FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

Generated by Foxit PDF Creator © Foxit Software http://www.foxitsoftware.com For evaluation only.

Biologická neuro-psycho-patologie

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

BIOLOGICKÁ NEURO-PSYCHO-PATOLOGIE

Jiří Adamec

Brno 2011 1



BIOLOGICKÁ NEURO-PSYCHO-PATOLOGIE

Jiří Adamec

Filosofický seminář Katedra teorie Brno 2011 2



© Jiří Adamec ISBN 978-80-87234-28-0

3



Ú V O D (k druhému vydání) Dostupnost novější literatury umožnila vytvořit v textu drobné úpravy. I tak se povšechné studium velkých biologických a neurologických témat z akademické literatury jeví stále nosnější, nežli je pouhé spolehání se na předložený manuál, který je třeba chápat vždy, jen jako vstup k základní, zejména pojmové orientaci a výbavě. 1. Z. Ambler a kol., Klinická neurologie, část obecná, (Triton), Praha 2008; 2. Z. Ambler a kol., Klinická neurologie, část speciální (sv. I. II.), Praha (triton) 2010; 3. R. J. Sternberg, Kognitivní psychologie, Praha (Portál) 2009; 4. Netter´s Neurologie, (Thieme Verlag) Stuttgart 2007; 5. N. A. Campbell, Biologie, München 2006 (a násl. vyd.); 6. J. Raboch, R. Jirák, I. Paclt, Psychofarmakologie pro praxi, Praha (Triton), 2007; 7. D. P. Clark, Molecular biology, (Southern Illinois University), San Diego, Callifornia (USA), 2010; 8. J. H. Menkes, H. B. Sarnat..., Dětská neurologie (sv. I. – II.), Praha (Triton) 2011. Možnosti, které česká literatura nabízí je odborná a didaktická rovnocennost s publikacemi, vydávanými již po léta také v zahraničí.

Adamec Jiří Brno, červen 2011

4


Biologická neuro-psycho-patologie Ú V O D (k prvnímu vydání) Po sedmnácti letech pravidelného fungování Filosofického semináře (první přednášky byly realisovány v květnu roku 1990) a jím otevíraného oborového studia psychologie, které se dnes rozrostlo do čtyř, poměrně bohatě koncipovaných ročníků a praktických cvičení jsem stejně, jako posluchači pociťoval nutnost vyrovnat se písemně s biologickou problematikou, která tak jako tak propojuje a stmeluje naprostou většinu předkládaného studijního zaměření. Tento

příspěvek

má

studentům

pomoci

zorientovat

se

v náročném labyrintu prvního kontaktu s pojmy a hledisky, která jsou dnes neodmyslitelnou součástí psychologických věd. Nelze proto hovořit o původním autorském díle, které samo o sobě čerpá z jiných zdrojů, aby pouze vyhovělo specifickým požadavkům jednoho skromnějšího účelu. Velmi si cením odborné literatury, kterou dnes můžeme nalézt na knižních pultech a jejíž existence mi fakticky, jako jediný zdroj informací, pomohla koncipovat tento několika stránkový svazeček. Tituly jako Velký lékařský slovník (Vokurka, 2007; 6 vydání); Vnitřní lékařství (Klener, 2006); Duševní a behaviorální poruchy (Smolík, 2004); Klinická neurologie

(Amber,

Psychiatrie

(Raboch,

2004); 2002)

Psychiatrie mi

sestavování inspiračního materiálu

byly

(Höschl,

zásadní

2006);

oporou

z nějž postupně

při

vznikaly

formulace vět a odstavců (paragrafů) odpovídajících představám o potřebě vyhovující posluchačům našeho semináře. Musel jsem brát v úvahu předně to, že většinu absolventů u nás tvoří posluchačky – ženy, které se i po více letech rozhodly něco dalšího pro sebe vykonat ve věci vzdělávání. Zdráhal jsem se proto rozvíjet téma textu do podrobnějších citací a odkazů. Přijal jsem to, co ode mne často samy očekávají, stručně a výstižně. Rovněž jsem tentokrát, proti svému obvyklému zvyku upustil od filosofických spekulací, abych text nepřetěžoval tématickými přesahy.

5


Biologická neuro-psycho-patologie Jelikož si to odborný přístup dnes nevyhnutelně vyžaduje, využil jsem rovněž materiálů, které nabízí zahraniční vědecká produkce, pokud mi to bylo časově dovoleno, během několika letošních zahraničních studijních pobytů: Einführung in die Neuro

-

psychopatologie

(Kasten,

München

2007);

Psychoterapie – Ausbildung in Östereich (Stumm, Wien 2006); Internationale Klassifikation psychischer Störungen (Verlag

Huber,

Bern

2005);

Vademekum

clinque

–

Du

diagnostic au traitement (Fattorusso, Paris 2006); Manie et dépresssion

–

Comprendre

et

soigner

les

troubeles

bipolaires (Bourgeois, Paris 2007). Musím přiznat, že doposud nejsem spokojen s celkovým výsledkem,

který

zde

předkládám.

Doufám,

že

v

krátké

budoucnosti budu mít dostatek času a chuti nastřádaný materiál rozvinout v druhém vydání, od něhož si slibuji další zveřejnění zajímavých poznatků v oboru čímž, jak pevně doufám, tak opět posílím studijního ducha posluchačů.

Adamec Jiří Brno, srpen 2007

6



§ 1. Způsob

současného

nahlížení

na

biologickou

problematiku psychologie není samozřejmý. Předcházející vývoj je poměrně složitý a zahrnuje jak otázky exaktně vědecké, tak i témata výrazně filosofická, metafysická a náboženská. To je způsobeno zvl. tím, že problematika života je zásadní a odpovědět na nejdůležitější otázku: Co je smyslem života? - není také dnes nijak jednoduché a upřímně řečeno, tuto otázku doposud zodpovězenu nemáme. V

jednotlivých

postojích

k

otázce

života

se

uplatňovaly v minulosti názory, které obsahovaly jednak mechanistická,

ale

i

dynamická

schémata.

V mechanistickém pojetí to znamenalo, že se otázka života řešila jako následnost jevů, které měly své prvotní příčiny a které byly vzhledem k těmto příčinám rovněž definitivní (například stvoření světa bohem, působením ducha a nebo spirituální existencí). V dynamických systémech se začíná uplatňovat poněkud relativističtější pohled na kategorii života. Příroda si podle tohoto modelu již vystačí plně sama a je na člověku, co z jejích 7



fenoménů vypozoruje, aby tak mohl pro sebe odvodit znalost o její schopnosti tvořit život sám ze sebe – ze své hmotné příčiny, která vzniká, proměňuje se, zaniká atd.

§ 2. Pokud můžeme s jistotou konstatovat alespoň několik základních fakt, na něž je v současnosti upřena vědecká pozornost, právě vzhledem k problematice života a jeho nejobecnějším charakteristikám, potom je to vědomost o tom, že život se odvíjí tam, kde může probíhat látková výměna. Tato skutečnost je známa již několik staletí. Látková výměna tvoří složitý komplex biochemických reakcí, které uvádí do pohybu nejrůznější mechanismy na úrovni molekulární činnosti. Dokonce víme, že tato činnost je zaměřena na tzv. autoreprodukci, tj., že biologický útvar je schopen na základě takové činnosti sebe sama reprodukovat (rozmnožovat). Nejjednodušší organismy jsou toho schopny bez kontaktu s jiným organismem, například již rostlinná, ale i živočišná buňka se rozmnožuje sama dělením, tj. autoreprodukcí. Její struktura je následující: membrána, endoplasmatické 8



retikulum, Golgiho komplex, ribozomy, mitochondrie, jádro.

§ 3. Membrána je obal, který odděluje buňku od vnějšího prostředí, obsahuje elektrický náboj (vně - na povrchu plusové hodnoty, uvnitř - těsně pod povrchem hodnoty mínusové);

endoplasmatické

biomechanismů,

které

retikulum

dovolují

uvnitř

je

struktura

buňky

tvorbu

zejména bílkovinných látek; Golgiho komplex zpracovává látky, které jsou určeny k vyloučení z buňky, mimo buněčné tělo; ribozomy se spolupodílí na tvorbě bílkovin uvnitř těla buňky a současně na genetickém útvaru rRNA (ribonukleová kyselina specifického druhu); mitochondrie tvoří

základní

energetickou

zásobárnu

pro

impulsy

umožňující látkovou výměnu (obsahuje rovněž základní genetickou informaci tzv. matrix DNA); jádro (nukleolus) obsahuje chromozomy DNA a nervové jádro (systém látek pro tvorbu šedé kůry mozkové atd.) Jak se ukazuje, tyto znalosti dnes nejsou definitivní a výzkumy buňky (cytologie) budou přinášet i nadále nová zjištění. 9



§ 4. Každá buňka má schopnost prostřednictvím „ citlivosti “ na podněty prostředí (teplo, chlad, vůně, zápach, fysický kontakt hrubšího zacházení . . .) reagovat buďto sklonem tento podnět dále vyhledávat nebo se od podnětu distancovat. U vyšších organismů se to potom projevuje schopností zahájit konkrétní reaktivitu jako je boj nebo útěk. Pro buňky to však znamená, že při déletrvajícím nátlaku těchto podnětů si začínají vytvářet specifické obranné

nebo

jiné

buněčné

útvary

jako

je

např.

zmnožení buněk do systému ochlupení, tam kde je třeba se bránit chladu či utváření vnitřních možností přijmout určitý jev jako potravu přizpůsobením trávícího ústrojí atd. Naopak ty organické části, které již neslouží svému záměru organismus nechává postupně zakrňovat, až zmizí

docela

–

většinou

zůstávají

jen

nepatrné

anatomické stopy – u člověka je to např. znát u chrupu nebo na zadní části skeletu pozůstatek původní oháňky na konci páteře atp. V této souvislosti potom můžeme hovořit o mechanismu vývoje a zániku orgánů. Jejich dynamickou složkou je vlastní účelnost působení. 10



§ 5. Tak zvaně konzervativní fixace v souvislosti s působením vnějších podnětů způsobuje jednak udržování daného orgánu

pro

specializaci.

činnost Pokud

a

případně

hovoříme

o

také tzv.

jeho

další

neidentičnosti,

znamená to, že dané podněty vymizely a organismus již nemá potřebu příslušný „nástroj“ k používání udržovat v provozu. Jak tedy vidíme, autoreprodukce nezahrnuje pouze roznožovací proces, ale také proces růstu a zániku orgánů

potřebných

k

přežití

organismu

v

daném

prostředí.

§ 6. Buňka

a

buněčné

systémy

pracují

v

souvislosti

s

autoreprodukcí na úrovni a prostřednictvím molekul, které

mezi

sebou

vytváří

nejrůznější

syntézu

bílkovinných sloučenin jakož i vazeb mezi atomy. Vzniklé látky a jiné charakteristiky pro metabolismus nazýváme metabolity. Látková výměna (metabolismus) zahrnuje 1. asimilaci (současně také anabolismus), kdy buněčný útvar přijímá 11



látky pro stavbu a udržování vlastního těla; 2. disimilaci (a

katabolismus),

kdy

buněčný

útvar

látky,

které

nepotřebuje vylučuje z těla buňky ven. Enzymy v těle buňky

umožňují

rozdělovat

potřebnou

energii

a

nepotřebnou energii tak, aby potřebná energie zůstávala v těle buňky a nepotřebná energie byla z těla buňky vyloučena. Jedná se o různé druhy a stupně chemické energie, která tímto způsobem spoluutváří veškerou existenční podstatu života buňky a buněčných útvarů – organismů na úrovni bytí v prostředí a možnostech účelného přizpůsobování se mu.

§ 7. Vedle těchto schopností, které nám i přes svoji zjevnost zůstávají v mnohém zahaleny se buněčné útvary dokáží chovat přesto způsobem, kdy při vzniku vlastního rodu (fylogeneticky) zachovávají základní znaky v takové kvalitě, která je „zkopírována“ každým další jedincem – rodovým přenašečem (ontogeneticky) v pokračující linii.

Tuto

schopnost

živým

organismům

genetická informace, tzv. dědičnost. 12

umožňuje



Je to schopnost organismu předávat své znaky a vlastnosti dalším generacím. Dochází k ní teprve tehdy, až jsou molekuly určené pro autoreprodukci ve své fázi činnosti dostatečně stabilní, tj., až není na jejich činnost kladen

prvořadý

význam

a

mohou

být

zastoupeny

enzymovým mechanismem. To umožňuje molekulární činnost, která utváří souběžně autoreprodukci a regulaci syntésy bílkovin nukleových kyselin (deoxyribonukleon acid – DNA).

§ 8. Lidský genom tvoří převážně látky, které označujeme jako: A (adenin), G (guanin), C (cytosin) a T (thymidin). Vedle jmenovaných látek jsou to, také ještě F (fosfor), B (báse) a U (uracil), D (deoxyribosa), P (fosfátové zbytky). Mezi jednotlivými dvojicemi látek jsou tzv. vodíkové

můstky,

informaci

do

které

tvaru,

uspořádávají

kterému

říkáme

genetickou genetická

dvoušroubovice. Výzkum uspořádání DNA, není doposud ukončen. Gen (genom) zajišťuje přenos informace v živých

organismech,

na 13

molekulární

úrovni

(zápis,



uchování a přenos informace nelze slučovat s přenosem, přeměnou a uchováním látek v metabolickém významu).

§ 9. Pokud dochází vlivem genetiky ke změnám organismu, hovoříme o mutacích. Rozdíl mezi metabolickou změnou a

změnou

vyvolanou

geneticky

je

v

tom,

že

u

metabolické změny se jedná pouze o dodání látky, která působí v konkrétním místě organismu. U genetické změny můžeme již sledovat např. způsob růstu skeletu, např. končetiny proměňující se v ruku se schopností jemné motoriky. Otázka

evolučnosti

nepochybně organismů

má, od

vývoje

ovšem

mikrobů

svá

sledujeme-li až

k

člověku

sporná

místa

vývoj

živých

a

nemáme-li

prozatím jinou exaktní teorii i s praktickými znalostmi o existenci

života,

musíme

se,

tak

jako

tak,

smířit

s faktem, že se život vyvíjí, a to je, zdá se, prozatím těžko napadnutelné. Vývoj věd o životě - - antropologie, embryologie, cytologie, medicína aj., z posledních staletí ukazují na fakt, že je to zejména dráždivost a nejrůznější 14



schopnosti živých organismů se s touto skutečností vyrovnávat. Buďto se objevují nové organismy nebo jejich

mutace

sledujeme

v

či

patofysiologické

jejich

vývoji

jako

obměny,

předmět

které

medicíny.

Konečně mít odpověď na všechny otázky, působí rovněž přinejmenším lehký úsměv či podezření . . .

§ 10. Dráždivost představuje ve vývojovém světě organismů novou kvalitu bytí. Jednak je to vznik nervových vláken a rovněž specifická forma uspořádání neuronových sítí v organismu. Vedle toho je to také vznik hladkého a příčně

pruhovaného

svalstva

čili

tkání,

které

jsou

schopné nejrůznějšími stahy reagovat na podněty, které tyto nervy umožňují a tím organismu dopomoci ke specifickému způsobu reagování pohybem, který může přerůst až do schopnosti měnit považované

za jediný a

prostředí, doposud

výlučný způsob existence.

Dochází tedy ke vzniku nervové buňky a jejích částí stejně

jako

ke

shlukování

nervových

buněk

do

konkrétních míst, která jsou tak přízpůsobována vnímání. 15



§ 11. Nervová buňka: je v současnosti předmětem bezpočtu výzkumů po celém světě. Každoročně vychází stovky publikací s novinkami, které jsou zjišťovány vzhledem k její funkci, zejména v lidském těle. Zásadní zastoupení zde mají výzkumy týkající se lidského mozku. Je to vcelku pochopitelné neboť se zmnohonásobil

počet

za poslední desetiletí

duševních

poruch,

takže

psychopatologie má co dělat, aby exaktními výzkumy dokázala tomuto nárůstu čelit zejména tím, že bude schopná dávat odpovídající informace o možnostech léčebných vlivů, které budou s to pacientům pomáhat při odstraňování jejich duševních obtíží. Složení nervové buňky je diferencováno obdobně jako klasická živočišná buňka. Má ovšem jednu zásadní změnu ve

svém

postavení

-

-

je

specialisována

pouze

k tvorbě, přenosu a předávání impulsů (vzruchů), a to je vše.

Nervovou

buňku

označujeme

jako

neuron.

Základním fysickým fenoménem je tzv. tělo buňky a jeho rozložení do buněčných výčnělků. Ty se dělí na tzv. dendrity – převádí vzruchy z jiné nervové buňky do 16



vlastního buněčného těla a tzv. neurity – odvádí své vzruchy po nervových vláknech mimo vlastní buněčné tělo. Nervová buňka, její membrána má své vlastní elektrické pole. Dalšími součástmi nervové buňky jsou synapse – mikroskopické otvory – vyplněné neurotransmiterovými látkami - zapadající do opačně uzpůsobených výstupů mezi

tzv.

neuromuskulární

ploténkou

a

svalovým

vláknem. Neurotransmitery umožňují, aby se nervový vzruch po nervovém vláknu šířil co nejvyšší rychlostí (dnes se uvádí cca 3000 m/s). Počet neuronů v lidském těle se předpokládá až do 20 miliard jednotlivých buněk. Stejně tak jejich druhy podle specialisace jsou, až na několik vyjímek, vlastně stále ještě neznámé. Nervová

vlákna

(axony)

mohou

být

dlouhá

jen

nanometrické hodnoty, stejně jako mohou mít délku od hlavy až k palci u nohy. Nejjednodušší funkci zajišťují nervy ve svalech. Složitější funkčnost představují nervy našich smyslových orgánů - - oko, čich, sluch, hmat, chuť. Dalším stupněm složitosti nervové organisace a funkčnosti představuje mozek a prodloužená mícha, kde 17



jsou nervy umožňující funkci vnitřních orgánů: žaludek, plíce, hormony, krvetvorba, srdce atd. Nejsložitější je nervová soustava tam, kde se utváří citové a myšlenkové jevy a v neposlední řadě také vědomí - - frontální lalok mozku (šedá kůra mozková, která je tvořena tzv. gliovými buňkami). Dráždivost, zdůrazněme, sama o sobě je také součástí regulace adaptivního chování a její zvláštností je, že prostřednictvím ní se organismus stává schopným samoregulace těchto adaptačních potřeb, a to zejména v souvislosti s prostředím.

§ 12. Obecně lze říci, že se dá velmi dobře vysledovat vývoj nervového

systému

člověka

podle

znaků

na

jeho

antropoidních předchůdcích. Zejména tam, kde se jedná o možnosti ontogenetického nabývání vědomí ve vztahu k potřebám člověka. V této souvislosti se již v 19. století uplatňují srovnávací

nové

vědní

obory:

embryologie,

patofysiologie

aj.

srovnávací

paleontologie,

Tyto

obory

anatomie,

fysiologie

tvoří

a

součást

antropogenese, která se postupně rozrůstá do dalších 18



vědních disciplín. Největší zásluhu na tom mají dnes již klasické osobnosti: Darwin, Huxley, Haeckel, Mendel, Galton, Weisman, De Vries, Morgan, J.D. Watson.

§ 13. Abychom mohli i my lépe prostudovat základy lidské nervové soustavy, tak budeme respektovat v současné době uznávanou vývojovou teorii. Srovnávací studie výše jmenovaných

badatelů,

se

ve

většině

základních

poznatků shoduje v tom, že člověk vznikl z nižších druhů živočichů,

primátů

s

antropoidními

znaky.

Tito

živočichové se nazývají driopithecus. Doba, v níž se patrně poprvé začínají objevovat spadá do mladších třetihor (tj. asi 15 miliónů let před naším letopočtem). Člověk však není přímým potomkem těchto „ pralidí “, ale je patrně pouze jednou ze souběžných vývojových řad, vedle dnes již známých primátů: orangutanů, šimpanzů a goril. Co prakticky způsobilo toto rozvětvení vývojové linie je dnes předmětem neutuchajících badatelských zájmů. Otázka je na výsost důležitá, neboť možná odpověď by 19



nabízela přiblížení k tajemství smyslu bytí člověka ve světě,

alespoň

co

se

týče

zdůvodnění

tohoto

osamostatnění lidské existence vedle existence ostatních živočichů.

§ 14. Tato badatelská rozhraní jsou navíc předmětem kritiky i z jiného důvodu. Existuje totiž hledisko vysvětlující vznik a

vývoj

člověka

monofyletického výchozím

na

pojetí,

základě kdy

se

předchůdci člověka a

respektování uvažuje

o

tzv.

jediném

nebo polyfyletickém

určení, kde se uvažuje hned několik na sobě nezávislých druhů, z nichž je (souběžně) vznik člověka možno vysvětlovat. Konečně, doposud také nepadl jednotný názor

o

místě

vzniku

člověka,

pokud

vůbec

něco

takového určit lze.

§ 15. Poměrně známé je, v tomto ohledu, základní dělení antropoidních

živočichů

australopithecus,

a

skupin

pithecantropus, 20

předlidí

na:

sinanthropus,



neandrtálec a homo sapiens . . . Všechny uvedené skupiny charakterizuje nějaký životní styl, z něhož můžeme odvodit poznatek k našemu tématu - - vývoj nervové soustavy člověka. Pro

určování

vývoje

nervové

pouze

poznatky

nejdůležitější

roli

biologie,

stejně

ale

společenského

tak

života

i

soustavy

nehrají

z

obecné

poznatky

našich

oblasti z

kulturně

předchůdců.

-

Pro

austrolopitheca je charakteristické lovení ve vzpřímené pozici, tedy na dvou nohách a s předníma končetinama schopnýma zápasu za pomocí samostatně zhotoveného nástroje. Tato okolnost svědčí o jisté nemalé dávce sebevědomí, podstupovat takové střety, tedy o síle paží a celkové fysické zdatnosti. Fakt, že mohly být vytvářeny zbraně (opracované kameny, větve atp.) k záměrnému užívání pro lov a tím i získání potravy svědčí ve prospěch doměnky,

že

tito

pralidé

chápali

také

plánovitost, tedy schopnost uvědomovat

potřebu,

si kvantitu

úlovku vzhledem k množství těch, kteří náleželi k tlupě atd. S největší pravděpodobností lze na tomto místě již hovořit o plném vědomí, čili sebereflexi. 21



§ 16. Vedle těchto poznatků existují také nálezy nejstarších nástěnných maleb (Španělsko) dosvědčujících, že tito pralidé

se

potřebovali

se

svým

prostředím

zcela

konkrétně identifikovat - - nástěnné kresby lovených zvířat, výjevy z přírodního prostředí, scenérie aj. Je tak možno chápat, že celkový vývoj těchto pralidí dosáhl vysokého stupně racionality; vnímání významu starat se o vlastní existenci vlastními způsoby jednání. Smyslové vnímání a vědomá zangažovanost na každodenním životě již znamenají vyrovnané

a

plně lidským způsobem

uplatňované schopnosti. Jak to bylo, v této době s řečí a myšlením možná není až toliko nejdůležitější otázkou, i když

najít

nějaký

dorozumívání

mezi

směr

k

sebou,

vědomosti

by

a

způsobu

současnému

badateli

mnohé osvětlilo.

§ 17. Antropologické zjištěních, pohybovala

že

učebnice velikost někde

udávají,

mozku mezi 22

po

u

našich

600

až

srovnávacích předků 800

se ccm



(australopithecus) a 1300 až 2400 ccm (homo sapiens). Nechali se slyšet i někteří vědci (H. Spencer, Lévy-Bruhl) že současného člověka odlišuje od pračlověka, co do vědomí

a

inteligence,

jen

jiné

množství

konkrétně

uplatňovaných informací. Pakliže budeme vycházet z tohoto tvrzení, můžeme také dojít k závěru, že vskutku nějaký konkrétní jazykový materiál tu byl již používán, neboť se, např. lovci patrně museli umět správně informovat o místě a způsobu lovu. Jen stěží si dokážeme představit, že australopithecus vyrazil na lov jako pouze instinktem nebo jen hladem poháněné zvíře, které bezprostředně po dopadení své kořisti se na ně vrhne a hltavě je sežere bez toho, aniž by se dělilo. Co je však záhadou je společenský život australopitheca. Jeho život se patrně utvářel jen ve velmi malých skupinkách, spíše charakteru rodinného počtu příslušníků.

§ 18. Druhá skupina antropoidních pralidí (pithecanthropus, sinanthropus, neandrtálci) je typisována již širším polem schopností, zejména v oblasti sociálního soužití. Tito 23



pralidé svůj společenský život již organisovali (rozložení staveb a pohřebišť), vyráběli vlastní a nikoliv jen přírodní nástroje k lovu, obživě, opracování kůže, výzdoba . . . Zejména estetisace předmětů (nádoby, zbraně) a kult zemřelých - - ukládání do země, přidávání posmrtných artefaktů, poloha hrobů a pozice mrtvých. Také nálezy zásobáren obilí a jiných potravin naznačují, že vědomí těchto našich předků mělo již ve svém obsahu časové, roční plánování, bylo vnímáno střídání ročních období.

§ 19. Pro naše téma je tak jisté, že se v této epoše vývoje člověka setkáváme s rozvinutím druhé signální soustavy. Tj., že již není uplatňováno pouze hledisko instinktivně pudové, ale záměrného vědomí, které svým tvůrčím naplněním překračuje hodnocení pouze toho, co jest, směrem k uvědomování si toho, co má nebo by mělo být. Od jednoduchého vnímání se vývoj posunul k vědomé, záměrné činnosti v níž je zahrnuto také vnímání sebe sama. Než-li však k tomuto způsobu vědomé operace s informacemi mohlo dojít, musely se jednotlivé počitky 24



v nervovém systému specializovat do té míry, aby jako funkce první signální soustavy vymezovaly jen tu oblast vnímání, která bude zajišťovat konkrétní reaktivitu na jevy jako je vůně, zrakový počitek, sluchový atd.

§ 20. Počitek je, ve své podstatě, jednoduchý signál. Utváří se jako vztah mezi specialisovaným receptorem (např. okem) a vnějším prostředím, které produkuje impulsy k dráždění (např. světlo). Tato specialisace oka na světelné dráždění mu dovoluje reagovat vždy stejným způsobem. Nervová zakončení v oku zachytí signál dráždění a inervují nervové vlákno vedoucí od oka do mozku (occipitální lalok). Tam je signál světelného dráždění předán a CNS stimuluje obsah signálu zpět do výkonného orgánu – oka. Říkáme, že signál dráždění je centrálně

zprostředkován.

Aby

celá

operace

mohla

proběhnout co nejrychleji, prochází informace od CNS do výkonného orgánu, zajišťujícího vnímání specialisovaného počitku, nejbližší nervovou drahou zpět, avšak nikoliv tou stejnou, kterou byla do CNS přivedena. Během prvního 25



převodu vzruchu (od oka do CNS) došlo vlivem inervace nervového vlákna k jeho částečné únavě. Myelinové složky byly narušeny a proces vedení vzruchu zpět, po stejné dráze by tak hrozil nebezpečím, že by informace nebyla stoprocentní. Podobně, jako když nám vlivem nějakého rušení vypadává nebo zrní obraz při televizním přenosu. Vzruch zpět do výkonného orgánu je veden proto nejblíže těsnou cestou, vedle původního nervového vlákna. Zde užíváme označení – nervový oblouk. Dále, proces vedení vzruchu od výkonného orgánu do CNS a zpět je trvale kontrolován dalšími neuronovými sítěmi, aby byl jednak doveden do správného místa zpracování v CNS a opět vrácen přesně tam odkud byl původně vyslán.

Nervy,

které

odvádí

informaci

(vzruch

od

výkonného orgánu do CNS) nazýváme aferentní nervy. Ty nervy, které vedou vzruch od CNS zpět k výkonnému orgánu nazýváme eferentní nervy. Tyto nervy však fungují také u vnitřních orgánů (srdce, plíce, žaludek atd.). Jejich rozložení a vzájemná propojenost je velmi provázána a souvisí s míchou. Na její vnitřní straně, směrem do těla jsou nervy zajišťující funkci vnitřních 26



orgánů; vně míchy, směrem k zádům jsou uložena nervová zapojení ovlivňující funkci svalové hmoty pro pohyb končetin a jejich koordinaci. To vše samozřejmě za přispění vzájemné „komunikace“ s CNS (cerebellum, senzomotorické centrum in lobus parietalis, viz níže).

§ 20. Vývoj

samotného

mozku

je

rovněž

předmětem

specialisovaných studií a oborových zaměření. Lidský mozek - telencefalon představuje několika stupňovou složeninu. Jednak je to původní mozková hmota uložená v samém středu, pod dvěma viditelnými mozkovými polokoulemi - hemispheras a jeho levá a pravá strana rozdělená tzv. centrální rýhou – sulcus na dvě téměř rovnocenně velké části a dále tzv. závity - gyrus. V přední (čelní) části mozku – lobus frontalis jsou uložena centra myšlení, vědomí, plánování, ukládají se tam nejnovější poznatky – informace a tvoří se i logika. V oblasti spánkové se nachází lobus temporalis. Jeho funkce zajišťuje zejména propojení motorické schopnosti řeči (Broccovo centrum) s myšlením – rozpoznáváním 27



řečových signálů (Wernickeovo centrum). Obě centra jsou uložena v tzv. Brodmannově oblasti představující svým rozsahem plošné celky. Lobus parietalis je uložený v temenní oblasti a zajišťuje senzomotorické funkce, kožní citlivost a reaktivitu na ni. Lobus occipitalis v zadní části hlavy – je specializován jako zrakové centrum a prostorová orientace. Zadní mozek (někdy též jako mozeček) – cerebellum – v týlní oblasti, vyhodnocuje svalovou tenzi, rovnováhu těla, koordinovanost pohybů končetin. Je také přímo napojen na prodlouženou míchu. Mozkový kmen – truncus cerebri – v týlní oblasti hlavy, jako součást hlavového zakončení prodloužené míchy, se podílí na funkčnosti krevního oběhu jako celku, dýchání aj.

vnitřních

orgánů

a

zajišťuje

retikulární

formace

(přepojování impulsů v mozku mezi L a P hemisférou, důležité pro vnitřní neuro-bio-komunikaci CNS). Tímto rozdělením a popisem zdaleka nevyčerpáváme všechnu

bohatost

složení

lidského

mozku.

Chceme

postupovat pomalu, neboť množství informací je široké, a tak nyní popíšeme další souvislosti s tím, co již víme a můžeme tak učinit provázanou informací. 28



§ 21. Počitky způsobu soubor

se

nachází

chování reakcí

nejblíže

jedince.

mezi

instinktivně

Představují

potřebami

a

pudovému

nezměnitelný

možnostmi

jejich

dosažení v prostředí, které je z hlediska naučených signálů živočich schopen zvládnou jako směřování ke zdroji nebo činností vedoucí od zdroje, který vyvolal počitek. Tento soubor jednání zahrnujeme do oblasti tzv. první signální soustavy, která je utvořena z tísícileté zkušenosti a představuje základní funkční složky pro organické přežití. Zahrnuje rovněž Pavlovem zjištěné reflexní jednání na základě vrozených a během života (např. učením) získaných impulsů.

§ 22. Vrozené reflexy jsou utvořeny z jednoduchých nebo kombinovaných reakcí na jednoduché nebo kombinované signály: např. hlad a orientačně pátrací způsob chování spadají do vrozených reflexů stejně jako úhybný manévr rukou tam, kde hrozí nebezpečí popálení. 29



Získané reflexy charakterizuje jejich dočasnost a specifičnost pro pobývání jen v určité době a na určitém místě. Např. po přestěhování do jiného bytu s odlišnou architekturou budu ještě po několik dní z ložnice do kuchyně vycházet vlevo namísto vpravo, neboť jsem se doposud

nenaučil

správně

rozlišovat

rozdíl

nového

prostředí oproti předešlému. Rozdíl mezi vrozenými reflexy a získanými reflexy spočívá v rozdílu mezi neměnnými reakcemi, tvořícími součást instinktivně – pudového chování od chování dočasně naučeného a vlivem prostředí a jiných situací měnitelného podle stávajících potřeb. Tuto schopnost organismu, jednat naučeným nebo vrozeným

způsobem

zajišťuje

dynamika

nervových

spojů. Naše individuální rozlišení potom spočívá ve vzájemném poměru těch impulsů, které je třeba ustálit, zaměňovat nebo na ně nereagovat vůbec, případně tuto reakci

dynamicky

zvýšit

na

úroveň

dosažení

předpokládaného výsledku. Tzv. vyšší nervová činnost zajišťuje naši schopnost rozvíjet získané impulsy také v dalších souvislostech. 30



§ 23. Pro rozvinutí vrozených a zejména získaných reflexů (první signální soustava) člověku pomáhá tzv. druhá signální soustava. Je to soubor schopností vědomě a řečí se spolupodílet na vlastní existenci a nebýt závislým pouze na instinktivně – pudovém základu. Druhá signální soustava obsahuje zejména řeč a její schopnost zobecňování. Ve vztahu k určitému jevu, např. teplu nezalézám do ledničky, ale beru si z ní pouze chladivý nápoj pro osvěžení. Tuto okolnost jsem schopen také převyprávět ve srozumitelném podání, kterému ten, ke komu hovořím, jednoduše porozumí. Druhá signální soustava má i jiné vymoženosti. Když zvolám: „ Hoří “ !!! s náležitým důrazem, okolní lidé budou s největší pravděpodobností jednat útěkem z budovy, kde se právě nachází. Druhá signální soustava nám tedy umožňuje do pojmů

vložit

celé

soubory

obsahů,

využívat jako znaky reality, která

které se

můžeme

buďto právě

uskutečňuje nebo nikoliv a přesto budou tyto znaky chápány jako fakt přítomného stavu věcí. Např. při hovoru o blížící se bouřce. 31



§ 24. Pokusme se problematiku funkce druhé signální soustavy pochopit také z jiného úhlu pohledu a lépe porozumět jejímu významu pro praktický život člověka. Uveďme v této

sovislosti

některé

důležité

znaky

související

s logikou. Druhou signální soustavou se člověk vyděluje od pouze biogenně (smyslově a reflexivně) podmíněného vnímání reality k čistě racionálnímu zacházení s realitou. V minulosti, v době kdy vznikala klasická psychoanalýsa se

zvl.

němečtí

filosofové,

neokantovských

škol

dopracovali k tvrzení, že vnímání a myšlení není odrážení reality

nýbrž

její

vytváření.

Problematika

biologické

elementace v té době ještě zdaleka nebyla na úrovni dnešních znalostí a tak, se v teorii a praxi od sebe oddělovali obě funkce jako v podstatě neprovázané, neslučitelné. To však nemohlo zabránit dalšímu vývoji výzkumu, který se zaměřoval na dynamické faktory (Pavlov a behavioristé). Jinými slovy, mezi chováním a jeho

podmíněním,

problematice

byly

zejm.

vzhledem

nacházeny

propojeními. 32

vztahy

k

neurogenní

se

zákonitými



§ 25. Na

silné

podněty

reaguje

nervová

tkáň

silnějšími

dynamickými odpověďmi, na slabší podněty slabšími dynamickými odpověďmi. Jenže, to je věcí vnějšího podráždění, které není vlastním výrazem duševního dění, ale pouze vztahu podnětu a reakce. Druhou stránkou je, co a nebo zda si toto uvědomujeme - - jaký elementární vjemový

materiál

je

odtud

přenášen

směrem

ke

kombinaci s ostatní (dřívější) zkušeností a stává se tak předmětem oné složitosti (kombinací), které říkáme MYŠLENÍ?

§ 26. Na tomto místě můžeme říci, že vycházíme od reálné zkušenosti s bezprostředně zažívanými podněty a našimi reakcemi na ně, k představám a jejich pojmovému vyjádření (zachycení) komunikačními prostředky.

Elementy myšlení: a) analýsa (jednotlivé počitky = 1, 2, 3, 4 . . .) b) syntésa (1+2+3+4 . . .) 33



c) indukce (1+2=3+4=7 . . .) d) dedukce (3+7=10) e) kognice (tři jablka a sedm hrušek je ovoce na deset dnů).

§ 27. Máme tu ovšem ještě pravidla tzv. výrokového kalkulu. Ta nám usnadňují pochopit a rovněž správným způsobem tvořit slovní spojení mezi realitou a naší zkušeností s ní, jakož

i

představou

o

ní,

ve

smyslu

obsahovém.

Konstruovány tak mohou být i výpovědi čistě umělého charakteru („Žádná velryba není ryba“; „Všechny rostliny jsou složeny z buněk – Člověk není rostlina – Člověk není složen z buněk“; tzv. paradoxy). Aristoteles,

zakladatel

filosofické

logiky,

proto

navrhuje základní definici: logika je řeč, v níž je-li něco dáno, nutně něco jiného, různého, od toho, co je dáno, prostřednictvím daného vyplývá. Odtud bychom mohli, vcelku zdárně pokračovat směrem k popisu dalších logických operací, což však není naším předním zájmem. Chceme se věnovat bio-neurologickým tématům. 34



§ 28. Je tedy třeba uvést následující:

1.

myšlení je proces založený na vysoké excitaci (zmnožené rychlosti funkcí) nervových buněk;

2.

trvalý monitoring sebe sama dovoluje mozku jako celku v extrémně krátkých časových vazbách pracovat se vší nabytou zkušeností jakoby téměř současně;

3.

rychlost práceschopných buněk ve frontálním laloku, jako centra vědomí, umožňuje člověku odlišovat se od okolního prostředí vnímáním a uvědomováním

si

času,

prostoru,

pohybu

a

předmětů (jejich vztahů, rozdílností, jednotlivin, souborů, funkčnosti).

Tuto problematiku (způsobů vnímání, rozeznávání) řeší dále kognitivní psychologie. Odtud se, nic méně dostáváme

k

dalším

významovým

problematikám

biologických a neurologických základů psychologie. Jsou to otázky citů, temperamentů, vůle a charakterů. Jedna 35



z nejznámějších

definic

pocházející

od

amerického

psychologa a filosofa (zakladatele pragmatismu) Williama Jamese tvrdí, že: nepláčeme, protože cítíme lítost, ale cítíme lítost, protože pláčeme.

§ 29. Duševní stav, kterému jsme navyklí říkat emoce (oblasti mozku – hypothalamus a limbický systém) je rovněž podmíněn biogenními konstantami. Např. lítost je stav, který vnímáme zdánlivě jakoby po nějakém duševním otřesu (úmrtí, rozchod). Domníváme se, že vyvolává zvláštní reakci jako je tlak na prsou, sevření hrdla, nutkáním k pláči. Jenže ona lítost, podle Jamese, přichází až ve chvíli (tedy potom), co ucítíme (zaznamenáme na sobě) tyto fysiologické a jen obtížně zvladatelné jevy. Ve většině případech fungují téměř současně (souběžně). Vzájemná propojenost těchto jevů naznačuje, že emoce jsou podmíněny biogenně. Ovšem otázkou zůstává, co vyvolává jejich biogenitu? Podle výzkumů posledních let se

ukazuje,

že

je

to

jedna

z

nejstarších

reakcí

instinktivního pozůstatku, přetrvávající v nás, patrně 36



ještě z dob pravěkých forem života. Má jednak silný sociální význam (jako zušlechtěný vztah k jinému jedinci stejného druhu), ale stejně tak i význam z počátků utváření sebevědomí – reakce na pocity ohrožení, které dávaly signál k zaujetí postoje – nesly ovšem také informace o nutnosti změn a potřebách adekvátně se s nimi vyrovnávat.

§ 30. Smrt blízkého člověka či z jiného důvodu vyskytující se ztráta druha, odloučení od tlupy atp., to všechno bylo zdaleka

nejvíce

vnímano

sebeohrožujícím

pocitem

v pradávných společenstvích, než je tomu dnes. Emoce tak vyjadřovala samotu, bezmoc. Náhlost změny situace, v níž se člověk pojednou ocital – nepřipraven a s nutností jí čelit. Tato

množina

okolností

pozastavuje

člověku

schopnost tvořivě jednat – myslet. Vytrhává jej ze zaběhnutých jistot a připravuje proměnu situace, která doposud nebyla známá. Zajímavostí je, v této souvislosti, že pravěký i současný význam emocí spočívá zvl. na 37



existenciálním způsobu vnímání reality. Na jedné straně emotivní zásah člověka z reality vylamuje, na straně druhé jej do nové reality vsazuje. To ostatně souvisí i s tím, jak se s emocemi vyrovnáváme. Lidé se emocemi od sebe nutně liší. Nikoliv jen způsobem toho, co cítí, když emoce probíhá, ale také způsobem toho, co k jejich vědomí z nastavení osobního vnímání skutečnosti (v níž se reálně nachází nebo, která je předmětem vzpomínek – zobrazování) doléhá.

§ 31. Naše téma proto můžeme rozšířit o další pojem a tím je psychosomatika. Zvl. hypothalamus, jak jsme upozornili výše, se výraznou měrou podílí na propojení duševních dějů v kombinaci s ostatními funkcemi, zejm. útrobními a vegetativním nervstvem zabezpečenými pochody v těle organismu.

Jedná

se

o

hormonální

aktivitu

látek

produkovaných hypofýsou jako jsou liberiny, statiny u nichž jsou přednostně sledovány další vazby na vliv funkčnosti

např.

pohlavních 38

žláz,

štítné

žlázy

a



nadledviny. Protože reguluje vegetativní nervový systém, ovlivňuje

tak

somatotyp

emocí,

reaktivitu

a

temperamentové složky, dále pocity sytosti, hladu, žízně a tedy i složky psychických vazeb ve výskytu jejich nedostatku – např. agresivitu při hledání zdroje potravy. Limbický systém: jak ukázaly studie má odpovědnost za instinktivní

složky –

zachování

jedince

a

rodu,

odpovědnost a péči o potomstvo, strach, vztek, radost, ale i paměť. Vývojově se řadí ke starším vrozeným oblastem mozku. Zde jsou i počátky psychopatologie.

§ 32. Název, který stojí v nadpise tohoto pojednání je možná poněkud zavádějící. Vyvolává dojem, jakoby mezi biologií a

neuropsychologií

existovala

nějaká

ostrá

hranice.

Vytváříme ji zde však uměle a zcela záměrně. Co tím sledujeme? Biologie: 1. studuje, obecně život jako jednak problém chemicko – molekulárně – atomární; 2. studuje speciální pochody těchto vazeb, které umožňují fungování takových živých organismů, které jsou nositeli např. vědomí; 3. studuje filosofické otázky existence 39



živých organismů v nejrůznějších souvislostech prostředí a souvislostech mezi sebou. Neuropsychologie: 1. studuje vlastní proces nervových systémů od jejich elementárního základu, až po nejsložitější vazby, a to jak v jejich normě tak v patologii; 2. studuje možnosti aplikací poznatků odvozených z předešlých studií směrem k psychoterapii, psychofarmakologii, jakož i hlubšímu poznání

nozologie

(průběhu)

jednotlivých

duševních

poruch.

§ 33. Biologické konstanty neuropsychologie a její význam pro psychiatrii můžeme znázornit jednoduchým grafem:

Ať je kterýkoli z obrazců zástupcem psychiatrie nebo zástupcem neuropsychologie není možné s vědeckou neboli exaktní (matematickou) přesností určit, který z nich je vlastně více zástupcem kterého oboru, natož 40



právě tou významnější složkou, pro léčbu duševních poruch. Jejich odlišnost je zvýrazněna pouze naším viděním aktuální přednosti, kterou dáme jedné z těchto oborových disciplín. Ukazujeme si tedy, v jakých souvislostech nám biologie a neuropsychologie korespondují. Vymezovat jejich přesnější hranice z důvodů, které zde uvádíme, proto nemá racionální smysl, ani praktického účelu. Spory v této věci, jež někdy zaznamenáváme mezi odborníky jsou tak jen malichernou rozepří nad úhly pohledu, které vyplývají pouze z individuálního vnímání jednotlivin a málo se starají o obecně významové složky vědeckého bádání nebo i samotné práce s klientem.

§ 34. Organické duševní poruchy (F00 – F09), které se projevují, mj. viditelnými (rozuměj – anatomickými) změnami

(poškozením)

nervové

tkáně

mozku,

představují takový materiál ke zkoumání, který můžeme bez nadsázky označit za nejlépe zvládnutý (co do možností pozitivního ovlivnění léčbou a zmírnění nebo 41



odstranění duševní trýzně pacienta), i když otázky, které stále v neurovědách přetrvávají, nemusí nutně znamenat jejich neschopnost.

§ 35. Co do faktického ovlivnění jak průběhu duševní choroby (zpravidla

léčitelné

alespoň

dočasným

pozastavením

jinak její nezvratné progredace) či zmírnění (zpomalení) její nezvratné progrese, za účasti duševní poruchy (s cykly vymizení jejího negativního vlivu na prožívání a chování pacienta), ale jinak vedoucí k letálnímu ukončení (tj. k úmrtí) je na tom současná pozice neurověd již, oproti ještě nedávné minulosti daleko lépe. Je to jednak psychoterapie zaměřená na prodloužení nebo rekonstrukci kognitivních funkcí a také samozřejmě dnes velmi diskutovaná psychofarmakologie (viz příloha). Součinnost biologických vyšetření a dále neurologie, psychoterapie a psychofarmakologie, se po dobu léčby, v případech

zjištění

(diagnostikování)

organických

duševních poruch, předpokládá dnes jako samozřejmost jejíž význam se studijně prohlubuje a upřesňuje. 42



§ 36. Co tedy jsou organické duševní poruchy? Předně za ně považujeme zejm.

duševní

mozko-míšního

stavy,

které

jsou

moku

(likvoru),

rozborem

krve

nebo

některou ze zobrazovacích metod (MRI, EEG aj.) nositeli informace o tom, že v mozku pacienta došlo k zahájení nebo již rozvinutí takové masívní devastace celých nervových

center (zejména gliových buněk), že dále

nelze pochybovat o progredaci choroby, vyznačující se zvl. pozorovatelným úbytkem intelektových, tělesných a motorických funkcí.

§ 37. Tímto úbytkem intelektových funkcí rozumíme zejména paměť,

u

vyměšovací

orgánových návyky

a

funkcí úbytkem

zejm.

problémy

motorických

s

funkcí

chápeme zvl. poškození jemné a hrubé motoriky jako jsou např. držení sklenice, chůze po rovině atp. Odborníci z oboru psychiatrie shodně užívají v této souvislosti

termínu

demence.

Tato porucha

stárnutí

mozku nebo z jiné příčiny, spadá do kategorie oligofrenií. 43



§ 38. Zjišťovacími metodami a technikami se jedná o prokázání dysfunkčnosti

fronto-spánkového

laloku

a

lobus

parietalis, často v propojení s Brocovým a Wernickeovým centrem na lobus temporalis. Při magnetické rezonanci se nám potom ukazují tyto části mozku výrazně oddělené od mozkových plen, tvořících na okrajích obou mozkových polokoulí atypické útvary

vlivem

chybějících

mozkových

tkání

velkého

rozsahu.

§ 39. Současně dysfunkce

jsou

chemickými

nervových

rozbory

vláken

zjišťovány:

vlivem

1.

poškozené

myelinisace; 2. hypotyreósa; 3. hyperkalcémie. Tyto faktory jsou hlavními zdroji organické duševní poruchy (zejm. Alzheimerova a Parkinsonova choroba). Kromě úbytku paměti a nárůstu dyspraxie zahrnuje organická duševní porucha ještě snižující schopnost pacienta

účelně

plánovat

denní

nebo

i

výhledově

(časově) delší aktivity, tvořivě (účelně) zvládat nové 44



(doposud

neznámé)

situace,

rychlé

střídání

nálad,

neodůvodněná podezíravost, útočnost.

§ 40. Tyto

druhy

reaktivit

nedostatečné

jsou

schopnosti

zapříčiněny vědomě

zvl.

vlivem

přijímat

realitu

nabýváním převahy instinktivně pudové vázanosti na přicházející podněty, které byly dříve zvládány přirozeně vědomou akceptací skutečnosti. Jinými slovy, ta část mozku, která vzhledem ke schopnosti pracovat na úrovni vědomí (lobus frontalis) nyní devastací nervových buněk tuto funkci plnit nemůže, je postupně nahrazována přebíráním rozhodující aktivity (reakcemi na podněty) vývojově starší oblastí mozku, uložené hlouběji v podkorových částech, pod povrchem gliových buněk. Příjem potravy, vyprazdňování, pocity změn teploty zůstávají nezměněny, oproti intelektovým schopnostem, které naopak ztrácí na možnostech sebeovládání („chová se jako malé dítě“); jsou výrazně narušeny způsoby, jakými pacienti s organickou duševní poruchou tyto 45



situace zvládají. Je proto důležité, při vlastním vyšetření dbát na to, zda si pacient své obtíže uvědomuje či nikoliv.

§ 41. Klinická psychologie (psychiatrie) zná dnes také věkové rozdíly

mezi

poruchami.

jednotlivými Ty,

jejichž

organickými začátek

je

duševními zjistitelný

(diagnostikovatelný) už před dosažením 65 let věku pacienta označujeme jako pre-senilní demence. Ty, které vzhledem k plíživosti, ovšem i tak zřejmým, výše uvedeným znakům patologických změn obrazu a funkce mozku, definují kliničtí psychologové po 65 roce věku klienta, tak potom jako označení pro nástup stařecké demence s nutným výkyvem do některé progredující poruchy nebo se jedná o výsledek přirozeného procesu stárnutí (dále viz příloha seznamu duševních poruch).

§ 42. Pro stanovení diagnósy (ODP) se, podle mezinárodní klasifikace nemocí, dnes uznávají následující faktory: 46



1.

poruchy jsou prokazatelně zjistitelné klinickými prostředky,

tj.

biochemicky,

biofysikálně

a

zobrazovacími technikami; 2.

osobnost pacienta je viditelně desorientována v prostoru a čase (myšlením a jednáním), na ostatní jedince, vůči sobě i prostředí;

3.

pro zvládání léčby duševní poruchy je nezbytná medikace psychofarmakologickými přípravky;

4.

psychické dysfunkce jsou globálně provázány.

§ 43. Organické duševní poruchy mají dále také buď vrozený (genetický) nebo vinou životních událostí získaný základ (nemoc, úraz, nevhodná léčba jiné než psychické nebo neurologické poruchy či nemoci) pro výskyt v populaci. Dalšími faktory mohou být sociální vlivy, ovšem ty vždy uvažujeme jako spouštěče dříve již vrozených dispozic organismu pacienta, k této formě nemocnosti inklinovat. Do

těchto

kategorií

spadá

však

již

také

tzv.

diferenciální diagnostika. Ta je odborně fundována šířeji odpovídajícími znalostmi všeobecného lékařství. Pro naši 47



vědomost proto prozatím plně postačuje brát v úvahu, v souvislosti s organickými duševními poruchami, fakt neschopnosti nervové buňky plnit základní funkci, jakou je příjem a převedení vzruchu v kvalitě odpovídající zdravému způsobu takové funkce, pro zachování vědomě tvůrčích sil klienta.

§ 44. Hlavní zdroj výživy a funkční zajištění činnosti mozku:

a) glukósa b) bohatě okysličená krev c) bílkoviny d) minerály

S jejich pomocí dochází ke správnému nastavení elektrolytického pole vně a uvnitř nervové buňky. Tím je fakticky

zaručena

dovoluje

všechny

taková dnes

psychický život člověka.

funkčnost

známé

mozku,

výkony

pro

která kvalitní

Vlastní „smrt“ nervové buňky

potom nazýváme buď: nekrózou – dochází k ní toxicky 48



nebo apoptózou – geneticky určený zánik buňky. Oba druhy vymizení nervových buněk jsou hlavními podílníky na vzniku organické duševní poruchy.

§ 45. Nyní můžeme přistoupit k rámcovému popisu duševních poruch označovaných v diagnostických manuálech pod číslem

F10

–

F19

jako

Duševní

poruchy

vyvolané

účinkem psychoaktivních látek. Jejich

specifikou

je

rozsáhlá

devastace

životně

důležitých center mozku a to již v krátkém období kontaktu s některou ze substancí jak např. alkohol, amfetamin, kofein, canabis, kokain, halucinogen, aj. Tyto substance při větším množství požití nebo déle trvajícím užívání zasahují jak vnější centra mozkových tkání (lobus frontalis, lobus temporalis, lobus parietalis, lobus occipitalis) tak i centra přímo související s vnitřní strukturou mozkových jader: cerebelum, pons a medula oblongata. Tento globální nexus se následě může projevit např. komplexní

motorickou

neschopností, 49

zpomaleným



(obtížným) dýcháním, ztrátou kontroly vyprazdňování, masivními

oběhovými

komplikacemi,

dysfunkčností

viscerálního nervstva s následným vynecháváním činnosti vnitřních orgánů (např. srdeční obtíže) a hormonální morbiditou,

různého

stupně.

Všechny

uvedené

komplikace se výrazně sjednocují v gastrointestinálních projevech. Vcelku při takové manifestaci somatických obtíží

může

a

dochází

i

k

úmrtí.

Ovšem

během

dlouhodobého, mírného požívání, některé z uvedených substancí, dochází také k návyku organismu a poruše zejména volní predispozice, pomocí které se jinak zdravý jedinec přirozeně dokáže ubránit jejímu pravidelnému přijímání.

§ 46. Během dlohodobéhu užívání návykových látek je klient vystaven hned několika nebezpečenstvím. Má obecně sníženou toleranci na překonávání životně i profesně důležitých

situací,

sociálně

selhává,

projevuje

se

nestabilitou nálad, má zhoršenu hygienu a péči o vlastní zdraví. 50



Dále se u těchto pacientů prokazuje úzkostlivost, tendece k depresím, také bludy (nevývratná přesvědčení) a v nemálo případech rovněž i halucinace (zvl. vidění jevů, které se v dané realitě nevyskytují, slyšení hlasů, atp.).

§ 47. Ve

většině

případech

se

daří

psychoterapeuticky

a

formou medikamentů pacientovi s návykovou poruchou rekonstruovat nervový systém do přijatelných mezí, životně důležitých norem. Ovšem ztráta nervových buněk se již nahradit nedá. Lze

pouze mezi pozůstalými

nervovými buňkami, nácvikem vytvořit nová propojení (synaptická

rekonstrukce),

která

pacientovi

umožní

sociální a profesní výkon v odpovídající kvalitě zdraví.

§ 48. Návykové látky totiž nejrychleji napadají zvl. vývojově (antropogeneticky) nejmladší mozková centra, jako jsou synapse z okruhu druhé signální soustavy. Ty nejsou nijak chráněny, oproti první signální soustavě, jejíž 51



oblasti se nachází až od jednoho centimetru hloubky pod horní vrstvou gliových buněk. Kolaterální

systém

proto

k

těmto

povrchovým

buňkám má nejblíže a tak při akutní intoxikaci můžeme sledovat shora uvedené efekty změn chování a funkcí vnitřních

orgánů

jako

markantní

projevy

globálního

charakteru.

§ 49. Vzhledem k tomu, že se, podobně jako v prvních měsících počínající stařecké demence paměťové stopy aktivují k mimořádnému výkonu, udržet si svoji úroveň vyvoláváním alespoň vzpomínkami z dávnější, usazené minulosti, také u intoxikací (zvl. potom v odvykacím stavu) můžeme u pacientů sledovat snahu operovat s nejstarším vzpomínkovým materiálem. Psychoanalytičtí a kognitivně těchto

–

behaviorální

markerů

k

psychoterapeuti

navázání

a

opětnému

využívají rozšíření

intelektově – tvůrčích schopností klienta; rekonstrukce vědomí řídit běh událostí tak, aby se potřeba příjmu substance odbourala, klade vysoké terapeutické nároky. 52



§ 50. Pojednat o neuro - psychopatologických problémech schizofrenie (F 20 – F 29) je v podstatě velmi smělý pokus. Pokud nahlédneme do klinicky odborných studií současných

autorů

pochopíme,

proč

si

již

předem

vytváříme tento alibistický postoj. Na stránkách těchto pojednání

sice

najdeme

mnohé

důležité

informace

z neurologických pozorování, ale také nelze přehlédnout, že autoři těchto jednotlivých příspěvků hovoří velmi často opatrně, a to v přibližných hodnotách a termínech („možná“, „pravděpodobně“, „přikláníme se k . . .“ etc.). Jedním slovem – schizofrenie se dnes sice nachází na jednom

z

předních

míst

odborného

zájmu,

avšak

převažují více odborné hypotézy, které vypovídají o nějaké přibližné hodnotě toho, co se o duševní poruše, tohoto

charakteru,

ví.

Tím

ovšem

nechceme

nijak

znehodnotit faktické výsledky dosavadního bádání, které jsou celosvětově nadmíru zásadní. Schizofrenní poruchy mají to zvláštní postavení mezi ostatními psychickými deficity, že obsahují jak organické tak neorganické základy svých etiologických východisek. 53



§ 51. Schizofrenie

zajímá

nejen

odborníky

(psychology,

neurology atd.), ale také např. spisovatele, malíře, dramatiky, filmové tvůrce či laickou veřejnost obecně. Zejména umělci nám schizofrenii předkládají v oné vypreparované

podobě,

kdy

pacient

v

přesně

ohraničených rysech osobního projevu (stylu Jekyll – Hyde) provozují patologické životní stily. Faktem ovšem zůstává, že naprostá většina pacientů s touto diagnósou se přes toto rozhraní vůbec nedostane. Jejich utrpení spočívá

zvláště

v

tom,

že

jsou

„pronásledováni“

mučivými bludy (nevývratnými přesvědčeními např. o své

vlastní

vyvolenosti

organizacemi (vtíravými

státu

vidinami,

atp.),

pro

spolupráci

společně

proměňujícími

s

s

tajnými

halucinacemi

jinak

přirozené

prostředí např. vlastního bytu, zahrady, domu jako celku v objekty plné špionů s tajnými posláními) a vtíravými myšlenkami nabádajícími klienta ke konkrétnímu jednání, které ovšem hodlá stůj, co stůj uskutečnit. Naprostá většina těchto traumat je pacientem zbržděna do fáse přípravy, kde samo uskutečnění je věcí pouhé náhody. 54



§ 52. Co je tedy neurologickým základem právě popsaného postižení? Předně pacient svoji představu o skutečnosti zaměnil za skutečnost samu. Znamená to, že se něco patologického odehrává v té části mozku, které říkáme lobus frontalis. Starý filosofický výraz, že myšlení odráží realitu zde tedy neplatí o to více a navrch dostává naopak „myšlenka“ nebo „představa“, která sebe samu povýšila na jedinou skutečnost pro pacientovo vědomí. To naznačuje, že mezi vnějším prostředím a vnitřní zkušeností pacienta nedochází k potřebné „komunikaci“ (zkušenost s vnějším prostředím neproniká zpětnou vazbou od pacienta ven, nýbrž v něm zůstává jako jediná zkušenost

o

konfrontováno

sobě; na

uvědomování

úrovni

lobus

si

reality

temporalis

a

není lobus

prefrontalis jako kontakt s Já a vnějším prostředím srovnávácí analýsou mezi senzomotorickými funkcemi daného kortexu, tj. lobus parietalis). Vzhledem k tomu, že jsou zcela zpřetrhány vazby s vnějším prostředím, potom zvýrazněná subjektivita jeho hodnocení produkuje naprosto autonomní realitu 55



nadhodnocenou nad samu skutečnost a mimo danou, aktuální potřebu tvořivého myšlení vůči ní.

§ 53. Masívní zmnožení těchto funkcí (převrácené reality), které se pro pacienta staly dokonce zásadní potřebou životního významu a neschopnost je opustit, jako prostor představového

pole

způsobuje

jejich

somatická

přeobsazování, která se projevují nejčastěji ve formě svalových křečí (katatonie, ataxie) nebo delirantními stavy s tendencemi ke stuporositě. Pacienti

trpí

nejrůznějšími

kverulantstvím, erotomanismy, obtížemi

aj.

stavy

afektovaností, persekučními

Čím

vyhraněnější

bizarností:

megalomaniemi, bludy, je

somatickými

manifestace,

tj.,

patologicky projevené chování pacienta, tím je jeho diagnósa, vzhledem k následné léčbě, náročnější.

§ 54. Odborníci se také shodují v tom, že pokud se schizofrenie prokáže u pacienta mladšího dvaceti let je 56



jeho

terapie

obtížnější

než-li

u

pacienta

diagnostikovaného v pozdějším věku. Je to dáno zejména tím, že mladší pacient zápasící s vnímáním Já a reality nemá ještě dostatečně vytvořené zkušenostní návyky a je velmi obtížné jej do nějaké skutečnosti navracet, když ji samu doposud nepoznal v míře odpovídající dospělému jedinci u něhož je léčba zpravidla krátkodobější a úspěšnější. Nelze sem ovšem zahrnovat pacienty, kteří současně se schizofrenií mají diagnostikovány např. hluboké depresívní stavy nebo mnohočetnou poruchu osobnosti. V těchto případech je i starší věk pacienta ohrožen

výraznou

chronicitou

obtíží

a

tendencemi

k suiciditě (sebevražednému chování).

§ 55.

U

pacientů

s

prokázanou

schizofrenií

jsou

klinicky

(laboratorně) zjišťovány:

1. dysfunkce v kolaterálním systému CNS v oblasti thymus a lobus frontalis 57



2. zhoršené myelinové propojení mezi Brocca a Wernicke area 3. pravidelná dezorganizace v oblasti lobus parietalis s propojením na lobus occipitalis

§ 56. Vzhledem k tomu, že se jedná o dysfunkce zahrnující tři velké oblasti mozkových center, označují je neurologové a psychiatři jako extrapyramidové poškození s následnou funkční tendencí k alogiím nejrůznějšího typu chování pacienta. Vysokou míru vrozených předpokladů získat některou ze schizofrenních poruch hraje také genetika. (Vedle toho, co nyní bylo uvedeno je třeba zdůraznit fakt, že paradoxně schizofrenní poruchy jednak dezorganizují myšlení pacientů směrem od vnějšku – prostředí – k vlastním představám, ale na druhé straně aktivují chování pacienta ke kontaktu s prostředím i za cenu sociálních a meziosobních konfliktů, či hrubých nebo již kulturně neakceptovatelných chyb). Schizofrenní poruchy jsou

výsledkem

hned

několika 58

na

sebe

vzájemně



působících

faktorů:

říkáme

jim

víceosá

škála,

od

neurogenních po psychogenní, nutně zahrnujících také somatické faktory a poruchy osobnosti.

§ 57. Celosvětově, jedněmi z nejrozšířenějších poruch psychiky v současné době jsou tzv. poruchy nálady (deprese, manie,

F30

–

F39).

Ze

sociálního

pozadí

patrně

potlačované nejrůznější složky jen obtížně realizovaných potřeb

v

meziosobních

vztazích

lidí,

si

vynucují

prosazování jinými prostředky a cestami, což pacienty vede,

zvl.

v

oblasti

způsobů

sebeprožívání

a

sebeprezentace k přijímání takových prostředků, které jsou

neslučitelné

s

kulturními

požadavky

a

nároky

prostředí.

§ 58. Mozková centra nálady: thymus a zejména lobus frontalis produkující

dopaminové

prekurzory

jako

myelinové

přenašeče po nervových vláknech nejsou schopny plného výkonu.

Zjednodušeně

vysvětleno: 59

stresové

situace



uvedou

organismus

do

pohotovostního

obranného

postoje. Svaly se napínají v tenzích, které se také uvolňují. Cévy se zúží a ztěsnané kolaterální řečiště produkuje pouze základní množství kyslíku a živin do mozkových tkání. V tomto stresovém postoji se hromadí zejm. pro obranu a tedy i útok a agresivitu vhodný adrenalin.

§ 59. Potlačením základní funkce dopaminových prekurzorů se mozková centra z povrchu svého obvodu přepojují na zvýšenou aktivitu směrem k podkorovým oblastem, které jsou buď méně nebo nejsou vůbec ovlivnitelné myšlením samotného klienta. Změna uvolněné nálady do stavu napětí potom, při trvaleji působících stresových situacích (stresorech) pacientovi nakonec nedovolí se z této pozice vyvázat a pacient se fixuje v obranné pozici, proti napětí, doměle o vlastní vůli přijatým odmítáním (nevědomí) zapojovat se do denních aktivit. Tomuto stavu říkáme deprese. Projevuje se jednak trvalým smutkem s následnou neschopností přinutit se 60



k jakékoliv smysluplné

činnosti,

která

by pacientovi

přinášela alespoň základní subjektivní pocit naplnění nebo v tzv. maniakálním stavu těchto činností produkuje pacient nadbytek, který je navíc typizován ještě i nespavostí, nesmyslností jednání, často s ryzikovým chováním ohrožujícím život pacienta nebo i lidí z jemu blízkého

okolí.

Psychoterapie

se,

v

tomto

případě,

zaměřuje na rekonstrukci ovládání stavů mezi napětím a uvolněním

v

souvislosti

se

založenými

a

dříve

neuvolněnými konflikty z postojů k lidem, situacím a vlastním nesplněným přáním.

§ 60. Depresivní pacienti

nejčastěji

trpí

pocity

prázdnoty.

Nemají vůli jakoukoliv činnost zahájit a jejich myšlenky jim připadají málo inspirativní. Výhledy do budoucna jsou manifestovány

nejčastěji

jako

marnost,

které

by

nejraději předešli nějakým druhem (nejlépe fysického) úniku . . . Suicidita u těchto pacientů bývá jedním z nejčastějších

vyústění

dlouhodobého

působení

depresivních stavů. Často se tito pacienti s depresivní 61



diagnósou podvolují i nejrůznějším hypochondrickým představám o své existenci.

§ 61. Celkově rovněž tito klienti prokazují náchylnost k virovým onemocněním,

jejichž

průběh

snáší

s

větší

mírou

dramatičnosti než-li nedepresivní pacienti. Neurologicky jsou jejich somatotyp stejně jako psychika výrazně, oproti zdravé populaci, oslabeny (např.: prokazatelná častější

únava

během

dne

vynucující

si

i

několikahodinový spánek). V některých případech (např.: časté

ulpívání

činnost)

tito

na

jednostranném

pacienti

rovněž

zájmu

o

prokazují

nějakou i

sklon

k psychotismu. Jejich představy o seberealisaci jsou ve své úpornosti a jednostrannosti často nepřehlédnutelnou součástí denních aktivit (např.: obsedantně-kompulsivní poruchy v propojení s neurotickými syndromy . . . F40).

§ 62. Symptomatika depresí či poruch nálady je neurologicky v zásadě

řešitelná

prevencemi 62

tj.

životním

stylem



výrazně

naplněným

bohatou,

různorodou

stravou,

pravidelným spánkem, tvůrčími činnostmi a činnostmi odpočinkovými,

kvalitou

interpersonálních

vztahů,

ekonomickou stabilitou a jejím růstem. Velmi často se poruchy nálady – říkáme – zdvojují. Jsou to tzv. bipolární poruchy I. a II. Bipolární porucha I. je porucha maniodepresivní (tj., že manická epizoda převládá po delší čas) a bipolární porucha II. je porucha depresivněmanická (tj., že depresivní porucha přetrvává po delší období).

§ 63. Poruchy

nálady,

unipolární.

které

Vedle

toho,

nejsou

zdvojené

současná

nazýváme

psychiatrie

ještě

rozeznává tzv. poruchy nálady dystimní a cyklotymní. Dystimní porucha nálady přetrvává u pacienta stále, v nějaké, byť kolísavé intensitě obtíží, kdežto cyklotymní porucha nálady „dělá dojem“, že na čas její symptomy vymizely (tzv. částečná remise) a pacient projevuje i prožívá subjektivně relativní duševní pohodu, než-li se ovšem

příznaky

s

následným 63

propuknutím

poruchy



nálady opět dostaví (roční období – sezónní deprese, míra stresorů při psychické zátěži společenských nebo pracovních aktivit). Téma poruch nálady, tedy rovněž souvisí s vrozenou a získanou tolerancí na psychickou a fysickou zátěž, podle námi již dříve (výše) komentovaného principu vrozených nebo životními zkušenostmi získaných postojů k dynamice života jako celku.

§ 64. Medicínsky patrně nejstarším tématem jsou dnes poruchy zařazené do klinické skupiny poruch neurotických a poruch vyvolaných stresem (F40 – F49). Zásadní podíl na tomto rozsáhlém materiálu má bezpochyby Sigmund Freud (1856 – 1939) a dále celé psychoanalytické hnutí (Jung, Adler, Horneyová, Fromm, Kleinová a další). Neurósy představují tu formu duševní nestability, která bývá

zpravidla

zejména

pacientem

samotným

rozpoznávána,

v souvislosti s jejich chronisujícími, velmi

časově dlouhými výskyty symptomatik, vnímanými jako 64



změny prožívání a chování, mezi dřívější pohodou a současnou subjektivizací narůstající nespokojenosti. 

§ 65. Klinické

manuály popisující tuto problematiku podle

Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) na prvním místě, jako nejproblémovější jmenují fobické stavy. Je třeba, plně v duchu dnes již klasických pouček připomenout Freudův náhled, abychom více do podstaty chápali obecnou problematiku neuróz a z nich pocházející další skupiny duševních obtíží dnešních pacientů. Uveďme tedy základní teze Freudovy psychoanalýsy: 

1. člověk se od narození nachází v konfliktní situaci 2. na jedné straně je to vnější prostředí, které člověku nutí nějak mu vyhovět, na straně druhé jsou to naše vědomá přání, na straně třetí jsou to pudová hnutí,

která

si

vynucují,

pozornost 65

zvl.

proti

naší

vůli,



3. v dětství, zejm. od narození do tří let prochází vývoj člověka tzv. autoerotickými fásemi zahrnujícími období a) orální, b) anální, c) falické 4. pozdější

období

jsou

tzv.

latentní

a

období

pohlavního výběru – dospívání (adolescence) – puberta 5. konflikty, ke kterým dochází v některém z těchto období (s rodiči, sourozenci a jinými blízkými) jsou nositeli tzv. přesunu (sublimace) 6. přesun značí, že nevyřízený konflikt (jeho potlačení) se fixuje na vhodný náhradní objekt a zveličí jej do patologického stavu i po létech „mlčení“ 7. v některých případech se z přesunu vyvine tzv. nesmyslné chování a prožívání v kontaktu s jinak běžnou a pacienta i jeho okolí ničím neohrožující situací 8. pacient se s hrůzou o vlastní život „ hroutí “ na ulici (agorafobie), projevuje

nebo

panickou

v

obchodě

hrůzu

(klaustrofobie),

(ataku)

v

blízkosti

nějakého živočicha atp. 9. pacient nevnímá souvislosti, což jeho úzkost násobí. 66



§ 66. Neurologicky se u fobií a jiných úzkostných poruch prokazují dysfunkční znaky sympatiku a parasympatiku (srdeční arytmie, dušnost, pocení rukou – dlaní, na hrudi, zádech, pálení žáhy - pyrósa, pocit, že se dusí, efekt tzv. „knedlíku v krku“, podlamování v kolenou, nutkání moče a stolice atd.). Někdy tyto neurologické a vegetativní dysfunkce mohou u pacientů nastat při pouhém vyvolání představy fysické exposice daného kontaktu se situací (fenoménem), která subjektivně pacienta „ohrožuje“. V tomto případě hovoříme o tzv. anticipační úzkosti.

§ 67. Chování některých pacientů v těchto situacích může nabývat až dramaticky rozsáhlých charakteristik: mohou pobíhat po místnosti se zoufalým přáním ji opustit i za cenu rozbití skleněné výplně u dveří nebo skokem z otevřeného okna, které se právě nabízí. V jiném případě to může být zmatené pobíhání po ulici a domáhání

se,

fysickým

kontaktem

pomoci

u

kolemjdoucích, pobíhání po silnici plné aut, bez respektu 67



světelného značení semaforů. Jindy pacient kolabuje ve výtahu

atp.

Projevy

chování

těchto

charakteristik

psychopatologie označuje jako panickou ataku.

§ 68. Typické pro panickou ataku bývá i jen několikaminutový průběh s vysokou validitou emočního projevu, vedoucímu někdy až ke ztrátě vědomí. Spouštěcí mechanismus těchto

projevů,

kromě

fysické

expozice

fenoménu

vyvolávajícímu daný nervový záchvat (efekt), je mnohdy neznámý. Anticipační úzkost bývá často hlavní příčinou. Jenže pacienti s touto vyhraněnou úzkostí jsou mnohdy subjektivně bázliví ve vztahu k nejrůznějším projekcím, které se vzájemně natolik překřižují, že vyjmout z nich právě tu, která spustila mohutnou vlnu „nesmyslného“ strachu

o

vlastní

život,

je

téměř

nemožné.

Psychoanalyticky se můžeme tzv. regresní terapií pouze „maximálně“ přiblížit

k nejpředpokládanějšímu zdroji

pacientových obtíží. U hypnabilních pacientů lze vyvolat regresní stupně vzpomínek na dobu těsně před panickou atakou a exponovat nejblíže pravděpodobný zdroj těchto 68



pacientových obtíží. Některé další chronisující projevy se prokazují

buďto

pozorovatelným

jako

neurologickým grimasování

přeobsazením nebo

i

tikovými

poruchami (nezvladatelnými pohyby – záškuby určité části těla, zvláště ve tváři, rukou, šíje . . .). Tato přeobsazení mívají rekurentní charakter průběhu nebo spíše výskytu, tj., opakují se v nepravidelných a jen obtížně předvídatelných časových pásmech.

§ 69. U většiny rozvinutých a přeobsazených neuróz a anxiet platí jejich delší časový nástup symptomů, k nimž se lze, zejm. psychoanalytickou terapií velmi těsně přiblížit. Tedy, jak jsme uvedli výše, interpretací minulých zážitků z osobní biografie klienta nechat z nevědomí do vědomí prostoupit

založené

konflikty

a

s

nimi

i

skupiny

potlačených přání, která si jako zdroj psychické energie, proti vlastní vůli pacienta vynucují jeho pozornost a nutí jej,

proti

aktuálním

potřebám

k

jednání,

neodpovídajícímu nárokům skutečnosti. Strach, úzkost, stres, neurósa, neurastenie, deprese, manie, psychósa, 69



paranoia - - přibližně v tomto pořadí nárůstu vážnosti psychických obtíží můžeme vedle sebe řadit jednotlivé deficity,

kterými

se

zabývá

biologická

neuropsychopatologie. Tento seznam však není zdaleka vyčerpán (dále viz příloha).

§ 70. Téma

biologické

neuropsychopatologie,

jak

je

tedy

patrné už z prvních čtyř kategorií duševních poruch uváděných mezinárodní klasifikací nemocí a duševních poruch F00 – F49 (DSM – IV), který jsme tu naznačili, představuje

rozsáhle

zkoumaný

soubor

duševních

problematik současnosti. Biogenně podmíněné poruchy spadají zvl. do kategorií F00 – F29. Poruchy, které následují mají většinou psychogenní základ (etiologii). Samozřejmě až na kategorii F70 – F79, která téměř výhradně

zahrnuje

neurogenní

deficity,

kterým

v psychopatologii říkáme „hrubé poškzení mozku“. Jsou to zvl. tzv. oligofrenie, které už jsme jednou jmenovali v souvislosti také s organickými duševními poruchami a poruchami

vyvolanými

substancemi 70

a

další

druhy



mentálních retardací vyžadujících zvýšenou nebo trvalou péči o pacienta. Jedná se zejm. o vrozená postižení znemožňující

či

výrazně

omezující

pacienta

ve

schopnostech vnímání, rozpoznávání, řeči, myšlení a plánování, hygieně, jídle, osobních vztahů, vlastní náplni denních aktivit, prožívání atd.

§ 71. U duševních

poruch

F80

–

F89,

kde

se

jedná

o

problematiky spojené s deficity omezujícími zejm. úroveň získávání školních dovedností (psaní, čtení, počítání…) rozeznáváme rovněž více neurogenní podklady, které se ovšem

značně

překrývají

s

jejich

psychogenními

protějšky, spojenými se sociálními zátěžemi klientů. Tzv. speciální pedagogika, rozvíjená v souvislosti s dětskou a adolescentní psychiatrií, dnes v souhrnu dílčích znalostí umožňuje předškolákům a dospívajícím (adolescentním) klientům vypořádávat se, mnohdy i celá léta

s

deficity

školních

dovedností.

Spadá

sem

i

hyperaktivita (ADHD) omezující pozornost a celý proces 71



učení. Vedle těchto obtíží jsou to také tzv. dyspraxické poruchy, etopedie, nebo psychopedie. Právě posledně jmenovaná tematika v sobě soustředí odbornou schopnost pečovat o pacienty s tělesným postižením jak na úrovni nápravy poruch učení tak ve vztahu k somatickým postižením a s nimi spojenými psychickými deficity.

§ 72. Co se týče duševních poruch, které jsme zde blíže nekomentovali (F50 – behaviorální syndromy, F60 – poruchy osobnosti, F90 – poruchy z dětství, přetrvávající v dospělosti) je jejich biogenita a neuropsychopatologie výrazně podmíněna psychogenními hledisky. Naopak zvl. u behaviorálních poruch se somatickými příznaky se obrací celé téma na druhou stranu: tzv. poruchy příjmu potravy, které do této kategorie zásadním způsobem spadají, ovlivňují neurologickou strukturu osobnosti tím, že z důvodu nedostatku potravy, živin atd. je měněna celá

struktura

psychiky

pacienta,

až

do

úrovně

elektrolytických hodnot nervových spojů, současně při 72



takovém průběhu, kde i umělá výživa je mnohdy sotva poslední možností, jak pacienta zachránit před smrtí. Kategorie poruch spánku tvoří potom zcela samostatný okruch dílčích, neuro-psychopatologických šetření.

§ 73. Z právě předloženého tématu jsme mohli vypozorovat, že skupiny jednotlivých problematik jsou dnes badatelsky, ale i klinicky zajištěny širokým pásmem vědeckých a medicínských aktivit. Jen během tohoto zpracovávání přehledového

materiálu

vzniká

celosvětově

takové

množství laboratorních výsledků a jejich publikačních zveřejnění, že se musíme smířit s faktem, který říká: jestliže chceme porozumět současné vědě, musíme ji přinejmenším číst z toho, co je nejvíce přítomné. Přeji vám, milí studenti, aby jste byli vždy co nejblíže času a době,

v nichž

žijete;

jen

tak

porozumíte

klientovi

vzhledem k jeho aktuálním nárokům, neboť ten je vždy jen a jen současný.

73



PSYCHOFARMAKOLOGIE 

Látky ovlivňující vědomí, náladu, myšlení

Proti depresi – antidepresiva. Proti manii – antimanika (dysforika, thymoprofylaktika, lithium, reserpin). Proti demencím a na prokrvení mozku – nootropika, kognitiva Zklidňující léky

a

léky snižující úzkost – anxiolytika,

trankvilizéry. Léky navozující spánek – hypnotika. Povzbuzující léky – psychostimulancia. Při léčbě schizofrenie – neuroleptika, antipsychotika.

ANTIDEPRESIVA: Přípravky

tzv.

I.

a

II.

generace

=

tricyklická

antidepresiva, (I. gen.) tymoleptika. III. generace antidepresiv = SSRI, NARI, DARI. IV. generace antidepresiv = SNRI, MRI, NaSSA, DNRI. Podstatou

účinku

je

zesílení

dodávky

Dopaminu,

Noradrenalinu, Serotoninu v mozku. První generace vlivem dodávky acetylcholinu zanechává ještě vedlejší účinky – srdce. 74



Pro výběr se zvažuje zejména typ deprese – útlum, agitovanost. Antidepresiva

mají

až

několikadenní

dobu

nástupu

účinku. Všeobecně se vedlejší účinky projevují na vegetativních funkcích.

I.

generace

=

TCA

-

transluminální

koronární

angioplastika (rekonstr. cévních systémů CNS).

II.

generace

=

maprotilin,

mianserin,

trazodon,

viloxazin.

III. generace SSRI – selective serotonine reuptake inhibitor (citalopram, fluoxetin, fluvoxamin, paroxetin, sertralin);

NARI

noradrenalin

–

reboxetin

reuptake

(zvětšuje

inhibitor;

DARI

útlum) –

–

dopamin

reuptake inhibitor.

IV.

generace

=

SNRI

serotonin

and

noradrenalin

reuptake inhibitor (venlafaxin, milnacipran, nefazodon), nemají anticholinergní účinky (neovlivňují vegetativní funkce v míře obtěžující kvalitu každodenního života pacienta); MRI – mixed reuptake inhibitor; NaSSA – noradrenergní antidepresivum

a

specificky

(mirtazapin);

DNRI

serotoninergní –

dopamin

noradrenalin reuptake inhibitor (bupropion). 75

and



ANTIMANIKA: (contra manio-depresivní psychóza) Dysforika – navozují stav podobný depresi, oslabují manické

rysy

(tymoprofylaktika)

a

zmírňují

prudké

výkyvy nálady (karbamazepin, valproát).

Lithium – stříbřitě bílý měkký kov ze skupiny alkalických kovů – snadno odštěpují elektron, má nejmenší hustotu ze všech prvků; povzbuzuje tvorbu bílých krvinek; rozkládá vodu.

NOOTROPIKA: Zlepšují činnost mozku jako celku – jeho metabolismus; ovlivňují zejména činnost neuronů, využití kyslíku – antihypoxický kyslíku

účinek

v

(hypoxie:

krvi

–

1.

nízký

tlak

hypoxemie;

2.

anemická/transportní/cirkulační/ischemická – při zůžení tepen a žilního prostoru; 3. hystotoxie – porucha využití kyslíku tkáněmi; NOUS – mysl, TROPE – obrat.

Používají

se

zejména

u

akutních

nebo subakutních

organicky podmíněných psychických stavů spojených poruchami Nežádoucí (piracetam,

s

v ě d o m í (demence, úrazy hlavy);

účinky:

poruchy

pritinol,

spánku,

klomethiazol,

agitovanost meklofenoxát,

nicergolin, EGb 761; vazodilatancia – rozšíření cév: cinnarizin. 76



KOGNITIVA: Posilují

cholinergní

acetylcholinesterázy

transmisi –

v mozku

působí

na

(inhibitory synapse

a

neuromuskulární přenos). Používá se u chronických stavů demence. Donepezil – piperidinový derivát; Alzheimerova nemoc; dlouhý poločas nástupu a výstupu; perorální podávání jedenkrát

denně;

nevýrazné

vedlejší

účinky,

lék

–

Aricept. –

Rivastigmin

Alzheimerova

nemoc,

karbamátový

derivát; lék – Ešelon. Takrin – akridinový derivát, lék – Cognex – nežádouicí účinky = hepatotoxicita / funkce jater. Lecithin

–

důležitý

pro

stavbu

buněčné

membrány

s elektrolythickou oscilací – l e k i t h o s / ž l o u t e k

z

nejž byl poprvé izolován.

ANXIOLYTIKA: Benzodiazepiny – ovlivňuící GABA-ergní neurotransmisi (-aminomáselná

kyselina)

v

mozku;

zejm.

alprazolam, chlordiazepoxid, oxazepam, diazepam. K ovlivnění serotoninergní transmise se v indikaci anxiety používají rovněž SSRI nebo SNRI (např. venlafaxin). Ze starších látek = meprobamát, barbituráty (nežád. vedl. účinky – útlum dýchání, bezvědomí a oběhové selhání (podle délky působení: kr. = pentobarbital, stř. = cyklobarbital,

dl.

= 77

fenobarbital);

2,4,6

–



trioxohexahydropyrimidin = kristalická diabazická kyselina (obsahuje, mj. barbiturové a nukleové kyseliny, vitamíny B1 a B2 ); vedle toho, samostatně viz: purin = purinové báse adenin, guanin – nukleotid a nukleosit - v nukl. kys. slouží k uchování informace . . .

Pět zákl. účinků:

1. anxiolytický = zmírňuje (inhibuje)

nebo odstraňuje

úzkost, 2. sedativně-hypnotický =

celkově utlumuje a navozuje spánek, 3. myorelaxační = snižuje svalové napětí, 4. antikonvulzivní = snižuje možnost vzniku epileptického záchvatu, 5. amnestický = porušuje paměť.

Podle míry účinků benzodiazepiny dělime na: Anxiolytika = alprazolam (vysoce účinný u panické poruchy,

nemá

sedativní

účinek),

dále

lorazepam,

oxazepam. Hypnotika = nitrazepam, flunitrazepam, triazolam Antikonvulziva

=

clonazepam,

diazepam

(léky

proti

křečím). Dlouhodobé

používání

vede

k závislostem

nebezpečné v souvislosti s alkoholem.

TRANKVILIZÉRY: Benzodiazepiny – diazepam. Zmírňují nepříjemné pocity duševního napětí. 78

-

-

též



Užívají

se

krátkodobě

při

neuróze

včetně

jejich

orgánových projevů (neurastenii) – žaludeční, střevní, srdeční neuróza. Zejména před náročným duševním výkonem pacienta (operace). Také pro překonání vážných životních otřesů.

HYPNOTIKA: Léky navozující spánek - - starší = barbituráty ovšem potlačují REM spánek. Novější = nebenzodiazepinová hypnotika (zolpidem, zopiklon)

vyvolávající

spánek

blízký

fysiologickému

spánku. Bez výraznějšího útlumu v průběhu druhého dne.

PSYCHOSTIMULANCIA: Látky a léky stimulující psychickou činnost k výkonu (zesilují činnost sympatického nervového systému sympatomimetikum); zvýšení krevního tlaku, zůžení cév, zesílení a zrychlení srdeční činnosti, rozšíření průdušek . . . Odstraňují únavu, zvyšují psychomotorické tempo, mají anorektický účinek. Vyvolávají

závislost,

toxickou

psychósu

(obluzené

vědomí), oběhové potíže. Indikací je narkolepsie, dětská hypoaktivita (při ADHD). Používají se: fenmetrazin, methylfenidát. 79



NEUROLEPTIKA: neuro - leptikes = řec. záchvat Druh antipsychotik používaných k léčbě schizofrenie. Schiso – frenio (e) = štěpení duše, star. řec. Název. Ovlivňují zejm. dopaminergní receptory v CNS (D2, D3, D4). Klasická neuroleptika jsou: fenothiaziny (chlorpromazin, levopromazin, flufenazin, trifluoperazin, thioridazin). K thioxanthenům

patří:

chlorprotexin;

k butirofenům

patří: haloperidol.

Nejnovější: clozapin, risperidon, olanzapin. Kromě

schizofrenie

se

používají

také

ke

zklidnění,

k potlačení úzkosti, jako antimetika či antipruriginóza. Ohrožení

je

v extrapiramidovém

působení

(bazální

ganglia, mozeček, mozkový kmen . . .) některých neuroleptik. Méně

užívaný

název

pro

neuroleptika

=

ANTIPSYCHOTIKA.

ANTIPARKINSONIKA: Tlumí působení acetylcholinu v mozku; zvyšují tvorbu a působení dopaminu v mozku. Působením dopaminu se zvyšuje dodávka látek levodopa ( kombinovaná s iDDC ), dále látky selegilin, inhibitory COMT

(entacapon,

tergurid,

tolcapon),

pergolid,

bromokriptin,

dihydroergokryptin,

pramipexol, apomirfin. 80

lisurid, ropinirol,



Anticholinergika – antimuskarinová léčiva –

jsou spíše

doplňkovými

na

léčivy

a

výrazněji

působí

třes:

benzatropin, biperiden, diethazin, orfenadrin, procyklidin.

LÉČBA ALZHEIMEROVY CHOROBY: Používají se inhibitory acetylcholinesterázy (donepezil, rivastigmin, nootropika, selegilin, scavengery – buňky hladkého svalstva – kyslíkových radikálů vychytávajících lipoproteiny...). Protektivní význam se též přisuzuje estrogenům a některým proteinům v genovém výzkumu.

HLAVOVÉ (KRANIÁLNÍ) NERVY: I.

olfactoria – přenos čichových odnětů

II.

opticus – přenos zrakových podnětů

III.

occulomotorius – pohyby očních bulbů

IV.

trochlearis – pohyby očních bulbů

V.

trigeminus – trojklanný nerv – citlivost obličeje

VI.

abducens – pohyby očních bulbů

VII.

facialis – pohyby lícních svalů obličeje

VIII. statoacusticus – přenos podnětů ze sluchového a rovnovážného ústrojí IX.

glossopharyngeus – řízení slynných žláz a polykání

X.

vagus – bloudivý nerv (obs. parasymp. vlák.; řídí činn. orgánů hrud. a břiš. duť.)

XI.

accesorius – řízení některých krčních svalů hypoglossus – řízení svalů jazyka 81



VYBRANÉ KATEGORIE DUŠEVNÍCH PORUCH PODLE MKN 10 a DSM - IV



F00 – F09 / Organické duševní poruchy: F00 Alzheimerova demence, F01 vaskulární demence, F02 demence u Pickovy choroby, Creutzfeldovy – Jacobovy ch., Huntingtonovy ch., Parkinsonovy ch., u infekce HIV, F03

podle

přidužených

příznaků,

F04

amnestický

syndrom, F05 delirium, F06 onemocnění, počkození nebo disfunkce mozku . . .

F10 – F19 / Duševní poruchy vyvolané účinkem psychoaktivních látek: F10 alkohol, F11 opioidy, F12 kanabinoidy, F13 sedativa n. hypnotika, F14 kokain, F15 jiná stimulancia včetně kofeinu, F16 halucinogeny, F17 tabák, F18 organická rozpouštědla . . .

F20 – F29 / Schizofrenie: F20 schizofrenie, paranoidní, hebefrenní, katatonní, nediferencovaná, F21 porucha schizotypní, F22 por. duševní s trvalými bludy, F23 poruchy psychotické, F24 porucha s bludy indukovaná, F25 porucha schizoafektivní . . . 82



F30 – F39 / Poruchy nálady (afektivní poruchy): F30 manie, hypomanie, F31 bipolární, F32 depresivní fáse, F33 porucha depresivní periodická (rekurentní), F34 trvalé poruchy nálady – cyklotymie / dystymie . . .

F40 – F49 / Poruchy neurotické, poruchy vyvolané stresem a somatomorfní poruchy: F40 fobie, F41 panika, F42 obsedantně – kompulsivní, F43 reakce na stres a poruchy přizpůsobení, F44 dissociativní, amnésie, fuga,

stupor,

trans

a

stavy

posedlosti,

syndrom

Ganserův, F45 somatoformní, somatizační, hypochondrie, kardio, gastro, respiro, urogenit, přetrvávající bolestivá porucha, 48 neurastenie . . .

F50

–

F59

/

Syndromy

behaviorální

spojené

s fysiologic. poruch. a somatickými faktory: F50 anorexie, bulimie, F51 (Dysomnie) neorg. por. spánku, hypersomnie,

spánek

-

bdění,

somnambulismus,

(Parasomnie) noční děsy, noční můry, F52 sexuální dysfunkce, touha, prožitek, odpor, genitální selhání, dysfunkční orgazmus, ejakulace předčasná, vaginismus, dyspareunie,

hypersexualita,

F53

šestinedělí,

F55

závislost – antidepresiva, vitaminy, laxativa

F60 – F69 / dospělých: emočně

Poruchy osobnosti a chování

F60

nestabilní,

paranoidní, impulsivní, 83

schizoidní, hraniční,

u

disociální, histriónská,



anankastická, F61 smíšené, F62 přetrvávající změny osobnosti, po katastrof. zkušenosti, F63 patologické hráčství,

F64

pohlavní

identity,

transsexualismus,

transvestitismus, F65 sexuální preference, fetišismus, exhibicionismus, masochismus,

voyeurství, F66

pedofilie,

homosexualita,

sado-

bisexualita,

F68

faktitivní (předstíraná) porucha . . .

F70 – F79 / Mentální retardace, opoždění duševní: F70 lehká, F71 střední, F72 těžká, F73 hluboká . . . (oligofrenie)

F80 – F89 / Poruchy psychického vývoje: F80 artikulace

ř.,

s epilepsií,

F81

počítání,

expresivity školních

motorika,

F84

ř.,

receptivity

dovedností autismus,

–

ř.,

psaní,

Rettův

afasie čtení,

syndrom,

hyperaktivita, Aspergův syndrom . . .

F90 – F98 / Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle

v

dětství:

F90

hyperkinese,

pozornost,

F91 rodina, opoziční vzdor, F92 – 93 emoce, deprese, separace, úzkost, F94 mutismus, příchylnost, F95 tiky, Tourettův syndrom, F98 enuréza, enkopréza, jídlo, pika, stereotypie, koktavost, zadrhávání, breptavost . . .

84



© Jiří Adamec BIOLOGICKÁ NEUROPSYCHOPATOLOGIE Neprodejný výtisk. Filosofický seminář 2007 Lidická 79, 602 00 Brno A5, 100 výtisků

ISBN 978-80-87234-28-0

85

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

Recommend Documents