Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí

Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz

pro Jirkov a okolí, srpen 2013 (č.99)

Pozvánky na září a říjen * Máme na faře v Jirkově 4 koťata (viz foto), kdo by je chtěl, jedno nebo více, nechť si řekne. * Úklid kostela svatého Jiljí na pouť bude v sobotu 31.8. po mši svaté. * V neděli 1.9. bude v 9 hod. farní pouť v kostele sv. Jiljí a také po mši žehnání školákům a studentům. Žehnání bude i ve Strupčicích v 10:45 h. * V kapli na Červeném hrádku bude mše svatá ke cti Umučení Jana Křtitele v neděli 1.9. v 15 hod. * Od září budou zase mše svaté v kaplích domovů důchodců (pá a so v 10 h.) * Mše svatá v Sušanech bude 8. září v 12 hod. * Vikariátní setkání kněží se v září uskuteční v Litvínově, mše začne v 9:30 h * Pravidelné mše jsou na Květnově o sobotách 7.9. a 21.9. od 14 hod. * Poutní mše bude ve Strupčicích v neděli 29. září, ke cti sv. Václava. * Pravidelná mše bude v Boleboři poslední neděli měsíce- 29.9., v 15 hod. ** Vyučování náboženství bude na faře od první středy v měsíci říjnu (3.10.), a to od 15 hodin v učebně. ** Růžencová neboli podzimní pouť bude na Květnově v sobotu 5.10.2013. Růženec na barokních schodech začne v 10 hodin. Od 10:30 začíná mše svatá. Konec kolem 12:00 hod. Bus nejede. Vezměte autem i své přátele. ** Mše svatá v kapli ve Vinařicích bude 11. října v 17 hod. Stalo se v létě 2013: Vikariátka byla v Černém Potoce, kázal P. Řehoř. Mše na Červeném hrádku ke cti Narození Jana Křtitele.

Katolická svatba se uskutečnila v Kalku v červnu.

Mše na Květnově a v Německu 2013 Poutě k Panně Marii Květnovské se konaly jak v Krušných horách, tak i v hesenském Trutzhainu. Na první neděli v červenci přijeli kněží P.Radim Valík, P.Šimon Polívka, P. Radim Vondráček a na německou odpolední mši P. Karl Brünnler. Na německou pouť do Trutzhainu se ve stejný termín vydal P.Alois Heger a P.Miroslav Dvouletý. Zde spolu s dalšími kněžími, především místním farářem Piotrem Paskem a bývalým farářem Manfredem Buse a nejvýznamnějším hostem generálním vikářem Gerhardem Stanke sloužili mši svatou ke cti Panny Marie, jejíž svátek podle starého kalendáře je 2.července (Navštívení Panny Marie). V kostele byla vystavena soška, která je vytvořena podle květnovského vzoru. Také druhá soška Panny Marie, která je celoročně v boční kapli moderního kostela je věrnou kopií— tentokrát mariánské sošky, která se dříve nosila v průvodu na Květnov. Hojně se po mši svaté rozdávaly oplatky s motivem poutního místa Květnov. Součástí slavnosti byl i společný oběd a před odjezdem „Kaffe und Kuchen“ (káva a něco sladkého). Další poutě se v Německu nekonají, ty jsou zvláštností jenom na Květnově (Quinau) v Krušných horách. I sem směřovali někteří poutníci, kteří byli předtím v Trutzhainu. Kostel je zvenku zrenovován, ale uvnitř se ještě opravovaly fresky. Stánek s občerstvením však fungoval skvěle a my jsme si letos mohli užívat krásného počasí.

Druhou německou pouť vedl na Květnov páter Heinrich Bohaboj, který pochází ze Sebuzína od Litoměřic, ale je knězem drážďanské diecéze. Třetí poutní den přijel až z Rakouska, z cisterciáckého kláštera P. Charbel, který nedávno působil i v Oseku a jeho předkové pochází i z Květnova. Zde na fotce s knězem Karlem Brünnlerem, který pochází z Chomutova. Aktivní laik, pan Jürgen Schmidt, nechal vydat poutní knížku ze začátku 20.století. Byl o ni zájem. Bohatě zdobené květiny připravila na všechny poutě paní Güntherová. Podrobnější zprávy o každém poutním dnu i o české stopě v německém Trutzhainu najdete na zvláštních stránkách i s fotkami: http://www.kvetnov-quinau.cz/ Děkuji všem, kteří se podíleli na zdárném a důstojném průběhu květnovských poutí, těm co uklízeli, chystali nebo věnovali květiny, zásobovali poutní stánek nebo v něm prodávali, těm co ministrovali při bohoslužbách, varhanicím a varhaníkům, zvoníkům, atd. MD

Pouť na sv. Petra a Pavla se konala v červnu v opravovaném kostele v Březně u Chomutova. Mši svatou celebrovali P. Josef z Kadaně a P. Mirek z Jirkova.

Sté narozeniny R.D. Stanislava Rozkopala Dne 17.9.2013 by se dožil sta let bývalý jirkovský farář a děkan Stanislav Rozkopal. Pocházel z Moravy, z vesnice Kobeřice u Prostějova. Ve zdejší kapli byl v roce 1913 pravděpodobně pokřtěn. Farností patřil do obce Dobromilice, kde měla jejich rodina hrob a kde je také pohřben on sám. Byl vysvěcen 27.6.1937 v Litoměřicích. Jednu z primicí měl 15.8.1937 na Hané, u oblíbené poutní kapličky Panny Marie na Biřmování v Jirkově, 14.9.1969 návrší poblíž Nezamyslic (asi 8 km z domu). b.Trochta a S.Rozkopal (77 biřm.) V litoměřické diecézi působí po vysvěcení jako kaplan v Semilech do roku 1945, kdy nastupuje do farnosti Mcely na Nymbursku, a zůstává zde do roku 1953. Rozkopal byl pak duchovním správcem v Postoloprtech, a to v letech 1953 - 1964. V Jirkově působí v letech 1964 - 1982, kdy zemřel, 7.května 1982. Stanislav Rozkopal, našel místo posledního odpočinku u svých příbuzných v Dobromilicích. Na mramorovou desku nechal napsat: „Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel, pod křížem jsem - klidu našel“. Na jirkovském hřbitově žádný kněz pochovaný až dosud není. Vícero lidí ve farnosti si Stanislava Rozkopala ještě pamatuje, zvláště někdejší bohoslovec, Leopold Paseka. Do farní kroniky zapsal pan děkan mnoho zajímavého. Měl malé autíčko - „fiátka“, se kterým objížděl obrovský okrsek od Kalku přes Jirkov až po Nové Sedlo. Byl svědkem rušení Nového Sedla (posl.mše 1965), Kundratic (posl.mše 1973), zbourání kostela sv. Anny v Jirkově (1966), pro těžkou dostupnost svolil s předáním kostela a fary v Kalku obci (1974), marně bránil bourání kostela v Březenci (1982). Díky za tohoto kněze. R.I.P.

Farní pouť na Velehrad Kdy jindy bychom se měli podívat na Velehrad, než právě v tomto roce, kdy si připomínáme jubileum 1150 let od příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Moravu? Postupně se dává dohromady skupina, která má pro strach uděláno a hodlá dokonce dvě noci přespat v Boršicích na faře, lépe řečeno, na kaplance. Je třeba tuto naši cestu brát víc jako pouť—putování za svým posvěcením, a méně jako odpočinek nebo relaxační zájezd. Ostatně, to už známe z cest do Medžugorje. První den máme namířeno na kněžskou pouť do Sázavy. Zde žil poustevník, svatý Prokop a dodnes jsou známá uzdravení lidí na světcovu přímluvu. Jdeme nejprve na mši svatou a potom scházíme po schodech do krypty. Zde jsou uloženy světcovy ostatky. Původně snad tato místnost byla dříve zarostlou jeskyní, ve které svatý Prokop žil. Chtěli jsme si projít Prokopovu brázdu s Křížovou cestou, ale našli jsme až 10. zastavení. Po absolvování zbytku křížové cesty jsme špacírem přišli do hospůdky u kláštera. Tady jsme se občerstvili. Dnešní den, stejně jako ty další budoucí, bude pěkně horký. Na dálnici, která se opravuje, vznikají problémy a my zjišťujeme, že na Velehrad přijedeme tak akorát na program Večeru lidí dobré vůle. Bohužel nás tam nechtějí pustit. No nic, pan řidič má naplněnou časovou kvótu, takže už by pro nás nemohl přijet do Zlechova, odkud jezdí kyvadlová doprava. Otáčíme to do Boršic a zde na faru. Ubytujeme se. Většina z nás se vejde do kaplanky. Pan farář ještě čeká filmaře z televize Noe, kteří tu budou na faře spát po skončení programu. Jdeme se tedy aspoň podívat na televizi. Pan farář Anton nás zve k sobě. Letos vystupuje hodně interpretů „vážné hudby“. Pan farář nám dává menší občerstvení a glosuje, že by tento večer měl patřit mladým a živé, radostné muzice. Po skončení přenosu TV Noe jdou někteří projít se slováckou vesnicí Boršice, aby se jim lépe spalo a mohli se dobře připravit na zítřejší velkou pouť. Pan farář Anton nabádá faráře Miroslava, ať se jdou najíst a napít do nové restaurace v Boršicích. Ta je trochu dál, ale prý, když se to vezme přes pole, tak to bude kratší. Tož teda jdeme, ale zacházíme si až k letišti zemědělského družstva. „Vždyť tu byl přece můstek přes potok“, vzpomíná farář Mirek, „nebo tu nebyl?“...

Nakonec po dotazech u místních rybářů nacházíme restauraci „Na haldě“ a občerstvujeme se. Novostavba vypadá jako selský statek a mají tu i koně. Zpátky už nejdeme přes pole, ale radši vesnicí. Hlavní poutní den jsme prožívali na cyrilometodějském Velehradě. Byli jsme přítomní mši svaté a někteří šli pěšky část cesty. Potkáváme i některé známé a naše kněze a biskupy. Je tu opravdu hodně lidí a stánků. Odpoledne chceme prožít v ústraní na poutním místě Svatý Kopeček, ale nemůžeme se dopočítat, někdo nám chybí. Zbylé poutnice po čase nabíráme na úplně jiném místě uherskohradišťského okresu, ale je to dobré, je to po naší cestě. Na Svatém Kopečku je také dost lidí, neboť je krásné slunečné počasí. Nejprve však zajdeme do poutní baziliky na modlitbu litanií. Interiéry kláštera jsou otevřené zadarmo a je zde muzeum s výstavou o historii tohoto mariánského poutního místa. Od klášterních schodů je krásný výhled na město Olomouc. Navečer si dáváme něco dobrého v poutních stáncích a odjíždíme do Boršic. Po cestě vidíme v dálce horu Svatý Hostýn, kde už jsme také byli. Po příjezdu do Boršic se ještě nikomu spát nechtělo, a tak nás Štěpán zavedl do místního sklépka U Tománků. Mohli jsme okoštovat a levně koupit různá vína, zvláště Pálavu :-) Pak jsme na kaplance koštovali, zpívali a bavili se. Nastal poslední den. Loučíme se s panem farářem Antonem Kasanem. Míříme do Brna. Podchodem pod vlakovým nádražím přicházíme přímo ke kapucínům. Před klášterem nás čeká bratr Vojtěch. Chceme vidět světoznámou (alespoň v Brně) hrobku kapucínů s baronem Trenckem. To je trochu morbidní, nicméně - realita! Zklidňujeme mysl při návštěvě Moravské vesnice s různými figurkami, které se hýbou. Navštěvujeme klášterní zahradu s výhledem na Petrov a pak knihovnu, velmi starou, ve starých mapách hledáme Jirkov. Posledním cílem je vesnička Číhošť a my se chceme podívat, jak to vypadá, když se člověk ocitne v geografickém středu České republiky. U info-panelu se fotíme a jdeme ještě do místního kostela, neboť i ten je něčím zvláštní. V adventu 1947 se tu pohnul při kázání křížek na oltáři. Ještě ta věc není došetřena, ani státem, ani církví, nicméně byl ubit při výsleších místní mladý pan farář Josef Toufar, který tu má symbolický hrob. Po mši se nám rozpovídal předák místních zedníků, který z Číhoště pochází. Díky všem za účast. Fotografie najdete na farním webu: http://www.jirkov.farnost.cz/ v sekci Fotogalerie 2013. P.Mirek

Cyklotour Dokesko aneb POHODA Na letošní Ondroš cyklotour budu rád vzpomínat. Přihlásili se čtyři lidi. Ondra, Katka, Barča a já. Nocovali jsme v kempu na Starých Splavech poblíž Máchova jezera. Nevím, něco mě tu při koupání dvakrát kouslo do prstu, že by raci? Každou denní cyklopouť jsme začínali po kvalitní snídani v kempu. Pak jsme kličkovali místními lesy a písčitými cestami. Katka jednou zahučela do písku rovnou za nosem… Trochu nadávala, ale pak se zklidnila. Kolo bylo v pořádku. Cesty jsou tu pro cyklisty zrádné. Navečer jsme se vraceli unaveni a už jsme se těšili na večeři nebo na fotbal v televizi. Jednou jsme také hráli ping-pong. Barča znovu potvrdila, že je v současnosti z nás nejlepší, je to pro mě smutná pravda, ale je to tak. Ale tak to má být—mládí vpřed. Celkem jsme najezdili přes 100 km. Prví den jsme jeli do Mimoně, podívat se, jestli tu opravdu žijí „mimoni“, ale žádní „mimoni“ tu nežijí, naopak, úplně normální lidé, co mluví česky. Jenom jim nevyšla ta směrová tabule k infocentru. Projeli jsme Mimoní tam i zpět. Zato se nám poštěstilo navštívit zde velmi známý „Boží hrob“, barokní kopii skutečného poutního místa v Jeruzalémě. Já osobně jsem takový Boží hrob ještě neviděl, kromě teda těch, co se zdobí přechodně o velikonocích v každém farním kostele. A koupili jsme tu i jeho turistickou známku. Také jsme zastavili v Hradčanech, ale nebyl tam Pražský hrad, ale jenom Jeřáb popelavý na mokřinách. Je zde nové infocentrum co pojednává o vojenských lesích. Dolní foto je před vyhořelým zámkem v Zahrádkách. V Zahrádkách zámek vyhořel, prohlídky se nekonají, jen se trochu udržuje okolní park. V Holanech je dobrá hospoda, kde čepujou Svijany. Dobré pivo, jídlo a zajímavá místa jsou charakteristikou tohoto mírně kopcovitého regionu. Navštívili jsme na kolech město Dubou s šatlavou, Doksy s muzeem K.H.Máchy a Čtyřlístku. Dále hrad Bezděz a lodní přepravu po jezeře. Zpátky jsme jeli elektrickým vláčkem po silnici a řidič pouštěl hudbu „jede mašinka“. Prostě pohoda. Více bude na webu: www.youtube.com/dvoulety MD

40. Narozeniny Oslava narozenin proběhla hezky nejprve v kostele mší svatou a poté na faře při venkovním posezení. Pan Metlička hrál k dobré náladě. Děkuji za všechna přání, z Jirkova, ze Strupčic, ze Sušan, z Boleboře i od Pařeztouráků, za Vaše dary, připravované jídlo a pití a dorty i přízeň. Upřímné Pán Bůh zaplať. Ve farnosti jsem 10 let a těším se na další spolupráci. Váš P. Miroslav

Pařeztour do Slovenského Krasu Naše pařeztourácká výprava byla letos dost dobrodružná. Slovenský kras nabízí mnoho až nebezpečných zážitků. Jak vidíte na titulní fotce, dostali jsme při prohlídce Krásnohorské jeskyně patřičné mundúry a výbavu, aby se nám něco nestalo. Ten pytel dole není na netopýry, takový pytel dostal každý z nás a sami jsme si nesli věci k jeskyni, asi 1 km do hory. Jedná se o jeskyni se zvláštním režimem, poláci by řekli, že je „naturalna“. Prolézáte za vedoucím výpravy po úzkých chodníčkách, neboli fošnách, mezi těsnými stěnami, ruce máte od bláta a pak ještě lézt po laně nad podzemním ledovým jezírkem. Náš průvodce říká, že tam občas někdo spadne. No, neutopí se, ale, pěkně vychladne… V této tajuplné jeskyni se skrývá největší krápník v Evropě, 34 metrů vysoký „stalagmit rožňavských speleologů“. Vylézt až k němu po železných (a zrezivělých) žebříkách, prolézat průduchy, to není jen tak. Nakonec není ani moc osvětlený, takže fotografie jsou dost matné. K takové naturální jeskyni prostě musí chybět osvětlení. Jediné světlo, které máte, je na přilbě. Spíše připomíná bludičku. A tak i když je tu dovoleno fotit, je lepší jako suvenýr koupit některou z nabízených pohlednic. Mladý průvodce měl pořád nějaké řeči, že jdeme pomalu, opravdu mu nikdo jiný než Mája nestačil… Ještě krátce k dalším jeskyním. Celkem jsme navštívili jeskyní šest, z toho 5 na Slovensku a 1 v Maďarsku. První byla Jasovská, hodně krápníků jako v Moravském krasu. Navíc je tam na jedné stěně zachovaný nápis uhlem o husitském vítězství v Uhrách, vypadá to jako včera… Jeskyni objevili a zpřístupnili premonstrátští mniši v nedalekém Jasově. Tam jsme také byli v krásném klášteře a chladném kostele. Druhá jeskyně byla Krásnohorská, tedy přírodní—nejlepší.

Naše další putování vedlo do Gombasecké jeskyně. Tady se doporučuje zhluboka dýchat, neboť skrz vodu vystupují aerosoly, které léčí dýchací cesty. Tady tu býval tábor pro nemocné děti. Výzdoba Gombasecké jeskyně je tvořena tzv. brčky, stalaktity vypadají jako dlouhé tenké trubičky, od pár milimetrů až po 1 metr dlouhé. Další je jakási dvou-jeskyně neboť má jednu polovinu na Slovensku a druhou v Maďarsku. Jedná se o jeskynní systém Domica—Baradlá (Aggtelek). Spojuje je podzemní řeka Styx. Na slovenské straně se po řícce i pluje v loďkách po 12 lidech. Byl to pěkný zážitek za úplného ticha. TaKrápník rožňavských jeskyňářů ké jsme viděli jak vypadá nefalšovaná jeskynní tma… O 3 km dál, v maďarské jeskyni, zase mají veliké a vysoké sály, konají se tu i koncerty hudby. Sto lidí se tu vejde jak nic. Tady jsme moc nerozuměli a tak nám dali slovenský text, ale světlo k přečtení bylo jen u lamp, a ty byly asi 0,5 m nad zemí při zábradlí. Poslední jeskyně byla Ochtinská aragonitová a ten aragonit zdobí jeskyně úplně jinak. Žádné klasické krápníky. Jedna z verzí je jakoby sníh, další připomíná klíčky na bramborách a jsou ještě jiné. Ty vyplňují pukliny mezi stěnami. Stěny jsou z bílého a modrého mramoru. Kromě jeskyní jsme viděli hrad Krásnou horku (byť vyhořelý), mauzoleum Andrášovců, vinný sklep v Moldavě, město Rožňavu, kde mají skvělé koupaliště a dobře ukrytý pivovárek Kaltenecker. Nad zámkem Betliar taky hořelo, ale prohlídku jsme stihli... Všechna zajímavá místa jsme spojili do jedné túry a vyšlo z toho asi 100 km, i když jsme zkracovali z původního plánu 120-ti kvůli vedrům 35-40°C. Naše pařeztourácká parta o síle 11 lidí to vše zvládla. Nebyly ani zlomeniny, ani úpaly. Každý den jsme sloužili mši. Více je na http:// pareztour.webnode.cz/

Zbytečné hádání „Je to zlé, když se dva manželé navzájem nudí; daleko horší je však, když jeden z nich nudí druhého.“ (Marie von Ebner-Eschenbach) Také bývá pohoda všedních i svátečních dnů u vás doma zbytečně narušována rozmíškami? Nabízím vám inspiraci pro zkvalitnění domácích hádek. Vzali se před čtyřiceti lety – úředník Jack Smith s jedním mladým děvčetem. K první hádce došlo při svatbě. Když měli podepsat protokol, sáhl Jack jako první po nabídnutém peru, a ona se domnívala, že první se má podepsat žena. Když přišli domů, pohádali se podruhé, totiž o to, kdo ten spor začal. Jak hádka vrcholila, zvolala novomanželka: „Ty vždycky začínáš – to si s tebou užiju!“ Manžela to mrzelo, ale spolkl to a usmál se: „Dobrá, dnes už se nebudeme hádat. Založíme si sešit a budeme si zapisovat každou hádku a spolu s ní její příčinu.“ A tak to nakonec také udělali. Pohádali se, někdy dokonce tekly slzy a padala tvrdá slova, ale koneckonců se měli rádi, tak se vždy usmířili a udělali zápis o ukončení sporu. Vydrželi to celých čtyřicet let a za tu dobu jim žádná hádka nedokázala zbourat manželské štěstí. Po těch letech se v jedněch chicagských novinách objevil podivuhodný registr manželských hádek: Za čtyřicet let se pohádali 6110krát. A kvůli čemu? 1879krát proto, že jídlo nebylo včas hotovo nebo nebylo chutné; 1430krát proto, že ona chtěla peníze nebo že jim chyběly v domácím rozpočtu; 687krát proto, že ona příliš rozmazlovala dítě; 564krát proto, že on příliš rozmazloval dítě; 564krát proto, že on byl škodolibý; 499krát proto, že jeden nebo druhý zapomněl večer zhasnout světlo; 300krát proto, že on přišel pozdě domů, 84krát proto, že on příliš kouřil; 51krát proto, že ona se začala bezdůvodně hádat atd. Tato statistika není jen kuriózní, ale ukazuje, jak to vypadá v nejednom šťastném manželství: tahanice pro nic za nic. Oba dělali chyby, ale zůstali spolu, protože si dokázali odpustit a začít znovu. Všem snoubencům si tak dovoluji udělit jednu radu: Není umění sebrat se a odejít, ale sebrat se a zůstat! Usmíření je něco, s čím asi člověk původně nepočítal, co ale nakonec zůstane jeho jedinou oporou, když chce získat znovu klid a mír, a vlastně i fyzické zdraví. Pokud jste se dnes ráno doma už stačili pohádat, zapište si to a začněte znovu! Ranní zamyšlení s Prokopem Siostrzonkem - KNA

Dominikánská rodina v Jirkově - Zemřel fr.Mikuláš Ota Buzický OP

Letos v květnu zemřel po těžké nemoci v olomouckém konventu náš spolubratr fr.Mikuláš Ota Buzický OP. Mikuláš se narodil v Písku 29. března 1962. Po vystudování lékařské fakulty v Plzni působil jako lékař v Písku a několik let v Africe. Do dominikánského řádu vstoupil v roce 1988 a po studiích v Olomouci a v Toulouse byl r. 2008 vysvěcen na kněze. Působil v konventu v Olomouci, kde se obětavě věnoval zvláště rodinám a nemocným. Před dvěma měsíci začal Mikuláš sloužit poslední Mši svatou. Ne u oltáře, to už nemohl, ale na lůžku. Ve vlastním utrpení prožíval a pro nás zpřítomňoval utrpení Pána Ježíše. Úzkost, neodvratnost blížící se smrti, ubývání sil, bolesti... Otec Mikuláš byl dlouho na kříži. Odevzdal svého ducha Otci ve spánku po půlnoci. Shromáždili jsme se u něj. Slzy, ticho, modlitba. I když jsem věděl, že ta chvíle musí přijít a že se bratr již netrápí, byla to šokující změna. To tělo není Mikuláš. On je jinde. Přešel na druhý břeh. Znamením naděje pro mne byl výraz tváře. Dřívější stažení povolilo a na tváři se rozlil jemný, pokojný úsměv. Mikuláš prošel smrtí do života věčného (fr. Pavel Maria OP) Několik postřehů ze vzpomínek olomouckých terciářů: ... Některým z nás byl zpovědníkem a přítelem, ale každý, kdo se někdy setkal s Mikulášem, ho považoval za svého přítele. On nikdy nikoho neodsoudil. Spíš přistupoval k člověku jako lékař, který věří, že nějaký způsob léčby se najde, a neztrácel naději. Měl všech sedm darů Ducha svatého a nebál se je použít... Mikulášovým oblíbeným mariánským poutním místem byla Maková Hora na Příbramsku, kam chodíval už za mlada. Kostel je zasvěcený svatému Janu Křtiteli a Panně Marii Karmelské. Žádné parkoviště, žádné kolotoče. Tiché místo modlitby, obklopené šumícími lesy. Takový byl i Mikuláš. Nenápadná tichá hloubka ukrytá v lesích... Stále jsme doufali... stále jsme si říkali, proč si Pán Bůh vzal právě Mikuláše? Vždyť byl kněz pouhých pět let, a i za tak krátkou dobu stačil udělat tolik dobrého. Dosud na něj vzpomínají i lidé, kteří ho poznali jako lékaře. Kolik dobrého by byl mohl ještě vykonat? Otec provinciál měl tyto otázky také na mysli. Při kázání říkal, že jsme měli mnohá očekávání. Ale člověk není na tomto světě proto, aby mnoho vykonal. Cílem člověka je, aby byl příjemný Bohu. A Mikuláš byl jistě tak příjemný, že už to bez něj Bůh nemohl vydržet. A tak Mikuláš „vešel do radosti svého Pána“ (Mt 25). Jistě se stále přimlouvá za všechny, které na tomto světě miloval. Bratře Mikuláši, zůstáváme spojeni. kráceno

Historické zastaveníčko Mariánská - Jáchymov se připomíná už kolem r.1465, pod názvem Sorg, tj.v překladu kraj pohraničního pralesa. V 2. polovině 15. století žil v této oblasti poustevník Jan Niavius, který prorokoval vznik bohatého a slavného horního města, které sice upadne, ale později se vzkřísí k nové slávě. Toto proroctví vedlo r. 1516 hraběte Štěpána Šlika k založení svobodného města Jáchymov. Po třicetileté válce byla na místě bývalé poustevny v letech 1692-93 postavena dřevěná kaple zasvěcená Panně Marii a místo přejmenováno na Mariasorg. Roku 1699 hornické bratrstvo na místě kaple vystavělo poutní kostel Panny Marie s prosbou, aby třicetiletou válkou zašlá sláva Jáchymova jako hornické oblasti byla opět obnovena. V roce 1754 byl poutní kostel propůjčen řádu kapucínů, kteří zde v letech 1754-56 vystavěli druhý kostel a kapucínský klášter (1760). U silnice před ÚSP jsou dosud patrné kamenné zdi klášterní zahrady. Po celé 18. a 19. století byla Mariánská oblíbeným poutním místem. Současně se Mariánská rozrůstala. V 50. letech 20. století se Jáchymovsko proměnilo v jeden pracovní lágr. Uranovou rudu těžily tisíce politických vězňů v nelidských podmínkách. Ještě i dnes najdeme vězeňské domy v místech bývalých dolů a v lesích ruiny připomínající tato léta. Pověstné byly zdejší vyšetřovny v podzemí bývalého kapucínského kláštera, který byl v roce 1965 zdemolován. V roce 1987 František kardinál Tomášek udělil statut tohoto zaniklého poutního místa děkanskému kostelu sv.Jáchyma v Jáchymově, kde se uchovává historická milostná soška Panny Marie z Mariasorgu – Mariánské. Citát na září: „Slzy opravdové lítosti jsou pro naše srdce životodárné, jako pro zemi déšť, bez nich se srdce člověka zatvrzuje.“