Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí,
srpen 2016 (č. 124)
Kysuce, Vsetínské a Hostýnské vrchy
Pozvánky na září a říjen: * Kostel svaté Barbory v Otvicích se nyní opravuje. Ve výsledku bude obnovena žluto-bílá fasáda a vsazeny nové hodiny s ciferníky a s odbíjením. Bohoslužby se stále konají pravidelně každou sobotu od 18:00 hodin. Mají i nedělní platnost. V tomto čase dejte pozor na lešení a stavební práce. * Poutní mše svatá ke cti sv. Václava, patrona kostela ve Strupčicích se uskuteční v neděli 25. září v 10:45 hodin. (V Jirkově bude svatováclavská mše ve středu 28. září v 9 hodin.) * V neděli 11. září a pak 9. října bude mše svatá v Sušanech od 12 hodin. * V neděli 25. září a pak 30. října bude mše v Boleboři od 15 hodin. * Pravidelné mše na Květnově se konají 1. a 3. sobotu v měsíci, z Jirkova je sloužena vždy 3. sobota, tedy 17.9. a 15.10., vždy od 14 hodin. * Plánuje se německá mše na Květnově (Quinau) pro řeholní sestry z Německa, a to na pondělí 3. 10. 2016 v 10:00 hodin. * V sobotu 8. října se koná růžencová pouť na Květnově. Sraz poutníků bude u červeného kříže na návsi v 10:00 hodin. Poté půjde procesí starou poutní cestou. Mše svatá, celebrovaná otcem vikářem začne v 10:30 hod. za účasti koncelebrujících kněží z krušnohorského vikariátu. Po mši bude hned mariánská pobožnost. Na Květnově je možné koupit Poutní oplatky květnovské a další suvenýry v malém stánku u kostela. * Nezapomeňte své děti přihlásit do výuky náboženství na faře. * Společné udílení svátosti pomazání nemocných bude v neděli 16. října. * Mše svatá v kapli ve Vinařicích bude v pátek 21. října od 17 hodin. Stalo se: Mše svatá ke cti Stětí svatého Jana Křtitele na Červeném hrádku u Jirkova se konala v neděli 28. srpna v 16 hodin. Kaple na zámku je zasvěcená Janu Křtiteli. Vyobrazení svatých v rozvilínovém oltáři jsou již moderní. Další mše zde bude za rok. Děkuji těm, kteří přišli se pomodlit. Děkujeme také správě zámku za bezproblémové umožnění přístupu do kaple. MD →
Turnaj ve stolním tenisu „O pohár jirkovského děkanství“ Pingpongový turnaj, resp. jeho pátý ročník, se konal na faře v Jirkově v sobotu 20. srpna. Účastnilo se ho 10 hráčů a hráček. Loňský obhájce Petr Stašek ze Sušan nedorazil a tak využil svou šanci talentovaný Honza D. Na druhém místě se nečekaně ale přesvědčivě umístila Barča. Třetí místo získal otec Mirek, čtvrtý byl Witmi. Sportovní boje proběhly v duchu fair play. Je třeba uznat, že každým rokem se děti a mládež zlepšují. MD
Květnovské poutě se letos vydařily. Počasí, které je základem úspěšné pouti nám přálo o všech třech víkendech v červenci, i když jinak bývá pravidlem, že jeden z nich proprší. Návštěvníky, kteří přijeli autem či busem potěšila pěkná nová asfaltovaná cesta od blatenské odbočky až na náves Květnova. Přijeli také poutníci na kole, a to nejen z Čech ale i ze Saska. Pěších poutníků bylo nejvíce z Jirkova a tito praktikují letní cestu Telčským údolím, kdy je otevřený průchod přes hráz Jirkovské přehrady. Toto lze jen doporučit. Z českých kněží přijeli sloužit bohoslužby domácí administrátor Miroslav Dvouletý, a sousední Alois Heger a Pavel Morávek z Chomutova. Varhaníci se střídali dva: Tomáš Mareček z Chomutova při německých mších a při svatbě Dominiky Kubové a Barbora Günterová z Jirkova při českých mších. Němečtí kněží přijeli nejvíce z Chemnitz, tři:
Heinrich Bohaboj, Markus Ruhs a Marek Mueller. M. Mueller uděloval po mši svaté novokněžské požehnání. Z Schmölln přijel chomutovský rodák Karl Brünnler a z Freibergu mladý polský kněz Kamil Czapla. Diakon Berthold Neumann z Flöhy. Farář Winfried Runge (který má předky z Orasína) přijel z farnosti Magdeburg. Poutníci na českých mších byli především z Jirkova a Chomutova. Je třeba poděkovat těm lidem, kteří připravili posezení ze dřeva kolem kostela. Také je třeba poděkovat provozovateli blízké louky za umožněný přístup ke kostelu za účelem zásobování. V letošním roce se bude ještě měnit přívod elektřiny do kostela. Dále je třeba poděkovat paní Güntherové a její řeholní sestře Jenovéfě za květinovou výzdobu kostela. Poděkování patří také paní Jermilové a jejím pomocníkům při prodeji (službě) ve stánku. Letos byla novinka perníky domácí výroby. Díky všem, kteří přispěli ve sbírce na kostel a opravy areálu (hlavně domku a zdi) - za všechny dobrodince poutního místa je sloužena pravidelně mše svatá na Květnově i během roku. Pán Bůh zaplať všem za společné hezké chvíle u Panny Marie Květnovské v Krušných horách. Panno Maria Květnovská, královno Krušných hor oroduj za nás! Miroslav Dvouletý, admin.
Maxi-Pařeztour 2016 Letošní ročník Pařeztouru jsme se vydali do moravsko-slovenského pomezí a nelitovali jsme. Protože jsme plánovali dlouhý pochod, (nejdelší v historii) a to přes Vsetínské vrchy a přes Hostýnské vrchy, tak jsme se dobře dívali na předpověď počasí. Na Seznam.cz je taková zjednodušená dlouhodobá předpověď, ve které ukazovali stále sluníčko, kromě jednoho dne s malým mráčkem. Z toho malého mráčku však vzeTurzovka, kostel Panny Marie šla příšerná bouřka, déšť, ochlazení a totální změna počasí. Pak už byl den hodně proměnlivý a noci kolem 5°C. Nicméně v dobré partě se dá zvládnout nejedna zkouška, zvláště, když jsme ochotni si vypomoci. Hlavní dva duchovní body letošního Pařeztouru byly dva poutní kostely Panny Marie: zcela nový na Turzovce a na svatém Hostýně. Ptáte se, kdo vyrazil na tento jubilejní 20. vandr? Tak tedy. Již léta jsou zdravým jádrem členové jirkovské farnosti: Mirek, Ondřej, Pepa a Tonda. K tomu další z Čech i Moravy: Maruška, Lojza, Marta, Tomáš, Vojtěch, Luboš, Pavel a Petr Juřica. Ti, kteří šli od začátku až do konce, tak ušli 120 km a to je další rekord Pařeztouru. Ve skupině odvážlivců byli dva noví členové: Pavel - kamarád od Luboša a Marta, manželka Tomáše.
Celkem se podařilo nasbírat 13 turistických známek. Kromě dvou vrcholů duchovních a poutních jsme chtěli projít i několik vrcholů přírodních a turistických. Tady jsme začínali Turzovskou pahorkatinou, což je součást slovenských Kysúc. Na vrchu Čarták, rozhledna Súkenická, Beskydy Přes hranice jsme procházeli skrz Beskydy a potom stále na západ do dvou beskydských podcelků, a to: Vsetínských vrchů (hřebenovka) a Hostýnských vrchů. Všeobecně lze říct, že se jednalo o krajinu průmyslem nedotčenou, s mnoha odstíny zelené barvy. Někde se pásly krávy nebo ovce, ale nebylo mnoho takových míst. Většinou byly horské louky opuštěné a střídaly se s lesy - odtud je také slovo „Beskyd“ - les, který není spojitý, nýbrž jsou v něm louky a samoty. Společné měla tato krajina to, že Výhled na Kysuce a Beskydy kdysi byla kolonizována valachy a ti zde po- Kostelní věž, Živčáková hora jmenovali některé vrcholy, jako například Cáb, nebo Kyčera, Grůň, atd. a zůstaly po nich horské louky - „Lázy“. Dnes ponejvíce využívají dálkové horské trasy terénní cyklisté neboli bikeři, účastníci letních táborů a lokálně dost houbaři (celé rodiny!). Naše parta s těžkými batohy byla obdivovanou výjimkou. Výhoda byla, že jsme mohli bez problémů najít místo pro přespání v přírodě. Samoty jsme míjeli často a většinou to byly hezké dřevěné domy, v jednom z nich přímo u kamenité cesty přes louku byl bufet Valašská zvonice Soláň, „Valašské okénko“ - měli tam hruškové i tvaVsacké vrchy rohové frgály, kořenovicu a další dobroty.
My jsme si v horách v klidu a nerušeně mohli vařit, jak jsme chtěli. Denně jsme také sloužili polní mši svatou a to většinou na nějaké hezké louce. Kudy jsme vlastně šli? Začátek byl na Slovensku, kam jsme se dopravili vlakem přes Čadcu a do TurzovPolní mše svatá na louce, Hostýnské vrchy ky. Potom jsme se občerstvili v tamní restauraci Bohumín a okoštovali slovenské pivo Urpiner, které je tu hodně rozšířené, asi tak jako v Čechách Gambrinus. Vyrazili jsme na Živčákovu horu po neznačených cestách, ale lidé kolem nás chodili na houby a tak jsme se ujišťovali, že jdeme správně. Stejně to bylo stále do kopce. Měli jsme v této fázi nejtěžší batohy a tak někteří dostali dost zabrat, zvláště naši nováčci Pavel a Marta. Bez problémů jsme se počkali, nejsme přece na útěku, ale na aktivní dovolené, že jo? A také abychom se nepoztráceli. Přece jen těch cest a cestiček tu vedlo nějak mnoho. Hlavní cíl byla kaple pod kopcem, kde se kdysi zjevila Panna Maria lesníkovi, to bylo roku 1958. Dnes je kaple prosklená a svítí se v ní i v noci. Také tu mají široké posezení a část je i krytá. Tam si rozděláváme spaní. Jsou tu i kamery. Pár prodejních domků tu hlídá kocour s obojkem a ten se mlsně lísal, když jsme si chystali večeři. Druhý den si ho odvedla paní, která tu prodává ve stánku náboženské předměty a trička s logem Turzovky, které jsme si koupili na památku. Na Živčákové hoře je spousta pramenů, tož jsme si z některých načepovali a potom jsme šli ještě kousek dál do horského sedla, kde stojí velký kostel, zasvěcený Panně Marii, Matce národů, z roku 2015. Tady jsme se přidali asi ke stovce poutníků na mši svatou. Potom jsme se rozhlédli po širém zeleném okolí z věže kostela, za dobrovolné vstupné. Opravdu krásný kraj. Pak už jdeme dál směrem na hranice, přes Korňu a Vyšný Kelčov. Dojdeme pěšky na chatu Kmínek, která je už na hřebenu Beskyd a dále Masarykova chata a Súkenická s rozhlednou na hoře Čarták. Hranici přecházíme na Bumbálce, kde se společně fotíme. Žije tu spousta chalupářů a je tu oblast bez světelného smogu, ideální pro noční pozorování oblohy. Ti z nás, kteří spí pod širákem, si to užívají. Někteří spí ve stanu, a ti se smějí naposledy.. když začne pršet. Velká bouře nás zastihla večer u chaty Súkenická. Několikrát za noc se bouřka otočila, hromy hřměly a pršelo od večera až do rána.
Dál už tropická varianta Pařeztouru končí a nastupuje studená, vlhká a mlžná. Ráno jsme se spočítali, jestli jsme všichni. Jdeme po sjezdovkách kolem chaty Třeštík a Celnica na VysoKrálovský hrad Lukov, brána do Hostýnských vrchů ko u, 1024 m.n.m., což je nejvyšší hora Vsetínských neboli Vsackých vrchů, ale je tu mlha a výhled žádný. Naši kněží (Vojta, Lojza, Mirek) tu v přístřešku slouži mši svatou - zrovna se slaví svátek Proměnění Páně na hoře. Nám to vyšlo zrovna na nejvyšší horu celého Pařeztouru. Pak dál se počasí vyjasňuje, ale neotepluje. Proto na odpočívadle Benešky bratr Vojtěch vaří kafe s rumem. Pokračujeme přes Kotlovou (a Valašské okénko) na Soláň, kde mají zajímavou zvonici, její pronikavé zvonění je slyšet do daleka. Tady na louce nocujeme. Soláň je kulturním valašským centrem. Sochy místních umělců najdete i podél cesty - baču s ovečkou, pastýřa s dlouhou fujarou. Naše hřebenovka vede dál přes Vsackou Tanečnici, Vsacký Beskyd a Ptáčnice do velké dřevěné a historické chaty Vsacký Cáb, neboDržková, muzeum valašského porculánu li kozel. Prý mají po
víkendu „snědený krám“, jídelní lístek poškrtaný, ale přece tam něco vyštrachali, především smažený sýr a pivo. Tento den jsme ušli nejvíc: 19 km! Když za soumraku scházíme do mlází pod Cábem přespat, tak se už těšíme na volný den, který byl stanoven mezi jednotlivými horami. Začíná být zase horko a tak po krátké návštěvě Svatý Hostýn, 735 m.n.m. - duchovní cíl výpravy centra města Vsetína a jeho malého pivovárku Valášek, cestujeme busem na koupaliště do Všeminy. Tady se válíme na trávě u rybníka a smýváme prach ze Vsetínských vrchů, ale jenom Pepa mezitím vylezl na přilehlé horolezecké zdi až zcela nahoru. Je to borec. Ve švestkovém sadu nad koupalištěm sloužíme mši svatou s krásným výhledem na lesy a louky. Scházíme do vesnice Trnava, kde mají penzion, pivovárek Vraník a restauraci. Po skvělém jídle a pití si někteří kupují trička na památku a chvíli hrajeme na přilehlém kurtu nohejbal, jenže už začínáme cítit puchýře. Tak pokračujeme do Hostýnských hor, do Kašavy, kde se máme čekat v cukrárně, ale Pařez s Pepou a Ondrou zabloudili a vylezli až na skále nad Slušovickou přehradou. Dál jsme šli na hrad Lukov, nocleh byl v dešti. Prohlídka se slevou a posezení v jediné funkční místnosti bylo dobré -měli kávu, čaj s rumem, turistickou známku, párky, - co víc si můžeme přát? Kvůli dešti jedeme busem do Držkové, je muzeum s valašským nářadím, starými včelíny a dobrou slivovicou. Tuto noc spíme u kempu Patriot pod velkými stany tee-pee do kterých přes noc prší- ať už otvorem ve stropě (kvůli kouři) nebo po stranách.
Kelčský Javorník, 865 m.n.m. - turistický vrchol
Ráno začínáme hřebenovku Hostýnských hor. Začínáme na chatě Troják, jdeme loukami a lesy na chatu Tesák, obě jsou historicky vyhlášené a jsou ze dřeva. Pak na Trojmezí: panství Lukov, Bystřice p. Hostýnem a Rajnochovice. Pak na zříceninu hradu Obřany. Ten byl kdysi postaven bez souhlasu zeměpána a proto musel být obořen. Na krásné louce Klapinov máme mši svatou, večer v zapadajícím slunci. Fotíme se tu s dřevěným portášem— hlídačem. Přespáváme na vrchu Skály což je sousední k Hostýnu. Druhý den dopoledne jsme už v basilice na mši svaté. Po ní v jídelně pro poutníky levně poobědváme. Otec Alois tam trekingovými holemi shodil s rámusem velkou dřevěnou placku od Turistických známek, která byla umístěna nad vchodem. Bylo z toho nemalé pozdvižení, hlavně u dětí. Ze Svatého Hostýna ještě scházíme do Chvalčova a znovu na nejvyšší horu Hostýnských vrchů— na Kelčský Javorník, kde je i nová rozhledna. Výhled odsud byl luxusní -na Valašsko i na rovinatou Hanou. Závěrečné posezení jsme dali v hotelu Polom v Rajnochovicích. Zrovna tam začínal závod, kdo víc naběhá po Hostýnských vrších. My už to máme za sebou, 120 km nám stačí. Nejvíc nás dostal číšník-důchodce, který tvrdil, že to nic není, že on to naběhá při službě v hospodě mezi stoly. Tož tak… Díky Bohu za vše, co jsme prožili. Více ze zápisků máte na webu našeho Pařeztouru: http://pareztour.netstranky.cz/zapiskyz-akci/vsetinske-a-hostynske-vrchy-2016.html MD alias Pařez Naše role při nedělní bohoslužbě
Ladislav Simajchl
Několik podnětů k slavení mše svaté v duchu "Všeobecného úvodu do misálu". "Je ještě příliš mnoho pasivních diváků, je ještě příliš málo nadšených účastníků bohoslužby." (A. Wagner na biskupském Synodu) Nic horšího by se obnovené liturgii nemohlo přihodit, než že by zůstalo při zavedení nových forem - bez přivlastnění ducha, bez nového smýšlení. Toto nebezpečí hrozí jak nám kněžím, tak našim věřícím." K tomuto konstatování dospěli účastníci mezinárodního zasedání profesorů pastorální liturgie v Beuronu už v roce 1981. A svatý Otec Jan Pavel II. prohlásil na světové synodě biskupů v Římě r. 1985: "Především myslím na základní důležitost solidního liturgického vzdělávání. Je žádoucí jak u kněží, tak i u věřících, mají-li se závěry koncilu věrně a moudře vnést do praxe liturgického dění ve farnosti. Konstituce o liturgii (čl.10) nazývá liturgii zdrojem a vrcholem života církve. Ale jak málo se ve farnostech děje pro to, aby se tato slova stala skutečností. Liturgie dobře slavená a dobře chápaná přináší život do farního společenství."
Svatý Otec má o liturgickém slavení vysoké mínění. Jenže u leckoho se nyní - léta po koncilu - objevuje spíš zklamání nad mocí liturgie. V nadšení nad lidovou řečí ve mši se čekalo, že na české bohoslužby se budou hrnout davy lidí. Ale to se nestalo. Kněží si dali práci, aby se naučili "po novém" přesně sloužit, aby zvládli nové rubriky do posledního písmene, aby vše odříkali a odmodlili do posledního slova. Ale zevnější výsledek nebyl úměrný. Proč? Protože s novými nástroji se tu pracovalo postaru. Skutečná obnova farnosti nastala jen tam, kde se začali učit všichni, od kněze až po školáky, liturgii spolu-sloužit v novém duchu. Kde se všichni učí prožívat přítomnost Ježíše, který k nám promlouvá, který tu jedná. Obnova liturgie přináší ovoce jen tam, kde probíhá společně i obnova života farního společenství. Kde s přijetím nové liturgie se odkládají staré zvyklosti. Kardinál Mayer řekl na tiskové konferenci ve Vatikánu r.1986: "Pokoncilní obnova liturgie má tři fáze: První je vydání liturgických knih v lidové řeči. Druhá je zavedení obnovené liturgie. Třetí fází je inkulturace. Liturgie se má přizpůsobit národním zvyklostem, stát se živou liturgií živého společenství. Má se sjednotit s cítěním lidí, aby vytvářela communio - bratrské společenství v lásce, kde lidé žijí pospolu a navzájem pro sebe. Pokračov. příště Přijď království tvé! Milí přátelé, Srdečně Vás zdravím z Quintana Roo, z májské misijní oblasti v Mexiku. Chci se jen krátce ozvat, s tím, že budu nadále pokračovat zde v misijní práci a jsem vděčný za vaše modlitby, spojení a veškerou podporu. Je zde hodně práce, jak budování v chudobných podmínkách, ale také při intenzívní katechetické činnosti. (Myslím tím např. na výstavbu vlastního semináře naší prelatury, který bude otevřen příští neděli. A nebo také na soustavnou práci katechetů v naší farnosti při přípravě svátostí křtu, eucharistie, biřmování nebo svátosti manželství. Máme zde ročně kolem 600 křtů, 200 biřmování a 100 svateb. Mám i dny, kdy slavím pět svátosti... Setkávám se s lidmi otevřenými pro zkušenost víry a kolikrát stačí je pozvat na přípravu na křest a najdou cestu k Bohu a církvi. Církev je zde mladá a živá. O některých zážitcích informuji přes Facebook. Mnohé povzbuzující zprávy jsou často zastíněny zpravodajstvím o "globalizaci násilí, obchodu s drogami a silničních blokád". Za měsíc (10-18. září) navštívím domov (a těším se na první den bez horka a pocení po 300 dnech... - pravděpodobně zmrznu...). Těším se na setkání s některými z vás. Pokud má někdo zájem o “misijní povídání“ ve farnosti nebo jiném kroužku přátel, tak se mi můžete ozvat a rád se to pokusím dostat do programu. V polovině září se vracím opět sem s důvěrou, že budu doprovázen vašimi modlitbami, jak za požehnání pro misie, tak také za ochranu před veškerým zlem. Spojen v modlitbě a evangelizaci P. Jiří Brabec LC spolužák otce Mirka
Letní pozdrav (zavražděného kněze) farníkům (Článek sice v čase trochu posunutý, ale s trvalou platností). Je to jednoduchý a pokojný úvodník listu místní farnosti, z něhož lze vyčíst, jakým citlivým typem duchovního tento 85letý kněz byl, i když jen líčí příchod léta. (Převzato z Perspektiv KT) Jaro bylo poněkud chladnější. Jestli to někomu pokazilo náladu, mějte trpělivost, léto nakonec přijde. Stejně jako čas prázdnin. Ty jsou příhodnou dobou, abychom se na čas odpoutali od našich všedních starostí. Ale není to čas, který by se jednoduše vytkl do závorek. Je to doba odpočinku, ale také nových setkání, sdílení a soužití. Je to čas k načerpání nových sil. Někteří si vezmou pár dnů volna na duchovní cvičení nebo vyrazí na pouť. Jiní si sami nebo s dalšími přečtou evangelium – jako slovo, které nás udržuje při životě. Jiní mohou čerpat síly ve velké knize Stvoření, když budou obdivovat a žasnout nad krajinami tak odlišnými a tak nádhernými, že mají moc pozvednout nás a hovořit k nám o Bohu. V těchto chvílích můžeme slyšet Boží pozvání, abychom ho z místa, kde žijeme, proteplili, prolidštili, aby se stal bratrštějším. Je to také čas setkávání s blízkými a přáteli, čas, kdy můžeme prožívat věci společně. Je to čas, kdy můžeme větší pozornost věnovat našim bližním, ať už jsou kdovíjací. Je to čas sdílení: sdílení našeho přátelství, naší radosti. Sdílení naší podpory dětem, kterým ukážeme, že nám na nich záleží. A je to rovněž čas modlitby: abychom byli pozorní k tomu, co se bude dít v našem světě v daný okamžik. Modleme se za ty, kteří to nejvíce potřebují, za mír, za to, abychom spolu žili lépe. Navíc prožíváme rok milosrdenství. Učiňme svá srdce bdělá, ať citlivě vnímáme krásné věci i potřeby všech lidí, včetně těch, kteří se budou cítit osamělejší než jindy. Ať nám tyto prázdniny dovolí načerpat plnou radost z přátelství a nové síly. Lépe vybaveni pak můžeme vyrazit společně na cestu. Krásné prázdniny všem! Otec Jacques Hamel Farní výlet s dětmi se konal v srpnových vedrech do Plzně. Kvůli horku jsme navštívili chladnější místa: pivovarské podzemí, vyhlídkovou věž katedrály (viz obr.) nebo církevní muzeum v bývalém klášteře minoritů. Přestávku na oběd jsme měli v restauraci v suterénu. Když bylo nejhůř, pomohlo osvěžení v parkových fontánách. Dík patři průvodci Honzovi Ž, který zde studuje. MD
Zuzana Maléřová – glosa o kvalitním a dobrém slově Všichni od dětství slýcháme, že nerozhodují slova, ale činy. Ve smyslu, že by měl člověk více pracovat, tvořit a konat, než o tom vyprávět. S tím naprosto souhlasím. Všude kolem nás, je plno bezobsažných slov, prázdných, povrchních, vyslovených jen aby se něco řeklo, či abychom se zalíbili takzvané většině. Navíc, slova jsou ošemetná věc, nejčastější důvod našich nedorozumění. Jenže zamknout slova do mlčení je úplná smrt. Nevyříkaná zranění, nevyřčené city, nevyslovená chvála, či pocit lidské sounáležitosti, spoluprožívání, odsouvá člověka do citové samoty a odcizení, i když je váš blízký s vámi u jednoho stolu. Druhý extrém jsou pak slova vyřčená bez empatie, deklasující drsné pravdy vykřičené většinou z vlastní nejistoty, obhroublostí zastřená vlastní selhání. Nejde o snahu o dorozumění, ale o poražení soupeře v ústním souboji. Prostě, vítězství, ať to stojí, co to stojí. A právě v těchto situacích, myslím, selhává přesvědčení, že rozhodují činy. Snad proto, že jsem člověk píšící, nejsou pro mne slova jen slova, ale jsou čin. Někdy říkám, co nechci. Můžu se omluvit, ale slova už v druhém navždy žijí. Každý z nás to zažil. I když odpustíme, v nejnevhodnější chvíli se zraněné věty vyderou z paměti, většinou, když jsme oslabeni. Neměli bychom se na tu paměť našeho citu hněvat, že je tak neoblomná. Zbývá jediné. Říct svým blízkým promiňte, a vědět, že odpustí, ale, vyřčená slova tím nezmizí. Tak s nimi zacházejme opatrně, s vědomím, že mohou být příčinou bolesti, zklamání, že mohou pošlapat mnohé, co ve svém životě dobrého konáme. S úctou, poděkováním a vlídně, to je hned několik pěkných slov, pro dnešní den se loučí Zuzana Maléřová. Z archivu Českého rozhlasu 2 Oslava 43. narozenin duchovního otce Mirka a zároveň Farní den se konaly v neděli 21. srpna v Jirkově. Vše začalo vlastně už v sobotu, a to turnajem ve stolním tenisu ve sklepení fary a dále stavěním velkého stanu na dvoře a přípravou pití a jídla. V neděli byla nejprve mše svatá v kostele a následně setkání na farním dvoře. Občerstvení bylo hojné a zábava pohodová...
Díky eucharistii se ´měním v Ježíše´
Elias Vella
Abychom mohli Ježíše následovat, potřebujeme posilu. V životě často prožíváme nejrůznější boje a utrpení. Někdy musíme učinit rozhodnutí, která jsou v rozporu s našimi plány a občas se dokonce od toho, co bychom si sami přáli, diametrálně odlišují. Na své cestě také musíme opakovaně bojovat s nepřítelem, který se nás neustále snaží oklamat a svést na scestí. Mnohdy si připadáme opuštění a odmítnutí. Pohled na Ježíše, za nímž kráčíme, se nám pak snadno rozplyne před očima. Uvědomujeme si, že často ztrácíme odvahu a potřebujeme posilu, abychom vůbec byli schopni v cestě pokračovat. Pane, zpomal trochu, nestačím! Ježíš nám dal eucharistii jako pokrm na cestu. Neustále hovoříme o tom, že máme kráčet životem s Ježíšem. Jenže být Ježíšovým učedníkem a následovat ho po celý život může být náročné a obtížné. Občas mu říkám: „Můj Pane, běžíš moc rychle, zpomal trochu, já ti nestačím. Sotva popadám dech.“ Ale Pán mi odpovídá: „Jen pojď, přidej.“ Díky eucharistii se "měním v Ježíše" Svatý Augustin obohatil vnímání eucharistie touto úvahou: když jíme obyčejnou stravu, jídlo se v našem těle mění a stává se jeho součástí. Z jídla se tedy stává mé tělo a má krev. Když ale přijímáme Ježíše v eucharistii, účinek je naprosto opačný. Pokrm, jímž je eucharistie, se nestává součástí mého těla, ale Ježíš mě proměňuje v sebe. Když přijímám eucharistii, měním se v Ježíše. Přijímáním eucharistie se stále více uskutečňuje to, o čem píše sv. Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Se svolením převzato z knihy: Síla eucharistie, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Děkuji všem za přání k narozeninám a za dary na nový oblek. A za dorty taky. Váš duchovní otec Miroslav D.
Historické zastaveníčko Běšice (německy Weschitz) jsou zaniklá vesnice v okrese Chomutov. Rozkládaly se na levém břehu řeky Ohře. Zanikly v roce 1967 kvůli výstavbě vodní nádrže Nechranice. Název vesnice je odvozen ze jména Běch, tedy ves lidí Běchových, Běšice. V historických listinách se jméno vyskytuje ve tvarech: in Biessiczich (1392), de Biessicz (1463), na Běšicích (1615), Weschitz (1623), Wessitcze (1628) nebo Weschycze (1654). Roku 1290 byly Běšice majetkem řádu Německých Rytířů z Chomutově. Ve 14. až 16. století se na zdejším zemanském statku a pak tvrzi vystřídala řada držitelů např. roku 1385 Bedřich z Čachovic, roku 1439 Zdislav z Běšic, roku 1543 Jindřich ze Štampachu, roku 1564 Petr Čirn z Čirnu. Pobělohorská konfiskace postihla Běšice za Jindřicha Strojetického ze Strojetic. Novými majiteli se stali roku 1623 chomutovští jezuité, kteří zde vybudovali svou letní expozituru. Připojili Běšice k Velemyšlevsi a zasloužili se o jejich rozkvět. Vybudovali zámek, pivovar, cihelnu a tři rybníky. Patřil jim Vodův Mlýn a otevřeli zde školu a apatyku. Roku 1869 byly připojeny jako osada k Čachovicím a zůstaly u nich až do svého zániku v roce 1967. Před zánikem vsi byly sochy svatého Františka Xaverského z r. 1758 a svatého Jana Nepomuckého z r. 1726 převezeny do Františkánského kláštera v Kadani. U vesnice byl již v polovině Běšický chochol, NPR 19. století otevřen důl Václav. Významnějším podnikem však byl až roku 1918 otevřený důl Dobrá naděje. Celkem zde bylo získáno asi 15 000 tun hnědého uhlí. Roku 1930 měla vesnice 184 obyvatel: 3 Čechoslováky a 176 Němců. Kopec s názvem Běšický chochol nad Nechranickou přehradou je dnes přírodní rezervací. Důvodem ochrany je výskyt xerotermních trávníků, lesostepních pastvin a světlých doubrav s výskytem vzácných druhů rostlin a zvířat. Citát na září: „Život není jen zápas, ale také hra a objevování svých možností a darů, o kterých jsme možná neměli tušení“. (V.Kodet)
