Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Je ţena člověk? Publicistické články o ţenské emancipaci a feminismu (Bakalářská diplomová práce)
Dana Kopecká
Brno 2010
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedených v bibliografii. V Brně, 17. května 2010
2
Děkuji vedoucímu práce Mgr. Jaroslavovi Čuříkovi za jeho trpělivost, ochotu, uţitečné připomínky a odborné vedení, kterými přispěl ke vzniku předkládané bakalářské práce.
3
Anotace Je ţena člověk? Publicistické články o ţenské emancipaci a feminismu Bakalářská práce se zabývá tematikou feminismu a ţenské emancipace v týdeníku Reflex. V první části, která je teoretická, ukazuje, jak v týdeníku k takovýmto tématům přistupují a zároveň ukazuje i postupy v Reflexu při psaní publicistických ţánrů, jako je feature, interview a reportáţ. Součástí jsou i definice pouţívaných publicistických ţánrů, ţenské emancipace, feminismu a zhodnocení přístupu médií k feministickým tématům. Praktická část aplikuje poznatky z teoretické části na autorské články, které mají splňovat formu uţívanou v Reflexu. Kaţdý článek je doplněn kritickou reflexí. Klíčová slova: feature, feminismus, interview, publicistika, Reflex, reportáţ, ţenská emancipace Abstrakt Is a woman a human? Publicistic articles about woman’s emancipation and feminism The bachelor thesis deals with the theme of feminism and female emancipation in the weekly Reflex. In the first part, which is theoretical, shows how the weekly magazine access for such topics and also shows procedures in the Reflex of the journalistic writing genres such as feature, interview and report. Part of the definition used journalistic genres, female emancipation, feminism, and evaluation of media access to feminist issues. The practical part applies the knowledge of the theoretical part of the author's articles to meet the form used in the Reflex. Each article is accompanied by critical reflection. Key words: feature, female emancipation, feminism, interview, publicism, Reflex, report
4
Obsah 1. Úvod ........................................................................................................................... 7 1.1 Cíle práce a její přínos ............................................................................................. 8 2. Metodologie ............................................................................................................... 9 3. Teoretický kontext práce.......................................................................................... 12 3.1 Definice pojmů ....................................................................................................... 12 3.1.1 Publicistika .......................................................................................................... 12 3.1.2 Feature................................................................................................................. 14 3.1.3 Interview ............................................................................................................. 16 3.1.4 Reportáţ .............................................................................................................. 19 3.1.5 Feminismus ......................................................................................................... 23 3.1.6 Ţenská emancipace (emancipace ţen) ................................................................ 26 3.2 Zobrazování feminismu v českých médiích........................................................... 28 4. Týdeník Reflex......................................................................................................... 33 4.1 Profil periodika ...................................................................................................... 33 4.2 Přístup k tematice feminismu a ţenské emancipace .............................................. 35 4.3 Postupy při psaní .................................................................................................... 37 4.3.1 Feature................................................................................................................. 40 4.3.2 Interview ............................................................................................................. 42 4.3.3 Reportáţ .............................................................................................................. 46 4.4 Cílová skupina ....................................................................................................... 49 5. Postupy při psaní publicistických ţánrů .................................................................. 50 5.1 Feature.................................................................................................................... 50 5.2 Interview ................................................................................................................ 51 5.3 Reportáţ ................................................................................................................. 54 6. Tvůrčí práce ............................................................................................................. 56 6.1 Boxerka musí mít kus chlapa v srdci – rozhovor osobnostní ................................ 58 6.1.1 Kritická reflexe ................................................................................................... 68 6.2 Bez modřin je těţké něco dokázat – informativně osobnostní rozhovor ............... 70 6.2.1 Kritická reflexe ................................................................................................... 77 6.3 Otec hrdina a krkavčí matka – informativní rozhovor ........................................... 78 6.3.1 Kritická reflexe ................................................................................................... 84 6.4 MDŢ po brněnsku – reportáţ ................................................................................. 85 6.4.1 Kritická reflexe ................................................................................................... 92 6.5 Feminizace chudoby – feature ............................................................................... 94 6.5.1 Kritická reflexe ................................................................................................. 101 7. Závěr ...................................................................................................................... 102 8. Pouţitá literatura .................................................................................................... 104
5
8.1 Bibliografie .......................................................................................................... 104 8.2 Elektronické zdroje .............................................................................................. 107 9. Jmenný rejstřík ....................................................................................................... 108 10. Seznam obrázků ................................................................................................... 109 11. Přílohy .................................................................................................................. 110 11.1 Hloubkové rozhovory ........................................................................................ 110 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou ........................................................................ 110 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou .................................................................. 127 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou ................................................................. 134 11.2 Ukázka článků z Reflexu ................................................................................... 148 11.2.1 Rozhovor osobnostní ...................................................................................... 148 11.2.2 Rozhovor informativně osobnostní ................................................................. 150 11.2.3 Rozhovor informativní .................................................................................... 152 11.2.4 Reportáţ .......................................................................................................... 153 11.2.5 Téma Reflexu .................................................................................................. 154 11.3 Tabulka čtenářské obce ...................................................................................... 156
6
1. Úvod Praktická bakalářská práce se zabývá psaním vybraných publicistických ţánrů v týdeníku Reflex na téma feminismus a ţenská emancipace. Mezi ţánry, které pouţívám, patří feature, interview a reportáţ. V teoretické části ukazuji, jak je definuje odborná literatura a jakým způsobem je píší v Reflexu. Zjištěné informace pak porovnávám. Také pro lepší představu čtenářů definuji feminismus, ţenskou emancipaci a přístup českých médií k tematice feminismu. Teoretická část je výchozím bodem k části praktické, ve které píši pět vlastních publicistických článků. Postupy, které při psaní pouţívám, se shodují s postupy pouţívanými v týdeníku Reflex. Články se věnují představení feminismu a ţenské emancipace, proto vedu rozhovory s feministkou, feministou a boxerskou, píši reportáţ z feministických oslav Mezinárodního dne ţen a feature o fenoménu feminizace chudoby. Kaţdý článek vţdy doplňuji kritickou reflexí, ve které popisuji své autorské postupy a porovnávám je s odbornou literaturou a novinářskou praxí v Reflexu.
7
1.1 Cíle práce a její přínos Práce by měla ukázat, jaké postupy pouţívají v týdeníku Reflex při psaní tří publicistických ţánrů – interview, reportáţ, feature. Cílem je i definice publicistiky, uţívaných publicistických ţánrů, feminismu, ţenské emancipace a přístupu českých médií k feminismu. Přínosem práce je odkrytí postupů při psaní delších publicistických článků v Reflexu, který v současnosti patří dle Mediaprojektu (1.7.-17.12.2009)1 k jednomu z nejčtenějších českých společenských časopisů. Zaujímá ve čtenosti šesté místo, tudíţ je zjevné, ţe je styl psaní v Reflexu pro čtenáře atraktivní. Ţenská emancipace a feminismus obecně nepatří k běţným tématům praktických ţurnalistických bakalářských prací, na Katedře mediálních studií a ţurnalistiky ještě nebyly
řešeny.
Navíc
je
k nim
v médiích
přistupováno
spíše
negativně.
Oates-Indruchová (1998: 15) upozorňuje, ţe média většinou feminismus ukazují jako nějakou monolitickou ideologii či světový názor a velmi často sklouznou k poniţujícím rozhovorům typu k čemu muţ potřebuje ţenu a ţena muţe. Cílem mé práce je tedy ukázat ţenskou emancipaci a feminismus z více perspektiv a přispět k rozšíření pohledů čtenářů na danou problematiku.
1
Unie vydavatelů ČR. 2009. http://www.uvdt.cz/Upload/768.pdf (22. 3. 2010)
8
2. Metodologie Bakalářská práce obsahuje teoretickou a praktickou část. Teoretická část se skládá ze dvou kapitol. První z nich se nazývá Teoretický kontext práce a dále se dělí na dvě podkapitoly – Definice pojmů a Zobrazování feminismu v českých médiích. V části Definice pojmů je cílem konceptualizovat2 publicistiku, feature, interview, reportáţ, feminismus a ţenskou emancipaci. Všechny pojmy pouţívám ve své práci a je důleţité jim rozumět. Protoţe o nich bylo jiţ mnoho napsáno v odborné literatuře, shrnuji všechny podstatné informace a zpřehledňuji definice pro čtenáře. V části Zobrazování feminismu v českých médiích se opět za pomoci odborné literatury snaţím vysvětlit, jak jsou feminismus a ţenská emancipace chápány v českém mediálním kontextu. Ve druhé kapitole teoretické části se věnuji týdeníku Reflex. Jedná se o případovou studii, protoţe se v ní detailně zabývám postupy psaní publicistických článků v Reflexu. Informace pro studii získávám díky hloubkovým rozhovorům. Respondenty jsou novináři pracující v současnosti v Reflexu a píšící publicistické ţánry, kterými se ve své práci zabývám. Výběr vzorku je logický, protoţe právě tito novináři ví nejlépe, jaké postupy v Reflexu v danou chvíli pouţívají. Na respondenty to byl jediný poţadavek, proto jsem kontaktovala několik novinářů z Reflexu, a kdo byl ochotný, stal se respondentem. Hloubkové rozhovory jsem dělala pouze se třemi lidmi. Více jich není potřeba. „V případové studii sbíráme velké mnoţství dat od jednoho nebo několika málo jedinců“ (Hendl 2008: 102). Strategií pro zjištění potřebných informací jsou tedy hloubkové rozhovory3. „Hloubkový
rozhovor,
jinak
také
kvantitativní
nebo
nestandardizovaný,
je interakce mezi tazatelem a respondentem, pro kterou má tazatel jen velice obecný plán. Tento plán nezahrnuje výčet otázek, jejich znění ani jejich pořadí“ (Babbie 2001: 291). Tazatel má jen dané téma, na které se bude s respondentem bavit, a obecný plán, jak by měl rozhovor vypadat. Disman (2000: 308)
upozorňuje,
ţe takový plán je však jen pouhý skeleton, kterému dá obsah a ţivou firmu
2
Konceptualizace je proces, skrze který výzkumník specifikuje, co myslí speciálními termíny pouţívanými ve výzkumu. Díky konceptualizaci tedy přesně definuje, v jakém smyslu mají být termíny chápány. (Babbie 2001: 122) 3 Viz 11.1 Hloubkové rozhovory
9
aţ interakce s respondentem. Kaţdá otázka pak vychází z odpovědi na otázku předešlou. Hendl (2008: 164) uvádí několik druhů kvalitativních rozhovorů. Patří mezi ně strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami, rozhovor pomocí návodu, neformální rozhovor, narativní rozhovor, fenomenologický rozhovor, skupinová diskuse, skupinové interview a vyprávění. Ke svým hloubkovým rozhovorům pouţívám metodu rozhovoru pomocí návodu, při němţ má tazatel seznam otázek nebo témat, které potřebuje v průběhu rozhovoru probrat. Tato strategie umoţňuje provést rozhovory s několika lidmi strukturovaněji a ulehčuje jejich srovnání. Pomáhá udrţet zaměření rozhovoru, ale dovoluje dotazovanému zároveň uplatnit vlastní perspektivy a zkušenosti (tamtéţ: 174). Navíc můţe výzkumník přizpůsobovat otázky podle situace. Díky rozhovorům pomocí návodu tedy zjišťuji informace o všech tématech, o kterých jsem se chtěla s respondenty bavit, a zároveň jim nemusím pokládat identické otázky. Není nutné číst je z papíru jako stroj, mohu s informacemi aktivně pracovat. Hloubkové
rozhovory4
nakonec
doslovně
přepisuji,
aby
bylo
jasné,
ze kterého materiálu čerpám. Díky tomuto postupu tedy zjišťuji, jak v Reflexu přistupují k tematice feminismu a ţenské emancipace, ale především odhaluji, jaké postupy při psaní článků jednotliví reportéři pouţívají. Vzhledem k ţánrové variabilitě publicistických ţánrů je toto zjištění velmi důleţité, protoţe kaţdé periodikum nebo autor mohou postupovat odlišně. Abych se v získaných informacích lépe orientovala, komparační metodou nakonec odhaluji, jak se od sebe liší odborná literatura a novinářská praxe v Reflexu. Praktická část zuţitkovává poznatky získané v obou teoretických částích. Zpracovávám pět publicistických článků, u kterých je důleţité, abych věděla, jak se jednotlivé ţánry píší, co je feminismus a ţenská emancipace. Bez těchto znalostí by články rozhodně nešly napsat. Hloubkové rozhovory5 se zaměstnanci Reflexu pak ještě více konkretizují postupy.
4 5
Viz 11.1 Hloubkové rozhovory Viz 11.1 Hloubkové rozhovory
10
Kaţdý z článků je nakonec opatřen kritickou reflexí, kde metodou popisu představuji své autorské postupy při psaní, které porovnávám s odbornou literaturou.
11
3. Teoretický kontext práce 3.1 Definice pojmů Pro napsání praktické části je důleţité znát definice pojmů, se kterými pracuji. Proto jsem se snaţila charakterizovat nejen publicistiku a její ţánry, které ve své praktické části pouţívám – feature, interview a reportáţ, ale i feminismus a ţenskou emancipaci. Všechny definice jsou základním kamenem pro napsání kvalitních článků a orientaci v mnou zvoleném tématu.
3.1.1 Publicistika „…žurnalistická, popřípadě spisovatelská činnost uplatňující se v hromadných sdělovacích prostředcích, informující o časových otázkách a komentující je.“ (Kraus 2007: 668) Ţurnalistika se dá rozdělit na dva základní okruhy. Prvním z nich je zpravodajství, které přináší aktuální informace, hledá fakta, snaţí se o jejich vyváţenost a v ţádném případě by nemělo obsahovat novinářův názor. Oproti tomu druhá z částí, publicistika, nejen ţe přináší informace, ale také je rozšiřuje o názor a hodnocení. Novinář, který problém objasňuje, zaujímá určité stanovisko. Oproti strohému zpravodajskému jazyku vyuţívá publicistika neotřelé obraty. Kromě
racionálních
prvků
obsahuje
publicistika
i
prvky
emotivní,
vyuţívá jazykové a kompoziční postupy literární (např. metafory), různé jazykové vrstvy včetně nespisovných (v charakteristice postav apod.). Mezi ţánry publicistiky řadíme novinový článek, sloupek, fejeton, reportáţ a interview (Osvaldová, Halada 2002: 147). Ve své práci vyuţívám tři publicistické ţánry – reportáţ, feature a interview. Tušer a Follrichová (2001: 37) řadí reportáţ společně s črtou, esejem, fejetonem, kurzívou a enterfiletem k publicistice emocionálního typu, kde jde o emocionálnězobrazovací způsob ztvárnění projevu blíţící se beletristickým projevům. U tohoto typu je důleţitý hodnotící soud. Vedle emociálního typu existuje i publicistika racionálního typu, kde se projev ztvárňuje logicko-pojmovým způsobem. Do této
12
kategorie můţeme zařadit komentář, analýzu, recenzi a interview. Feature autoři nezmiňují, ale protoţe je mnohými povaţován za druh reportáţe, řadím ho stejně jako ji k publicistice emocionálního typu. Další rozdělení publicistiky pouţívá Schildberger (2004)6. Rozlišuje publicistiku z hlediska
lingvistiky
na
zpravodajský,
analytický
a
beletristický
styl.
Do zpravodajského stylu patří zpráva, krátká zpráva neboli noticka, rozšířená zpráva mající v novinách charakter článku a blíţící se novinářskému referátu (reportu), oznámení, eventuálně inzerát, komuniké, publicistický inzerát nebo reportáţ. Analytický styl zahrnuje úvodník, komentář, glosu, novinářský posudek, novinářskou recenzi a kritiku, interview, projev, proslov, diskusi, debatu a polemiku. Novinářský fejeton, sloupek, črta, medailonek, beletrizovaná reportáţ jsou uţ ţánry beletristického stylu. Publicistické ţánry sice mají svá pravidla, ale nejsou příliš striktní, proto v praxi často dochází k prolínání ţánrů. Například reportáţ můţe mít spoustu podob, záleţí například na médiu, do kterého je psaná, nebo na cílové skupině či osobnosti autora. Někdy je reportáţ spíše informativní, jindy se pohybuje na rozhraní literárního stylu. Jednotlivé publicistické ţánry, které ve své práci pouţívám (feature, interview, reportáţ), jsou popsány níţe. Domnívám
se,
ţe
právě
emocionální
publicistika,
jak
ji
popisují
Tušer a Follrichová (2001: 37), je ideální cestou k popisu problému feminismu a ţenské emancipace v současné České republice, protoţe díky jejímu stylu dokáţi čtenářům nejen předat informace, ale ukázat i svůj pohled na problém a mám tak moţnost jim rozšířit jejich obzory. Nemělo by to ale znamenat, ţe nebudu uznávat jiné pohledy, mělo by jít pouze o podněty, nad kterými bude moci čtenář přemýšlet a sám si vytvořit vlastní názor. Ale i publicistika racionálního typu můţe odkrýt věci, které kvůli svému hodnocení emocionální publicistika opomene. Proto jsou mé články sloţeny z obou typů publicistiky, coţ by mohlo pomoci jejich vyváţenosti. Kaţdý z typů můţe objasnit jiné stránky feminismu a ţenské emancipace.
6
Kniha, ze které čerpám, nemá očíslované strany, proto je v textu neuvádím.
13
3.1.2 Feature „…rozhlasový, televizní aj. publicistický žánr založený na skloubení různých prvků dramatických, hudebních a věcných, usilující o postižení podstaty daného problému (typ reportáže apod.)“ (Kraus 2007: 236) Feature (někdy story) je jeden z nejtěţších publicistických ţánrů. Snad proto můţeme nalézt nejasnosti v jeho definici. Mnozí odborníci ho definují odlišně. Například Ruβ-Mohl a Bakičová (2005: 57) reprezentují názor, ţe feature je reportáţ s pozadím a přísné oddělení mezi těmito ţánry neexistuje, přesto feature hodnotí jako náročnější. Je takovým „pestřejším bratrem“ reportáţe. Reportáţ a analýza se ve feature mísí, reportér nejenom podává zprávu o tom, co vidí, slyší a vnímá, ale také se pokouší dění zařadit, interpretovat a učinit srozumitelným. Feature je nejvhodnější formou pro abstraktní a těţká témata. Je vhodný k oţivení témat, jejich objasnění, přiblíţení pomocí jednání a obrazů. Poznávacím
znamením
feature
je
obměna
mezi
názorností
a
abstrakcí,
mezi přitaţlivými skutečnostmi stojícími v popředí a informativním pozadím, mezi objasněním a závěrečným důsledkem (tamtéţ: 57). Osvaldová a Halada (2002: 60) zase píší, ţe feature je umělecká metoda, díky které se objevují nové souvislosti informace, které jsou pro práci novináře pouţitelné. V publicistice se vyskytuje v souvislosti s investigativní ţurnalistikou. Také můţe být druhem reportáţní tvorby, kdy autor získává unikátní fakta z archivů, odborných pramenů či vlastního pozorování a také v případě, kdy skládá obraz konkrétní události se všemi moţnými dopady na veřejnost. Navíc je rozdíl v chápání tohoto ţánru i mezi jednotlivými zeměmi. Výraz feature se v publicistice anglicky a německy mluvících zemí někdy pouţívá pro krátkou vypointovanou reportáţ vycházející z jednoho výrazného názoru nebo úhlu pohledu. Častěji však toto slovo označuje rozsáhlejší reportáţní útvar, který si kromě jiţ standardizovaných reportáţních postupů vypůjčuje metody z různých ţánrů (Schildberger 2004).
14
Feature tedy nabízí spoustu moţností a pohledů. Můţe popisovat příběh jednoho člověka (či skupiny) stejně tak jako popisovat nějaký fenomén či trend společnosti. Neměly by v něm chybět hlasy expertů nebo čísla a statistiky přibliţující téma i z racionální stránky. Podobně jako v reportáţi by neměl chybět barvitý jazyk, důraz na detail, citace ale i vysvětlení tématu. Bech-Karlsen (1991: 128) navíc uvádí, ţe se feature často popisuje jako vlastní vyprávěcí umění. Toto vyprávěcí umění musí být obsáhlejší, malebnější a širší v orientování smyslů neţ jiná ţurnalistická vyprávěcí technika.
15
3.1.3 Interview „…rozhovor novináře nebo redaktora s významnou osobou určený pro veřejnost.“ (Kraus 2007: 360) Interview neboli rozhovor se řadí k publicistickým ţánrům racionálním. Jde o řízený rozhovor, který vede novinář jako tázající a respondent odpovídá na otázky. Novinář iniciuje rozhovor a směřuje ho k určitému cíli. „Volí téma interview, klade otázky, zachycuje atmosféru setkání a osobitost zpovídaného, zaznamenává a zpracovává odpovědi, můţe tedy ovlivnit řazení i konečnou formu odpovědí, vtiskuje záznamu svou představu. Nesmí ale měnit smysl sděleného“ (Osvaldová, Halada 2002: 82). Interview patří k oblíbeným novinovým ţánrům, je graficky zajímavé a snadno se čte. Role novináře při rozhovoru ale není jen v pokládání otázek. „Novinář je při interview něco jako médium, je překladatelem převádějícím z jazyka zpovídaného, který nemusí být vţdy srozumitelný, do jazyka, jemuţ rozumějí recipienti. Ti ovšem mohou být různí a také různě chápaví. Coţ by novinář měl vědět“ (Osvaldová, Kopáč 2009: 5). Haller (1991: 211) rozlišuje tři formy interview – afirmační, explikační a konfrontační. U afirmačního interview se novinář podřizuje autoritě zpovídané osoby a je zřetelně distancovaný. Chce čtenářům ukázat její vědění. U explikační formy novinář zastupuje a reprezentuje hlas čtenářů. Konfrontační interview naopak čtenáři sledují jako by se odehrávalo na jevišti. Jedná se
o soupeření mezi
respondentem a novinářem. Přiřazení ke skupinám je tedy ovlivněno postojem novináře k respondentovi. Osvaldová a Halada (2002: 82) ale popisují základní formy interview jinak. Buď můţeme vést čistý dialog nebo monologický s vypuštěním otázek. Dále můţe jít o rozpravu, kde má autor rovnocenné postavení s respondentem a můţe si dovolit klást rozsáhlejší otázky. Pak také můţe novinář napsat autointerview, tedy rozhovor sám
se
sebou,
nebo
nepravé
interview,
kdy
jsou
odpovědi
vybrány
např. z jiţ publikované knihy či dramatu. Můţeme tedy vidět, ţe v tomto případě se rozdělení týká spíše formy otázek a odpovědí. Do dvou základních typů zase rozhovor rozděluje Schildberger (2004). Podle něj je interview buď zpravodajské (tematické), nebo profilové (osobnostní,
16
biografické, portrétní). Zpravodajské interview je kratší neţ profilové, snaţí se najít odpověď na jedno aktuální téma a respondent je většinou odborník na dané téma. Profilové interview představuje čtenáři nějakou osobu. Výběr témat rozhovoru je pestřejší, čtenář se díky osobnějším otázkám dozvídá o soukromí respondenta. I takovýto rozhovor by měl být ale něčím aktuální. Malcolm (1991: 15, 17) také upozorňuje na potřebu důkladné přípravy na rozhovor. Novinář by si měl o zpovídané osobě zjistit co nejvíce informací. Upřednostňuje osobní rozhovor, protoţe při něm můţe novinář pozorovat prostředí a výrazy respondenta, které nejsou vidět při telefonickém rozhovoru. Důleţité je i začínat jednoduchými otázkami a pomalu přecházet ke sloţitějším či kontroverzním. Aby se rozhovor povedl, doporučuje Schildberger (2004) vyvarovat se chyb při jeho vedení. Mezi hlavní nectnosti, které se podle něj v rozhovorech novinářů s významnými osobnostmi projevují, patří: a) „Mezi námi odborníky“ – novinář se prezentuje jako skutečný znalec dané problematiky, jeho otázky jsou stejně rozsáhlé a fundované jako odpovědi respondenta, opravuje ho. b) „Já to také říkám“ (a moţná uţ dříve) – novinář se hřeje na výsluní významné a všeobecně uznávané osobnosti. Jeho otázky jsou delší neţ odpovědi, do rozhovoru vkládá vlastní pohledy na věc, které má respondent jen schválit. c) „To jsem tě dostal“ – neúměrná drzost vůči interviewovanému. d) „Ó“ neboli adorační rozhovor – novinář vystupuje jako nadšený fanoušek, je věrný stoupenec politické strany, do které patří zpovídaný. Novinář ztrácí důstojnost, nahrává na nejlepší odpovědi. e) Myslím za něho – novinář se zná se zpovídaným, proto se ho snaţí podpořit, myslí za partnera a snaţí se, aby interviewovaný nebyl příliš skromný. Pro některé z článků zařazených v mé bakalářské práci jsem si proto vybrala interview, díky kterému budu moci ukázat zpovídaného člověka a jeho názory i zjistit něco o jeho soukromí, coţ můţe pomoci čtenářům k pochopení respondentových názorů. Přesto se můţe rozhovor jevit jako nevhodný pro hluboké vnoření do problému, tudíţ i nevhodný pro cíl mé práce, a to ukázat feminismus a ţenskou emancipaci z různých objektivních pohledů. Nemyslím si však, ţe bych
17
výběrem tohoto ţánru své téma ochudila. Naopak velký prostor pro odpovědi mých recipientů můţe daný problém přehledně objasnit.
18
3.1.4 Reportáž „…zajímavě podané líčení aktuální nebo významné události, prostředí na základě přímého pozorování neb dokumentárního materiálu.“ (Kraus 2007: 694) Reportáţ patří k publicistickým ţánrům emocionálním. Můţe se jevit jako podobná zpravodajské zprávě, ale na rozdíl od ní nejenţe předkládá fakta, ale navíc je i hodnotí a obsahuje stanovisko autora. „Reportáţ
doplňuje,
ale
nenahrazuje
zprávu.
Měla
by
dění
objasnit
tak konkrétně a přehledně, jak je to jen moţné. Je více pohledem na věc neţ analýzou, více informací neţ vyjádřením názorů. Dobrý reportér vylíčí svoje dojmy, ale neshrne je do závěrečného vyznění v tom smyslu, ţe perspektiva autora je jediná moţná. Autor by měl do reportáţe vtáhnout publikum, které by postupně mělo s reportérem „putovat a doprovázet ho“. Zároveň je důleţité upozorňovat na detaily. To by se nemělo stávat bez výběru, ale jen tehdy, kdyţ dané detaily jsou důleţité a pro popisovanou skutečnost charakteristické“ (Ruβ-Mohl, Bakičová 2005: 56). Jak upozorňují i Bugr, Čuřík a Waschková Císařová (2006: 10) reportáţ by měla mít správný rytmus, střídat popisy s citacemi, aby čtenáře nenudila, a oţivovat dlouhý text mezititulky. Reportáţ ukazuje nejen událost samotnou, ale snaţí se odhalit i její pozadí. Při psaní nemusí novinář vše důleţité prozradit v úvodu, můţe si s informacemi hrát. Důleţité je začít poutavě a zaujmout čtenáře. K tomu můţe pouţít barvitý a nápaditý jazyk, neotřelé slovní obraty, mohou se vyuţít i některé literární postupy. Novinář nepopisuje sám sebe, ale to, co viděl a zaţil a pečlivě studuje podklady, které s daným tématem souvisejí. Reportáţ by měla čtenářům zprostředkovat událost a její atmosféru, kterou neměli moţnost vidět na vlastní oči. V tomto případě je důleţité i vyzdviţení některých detailů, které zvýší důvěryhodnost článku. Aby byl článek přesvědčivý, je nutné, aby byl novinář opravdu na místě. Bech-Karlsen (1991: 28–29) shrnuje rysy reportáţe jako ţánru do devíti bodů. V reportáţi tedy podle něj nalezneme: a)
vyhledávání a odkrývání – to vyţaduje osobní přítomnost novináře na místě
19
b)
osobní dojem – hodnotící, analyzující a osobně zaujaté chápání události
novinářem c)
volnost ve výběru tématu – vychází ze zprávy, události, ale i z novinářova
nápadu, myšlenky, diskuze, popř. hypotézy d)
mnohostranný pohled - objasnění události z mnoha stran, důkladná práce
s prameny, konfrontace a analýza pohledů e)
pestrost – reportáţ se můţe vyvíjet a měnit v plánech, v tempu a rytmu,
v úhlu pohledu, v čase a aktuálnosti, v pouţití ţurnalistických prostředků f)
kompozice – reportáţ obsahuje komponovaný prvek sloţený z více prvků
g)
dějovost – často vyuţito vyprávění
h)
vykreslení prostředí a osob – čtenář má nabýt dojmu, ţe je na popisovaném
místě, důleţité uţití detailu dokreslujícího okolnosti jednání osob či prostředí i)
citový apel – vytváří sympatie a antipatie, můţe aktivizovat i smysly
jako čich, sluch, chuť Dobrá reportáţ navíc ţije z human touch, tedy z toho, ţe osloví lidi, má lidský rozměr, z osudů jednotlivců, které jsou vylíčeny a současně jsou příkladem určité události nebo vývoje skutečnosti. Aktéři by měli dostat slovo. Neţádoucí jsou naproti tomu přímá hodnocení ze strany autora (Ruβ-Mohl, Bakičová 2005: 57). Reportáţ nemá jen jednu formu, jeden druh. Je tvárná a dokáţe popsat spoustu rozličných situací. Follrichová (2002: 10) uvádí dvanáct základních druhů reportáţí: a) epická (epický způsob vyprávění, přímočará kompozice, rozvinutý děj do šířky, úvahy, meditace, vlastní záţitky; jsou to především cestopisné reportáţe) b) dramatická (vyuţívá zákonitosti konfliktu, z ţivotního jevu autor dělá jev typický, vyjadřuje svůj vztah k němu; je to dějová reportáţ, vyvrcholení děje se dosahuje gradačním stupňováním napětí pomocí jazykových prvků: porovnáváním, metaforou, gradací atd.) c) investigativní (zkoumající, pátrající, odhalující; zabývá se většinou porušováním zákonů, korupcí, porušováním dohod v politice, nezákonnostmi ve státní sféře atd.) d) afabulární (dějovost se v ní nahrazuje myšlenkou, reflexivním pohledem do vnitřního ţivota člověka, reportáţ má vnitřní dramatičnost, psychologické napětí) e) reportáţ-interview (u nás je ojedinělá, vyskytuje se v anglickém, německém a ruském tisku, přispívá k atraktivnosti, tvořivé variabilitě a vynalézavosti)
20
f) informativní (věcný popis, vyprávění; přináší fakta, vysvětluje, dokumentuje, obrací pozornost na událost, jev přehlíţející člověka) g) dokumentární (má blízko k vědeckému poznávání a hodnocení; uplatňuje se analýza a syntéza; uvádí více informací, analyzuje je, hodnotí a vysvětluje) h) reportáţ-portrét (vytváří ucelený obraz o ţivotě člověka, dominuje v ní neobvyklá událost, která ovlivnila lidský osud; popisuje ţivot člověka před touto událostí a po ní, její důsledky) ch) reportáţ-událost (obvykle chronologicky vyprávěný děj, více zúčastněných osob; odbočení, vsuvky a epizody mohou být funkční) i) problémová (zabývá se nedostatky a chybami, které ovlivňují ţivot celé společnosti; ovlivňuje formování veřejného mínění) j) sociální (vznikla na začátku 20. století; vrací se na stránky slovenského periodického tisku) k) mikroreportáţ (rozsahem menší reportáţ, zpracování náhodných a nečekaných událostí a jevů). Dále se reportáţ člení: - podle kompozice (s volnou kompozicí, kompozice-montáţ), - podle práce s fakty (informativní a dokumentární), - podle stupně adresnosti a dokumentárnosti, - z hlediska poznání skutečnosti, - podle druhu média - z hlediska poměru textu a fotografie. Zde vidíme, ţe reportáţ má hodně vysoký potenciál. Nejen v novinách, ale i v audiovizuálním obraze a televizní technice, kde je ještě vyuţívanější neţ v tisku. Má své výhody, novinář ji můţe psát čistě publicisticky, faktograficky aţ umělecky či umělecky dokumentárně. Důleţité tedy je, aby přinesl svědectví, které pak zakončí nějakou pointou. „Ve slovenské teorii novinářských ţánrů se uvádějí dva druhy závěru – dějový a hodnotící. Dějový vysvětluje nejdůleţitější moment popisované události, hodnotící vyuţívá nečekané nebo náhle střetnutí dvou faktů, které se vzájemně vysvětlují.“ (Follrichová 2002: 8) Dále pak Follrichová (tamtéţ: 8) ukazuje jiné rozdělení podle americké literatury. Ta závěry reportáţi dělí na shrnující (autor spojí všechny nitky motivu a závěr propojí se začátkem), překvapivý (rozuzlení aţ na konci), závěr s vyvrcholením (vyuţívaný v reportáţích
21
s chronologicky zaznamenávaným dějem), závěr bez konce (konec není známý, autor chce nechat téma otevřené, dát čtenářům čas na přemýšlení a po čase se k tématu vrátit). Jako nejpouţívanější v československé mediální krajině se uplatňuje shrnující závěr. Osvaldová (2005: HTML článek) povaţuje za nejdůleţitější a rozhodující metodu práce v reportáţi pozorování. Novinář většinou vyuţívá dva typy, a to pohled účastníka a pohled nezainteresovaného pozorovatele. Role autora potřebuje jeho vlastní sebereflexi, protoţe ta rozhoduje o tom, co napíše do svého článku. Otevírá, ale zároveň zuţuje perspektivu. Jako méně důleţitá se jeví nepřímá metoda, která zahrnuje rešerši o psaném tématu a konfrontaci různých pohledů účastníků. Reportáţ tedy podle mého názoru můţe čtenářům ukázat pravou povahu události, popsat přesně to, co si autor přeje. Samozřejmě je opět velice subjektivní, ale o to více můţe být obohacující. Ţádná reportáţ na podobné téma nemůţe být nikdy stejná. Ukazuje atmosféru, spoustu lidských názorů, coţ by např. interview nemohlo zahrnout.
22
3.1.5 Feminismus „… teorie politické, ekonomické a sociální rovnosti žen s muži; boj za politická (zvláště volební) práva.“ (Kraus 2007: 237) Termín feminismus se poprvé objevil na konci 19. století. Ale uţ před jeho pouţitím se objevují snahy, které by se tímto slovem daly označit. Vzhledem ke svému historickému kontextu je feminismus „běţně chápán jako označení ţivotního postoje ţen
usilujících
o
rovnoprávnost
s muţi
a
nezávislost
na
muţích“
(Vodáková A., Vodáková O. 2003: 339). Sice se pro feminismus pouţívá jednotné číslo, ve skutečnosti ale existuje velké mnoţství feminismů, které se od sebe mnohdy velmi liší. Nalezneme tedy například feminismus liberální, socialistický, marxistický, rozvojový, pak také feminismus lesbický, radikální, hlediskový (standpoint) a psychoanalytický. Velice zajímavý je i feminismus muţský, multirasový, postmoderní, feminismus sociální konstrukce a qeer theory. Je tedy vidět, ţe feminismus není „jediným ani jednotným úhlem pohledu. Spíše je potřeba uvaţovat o pluralitě feminismů. Vnitřní rozmanitost feminismů
je
měřítkem
stupně
jeho
rozvoje
a
jeho
zranitelnosti“
(Renzetti, Curran 2003: 30). Feminismus prošel několika vlnami. Vlnou feminismu se nazývá období, kdy se výrazně zvýšil nátlak organizovaného ţenského angaţmá na změnu ve společnosti v přístupu k muţům a ţenám. První vlna začala na přelomu 19. a 20. století a mezi její poţadavky patřilo především získání volebního práva ţen, zlepšení právního postavení ţen a vzdělání pro ţeny. Po získání volebního práva ţen tato vlna končí, v kaţdé zemi v jiné době. Například v Československé republice ţeny získaly volební právo v roce 1920. Ve druhé vlně feminismu, která začala v 60. letech 20. století a skončila v letech 80., byla snaha upozornit na problémy soukromé sféry, ţeny se snaţily získat naprostou
právní
rovnost
a
lepší
postavení
v zaměstnání,
upozorňovaly
na nespravedlivou dělbu práce v domácnosti, dokonce se začaly zabývat problémem násilí na ţenách, sexualitou, reprodukcí i kulturní prezentací. Třetí vlna, u které je začátek nejasný, nejčastěji se však uvádí konec 80. let 20. století, uţ řeší problémy
23
jako je diference ţen, snaţí se vyrovnat ekonomické nerovnosti a destabilizovat tradiční
představy
o
genderu7.
Odborná
literatura
se
ale
neshoduje
v tom, jestli v dnešní době stále probíhá třetí vlna nebo jestli naše společnost vstoupila jiţ do čtvrté. Je tedy viditelné, ţe se v průběhu posledních sta let feminismus proměnil. V současné době je důleţité vědět, ţe zahrnuje více postojových komplexů. Od přání, aby se ţeny mohly v určité ţivotní oblasti seberealizovat v rovnocenné spolupráci s muţi, aţ po vyhraněné nepřátelství vůči muţům a snahu vracet jim všechna historická poníţení ţen, zbavit je zcela společenské moci a vlivu apod. Tato nenávistná poloha reprezentuje někdy pro neinformovanou veřejnost feminismus jako takový, dodává mu pejorativní nebo směšný podtext, dělá z něj skutečné nebo legrační „strašidlo“ (Vodáková A., Vodáková O. 2003: 339). Dále autorky ukazují i dvě další moţné definice feminismu, pro moji práci je ale zásadní rozumět prvnímu významu. Přesto pro přehlednost uveďme, ţe Vodáková A. a Vodáková O. (tamtéţ: 339) uvádějí, ţe feminismus bývá někdy také chápán jako myšlenkový proud nebo proudy specificky ţenského uvaţování osvobozujícího se od dominantního muţského myšlení a uvaţuje o pozici, problémech a moţnostech ţen. Další a poslední moţností je podle autorek chápat feminismus jako synonymum k pojmu ţenské hnutí. Přičemţ ţenské hnutí je vysvětlováno jako cílená, více či méně organizovaná systematická činnost, která má za cíl prosadit feministické postoje a myšlenky. Někteří tvrdí, ţe feminismus v angloamerickém prostoru je uţ mrtvý, ţe ţijeme v rovnoprávném světě, kde muţi i ţeny mají stejná postavení. Proto se dnes velké úsilí soustředí na zlepšení postavení ţen v tzv. zemích třetího světa, kde mnohdy nemají ţádná práva. Přesto se ale i v západních společnostech stále setkáváme s nerovnostmi. Cílem mé práce je přiblíţit některé z nich a ukázat čtenáři, ţe feminismus rozhodně mrtvý není a je stále potřebný, především v České republice. Na důleţitost feministického úhlu pohledu upozorňuje i Oates-Indruchová (1998: 12). Podle ní je totiţ zřejmé, ţe kdyţ se vztah mezi tím, co chápeme jako muţské a ţenské, 7
Sociální konstrukt, který vyjadřuje, ţe vlastnosti a chování spojované s obrazem muţe a ţeny jsou formovány kulturou a společností. Na rozdíl od pohlaví, které je univerzální kategorií a nemění se podle času či místa. Působení genderu ukazuje, ţe určení rolí, chování a norem vztahujících se k ţenám a muţům je v různých společnostech, v různých obdobích či různých sociálních skupinách rozdílné. Jejich závaznost či determinace není tedy přirozeným, neměnným stavem, ale dočasným stupněm vývoje sociálních vztahů mezi muţi a ţenami. (Oakley 2000: 11 – 12)
24
a vlivy těchto rozlišení v nejrůznějších oblastech lidské činnosti zanedbávají či úplně přehlíţejí, společnost a lidstvo se vlastně ochuzuje o poznání.
25
3.1.6 Ženská emancipace (emancipace žen) „… emancipace je osvobození, vyproštění, zrovnoprávnění, získání nezávislosti společenské aj.“
(Kraus 2007: 204) Ţenská emancipace souvisí s jiţ zmíněnými vlnami feminismu. V průběhu těchto vln se více neţ jindy zvýšil boj za ţenskou emancipaci, tedy za „osamostatnění ţen, vymanění z jejich podřízeného postavení, získání nezávislosti a rovnoprávnosti v oblasti občanské, ekonomické i sexuální“ (Vodáková A., Vodáková O. 2003: 339). Původní myšlenky emancipace kopírují linii principů moderní demokracie. Linhart a Vodáková A. (1996: 254) vţdy vidí ţenskou emancipaci jako součást snahy o ekonomickou a sociální rovnost všech lidí, nejen o osvobození ţen od nadvlády muţů. Po dosaţení základních práv pro ţeny, jako bylo např. volební právo, vzdělání a přístup k veřejné sféře, se emancipace posunuje dál a krůček po krůčku vyrovnává rozdíly mezi muţi a ţenami. V posledních letech pak lze pozorovat snahy ţenské emancipace v politice a vysokoškolském vzdělání. Ţeny, ačkoliv mají mnohdy vyšší vzdělání neţ muţi, stále obsazují niţší posty a mají niţší platy neţ muţi na stejných pozicích. Právě tyto diskriminační faktory se ţenská emancipace snaţí eliminovat. Poststrukturalistický feminismus přisoudil emancipaci ţen další, nový smysl. Přesouvá „důraz z roviny osvobození ţen od útlaku muţů do roviny osvobození ţen od
útlaku
ţenské
identity,
případně
od
útlaku
identit
vůbec“
(Vodáková A., Vodáková O. 2003: 339). Snaţí se zamezit přiřazování lidí do kategorií, které jsou uměle vytvořeny společností, kaţdý by měl mít stejné moţnosti nezávisle na pohlaví. Emancipační snahy se však mnohdy nesetkávají s pochopením a podporou společnosti. Linhart a Vodáková A. popisují (1996: 254), ţe se mohou střetávat s rozdílným chápáním rovnosti. Kaţdá emancipace podle nich musí uvést do souladu rovnost šancí s nestejnými předpoklady. Emancipační snahy jsou také často narušovány kulturními tradicemi a je obtíţné sladit je s úrovní společenského vývoje. Odpůrci ţenské emancipace a feminismu tvrdí, ţe jsou uţ dávno překonané, tudíţ nepotřebné a problémy, které chtějí řešit, označují za uměle vytvořené. V České
26
republice je jedním takovým antifeministou Josef Hausmann, který se proslavil především dílem Základy muţského šovinismu (1999). V další knize – Feministická nahota (2005) – se věnuje kritice novodobého feminismu. Tvrdí, ţe nemá nic proti feminismu, který byl před sto lety (první vlna) a jeho představitelky vydobyly ţenám volební právo. Od druhé vlny se však podle něj vše pokazilo. Dnešní feministky ukradly slovu feminismus jeho původní smysl a vytváří tak falešné zdání, ţe jejich „boj“ je bojem za zájmy všech ţen… pod rouškou „rovnou šanci ţenám“ staví na hlavu trţní mechanismy i ţenskou přirozenost… Nám chlapům je, pochopitelně, celá tahle feministická šaškárna k smíchu (Hausmann 2005: 6–7). Dále nalezneme spoustu jiných knih o „přirozených“ rozdílnostech mezi muţi a ţenami, které kaţdé pohlaví uzpůsobují k určitým činnostem, chování a vlastnostem. Například kniha Muţi jsou z Marsu, ţeny z Venuše se čtenářsky přitaţlivě snaţí ukázat, kam kdo patří. „Kdysi za pradávných časů se Marťané a Venušanky setkali, zamilovali se do sebe a navázali šťastné vztahy, protoţe uznávali a respektovali vzájemné rozdíly. Potom však přišli na Zem a stihla je ztráta paměti: zapomněli, ţe pocházejí z různých planet“ (Gray 1994: obálka). Váţně se ale muţ hodí jinam neţ ţena? Je ţena od přírody ta pasivní a emotivní a muţ naopak aktivní a racionálně uvaţující? A je ţenská emancipace s feminismem odsouzeníhodná? Podle mého názoru mají v dnešní době stále smysl, rozdíly nejsou tak patrné jako dříve, ţeny mají svá práva, ale stále jsou v porovnání s muţi chápány jako niţší bytosti. Proto si myslím, ţe ţenská emancipace ještě nedosáhla svého vrcholu a feminismus je nadále potřeba. Třeba jen kvůli tomu, aby měla uklízečka stejný plat jako uklízeč (a nikomu by nepřišlo divné, ţe muţ je profesí uklízeč).
27
3.2 Zobrazování feminismu v českých médiích Feminismus a jeho vlny měly v českém území odlišný průběh neţ v angloamerickém prostoru. První vlna se tam sice nesla v obdobném duchu jako na západě, pak ale české země ovládl komunismus a ty pod tíhou jeho ideologie přišly o druhou vlnu feminismu. Po pádu komunismu v roce 1989 nebylo české území tedy připraveno ani na třetí vlnu feminismu, takţe se propast v otázce ţenské emancipace a feminismu, jak byly chápány na západě, ještě více prohloubila a její důsledky v České republice doznívají dodnes. Období komunismu bylo pro feminismus obdobím temna. Osvaldová (2004: 51) poukazuje, ţe „ţenský problém“ byl v českých zemích od padesátých let podřazen problému občanskému. Lidé budovali především beztřídní společnost a rozdíly mezi muţi a ţenami byly zanedbatelné. Dokonce měla obě pohlaví stát bok po boku v obou sférách, veřejné i soukromé. Veřejná sféra se tedy ţenám otevřela, ale ne demokratickým způsobem, chyběla moţnost volby a účast na veřejném pozbyla společenského významu, který dříve měla. Přesto se občas v médiích nějaká zmínka o západním feminismu objevila, samozřejmě ale velmi zaobaleně. Feminismus se k nám po sametové revoluci začal vkrádat pozvolna a nebyl přijímán příliš pozitivně. Mnozí ho brali jako další nenáviděný –ismus. V reflexi proţensky orientovaných témat v médiích v naší novodobé historii se vyzdvihují roky 1991–1992, 1995 a 2000. Právě tehdy se rapidně zvýšil zájem médií o tato témata. V roce 1991 vznikla snad nejvýznamnější organizace, která se snaţila prosazovat feminismus (i do médií), a to Centrum Gender Studies v Praze. V roce 1992 se pak (znovu) uvedla témata spojená s feminismem do českých médií. „Vyšla kniha Caroly Biedermanové Mstivá kantiléna aneb Rigor Magorka aneb Feministický nářez, která vyprovokovala řadu reakcí. Časopisy jako Iniciály, Souvislosti, Prostor, Filosofický časopis a Vokno vydaly monotematická čísla věnovaná feminismu a k ostrému názorovému střetu došlo i v týdeníku Respekt“8 (tamtéţ: 76). Velký nepořádek pak ve vnímání feminismu udělal spisovatel Josef Škvorecký, který následně napsal tři publicistické články do Respektu, ve kterých feminismus
8
Jednalo se o článek Anastázie Kudrnové s názvem České buchty: Ženy v Čechách mají v průměru o třicet procent nižší platy než muži a denně o tři hodiny méně volného času. V parlamentu jsou zastoupeny necelými osmi procenty. Přesto většina z nich říká: „My feminismus nepotřebujeme, máme už emancipaci.“
28
odsoudil
z pozice
autority
a
pseudoznalce
feminismu
amerického.
Jedličková (2006: 108) jeho články dokonce nazývá mediální bombou. Vnímání feminismu nepomohly ani samotné aktivistky emancipované ţeny, které se od něj, nejspíše vinou médií a jejich negativní prezentací feminismu, distancovaly a v ţádném případě si nepřály být označované jako feministky. S tímto přístupem se ostatně můţeme setkat dodnes. Zvýšený zájem médií v roce 1995 souvisel s IV. mezinárodním kongresem o ţenách v Pekingu, který pořádala OSN, a se vznikem dalších a dalších proţensky orientovaných organizací. První polovina roku 2000 s sebou zase přinesla vládu Miloše Zemana, ve kterém ţádný z ministerských rezortů nezastávala ţena. Proto se poslankyně vzbouřily a zaloţily tzv. stínovou vládu sloţenou jen z ţen. Jak uvádí Osvaldová (2004: 59), zájmy médií o feministická témata kolísala, více se jim ale věnovala publicistika. Pro představu bylo v publicistice podle jejího výzkumu napsáno v letech 1991 aţ 2001 celkem 717 článků o ţenské otázce a feminismu, z toho 135 článků bylo kladných, 86 záporných a 129 z nich bylo napsáno neutrálně, autor se tedy nepřikláněl ani na jednu stranu pomyslné barikády. Je tedy patrné, ţe cesta feminismu v české novodobé historii rozhodně nepatřila k nejlehčím a stále ještě nemá otevřené dveře do všech médií. Importem ze západu, důsledkem globalizace, amerikanizace a později evropského integračního procesu byl u nás feminismus stigmatizován. Důvod, proč byl reflektován médii jako nepotřebný a nebezpečný cizorodý prvek, má jen částečně identické důvody pro pomalé a minimální přijetí „nových“ témat do společenské debaty… Váţnějším důvodem je selhání demokratických principů v české společnosti po roce 1989, respektive neschopnost reflektovat komunismus a navázat na demokratické tradice (Jedličková 2006: 105). Ani v dnešní době nepatří feministická témata do hlavní agendy médií. Řeháčková (2006: 127) to objasňuje tím, ţe většímu pokrývání témat brání obavy médií z předpokládané ztráty části publika. Těmito obavami trpí většinou soukromá média, ale nevyhýbají se ani médiím veřejnoprávním (tam je však poznatelná větší tendence zabývat se genderovými a ţenskými otázkami). Snad proto nejsou poţadavky na psaní feministických témat dávány seshora od vedení médií. Řeháčková (tamtéţ: 120–121), která vedla rozhovory se šesti novinářkami z veřejných
29
i
soukromých
médií
píšícími
o
feministické
problematice,
poukazuje
na to, ţe většinou má redaktorka na starost jinou tematiku a proţenská témata jsou jen jakousi nadstavbou, kterou redaktorka píše pouze z vlastního zájmu. Téma je však skoro ve všech případech odsouhlaseno a dále hodnoceno dle standardních postupů platných pro všechna témata. Psát o feminismu není navíc nic jednoduchého, autor potřebuje znát podrobně kontext. „Feminismus je téma nadčasové a vyţaduje znalosti souvislostí. Není ho moţné uspokojivě obhájit jako celek“ (Jedličková 2006: 108). Navíc genderově senzitivní redakce rozhodně nejsou samozřejmostí, a pokud ano, tak se to týká početně malých redakcí. Čím větší redakce, tím spíš se lze setkat s projevy nepochopení pro proţenská témata a ze strany vedení neexistuje ţádná centrální
snaha
o
zvyšování
genderové
citlivosti
novinářů
a
novinářek
(Řeháčková 2006: 122). Kdyţ se podíváme na média z pohledu genderu, zjistíme, ţe kopírují klasické genderové nerovnosti charakteristické pro naši společnost. Pavlík (2002: 143) to dokládá na konkrétním příkladu denního tisku. Tvrdí, ţe právě na něm lze demonstrovat, ţe média jsou v drtivé většině případů vlastněna a kontrolována muţi. Tyto disproporce, pokračuje, pochopitelně nejsou nevinné, neboť ti, kdo vlastní a kontrolují mediální instituce, mají významný vliv na to, co média produkují, a není proto překvapující, ţe denní tisk prezentuje svět z výrazně „maskulinní“ perspektivy. Vinou tohoto přístupu se prohlubují genderové stereotypy9. Ţeny se prezentují v jejich soukromých rolích jako matky a hospodyně, zobrazení v tradičních muţských rolích je pak spíše sporadické a prostor poskytovaný ţenám v televizním vysílání a publicistice je mnohem menší neţ pro muţe. Právě toto zařazení témat do mediálního kontextu pak můţe konzervovat zaţité stereotypy a bránit rozvíjení a ambicím ţen. Samozřejmě se v neposlední řadě nabízí otázka, proč by se média vůbec měla zabývat feminismem. Hlavním důvodem podle mě je, ţe média mají velkou moc v utváření názoru společnosti. Kdyţ tedy přistupují ke genderovým a feministickým tématům stereotypně nebo negativně, je společnost k těmto problémům nevšímavá, coţ jí můţe bránit v dalším vývinu. 9
Genderové stereotypy zjednodušují a paušalizují obecné popisy maskulinity a feminity (Renzetti, Curran 2003: 58)
30
Ve vztahu k médiím jde většině feministických směrů a jednotlivcům, kteří se k nim hlásí, o odstranění předsudků a stereotypů vztahujících se k fenoménu muţství a ţenství a zahrnutí feminismu do demokratického dialogu, který v moderní otevřené společnosti zprostředkovávají právě média. Ideálním logickým dopadem tohoto dialogu by měl být obraz feminismu, respektive feminismů, které nabízejí řešení různých problémů společnosti (Jedličková 2006: 104). Musím proto souhlasit s názory, které zastává Osvaldová (2004: 116). Domnívá se, ţe by média (i ta nová) měla rozhodně psát o všech existujících tématech společnosti, tedy i o feminismu. Nebylo by to nijak nebezpečné, nebezpečná jsou naopak témata, která jsou v mediálním prostoru tabuizovaná, i kdyţ jsou ve společnosti latentně přítomná. Právě potlačování otevírá dveře tendencím, které pak feminismus ideologizují. Proto je otevřená medializace velmi důleţitá. Nic ale není tak jednoduché. I mediální svět podléhá různým principům a zavádění genderově korektních a senzitivních praktik můţe být velmi obtíţné. Téma, které se dostane do médií, musí projít sloţitým procesem rozhodování o jeho vhodnosti. Na začátku je to tzv. gatekeeping (hlídání u brány), kdy novinář nebo jiný pracovník médií, který má k tomu kompetence, vybírá vhodnost témat. Přes jeho „bránu“ se tak dostanou pouze témata, která mu přijdou správná. Gatekeeper se řídí zpravodajskými hodnotami, tedy „všemi faktory, jeţ v daném období a daném sociálním a kulturním prostředí rozhodují o zařazení zprávy do agendy médií. Mezi zpravodajské hodnoty se řadí to, co má jasný obsah, který lze vykládat jednoznačně, superlativy, konflikty, překvapení, to, s čím se čtenář můţe identifikovat, tedy blízkost prostorová nebo psychologická, osobní zaujatost, to, co má pro čtenáře důsledky“ (Jirák, Köpplová 2007: 77). Takţe je patrné, ţe právě feministická témata příliš nekorespondují s hodnotami (snad aţ na konflikt), které jsou pro novináře určující a pro čtenáře ţádané. Třetím
důleţitým
pojmem
v mediální
teorii
je
nastolování
agendy.
McCombs (2009: 15, 191) ji popisuje jako dialogy a debaty, které se týkají toho, co by mělo veřejnost zajímat a jak by měla jednat. Ve většině těchto diskuzí hrají masová média podstatnou roli. Teorie nastolování agendy (agenda setting) pak pojednává o účincích masové komunikace na zájem veřejnosti o společenská a politická témata. Podle výzkumů mají agendy na publikum dalekosáhlý vliv, témata,
31
která jsou ve sféře agendy, jsou všemi brána jako významná a dokáţí utvářet a měnit názory veřejnosti. Vidíme tedy, ţe média uţ mají zaběhnuté své postupy, nastolování agendy, gatekeeping, zpravodajské hodnoty. Feministická témata tak na ně mohou působit jako vetřelci, něco nevhodného pro ně i pro čtenáře. Téměř se o nich nepsalo dosud, nejsou tedy vhodná ani dnes. Čtenáři nic takového neţádají a pracovníci médií ve většině případů nevidí důvod, proč psát o věcech, které jsou vzdálené jejich obvyklé práci. Spíše negativní postoje médií k feminismu a ţenské emancipaci mají své opodstatnění. V médiích jsou pouţívány „rutinní byrokratické postupy, ideologické vlivy k hodnotám a kulturním tlakům, jeţ nejsou čistě individuální a osobní povahy, nýbrţ pramení také ze sociálního zakotvení“ (McQuail 1999: 170). A jak jsem zmínila výše, česká společnost se k feminismu staví negativně. Otázkou tedy zůstává, jestli za nezájem médií o feminismus a ţenskou emancipaci můţe negativní postoj veřejnosti nebo negativní postoj médií. A který z těchto postojů byl první a tím pádem ovlivnil postoj druhý.
32
4. Týdeník Reflex Následující kapitola čerpá především z hloubkových rozhovorů10, které jsem vedla se dvěma redaktorkami Reflexu, Adélou Knapovou a Darinou Křivánkovou, a editorkou Reflexu Olgou Myslivečkovou.
4.1 Profil periodika Reflex je společenský týdeník, který vychází kaţdý čtvrtek. První číslo vyšlo 3. dubna 1990. Vydavatelem je od roku 1993 mezinárodní vydavatelský koncern Ringier ze Švýcarska, který vedle Reflexu vlastní i deník Blesk, Nedělní Blesk, Blesk magazín, deník Sport, Nedělní Sport, Sport magazín, ABC, Blesk/Hobby, Blesk pro ţeny, Blesk/Zdraví, Blesk/kříţovky, deník Aha!, Nedělní Aha! a Aha!/TV. Podle ABC ČR11 dosáhl tištěný náklad v lednu 2010 95 019 kusů, z toho bylo 11 214 předplatitelů. Průměrný pultový prodej byl v daném období 60 428 výtisků, z něhoţ 249 kusů bylo prodáno v zahraničí. Podle Mediaprojektu12 byla čtenost ve druhé pololetí roku 2009 261 000, čímţ se Reflex zařadil na šestou pozici v kategorii společenské týdeníky. Před ním jsou Rytmus ţivota, Nedělní Blesk, Pestrý svět, Týdeník Květy a 21. století. Často se uvádí, ţe konkurentem Reflexu jsou týdeníky Respekt a Týden. Ty ale za Reflexem zaostávají čteností i prodaným nákladem.13 Cena Reflexu je 35 korun, pro předplatitele 32 korun. Rozšiřuje ho společnost PNS, a. s. Koupit lze i v zahraničí, a to na Slovensku, v Belgii, Švýcarsku, Lucembursku, Rakousku a ve Spolkové republice Německo. Má i své internetové stránky www.reflex.cz, kde do 1. dubna 2010 bývala zdarma přístupná všechna tištěná čísla. Nyní je internetový portál rozdělen na placené a neplacené zóny. Placené zahrnují archiv tištěných čísel a jsou pro předplatitele zdarma. V neplaceném sektoru se objevují jiné články, především komentáře, které čtenář v tištěném Reflexu většinou nenajde. V letech 2005, 2006, 2007, 2008 byl zvolen časopisem roku. V roce 10
Viz 11.1 Hloubkové rozhovory ABC ČR - Náklady periodických publikaci. 2010. http://www.abccr.cz/overovana-data/periodickytisk/ (22. 3. 2010). Neověřené. 12 Unie vydavatelů ČR. 2009. http://www.uvdt.cz/Upload/768.pdf (22. 3. 2010) 13 Dle Mediaprojektu Unie vydavatelů ČR byl v období 1.7. –17.12.2009 prodaný náklad Respektu 27 879, Týdnu 46 725 kusů. Čtenost u Respektu 220 000, u Týdne 97 000. 11
33
2008 byl důvodem ke zvolení podle Unie vydavatelů14 fakt, ţe „jako jediný udělal v průběhu roku podstatné změny nejen v personálním obsazení redakce, ale i v obsahovém zaměření, a dokázal si zachovat svůj vysoký standard. Tvůrci časopisu vsadili na aktuálnost, původní reportáţe, zajímavé fotografie a nebojí se otevřít i velmi kontroverzní společenská témata.“ Změnou v personálním obsazení redakce byl především nový šéfredaktor. 1. července vystřídal Pavel Šafr nejznámějšího šéfredaktora Petra Bílka, který Reflex vedl třináct let. Před ním byli na postech šéfredaktora Petr Hájek, Radek Bajgar a Zdeněk Čech. S Pavlem Šafrem přišla i změna tváře periodika. Jeho zástupci jsou Marek Stoniš a Pavlína Wolfová. Adéla Knapová15, jedna z redaktorek Reflexu, o týdeníku říká, ţe je nejen společensky
zpravodajský,
ale
také
autorský
časopis,
který
si
zakládá
na známých a významných redaktorech, kteří do něj píší. Také dodává, ţe podle Jiřího X. Doleţala jsou lidé, kteří píší do Reflexu z podstaty asociálové a částečně blázni. Porušují prý všechny normy společnosti. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které do Reflexu píší, se řadí komentátor Bohumil Pečinka, který je zároveň vedoucím Aktualit, politiky a ekonomiky. Do této rubriky s ním píší ještě Miroslav Cvrček, Petr Holec a Jan Jandourek. Důleţitou rubrikou, kterou vede zástupce šéfredaktora Marek Stoniš, je Téma Reflexu, kam píše Jiří X. Doleţal, Jan Gebert a Adéla Knapová. Vedoucí nově nazvané rubriky Ţivot a styl je zástupkyně šéfredaktora Pavlína Wolfová. Spolu s ní přispívá Pavel Kovář a editorkou je Olga Myslivečková. Poslední rubrikou je Kultura pod vedením Milana Tesaře. Editor je Matěj Bartošek a hlavními reportérkami Veronika Bednářová, Kateřina Kadlecová a Darina Křivánková. Olga Myslivečková16 uvádí, ţe mezi nejčastější témata, která se v Reflexu zpracovávají, patří politika, kultura, sex a různí devianti. Třemi kánony Reflexu jsou pak
podle
ní
objevování
nových
věcí,
poskytování
nového
pohledu
na známé věci a jistá dávka humoru. Reflex tedy „přibliţuje přemýšlivým čtenářům aktuální témata a zajímavé osobnosti naší doby a zprostředkovává nový úhel pohledu na svět a ţivotní styl.“17 14
Unie vydavatelů ČR. 2010. http://www.uvdt.cz/5.rocnik/ (22. 3. 2010) Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 16 Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou 17 Ringier – Tituly: Časopisy. 2010. http://www.ringier.cz/clanek/39/reflex (22. 3. 2010). 15
34
4.2 Přístup k tematice feminismu a ţenské emancipace Reflex je jedním z časopisů, ve kterém se občas objevují témata týkající se feminismu. Nejvíce aktivní v psaní těchto témat je Jiří X. Doleţal, který k nim přistupuje velmi svérázně, negativně a místy i zesměšňuje feminismus. Myslivečková18 ale upozorňuje, ţe právě u něj je důleţité rozlišovat, co je pouhá póza, která se snaţí čtenáře provokovat, a co je opravdový ţivotní postoj. Respondentky19 se shodují, ţe místo pro feministická témata v Reflexu určitě je. Přesto je ţádná apriori nevyhledává. Myslivečková20 říká, ţe uţ napsala tolik feministických témat, ţe má vybráno, Křivánková21 nemá feminismus ráda a vzhledem k jejímu oboru – filmu – se k němu ani nedostane. Knapová22 zase poukazuje na to, ţe jsou v redakci uţ natolik vyspělé osobnosti, ţe by nikdy nevzaly feminismus dostatečně váţně. Mají prý pocit, ţe uţ to je téma, které je dávno za námi, není aktuální a posunulo se do čistě osobní roviny. Navíc se trochu brání feministickým tématům i kvůli tomu, ţe prý mají smůlu na feministky. „Kdyţ uţ se nám podaří najít nějakou, která vypadá, ţe by nám mohla kloudně poskytnout informace pro rozhovor, většinou se ukáţe, ţe je to zapšklá příšera,“ popisuje Knapová23 a dodává, ţe téma je v tuto chvíli nudné, nezajímavé a nepodstatné, společnost jím neţije. Navíc nemá Reflex ani tolik místa a zaměstnanců, aby se mohl zabývat těmito spíše okrajovými tématy. Přesto
si
Knapová24
myslí,
ţe
by
v Reflexu
mohla
vyjít
reportáţ,
která problematiku feminismu ukáţe čtenářům v pozitivním světle. Jak je patrné z hloubkových rozhovorů, o feminismu by respondentky25 psaly jedině, kdyby nastal nějaký zlom, například zavedení kvót, feministický festival filmů nebo aktuálně návrh na vysoké alimenty a snaţily by se, aby si názor na problematiku udělal sám čtenář. Kdyţ se podíváme na genderovou korektnost v samotné redakci Reflexu, není ani tam ideální. Knapová26 popisuje: „V Reflexu je vysoce šovinistické prostředí. Ale je to vţdy otázka daného kolektivu, který vznikne. A ano, i v Reflexu je občas 18
Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou Viz 11.1 Hloubkové rozhovory 20 Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou 21 Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou 22 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 23 Tamtéţ 24 Tamtéţ 25 Viz 11.1 Hloubkové rozhovory 26 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 19
35
u některých reakcí kolegů poznat, ţe tak reagují proto, ţe jsem ţenská a ještě blondýna.“ Přesto si ţeny své místo vybojovaly. Zpočátku pracovaly v Reflexu jen tři a musely se prý chovat jako muţi. Postupně ale začalo pracovat v redakci více ţen, některé se k feminismu dokonce hlásily (např. Veronika Bednářová), a ty si svá práva vymohly. Příkladem můţe být psaní jejich funkcí v ţenských rodech, tedy ne editor, ale editorka, ne redaktor, ale redaktorka.
36
4.3 Postupy při psaní Reflex nemá ţádné redakční příručky, ani se nevyhraňuje speciálními postupy při psaní. Vše záleţí na osobnosti redaktora. V Reflexu si to mohou dovolit z prostého důvodu, všichni redaktoři jsou jiţ natolik zkušení, ţe ţádná pravidla nepotřebují. Záleţí na kaţdém, jak své téma pojme. Snad jedinou podmínkou, která se psaním souvisí, je stoprocentní autenticita článků. Znamená to, ţe pokud redaktor píše o něčem sporném, na hraně ţalovatelnosti, musí mít důkazy, kterými potvrdí, ţe si nic nevymyslel. Ani čistota ţánru se striktně nedodrţuje, ostatně takový trend nalezneme ve všech médiích. Ţánry v Reflexu prostupují mezi sebou, coţ ukáţi v následujících částech. Editorka Myslivečková27 podotýká, ţe je v zásadě dovoleno vše, cení se neotřelý pohled spolu s obratným jazykovým vyjadřováním. Navíc se v Reflexu občas objeví i nezvyklé ţánry nebo nezvykle prolnuté ţánry. Příkladem je tzv. americké literární interview nebo kombinované interview s komentáři autora popsané v podkapitole Interview. Výběr témat záleţí na tom, co kterého redaktora baví a zajímá. Samozřejmě je zároveň důleţité, aby v sobě téma mělo aktuální prvek. Vzhledem k tomu, ţe je Reflex týdeník, musí se i téma, které je v danou chvíli aktuální, zpracovat s přesahem. Protoţe i kdyţ ho redaktor zpracuje hned, vyjde nejdříve za týden, spíše aţ za dva týdny. Musí se tedy napsat tak, ţe bude zajímavé i za nějaký čas. Můţe se také psát téma, které bylo aktuální před půl rokem, ale pouze v případě, ţe redaktor objevil něco nového, s čím zatím nikdo nepřišel. Myslivečková28 poukazuje, ţe výhodou dnešní ţurnalistiky je, ţe nejsou ţádná témata tabu (kromě témat ošetřených zákonem, jako je například sympatizování s fašismem), coţ je oproti době komunismu velká změna. Proto se i v Reflexu pouští do nezvyklých a kontroverzních témat. Knapová29 popisuje, ţe na jejich výběr pouţívá jednoduché pravidlo – kopni do toho, a kdyţ se to pohne, je to ţivé, tak o tom piš. Také píše o věcech, o kterých se dozvěděla třeba náhodně. Řekla si u nich ale, ţe tohle nevěděla. Pak se je snaţí poznat do hloubky.
27
Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou Tamtéţ 29 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 28
37
Pravá investigativní ţurnalistika se ale v Reflexu nepěstuje. Občas se v něm sice objeví kauzy, nejsou však nijak velké. Například Jiří X. Doleţal se občas snaţí něco odhalit, ale nemá v Reflexu tolik času, aby mohl jít po něčem opravdu obrovském. Jindy redaktoři odhalí nějakou kauzu i náhodou, tu pak samozřejmě otisknou. V delších a závaţnějších článcích se pouţívají různé varianty infoboxů. Redaktor do nich můţe napsat, jak se situace vyvíjí v jiné zemi, udělat krátký rozhovor s odborníkem na dané téma, shrnout, jak se problematika vyvíjela v posledních letech nebo poţádat některého z kolegů z Reflexu, který má na věc odlišný názor, o napsání komentáře. Grafy a tabulky se v Reflexu téměř nepouţívají. Pokud si redaktor s respondenty tyká, není většinou problém nechat tykání v textu. Knapová30 tento postup uvádí jako jednu z výhod Reflexu, redaktoři mohou přiznat svou bohémskost a přistupovat ke známému aţ neprofesionálně. Psaní jmen respondentů, tedy jestli pouţijí křestní jméno nebo příjmení, záleţí na tématu článku. Pokud píší něco politického a respondent má nějakou vyšší společenskou funkci, označují ho jeho příjmením, kdyţ je to důleţité, uvedou i funkci (profesor, primář, právník). V reportáţích představujících nějaké prostředí, ve kterém vystupují jinak neznámí lidé, je oslovují křestním jménem. Knapová31 u kontroverzních témat často nabízí respondentům, ţe o nich napíše pod cizím křestním jménem, aby je pak nemohl někdo z okolí osočit. Chrání tak nejen je, ale hlavně jejich rodiny. V článku pak nijak neuvádí, ţe jméno změnila. Titulky v Reflexu nejsou většinou v reţii redaktorů, vedení je mění podle svého obrazu. Kaţdopádně by ale titulek měl být úderný, krátký a obsahovat nejdůleţitější zprávu, která z článku plyne. Je často doplněn o nadtitulek nebo podtitulek. V souvislém textu (ne v rozhovoru) pouţívají redaktoři mezititulky. Do textu se zařadí ve chvíli, kdy se přechází na jiné nebo částečně jiné téma. Článek se tedy rozdělí na malé kapitoly, coţ je přehlednější pro čtenáře i novináře. Do delších textů, které mají rozsah přes deset tisíc znaků včetně mezer, se obvykle vloţí pět aţ sedm mezititulků.
30 31
Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou Tamtéţ
38
V Reflexu se nebojí pouţívat vulgarismy a být ironičtí a vtipní. Kdyţ si redaktor myslí, ţe se vulgarismus do článku hodí, charakterizuje například respondenta, napíše ho. Ani články psané ichformou, kdy redaktor popisuje vše ze svého úhlu a zahrnuje se do článku, nejsou Reflexu cizí. Nejvíce pouţíval ichformu Jiří X. Doleţal, dnes uţ se ji snaţí eliminovat.
39
4.3.1 Feature Definovat feature a domluvit se na jeho formě byla nejtěţší část rozhovorů s respondentkami32. Kaţdá má o feature svou představu, navíc se název feature v redakci Reflexu vůbec nepouţívá. Myslivečková33 feature chápe jako celistvý materiál, který zpracuje téma ze všech moţných hledisek a pouţije k tomu i všechny moţné ţánry. S touto definicí podle ní koresponduje rubrika Téma Reflexu. Dříve pro tuto rubriku pouţívali název Cover, coţ bylo, jak říká Myslivečková34, úplně špatně. Ale kdyby Téma Reflexu přejmenovali na Feature, bylo by to prý úplně stejné. Aby zkrátka článek na nějaké sloţité téma nebyl nudný, zakomponuje ho reportér na příběhu. Ten proloţí informacemi od odborníků. Občas se tam objeví i vlastní komentáře redaktora. Avšak tato pravidla pro Téma Reflexu neplatí vţdy. Někdy se prý objeví i reportáţ, která není tak závaţná, přesto se do Tématu zařadí. Základem je ale rozhodně příběh nějakého člověka nebo lidí. Rozsah se pohybuje mezi deseti aţ patnácti tisíci znaků včetně mezer, někdy se můţe přehoupnout aţ ke dvaceti tisícům. Knapová35 říká, ţe feature je pro ni automaticky reportáţ. „Ano, můţete rozlišovat čistokrevnou reportáţ, kde ţádná fakta nejsou, kde jenom popisujete, co se vám děje. Nicméně si myslím, ţe to nemá v novinařině co dělat. V dnešní době je to díky internetu blogová záleţitost,“ vysvětluje. Střídat vyprávění respondentů s odbornými informacemi je podle ní logické. Kdyţ člověk kreslí obrázek, vţdy ho kreslí na papír. Tvrdá fakta a věci od odborníků jsou podle ní právě ten papír. Novinář na něj klade své dojmy a své barvy a musí vymezit prostor, do kterého je klade. Knapová36 tedy píše ţánr učebnicově označovaný jako feature do rubriky Téma Reflexu a má ho za reportáţ.37 Přesto se na jeho obsahu shoduje s postupy, které uvádí Myslivečková38, ta však Téma Reflexu označila za feature.
32
Viz 11.1 Hloubkové rozhovory Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou 34 Tamtéţ 35 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 36 Tamtéţ 37 Její postupy při psaní reportáţí jsou popsané v podkapitole 4.3.3 Reportáţ. 38 Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou 33
40
Křivánková39 by ţánr feature do Reflexu psala pouze za předpokladu, ţe by musela dát do článku své komentáře. Vzhledem k jejímu zaměření na filmový průmysl nastávají takové situace zřídka. Ukázka podoby Tématu Reflexu je uvedena v kapitole 11.2.5 Téma Reflexu.
39
Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou
41
4.3.2 Interview Interview v Reflexu podléhá několika pravidlům. Rozsah je přibliţně deset tisíc znaků včetně mezer a více. Přesně se ale určit nedá, vţdy souvisí na fotografiích, které k němu jsou. Má klasický titulek, perex a pak samotné střídání otázek a odpovědí. V redakci se snaţí vyhýbat rozhovorům po internetu nebo po telefonu, dávají přednost osobní schůzce. Předtím si většinou redaktor zjistí co nejvíce o zpovídaném, přečte si, co se o něm uţ napsalo. Důleţité je neopakovat se, a i kdyţ dělají rozhovor s člověkem, který je v médiích v dané době často, musí najít něco nového, jiného. Kaţdý rozhovor musí být něčím aktuální. Podle aktuality a závaţnosti tématu dělí Myslivečková40 rozhovory na informativní a osobnostní. V Reflexu totiţ obvykle najdeme dva velké rozhovory – Rozhovor Reflexu na začátku časopisu a Osobnost Reflexu ke konci – první z nich bývá více informativní. Často je s nějakým odborníkem na aktuální téma a bývá kratší. Osobnost Reflexu je pak většinou s nějakým hercem, zpěvákem, zkrátka celebritou a je osobnostního charakteru. Zjišťuje tedy, co nového se u celebrity děje, většinou souvisí třeba s novým filmem, zabrousí i do soukromí. Myslivečková41 ale poukazuje, ţe toto dělení není striktní a informativní rozhovor se můţe s osobnostním prolínat, vše záleţí na tom, jak rozhovor pojme redaktor. Knapová42 se snaţí rozhovory dělat v prostředí, které je zpovídanému blízké a nedává je k autorizaci. Myslí si totiţ, ţe jsou respondenti svéprávní lidé a navíc díky zkušenostem ze zahraničí ví, ţe je to jen neduh české ţurnalistiky, jinde po novinářích prý nikdo autorizaci neţádá. Téma rozhovoru a jeho směřování záleţí na zpovídané osobě, kdo to je, co dělá, jak je zrovna veřejností vnímán. Myslivečková43 si myslí, ţe při rozhovoru by měli redaktoři Reflexu jít do nějakého názorového střetu. Hlavně nenechávat zpovídaného, ať se pouze vypovídá. Při rozhovoru povaţuje Křivánková44 za důleţité najít, čím je zpovídaný výjimečný nebo jiný. Jestli má v něčem originální přístup ke své práci či vystupuje 40
Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou Tamtéţ 42 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou. 43 Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou 44 Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou 41
42
tak, ţe to není v jeho práci úplně standardní. Nebo je dobré odhalit, ţe si myslí něco zajímavého s ohledem na svojí profesi. Chce to „trošku někde vyhmátnout, čím je zajímavý. Aby to nebylo jen takové plácání jako co děláte, jak se máte, co jste točil a co budete točit.“45 Navíc je proti přípravě přesných otázek. Vţdy vymyslí jen témata, o kterých se bude bavit. Titulek rozhovoru by měl vystihovat to nejzásadnější, co se novinář dozvěděl. V ideálním případě by měl vypovídat něco o zpovídaném člověku. Křivánková46 si
myslí,
ţe
pokud
v průběhu
rozhovoru
nenajde
novinář
titulek,
je rozhovor špatný. Titulek se prý nejčastěji objeví aţ na konci rozhovoru, kdy se při loučení celé povídání něčím uzavře. Právě to je chvíle, kdy většinou zpovídaný řekne něco zajímavého. Na tom, co by se mělo psát v perexu, se zpovídané novinářky úplně neshodly. Knapová47 říká, ţe by se měla vystihnout atmosféra, protoţe jinde to podle ní ani není moţné. Přesto je proti perexu typu „seděli jsme v kuchyni a pekli husu“. Spíš by se tam podle ní mělo dát něco šokujícího, měl by obsahovat něco, co praští čtenáře mezi oči. Křivánková48 zase oponuje, ţe v některých perexech popis místa schůzky nebo chování zpovídaného k novináři neuškodí. Sama to tak někdy píše, především kdyţ je rozhovor v exkluzivním, zvláštním prostředí atp. Ani Myslivečková49 není proti a tvrdí, ţe v Reflexu jsou takové perexy běţné. Záleţí prý opět na osobě novináře. Ona sama se ale domnívá, ţe lyrické popisy a vysvětlivky, jak kdo nemohl zpovídaného zastihnout, neplní účel. Perex by měl být úderný a rovnou představovat zpovídaného. Co se týče formy, měl by v Reflexu zabírat pět aţ sedm řádků, coţ odpovídá délce normalizovaných řádků, a obsahovat jméno zpovídaného, jeho funkci a věk. Čtenář by měl pochopit, proč by měl rozhovor číst zrovna v danou dobu. Otázky rozhovoru by měly být kratší neţ odpovědi. Můţe se ale stát, ţe na dlouhou otázku odpoví zpovídaný pouze jedním slovem. Dokonce občas nemusí být otázka ani otázkou. Kdyţ redaktor začne něco říkat a zpovídaný mu skočí do řeči, není problém nechat to v rozhovoru. Otázky by měly vţdy obsahovat něco
45
Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou Tamtéţ 47 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 48 Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou 49 Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou 46
43
zajímavého.
„Často
tím, co čtenáři chtějí.“
to 50
mohou
být
osobní
informace,
které
jsou
Přesto si musí novinář dávat pozor a odhadnout míru
pikantností ze ţivota zpovídaného, které tam zahrne. A samozřejmě si uvědomit, jestli dělá informativní rozhovor nebo čistě osobnostní. Všechny rozhovory pak novinářky přepisují do spisovné češtiny. Pouze pokud si někdo zakládá na svém vystupování, například ţe mluvit nespisovně je součástí jeho image, nechávají to tam. „Nedá se to tak dělat absolutně, je třeba rozlišovat, kdy to je důleţité a kdy ne,“ upozorňuje Křivánková51. Na podobném principu nechávají i nespisovné výrazy nebo vulgarismy – kdyţ si myslí, ţe mohou respondenta nějak popsat. Vulgarismy v Reflexu rozhodně zakázané nejsou. Knapová52 však upozorňuje, ţe by novinář neměl do rozhovoru zahrnovat své emoce. „I kdyţ je to hajzl, kterého byste chtěl třeba upálit, musíte mu dát šanci a udělat hezký rozhovor. Ať si názor udělá dle jeho odpovědí sám čtenář,“ dodává. U ţádného rozhovoru by neměl chybět medailon, který zpovídaného představí. Píše se tam většinou krátce jeho ţivotopis – co vystudoval, jaké zaměstnání a praxi má, co významného udělal. Mohou se tam napsat i osobnější věci jako rodinný stav nebo počet dětí. V Reflexu se s rozhovory nebojí experimentovat. Dříve se mohli čtenáři na jeho stránkách setkat se zvláštním typem kombinovaného rozhovoru. Otázky a odpovědi typické pro rozhovor prokládal autor ještě svými komentáři, ve kterých popisoval prostředí nebo napsal informace, které do rozhovoru nedostal. Takový postup pouţívali v případě, ţe se jednalo o obtíţné téma plné informací. Takţe popisovat je v otázkách by bylo příliš zdlouhavé a nudné. Dalším nezvyklým typem rozhovoru, který plánují v Reflexu pouţívat, je americký literární rozhovor. Měla by ho psát Adéla Knapová. Článek je ve skutečnosti napůl reportáţ a napůl rozhovor. Postup je takový, ţe redaktor udělá se zpovídaným asi šest rozhovorů v průběhu například půl roku. Aţ poté se udělá finální rozhovor, který v časopise vyjde, přičemţ například na prvních třech stranách jsou reportáţně popsány novinářovy poznatky z pozorování zpovídaného, popisuje se prostředí. Tímto způsobem se dá vyřešit otázka popisu atmosféry a představení 50
Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou 52 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 51
44
chování zpovídaného při rozhovoru, coţ je v obvyklém rozhovoru téměř neřešitelný problém.
45
4.3.3 Reportáž Reportáţ je v Reflexu téměř bez hranic. Objevují se tam různé typy, krátké, dlouhé v rubrice Reportáţ, kulturní z koncertů nebo festivalů. Mohou se zabývat nějakou závaţnou kauzou, jindy mohou popisovat jen „něco hezkého“, být oddychové a ukazovat čtenářům pouze atmosféru, ţádné odborné informace. Pak je tam také Téma Reflexu, které Knapová53 označuje jako reportáţ54, Myslivečková55 jako feature. Rozsah je podobný předcházejícím ţánrům – přes deset tisíc znaků včetně mezer (u Tématu Reflexu ojediněle aţ dvacet tisíc). Nejrozsáhlejší reportáţ v časopise zabere šest aţ osm stran, záleţí na fotografiích. V reportáţi mají totiţ důleţité místo. Myslivečková56 si myslí, ţe se uţ začíná vyvaţovat důleţitost textu a fotografií. V případě nějakých katastrof můţe být fotografie dokonce dominantní, jindy je zase pro reportáţ těţké sehnat dobrou fotografii a důleţitější je text. Reportáţe v Reflexu jsou téměř vţdy zaloţeny na nějakém příběhu, ať uţ jedné osoby nebo více lidí. Právě příběh dělá článek čtenářsky atraktivní, přenáší téma do reality, není to pouze vyprávění o něčem vzdáleném. S tím souvisí zahrnování samotných redaktorů do článku, tzv. ichforma. V Reflexu je důleţité, kdo reportáţ píše. Jsou tam redaktoři, kteří se stahují do pozadí a prostor dávají ostatním lidem nebo prostředí. Typickým představitelem „jáchismu“ je Jiří X. Doleţal. „Psal způsobem přišel jsem, vzal jsem za kliku, zaklepal, vešel jsem, někdo mi odpověděl nebo neodpověděl,“ říká Myslivečková57. Dodává však, ţe si to právě Doleţal do jisté míry dovolit můţe. Přesto se snaţí ichformy tohoto druhu eliminovat. Osoba redaktora by se ale podle ní v reportáţi měla projevit. S tím nesouhlasí Knapová58, která se do reportáţí vůbec nezahrnuje. Křivánková59 psaní v ichformě také někdy pouţije.
53
Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou. Popis reportáţe od Knapové můţeme vztáhnout i na popis feature. Vnímá je jako téměř identické ţánry, především proto, ţe nepíše oddychové reportáţe, vţdy je posunuje za hranice, jsou např. plné rozšiřujících informací od odborníků. 55 Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou 56 Tamtéţ 57 Tamtéţ 58 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 59 Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou 54
46
Na osobních proţitcích ve formě deníčku se záţitky napsala například reportáţ z Karlovarského festivalu. „Byl to spíše takový fórek, který měl sice úspěch, ale dá se udělat jenom jednou,“ vysvětluje. Reportáţe je vzhledem k zaměření respondentek třeba rozdělit. Křivánková60 popsala svou oddychovou reportáţ o atmosféře. Knapová61 pak reportáţ plnou důleţitých informací od odborníků rozšířenou o další témata. V reportáţi,
která
popisuje
atmosféru,
například
nějakého
festivalu,
62
se Křivánková snaţí čtenářům ukázat exkluzivitu místa, na které se kaţdý nedostane, nebo popisovat, jakou atmosféru tam mezi sebou vytvořili filmaři. Zprostředkovat atmosféru je tedy naprosto nejdůleţitější. Navíc se snaţí získat co nejvíce záţitků, absolvovat spoustu nejrůznějších věcí. Zaţívat reakce lidí, situace, které se dějí, mluvit s lidmi, být v kontaktu. „Kolikrát se tam z drobností vyloupne něco zajímavého,“ popisuje svou taktiku. Knapová63 si také myslí, ţe je důleţité vidět prostředí na vlastní oči a zaţít ho. V ţádném případě by nepsala reportáţ od stolu. Největší důraz dává na detaily, pozoruje, baví se s lidmi. „Ráno na místo přijedu autem a třeba aţ odpoledne mi přijede fotograf. Do té doby se tam prostě poflakuji,“ vysvětluje. Tím získá z místa nějaký pocit, zamyslí se nad ním a snaţí se mu dát větší rozměr, najít v něm nějaká oţehavá témata. Pak si daná témata najde na Googlu, zjistí, co o nich říkají odborníci, vyhledá ověřené informace. Pak porovná, nakolik bylo její pozorování relevantní. Nakonec se spojí s odborníky a mluví s nimi o svém pozorování a o jejich pohledu na věc. Knapová64 povaţuje za důleţité nalézt nějakého člověka se zajímavým příběhem, na kterém reportáţ postaví. Osobním příběhem se snaţí vţdy začít, protoţe zajímavý začátek je pro získání čtenáře nejdůleţitější. Popisuje tedy povídkově, co se danému člověku stalo. Tak napíše asi třetinu článku, pak uţ do něj prý můţe začít dávat mírně nudnější věci jako odborníky. Důleţité je nepřestat v příběhu, informacemi se pouze prokládá. „Ideální je, kdyţ se vám tam dvakrát prolnou odbornější věci a tvrdá fakta
60
Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 62 Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou 63 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 64 Tamtéţ 61
47
s příběhem. Článek by pak zase měl končit příběhem,“ vysvětluje. Časová linka a chronologické postupy pro ni nejsou důleţité. V perexu, který mívá čtyři aţ pět vět, coţ se shoduje s délkou normalizovaných řádků, by se mělo zhutnit vše, co reportáţ obsahuje. A i kdyby neměl být tak zábavný, tak je prý dobré napsat do něj i tvrdá čísla, pokud je v reportáţi nějaký šokující údaj, napsat ho i tam a pak ho dále rozvádět. V reportáţi se Knapová65 nesnaţí vytvářet čtenářův názor, píše ji objektivně, aby si čtenář udělal o problému vlastní obrázek. Proto nechodí na místo uţ s nějakým vyhraněným názorem, informace, které zjistí, mohou její názor změnit. Naopak je to podle ní u Jiřího X. Doleţala. Ten jde na místo s jasným názorem a nikdo mu ho nevymluví. Navíc podle ní nelze rozdělovat reportáţ na části, které popisují atmosféru, a na části informativní. Atmosféra je pro ni informace. Myslivečková66 dodává, ţe reportáţe nemusí být úplně přeplněné informacemi, které by zničily atmosféru. Faktické, tvrdé informace se mohou dát vedle do infoboxů.
65 66
Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou
48
4.4 Cílová skupina Z hloubkových rozhovorů vyplynulo, ţe současná čtenářská obec Reflexu se vyhraňuje vzděláním, věkem i místem bydliště. Respondentky67 se shodují, ţe většinu čtenářů tvoří lidé s maturitou, případně s vyšším vzděláním. Věková struktura se pak pohybuje mezi osmnácti aţ čtyřiceti lety. Většině redaktorů Reflexu je navíc kolem třiceti let, takţe se věková hranice soustředí kolem nich. Čtenáři jsou spíše z větších měst, obyvatelé vesnic a menších měst jsou mezi čtenáři Reflexu zastoupeni mnohem méně. Dále jsou čtenáři spíše středně a více vydělávající lidé. A aby si koupili Reflex, musí mít samozřejmě zájem o dění v České republice. Knapová68 se domnívá, ţe od té doby, co odešel Petr Bílek a nahradil ho Pavel Šafr, Reflex velmi změnil svou cílovou skupinu. „Od těch inťoušů těţkých, kteří se tvářili, ţe filozofie je základ ţivota, se čtenáři změnili na ty s maturitou. A novou tváří přebral Reflex čtenáře Týdnu,“ dodává Knapová.69 Tím, ţe je čtenářská obec uţší neţ například v denících, mohou si redaktoři dovolit být konkrétnější a náročnější na obeznámení čtenářů s tématem. Křivánková70 to objasňuje tak, ţe kdyţ píše například filmovou recenzi pro Reflex, ví, ţe nemusí čtenářům vysvětlovat, čím je daný autor významný, jaké knihy napsal nebo podle které kníţky natočil film. Zkrátka něco konstatuje a dále téma nerozebírá. Neservíruje tedy čtenářům i podrobnosti, předpokládá, ţe je znají. Přesto je podle respondentek71 velmi těţké určit čtenářskou obec. Kvůli inzerentům však musí mít Reflex přesnější informace. Proto si nechává dělat orientační průzkumy. Podle posledního72, který je platný pro 3. a 4. kvartál roku 2009 a byl prováděn na 261 čtenářích, je mezi čtenáři 64,2% muţů. Nejvyšší zastoupení je ve věku 20-29 let (24,7%), 43% čtenářů má střední vzdělání s maturitou. Čtenáři Reflexu z 36,3% bydlí ve městech, která mají více neţ sto tisíc obyvatel. Kompletní tabulka čtenářské obce je uvedená v kapitole 11.3 Tabulka čtenářské obce.
67
Viz 11.1 Hloubkové rozhovory Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 69 Tamtéţ 70 Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou 71 Viz 11.1 Hloubkové rozhovory 72 Soukromý průzkum Reflexu. Čtenářská obec 3. a 4. kvartál 2009. Získáno od Evy Steinové, oddělení inzerce. 68
49
5. Postupy při psaní publicistických žánrů Kapitola obsahuje porovnání teorie v odborné literatuře a novinářské praxe v Reflexu při psaní publicistických ţánrů feature, interview a reportáţ. Zároveň je v ní zahrnuto odůvodnění mých postupů při psaní vlastních článků.
5.1 Feature Definovat ţánr feature je obtíţné nejen pro zaměstnance Reflexu, ale i pro odbornou literaturu. Název feature se v Reflexu vůbec nepouţívá, přesto v něm nalezneme rubriku Téma Reflexu73, která se významně shoduje s definicí feature, kterou uvádí odborná literatura. Schildberger (2004) popisuje, ţe se feature snaţí doloţit obecné, abstraktní obsahy na aktuálním ţivém bezprostředním příkladu ze ţivota. Neměly by v něm chybět hlasy expertů, čísla a statistiky přibliţující téma i z racionální stránky. S tím souhlasí i Myslivečková74, podle které by mnohdy sloţité téma v Tématu Reflexu mělo být oţiveno nejlépe příběhem jedné či více osob. Tvrdá data a informace od odborníků v tomto typu článku v Reflexu také nechybí. Ruβ-Mohl a Bakičová (2005: 57) zastávají názor, ţe feature je reportáţ s pozadím a přísné oddělení mezi těmito ţánry neexistuje, přesto feature hodnotí jako náročnější. S nimi se shoduje Knapová75, která Téma Reflexu sice popisuje stejně jako Myslivečková, ale bere ho za reportáţ. Reportáţ má mít totiţ podle ní pozadí, zabývat se více věcmi a nejen popisovat atmosféru. Větší nejasnosti v popisu feature nenastaly. Proto i já ve vlastním článku zakládám feature (Téma Reflexu) na příběhu konkrétní osoby, který doplňuji hlasy expertů a statistikami. Do emotivního prvku příběhu tedy vkládám racionálno představované odborníky. Samotné téma se zabývá váţnými a sloţitými problémy společnosti, které by reportáţ nebo interview těţko vystihly.
73
Viz 11.2.5 Téma Reflexu Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou 75 Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 74
50
5.2 Interview Myslivečková76 popisuje, ţe se rozhovory v Reflexu dělí podle aktuality a závaţnosti tématu na informativní a osobnostní. Informativní rozhovor bývá s odborníkem na aktuální téma a je zařazen v rubrice Rozhovor Reflexu77. Osobnostní rozhovor pak řadí do rubriky Osobnost Reflexu78. Je většinou s nějakou celebritou a má osobnostní charakter. Zjišťuje tedy, co nového se u celebrity děje. Obdobné
rozdělení
rozhovoru
do
dvou
základních
typů
uvádí
i Schildberger (2004). Podle něj je interview buď zpravodajské (tematické), nebo je profilové (osobnostní, biografické, portrétní). Zpravodajské interview, které odpovídá popisu informativního, je kratší neţ profilové, snaţí se najít odpověď na jedno aktuální téma a respondent je většinou odborník na dané téma. Profilové interview, v Reflexu označované jako osobnostní, představuje čtenáři nějakou osobu. Výběr témat rozhovoru je pestřejší, čtenář se díky osobnějším otázkám dozvídá o soukromí respondenta. Myslivečková79 však upozorňuje, ţe dělení na tyto základní dva druhy nemusí být tak striktní. Informativní rozhovor se můţe s osobnostním prolínat, to znamená, ţe se v něm probírá nejen nějaká aktuální informace, ale můţe se zaměřit i na osobu zpovídaného. Takţe jde o rozhovor informativně osobnostní.80 Důleţité je nezapomínat na aktuálnost článku. Informativní rozhovor by se měl týkat aktuálního tématu, které se ve společnosti objevilo, u osobnostního rozhovoru musí čtenář také vědět, proč si ho má přečíst v danou dobu. Ve jednom ze svých rozhovorů81 vyuţívám právě tento postup. Je s osobností, která není aţ tak známá, ale rozhodně je odborníkem na dané aktuální téma. Druhý rozhovor82 je osobnostně informativní. Je především o závaţném tématu, pro oţivení ale přidávám otázky ze soukromí. Třetí rozhovor83 je čistě osobnostní. Zabývám se v něm osobnostní jedné ţeny, představuji ji a úmyslem není informovat o závaţném, zpravodajském tématu. Malcolm (1991: 15, 17) také upozorňuje na potřebu důkladné přípravy na rozhovor. Novinář by si měl o zpovídané osobě zjistit co nejvíce informací. 76
Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou Viz 11.2.3 Rozhovor informativní 78 Viz 11.2.1 Rozhovor osobnostní 79 Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou 80 Viz 11.2.2 Rozhovor informativně osobnostní 81 Viz 6.3 Otec hrdina a krkavčí matka – rozhovor informativní 82 Viz 6.2 Bez modřin je těţké něco dokázat – rozhovor informativně osobnostní 83 Viz 6.1 Boxerka musí mít kus chlapa v srdci – rozhovor osobnostní 77
51
Upřednostňuje osobní rozhovor, začínat ho jednoduchými otázkami a pomalu přecházet ke sloţitějším či kontroverzním. S tím souhlasí i novinářky z Reflexu84. Neţ dělají rozhovor, snaţí se o zpovídaném zjistit co nejvíce informací, přečíst si rozhovory, které dělal dříve, a nalézt něco nového. „V tištěném rozhovoru je dovoleno spojování dvou nebo více odpovědí v jednu, či naopak „rozseknutí“ příliš dlouhé odpovědi vsunutou otázkou, kterou jsme ve skutečnosti nevyslovili“ (Schildberger 2004). V Reflexu taktéţ vyuţívají pro ozvláštnění textu jednoslovné otázky. Otázka také můţe být dlouhá a odpověď jednoslovná. Dokonce otázka nemusí být otázkou, můţe to být pouze začátek věty, kterou respondent doplnil. Samozřejmě ale převaţují obvyklé kratší otázky a delší odpovědi. A podle toho jsem se při svém psaní řídila. Správný novinář by měl navíc podle hloubkových rozhovorů85 i podle odborné literatury iniciovat rozhovor a směřovat ho k určitému cíli. Vzhledem k tomu, ţe jediným místem v rozhovoru, kde se dá zachytit atmosféra, je perex, rozhodla jsem se do něj zařadit, jak na mě působila osobnost zpovídaného. Přesto se tam nijak neuvádím, tedy nepíši věty typu byla na mě hodná, nabídl mi tykání… V Reflexu se občas takovýto perex objeví. Přesto si respondentky86 myslí, ţe je lepší se tam nezahrnovat. Pouze Křivánková87 říká, ţe v některých perexech popis místa schůzky nebo chování zpovídaného k novináři neuškodí. Literatura hovoří o tom, ţe: „Perex je většinou stručný úvod k dalšímu textu, který obsahuje základní informace.“ (Osvaldová, Halada 2002: 75) Jeho hlavním cílem by tedy mělo být představení čtenářům, čím se článek zabývá, kdo je interviewovaný a proč je důleţitý. V perexu se také musí objevit celé jméno zpovídaného, za které následuje v závorkách uvedený věk. Při přepisování rozhovoru jsou povoleny úpravy textu. „Hlavní je nezměnit smysl sděleného“ (tamtéţ: 82). V Reflexu často přepisují nespisovnou češtinu do spisovné, některé výrazy i vulgarismy však nechávají. Ale pouze kdyţ si myslí, ţe by výraz mohl zpovídaného popsat. Proto jsem i já ve svých rozhovorech občas nechala nespisovný výraz. Jinak jsem ale vše přepisovala do spisovné
84
Viz 11.1 Hloubkové rozhovory Viz 11.1 Hloubkové rozhovory 86 Viz 11.1 Hloubkové rozhovory 87 Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou 85
52
češtiny a místy i přepisovala odpovědi do srozumitelnějšího jazyka. Vše samozřejmě tak, abych nepozměnila jejich smysl. Interview bývá zpravidla doplněno medailonem. „Je to portrét osobnosti, subjektivně laděný, charakterizuje vybranou osobnost, uvádí základní biografické údaje,
zvýrazňuje
specifické
rysy
umělecké
i
povahové“
(Osvaldová,
Halada 2002: 82). Na nevelké ploše textu tedy přibliţuje čtenáři obraz osobnosti v jejích nejzákladnějších rysech, je zkráceným ţivotopisem. Stejně tak ho berou i v Reflexu. Nejčastěji o respondentovi zmíní, kterou školu vystudoval, sepíší úspěchy v kariéře, případně medailon doplní o osobnější informace, jako je rodinný stav či počet dětí. Proto kaţdý z rozhovorů doplňuji i já krátkým medailonem.
53
5.3 Reportáţ Reportáţ88 v Reflexu nemá dané pevné hranice a můţe ubíhat do různých směrů. Proto je moţné, ţe vedle sebe stojí reportáţ, která pouze popisuje atmosféru, a reportáţ, která obsahuje spoustu informací. Taková přesahuje aţ do ţánru feature. Knapová89 ale trvá na tom, ţe feature a reportáţ je to samé. Zakládá ji totiţ podobně jako feature, na nějakém příběhu. Ten reportáţ rozhodně oţiví. Follrichová (2002: 10) rozděluje reportáţe na mnoho druhů. Podle práce s fakty to mohou být reportáţe informativní, které věcně popisují nějakou událost, vypráví a přináší fakta, vysvětlují, dokumentují, obrací pozornost na událost. Ukazují událost očima přihlíţejícího člověka. Druhou moţností jsou reportáţe dokumentární. Mají blízko k vědeckému poznávání a hodnocení, uplatňují analýzu a syntézu. Také uvádí více informací, které analyzují, hodnotí a vysvětlují. Ţánr v rubrice Téma Reflexu90, tedy můţe být vnímán jako dokumentární reportáţ, jiní ji mohou označovat za feature. Informativní reportáţe většinou píše Křivánková91. V nich jde především o zprostředkování atmosféry čtenářům z míst, kde nemohli být. Vhodným postupem je snaha získat co nejvíce záţitků, absolvovat spoustu nejrůznějších akcí, zaţívat reakce lidí, situace, které se dějí. Důleţitý pro oba typy reportáţí je důraz na detaily. I literatura říká, ţe: „Je důleţité upozorňovat na detaily. To by se nemělo stávat bez výběru, ale jen tehdy, kdyţ dané detaily jsou důleţité a pro popisovanou skutečnost charakteristické“ (Ruβ-Mohl, Bakičová 2005: 56) Pozorování
jako
nejdůleţitější
metodou
práce
v reportáţi
hodnotí
i Osvaldová (2005: HTML článek). Novinář podle ní většinou vyuţívá dva typy, a to pohled účastníka a pohled nezainteresovaného pozorovatele. Role autora v článku potřebuje jeho vlastní sebereflexi, protoţe ta rozhoduje o tom, co napíše do svého článku.
88
Viz 11.2.4 Reportáţ Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 90 Viz 11.2.5 Téma Reflexu 91 Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou 89
54
V Reflexu
se
do
Přesto si Myslivečková
reportáţí 92
někteří
autoři
zahrnují
relativně
často.
myslí, ţe není prvořadé ukazovat, jak se měl autor.
93
S ní souhlasí i Knapová , která se raději stáhne do pozadí a nechá vyniknout ostatní. Stejně tak hodnotí ichformu odborná literatura, je jen málo případů, kdy je zařazení autora nezbytné. Slovo by podle Ruβ-Mohla a Bakičové (2005: 57) měli dostat aktéři. Přímá hodnocení ze strany autora jsou oproti tomu neţádoucí. Do své reportáţi jsem se proto nezahrnula. Důleţitější pro mě bylo ukázat, jak se líbí akce lidem. I tak jsem celou reportáţ poznamenala svým pohledem na věc, který je pro reportáţ typický. Má reportáţ je informativní a nejde v ní o tvrdá fakta, píši ji stejně jako Darina Křivánková, která tak popisuje např. atmosféru festivalů. Vzhledem k tomu, ţe mým tématem je Mezinárodní den ţen94, kdy se na jeho počest konaly celý den různá představení, která mají ke kultuře blízko, domnívám se, ţe je to ideální způsob ztvárnění. Literatura doporučuje pro přehlednost pouţívat v reportáţích mezititulky, které nalezneme i v Reflexu. Proto je taktéţ pouţívám. Další věcí, která můţe text doplnit, jsou infoboxy. K mému tématu, které nebylo natolik závaţné, jsem je ale nepouţila.
92
Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou 94 Viz 6.4 MDŢ po Brněnsku – reportáţ 93
55
6. Tvůrčí práce Témata mých článků nebyla vybrána zcela náhodně. Nejdůleţitějším bodem bylo, aby souvisela s tématem feminismu a ţenské emancipace. Tato témata se teď příliš neřeší, tudíţ jsem je psala trochu na úkor aktuálnosti, kterou v Reflexu vyţadují. Vţdy jsem se ale snaţila nalézt aspoň nějakou, i kdyţ nepříliš výraznou aktuálnost, která by pouţití daných témat ospravedlnila. První interview je s brněnskou boxerskou. Box je v dnešní společnosti braný jako drsný, chlapský sport. Proto jsem se rozhodla napsat rozhovor právě se ţenou pohybující se v muţském odvětví a ukázat, jak těţké pro ni bylo emancipovat se do této oblasti. Rozhovor je oddychový, nejde o ţádné závaţné téma, cílem je ukázat, jaká ţena můţe dělat muţský sport a jestli musí přinášet oběti. Druhý rozhovor je uţ lehce váţnější. Chtěla jsem v něm představit feminismus. Vybrala jsem si proto brněnskou feministku. Mluvily jsme spolu nejen o feminismu, ale zahrnula jsem do rozhovoru i oblast, ve které jsou ţeny nejviditelněji diskriminovány, a to násilí na ţenách. Cílem bylo ukázat, ţe feminismus není přeţitek z dob usilování o volební práva ţen a má smysl i v dnešní době. Aby nebyla má práce pouze o ţenách, zvolila jsem do informativního rozhovoru
oblast, ve které jsou diskriminovaní muţi. Proto jsem mluvila
s feministou, který popsal problém péče o děti. Je totiţ brána jako ţenská záleţitost, a pokud do ní chtějí muţi vstoupit, setkávají se s mnoha překáţkami. Navíc patří i toto téma do feministické agendy, tudíţ by mělo čtenářům ukázat, ţe feministky se nezabývají jen ţenami, ale jde jim o rovné příleţitosti pro muţe i ţeny ve všech oblastech. Dalším článkem je reportáţ z oslav Mezinárodního dne ţen. Cílem bylo přiblíţit nějakou z činností, které dělají feministky pro veřejnost. Jít s nimi do ulic na demonstraci nebo ukázat některý z jejich happeningů. Proto jsem si vybrala oslavy spojené s Mezinárodním dnem ţen. Zmíněný svátek je podle mého názoru kontroverzní téma, které média řeší snad kaţdý rok, často se lidé setkávají s obrazy červených karafiátů a opilých soudruhů, ale popsat, co tento den znamená ve skutečnosti a jak se dnes slaví, není aţ tak důleţité. Proto jsem chtěla podat svědectví o pravé podstatě oslav. Navíc bylo letos sté výročí od první oslavy MDŢ, coţ také ovlivnilo výběr tématu. Ze všech článků je tento nejaktuálnější. 56
Posledním tématem je feminizace chudoby. Píši ho v ţánru feature, který by měl zpracovávat důleţité, sloţité téma. Proto jsem si vybrala sloţitou feminizaci chudoby, coţ je fenomén prostupující všemi společnostmi. Lidé ho příliš neznají, nepřipadá jim důleţitý, proto jsem se rozhodla jim ho představit a poukázat na jeho závaţnost a provázanost s postavením ţen. Souvisí i s ţenskou emancipací, protoţe jde opačným směrem. V neposlední řadě pak patří i do agendy feministických organizací a odborníků.
57
6.1 Boxerka musí mít kus chlapa v srdci – rozhovor osobnostní Dilhofová: Na břišních tancích jsem si kvůli svalům připadala jako transvestita
Boxerka musí mít kus chlapa v srdci
Obrázek 1
Amatérská boxerka Danuše Dilhofová (31) se právě vrátila z turnaje v Turecku, skončila pátá. Říká o sobě, ţe patří k průměru, přesto nemá mezi českými boxerkami konkurenci. Drobná ţena s hrubým hlasem má v ţivotě jasno. Nejdůleţitější je podle ní disciplína, dokáţe vychovávat lidi. Jen díky ní pak lze uspět v natolik tvrdém sportu, jako je box. A je jedno, jestli jste ţena nebo muţ. TEXT DANA KOPECKÁ
FOTO ARCHIV D. DILHOFOVÉ, DANA KOPECKÁ
58
Začínala jste před devíti lety, bylo těţké najít ţenský klub? Rozhodně. Tenkrát byl v Brně jediný ţenský box a najít ho v době, kdy téměř nebyl internet, bylo sloţité. Našla jsem ho díky článku v novinách. Jak se ţena dostane k boxu? Přes ostatní sporty. Dělala jsem karate, atletiku a házenou, ale nejvíc mě lákaly bojové sporty. O boxu jsem dlouho přemýšlela a nakonec vyhrál. Jak reagovalo na vaše boxování okolí? Normálně. Věděli, ţe jsem chodila delší dobu do karate, znali mou povahu, nepřekvapilo je mé rozhodnutí. Jste úspěšná, co všechno jste kvůli tomu musela oţelet? Jídlo, i kdyţ je sice nízkou potřebou člověka. Musím neustále drţet diety, coţ je pro mě hodně stresující. Také jsem vyměnila přátele za sportovní přátele, protoţe si nemůţu dovolit vyráţet o víkendu ven, popíjet, chodit na návštěvy, byla bych na trénincích unavená. A box se také podepisuje na fyzickém zdraví. Byla jsem na operaci lokte, ramene, mám problém pohybového aparátu, vystřelené obě plotýnky, takţe jsem částečně přišla o zdraví. Zase ale vypadám lépe neţ dřív, i kdyţ uţ ne ţensky. Prolíná se pro i proti. Ale určitě mi box víc dal, neţ vzal. Proč si myslíte, ţe nevypadáte ţensky? No, ta postava, svaly. Někteří lidé si myslí, ţe k ţenám svaly nepatří. Neznají vrcholový sport. Soudí člověka podle zevnějšku. Takţe na vás lidé reagují negativně, ţe vypadáte jako chlap? Kvůli boxu ne, ale na spoustě lidí je vidět, ţe se jim nelíbí má postava. Nevím, co si představují. A vám se líbí? Ano.
59
Obrázek 2 Box mi vzal ţenskost, tvrdí Dilhofová. Ve dvaceti letech byla opravdu jiná.
Musíte drţet drastické diety? Kdyţ se blíţí turnaj, musím mít šedesát kilo, coţ je u mě na hranici, takţe jím minimálně. Nahrazuji to doplňky stravy a prášky. Ráno vstanu a nemůţu si dát rohlík se šunkou, ale začnu třeba kefírem. Musím počítat bílkoviny, sacharidy, výdej. Je to hodně matematika. Kdy jste měla naposledy čokoládu? Teď jsem ji jedla, vrátila jsem se z turnaje v Turecku a chvíli nemám diety. Taky uţ mám pětašedesát kilo, a to se hlídám. Jaké jídlo se vám nikdy nepřejí? Steaky, a kdyţ drţím dietu, tak vařená kuřecí stehna. Miluji je. Kaţdý se mi diví, ale mně chutnají. A kafe. Jaký úspěch byl pro vás nejdůleţitější? Všechno je pro mě úspěch. Jsem osmkrát mistryní republiky, byla jsem dvakrát pátá na Evropě. Někdo si řekne, ţe nic moc, ale myslím si, ţe za deset let budou po pátém místě všichni prahnout, a kdyţ ho budou mít, dostanou velké finanční odměny. Já jsem nedostala nic, protoţe ještě nemá ţenský box takovou váhu. Daří se mi postupovat, boxuji s nejlepšími o pár bodů, nejsem ţádný outsider. Jdu i s vyšší váhovou kategorií a stále boxuji přiměřeně se soupeřkami.
60
Co je pro vás letos nejvyšší meta? Od příštího týdne se začínám připravovat na mistrovství Evropské unie v srpnu v Maďarsku. A v září nebo říjnu bych měla letět na mistrovství světa na Barbados. Jak často trénujete? Většinou udělám za sedm dní devět tréninkových jednotek. Třikrát v týdnu jdu trénovat ráno a šestkrát odpoledne. V sobotu mám volno a vůbec nic nedělám. A kdyţ je pak tréninku hodně, zaplavu si místo něj. Proč chcete skončit ve čtyřiatřiceti letech? Je to takhle limitované kvůli zdraví, odchází se do sportovního důchodu. Myslím si, ţe toho mám dost uţ teď, dosluhuji. Hlavně psychicky, boxu jsem dala opravdu hodně. Nebyla jsem na tréninky zvyklá odmala. Některé děti začnou ve čtyřech a uţ jsou naučené i psychicky, nemají trému, jsou sebevědomé, takový trénink jsem neměla. Pojedete na olympijské hry v roce 2012? U nás je asi čtyřicet ţen, které se věnují boxu, ale některé přitom chodí do práce a moc mu nedávají. Mají dva, tři zápasy v podřadné lize a stačí jim to. Nejlepší jsem já. I kdyţ se objevila nějaká nová a začalo se s ní počítat, zaboxovala jsem si s ní a samozřejmě jsem ji vyřídila. Porazila jsem ji díky mé technice a zkušenostem. Přesto pokud budou mít jiné holky úspěch, nebudu preferovaná. Kaţdopádně bych ale byla radši, kdyby bylo více boxerek, protoţe uţ většinou boxuji jen v zahraničí a na mistrovství republiky. Nemám tady soupeřku.
Obrázek 3 Na olympijských hrách bude český ţenský box zastupovat nejspíše Dilhofová
61
Takţe je podle vás ţenský box v Česku na špatné úrovni? Určitě. Já si myslím, ţe na něj české ţeny nemají mentálně. Kdyţ vidím Turkyně nebo Egypťanky, jak přijdou na zápas v šátku, sundají ho, dají si helmu a jdou boxovat… Jsou rvavé. Ony jsou ve společnosti víceméně pod muţem, ale kdyţ je dobrá, tak jí muţ dovolí boxovat. A ona reprezentuje Turecko. U nás podle mě chtějí ţeny hodně věcí zadarmo, pěstují pracovní kariéru a na bojové sporty nejsou. A čím to je? Já si myslím, ţe za to můţe rozmazlenost. V rodinách, ve výchově… Jistě, na holčičky se dělá ťuťuťu… Ţeny odmalička dělají balet, gymnastiku. Holka se narodí jemná a zůstane jemná i v psychice. Bude sice umět dřít, ale jenom balet. Prostě se nehodí na bojové sporty. Je to muţský sport a vţdycky bude. Kdyţ nějaká feministka říká, ţe je box i ţenský sport, nemá pravdu. Box vţdy byl a bude muţský. My ţeny, abychom v něm uspěly, musíme mít kus chlapa v srdci, ostré lokty a chtít se porvat. Takţe abyste uspěla v boxu, musíte se chovat jako muţ? V ringu a sportu ano. V tréninku musím být tvrdá, nebrečet, nestěţovat si. Přijdu třeba do tělocvičny do nějakého klubu, kde nemají sprchu, a já to musím vzít jako fakt. V jakých zemích je ţenský box na největší úrovni? Rusko, Ukrajina, východní bloky. Dobře začíná i Kazachstán, Turecko a výborná je i Čína. Samé východní a většinou postkomunistické země. Není to tím, ţe kvůli reţimu tam nejsou ţeny rozmazlené jako na západě? Ano, je to pravda. Vezměte si Američanky, ty jsou snad nejhorší! Mají dobrou základnu v profesionálním boxu, ale já jsem teď v Turecku porazila asi čtyřnásobnou mistryni Kanady. Měla by být fakt něco, a i kdyţ to byl těţší zápas, po technické stránce byla oproti mně nula. Je to asi tak, ţe ţeny z východu mají horší podmínky a nejsou tak rozmazlené. V čem je rozdíl mezi ţenským a muţským boxem? V pravidlech, ţena musí mít chránič prsou a má jiný tvar suspenzoru, aby byly chráněny vaječníky. Dál má muţský box tři kola po třech minutách, ţenský čtyři po dvou. Mezi tím je minutová pauza. Jinak se boduje stejně. Ţeny ale nejsou
62
na takové technické úrovni jako muţi. Přirovnala bych je k vrcholu světových juniorů, máme i stejnou tvrdost kostí a lebky. Boxovala jste s muţem? Určitě. S muţem trénuji imitace zápasů. Potřebuji ho, protoţe uţ nemůţu boxovat se ţenami. Jsem hodně tvrdá a úroveň holek je špatná. Můţu třeba boxovat se sedmdesáti kilovou, se kterou budu vyrovnaná díky její váze, ale je to pro mě zdravotní riziko a nic mi to nedá, protoţe bude pomalá a můţu si ublíţit. Jak boxeři vnímají ţenský box? Dříve to bylo horší, moji trenérku Stokláskovou nejdříve ani nechtěli přijmout do týmu, ale je vidět vývoj ve vnímání. Mně se boxeři nijak neposmívají. Všímají si, jak dřu, a oceňují, ţe se boxu věnuji. Horší je, kdyţ vidí nějakou začátečnici v lize. Mává v ringu rukama a vypadá docela srandovně, takţe se jí smějí. Kdyby tam byl jejich kamarád, který začíná, nesmějí se. Přitom tahle vypadal zpočátku kaţdý. Poprala jste se někdy v hospodě? Moţná dřív neţ mi bylo osmnáct. Ve škole třeba. Teď určitě ne. Vy jste byla taková bojovnice? Jsem ze čtyř dětí, tam lokty musely být. Teď uţ byste to neudělala? Uţ jsem klidnější. Povahově jsem cholerik a bývala jsem hodně nevyrovnaná. Teď uţ jsem v pořádku. Trénink a disciplína mi hodně pomohly. Sport vychovává lidi. Myslím si, ţe kluci, kteří byli na vojně, i kdyţ to byla ztráta času, mají jinou povahu v manţelství neţ kluci, kteří nebyli. Jsou to socialistický kecy, ale já jsem v tom vyrostla a myslím si, ţe měl reţim něco do sebe. Dnes je vše hrozně benevolentní.
63
Obrázek 4 V hospodě se svalů Dilhofové nikdo bát nemusí. Uţ se nepere
Jak berete prohru? Kdyţ je neoprávněná, třeba mě neprávem oberou o body, brečím. Mám návaly vzteku, sebelítosti, pak je smíření a sliby, ţe soupeřce příště ukáţi a vyhraji. Pokud prohraji oprávněně, cítím, ţe byla soupeřka o chloupek lepší, uţ většinou nebrečím, jsem jen smutná a snaţím se poučit. Mám za sebou skoro sto zápasů, takţe prohru nesu lépe a výhru tolik neproţívám. Dříve jsem se radovala čtrnáct dní, chodila jsem vítězství zapít na diskotéku, teď uţ ani nikomu nepíšu. Beru to jako sportovec. Stejně zpravidla vyhráváte. Většinou jo, prohrávám spíš na větších akcích. Třeba na mistrovství Evropy. Sice postoupím, ale zápas o medaili prohraji. Má ţenský box v Česku budoucnost? Myslím, ţe bude určitě deset let trvat, neţ se spraví finanční otázka a podpora. Představte si, ţe reprezentační trenérka ţen nemá plat a musí chodit do zaměstnání. Naopak trenérství muţů je placené. Vy jste prvních šest let také chodila do práce… Chodila, na zkrácený úvazek. Bohuţel jsem jenom vyučená prodavačka, takţe se teď snaţím myslet na to, co bude, aţ skončím s boxem. Chci si najít práci, která mě bude bavit. Určitě si chci přivydělávat jako trenérka boxu, ale ráda bych se věnovala sociální práci. Nepřináší horentní sumy, ale člověk se tím uţiví.
64
Po boxování, které mě bavilo, uţ nedokáţu spadnout do dělání prodavačky od nevidím do nevidím a pípat potraviny. Budu se snaţit dodělat si i maturitu. Čemu se chcete věnovat v sociální práci? Nejraději bych pracovala s problémovou mládeţí, případně s postiţenými dětmi. A trénovat budete kluky nebo holky? Kluky, protoţe s holkama je strašná práce. To je mentalita! Ţenské na to nejsou připravené, přijde vám rozmazlená holka, co si na trénink vezme růţové tepláky. Je to těţké, no. Nemáte ráda růţovou barvu? Mně nevadí, kdyţ ţena vypadá jako ţena. Některé boxerky vypadají jako modelky. Jedna Dánka se vyloţeně přemalovává do ringu, i kdyţ by neměla. Pak z něj vyleze s rozmazanýma očima a rtěnkou a vypadá jak strašidlo. Ale ona se prostě namaluje! Přesto dokáţe mít bojovné srdce. Kdeţto u nás se ţeny umí malovat a být růţově oblečené, ale nemají bojovné srdce. Čím jste chtěla být jako malá? Zdravotní sestřičkou po mamince. Nosila mi injekce a já jsem je píchala medvídkovi. Tomu říkám skok, od typicky ţenské práce k boxu. Řekněte, co nejvíce baví boxerku? Box. Pak relaxace a synovci Mareček a Tomášek. Jim se věnuji hodně, zrovna dneska jdeme s Marečkem plavat, je divoký, takţe se mi tam bude určitě topit. Je s ním sranda. Nemám svoje děti, proto pomáhám sestře. Občas si i něco přečtu a surfuju na internetu. A vy chcete mít děti? Nechci. Ale vţdyť je máte ráda… Určitě, ale v rodině máme takové zdravotní komplikace, které u mě také kdysi nastaly, a já nechci, aby se staly i mému dítěti. A druhá věc… Prostě nevím, asi bych to nezvládla. Je to strašně… Ne, ne. Co vy a vztahy? Teď ţádné nemám. Měla jsem váţnější vztahy, ale nedopadlo to, takţe na ně ani nemyslím.
65
Přesto u vás nezůstává naivní dívčí sen o bílé svatbě? Ne, vţdycky jsem byla hrozný romantik, ale teď uţ jsem pragmatik. Vím, jak to chodí ve vztazích, nikdo nikomu není věrný stoprocentně. Ani ten nejsvatější! Nejsem skeptická, zklamaná, ale nemám ani růţové brýle. Kdyţ má něco přijít, přijde to. Kdyţ člověk moc chce, nemá nic. Co si myslíte o nejslavnějším filmovém boxerovi Rockym? Filmy se mi hrozně líbily, občas se na ně kouknu. Dříve jsem je dokonce brala váţně jako inspiraci pro trénink, teď je vnímám jako filmy s ideou. Líbí se mi i hudba, je motivační. Ale nesnáším ten film…. Million dolar baby? Jo, ten úplně nesnáším, takový brak. Je to film o boxerce, ţe? Ano. Boxeři za mnou chodí, jestli jsem film viděla, ţe je docela dobrý, ale všechny boxerky, které znám, většinou říkají, ţe je to brak a není vůbec pravdivý.
Obrázek 5 Loni získala Dilhofová uţ osmou medaili na Mistrovství ČR. Letos ji chce obhájit
Danuše
Dilhofová
(10.7.1978)
začala
boxovat
aţ
ve dvaadvaceti
letech.
Je nejzkušenější amatérskou boxerskou v České republice ve váhové kategorii šedesát kilogramů (někdy i šedesát tři). Díky svým zkušenostem a technice zatím v Česku nenašla konkurentku, je osminásobnou mistryní republiky . Také byla historicky první 66
českou zástupkyní na Mistrovství světa v ţenském boxu v Číně v roce 2008. Úspěšná je i v zahraničí, třikrát vyhrála mezinárodní turnaj v Polsku, dvakrát v Maďarsku. Téměř vţdy se probojuje do pětice nejlepších. Boxuje za brněnský klub S.K. Lady Box. Aţ ve třiačtyřiceti letech ukončí sportovní kariéru, chce trénovat chlapce a působit jako sociální pracovnice. Vlastní děti a rodinu nemá a ani neplánuje.
67
6.1.1 Kritická reflexe Příprava na tento rozhovor pro mě byla komplikovaná vzhledem k tomu, ţe jsem nevěděla téměř nic o boxu ani o osobnosti boxerky. Snaţila jsem se zorientovat v tematice ţenského boxu, přečetla si několik článků s Dilhofovou a podrobně jsem nastudovala její internetovou stránku. Aţ poté jsem byla schopná vymyslet otázky. Na rozhovor jsem si přichystala asi čtyřicet otázek, v průběhu rozhovoru se ale velmi měnily. Některé informace Dilhofová řekla jako doplnění na jinou otázku, pak jsem se také snaţila reagovat na její odpovědi. Jak píše Dočekalová (2006: 56), u rozhovoru nejde jen o kladení otázek, ale především o poslouchání. Novinář by proto měl být flexibilní a nepokládat otázky z papíru. Utekla by mu tak spousta zajímavých věcí, které můţe zjistil pokládáním doplňujících otázek. Vzhledem k tomu, ţe tento rozhovor je ryze osobnostní, měla jsem připravené i otázky na soukromí. Tyto otázky mohou být respondentovi často nepříjemné, nechala jsem je tedy aţ na konec rozhovoru. Nepříjemné byly ale i mně. Především otázky na děti. Dilhofová uvedla, ţe je nechce i kvůli zdravotním problémům v její rodině. Atmosféra tím velmi zhoustla a bylo na ní vidět, jak ji tím obtěţuji. Pod tímto vlivem jsem se nedokázala zeptat, jaké zdravotní problémy to jsou, coţ hodnotím jako největší chybu rozhovoru. Následné přepisování rozhovoru je bezpochyby jeho nejtěţší část. „Interview je rozhovor vedený ústně, publikovaný jako ústně vedený, který přesto neslyšíme, ale čteme, a proto vnímáme v kontextu psaného slova“ (Schildberger 2004). Autor má přepisovat nespisovné koncovky, převádět spontánní hovorové tvary do spisovných. Proto jsem vše přepsala, bohuţel Dilhofová příliš nepouţívala specifické výrazy, které by ji mohly třeba nějak vystihnout, nemluvila vulgárně, coţ by v Reflexu nechali v textu. Jediné, co jsem nepřepisovala, bylo slovní spojení socialistický kecy, protoţe podle mě do rozhovoru patří. A protoţe je to rozhovor se sportovkyní o tvrdém sportu, nechala jsem i výrazy kluci a holky, protoţe zní mnohem drsněji neţ chlapci a dívky. Také jsem při přepisování slučovala odpovědi nebo vkládala otázky do delších odpovědí. Je to obvyklý postup, důleţité je pouze nezměnit obsah slov. V Reflexu95 nechávají místy i krátké, jednoslovné otázky, otázka nemusí být otázkou nebo můţe 95
Viz 11.1 Hloubkové rozhovory
68
být jednoslovná odpověď. Nejvíce otázek je ale samozřejmě kratších neţ odpovědi. Podle toho jsem se opět řídila. Titulek rozhovoru jsem našla uţ v jeho průběhu, podtitulek se však objevil aţ po vypnutí diktafonu. Dilhofová se mě ptala, jaký sport dělám já. Pak mi pověděla, ţe sama jednou zkoušela břišní tanec, ale přišla si tam mezi všemi ţenami jako transvestita. To mi připadalo velmi zajímavé a vystihující, proto jsem výrok pouţila. I Křivánková96 uvádí, ţe právě tímto způsobem získává většinu titulků. Je to něco, k čemu s respondentem dojdou třeba po hodině povídání, kdyţ se rozhovor něčím uzavře. Stejně jako následující rozhovory jsem tento doplnila krátkým medailonem, který představuje respondenta. Je to zkrácený ţivotopis, mělo by v něm být co respondent vystudoval, jakou má praxi a i práci, čím je výjimečný. Mohou se tam objevit i osobnější věci. V tomto rozhovoru jsem do medailonu zahrnula spíše boxerské úspěchy, většina informací se navíc objevila uţ v samotném rozhovoru, takţe jsem je jen krátce shrnula. Fotografie nejsou v ţádném článku příliš důleţité. Samozřejmě nechci jejich roli zmenšovat, rozhodně patří k důleţité součásti novinářských textů. V Reflexu ale fotky dělají profesionální fotografové. Takţe novinářům odpadá jedna velká starost. Tím pádem jsem se ani já fotografiemi příliš nezabývala. V kaţdém článku jsem se snaţila mít alespoň jednu svou, přesto byly mnohem důleţitější fotografie z archivu respondentů nebo jsem fotky převzala od Profimedia.cz. V Reflexu97 pouţívají také fotografie z Profimedia nebo jiných agentur. Vzhledem k tomu, ţe Reflex vydává vydavatelství Ringier, přebírají některé fotografie od titulů, které Ringier vlastní. Pokud zdroj fotky uvedou na místě, kde je podepsán autor článku a fotograf (většinou bývá pod perexem), u samotných fotografií zdroje neuvádí. Pouze pokud je tam například jedna fotografie z Profimedia.cz, který neuvedli jako zdroj na začátku, napíší ho aţ k fotografii.
96 97
Viz 11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou
69
6.2 Bez modřin je těţké něco dokázat – informativně osobnostní rozhovor Feministka Pešáková o násilí na ţenách i na muţích
Bez modřin je těţké něco dokázat
Obrázek 6
Kristýna Pešáková (26) je feministka a aktivně bojuje za ţenská práva. Raději to ale moc neříká, protoţe by tím odradila většinu lidí. Nemají feministky rádi. Přitom se právě díky těmto aktivistkám začalo mluvit o násilí na ţenách a společnost ho uţ povaţuje za váţný problém. Název naznačuje, ţe jde o ryze ţenský problém. Omyl. Násilí na ţenách se prý nevyhýbá ani muţům… TEXT DANA KOPECKÁ
FOTO ARCHIV NESEHNUTÍ, DANA KOPECKÁ
Je moţné páchat násilí na ţenách i na muţích? Oběťmi jsou samozřejmě i muţi, senioři a seniorky nebo zdravotně znevýhodnění. Násilí se dopouští někdo, kdo má mocenskou převahu. Ale schéma ţena-oběť a muţ-pachatel je nejčastější. Psala jste diplomovou práci o stereotypech o domácím násilí na muţích. Jaké jsou? Většinou mi na tohle téma všichni říkají, ţe je to blbost. Strašně se smějí a zlehčují problém. Takţe uţ jen to, ţe se od muţe nečeká, ţe by mohl být obětí. Lidé si myslí, ţe oběť je vţdy slabší a fyzicky méně zdatná, o muţích je naopak tradiční představa, 70
ţe jsou spíše dominantní a agresivní. Ale ukazuje se, ţe je poměrně dost případů muţských obětí. Jsou fyzicky slabší neţ partnerky? Nemusí být nutně slabší, ale je to dané třeba výchovou, kdy mu odmala říkají, ţe nesmí bít ţenu. Kdyţ jsou pak tito muţi oběťmi domácího násilí a partnerka je napadá, tak se nebrání. Nebo si lidé často myslí, ţe můţe jít jenom o psychické násilí, ţe fyzické je nesmysl. Ţe jsou muţi silnější, a kdyby chtěli, ubrání se. Domácí násilí je ale jen částí násilí na ţenách. Jistě, ještě do něj patří znásilnění a sexuální násilí, obchod se ţenami a také tradiční praktiky typu ţenská obřízka nebo zabíjení novorozených dívek. Tohle násilí je genderově podmíněné. Oběťmi jsou převáţně ţeny. Týkají se tradiční praktiky i České republiky? Není to tedy aţ tak vzdálené, jak by se mohlo zdát. Podle posledních informací je třeba v Německu třicet tisíc obřezaných ţen. Kvůli globalizaci se různé zvyky objevují i v Evropě. Které násilí je v České republice největší problém? Největší pozornost věnujeme domácímu násilí. Domácí násilí je od roku 2006 ošetřeno zákony, myslíte, ţe to mělo smysl? Byl to zásadní krok, který skutečně pomohl. O tématu se začalo mluvit, takţe uţ o něm má většina lidí nějaké povědomí a ví, ţe je moţné se na někoho obracet. A je moţné se i bránit, například vykázáním z bytu. Ale neříkám, ţe daný zákon řeší celý problém. Setkáváte se s hodně příběhy? Kaţdý rok děláme akce k 25. listopadu, kdy je Den proti násilí na ţenách. Máme informační stánky, takţe se na nás lidé obracejí. Nezřídka nám do kanceláře volají oběti domácího násilí. Většinou jsou to ţeny. Těm pak předáváme kontakty na brněnské organizace, o kterých víme, ţe se o ně dobře postarají. Který příběh vás nejvíce oslovil? Kontaktovala nás paní ve středních letech a říkala, ţe byla patnáct nebo dvacet let obětí domácího násilí. K vyhledání pomoci ji motivovalo aţ psychické zhroucení její mladší dcery. Kvůli sobě by to prý neřešila. To mi přišlo děsivé. Ale teď naposled na informačním stánku jsem měla pocit, ţe uţ je to dobré, ţe lidé vědí, na koho se obracet. Zastavilo se u nás strašně moc obětí domácího násilí a říkaly, ţe je
71
bezva, ţe o tom informujeme. Kdyţ se to stalo jim, kolikrát ani nevěděli, na koho se obrátit.
Obrázek 7 Pešáková v knihovně Nesehnutí. Nalézt se tam dají knihy o feminismu i enviromentálních studiích
Takţe vy děláte prevenci? Určitě. A také poskytujeme kontakty, protoţe z výzkumů vyplývá, ţe lidé neví o existenci organizací, které se na domácí násilí specializují a mají i azylové domy s utajenou adresou. Navíc informujeme o vývoji v této problematice. Děláme s ostatními organizacemi kulaté stoly a řešíme aktuální věci. A co je teď aktuální? Svěřování dětí do péče v případech domácího násilí. Má tam násilník velké šance? Nemá. Řeší se to ale komplexně. Hlavně kam se mají děti umístit. Bývají často psychicky narušené. Jak pomoci oběti? Mně přijde nejlepší obrátit se na neziskové organizace, které se přímo specializují na
domácí
násilí.
Mají
tam
sociální
pracovnice,
právničky,
kontakty
na azylové domy. Navíc je jejich přístup velmi citlivý. A co policie? Lepší jsou neziskovky. S policií mají lidé i špatné zkušenosti. Tím ale nechci policii pomlouvat, protoţe brněnská je hodně daleko. Mají jediný interdisciplinární tým v České republice, který se zabývá problematikou domácího násilí. 72
Ve Francii navrhují dávat násilníkům elektronické náramky, aby věděli, kde se pohybují. Myslíte, ţe je to řešení? Moţná to hodně souvisí se stalkingem, s pronásledováním, coţ je teď hodně aktuální téma. Můţe to být řešení, kdyţ se oběť bojí, aby ji násilník nevyhledával. Takţe bylo zařazení stalkingu do trestných činů správné? Určitě, předtím to nebylo moc postihnutelné. Je dobře, ţe se o něm v rámci domácího násilí začalo mluvit. V zákonech jsou u téhle problematiky vţdycky díry. Něco se podchytí, ale časem se zjistí, ţe nějaký výsek chybí. O stalkingu se moc nemluvilo, jsou nějaké další formy násilí, které nejsou tak známé, ale bylo by dobré zahrnout je do trestných činů? Nic takového zásadního mě nenapadá. Pro policii je třeba těţké identifikovat domácí násilí, které je teprve na začátku. Má totiţ svou definici a ne kaţdý případ jí odpovídá. Mluví se o tom, ţe je dlouhodobé a stupňuje se, proto se těţko dokazuje v počáteční fázi. Policie chce mít více udání. Kdyţ vědí, ţe jedou potřetí na stejné místo, řeknou si, ţe je to tam asi špatné. Nebo je těţko rozpoznatelné psychické násilí. Jde ho nějak prokázat? Dvěma starším sestrám, kdy jedna páchala na druhé násilí, dali známí do bytu kamery. Jinak by se to asi neodhalilo. Kdyţ oběť nemá modřiny, je to těţké. To ale asi nejde nijak ošetřit zákonem. Přichází jaro, znamená to i více znásilnění nebo se nedá říct, které období je nejnebezpečnější? To si netroufám posuzovat. Moţná jsou pachatelé více motivovaní, kdyţ je méně oblečení. Ale znásilnění je zásadní v tom, ţe většinou nejde o přepadení v parku. Bývá to dopředu promyšlený čin od známé osoby. Tam roční doba nehraje roli. Jak jsme na tom v porovnání se světem v násilí na ţenách? Ve všech evropských zemích je to v něčem podobné. Ale v Rusku je situace nejspíš nejhorší. Ve skandinávských zemích je zase větší počet muţských obětí domácího násilí, coţ odráţí i postavení ţen v dané společnosti. Je nejhorší situace v Africe? Takhle bych to neřekla. Z našeho pohledu jsou tam hrozné věci jako obřízka, ale zase tam funguje ţenské sebevědomí a hrdost. Dávají důraz na svůj ţenský prvek, coţ je inspirativní. Kdyţ jsem byla v Tanzánii, tak tam zrovna otevřely první banku, do které směly pouze ţeny.
73
Ale otevřít v České republice ţenskou banku, to by bylo moc… Určitě ano a klasický český člověk by to hrozně shazoval a vysmíval se. V České republice to rozhodně není ideální cesta. Muţi by se určitě oháněli diskriminací, coţ je i jedním z důvodů, proč jsem začala řešit násilí na muţích. Prošla jste více neziskovkami, proč jste zakotvila v Nesehnutí? Nesehnutí dělá ve srovnání s ostatními hodně aktivit, ţe frčí. A také se mi líbí uvaţování
v kontextu.
Není
jen
ekologická
organizace
nebo
jen
lidsko-právní, propojuje témata a ve všem vidí souvislosti. Proč se kampaň, kterou vedete, jmenuje Ţenská práva jsou lidská práva? Chtěli jsme upozornit, ţe přestoţe mluvíme o lidských právech, v běţném ţivotě nemají muţi a ţeny vţdy stejné příleţitosti. Konkrétně? Třeba různost platového ohodnocení na stejných pozicích, vzdělávání, rodina, diskriminační inzeráty. Je jich více, my se teď zaměřujeme na zobrazování muţů a ţen v reklamách. Jako součást veřejné sféry to ukazuje, jak jsou vnímány role muţů a ţen.
Obrázek 8 Zobrazování muţů a ţen v reklamě. Akce Nesehnutí, Pešáková jako ţena v modré košili
A jsou na vás nějaké hodně negativní reakce? Určitě. My se nebojíme hlásit k tomu, ţe jsme feministicky zaměření. V České republice je feminismus braný jako něco negativního. A i kdyţ jsou lidé, kteří by jinak souhlasili s našimi názory, nálepka feminismu je odrazuje. 74
Jak se to projevuje? Často nám nadávají do feministek. Kdyţ nám vyjdou tematické články k našim aktivitám, vyhledávají si fotky, jak vypadáme. Jestli jsme opravdu strašně škaredé feministky, co nesnáší muţe. Ale na druhou stranu máme řadu sympatizantů. Kdy jste se rozhodla, ţe se budete zabývat ţenskými právy? Před vstupem na vysokou školu. Chtěla jsem pomáhat lidem. Začala jsem dělat dobrovolnici v sociální práci a postupně jsem se dostala k organizacím, které se zabývaly lidskými právy. Působila jsem v Amnesty International a nejbliţší mi bylo téma ţenských práv. Samo to vyplynulo. Nebylo to tak, ţe bych měla nějaký špatný záţitek s muţi a od té doby se stala feministkou. Jsem v ţivotě fakt spokojená, mám partnera. Ţádné drama tomu nepředcházelo. Čeho chcete touto kampaní dosáhnout v tematice násilí na ţenách? V domácím násilí uţ došlo k řadě úspěchů. Není to samozřejmě jen naše zásluha, ale před několika lety se o něm vůbec nemluvilo. Všechny změny šly odzdola. Pak jsou
další
oblasti,
které
si
zasluhují
pozornost.
Třeba
zobrazování
ţen
a muţů v reklamách nebo vůbec vnímání pojmu feminismus. Nejradši bych byla, kdyby si lidé uvědomili, co feminismus znamená. A taktika? Z akcí uţ máme vysledováno, ţe kdyţ povíme sexismus nebo feminismus, tak lidé přestanou poslouchat. Mají uţ svůj negativní názor. Kdyţ ale řekneme, ţe by neměly být diskriminační inzeráty, protoţe ţeny nenapadne přihlásit se na inzerát, hledající ředitele nebo kdyţ lidé slyší, ţe ţeny nemají stejné platy jako muţi, tak všichni kývají. O domácím násilí říkají, ţe je hrozné a ţe ţeny jsou na tom špatně. Skoro kaţdý tedy souhlasí. Chce je jen postupně, pozvolna přivést k tomu, ţe se jedná o feministický názor. Nejdřív mluvit o obsahu a aţ pak říct, ţe jde o feministické téma. Je to běh na dlouhou trať, moţná na několik dalších století. Je tato kampaň jen pro fajnšmekry z genderových studií? Přiznávám, ţe většina dobrovolnic je z genderových studií. Ale i odjinud, mám v kampani několik let učitelku z mateřské školky. Kdybyste měla jedno přání, co byste změnila v násilí na ţenách? Bylo by super, kdyby byly ţeny více sebevědomé. Kdyby si více věřily. A netýká se to jen násilí, ale i ostatních oblastí. Překáţky, které ţeny ve společnosti mají, nejsou
75
dané jen skupinou zlých muţů, kteří touţí po moci, ale ţeny tomu také výrazně přispívají. Takţe nepodceňovat se? Rozhodně.
Obrázek 9 Na Špilberku. Pešáková se účastní i ekologických akcí Nesehnutí
Kristýna Pešáková (26) pracuje v brněnské neziskové organizaci Nesehnutí jako koordinátorka programu Ţenská práva jsou lidská práva, statutární zástupkyně a dobrovolnická koordinátorka. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vystudovala bakalářské studium oboru Sociální pedagogika a poradenství. Magisterské studium absolvovala na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, obor Sociální politika a sociální práce. Několik let byla dobrovolnicí v různých organizacích (Centrum sociální prevence, Ratolest, Amnesty International). V kampani Ţenská práva jsou lidská práva přednáší zájemcům o násilí na ţenách. Také obdivuje ţraloky a aktivně se zabývá tématem násilí páchaného na muţích.
76
6.2.1 Kritická reflexe Příprava na rozhovor pro mě nebyla příliš sloţitá díky mému studiu genderových studií, kde je násilí na ţenách častou tematikou. Vybrala jsem proto takové otázky, které by čtenáři problematiku představily a ujasnily. Také jsem do rozhovoru zabudovala otázky o feminismu, aby nebyl pouze na jedno téma. Vzhledem k jeho délce by mohlo být pouhé jedno téma nudné. Atmosféra rozhovoru byla velmi příjemná. Dočekalová (2006: 56) píše, ţe: „Atmosféra u rozhovoru je nesmírně důleţitá a vy potřebujete, aby vám zpovídaný otevřel své srdce. Musíte si ho „naladit“ na správnou notu.“ Tento bod jsem tedy rozhodně dodrţela, nejdříve jsme si povídaly bez diktafonu, pak jsme přistoupily k nahrávání, kde jsme místy i obě vtipkovaly a celý rozhovor byl nestrojený. Opět jsem se snaţila reagovat na odpovědi Pešákové. Kdyţ zmínila něco, na co jsem se chtěla zeptat později, přehodila jsem otázky, kdyţ začala mluvit o něčem, o čem jsem původně neplánovala mluvit, nechala jsem ji povídat dál a mnohdy se dozvěděla zajímavé a nečekané informace. Při přepisování rozhovoru jsem opět nenechala nespisovné koncovky a převáděla jsem spontánní hovorové tvary do spisovných. Pešáková je stejně jako téměř kaţdý pouţívala. Pouze několik výrazů jsem nechala tak, jak je řekla. Příkladem je třeba slovo blbost, které se mi v rozhovoru líbilo a dokázalo přesně vyjádřit myšlenku. Také jsem opět při přepisování slučovala odpovědi nebo vkládala otázky do delších odpovědí.
77
6.3 Otec hrdina a krkavčí matka – informativní rozhovor
Otec hrdina a krkavčí matka Psycholog Sedláček: V péči o děti by se neměl prosazovat jediný ideální model
Obrázek 10 Ilustrační foto
Otcové. Jsou diskriminováni při svěřování dětí do péče po rozvodu? Jaká by měla být jejich role při výchově? Je rodičovská dovolená jen pro ţeny? Ze všech stran se valí jen dohady, všemu lze ale předejít. Stačí být dobrý otec. Aktivní otec! Psycholog Lukáš Sedláček (29) se tímto tématem zabývá uţ několik let. Rozpovídal se o tom, jestli jsou muţi v péči o děti opravdu tvrdě diskriminováni a jaké nevýhody jim neúčast na péči o děti přináší. TEXT DANA KOPECKÁ
FOTO DANA KOPECKÁ, PROFIMEDIA.CZ
Je pro dítě lepší matka neţ otec? Muţi se k dětem chovají se stejnou blízkostí a náklonností. Kdyţ dostanou moţnost naučit se mateřské kompetence, zvládnou je velmi dobře. A mohou být v rodině i primární pečující osobou, tedy osobou, která o dítě pečuje více a je mu 78
nejčastěji nablízku. Podle výzkumů běţí dítě ve stresové situaci právě za primární osobou a je mu jedno, jestli je to otec nebo matka. Pokud je muţ primární osobou, splňuje definici aktivního otcovství? Ano. Ale aktivní otcovství je jakýkoliv model, kdy se otec podílí na péči o dítě od útlého věku, ať uţ je třeba na rodičovské dovolené nebo se střídá s partnerkou. Podoby jsou různé, ale vţdy jde o protiklad k tradičně pojímanému otcovství, kdy se otec nezapojuje do praktické péče o děti nebo začne aţ v pozdějším věku. Myslíte, ţe kdyby se více prosadilo aktivní otcovství, měli by muţi větší šance dostat po rozvodu děti do své péče? Je to argument feministických organizací, které se opírají o výzkumy ze Skandinávie. Logicky, čím více se muţi zapojují do péče, tím více jsou jim děti svěřovány. Radikální muţské organizace bojující za práva muţů si musí uvědomit, ţe procento dětí přidělované matkám vyplývá z určité nerovnováhy ve společnosti. V momentě, kdy je devadesát devět procent ţen s dětmi na rodičovské, je logické, ţe jim budou děti svěřovány. Nejde o narovnávání důsledků, ale o zjištění příčin. Není správně hledat v tom ţenské spiknutí, protoţe jsou soudkyně ţeny. Ale snaţit se vidět v souvislostech. Takţe aktivní otcovství je součást feminismu? Ano. Kdyţ někdo tvrdí, ţe jsou feministky nepřátelské vůči muţům a otcům, měl by si uvědomit, ţe právě feministky vţdy nastolovaly téma emancipace muţů. Aktivní otcovství je jinými slovy emancipace otců. Přišly s tématem, propagují ho, ale ne konfrontačním způsobem jako různá hnutí za práva otců. Feministické organizace ukazují, ţe se jejich agenda netýká jen ţen. Mají i muţskou, kde je nejhlavnější právě otcovství. Na jaké pozici jsou muţi v péči o děti oproti ţenám? Pozice muţů je slabší. Má to důsledky i ve školství u malých dětí. Na prvním stupni je velmi málo učitelů, ve školkách nejsou skoro ţádní. Vyplývá to z představy, ţe muţ není dobrým pečovatelem. Učitel prvňáčků mi říkal, ţe učitelka můţe pohladit dítě, on ne. Zavánělo by to pedofilií. Intimita, kterou sdílí muţ s dítětem, je na nějaké úrovni problematizována, kdeţto u ţen je hranice mnohem dál, jestli vůbec. Pusa dítěti od otce vypadá také jinak, neţ kdyţ ho políbí ţena.
79
Obrázek 11 Nedívá se muţ na dítě se chtíčem? Jeden ze stereotypů bránící muţům v péči
Intimita souvisí s péčí? Samozřejmě. Je to jedno z témat, kde by muţi měli být emancipováni. Souvisí to s vývojem společnosti. V 19. století byly světy rozděleny na muţský veřejný a ţenský soukromý. Pak ţeny pronikly do muţského světa, ale nikdy se nestalo, aby muţi pronikli do ţenské rodinné sféry. Jsou tedy méně komplexními bytostmi. Ţena na rovině identity má mnohem více vlastností, protoţe přibrala muţské prvky, přičemţ neztratila ţenskost. Muţ vedle ţeny není tou plnou bytostí. Proniknutí do péče můţe obohatit muţskou identitu i společnost. I kdyţ by se snaţili pečovat, kaţdý by je pozoroval, jestli nejsou pedofilové… V podstatě to hrozí vţdy a můţe je to odradit. Zvlášť ty, kteří nemají děti. Já to na sobě zaţívám dodnes. Dělal jsem chůvu, pečoval o děti, byť je sám nemám, a vţdy se s tím snaţilo okolí nějak vyrovnat. Teď na horách jsem zaţil, ţe jsem všechny děti uspával. Večer o tom matky diskutovaly. Říkaly, ţe jsem buď Kulínský, nebo jsem divný.
80
Má vůbec smysl mít rodičovskou dovolenou pro otce? Je jich doma jen jedno a půl procenta. Dnes uţ nikdo nebude tvrdit, ţe by měla být tato moţnost muţům upřena. Je otázka, jestli v tom mají být podporováni. Já myslím, ţe ano. Ukazuje se, ţe spousta muţů by měla zájem, ale nedovolují jim to okolnosti. Uzákonění rodičovské dovolené pro otce v roce 2001 ještě neznamenalo, ţe bude všem zájemcům dostupná. Roli hraje spoustu faktorů. Jaké? Třeba to mívalo nádech zţenštění. Dnes jim naopak mohou bránit ţeny, protoţe jim péči nedovolí. Bojí se ztratit jedinou pozici, ve které jsou oproti muţům dominantní. Jak jsou vnímáni muţi na rodičovské dovolené? Pozitivně. Častokrát jsou muţi za péči o děti hrozně oceňováni, hrají roli hrdinů ve svém okolí. Jejich partnerky jsou však vnímány jako krkavčí matky a mají velmi ztíţenou pozici. V momentě, kdy budou ţeny trestány společností, ţe se dostatečně nestarají o své děti, nebudou opouštět dominantní mateřskou roli. Stejně jsou na rodičovské dovolené většinou muţi, jejichţ partnerka bere vyšší plat… Vţdycky tam plat hraje roli. Důvod je pochopitelný, rodina se musí chovat ekonomicky, a pokud muţ vydělává více, zřejmě na rodičovské skončí ţena. Muţ často jde na rodičovskou u rodin, kde oba partneři vydělávají stejně nebo ţena více. Tím se ale ukazuje, jak je zamotaný kruh. Pokud nebudou stejné platové podmínky na pracovním trhu, nemůţe se rovnost projevit ani v rodině. Muţi na rodičovské jsou neustále terčem výzkumů. Feministka Hauserová uvedla, ţe si sami musí připadat jako exoti. Spíš naopak, oni jsou na to hrdí. Staví si svou otcovskou identitu na určité výjimečnosti. Na jedné straně je to pochopitelné, protoţe muţ, který se ocitne doma s dítětem,
ohrozí
svou
muţskou
identitu,
nezabezpečuje
rodinu.
Strategií,
jak se s tím vyrovnat, je udělat z toho svou přednost. Stinná stránka je, ţe okolí nevnímá stejně nadšeně i ţeny na rodičovských dovolených.
81
Obrázek 12 Můţe být muţ dobrou matkou? Další otázka, která trápí společnost
Společností vládne přesvědčení o přirozenosti mateřského instinktu. Co si o něm myslíte? Jsou výzkumy, které ukazují odlišnosti v mateřství nebo otcovství v jiných kulturách. Kdyby existoval přirozený mateřský instinkt, byl by přece univerzální pro všechny. A co zvířata? Tam se o mláďata starají většinou samice. Ale my se bavíme o lidech! A navíc i u zvířat existuje obrovská varieta. Jsou druhy, kde se starají samci, aţ devadesát procent ptáků má sdílenou péči. Nebo jsou kultury, kde nosí děti na rukou výhradně muţi. Mateřský instinkt je pro mě spíš patriarchální nástroj, jak udrţet ţeny doma. Ideálem by tedy měla být péče „půl na půl“? Není ideální model, ale aktivní otcovství můţe být rozšířením alternativ otcovství. Půl na půl je jedna z moţností, kdy se rodiče střídají. Ať se o péči dělí nebo je s jedním dítětem doma otec, s druhým matka. Pak jsou rodiny, kdy péče spadá na otce a matka ţiví rodinu. V péči o děti by se neměl prosazovat jediný ideální model.
82
Obrázek 13 Sedláček se svou bengálskou kočkou, o kterou s radostí pečuje
Lukáš Sedláček (27.10.1980) studuje na Masarykově univerzitě doktorandské studium psychologie. Povaţuje se za feministu. Výzkumně i teoreticky se věnuje netradičním formám rodičovství – pečujícím otcům či pracujícím matkám. V letech 2006 aţ 2008 působil v brněnské organizaci Nesehnutí, kde koordinoval kampaň Aktivní otcovství. Mimo jiné pořádal semináře, je spoluautorem broţury Aktivní otcovství, výzkumů na dané téma a byl u zrodu putovní výstavy, která jezdí po republice dodnes. V současné době se zabývá sexualitou a asexualitou, tedy tomu, co předchází rodičovství.
83
6.3.1 Kritická reflexe Příprava na rozhovor se Sedláčkem pro mě byla opět relativně jednoduchá. O téma aktivního otcovství se zajímám a přečetla jsem k němu mnoho literatury, tudíţ jsem věděla, co by měl článek čtenářům sdělit. Sedláček, který některé publikace sám napsal, mě nezklamal. Dočekalová (2006: 56) sice upozorňuje na nešvar, a to sugestivní otázky, kdy novinář ví přesně, jaké chce slyšet odpovědi a tlačí zpovídaného do kouta. Nemyslím si však, ţe bych něco takového udělala, sice jsem šla na místo s tím, ţe jsem věděla, jaký rozhovor asi vznikne, přesto jsem na Sedláčka netlačila, i kdyţ mě překvapil nějakou odpovědí. Navíc ještě v průběhu rozhovoru rozvinul téma o vnímání intimity u muţů, coţ mi přišlo velmi zajímavé, proto jsem ho do rozhovoru také zahrnula. Rozhovor jsem napsala jako informativní, tento způsob se v Reflexu pouţívá často. Jak vysvětluje Myslivečková98, rozhovor je kratší neţ osobnostní a zabývá se jedním základním tématem. Tím pro mě bylo aktivní otcovství. Úpravy rozhovoru se lišily od úprav ostatních dvou. Přece jen je informativní rozhovor více formální, tudíţ jsem samozřejmě upravila nespisovné tvary, jako jsou nespisovné koncovky v 1. pádě jednotného čísla (hezkej, mokrej) nebo v 1. pádě čísla mnoţného (ošklivý, suchý), ale především i nespisovná slova, protoţe by se do tohoto typu rozhovoru nehodila. Nešlo mi o popsání osobnosti, ale o popsání problematiky otcovství. Tím, ţe není v rozhovoru zahrnuto soukromí osoby a pokládají se otázky na jedno téma, můţe působit jako nudnější. Snaţila jsem se to vyrovnat alespoň zajímavým tématem. V Reflexu mohou čtenáři číst tyto rozhovory často, účelem je podle mého názoru informovat o dané problematice, která není příliš známá a můţe rozšířit čtenářům obzory.
98
Viz 11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou
84
6.4 MDŢ po brněnsku – reportáţ Neboj se a zakruť mi bradavkou!
MDŢ po brněnsku Váţně i neváţně o ţenách převáţně
Obrázek 14
Komunismem vyzdvihovaný a nástupem demokracie pohřbený svátek pomalu vstává z mrtvých. Feminističtí aktivisté ho nechtějí nechat spát. Proč by také měli dovolit celosvětově uznávanému Mezinárodnímu dni ţen odejít v pokoji? Letos se po celém světě slaví uţ posté. A jak ukázali v Brně, tento svátek opěvující ţeny můţe být nečekaně veselý a hravý! TEXT DANA KOPECKÁ
FOTO DANA KOPECKÁ, ARCHIV LUCIE JARKOVSKÉ
Po jedné z brněnských univerzit se prochází mladá ţena, která má odhalená prsa a nutí všechny, aby jí na ně sahali. Ona mladá ţena se jmenuje Lenka Vráblíková a je umělkyně. Má na starost denní program oslav, které se svými přáteli pojala jako performace. Její prsa, která nabízí na omak, nejsou však pravá, ve skutečnosti
85
jsou jen nápadité rádio. Jednou bradavkou se ladí stanice, druhou hlasitost. Muţi od ní ale spíše utíkají, neţ aby nadšeně spolupracovali. „Asi jim není příjemné sahat na něčí bradavky. Bojí se mě, moţná je to tím materiálem,“ směje se Vráblíková a odchází najít dalšího muţe, kterému by nabídla své rádio. Další umělci na sebe nenechají dlouho čekat. Kromě plátna, na kterém si mohou lidé prohlédnout ty nejšílenější krátké filmy, jako jsou například dva holohlaví lidé, muţ a ţena, kteří na sebe vzájemně lepí tetování ze ţvýkaček a místo vlhké houbičky pouţívají své jazyky, mohou diváci vidět i dokument o povolení adopce gayům a lesbám ve Španělsku. Pár moudrých hlav, co něco vymyslelo V jednom z koutů se krčí dokonalý nápad. Polibek budoucnosti. Autorka Lenka Klimešová se potutelně usmívá. Prý v budoucnu budeme mít takový strach z pandemií, ţe se budeme bát i líbat. Proto si kaţdý opatří svou roušku a jediný způsob polibku bude přes ni. Důkaz revolučnosti svého uměleckého díla však nechává aţ na konec. „Kdyţ se potkají lidé, kteří jsou pro sebe praví, rouška zavibruje a bude jasno,“ popisuje. To by byl dárek k MDŢ! Uţ ţádné trápení s nepovedenými láskami, jen by kaţdý vyrazil do ulice s rouškou, párkrát si zalíbal a domů se vracel šťastně zamilovaný. Překvapit rozhodně můţe i nenápadný strojek, který prý pozná, jestli je daný člověk muţ nebo ţena. Ţenám se pak samozřejmě přeje k jejich svátku. A je jedno, ţe ta právě zastavená měří asi metr devadesát, má na sobě pánské kalhoty a tričko, hluboký hlas a na bradě dvoudenní strniště. Přístroj nikdy nelţe!
86
Obrázek 15 Pivo, karafiáty a opilý nevábně vypadající muţ. Vzpomínky na MDŢ za komunismu? FOTO MF Dnes99
Karafiáty nahradilo pivo Dokonce se uprostřed atria objevila i lednička. Opírají se o ni dva mladí muţi a nejednoho zarazí, kde se tam berou. Vypadají spíš jako bezdomovci, umaštěné vlasy, zarostlí, odporné čepice na hlavě a šusťáky na zbytku těla. „Feminismus!“, „Ukaţte ţe neţijeme jen v muţské společnosti!“, přeřvávají se mezi sebou. Kdyţ se k nim někdo přiblíţí, hned otevírají ledničku, která je do posledního místa zaplněná. Pivem. Jak dva umaštěnci dodávají, jde o muţskou ledničku. Muţský sen. A navíc kdyţ ji otevřou, hraje country! Muţi mají opravdu prazvláštní sny. Svou ledničku ale s vervou obhajují. „Kdyţ jsou ţenský teď ty manaţerky a top manaţerky, nemají na nás čas. A co máme dělat? Koupíme pivo a pijem,“ záludně se usmívá jeden z mladíků. Pak se na chvíli zamyslí a nakonec dodá: „Hlavně by se nemělo zapomínat, ţe přihrádka na zeleninu se z muţských ledniček vyhazuje. Zeleninu my totiţ neţerem,“ dokončuje svou performanci. Ţeny procházející kolem se culí a pochvalují jejich nápady. Dva umělce tím ještě více povzbudí a začnou volat, ţe kdyţ je tedy to emţetdéčko, mají ţenský z jejich ledničky pívo zdarma. Nejedna toho pochopitelně vyuţije. Naplňují se tedy slova hlavní iniciátorky Vráblíkové. Podle ní má být den v atriu hravý a moţná trošku šokující. „Tady nejde o ukazování
99
(Zdroj: http://brno.idnes.cz/studenti-ladili-na-mdz-radio-na-zenskem-poprsi-f4h-/brnozpravy.asp?c=A100308_165556_brno-zpravy_dmk)
87
nerovnosti mezi muţi a ţenami, od toho je další program, my chceme bavit,“ vysvětluje Vráblíková. Místo Kocába Dţamila Hravou atmosféru v atriu později zájemci opravdu mění za dvě přednášky věnované ţenám. Snad je někdo můţe prohlásit za feministické, ale rozhodně to neznamená, ţe by označení sniţovalo jejich prestiţ. Celý den je protkán otázkou ţen a jejich moci, především té politické. A to se přednášející snaţí posluchačům objasnit. Jako první vystupuje oblíbená spisovatelka, novinářka a hispanistka Markéta Pilátová, která popisuje situaci v Latinské Americe, kde je překvapivě několik prezidentek. Situaci v České republice, která svým sedmnáctiprocentním zastoupením ţen v politice zaostává i za Afganistanem, pak odborníci projednávají na následující panelové diskusi. „Je tam psanej Kocáb, přijede?“ přemýšlí jeden z diváků. Touha vidět osobu mediálně známou zaslepuje oči a snad se na něj někteří i těší. Ale chyba! „Nalejvám si venku kafe a vedle mě najednou Dţamila, jsem se uplně lekla,“ hlásí jiná ţena. Aniţ by věděla, prozrazuje tak, ţe vedle dvou spíše neznámých političek a odborníka na genderová studia, nebude sedět pan ministr, ale bývalá ministryně Dţamila Stehlíková. Kdyţ vstoupí na pódium, asi sedm set očí publika se do ní tázavě zabodne. Jako by byla směšná opička v zoo. Pak ale všechny překvapí a s ostatními vede dokonalou diskuzi o problémech ţen v České republice a v Evropské unii.
88
Obrázek 16 Dţamila Stehlíková (druhá zprava) si na diskusi o ţenách v politice získala sympatie posluchačů
Komunismu mladí netleskají Všechny názory jsou přijímány velmi pozitivně, vysokoškolskou posluchárnou zní často nadšený potlesk. A nejen divaček, i diváci, kteří jsou tu v menšině, se přidávají. Jen jediná výjimka přichází, a to kdyţ se slova ujme komunistka. Na jméně nezáleţí, všechno je to ze stejného pytle! Zamračené pohledy mnoha diváků prozrazují nesouhlas. Proč právě komunistka má mluvit na oslavách Mezinárodního dne ţen, kdyţ ho jejich slavná strana vyválela v blátě a sníţila v očích většiny Čechů na karafiátovou oţravačku chlapů přejedených chlebíčky? Vţdyť kvůli jejich zmrzačení tohoto významného dne v dějinách ţen byl MDŢ po sametové revoluci úplně vymazán z kalendářů a jeho návrat v roce 2004 předcházelo mnoho ohnivých debat. Po jejím projevu se tedy zášť mladých lidí přenese do jejich rukou. Některé ztěţknou tak, ţe se ani k potlesku nezvednou, jiné tleskají nenadšeně a potichu. Genderově konkrétní kabaret Bezkonkurenčně nejlepší program si však pořadatelky schovaly na večer. Jeden z brněnských klubů se po sedmé začíná nebezpečně zaplňovat. „Nejsem si jistá, jestli se sem vůbec všichni zájemci vejdou,“ maluje čerta na zeď jedna z pořadatelek Lucie
89
Jarkovská. Do dveří vchází další lidé, mladý pár. Ţena strčí loktem do svého milého a vesele mu řekne: „Vidíš, nejsi tady jediný chlap.“ Muţ si sice hlasitě oddechne, stejně je ale na něm znát, ţe je tam z donucení. Který normální chlap by taky šel na Genderově konkrétní kabaret, rozpačitě se rozhlédne po ostatních muţích. Ale to uţ se blíţí půl osmá a začátek programu. Na parket vtrhnou kankánové tanečnice. Po celou dobu jejich vystoupení pozoruje publikum robustnější z nich. Zdá se, ţe jí kaţdou chvíli vypadnou snad ta největší prsa na světě z korzetu. Tanečnice se rozehřívá, diváci hypnotizují. Naštěstí to dobře dopadá a vše zůstává na svém místě.
Obrázek 17 Kankánové tanečnice rozdivočily publikum
Feministky jsou vtipný? Taneční kreace střídá skupina herců, kteří se během několika scének snaţí ukázat problémy feminismu. Nuda? Ani náhodou, i ti, kteří nemají o feminismu ani páru a mají ho za výlevy škaredých ţen, jsou nadšeni. Záletný sameček hraboše pensylvánského, ţenský orgasmus nebo IT ţena nebezpečně útočí na jejich bránice. Aby se vše dorazilo a nálada uţ neměla ani nejmenší kaz, střídají se obdivuhodné
90
herecké výkony s ještě obdivuhodnějším hip hopem brněnského dua Čokovoko. „Je mi třináct, mám antiperle pod kobercem, chci se vyspat s Dejdarem nebo jinym hercem. Ale Vašut je taky šik… Je mi třicet, prodávám v okýnku pizzu, spím se šéfem, snad mě veme na Ibizu,“ zní sálem. Obě dívky předvádí neuvěřitelné rýmy, recesi na rapování a tanec jako Hloţek s Kotvaldem při epileptickém záchvatu. V klubu by se rozhodně nenašel nikdo, kdo by si přál, aby dnešní večer skončil! Přesto ta chvíle přijde. Kaţdý a kaţdá – feministi, nefeministi – se mohou uječet nadšením. „Bezchybný, jsem strašně rád, ţe jsi mě vytáhla,“ svěřuje se kamarádce jeden muţ. „Já snad začnu mít rád feministky. Nejsou vůbec špatný a navíc jsou vtipný,“ překvapeně hodnotí další chlap, který se nechal násilím dovést na oslavu MDŢ. A neţ na závěr nastoupí skupina Hrochasony/Zelený koule, předkapelu jim dělají další nadšené výkřiky typu super, úţasný, nečekaný a příště jdeme zas.
Obrázek 18 ČokoVoko jsou vtipné, bezkonkurenčně tančí a jejich rýmy útočí na bránice. Zpívat ale rozhodně neumí
91
6.4.1 Kritická reflexe Schildberger (2004) popisuje reportáţ jako svědectví. Přesně tak jsem se ji tedy snaţila psát. Strávila jsem celý den pozorováním, ptala jsem se lidí, organizátorek, snaţila jsem se načerpat atmosféru. Jedině tímto způsobem lze podle mého názoru podat ono svědectví. Zásadní problém se při psaní nevyskytl. V průběhu dne jsem nasbírala mnoho materiálu, který jsem vzhledem k rozsahu nemohla pouţít celý. Navíc byly všechny organizátorky velice ochotné, coţ mi práci usnadnilo. Také ostatní lidé byli komunikativní a nestalo se mi, ţe by mi někdo neodpověděl na mé otázky. Ve své reportáţi pouţívám i citace, které jsem odposlechla z davu. Takové citace mám nejraději, protoţe podle mého názoru nejlépe vystihují atmosféru. I kdyţ je tedy neslušné poslouchat cizí rozhovory, při psaní reportáţe to dělám. Blízkému člověku se zkrátka svěřuje lépe neţ cizí novinářce a autenticita, kterou tyto výpovědi mají, je nepřekonatelná. Oslavy MDŢ popisované v reportáţi byly rozdělené do tří částí, začínaly performancemi na fakultě, následovala přednáška a panelová diskuse a vše uzavřel večerní kabaret. Ve své reportáţi popisuji vše chronologicky, chtěla jsem přiblíţit celý den. Samozřejmě by se dalo začít aţ večerem a na konci zmínit, co se dělo přes den, ale reportáţ celého dne mi přišla zajímavější a čtenáři si mohou udělat obrázek o všem, nejen o koncovém oddechovém pásmu. Follrichová (2008: 10) popisuje, ţe se reportáţ dá napsat různými způsoby, chronologický popis je jedním z nich. Důleţitá je při psaní reportáţe sebereflexe autora. Rozhodla jsem se nezahrnovat sama sebe do textu. V časopise Reflex sice takové postupy občas pouţijí, ale je důleţité zhodnotit, jestli je to účelné. V mém případě by to nemělo ţádný smysl, popisuji kulturní událost, kde nejsem nejdůleţitější já, ale lidé, kterých se na akci vystřídaly stovky. Vzhledem k tomu, ţe reportáţ je psaná pro týdeník Reflex, nechávala jsem v ní i nespisovná slova. V Reflexu100 jsou povolena, pokud nějak přispějí k zachycení atmosféry. Právě tomuto účelu slouţí i v mé reportáţi. V textu se objevují i naráţky na komunisty, které mohou na někoho působit hrubě (např. v perexu). Vzhledem k cílovému médiu jsem je ale nechala. Reflex si dává za 100
Viz 11.1 Hloubkové rozhovory
92
cíl provokovat a kaţdý autor je nějak vyhraněný. Nemyslím si tudíţ, ţe je špatné psát o komunistickém reţimu štiplavě. Kdybych psala do Reflexu, mohla by to být i moje značka.
93
6.5 Feminizace chudoby – feature Chudoba útočí na ţeny a jen těţko se jí dá ubránit
Feminizace chudoby
Obrázek 19 Ilustrační foto
Kdyţ se řekne feminizace, vybaví se protivná feministka. Kdyţ se řekne chudoba, vybaví se nuzná Afrika. Kdyţ se ale řekne feminizace chudoby, málokdo ví, co si představit. Přitom tento fenomén obchází svět jako strašák. Chudoba se stává dominantou ţen, tvoří dvě třetiny lidí s nedostatkem peněz. Kvůli péči o děti, nezájmu nebo neexistenci ţivotních partnerů a niţším výdělkům si mnoho ţen spolu se svými dětmi musí vystačit jen s několika tisícovkami měsíčně. TEXT DANA KOPECKÁ
FOTO PROFIMEDIA.CZ
Blanka si namaluje oči nejlevnější řasenkou, oblékne zděděné oblečení a vyráţí do práce. Je uklízečka. Vychovává tři děti a kaţdý den počítá, jestli jim vystačí peníze na celý měsíc. „Bylo to uţ horší, teď bydlím s dětmi u matky, takţe nemusím platit
94
nájem,“ říká docela vesele, i kdyţ ví, ţe svým dětem těţko pořídí značkové oblečení nebo se s nimi někdy vykoupe v moři. Je chudá, stejně jako spoustu dalších ţen. S absolutní chudobou bojuje čtvrtina lidstva, z níţ jsou nejvíce ohroţené právě ţeny, tvoří dvě třetiny. Kvůli tomuto faktu se mluví o feminizaci chudoby. Sociolog Petr Mareš upozorňuje, ţe chudoba ţen má odlišný obsah neţ chudoba muţů. „Je ovlivněna zejména faktory souvisejícími s jejich postavením na trhu práce. Jedná se o vyšší míru nezaměstnanosti ţen, jejich směřování do málo placené práce a mzdovou diskriminaci na stejných postech,“ vysvětluje. Nedostatkem peněţ pak nejvíce trpí osamělé matky a ţeny na rodičovské dovolené, ţeny v domácnosti, nezaměstnané, rozvedené a v neposlední řadě i vdovy a důchodkyně. Láska na první pohled Blanka nikdy vdaná nebyla, její tři děti ale mají stejného otce. Petra potkala v hospodě. Byla to podle ní láska na první pohled. „Hned mě pobláznil, byl vysoký a takový, ţe by ho kaţdý hned poslouchal. Prostě chlap,“ vzpomíná Blanka na největší omyl svého ţivota. Chvíli po seznámení se nastěhovala do rodinného domku, kde ţil její milý s rodiči. Zanedlouho se jim narodilo první dítě, dcera Martina. „Uţ tenkrát to nebylo ideální, ale já ho milovala a věřila jsem, ţe ho dítě změní,“ vypráví Blanka. Chyba. Petr neměl ţádné trvalé zaměstnání a většinu dne popíjel doma alkohol. Pak se spustilo peklo, začal Blanku poniţovat a shazovat. Postupně přecházel i k fyzickému násilí. „Rodiče o mě měli strach, chtěli, abychom se s Martinkou nastěhovaly k nim, já jsem ale trvala na tom, ţe ho má láska změní a vše mu dokola odpouštěla,“ kroutí smutně hlavou Blanka.
95
Obrázek 20 Domácí násilí je zákeřné. Páchá ho člověk, kterému oběť kdysi věřila a milovala ho (ilustrační foto)
I kdyţ Blanka měla partnera, ţili na hranici ţivotního minima uţ tenkrát. Petr byl nezaměstnaný, Blanka pobírala skromný rodičovský příspěvek a sociální dávky. Ţivotní minimum je minimální peněţní částka, která by měla poslouţit k zajištění výţivy a ostatních základních osobních potřeb, nezahrnuje tedy poplatky na bydlení. V současnosti je jeho výše pro dospělou osobu ţijící bez partnera jen málo přes tři tisíce. Pro děti ještě méně. Pokud má tedy ţena například pětileté a desetileté dítě, jejich existenční minimum je necelých šest tisíc sedm set korun. Do podobné tíţivé finanční situace se Blance narodila druhá dcera Markéta. A Petr opět začal s domácím násilí. „To uţ jsem neunesla a zaţádala o místo v azylovém domě. K rodičům jsem uţ nemohla, přestali se se mnou kvůli Petrovi bavit,“ popisuje Blanka. Vysvobození jménem azylový dům Odešla tedy. V azylovém domě platila minimální nájem za malý pokojík. Většina ostatních ţen tam byla z podobných důvodů jako Blanka. Největším spojovníkem obyvatelek azylových domů je bezpochyby jejich tíţivá finanční situace spojená se ztrátou bydlení. Ţeny nemají peníze na pronájem normálního bytu a nemají nikoho, kdo by jim finančně pomohl nebo je v ideálním případě nechal bydlet u sebe. Důvody k finanční tísni jsou různé. Buď můţe ţena utéci stejně jako Blanka kvůli domácímu násilí. Většinou pak zůstává nezabezpečená, z domova utíká jen s několika
96
drobnostmi. Pak jsou ţeny, které ztratily domov při rozvodu, neměly ţádné vlastnictví, vše patřilo manţelovi, takţe jim nezbylo nic. Další moţností je, ţe jim manţel neplatí alimenty na děti a ony samy nejsou schopné zabezpečit rodinu. Často jsou to matky na rodičovské dovolené, která jen těţko pokryje výlohy na jídlo i věci pro miminko. V azylových domech jsou kvůli tomu velmi často i svobodné matky. „Náš azylový dům přijímá osamělé matky, které mají maximálně dvě děti. Většinou tyto ţeny ţijí v nefunkčním partnerství nebo manţelství a zvaţují odchod od partnera, také jsou oběťmi domácího násilí nebo těhotné ţeny,“ vysvětluje Jitka Koncerová, ředitelka azylového domu Zvonek v Brně. Tento azylový dům má patnáct samostatných pokojů, v kaţdém z nich ţije pouze jedna ţena se svým dítětem či dětmi. Většinou jsou buňky zaplněné asi z devadesáti procent, největší zájem o místa bývá v zimě, v tomto období se můţe stát, ţe některé ţadatelky odmítnou. Návrat k násilníkovi „Lásce se ale nedá poručit,“ pokračuje Blanka. Její přítel za nimi začal do azylového domu chodit a prosil ji, ať se k němu s dětmi vrátí. „Nešlo říct ne, váţně vypadal, ţe se změnil, dokonce si začal hledat práci,“ vykládá Blanka, která chvilku po návratu k příteli znovu otěhotněla. Tentokrát se jim narodil chlapeček Lukáš. Návraty obětí domácího násilí k pachateli jsou častou realitou. Situace je sloţitá, oběť svého muţe většinou miluje, i kdyţ na ní páchá násilí. Často ze všeho obviňuje sama sebe, věří muţovým uráţkám, ţe je neschopná, pomalá, k ničemu. Problém domácího násilí je i v místě, kde se odehrává. „Intimním poutem mezi agresorem a obětí a okolnostmi, za kterých k němu dochází, se domácí násilí vymyká z tradičního obrazu násilí,“ vysvětluje socioloţka Jaroslava Marhánková. Domácí násilí není jednorázový násilný čin. Opakuje se a také stupňuje. Začíná většinou psychickým násilím, kdy pachatel uráţí oběť, pak můţe přerůst, a často přeroste, aţ k fyzickému násilí.
97
Obrázek 21 Násilnické sklony a alkoholismus, tak by se dal popsat Petr, Blančina ţivotní láska (ilustrační foto)
Není překvapením, ţe se tedy rodinná idylka opět nekonala. Tyran Petr si samozřejmě ţádnou práci nenašel, ţili stále ze sociálních dávek a Petr pokračoval v domácím násilí. Uţ bil i děti. Odchod podruhé Blanka plakala a nevěděla, co dělat. Vůbec si nedokázala představit, kam by měla se svými dětmi jít. Modřiny od tvrdých ran pěstí hrály všemi barvami a hlavou jí létaly zběsilé myšlenky. Konec. Hajzl! Proč já? Vydala se proto i s dětmi zpátky do azylového domu. Jenţe nedodrţovala jeho reţim. Našla si nového přítele a vodila si ho bez ohlášení na pokoj. Kaţdý azylový dům má totiţ svůj řád, který musí klientky dodrţovat. Jinak je vyhodí. Neohlášené pánské návštěvy jsou jedním z důvodů výpovědi z bytu. Pokud chce klientka na místě zůstat, měla by i platit nájem, uklízet, správně pečovat o děti nebo spolupracovat se zaměstnanci zařízení. Blanka byla tedy svou vinnou opět bez domova. „Neměla jsem kam jít, jediná moţnost byl Petr, takţe jsme se vrátili,“ říká smutně. V domě uţ nebyla elektřina, ani teplá voda. Blanka v té době uţ chodila do práce, děti do školy nebo školky. Petr doma stále jen chlastal. Pak váţně onemocněl. 98
„Uţ mi to bylo jedno, láska nějak vyprchala, i kdyţ jsem si kdysi myslela, ţe spolu překonáme všechno,“ popisuje Blanka. Nepřekonali. Petr začal potřebovat celodenní péči, coţ Blanka odmítla. „Musela jsem uţivit sebe a děti, uţ takhle to byl problém,“ vysvětluje. Odešla proto i s dětmi ke své matce, která chvíli předtím ovdověla a nakonec se nad situací dcery a vnoučat slitovala. Petr zemřel sám v hospici. Zbavili se tedy tyrana, ţijí v docela slušném prostředí, přesto mají do šťastného ţivota daleko. Blanka si vydělává nejniţší moţnou mzdu, vzhledem k tomu, ţe Petr posledních šestnáct let nepracoval, nemají děti nárok na sirotčí důchod a jediné, co jim po tátovi zbylo, jsou dluhy za zdravotní pojištění. A co děti? Takováto špatná finanční situace můţe mít na děti neblahý vliv. Děti ze sociálně slabších rodin se mohou častěji stát terčem šikany ve škole. Kaţdá odlišnost se totiţ trestá. „Nedostatek finančních zdrojů, nejmodernější komunikační technologie či oblečení mohou hrát velkou roli v pocitech méněcennosti dětí, které se porovnávají s ostatními a mohou často proţívat stud za finanční situaci rodičů,“ upozorňuje psycholoţka Pavlína Janošová.
Obrázek 22 Děti chudých rodičů mohou trpět pocity méněcennosti (ilustrační foto)
Přesto jsou Blančiny děti v současnosti bezproblémové. I ve škole prospívají velice dobře. „Markétka má v šesté třídě samé jedničky,“ chlubí se Blanka.
99
Jak budou ţít dál, neví. Nikdy si moc peněz nevydělá, protoţe ji s třemi dětmi sotva přijmou na lepší místo. Uţ jen to, ţe je ţena, ji diskriminuje. Ţeny obecně jsou totiţ brány jako nestabilní pracovní síla. Mohou odejít na mateřskou a většinou právě ony ošetřují nemocné členy rodiny. Často vykonávají práci bez předchozí kvalifikace, bez moţnosti profesního růstu nebo na částečný úvazek. Ţenské profese jako například práce ve zdravotnictví, školství a neformálním sektoru jsou společensky podhodnocené a nejníţe platově ohodnocené. Blanka je ale smířená s tím, ţe nikdy bohatá nebude. „Byt po mámě mi zůstane, takţe aspoň něco. A budeme se muset otáčet. To nejhorší máme snad za sebou. A ţe nikdy neochutnám mořský potvory? Nevadí, beztak nejsou dobrý,“ dodává Blanka.
Obrázek 23 Prázdná peněţenka je problémem mnoha ţen. Nejhůře jsou na tom matky samoţivitelky
100
6.5.1 Kritická reflexe Napsat feature byl pro mě nejtěţší úkol a zabral mi nejvíce času. Nejsloţitější bylo sehnat respondenty. Věděla jsem sice opět díky mému studiu genderových studií mnoho informací o feminizaci chudoby, ale pro napsání článku to bohuţel nestačilo. Základem pro feature je příběh člověka. Shoduje se v tom odborná literatura s postupy z Reflexu. Proto jsem musela najít nějakou ţenu, která je chudá a mohla bych díky jejímu ţivotnímu příběhu čtenářům ukázat, jak feminizace chudoby funguje v reálném světě. Sehnat však takovou ţenu není jednoduché. Vzhledem k tématu jsem se rozhodla, ţe ţena, se kterou jsem dělala rozhovor, zůstane v anonymitě. Dala jsem jí proto jiné jméno. Knapová101 uvádí, ţe i ona často nabízí lidem v reportáţích změnu křestního jména, příjmení pak vůbec neuvádí. Je to ochrana respondentů, aby měli alibi, kdyby na ně někdo zaútočil, ţe jde o ně. Přece jen říkají příliš osobní věci. V textu pak čtenářům změnu jména nijak nevysvětluje. Rozhovor, který jsem s danou ţenou dělala, však k napsání článku nestačil. Musela jsem ještě najít tzv. tvrdé informace, které se prolínají s příběhem. Kontaktovala jsem proto několik odborníků, hledala data na internetových stránkách Českého statistického úřadu, Ministerstva práce a sociálních věcí i Úřadech práce. Zorientovat se v tolika informacích nebylo snadné. Proto jsem si raději udělala osnovu, kde jsem si sepsala, jak bych chtěla článek poskládat. Také jsem se snaţila rozšířit téma, udělat nějaký další přesah, coţ jsem splnila zmínkou o šikaně dětí ze slabších sociálních vrstev a zmínkou o domácím násilí. Po této práci pak uţ bylo relativně jednoduché napsat článek. Jak říká Knapová102, měla jsem tisíc procent informací, ale pouţila jsem jen jedno, potřebovala jsem jejich přetlak, aţ pak šel článek napsat bez větších problémů.
101 102
Viz 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou Tamtéţ
101
7. Závěr V práci jsem představila postupy, které pouţívají novináři při psaní feature, interview a reportáţí v týdeníku Reflex. Ukázalo se, ţe se jejich praxe v mnohém shoduje s teorií popsanou v odborné literatuře. V Reflexu se však snaţí posunout ţánry dále a vyjít vstříc čtenářům. Média v posledních letech velmi podléhají bulvarizaci, coţ je patrné i v Reflexu. Projevuje se to například zařazením sexu a různých deviantů do hlavních témat jejich agendy. Přesto se ale novinářům v Reflexu nedá upřít, ţe se snaţí psát o zajímavých a mnohdy šokujících věcech. Samozřejmě o to usilují i další média, ale Reflex je podle mého názoru v této oblasti úspěšný. V teoretické části jsem porovnávala teorii psanou v odborných textech a ţurnalistikou praxi v Reflexu, o níţ jsem se dozvěděla díky hloubkovým rozhovorům.103 Závěry bych však příliš nezobecňovala. Jednalo se pouze o tři hloubkové
rozhovory
s novinářkami
pracujícími
v Reflexu,
coţ
pro
účely
mé bakalářské práce stačilo, ale objektivní výzkum by podle mého názoru měl obsahovat další informace. Jako další postup bych proto doporučovala udělat více hloubkových rozhovorů s novináři z Reflexu a především je doplnit obsahovou analýzou jednotlivých publicistických textů Reflexu. Mé vlastní články, které jsem psala podle postupů v Reflexu, se týkaly feminismu a ţenské emancipace. Cílem bylo ukázat čtenářům zajímavé oblasti těchto témat a ukázat, ţe feminismus nemusí být vulgarismus. Jak jsem doloţila v kapitole Zobrazování feminismu v českých médiích, novináři i společnost přistupují k feminismu spíše negativně a s posměchem. Témata, která jsem zpracovala, mi tedy přišla vhodná a myslím, ţe se mi v nich podařilo ukázat, jak je feminismus spolu s ţenskou emancipací v dnešní společnosti důleţitý. A nejen pro ţeny, ale i muţe, kterým současná společnost a nastavení tradičních muţských a ţenských rolí v některých oblastech také škodí. Díky praktické části jsem se naučila novým novinářským dovednostem. Sice jsem ve škole úspěšně absolvovala mnoho praktických předmětů, byla na praxi v České televizi a píši externě do deníku Metro, přesto byly články zařazené v této práci 103
Viz 11.1 Hloubkové rozhovory
102
odlišné. Důvodem byl především jejich rozsah, nezvyklá délka kolem deseti tisíců znaků včetně mezer mě donutila jít ve všech článcích do hloubky, coţ není pro televizi nebo deník příliš běţné. Musela jsem si tedy nastudovat před psaním článků spoustu věcí. Největší nástraha při psaní článků byli rozhodně respondenti a čas, coţ je nejspíše problém všech novinářů. Někteří moji respondenti totiţ nenašli volnou chvilku, kdyţ jsem s nimi potřebovala mluvit, jiní mi neodpovídali na e-maily a celkově s nimi byla sloţitá práce.
103
8. Použitá literatura 8.1 Bibliografie Babbie, Earl. 2001. The practise of social research. Belmont: Wadsworth Publishing Company. Bech-Karlsen, Jo. 1991. Být při tom. Reportáž jako metoda a žánr. Oslo: Institut for Journalistik, Universitetsforenget. Burgr, Rudolf – Čuřík Jaroslav – Waschková Císařová Lenka. 2006. Novinářské minimum (stručná příručka). Brno: Soukromý tisk Masarykovy univerzity. Disman, Miroslav. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. Dočekalová, Markéta. 2006. Tvůrčí psaní pro každého. Praha: Grada Publishing. Gebert, Jan. 2010. Zastavme ich! Pp. 66 in Reflex 2010, r. 20, č. 11. Gray, John. 1994. Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Praha: Práh. Haller, Michael. 1991. Das Interview : ein Handbuch für Journalisten. München: Ölschläger. Hausmann, Josef. 2005. Feministická nahota. Ústí nad Labem: RENECO. Hendl, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. Jedličková, Petra. 2006. Nevidět, neslyšet a nedotýkat se! Feminismus jako součást demokratizačního procesu v ČR v letech 1989 aţ 2004 – reflexe médií. In Mnohohlasem: vyjednávání ženských prostorů po roce 1989, ed. by Hašková, Hana – Kříţková, Alena – Linková, Markéta (eds.) Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR. Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. 2007. Média a společnosti. Praha: Portál. Knapová, Adéla. 2010. Hory, moc a peníze. Pp. 30 in Reflex 2010, r. 20, č. 11.
104
Kraus, Jiří a kol. 2007. Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia. Krupař, Stanislav. 2010. O vyhnání se vede boj. Pp. 18 in Reflex 2010, r. 20, č. 11. Křivánková, Darina. 2010. Nejsem lempl. Pp. 46 in Reflex 2010, r. 20, č. 11. Linhart, Jiří – Vodáková, Alena. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. McCombs, Maxwell. 2009. Agenda setting. Praha: Portál. McQuail, Denis. 1999. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál. Oakley, Ann. 2000. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál. Oates-Indruchová, Libora. 1998. Dívčí válka s ideologií. Praha: Sociologické nakladatelství. Osvaldová, Barbora – Halada, Jan. 2002. Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri. Osvaldová, Barbora – Kopáč, Radim (eds.). 2009. Rozhovory o interview. Praha: Karolinum. Osvaldová, Barbora. 2004. Česká média a feminismus. Praha: Libri. Pavlík, Petr. 2002. Gender a média: stručný úvod do problematiky. In: Ţenská práva jsou lidská práva. Brno: NESEHNUTÍ. Renzetti, Clairre M. –
Curran, Daniel J. 2003. Ženy, muži a společnost. Praha:
Karolinum. Ruβ-Mohl, Stephan – Bakičová, Hana. 2005. Žurnalistika. Komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. Praha: Grada. Řeháčková, Dana. 2006. „Je to taková moje libůstka…“ aneb o prosazování proţenských témat v médiích. In Mnohohlasem: vyjednávání ženských prostorů po roce 1989, ed. by Hašková, Hana – Kříţková, Alena – Linková, Markéta (eds.) Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR.
105
Schildberger, František. 2004. Publicistické žánry I. Brno: Soukromý tisk Masarykovy univerzity. Tušer, Andrej – Follrichová, Mária. 2001. Teória a prax novinárskych žánrov I. Bratislava: Univerzita Komenského. Vodáková, Alena – Vodáková, Olga (eds.). 2003. Rod ženský. Praha: Sociologické nakladatelství. Wolfová, Pavlína. 2010. Heterosexuální odborář. Pp. 24 in Reflex 2010, r. 20, č. 11.
106
8.2 Elektronické zdroje ABC ČR. 2010. Náklady periodických publikaci. [cit. 22. 3. 2010]. [HTML dokument] dostupný z: http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-tisk/ Follrichová, Mária. 2002. Reportáž - informačný či publicistický žáner? [cit. 30.1.2010]. [HTML dokument] dostupný z: http://www.fphil.uniba.sk/index.php?id=2382 Osvaldová, Barbora. 2005. Reportáž a reportéři. [cit. 31.10.2009]. [HTML dokument] dostupný z: http://www.zurnalistika.cz/?p=17 Ringier. 2010. Tituly: Časopisy. [cit. 22. 3. 2010]. [HTML dokument] dostupný z: http://www.ringier.cz/clanek/39/reflex Unie vydavatelů ČR. 2010. Mediaprojekt 1.7.-17.12.2009. [cit. 22. 3. 2010]. [HTML dokument] dostupný z: http://www.uvdt.cz/Upload/768.pdf
107
9. Jmenný rejstřík Babbie 9, 104 Bakičová 14, 19, 20, 51, 55, 105 Bech-Karlsen 15, 19, 104 Burgr 104 Curran 23, 30, 105 Čuřík 3, 19, 104 Disman 104 Dočekalová 69, 78, 85, 104 Follrichová 12, 13, 20, 21, 55, 92, 106, 107 Gebert 34, 104, 155 Gray 27, 104 Halada 12, 14, 16, 53, 54, 105 Haller 16, 104 Hausmann 27, 104 Hendl 9, 10, 104 Jedličková 29, 30, 31, 104 Jirák 31, 104 Knapová 34, 35, 36, 37, 38, 40, 42, 43, 44, 46, 47, 48, 51, 55, 104, 112, 156 Kopáč 16, 105 Köpplová 104 Kraus 12, 14, 16, 19, 23, 26, 105
Krupař 105, 154 Křivánková 34, 35, 41, 43, 44, 46, 47, 49, 53, 55, 56, 105, 127, 129, 137, 150 Linhart 26, 105 McCombs 31, 105 McQuail 32, 105 Myslivečková 34, 35, 40, 42, 43, 46, 48, 51, 52, 55, 85, 112, 136 Oakley 24, 105 Oates-Indruchová 8, 24, 105 Osvaldová 12, 14, 16, 28, 29, 53, 54, 55, 105, 107 Pavlík 30, 105 Renzetti 23, 30, 105 Ruβ-Mohl 14, 19, 20, 51, 55, 105 Řeháčková 29, 30, 105 Schildberger 13, 14, 16, 17, 51, 52, 53, 69, 92, 106 Tušer 12, 13, 106 Vodáková A. 23, 24, 26 Vodáková O. 23, 24, 26 Waschková Císařová 104
108
10. Seznam obrázků Obrázek 1 Danuše Dilhofová ....................................................................................... 58 Obrázek 2 Box mi vzal ţenskost, říká Dilhofová. Ve dvaceti letech byla opravdu jiná ...................................................................................................................................... 60 Obrázek 3 Na olympijských hrách bude český ţenský box zastupovat nejspíše Dilhofová ..................................................................................................................... 61 Obrázek 4 V hospodě se svalů Dilhofové nikdo bát nemusí. Uţ se nepere ................. 64 Obrázek 5 Loni získala Dilhofová uţ osmou medaili na mistrovství ČR. Letos ji chce obhájit .......................................................................................................................... 66 Obrázek 6 Kristýna Pešáková ...................................................................................... 70 Obrázek 7 Pešáková v knihovně Nesehnutí. Nalézt se tam dají knihy o feminismu i enviromentálních studiích ............................................................................................ 72 Obrázek 8 Zobrazování muţů a ţen v reklamě. Akce Nesehnutí, Kristýna jako ţena v modré košili .............................................................................................................. 74 Obrázek 9 Na Špilberku. Pešáková se účastní i ekologických akcí Nesehnutí............ 76 Obrázek 10 Ilustrační obrázek ..................................................................................... 78 Obrázek 11 Nedívá se muţ na dítě se chtíčem? Jeden ze stereotypů bránící muţům v péči ............................................................................................................................... 80 Obrázek 12 Můţe být muţ dobrou matkou? Další otázka, která trápí společnost ....... 82 Obrázek 13 Sedláček se svou bengálskou kočkou, o kterou s radostí pečuje .............. 83 Obrázek 14 ................................................................................................................... 85 Obrázek 15 Pivo, karafiáty a opilý nevábně vypadající muţ. Vzpomínky na MDŢ za komunismu? ................................................................................................................. 87 Obrázek 16 Dţamila Stehlíková (druhá zprava) si na diskusi o ţenách v politice získala sympatie posluchačů ........................................................................................ 89 Obrázek 17 Kankánové tanečnice rozdivočily publikum ............................................ 90 Obrázek 18ČokoVoko jsou vtipné, bezkonkurenčně tančí a jejich rýmy útočí na bránice. Zpívat ale rozhodně neumí ............................................................................. 91 Obrázek 19 ................................................................................................................... 94 Obrázek 20 Domácí násilí je zákeřné. Páchá ho člověk, kterému oběť kdysi věřila a milovala ho................................................................................................................... 96 Obrázek 21 Násilnické sklony a alkoholismus, tak by se dal popsat Petr, Blančina ţivotní láska ................................................................................................................. 98 Obrázek 22 Děti chudých rodičů mohou trpět pocity méněcennosti ........................... 99 Obrázek 23 Prázdná peněţenka je problémem mnoha ţen. Nejhůře jou na tom matky samoţivitelky ............................................................................................................. 100
109
11. Přílohy 11.1 Hloubkové rozhovory 11.1.1 Rozhovor s Adélou Knapovou Adéla Knapová je redaktorka Reflexu. Nejčastěji píše Téma Reflexu, někdy udělá i rozhovor a stejně jako ostatní v Reflexu občas napíše komentář nebo recenzi na kulturní představení. Vystudovala na Karlově univerzitě Fakultu sociálních věd obor Ţurnalistika a na magisterském studiu Mediální komunikace. V Reflexu je od srpna, oficiálně od září 2009. Předtím byla několik let v Rusku, také psala do Koktejlu, Respektu a české i americké Elle. Dělala válečnou zpravodajku v Rusku, točila reportáţe pro CNN a Českou televizi. Za své první reportáţe a povídky získala cenu Mladý Hemingway, ve volném čase píše knihy nebo divadelní hry. Délka rozhovoru: 48:09 minut Datum a místo rozhovoru: 17.3.2009, Brno Jakou máte v Reflexu funkci? Ona vám to moţná řekne Olga Myslivečková, kdyţ se podíváte dozadu do tiráţe, já jsem teda ţádný nevzala, ale vy ho určitě znáte, tak tam se kopírují různé funkce, třeba ţe Pavlína Wolfová je šéfka kultury a zástupkyně šéfredaktora a podobně a ve výsledku je nás strašně málo. Takţe ty funkce, které v podstatě jsou vzadu uvedené, jsou v podstatě aby jako něco v té tiráţi bylo. Ale je to spíš o tom, co kdo chce psát a baví ho to. Já kdyţ jsem do Reflexu teď v létě nastupovala, potom co jsem se vrátila ze zahraničí, tak mě ţádali, abych tam šla dělat témata a reportáţe, protoţe já píšu kníţky a divadelní hry ve volném čase a v podstatě reportáţe a témata, coţ jsou reportáţe, feature se v podstatě uţ moc nepouţívá jako v praxi. Jsou to reportáţe spojený s odborným článkem, ta témata. To jste si moţná všimla, vţdycky je to šest aţ osm stránek a základem je oţivení reportáţní nějaké. A je tam hodně faktů, kdeţto v té reportáţi je spíš to hodně na tom osobním proţitku toho člověka. Takţe to jsou dva hlavní útvary, kterými já se zabývám. Protoţe Reflex je autorský časopis a hodně si zakládá na tom, ţe my píšeme kaţdý hodně specificky, ţe uţ jsou to vyzrálí autoři, kteří uţ v podstatě si lidé kupují ten Reflex, aby si přečetli
110
něco od nich. Takţe je to obrovská svoboda, já třeba píšu víc do literárna. Nesplňuji úplně jakoby ty normy, které bych musela, kdyţ jsem byla v Respektu kdysi, tak tam ten postup práce byl úplně jiný neţ v Reflexu. Máte v Reflexu nějaká redakční pravidla? Myslíte, co se týkají psaní, stylu a tak? Ano. Tam je jediné pravidlo, a to, ţe musíte, pokud něco pouţijete, tak to musí být stoprocentně autentické, coţ znamená, ţe v případě toho, ţe pouţíváte... já píšu hodně články, které jsou na hraně ţalovatelnosti občas, coţ byl třeba Bém a podobně, Praţský radní a tak a tam, i kdyţ já neuvádím zdroje, tak vţdycky musím mít v podstatě nějaký důkaz, ţe ten člověk opravdu existuje, protoţe je to pro naše právníky důleţité. Takţe je tam opravdu pravidlo, pokud jdete do něčeho, co je sporné nebo co se hodně dotýká uţ nějaké kauzy nebo kriminálních věcí, tak musíte to mít pojištěné, musíte mít důkazy, ţe opravdu ta daná osoba a ta daná fakta existují. To je asi takový jediný postup, co tam je. S tím, ţe klasicky musíte, stavba je normální, máte titulek, perex a tak a obsahové pravidlo je tady tohle, no. Jakým způsobem si vybíráte vy osobně téma? Já vybírám téma podle takového pravidla, nevím, kde jsem ho uţ slyšela, jestli od Václava Bělohradského kdyţ mě učil nebo od koho. Uţ strašně dávno. Obrazně řečeno kopni do toho a kdyţ se to pohne, tak je to ţiví, tak o tom piš. Musí to být něco, co splňuje nějak jakoby ten přesah aktuálního dění. A tím, ţe Reflex je týdeník a je autorský, tak máme obrovské štěstí, ţe my nemusíme dělat to, co deníky, ţe nemusíme lovit za kaţdou cenu a být aktuálnější neţ aktualita. Máme tu moţnost vyuţít toho, ţe v podstatě ukazujete něco, co ty lidi třeba znají, ale optikou, která je jim cizí. Ukáţete jim ten problém nějak jinak, takţe to mě hrozně baví a vybírám si témata v okamţiku, kdy mám pocit, ţe tam je něco, co jsem já sama ještě nevěděla. A hodně dělám tak, ţe se prostě o těch tématech bavíme. Mám takový úzký kruh kolegů asi čtyři, pět, kteří dělají téma a politiku, tak drţíme při sobě. Ten Lifestyl a kultura jsou trošičku jinde. A tím, kdyţ se spolu bavíme a vznikne jakákoliv kontroverze, ţe prostě někdo tvrdí, ţe je to nesmysl nebo ţe ho to nezajímá,
111
tak vím, ţe to celkem zajímavé je a pak do toho jdeme. Vţdycky to musí mít přesah, musí to být něco zajímavého.
Takţe třeba aktuální moment to nemusí mít? To určitě taky. Jako tam je důleţité, ten Reflex, tím, ţe je týdeník, tak vzniká ve čtrnáctidenních cyklech, jo. Takţe to, co napíše teď, vyjde v lepším případě jako za týden, kdyţ to stihnete v den uzávěrky, ale většinou do čtrnácti dnů. Coţ znamená, ţe i kdyţ je to extrémně aktuální a je to jako aktuálka, tak to musí mít přesah, aby to bylo zajímavý déle, jako za delší časový úsek. Vţdycky to ale musí být zajímavé v tom daném okamţiku. Takţe nemá cenu prostě psát o něčem, co se stalo před půl rokem, pokud nemáte něco, co do té doby nikdo neměl, pokud k tomu nemáte něco nového. To je strašně důleţité. Musíte mít vţdycky něco jiného. I kdyţ děláte rozhovor s hvězdou, se kterou ten rozhovor mají teďka všechna média, protoţe to většinou tak je s těmi agenty, protoţe oni to prodají do všech médií. Tak my vţdycky zvaţujeme, jestli ten náš rozhovor má aspoň něco trochu jiného neţ ostatní. Jinak by tam nemohl být. V případě, ţe si s respondenty normálně tykáte, tykáte jim i v článcích? To určitě. Tam jako je strašně důleţité, výhoda zas Reflexu, protoţe my můţeme přiznat tu bohémskost naší práce. Protoţe to, proč já jsem tam chtěla a nevyslyšela jsem nabídky Mladé fronty a Hospořádek a šla jsem do Reflexu, kdyţ mě chtěli. Kdyţ někoho znám a tykám mu, tak to v tom rozhovoru je nebo v tom článku. A kdyţ mu vykám, tak taky. U jmen respondentů pouţíváte křestní jména nebo příjmení? To je článek od článku, ale v podstatě kdyţ jde o něco politického nebo o osoby, které mají uţ vyšší společenskou funkci nebo jsou v podstatě veřejně známé, tak tam se pouţívá jméno, příjmení nebo příjmení. V případě, ţe je důleţitá ta funkce toho člověka, tak se pouţívá, jestli je to doktor, primář a právník a tak. Ale v drtivé většině, kdyţ se píše reportáţ, to uţ je extrémní zásah do osobních svobod těch jednotlivých lidí, jo. A ono to tam je hrozně důleţité, uvědomit si, jakou obrovskou moc zničit ten lidský ţivot člověk má. Takţe tam dost často sama nabízím lidem
112
v těch normálních reportáţích, ţe jim tam budu říkat křestním jménem a to jméno bude změněné. Aby oni měli alibi, kdyţ někdo na ně zaútočí – hele, to je o tobě. Aby se tomu mohli vyhnout. Pokud tam nejsou ochotní jít se svým obličejem na fotkách. Kdyţ jsem dělala třeba ty vrahy narušené a podobně, tak to jsou všechno reálné případy a nemůţete pouţít jména. A ne kvůli tomu vrahovi, ale on má děti, ţe jo. Jsou v tom hromady lidí. Takţe přistupovat opatrně? To je důleţité, to se člověk naučí aţ časem, aţ mu někdo zavolá, ţe kvůli němu někdo spáchal sebevraţdu, jako není to příjemné. Ono to vypadá jako legrace, ale média jsou strašně silná v tomhle. A pouţíváte u nějakých reportáţí infoboxy nebo všechna fakta zahrnete do textu? Kdyţ máme téma, kdyţ je ta reportáţ pojatá jako téma a u nás je ještě faktor, ţe aby to bylo téma, tak se to má většinou promítat na obálku nějakým způsobem. Takţe pokud je reportáţ tak dobrá a je tak obrazově dobře podchytitelná, ţe se dá dát na obálku, tak se z ní udělá téma a k tomu se ještě dodělávají boxíky. My tam nemáme grafy, máme je tam minimálně. Nicméně většinou právě oslovím třeba Jiřího X. Nebo Honzu Jandourka, kteří mají opačný pohled, a oni mi k tomu napíšou box z toho jejich pohledu, abychom to měli vyrovnané. Nebo kdyţ dělám nějakou politickou kauzu, tak poprosím třeba pana prezidenta, aby se k tomu vyjádřil, nebo jeho poradce a oni většinou, protoţe se uţ známe, tak velice rádi k tomu zaujmou klidně i špatné stanovisko. Tam u toho tématu u toho největšího je vţdycky dobré, kdyţ je tam víc pohledů. A co by mělo být v titulku v Reflexu? Jako v článku? Jak to myslíte? Jestli má titulek například vyzdvihnout citaci... To je totiţ případ od případu. Nicméně já to dělám stejně jako u kníţky. Většinou máte titulek takový pracovní, kdyţ to začínáte psát. Já mám ještě jinou metodu neţ moji spolupracovníci. Já třeba na něčem dělám dva měsíce intenzivně na čtyřech
113
a pak třeba z těch tisíci procent, co mám, pouţiji jedno. Já potřebuji extrémní přetlak těch informací, a pak to napíši za dvě hodiny – těch deset stránek, a na první čistou. Ale potřebujete to mít v hlavě. A mám nějaký pracovní název, protoţe během toho, kdy na něčem pracujete, se vám na 80% úplně v podstatě změní to vidění, které jste měla, kdyţ jste to plánovala. Člověk do toho jde a plánuje, to je o tomhle, tak to by mohlo dopadnout takhle. Ono je to v ţivotě úplně jinak, kdyţ opravdu upřímně rozkryjete ten problém, tak zjistíte, ţe jste téměř nic nevěděla. A během toho se nějak mění pracovně ten titulek. Pak se v podstatě dělá aţ na konec. A mnohdy, je tak desetiprocentní šance, ţe kdyţ já to zalomím, grafiku, zkontroluji to, vykrátím tak, jak chtějí a odjedu si, tak nakonec je tam jiný titulek. Protoţe si to třeba Pavel Šafr přečte a řekne, mně se to zdá být málo úderné. Změní ho, my se pak týden na to třeba pohádáme, ale je to tak. Co by titulek měl dělat, je, ţe musí vytáhnout to,
co
podle
vás
je
nejdůleţitější
zpráva
z toho.
Většinou
je
krátký,
takţe se to pak dává do toho meziperexu, my tomu říkáme výkřik. A pak máte perex. Ale titulek musí být chytlavý a musí něco vyjadřovat. Takţe jestli to má být citoslovce, můţe to být. Můţe to být jedno slovo, můţe to být věta. Můţe to být, coţ se dělá dost často, parafráze nějakého slavného citátu nebo něčeho co někdo řekl. Pro to pravidla moc nejsou, pro ten titulek. Teď tedy o reportáţi. Jaký rozsah většinou reportáţ mívá? Máte nějaký počet znaků? My máme i menší počet znaků, nicméně já většinou píšu patnáct aţ dvacet tisíc znaků. Protoţe většinou je to šestistrana s velkou fotkou. A kdyţ je ta fotka na obě dvě strany, tak je to aţ osmistrana nebo sedmistrana. Tohle je tak jako nejtypičtější a to jsou ty největší, já se přiznám, ţe ty malé jsem snad ani nedělala. Jak se připravujete na psaní reportáţe? Musím si to všechno naţít, nedělám je od stolu. Já jsem člověk, co hodně pozoruje. Takţe kdyţ se mnou občas můj přítel jede a je to třeba daleko, takţe si uděláme rovnou dvoudenní výlet a on je z toho naprosto konsternovaný, ţe to k ničemu nebylo, protoţe kdyţ mu řeknu, co všechno jsem nasledovala, tak je z toho... Prostě je to potřeba. Já to dělám tím, ţe vidím ty detaily. Podle mě se na těch detailech hodně pozná. Takţe já sleduji, pozoruji, ptám se, bavím se s těmi lidmi. Zítra jedu
114
do Ostravy do té Bedřišky, jak tam hodili tu láhev, protoţe chci udělat reportáţ vůbec o celkové hysterii, co vţdycky nastane, kdyţ se něco Romům stane, do prčic, jo. A tam přesně jde o to, ţe já tam ráno přijedu autem, aţ odpoledne mi přijede fotograf a já se prostě budu poflakovat, jo. A to, co z toho ucítím, tak mi dá nějaký jakoby feeling. A tohle je čistá reportáţ, to není velké téma. Já potom, co z toho budu mít feeling, tak si sednu a prostě vylezou mi z toho nějaká oţehavá témata. Třeba asi téma společenského ohroţení, to mi leze uţ teď. Proč ho někdy pociťujeme a proč ne, proč reaguje společnost hysteričtěji. A na tohle téma vlezu na Google, začnu googlovat, najdu si odborníky, kteří se k tomu... A získám si samozřejmě i odborné informace, abych srovnala, nakolik moje pozorování je relevantní. A kdyţ mám pocit, ţe se to úplně mýlí, tak se s těmi odborníky spojím, sejdu se s nimi a řeknu heleďte, já jsem vypozorovala tohle a vy všichni tvrdíte, ţe tohle. To je v podstatě to, co z té reportáţe je. Máte tam nit, já to stavím, protoţe jsem víc spisovatel neţ novinář, jako příběh, jako uzavřenou povídku, proto ty mé reportáţe jsou většinou tak postavené na nějaké osobě. Do toho zasekáte prostě tyhle tvrdé údaje. Já se snaţím nevytvářet názor, to ať si udělá ten čtenář sám. Já jakoby popíšu, co jsem našla. Já jak to, co se hýbe, tak já do toho kopu a popisuji, co to dělá. Ať si kaţdý určí, co to udělalo. To je asi tak jediná příprava. A je pro reportáţ důleţité najít konkrétního člověka, který vás provede? To ani ne, ale někdy je reportáţ o prostředí. Coţ je teďka pro mě to prostředí romská komunita. Je potřeba jít do toho s takovou jako pokorou, ţe člověk ví úplné kulové, ne uţ s těmi premisami. Pracuji jinak neţ Jiří X., protoţe on zásadně chodí do všeho s premisami, protoţe on přesně ví, jak to je. Máme prostě jiné přístupy. Ano, je vţdycky dobré, kdyţ tam jdete a vypozorujete někoho, kdo k vám je vstřícný, a zároveň je schopný snést vaše nároky na to, co po něm chcete. Pak je vţdycky dobré, kdyţ jsem dělala ty Vietnamce, tak jsem měla asi osm Vietnamců, jedny jsme pak pouţili, nicméně osm rodin vietnamských mě na různých úrovních bylo ochotných akceptovat, taky jsem to dělala strašně dlouho, dva měsíce. Trávíte tam čas, ale nejen s nimi, protoţe pak automaticky přebíráte jejich optiku, musíte si dát pozor, abyste nezačala s těmi lidmi moc sympatizovat. Respektive jako člověk můţete, ale to vás pak svazuje napsat to, co jste vypozorovala. Nikdo z nás není jen pozitivní. Takţe je vţdycky důleţité, pro mě je strašně padesát na padesát jsou lidi a padesát
115
procent je prostředí. Opravdu jo. Sledovat, jak se chovají a dlouhodobě. Aspoň třeba čtyři dny v kuse. Protoţe kaţdý z nás se chová jinak a navíc oni si na vás ty lidi časem zvyknou. To je to, co dělá i televizní dokument tak zajímavý, protoţe kdyţ jste tam zezačátku, tak je kaţdý nervózní, je tam kamera, ale ono za chvíli tu vaši pozornost strašně unaví dávat pozor, co děje se s kamerou a začnete se chovat přirozeně. To dělají i ty lidi. V okamţiku, kdy se mezi ně vpijete, tak oni pak uţ vás nechají nahlédnout do toho, jaký doopravdy jsou. Ne jaký by chtěli být vidět, to je strašně důleţité. Co píšete do perexu reportáţe? Perex je pro mě vţdycky hodně sloţitý z toho důvodu, ţe já píšu hodně literární reportáţe nebo témata a perex takový nesmí být, nebo na 90% by takový neměl být. V perexu musíte zhutnit všechno, z čeho ta reportáţ vychází. V podstatě je to klasické, kdyby si ty lidi přečetli perex, tak budou vědět, o čem budou dál číst. Zhruba. Nebude to tak zábavné ten perex, ale pokud máte tvrdá čísla, pokud máte nějaký šokující údaj, všechno tohle do perexu. Dál to můţete rozvíjet, ale ty jasné, musí to být čtyři věty tvrdé, které můţete pak nějak rozvést, ale ten perex musí být extrémně zhutnění toho, o čem to je. A vy píšete reportáţ nějak chronologicky nebo jakou kompozici volíte? To vůbec. Jak se mi to jeví. Ale jakoby i v tomhle platí zásadní pravidla, který se učíte i vy na škole, a to ţe musíte být schopná odsekávat odzadu a nejmíň článku ublíţit. Je to tak, ţe musím počítat s tím, ţe kdo to dočte do konce, coţ předpokládám, ţe všichni samozřejmě, kdyţ uţ to začnou vůbec číst. Tak jednak by neměli být zklamaní, ţe ten konec je planý a na druhou stranu nemělo by to nejzásadnější být na tom konci, protoţe musím počítat s tím, ţe někdo tam nedočte. Takţe pro mě je vţdycky nejdůleţitější začátek. Prvních třeba pět odstavečků, ať jsou rozdělené uţ těmi výkřiky jako mezititulky, tak tam většinou se snaţím začínat reportáţí a osobním příběhem jakoby povídkově, protoţe to lidi chytne. A musím vyuţít toho, co umím. Já mám velký dar vyprávění, to vím od těch sedmnácti, takţe velice alibisticky to, co umím, to pouţívám. Abych je chytla, pak za tu první třetinu můţu začít dávat mírně nudnější v uvozovkách věci jako odborníky, ale furt to prokládat. A pak zase tam dáte ten příběh a ideálně kdyţ se vám tam dvakrát prolnou odbornější
116
věci a tvrdá fakta zasazená v příběhu, který pak zase končí tím příběhem. Ale jestli je to chronologické nebo ne, to v ţádném případě. Není to dané tou časovou linkou. Je pro vás důleţitější podat informaci nebo vystihnout atmosféru? Ono je to podle mě totéţ. Kdyţ dobře vystihnete atmosféru, tak podáte tu nejdůleţitější informaci. Protoţe kdyţ někam přijdete, tak je pro vás, co si odnesete, je pocit, jaký jste z těch lidí a z toho prostředí měla. Nebudete rozebírat, kdo mluvil vyšším hlasem a kdo niţším, to ano, kdyţ se na to soustředíte. Ale kdyţ přijdete do kavárny, kde to je příjemné, tak se tam vrátíte. A kdyţ přijdete do kavárny, kde si připadáte hrozně, i kdyţ tam budou samé celebrity, tak uţ tam nepřijdete znovu. Podle mě pocit a informace je totéţ. Kolik mezititulků do reportáţe pouţíváte? Já jich dávám málo. Bohouš Pečinka mi jich tam nacpe vţdycky strašně moc, ale oni mají menší prostor, on je z těch komentářů zvyklý to tam... Ale já si myslím, ţe ideální je pět aţ sedm podle délky. A jenom kraťoučkých, aby byly na sloupec, ţe? Já to dělám jakoby kapitola. Kdyby to byla malá kníţka, tak kapitola. Jak se připravujete na interview? Stejně jako na reportáţ? Na rozhovor je to jiné. Problém je u mě v tom, ţe začínám dělat jiný typ rozhovoru, neţ je v Čechách typický, i v Reflexu. My máme klasický rozhovor, ţe máte prostě perex a pak teče rozhovor. Nicméně to, co teď po mně kolegové chtějí, abych vyuţila toho neuvěřitelného mixu, který umím skloubit, a budu dělat takzvané americké literární rozhovory. A to je napůl reportáţ a napůl rozhovor. Takţe ta příprava je taková, ţe strávíte s tím člověkem třeba šest rozhovorů, šest časů v průběhu třeba půl roku. A pak aţ uděláte finální rozhovor a to pozorování té osoby a prostředí a popisu reportáţního máte třeba tři stránky. Nicméně příprava na rozhovor je pro mě taková, ţe já se snaţím toho člověka nasledovat vizuálně. Takţe pokud je to moţné, tak se podívám na nějaká videa, pokud ho neznám, jak se chová. Vygoogluju si, v jakém prostředí se pohybuje, snaţím se s ním dělat rozhovor v prostředí, které je mu co nejvíc přirozené. Samozřejmě se podívám... Jakoby důvod většinou je,
117
proč ten rozhovor chcete dělat. A podívám se, co o tom napsali jiní, protoţe není dobré opakovat se. Pro mě je rozhovor jednodušší neţ reportáţ. A upravujete ho hodně? Nebo necháváte třeba vulgarismy? Přijde na to, s kým to je. Kdyţ budu dělat rozhovor s nějakým profesorem nebo s nějakou osobností společensky činnou, tak jí tam vulgarismy nechávat nebudu, protoţe bych zneuţívala toho, ţe se se mnou ten člověk cítil dobře. A upřímně řečeno, musím pouţívat stejný metr na sebe. Pokud já budu mluvit jako s vámi nespisovnou češtinou, tak já si tam nemůţu přepsat své otázky do spisovné a jeho tam nechat. Na druhou stranu já nedávám rozhovory autorizovat, to je slabost české novinařiny. Všichni, co dělají rozhovor, jsou snad svéprávní lidé a nestalo se mi to, kdyţ jsem dělala rozhovor s Albrightovou nebo s Putinem, aby mi to ten člověk... On si tam vezme svůj diktafon, má to nahrané, prostě pokud, kdyţ to tam čte, má pocit, ţe to neřekl, tak je institut ţaloby a není nic jednoduššího. V ţivotě nikdo nic takového nevyhrál. A obvyklé úpravy děláte? Slučujete například odpovědi? Určitě. Jako stylistickou úpravu, nesmíte změnit obsah. On málokdo se s vámi soudí o slovo. Pokud zůstane stejné obsahové vyznění, tak by to ţádný soud nevzal. Vy tomu člověku byste měl být dobrý novinář a být povznesený. A i kdyţ je to hajzl, kterého byste chtěl třeba upálit, tak mu musíte dát tu šanci a udělat ten rozhovor hezký. Vy to děláte pro čtenáře. Je na něm, aby on si z obsahu odpovědí to sloţil a je to potřeba fakt udělat zajímavé. A rozhovor mluvený je jiný neţ pak čtený. To musíte strašně zkrátit, zhutnit, mnohdy se to opakuje, takţe to jo. S tím zas je větší práce neţ s reportáţí. Je moţné v rozhovoru zachytit atmosféru? Jakým způsobem? No to já si právě myslím, ţe jen v případě, ţe děláte ten rozhovor, o kterým já jsem se zmínila. Protoţe jak můţete zachytit atmosféru, to většinou se dá do perexu. A pak je to naprosto katastrofální, protoţe perex by měl být u rozhovoru šokantní. V tom perexu by mělo být něco, co vás praští mezi oči, proč rozhovor máte číst. A ne tak jsme seděli v kuchyni a pekla se tam husa. Do prčic, to nikoho nezajímá. Pokud jo, tak ať si koupí Tinu nebo Blesk pro ţeny. Ale já si myslím, ţe se to zachytit
118
dá v okamţiku, kdy jste takový mistr, a já takového v Čechách neznám, ţe dokáţete tak perfektně pracovat s těmi otázkami a odpověďmi, ţe ukáţete minimálně tu tenzi, která během toho rozhovoru třeba vznikla. Jenţe u nás je to těţké, u nás ty rozhovory nevznikají, u nás kaţdý s tím, s kým dělá rozhovor, pak chce být kamarád. V Čechách je s tím rozhovorem problém, protoţe je tady málo lidí. Na obou stranách, všichni se znají. To se bojím, ţe moc ne. Ţe atmosféru z toho ne, z fotek moţná a z popisek k fotkám. Do perexu se tedy podle vás nehodí psát, kde jste se sešli, a zahrnovat tam sebe, ţe na mě byl respondent hodný... Já si myslím, ţe tohle je relevantní v případě, kdy vaše osoba tam má co dělat. V okamţiku, kdy s tím člověkem strávíte čtrnáct dnů, tak upřímně řečeno, uţ kdyţ to píšete, ten čtenář není idiot, aby nevěděl, ţe všechno vnímá vašima očima. Takţe není potřeba psát – byl jsem nervózní. Byla jsem nervózní, šla jsem dělat rozhovor s kníţetem Schwarzenbergem, šly jsme radši dvě, protoţe on má nesporné kouzlo na ţeny. No tohle... já vím, bylo to i u nás napsané v Reflexu, ale to je prostě neprofesionální podle mě. Kdyţ se chci exhibovat, tak ať jdu na párty a nechám se vyfotit. Já si myslím, ţe to tam být nemá. To nevypovídá nic o tom člověku, to vypovídá o mně, ne o tom, koho se ptám. A co všechno má rozhovor obsahovat? Myslíte, ţe v Reflexu tam má být nějaká pikantnost z jeho ţivota, nabořit se do jeho soukromí? Víte co, vţdycky je důleţité, aby tam byl moment překvapení a něčeho nového. Kdyţ děláte rozhovor s někým, jako je Pomeje, tak uţ vás ţádná pikantnost kromě nějaké řachy mezi oči nemůţe šokovat. Na druhou stranu největší pikantností by bylo, kdyby z toho rozhovoru vyšel jako inteligentní normální člověk, který to dělá čistě jen pro prachy a přiznal by to, ţe se exibuje jen pro prachy. Takţe já si myslím, ţe obsah otázek nedělá bulvární nebo nebulvární rozhovory. Já si myslím, ţe způsob zpracování rozhovoru dělá bulvárnost, protoţe i ta nejbulvárnější věc, kdyţ se bude týkat osobnosti, kterou obdivuje společnost, nebude brána tak, jako kdyţ se bude týkat někoho, kdo je proslulý, ţe chodí tady polonahý po ulici a dělá kdesi cosi. Já si myslím, ţe osobní informace jsou vţdycky zajímavé. Jsou to, co lidi chtějí, ale někdy to můţe ublíţit tomu rozhovoru. Je důleţité, víte co, rozhovor je jako
119
reportáţ. Musíte si na začátku říct, co z toho rozhovoru chcete. Kdyţ tam dáte pikantnost a děláte politický rozhovor, tak budete za vola vy a ne ten odpovídající. Coţ se ukazuje vţdycky, kdyţ mluví ta slečna, paní Fialová, s Klausem, ten jí dá takovou školu té novinářce na Nově, ţe jako to... Feature jste tedy říkala, ţe v Reflexu moc nepíšete? Zkuste mi říct, jak ho chápete. To je otázka. My ho bereme jako poddruh reportáţe. Ţe se jde třeba s člověkem, udělá se s ním rozhovor, zahrne se tam jeho chování, jeho popis. Do toho se píší odborné informace například od specialistů. To je to, co jsem vám říkala. Feature je podle mě automaticky reportáţ, dřív to tak nebylo, protoţe ţurnalistika za socialismu, ze které všechny učebnice vycházejí, my jsme nic jiného neměli, já taky ne, tak tenhle způsob práce neměla. Tohle je podle mě prostě základ reportáţe. To není feature, to je prostě reportáţ. Ano, můţete rozlišovat čistokrevnou reportáţ, kdy prostě ţádná fakta nejsou, kdy popisujete jenom, co se vám děje. Nicméně to si myslím, ţe nemá v novinařině co dělat. To je blogová záleţitost v dnešní době díky internetu. To, co jste popsala jako feature, ano, to je pro mě normální téma jakoby reportáţ. Tak já pracuji logicky, protoţe i kdyţ něco popisujete, kdyţ kreslíte obrázek, vţdycky ho kreslíte na papír. V podstatě ta tvrdá fakta a ty věci od odborníků jsou ten papír. Vy to na něco ty svoje dojmy a ty svoje barvy kladete a vy musíte vymezit prostor, do kterého to kladete. Takţe pro mě je feature totéţ co reportáţ. Ještě se vás zeptám na feminismus. Myslíte si, ţe je v Reflexu místo pro články o feminismu? Vy jste totiţ trochu si tady naběhla. Jsem zakládala Gender Studies v Praze a prošla jsem takovým klasickým kotrmelcem člověka, který moc o tom feminismu v reálu nevěděl a hodně o něm studoval, takţe byl strašná feministka. A já se dostávám do situace, kdy na to jako začínám být alergická, protoţe společnost nějakým způsobem uzrává a nějakým způsobem fungovat bude. A já tím, ţe jsem hodně cestovala, byla jsem ve válce a v různých konfliktech, tak můţu říct, ţe v České republice jsem se s nějakou větší diskriminací ţen nesetkala. Jsou oblasti, kde ţeny
120
diskriminované jsou, coţ je třeba domácí násilí, protoţe z drtivé většiny je páchané na ţenách. Nicméně jsou oblasti, jako je péče o děti, kde jsou tvrdě diskriminovaní chlapi. Ale feminismus to nezmění z mého pohledu, protoţe to vidím. Nastal totální zmatek, kdyţ chcete normálního chlapa, tak uţ abyste prstíčkem šťárala, protoţe oni se všichni bojí jen vám podrţet dveře. A ano, prošla jsem si fází, kdy jsem za sebe nechtěla nechat zaplatit. A pak jsem se pohybovala v diplomatických kruzích pár let a vím, ţe větší hloupost jsem nemohla udělat. Etiketa je prostě taková, ţe chlap vţdycky platí, ať ho pozvete vy, ať je to pracovní nebo ne, budou vám drţet dveře a kdyţ to někdo neudělá, tak se s ním podruhé uţ neuvidím, protoţe to je vůl a ničemu nerozumí. Co se týká novinařiny a Reflexu, tak byly prostředí, kde jsem s tím měla problém, ţe mě nebrali váţně. V Reflexu je to jako vysoce šovinistické prostředí, jo. Ale je to vţdycky otázka daného kolektivu, který vznikne. A ano, i v Reflexu jsou občas reakce některých mých kolegů poznat, ţe tak reagují proto, ţe jsem ţenská a ještě blondýna. To prostě tak je. Na druhou stranu je to pro mě velmi silná zbraň a mnoho politiků, ale i vrahů se mnou mluví jen kvůli tomu a s těmi chlapy by nemluvili. Prostor pro feministická témata v Reflexu je, nicméně si myslím, ţe Reflex je natolik vyspělý těmi osobnostmi, které tam jsou, ţe bychom to nikdy nevzali dostatečně váţně. Protoţe máme pocit, ţe uţ to je téma, který je dávno za námi, není aktuální. Podle mě se, i podle kolegů – řešili jsme to nedávno – téma feminismu posunulo do čistě osobní roviny. Já jsem v ţivotě nebrala míň neţ chlapi, naopak. Je to o síle toho, jaké vy máte hranice, co vy si vydupete a nevydupete. A vidím to, moje kolegyně, co jsou v Reflexu a mají děti, na překáţku jim to není. Je to kaţdého volba. Kdyţ chlap bude chtít závodit na jachtě a bude mu to kolidovat s prací, taky se bude muset rozhodovat. Já vím, ţe je asi nepříjemné přirovnat to, ale to rozhodnutí tady vţdycky je. Takţe já musím říct, ţe jsem prodělala takovou tu vysokou otočku a my se tomu trochu bráníme těm feministickým tématům, protoţe máme smůlu na feministky. Kdyţ uţ se nám podaří najít nějakou, která vypadá, ţe by nám mohla poskytnout kloudně nějaké informace pro ten rozhovor, tak většinou se ukáţe, ţe je to nějaká zapšklá příšera. Zní to hrozně, nicméně naše zkušenost taková je a jak říkají mí kolegové, teď to řeknu velice hnusně, ať zhubne a udělá si hlavu, kráva, a nebude feministka. Je to strašně zvláštní, ale myslím, ţe Reflex uţ je za tím.
121
Takţe vy sama byste článek o feminismu nepsala? Chtěli to po mně asi třikrát a já povaţuji tohle téma za nudné, nezajímavé a nepodstatné. Já si myslím, ţe to téma neţije, ta společnost tím neţije. Není to zástupný problém. Takţe ani pro, ani proti byste nepsala? Vůbec, naprosto. Jako řešila bych to v okamţiku, kdyby se nasadili kvóty. V okamţiku, kdy by to získalo nějaký aktuální ten, tak bych udělala reportáţ z prostředí, kde to něco způsobilo. Nevím co, ale něco. Myslíte podle vašeho názoru, ţe by v Reflexu mohl vyjít článek, který by sympatizoval s feminismem? To je další věc. My máme u nás problém, ţe část těch článků, ty komentářové jsou jako pro nebo proti něčemu, nicméně z těch článků v podstatě, kdo píše sympatizující či nenavádějící články je Jiří X. A myslím si, ţe by tam mohl být článek nebo ţe není problém, aby tam vyšla reportáţ, která seřadí ta fakta pod sebe tak, ţe ta problematika feminismu vyleze jako vítězná pro ty čtenáře. To vůbec nevylučuji, naopak. Pokud bude téma, které ponese s sebou to téma feminismu, tak není problém. Myslím si, ţe se k tomu mírně jako schyluje, bohuţel v neprospěch feminismu, a to s tím, co chce ta ministryně s těmi alimenty, protoţe to prostě popraví chlapy v tomhle státě. Kdejaká mrcha, která bude chtít zlikvidovat svého bývalého manţela, z něho udělá sociální případ. Takţe ano, v tom okamţiku nastane jako pravý opak, neţ co ta milá paní měla na mysli. Coţ se tak dost často stává. Tomu bychom moţná i titulní stránku věnovali. Si myslím. Kdo je podle vás cílová skupina Reflexu? Pro koho vy to píšete? Tam se strašně mění. My uţ máme dost vysokou četnost teď, prodejnost šedesát osm tisíc posledně, z Týdne odcházejí k nám. Reflex posunul strašně tu svojí cílovou skupinu, čtenáře, od té doby, co odešel Petr Bílek, a je tam Pavel Šafr, tak to uţ je prostě úplně jiný koncept. A od těch inťoušů těţkých, kteří se tvářili, ţe filozofie je základ ţivota, s tím, ţe já samozřejmě teda souhlasím, já jsem studovala s Petrem Bílkem, on mě učil. Ale myslím si, ţe jsme minimálně pro středoškolské vzdělání. Ideální, myslím si, ţe ta největší část bude středoškolský a vyšší vzdělání. A pokud ne,
122
tak střední a větší města, i kdyţ pravdou je, ţe já ţiji tady za Brnem na vesnici a tam to všichni čtou. Nicméně kvůli mně. To je tak malá vesnice, ţe tam mě všichni znají, a to tam bydlím půl roku. Ale jsou to většinou středně a víc vydělávající lidé. Bude to od toho niţšího středu aţ výš úplně jako do oblak v podstatě. Ale myslím si, ţe lidé bez vzdělání nebo s úplně základním vzděláním naší čtenářskou obcí nebudou, protoţe jsme společensko jakoby částečně zpravodajský. Takţe lidé, kteří se orientují v dění v České republice? Tak, já si myslím, ţe jsou to lidé, kteří chtějí vědět, co se děje a zajímají se o to, co se kolem nich děje. Tak to je naše čtenářská skupina. Ono je to pro nás i docela těţké, my máme 1. dubna dvacáté narozeniny, vím, ţe teď je proto u nás naprostá panika z těch oslav. Takţe vím, ţe tohle téma jsme řešili nedávno s nějakým marketingem. Ale my sami si to říkáme dost často, kdyţ uţ máme nějaké téma, jak byli teď třeba ti, co chodí v noci. Teď si nevzpomenu. Náměsíční. Jo, náměsíční. Ta luna, co dělal Jiří X., a teď dělal ten G bod, tak prostě Jirka. Jirka je Jirka. Tak to uţ jsme si seděli na té poradě a říkáme, pro koho to vlastně píšeme. Protoţe někde musíme stanovit ty hranice, takţe i pro nás je to někdy těţké. Ale my v podstatě, teď to řeknu škaredě, my to píšeme pro sebe. Protoţe, jak říká Jiří X., lidé, co jsou v Reflexu, musí být uţ z podstaty asociálové a blázni částečně, jo. Protoţe porušujeme všechny normy ve společnosti, ale já si myslím, ţe jako tak. Pro tyhle lidi. A fotky? Vy vţdy máte s sebou fotografa? To je má největší bolest. Já miluji dobré fotky a nenávidím práci s fotografy. Protoţe já na tom dělám dlouhodobě, navazuji nějaký vztah s těmi lidmi a najednou vám tam přijde fotograf a celý vám to tam rozbije. Protoţe jedna věc je takhle fungovat a druhá řídit někoho, ať podle vás tancuje. Na druhou stranu, mít pořád ilustrační fotky nebo ilustrace, i kdyţ Ignác má krásné mixáţe obrázků a fotek, tak to taky nejde pořád. Já jsem našla takovou polocestu, ţe devadesát procent všeho dělám sama a pak na konci, kdyţ nastane vhodný okamţik, zavolám fotografa, jednoho nebo dva. Já tak nejraději spolupracuji se dvěma tam. A domluvíme
123
se a oni to v jeden den nafotí, to, co já jsem dělala celý měsíc. Ono to stačí většinou, těch fotek tam tolik nemáte. Kdyţ je potřeba, tak to dohledáte nebo pouţijete, jak jsme Ringier, tak tam máme Blesk a podobně, takţe kdyţ dělám o Špindlu a jak jsou tam politici, tak to vezmu z Blesku, protoţe oni to nafotili a my nebudeme čekat někomu před barákem týden. To našeho fotografa dobrého nezaplatí. Ale fotky jsou velký problém pro reportéra. Veliký. Já samozřejmě s sebou mám foťák, docela jako velké dělo, furt. Ale zas to nejde. V okamţiku, kdy bych se soustředila na to, tak mi zas utečou ty lidi. Budou se cítit odstrčení. Minimálně občas na mobil něco vyfotím jen pro sebe, ale je to hrozný problém. Jako rozbíjí to tu atmosféru, já se přiznávám, já s tím mám velký problém a vím, ţe nejsem sama. Sama budu muset psát podle Reflexu články. Jeden jsem uţ napsala o MDŢ, stém výročí o oslavách, které probíhaly v Brně. Myslíte, ţe by tam něco takového mohlo být? Do Reflexu? Asi těţko. My jsme zrovna MDŢ probírali a jediné, k čemu jsme se dostali, pak to tam nešlo, protoţe jsme měli málo inzerce a museli jsme zkracovat o jeden arch, tak jsem psala já polemiku s Jiřím X. Doleţalem a tam jsme se do krve zhádali. On psal, ţe kdyţ je to MDŢ, tak proč mají chlapi doplácet na ţenské, protoţe ţenské ţijí déle a pobírají déle důchod a je to nespravedlivé a tak. Já jsem zase psala naopak, ţe ony celý ţivot vydělávají méně, takţe ten důchod mají menší, tím se to vykryje a podobně. Ale tam je ten problém. Co musíte vţdycky udělat. Vţdycky si musíte říct, pro koho je to zajímavé, proč by to měl číst chlap. Kdyţ tam bude nějaký zajímavý moment, tak to není problém. Ale navíc, co se týká těchto svátků, muselo by to být hodně dobré, ţe uţ je to po. Jakoby vţdycky se snaţíme, pokud jde o tohle, aby to vyšlo hned po tom. Jako to datum, coţ je u nás s výrobními lhůtami téměř nemoţné, ale tohle jsou zrovna taková blbá témata, kterými zaplácnete deník, v deníku musíte plnit strašné kvantum stránek a v podstatě jako půlka těch informací, co tam jsou, jsou v podstatě jako výplň. Vţdycky musíte do toho kopnout, co se tam pohne. Co z toho vyvolá emoce. Kdyţ někomu řeknete článek o MDŢ, tak jaká je reakce těch lidí? Hmm. Kdyţ řeknete, napsala jsem článek, proč je důleţité slavit MDŢ a ţe jsme hovada, ţe to neděláme, tak uţ ty lidi zpozorní. Vţdycky musíte udělat tady to, jak máte reakci hmm, tak jděte pryč. Jděte od toho.
124
A třeba rozhovory? Mohl by vyjít třeba o feministickém pornu? To zrovna Jiřího X., ano, to je jedno z témat, které ho strašně zajímá. Myslím, ţe to, on by vás teda roznesl na kopytech, jo, a vůbec nejde o argumenty. To je prostě jeho energie. To je téma, které ho hodně zajímá, protoţe on teďka, nevím, jestli to bude do toho čísla, co teď vyjde, dělá něco o pedofilech, jak je to v podstatě spojené s pornografií a strašně by ho zajímali ţenské pedofilky. Furt to chce po mně, chce se mnou pracovat v tandemu. Já se tomu bráním a říkala jsem, ţe mě to zas tohle téma vůbec nezajímá. Ale tohle je určitě strašně dobrá věc a strašně těţká věc. Kdyby se vám to podařilo dobře udělat, tak máte otevřené dveře jako do jakéhokoliv časopisu nebo i do novin, do příloh. Přeskočila byste čtyři stupínky tak jako já v té novinařině. Ale je to o tom, ţe opravdu musíte jít po zdroji a v ideálním případě by bylo, kdybyste byla u natáčení něčeho takového. Strávila s těmi lidmi čas. Pak samozřejmě, a to můţu udělat jenom tfuj, tfuj, tfuj, musíte mít velký talent na psaní. Já jsem člověk, co zastává názor, ţe se to nenaučíte. Buď máte talent a můţete se naučit pravidla psaní pro různý typ médií, coţ je parádní, naučit se třeba psát do deníku, do týdeníku a do měsíčníku a pak je to výborné, kdyţ jste PR manaţer. Pokud jste novinář a pak přejdete na druhou stranu, tak pak většinou jste špička. Ale jak to nemáte, tak vám ţádné poučky nepomůţou. Jako tvůrčí psaní a tak, to jsou vyhozené peníze. Takţe jako jo, to porno by bylo úplně super. Nicméně já si neumím představit feministické porno. Není to z principu popření sebe sama? Ale tohle uţ je věc, která zajímavá je. Vůbec celý byznys, který staví na ţeny ţenám.
To
si
myslím,
ţe
je
pořád
jako
výbušné
v téhle
společnosti.
Cokoliv s menšinami je výbušné. Já jsem dělala ty Vietnamce a mně chodí kaţdý den několik nenávistných mailů. A třeba nějaká ţena, třeba boxerka, která něčeho dosáhla, by mohla být? Ţe boří mýty? To je naprosto super. Nicméně bude to strašně těţké, aby to nesklouzlo do toho klišé. Jakoby rozhovory, které mají v sobě čisté klišé, jsou s těmi takzvanými hvězdami, co dělá Darina Křivánková a podobně. Protoţe to prostě nám prodává titulku, i kdyţ je ten rozhovor úplně o ničem, coţ většinou je. Protoţe to je v rámci propagace nějakého filmu, oni nám pošlou letenku, ona tam letí a sedí s ním půl hodiny, má přesný seznam otázek a hotovo, jo. Tak to můţe být prázdné, ale tohle, já sama jsem boxovala dlouho
125
a dělala tyhle věci a musím říct, ţe kdyţ se mě na to kolegové ptali, ještě Honza Dědek, neţ od nás odcházel z Reflexu, tak právě to chtěl udělat. A já říkám, co já ti mám říct. Úplně jako nezajímavé. Vţdycky to musí mít ještě nějaký přesah. Jako ţena, která boří mýty, ono to je strašně sloţité, v čem boří mýty. Musí tam být ještě něco zajímavého. Důleţitá věc, coţ jsem se naučila v Respektu u Ivana Langera, coţ je podle mě nejlepší ţijící editor tady, neexistují ţádná přísloví, ţádná pořekadla, ţádné boření mýtů, nic. To je vycpávka. Kaţdé slovo musíte obhájit. Kaţdé. Prostě boří mýty, co to je? Co konkrétně udělala, ţe zbořila mýty. Zkuste jít vţdycky po konkrétní věci a vyleze vám z toho hromada zajímavých věci. To oddělí, mně taky vţdycky připadá spousta věcí zajímavých a pak začnu přemýšlet a zjistím, ţe bych jako tloukla prázdnou slámu. Ale jo, já si myslím, ţe deficit v ţenských tématech je docela veliký tady u nás ještě. Ale myslím si, ţe to málokdo umí.
126
11.1.2 Rozhovor s Darinou Křivánkovou Darina Křivánková je kulturní redaktorkou Reflexu. Zajímá se především o film a všechno kolem něj. Píše tedy recenze, dělá rozhovory s lidmi, kteří mají s filmem spojitost (herci, reţiséři atd.), z festivalů občas píše reportáţe. Vystudovala na Karlově univerzitě Filozofickou fakultu obor Filmová věda. V Reflexu je od roku 2008, předtím pracovala osm let v Lidových novinách. Délka rozhovoru: 19:27 Datum a místo rozhovoru: 19.3. 2010, Praha Jaký má většinou interview rozsah? Většinou dělám ty hlavní rozhovory nebo ten druhý hlavní rozhovor. Ačkoliv dělám všechny ty ţánry, ono to souvisí na významu toho respondenta, ale v zásadě to jsou takových několik klíčových. Zahraniční umělci, čeští umělci, tam je to velmi rozdílné u těch skupin, protoţe čeští umělci tam je neomezená doba nebo jak se domluvíte na ten rozhovor. Kdeţto u těch zahraničních, tam je dost sloţitý protokol k tomu, aby se člověk k tomu danému člověku dostal. A potom je tam velmi striktně daný čas na ten rozhovor. Dobře, tak se bavme o rozhovorech s českými osobnostmi. Jak se připravujete? To strašně moc záleţí na tom, co to je za člověka. Jestli s ním dělám rozhovor poprvé nebo podesáté. Jestli se dobře známe nebo neznáme. Nebo jestli je to rozhovor, který se váţe k nějakému tématu, nebo jestli to má být profilový rozhovor, komplexní, který ho má z nějakého úhlu představit. Jen se zeptám, v posledním čísle jste psala článek s paní Plodkovou? Abych si vás zařadila. Ano. Třeba tenhle případ kdyţ si vezmeme, tak to je herečka mladá a ještě relativně neznámá. Takţe tam jde o to uvést to do kontextu tím, co má aktuálního, proč vlastně by měla v tuhletu chvíli lidi zajímat, proč by si ten rozhovor s ní měli přečíst. A pak vlastně i pro mě, protoţe jsem ji neznala, vţdycky jde o to, něco tam během toho rozhovoru v tom člověku najít, čím je ten člověk výjimečný nebo jiný. Jestli má v něčem originální přístup k té své práci nebo vystupuje
127
tak, ţe to není v té jeho práci tak úplně standardní. Nebo ţe si něco zajímavého myslí s ohledem na tu svojí profesi, trošku jako někde vyhmátnout, čím je zajímavý. Aby to nebylo jen takové plácání jako co děláte, jak se máte, co jste točil a co budete točit. Tam jde jako o to zprostředkovat… Jako ten rozhovor tam ta naše práce je dělat prostředníka mezi tím člověkem a čtenářem. A vţdycky se snaţit najít něco zajímavého, aby ten člověk měl důvod si to číst. Aby se tam něco dozvěděl, kdyţ si ten rozhovor přečte, aby měl pocit, ţe toho člověka trošku jako poznal. A dá se podle vás dát do rozhovoru nějak atmosféra? Čím ji třeba navodit? To se snaţím hlavně u těch zahraničních osobností, které jsou takové jako zdánlivě nedostupné a vzdálené. A obvykle na rozdíl od těch českých jsou to velicí profesionálové, kteří i k tomu dělání rozhovoru přistupují jako ke své práci a dělají to velmi profesionálně a i se podle toho chovají. Takţe tam se snaţím jako trošku zprostředkovat, já nevím, třeba jako kde jsme se sešli, protoţe to bývají taková dost exkluzivní prostředí a situace. A někdy, zejména kdyţ to jsou herci, tak oni celý ten rozhovor odehrají jako etudu. Tak to trošičku tam nějakým způsobem dostat, pokud je to moţné. Takţe tohle dáváte třeba do perexu? Nebojíte se tam dát – sešli jsme se tam? Ano. A kdyţ to není tak známý člověk, tak se v perexu snaţíte vypíchnout něco jiného? Většinou by se v tom perexu mělo objevit něco, proč by měl člověk dál pokračovat v tom čtení, proč by si to měl přečíst. V tom perexu jde o to navnadit nějak toho čtenáře, vzbudit zájem. Jako někdy je to třeba zbytečné, protoţe někdo si chce rozhovor s tímhle člověkem přečíst, prostě ho to zajímá. Ale tam jde o to, buď tam zdůraznit proč se spolu bavíme zrovna teď, pokud je to 158. rozhovor, já nevím, s Jiřím Bartoškou, nebo proč je ten člověk právě teď zajímavý, protoţe něco zajímavého udělal, ale je to prostě... Dostal se s nějakým filmem támhle do Ameriky nebo prostě někam a najít tam ten důvod, proč spolu mluvíme a proč ho číst.
128
A kdyţ rozhovor píšete, jak moc ho upravujete. Teď myslím, ţe třeba u Plodkové jste tam nechala „do prdele“ nebo tak. Necháváte tam tedy vulgarismy nebo je to výjimečné? To je… Tam jde o to, jestli je to důleţité. Ten papír leccos unese, ale ne všechno. Takţe dost často ty rozhovory, pokud ten člověk třeba v zásadě mluví spisovně a jen občas ujede, tak to nijak nezdůrazňuji. Ale pokud tady šlo o to, ţe prostě to „do prdele“ tam hrálo roli i na to, ţe to byla i její reakce, kdyţ dostala Českého lva. Takţe proto se to tam objevilo. Jinak to tam nemělo ţádný podstatný význam, co se toho jazykového zpracování týče. Ale pokud je to člověk, který mluví velmi nespisovně, pouţívá často vulgarismy a prezentuje se tak, tak se to tam snaţím do určité míry zachovat, protoţe je to součást jeho osobnosti. A tam jde o to v tom psaném projevu tohle trošku zprostředkovat. Nedá se to třeba absolutně, je tam třeba rozlišovat, kdy to je důleţitý a kdy ne. Jakou otázkou třeba začínáte? Aby to pokračovalo správným směrem? To je různé, to je vţdycky úplně jinak, protoţe kaţdý člověk je úplně jiný, takţe tam se to liší jako absolutně. Začínáte nějak obecně a ostřejší otázky necháváte na konec? Takhle, princip je ten, ţe si já nikdy nepřipravuji otázky jako otázky. Protoţe leckdo má pocit, ţe rozhovor je, ţe jako kladete otázky. Rozhovor je o tom, ţe vy si s tím člověkem povídáte a nějak ho přimějete k tomu, aby si s vámi povídal, aby něco říkal, aby mluvil. A leckdy není připravená otázka to, co by toho člověka vyprovokovalo k mluvení. Jako já jsem dost často zaţívala třeba i při tiskovkách, ţe si novinář připravil sáhodlouhou otázku a ten člověk na to odpoví nevím, o tom jsem nepřemýšlel. Tečka. A to je potom úplně k ničemu v tom rozhovoru. Takţe já si připravuji témata, o kterých chci s nimi mluvit, a potom, jak uţ tu otázku zformuluji nebo jestli to prostě jenom naťuknu to téma, ani ne formou otázky, ale něčím, ţe o tom spolu začneme mluvit, tak to uţ závisí na té momentální situaci. Můţu mít připraveno něco, co mi bude připadat zajímavé, a můţe se ukázat, ţe pro toho člověka to vůbec zajímavé není, ţe o tom nechce mluvit nebo ţe to pro něj není téma. A naopak se někde z nějaké hlouposti vyloupne něco strašně zajímavého. Takţe tam
129
je nejdůleţitější jako s tím člověkem trošku navázat kontakt a vyprovokovat ho k tomu, aby mluvil. A co většinou dáváte do titulku? Titulek není v naší kompetenci. Titulek si můţeme vymyslet, ale pak podléhá mnoha procesům. V zásadě by ten titulek měl vystihovat to nejzásadnější z toho rozhovoru. Ale pak tam jsou taková kritéria jako aby byl dostatečně krátký, dostatečně dlouhý. Aby vyzýval ke čtení, prostě tam bylo něco zajímavého nebo něco. Aby o tom v ideálním případě vypovídal něco o tom člověku. To je strašně a strašně moc věcí a jako mě to můţe připadat perfektní a šéf řekne, ţe to je banální, ať si jako vymyslím něco jiného. Tak se tomu rozhovoru hledá jiný titulek. V zásadě pokud v rozhovoru nenajdete titulek nebo několik, tak je ten rozhovor špatný. Ideální jsou pro mě ty titulky, které se pro mě objeví na konci toho rozhovoru, to je něco, k čemu třeba po hodině povídání dojdeme, jo. Jakoţe uţ to je takové, ţe ten rozhovor končí a něčím se to uzavře. Tak tam se obvykle vyloupne titulek. Ale je to různé. A vy píšete někdy i reportáţ? Taky někdy, pokud to souvisí s tím mým oborem. A jakým způsobem ji píšete? Jakou jste psala naposled? Co si vzpomenu. Já nevím. Obvykle jsou to reportáţe z festivalů. A to je zas úplně jiné. Jako jinak vypadá reportáţ z Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a úplně jinak vypadá reportáţ z festivalu v Cannes. Jako v těchto případech, které jsou zase nějakým způsobem jako exkluzivní, ţe to je prostředí, kam se normální člověk nedostane, anebo je to naopak zase prostředí, kde mezi českými filmaři vznikne taková domácká atmosféra a lidi si tam říkají jako různě a tak jako na rovinu, je to otevřené, probíhají tam nějaké konfrontace mezi nimi. Takţe je vţdycky jako důleţité zprostředkovat tuto atmosféru. Takţe se hodně ptáte lidí? Hlavně to hodně zaţívám, hlavní je tam absolvovat s nimi ty různé, nejrůznější věci. Mluvit s nimi, být tam v kontaktu. Zazívat tam ty reakce, které tam probíhají, situace,
130
které tam vznikají. A kolikrát jako zase z drobností se tam zase vyloupne něco zajímavého. Takţe tam nějaké tvrdé informace nedáváte? To se u vás nehodí, u vás jde o tu atmosféru. No, tohle jako nejsou ţádné politické kauzy nebo investigativní témata. Tam jde spíš o to zprostředkovat čtenáři nějaké exkluzivní prostředí nebo nějakou zajímavou společnost lidí, kteří jsou jako nějakým způsobem výjimeční. A co říkáte na ichformu. Dáváte tam třeba sebe, jste vy součástí? To jde o to, jak je to uchopený ten materiál, jako já někdy ano. Jako udělala jsem, teď si vybavuji, ţe přesně na tomhle, na osobních proţitcích, jsem udělala reportáţ z Karlovarského festivalu. I kdyţ to byl spíš takový fórek, který měl úspěch, který se ale dá udělat jenom jednou. Ţe to byl takový jakoby deníček záţitků z festivalu. Vţdycky se na tu reportáţ musí najít nějaký klíč, který bude relevantní k tomu, co se tam odehrávalo. Aby to prostě ty lidi bavilo číst, aby to dávalo smysl v podtextu těch informací, které se tam objevily. Tak teď o feminismu. Psala byste sama něco feministicky laděného? Nepsala, protoţe mi to není blízké. Není to téma, kterým se zabývám, které řeším. A o nějakém festivalu, třeba feministickém, byste psala? To je jiná věc. To ano, pokud prostě je tam jako dané téma, ţe existuje festival feministických filmů, coţ teda existuje, tak tam samozřejmě je to naprosto relevantní, ale jen z tohohle úhlu pohledu to zmapovat. A dal byste tam znát, ţe vám téma není blízké? Já k tomuhle přistupuji velice bezprostředně. Takţe pokud řeknu, máme modelovou situaci na festival feministických filmů, tak budu psát o tom, jaké tam jsou filmy, jestli jsou dobré, jestli jsou špatné. Důleţité budou diskuze s těmi tvůrci nebo s těmi reţisérkami, tak jako jakým způsobem, jestli ty jejich argumenty dávají smysl. A jaká tam je atmosféra, co tam ty lidi zajímá, jestli to ty lidi baví nebo jestli tam jsou plná kina nebo prázdná kina a tak dál jako. Takţe to je…
131
V zásadě jako kdyby to byl festival, plácnu, filmů o zahradničení, tak to bude vlastně úplně stejné. Jenom to téma je jiné. Pouţíváte infoboxy? Teď se vrátím spíše zase k tomu interview. Tam vţdy dáváte medailonek? Většinou ano. Je to obvyklá praxe a pokud tam není, tak je to nějaká výjimečná situace, jako ţe se třeba nevešel, ale většinou tam je. A v něm tedy popíšete krátce ţivotopis, ano? Hmm, tam se prostě vypíchnou ty podstatné věci, které se neobjevily v tom textu nebo třeba i se zmínkou, ale jako obvykle tam jsou nejpodstatnější díla, případně pokud je tam něco zajímavého, jako ţe třeba ten člověk něčím prošel nebo ţe něco jako má za sebou, anebo dělá ještě něco dalšího, tak se to tam zmíní. A nějaká redakční pravidla, nic takového tady nemáte? Na co? Prostě si kaţdý píšete tak, jak uznáte za vhodné? Nebo jak píšete článek, který má vyjít v Reflexu? Je tam něco, co by to mělo mít? Ne, tady jako ta pravidla jsou tady nastavená tak, ţe ty lidé, kteří tady dělají, tady pracují proto, ţe nějakým způsobem dávají smysl tomu časopisu, ţe sem patří. Takţe tím je to dané, no. Aha. No protoţe ono samozřejmě v tom jako ţe je důleţité, kam člověk píše, ţe jo. Pokud budu dělat rozhovory někam jinam, tak budu přistupovat trošku jinak neţ k rozhovoru, který dělám do Reflexu. A pokud budu psát filmovou recenzi, tak ji budu psát jinak, pokud ji budu psát do filmového časopisu, kde vím, ţe ho čtou lidé, kteří chodí do kina, kteří jsou v obraze a tak dál, jinak ji budu psát do deníku a trošičku jinak ji třeba budu psát do Reflexu.
132
A co to je to trošičku jinak? Vţdycky je to s ohledem na cílovou skupinu. Jo, ţe vím, pro koho to píšu. V tom deníku je rozptyl nesmírně široký, takţe tam není jako moţné počítat s tím, ţe kaţdý čtenář bude poučený. Ačkoliv většinou si to taky čtou lidé, které to doopravdy zajímá, kteří otevřou si ty stránky, kde je kultura a člověk, který chodívá do kina, si tam jako třeba přečte filmovou recenzi. To znamená v uvozovkách, ţe se s tím čtenářem zachází trošičku jako s blbcem, jo. Ţe se mu tam poskytne víc základnějších informací, větší background pro to téma, o tom, kdo to natočil. A ty informace jsou v tomhle ohledu podrobnější. Kdeţto kdyţ to píšu pro Reflex, tak tam je ten čtenářský záběr trošku uţší. Vím, ţe to jsou lidi zhruba v tomhle a v tomhle věku a obvykle středoškolsky nebo vysokoškolsky vzdělaní, takţe prostě vím, ţe jim nemusím vysvětlovat, ţe tenhle autor je významný, protoţe napsal tyhle a tyhle kníţky a podle téhle kníţky se natočil tenhleten film. Takţe tam to prostě konstatuji a uţ to nerozebírám. Takţe tam jde spíš o to, jak se odměřují ty informace. A feature vy sama někdy píšete? Jakoţe my ho chápeme tak, ţe je to trošku jako reportáţ, s tím, ţe se tam hodně dávají informativní věci. Třeba ţe se jde s člověkem, pozoruje se tam, jak se on choval a tak. Něco takového píšete? Hmm, občas jo. Ale taky je to doopravdy podle toho jak. Pokud se to objeví, no. A s kterým člověkem vy jdete do toho feature? Čím musí být zajímavý, abyste si řekla nebudu dělat třeba rozhovor, udělám feature. No
upřímně
řečeno
jako
on
z toho
stejně
nakonec
vyleze
rozhovor,
protoţe tohle by se dělalo v případě, ţe by tam bylo potřeba dávat nějaké své komentáře. A nějakým způsobem to uvádět dál do kontextu. Takţe to jsou věci, které se týkají buď nějakých kauz, nebo nějakých věcí, které souvisí s politikou. V té kultuře se to zas aţ tak neobjevuje.
133
11.1.3 Rozhovor s Olgou Myslivečkovou Olga Myslivečková pracuje v Reflexu jako editorka rubriky Ţivot a styl. Vedle toho občas píše Téma Reflexu, dělá rozhovory nebo píše reportáţe. Na Karlově univerzitě vystudovala ţurnalistiku. V redakci Reflexu je od poloviny roku 1991. Neţ tam nastoupila, pracovala krátce ve Středisku výstavby a architektury, předtím byla ve skupině snaţící se po roce 1989 obnovit Zítřek, který byl zrušen v roce 1968. Začínala v novinách Architekt, kam psala o architektuře a designu. Délka rozhovoru: 1:00:53 Datum a místo rozhovoru: 19.3. 2010, Praha Paní Myslivečkové jsem některé otázky posílala předem. Na rozhovor přišla velmi dobře připravená a rovnou se rozpovídala. V dnešní době v ţurnalistice se bourají hranice, vlastně to odráţí ten vůbec logicky, ta společnost, říká se postmoderní, ve všech těch vědách. Já si myslím, ţe to platí i v těch novinách, ţe se stírají rozdíly těch jednotlivých ţánrů a myslím si, ţe ještě speciálně v tom Reflexu ano. A ţe se strašně právě tím, ţe já kdyţ jsem si ty otázky přečetla, tak jsem se trošku začala smát, protoţe jsem zjistila, ţe ani já na ně nedokáţu jednoznačně odpovědět. Protoţe tady, kdyţ začnu rozhovor třeba nebo interview, tak jaký rozsah, jak by mělo vypadat – na to se vlastně nedá vůbec jednoznačně odpovědět. Já můţu říct, protoţe to záleţí na spousta dalších věcech a není to takové jako dřív, ţe se dalo říct, protoţe já jsem uţ nějaký pamětník, ţe ten rozhovor se dělil na dvě části. Ţe buď byl informativní, to znamená, ţe zjišťoval nějaké informace, nebo byl takzvaně osobnostní, to znamená, ţe víceméně toho člověka to mělo představit. Do jisté míry by se dalo říct, ţe asi tohle trvá, ale abych řekla, ţe rozhovor, který bude informativní, bude mít tolik a tolik a bude zjišťovat to a to, osobnostní, to uţ se velice, velice stírá. Takţe si myslíte, ţe v Reflexu to není rozdělené. Ţe třeba máte ten osobnostní, profilový a do toho jsou ty informativní prvky? Já si myslím, samozřejmě, ţe jistá snaha nebo něco tady jako platí. Ale ne, úplně jednoznačně bych to tak striktně ne to, protoţe záleţí na, jestli to děláte, s kým ten rozhovor děláte, to strašně ovlivňuje, jestli to děláte s politikem,
134
jestli to děláte s hercem, strašně ovlivňuje to, jestli je to rozhovor s někým od nás nebo ze zahraničí. Dneska se dělá spousta rozhovorů i, no, dělají se bohuţel, ale tomu my se teda naštěstí vyhýbáme, ţe se dělají rozhovory přes internet. Netvrdím, ţe si vzpomenu na všechno, ale dělají uţ se, to je pravda, rozhovory po telefonu. S těmi megahvězdami třeba, já nevím, má se tu objevit nová deska nebo má sem přijet nějaký herec v rámci třeba Karlovarského festivalu. Teď všichni, nebo vůbec bude festival, vyhraje v Cannes nějaký herec, takţe bychom s ním rádi nějaký rozhovor. Tak málokdy se podaří, i kdyţ občas se to podaří, ţe tam Darina Křivánková někam jede, tak pak tam ale sedí deset novinářů, protoţe to uţ je show, ve které můţe poloţit nějakou otázku, jestli se jí povede. To uţ je bezvadné, ţe ještě čtvrt hodiny sólo extra. Mnoho se těch rozhovorů můţe odbývat, ţe se to domluví přes manaţera a je to po telefonu. Mě by teda zajímal takový ten rozhovor, kde ty dva lidé sedí proti sobě a povídají si na nějaké téma. Jasně,
no
říkám,
pak
tedy
bych
to
já
za
sebe
rozlišovala
opravdu,
kdyţ ten informativní rozhovor, já nevím, co by mě, teď bude nový zákon, ho schvalují nebo tak, tak mě zajímá. Nebo já nevím, včera náhodou jsem to měla puštěné, jsem ţehlila, bylo Máte slovo, jestli páry, homosexuální páry, ať uţ gayové nebo lesbičky. Oni tam je ten zákon totiţ trošku nesmyslný, oni můţou jednotlivě adoptovat dítě, ale jestliţe, coţ vy se o tuhle problematiku určitě zajímáte, ţe kdyţ je registrované
partnerství,
tak
vlastně
nemůţou.
Ministr
Kocáb
navrhoval,
aby se to takhle, včera k tomu byla debata. Takţe dejme tomu, já můţu dejme tomu s někým na tohle téma udělat rozhovor, pak je to teda informativní rozhovor. Samozřejmě záleţí na tom, kam bude zařazený. Jestli budu mít pocit, ţe je to takzvaně hodně nosné téma, tak ho můţu zařadit i dopředu. Jak máme v zásadě ty dva rozhovory, jeden je přední, druhý je zadní. Já si myslím, ţe tohle by se nejvíce hodilo do toho segmentu Reflexí. Do toho předního, kdy jsou tam takové ty kratší, se tam objevují rozhovory k nějakému právě aktuálnímu tématu. Tohle je aktuální téma, tak na to téma by se udělal ten rozhovor. Ty osobnosti, které se vybírají jako na tu Osobnost Reflexu, která se snaţí být, a to taky záleţí na tom, víc do té hloubky, vlastně toho člověka představit, nejenom to, co dělá, jak myslí a tak trochu tohle, k čemuţ slouţí ty zadní rozhovory, tak ty uţ jsou teda delší jako obsáhlejší. Ty jsou
135
jako osobnostní. Samozřejmě přinášejí jistou dávku té informace, ale to uţ jsou teda ty osobnostní rozhovory. Pak jsou takové rozhovory na pomezí, coţ jsem si teď vzpomněla, to jsem chtěla říct, ţe i ty osobnostní rozhovory by měly mít aktuální prvek. To znamená, zase je to o tom, tady měla (ukazuje obálku s nahou Eliškou Balzerovou, pozn. autorky), zrovna měly jít do kin... Ţeny v pokušení. Teď jste zase měli Plodkovou ve čtvrtek, ţe ano? Takţe se udělal rozhovor s ní. Je to osobnostní, ale přesto má teda aktuální prvek. Tadyhle v posledním Reflexu (z 18.3.2010, pozn. autorky) je rozhovor s Duškem, to je takové, bych řekla, na tom pomezí. Není to vyloţeně osobnostní rozhovor, ale uţ přesahuje do jisté míry ráz jenom té informativnosti. Tak někde tam se pohybuje třeba ten rozhovor s tím Duškem. Tak jak vidíte, není to prostě nijak striktně dané. Jestli tam něco má společného, všechno teda úplně, tak jistý prvek té aktuálnosti by tam jako měl být. Ţe se o tom člověku momentálně mluví, bude mluvit, nebo ţe někde něco řekl, co neměl. Nebo ţe stojí za nějakým nebo ţe já se chci o něčem, co se momentálně děje, dovědět a k tomu si hledám nějakého člověka, který je mi schopen to říct. Tak to bych řekla, já nevím, co jste tam ještě měla o těch rozhovorech… Jestli by se měl autor do toho rozhovoru zahrnovat? To je také věc názoru. Tady dost jako panuje svoboda v tom, ţe ten Reflex se zakládá do jisté míry na osobnostech, tvůrčích teda. To znamená, ţe to se nesnaţí zgalšajtovat právě, aby všichni to dělali tímhle způsobem. Protoţe mám pocit, ţe tady pracují jako individuality, tak samozřejmě, kaţdý ten člověk, který ten rozhovor dělá, tak k tomu přistupuje trošku nějak jinak. Nic to nemění na faktu, ţe ten rozhovor musí mít nějaký začátek, nějaké vyvrcholení a nějaký konec, ţe prostě musí mít nějakou stavbu. Ale to, jestli tam já víc uplatňuji sebe nebo ne, je do jisté míry na individuálním rozhodnutí toho kterého redaktora, který ten rozhovor vede. Dokonce se i dá, ale moc to vlastně lidi nedělají, měli jsme to jenom párkrát, ona je i taková moţnost, někdy, kdy víte, ţe potřebujete sdělit nějaké věci, a v tom rozhovoru to obtíţně zvládnete nebo by to byla nuda. Prostě dát tam příliš mnoho těch informací. Nebo třeba chcete i, je to prostředí natolik zvláštní, kde to děláte, kvůli něčemu. Já nevím, ten člověk bude ve vyhořelém baráku vám poskytovat, si vymýšlím,
136
rozhovor, tak asi třeba by bylo rozvádět to prostředí v otázkách a odpovědích, to by byla vlastně děsná nuda a bylo by to strašně dlouhé. Tak se dají dělat ty kombinované rozhovory, ţe s tím člověkem budete mluvit a můţete to prokládat, ţe tam vstupuje ten redaktor uţ přísunem určitých informací nebo popisem toho prostředí. To je taky moţné. Ţe se to zahrne do otázky? Ne, on to nezahrne do otázky. To je právě ono, ţe to nezahrne do té otázky, ale on to proloţí. Takţe normálně má otázky a odpovědí a pak.. Jo, a najednou tam můţe být kus to prostě komentované tím redaktorem. Dělá se to, my jsme to jednu dobu docela jako zkoušeli dělat. Dokonce se i říkalo, ţe by se to mělo dělat, ţe by to někdy jako pomohlo právě. Nevím, nějak v poslední době jsem to neviděla, ţe by to někdo nějakým způsobem dělal, ale ta moţnost tu také existuje. Protoţe někdy potřebujete dostat jako víc těch informací, aby ten člověk, ten čtenář, získal nějakou představu a v tom rozhovoru otázka a odpověď to prostě... Samozřejmě, ţe by se to tam dalo dostat, ale bylo by to nudné a šíleně by to najednou bylo dlouhé. Takţe se to dá vyřešit i tímhle způsobem. A u toho rozhovoru, konkrétně u něj, co by se mělo zahrnout do perexu? Můţe být v Reflexu i „Sedím s ním tady a je na mě hodný“? Jasně. To souvisí úplně s tím, co jsem řekla, ţe záleţí na tom, kdo to dělá. Nakonec, kdyţ jste si ty perexy rozhovorů přečetla, tak jste si toho musela všimnout. Ţe někdo dává přednost, ano, mělo by tam asi být, s kým ten rozhovor dělám a my teda drţíme zásadu kolik mu je let. To znamená, aby bylo jasné, jestli je to herec nebo jestli je to teda spisovatel nebo jestli je to politik. Takhle základní informace tam obsaţená být musí. A asi nějaký medailonek tam dáváte, ţe? To potom děláme, ano. Dělá se to tak, ţe se na závěr dává takový stručný curriculum vitae, i kdyţ se to samozřejmě i v tom textu objeví, protoţe kdyţ to budu dělat při příleţitosti, ţe vydal nějakou zajímavou kníţku a víceméně budu tam o té kníţce
137
mluvit, hovořit a pak dole napíšu studoval tohle, je ţenatý, rozvedený, má dvě děti, napsal pět kníţek, ty kníţky tam vyjmenuji. To je, myslím, i dobrý, protoţe zase mu nebudete v tom rozhovoru vyjmenovávat, co všechno vystudoval a já nevím tohle. Takţe je dobré dolu tu vizitku o člověku dát. Abych se vrátila k tomu perexu, ten perex tam je vţdycky problém s jeho délkou, ta to strašně ovlivňuje. Protoţe to tady vţdycky se řekne, nesmí být ten perex delší neţ pět řádků, nesmí být delší neţ sedm řádků. Ten perex totiţ graficky strašně ovlivňuje vizuální stránku rozhovoru, takţe to je boj o to. A teď by tam člověk třeba rád, má nějaký nápad, by to do perexu uvedl, takţe se musí rozhodnout, co bude volit, jestli teda popíše to prostředí nebo mám pocit, ţe někdo začíná i tím, ţe toho člověka nemohl sehnat a ţe mu nechtěl ten rozhovor dát a ţe po půl roce se mu to povedlo. Prosím. Někdo má pocit, ţe já teda osobně jsem taková, kdyţ dělám nějaký rozhovor, tak spíše inklinuji k tomu, ţe vyberu něco, co mi přijde hodně zajímavé, co mi ten člověk řekl. Jako nějakým detailem, abych toho čtenáře přilákala. Říkám, ano, i tohle můţe být někdy zajímavé. Ale na druhou stranu si myslím, ţe čtenářovi můţe být úplně jedno, jestli jsem toho člověka sháněla půl roku nebo ne. Jenom ve výjimečných případech, třeba dejme tomu, to má nějaký význam. Ale já si v zásadě myslím, ţe ano, třeba kdyţ to mně připadá zajímavé, tak tomu čtenáři je to nakonec pak jedno. Mně přijde, ţe víc by ho jako mohlo zajímat, kdyţ ten člověk něco pronese, takového třeba i kontroverzního nebo ţe má názor na něco nebo to, tak jako vtáhnout ho spíš nějakým detailem, nějakou myšlenkou nebo něčím. Uţ aby tam nějaká jako informace do jisté míry byla. To je můj názor. Aby to nebyl jenom nějaký lyrický popis nějaké situace. Ale to uţ je můj subjektivní názor. A přístup novináře Reflexu k rozhovoru. Třeba jako jít s respondentem do konfliktu? Janě, to já si myslím, ţe jo. Určitě. To záleţí na tom taky, jak je ten redaktor připravený a co ví o tom člověku. Jestli dělá rozhovor, ţe aţ v něm objevuje nebo zjišťuje nějaká fakta, nakolik je připraven, samozřejmě, ţe můţe být připravený a pak ten člověk říká něco úplně jiného. Já si myslím, samozřejmě ţe zase záleţí, ale jo. Já si myslím, ţe by měl jít do nějakého názorového střetu. Ţe by ho neměl nechat jenom takzvaně vyprávět.
138
A otázky v porovnání s odpověďmi by pak v Reflexu měly být kratší? V zásadě ano, ale můţe se někdy stát, ţe přijde moment, kdy je ta otázka delší a on odpoví ano, ne. Já ale si nemyslím, ale zase nemělo by to být jako také časté, ţe vţdycky otázka nemusí být otázkou. Moţná jste si všimla, ţe někdy se i dělá takový, a já si myslím, ţe v dlouhém rozhovoru to nikdy nevadí, ţe redaktor začne něco říkat a ten dejme tomu mu do toho skočí a dopoví to, ten druhý. Ţe vţdycky to nemusí končit tím otazníkem ta otázka, ţe to nemusí být důsledně s tím otazníkem. Ale zas pak jako není dobré, kdyţ pak je to střídání, ţe něco řekne redaktor a něco řekne ten zpovídaný a vlastně v tom ţádná ta otázka cítit není. No tak to je, taky si myslím, špatně. A rozsah například Rozhovoru Reflexu? No, pohybuje se to, řekla bych, tak jako kolem deseti tisíc znaků včetně mezer plus výš. Bych asi tak přibliţně řekla. Říkám, záleţí potom samozřejmě i na fotkách. Tak teď k reportáţi. Jak by podle vás měla vypadat reportáţ v Reflexu? Já si myslím, ţe u reportáţe je to ještě sloţitější neţ u rozhovoru, protoţe tam je to takové zhruba dané. Plus mínus pořád s někým hovoříte. Takţe ty základní dva momenty zůstávají. U té reportáţe mám pocit, ţe to opravdu je téměř dneska bez hranic. Zase se budu do jisté míry opakovat, ţe záleţí na tom, jestli je to reportáţ odtud nebo ze zahraničí. Jestli, já nevím, se Honza Šibík sebere a kdyţ na Haiti je zemětřesení, tak tam prostě jede. Strašně důleţitá je jako fotografie třeba při takovémhle typu reportáţe. U té reportáţe, u toho rozhovoru vlastně, ţe se k tomu vracím, kdyby mě fotografové slyšeli, tak se budou zlobit, ale dominantní je to slovo. A samozřejmě ta fotka je důleţitá, aby ty lidi viděli, s kým hovořím. Ale pořád základ tam je to slovo. Kdeţto u té reportáţe to tak vţdycky platit nemusí. Tam začíná být ta fotografie rovnocenná a myslím si, ţe by měla být jako půl na půl s tou reportáţí. A samozřejmě přetahují se i tady u nás logicky píšící a fotící. Protoţe fotografové chtějí uplatnit co nejvíce fotek, kdyţ se jim povedli, píšící zase chtějí uplatnit text, takţe je to takové trošku přetahování. A jsou momenty, kdy bych řekla, ţe fotka můţe být dominantní. Coţ je případ, kdyţ bude někde nějaká katastrofa nebo kdyţ to bude z nějakého válečného konfliktu, tak tam se to můţe i trošku převáţit na stranu fotky. U jiných reportáţí ale mohou být fotky sloţitější, třeba kdyţ je téma, kdy tam
139
promluví nějací lidé, nějaké prostředí, které vyfotíte, uţ pro tu fotku není tolik atraktivní. A najednou se v tom textu objevuje víc zajímavých informací, tak tam je to určitě půl na půl, ne-li naopak zase ten text převaţuje. I kdyţ tady je opravdu tendence zvláště v poslední době, ţe se posiluje hodně ta obrazová stránka věci a navrch ještě to grafické zpracování. Aby na ten první pohled, tu signální soustavu ten materiál přitáhl. A ten můţe přitáhnout titulkem, fotkou, grafickým zpracováním a co si přečtu. Podívám se na nadvětu, podvětu, titulek, perex, prolistuji fotky. Přiláká mě to, začtu se. Takţe asi takovýmhle způsobem. U té reportáţe platí zas totéţ, kdo to píše. Někdo je spíš takový, ţe je upozaděný a snaţí se dát prostor těm lidem nebo tomu prostředí, co zjišťuje. Někdo, hlavně to má, i kdyţ uţ trošku se to zeslabilo, typickým představitelem jáchismu je Jirka X. Doleţal. Já jsem vţdycky říkala, Jirko, nepřehánějte to, to uţ jsme pak vyhazovali, ať uţ to nedělá. To bylo takové přišel jsem, vzal jsem za kliku, zaklepal, vešel jsem, někdo mi odpověděl nebo neodpověděl. Vyloţeně tímto způsobem. A je pravda, ţe ten Jirka je natolik výlučná postava, ţe on si to do jisté míry mohl dovolit. Protoţe on byl uţ i známý přes ty svoje aktivity, i přes ten svůj obličej. Má svůj fanklub, to je jako dost výjimečná situace, protoţe nevím, ţe by měl někdo zase tak výrazný fanklub jako má ten Jirka. To znamená, ţe on si to mohl jako dovolit a svým způsobem si myslím, ţe to ten čtenář i od něj čekal. Ale zase je to věc názoru. Takţe tím jsem zase chtěla říct, ţe zase záleţí na osobnosti toho redaktora, který tu reportáţ dělá. Já si myslím, ţe v té reportáţi by se to tam jako mělo do jisté míry promítnout, to si myslím, ţe asi jo. Říkám, taky to ovlivňuje to téma. Já myslím, ţe dneska se přiklání, jestli je něčím jako charakteristická ta ţurnalistika a snaţí se to dělat všichni, ţe dneska uţ vlastně nejsou ţádná témata tabu. To taky úplně se setřelo. Tabu je jedině kdyţ bude propagace nacismu, fašismu, prostě věci, které jsou ošetřené zákonem. Já sama si obvykle pokládám otázku, kde to skončí, kam aţ to půjde. Já to nevím. Jestli jak někdy bývá akce a reakce, ţe se to zase převrátí, nevím. Ale tabu prostě není. A to podle mě nepřímo vedlo k tomu, ţe se jde po příbězích. Snaţí se o to všichni, je to vděčné čtenářsky, to určitě. Tím ţe nejsou jakoby ţádná tabu, ţe se můţe vyprávět všechno, představovat se všichni lidi, tak pořád si myslím, ţe ten hlad tady docela je a ţe je to vděčné, jo? Jako zveřejňovat ty příběhy. Napomohl k tomu i ten fakt, ţe ta doba minulá, kdy se spoustu věcí opravdu jako nemohlo a spousta věcí a lidí byla diskriminovaná, o spoustě věcí se nesmělo psát, o spoustě lidí, takţe ono
140
jako najednou je tady docela bohatý materiál, z čeho čerpat. Proto si myslím, ţe příběhy jsou dost důleţitý moment. Proti tomu stojí dost významný moment u těch reportáţí bych řekla jako kauzy. Takzvaná ta investigativní ţurnalistika. My ji příliš neděláme. Byly tady o to nějaké poklusy, moc jsme v tom úspěšní nebyli, tu investigativní ţurnalistiku musí se někdo věnovat opravdu dlouhodobě, nic jiného nedělat a třeba půl roku po něčem jít a pak s tím přijít. Ten Reflex nikdy nemá tolik lidí, aby teda vlastně vyčlenil někoho na půl roku a mohl dělat investigativní ţurnalistiku. Takţe ta se tady podle mě nedělá. Navrch se toho ujaly docela dobře televize, která je do jisté míry i vděčnější pro toho diváka a ujaly se toho i některé deníky. A je to zase, ţe zrovna se tam našel ten novinář, který byl ochoten do toho jít. Tady se ani nikdo, abych byla upřímná, nikdy. Jako typy novinářů, kteří jsou tady tím zaloţení, ţe přesně tenhle typ ţurnalistiky chtějí dělat, tady vlastně ani nikdy moc nebyly. Trošku se občas snaţí jakoby ten Jirka, ale to jsou spíš takové kauzičky, jo. Ţe někde nějaký deviant nebo ţe něco. Nebo klukům se podařilo, jo, ţe občas se narazí, ţe se prodávali představitelé z Prahy 10 jako z obecního úřadu si zaloţili prostě akciovku a kupovali vily za pakatel, ţe jo. Tak někdy se na něco takového narazí, tak se to uveřejní. Ale systematicky, ţe by se tady pěstovala investigativní ţurnalistika, to ne. A je v té reportáţi důleţitější vystihnout atmosféru nebo ještě do toho propracovat nějaké informace? Já myslím, ţe by informace měla mít. Samozřejmě občas se to volí tím, ţe takzvaně má pocit ten autor, ţe aby se to nezatíţilo, takţe se vedle dělají boxy. To znamená, ţe je nějaká reportáţ a pak se do boxu dají nějaké informace. Jak říká můj bývalý kolega, umění je, a mnozí to samozřejmě neumí, to do té reportáţe dostat. I tyhle informace a přitom aby člověk neměl pocit, ţe čte statistiku. Nebo ţe, já nevím, čte nějaký slovník. Ale umění je to do toho opravdu dostat. Nicméně netvrdím, a dělá se to u nás, ţe se pak dá jeden, dva boxy, kde se právě takovéhle faktické informace ještě dávají. Já nevím, co bych zvolila za příklad. Já jsem třeba dělala Pacienti v soudní síni, to bylo spíš téma, to nebyla jako reportáţ. U těch témat se to objevuje víc. A pak jsem měla třeba extra – ještě takový krátký článek byl rozhovor, jak to chodí v Americe, a pak jsem měla případy, co vysoudili pacienti za posledních deset let. Tak to kdybych dávala do toho, tak jako co. Tak to byly takové ještě dva boxy.
141
Takţe se to i tímto způsobem. Pokud jde o ty rozsahy, tak je to zase. Já si myslím, ţe u nás je taková ta kolem deseti tisíc znaků včetně mezer. Někdy je to víc, ale většinou se snaţí, aby to tuhletu hranici nepřekročilo. Já se přiznám, málokdy se teda stane, ţe to je. A nakonec ten člověk zjistí, ţe se informace opakují, takţe to je pak jenom věc redigování, ţe ono větší prostor pak na to být ani nemusí. A mezititulky v reportáţích. Pouţívá se jich tam hodně? Mezititulky se pouţívají určitě, ale to je i autorsky, ţe člověk přechází z nějakého to, takţe to potřebuje přerušit, ale vlastně i jako uţivatelsky, čtenářsky aby to bylo příjemné. Takţe ty mezititulky určitě. A kolik by jich mělo v jedné reportáţi být? Mechanicky bych to teda úplně nedělala. Já nevím, k pěti. Kdyţ tedy přestupuje autor mezi tématy, jako kapitoly? No, no, ono prostě si to samo od sebe řekne. Já bych řekla, ţe tak pět, šest. Máme tu nějakou klasickou reportáţ, ţe bychom se podívaly? Ono, totiţ pozor, to mi připomnělo, ono je nouze o dobré reportáţe. Ono ten rozhovor, já nechci říkat, ţe je snazší, ale prostě ten rozhovor, nakonec se s někým setkáte a rozhovor uděláte. Ale opravdu klasickou jako super reportáţ, kaţdou poradu se pláče, ţe to chce víc reportáţí, jo. Takţe jako ta reportáţ je pořád solí těch časopisů, těch novin a není moc dobrých reportáţí. To by bylo asi k reportáţi vše, teď tedy feature. Pouţíváte ho vůbec? No, to je. Já jsem se ještě schválně dneska dívala na internet, jsem se smála, ještě jsem se ptala některých kolegů z jiných redakcí. On si teda pod tím pojmem feature představuje kaţdý něco jiného. Já nevím, co si představujete vy, já tenhle výraz nepouţívám, musím říct, ţe se v redakci Reflexu nepouţívá. Asi by se to mělo, jestli jsem to dobře vychápala, mělo být to Téma Reflexu. Ten feature, jo, já nevím, jak to chápete vy. My jsme tomu dříve říkali Cover, coţ bylo úplně špatně. Jestli jsem to pochopila, tak ten feature by měl být na hranici publicistiky a nějakého uţ toho uměleckého ţánru, někdo si myslí. Ale kdyţ se vrátím tvrdě do té novinařiny, tak by
142
to měl být celistvý, ucelený materiál, který to téma zpracuje ze všech moţných hledisek a vlastně pouţije k tomu i ty všechny moţné ţánry. Je to tak? My ho bereme jako takového těţšího bratra reportáţe, kde se spojují reportáţní prvky s tvrdými informacemi a statistikami. Ţe je to třeba o nějakém člověku, třeba feťák, dejme tomu. Plus se k tomu vyjadřují specialisti. A ten člověk je taková ta červená nit… Tak to je, jasně. My tomu teda neříkáme feature, ale dejme tomu, to je vlastně to Téma Reflexu. Nebo to také můţe být nějaké téma, nějaký fenomén. My to mu říkáme Téma Reflexu, ale to neznamená, ţe je to jako nepřesné. Říkám, my jsme tomu říkali Cover a bylo to, já tam můţu dát feature a bude to totéţ. Já si myslím, ţe k tomuto pojetí se tedy nejvíc blíţí to Téma Reflexu, které taky, aby to nebyla nuda, tak to je ono, ţe na nějakém tom příběhu se to bude odehrávat. Viz já se budu třeba vracet k tomu, ţe jsem to dělala, tak Pacienti v soudní síni. Já jsem měla tři, neměla jsem teda jedno, ale měla jsem tři příběhy lidí, kteří teda jako se soudili, poškodil je ten systém a teď jsem to tam fakt vyprávěla a do toho samozřejmě jsem mluvila s dalšími, se soudcem, s advokátem, já nevím s dalšíma XY lidmi, dokonce, to jsem pak ale musela vyhodit, jsem tam měla i svoje do toho věci, to uţ bylo ale moc dlouhé, takţe jsem to nakonec vyhazovala. Tak asi ano. A jak jsem říkala, bylo tam navrch ještě tady to. Já si myslím, ţe tomuhle se teda u nás říká Téma Reflexu a je otázka zase nakolik se to podaří naplnit nebo nepodaří. Jo, je to úplně, já si to dovedu představit v té ideální poloze nebo teoreticky, jak by to mělo vypadat, ţivot je o něčem jiném, vţdycky se to jako tak úplně nepodaří, ale jestli byste hledala v Reflexu něco, čemu by se to mělo blíţit, tak je to tohle. Ale jako mnohdy nesplňuje a nenaplňuje tyhle poţadavky, protoţe najednou se zjistí, ţe je něco pěkného a dá se to jako Téma Reflexu. Ale upřímně řečeno, teď vám asi nenajdu nic super, co by to splňovalo.
143
A v Tématu pak mají tedy více převaţovat lidé nebo odborníci? Ty tam prostě jenom vkládat mezi příběhy? To vyplyne jedno z druhého. Já si myslím, ţe základ je a k tomu Reflexu je to určitě bliţší, ţe základ je ten příběh. Jako určitě jo. Ještě tedy feminismus, jestli má na vašich stránkách své místo? Feminismus, nebudeme si asi vyjasňovat, co si pod tím mám představovat. Já jsem jako asi trošku z té generace, která kdyţ slyší feminismus, tak se trošku zarazí. O mně se tedy vţdy říkalo, ţe jsem feministka, kdyţ jsem to řekla doma synovi, tak ten se smál a říkal, ty nevíš, jaké ty holky dneska jsou. Do Reflexu jsem se to tam jednu dobu snaţila dostat, snaţila se to tam dostat Veronika Bednářová, musím říct, ţe jednu dobu to tam bylo docela těţké, ţe tady se odehrávaly velké debaty na poradách. Jednou si zase pamatuji, ţe se kritizovali, jak bych řekla, i v psaní u těch chlapů se to občas objevovalo, jo. Protoţe my jsme byly jen tři ţenské a my jsme byly občas tak zblblé, ţe jsme to ani nevnímaly. Mě na to musel upozornit někdo z venku, ţe psal třeba Petr Wolf o výtvarnicích a ţe tam v podtextu najednou bylo, ţe jsou to výtvarnice. On nepsal jako výtvarná díla, umění, ale prostě výtvarnice. Já jsem to v tom ani necítila, aţ mě kamarádka na to upozornila. Jsem říkala, vidíš, máš pravdu. A ani chlapi, co to viděli, to neřekli na poradě, byli jak smečka. Takţe tady byly takovéhle období. Pak se to jako změnilo, protoţe pak se sem nabralo více dam a myslím, ţe všechny ty dámy jako jsou přesně, některé se k tomu i hlásily, ţe jako feministky jsou, myslím si v tom takzvaně normálním slova smyslu. To znamená, ţe tady byl třeba problém, ţe jako mělo být redaktor, editor a takové, ţe je to firemně a ţe jedině paní ředitelka smí mít ředitelka a ne ředitel. No a my jsme se postavily třeba jako na zadní a řekly jsme ne. Já nejsem editor, já jsem editorka. A nikdo dál nic nenamítal. Takţe jsou ještě takovéhle momenty, kdy to jako ještě musíme dát najevo. A myslím si, ţe ty dámy tady, protoţe jsou o generaci mladší, ţe ty uţ to berou jako úplnou samozřejmost. Ty jako nad tím nepřemýšlí. Ovšem s těmi tématy nevím, jestli je to tím, ţe s tím nikdo nepřichází, z jakých důvodů s tím nepřichází, prostě není to tady. Občas jenom, hahaha, se do toho pustil ten Jirka Doleţal, ale ten to úplně jako pohřbil, protoţe ten de facto jako uznává nějaký tenhleten model ale ne taky úplně to. Jak říkám, ono se tam do jisté míry musí rozlišovat, kdy jde o pózu, abych provokoval a kdy je to bytostní názor. Tak to musí
144
člověk brát taky jako s rezervou. Ale je pravda, ţe by se tady jako o to stálo, nebo ţe by někdo z vedení k tomu vyzýval nebo tak, já nevím, nemyslím, ţe by to někdo zakázal, ale je pravda ţe nikdo, ani ty dámy, které tady jsou, já jsem si teda řekla, ţe jsem si uţ vybrala, ţe uţ nemusím, tak nepřichází s těmi tématy nějak moc, to musím říct, ţe ano. Tak jak to tady jednu dobu vypadalo, ţe ano, tak to zas pozvolna vyšumělo. Jakoby se dalo říct do jisté míry samo o sobě. Takţe jedině kdyby byl nějaký zlom, tak je tady moţné, ţe se o tom bude psát? Takhle, kdyby byl hmatatelný důvod, tak asi ano. Ale já sama ho teda nevím. Já jsem dělala ty političky, jo. Dělali jsme, i jsem do aktualit prosadila, jak byly ty běhy za rakovinu prsu. Dokonce jsme jednou měli MDŢ. Takţe ta témata, ona nová nejsou uţ. Ona jsou jenom taková, ţe by se měly jakoby prohlubovat. Já se přiznám, ţe kdybych teď měla z téhle oblasti něco dělat, tak ţe nevím. Aby to bylo nějaké téma, které uţ nebylo omleté. A kdyţ teď je třeba návrh na 24% alimenty z platu, tak třeba dělat s někým z Ligy otevřených muţů? Jakoţe jiný pohled? Určitě, to je určitě téma, proč ne. Já jsem třeba dělala, přesto to tady dlouho leţí, protoţe my směřujeme k té, se to profiluje, hodně se dělá ta politika, nechci to zjednodušovat, ale hodně se dělá sex, devianti a tahle oblast a pak je tam ta kultura. Takţe na spoustu témat je najednou méně místa. Já třeba tady mám střídavou péči, coţ je téma, které se toho také dotýká, toho genderového. Tak tady mám zpracované téma střídavka, no, uţ to tu leţí asi tři neděle, měsíc a nedostalo se to tam zatím. Protoţe se dává uţ přednost tématům (listuje jedním výtiskem Reflexu, pozn. autorky) těţký ţivot podvodníka, tak to je takové, ţe podvádí lidi, tak to by se dalo říct, ţe je momentálně takové to investigativní, ale je to jednorázovka. Pak tady mám aktuality, tak to je jasné, rozhovor, politika. Pátrání po bodu G – sex, (článek o bombardování Prahy, pozn. autorky) tohle jako bezva, to je super věc, to se nám podařilo získat fotky z Vojenského historického muzea, kde jsou to dosud nepublikované, teď je k tomu výstava z bombardování Prahy. To je takové bych řekla reflexácké, kdy je to jiné téma, téma, které nikde jinde nebylo. Ctiţádostí Reflexu je, ţe by měl přinášet právě i ty věci, coţ se daří pochopitelně malinko obtíţněji, protoţe tu moţnost mají všichni, dneska je to vyrovnané, objevovat nové věci. Nový pohled na věci, jiný, objevovat
145
nové věci, nepostrádat humor. To bych řekla, moţná jsem teď na něco zapomněla, ale to jsou takové tři kánony toho Reflexu. To jsou rubriky, tady máme teda, to je, coţ se snaţí hodně, jsou z té oblasti kultury. To je ta Osobnost, no vidíte a máme rubriky a jsme na konci. Kauza a A propos a já jsem, proč jsem to začala tím listovat? Ţe není místo? Kvůli tomu tématu střídavé péče, ţe není kam to dát. Takţe vidíte, tím ţe se rubriky naplnit musí, kdyţ tohle bylo unikátní, navrch je to vázané nějakým způsobem aktuálně. A ta střídačka teď teda aktuální momentálně není. Víceméně tam někdy byl dotaz, ţe ta témata, jestli musí mít něco aktuálního. Snaţí se, kdyby nevyšly dvě zprávičky v novinách, ţe, já nevím, teď bych lhala, jestli francouzští vědci a angličtí, já nevím, dvoje zahraniční vědci. Jedni tvrdili, ţe bod G existuje, jedni ne, tak to samozřejmě vyprovokuje, ţe se najednou tohle téma udělá. Takţe ano, vţdycky někdy ve větší míře, jindy v menší, vţdycky tam nějaký aktuální moment je nebo by měl být. A co je cílová skupina Reflexu podle vás? Já to nevím. Protoţe upřímně řečeno, já nevím, jak dlouho Reflex sledujete, ale on v posledních dvou letech změnil jaksi… Pan Šafr, jak přišel? Ano, s nástupem nového šéfredaktora se změnila přece jenom tvář toho Reflexu. Změnila se tak, ţe uspokojuje čtenáře, protoţe ten náklad se podstatně zvýšil. Třeba tohohle nám říkal včera na poradě, ţe se prodalo šedesát osm tisíc, coţ je velice slušné. Takţe ano, jako uspokojujeme čtenářskou poptávku. Myslím si, ţe odpadla část čtenářů, kteří četli spíš ty kauzy, kteří četli historické věci, kteří četli třeba, co jsme měli, ty příběhy, kde jsme představovali zajímavé lidi nebo to byla témata – já jsem dělala dcery vězňů zavřených v padesátých letech. Tak tahle témata jakoby pomalu mizí a tihle čtenáři se asi do jisté míry i podle toho, jak reagují, třeba to hledají v Respektu nebo někde jinde. Nám přibylo si myslím, i kdyţ gró těch čtenářů vţdycky se říkalo, ţe tvoří středoškoláci. A těm průzkumům to ostatně také odpovídalo. Takhle, lidé s maturitou, abych to řekla, proto říkám středoškoláci, to není věkově ohraničené, spíš jako vzděláním. A myslím si, ţe, to je můj odhad,
146
se počet těchto lidí rozšířil, odpovídá tomu náklad a pár těch, kteří v tom hledali tyhle věci, se asi odklonili. Věková struktura, já si myslím, ţe to gró, já nevím. Myslím si, ţe ti středoškoláci to nebudou, ţe to budou ti lidi osmnáct, čtyřicet, padesát. Dejme tomu čtyřicet. Já i podle toho kdo to má v tramvaji, se dívám. I podle toho, jak píší, převaţují tam lidi kolem třicítky. Takţe i mladší kolem těch dvaceti, i ti študáci. Ale čtou to i a ozývají se i starší lidé jako po té šedesátce, kolem té sedmdesátky. Ale to gró bude kolem tohohle věku. A samozřejmě jsou to lidi z měst spíš teda neţ z vesnice nebo malého města.
147
11.2 Ukázka článků z Reflexu 11.2.1 Rozhovor osobnostní Křivánková, Darina. 2010. Nejsem lempl. Pp. 46 in Reflex 2010, r. 20, č. 11.
148
149
11.2.2 Rozhovor informativně osobnostní Wolfová, Pavlína. 2010. Heterosexuální odborář. Pp. 24 in Reflex 2010, r. 20, č. 11.
150
11.2.3 Rozhovor informativní Krupař, Stanislav. 2010. O vyhnání se vede boj. Pp. 18 in Reflex 2010, r. 20, č. 11.
152
11.2.4 Reportáž Gebert, Jan. 2010. Zastavme ich! Pp. 66 in Reflex 2010, r. 20, č. 11.
153
11.2.5 Téma Reflexu Knapová, Adéla. 2010. Hory, moc a peníze. Pp. 30 in Reflex 2010, r. 20, č. 11.
154
155
11.3 Tabulka čtenářské obce Soukromý průzkum Reflexu. Čtenářská obec 3. a 4. kvartál 2009. Získáno od Evy Steinové, oddělení inzerce. REFLEX Podsoubor: Celá populace Abs: 14.731 Projekce: tis. 8.800 Reflex projekce v CELKEM ČTENÁŘŮ
ooo
s.%
261
100,0
Muž
168
64,2
Žena
94
35,8
muž 12 - 29 let
48
18,3
muž 30 - 49 let
65
25,0
muž 50 - 79 let
55
20,9
žena 12 - 29 let
27
10,2
žena 30 - 49 let
45
17,0
žena 50 - 79 let
22
8,6
Pohlaví respondenta
Pohlaví & věk
Věkové kategorie 12-19 let
10
3,8
20-29 let
64
24,7
30-39 let
64
24,3
40-49 let
46
17,7
50-59 let
47
18,0
60-69 let
20
7,8
70-79 let
10
3,6
18
6,8
Vzdělání základní (i nedokončené) Střední bez maturity, vyučen Střední s maturitou Vysokoškolské
63
24,0
113
43,0
68
26,1
Rodinný stav svobodný / svobodná
74
28,3
150
57,5
31
12,0
5
2,0
194
74,1
68
25,9
zaměstnanec - řadový pracovník
137
52,5
zaměstnanec - vedoucí pracovník
24
9,2
Podnikatel
32
12,4
Důchodce
26
10,1
Student
28
10,8
Ostatní ekonom. Neaktivní
13
5,0
Ženatý / vdaná / druh / družka rozvedený / rozvedená Vdovec / vdova Ekonomická aktivita ekonomicky aktivní ekonomicky neaktivní Pozice ekonomicky aktivních
Pozice ekonomicky neaktivních
156
Osobní příjem do 6 000 Kč
24
6 001 - 10 000 Kč
23
8,9
10 001 - 15 000 Kč
47
18,1
103
39,4
64
24,6
6
2,4
nad 15 000 Kč odmítl uvést
9,1
Příjem domácnosti do 15 000 Kč 15 001 - 20 000 Kč
13
4,8
20 001 - 30 000 Kč
48
18,3
nad 30 000 Kč
99
37,9
odmítl uvést
96
36,6
0
0
6
2,2
Příjem domácnosti na hlavu bez příjmu do 7 000 Kč 7 001 - 9 000 Kč
16
6,1
9 001 - 12 500 Kč
54
20,6
nad 12 500 Kč
90
34,4
do 999 obyvatel
32
12,1
1 000 - 4 999 obyvatel
39
15,0
5 000 - 19 999 obyvatel
51
19,6
20 000 - 99 999 obyvatel
45
17,1
100 000 obyvatel a více
95
36,3
Praha
64
24,5
Střední Čechy
42
16,2
Jižní Čechy
13
4,9
Západní Čechy
17
6,4
Severní Čechy
21
8,1
Východní Čechy
20
7,7
Jižní Morava
46
17,5
Severní Morava
38
14,7
Praha
64
24,5
Středočeský kraj
42
16,2
Jihočeský kraj
12
4,5
Plzeňský kraj
10
3,9
Velikost obce
Regiony
Nový kraj
Karlovarský kraj
7
2,5
Ústecký kraj
12
4,5
Liberecký kraj
10
3,8
Královehradecký kraj
10
3,9
Pardubický kraj
9
3,6
Kraj Vysočina
9
3,4
Jihomoravský kraj
27
10,5
Olomoucký kraj
15
5,7
Zlínský kraj
10
3,8
Moravskoslezský kraj
24
9,2
194
74,1
Ekonomická aktivita ekonomicky aktivní
157
ekonomicky neaktivní
68
25,9
Povolání ekonomický aktivních top management
7
2,7
Profesionál
49
18,6
Střední, nižší management
36
13,7
v kanceláři
32
12,2
nemanuální mimo kancelář
21
7,9
1
0,3
40
15,5
7
2,6
zemědělec, rybář, lesník kvalifikovaný manuální nekvalifikovaný manuální Rozhodování o finančních tocích v zaměstnání Nerozhoduje
130
49,7
do 500 000 Kč
34
12,9
nad 500 000 Kč
30
11,5
Děti v domácnosti Nejsou děti 0-17 let
178
67,9
jsou děti 0-17 let
84
32,1
do 2 let
18
6,8
2 - 5 let
19
7,5
6 - 9 let
10
3,8
10 – 14 let
35
13,5
15 – 17 let
32
12,2
1 dítě
49
18,7
2 děti
31
11,7
4
1,6
1 osoba
28
10,8
2 osoby
63
24,2
3 osoby
77
29,5
4 osoby
73
28,1
5 a více osob
19
7,4
157
60,0
91
34,9
A – nejvyšší
62
23,7
B
38
14,5
C
92
35,1
D
45
17,2
E – nejnižší
25
9,4
A – nejvyšší
45
17,1
B
26
9,8
C
81
30,9
D
49
18,9
E – nejnižší
61
23,2
má přístup
223
85,3
má přístup v práci
113
43,0
27
10,5
199
76,1
3 a více dětí Počet osob v domácnosti
Pozice v domácnosti přednosta domácnosti Hospodyně Typologie domácnosti – národní
Typologie domácnosti – ESOMAR
Internet
má přístup ve škole má přístup doma
158
kdekoliv mobilním připojením
26
9,9
2
0,9
148
56,7
několikrát týdně
60
22,8
méně často
15
5,7
má přístup jinde Frekvence přístupu na internet denně téměř denně
Vybavenost domácnosti rodinný dům
112
42,8
byt v osobním vlastnictví
84
32,0
byt v družstevním vlastnictví
44
16,8
chata / chalupa
47
18,1
136
51,9
31
11,9
Osobní auto (1 či více)
215
82,1
barevná televize
251
96,0
Videorekordér
164
62,8
DVD
232
88,6
Zahrada pevně zabudovaný bazén
domácí kino
78
30,0
177
67,6
satelitní příjem vč. společné sat. Antény
67
25,7
kabelová televize
82
31,4
digitální videokamera
76
29,0
jiná videokamera
53
20,5
digitální fotoaparát
208
79,4
jiný fotoaparát
113
43,1
92
35,2
Počítač/notebook
217
83,0
Myčka nádobí
124
47,3
mikrovlnná trouba
244
93,2
elektrická vrtačka
194
74,1
sekačka na trávu
122
46,7
Mobilní telefon (soukromý nebo služební)
257
98,4
bankovní platební karta/kreditní karta
216
82,6
hifi věž
Telefon (pevná linka)
Osobní vlastnictví
159