Komparace daňové, správní a soudní exekuce

Právnická fakulta Masarykovy Univerzity Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Komparace daňové, správní a soudní exekuce Jiří Šmatlák 2006/2007

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Komparace daňové, správní a soudní exekuce zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

__________________________ 1

„Na světě není nic jistého, jen daně a smrt.“ neznámý autor

Poděkování Velice děkuji panu JUDr. Ing. Michalu Radvanovi, Ph.D. za metodické a odborné vedení této diplomové práce, za jeho komentáře a čas, který této práci věnoval. Velice si vážím odbornosti a pečlivosti, s jakou k práci přistupoval. Mé poděkování patří také všem ostatním, kteří měli tu trpělivost, být mi nedocenitelnou oporou při psaní této diplomové práce. 2

OBSAH ÚVOD .......................................................................................................................................5 1. ZÁKLADNÍ POJMY V SOUVISLOSTECH ...........................................................9 1.1 EXEKUCE ........................................................................................................................9 1.2 EXEKUČNÍ TITUL .............................................................................................................9 2. DAŇOVÁ EXEKUCE ...............................................................................................11 2.1 JEDNOTLIVÉ POJMY A VZTAHY V SOUVISLOSTECH ........................................................11 2.2 EXEKUCE PODLE ZÁKONA O SPRÁVĚ DANÍ A POPLATKŮ ................................................15 2.2.1 Daňová exekuce přikázáním pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev a jiné pohledávky.............20 2.2.2 Daňová exekuce srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchodu, sociální dávky, stipendia apod............................................25 2.2.3 Daňová exekuce na prodej movitých věcí...............................................................28 2.2.4 Daňová exekuce prodejem nemovitostí...................................................................32 2.3 ZÁVĚR K DAŇOVÉ EXEKUCI ..........................................................................................42 3. SPRÁVNÍ EXEKUCE...............................................................................................46 3.1 JEDNOTLIVÉ POJMY A VZTAHY V SOUVISLOSTECH ........................................................46 3.2 EXEKUCE PODLE SPRÁVNÍHO ŘÁDU ..............................................................................47 3.2.1 Exekuce na peněžitá plnění.....................................................................................48 3.2.2 Exekuce na nepeněžitá plnění .................................................................................50 3.2.2.1 Jednotlivé způsoby provedení exekuce na nepeněžitá plnění .............................50 3.3 ZÁVĚR KE SPRÁVNÍ EXEKUCI ........................................................................................53 4. SOUDNÍ EXEKUCE .................................................................................................57 4.1 JEDNOTLIVÉ POJMY A VZTAHY V SOUVISLOSTECH ........................................................57 4.2 EXEKUCE PODLE OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU .........................................................58 4.2.1 Soudní exekuce prodejem zástavy...........................................................................59 4.2.2 Soudní exekuce zřízením soudcovského práva na nemovitostech...........................61 4.2.3 Soudní exekuce prodejem podniku..........................................................................62 4.2.4 Exekuce na nepeněžité plnění .................................................................................65 4.2.4.1 Vyklizení bez náhrady.........................................................................................66 4.2.4.2 Vyklizení se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší.......................................67 4.2.4.3 Odebrání věci ......................................................................................................70 4.2.4.4 Rozdělení společné věci......................................................................................74 4.2.4.5 Provedení prací a výkonů....................................................................................76 4.3 EXEKUCE S MEZINÁRODNÍM PRVKEM ...........................................................................80 4.3.1 Evropský exekuční titul ...........................................................................................80 4.3.2 Evropský platební rozkaz ........................................................................................84 4.4 ZÁVĚR K SOUDNÍ EXEKUCI ............................................................................................85 3

5.

EXEKUCE PROVÁDĚNÁ SOUDNÍM EXEKUTOREM ....................................88 5.1 JEDNOTLIVÉ POJMY A VZTAHY V SOUVISLOSTECH ........................................................88 5.2 EXEKUCE PODLE EXEKUČNÍHO ŘÁDU ............................................................................90 5.2.1 Exekuce na peněžitá a nepeněžitá plnění................................................................92 5.3 ZÁVĚR K EXEKUCI PROVÁDĚNÉ SOUDNÍM EXEKUTOREM ..............................................93 6. KOMPARACE DAŇOVÉ, SPRÁVNÍ, SOUDNÍ EXEKUCE A EXEKUCE PROVÁDĚNÉ SOUDNÍM EXEKUTOREM .........................................................97 7. ZÁVĚR .....................................................................................................................104 8. SEZNAM LITERATURY.......................................................................................108 9. CIZOJAZYČNÉ RESUMÉ / FREMDSPRACHLICHES RESÜMEE ..............113

4

ÚVOD Vývoj práva a vývoj společnosti. To jsou dva základní pojmy, které se promítají i do této práce. Každý z těchto pojmů má zdánlivě samostatný vývoj, avšak ve skutečnosti se jedná o vývoj ve vzájemném ovlivňování se. Současná ekonomická situace v České republice a zejména výsledky podnikatelské činnosti právnických i fyzických osob, a vývoj práva v námi sledované oblasti, jsou tohoto důkazem. V ekonomice se dodnes projevují důsledky (z dnešního pohledu) špatného hospodaření těchto subjektů. Dlužno konstatovat, že nezkušenost, neznalost, špatný odhad podnikatelských záměrů a další jevy a vlastnosti provázely nadšení subjektů při začátcích podnikání v nových, dosud neznámých ekonomických podmínkách. Financující instituce poskytovaly těmto novým podnikatelským subjektům (všichni začínali) úvěry na tyto aktivity a to opět bez zkušeností z této práce, použito právní terminologie, v dobré víře ve výsledek. Na ekonomiku měly dále dopad i zahraniční vlivy, rozpad východního trhu a z toho vyplývající krach velkých strojírenských gigantů, tradičních „tahounů“ ekonomiky, vstup zkušeného zahraničního kapitálu mezi nezkušené české podnikatele, kteří navíc museli řešit ještě svoje, často negativní, osobní politické problémy. Právo se sice přizpůsobovalo, ale bylo ve vleku zažitých pravidel, zákonodárný sbor, schvalující a vydávající nové právní normy se potýkal s obdobnými problémy jako podnikatelská sféra, jako byla nezkušenost z této práce, snaha vyhovět v co nejkratší době společenské objednávce na legislativní změny atd. Tyto a další nevyjmenované skutečnosti lze pozorovat ještě dnes na množství novelizací, které se v rámci „legislativní smršti“ objevily a bohužel objevují u jednoho zákonu i několikrát ročně. Postupně se ekonomika začala stabilizovat, hrubý domácí produkt se začal zvyšovat, projevovaly se první zkušenosti a výsledky spolupráce (často nevyvážené a nerovné) s mezinárodním kapitálem, začala se měnit i legislativa v návaznosti na přípravy a vstup do rozšiřující se Evropské unie. V rámci této situace se řeší i právní úprava v oblasti exekuční problematiky. Podle mého názoru by bylo naprosto politicky neúnosné a nemyslitelné, kdyby se tato úprava objevila před těmi patnácti či sedmnácti lety, v období realizace nového fenoménu jako byla privatizace a 5

s ní a dalšími ekonomickými termíny a instituty spojené podnikatelské euforie. V současné době došlo tedy k naplnění ekonomického požadavku na vyúčtování vložených prostředků, řešení vztahů věřitel-dlužník na všech kvantitativních a kvalitativních úrovních. Dnes tedy řešíme důsledky neuváženého podnikání, na to navazující platební neschopnost, ať primární nebo sekundární, jinde přeúvěrování některých podnikatelských aktivit, a další projevy jako byla nezlomná víra většiny začínajících ve své podnikatelské schopnosti, projevující se v přijímání úvěrů a neuvážené ručení osobním majetkem a majetkem rodiny, to vše a další zde nevyjmenované projevy a atributy tohoto ekonomického prostředí, se konfrontačně střetává s naprosto normálním a základním ekonomickým požadavkem na návratnost vložených zejména finančních prostředků. Pro tyto případy bylo tedy nutné zákonnou cestou zajistit, aby věřitelé těchto neúspěšných subjektů byli řádně uspokojeni ve svých nárocích na návratnost svých pohledávek a otevřela se jim zákonná cesta (těch nezákonných bylo také hodně), aby se domohli svých práv. Jak z výše uvedeného, ne zcela úplného a přesně vystihujícího a určitě subjektivně podbarveného výčtu ekonomických, společenských (včetně právních) problémů vyplývá, přesto, že návrat k demokracii proběhl před více než sedmnácti lety, přizpůsobujeme se mu pomaleji, než by bylo vhodné, resp. než tato společnost potřebuje. Toto se nám vrací v tom, že úroveň právního vědomí společnosti se tak zvyšuje pomaleji, než je pro další vývoj třeba. Na druhé straně, aniž bych se opakoval, zákonodárce, namísto aby připravoval úrodnou půdu pro vyšší úroveň právního vědomí společnosti, aby vznikaly právní předpisy vysoké kvality, napravuje někdy vysloveně zbrkle přijaté chyby z minulých let a to někdy na základě i politické objednávky. Podnikatel se ocitá v situaci, že se necítí být dostatečně vázán právní normou, kterou schvaluje vláda, jejíž politické setrvání je na vážkách a její politický protivník zcela bezostyšně tuto právní normu napadá a slibuje, že bude, po jeho nástupu k moci, jako první zrušena. Přitom jde o řízení tržního hospodářství, o ekonomiku, kde by měl být rozhodujícím faktorem její růst, nikoliv obsazení křesel ve vládě. Bohužel, politická kultura (se všemi znaky průhlednosti, čistoty, mravních předpokladů a zásad atd.) je dalším a současné době dost významným, avšak negativním prvkem naší společnosti. Tato práce si klade za cíl označit v právní úpravě záležitosti shora zmiňované a to je cesta nucené návratnosti vložených prostředků (finančních, věcných) k věřitelům, tedy cesta 6

exekucí, resp. právním zásahem formou nuceného výkonu rozhodnutí, jehož účelem má být zmíněné uspokojení přiznaných práv oprávněných osob vůči povinným. Práce se snaží o srovnání jednotlivých zákonných úprav nejdůležitějších forem exekucí, jejichž prostřednictvím jsou vynucovány povinnosti uložené těmto dlužníkům a splnit je ve stanovené době. Při tomto nuceném vymáhání práv však dochází k významným zásahům do jednotlivých práv povinného a v mnoha případech také do práv třetích osob. Z daného pak jasně vyplývá, že uvedené zásahy do práv povinného případně třetích osob mohou být uskutečňovány pouze cestou zákona a jeho mezích. V rámci výkladu k této problematice byla srovnávána především oblast daňové exekuce, jejíž zákonná úprava se prostřednictvím odkazů v jednotlivých ustanoveních dotýká všech forem exekuce, ať už správní nebo soudní. Pro potřeby pochopení dané problematiky je na začátku textu uvedeno několik pojmů ze zkoumané oblasti a na jejich vzájemných vztazích pak výklad umožňuje čtenáři prohloubit znalosti z oblasti exekuce a umožňuje mu tak lepší počáteční přístup k jádru exekuční problematiky. V dalších kapitolách se práce zaměřuje na jednotlivé formy exekuce a způsoby provedení jejich výkonů. Vzhledem k tomu, že hlavním bodem této práce je exekuce daňová, byla použita jako východisko i pro ostatní formy v dalších zákonných předpisech. Navíc jsou pro ucelený obraz exekuční problematiky přiblíženy všechny způsoby, které daňová, správní a soudní exekuce nabízí. Kromě slovního porovnání vybraných znaků u jednotlivých forem exekuce se v práci používá i tabelární srovnání. Toto tabelární srovnání navazuje vždy na verbální shrnutí základních znaků ke každé formě exekuce. Za základní znaky se tak považuje: Základní právní úprava, Návaznost na, Subjekty, Exekuční tituly, Způsoby provedení exekuce, Četnost výskytu, Náklady, Výhody a Nevýhody (jednotlivé základní znaky jsou vysvětleny na příslušném místě v závěru příslušné formy exekuce. Obecné pojednání o základních znacích uvádím v závěru kapitoly o daňové exekuci – pozn. autora). V každé tabelární formě se projevují (jako důsledek limitovaného místa v tabulce), kromě jejího hlavního přínosu, kterým je zcela jistě vizuální přehlednost srovnatelných znaků i některá negativa, jako např. v našem případě, zkrácené a tudíž neúplné označení použitých

7

právních norem, stručnost ve slovním vyjádření případně další nedostatky. Smyslem tabulek je komparace v jiné než verbální podobě. Tato práce je využitelná, s ohledem na použití pramenů a citací, nejen pro odbornou veřejnost, ale i pro laickou veřejnost. Při její tvorbě se potvrdilo, že když většina laické veřejnosti uslyší slovo exekuce, představí si zvuk domovního zvonku a za ním stojícího úředníka, který jim přichází zabavit jejich majetek, protože něco nezaplatili. Aby tento majetek opětovně získali, domnívají se, že jedinou cestou je tento majetek vykoupit od státu nazpět. V praxi pak tito lidé pochopí, co se stalo, až už je prakticky po všem. Přesto, že je právní pomoc dnes dostupnější než v minulých letech, její finanční náklady často přesahují možnosti většiny veřejnosti. Tito lidé se pak snaží ze svých problémů dostat vlastní cestou, většinou však sobě naopak přitíží a svoji životní situaci tím jen zhorší. Cílem této diplomové práce je umožnit všem, kteří se problematikou exekucí byť jen okrajově zabývají, bližší náhled na tuto oblast a ujasnit jim, co slovo exekuce (exekuční řízení) ve své podstatě znamená a jaký je její průběh. Přesto, že jsou v oblasti exekuce přijímány neustále další právní úpravy, naposledy i s mezinárodním prvkem, tak cílem práce je m.j. poukázat i na skutečnost, že snaha podrobně upravit určitou oblast někdy zdaleka neřeší problémy z praxe. Současně je také cílem, porovnat právní úpravu exekucí v jednotlivých právních odvětvích a upozornit na specifika a odlišnosti jednotlivých forem exekucí. Dále práce chce dokázat, jak je upravena oblast exekuce v příslušných zákonech a zda je její úprava pro občany dostačující. Touto hypotézou se práce zabývá v dalších kapitolách, zkoumá možnou nedokonalost zákonné úpravy a případné výkladové nepřesnosti a z toho vyplývající nejasnosti při aplikaci práva. Tato práce dále dokazuje, že je to hlavně zákonná úprava, která spolehlivě chrání práva občana a umožňuje jak věřitelům tak dlužníkům řádně, právní cestou uspokojit jejich práva a vynutit splnění jejich povinností.

8

1. Základní pojmy v souvislostech 1.1 Exekuce O právech a povinnostech rozhoduje nejčastěji soud nebo jiný orgán v nalézacím řízení a to formou autoritativního rozhodnutí, které deklaruje či konstituuje subjektivní práva jednotlivým subjektům v očekávání, že se tomuto rozhodnutí dobrovolně podřídí. Je pravdou, že práva založená nebo stanovená v těchto rozhodnutích působí nezřídka samočinně. S takovouto realizací práva však náš právní řád nemůže a neměl by počítat, měl by být naopak připraven na to, aby se nějakým účinným způsobem zajistilo, že budou tato rozhodnutí vykonána i v takových případech, kdy povinnost uložená soudním rozhodnutím subjekty dobrovolně plněna není. V těchto případech nastupuje donucovací moc státu a zajišťuje splnění stanovených povinností. Tento postup nucené realizace rozhodnutí se obecně nazývá exekucí případně také výkonem rozhodnutí. A právě v exekučním řízení, upraveným v příslušných zákonech dává společnost občanům k dispozici prostředek k vynucení práva. Zřetelně tím dává najevo, že nelze dopustit, aby své právo si vynucoval každý oprávněný na povinném sám, způsobem, který by sám uznal za vhodný a potřebný.1

1.2 Exekuční titul Aby bylo možné exekuci provést, je nutné, aby došlo k naplnění nezbytných skutečností, tou hlavní je existence exekučního titulu. Celé exekuční řízení se „točí“ kolem exekučních titulů. Podstatou exekučního řízení je nucený výkon rozhodnutí, předpokládající, že tu existuje „exekuční titul“. Titulem se přitom rozumí listina vydaná k tomu oprávněným orgánem, která má předepsanou formu a ve které se ukládá určité osobě povinnost něco v určité době plnit.2 Exekučním titulem tak můžeme obecně nazvat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí správního nebo soudního orgánu, kterým se přiznává oprávněnému subjektu právo k tomu, aby se v případě toho, že povinnost stanovená v rozhodnutí nebude splněna, domáhal splnění takového závazku prostřednictvím státní donucovací moci. Může se jednat o povinnost uloženou povinnému ať už soudem nebo jiným oprávněným subjektem. Exekuční titul představuje pro oprávněného jistou míru jistoty, že pokud jej má, může se tak domoci svého práva. 1 2

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 6. Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 17.

9

Jak již bylo výše řečeno, exekuční titul musí obsahovat obligatorní náležitosti, jinak nemůže být vykonatelný. Kromě přesné individualizace oprávněného a stejně tak i daňového dlužníka je nutné, aby vykonatelný exekuční titul obsahoval přesné vymezení práv, obzvláště pak vynucovaných povinností. Je naprosto nepřijatelné, aby by to byl teprve exekuční soud, který by zjišťoval, co má být exekucí vymáháno. Rozhodnutí, které by takovéto náležitosti nemělo, by nemohlo být podkladem pro výkon rozhodnutí a nebylo by vykonatelným. Vedle těchto obligatorních znaků, tj. identifikace dlužníka a jeho nesplacených závazků musí být exekuční titul opatřen navíc doložkou o vykonatelnosti.3 Např. jeden ze zásadních rozdílů mezi soudním exekučním titulem a daňovým exekučním titulem spočívá v odkladných účincích těchto titulů. Zatímco v daňovém řízení zpravidla odvolání vůči rozhodnutí správce daně nemá odkladné účinky na splatnost daňové pohledávky nebo vykonatelnost daného rozhodnutí, nebo případně nastává tzv. „ze zákona“ konkludentně, tak v soudním rozhodnutí má případné odvolání odkladné účinky.4 Z toho pro praxi vyplývá, že exekuce vedená soudem může být provedena jen na základě pravomocného rozsudku a lze k ní přistoupit až po uplynutí odkladných účinků, případně odvolání. V případě daňové exekuce pak bude moci být exekuce provedena v okamžiku vykonatelného daňového nedoplatku.

3 4

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 261/98-18 ze dne 30.4.1999 Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 5.

10

2. Daňová exekuce 2.1 Jednotlivé pojmy a vztahy v souvislostech Základem právní úpravy daňové exekuce se stal zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Přijetí tohoto zákona byl přelom v historii legislativní činnosti na českém území, neboť původní úprava vymáhání daňových nedoplatků byla odedávna obsažena v podzákonných právních předpisech. ZSDP tak zrušil vyhlášku ministerstva financí č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků, která obsahovala právní úpravu vymáhání daňových nedoplatků v ustanovení části třetí § 24 an. Tato vyhláška pak nahradila předchozí právní předpis, kterým byla vyhláška ministra financí č. 162/1953 Ú.l., kterou se upravovalo řízení při vymáhání daní, resp. ve věcech daňových v rámci všech daňových zákonů. Přijetím ZSDP tak začal boj zákonodárce s větrnými mlýny, kterým je neustálá novelizace uvedeného předpisu pro potřeby soudobého stavu právní úpravy, kultury a právního vědomí ve společnosti. Na dalším výkladu si ukážeme praktický přínos současné právní úpravy v oblasti daňové exekuce. Pro bližší pochopení daňové problematiky se musíme podívat na pojem správa daní. Tuto legislativní zkratku zákonodárce upravil v ustanovení § 1 odst. 2 ZSDP a zahrnul pod ni právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat, nebo kontrolovat podle uvedeného zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. Abychom pochopili další souvislosti je třeba poznamenat, že daní, tedy další legislativní zkratkou vysvětlenou v ZSDP, rozumíme v souladu s ustanovením § 1 odst. 1 daně, poplatky, odvody, zálohy na tyto příjmy a odvody za porušení rozpočtové kázně. Pro tuto správu daní se tedy zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“) nepoužije ani subsidiárně a oprávněný je tak povinen zvolit postup podle ZSDP. To už ovšem neplatí pro příslušenství daně, další legislativní zkratku upravenou v ustanovení § 58 ZSDP. Toto příslušenství daně, kterým jsou penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty uložené podle ZSDP nebo jiného daňového zákona pak tzv. sleduje osud daně. Výjimkou jsou ovšem pokuty, kterých se to netýká.5 Přesto, že příslušenství daně sleduje osud

5

Marková, H. a kolektiv. Daňové právo.Komentář. Praha : C. H. Beck, 2000. s. 106.

11

daně, není to daň ve smyslu výše uvedeného ustanovení § 1 odst. 1.6 To má významný dopad z hlediska použití ustanovení § 99 ZSDP, protože je možné SŘ na toto příslušenství subsidiárně použít, pokud nějaký jiný daňový zákon nestanoví jinak, resp. je možné ho aplikovat pouze na ukládání pokut.7 Uvedené lze také dovodit ze stěžejního rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 212/98 ze dne 14. 10. 1998. Výrok tohoto soudu konstatoval, že při ukládání pokut postupují finanční úřady podle SŘ s výjimkou jejich vybírání a vymáhání, kdy se postupuje podle ZSDP. Působnost finančního úřadu jako jedné ze složek soustavy územních finančních orgánů dle zákona o územních finančních orgánech k ukládání pokut je pak zakotvena v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Zde je upravena působnost podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), tzn. oprávnění ukládat pokuty podle ustanovení § 37 odst. 6 zákona o účetnictví, např. v případě nesprávného nebo neúplného účtování8. Stejně tak je možné tento vztah mezi ZSDP doložit na ukládaní pokut podle zákona ČNR č. 13/1993 Sb., Celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kde je v ustanovení § 320 odst. 1 písm. c) uvedeno, že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními orgány v ostatních věcech obecné předpisy o správě daní a poplatků. V poznámce pod čarou je pak odkaz na ZSDP a i když tato poznámka nemá podle právní teorie sílu zákonného zmocnění, je víc než logické, že to bude právě ustanovení § 58 s návazností na ustanovení § 99 ZSDP, podle kterého se bude postupovat.9 A opět se tak dostáváme k použití SŘ. Tzn. pokuty podle daňových zákonů jsou ukládány podle SŘ a vybírány, případně vymáhány podle ZSDP. Pro pochopení nejdůležitějších vztahů a procesů v této práci je nutné zmínit a objasnit táké pojem správce daně, subjektu činného při vymáhaní daňových nedoplatků. Jako správce daně bývá správně označován příslušný finanční úřad. Jeho postavení a pravomoc jako správce daně vyplývá ze zákonných ustanovení a to především dle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a § 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o územních finančních orgánech“). Správce daně, kterým je dle této zákonné úpravy nejen finanční úřad, ale i finanční ředitelství, které společně tvoří soustavu územních 6

Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 14 an. 7 Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 469. 8 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 83/96-31 ze dne 30.5.1997 9 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 183/98-56 ze dne 17.5.1999

12

finančních orgánů, má dle tohoto zákona omezenou procesní způsobilost ve věcech správy daní. Správou daní pak podle ustanovení § 1 ZSDP, rozumíme především oprávnění příslušného správce daně, činit potřebná opatření ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, vyhledávání daňových subjektů, vyměřování, vybírání, vyúčtování, vymáhání nebo kontrolu plnění daňových povinností těchto subjektů. V souvislostí s pravomocí správce daně je důležité, položit si zásadní otázku, zda může příslušný správce daně vystupovat ve sporných nalézacích řízení jako účastník řízení a v jakém rozsahu je jeho aktivní nebo pasivní procesní způsobilost v konkrétní věci. Při hledání odpovědi na tuto otázku je nutné postupovat zejména dle ustanovení § 21a odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), podle kterého za stát vystupuje před soudem příslušná organizační složka státu. Když budeme postupovat dále, zjistíme, že v souvislosti s právní úpravou v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, vyplývá kromě jiného, že jednotlivé úřady státu nejsou právnickými osobami a proto jim nepřísluší právo být účastníkem soudního řízení s odkazem na ustanovení § 19 OSŘ, který stanoví, že způsobilost být účastníkem řízení má je ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti.10 Jako ostatně i v jiných případech má i toto ustanovení zákonné výjimky dle zvláštních zákonů. Pro nás je rozhodující ZSDP, který ve svém ustanovení § 1 odst. 2 říká, že správce daně má způsobilost vystupovat jako účastník občanského soudního řízení ve věcech správy daní (tedy zjištění, stanovení a splnění daňových povinností fyzických a právnických osob) a jako takový má v tomto rozsahu i procesní způsobilost.11,12 Co se týče aktivní a pasivní procesní způsobilosti správce daně, je třeba zmínit také ustanovení § 73 odst. 3 ZSDP, dle kterého je finanční úřad oprávněn při vymáhání daňového nedoplatku požádat o provedení exekuce soud nebo soudního exekutora.13 Na rozdíl od právě řečeného je postavení finančního úřadu dle ustanovení § 267 odst. 1 OSŘ opačné a to v případě, že třetí osoba podá žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení je pasivní legitimace přenesena přímo na finanční úřad a i když je finanční úřad přece jen organizační 10

Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 596/2001 ze dne 23.1.2002. tamtéž. 12 Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 3. 13 Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 448 an. 11

13

složkou státu, tak stát být v tomto případě pasivně legitimován být nemůže, právě pro nedostatek věcné legitimace ve výše uvedeném ustanovení zákona. V případě sporného nalézacího řízení by proto měl být jako účastník správce daně vždy označen a to zpravidla jako příslušný finanční úřad a ne jako stát, který trpí nedostatkem aktivní a pasivní věcné legitimace.14 V souladu s ustanovením § 2 odst. 1 ZSDP jednají při správě daní správci daně v řízení o daních, tj. daňovém řízení, v němž se realizuje dvoustranný daňově procesní vztah mezi správcem daně a daňovými subjekty, tj. subjekty, které takto označuje ZSDP v ustanovení svého § 6 odst. 1. Kromě tohoto vztahu to pak může být také vztah mezi správcem daně a třetími osobami specifikovanými v ustanovení § 7 ZSDP. Těmito třetími osobami budou v rámci vymáhacího řízení zejména ručitelé, dále poddlužníci a plátci. Podle § 57a odst. 1 ZSDP jsou povinni daňový nedoplatek vedle daňového subjektu zaplatit také ručitelé, pokud jim zvláštní zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Nezaplatí-li ručitel daňový nedoplatek na výzvu správce daně dle § 57a odst. 1 ZSDP v rozsahu, ve kterém byl k ručení vyzván, a ve výzvou stanovené lhůtě, dostává se v řízení o zaplacení daně do procesního postavení blízkého postavení dlužníka. Dluží na dani v rozsahu správcem daně uplatněného ručení a správce daně je oprávněn na ručiteli vymáhat daňový nedoplatek daňovou exekucí stejně jako na dlužníkovi.15 Ačkoliv tak výslovně nevyplývá ze zákona o správě daní a poplatků, za použití základních zásad daňového řízení lze dovodit podobný postup správce daně, jakoby se jednalo o ručení podle občanského práva. To znamená, že věřitel (správce daně) by měl nejdříve vyzvat k plnění samotného (daňového) dlužníka a až následně, pokud není dluh uhrazen, by měl tento dluh nárokovat u ručitele. Za stejných pravidel by měla být vedena i případná daňová exekuce.16 Co se týká zahájení vymáhání daňového nedoplatku, správce daně vyzve daňového dlužníka podle ustanovení § 73 odst. 1 ZSDP, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k 14

Výše zmíněné označení správce daně, resp. finančního úřadu jako procesně způsobilého účastníka občanského soudního řízení ve věci správy daní vyplývá i z několika judikátů, mezi které patří například Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 344/2001 ze dne 15.10.2001, odkazující na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Rc 63/1998, případně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2684/99 ze dne 18.7.2000. 15 Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 376. 16 Radvan, M. Zdanění majetku v Evropě. Disertační práce, 2006. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva, s. 139.

14

vymáhání daňového nedoplatku. Ze systematického zařazení výzvy správce daně v ustanovení § 73 odst. 1 "Vymáhání daňových nedoplatků" v ZSDP v jeho části šesté "Placení daní", lze usuzovat, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle § 73 odst. 1 citovaného zákona má povahu pouze procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá hmotně právní povinnosti placení daně, nýbrž svou podstatou je toliko upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku. Jde tedy o rozhodnutí procesní povahy, kterým se neukládá daňová povinnost, ale určuje se pouze náhradní termín, v němž povinný má splnit již stanovenou povinnost. Takové rozhodnutí podle § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘS“) nepodléhá soudnímu přezkoumání, a proto by soud musel řízení o žalobě směřující proti takovému rozhodnutí zastavit, což je také podle zjištění Ústavního soudu obvyklý postup procesních soudů. Jedná se pouze o rozhodnutí procesní povahy, kterým se vyzývá daňový dlužník nebo ručitel daňového dlužníka k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Jde tedy o jakousi poslední upomínku k dobrovolnému splnění povinnosti odvést daň, po níž již následuje daňová exekuce.17 Základním účelem daňového řízení je stanovení, tj. vyměření daňové povinnosti a zajištění jejího splnění, tj. zaplacení ze strany daňového dlužníka. Jestliže však dlužník svoji daňovou povinnost dobrovolně nesplní, správce daně zajistí její splnění státním donucením, tj. výkonem rozhodnutí. K vymáhání daňových nedoplatků tak zákon umožňuje použít institut daňové exekuce.18 Správní orgány podle zákona o správě daní a poplatků jsou zavázány postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly kráceny daňové příjmy.19

2.2 Exekuce podle zákona o správě daní a poplatků Výkon rozhodnutí neboli daňová exekuce je procesní činnost správce daně, směřující k dosažení shora uvedeného účelu daňového řízení. Postup a jednotlivé druhy výkonu

17

Usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. čj. I ÚS 323/98 ze dne 12.3.1999 Bakeš, M. a kol. Finanční právo. Praha : C.H.Beck, 2003, s. 385 an. 19 Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 107/2000 ze dne 30.5.2000 18

15

rozhodnutí, kterými je možné účelu dosáhnout, jsou pak upraveny zákonem. Vykonávací řízení se tak ukazuje jako poměrně nezávislé daňové řízení, které následuje po řízení vyměřovacím za situace, kdy nejsou daňové povinnosti daňovým subjektem splněny. Daňovou exekuci lze nařídit jen ve prospěch toho, kdo má podle titulu právo a jen proti tomu, kdo má podle titulu odpovídající povinnost plnění. Proti jinému, než kdo má podle rozhodnutí plnit, lze exekuci nařídit jen tehdy, jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost z exekučního titulu. K přechodu práva a povinností je možné v exekučním řízení přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání exekučního titulu.20 Pokud jsou jednotlivé daňové povinnosti, které jsou zákonem uloženy konkludentně nebo rozhodnutím správce daně, splatné, zpracuje správce daně tzv. výkaz nedoplatků. Tento výkaz musí být v každém případě vykonatelný, resp. jednotlivé daňové povinnosti, které jsou v něm uvedené. Z uvedeného můžeme chápat, že takový výkaz nedoplatků shrnuje a přesně identifikuje daňové pohledávky, kvůli kterým lze ze strany správce daně přistoupit k daňové exekuci. Vykonatelný výkaz nedoplatků je také nejčastějším exekučním titulem na úseku daňové exekuce. Mezi další exekuční tituly v daňové exekuci nesporně patří vykonatelné rozhodnutí, jimiž samotný správce daně ukládá peněžité plnění. Zřídka se pak využívá exekuční titul ve formě splatné zálohy na daň. Zcela výjimečným případem použití je pak zajišťovací příkaz.21 Aby bylo možné v rámci daňové exekuce vůbec něco učinit, je nutné aby byl vydán exekuční titul, což je současně jeden z nejdůležitějších kroků. Při vydávání exekučního titulu pro daňové řízení se pak postupuje dle ustanovení § 73 odst. 1 a 2 v souladu s ustanovením § 32 ZSDP. Z důvodu komplexního přístupu bude na tomto místě uvedeno, že exekučním titulem v řízení ve věci daňové exekuce se rozumí vykonatelný výkaz nedoplatků, dále vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění (včetně vykonatelného zajišťovacího příkazu) a dále splatná částka zálohy na daň.22

20

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Ca 449/95-19 ze dne 28.11.1996. Rozsudek Krajského soudu v Brně sp.zn. 29 Ca 241/94-12 ze dne 10. 4. 1995. 22 Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 451. 21

16

Správce daně má čtyři možnosti, jak v případě daňové exekuce postupovat, resp. může si zvolit, jakou formu exekuce si z uvedených čtyř možných exekucí vybere. Daňovou exekuci pak lze provést vydáním exekučního příkazu na: a)

přikázání pohledávky na peněžité prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev nebo jiné pohledávky,

b) srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod., c)

prodej movitých věcí,

d) prodej nemovitostí. Vzhledem k tomu, že daňové řízení ani procesní způsobilost správce daně není v ZSDP uvedena v dostatečné míře, vypomohl si zákonodárce ustanovením § 73 odst. 7 a odkázal na obecně závazné normy obsažené v OSŘ, jako předpisu obecné povahy. Procesní postup správce daně pak vedle ustanovení § 73 ZSDP rozvádí také ustanovení § 1, kde se uvádí, že uvedený ZSDP upravuje správu daní a dalších poplatků, které jsou v konkrétním případě příjmem rozpočtů územně samosprávných celků a související odst. 3 tohoto paragrafu pak stanoví, že podle uvedeného zákona postupují kromě územních finančních orgánů také orgány správní a jiné orgány České republiky věcně příslušné ke správě daní podle zvláštních zákonů. V ustanovení § 1 odst. 4 ZSDP je pak ve prospěch správních orgánů v postavení správce daně upraveno, že vznikla-li na základě rozhodnutí těchto orgánů platební povinnost, postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování a vybrání, popřípadě vymáhání, podle části šesté tohoto zákona jako při placení daní, s výjimkou ustanovení § 63, § 67 až 69, § 71 a 72, a s tím, že ustanovení ostatních částí tohoto zákona se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná.23 Současně je potřeba dbát i dalších ustanovení ZSDP, které odkazují na ustanovení jiných právních předpisů, zejména na ustanovení OSŘ. Jak už bylo uvedeno výše, jedná se zejména o stěžejní ustanovení § 73 odst. 3 ZSDP a jeho poslední větu, která správce daně opravňuje k tomu, aby o provedení exekuce požádal též soud nebo soudního exekutora.24 Nejenže tedy může provést daňovou exekuci sám 23

Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 31. 24 Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 449 an.

17

v souladu s odst. 6 a 7 tohoto paragrafu, ale může se také obrátit na tyto jiné subjekty práva, kterým zákon umožňuje provést exekuci jinou formou, než jakou má k dispozici správce daně dle ZSDP. Uvedené zákonné zmocnění v odst. 3 však omezuje správce daně v možnosti obrátit se pouze na toho, kdo je procesně způsobilý vymáhat daňové nedoplatky. Přesto, že je správci daně tato pomoc jiných subjektů práva umožněna, přináší s sebou dalekosáhlé důsledky co se týká poskytovaných informací o daňových dlužnících a jejich nedoplatcích. S tím souvisejí i další ustanovení ZSDP, zejména ustanovení § 2 odst. 4, 5 a § 24 o povinnosti zachovávat mlčenlivost o informacích získaných v rámci daňového řízení, ze kterých jasně vyplývá, kterým subjektům je možné informace poskytnout. S porušením mlčenlivosti je pak spojena sankce až do výše 500 000,- Kč. Možná je i přísnější sankce podle předpisů trestního práva. V souvislosti s ochrannou informací pak zákon odkazuje na další úpravu v jiných právních předpisech jako je OSŘ, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a další předpisy.25 Pokud by tedy nastala situace, kdy by správce daně sdělil pro účely exekuce informace jinému subjektu, než který je uveden ve výše uvedených ustanovení, jednalo by se poskytnutí nedovolené zákonem. Stejně tak, pokud by byla ze strany správce daně uzavřena smlouva za účelem vymožení daňového nedoplatku se subjektem zákonem nedovoleným, jednalo by se o absolutně neplatný právní úkon a smlouva by byla od začátku neplatná. Pramenem práva pro daňovou exekuci je výše uvedený ZSDP, který pak tuto problematiku upravuje v ustanovení § 73, týkající se vymáhání daňových nedoplatků a v ustanovení § 73a, kde jsou zákonodárcem upraveny exekuční náklady. ZSDP pak v rámci těchto ustanovení obsahuje pro účely daňové exekuce také jedno ze stěžejních ustanovení a to, že pro výkon daňové exekuce se přiměřeně použije OSŘ. Byť se toto přiměřené použití OSŘ v praktickém životě velice časté, je nutné si uvědomit, že hranice této přiměřené aplikace OSŘ a její správné uchopení přináší nemalé výkladové problémy a nepřesnosti. Není proto překvapením, že na tento problém pamatoval už zákonodárce, když v ustanovení § 73 odst. 7 zmocnil Ministerstvo financí k vydání obecně závazného právního předpisu, který by upravil podrobnosti postupu při výkonu daňové exekuce, zejména pak způsoby řešení střetu exekuce soudní a daňové.26

25

Kaniová, L., Schillerová, A. Správa daní – úplné znění zákona, komentář, judikatura. Praha : ASPI, a.s., 2005, s. 14. 26 Kulková, R. Střety souběžně probíhajících exekucí. Právní rozhledy, 2002, č. 9, s. 417 an.

18

Vzhledem k tomu, že se práce hodlá jako stěžejnímu bodu věnovat především daňové exekuci a jejímu srovnání s jinými formami exekuce ať už soudní nebo správní, považuje autor za důležité, zmínit se v tento okamžik z důvodu komplexního pohledu na tuto problematiku, o vztahu daňové exekuce k vymáhaní daňových nedoplatků, jako vztahu pojmu užšího k pojmu širšímu. Pod pojem vymáhaní daňových nedoplatků můžeme zařadit kromě daňové exekuce také jednotlivé kroky správce daně, které exekuci bezprostředně předcházejí, např. zaslání upozornění daňovému dlužníkovi, že má daňový nedoplatek, který je třeba uhradit. Tomuto zaslání bude nepochybně předcházet také zjišťování údajů o tomto dlužníkovi apod. Základní rozdíl tedy ve vztahu vymáhání daňových nedoplatků a exekuce představuje skutečnost, že exekuční činnost mohou vykonávat právě jen ty subjekty, které jsou k tomu zmocněny na základě zákona. Z tohoto důvodu se pod exekucí, která zde představuje užší pojem, chápe nucený výkon rozhodnutí. Exekuční činnost pak umožňuje vynucení práva a to takovými prostředky, které jsou v souladu se zákonem stanoveným postupem, tzn. postupem dovoleným a upraveným. Z toho všeho vyplývá, že k výkonu exekuční činnosti jsou oprávněny jen ty subjekty, kterým to dovoluje zákon a to na základě exekučního titulu obsahujícího povinnost, která je uložena povinnému. Pokud tato povinnost nebude ve stanovené lhůtě vykonána ve prospěch věřitele, nastupuje nucený výkon práva – exekuce. Odlišný způsob vynucení práva není možný a neznamená exekuční činnost ve smyslu zákona. Pokud ovšem činnost oprávněného, jeho právní zástupce či jinak zmocněné osoby, která ho v řízení zastupuje, není v rozporu se zákonem, bude takový postup zásadně možný. Samotnou exekuci však provedou k tomu zákonem zmocněné subjekty práva. Je také nutné poznamenat, že pohledávky jednotlivých správních orgánů jsou různorodého charakteru, což souvisí s rozmanitostí jejich vykonávané správní činnosti. S tím souvisí i jejich odlišná procesní způsobilost, kterou jim určuje zákon. Jak již bylo výše popsáno, tak v případě správce daně se bude jednat o vymáhání daňových pohledávek v rámci daňové exekuce. Znova připomínám spojitost mezi některými ustanoveními ZSDP a OSŘ. Neboť jak již bylo výše uvedeno, je možné pod vymáhaní daňových nedoplatků zahrnout i exekuci prováděnou zprostředkovaně soudem nebo soudním exekutorem.27 Obecně platí, že provedením exekuce

27

Mádr, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 10, s. 369.

19

je pověřen exekutor – pracovník správce daně, který po splnění všech podmínek pro zahájení daňové exekuce zvolí její způsob.28 Pokud ale správce daně požádá soud nebo soudního exekutora o provedení exekuce může dojít k situaci, kdy daňová pohledávka bude uspokojena v rámci jiné exekuce, než správci daně umožňuje ZSDP.29 Jedná se především o to, že daňový dlužník může být v prodlení s platbou nejen vůči správci daně, ale také vůči jiným oprávněným subjektům. Souběžně s nařízením daňové exekuce může být exekuce nařízena i jiným oprávněným subjektem práva, nejčastěji soudem nebo soudním exekutorem.30 Tento souběh, resp. střet exekucí pak zasahuje i do procesního postavení správce daně.31 A právě pro tento případ zmocnil zákonodárce v ustanovení § 73 odst. 7 Ministerstvo financí k vydání předpisu vyjasňujícím tyto střety exekucí. Tímto zmocněním umožnil vydání zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. To znamená takové případy, kdy jsou nařízenými exekucemi souběžně postiženy tytéž věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Nejčastěji dochází ke střetu daňové a soudní exekuce při souběžném rozhodnutí prodejem nemovitostí.32 Důvodem bývá časová náročnost. Z obecného širšího pohledu pak lze zařadit pod daňovou exekuci i exekuci, která je vykonána zprostředkovaně ve prospěch správce daně, a to prostřednictvím soudní exekuce nebo soudním exekutorem.33 K této problematice pak text práce ještě několikrát vrátí.

2.2.1 Daňová exekuce přikázáním pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev a jiné pohledávky Na základě toho, že banky, spořitelní a úvěrní družstva mají v přípravném stádiu vymáhacího řízení povinnosti informovat příslušného správce daně o číslech bankovních účtů, jejich vlastnících, stavech a pohybech na těchto účtech, o vkladech a také poskytovaných úvěrech, je správce daně v souladu s ustanovením § 73 odst. 7 ZSDP oprávněn rozhodnout o zahájení 28

Grossová, M. Exekuce v současné právní praxi. Praha : Linde, 1996, s. 83 an. Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 5. 30 Šrotýř, J. Vymáhání pohledávek daňového charakteru soukromým subjektem práva. Daně, 2005. č. 4, s. 7 an.. 31 Srovnej Rašovská, I. Jak být úspěšný v exekuci. Brno : Orac, 2003. 32 Šrotýř, J. Několik poznámek k souběžně probíhající soudní a daňové exekuci. Daně, 2005. č. 1-2, s. 22 an.. 33 Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 5. 29

20

daňové exekuce přikázáním pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účtech bankovních institutů. Často se jedná o značně efektivní typ exekuce, neboť poddlužníkem zde bývá banka popř. jiný peněžní ústav. Podstatou však je, aby se vždy jednalo o pohledávku daňového dlužníka vůči některé z výše uvedených finančních institucí, založenou na základě uzavřené smlouvy a spočívající v poskytnutí peněžních prostředků daňovému dlužníku. Některá z uvedených finančních institucí je tedy v roli poddlužníka a správce daně postupuje v daném případě v souladu s ustanovením § 73 odst. 7 ZSDP a ustanovení §§ 303 až 311 OSŘ, kde je podrobně upraven postup při tomto výkonu rozhodnutí. Podle § 303 OSŘ lze pak vlastní výkon rozhodnutí nařídit, pokud existuje u daňového dlužníka vykonatelná pohledávka, z běžného, vkladového nebo kteréhokoli jiného účtu vedeného v jakékoli měně u peněžního ústavu působícího na území České republiky. Což se však netýká případu, kdy by se jednalo o vklady na vkladních knížkách. Tím ovšem není dotčena možnost, že by se v tomto případě mohlo postupovat jiným typem exekuce a sice exekucí prodejem movitých věcí, pokud by správce daně takovou vkladní knížku s finančními prostředky dostal.34 Vždy však půjde o peněžní prostředky na účtech daňových dlužníků jako majitelů účtu, nikoli tedy o peněžní prostředky na účtech jakýchkoli majitelů účtu.35 Zmíněné ustanovení § 73 odst. 6 ZSDP totiž nespecifikuje peněžní prostředky daňového dlužníka vlastnicky, nýbrž tím, že jde o peněžní prostředky daňového dlužníka na účtě. Zásada, že exekučním příkazem na přikázání pohledávky nejsou postihovány účty jiných osob než daňových dlužníků, vyplývá z ustanovení § 73 odst. 8 ZSDP.36 Daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu může být tedy nařízena a provedena jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Jiná pohledávka z účtu není způsobilým předmětem tohoto výkonu rozhodnutí, i kdyby na účet byly vloženy peněžní prostředky povinného.37 V praxi probíhá tento typ exekuce tak, že správce daně doručí peněžnímu ústavu v předstihu exekuční příkaz. V něm je peněžnímu ústavu přikázáno, aby od okamžiku doručení tohoto exekučního příkazu peněžní ústav neprováděl výplatu peněžních prostředků ve prospěch daňového dlužníka až do výše vymáhané pohledávky včetně příslušenství, a aby s nimi jinak nenakládal. Okamžikem takové doručení ztrácí daňový dlužník dispoziční oprávnění nakládat 34

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1322. 35 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 Afs 111/2004-123 ze dne 29.9.2005 36 Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 98/98-40 ze dne 16.3.2000. 37 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 681/2001 ze dne 14.3.2002.

21

s finančními prostředky na účtu a to až do výše vymáhané částky. Exekuce se přitom vztahuje i na peněžní prostředky, které jsou na účet připsány v době do 6 měsíců po obdržení exekučního příkazu finanční institucí. Problém může také vzniknout v návaznosti na ustanovení zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o stavebním spoření“), při provedením daňové exekuce přikázáním pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účtu u banky, kterou jsou postiženy peněžité prostředky na účtu účastníka stavebního spoření u stavební spořitelny. Daňovou exekucí vedenou na peněžní prostředky daňového dlužníka na účtu účastníka stavebního spoření nelze spolu s vloženými peněžními prostředky postihnout i zálohu státní podpory, která je na účtu účastníka stavebního spoření pouze evidována podle § 12 odst . 1 zákona o stavebním spoření, pokud ke dni odepsání peněžních prostředků daňového dlužníka z účtu účastníka stavebního spoření ještě nevznikl nárok na její výplatu.38 Dnem právní moci exekučního příkazu se zakládá zvláštní právní vztah mezi oprávněným, povinným a finanční institucí (tzv. úkojné právo), kterým mimo jiné poskytuje oprávněnému právo, aby uspokojil svou pohledávku za povinným z peněžních prostředků uložených na jeho účtu u finanční instituce.39 Jakmile rozhodnutí správce daně nabude právní moci, správce daně tuto skutečnost neprodleně ve svém vlastním zájmu oznámí příslušné finanční instituci a ta je povinna převést finanční prostředky na účet, který je uveden v exekučním příkazu. Převod bude zahrnovat i exekuční náklady a to ve výši 2% vymáhaného nedoplatku, nejméně však 200,- Kč v souladu s ustanovením § 73a odst. 3 ZSDP, neboť tyto náklady jsou vymáhány společně s nedoplatkem, pro který se exekuce provádí. Pokud bylo na exekuovaném účtu k dispozici dostatečné množství finančních prostředků na pokrytí vymáhané částky a exekučních nákladů a tyto byly peněžním ústavem převedeny na účet uvedený v exekučním příkaze vedený správcem daně, exekuce je ukončena. V případě, že množství peněžních prostředků na účtu nepokrývá celou exekuovanou částku, převede finanční instituce na účet, vedený správcem daně pouze ty peněžní prostředky, které byly na účtu nebo byly na tento účet připsány v období šesti měsíců od obdržení exekučního příkazu a exekuce zaniká. Je důležité 38

Pokyn Ministerstva financí ČR č. D-184 ze dne 13.10.1998, č.j. 254/69 335/1998, Finanční zpravodaj č. 255/1999. 39 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 886/2000 ze dne 15.2:2001.

22

poznamenat, že na finanční prostředky připsané po uplynutí uvedených šesti měsíců nemůže být provedena exekuce. Platí to i za situace, kdyby peněžní prostředky na účtu nepokryly exekuovanou částku. Odpovědnost za správnost provedení tohoto typu exekuce nese vždy předmětná finanční instituce a to jak za včasnost, tak i za rozsah prováděné exekuce. Pokud by finanční instituce svou povinnost, stanovenou jí zákonem nesplnila, je oprávněný subjekt zmocněn zákonem k podání tzv. poddlužnické žaloby vůči peněžní instituci a prostřednictvím této žaloby se domáhat na vyplacení částky, která by oprávněnému příslušela, pokud by peněžní instituce postupovala správně v souladu se zákonem a to i tehdy, jestliže už na účtu povinného není dostatek peněžních prostředků. Dále je třeba se zmínit, že v zákazech uvedených v exekučním příkazu existují výjimky a tudíž, že se tyto zákazy nevztahují na všechny peněžní prostředky vedené na účtu. Podle ustanovení § 304 odst. 1 OSŘ se jedná například o peněžní prostředky, které jsou daňovým dlužníkem určeny pro výplatu mezd svým zaměstnancům, jejichž konkrétní identifikace a výše musí být vždy nezpochybnitelně určena.40 Ani tato výjimka ve prospěch daňového dlužníka však není absolutní. Výjimka ze zákazu se totiž uplatní pouze pro jedno nejbližší výplatní období od doručení exekučního příkazu finanční instituci. I tak musejí být splněny obligatorní náležitosti této výjimky a sice, že daňový dlužník je povinen předložit finanční instituci prohlášení se svým úředně ověřeným podpisem, že tyto peněžní prostředky vedené na účtu budou vyplaceny konkrétně uvedeným zaměstnancům v konkrétní výši. Poté následuje oznámení finanční instituce povinnému, tj. správci daně nebo soudu, že tato částka byla vyplacena daňovému dlužníkovi z výše uvedeného důvodu. Exekuci na peněžní prostředky u finančních institucí nelze uplatnit ani v případě, že by se jednalo o peněžní prostředky ve formě dotací nebo např. náhrad z pojistného plnění. Kromě výše uvedeného je také třeba dodat, že v případě, že je exekucí vedeno několik a to právě na peněžní prostředky u finanční instituce na tom samém účtu, pak se tyto exekuce uskuteční podle pořadí, v jakém byly finanční instituci doručeny exekuční příkazy. Předmětem exekuce může být též jiná pohledávka než pohledávka dlužníka z účtu vedeného u peněžní instituce. Postihnout lze takto například běžné pohledávky z obchodního styku, tj. například úhrady kupní ceny, úhradu nájemného apod. Lze nařídit exekuci i na dosud 40

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1324.

23

nesplatné pohledávky, jako je například nesplatná pohledávka vyplývající ze smlouvy o dílo na úhradu jeho ceny.41 V této práci m.j. poukazuji na různé právní názory souvislosti s projednávanou problematikou. Jako příklad uvádím judikát NSS ČR42, který rozhodl o kasační stížnosti jinak, než bylo rozhodnuto v jiném případě. (Zcela výjimečně se v této práci část textu významných judikátů přetiskuje níže v kurzívě - pozn.autora). Po věcné stránce se jednalo o rozhodnutí o opravném prostředku proti exekučním příkazům, které byly vydány na základě zajišťovacího příkazu místně příslušného finančního úřadu (exekuční titul): Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval právní otázkou, zda je rozhodnutí o opravném prostředku proti exekučnímu příkazu dle § 73 odst. 8 daňového řádu rozhodnutím vyloučeným ze soudního přezkumu. Rozhodující první senát dospěl k právnímu názoru, že tomu tak není, tento závěr však byl odlišný od právního názoru již dříve judikovaného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 11. 5. 2004, č. j. 3 Afs 6/2003-62. Proto věc dle § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupil usnesením ze dne 21. 4. 2005 rozšířenému senátu. Dne 19. 4. 2006 rozšířený senát věc vrátil prvnímu senátu s tím, že v mezidobí již rozporné právní názory o dané otázce odstranil postupem podle § 17 s. ř. s., když ve dvou obdobných věcech (rozsudky ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54, publikováno pod č. 791/2006, a č. j. 8 Afs 4/2005-125, www.nssoud.cz) zaujal právní názor, který je v souladu s právním názorem předkládajícího prvního senátu: rozhodnutí o opravném prostředku proti exekučnímu příkazu dle § 73 odst. 8 daňového řádu je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť prováděním daňové exekuce dochází vždy přinejmenším k zásahu do vlastnického práva garantovaného článkem 11 Listiny základních práv a svobod a s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny nemůže být takové rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu. První senát Nejvyššího správního soudu proto pokračoval v řízení o podané kasační stížnosti a přitom shledal, že je důvodná.

41 42

Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 7. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 3 Afs 5/2004-63 ze dne 26.4.2006

24

2.2.2 Daňová exekuce srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchodu, sociální dávky, stipendia apod. Jedná se o další způsob, kterým lze provést exekuci na daňového dlužníka.43 Na základě ustanovení § 73 odst. 7 ZSDP budou opět aplikovány obecné normy OSŘ a to zejména ustanovení § 276 a násl. OSŘ. Vlastní postup tohoto typu exekuce, resp. výpočet je pak upraven v ustanovení § 277 odst. 1 a 2 OSŘ. Tento způsob exekuce je však omezen v tom smyslu, že z měsíční mzdy nesmí být sražena základní částka, jejíž výše je stanovena ve vládním nařízení č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách). Vzhledem k tomu, o jaký způsob exekuce se v tomto případě jedná, lze jej použít jen tehdy, kdy se v případě daňového dlužníka jedná o fyzickou osobu, které nárok na mzdu, jinou odměnu za závislou činnost nebo náhradu za pracovní příjem, důchod, sociální dávku, stipendium apod., přísluší. Postihnout lze peněžní částky výše uvedených dávek, které budou daňovému dlužníkovi vypláceny od doručení exekučního příkazu. Postihnuty mohou být tyto dávky i opakovaně, avšak nikoli zpětně přede dnem doručení exekučního příkazu. Pro tento případ by se naopak dalo použít předchozí způsob exekuce a to exekuce přikázáním peněžní částky z účtu. V současně době se však často stává, že daňový dlužník má z jakéhokoli důvodu peněžní prostředky u sebe a tak by výše jmenovaný způsob exekuce nemohl být proveden. V úvahu by pak přicházela jiná forma exekuce a to exekuce prodejem movitých věcí. Exekucí prováděnou srážkami ze mzdy však nelze použít na částky poskytované mu na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem na pracovních cestách. Specifičnost dávek, které mohou být tímto typem exekuce postihnuty zřejmě vedla zákonodárce k tomu, aby ji upravil podrobněji než jiné typy a věnoval ji celou hlavu druhou OSŘ, konkrétně ustanovení §§ 276 až 302. Jak již bylo výše popsáno, předmětem tohoto typu exekuce mohou být pouze mzda, jiná odměna za závislou činnost nebo náhrada za pracovní příjem, důchod, sociální dávky, stipendium apod. Ve skutečnosti však může být postihnuta výkonem rozhodnutí pouze jejich 43

Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 452 an.

25

část. Stanovený rozsah vyplývá ze zákona a je při něm zohledňována reprodukční a sociální funkce mzdy, přitom je samozřejmě nutné přihlížet ke každému jednotlivému povinnému zvlášť. Specifičnost tohoto typu exekuce vyplývá také ze skutečnosti, že mzda je toliko pohledávkou povinného v postavení zaměstnance vůči svému zaměstnavateli. Jedná se zejména o mzdu, jako odměnu za závislou činnost. Z této mzdy je pak její určitá, zákonem stanovená, část převedena zaměstnavatelem na účet vedený příslušným správcem daně. S ohledem na to, o jak závažný zásah do majetkové sféry daňového dlužníka se zde jedná, dovoluje si autor poukázat na judikaturu Ústavního soudu ČR, který vyslovil právní názor, podle něhož "daňová exekuce nařízená na majetek daňového dlužníka je vážným zásahem do subjektivních práv tohoto účastníka správního řízení, proto musí takovéto rozhodnutí být vždy přezkoumatelné příslušným obecným soudem v režimu správního soudnictví podle části páté občanského soudního řádu, pokud tento účastník řízení své postavení dlužníka v daňovém řízení zpochybňuje a uvádí konkrétní skutečnosti, o nichž své důvody opírá. Odmítnutím soudního přezkumu takovéhoto rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na jeho procesní povahu, by účastník správního řízení zůstal bez soudní ochrany, čímž by došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod." Citovaný nález se sice vztahuje k zákonné úpravě platné před nabytím účinnosti s. ř. s., nicméně - jak již judikoval Nejvyšší správní soud v jiné věci (rozsudek ze dne 11. 8. 2004, č. j. 2 Afs 33/2004-88) - "soudním řádem správním nedošlo k omezení rozsahu soudního přezkumu správních rozhodnutí v tom smyslu, že by byla z tohoto přezkumu opětovně vyloučena rozhodnutí procesní povahy." Lze tedy konstatovat, že nutnost soudního přezkumu rozhodnutí ve věcech daňové exekuce je dána již ústavními kautelami, vyplývajícími zejména z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle citovaného čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny totiž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Přitom již z povahy věci je zřejmé, že provedením daňové exekuce dochází k zásahu (přinejmenším) do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, a to ve smyslu podle typu exekuce - zániku vlastnického práva k určité peněžní hodnotě (přikázání pohledávky, srážka ze mzdy) či k movité nebo nemovité věci, k jejímuž prodeji může dojít. Za daných okolností proto soudní přezkum těchto rozhodnutí vyloučen být

26

nemůže.44 Uvedená judikatura představuje zásadní průlom do rozhodování obecných soudů, které se stavěli proti přezkoumatelnosti rozsudků v uvedené věci.45 Vlastní průběh tohoto typu exekuce pak probíhá tak, že správce daně vydá exekuční příkaz na mzdu, jinou odměnu za závislou činnost nebo náhradu za pracovní příjem, důchod, sociální dávky, stipendium apod., kde zaměstnavateli přikáže, aby od okamžiku, kdy mu bude tento exekuční příkaz doručen, počal u daňového dlužníka provádět zákonem stanovené srážky ze mzdy a tyto pak přímo posílal na účet vedený správcem daně. Vlastní identifikace účtu je provedena v exekučním příkaze. Zpravidla se nejedná o okamžité uhrazení vymáhané dlužné částky, ale o její průběžné splácení. Opětovný nárok daňového dlužníka na výplatu celé mzdy vzniká nejdříve po uhrazení celé exekuované dlužné částky. Stejně jako v případě předchozího způsobu exekuce a to exekuce na peněžní prostředky u banky a jiných finančních institucí jsou i zde součástí vymáhané částky i náklady na provedenou exekuci, které je třeba uhradit společně s vymáhanou částkou. Tyto náklady představují 2 % vymáhaného nedoplatku, nejméně však 200,- Kč. Jsou-li srážky ze mzdy prováděny k vydobytí několika pohledávek, uspokojí se jednotlivé pohledávky z první třetiny zbytku čisté mzdy podle svého pořadí bez ohledu na to, zda jde o přednostní pohledávky nebo o pohledávky ostatní46. Uvedené pořadí se řídí podle toho, kdy byly plátci mzdy, jiné odměnu za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchodu, sociální dávky, stipendia apod., doručeny exekuční příkazy. Tyto srážky mohou být zaměstnavatelem přerušeny pouze za předpokladu, že se jedná o odůvodněný zákonem stanovený případ a to jestliže by se prováděnými srážkami ocitl povinný přechodně v takovém postavení, které by mohlo ohrožovat na životě jeho nebo některého člena jeho rodiny. Byl-li naopak povolen odklad srážkové exekuce v souladu se zákonem, provádí zaměstnavatel srážky dál, avšak nevyplácí je oprávněnému subjektu, dokud nebude odklad zrušen. Bude-li soudem výkon rozhodnutí zastaven je plátce mzdy povinen vyplatit sražené částky daňovému dlužníkovi zpět.

44

Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 358/99 ze dne 12. 10. 2000 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn 1 Afs 104/2004-48 ze dne 15. 12. 2005 46 Ustanovení § 280 odst. 1 OSŘ 45

27

2.2.3 Daňová exekuce na prodej movitých věcí Další typ daňové exekuce se nám po bližším poznání bude jevit jako daleko složitější forma exekučního řízení, než způsoby předchozí. Tento způsob exekuce budeme dále nazývat také jako tzv. mobiliární exekuci47, která bývá nařizována přímo samotným správcem daně, zatímco soudní exekuce je prováděna soudem, potažmo soudním vykonavatelem. Na základě zákonného zmocnění v § 73 odst. 7 ZSDP je k této formě exekuce oprávněn také soudní exekutor, v tomto případě ji pak uskutečňuje on sám, nebo prostřednictvím svých zaměstnanců. V praxi se mobiliární exekuce uplatňuje jak pro případ toho, kdy se jedná o konkrétně individualizovanou movitou věc, tak pro případ kdy se jedná o několik věcí bez výslovného označení. V obou případech pak půjde o prodej v rámci dražby. Pokud jde o případy mobiliární exekuce prováděné soudem nebo soudním exekutorem, je vlastní postup exekuce upraven v ustanoveních §§ 323 až 334 OSŘ. Zákonem je však rozsah tohoto způsobu exekuce omezen a to ustanovením §§ 321 a 322, kde zákonodárce pamatoval na předměty, které nemohou v konkrétním případě za žádnou cenu podléhat výkonu rozhodnutí. Jedná se zpravidla o věci, které povinný potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých nebo potřeb své rodiny, nebo k plnění pracovních úkolů nebo v případě podnikatelů, které tito podnikatelé nezbytně nutně potřebují k výkonu své podnikatelské činnosti48. Je samozřejmostí, že výkonu rozhodnutí nemohou podléhat ani takové předměty, u kterých by tento prodej byl v rozporu s morálními pravidly společnosti. V souvislosti se zákonným omezením rozsahu tohoto způsobu exekuce v § 322 OSŘ je vhodné upozornit na judikát – usnesení Nejvyššího soudu, který jako odvolací soud: „potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí vycházející z § 268 odst. 1 písm. d) OSŘ, v němž byl proveden soupis automobilů povinného v rámci dříve nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (§ 323 a násl. OSŘ). Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že prodej sepsaných automobilů nemůže mít sám o sobě za následek úplné ukončení podnikatelské činnosti povinné, která je vlastníkem i dalších nesepsaných vozidel a obtíže povinné spojené s jejím dalším podnikáním po prodeji

47 48

Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 8. Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1059/2004 ze dne 25.8.2004

28

vozidel nemohou být z pohledu ust. § 322 odst. 3 OSŘ významné, neboť další podnikání není (alespoň v minimálním rozsahu) vyloučeno.“49 Pro tyto naše účely je třeba upozornit na problematiku právního posouzení dopadů judikátu na další podnikatelské aktivity, jak je uvedeno pokračujícím textem: „Hledisko nezbytně nutné potřeby je u povinné, která je podnikatelkou, významné jen ve vztahu k podnikání vymezenému předmětem její podnikatelské činnosti (zde nejen dopravní činnosti) a uplatní se pouze v míře, která jí zajistí alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání v souladu s předměty činnosti. Pojem nezbytně nutné potřeby je proto vyložitelný jen tak, že povinné musí být zachován majetek, který jí umožní - byť v minimálním rozsahu provozovat podnikatelskou činnost. Jinými slovy, postižení věcí (v daném případě předmětných vozidel) nesmí mít za následek znemožnění dalšího pokračování podnikání povinné.“50 Jak už bylo výše zmíněno, mobiliární exekuce je v případě daňového řízení nařizována přímo správcem daně, který tak bude postupovat podle ustanovení ZSDP s přihlédnutím k jedinečnosti daňového řízení a jeho speciální úpravě. Samotnému vlastnímu postupu mobiliární exekuce však předchází několik kroků správce daně. Prvním krokem je výzva příslušným subjektům podle ustanovení § 34 ZSDP a to z toho důvodu, že tyto subjekty mají povinnost informovat správce daně o skutečnosti, zda-li daňový dlužník vlastní nějaký movitý majetek, resp. o skutečnosti jaké jsou celkové majetkové poměry daňového dlužníka. Druhým krokem, po zjištění těchto skutečností, je vydání exekučního příkazu na zjištěné movité věci ve vlastnictví dlužníka. K vydání exekučního příkazu pak v praxi obvykle dochází v okamžiku, zjistí-li správce daně, že hodnota zjištěných movitých věcí bude dostačovat k uhrazení exekuované částky a to včetně exekučních nákladů. Ve vydaném exekučním příkaze správce daně zakáže daňovému dlužníkovi jakkoli nakládat s předměty, které budou správcem daně, resp. jeho příslušným zaměstnancem sepsány při vlastním výkonu exekuce jako předmět mobiliární exekuce. V okamžiku, kdy by se správce daně dozvěděl o tom, že daňový dlužník se tímto zákazem v exekučním příkaze neřídí, je oprávněn uložit mu pokutu podle ustanovení § 37 ZSDP. Zásadou při ukládání pokut správcem daně je metoda správního uvážení při stanovování výše pokuty až do maximální částky 2 000 000,- Kč. 49 50

tamtéž. Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1059/2004 ze dne 25.8.2004

29

Přesto, že se správce daně při provádění mobiliární exekuce řídí převážně ustanovením ZSDP, nesmí opomenou zákonné úpravy v rámci OSŘ, jehož ustanovení se pro daňovou exekuci přiměřeně použijí. Půjde především o ustanovení §§ 321 a 322, které upravují věci, které nemohou být postihnuty výkonem rozhodnutí. Jedná se např. o běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácností, snubní prsteny a předměty s podobnou povahou a zdravotnické potřeby a jiné věci, které potřebuje daňový dlužník z důvodu své nemoci nebo tělesné vady.51 Výjimka se vztahuje i na podnikatele, u kterého se výkon rozhodnutí nemůže týkat těch věcí, které nezbytně potřebuje pro výkon své podnikatelské činnosti s omezením dle ustanovení § 322 odst. 3 OSŘ, kterým je zástavní právo na věcech ve vlastnictví podnikatele, které mají být předmětem exekuce.52 Toto zástavní právo na movitou věc bývá v praxi nejčastěji uplatněno v předcházejícím daňovém řízení. Jednotlivé věci, které mají být předmětem exekuce pak mohou být sepsány nejen v bytě, sídle či místě podnikání povinného daňového dlužníka, ale i jinde a to v místech, které povinný na výzvu správce daně označil a správci daně oznámil s tím, že se tam nacházejí věci v jeho vlastnictví. To znamená, že přítomnost daňového dlužníka při soupisu věcí se nevyžaduje. S tím však souvisí povinnost daňového dlužníka umožnit správci daně do těchto míst volný přístup. Pokud by se věc, která by byla v soupisu věcí označena jako předmět exekuce, nacházela v bytě, sídle, místu podnikání nebo jiné místnosti ve vlastnictví třetí osoby, má i tato třetí osoba povinnost umožnit správci daně přístup do těchto míst za účelem provedení exekuce. Věci označené v soupisu by měly svou hodnotou a předpokládaným výtěžkem z jejich prodeje v dražbě pokrýt exekuovanou pohledávku. Nevyžaduje se tedy provést soupis všech věcí ve vlastnictví daňového dlužníka. Pokud tomu povaha věci nasvědčuje, je v praxi často nezbytné ponechat věc, která je zahrnována do soupisu předmětů exekuce, na jejím místě. Tento postup však vyžaduje, aby byla věc zřetelně označena a bylo z ní zřejmé, že je předmětem výkonu rozhodnutí. Označením se rozumí nálepka s úředním razítkem správce daně a identifikací příslušného finančního úřadu, který exekuci provádí. Aby nevznikly v budoucnu pochybnosti o autenticitě označených věcí, je rozumné provést také jejich fotodokumentaci. V případě, že se správci

51

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 180/2003 ze dne 26.2.2004. Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1350.

52

30

daně nepodaří nalézt věci ve vlastnictví povinného, které by mohly být předmětem exekuce, vydá správce daně rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí pro absenci postižitelných věcí ve vlastnictví povinného. Jestliže se tak nestalo a správci daně se podařilo nalézt věc či věci ve vlastnictví daňového dlužníka, které by mohly být předmětem výkonu rozhodnutí, je možné učinit další krok v rámci této mobiliární exekuce a sice provést odhad nalezených věcí v soupisu předmětů exekuce. Při provádění odhadu bude správce daně postupovat v souladu s ustanovením § 328 OSŘ. Bude-li se jednat o jednoduchý případ, je správce daně oprávněn učinit odhad hodnoty věci sám a to podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by se jednalo o složitější případ a tento odhad nestačil k určení hodnoty věci, je možné, aby správce daně vydal rozhodnutí podle ustanovení § 328 a povolal k provedení odhadu znalce z oboru, který by jej provedl sám. Je-li takový odhad skončen a cena věci známa, následuje jako další krok v rámci mobiliární exekuce dražební řízení, které je upraveno zejména v ustanoveních §§ 328b až 334a OSŘ. V souvislosti s přípravou dražby vydá správce daně tzv. dražební vyhlášku, obsahující veškeré potřebné informace o připravované dražbě. Pro konání dražby už nestačí pouze osoba správce daně, ale je potřeba přizvání a součinnosti několika dalších osob, jako je licitátor, náhradní licitátor, dražební dohlížitel, zapisovatel a další pověřené osoby, které byly k účasti na připravované dražbě správcem daně určeny. Jakmile je dražba zahájena a jsou skončeny úvodní, zákonem vyžadované, fráze, může se přejít k samotným finančním nabídkám jednotlivých dražitelů. Nejnižší učiněná nabídka dražitele za draženou věc musí v souladu s ustanovením § 329 OSŘ činit nejméně jednu třetinu odhadní nebo úředně stanovené ceny. Ti účastníci dražby, kteří učinili svoji nabídku, jsou jejím podáním vázání a to až do té doby, dokud není v dražebním jednání učiněna nabídka vyšší. Jakmile již nejsou podávány žádné další nabídky, licitátor příklepem udělí věc tomu dražiteli, který provedl nejvyšší podání, s tím, že tento vydražitel je povinen okamžitě uhradit částku, za kterou mu byla věc přiklepnuta. Neučiní-li tak, je věc vrácena zpět do dražby a bude vydražena znovu s tou výjimkou, že dražitel, který neuhradil předmětnou částku v předešlé dražbě se již nesmí této nové dražby zúčastnit. V praxi se často stává, že je v dražbě učiněno několik stejných podání a není tedy jasné kdo má na věc větší právo. Na tuto situaci zákonodárce rovněž pamatoval, když v ustanovení § 329 uvedl, že pokud by dražitelé učinili stejné podání a nedohodli by se 31

jinak, určí správce daně losem, komu bude dražená věc přiklepnuta.53 Výše popsaným vydražením, resp. samotným příklepem, přechází na vydražitele vlastnické právo k věci. Je-li k dražené věci zřízeno zástavní právo, tak s přechodem vlastnictví na vydražitele toto právo zaniká. O tom, jak dražba probíhala bude po jejím skončení vyhotoven dražební protokol, s uvedením všech případných námitek, které byly v průběhu dražebního jednání učiněny. Dojde-li k tomu, že by věc v dražbě vydražena nebyla, je v pravomoci správce daně, nařídit dražbu novou, opakovanou. Nezřídka však věc není vydražena ani v této opakované dražbě a vyvstává otázka, co pak s ní? Tato problematika je upravena v ustanovení § 330 odst. 3 OSŘ a její řešení je takové, že by se prodej věci neuskutečnil prostřednictvím dražby, ale tzv. převzetím za jednu třetinu odhadní nebo úředně stanovené ceny. Kromě movitých věcí, o kterých na tomto místě pojednávám, podléhají výkonu rozhodnutí i jiné věci výkonu rozhodnutí, avšak již ne prodeji v rámci dražby. Může jít např. o hotové peníze, vkladní knížky, vkladní listy, směnky, šeky, cenné papíry apod., tj. o věci, které budou správcem daně nalezeny při soupisu věcí, které budou předmětem mobiliární exekuce.54 I v souvislosti s výše popsaným způsobem exekuce dochází ke vzniku exekučních nákladů, které činí 2 % vymáhaného nedoplatku, nejméně však 200,- Kč.

2.2.4 Daňová exekuce prodejem nemovitostí Posledním a z pohledu náročnosti i nejsložitějším typem daňové exekuce je exekuce prodejem nemovitostí. Jednou z mála výhod tohoto typu výkonu rozhodnutí je skutečnost, že hodnota postihované nemovitosti často snadno dosahuje, ne-li přesahuje, i hodnotu daňového nedoplatku značného rozsahu. Oproti této výhodě jsou namístě značné komplikace související s realizací této formy exekuce a to především s tím, že s předmětnou nemovitostí jsou často spojená nejrůznější věcná břemena např. v podobě zástavních či předkupních práv, nájemních smluv apod. S těmito právy je potřeba se v každém jednotlivém případě vypořádat. Tou největší komplikací však je podílové spoluvlastnictví, tedy případ, kdy má být exekuován pouze majetek povinného, avšak ten společně s jinými právními subjekty nemovitost

53

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1364. 54 Prudilová, M. Veřejné dražby a exekuce. Praha : Linde, 2001, s. 34-55

32

spoluvlastní a jeho spoluvlastnický podíl na této nemovitosti se má stát předmětem výkonu rozhodnutí v daňovém řízení. V souvislosti s výše uvedenými komplikacemi této formy exekuce je vhodné na tomto místě zmínit, že v případě převodu vlastnictví na základě smlouvy je ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 a 3 OZ nutné rozlišovat právní důvod a způsob nabytí nemovitosti. Jde-li totiž o samotný převod vlastnického práva k nemovitosti, tak ten nenastává smlouvou nebo dohodou o takovém převodu nemovitosti s cílem převést vlastnické právo k této nemovitosti, ale až zápisem tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí. Až tento zápis je právním způsobem převodu vlastnického práva k nemovitosti. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech“), nastávají právní účinky vkladu na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu úřadu. Odpověď na otázku, co je to vlastně nemovitost, nalezneme v ustanovení § 119 odst. 2 OZ. Zákonodárce zde uvádí, že nemovitostí je stavba nebo pozemek spojený se zemí pevným základem. Abychom z důvodu složitého procesu v rámci tohoto způsobu exekuce hned v úvodu tohoto příspěvku neztratili souvislosti, dovolím si na tomto místě, dříve než přejdu k vlastnímu průběhu exekuce prodejem nemovitostí, předložit obecný model celého procesu. Jako jednotlivé fáze tohoto typu výkonu rozhodnutí budeme nadále chápat vyhledávání informací o vhodné nemovitosti včetně získání náležitých podkladů pro potřeby exekuce, dále samotné nařízení exekuce prodejem nemovitosti a související činnosti, provedení odhadu ceny nemovitosti včetně jejího příslušenství, vydání dražební vyhlášky včetně určení dražebního jednání, následné dražební jednání, při kterém bude předmětná nemovitost vydražena a konečně rozvrh získaných finančních prostředků a související činnost. Jak již předchozí výklad uvedl, správce daně vychází před samotným nařízením exekuce ze skutečností uvedených v zákoně o zápisech, přesněji z ustanovení v jeho § 11, které chrání dobrou víru toho, kdo vychází ze zápisu v katastru nemovitostí. Správce daně je tak v dobré víře, že v katastru uvedený stav předmětné nemovitosti odpovídá skutečnosti. Katastrální úřad je pak také jedním z právních subjektů, který má povinnost informovat správce daně na základě výzvy o veškerých skutečnostech, které se týkají nebo by se mohly týkat nemovitosti, 33

u které se zamýšlí výkon rozhodnutí. Získané údaje pak slouží správci daně pro identifikaci vlastníka a zda je tento vlastník totožný s daňovým dlužníkem. Výpis z listu vlastnictví jako veřejná listina osvědčující vlastnické vztahy k nemovitosti by se použil i v případě soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Poté, co se správce daně ubezpečí, že předmětná nemovitost je skutečně ve vlastnictví povinného a je i vhodná k uspokojení vymáhaného nedoplatku, vydá exekuční příkaz. To však musí učinit s ohledem na ustanovení § 263 a 264 OSŘ a § 2 odst. 2 ZSDP, které je obranou povinného proti svévolnému postupu správce daně a zaručuje mu, že výkon rozhodnutí bude proveden jen takovým způsobem, který bude postačující k uspokojení pohledávky a bude co nejvíce šetřit povinného. Exekuční příkaz vydá správce daně v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 písm. d) ZSDP a postupuje přitom i podle ustanovení v OSŘ jakožto předpisu speciálního, konkrétně ustanovení §§ 335 až 337h.55 Exekuční příkaz vydaný podle uvedeného ustanovení § 73 odst. 6 však není rozhodnutím o stanovení daňové povinnosti, tedy rozhodnutím, které by zasahovalo hmotněprávní pozici daňového dlužníka. Ukládané povinnosti mají svůj základ jen v právu procesním a jsou pouze výrazem nuceného výkonu práva, jehož hmotněprávní podstaty se nedotýkají.56 V exekučním příkazu správce daně povinnému zakáže jakkoli s uvedenou nemovitostí nakládat a to od okamžiku doručení tohoto exekučního příkazu. V souvislostí s tím, že nemovitost může být zatížena i právy jiných osob, je povinný povinen oznámit v zákonné lhůtě 15 dnů správci daně informace o tom, kdo další má na předmětné nemovitosti nějaký nárok. Nejčastěji se jedná o právo předkupní či právo věcného břemena zřízeného k nemovitosti. Při nesplnění hrozí daňovému dlužníkovi, že mu bude uložena pokuta ve smyslu ustanovení § 37 ZSDP, která může dosáhnout až na částku 2.000.000 Kč. Pro účely doručení exekučního příkazu nebude daňový dlužník jediným subjektem, kterému bude tento příkaz doručen. Z podstaty věci vyplývá, že dalším adresátem exekučního příkazu bude také příslušný katastrální úřad, který spravuje informace o předmětné nemovitosti. Tento úřad pak v listu vlastnictví provede tzv. záznam plombou, kdy pak bude z listu vlastnictví pro třetí osobu zřetelně patrné, že vlastnické vztahy jsou dotčeny změnou. 55

Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 451. 56 Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 181/95-14 ze dne 8.1.1997.

34

Stejně jako v případě předchozí formy exekuce, tzv. mobiliární exekuce, je i zde potřeba provést v rámci další fáze ocenění exekuované nemovitosti. Odlišností je, že správce daně není zpravidla schopen provést odhad nemovitosti sám, jako tomu bylo u oceňování movitých věcí, ale přenechá tento úkon znalci z příslušného oboru. Ten je pak povinen ocenit nejen samotnou nemovitost, ale i veškerá práva a věcná břemena, která jsou její součástí. Dříve než tohoto znalce správce daně ustanoví, je nutné vyčkat nabytí právní moci exekučního příkazu. Podané opravné prostředky jsou v tomto případě irelevantní, jelikož nemají odkladné účinky. Je třeba upozornit na situaci, kdy již správce daně má k dispozici znalecký odhad na předmětnou nemovitost a ten je mladší jednoho roku ode dne, kdy rozhodnutí o prodeji nemovitosti nabylo právní moci. Za těchto okolností není správce daně povinen ustanovovat dalšího znalce k provedení nového znaleckého ocenění. Tento postup však předpokládá, že se vlastnické vztahy tykající se nemovitosti nijak nezměnily. To však často nemůže nikdo přesvědčivě dokázat a tak je většinou nutné znalce na místo přece jen dopravit a provést kontrolu na místě samotném. Daňový dlužník je pak povinen umožnit znalci přístup k nemovitosti a v její prohlídce mu nijak nebránit. Znalec poté provede ocenění nemovitosti a to v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o oceňování majetku“). Stanoví tak cenu obvyklou v lokalitě, kde se nemovitost nachází. Správce daně jako další krok vydá rozhodnutí v souladu s ustanovením § 32 ZSDP a následně určí dle ustanovení § 336a OSŘ57 a)

cenu nemovitosti a jejího příslušenství,

b) cenu jednotlivých práv a zátěží s nemovitostí spojených (nejčastěji věcných břemen), c)

zátěže, které prodejem v dražbě nezaniknou (opět věcná břemena),

d) výslednou cenu předmětné nemovitosti. Rozhodnutí s výše uvedenými skutečnostmi pak správce daně doručí povinnému a všem známým účastníkům, kteří jsou v souvislosti s exekucí prodejem nemovitosti takto označeni.

57

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1382.

35

Jedním z dalších nezbytných kroků je vydání dražební vyhlášky s identifikací dražebního jednání, které bude v souvislosti s postiženou nemovitostí probíhat. Zákonodárce na tento krok pamatoval v ustanovení § 336b odst. 2 OSŘ, který se použije na základě obecného odkazu v ustanovení § 73 odst. 7 ZSDP, a stanovil v něm podstatné náležitosti zamýšlené dražební vyhlášky. Důvodem je také to, aby byla veřejnost o připravované dražbě dostatečně a pravdivě informována. Případným zájemcům by tak mělo být umožněno stát se účastníky připravované dražby a předmětnou nemovitost získat. Takto připravenou dražební vyhlášku je správce daně povinen rozeslat všem zákonem vyžadovaným fyzickým a právnickým osobám, jako je například výše zmíněný katastrální úřad, obecní úřad v místě nemovitosti, současně je povinen nechat ji vyvěsit na své úřední desce a to po dobu třiceti (30) dnů. Dražební vyhlášku doručí samozřejmě také povinnému a ostatním účastníkům tohoto exekučního řízení, tzn. těm, kteří jsou s předmětnou nemovitostí nějak spojeny ať už prostřednictvím práva věcného břemena nebo právem předkupním. Víceméně cílovou páskou tohoto způsobu exekuce je samotná dražba nemovitosti, ke které ostatně směřovaly veškeré výše uvedené kroky správce daně. Průběh dražby musí sledovat dražební vyhlášku, počínaje místem a časem konání, rozvrhem podstaty konče. Podobně jako u dražby movitých věcí tak i zde jsou správci dani k dispozici další osoby zúčastněné na dražebním jednání a to licitátor, náhradní licitátor, dražební dohlížitel, zapisovatel a další osoby, které byly správcem daně pověřené k určité činnosti v rámci probíhajícího dražebního jednání. Zpravidla vysoká hodnota nemovitosti vyžaduje, aby před zahájením samotné dražby složili všichni zájemci o vydražení nemovitosti tzv. dražební jistotu, kterou vyžadoval správce daně v dražební vyhlášce a to na účet, který tam byl taktéž uveden. Možnou variantou je také složení jistoty na pokladně příslušného správce daně. Podle ustanovení § 336e odst. 2 OSŘ nesmí jistota přesáhnout tři čtvrtiny nejnižšího podání, které činí dvě třetiny výsledné ceny nemovitosti stanovené ve znaleckém posudku. Složení jistoty má i svůj procesní význam, neboť dražitelem se může stát pouze ta fyzická či právnická osoba, která prokáže, že tuto jistotu před dražbou složila. V dražebním jednání pak může právnickou osobu zastupovat pouze fyzická osoba, která se prokáže plnou mocí, udělenou jí touto entitou.58 Tato plná moc musí být úředně ověřená. S účastenstvím v dražbě

58

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 509.

36

jsou pak spojeny i výjimky týkající se určitých právních subjektů, kteří se dražebního jednání nesmí zúčastnit v souvislosti s ustanovením § 3 zákona č. 26/2000 Sb.,o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dražbách“). Mezi tyto subjekty patří zejména pracovníci správce daně, osoby, které jsou vůči němu v postavení osob blízkých, dále také osoby, na jejichž majetek byl prohlášen konkurs atd. Samozřejmostí je, že účastníky dražby mohou být jen osoby, které jsou způsobilé vlastním jednáním nabývat práva a povinnosti. Do zahájení dražby mají také věřitelé daňového dlužníka poslední možnost přihlásit své vymahatelné pohledávky, či prokázat svá jiná práva vůči tomuto dlužníkovi. V přihlášce pohledávky musí být uvedeno, čeho se věřitel na dlužníkovi domáhá, resp. výše pohledávky a jejího příslušenství. Vymahatelnost pohledávky je pak třeba prokázat dokládanými listinami. O tom, že v opačném případě se k této přihlášce nepřihlédne, musí být věřitel obeznámen již v samotné dražební vyhlášce. Po věřiteli se také žádá, aby uvedl, zda-li si přeje zaplacení své pohledávky z rozvrhu podstaty, jinak bude vydražitel oprávněn jeho pohledávku za daňovým dlužníkem převzít. Nezřídka se v praxi stává, že daňový dlužník podá k soudu tzv. vylučovací žalobu, kterou žádá, aby soud jeho nemovitost pro případ výkonu rozhodnutí vyloučil. Tato žaloba pak pro správce daně představuje překážku, pro kterou je povinen dražební jednání odročit až do právní moci rozsudku v této věci. Jakmile je dražební jednání již zahájeno, je licitátor povinen přednést zahajovací řeč, prohlásit, že zahajuje dražbu a učinit tzv. vyvolání, jehož součástí bude i identifikace předmětu dražby. Licitátor uvede odhadní nebo zjištěnou cenu předmětu dražby, jeho stav a práva, která jsou k němu vázána v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 písm. d) zákona o dražbách. Následně začne licitátor s vyvoláváním ceny ve výši dvou třetin tzv. výsledné ceny nemovitosti (viz. výše). Dokud je ze strany dražitelů prokazován zájem o předmět dražby pokračuje i vyvolávání. Dražená nemovitost je nakonec licitátorem přiklepnuta tomu, kdo učinil nejvyšší podání, čemuž však předchází dotaz správce daně, který v dražebním jednání vystupuje coby licitátor, zda-li nemá někdo vůči případnému příklepu nějaké námitky. Pokud budou učiněny dvě, nebo několik stejných podání, je na správci daně, aby situaci řešil. Naštěstí na tuto situaci zákonodárce, stejně jako v případě mobiliární exekuce pamatoval, a stanovil, že vydražitelem se stane ten, komu svědčí k nemovitosti předkupní právo, či koho určí los. 37

V souladu s ustanovením § 32 ZSDP vydá správce daně po skončení dražby rozhodnutí, ve kterém uvede, komu byla dražená nemovitost přiklepnuta včetně lhůty, ve které se vydražiteli stanoví, do kdy je povinen doplatit celou sumu svého nejvyššího podání. Jistota, kterou vydražitel složil před zahájením dražebního jednání mu bude na tuto celkovou sumu započtena. Tato lhůta však nesmí být delší jak dva měsíce od právní moci příklepu. Ostatním dražitelům se jejich jistoty vrátí za předpokladu, že nepodali proti příklepu námitky. V takovém případě by jim byla jistota vrácena až po nabytí právní moci rozhodnutí správce daně o příklepu nemovitosti. Jak již bylo výše uvedeno, k převodu vlastnického práva k vydražené nemovitosti dochází až na základě intabulace tohoto práva do katastru nemovitostí a právě rozhodnutí správce daně o příklepu je podkladem tohoto zápisu ve smyslu zákona o zápisech. Přesto, že se vydražitel stává vlastníkem nemovitosti v okamžiku příklepu, je nutné k podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, aby rozhodnutí o příklepu nabylo právní moci, a aby vydražitel ve lhůtě dvou měsíců doplatil celou částku svého vítězného podání. Exekuce prodejem nemovitostí je, jak je vidno v mnoha věcech podobná mobiliární exekuci a viditelné je to i v případě, když se nemovitost v dražbě nepodařilo vydražit, ať už tím důvodem bylo např. to, že nikdo nepodal ani tu nejnižší, zákonem vyžadovanou nabídku. V tomto případě je správce daně oprávněn nařídit novou dražbu, tzv. dražbu opakovanou. Ta se nařídí i za situace, kdy původní vydražitel nezaplatil své nejvyšší podání, na které již byla započtena dražební jistota, ani v dodatečné lhůtě, kterou mu správce daně poskytl v souladu s ustanovením § 336m odst. 2 OSŘ. Tato tzv. dodatečná dražba může být nařízena nejdříve po uplynutí tří měsíců od předešlého neúspěšného dražebního jednání. Z důvodu opakování tohoto jednání a pro usnadnění vydražení dané nemovitosti se nejnižší podání pro opakovanou dražbu stanovuje ve výši jedné poloviny celkové ceny nemovitosti. Pokud není znalecký posudek, na základě kterého byla určena celková cena předmětu dražby, starší víc jak jeden rok, je možné ho použít i pro účely opakované dražby, přirozeně také za předpokladu, že se stav nemovitosti od té doby nijak nezměnil.59 Jakmile byla vydražitelem zaplacena celá částka jeho podání a rozhodnutí o příklepu nabylo právní moci, je možné přistoupit k závěrečné fázi této exekuce, kterou je rozvrh rozdělované 59

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1398.

38

podstaty. K tomuto řízení je pak správce daně povinen předvolat účastníky rozvrhu. K těm patří kromě oprávněné taky ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný, vydražitel, osoby, které podaly přihlášku a nebyla jim odmítnuta ve smyslu ustanovení § 336f OSŘ a dále také osoby, o nichž je známo, že v jejich prospěch váznou na vydražené nemovitosti nejrůznější věcná práva s výjimkou těch, o nichž bylo rozhodnuto, že prodejem v dražbě nezaniknou ve smyslu ustanovení § 336a odst. 1 písm. c). Jednoduše lze konstatovat, že těmito účastníky rozvrhového řízení jsou vydražitel a další osoby, kterým byla na počátku doručena dražební listina nebo ti, kteří přihlásili svoje vymahatelné pohledávky nebo pohledávky zajištěné zástavním právem, než pro které byl nařízen výkon rozhodnutí do zahájení dražebního jednání a které nezanikly dražbou. Tito věřitelé jsou svými podáními od okamžiku jejich podání vázáni a je proto nemožné, aby v rámci rozvrhu rozdělované podstaty žádali více, než kolik na začátku přihlásili. Rozdělovanou podstatu, ze které se bude provádět rozvrh, tvoří nejvyšší podání, tj. to za které byla nemovitost přiklepnuta vydražiteli a dále úroky z něj vzešlé, případně náhrady vzniklé účastníkům a státu za situace, kdy vydražitel nezaplatil své nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě jednoho měsíce a bylo nutné nařídit opakovanou dražbu. Částka náhrad, která nebyla vyplacena těmto dotčeným účastníkům a státu se pak stává součástí rozdělované podstaty. Nejvyšší podání pak představuje rozhodující podíl na rozdělované podstatě. Úroky z tohoto podání vzešlé ke dni rozvrhového jednání tvoří jen nepatrnou obligatorní část rozdělované podstaty, často ani nevzniknou. Takto tvořená podstata pak představuje řádně proběhlou dražbu nemovitosti. V praxi však nezřídka dochází k situaci, kdy k těmto složkám rozdělované podstaty přibudou další částky nikoliv nepatrné sumy. Jedná se o situace, kdy je nemovitost dražena opětovně, buď v opětovné dražbě či v dražbě nařízené poté, co rozhodnutí o odepření příklepu odvolacím orgánem nabylo právní moci. Těmito dodatečnými částkami jsou myšleny jistota a závazky meškajícího vydražitele v souladu s ustanovením § 336n odst. 1 a 2 OSŘ. V souvislosti s úroky je třeba poznamenat, že v případech, kdy dražbu nemovitosti zajišťuje správce daně, se peněžní prostředky získané dražbou neúročí z důvodu toho, že se nacházejí na depozitním účtu správce daně, který se neúročí. Správce daně je povinen sepsat o průběhu rozvrhu protokol. V souladu s ustanovením § 337b OSŘ, se při rozvrhovém jednání projednají pohledávky, které mohou být uspokojeny z rozdělované podstaty. Je logické, že jako první přijdou na řadu ty pohledávky, kvůli kterým 39

byl výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti vůbec nařízen a až poté takové pohledávky, které byly do exekučního řízení přihlášeny dodatečně. Aby nebylo nejasností s výši těchto pohledávek, je každý věřitel, který je přítomen jednání, povinen vyčíslit svoji pohledávku včetně jejího příslušenství ke dni rozvrhového jednání a uvést v jakém pořadí má být uspokojena a do jaké skupiny patří.60 V případě, že není věřitel jednání přítomen, provede takové vyčíslení pohledávky správce daně za něj v souladu s ustanovením § 267a OSŘ. Každý z účastníků však takto vyčíslené pohledávky může popřít co do jejich pravosti, výše a také zařazení do příslušné skupiny a pořadí. Výše uvedené pak správce daně zaprotokoluje. Na tomto místě se také vydražitel může vyjádřit, zda-li přebírá takové pohledávky, o kterých věřitelé neprohlásili, že žádají jejich zaplacení. Dále se také vyjadřují ty osoby, kterým svědčí na nemovitosti nájemní právo nebo právo z věcného břemene, zda žádají náhradu za tato práva. Pokud se nevyjádří, má se za to, že souhlasí, aby byla náhrada vyplacena vydražiteli. Výše uvedené osoby mohou svá prohlášení provést pouze do okamžiku skončení rozvrhového řízení, v opačném případě se k těmto přihlášením nepřihlédne. Uspokojení pohledávek pak probíhá podle pevně stanoveného rozvržení skupin a pořadí, které zákonodárce zahrnul do ustanovení § 337c OSŘ. Pohledávka správce daně jako oprávněného se pak bude uspokojovat v rámci třetí skupiny společně se zástavním právem zajištěnými pohledávkami daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku nezaměstnanosti zajištěných zástavním právem, všechny podle svého pořadí. Pro větší jistotu pak zákonodárce do ustanovení stejného § 337c odst. 5 zařadil i pořadí, v jakém mají být jednotlivé pohledávky uspokojovány. V případě, že některý účastník rozvrhového řízení popřel konkrétní pohledávku co do její pravosti, výše, pořadí či skupiny, musí být toto zohledněno správcem daně v rozvrhovém rozhodnutí. V tomto rozhodnutí správce může o těchto pohledávkách rozhodnout pouze pod podmínkou, že je o nich možné rozhodnout bez provádění důkazů. Tato rozhodovací pravomoc je správci daně dána na základě ustanovení § 267a odst. 1 OSŘ. Rozhodnout o jejich pravosti pak správce daně může za situace, že má k dispozici veškeré podklady významné pro rozhodnutí o popření, které jsou nesporné nebo kdy má takové podklady, které jsou sto toto popření vyvrátit. V praxi jde nejčastěji o shodné tvrzení účastníků rozvrhového řízení. Pokud takové podklady k dispozici 60

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1402.

40

nemá, vyzve účastníky, kteří pohledávky popírají, aby tak učinili cestou soudní žaloby podle § 267a odst. 1 OSŘ. Je logické, že by se mělo jednat o takové pohledávky, které by na základě svého postavení v určité skupině či pořadí mohly na sebe vztáhnout část z rozdělované podstaty. Jakmile bude řízení o žalobě vydáním rozhodnutí ukončeno a po následném nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, je na správci daně, aby nařídil jednání o rozvrhu zbytku rozdělované podstaty, který by připadal na popíranou pohledávku. V samotném rozhodnutí o rozvrhu rozdělované podstaty správce daně rozhodne, v jaké skupině a pořadí budou jednotlivé pohledávky uspokojeny z rozdělované podstaty a zároveň v tomto rozhodnutí uvede, komu budou pohledávky přiznány. Budou to tedy věřitelé s výjimkou těch, za které jejich pohledávky převzal vydražitel a těch věřitelů, kterým příslušela nájemních práva a práva z věcného břemene, avšak tato s jejich souhlasem přešla na vydražitele. Zákonodárce na tento přechod práv na vydražitele, jako nového vlastníka, pamatoval a stanovil ohledně jejich platnosti následující a sice to, že dnem právní moci rozhodnutí o rozvrhu věcná břemena a nájemní práva ležící na nemovitosti zanikají s výjimkou těch, o kterých bylo v řízení rozhodnuto, že nezaniknou a za něž byla poskytnuta vydražiteli náhrada. Zánik se týká také zástavních práv na vydražené nemovitosti opět s výjimkou toho, že se tak nestane v případě zástavního práva, u něhož vydražitel převzal i pohledávku, která je tímto zástavním právem zajištěna, to vše v souladu s ustanovením § 337h OSŘ. O skutečnosti, že tato práva působí proti vydražiteli či nikoli, je pak správce daně povinen vyrozumět katastrální úřad, aby ten mohl provést odpovídající změnu v podobě záznamu v katastru nemovitostí. V souvislosti s uspokojováním jednotlivých pohledávek je nutné se zmínit o zvláštním způsobu uspokojování pohledávek zajištěných tzv. vespolným zástavním právem dle ustanovení § 337d OSŘ. Toto ustanovení reflektuje v praxi se příliš neobjevující situaci, kdy jsou v dražbě prodávány všechny nemovitosti, na kterých váznou pohledávky zajištěné zástavním právem pro tutéž pohledávku, tj. tzv. vespolným zástavním právem.61 Takové pohledávky se při rozvrhu jednotlivých rozdělovaných podstat uhradí poměrně podle zbytku rozdělovaných podstat, které zbývají u každé jednotlivé nemovitosti po uhrazení

61

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1407 an.

41

předcházejících nároků. V opačném případě se za základ výpočtu úhrady vezme hodnota všech nemovitostí zjištěná v souladu se zákonem o oceňování majetku.62 Po samotné skončení rozvrhového řízení, ke kterému dojde až po nabytí právní moci rozhodnutí o rozvrhu vydaného správcem daně v souladu s ustanovením § 32 ZSDP a § 337g odst. 1 OSŘ, vyplatí finanční úřad, v postavení správce daně jednotlivé částky v konkrétní formě konkrétním osobám určeným v rozhodnutí o rozvrhu a tím je exekuce prodejem nemovitostí s konečnou platností ukončena.63

2.3 Závěr k daňové exekuci Na závěr pojednání o daňové exekuci předkládám tabelární podobu některých jejích znaků. Cílem této tabulky je vytvořit podmínky pro možnou slovní a tabelární komparaci jednotlivých forem exekuce v závěru této práce. Do tohoto pojednání o daňové exekuci současně zařazuji i obecné vysvětlivky k této tabelární úpravě, které jsou obecně platné v dalších textu práce. Důvodem je můj názor, že daňová exekuce je nejdůležitější formou z exekucí uváděných v této práci. Obecné vysvětlivky jsou v tisku uváděný ve zmenšené velikosti písma oproti ostatnímu textu. Jako společné znaky, vzájemně srovnatelné u jednotlivých forem exekuce, byly zvoleny tyto znaky: Základní právní úprava: Smyslem tohoto znaku je určit základní právní normu, která upravuje danou formu exekuce. Název předpisu je poplatný tabelárnímu vyjádření, tj. je uveden ve zkratce. Vedle této základní právní normy se nevylučuje použití jiných právních norem, které jsou zařazeny do tabulky pod názvem – Provázanost na.

V případě daňové exekuce základní právní úpravu představuje ZSDP, resp. zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vydaný Českou národní radou dne 5. května 1992, tedy v podmínkách půl roku před vlastním rozdělením Československa na Česko a Slovensko dnem 1.1.1993, který je svými novelizacemi poplatný ekonomickému vývoji naší republiky. V průběhu následujících let došlo několikanásobné novelizaci zejména v r.1993, jako

62

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1408. 63 Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 6 an.

42

přirozený důsledek společenských změn k 1.1.1993, dále po běžných novelizacích v dalších letech jsou opět opakované a několikanásobné změny v letech 2000, 2003. Vzhledem k opatřením proti negativním vlivům „šedé ekonomiky“ a dále ve vazbě na nový správní se realizovaly další novelizace v roce 2004. V úvodu této práce byla zmínka o stavu politické kultury v naší zemi. S tím souvisí problém zákona o registračních pokladnách, (zákon č. 215/2005 Sb., který mění m.j. i ZSDP), a který je příkladem a konkrétní ukázkou řešení politických zájmů. Následovaly některé další, pro naši práci ne zcela použitelné změny a novelizace. Za významnou novelizaci lze považovat zákon č. 62/2006 Sb., platebním styku. Provázanost na: Smyslem tohoto znaku je konkretizovat další právní normy ve vztahu k základní právní úpravě.

V případě daňové exekuce se jedná o přiměřené použití obou uváděných zákonů a jejich režim při daňové exekuci. Oporou pro toto tvrzení je i uváděná judikatura, která mnohdy řeší použití základní právní úpravy a její provázanosti – viz ZSDP za použití OSŘ, dále ZSDP v návaznosti či versus SŘ. Subjekty: Smyslem tohoto znaku je uvedení subjektů příslušné formy exekuce.

V případě daňové exekuce se jedná o základní subjekty, kterými jsou správce daně a daňový subjekt, resp.oprávněný a povinný (daňový dlužník). V tomto exekučním řízení je třeba jmenovat subjekty jako policii ČR, katastrální úřady, tj. další správní i jiné státní orgány České republiky, jakož i orgány obcí v ČR věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní. Exekuční tituly: Smyslem tohoto znaku je uvedení exekučních titulů v příslušné formě exekuce.

V případě daňové exekuce se jedná o exekuční tituly, které jsou uvedeny v zákoně, vydává je správce daně jako oprávněný povinnému, tj. daňovému subjektu. Vydávání exekučního titulu pro daňové řízení se řídí dle ustanovení § 73 odst. 1 a 2 v souladu s ustanovením § 32 ZSDP. Způsoby provedení exekuce: Smyslem tohoto znaku je uvedení způsobů výkonu exekučních titulů, dle příslušné formy exekuce.

Výkon exekučních titulů v případě daňové exekuce probíhá přiměřeně v režimu OSŘ. Četnost výskytu: Smyslem tohoto znaku je uvedení četnosti výskytu projednávané formy exekuce s cílem možné budoucí komparace jednotlivých forem exekuce.

43

Četnost výskytu v případě daňové exekuce je závislá na plánu práce správce daně, jeho vyhledávací a kontrolní činnosti. Správce daně je v tomto případě iniciativním a kontrolním orgánem státu, který postupuje jednak na základě vlastních zjištění z podkladů daňových subjektů, jednak podle informací od ostatních subjektů státní správy. Na četnost výskytu daňové exekuce mají vliv např. tyto okolnosti: -

úroveň právního vědomí ve společnosti a poctivost daňových subjektů ke svým daňovým povinnostem,

-

personální, technické vybavení, odbornost, přístup a zodpovědnost pracovníků správce daně.

Náklady: Smyslem tohoto znaku je uvedení nákladovosti jednotlivých forem exekucí.

Nákladovost v případě daňové exekuce se odvíjí od toho, že náklady daňového řízení nese příslušný správce daně, s výjimkou nákladů exekučních a nákladů, které vznikly daňovému subjektu. Náklady tvoří položky za výkon zabavení a za výkon prodeje a dále hotové výdaje správce daně. U daňové exekuce jsou náklady relativně nízké. Výhody: Smyslem tohoto znaku je uvedení podstatných výhod příslušné formy exekuce.

V případě daňové exekuce lze za výhody považovat zejména soustavnost práce správce daně, souladnost postupu a vzájemné propojení na další subjekty státu, (příkladný seznam – viz subjekty), vyšší úroveň právního vědomí pracovníků správce daně. Za další výhodu lze přes určité formální zásady (na rozdíl od soudu), možno považovat osobní jednání daňového subjektu s pracovníkem správce daně a na to navazující proces výzev, doplnění apod. Dále je třeba zdůraznit rigidní dodržování zásad mlčenlivosti správce daně a z toho vyplývající nemožnost úniku informací a jejich zneužití v rámci podnikání ostatními konkurenčními subjekty, nemožnost medializace a na to navazující negativní dopady pro daňový subjekt. Nevýhody: Smyslem tohoto znaku je uvedení podstatných nevýhod příslušné formy exekuce.

V případě daňové exekuce lze za nevýhody považovat zejména omezení dané vymezeným okruhem činností pro stát, nikoliv pro jiný další subjekt. Dále za určitou nevýhodu lze považovat nutnou návaznost na jiné právní normy (viz text práce), návaznost na jiné subjekty. Zde mám na mysli např. součinnost s orgány činnými v trestním řízení, kdy na straně jedné jim správce daně dává podněty pro jejich práci formálně předepsaným způsobem na straně 44

druhé vyžaduje od těchto orgánů informace o místě pobytu daňového subjektu atd. Obdoba je spolupráce s katastrem nemovitostí s cílem zjištění podkladů pro daňové řízení, což je vlastně zpětná vazba na daňové přiznání ze strany daňového subjektu. Nevýhodou je také značná časová náročnost. Typ exekuce

Daňová exekuce

Základní právní úprava

ZSDP

Provázanost na

OSŘ, SŘ

Subjekty

Správce daně, daňový subjekt, subjekty poskytující součinnost správci daně

Exekuční tituly

- vykonatelný výkaz nedoplatků, - vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění, - splatná částka zálohy na daň, - zajišťovací příkaz (výjimečně).

Způsoby provedení exekuce

- přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev nebo jiné pohledávky, - srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod., - prodej movitých věcí, - prodej nemovitostí.

Četnost výskytu

Soustavná a plánovaná vyhledávací činnost správce daně

Náklady

Náklady daňového řízení nese příslušný správce daně, s výjimkou nákladů exekučních a nákladů, které vznikly daňovému subjektu.

Výhody

Soustavnost, souladnost postupu a vzájemné propojení na další subjekty státu, vyšší úroveň právního vědomí pracovníků správce daně

Nevýhody

Vymezený okruh činností pro stát, nutná návaznost na jiné právní normy

45

3. Správní exekuce 3.1 Jednotlivé pojmy a vztahy v souvislostech Vztah mezi správní exekucí a daňovou exekucí, zejména mezi § 71 ZSDP a § 43 tehdejšího zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), řešil rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 241/94-12 ze dne 10. 4. 1995. V návaznosti na tento rozsudek považuji za poučné zejména konstatování k procesní problematice oprávněnosti či neoprávněnosti přezkumného řízení soudem, formulací: Pro daňové řízení se zák. č. 71/1967 Sb. nepoužije, protože tak stanoví § 99 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který je speciálním procesním předpisem v řízení ve věcech daní a poplatků. Vzhledem k tomu, že od 1.1.2006 je v účinnosti nový správní řád (SŘ), je třeba tento postup dle § 99 ZSDP uplatňovat i nadále. Největším problémem týkajícím se vztahu daňové a správní exekuce je, jak je uvedeno výše, ustanovení § 99 ZSDP64: „Při správě daní se zákon č. 500/2004 Sb. , správní řád, nepoužije s výjimkou postupu podle § 175 při vyřizování stížnosti.“ Vztah mezi těmito právními předpisy, resp. mezi těmito dvěma typy exekucí, není jednoduchý a výklad činí problémy pro samotné územní finanční orgány. Přesto se tato kapitola pokusí tento vztah v následujícím textu přiblížit a pokud možno i objasnit. Další důležitý vztah mezi těmito dvěma právními předpisy si můžeme ukázat také na ustanovení § 177 odst. 1 SŘ. Zde se uvádí, že základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v §§ 2 až 8 SŘ se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví (v našem případě ZSDP), že se SŘ nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. V ustanovení §§ 2 až 8 jsou uvedeny základní zásady činností správních orgánů, kterými se bude muset správce daně při správě daní řídit. Správce daně má už však některé zásady daňového řízení specifikované v ustanovení § 2 ZSDP. Základní zásady SŘ budou tedy uplatněny v případě, že ZSDP nebude danou zásadu nijak upravovat. Původní

64

Kaniová, L., Schillerová, A. Správa daní – úplné znění zákona, komentář, judikatura. Praha : ASPI, a.s., 2005, s. 362.

46

návrh SŘ však obsahoval dovětek, že tyto zásady ve SŘ se při správě daní, poplatků a odvodu neuplatní.65 V normotvorné praxi se problém vztahu zásad projevil ve snaze o souladnost obou právních norem, což lze prokázat textem původního návrhu ustanovení § 188 SŘ: § 188 (34) Základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až § 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Toto ustanovení se neuplatní při správě daní, poplatků a odvodů. (35) V případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahuje část druhá tohoto zákona, postupuje obdobně dle části páté. V konečném znění SŘ je však tato formulace: § 177 (1) Základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. (2) V případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté. Není bez zajímavosti, že v důvodové zprávě k návrhu nového správního řádu, se konstatuje: Správní exekuce, jež je upravena ve správním řádu, se po zavedení exekuce na peněžitá plnění dle zákona o správě daní a poplatků téměř přestala uplatňovat.

3.2 Exekuce podle správního řádu Pokud jde o exekuci, neboli výkon rozhodnutí, ten SŘ upravuje v Hlavě XI, v ustanoveních §§ 103 až 129. Opět rozlišujeme mezi exekucí na peněžité plnění a na plnění nepeněžité. Pokud jde o exekuci na peněžité plnění, zákon vychází ze subsidiárního použití ZSDP a to pro provedení exekuce, vybírání a evidenci peněžitých plnění. Jen těžko si lze představit pádný 65

Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : POLYGON, 2006, 1014.

47

důvod, proč by měla být tato problematika upravena v oblasti veřejné správy dvakrát. Exekučním titulem podle SŘ se pak může domáhat u exekučního správního orgánu buď oprávněný, který je v souladu s ustanovením § 105 odst. 1 písm. b) oprávněnou osobou z exekučního titulu, případně správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír. Půjde tedy o případ, kdy byla povinnému uložena nějaká povinnost a ten ji pak ve stanovené lhůtě nesplnil. Tyto osoby pak mohou požádat o provedení soud nebo soudního exekutora, k čemuž uvádím výklad v příslušných kapitolách této práce. Pro upřesnění půjde o zmocnění v ustanovení § 274 OSŘ. Aby byl tento výklad komplexní je nutné uvést, že exekučními tituly podle SŘ jsou: a)

vykonatelné rozhodnutí uvedené v ustanovení § 74, tj. takové rozhodnutí, proti kterému se nelze odvolat a nabylo právní moci, odvolání proti němu nemá odkladný účinek a jestliže uplynula lhůta stanovená k plnění,

b) vykonatelný smír uvedený v ustanovení § 141 odst. 8, tj. písemně nebo formou protokolu uzavřený smír ve sporném řízení, obsahující řešení takových sporných bodů, u kterých dojdou účastníci ke smírnému řešení, a schválený správním orgánem. Vzhledem k tomu, že se jedná o taxativní výčet exekučních titulů pro účely správní exekuce, není možné použít jako exekuční titul jiný správní akt vydaný správním orgánem. Na základě těchto exekučních titulů se pak vydává exekuční výzva nebo exekuční příkaz.

3.2.1 Exekuce na peněžitá plnění Jak již z uvedeného vyplývá, SŘ v ustanoveních svých paragrafů upravuje postup správních orgánů v případě, že nařizují a posléze provádějí exekuce vykonatelného, pravomocného individuálního správního aktu, kterým je povinnému uloženo splnění nějaké povinnosti. Jednou z těchto forem exekuce je pak exekuce na peněžité plnění, kde se exekučním správním orgánem rozumí místně příslušný správce daně, pokud zákon neuvede, že jím bude takový správní orgán, který vydal rozhodnutí, jež je předpokladem pro vlastní exekuci. Orgán územního samosprávného celku pak může být exekučním správním orgánem, pokud bude současně tím, kdo vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo schválil smír. Zde je však na úvaze obecního či krajského úřadu, zda exekuci jako exekuční správní úřad provede či zda o provedení exekuce požádá obecného správce daně. Obecný správce daně není oprávněn žádost

48

o provedení exekuce odmítat s poukazem, že obecní nebo krajský úřad je způsobilý si exekuci provést sám, neboť tato povinnost vyplývá z jeho postavení obecného exekučního úřadu tohoto typu exekuce.66 Na základě ustanovení § 106 odst. 3 SŘ pak nemůžeme SŘ pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění použít a to ani subsidiárně, neboť bychom v takovém případě nerespektovali příslušnou kogentní úpravu ZSDP.67 Zde je výkon rozhodnutí, kterým se vymáhají daňové nedoplatky upraven v ustanoveních § 73. V případě včasného nesplnění povinnosti ze strany povinného je pak možné před samotných nařízením exekuce na peněžité plnění vydat v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 ZSDP výzvu, kterou exekuční správní orgán vyzve povinného ke splnění uložené povinnosti v náhradní, nejméně osmidenní lhůtě. Na rozdíl od exekuční výzvy upravené v ustanovení § 109 SŘ, je možné se proti této výzvě odvolat ve lhůtě 15 dnů, avšak bez odkladných účinků. Pokud by ani po uplynutí stanovené náhradní lhůty povinnost mu uloženou exekučním titulem nesplnil, na což musí být povinný ve výzvě upozorněn, dojde k nařízení exekuce vydáním exekučního příkazu na některý ze způsobů exekuce na peněžité plnění podle ustanovení § 73 odst. 6 ZSDP. Jde tedy o všechny způsoby, která má k dispozici správce daně v případě vymáhání daňového nedoplatku, tj. přikázáním pohledávky na peněžité prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank, spořitelních a úvěrních družstev a nebo jiné pohledávky, srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod., prodejem movitých věcí a nakonec prodejem nemovitostí, jak také blíže uvádím v předchozí kapitole. Exekuční příkaz s uvedením zvoleného způsobu exekuce musí být doručen povinnému a všem dalším osobám, kterých se toto exekuční řízení týká (např. banka). Na rozdíl od úpravy ve SŘ lze v případě, kdy je exekuce zahájena bez výzvy, podat proti exekučnímu příkazu odvolání. V souladu s ustanovením § 73 odst. 7 ZSDP se pak pro výkon správní exekuce použije přiměřeně OSŘ.68

66

Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde, 2005, s. 323. tamtéž, s. 323 68 Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 452. 67

49

Pokud povinný požádá o splátky v souladu s ustanovením § 73 odst. 9 ZSDP, je možné odložit nucený výkon rozhodnutí správního orgánu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že se jedná toliko o možnost nikoli o povinnost ze strany exekučního správního orgánu. V případě zamítnutí splátek by byla namístě možnost uplatnit námitky v souladu s ustanovením § 52 ZSDP69.

3.2.2 Exekuce na nepeněžitá plnění Pokud jde o exekuci na nepeněžitá plnění, tak zde zákonodárce v rámci ŠR již nezvolil metodu odkazu, jako je tomu u exekuce na peněžitá plnění, nýbrž upravil jednotlivé způsoby exekuce v rámci ustanovení jednotlivých paragrafů SŘ. Jak již bylo uvedeno, tak exekuce na nepeněžitá plnění se řídí povahou uložené povinnosti a proto bude mít exekuční správní orgán jen zřídkakdy možnost vybrat si způsob provedení exekuce. V souladu s ustanovením § 112 SŘ se bude jednat o následující způsoby provedení exekuce na nepeněžitá plnění: a)

náhradním výkonem v případě zastupitelných plnění,

b) přímým vynucením v případě nezastupitelných plnění (vyklizením, odebráním movité věci a předvedením), c)

ukládáním donucovacích pokut.

Exekučním správním orgánem pro účely této exekuce bude v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 SŘ správní orgán, uvedený v ustanovení § 105 odst. 1 písm. a), tj. správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo schválil smír, a to za předpokladu, že bude současně i orgánem moci výkonné. Platí to i pro orgány samosprávných územních celků. Výjimkou z uvedeného je případ, kdy může exekuci na nepeněžitá plnění provést na žádost správního orgánu uvedeného v ustanovení zmíněného § 105 také obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu má uvedený správní orgán sídlo.

3.2.2.1 Jednotlivé způsoby provedení exekuce na nepeněžitá plnění V případě náhradního výkonu, pokud jde o zastupitelná plnění, kdy povinnost uloženou povinnému bude moci provést v jeho prospěch jiný subjekt práva, se bude jednat o takovou práci nebo činnost, která nebude ke svému provedení nutně potřebovat právě osobní účast 69

Pečinka, H. P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno 27. července 2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz

50

povinného na takovém výkonu. Samozřejmostí bude, že třetí osoba tak bude činit na náklady povinného a na jeho nebezpečí. Podobný způsob exekuce pak upravuje OSŘ v ustanovení § 350 v rámci uspokojení práv na nepeněžité plnění cestou provedení prací a výkonů. Pověření této jiné osoby se provede v rámci exekučního příkazu, kde bude tato osoba přesně identifikována a současně s její identifikací bude uveden také předmět výkonu, který má místo povinného provést. Při výběru subjektu, který danou exekuci provede, exekuční správní úřad přihlíží zejména k tomu, aby byl účel exekuce splněn v co nejkratší době a aby náklady vybrané osoby za provedenou exekuci odpovídaly cenám v místě a čase obvyklém.70 V praxi půjde nejčastěji o nejrůznější stavební práce, kdy skutečnost, že bude práce vykonána jinou osobou, je pro oprávněného často výhodnější, než kdyby měla být vykonána samotným povinným. Pokud pak u takových stavebních prací dojde k tomu, že bude potřeba přemístit nebo odstranit nějaké věci povinného, bude toto odstranění případně přemístění zajištěno ze strany exekučního správního orgánu. O tomto zajištění a místu, kde se věci povinného nově nacházejí, je exekuční správní orgán povinen informovat povinného buď písemně nebo ústně do protokolu. V případě uskladnění je pak povinný povinen nahradit exekučnímu správnímu orgánu vynaložené náklady a to i formou zálohy. Pokud by však povinný předmětné věci ve smyslu ustanovení § 135 OZ opustil, stává se tato věc vlastnictvím státu. Opuštění věci může povinný také prohlásit. Další způsob exekuce na nepeněžitá plnění je přímé vynucení, kdy se přímým působením vůči povinnému uskutečňuje exekuční účel. Přímé vynucení je pak možné uskutečnit vyklizením nemovitosti, stavby, bytu případně místností nebo jiných prostor. Zákonodárce pro tento výčet používá legislativní zkratku objekt. Současně je možné provedení odebráním movité věci nebo předvedením. Je velmi pravděpodobné, že tento druh exekuce na splnění nepeněžité povinnosti přímým vynucením bude přicházet v úvahu v takovém případě, který je nakonec indikován v ustanovení § 121 odst. 2 SŘ, tedy tehdy, jestliže např. objekt vykazuje takové technické nedostatky nebo je v takovém stavu, že bezprostředně ohrožuje život nebo zdraví osob.71 V praktickém životě by mohlo jít o objekty obydlené lidmi bez domova případně squatery. Tato exekuce bude v zásadě vždy probíhat v časové tísni a v takovém případě je

70

Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde, 2005, s. 346. Brach, P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno dne 27.4.2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz 71

51

možné doručit exekuční příkaz až při samotném provedení exekuce.72 Pokud bude za vyklizovaný objekt náležet povinnému bytová náhrada použiji se ustanovení zákona ČNR č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník (dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“). Tento zákon upravuje problematiku zajišťování bytové náhrady ze strany orgánů místní samosprávy. Za situace, kdy jsou u vyklizovaného objektu odstraňovány movité věci a není ze strany povinného přítomen nikdo, kdo by je mohl převzít, oprávněná úřední osoba tyto věci sepíše a dá tyto věci v souladu s ustanovením § 124 odst. 1 SŘ do úschovy. V případě, že si povinný po vyrozumění tyto věci nevyzvedne ve lhůtě 6 měsíců, budou tyto věci prodány v souladu s ustanoveními OSŘ o prodeji movitých věcí. Na rozdíl od úpravy ve zmíněném právním předpise, obsahuje SŘ v ustanovení § 124 odst. 3 větu o tom, že se stanoví jako náklady prodeje paušální částka a to ve výši 2.000 Kč. V celém rozsahu je pak tento způsob exekuce upraven v ustanoveních §§ 120 až 124 SŘ. Odebrání movité věcí jako další způsob exekuce podle SŘ představuje pro oprávněného možnost, jak se na základě exekučního příkazu, znějícího na tento způsob exekuce, účinně domoci vydání movité věci z vlastnictví povinného. V exekučním příkaze pak musí exekuční správní orgán tuto věc přesně a určitě identifikovat tak, aby nevznikly pochybnosti o tom, zda se opravdu jedná o věc, která má být na základě exekučního titulu vydána. Aby se povinnému zabránilo s touto věcí jakkoli nakládat za účelem zmaření tohoto způsobu exekuce, doručuje se mu exekuční příkaz až při samotném odebírání movité věci. Ze stejného důvodu není povinný o odebírání informován předem. Pověřená úřední osoba je pak povinna vyhotovit o průběhu odebírání protokol, kde danou věc identifikuje a uvede veškeré skutečnosti, které měli pro daný způsob exekuce rozhodující vliv. Za účelem vlastního odebrání movité věci má oprávněná úřední osoba k dispozici také v souladu s ustanovením § 126 SŘ možnost provést osobní prohlídku povinného, případě prohlídku bytu a jiných místností povinného. Předpokladem je ovšem důvodné podezření, že se tam uvedená věc nachází. Pokud exekuční správní orgán dojde k závěru, že provedením náhradního výkonu nebo přímým vynucením nedojde k naplnění účelu exekuce, může na základě ustanovení § 129 SŘ 72

Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : POLYGON, 2006, s. 683.

52

uložit povinnému tzv. donucovací pokutu až do výše nákladů na náhradní výkon. Nelze-li tento náhradní výkon provést, má možnost uložit pokutu až do výše 100.000 Kč. Na vybírání pokut a jejich exekuci se opět použijí ustanovení ZSDP. Exekuce ukládáním donucovacích pokut nemá za následek zastavení souběžně probíhající exekuce náhradním výkonem či přímým vynucením. Působí jako vedlejší donucovací prostředek směřující k vynucení splnění uložené povinnosti.73 Zajímavostí je, že na rozdíl od úpravy v jiných zákonných předpisech správní orgán může exekuci na splnění nepeněžité povinnosti nařídit nejpozději do pěti let. Provádět ji může ale nejdéle do deseti let poté, co měla být povinnost splněna dobrovolně povinným.74 Stejně jako v případě exekuce na peněžitá plnění bude i zde možné nucený výkon rozhodnutí správního orgánu odložit a to opět zejména na základě žádosti povinného, který požádal o splátky. Na rozdíl od úpravy v ZSDP se zde šetří závažné důvody pro odložení exekuce. Ovšem na druhou stranu ani zde nemá na toto odložení právní nárok a tak by mu v případě zamítnutí nezbylo nic jiného než podat námitky, tentokrát už ale ovšem podle ustanovení § 117 SŘ75 a nikoliv podle ustanovení § 52 ZSDP.V případě námitek podle SŘ proti usnesení exekučního správního orgánu však zákonodárce vytvořil zvláštní situaci, kdy na jedné straně odmítl proti usnesení v exekučním řízení možnost odvolání, jakožto řádného opravného prostředku, ale na druhé straně umožnil tyto námitky, jako jinou formu řádného opravného prostředku. Právo podat tyto námitky však dal pouze povinným ve smyslu § 118 odst. 2 SŘ a už nikoli oprávněným nebo osobám, jejichž práv se napadené usnesení týká.76

3.3 Závěr ke správní exekuci Na závěr pojednání o správní exekuci opět předkládám tabelární podobu některých jejích znaků. Cílem této tabulky je vytvořit podmínky pro možnou slovní a tabelární komparaci jednotlivých forem exekuce v závěru této práce. Základní právní úprava: Smyslem tohoto znaku je určit základní právní normu, která upravuje danou formu exekuce. Název předpisu je poplatný tabelárnímu vyjádření, tj. je uveden ve zkratce. Vedle této základní právní

73

Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde, 2005, s. 366. Brach, P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno 27. dubna 2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz 75 Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : POLYGON, 2006, s. 672. 76 Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde, 2005, s. 342 74

53

normy se nevylučuje použití jiných právních norem, které jsou zařazeny do tabulky pod názvem – Provázanost na.

V případě správní exekuce základní právní úpravu představuje SŘ, resp. zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ze 24. června 2004. V průběhu jeho platnosti došlo vzhledem k tomu, že se jedná o novou kodifikaci, pouze k jedné novelizaci a to v návaznosti na širší dopady zákona č 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o utajovaných informacích a o bezpečnostní způsobilosti. K nové kodifikaci došlo v důsledku zásadních změn v uspořádání orgánů veřejné správy a složitosti problematiky, kterou musí tyto orgány řešit. Nový SŘ zavádí do správního řízení nové instituty a zpřesňuje současnou právní úpravu tam, kde její nedostatečnost umožňovala nejednoznačný výklad. Rekodifikace je rovněž zpracována tak, aby podle ní bylo možno aplikovat normy evropského práva, které vyžadují moderní a přesný proces. Provázanost na: Smyslem tohoto znaku je konkretizovat další právní normy ve vztahu k základní právní úpravě.

V případě správní exekuce se jedná o použití ZSDP pro případ exekuce na peněžitá plnění, OSŘ v případě, že správní orgán požádá soud o provedení exekuce a zákon č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „EŘ“), požádá-li o provedení soudního exekutora. SŘ obsahuje základní zásady, použitelné pro všechna správní řízení jako lex generalis vůči zvláštním právním předpisům (lex specialis, např. ZSDP, zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích atd.) Subjekty: Smyslem tohoto znaku je uvedení subjektů příslušné formy exekuce.

V případě správní exekuce se jedná o základní subjekty, kterými jsou správní orgán, povinný, osoba oprávněná z exekučního titulu. V tomto exekučním řízení je třeba jmenovat subjekty, zahrnuté dle terminologie SŘ pod legislativní zkratku „správní orgán“. Exekuční tituly: Smyslem tohoto znaku je uvedení exekučních titulů v příslušné formě exekuce.

V případě správní exekuce se jedná o exekuční tituly, které jsou uvedeny v zákoně, vydává je správní orgán povinnému jako vykonatelné rozhodnutí uvedené v § 74 SŘ, nebo vykonatelný smír uvedený v § 141 odst. 8 SŘ.

54

Způsoby provedení exekuce: Smyslem tohoto znaku je uvedení způsobů výkonu exekučních titulů dle příslušné formy exekuce.

V případě exekuce na peněžitá plnění se uplatňuje ZSDP, výkon exekuce na nepeněžitá plnění probíhá v režimu SŘ, případně OSŘ nebo EŘ (viz „Provázanost na“). Četnost výskytu: Smyslem tohoto znaku je uvedení četnosti výskytu projednávané formy exekuce s cílem možné budoucí komparace jednotlivých forem exekuce.

Četnost výskytu v případě správní exekuce je soustavná. Je důsledkem běžného praktického života a řešení jeho problémů. Na četnost výskytu správní exekuce má mimo jiné vliv zejména úroveň právního vědomí ve společnosti, dále úroveň mezilidských vztahů. Náklady: Smyslem tohoto znaku je uvedení nákladovosti jednotlivých forem exekucí.

Nákladovost v případě správní exekuce je poměrně nízká, odvíjí se jednak od výše paušální částky jako náhrady exekučních nákladů (2 000,- Kč), jednak od náhrady hotových výdajů, vzniklých při provádění exekuce. Výhody: Smyslem tohoto znaku je uvedení podstatných výhod příslušné formy exekuce.

V případě správní exekuce lze za výhody považovat zejména soustavnost práce správních orgánů, možnou souladnost postupu a vzájemné propojení na další subjekty státu. Za další výhodu lze přes určité formální zásady ( na rozdíl od soudu), možno považovat osobní jednání povinného s pracovníkem správního orgánu. Pojem výhody je v tomto případě pojmem relativním, s ohledem na možnost vzniku korupčního prostředí. Nevýhody: Smyslem tohoto znaku je uvedení podstatných nevýhod příslušné formy exekuce.

V případě správní exekuce lze za nevýhody považovat zejména průměrnou úroveň právního vědomí pracovníků, částečnou návaznost na jiné právní normy u exekuce na peněžitá plnění. Obdobně jako u výhod této formy exekuce je relativní nevýhodou možnost vzniku korupčního prostředí.

55

Typ exekuce

Správní exekuce

Základní právní úprava

SŘ

Subsidiární právní úprava

ZSDP, OSŘ

Subjekty

Správní orgán, povinný, osoba oprávněná z exekučního titulu

Exekuční tituly

- vykonatelné rozhodnutí uvedené v § 74 SŘ, nebo - vykonatelný smír uvedený v § 141 odst. 8 SŘ.

Způsoby provedení exekuce

Exekuce na peněžitá plnění dle ZSDP Exekuce na nepeněžitá plnění a to: - náhradním výkonem v případě zastupitelných plnění, - přímým vynucením v případě nezastupitelných plnění, zejména vyklizením, odebráním movité věci a předvedením, nebo - ukládáním donucovacích pokut.

Četnost výskytu

Soustavná

Náklady

Hradí povinný, výjimečně v případě zastavení exekuce, ten kdo o takové zastavení exekuce požádal

Výhody

Značná četnost orgánů státu, částečná samostatná právní úprava

Nevýhody

Průměrná úroveň právního vědomí pracovníků, částečná návaznost na jiné právní normy u exekuce na peněžitá plnění

56

4. Soudní exekuce 4.1 Jednotlivé pojmy a vztahy v souvislostech Soud má při zajišťování exekucí oproti jiným výše uvedeným exekuční orgánům specifické postavení. Zatímco tyto jiné orgány zajišťují a provádějí rozhodnutí vydaná toliko v rámci své působnosti, například prostřednictvím správní exekuce je možné vykonat pouze rozhodnutí vydaná ve správním řízení, exekuce prováděná soudem má mnohem širší záběr. Nevykonává jen rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení, ale vykonává i rozhodnutí vydaná jinými orgány, kupříkladu právě rozhodnutí vydaná ve správním nebo daňovém řízení. Širší záběr soudní exekuce se pak projevuje třeba i v tom, že některé jiné druhy exekuce mají omezený výběr exekučních způsobů a prostředků a některé způsoby exekuce může provádět právě jen soud. Soud také rozhoduje o nařízení exekuce a o tom, kdo bude jejím provedením pověřen, resp. o pověření konkrétního soudního exekutora podle EŘ, dále rozhoduje i o zastavení exekuce a v dalších případech podle EŘ.77 V souladu s ustanovením § 274 OSŘ se pak exekučním titulem rozumějí a)

vykonatelná rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení, pokud přiznávají právo nebo postihují majetek,

b) vykonatelná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví, c)

vykonatelná rozhodnutí rozhodčích komisí a smírů jimi schválených,

d) vykonatelná rozhodnutí státních notářství a dohod jimi schválených, e)

notářské a exekutorské zápisy se svolením k vykonatelnosti sepsané podle zvláštních zákonů, tj. EŘ a zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „NŘ“),

f)

vykonatelná rozhodnutí orgánů veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelných smírů,

g) vykonatelná rozhodnutí a výkazů nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, h) rozhodnutí orgánů Evropských společenství,

77

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 4.

57

i)

jiná vykonatelná rozhodnutí, schválených smírů a listin, jejichž soudní výkon připouští zákon.

4.2 Exekuce podle Občanského soudního řádu Soudní exekuce disponuje na rozdíl od exekuce daňové větším počtem různých způsobů exekucí. Z tohoto důvodu je také počet nařízených soudních exekucí o poznání vyšší než ostatních. Finanční úřady, pod tlakem procesu schvalování rozpočtu na každý rok nás již nepřekvapují svou trvalou snahou naplnit státní pokladnu penězi daňových poplatníků při vymáhání jakýchkoliv nedoplatků. Tak se může v budoucnu stát, že se počty těchto dvou typů exekucí vyrovnají (pro ukázku je uveden graf nařízených soudních exekucí na str. 80 - obr. 2, obdobná data u ostatních typů exekucí nebyla ke dni odevzdání diplomové práce k dispozici – pozn. autora). Připomínám, že daňovou exekuci lze provést pouze přikázáním pohledávky na peněžité prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank s spořitelních a úvěrních družstev a nebo jiné pohledávky, srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod., prodejem movitých věcí a nakonec prodejem nemovitostí. V souladu s ustanoveními OSŘ lze mezi jednotlivé typy soudní exekuce zařadit exekuci vedenou: a)

srážkami ze mzdy,

b) přikázáním pohledávky u peněžního ústavu nebo přikázáním jiných peněžitých pohledávek, c)

prodejem movitých věcí a nemovitostí (pod tento typ exekuce je zařazen i prodej spoluvlastnického podílu a tzv. prodej zástavy),

d) zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, e)

prodejem podniku,

f)

uspokojením práv na nepeněžité plnění, které se dále člení na: i)

vyklizení,

ii) odebrání věci, iii) rozdělení společné věci, iv) provedení prací a výkonů. Jak je z uvedených typů soudní exekuce patrné, tak správnímu orgánu, který byl na předchozích místech v procesním postavení správce daně, zákonná úprava neumožňuje takové 58

rozmanité možnosti exekuce a jeho možnost disponovat různými způsoby výkonu rozhodnutí, je oproti soudu značně omezena. Vzhledem k tomu, že ZSDP odkazuje v rámci ustanovení § 73 odst. 6 na přiměřené použití OSŘ pro účely daňové exekuce, zaměřím se v následujícím výkladu pouze na ty způsoby výkonu rozhodnutí, které správce daně při vymáhání daňových pohledávek za daňovým dlužníkem nepoužije, s výjimkou toho, že by podal návrh na provedení exekuce upravené v OSŘ jakožto oprávněný.

Obr.1 Základy občanského soudního řízení78

4.2.1 Soudní exekuce prodejem zástavy Dříve než přejdeme k vlastnímu výkladu o tomto způsobu exekuce, je nutno uvést, že soudní prodej zástavy je řízení dvoufázové. Soudce v nalézacím řízení musí prodej zástavy povolit a teprve na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o povolení zástavy je možné, aby oprávněný podal návrh na výkon rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 338a a násl. OSŘ. Nalézací soud pak prodej zástavy umožní za předpokladu, že oprávněný zástavní věřitel v souladu s ustanovením § 200z odst. 1 OSŘ doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Jsou-li uvedené skutečnosti doložené 78

Kociánová, L. Základy občanského soudního řízení [citováno 28. dubna 2007]. Dostupný z: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/základy-obcanskeho-soudniho-rizeni/1000847

59

patřičnými listinami dostačující, není nutné ve věci nařizovat jednání a soud vydá usnesení, kterým soudní prodej zástavy povolí. Soudní exekuce prodejem zástavy je jeden z typů exekuce upravených v ustanovení § 338a OSŘ, který je možný použít také v rámci daňové exekuce a to v případě, že správce daně o to na základě ustanovení OSŘ soud požádá, tj. podá návrh na výkon rozhodnutí formou prodeje zástavy jako oprávněný. V praxi pak půjde kupříkladu o takovou situaci, kdy daňový dlužník, na kterého má být provedena daňová exekuce, prodal nebo převedl na jinou osobu svou nemovitost, na které vázla daňová pohledávka a tato pohledávka, spolu s jejím příslušenstvím, byla zajištěna zástavním právem zřízeném správcem daně v souladu s ustanovením § 72 ZSDP. Pokud tedy správce daně takový návrh na prodej nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby z titulu uspokojení daňové pohledávky na nemovitosti zajištěné zástavním právem podá, bude soud postupovat v dalším řízení v souladu s ustanoveními, kterými se řídí exekuce prodejem nemovitostí, pokud zákon nestanoví něco jiného. V případě, že se bude výkon rozhodnutí týkat prodeje zastavených movitých věcí, použijí se na tento výkon ustanovení OSŘ upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, nestanoví-li zákon jinak. Tuto tzv. jinou úpravu nalezneme například již v ustanovení dalšího odstavce 2 § 338a OSŘ. Z této úpravy pak plyne, že pro tento výkon rozhodnutí se neuplatí ustanovení § 323 odst. 1 OSŘ a to z toho důvodu, že exekuce prodejem zástavy se může nařídit jen prodejem v rozhodnutí označené zástavy. V ustanovení § 323 odst. 1 pak máme na výběr mezi výslovně označenou nebo neoznačenou movitou věcí. Další výjimkou, která se v rámci prodeje zástavy neuplatní je ustanovení § 335 odst. 2 a 3 OSŘ, kde se hovoří o tom, že pokud někdo další přihlásí do řízení svoji pohledávku za povinným a to před tím, než soud nařídí výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, nebude to považováno za přistoupení k řízení, s výjimkou toho, že by šlo o takovou osobu, která by byla v postavení dalšího zástavního věřitele k prodávané nemovitosti. Stejně tak se nebude jednat o přistoupení v případě osoby ve smyslu ustanovení § 336f OSŘ, ledaže by přihlásila do řízení takovou pohledávku, která by byla zajištěna prodávanou nemovitostí. Z toho, že se na prodej zástavy použijí ustanovení o exekuci prodejem movitých věci nebo exekuci prodejem nemovitosti vyplývá, že soudní prodej zástavy nemůže být individuálním způsobem exekuce.

60

4.2.2 Soudní exekuce zřízením soudcovského práva na nemovitostech Tento typ soudní exekuce je upraven v ustanoveních §§ 339b až 338e hlavy páté OSŘ a je způsobilý být proveden pouze prostřednictvím příslušného soudu. Správce daně je však opět, stejně jako v předchozím případě, oprávněn o takovýto způsob výkonu rozhodnutí požádat podáním návrhu v procesním postavení oprávněného. Na tomto místě je potřeba poznamenat, že přes zákonné zmocnění správce daně k zajištění nemovitosti jako daňové pohledávky a jejího příslušenství zástavním právem ve smyslu ustanovení § 72 ZSDP, má zástavní právo zřízené soudem na rozdíl od zástavního práva zřízeného správcem daně nezanedbatelné výhody. Mezi výhody lze jistě zařadit to, že pro uplatnění soudcovského zástavního práva je rozhodující okamžik podání návrhu k soudu bez ohledu na případná odvolání povinného. Pokud však zástavní právo zřídí správce daně má odvolání proti rozhodnutí správce daně odkladné účinky a takové rozhodnutí není s to nabýt právní moci. Další výhodou soudcovského zástavního práva je skutečnost, že není potřeba žádat u příslušného katastrálního úřadu o zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Mezi největší výhody tohoto zástavního práva lze však zařadit skutečnost, že rozhodnutí příslušného soudu o zřízení soudcovského práva na nemovitosti má zároveň i povahu exekučního titulu a může být i tak použito pro výkon rozhodnutí. Před samotným podáním návrhu na soudní zřízení zástavního práva je však potřeba prokázat soudu existenci vymáhané pohledávky. Soudu je tak třeba předložit pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu o takové existenci. V případě správce daně bývá toto dokazování v praxi často velmi problematické, poněvadž jím zřízené zástavní právo je akcesoricky spojeno s konkrétní daňovou pohledávkou za daňovým dlužníkem a daňové řízení se nikdy nepřerušuje. Je tedy možné, že konkrétní daňový nedoplatek byl daňovým dlužníkem případně jinou osobou již zčásti vyrovnán ve smyslu ustanovení § 59 odst. 6 ZSDP.79 V souvislostí s přijetím zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pak potřeba uvést, že zástavní práva zřízená před nabytím účinnosti tohoto právního předpisu, tedy přede dnem 1.1.2001 se řídí dosavadní právní úpravou a zůstávají zachována v tom samém rozsahu i po jeho účinnosti. Podle stávající právní úpravy se však již bude řídit uspokojení z této zástavy. 79

Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002, s. 390.

61

Na základě této novely bylo do OSŘ vloženo také několik nových ustanovení týkajících se soudního prodeje zástavy. Jedná se zejména o ustanovení upravující to, že oprávněným k podání návrhu na soudní prodej zástavy vůči zástavnímu dlužníkovi je zástavní věřitel za předpokladu že tento zástavní věřitel doloží zajištěnou pohledávku, dále zástavní právo k zástavě a kdo je zmíněným zástavním dlužníkem.

4.2.3 Soudní exekuce prodejem podniku Tento typ soudní exekuce je podrobně upraven v ustanoveních §§ 338f až 338zr hlavy šesté OSŘ. Součástí těchto ustanovení je i prodej části podniku a prodej podílu spolumajitele podniku. V praxi tato úprava umožňuje soudu provést jak prodej celého podniku, jeho části, tak i prodej spoluvlastnického podílu na tomto podniku, prostřednictvím dražebního jednání. Rovněž je prostřednictvím této právní úpravy možné, uskutečnit výkon rozhodnutí prodejem podniku zajištěného zástavním právem. Pro pochopení samotného pojmu podniku musíme nahlédnout do zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“), konkrétně do ustanovení § 5 odst. 1 a 2. Uvedená ustanovení pak o podniku hovoří jako o souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, ke kterému náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Samotný prodej podniku formou dražby lze pak s přihlédnutím k povaze podniku přirovnat postupu, kdy je v rámci jiné formy exekučního řízení prodávána v dražbě nemovitost. Na základě uvedeného můžeme tedy konstatovat, že průběh obou dražeb jak v případě prodeje podniku tak v případě prodeje nemovitosti jsou v podstatě totožné. Pro větší přehlednost je lze pak celý průběh dražebního jednání v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku rozdělit do jednotlivých kroků a sice vyhledávání informací o vhodném podniku, jeho části nebo podílu spolumajitele podniku včetně získání náležitých podkladů pro potřeby exekuce, dále samotné nařízení exekuce prodejem celého podniku, části podniku nebo podílu spolumajitele a související činnosti, provedení odhadu ceny podniku včetně případného příslušenství, vydání dražební vyhlášky společně s určením dražebního jednání, realizace následného dražebního jednání, při kterém bude předmětný podnik, část podniku nebo podíl spolumajitele vydražen a konečné rozvrh získaných finančních prostředků a související činnost. 62

Přesto, že samotný průběh dražebního jednání je téměř identický s dražbou v rámci exekuce prodejem nemovitostí, existují tu určitá specifika logicky vyplývající z povahy podniku. Tím základním specifikem je soudní ustanovení správce podniku ze seznamu správců konkursní podstaty, který má postavení jakéhosi „poručníka“ povinného dlužníka a dbá s odbornou péčí na to, aby po nařízení exekuce bezdůvodně nedošlo ke zmenšení majetku prodávaného podniku, popřípadě, aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil v souladu s ustanovením § 338k odst. 1 OSŘ a dalšími, které se týkají správy předmětu, na který se vede výkon rozhodnutí. O tento cíl se správce podniku stará po celou dobu realizace prodeje podniku a nese odpovědnost za škodu, kterou by při realizaci správy způsobil. Na plnění jeho povinností současně dohlíží soud, který nařídil tuto formu exekuce. Mezi další podstatné povinnosti správce podniku patří vyjma sepsání majetku, ze kterého se prodávaný podnik skládá a informování soudu o ceně takového majetku, také dohlížet na jednání povinného, který je v nakládání s majetkem podniku, jakož i s finančními prostředky sloužícími k zajištění chodu podniku oprávněn pouze se souhlasem správce podniku. Aby zamezil možnému zneužití těchto finančních prostředků a zcizení majetku podniku ze strany povinného, je povinen informovat příslušné finanční instituce, které spravují finanční prostředky povinného na účtech související s podnikem o skutečnosti, že pouze s jeho souhlasem je povinný oprávněn s danými prostředky disponovat. Stejně tak je správce podniku povinen informovat příslušný katastrální úřad, v jehož evidenci je vedena případná nemovitost, která je součástí podniku, že bylo na tuto nemovitost zahájeno exekuční řízení. Jakožto zástupce povinného je oprávněn zastupovat jej v rámci sporných řízení, jejichž předmětem by byl jím spravovaný podnik a to i za situace, kdy by mu k tomu povinný neudělil souhlas. Rozhodující povinnosti splní správce tím, že vyhotoví podrobnou zprávu o ceně podniku a doručí ji soudu, povinnému a dalším osobám, které do řízení přistoupili jako další oprávnění. V souladu s ustanovením § 338m odst. 3 OSŘ pak ve zprávě uvede: a)

jaké věci, práva a jiné majetkové hodnoty náležejí k podniku a jaká je jejich hodnota,

b) kolik v podniku činí peněžní prostředky v hotovosti a kolik uložené prostředky na účtu u peněžního ústavu v měně České republiky, c)

jaké závazky patří k podniku a jaká je jejich hodnota,

d) jaké peněžité závazky patří k podniku a kolik představují celkem, e)

jaká je hodnota čistého jmění podniku. 63

Jakmile je soudu předložena zpráva správce podniku s ohodnocením podniku, části podniku nebo podílu spolumajitele podniku, vydá tento soud za použití zprávy správce podniku usnesení o ceně podniku. Stejně jako v případě doručení zprávy správcem daně, tak i soud doručí toto usnesení výše uvedeným účastníkům. Zjistí-li však na základě zprávy správce daně, že majetek patřící do podniku nepřesahuje výší splatných pohledávek a závazků, náklady prodeje, náklady a odměnu správce, výkon rozhodnutí zastaví. V opačném případě soud vydá uvedené usnesení o ceně podniku, které bude obsahovat i další skutečnosti, které umožní nerušený a bezproblémový průběh vlastní exekuce. Jakmile toto usnesení soudu nabude právní moci, nařídí soud samotnou dražbu. Součástí tohoto usnesení o nařízení dražebního jednání bude dražební vyhláška podobně popisující nadcházející dražbu. Její obsah musí odpovídat obsahu uvedenému v ustanovení § 338o odst. 2 OSŘ. Pro ucelenou představu o průběhu této formy exekuce je třeba poznamenat, že jakmile je nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku, části podniku nebo podílu spolumajitele podniku, jsou tímto okamžikem odloženy již nařízené exekuce na prodej movitých věcí či nemovitostí náležejících k podniku, případně exekuce nařízené až po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku ve smyslu ustanovení § 338zn 1 a 2 OSŘ. Oprávnění z těchto exekucí se pak stávají věřiteli pro účely exekuce prodejem podniku, aniž by byli povinni přihlásit své vymahatelné pohledávky způsobem, obligatorním pro ostatní věřitele povinného a sice do 5 dnů přede dnem konání dražby, s uvedením výše své vymahatelné pohledávky a jejího příslušenství, jejíhož uspokojení se v dražebním jednání domáhají a doložením toho, že se v případě jejich pohledávek jedná o vymahatelnou pohledávku. Poté co je podnik vydražen, předá správce podniku podnik novému vlastníkovi, resp. vydražiteli a následně předá soudu konečnou zprávu o celkovém plnění své funkce. Rovněž zde uvede svoji odměnu a náklady, které mu v souvislosti se správou podniku vznikly. Pokud soud tuto zprávu schválí, vydá usnesení, kterým správce podniku zprostí funkce a jeho činnost tak bude právní mocí tohoto usnesení definitivně ukončena. Průběh samotné dražby a následného rozvrhu rozdělované podstaty pak odpovídá popsanému průběhu dražebního jednání a rozvrhu v rámci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Pro účely daňové exekuce je vhodné na tomto místě uvést, že pohledávka správce daně, který by byl v postavení oprávněného, by se uspokojila v rámci páté skupiny společně se zástavním právem zajištěnými pohledávkami daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a 64

pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku nezaměstnanosti zajištěných zástavním právem. Uvedené pohledávky, které by nebyly uspokojeny v rámci páté skupiny, by byly uspokojeny ve skupině následující. O skutečnosti, že se novým vlastníkem podniku stal vydražitel, je soud povinen informovat příslušný rejstříkový soud, u kterého je povinný jako stávající vlastník podniku evidován, aby byly nové majetkové poměry do příslušné evidence zapsány. Pokud by součástí podniku byla nemovitost, bude orgánem, který je soud povinen rovněž informovat, příslušný katastrální úřad, u kterého je dražená nemovitost evidována.

4.2.4 Exekuce na nepeněžité plnění Je další formou výkonu rozhodnutí prováděného soudem, avšak jak už sám nadpis této podkapitoly napovídá, nejde v tomto případě o výkon rozhodnutí, který by mohl být uplatněn případnému uspokojení finanční pohledávky, tak jak tomu bylo u všech předcházejících způsobů exekuce. Z důvodu toho, že značná část této práce byla věnována způsobům daňové exekuce, je potřeba říci, že použití následujících způsobů výkonu rozhodnutí je pro potřeby správce daně a jeho úmysl vymoci svou daňovou pohledávku za daňovým dlužníkem neupotřebitelné. Přesto je tento způsob v praxi často využíván a proto je nutné se o něm v rámci této práce zmínit. Mezi způsoby výkonu rozhodnutí na nepeněžité plnění lze zařadit vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci a provedení prací nebo výkonů. Jakožto výkon rozhodnutí ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se tento řídí povahou ukládané povinnosti v souladu s ustanovením § 258 odst. 2 OSŘ. Oprávněný si proto nemůže vybrat, kterým způsobem má být exekuce provedena, nemůže si vybrat, jak je k tomu oprávněn v rámci exekuce na peněžité plnění. Výše uvedený výčet je totiž taxativní. V případě exekuce vyklizením pak zákonodárce rozlišuje mezi vyklizením bez náhrady a vyklizením se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší. Co se týče nákladů výkonu rozhodnutí, tak i zde je odlišnost oproti výkonu rozhodnutí na peněžité plnění a to v tom smyslu, že podle ustanovení § 270 odst. 1 a § 258 odst. 1 OSŘ soud spolu s nařízením výkonu rozhodnutí uloží i povinnost k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že náklady budou vymáhány stejnou cestou jako základní povinnost. Oproti tomu je situace u nákladů výkonu rozhodnutí v případě exekuce na nepeněžité plnění odlišná. Ačkoliv se zde bude také vycházet z uvedeného ustanovení § 270 odst. 1, je třeba přihlédnout k ustanovení § 339 odst. 2. Podle 65

tohoto ustanovení je třeba společně s návrhem na nařízení exekuce nepeněžitého plnění navrhnout také způsob výkonu rozhodnutí pro tyto náklady. Oprávněný však nemusí náklady vymáhat současně s hlavní povinností, nýbrž má možnost tyto náklady vymoci i později, např. až po skončení exekuce na nepeněžité plnění.80

4.2.4.1 Vyklizení bez náhrady Jedním ze způsobů nuceného způsobu exekuce prováděné soudním orgánem je právě vyklizení nemovitosti, stavby, bytu či místnosti bez náhrady upravené v ustanoveních §§ 340 až 342 OSŘ. K tomu dojde, pokud soud vydal rozsudek, že je povinný povinen vyklidit nemovitost, stavbu, byt nebo místnost, kde není potřeba zajistit přiměřenou náhradu ve smyslu ustanovení § 340 odst. 1 OSŘ. Přesto, že se v případě nemovitosti jedná o věc a ta je podle OZ movitá nebo nemovitá, není cílem vydání věci ve smyslu ustanovení § 126 OZ, ale její vyklizení. Vydání věci pak řeší ustanovení § 345 a násl. OSŘ v rámci exekuce odebráním věci. Pro přiblížení tohoto způsobu exekuce je třeba uvést, že cílem soudu je odstranění věcí z objektu, který má být vyklizen a k tomu činí veškeré potřebné procesní úkony. Nalézací soud však ve svém rozhodnutí není povinen uvést, že půjde o vyklizení bez náhrady. Rozsudek týkající se vyklizení bytu je pak vykonatelný po uplynutí zákonné lhůty ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ a to do patnácti dnů od právní moci takového rozsudku. To se však týká pouze bytů nikoli jiných místností, kde je lhůta 3-denní, pokud soud nestanoví jinak. Pokud jde o vlastní vyklizení, nebude se jednat jenom o majetek ve vlastnictví povinného, ale všech osob, které se s ním v tomto objektu zdržují, se souhlasem povinného. O tom, že má soud v úmyslu vyklidit předmětný objekt, je povinen informovat povinného nejméně 5 dní před samotnou exekucí. Informaci o svém záměru doručí také oprávněnému z exekuce a příslušnému obecnímu orgánu. Nejenže je soudní vykonavatel oprávněn odstranit veškerý majetek povinného a osob, které v předmětném objektu pobývají s jeho souhlasem, je také oprávněn uvedené osoby vykázat. To se však nebude týkat osob, které se v předmětném objektu budou nacházet na základě jiného práva, které musí ovšem dokázat. V úvahu pak přichází návrh na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 OSŘ. Pokud jde o samotný průběh exekuce, jednotlivé věci nacházející se v exekuovaném 80

Srovnej Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde, 2002.

66

prostoru se soudním vykonavatelem sepíší do soupisu věcí a jsou předány povinnému. Pokud se však povinný nezúčastní exekuce a to ani prostřednictvím zletilých členů domácnosti, jsou tyto věci předány na náklady povinného do úschovy obci nebo jinému schovateli, kde si je může, po uhrazení nákladů na jejich úschovu, vyzvednout ve lhůtě 6 měsíců. Kdo je jiným schovatelem však již zákon nespecifikuje. Lze dovodit, že jím může být prakticky kdokoliv, u koho by nebylo námitek ohledně jeho způsobilosti k takové činnosti. Z uvedeného pak vyplývá, že přítomnost povinného při vyklizení není zákonem vyžadována. Pokud by však nastala taková situace, že by nebylo možné dát tyto věci do úschovy, soud by takový výkon rozhodnutí usnesením zastavil. Zpravidla by šlo o situaci, kdyby nebyly k dispozici odpovídající prostory pro uskladnění vyklizených věci. V případě, že by si povinný věcí ve stanovené lhůtě nevyzvedl, budou tyto věci prodány postupem stanoveným pro prodej movitých věcí a výtěžek z jejich prodeje po odečtení všech nákladů by byl odevzdán povinnému za předpokladu, že je místo jeho pobytu známo a povinný tento výtěžek neodmítne převzít. Může však dojít k tomu, že se některé věci nepodaří prodat a ty je pak soud povinen nabídnout obci nebo schovateli na úhradu nákladů za dvě třetiny jejich odhadní ceny, odmítnou-li je, připadnou státu.

4.2.4.2 Vyklizení se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší Tento způsob výkonu rozhodnutí se oproti tomu předešlému liší v tom, že odstraněné věcí z vyklizovaného objektu se nepředají povinnému, ale tyto věci budou přestěhovány do bytové náhrady či přístřeší, které mu je oprávněný povinen zajistit a to pod dohledem zástupce orgánu obce. V souladu s ustanoveném § 343 odst. 1 je tak oprávněný povinen, zajistit povinnému přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší. Před samotným nařízením tohoto způsobu exekuce soudem, však musí být zajištění tohoto náhradního bytu či přístřeší oprávněným prokázáno. Pokud to oprávněný neprokáže, je povinností soudu nařídit v této věci jednání. K tomu, aby soud mohl zjistit, jestli bylo náhradní bydlení skutečně zajištěno, může použít i jiných skutkových důkazů, než které byly účastníky exekučního řízení navrhnuty. Takovéto jednání pak nemusí být nařízeno, pokud existence zajištěné bytové náhrady vyplývá z listiny vydané státním orgánem nebo orgánem obce, případně z notářského zápisu. Zajištěná bytová náhrada musí odpovídat náhradě určené ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu. To bývá také často důvodem pro podání odvolání ze strany povinného. 67

Soudem, který tedy rozhoduje jaká bytová náhrada připadne povinnému je soud nalézací. Exekučnímu soudu v žádném případě nepřísluší posuzovat, jestli je takové rozhodnutí nalézacího soudu správné či nikoli.81 Pro nalézací soud pak bude rozhodující zejména ustanovení § 712 OZ, kde je stanoveno, co se rozumí pod pojmem bytová náhrada. Podle tohoto ustanovení jsou to náhradní byt a náhradní ubytování, přičemž oba druhy jsou v tomto ustanovení podrobně popsány. Náhradním bytem je pak v souladu s ustanovením odst. 1 uvedeného paragrafu takový byt, který svojí velikostí a vybavením zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Tento náhradní byt pak může být s nahrazovaným bytem srovnatelný zcela a pak půjde o tzv. přiměřený náhradní byt nebo bude srovnatelný jen částečně. I tento však bude muset vyhovovat takovému předpokladu, že musí jít v případě bytové náhrady o byt, který je schopen zajistit lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Náhradním ubytováním pak zákon rozumí ve smyslu odst. 4 stejného paragrafu byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu jiného nájemce. V rámci tohoto výkladu pak nesmíme zapomenou na pojem přístřeší, kterým se rozumí takové provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby. Přístřeší je tedy pouze dočasným řešením bytové situace povinného, zatímco bytová náhrada bude odpovídající jen pokud bude trvalého charakteru, což také vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu 2 Cdon 1401/97. O zajištění bytové náhrady může oprávněný požádat i u obce, na jejímž území je byt, který má být vyklizen. Uvedená úprava je obsažena v zákoně č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č.509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Pokud soud dospěje nakonec k tomu, že všechny podmínky pro nařízení tohoto způsobu výkonu rozhodnutí jsou splněny, soud tento výkon nařídí, přičemž bytovou náhradu nebo přístřeší náležitě identifikuje. Současně soud ve výroku rozhodnutí uloží povinnému uhradit náklady výkonu rozhodnutí. Pokud pak oprávněný navrhne výkon rozhodnutí i pro tyto náklady, uvede v návrhu na výkon tohoto rozhodnutí i způsob, jakým má být jeho pohledávka uspokojena v souladu s ustanovením § 339 odst. 2 OSŘ. Právě proto, že se jedná o náklady

81

Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 46/94 ze dne 29.4.1994, Právní rozhledy, 1994, č. 10, str. 362.

68

peněžité povahy, může si oprávněný vybrat z různých způsobů exekuce na peněžité plnění. O těchto způsobem bylo pojednáno výše. Vzhledem k tomu, že v praxi existuje většinou delší časová prodleva mezi právní mocí rozsudku soudu v nalézacím řízení a obdobím, kdy soud mající provést exekuci, rozhoduje o tom, jestli výkon rozhodnutí vyklizením nařídí, může dojít ke změnám jak na straně povinného, tak i na straně oprávněného. I když by měl soud takovou změnu v rámci svého rozhodování zohlednit, nemůže tak učinit, neboť je vázán vydaným rozhodnutím nalézacího soudu. Muselo by dojít k vydání nového rozhodnutí v rámci nalézacího řízení, které by k takovým změněným poměrům přihlédlo a kupříkladu v souladu s ustanovením § 80 písm. c) by stanovilo, že v daném případě není právo na náhradní byt a předmětný byt tak může být vyklizen i bez náhrady. Exekuční soud jen vykonává to, co nalézací soud nalezl jako právo.82 Na tomto místě je nutné zastavit se krátce u bytů, které jsou ve společném jmění manželů. Vzhledem k nedílnosti práva společného nájmu bytu manžely není možné, aby se soudní výkon rozhodnutí vyklizením bytu týkal jen jednoho z nich. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost k vyklizení pouze jednomu ze společných nájemců ohledně bytu, který je ve společném nájmu bytu manžely, pak nemůže být takový soudní výkon rozhodnutí, směřující jen proti jednomu z manželů, nařízen.83 Soud musí povinného o provedení exekuce opět vyrozumět nejméně 5 dní předem, jeho přítomnost při samotném průběhu exekuce však není zákonem vyžadována. O tom jakou formu má vyrozumění mít, zákon mlčí. V praxi je možné, že i po nařízení výkonu rozhodnutí se ukáže, že bytová náhrada vlastně zajištěna není, soud exekuci zastaví. Pro tento případ se pak doporučuje, aby se vykonavatel na vlastní oči přesvědčil, že se tomu tak nestane a že vyklizení nic nebrání. Po přestěhování všech věcí povinného do zajištěné bytové náhrady nebo přístřeší, je mu soudním vykonavatelem tato bytová náhrada nebo přístřeší předáno, popřípadě zletilým příslušníkům jeho domácnosti. Tím se tento způsob vyklizení liší od vyklizení bez náhrady, neboť tam se všechny věci předají povinnému nebo někomu ze zletilých příslušníků jeho domácnosti. Povinný má pak povinnost, začít zajištěnou bytovou náhradu nebo přístřeší využívat ve lhůtě 6 měsíců od té doby, kdy byl informován o tom, že klíče od bytové náhrady byly uloženy u soudu nebo obecního orgánu. A to v případě, že on nebo některý z uvedených 82 83

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 632. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 872/92 ze dne 5. dubna 1994.

69

zletilých příslušníků odmítnou bytovou náhradu nebo přístřeší převzít nebo nebyl nikdo z nich při vyklizení přítomen, v opačném případě pak jeho práva k takové bytové náhradě zaniknou. Výjimkou bude situace, kdy pro to měl povinný vážný důvod. O provedení vyklizení a přestěhování věcí povinného do bytové náhrady sepíše vykonavatel protokol, který musejí všechny zúčastněné osoby podepsat.

4.2.4.3 Odebrání věci Odebrání věci jejím vydáním nebo dodáním oprávněnému je jedním z dalších způsobů výkonu rozhodnutí na nepeněžité plnění, který zákon soudu umožňuje za účelem odebrání věci povinnému. To, že zákonodárce rozlišuje mezi dodáním a vydáním však nemá na samotný průběh výkonu rozhodnutí prakticky žádný vliv. O vydaní věci půjde za situace, kdy bude mít tuto věc povinný u sebe, o dodání věci pak může jít kupříkladu v případě smlouvy o dílo, na jejímž základě je povinný povinen určitou věc dodat oprávněnému. Realizace tohoto způsobu exekuce je pak závislá na povaze ukládané povinnosti a na exekučním titulu. Pokud tedy soud ve výroku rozhodnutí stanoví, že je povinný povinen, neprodleně odevzdat oprávněnému věc, je tento způsob výkonu rozhodnutí jeho jedinou možností, jak se domoci svého práva. Přítomnost oprávněného se zde vyžaduje v každém případě. Opak by měl za následek zastavení výkonu této exekuce. Přítomnost oprávněného je pak vhodná zejména z toho důvodu, že může často nejlépe přispět k tomu, aby byla odebrána skutečně ta věc, pro kterou je veden výkon rozhodnutí. Proto je také oprávněný informován usnesením o době výkonu dopředu. V souladu s ustanovením § 345 odst. 4 OSŘ je pak vykonavatel exekuce oprávněn, vyžadují-li to okolnosti daného případu, provést osobní prohlídku povinného či prohlídku jeho bytu, sídla nebo místa podnikání a jiných místností ve vlastnictví povinného, pokud se domnívá, že by se věc mohla v uvedených prostorách nalézat. Pokud by měla u sebe exekuovanou věc třetí osoba, je pak na vyzvání soudu tato osoba povinna věc vydat oprávněnému. Neučiní-li tak dobrovolně, použijí se pro tuto situaci ustanovení OSŘ o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. V praxi také často dochází k situaci, kdy věc odebrat s nějakého důvodu nelze. Východiskem může být obstarat věc o stejné kvalitě a druhu jinak. Muselo by tedy jít o věc zastupitelnou, jinak by exekuce nemohla být provedena ani tímto náhradním řešením a musela by být usnesením soudu zastavena. Soudní praxe se přiklání k tomu, že však určité konkrétní věci spotřebního charakteru nelze považovat z hlediska 70

výkonu rozhodnutí odebráním věci za věci zastupitelné. Tak například za zastupitelné věci se nepovažuje konkrétní automobil určité výrobní značky, výrobního čísla, čísla motoru a podvozku, nebo televizor určité výrobní značky, výrobního čísla, tedy věci přesně individualizované84 Pokud by však takováto možnost existovala, je na soudu, aby vyzval oprávněného k opatření si této věci na náklady povinného. Jestliže by pak soud takovéto obstarání usnesením nařídil s tím, že povinný je povinen zaplatit náklady obstarání předem, musí uvedené náklady vyčíslit co možná nejpřesněji. V úvahu pak přichází znalecký posudek, který stanoví předpokládané náklady. V praxi často dochází k tomu, že i takto stanovené náklady neodpovídají v závěru skutečným nákladům obstarání. V takém případě je na soudu, aby si vyzval oprávněného k předložení vyúčtování, následný přeplatek by pak oprávněný musel vrátit nebo v případě nedoplatku by byl povinen chybějící částku vyrovnat. Na tomto místě je vhodné zopakovat, jak již bylo uvedeno výše, že rozlišování mezi vydáním a dodáním věci nemá významný vliv na průběh exekuce. To však neplatí, pokud jde o rozlišování mezi věcmi zastupitelnými a nezastupitelnými. Význam je zejména právě u náhradního plnění, tedy vydání nebo dodaní věci stejného druhu, jakosti, kvality. Pokud však bude povinný na základě rozhodnutí soudu v nalézacím řízení povinen vydat věc, v zásadě na základě vindikační žaloby, jakákoli náhrada nepřipadá v úvahu. Je tedy namístě rozlišovat mezi věcmi zastupitelnými a jejich opakem. V případě povinnosti dodat věc zastupitelnou nebude problém dodat její náhradu (např. štěrk, písek, cement atd.). Z ustanovení § 347 odst. 1 OSŘ vyplývá, že není nutné pro obstarání zastupitelné věci opětovně žádat podání návrhu ze strany oprávněného. Soud by tedy mohl toto náhradní obstarání nařídit i bez návrhu a pokračovat dál ve výkonu exekuce, pokud by se zjistilo, že normální vydání nebo dodání věci podle úpravy v předchozích paragrafech nebylo možné docílit. Je otázkou, jestli by se soud neměl nejprve dotázat oprávněného na to, zda chce tímto způsobem v exekuci pokračovat. Domnívám se, že by měl. Pokud by totiž soud pokračoval a nedotázal by se na to oprávněného předem, mohl by tak zasahovat do jeho práv na dispozici soudním řízením. Je také možné, že se soud a oprávněný budou lišit v názoru na to, jestli jde o věc zastupitelnou či nezastupitelnou. Může tak dojít k situaci, kdy bude soud tvrdit, že podle jeho názoru se jedná o věc, která nemůže být ničím nahrazena a další pokračování v exekuci je proto zbytečné. O tom však soud rozhodnutí nevydává a ani jinak účastníky exekuce neinformuje o 84

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 672

71

tom, že nemá v úmyslu pokračovat ve výkonu rozhodnutí. Bylo by na oprávněném, aby se domohl práva na získání náhradní věci tak, že by o to návrhem soud požádal. V každém případě pokud by oprávněný žádal úhradu nákladů na obstarání věci stejného druhu, kvality a jakosti předem, mohli bychom se z oblasti exekuce na nepeněžité plnění dostat již do sféry exekuce na peněžité plnění. Výkon soudního rozhodnutí by pak musel být proveden některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 OSŘ, tj. srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem. To znamená, že i výkon rozhodnutí odebráním věci může být posléze proveden výkonem pro peněžité plnění, to však předpokládá, aby se po jeho nařízení ukázalo, že se odebrat věc nepodařilo, a že si věc stejného druhu a jakosti lze opatřit jinak.85 Primárním způsobem je ovšem návrh na výkon rozhodnutí na nepeněžité plnění, které se bude řídit povahou stanovené povinnosti. To znamená, že i když bude oprávněný dopředu vědět, že předmětnou věc není schopen od povinného dostat a ví, že se ji tedy nepodaří ani odebrat, nemůže podat hned návrh na výkon rozhodnutí na peněžité plnění. Vždy se bude jednat o plnění nepeněžité a pokud tak bude i nařízeno, teprve potom je uvedené náhradní řešení uplatnitelné. Pokud jde o předmět exekuce, resp. o věc, ustanovení § 119 odst. 1 OZ říká, že věci jsou movité a nemovité a i když o tom zákonná úprava výkonu rozhodnutí odebráním věci jasně nehovoří, je logické, že předmětem exekuce zde může být pouze věc movitá. Vyplývá to už ze samotného faktu, že věc má být „dodána“, což si u nemovitosti nelze vůbec představit. Když už byla zmíněna úprava v OZ, nesmíme zapomenout, že věc jako taková má i své součásti a příslušenství. Pokud tedy hovoříme o věci, máme na mysli věc hlavní a její součásti, tedy vše co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Současně ale také věc včetně veškerého příslušenství, tj. věcmi, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. To vše ve smyslu ustanovení §§ 120 a 121 OZ. Na tento pojem věci by pak mělo být pamatováno hlavně ve výroku rozhodnutí soudu, kterým se uloží, aby byla věc dodána nebo vydána. Vzhledem k tomu, že předmětem exekuce může být pouze věc movitá, měla by být již nalézacím soudem přesně identifikována, aby se zabránilo jejímu zaměnění s jinou věcí. Pokud tedy půjde kupříkladu o motocykl, je namístě jeho označení nejen typem, barvou, státní 85

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2004, sp. zn.20 Cdo 360/2003

72

poznávací značkou, číslem technického průkazu, dříve také výrobním číslem motoru, v současné době zejména údaje VIN. To vše může soud zjistit již v nalézacím řízení z listin mu předložených. Pokud jde o příslušenství exekuované věci, může jím být právě listina ve smyslu ustanovení § 345 odst. 2 OZ, za předpokladu, že je jí třeba k užívání odebírané věci. V takovém případě se listina odebere společně s věcí a odevzdá se oprávněnému. Touto listinou může být například technický průkaz a osvědčení o technickém průkazu od uvedeného motocyklu. Jeho neodebrání povinnému by pak šlo proti účelu samotné exekuce. Co se týče nakládání s exekuovanou věcí, která je v držení povinného, bylo v minulosti nezřídka nutné zabránit povinnému, aby věc odstranil. Proto bylo třeba začlenit do zákona ustanovení o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému doručí soudní vykonavatel až při samotním odebíraní věci. Jakémukoliv zmaření výkonu rozhodnutí je pak touto cestou zabráněno. Vlastní odebírání tedy provádí vykonavatel soudu, nikoliv soudce a to v souladu s ustanovením § 46 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, kde je stanovena vykonavatelům jejich působnost v rámci výkonů rozhodnutí. Ten pak o vlastním průběhu exekuce sepíše protokol, kde uvede veškeré skutečnosti, které se exekuce týkají, tj. jestli byla věc předána oprávněnému či jeho zástupci, případně kde se věc nachází, když se nenašla u povinného apod. Vlastním předáním věci oprávněnému je pak tento způsob exekuce ukončen. Poukazuji na usnesení Nejvyššího soudu ČR86, které se zabývá odebráním věci, a které se dotýká nejen námi zmíněného ustanovení § 345, ale i dalších §§ OSŘ ( § 146, § 152, § 218, § 236, § 237, § 238a, § 241a, § 242, § 243b, § 251, § 345 OSŘ) včetně ustanovení § 120 OZ: Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. M. proti povinné O. J., odebráním věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 1767/2003, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, č. j. 19 Co 321/2004-49, tak, že jednak dovolání odmítl, rozhodl o právu na náhradu nákladů soudního řízení, avšak zejména potvrdil správnost rozhodovací činnosti odvolacího soudu, protože formuloval:

86

Usneseni Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1010/2005 ze dne 13.7.2005

73

Při výkonu rozhodnutí není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 1/2000, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 7/2004). Podle mého názoru takto formulovaným usnesením Nejvyšší soud potvrdil ustálenou soudní praxi, že ve vykonávacím řízení soudy již procesně nemohou a také nezjišťují věcnou správnost předcházejícího rozhodnutí a sledují pouze správnost výkonu této exekuce. Tato formulace, byť je odborné veřejnosti známa, laické veřejnosti činí stále problémy. Tyto se projevují trvalou snahou využívat poučení v rozhodnutí k odvolávání se k předcházejícímu rozhodnutí, které je však již pravomocné a nelze jej řádnými prostředky znovu řešit.

4.2.4.4 Rozdělení společné věci Jednou z posledních forem exekuce vedené soudem je rozdělení společné věci upravené ustanoveními §§ 348 a 349 OSŘ. Zákonodárce na tomto místě uvádí ustanovení výkon rozhodnutí takových exekučních titulů, které upravují vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tato forma exekuce přichází tedy v úvahu za situace, kdy je věc, popřípadě nemovitost, ve vlastnictví několika osob a soudem je nařízeno, aby byla tato věc či nemovitost prodána a výtěžek rozdělen mezi spoluvlastníky. V takovém případě bude soud postupovat přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitostí a to nejen pro účely prodeje věci, ale pro postup v rámci celého výkonu rozhodnutí. Spoluvlastníci exekuovaného předmětu mají pro účely exekuce procesní postavení oprávněných a podle jejich podílu na společné věci se pak stanoví také výše jednotlivých pohledávek. Úprava v OSŘ představuje provedení hmotněprávního ustanovení § 142 OZ o zrušení podílového spoluvlastnictví soudní cestou a to v procesním smyslu. OZ pak v tomto paragrafu stanoví, že nedojde-li mezi spoluvlastníky k dohodě, zruší spoluvlastnictví a proveden vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. O tom, že společná věc bude prodána a její výtěžek následně rozdělen mezi spoluvlastníky, rozhoduje nalézací soud. Samotný prodej věci je však záležitostí exekučního soudu, který postupuje podle výše uvedených ustanovení § 348 a 349 OSŘ. Právo podat návrh

74

na výkon rozhodnutí má kterýkoli z povinných nebo oprávněných vůči ostatním, neboť výkon se zde provádí v zájmu všech spoluvlastníků. Bude-li předmětem výkonu rozhodnutí věc movitá, bude prodej uskutečněn podle ustanovení §§ 323 až 332 OSŘ s tím, že v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud uvede o jakou věc se jedná a v jakém poměru bude mezi spoluvlastníky rozdělen výtěžek. Přes značnou podobu s úpravou o prodeji nemovitých věcí však existují určitá specifika tohoto výkonu rozhodnutí, která musí být zohledněna. Není například smysluplné doručovat povinnému usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí až při vlastním provádění úkonu, neboť smyslem v tomto případě není neinformování povinného, aby ten pak nemohl s předmětem exekuce nakládat a neohrozil výkon rozhodnutí. Stejně tak není potřeba provádět soupis věcí, neboť již od začátku je jasné co je předmětem výkonu rozhodnutí. Vlastní prodej věci pak proběhne za použití všech ustanovení o prodeji movitých věcí s výjimkou toho, že pokud by nebyla dražba a to ani opakovaná dražba úspěšná, mohl by oprávněný převzít věc za jednu třetinu odhadní nebo úředně stanovené ceny. V praxi by to totiž znamenalo, že k dohodě o rozdělení věci podle § 142 OZ došlo a nařízená exekuce by pak pozbyla smyslu a byla by zastavena v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ. Pokud by se žádný kupec na předmět dražby nenašel, vyčerpal soud veškeré svoje možnosti. V úvahu pak přichází už jen zastavení výkonu rozhodnutí, aby se tak dalo spoluvlastníkům najevo, že soud už nebude postupovat dál, resp. že jakýkoli další postup by byl marný. Je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, která má být soudně prodána, uplatní se na tento prodej ustanovení §§ 335a až 336m OSŘ. Soud v usnesení o nařízení exekuce prodejem nemovitostí označí nemovitost a stejně tak uvede v jakém poměru bude výtěžek prodeje rozdělen mezi spoluvlastníky. Získaný výtěžek z prodeje nemovitosti či movité věci pak bude mezi spoluvlastníky rozdělen, resp. vyplacen podle výše jejich spoluvlastnických podílů. Pokud jde o movitou věc, poměr, v jakém bude výtěžek rozdělen, určí ve výroku svého rozhodnutí nalézací soud. Nebude proveden žádný rozvrh, avšak bude vydáno usnesení s určením konkrétní peněžité částky, která bude vyplacena oprávněnému a povinnému. Přesto, že zákon na tomto místě mlčí o náhradě nákladů řízení, bude potřeba k tomu přihlédnout při rozdělování výtěžku mezi spoluvlastníky. Tento peněžitý výtěžek se však nevyplatí ihned po skončení dražebního jednání, nýbrž až poté co usnesení o rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky nabude právní moci. Co se výtěžku získaného z prodeje nemovitosti týče, 75

vyplatí se oprávněnému a povinnému teprve poté, co byly z tohoto výtěžku uspokojeny případné pohledávky jiných osob, předcházející pohledávce oprávněného a povinného v souladu s ustanovením §§ 348 odst. 1, 2 a 337c odst. 1 OSŘ. Pohledávka spoluvlastníků tak bude uspokojena v rámci třetí skupiny, neboť jak již bylo uvedeno, mají oba postavení oprávněných. Jedná se však o přiměřené použiti těchto ustanovení v souladu s ustanovením § 348 odst. 1 OSŘ, kdy by měl mít soud vždy na paměti, že cílem výkonu rozhodnutí není v tomto případě uspokojení peněžité pohledávky, ale prodej spoluvlastněné nemovitosti a rozdělení výtěžku z prodeje mezi oprávněného a povinného. Závěrem rozvrhového řízení pak bude to, že soud vydá usnesení o rozvrhu, kde určí, jak bude výtěžek z prodeje nemovitosti mezi spoluvlastníky rozdělen. Přirozeně zde bude také uvedeno, v jakém poměru bude výtěžek rozdělen. Tento poměr stejně jako v případě soudního rozdělení společné movité věci bude vycházet z rozhodnutí nalézacího soudu. V praxi se často objevují případy, kdy je nutné movitou věc či nemovitost rozdělit jinak než prodejem a právě na tyto případy zákonodárce pamatoval v ustanovení § 349 odst. 1 a 2. Zde se upravuje tzv. reálné rozdělení společné věci a to na základě exekučních titulů vydaných v souvislosti s ustanovením § 142 OZ. Pokud si to okolnosti konkrétního případu vyžadují, je soud oprávněn přizvat si k rozdělení znalce. To se bude týkat například rozdělování pozemku za současného vytyčování nových hranic na základě geometrického plánu. Tímto znalcem bude ve většině případů znalec z oboru zeměměřičství. Reálné dělení je však uplatnitelné pouze za předpokladu, že se jedná o fakticky dělitelnou věc či nemovitost. Určení toho, zda je takové rozdělení reálně možné, je už v dispozici nalézacího soudu, který jej musí v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví co nejpřesněji určit.

4.2.4.5 Provedení prací a výkonů Poslední formou exekuce prováděné soudem, kterou zde zmíním, je výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů upravený v ustanoveních §§ 350 až 351a OSŘ. Tímto způsobem jsou ukládány jiné povinnosti než zaplacení peněžité částky. Soud zde naopak nařídí povinnému, aby ve prospěch oprávněného provedl nějakou činnost. Je potřeba zmínit, že povinný tuto činnost nemusí provést sám, oprávněný si totiž může na základě soudního povolení nechat provést práci prostřednictvím jiné osoby s výjimkou toho, že všechny náklady, které budou s touto činnosti spojeny nese sám povinný. Toto provedení práce nebo 76

výkonu jinou osobou za povinného předpokládá, že se bude jednat o zastupitelné plnění, jehož provedení bude takto možné. Je totiž logické, že některá plnění nemohou být v praktickém životě provedena nikým jiným než samotným povinným. V praxi se může jednat kupříkladu o nejrůznější stavební práce, kdy pro povinného bude i praktičtější vzít si na pomoc odborníka, který práci odvede za něj a to i mnohem rychleji, někdy i levněji. V souladu s ustanovením § 258 odst. 2 OSŘ se pak exekuce, kterou byla uložená jiná povinnost než zaplacení peněžité částky, bude řídit povahou takto uložené povinnosti. Mohou to být jak jednání, tak opomenutí, které z důvodu jejich nejrůznější podoby nemohl zákonodárce uvést v těchto několika ustanovení a proto zvolil tento poněkud obecnější název. Z logiky věci pak vyplývá, že se nebude jednat o taková nepeněžitá plnění, která je možné provést způsoby exekuce uvedenými výše. Jak bylo zmíněno, zákonodárce zde vyložil existenci dvou forem této exekuce, nezastupitelné plnění a jeho protipól ve formě zastupitelného plnění. O povaze stanovené povinnosti však nakonec vždy rozhodne soud na základě rozhodnutí, které má být vykonáno. Stejně jako jiné formy soudní exekuce i zde je rozhodujícím základem pro zahájení exekuce podaný návrh ze strany oprávněného. Ten zde již však není omezen v tom, že by jeho návrh musel obsahovat způsob, jakým má být exekuce provedena, na rozdíl od exekuce na zaplacení peněžitého plnění, kde je povinen uvést způsob, jakým má být tato exekuce uskutečněna. V tomto případě postačí, když uvede pouze to, že půjde o výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů. Soud pak na základě již uvedeného ustanovení § 258 odst. 2 přihlédne k povaze vymáhané povinnosti a nenechá na oprávněném, aby si vybíral mezi ustanovením § 350 nebo § 351 OSŘ. Stejně tak soud rozhodne, jestli se bude jednat o zastupitelné plnění či jeho opak. Stále bude mít ale na výběr pouze ze dvou forem v rámci jednoho způsobu exekuce. Což ale zjednodušuje jeho situaci v tom smyslu, že se neaplikuje ustanovení o případné nevhodnosti ve smyslu § 264 odst. 1 OSŘ, poněvadž soud zde nemůže nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem. K dispozici je totiž jenom jeden. V případě zastupitelného plnění je pak potřeba se vypořádat se situací, že práce nebo výkon může být provedena jinou osobou než povinným. Povinný by totiž mohl namítat, že tato jiná osoba zasahuje do jeho práv. To samé se týká i vlastní práce, tedy toho co má být vykonáno, v případě, že s prací budou spojeny ještě další činnosti, jako je vstup na pozemky povinného apod.87 Zákonodárce si s tímto poradil v rámci 87

Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1494.

77

ustanovení § 350 odst. 2 OSŘ, když stanovil, že k provedení vlastní práce nebo výkonu je oprávněnému nebo tomu, koho si oprávněný k provedení práce zvolil, umožněno činit vše co bude k zahájení a dokončení činnosti potřeba. Odpovědnost za škodu při provádění práci nebo výkonů tím však není dotčena. K zaplacení nákladů souvisejících s vykonávanou činností oprávněnému může soudní orgán vyzvat povinného i před zahájením provádění předmětné činnosti. Tyto náklady pak v případě dobrovolného plnění povinnosti zaplatí povinný přímo oprávněnému. Pokud ale povinnost dobrovolně neplní, je na oprávněném, aby podál návrh na jejich nucený výkon, pokud ovšem nemá v úmyslu, provést předmětnou činnost prozatím na svůj náklad. V případě záměru oprávněného vymoci tyto náklady v rámci výkonu rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost, provést práci nebo výkon, je pak povinností oprávněného, aby ve svém návrhu uvedl, jakým způsobem má být tento výkon rozhodnutí proveden. Jedná se již totiž o vymáhání peněžitého plnění. Návrh může podat jak před zahájením prací, tak po jejich skončení. Stanovení těchto nákladů však nebývá jednoduché a nezřídka soudu nezbude jiná možnost, než si ke zjištění těchto nákladů přizvat odbornou osobu. Soud totiž nesmí nařídit ve smyslu ustanovení § 263 odst. 1 OSŘ výkon rozhodnutí ve větším rozsahu, než který by stačil k uspokojení vymáhané povinnosti. Měl by tak stanovit náklady v co možná nejpřesnějším rozsahu. Náprava je sice možná v průběhu exekuce prostřednictvím soudního usnesení, to ale vyvolává jen zdržení a mělo by se tak proto dít jen v nutných případech. Pokud jde o návrh oprávněného na vymožení potřebných nákladů předem, nepoužije se zde obecné ustanovení § 339 odst. 2 OSŘ, neboť nejde o náklady řízení ve smyslu ustanovení § 270 OSŘ, o těchto již soud rozhodl spolu s nařízením exekuce. V případě tzv. nezastupitelného plnění pak bylo úmyslem zákonodárce zohlednit v ustanovení § 351 OSŘ situace, kdy se nemělo jednat o takové práce nebo výkony, které by mohl za povinného vykonat i někdo jiný. Klasickým příkladem může být povinnost malíře namalovat obraz. Jedná se sice o činnost, kterou by mohl provést i někdo jiný, avšak v takovém případě by nebyla nabídnuta stejná kvalita.88 Jinou povinností podle uvedeného paragrafu může být také nekonaní nějaké činnosti či její strpění popř. zdržení se určitého jednání. Takovouto povinností může být, a v současnosti jsme toho v mediích často i svědky, kupříkladu

88

Winterová, A. a kolektiv. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Praha : Linde, 2005, s. 949.

78

uveřejnění omluvného dopisu, článku nebo textu v případě ochrany osobnostních práv. Zajímavostí je, že i když je omluvný text součástí soudního rozsudku, nemůže to jako vlastní omluva stačit. A to i přesto, že podle ustanovení § 161 odst. 3 OSŘ pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle, čímž omluva nepochybně je, tato prohlášení vůle nahrazují. Uvedený rozkol je výsledkem usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1330/2003 ze dne 25.5.200489 a dalších rozhodnutí90, podle kterého je možné za nesplnění resp. porušení případné povinnosti poslat dopis, tedy vykonat určitou práci nebo výkon, ukládat pokuty. Tyty pokuty se ukládají obecně ve všech případech porušení tzv. jiné povinnosti podle ustanovení § 351 odst. 1 OSŘ a to až do výše 100.000 Kč s tím, že je možné ukládat je opakovaně v přiměřené míře. Pokud jde o uvedenou jinou povinnost, nejčastěji ve formě zdržení se nějaké činnosti nebo strpění něčeho, jedná se zpravidla o déletrvající výkon. Pokud však povinný poruší svou jinou povinnost, tzv. zapříčiní změnu stávajícího stavu, pak je soudu umožněno, aby povolil oprávněnému dosáhnout navrácení v původní stav a to vše na náklady povinného. V usnesení pak soud stanoví, jakým způsobem takové navrácení v původní stav bude provedeno. Rozhodujícím momentem bude opět podání návrhu oprávněným pro nařízení tohoto typu exekuce obnovením předešlého stavu, s čím vznikají oprávněnému určité náklady. Při záměru jejich vymáhání se pak bude postupovat identicky jako při vymáhání nákladů ve smyslu ustanovení § 350 odst. 3 OSŘ, tedy cestou návrhu oprávněného, tak jak je popsáno výše v rámci této podkapitoly.

89

Soudní judikatura, 2004, č. 9, s. 759. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 498/2004 ze dne 25.ledna 2005

90

79

220920

194748

250000

2584 2544 1073

79019 22238

97342

75916 36418 4503 3493 4126

50000

138 779 215 515 519

100000

2645 2232 1533

57172 50920

150000

105229

200000 Srážky ze mzdy Přikázání Movité věci Nemovitosti Vyklizení Ostatní

0 1981

1996

1999

2004

Obr.2 Počet navržených soudních exekucí 91

4.3 Exekuce s mezinárodním prvkem Do takto formulovaného přehledu soudní exekuce je zcela nezbytné uvést připomínku na novou právní situaci, která vznikla vstupem ČR do EU a tudíž se v právu hovoří o evropském justičním prostoru, což byl ještě donedávna naprosto nevídaný prvek. Z důvodu volnému pohybu osob v rámci Evropské unie bylo nutné, aby byl v jednotlivých členských státech EU v rámci soudní spolupráce zaručen výkon exekučních titulů o nesporných nárocích vydaný v jiném členském státě. V návaznosti na tuto potřebu bylo třeba vypracovat implementované nařízení zakotvující evropský exekuční titul, které by stanovilo minimální normy umožňující volný pohyb rozhodnutí soudních smírů a úředních listin ve všech členských státech, aniž by se v členském státě výkonu musela před uznáním a výkonem konat zprostředkující řízení. Od počátku bylo zřejmé, že při postupu, který by se týkal evropského exekučního titulu, by se vycházelo jednak z přímo aplikovatelného implementovaného nařízení, a jednak z předpokládané právní úpravy, které by v této souvislosti členské státy přijaly. V naších právních podmínkách se mělo jednat o novelu OSŘ a EŘ.

4.3.1 Evropský exekuční titul Dne 21. října 2005 tak po náročném legislativním a zejména připomínkovém řízení nabylo účinnosti nařízení (ES) Evropského parlamentu a Rady č. 805/2004 z 21. dubna 2004. Toto

91

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 5.

80

nařízení tak nahradilo nařízení (ES) č. 44/2001 Rady z 22. prosince 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v civilních a obchodních. Přijetí tohoto nařízení představuje významný krok pro vzájemné uznávání soudních rozhodnutí v civilních a obchodních věcech a zavádí tzv. evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky. Tento evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky představuje titul v případech, kdy dlužník prokazatelně nepopírá peněžitou pohledávku co do jejího druhu a výše a věřitel získal proti dlužníkovi buď soudní rozhodnutí nebo jiný vykonatelný titul založený na výslovném souhlasu dlužníka, jako například smír schválený soudem či ve formě adekvátní veřejné listiny.92 Podstatný rozdíl u evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky ve srovnání s výkonem rozhodnutí na základě výše uvedeného nařízení (ES) č. 44/2001 spočívá v tom, že není vyžadováno výslovné uznání nebo jiný akt stejného nebo srovnatelného druhu, směřující k výkonu rozhodnutí a evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky ve státě výkonu nesmí být ani podroben přezkoumání ve věci samé a na evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky se hledí jako na tuzemský exekuční titul. Věřitel se pak může rozhodnout, zda nechá titul potvrdit ve státě vydání jako evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky, nebo zda bude postupovat na základě nařízení (ES) č. 44/2001. Pro právní praxi je zapotřebí upozornit na to, že jako evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky může být potvrzen jen takový titul, který byl vydán teprve po 21. říjnu 2005. 93 Nařízení (ES) č. 805/2004 plně navazuje na výše zmíněné nařízení (ES) č. 44/2001 a obě normy je nutné vykládat a aplikovat společně. Dané rozhodnutí musí být např. v zemi svého vydání vykonatelné. Na návrh oprávněného je takové soudní rozhodnutí opatřeno potvrzením odpovídajícího vzoru dle přílohu č. 1. k nařízení (ES) 805/2004 v jazyce shodném jazyku rozhodnutí. Pro autentické listiny pak platí potvrzení dle přílohy č. 2. Proti rozhodnutí o vydání potvrzení o tom, že toto má charakter evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky, není opravný prostředek přípustný. Potvrzení o tom, že titul má charakter evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky,

92

Bělohlávek, A. Zavedení tzv. exequatur do českého právního řádu. Právní zpravodaj, Praha : C.H. Beck, 2004, č. 5, oddíl Legislativa, s.16 – 17. 93 Brodec, J. Evropský exekuční titul a evropský platební rozkaz. Právník, Praha : Česká akademie věd, 2005, č. 9, s. 1025 – 1039

81

vyznačí obvykle ten soud, který je oprávněn vyznačit právní moc, resp. zejména vykonatelnost rozhodnutí (v případě ČR pak soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni). Je ovšem zapotřebí si uvědomit, že přistoupením ČR k Evropské unii, a především vytvářením a rozšiřováním tzv. evropského justičního prostoru, došlo a nadále dochází k revoluci v oblasti uznávání a výkonu zahraničních rozhodnutí v rámci společenství. Nelze se v žádném případě spoléhat na to, co bylo ještě před několika málo lety ve vztahu k většině zemí axiomem, totiž na situaci, která byla označována oním kouzelným termínem "nevykonatelnost".94 Na druhou stranu je však zapotřebí právě v souvislosti s výkonem zahraničních rozhodnutí, tedy rovněž v souvislosti s aplikací nařízení (ES) č. 805/2004 podrobně analyzovat, interpretovat a aplikovat na konkrétní případ úpravu o doručování, která je obsažena v kapitole III. citovaného nařízení, upravující minimální požadavky na řízení o nesporných pohledávkách, zejména pak v souvislosti s rozsahem povinnosti poučení a v souvislosti s doručováním. Pojem minimální požadavky, který se zavedl i v naší terminologii a který vychází z verze německé, je ovšem poněkud zavádějící. Úprava obsažená v předmětném Nařízení totiž nepředstavuje žádný vlastní procesní předpis, nýbrž jde o minimální standardy, podle kterých je nutné procesní předpisy státu místa vydání rozhodnutí posuzovat. Na následky v podobě možného potvrzení titulu jako evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky musí být dlužník v případě soudního řízení výslovně upozorněn. Provedení takové upozornění bude třeba v praxi zkoumat. 95 Zásadně se tedy vyžaduje, aby k doručení žaloby a především výzvy k tomu, aby se dlužník, příp. žalovaný vyjádřil, spolu s doručením poučení o možných důsledcích omisivního jednání nebo nedostatečného zpochybnění v řízení uplatněného nároku došlo tak, že bude prokázáno převzetí adresátem příp. spolužijící osobou nebo zaměstnancem adresáta. Nařízení (ES) 805/2004 však umožňuje rovněž doručení písemnosti jejím doručením do poštovní schránky dlužníka. Podstatné však je, že v případě, kdy má být dokument za účelem doručení odeslán z jednoho členského státu do druhého, se použije nařízení (ES) 805/2004 též ve spojení s úpravou obsaženou v nařízení (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování 94

Bělohlávek, A. J. Evropský exekuční titul. [citováno 27. dubna 2007] http://pravniradce.ihned.cz/c4-1007826018321110-F00000_d-evropsky-exekucni-titul 95 Pavlová, B., Doležel, V. Evropský justiční prostor ve věcech civilních. Část XII. – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Právní fórum, Praha : ASPI, s. 1 an.

82

soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech. Česká republika si ale ve vztahu k nařízení /ES/ 1348/2000 vyhradila a stanovila jako podmínku možnosti doručování písemností poštou do ČR za podmínky, že se písemnosti doručují výlučně doporučeně s potvrzením o přijetí nebo obdobným dokladem a doručované písemnosti jsou v češtině nebo jsou opatřeny ověřeným překladem do češtiny. Případně by se jednalo o písemnosti v jednom z úředních jazyků doručujícího členského státu, pokud je příjemce státním příslušníkem dotčeného členského státu. Česká republika se dále ohradila proti přímému doručování na svém území. Nelze totiž nevidět, že v praxi se v poslední době objevuje řada pokusů zahraničních justičních orgánů o přímé doručení adresátům do České republiky, dokonce i bez odpovídajícího překladu. Takto doručované listiny někdy nesplňují podmínky příslušného Nařízení o doručování ve smyslu výhrad, které k tomu Česká republika učinila.96 Na nařízení (ES) 805/2004 reagovala vláda České republiky doplněním nového § 200ua občanského soudního řádu počítajícím právě s potvrzováním soudních rozhodnutí jako evropských exekučních titulů pro nesporné pohledávky. Diskutovatelné je ovšem ustanovení odst. 3 uvedeného § OSŘ, podle kterého má být účastníkem řízení o potvrzení takového titulu jen oprávněný. To sice neodporuje úpravě nařízení (ES) 805/2004, tato úprava je plně kompatibilní, je ovšem zapotřebí zdůraznit že existuje i možnost změny nebo zrušení potvrzení, které je bezpochyby možné i na návrh povinného. Vzhledem k tomu, že nařízení (ES) 805/2004 má přímou účinnost ve vztahu k subjektům z členských zemí a musí být aplikováno bez ohledu na jeho případné zohlednění ve výslovné úpravě předpisů tuzemského původu, je taková možnost zrušení nebo změny potvrzení o evropském exekučním titulu pro nesporné pohledávky nepochybně zachována i na návrh povinného bez ohledu na to, že připravovaná novela občanského soudního řádu na tuto otázku nereaguje. V rámci systému tuzemského civilního procesu je nutné evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky podřadit pod "jiná vykonatelná rozhodnutí, schválené smíry a listiny", jejichž

96

Bělohlávek, A. Zavedení tzv. exequatur do českého právního řádu. Právní zpravodaj, Praha : C.H. Beck, 2004, č. 5, oddíl Legislativa, s.16 – 17.

83

soudní výkon připouští zákon ve smyslu § 274 písm. i) OSŘ, jakož i ve smyslu § 40 odst. 1 písm. g) EŘ.

4.3.2 Evropský platební rozkaz Zavedení evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky však zdaleka není posledním počinem Evropské unie v oblasti justiční spolupráce. Probíhají například také intenzivní jednání ohledně přípravy nařízení o evropském platebním rozkazu. Pokud bude návrh nového nařízení upravujícího soudní řízení o Evropském platebním rozkazu přijat, zavede se v členských státech zvláštní soudní řízení, jehož účelem bude vydání evropského platebního rozkazu, obdoby platebního rozkazu upraveného v ustanovení paragrafu 172 a násl. OSŘ. V členských státech by tak existovalo jednotné "expresní" řízení k vymáhání nesporných peněžních nároků, a to jak přeshraničních, tak čistě vnitrostátních. Hlavní výhodou zavedení tohoto řízení by nebylo řízení samotné (neboť obdobná řízení již existují ve většině členských států), nýbrž jednotnost tohoto řízení v celé EU (podání stran by měla zásadně podobu jednotných formulářů). Existence jednotného řízení v celé EU by zjednodušila vymáhání peněžních nároků v cizím prostředí a snížilo finanční náklady na právní zastupování v cizím členském státu. Pro vymáhání evropského platebního rozkazu v jiném členském státu by bylo možné nechat si v domácím členském státu evropský platební rozkaz potvrdit jako evropský exekuční titul, či podle nařízení (CE) č. 44/2001 „Brusel I“ ze dne 22:12.2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech žádat v druhém členském státu, aby vydaný evropský platební rozkaz byl prohlášen za vykonatelný.97 Z výše uvedeného lze např. tzv. euroskeptikům ukázat, že přístup České republiky do EU se vyplácí, že nejsme jen osamocený ostrůvek v moři plném dravců. Přijetí uvedené legislativy dává nespornou výhodu všem věřitelům a to nejen subjektům v podnikatelské sféře, domáhat se vymožení své pohledávky v rámci celé EU. Uvedená právní úprava podporuje svobodu volného pohybu osob a s tím související svobodu podnikání. Je jen přáním autora této práce, aby podobná nařízení a související legislativa byla nadále přijímána a poskytovala potřebné prostředky k širokému uplatnění exekučních titulů.

97

Bělohlávek, A. J. Evropský exekuční titul. [citováno 27. dubna 2007] http://pravniradce.ihned.cz/c4-1007826018321110-F00000_d-evropsky-exekucni-titul

84

4.4 Závěr k soudní exekuci Na závěr pojednání o této formě exekuce opět předkládám tabelární podobu některých jejích znaků. Cílem této tabulky je vytvořit podmínky pro možnou slovní a tabelární komparaci jednotlivých forem exekuce v závěru této práce. Základní právní úprava: Smyslem tohoto znaku je určit základní právní normu, která upravuje danou formu exekuce. Název předpisu je poplatný tabelárnímu vyjádření, tj. je uveden ve zkratce. Vedle této základní právní normy se nevylučuje použití jiných právních norem, které jsou zařazeny do tabulky pod názvem – Provázanost na.

V případě soudní exekuce základní právní úpravu představuje OSŘ, resp. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vydaný Národním shromážděním ze dne 4. prosince 1963. Tento zákon patří mezi nejstarší platné a velmi frekventovaně používané zákony. Novelizace do r. 1989 byly víceméně formálního charakteru, zatímco od r. 1989 došlo k řadě novelizací, na něž se mohou vztahovat různé přívlastky, poněvadž tyto změny způsobovaly, nejenom odborné veřejnosti, řadu komplikací ve vztahu k soudům a mají doposud značný podíl na přezíravý pohled laické veřejnosti k soudům obecně. Novelizace v nových podmínkách, tedy zejména po r. 1994 odrážely řešení problematiky zejména v sociální oblasti, v důchodovém zabezpečení a pojištění. Do změn tohoto „pilíře“ naší legislativy průběžně zasahoval opakovaně i Ústavní soud svými několika nálezy. Vzhledem k vydání dalších zákonů jako o dražbách, konkurzu a vyrovnání, o elektronickém podpisu atd., později o dani z přidané hodnoty, došlo opět k dalším novelizacím. Za zmínku stojí zvlášť připomenout zákon č. 30/2000 Sb., známý pod názvem „Velká novela“ (OSŘ). Následovaly některé další, pro naši práci ne zcela podstatné změny a novelizace s několika výjimkami jako je zákon č. 501/2004 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím správního řádu, dále zákon č. 133/2006 Sb., o změně OSŘ a ĚŘ, který mimo jiné změny zavedl v OSŘ institut – Příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu. Dále pro naši práci (viz subkapitola 4.3.) důležitý zákon č. 233/2006 Sb., který novelizoval OSŘ v souladu s právem EU ve vztahu k legislativní zkratce – evropskému exekučnímu titulu. Provázanost na: Smyslem tohoto znaku je konkretizovat další právní normy ve vztahu k základní právní úpravě.

V případě soudní exekuce se jedná o samostatné použití OSŘ pro případ všech výkonů rozhodnutí, v zákoně upravených. 85

Subjekty: Smyslem tohoto znaku je uvedení subjektů příslušné formy exekuce.

V případě soudní exekuce se jedná o základní subjekty, kterými jsou soud, povinný a osoba oprávněná z exekučního. Exekuční tituly: Smyslem tohoto znaku je uvedení exekučních titulů v příslušné formě exekuce.

V případě soudní exekuce se jedná o exekuční tituly, které jsou uvedeny v zákoně, vydává je soud a jejich výčet přesahuje záměry této práce. Způsoby provedení exekuce: Smyslem tohoto znaku je uvedení způsobů výkonu exekučních titulů dle příslušné formy exekuce.

V případě soudní exekuce se způsob člení dle povahy uložené povinnosti, jejímž výsledkem je zaplacení peněžité částky, (různými způsoby, které mají finančně uspokojit věřitele), a dále jiné povinnosti než je zaplacení peněžité částky. Četnost výskytu: Smyslem tohoto znaku je uvedení četnosti výskytu projednávané formy exekuce s cílem možné budoucí komparace jednotlivých forem exekuce.

Četnost výskytu v případě soudní exekuce závisí na potřebě oprávněného uspokojit své pohledávky za povinným. Je důsledkem běžného praktického života a řešení jeho problémů. Na četnost výskytu soudní exekuce má mimo jiné vliv zejména úroveň právního vědomí ve společnosti, poctivost v podnikání a ve smluvních vztazích obecně, dále úroveň mezilidských vztahů. Náklady: Smyslem tohoto znaku je uvedení nákladovosti jednotlivých forem exekucí.

Nákladovost v případě soudní exekuce je poměrně vysoká, odvíjí se jednak od výše vymáhané částky a jejího příslušenství, jednak od náhrady právního zastoupení, náklady dále tvoří m.j. i soudní poplatky (4% z vymáhané částky). Výhody: Smyslem tohoto znaku je uvedení podstatných výhod příslušné formy exekuce.

V případě soudní exekuce lze za výhody považovat zejména velmi vysokou úroveň právních znalostí soudu, propracovanost systému soudnictví, jednoznačnost vazeb, úcta a vážnost k soudu, možnost použití donucovacích a vykonávacích prostředků, ústavní záruky. Nevýhody: Smyslem tohoto znaku je uvedení podstatných nevýhod příslušné formy exekuce.

V případě soudní exekuce lze za nevýhody považovat zejména výše nákladů právního zastoupení a jeho potřeba, délka a komplikovanost soudního řízení, která nezaručuje 86

požadovaný výsledek, přetíženost soudní soustavy, nepřehlednost právních norem pro laickou veřejnost, formální, rigidní a neosobní přístup soudu. V nedávné době se negativně na pověsti a vážnosti soudů obecně projevily medializované případy korupce a kárných provinění některých soudců. Typ exekuce

Soudní exekuce

Základní právní úprava

OSŘ

Subsidiární právní úprava

není

Subjekty

Soud, oprávněný, povinný

Exekuční tituly

Výkon rozhodnutí

Způsoby provedení exekuce

Výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky: - srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem Výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky: - vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením prací a výkonů Výkon rozhodnutí prodejem zástavy: - prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných, souborů věcí a bytů nebo nebytových prostorů ve vlastnictví podle zvláštního zákona, přikázáním zastavené peněžité pohledávky a postižením zastavených jiných majetkových práv.

Četnost výskytu

V závislosti na podaných návrzích, předcházejícím řízení a povaze uložené povinnosti

Náklady

Prokazatelné, poměrně vysoké náklady právního zastoupení

Výhody

Velmi vysoká úroveň právních znalostí soudů, propracovanost systému, jednoznačnost vazeb, úcta a vážnost k orgánu, donucovací a vykonávací prostředky, ústavní záruky

Nevýhody

Dtto náklady právního zastoupení a jeho potřeba, délka a komplikovanost soudního řízení, přetíženost soudní soustavy

87

5. Exekuce prováděná soudním exekutorem 5.1 Jednotlivé pojmy a vztahy v souvislostech V souvislostí problematikou soudních exekutorů je na úvod třeba zmínit, že společnost se neustále vyvíjí ve svém vnímaní světa a svých vlastních potřeb a tyto postoje společnosti s sebou přináší společenské vztahy, které se pak promítají do vývoje společenských norem. Tyto společenské normy se pak postupem času a vnímáním jak laické tak odborné veřejnosti, mění a povyšují na normy zákonné. S tím vždy přicházela neochota jejich dodržování a tradičně zaostalost ve vynutitelnosti práva. To se však částečně změnilo s příchodem EŘ, který je koncipován jako zvláštní zákon vůči obecné úpravě exekuce, tak jak je obsažena v OSŘ. EŘ nabyl účinnosti 1. 9. 2001 a tehdy nastala situace, kdy vynutitelnost práva, resp. vymáhání pohledávek začala být uskutečňována kromě státních institucí také jinými subjekty práva a to soukromými osobami, které tuto činnost začaly uskutečňovat jako činnost výdělečnou. Jsou to právě soudní exekutoři, kteří tuto činnost podnikají na základě zákonného zmocnění. Pro věřitele to byl průlom do situace, kdy se snažili domoci se vymožení svých pohledávek u prací zavalených soudů první instance. Dalo by se říci, že i správce daně je tímto schopen efektivnějšího vymáhání daňových nedoplatků. Zákonem tedy došlo k rozšíření subjektů, kteří mohou tuto činnost exekutora vykonávat. Kromě tradičních soudů se jedná o soudní exekutory a dále orgány v procesním postavení správce daně a orgánů správy sociálního zabezpečení, kteří už jsou však ve svém postavení exekutora částečně omezení co do výčtu možných způsobů výkonu rozhodnutí. Neznamená to ale, že by soudní exekutor mohl vykonávat veškerou pravomoc soudu v rámci exekučního řízení. Zákonem je na něj delegována pouze část soudní pravomoce a sice činnost, kterou soud vykonává po vydání exekučního titulu a která se týká nuceného výkonu rozhodnutí ukládající povinnému nějakou povinnost ke splnění.98 Ani tak ovšem nemůžeme říci, že by soud, který deleguje svoji pravomoc na soudního exekutora, pak neměl s výkonem rozhodnutí nic společného. Je to totiž stále soud, kdo rozhodne o zastavení exekuce, o jejím odkladu a co je hlavní, o nařízení výkonu rozhodnutí i pověření exekutora. EŘ je tak v souladu s ustanovením § 52 odst. 1 EŘ předpisem speciálním k obecné úpravě výkonu rozhodnutí 98

Veselý, J., Eppinger, A. Aplikace exekučního řádu z pohledu soudního exekutora. Právní rozhledy, 2002, č. 5, s. 206 an.

88

v OSŘ, který se pak použije přiměřeně.99,100 Pokud jde o jeho pravomoc, tak ta je v ustanovení § 28 odst. 1 a souvisejícího § EŘ koncipována tak, že úkony exekutora jsou považovány za úkony soudu a mezi tyto úkony lze pak zařadit všechny úkony, které OSŘ společně s dalšími právními předpisy jinak svěřily pro účely provedení exekuce soudu, soudci, vykonavateli popřípadě jinému soudnímu zaměstnanci. Z uvedeného vyplývá, že se v případě exekutora nejedná o soukromoprávní subjekt nýbrž o veřejného činitele a současně subjekt veřejnoprávní, neboť má k dispozici pravomoc, kterou mu svěřuje veřejnoprávní úprava. Jako takový je exekutor odpovědný za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s exekuční činností. Může pak vykonávat svou činnost pouze, pokud uzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu. S tím souvisí i krajní možnost jeho odvolání z exekutorského úřadu v případě závažného nebo opakovaného porušení EŘ. Rozhodování o pozastavení výkonu exekutorského úřadu podle ustanovení § 122 EŘ, má charakter rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 SŘ, neboť se v rámci něj rozhoduje o (dočasné) úpravě subjektivního práva fyzické osoby - exekutora vykonávat exekutorský úřad. Přes systematické zařazení citovaného ustanovení se na rozhodování nepoužijí ostatní ustanovení hlavy X EŘ, upravující kárnou odpovědnost exekutora, a toto rozhodování se uskutečňuje plně v režimu SŘ.101 Zde je možné opět nalézt provázanost EŘ na jiné právní normy, konkrétně ustanovení SŘ. EŘ pak ze všech právních předpisů upravujících exekuční problematiku využívá provázanost na jiné právní normy nejvíce. Z důvodu toho, že úprava v EŘ je předpisem relativně novým a ještě se zcela nesžila s českým právním prostředím, vyvolává stále mnoho výkladových problémů. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR na to z tohoto důvodu reagovalo a vydalo k sjednocení postupu exekutorů a soudů výkladové stanovisko k exekučnímu řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005 (dále jen „výkladové stanovisko“). I přesto však toto stanovisko způsobuje řadu nesrovnalostí, na které je neustále, tedy i v době tvorby této práce, poukazováno odbornou veřejností.102

99

Kasíková, M. a kolektiv. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 300. 100 Veselý, J., Rakovský, A., Šimková, R. Způsoby provedení exekuce podle zákona o soudních exekutorech se zaměřením na odchylky od úpravy v občanském soudním řádu. Právní rozhledy, 2001, č. 10, s. 470 an. 101 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2 As 19/2004-92 ze dne 22.9.2004 102 Mádr, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 10, s. 372.

89

5.2 Exekuce podle exekučního řádu Vzhledem k tomu, že je tato práce zaměřená zejména na samotný nucený výkon rozhodnutí ať už soudem nebo jinými orgány práva, dotknu se v této kapitole pouze okrajově nejvýznamnějších skutečností kolem vlastního provedení exekuce. Jako důležité ustanovení pak v této souvislosti vnímám ustanovení § 33 a násl. EŘ, týkajícího se povinnosti třetích osob, poskytnout exekutorovi svoji součinnost za účelem účinnějšího provedení exekuce.103 Budou to pak zejména informace o majetku povinného, které tyto tzv. třetí osoby ať už soudy, orgány státní správy a samosprávy nebo fyzické či právnické osoby obdržely v rámci výkonu svojí činnosti. Tyto subjekty mají na požádaní povinnost, poskytnout exekutorovi požadované údaje o povinném.104 V opačném případě jim může být v souladu s ustanovením § 34 odst. 3 uložena pořádková pokuta až do výše 50.000,- Kč. Exekutor však může o informace požádat teprve poté, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí obsahující jeho pověření k provedení exekuce nabylo právní moci a je vykonatelné. Je logické, že toto usnesení je pak exekutor povinen připojit ke své žádosti o poskytnutí součinnosti. Podle výkladového stanoviska exekutor dokládá pověření k žádosti o součinnost třetích osob podle § 34 odst. 1 EŘ i opisem (kopií) stejnopisu usnesení o nařízení exekuce opatřeným doložkou s uvedením data a podpisu exekutora nebo jím pověřeného zaměstnance, který opis vydal, a s otiskem úředního razítka exekutora.105 Na základě ustanovení § 128 OSŘ pak těmto třetím osobám, které poskytnou exekutorovi svoji součinnost, náleží náhrada hotových výdajů, která jim vznikla v souvislosti s poskytnutou informací o povinném. Před samotným nařízením exekuce je exekutor a stejně tak soud povinen zkoumat splnění procesních podmínek a předpokladů pro nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky a předpoklady nejsou veskrze upraveny v EŘ, použije exekutor pro tyto účely přiměřené ustanovení OSŘ v souladu s výše uvedeným ustanovením § 52 odst. 1 EŘ. Mezi tyto podmínky a předpoklady pak patří zejména pravomoc soudu, způsobilost stát se účastníkem řízení, procesní způsobilosti a další. Stejně jako nařízení výkonu rozhodnutí podle OSŘ lze i exekuci podle EŘ nařídit pouze na návrh oprávněného. Výjimkou zde ovšem je skutečnost, že v souladu s EŘ je možné podat tento návrh také u samotného exekutora a nikoli 103

Grossová, M. Exekuční řízení prováděné soudními exekutory. Daně, 2003, č. 7-8, s. 38 an. Kasíková, M. a kolektiv. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 161. 105 Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 403ú2003 ze dne 12.8.2003 104

90

jen u příslušného soudu. Pokud jde o věcnou a místní příslušnost exekučního soudu, tak tím je v prvním stupni okresní soud, v jehož obvodu má povinný svoje bydliště.106 Pod pojmem exekuční titul upravuje EŘ ve svém ustanovení § 40 a násl. v zásadě totožné exekuční tituly jako je tomu v případě ustanovené § 274 OSŘ s výjimkou několika odlišností v použité terminologii. Výčet těchto titulů uvádím na jiném místě této práce zabývajícím se soudní exekucí. Aby mohl být exekuční titul předpokladem pro nařízení, je nutná jeho vykonatelnost. Tuto skutečnost pak soud před samotným nařízením zkoumá jak z hlediska formálních, tak z hlediska obsahových náležitostí. Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda jsou oprávněný a povinný věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a zda právo není prekludováno.107 Vykonatelnost bývá zpravidla vyznačena již na samotném rozhodnutí soudu ukládajícího povinnému nějakou povinnost. Stejnopis tohoto rozhodnutí se pak přikládá ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 OSŘ k návrhu na výkon rozhodnutí.108 Soud je takovým rozhodnutí vázán a není oprávněn zkoumat, jestli je rozhodnutí věcně správné. Pokud soud uzná, že jsou splněny veškeré zákonné náležitosti pro nařízení exekuce, přistoupí k jejímu nařízení vydáním usnesením, kterým se exekuce nařizuje, s uvedením exekutora, který ji má provést. Jakým způsobem bude exekuce provedena určí exekutor v exekučním příkazu až po samotném nařízení exekuce v souladu s ustanovením § 48 písm. f) EŘ.109 Podle tohoto způsobu pak bude exekuce po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí také provedena. Jedním exekučním příkazem může exekutor za podmínek stanovených v ustanovení § 58 odst. 2 EŘ zvolit více způsobů provedení exekuce, měl by to však učinit samostatnými výroky označenými římskými číslicemi. Samozřejmě může také vydat více exekučních příkazů, kterými určuje jednotlivé způsoby provedení exekuce.110 Povinný nesmí činit žádné úkony, které by znemožnili výkon rozhodnutí, zejména není

106

Veselý, J.,Rakovský, A., Šimková, R. Soudní exekutoři – alternativa výkonu rozhodnutí. Právní rozhledy, 2001, č. 1, s. 254 an. 107 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 245/2004 ze dne 27.5.2005. 108 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 181/2003 ze dne 25.3.2004 109 Baudyš, Petr. Aplikace exekučního řádu z pohledu mého. Právní rozhledy, 2002, č. 9, s.436 an. 110 Kasíková, M. a kolektiv. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 288.

91

oprávněn exekuovaný předmět zcizit ani zatížit jiným právem. Tento úkon by byl o začátku neplatný.

5.2.1 Exekuce na peněžitá a nepeněžitá plnění Pokud jde o vlastní provedení exekuce, tak tu na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí, provádí exekutor sám a soud ji pouze nařídí. Podle EŘ má exekutor k dispozici téměř všechny způsoby výkonu rozhodnutí, jak jsou uvedeny v OSŘ. Proto byl zákonodárce při jejich úpravě v rámci tohoto předpisu úsporný a do většiny z těchto ustanovení zakotvil přiměřené použití OSŘ. Jednotlivé způsoby neupravil tak podrobně, pouze uvedl nepatrné rozdíly oproti úpravě v OSŘ. Exekutor tak může dělit exekuci na peněžitá plnění a stejně tak i nepeněžitá plnění, které se i zde řídí povahou uložené povinnosti, jako je tomu v ustanovení § 258 odst. 2 OSŘ. Výjimkou však bude zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem. Na tuto výjimku však zákon pamatuje v ustanovení § 66 odst. 6 EŘ, kdy poskytl exekutorovi možnost, podat jménem oprávněného návrh na zřízení uvedeného práva. Další významnou výjimkou v pravomoci exekutora je ustanovení týkající se prodeje zástavy, kde je na rozdíl o ustanovení § 258 odst. 3 OSŘ výčet způsobů prodeje zástavy užší v neprospěch EŘ. Vzhledem k úsporné úpravě jednotlivých způsobů výkonu rozhodnutí v rámci EŘ odkazuji na výklad o jednotlivých způsobech exekuce prostřednictvím OSŘ na jiných místech této práce. Pro usnadnění výkladu přesto uvádím způsoby exekuce, které umožňuje v souladu s ustanovením § 59 a § 65a EŘ. a)

Pro exekuci ukládající peněžitá plnění to jsou: srážky ze mzdy a jiných příjmů, přikázání pohledávky, příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodej movitých věcí a nemovitostí a prodej podniku,

b) Pro exekuci ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky to jsou: vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci a provedení prací a výkonů. Jak bylo výše uvedeno, exekutor vykonává svou činnost za odměnu, která bývá v praxi dohodnuta již v rámci smlouvy o provedení exekuce, kterou mezi sebou uzavřeli oprávněný a exekutor. I když by to smlouva neobsahovala, tak okamžikem, kdy dojde exekutorovi usnesení o jeho pověření provést exekuci, stává se tato smlouva účinnou. To však nebrání exekutorovi, domáhat se svého práva na odměnu v souladu s ustanovením § 90 odst. 2 EŘ. Je výhodou pro 92

exekutora žádat od oprávněného pro účely zálohu na případné náklady související s prováděním exekuce. Co se týče smlouvy mezi exekutorem a oprávněným o provedení exekuce musím na závěr připomenout a zdůraznit, že exekutor je pověřen provedením exekuce na základě výběru oprávněným. Jeho účast v exekučním řízení se však odvíjí od soudního rozhodnutí, nikoliv např. od smlouvy s oprávněným.111 Pro informace a součinnost při výkonu exekucí se vede centrální evidence exekucí, který vede Exekutorská komora České republiky na určené internetové adrese. Exekutoři do evidence elektronicky zapisují a z evidence elektronicky vymazávají údaje o nařízení exekuce a o pověření exekutora provedením exekuce a veškeré další údaje týkající se exekucí.112

5.3 Závěr k exekuci prováděné soudním exekutorem Na závěr pojednání o této exekuci opět předkládám tabelární podobu některých jejích znaků. Cílem této tabulky je, stejně jako výše,vytvořit podmínky pro možnou slovní a tabelární komparaci jednotlivých forem exekuce v závěru této práce. Základní právní úprava: Smyslem tohoto znaku je určit základní právní normu, která upravuje danou formu exekuce. Název předpisu je poplatný tabelárnímu vyjádření, tj. je uveden ve zkratce. Vedle této základní právní normy se nevylučuje použití jiných právních norem, které jsou zařazeny do tabulky pod názvem – Provázanost na.

V případě exekuce prováděné soudním exekutorem základní právní úpravu představuje EŘ, resp. zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ze 28. února 2001. V průběhu jeho platnosti došlo vzhledem k tomu, že se jedná o novou kodifikaci, pouze k několika novelizacím. Jako podstatný si dovoluji označit zákon č. 501/2004 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím správního řádu, dále zákon č. 133/2006 Sb., o změně OSŘ a EŘ, který mimo jiné změny zavedl institut – Příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu . K nové kodifikaci došlo v zájmu, cituji z důvodové zprávy113: „ …převedení části agendy, dosud vykonávané výlučně soudy, na nově ustanovované soudní exekutory. Soudům se tím umožní soustředit převážnou část jejich potenciálu na nalézací řízení, v němž je jejich úloha

111

Mádr, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 10, s. 372. . Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 331/2001 Sb., o centrální evidenci exekucí ve znění vyhlášky č. 130/2005 Sb. 113 Němec, P., Svoboda, P. a kol. Důvodová zpráva k návrhu zákona o soudních exekutorech (exekuční řád). Obecná část. [ASPI , PSP 725/0] 112

93

nezastupitelná…Ve státech, kde byl institut soudních exekutorů již zaveden, je statisticky evidována vyšší efektivnost vymáhání pohledávek“ . Provázanost na: Smyslem tohoto znaku je konkretizovat další právní normy ve vztahu k základní právní úpravě.

V případě exekuce prováděné soudním exekutorem se jedná o použití OSŘ, ZSDP a SŘ. Je třeba zdůraznit, jak vyplývá z důvodové zprávy, bylo smyslem návrhu EŘ odlehčení části agendy obecným soudům, z tohoto vyplývá široká možnost využití soudního exekutora v návaznosti na další formy exekuce, tj. daňovou, správní a po návrhu oprávněného nakonec i soudní exekuce. Subjekty: Smyslem tohoto znaku je uvedení subjektů příslušné formy exekuce.

V případě exekuce prováděné soudním exekutorem se jedná o základní subjekty, kterými jsou po podání návrhu oprávněného soud, následuje exekutor a donucovacími prostředky exekutora je osloven povinný. V tomto exekučním řízení lze jmenovat i další subjekty, zahrnuté dle terminologie ZSDP pod legislativní zkratku „správce daně“, resp. exekutor může požádat o součinnost třetí osoby. Exekuční tituly: Smyslem tohoto znaku je uvedení exekučních titulů v příslušné formě exekuce.

V tomto případě exekuce se jedná o exekuční tituly, které jsou uvedeny v zákoně (viz tabulka), a jsou zejména vykonatelná různá rozhodnutí. Způsoby provedení exekuce: Smyslem tohoto znaku je uvedení způsobů výkonu exekučních titulů dle příslušné formy exekuce.

V případě této exekuce lze způsoby exekuce obecně rozdělit na peněžitá a nepeněžitá (viz tabulka). Četnost výskytu: Smyslem tohoto znaku je uvedení četnosti výskytu projednávané formy exekuce s cílem možné budoucí komparace jednotlivých forem exekuce.

Četnost výskytu v případě exekuce prováděné soudním exekutorem se soustavně zvyšuje v návaznosti na odtížení této agendy soudům. Její četnost je důsledkem běžného praktického života a řešení jeho problémů. Na četnost výskytu této exekuce má mimo jiné vliv zejména nižší úroveň právního vědomí v oblasti podnikání. Náklady: Smyslem tohoto znaku je uvedení nákladovosti jednotlivých forem exekucí.

94

Nákladovost v případě exekuce prováděné soudním exekutorem je poměrně vysoká. Odvíjí se jednak od výše vymáhané částky, jejího příslušenství, ale také kromě nákladů právního zastoupení o náklady soudního exekutora, které jsou vysoké. Výhody: Smyslem tohoto znaku je uvedení podstatných výhod příslušné formy exekuce.

V případě této exekuce lze za výhody považovat zejména rychlost, výtěžnost, důslednost a snadnější přístup než u soudů. Vzhledem k odměnám exekutora vyvolat korupční prostředí. Je třeba zdůraznit návaznost soudního exekutora na činnost soudu při vydávání rozhodnutí o jeho výkonu a o pověření soudního exekutora tímto výkonem soudního rozhodnutí. Nevýhody: Smyslem tohoto znaku je uvedení podstatných nevýhod příslušné formy exekuce.

V případě této exekuce lze za nevýhody považovat zejména vysoké náklady tohoto řízení a nutnost složení zálohy oprávněným. Pro povinného je tato forma exekuce nepříjemná, doslova drsná, neboť soudní exekutor provádí exekuce s cílem dosažení zisku a nehledí na sociální a jiné poměry povinného. Exekutor se chová naprosto neosobně, přesto však v mezích zákona. Toho jeho jednání je klasifikováno jako jednání veřejného činitele, přesto laická veřejnost má vůči exekutorům značné antipatie. Při této příležitosti je třeba zdůraznit, že co je pro povinného nevýhodou, je pro oprávněného výhodou. Oprávněný díky tomuto novému a modernímu způsobu vymáhání pohledávek dojde k uspokojení svých finančních nároků, pochopitelně na úkor povinného, k jehož tíži jdou dále náklady právního zastoupení oprávněného, včetně nemalé odměny soudního exekutora (náklady exekuce).

95

Typ exekuce

Exekuce prováděná soudním exekutorem

Základní právní úprava

EŘ

Subsidiární právní úprava

OSŘ, ZSDP, SŘ

Subjekty

Exekutor, soud, oprávněný, povinný

Exekuční tituly

- vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek, - vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek, - vykonatelný rozhodčí nález, - notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu nebo exekutorský zápis podle § 78 písm. a), - vykonatelné rozhodnutí orgánu veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelný smír, - vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, - jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon.

Způsoby provedení exekuce

Peněžitá plnění: - srážky ze mzdy a jiných příjmů, přikázání pohledávky, příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodej movitých věcí a nemovitostí a prodej podniku; Jiná povinnost než zaplacení peněžité částky: - vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci a provedení prací a výkonů; Exekuce prodejem zástavy: - prodej zastavených movitých věcí a nemovitostí.

Četnost výskytu

Trvale se zvyšující, nahrazuje činnost státu

Náklady

Velmi vysoké

Výhody

Důslednost a výtěžnost, rychlost, snadnější přístupnost než u soudu

Nevýhody

Dtto vysoké náklady, nutnost složení zálohy oprávněným před vlastním výkonem exekuce

96

6. Komparace daňové, správní, prováděné soudním exekutorem

soudní

exekuce

a

exekuce

Na závěr výše uvedených pojednání o formách exekucí předkládám verbální a tabelární komparaci těchto forem prostřednictvím srovnání některých jejich znaků. Základní právní úprava: Smyslem tohoto znaku bylo určit základní právní normy, která upravují

dané formy exekuce. Společným znakem všech forem exekuce je použití základních právních norem, kterými jsou ZSDP, SŘ, OSŘ a EŘ. Jednotlivé formy exekucí se liší mírou použití dotčených právních předpisů v základní právní úpravě a možnou vzájemnou jejich kombinací s využitím jiného předpisu jako subsidiárního. Hrubým odhadem lze dovodit, že formy exekucí se liší mezi sebou použitím základním právní úpravy, resp. použitou právní normou: daňová exekuce – ZSDP, správní exekuce – SŘ, soudní exekuce – OSŘ, exekuce prováděná soudním exekutorem – EŘ. Nad původní záměr práce byly u některých norem realizovány historické pohledy na jejich vývoj a to z důvodu pochopení jejich změn a k podtržení nutnosti rekodifikace po vzoru např. SŘ. Dále nad původní záměr práce došlo k zařazení a rozborům, týkající se dvou forem exekucí a to ve vztahu soudní exekuce a exekuce prováděné soudním exekutorem, jakožto: převedení části agendy, dosud vykonávané výlučně soudy, na nově ustanovované soudní exekutory. Toto zařazuji proto, že je prokázán záměr zákonodárce a skutečně došlo k situaci, uvedené v takto mnou již výše citované důvodové zprávě k EŘ, že: Soudům se tím umožní soustředit převážnou část jejich potenciálu na nalézací řízení, v němž je jejich úloha nezastupitelná…Ve státech, kde byl institut soudních exekutorů již zaveden, je statisticky evidována vyšší efektivnost vymáhání pohledávek“. Do takto formulovaného přehledu o základních právních normách je zcela nezbytné uvést připomínku na novou právní situaci, která vznikla vstupem ČR do EU a tudíž se v právu hovoří o evropském justičním prostoru, což byl ještě donedávna naprosto nevídaný prvek. (viz subkapitola 4.3.)

97

Provázanost na: Smyslem tohoto znaku bylo konkretizovat další právní normy ve vztahu

k základním právním úpravám. V případě všech forem exekucí platí to, co bylo formulováno v předcházejícím znaku o základní právní úpravě. Jednotlivé formy se liší použitím subsidiárních právních norem provázaných na základní právní normy: daňová exekuce – základní právní norma - ZSDP, provázanost na OSŘ a SŘ., správní exekuce – základní právní norma - SŘ, provázanost na OSŘ a ZSDP, soudní exekuce – základní právní norma - OSŘ, provázanost není a to i přes zdánlivou provázanost na další právní normy, nejen SŘ, EŘ a ZSDP, exekuce prováděná soudním exekutorem – základní právní úprava –EŘ, provázanost na OSŘ, ZSDP a SŘ. Subjekty: Smyslem tohoto znaku bylo uvedení subjektů příslušné formy exekuce.

U všech forem exekuce lze obecně formulovat, že subjekty tvoří: Zástupce státu – správce daně, správní orgán, soud, soudní exekutor, všichni tito jmenování zástupci státu jsou vybavení kompetencemi vydávat vynutitelná rozhodnutí, s různými názvy podle formy exekuce. V některých případech vystupuje např. správce daně i v procesní roli oprávněného. Povinný – povinný v obecné rovině, v daňové rovině má též název daňový subjekt Oprávněný – oprávněný v obecné rovině, v daňové exekuci toto bývá v následném soudním řízení správce daně. Subjekty poskytující součinnost – v různých formách exekucí to bývají další subjekty, schopné poskytnout zástupci státu – viz výše, různé informace potřebné pro rozhodovací činnosti tohoto orgánu. Právní normy upravují povinnosti těchto subjektů. Exekuční tituly: Smyslem tohoto znaku bylo uvedení exekučních titulů příslušné formy

exekuce. Společným znakem všech exekučních titulů je jejich vykonatelnost. Vždy se jedná o exekuční tituly, které jsou uvedeny v zákoně. V níže uvedené tabulce jsou komparativním způsobem ve

98

svislých sloupcích tyto tituly uvedeny a prokazují tak rozmanitost a různost prováděných forem exekucí. Mají přímou návaznost na právní normy, jejichž výčet se uvádí výše a to jak v základní právní úpravě, tak v jejich provázanosti. Ve zbytku odkazuji na tuto tabulku a její vypovídací schopnost díky jejímu uspořádání. Způsoby provedení exekuce: Smyslem tohoto znaku bylo uvedení způsobů výkonu exekučních

titulů dle příslušné formy exekuce. Obecně platí, že lze způsoby exekuce rozdělit na peněžitá a nepeněžitá plnění. Tento znak je u každé exekuce poplatný příslušné formě a způsobem provedení se tak jednotlivé exekuce liší. Opět stejně jako u exekučních titulů odkazuji na tabelární komparaci v níže uvedené tabulce. Četnost výskytu: Smyslem tohoto znaku bylo uvedení četnosti výskytu projednávané formy

exekuce s cílem komparace jednotlivých forem exekuce. Jednotlivé formy exekucí se od sebe i zde liší a to svou četností. Např. u daňové exekuce je četnost výskytu přímo závislá na správci daně, resp. jeho pracovnících. U správního orgánu u správní exekuce je tato četnost ovlivněna ještě dalšími vlivy, jako je úroveň právního vědomí a z toho vyplývající četnost správních deliktů občanů. U soudních exekucí je trvalý nárůst agendy, který se snad podařilo zpomalit převedením části vykonávací agendy výkonu rozhodnutí na soudní exekutory. Soud jako takový, nemůže počet podání od oprávněných osob podstatě ovlivnit. Může ovlivnit rychlost a kvalitu jejich vyřízení a to s ohledem na vysokou odbornou úroveň soudců. Četnost exekucí prováděných soudními exekutory se trvale zvyšuje. Jedná se o progresivní prvek, související s novou legislativní úpravou. Tato novost je relativní a to nikoliv s ohledem na vydání právní normy v roce 2001, ale zejména z historického pohledu. Jedná se o dávno používaný systém a právní institut, o němž se již v období první republiky měla možnost přesvědčit značná část obyvatelstva, z jejichž ústního podání a následně pro mladší generace i z učebnic dějepisu vyplývá a lze vysvětlit zažitý a negativní přístup ve společnosti obecně k soudním exekutorům. V současné době je tato činnost opět aktuální a to zvláště v návaznosti na podnikatelské aktivity předcházejících let u některých subjektů. Náklady: Smyslem tohoto znaku bylo uvedení nákladovosti jednotlivých forem exekucí.

99

Lze stručně formulovat, že nákladovost dle jednotlivých forem exekuce se výrazně liší a to v návaznosti na potřebu odborného zastupování v případě exekuce prováděné soudem, dále soudním exekutorem, kde je v obou případech poměrně vysoká. Naopak nejnižší náklady jsou u správních exekucí. Výhody: Smyslem tohoto znaku bylo uvedení podstatných výhod u příslušné formy exekuce.

Porovnání jednotlivých forem exekucí z hlediska jejich výhod je relativní. Důvodem je skutečnost, že to, co je výhodné pro oprávněného, který je tím nejdůležitějším subjektem, protože se mu vrací jím vynaložené finanční a jiné prostředky včetně věcného plnění, není obvykle výhodné pro povinného. V zájmu spravedlnosti je však třeba zdůraznit, že všechny formy exekucí, které v této práci uvádím, jsou exekuce, jejichž cílem je obecně donucení povinného k peněžitému či nepeněžitému plnění, avšak právní cestou. Z procesního hlediska je třeba za výhodu považovat u exekucí rychlost jejich provedení a návratnost finančních prostředků či jiného plnění oprávněnému. Jak je výše v práci uváděno, např. u exekuce prováděné soudním exekutorem lze za výhody považovat zejména rychlost, výtěžnost, důslednost a snadnější přístup než u soudů. Nevýhody: Smyslem tohoto znaku bylo uvedení podstatných nevýhod u příslušné formy

exekuce. U některých forem exekucí, zejména u exekuce prováděné soudním exekutorem, lze za jejich nevýhody považovat poměrně vysoké náklady tohoto řízení a pro oprávněného nutnost složení zálohy před zahájením řízení exekutorem. U soudních exekucí je toto obdobné, zálohu skládat není třeba, soudní poplatek se již ve vykonávacím řízení neplatí, avšak náklady s ohledem na potřebu právního zastoupení se zvyšují v návaznosti na výši pohledávky. U některých exekucí se občas vyskytuje možnost vzniku korupčního prostředí, zatímco u jiných např. vzhledem k odměnám soudního exekutora nelze u této formy toto korupční prostředí vyvolat. Ve zbytku opět odkazuji na vypovídací schopnost tabulky níže.

100

Typ exekuce

Daňová exekuce

Správní exekuce

Soudní exekuce

Exekuce prováděná soudním exekutorem

Základní právní úprava

ZSDP

SŘ

OSŘ

EŘ

Subsidiární právní úprava

OSŘ, SŘ

ZSDP, OSŘ

není

OSŘ, ZSDP, SŘ

Subjekty

Správce daně, daňový subjekt, subjekty poskytující součinnost správci daně

Správní orgán, povinný, osoba oprávněná z exekučního titulu

Soud, oprávněný, povinný

Exekutor, soud, oprávněný, povinný

Exekuční tituly

- vykonatelný výkaz nedoplatků,

- vykonatelné rozhodnutí uvedené v § 74 SŘ, nebo

- výkon rozhodnutí

- vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek,

- vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění, - splatná částka zálohy na daň.

- vykonatelný smír uvedený v § 141 odst. 8 SŘ.

- vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek, - vykonatelný rozhodčí nález, - notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu nebo exekutorský zápis podle § 78 písm. a), - vykonatelné rozhodnutí orgánu veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelný smír, - vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského

101

pojištění a sociálního zabezpečení, - jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon. Způsoby provedení exekuce

- přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev nebo jiné pohledávky, - srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod.,

Exekuce na peněžitá plnění dle ZSDP; Exekuce na nepeněžitá plnění a to: - náhradním výkonem v případě zastupitelných plnění, - přímým vynucením v případě nezastupitelných plnění, zejména vyklizením, odebráním movité věci a předvedením, nebo - ukládáním donucovacích pokut.

- prodej movitých věcí,

Výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky: - srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem; Výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky: - vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením prací a výkonů; Výkon rozhodnutí prodejem zástavy:

- prodej nemovitostí.

- prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných, souborů věcí a bytů nebo nebytových prostorů ve vlastnictví podle zvláštního zákona, přikázáním zastavené peněžité pohledávky a postižením zastavených jiných majetkových práv.

Peněžitá plnění: - srážky ze mzdy a jiných příjmů, přikázání pohledávky, příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodej movitých věcí a nemovitostí a prodej podniku; Jiná povinnost než zaplacení peněžité částky: - vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci a provedení prací a výkonů; Exekuce prodejem zástavy: - prodej zastavených movitých věcí a nemovitostí.

Četnost výskytu

Soustavná a plánovaná vyhledávací činnost správce daně

Soustavná

V závislosti na podaných návrzích, předcházejícím řízení a povaze uložené povinnosti

Trvale se zvyšující, nahrazuje činnost státu

Náklady

Náklady daňového řízení nese příslušný správce daně, s výjimkou nákladů exekučních a

Hradí povinný, výjimečně v případě zastavení exekuce, ten kdo o takové zastavení exekuce požádal

Prokazatelné, poměrně vysoké náklady právního zastoupení

Velmi vysoké

102

nákladů, které vznikly daňovému subjektu. Výhody

Soustavnost, souladnost postupu a vzájemné propojení na další subjekty státu, vyšší úroveň právního vědomí pracovníků správce daně

Značná četnost orgánů státu, částečná samostatná právní úprava

Velmi vysoká úroveň právního vědomí, propracovanost systému, jednoznačnost vazeb, úcta a vážnost k orgánu, donucovací a vykonávací prostředky, ústavní záruky

Důslednost a výtěžnost, rychlost, snadnější přístupnost než u soudu

Nevýhody

Vymezený okruh činností pro stát, nutná návaznost na jiné právní normy

Průměrná úroveň právního vědomí pracovníků, částečná návaznost na jiné právní normy u exekuce na peněžitá plnění

Dtto náklady právního zastoupení a jeho potřeba, délka a komplikovanost soudního řízení, přetíženost soudní soustavy

Dtto vysoké náklady, nutnost složení zálohy oprávněným před vlastním výkonem exekuce

103

7. Závěr Z výkladu této diplomové práce je možné dovodit, že exekuční problematika je v zákonných předpisech velmi rozsáhle upravena, zákonodárce se snaží používat veškerých svých možností, aby v oblasti exekuce nenechal žádnou maličkost nepovšimnutou. Přesto, že se mu daří částečně napravovat určité výkladové nejasnosti, které se v této oblasti vyskytují odedávna, dopouští se další ještě významnější chyby, když se pouští do tak rozsáhlého výkladu, jakým je výklad v jednotlivých předpisem, kterými se tato práce zabývá. Exekuce je v jednotlivých zákonných předpisech prostřednictvím množství zákonných odkazů upravena tak rozsáhle a komplikovaně, že není schopna řešit aktuální ekonomické problémy současné společnosti. Daňová exekuce si tak pro svoji potřebu vypomáhá ustanoveními občanského soudního řádu, tedy předpisu obecné povahy řešícího veškeré aspekty exekuce pro potřeby všech právních odvětví. Soudní a správní exekuce naopak využívají úpravy daňové exekuce k vymáhání a vybírání peněžitých plnění. Každé z uvedených právních odvětví pak řeší speciální oblast společenských vztahů, které se na sebe navzájem působí a musejí být proto chápány jako jeden celek.114 Zákonná úprava se přesto snaží dát exekuci ucelenou podobu a umožnit ji, stát se náležitým ochráncem občanských práv. Přes tuto snahu však na některých místech právní úpravy nadále zůstávají jisté výkladové nepřesnosti, které je třeba do budoucna náležitě sladit s poznatky z praktického provádění exekuce. Je to právě podrobná úprava v jednotlivých zákonných předpisech, které zpomalují možnost rychlého postupu exekučních orgánů při nápravě vztahů mezi dlužníky a věřiteli. Podrobné zkoumání předpokladů nutných pro nařízení exekuce, následné zjišťování údajů o povinném a jeho majetkových poměrech a samotný průběh výkonu rozhodnutí jsou jen částí z výčtu problémů, kde by měl zákonodárce myslet na větší praktický dopad a přínos této úpravy. Další otázkou, která se v současnosti objevuje, je otázka, nakolik je úprava exekuce v několika právních předpisech dostačující? Zřetelné je to zejména právě v oblasti daňové exekuce, která nemá k dispozici samostatnou ucelenou úpravu v jednom zákoně. V ZSDP pouze uvádí, jakými způsoby je exekuce v daňovém právu možná. Přiměřené použití OSŘ je pak zavádějící 114

Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 20.

104

v tom smyslu, že není zřejmé jaké vztahy mezi účastníky exekučního řízení panují. V daňovém řízení jsou zde pouze dva subjekty a to správce daně jako orgán moci výkonné na jedné straně a daňový subjekt na straně druhé. Jiné osoby se mohou dostat do postavení daňového dlužníka pouze za předpokladu, že na ně přešla daňová povinnost. Přesto, že je soud orgánem moci soudní a je tak nezávislý na výkonné moci, dostává se na tomto místě správce daně v zásadě do jeho postavení a disponuje některými jeho oprávněními. Je pak otázkou, jestli je taková situace vhodná.115 Inspirací zákonodárci by tak mohla být právní úprava Slovenské republiky, kde je daňová exekuce upravena v samostatném zákoně bez potřeby odkazů na jiné právní předpisy. Podobnou úpravou v našem právním řádu by se pak dalo vyhnout veškerým nejasnostem, které vyplývají právě z používání několika zákonných předpisů pro jedno exekuční řízení. Jak již bylo výše uvedeno, právní úprava exekuce v našem právním řádě není upravena dost dobře na to, aby dostatečně chránila práva všech občanů v této oblasti. Směřování právní úpravy exekuce de lege ferenda by mělo opustit cestu roztříštěné úpravy v jednotlivých právních předpisech. Zákonodárce by se měl zamyslet nad tím, jestli by nebylo praktičtější a také mnohem účinnější připravit pro příslušné právní odvětví vždy samostatný zákon, který by problematiku exekuce upravil v celém rozsahu, aniž by bylo třeba odkazovat na předpisy z jiných právních odvětví. Otázkou také je, proč nepřipravit jediný samostatný právní předpis, který by upravil exekuci pro všechna právní odvětví, samozřejmě se zohledněním jejich specifik? Současný stav právní úpravy odpovídá: Proč ne a to je i názor autora této práce. Co se týká vývoje exekuce do budoucna, už dnes jsou zde snahy celý proces zjednodušit. Tak například současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil plánuje a realizuje m.j. projekt elektronizace justice, kdy by měla být odborná práce soudců zvýrazněna a oproštěna od jednodušší agendy, (např. přesun této jednodušší práce, jakou je případ nesplácení dluhů do agendy vyšších soudních úředníků), a tím by mělo dojít ke zkvalitnění a urychlení práce soudů s kvalitativně vyšším využitím počítačů. K výraznému zrychlení by pak došlo tak, že po vyplnění příslušného formuláře, jeho zaslání internetem na soud a posouzení soudem by se

115

Chmelík, M. Daňová exekuce v Čechách a na Slovensku – aneb slovenské inspirace. Právní rozhledy, 2006, č. 11, s. 401.

105

urychlilo soudní řízení.116 V případě úspěchu tohoto projektu by se pak idea tzv. elektronického platebního rozkazu mohla rozšířit na všechny formy exekuce a ulehčit tak soudům v jejich činnosti. Exekuce by se pak stala bez výjimky účinným prostředkem obrany všech subjektů, kteří se chtějí domoci svého práva, bez toho, že by váhali uplatnit svůj nárok v soudním řízení. V souvislosti s těmito poslaneckými aktivitami považuji za vhodné zmínit, že např. současná právní úprava obchodního zákoníku byla v roce 2005 měněna novelou, která byla ve sbírce zákonů formálně označena dne 3.května 2005 jako zák. č. 216/2005 Sb., kterým se mění ObchZ, OSŘ, zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů, a NŘ. Podstatou této změny, která má m.j. vztah i k této naší práci, je doplnění příslušného ustanovení obchodního zákoníku, (které upravuje náležitosti k vypovídací schopnosti součásti obchodního rejstříku - sbírky listin, vedené rejstříkovým soudem u podnikatelů, zapsaných v obchodním rejstříku), o skutečnostech, jakou je vydání usnesení soudu o nařízení a zastavení exekuce, exekučního příkazu na postižení podílu některého společníka, atd. Bez zajímavosti není ani poslanecký návrh č. tisku 941 poslanců Zuzky Rujbrové, Miloslava Kaly a dalších ze dne 30. 3. 2005, kdy předkladatelé předložili návrh na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje OSŘ a EŘ. Změna byla provedena jako zákon č. 133/2006 Sb. Principem je, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto návrhu, zkrácení času k uspokojení nároků oprávněného prostřednictvím některých nových procesních prostředků, a tím usnadnit situaci věřitelů, tedy fyzických i právnických osob při vymáhání pohledávek. Jedná se o zavedení nového způsobu výkonu rozhodnutí tzv. příkazu k výplatě, který by soud v souladu s usnesením o nařízení tohoto způsobu rozhodnutí vydal oprávněnému. Je to rozhodnutí soudu o zablokování a zadržení peněžních prostředků žalovaného dlužníka u jeho plátce mzdy, u peněžního ústavu, který vede jeho účet, nebo u jeho dlužníka. Důvodem bylo urychlení celého procesu, protože v praxi ze strany dlužníků velmi často dochází k bezdůvodnému zdržování řízení, kdy žalovaný, aniž by uplatnil věcné námitky, podá odpor proti vydanému platebnímu rozkazu a dosáhne tak odkladu konečného rozhodnutí

116

Valášková, M. Průlom: počítač místo soudce [citováno 2. března 2007]. Dostupný z: http://lidovky.zpravy.cz/prulom-pocitac-misto-soudce-d1o-/ln_domov.asp?c=A070302_084959_ln_domov_fho

106

do doby, kdy jeho následná vykonatelnost bývá ohrožena. Nově navrhovaný exekuční titul byl promítnut i do zákona o soudních exekutorech č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na uvedených příkladech lze ukázat, nakolik je exekuční problematika závažným tématem a nakolik vyžaduje neustálou pozornost ze strany zákonodárce.

107

8. Seznam literatury Knihy: Bakeš, M. a kol. Finanční právo. Praha : C.H.Beck, 2003. Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C. H. Beck, 2003. Čáslavský, M. a kolektiv. Daňové judikáty – 1. díl. Praha : Linde, 1999. Čáslavský, M. a kolektiv. Daňové judikáty – 2. díl. Praha : Linde, 2000. Čáslavský, M. a kolektiv. Daňové judikáty – 4. díl. Praha : Linde, 2002. Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde, 2002. Grossová, M. Exekuce v současné právní praxi. Praha : Linde, 1996. Hlavsa, P. Občanský soudní řád, Soudní řád správní a předpisy související s výkladem nových ustanovení. Praha : Linde, 2003. Kaniová, L., Schillerová, A. Správa daní – úplné znění zákona, komentář, judikatura. Praha : ASPI, a.s., 2005. Kasíková, M. a kolektiv. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2005. Kindl, M., Telecký., D., Válková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2002. Marková, H. a kolektiv. Daňové právo.Komentář. Praha : C. H. Beck, 2000. Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2005. Prudilová, M. Veřejné dražby a exekuce. Praha : Linde, 2001. Rašovská, I. Jak být úspěšný v exekuci. Brno : Orac, 2003. Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 2006. Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : POLYGON, 2006. Winterová, A. a kolektiv. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Praha : Linde, 2005. Časopisy: Baudyš, Petr. Aplikace exekučního řádu z pohledu mého. Právní rozhledy, 2002, č. 9, s.436 an. Bělohlávek, A. Zavedení tzv. exequatur do českého právního řádu. Právní zpravodaj, Praha : C.H. Beck, 2004, č. 5, oddíl Legislativa, s.16 – 17. Boháč, R. Daňové a finanční právo. Daně a finance, 2006, č. 3, s. 6. 108

Brodec, J. Evropský exekuční titul a evropský platební rozkaz. Právník, Praha : Česká akademie věd, 2005, č. 9, s. 1025 – 1039 Grossová, M. Exekuční řízení prováděné soudními exekutory. Daně, 2003, č. 7-8, s. 38 an. Horáček, P. Promlčení práva správce daně sdělit daňové penále. Právní rozhledy, 2006, č. 5, s. 175. Chmelík, M. Daňová exekuce v Čechách a na Slovensku – aneb slovenské inspirace. Právní rozhledy, 2006, č. 11, s. 400. Králík, M. Soudní výkon správních rozhodnutí ve světle judikatury Nejvyššího soudu – 1. část. Právní rozhledy, 2005, č. 8, s. 267. Kučera, J. Rubopis a exekuce. Právní rozhledy, 2005, č. 17, s. 638. Kulková, R. Střety souběžně probíhajících exekucí. Právní rozhledy, 2002, č. 9, s. 417 an. Mádr, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 10, s. 369. Pavlová, B., Doležel, V. Evropský justiční prostor ve věcech civilních. Část XII. – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Právní fórum, Praha : ASPI, s. 1 an. Radvan, M. Zdanění majetku v Evropě. Disertační práce, 2006. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva, s. 139. Roztočil, A. Spor o náklady bezvýsledné exekuce: Finále? Právní rozhledy, 2006, č. 14, s. 519. Ryšánek, Z. Převod práva při výkonu rozhodnutí a exekuci. Právní rozhledy, 2006, č. 15, s. 561. Šrotýř, J. Několik poznámek k souběžně probíhající soudní a daňové exekuci. Daně, 2005. č. 1-2, s. 22 an. Šrotýř, J. Vybrané otázky k daňovému řízení. Daně a finance, 2006, č. 10, s. 5. Šrotýř, J. Vymáhání daňových pohledávek v souvislostech. Daně a finance, 2006. č. 7-8, s. 3. Šrotýř, J. Vymáhání pohledávek daňového charakteru soukromým subjektem práva. Daně, 2005. č. 4, s. 7 an. Veselý, J., Eppinger, A. Aplikace exekučního řádu z pohledu soudního exekutora. Právní rozhledy, 2002, č. 5, s. 206 an. Veselý, J., Rakovský, A., Šimková, R. Způsoby provedení exekuce podle zákona o soudních exekutorech se zaměřením na odchylky od úpravy v občanském soudním řádu. Právní rozhledy, 2001, č. 10, s. 470 an. Veselý, J.,Rakovský, A., Šimková, R. Soudní exekutoři – alternativa výkonu rozhodnutí. Právní rozhledy, 2001, č. 1, s. 254 an.

109

Právní předpisy: Nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách). Němec, P., Svoboda, P. a kol. Důvodová zpráva k návrhu zákona o soudních exekutorech (exekuční řád). Obecná část. [ASPI , PSP 725/0] Vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141P1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 26/2000 Sb.,o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. ČNR č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon ČNR č. 13/1993 Sb., Celní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Zákon ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů.

110

Judikatura: Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 181/95-14 ze dne 8.1.1997 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Ca 449/95-19 ze dne 28.11.1996 Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 98/98-40 ze dne 16.3.2000 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 261/98-18 ze dne 30.4.1999 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 83/96-31 ze dne 30.5.1997 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 183/98-56 ze dne 17.5.1999 Rozsudek Krajského.soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 344/2001 ze dne 15.10.2001 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 212/98 ze dne 14. 10. 1998 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 Afs 111/2004-123 ze dne 29.9.2005 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2 As 19/2004-92 ze dne 22.9.2004 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn 1 Afs 104/2004-48 ze dne 15. 12. 2005 Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 403ú2003 ze dne 12.8.2003 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 180/2003 ze dne 26.2.2004 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 245/2004 ze dne 27.5.2005 Usneseni Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1010/2005 ze dne 13.7.2005 Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1059/2004 ze dne 25.8.2004 Rozsudek Krajského soudu v Brně sp.zn. 29 Ca 241/94-12 ze dne 10. 4. 1995 Pokyn Ministerstva financí ČR č. D-184 ze dne 13.10.1998, č.j. 254/69 335/1998, Finanční zpravodaj č. 255/1999 Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 107/2000 ze dne 30.5.2000 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2684/99 ze dne 18.7.2000 Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 596/2001 ze dne 23.1.2002 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 681/2001 ze dne 14.3.2002 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 3 Afs 5/2004-63 ze dne 26.4.2006 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 498/2004 ze dne 25.ledna 2005 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 886/2000 ze dne 15.2:2001 Usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. čj. I ÚS 323/98 ze dne 12.3.1999 Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 358/99 ze dne 12. 10. 2000

111

Elektronické zdroje: Bělohlávek, A. J. Evropský exekuční titul. [citováno dne 27. dubna 2007] http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-18321110-F00000_d-evropsky-exekucni-titul Brach, P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno dne 27. dubna 2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz Kociánová, L. Základy občanského soudního řízení [citováno 28. dubna 2007]. Dostupný z: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/základy-obcanskeho-soudniho-rizeni/1000847 Pečinka, H. P. Exekuce na nepeněžité plnění dle správního řádu. [citováno 27. července 2006] Dostupný z: http://pravniradce.ihned.cz Valášková, M. Průlom: počítač místo soudce [citováno 2. března 2007]. Dostupný z: http://lidovky.zpravy.cz/prulom-pocitac-misto-soudce-d1o/ln_domov.asp?c=A070302_084959_ln_domov_fho

112

9. Cizojazyčné resumé / Fremdsprachliches Resümee Das Thema der Diplomarbeit beschäftigt sich mit der Vergleichung der wichtigsten Exekutionsformen in der Rechtsordnung der Tschechischen Republik und zwar der Steuer-, Verwaltungsexekution

und

der

gerichtlichen

Exekution.

Es

ist

gerade

das

Exekutionsverfahren, wo sich die Eigenschaft des Rechts erzwingen zu sein sehr wesentlich zeigt. Durch dieses Verfahren erfüllt das Recht seine Aufgabe und Funktion in der Gesellschaft. Der Staat garantiert in diesem Sinne, dass er mit seiner Zwangkraft dem Berechtigten die Befriedigung seines Rechts gegenüber dem Verpflichteten gewährleistet, der seine auferlegte Pflicht freiwillig erfüllen ablehnt. Also es geht hier im Grundsatz um einen gewissen öffentlich-rechtlichen Eingriff in der geschützten Integrität des Verpflichteten. Die Gesellschaft gewährleistet mit dem Exekutionsverfahren den Bürgern ein Mittel zur Erzwingung des Rechts. Unbezweifelbar gibt sie kund, dass es nicht möglich ist, das Recht gegenüber dem Verpflichteten auf eigenen Weg zu erzwingen. Die Diplomarbeit beweist, dass es gerade das Gesetz ist, das diese Problematik sehr ausführlich regelt und gibt der Gesellschaft kund, dass es sich im Fall der Exekution nicht um einen mutwilligen Ausdruck der Staatsgewalt handelt. Obwohl es bei dieser Einforderung des Rechts zu den bedeutenden Eingriffen in den einzelnen Rechten des Verpflichteten und in meisten Fällen auch in den Rechten der Dritten kommt, ist es ganz zu verstehen, dass die oben erwähnte Eingriffe in die Integrität des Verpflichteten oder der Dritten lediglich gemäß des Gesetzes und in seinen Rahmen verwirklichen können. Die Diplomarbeit konzentriert sich also auf die Vergleichung der einzelnen gesetzlichen Regelungen der wichtigsten Exekutionsformen. Durch diese Formen werden dann die den Schuldnern auferlegten Pflichten eingetrieben, die Forderungen nachzukommen und diese auch in festgelegten Zeitraum zu erfüllen. Der Ausgangspunkt bei der Vergleichung der Exekutionen darstellt die steuerliche Exekution gemäß ZSDP, die durch die gesetzlichen Hinweise die allen Formen der Exekution berührt. Für den Bedarf des Qualitätsverständnisses werden am Anfang jedes Kapitels ein paar Begriffe aus dem Untersuchungsgebiet eingeführt. Auf ihren gegenseitigen Verhältnissen ermöglicht dann die Auslegung dem Leser seine Kenntnisse aus dem Gebiet der Exekution zu vertiefen und den besseren Zutritt zum Kern der Exekutionsproblematik zu erreichen. 113

In allen Kapiteln der Diplomarbeit konzentriert sich die Auslegung auf die einzelnen Formen der Exekution und Durchführungsweise ihrer Vollzüge. In Bezug darauf, dass der Hauptpunkt dieser Arbeit die Steuerexekution darstellt, wurde sie auch als Ausgangspunkt für die sonstigen Formen in den anderen Rechtsvorschriften angewendet. Darüber hinaus werden für die Gesamtansicht von der Exekutionsproblematik fast die allen Weise angenähert, die die Steuer-, Verwaltungs- und gerichtliche Exekution anbieten. Was die Vollstreckungsweise in Rahmen der einzelnen Rechtsgebiete betrifft, es ist zu bemerken, dass sich die Mehrheit von ihnen einander durchdringt. Die Steuerexekution regelt diese Problematik in der Regelung des § 73 ZSDP, wo sie jedoch anführt, dass es möglich ist, für die Vollstreckung der Steuerexekution angemessene Anwendung die OSŘ ausnutzen. Ebenso verbietet sie in ihrer Bestimmung des § 99 die Anwendung von SŘ für die Steuerverwaltung. Der Begriff der Steuerverwaltung umfasst gemäß § 1 Abs. 2 ZSDP auch die Erhebung von Steuern und Steuereintreibung. Weil die Geldstrafe für das Steuerzubehör im Sinne der Regelung des § 58 ZSDP nicht halten, wird gerade die SŘ für ihre Auferlegung angewendet. Zwischen die Exekutionsweise gehören dann die Forderungszuweisung auf Geldmittel

der

Steuerschuldner

auf

den

von

den

Banken,

Sparkassen

und

Kreditgenossenschaften geführten Kontos oder der anderen Forderung, weiter der Lohnabzug, Abzug der anderen Belohnung für die abhängige Tätigkeit oder des Ersatzes des Arbeitseinkommen, der Pension, des Sozial- und Krankengelds, des Stipendiums usw., aber auch der Verkauf der beweglichen Sachen und der Immobilien. Die vom Gericht geführte Zwangsvollstreckung gliedert sich in die Exekution auf Geldleistung, die durch den Lohnabzug, Forderungszuweisung, Auszahlungsauftrag vom Konto bei dem Geldinstitut, Verkauf der beweglichen Sachen und der Immobilien, Errichtung des gerichtlichen Pfandrechts an einer Immobilie und Verkauf eines Betriebs durchgeführt kann. Die nicht auf Geldleistung gerichtete Exekution gemäß OSŘ ist möglich durch die Räumung, Entziehung der Sache, Einteilung der gemeinschaftlichen Sache und Durchführung der Arbeite und Leistungen zu verwirklichen. Wobei die Exekution kann auch der Gerichtsvollzieher neben dem Gericht gemäß EŘ durchführen, im Fall, dass er im Antrag auf die Vollstreckung der Exekution vom Berechtigten vorgeschlagen und nachfolgend auch vom Gericht beauftragt wurde.

114

Was die Exekution auf Geldleistung gemäß SŘ betrifft, geht es von der subsidiären Anwendung des ZSDP aus und zwar für die Durchführung der Exekution, die Erhebung und Evidenz der Geldleistungen. Die berechtigte Person oder das Verwaltungsorgan gemäß § 105 der SŘ können neben dem Verwaltungsorgan auch das Gericht oder Gerichtsvollzieher um die Durchführung der Exekution ersuchen. Im Fall der auf Geldleistung nicht gerichteten Exekution sind die genannten Subjekte berechtigt die Durchführung dieser Exekutionsform durch die Ersatzleistung, direkten Erzwingung bzw. Auferlegung der Zwangsgeldstrafen vorzuschlagen. Allerdings unter der Voraussetzung, dass der Schuldner aufgrund der Aufforderung zur Erfüllung seiner Verpflichtungen vor der Erlassung des Exekutionsauftrags nicht in der Ersatzfrist nachkommen wird. Wie es oben gesagt wurde, die gesetzliche Regelung der Exekution ist in der einzelnen Rechtsvorschriften sehr ausführlich geregelt, was aber die Bürgerrechte nicht ausreichend gewährleistet. Es wäre besser wenn der Gesetzgeber für die Zukunft eine nicht so zerteilte ausführliche gesetzliche Regelung vorbereitet. Die Exekution de lege ferenda könnte so aussehen, dass jedes Rechtsgebiet sein eigenes Exekutionsgesetz haben würde. Eine Alternative könnte auch so sein, dass es lediglich ein Exekutionsgesetz vorhanden sein wäre, das alle Formen der Exekution für sämtliche Rechtsgebiete in der Tschechischen Rechtsordnung umfassen würde.

115