Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí pro Jirkov a okolí, listopad 2010 (č.75)
„Dobro došli.“
Pojeďte s námi do Medžugorje, cesta je bezpečná. (Válka skončila a medvědi na Plitvičkách jsou přátelští!) foto: U Miša
2
Významné dny v listopadu: 1.11. slavnost Všech svatých 2.11. vzpomínka na Věrné zemřelé 6.11. svatý Linhart, patron kostela v Březenci (zbořen roku 1982) → 9.11. posvěcení lateránské baziliky 11.11. svatý Martin 13.11. svatá Anežka Česká 25.11. svatá Kateřina Alexandrijská 21.11. Ježíš Kristus Král 28.11. začíná ADVENT, křesťanská příprava na Vánoce - celou dobu adventní máme prožívat s vnitřní usebraností a touhou po Kristu. 30.11. svatý Ondřej Pozvánky na listopad: * V neděli 31.10. bude ve Strupčicích po mši svaté požehnání hřbitova a pobožnost za zemřelé. * V neděli 31.10. bude mše v Boleboři v 15:00 hodin a následně žehnání hřbitova a dušičková pobožnost. * V úterý 2.11. na Dušičky bude mše v 9:00 hod.a v 15:00 hod. na hřbitově v Jirkově dušičková pobožnost. * V úterý 2.11. bude pobožnost na hřbitově v Otvicích v 10:00 hod. * Od listopadu budou páteční mše v 17:00 hod. a po ní spolčo na faře. * V neděli 14.11. bude v Jirkově, Strupčicích a Sušanech, udělována svátost pomazání nemocných. V kaplích DD v pátek, resp. v sobotu předtím. ** Věci do charity přinášejte až po domluvě na tel. 474659460
Byli pokřtěni: Marek Bubnár, Lucie Bečičková, Jiří Tomáš Černovský Svatba: Ondřej Günther a Kateřina Žikešová
3
Mše ve Vinařicích se konala 22. října. Další mše zde bude příští rok v květnu.
Podzimní pouť na Květnově se konala 9. října. Za krásného počasí se jí zúčastnilo poměrně velké množství věřících z celé-
ho vikariátu. Hostem byli kněží z Německa, Polska a Vejprt. Mši celebroval P.Josef Čermák z Kadaně. Pohoštění bylo chutné. Mše na Květnově jsou 1.a 3. sob. v 14 hod.
4
Poutě do Medžugorje Milí čtenáři, chtěla jsem se s vámi podělit o zážitky, dojmy a myšlenky z mé první (a doufám, že ne poslední) cesty do Medžugorje. Ale zjistila jsem, že není vůbec snadné dostat to vše z hlavy na papír! Pokouším se o to již čtrnáct dní, ale výsledek se zdá čím dál horší! Doslova, jak jsme se sestrou Marií psaly mamince: „Vše je přenádhera, ale to se nedá vypsat ani vypovědět, to se musí zažít!“ Takže zde je můj chabý pokus. Název poutě zněl: Narozeniny Panny Marie. Narozeniny? Slušnost velí přivézt alespoň malou pozornost. Čím však můžeme obdarovat Královnu? Máme prázdné ruce… (tedy alespoň já, nejsem nic a nemám nic, co bych neobdržela). Z vlastní zkušenosti vím, že každou maminku nesmírně těší a dělá jí radost, když někdo chválí, respektuje, obdivuje, miluje její dítě. Bude to náš dar? Milovat Ježíše a tím obdarovávat Matku, Panna Maria se v Medžugorji zjevuje již neuvěřitelných 29 let! Nežádá po nás nic nového, moderního, převratného, nechce po nás žádné experimenty! Jen to, co známe a čteme v Bibli (tedy pokud v ní čteme). Její poselství zní mír, víra, obrácení, modlitba, půst, pokora, sebezápor, oběť, láska, milosrdenství… Panna Maria nám dává pět kamenů v boji proti „Goliášovi“: modlitbu (modlitbu růžence, modlitbu ne ústy, ale srdcem!), Mši sv., Písmo sv., půst, měsíční zpověď! Zve nás všechny na cestu ke svatosti. „Recept“ není těžký, ale těžké je podle toho žít a především vytrvat (i přes mnohé pády a omyly)! V prvním ze svých poselství Panna Maria s naléhavostí opakuje: „Mír, mír, mír a jenom mír!“ Mír musí zavládnout mezi člověkem a Bohem (chybí nám pokora uznat velikost Boha, ...jsem sluha tvůj, tys velitel, já tvor a ty můj Stvořitel - Bůh…), mír musí zavládnout mezi lidmi (bez lásky, sebezáporu, oběti, porozumění, milosrdenství - nelze!), mír musí člověk nalézt ve svém nitru (dokázat přijmout svá omezení v prostoru, čase, možnostech - své nedostatečnosti). Avšak nalézt mír, pokoj, soulad bez Boha? Opět nelze!! Moderní člověk se pokouší nahradit Boha různými bůžky (peníze, nemovitosti, drahá auta, značkové zboží, nevázaná zábava, adrenalinové sporty…), ale marně! Stále se za něčím honí, po něčem touží, ale šťastný ani spokojený není (a nebude, dokud nespočine v Tobě Bože…). Hledá, ale nenalézá. Pokud se zeptáte, co se mi líbilo nejvíce, odpovím po pravdě: „Vše!“ podle Johanky z Chomutova, Dvojlístek, říjen 2010
5
Každý z poutníků v sobě nosí své vlastní zážitky ze setkání s Medžugorjí. Mezi nimi přinášíme zážitky čtyřiapadesátiletého kněze Francisca Verara z Panamy. Již 24 roků přijíždí na poutě do Medžugorje. V Panamě založil Radio Maria. Od roku 1997 existuje zvláštní společenství, které se snaží žít poselství Královny míru. Vidím hojné plody Medžugorje ve své zemi. Medžugorje se stalo mým životem. Mír, lásku a radost, které jsem našel zde, jsem nenašel na žádném místě na světě, i když jsem putoval do mnoha svatyní. V Medžugorji jsem prožil nejšťastnější dny svého života – svědčí tento kněz. Biskup Hilarius Datus Lega, biskup diecéze Manokwari-Sorong, v Západní Papui, Indonézie navštívil Medžugorje prvně. „Medžugorje je centrum světa. Středisko modlitby a míru“. Říká biskup Hilarius a dodává: „Lidé sem přicházejí, protože se Panna Maria skutečně zjevuje. Je to místo osvěžení, obnovy, počátku nového života. Medžugorje přitahuje mnohé lidi, uvědomuji si osobní vztah, toto je Boží dílo, které se projevuje prostřednictvím Matky Marie a vizionářů, všechno co vidím se mi velmi líbí. Bůh je stále aktivní, ať my to vidíme nebo ne. Boží slova je třeba hlásat přes hory i doly, všude.“
Více informací najdete na internetu: http://www.medjugorje.ws/
6
Dá se pravda odhlasovat? Dny evropského kulturního dědictví jsme si v našem městě připomenuli v neděli 19.9.2010. Město zvalo k bezplatné návštěvě na př. podzemí, městské věže ...a připojili jsme se i my. Kostel sv. Jiljí byl otevřen od 10 – 17 hod. se stálou službou ochotnou podávat informace o historii kostela, jeho zařízení, provozu a odpovídat na nejrůznější dotazy návštěvníků. Pro zájemce jsme měli souhrn nejdůležitějších informací zpracovaný naším panem farářem do malého letáčku, který si mohli odnést domů. Návštěvníci na nabídku reagovali různě. Na př. přišli dva muži z nichž jeden letáček nadšeně přijal, druhý prohlásil, že si mě raději poslechne. Oba se mnou pak diskutovali o různých způsobech sakrálních staveb v historii. Ne na všem jsme se shodli. Ukončila jsem diskuzi konstatováním, že mohou mít pravdu, protože nejsem žádný odborník na tuto problematiku. Na to konstatovali, že oni jsou dva a tak že mají pravdu oni, protože jsou v převaze. Ano, často se to tak říká, ale je to skutečně tak? Dá se pravda odhlasovat? Dnes si to často myslí i naši zákonodárci a při tom se velice mýlí. Můžeme odhlasovat ledaco. Kam půjdeme, co postavíme či zbouráme, jaké zákony si dáme, ale odhlasovat si pravdu? Pravda je totiž jen jedna a buď je anebo není. Hlasováním ji nikdo nezmění. Pán Ježíš řekl: Já jsem Cesta, Pravda a Život. Kdo měl pravdu a jak to ve skutečnosti bylo se stavbami v historii, není tak podstatné. Horší je, když nám někdo chce vnutit nemorální a zhoubné názory a praktiky na základě hlasování. Buďme proto bdělí a nevěřme, že většina musí mít vždy pravdu. izf Pěší pouť z Levého Hradce na Velehrad. Více info u Adámků nebo Josífka. sv.Klimentek
Boršice - nocleh
7
Během letošních podzimních vycházek do přírody nevycházím z údivu. Stavby církevního rázu, patřící však obcím, dostávají svůj nový háv - střechy, okapy, věžičky - na to čekaly už spousty let. Je to chvályhodný počin! Na obr. v lešení se nachází kaple v rekreační oblasti Svahová, kolem níž vede turistická žlutá stezka. Opravy vede obec Boleboř, zvlášť vyniknout by měla zcela nová, vysoká věž. Kaple v Mezihoří patří k těm větším. Je léta otevřená a prázdným oknem uvidíte, že jsou zde kostelní lavice asi pro 15 lidí. Nyní je vytvořena nová měděná věžička, spolu se střechou a okapy. Snad dojde i na renovaci oken. Kaple patří obci Blatno. Kaplička či spíše zvonice, byla zbrusu nově postavena u horského hotelu Lesná. Podle zachované dokumentace ji postavil Horský klub Lesná. Navíc byl postaven typický krušnohorský dům, který kdysi na Lesné stával a bude sloužit jako muzeum rukodělných prací. Tak se pomalu obnovuje téměř zaniklá Lesná. Kostel sv. Václava v Kalku byl před pár lety opraven zvenčí - střecha, věž, okna, bílá fasáda. Letos se začalo pracovat na interiéru. Farní kostel i s pustou farou byl již v době komunismu předán obci Kalek. P.Mirek
8
SVATÝ ŠARBEL MASLÚF
(Nar.8.5.1828 + 24.12.1898)
Sv. Šarbel patřil do východní maronitské církve, která je v jednotě s římskokatolickou církví a je pozoruhodné, že se k němu po jeho smrti obracejí nejen křesťané, ale také muslimové a všichni bez rozdílu na jeho přímluvu docházejí uzdravení. Proto se modlitba ke sv. Šarbelovi může stát islámskému světu skutečným mostem k pochopení křesťanů. Přímluva sv. Šarbela kéž zabrání rostoucí nenávisti a násilí, kterého se islamisté dopouštějí na křesťanech, a také kéž posílí pronásledované. Sv. Šarbel byl mnichem, ale ke konci života se zcela odevzdal Pánu a stal se poustevníkem. Svou kamennou poustevnu téměř neopouštěl a kromě vytrvalých modliteb trávil čas i fyzickou prací – na svazích okolo poustevny vybudoval terasovitá políčka, kde se dařilo zelenině i ovoci. Zde žil 23 let. Zemřel v pověsti svatosti na Štědrý den r. 1898 a byl pohřben do země na nedalekém klášterním hřbitově v Annaya, kde začínal svůj zasvěcený život. "Otče pravdy, Tvůj Syn je smírnou obětí. Jeho krev vylévá se za mě, přijmi moji oběť." Několik měsíců poté spatřili jeho spolubratři ze Šarbelova hrobu vycházet záři. Odkryli jej proto a nalezli jeho tělo neporušené, jako by bylo živé. Z těla kapala tekutina podobná krvi a šířila se příjemná vůně. Světcovo tělo bylo r. 1899 přeneseno do klášterní krypty a jak jeho neporušenost, tak neustálé krvácení byly pozorovány i při dalších odkrytích pohřbeného těla. Odborníci tyto jevy nedokážou vysvětlit. Pro velký počet zázraků, které se udály, se jeho hrob stal velmi vyhledávaným poutním místem křesťanů i muslimů. Jeden ze zázraků uznaných v kanonizačním procesu: Řeholní sestra Marie Abel čtrnáct let velmi trpěla žaludečními vředy. Po několika neúspěšných operacích zůstala upoutána na lůžko. Stav se horšil, přijala třikrát svátost nemocných. V nebezpečí smrti se začala modlit k Šarbelovi a nechala se odvézt k jeho hrobu. Když se jej dotkla a potřela se kapesníkem namočeným v krvavé tekutině, která pronikala náhrobkem, vstala okamžitě z nosítek a začala chodit. Podle lékařských zpráv nezůstalo po její nemoci ani stopy. Tajemná fotografie. Přestože se Šarbel nikdy nefotografoval, existuje jedna fotografie zachycující jeho podobu. Vznikla ve výroční den jeho narození, 8. května 1950, kdy se před Šarbelovým hrobem fotografovali čtyři maronitští misionáři a strážce
9
hrobu. Po vyvolání snímku na něm objevili šestou postavu, mnicha s dlouhými bílými vousy a kapucí na hlavě. Podle svědectví nejstarších mnichů, kteří Šarbela ještě pamatovali, vypadal světec právě tak v posledních letech svého života. Vědecká zkoumání vyloučila možnost fotomontáže. Podle této fotografie se zhotovují všechny portréty světce. Papež Pavel VI. o něm prohlásil: „Poustevník z libanonských hor byl započten mezi blahoslavené a jako významný svědek klášterní svatosti svým příkladem obohacuje všechen křesťanský lid. Kéž nám, kteří žijeme v tomto světě poznamenaném honbou za bohatstvím a požitky, dopřeje poznat pravou hodnotu chudoby, pokání a askeze, abychom tak mohli osvobodit svou duši a nechali ji stoupat k Bohu.“ Modlitba k sv. Šarbelovi Machlúfovi: Svatý otče Šarbeli, který ses zřekl všech příjemností světa, žil jsi pokorně v samotě poustevny a nyní přebýváš v nebeské slávě, oroduj za nás. Rozjasni naši mysl i srdce, utvrď naši víru a posilni vůli, rozněť v nás lásku k bližním, pomáhej nám volit dobro a vyhýbat se zlu, chraň nás před nepřáteli viditelnými i neviditelnými a pomáhej nám v našem každodenním životě. Na tvoji přímluvu obdrželo mnoho lidí dar uzdravení duše i těla a vyřešení problémů v situacích lidsky bezvýchodných. Shlédni na nás milostivě, a bude-li to ve shodě s Boží vůlí, vypros nám u Boha milost, o kterou pokorně prosíme. Především však nám pomáhej jít každodenně cestou svatosti do života věčného. Amen.
10
Pro úsměv zapomenout na minulost. Je jí 93 let. Sestra Alžběta je jediná německá sestra v korejském konventu. Sedí naproti mně u stolu. Spokojená žena s láskyplnýma očima. Vypráví mi vtipy, ale také mi povídá o svém osudu v Koreji. Když se v Severní Koreji ujali moci komunisté, pracovala na jedné stanici. Kněze a ostatní sestry zavřeli do vězení v Pchjongjangu. Také ona musela, jak řekla, „do lochu“. Vojáci jí sebrali šaty. Při transportu seděla dva dny v ozbrojeném vozidle oblečená pouze do spodničky. Sice se ji nikdo ani nedotkl, ale i tak to bylo ponižující. Nicméně jí ponechali modlitební knížku, aby se mohla v samovazbě modlit. Na to pak měla opravdu dostatek času. Poté přežila věznění v koncentračním táboře, kde strávila čtyři a půl roku, a spolu s dalšími sestrami, které nezahubil hlad a nemoci, znovu vybudovala klášter v Jižní Koreji. V charitativních dílech měla na starosti chudé. Byla ztělesněním úžasné chuti do života. Zeptal jsem se jí, jestli svým trýznitelům odpustila. Mávla rukou:“To už dávno! Díky tomu jsem se zbavila hněvu a dokázala jsem znovu hledět vpřed a začít znovu. Však se ten či onen také občas projevil lidsky. A nevedlo se špatně jen nám, ale i mnoha Korejcům. Pro ně žijeme, a tak jsme s nimi cítili solidaritu.“ Možná proto jí všechny ty útrapy nemohly příliš ublížit. Setkat se s takovou ženou je oblažující zážitek. Jak je možné, že dokázala odpustit? Měla ráda lidi. Měla soucit i se svými dozorci. „Neuměli to jinak a možná je nutili, aby to dělali.“ Ježíš na kříži řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A to byl její vzor. Pochopové ji neprosili o odpuštění, ale ona jim přesto odpustila. Přál bych si, abychom i my byli schopni podobného postoje, když zažijeme zklamání nebo zranění. Tato sestra mi ukázala, že je díky tomu možné mít vnitřní pokoj. Necháme-li totiž minulost za sebou, znovu jsme otevřeni pro to, co přijde. Znovu se dokážeme smát a vyprávět vtipy. (Ukázka z knihy Prokletý mobil-.Notker Wolf- KNA)
„Bratři, milujte své bratry! Milujte lidi takové, jací jsou. Čím méně si to zaslouží, tím více je milujte! Nemilujte je podle velikosti jejich zásluh, ale podle velikosti jejich potřeb...“ (Pavel VI.) Dušičkové zamyšlení Církev má tři fáze, tři množiny - církev putující, církev vítězná, církev trpící. – ecclesia peregrinans, ecclesia vicens, ecclesia patiens. Putující –
11
to jsme my, žijící na zemi. Vítězná církev, to jsou křesťané v nebi. Trpící – to jsou duše v očistci, které trpí za své neodčiněné hříchy. Mezi jednotlivými částmi jediné církve panuje ovšem čilý ruch a to díky modlitbě. Nebešťané se přimlouvají za pozemšťany, a pozemšťané zase prosí za ty v očistci. Duše, které se pak dostanou díky našim přímluvám z očistce, stanou se nebešťany a zase se přimlouvají ony za nás. A tak je to zajímavé pohlížet na jedinou církev, jak si jednotlivé údy pomáhají navzájem láskou. Protože jen ten, kdo miluje, kdo pamatuje také na druhého, přijde do nebe. Pyšní lidé a sobci tam nemají místo. Církev, i když žije na zemi, má pohled stále upřený k věčnosti, za hranice smrti, je „eschatologickou skutečností“, žije životem věčným už zde na zemi. a to i tím, že se modlí za zemřelé a tím, že si vyprošuje přímluvu od svatých. Je to velmi živá komunikace mezi světem a věčností! Určitě je udivující pro naše nevěřící spoluobčany. V těchto dušičkových dnech, ať už chceme nebo nechceme, se víc otvíráme nadpřirozené dimenzi života. Kéž nás pohled na hrob nenaplňuje přílišným smutkem a nostalgií, ale spíše nadějí a touhou po setkání na věčnosti ve společenství lásky s Bohem a s našimi bližními. P.Mirek
V neděli 5.září byl na generální kapitule v Římě zvolen magistrem řádu na devítileté funkční období fr.Bruno Cadoré OP. Stal se tak 87. nástupcem svatého Dominika. Fr. Bruno Cadoré se narodil ve francouzském Le Cruseot 14. dubna 1954. Do noviciátu vstoupil v roce 1979 krátce po skončení studia medicíny. Dne 28.září 1980 složil první sliby, pak dva roky pracoval na Haiti, kde organizoval lékařskou pomoc. Poté pokračoval ve studiu filozofie a teologie. Na kněze byl vysvěcen 28.září 1986. Zastával funkci magistra bratří studentů v konventu v Lille, kde byl později také převorem. V roce 1992 získal doktorát z morální teologie. Vyučoval na Lékařské a Teologické fakultě Katolického institutu v Lille, tam byl také ředitelem centra lékařské etiky. Dne 28.12.2001 byl zvolen provinciálem severofrancouzské provincie (Province de France), v roce 2005 a 2009 byl do tohoto oficia znovu zvolen na další dvě funkční období. V lednu 2008 jej prezident Francouzské republiky jmenoval členem Národní rady pro AIDS.
12
Historické zastaveníčko Ves Pohraniční, dříve Reizenhain, ležela těsně u saských hranic, na pravém břehu potoka Černá, německy Pockau, ve výšce kolem 800 m n.m. Na levém břehu stojí dodnes saský Reitzenhain. První zpráva je z r.1401 v listině, kterou Václav IV. přikazoval, kudy má vést cesta na Míšeň. Území Reizenhainu bývalo od nejstarších dob součástí chomutovského panství. V druhé polovině 16. století zde stál svobodný statek s hospodou, ← cedule hranic mlýnem a pilou, patřící rodině Goldammrů, která v Chomutově vlastnila známý dům „U dvou medvídků" v Panské ulici. Až do roku 1850 byl Reizenhain spravován z chomutovského statku Krásná Lípa. Vojáci, táhnoucí tudy proti Napoleonovi, spálili v obci všechny ploty, stromy a také několik dřevěnic. 1925 Nová železniční trať z Chomutova do Hory Svatého Šebestiána a Marienbergu, daná do provozu roku 1874, zlepšila spojení se světem, zvýšila objem obchodu se Saskem, ale znamenala i zánik povoznictví a řemesel na něm závislých. (Zanikla r.1972.) Určitým zdrojem příjmů se stala turistika. Ubytování poskytovaly 3 hostince - největším z nich byl tzv. Malzhaus (obr.), rozlehlá budova se sálem. Za 1. republiky zde byly 2 obchody smíšeným zbožím, pekařství, trafika, výrobna suvenýrů a soustružna dřeva. Ubytování ale poskytovala také řada vesničanů. Odsunem německého obyvatelstva se vesnice vylidnila a v roce 1955 úředně zanikla. Dnes zůstaly 4 budovy přestavěné na rekreační chaty. Nově stojí při frekventované silnici benzinová pumpa a Free shop. podle Z.Binterové
citát na listopad: „Co ranil Bůh, zatraceno není.“ (Bible)
