FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE PSYCHOLINGVISTIKA

Generated by Foxit PDF Creator © Foxit Software http://www.foxitsoftware.com For evaluation only.

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

PSYCHOLINGVISTIKA DVĚ STUDIE O VÝZNAMU JAZYKA V HISTORII, FILOSOFII A PSYCHOTERAPII

Jiří Adamec

Brno 2009


PSYCHOLINGVISTIKA Dvě studie o významu jazyka v historii, filosofii a psychoterapii

Jiří Adamec

Filosofický Brno

seminář

2009 3


© Jiří Adamec ISBN 978-80-87234-06-8

4


ÚVOD

V

současnosti

jsme

svědky

patrně

jednoho

z

nejdynamičtějších období stran působení jazyka na člověka. A je docela možné, že by tato úvodní věta mohla být změněna do tvaru: v současnosti se patrně nacházíme

v

období

nejdynamičtějšího

způsobu

využívání jazyka člověkem v dějinách. Obě varianty jsou v zásadě správné. Jazyk dnes vskutku představuje základní

dorozumívací

prostředek

uplatňovaný

v

širokých možnostech jeho aplikací. Kultura jazyka je ovšem věc jiná. Vedle uvedených tezí je to s naším jazykem, na druhé straně, poněkud nahnuté. Využívají se nejrůznější zjednodušení a formy zkratek. Jazyk není přednostně rozvíjen pro jeho bohatost, ale jako nástroj sloužící ekonomickému zvládání života. Stal se pouhopouhým prostředkem dorozumívání. Jazyk je proto něčím,

co

nemusí

být

opečováváno,

neboť

stačí

zvládnout jen základní výrazy, aby jím bylo dosaženo potřebného účelu. 5


Ovšem vedle jazyka je to i písmo a četba, které jej dělají obsažným na pojmy. Jen tak se prohlubuje a rozšiřuje jejich význam, až do sféry literárních krás, po nichž nejednou prahneme, když nás obklopující svět utahá plochostí významů a nic neříkajících slov. Dějiny myšlení se nejednou chtěly problému jazyka věnovat, aby se prokázala přímá vazba mezi tím, co říká řeč a skutečností samou. Otázka důkazu nějaké reality z pouhé

řeči,

konečně

představuje

tajemství

dorozumívání, mnohdy založeném na argumentaci, kde se

vzájemně

prolínají

předpokládaná

zkušenost

posluchače, logická vytříbenost mluvčího a práce s emotivními

složkami

ve

způsobech

vyjadřování

expresivních výrazů. Tudíž jazyk může, vedle pouhého dorozumívání představovat podporovatele směrem k motivovatelnosti a pohnutkám, které následně vedou k jednání. Složitost vztahu myšlení a jazyka studují dnes

neurovědy

výzkumu.

na

Dřívější

konstatování o

vysoké

poznatky

úrovni omezující

vlivu mozkových

medicínského se

hemisfér

jen

na

výrazně

pokročily. Také další zjištění o dvou nejdůležitějších 6


mozkových centrech, pro tvorbu řeči: Brockovo a Wernickeovo, ukazují na komplexní uplatňování mozku, jako

celku,

jakmile

se

dostaví

potřeba

vyjádřit

myšlenku nějakými lingvistickými prostředky. Uplatňování jazyka v historii dávných a dnes také již mnohdy zaniklých kultur je pro nás neocenitelným přínosem informací, jimiž lze projít tajemnou stěnou prvotního nepochopení ve věcech každodennosti, kde se ukrývá odpověď na otázky: 1. Jakou blízkost k sobě lidé dané společnosti pojímali? 2. Co představovalo jejich vymezenou oblast uvažování? 3. Jak pečovali o své myšlenky? Toto

krátké

problematikách Východu

pojednání jazyků

starověku,

o

kultur zařazené

psycholingvistických Blízkého jako

a

Dálného

první

část

předkládaného pojednání nechce ani tak na dané otázky odpovídat, jako spíše nové formulovat a vybízet tím k úvaze o důležitosti, tyto okruhy bádání vést v patrnosti jako součást rozsahu psychologického vědění obecně.

7


Podporou při zpracování předkládaného textu mi byly

zejména

knihy

jako:

N.

Ostler,

Říše

slova

(Jazykové dějiny světa), Praha 2007; R. D. Woodard ed.,

The

Cambridge

Encyclopedia

of the

World´s

Ancient Languages, Cambridge University Press, 2004. V

části

praktickými námětů

textu,

kde

otázkami

se

zabývám

psycholingvistiky

uveřejněných

v

J.

-

P.

některými vycházím

Sartre,

z

Œuvres

romanesques, (Gallimard – Bibliotheque de la Pléiade), Paris 1981, a taktéž Albert Camus, Essais, Paris 1965. Rozhovory s klienty během poradenského sezení se mohou ubírat různými a mnohdy nečekanými krajinami myšlení. Pro takovou schůdnost, často nesnadným terénem je dobré mít slovní a zejména znalostní výbavu. Sama technika úvodního interview, rozbory snů

nebo relaxační nácviky představují, v dalším

pokračování terapeutických kontaktů s klienty, pouze technické zvládání oboru. Mimo to je třeba racionálně reagovat na nejrůzněji projevované pochybnosti, jimiž během společné práce procházíme a svým protějškům předkládat takovou kvalitu informací, které je vskutku 8


nesou. Tudíž, vedle psychologie a její „technologie“ ovlivňování

(zmírňování

nebo

i

odstraňování)

konfliktních pozic klienta, musí tuto oblast významů doplňovat také proud myšlenkových pozic. Tím však nechce být, na tomto místě projikován záměr, že je snad

nutné

klienta

zahrnovat

přemírou

dobře

myšlených rad, filosofickými zákrutami, nebo něco podobného.

Právě

naopak.

Čím

širší

filosofickou

výbavou disponujeme, tím jednodušším způsobem ji můžeme

použít.

Nehledáme

slova

pro

vyjádření

klientových okolností stran jeho vědomí, ale obráceně, slova již máme a tak je použijeme pouze tam, kde je to vhodné. Jako doplněk k psychologické technice práce s klientem je taková vybavenost posléze neocenitelná. Tam, kde by snad klient zaváhal, stran srozumitelnosti psychologického působení, myšlenka vhodně dosadí chybějící pokladnice

článek.

Jelikož

evropské

mohu

moudrosti

vybírat

z

bohaté

(upřednostňuji toto

regionální využití), často se obracím k francouzským novodobým klasikům. Snad předkládaná práce bude svojí

trochou,

napomáhat 9

dalšímu

zpřístupnění


praktických účelů, dosahovaných v psychologii také prostřednictvím filosofie a lingvistických námětů v ní. • Jelikož bylo hlavním záměrem, pro sepsání daného materiálu

promyslet

lingvistické

náležitosti

do

psychologických přesahů a dále je, zejména v první části výkladu konfrontovat s dobou svého vzniku a působení, představuje uváděný text, prozatím jen souhrn promýšlených námětů, které by se měly, časem stát podporou souvislejšímu výkladu.

Adamec Jiří v Brně, únor 2009

10


TEORETICKÁ ČÁST Otázky psycholingvistiky v hodnocení vybraných jazyků nejstarších kultur Blízkého a Dálného Východu.

§ 1. Proč jazyky starověkých kultur?

Charakteristickým znakem jazyků nejstarších kultur Blízkého

a

Dálného

Východu

je

jejich

fonetická

vybavenost. Sama o sobě mnohdy představuje zásadní oblast rozdílů, podle kterých je možné jeden a tentýž výraz

klasifikovat.

Tato

skutečnost

je

s

největší

pravděpodobností pozůstatkem původní zvukové řeči, kde nejvýznamnější roli sehrály různě dlouhé melodické barvy, které byly postupně zkracovány a nahrazovány slovy a jejich gramatickými vazbami. Fragmenty těchto způsobů dorozumívání se do současnosti udržují v nejrůzněji uzpůsobených předo- a zado- patrových názvucích slov. Pokud se dnes učíme cizí jazyky, můžeme dokonalosti svého zvládnutí, takového studia dosáhnout pouze za předpokladu, že fonetická část bude, co nejvíce odpovídat originálu. Přirozeně jsme 11


k tomuto způsobu vnímání řeči vybaveni. Melodiku cizího jazyka zvládáme dříve než znalost obsahové stránky slov a nejednou, aniž bychom měli povědomí o obsahu

terminologie,

pobavíme

okolí

humornou

ukázkou, která nepostrádá základní barevnost daného jazyka, i když v zásadě nic nesdělujeme a pouze napodobením

vyžvatláváme

jakési

nesrozumitelné

patvary. Z těchto poznatků jsme blíže tomu, co v původním významu charakterisovalo druh komunikace mezi lidskými živočichy. Byla to zejména expresivní oblast významů. Ta, v mnohém představovala součást sběru a lovu a navazovala svým obsahem na kontrolu situace v jinak nebezpečném prostředí živočichů, kteří spadali do okruhu přirozených nepřátel člověka. S vývojem sociálních nároků se člověk dále vyvíjel rovněž

po

stránce

jazykové.

Nejdříve

se

jazyky

odlišovaly podle rodin a vesnic, dále podle kmenů a kultur, až se utvořily jazyky národní. Ruku v ruce s tímto vývojem šel i vývoj v oblasti písma a teprve potom

literatury.

Mytologie,

náboženství,

filosofie,

právo a umění představují jen další stupně vývoje řeči 12


a písma, uchovávaných tímto ve svých zvláštních podobách a technikách výrazu. Pokud vezmeme za původní zdroj prvotních jazyků dnešní oblast Íránu, tak můžeme jmenovat snad nejstarší jazyk pocházející ze čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, jakým je elamština. Tento jazyk byl utvořen také písmem, které mělo

všechny

prvky

klínové

techniky,

mnohdy

s dodatečnými vyobrazeními. Tím se dá považovat za poměrně

vyzrálou

podobu

dorozumívání,

odrážející

ovšem nejen vnější oblasti každodenního života, ale také některé subjektivní obsahy, jako pocity, myšlenky či individuální imaginace; (vedle elamštiny sem spadá také:

sumerština,

hurrština,

urarština,

akkadština,

eblaitština, chetitština, luviánština, ugaritština, stará perština a jiné semitské jazyky, jejichž rozlišovacím znakem je zejména fonetika.) Ve třetím století, před naším letopočtem se jako další vyzrálá podoba jazyka a písma utvořily, vlivem tzv. harappské kultury v oblasti dnešní Indie propracované piktografické techniky. Ty ukazují na široce uplatňovaný jazyk a písma nejen v oblasti denního užívání, ale rovněž v oblasti duchovní 13


a hmotné kultury. Propojení obrazu a čar ukazuje na zvýraznění

a

důrazy,

což

jsou

neklamné

známky

pozdějších fonetických rozlišení, která zde nabývala svých

prvotních

ztvárnění.

Podobný

charakter

si

následně udržovala další písma a jazyky: krétské jazyky

(2000

–

1600

př.n.l.);

jejich

mínojské

a

mykénské varianty (1700 př.n.); kyperské a kypromínojské jazyky, často nacházené v pozůstatcích se znaky jazyků fénických (1500 př.n.l.). Samostatnou oblast

tvoří

složitost

jazyků,

které

jsou

dnes

označovány jako biblické: kannánština, aramejština, syro-palestinština. Mezi jazyky

severoafrické

náleží

především meroiština, egyptské hyeroglify, demotština, numidština

starověkých

synajština.

Z

lybijců

evropských

a

jazyků

řadu jsou

uzavírající to

potom:

iberština (Španělsko), keltiberiánské jazyky (hispanokeltské), picenské a sabellianské jazyky (Itálie), irská a britská keltština, písmo a styl ogham. Většina těchto jazyků se v průběhu historie evropské kultury vzájemně natolik

promísila,

že

dnes

představuje

jazykovou

kulturu, etymologicky často propojující oblast od Sicílie, 14


až po Island. Co se střední Evropy týče, tu zastupují původní

jazyky

makedonské,

jako:

ligurské,

messapické.

illyrské,

Střední

a

thrácké,

jižní

Ameriku

charakterisují: jazyky Zapotéků, Aztéků a Olméků. Toto vyjmenování však nelze považovat za vyčerpávající. Představuje v nekonečném množství základních jazyků pouze ty, které jsou následně prvotním zdrojem těch jazyků, jimiž dnes hovoří ostatní národy a pro než jsou jejich jazykové zvyklosti chápány jako zcela původní (národní) dědictví. Akkad, Summer, Babylon, tyto nejstarší oblasti Mezopotámie představují vlastní kolébku kulturních počátků lidstva zejména v tom, že se zde utvořily první státní celky, kde se rozvíjelo funkční právo, písmo, jazyk,

literatura

v

kontextu

s

tradičním

životem

každodenních aktivit. Král

a

státní

správa

tvořili

základní

prvek

mocenských vlivů, uplatňovaných na ostatní členy společnosti,

nebo

i

za

výbojných válek.

15

hranicmi

státu

v

podobě


Summerský

dialekt

však

do

současnosti

představuje ne zcela jednoznačně probádanou oblast. Zřejmé

prozatím

je,

že

se

za

hlavní

výrazový

prostředek používaly, zvl. u jmen: „mi“, „ma“, „me“, „mu“ s předponou „e-“, nebo také písmena: „g“, „l“ a „š“ v různých obměnách využití. Summerské texty s liturgickou tematikou, pro toto studium představují dnes bohatý zdroj. Summerština proto mohla znít velmi měkce a uhlazeně. Např.: ka e-gal-la-še gub-a-gu-de: Kdy se vrátíme na toto místo?; /R.D. Woodard, str. 53/. Změkčování

je

výrazem,

mj.

také

zjemňování

výrazových prostředků v jazykovém podání. Svědčí o subjektivní

zainteresovanosti

mluvčího

na

obsahu

sdělení, které je plně vědomou součástí záměru. Tak např. zadopatrové: de, lah, tum (přinést); gin, er, du, su (jít); še (život); /tamtéž, str. 45/. Summerský jazyk do sebe pojal jak vnímanou realitu, tak stejně i obsah vnitřního světa mluvčího, který důrazem na měkké části slov a jejich jemnosti rozlišení může uplatnit širokou škálu sdělovaných záměrů. Melodiku slov tvořila písmena: i, u, e, a, ve vokálu od shora dolu (i a u se 16


nacházeli vždy na stejné tónině; viz R.D. Woodard, str. 29). Summerština byl jazyk, kde se také již objevují základní prvky skloňování. To dávalo možnost, aby v gramatických

propojeních

docházelo

k

hledání

takových výrazových prostředků, které by se co nejvíce shodovaly s myšlenkou, duchem obsahu, představou atp. Tím je založena významná možnost pro rozvoj jazykových

forem,

které

se

věnují

např.

opisu,

připodobnění, což bylo již v pravěku mistrně uplatněno na nástěnných malbách. Nyní však dochází k tomu, že se jazyk jako dorozumívací prostředek nachází ve stádiu hledání slov, jejich záměru vysvětlit jimi obsah sdělení a dokonce uplatnit osobní filosofii v postojích, pohnutkách, logice, atd. Nejbližší summerštině je elamština, která však tolik změkčování neobsahuje. Její dialekty (kchačikjan) jsou přeci jen neseny v poněkud tvrdším výrazu: sunkik (Já král); hutta-n-t (přicházím, jdu); katu-k-t (ty žiješ); muru-n (země) a další. Osobní jmenování má velmi jednoduché podání. Elamština je tedy, co do výrazu přímější. Zato však vychází patrně z toho, že 17


veškerou skutečnost interpretuje z identického vztahu se skutečností. Různé druhy opisů zde také nacházíme, ovšem v záporném podání: „Král je ten, který není jedním z nás“. Tím je možné chápat, že elamština na tomto negativním vymezování vyjadřuje poměr člověka ke

skutečnosti.

Odlišuje

jedinečnost

lidské

bytosti

(existence) od všeho vnějšího touto negací, aby lépe vyzněla celá složitost vztahu lidského subjektu ke světu jako takovému a při tom byla zachována určitá bázeň dopomáhající k poslušnosti (podřízenosti) králi, kněžím i božstvu. Jak z předchozího plyne, tyto i jiné jazyky pocházející

z

komentovaných

oblastí

zakládají

specifický způsob hledání a zdůvodňování místa člověka ve světě. Jazyk tak vskutku představuje vedle odrážení skutečnosti jak vnitřní odrážení

vnějšku,

tím

(subjektivní) jak

je

proces, tak vnímán,

i

nebo

přinejmenším tak, za jaký je považován. A vedle toho, jsou nacházeny možnosti jazykem rovněž konstruovat svět podle imaginací, dodávajících mytickým prvkům novou formu zvláštnosti, z nově vzniklé slovní zásoby.

18


Je pravdou, že se při zhodnocování etymologických základů slov dále neptáme po tom, za jakých okolností vznikly právě tyto. Retrospektiva výzkumu je v tomto ohledu omezená. Můžeme však vycházet z toho, že vznik jednotlivých jmen a slov je nesen původním vyjádřením emotivního postoje. Jazyk obecně je nesen třemi hledisky, pro které, zdá se vůbec vznikl a rozvíjí se: a)

z důvodu

skutečnosti;

b)

(dorozumívání)

označování z

reálné

důvodu

jiným

–

fysické

praktického

subjektům;

c)

–

sdělení

z

důvodu

psychologického uspokojení při práci s informacemi, k němuž

má

člověk

k práceschopnosti vědomí.

V

jazyce

přirozený

nervových je

proto

sklon,

buněk ukryta

a

vzhledem rozvojem

spojnice

mezi

individuací a sociálními potřebami člověka. Díky této schopnosti je nám umožňováno tvůrčím způsobem pronikat do vztahů mezi sebou a okolním světem, stejně jako do vztahů mezi věcmi vzájemně, aniž bychom zde, vždy nutně museli dosazovat sebe samé. Jestliže

se

předmětem

našeho

uvažování

stávají

obsahové složky jmen, pojmů atp., znamená to, že 19


předměty vnímání mohou tvořit, jako objekty našich zájmů také tyto pojmy, což znamená zásadní bod obratu směrem k subjektivizaci jsoucna jako takového. Jazykem se člověk jednak obrací k sobě samému, uzavírá se do vlastního světa myšlení, ale stejně tak se otevírá vnímavosti věcí ve svém okolí, neboť slovem, pojmem a jazykem získává k odcizenému vnějšku vztah, blízkost. Jazykem se veškerý svět člověku zpřítomňuje tím, že si jej může díky sdělení nést ve svém vědomí (ve své hlavě) jako určitý celek toho, co je mu známé, blízké, přátelské a vůbec, vždy je tak po ruce a dostupné. Konečně se jazyk stal existenciálním východiskem z neznámého světa jevů do známého světa věcí. Jmenováním konkrétní reality člověk nabývá klidu ze známosti se světem. I to, že se v prvopočátcích jako hlavní dorozumívací prostředky užívají nástěnné malby zvířecích symbolů a následně se jazyky rozvíjí podle toho, jak určitým způsobem vyjmenovávají bohy a živly ukazuje na nutné pořadí vývojových možností. Ty

jsou

vždy

dány

20

momentálními

potřebami


odpovídajícími na aktuálně dosažený antropologický stupeň společenskosti. Prvotní jazyky kultur Blízkého Východu nám ukazují, že se základem našich sdělení ocitáme v labirintu emocí, které jsou stejně tak nositeli informace jako věta, že na stromě za domem právě dozrálo jablko. Co tímto chce být řečeno? Jazyk vývojově představuje svět vnímání

a

myšlení

v

soukolí

sebeaktualisace.

Prostřednictvím něj dospíváme k určení sebe sama. Ovšem k sebeurčení takového významu, kde je součástí i to, že se s tím vším přijímá také norma, zvyk, morálka. Například již tím, že jsou jména (třeba i zlých bohů, démonů), která není radno vyslovit. Do

historického

kontextu

s

výše

jmenovanými

jazyky spadá ještě hurriánština. Oblast, která pokrývá území, kde se tímto jazykem a následně i dialektem hovořilo zahrnuje široké pásmo od severního Iráku a Syrie po jihovýchodní Turecko, přelomu čtvrtého a třetího tisíciletí před naším letopočtem. Jejím nejbližším jazykovým vzorem je summerština. Typickým znakem tohoto jazyka byly dlouhé melodické pomlky mezi 21


souhláskami a samohláskami, které však tvořily spojení všech částí slova: „haž=i=en=illa=án“ („může být slyšen…“; R.D. Woodard, str. 100). Tento jazyk se vyznačoval bohatou strukturou synonymických pojmů. A dokonce v něm zaujímají své místo pojmy jako např.: sam=al („ něco míní z neznalosti “; tamtéž, str. 102). Vezmeme-li v úvahu tyto dva faktory, tj. melodiku a prohloubené pojmové určení, které jsme uvedli, potom nás neudiví, když se ze studijních materiálů dozvídáme, že

formy

sdělování

tímto

jazykem

byly

schopné

obsáhnout takové myšlenky jako např. zkoumání věku živočichů, což jsou termíny obsahující tvar „-arb“ nebo „vázat se k…“ („-bade“). Hurriánština potom obsahuje pojmy jako: stáří, zastaralý, věk nebo být spolu, společně,

dohromady

(tamtéž

str.

102

–

103).

Společenský život této kultury představoval mimořádně vyspělý komplex sociálních a meziosobních vztahů. Také zmíněné faktory ukazují na to, že lidé zde o sobě přemýšleli a jazyk, který užívali současně vyjadřoval vzájemnou

starost

myšlení

člověku.

o

a

péči, Jazyky, 22

které které

byli svojí

předmětem zpěvností


odkazují k jistým archaismům, zde ovšem poukazují také na fakt, že si lidé vážili jeden druhého a současně způsobem užívání jazyka dávali najevo obavu, aby nedošlo, nepatřičnou volbou slov k urážce toho, ke komu je řeč vedena. To, že byla již od počátku uvědomována odpovědnost za způsob slovního podání je v zásadě ryze psychologická tématika lingvistiky. Nejstaršími zdroji těchto způsobů zacházení s jazykem je

patrně

opět

ornamentalistika.

Původní

kresby

zvířecích symbolů měly způsobit trvalé propojení mezi člověkem a potravou. Tento význam nakonec došel takových

rozměrů,

že

se

jednotlivým

symbolům

přinášely oběti nebo později byly označovány jmény, která si lidé mohli, ve svých hlavách, „brát sebou“ na nová místa, loviště. Jazyk je vždy konfrontace s vlastní hostorií toho, kdo jej užívá. Vývoj k abstraktnosti způsobil, že se na předmětech každodenního užitku začínají objevovat zcela abstraktní vyobrazení: čáry, kruhy, vlnovky aj. Vcelku tato geometrizace symbolů způsobila pozdější rozvoj písma a tím i urychlení rozvoje

jazyků.

Jelikož 23

emotivní

stránka

v

takto


vyjádřené myšlence nebyla patrná jinak než ústním nebo pantomimickým podáním, dostavili se nejrůznější pomůcky, kterými se podobné deficity nahrazovaly: změkčování slov, prodlužování a zkracování vokálu písmen atd., jak bylo předesláno i výše. Co se vlastní hurriánštiny týče, je v tomto ohledu zajímavé to, že se jazyk stává odpovědností za jeho užívání, odpovědností za jeho prezentaci osobními znaky. Patrně jsme tak svědky

jakéhosi

předstupně

jazykové

diplomacie.

Sdělení muselo obsahovat jistý počet slov a zejména melodiku. Pokud tyto náležitosti nebyly dodržovány, kultura jazyka o jeho nositeli prozrazovala jisté deficity ve vzdělanostních záležitostech. Tím ovšem dospíváme k novému významu jazyka, jakým je jeho estetická a později i umělecká stránka. Možno říci, že přechod od melodiky k poesii byl patrně přímý a vyjadřoval tak novou kvalitu v jeho vysoké úrovni zacházení, když tím navíc umožňoval nahlížet složité oblasti lidského vědění způsobem takového chápání, které nakonec pootevírá dveře filosofii a základním otázkám vědění vůbec.

24


Jestliže se způsob užívání jazyka stal předmětem odpovědnosti jedince za sebe sama, potom to rovněž mělo vliv na obsáhlejší sebereflexivní okruhy myšlení jedince. Prohloubení subjektivity, neboli nahlížení do vlastního nitra a chápání této reálné existence vlastního „já“ dovolovalo, z druhé strany, v jakési prvotní formě empatie chápat, že s podobnými okruhy témat se zabývají stejně tak i lidé kolem mne. Pouze tato schopnost vcítění dovolovala, aby se ten, kdo hovoří rovněž

odpovědně,

zabýval

otázkou

volby

slov,

přiměřenou melodikou výrazu a dostatečnou sdělností. Dalším jazykem je urarština, z přelomu osmého a sedmého

století

před

naším

letopočtem.

Opět

představuje, jako předešlé jazyky typ klínové techniky písma. Foneticky se identifikuje s hurriánštinou. Rozdíl zde spočívá v tom, že základem pro vytváření slov jsou spojení jako: -ld-, -lg-, -rb-, -šm-, -šz- atp. Z této ukázky můžeme vysledovat jistou pokročilost, oproti předcházejícím jazykům, spočívající v tom, že slova jsou zkracována. Pro použití dostačuje, když je daný výraz jednoduše vysloven. Fonetická příbuznost je 25


zachována

v

obecné

melodice,

ovšem

nikoliv

vtěsnávaných do slovních výrazů a jejich částí, ale do celých vět. Toto zkrácení umožnilo zrychlit tempo řeči. Jazyk se postupně stává součástí praktického života každého člena společnosti a to v rozsahu, který umožňuje všem, kdo takovou barevnosti

řeč poslouchají, zásadní

obsahy

vnímat bez okázalé sdělení,

postupně

přecházející, až do oblasti literatury, poesie, divadla, zábavy. Název, starověkých

této

kapitoly kultur?

zní

otázkou,

Demonstrace

Proč

jazyky

etymologií,

fonémických pravidel, stejně jako celková skladba vět nás mohou informovat o tom, v čem takový jazyk odrážel prostý život lidí, nebo jaké mohly být jejich osobní, povahové rysy. Nejstarší jazyky starověkých kultur svojí prostotou na jedné straně, avšak také svojí vyjímečností na straně druhé, odkazují na sám problém psychologie jazyka, který zkoumají současné směry od filosofie jazyka, přes logickou analýsu gramatiky, až po sám filologický zájem, ozřejmit jazyk jako důležitý 26


prostředek

„pouhého“

mluvení.

Naopak

jazyky

rozvinuté, jako je latina, francouzština, angličtina svým charakterem

užívání

dosahují

potom

již

takových

vzdáleností od svých původních základů, že jen obtížně hledáme, také vzhledem k současnému kulturnímu slévání jednotlivých států, kromě jejich jazykových barev takové vyjímečnosti, z nichž bychom se dozvěděli něco zásadně nového. Psycholingvistika nejstarších jazyků starověkých kultur nám může dát odpověď na otázku, jak byl v prvopočátcích sám jazyk vnímán a jaké základní přínosy byly od něj očekávány. Zacházení s jazykem

potom

představuje

rovněž

odpověď

na

otázku, jak člověk zacházel se sebou samým, se svým chápáním existence. Že se mnohdy v jazykových systémech a u těch, kdo je používají setkáváme také s dogmatisací, zneužívající jazyka pro účely náboženství není v dějinách lidstva žádnou vyjímkou. Mezi prostou výlučností některých slov, jež byla součástí každodenní mluvy a dogmatisacemi ze strany např. kněží, leží ostrá hranice.

Tento

pozůstatek

původního

šamanismu,

můžeme zaznamenávat u naprosté většiny kultur s již i 27


poměrně

rozvinutou

jazykovou

tolerancí.

Sociální

strukturace a jazyková oblast, vždy tvořily jeden celek.

§ 2. Psycholingvistické souvislosti u vybraných jazyků afro – asijských kultur starověku.

Pokud se budeme nyní věnovat z nadpisu oznámené problematice musíme zdůraznit, že jazyky o nichž bude řeč, do tohoto tématu geograficky a regionálně spadají z oblasti

jihozápadní

Asie

a

severoafrických

států.

Moderní učebnice jako základní uvádí: egyptštinu, semitské dialekty (eblaitština, ugaritština, hebrejština, fénické, kannánské a aramejské dialekty, sayhadština a

varianty

arabštiny),

berberština,

kušitština,

chaditština. Semitské dialekty dále ovšem obsahují etiopskou arabštinu, mahriánské dialekty, hadramitický jazyk a další /R.D. Woodard, str. 141 – 143/. Společným znakem semitských jazyků této oblasti je, oproti předcházejícímu výkladu, zaměřenému na fonetiku výslovnosti ze zado- a předo- patrových částí úst, zejména ten druh výslovnosti, kde hlavní roli hrají

28


zuby a oblast alveolárních tahů (dech pomocí bránice a hrudníku).

Tuto

okolnost

můžeme

přičíst

patrně

bližšímu osídlování přímořských oblastí, které z hlediska vlhčího životního prostředí dovolují fysiologicky větší otevřenost

dýchacích

cest.

Naopak

pouštní

(vnitrozemní) kultury se musely vyrovnávat s písčitým prostředím; to způsobovalo přirozený sklon k tomu, aby se organismus při vedení rozhovoru příliš neotevíral, což v anatomické oblasti otolaringa dávalo podněty k udržování uzavřenějšího schématu v praktické fysiologii realisování řeči. Dobře je tato okolnost patrná při vyslovování např. termínu „hlídač“ – yants´hur v akkadštině,

yis´sór

v

hebrejštině,

yit´tár

v aramejštině. Slova tedy byla podávána výdechem. Dále např. ve slově „místo“ (správní oblast): mak:an, makwan, madi:nat, madyinat. Pro současného evropana, který může u arabů zaslechnout fonemisovaný

některý

z

způsob

uvedených mluvy

dialektů,

potom

dělá

takto dojem

vyrážených slov a tím i jistou podobu s podzníváním nesprávného vjemu, že se jedná o jazyk s agresivní 29


složkou vyjadřování. Věc se má však zcela jinak. Tyto jazyky představují velmi složitou strukturu při tvorbě slov. Hlavním podílníkem na dorozumívací složce je zejména emotivní stránka mluvčího a jeho schopnost své pocity opět, jako jsme měli výše, správným způsobem do zamýšleného záměru, něco sdělit, vložit a adekvátním způsobem projevit. Jenže v jazycích o kterých nyní hovoříme, se jedná zejména o dechové vázání slov což, jak jsme podotkli, způsobuje pro celkový dojem výrazu řeči charakteristické vyrážení znaků. Tato

technika

řeči

ukazuje

na

další

stupeň

subjektivizace a sebeuvědomování. Jazyk zde předně odráží vnější skutečnost. Mluvčí má za úkol svého posluchače informovat, ale současně mu také sděluje, jaké pocity zaujímá k jeho přítomnosti. Na první pohled jako

by

se

nejednalo

o

žádné

rozdíly

mezi

vnitrozemskými jazyky a jazyky přímořskými. Tím se však nedejme mýlit. Vnitrozemské jazyky se více orientují, svým způsobem podání na jedince, k němuž je

řeč

vedena.

Přímořské 30

jazyky

dávají

přednost


subjektivisaci, s níž si mluvčí, ve vztahu ke svému posluchači nedělá příliš starost. Buď pochopí jeho záměr sdělení, nebo, ať si jde svou vlastní cestou. Individuace

jazyků

přímořských

národů

tak

způsobovala, že se zde udržovalo více tradičních forem, což samozřejmě podporovala výraznější promísenost a řemeslná i jiná zdatnost v sociálních, kulturních nebo i uměleckých a vědeckých aktivitách. V zásdě teprve s arabskou migrací do Evropy, zvl. do Španělska, se jen velmi pozvolna arabové byli ochotni učit cizím jazykům. Je

obecně

známo,

že ještě

v

období

vrcholného

středověku, kdy se arabská filosofie asimilovala do evropských kulturních souvislostí a upřednostňovala studium Platóna a Aristotela, znala tyto myslitele ze syrských

překladů.

Řecky

nebo

latinsky

arabové

evropské písemnictví nebyli schopni nastudovat. I to nakonec způsobilo jisté pohrdání jejich filosofickými díly, když se neustále museli revidovat pojmoslovné náležitosti. To dávalo, konečně církvi také poukaz a jeden z „důvodů“, jak rozdmýchávat a udržovat mezi Západem a blízkovýchodní kulturou nepřátelství. Tato 31


okolnost tedy nakonec podporovala i to, aby se mezi evropskými klasickými jazyky (řečtinou, latinou) a arabštinou

vytvořila

poměrně

hluboká

jazyková

i

kulturní propast. Tu, samu o sobě nezpůsobovalo to, jaké rozdíli mezi nimi panovaly, co do podoby, nebo spíše odlišnosti syntaktické a fonetické, ale spíše, co do kontinuity vývoje a udržení jejich kulturního významu v živosti pro každodenní mluvu. Zatím, co řečtina byla ve středověku považována za jazyk pohanů a latina přešla na půdu církevní a panovnické diplomacie, arabština

si

neustále

sociálními

skupinami

podržovala a

se

vztah

všemi

se

všemi

oblastmi

lidské

činnosti. Tento fakt dost možná také nahrává v jistém smyslu oprávněným doměnkám, že latina nakonec přešla do rukou církve jako svého druhu „tajná mluva vzdělanců“, před „nebezpečným davem věřících“, aby umožnila komunikaci sice na úrovni jakési vzdělanosti, ale také na úrovni, beztak ještě větší uzavřenosti a odlišnosti.

Z

psychologického

hlediska

se

tak

dostáváme k problematice víry a odlišností v přístupu k výkladům svatých písem: Koránu a Bible. Zatím, co 32


se biblické zázraky mají tendenci v evropském prostředí spiritualisovat, naopak články Koránu zůstávají svým přijímáním

a

vlivem,

po

celá

staletí

bezezměny.

Intelektualisace je, co do svobody výkladu, Koránu naprosto cizí. Tato skutečnost je zapříčiněna zejména jazykovou jednostranností. Arabština, která představuje jediný jazyk, který s islámem a Koránem komunikuje po celé jedno tisíciletí a dále, neumožnila proniknout jiným národním specifikám do vlastního nitra. To, je zdá

se

také

jednou

z

příčin

tuhého

islámského

fundamentalismu. Na tomto příkladu můžeme proto vidět, jak důležitou se v oblasti religiosity má výměna názorů. Současné ekumenické hnutí v křesťanském světě

se

zaměřuje

informovanosti

na

věřících.

zcela

praktické

Tento

sociální

rozvíjení apel

v

křesťanství je naprosto cizí jen sporadicky uplatňované sociální

komunikaci

v

islámském

náboženství.

Převažuje důraz na jazykovou jednotu s odmítáním spolupráce na úrovni jazykové. Tyto přetrvávající vlivy proto nemohou zabránit, dnes celé řadě kulturních nedorozumění. 33


PRAKTICKÁ ČÁST Jean – Paul Sartre a Albert Camus jako zdroje psycholingvistické inspirace pro psychoanalytický rozhovor s klientem

§3. „Quelque chose mést arrivé . . .“ 1)

Záleží to vždy jen na ochotě klienta, kdy přijme fakt, že bez návratu do vlastní minulosti se vlastně nikdy nesetká sám se sebou, čímž pomine možnost provázat všechno minulé a již pozapomenuté s přítomným a bolestivým. Všechna setkání s klienty, kteří přichází poprvé o radu, jak přijatelněji prožívat a řešit nastalé konflikty a osobní tíseň, vykazují jednu společnou vlastnost:

jednak

se

mají

tendenci

litovat,

dále

přehazují vinu svých obtíží ze strany na stranu a stejně tak mnohdy projevují zlost nad těmi, kdo se stali, podle nich, jejich úhlavními nepřáteli. Z hlediska přístupu k daným problémům ovšem jen málo který klient dokáže

1

) J. - P. Sartre, Œuvres romanesques, (Gallimard – Bibliotheque de la Pléiade), Paris 1981, p. 8.

Volný překlad nadpisu tohoto paragrafu zní: „Něco mi došlo…“ (přišlo na mysl… - A.J.). 34


v takové situaci vyjádřit sebehodnotící soud. A pokud jej pronese, je to spíše skrytá omluva (výmluva) pro to, proč vlasně věci řešit nejdou. Ani si neuvědomuje, že věta typu: „Víte, já měla otce, který mě vždycky ponižoval“ je například vzhledem k věku klientky (48 let) již dávno ovocem přešlým mrazem. Tato klišé nás uchovávají v kontaktu s našimi založenými konflikty a terapeut se může jen subjektivně dotázat na to, co naše klientka celý život vlastně se sebou dělala, když si i v tak zralém věku, v zásadě vystačí s tak banální větou. Mnohdy zjišťuji, že právě tady je onen zakopaný pes. Většina našich psychických problémů souvisí s tím, že jsme se sebou, až do jejich propuknutí nic nedělali, nebo určitěji vyjádřeno, nedělali jsme nic na sobě samých. Trvalá rekultivace osobních návyků, rolí, nebo dogmatické vytrvávání stále ve stejných sociálních pozicích nás dostává do falešné izolace. Jakmile se skutečný problém dostaví (partner, zaměstnání, zdraví atp.) jsme zaskočeni a neubráníme se psychickým nárokům prosté potřeby řešit vzniklou situaci. Proto jedním z komunikačních zdrojů s klientem moderní 35


psychoterapie

používá

také

rozestření

terapeutické

situace. Tj., podáváme klientovi informace o tom, jak s ním práci zahájíme, jakými cestičkami se s největší pravděpodobností budeme společně s ním ubírat a k jakému výsledku se budeme chtít dobrat. Zpravidla jde právě o danou větu z nadpisu: učit se za včasu rozpoznávat přicházející nebezpečí. Psychoanalytická metoda práce s klientem to dovoluje, neboť ta se zakládá zejména na dvou úrovních: jednak je to prostá sebereflexe klienta ze vzpomínkového materiálu a, za druhé vyjasňování svých obtíží vzhledem k aktuálním životním,

případně

existenčním

nárokům

z každodenních aktivit. Věta je vybrána ze Sartrova textu souboru kratších zamyšlení, která sám nazval: La „Nausée“. Jedná se o příměr, který je velmi trefný. Sartre ukazuje na to, jak může být někdy přílišné přemýšlení o jakékoliv tematice škodlivé, vedoucí až k naprostému

vyčerpání

nebo

dokonce

navození

jmenovaného efektu. Také Freud poukazoval nejednou k tomu, že vnitřní svět člověka, zasaženého psychickou strázní se z daného problému může dostat pouze za 36


předpokladu, že vpodstatě „ zvrátí “ všechen svůj vnitřní obsah. Máme ambice, myslíme na spousty důležitých věcí, chceme být aktivní, prospěšní atp., ale přesto nás právě tyto nároky nejčastěji vhání do velmi složitých soukolí problémů, špatných nálad a řady znepokojení.

2

)

A tak se dostavují pocity marnosti,

dokládané právě onou tříští osobních zkušeností, které se za život staly mnohdy osobními dogmaty z nichž nehodláme ustoupit. Tudíž, jakmile „ k nám něco přichází “ nejsme ani s to, to rozpoznat a, tak nenápadně upadáme do problému, až nás zcela pohltí. Vyhnout

se

tomuto

sebepohlcení

lze,

přijmeme: „je regardais“ chuť „navracet se“

3

pokud (tamtéž,

str. 15), kde osobní zájmeno „je“ („já“) je zde velmi důležité.

Ano,

přičiněním, seberozvíjení „navracení

navracet

vnímáním, na se“

se

o

že

takto

základě převládá

2

své

vůli, je

sebeutváření. pozastavování

vlastním umožněno Neboť se

v

nad

) „Cést venu á la façón dúne maladie, pas comme une certitude ordinaire, pas comme une evidance. Ça sést installé sournoisement, peu à peu; je me sius senti un peu bizzare, un peu géné, voilá tout. Une fois dans la place ça ná plus bougé, çe resté . . .“ (Cit. d., str. 8.) 3 ) Také „ohlížet se“; jinak „navracet se“ = „revenir“. 37


jednotlivostmi, pochybnost o tom, zda včerejšek byl vlastně pochopen správně a současnost žitá na jeho kořenech

je

nastavená

správným

směrem.

Rekonstrukce „včerejšího“ návratem sebe sama dodává jistotu budoucímu z přítomného. Těmito myšlenkami lze posílit argumentaci směrem ke klientům. Sartre byl v jistém smyslu obdivovatelem Freudovy psychoanalýsy a nejednou její teze užívá také ve svých textech. Jako student

se

Freudovy

věnoval,

což

nakonec

poznamenalo zejména jeho rané teoretické práce, ale stejně tak i charakteristické linie mnoha postav z jeho divadelních her nebo psaných příběhů. V jistém smyslu Sartrem se počíná nový druh spojení filosofie (zvláště fenomenologie

a

existencialismu)

s

myšlenkami

psychoanalýsy, dále divadelní dramaturgí a literaturou dvacátého století. Sartre konečně způsobem zacházení s psychologií, filosofií, dramaturgií a literaturou (všude tam byl neocenitelně činný) ukázal také na to, kudy budou moci pokračovat cesty vývoje sociálních teorií dál. Filsofie se už v třicátých letech dostávala do krize. Ovšem

byl

to

právě 38

Sartre,

který

jí,

společně


s Husserlem a Heideggerem dal mocný impuls pro to, aby mohla pokračovat a klást své otázky. To tedy znamená,

že

se

tu

dostáváme

k

novému

druhu

psycholingvistiky, jakým je sociální význam jazyka v nově se utvářející meziválečné a poválečné Západní kultuře ve dvacátém století. Tak jak se již zdálo, že do této oblasti nebude moci zasáhnout tvůrčím způsobem, když se Platón ujal „slova“ jako „dialogu“ a na příkladu Sókrata ukázal, že filosofovat lze jen tehdy, pokud je veden dialog, tak Sartre učinil totéž, jenže s tím rozsahem, že zdůraznil význam

jazyka

skutečnosti. Od

jako

sebeodrážení

v

sociální

vystoupení Sartra máme

možnost

hovořit jazykem, kterému rozumíme nikoliv proto, že je to mateřský jazyk, ale proto, že je to jazyk společný celému

sociokulturnímu

prostředí.

Filosofie

i

psychologie se přiblížily širokému obecentstvu, staly se dostupnými.

Proč?

Protože

ukazují,

díky

Sartrově

mistrovství, jak a co „přichází“ časově před tím, než to může působit, uškodit, nebo ještě více komplikovat; co je již v rozpuku či rozvinuté, přehlížené, tedy -- příběh. 39


Vytvoření pozitivního komunikačního prostředí je zásadním

předpokladem

poradenské

praxe.

Zdroje

inspirace k tomu, aby takový proces probíhal v, co možná nejpřítomnějším kulturním duchu, můžeme brát vpodstatě odkudkoliv. Pramen z něhož zde čerpám má být pouze fragmentem k ukázce, kterou kdokoliv, vezme-li ji jako východisko, může proměnit ve zcela vlastní model, v němž bude podtrhávat jen a jen sobě nejbližší náměty. Jsou druhy filosofií, které jsou nám nejbližší a druhy, které vnímáme za sobě vzdálenější. Poctivostí přístupu k oběma stejnou měrou získáváme to, čemu se říká „rozhled“. Sartre jednak sám takový rozhled měl a stejně tak k rozhledům svými myšlenkami čtenáře či diváky podněcoval. Zamysleme se nad jednou jeho typikou v charakteru práce: Co dělá Sartra oslovujícím jeho dobu a v čem spočívají přesahy směřující odtud k naší přítomnosti - - čím a proč je Sartrova filosofie převoditelná

směrem

tázání

tedy

se

do

psychologie?

pokusme

psycholingvistického zaměření. 40

zpracovat

Toto v

trojí duchu


a) Co dělá Sartra oslovujícím jeho dobu?

Předně je Sartre myslitel, jehož volba témat je vybírána z protilehlých pólů: „Nausea“, „Cesty svobody“, „Smrt duše“ . . . Tato skutečnost není nahodilá. Sartre totiž tímto

způsobem,

tedy

nejen

obsahem

vyprávění,

poukazuje na vzdálenost, kterou k sobě pojímají naše životy. Je to cesta k praktické ukázce „odcizení“ světa, který

jsme

si

utvořili

za

účelem

zjednodušení

každodennosti, až nakonec nezbylo nic z její prostoty, kde musíme zápasit s těmito „protilehlými“ okolnostmi, a vlastně sami se sebou. Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. Předešlé pochopení Sartrova výběru témat je neseno ještě dalším významem. Je to jazyk, který hledá možnosti označit skutečné problémy doby. Tedy vědět o úskalích přítomného každodenního života je jedna věc, avšak jinou věcí je, jak správně volit slova, aby svým zněním odrážela takovou skutečnost srozumitelným způsobem. Psycholingvisticky se Sartre dostává do těsné blízkosti k Platónově podobenství „jeskyně“

obsaženém

v 41

„Ústavě“.

Sartre

pochopil


problém, a tak už jen stačí vymyslet, jakými prostředky jej sdělit svému okolí. Riskuje, že nebude přijímán, dokonce, že bude společností, nebo některou její politickou

částí

i

pronásledován

(jak

tomu

také

skutečně bylo); tedy vcelku se Sartrovo vystoupení stalo klasickou ukázkou promyšlené psycholingvistické operace, zasahující v nějaké oblasti kulturní úrovně a ovlivňující myšlení generací, jejich motivy k politickým rozhodnutím, atd. To, co hýbalo Francií šedesátých let, byl Sartrův jazyk odrážející skutečnost v tak přesných vymezeních, že se tento jazyk stal součástí myšlení většiny. Jenže to, samo o sobě ještě nestačilo. Nezapomínejme, že Sartre byl také filosof a možná, že by bylo vůbec vhodnější zdůraznit, že byl předně myslitel. A zde se můžeme rovněž na chvíli zastavit. Druhá polovina dvacátého století začíná doslova chrlit filosofy se sociálním zaměřením, z nichž konečně vychází mnozí dnešní politologové a politologie vůbec, jako věda, která se studuje na snad všech světových universitách. Co je to politologie je ovšem otázkou. Protože určit předmět politiky je samo o sobě 42


velmi nesnadné. A dokonce určit tento obor vůbec jako vědní disciplínu, když vlastně žádný politik ve funkci ještě není vědec, ale pouze vykonavatel jakési zákonem dané činnosti, zastupující např. v demokracii své voliče. Politologie

je

věda

zabývající

se

analýsami

správního života společností jak na úrovni regionální tak na úrovní mezistátní. Ale, co je politika? Způsob zacházení s obecnou vůlí takovými prostředky, které většině

přináší

prospěch,

nebo

z

hlediska

životní

úrovně, strast. Tedy politika je jakási dovednost, kde převládá

komunikace

dopomáhající

společnosti

k přiblížení se svým cílům. Asi vždy při těchto pokusech o definice pociťujeme jistou nervozitu a sklamání z nevyřešených záhad. Jenže Sartre byl schopen takové záhady řešit, neboť nacházel slova, která naprosto přesně ukazovala na to, jaký je kulturní a politický stav jeho země, doby a vůbec celé dané epochy. Sartrovo podání nepostrádalo totiž jeden důležitý moment. Svým literárním jazykem obsáhl hned několik úrovní politiku

společenského a

jeji

života.

kulturu, 43

dále

Jednak potom

interpretoval i

filosofii


každodennosti a její neutěšený stav. To, samo o sobě nemusí ještě představovat žádnou velkou zvláštnost. Vždyť i jiní sociálně smýšlející jedinci byli schopni jít stejnou cestou. Jenže u Sartra celým jeho dílem podznívá základní patos („to sartrovské“); jedná se o to, že v jeho textech čteme jednak problém kultury a politiky,

ale

stejně

tak

i

problém

ontologie

a

metafysiky. A to, už je něco podstatně víc než pouhé odrážení doby slovy srozumitelnými. Tímto způsobem se rodí nová filosofie vůbec. Má za své kořeny problém bytí ve své původní danosti. Ano, původní v tom smyslu, že je navrhováno promýšlet jeho vztah k žité skutečnosti společensky uvažujícího člověka, který na toto bytí vlastně již dávno zapoměl. Neboť bytí není žádné toto politicky dané milieu, ale zcela intelektuálně vymezovaná entita, nijak se neshodující s tím, co člověk dělá a čemu dává své významy. Lidský svět totiž není žádné bytí, je to pouhá existence. Sartre tak naznačil, že tato zapomenutost na bytí vůbec, je zapomenutostí na to, že člověk svým dílem (dějinami, vědou,

technikou,

kulturou) 44

sebe

sama

obhodil


významy, jež mu jeho možnost, vidět bytí, zastínila. Sartre tím podtrhuje (podobně jako Heidegger v „Bytí a čase“), že je nutno se vrátit k novému tázání po bytí. Tato rekonstrukce uvědomování si hlubokých významů určení člověka, tedy jeho myslitelství, bylo Sartrem odhaleno, co by naléhavý úkol přítomnosti. Krize, jak ukázal autor, není v životě člověka způsobována tím, že se mu hroutí existence (krachují banky, zvyšuje se kriminalita, tendence k revolučním způsobům měnit běh dějin, atp.), ale že zapomíná na otázku bytí, kterou vskutku, mylně považuje za vyřešenou, neboť přeci (naivně) stačí si uvědomovat, že jsem a tím už není, co dále řešit, vyjma otázky existenčního naplnění. Tady někde nastává bod obratu; člověk ztracen v labirintu existenčních nároků a potřeb, zklamán ze své neschopnosti naplnit všechny její předpoklady selhává, neboť se stává zprostředkovaným (závislým) na všem, co nese pouze společenství. Spadá do této oblasti i náboženství, osobující si opět nároky na jakési sociální významy (ekumena), které pokud chybí, máme se cítit nedokonalými. 45


A tak Sartre ukazuje na zlovůli lidského údělu v sociálních klišé, zaopatřených jazykem politiky, módy, náboženských dogmat, kde jedinec propadá oněm existenciálně známým pocitům marnosti, zoufalství, pocitům viny, atd. Sartre vyvádí společnost z této bezútěšné situace jazykem, jenž právě do těchto oblastí nahlíží obecně srozumitelným způsobem.

b) V čem spočívají přesahy Sartrova sdělení?

Během sezení s klienty si rovněž uvědomuji, že nenesu odpovědnost pouze za to, co je sděleno v místnosti, ale stejně tak za to, co si klient odnáší sebou, popřípadě jak o našem setkání referuje někomu, komu se s důvěrou svěřuje. S tímto fenoménem je prostě třeba počítat. Je naprosto přirozené, že mnohé kontakty se svými terapeuty klienti konfrontují s dalšími lidmi a chtějí se tak ubezpečit, že je s nimi zacházeno šetrně, odpovědně. Toto jsou přesahy, které vnímám jako součást poradenské práce. Jak ovšem toto souvísí se Sartrem? Jde opět o jazykový úzus. V psychologii 46


komunikace je známo např., že pokud vejdete do vedlejší kanceláře svého spolupracovníka a chcete od něj nenápadně získat nějaké informace a přitom se neprozradit přílišnou zvědavostí, je taktické v závěru vašeho diplomatického rozhovoru požádat o prášek na bolavou

hlavu,

popřípadě

i

sklenici

vody.

Tato

skutečnost zapříčiní, že si váš kolega uchová napříště tento výjev jako zásadní důvod, proč jste jej navštívili. Předešlý rozhovor je uložen do pozadí a netvoří hlavní pozornost,

na

níž

byla

vaše

návšteva

zaměřena.

Všímám si, že Sartre pracuje stejnou metodou. Nesnaží se své posluchače, čtenáře i diváky hned od začátku bombardovat tzv. fakty nebo „jistými“ tezemi, ale postupně nechává nabalovat sněhovou kouli, kterou posléze předává tomu, kdo jeho dílu věnuje pozornost, jako výsledek jeho vlastního způsobu chápání obsahu sdělení (filosofického díla, románu, divadelní hry). Závěrečné teze nejsou překvapivým vyústěním příběhu, ale jen dotvořením cesty, k chápání celku – odkud a kam, co a jak, kdo a proč, kdy a kde . . . Tento druh srozumitelnosti, jako zvláštní působení příběhovosti, 47


kde mnohdy nevystupují ani žádné postavy, si v Sartrově

podání

uchovává

to,

co

nazýváme

„moudrostí“. Pravda je ukryta v posílení rozumové aktivity,

v

její

provokaci

k

přemýšlení,

sebereflexi, zájmu o uchování pro svoji čistotu, sebenalezení v myšlence, která je náhle vždy po ruce jako nástroj, jejímž působením lze měnit to, co se až doposud zdálo být nejisté či neskutečné a nyní je odhaleno, jako nad slunce jasný fenomén, doposud přehlížené pravdy o sobě samém. Nabízet

klientům

podobné

způsoby

sdělení

je

v zásadě úkolem poradenského pracovníka. Slovo a jazyk, kterým je obsah předán musí vytvářet celkový obraz o dané skutečnosti, tedy o aktuálním obsahu psychického

rozměru

klienta.

Je-li

poradenské

psychologii umožněno někde zapůsobit, potom to není manipulace (jak se mylně domnívá laická veřejnost), ale vedení klienta na cestě sebeodhalování, až k jeho emotivním hradbám, následně strhávaným postupnými racionálními sebereflexemi. Přesahem zde, je pochopení klienta, že se nalézá ve své vlastní realitě úkolů, řešení. 48


c) Převoditelnost Sartrovy filosofie do psychologie.

Jako poslední nezodpovězená otázka nám zde zůstává patrně nejobtížnější úkol. Pokusit se porozumět tomu, čím je Sartrova filosofie inspirativní pro psychologii, proč je vhodné se jí tímto způsobem zabývat, kde brát zdroj její skutečné inspirace pro vysvětlování duševních problematik? Nesmíme zapomínat, že se zásadním dílem

našeho

výkladu

řídíme

tématem

okolo

psycholingvistických otázek. Tedy získáváme pohled na důležitost

a

neoddiskutovatelný

význam

jazyka

v komunikaci s klienty v psychické tísni. Rané deníkové záznamy, mající charakter vyprávění z každodenního života Jea-Paul Sartra, „Le Journal“ (1932), připomínají svým charakterem Nietzscheho dílko z pozdního období, „Ecce homo“. Jenže Sartre netoliko polemisuje jako předkládá analytickou studii nejpřítomnějšího stavu „věcí“, které na něj působí, toto zachytávání detailu, okamžiku v jeho neopakovatelné významovosti,

každodennosti, 49

jedinečnosti,

kráse

i


patosu. Autor zde vypráví a filosofuje nad jemnostmi jinak

mnohdy

zdánlivou

přehlížených

banálnost.

okolností,

Vyzdvihuje

pro

maličkosti,

jejich jejichž

dosah se zdá být, na první pohled, naprosto nesmyslný. Sartre tak ovšem analysuje prožívanou skutečnost z toho úhlu pohledu, který Freud nazývá zakládáním konfliktů. Všímá si tak Sartre toho, co je nepovšimnuté, pro svoji nemorálnost, pýchu člověka, potřebu potlačit a jiné (zejména, sebe samé) povýšit.

4

4

) Pondělí, 25. ledna 1932

Něco se mi přihodilo (splnilo), už to nemohu zpochybnit. Přišlo to ve tvaru nemoci, ne jako všední (obvyklá) jistota, samozřejmost. Usazovalo se to potutelně, kousek po kousku. Cítil jsem se trochu divně, stísněně, v tom všem. Jednou, na místo toho, se to nehýbalo. Zůstalo to tiše a já se mohl přesvědčit že jsem neměl nic, než falešný poplach. A v tom se rozjasnilo. Nemyslím si, že historie ( jako věda) disponuje v rozboru psychologie. V naší jedinečnosti nemáme než celkové pocity, na které se položí rodová jména jako Ctižádost, Zájem (Prospěch). Přesto, že jsem měl zastíněné (zastřené) poznatky o sobě samém, je to nyní, jinak než by bylo zapotřebí. V mých rukou, například, je něco nového, jistý způsob braní mé fajfky nebo mé vidličky. Nebo je to vidlička, která má nyní jistý způsob „braní se“, nevím. Najednou, jako když vejdu do svého pokoje, zčista se zastavím, protože jsem cítil ve své ruce ledový předmět, který podrží moji pozornost skrze způsob (druh) osobnosti. Otevřel jsem ruku, podíval se: držel tak jednoduše zástrčku ode dveří. To ráno, v knihovně, záznamník, mi přišel říct dobrý den, vzal jsem si deset sekund na rozpoznání. Viděl jsem neznámou tvář, sotva tvář. A pak tam byla jeho ruka, jako velký bílý červ v mé ruce, hned jsem ji pustil a ruka ochable (měkce) spadla (se stáhla) dolů. Na ulicích, je také množství pochybného hluku, který se táhne (potlouká). Tak to je produkt proměny (změny), během minulých týdnů.Ale kde? Je to abstraktní změna, která není položená na ničem. Jsem to já, kdo se změnil. Jestli že to nejsem já, tak je to pokoj, město, tato přirozenost, je třeba si vybrat. Věřím, že jsem to já, co se změnilo. To je nejjednodušší řešení (rozluštění), také nejvíc nepříjemné. Ale nakonec mohu znovu poznat (být vděčný), že jsem předmětem náhlých proměn. To, že tam je, co je, že myslím, tak zřídka – tak se akumuluje hromada malých proměn ve mne, bez mého dohledu a pak, jeden (pěkný) den, se vytvoří opravdová revoluce. To je to, které dalo mému životu ostře kontrastní pohled, nesouvislý (neuspořádaný). 50


Když jsem opustil Francii například, našli se takoví, co říkali, že jsem odešel „padlý na hlavičku“. A když jsem se tam vrátil, náhle, po šesti měsících na cestách, mohli si říkat ještě více, že jsem padlý na hlavu. Znovu jsem viděl, ještě s Mercierem (obchodníkem) v kanceláři francouzského (státního) úředníka, který odstoupil minulý rok následkem aféry Pétrou. Mercier se vrátil do Bengálska s jednou archeologickou misí. Také jsem si přál jet do Bengálska a on mne tlačil, abych se s ním spojil. Ptal jsem se proč, teď? Myslím, že nebyl jistý (bezpečný) a že počítal se mnou pro „držení očka“.Neviděl jsem žádný motiv odmítnutí. A dokonce jsem měl tušení, v době, této malé kombinace, v tématu „o Portal“, to byl důvod akceptovat to, více než jen s nadšením. Nu, byl jsem paralysovaný, nemohl jsem říci ani slovo. Postavil jsem malou khmérskou sošku na zelený koberec, vedle telefonu. Zdálo se mi, že jsem nasycený lymfou (mízou) nebo vlažným mlékem. Mercier mi říkal s andělskou trpělivostí, kterou zakrýval trochu podráždění. Není to tak, potřebuji být fixován oficielně. Vím, že budete končit vyslovením ano: lépe by bylo přijmout vše hned. Má černorezavou bradku, navoněnou. S každým pohybem jeho hlavy jsem vdechl závan vůně. A pak nejednou jsem se probudil ze spánku, jako šestiletý. Socha mi připadala nepříjemná a stupidní a cítil jsem, že mne hluboce nudí. Nedokázal jsem pochopit proč jsem byl v Indočíně. Co jsem tam dělal? Proč jsem mluvil s těmi lidmi? Proč jsem byl směšně oblečen? Má vášeň byla mrtvá. Ona mne potopila a válela léta. Nyní, cítil jsem se prázdný. Ale nebylo to horší: přede mnou, posazená s druhem lhostejnosti, byla myšlenka objemná a fádní. Nevěděl jsem příliš, co to bylo, ale nemohl jsem se vynadívat, dokud se mi nezošklivěla. To vše se smíchalo (ničilo se) s vůní bradky Merciera. Otřepal jsem se pobouřený zlostí vůči němu, odpověděl jsem suše: „Děkuji vám, ale věřím, že jsem cestoval už dost, nyní je čas vrátit se do Francie“. Pozítří odplouvám do Marseille. Nemýlím li se, tak všechny znaky, které se shrnuly, jsou předchůdci nového převratu mého života, nuže, mám strach. To není než buďto bohatství mého života, ani tíže, ani vzácnost. Ale mám strach o toho, kdo se narodí, kdo se mne zmocní a kam odvleče? Bude mít potřebu ještě než … abych nechal všechen plán, všechna hledání, knihu? Mé probuzení se v několika měsících, několika letech, zničený, zklamaným uprostřed nových ruin. Chtěl bych vidět před sebou světlo dříve, než bude příliš pozdě. Úterý, 26. ledna Nic nového. Pracoval jsme od devíti hodin do jedné v knihovně. Odložil jsem na nohu kapitolu XII. a vše co se týká pobytu Rollebon v Rusku, až do smrti Pavla I. A konec práce. Nebude tam více otázek, až do vyčerpání na čisto. Je půl druhé. Jsem v kavárně Mably, dávám si sendvič, vše je přibližně normální. Jinde v kavárnách, je vždy vše normální a zvláště v kavárně Mably díky vedoucímu, M. Fasquellemu, který na sobě nosí výraz rošťáka (gaunera), tak pozivního a spokojeného. Je krátce po poledním klidu a jeho oči jsou již růžové, ale jeho tempo (chůze) zůstává živé a rozhodné. Prochází se mezi stoly a přibližuje se důvěrně k zákazníkům. Je to tak dobře, pane? Usmívám se, když ho vidím tak živého (bujného): v čase, kdy se jeho zařízení vyprazdní, se jeho hlava taktéž vyprázdní. Od čtvrt na tři je kavárna opuštěná, tak M. Fasquell udělá několik otupělých kroků, čísníci zhasnou světla a on se plíží v bezvědomí: když je ten muž sám, nudí se (usíná). Zůstala ještě asi dvacítka klientů, mládenců, mladých inženýrů, zaměstnanců. V rychlosti obědvali v rodinném penzionu, než objednali své polévky (jídlo) a když potřebovali trochu

51


Způsob, vnímanou

kterým

Sartre

skutečnost

je

jazykově

navlas

rekonstrukce

vzpomínkového

psychoanalýsy.

Toto

vidění

zpracovává

stejný,

jako

materiálu

skutečnosti,

je

během

pozorovací

luxusu, přišli sem, po jídle, dali si kafe a zahráli pokera, dělali trochu hluku, nestálého, který mne neobtěžoval. Jim také, aby existovali je zapotřebí shodnout se v mnohém. Žil jsem sám, úplně sám. Nemluvil jsem, s nikým, nic jsem nedostal (ani nezískal), nic jsem nedal. Záznamník se napočítá. Byla jedna Františka, patronka schůzek Modré armády. Ale, povídával jsem si s ní. Několikrát, po večeři, když mi donesla pivo, jsem se jí ptal: Máte čas dnes večer. Nikdy neřekla ne a já ji vzal do velkého pokoje v prvním patře, který si pronajala na hodinu nebo na den. Neplatil jsem jí, milovali jsme se rovnocenně. Brala to jako potěšení (chyběl jí muž a nebyl nikdo jiný než já) a tak jsem si vymazal jistou melancholii, jejíž příčinu dobře znám. Ale vyměnili jsme si v tom soužení několik slov. A co dobrého? Každý pro sebe: v jejich očích, ostatně jsem zůstal především zákazník z její kavárny. Říká mi, svlékajíce si šaty: „Řekněte, znáte to, le Bricot, aperitiv? Jsou dva klienti, kteří ho žádali, tento týden. Holčička neví, přišla mne varovat (upozornit). Byli to dva cestovatelé, pili to v Paříži. Nechci to koupit bez rozmyslu (aniž bych znala). Jestli vám to nic nedělá, ponechám si punčochy. Jindy – dlouho na to, co mne opustila, myslel jsem na Anny. Nyní nemyslím už na nikoho. Nyní mi ani nepůsobí starosti hledat slova. Pluje to ve mne, více nebo méně rychle. Nic neupevňuji, nechávám to jít. Většinu času, z nedostatku připoutání ve slovech, mé myšlenky zůstávají zamlžené. Kreslí mlžné a vtipné formy, pohlcující se: hned, je zapomínám. Ti mladí lidé mne nedchli. Vyprávějí si, popíjejíc kávu, čisté a pravděpodobné historky. Když se jich zeptáte, co že tu dělali, neznepokojují se. Odpoví vám v rychlosti dvěma slovy. Na jejich místě bych blábolil. Je pravda, že člověk, již dlohou dobu, se neznepokojuje rozvrhem svých hodin. Když žije sám, neumí víc než říct: pravděpodobnost zmizí ve stejném čase jako přátelé. Nechá je plynout, je vidět náhlé vynoření mladých, kteří mluví, jdou, noří se v příbězích bez hlavy a paty: to způsobí ohavné důkazy. Ale vše pravděpodobné, v náhradě, vše co nemůže být surové v kavárně, nemůže tomu chybět. Například sobota, ke čtvrté hodině odpoledne, na konci chodníku, za ohradou z prken, malá žena v modré obloze, běžela pozpátku, rozkošná (smějící se), se vzrušujícím šátkem. Ve stejném čase, černoch, s nepromokavým krémem, žluté boty, zelená čepice, otočil se na rohu ulice a zapískal. Žena do něj vrazila, pozpátku, pod lampou, která je zavěšená na dřevěné ohradě a která se večer rozsvítí. Tak tam byli, ve stejný čas, ta palisáda, která je cítit tak silně lesní vlhkostí, ta lampa, ta malá blondýna v rukou negram pod ohnivým nebem. Ve čtyři nebo v pět, doufám, že bychom zaznamenali srážku (šok), včechny barvy něhy (lásky), pěkný modrý plášť, který měl nádech peří, nepromokavě čistý, červené dlaždičky od lampy, byli bychom se smáli ohromení, které se zdálo na těch dvou dětských obličejích. Je vzácnost, aby samotný muž měl chuť se smát. Společnost se pro mne oživila z pocitu velmi silného, dokonce krutého (plachého), ale čistého. Potom se rozpadl, nezůstala než lampa, palisáda a nebe: bylo to ještě dost pěkné. Hodinu po té, lampa byla zažhnuta, vítr foukal a nebe bylo černé: ze všeho nezůstalo pak, už nic více. ( J. - P. Sartre, cit. dílo, str. 7 –10; pracovní překlad, Bc. Hana Žižková. ) 52


talent vyjímájící z obsahu žitého jeho přesné kontury, kde slova nejsou hledána, ale již dávno nalezena a pouze použita přesně tak, jak mají být, to je klíč k převoditelnosti Sartrovy filosofie do psychologie. Sartre oslovuje

skutečnost

na

základě

jejího

průběhu,

pozastavováním jednotlivých obrazů, uskutečňováním vnitřního „Já“, prostřednictvím vkládání sebe sama do celku děje a přesto s ponecháním osobní vyjímečnosti. Vedle toho, můžeme zde, a stále ještě v mladém autorovi, zaznamenat jistý díl revolučního nadšení, které mu po celý život umožňovalo nezbavit se základní dynamiky, s níž vcházel do společenských bojů o lepší kulturu. Ale, to už je jiná kapitola Sartrova životního rozměru. V případě toho, co jsem si dal za úkol vymezit, na pozadí způsobu zacházení s jazykem u Jeana – Paul Sartra, bylo řečeno vše podstatné. Jeho dílem proniká duch z nejvzdálenějších: „Bytí a nicota“ (LÉtre et le Néant), tedy vědomí o nějaké, vždy přítomné skutečnosti a jejím opaku, o něčem, co není součástí právě prožívané reality a přesto je s ní významově spojeno stejnou měrou - ratio a psyché. 53


§ 4. Albert Camus a člověk v sebevražedném kole příběhů.

Necháme stranou, proč a za jakých okolností se Sartre a Camus rozešli, jak po stránce profesní, tak po stránce osobní. Všimneme si pouze toho, co oba myslitele spojovalo a čím může být rovněž Camus prospěšný předkládanému tématu. Především je to stejný druh prozíravosti, jaký Camus uplatňuje při výběru témat, jejich zpracování a zejména lingvistické podání. Nic méně, volba názvů, jako „Le Mythe de Sisyphe“

nebo

„L´home

révolté“,

vychází

předně

z aktuálních pozic dané francouzské kultury, viděných ovšem v širších dějinných souvislostech. Tam kde Sartre

upřednostňuje

dokládá

širokou

maličkosti,

náručí

naopak

všeobjímajícího

Camus rozsahu.

Sisyfovské téma je vskutku tématem věčným. Ale v případě

Alberta

Camuse

to

není

téma

zcela

novátorské. Také Friedrich Nietzsche hovoří již o století dříve o „věčném návratu téhož“ o tzv. „přehodnocení všech hodnot“. I Camus vnímá potřebu přijmout danou 54


výzvu,

neboť

ta,

je

významu

ryze

filosofického

(„problème philosophique“). V jejím podkladu Camus nahlíží

základní

zdroj,

kterým

je

„absurdita“

(„lábsurde“). Ano, opět je to téma existenciální. Autor poukazuje k tomu, že touto absurditou, například v souvislosti se „sebevrždou“ („le suicide“) je vždy nějaký druh emoce, prožívání v čase, ideje, iluse, touha po pravdě, indiferentnost hodnot, ztráta smyslu myslet ve výhledech, aj. Člověku se, jinými slovy, vytrácí možnost evidence všeho se vším a zejména všeho se sebou samým, nebo-li vytrácí se smysl toho, proč být. Takto

vystavěno

představuje minulého,

pouze

je

sebevražda

ztrátu

přítomného

a

vnitřní

absurdní, jistoty

budoucího;

protože

ve

smysl

ovšem

jakou

ztrátu? Nejedná se přeci o úplné a nenávratné zmizení toho všeho, ale pouze o postrádání, které lze vhodnými kroky doplnit či znovuzískat a rozvinout. Tady je Camus velmi srozumitelný, když ukazuje na možnosti, jak se na problém sebevraždy dívat z toho úhlu pohledu, kde se vlastně nejedná o nic jiného než-li o správné doplnění a nastavení toho, co se jen dočasně vzdálilo. 55


Východiskem z úmyslu sebevraždy je motivace. Jak jednoduše vyjádřeno - - jak složitě mnohdy zvládáno, je-li tu snaha od takového úmyslu upustit. Smyslem sebevraždy je vyvázat se z pocitu utrpení, jenž přináší neodejmutelná přítomnost všeho, co je pociťováno jako bolestná

přítomnost,

která

sama

od

sebe

nikdy

neskončí, je-li člověk naživu. Sebevrah se cítí ve svém vlastním těle jako „cizinec“ („étranger“). Odejmutím možnosti nadále v takovém těle pobývat získává pocit nového začátku. K tomu posilován nadějí, že i přes všechny pochybnosti, že za tímto životem neexistuje život nový, přesto zůstává i tak trochu té naděje, že „tam“ přeci jen bude možná cesta, jak dál. Absurdita takto chápané sebevraždy potom spočívá i v tom, že si sebevrah uchovává naději na vědomé pozůstání účasti na tom všem, co sebou přináší umírání a smrt. Tím ovšem dává najevo, že se stále domáhá kontroly nad celým průběhem sebevraždy a očekává úlevu od toho, že nebude pociťovat psychickou strast z nezvládnutého života v tomto „ slzavém údolí “; nároku zemřít i tak dostát se znaky evidence všeho, co dále přichází. 56


Sisyfovský úkol každého z nás je, vzdalovat se pocitu marnosti života způsobem naplňování i těch okolností, které se zdají být převeliké našim schopnostem,

učit

se

vycházet

jim

vstříc

a

přijímat je jako součást dne. Žijeme v kole příběhů. Camus nadto odhaluje v samé podstatě absurdity také její velikost. Nebýt jí, nečinili bychom věcí rozumných. Ano, s tím lze než souhlasit. Návratem ke všemu, čím člověk prošel získává nad přítomností dohled, vzhledem k její platnosti, určení, smíření, přitakání, ale také vidiny východisek pro věci příští. Sisyfovské rovná se, předurčení lidské bytosti k návratům, bez nichž by ztratil vazbu, sounáležitost, kontinuitu, vědomí o sobě samém ve spojení s druhými. Nejsou právě toto, co bylo

jmenováno,

základní

stavidla

v

psychologii

osobnosti, nadto určené v tzv. normě, oproti patologii, která se mnohdy domáhá zničit sebe samu již zmíněnou sebevraždou?

Není

potom

sebevražda

odejmutí

možnosti tvořivého rozvoje proti zachování zdraví tam, kde

na

místo

„Já“

nastupuje

imaginární

„zprostředkovatel“, který takový úmysl sebevrahovi 57


pouze zdůvodňuje? Nejabsurdněji potom vyhlíží takový sebevrah ve chvíli, kdy uvažuje v úrovni „en core une fois . . .“ („ještě jednou . . .“), když jako rozloučení se životem chce realisovat nějaké poslední plány. Hodlá se svého života vzdát, odmítá přijímat nadále darů života, ale nepohrdá jimi, pohrdání zde, není na místě. Je to přeci vážná věc. Tak proč má, ale po vrahovi zůstat uklizeno,

dopis

na

rozloučenou,

jímž

dává

na

srozuměnou, co a jak, dokonce někdy i dokončené poslední dílo, atp. Sebevrah, stejně jako kdokoliv jiný žije ve svém příběhu. Ten, je vlastníkem jeho úmyslu život ukončit. V příběhu sebevrah rozvíjí své plány, stejně jako každý jiný člověk, který o něco víc, než-li je pouhé pobývání na světě, tak přemýšlý o svém bytí-vesvětě. To je zásada sebevraždy: plány už došly – nastalo zděšení. Sisyfos

se

musí

stále

dokola

smiřovat

nejen

s otázkou proč něco konat, když vrcholu dosáhnout nelze, ale také proč se navracet stále na stejné místo počátku,

odkud

jedině

ztracený plán. 58

lze

opakovat

již

dopředu


Camus nám dává slova, kterými můžeme pronikat tam, kde si sebevrah umiňuje pozůstat osamotě. Tímto poznáním

se

mu

můžeme

přiblížit,

nabídnout

pochopení, stejně jako slovo útěchy jeho blízkým, pokud se veškeré naše snahy, odvrátit jej od úmyslu, setkaly s neúspěchem. Problém je, že se tak dostáváme do

mlýnských

(„raisonnement

kamenů absurde“).

„rozumové S

absurdity“

pozůstalými

sdílíme

sebevrahovu „absurdní svobodu“ („la liberté absurde“), stejně jako jeho „Don Juanismus“, tj. jeho samotu, smutek a zklamání, nad neuskutečněnými úmysly, „komedii“ života a jeho smyslu, tedy vlastně celou „absurditu člověka“ („L´homme absurde“). Jako jeden z prvních, v moderní době, se Albert Camus touto otázkou

zabýval

v

širokém

spektru

interpretací.

Absurdní na tom všem potom také zůstává, že jeho náhlá smrt, je spojena s automobilovou nehodou, kde dodnes nevíme zcela jistě, zda on sám, zklamán politickými a některými soukromými okolnostmi nezvolil stejný osud jako ti, o nichž psával ve svých dílech. Camusovi byla smrt blízkým tématem a průvodcem. 59


Při rozhovorech s klienty si všímám, že dojde-li na otázky úmyslu sebevraždy, sdělují mi takové okolnosti zpravidla bez vnitřních pohnutek vyjma jedné, projevují stud.

Je

to

zcela

pochopitelné.

Zůstává

v

jejich

povědomí určitá stísněnost z faktu, že se již přiblížili jistému limitu existence. Sebevražda je mez, mezní řešení, hraniční stav. Proč, ale ten stud? Přeci jen sebevrah cítí, že se dostal do propadu okolností, ale jinak

také

rozporuplně

akceptovatelných

kulturním

prostředím. Sebevražda je vnímána jako okolnost, která, pokud je účastníkem nedokonána, potom nese pozornost, poukaz, stigma . . . Avšak ve skutečnosti tomu tak není. Toto stigma se váže pouze k dané osobě a jejímu vědomí, takový úmysl spáchat. Okolí, pokud to ví, takové stigma jen informativním způsobem předává. Nestigmatisuje sebevraha, ale vlastní kulturní hodnoty, neslučující

se

s

takovým

jednáním.

Tepreve

až

v druhém pořadí, se toto stigma váže na konkrétní osobu. Ale, co je nám po jejím úmyslu vzít si život? Proč nás to, tak moc zajímá, znát důvody sebevraha? Není to, nakonec tak, že sebevrah je poslem smrti, 60


které se bojíme více než jeho úmyslu? Proč se obáváme smrti,

když

se

týká

sebevraždu?

Zmíněný

sebevrahovy

mysli

někoho stud jako

druhého, totiž

obrácený

jde-li

o

vychází

ze

zdroj

jím

očekávaného úžasu, který se má objevit v našich očích, našimi pootevřenými ústy, vydáním tichého hlasu a pokývnutí hlavy. Sebevrah nás studem ujišťuje, že za něj již nemusíme brát odpovědnost ve spoluúčasti nad jeho utrpením. On sám je již s intimitou svého problému srozuměn. Nestydí se kvůli sobě, ale kvůli nám. Jeho stud je totiž zároveň jeho omluvou za příkoří, která by nám mohl způsobit, pokud by svůj čin dokonal.

Proto

se

sebevrazi

ve

svých

dopisech

omlouvají, chtějí nás ujistit, že to, co vykonali, nebo chtěli vykonat je, už jednou pro vždy, pro ně hotovou věcí a mnohé z toho, co by chtělo být řečeno již postrádá svého smyslu. Sebevražda je tlustá čára, za ní se zračí, jen a jen budoucnost, ať už jakákoliv. Všechno toto je, tedy neseno v duchu oné absurdity. Camusovy postřehy, které si zde dovoluji rozvádět do širších souvislostí, mi pomohly nejednou k tomu, mít slova. A 61


věřte mi, i když se s některými sebevrahy smějeme nad tím, jak již svoji bolest dávno překonali, nemohu se i po těch letech ubránit smutku, jakmile se za nimi zavřou dveře pracovny. Každého života je škoda, i když na své zacházení se sebou máme výsadní právo jen my a nikdo nám jej nemá, co brát. Tady je každá rada drahá.

•

Nuže, vyjasnili jsme si problém psycholingvistiky na několika úrovních možného přijetí. Tím ovšem věc zdaleka nekončí. Základním úmyslem bylo ukázat, čeho si můžeme při studiu historie, jazykovědných výletů do starověké Asie, nebo moderní literatury a filosofie všímat. Jsou to, zejména různé úrovně vztahů k oboru. Byla poodhalena část mých osobních inspirací, jimiž přistupuji ke zvládání komunikace s klienty. Nelze se spolehnout

pouze

na

to,

co

nám

předkládají

psychologické knihy. Je nutno rozšířit jejich platnost i do dalších oblastí vědění. Bez nich se potácíme na vlnách širokého moře, bez kompasu a dokonce pod

62


zamračeným nebem, což znamená, že směr potom pouze tušíme, ale nevíme s jistotou vlastně nic. Jednu oblast psycholingvistiky jsme ovšem doposud ještě neotevřeli, jsou to sny našich klientů a jejich možné výklady. Zdálo se mi, nedávno, jak se procházím ulicí, kde jsem vyrůstal se svými rodiči. Byla to pouze letmá situace, kde vidím náš dům a můj pohled se jinak zaměstnává rušnou křižovatkou. Po procitnutí ze snu vnímám úzkost, která se záhy vytratila. Během dne si několikrát

připomínám

různé,

příjemné

situace,

vzpomínky na svoji předčasně zemřelou matku. Při té příležitosti se mi na mysl vkrádá obraz nedalekého tenisového

kurtu,

kde

právě

probíhá

hra

jinak

neidentifikovatelných dvojic. Po té, sen i s těmito denními

zbytky

úplně

mizí.

Co

je

to

za

druh

psycholingvistiky, jaký je toto jazyk a co mi chce sdělit? Po čase zjišťuji, že má zcela obrácený smysl! Ve snu, stejně jako v reálném životě, pokud možno, návštěvu rodné ulice omezuji pouze na nejnutnější potřeby. Jsem jen pozorovatelem vzpomínek. Rušná křižovatka si uchovává

svoji

dynamiku 63

naprosto

shodnou

se


skutečností. Tenisová hra mi připomíná život, radost, volnost,

bezstarostnost.

Přes

tyto

fenomény

se

dostávám k matce. Je mi poodhalena část vzpomínky ve zpětném zrcátku. Nic příliš konkrétního, aby srdce nebolelo. Sen mne chrání od potlačovaného smutku. Nechává přicházet jen tolik vzpomínek, které stačí na uvolnění takové energie, která dopomáhá k tomu, aby se vnitřní svět uvolnil a vše mohlo opět, vklidu pokračovat během dne, zase dál . . . Jazyk

našich

snů,

či

spíše

jazyky,

svojí

proměnlivostí předčí mnohé skutečné jazyky i těch nejskvělejších

kultur.

Ve

snu

mnohdy

mluvíme

cizokrajně a domníváme se, že je to možné pouze tím, že danou řeč vlastně ovládáme, jen o tom nevíme. O to více se domáháme přijít na to, „ čím se to, ve snu a kde spouští “, případně jak toho dosáhnout vědomně. Omyl! Sen nám sděluje nejrůznější šidítka, chce, abychom vládli doměle jinak nenaučeným jazykem, neboť nejde tu vůbec o to, že hovoříme způsobem, jimž jinak nevládneme, ale jaké fragmenty v tom, co říkáme vnímáme, ve smyslu toho, čemu rozumíme . . . 64


© Jiří Adamec

PSYCHOLINGVISTIKA Dvě studie o významu jazyka v historii, filosofii a psychoterapii Neprodejný výtisk. Filosofický seminář 2009 Lidická 79, 602 00 Brno A5, 100 výtisků

65


JIŘÍ ADAMEC (narozen 1957) původně vyučen pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na středních a vysokých školách a od roku 1990, až do současnosti, vede soukromý seminář a realisuje universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se zaměřením na psychologii, psychiatrii a filosofii, jako součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně - MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Současné externí pracovní pobyty: Universität Wien.

PUBLIKACE 1. Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7). 2. Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). 3. Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X). 4. Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6). 5. Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). 6. Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6). 7. Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0). 8. Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9). 9. Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005. 10. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). 11. Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X). 12. Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3). 13. Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5). 14. Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1). 15. Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8). 16. Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6). 17. Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. 18. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. 19. Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007. 20. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007. 21. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007. 22. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6). 23. Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9). 24. Psychologie nesmrtelnosti duše, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3). 25. Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008. 26. Průvodce dílem H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0). 27. Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7). 28. Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3). 29. Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6). 30. Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3). 31. Psychologie logiky. (Princip. Mathem.), Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-02-0). 32. Vnímání a myšlení. Psychologie I. Kanta, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-03-7). 33. Existenciální psychologie Karla Jasperse, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-04-4). 34. Úvod do studia Aristotelovy Metafysiky, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-05-1). 35. Psycholingvistika, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-06-8). V letech 1996 až 2001 publikoval dalších asi sto odborných a naučně populárních článků jako literární zpravodaj sobotní přílohy brněnského deníku ROVNOST a příležitostně i do dalších tisků v ČR a Kanadě.

ISBN 978-80-87234-06-8

66

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE PSYCHOLINGVISTIKA

Recommend Documents