FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

Generated by Foxit PDF Creator © Foxit Software http://www.foxitsoftware.com For evaluation only. PSYCHOLOGIE SVOBODY

ADAMEC JIŘÍ

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE __________________________________________

PSYCHOLOGIE SVOBODY Závislost a návykové poruchy u dětí a dospívajících

Brno 2009

1


PSYCHOLOGIE SVOBODY Závislost a návykové poruchy u dětí a dospívajících

Adamec Jiří

Brno

2

2009


© Adamec Jiří Filosofický seminář – katedra teorie ISBN 978-80-87234-09-9

3


ÚVOD

Naším úkolem je, pojednat o problematice závislostí u dětí a dospívajících. Téma chceme prolínat, rovněž

otázkami

filosofickými.

Důvodem

pro

sepsání tohoto materiálu je: 1. seznámit se s danou problematikou

z

jejího

aktuálního

stavu,

2.

vymezit rizika, pokud by nastoupený trend rozvoje závislostí pokračoval, 3. zdůvodnit prevenci pro zpomalení, nebo případně širší omezení daného vývoje. Otázky dětské psychiatrie se ukázaly po roce 1989 jako zásadní. Celá desetiletí zanedbávaná oblast jedné kapitoly psychiatrie, zaměřené na zdraví společnosti nebyla dostatečně studována. Tato okolnost způsobila, že „pionýři“ české moderní poválečné psychologie dětí (za všechny jmenujme zejm. prof. Matějčka), i když měli v mnohém jasno a drželi krok se světovým výzkumem, nebyli bráni dostatečně vážně. V devadesátých letech minulého století, se proto velmi rychle začaly vzniklé mezery doplňovat

(např.

M.

Vágnerová,

V.

Pokorná).

Materiály dnes dostupné široké veřejnosti jsou již zcela srovnatelné s těmi, které sleduji na pultech knihkupectví

v

zahraničí

4

(Pokorná,

Vágnerová,


Svoboda). Vedle toho, překladová literatura (nakl. Grada,

Triton,

Portál) tyto, ještě

do nedávna

pociťované mezery doplňuje, i když často musíme sledovat první vydání daného svazku, které je nejednou staršího data a tudíž představuje přeci jen pouze zacelení torza z minulosti. V nástinu, jenž zde předkládám se mi vodítkem stal

objemný

svazek

německých

autorů

s encyklopedickým obsahem (Thomasius, SchulteMarkwort, Küstner, Riedesser: Suchtstörungen im Kindes - und Jugendalter, Das Handbuch, Grundlagen

und

Schattauer).

Praxis,

Autoři

Stuttgart

jsou

2009,

vysokoškolskými

Vrl. a

klinickými pracovníky na universitě v Hamburku a téma, které vypracovali značně překračuje svým rozsahem běžný typ učebnic, které jsme zvyklí studovat z dostupných zdrojů. Rozhodl jsem se proto,

využít

možnosti

daný

titul

si

obstarat,

prostudovat a společně s vlastními zkušenostmi uplatnit rovněž na psychologických přednáškách Filosofického semináře – katedry teorie v Brně. Z jednotlivých příspěvků se postupně rozvinul text, jenž

zde

k

dalšímu

užitku

našich

posluchačů

předávám, nyní v ucelené podobě. Adamec Jiří - červenec 2009.

5


FILOSOFICKÉ STUPNĚ PŘÍSTUPU Člověka znepokojuje každý okamžik jeho existence. Toto znepokojení však nemá znamenat, že člověk prohrává

trvale

moment

svého

života.

Znepokojenost je důležitou indikací, upozorňující nás

na

fakt,

že

život

je

vnímán.

Této

znepokojenosti jsme si navykli říkat, starost o každodenní pobývání v realitě. Často na sobě pozorujeme, jak se naše pohledy na jednu a tutéž okolnost

mění.

V

nehodláme

smířit

každodenní

průběh

takových s

tím, života

stavech,

jaké

kdy

nálady

vyvolává,

v

se nás

nejčastěji

selháváme. Znepokojení vystoupí o to více, o kolik, vedle

svých

blízkých,

podobným

psychickým

stavům podléháme útokem na jejich domělé chyby. To jsme však již v situaci, kdy symbolicky, např. vyprovokováním tématu pro hádku, vnucujeme svoji znepokojenost okolí. Znepokojení je prožitek. Představuje nějakou intensitu, dobu trvání, způsob chování a volbu prostředků. Po skončení hádky se podivujeme nad tím, jak nás emoce zaplavily tam, kde stačí pouhý rozum. Jenže, co znamená výraz: „pouhý rozum“? Jde tu předně o to, že na počátku hádky, sporu atp., máme nezvladatelné nutkání

6


projevit se útočným způsobem. Tedy, ještě před tím, než dojde, např. ke slovní při, pociťujeme bojovnost,

neodvratnou

potřebu

druhému

„vysvětlit“ své důvody, které by dostatečně vyjádřili naše

„vždy

dobře

míněné

snahy“.

Mnohá

nedorozumění mezi lidmi vznikají právě proto, že trvale

působící

znepokojenost

a

reálné

životní

okolnosti se neshodují v představě a jejich realisaci. Tímto falešným vědomím o neuspořádanosti našeho života, se stáváme zavislými na pozorování a závisti k druhým. Takto rovněž pojímáme nepravé vědomí o vlastní, tzv. osamocenosti. Zrušit závist a osamocenost lze trpělivou komunikací s nejbližšími. Znepokojenost jako trvalý stav, se tak může změnit ve spokojenost ze sdílení pravdy o sobě samých, s druhými. Teprve v takové vzájemnosti člověk dospívá k jednotě se sebou samým a každodennost se z pouhého přebývání mění na život nezatížený anticipacemi k horšímu v budoucím, ale přitakáním lepšímu v přítomném. Vedle těchto způsobů našeho chování, kdy se snažíme být nekonfliktní a přesto se do nejrůznějších střetů dostáváme, je zde ještě druhá strana téhož problému a tím je, onen často jemný rozdíl mezi obyčejnou znepokojeností, kterou vyrovnáváme naše vědomě řízené způsoby a vždy

7


se prosazující oblasti zájmů, z nichž je nám téměř nemožno sejít do pohodovějších sfér prožitků. Tedy,

řečeno

psychologicky,

jakási

jemnost

patologie nás pronásleduje a, tu a tam, zahrozí.

Proč myslet?

Otázky návykových porucha a poruch závislosti nutně

souvisí rovněž

s filosofickými

otázkami,

přístupem klienta k životu jak v intimně osobní oblasti, tak stejně i v oblasti široce sociální, v oblasti světa svého okolí. Toto hledisko můžeme blíže osvětlit, prozatím jen tak, že se jen krátce zmíníme o základním filosofickém určení lidské existence z pozic jejího naplnění, či zdůvodnění základních otázek. Je pro člověka se závislostí, nebo návykovou poruchou, bez rozdílu věku typické, že má obtíže s koncentrací,

myšlením,

tvořivým

usuzováním

vůbec. Závislosti všeho druhu na svěžesti myšlení ubírají zásadním způsobem. Otázka myšlení, je proto, zcela primárním problémem. Můžeme také uvést, že člověk je duševně zdráv jen tak, jak myslí. Nebo i jinak, měřítkem duševního zdraví je

8


způsob našeho myšlení, jakož i odtud vycházejících motivů k jednání, které z tohoto myšlení nakonec plynou. Tudíž, prevencí k odmítnutí stylu života směřujícího k závislosti je otázka, proč myslet? Člověk se zajímá o svět. Zájem tohoto druhu vychází z vědomí, které eviduje sebe samo a okolí v němž pobývá. Ten, kdo takový zájem provozuje je člověk. Je-li člověk tím, kdo takový zájem hodlá i naplnit, potom je to záměr, jenž je také vědomý nebo nevědomý. Člověk svými záměry usiluje o evidenci jistot. Myšlení je hledání jistot v labyrintu zdánlivých nahodilostí. Zájem o svět je rovněž zájmem o celek,

neboť

v nekonečné znamená

každodennost

množině

také,

jednotlivosti,

se

jednotlivin.

vycházet

za

transponovat

se

rozpouští

Myslet

hranice do

proto vlastní

okolí

a

podstupovat námahu srážek s těmi, kdo se vydali stejnou cestou. Myšlení je potom úkol společného úsilí, ale pouze tam, kde jako míra skutečného uvažování převládá vytrvalost. Myšlení se děje v logu (λογος) a je předpokladem ke změnám, jako µεταβολη

nebo

κινησις.

myšlenka, předpokládá

Onen nadání

LOGOS,

slovo,

k uspořádanosti

všeho, co rozum napadá a vědomí činí předmětem

9


doměle prvního a snad i nejdůležitějšího zájmu, s vyloučením všeho ostatního. Vědomí je ego, které tomu, co lze myslet ukládá prvotnost v aktech vlastního „Já“. Vědomí není myšlení. Vědomí pouze eviduje to, co

myšlení námahou

kterou

si

v konečných

zvolilo,

postupu

logické

metody,

vykazuje

jako

výsledek

soudech,

či

v

jejich

případných

modifikacích odkazujících, tak jako tak, na svá původní

východiska.

Skutečná

myšlenka

je

vzácnost, měnící jednou pro vždy tvář světa a to, v jistou budoucnost. Myšlení

je

nesmlouvavá

přítomnost.

Když

uvažuji o stolu, na kterém píši, není to věc minulosti, ani budoucnosti. Přítomnost konání je nevývratná tím, že „jest“.

Jak je to, ale se

vzpomínkami a nebo přáními? Při vzpomínce na psaní, které již bylo, zpřítomňuji minulost. Stejně tak u přání „psát“ přítomním budoucí. Myšlení tak ze všeho, co je v jeho dosahu, dělá věc aktuálních stavů. Logos sjednocuje představou, řečí,

vzdálené,

usebírá

pod

křídla

zájmu

o

pochopení, co jinak trvá v osamocenosti a nikdy se nepotkávajíc. Toto „oživování“ jsoucna je vlastní lidskému bytí – základní úkol v řemeslu myslet. To,

10


že myšlení je úkol, však ještě neodpovídá na otázku: proč myslet? V úkolu

lze

s nevědomím

o

uvíznout jeho

jednou

faktickém

pro

vždy

poslání.

Proto

otázka: proč myslet (?), nadále trvá. • René Descartés zdánlivě odpověď nabízí svojí formulí: cogito ergo sum. Jenže, toto myšlení je vzato ze subjektu a opět se do subjektu navrací. Skutečnému myšlení, ale běží o navázání vztahu s nejvzdálenějším jsoucím. Jako

takové

je

myšlení

však

v

naší

každodennosti jen pohledem z otevřeného okna, které

náleží

vymezující

místnosti

subjektivního

světa, vystrašeného vším, co je v dohledu jeho okolí. Jelikož rozum tímto oknem okolí vtahuje do své místnosti,

domnívá

se,

že

veškero

rozrušení

z vnějšku pomine, neboť bude tímto přizváním okolí učiněno dostupným a známým. Avšak je to pouze okno, které je otevřeno. Hosté, kterých si vážíme a neskrýváme je, přichází dveřmi. Nyní je proto otázkou, jak se to má s našimi slovy, jimiž myšlenky činíme zjevnými pro druhé.

11


Slovo

Bez možnosti „ukázat“ na to, co se má stát společným zájmem, je „předmět“ takového zájmu nemožný.

Ukázat

značí

uvést

do

vymezení

a

současně také do odlišení. Jak může člověk něco vymezit a současně odlišit? Nemaje slova, udělá to tím, že uchopí např. lžíci a přemístí ji. Naopak, ve slovech popisujících lžíci může

tato

zůstat

na

svém

místě

a

přesto

vyjádřením o jejím tvaru a zdobení, tedy slovem, způsobíme to, že věc nabude odlišení, byť jen v představě. Jak a čím se liší věc, ve světě reálných a tudíž sobě vzdálených předmětů, vzhledem ke své vlastní skutečnosti, a dále od toho, co je na věci

spatřováno

v

rozlišení

pouhými

slovy

a

oslovováním, a od nich pocházejících představ? „Slovo

není

věc“.

Slovo

proniká

svět

věcí

přibližováním jsoucna tomu vědomí, které tímto slovem vládne. Aby slovo mohlo působit ve sféře představ musí, kromě oslovení nést obsah. Ovšem nikoliv obsah jako pojem (tj. vnitřek), ale jako přirozený soujem odkazů na věci, které se nachází v rozdílu, v jinakosti. Slovo se má k věci jako prostředek. Toto „ má se k věci “ značí, že slovo je

12


k věci přiřazeno. Člověk přiřazuje slovo k věcem. Společně jsou „ slova a věci “ fungující jednotou mezi vědomím a světem, z něhož věci pochází. Svět, ale může být také pouhé slovo. Potom to, ale znamená, že i svět je věc. A, co slovo samo, může se stát věcí? Věcí je vždy jen to, čemu člověk přisoudí

význam

v

oslovování.

Oslovující

význačnost věcí prostřednictvím slov dělá z toho, co je reálné, svět slovní zásoby. Realita není v počtu slov, ale v tom, co dojde oslovení. Tak např. „hřbitov“ je slovo označující místo věčného odpočinku. Oslovení místa věčného odpočinku ještě nedává tomuto místu realitu, jako spíše určení tohoto místa k účelu, pro nějž bylo zřízeno. Ve slově „hřbitov“ je uchováván soujem okolností, kterými je založeno pouze

přitakání

předpokládající,

věčného

aby

služebnost

místa

odpočinku odpovídala technické údržbě, jako je zídka, branka, vzdálenost a úprava jednotlivých hrobů, atp. Stejně tak pocity, které toto slovo a jiná slova nesou, oslovují věci s nimiž máme předešlou zkušenost. Emoce ve slovech jsou vlastně shluky obrazů v uspořádání, která zpravidla, co do jejich intensity působení, neovládáme a mohou být proto vnímány nesrozumitelně. Věci, skutečné reality se

13


za

slovy

vytrácejí

do

nicoty.

Rozpouští

se

v obrazech stále méně a méně spojených s realitou. Naopak, pocitové fenomény si slovy podržují a dokonce posilují vlastní intensitu. Na místo podnětů z věcí, pro oslovování, nastupuje podnět emotivní. Svět věcí, zabezpečován slovy je střídán silou podnětů, vycházejících z nálady. Tak se z věcí, oslovovaných stává předmět zájmu pouze tehdy, je-li tato věc hodna našeho citového rozpoložení, nebo jsme-li jí natolik zaujati, že si svou emotivitou u nás získá, takto vynucené, místo. Pakliže jsme pojednali o myšlení a slově zbývá ještě třetí oblast význačností, jakými je problém svobody.

Svoboda

Žijeme sice v demokracii, která dovoluje maximum realizací našich svobodných rozhodnutí, ale ne vše, co ve skutečnosti konáme je z hlediska takové svobody slučitelné s morálkou. Tato ambivalence postojů k danému tématu mnohdy působí tak, že nikdo z přítomných na závěrečnou výzvu po přednášce, položit otázku, nereaguje. Mnohdy je při podobných tématech

14


citelné to, že posluchači vlastně ani neví, na co přesně se mají ptát. Morální kredity jednotlivce se pouze neochotně zajímají o morální kredity společnosti a pokud jsou komentovány, tak mnohdy jen v negativní podobě, jako odsudek vnějšku, tedy něčeho, co je mimo individuální odpovědnost. Vedle morálních postojů obsahuje lidské konání rovněž postoje emotivní. Ty jsou mnohdy lidskými jedinci

komentovány

způsobem.

Volba

mezi

zvláštním

iracionálním

svobodou,

morálkou

a

racionalitou tvoří velmi složitý komplex motivačních okruhů.

Rozmotat

takové

klubko

vnitřních

konspirací není často jednoduché. Vedle,

tedy

mravních a vnějškově evidentních způsobů, kterými se člověk projevuje jsou to mnohdy i založené konflikty,

jimiž

prokládá

jedinec

své

způsoby

jednání, čímž se dostává do kontrární situace s vlastním svědomím. A pokud mu jeho chování okolí

připomíná,

není

vždy

ochoten

přijmout

takovou vnější kritiku za právoplatnou. Otázka svobody je mnohdy prvním nárazníkem, jímž se bráníme vlivu sociálních nároků. Chceme

se

věnovat

otázce

zaměřené

na

objasnění psychologie svobody. Tyto otázky mají za

15


svůj hlavní předmět nikoliv nějakou abstraktní oblast

poznávání,

ale

naopak,

zcela

konkrétní

způsob života člověka. Svoboda je široce abstraktní pojem, spojený zejména s vědomím o sobě samém (sebevědomím) a vědomím o druhých subjektech, v nějakém okruhu vyskytujících se fysických „Já“ v mé blízkosti. S těmito subjekty vedu trvalý dialog. Porovnávám vlastní zájmy se zájmy druhých lidí. Zvažuji předpoklady pro dosahování svých cílů na základě toho, do jaké míry budu nucen s druhými lidmi přicházet do kontaktu a překonávat jejich odpor. Taková volba následně představuje první základní výraz pro sebeurčení, jakým je vnímání morálního dosahu, který bude mít nástroj, jenž pro své zájmy zvolím. Svoboda je potom nalezení takového nástroje, jenž druhé subjekty neomezuje a mé potřeby jsou naplněny takto bezkonfliktním způsobem. Svoboda proto rovněž zahrnuje, v zásadě minimalizaci sociálního, ale i fysického kontaktu s naším okolím – je to prakticky uplatňovaná i n d i v i d u a c e, jedinečnost v samostatnosti a zachování tvůrčích schopností a seberealisaci. Individuace v souboru

je

otázek

zpravidla o

16

to

svobodách

první,

co

napadá.

nás Jenže


člověk nežije osamocen, „není zvíře, ani bůh“ (Aristotelés, Politika, Etika Nikomachova), ale musí každodenně

odolávat

nárokům

společenského

soužití. Tento fakt činí individuační svobodu člověka méně dostupnou. Prožívání denních potřeb, se nese v

duchu

přemáhání

sociálních

nároků,

jejich

smiřováním s osobními požadavky. A, aby taková věc měla ještě další prvky obtížnosti, žádá se po jednotlivci

širší,

politická

zaangažovanost

na

veřejných aktivitách, respektu státního zájmu a dokonce zapojení ve věcech celoevropské, unijní integrace,

dále

i

celosvětových

hnutích

nejrůznějšího typu, atp. Můžeme proto, v tomto smyslu hovořit také o nejrůznějších poměrech svobod.

Tedy

svoboda

typu

společenského

uspořádání jako je demokracie, nejrůznější varianty sociálně státních zřízení (Švédsko, Švýcarsko, USA) a dále, např. vnitřní „zápasy“ o význam dopadu sociálních nároků soužití za trvale reformovaných, právních

(zákonodárných)

oblastí,

kterými

je

společnost řízena v konkrétních životních aktivitách. Tudíž typ svobody, který si chceme blíže rozebrat je pouze

fragmentem,

jinak

celé

škály

zájmu

uplatňovaných svobod. I tak nesmíme zapomínat, že

v např.

deklarované

17

jako

právo

lidu

(jus


publicum)

by

i

zde

mělo

znít

v

základním,

humánním určení. Neboť, ať chceme nebo ne, vždy se

veškerá

svoboda

našeho

života

staví

vůči

svobodám těch, kdo jsou v naší blízkosti, stejně jako vůči těm, kdo jsou nám vzdálenější. Svoboda a její morální rámec překračuje pouhé individuální mezníky, jisto jistě faktem, že nejsme osamoceni jednak svojí vůlí, která nás žene přirozeně do kontaktu se sociálním okolím, stejně jako okolí od nás vyžaduje vždy konkrétní způsoby zaujímání postojů a jejich realizace. Obecná právní nauka za jedno z kritérií sociální svobody

a

jejího

naplnění

komentuje

tzv.

pragmatiku, tj. zejména ekonomické propojení mezi svobodou a hospodářskými potřebami. Nechceme zde příliš mechanisticky zasahovat a přenášet jednu oblast zájmů na druhou a vysvětlovat tak míru nároku onoho pragmatického zatížení věci. Svoboda je sama o sobě dosti náročný podnik. Natož, přidáme-li

k

jejím

obsahům

ještě

ekonomiku.

Nemůžeme ovšem vynechat to, že stejně jako ve službách sociálního státu, tak podobně i v rámci individuace je pro uplatnění svobodných nároků nutný jeden základní činitel, který se nutí otázkou: a sice, co je předmětem svobody? Je jím, zdá se,

18


vždy nějaká forma platnosti takového zájmu, který odpovídá

spokojenosti,

tedy

„ekonomickému“

dosažení cíle, potvrzení individuální nezávislosti (v mezích

možností

sociálního

uspořádání

dané

společnosti), tedy žádost neboli libido. Ve

dvou

případech

všeho,

co

až

doposud

zaznělo však musíme zdůraznit následující. Každý člověk je z hlediska morálky spojen s prostředím a primární rodinnou zátěží, utvářejících jeho normy a způsoby

sebeprezentací.

Tato

oblast

vnitřních

významů, naší vybavenosti (to, co je obsahem naší psýchy, C.G. Jung) zásadním způsobem modeluje také naše cesty k motivacím, až k jejich uplatnění v konkrétních člověk

formách

přisuzuje

jednání.

věcem

a

Významy,

jejich

které

ekonomické

hodnotě, či prospěšnosti, ke své osobě, dokládá mravní stránku vzhledem k obsahu svého vnitřního světa.

Jedná

člověka,

se

svobodu

tedy o další vnitřního

oblast

obrazu

svobody a

z

něj

pocházející možnosti projektovat mravní hodnoty do okolí. Tato úzká provázanost vnější a vnitřní svobody, tedy svobody jednání a svobody myšlení v systému hodnot, představuje nejednou okruh otázek, které komplikují např. partnerské soužití. Už jen v tom,

19


když klientka podotýká: „Neumím dělat první kroky pro smíření, a stejně by to měl vždy udělat, jako první, muž.“ jeho

Projekce sociální role muže a tím i

odpovědnosti

učinili

klientku

neschopnou

vytvářet v rodinném prostředí přijatelnou atmosféru soužití.

Ekonomická

hodnota

muže

byla

degradována pouze na to, co je očekáváno, kam žádná investice neproudí. (Viz, také E. Fromm a jeho často kritisované teze k danému tématu.) Cesta ke svobodě každého člověka představuje trvalý, celoživotní zápas. Svobody ve smyslu nic nedělat, utrácet lehko nabyté prostředky, atp. lze dosáhnout. Ovšem, potom je otázkou, zda se ještě jedná o svobodu, když takto pojatý její obsah postrádá jednu základní rovinu, konflikt a neustálé prověřování možností rozvíjet osobnost na základě sociálních střetů. Předložený model již svobodu postrádá; jedná se spíše o vydělenost, izolovanost, vymezení směrem k obecné nepotřebnosti. Pakliže bychom s touto tezí souhlasili, je zřejmé, že svobodu deklaruje již zmíněná tvůrčí schopnost. Dokonce svobodou se jen stěží může nazývat takový životní styl, který pouze kopíruje nějakou jinou

formu

sebeprezentace.

Samozřejmě,

hovoříme zde jednak o parazitujícím životním stylu,

20


nebo takové formě existence, kde hlavní pohnutkou k seberealisaci jsou nejrůznější, společností samou vyzdvihované „ikony popularity“. Pravá svoboda se neshoduje s jakoukoliv formou zprostředkovanosti. Mnohdy právě ta, nemálo jedincům způsobuje uvíznutí na přijímaných autoritách a devastuje jejich osobní morálku. Ještě jedna okolnost je v těchto souvislostech zajímavá. Každý člověk si v určitém stádiu svého života prochází obdobím, kdy chce změnit svět, revolucionisuje vlastní pohledy na společenské, ale stejně tak i rodinné problémy, atp. Děje se to zejména v letech zhruba od čtrnácti do sedmnácti let. Je to v zásdě druhé období našeho vzdoru (první sahá asi do let mezi jeden a půl

až

třetím

rokem

života).

Toto

vnímání

individuační potřeby, nechat na všem v okolí vlastní stopu, pouze moralisujícím způsobem vyzvedává osobní zájem nad zájem většiny. Tedy opět nic nového. Uplatnit svoje vnímání svobody, pokud možno potlačováním všeho, co se jeví stát v cestě našich seberealizací. Na tomto příkladu je naprosto zjevné, že svoboda je, mj. učení

se

schopnostem

hodnotami.

21

zacházet

s

morálními


Jak z předcházejícího plyne, promýšlení otázky svobody se lze v životě jednotlivce, ale stejně tak i v životě společnosti účastnit jak dogmatisovanou, tedy jednostrannou formou, tak formou otevřeného dialogu všech, kdo jsou k danému tématu ochotni přispět. Svoboda je předně pravda o tom, jaký je život. Pravda tohoto druhu znamená odhalit na člověku předmět jeho bytí, jako svého druhu „pobývání ve světě významů“. Bytí-ve-světě je pouze jméno pro fakt obecně platné události. Avšak nacházením „smyslu

významů“

dosahuje

člověk

jistoty,

že

budoucnost lze zaopatřit přítomným staráním se „o…“. Každé takové starání se „o…“, jako svůj základ

předjímá

myšlení

a

toho,

kdo

myslí.

Předmětem svobody je tedy člověk a způsob jeho myšlení.

Svobota

je,

takto

myšlení

člověka

uplatňované směrem k sobě a světu kolem něj. Svoboda je vždy při ruce.

Její pohotovost

k platnosti však nemusí být nazřena a využita. Svoboda se skrývá za vším, co je nazýváno jako: nutnost, řád, muset, ne jinak, toto si dovolit nelze, nikdy bych se neodvážil, atp. Tedy, jedná se o problém bytí a jeho popření. Tím se však svoboda stává vzácností a možností jen pro nemnohé, neboť

22


prolomí-li ledy obav a nastolí tak posun směrem k tomu,

co

se

až

dosud

zakazovalo,

pomůže

starému přechodem k novému - - tušené se stane skutečností,

avšak

opětovně

nesvobodnou

v zaopatřování všeho, co má novému zachovat právo na životaschopnost. Člověk současně s tím, jak myslí odráží svoji vnitřní svobodu v činnostech a postojích. Technika, umění a náboženství - - tedy vynálezectví, tvořivost a

transcendence

zpodobování)

(zejména,

vyzrazují

tyto

na

tři

oblasti

člověku

jeho

neodejmutelné fysické bytí, vztah k jsoucnu a sobě samému. Tím, co bylo až doposud předesláno jsme vymezili ideální stav lidské existence. Uvědomme si, ale že do potřeby návyků a závislostí se člověk dostává

právě

proto,

že

některou

z

výše

interpretovaných oblastí, ve své výbavě postrádá. Aby vyplnil vakuum myšlenek, vakuum slov a vakuum svobody, potřebuje k tomu vždy nějakého zprostředkovatele. Vakuum myšlenek, slov nebo svobody

činí

člověka

prázdným,

frustrovaným,

nastraženým. Tento stav zoufalství, podporovaný vlohami k závislosti jen umocňuje náhradní touhy. Ty mají nechat zapomenout na přítomnost bolesti.

23


VĚKOVÁ STÁDIA A ZÁVISLOST §1. Přirozené sklony k závislostem.

Člověk se do tohoto světa vpravuje biologicky. Možnost vytvořit si dostatečně adaptabilní základ fysiologicky uschopňují

fungujících k

životu

v

procesů,

které

každodennosti

člověka je

dáno

kvalitami prenatálního a raně postnatálního vývoje. Spory o způsobu umístění člověka a jeho života v tomto světě, zde ovšem nepovažuji za vhodné, jelikož

podobné

tématické

pouhé

a

říce,

že

Vzhledem

k

spekulace.

nutno

rozvádění také

zahrnuje

zcela

výše

prázdné

zmíněnému,

fysiologicky podmíněnému procesu vývoje, to pro reálně

fungující

organismus,

dále

znamená,

zajištění pravidelného přísunu potravy a dalších zdrojů

energie,

stejně

jako

vedlejších,

např.

smyslových podnětů z prostředí. Vlastní adaptace potom spočívá v tom, že se na základě daných jevů organismus v tomto prostředí chová způsobem, kdy některé jevy fixuje, vytváří si k nim zkušenost a jiné, málo důležité pro samo přežití, nechává bez odezvy. Ve vzájemném propojení těchto fenoménů se

ukrývá

základ

k

návykovosti.

Fenomény

podporující stabilitu organismus podržuje (fixuje) a

24


vyhledává dále jejich zdroj. Tato potřeba pátrat po prameni

je

dána

již

tím,

že

přísun

výše

jmenovaných složek splňuje základní podmínku, jakou je pravidelnost stejně jako nutkání příjmu vyšších dávek. Současně je těmito mechanickými podmínkami splněno i dosahování cíle organismu, zajistit přísun potravy – energie – k zabezpečení (zachování) vlastního života. Na

počátečním

stádiu

biologického

vývoje

organismus tuto pravidelnost přijímá bezděčně a fixuje – do úrovně potřeby – ty zdroje, které vyhodnocuje jako výhodné (prospěšné) pro svoji adaptaci. Živočišné buňky, jako základní stavební kameny lidského těla kódují, pomocí genetických řetězců, které mají uschovány ve svém buněčném jádru, veškeré impulsy jak na úrovni jejich kvality a kvantity,

tak

i

co

do

rozpoznávání

časového

rozvrhu, v němž jsou do organismu vpravovány. Společným jmenovatelem tohoto procesu, který zvyšuje

možnou

závislosti

je

úroveň

intensita.

pozdějšího Tyto

návyku

okolnosti

a

jsou

přirozeným základem k tomu, aby organismus podobné jevy v dalším svém vývoji rozvíjel, měl k nim přirozený sklon, nebo na některých typech zpracování

ustrnul

v

25

abnormalitě

akceptace.


Vyjádřeno paradoxem: pokud by člověk neměl vytvořené pre-biologické návyky, jen obtížně by přežíval v přírodních, stejně tak, jako v sociálních podmínkách, vlastní existence.

§2. Genetika a neurologie.

Člověk je k závislostem predisponován geneticky. Každý gen je schopen, při poruše své funkce vázat na

sebe

takové

podmíněných ostatních geneticky

množství

vazeb,

částí

které

organismu.

kvantitativní

energie,

biologicky

oslabují

funkčnost

Hovoříme

proto

podmíněnosti

o

poruch

závislosti.1 Studie z posledních let prokázali, že např. alkoholové závislosti jsou percentuálně vyšší u mužů (48 - 73%) než u žen (51 - 63%).2 Konkrétně za alkoholovou závislost a návykové poruchu

jsou

odpovědné:

1,

4,

7,

10,

11,

chromosom a dále dopamin – D4 – receptor, cytochrom – P – 450 – 2E1 – gen; pro opiáty, nikotin, kokain např. dopamin – D2 – receptor – gen.3 1

2 3

V

tomto

výčtu

bychom

mohli

dnes

Thomasius…, Suchtstörungen im Kindes- und Jugendalter, S. 108 an., Stuttgart 2009. Tamtéž, S. 109 an. Tamtéž, S. 109 an.

26


pokračovat, neboť moderní genetické inženýrství vytvořilo již téměř kompletní seznam základní genové epidemologie poruch závislsoti. Z neurologického hlediska je zde ovšem jedna zajímavá oblast. Pokud hovoříme o produktech geneticky

popdmíněných

variet

fungování

organismu, ovlivňujících jeho sklony k závislostem a návykovosti, nemůžeme se vyhnout otázce, jak tyto okolnosti vznikají. Dostáváme se k problému tzv. „metabolické závislosti“. Látková

výměna

zprostředkovává

organismu

potřebné zdroje energie. Takto dodávané zdroje umožňují buněčným strukturám rychlejší dělení (mitósu). Růst organismu a jeho reakce na měnící se podmínky jak z vnitřního těla, tak z prostředí vyžadují

biochemické

a

biofysikální

nastavení,

dostatečně stabilní jak v oblasti elementární tak v oblasti molekulární. Zejména elementární oblast fungování organismu – bio fysikální schéma – je předpokladem,

že

následné

funkce

se

budou

odehrávat s náležitou přesností. Molekulární funkce, které spadají do oblasti biochemických procesů, jsou založeny na vyhodnocování a autoregulaci látek,

jejichž

základní

strukturou

je

chemická

sloučenina. Obě funkce jsou tedy izolované, jen co

27


do vlastních činností, tj. mechanismu práce, kterou vykonávají.

Jinak

se,

samozřejmě

vzájemně

prostupují a vytváří celek v oblasti fungování organismu. I tak jsou ovšem v bio - fysikální struktuře organismu zastoupeny základní jevy, jako např. elementární částice, jejich fysikální působení (spin, parita, podivnost, valence, kvantum účinku). Fotomechanický efekt a jeho předpoklad působení v organismu např. rostliny,

způsobuje

možnost

růstu, vývoje atd. Jedná se stále o tentýž proces, který formuloval Albert Einstein, a který rovněž matematicky zdůvodnil Max Planck jako vzájemné působení elementárních částic o nejmenší hodnotě, která je konstantní: 6,62 x 10-27 erg./sek. Veškeré bio – fysikální děje se odehrávají ze základu tohoto kvanta účinku. Látka a pole jsou vždy v minimální, ovšem nikdy v menší míře, než bylo uvedeno, zastoupeny také v lidském organismu. Nervové impulsy mají jednak hodnoty klasické energie a jejího působení mechanickým předáváním na spoje, které jsou k těmto zpracováním bioenergií předurčeny (např. synapse, myeliny), a za druhé jsou z hlediska vlastní dynamiky vyjádřením vrozené dispozice, vytvářet takovou míru reaktivity, která je dána genetickou výbavou organismu jako

28


celku. Genomy jsou schopné kódovat jednotlivé biochemické procesy, vzniklé z těchto biofysikálních podkladů.

Z

těchto

procesů

vznikají

teprve

sloučeninové složky (serotonin, dopamin, GABA, endorfin, estrogen, testosteron, melanin, tyroxyn, noradrenalin, prolaktin, melatonin, glukokortikoidy aj.).

Na

elementární

úrovni

je

toto

kódování

zastoupeno vyrovnáváním homeostásy tzv. ionizací (+1, -1; K,+/- Cl+/-) a v dalším průběhu procesem metabolisace již přímo souvisejícího s energeticky výživovou

komunikací

s

prostředím

(látková

výměna). Živočišná buňka, která je delší dobu vystavena zvýšené intensitě (náporu) jednostranných impulsů (v období počínající závislosti), pozvolna vyvíjí obranu k tomuto působení tím, že fakticky takový tlak

ustojí,

a

to

dodávkou

adaptační

energie

z okolních částí organismu. Jakmile však intensita těchto impulsů trvá déle, než je možné genetickou predispozicí se takovému tlaku bránit, dochází k buněčnému odumření; organismus hledá nové buněčné pole; jelikož ostatní oblasti organismu jsou energeticky

oslabené

a

nárok

jednostranného

působení (dodávka alkoholu, drogy) nadále trvá, organismus

kolabuje:

29

nejdříve

zvýšením

tzv.


„bažení“ a následně poruchami v široké oblasti multifaktorového

působení na

život organismu,

život člověka. Zásadní rozdíly jsou, v tomto ohledu mezi dítětem a dospělým člověkem. Dítě si vytváří sklon k akceptaci dospělý,

návykovosti

neboť

nemá

daleko

rychleji

dostatečnou

než

zkušenost

s jinými fenomény, vzhledem ke svému věku a přijímá i podléhá více tomu, co na něj aktuálně působí.4 Pokud bychom tuto geneticky – neurologickou část měli doplnit ještě o další informace, nebude na škodu,

když

do

základních

tezí

uvedeme

následující: 1. mozek pracuje s komparacemi 2. vyhodnocování

informací

se

mozek

vždy

účastní jako celek 3. mozek potřebuje informace jako předpoklad pro

zvládání

budoucí

adaptace

na

nové

situace 4

The Oxford Companion to the Mind (ed. by R.L. Gregory), p. 155, Oxford 2004.

30


4. mozek „hledá“ informace; hromadí materiál pro myšlení, tj. kombinování a komunikaci.5

5

Pro základní přehled uvádím neuroanatomické materiály, aby se čtenář mohl orientovat také v dalších souvislostech: MOZEK (CEREBRI) A JEHO ČÁSTI:

Lobus frontalis – přední lalok (po 7. měsíc intrauterinárního života.) L. temporalis – spánkový lalok (po 7. měs. iu. ž.) L. parietalis – horní l. (po 7. měs. iu. ž.) L. occipitalis – zadní l. (po 4. měs. iu. ž.) Fissura lateralis cerebri (Silvii) – boční Silvova rýha (po 7. měs. iuterinárního. ž.) Cerebellum – mozeček Truncus cerebri – mozkový kmen Diencephalon – mezimozek (thalamus, hypothalamus) Telencephalon – koncový mozek (po 3. měs. iu. ž.) Sulcus cinguli – zadní boční rýha (po 5. měs iu. ž.) Paleocortex – spodní kůra; archicortex – střední k.; neocortex – vrchní k. Basální ganglia – husté nervové spoje hluboko v podkorové oblasti (chemická činnost neuronů – GABA, somatostatin, neurotensin, enkefalin . . .) Nucleus amygdalae – v hloubce temporálního laloku, součást hypoccampu, zásadní vliv na funkci tzv. limbického systému . . . HLAVOVÉ (KRANIÁLNÍ) NERVY: Nervus olfactorius – čich N. opticus – zrak N. occulomotorius – pohyby očních bulbů N. trochlearis – pohyby očních bulbů (kladkový nerv) N. trigeminus – trojklanný nerv (citlivost obličeje) N. abducens – pohyby očních bulbů (odtahovací nerv) N. facialis – pohyby lícních svalů obličeje N. statoacusticus – rovnovážný a sluchový nerv N. glossopharyngeus – polykání, slinění N. vagus – bloudivý nerv (inervuje přes hrudní svalovou hmotu) N. accesorius – měkké patro a krční svaly N. hypoglossus – podjazykový n. (řízení svalů jazyka)

31


Vzájemná provázanost také neurologických a sociálních faktorů nás upozorňuje na fakt, že se zde setkáváme s komplexním problémem. Jak u dětí, tak

u

dospívajících

sledovat

ve

je

vývoji

možné

normy

a

tyto

komplexy

patogenese.

U

neurologických komponent se setkáváme s jejich ovlivňováním směrem k organicky podmíněným problematikám, už jen v tom ohledu, že sledujeme u

těchto

klientů

např.

zvýšenou

náklonnost

k infekčním nemocem; v sociální oblasti potom celkově zhoršenou kvalitu soužití a komunikaci s okolím. Nabídka tzv. zkratkových forem jednání se následně ukazuje jako již samozřejmé vyústění problematiky v celkovém zvládání životních situací.

MÍŠNÍ NERVY (NERVI SPINALES): 31 párů: přední = nervus motoricus; zadní = nervus sensitivus Ramus ventralis – nejsilnější větev míšního nervu R. dorsalis – smíšená vlákna motorická a sensitivní R. communicans albus – nervová přepojovací vlákna (bílý myelin) R. communicans griseus – nerv. přepoj. vlákna (šedá - neobsahují myelin) R. meningeus – vrací se do páteřního kanálu (komunikuje s cév. na páteři) Plexus cervicalis – hlava, krk P. brachialis – paže Nervus ulnaris – horní končetiny N. thoracicorum – hruď P. lumbalis – bedra P. sacralis – křížová oblast P. occygens – kostrční oblast

32


Pro klinické zjišťování vzájemné provázanosti genetických, neurologických a sociálních faktorů vzniku a působení návykové poruchy a poruch závislosti pomáhá následující manuál zanášených dat, který může být vhodnou pomůckou při aplikaci nově

vznikajících

faktorů

osobnostního

profilu

klienta (přitom lze využít následujícího přehledu rovněž

i

v

jiných

oblastech

anamnestického

zjišťování míry patologického poškození psychiky): Vědomí : • • • •

Idiognosie – jáství Sebeuvědomování – diferencovanost Orientace – souvislosti Lucidita – jasnost

Nevědomí : ( psychoanalytický model ) Poruchy vědomí : • • • •

Somnolence – snížená jasnost Sopor – reaguje pouze na velmi silné podněty Kóma – hluboké bezvědomí Delírium – bouřlivé jednání, nesouvislé myšlenky • Omnibulace – záchvatové jednání (patické stavy – psychotické znaky)

Rozpoznávání a ovládavá činnost : ( kognitivně - behaviorální model)

33


Pozornost : • • • • • • •

Umyslná – volní Spontánní – mimovolní Selektivní – výběrová Koncentrační – soustředěná Tenační – výdrž, stabilita v čase Kapacitní – množství prvků . . . Distribuční – dělení na více obsahů

Změny pozornosti : • Roztržitost – nadměrná pozornost objektům současně • Rozptýlenost – oslabení tenacity • Paraprosexie – napětí vede ke reaktivity a pozornosti v čase

k

více

změně

Vnímání : • Interfunkčnost – ovlivněno jinými psychickými procesy • Konstantnost – vnímá i za změněných podmínek • Adaptibilita – vnímá a analysuje i v době působení změn Poruchy vnímání : • Iluse – mylná interpretace vnímaných jevů • Halucinace – subjektivní vjemy navozují psychické poruchy

34


• Pseudoiluse (p s e u d o h a l u c i n a c e) – « probouzení » • Komplexní vjemy – « čas . . . » ovlivněno aktuálním psychickým stavem Intelekt : • IQ scale • Porucha intelektu : primární = mentální retardace, sekundární = demence • Mentální náročnost kriminogenního jednání • Paměť – vštípivost, podržení, výběr, znovupoznání, staropaměť, novopaměť, percepční, motorická, verbální, epizodální, emoční (traumatická), kognitivní schopnosti ... Poruchy paměti : • Kvalitativní = hypomnésie / snížená p.; amnésie / ztráta p.; retrográdní a. / před událostí; anterográdní a. / po události; hypermnésie / zvýšená paměť • Kvantitativní = konfabulace / doplňuje prázdná místa fantasiemi (vymýšlením); • pseudologie / patologické klamání . . . Myšlení : • Tachypsychismus – zrychlené myšlení • Bradypsychismus – zpomalené myšlení

35


• Porucha formálního obsahu myšlení – narušeno řídícími elementy • Nevýpravné a zabíhavé myšlení • Inkoherentní m. – nesouvislé • Patologické a autistické m. • Bludy – hyperevidence • Expansivní bludy – megalomanický; extrapotenční; inventorní (vynálezecký); reformátorský; autoakuzační; ruinační (cítí se ohrožen věcmi z okolí); insuficienční (není schopen jakéhokoliv výkonu); hypochondrický; persekuční; emulatorní (žárlivecký); erotomanický . . . Osobnost : • Konstituce a temperament – Hyppokratés, S. Freud, C.G. Jung, Kretschmer, Sheldon . . . • Charakter a charakteropatie • Zaměřenost – struktura zájmů • Struktura osobnosti – emoce / dominace, submise • Agresivita • Afiliance - schopnost utvářet citové vztahy • Flexibilita a rigidita • Rezervovanost a otevřenost • Vážnost a bezstarostnost • Podezřívavost • Sebejistota a bázlivost Dynamika osobnosti : • Vývojové aspekty

36


• Ego-obranné mechanismy • Jednání a prožívání Emotivita / Motivace : • • • • • • • •

Realita a subjektivní zážitek jako přenos . . . Polarita . . . Spontánnost . . . Iridace – rozšíření emocí na objekty, které nebyly součástí expozice . . . Expresivní emotivita – mimika a pantomimika, signály . . . Vegetativní projevy emocí . . . Nižší city – tělesné (pudové), smyslové, egoistické . . . Vyšší city – sociální, etické, estetické, intelektuální . . .6

§ 3. Věk, závislost a návyk. Jak už jsme výše poznamenali, je otázka návyku přímo vázána k těm faktorům, které utváří základní potřeby uschopňující organismus k přežití. To jsou tedy přirozené a nutné návykové vzorce, jimiž je reagováno na podmínky prostředí a podmínky somatické. V raném vývoji je touto návykovostí přirozeně potrava a s ní spojené požitky z nasycení. 6

Heretík Anton, Forenzná psychológia, str. 97 an., Prešov 2004 (částečně upraveno pro potřeby „Semináře“).

37


Vedle toho však existují i přirozené sklony pocity nasycení transformovat přes pocity jiného druhu: např. pocit dosažení cíle (záměru) jenž vyplývá

z

uchopování,

rozvíjení

motorických

chůze

přemístění

a

funkcí do

–

předem

určeného místa, atd. V každém věkovém stádiu má člověk

své

přirozené

závislostem,

které

sklony

vyplývají

k z

návykovosti obecně

a

daných

potřeb a nebezpečí podléhat jim v míře zásadně převyšující normální spotřebu. V době od tří let výše je to zejména hlad po informacích, který se uplatňuje jednak jejich vyhledáváním a jednak jejich reprodukcí. Dále je to přirozená závislost na sociálních potřebách nejširšího zaměření, stejně jako závislost na posilování vlastního ega. Zde se mohou již v raném stádiu projevovat různé návyky a závislosti transformačního charakteru: neustálé upozorňování na vlastní osobu, odmítání autorit, aj. Při nedostatečné stimulaci k uspokojení potřeb to následně jsou klasické návyky a závislosti spojené s poruchami příjmu potravy, případně tendence k tabákové a alkoholové závislosti u dětí již prvního školního období. Mnohdy těmto vzorcům chování předchází

neuspokojivá

hyperaktivita,

selhávání

38

rodinná v

atmosféra,

sociálním chování

s


vrstevníky,

agresivita,

okusování

vedoucí

až

nenápadným

k

nehtů,

často

formám

sebepoškozování, zanedbávaná hygiena, riskující chování při hrách, k níž jsou přemlouváni druzí, atd. Rozpoznávat nebezpečí těchto faktorů, jako základu

budoucího

rozvinutí

návykového

a

závislého chování není zcela jednoduché a vyžaduje dlouhodobé pozorování klienta. Zajímavou oblastí je návykové chování, které má za svůj podklad to, čemu říkáme psychická infekce. Rovněž k těmto závislostem, které vznikají na základě vlivů přejatých ze sociálního prostředí jak dítě a dospívající, tak stejně i dospělý člověk inklinuje pouze tehdy, jestliže má ve stejné oblasti potřeb

oslabené

možnosti

je

vyhodnocovat

a

uvědomovat si míru škodlivosti jejich vlivu na své zdraví a psychickou pohodu. Hovoříme proto o návykovosti

fysiologické

a

psychické.

Jejich

působením (zde můžeme hovořit o psycho-fysickém paralelismu) vznikají různé úrovně podvědomých či nevědomých

potřeb,

tužeb, nutkavostí, bažení.

Součástí je rovněž psychická obrana. Nejčastěji do okolí projektovaná sociálním stažením, odmítáním zapojit se, či jinak podobným způsobem vytvářet sám od sebe zdravé mezilidské vztahy.

39


Každá závislost je svého druhu potřeba umožnit přísun

nějakého

nadstandardu,

který

přináší

uspokojení tam, kde je již není nutno podporovat, neboť všechny oblasti normálního, zejm. fysického zabezpečení, byly dosaženy. Při závislosti či návyku jsou

tzv.

normální

potřeby

zanedbávány.

Zdůrazněme v této souvislosti, že první formou závislosti je falešný pocit přirozeného zvyku, tedy jakýsi pocit tolerance. O zvyku hovoříme tam, kde pro

nás

nabyly

časo-prostorové

souvislosti

charakteru jistot. V zdravém životním stylu se pro člověka

stává

jistotou

např.

časová

projekce

výhledů, předsevzetí, které jsou realisovány v konkrétním

prostorovém

schématu

tzv.

seberealisací. U klienta s návykem či závislostí se však věc má tak, že jeho časo-prostorové schéma se soustředí pouze na to, co má přinést kýžený pocit úlevy, při kontaktu s objektem závislosti či návyku. Tyto okolnosti mohou představovat již vznikající vazby na příjem potravy v prenatálním a raně postnatálním vývoji. Jejich důležitou součástí je, neodmyslitelně rovněž utvářený postoj ke zdroji potravy, tj. zpravidla k matce. Podle Melanie Klein právě zde dochází k prvnímu zakládání introjekce a projekce následně rozvíjených v nějakou patologii

40


(uzkostná, depresivní, schizofrenní pozice, aj.). V různých

souvislostech

jsem

popsala

sadistické

fantasie dítětem namířené proti matce. Zjistila jsem, že agresivní impulsy a fantasie v raném vztahu k matčinu prsu, jako je úplné vysátí a vydlabání prsu, vedou záhy k dalším fantasiím o vstoupení do matky a oloupení jejího těla o vnitřní obsahy. Současně dítě prožívá impulsy a fantasie o napadení matky tím, že do ní vyloučí své výkaly. V takových fantasiích jsou tělesné produkty a části já prožívány jako odštěpené, promítnuté do matky a jejich existence tak pokračuje v ní. Tyto fantasie se záhy rozšiřují i na otce a další osoby. Uvedla jsem také, že persekuční úzkost a strach z odvety, která pramení z orálně-, uretrálně- a análně-sadistických impulsů,

jsou

základem

vývoje

paranoie

a

schizofrenie.7 Neurologicky tato

část raného vývoje

úzce

souvisí s dozráváním fronto-temporálního laloku a dalšími

propojeními

hypokampu

a

s

CNS,

scelkovou

funkcí

adaptací

hypofýsy, parietálního

laloku, myelinovými prekurzory a z těchto faktorů (při jejich poškození) pocházející stres v takové 7

Melanie Kleinová, Závist a vděčnost a další práce z let 1946 – 1963, str. 173, (Triton) Praha 2005, přel. Pavla Císařová (částečně upraveno – A.J.).

41


úrovni, která odpovídá patologii (funkční produkci) mozkových center, jejich dalšímu neuronálnímu nastavení, které se tak nadále bude chovat, jako by se trvale nacházelo ve fási před nebezpečím, napětím či ohrožením. Závislost tak může, z druhé strany představovat přirozenou reakci na jednostrannou funkci některé části mozku, vyhovět jeho patologii bez možnosti fakticky tuto závislost u sebe rozeznat. Vědomá vůle je oslabená a podřizuje se síle biogenních a fysiologických požadavků (nároků). Je-li např. matka, po dobu těhotenství schopná pravidelné, byť jen malé konzumace alkoholu, vyvíjející

se

organismus

v

jejím

těle

nemá

vytvořený základ pro jeho odbourávání, takže délka trvání jeho působení je neúměrně delší a po stránce zbržďování

vývoje

zásadně

ovlivňující

vzniklé

deficity. Jestliže je zde dále kombinace s jídlem, tak pocit nasycení společně s alkoholem přináší pocity libosti, neúměrně je zesiluje a vytváří v organismu prostředí normující pocit slasti v příštím způsobu celkového nastavení organismu pro životosprávu jeho sklon k vyhledávání a dodržování nastaveného modelu. Tělo vždy reaguje na základě zvyku.

42


§ 4. Slast, libost, návyk a závislost.

Ještě

jednu

vsuvku

k

předešlému

pojednání:

rozlišujeme zde mezi pocitem slasti a pocitem libosti. Je třeba si upřesnit, že pocit slasti je pocitem, který přichází jednak v době nějakého výkonu, nebo až po ukončení nějaké činnosti, zpravidla spojené se somatickým zpracováním. U pocitu libosti je zřetelnější to, že se jedná o míru dodání příjemného pocitu také z jiných zdrojů, např. estetický cit může představovat pocit libosti, nebo vnímání pocitu libosti po zvládnutí nějakého intelektuální výkonu. Kromě

toho,

abychom

tedy

dostáli

terminologických upřesnění v celém jejich rozsahu: je vhodné také rozlišovat mezi tzv. návykovými poruchami poruchy

a

poruchami

jsou

typické

syndromologie

projeví

závislosti. tím,

že

nejčastěji

Návykové se

v

jejich

krizových

situacích jako naučený způsob reagování, nikoliv tedy jejich řešení. To znamená, že v každodenním životě nemusí být rozpoznávány a klient je dokáže před okolím maskovat. Jedná se o kompenzační typy

jednání

jako

např.:

zvýšený

zájem

o

konzumaci sladkého, pití kávy, kouření cigaret

43


sexuální apetence, neúměrně zvýšené sportovní aktivity, atd. Případně snížení uváděných aktivit na úroveň,

která

je

pro

celkové

jednání

klienta

netypická. Jak tedy můžeme vidět, problémem interpretace návykových poruch je umění nalézt definiční pravidlo: jestliže – pak (definiendum – definiens) pro příčinnou souvislost (kauzalitu) nebo klasifikaci

podmínek

(kondicionalismus

–

Max

Vervorn). V každém případě se jedná o různé úrovně úzkostí, prožitků v jejichž pozadí je psychický tlak. Proto můžeme spíše pozorovat, že v odborné literatuře převládají reduktivní definice, které si nečiní

nárok

na

absolutní

terminologii

či

jiná

konečná vymezení. • U poruch závislostí je daná problematika pro klasifikaci snazší - - klient, zejména způsobem vyhledávání toho, bez čeho se nemůže subjektivně obejít omezuje ostatní, zejména tvůrčí a sociální aktivity na všech úrovních, má tendenci ke lhaní, krádežím,

kterými

si

dopomáhá

k

získání

prostředků k zajištění dodávky drogy, alkoholu, vedle navyšující se agresivity a postupně celkové ztráty sebekontroly.

44


Čím je člověk starší a pro zvládání svých životních

nároků

schopnostmi

řešit

obeznámenější je

s

vlastními

kompenzačními

způsoby,

nachází se od možnosti, být závislý, dále. Ovšem i tak

podléhá

vlastním

kompenzačním

nárokům,

které se během života naučil projektovat a které mohou trvat po celý život jako vnímaná a doměle přirozená součást osobnosti. Od návyku k závislosti je pouze malý krok, ovšem není zde pravidlo, že nutně každý návyk je pouze předstupněm závislosti a že je proto jen otázkou času, kdy k danému přesmyku dojde. Fixace na úrovni návyku může pro mnohé klienty představovat dostatečnou kompenzaci v širokém pásmu aktivit a to i tam, kde se jedná

o

klienta,

jehož

celkový

přístup

k

životním událostem představije jeden ucelený stav

krize,

jako

jsou

např.

chronisující

neurotici. Pokud

bychom

psychoanalytickou

celou

terminologií,

věc

vymezili

vycházející

z

modelu o založeném konfliktu, tak se dá říci, že u každé návykové poruchy a poruchy závislosti jde o to, nalézt zdroj dráždění. Ten může mít charakter biogenní,

neurologický,

45

hormonální,

fysiologický


nebo charakter obecně, osobnostně psychologický; např. frustrace, úzkost, deprese, posttraumatický syndrom, fobie, porucha ve spektru osobnosti, aj. Často je

uváděn

deficit

v celkovém vývoji a

usazenosti Já (Ich-Entwicklung) a z toho pocházející možnosti

snížené

či

nedostatečné

sebekontroly

(Selbstkontrolle), případně nastavení osobnostního profilu při vyhodnocování existenciálních otázek ve schématu komplexního negativismu v přístupu k orientaci ve světě a řešení hraničních stavů (aller negativismus

für

Weltorientierung

und

Grenzsituation). Lze potom také zaznamenat vývoj patologie sledováním tzv. frustračních stádií (jejich manifestací

v

emotivních

různých

projevech

úrovních

klienta)

od

chování

či

narození

do

osmnácti let. Návyk

a

závislost

se

demonstrují

např.

v

oblastech jako je chování v prostředí, rodiče, typ zaměstnání,

další

blízcí

a

přístup

k

nim

i

komunikace s nimi, nebo dále mají svoji patrnost v zacházení s jídlem, péči o zdraví, rozvrhování denního režimu, zvládání volnočasových aktivit, nakládání s penězi, přístupu k výchově dětí či celkovém vnímání odpovědnosti za druhé, atd. Vedle uvedených komponent je zde ještě třetí

46


pojem, a tím je zneužívání. Tento výraz používáme tam, kde klient např. místo, aby uposlechl rady lékaře o své vůli přijímá léky způsobem, kdy mu tyto mohou uškodit, ale v dané chvíli jejich aplikace se takovým nebezpečím nezabývá. Opakovaně se pacient se sklonem ke zneužívání léků dostává do těsného

kontaktu

nebezpečných vyhodnocení

se

situací takové

smrtí a

nebo

přesto

situace

je

podobně z

hlediska

oslaben,

pro

její

rozpoznání a předcházení jí. Rozpoznáváme tyto druhy psychických komplikací, jakmile se jejich působením mění celkové životní postoje a klient není

schopen

rozeznat

jejich

nebezpečí.

U

dospívajících pacientů se zde často setkáváme s latentními agresivitou

pokusy

o

suicidum

zaměřenou

na

nebo

vlastní

hostilní

osobu

–

sebepoškozování. Z

výše

uvedeného

takto

rozpoznáváme

nesnadnost vymezení jednotlivých pojmů a jejich odkazu k obsahům toho, co popisují. Spíše se kloním k tomu, že se u poruch návykových, závislosti a zneužívání vždy jedná o vzájemně provázaný komplex psychických vazeb, kde hraje důležitou, a snad i nejdůležitější roli porucha vůle, odepřít si touhu po zdroji, který má vést k dosažení

47


pocitu

slasti.

Pouze

konkrétní

(behaviorální)

způsoby demonstrují obsah termínů jako návyk, zneužívání,

závislost.

Součinnost

kognitivního

rozvoje osobnosti s apelem na změny chování mohou potom tvořit východisko ze situací, do nichž se těmito způsoby sebeprojekce klient dostal a uvízl v nich.

§ 5. Diagnostika návykových poruch, závislosti a zneužívání.

Vodítka

pro

diagnostikování

poruch

závislosti,

návykových poruch a poruch vzniklých zneužíváním látek

mohou

vycházet

rovněž

z

přirozených

věkových stádií a jejich obecně určujícího sklonu k stereotypisaci, nebo lépe řečeno ze základního nutkání vyplývajícího z dosažené věkové hranice a jejích osobních či sociálních potřeb, touto věkovou hranicí podmíněných:

0–3

fysiologické potřeby

3–5

hra / projekce

5 – 12

informace

12 – 15 pohlavní pud 15 – 18 solipsismus /ego I.

48


18 – 30 sociální interakce 30 – 45 ekonomický status 45 – 60 solipsismus / ego II. 60 – 75 heterogenita předešlých škál

Závislost

se

nám

vnucuje

zcela

iracionálním

způsobem, proti naší vůli a jako doměle vnější objekty staví proti sobě “zájem” a “povinnost”. V tomto ohledu je rozdíl mezi návykem a závislostí v intensitě, jejich dynamice, kterou se prosazují v nárocích na umístění, zejména v systému hodnot. V návyku doposud vědomí ještě koriguje zbytky vůle uchopit racionálním způsobem nutkání a nepovolit mu úplné obsazení potřeb s vyloučením ostatních přání či nároků na povinnost, pro zachování osobní důstojnosti. V závislosti se iracionální postavení stalo již dominantní a systém obran mu umožňuje toto postavení udržovat, posilovat a pro sociální okolí také obhajovat domělými argumenty z logiky, které

však představují většinou

klasifikaci

z

něvědomí

pouze

udržovaných

emoční

zdrojů,

ze

skutečné trágédie této osobnosti, stojících v pozadí jako celého systému založených konfliktů. Že je v tomto ohledu, na počátku práce s klientem v každém věkovém stádiu platný psychoanalytický

49


model, se ukázalo klinicky úspěšné ve většině vyšetřovaných

případů.

Konečně

mezinárodní

klasifikační standardy také zde uplatňují kritéria, jejichž

obsahy

pozorování

jsou

klientů

vyhodnocování,

a

výsledkem jejich

ovšem

dlouholetých

psychoanalytického

nutně

doplňovaných

současnými hledisky a kritérii mezi psychologií osobnosti,

psychoanalytickymi

přístupy

v

součinnosti s psychyatrickými výsledky výzkumů z posledních let:

Global Assesment of Function Scale – GAF Kód:

8

Tabulka č. 1.

70

Pacient je bez jakýchkoli příznaků a v celkové sociální interakci, ve svém okolí oblíbený . . . Přirozené konfliky nepřekračující míru sociální tolerance . . . Časové schéma řešení konfliktů je delší než očekávaný průměr . . . Problémy s náladovostí, spánkem . . .

60

Komplikace s pracovními výkony . . .

100 90 80

Další bodovací místa zahrnují např. problémy v komunikaci, vyhýbání se přátelům, myšlenky na sebevraždu, obavy, že bude nebezpečný svému okolí, zanedbávaná hygiena, neovládavá zuřivost … 8

Upraveno – ukázka.

50


Posuzujeme-li

tedy

míru

ovlivnění

psychiky

klienta s návykovou poruchou, závislostí, nebo zneužíváním látek (abúzus) a jejich následným poškozením v některé oblasti zdraví sledované osoby,

musíme

brát

v

úvahu

jednak

věkové

stádium, odklon od normy a obsah přesunuté energie z běžně využívaných oblastí denních aktivit do

patologie,

měnících

tak

celkovou

duševní

pohodu pacienta. Vedle uvedených kritérií se jako hlavní na změnách osobnostního profilu podílí v součinnosti

s

rozvojem

zneužívání

látek

návyku,

zejména

závislosti

neurotické

a

stavy,

neurastenické jevy, deprese, mánie, psychósy v širokém spektru uplatňování. Intoxikace a období odvykací nebezpečí

mohou

splňovat

nástupu

pro

kterékoliv

jednoho z

klienta

uvedených

psychických poruch. Jiní klienti naopak defilují pouze pro ně vždy typickou škálu problematik, kterou jinak nepřestupují a jejich obtíže jsou proto dobře vymezitelné, také možností vždy stejným způsobem psychoterapeutického přístupu, což je z hlediska šetrnosti práce s klientem chápáno za mnohem výhodnější jak pro pacienta, tak pro jeho konzultanta. Oba se rychleji orientují v anamnése, průběhu terapeutických situací a vzájemné souhře.

51


§ 6. Přehled dalších diagnostických kritérií a jejich klasifikace. Podle Světové zdravotnické organisace, dále podle Diagnostického a statistického manuálu psychických poruch, který je vytvořen a doplňován odborníky z Americké psychiatrické asociace (WHO, ICD-10, DSM-IV a IPA) platí následující kritéria:9 ICD - 10: I.

psychiatricky a somaticky projevy klienta odpovídají

poruše

návykové

a

poruše

závislosti II.

souhlasí rovněž v behaviorálních projevech klienta sociální participace

III. abnormální psychosociální situace (sociální uplatnění,

biografie,

rodinná

a

sociální

anamnésa DSM-IV: I.

klinicky zjistitelné poruchy a jiné relevantní problémy

II. 9

poruchy osobnosti; duchovní překážky

Thomasius, etc. Suchtstörungen im Kindes- und Jugendalter, S. 11 – 20, Stuttgart, 2009.

52


III. nemoci klasifikované interní medicínou IV. funkční omezení v sociálních aktivitách V.

globální postižení (deficity) v oblasti širokého pásma interpersonálních vztahů (GARF = 0 – 100)

Moderní klasifikace, jak vídíme, sledují zejména trend individualisovaného zjišťování, sběru dat a odklání se od donedávna klasifikovaných přístupů, které si činily nárok na to, vymezovat psychickou poruchu tzv.: předešlým splňováním podmínek - ty

přichází

na

pořad

dne,

až

v

druhé

vlně

diagnostikování. Samostatně, klasifikačních klasifikační

vedle faktorů

schéma

stojí

těchto

uvedených

tzv.

Multitaxiální

psychických

poruch

dětí

a

dospívajících.10 Jako diagnostická vodítka je zde zvažováno následující: a. vývojové zbrždění b. celková kognitivní opožděnost c. tělesné omezení d. abnormální sociální vlivy Uváděná kritéria představují podíl na rozvoji poruch o nichž zde hovoříme. Jsou jejich dalším zdrojem. 10

Viz, tamtéž.

53


Vzhledem ke znakům, které odpovídají etiologii a jejich intensitě prosazování ve vlivu na psychiku a celkové zdraví klienta, rozeznáváme dále: 1. přání 2. nutkání 3. prudké změny nálady 4. psychické vydírání 5. vztek 6. agresivita 7. útočnost 8. sebepoškozování 9. suicidální sklony U všech uváděných bodů potom musíme ještě rozeznávat jejich stupňování, pokud se klient necítí potřebou prosadit svůj zájem (nárok), dostatečně uspokojený. Mnohdy nenápadnost takových projevů a nevhodná tolerance ve výchovném přístupu okolí znemožňují rozpoznávat fakticky blížící se patologii a její možné plné rozvinutí, jen s malou šancí na následnou, úplnou nápravu. Budeme-li respektovat zmíněný psychoanalytický model přístupu k práci s klientem, tak ve většině případech se setkáváme se založenými konflikty, jejich přesuny a sublimačními jevy, stejně jako tzv. konverzemi a přeobsazeními.

54


Při této příležitosti memůžeme opomenout jeden ze základních citátů Sigm. Freuda, který se týká problematiky

hysterických

jevů

a

jejich

přeobsazování do dalších oblastí lidské psychiky, aniž bychom nezdůraznili fakt, že jsou stále, obecně i s některými výhradami přijímány jeho sexuálně podmíněné faktory, pro vznik neurotických variet:

1. Hysterický symptom je symbolem vzpomínky na (traumatické) dojmy a zážitky. 2. Hysterický

symptom

je

prostřednictvím

konverse vytvořená náhražka asociativního návratu těchto traumatických zážitků. 3. Hysterický symptom je – tak jako i jiné psychické

výtvory

–

výrazem

splnění

nějakého přání. 4. Hysterický symptom je realizací nějakého vyplnění přání a sloužící, nevědomé fantasijní představě. 5. Hysterický

symptom

uspokojení

a

slouží

představuje

sexuálnímu

část

sexuálního

života dané osoby (v souladu s jednou ze složek jejího sexuálního pudu). 6. Hysterický určitého

symptom způsobu

55

odpovídá

sexuálního

návratu

uspokojení,


který byl v dětském životě reálný a od té doby byl vytěsněn. 7. Hysterický symptom vzniká jako kompromis ze

dvou

pudových

protikladných hnutí,

z

afektivních

nichž

jedno

nebo

se

snaží

vyjádřit nějaký dílčí pud nebo nějakou složku sexuální konstituce, druhé se snaží je potlačit. 8. Hysterický zastupování sexuálních

symptom různých hnutí,

může

převzít

nevědomých,

nemůže

však

být

nikoli bez

sexuálního významu. 9. Hysterický symptom je výrazem

na jedné

straně mužské a na druhé straně ženské nevědomé sexuální fantasie.11 Fakt, že hysterisující a neurotisující jevy stojí na vlastním počátku rozvoje závislostí, návykových poruch a poruch spojených se zneužíváním látek je bezesporný. Jejich míra přeobsazování potom hraje důležitou roli v schopnosti nalézt pro ně hloubku a vážnost s níž v psychice klienta působí. Zde nám často poslouží projektivní techniky práce s klientem 11

Sigm. Freud, Sebrané spisy, Kn. 7, str. 154 – 155, Praha (nakl. Jiří Kocourek) 1999. (Pozn.: jelikož je překlad na mnoha místech komplikovaný, což se ukázalo částečnou nesrovnalostí s originálem, dovolil jsem si text, zejm v bodu č. 4. upravit do srozumitelnějšího tvaru. Dále, srovnej viz také, Sigm. Freud, Gesammetle Werke, Bd. VII., S. 196 – 197, Imago Publishing, London 1941.)

56


jako je výklad snů a další práce se sny, dále arteterapie, psychodrama, muzikoterapie. Ve všech případech uváděných přístupů k práci s klientem se odhalují založené konflikty, které v nějaké míře časem otevírají cestu k nevědomým impulsům a samotnému

pacientovi

pomáhají

nacházet

východiska ze své nelehké situace. Podpora je zde možná

zejména

náhledovými, racionalisovanými

technikami.

§ 7. Sociální kritéria a sociální patologie pro vznik poruch závislosti, návykových poruch a poruch vyvolaných zneužíváním látek.

Poruchy závislosti jsou obecně závažnou kategorií psychických

poškození

a

svým

významem

interpersonálním,

sociálním,

neuropatologickým

jsou

řazeny

hned

poruchami,

jejichž

společným

organickými

ale

také za

jmenovatelem jsou druhy demencí. Konečně také následující kategorie – schizofrenie – může být jako svého

druhu

porucha

s

psychotickými

znaky

vyvolána působením psychoaktivních látek. Tedy celkové umístění poruch závislosti mezi oběma zmíněnými kategoriemi je zcela oprávněné. Stejně

57


tak je vhodné si připomenout, že všechny tři uváděné kategorie psychických poruch mají své závažné

sociální

a

interpersonální

působení

v

patologii, která dnes již nemůže být přehlížena. Co se týče poruch závislosti jmenujme ze základu ty, které jsou diagnostickými manuály upřednostňovány v uváděných přehledech12:

Tabulka č. 2 Alkohol - F10.1 Opioidy - F11.1 Kanabinoidy - F12.1 Sedativa, hypnotika, Anxiolytika - F13.1 Kokain - F14.1 Inklusivní stimulancia – kofein, amfetamin - F15.1 Halucinogeny - F16.1 Tabák - F17.1 Inhalační látky - F18.1 Víceobsahové substance - 19.1 Zneužívání jiných látek - F19.1 (F19.2x)

12

Viz, Thomasius, cit.d., s. 9, upraveno.

58


Sociální

patologie

závislostí

a

její

stále

více

normované projevy v chování rodinných příslušníků dává v současné době jen málo šancí odborníkům úspěšně tomuto jevu čelit, zejména u dětí a dospívajících. Terapeutické možnosti jsou rovněž omezené,

zejména,

pokud

je

pacient

rigidní,

maladaptivní, inkonherentní nebo silně kohezní, tj. vázaný na nějakou sociální skupinu stejné nebo obdivované

věkové

kategorie

s

obdobnými

problémy, kde je otázka závislosti podporou pro soudržnost či jinak modifikované normy v životním poli klienta. Primárním problémem prevence je, aby se

informace

o

vážnosti

patologie

závislostí v

odborné

(přesto

sociálního

působení

dostatečném množství a

však

stravitelné)

podobě,

dostávaly pravidelně do rodin. Výrazný základ pro navázání

komunikace

s

veřejností

a

rodinami

spočívá ve zlomení předsudku, že za výsledky v oblasti

sociální

patologie

může

stát,

vláda,

odborníci, aj. Zde je nutné se zásadním způsobem ohradit a s nejvyšší mírou vážnosti apelovat na to, že pozitivní zlom v obratu dnes neutěšeného vývoje může učinit zejména rodinné navázání na tradiční hodnoty v komunikaci, soužití, rodinném posilování soudržnosti, interpersonálním altruismem.

59


Vedle těchto zcela zřejmých faktorů je to zvl. také působení pedagogů, sportovních družstev, zájmových aktivit a jejich vedení, které právě osobnostními kvalitami v přístupu k činnostem mohou

posilovat

dospívajícího.

naopak

Nesmíme

osobnost

zapomínat,

dítěte že

je

či to

nápadoba chování okolí, kterou dítě a dospívající demonstrují jako přejímané normy. Mnoho, rádo by rozumných, nezmůže.

i

když

dobře

Moralisování,

míněných

kárání,

řečí

vyhrožování

zde či

realisace fysických trestů pouze zvyšuje odpor k vnucovaným normám a dítě nebo dospívající jako demonstraci vůči těmto projevům vykazuje jasné známky odporu přijetím a prosazováním zcela opačných behaviorálních norem. Člověk se v jakékoliv podobě závislosti stává nesvobodným.

Podmínění

životních

potřeb

vykonáváním v podstatě jednostranné nutkavosti uzavírá daného jedince do vnitřního žaláře. Často je to však do okolí manifestovaná suverenita jinak vyprázdněného Já, či λογος - jak by věc, po svém, zhodnotil Viktor Frankl. Nebudeme také daleko od pravdy, když si na tomto místě připomeneme, že na základě (i když poněkud široce) vlastních pozorování Erich Fromm,

60


už

na

přelomu

čtyřicátých

a

padesátých

let

formuluje svoji Anatomii lidské destruktivity. Ta se rozvíjí zejména třemi směry: 1. z principu přirozené opozice vůči všemu, co z okolí přichází jako norma; 2.

dále,

paradoxně

z

principu

jako

důsledek

vyhovovat všemu, co přichází z vnějšku (tedy přitakáním tomu, co se dělá, co se říká a má se jako: když oni, tak mi taky - tedy, jakási sociální ambivalence); 3. extrémní potřebou po uplatnění sebevydělenosti a uznání (sociální narcismus). Každému z uvedených principů je třeba něco podřídit, vyhovět mu, a to je možné pouze jediným způsobem,

zaujetím

postoje,

behaviorální

demonstrací. Trapná je v celé věci, pozorováním dítěte a dospívajících rychlost názorových záměn ve světě

dospělých.

přirozeně

k

Dítě

vlastní,

a

dospívající

řekněme

docházejí

esenciální

tříšti

hodnot, které touží, nadále už jen upevňovat. Naopak se jim dostává zjištění vágnosti obsahu morálníh hodnot v celém jejich sociálním rozměru. V opozici k této skutečnosti často mladý člověk hledá

východisko.

Zranitelnost

z

obludného

nepochopení vytváří podklady k sociální frustraci na jejímž konci je pocit nenaplněnosti. Tento deficit je třeba vyrovnat, nejlépe protestem, neviditelným

61


křikem

do prostoru, jenž v okamžiku odhalení

okolím již bývá dobře ukotven v osobnostně – hodnotovém systému klienta. Sociální a patologická oblast se tak vzájemně provazují na širokém spektru působení. Zejména je to fakt,

že samy psychické poruchy vyvolané

substancemi mnohdy své majitele přivádí daleko rychleji k exrémně neurologickému poškození, nebo končí

také

letálně.

U

drogových

psychós

se

klasifikují v průměru dvou – týdenní výkyvy nebo osma-čtyřicetihodinový stav, případně krátké, ale zato však celé série obsahující dezorientace, které by

neměly přesahovat dobu šesti měsíců. Po

uplynutí

této

pokračování

doby

a

komplikací,

selháváním v osobních

dalším

spojených a

spontánním s

sociálních

celkovým aktivitách,

bychom již mohli předpokládat nebezpečí nástupu vážnosti

takové

poruchy

směrem

k

organicky

podmíněné syndromologii s vážnějšími dopady na celkové zdraví klienta. Problémem tu je tzv. neuroplasticita mozku. Je třeba si uvědomit, že člověk deklaruje pouze to, co tvoří obsah jeho myšlení převedeného do oblasti chování či jiné formy sebepresentace. Jakékoliv narušení ontogenetického programu vývoje CNS

62


představuje nebezpečí takové devastace, která již nebude moci být úspěšně zvrácena. Ať se jedná o závislost, návyk, zneužívání, vždy se jedná o omezení tvůrčích schopností člověka. Tato omezení jsou potom patrná v neutěšených interpersonálních vztazích, maladaptivním chování, hledání různých tzv.

životních

zkratek

a

úniků.

Celková

nespokojenost klienta s životním stylem jej dovádí k změně nálad, všudy přítomné nespokojenosti, sbepodceňování, či neochotě zabývat se projekcemi budoucích plánů, jejich naplňování, atp. Mnoho léčených dětských a dospívajících klientů se během doby intervenčního režimu chová jako klienti

s

posttraumatickou

poruchou.

Klienti

demonstrují své obtíže jako závažnou traumatickou událost a do jisté míry se jim tak splňuje možnost, z jiné strany, poutat tímto chováním, na sebe z okolí

pozornost.

Nejednou

se

během

práce

s

klientem a jeho rodinnými příslušníky dozvídám, že pacient v zásadě svému okolí vyhrožuje, při vzniku interpersonálního napětí, opětným rozvojem svého problému,

do

Konfliktovost

v

jeho

praktického

rodinách,

zprovoznění.

vycházející

z

tohoto

modelu je velmi častá. Úspěšnou a zásadní prevencí je, v tomto případě trpělivost, pochvala, podpora.

63


© Adamec Jiří

PSYCHOLOGIE SVOBODY Závislost a návykové poruchy u dětí a dospívajících Neprodejný výtisk. Adamec Jiří - Filosofický seminář - Katedra teorie 2009 - Lidická 79, 602 00 Brno A5, 100 výtisků

64


ADAMEC JIŘÍ (narozen 1957) původně vyučen pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na středních a vysokých školách a od roku 1990, až do současnosti, vede soukromý seminář a realisuje universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se zaměřením na psychologii, psychiatrii a filosofii, jako součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Současné externí pracovní pobyty: Universität Wien, Trinity College – Dublin. PUBLIKACE 1. Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7). 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40.

Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X). Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6). Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6). Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0). Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9). Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X). Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3). Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5). Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1). Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8). Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6). Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6). Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9). Psychologie nesmrtelnosti duše, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3). Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008. Průvodce dílem H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0). Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7). Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3). Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6). Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3). Psychologie logiky. (Princip. Mathem.), Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-02-0). Vnímání a myšlení. Psychologie I. Kanta, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-03-7). Existenciální psychologie Karla Jasperse, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-04-4). Úvod do studia Aristotelovy Metafysiky, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-05-1). Psycholingvistika, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-06-8). Péče o duši (Jan Patočka), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-07-5) Druhý život psychoanalýsy (Dopisy), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-08-2). Nietzsche a Heidegger, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-10-5). Psychologie svobody a závislosti, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-09-9). M. Merleau – Ponty a principy poznání, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-11-2).

ISBN 978-80-87234-09-9

65

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

Recommend Documents