místně příslušným bude na základě výlučné místní příslušnosti podle § 88 písm. ch) OSŘ soud, u něhož je výkon rozhodnutí prováděn. Rozhodnutím tohoto soudu o excindanční žalobě však daná věc ještě definitivně vyloučena není; takový účinek má až rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí.

Třetí osoba uplatňující vylučovací žalobu by měla vždy mít na paměti, že se jedná o žalobu výhradně exekuční a nikoli hmotněprávní.90 Bude-li tedy ve věci úspěšná, neznamená to, že bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva, ale jen to, že věc nebude postižena výkonem rozhodnutí. Naopak zase byť úspěšné uplatnění žaloby na určení vlastnického práva nemá za následek vyloučení dané věci z výkonu rozhodnutí.

Ustanovení § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ ve spojení § 267 OSŘ pamatuje také na věci patřící do společného jmění manželů. Obecně platí, že v případě věcí spadajících do společného jmění manželů, je každý z manželů vlastníkem celé věci a proto, je-li nařízen výkon rozhodnutí, mohou být tyto věci postiženy, přičemž druhý z manželů má postavení účastníka řízení podle § 255 odst. 2 OSŘ. Takto lze postihnout i majetek, který byl vyloučen ze společného jmění manželů smlouvou zužující jeho obsah anebo odkládající vznik na okamžik zániku manželství. Jak však správně podotýká Tripes, to, že jsou tyto věci postiženy výkonem rozhodnutí, neznamená, že výkon musí být skutečně proveden.91 Zákon totiž konstruuje možnost obrany druhého z manželů, a to

89

Jiným způsobem obrany by byl postup podle § 265 odst. 2 OSŘ, a to tehdy, byla-li vykonavatelem sepsána věc, o níž oprávněný shodně s povinným, popř. třetí osobu, která k věci uplatňuje svá práva, prohlásí, že nemá být do soupisu pojata. Náprava je v takové situaci provedena předsedou senátu postupem podle výše uvedeného ustanovení. Stejně tak je možné i podání návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu podle § 68 EŘ, který se uplatňuje přímo o exekutora, a to do 30 dnů ode dne, kdy se navrhovatel o soupisu věcí dozvěděl. 90 Exekuce v soudní praxi. s. 170 91 Exekuce v soudní praxi. s. 169

32


pro případ, že závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z nich při používání majetku, který a) podle smluv o modifikaci společného jmění manželů do společného jmění manželů nepatřil, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah této smlouvy, b) náležel výhradně povinnému (tj. nabyl jen před manželstvím, dědictvím, darem, v restituci, byl mu vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka anebo slouží jen jeho osobní potřebě).

Za těchto podmínek se tak může i manžel domáhat výše uvedeným způsobem vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí (exekuce).

Obranu za pomocí excindační žaloby lze však užít nejpozději do okamžiku prodeje dotčených věcí. Dojde-li totiž k provedení dražby, dochází okamžikem příklepu spolu se zaplacením nejvyššího podání a převzetím vydražené věci vydražitelem po udělení příklepu k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl. Poté již nelze přistoupit k zastavení výkonu rozhodnutí a třetí osoba se již může domáhat jen žalobou z lepšího práva, aby jí oprávněný nebo jiný věřitel povinného vydal výtěžek (výnos) prodeje, vybrání nebo jiného zpeněžení předmětu výkonu rozhodnutí, který obdržel na uspokojení své pohledávky.92

3.9. Zastavení podle § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ V praxi nejčastějším důvodem zastavení výkonu rozhodnutí je mimo zastavení pro návrh oprávněného nejčastějším důvodem aplikace § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ, tedy skutečnosti, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. Dochází zde totiž k odpadnutí základního předpokladu vykonávacího řízení, a to existence práva, které má být vymáháno. Návrh povinného, kterým se domáhá zastavení výkonu rozhodnutí pro zánik práva, se proto označuje jako opoziční. Důvodů takového zániku práva může být celá řada, od narovnání, přes nemožnost plnění až po smrt věřitele či dlužníka. 92

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003

33


Jedním z důvodů zániku vymáhaného práva je i splnění dluhu, ke kterému se dlužník uchýlí až během probíhajícího výkonu rozhodnutí. Takový postup je pochopitelně preferovaný, a pokud povinný uhradí svůj dluh v průběhu vykonávacího řízení, má se za to, že se jedná o plnění v jeho rámci a není tedy třeba zvláštního návrhu na zastavení řízení. Od toho je však nutné odlišit situace, kdy takové dobrovolné plnění je provedeno mimo rámec probíhajícího výkonu rozhodnutí, neboť právě taková okolnost je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí z tohoto důvodu. Tripes pro takovou situaci uvádí příklad exekuce prodejem nemovitosti v hodnotě 1 mil. Kč, kdy povinný uhradí na účet oprávněného částku ve výši 300.000,- Kč, přičemž pro tuto částku je nezbytné exekuci částečně zastavit – jednalo se totiž o plnění mimo probíhající exekuční řízení.93 Obdobně se bude postupovat, probíhá-li výkon rozhodnutí souběžně dvěma způsoby, např. prodejem movitých věcí a odepsáním z účtu, kdy pokud by byla získána větší než očekávaná částka jedním způsobem, měl by povinný navrhnout částečné zastavení výkonu rozhodnutí u způsobu druhého.94

Vedle splnění dluhu je dalším obvyklým důvodem zániku vymáhaného práva také započtení. K zastavení se pak přistoupí tehdy, setkají-li se obě pohledávky až po vydání exekučního titulu. K zániku práva pak dochází projevem vůle povinného směřující k započtení, přičemž ten je jako jednostranný právní úkon učiněn v okamžiku, kdy došel adresátovi.95 Pokud by však k setkání pohledávek došlo ještě před vydáním exekučního titulu, bylo by to důvodem pro zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ, a to bez ohledu na to, že byl projev směřující k započtení učiněn až po vydání exekučního titulu.96 U projevu vůle směřující k započtení může být toto důvodem pro zastavení jen, jestliže bylo vymáhané právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání.97 Co se týká charakteru pohledávky, která je zde započtena, musí se pochopitelně jednat o pohledávku, která se k započtení hodí.98 Judikatura nicméně upravuje určité případy, 93

Exekuce v soudní praxi. s. 173 Exekuce v soudní praxi. s. 172 95 Usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 16.12.2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 96 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 97 Občanský soudní řád, komentář. s. 1465-6 98 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 77/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 94

34


kdy pohledávky ze započtení vylučuje. Takovým případem je například nemožnost rodičů domáhat se započtení plnění z vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti učiněného před rozhodnutím o určení obsahu vyživovací povinnosti.99

Zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ se bude podle konstantní judikatury aplikovat např. i na situace, kdy •

soud nařídil výkon rozhodnutí podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ačkoliv vymáhaný závazek poté, co se notářský zápis stal perfektním, zanikl;100101

•

došlo k singulární sukcesi tím, že dluh povinného z exekučního titulu převzala jiná osoba;102

•

plátce mzdy srazil povinnému ze mzdy určitou částku a vyplatil ji oprávněnému, jestliže soud o těchto srážkách neví a při vyrozumění nového plátce mzdy podle § 294 odst. 3 OSŘ k nim nepřihlédl.103

Na první pohled by se mohlo zdát, že okolností pro aplikací tohoto zastavovacího důvodu je i promlčení. Je však nutné si uvědomit, že na rozdíl od prekluze následkem promlčení právo nezaniká, ale pouze jej nelze přiznat. Proto promlčení práva není důvodem zastavení podle § 268 odst. 1 písm. g) ale podle písm. h) OSŘ.

Ať je však důvod pro zánik vymáhaného práva jakýkoli, musí vždy být naplněna ta podmínka, že k takovému zániku došlo až po vydání rozhodnutí, které je exekučním titulem. Pokud by totiž došlo k zániku práva již předtím, je rozhodování o tom svěřeno pouze soudu nalézacímu a nikoli soudu exekučnímu.104 To však neplatí u rozsudku pro zmeškání, jak vyplývá z věty druhé § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ, u kterého bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku. 99

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 47/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 100 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1.2001, sp. zn. 21 Cdo 593/2000 101 Podle Drápala je však možné u notářských nebo exekutorských zápisů se svolením k vykonatelnosti, které jsou exekučními tituly, zastavení pro tento důvod i tehdy, jestli vymáhané právo zaniklo před vyhotovením (sepsáním) těchto listin (Občanský soudní řád, komentář. s 1465) 102 Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.7.1997, sp. zn. 13 Co 390/97 103 Exekuce v soudní praxi. s.175 104 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 47/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR

35


Pro úplnost je třeba dodat, že zastavení podle tohoto zastavovacího důvodu může být učiněno až do okamžiku skončení výkonu rozhodnutí, neboť probíhající výkon rozhodnutí je zvláštní podmínkou pro rozhodnutí o takovém návrhu. Byl-li tedy výkon již proveden, nelze jej zastavit.

3.10.

Zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ

Zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ představuje jakousi zbytkovou kategorii, která se snaží zahrnout v sobě všechny případy, na které ostatní zastavovací důvody nepamatují. Podle tohoto ustanovení se totiž výkon rozhodnutí zastaví vždy, jeli nepřípustný pro jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Tímto jiným důvodem má zákonodárce na mysli jiné důvody než ty vyjmenované v ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) až g) OSŘ, které však činí výkon rozhodnutí nepřípustným. Takové důvody tu mohly existovat již před nařízením výkonu rozhodnutí např. v podobě nejrůznějších procesních nedostatků,105 a zrovna tak se mohly objevit až v průběhy vykonávacího řízení. Soudní praxe vychází z toho, že takové důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují s: a) vadami exekučního titulu (pokud však nezakládají důvod zastavení podle § 268 odst. 1 písm. a) OSŘ), b) pochybeními při nařízení exekuce, c) rušivými okolnostmi při provádění exekuce (např. případy, kdy oprávněný odmítne poskytnout součinnost při exekuci odebráním věci podle § 345 OSŘ nebo kdy se oprávněný s povinným dohodl, že právo nebude vymáhat výkon rozhodnutí, popř. že se takového práva vzdává), či d) se specifickým jednáním povinného (např. způsobí-li započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním exekučního titulu).106

105

Nejvyšší soud ČR k tomu v rozhodnutí ze dne 28.7.2011, sp.zn. 20 Cdo 2227/2011, dodává, že ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nemůže zhojit vady, bránící provedení výkonu rozhodnutí, které existovali již v době jeho vydání. Takovým procesním nedostatek, pro které je možné zastavit výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ je např. nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (nebyla-li kupř. platně uzavřena rozhodčí smlouva). 106 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004

36


Jak tedy shrnuje Nejvyšší soud, „musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu. Z toho, že se žádá, aby exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytovaná povinnému, která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.“107

Nejtypičtějším důvodem zastavením podle tohoto ustanovení OSŘ je v praxi situace, kdy dojde k promlčení vymáhaného práva. U promlčení totiž nejde o zánik práva a tedy zastavení ve smyslu důvodu podle § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ, ale o jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat. Předpokladem však je, že povinný vznese námitku promlčení ve svém návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, neboť soud není na rozdíl od prekluze práva oprávněn z vlastní iniciativy zkoumat, zda je či není pohledávka promlčená.108 Mohlo by se však výjimečně stát, že povinný uplatní svou námitku promlčení ještě před nařízením výkonu rozhodnutí; taková námitka by pak neměla za následek zastavení výkonu rozhodnutí, ale zamítnutí návrhu na jeho nařízení.109

Dalším z důvodů uznaných judikaturou je také započtení pohledávek oprávněného a povinného, pokud k setkání pohledávek došlo ještě před vydáním rozhodnutí, které je vykonáváno, pokud kompenzační projev vůle byl učiněn až po jeho vydání.110 Pokud by však setkání pohledávek i započtení spadaly do fáze řízení ještě před vydáním exekučního titulu, není již možné tohoto zastavovacího důvodu použít.111 K takovým okolnostem mělo totiž být přihlédnuto již v řízení nalézacím, a pokud tak nebylo 107

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 109 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2008, sp. zn. 20 Cdo 3080/2007 110 Rozhodnutí Nejvyššího soud ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 188 111 Usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 16.12.2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 108

37


učiněno, lze mít pochybnosti o správnosti exekučního titulu jako takového. Takovou vadu však nelze odstraňovat v řízení nalézacím a příslušným prostředkem obrany by zde byly řádné či mimořádné opravné prostředky.

Pod tento zastavovací důvod můžeme dále podřadit případy, kdy soud nařídí výkon rozhodnutí podle notářského (popř. exekutorského) zápisu se svolením k vykonatelnosti, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok. Při nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá tím, zda hmotněprávní úkon, na jehož základě vzniká vymáhaný závazek, je platný či nikoliv;112 takovou námitku umožňuje povinnému vznést až institut zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ. K tomu dodává Nejvyšší soud: „Dohoda oprávněného a povinného obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti nemá hmotněprávní povahu. Jde o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl ve smyslu ustanovení § 274 písm. e) OSŘ z materiálního hlediska vykonatelný. Dohoda oprávněné a povinné osoby tedy sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. V notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti se neuvádí (protože nepatří k jeho obsahovým náležitostem) hmotněprávní úkon, ať jednostranný, dvoustranný nebo vícestranný, bez ohledu na to, zda se týká vzniku právního vztahu nebo jeho změny, popřípadě uznání dluhu, o jehož splnění jde. Uvedené samozřejmě neznamená, že by notářský zápis o takovém hmotněprávním úkonu nemohl být obsažen ve stejné listině s notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti; oba tyto zápisy je ovšem třeba důsledně rozlišovat a navzájem nezaměňovat. Z uvedeného vyplývá, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro soudní výkon rozhodnutí vykonatelný; notář jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě

112

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2004, sp. zn. 20 Cdo 977/2003

38


samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání.“113

Z dalších důvodů zmiňovaných judikaturou pro zastavení z důvodu § 268 odst.1 písm. h) OSŘ můžeme uvést jako příklad situace, kdy: •

se oprávněný s povinným dohodnou na plnění dluhu ve splátkách, ačkoliv tato pohledávka již byla přiznána vykonatelným rozhodnutím,114

•

soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy manželky povinného,115

•

došlo k vyklizení povinného, v bytě ovšem zůstali příslušníci jeho domácnosti, kteří tvrdí, že ve vyklizovaném bytě bydlí na základě vlastního užívacího práva,116

•

povinný uhradil podstatnou část svého dluhu plnění mimo probíhající výkon rozhodnutí a provedení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti se stalo zjevně nevhodným,

•

při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vyjde najevo, že vlastníkem nemovitosti není povinný,

•

nařízený

způsob

výkonu

rozhodnutí

neodpovídá

povaze

vymáhané

povinnosti.117

Je-li tedy s úspěchem uplatněn zastavovací důvod podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ, dojde k zastavení rozhodnutím soudu. Soud ve výroku tohoto usnesení sice neuvádí, že je výkon rozhodnutí nepřípustný, avšak musí se s touto skutečností vypořádat v odůvodnění. Dřívější judikatura se navíc přikláněla k tomu, že takovému rozhodnutí soudu o zastavení výkonu rozhodnutí by mělo ještě předcházet rozhodnutí o jeho nepřípustnosti, neboť podání návrhu podle tohoto zastavovacího důvodu má povahu řízení sporného a mělo by tedy být ukončeno rozhodnutím soudu. K tomu výkladu přispívala původní dikce zákona, zmiňující „byl soudem prohlášen za 113

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2000, sp. zn. 21 Cdo 276/2000 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004 115 Usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 22.6.2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004 116 Rozhodnutí Nejvyššího soud ČR uveřejněné pod č. R 27/1984, s. 153 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 117 Exekuce v soudní praxi. s. 177 114

39


nepřípustný“. Soudy se ve svých rozhodnutích tak převážně klonily k dvoufázovosti řízení,118 bez ohledu na administrativní zátěž a zpomalení řízení. Taková praxe však nebyla právě nejvhodnější, vždyť povinný i oprávněný mají často shodně zájem na rychlém a efektivním vyřešení věcí. Proto když novelou č. 30/2000 Sb. došlo k úpravě tohoto ustanovení, byl tím vyřešen i spor o dvoufázovost. Dnes je tedy jediným rozhodnutím soudu to, kterým soud výkon rozhodnutí zastavuje.

3.11.

Zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) pro ostatní důvody

OSŘ kromě obecných zastavovacích důvodů uvedených v § 268 odst. 1 písm. a) až h) zná i důvody další, jejichž uplatněním dojde k zastavení výkonu rozhodnutí. Jejich charakteristickým rysem je to, že se uplatní při určitém způsobu výkonu rozhodnutí, tedy např. je-li zvolen způsob výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, prodejem movitých věcí, nemovitosti či podniku. Konkrétně se jedná následující důvody: •

Zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 2 OSŘ v případech, kdy povinný provedl z vymáhané peněžité pohledávky oprávněného srážku stanovenou zvláštními přepisy a odvedl tuto srážku příslušnému orgánu, a to v rozsahu, v jakém byl povinen tuto srážku provést. Toto ustanovení tak míří především na nedoplatky na dani podle č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů či na nedoplatky na pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

•

Zastavení výkonu rozhodnutí pro zánik zástavního práva podle § 268 odst. 3 OSŘ. Zástavní věřitel se totiž může domáhat nařízení prodeje zástavy, kdy příslušenému soudu za tím účelem dokládá zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Pro nařízení prodeje tak zcela postačí předložení příslušných listin a dané okolnosti se nemusí již prokazovat.119 Je-li tedy vydáno usnesení o nařízení prodeje zástavy, je obranou dlužníka mimo jiné i tvrzení, že zástavní právo zaniklo, a požadavek na

118

Rozhodnutí Nejvyššího soud ČR uveřejněné pod č. R 21/1981, s. 189 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 119 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR

40


zastavení výkonu rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že toto dlužník nemohl namítat během řízení o soudním prodeji zástavy, není ani rozhodné, kdy zánik zástavního práva nastal.120 •

Zastavení výkonu rozhodnutí pro chování povinného a jeho poměry k práci, ze kterých je možné usuzovat, ze bude nadále výživné, pro něhož je výkon rozhodnutí prováděn, hradit dobrovolně. Takové chování povinného je však vždy třeba posuzovat ve vztahu k tomu, jak plní své platební povinnosti, a nikoliv odtrženě od něho. Jen tyto skutečnosti pak budou důvodem zastavení podle § 290 odst. 2 OSŘ. Jakékoli další okolnosti, např. vztah povinného k matce dítěte, jeho podíl na rozvratu manželství apod. jsou pro takový postup bezvýznamné.121

•

Zastavení výkonu rozhodnutí z toho důvodu, že se soudnímu vykonavateli, popř. soudnímu exekutorovi, nepodaří v bytě (či sídle nebo místu podnikání) povinného ani na jiném známém místě sepsat žádnou věc, a to ani přes výzvu oprávněnému, aby takové místo označil. Zastavením však podle tohoto důvodu upraveného v § 326a není, jak se často mylně domnívají povinní, skutečnost, že povinný nemá žádný majetek.122 Jedná se tak skutečně pouze o případy, že na uvedených místech nelze nalézt žádné věci povinného, které by mohly být prodány při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí.

•

Zastavení výkonu rozhodnutí pro zjištění, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s prostředky uvedenými v § 338n odst. 1 písm. b) OSŘ nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného a těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, které nepatří k podniku, a předpokládané náklady prodeje, odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, anebo že ji přesahuje jen nepatrně (§ 338n odst. 6 OSŘ).

•

Zastavení výkonu rozhodnutí tehdy, není-li v dražbě učiněno ani nejnižší podání, za předpokladu, že oprávněný nebo ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, nepodá do šesti měsíců návrh na další dražební jednání (§ 338za odst. 1 OSŘ). Pokud by však oprávněný nebo další oprávněný takový

120

Občanský soudní řád, komentář. s. 1467 Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22.9.1964, sp. zn. 6 Co 495/64 122 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 1624/2001 121

41


návrh podal, avšak k prodeji nedojde ani v dalším dražebním jednání, soud výkon rozhodnutí rovněž zastaví (§ 338za odst. 3 OSŘ). •

Zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením pro nezajištění bytové náhrady či přístřeší ze strany, které bylo oprávněnému uloženo (§ 344 odst. 3 OSŘ).

•

Zastavení výkonu rozhodnutí v případech, kdy se nepodaří prodat společnou movitou či nemovitou věc podle § 348 odst. 3 OSŘ.

42


4. Náklady při odkladu a zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) 4.1. K nákladům vykonávacího (exekučního) řízení obecně Stejně jako řízení nalézací i řízení vykonávací má svoji specifickou úpravu nákladů. Na rozdíl od úpravy nalézacího řízení však zákonodárce u nákladů řízení vykonávacího reflektuje fakt, že je to povinný, kdo takové řízení zavinil a proto je to on, kdo primárně (s určitými výjimkami) nese povinnost náhrady nákladů. V kontrastu s řízením nalézacím je navíc o jejich náhradě rozhodováno již v okamžiku nařízení, zatímco v řízení nalézacím je zvykem, že takové rozhodnutím tvoří součást rozhodnutí, kterým se řízení končí.

Co se týká placení nákladů, tak základní pravidlo vykonávacího řízení stanoví, že každý z účastníků platí ty náklady, které mu osobně vzniknou a náklady na svého zástupce. Náklady na výkon rozhodnutí platí zásadně stát, avšak § 270 odst. 3 OSŘ mu umožňuje, aby vyzval oprávněného, za předpokladu že u něho nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, aby složil zálohu na náklady provedení výkonu rozhodnutí. Pokud by oprávněný tak neučinil, soud výkon rozhodnutí v takovém případě zastaví. To, zda jsou u oprávněného splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků zkoumá soud vždy i bez žádosti. Pokud by došel k závěru, že tyto podmínky jsou splněny jen z části, pak zálohu poměrně sníží. O povinnosti složit zálohu rozhoduje soud usnesením, proti kterému je přípustné odvolání. Je-li rozhodnutí o povinnosti složit zálohu vykonatelné, vymáhá se potom ve stejném řízení, v jakém byla oprávněnému povinnost uložena.123

Dojde-li k nařízení výkonu rozhodnutí, soud spolu s tímto nařízením uloží také povinnost k náhradě nákladů řízení, neboť § 270 odst. 2 OSŘ předpokládá, že oprávněnému bude přiznána náhrada všech účelně vynaložených nákladů. Soud ovšem nestanovuje, v jaké lhůtě mají být uhrazeny. Vymožení těchto nákladů se totiž stává součástí probíhajícího výkonu a netvoří řízení samostatné. Ustanovení § 270 odst. 4 123

Občanský soudní řád, komentář. s. 1477

43


OSŘ odkazuje na použití ustanovení § 147 až 150 OSŘ, které se na náhradu nákladů dále užijí. To znamená, že soud nemusí podle § 147 OSŘ přiznat oprávněnému náhradu těch nákladů řízení, které vznikly jeho zaviněním nebo náhodou, která se mu přihodila. Stejně tak nemusí soud podle § 150 OSŘ přiznat oprávněnému náhradu nákladů zcela nebo zčásti, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Podle § 270 odst. 3 OSŘ má navíc stát ve věcech výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí proti povinnému právo na náhradu nákladů mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání, rodinné nebo jiné vhodné terapie, které platil, a to pokud u povinného nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

Rozhodnutí o náhradě nákladů, které je součástí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí se stává samostatným exekučním titulem, ač mu schází stanovená lhůta k plnění. Tyto náklady se pak vymáhají ve stejném řízení, v jakém o nich bylo rozhodnuto. Ovšem jak podotýká Tripes, není důvodu, aby k vymožení náhrady těchto nákladů nebyl nařízen další výkon rozhodnutí.124

Snadnější situace tak nastává, probíhá-li výkon rozhodnutí pro peněžité plnění. V takovém případě se pak náklady vymohou spolu s pohledávkou oprávněného, pro níž byl výkon rozhodnutí nařízen. Odlišným případem je však výkon rozhodnutí pro nepeněžité plnění, ve kterém vzniká otázka, jakým způsobem náklady řízení vymoci. To řeší ustanovení § 339 odst. 2 OSŘ, které ukládá oprávněnému povinnost, aby, navrhujeli výkon rozhodnutí též pro náklady, které mu byly rozhodnutím přiznány, jakož i pro náklady výkonu rozhodnutí, uvedl v návrhu na výkon rozhodnutí, jakým způsobem má být jeho pohledávka na nákladech uspokojena. V takových případech je to tedy oprávněný kdo určuje, jakým způsobem budou náklady vymoženy. Ve svém návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí proto bude oprávněný navrhovat dvojí výkon rozhodnutí – pro peněžité i nepeněžité plnění.

Vzhledem k tomu, že o náhradě nákladů je rozhodováno již v okamžiku nařízení výkonu rozhodnutí, nemůže často soud dojít ke konkrétnímu závěru o jejich výši. V takových situacích, kdy lze dopředu jen velmi těžko určit výši nákladů, si soudní 124

Exekuce v soudní praxi. s. 183

44


praxe vypomáhá neurčitými formulacemi jako např. „náklady, které ještě vzniknou a budou určeny“.125

Na druhou stranu však v některých případech může být přiznána náhrada nákladů i povinnému, a to například dojde-li k zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí anebo je-li výkon rozhodnutí nařízen jen částečně. V takovém případě však má soud za povinnost stanovit oprávněnému lhůtu ke splnění takové povinnosti, a to proto, že takové náklady nelze vymáhat v probíhajícím vykonávacím řízení.

Specifickou úpravu nákladů obsahuje i EŘ. Jeho charakteristickým rysem je to, že je to právě soudní exekutor a nikoliv exekuční soud, kdo o náhradě nákladů exekuce rozhoduje. Taková úprava je sama o sobě dosti atypickou v tom směru, že soudního exekutora můžeme v podstatě považovat za osobu provozující podnikatelskou činnost, které zákon dovoluje, aby rozhodovala o vlastní odměně. Podle ustanovení § 81 odst. 1 EŘ totiž náklady exekuce tvoří odměna exekutora, náhrada paušálně určených nebo účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního předpisu. Všechny tyto náklady exekuce pak podle § 87 odst. 3 EŘ nese povinný. Shodně s OSŘ i EŘ v ustanovení § 90 odst. 3 umožňuje soudnímu exekutorovi žádat na oprávněném, aby složil přiměřenou zálohu na náhradu nákladů exekuce. Spotřebovaná část zálohy se oprávněnému nevrací a stává se nákladem oprávněného podle § 87 odst. 2 EŘ.

Shodně s úpravou v OSŘ má oprávněný nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku. Rovněž ty podle § 87 odst. 2 hradí povinný.

Konkrétní výši těchto uvedených nákladů stanovuje soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručuje jak povinnému, tak oprávněnému. Obranou proti tomuto příkazu jsou námitky, které je možné podat ve lhůtě osmi dnů od doručení

125

Exekuce v soudní praxi. s. 184

45


u příslušného soudního exekutora, který je, nevyhoví-li jim v plném rozsahu, postoupí bez zbytečného odkladu soudu k rozhodnutí.

Vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce se stává samostatným exekučním titulem, který je vykonáván přímo v tom exekučním řízení, ve kterém o něm bylo rozhodnuto.

Výše nastíněnou úpravu nákladů exekuce podle EŘ můžeme označit za velmi svébytnou, neboť nestanovuje téměř žádné požadavky na oprávněného. Pokud byl totiž oprávněný např. zčásti se svým návrhem neúspěšný, není mu ukládána povinnost, aby hradil náhradu nákladů řízení. Jeho postavení je tak z hlediska nákladů v porovnání s povinným, který nese náklady exekuce stejně jako náklady oprávněného, zjevně silnější. Někteří autoři dokonce argumentují, zda taková úprava není v rozporu s principem rovnosti účastníků soudního řízení vyjádřeného v čl. 37 odst. 2 LZPS.126

Podívejme se ale na úpravu nákladů řízení, dochází-li k odkladu či zastavení výkonu rozhodnutí.

4.2. Náklady řízení při odkladu výkonu rozhodnutí (exekuce) Jak zmiňuje Drápal, vykonávací řízení netvoří jednolitý celek.127 Vzhledem k tomu, že v průběhu výkonu rozhodnutí může dojít k jeho odkladu či zastavení (viz dále), je třeba zároveň rozhodnout o náhradě nákladů řízení.

Proto povoluje-li soud odklad výkonu rozhodnutí, musí také rozhodnout o nákladech řízení, které při rozhodování o odkladu provedení výkonu vznikly oprávněnému, a to podle zásad uvedených v § 270 OSŘ. Nebude ale možné přiznat podle tohoto ustanovení náhradu nákladů povinnému vůči oprávněnému, ačkoliv měl jeho návrh na odklad výkonu rozhodnutí úspěch. Ustanovení § 270 OSŘ totiž pamatuje výhradně na náklady, které vznikly oprávněnému. 126

SVOBODA, K. Míra úspěchu oprávněného jako kritérium pro rozhodování o nákladech exekuce. Právní fórum, 2011, roč. 8, č. 1, s. 11-14. ISSN: 1214-7966 127 Občanský soudní řád, komentář. s. 1480

46


Uvedené ovšem nevylučuje, že by povinnému mohla být přiznána náhrada nákladů, které mu vznikly v odvolacím řízení, typicky pokud by bylo odvolání oprávněného proti usnesení o povolení odkladu neúspěšné.128

4.3. Náklady řízení při zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) Na náklady vykonávacího řízení v případě zastavení výkonu rozhodnutí pamatuje ustanovení § 271 OSŘ. Podle něho, dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na nákladech výkonu rozhodnutí již zaplatil. Z tohoto ustanovení tak vyplývá, že v případě zastavení výkonu rozhodnutí je soud povinen rozhodnout nejen o nákladech této části řízení, ale vykonávacího řízení jako celku.

Při rozhodování, komu bude přiznána náhrada nákladů řízení, přihlíží soud k tomu, z jakého důvodu k zastavení došlo. V praxi to tedy znamená, že soud zjišťuje, zda se oprávněný nedopustil nějakých pochybení, a to podle principu procesního zavinění. Takový postup potvrzuje i Ústavní soud, podle kterého „při rozhodování o nákladech exekuce je třeba zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce. Nelze tedy automaticky povinnost jejich zaplacení ukládat oprávněnému či povinnému, ale vždy je třeba zkoumat, jaké důvody k zastavení exekuce vedly, jak na to pamatuje ustanovení § 271 OSŘ.“129 Procesní zavinění bude podle Drápala shledáno „všude tam, kde oprávněný nezachoval při podání návrhu nebo při provádění výkonu míru pečlivosti a kde proto přistoupil bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti cestou výkonu rozhodnutí, popř. ve vykonávacím řízení bezdůvodně pokračoval.“130 Velmi často se jedná o situace, kdy se oprávněný řádně neujistil, zda mu ze strany povinného nebylo plněno, což je poměrně běžná situace u různých

128

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 176 129 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6.10.2011, sp. zn. I.ÚS 1294/09 130 Občanský soudní řád, komentář. s. 1482

47


inkasních společností, které často vzhledem k velkému množství přicházejících plateb mohou podat návrh na nařízení exekuce, ač např. den předtím byla platba povinného na jejich účet připsána, avšak oprávněný to nebyl schopen vzhledem k administrativní náročnosti zjistit.

Pokud tedy soud shledá, že oprávněný skutečně pochybil a byla u něho naplněna zásada procesního zavinění, pak má povinný právo, aby mu byla přiznána náhrada všech nákladů, které v průběhu vykonávacího řízení účelně vynaložil, a které by mu jinak nevznikly, kdyby oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti.131 Bude-li se však procesní zavinění týkat jen části předmětu vykonávacího řízení (např. pokud povinný uhradil oprávněnému před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jen část svého dluhu, avšak návrh byl podán na dluh celý), pak soud zpravidla rozhodne, že oprávněný hradí povinnému poměrnou část nákladů. Schází-li procesní zavinění u oprávněného úplně, soud přizná náhradu nákladů jak celého řízení, tak řízení o zastavení, pouze jemu. Ať už však soud přiznává náhradu nákladů komukoli, platí, že podle § 271 OSŘ může zrušit všechna dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu rozhodnutí a tímto novým je nahrazuje.

Zvláštní situace může nastat, pokud v průběhu vykonávacího řízení povinný již náklady oprávněnému nahradil a v okamžiku zastavení soud rozhodl, že oprávněnému nenáležejí. V takovém případě by bylo namístě, aby soud uložil oprávněnému, aby tyto uhrazené náklady povinnému vrátil. Podle Tripese by takové rozhodnutí soudu mělo obsahovat dva výroky – jeden, kterým se zruší předchozí usnesení o náhradě nákladů řízení a druhý, kterým se uloží oprávněnému povinnost, aby povinnému vrátil částku, která mu byla na náhradě nákladů vyplacena.132 Povinný pak může požadovat úhradu těchto nákladů jen v rámci probíhajícího vykonávacího řízení; v takových případech nepřichází v úvahu domáhat se úhrady pomocí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení či jiným podáním.

Pokud však soud uložil náhradu nákladů oprávněnému a došlo k úplnému zastavení výkonu rozhodnutí, je sice takové rozhodnutí exekučním titulem, avšak pro 131 132

Občanský soudní řád, komentář. s. 1482 Exekuce v soudní praxi. s. 194-195

48


jeho vymožení bude muset být zahájeno nové vykonávací řízení – tedy na rozdíl od situací, kdy je povinnost náhrady nákladů uložena povinnému a k vymožení dochází v rámci stávajícího vykonávacího řízení.

K zastavení výkonu rozhodnutí ovšem může dojít i z toho důvodu, že oprávněný vzal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zpět ještě před jeho nařízením, v takovém případě se bude u otázky náhrady nákladů postupovat podle § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. žádnému z účastníků nebude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Výše uvedená úprava přiznávání náhrady nákladů při zastavení výkonu rozhodnutí je dnes však modifikována praxí soudů. Tripes poukazuje na to, že se stalo běžným, že soudy v současné době rozhodují o nákladech řízení pouze tehdy, nebylo-li o nich už v průběhu řízení rozhodnuto anebo tehdy, mají-li své předchozí rozhodnutí zrušit, tedy v usneseních o zastavení výkonu rozhodnutí často absentují jakékoli zmínky o náhradně nákladů řízení.133 Takový postup se snaží odstranit zbytečné „opakované“ výroky a lze mu dát za pravdu, že tímto postupem se odstraňuje zbytečná míra formalismu, která by byla dána, pokud bychom trvali na tom, že výrok o náhradě nákladů řízení vždy musí být dán, ačkoliv soud na svém rozhodnutí nic nemění. Soud se pak s takovou situací vypořádá pouze v odůvodnění. Tato praxe podle Tripese však neznamená, že by se účastníci nemohli dovolávat ochrany proti výroku o nákladech řízení prostřednictvím odvolání, neboť podle něho „okolnost, že rozhodnutí o nákladech vyústilo v konkrétním případě do jediného výroku (o jedné části nákladů, z jedné fáze řízení), nemůže odvolacímu soudu bránit v tom, aby v rámci podaného odvolání do výroku o nákladech řízení přezkoumal správnost rozhodnutí i ohledně nákladů řízení z dalších fází řízení a aby to i vyjádřil změnou rozhodnutí o nákladech řízení.“134

Co se týká náhrady nákladů při zastavení exekuce podle EŘ, i tento právní předpis vychází ze zásady zavinění, když v ustanovení § 89 stanoví, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Základem pro tuto úvahu je stejně jako u předchozího koncepce procesního zavinění.

133 134

Exekuce v soudní praxi. s. 195 Exekuce v soudní praxi. s. 196

49


Nejednotnou praxi však můžeme najít u částečného zastavení exekuce. Řada soudních exekutorů totiž v takových případech vůbec o náhradě nákladů nerozhoduje, ač by tomu tak být mělo. V řadě případů by totiž byla náhrada uložena právě oprávněnému, zejména v případech, kdy např. neoprávněně podal návrh na vymožení své pohledávky, ačkoliv část již byla uhrazena. Takový postup soudních exekutorů nelze označit za správný, přičemž toto stanovisko zastává i soudní praxe.135

Zvláštní úpravu náhrady nákladů řízení upravuje EŘ v případech zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. Ustanovení § 89 EŘ totiž stanoví, že v takových případech hradí paušálně určené nebo účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Toto ustanovení však není možné vykládat absolutně a je třeba k němu vždy přihlížet ve světle ostatních ustanovení o náhradě nákladů řízení v OSŘ, které se zde použijí přiměřeně. Proto i tedy u zastavení exekuce pro nemajetnost povinného zastává Ústavní soud názor, že „povinnost náhrady nákladů řízení může být v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného uložena oprávněnému jen v případě, kdy k objektivní skutkové okolnosti (nedostatek majetku povinného) přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní, tedy procesní zavinění oprávněného. Toto procesní zavinění oprávněného však nelze bez dalšího založit výlučně na jeho dispozičním úkonu – návrhu na nařízení exekuce.“136 Soud je proto při rozhodování o náhradě nákladů v takových situacích povinen interpretovat větu druhou § 89 EŘ v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.137

Ustanovení § 89 EŘ zároveň umožňuje oprávněnému, aby si s exekutorem předem sjednal výši účelně vynaložených nákladů, a to právě pro případy, kdy by došlo k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. Toto ustanovení tak umožňuje 135

Usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8.10.2010, sp. zn. 73 Nc 1266/2008 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.5.2008, sp. zn IV. ÚS 2888/07 137 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/08. Tímto nálezem stanovil Ústavní soud kontinuity svého dosavadního rozhodování i po novele § 89 OSŘ. Původně toto ustanovení stanovilo, že „dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce“. Díky novele č. provedené zákonem č. 347/2007 Sb. s účinností od 1.1.2008 bylo toto ustanovení upraveno do současné podoby a Ústavní soud v tomto svém nálezu potvrzuje jeho dosavadní výklad. 136

50


oprávněnému snížit svoje náklady na vymáhání pohledávek. V praxi je taková metoda velmi často využívána v podobě dohody mezi inkasními společnostmi a exekutory (kteří přeci jenom mají zájem na maximalizaci svého zisku), kdy díky velkému počtu návrhů na nařízení exekuce, které takové společnosti podávají zpravidla konkrétnímu exekutorovi či exekutorům, jim soudní exekutoři vycházejí vstříc minimální, často i nulovou výší těchto účelně vynaložených nákladů.

Zvláštní situace by mohla nastat tehdy, zemřel-li by povinný v průběhu exekuce, přičemž dědické řízení by bylo zastaveno z toho důvodu, že povinný nezanechal žádný majetek. K takovým případům se vyjadřuje Ústavní soud v tom smyslu, že nelze kategoricky trvat na interpretaci, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to soudní exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.138 V takových případech, kdy není možné dovodit procesní zavinění oprávněného, mu nemůže být ani uložena náhrada nákladů podle § 89 věty druhé OSŘ.

Pro úplnost je třeba zmínit také to, že není možné, aby některý z účastníků požadoval náhradu nákladů řízení po soudním exekutorovi, ačkoliv ten mohl pochybit např. volbou způsobu provedení exekuce, který byl nepřiměřený vymáhanému právu a exekuce musela být zastavena. V takových případech poukazuje Ústavní soud na neexistenci výslovné zákonné úpravy, která by umožňovala v rámci exekučního řízení uložit povinnost náhrady nákladů řízení pověřenému soudnímu exekutorovi, který svým postupem při provádění exekuce procesně zavinil, že jím nesprávně zvolený způsob provedení exekuce soud zastavil.139

138 139

Nález Ústavního soudu ze dne 10.3.2009, sp. zn. III.ÚS 455/08 Nález Ústavního soudu ze dne 15.11.2010, sp. zn. I.ÚS 923/10

51


Závěr Odklad a zastavení výkonu rozhodnutí představují významné nástroje ochrany účastníků vykonávacího řízení, a to před pochybeními a okolnostmi, které výkon rozhodnutí či exekuci činí nepřípustnou.

Současná úprava tak, jak je nastíněna v této práci, však nemusí mít dlouhého trvání, a to zejména díky připravované novelizaci občanského soudního řádu a řádu exekučního, který ke dni uzavření této práce prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a projednáním Ústavně právního výboru. Tento návrh vyjadřuje jednoznačnou tendenci posílit postavení soudních exekutorů a ulevit tak soudům od výkonů rozhodnutí. Návrh zákona tak předpokládá, že soud by již soudního exekutora nepověřoval, ten by totiž pouze do osmi dnů od doručení návrhu oprávněného zapsal podaný návrh do rejstříku zahájených exekucí.140 Takový zápis by se stal prvním úkonem exekutora v exekučním řízení. Z takové úpravy ovšem plyne, že zde zcela vymizí rozhodnutí, kterým by byla exekuce zahájena a jedinou možností obrany povinného se tak stane výhradně návrh na zastavení exekuce.

Samotný institut zastavení exekuce by měl taktéž doznat změn, avšak ne všechny lze hodnotit pozitivně. Nový § 55 odst. 2 EŘ stanovuje nově náležitosti takového návrhu, kterými by mělo být „vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení, zda byl podán ve lhůtě uvedené v odstavci 1; to neplatí, jde-li o návrh podaný nejpozději ve lhůtě podle § 46 odst. 6“. Návrh na zastavení exekuce, který by neobsahoval všechny tyto náležitosti nebo který by byl nesrozumitelný anebo neurčitý nebo ke kterému by nebyly přiloženy listiny k prokázání tvrzení obsažených v návrhu nebo který by byl podán opožděně, by měl exekutor za povinnost odmítnout. Proti tomuto odmítnutí by bylo možné podat odvolání, na základě kterého by exekutor svoje rozhodnutí zrušil a věc postoupil exekučnímu soudu. Je však otázkou, zda není takový přístup přílišnou formalizací a navíc, zda neklade nadměrné nároky na povinné. Porovnáme-li totiž toto odmítnutí (u

140

Navrhovaný § 35 odst. 2 a 3 EŘ, Sněmovní tisk č. 537/0 dne 25. 11. 2011. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

52


kterého z dikce navrhovaného ustanovení vyplývá, že se nevyžaduje předchozí výzva k opravě, ale že k odmítnutí dojde automaticky) s odmítnutím návrhu oprávněného na nařízení exekuce, který, pokud obsahuje nějaké nedostatky, může být ještě v dodatečné lhůtě opraven141 a odmítnut bude až následně, je zřejmé, že takové ustanovení nepřispívá k rovnosti účastníků řízení. I kdyby za takovou úpravou byla snaha nezatěžovat exekutory nepodloženými návrhy na zastavení exekuce, nelze se domnívat, že je možné klást na povinné větší nároky ohledně jejich podání než na oprávněné, zvláště v situacích, kdy je návrh na zastavení exekuce jedinou obranou povinného proti nepřípustnému vymáhání práva (např. pokud již před podáním návrhu svoji povinnost zcela splnil). Navíc v situaci, kdy povinný ztrácí možnost podat odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a toto podání je jeho jediným nástrojem obrany, není navrhovaná úprava v tomto ohledu ideálním řešením.

Autoři novely se nicméně nedomnívají, že se připravovaná úprava dotkne práv povinných a uvádějí jako podpůrný argument pro toto tvrzení, že „nevratné úkony při provedení exekuce nebude možno činit dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o návrhu na zastavení řízení, který byl podán do 15 dnů poté, co se povinný o zahájení exekuce z vyrozumění o zahájení exekuce dozvěděl.“142 Navrhovaný § 52 odst. 3 písm. b) EŘ totiž stanoví, že právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu se v exekučním řízení rozumí mimo jiné i právní moc rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, pokud byl podaný ve lhůtě podle navrhovaného § 46 odst. 6, tedy ve lhůtě 15 dnů. Vzhledem k výše uvedené možnosti exekutora odmítnout návrh povinného na zastavení exekuce např. pro nesrozumitelnost nebo neurčitost je však otázkou, zda je taková konstrukce dostatečná. Bylo by zjevně správné stanovit exekutorovi poučovací povinnost v případě vad takového podání, spolu s kterým by došlo k prodloužení lhůty pro opravu takového návrhu. V opačném případě je totiž nutné opět zdůraznit nadměrné požadavky na povinného a jeho podání, které taková úprava klade. 141

Navrhovaný § 39 odst. 2 EŘ Sněmovní tisk č. 537/0 dne 25. 11. 2011. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony: „Není-li v určené lhůtě návrh řádně opraven nebo doplněn a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo není-li přiložen exekuční titul nebo osvědčení o vykonatelnosti exekučního titulu, exekutor usnesením exekuční návrh odmítne.“ 142 Důvodová zpráva. Sněmovní tisk č. 537/0 dne 25. 11. 2011. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

53


V neposlední řadě je diskutabilním bodem této novely, který shodně shledává problematickým i Svoboda,143 je stále nevyřešená nejasnost vzájemného vztahu mezi § 55 odst. 1 a odst. 4 EŘ, tedy význam patnáctidenní lhůty povinného pro podání návrhu na zastavení exekuce od okamžiku, kdy se o takové okolnosti dozví. Přitom z odst. 4 vyplývá, že o zastavení může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu, tedy shledá-li důvod k zastavení na návrh povinného i po uplynutí této lhůty, k zastavení dojde i tak a uběhnutí lhůty se tak stává bezvýznamné.

Je tedy zřejmé, že instituty výkonu rozhodnutí a exekuce tak, jak je známe dnes, již dlouho nepřetrvají. Lze jen doufat, že nedostatky, které prozatím připravovaná úprava vykazuje, budou v průběhu přijetí novely zákona upraveny a že touto novelou bude skutečně naplněn jeden z deklarovaných cílů její důvodové zprávy, a to totiž, že „uvolnění kapacit soudů by rovněž mohlo vést k intenzivnějšímu výkonu dohledu nad činností soudních exekutorů.“144 Zůstává však otázkou, zda se takovou úpravou „odbřemeňování“ soudů těmto institucím vlastně neodebírá úkol, ke kterému jsou mimo jiné zřízeny.

143

SVOBODA, K. Míra úspěchu oprávněného jako kritérium pro rozhodování o nákladech exekuce. Právní fórum, 2011, roč. 8, č. 1, s. 11-14. ISSN: 1214-7966 144 Důvodová zpráva. Sněmovní tisk č. 537/0 dne 25. 11. 2011. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

54

ODKLAD A ZASTAVENÍ VÝKONU ROZHODNUTÍ (EXEKUCE)

Recommend Documents