FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

Generated by Foxit PDF Creator © Foxit Software http://www.foxitsoftware.com For evaluation only. Skupinová psychoanalýsa

ADAMEC JIŘÍ

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

SKUPINOVÁ PSYCHOANALÝSA (Přístupy – komunikace – odpovědnost)

Brno 2010 1


SKUPINOVÁ PSYCHOANALÝSA (Přístupy – komunikace – odpovědnost)

Adamec Jiří

Brno 2

2010


© Adamec Jiří Filosofický seminář – katedra teorie ISBN 978-80-87234-15-0

3


Textový soubor, který zde uveřejňuji, je výsledkem záznamu konzultací posledních dvou desetiletí. Tvoří v podstatě

eklektiku

několika

druhů

přístupů

k

poradenské práci s klienty ve skupinách. Nejedná se tedy o systematickou učebnici zaměřenou pouze na jeden druh terapie. Pokud je v názvu a textu knihy, dáván důraz na termín „psychoanalýsa“, potom jen z toho důvodu, že tento směr představuje vždy společný základ všech současných poradenských aktivit.

4


ÚVODNÍ

POZNÁMKA

Důvodem, proč pracovat při psychoanalytickém působení se skupinou je, že se dostavuje konkrétně definovaný terapeutický zisk v časově kratším režimu a v sycenější emotivní pozici u každého ze zůčastněných. Než-li je ovšem klient do skupiny zařazen, musí projít předběžnou konzultací. Ta odhalí vhodnost výběru další techniky práce s jeho presentovanými obtížemi. Právě zvažování individuální nebo skupinové psychoanalýsy

náleží

k

prvotním

a

základním

dovednostem, které by měl každý konzultant, bez větších problémů zvládat. Do

skupinové

práce

lze

v

zásadě

uvést

kteréhokoliv klienta, který není agresivní, alkoholik nebo jinak akutně intoxikovaný, dále se sníženou inteligencí, které

jej

s

takovým

výrazně

somatickým

neznevýhodňuje,

postižením, zejména

v

pohybu, řeči, sluchu atp. Skupinovou práci mohou

5


významně narušovat rovněž klienti, kteří v osobní hygieně budí oprávněně ve svém okolí odpuzující reakce,

nebo

mají

tendence

hrubě

narušovat

průběh jednotlivých sezení verbálním napadáním členů

skupiny,

absencemi

dávají

ostentativně

najevo nezájem o systematickou práci na sobě samých, vykazují silné fobické projevy při kontaktu s větší skupinou lidí, atd. Rovněž citlivě zvažujeme, kdy skupinová sezení nabízíme klientům, kteří mají za sebou zážitky např.

znásilnění,

expozice

dramatických

úrazů

(traumat) jako autohavárie, hromadná neštěstí, stejně jako sebevraždy jejich blízkých, případně pokusy o suicidum jich samotných. Do své kategorie však spadají klienti, kteří trpí onkologickými nemocemi; ti mívají vlastní skupiny. Z druhé strany, skupinová psychoanalýsa bývá nejčastěji složená z klientů, kteří celoživotně řeší, mnohdy, mohli bychom říci klasicky vlastní kolotoč selhávání v interpersonálních vztazích: postoje k rodičům a mnohdy takto i k vlastnímu dětství; partnerské vztahy; vliv nekončících a nepříjemných změn nálad; negativní vnímání kvality života; tíživé sny a poruchy spánku; somatické obtíže jako jsou např. příjem potravy, nebo dušnost; komplikace se sexualitou v nejširším spektru aktivit intimních

6


zájmů;

prosté

komplikace

uspořádání

spojené

s

životních

výchovou

priorit;

vlastních

dětí

(všech věkových skupin); problémy s očekáváním životních

změn

(zaměstnání,

svatba,

narození

dítěte, rozvod, aj.); problematiky viktimologického charakteru, či post - peniterciálního zapojení do sociálně - kulturních aktivit, atd. Schizofrenici, maniodepresivní klienti, případně pacienti

s

narušením

spektra

osobnosti,

tvoří

výrazně nižší početní procento těch, kdo jsou na psychoanalytických skupinových sezeních. Pokud mají být do terapeutické komunity zařazeni, je třeba zvážit úroveň jejich behaviorálních projevů i s individuálně subjektivní prožitkovou sférou a odtud plynoucí

možná

ryzika,

pro

kvalitu

psychoanalytického působení na skupinu jako celek. Mnohdy však tito „ryzikoví“ klienti naopak svým jednáním čeří rádoby „stojaté“ vody těch setkání, kde ostatní mají spíše tendenci „sledovat jen špičky vlastních bot“. Základním

východiskem

a

určením

našich

skupinových sezení je napomáhat klientům k tomu, aby se otevřeli a projevili emoce, či verbalizace, které v sobě jinak již delší dobu potlačují a jinde nemohou naplno vyjádřit.

7


Několik předběžných poznámek o skupinové psychoanalýse

nás

tedy

již

v

takto

krátkém

seznámení nenechává na pochybách, že se jedná o nadmíru strukturovanou a specialisovanou práci s lidmi. Současně je to práce maximálně eticky náročná, neboť po dobu jednotlivých setkávání přebíráme plně, veškerou odpovědnost za průběh a emoční přesahy, které na místě vznikají. Právě emocionalita, kterou účastníci projevují, musí být dostatečně řízeným a správným způsobem směrována, aby z terapie klient vždy odcházel pozitivně „naladěn“ a jeho terapeutický zisk měl také zcela konkrétní, verbalizovatelnou podobu. Založené

konflikty

a

jejich

terapeutické

(psychoanalytickou technikou navozené) uvolnění, tvoří, vedle tzv. skupinových přenosů hlavní proud zpracovávaných

fenoménů,

intrapsychického

obsahu, analysované osoby. Nejčastěji se scházím na cvičných skupinových setkáních se studenty Filosofického semináře – katedry teorie. Zde je terapeutická práce ztížena ještě tím hlediskem, že posluchači, aby uplatnili vlastní studijní zájem a

didakticky

mohlo být

splněno z mé strany vše tak, jak má být, musí tito sebe sama „uchopovat“ současně také jako „klienty – pacienty“. Tedy otevírají se začesté naplno ze

8


svých osobních problémů. Mým úkolem potom je, učit zúčastněné hluboké sebereflexi, stejně jako při tom všem dodržovat střízlivost nadhledu studentů i svůj. V takto ztížených podmínkách se následně posluchačům dostává zcela přímá informace o aktuální

vybavenosti

pro

terapeutickou,

poradenskou práci, o kterou projevují zájem, apriori v představě, že se jim stane, také možná budoucím povoláním. Často v této souvislosti dostávám otázku: „Jak to děláte, že vás tolik problémů druhých lidí, samotného

nevžene

do

úzkosti?“

Odpovídám

většinou, aby studovali a učili se, přes všechnu empatii a cit, který je třeba ke klientům chovat, myslet i na to, že finální rozhodování pacientů o tom, jak budou svůj život utvářet, je pouze a jen na nich samotných; naše práce spočívá v tom, že klienty vedeme k výběru z více motivů rozhodování, čímž

potlačujeme,

zejména

prvotní

úzkost

z

neoprávněné představy a pocitu, že se nachází v již definitivně

slepé

životní

uličce,

bez

možnosti

selektivity. Práce se skupinou a za psychoanalytického působení

na

její

členy,

umožňuje

vytvářet

modelové situace v interakci s ostatními. Takový proces

navozuje

„terapeutické

9

prostředí“,

kde


každý klient sám na sobě zažívá i psychickou tíseň, kterou projevuje jiný člen skupiny. Mohou tak všichni zúčastnění porovnávat vlastní hlediska se svým

komunitním

prostředím

a

lépe

zvažovat

postoje, na nichž staví své vztahy jak v oblasti individuální komunikace a soužití, tak stejně i v širší provázanosti, se sociálním okolím. Samozřejmě, že prvotními podklady k tomu, abych před dvěma desetiletími, měl odvahu s menšími skupinami zahájit práci, byla jen, v té době skromná literatura a netoliko pouze, ze sledování jednotlivých projevů chování lidí ve svém okolí

preparované

(modifikované)

poznatky

propojovat, zejména kauzálními vztahy, jako jsou např. následné fenomény emocí, dále provázané způsoby jednání a z nich, potom vycházející i pozadí vlastních motivů. Musím přiznat, že v tomto smyslu mi bylo zvlášť vítanou

pomocí,

zaměstnanec

když

Mahenovy

jsem činohry

v

strávil

jako

Brně

deset

naplněných let. Množství osobností, jak v rolích dramaturgických postav, tak i osobností v zákulisí mi poskytovaly nevyčerpatelný zdroj ke zkušenosti, stejně jako trvalou pozorovatelskou inspiraci. Teprve

seznámení

s

maximálním

spektrem

terapeutických témat (Z. Kratochvíl, I. Yalom, S.

10


Freud,

C.

G.

Jung,

transakční

analýsa,

gestaltterapie, V. Frankl, M. Svoboda, konziliární psychiatrie, C. Höschl, J. Raboch, P. Smolík, H. Rorschach,

M.

Klein,

prohlubovaného

M.

dalším

S.

Mahler

a

systematickým

další), studiem

filosofie, mi dalo jistotu smysluplnosti a zejména etické

platnosti,

když

se

začaly,

adekvátně

nabývaným vědomostem dostavovat úspěchy v podobě stále se rozšiřujícího počtu klientů, kteří spontánně projevovali úlevu z předešlé psychické tísně

a

nepohody,

uspořádáním

současně

interpersonálních

s

uspokojivým

vztahů

u

sebe

doma, stejně jako v širším spektru sociálně – kulturního dění a života vůbec. Má-li psychoanalytické skupinové poradenství něčemu smysluplně sloužit, jsou tyto uvedené výsledky potom odpovídající svému původnímu záměru. Adamec Jiří, leden 2010.

11


§1. Cesty k utváření terapeutické komunity. Při

zahajovacích

sezeních

u

skupinové

psychoanalýsy věnuji pozornost zejména volnosti projevu

a

otevřenosti

komunikace.

Spíše

se

vkládám do vznikající atmosféry prvotních zábran zůčastněných, jako bych měl představovat jednoho z nich. Hovořím, ne nijak konkrétně a do detailu o svém životě, některých prohrách a positivech, dále uvádím a jakmile

interpretuji

klienti

vlastní

(případně

sny a

pozvolna,

studenti)

navazují

osobními dotazy, komentuji příklady ze skupinové praxe (kazuistiky). Tento

způsob

navazování

prvopočátečního

terapeutického vztahu (raportu – C. G. Jung) nesmí však vycházet ze žoviálního projevu. Jeho úkolem je předně to, aby klienti nenásilně odhodili stud a měli více ochoty k osobnímu projevu. Proto se, v tomto svém vyprávění přizpůsobuji složení skupiny, tj., že zejména témata v očním kontaktu nadhazuji náznakovými

směry

(rodina,

výchova

dětí,

rozchody, žárlivost, intimita, závislost, náboženství, atd.),

nutně

respektujícími,

pronáším-li

určitá

vyjádření k muži, nebo ženě, stejně tak k člověku mladému, středního nebo staršího věku.

12


Jakmile „ti odvážnější“ začnou rozvazovat a atmosféra pohody vytvoří „kavárenské prostředí“, přistupuji

k

výzvě,

aby

se

klienti

jednotlivě

představili a stručně ostatní seznámili se svými obtížemi. Při té příležitosti je třeba ohlídat, aby se situace

nezvrhla

v

monolog

jediného

klienta,

přeplněného potřebou veřejné auto - sebereflexe. Tuto část úvodní skupinové konzultace vracím takto do původních, ryze individuálních pozic a vyžaduji po zúčastněných, aby při představování rovněž povstali. Sám, při vstupu na první setkání s klienty nejméně deset úvodních minut hovořím vstoje. Tato okolnost napomáhá k tomu, že vyskytuje-li se ve skupině jedinec s opoziční náladou a odmítá při představování vstát,

mohu se

okolnost odvolat. Atmosféru

na tuto úvodní

případné

klientovy

neochoty postavit se však nesytím nějakými příkazy (když

nechce

vstát,

ať

tedy

sedí),

ovšem

terapeuticky využiji tohoto momentu k tomu, že dám najevo možné souvislosti klientova chování s pozadím jeho psychických obtíží. Tímto verbalisováním situace vzniká základní element pro postupné rozevírání vnitřního života skupiny. Je téměř jisté, že se mimo sezení najdou jedinci, kteří z podobné situace, pro sebe učiní věc

13


zájmu

k

pomluvě

(„šeptandě“),

vytvoří

mikroklimatickou jednotku (podskupinu) a v střetu názorů

mezi

sebou

i

prvotní

selekci

výběru,

vhodného kandidáta na „spojenectví“. Vedle této okolnosti, ostatně ne nijak vzácně se vyskytující také u kolegů na jiných pracovištích, kde se provádí skupinové sezení, přecházím k tomu, abych klienty seznámil s pravidly mlčenlivosti. Jde totiž o to, že skupinová terapie vyžaduje udržení

jisté

Nejedná

se

Záznamy

z

intimity však

o

průběhu

svého žádná

vnitřního „tajná

jednotlivých

života.

setkávání“. skupinových

konzultací by měly být k dispozici k nahlédnutí, pokud by o ně projevil zájem některý z povolaných odborníků, v případě, že by docházelo k hrubému narušování humánní stránky přístupu konzultanta ke skupině, nebo některému jednotlivci, či pokud by se vedlo, např. šetření spojené s některou vážnou tematikou zanedbání. Stačí tedy alespoň seznam jednotlivých členů skupiny, hrubý popis obtíží a data s tématy z průběhů sezení. Ve věci apelu, který je třeba jasně formulovat, na

stranu

klientů,

standardisované

potom

nároky:

zdůrazňuji

rezolutní

tyto

odmítnutí

navazování intimních vztahů; pokud by klientovi nevyhovoval způsob práce ve skupině, může ji

14


kdykoliv opustit; tři neomluvené absence rovná se vyloučení z programu skupiny; stejně tak, pokud bude zjištěno, že klient o problémech skupiny hovoří

na

veřejnosti

(hlasování);

vedle

toho

zdůrazňuji, že vhodná verbalizace individuálních obtíží se může týkat v zásadě jakéhokoliv námětu, zejména takového, který si klient nemůže jinak v každodenním

životě

dovolit,

pro

nevhodnost

prostředí, sociálního, pracovního nebo rodinného postavení,

případně

vzhledem

ke

kulturním

zvyklostem. Dále, ovšem jen rámcově, klienty seznamuji s technikami přístupu práce s jednotlivými druhy obtíží (symptomových projevů) a možnými výhledy i časovým plánem, tj. předpokládaným termínem zakončení práce skupiny. Při té přležitosti se vyvarovávám jakémukoliv ujišťování, nebo definitivnímu tvrzení. Klienti v této části pozvolného uvádění do „terapeutické situace“ kladou, začasté také nespočet otázek, které plynou z

očekávání,

naivity.

Je

nejistoty,

třeba

trpělivě

neobeznámenosti, tuto

část

až

průběhu

úvodního setkání s klienty projít a ponechat jim dostatek prostoru na ukojení jejich zvědavosti, kterou je třeba pochopit. Někteří klienti projevují až infantilní zájem po tom, hrát si, bavit se, uvolnit.

15


Konečně i tento průběh přináší tolik potřebné informace o jednotlivých členech. Sami mezi sebou rovněž sledují chování ostatních a mohou tak snáze integrovat vlastní obtíže a jejich presentace. Tedy, nezavazuji se k ničemu, vyjma faktu, že budu vždy ochotně klienty vést, stát na jejich straně a stejně tak se zájmem humanisovat bolest, kterou projeví. Rovněž telefonický kontakt, pro konzultace

mimo

skupinu

a

případné

dočasné

zhoršení obtíží klienta, vymezím dobou, kdy si můžeme zavolat (zprávy sms rezolutně odmítám, podobně jako kontakty prostřednictvím e-mailu). Jinými slovy, tedy vyjasním terapeutické a komunitní kompetence pro spolupráci, a to vše v pohodové, podporující, úsměvné atmosféře s jasně formulovanými

tezemi.

Přesah,

který

přichází

otázkami ze strany klientů, jak bylo uvedeno, respektuji a naopak, podvoluji se mu již tím, že neomezováním tohoto průběhu sezení zakládáme se skupinou zájem k otevřenosti v nadcházejících setkáních. Závěr krátkých

úvodního větách,

setkání

případně

shrnu

v

exponuji

několika tematické

relaxační cvičení, např. motiv „dívání se do lesa“, jako

pootevření

cest

k

nevědomým

obsahům

vnitřního světa klientů. Vše v kratších expozicích.

16


Rovněž používám metodu „domácích úkolů“. Na konci prvního setkání ukládám např. vypracovat písemný

záznam

obrazů,

které

klienty

během

relaxace „dívání se do lesa“ zaplavovaly. Tímto úkolem

jednak

udržuji

klienty

v

„kontaktu“

s

terapeutickou situací po dobu, kdy se nevidíme (ne méně než jeden pracovní týden) a současně také podtrhuji, že tímto tématem budeme zahajovat příští sezení. Pochválím zůčastněné za spolupráci a se slovy, „děkuji, tedy pro dnešek je to vše“, se rozcházíme.

§2. Skupinová psychoanalýsa jako práce s uzavřenou komunitou. Než dojde k druhému setkání skupiny, vytvořím si poznámkový komentář k vybraným fásím průběhu prvního setkání a po dobu těch několika dní, kdy se se skupinou nekontaktuji, žiji jejich jednotlivými členy. Pokouším se vciťovat do jejich postojů, projevů a přehrávám, jako na filmovém záznamu, několikrát za sebou, určité sekvence. Tato metoda mi vyhovuje proto, že z paměti vyjímám

na

místě

samém

nepovšimnuté,

opomíjené jevy. Doplňuji jimi vědomé postřehy o klientech a mozaiku tak sytím bohatostí barev. Všímám si také toho, jak jsou klienti oblečeni, jaký

17


mají posed, jak gestikulují, na které členy skupiny jak reagují, atd. Následující, nejméně tři setkání se odvíjí v duchu hledání místa jednotlivých členů ve skupině. Můžeme

proto

pozorovat

jisté

sociální

rozpětí

komunity s níž pracujeme. Klienti si sebou totiž přináší své vzory a zaběhnutá klišé. Někteří se o sebe

„třou

neverbálním

lokty“

a

způsobem

mají

tendenci,

projevů

dávat

spíše najevo

nesouhlas či pohrdání s pozorovaným chováním, zejm. „svým vybraným jedincům“. Tyto vztahy, osobnostní presentace, označuji jako „potlačované (latentní) přenosové postoje“. Takové chování klientů má svůj přirozený základ v jednoduchém určení, tj. ověřování postavení ve skupině a je proto plně žádoucí. Klienti, kteří se naopak

chovají

apaticky

a

své

místo

nijak

nevymezují stojí na opačné straně spektra aktivit, tedy na straně potlačeného zájmu prosadit se. Kromě

toho,

jak

popisuje

rovněž

Stanislav

Kraochvíl („Skupinová psychoterapie v praxi“, 3. vydání, Praha 2007), mají klienti tendenci vytvářet tzv.

„podskupiny“;

dvojice,

trojice,

které

se

vzájemně chrání, případně projevují ochotu zapojit se do práce skupiny jen tehdy, pokud se obsah tématu

shoduje

se

18

zájmy

této

„podskupiny“.


Mikroklima

tohoto

druhu

soudržnosti

má

své

biologické podmíněnosti. Některé „podskupiny“ se dokonce stmelují také za

účelem

posílení

svých

výpadů

jednotlivým

členům

skupiny,

jiné

směrem

k

„podskupiny“

vytváří mikroklima pohody a mají tendenci téma práce rozmělňovat do „kavárenského posezení“. Vždy se jedná o útěk od konfliktu, vyjmutí sebe sama z vnitřního obsahu probíraného tématu, tedy, nevědomé potlačení vlastní psychické tísně únikem od vlastních problémů. Takové projevy je nutné konzultačně využít i se zapojením ostatních členů skupiny. Tím, že dávám důraz na specifickou výlučnost, vyjímečnost každé skupiny (každá skupina „žije vlastním životem“), stejně jako dávám důraz na osobitost každého jejího člena zvlášť, pomáhám jí, tedy, také v tom, aby byla posilována její vlastní kohese (soudržnost). Tímto způsobem následně vzniká u naprosté většiny zúčastněných přirozeně akceptující pocit, že takto mohou všichni, ve vzniklé atmosféře zažívat namnoze

nová

a

doposud

neznámá

osobní

dobrodružství, při řešení nastalých konfliktů, neboť původní

schéma

řešení,

se

pojednou

začíná

ukazovat právě jako to, které klienta do nynějška

19


vedlo na zcestí a vůbec vždy jen směrem do psychické tísně. Tady je třeba zdůraznit, že, ať je popisovaná kohese a její výhody ve skupinové práci jakkoliv pozitivní, přeci jen musím mít trvale na paměti, že cílem skupinové práce je předně individualita a schopnost účelného, efektivního řešení osobních problémů, zejména mimo skupinu, v labyrintu světa každodnnosti a jeho tristních nároků na všednost a průměrnost. K tomuto praktickému účelu, jako jednomu z mnoha, by měl být klient veden v tom, co lze potom, vskutku nazvat terapií. Často prostředí, z něhož klienti přichází bohužel po opětném návratu (domů, nebo do zaměstnání) nenabízí zjevně příliš šancí na uplatnění terapií získaných změn. Je „vyžadováno“, aby klient „zůstal stejný“!!! Tato skutečnost zdá se, nejvíc narušuje terapeutickou kontinuitu možných vlivů, které chci jako positiva, napomáhající klientovi překonávat psychické obtíže, předávat. Nezřídka se během počátečních sezení stává, že za mnou příjde po skupinové práci klient a mezi jiným, některého ze svých kolegů má tendenci pomlouvat,

případně

nejrůznějšími

narážkami

takovou pomluvu naznačovat. Rozpoznávám v tom jinak potlačovaný pocit vlastního ohrožení klienta.

20


V takových situacích je obzvlášť nutné klienta mírným,

laskavým,

vytrvalým

a

ohleduplným,

přiměřeně

ale

důrazným

také

způsobem

upozornit na to, že jeho chování je v tomto případě nevhodné Nejednou přitom vyzývám dotyčného, aby si své hodnocení ponechal na vhodnější okamžik, tedy do skupiny a nadále odmítám obsah pomluvy nebo její náznaky jakkoliv komentovat. Při rozvolnění takového rozhovoru, totiž vzniká nebezpečí, že klient si vytvoří vůči konzultantovi neadekvátní vztah „spojenectví“, což má jednak tendenci

prozrazovat

familiérním

vystupováním

během skupinových setkávání, stejně jako taková okolnost brzdí objektivitu hodnocení terapeutického působení na klienta, společně s tím, že se začasté má

takový

nenápadné

„vztah“

za

sycení

nevhodný

různých

i

pro

jeho

neadekvátních

„očekávání“, a to z obou stran. Je třeba si v tomto bodě uvědomovat, že konzultant stejně jako klient prochází nekonečným proudem přenosových konstruktů, které se neustále proměňují jak, co do obsahu, tak, co do emoční intensity. Tuto

skutečnost

potvrzují

ostatně

všichni

pracovnící s terapeutickými komunitami. Přenos v

21


skupinové psychoanalýse může být rovněž vyvolán konzultantem záměrně; zvl. se to daří u negativních přenosů, které skupinu stmelují, jako například otevřený

a

demagogický

nesouhlas

s

tím,

co

naopak skupina podává jako vlastní sjednocení. U psychoanalytické práce se skupinou vedle těchto přenosových vztahů pulsuje, nad to ještě, jako ovládací páka celková, skupinová atmosféra, typická vždy pro každou komunitu zvlášť. Jsou

kolektiva,

která

mezi

sebou

a

ke

konzultantovi navazují vcelku rychle vztah založený na důvěře a ochotně se nechávají vést. Vedle toho jsou

skupiny,

které

jen

obtížně

hledají

vztah

jednoho k druhému, stejně jako je přitom znát i jisté zbrždění rozvoje individualině – osobní důvěry v terapeutické požadavky vedoucího skupiny. V

jednom

případě

rozbíhajícího

se

výcviku

skupinové terapie, se specifickým zaměřením, jsem byl bez vědomí jejích členů seznámen s textovými materiály, kde se někteří její účastníci vyjadřovali ke svým kolegům mnohdy s jasným náznakem pomluvy. Využil jsem této okolnosti k jejímu „zveřejnění“ také všem ostatním členům ve skupině, současně s psychoanalytickým rozborem pisatelů. Tím byla informace, kterou jsem chtěl sdělit ucelená.

22


Reakce

měla

očekávaný

průběh.

Na

jedné

straně se na moji hlavu snesla vlna morální kritiky a, na straně druhé pozvolna docházelo k výrazné zdrženlivosti

projevu,

pokud

absolventi

mimo

výcvik, mezi sebou komunikovali, na některé z témat, týkajícího se skupiny. Po dalším seznamování s „pravidly skupinové práce“,

postupně

angažovaného

atmosféra

zájmu

všech

setkání a

také

nabývala pochopení

nevhodnosti předešlého jednání. V tomto ohledu, konzultant, terapeut nesmí ke skupinové práci přistupovat apriori s tím, že vytváří nekonfliktní prostředí a jeho role je role kamaráda, který se vždy bude chovat ohleduplně. Naopak, konzultant, terapeut musí provokovat k rozbíjení vágní atmosféry, exponováním protichůdných sil, které mají klientům přinášet zdroje impulsů k řešení jejich

obtíží

„budeme

a

na

nikoliv sebe

ukolébávání

hodní“.

Aby

ve

smyslu,

k

něčemu

podobnému nakonec mohlo dojít, je třeba sporů. Kromě

uvedených

komponent

vztahové

problematiky jsou zde ještě otevřeně projevované postoje k těm zůčastněným, kteří ostatní provokují nějakými typickými a vyhraněnými zvláštnostmi již ve svém přirozeném založení. Například atraktivní žena; neupravený alkoholik; vždy racionalisující

23


učitelka s „přísnými“ brýlemi na nose; kárající matka; pravidelně pozdě chodící člen skupiny; stále hovořící a na sebe strhávající pozornost; mlčící a tvářící se melancholicky až ublíženecky; při každé příležitosti

plačící;

neustále

se

srovnává

s

ostatními; strhává pozornost pouze k vlastním problémům a ostatní nenechává rozvinout jejich myšlenky,

atp.

Tato

škála

je

samozřejmě

proměnlivá již faktem nekonečného rozpětí lidských povah a projevů, vzhledem k nevyčerpatelnosti zdrojů, jakými lidské potenciály jsou. V tomto případě

jsem

stále

překvapován

nejrůznějšími

variantami téhož a z druhé strany také přísunem nového „materiálu“. Ve

všech

uvedených

případech, které

tedy

nejsou, svojí varietou zdaleka vyčerpané, dávám přednost maximální zdrženlivosti vlastního projevu. Dobře fungující skupina, za podpory konzultanta, dokáže tyto fenomény zpracovávat „samočinným“, nebo případně „samoregulujícím“ přístupem. Mnohdy mlčení či pouhý náznak terapeuta, jak se staví k projevovaným fenoménům, bez dalšího vypjatého

komentáře,

směrem

na

skupinu,

dostačuje k tomu, aby ti, kdo vždy reagují převážně aktivně,

převzali

způsobem

potřebnou

vlastních

dávku

interpretací

24

iniciativy

takové

a

jedince


usměrňovali. Je to známka skupinové sebeprojekce, která je vždy pozitivní. V těchto fásích skupinové práce se nabízí také prostor k improvizaci. Jemná pavučina názorových střetů a potřeba jejich dovysvětlování, avšak bez zbytečné spekulace, rozvíjí filosofická témata. Pro takové momenty je myšlenkový svět tradičních textů

evropské,

či světové

moudrosti, začasté

neocenitelným přínosem. Vzhledem k tomu, že ke klientům přistupuji z pozice „psychoanalytického poradenství“, je potom možné

takovou

širší

diskusi,

na

některé

z

filosofujících témat rozvíjet. Umožňuje to především fakt,

že

základním

tématem

každého

ze

zúčastněných je zejména jeho myšlenkový svět. Kulturní

zvyklost

regionu,

v

němž

se

pohybujeme nám ukládá zejména dva přístupu k „myšlence“. Jednak je to přístup „ideový“, tj., že k tomu, co přijímáme jako vnější svět zaujímáme postoj vzhledem k hledání a nacházení nějaké jednotící,

všeobecné

matrice

(jako,

když

staří

filosofové určovali, že všechno je „voda“, nebo „vzduch“) a, za druhé je to také přístup „duchovní“, tj., že k téže skutečnosti přistupujeme i z pozice dějinně kulturního určení a odtud také vyjímáme kořeny vlastního bytí a existence. Toto „duchovní“

25


určení je určením zejména časovým, tj., že se pokoušíme dát smyslu svého bytí pojem, kterým bychom zachytili sebe samé, jako událost.

§3. Techniky vyhodnocování „domácích úkolů“. Navozování emoční atmosféry. Za poměrně schůdnou cestu, jak klienta ve skupině „centrovat“ vlastní

neustále

problémy,

směrem

považuji

k

pozornosti

zadávání

na

domácích

úkolů. Tento druh následné konzultační spolupráce, však musí být apriorní součástí preterapeutické dohody mezi klientem a vedoucím skupiny. Zpravidla

písemná

zpracovávání

osobních

výpovědí a s nimi spojené problematiky psychické tísně (1. Co chci na sobě změnit k lepšímu? 2. Dopis otci, matce, synovi . . . 3. Které pozitivní a záporné stránky si na sobě uvědomuji?) otevírají, současně hned několik „dveří“ založených konfliktů a potlačovaných emocí. Tato zadávání však mohou mít také charakter volných

nebo

vázaných

kresebných

kompozic,

případně asociačně dalších podmiňovaných témat (nakreslete

cokoliv,

čmáranice;

pokuste

i

když se

v

by

to byly

kresebném

pouze projevu

vypracovat jakýkoli výjev, který budete vztahovat k nějaké předem vybrané osobě – otec, matka,

26


sourozenec . . .; nakreslete sen, který se vám aktuálně zdál, nebo si jej pamatujete, pro jeho silné emoce, ještě po létech, případně sen, který se vám pravidelně opakuje . . .; nakreslete cokoliv ve vztahu k vašemu dětství . . .; nakreslete přírodu s místem, které rádi navštěvujete . . .; nakreslete pohádkovou postavu, případně pohádkový děj . . .; nakreslete

nějakou

věc,

která

se

bude

právě

vyskytovat před vámi – váza, skříň, talíř . . . ). Nejedná se v žádném případě o klasickou formu arteterapie. Základním určením těchto kreseb je, že na nich s klienty poukazujeme na fakt, vždy smysluplného založeným

výběru konfliktům

pozornosti v

vzhledem

našem

k

nevědomí.

Arteterapií by taková činnost byla teprve tehdy, jakmile

by

klienti

mohli,

prostřednictvím

jednotlivých expozic manifestovat změnu osobnosti směrem k rekonstrukci svého vnitřního Já. Vedle těchto nástrojů pro přístup k prohlubování sebeporozumění, vycházím psychoanalyticky také ze základního materiálu, jakým jsou „vzpomínky z dětství“ a tzv. „krycí vzpomínky“. Lze je v obojím obsahu terapeuticky postupně vynášet na povrch vědomí, když jako způsob zadání volím, do ruky se vlezoucí model (hračky) nějakého zvířete, současně s požadavkem, aby klient o

27


„svěřeném živočichu“, do příštího setkání skupiny sepsal vlastní, vymyšlený příběh, pohádku, či popis, jak s ním hračka koexistovala během denních aktivit. Lze

bez

nadsázky

tento

druh

vyvolávání

vzpomínek z dětství a krycích vzpomínek nazvat „aktivní imaginací“. Odráží se v této technice rovněž klientova

schopnost

rozvoje

fantasie,

případně

zbržděnost a přízemně praktická neochota, nechat se svobodně unášet volnými představami. Někteří klienti dokonce s pohrdlivými poznámkami odmítají úkol přijmout, což nakonec také dodrží. Při výzvě, popište důvody, pro které se odmítáte domácího úkolu účastnit, samozřejmě dostávám důležité indície o motivu a jeho pozadí, takto vyjádřit

negaci,

začasté

rovněž

s

tím,

že

verbalisované téma vyplní tu podstatnější část skupinového sezení, kde ostatní klienti, tomuto jedinci všemožně pomáhají s vysvětlováním toho dobrého, proč si např. hrát, uvolnit představivost, atd. Většina klientů tohoto typu nakonec projektuje své negativní postoje do svého základního konfliktu, s nímž na skupinu vůbec dochází a ukazují přímý odraz své negace v tomto založeném problému vlastní psychické tísně. Tím, že dojde k otevření širšího pole námětů, vyostří se rovněž emoce.

28


Rovněž způsob odevzdávání svěřených hraček napovídá o míře empatie, schopnosti altruismu, nebo také o tom, jak je klient schopen, až nezdravé fixace, když si vynucuje ponechání hračky jako milé vzpomínky na tento úsek skupinové práce. Někteří naopak odevzdání uspěchávají rychlím předáním, dokonce s úlevou, že to mají, konečně za sebou. Pořadí, který z těchto „úkolů“ by se měl zadávat jako

první,

druhý

atd.

není

nijak

stanoveno.

Osvědčuje se mi však, že zahájení soupisem toho, co klienti sami na sobě vnímají jako dobré a špatné vlastnosti, dále písemný záznam snů, stejně jako rozepsání se o tom, „co bych chtěl na sobě změnit“, napomáhá

rychlejšímu,

terapeutické

a

vůbec

snadnějšímu skupinové

získání

důvěry

ve

spolupráci. Klienti takto dostávají konkrétní informace a přehled o intimnějších stránkách svých kolegů. Jsou účastni

bezprostřední

interpretace

jednotlivých

problematik. Pozorují

bezprostředně,

živě

chování

svých

kolegů a uvědomují si kvalitu vlastních problémů, srovnávají se, vyhodnocují míru a vážnost své vnitřní tísně, vzhledem utrpení ostatních. Není až takovou

vyjímkou,

že

na

skupinových

psychoanalytických setkáních, mnozí její účastníci

29


dokonce dochází k závěru, že jejich problémy vyrůstají z malicherností.

α) Techniky vyhodnocování „domácích úkolů“. Pro člověka bez pociťovaných psychických obtíží je mnohdy

představa

„domácích

zadávání

úkolů“

psychologických

předmětem

nepochopení,

podivování se, až opovržení, neboť tímto postojem brání sebe sama, byť jen v náznaku ztotožnění se s něčím, co je typické pouze pro ty, kteří „chodí ke cvokaři“

a

jsou

proto

nálepkováni

cejchem

„bláznovství“. Kdybychom

rýmu

označovali

za

znak

psychického podivínství, bylo by to úplně stejné, jako když psychicky labilní pacient, během svého života navštíví obvodního lékaře a žádá vyšetření tlustého střeva; není přeci poslán do nervového snatoria, ale na urologii a geriatrii. Tímto jen podtrhuji poznatek, že klienti na skupinových sezeních vytváří komunitu s jasným určením, a tím je, dojít uspokojivého sebepoznání s možností odstranit stereotypy chování. To, co většinu duševně trpících jedinců svazuje, je nepohoda v kvalitě každodenního života; tedy nepohoda,

která

je

30

uvědomována

jako

rozdíl,


zpravidla vzhledem k tomu, co jako skutečná kvalita, bylo klientem již v minulosti subjektivně zakoušeno, prožíváno, rozpoznáno, přijato. Tudíž, jinými slovy, jedná se o ztrátu duševního, psychického pohodlí, zejména v úrovni prožitků některých aktuálně významných okolností, které si vynucují nárok řešení, nejčastěji formou změn postojů. Jelikož takové situace nutně vyvolávají navýšení vnitřního, subjektivního nepokoje (napětí), začasté doprovázených

pochybnostmi

o

vlastních

schopnostech, obecně o sobě samém, je tato ztráta vnitřní pohody draze placena neschopností obstát v objektivně

nastávajících

okolnostech,

přirozeně

zvládaných jinak většinou lidí v okolí klienta. Míra celkového sebeuvědomování nastalých obtíží je důležitou informaci o duševního zdraví a orientaci. Pokud blíže prozkoumáme zadání úkolu, kdy má klient odpovídat na otázku: „Co chci na sobě změnit k lepšímu“?, tak podobně jako při jiných zadáních můžeme sledovat v jeho odpovědích „upadání“ do situace

povšechného

nejčastěji

přesmykem

sebepodceňování

a

negativismu, výpovědi zvýrazňování

projeveného směrem

k

vlastních

nedostatků. Vůbec, všeobecný sklon k negativismu je zvláštní formou přirozeného pojetí v sebeurčení.

31


Jako ukázku proto lze na tomto místě uvést kazuistiku osmadvacetileté ženy, která si ztěžuje na trvale vyskytující se problematiky v komunikaci s rodiči, s partnery a v zaměstnání. Jako hlavní důvod uvádí všeobecně pociťovanou nedůvěru v osobnost lidí, ve svém okolí. Tedy to, co požaduje u sebe zlepšit, je dojít pozitivního náhledu v tom, aby pro ni lidé z jejího okolí nepředstavovali apriori jedince, kteří usilují o to jí ubližovat, nebo, jak sama podotýkala, „na ní vyzrát“, či „obelstít ji“. Lze tak bez nadsázky říci, že tato klientka trpěla syndromem

existenciální

tísně

z

meziosobních

vztahů. Tento jinak častý fenomén se dnes stal docela známou variantou odporu, vůči sociálním nárokům

kulturního

života.

Jde

často

o

racionalisovaný únik, který sám sebe omlouvá právě touto sférou prožitků, vyhledávajících „vždy dobré

důvody“

pro

svoji

vydělenost

z interpersonálních vztahů. Někteří

modernější

filosofové

se

k

těmto

otázkám již také v minulosti vyslovovali. Friedrich Nietzsche v této souvislosti podotýká, že lidská plachost

je

potlačená

vůle

k

životu,

Arthur

Schopenhauer navazuje tématem, že svět je vždy jen moje představa a jako z takové, potom pochází všechny mé radosti, nebo nezvládnuté postoje,

32


případně Jean-Paul Sartre podtrhuje, že veškeré bytí vychází apriori z vědomí o nicotnosti vší existence. Na těchto příkladech můžeme demonstrovat, že pokud teze zmíněných osobností začasté prostupují i do každodenního klišé, s nímž přistupujeme ke zvládání těžkostí všedních dní, není pochyb, že ve své masivnější podobě potom zaplavují vnímání sebe

samých,

pokud

se

jedinec

dostává

do

psychických problémů a je takto možnost přijmout již hotovou myšlenku, která tak srozumitelným způsobem vyjadřuje životní skepsi. Vždyť tímto způsobem máme již vyhotoveny všechny odpovědi na své nezdary, bolesti a smutky, utrpení či marnosti všeho druhu. V

konkrétních

situacích

se

tato

klientčina

nedůvěra následně provazuje dobře pozorovanou a v

jejím

chování

nepřehlédnutelnou

plachostí,

zejména, pokud se nachází ve společenství přátel, kdy

nemluví,

případně

na

dotazy

reaguje

vyhýbavými odpověďmi, či jen pokrčením ramen. Přitom

je,

tato

klientka

ve

všeobecných

znalostech nadprůměrně vzdělána a dokonce její tvůrčí talent v oboru skládání hudby a textu písní překračuje nepohoda

pouhý tvoří

standard. více

33

Její

vzájemě

psychická provázaných


komponent. To ukazuje na složitěji strukturovanou osobnost. V samé podstatě se u ní oddělila schopnost tvůrčích aktivit od splečenského života na dvě samostatné části. V aktivním ztvárnění hudby a textu klientka naplňuje deficity sociálního soužití. Co je pravým důvodem jejího sebevydělení, se nám nepodařilo plně objasnit. Klientka však i přes to dokázala

několikrát

interpretovat

jistou

nespokojenost s tím, jak s ní komunikuje její otec a nyní také přítel. V obou případech se jedná o způsoby,

které

spíše

napomáhají

odbourávat

sebevědomí klientky nejrůznějšími narážkami na to, že nedokončila studium a subjektivně takovou okolnost

vnímá,

pro

sebe

jako

určitý

druh

splečeneského znevýhodnění. Proto, když se o nějakém

druhu

vzdělání

nebo

společenském

postavení ve společnosti hovoří, ihned se u ní dostavují pocity méněcennosti, nepřehlédnutelné zčervenání tváří, na krátkou chvíli také ztráta schopnosti

souvisle

hovořit,

atp.

Vždy

má

nepříjemný pocit, že se vlastně, jakoby hovoří o ní samotné. To, že se člověk neustále konfrontuje se svými vlastními schopnostmi, je naprosto přirozené. Také v tomto případě bylo zřejmé, že klientka toto

34


srovnávání nezvládala. Její okolí v soukromí nijak pochvalným způsobem nepřizpívalo k tomu, že svou tvůrčí aktivitou dosahuje nemalé úspěchy. Proto, když jsme ve skupině vytvořili emoční podporu, obdrželi

jsme

od

klientky

několik

souvislých

verbalizací, z nichž bylo zřejmé, že o podstatě své práce uvažuje s vysokou dávkou inteligence a myšlenkové

propracovanosti.

Její

výklady

byly

poutavé, poučné. Skupina jí podněcovala rovněž k získání náhledu na tento problém tím, že jsme se naučili text její písně, kterou nám přehrála na klavír a zvolili jsme ji za „ústřední melodii“ skupiny. Klientka po, asi čtvrté schůzce jevila vskutku známky klidu a pohody a dávala na jevo vděčnost za postoje, které jí byly ostatními vyjadřovány. O své

vůli

nakonec

požádala,

abychom

jí

už

nevěnovali tolik pozornosti, že to není zapotřebí. Její citlivý vhled do situace vyústil v to, že se stala součástí aktivní skupiny a jako jedna z hlavních aktérek

se

vždy

snažila

rozumným

způsobem

kolegyním a kolegům napomáhat při zpracovávání jejich obtíží. Stala se stmelovací osobností skupiny. Ostatní k ní pojali přirozenou důvěru a při každé příležitosti se na ni obraceli, pokud potřebovali z vnitřku skupiny podporu, stran vývoje terapie.

35


Přesto se v této souvislosti zmíním o průběhu jedné části našich sezení. V době, kdy ještě trpěla chronickou

úzkostí

a

přechodnými

poruchami

spánku, také za posledních pět let měla možnost již dvakrát dojít naplnění vztahu, založením rodiny, což pokaždé odmítla se slovy, že na tento důležitý životní

krok,

doposud

ještě

není

„dosatečně

připravená“. Když

skupinu

se

svým

podáním

problémů

seznamovala, hned od začátku s porozuměním jeho obsah většina akceptujícím způsobem absorbovala, jakoby tlumočila problém, který se do jisté míry dotýká každého, ze zůčastněných zvlášť. Zejména tato okolnost naši klientku hned na začátku podporovala v tom, že zcela spontánně svůj

výklad

doprovodila

několikaminutovým,

verbálním exposé. Během

výkladu

také

nejméně

dvakrát

projektovala tendenci k pláči, a to vždy, jakmile se v tématu dotkla otázky soužití vlastních rodičů. Ty, naši klientku pro častou zaměstnanost jen velmi zřídka

brávaly

na

různé

dovolené

a

svoji

neschopnost, postarat se tímto způsobem o svoji dceru,

maskovaly

důrazem,

kladeným

na

její

samostatnost. Tento druh nezvládání výchovných povinností je ostatně dobře známý.

36


V

manželských

a

rodinných

terapiích

(konzultacích) se s podobným námětem setkávám velmi často. Většinou jsou to muži, otcové, kteří při náročnosti

svého

zaměstnání

potřebují

nalézt

nějakou universální výmluvu stran svých výčitek svědomí, když se vlastně o rodinu, ve věci své fysické přítomnosti, nestarají sdostatek svědomitě a do své práce, se workoholicky utíkají. O to smutnější dnes ošem také je, že značně přibývá i žen, matek, které své obtíže, spojené se stejným problémem nedokáží mnohdy řešit jinak, než právě výše popsaným způsobem. Vraťme se však k naší klientce a průběhu skupinové

terapie.

Souběžně

se

vzniklou

atmosférou na popisovaném sezení, proběhla, mezi dvěma klientkami živá diskuse na téma současného životního stylu a z něj pocházejících nedostatků ve věcech volnočasových přístupů rodičů k dětem. Přitom ony aktérky zcela pominuly, že problém, s nímž klientka skupinu seznámila má své kořeny na

počátku

osmdesátých

let,

kdy

se

klientka

narodila. Vedle toho, diskutující kolegyně rychle přebírají aktivitu

na

svoji

stranu

a

zahrnují

svoji

spoluklientku hromadou otázek a vágních rad z řady obecných kliší.

37


Klientka, která nás seznámila se svými obtížemi se pojednou ztahuje dopozadí, neboť si uvědomuje upřené pohledy na její osobu od ostatních v místnosti, což vyvolává reakce plně odpovídající jejímu pocitu méněcennosti a popisu již zmíněné úzkosti i s jejími doprovodnými znaky. Do této situace vstupuji komentováním pochvaly na stranu klientky, s tím, že vyzdvihuji její odvahu a také to, že si uvědomuji, co patrně nyní prožívá. Popisuji, avšak nikterak káravým způsobem ne právě nejšťastnější verbalizace problému ze strany dvou, do tématu zanícených kolegyň, které v zásadě řešily pouze licitování toho, kdo bude mít, svými argumentacemi navrch. Bývá tak dosti časté, že při expozici jednoho klienta se strhávají konfrontace také na dalších úrovních. Zmíněné kolegyně se pouze předháněly, jedna před druhou v tom, která z nich u naší klientky dojde přijetí stran respektu jejího návrhu k řešení nastalých problémů. Takovou situaci je potom nutné vést v patrnosti a využít ji např. k tomu, že zmíněné osoby „vyprovokujeme“ ke konfrontaci při jiné příležitosti a otevřeme jejich „pandořinu skříňku“ založených konfliktů,

neboť

jednání,

které

demostrovaly

odpovídalo vyřizování osobních, nevědomých přání.

38


Při jedné příležitosti jsem měl také možnost pozorovat, jak se obdobná situace promítala rovněž do dalších sezeních, když jedna klientka středního věku svoji mladší kolegyni, při zahájení sezení moralisovala za její chování (otevřeně projevené emoce lítosti) z předešlé hodiny. V podobných situacích nechávám věc být a teprve až se vše usadí, vracím se zpět, na dalším setkání a problém komentuji. V tomto případě bylo vhodné

kolegyni

středního

věku

upozornit

na

důvody, pro které se ve skupině scházíme, tj. otevřené sebeprojevování, podpora a vhled. β) Emoční podpora a její navozování,

pro uvolnění konfliktu. Budeme nyní pokračovat v návaznosti na předešlý případ naší klientky. Další průběh již nenechává na sebe příliš dlouho čekat. Jelikož jsem si všimnul, že během projevené tendence k plačtivosti klientky měly

také

další

zůčastněné

pohnutí

k

slzám,

dokazuje to pozitivní spoluúčast na prožitku. Vyzývám

tedy

klientku,

aby

se

posadila

doprostřed půlkruhu (pomáhám jí přinést židli). Před tím se ještě dotazuji, zda je jí příjemný nebo nepříjemný dotek druhých lidí na ramena, odpovídá že nikoliv. Usazuji klientku a vyzývám k zavření očí.

39


Klientka

usedá

rozdýchání,

a

emoční,

zahajujeme,

po

krátkém

neverbální

odpolavování

emocí. Ostatní vyzývám k naprostému tichu. V kapse

mám

připravené

otevřené

papírové

kapesníky a poblíž také sklenici s vodou. Přistupuji ke klientce zezadu a sdělují ji, aby s důvěrou zavřela oči a ničeho se neobávala. Po té své

dlaně

zlehka

pokládám

na

její

ramena,

několikrát zvolna „masérským způsobem“ stisknu a přitom

sugestivně,

zblízka,

do

ucha,

potichu

vyslovuji větu: „Užívejte si naprosté pohody, toto je vaše chvíle“. Po, asi jedné minutě vyzývám ostatní, po řadě za sebou, aby ke klientce přistupovali stejným způsobem, pokládali jí ruce na ramena a (bez mnou projevené

verbalizace

do

ucha)

vyjádřili

tak,

bezeslov, účast na její bolesti. V naprosté většině případů u klientů tohoto typu, s frustračními znaky pocitu rodičovského odmítání

(syndrom

odvrženého

dítěte),

již

po

několika málo okamžicích dochází zpravidla k silněji projevené emoci usedavým pláčem, který může být rovněž fásový, tj. střídaný emocemi uvolnění s opětným upadáním do plačtivosti. Tyto výkyvy jsou navíc typické i tím, že postupně původní negativní emoce oslabuje a klientka se uklidňuje.

40


Tomuto efektu říkáme „emoční příboj“. Lidský organismus jej zvládá samoregulujícím způsobem. Jedná se o dosud ne zcela vysvětlený jev. Ale v jistém smyslu lze pochopit logiku takového způsobu odplavování emocí. Pokud bychom měli prožívat všechny

emoce

najednou,

patrně

by

to

bylo

vskutku nesnesitelné. A tak se daří po vlnách jednotlivé stupně našich emocí odbourávat, až nakonec zůstane výhled jen na dobrou náladu a schopnost celkového nadhledu, na dříve tísnivé situace. Také Sigmund Freud poukazuje nejdnou na fakt, že např. ve snech se nám pravda o nás samotných neukazuje

ve

své

původní

podobě,

ale

prostřednictvím symbolů. To umožňuje, abychom se z obsahu nevědomí, po dobu snu, který se zdá, doslova nezbláznili. Řešíme tak u výkladu snů a našich

prožitků

jejich

obsahu,

jen

emocemi

zabarvené fragmenty. Emoce

představují

téměř

nejhůře

pojmenovatelnou část naší psychiky. Jsou to v zásadě

nahromaděné

pocity

z

nejrůznějších

fysických kontaktů se skutečností, které z nás vlastně nikdy nemizí, nevytrácí se. Dokonce jejich intensita, zvláště u těch, které jsou naší negativní zkušeností se světem (druhými lidmi), léty stoupá.

41


Klientku během její emoční expozice, ve fási, kdy se začíná uklidňovat a prvotní nápor se zmírní, dále podporuji, již polohlasně, abychom dosáhli prodloužení obsahu atmosféry: „Výborně, nechte ze sebe vystoupit všechnu bolest“. Sleduji při té příležitosti rovněž ostatní členy skupiny.

Všímám

si

rozdílů

jejich

emoční

spoluúčasti, což může a často také indikuje další přístup k řešení jejich obtíží. Trvale se tedy odehrává velmi diferencovaný terapeutický proces. Jako takový rovněž u mne vyvolává různé pohnutky. Nejčastěji pociťuji sám na sobě, v průběhu vyhraněných emočních chvílích léty ovládané zpracování a absorbci okolních afektů. Častěji, než-li nejdříve obden pracovat se skupinou není vhodné, v případě, že se nedá z časových důvodů

vyhnout

jisté

intenzitě

terapií

s

více

skupinami, během jednoho pracovního týdne. V případě intenzivnějších terapií je takový nárok na

konzultanta

smysluplnou

téměř

nemožný,

terapeutickou

vůbec

aktivitu.

pro

Udržet

pozornost a vytvořit si také dostatek podkladů, před

sezením

se

skupinou,

vyžaduje

čas

a

důkladnost. Při jedné takové nedůslednosti jsem mohl vidět, jak skupina ztrácela kontakt s tématem a nebylo možné působit na žádného z klientů.

42


Jinak, veškeré deníkové záznamy si vytvářím, až po skončení hodiny, osamotě. Vycházím spíše z vlastní emoční spoluúčasti na průběhu jednotlivých setkání. To mi umožňuje udržet dlouho emoční empatii a také ji novu, při kontaktu na příštím sezení zpětně projektovat, čímž navazuji prakticky tam, kde jsme skončili. I pro klienty je přijatelnější, pokud nejsou konfrontováni s písemnými aktivitami konzultanta po dobu terapií. V opačném případě, přeci jen u některých vzniká potřeba dotázat se, zda jsou poznámky

z

průběhu

sezení

uschovány

na

bezpečném místě, což je pochopitelné. Nic méně, z hlediska volnějšího průběhu hodin a také lepší možnosti udržet pozornost pouze směrem k tématu probíhající

terapie,

poznámky

před

klienty

nezapisuji. Jinak jejich obsah i přes to, falšuji jmény a vytvářím jen bodové záznamy. Abychom tedy uzavřeli náš

případ - - po

skončení expozice emočního odplavování klienta ještě

malou

uprostřed

chvíli

nechávám

na

otevírá

oči,

skupiny,

svém

místě

pracuje

s

kapesníkem v ruce. Zjevně

uvolněná

sama

od

sebe

komentuje

vzniklou situaci slovy a současně se pohledem kontaktuje se všemi kolem sebe: „Děkuji vám,

43


nikdy jsem si neuměla představit, kolik lásky v druhých lidech je a že jí mohu také tolik dostat někdy i já“. Odlehčuji

atmosféru

poznámkou,

že:

„Aniž

bychom to vlastně tušili, tak nejvíc andělů žije vlastně na zemi, mezi námi“. Podněcuji dále ostatní k tomu, aby do příštího setkání popřemýšleli o tom, jaké emoce „dnes“ prožívali a proč. (?!) Sezení s tématikou: „Co chci na sobě změnit k lepšímu“(?)

přechází

do

své

závěrečné

fáse.

Diskutujeme volně o tom, co kterého klienta v souvislosti s předešlým průběhem napadlo, jak si dál uvědomuje sebe sama v poměru k podobným problémům u sebe, případně naší klientce ostatní ještě poskytují další, slovní podporu. Jako zásadní se nakonec ukazuje tématika, která již nesnese odkladu. Verbalisujeme totiž fakt, že změny k lepšímu mohou přicházet teprve tehdy, až se aktivním znovuprožíváním oprostíme od zátěží naší minulosti. Neznamená to však popření osobní minulosti a její zkušenosti, ale smíření se s tím, že taková, byť negativní zkušenost, nám může dobře posloužit jako vhodný důvod k tomu, čemu se chceme (i pro své blízké) napříště vyhnout, když vlastním

jednáním,

tj.

řešením

konfliktů,

prokážeme ty lepší stránky, v přístupu k budoucím

44


problémům.

Skupina

exponovanou

klientku

nakonec a,

až

na

obklopuje pár

jedinců,

společně v živém, uvolňujícím rozhovoru z terapie odchází.

γ) Pokračování – popis průběhu vybraného sezení další skupiny. Postupně se schází na určenou hodinu skupina klientů složená výrazně diferencovaným způsobem, jak, co do věkového rozpětí, tak pohlaví i sociálních rolí, které ve svém životě zastupují. Jde o encounteringová sezení, ve kterých klienti hovoří o svých každodenních problémech a hledají tímto způsobem oporu v nějakém vnějším vzoru, inspiraci, apod. Zadání z předešlého sezení znělo: „Nakreslete pohádkovou

bytost

nebo

výjev,

dle

vlastního

výběru“. Klienti pokládají své kresby na zem, před sebe a polohlasně mezi sebou diskutují o jejich obsahu. Nápadný je v oné změti barev a čar fragment z pohádky o Červené Karkulce. Obrázek zachycuje hlavní představitelku, jak jde lesní pěšinou, s patřičnými rekvizitami směrem k nedaleké chaloupce a za ní, zpoza houští „mlsně“, její kroky sleduje zlý vlk. 45


Rovněž

ostatní

členy

skupiny

tento

známý

výjev, zejména svojí pečlivostí detailu, na první pohled zaujal. A tak na můj dotaz, „který obrázek si dnes rozebereme“, padla jednomyslná volba. Tato

třicetiletá

klientka

se

aktuálně

trápila

rozchodem po několikaletém intenzivním vztahu s přítelem.

Ten

vůči

ní

vyjadřoval

verbální

agresivitu, která i nadále pokračovala v různých podobách, hraničících se stalkingem. Na otázku, zda si uvědomuje pozadí motivu kresby,

odpovídá

zcela

klidně,

orientovaně,

v

souladu se současnými okolnostmi. Její projev působí také na ostatní, jakoby již nebylo, co dodat. Nechávám

vzniklou

atmosféru

plnit

dalšími

emocemi, když v očním kontaktu, mlčky vyjadřuji klientce účast na vnímané bolesti, kterou intuitivně pociťuji pod povrchem jejího sdělení. Následně se pokouším zdůraznit detaily obrázku jejich popisem, a to v souladu s obsahem klientčina sdělení, stejně jako se dotýkám vyzdvihování „komentářů“, ze strany spoluklientů. Celý

obrázek

je

nepřehlédnutelně

precisní.

Ovšem veškeré rostliny mají zlověstně ostré hrany (větve, listy, celkový tvar). Také vlk má „ostrý“ jazyk a čumák. Vedle toho je až groteskní, jak klientka Karkulku připodobnila sobě samé.

46


Tato sebeprojekce byla vskutku demonstrativní ukázkou toho, jak se osobní problémy mohou promítat do našich tvůrčích aktivit. Také ostatní rychle

rozpoznávají

veškeré

interpretace

za

adekvátní a dále již nachází i nové varianty. Na vzniklou situaci klientka reaguje výrazným zčervenáním tváří, její hlas, stejně jako lesklé oči prozrazují pohnutí k slzám, které s největším vypětím sil úspěšně potlačuje. Atmosféra je připravená k emoční expozici. Kladu tedy sugestivně otázku: „Lenko, čeho je vám, ve skutečnosti líto“? Klientka nyní, už nedokáže pláč zadržet. Skupina ji spontánně podporuje, aby se emoci nebránila. Všichni shromáždí.

se

kolem

Utvoří

kruh

Lenky, s

na

klientkou

můj

pokyn

uprostřed.

Natáhnou k ní ruce tak, aby se dotýkali, zejména oblasti ramen a zád. Lenka se nechává ostatními kolébat (ve stoje), jako by se nacházela ve stavu beztíže. Má zavřené oči a zjevně si danou chvíli užívá. V závěru atmosféru odlehčuji tím, že ke „kolébání“ přidáváme zvuk větru, který zesiluje a tomu odpovídá i to, jak ostatní klienti pracují s Lenkou. Nakonec se skupina baví tím jak přehnaně s Lenkou otáčí. Po konci následuje ještě, asi patnácti minutová individuální konzultace.

47


Na tomto příkladu, stejně jako na mnohých jiných, kde se pohádkové výjevy stávají podkladem interpretace psychických obtíží, můžeme vidět, že pro člověka je velmi důležitý motiv příběhu. V něm se nejčastěji odráží naše hluboké pohnutky, které vytěsňujeme. Přesto si položme otázku nejjednodušší, proč tedy právě příběh? Vždyť odpověď se jeví být tak prostá. Ale je tomu vskutku tak? Vezměme celou věc ještě i z jiné strany. Nejenže člověk svůj vnitřní svět utváří podle nějakého příběhu, ale také si příběhy o sobě samém

vymýšlí,

když

píše

romány,

spřádá

mytologické náměty, či náboženská témata. Rovněž ve

snech

zobrazuje

se

nám

jako

veškerý

příběh,

sice

materiál

zpravidla

někdy

poněkud

zmatený, ale přesto je to prostě příběh. Když o těchto okolnostech naší psýchy uvažuji, napadá mne nejčastěji to, že příběh je vložen do místa, času a předmětového rozměru, kterým je vykazován

jeho

obsah.

Tímto

předmětovým

rozměrem však může být i člověk sám, nikoliv jen věci jako např. automobil, dům, atp. Tudíž příběh musí splňovat nějakou fysikálně známou a odtud také předpokládanou fakticitu, aby to, co má sdělit mělo společného jmenovatele, tj. „skutečnost“.

48


Člověk nejlépe své problémy zpracovává, když rozumí

jejich

vývoji,

tedy

jejich

zasazení

do

nějakého dějového rámce. Paměť nám umožňuje takové rámce udržovat

v jakési „přítomnosti“.

Oživujeme jí své zkušenosti. Promítáme je do aktuálních stavů potřeb a nejednou se nám, tyto rámce

stávají

kritériem

pro

vyhodnocování

krizových situací. Člověk rozumí tomu, co ví a, co jako vědomost může prakticky uplatnit, případně znovuověřit. Zde se rovněž nachází ona důležitá mez duševního a duchovního.

Duševní

jsou

všechny

procesy

a

pochody, které člověka vedou, zejména biologicky ke konkrétnímu způsobu sebeprojevování; duchovní rovná se, následně v mezilidské interakci rozvíjené postoje

a

odtud

nabývané

hodnoty,

zejména

morálního chrakteru. Dohromady, zde potom máme jednotu, které říkáme „osobnost“. Odtud také pramení to, když se pokoušíme dojít poznání v oblastech odpovědí na otázky, např., co je pravda, jak poznávat, abychom došli objektivity závěrů, kde vzít jistotu, že to, co konáme je správné, atp. Nejde tu vlastně o nic jiného, než znovu a znovu podstupovat námahu sebeprojekce, utváření vědomí vlastní kontinuity se vším, čím člověk prošel, jistoty základů vlastní budoucnosti.

49


§4. Psychohry a relaxační cvičení - možnosti jejich využítí ve skupinové práci s klienty. Doplňujícími technikami pro práci se skupinou jsou nejrůznější

druhy

Psychohrou

máme

tzv. na

psychoher mysli

a

relaxací.

zejména

takové

zapojení členů skupiny, kde všichni plní tématický úkol

založený na

sledování jednotného

cíle

v

kratším časovém pásmu. Je dobré, když psychohra obsahuje prvky humoru. Jednou z technik, kterou mám s klienty ověřenu je např. trhání novin na menší kousky. O co běží? Klienti se rozdělí spontánně na dvě části po výzvě: vytvořte dvě skupiny s tím, že se propojíte tak, aby jste byli s těmi, s nimiž chcete být. Dále, roztrhejte každý svůj kousek novin nejméně na čtvrtiny a potom, každá skupina zvlášť poskládejte vzniklé kusy na zem tak, aby jste vytvořili obraz na kterém se spontánně dohodnete. Druhá skupina by vás neměla slyšet, při domluvě tématu obrázku. Zpravidla se před vámi začne odehrávat zvláštní divadlo.

Zatímco

jedna

skupina

zcela

bez

rozmýšlení začne škubat noviny, pár slovy se stačí dohodnout na obrysu tématu a pracuje, tak druhá skupina váhá, ptá se vás, zda „takto roztrhané noviny už stačí“, nebo může-li být tématem zviře…, případně je v ní aktivní pouze její menšina – dva,

50


tři klienti, ze sedmi. Už v tomto přístupu máte rozděleny kompetence, role, aktivity v dynamickém nebo pasivním zpracování, atd. Obrázek,

který

skupina

dokončí

potom

komentujeme, zejména ve vztahu k archetypům, podle C. G. Junga. Pokud jsou skupiny v rozdílu aktivit k takové práci vyhraněnější, lze tento postup vskutku velmi dobře terapeuticky využít. Komentuji nejčastěji zejména rozdíly v dynamice přístupu, archetypové a kolektivní schéma pozadí vzniku daného obrázku. Demonstrace

rozdílů

takto

projevených

kolektivních vazeb k dané, byť modelové realitě, dobře prozrazuje individuální zainteresovanost na prožívané skutečnosti. Ještě se mi nestalo, aby se některý klient neohradil stran toho, že celý průběh je pouze náznakový a v zásadě, proto nemůže vykazovat

žádnou

objektivitu,

stran

aktivity,

jednotlivců rozdělených skupin. V tomto bodě samozřejmě konzultant zavětří příležitost

sycení

atmosféry

vytvořením

řízené

konfliktní situace. Konfrontace na sebe nenechá již dlouho čekat a zůčastnění se do sebe pouští ve střetu názorů. Podtrhuji svými vstupy demonstraci aktivity a pasivity v rozdílu skupin, při práci a dále tento fakt provazuji osobními problémy jednotlivých

51


aktérů, tak jak jsem s nimi obeznámen. Tím dosahujeme otevření prostoru k živé diskusi a vcelku rychlého střídání témat, výměnou názorů. U

arteterapeutických

postupů

lze

například

skupinu konfrontovat jednotněji s tím, že si klienti předávají výkres a tužkou každý, několikrát (asi třikrát) dokola přimaluje, co uzná za vhodné. Vznikne

tak kolektivní dílko zajímavých

tvarů.

Následné komentáře lze ponecat více na samotných aktérech,

aby

prociťovali

kontinuitu

(vlastní

integraci) se skupinou a tím, také své vlastní místo (úroveň zapojenosti) ve skupině. Tato technika je vhodnější u skupin do deseti klientů, předešlé cvičení může být prováděno i s většími skupinami, asi do patnácti klientů. Zajímavou diskusní tématikou je verbalizace vlastního sebepojetí v úrovni osobního pociťování anima / animus. Klienti jsou seznámeni s tímto jungiánským

problémem

přednášky,

při

minutovým,

ne

zahájení nijak

v

prologu

sezení,

složitým

asi

krátké dvaceti

výkladem.

Dále

potom jednotlivě komentují své pocity z poměrů anima / animus ve svém nitru. Zpravidla se dozvídám,

jak

zaujímají

místo

v

klientech vždy

jednotlivé

nějak

v konfrontaci s některým z rodičů.

52

shodné,

postavy nebo


Diskusní

témata,

jako

psychohry

můžeme

potom ještě rozšiřovat do dalších oblastí. Např. se osvědčuje, když jsou klienti vyzváni k tomu, aby verbalisovali problém toho typu, jako, kdo jsem, odkud pocházím, co mohu dělat, kam směřuji, v co mohu věřit? Tyto kantovské náměty vskutku dobře zabírají na melancholičtější klienty, kteří rádi o svých problémech „hluboce“ přemýšlejí. Střetnutí jejich názorů s praktičtěji, až volnomyšlenkářsky stavěnými protějšky ve skupině, nechá vystoupit zajímavé, konfrontační prostředí. Tam, kde se ve skupině sejde víc problémů, které mají rovněž svůj psychosomatický základ, lze citlivě takovou situaci využít ke konfrontaci výzvou k tomu, aby jednotlivě její členové verbalisovali své obtíže následujícím způsobem: jako své břicho bych vám chtěl říct tohle . . .; jako svoje hlava, bych vám chtěla říct tohle; jako svoje ledvina . . ., atp. Může se jednat rovněž o abstrakta různého typu: jako svoboda bych vám chtěla říct . . .; jako pravda bych vám řekla . . .; jako nenávist . . . Tyto a jiné techniky samozřejmě čerpám z dostupné literatury (Kratochvíl), jiné lze přizpůsobit momentální situaci během průběhu jednotlivých sezení. Vždy je dobré, mít vytypované klienty ve skupině, k nimž cvičení přednostně zaměřujeme.

53


Pokud zůstaneme ještě chvíli u psychoher, rád využívám některých vyhraněnějších typů k otevření silnějších emocí, které nemusí vždy projít, až do plačtivosti nebo řízené agresivity. Jedná se např. o neverbální typy, kdy jeden z klientů stojí uprostřed kruhu a ostatní jej popichují dotekem, ostře vyzývají k reakci – sedni, dřep, stuj na jedné noze, padání a zachytávání, hlazení po hlavě a ramenou . . . Také lze navodit atmosféru přehrávání zvířete za zády sedícího klienta, který se snaží tento výjev uhodnout. Je až neuvěřitelné, kolik empatie je možno prokázat, tímto způsobem. Při zadávání domácích úkolů jako psychohru uvádím také to, aby klienti o některém ze svých blízkých

napsali

psychologický

profil.

Promítání

sebe sama již výběrem „klienta“, dále posuzovanou škálou

psychických

vlastností,

nám

přirozeně

otevírá kauzální atribuce v přenosovém vztahu, tak jak jej klienti skupiny ani netuší, že s nimi vedou osobní zápasy v každodenním životě. Informace tohoto typu je, pro zůčastněné zvlášť zajímavá. V procesu napětí a uvolnění se rovněž jako vhodná vždy prokáže technika „šumění trávy“. Klienti v kruhu se zavřenýma očima projektují představu, že jsou na louce a představují stéblo

54


trávy. To se volně kolébá ve větru. Každý ze zůčastněných na výzvu konzultanta vydá typický zvuk: potok, skřivan, traktor na poli, včela, atd. Postupem času konzultant dogmatisuje zesilující vítr, až nakonec všichni společně sfouknou kousek zmačkaného papíru, který leží uprostřed na malém stolku. Technika

podpory

sebevědomí

může

zase

vypadat tak, že klienti opět stojí v kruhu a jsou vyzváni k tomu, aby vstoupily do jeho středu a pronesli nějakou známou větu z filmu, knihy, pohádky a přitom do celého výstupu také, pokud možno, vložili kus hereckého umění. Tato technika může konečně volně přecházet v to, že klienti se začnou předhánět v tom, kolik jednotlivých výroků si pamatují a to samozřejmě terapeutickou

situaci

jen

podporuje

v

jejím

pozitivním působení. Nakonec lze volně přejít k výzvě,

aby

se

téma

překlenulo

v

recitování

básniček. Jak tedy můžeme vidět, tyto techniky jsou silně variabilní a napomáhají klientům v tom, že získávají vztah ke svým dovednostem. Tato okolnost je velmi důležitá.

Podpora

zůčastněných

směrem

k

sebevědomí je jedním ze základních požadavků terapeutického záměru.

55


Relaxační cvičení mívají u klientů ve skupinách poměrně velkou oblibu. Je to spojeno patrně s tím, že u těchto přístupů se nemusí exponovat a pouze zvnitřňujícím způsobem, se nechávají vést slovem konzultanta. Podobně zahajuji

jako

relaxace

u

individuální

motivem

louky

psychoanalýsy a

v

dalších

setkáních přecházíme k novým cvičením: motiv domu, okraje lesa, jeskyně, knihy na staré půdě. . . U

agorafobických

procházky

nákupním

klientů

používám

centrem,

motivu

vcházení

do

zkušební kabiny a přezkoušení vybraného oděvu. Do této techniky zapojuji rovněž jízdu městským autobusem, tramvají, metrem, které náhle, během jízdy mimo zastávku, přestane pokračovat v cestě. Relaxace

umožňují

projektovaným

velmi

problémům

osobní a

lze

přístup je

k

také

odstupňovat přístupem od povrchu smyslového vnímání (motiv louky) k nevědomí (stará půda s knihou). Následné verbalizace nám dají rychlou informaci o nevědomých, potlačených symbolech, deroucích se

napovrch,

mnohdy proti vůli klienta.

Také

nejčastěji u těchto technik sami klienti verbalisují vztah „viděného ve vědomí“ směrem k obtížím, s nimiž do skupiny přichází.

56


§5. Proč právě psychoanalýsa a proč ve skupinách? Jak už jsem na začátku tohoto přehledu upozornil, shoda všech, kdo se skupinami pracují je v tom, že dochází k rychlejšímu navozování a zpracování negativních

postojů

odstíněním

těchto

Psychoanalýsa

klienta,

současně

postojů

umožňuje

od

také

jejich

verbalisovat

s

zdrojů.

jednotlivé

části průběhu skupinového setkávání na úrovni vazeb, které vychází z osobní historie klienta. Dodává jeho zážitkům z minulosti slovní tvar, což klientovi pomáhá lépe se orientovat v souvislostech toho, co u sebe považuje za psychickou tíseň, když k neznámému a nepříjemnému pocitu pojednou získává vztah, nadvládu a dokonce možnost, se jej zbavit. Kromě toho, v psychoanalytických skupinových setkáváních lze jednotlivé průběhy věnovat i tomu, že klienty seznamujeme s psychoanalytickou teorií Sigm. Freuda nebo C. G. Junga. Samozřejmě přistupujeme

k

celé

věci

opatrně,

ne

příliš

akademicky a vždy jen tak, jak si to přirozený vývoj, terapeutického sezení vyžádá. S klasickými náměty,

jako

jsou

chybné

úkony,

sny

a

syndromové projevy neurotiků všech úrovní lze klienty seznamovat bez větších obtíží. 57


Co se však přenosů, sublimací aj. týče, tak v těchto otázkách je vhodnější rezervovanost, neboť nakonec i zde se hodí, ponechat si jistý díl tajemství,

který

násobí

atraktivnost

skupinové

práce a ponechává konzultantovi prostor k tomu, aby jej klienti vnímali jako „osobnost s technickými prostředky“, k nimž sami, v danou chvíli nemají otevřený přístup. V poslední době se ukazuje jako velmi vhodné rozvíjet

skupinovou

diferencovaných nejčastěji

terapii

technik.

kombinaci

Pro

na

tento

klasické

úrovni

účel

volím

psychoanalýsy

s daseinsanalýsou. U

klasické

psychoanalýsy

dávám

přednost

vzpomínkovému materiálu a snům v souvislosti se symtomovým jednáním. Jejich popisu, vyjmutí a zpracování. V daseinsanalýse vycházím z určení, kde se zaměřuji na čistě heideggerovské teze, z jeho knihy „Bytí a čas“. Upřednostňuji existenciální tázání vycházející ze všeobecné nespokojenosti s bytím vůbec,

neboť

nepřichází podobnými

a

na

tuto

člověk fakty

je

otázku

stále

mnohdy

znepokojen.

odpověď

existenciálně Ovšem

toto

znepokojení, zdá se pramení z obecné skepse ve vše, co se jeví být, vlastně jednoduché a normální.

58


Tento paradox člověka znovu a znovu vhání do nejistot. Stále se ohlíží jinam, zejména tam, kde není on sám, kde právě stojí. Toto odpřítomňování a

vykořenění

z

vlastního

místa

činí

člověka

neschopným vnímat fakticitu bytí ve své a sobě vlastní přítomnosti. Daseinsanalytický model proto nabízí množství „technických“ postupů jak se s tímto problémem fakticky ve skupině u každého klienta setkat. Například využívám dosti neomaleného nároku na všechny

zůčastněné,

když

na

začátku

hodiny

vyslovím lakonický požadavek, aby všichni společně dokázali, že věc (láhev, sklenice . . .) opravdu na stole jest, aniž by se jí dotkli. Celý

problém

spočívá

v

tom,

že

skupinu

přesvědčuji, aby se do podobného podniku pustila a snažím

se

jejich

nesmělé

verbalizace,

pomocí

heideggerovského filosofického slovníku a naučené argumentace, např. z jeho pojednání na téma „Věc“, uplatňovat zejména pro to, aby všichni došli ztísněného pocitu z faktu, že jejich pokusy o sdělení takového důkazu, jsou zcela mělké a neplodné. Následně se před vámi rozvíjí vskutku zajímavé diskuse,

značně

překračující

zvolené

téma

a

odbíhající od původního zadání. Samozřejmě, že celou situaci vnímám jako zcela nesmyslnou, pro

59


jinak faktické získání takového důkazu. Vždyť pro naše smyslové vnímání je zcela postačující to, že věc vidím a srovnávám její obraz s jinými předměty v místnosti, či jinými vjemy, které v danou chvíli utváří to, jak se angažuji, pro přijetí přítomného stavu věcí. Terapeuticky je nejzajímavější to, kam až se v odklánění od tématu klienti dostávaji a mým úkolem

je,

potom

vracet

je

opět

nazpátek.

Pravidelně se mi skupina rozděluje na ty, kteří bohorovně brání svůj názor a ty, kdo naopak filosofickými

prostředky

zabíhají,

až

do

metafysických sfér. Při jedné takové expozici klientka definovala svůj postoj následujícím způsobem: „Ta sklenice je tady a to je vlastně vše, co o tom mohu říci. Je to stejné, jako když měl můj bratr rakovinu, z níž se vyléčil, ale když jsme to s rodinou zjistili, byli jsme stejně bezradní. Mohli jsme pouze konstatovat, že bratr má rakovinu a nic víc.“ Při dalším rozboru jejího vyjádření klientka nakonec sama konstatovala, že stejně jako u bratrovy

rakoviny

i

v

tomto

případě

pociťuje

obdobnou bezmoc, když po ní chceme, aby tak jasnou okolnost, jakou je sklenice na stole, ještě navíc dokazovala nějakými podpůrnými prostředky,

60


když přeci už dávno jsou všechny podmínky, pro „reálné vnímání té věci“ vyčerpány. Sama dále rozvinula ve směru k bratrovu onemocnění několik minut trvající výpověď, která sestávala jednak z toho, že od té doby nikdo v rodině o podobném druhu nemoci nepromluvil, bratr

na

preventivní

vyšetření

nedochází

a

v

rodinném kruhu panuje jisté napětí z tabuisovaného tématu. Takto

tedy

může

a

zpravidla

také

působí

existenciální model psychoanalytického zaměření na podvědomí klienta. Splňuje nám zprostředkování s nevědomými konflikty, stejně jako jiné techniky, kterými dbáme o postupné nabývání vědomí o vytěsněných emocích. Humanisace

skupinové

nesporná,

jakmile

otevíranou

ochotu

si

psychoanalýsy

představíme

klientů

k

tomu,

je

postupně že

chtějí

porozumět, jednak sobě samým a stejně tak i svým kolegům. Prostředí

ve

kterém

se

v

současnosti

pohybujeme, jeho sociální rozměr, před člověka klade nebývale široké pásmo proměn každodenního života. U mladých lidí je nejproblematičtější dojít poznání a pochopení vlastní role, s níž mohou začít úspěšně životní dráhu. U lidí středního věku je to

61


zase

problém

přijetí

sociálními

okolnostmi

vynucených změn a s tím spojené transformace, tj. původní roli vystřídat a etablovat se v nastalých poměrech. Vždy se tedy jedná o zkoušku integrace, neboli schopnosti adekvátního sebevpravování do právě nastalých, sociálně - kulturních nároků. Ve většině případech je potom znát, že věková podmíněnost sebou strhává rovněž i způsoby, jak jsou

nezdary,

jednotlivými

vycházející

klienty

ve

z

tohoto

skupinách,

pozadí, negativně

prožívány. Mladí lidé, asi do dvacetipěti let vnímají za, pro sebe

nejohroženější,

směrem

k

budoucnosti,

perspektivu a z toho také plynoucí smysluplnost námahy, starat se v přítomnosti o posilování šancí na životní úspěch (studium, postupné nabývání zkušeností, vytrvalost, atd.). Klienti středního věku se nejčastěji nachází v situaci, kterou bychom mohli přirovnat k syndromu vyhoření, i když se v pravém smyslu nejedná právě o tento problém. Jedná se o ztrátu těch iluzí, které kdysy

hrály

prim,

nebylo

doposud

možné

je

realisovat a tak se klient dostává do pomalu rozvíjené chronisující úzkosti z pocitu nesplněných přání.

V

obou

případech

samozřejmě,

jako

nejdůležitější se potom jeví, podpořit klienty v tom,

62


aby si opět uvědomili své šance na znovu navázání tam, kde se jim vytratila původní energie. Sublimační

proces

jim

totiž

jejich

nezdary

přefásoval do náhradních forem řešení, kde pro sebe

možná

došli

jistého

uspokojení

z

dříve

nezvládnutých přání, případně se vyhýbají těm možnostem, kde by mohli selhávat, ale tak jako tak, jejich psychickou tíseň je třeba chápat ve smyslu trvalého hledání odpovědi na otázku: „Jak se v životě správně rozhodnout a co udělat, abych smysluplně prožíval každý okamžik“? Tento

požadavek

na

individualitu,

tedy

požadavek, aby klienti došli, pokud možno vlastního rozhodnutí a humanisovali tak zcela osobními a nikoliv zprostředkovanými způsoby své zájmy, pro dosažení žádaných cílů, je nesnadným úkolem skupinové

psychoanalýsy,

která

rekonstruujícím

způsobem provazuje všechny, do té doby prožité okolnosti klienta a ukazuje mu tímto způsobem na reálné šance úspěchu; vymezuje jeho možnosti a smiřuje ho s tím, kde je vpravdě o něm samotném, možné dosáhnout, otevřeně skutečného uspokojení v každodenním životě. ==========

==========

==========

63


© Adamec Jiří

SKUPINOVÁ PSYCHOANALÝSA (Přístupy – komunikace – odpovědnost) Adamec Jiří - Filosofický seminář - Katedra teorie Neprodejný výtisk. 2010 - Lidická 79, 602 00 Brno A5, 100 výtisků

64


ADAMEC JIŘÍ (narozen 1957) původně vyučen pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na středních a vysokých školách a od roku 1990, až do současnosti, vede soukromý seminář a realisuje universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se zaměřením na psychologii, psychiatrii a filosofii, jako součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně - MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Současné externí pracovní pobyty: Universität Wien, Trinity College – Dublin. PUBLIKACE 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44.

Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7). Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X). Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6). Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6). Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0). Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9). Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X). Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3). Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5). Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1). Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8). Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6). Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6). Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9). Psychologie „nesmrtelnosti duše“, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3). Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008. Průvodce dílem H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0). Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7). Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3). Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6). Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3). Psychologie logiky. (Princip. Mathem.), Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-02-0). Vnímání a myšlení. Psychologie I. Kanta, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-03-7). Existenciální psychologie Karla Jasperse, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-04-4). Úvod do studia Aristotelovy Metafysiky, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-05-1). Psycholingvistika, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-06-8). Péče o duši (Jan Patočka), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-07-5) Druhý život psychoanalýsy (Dopisy), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-08-2). Nietzsche a Heidegger, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-10-5). Psychologie svobody a závislosti, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-09-9). Psychologie poznání (Merleau-Ponty), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-11-2). Psychoanalytické poradenství, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-12-9). Psychologie práva a sociální patologie, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-13-6). Psychologie náboženství, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-14-3). Skupinová psychoanalýsa, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-15-0).

65

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

Recommend Documents