MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
DOBRÉ MRAVY – DOBRÁ VÍRA JAKO NUTNÝ ASPEKT KONTRAKTACE
Jiří Kosan 2008/2009
„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Dobré mravy – dobrá víra jako nutný aspekt kontraktace zpracoval sám a uvedl jsem všechny pouţité prameny.“
……………………… podpis
Chci touto cestou vyjádřit poděkování všem, kteří mi při tvorbě této práce nabídli pomocnou ruku. Jmenovitě chci v první řadě poděkovat panu prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc., bez jehoţ cenných rad a připomínek by tato práce vznikla jen stěţí. Dále chci vyjádřit svůj dík panu JUDr. Petru Téglovi, Ph.D., jenţ mi prostřednictvím konzultací přiblíţil obsah své disertační práce, jejíţ kvalita pro mě byla nedosaţitelným cílem. V neposlední řadě chci poděkovat své přítelkyni Ing. Haně Veselé za její trpělivost a závěrečné korektury jazykové stránky této práce. Rovněţ tímto děkuji své rodině a přátelům, kteří mi vytvořili ty nejlepší pracovní podmínky.
Obsah Úvod................................................................................................................................................ 1 Část I.: Úvod do teorie .................................................................................................................... 4 1 Dobrá víra & dobré mravy jako právní zásady ........................................................................ 4 2 Zásady a pojmy ........................................................................................................................ 5 3 Dobré mravy ............................................................................................................................ 5 4 Dobrá víra ................................................................................................................................ 7 4.1 Subjektivní dobrá víra ....................................................................................................... 7 4.2 Objektivní dobrá víra ........................................................................................................ 8 5 Smlouva jako závazek............................................................................................................ 10 6 Shrnutí I. části ........................................................................................................................ 11 Část II.: Nástin historického vývoje.............................................................................................. 13 1 Římské právo a dobré mravy ve smluvních závazcích .......................................................... 13 2 Vývoj závazku ze smlouvy .................................................................................................... 14 3 Obligace a splynutí norem „hmotně-právních“ s „procesně-právními“ ................................ 15 4 Vývoj po zániku římského imperia ........................................................................................ 17 5 Přínos středověkého myšlení ................................................................................................. 17 6 Recepce římského práva v Německu ..................................................................................... 19 7 Krátký exkurs do Code civil .................................................................................................. 20 8 ABGB .................................................................................................................................... 21 8.1 Dobrá víra v ABGB ........................................................................................................ 21 8.2 Dobré mravy v ABGB .................................................................................................... 23 9 Období let 1948 – 1989.......................................................................................................... 23 10 Shrnutí II. části ..................................................................................................................... 24 Část III.: Současná úprava dobré víry a dobrých mravů ............................................................... 25 1 Dobré mravy .......................................................................................................................... 25 1.1 Dobré mravy jako obecný imperativ............................................................................... 26 1.2 Dobré mravy jako sankcionovaný imperativ .................................................................. 28 1.1.2 Neplatnost ................................................................................................................ 28 1.2.2 Funkce restituční a represivní ................................................................................. 30 1.3 Dobré mravy a jejich prevenční funkce .......................................................................... 32 1.4 Dobré mravy v soudobé judikatuře ................................................................................. 32 2 Dobrá víra .............................................................................................................................. 34 2.1 „Generální klauzule“ dobré víry ..................................................................................... 35 2.2 Dobrá víra jako ochrana účastníků právních vztahů ....................................................... 36 2.3 Sankční následky dobré víry a jejího nedostatku ............................................................ 37 2.4 Dobrá víra v pojetí blízkém dobrým mravům................................................................. 37 2.5 Dobrá víra v soudobé judikatuře ..................................................................................... 38 3 Odraz zásady dobré víry a dobrých mravů v procesu kontraktace ........................................ 39 3.1 Vznik a platnost smlouvy................................................................................................ 39 3.2 Účinnost smlouvy ........................................................................................................... 41 3.3 Obsah smlouvy................................................................................................................ 41 3.4 Interpretace obsahu smlouvy .......................................................................................... 41 3.5 Plnění smluvního závazku .............................................................................................. 42 3.6 Náhrada spojená s porušením smluvní povinnosti.......................................................... 43 3.7 Culpa in contrahendo ...................................................................................................... 44 4 Shrnutí III. části ..................................................................................................................... 46 Část IV.: Mezinárodní komparace přístupu k dobré víře, resp. dobrým mravům ........................ 47 1 Objektivní dobrá víra jako společný jmenovatel evropských právních řádů ......................... 47
1.1 Dobrá víra v německém smluvním právu ....................................................................... 48 1.2 Dobrá víra v nizozemském smluvním právu .................................................................. 50 1.3 Dobrá víra v belgickém smluvním právu........................................................................ 52 1.4 Shrnutí evropského pojetí zásady dobré víry .................................................................. 53 2 Dobrá víra – dobré mravy v nadstátních projektech unifikacce ............................................ 54 2.1 Unifikace soukromého práva v Evropě........................................................................... 54 2.2 Dobrá víra v PECL.......................................................................................................... 56 2.3 Přípravné práce navazující na Landovu komisi .............................................................. 58 2.4 Dobrá víra v DCFR ......................................................................................................... 58 3 Komparace funkčního uţití objektivní dobré víry v mezinárodním prostředí s dobrými mravy v recentním českém ObčZ ............................................................................................. 61 4 Shrnutí IV. části ..................................................................................................................... 62 Část V.: Dobrá víra a dobré mravy v českém soukromém právu de lege ferenda ....................... 63 1 Nová kodifikace občanského práva v ČR .............................................................................. 63 1.1 Dobrá víra v návrhu nového občanského zákoníku ........................................................ 64 1.1.1 Subjektivní dobrá víra .............................................................................................. 64 1.2.1 Objektivní dobrá víra ............................................................................................... 64 2 Dobré mravy v návrhu nového občanského zákoníku ........................................................... 66 3 Shrnutí V. části...................................................................................................................... 68 Závěr ............................................................................................................................................. 69 Résumé .......................................................................................................................................... 72 Seznam pouţité literatury ............................................................................................................. 74
Úvod Téma této diplomové práce je na první pohled banální a okrajovou záleţitostí. Mohlo by se totiţ zdát, ţe v kontinentální právní kultuře neexistuje místo pro jiné systémy závazných pravidel chování, neţ jsou systémy státní mocí vytvořené a vynucované. Tento pozitivistický přístup, tak hluboce obsaţený v českém právním myšlení, ale nezohledňuje kořeny, ze kterých čerpají svou sílu státem utvářené právní normy. Aby mohlo právo úspěšně plnit svou funkci jako nástroj řízení vztahů mezi svými adresáty, musí do značné míry vycházet z pravidel, jeţ vznikají bez státních zásahů v rámci jednotlivých sociálních vztahů. S postupnými proměnami společnosti, ke kterým dochází v důsledku nejrůznějších sociokulturních či ekonomických podnětů, musí kráčet ruku v ruce i reflexe těchto proměn ze strany právního řádu. Jen ten právní systém, který dokáţe pruţně reagovat na potřeby svých adresátů, má jako regulativ chování význam. Z důvodu poměrně sloţitého procesu tvorby právních norem ale není moţné právem upravovat kaţdou drobnou změnu společenského prostředí, a právě tu se prostřednictvím právem nedefinovaných pojmů otevírá cesta pro uplatnění těch norem chování, které vznikají ve společnosti samovolně, bez zásahů státní moci. Některé z takovýchto „nestátních“ norem provázejí právní řády jiţ od okamţiku, kdy společenské vztahy vykázaly takovou míru sloţitosti, ţe bez norem garantovaných veřejným donucením hrozilo váţné nebezpečí atomizace společnosti a zániku kulturního prostředí jako celku. Tyto normy se v procesu právotvorby staly základními východisky, z nichţ jsou odvozeny dílčí normy právní. Tímto způsobem bez výjimky vznikla kaţdá z právních zásad, na nichţ právní řád i jeho jednotlivá odvětví stojí. Touto cestou byly do právních systémů zakotveny i ideje spravedlnosti, slušnosti a poctivosti. Tyto pojmy, právně jen obtíţně definovatelné, jsou v různých státech nazývány různým způsobem. Rovněţ jsou s nimi spojeny i různé právní následky. Bez výjimky ale o všech můţeme říci, ţe jsou zárukou flexibility v těch otázkách, které nebývají právním řádem výslovně upraveny. Jde tak zároveň o zásady, ze kterých právní řád vyrůstá, i o prostředek, který spojuje státní mocí garantované normy s normami vzniklými nezávisle na vůli zákonodárce. Nepřímo je tak propůjčena síla právních norem a jejich vynutitelnost normám společenským, původně jen omezeně účinným. Tento mechanismus působení se ale neuplatňuje v kaţdém právním odvětví se stejnou intenzitou. Nejméně se uplatňuje v normách práva veřejného, kde je z důvodu co moţná nejefektivnějšího plnění funkcí veřejné moci důraz na neprávní normy výrazně potlačen ve prospěch norem právních. Naopak v těch právních odvětvích, která jsou postavena primárně na svobodě jednotlivce a jeho vůle často ustupují právní normy normám neprávním. Dobré mravy jsou zářným příkladem původně neprávních norem, kterým je propůjčována právní závaznost. Zároveň se jedná o zásadu, která by měla být implicitně obsaţena ve většině zákazů soukromého práva. Obdobné postavení jako mají v českém 1
právním řádu dobré mravy má v zahraničních právních řádech zásada dobré víry. Zahraniční pojetí dobré víry ale jen vzdáleně souvisí s tím, co nazývá dobrou vírou česká právnická veřejnost. Důvodů, proč se zabývat zásadou ochrany dobrých mravů je několik. V dnešní době, kdy se víc, neţ kdy jindy ozývá volání po unifikaci či alespoň harmonizaci právních řádů v jednotlivých státech Evropského společenství, začíná nabývat na významu i poznání všech dopadů právních zásad soukromého práva. Je tak zřejmé, ţe jedině zevrubné poznání souvislostí mezi právními zásadami a jednotlivými normami českého práva můţe usnadnit cestu k blíţící se unifikaci soukromého práva v evropském kontextu. I pokud by v dohledné době k unifikaci soukromého práva dojít nemělo, je třeba mít na zřeteli pokračující práce na novém občanském kodexu, který by měl jiţ plně respektovat současné zákonodárné trendy. Problematika dobrých mravů ale není předmětem zájmu jen teorie práva či alibistické legislativy. Poznání podstaty a funkce dobrých mravů v soukromém právu je nezbytným předpokladem pro právní praxi. Problematika dobrých mravů bývá často v právním ţivotě bagatelizována, coţ povaţujeme za chybu. Jen těţko bychom hledali důleţitější právní skutečnost soukromého práva, neţ je právní úkon, potaţmo smlouva. A právě smluvní svoboda, tedy předpoklad vzniku smluvního závazkového vztahu, s dobrými mravy úzce souvisí. Abychom mohli plně docenit význam dobrých mravů, musíme je ale postavit do kontextu s jiným flexibilním právním pojmem. V českém právním prostředí se nám jeví být nejlepší dobrá víra. Třetím důvodem proč se zabývat tématem dobrých mravů je skutečnost, ţe s výjimkou jediné dosud nepublikované monografie Petra Tégla bývá tato problematika právní teorií v poslední době přehlíţena. V odborných časopisech tomuto tématu bývá občas věnována pozornost, ale z důvodu malého rozsahu článků jde většinou o práce buď příliš obecné, nebo zabývající se jen dílčí otázkou s dobrými mravy (potaţmo dobrou vírou) související. Cílem této práce tak je volně navázat na jiţ zmíněnou disertační práci P. Tégla. Některé jeho teze si zaslouţí rozšíření, jiné chceme podrobit konstruktivní kritice. Nejhorším jevem, který můţe v humanitních vědách nastat, je inklinace k absolutizaci vlastní pravdy. Při plném vědomí tohoto nebezpečného fenoménu apelujeme na čtenáře, aby bral kaţdé naše tvrzení v této práci obsaţené, jen jako příspěvek do diskuse a nikoliv jako nezpochybnitelné dogma. Stejný přístup byl zvolen i při tvorbě této práce ve vztahu k jiným autorům. Bez něj by se jen těţko podařilo vyvolat konstruktivní debatu. V této práci usilujeme o načrtnutí vztahu mezi objektivní dobrou vírou a dobrými mravy. Podle části právní veřejnosti se jedná o totoţné právní pojmy, podle jiných názorů jde jen o dílčí projevy téţe zásady. Rovněţ není zřejmé, zda je pojetí dobrých mravů způsobilé plnit stejnou měrou funkce, jeţ v různých právních řádech plní objektivní dobrá víra. S mezinárodní komparací souvisí i subjektivní dobrá víra, u níţ se nabízí otázka, zda je českým zákonodárcem 2
zohledněna stejně důsledně, jako je tomu v některých jiných kontinentálněevropských právních řádech. Poznání vzájemných souvislostí v mezinárodní komparaci je ale vyloučeno do doby, neţ dojde k úplnému poznání a popisu relevantních souvislostí, v nichţ jsou dobré mravy zákonodárcem zohledněny v českém prostředí. Protoţe je jiţ k dispozici téměř hotový návrh nového občanského zákoníku, zaměřujeme se i na něj. Pokud se totiţ ukáţe ve vztahu k zahraničním právním řádům jako nedostatečná úprava dobrých mravů v recentním českém právním řádu, pak se nabízí otázka, zda byla tato situace napravena tvůrci nového civilního kodexu. Zaměření této práce je orientováno na soukromé právo v uţším smyslu, tedy jen na právo občanské a to tak, jak je obsaţeno v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku. Další zúţení představuje zaměření důrazu na smluvní závazkové vztahy. Zcela záměrně tak z kapacitních důvodů ponecháváme stranou obchodně-právní úpravu smluv, stejně jako i ostatní právní odvětví tradičně řazená do rodiny soukromého práva. V průběhu práce byla nejvíce pouţívána systémová metoda, spočívající v rozboru postavení a působení (resp. funkce) sledovaných pojmů a zásad. Pro lepší uchopení systému se zabýváme i jeho historickým vývojem. Rovněţ byla pouţívána i metoda komparativní, zejména mezinárodně-komparativní, která otevírá cestu pro alternativy myšlení, jeţ i přes svůj moţný přínos nemusejí být českému právnímu prostředí vlastní.
3
Část I.: Úvod do teorie 1
Dobrá víra & dobré mravy jako právní zásady
Právní zásady jsou základními právními idejemi, na nichţ a s nimiţ v souladu je vystavěn právní řád. Podle jejich působnosti lze rozlišit právní zásady jednotlivých právních odvětví. Mají všeobecný a univerzální charakter, kterým zajišťují jednotu výstavby a realizace právního řádu. 1 Existuje bezpočet právních zásad, ale jen některé jsou všeobecně povaţovány za ty nejvyšší a základní. Podle našeho názoru je pro oblast soukromého práva nejdůleţitější zásada autonomie vůle, k jejímuţ „posílení“ či naopak „oslabení“ ostatní zásady směřují. Za „posílení“ je nutno povaţovat zásadu právní jistoty, za typického představitele „oslabení“ je třeba povaţovat zásadu prevence, zásadu rovnosti subjektů a zásadu ochrany dobrých mravů. Rozlišujeme zásady nenormativní a zásady normativní. Nenormativní právní zásady slouţí zejména při interpretaci a svým významem mají blízko k obyčejům. Normativní zásady, jakoţto závazná pravidla chování, jsou ale pramenem práva jen výjimečně. 2 Dobré mravy představují základní zásadu soukromého práva. Jako taková má dalekosáhlé dopady na normotvorbu, výklad i aplikaci právních norem. Je základním stavebním kamenem práva objektivního i subjektivního. Do značné míry usnadňuje právní vztahy, protoţe vychází ze socio-kulturního prostředí a proto jsou zpravidla adresátům práva intuitivně známa. Naopak dobrá víra v českém pojetí právní zásadu nepředstavuje. Jak bude ale vysvětleno dále, jiné některé právní řády dobrou víru za zásadu povaţují, a dokonce jí připisují obdobný význam, jako český právní řád dobrým mravům. Z toho důvodu o ní lze říci totéţ, co o dobrých mravech. Výchozím stavebním kamenem práva je poţadavek na řádně se chovající subjekty. To se odráţí v přirozenoprávní presumpci jejich poctivosti (presumptio boni viri), obsaţené i v českém právním řádu. A právě tento předpoklad slouţí jako výchozí bod pro určení postavení zásady dobrých mravů. Z tohoto bodu vychází i zákonodárce při konstrukci dobré víry.
1
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 33.
2
Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 137.
4
2
Zásady a pojmy
Dobré mravy a dobrou víru můţeme vnímat ze dvou úhlů pohledu. První je zohledňuje jako právní zásady – tedy ve smyslu popsaném v předchozí části. Jelikoţ ale právní zásady nenalézají uplatnění samy o sobě, ale zpravidla jen skrze zavedené pojmosloví, je třeba zabývat se pojmy dobré mravy a dobrá víra. Proto bude nezbytně nutné pokusit se vymezit alespoň v obecné rovině obsah těchto pojmů a jejich místo v právním řádu. Ačkoliv se pokusíme vţdy zřetelně rozlišovat mezi pojmy a zásadami, je na místě maximální čtenářova obezřetnost, aby nedošlo k jeho zmatení. Dobrá víra je (jak bude vysvětleno níţe) nazírána ve smyslu subjektivním a ve smyslu objektivním. Pokud nebude řečeno jinak, pak pro potřeby další práce s těmito pojmy jsou v dalším textu pojmem „dobrá víra“ bez přívlastku subjektivní-objektivní míněna subjektivní dobrá víra. Objektivní dobrou víru máme na mysli v případě, kdy hovoříme o „zásadě dobré víry“, „zásadě ochrany dobré víry“, nebo kdy bude pouţito slovní spojení „objektivní dobrá víra“.
3
Dobré mravy
Jsou jedním z nejvýznamnějších právních institutů. Pojem „dobré mravy“ vychází z řeckého učení o tom, co je slušné, vhodné, spravedlivé (epieikeia). 3 Svůj význam v objektivním právu ale nalezl aţ v období římského právního myšlení. 4 Jde o soubor mravních pravidel uţívaných zpravidla jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností. 5 Latinský přepis boni mores má základ ve slově mos, coţ znamená zvyk, obyčej. V plurálu jako mores mají význam souhrnu etických, obecně zachovávaných a uznávaných, avšak zpočátku právně nezávazných příkazů. 6 Dobré mravy, ačkoliv s ní nejsou totoţné, jsou úzce spojeny s pojmem morálka. Morálka je „systém hodnotových představ a příkazů, který třídí jednání podle dobra a zla. Základní význam přitom mají imperativy z hlediska zápovědi, které mají zdržet jednotlivce od plného uskutečnění jeho vitálních popudů ve prospěch akceptování podmínek sociálního soužití jako je spravedlnost a uznání práv cizí osoby, jakož i uznání druhých lidí jako cíle, nikoliv jako prostředku. Morálka vychází z kultury, což vede k odlišnostem
3
Bednář, V. In Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 – 487. Praha : Linde, a. s., 2008, s. 844.
4
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 74 an.
5
Hurdík, J. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Masarykova univerzita, 1993, s. 21.
6
Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha : Academia, 1994, s. 187.
5
v jednotlivých společnostech.“ 7 Dodrţování morálních norem není na poli morálky obecně garantováno státním donucením, ale veřejným míněním (tedy opovrţením či povzbuzením). 8 „Dobré mravy jsou pojmem právním bez přímého normativního obsahu“. 9 Existuje několik rozdílných teorií, které hledají obsah pojmu dobré mravy například ve filozofii hodnot (J. Hurdík), nebo pomocí diskurzu interpretativní sociologie (J. Švestka) 10. O zásadě ochrany dobrých mravů bychom pak mohli hovořit jako o všeobecné povinnosti nikomu neškodit (neminem laedere) v tom nejširším slova smyslu. Porušení zásady souladnosti jednání s dobrými mravy pak nejen, ţe není zákonem chráněno, ale bývá i sankcionováno (neplatností, odpovědnostními vztahy atd.). „Dobré mravy“ jsou někdy interpretovány jako české specifikum toho, co bývá v evropských právních řádech označováno za tzv. „objective good faith“ – dobrá víra v objektivním smyslu. Zásady ochrany dobrých mravů slouţí ke zmírnění nespravedlivých dopadů práva v konkrétních případech. 11 K pozici dobrých mravů mezi základními zásadami soukromého práva lze říci následující. Autonomie vůle je u jednotlivce limitována kogentními právními normami. To ostatně říká ústavně-právní zásada, ţe vše je dovoleno, co není zakázáno (viz. čl. 2 odst. (4) Ústavy a čl. 2 odst. (3) Listiny). V soukromém právu je ale autonomie vůle omezena i obecným zákazem jednání v rozporu s dobrými mravy. Tím dochází k reflexi mimoprávní kategorie dobrých mravů právním řádem. Zásada ekvity v jistém slova smyslu naopak představuje zobecnění výrazu „dobré mravy“. Ekvita je nazírána jako synonymum spravedlnosti, souhrn norem morálky nebo jen jako slušnost ve vztazích mezi lidmi. 12 Ve vztahu ke kontraktaci ale nelze přisvědčit názoru, ţe by byl rozdíl mezi zásadou dobrých mravů a zásadou zákazu zneuţití práv. Důvodem je to, ţe šikanózním výkonem práva dochází k účelovému zneuţívání zásady autonomie vůle a k prolomení doktríny neminem laedere. Je zřejmé, ţe takové jednání je i v rozporu s dobrými mravy.
7
Čermák, J. a kol. Universum všeobecná encyklopedie. M-R. Praha : Odeon, 2001, s. 203.
8
Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 85.
9
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 78.
10 11
Švestka, J. In Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 60. Hesselink, M. In Bar, Ch. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání, Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 288.
12
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 72.
6
4
Dobrá víra
Jde o pojem víceznačný. V různých právních řádech je dobrá víra nazírána rozdílně, ale obecně platí, ţe mezinárodní civilistika rozlišuje dobrou víru v objektivním slova smyslu a dobrou víru v subjektivním slova smyslu. Některé evropské právní řády důsledně rozlišují mezi oběma přístupy zavedením rozdílné terminologie pro dobrou víru v objektivním a subjektivním smyslu (např. Německo), jiné právní řády obsahují jeden pojem pro oba významy (typicky Francie). 13
4.1
Subjektivní dobrá víra
Subjektivní dobrá víra představuje psychickou kategorii, která vyjadřuje vztah jednajícího k okolnostem, za nichţ jednání probíhá. Dobrá víra představuje vědomost či nevědomost o relevantních skutečnostech s konkrétním jednáním souvisejících. Jinak řečeno znamená zásada dobré víry právní předpoklad, ţe subjekt práva při svém jednání vychází z objektivně zdůvodnitelného osobního přesvědčení, ţe jedná po právu, resp. ţe právo, které vykonává, mu patří.14 V tomto smyslu se tedy posuzuje jako obligatorní náleţitost určité situace. P. Tégl shledává dva základní prvky subjektivní dobré víry. Prvním z nich je mylné přesvědčení o určité skutečnosti, druhým je omluvitelnost tohoto mylného přesvědčení. 15 Podle našeho názoru ale tato situace nedostatečně vystihuje podstatu subjektivní dobré víry. Je pravdou, ţe například český zákonodárce konstruuje následky subjektivní dobré víry převáţně ve spojení s mylným přesvědčením jednajícího o určité skutečnosti. Na stranu druhou je třeba si uvědomit, ţe nejen omluvitelný omyl je předpokladem dobré víry. V případě, ţe subjektu svědčí právní titul a neexistuje jakákoliv překáţka, například pro nabytí vlastnického práva, pak i (právně nezpochybnitelný) vlastník je nade vší pochybnost v subjektivní dobré víře ve své vlastnické právo. Subjektivní dobrá víra plní subsidiární roli ve vztahu k právnímu titulu, ze kterého vlastníkovi vzniká jeho vlastnické právo. V některých právních řádech v případě neplatného či neexistujícího právního titulu plní jeho funkci právě subjektivní dobrá víra (např. v Německu, v Nizozemí atd.). Dobrá víra vzniká spolu se vznikem titulu (třeba i neplatného), z nějţ je subjektivní právo dovozováno. Dobrá víra nemůţe vzniknout později, můţe ale vzniknout dříve, nebo
13
Hesselink, M. In Bar, Ch. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání, Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 287.
14
Knappová, M. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání, Praha : Aspi, a. s., 2005, s. 35.
15
Tégl, P. Dobrá víra. Praha : Univerzita Karlova, 2008, s. 91, dosud nepublikovaná disertační práce, citováno s výslovným souhlasem autora.
7
bez právního titulu, jako omluvitelný omyl vzniklý z přesvědčení o určité skutečnosti. Důvod, proč dobrá víra nemůţe vzniknout aţ po vniku právního titulu je ten, ţe od okamţiku, kdy vyvstanou důvodné pochybnosti o právním titulu, dobrá víra mizí (coţ potvrzuje i recentní česká judikatura). A pokud právní titul existuje, pak o něm má subjekt povědomí a je tak v dobré víře v jeho právní účinky. 16 To zároveň vylučuje i situaci, aby dobrá víra vznikla aţ v okamţiku, kdy se jiţ nade vší pochybnost ukáţe, ţe právní titul buď vůbec nevznikl, nebo je neplatný. Proto musíme o dobré víře uvaţovat i v případě, ţe s její existencí zákonodárce nespojuje ţádné následky. V tomto smyslu lze hovořit o analogii s koncepcí tzv. aktivní právní odpovědnosti. Nesouhlasíme proto s názorem J. Hurdíka, ţe je subjektivní dobrá víra v protikladu s právním titulem, 17 ale naopak zastáváme názor, ţe jsou vůči sobě komplementární. Z toho důvodu lze modifikovat Téglovy stavební prvky subjektivní dobré víry na jakékoliv přesvědčení o určité skutečnosti a objektivní odůvodněnost tohoto přesvědčení. Jde tak o rozšíření, které, podle našeho názoru, lépe reflektuje reálné situace a povahu subjektivní dobré víry jako primárně psychickou kategorii. Dobrá víra v psychickém slova smyslu je nejúţeji spjata se zásadou právní jistoty. Takto těsné sepjetí ale neznamená, ţe by dobrá víra působila sama o sobě jakékoliv účinky. Naopak účinky dobré víry „vyplouvají na povrch“ jen v případech, kdy tak zákonodárce výslovně stanoví. Důsledky porušení subjektivní dobré víry se většinou projeví aţ v podobě sankcí (například odpovědnost i za náhodnou škodu vzniklou na věci drţené nikoliv v dobré víře). Pokud není jednající v dobré víře, pak nemůţe spoléhat na to, ţe by jeho jednání bylo pod právní ochranou. Naopak, pokud bude dokázáno, ţe jeho jednání proběhlo o zlé vůli, lze očekávat stiţení nejpřísnějšími represemi, kterými soukromé právo disponuje. Dobrá víra můţe podle situace představovat „polehčující okolnost“ ve vztahu k soukromoprávním „sankcím“.
4.2
Objektivní dobrá víra
Podle druhého přístupu k dobré víře (hovoří se o tzv. objektivní dobré víře) je dobrá víra charakterizována jako právní zásada s mravním obsahem, která je blízká kategorii dobrých mravů. I přes jejich blízkost ale nelze tyto dva pojmy bez dalšího ztotoţňovat. Jak bude vysvětleno dále, jsou dobré mravy pojmem uţším, neţ objektivní dobrá víra.
16
Z pochopitelných důvodů nemá význam řešit situace, kdy je právním titulem např. objektivní skutečnost (typicky smrt), v důsledku které se dědic stává vlastníkem pozůstalosti, aniţ by o tom musel vědět.
17
Hurdík, J. Dobrá víra. Právník, 2007, č. 5, s. 568
8
Obdobně jako u subjektivní dobré víry, rozlišuje P. Tégl i v případě objektivní dobré víry dva znaky, jeţ jsou jejím nezbytným předpokladem. První z nich je aktivní sloţka jednání, druhou je pasivní sloţka očekávání. Aktivní sloţka je Téglem definována jako „vlastní (aktivní) chování samotného subjektu (směřující vůči jinému subjektu např. za účelem splnění povinnosti vzešlé z určitého závazkového vztahu), které je v konkrétním případě v souladu s pravidly slušnosti, poctivosti a morálky, prosté jakékoliv snahy druhý subjekt oklamat, podvést, poškodit atd. Je to tedy poctivé, slušné, férové aktivní chování ve vztahu ke třetím osobám.“ Pasivní sloţka představuje očekávání (a z něj plynoucí přesvědčení) stejně férového jednání od druhého účastníka právního úkonu. 18 I toto dělení můţeme dále rozšířit. Obsah aktivní sloţky objektivní dobré víry je jednání, které je totoţné s jednáním v souladu s dobrými mravy. Je totiţ zřejmé, ţe jednání v souladu s pravidly slušnosti, poctivosti a morálky, prosté snahy o klam, podvod či poškození, jsou pozitivním a negativním vymezením obsahu jednání v souladu s dobrými mravy. Lze tedy uzavřít, ţe aktivní složka objektivní dobré víry de facto splývá s naplněním zásady ochrany dobrých mravů. Naopak pasivní složku, tedy očekávání a presumpce nezávadného chování od druhé strany právního úkonu, můžeme ztotožnit se subjektivní dobrou vírou. Je totiţ zřejmé, ţe i v tomto případě se jedná o psychickou kategorii, spočívající v odůvodněném přesvědčení o korektním jednání adresáta právního úkonu. Lze shrnout, ţe objektivní dobrá víra je koncentrací dobrých mravů (aktivní sloţka) a subjektivní dobré víry (pasivní sloţka). I přes zdánlivou neslučitelnost pojmů dobré mravy a subjektivní dobré víry je nutno vnímat jejich vzájemné souvislosti. Pro názornost uveďme následující příklad. Připomeňme, ţe dobré mravy jsou neprávní kategorií s právními dopady, projevujícími se zpravidla spojením se soukromoprávními sankcemi. Příkladem sankce budiţ například absolutní neplatnost právního úkonu učiněnému jednáním proti dobrým mravům. 19 Při tomto vědomí si představme situaci, ţe jednající subjekt je obeznámen se všemi okolnostmi souvisejícími s jeho jednáním. Na straně jedné tak jednající porušuje zásadu dobré víry, kdyţ jedná v rozporu s dobrými mravy – protoţe dobrá víra můţe být nazírána jako mravní kategorie. Na stranu druhou, pokud je jednáno proti dobrým mravům, lze předpokládat, ţe jednající nemůţe být přesvědčen o právní bezchybnosti svého jednání. V tomto případě je tedy porušována zásada dobré víry jako psychické kategorie, i jako mravní imperativ. Je tedy v nejvyšším moţném rozsahu porušována objektivní dobrá víra.
18
Tégl, P. Dobrá víra. Praha : Univerzita Karlova, 2008, s. 41 an., dosud nepublikovaná disertační práce, citováno s výslovným souhlasem autora.
19
viz § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
9
Co se týče postavení objektivní dobré víry ve vztahu k jednotlivým právním zásadám, pak můţeme říci, ţe zaujímá zcela specifické postavení. V různých právních řádech z ní bývají odvozovány dílčí právní zásady, v českém právním prostředí ji lze povaţovat za zásadu nadřazenou zásadě ochrany dobrých mravů. V některých kontinentálních právních řádech má zásada dobré víry stejné postavení, jako v jiných zásada ekvity, část české právní nauky ji naopak řadí mezi zásady z ekvity odvozené. 20 Diskuze na téma postavení zásady dobré víry mezi základními zásadami soukromého práva ale doposud není spolehlivě uzavřena.
5
Smlouva jako závazek
Jak bylo řečeno výše, v soukromém právu jako celku se uplatňuje zásada autonomie vůle. S ní úzce souvisí i zásada ochrany dobrých mravů a objektivní dobrá víra, které jí limitují.. Vrcholným projevem zásady autonomie vůle je smluvní svoboda. Tato svoboda se zásadně uplatňuje prostřednictvím subjektivních právních skutečností – právních úkonů, potaţmo smluv. Smlouva je základní právní skutečností v soukromém právu. Je třeba uvědomit si rozdíl mezi smlouvou a smluvním závazkovým vztahem. Pojem „smlouva“ můţe být vnímána jako synonymum pro smluvní závazkový vztah, nebo pro materiální substrát, na němţ jsou obsaţena práva a povinnosti ze smluvního závazkového vztahu vyplývající, popřípadě jako kaţdý průnik vůlí subjektů závazkového vztahu. Pojem „smluvní závazkový vztah“ bývá obvykle vnímán jednotně jako vztah, který existuje mezi dvěma či více účastníky, jejichţ vzájemné postavení dává jedné straně právo ţádat od strany druhé určité plnění, zpravidla majetkové povahy, zatímco strana druhá je povinna toto plnění poskytnout. 21 V následujícím textu bude pojem „smlouva“ uţíván ve významu smluvního závazkového vztahu, pokud nebude výslovně řečeno jinak. Smlouva vzniká jako konsens, tj. průnik vůlí účastníků budoucího smluvního závazkového vztahu. Jako taková je elementárně spjata se zásadou autonomie vůle a se zásadou rovnosti subjektů.22 Autonomie vůle se projevuje ve svobodě subjektů rozhodnout se: -
20
zda vůbec dojde k uzavření smlouvy, kdo bude adresát smlouvy,
Hurdík, J. In Hurdík, J., Lavický, P., Telec I. Občanské právo hmotné I., Obecná část, ochrana osobnosti. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 48.
21
Hurdík, J. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 198.
22
Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 143.
10
-
jaký bude předmět smlouvy, jaký bude obsah smlouvy, většinou i v jaké formě bude právní úkon učiněn, spíše výjimečně, ale i volba soudce (např. rozhodčí doloţkou). 23
Naopak rovnost subjektů v soukromém právu se projevuje zejména v tom, ţe ţádný ze subjektů nemůţe být nucen, aby byl proti své vůli účastníkem smluvního závazkového vztahu. Smlouva je výrazem ekonomické relace, jíţ jsou převáděny mezi zúčastněnými subjekty majetkové hodnoty. Lze jej tedy povaţovat za prvek dynamický. Jak bylo řečeno výše, smluvní závazkový vztah působí v první řadě inter partes, tedy hlavně mezi jeho účastníky. O smluvních závazcích proto hovoříme jako o relativním subjektivním právu. Za protiklad práva závazkového bývají typicky povaţována práva věcná. Jde o práva, která zachovávají stávající stav a která působí vůči kaţdému subjektu práva. Hovoříme proto o statických subjektivních právech absolutních. 24 Někdy se hovoří o tom, ţe smlouva má právotvornou funkci. Právotvorná funkce smlouvy je její potenciál upravit v mezích dispozitivních právních norem vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy vznikající. V. Knapp v této souvislosti hovoří o lex contractus. 25 Je zřejmé, ţe lex contractus nesmí být v rozporu s kogentními právními normami, ani ţe nemůţe zavazovat nikoho jiného, neţ účastníky smluvního závazkového vztahu. Ačkoliv se tedy nejedná o zákon s normativní povahou, jsme toho názoru, ţe pojem lex contractus lze akceptovat. Jelikoţ smlouva vzniká z průniku dvou vůlí, tedy vţdy v okamţiku, kdy dojde ke střetu dvou právních úkonů, i o smlouvách lze uvést obecně to, co platí o právních úkonech. I u smlouvy lze rozeznávat její subjekty, předmět a obsah. I smlouva nabývá platnosti nebo bývá neplatná. S platností je spojen i okamţik účinnosti, který nemusí nastat ve shodný okamţik s okamţikem platnosti. Obecné náleţitosti smlouvy jsou tedy odvozeny od obecných náleţitostí právních úkonů, které ji zaloţily.
6
Shrnutí I. části
Nastínili jsme základní vztahy mezi subjektivní dobrou vírou a dobrými mravy. Je zřejmé, ţe tyto dva pojmy se spojují v objektivní dobré víře. Vymezili jsme i to, co budeme
23
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 49 – 50.
24
Hurdík, J. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 194 an.
25
Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 143.
11
v dalším textu rozumět pod pojmem smlouva, které se budeme podrobně věnovat zejména v kapitole věnované recentnímu občanskému zákoníku.
12
Část II.: Nástin historického vývoje 1
Římské právo a dobré mravy ve smluvních závazcích
Dobré mravy a dobrá víra byly jako právní pojmy poprvé konstituovány jiţ v římskoprávním myšlení. Charakteristickým rysem římského objektivního práva byla jeho subjektivní působnost (na rozdíl od dnešního pojetí teritoriální působnosti práva) a důsledné rozlišování způsobu (a moţnosti) vzniku, změny či zániku subjektivních práv v závislosti na tom, zda subjektem právního vztahu byl římský občan či jiná osoba. Podle toho rozlišujeme ius civile (právo římských občanů) a ius gentium (právo rodové, resp. cizinecké). Ius gentium bylo právem mladším a méně rigidně-formalistickým neţ ius civile. I tak ale právo cizinecké kladlo větší důraz na formalismus právních úkonů, neţ na skutečnou vůli v právním úkonu projevovanou. Právo římských občanů i právo cizinecké znalo pojem obligace. Obligací se rozuměl právní vztah mezi dvěma subjekty, vzniklý z určitého titulu, s nímţ byly spojeny právní účinky. 26 Subjekty označuje římsko-právní nauka jako věřitele (creditor) a dluţníka (debitor). Právní účinky zpravidla představovaly oprávnění poţadovat plnění majetkové povahy (oprávnění věřitele) a povinnost dluţníka toto plnění poskytnout, resp. poskytnout místo něj peněţitou náhradu. 27 Římsko-právní myšlení se v koncepci obligací dnešnímu českému právu velice podobá. Gaius ve své třetí knize shrnuje, ţe římské právo rozlišuje dva základní druhy obligací: buď ze smlouvy, nebo z deliktu (doslova: „Quarum summa divisio in duas species diducitur: omnis enim obligatio aut ex contractu, aut ex delicto nascitur.“ 28). Závazek ze smlouvy jiţ od dob římské republiky vzniká jako průsečík dvou právních úkonů – oferty a akceptace. Pokud tedy byl, byť i jen jeden z těchto právních úkonů vadný, musíme hovořit i o vadnosti celé obligace. Ačkoliv můţeme hovořit o pojmech bona fides a boni mores ve vztahu k oběma druhům obligací, jejich hlavní význam je spojen s mladší z nich – obligationes ex contractu. Boni mores představoval souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných pravidel chování bez moţnosti přímé vynutitelnosti, mající kořeny v nejstarší římské společnosti. 29 Jde o imperativy, jeţ se v právu projevují nepřímo, a jeţ je třeba striktně
26
Kincl, J., Urfus, V., Škrejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 211.
27
Bartošek, M. Dějiny římského práva ve třech fázích jeho vývoje. 2. vydání. Praha : Academia, 1995, s. 109.
28
Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeloţil Jaromír Kincl. Brno : Doplněk, 1999, s. 162.
29
Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha : Academia, 1994, s. 187.
13
odlišovat od zvykového práva (consuetudo). Přitom je třeba zdůraznit, ţe dobré mravy nejsou institucionálně zakotveny v ius civile.30
2
Vývoj závazku ze smlouvy
Závazek ze smlouvy jako ručení za právní úkon (negotium) se vyvinul ze staršího ručení za spáchaný delikt. 31 Prapůvodním důvodem vzniku obligace tak byl vznik újmy. V době královské měl v případě vzniku újmy poškozený právo zotročit jejího původce. Jediný způsob, jak se otroctví vyhnout byl ten, ţe původce škody poskytne poškozenému plnění. Postupem času ale došlo ke změně ve vnímání deliktu jako titulu pro vznik otroctví. I nadále sice existovala moţnost zotročení pro způsobenou škodu, ale aţ jako sekundární (či lépe – terciární) vztah v případě, ţe původce škody neposkytl náhradní plnění poškozenému. Důraz se tím posunul z funkce sankční a preventivně-výchovné k funkci restituční. Dovršením procesu změny osobního ručení za delikty se stal koncem 4. století př. n. l. (tedy jiţ za období republiky) Poetilův zákon (Lex Poetelia). Ten definitivně zrušil automatickou osobní vázanost škůdce za jím způsobenou škodu a zavedl zásadu ručení majetkem. 32 Tím se fakticky otevřela cesta ke vzniku flexibilních smluvních závazků. Plnění se stalo vymahatelným jen na základě pouhé dohody, bez záruky vlastní svobodou. 33 Pod vlivem ius civile vznikají první obligationes ex contractu. Mezi formy jejich vzniku můţeme zahrnout například mancipatio nebo in iure cessio. V obou případech se jedná o změnu vlastnického práva prováděnou římskými občany. Mancipatio pro své úspěšné splnění předpokládala patřičnou publicitu, in iure cessio zase vyţadovala přítomnost státního úředníka. Skutečný rozmach závazků ze smluv nastává ale aţ po skončení Punských válek (přelom 3. a 2. století př. n. l.). V tomto období je pod vlivem flexibilnějšího ius gentium pozvolna opouštěn přísný formalismus a začíná se prosazovat myšlenka, ţe soudním řízením můţe být poskytována ochrana i obligačnímu závazku vzniklému právním úkonem, který není formální a je zaloţen jen na důvěře (fides). 34
30
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 74.
31
Kincl, J., Urfus, V., Škrejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 212.
32
Bartošek, M. Dějiny římského práva ve třech fázích jeho vývoje. 2. vydání. Praha : Academia, 1995, s. 106.
33
tamtéţ, s. 107.
34
Urfus, V. Obecné dějiny státu a práva, Římské právo soukromé. Brno : Universita J. E. Purkyně, 1979, s. 46.
14
3
Obligace a splynutí norem „hmotně-právních“ s „procesněprávními“
Zajímavým aspektem římského práva se jeví prolínání norem svou povahou hmotněprávních s normami procesně-právními. 35 Tento jev byl dán zejména důrazem, jenţ byl kladen na formalismus právních úkonů. Důvod je zřejmý. Jen dostatečně manifestovanému (tedy všeobecně známému) právnímu úkonu a z něj odvozenému právnímu vztahu lze poskytnout účinnou právní ochranu. Tak za původní negotia, jimiţ bylo lze měnit vlastníka věci, je proto povaţován velice formálně náročný proces označovaný jako mancipatio. 36 Aţ mnohem později začala být za plnohodnotný právní úkon ke změně vlastnického práva povaţována tzv. traditio, česky znamenající předání věci, nebo jen tradice. Lze tak říci, ţe původně nebyla poskytována ochrana takovým právním úkonům, které nebyly učiněny předepsaným způsobem. Kaţdý právní vztah a tedy i jej zakládající, měnící či rušící právní úkon měl „svou“ ţalobu, která mu poskytovala ochranu. Bráno do důsledků sice nebylo vyloučeno jiné chování, neţ ţalobou regulovatelné (ať v pozitivním či negativním smyslu), ale vzhledem k absenci regulace tohoto chování nebylo moţno vynutit jeho respektování ani ze strany třetích osob, ani ze strany jeho účastníků. Takový vztah byl zaloţen výhradně jen na důvěře (fides). 37 Z pragmatických důvodů tím existovala poněkud kuriózní situace, kdy hmotně-právní chování účastníků bylo moţné (resp. účinné), jen tehdy, kdyţ mu poskytoval ochranu procesně-právní institut. Původně nedílný vztah obligatio – actiones se uvolnil aţ za dob císaře Justiniana. 38 Formálně náročným právním úkonům byla poskytována ochrana prostřednictvím formálních ţalob, od nichţ se odvíjel celý soudní proces. Ius civile v ţalobě (actio) striktně vyţadovalo dodrţování zákonem předepsaných formulací. 39 Tento druh ţalob se označuje za actiones stricti iudicii, tedy ţaloby přísného práva. Proti nim stojí vývojově mladší, z ius gentium pocházející, tzv. actiones bonae fidei, ţaloby v dobré víře. Kaţdý z obou druhů ţalob se aplikoval na jiné případy. Základní rozdíl v obou druzích ţalob spočívá v rozsahu zjišťovaných skutečností. V případě actiones stricti iudicii soudce pro vynesení rozsudku musel zjistit jen oprávněnost nároku podle splnění či nesplnění formálních náleţitostí negotií. Jinak řečeno se v průběhu řízení nijak nezkoumalo, zda lze poskytnout ochranu právnímu úkonu jako projevu vůle. Ochrana byla poskytována především právnímu úkonu jako naplnění předepsané formy.
35
Rebro, K., Blaho, P. Rímské právo. 2. vydání. Bratislava : Manz, 1997, s. 87.
36
Kincl, J., Urfus, V., Škrejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 88.
37
Tureček, J. Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha : Orbis, 1963, s. 303.
38
Bartošek, M. Dějiny římského práva ve třech fázích jeho vývoje. 2. vydání. Praha : Academia, 1995, s. 228.
39
tamtéţ, s. 114
15
Z toho důvodu lze souhlasit s tvrzením M. Bartoška, ţe důraz v nejstarších dobách kladený na formalismus značně omezoval (resp. zcela vylučoval) vliv kategorie dobrých mravů. 40 Naopak v případě actiones bonae fidei měl soudce moţnost přihlédnout i ke zvyklostem, vedlejším dohodám účastníků, k jejich chování při plnění vzájemných povinností atd. 41 U tohoto druhu ţalob se vycházelo z přesvědčení, ţe slušnost, dobrá víra a dobré úmysly zavazují právě tak, jako zákon. Proto měl soudce posuzovat celý právní vztah podle bona fides. 42 Bona fides jako pojem býval obvykle chápaný jako poctivost vlastní a důvěra v poctivost cizí. Rovněţ představoval věrnost danému slovu, mravní povinnost všech lidí splnit vlastní závazek a z toho odpovídající vzájemná důvěra smluvních stran. 43 Lze shrnout, ţe právě ţaloby v dobré víře, jakoţto prostředek ochrany právních úkonů, v sobě spojily oba pojmy – jak bona fides, tak boni mores. Dobrá víra přitom v počátcích byla jen legálním nástrojem pro posouzení toho, zda právní úkony nevybočují z mantinelů daných, mezi jinými, i dobrými mravy. Posléze se stala dobrá víra, ač mladší, pojmem širším, koncentrujícím v sobě i dobré mravy. Tato konjunkce zůstala zachována v kontinentálně evropském právním myšlení aţ do novověku. S jistou mírou zjednodušení lze říci, ţe stejným způsobem je koncipována i objektivní dobrá víra. Nelze ale pominout skutečnost, ţe i římské právo, akceptujíce objektivní dobrou víru ve výše uvedeném smyslu blízkém aequitas, znalo i subjektivní dobrou víru jako psychickou kategorii. 44 Právě kořeny v ius gentium a zohledňování souvisejících okolností vedly k tomu, ţe se při posuzování právních úkonů přestalo důsledně rozlišovat mezi římskými občany a cizinci. Postupem času se stalo řízení zahajované na podkladě ţalob v dobré víře nejdůleţitějším druhem řízení. Tím totiţ bylo moţno poskytnout ochranu původně právem nechráněným ujednáním označovaným jako pactum. Byly to tak právě actiones bona fides, co v období středověku umoţnilo vzniknout významné zásadě soukromého práva Pacta sunt servanta, zásadě umoţňující dnešní flexibilitu zboţně-peněţních vztahů.
40
tamtéţ, s. 104.
41
Kincl, J., Urfus, V., Škrejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 228.
42
Rebro, K., Blaho, P. Rímské právo. 2. vydání. Bratislava : Manz, 1997, s. 249.
43
Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha : Academia, 1994, s. 112.
44
Hurdík, J. Dobrá víra. Právník, 2007, č. 5, s. 568.
16
4
Vývoj po zániku římského imperia
Po zániku obou římských říší ale nedošlo k zániku římského práva. To existovalo v podobě práva církevního, ale uţívalo se i ve vztazích mezi obyvateli bývalých římských území. I nadále tak byly římským právem konstituované instituty v kaţdodenním uţívání. Pokus o první vědecké uchopení římského práva spojujeme s právní školou tzv. glosátorů, kteří od počátku 12. století zaměřili svou pozornost na justiniánskou kodifikaci, a zejména na Digesta. Pomocí tzv. glos (stručných poznámek umístěných v textu) byly jednotlivé římsko-právní instituty vysvětlovány, bylo jimi odkazováno na jiné části textu, popřípadě glosy obsahovaly autentické myšlenky svých autorů. 45 Pro právnickou praxi má ale větší význam škola tzv. komentátorů, kteří ve 14. století navázali na práci glosátorů. Na rozdíl od glosátorů, komentátoři přizpůsobovali římskoprávní nauku pro potřeby praxe – a tedy od dob římských i pozměněnému socio-kulturnímu prostředí. Komentátoři působili v době rozmachu severoitalských městských států. Jednotlivá města měla sice své vlastní právo, to ale ne vţdy plně reflektovalo potřeby praxe. Rovněţ ekonomické vztahy rozvíjející se nejen mezi severoitalskými městy navzájem, ale i s městy nacházející se v německy mluvících zemích, vyţadovaly universální právní řád. 46 Z toho důvodu se v období před renesančním začaly objevovat snahy po (alespoň částečné) světské obnově římského práva. 47 To se mělo uplatňovat jako tzv. ius commune, tedy právo všeobecně platné, uţívané v případech mezerovitosti městské právní úpravy. 48 Dluţno podotknout, ţe některé z římsko-právního pojmosloví bylo redefinováno, ale téměř beze změny bylo převzato učení o obligacích z kontraktu. 49 Tím došlo i ke konzervaci pojmu bona fides v konturách objektivní dobré víry. Ačkoliv se výše uvedený vývoj týká zejména oblasti dnešní Itálie (běţně se hovoří o tzv. mos italicus), práce komentátorů představovala východiska pro recepci římského práva v jiných státech kontinentální Evropy.
5
Přínos středověkého myšlení
Středověcí právníci pokračovali v římsko-právním rozlišování na smlouvy přísného práva (stricti iudicii) a smlouvy v reţimu bona fides. Dobrá víra, která se profilovala jako věrnost danému slovu, čestnost v průběhu kontraktace (byl zakázán zlý úmysl – dolus) nebo
45
Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. Praha : Panorama, 1990, s. 392.
46
Vojáček, L. In Kadlecová, M. a kol. Právní Dějiny. 2. vydání. Praha : Eurolex bohemia, s. r. o., 2005, s. 194.
47
Je notorietou, ţe římské právo hmotné a zejména římský proces přeţil aţ do dnešních dob v podobě ius canonici – tedy kanonického práva římskokatolické církve.
48
Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. Praha : Panorama, 1990, s. 395.
49
tamtéţ, s. 398.
17
jako legitimní očekávání vkládaná do účastníka konkrétního smluvního vztahu, se ale pouţívala ve vztahu k oběma druhům smluv. V období středověku došlo k zavedení pojmu „přirozenost“ nebo „podstata“ smlouvy. I to pravděpodobně souviselo s recepcí pojmu bona fides. Podstata smlouvy představuje obvyklé uţívání smlouvy a zohlednění tohoto obvyklého uţití v konkrétních případech smluvních závazkových vztahů. Podle přirozenosti smlouvy se pak řídil výklad jejích ujednání, ale i chování subjektů v případech, kdy konkrétní ujednání ve smlouvě chyběla. 50 Lze se ale spíše jen domnívat, jaký vztah měla dobrá víra k „přirozenosti“ smlouvy, protoţe aţ do éry komentátora Balda de Ubaldis se středověcí juristé příliš neobtěţovali s definováním římsko-právních pojmů a mechanicky je aplikovali, popřípadě nahrazovali, bez větší systematiky a snahy po důslednějším uchopení vztahů mezi jednotlivými instituty (spokojili se s tvrzením, ţe je v souladu s dobrou vírou, kdyţ bude plněno tak, jak si přirozenost smlouvy ţádá). 51 Z toho důvodu musíme povaţovat za obzvláště přínosné myšlenky Petra Balda de Ubaldis. Rozvinul myšlenky Tomáše Akvinského a Aristotela, kdyţ na poli smluvního práva převzal rozlišování mezi tzv. spravedlností směnnou a štědrostí. Toto druhové rozlišení záleţelo na tom, zda z přirozenosti smlouvy vyplývalo odpovídající protiplnění druhé strany (směnná spravedlnost), či zda přirozenost smlouvy poţadovala plnění jen jedné strany (štědrost). Příkladem smlouvy zaloţené na štědrostním principu budiţ darování, příkladem směnné spravedlnosti můţe být smlouva kupní. Dobrá víra byla spojována zejména se spravedlností směnnou. 52 Dobrá víra mohla být důvodem pro to, aby se za výjimečných okolností právo neuplatnilo. Právě toto je obsahem Baldova pojmu „specifická spravedlnost“. Naopak „obecnou spravedlností“ je třeba rozumět princip, kdy je zohledňována jak přirozenost právního vztahu (resp. smlouvy), tak i všechny související okolnosti. Ačkoliv to nikde není řečeno přímo, představuje právě obecná spravedlnost naplnění postulátu, ţe se nikdo nesmí obohatit ze smlouvy na úkor druhého. 53 Praktický přínos byl Baldův apel na soudce, aby bral v úvahu dobrou víru ze dvou důvodů. Za prvé při posuzování skutečnosti, zda je smlouva závazná či nikoliv. Za druhé pro určení konkrétních povinností stran ze smlouvy a povinnost jejich splnění. V druhém případě jde o zohlednění zlého úmyslu (dolus) na straně jedné a legitimního očekávání jednání, které by bylo lze spravedlivě očekávat od účastníka konkrétního smluvního vztahu. Právě Baldus
50
Zimmermann, R., Whittaker, S. Good Faith in European Contract Law. Cambridge : Cambridge University Press, 2000, s. 106.
51
tamtéţ, s. 107.
52
tamtéţ, s. 108.
53
tamtéţ, s. 109-111.
18
je významným propagátorem myšlenky, ţe konkrétní smluvní vztah vzniká aţ na základě určité kauzy, která by měla být rovněţ zohledněna. Souhrnem lze souhlasit, ţe pozdější přirozeno-právní učení o závaznosti vyplývající z obecné povahy (přirozenosti) té které smlouvy a zákaz porušení zásady dobré víry (spočívající hlavně v nečestnosti) se opírá právě o učení Balda de Ubaldis. Takové pojetí dobré víry je obsaţeno mj. i ve francouzském Code civil. 54
6
Recepce římského práva v Německu
Ačkoliv je recepce římského práva v jednotlivých státech procesem vskutku pozoruhodným, zaměříme se v dalším výkladu jen na recepci římsko-právního myšlení v německy mluvících zemích. Důvodem je zřejmá provázanost současného českého právního řádu s právními řády Rakouska či Německa. Jak bylo jiţ řečeno, ekonomické vztahy probíhající na teritoriu německo-italském byly jednou z příčin vzniku tzv. ius commune. Aţ do konce 15. století lze hovořit ale jen o teoretické recepci římského práva. Za zlomový okamţik německé recepce musíme povaţovat vydání Říšského řádu pro komorní soud v roce 1495. Zde byl jednoznačně zakotven princip posuzování jednotlivých případů podle tzv. „obecného práva říše“, kterým je třeba rozumět právo římské, vycházející z mos italicus a práva kanonického. Aţ subsidiárně měl být aplikován právní řád jednotlivých teritorií. Tento jev je obecně označován jako usus modernus pandectarum. Takový model se začal později uplatňovat i před jinými soudy. 55 Zatímco komentátoři v Itálii stavěli ius commune jako sekundární právo ve vztahu k právu zakotvených v městských statutech, němečtí právníci mu určili postavení odlišné. Právo v německy mluvících zemích nebylo ještě v 15. a 16. století kodifikováno městskými statuty, ale vesměs se jednalo jen o právo obyčejové. To se samozřejmě odráţelo i v aplikaci. Ten, kdo se odvolával na lokální právní obyčej, musel ve sporu dokázat nejen sporné skutečnosti, ale i existenci tvrzeného obyčeje. Opíral-li ale kdokoliv svůj nárok o ius commune, nemusel existenci římsko-právních norem nijak dokazovat. 56 S trochou nadsázky lze říci, ţe ve vztahu k ius commune byla naplňována zásada iura novit curia. O kodifikacích lze hovořit aţ ve spojení s koncem 16. a zejména v 17. století, kdy jako důsledek manifestace vlivu jednotlivých zeměpánů na daném teritoriu začalo docházet k literárnímu zachycení obyčejového práva. Tyto kodifikace byly ale vytvářeny učenými právníky, kteří do nich promítali i římsko-právní prvky. Tím docházelo k prolínání a
54
tamtéţ, s. 115.
55
Vojáček, L. In Kadlecová, M. a kol. Právní Dějiny. 2. vydání. Praha : Eurolex bohemia, s. r. o., 2005, s. 208.
56
Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. Praha : Panorama, 1990, s. 410.
19
vzájemnému ovlivňování místních obyčejů s ius commune. 57 Skutečný rozmach lokálních kodifikací ovlivněných římským právem ale můţeme sledovat aţ od konce třicetileté války. 58 Za příklad lokálních kodifikací výrazně ovlivněných římsko-právní školou uveďme jen Codex iuris bavarius civilis, který od roku 1756 platil na území Bavorska. 59 Můţeme souhlasit s názorem, ţe v průběhu 18. století docházelo ke vzájemnému ovlivňování práva římského s přirozenoprávním učením. Z tohoto „konfliktu“ vzešlo učení, podle kterého „…určitý princip neplatil proto, že byl jako římskoprávní přijat praxí, nýbrž proto, že jej bylo možno přirozenoprávně zdůvodnit.“ 60 Je zřejmé, ţe zejména tím bylo způsobeno přetrvání obligationes ex contractu v podobě odpovídající zásadě Pacta sunt servanda aţ do dnešních dob. Nepochybně zásady rovnosti, přirozeného práva na spravedlnost a ochrany legitimního očekávání mohou být v oblasti kontraktace nejlépe spojovány se zásadami objektivní dobré víry, resp. zásadou ochrany dobrých mravů. Výsledek kritického nazírání na ius commune prizmatem přirozeného práva je nejlepšímu dokladem posunu ve vnímání pojmu bona fides z roviny procesně-právní do roviny hmotně-právní. Jde o funkční posun ze stádia nápravy závadného stavu do stádia jeho prevence. Ke skutečnému sjednocení občansko-právních norem došlo aţ počátkem 19. století, v období, jeţ se neslo ve znamení významných společenských změn. Evropské kodifikace vznikaly pod vlivem jak římského práva, tak přirozeno-právních teorií. 61 Přirozeno-právní doktrína a jí způsobené změny na poli ústavního práva a pojetí člověka jako občana se promítla nejprve do francouzského Code civile. 62 Z přirozeno-právními teoriemi pozměněného římského práva vycházeli i tvůrci rakouského Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (Všeobecný občanský zákoník – dále jen „ABGB“). 63
7
Krátký exkurs do Code civil
Není bez zajímavosti, ţe francouzský Code civil pojímá dobré mravy způsobem „pozdně římským“. Tedy v čl. 1134, § 3 je slučuje v jednotu s dobrou vírou - francouzsky
57
tamtéţ, s. 410.
58
Vojáček, L. In Kadlecová, M. a kol. Právní Dějiny. 2. vydání. Praha : Eurolex bohemia, s. r. o., 2005, s. 208.
59
Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 488.
60
Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. Praha : Panorama, 1990, s. 414.
61
tamtéţ, s. 415.
62
Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 487.
63
Malý, K., Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Praha : Linde Praha, a. s., 2003, s. 202.
20
„bonne foi“. 64 Rovněţ dochází k pouţívání tohoto pojmu ve smyslu subjektivní i objektivní dobré víry. 65
8
ABGB
ABGB představuje historicky první jednotnou kodifikaci občanského práva, která na území dnešní České republiky platila. Ačkoliv počátky kodifikačních prací spadají do období vlády císařovny Marie Terezie (druhá polovina 18. století), 66 ABGB byl dokončen aţ v roce 1811. Přirozeno-právní východiska, která od počátku stála u vzniku ABGB, jsou nejlépe patrná z instrukce, jíţ dne 4. srpna 1772 zaslala císařovna pracovní komisi. V této instrukci je uvedeno, ţe „(…) není třeba se vázat na římské právo, ale naopak je třeba se opřít o přirozenou slušnost.“ 67 Je nezpochybnitelné, ţe přirozenou slušností je na poli smluvního práva míněna poctivost, věrnost danému slovu a morální povinnost kaţdého splnit vlastní závazek. Jedná se tak o definici, jeţ je (jak uvedeno výše) bezezbytku naplňována římsko-právním institutem bona fides (v širším slova smyslu s pohlcením pojmu bonos mores). Ačkoliv se v průběhu kodifikačních prací obměnil pracovní tým, stejně jako se změnila osoba panovníka, římsko-právní základ modifikovaný přirozeno-právním učením lze nalézt i ve verzi ABGB z roku 1811. Na počátku 20. století došlo k několika dílčím novelám, které ABGB doplnily. V dalším výkladu se pro zjednodušení budeme zabývat poslední na českém území účinné verzi.
8.1
Dobrá víra v ABGB
Zajímavou se jeví skutečnost, ţe samotný pojem „dobrá víra“ je v ABGB pouţit toliko jen jednou, v ustanovení § 1493. Zde se hovoří o započtení vydrţecí doby právního předchůdce a o započtení promlčecí doby. Nikde ale není pojem dobrá víra definován. Z předchozích ustanovení ABGB lze ale dovodit, ţe pojem „dobrá víra“ má vztah k pojmům „poctivost-poctivý“ (redlich) a „pořádnost-pořádný“ (rechtmäßig).
64 65
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 75. Hesselink, M. In Bar, Ch. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání, Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 287
66
Kadlecová, M. a kol. Vývoj českého soukromého práva. Praha : Eurolex bohemia, s. r. o., 2004, s. 76.
67
tamtéţ, s. 78.
21
Německé rechtmäßig má v českém jazyce vícero významů. Nejčastěji se překládá jako zákonný, odpovídající právu, řádný, podle práva, v souladu s právem. § 316 ABGB doslova říká: „Držba věci jest pořádná, zakládá-li se na nějakém platném důvodu, to jest na právním důvodu, způsobilém k nabytí. Jinak jest nepořádná.“ Tato právní norma je demonstrativně rozvedena i § 317 ABGB, jenţ uvádí hlavní důvody oprávněné drţby: „U věci bez pána jest důvod ve vrozené svobodě jednání, jimiž práva druhých se neporušují; u jiných věcí ve vůli předcházejícího držitele, nebo ve výroku soudcově, nebo konečně v zákoně, kterým se někomu uděluje právo k držbě.“ Z překladu výrazu rechtmäßig a znění § 316 - § 317 ABGB tak lze dovodit, ţe „pořádnost“ je označením právního důvodu, titulu, na základě kterého lze právo nabýt. Jde tak nepochybně o objektivní právní skutečnost. Pořádným je tedy ten, jemuţ svědčí právní titul. Na rozdíl od „pořádnosti“ je „poctivost“ pojmem vyjadřujícím subjektivní vztah osoby ke všem okolnostem, za nichţ došlo k právní skutečnosti. Spadá sem nejen sloţka vědomostní, ale i sloţka volní. Rozhodující tedy v jednotlivých případech nebylo jen to zda jednající o okolnostech věděl či nevěděl, v úvahu bylo třeba vzít i to, zda vědět měl a mohl, respektive jaké byly jeho úmysly. K tomuto závěru lze dojít jednak díky překladu z němčiny do češtiny a jednak díky teleologickému výkladu ABGB. Redlich znamená česky poctivý, spravedlivý, počestný; Redlichkeit je poctivost nebo spravedlnost. ABGB v § 326 vymezuje poctivost negativně: „…Nepoctivým držitelem jest ten, kdo ví nebo komu z okolností musí býti patrno, že věc, kterou drží, patří jinému…“ 68 Per argumentum a contrario dovodíme, ţe podstatou poctivosti je vědomost a bdělost. O vědomostní sloţce poctivosti, tedy o povinnosti „zajímat se“, či „být bdělý“ vypovídá i § 368 ABGB. Toto ustanovení sankcionuje situaci, kdy subjekt neprověří podezření o nepoctivosti. Obdobný důkaz bychom nalezli i v § 1437 a § 1458 ABGB. Sloţku volní upravuje § 415 a § 419 ABGB, kde zákonodárce hovoří o poctivém (či nepoctivém) úmyslu – tedy o cíli, jehoţ se vůle snaţí dosáhnout. Není bez zajímavosti ani znění § 328 ABGB, podle kterého platí domněnka poctivé drţby, dokud se neprokáţe opak. Ačkoliv je tato presumpce poctivosti vztaţena na drţbu, nelze pochybovat o tom, ţe se obdobné pravidlo uplatní i mutatis mutandis v ostatních případech, kdy poctivost hraje roli. Presumpce poctivosti je stěţejním dokladem vlivu přirozeno-právního myšlení. Jde totiţ o vyjádření přesvědčení, ţe lidé nejsou přirozeně zlí.
68
Zajímavou se jeví i třetí věta § 326 ABGB („…pro neznalost zákonných předpisů můţe někdo býti drţitelem nepořádným (§ 316) a přece poctivým.“). Z ní by se dalo usuzovat, ţe ABGB důsledně neuplatňuje zásadu Ignoratia iuris neminem excusat. Není tomu ale tak, jelikoţ pořádnost je kategorií objektivní, poctivost je kategorií subjektivní. Ačkoliv i subjektivní kategorie můţe mít vliv na subjektivní práva, rozhodující je zásadně kategorie objektivní.
22
Ve vztahu ke smlouvám je třeba za stěţejní povaţovat § 914 ABGB. Ten poskytuje základní interpretační vodítko, jak vykládat smluvní ujednání. Podle něj se mají smlouvy posuzovat podle obyčeje poctivého obchodního styku (der Übung des redlichen Verkehrs entspricht). Pojem „poctivý“ musíme i v tomto případě vykládat způsobem uvedeným výše. Jde tedy o takové vztahy, jejichţ předmět ani při náleţité obezřetnosti nemůţe být povaţován za intervenci do subjektivních práv třetích osob. Řádnost a poctivost jsou tak kategorie na sobě vzájemně nezávislé (viz § 327 ABGB). I přes výhradu absence vůle lze ale v zásadě souhlasit s názorem, ţe pojmu „dobrá víra“ (resp. subjektivní dobrá víra), nejlépe odpovídá pojem „poctivost-poctivý“ (redlich), jak jej pouţívá ABGB. 69
8.2
Dobré mravy v ABGB
Na rozdíl od pojmu „dobrá víra“, jehoţ kontury se dají z textu ABGB dovodit, zůstává pojem „dobré mravy“ (gutten Sitten) pojmem značně mlhavým a jeho posuzování značně subjektivistické. I přesto ale byl zákonodárce v případě ABGB o něco vstřícnější vůči adresátům zákona, neţ je v tomtéţ případě zákonodárce dnešní. Nelze totiţ přehlédnout ve vztahu ke smlouvám znění § 879 ABGB. V této normě zákonodárce uvádí demonstrativní výčet těch ujednání, která jsou ex lege povaţována za neslučitelné s dobrými mravy. Pouze z povahy těchto čtyř zakázaných ujednání lze pouţitím Argumentum a contrario dovodit, ţe dobrými mravy jsou socio-kulturně podmíněné imperativy, jeţ si jedinec osvojí v průběhu své socializace. Jde o mimoprávní kategorii norem, které jsou ad hoc povaţovány za právní s odpovídajícími právními následky. Stejně jako tomu bylo v období římského císařství, i ABGB sankcionuje rozpor smlouvy (resp. právního úkonu) s dobrými mravy neplatností. Dluţno podotknout, ţe pojem „mrav“ ABGB spojuje zejména s rodinným právem a faktickými vztahy. Obdobně jako je tomu českém občanském právu dnes, i rakouský zákonodárce spojoval vědomé chování, jeţ je v rozporu s dobrými mravy s odpovědností za tímto jednáním způsobenou škodu (viz. § 1295 ABGB).
9
Období let 1948 – 1989
Po druhé světové válce a historických událostech února 1948 se začínají i v soukromém právu uplatňovat tendence k celkové proměně společnosti skrze právní normy.
69
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 117.
23
Tuto skutečnost lze dovodit z důvodové zprávy k zákonu č. 141/1950 Sb., občanskému zákoníku, která obšírně pojednává o tomto cíli. Ještě výrazněji se tyto tendence ale projevují v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, v původním znění. Zde jiţ úplně zásada autonomie vůle a s ní spjaté zboţně-peněţní vztahy ustupují regulaci soukromoprávních vztahů jako politického nástroje (příkladem budiţ čl. VI. zákona č. 40/1964 Sb. před novelou 509/1991 Sb., který hovořil o „pravidlech socialistického souţití“, namísto dnešního pojmu „dobré mravy“ uvedeného v § 3 citovaného zákona 70). V situaci, kdy je pojmově omezena svobodná kontraktace, lze ve vztahu k ní jen stěţí hovořit o zásadách dobré víry a dobrých mravů. Rozbor zboţně-peněţních vztahů v období socialismu ale přesahuje účel této práce a proto se jimi nebudeme více zabývat. Z pochopitelných důvodů se tak v dalším textu zaměříme jen na občanský zákoník po novele č. 509/1991 Sb., která obnovuje skutečnou autonomii vůle při nakládání s majetkem.
10
Shrnutí II. části
Od dob počátků římsko-právní kultury se vydáním ABGB pojmy dobrá víra a dobré mravy významově změnily. V první řadě došlo v Rakouském právu k opětovnému rozdělení obou pojmů od sebe navzájem, takţe boni mores jiţ nejsou obsaţeny v objektivní bona fides. Pojem dobrá víra byl nahrazen synonymem poctivosti jednajícího subjektu, který má ale širší význam a pouţití. Naproti tomu význam pojmu dobré mravy je definován jako neprávní regulativ společenského chování s obsahem podobný dnešnímu. Odkaz dobrých mravů hrál roli i v období let 1948 – 1989 v podobě spojení „pravidla socialistického souţití“, které ale bylo orientováno výrazně politicky.
70
Hurdík, J. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Masarykova univerzita, 1993, s. 21.
24
Část III.: Současná úprava dobré víry a dobrých mravů 1
Dobré mravy
Uţití pojmu dobrých mravů lze v současném občanském zákoníku rozdělit do tří základních kategorií. První spočívá v obecném zakotvení v občanském zákoníku. Druhý hovoří o konkrétních občansko-právních sankcích spojených s porušením zásady dobrých mravů. Třetí úhel pohledu, rovněţ v recentním českém občanském právu pevně zakotvený, spočívá v pojetí dobrých mravů jako nástroje ochrany občansko-právního obratu. Co je ale dobrými mravy není zákonem definováno. Důvodů absence normativního vymezení obsahu pojmu „dobré mravy“ je několik. Jak bylo řečeno výše, dobré mravy jsou neprávním regulativem chování. Regulativem, který vzniká ve společnosti – „zdola“, nikoliv autoritativně – „shora“. Jako takové se tedy jejich obsah zpravidla mění v závislosti na čase a místě. 71 Aby bylo dosaţeno co nejúplnějšího naplnění zásady jistoty občansko-právního obratu, nelze rigidně vymezit obsah pojmu „dobré mravy“ tak, aby byl všeobecně platný v průběhu celého období účinnosti právní normy. Zákazem výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zákonodárce zároveň vylučuje premisu, ţe jednání v souladu se zákonem je vţdy jednáním v souladu se zásadou neminem laedere. 72 Latinskou terminologií bychom mohli tento názor vyjádřit úslovím qui iure suo non contra bonos mores utitur, neminem laedit. Zakotvení zásady zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy tak představuje snahu o zamezení bezohledného zneuţívání práva. Kromě toho ze zásady autonomie vůle a z ní pro oblast smluvních závazků odvozené zásady smluvní volnosti vyplývá, ţe lze uzavřít smlouvy s téměř libovolným předmětem. Pojem dobrých mravů se vyskytuje v českém právním řádu z toho důvodu, aby nedocházelo ke zneuţívání této svobody. Právě smluvní svobodou je pojmově vyloučen podrobný pozitivní výčet ţádoucího chování. Diverzita potenciálních smluvních vztahů zároveň znemoţňuje i podrobný negativní výčet všech zakázaných druhů jednání. Negativní výčet tak lze vymezit výlučně v obecných pojmech, kterým dobré mravy zajisté jsou. Ze všech tří výše uvedených důvodů je pojem dobrých mravů pouţitý v celém zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku (dále jen „ObčZ“) zákonodárcem koncipován jako neurčitý a tím značně flexibilní. Tento pojem nabývá na významu aţ ad hoc podle všech okolností s právním vztahem souvisejícími.
71
Švestka, J. In Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 60.
72
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 82.
25
Znovu opakujeme, ţe obecně je zásada ochrany dobrých mravů jen podmnoţinou zásady objektivní dobré víry. Z hlediska funkčního ale souhlasíme s P. Téglem, ţe „v platném soukromém právu je princip objektivní dobré víry nahrazen kategorií dobrých mravů. Funkci obecného korektivu výkonu práv a povinností tak plní boni mores.“ 73
1.1
Dobré mravy jako obecný imperativ
Ačkoliv zákonodárce operuje s pojmem „dobré mravy“ v několika různých ustanoveních, za generální klauzuli s obecným dopadem je třeba povaţovat § 3 odst. (1) ObčZ. 74 Podle tohoto ustanovení „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ Lze říci, ţe tato norma otevírá prostor pro individuální uváţení účastníků právních vztahů, potaţmo soudu tyto vztahy posuzující, zda konkrétní jednání je společensky ţádoucí a tím pod zákonnou ochranou, či nikoliv. Zákonná ochrana poskytovaná jednání, jeţ je v souladu s právem i dobrými mravy, je ochranou procesně-právní, protoţe § 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ukládá soudům, aby chránily mj. i oprávněné zájmy subjektů práva. Pokud je konkrétní jednání v rozporu s dobrými mravy, a není přitom stiţeno některou ze zákonných sankcí (jak bude uvedeno níţe), nemá tato skutečnost vliv na existenci subjektivního práva, ale pouze na existenci nároku. Teorie obecně definuje nárok jako vlastnost subjektivního práva. Nárok umoţňuje domáhání se subjektivního práva před soudem. O subjektivním právu, se kterým není spjat nárok, se hovoří jako o naturální obligaci. Za naturální obligaci je tak třeba povaţovat výkon práva, který je v rozporu s § 3 odst. (1) ObčZ a zároveň není v rozporu s jinými ustanoveními ObčZ upravujícími dobré mravy. Tato naturální obligace ale nemusí být trvalá, můţe být i dočasná. Dočasnost lze spatřovat v tom, ţe není vyloučeno, ţe se poměry, za nichţ je výkon subjektivního práva povaţován za odporující dobrým mravům, mohou časem natolik změnit, ţe výkonu subjektivního práva nebude nic bránit. Zajímavou otázkou se jeví promlčení. Podle našeho názoru neklade § 3 ObčZ běhu promlčecí lhůty ţádnou překáţku. Ač se jedná o situaci výjimečnou, lze jako příklad uvést výkon vlastnického práva v případě, ţe se po skončení nájmu pozemku dostane do střetu právo vlastníka pozemku a
73
Tégl, P. Dobrá víra. Praha : Univerzita Karlova, 2008, s. 22, dosud nepublikovaná disertační práce, citováno s výslovným souhlasem autora.
74
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 76.
26
právo vlastníka oprávněné stavby, k níţ je přístup moţný jen přes pozemek vlastníka pozemku. 75 Z uvedeného příkladu vyplývá i další zákaz, s ustanovením § 3 ObčZ související. Jde o zákaz výkonu práv šikanózním způsobem. K tomu dochází v případě, kdy není výkon práva motivován dosaţením hospodářského účelu, ale snahou škodit jinému. 76 Tedy i šikanózní výkon práva je jen naturální obligací. Nabízí se otázka, zda lze povaţovat za porušení zásady ochrany dobrých mravů takový výkon práva, při kterém jednající neví, ţe je jeho jednání v rozporu s dobrými mravy. Účel zásady ochrany dobrých mravů, vyjádřené v § 3 ObčZ, je nutno spatřovat nikoliv ve snaze zákonodárce postihnout jednajícího, ale ve snaze poskytnout ochranu subjektu, jenţ by tímto jednáním mohl být negativně dotčen. Samotná nevědomost jednajícího tak není důvodem pro neposkytnutí ochrany jeho výkonu práva. Důvodem pro neposkytnutí ochrany je hrozba takového výkonu práva, který lze se zřetelem ke všem okolnostem (tedy objektivně posuzováno) vyhodnotit jako v rozporu s dobrými mravy a tedy způsobilého zasáhnout do legitimního očekávání druhého subjektu (či subjektů). Posuzují se dopady výkonu práva, nikoliv samotný právní úkon, jímţ je výkon práv realizován. 77 Tím, ţe předmětem posuzování výkonu práva není jednání, ale jeho následky, lze dojít k závěru, ţe nevědomost o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pro potřeby § 3 ObčZ právně irelevantní. Otázka vědomosti o porušení zásady dobrých mravů je otázkou, jeţ je spjata více se sankčním pojetím dobrých mravů a se subjektivní dobrou vírou. Je třeba upozornit na skutečnost, ţe generální klauzule obsaţená v § 3 ObčZ nevyţaduje vznik škody a nezohledňuje ani zavinění. 78 Důvodem je zřejmě skutečnost, ţe subjektivní právo platně vzniklo, coţ je naprosto v souladu se zásadou právní jistoty. Podle našeho názoru je tak jen logickou reflexí tohoto stavu ze strany zákonodárce transformace výkonu práva v rozporu s dobrými mravy do kategorie naturální obligace. Jakýkoliv pokus o zavedení sankčních mechanismů do generální klauzule by byl jen nepřiměřenou tvrdostí, která by významně znehodnocovala zásadu Vigilantibus iura scripta sunt a s ní související zásadu rovnosti účastníků soukromo-právních vztahů. Závěrem uveďme, ţe k odepření ochrany výkonu práva, jeţ je v rozporu s dobrými mravy, by měly soudy přistupovat velice obezřetně. Důvodem je skutečnost, ţe přílišné
75
Švestka, J. In Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 61.
76
Dvořák, J. In Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 – 487. Praha : Linde, a. s., 2008, s. 57.
77
S ohledem na znění § 34 ObčZ, který spojuje právní úkon s vůlí, tak nemusí být primárně posuzována ani vůle jednajícího. Vůle je zkoumána aţ teprve subsidiárně, při zjišťování, zda se nejedná o šikanózní výkon práva, který, jak uvedeno, je contra bonos mores. Vůle zároveň hraje nezanedbatelnou roli v sankčním pojetí zásady dobrých mravů.
78
Švestka, J. In Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 61.
27
protěţování mimoprávních regulativů chování vede k oslabení důvěry v právní systém a jako takové směřuje i k oslabení zásady právní jistoty. 79 Generální klauzule ochrany dobrých mravů tak představuje východisko, které umoţňuje s ohledem ke všem okolnostem konkrétního případu citlivě skloubit právní úpravu výkonu subjektivních práv s neprávními regulativy chování. Rovněţ představuje i základní postulát, ze kterého jsou odvozeny i více méně všechna další uţití dobrých mravů v ObčZ.
1.2
Dobré mravy jako sankcionovaný imperativ
Generální klauzule zásady ochrany dobrých mravů je nedílně spjata s nevymahatelností výkonu práva dobré mravy porušujícího. Ačkoliv se jedná o výrazný zásah do zásady jistoty občansko-právního obratu, nejedná se o soukromoprávní sankci v pravém slova smyslu. Výkon práva v rozporu s dobrými mravy můţe být ex lege sankcionován třemi různými způsoby. První z nich spočívá v neplatnosti právního úkonu odporujícího dobrým mravům, druhý dává účastníkům moţnost ukončit smluvní závazkový vztah, poslední moţnost je spojením porušení předmětné zásady se vznikem odpovědnostních vztahů.
1.1.2 Neplatnost Právní teorie rozeznává dva druhy neplatnosti právního úkonu – neplatnost absolutní a neplatnost relativní. V obou případech je právní úkon povaţován za existující (není tedy nulidní), ale jeho účinky nenastanou. V případě absolutní neplatnosti nenastanou ex lege, neplatnost právního úkon nastává ex tunc a soud k této neplatnosti přihlíţí z úřední povinnosti i bez námitky účastníků. Tímto typem neplatnosti bývá zpravidla sankcionováno závaţné pochybení při vzniku právního úkonu. 80 Relativní neplatností stiţený právní úkon je naopak povaţován za platný, pokud se jeden z účastníků právního úkonu nedovolá jeho neplatnosti v obecné promlčecí lhůtě. Tento druh neplatnosti nastává ex nunc a soud k ní přihlédne jen ke včasné námitce účastníka. Relativní neplatnosti se nemůţe dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Na rozdíl od neplatnosti absolutní, tento druh neplatnosti bývá obvykle spojován s méně intenzivním pochybením při vzniku právního úkonu. 81
79
tamtéţ, s. 330.
80
Fiala, J. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Masarykova univerzita, 1993, s. 46.
81
tamtéţ, s. 47 – 48.
28
Ve vztahu k neplatnosti smlouvy musíme mít vţdy na zřeteli znění § 41 ObčZ, podle kterého je za neplatnou nutno povaţovat zásadně jen tu část právního úkonu, která je neplatností stiţena, nikoliv celý právní úkon. Zřejmě nejdůleţitější sankční normou je z pohledu zásady ochrany dobrých mravů § 39 ObčZ. Zákonodárce v ní určuje, ţe: „Neplatný je právní úkon, který (…) se příčí dobrým mravům.“ Jde o normu, která svou věcnou působností dopadá na právní úkony, tedy na nejzákladnější a nejčastější subjektivní právní skutečnost soukromého práva. Pro snazší vysvětlení postavení předmětného ustanovení můţeme § 39 ObčZ porovnat s § 3 ObčZ. Generální klauzule ochrany dobrých mravů se vztahuje toliko na výkon subjektivních práv jiţ konstituovaných a nemá tak ţádný vliv na platnost soukromo-právního vztahu. § 39 ObčZ naopak míří do sféry vzniku subjektivního práva, které z důvodu absolutní neplatnosti nemusí vůbec vzniknout. § 3 ObčZ tak poskytuje ochranu ex post, § 39 ObčZ naopak ochranu ex ante. Rozdíl je i v povaze plnění (resp. uţitku), jeţ se dostane subjektům dotčeným buď generální klauzulí, nebo § 39 ObčZ. Zatímco plnění získané výkonem subjektivního práva v rozporu s dobrými mravy není bezdůvodným obohacením, plnění získané na podkladě právního úkonu příčícího se dobrým mravům bezdůvodným obohacením zcela jistě je. Ač by se na první pohled mohl zdát opak, nejsou generální klauzule a § 39 ObčZ v ţádném vztahu, jsou na sobě zcela nezávislé. Pro snazší pochopení lze uvést následující příklady. § 3 ObčZ upravuje situaci, kdy platně trvá občansko-právní vztah. V případě kontraktace to znamená, ţe platně učiněná oferta byla platně akceptována. Představme si, ţe aţ v průběhu trvání platného smluvního závazkového vztahu došlo k situaci, kdy výkon platných subjektivních práv je v rozporu s dobrými mravy. V tomto případě neexistuje prostor pro aplikaci § 39 ObčZ, protoţe všechny právní úkony jsou učiněny v souladu se zásadou dobrých mravů, jen výkon subjektivního práva je s ohledem ke všem okolnostem případu s dobrými mravy v rozporu. Naopak můţe nastat situace, kdy v procesu uzavírání smlouvy je oferta v rozporu s dobrými mravy. I pokud by došlo k přijetí takové oferty, smlouva je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná a smluvní závazkový vztah nevznikne. Pokud by kterákoliv ze stran uplatnila svůj „nárok“ z neplatné smlouvy u soudu, nebude tomuto „nároku“ poskytnuta ochrana s odkazem na neplatnost smlouvy (§ 39 ObčZ), tedy nikoliv pro uplatňování subjektivních práv v rozporu s dobrými mravy (§ 3 ObčZ). Podobná by byla situace v případě, ţe smluvní závazkový vztah platně vzniknul, ale právní úkon, jímţ se jedna jeho strana domáhá plnění, je stiţen neplatností pro rozpor s dobrými mravy. Soud opět neposkytne ochranu nikoliv z důvodu výkonu práv v rozporu dobrými mravy, ale z důvodu absolutní neplatnosti úkonu, jímţ je práva domáháno. Zejména poslední z uvedených příkladů je teoretický, v právní praxi spíše výjimečně představitelný.
29
Co jsme uvedli k § 39 ObčZ lze uvést i k § 56 ObčZ. Ačkoliv zákonodárce hovoří o „dobré víře“, právní teorie je zajedno v názoru, ţe v prostředí české civilistiky by bylo systémově vhodnější pouţití pojmu „dobré mravy“. 82 Úprava uvedená v § 56 ObčZ má svůj původ v komunitárním právu, konkrétně ve Směrnici Rady č. 93/13/EHS. Ačkoliv uvedená směrnice hovoří o „dobré víře“, nelze z komunitárního práva vzešlému pojmu přisuzovat význam pojmu „dobré víry“, jak je definován českou legislativou či judikaturou. 83 V mezinárodně-právní komparaci je běţně vnímán pojem „dobrá víra“ jako objektivní dobrá víra – tedy jako kombinace zásady ochrany dobrých mravů a subjektivní dobré víry. České právní prostředí ale spojuje téměř výlučně pojem dobré víry se subjektivní dobrou vírou – tedy s psychickým stavem jednajícího. V případě § 53 a § 56 ObčZ tak má český právník jedinečnou příleţitost z blízka se seznámit se zahraničním způsobem aplikace objektivní dobré víry. Při srovnání § 39 a s § 56 ObčZ musíme dojít k závěru, ţe jsou ve vztahu lex generalis vůči lex specialis. Největší rozdíl v obou citovaných ustanoveních spočívá v řešení, kdy § 55 odst. (2) ObčZ říká, ţe neplatnost dle § 56 ObčZ je neplatností toliko relativní, se všemi důsledky uvedenými výše, zatímco neplatnost podle § 39 ObčZ je neplatností absolutní.
1.2.2 Funkce restituční a represivní O preventivně-výchovné (resp. represivní) povaze sankcí hovoříme v případě, kdy jako důsledek porušení zásady dobrých mravů má dotčený subjekt moţnost domoci se zrušení vztahu mezi jím a subjektem dobré mravy porušujícím (jde o situaci upravenou v § 630, § 711, § 759 a § 469a ObčZ). Pokud by byly následky porušení dobrých mravů natolik intenzivní, ţe by došlo ke vzniku škody, můţe dojít i k zaloţení sekundární povinnosti (§ 424 ObčZ) směřující k restitutio in integrum – česky k návratu v předešlý stav. Pro oblast kontraktace se s represivně-výchovnými následky setkáme v případech jednotlivých typových smluv. Jedná se o zvláštní způsoby zániku smluvního závazkového vztahu s účinky ex nunc. Tyto účinky ale nenastávají ze zákona, nýbrţ aţ jako následek jednostranného adresovaného právního úkonu, kterým osoba dotčená porušením zásady ochrany dobrých mravů smluvní závazkový vztah ukončí. Podle jednotlivých typů smluvních závazků je tento právní úkon označován jako „vrácení daru“ (§ 630 ObčZ), „výpověď z nájmu bytu“ (§ 711 odst. (2) písm. a) ObčZ) nebo „odstoupení od smlouvy“ (§ 759 odst. (2) ObčZ). Jde o subjektivní právo, nikoliv o povinnost smluvní závazkový vztah ukončit.
82
Stejná nedůslednost z týchţ důvodů je příčinou uţití pojmu „dobrá víra“ v § 53 ObčZ.
83
Veselý, J. In Jehlička, O. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 338 an.
30
V tomto případě se tak se zásadou ochrany dobrých mravů prolíná zásada Vigilantibus iura scripta sunt a zásada právní jistoty. Ve vztahu k psychické kategorii vědomosti subjektu dobré mravy porušujícího lze říci, ţe zákonodárce v těchto případech předpokládá vědomé porušování dobrých mravů. To vyplývá z poţadavku uvedeného v § 711 a § 759 ObčZ, podle kterého porušování dobrých mravů pokračuje i přes výstrahu. Implicitně s ní počítá i § 469a odst. (1) písm. a) ObčZ. Důvodem k vydědění je zde uváděna skutečnost, ţe „potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří (…)“ Ten, kdo ale nevěděl o potřebě pomoci, nemohl jejím neposkytnutím jednat v rozporu s dobrými mravy. Poněkud problematické se jeví vztaţení kategorie vědomosti k § 630 ObčZ. V případě chování obdarovaného v rozporu s dobrými mravy je vědomost o závadnosti chování presumována jak ve vztahu k dárci, tak ke členům jeho rodiny. Představme si ale situaci, ţe obdarovaný vzhledem ke všem okolnostem svého jednání nemohl vědět, ţe osoby, vůči nimţ jedná v rozporu s dobrými mravy, jsou členové dárcovy rodiny. V případě, ţe by vrácení daru bylo vybudováno na principu odpovědnostních závazků, jednalo by se nepochybně o exkulpační důvod. § 630 ObčZ ale nepředstavuje závazek z deliktu (či kvazideliktu), ale způsob ukončení smluvního závazkového vztahu. Východiskem z této situace se jeví generální klauzule dobrých mravů. Moţnost domáhat se vrácení daru by nemělo být institutem svévolně zneuţitelným a při jeho aplikaci by mělo ze strany dárce dojít ke zohlednění všech souvisejících skutečností (jde o odraz zásady jistoty občansko-právního obratu). Pokud by tedy dárce i přes objektivní nevědomost jednajícího trval na vrácení daru, sám by se dopustil výkonu práva, jeţ je v rozporu s dobrými mravy. A jako takovému by musela být nepochybně odepřena ochrana podle § 3 ObčZ, coţ by z jeho poţadavku učinilo naturální obligaci. Vědomost o závadnosti jednání v rozporu s dobrými mravy je ale pojmově spjata s § 424 ObčZ. V tomto případě se jedná o odpovědnostní závazek, obligatio ex delicto. Svou povahou se tak jedná o sekundární právní vztah, který nastupuje aţ v okamţiku, kdy dojde k porušení primární právní povinnosti. 84 Zajímavá je skutečnost, ţe v tomto případě je sankcionováno vědomé porušení dobrých mravů. Význam této normy spatřujeme zejména v tom, ţe negativním způsobem staví neprávní regulativy chování na úroveň zákona. Odpovědnostní vztah dle § 424 ObčZ předpokládá na úrovni subjektivní stránky úmysl (lhostejno zda přímý/nepřímý), jednání v rozporu s dobrými mravy, vznik škody a příčinnou souvislost mezi jednáním a vznikem škody. 85 Po splnění těchto předpokladů jsou dobré mravy nadány stejnou silou, jako zákon. Jiný výklad není moţný s ohledem na znění čl. 2
84
Korecká, V. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 320.
85
Škárová, M. In Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1093.
31
odst. (3) usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jakou součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „LZPS“). § 424 ObčZ je univerzální normou, jeţ nalezne uplatnění v kaţdé situaci splňující znaky její skutkové podstaty. V úvahu tedy přichází jako subsidiární nástroj 86, který lze libovolně kombinovat například s generální klauzulí dobrých mravů, s § 39 ObčZ, nebo i se všemi dalšími případy porušení zásady ochrany dobrých mravů.
1.3
Dobré mravy a jejich prevenční funkce
Poslední vyuţití dobrých mravů spojuje zákonodárce s činností soudu. Nejlépe je to patrné z ustanovení § 471 a § 482 ObčZ, které dopadají na smlouvy o nakládání s dědictvím. Oba typy dohod musejí být schváleny soudem, který je povinen zabývat se otázkou, zda uvedené dohody neodporují zákonu či dobrým mravům. Bez tohoto schválení by podle § 47 odst. (1) ObčZ nemohly nastat účinky těchto smluv. Funkce dobrých mravů tak slouţí jako prostředek předběţné ochrany všech osob, které by mohly být porušením zásady ochrany dobrých mravů dotčeny. Pokud by dohoda byla v rozporu s dobrými mravy, ztíţila by se přehlednost deklarace o univerzální sukcesi a to by se negativně projevilo v narušení zásady právní jistoty. Soud zde tak plní nezastupitelnou roli, mající za cíl a priori vyloučit neplatnost dohody dle § 39 ObčZ. Naopak § 564 ObčZ dopadá na vztahy, které jsou jiţ smlouvou konstituované, a doba plnění je ponechána plně na úvaze dluţníka. Stejně jako v předchozím případě, i v tomto plní nezanedbatelnou roli soud, který zde ale má autoritativně stanovit dobu plnění dluţníka. 87 Rozdíl je i v tom, ţe dobré mravy v tomto případě představují nikoliv imperativ chování, ale měřítko pro spravedlivé rozhodnutí. V tomto případě se tak dobré mravy uplatňují jako nástroj pro maximalizaci zásady ekvity jakoţto spravedlnosti. Proto se v tomto uţití hodně blíţí zásadě dobré víry v objektivním smyslu.
1.4
Dobré mravy v soudobé judikatuře
Jak vyplynulo z výše uvedeného, je zásadně obecnou povinností soudu zabývat se otázkou, zda před soudem uplatňovaný nárok splňuje poţadavek zásady ochrany dobrých
86
Bednář, V. In Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 – 487. Praha : Linde, a. s., 2008, s. 844.
87
Melzer, F. In Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek § 488 – 880. Praha : Linde, a. s., 2008, s. 1638.
32
mravů. Aby byla činnost soudu v této situaci co nejefektivnější (co do rychlosti a spravedlnosti soudního rozhodování), vyskytují se v judikatuře snahy po definici dobrých mravů. Z nepřeberného mnoţství judikátů, vztahujících se k problematice dobrých mravů, vyberme tři, jeţ povaţujeme z hlediska obsahového vymezení pojmu za nejvýznamnější. V nálezu Ústavního soudu ČR, vydaného ve věci sp. zn. II. ÚS 249/1997, se pokouší judikatura definovat dobré mravy jako „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“ Zde lze vysledovat odkaz do oblasti filozofie, protoţe etika je filozofickou disciplínou zabývající se morálkou. 88 Ústavní soud ČR tak jen potvrzuje výše uvedené, tedy ţe dobré mravy jsou neprávním regulativem s právními důsledky. Rovněţ je zde obsaţen původ etických zásad, vyrůstajících z demokratické společnosti, jejíţ přirozenou vlastností je vývojová proměna (vliv Hegelovy filosofie je zcela zřejmý). Tato proměna se promítá i do změny obsahu pojmu dobré mravy v čase a místě. Pro potřeby praxe má ale zvláštní význam názor Ústavního soudu, podle kterého musí být soulad jednání s dobrými mravy posuzován individuálně v kaţdém jednotlivém případě. K individuálnímu posuzování jednání s dobrými mravy s ohledem na konkrétní situaci zaujal shodné stanovisko i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí vydaném ve věci sp. zn. 30 Cdo 664/2002. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR má ale i další význam, protoţe výslovně stanoví, ţe zásada ochrany dobrých mravů představuje „hodnotící měřítko, s funkcí převážně interpretační.“ K samotné definici pojmu dobrých mravů ale zaujal Nejvyšší soud ČR poněkud odlišné stanovisko, od soudu Ústavního. Ve věci sp. zn. 2 Cdo 263/2001 totiţ dobré mravy definuje jako „souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.“ S touto definicí nelze souhlasit z několika důvodů. Lze se ztotoţnit s názorem J. Hurdíka, podle kterého citovaná definice „obsahuje tautologickou smyčku, když pod dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem“ 89 Také je více, neţ problematický vztah norem společenských, kulturních a mravních, protoţe právní teorie není jednotná v tom, jaké vztahy mezi těmito druhy norem panují. Naopak za tvrzení zcela nereflektující přirozenou vlastnost dobrých mravů – jejich vývoj a proměnu v čase a místě – je třeba povaţovat v definici obsaţenou „historickou neměnnost“. Ve světle toho, co jiţ bylo
88
Čermák, J. a kol. Universum všeobecná encyklopedie. C-E. Praha : Odeon, 2001, s. 638.
89
Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 80.
33
řečeno, se právě lpění na stálosti obsahu dobrých mravů jeví za nejváţnější chybu, jíţ se v předmětné definici Nejvyšší soud dopustil. Při srovnání definic pojmu „dobré mravy“ v pojetí Ústavního soudu ČR se soudem Nejvyšším si nelze nevšimnout, ţe i přes různé výrazy („sdílení rozhodující částí společnosti“ proti „zásady demokratické společnosti“), oba shledávají původ pojmu dobrých mravů ve společnosti. Při tomto tvrzení vycházíme z postulátu, ţe v demokratické společnosti je rozhodující názor většiny, uplatňovaný nikoliv v rozporu se zájmy menšiny, a proto při utváření názoru na to, co je v souladu s morálními zásadami, je v konkrétních případech směrodatný názor rozhodující části společnosti. I přes tuto shodu lze shrnout, ţe obecná definice poskytnutá ústavním nálezem ve věci sp. zn. II. ÚS 249/1997 je přesnější, neţ definice poskytnutá Nejvyšším soudem ČR ve věci sp. zn. 2 Cdo 263/2001. Naproti tomu má definice pojmu dobré mravy obsaţená ve věci sp. zn. 30 Cdo 664/2002 mnohem blíţe k názoru soudu Ústavního, neţ soudu Nejvyššího. Na závěr připomeňme, ţe definování pojmu dobré mravy můţe být kontraproduktivní, protoţe nikdy nebude moţno obsáhnut všechny jeho aspekty. Pevná definice by jej pak zbavila flexibility, coţ by mělo neblahé následky pro právní praxi. Právě z toho důvodu docházíme k názoru, ţe obecná definice, poskytnutá Ústavním soudem, je nejvyšší mírou konkretizace obsahu pojmu dobrých mravů, jeţ lze připustit.
2
Dobrá víra
Obdobně jako pojem „dobré mravy“, i pojem „dobrá víra“ je pojmem značně flexibilním. Jeho flexibilita je ale přímo závislá na tom, zda budeme hovořit o dobré víře v objektivním smyslu, či zda budeme hovořit o dobré víře ve smyslu subjektivním. Jak jiţ bylo řečeno, objektivní dobrá víra v sobě kombinuje jak zásadu ochrany dobrých mravů, tak subjektivní dobrou víru. V tomto pojetí je předpokladem k naplnění zásady právní jistoty. Vzhledem k převaţujícím tendencím českého zákonodárce, který spojuje pojem dobré víry téměř výhradně s dobrou vírou subjektivní, budou následující řádky věnovány převáţně tomuto pojetí. Na rozdíl od dobrých mravů není v případě subjektivní dobré víry odůvodněna snaha po obsahovém vymezení jen v obecných rysech. Důvod je ten, ţe sám (abstraktní) pojem se přímo odvíjí od psychické roviny jednajícího subjektu. Ačkoliv je tedy pojem sám právem upraven (zejména co do jeho následků), nehrozí zde riziko ztráty jeho flexibility zakonzervováním významu jen na úzký okruh skutečností. Pojem „dobré víry“ se vyskytuje v českém občanském zákoníku na několika různých místech. V některých ustanoveních není uveden výslovně – příkladem budiţ § 42a odst. (2) ObčZ, nebo § 33b odst. (4) ObčZ. Nelze ale hovořit o jednotě jeho funkčního vyuţití, které se v kontextu různých paragrafů liší.
34
Obdobně jako jsme hovořili o funkční variabilitě zásady dobrých mravů, můţeme i v případě dobré víry vysledovat jednotlivé skupiny funkčního zaměření.
2.1
„Generální klauzule“ dobré víry
Za generální klauzuli dobré víry bychom mohli označit § 130 ObčZ. Ačkoliv neobsahuje určení obecné aplikovatelnosti subjektivní dobré víry, upravuje pojem „oprávněná drţba“, ze kterého jediného jsou odvoditelné základní předpoklady subjektivní dobré víry. Z dikce zákona vyplývá, ţe „oprávněný drţitel“ je subjekt, jenţ drţí věc nebo právo s přesvědčením, ţe mu svědčí právní titul. Zde tak zákonodárce dává za pravdu našemu vnímání subjektivní dobré víry – tedy jako jakékoliv přesvědčení o právně relevantních skutečnostech a odůvodněnost tohoto přesvědčení. Z důvodu historické provázanosti je na tomto místě pojem dobré víry nazírán poněkud úţeji, neţ byl v ABGB nazírán pojem Redlichkeit – poctivost. I v současném českém právním řádu jde sice o kategorii úzce spjatou se subjektivním vztahem jednajícího k předmětu jednání – tedy o vědomost či nevědomost o právních skutečnostech s jednáním souvisejících (konstantní judikatura v tomto smyslu hovoří o „vnitřním přesvědčení subjektu“ 90), není ale zohledněna volní sloţka jednání. V recentním pojetí dobré víry je důleţité, aby dobrá víra spočívala v přesvědčení o právní bezchybnosti jednání, nikoliv o tom, ţe jednání nepůsobí újmu třetí osobě. 91 Při komparaci recentní občansko-právní úpravy s ABGB bychom mohli říci, ţe Redlichkeit (poctivost) po vynechání jeho volního aspektu je vztaţena k pořádnosti (rechtmäßig). Z dikce § 130 ObčZ a pouţitým spojením „se zřetelem ke všem okolnostem“ lze dovodit, ţe při získávání dobré víry je rozhodující zohlednění všech okolností, za nichţ je drţba nabývána (resp. za nichţ je jednáno). To vede k závěru, ţe je třeba objektivity při hodnocení toho, zda je či není drţitel v dobré víře o oprávněnosti drţby. Způsob, jakým český zákonodárce zakotvil dobrou víru do § 130 ObčZ, zdánlivě vylučuje moţnost její aplikace v závazkových vztazích. Stěţejní úprava je totiţ vztaţena na drţbu – tedy k právu věcnému. Je ale třeba uvědomit si, ţe drţet lze nikoliv jen věc, ale zákonodárce sám hovoří i o „držbě práva“. Podle § 129 odst. (2) ObčZ ale jen to právo, které připouští trvalý nebo opětovný výkon můţe být předmětem drţby (půjde tak na příklad o vztahy z nájemní smlouvy, či právo vyplývající z věcného břemene). Samotná subjektivní dobrá víra směřuje i do sféry vzniku drţby, to znamená do právního titulu. Jiţ dříve jsme uvedli, ţe koexistuje spolu s právním titulem, který jí můţe být ve výjimečných případech
90
Závěry občanskoprávního kolegia NS ČR ze dne 29. prosince 1984 (Cpj 51/84, publikovaných pod č. 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
91
Spáčil, J. In Švestka, J. a kol., Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 670.
35
nahrazen. Z toho důvodu se v konkrétním případě při posuzování jednání v souladu se zásadou dobré víry nepřímo dostaneme do styku i s posuzováním právního důvodu, z nějţ je drţba v dobré víře dovozována. Při hodnocení dobré víry v konkrétní drţbě práva je pak třeba věnovat pozornost i smluvnímu závazkovému vztahu, jenţ drţbě zpravidla předchází. Z časového hlediska se dobrá víra vyţaduje po celou dobu trvání drţby. Z hlediska procesně-právního a procesu dokazování je důleţitá presumpce dobré víry. K dobré víře má vztah i omyl. O dobré víře nelze hovořit v případě, ţe jednající neučinil ţádná opatření, jeţ by byla lze po něm spravedlivě poţadovat, aby se omylu vyhnul. Dluţno říci, ţe významnější roli hraje omyl skutkový, neţ omyl právní, ale vyloučen není ani jeden z obou druhů omylů. 92 Z toho co jiţ bylo řečeno vyplývá, ţe obezřetným učiněním jakéhokoliv právního úkonu je konstruován předpoklad, ţe subjekt, jemuţ z tohoto úkonu plynou subjektivní práva či povinnosti, je v dobré víře o platnosti a účinnosti právního titulu práva a povinnosti zakládající, měnící nebo rušící. Jak jsme jiţ uvedli, jsme toho názoru, ţe nemusí jít jen o mylný předpoklad o platnosti a účinnosti právního titulu.
2.2
Dobrá víra jako ochrana účastníků právních vztahů
Ochrana subjektů jednajících v dobré víře je asi nejdůleţitější funkcí zásady ochrany dobré víry. Není ale zákonodárcem konstruována jako obecně pouţitelný imperativ a vyuţití nalezne jen v taxativně uvedených případech. Za typický příklad můţeme uvést ochranu, jíţ se v § 161 ObčZ dostává zástavnímu věřiteli v případě, ţe převezme od zástavního dluţníka do zástavy movitou věc, o níţ je přesvědčen, ţe můţe být tímto zástavním dluţníkem zastavena. Přitom je vyţadována dobrá víra jen v okamţiku vzniku zástavního práva, k pozdější dobré víře se nepřihlíţí. 93 Stejná situace je i v případě § 486, který řeší nabytí vlastnictví od nepravého dědice. Obě dvě citovaná ustanovení pak představují prolomení zásady Nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet. 94 Ochranou práv účastníka občansko-právních vztahů se zabývají i další normy (§ 32, § 33b odst. (4), § 35 a § 586 ObčZ). Společným znakem je vţdy to, ţe jsou chráněna práva nabytá v dobré víře mezi účastníky těchto vztahů (jen inter partes), ale nikoliv ochrana dobré víry třetích osob. To ovšem nevylučuje, aby vznikl odpovědnostní vztah mezi osobou, jeţ nebyla v dobré víře, a třetí osobou, která je takovým nabytím negativně dotčena.
92
Spáčil, J. In Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 671.
93
Fiala, J. In Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 – 487. Praha : Linde, a. s., 2008, s. 735.
94
Spáčil, J. In Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 994.
36
2.3
Sankční následky dobré víry a jejího nedostatku
Z pohledu restituční funkce práva, spjaté s odpovědnostními vztahy, má se zásadou ochrany dobré víry úzký vztah „kvazidelikt“ bezdůvodného obohacení. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení směřuje k nápravě vadného stavu například v případě, kdy je získán majetkový prospěch „buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z neplatného právního důvodu, popřípadě plněním z právního důvodu, který odpadl (…).“ 95 Ze shora uvedeného je zřejmé, ţe všechny tyto případy mohou konstituovat subjektivní dobrou víru, která se v tomto odpovědnostním vztahu můţe projevit. Na tomto místě zákonodárce striktně rozlišuje mezi dobrou a zlou vírou. Zatímco dobrá víra je zohledňována pozitivně, na zlou víru se ohledy neberou. To ostatně říká § 458 ObčZ, podle kterého je třeba při vydání věci jejímu vlastníkovi odevzdat i její uţitky, pokud není moţno u obohaceného počítat s dobrou vírou. Další postih nedostatku dobré víry u obohaceného spočívá v moţnosti uspokojení se nejen z věci samé, ale i z věcí z bezdůvodného obohacení nabytými. V podstatě jde o zopakování důsledků oprávněné (či neoprávněné) drţby, jak jsou uvedeny v § 130 a § 131 ObčZ. Obdobně je pojata dobrá víra latentně obsaţená v § 42a odst. (2) ObčZ. Zlá víra nabyvatele je v tomto případě jednou z podmínek úspěšné odporovatelnosti. Souhrnem tak docházíme k názoru, ţe v tomto pojetí dobrá víra svými důsledky představuje „polehčující okolnost“ ve vztahu subjektu k předmětu v případě, kdy je právní titul, podle kterého by tento vztah byl vztahem právním, stiţen bez zavinění subjektu právní vadou, kterou s ohledem na všechny okolnosti případu nemohl dotčený subjekt předvídat. Naopak je nutno povaţovat za „přitěţující okolnost“ nedostatek dobré víry.
2.4
Dobrá víra v pojetí blízkém dobrým mravům
Na několika místech současného občanského zákoníku (konkrétně v § 53 a § 56 ObčZ) v sobě pojem dobrá víra kumuluje obsah pojmu dobré mravy. Kloníme se k závěru, ţe jde o výsledek nedůslednosti v procesu normotvorby a nikoliv o úmysl zákonodárce. K této významové proměně došlo při implementaci komunitární normy do českého právního řádu. V podrobnostech odkazujeme ke kapitole o restituční a represivní funkci zásady dobrých mravů, kde je tomuto problému věnována pozornost.
95
§ 451 odst. (2) ObčZ.
37
2.5
Dobrá víra v soudobé judikatuře
K tomu, co se v českém soukromém právu rozumí „dobrou vírou“, se jiţ v polovině osmdesátých let minulého století vyjádřil v závěrech občanskoprávního kolegia NS ČR ze dne 29. prosince 1984, sp. zn. Cpj 51/84, publikovaných pod č. 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek tehdejší Nejvyšší soud ČSSR. „Dobrá víra“ je podle něj nedokazovatelé přesvědčení jednajícího subjektu o tom, ţe nejedná bezprávně. Předmětem dokazování mohou být jen okolnosti, ze kterých lze dovodit přesvědčení o dobré víře. Jde o vymezení, kterého se právní nauka drţí dodnes. O charakteru dobré víry jako vnitřního přesvědčení hovoří i rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 1253/1999, podle kterého musí být toto „vnitřní přesvědčení hodnoceno objektivně“. Při tomto hodnocení podléhá posuzování i právní titul (rozsudek ve věci sp. zn. 2 Cdon 1178/1996). Totéţ potvrzuje i rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, podle kterého se „dobrá víra musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Je zřejmé, ţe na jedné straně je jednajícímu dána moţnost aby u něj vznikla „dobrá víra“, na stranu druhou je ale tento subjektivní stav přísně limitován objektivním posouzením právního titulu. Intenzita, jakou musí vnitřní přesvědčení o oprávněnosti jednání mít, ale musí být nejvyšší moţná, protoţe pro zánik dobré víry postačuje vědomost o skutečnostech, které „objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu (subjektu) věc po právu patří anebo že je subjektem práva“ (rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). V téţe věci zároveň Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, ţe není potřeba, aby jednající do detailu rozebíral kaţdý aspekt svého jednání. Naopak stanovil, ţe stačí „běžná (normální) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat.“ Při všeobecné platnosti zásady Ignoratia legis neminem excusat tak vyplývá, ţe pochybnosti o tom, komu věc po právu patří, musejí zákonitě nastat např. v případě, kdy je právní titul stiţen takovými vadami, ţe je absolutně neplatným. Jiná by byla situace v případě neplatnosti relativní, kdy je platnost presumována a pochybnosti by tak objektivně vznikly aţ v okamţiku, kdy by se neplatnosti dovolal dotčený subjekt. Jak jsme uvedli, subjektivní dobrá víra se nemusí nutně zakládat na mylném přesvědčení o nějaké skutečnosti, toto přesvědčení můţe být i na podkladě právně bezvadného titulu. Ačkoliv zákonodárce s takovým přístupem nespojuje výslovně jakékoliv účinky, právní praxe tyto účinky dovozuje. Příkladem budiţ usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 78/2006. Podle něj je, zjednodušeně řečeno, subjektivní dobrá víra (vzniklá v okamţiku vzniku právně bezvadného titulu) dostatečnou podmínkou pro to, aby byly 38
účinky právního úkonu zachovány i v případě, ţe dojde k následné změně okolností a původní právní titul zanikne. Je zřejmé, ţe ustálená česká judikatura se věnuje dobré víře výhradně v jejím subjektivním pojetí. Jde o logický důsledek skutečnosti, ţe ani český zákonodárce nereflektuje (alespoň vědomě ne) existenci objektivní dobré víry. Jde vlastně o pokračování linie, jeţ přímo navazuje na ABGB.
3
Odraz zásady dobré víry a dobrých mravů v procesu kontraktace
Následující řádky jsou věnovány aplikaci výše nastíněného recentního funkčního pojetí dobrých mravů a subjektivní dobré víry ve vztahu k jednotlivým aspektům se smlouvou a procesem kontraktace souvisejícím. Přitom budeme vycházet z aspektového vymezení smluvního závazkového vztahu, s nímţ operuje M. Hesselink. 96
3.1
Vznik a platnost smlouvy
Panuje všeobecná shoda na tom, ţe smlouva vzniká zpravidla jako „složený právní úkon, který je tvořen projevy vůle, resp. právními úkony, zpravidla dvou stran a jehož právní podstatou je konsens.“ 97 Rozhodující je setkání dvou právních úkonů, přičemţ jeden předchází druhému, a obsahově jsou shodné. V pořadí první z nich je označován za ofertu, druhý za akceptaci. Platná oferta je platně učiněná v okamţiku, kdy dojde do dispozice obláta (tj. osoby, jíţ je oferta určena), platná akceptace je učiněna v okamţiku, kdy dojde do dispozice oferenta (tj. osoby, jeţ učinila ofertu). V tomto smyslu se hovoří o teorii dojití. Obsah smlouvy je utvářen ofertou a akceptací, resp. obsah smlouvy je dán v okamţiku, kdy je obsah oferty bezvýhradně akceptován. 98 Okolnosti, za nichţ smlouva vzniká, mají nemalý vliv na platnost smlouvy. V tomto smyslu se v praxi nejvíce uplatňuje § 39 ObčZ, který způsobuje neplatnost právního úkonu, jenţ se, mimo jiné, příčí dobrým mravům. Toto sankční pojetí dobrých mravů má výrazný vliv na ofertu a akceptaci, které mohou být v důsledku rozporu s dobrými mravy neplatné. Jelikoţ neplatný právní úkon nemůţe zaloţit platné právní následky, pak ani smlouva nevznikne – je nulidní. Český zákonodárce ale s pojmem „nulidní právní úkon“ nepracuje, hovoří místo něj jen o absolutní neplatnosti právního úkonu.
96
Hesselink, M. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 293 – 298.
97
Zuklínová, M., Smlouva (k otázkám československé smluvní teorie). Praha : Academia, 1985, s. 107.
98
tamtéţ, s. 110 an.
39
Nabízí se otázka, zda by v důsledku platné oferty a platné akceptace mohlo dojít k vzniku smlouvy, jeţ by sama byla stiţena neplatností z důvodu rozporu s dobrými mravy. Domníváme se, ţe nikoliv. § 39 ObčZ sankcionuje neplatností právní úkony, jeţ jsou v rozporu s dobrými mravy svým obsahem nebo účelem. Obsah smlouvy je zásadně vytvářen v ofertě a tudíţ, pokud by byl obsah oferty neslučitelný s dobrými mravy, byla by oferta stiţená neplatností podle § 39 ObčZ. Akceptace neplatné oferty, jakoţto schvalování právního úkonu, které svým obsahem odporuje dobrým mravům, by byla ze stejného důvodu rovněţ neplatná. S malým rozdílem by byla obdobná situace i v případě účelu. Účelem je třeba rozumět jednajícím zamýšlený cíl, jehoţ má být dosaţeno prostřednictvím právního úkonu. Účel tak představuje kategorii psychickou, která je obsaţená ve vůli. Z dikce § 34 ObčZ vyplývá, ţe právně relevantní je jen vůle navenek projevená. To ale neznamená, ţe i účel právního úkonu v něm musí být projevený. Proto je moţné, aby oferta byla učiněna za jiným účelem, neţ akceptace. Jak bylo řečeno, obsah je utvářen akceptací oferty, tedy prim hraje oferta. Účel ale můţe být různý u akceptace i u oferty. To znamená, ţe platně učiněná oferta můţe být znehodnocena nemravným účelem sledovaným akceptací. A jelikoţ stačí neplatnost kteréhokoliv z obou právních úkonů jí zakládajících pro nenastoupení jejich účinků, bude i v tomto případě smlouva nulidní, resp. absolutně neplatná. Aby nedošlo ke vzniku výše uvedené neplatnosti, pak ve zvláštních případech nalezne vyuţití prevenční funkce dobrých mravů, jeţ je umoţněna ve spojení se soudní činností v případě nakládání s dědictvím. Jde o uplatnění § 471 a § 482 ObčZ. Obdobný mechanismus je konstruován i v případě uzavírání narovnání. V případě rozporu s dobrými mravy ve spotřebitelských smlouvách, stanoví § 55 odst. (2) ve spojení s § 56 odst. (1) ObčZ neplatnost jen relativní, která ale nebude dovozována z oferty či akceptace, ale z obsahu smlouvy jako celku. Důvod je ten, ţe § 56 odst. (1) ObčZ hovoří o ujednáních obsaţených ve spotřebitelských smlouvách, tedy jiţ ve výsledku vzniklém jako konsens vůlí. Jde tak o situaci, kdy jiţ smlouva platně vznikla, tedy ani oferta, ani akceptace není neplatná. Dobrá víra se ve vztahu k platnosti smluvního právního titulu projeví v případě narovnání. Podle § 586 ObčZ není platnosti na překáţku, kdyţ vyjde po uzavření narovnání najevo, ţe jedna ze stran neměla dohodnuté právo v době vzniku narovnání. Jedinou podmínkou je, ţe bylo narovnání učiněno v dobré víře. Na tomto místě má dobrá víra unikátní účinky jako katalyzátor platnosti právního titulu. Není zde jako náhrada právního titulu (jako například v § 161 ObčZ, nebo § 486 ObčZ), ale naopak je na ní právní titul existenčně vázán.
40
3.2
Účinnost smlouvy
S pojmem „platnost“ úzce souvisí i pojem „účinnosti“ právního úkonu. Účinnost znamená, ţe v právním úkonu zakotvená subjektivní práva a povinnosti jsou způsobilá k vykonávání (nikoliv ve smyslu procesně-právním). Účinky právního úkonu jsou obvykle spojeny s jeho platností, zásadně nemohou nastat účinky bez platného právního titulu. Výjimku tvoří právě subjektivní dobrá víra, která se ve výjimečných případech uplatní jako ochrana účastníků občansko-právních vztahů. Jde o § 161 a § 486 ObčZ upravující vznik subjektivního práva na základě dobré víry v případě neplatnosti zástavní smlouvy, nebo nabytím od nepravého dědice. Zde tak dobrá víra nahrazuje platný právní titul, který v těchto případech formálně-právně neexistuje.
3.3
Obsah smlouvy
Obsah smlouvy je dobrými mravy a dobrou vírou ovlivňován několikerým způsobem. V první řadě je podřízen především § 3 ObčZ. Obsahem smlouvy jsou především subjektivní práva a povinnosti. Jak jiţ bylo řečeno výkon těchto práv a povinností musí být v souladu s generální klauzulí dobrých mravů. Nikoliv jen výkon subjektivních práv a povinností nesmí být contra bonos mores, ale i celý obsah (potažmo účel) smlouvy s nimi nesmí být v rozporu. V opačném případě by byla smlouva podle § 39 ObčZ od počátku absolutně neplatná. V podrobnostech odkazujeme na předchozí výklad. Jiţ jsme hovořili o tom, ţe je obsah smlouvy určen především ofertou, která můţe být stiţena neplatností podle § 39 ObčZ s fatálními následky na celý smluvní závazkový vztah. Nejde ale o jediný moţný způsob určení obsahu smlouvy. Máme na mysli případ, kdy smlouva platně vznikla, ale doba plnění je ponechána na úvaze dlužníka. Soud podle § 564 ObčZ svou intervencí můţe doplnit obsah smlouvy tím, ţe určí, kdy má dluţník plnit. Toto určení ale musí proběhnout tak, aby byla doba plnění v souladu se zásadou dobrých mravů.
3.4
Interpretace obsahu smlouvy
Interpretační funkce dobrých mravů není nikde českým zákonodárcem přímo zakotvena. Lze ji ale nepřímo dovodit za pouţití judikatury. V první řadě musí být podle § 3 ObčZ výkon práv a povinností v souladu s dobrými mravy. Per Argumentum a contrario z toho vyplývá, ţe smlouva nesmí zavazovat k takovým právům a povinnostem, jejichž výkon by byl v rozporu s dobrými mravy.
41
Pokud by tedy smlouva obsahovala neurčité ujednání, které by umoţňovalo porušit dobré mravy, pak by měl být při interpretaci smlouvy hledán i jiný způsob jeho výkladu, který by zásadu ochrany dobrých mravů respektoval. Pokud by obsah smlouvy jako právního úkonu byl svým obsahem či účelem v rozporu s dobrými mravy, pak by byla naplněna skutková podstata § 39 ObčZ. § 39 ObčZ je lex specialis k § 3 ObčZ. Konstantní judikatura Ústavního soudu ČR dovodila, ţe v případě, kdy je moţný výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy a zároveň i takový výklad smlouvy, který neplatnost nezpůsobuje, je vždy třeba dát přednost takovému výkladu smluvních ujednání, který nezpůsobuje neplatnost. 99 Pokud bylo třeba vliv zásady ochrany dobrých mravů na interpretaci smluv dovozovat ze současného ObčZ jen nepřímo, subjektivní dobrá víra je v § 35 odst. (3) ObčZ výslovně uvedena jako jedno z interpretačních východisek. Předmětné ustanovení má ale jen omezené aplikační moţnosti, kdyţ se vztahuje jen na projevy vůle, které jsou učiněny jinak, než výslovně.
3.5
Plnění smluvního závazku
V okamţiku, kdy došlo k platnému vzniku smluvního závazkového vztahu, smlouva je jiţ účinná a její obsah jednoznačně vyloţen, nic nebrání tomu, aby došlo k plnění smluvních závazků. Na rozdíl od např. německé právní úpravy ale český zákonodárce nezakotvuje přímou povinnost smluvních stran při plnění závazku dbát na dobré mravy. Nepřímo lze ale tuto povinnost dovodit opět z § 3 ObčZ. V případě, kdy je v rozporu s dobrými mravy výkon subjektivních práv a povinností, dochází v důsledku § 3 ObčZ k odepření soudní ochrany jeho výkonu. Platnost nebo účinnost smlouvy přitom není nijak dotčena. Vzhledem k tomu, ţe se tedy právo stává naturální obligací, a svépomoc můţe být podle § 6 ObčZ vyuţita jen ve výjimečném případě, jde de facto o negativní stimulaci adresátů práva k respektu dobrých mravů i v průběhu plnění smluvních závazků. V některých právních řádech bývá z dobrých mravů (resp. z objektivní dobré víry) judiciálně dovozováno i tzv. „hardship“. Jde o institut, který se vztahuje na případy, kdy se po uzavření smlouvy natolik změní související okolnosti, že není možno spravedlivě trvat na plnění smluvního závazku. Ačkoliv na to český zákonodárce přímo neodkazuje, je zřejmé, ţe z podobného východiska vycházel při tvorbě § 575 ObčZ. Podle tohoto ustanovení zaniká povinnost dluţníka plnit, pokud se stane plnění nemoţným. Pokud vezmeme v úvahu účel tohoto ustanovení, pak nezbývá neţ konstatovat, ţe i § 575 ObčZ patří mezi ty normy, které jsou odvozené z § 3 ObčZ a mají nezanedbatelný vliv na plnění smluvních povinností.
99
Nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. I. ÚS 436/05 a ve věci sp. zn. II.ÚS 571/06.
42
3.6
Náhrada spojená s porušením smluvní povinnosti
Tato problematika je v některých právních řádech pojímána jako dílčí aspekt smluvního práva, v jiných výhradně jako obligace z deliktu. Faktem je, ţe právě následky porušení smluvních povinností představují přechod mezi smluvním závazkovým vztahem a deliktním závazkovým vztahem. Pojmenované smlouvy zpravidla výslovně upravují následky porušení jimi zaloţených povinností (např. smlouva kupní), v některých případech ale najde uplatnění ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu či za bezdůvodné obohacení (např. smlouva o úschově). Kaţdý vztah podobný odpovědnostním závazkům v sobě do jisté míry kumuluje i zohlednění zásady dobrých mravů a subjektivní dobré víry. Pokud můţeme říci, ţe dobré mravy slouţí jako „polštář“ k utlumení moţných tvrdostí zásady pacta sunt servanda, pak subjektivní dobrá víra plní obdobnou funkci ve vztahu k odpovědnostním závazkovým vztahům. Jiţ výše jsme o ní hovořili jako o „polehčující okolnosti“ v případě bezdůvodného obohacení. Následkem bezdůvodného obohacení je zásadně vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Dobrá víra můţe výrazně zvýšit nebo sníţit rozsah vydávaného. Nejzřetelnějším důkazem významu dobrých mravů je § 424 ObčZ, který sankcionuje úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy, a zakládá právo na náhradu škody. Jde o odpovědnost občansko-právní, takţe i tato odpovědnost je odpovědností subjektivní – coţ lze dovodit i z jejího pojmového znaku „úmyslu“. § 424 ObčZ je lex specialis k obecným ustanovením k odpovědnosti za škodu, zpravidla plní roli subsidiární k jiným normám obsahujícím dobré mravy. Jiţ jsme uvedli, ţe odepření ochrany výkonu práva neslučitelného s dobrými mravy můţe být doplněno právě pouţitím § 424 ObčZ. V některých případech ale najde pouţití výhradně § 424, například pokud by byla smlouva neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 ObčZ), a tato neplatnost by byla způsobená nemravným účelem sledovaným akceptací. 100 K odpovědnosti za způsobenou škodu, jeţ vzniká v těsném spojení s procesem kontraktace a bezprostředně vychází i ze zásady dobrých mravů, lze přiřadit i tzv. culpa in contrahendo.
100
Záměrně necháváme bez povšimnutí procesně-právní stránku věci, protoţe jsme si vědomi sloţitosti celé situace v procesu dokazování, kdy zpravidla bývá nejtěţším důkazním břemenem prokázání úmyslu.
43
3.7
Culpa in contrahendo
Jde o institut tzv. „předsmluvní odpovědnosti“. Je zpravidla dovozována judiciálně z obecných norem ukládajících povinnost dodrţovat zásadu objektivní dobré víry (Švýcarsko). Některé právní řády jí ale upravují přímo zákonem (Polsko). 101 Porušení této povinnosti bývá sankcionováno odpovědnostními právními vztahy. V Rakousku je tak moţno poţadovat náhradu škody vzniklou za neuzavření smlouvy či za způsobení její neplatnosti (například neposkytnutím informací v předsmluvním stadiu), v Německu dokonce i za uzavření méně výhodné smlouvy, neţ je smlouva uzavřená, popřípadě za zneuţití informací v předsmluvním stadiu získaných. Rozhodujícím východiskem je kvalifikovaný vztah důvěry, zaloţený legitimním očekáváním poctivého jednání všech zúčastněních subjektů. 102 Na základě výše uvedeného můţeme rozlišit čtyři základní druhy předsmluvní odpovědnosti: 1) odpovědnost za neuzavření smlouvy, 2) odpovědnost za uzavření neplatné smlouvy, 3) odpovědnost za uzavření smlouvy, jeţ je zaviněním jednoho z účastníků smlouvy méně výhodná, neţ smlouva, která v důsledku uzavření nevýhodné smlouvy uzavřena nebyla, 4) odpovědnost za zneuţití informací získaných v předsmluvním stadiu. Je zřejmé, ţe předsmluvní odpovědnost není v recentním ObčZ nikde výslovně upravena. Nabízí se ale otázka, zda by se nedala dovodit. Odpověď poskytovaná českou právní veřejností je nejednoznačná, ale vesměs kladná. Ačkoliv ne všechny druhy culpae in contrahendo jsou dovoditelné, některé v českém ObčZ implicitně zachyceny jsou. Zcela se ztotoţňujeme s argumenty Z. Tobeše 103 a J. Salače 104 a proto si dovolíme jejich stručnou reprodukci. Základní premisy jsou následující. Podle § 415 ObčZ má kaţdý prevenční povinnost, jejíţ porušení je sankcionováno podle § 420 ObčZ – tedy odpovědností za škodu. Podle § 417 - § 419 ObčZ má kaţdý povinnost minimalizovat vzniklou škodu. § 424 ObčZ je lex specialis k § 420 ObčZ. Podle § 489 ObčZ vznikají závazky i z jiných skutečností, neţ ze smlouvy, způsobené škody a bezdůvodného obohacení.
101
Tobeš, Z. Culpa in contrahendo. Právní rádce, 2007, č. 1, s. 16.
102
Salač, J. Culpa in contrahendo v českém právu? Právní rozhledy, 2002, č. 9, s. 414 – 415.
103
Tobeš, Z. Culpa in contrahendo. Právní rádce, 2007, č. 1, s. 22.
104
Salač, J. Culpa in contrahendo v českém právu? Právní rozhledy, 2002, č. 9, s. 415 – 416.
44
Odpovědnost za neuzavření smlouvy by bylo moţno dovodit následovně. Vstupem v jednání o uzavření smlouvy vzniká legitimní očekávání účastníků, spočívající buď v tom, ţe dojde k platnému uzavření smlouvy, nebo ke včasnému a nikoliv bezdůvodnému ukončení negociací. Legitimní očekávání tak zakládá důvěru ve férový přístup obou stran k procesu kontraktace. V souladu se zněním § 853 ObčZ lze hovořit o obdobě smluvního závazkového vztahu, protoţe konsens na budoucím uzavření smlouvy, nebo na včasném a nikoliv bezdůvodném ukončení vyjednání o smlouvě představuje obdobu smluvního závazkového vztahu. Kromě toho je negociace právem regulovaný proces, takţe lze hovořit o vzniku závazku podle § 489 ObčZ jiţ od zahájení vyjednávání o smlouvě. Pokud by tedy došlo k bezdůvodnému ukončení procesu uzavírání smlouvy a v důsledku toho by vznikla škoda, šlo by o porušení § 415 ObčZ (prevenční povinnosti) a vzniku odpovědnosti za vzniklou škodu podle § 420 a násl. ObčZ. Toto je jedna z moţností, která zakládá odpovědnost za neuzavření smlouvy. Druhá moţnost spočívá v neuzavření smlouvy z toho důvodu, ţe jeden ze subjektů jednal úmyslně proti dobrým mravům. V tomto případě by se pouţil § 424 ObčZ. Pokud by ale účastník nejednal v rozporu s dobrými mravy, nebo by tak alespoň nejednal úmyslně, musel by se uplatnit postup popsaný v předchozím odstavci. Odpovědnost za uzavření neplatné smlouvy je dána § 42 ObčZ, podle kterého je moţno v takovém případě přímo postupovat podle § 420 a násl. ObčZ. V případě, ţe by byl jedním ze subjektů od počátku sledován cíl uzavřít neplatnou smlouvu, pak by se i toto jednání dalo subsumovat pod § 424 ObčZ, protoţe jde o úmysl druhého poškodit, coţ je jednání s dobrými mravy jen těţko slučitelné. Co se týče předsmluvní odpovědnosti uvedené pod bodem č. 3), jsme toho názoru, ţe s ohledem na znění § 417 - § 419 ObčZ by tato škoda dopadala spíše na účet poškozeného. Jedinou moţností by bylo dokázat, ţe strana „nepoškozená“ jednala při vědomí, ţe druhá strana má moţnost uzavřít výhodnější smlouvu, a přitom tato strana z uzavření smlouvy měla jen mizivý prospěch. V tom případě by bylo moţno zvaţovat, zda tato „strana nepoškozená“ nejednala úmyslně v rozporu s dobrými mravy a zda by tak nebylo na místě pouţití § 424 ObčZ. Pokud jsme v případě culpae in contrahendo uvedenou pod body 1) aţ 3) uváděli § 424 ObčZ jen jako podpůrnou a spíše omezeně účinnou normu, v případě zneuţití informací získaných v předsmluvním stadiu (bez ohledu na skutečnost, zda dojde k uzavření smlouvy či nikoliv) hraje § 424 ObčZ jedinečnou roli. Vyuţití takové informace o jiném subjektu, která nebyla získána pro ten účel pouţití, pro který ve skutečnosti pouţita byla, je nepochybně nutno kvalifikovat jako jednání ostře kontrastující s dobrými mravy. Nelze totiţ povaţovat za mravné, pokud subjekt získá důvěrnou informaci pod příslibem spolupráce (resp. v důsledku legitimní důvěry druhého subjektu), a tuto informaci v zápětí pouţije ke zcela jinému účelu, zpravidla k získání vlastního prospěchu, nebo k poškození subjektu, od nějţ je informace získána. Situace, kdy 45
je předmětná informace jen těţko dostupná, pak vede k závěru, ţe zneuţití takovéto informace je zásadně nutno povaţovat za úmyslné. Tím je bezezbytku naplněna skutková podstata § 424 ObčZ. 105 Ačkoliv tedy není culpa in contrahendo výslovně zahrnuta do českého právního řádu, lze ji z něj dovodit. Česká judikatura tak má jedinečnou moţnost vyvíjet právotvornou činnost a aktivně se tak podílet na preventivní regulaci chování adresátů práva. Je ale otázkou, nakolik je soudům tato příleţitost poskytována ze strany ţalobců, kdyţ v řadách českých juristů panuje nejistota ohledně výsledku ţaloby na náhradu škody vzniklé jako následek porušení předsmluvní povinnosti, a tudíţ praxe stále váhá při jejím uplatňování.
4
Shrnutí III. části
Dobré mravy představují právní zásadu pevně zakořeněnou a široce vyuţitelnou v českém právním prostředí. O něco uţší pole působnosti je vymezeno subjektivní dobré víře. Jde o důsledek nesporné skutečnosti, ţe subjektivní dobrá víra nepředstavuje právní zásadu, a tudíţ její dosah musí být menší, neţ v případě dobrých mravů. Několikrát bylo zmíněno, ţe dobré mravy mohou zmírnit tvrdost zákona. Pokud v konkrétním případě nebudou dány podmínky pro takovéto vyuţití, je moţno v některých případech pouţít dobrou víru jako poslední „záchranný pás“, který můţe výjimečně specifickým způsobem v zájmu zachování zásady právní jistoty tvrdost zákona rovněţ překonat. Ruku v ruce tak zásada ochrany dobrých mravů s dobrou vírou mohou výrazně zasahovat do všech aspektů smluvního práva. A ve výjimečných případech můţe být ze zásady dobrých mravů vytvořen i zcela nový institut, jako je tomu v případě culpa in contrahendo.
105
V zákoně č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, je problém zneuţití informací výslovně upraven v § 271.
46
Část IV.: Mezinárodní komparace přístupu k dobré víře, resp. dobrým mravům 1
Objektivní dobrá víra jako společný jmenovatel evropských právních řádů
I přes rozdíly, které v současných právních řádech existují, lze v rámci evropského prostoru nalézt mnohé jednotící prvky. Těmito prvky jsou právní zásady, které představují opěrný systém kaţdého právního řádu. Právní zásady jsou dědictvím, jeţ v oblasti právní nauky kontinuálně prostupuje oponou času, aby se v něm otiskly socio-ekonomické faktory, specifické pro elementární společenské vztahy v daném státě. Z toho vyplývá, ţe v kontinentálně evropské tradici mají právní řády jednotlivých států nejvíce shodných prvků v oblasti právních zásad konstituovaných římským právem, ačkoliv tyto zásady bývají často unikátním způsobem modifikovány. Mezi základní zásady soukromého práva v mezinárodním měřítku patří například zásada autonomie vůle, zásada prevence a zejména tzv. Good faith – dobrá víra. I přes všeobecně přijímaný názor o významu Good faith ale nelze hovořit o shodě na tom, zda se jedná skutečně o zásadu. Lze se setkat s názory, ţe jde o normu, pravidlo, maximu nebo „jen“ povinnost. 106 Pro potřeby této práce budeme s Good faith pracovat jako se zásadou. V různých právních řádech bývá objektivní dobrá víra pojata různě, někde je rozlišováno mezi dobrou vírou v objektivním smyslu a dobrou vírou subjektivní, jinde je uchopena jen jedna z nich, některé právní řády mezi dobrou vírou objektivní a subjektivní nerozlišují. Všeobecně ale panuje shoda, ţe zásada ochrany dobré víry (tedy dobrá víra v objektivním smyslu) je nejvyšší normativní zásadou celého soukromého práva, práva obligačního obzvláště. Z této zásady je odvozeno mnoţství jiných zásad a norem, a to i těch, které se na ní přímo neodkazují. Zásada objektivní dobré víry v sobě snoubí právo a neprávní normativní systém – morálku. Podle M. Hesselinka je tato zásada „bránou, kterou morální normy vstupují do právního řádu.“ 107 Právě to je jeden z důvodů, proč je objektivní dobrá víra jako pojem jen velmi těţko definovatelná. Největším rizikem, jeţ hrozí při vymezování jeho obsahu, je tzv. „fosilizace“. Zjednodušeně řečeno znamená fosilizace zakonzervování významu objektivní dobré víry a v důsledku toho destrukce flexibility potenciálního vyuţití.
106
Hesselink, M. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 286 an.
107
tamtéţ, s. 287.
47
108
Panuje všeobecná shoda, ţe objektivní dobrá víra vychází z Aristotelovského pojetí ekvity, se kterou v některých právních řádech zásada dobré víry splývá. 109 To je patrně důsledek činnosti Balda de Ubaldis, středověkého právníka řazeného mezi tzv. komentátory. V další části práce zabývající se mezinárodním pojetí zásady dobré víry se budeme věnovat téměř výlučně objektivní dobré víře. Důvodů je několik. Nejprve uveďme, ţe subjektivní dobrá víra není zásadou, tím méně ji lze povaţovat za zásadu všeobecně platnou. Za druhé, české specifikum zásady ochrany dobrých mravů nepředstavuje zásadu, jeţ by byla celoevropsky přijímána, ale z pohledu mezinárodní civilistiky jde spíše o dílčí projev objektivní dobré víry. Za třetí je třeba mít na zřeteli, ţe objektivní dobrá víra je ve své aktivní sloţce představována jednáním v souladu s dobrými mravy a ve své pasivní sloţce subjektivní dobrou vírou, proto je ve výkladu o objektivní dobré víře obsaţena i dobrá víra subjektivní a dobré mravy. I přes stejnou výchozí zásadu jsou v evropských právních řádech objektivní dobré víře připisovány rozdílné funkce a význam. 110 Při hledání shodných prvků se budeme dále věnovat zásadě objektivní dobré víry v zákonné úpravě smluvního práva Německa, Nizozemí a Belgie. Ačkoliv došlo v roce 2002 k výrazné novele německého civilního kodexu, přesto se i do současné německé právní úpravy promítá důsledek toho, ţe jde o jednu z nejstarších evropských občansko-právních kodifikací. Nizozemí je naopak reprezentantem moderních civilních kodexů a Belgie představuje právní kulturu na pomezí kontinentálního práva a tzv. „common law“ tradice.
1.1
Dobrá víra v německém smluvním právu
V německém občanském zákoníku (v originále „Bürgerliches Gesetzbuch“ dále jen „BGB“) je za generální klauzuli zásady dobré víry obecně povaţován jeho § 242. Podle něj je dluţník povinen plnit své povinnosti ve vztahu k věřiteli právě v souladu s objektivní dobrou vírou (Treu und Glauben). 111 V německém právním prostředí představuje objektivní dobrá víra otevřenou normu, jejíţ obsah nemůţe být určen abstraktním zobecněním, protoţe závisí na okolnostech případů
108
jde tak o riziko, o kterém jsme hovořili v souvislosti s postavením zásady dobrých mravů v recentním českém právním řádu.
109
Hesselink, M. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 287 an.
110
Hurdík, J. Dobrá víra. Právník, 2007, č. 5, s. 565.
111
Zekoll, J., Reimann, M. a kol. Introduction to German Law. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 2005, s. 188.
48
v nichţ musí být aplikována. Proto dochází k její aplikaci aţ na základě konkretizace. Tato konkretizace probíhá zejména prostřednictvím soudcovské právotvorby podobným způsobem, jakým je zpracováván princip zvaný equity do tzv. case law soudy ve Velké Británii. Není bez zajímavosti, ţe zásada objektivní dobré víry bývá v některých právních řádech vnímána jako obdoba ekvity. 112 Soudcovská právotvorba je zárukou zachování flexibility zásady dobré víry, protoţe judikatura je zpravidla flexibilnější, neţ akty zákonodárné moci. Jako prevence před zneuţíváním flexibility předmětné zásady se časem dostal do popředí zájmu poţadavek, aby nebyla objektivní dobrá víra aplikována soudcem podle jeho subjektivní představy spravedlnosti, ale tak, aby bylo výsledné řešení tím objektivně nejspravedlivějším. Jako důsledek snahy po vytvoření nástroje objektivizace vznikl tzv. „vnitřní systém“. Vnitřní systém je vlastně kategorizace případů, v nichţ se zásada dobré víry uplatňuje. Tím, ţe bylo Treu und Glauben kauzálně definováno došlo k vytvoření jednotlivých „sub-zásad“, (nebo lépe řečeno „sub-norem“) ze zásady dobré víry odvozených. 113 Tak došlo k právní reflexi situací označovaných například jako Pozitive Forderungsverletzung – tedy pozitivní porušení smluvních povinností, tzv. culpa in contrahendo – odpovědnost za předsmluvní jednání nebo Wegfall der Geschäftsgrundlage – volně přeloţeno jako zánik kauzy právního vztahu. Nejde ale o jediné zakotvení této zásady do německého práva, například § 138 BGB sankcionuje neplatností jednání, které je nemravné (coţ je podle našeho názoru jednou ze sloţek objektivní dobré víry) a § 157 BGB přikazuje, aby bylo lex contractus interpretováno v souladu se zásadou dobré víry. 114 Je nasnadě, ţe objektivní dobrá víra plní v BGB několikerou funkci. Funkce interpretační je zřetelně zakotvena v § 157 BGB, k čemuţ netřeba podávat další komentář. Funkce doplňující je prostřednictvím „vnitřního systému“ dovozována z § 242 BGB, podle nějţ existuje i povinnost informovat, spolupracovat atd. nikoliv jen pro období trvání smluvního závazkového vztahu, ale podle konkrétních okolností případu i pro období před jeho vznikem či po jeho zániku. V § 242 BGB má původ i judikatorně dovozená omezující (limitující) funkce objektivní dobré víry. Zde se dá hovořit o nepřípustném výkonu práva (unzulässige Rechtsausübung), nebo o zneuţití práva (Rechtsmißbrauch). 115 Příkladem můţe být kruté jednání bez zohlednění oprávněných zájmů druhé strany, nebo nepřiměřená odezva na
112
Hesselink, M. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 289.
113
Zimmermann, R. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 26.
114
tamtéţ, s. 28.
115
tamtéţ, s. 27.
49
určitou právní skutečnost. Za omezující funkci zásady dobré víry je podle našeho názoru nutno povaţovat i § 138 BGB, který sankcionuje neplatností takové jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Za omezující funkci Treu und Glauben pak povaţujeme i tzv. Wegfall der Geschäftsgrundlage, které umoţňuje zánik smluvního závazkového vztahu v případě, ţe se nepředvídatelným způsobem změní okolnosti za nichţ byla smlouva uzavřena a smluvní závazek se v důsledku toho stává nesplnitelným. 116 Konkretizaci zásady dobré víry bychom nepochybně našli i na jiných místech BGB, ale pro nastínění jejího postavení v německém smluvním právu postačí, co bylo řečeno výše. Pro úplnost výkladu o německém smluvním právu musíme upozornit i na skutečnost, ţe německá civilistika operuje i s pojmem subjektivní dobrá víra (guter Glaube), kterému připisuje obdobnou pozici, jako recentní český právní řád. Příkladem budiţ § 932 odst. (1) BGB, který umoţňuje nabytí vlastnického práva k věci od nevlastníka, nebo § 937 odst. (2) BGB, kde guter Glaube představuje důleţitý předpoklad pro vydrţení vlastnického práva. Závěrem si dovolíme ještě malou poznámku k procesu kodifikace. V souvislosti s novelou BGB, jeţ nabyla účinnosti v roce 2002, došlo k výslovnému zakotvení některých práv, jeţ byla původně jen judikaturně dovozována ze zásady objektivní dobré víry. Tak například § 313 BGB nyní výslovně upravuje Wegfall der Geschäftsgrundlage, nebo § 241 BGB, zakotvuje povinnost brát zřetel i na oprávněné zájmy druhé smluvní strany. 117 Zastáváme názor, ţe německý zákonodárce v tomto případě vyuţil vnitřní systém, vzniklý z právní praxe, a nadal jej normativní silou. Takový postup povaţujeme za efektivní a přínosný zejména pro adresáty právních norem.
1.2
Dobrá víra v nizozemském smluvním právu
Obligace ze smlouvy je v nizozemském soukromém právu postavena na třech vůdčích zásadách. Jedná se o zásadu smluvní svobody, zásadu smluvního konsensu a o zásadu vynutitelnosti smluvního závazku. Ţádná z uvedených zásad by neměla být oddělována od ostatních. Smluvní konsens se vztahuje zejména ke vzniku smluvního závazkového vztahu, vynutitelnost smluvního závazku míří na účinky smlouvy a zásada smluvní svobody, ač má široké pole vyuţití, je primárně povaţována za hlavní zásadu pro utváření obsahu smlouvy. 118 Zásada dobré víry ale prostupuje celou zákonnou úpravou smluvních závazkových vztahů. Logicky se tak odráţí i ve výše uvedených zásadách, které jsou objektivní dobrou
116
tamtéţ, s. 27.
117
Zimmermann, R. The New German Law of Obligations: historical and comparative perspectives. Oxford : Oxford University Press, 2005, s. 4.
118
Hartkamp, A., Tillema, M., Contract Law in the Netherlands. Haag : Kluwer Law International, 1995, s. 34.
50
vírou limitovány. To lze dovodit z čl. 6:2 odst. (1) nizozemského občanského zákoníku (v originále „Burgerlijk Wetboek“ – dále jen „BW“), podle kterého by se měli všichni účastníci právních vztahů chovat dle toho, co je „rozumné a spravedlivé“. Odstavec druhý předmětného ustanovení zakotvuje omezení aplikace zákona, zvyklostí nebo právních úkonů v případech, kdy by účinky takto vyvolané byly neslučitelné se „standardy rozumnosti a spravedlnosti“. Nizozemská právní teorie rozlišuje tři funkce zásady objektivní dobré víry. Jedná se o funkci interpretační, doplňující a rušící – resp. korekční. Obsah spojení interpretační funkce zásady dobré víry je zřejmý jiţ z jeho názvu a proto se mu nebudeme dále věnovat. Doplňující funkce objektivní dobré víry vyplývá z čl. 6:248 odst. (1) BW, podle nějţ ze smluvního závazkového vztahu vznikají nikoliv jen práva a povinnosti ve smlouvě výslovně sjednaná, ale i ta práva a povinnosti, která podle povahy smlouvy vyplývají ze zákona, zvyklostí nebo poţadavku na „rozumnost a spravedlnost“. Korekční funkce „rozumnosti a spravedlnosti“ je zakotvena v čl. 6:248 odst. (2) BW, podle kterého se smluvní práva či povinnosti, běţně závazná, nepouţijí za takových okolností, ve kterých by mohly být neslučitelné se zásadou dobré víry. Jde samozřejmě jen o výjimku ze zásady Pacta sunt servanda a o lex specialis k čl. 6:2 odst. (2) BW. V případě, ţe se ale vyskytnou takové nepředvídatelné situace, které nejsou způsobilé být v rozporu s objektivní dobrou vírou, zakotvuje BW v čl. 6:258 moţnost soudní změny obsahu smluvního závazkového vztahu. 119 Nabízí se otázka, zda by v případě rozporu výkonu smluvních práv a povinností se zásadou dobré víry nebylo moţné podle nizozemského BW usilovat o změnu v obsahu smluvního závazkového vztahu. 120 Stejně jako německé BGB, i nizozemský BW zná subjektivní dobrou víru. Její obsah lze opět vymezit jako psychický stav jednajícího. Jednající pak neví o určité právně relevantní skutečnosti, a zároveň ani není povinen o této skutečnosti vědět. Dle čl. 3:11 BW je subjektivní dobrá víra předpokladem pro nabytí vlastnického práva k movitým věcem. 121 O dobrých mravech hovoří BW ve svém čl. 3:40 odst. (1), podle kterého je nulidní takový právní úkon, který se příčí veřejnému pořádku nebo dobrým mravům. 122 Stejně jako v německém právním řádu, i v Nizozemí zákonodárce v čl. 6:258 odst. (1) BW předpokládá, ţe se mohou vyskytnout nepředvídatelné okolnosti, které mohou zbavit dluţníka povinnosti plnit (jde o tzv. „hardship“). 123 Rovněţ i tzv. culpa in contrahendo se
119
tamtéţ, s. 48 – 49.
120
Na tuto otázku si ale netroufáme odpovědět ze dvou důvodů. Jednak nepovaţujeme nizozemské občanské právo za stěţejní část této práce a jednak není naše znalost nizozemské civilistiky na takové úrovni, aby naše odpověď mohla obsáhnout všechny relevantní aspekty.
121
tamtéţ, s. 48.
122
tamtéţ, s. 83.
123
tamtéţ, s. 124.
51
v nizozemském právním ţivotě vyskytuje, ale v tomto případě se jedná o odpovědnost dovozenou judikaturou z objektivní dobré víry. 124
1.3
Dobrá víra v belgickém smluvním právu
Belgické právo náleţí do tzv. francouzské větve evropských právních systémů. To znamená, ţe v mnoha oblastech belgického práva se lze setkat s vlivem francouzského právního myšlení. Tento vliv byl ale po druhé světové válce poněkud modifikován anglosaskou právní kulturou a prostřednictvím nizozemské právní nauky i německým právním myšlením. Důvodem je notoricky známé souţití dvou národnostních etnik na území Belgie. Zatímco Valonští právníci jsou většinou orientováni na francouzské právní myšlení, Vlámští juristé se orientují zejména na nauku nizozemskou (tedy z Německa vycházející) a právní nauku pocházející ze Spojených států amerických. 125 Z těchto důvodů není belgická právnická veřejnost za jedno v hodnocení postavení objektivní dobré víry v belgickém Code civil – dále jen „CC“. Někteří souhlasí s tvrzením, ţe se jedná o důleţitou zásadu celého právního řádu – tedy obdobně, jako je tomu v Německu. Jiní naopak namítají, ţe přístup k objektivní dobré víře jako k vůdčí ideji právního řádu je v rozporu s belgickou právní tradicí. Stejně tak nepanuje ani jednota v názoru, zda je generální klauzule zásady dobré víry zakotvena v čl. 1134 – 1135 CC, nebo zda vychází z čl. 1382 – 1383 CC. Rovněţ někteří autoři řadí objektivní dobrou víru k obligacím z kontraktu, jiní k obligacím z deliktu. 126 I přes tyto rozpory rozeznává belgická právní nauka tři základní funkce objektivní dobré víry. Hovoří se tak o funkci interpretační, doplňující a zmírňující. Interpretační funkce je dovozována z imperativu, ţe obsah kaţdé smlouvy musí být v souladu se zásadou objektivní dobré víry. Doplňující funkce se opět projevuje v přesahu objektivní dobré víry do jednání smluvně či zákonem neupraveného a funkce zmírňující zakazuje takový výkon práv, jeţ by nebylo lze spravedlivě očekávat. 127 Stejně jako německá, nizozemská nebo česká, tak i belgická právní nauka operuje se subjektivní dobrou vírou, která i zde plní funkci náhrady za případnou absenci právního titulu například při nabývání vlastnického práva k movité věci od nevlastníka.
124
tamtéţ, s. 71.
125
Herbots, H. International Encyklopedia of Laws : Belgium. Deventer : Kluwer Law and Taxation Publisher, 1993, s. 30.
126
tamtéţ, s. 72 – 73.
127
tamtéţ, s. 153.
52
„Deriváty“ zásady objektivní dobré víry se vyskytují i v belgickém právu, takţe i zde je moţno setkat se například s předsmluvní odpovědností, jeţ je dovozována z čl. 1382 – 1383 CC. 128
1.4
Shrnutí evropského pojetí zásady dobré víry
I přes nejednotu v přístupu jednotlivých států k objektivní dobré víře lze v rámci celoevropského měřítka vysledovat tři základní funkční vyuţití objektivní dobré víry. Jde o vyuţití v rámci interpretace pravidel chování (zákonných i smlouvou zaloţených), dále k doplnění povinností (tedy funkce doplňující) a také funkce korekční (resp. omezující – např. zákazem zneuţití práva). 129 V oblasti smluvních závazkových vztahů má zásada dobré víry největší význam jako protiváha zásady Pacta sunt servanda. To lze dovodit z jejího vlivu na jednotlivé aspekty smluvního práva. Při uzavírání smlouvy je objektivní dobrá víra zakotvena jako předsmluvní informační povinnost či odpovědnost za zmaření předsmluvního vyjednávání (viz. culpa in contrahendo na jiném místě této práce). Takto je v mnohých řádech konstruována ze zákona, v jiných právních řádech jen judikatorně (tak tomu je v Německu pomocí tzv. „vnitřního systému“). Platnost smlouvy je také často podmíněna neporušením objektivní dobré víry. Na tomto místě je třeba poukázat na analogii, jeţ se nabízí při srovnání tohoto přístupu s českým právním řádem, kde je tento důsledek spojován s porušením zásady dobrých mravů. Rovněţ výklad práv a povinností musí být v souladu s objektivní dobrou vírou. Je přitom lhostejno, zda se jedná o výklad zákona, či smluvního ujednání. Ve vztahu k obsahu a plnění smluvního závazkového vztahu lze hovořit o věrnosti danému slovu, prevenční povinnosti, povinnosti spolupráce k dosaţení maximálního prospěchu ze smlouvy, informační povinnost (i v průběhu trvání smlouvy), pro určení podrobností plnění (pokud nejsou stanoveny zákonem či smlouvou) a popřípadě odepření plnění v případě výskytu nepředvídatelných okolností. Právě poslední jmenované, označované také jako „hardship“, je asi nejčistším všeobecně uznávaným pravidlem z Good faith vyplývajícím. Obdobně je z objektivní dobré víry odvozeno i moderační právo, podle kterého je v případě nesplnění závazku ze smlouvy moţno sníţit (či zvýšit) výši náhradního plnění. 130
128
tamtéţ, s. 116.
129
Hesselink, M. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 292 an.
130
tamtéţ, s. 295 an.
53
Z toho, co bylo uvedeno v této kapitole je zřejmá nezastupitelná úloha, kterou zásada objektivní dobré víry v rámci kontinentální právní tradice zaujímá. V dalším textu se budeme zabývat zkoumáním objektivní dobré víry jako jednotícího principu nadstátního projektů unifikace soukromého práva.
2
Dobrá víra – dobré mravy v nadstátních projektech unifikacce
Historicky nejstarším jednotícím právem bylo v rámci evropského regionu z římské právní tradice vycházející ius commune a kanonické právo. I přes různé dopady tohoto práva v jednotlivých částech Evropy lze jeho vliv vysledovat bez výjimky ve všech státech, od Itálie, přes Dánsko aţ po Velkou Británii. V rámci kontinentální Evropy byl vliv unifikujícího dědictví římského práva natolik významný, ţe ještě v 18. století mohl právník, vzdělaný v jedné zemi, bez větších obtíţí působit v zemi jiné. 131 Novověká historie unifikace (či alespoň harmonizace) právních norem soukromého práva spadá do roku 1926, kdy pod patronátem Společenství Národů v Římě vznikl Mezinárodní institut pro unifikaci smluv (v originále Institut international pour l´Unification du Droit) – známý pod zkratkou UNIDROIT (dále jen „UNIDROIT“). Zde je zastoupeno na šest desítek států ze všech světových kontinentů. V roce 1971 v rámci UNIDROIT vzniknul projekt nazvaný „Progressive Codification of International Commercial Law“, později přejmenovaný na „Principles for Interntational Commercial Contracts“ – tedy „Zásady mezinárodních obchodních smluv“. Po intenzivní práci byly tyto zásady UNIDROIT poprvé publikovány v roce 1994. 132 Tyto zásady byly ale určeny pro komerční (obchodně-právní) vyuţití, takţe s touto prací souvisejí jen okrajově.
2.1
Unifikace soukromého práva v Evropě
Nejintenzivnější snahy po dosaţení unifikovaného systému právních norem s nejširší moţnou místní působností se na evropském kontinentu začaly vyskytovat se vznikem Evropského společenství. Toto seskupení států bylo zaloţeno primárně k hospodářským účelům. Zboţně-peněţní vztahy v mezinárodně-právním prostředí ale vykazují mnohá specifika, oproti vnitrostátním. Pro usnadnění ekonomických vztahů v tomto měřítku se tak
131
Zimmermann, R. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 28 an.
132
Hartkamp, A. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 107.
54
časem začalo jevit jako nezbytné vytvoření nástupce středověkého ius commune. Zvláště po přijetí Maastrichtské smlouvy byla zřejmá snaha po vytvoření univerzálního právního řádu, který by usnadnil mezistátní styk v rámci Evropského společenství a mohl tak být katalyzátorem volného pohybu osob, zboţí a peněz. Z toho důvodu vznikla v ryze evropském rámci pod patronátem Evropské komise jiţ v 80. letech minulého století komise pro evropské smluvní právo („The Commision on European Contract Law“), vedená profesorem Ole Landou (známá také jako Landova komise). Její činnost, původně zaměřená na vytvoření evropské obdoby zásad UNIDROIT, nabyla na významu po výzvě k zahájení přípravných prací na tzv. Evropském kodexu soukromého práva (dále jen „evropský kodex“), jeţ byla usnesením Evropského parlamentu ze dne 26. května 1989 133 adresována členským státům. Je totiţ logické, ţe právě zásady představují prvek, v nichţ si jsou právní řády všech členských států evropského společenství podobné, a jako takové představují nejlepší východisko pro budoucí evropský kodex. V roce 1995 došlo k první publikaci výsledků práce Landovy komise – byly zveřejněny tzv. PECL – „Principles of European Contract Law“ – Zásad evropského smluvního práva (dále jen „PECL“). 134 PECL nejsou pramenem práva, jejich povaha je dobrovolně závazná v tom smyslu, ţe se jako právní normy pouţijí v konkrétních případech jen tehdy, pokud jejich závaznost smluvní strany do smlouvy uvedou. Mohlo by se zdát, ţe je jejich uplatnění spíše omezené. Nabízí se tak otázka, k čemu vlastně byly PECL vytvořeny. Jde snad skutečně „jen“ o prakticky nepouţitelný „polotovar“, který má předcházet evropskému kodexu? Domníváme se, ţe nikoliv. Sami tvůrci PECL (Ole Lando, 135 Arthur Hartkamp 136) uvádějí tyto hlavní funkce (resp. účel, pro který PECL vznikaly): 1) Hlavní funkce PECL je neoddiskutovatelně jako pre-kodifikační práce, která má sjednotit nejprve zásady v rámci dotčených států tak, aby bylo moţno je později pouţít jako základ v budoucím procesu kodifikace; 2) PECL mohou poslouţit jako vzor pro vnitrostátní kodifikace soukromého práva; 3) pro proces kontraktace mohou PECL slouţit buď jako vodítko pro vyvarování se problematickému obsahu smlouvy, či je lze prostřednictvím přímého odkazu zakotvit do smluvních ujednání;
133
Usnesení číslo OJ C 158/401.
134
Hartkamp, A. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 107 – 109.
135
Lando, O., Beale, H. Principles of European Cotract Law. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 2000, s. xxi an.
136
Hartkamp, A. In Bar, CH. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 109 an.
55
4) PECL můţe slouţit i jako vzdělávací pomůcka, která prostřednictvím působení na právnickou veřejnost (zejména na studenty právnických fakult) usnadní budoucí přijetí evropského kodexu; 5) je důkazem, ţe i přes roztříštěnost jednotlivých právních řádů lze nalézt shodné prvky. Z výše uvedeného je zřejmé, ţe PECL nejsou jen teoretickým abstraktem bez praktických dopadů. Opak je pravdou. PECL je významným polyfunkčním nástrojem, s moţnými dalekosáhlými následky v podobě ius commune Europeanum resp. evropského kodexu. Na okraj je třeba uvést, ţe později byly obdobným způsobem jako PECL vypracovány i tzv. PETL – „Principles of European Tort Law“ – Zásady evropského odpovědnostního práva (dále jen „PETL“). Pracovní skupina vznikla v roce 1992, výsledky byly publikovány v roce 2005. 137
2.2
Dobrá víra v PECL
O důleţitosti zásady dobré víry pro smluvní právo v kontinentálních právních řádech svědčí její zakotvení do PECL. Zde vystupuje jiţ v čl. 1:102, kde je v prvém odstavci doslova uvedeno: „Parties are free to enter into a contract and to determine its contents, subject to the requirements of good faith and fair dealing, and the mandatory rules established by these Principles.“ Jde o zakotvení smluvní svobody, jako projevu autonomie vůle. Tato svoboda můţe být omezena pouze dvěma způsoby. První je omezení plynoucí z „mandatory rules established by these Principles“ – neboli přeloţeno do české právnické mluvy – „kogentními pravidly PECL“. 138 Kogentní pravidla zakotvená v PECL jsou ta, u nichţ PECL výslovně stanoví jejich kogentnost (jde např. o čl. 4:118 – zákaz omezení odpovědnosti za škodu způsobenou podvodem, hrozbou atd.). Na roveň kogentním pravidlům je ale postavena i zásada „good faith and fair dealing“, která představuje druhé omezení smluvní svobody. Spojení pojmu good faith s pojmem fair dealing je vyjádřením spojení subjektivní stránky dobré víry (good faith) s její stránkou morální, mohli bychom říci s „dobrými mravy obchodu“ (fair dealing). 139 To
137
Web: European Group on Tort Law [citováno 20. 6. 2009]. dostupný z http://www.egtl.org/
138
Lando, O., Beale, H. Principles of European Cotract Law. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 2000, s. 99 an.
139
tamtéţ, s. 114
56
znamená, ţe spojení good faith and fair dealing je třeba vnímat jako synonymum toho, co jsme jiţ dříve pojmenovali objektivní dobrou vírou a jde tak nejen o psychický stav jednajícího, ale i o právní zakotvení postavení mimoprávního regulativu chování. Mohli bychom uzavřít, ţe zásada good faith and fair dealing má výsostnější postavení, neţ kogentní pravidla v PECL zakotvená, a to nejen z toho důvodu, ţe je v čl. 1:102 PECL uvedena ještě před nimi. Povinnosti jednání v souladu se zásadou dobré víry se není moţné podle čl. 1:201 odst. (2) PECL zprostit. Není proto překvapivé zjištění, ţe většina (ne-li všechny) kogentních pravidel v PECL obsaţených je na objektivní dobré víře zaloţená, nebo z ní alespoň odvoditelná. Příkladem budiţ jiţ jednou citovaný čl. 4:118, čl. 6:105 nebo čl. 8:109 PECL. Z uvedeného vyplývá, ţe kogentní pravidla PECL jsou zejména demonstrativním výčtem jednání, jeţ je v rozporu se zásadou dobré víry. V tomto smyslu plní objektivní dobrá víra ve vztahu ke kogentními normám PECL generální klauzuli a zároveň jediné východisko pro omezení smluvní svobody. Interpretační a zároveň doplňující funkce předmětné zásady je zakotvena v čl. 1:106 PECL. Podle jeho prvního odstavce musejí být jednotlivé normy v PECL obsaţené vykládány v souladu s objektivní dobrou vírou. Postavení objektivní dobré víry je ale nejvíce posilováno odstavcem druhým citovaného ustanovení, podle kterého se v PECL neupravené otázky mají řídit „vůdčími idejemi, na nichţ jsou PECL vybudovány“ – „with the ideas underlying the Principles.“ Ve spojení s čl. 1:201, podle kterého musí být kaţdé jednání subjektů v souladu se zásadou dobré víry (odst. (1)) a to bez moţnosti zproštění této povinnosti (odst. (2)), tak vyplývá, ţe mezi vůdčí ideje, na nichţ jsou PECL vybudovány, patří i zásada dobré víry. Lze tak snadno nahlédnout, ţe i otázky v PECL neupravené by měly podléhat reţimu good faith and fair dealing. O interpretační funkci Good faith and fair dealing ve vztahu ke smluvnímu právu lze ale hovořit aţ ve spojení s čl. 5:102 PECL, podle kterého je nutné tuto zásadu zohlednit při interpretaci obsahu smlouvy. Můţeme uzavřít, ţe v pojetí PECL je zásada ochrany dobré víry nejdůleţitějším regulátorem zásady autonomie vůle, potaţmo smluvní svobody. Její vliv dalece přesahuje do všech aspektů smluvního závazkového vztahu regulovaného PECL. Tento závěr podtrhuje skutečnost, ţe s objektivní dobrou vírou PECL výslovně operují např. v ustanoveních o odepření ochrany jednání, jeţ je v rozporu s Good faith and fair dealing (čl. 1:302), stanovením sankcí za takové jednání v předsmluvním stadiu (čl. 2:301 – jde o tzv. culpa in contrahendo), sankcionováním nečestných podmínek smlouvy (čl. 4:110 a čl. 6:102) nebo v ustanoveních o náhradách škody („Damages and Interests“ v části 5. PECL).
57
2.3
Přípravné práce navazující na Landovu komisi
Na činnost Landovy komise měla od roku 1999 navázat tzv. von Barova skupina. Šlo o pracovní skupinu, která měla za úkol přípravu návrhu evropského kodexu. Odtud je odvozen i její název: Study Group on European Civil Code – studijní skupina pro evropský civilní kodex (dále jen „SGECC“). Z popudu Evropské komise spolupracovala SGECC od roku 2005 s tzv. „Acquis group“ – výzkumnou skupinou zabývající se komunitárním soukromým právem – a se skupinou juristů, věnujících se problematice pojistných smluv. 140 Výsledky této spolupráce vyšly najevo v roce 2008, kdy byl zveřejněn tzv. Koncept společného referenčního rámce („Draft of a Common Frame Reference“), tedy jakýsi akademický návrh panevropského civilního kodexu (dále jen „DCFR“). Akademický z toho důvodu, ţe toto ius commune Europeanum zatím nebylo nadáno normativní silou, protoţe doposud neprošlo normotvorným procesem na úrovni vrcholných orgánů ES. 141 Samotný DCFR je členěn do 10 knih, které se po obecných ustanoveních (kniha I.) z větší části věnují různým aspektům obligačního práva (kniha II. - VIII.). Výjimkou je kniha IX., upravující vlastnická práva k věcem movitým, a kniha X., věnující se tzv. trustu, institutu pro kontinentálně evropského juristu ne zcela srozumitelnému. Zajímavá, a nepochybně přínosná, je příloha nazvaná „Definitions“, v níţ jsou vysvětleny pojmy pouţité v DCFR. Jde o část, jeţ byla vytvořena s vědomím, ţe moţné ius commune Europeanum z DCFR vzniklé, by mělo být platné v právních řádech, ve kterých je totoţným pojmům přisuzován ne vţdy shodný obsah.
2.4
Dobrá víra v DCFR
Ve vztahu k základním principům soukromého práva je zřejmá návaznost DCFR na PECL, protoţe v PECL formulované principy jsou DCFR přebírány a zpravidla i dále prohlubovány. V oblasti civilních smluv tak došlo jen k minimálním změnám, způsobeným spíše jen rozdílností v pouţité terminologii. Jiţ letmým pohledem do definic obsaţených v příloze k DCFR snadno zjistíme, ţe tvůrci DCFR výslovně rozlišují mezi Good faith a Good faith and fair dealing. První výraz (pouţitý například v čl. 6:103 odst. (3) knihy II. DCFR v úpravě zastoupení) je definován jako duševní postoj, charakterizovaný jako poctivý, bez vědomosti o tom, ţe určitá
140
Hurdík, J., Lavický, P., Telec I. Občanské právo hmotné I., Obecná část, ochrana osobnosti. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 35 an.
141
Bar, Ch. von, a kol. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law, Draft Common Frame of Reference. Mnichov : Sellier. european law Publisher GmbH, 2008, s. 4.
58
skutečnost není pravdivá. Jde tedy o subjektivní dobrou víru v pojetí shodném s recentní českou právní úpravou. Jako příklad pouţití uveďme čl. 2:109 knihy IX. DCFR, podle kterého je moţno nabýt vlastnické právo k věcem movitým i od nevlastníka, nebo čl. 6:103 odst. (3) knihy II. DCFR, který je věnován zastoupení. Druhý výraz představuje poţadavek kladený na obsah právního jednání. Jednání tak musí být poctivé, upřímné a musí brát ohledy i na oprávněné zájmy druhé strany vztahu. 142 Z uvedeného vyplývá, ţe DCFR zřetelně rozlišuje mezi dobrou vírou subjektivní a dobrou vírou objektivní. Za přínosné je třeba povaţovat fakt, ţe jsou tyto pojmy zasazeny do určitého interpretačního rámce, coţ se nepochybně projeví v posílení zásady právní jistoty. Stejným způsobem jako DCFR rozlišovaly dobrou víru i PECL, ale tím, ţe neobsahovaly ucelený soubor definic, musel být význam zmíněných pojmů dovozován. Takový přístup ale neprospívá harmonizaci (tím méně unifikaci) právních řádů, protoţe právní praxe tak můţe v různých právních řádech dojít k rozdílným výsledkům. Vyuţití objektivní dobré víry v DCFR je několikerého druhu. Stejně jako PECL, i DCFR jiţ v úvodních článcích zakotvuje zásadu dobré víry jako jeden z interpretačních korektivů. O interpretaci lze hovořit ve dvojím smyslu. Jednak je moţno interpretovat samotný DCFR prizmatem objektivní dobré víry (čl. 1:102 odst. (3) kniha I. DCFR), jednak je moţno interpretovat ve světle zásady dobré víry i právní úkony (například čl. 8:102 odst. (1) písm. g) knihy II. DCFR ukládá povinnost interpretovat smlouvy v souladu s Good faith and fair dealing). O významu objektivní dobré víry jako regulativu zásady smluvní svobody můţeme uvést totéţ, co jsme uvedli v kapitole o PECL. I zde platí, ţe podle čl. 1:102 odst. (1) knihy II. DCFR je autonomie vůle ve smluvním právu omezena toliko buď zásadou dobré víry, nebo kogentními právními normami. I kogentní normy v pojetí DCFR jsou vesměs jen konkretizací neţádoucího jednání, jeţ je v rozporu se zásadou dobré víry. Jako příklad můţeme uvést čl. 3:105, odst. (2) kniha III. DCFR, který omezuje ujednání, jimiţ je moţno limitovat náhradu škody. Korekční funkce objektivní dobré víry prostupuje zejména knihou II. DCFR, částí věnovanou neplatnosti smlouvy. Zde představuje porušení Good faith and fair dealing jeden z nejdůleţitějších předpokladů pro to, aby se mohl účastník smluvního závazkového vztahu vyhnout plnění. V tomto smyslu je objektivní dobrá víra pouţita například v čl. 7:201 odst. (1) knihy II. DCFR, podle kterého je důvodem vzniku omylu i zanedbání informační povinnosti v rozporu se zásadou objektivní dobré víry, nebo obdobným způsobem v čl. 7:205 odst. (1) knihy II. DCFR věnované podvodnému jednání. Pokud vezmeme v úvahu skutečnost, ţe PECL představuje vývojového předchůdce DCFR, pak nijak nepřekvapí, ţe i v DCFR lze nalézt doplňující funkci objektivní dobré víry. Jde o důsledek existence čl. 1:102 odst. (3) písm. b) ve spojení s čl. 1:102 odst. (4) knihy I.
142
tamtéţ, s. 334.
59
DCFR, podle kterého se i na otázky výslovně v DCFR neupravené pouţijí „principles underlaying DCFR“ – tedy opět „vůdčí ideje, na nichţ je DCFR vybudován“. Podle čl. 3:301 knihy II. DCFR má kaţdý povinnost při jednání dodrţovat Good faith and fair dealing. Nedodrţení tohoto imperativu v předsmluvním vztahu pak zakládá odpovědnostní vztahy (jiţ toto samo by se dalo povaţovat za doplňující funkci zásady dobré víry). Pro oblast smluvního práva je tatáţ povinnost zakotvená v čl. 1:103 knihy III. DCFR. Ve vztahu k čl. 3:301 knihy II. DCFR se jedná o lex specialis, které ale navíc obsahuje i zákaz zproštění (či omezení) této povinnosti. Sankce za porušení zásady jednání v souladu s dobrými mravy jsou pak v čl. 1:103 odst. (3) knihy III. DCFR spojeny s moţným odepřením poskytnutí plnění, náhrady škody („remedy“) atd. Z toho vyplývá, ţe objektivní dobrá víra představuje v právní úpravě smluvního práva na úrovni DCFR vůdčí ideu, na níţ je DCFR vybudováno. Z toho důvodu je třeba jí pouţívat v souladu s čl. 1:102 odst. (4) knihy I. DCFR i na místech, kde o ní DCFR přímo nehovoří. Se zásadou dobré víry úzce souvisí pojem „Reasonable“, který je definován jako objektivní zohlednění podstaty a účelu jednání, stejně jako všech okolností případu včetně zvyklostí a praxe. 143 Můţeme jej proto přeloţit jako „přiměřenost“, „rozumnost“, „oprávněnost“ nebo „spravedlnost“ 144. Nabízí se otázka, jaký je vztah mezi „Reasonable“ a „Good faith and fair dealing“. Objektivní dobrá víra v pojetí DCFR směřuje do obsahu jednání (musí být poctivé, upřímné, nikoliv bezohledné). Spravedlnost ale nesměřuje do obsahu samotného jednání, ale slouţí jako nástroj pro jeho posouzení. Například i pro posouzení toho, zda je jednání v souladu se zásadou dobré víry. Lze tak shrnout, ţe v místech, kde tvůrci DCFR pouţívají slova odvozená od výrazu Reasonable (např. unreasonable, reasonability), nabádají k obezřetnosti a zohlednění i toho, zda je předmětné jednání v souladu či v rozporu s objektivní dobrou vírou. Na tomto místě můţeme ukončit pojednání o postavení zásady dobré víry v DCFR stejným způsobem, jako jsme tomu učinili výše v případě PECL. Je zřejmé, ţe objektivní dobrá víra hraje v systému DCFR stejně významnou úlohu, jako v PECL. Právě toto je třeba mít na zřeteli v případech, kdy DCFR pouţívá pojem „reasonable“ jako měřítko pro posuzování konkrétního chování. Pokud jsme výše říkali, ţe zásada dobré víry představuje bránu, kterou morální normy vstupují do právního řádu, pak pouţití pojmu „reasonable“ představuje v některých případech kliku, která umoţňuje tuto bránu otevřít.
143
tamtéţ, s. 340.
144
Podle našeho názoru v tomto případě vystihuje pojem „spravedlnost“ nejlépe způsob, jak chápat podstatné jméno vytvořené z adjektiva „reasonable“.
60
3
Komparace funkčního užití objektivní dobré víry v mezinárodním prostředí s dobrými mravy v recentním českém ObčZ
Ve světle všeobecně přijímaného funkčního vyuţití zásady dobré víry na funkci interpretační, doplňující a korekční, je třeba se zamyslet nad tím, zda by do tohoto rámce nebylo moţné začlenit i české specifikum dobrých mravů. Zopakujme, ţe s jistou mírou zjednodušení lze říci, ţe dobré mravy hrají v českém právním řádu podobnou roli, jako v jiných právních řádech objektivní dobrá víra. O interpretační funkci zásady ochrany dobrých mravů jsme jiţ hovořili v části věnované jednotlivým aspektům smluvního závazkového vztahu v českém právním prostředí. Připomeňme jen, ţe tato funkce není českým zákonodárcem přímo zakotvená, ale lze ji negativně dovozovat z § 3 a § 39 ObčZ a z ustálené judikatury týkající se neplatnosti smlouvy. Při tomto vědomí můţeme shrnout, ţe výklad smlouvy musí být prováděn se zřetelem k zásadě ochrany dobrých mravů, tedy jejich interpretační funkce je latentně obsaţená i v české právní úpravě. Doplňující funkci dobrých mravů lze vysledovat rovněţ spíše nepřímo a v míře velmi omezené. Jde vlastně jen o konkretizaci zákazu chování v rozporu s dobrými mravy, obsaţeného v § 3 ObčZ. Sem lze podřadit znění § 630, § 711 a § 759 ObčZ, které umoţňují ukončení některých druhů smluvních závazkových vztahů po jednání contra bonos mores. Dobré mravy zde tedy doplňují povinnosti chovat se mravně prostřednictvím represivněvýchovného působení. Dluţno ale říci, ţe tato povinnost zde nevystupuje ve stejném postavení, jako v jiných právních řádech. Vztahuje se k širšímu spektru povinností, které vyplývají ze zákona negativně, a jejichţ porušení zpravidla směřuje proti třetím osobám, nikoliv proti druhému účastníkovi smluvního závazkového vztahu. To činí doplňující funkci dobrých mravů v českém právním řádu poněkud problematickou. Zákonodárce evidentně spoléhá na splnění povinnosti, obsaţené v § 43 ObčZ, podle kterého jsou „účastníci (smluvního závazkového vztahu) povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku sporů.“ S ním souvisí § 3 odst. (2) ObčZ, podle kterého mají být „případné rozpory odstraněny především dohodou.“ Podle našeho názoru by bylo výrazně prospěšnější, kdyby jako subsidiární regulativ chování účastníků zákonodárce zavedl dobré mravy (resp. objektivní dobrou víru) v normě podobného rozsahu, jako je v Německu zakotveno Treu und Glauben v § 242 BGB. Největší pozornost věnoval zásadě ochrany dobrých mravů český zákonodárce ve vztahu k jejich funkci korekční. Tato omezující funkce prostupuje celým ObčZ, počínaje jejím generálním zakotvením v § 3 ObčZ, která můţe nárokové subjektivní právo „změnit“ v naturální obligaci, přes § 39, § 53 a § 56 ObčZ, tvořící „sankční“ pojetí dobrých mravů, a konče § 630, § 711 a § 759 ObčZ s jejich významem „represivně-výchovným“. I restituční
61
vyuţití dobrých mravů a jejich vědomého porušení uvedeného v § 424 ObčZ v souvislosti s odpovědností za škodu musíme chápat jako subsidiární funkční korektiv.
4
Shrnutí IV. části
V dnešní době nabývá zásada dobré víry na důleţitosti přímo úměrně s tím, jak se zvyšuje úsilí Evropského společenství o sjednocení norem soukromého práva jako nezbytného předpokladu pro dosaţení základních cílů, které jsou procesem sjednocování Evropy sledovány. Pokud je moţné v dokumentech s plánovanou nadstátní působností vysledovat vysokou relevanci objektivní dobré víry, je to jen důsledek jejího exkluzivního postavení v rámci jednotlivých právních řádů. Důraz této kapitoly byl dán zejména na funkční vyuţití objektivní dobré víry, které je podobné v rámci většiny kontinentálních evropských právních řádů, český právní řád nevyjímaje. Právě důsledné a sofistikované sjednocení funkčního vyuţití právních zásad by mělo vţdy předcházet kaţdé normotvorbě, tím spíše normotvorbě nadstátního charakteru. Proto můţeme uzavřít, ţe objektivní dobrá víra jako stěţejní právní zásada smluvního práva je jedním z klíčových činitelů evropských unifikačních tendencí na poli smluvního práva.
62
Část V.: Dobrá víra a dobré mravy v českém soukromém právu de lege ferenda 1
Nová kodifikace občanského práva v ČR
Jiţ na počátku 90. let minulého století vznikla první pracovní skupina, jejímţ cílem bylo zahájit práce na kodifikaci nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“). V polovině 90. let byly představeny první výsledky její činnosti. 145 Dnes je jiţ k dispozici téměř kompletní návrh paragrafového znění NOZ. Z důvodové zprávy k tomuto novému kodexu soukromého práva vyplývá, ţe v něm má být obsaţena úprava práva rodinného, širší úprava právnických osob, smluvní právo (takţe dojde k zániku kodexového dualismu smluvní úpravy občansko-právní a obchodně-právní) a výrazně podrobněji mají být upraveny všechny základní soukromoprávní vztahy, nyní obsaţené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku. Jsou zřejmé snahy po „vyčištění“ pojmosloví a nazývání právních institutů, právních skutečností, subjektů a objektů správným jménem. 146 Nynější situace legislativního procesu je následující. Původně vládní návrh NOZ byl předloţen poslanecké sněmovně jako poslanecký návrh NOZ. 9. června 2009 byl ale tento návrh z červnové schůze poslanecké sněmovny vyřazen s odůvodněním, ţe jeho předkladatel nechce, aby se stala rekodifikace soukromého práva předmětem předvolebního boje, a rovněţ proto, aby mohlo ještě dojít k některým změnám. Doposud tak stále probíhají úpravy paragrafového znění NOZ a lze předpokládat, ţe ke změnám dojde i v průběhu samotného legislativního procesu ať uţ na půdě poslanecké sněmovny, nebo na půdě senátu. Z toho důvodu nepovaţujeme za rozumné zabývat se konkrétními ustanoveními zvláštní části, majícími vztah k dobrým mravům či dobré víře, a budeme se namísto toho věnovat první části NOZ věnované úvodním ustanovením. Právě tato část má z důvodu své obecnosti a nejuţšího vztahu k právní teorii soukromého práva největší naději na to, ţe bude v průběhu legislativního procesu změněna jen minimálně. Proto se na dalších řádcích budeme zabývat spíše nástinem postavení zásady dobrých mravů a subjektivní dobrou vírou v NOZ obecně, neţ jejich konkrétním projevům ve smluvním právu.
145
Hurdík, J. Soukromé právo na prahu třetího tisíciletí. Právník, 2002, č. 5, s. 530
146
Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku s. 20 an.
63
1.1
Dobrá víra v návrhu nového občanského zákoníku
Stejně jako v nynějším ObčZ, i NOZ obsahuje několik ustanovení, v nichţ je obsaţena subjektivní dobrá víra. V tomto směru NOZ zřetelně navazuje na ObčZ. Ačkoliv se lze setkat i s jiným názorem, podle našeho názoru v NOZ není obsaţena objektivní dobrá víra ve smyslu zásady nadřazené dobrým mravům, protoţe její místo stále zaujímají dobré mravy.
1.1.1 Subjektivní dobrá víra Subjektivní dobrá víra je i v NOZ pouţívána pro označení psychického vztahu jednajícího ke všem relevantním okolnostem jeho jednání. V § 7 NOZ je stanovena presumpce jednání v dobré víře. Oproti situaci, jeţ je popisována J. Hurdíkem, 147 lze ale přece jen vysledovat změnu v přístupu tvůrců NOZ k tomuto fenoménu. Subjektivní dobrá víra jiţ není označována za právní zásadu. Na rozdíl od současného ObčZ navíc dochází k rozšíření aplikačních moţností subjektivní dobré víry. Jde například o případ nabytí vlastnického práva k movité věci od nevlastníka. Dalším zvýšení významu dobré víry lze vypozorovat ve výrazném rozšíření působnosti subjektivní dobré víry, kdy je oproti nynějšímu ObčZ mnohem více respektována i ochrana dobré víry třetích osob. Ačkoliv jde „jen“ o rozšíření funkce dobré víry jako ochrany subjektů, lze i toto povaţovat za projev tendence ke sbliţování právní úpravy soukromého práva mezi jednotlivými státy. Návaznost zakotvení dobré víry na její současné zakotvení v ObčZ je patrná i z toho, ţe NOZ pouţívá dobrou víru jako „polehčující“ či její nedostatek jako „přitěţující“ okolnost. Konkrétně lze hovořit například o limitaci náhrady nákladů za neoprávněnou stavbu, pokud byla postavena v dobré víře.
1.2.1 Objektivní dobrá víra NOZ výslovně neupravuje objektivní dobrou víru. V důvodové zprávě k § 6 NOZ je to zdůvodňováno tím, ţe její funkci v českém právním prostředí plní dobré mravy. Docházíme tak k jinému závěru, neţ P. Tégl. Podle něj je objektivní dobrá víra obsaţena
147
Hurdík, J. Dobrá víra. Právník, 2007, č. 5, s. 571 - 572
64
v pojmu „poctivost“. 148 S tímto závěrem si ale dovolíme nesouhlasit, coţ odůvodňujeme následovně. Je pravdou, ţe pojem „poctivost“ má aţ překvapivě blízko k výrazu „fair dealing“, jak je konstruován ve spojení „Good faith and fair dealing“ v PECL a v DCFR. Na stranu druhou je třeba uvědomit si, ţe právní jazyk je specifický tím, ţe pojmy v obecném jazyce významově synonymickými mnohdy rozumí různý obsah. V rámci pouţití jednoho pojmu ve dvou různých jazycích platí toto pravidlo dvojnásob. Z toho důvodu nepřikládáme váhu jazykové blízkosti obou pojmů. Jiná souvislost se podle našeho mínění vysledovat nedá. Proti tvrzení o tom, ţe je poctivost výrazem pro objektivní dobrou víru svědčí fakt, ţe sami autoři NOZ v důvodové zprávě k § 6 zavádějí pojem dobrých mravů jako ekvivalent Treu und Glauben a bonne foi. Netřeba příliš zdůrazňovat, ţe francouzské bonne foi a německé Treu und Glauben jsou všeobecně povaţovány za lokální označení toho, co je všeobecně chápáno pod pojmem objektivní dobrá víra. Pokud bychom chtěli význam pojmu poctivosti nějak systematicky začlenit do výkladu o NOZ, mohli bychom zvolit dvě cesty. První spočívá v rozboru § 7, kde se hovoří o poctivosti ve spojení s dobrou vírou. Druhá spočívá v jazykovém a logickém rozboru pojmů poctivost, slušnost a dobré mravy. Zaměřme se nyní na znění § 7 NOZ. V něm je presumováno, ţe kaţdé jednání je poctivé a v dobré víře. Důvodová zpráva k předmětnému ustanovení je velice stručná, problém vztahu poctivosti a dobré víry neřešící. Dobrou vírou je samozřejmě míněna subjektivní dobrá víra. Vzhledem ke spojení dobré víry na straně jedné a poctivosti na straně druhé, lze ale dojít k závěru, ţe podle vůle tvůrců NOZ mají k sobě mít uţší vztah. Stejně jako dobrá víra, i poctivost má svůj základ v psychice jednajícího. Stejně jako dobrá víra v bezvadnost jednání, i poctivost představuje takovou sloţku jednání, která nemá v úmyslu kohokoliv oklamat. Na rozdíl od dobré víry, která je postavena na principu důvěry (tedy pouhém očekávání), je ale poctivost spjata i s vůlí, resp. s úmyslem (tedy s jednáním). Jde tak o návrat k tradici ABGB, který s poctivostí pracoval obdobným způsobem. Mohlo by se zdát, ţe poctivost je protipólem dobré víry. Dobrá víra je totiţ očekáváním, ţe druhá strana vztahu bude při svém jednání jednat poctivě. Poctivost ale představuje víc, neţ jen protipól subjektivní dobré víry, jsme toho názoru, ţe je spjata i s dobrými mravy. Tím se dostáváme ke druhému interpretačnímu způsobu. Poctivost je psychickým vztahem jednajícího k jeho jednání, kdy je jednající při znalosti relevantních okolností prost úmyslu podvést druhou stranu. Jiný, v NOZ pouţitý pojem – slušnost je podle našeho názoru způsob, jakým jsou při jednání zohledněny skutkově relevantní okolnosti. Zjednodušeně řečeno představuje slušnost formu, v jaké je prezentována poctivost. Dobré mravy v sobě ale jako zásada kumulují slušnost i poctivost.
148
Tégl, P. Dobrá víra. Praha : Univerzita Karlova, 2008, s. 91, dosud nepublikovaná disertační práce, citováno s výslovným souhlasem autora.
65
Můţeme tedy učinit následující závěry. Za prvé jsou slušnost a poctivost dílčími aspekty dobrých mravů. Za druhé je třeba mít na paměti, ţe poctivost zároveň přesahuje i do sféry vědomí a tvoří tak zrcadlový odraz subjektivní dobré víry. Za třetí jde o rozšíření významu dobrých mravů a zohlednění jejich vědomostní sloţky – tedy můţeme hovořit o určité konkretizaci obsahu zásady dobrých mravů oproti současnému ObčZ.
2
Dobré mravy v návrhu nového občanského zákoníku
Současnému ObčZ je v důvodové zprávě k NOZ vytýkáno, ţe vztahy mezi subjekty reguluje v první řadě na zásadě rovnosti, nikoliv na zásadě autonomie vůle. Je zřejmé, ţe tvůrci NOZ se snaţí tento stav napravit, kdyţ § 1 odst. (2) NOZ formulují takto: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný přádek, nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Bez nadsázky tak můţeme zásadu autonomie vůle zde vyjádřenou označit za nejobecnější imperativ a východisko všech soukromoprávních vztahů. Toto východisko můţe být omezeno jen výjimečně a to v případech, v kterých tak stanoví zákon (kogentní ustanovení), nebo v případech zvláštního zřetele hodných. Za tyto případy zvláštního zřetele hodných jsou povaţovány i dobré mravy. Z toho důvodu lze říci, ţe význam, jaký má zásada dobrých mravů v současném ObčZ, tedy význam obdobný, jaký má zásada objektivní dobré víry v zahraničních civilních kodexech a nadstátních právních systémech, je respektována i NOZ. I zde se dobré mravy uplatní jako „protiváha“ zásady pacta sunt servanda. Jednoznačné zakotvení dobrých mravů jako základního korektivu autonomie vůle je ale poněkud komplikováno z několika důvodů. Za prvé, zásada ochrany dobrých mravů není v textu zákona nikde obsaţena. Jiţ na první pohled sice zaujme znění § 3 odst. (2) NOZ, ve kterém jsou vyjmenovány zásady, na kterých soukromé právo spočívá. Je ale zajímavé, ţe s výjimkou zásady uvedené pod písmenem d) citovaného paragrafu (zásada pacta sunt servanda), se zde není moţno setkat s právními zásadami jako vůdčími idejemi, z nichţ by byly odvozeny konkrétní právní normy. Tak zde kromě zásady ochrany dobrých mravů například chybí zakotvení obecné prevenční povinnosti, není zde uvedena zásada Vigilantibus iura scripta sunt ani zásada právní jistoty (resp. zásada jistoty občanskoprávního obratu). Uvedený výčet „zásad“ je podle našeho názoru jen výčtem obecných hodnot, k jejichţ ochraně a naplnění mají právní normy vést. Doplněním výčtu těchto hodnot deklarací o ochraně, nebo naopak neurčitým vymezením povinností na tomto závěru nic nemění. Je jistě chvályhodné, ţe se autoři NOZ snaţí o zakotvení hodnotového systému do norem soukromého práva, ale bohuţel, tento způsob zakotvení přísluší spíše právu ústavnímu, neţ
66
občanskému. Skutečnost, ţe § 3 prostřednictvím odst. (3) NOZ výše uvedený výčet hodnot činí jen demonstrativním, náš názor nevyvrací. Pokud chtěli autoři NOZ zakotvit zásady soukromého práva do kodexu, pak měli důsledně rozlišovat mezi zásadami, z nichţ právní normy vyrůstají a hodnotami, k jejichţ naplnění právní normy směřují. Rovněţ povaţujeme za matoucí spojení výrazu „zásada“ s hodnotami. Za druhé zcela souhlasíme s P. Téglem v tom, ţe není nikde v celém kodexu zakotvena všeobecná povinnost chovat se v souladu s dobrými mravy. 149 Je přitom paradoxem, ţe právě tato vada je vytýkána samotnými autory NOZ současnému ObčZ. Dluţno ale říci, ţe minimálně dva dílčí prvky této obecné povinnosti v NOZ obsaţeny jsou. Dílčí stránka vztahující se k povinnosti respektovat dobré mravy ve smluvním styku je obsaţena v § 1 odst. (2) NOZ. Druhou dílčí stránku všeobecné povinnosti jednat v souladu s dobrými mravy obsahuje § 6 odst. (1) NOZ, podle kterého lze oprávnění uplatnit a povinnost splnit jen při poctivém dodrţování dobrých mravů. Problematickým se jeví pouţití výrazu „uplatnit“, který bývá chápán jako uplatnění práva před soudem. Na stranu druhou, vzhledem k tomu, ţe je pouţito spojení „právo uplatnit“ jako reflexe spojení „povinnost splnit“ se nám ale zdá pravděpodobnější, ţe tvůrci NOZ měli na mysli nikoliv uplatnění práva před soudem, ale výkon práva. V souvislosti s dobrými mravy se jeví být velice problematickým i výše uvedený pojem „slušnosti“, „zásady slušnosti“ nebo „ohledy slušnosti“ se kterými NOZ hojně operuje. Jsme toho názoru, ţe je tento pojem uţíván ve dvou významových rovinách. Za prvé se jedná o dílčí aspekt zásady ochrany dobrých mravů, jak uvedeno výše. Jde například o jeden z důvodů bránících dovolat se relativní neúčinnosti (nyní relativní neplatnosti) právního jednání (nyní právního úkonu). Druhá významová rovina se blíţí k pojmu „přiměřenost“. Napadá nás ještě pojem „spravedlnost“, ale vzhledem k pouţití pojmu slušnosti by výraz „spravedlnost“ mohl vést k zavádějícím závěrům o tom, ţe je legálně moţno respektovat „nespravedlnost“. Jde o případy, kdy má například usufruktář právo na „slušné odbytné“, pokud bude vlastník věci trvat na zániku uţívacího práva, popřípadě právo na „slušnou výţivu“ pozůstalého manţela po dobu 6-ti týdnů ode dne smrti druhého z manţelů. Nelze nechat bez povšimnutí ani spojení uvedené v § 6 odst. (1) NOZ, podle kterého „lze práva uplatnit (…) jen při poctivém dodržování dobrých mravů.“ Otázkou je, co zamýšleli tvůrci NOZ výrazem „poctivý“ v tomto kontextu. Jiţ jsme uvedli, ţe povaţujeme poctivost za sloţku dobrých mravů. Z toho důvodu povaţujeme za vhodnější pouţití pojmu „důslednost“, který pravděpodobně lépe vystihuje úmysl autorů NOZ. K jednotlivým funkcím dobrých mravů lze říci jen málo. Obecně musíme vytknout NOZ absenci obecné povinnosti jednání v souladu s dobrými mravy, normu s obdobnou vahou, jako je § 242 BGB. Funkce interpretační zde zakotvena je, a to jak ve vztahu
149
tamtéţ, s. 92.
67
k interpretaci norem NOZ, tak i k interpretaci právního jednání. O funkci korekční bychom mohli hovořit ve spojení s § 1 odst. (2) a § 6 odst. (1) NOZ. Doplňující funkce není komplexně zakotvena právě z důvodu absence obecné povinnosti dodrţování dobrých mravů, proto je soustředěna jen do dílčích norem zvláštní části NOZ.. S ohledem na probíhající práce se ale nelze aţ do dokončení finální podoby NOZ kvalifikovaně vyjádřit k jednotlivým funkcím dobrých mravů. Naše úvahy o smyslu a účelu jednotlivých výše uvedených pojmů se tak zakládají spíše na domněnkách dovozených z důvodové zprávy k NOZ. Poslední připomínka k NOZ směřuje k zavádění nového pojmosloví. Tím, ţe autoři NOZ nikde neurčují vztah mezi dobrými mravy, slušností a poctivostí, a také tím, ţe slušnost je pouţívána ve dvou významových a zcela odlišných rovinách, je porušen jeden z cílů NOZ – tedy pročištění uţívaného pojmosloví tak, aby byl vnitřně nerozporný a systematický. Jsme toho názoru, ţe v této oblasti by si, jinak nepochybně velmi obsáhlá a kvalitní kodifikace, zaslouţila určité doplnění.
3
Shrnutí V. části
Ve vztahu k subjektivní dobré víře nedoznala úprava NOZ ţádných výraznějších změn oproti současnému ObčZ. Ve vztahu k objektivní dobré víře rovněţ tvůrci NOZ zaujali obdobný postoj, jako tvůrci první velké „porevoluční“ novely v roce 1991, kdyţ zachovali dobré mravy jako pojem funkčně nahrazující objektivní dobrou víru. K tomu byly ještě přidány některé nové pojmy s dobrými mravy patrně související. Jde o pojmy poctivost a slušnost. V tomto směru autoři NOZ rozšířili flexibilní pojmosloví, kterému ale neudělili ţádný řád v podobě náčrtu vzájemných vztahů. To ale ve stávající podobě můţe vést aţ k oslabení zásady právní jistoty. Nedodrţením pravidla, jeţ si tvůrci NOZ sami stanovili – pojmoslovnou důsledností – je tak značně znehodnocen dobrý úmysl. Pevně ale věříme, ţe započaté práce budou pokračovat aţ do odstranění těchto nedostatků tak, aby mohla připravovaná kodifikace slouţit i v dobách moţné unifikace evropské civilistiky.
68
Závěr I přes to, ţe si tuto skutečnost právnická veřejnost ne vţdy úplně uvědomuje, hrají i v dnešním právu zásady nezanedbatelnou úlohu. Ať uţ se jedná jen o skrytou vůdčí ideu, nebo o konkrétní normativní vyjádření. Dobré mravy a objektivní dobrá víra jsou právě těmi zásadami, které jsou zároveň vůdčími idejemi, a zároveň i neprávními normami, kterým právo propůjčuje sílu zákona a garanci veřejnou mocí. Objektivní dobrá víra (resp. zásada dobré víry) je ale zásadou přesahující přes dobré mravy, které jsou v objektivní dobré víře rovněţ obsaţeny. Podle našeho názoru je objektivní dobrá víra tvořena nejen dobrými mravy, ale i subjektivní dobrou vírou. Naopak dobrá víra v psychickém (či subjektivním) slova smyslu nepředstavuje právní zásadu vůbec. Jde o hodnotově neutrální a jen podpůrný jev, jenţ je spjat s kaţdým právním jednáním, ale kterému zákonodárce přikládá význam jen v některých případech. Subjektivní dobrá víra existuje spolu s právním titulem, ale můţe existovat i bez něj. A právě z důvodu ochrany legitimního očekávání účastníků právního vztahu (resp. zásady ochrany právní jistoty) můţe být výjimečně skutečností, která prolamuje i právní zásadu Nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet. Subjektivní dobrá víra, objektivní dobrá víra i dobré mravy jsou pojmy flexibilní, slouţící k co největší moţné flexibilitě právního systému tak, aby bylo objektivní právo způsobilé co moţná nejlépe reagovat na měnící se potřeby svých adresátů. Dobrými mravy je umoţněno pronikání neprávních normativních systémů do systému práva. Dobrá víra naopak slouţí k průniku legitimního očekávání do právních norem. Objektivní dobrá víra tudíţ musí představovat průnik všech relevantních okolností do systému práva, bez ohledu na jejich původ v okolí či psychice subjektů. Takovéto pojetí objektivní dobré víry má své kořeny v římském právu. V něm vývojově došlo k pohlcení dobrých mravů dobrou vírou v důsledku uvolnění římskoprávního formalismu. Od dob jeho prvotní recepce ale došlo v zemích podléhající vlivu rakouského právního myšlení k odlišnému přístupu, neţ je tomu v případě zemí německého, resp. francouzského vlivu právního myšlení. Rakouská civilistika v ABGB začala důsledně rozlišovat dobré mravy, a subjektivní dobrou víru nahradila pojmem s přesahem do dobrých mravů, čímţ fakticky plnohodnotně nahradila objektivní dobrou víru. Německá civilistika zachovala existenci objektivní dobré víry a pouţívá vedle ní subjektivní dobrou víru jako ryze psychickou kategorii. Současný občanský zákoník navázal na rakouskou právní tradici. Na rozdíl od ní, ale nepřevzal poctivost jako pojem přesahující subjektivní dobrou víru, ale pouţívá jen dobrou víru v podobném duchu, jako německá právní úprava. Tím došlo k tomu, ţe široké aplikaci neprávních regulativů brání částečná mezerovitost v právní úpravě neprávních systémů a jevů.
69
I přes tuto skutečnost jsou ale v recentním ObčZ zřetelné tendence pouţívat zásadu dobrých mravů obdobným způsobem, jako je v zahraničních právních řádech pouţívána objektivní dobrá víra. Proto lze o dobrých mravech hovořit jako o lokální modifikaci zásady dobré víry. Bohuţel ale není toto obdobné uţívání zcela důsledné a proto je uţití dobrých mravů jen omezené oproti jiným právním úpravám. Lze tak hovořit o zakotvení zásady ochrany dobrých mravů v českém právním řádu jako obecné povinnosti, sankce, nebo jako nástroje pro činnost soudu. Je zřejmé, ţe z generální klauzule dobrých mravů vyplývá kaţdé další zakotvení dobrých mravů v právním řádu. Sankce se vyskytují v různé podobě – od neplatnosti, přes důvod ke zrušení právního vztahu a konče restituční funkcí, a dobré mravy musí být obsaţeny ve většině činností soudu – ať uţ jako předmět zkoumání ex post, či nástroj pro posuzování ex ante. Oproti tomu je v české právním řádu funkční vyuţití dobré víry poněkud uţší, kdyţ je soustředěna jen na ochranu legitimního očekávání nebo na zlepšení či zhoršení pozice subjektu, jeţ je v mylné subjektivní víře. Právě tato diverzifikace funkčního pouţití dobrých mravů i dobré víry v současném právním řádu má nezanedbatelný význam v procesu kontraktace. Zde musí být dobrá víra i dobré mravy zohledněny při vzniku smlouvy, určování jejího obsahu, při výkladu nebo při porušení smluvního závazku. Dokonce i právní instituty, které nejsou výslovně uvedeny v současném ObčZ je moţno z dobrých mravů dovodit (např. culpa in contrahendo). Bohuţel je tento nezanedbatelný význam dobré víry a dobrých mravů právní praxí poněkud opomíjen. Funkce, jaké jsou přisuzovány dobrým mravům a dobré víře, jsou ale v zahraničních právních řádech zobecněny a rozšířeny. Tak například význam subjektivní dobré víry je výrazně pozvednut v moţnost nabýt vlastnického práva k movité věci od nevlastníka. Dobré mravy, nahrazeny objektivní dobrou vírou, jsou pouţívány k interpretaci, doplnění či korekci práv a povinností ze smluvního závazkového vztahu vyplývající. Tyto funkce ale není moţné v recentní české právní úpravě z dobrých mravů dovodit v plné míře. Důraz je kladen zejména na funkci korekční, nepřímo lze dovodit i jejich funkce interpretační, ale naopak zcela nedostatečná je úprava funkce doplňující. Návrh nového civilního kodexu se snaţí tyto nedostatky napravit. Dobré mravy jsou zachovány jako české specifikum objektivní dobré víry. Je ale zřejmá snaha o rozšíření jejího pole působnosti. Bohuţel toto rozšíření je poněkud rozpačité, a to z toho důvodu, ţe v návrhu nového občanského zákoníku není zakotvena obecná norma přikazující veškeré jednání, jeho výklad, doplnění a případnou korekci provádět v souladu se zásadou dobrých mravů. Naopak dobrá víra je rozšířena tím způsobem, ţe je mnohem více zohledňována dobrá víra třetích osob, a zároveň, ţe je umoţněno nabytí vlastnického práva k věci movité od nevlastníka. Vedle pojmů dobrá víra a dobré mravy se ale tvůrci návrhu nového občanského zákoníku vracejí k odkazu ABGB, kdyţ opět zakotvují pojmy jako „slušnost“ a „poctivost“. 70
Není ale nijak spolehlivě naznačen vztah mezi nimi. Z toho důvodu nabízíme do diskuse náš návrh řešení vztahů. Poctivost je tak subjektivní dobrá víra doplněná vůlí a přesahující aţ do dobrých mravů. Slušnost je podřízena dobrý mravům, ale představuje způsob, v jakém je projevována poctivost. Z důvodu nejasného přístupu tvůrců nového civilního kodexu k těmto pojmům ale zůstává otázka vztahu mezi nimi zcela otevřená. Doufáme, ţe odpověď na ní bude zakotvena v konečné verzi připravovaného nového občanského zákoníku.
71
Résumé This diploma thesis deals with morality and good faith. The purpose of this subject is notification to sense of underlying principles of private law. It is necessary to say the objective good faith is one of the most important private law principles. It was imposed to law by ancient roman lawyers and it was based on the Greek philosophy of equity. It is “outside a law” coming normative system. It is binding because law declares its power of law in specific situations. So it is law principle, which is basis of other law norms, but on the other hand, it is flexible law norm, through moral norms are coming to the law. In sequence to another law theory, we try to explain why objective good faith consists of Morality – as its active element – and subjective good faith – as its passive element. Its main function is to balance the effect of principle known as Pacta sunt servanda and to limit the leading principle of private law – freedom of will. There is often used “Morality” in Czech Republic when Czech jurist talks about what is normally been understood by using phrase “objective good faith”. The reason is there is no tradition in using objective good faith, thus good faith means in Czech only subjective good faith, and the only useable term is “Morality”, though it has a narrow meaning. Although according to us Morality is just a part of objective good faith. Morality has many functions, which in other law systems belongs to objective good faith. Breaking of Morality is generally prohibited. There could be three different sanctions connected with its breaching. The first one is invalidity of legal act. Another could be reason for discharge of a contract. The third could be cause for law liability. Morality is also used as a necessary aspect in judicial decision-making. Contrary to objective good faith, subjective good faith is generally known in Czech law as “state of mind”, so in comparison to other continental law systems its meaning is the same. There are also two different functions in case of subjective good faith. The first one is protection of legitimate expectation, the second is “mitigating circumstance” in case of breach of law and law liability. Morality and good faith have huge impact to whole Czech law system, especially to law of contract. Unfortunately, it is unsufficiently reflected by Czech lawyers. We tried to show all the possible effects of subjective good faith and Morality to any aspect of contract. We dealt with formation, validity, effect, content, interpretation, performance and remedies for Non-performance. It was shown how useful could be incorporation of Morality to a system of law if there is need of law practice to catch undefined relation, e. g. culpa in contrahendo. Objective good faith has many variations in different European countries. In Germany, for example, it is known as Treu und Glauben, in France it is called bonne Foi. It is incorporated also to Dutch and Belgium law system. Despite different names it has in each
72
of this system three basic functions. Objective good faith could be resource of interpretation, it may establish new subjective rights or duties and it could be reason for avoiding of performance. The first function is called as “interpretation”, the second is called as “supplementation” and the third as “correction”. The same situation is included in proposal of international civil law codification, known as Draft Common Frame of Reference, and its “antecedent” the Principles of European Contract Law too. There are also three main functions of objective good faith – interpretation, supplementation and correction. Nevertheless, those three generally accepted functions of objective good faith are not included in Czech provisions about Morality. There could be deduced interpretation by using judicature. But there is almost no included supplementation. The most attention of Czech law maker was attracted to correction, which is the most comprehensive function of Morality. This situation seems to be unacceptable, if there is international aim to unify all civil law across the whole European Union. As it was said there is just a little difference in using subjective good faith in all continental law systems. So there is no reason to make any change in attitude to this idea in DCFR and PECL. Because of creating new Czech civil code, it seems necessary to focus on its provisions as well. As it was said there is an unsufficient situation in comparison function of Morality (or objective Good faith) in recent Czech and recent international law systems. Authors of new Czech civil code are trying to continue in ABGB tradition. Probably it is the reason, why there is used idea of “honesty”, which is according to us somewhere between subjective good faith and Morality. It is also only speculation, what means “fairness”, if there is still “Morality”, and there are no indicia about their relationships. We have to call attention to the missing of general “Morality norm” in sense of § 242 BGB in Germany. Probably this absence is main reason, why there could be said almost nothing about supplemental function of Morality. In case of subjective good faith, there could be seen improving of its importance. It is done by making more provisions and situation, where should be subjective good faith reflected. We have to say there was made a hard work on recent proposal of new civil code in Czech Republic. Nevertheless, there is still a lot of work to do before the proposal of new Czech civil code will become a law. In this situation we hope to authors of new Czech civil code improve these insufficiency, which seems to be one of the obstacles of European civil code unification.
73
Seznam použité literatury -
-
Bar, Ch. von, a kol. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law, Draft Common Frame of Reference. Mnichov : Sellier. european law Publisher GmbH, 2008, 396 s. Bar, Ch. von a kol. Towards a European Civil Code. 2. vydání, Haag : Kluwer Law International, 1998, 652 s. Bartošek, M. Dějiny římského práva ve třech fázích jeho vývoje. 2. vydání. Praha : Academia, 1995, 280 s. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha : Academia, 1994, 469 s. Čermák, J. a kol. Universum všeobecná encyklopedie. C-E. Praha : Odeon, 2000, 681 s. Čermák, J. a kol. Universum všeobecná encyklopedie. M-R. Praha : Odeon, 2002, 800 s. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 – 487. Praha : Linde, a. s., 2008, 1391 s. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek § 488 – 880. Praha : Linde, a. s., 2008, 1248 s. Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Masarykova univerzita, 1993, 404 s. Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, 433 s. Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeloţil Jaromír Kincl. Brno : Doplněk, 1999, 274 s. Hartkamp, A., Tillema, M., Contract Law in the Netherlands. Haag : Kluwer Law International, 1995, 228 s. Herbots, H. International Encyklopedia of Laws : Belgium. Deventer : Kluwer Law and Taxation Publisher, 1993, 298 s. Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. Přeloţila Sylva Adlerová a kol. Praha : C. H. Beck, 1998, 708 s. Hurdík, J. Dobrá víra. Právník, 2007, č. 5, s. 565 – 573. Hurdík, J. Soukromé právo na prahu třetího tisíciletí. Právník, 2002, č. 5, s. 527 – 543. Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, 168 s. Hurdík, J., Lavický, P., Telec I. Občanské právo hmotné I., Obecná část, ochrana osobnosti. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, 140 s. Jehlička, O. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 1416 s. Kadlecová, M. a kol. Právní Dějiny. 2. vydání. Praha : Eurolex bohemia, s. r. o., 2005, 816 s. Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. Praha : Panorama, 1990, 469 s.
74
-
Kincl, J., Urfus, V., Škrejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, 386 s. Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, 247 s. Knappová, M. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání, Praha : Aspi, a. s., 2005, 523 s. Lando, O., Beale, H. a kol. Principles of European Cotract Law. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 2000, 561 s. Malý, K., Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Praha : Linde Praha, a. s., 2003, 680 s. Rebro, K., Blaho, P. Rímské právo. 2. vydání. Bratislava : Manz, 1997, 328 s. Salač, J. Culpa in contrahendo v českém právu? Právní rozhledy, 2002, č. 9, s. 413 – 417. Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, 1221 s. Tégl, P. Další úvahy o dobré víře v subjektivním smyslu. Ad notam, 2007, č. 6, 183 – 189 s. Tégl, P. Dobrá víra. Praha : Univerzita Karlova, 2008, dosud nepublikovaná disertační práce, citováno s výslovným souhlasem autora. Tobeš, Z. Culpa in contrahendo. Právní rádce, 2007, č. 1, s. 16 – 23. Tureček, J. Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha : Orbis, 1963, 636 s. Urfus, V. Obecné dějiny státu a práva, Římské právo soukromé. Brno : Universita J. E. Purkyně, 1979, 95 s. Zekoll, J., Reimann, M. a kol. Introduction to German Law. 2. vydání. Haag : Kluwer Law International, 2005, 480 s. Zimmermann, R., Whittaker, S. Good Faith in European Contract Law. Cambridge : Cambridge University Press, 2000, 720 s. Zimmermann, R. The New German Law of Obligations: historical and comparative perspectives. Oxford : Oxford University Press, 2005, 240 s. Zuklínová, M., Smlouva (k otázkám československé smluvní teorie). Praha : Academia, 1985, 183 s.
Seznam webových adres -
http://www.egtl.org/
-
http://www.sgecc.net/ http://pecl.php.net/ http://www.unidroit.org/
75