FARNÍ INFORMÁTOR 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 18. ZÁŘÍ 2005
Blízký je Hospodin všem, kdo ho hledají.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Pána, který řekl: „Mé myšlení není myšlení vaše, ani mé jednání podobné vašemu jednání“, aby otevřel naše srdce pro poznání toho, co je ve shodě s Boží vůlí: L: MILOSRDNÝ BOŽE, VYSLYŠ NÁS. z Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby Církev i svět naslouchaly jeho hlasu, kterým Pán dějin i v dnešní době volá k práci na své vinici. z Za Církev, která je znamením a nástrojem jednoty lidského rodu, aby kázáním a svědectvím evangeliu šířila, živila a posilovala naději lidí dobré vůle, a tak vedla jejich kroky na cesty spravedlnosti a míru. z Za věřící všech náboženství, aby ve jménu milosrdného a život milujícího Boha, rozhodně odmítali všechny formy násilí, a o řešení konfliktů usilovali upřímným a trpělivým dialogem, který respektuje odlišné historické, kulturní a náboženské zkušenosti. z Za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, abychom z ní čerpali poznání Božího povolání, kterého se nám dostalo v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Pánu. z Za věrné zemřelé, aby za svůj život došli spravedlivé odměny. K: Pane, náš Bože, ty miluješ všechno, co jsi stvořil; svému slunci dáváš vycházet na dobré i zlé. Pomoz nám přemáhat naše sobectví, abychom ve všem dokázali spatřovat Tebe, který žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
PRVNÍ APOŠTOLSKÁ CESTA BENEDIKTA XVI. KOLÍN 18. - 21. SRPNA 2005 – XX. SVĚTOVÝ DEN MLÁDEŽE
Jedině od světců, jen od Boha pochází pravá revoluce, zásadní proměna každého člověka. Nikdy není příliš brzy, nikdy nejsme příliš mladí, abychom se stali svatými a s neodolatelnou silou křesťanské radosti přetvořili lidstvo. Falešné revoluce, jakou byla ta v ’68 a prázdné ideologie, jež lidstvo potřísnily krví, zoufale selhaly. Důvod: chtěly jednat bez Boha a srotily se proti němu – proto se stavěly proti člověku. Z Kolína – z Německa, které bylo v nedávné době svědkem toho všeho až k nevýslovné hrůze a které se nyní představuje ve vanutí naděje – oblétlo svět poselství pravé radosti založené na pravdě. Více než milión mladých vyslovuje na kolenou před eucharistii, že skutečná revoluce spočívá jedině v obrácení se k Bohu v bezmezné důvěře. V něm totiž nacházíme svobodu, která nezná žádná pouta Už od sobotního dopoledne proudily zástupy mladých lidí na pláň Marienfeld, na Mariino pole u Kolína nad Rýnem. Tam začal přesně v poledne hudební program. Vystoupily například skupiny Kelly-Family, Take 6, nebo sólisti Judy Bailey, Montserrat Martí, Moya Brennan a další. Po 20 hodině čekalo na Benedikta XVI. 700 tisíc mladých lidí, pocházejících, jak uvedli organizátoři, ze 193 zemí světa, to znamená, že není stát, který by neměl na Světovém setkání mládeže zastoupení. Doprovází je 700 biskupů a 10 tisíc kněží. Pahorek, na kterém byl postaven Papežský oltář osvětilo 12 tisíc pochodní, hořící světlem přineseným z Betlémské jeskyně, ze Svaté země. Vigílii, která vyvrcholila eucharistickou adorací, doprovázelo mnoho symbolických gest: zástupci mladých přinesli na pódium s oltářem Kříž Světových dní mládeže, Papež posvětil zvon, který dostal jméno Jan Pavel II. Následovala taneční vystoupení a svědectví mladých lidí o jejich osobní cestě hledání Boha. Světový den mládeže v Kolíně nad Rýnem doprovází perikopa z Matoušova evangelia o Klanění Tří Králů. „Vešli do domu a uviděli dítě s Marií jeho matkou; padli na zem a klaněli se mu.“ Ve své promluvě Benedikt XVI. ukázal pouť Tří Mudrců z Východu, jako cestu hledačů pravdy, těch, kdo žízní po právu a spravedlnosti. Nebyli to ovšem utopisti a snílci, věděli,
že kdo chce změnit svět, musí mít moc – proto podle dávných proroctví hledali krále, hledali v královském paláci. „Nový Král, před kterým padli na zem a klaněli se mu, se velmi lišil od jejich očekávání. Dozvěděli se tedy, že Bůh je jiný, než si ho obvykle představujeme.“ Tři Králové museli změnit své představy o moci o Bohu i o člověku. Jejich poznání ovšem nebylo nezávazným konstatováním – bylo začátkem cesty k jejich vnitřní proměně. Jejím prvním projevem, viditelným znakem je právě gesto klanění. „Nyní se ale musí učit, že toho nemohou dosáhnout jednoduše tak, že budou ze shora, z trůnu vydávat rozkazy. Nyní se musí učit dávat sebe sama – žádný menší dar by tomuto Králi nestačil. Nyní se musí učit, že jejich životy mají být v souladu s tímto božským způsobem vykonávání moci, se způsobem bytí, který je vlastní Bohu. Musí se stávat lidmi pravdy, spravedlnosti, dobroty, odpuštění a milosrdenství. Nebudou se už ptát: K čemu mi tohle může být? Nýbrž budou se ptát: Jak já mohu sloužit Boží přítomnosti ve světě? Musí se učit ztrácet svůj život a tak jej znovu nalézat.“ Benedikt XVI. načrtl dále před mladými, shromážděnými k nočnímu bdění na pláni Marienfeld, obraz těch, kdo pokračovali v pouti, kterou zahájili Tři mudrci z východu. Jsou to světci, lidé zasažení Kristovým světlem. Právě tito lidé, kteří nasadili sebe sama a mnohokrát vyváděli lidstvo z temných údobí dějin, jsou jedinými pravými reformátory, protože jedině od Boha může přijít rozhodující obrat, pravá revoluce – zdůraznil Papež. „V minulém století jsme zažili revoluce, jejichž společným programem bylo nečekat už nic od Boha, vzít osud světa zcela do vlastních rukou. A tak se stalo, jak jsme viděli, že se lidská a částečná hlediska stala absolutním měřítkem orientace. Absolutizace toho, co není absolutní, nýbrž relativní se nazývá totalitarismus. Neosvobozuje člověka, naopak bere mu jeho důstojnost a zotročuje ho. Svět nemohou zachránit ideologie, ale jedině obrácení k živému Bohu, který je naším Stvořitelem, zárukou naší svobody, zárukou toho, co je opravdu dobré a pravdivé“. V závěru Svatý otec promluvil o církvi. O církvi, která je velkou rodinou Boží, napříč všemi kontinenty, kulturami a národy. Její pravá tvář se ukazuje ve světcích, ale je v ní také mnoho lidské nedokonalosti: "Papež Jan Pavel II., který nám v mnoha blahoslavených a svatých ukazoval pravou tvář církve, také neváhal požádat o odpuštění za to, co špatného se stalo v dějinách kvůli jednání a slovům lidí církve. Tak i nám ukazuje náš pravý obraz a povzbuzuje nás, abychom se - se všemi svými nedokonalostmi a slabostmi – připojili k průvodu svatých, který má počátek ve Třech Králích z Východu". Příběh Tří Králů není dávno minulou historií, končil svou promluvu při vigílii Svatý otec. „Ve svaté hostii je Ježíš před námi a mezi námi. Stejně jako tenkrát je tajemně obestřen mlčením a odkrývá pravou Boží tvář... zve nás na vnitřní pouť, která se na nazývá adorace.“ Drazí mladí! Na pouti s tajemnými Králi z Východu jsme dospěli k okamžiku, který sv. Matouš ve svém evangeliu popisuje takto: „Vešli do domu (nad kterým se hvězda zastavila) a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,11). Vnější cesta oněch mužů končila. Dorazili k cíli. V té chvíli ale pro ně začíná nová cesta, vnitřní pouť, která změní celý jejich život. Určitě si totiž představovali toho nově narozeného Krále úplně jinak. Zastavili se dokonce v Jeruzalémě, aby získali u místního krále zprávy o onom zaslíbeném Králi, který se narodil. Věděli, že svět je v nepořádku, proto bylo jejich srdce
plné neklidu. Byli si jisti, že Bůh existuje a že je to Bůh spravedlivý a dobrotivý. A snad zaslechli také něco o velkých proroctvích, jimiž izraelští proroci ohlašovali Krále, který má být ve vnitřním souladu s Bohem a který má jeho jménem a s jeho pomocí obnovit řád světa. Vydali se na cestu, aby našli tohoto Krále, z hloubi srdce hledali právo a spravedlnost, která měla přijít od Boha, a chtěli tomu Králi sloužit, poklonit se u jeho nohou, a v jeho službě se osobně podílet na obnově světa. Patřili mezi ty lidi, kteří „hladoví a žízní po spravedlnosti“ (Mt 5,6). Tímto hladem a touto žízní se nechali vést po dobu své pouti – stali se poutníky hledajícími spravedlnost, kterou očekávali od Boha, aby se mohli nabídnout do jejích služeb. Přestože je jiní lidé, ti kteří zůstali doma, možná považovali za utopisty a snílky, byli ve skutečnosti osobami s nohama na zemi a věděli, že kdo chce změnit svět musí mít moc. Proto nemohli hledat zaslíbené dítě nikde jinde, než v královském paláci. Nyní se ale sklánějí před dítětem chudých lidí a velmi brzy se mají dozvědět, že Herodes – ten Král, u kterého se sami zastavili – bude svou mocí ukládat o jeho život a že rodině nezbyde nic jiného než útěk a vyhnanství. Nový Král, před kterým padli na zem a klaněli se mu, se velmi lišil od jejich očekávání. Dozvěděli se tedy, že Bůh je jiný, než si ho obvykle představujeme. Tady začala jejich vnitřní cesta. Začala právě v té chvíli, kdy padli na zem před tímto dítětem a poznali v něm přislíbeného Krále. Tato radostná gesta se teprve měla dotknout jejich nitra. Museli změnit své představy o moci, o Bohu a o člověku, a spolu s tím také změnit sebe sama. Nyní viděli, že Boží moc je jiná než moc mocných tohoto světa. Způsob, jakým Bůh jedná, je jiný, než si představujeme i jiný než se ho snažíme podsouvat Jemu. Bůh se v našem světě nesnaží konkurovat pozemským formám moci. Nepřidává svá rozdělení k jiným rozdělením. Ježíšovi v Olivové zahradě Bůh neposílá dvanáct legií andělů, aby mu pomohli (srv. Mt 26,53). Proti halasné a svévolné moci tohoto světa staví bezbrannou moc lásky, která se na Kříži – a pak vždy znovu v běhu dějin – stává obětí, a přece tvoří nové věci, božské, jež se staví na odpor nespravedlnosti a nastolují Boží Království. Bůh je jiný – to je to, co nyní poznávají. A znamená to, že se teď i oni sami musejí stát jinými, musejí se učit Božímu stylu. Přišli, aby se dali do služeb tohoto Krále, aby se ve svém kralování inspirovali jeho vládou. To byl význam jejich pocty, jejich klanění. K tomu patřily i jejich dary – zlato, kadidlo a myrha – dary, jaké se přinášely Králi, který byl považován za božského. Klanění tedy cosi obsahuje a patří k němu také darování. Skrze tento projev úcty, chtěli oni muži z Východu uznat dítě za svého Krále a dát mu k dispozici svou vlastní moc a své schopnosti – a v tom byli jistě na správné cestě. Chtěli mu sloužit a následovat ho a tak spolu s ním sloužit dobru a spravedlnosti na světě. V tom měli pravdu. Nyní se ale musí učit, že toho nemohou dosáhnout jednoduše tak, že budou ze shora, z trůnu vydávat rozkazy. Nyní se musí učit dávat sebe sama – žádný menší dar by tomuto Králi nestačil. Nyní se musí učit, že jejich životy mají být v souladu s tímto božským způsobem vykonávání moci, se způsobem bytí, který je vlastní Bohu. Musí se stávat lidmi pravdy, spravedlnosti, dobroty, odpuštění a milosrdenství. Nebudou se už ptát: K čemu mi tohle může být? Nýbrž budou se ptát: Jak já mohu sloužit Boží přítomnosti ve světě? Musí se učit ztrácet svůj život a tak jej znovu nalézat. Potom co opustili Jeruzalém musí zůstat na cestě, kterou před nimi vyznačil pravý Král, následovat Krista. Milí přátelé, ptáme se, co to všechno pro nás znamená. Protože to, co jsme právě řekli o odlišné přirozenosti Boha, který má orientovat náš život, zní sice krásně, ale zůstává to neurčité a mlhavé. Proto nám Bůh dal příklady. Králové z Východu jsou jen prvními v
dlouhém zástupu mužů a žen, kteří svým životem nepřestávali vyhlížet Boží hvězdu, kterou hledali, toho Boha, který nám, lidským bytostem, je nablízku a ukazuje nám cestu. Je to velký zástup svatých – známých i neznámých – skrze něž Pán před námi v dějinách otevírá evangelium a listuje jeho stranami; a to se děje i nyní. V jejich životech se jako ve velké ilustrované knize odhaluje bohatství evangelia. Oni jsou světelnou brázdou Boží, kterou on sám v dějinách vyznačil a stále vyznačuje. Můj ctihodný předchůdce Papež Jan Pavel II. blahořečil a svatořečil velký zástup osobností z dávných i nedávných dob. Na těchto postavách nám chtěl ukázat, jak být křesťany, jak správně vést vlastní život – abychom žili Božím způsobem. Blahoslavení a svatí byli osobami, které nehledali zarputile vlastní štěstí, ale chtěli prostě dávat sebe sama, protože byli zasaženi Kristovým světlem. A tak nám ukazují cestu ke štěstí, ukazují, jak se stát opravdu lidskými osobami. Právě oni byli pravými reformátory v kolísavém běhu dějin, které mnohokrát pozvedaly (dějiny) z temných údolí; z oněch proláklin, jež stále znovu hrozí pádem; právě oni je vždy znovu osvěcovali, když bylo potřeba, aby umožnili přijmout – mnohdy i v bolesti – slovo, které Bůh vyslovil na konci svého stvořitelského díla: „A bylo to dobré“. Stačí vzpomenout na postavy jako svatý Benedikt, svatý František z Assisi, svatá Terezie z Ávily, svatý Ignác z Loyoly, svatý Karel Boromejský, na zakladatele řeholních řádů z 19. století, kteří podporovali a udávali směr sociálnímu hnutí, nebo na světce naší doby – Maxmiliána Kolbeho, Editu Steinovou, Matku Terezu nebo Otce Pia. Když se zamýšlíme nad těmito postavami, učíme se, co znamená „klanět se“, a co znamená žít podle měřítka betlémského dítěte, podle měřítka Ježíše Krista a samotného Boha. Svatí, jak jsme řekli, jsou pravými reformátory. Nyní bych to chtěl vyjádřit ještě radikálněji: jedině od svatých, jedině od Boha přichází pravá revoluce, podstatná změna světa. V minulém století jsme zažili revoluce, jejichž společným programem bylo nečekat už nic od Boha, vzít osud světa zcela do vlastních rukou. A tak se stalo, jak jsme viděli, že se lidská a částečná hlediska stala absolutním měřítkem orientace. Absolutizace toho, co není absolutní, nýbrž relativní se nazývá totalitarismus. Neosvobozuje člověka, naopak bere mu jeho důstojnost a zotročuje ho. Svět nemohou zachránit ideologie, ale jedině obrácení k živému Bohu, který je naším Stvořitelem, zárukou naší svobody, zárukou toho, co je opravdu dobré a pravdivé. Pravá revoluce spočívá jedině v radikálním obrácení k Bohu, který je měřítkem spravedlnosti a zároveň je věčnou láskou. Co jiného než láska by nás mohlo zachránit? Milí přátelé! Dovolte mi dodat ještě dvě krátké myšlenky. O Bohu mluví leckdo; ve jménu Božím se hlásá i nenávist a páchá násilí. Proto je důležité objevovat pravou Boží tvář. Králové z Východu ji nalezli, když padli na zem před dítětem v Betlémě. „Kdo vidí mě, vidí Otce,“ říkal Ježíš Filipovi (Jan 14,9). V Ježíši Kristu, který dovolil, aby jeho srdce bylo kvůli nám probodeno, v Něm se ukázala pravá tvář Boha. Budeme ho následovat spolu s velkým zástupem těch, kdo nás předešli. A tak půjdeme po správné cestě. Znamená to, že si nekonstruujeme nějakého soukromého Boha, soukromého Ježíše, ale věříme, že se klaníme před Ježíšem, kterého nám ukazují Posvátná Písma a který se zjevuje jako živý ve velkém zástupu věřících, zvaném Církev; je stále s námi a zároveň vždy před námi. Církev můžeme hodně kritizovat. Víme o tom a řekl nám o tom i samotný Pán: církev je síť s dobrými rybami i se špatnými rybami, pole, na němž roste pšenice i plevel. Papež Jan Pavel II., který nám v mnoha blahoslavených a svatých ukazoval pravou tvář církve, také neváhal požádat o odpuštění za to, co špatného se stalo v dějinách kvůli jednání a slovům lidí církve. Tak i nám ukazuje náš pravý obraz a povzbuzuje nás, abychom se - se všemi svými nedokonalostmi a slabostmi – připojili k průvodu svatých,
který má počátek ve Třech Králích z Východu. Konec konců skutečnost, že v církvi existuje i plevel je utěšující. Díky tomu můžeme navzdory všem svým nedokonalostem doufat, že stále ještě následujeme Ježíše, který povolal právě hříšníky. Církev je jako lidská rodina, ale zároveň je také velkou rodinou Boží, skrze kterou On vytváří prostor společenství a jednoty napříč všemi kontinenty, kulturami a národy. Proto se radujeme z toho, že patříme k této velké rodině; radujeme se, že máme bratry a přátele po celém světě. Právě tady v Kolíně zakoušíme, jak je pěkné patřit k rodině široké jako svět, která zahrnuje nebe a zemi, minulost, přítomnost i budoucnost a všechny části země. V této velké společnosti poutníků kráčíme spolu s Kristem, jdeme s hvězdou, která osvěcuje dějiny. „Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,11). Milí přátelé, to není vzdálený, dávno minulý příběh. To je přítomnost. Tady ve svaté Hostii je On před námi a mezi námi. Stejně jako tenkrát je tajemně obestřen svatým mlčením a – jako tenkrát – právě tak odkrývá pravou Boží tvář. On se kvůli nám stal zrnem, které padá do země, umírá a přináší plody až do konce světa (srv. Jan 12,24). On je přítomen, jako tenkrát v Betlémě. Zve nás na vnitřní pouť, která se nazývá adorace. Vydejme se nyní na cestu na tuto pouť a prosme ho, aby nás vedl. Amen.
Letecká bombardování za druhé světové války V souvislosti s 60. výročím konce II. světové války se objevují ve srovnání s minulými výročími významné novinky. Někteří historikové – a to nejen německého jazyka a kultury – se totiž poprvé ve svém bádání zaměřili na oblasti, které oficiální historiografie ještě donedávna považovala za skutečná tabu. Jde o prezentaci událostí, jak je v posledních válečných letech prožívali „poražení“ v nacistickém Německu, když bylo dovršeno pustošení a ničení národa a to nejen na duchu, ale také v oblasti hmotného zázemí jakým jsou města, místa či sami lidé. O kulturních, politických a ideologických příčinách, jež vedly k vypuknutí II. světové války; bylo v uplynulých letech napsáno mnoho knih – mnohdy hodnotných – mnohé z nich provádějí do nejmenších podrobností rekonstrukci všech složitých fází války. Zvláštní místo, uprostřed široké historické literatury, právem zaujímá Šoa, neboli nevýslovná tragédie, kterou prožívali evropští Židé. Žádné zvláštní studie však nepojednávají o tom, jak tuto válečnou zkušenost prožívali „poražení“; nikdo se pak především dopodrobna a vyčerpávajícím způsobem nezabýval nesmírnými katastrofami, způsobenými leteckým bombardováním, jež začalo s Bomber Commandem, v únoru 1942, srovnalo se zemí velkou část německých měst a jemuž padlo za oběť skoro 600.000 bezbranných civilistů. Teprve nedávno spatřilo světlo světa několik studií, které tuto závažnou historickou trhlinu konečně vyplňují: navíc jde o díla kompetentních a věhlasných historiků, jakými jsou např. J. Friedrich1, G. Knopp2, W. G. Sebald3, F. Taylor4. V tomto pojednání se zastavíme především u leteckých bombardování, nejprve Hitlerových a Göringových namířených proti Velké Británii, a poté oněch mnohem důraznějších a ničivějších, která 1
Srv. J. Friedrich, La Germania bombardata. La popolazione tedesca sotto gli attacchi alleati: 1940-45 (Bombardované Německo. Německé obyvatelstvo pod útoky spojenců) Milano, Mondadori, 2004. 2 Srv. G. Knopp, Tedeschi in fuga (Němci na útěku), Milano, Corbaccio, 2004. 3 Srv. W. G. Sebald, Storia naturale della distruzione (Přirozené dějiny zkázy), Milano, Adelphi, 2004. 4 Srv. F. Taylor, Dresda 13 febbraio 1945: tempesta di fuoco su una città tedesca (Drážďany 13. února 1945: ohňová bouře nad německým městem) Bologna, Il Mulino, 2005.
Churchill, Portal a Harris obrátili proti Německu, či spíše proti německým městům. Budeme přitom těžit z nedávných studií, a pokusíme se tak o co nejvěrohodnější rekonstrukci událostí. Příště pak bychom pojednali o morální a politické interpretaci, jak byla představena v německém a anglo-americkém prostředí, stejně jako diskusi kolem skutečnosti, proč nedošlo ze strany spojenců k bombardování železničních sítí, jež ze střední Evropy vedly do Auschwitz. Německá bombardování nad Velkou Británii Záminkou k letecké válce mezi Němci a Angličany byla okrajová skutečnost, totiž omyl, kterého se dopustil tucet letadel Luftwaffe, která se 24. srpna 1940 zmýlila v kursu a i přes Hitlerův a Göringův zákaz svrhla několik bomb na londýnské předměstí, což způsobilo – jak napsal Times, „velmi nepatrné škody“. Bezprostředně nato však vystartovalo 89 bombardérů na Berlín, aby splnily rozkaz Churchillův. Ten prohlásil: „Chci, abyste Němce tvrdě postihli. A místem tohoto zásahu je Berlín.“ To rozlítilo a současně znepokojilo německé velení. Jediný, kdo z toho měl radost byl Göring, který si tehdy do svého deníku poznamenal: „Od nynějška je i berlín centrem válečného dění a to je dobře“. Použil totiž tohoto incidentu, aby rozpoutal závratnou propagandistickou kampaň proti Anglii, a zatáhl tím i civilní obyvatelstvo do boje proti nenáviděným západním plutokraciím. Ve dnech bombardování Berlína (zvláště pak 28. a 29. srpna) velitel Luftwaffe nelibě sledoval, že žádný z Berlíňanů, včetně Hitlera, nepociťoval nutnost sestoupit do protileteckých krytů. Evidentně nebrali situaci příliš vážně. Pár dní po útoku na samotné srdce Německa, hřímal Hitler ve sportovní hale proti Spojenému Kráslovství a poprvé výslovně mluvil o nutnosti bombardovat města, aby přinutil anglickou vládu ke kapitulaci: „Jestliže britské letectvo svrhlo dva, tři či čtyřitísíce kilogramů bomb – burácel diktátor – potom my svrhneme během jediné noci 150.000, 230.000, 300.000, 400.000, milión kilogramů. Angličané chtějí masivně zaútočit na naše města; my však srovnáme se zemí ta jejich. Ukončíme zločiny těchto nočních pirátů! A Bůh nám pomáhej. Nastává čas, kdy se jedna polovina rozpadne a nacionálně socialistické Německo to jistě nebude“. V té chvíli bylo zřejmé, že vše dává za pravdu Hitlerovým výhružkám: ohlášená letecká válka se totiž zdála být pro Němce výhodná, obtížnou byla naopak pro Angličany. Zatímco bombardéry Reichu mohly startovat nedaleko La Manche (totiž poblíž francouzského města Calais5) a tak měly na dosah všechna britská města, anglické letectvo muselo startovat stovky kilometrů od nepřátelského území a tak se snáze stávalo terčem protiletadlové obrany. Němci, kteří už byli pány celé střední Evropy až po La Manche, se navíc připravovali k vylodění ve Velké Británii, jemuž mělo předcházet masívní bombardování nejvýznamnějších pobřežních měst. Ve Spojeném království se naopak usilovně připravovala strategie, jak vylodění zabránit: k severu proto byla vyslána prestižní vojenská flotila, aby nepadl do rukou nepřátel. Právě v této chvíli největšího napětí a zmatku, pomýšleli angličtí velitelé na letectvo jako na jediný možný prostředek, jak se postavit Hitlerovi a ubránit ohrožený národ. Toto rozhodnutí, zaujaté s v jistém zmatku, vzhledem na mizivý počet bombardérů a letadel, jež mělo vojenské letectvo k dispozici, a také s ohledem na palebnou sílu nepřítele, znamenalo zásadní zvrat ve válce, i když 5
Připomínám, že 22. června 1940 Francie před německou okupací kapitulovala, zatímco anglické kontingenty (čítající více než 200.000 vojáků), které byly vyslány na kontinent, aby čelily postupu Wehrmachtu, se musely spěšně vrátit do vlasti, přičemž po sobě zanechaly těžké zbraně i veškerou výzbroj. Pro Angličany to byla skutečná morální porážka.
v danou chvíli nepochopitelný, a předurčil tak do značné míry konečný výsledek. Angličtí vojenští velitelé se rozhodli použít letadel nikoli jako „taktického“ řešení, jak tomu dosud bývalo (to znamená k usnadnění postupu vojsk na nepřátelském území), nýbrž jako „strategického“ nástroje, který zásadním způsobem předurčí konečný výsledek konfliktu. Za tímto účelem byla vrchnímu velení předložena dávná teorie letecké války, kterou v roce 1928 vypracoval maršál letectva H. Trenchard, otec Royal Air Force: „Útočit na vojsko – napsal maršál – znamená napadnout nepřítele v jeho nejsilnějším bodě. Mnohem většího účinku lze dosáhnout útokem na zdroje, z nichž vojsko žije. Pří celodenním útoku na nepřátelské letecké základny lze zničit 50 letadel, zatímco moderní hospodářsky vyspělá země jich denně vyrobí stovku. Výroba tedy značně převyšuje jakoukoli destruktivní činnost, kterou bychom pravděpodobně mohli předznamenat první linii. Nejúčinněji však výrobní činnost dokážeme zredukovat napadením nepřátelských továren.“ Terčem letectva – napsal Trenchard – musí být „vše, co napomáhá útočné schopnosti nepřítele a jeho vůli po válce“. Podle této teorie, která se zakrátko stala doktrínou, lze válku vyhrát jedině zničením prostředků a zlomením vůle odporu nepřítele, spoléhaje pouze na destruktivní sílu bombardérů, aniž by se vstupovalo na bitevní pole. Vést válku – podle této teorie – znamená především bombardovat nejlidnatější města či významná střediska výroby vojenského materiálu, bez ohledu na lidské ztráty. Navíc právě toto bylo součástí útočné strategie a předurčovalo její výsledek. Vrchní vojenské velení, stejně jako anglická vláda se proto rozhodli přijmout „Trenchardovu doktrínu“ za svou útočnou strategii proti Němcům, aby tak přenesli válku na německé území a přinutili Hitlera ke kapitulaci. To, co se tehdy zdálo pustou utopií, se nakonec stalo skutečností. V září začalo bombardování anglických měst, jak si přál Hitler. Flotila s tisíci letadly, třemi stovkami bombardérů v doprovodu stíhaček, rozložených v dvojúrovňové kompaktní formaci, vzlétla 7. září z Calais a v krátkosti dorazila k Londýnu. Hlavním terčem zásahu bylo historické ventrum a sklady pohonných hmot. Omylem však došlo k bombardování nejlidnatějších čtvrtí na východě města. Zahynulo 300 civilistů a po náletu zůstalo kolem 1.300 raněných. Velká Británie prožívala německý útok jako jako národní katastrofu. Vojenská velitelství se domnívala, že je na spadnutí nepřátelské vylodění na ostrově. Hitler, nadšen výsledkem, kterého dosáhl prvním masivním bombardováním Londýna, sdělil jednomu ze svých důstojníků, že válku se Spojeným královstvím bude možné vyhrát i bez vylodění, pouze za pomoci vražedných bombardérů Luftwaffe. Německé nálety na anglická města trvaly celý podzim roku 1940. Sedmapadesát nocí hřmělo nad Londýnem asi 150 bombardérů. 14. září dal Göring příkaz napadnout velká pobřežní města ostrova. Proto němšecká letadla bombardovala všude, až k Liverpoolu. Nejzničenějším městem bylo Coventry, čítající 328.000 obyvatel, kde zahynulo 568 lidí. Goebbels si tehdy do svého diáře poznamenal: „Nálet na Coventry měl nesmírný ohlas v celém světě. Dokonce nad ním žasly i americké deníky“. A tak tomu skutečně bylo. I přes opakované bombardování Londýna a dalších měst, představitelé Anglie neustoupili a nebylo ani zmínky o jednáních o kapitulaci či něčem podobném. Civilní obyvatelstvo snášelo odvážně hrozby i tíživost situace, a naprosto souhlasilo se svou vládou. Ani to Němcům neuniklo – domnívali se totiž, že Angličané jsou změkčilí šlechtici, snadno vyděsitelní – a nynější postoj si mnozí důstojníci vykládali jako špatné znamení. Národ se totiž nesklonil ani pod prudkým německým bombardováním. Naopak, připravoval se k odboji. Koncem srpna poslal Churchill do Spojených států parník Duchess of Richmond s nejlepšími vojenskými plány, jaké byly ve vlasti v poslední době vypracovány, spolu s H. Tizardem, pověřeným
prosazováním anglické záležitosti u reprezentantů americké vlády: z těchto tajností a patentů zaslaných do zámoří, „se v průběhu dvou a půl roku zrodila nejstrašnější zbraň, které kdy bylo proti lidem použito, flotila Combined Strategic Bomber Offensive“. Jako předvoj budoucí spolupráce dostal Roosevelt vzácnou radarovou techniku trupy MG pro B17, motory Rolls Royce a další. Koncem roku 1940 bombardování Spojeného království ustalo: výsledky, kterých Luftwaffe dosáhla byly celkem skromné. V žádném případě se nepodařilo dosáhnout nejvýznamnějších cílů: totiž ani pokořit morálku anglického obyvatelstva, tím méně pak přinutit anglické představitele, aby začali jednat o kapitulaci. Značný však byl počet obětí německého bombardování: zemřelo 23.000 civilistů, z nichž 14.000 tvořili obyvatelé Londýna. Když selhal tento pokus o obsazení Velké Británie či o dosažení separovaného míru s britskou vládou, učinil Hitler v červnu 1941 nečekané rozhodnutí, jež mělo nesmírný dopad na konečný výsledek války, a které Angličané přijali jako požehnání: totiž rozhodnutí otevřít novou válečnou frontu obsazením Sovětského svazu, s nímž v roce 1939 uzavřel smlouvu o neútočení. Tím značně oslabil vojenský tlak v západní části Evropy. Hitler se evidentně domníval, že útokem na „centrálu mezinárodního komunizmu“ spojí demokratickou západní frontu v jakémsi druhu křížového tažení proti Stalinovi: ve skutečnosti však došlo k pravému opaku. Letecká bombardování, kterých Německo použilo, aby pokořilo Velkou Británii se nakonec obrátila proti těm, kdo jich na počátku použili a zakusili tak jejich ničivou sílu. Mezi vojenskými veliteli Spojeného království totiž došlo k široké shodě o tom, že jedině investováním do letecké války (finance i lidé) lze nějakým způsobem usměrnit výsledek konfliktu. Považovalo se totiž za vyloučené porazit Němce pozemním bojem, vzhledem k síle Wehrmachtu. Letectvo v tu chvíli v každém případě zůstavalo jedinou útočnou zbraní, kterou měli Angličané k dispozici (chtěla-li se flotila uchovat); navíc se počítalo s americkou pomocí. Podle Churchilla bylo především nezbytné zlomit morálku německého národa masivními leteckými útoky, „a tím otřást jejich vírou v nacistický režim a z velké části ochromit těžký průmysl a výrobu pohonných hmot“6; čili napadnout německá města a zasáhnout srdce vlasti nacizmu. V dané chvíli byla tato slova diktována požadavky veřejné rétoriky: avšak skrýval se v nich závažný plán i silná rozhodnost, jež za pár let vydaly své plody. V první polovině roku 1941 se Bomber Command zaměřil především na některé klasické válečné objekty: jako první byly zničeny zásobárny pohonných hmot a vojenský průmysl nepřítele. Potom, počínaje červnem došlo k bombardování větších komunikací, aby se tak ochromil transportní systém: dále bylo třeba přerušit příliv surovin a vojenského materiálu, jenž z dolů a továren Porúří směřoval na Východ, totiž na novou válečnou scénu. Tyto nálety RAF na nepřátelské území byly velmi těžké, a to jak z pohledu lidských obětí (piloti) tak vzhledem ke ztrátám skoro poloviny vyslaných letadel, a nikterak valným výsledkům. Škody způsobené německého hospodářství byly minimální a v každém případě snadno napravitelné. Pokud by to tak pokračovalo dál, panovalo mínění, že by to znamenalo pozvolna odepsat všechna letadla, která jsou k dispozici a každých osm měsíců zcela obnovit personál Bomber Comanda: to by se rovnalo pozvolné, ale nevyhnutelné sebevraždě.
6
Citováno v J. Terraine, The right of the live: the Royal Air Force in the European War: 1939-45. Ware, Hertfordshire. Wordsworth Editions, 1998, 261.
V této souvislosti se poprvé uvažovalo nad modifikací obecné strategie leteckých bombardování: hlavním cílem Bomber Commanda už od nynějška nebylo zničení nepřátelského průmyslu, nýbrž samotní civilisté, kteří žili ve velkých historických městech a lidnatých průmyslových střediscích. Jeden z rozkazů, vydaný 9. června 1941 vedením Bomber Commanda podřízeným mimo jiné nařizoval „narušit obecně morálku civilního obyvatelstva, zvláště pak pracujících v průmyslu“. Tak došlo ke konkrétnímu naplnění jedné ze zásad letecké války, jak předesílala už „Trenchardova doktrína“, totiž moral bombing. Aplikace tohoto principu sebou nesla další důsledky: má-li být zasaženo nějaké město, potom příliš nezáleží na přesnosti, stačí zničit jednu část, protože ostatní na to pochopitelně doplácejí; vždyť oheň, zkáza, smrt mají větší přesvědčivou účinnost než jakýkoli jiný zásah. To bylo pravým významem tak zvaného moral bombing. Spojenecká bombardování nad německými městy Nová strategie leteckých bombardování, i když byla schválena v roce 1941, byla poprvé aplikována až rok nato, kdy 22. února 1942 stanul A. Harris v čele anglického Bomber Commanda. Byl totiž rozhodným stoupencem nové formy leteckých útoků. Hned po jmenování proto navrhl vládě, aby se tato nová strategie vyzkoušela na starodávném a lidnatém městě Lübecku, v němž nebyl žádný vojenský průmysl a proto nedisponovalo žádnou účinnou protiletadlovou obranou. Jednoho dne za měsíčního úplňku (bylo to o vigílii Květné neděle), kdy byla maximální viditelnost, poslal Harris na německé město 234 letadel se 400 tunami bomb, které byly svrženy na starobylé historické centrum s mnoha domy obloženým dřevem: během několika hodin střed města shořel jako ohromná obětní hranice. Jedno z nejkrásnějších měst německého středověku se svými budovami, chrámy, náměstími bylo v okamžení nenávratně zničeno; v ohni, který se rychle šířil starodávnými a úzkými uličkami města, stravujíc vše, co mu stálo v cestě, zahynulo 320 civilistů a mnoho dalších bylo zraněno. Letecký útok, „provedený na město“ měl podle anglického vojenského velení pozitivní dopad. Útok na Lübeck – jak bylo řečeno – měl pouze pokusnou hodnotu, zatímco pravým Harrisovým záměrem bylo zničit většinu německých měst, k čemuž skutečně došlo, aby počet obětí dosahoval čtyř, pěti a pokud možno i více cifer, aby to zasáhlo morálku německého obyvatelstva a Hitler se musel vzdát. Když velitel Harris představil svým nadřízeným Porterovi a Churchillovi tzv. „Operaci Millennium“, byli zpočátku ohromeni odvážným projektem: šlo o to, poslat na bitevní pole leteckou flotilu čítající 1.000 bombardérů (v danou chvíli jich měli pouze 400), 6.500 profesionálních letců, 1.300 tříštivých a 46.000 zápalných bomb, které měly být svrženy na německá města. Porter i Churchill vznesli k veliteli Bomber Commanda mnoho námitek různého druhu, přičemž uváděli i materiální a lidské oběti takové operace. Nakonec však Harissově rozhodnosti ustoupili a nechali mu volnou ruku, aby své zaměry uskutečnil. Harris měl za to, že první útok „Operace Millennium“ by měl směřovat na Hamburg, druhé největší německé město. Datum útoku bylo stanoveno na 26. květen 1942. V ty dny však bylo nebe nad Hamburgem mlhavé a viditelnost z výše velmi omezená. Proto padla 30. června alternativa – zaútočit na Kolín, který je lépe zaměřitelný vzhledem k blízkosti Rýna. Na město bylo po ničivých tříštivých pumách svrženo velké množství zápalných bomb, aby tak na mnoha místech vznikl požár. Protože se nepodařilo zasáhnout vodovod, podařilo se hasičům (kteří přispěchali i z dalších měst) uhasit 1.700 požárů, které město zachvátily, a tak zabránit naprostému zničení centra města: jen díky tomu nelehl Kolín
popelem jako např. Lübeck. Angličtí piloti po návratu na záýkladnu vyprávěli, že se cítili jako nad soptícím vulkánem“. Aby se dokončil Harrisův projekt, totiž zničení historického centra, bylo zapotřebí více než 260 útoků. Stejnou techniku „Operace Millenium“ použil Harris v měsíci červu na města Esse a Brémy. Tři nálety tisícovky bombardérů však stály život 800 anglických pilotů a ztrátu téměř čtvrtiny použitých letadel. Konkrétní výsledek operace, která měla zasadit Německu smrtelnou ránu, označili angličtí velitelé za zklamání. Počet civilistů zabitých leteckými nálety nepřekročil 6.000, což bylo považováno za velmi mírný počet. Teprve v roce 1943 došlo k tolik vytouženému kvalitativnímu skoku: počet civilistů zabitých při leteckých bombardováních vysoce překročil 100.000. Zdokonalila se totiž vojenská letecká technika a k anglickému Bomber Commandu se v lednu 1943 připojila mocná VIII. americká síla letectva, s níž se koordinoval program bombardování německých měst: zatímco americké letectvo bombardovalo ve dne, vzhledem k tomu, že bylo vybaveno nejmodernějšími letadly, schopnými létat ve velkých výškách a tak uniknout protiletadlovým radarům, anglické letky dokonávaly svou strašnou činnost v noci7. V letech 1944-45 dosáhla spojenecká bombardování Německa své maximální intenzity: bombardováním prošel Fribourg, Heilbronn, Norimberg, Hildesheim, Wurzburg, Mohuč, Paderborn, Magdeburg, Worms, Pforzheim, Trevír, Drážďany, Gdaňsk a mnohá další města. Od počátku Ruhrské kampaně do konce roku 1943, pobilo Bomber Commando asi 8.000 civilistů za měsíc; od července 1944 do konce války se měsíční průměr pohyboval kolem 13.500 lidí. Tak intenzívní bombardování ze strany spojenců ve chvíli, kdy Německo mohlo být dobyto pozemními vojsky, k čemuž de facto došlo, bez tak tragického dopadu na bezbranné civilní obyvatelstvo, kladlo a dosud klade morální problém nemalého významu. O tom však bude pojednáno až v příštím článku. Tak zvaná „Operace Gomorra“ z 28. července 1943, která proměnila v popel značnou část Hamburgu, patřila - mezi těmi, jež Bomber Commando podniklo, - k nejúspěšnějším: ve vojenském prostředí se dokonce ujal termín „hamburgizovat“, označující, že město bylo srovnáno se zemí, lehlo popelem. Letecké útoky začaly asi v jednu v noci a na spící město bylo svrženo 10.000 tun bomb, které v několika okamžicích způsobily ohromné požáry. Kouř vystupoval k nebi ve spirálách, jež dosahovaly výše až 10 kilometrů, přičemž na sebe vázal kyslík s takovou silou, že vzdušné proudy nabíraly síly uragánu a duněly jako mohutné varhany, u nichž jsou v jednohlase vytaženy všechny rejstříky“. V obrovské výhni, která trvala tři hodiny zemřelo asi 50.000 lidí. Ti, kdo to zažili, říkali, že viděli peklo: „Za hroutícími se fasádami, šlehaly k nebi ohnivé jazyky vysoké jako paláce: jako příboj se valily ulicemi rychlostí přesahující 150kilometrů v hodině, jako ohnivé role se v nepravidelném rytmu kroužily náměstími a volnými prostranstvími. V některých kanálech hořela i voda. V tramvajích tekla skla, a zásoby cukru se v cukrárnách dostávaly do varu. Nikdo nedokáže s jistotou říci, kolik lidí té noci přišlo o život anebo kolik jich propadlo šílenství dříve, než zemřeli“. Následující ráno bylo nebe zahaleno oblakem kouře ve tvaru kovadliny vysoké osm kilometrů. Brigády, tvořené trestanými vojáky, které v následujících dnech začaly odklízet ruiny, nacházely všude „hromady masa a kostí či celé hory těl, uvařených ve vroucí vodě, která se vytekla po
7
V tomto období byla bombardována většina německých měst; k jejich srovnání se zemí však bylo zapotřebí mnoha náletů: Kolín musel být zasažen 262, Essen 272, Duseldorf 243, Duisburg 299.
výbuch z kotelen; jiná byla zcela sežehnuta či doslova zpopelněna žárem, jenž přesáhl 1.000 stupňů, takže pro sesbírání pozůstatků celých rodin nyní stačil pouhý prádelní koš“8. Na kobercová bombardování německých měst Hitler odpověděl tím, že na Londýn a další města Británie vyslal ničivá „výbušná letadla“ V1 a následně nedávno sestrojené střely V2, které podle mínění německého diktátora měly zvrátit běh války. V1 byla dána Luftwaffe hned po vylodění spojenců v Normandií; i přes prvotní odrazující zkoušky se následně (zdokonalena s V2) stala strašnou útočnou zbraní, která u anglického obyvatelstva vzbuzovala velké obavy. Z mobilní rampy Hoek van Holand, odkud byly vystřelovány, byly za necelých pět minut v Londýně, aniž by je protiletadlová obaran zaregistrovala. Zasahovaly tiše; nepředcházelo je žádné varování a proto nebylo možné se jim vyhnout únikem do protiletadlových krytů. Angličané považovali tuto zbraň za zrůdnou a podlou, protože zabíjela bez výstrahy a přitom nevystavovala riziku život žádného pilota: zdálo se, že to vše protiřečí všem formálním zásadám leteckého boje. Churchill při jednom zasedání válečného kabinetu – 18. července 1944, pohrozil, že použije proti Němcům jedovatý plyn, jestliže Hitler nepřestane užívat těchto smrtonosných zbraní: návrh však nebyl přijat ani vojenským velením ani spojenci. V1 a V2 zabily ve Velké Británii asi 9.000 lidí a dvakrát tolik jich zranily: avšak ani tato zbraň, jakkoli zákeřná, se nikdy nemohla rovnat ničivé síle ohnivým bouřím jimiž spojenecké letectvo pokrývalo německá města. Drážďany a Pforzheim: vrchol a nesmyslnost leteckých bombardování Od ledna do května 1845, čili až do kapitulace Německa, byla německá města opět bombardována spojeneckým letectvem, a to i přesto, že od léta 1944 začala pozemní kampaň: „Museli jsme znovu zničit zničená města – prohlásil později A. Harris, abychom srovnaly se zemí továrny, které tam vyrostly. Ve většině případů vše hořlavé se časem změnilo v popel a bylo možné shazovat jen těžké tříštivé bomby, ktzerých jsme za tímto účelem vyrobili dostatek“. To vše je zarážející. Ještě dnes se ptáme, z jakého důvodu 13. února 1845, kdy už byl osud války zpečetěn a spojenecké síly začaky pronikat na německé území, bylo rozhodnuto o spuštění neslýchaného dvojnásobného bombardování Drážďan, města, které až do té doby zůstalo ušetřeno bomb vzhledem ke své bezvýznamné strategické poloze, a proto se stalo útočištěm zástupů, které sem přicházely odevšad. Historická literatura je v této záležitosti velmi bohatá. Nedávno vyšla dokumenty podložená kniha anglického historika F. Taylora, která se snaží vyvrátit rozšířené povědomí o Drážďanech jako „nevinném městě“, nacházejícím se na okraji strašlivé nacionálně socialistické válečné mašinérie. Podle Taylora však bylo město na Labi „nacistickou pevností“, věrnou Hitlerovi, tehdy už skoro „očištěnou od židů“, kteří už byli odesláni do vyhlazovacích táborů. Anglický historik dále uvádí, že Drážďany se rozhodným způsobem podílely na zbrojním průmyslu. a byly rovněž významným železničním uzlem, kterým denně projížděly stovky vojenských vlaků. Důvod bombardování však byl docela jiný: spojenci se obávali, že Němci – aby rozložili jejich vojsko – srocují dalších 42 divizí, odpovídajících půl miliónu mužů. Aby se tomu zabránilo, bylo rozhodnuto pokračovat v bombardování. Nejprve se uvažovalo nad tím, že by srovnali se zemí Verlín – operací nazvanou „úder hromu“. Potom se však rozhodli zasáhnout menší a tedy zranuitelnější město: volba padla na Drážďany, zvané Florencie na Labi, jak je patrné i na označení ruských spojenců, kteří se blížili k městu. 8
W. G. Sebald, Storia naturale della distruzione (Přirozené dějiny zkázy), Milano, Adelphi, 2004, str. 39.
Operace začala kllem 22h a byla vedena Bomber Group 5, novou technikou, zvanou vějíř, kdy se palba rozvírala do šíře asi tří kilometrů. Vzhledem k tomu, že letadla, zatížená pohonnými hmotami nemohla převážet příliš velký počet bomb, velitel Harris se rozhodl pro metodu „druhého útoku“, jak to už předtím provedl v Darmstadtu. právě druhý útok se ukázal mnohem ničivější: přišel v 1,16h v noci po devadesáti minutách od ukončení alarmu, kdy všichni obyvatelé vyšli zb úkrytů a procházely ulicemi centra a po náměstích, které se tak pro mnohé staly smrtonosnou pastí. Kolik lidí v Drážďanech zahynulo? Podle Taylora se počet pohybuje mezi 25.000 a 40.000. Podle dobových svědectví – velmi podmíněných prožívaným dramatem – dosahoval až 100.000; nacistická propaganda, která používala drážďanskou výheň jako důkaz brutality leteckých útoků spojenců, mluví dokonce o 150.000 mrtvých. V každém případě, i přes Taylorovo pečlivé bádání o bombardování Drážďan, zůstává zásadní otázka: bylo nutné srovnat se zemí bezbranné město, kde nebyly žádné významné vojenské tábory a navíc Rudá armáda byla jen pár desítek kilometrů daleko, a jakákoli nejistota stran osudu války už byla ta tam? Podle S. Romana rozhodlo o bombardování Drážďan vojenské velení spíše proto, aby zasadilo smrtelnou ránu morální soudržnosti německé společnosti, než aby sledovalo vojenské důvody. Je však třeba také říci, - pokračuje – že „jakýkoli soud nad odpovědností za tyto události si musí být vědom tehdejšího klimatu i způsobu, jakým protagonisté chápali situaci“. Historik však, kromě toho, že provádí rekonstrukci faktů, musí je také vykládat, a proto i jistým způsobem vyjadřovat pro dnešek platný soud o dění, které se po kritickém bádání potvrdilo. Ještě nepochopitelnější se jeví bombardování Pforzheimu v noci z 23. na 24. února 1945, malého města čítajícího asi 65.000 obyvatel a bez jakéhokoli strategického významu. Zde zemřelo 20.000 lidí: uvědomíme-li si celkový počet obyvatel napadeného města, jde o největší počet obětí způsobených náletem v průběhu celé druhé světové války. Město, ležící na soutoku Enže a Wurmu, je bohaté vodou, která v jistém okamžiku začala vřít a stala se hrobem pro ty, kdo se do ní vrhli, aby unikli plamenům. Ti, kdo se uchýlili do protiletadlových krytů, nalezli v nich jistou smrt, protože vzhledem k vysoké teplotě působily jako pece krematoria. „Palebná bouře – píše Friedrich – mění ovzduší a činí jej ze tří důvodů životu nebezoečným. Především je to teplota, která v blízkosti domů dosahuje až 800 stupňů. Potom posun vzduchu, který v okruhu 4 kilometrů od ohnivých sloupů vyvolává vítr, který vane s rychlostí 15metrů za sekundu; v takovém větru se nedá kráčet ani běžet; průchozí se zastaví, je vržen k zemi a v nejhorším případě pohlcen ohnivým žárem. Konečně nedostatek vzduchu; žhnoucí a nedýchatelný vzduch“. Letecká bombardování německých měst dosahovala - podle německého historika – řádově velikosti atomové bomby. V Pforzheimu žilo 65.000 lidí, v Nagasaki 300.000. Atomová bomba svržena na japonské město zanechala 39.000 obětí, zemřel tedy skoro každý sedmý. V Pforzheimu bylo identifikováno 27.277 mrtvých, to znamená zemřel každý třetí. A tak Hamburg, Kassel, Darmstadt, Drážďany, Pforzheim, Swinemunde (všechno města s pěticiferným počtem obyvatel) lze považovat za německá Nagasaki. Po tom všem velitel Harris prohlásil: „Jedna atomová bomba je prostě ekvivalentem jistého počtu běžných bomb.“ (zpracováno podle La Civiltà Cattolica)
UMĚNÍ ODPUSTIT
(úvaha Tomáše kardinála Špidlíka, S.J., čestného občana Pustiměře)
Znal jsem jednoho člověka. Byl neobyčejně ochotný. Kdekoli vypomáhal i finančně hleděl pomoci, když viděl potřebu. Ale něco zvláštního se tu vždycky přihodilo. Ta ochota trvala jenom jistou dobu. Jednoho dne přestal, jako když utne. A lidi, ke kterým byl tak dobrý, už nechtěl ani vidět. Skončil nešťastně v rodině, v mnoha pracích, v přátelstvích. Často se známí ptali, čím to je. Nakonec jeden, jak se zdá, našel pravou příčinu, když prohlásil: „Má všechny dobré vlastnosti, jenom jedna mu chybí: neumí odpustit“.
Ale je odpuštění lehké? Zdá se, že jsou k němu nakloněni spíš lidé povrchní, lehkomyslní. Ti mávnou rukou a řeknou: Co na všem záleží, můj klid je důležitější, než nějaké horlení pro spravedlnost. Tak mluvil jeden starý pán: Věděl, že osoba, která mu chodí čistit byt, skoro pokaždé něco ukradne. Ale bral to filosoficky. „Jsou to samé maličkosti“, říkal. „Dám-li najevo, že to vidím, bude oheň na střeše, a kde dnes najdu jinou osobu, která by přišla zametat a umývat“. Starý pán tedy odpouští, ale jak vidíme, je to slabost a pohodlnost. Kam by to vedlo, kdyby se tak chovala policie, která má vyšetřovat zloděje! V této souvislosti se tedy odpuštění jeví jako slabost, neschopnost vzepřít se zlu a nepořádku. Tak se chovají i senilní učitelé, profesoři, kteří mluví ve škole za katedrou a snaží se nevidět, co se děje ve třídě. Odpuštění, ke kterému nás tak důrazně vybízí evangelium, musí být jiného druhu. Ale jak je pochopit? Je potřeba vyjít z jiného stanoviska. Když se díváme na chyby druhých, normálně zaujmeme pozici soudce nebo alespoň nestranného pozorovatele. Stojím na chodníku a vidím, jak někdo vyjel bláznivě autem z boční ulice do hlavní třídy. Prudké zaskřípění brzd, ale nic se naštěstí nestalo. Ale můj úsudek je totožný s ostatními pozorovateli: „Zločinec! Odejměte mu patent, než někoho zabije!“ Vidíme chybu druhého, vidíme její vážnost, známe zákony, které chrání lidi. Soudíme-li spravedlivě, musíme čin odsoudit. Ale představme si docela jinou situaci. Ten, kdo špatně vyjel a uvedl jiné v nebezpečí, jsem já sám. Policie mně chce odejmout řidičský průkaz. Vidím, že jsem na tom zle. Ale přece se jenom pokusím poprosit o porozumění: „Vím, že jsem v neprávu, ale mějte slitování, byl jsem roztržitý. Je to pro mě poučení, abych byl podruhé opatrný“. Podaří-li
se mě z toho vyjít, jsem šťastný. A kdybych byl podruhé svědek, že někdo jiný udělal totéž, jsem ochoten se za něho přimluvit. Jinými slovy: dokáže odpustit jenom ten, kdo si je vědom, že potřebuje odpuštění na prvním místě on sám. To má ovšem důsledky, jak pro pojetí svátosti smíření v církvi, tak i pro postoj jednotlivců k ostatním lidem. Rumunský teolog Staniloae upozorňuje, že je v obecného mínění křesťanů stále ještě živý starý blud wiclefistický. Stále si představujeme, že církev musí být bez hříchu, aby mohla hříchy odpouštět. Ve skutečnosti si musí být na prvním místě vědoma, že potřebuje odpuštění ona sama. Jaké z toho plynou důsledky? Staniloae vypočítává některé. Na prvním místě si musíme uvědomit, že je odpuštění hříchů něco, co se nás všech přímo týká. Vždyť je vyjádřeno v samotném Otčenáši: „Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Aby to bylo zřejmější, Ježíš to osvětlil podobenstvím o dvou dlužnících, z nichž jeden nechtěl odpustit malý dluh druhému, ačkoliv jemu samému bylo mnoho prominuto (Mt 18,21-35). Většina našich hříchů jsou provinění proti lidem: pomluva, krádež, tvrdé jednání apod. Musejí nám tedy na prvním místě odpustit ti, proti kterým jsme se provinili. To, že žádáme odpuštění i u Boha, plyne z toho, že on se s lidmi ztotožnil: „Co jste udělali jednomu z mých nejmenších bratří, udělali jste mě“ (Mt 25,40). Ale dá se říci i opak: každý hřích proti Bohu je současně i proti lidem. Je totiž proti Boží vůli spasit svět. Tedy církev bez odpuštění by nebyla církev. V principu jsou nám tyto důsledky přijatelné. Ale přesto se nám zdá, že je v neustálém odpouštění cosi ponižujícího. Ten, kdo prosí o prominutí, se umenšuje, žádá druhého o milost. Těžko na tomto faktu něco změníme. Ale je to vyváženo faktem druhým. Když odpouštíme my, jsme to my, kteří jsou vyšší. Někteří lidé nechtějí odpustit, protože omylem myslejí, že by se tím ponížili. Ve skutečnosti tím rostou. Odpouštějí spolu s Bohem. Stojí tedy jakoby na jeho pravici. Evangelium nás ujišťuje, že se odpuštěním bližnímu sami očišťujeme. Můžeme to pozorovat i psychologicky. Každá urážka totiž vzbuzuje chuť se pomstít. Myšlenka na pomstu ovšem silně znepokojuje. Je to jakoby intoxikovala vnitřní organismus. Připlete se ke každé jiné myšlence, pronásleduje i ve snech. To zlo neodstraní jinak než odpuštěním, který tu cizí látku, která nám pronikla do srdce rozpouští. Je známé, že ten, kdo neodpustil se nedokáže v klidu modlit. Vždyť jsou hříchy proti lidem současně i proti Bohu. Opat Izajáš píše: „Nepřechovávej zlé úmysly vůči nikomu, jinak se namáháš nadarmo. Očisť srdce ve vztahu ke všem lidem a najdeš mír v Bohu. Když někoho bodnul štír, jed proniká do celého těla a dojde až do srdce. Tak je tomu i se zlobou vůči bližnímu. Její jed otravuje duši a uvádí ji v nebezpečí, které je následek toho zla. Kdo se tedy nechce namáhat nadarmo, hledí se hned zbavit jedu štíra, to znamená zla a zlých úmyslů“. Wiclefisté mysleli, že musí být církev naprosto čistá, aby mohla očišťovat. Ve skutečnosti ona roste stálým odpouštěním hříchů, přijímáním chybujících do svého středu. Mylně si to představovali, že se musí každý nejdříve očistit a pak teprve vstoupit do církve. Ve skutečnosti je tomu jinak. Uvnitř církve stále jedni očišťují druhé, jedni dělají pokání za druhé. V tom je dynamismus jejího života. To, co se děje v církvi ve velkém, platí v malém pro každou křesťanskou společnost. V každé rodině se objeví nedorozumění, které uráží. Láska jednotlivých členů je překoná odpuštěním. Sotva se najde lepší mír v rodině než ten, který plyne z jistoty, že se mně odpustí, jako i já odpustím druhým.
POŘAD BOHOSLU ŽEB: 18. – 25. září 2005 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 18. září
25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 19. září
SV. JANUÁRIUS, BISKUP A MUČEDNÍK
ÚTERÝ 20. září STŘEDA 21. září ČTVRTEK 22. září PÁTEK 23. září SOBOTA 24. září
NEDĚLE 25. září
ONDŘEJ KIM TAEGON, KNĚZ, PAVEL CHONG HASANG A DRUHOVÉ, MMUČEDNÍCI SVÁTEK - SV. MATOUŠ, APOŠTOL A EVANGELISTA
ČTVRTEK 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. PIO Z PIETRELCINY, KNEZ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu sobota: 18.00 PUSTIMĚŘ za + Břetislava PETŘÍČKA, živou a zemřelou rodinu 8.00 za + Marii ŘÍČÁNKOVOU DRYSICE a kmotry 10.00 PUSTIMĚŘ za + Jaroslava KOUTNÉHO, rodiče z obou stran a duše v o. 18.00 VYŠKOV za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 9.00 PODIVICE MARIÁNSKÁ POBOŽNOST 18.00 za + Františka KREJČÍHO DRYSICE manželku a rodiče 18.00 za + Karla a Marii PUSTIMĚŘ RYŠÁNKOVY a rodiče 18.00 za + Josefa MENŠÍKA, PUSTIMĚŘ živou a zemřelou rodinu 8.00
SOBOTA 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ
24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PODIVICE sobota: 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 10.00
za Theodora MARÁKA, 2 bratry, rodiče MARÁKOVY a ŠVARCOVY
na poděkování za 80let života, 55manž. a +Františka HROZU za +Marii a Františka SYNKOVY, rodiče a živou rod.
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 2005
1. Aby vlády všech národů světa uznaly právo na náboženskou svobodu. 2. Za mladá církevní společenství, aby se hlásaní Kristova poselství upevnilo a zakořenilo v jejich místní národní kultuře. 3. Za rodiče, aby na přímluvu svaté Ludmily plnili slib daný při křtu svých dětí a nezanedbávali jejich náboženskou výchovu. 4. Aby Maria, Matka božské lásky, otevřela a rozšířila naše srdce pro cestu přikázání svého Syna, v posvátné svobodě Božích dětí. FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks=10,-Kč.. Ve formátu pdf na www.pustimer.cz.
